Koncem září roku 1970, krátce předtím, než jsem nastoupil na místo ve východoanglickém Norwichi, jsem vyjel s Clarou do Hinghamu poohlédnout se po

Koncem září roku 1970, krátce předtím, než jsem nastoupil na místo ve východoanglickém Norwichi, jsem vyjel s Clarou do Hinghamu poohlédnout se po bytě. Silnice vede přes pole, podél plotů, pod rozložitými větvemi dubů a kolem roztroušených stavení asi pětadvacet kilometrů krajinou, než se konečně vynoří Hingham se svými lomenicemi, věží a vršky stromů sotva vyčnívajícími nad okolní

9

planinu. Rozlehlé, mlčícími štíty lemované náměstí bylo prázdné, přesto nám netrvalo dlouho, než jsme našli dům, který nám realitní kancelář popsala. Byl jedním z největších v obci; stál nedaleko kostela obklopeného travnatým hřbitovem, skotskými piniemi a duby, v tiché ulici, skrytý za nevysokou zdí a pichlavým, hustě prorostlým cesmínovým houštím a lusitanskými vavřínovými keři. Prošli jsme širokým, mírně klesajícím vjezdem a vydali se přes dvůr rovnoměrně posypaný drobným štěrkem. Vpravo za stájemi a mlázím se vysoko do jasného podzimního nebe tyčila řada buků s vraními hnízdy, v tuto časnou odpolední hodinu však opuštěnými a temně se odrážejícími proti nehybné klenbě z listí. Po fasádě rozložitého klasicistního domu se plazilo divoké víno, domovní vrata byla černě natřená. Několikrát jsme zabušili mosazným, do tvaru ryby stočeným klepadlem, ale uvnitř se nic nepohnulo. Trochu jsme poodstoupili. Tabulky dvanáctidílných oken se temně blyštěly. Nezdálo se, že by tu někdo bydlel. V tu chvíli jsem si vzpomněl na venkovský dům v Charente, na který jsem se jel jednou podívat z Angoulême a před nímž vytvořili dva potrhlí bratři, jeden deputátník a druhý architekt, po mnoha letech plánování a stavebních prací imitaci čelní fasády zámku ve Versailles, naprosto neúčelnou, zdálky ovšem velmi působivou kulisu, jejíž okna se leskla stejně blyštivě a slepě jako okna domu, před kterým jsme právě stáli. Nejspíš bychom byli odešli s nepořízenou, kdybychom se ještě mlčky krátkým pohledem nedomluvili, že si alespoň prohlédneme zahradu. Obezřetně jsme se vydali kolem domu. Cihly na severní straně už úplně zezelenaly a zdi zčásti pokrýval kropenatý břečťan. Pěšina porostlá mechem nás zavedla kolem zadního vchodu pro služebnictvo a malého dřevníku hlubokým stínem až na rozlehlou terasu s kamennou balustrádou, podobající se malému jevišti. Dlouhý travnatý palouk pod námi obklopovaly ze tří stran květinové záhony, houští a stromy. Na jeho opačné straně, směrem k západu, se otevíral široký pohled

10

do parku s osaměle stojícími lipami, jilmy a zelenými duby. Za nimi se vlnila pole a na obzoru se kupila bílá pohoří mraků. Dlouho jsme tuto scenérii zdvíhajících se a klesajících kontur mlčky pozorovali a zdálo se nám, že jsme úplně sami, než jsme zahlédli v jihozápadním koutě zahrady, v polostínu vysokého cedru, ležet v trávě nehybnou postavu. Stařec si opíral hlavu o loket a vypadalo to, že je zcela ponořen do pozorování kousku země před sebou. Vydali jsme se za ním přes palouk příjemně měkkou trávou. Zpozoroval nás, až když jsme došli úplně k němu, a ne bez jistých rozpaků vstal. Přestože to byl urostlý, rozložitý muž, vypadal podsaditě, dalo by se dokonce říci, že byl malého vzrůstu. Tento dojem nejspíš vyvolával způsob, jakým se díval s mírně skloněnou hlavou přes obroučky zlatých brýlí na čtení, které, jak se záhy ukázalo, nosil stále na nose, a nutně tak přivykl postoji sehnutého, prosebně vzhlížejícího muže. Bílé vlasy měl sčesané dozadu, ale několik pramínků mu neustále padalo přes nápadně vysoké čelo. I was counting the blades of grass, řekl s úsměvem, omlouvaje tak svou zamyšlenost. It’s a sort of pastime of mine. Rather irritating, I am afraid. Shrnul si z čela pár bílých vlasů. Jeho poněkud neobratné pohyby přitom působily naprosto vyváženě; rovněž způsob, kterým se nám představil jako doktor Henry Selwyn, měl v sobě cosi z dávno zapomenuté zdvořilosti. Jistě jste za mnou přišli kvůli bytu, dodal. Pokud ví, není ještě obsazený, ale v každém případě budeme muset vyčkat návratu paní Selwynové, protože ona dům vlastní, zatímco on obývá jen zahradu, a kind of ornamental hermit. Za rozhovoru, který na tyto úvodní věty navázal, jsme kráčeli podél železného zábradlí oddělujícího zahradu od anglického parku. Na chvíli jsme se zastavili. Zpoza nízkých olší k nám znenadání vyběhli tři statní bělouši, funící a vytrhávající v poklusu ze země drny. Zastavili se u nás, plni očekávání. Doktor Selwyn je nakrmil z kapes svých kalhot a pohladil po nozdrách. Žijí tu z mé milosti, řekl, před rokem jsem je vydražil za pár liber,

11

jinak by bezpochyby skončili v rasovně. Jmenují se Herschel, Humphrey a Hippolytus. O tom, co předtím prožili, nic nevím, ale když jsem je koupil, vypadali uboze. Srst měli napadenou roztoči, zrak zakalený, kopyta od neustálého vystávání na vlhkém poli rozpukaná. Teď už se trochu vzpamatovali, řekl doktor Selwyn, a možná mají před sebou ještě několik dobrých let. Pak se s koňmi, kteří mu očividně projevovali náklonnost, rozloučil a pokračoval s námi v chůzi do odlehlejších koutů zahrady, zastavuje se občas, aby se podrobněji rozhovořil na téma, které jsme právě probírali. Křovinami na jižní straně palouku procházela pěšina k cestě lemované lískami. V husté klenbě větví skotačily veverky. Zem byla poseta skořápkami rozlousknutých oříšků a stovky ocúnů jesenních chtivě pohlcovaly řídké denní světlo, pronikající k nám už suchým, šelestícím listím. Průchod lískami ústil na tenisové hřiště, lemované dlouhou, bíle natřenou zdí. Tennis, řekl doktor Selwyn, used to be my great passion. But now the court has fallen into disrepair, like so much else around here. Nejen záhony se zeleninou, pokračoval a ukázal na polorozpadlé viktoriánské skleníky a přerostlé kordony stromků, jsou po letech zanedbávání na pokraji zániku, také příroda, o kterou nikdo nedbá, sténá a hroutí se pod tíhou břemene, jež na ni vkládáme. Ovšem zahrada, která kdysi živila mnohačlennou domácnost a z níž celoročně puto-

12

valo na stůl s velkou dovedností pěstované ovoce a zelenina, nese přes veškerou zanedbanost pořád ještě tolik, aby to stačilo mým, jak musím přiznat, stále skromnějším potřebám. Zpustošení kdysi tak vzorně obdělávané zahrady má ostatně tu výhodu, řekl doktor Selwyn, že všechno, co tu roste nebo co na ní tu a tam bez větších příprav zaseji nebo vysadím, má výjimečně jemnou chuť. Procházeli jsme právě mezi silně zapleveleným záhonem chřestu, zarostlým listnatými, až po ramena sahajícími keři, a řadou mocných hlávek artyčoků a zamířili jsme ke skupině jabloní s množstvím rudožlutých plodů. Doktor Selwyn rozložil na list rebarbory tucet těchto pohádkově zbarvených plodů, které svou chutí skutečně překonávaly všechno, co jsem od té doby ochutnal, a věnoval je Claře se slovy, že zaslouženě nesou jméno Beauty of Bath. Dva dny po našem prvním setkání s doktorem Selwynem jsme se do Prior’s Gate nastěhovali. Paní Selwynová nám předcházejícího večera ukázala poněkud svérázným nábytkem vybavené, ale jinak krásné a rozlehlé pokoje v prvním patře postranního křídla, a nás hned zpočátku nadchla představa, že v těchto místnostech strávíme mnoho měsíců, neboť výhled z vysokých oken na zahradu, park

13

a kupy bělostných oblaků na obzoru více než vyvážil jinak střídmě zařízený interiér. Stačilo jen vyhlédnout z okna, a obrovitá kredenc, ve své šerednosti snad popsatelná jen slovem staroněmecká, upadla v tu chvíli v zapomnění, hráškový nátěr kuchyně se rozpustil a tyrkysově zelená, možná ne zcela bezpečná plynová lednice jakoby zázrakem někam odplula. Hedi Selwynová, jak se záhy ukázalo, obchodně velmi zdatná dcera továrníka ze švýcarského Bielu, nám dovolila zařídit si alespoň zčásti byt podle svého vkusu. Když jsme vybílili koupelnu, která stála v přístavku na jakýchsi litinových sloupcích a k níž byl přístup pouze po úzké lávce, přišla dokonce nahoru, aby naše dílo posoudila. Jejím očím zcela nezvyklý pohled ji donutil k záhadnému komentáři, že koupelna, která se dříve podobala starému skleníku, jí teď připomíná nový holubník; tato poznámka se mi vryla nadlouho do paměti jako devastující odsouzení našeho způsobu života, aniž jsem byl kdy schopen na něm cokoli změnit. Ale o to tu nejde. K bytu jsme měli přístup buď po železných, nyní rovněž nabílo natřených schodech, které spojovaly dvůr s lávkou, anebo z přízemí přes dvojitou zadní bránu širokou chodbou, pod jejímž stropem byl upevněn komplikovaný systém tahadel s řadou zvonečků pro přivolání služebnictva. Z chodby bylo možné nahlédnout do temné kuchyně, v níž se téměř v každou denní hodinu skláněla nad dřezem jakási ženská osoba neurčitého stáří. Aileen, jak se ta žena jmenovala, měla vlasy ostříhané po způsobu vězeňkyň až do týla. Její výraz tváře i pohyby působily pomateně, rty měla neustále vlhké a s oblibou nosívala šedivou zástěru, která jí sahala až po kotníky. Jaké práce Aileen v kuchyni po celý boží den vykonávala, nám s Clarou zůstalo záhadou, protože jídlo se tam až na jedinou výjimku, o níž bude ještě řeč, podle nás nikdy nepřipravovalo. Na druhé straně chodby byly dveře, zapuštěné do zdi asi třicet centimetrů nad železnou podlahou. Jimi se vstupovalo na temné schodiště, z něhož vybíhaly v každém podlaží chodby skryté za dvo-

14

jitou stěnou a umístěné tu z toho důvodu, aby služebnictvo nekřížilo panstvu cestu při neustálém pobíhání po domě s uhláky, dřevěnými koši, nářadím a úklidovými prostředky, povlečením a podnosy s čajem. Často jsem si kladl otázku, co se asi muselo odehrávat v myslích tehdejších lidí, když byli schopni žít s představou, že za zdmi jejich pokojů se každou chvíli mihne stín spěchajícího sluhy, a říkal jsem si, že z těch přízračných bytostí, které tu bez oddechu a za pár grošů plnily své četné každodenní povinnosti, nejspíš měli strach. K našim jinak velmi pěkným pokojům se dalo normálně vyjít – také to se nás dost nemile dotýkalo – právě jen po zadním schodišti, na jehož prvním odpočívadle byly mimochodem vždy zamčené dveře Aileeniny komůrky. Jen jednou jsem do ní mohl na krátkou chvíli nahlédnout. Všude po pokojíku stály a seděly vyšňořené panenky, většina z nich s pokrytými hlavami a některé dokonce ležely na posteli, v níž Aileen spávala, pokud vůbec spala a celou noc si s nimi za tichého prozpěvování nehrála. O nedělích a svátcích jsme Aileen vídávali vycházet z domu v uniformě Armády spásy. Obvykle si ji vyzvedlo malé děvčátko, které pak kráčelo důvěřivě vedle ní a drželo se jí za ruku. Trvalo nějakou dobu, než jsme si na Aileen alespoň trochu zvykli. Především její řehotavý smích, který vycházel čas od času a bez zjevné příčiny z kuchyně a doléhal k nám do patra, nám zpočátku pronikal až do morku kostí. K tomu ještě přistupovala okolnost, že Aileen často bývala kromě nás jedinou osobou v domě. Paní Selwynová nezřídka odjížděla na týdenní cesty nebo pobývala mimo dům, zaměstnána správou svých četných bytů, které pronajímala ve městě či v přilehlých obcích. Doktor Selwyn se zdržoval, pokud to počasí dovolovalo, venku pod širým nebem, a hodně času také trávil v odlehlém koutě zahrady v letohrádku postaveném z větších oblázků, kterému říkal folly a zařídil si ho pro sebe jen tím nejnutnějším. V jednom z prvních týdnů po našem nastěhování stál ovšem jednoho rána s brýlemi na nose u spuštěného okna

15

pokoje na západní straně domu, na sobě skotskou sukni s velkými kostkami a na krku bílý fulard, a chystal se vystřelit do vzduchu z neuvěřitelně dlouhé dvouhlavňové pušky. Když konečně po dlouhé době, která mi připadala jako věčnost, vyšla rána, celé okolí se otřáslo. Doktor Selwyn mi později vysvětlil, že se chtěl přesvědčit, zda puška, kterou si kdysi dávno opatřil pro lov vysoké zvěře, stále ještě funguje, protože dlouhá léta stávala nepoužívaná v šatníku, a pokud ho paměť neklame, nechal ji jen dvakrát vyčistit. Koupil ji svého času před cestou do Indie, kde měl nastoupit do svého prvního místa jako chirurg. Vlastnit takovou zbraň patřilo tehdy k povinné výbavě lidí, jako byl on, řekl. Na lov se s ní však vydal jen jednou a propásl tehdy příležitost ji jaksepatří pokřtít. Teď chtěl zkrátka vědět, jestli ještě střílí, a zjistil, že už pouhý zpětný ráz by dokázal člověka usmrtit. Jak již řečeno, doktora Selwyna bylo jinak obtížné doma zastihnout. Žil ve své poustevně a oddával se, jak tu a tam v mé přítomnosti prohlašoval, na jedné straně stále vágnějším, na druhé vytříbenějším a přesnějším myšlenkám. Za celou dobu, kdy jsme v domě pobývali, přijal jednu jedinou návštěvu. Na jaře, myslím, že to bylo koncem dubna, Hedi byla právě ve Švýcarsku, zašel jednoho rána za námi nahoru a sdělil nám, že pozval na večeři přítele, k němuž ho váže řada vzpomínek z dřívějších dob, a těšilo by ho, kdybychom se uvolili rozšířit tuto malou společnost na petit comité. Když jsme kolem osmé sešli dolů, hořel už v přijímacím pokoji, vybaveném několika čtyřmístnými pohovkami a jednou masivní lenoškou, ve velkém krbu

16

oheň a bránil večernímu chladu, který byl v tuto dobu již citelný, aby pronikal do místnosti. Na stěnách visela vysoká, místy už vybledlá zrcadla, v nichž se mnohonásobně a v neustále se proměňujících obrazech odrážela hra plamenů. Doktor Selwyn si pro tento večer oblékl tvídové sako s koženými záplatami na loktech a uvázal si kravatu. Jeho přítel Edward Ellis, jehož nám doktor Selwyn představil jako proslulého botanika a entomologa, byl na rozdíl od něho štíhlé postavy a chodil vzpřímeně jako svíčka, zatímco doktor Selwyn jako by se neustále lehce předkláněl. Také on měl na sobě tvídové sako. Límec košile upnutý kolem vrásčitého krku mu sahal vysoko k bradě a připomínal smršťující se či jako harmonika se vysouvající kůži některých opeřenců nebo želv. Poněkud malá hlava působila ve srovnání se zbytkem těla tak trochu prehistoricky či přinejmenším zaostale, jeho oči však zářily strhující živostí. Mluvili jsme zpočátku o mé práci a našich plánech pro nejbližší léta a vyprávěli si o dojmech, jaké v lidech pocházejících z hor, jak tomu bylo v našem případě, vyvolává Anglie a především rovinaté a do šíře se rozprostírající hrabství Norfolk. V místnosti se zešeřilo. Doktor Selwyn vstal a obřadně nás uvedl do jídelny sousedící s přijímacím pokojem. Na dubovém stole, k němuž by se pohodlně vešlo třicet lidí, stály dva stříbrné svícny. Pro doktora Selwyna a Edwarda bylo prostřeno na jeho dolním a horním konci, pro Claru a pro mě na podélných stranách proti oknům. Vnitřek domu se už téměř úplně ponořil do tmy a rovněž venku se zeleň postupně propadala do temně modrého stínu. Na obzoru, na pozadí oblačných hor, jejichž sněhobílé formace mi za přibývajícího soumraku připomínaly nejvyšší masivy Alp, však ještě dohasínalo světlo od západu. Aileen přijela se servírovacím a ohřívacím stolkem, jakousi patentovanou konstrukcí z třicátých let. Na sobě měla dlouhou šedivou zástěru a práci vykonávala mlčky, nanejvýš k sobě tu a tam prohodila několik nezřetelných poznámek. Zapálila svíce, postavila na stůl mísy a stejně

17

neslyšně, jak přišla, se odšourala z místnosti. Jídlo jsme si servírovali sami, přičemž mísy jsme museli jeden druhému kolem stolu nosit. Předkrm se skládal z několika zelených tyčinek chřestu, přikrytých marinovanými listy mladého špenátu. Hlavní chod představovaly růžičky brokolice připravené na másle a nové, v mátové vodě uvařené brambory, kterým se dařilo v písčité půdě jednoho ze starých skleníků, a jak nám doktor Selwyn vysvětlil, dospěly už koncem dubna do velikosti vlašských ořechů. Na závěr se podával rebarborový kompot se šlehačkou, posypaný jemným krystalovým cukrem. Téměř všechno jídlo tak pocházelo ze zpustlé zahrady. Ještě než bylo sklizeno ze stolu, zavedl Edward řeč na Švýcarsko, domnívaje se asi, že v něm já a doktor Selwyn nalezneme společné téma. A doktor Selwyn začal po jistém váhání opravdu vyprávět o době krátce před první světovou válkou, kdy žil ještě v Bernu. V létě roku 1913 ukončil jako jednadvacetiletý základní studium medicíny v Oxfordu a bezprostředně poté odjel do Bernu s úmyslem dál se vzdělávat. Dopadlo to však jinak, než si plánoval, protože většinu času se zdržoval v horách a postupně zcela propadl horolezecké vášni. O víkendech pobýval nejčastěji v Meiringenu a Oberaaru, kde se setkal s tehdy pětašedesátiletým horským vůdcem Johannesem Naegelim a hned od prvních dnů k němu velmi přilnul. S Naegelim vylezl všude: na Zinggenstock, na Scheuchzerhorn a Rosenhorn, na Lauteraarhorn, Schreckhorn a na Ewigschneehorn, a nikdy předtím ani potom se necítil tak dobře jako v jeho společnosti. Když vypukla válka, pokračoval doktor Selwyn, a já byl záhy nato povolán do Anglie a odveden, nebylo pro mě, jak si dnes s odstupem času jasně uvědomuji, nic těžšího než se s Naegelim rozloučit. Ani odloučení od Hedi, kterou jsem poznal o Vánocích v Bernu a s níž jsem se krátce po válce oženil, mi nezpůsobilo takovou bolest jako rozchod s Naegelim. Ještě dnes ho vidím, jak stojí na nádraží v Meiringenu a mává mi. Ale možná si to všechno jen namlouvám, řekl doktor Selwyn tiše a spíše

18

jen pro sebe, protože Hedi se mi už s léty začíná odcizovat, zatímco Naegeli, kdykoli si na něho vzpomenu, se mi zdá stále bližší, přestože jsem ho od našeho rozloučení v Meiringenu už nikdy nespatřil. Krátce po mobilizaci ho totiž na cestě z Oberaarské chaty do Oberaaru postihla osudná nehoda a od té doby je nezvěstný. Předpokládá se, že se zřítil do trhliny v Aarském ledovci. Zpráva, kterou jsem dostal v jednom z prvních dopisů, mě už zastihla v kasárnách a vyvolala ve mně tak hlubokou depresi, že nescházelo mnoho, a byli by mě museli propustit z armády. Zdálo se mi tehdy, že sám ležím pohřbený hluboko pod sněhem a ledem. Ale to všechno jsou dávné historky, řekl doktor Selwyn po delší odmlce a obrátil se opět k Edwardovi. Chtěli jsme přece ukázat našim hostům fotografie z naší poslední ces-

19

ty na Krétu. Přešli jsme tedy zpátky do přijímacího pokoje. Polena ve tmě plápolala. Doktor Selwyn zatáhl vpravo u krbu za zvonek, a v té chvíli, jako by už čekala přede dveřmi, vjela dovnitř Aileen s vozíkem, na kterém stála promítačka. Velké pozlacené hodiny ormolu a figurky z míšeňského porcelánu na krbové římse, pastýřka s pastýřem a pestře pomalovaný Maur s divokýma očima, byly odsunuty stranou a před zrcadlem se ocitlo plátno napjaté na dřevěném rámu, které Aileen rovněž přinesla. Projektor se tiše rozběhl a jinak neviditelný, lehce zvířený prach obstaral v kuželu světla předehru k následujícím záběrům. Cesta na Krétu se uskutečnila na jaře. Jako pod hebkým zeleným závojem se před námi otevřela ostrovní krajina. Několikrát se v záběru mihl i Edward s dalekohledem a botanickou torbou či doktor Selwyn v šortkách, s taškou přes rameno a síťkou na motýly. Jeden snímek byl k nerozeznání podobný Nabokovově fotografii z hor kdesi nad Gstaadem, kterou jsem si několik dní předtím vystřihl z jednoho švýcarského časopisu. Oba, Edward i doktor Selwyn, působili na předváděných fotografiích překvapivě mladistvě, přestože jim bylo v době, kdy cestu podnikali, tedy před deseti lety, už hodně přes šedesát. Viděl jsem, že svůj návrat do minulosti sledují s jistým pohnutím. Ale možná se mi to jen zdálo, protože Edward ani doktor Selwyn se k těmto fotografiím, na roz-

20

díl od ostatních, na nichž bylo vidět jarní ostrovní flóru a množství plazící se i opeřené zvířeny, nechtěli nebo nemohli vyjádřit. Oba zírali bez hnutí na plátno a v místnosti zavládlo téměř absolutní ticho. Na posledním snímku se před námi rozprostřela náhorní planina Lasithi, zabíraná z jednoho z horských průsmyků na severu. Fotografie musela být pořízena kolem poledního, protože sluneční paprsky dopadaly kolmo na krajinu. Dva tisíce metrů vysoká hora Spathi, vystupující na jihu planiny ze záplavy světla, působila jako průzračný vzdušný přelud. Na dně rozlehlého údolí se v nekonečné zeleni utápěla bramborová a zeleninová políčka, ovocné sady a skupinky dalších stromů i neobdělané plochy, a z ní vystupovala do výšky sta a sta bělostných plachet větrných čerpadel. Také před touto fotografií jsme seděli mlčky, dokonce tak dlouho, až sklo v rámečku prasklo a na plátně se objevila tmavá trhlina. Dlouhý pohled na planinu Lasithi, který přerušilo až prasklé sklíčko, se mi tehdy vryl hluboko do paměti, přestože jsem si na něj v pozdější době už nevzpomněl. Ožil ve mně teprve o mnoho let později, když jsem v jednom londýnském kině naslouchal rozhovoru Kaspara Hausera s jeho mentorem Daumerem v zahrádce učitelova domu, kdy Kaspar k nemalé Daumerově radosti poprvé rozlišuje mezi snem a skutečností. Své líčení začíná slovy: Ano, měl jsem sen. Zdálo se mi o Kavkazu. Kamera pak zvolna přejede obloukem zprava doleva a odhalí panorama náhorní planiny s věncem hor, která se velmi podobá Indii a z níž vystupují nad zelený křovinatý a lesní porost věžovité či pagodám podobné stavby s podivuhodnými trojúhelníkovými fasádami, follies, jež mi náhle v oslepujícím a pulzujícím světle připomněly plachty větrných čerpadel z Lasithi, které jsem ve skutečnosti nikdy na vlastní oči nespatřil. V polovině května roku 1971 jsme se z Prior’s Gate odstěhovali, protože Clara koupila jednoho odpoledne bez dlouhého rozvažování dům. V prvních dnech jsme sice

21

postrádali náš krásný výhled, teď však před našimi okny i za bezvětrných dnů ševelily zelené a šedé lancety dvou vrb. Stály necelých patnáct metrů od domu, a pokud člověk vyhlížel z okna, hra jejich třepetavých lístků ho do sebe doslova vtahovala. Doktor Selwyn nás v tomto domě, který tehdy ještě zel prázdnotou, v pravidelných intervalech navštěvoval a přinášel nám ze své zahrady zeleninu a koření – žluté a modré fazole, pečlivě omyté brambory, topinambury, artyčoky, pažitku, šalvěj, kerblík a kopr. Při jedné takové příležitosti, Clara byla právě ve městě, jsme spolu zapředli dlouhou debatu, kterou vyvolala doktorova otázka, zda se mi nikdy nestýskalo po domově. Nedokázal jsem mu na to nic kloudného odpovědět, zatímco on se mi po krátkém rozmyšlení přiznal – jiné slovo by nepostihovalo jádro věci –, že ho stesk po domově přepadává v posledních letech stále častěji. Když jsem mu položil otázku, kam by se tedy chtěl vrátit, začal vyprávět, že v sedmi letech opustil s rodiči vesnici ležící poblíž litevského města Grodno. Bylo to na podzim roku 1899, když oba jeho rodiče, sestry Gita a Raja a strýc Shani Feldhendler vyjeli na malém vozíku kočího Aarona Walda do Grodna. Obrázky tohoto odjezdu mu na celá desetiletí vymizely z paměti, ale v poslední době, řekl, se opět vracejí a hlásí se o slovo. Vidím, jak mi náš učitel v chederu, kam jsem tehdy docházel jako chlapec už dva roky, klade ruku na temeno hlavy. Vidím prázdné místnosti. Vidím se, jak sedím úplně nahoře na vozíku, před sebou koňský hřbet a širokou, hnědou zem, husy s nataženými krky, cáchající se v blátě selských dvorů, vidím čekárnu nádraží v Grodnu a uprostřed stojící, roztopená a mříží obehnaná kamna, kolem nichž se tísní rodiny vystěhovalců. Oknem jedoucího vlaku pozoruji klesající a stoupající telegrafní dráty, vidím průčelí domů v Rize, loď v přístavu a temný kout na palubě, kde jsme se zařídili, jak to jen ve stísněných poměrech šlo. Širé moře, kouř vystupující z komína, šedivé dálky, houpavý pohyb lodi, strach a naději, jež jsme v sobě všichni měli, to všech-

22

no zase cítím a vnímám, jako by to bylo včera. Za týden, mnohem dřív, než jsme čekali, jsme dosáhli cíle. Vpluli jsme do široké zátoky. Všude kolem nás byly velké i malé dopravní lodě. Za vodou se rozprostírala rovinatá země. Všichni vystěhovalci se shromáždili na palubě a čekali, až se z chuchvalců mlhy vynoří Socha svobody, protože si zaplatili cestu přes oceán, do Amerikum, jak se u nás říkalo. Když jsme vystoupili na břeh, stále jsme neměli nejmenších pochyb o tom, že stojíme na půdě Nového světa, na půdě zaslíbeného města New Yorku. Ve skutečnosti jsme však, jak se později ukázalo – loď už mezitím dávno odplula –, přistáli k naší velké lítosti v Londýně. Většina se s novou situací chtě nechtě smířila, někteří však přes zřejmé důkazy o opaku ještě dlouho věřili, že jsou v Americe. Vyrostl jsem tedy v jednom londýnském sklepním bytě ve Whitechapelu, v Goulston Street. Otec, který byl brusičem čoček, si z uschovaných peněz zakoupil podíl v obchodu s brýlemi, jenž patřil rodákovi z Grodna jménem Tosia Feigelis. Ve Whitechapelu jsem vychodil základní školu a učil se jako ve snu a takříkajíc přes noc angličtinu, protože jsem své půvabné a milované mladé učitelce Lise Owenové odečítal ze rtů každé slovo a ve vzpomínce na ni si cestou domů opakoval všechno, co jsem od ní ten den slyšel. Ta krásná učitelka, řekl doktor Selwyn, mě také přihlásila k přijímací zkoušce na Merchant Taylors’ School, neboť jí bylo zřejmě už předem jasné, že se mi podaří získat jedno z mála stipendií udělovaných hůře situovaným žákům. Skutečně jsem její očekávání nezklamal; jak s oblibou říkával můj strýc Shani, světlo v kuchyni dvoupokojového bytu ve Whitechapelu, kde jsem vysedával dlouho do noci, zatímco sestry a otec už dávno spali, nikdy nezhasínalo. Učil jsem se a četl všechno, co mi přišlo pod ruku, a stále snadněji překonával i největší překážky. Když jsem jako primus třídy skládal závěrečné zkoušky, měl jsem pocit, že mám za sebou neuvěřitelně dlouhou cestu. Mé sebevědomí dosáhlo vrcholu a já se rozhodl změnit si způso-

23

bem připomínajícím druhou konfirmaci jméno Hersch na Henry a příjmení Seweryn na Selwyn. Hned na počátku mého lékařského studia, které jsem opět absolvoval jen díky stipendiu, se mi kupodivu zdálo, že moje schopnost učit se slábne, přestože i v Cambridgi jsem patřil svými výsledky k nejlepším. Jak to bylo dál, už víte, řekl doktor Selwyn. Následoval rok ve Švýcarsku, válka, první služební rok v Indii a svatba s Hedi, jíž jsem svůj původ dlouho zamlčoval. Ve dvacátých a třicátých letech jsme žili ve velkém stylu, jehož pozůstatky jste viděli na vlastní oči a který spolykal značnou část Hedina jmění. Praktikoval jsem sice ve městě a jako chirurg v nemocnici, jen mé příjmy by však takový způsob života neumožňovaly. V letních měsících jsme jezdili autem po Evropě. Next to tennis, řekl doktor Selwyn, motoring was my greatest passion in those days. Vozy stojí dodnes v garáži a získaly možná opět na ceně. Ale já jsem nikdy nedokázal nic prodat, except perhaps, at one point, my soul. People have told me repeatedly that I haven’t the slightest sense of money. Neměl jsem dokonce ani tolik prozíravosti, řekl, abych si platil penzijní pojištění. This is why I am now almost a pauper. Hedi naproti tomu dokázala se zbytkem svého jmění dobře hospodařit, a dnes je z ní jistě bohatá žena. Stále ještě přesně nevím, co nás vlastně rozdělilo, zda peníze, nebo nakonec přece jen vyzrazené tajemství mého původu, či prostě láska, která s léty ochabla. Období druhé světové války a následující desetiletí pro mě byly bezvýchodnou, zlou dobou, o níž nedokážu nic říci, i kdybych chtěl. Když jsem se musel roku 1960 vzdát praxe i svých pacientů, přerušil jsem poslední kontakty s takzvaným skutečným světem. Od té doby se stýkám jen s rostlinami a zvířaty. S těmi dokážu dobře vyjít, řekl doktor Selwyn, vstal, tajuplně se usmál a podal mi na rozloučenou ruku, což jinak nikdy nedělal. Po této návštěvě k nám chodíval stále řidčeji a v čím dál větších časových odstupech. Naposledy jsme ho viděli toho

24

dne, kdy přinesl Claře kytici bílých růží s propletenými šlahouny kozího listu, krátce předtím, než jsme odjeli na dovolenou do Francie. O několik týdnů později, na sklonku léta, ukončil svůj život kulkou ze své těžké lovecké pušky. Jak jsme se po návratu z Francie dozvěděli, sedl si na kraj postele, zbraň vložil mezi nohy, bradu položil na ústí hlavně a poprvé od chvíle, kdy pušku před odjezdem do Indie zakoupil, stiskl spoušť se záměrem zabít. Když jsme se

25

o jeho smrti dozvěděli, nebylo pro mě příliš těžké překonat počáteční šok. Ale jisté věci, jak stále znovu a znovu zjišťuji, mají tu vlastnost, že se člověku nečekaně a znenadání vracejí, někdy i po velmi dlouhé době. Koncem července 1986 jsem se zdržoval několik dní ve Švýcarsku. Třiadvacátého ráno jsem jel vlakem z Curychu do Lausanne. Když vlak za Bernem na mostě přes Aaru zpomalil, utkvěl můj pohled na horských hřebenech nad městem. Pamatuji si, ale možná si to jen namlouvám, že se mi v tu chvíli v hlavě poprvé po dlouhé době vynořila vzpomínka na doktora Selwyna. O tři čtvrtě hodiny později, když jsem se právě chystal odložit v Curychu zakoupené a jen zběžně prolistované lausannské noviny, abych nepropásl okamžik, kdy se přede mnou opět jako vždy otevře úchvatný výhled na krajinu svažující se k Ženevskému jezeru, padl můj zrak na zprávu, z níž vyplývalo, že na Oberaarském ledovci byly po dvaasedmdesáti letech objeveny zbytky mrtvoly bernského horského vůdce Johannese Naegeliho, který byl od léta roku 1914 pohřešován. – A tak se mrtví vracejí. Někdy se vynoří po sedmi desetiletích z ledovce a leží na kraji morény: hromádka vyhlazených kostí a pár okovaných bot.

26