Komunismus jako společné dědictví strana 4 5

Informační bulletin Občanské demokratické strany

Komunismus jako společné dědictví Náš soupeř TOP 09 str. 8

80 let od krachu newyorské burzy str. 16–17

7 / 2009

strana 4–5

AKTUÁLNĚ

Program a témata 20. kongresu

Výkonná rada ODS schválila návrh programu nadcházejícího kongresu, jehož charakter bude nevolební, programový a ideový. Bude se konat 21. a 22. listopadu, tedy přesně 20 let od listopadové revoluce 1989. Jak stojí v prohlášení výkonné rady, od svého založení ODS byla a je nejviditelnějším nositelem a zastáncem hodnot demokracie a svobody, které prosadila listopadová revoluce. Právě tyto hodnoty by měly být těžištěm kongresového jednání. „Na jejich kontinuitě hodláme představit vizi České republiky pro další desetiletí – Vizi 2020,“ konstatují představitelé výkonné rady. Tato koncepce – a podle ní i tematické části kongresu včetně diskusí – se bude zabývat následujícími oblastmi:

1. Obrana svobody 2. ČR v Evropě a ve světě 3. Vzdělaná a konkurenceschopná země 4. Nové civilizační výzvy – řešení pro budoucnost První část se zaměří na obranu ústřední hodnoty polistopadového vývoje – svobodu. Narážíme na snahy o zřejmé i skryté omezování demokratických svobod – rostoucí počet zásahů státu do běžného života či rostoucí podporu extremistických hnutí. Další nebezpečí spočívá v tom, že si svobodu jako klíčovou podmínku demokracie a občanské svobody neuvědomujeme. Svoboda ale není samozřejmost. V druhé tematické části chceme potvrdit, že Česká republika má být i do budoucna pevnou a plnohodnotnou součástí evropské společnosti. V souvis-

Setkání M. Topolánka s J. Bidenem Energetická bezpečnost, východní partnerství, situace na západním Balkáně a spolupráce na protiraketové obraně. To byla hlavní témata jednání mezi viceprezidentem USA Joe Bidenem a Mirkem Topolánkem. „Američani ustoupili od radarové základny nikoli jen proto, že

2

je u nás chaos a nestabilita, ale také proto, že mají jiné technické řešení,“ řekl po schůzce M. Topolánek. Podle něj není podstatné, jakou formou se na systému budou Češi po dalších jednáních podílet – zda přijmou obranné rakety nebo například velitelství projektu.

losti s událostmi posledních měsíců musíme ale definovat, jakou úlohu bychom měli hrát v Evropské unii a NATO a jakou úlohu by měly mít tyto instituce pro nás. Na obzoru jsou i další výzvy, z nichž jednoznačně nejdůležitější je energetická bezpečnost země. Třetí téma směřuje k potřebám a podobě reforem, které by měly zajistit co nejvýkonnější systém vzdělávání. Jsme přesvědčeni, že jedině vzdělaná společnost může být konkurenceschopná – zejména v současné globalizované ekonomice a v soutěži s asijskými ekonomikami. Čtvrtá tematická část kongresu by měla odpovědět na problémy, které přinese demografický vývoj. Musíme nabídnout rozumné řešení pro penzijní reformu ve stárnoucí společnosti. Jsme odpovědní vůči našim vzdělaným voličům dívat se a myslet dál než za jeden roh. Chceme v průběhu 20. kongresu hledat odpovědi na následující otázky: ■ Kam má směřovat Česká republika? ■ Jaká má být česká společnost v roce 2020? ■ Jaké má být naše postavení v Evropě a naše zahraniční politika? ■ Jaké podmínky má do roku 2020 vytvořit česká politika? ■ Na čem může stavět hospodářský vývoj? ■ Jaké má být zdravotnictví, školství či sociální podpora státu?

Na post eurokomisaře nominujeme A. Vondru

ODS představila svého kandidáta na post eurokomisaře – Alexandra Vondru. Jako současný senátor a bývalý místopředseda vlády pro evropské záležitosti a velvyslanec v USA – splňuje veškeré předpoklady kladené na tuto funkci. „Eurokomisař musí svým vystupováním a rozhodováním pozitivně zviditelňovat ČR v Evropě. Musí být viditelnou postavou i doma, musí aktivně vysvětlovat, co v rámci EU prosazuje. Zatřetí musí reálně pomáhat České republice," prohlásil Mirek Topolánek.

OBSAH

Z obsahu

Milí čtenáři,

Komunismus jako společné dědictví Mirek Topolánek V rámci mezinárodní konference shrnul předseda ODS neblahé důsledky komunistické minulosti. Zároveň připomněl základní hodnoty, které by česká společnost měla obnovovat a respektovat. strana 4–5

Náš soupeř TOP 09 Martin Říman Nakolik je strana M. Kalouska a K. Schwarzenberga spojencem ODS a nakolik nevyzpytatelně nebezpečným protivníkem? strana 8

Václav Mencl: architekt, který nestaví vzdušné zámky Portrét politika, jehož rodinnou tradici i leckdy pohnuté osobní osudy stále provází vztah k architektuře a urbanismu. strana 10–11

80 let od krachu newyorské burzy Ekonom Karel Kříž nám přispěl reminiscencí na „Černý pátek“ a jeho dopady na světovou ekonomiku. strana 16–17

Mariňácký signál u Národního divadla Jindřich Marek V pravidelné rubrice „Historie místo kompasu“ se tentokrát autor věnuje málo známým, ale o to zajímavějším okolnostem vlasteneckých bojů českých námořníků v říjnu 1918.

strana 20–23

Luhačovice oslavují – získaly cenu „Lázeňské místo ČR“ Starosta Luhačovic nám vylíčil úspěchy a problémy města. Pak jsme pokračovali v návštěvě u blízkého podnikatele, rovněž člena ODS, jehož produkty i přístup k podnikání může být pro leckoho inspirativní. strana 24–25

Stalin – schopný manažer? Štěpán Černoušek Strhující reportáž ze Sibiře, kde se náš spolupracovník zúčastnil expedice s cílem najít a zmapovat stalinské gulagy. strana 26–27

Listopad ve znamení starožitností Markéta Ševčíková Milovníci starožitného porcelánu by si neměli nechat ujít listopadový veletrh Antique v pražském Mánesu. K vidění tu budou umělecká díla z rozmanitých částí světa. strana 31

informační bulletin Občanské demokratické strany Vydává ODS Publishing, s.r.o. Adresa vydavatelství a redakce: Jánský vršek 13, 118 00 Praha 1 Tel: 234 707 160, 161, 164 E-mail: [email protected], http: www.ods.cz Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková Redaktorka: Ivana Vajnerová Grafika a foto: Luděk Krušinský, Ingrid Valentinová Foto v čísle: Luděk Krušinský, Štěpán Černoušek, Eduard Erben a archiv ODS Registrace u MK ČR E 12908 Redakční uzávěrka: 26. 10. 2009 Inzerci přijímá: E-mail: [email protected], tel./fax: +420 222 518 804

nejen my jsme doufali, že touto dobou budeme slavit volební úspěch, analyzovat volební výsledky, hodnotit efektivitu kampaně ODS i jejích soupeřů. Zkrátka obsah tohoto vydání Listů jsme si představovali jinak. Leč lidé míní a Paroubek mění. Bohužel, jak je jeho zvykem, nikoli k dobrému. Nicméně komunikace s voliči běží dál, na nedostatek domácích ani zahraničních událostí si nelze stěžovat… takže snad v následujících článcích najdete povzbuzení, ponaučení, inspiraci i zábavu. V této souvislosti dlužno poněkud samolibě přiznat, jak nás potěšily a povzbudily některé reakce na současnou podobu a obsahové pojetí Listů. Kromě aktuálních politických názorů a analýz pokračujeme v historických exkurzech, které nabízejí pokaždé málo známé, a o to pikantnější pohledy na minulost. Například tentokrát – omlouváme se vzdělanějším jedincům – ale nikdo z nás netušil, jakou roli sehrálo při vzniku československého státu naše námořnictvo. Za zmínku rovněž stojí dramatické okolnosti, za nichž jsme absolvovali pro toto (i následující čísla) návštěvy starostů ODS a spřízněných podnikatelů. Kolegové se totiž vydali do vzdálených i tak trochu „Bohem zapomenutých míst“ – přejížděli Jeseníky, Rychlebské hory, Orlické hory, Králický Sněžník… A to přesně v období sněhové kalamity, kdy na romantických místech horských sedel a vrcholků uvízly desítky aut a zoufalých řidičů. My jsme vyvázli a kromě pikantních historek získali řadu informací, o které se s vámi budeme nadále dělit. Každopádně příští číslo bude v první řadě „kongresové“. A kongres by měl být mimo jiné připomenutím základních konzervativních hodnot, z nichž ODS „vzešla“ a na nichž hodlá stavět i v budoucnosti, která určitě nebude jednoduchá. Vaše redakce

3

PROJEV PŘEDSEDY ODS

20 let poté: Komunistické režimy ve střední a východní Evropě jako společné dědictví

Mirek Topolánek

Na říjnové mezinárodní konferenci s výše zmíněným názvem vystoupil i předseda ODS Mirek Topolánek. Upozornil na mnohé aspekty doby minulé i jejich důsledky. Zároveň shrnul hodnoty, jejichž respektování bychom měli obnovovat. Nabízíme zkrácenou verzi jeho projevu.

Generace svobody

4

Samozřejmě, že největší změna se po roce 1989 udála v našich osobních životech. I když to dnes bereme jako samozřejmost. I když se to přátelé starých pořádků pokoušejí zapřít či ututlat. Přesto, či právě proto, si musíme připomínat, že návrat naší osobní svobody je tím největším a nejdůležitějším odkazem listopadu 1989. Tato osobní svoboda je nejen největším, ale také tím nejkřehčím darem. Dokonce ani v zemi, která se řídí ústavou, vyznává parlamentarismus a jsou v ní zaručena lidská práva, nemusí nutně žít vnitřně svobodní lidé. Tato svoboda není automatická, nelze ji nadekretovat, nelze ji lidem vnutit. Těžko se získává a lehko ztrácí. Svoboda je sice jen jedna, ale strach má mnoho podob. Ať už je ten strach oprávněný, či nikoli, ať se jím necháváme ovládat sami, či jsme jeho prostřednictvím ovládáni druhými, vždy je tento

strach zabijákem naší vnitřní svobody. Vždy stojí na počátku cesty do otroctví. Vnitřní svoboda se rodí z toho, v čem vyrůstáme a když jsme silní, udržíme si ji i ve chvíli, kdy vnější záruky svobody zmizí. Ale vůbec nejtěžší je dospět ke skutečné vnitřní svobodě u generace, jejíž celoživotní zkušenosti a instinkty se formovaly za železnou oponou totalitního režimu. Tak jako Bůh zakázal Mojžíšovi přivést do zaslíbené země Kanaan kohokoli, kdo zažil egyptské otroctví, čeká možná i nás, obrazně řečeno čtyřicet let v postkomunistické poušti. Tedy ještě dalších dvacet let než budeme moci říci, že jsme skutečně zlomili nesvobodu a strach číhající v našich duších. Poznal jsem řadu lidí, muklů, vězňů svobody vnitřně silných a svobodných, kteří se k těmto hodnotám dopracovali i uprostřed totality. Naději do budoucna proto nevidím primárně v momentálních ekonomických či politických úspěších, ale v nové generaci. V generaci, která se odmítá řídit strachem. V „Generaci svobody“.

Jak jsme daleko v budování „společnosti svobody“? Bezpochyby největší pokrok učinila občanská sféra, jakkoli po dvaceti letech nedosahuje občanská aktivita intenzity

a kvality jako ve starých demokraciích. Dosavadní vývoj ale rozhodně je důvodem k optimismu. Určitě jde rychleji, než v oblasti ekonomických reforem a reforem institucí. Naše ekonomická mikrosféra je do té míry standardní, jak se dá po dvaceti letech očekávat a naše integrace do světového obchodu je v podstatě dokončena. Poněkud hůře je na tom ekonomika ve smyslu institucionálních předpokladů pro podnikání, pro trvalý růst a dlouhodobou sociální stabilitu a soudržnost. Naše země promeškala dvě velké příležitosti provést zásadní reformy. V první polovině 90. let, kdy byli lidé připraveni a ochotni snášet nutné reformní náklady. A o deset let později, kdy byla světová i česká ekonomika na vrcholu a změny šlo provést poměrně bezbolestně. Nyní, kdy nám chybí jak ochota k obětem, tak příznivé ekonomické klima, se reformy provádějí daleko hůře. A naopak, každá neprovedená reforma zesiluje dopady krize. Nicméně platí, že máme zdravý bankovní sektor. Že se v posledních třech letech výrazně zlepšilo podnikatelské prostředí, ubylo byrokracie, stát se stal efektivnějším a transparentnějším. Že se zlepšila kvalita a rychlost soudů se všemi výhradami. Že jsme učinili první krok ke stabilitě veřejných financí, ke spravedlivějšímu a funkčnějšímu sociálnímu systému, k solidárnějšímu a modernějšímu zdravotnictví, k dlouhodobě udržitelnému penzijnímu systému. Ale nesrovnatelně větší díl práce nás ještě čeká. Veřejná správa, sociální, zdravotní a penzijní systém. To jsou naše čtyři těžké koule na noze. Zejména oddalování hlubokých reforem všech třech sociálních systémů je jistou vstupenkou na vlak jedoucí k budoucí katastrofě. A půjde spíše o expres, než o „courák“. Máme sice standardní parlamentní a ústavní systém. Ale chování příslušných institucí standardní není. Protože se standardně nechovají lidé, kteří tyto instituce obsazují. Míra iracionality, negativních emocí a neodpovědnosti značně vybočuje z demokratického

normálu. Nebudu to dále rozebírat, všichni víte, o čem mluvím. Důsledky jsou zjevné a bohužel drastické. Je to zejména nemožnost elementární dohody na naprosto nutných reformách. A to navzdory jasným empirickým důkazům a varování ekonomů. Populismus levicové části politického spektra totiž dosahuje sebevražedného vrcholu. Je známo, že dlouhodobě zhruba 60 procent lidí dává před vlastní aktivitou přednost tomu, aby se o ně v případě potřeby postaral stát. Pokud se díky nové generaci nepodaří tento poměr otočit a pokud bude levice úspěšně oslovovat oněch 60 procent nesplnitelnými populistickými sliby, pak je cesta k řešení, k jakékoli pozitivní změně efektivně zatarasena. Jsem ale životní optimista. Věřím, že síly rozumu a odpovědnosti přesto mohou vyhrát. Prosperita a šance na přežití každé civilizace závisí na tom, jak velkou část vyprodukovaných statků věnuje okamžité spotřebě a jaký díl dokáže investovat do své budoucnosti. Potřebovali bychom dávat daleko více prostředků na vzdělání, vědu, podporu inovací a moderních technologií. Místo toho ale systematicky a populisticky projídáme vlastní budoucnost. Konzumujeme dokonce více, než vyprodukujeme! Výsledek je předpokládaný: rostoucí zadlužení a hrozící zaostalost. Ve společnosti, která přerozděluje nikoli ve jménu potřebnosti, ale ve jménu získání co největšího počtu hlasů, ve společnosti, která by chtěla v době krize uplácet penzisty 13. důchody, není na investice do vzdělání prostor. Bohužel, to je tvrdý fakt. A nelze si myslet, že se to výrazně změní, dokud se nezmění ona převládající atmosféra závislosti a neodpovědnosti. Populistická politika také neumí řešit a naopak zesiluje takové negativní společenské jevy a problémy, jimiž jsou extremismus, etnická nesnášenlivost a národnostní předsudky, sobectví, chybějící svornost a solidarita, nedostatek národní hrdosti a sebevědomí, slabé demokratické povědomí, malá vůle k obraně... Systémový populismus má katastrofální důsledky nejen v domácí, ale samozřejmě i v zahraniční politice. Po dvaceti letech od pádu komunismu jsou zpochybňovány výchozí postuláty cesty, kterou jsme od té doby ušli. Je zpochybňována euroatlantická vazba a naše spojenecké závazky. Je zpochybňována naše západní orientace a naopak se stále silněji projevují sympatie k autoritativním režimům Ruska a Číny. Je zpochybňována naše odpovědnost za lid-

ská práva ve světě a účast na zahraničních misích. Stručně řečeno: mnoha způsoby a z různých stran je zpochybňována naše příslušnost k euroatlantickému civilizačnímu prostoru. Dosud jsem o tom nemluvil, ale vše, co jsem tu řekl, směřovalo k – možná očekávanému – konstatování. Po dvaceti letech cesty od totality ke svobodě z toho stále ještě nejsme úplně venku. Komunismus v nás stále hrozí. A nejen komunismus v nás. On nám hrozí i komunismus „tam venku“. Nereformovaná komunistická strana se již v koalici s ČSSD dostala k moci v řadě krajů. Tato koalice může vyhrát i v příštích sněmovních volbách a dostat se k vládě na centrální úrovni.

Komunismus v nás stále hrozí. A nejen v nás... „Společnost svobody“ má stále trhliny, je křehká a zranitelná. Hlavní vinu na tom nese veřejná sféra. Nejen politici. Ale třeba i soudy, které se mnohdy nezbavily komunistické mentality, nebo alespoň nejsou dost efektivní a profesionální. Započatá reforma justice musí rozhodně pokračovat. Svůj díl viny nesou i média. Novináři stejně jako politici podléhají svodům populismu a pocitu vlastní moci, rezignují na odpovědnost a hledání pravdy. Nepoměřují své výsledky z hlediska zachování hodnot, ale pouze a jedině z pohledu zachování počtu čtenářů, diváků, posluchačů. Nejsou hlídacími psy demokracie, ale spíše honícími psy, kteří se honí za lacinými senzacemi bez zájmu o skutečný obsah, natož o nějaké poslaní. Existují mezi nimi výjimky, ale stejně jako mezi politiky jsou v menšině. Jsem přesvědčen, že skutečnou „Společnost svobody“ budeme mít teprve tehdy, až se přestaneme primárně rozdělovat na pravici a levici, na politiky a novináře, na prosté občany a „ty nahoře“. Musíme se vrátit k osvědčenému dělení na dobré a zlé, na lidi slušné a neslušné, na milovníky svobody a její nepřátele.

Civilizace svobody Náš dvacetiletý vývoj, který jsem se tu pokusil ve spěchu a někdy trochu útržkovitě popsat, se odehrává v mezinárodním kontextu a také v kontextu tisíciletého vývoje naší civilizace. Naše problémy jsou sice vzhledem k padesáti letům života v totalitních režimech specifické, ale ne výjimečné. Celý svět prochází proměnou světového řádu. Oslabuje se vliv dříve dominantní zá-

padní civilizace, ke slovu se dostávají zejména asijské, ale i latinskoamerické země. Je čím dál více zpochybňováno univerzální pojetí lidských práv. V OSN nerozhodují hodnoty, ale prostá většina, kterou mají nedemokratické a autoritativní režimy. Mezinárodní terorismus a radikální islamismus vytvářejí nové bezpečnostní hrozby. V celém evropském prostoru pak vidíme podobný vývoj jako u nás. Dochází k degradaci a rozpadu politické odpovědnosti, roste populismus, zvyšuje se frustrace občanů a nedůvěra v demokratický systém. Přičemž média hrají spíše roli urychlovače tohoto neblahého vývoje, než brzdy. Toto vše ohrožuje samotné základy „Civilizace svobody“. Tím spíše ale nesmíme rezignovat na její obranu. Naše civilizace je civilizací slova, civilizací smlouvy, civilizací hodnot. Stále platí, že její trojí základ tvoří křesťanství, trh a parlamentarismus. A je třeba mít na paměti, že hodnotový systém a mravní řád daný tím prvním vytváří předpoklady pro druhé a třetí. Nikoli obráceně. Trh, ani parlament morálku nevytvářejí. Ale těží z ní, žijí z ní, s ní povstávají i upadají. Strany ani média nejsou pouhými „společnostmi s ručením omezením“, jejich hlavním posláním nemůže být moc, respektive zisk. Jde o továrny na ideje, strážce a šiřitele hodnot. Zisk politické moci či čtenářů není cíl sám o sobě, jde pouze o prostředek k uskutečňování skutečného cíle, jímž je budování, posilování a obrana civilizace. My se dnes často chováme, jako by nám záleželo jenom na tom, kolik kde můžeme urvat, jak můžeme rychle získat prostředky pro okamžitou spotřebu. A neuvědomujeme si, kde je skutečný zdroj oné prosperity. Zdroj, který si sami ničíme a otravujeme sobectvím, populismem, závistí a nenávistí. Tento konzumní model státu blahobytu se dávno vyčerpal a světová krize to pouze názorně odkryla. Musíme začít něco dělat. Nemůžeme se donekonečna vymlouvat na to, že voliči (čtenáři, posluchači, diváci) to tak chtějí. Stejně jako v ekonomii i ve veřejné sféře platí, že rozhodující je strana nabídky, nikoli poptávky. Myšlenky zkrátka mají své důsledky. Naše dnešní svoboda, prosperita a bezpečí povstaly z tisíciletého odkazu, práce, odříkání a boje mnoha generací. Co do této „banky hodnot“ vložíme my? Co jsme do ní vložili za uplynulých dvacet let? Co do ní vložíme dále, aby „Civilizace svobody“ přežila nejen 20 let poté, ale i další dva tisíce let? To je vážná otázka na zvážení, vážení.

5

KRITICKÁ ANALÝZA

ČSSD chystá další populistickou smršť Petr Nečas

Ř

6

ada průzkumů z poslední doby ukazuje, že ČSSD by pravděpodobně nebyla schopna sestavit silnou stabilní vládu, což by v kombinaci s nepopulárním řešením ekonomické krize nepřineslo Jiřímu Paroubkovi žádný bonus. Některé poslední průzkumy dokonce naznačují její porážku. Socialisté tedy usoudili, že jim současný stav vyhovuje lépe, protože se mohou schovat za úřednickou vládu a oddálit tak eventuální přijetí odpovědnosti za řešení momentálně nepříznivého ekonomického vývoje. To však neznamená konec jejich nezodpovědnému a nevěrohodnému chování v průběhu celého letošního roku. Při schvalování tzv. Janotova balíčku ČSSD ustoupila v otázce zavedení progresivního zdanění a zvyšování sociálních dávek. Zrušení předčasných voleb, aktuální poměry v Poslanecké sněmovně a časová tíseň neumožňovaly systematičtější řešení rozpočtu na příští rok. Ovšem hrozba deficitu vyššího o 70 miliard korun byla natolik závažným faktorem, že výsledný kompromis je pro

ODS sice obtížně, ale ještě skousnutelný. Je opravdu těžko pochopitelné, že socialisté v rámci schvalování těchto opatření do poslední chvíle mysleli vážně zvyšování sociálních mandatorních výdajů v situaci, kdy je všemi soudnými ekonomy a analytiky doporučováno naopak jejich snižování. To proto, abychom se časem nedostali do zásadních problémů typu Lotyšska, kde dochází ke snižování sociálních dávek a platů ve veřejné sféře v řádech desítek procent. Tento zdánlivě „státotvorný“ ústupek ČSSD však nemá dlouhého trvání. Naznačují to její další zamýšlené kroky, které hodlá prosazovat v Poslanecké sněmovně do konce volebního období. Formou poslaneckých návrhů chce sociální demokracie prosazovat mj. 13. důchod, zrušení karenční doby, tedy nevyplácení náhrady mzdy po dobu prvních tří dnů v nemoci, obnovit progresivní zdanění zavedením druhého pásma 38 % u příjmů nad 100 tisíc korun hrubého měsíčně a opět zrušení všech poplatků ve zdravotnictví. Je jasné, že ČSSD nemůže ve Sněmovně najít pod-

poru jinde než především u komunistů. Prokáže tak, že její proklamace o nespolupráci s komunisty na vládní úrovni jsou jen dalším důkazem její nevěrohodnosti. Programově se ČSSD s KSČM téměř kryje a její posun doleva za působení Jiřího Paroubka je více než zřetelný. Co bylo za jeho vlády nezodpovědné v době hospodářského růstu, v době krize může být jen umocněnou hrozbou pro přiblížení státního bankrotu.

13. důchod je podvod na voličích Jeden z hlavních předvolebních trháků ČSSD, slib 13. důchodu, je podvodem na voličích. Řada seniorů si při pohledu na stovky billboardů s tímto slibem neuvědomí, že se jedná o „klamavou reklamu“. ČSSD neslibuje třináctý důchod ve skutečné výši, ale jednorázovou stejnou dávku ve výši 2400 korun. Tím, že zdůrazňuje, že půjde o prostředky z dividendy ČEZ, opět manipuluje veřejným míněním. Vzbuzuje dojem, že se jedná o jakési peníze, které jsou volně k dispozici, a nikdo je nebude postrádat. Ve své podsta-

Poplatky znamenají lepší zdravotní péči

ČSSD lže, když tvrdí, že rovná daň je výhodná jen pro bohaté. Rovná daň je solidární, díky vysokým daňovým slevám a daňovým bonusům je výhodná i pro nízkopříjmové skupiny a především pro rodiny s dětmi. Jejich čistý příjem reálně stoupl v loňském roce v průměru o 4 %. Daňové slevy zajišťují určitou míru progresivity, navíc lidé s vyššími příjmy budou do rozpočtu platit vždy vyšší odvody. Rovná daň je cestou ke spravedlivějšímu systému, který netrestá úspěšnější, naopak je více motivující. Pro příklad uveďme srovnání růstu čisté mzdy zaměstnance s 0,6 násobkem průměrné hrubé mzdy (14 125 Kč v roce 2008) mezi roky 2007 a 2008. U bezdětného stoupl měsíční čistý příjem průměrně o 1036 Kč (reálně o 3,3 %), s 1 dítětem o 1426 Kč (reálně o 6,2 %), se 2 dětmi o 1816 Kč (reálně o 8,8 %) a se 3 dětmi o 2206 Kč (reálně o 11,3 %). Daně z příjmu neplatí zaměstnanci s 1 dítětem do výše 14 700 Kč, se 2 dětmi do výše 19 000 Kč, se 3 dětmi do výše 23 300 Kč. Prokazuje se tak, že jde ze strany ČSSD opět o projev hrubého populis-

Poplatky ve zdravotnictví posilují solidaritu v rámci veřejného zdravotního pojištění. Poklesla úhrada za léky v nejnižších cenových kategoriích, které si mohou pacienti snadno dovolit, a narostla úhrada za drahé léky. Prostředky ušetřené za levné léky tak umožnily pojišťovnám přesunout výdaje na léčbu těžce nemocných. Zkrátila se čekací doba na operace. Pokud by došlo k tomuto výpadku příjmů, chybělo by v systému, který se osvědčil, zhruba 7 miliard korun. Kde je vzít, aniž by se zhoršila kvalita lékařské péče? Tyto záměry – a v případě zvýšené citlivosti Jiřího Paroubka na průzkumy veřejného mínění zřejmě nikoli poslední – jen ukazují, že ČSSD nebere na vědomí ekonomickou realitu. Naopak ještě do voleb opět připravuje populistickou předvolební smršť, zvyšující (zatím známé výdaje) téměř o 20 miliard korun. Úkolem ODS v následujícím období proto bude mimo jiné představovat racionální alternativu k postojům levice s cílem oslovit odpovědné voliče a odvrátit hrozbu dlouhodobých vážných ekonomických problémů. autor je místopředseda ODS

10500

7 083 Kč

6 841 Kč

6000

Prosinec 2002

6500

6 814 Kč

7000

6 296 Kč

7500

Prosinec 2001

8000

7 280 Kč

8500 Kč

7 755 Kč

9000

8 200 Kč

9500

8 761 Kč

10000

9 655 Kč

Průměrná výše vypláceného starobního důchodu

10 045 Kč

Rovná daň není výhodná jen pro bohaté

Prosinec 2009

Prosinec 2008

Prosinec 2007

Prosinec 2006

Prosinec 2005

Prosinec 2004

Prosinec 2003

5500

Prosinec 2000

Už ve volební kampani ČSSD strašila „hazardováním se zdravím zrušením nemocenské v prvních třech dnech nemoci“. V České republice byla ovšem před přijetím změn v nemocenském jedna z nejvyšších pracovních neschopností v Evropě a nebyl k tomu reálný důvod. Zavedení opatření běžného ve většině vyspělých evropských zemí přispělo k nejnižší míře pracovní neschopnosti od vzniku ČR. V loňském roce poklesla pracovní neschopnost (především krátkodobá) celkově o čtvrtinu, letos o dalších 30 %. Přes tyto změny stoupl v roce 2008 příjem např. zaměstnance se 2 dětmi s 15 000 hrubého při týdenní pracovní neschopnosti v daném měsíci průměrně meziročně o 633 Kč. Neplatí tedy teze, že karenční doba snižuje životní úroveň nemocných. „Výpadek“ příjmů činí proti stavu před reformou zhruba několik stovek korun za první tři

mu v rámci třídního boje proti „zbohatlíkům“. Zavedení druhého pásma by ovšem postihlo například i vynikající lékaře, profesory, vědce, další odborníky a schopné manažery.

5 914 Kč

Změny v nemocenské snížily pracovní neschopnost

dny nemoci, což je navíc kompenzováno zvýšením čistých příjmů zaměstnanců. Výsledky ukazují, že se reforma nemocenského osvědčila a neexistuje racionální důvod vracet tyto změny zpět.

Prosinec 1999

tě se však jedná o příjem státního rozpočtu, takže těchto 7 miliard korun bude chybět jinde. ČSSD nebere na vědomí, že se inflace v současné době blíží nule, jelikož ekonomická recese tlačí spotřebitelské ceny dolů, přičemž klesnou i ceny energií. I z tohoto důvodu nebyla letos naplněna zákonná podmínka valorizace důchodů. Je však nutné zdůraznit, že v letošním roce dosáhly průměrné důchody nejvyšší reálné hodnoty od roku 1989 a průměrný vyplácený důchod stoupl za dva roky Topolánkovy vlády o 1800 korun. Přestože si uvědomujeme složitou situaci některých seniorů, i řada analytiků konstatuje, že tato sociální skupina byla krizí zatížena relativně nejméně. Ještě horší je skutečnost, že ČSSD si pod „důchodovou reformou“ představuje masivní zvyšování výdajů na penze. Například záměr dosáhnout průměrné výše důchodu v poměru 55 % průměrné čisté mzdy by znamenal dalších 10 miliard korun ročně navíc. Už dnes se dostává důchodový systém vlivem recese do deficitu. Jediným způsobem, jak by ČSSD mohla tohoto záměru dosáhnout, by bylo výrazné zvyšování sociálního pojištění. Cestou k likvidaci hutnictví a hornictví jsou potom nápady ČSSD na povinné důchodové připojištění zaměstnanců v rizikovém prostředí placené jejich zaměstnavateli s celkovými náklady 10 miliard korun ročně.

7

kresba Š. Mareš, námět M. Stoniš – Reflex

VOLBY 2010

S

8

erver Aktuálně.cz uspořádal v termínu původně plánovaných voleb, tedy 9. a 10. října virtuální volby. Slavně v nich zvítězila TOP 09 a společně s ODS by získaly ve Sněmovně ústavní většinu, tedy více než 150 křesel. To samo o sobě je na první pohled takový nesmysl, že by nemělo význam nad tím přemýšlet, kdyby... kdyby nebylo nanejvýš znepokojující, že se tak stalo právě v internetovém hlasování, tedy v hlasování vyhraněné, ale dnes již nikoliv okrajové názorové skupiny. Jak vidno z výsledků (nejen tohoto, ale všech různých anket na serverech), jde o elektorát zásadně napravo, tedy alespoň v tom smyslu, v jakém lze v českých podmínkách o pravici hovořit. A to byly vždy naše vody, tedy hájemství ODS, do kterého se okrajově nabourávaly „pravdo-láskové“ formace, ať už ODA, US nebo Zelení. Ty ovšem vždy dokázaly odloupnout právě jen ten intelektuálně elitářský ždibec voličů, majících o sobě příliš vysoké mínění, než aby volili mainstreamové strany. TOP 09, zdá se, tento vzorec bourá. Proč? Za prvé, internet už dnes není elitářská platforma. Za druhé, TOP 09 vykazuje nadstandardní výsledky i v normálních průzkumech veřejného mínění. A za třetí, nestalo se vám v posledních týdnech x-krát, že za vámi, známými odeesáky přišel známý a pozdravil větou: „Tak co, proboha, koho máme volit? Knížete?“ Vypadá to, že jsme si vybudovali „béčko ODS“ tak důkladně, až nám přerostlo přes hlavu. A jak patrno z různých prohlášení jeho protagonistů, nebude mít s námi žádné slitování. Zatím se nezdá, že by něco mělo ohrozit jeho růstovou trajektorii. Minulost jim nikdo nepřipomíná a aktuální aférky (třeba se sponzory) vždy

Náš soupeř TOP 09 Martin Říman spolehlivě přehluší průšvihy těch velkých. Něco bychom ale dělat měli... Stojí především za zamyšlení, čemu TOP 09 vděčí za svůj dosavadní úspěch. Určitě je to ikona knížete Schwarzenberga. Schválně píšu „knížete“, protože to v tom hraje podstatnou roli. Republikán je šlechtickým titulem fascinován. To platilo ihned po zákazu titulů za první republiky, a o to více dnes. „Ale kníže by se přece k něčemu takovému nesnížil, to je záruka“, odpověděl mi jeden dosud volič ODS na námitku, že Kalousek to opět klidně dá dohromady s Paroubkem. Proti tomu není argument. Přitom působí tak lidsky. Spí, ale přitom poslouchá, říká sprostá slova (jak mile znějí z úst knížete, jak hulvátsky z huby přitroublého odéesáka!), zajde i do hospody mezi nás. Nikoho nezajímá jeho podíl na privatizaci Becherovky nebo nestydaté lobování za Bakalu při prodeji Hospodářských novin. A nebude.

...vybudovali jsme si „béčko ODS“ tak důkladně, až nám přerostlo přes hlavu. Druhým momentem úspěchu TOP 09 je náhoda. Prostě byla v pravý čas na pravém místě. Nelze srovnávat nesrovnatelné, ale vzpomeňme na raketu Rumlovy Unie svobody na počátku roku 1998. Problémy ODS znamenaly jejich zisk. Jistě, není možné srovnávat naši tehdejší situaci s dnešní. Však také nemáme devět procent jako tehdy v únoru. Ale po pádu vlády v březnu se nám svět, přiznejme, trochu zhroutil a dosud v něm hledáme své nové místo. A je to vidět. TOP 09 vyžírá z této naší nejistoty a hledání. Stačí se pasovat do role pravičáků. Protože tento volič nemizí z povrchu českého zároveň s námi. Zůstává a hledá alternativu. Za třetí, jako vždy v takové situaci, je TOP 09 miláčkem médií. Novináři, ještě více než jiní smrtelníci, se vždy chytají toho nového jako poslední záchrany lidstva (ještě že nejsme velmoc, jinak by TOP 09 dostala Nobelovu cenu). S tím lze těžko něco dělat, jen čekat, až poblouznění přejde.

Zbývá to nejtěžší – najít odpověď na otázku, co s tím. Myslím, že úplně první věcí musí být, že si nebezpečí vůbec uvědomíme. Zatím se mi zdá, jako bychom to „TOPce“ tak trochu přáli, vždyť mladšího bratra – spojence nakonec nějakého potřebujeme. Pochybuji, že oni to vidí taky tak. Jejich cíl je dostat se do Sněmovny a pak se uvidí. Ne krýt záda ODS. A ví, že Paroubkovy hlasy nedostanou. Naše dostanou a podle toho se chovají. My bychom to měli vzít na vědomí taky. Dále, musíme se pokusit demaskovat prázdnotu této formace. Kdo ji, kromě knížete a Kalouska, tvoří? Je někdo schopen vzpomenout si na jediné jméno? Co ti starostové? Jaký má program? Lidovecký, liberální, konzervativní, zelený, křesťansko-sociální? Jaký má postoj k EU, euru, atlantické vazbě? Ano, podle toho, co se zrovna hodí. Ale to víme my, navenek se jim to v nastalém zmatku dařilo krásně skrývat. Máme teď čas říct to i ostatním. Naposled to nejdůležitější, stokrát opakované, profláklé, téměř vždy zbytečné. Jednota. Nebude s námi dobře, nebudeme-li působit konsolidovaně, sebevědomě a kompetentně. Platí to odshora až dolů. Ovšem čím více nahoře, tím je to viditelnější, a tedy důležitější. Vrátím-li se ještě jednou do roku ’98, tehdy nás zachránil jasný, zřetelný, nezpochybnitelný tah na branku proti populistickému Zemanovi i proti populárnímu Rumlovi, za vlády podivného, leč národem milovaného poloúřednického kabinetu Tošovského a panování prezidenta, jehož zahořklost vůči ODS dosáhla právě maxima. Není tak trochu dnešní situace podobná? TOP 09 je náš soupeř. Vážný soupeř. Není to protivník typu Paroubka, ale taky to není spojenec. Spojencem se může stát, ale nejdříve musí být jasno, kde je jeho místo. Nelze připustit, aby beztrestně pořádal spanilé lapkovské jízdy na naše území a my jen blahosklonně přihlíželi. Jinak nám v květnu taky mohou zbýt jen oči pro pláč. autor je poslanec PČR

NÁZOR

Legrace končí, soudruzi… Přemysl Sobotka

Foto: CPA

G

lobální světová finanční a ekonomická krize se zcela zákonitě nemohla vyhnout ani České republice, která je však v dvojnásob složité situaci. Způsobuje ji především dlouhodobá politická nestabilita země, daná především výsledky parlamentních voleb v červnu 2006, které předseda ČSSD Jiří Paroubek využil k pokračování své bezkoncepční populistické politiky, se kterou vstoupil na českou politickou scénu jako nečekaný předseda ČSSD i české vlády po demisi Stanislava Grosse v dubnu 2005. Právě od té doby je již zcela nemožný jakýkoliv seriózní dialog mezi rozhodujícími parlamentními demokratickými stranami, protože Paroubkova sázka na tvorbu politiky podle momentálních výzkumů veřejného mínění vede k maratónu na zběsilé kupování voličů a využívání komunistických poslanců ve Sněmovně k prosazování tohoto kupčení. Důsledkem této situace je nejen strmý pád mezinárodní prestiže České republiky (viz absurdní likvidace vlády v době českého předsednictví EU, zmrazení předčasných voleb, pokusy prosadit ruskou kartu v roli klínu zcela nezbytného posílení euroatlantické spolupráce), ale především posílení ekonomických rizik, která nám mohou nezvratně zlomit vaz. Sociální demokraté, zvyklí tradičně rozhazovat peníze druhých, však chtějí uplatňovat tento zvyk více, než je zdrávo. Tváří se, že současná úřednická

vláda Jana Fischera pracuje v mezích svých možností, ale těsně před volbami všechny její jenom trochu realistické kroky podrobí přísné kritice, aby mohli pokračovat ve frontálním útoku na první signální soustavu českého voliče. Fischerova vláda si sice dokázala prosadit alespoň tzv. Janotův úsporný balíček, ale ten se prakticky netýká mandatorních výdajů, které nás již delší dobu pomalu a jistě táhnou ke dnu. Pokud se nám nepodaří přesvědčit navzdory Paroubkovým nezodpovědným slibům občany, že je třeba začít žít v realitě. A ta

současná již není na to, abychom žili na dluh a na úkor kvality života našich vnuků! Mohlo by se rychle stát, že nám jednou k naší škodě půjčí již jen Mezinárodní měnový fond, a to se však již dnes relativně pevná česká koruna dostane na úroveň maďarského forintu či argentinského pesa. Soudruzi v ČSSD a KSČM, je třeba začít přemýšlet! Šestibodový požadavek ODS k Fischerově vládě z 8. října začněte alespoň studovat místo tradiční prvoplánové kritiky. Nestačí jen vykřikovat, že jsme Češi, je třeba začít jednat! Je hezké, že v Lidovém domě někde občas visí obraz T. G. Masaryka, ale místo toho by bylo pro budoucnost této země mnohem lepší, kdyby ČSSD našla odvahu k tomu, aby svým voličům místo pančovaného vína začala nalévat čistou vodu. Nebudou je sice za to mít chvíli rádi, ale až vystřízliví, budou uvažovat poněkud jinak. Tomu jako český patriot věřím, a především to jako realisticky uvažující český politik považuji za zcela nezbytné. Obávám se však, že to, co jistě pochopí velká část český občanů, nebude chtít pochopit český levicový politik… autor je předseda Senátu PČR

9

NAŠI POLITICI V CIVILU

Václav Mencl – architekt, který nestaví vzdušné zámky a nikdy se nevzdává

10

Václava Mencla lze právem označit za zkušeného politického „harcovníka“ v tom dobrém slova smyslu. Ať už jako brněnský primátor, poté senátor nebo náměstek ministra hospodářství a nyní poslanec – nikdy se jen tak nenechal „nést na vlnách moci“, ale vždycky po něm zůstává stopa originálních nápadů a řešení. Ne každý ale ví, že je původní profesí architekt, že právě jeho zaujetí pro hledání optimálních urbanistických řešení a odpor vůči „socialistickým nonsensům“ ho přivedlo do politiky, že se dodnes zabývá tím, jak harmonicky skloubit novou výstavbu s tváří krajiny...

S nadsázkou můžeme říct, že mu práci architekta předurčily sudičky. Pochází totiž z dosti věhlasné rodiny stavařů a architektů, kteří mají zásluhu například na výstavbě železnic v celém Rakousko-Uhersku, projektovali řadu budov, napomáhali obnově kulturních památek... „Já jsem vlastně už pátá generace v oboru. A šestou je můj syn, který převzal náš ateliér a navazuje na rodinnou tradici,“ konstatuje Václav Mencl. Své křestní jméno získal po strýci, který se jako architekt věnoval zejména kulturním památkám. „Měl jsem tu čest převzít za něj ocenění in memoriam,“ připomíná s těžko skrývanou hrdostí.

Strýc byl sice jako docent Univerzity Karlovy v roce 1948 takzvaně vyhoštěn, ale pořádal například soukromé semináře na své šumavské tvrzi, kterou sám renovoval. Účastníci tu prokazatelně získávali o poznání hlubší smysl pro estetiku i morální cítění než nabízelo oficiální školství. Kromě toho přednášel na FAMU a díky spolupráci s filmaři, kteří si ho nadmíru cenili, je například autorem staveb k mnoha historickým filmům. Strýcova manželka byla rovněž takzvaně „z oboru“. K jejím dílům patří publikace České hrady, která dosud patří v této oblasti ke zcela zásadním pro odborníky i laiky. Poněkud pikantní přídech má profese otce Václava Mencla. „Můj táta začínal jako ‚tunelář‘. Zkrátka stavěl ‚tunely‘.“ Později se stal profesorem na brněnské technice. Jako vážený profesor pak svému synovi vštěpoval zásadní radu ohledně akademické činnosti: Když chceš přednášet na vysoké škole, musíš splnit několik podmínek: Dělat v oboru a sbírat reálné zkušenosti, podílet se na výzkumu a bedlivě sledovat vývoj ve své profesi. A samozřejmě být schopen předávat informace studentům tak, aby měli motivaci a nadchli se pro to, co jim nabízíš. Václav tyto podmínky splnil. Asi i díky tomu byl studenty navržen do funkce „revolučního děkana“ na brněnské fakultě architektury. „Svoji roli asi sehrálo i to, že jsem se angažoval v Občanském fóru a podílel jsem se na jeho programu v Brně. Zdálo se mi ale, že na to nemám dost ‚dlouhé vousy‘ a místo sebe jsem doporučil kolegu Rullera. Sám jsem pak několik let vedl katedru urbanismu,“ komentuje „revoluční události“ Václav Mencl. Zbývá ovšem dodat, jak se jeho osud odvíjel předtím a potom.

Nedobrovolné „tříbení“ ideologických názorů V roce 1962 se jako student brněnské stavební fakulty aktivně zapojil do studentské demonstrace proti komunistické propagandě. Spolu s přibližně stovkou studentů ho postihl nejvyšší

trest: nejen vyloučení ze školy, ale i zákaz jakéhokoli studia. „Když v průběhu 60. let doba ‚tála‘, tak mi trest zmírnili na rok ‚převýchovy‘, což znamenalo manuální práce a pravidelný styk s dělnickou třídou. Tahle ‚převýchova‘ opravdu ‚zabrala‘. Setkával jsem se a spal v maringotkách s lidmi, kteří byli postiženi o deset let dříve, v 50. letech: Faráři, ‚kulaci‘, intelektuálové, všichni, kteří jakkoli vzdorovali komunistickému režimu. Možná jsem ani další ponaučení vzhledem ke své minulosti ani nepotřeboval, ale rozhodně mě tato setkání utvrdila v přesvědčení o zrůdnosti tehdejšího systému“. Další „politickou ťafku“ uštědřil Václavu Menclovi rok 1968. Byl tehdy na vojně v Rokycanech, kde posádku obklíčila sovětská tanková divize. „Nikdy nezapomenu na naše odhodlání se bránit a zároveň na výsledný pocit naprosté bezmoci“.

Zpět k architektuře, hlavně k urbanismu „Možnost vrátit se na studia byla úžasná hlavně kvůli tomu, že se mi podařilo absolvovat zahraniční stáže u věhlasných architektů. To mi otevřelo pohled do světa, naučilo mě vnímat jednak architektonické hodnoty samy o sobě, jednak jejich harmonii s přírodou, což bylo takzvanému socialistickému realismu zcela cizí,“ vzpomíná na přelom 60. a 70. let Václav Mencl. Jeho profesním zaměřením se stal urbanismus. Z odborného hlediska neodsuzuje paušálně sídliště. „Například brněnská Lesná je ukázkou, že lze vytvořit panelové sídliště, které neuráží estetický vkus ani neruší krajinu. Bohužel ale začala převládat beztvará panelová sídliště bez vybavení, nemluvě o jakémkoli souznění s okolním prostředím a přírodou. Tragickým vrcholem tohoto přístupu bylo bourání historických center a jejich nahrazování odpornými novostavbami, což se ideologicky zdůvodňovalo úsporami zemědělského půdního fondu. Kvůli tomu byla zničena řada památek – typickou ukázkou je naprosto nevkusné náměstí v Jihlavě,“ rozhořčuje se nad nedávnými přístupy Václav Mencl. Sám proti nim brojil ze všech sil. Jako projektant a architekt dokázal se svými kolegy zabránit například likvidaci některých původních židovských ghett, což se týká mimo jiné unikát-

ních staveb v Třebíči. Na toto období let, kdy „měl štěstí“ na spolupracovníky, s nimiž ho spojovala nejen odbornost a snaha zachraňovat, co se dá, ale i „zdravá distanc“ od komunistického nátlaku, prý vzpomíná poměrně rád. „Scházeli jsme se pravidelně v jedné brněnské restauraci a nazývali jsme to ‚zelenými čtvrtky‘, protože nám šlo hlavně o soulad urbanismu a přírody. Po nějaké době jsme zjistili, že do stejné hospody chodí shodou okolností taky ve čtvrtek popíjet místní představitelé Státní bezpečnosti.

Architektonické hodnoty a harmonie s přírodou byly socialismu cizí. Takže my jsme měli zelené čtvrtky a oni rudé čtvrtky. My jsme kromě popíjení pracovali, oni naštěstí jenom popíjeli a ani moc neposlouchali, co se kolem děje,“ líčí dobu (ne) dávno minulou. Právě pověst člověka, který dokáže stát za svým, rozumí svému oboru a má i přesahy do jiných oblastí, „vynesla“ Václava Mencla do křesla brněnského primátora. „Díky tomu jsem byl vlastně do politiky automaticky ‚vtažen‘. Stejně důležité ale bylo, že jsem znal kromě různých koutů celé republiky důkladně

hlavně Brno a celý Jihomoravský kraj, takže jsme byli na radnici schopni odpovědně posoudit, jaké chystané projekty mají smysl a jaké je třeba zrušit nebo zásadně změnit“.

Mezi Brnem a Prahou O tom, že se ve své tehdejší funkci osvědčil, svědčí nabídka tehdejšího ministra hospodářství a obchodu Karla Dyby, aby v roli jeho náměstka dohlížel na změny a vytváření územních plánů včetně dopravních řešení v celorepublikovém měřítku, přičemž jednou z priorit byla aktuální nutnost odlehčit dopravní situaci v Praze. Jako moravský patriot dodnes považuje za vysoké ocenění, že ho „Pražáci“ kandidovali a zvolili – byť s brněnskou adresou – senátorem za Prahu 11 a 15. Nyní je poslancem za svůj rodný Jihomoravský kraj. Svůj ateliér přenechal synovi, nicméně se dál podílí na projektech, které považuje za důležité. „V urbanistice a politice je shodné to, že člověk musí hledat a prosazovat nejvhodnější řešení – ať už vůči partnerům i protivníkům, těm, kteří vám věří... A v neposlední řadě i vzhledem k době, v níž žijeme, celkovému okolí a kontextu,“ uzavírá náš rozhovor Václav Mencl. –red–

ANALÝZA

Porcování rozpočtu David Havlíček

V

12

e Sněmovně proběhne další boj o zdraví veřejných financí. Před poslanci totiž stojí schvalování státního rozpočtu na rok 2010. Křehký kompromis Janotova úsporného balíčku, který připravil základní rámec rozpočtu, přitom závisí na slovu sociální demokracie. Už dnes je ale jasné, že ČSSD nenechá v rozpočtu kámen na kameni. Socialisté sice slíbili, že podpoří zákon o státním rozpočtu v prvním čtení. V něm rozhoduje o příjmech, výdajích a deficitu. Podle podkladů ministerstva financí by tento schodek měl činit necelých 163 miliard korun. Ve druhém čtení ale ČSSD navrhne některé své pozměňující návrhy. Půjde tak o druhé kolo destrukce úsporných opatření navržených ministerstvem financí. V prvním kole (při projednávání Janotova balíčku) se podařilo socialistům zvýšit plánovaný schodek ze 155 právě na 163 miliard korun. Občanská demokratická strana balíček podpořila, i když by ráda některé věci změnila. Přesto byl pro ODS důležitější nadstranický konsensus a zdravé

veřejné finance. Proto poslanci ODS hlasovali pro tento balíček, i když znamenal růst daňové kvóty z 34,4 na 36,5 procenta. Bohužel v ČSSD převažuje spíše populismus a snaha kupovat si voliče na úkor budoucnosti našich dětí.

Porcování pořádného medvěda Prakticky všechny parlamentní strany se shodly na tom, že letos nebude v rozpočtu prostor na takzvané „porcování medvěda“. Poslanci tak zřejmě nebudou požadovat prostředky na investice v jejich regionech. ČSSD tento příslib pojala po svém a udělala si medvěda z celého rozpočtu. Při „porcování medvěda“ se rozdělují prostředky v řádu milionů korun, „porcování rozpočtu“ á la ČSSD bude v řádu miliard. Konkrétně navrhuje: – zvýšit platy státních zaměstnanců (resp. zabránit jejich snížení) za 7 miliard korun – zvýšit financování sociálních služeb za 3 miliardy korun – zvýšit přímé platby zemědělcům za 1,5 miliardy korun

Celkem tedy návrhy sociální demokracie zatíží státní výdaje 11,5 miliardami korun. Podle předsedy poslaneckého klubu ČSSD Bohuslava Sobotky „nejde o žádnou velkou sumu“. Pro srovnání: jedná se o 1100 Kč na každého občana této země, včetně nemluvňat a důchodců. Poněkud komicky pak působí prohlášení Sobotky na jiné tiskové konferenci, kde prohlásil, že „nejsou v rozpočtu disponibilní zdroje pro individuální investiční akce“. Miliony na „porcování medvěda“ tedy v rozpočtu nejsou, ale miliardy na socialistický populismus ano. Vedle uvedených návrhů by chtěli socialisté také prosadit mimořádný důchod ve výši 2400 Kč. Do celkového součtu ho ale nepočítají, takže zřejmě stále počítají s jeho financováním z mimořádné dividendy ČEZu. Toto opatření ve výši zhruba 6,5 miliardy korun povede k omezení investic této energetické firmy ve stejném rozsahu. Na tyto investice jsou navázány stovky českých dodavatelů, kteří poté budou nuceni propouštět stovky českých zaměstnanců. Krátkodobé zvýšení

Výše veřejného dluhu k HDP (%)

32

30

30 ČSSD

30

30

29

30

ODS

26

25

24 22 20

19

18 16

16 15

15

14 12

12

13

10 1995 1996 1997

1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008

rozpočtu na příští rok byly určité rezervy, tak jejich vyčerpání znamená, že v případě pokračující recese, bude schodek růst do neudržitelných rozměrů. Socialisté vyčítali ministrovi financí Miroslavu Kalouskovi, že sestavil rozpočet na předpokladech, které byly optimističtější než realita. Návrhy ČSSD ale budou znamenat stejné riziko i pro rozpočet na příští

ČSSD a rozpočet ■ Jiří Paroubek plamenně hovořil o tom, jak mu na rozpočtu záleží. Druhý den jeho projednávání se už ale ani nedostavil do Sněmovny. ■ Státnímu rozpočtu nevěnovala ČSSD ani jednu tiskovou zprávu. Zveřejnění osobních údajů předsedy KVV ČSSD Ústeckého kraje Petra Bendy na billboardech věnovala tiskové zprávy tři.

Veřejný dluh se skládá ze: ■ ■ ■ ■

30

28

28

%

spotřeby tak bude vykoupeno nárůstem nezaměstnanosti a snížením investiční aktivity. Po zákonu, který zakázal vládě privatizovat Letiště Praha, jde o druhý socialistický návrh, který nabourává dělbu moci mezi výkonnou (vládou) a zákonodárnou (parlamentem) složkou moci. Stejně jako privatizaci má totiž valorizaci důchodů primárně řešit vláda, a ne Sněmovna. Mimoto navrhli poslanci KDU-ČSL zachování mateřské na úrovni roku 2009. To bude znamenat další výpadek 1,5 miliardy korun. Šrotovací koalice (KDU-ČSL, ČSSD a KSČM) již slíbila, že tento návrh sněmovnou projde. Základní parametry rozpočtu ale musí být zachovány, a tak se tyto miliardy musí zase někde vzít. Podle vyjádření právníka a ekonomického „experta“ ČSSD Bohuslava Sobotky dojde ke krácení fondu dopravy, ministerstva obrany a všeobecné pokladní správy. ČSSD přitom argumentuje tím, že v rozpočtu jsou rezervy. Ministr financí Eduard Janota je skutečně známý tím, že rozpočet sestavuje do špatného počasí (a už jich sestavoval téměř dvacet). I kdyby ale ve státním

státního dluhu dluhu mimorozpočtových fondů dluhu místních rozpočtů dluhu zdravotních pojišťoven

Jak vypadá státní bankrot: ■ pokud země přijme pomoc Mezinárodního měnového fondu, musí akceptovat jeho tvrdé podmínky ■ snižují se platy ve státní správě o desítky procent ■ snižují se důchody o desítky procent ■ zvyšuje se DPH o několik procent ■ měna výrazně oslabuje, což zdražuje zboží z dovozu ■ výrazně roste cenová hladina (inflace může přesáhnout 10 procent ročně) ■ centrální banka zvyšuje výrazně úrokové sazby, což zdražuje dluhy firmám ■ firmy propouští, některé krachují ■ dochází ke kolapsu bankovního systému (firmy nesplácí úvěry) ■ u doktorů se platí hotově ■ země ztratí mezinárodní reputaci

rok. Daleko přínosnější je využití každé uspořené koruny na snížení deficitu.

Proč jsou důležité zdravé veřejné finance Janotův úsporný balíček a navazující rozpočet na rok 2010 je pouze malou brzdou na skluzavce českých veřejných financí. Jejich ozdravení zajistí pouze komplexní reforma zabývající se zejména strukturou státního rozpočtu. Ta by měla spočívat v razantním snížení mandatorních výdajů a přesunu zdanění z daní přímých na nepřímé. A proč se vůbec zabývat deficity a dluhem? Veřejné finance totiž nejsou pouze „účetní knihou“, jak je nazval Milan Urban (ČSSD). Zvyšování dluhu má v podstatě tři hlavní rizika. Tím prvním je nebezpečí státního bankrotu. Jiří Paroubek sice prohlašuje, že nám takové riziko nehrozí, to samé ale prohlašovali jeho přátelé z Maďarska… Druhým rizikem je exploze nákladů na obsluhu státního dluhu. Příští rok zaplatíme jen na úrocích 65 miliard korun. Za tuto částku bychom mohli postavit 8 supermoderních nemocnic nebo 450 velmi moderních domovů důchodců. Výše placených úroků je už vyšší než celý rozpočet ministerstva obrany, třikrát vyšší než rozpočet ministerstva spravedlnosti, osmkrát vyšší než rozpočet ministerstva zdravotnictví. Třetí riziko je už spíše procesní. A to je nebezpečí, že o rozpočtech rozhodují nekompetentní lidé typu Jiřího Paroubka, kteří prohlašují, že se dluhy nesplácí nebo že se dá udělat úsporný rozpočet, ale jeho slovy „proč bychom to dělali“…

13

ANALÝZA

Voliči nemají paměť, volí budoucnost, nikdy minulost Průzkumy veřejného mínění, uskutečněné po definitivním odložení parlamentních voleb na jaro příštího roku, se rozcházejí v tom, zda nepochopitelný obrat ČSSD v otázce konání předčasných parlamentních voleb socialistům uškodil, či naopak.

14

Na první pohled by se mohl zdát jako logický vývoj, podle něhož občané budou vinit ze zmaření konání voleb ČSSD a část jejich voličů se od socialistů, alespoň krátkodobě, odkloní. Tomuto vývoji napovídá i zatím poslední zveřejněný výzkum veřejného mínění společnosti Factum Invenio, který se uskutečnil po definitivním odložení voleb. Tento říjnový výzkum meziměsíčně signalizoval pro ČSSD ztrátu 5,4procentního bodu oproti září 2009. V chování voličů však nemá cenu hledat přílišnou logiku a ani tento průzkum nelze přeceňovat. Pokud voliči ČSSD za její chování opravdu „potrestají“, půjde pravděpodobně pouze o krátkodobý trend. Po opadnutí emocí, v kombinaci s blížícím se termínem konání jarních voleb, se dá předpokládat, že se voliči začnou k socialistům pomalu, ale jistě vracet. Česká republika totiž patří ve srovnání s ostatními postkomunistickými státy, co se týká volební podpory jednotlivých politických stran, k jedněm z nejstabilnějších a ani v nadcházejících volbách tomu pravděpodobně nebude jinak. Již od poloviny devadesátých let lze totiž v České republice sledovat víceméně stabilní podporu hlavních politických stran. Této podpoře odpovídají i volební výsledky doposud konaných parlamentních voleb. Již od roku 1996 se o volební vítězství dělí pouze dvě politické strany – buď vítězí ODS, nebo ČSSD. Stejný trend lze pozorovat i při výzkumu volebních referencí – pouze jednou v dosavadní historii se na prvním místě v průzkumech volebních preferencí objevila jiná politická strana než ODS, či ČSSD. V době opoziční smlouvy dokázala hegemonii dvou největších politických stran nakrátko narušit tehdejší 4Koalice, která však ve volbách 2002 nakonec pohořela. Stabilitě naše-

30

27,5

27,2

25

Volební model (preference voličů v %) 20

15,2

15

po definitivním odložení voleb (Factum Invenio) 18. 10. 2009

10,4

10

7,3 5

3,5

0

ODS

ČSSD

KSČM

ho politického systému odpovídá i jev, jehož jsme byli svědky cca rok před parlamentními volbami 2006. Po tzv. „bytové aféře“ tehdejšího předsedy vlády za ČSSD Stanislava Grosse spadly volební preference ČSSD v dubnu 2005 k 10 % a socialisty v této době přeskočili ve volební podpoře i komunisté. K oblíbeným mýtům současného předsedy ČSSD Jiřího Paroubka patří tvrzení, že voliči se v následujících měsících k ČSSD navrátili díky jeho krokům a charismatu. Nic není dále od pravdy než toto tvrzení. Voliči ČSSD se totiž v té době nepřiklonili k žádné jiné straně, z průzkumů zcela jasně vyznívalo, že valná většina se zařadila do skupin, které neví, koho volit, či se voleb pod vlivem tehdejší situace nechtěla zúčastnit. Z dnešního pohledu však jasně vyplývá, že tito voliči nechtěli odejít od ČSSD jinam, ale své tehdejší deklarované preference brali spíše jako jakýsi druh výstrahy vůči Stanislavu Grossovi. Po jeho odchodu by se k ČSSD s blížícími se volbami více než pravděpodobně vrátili, i kdyby ČSSD vedl kdokoli jiný, než Jiří Paroubek. Ani největší optimista by proto neměl očekávat, že voličská podpora ČSSD, pod vlivem nedávných událostí vedoucích ke zrušení předčasných voleb, půjde o ztráty v desítkách procent. Již proběhlé průzkumy naznačují, že půjde spíše o řády procent, a například poslední výzkum CVVM jakýkoli propad volebních preferencí ČSSD vůbec nezaznamenal.

TOP 09

KDU-ČSL

SZ

Dá se navíc počítat s tím, že Jiří Paroubek musel s krátkodobým propadem preferencí pro ČSSD počítat. V tomto kontextu by bylo o to zajímavější vědět, proč tento milovník průzkumů takovéto riziko podstoupil. Pokud pomineme faktory, které jsou veřejnosti neznámé, a zaměříme se pouze na ty zjevné, dá se alespoň částečně odhadnout, co stálo za rozhodnutím ČSSD nepodpořit konání druhého termínu voleb.

1. Nejisté vítězství Jistou nápovědou pro chování ČSSD může být např. výzkum veřejného mínění, který publikovalo Centrum veřejného mínění (CVVM) krátce poté, co ČSSD odmítla podpořit rozpuštění Sněmovny a vypsání nového termínu voleb. Podle tohoto výzkumu by ODS získala ve volebním modelu stejný počet hlasů jako ČSSD – 29,5 %, třetí by se umístila se ziskem 15,5 % KSČM následovaná TOP 09 se 13 % a KDU-ČSL s 5,5 %. Těsně pod hranicí vstupu do Poslanecké sněmovny by navíc zůstala Strana zelených se ziskem 4,5 %. V součtu by tento výsledek znamenal 48 % pro hypotetickou koalici ODS+TOP 09+KDU-ČSL a pouze 45 % pro ČSSD+KSČM. Podobný vývoj volebních preferencí navíc signalizovaly i interní výzkumy, které si nechal dělat volební štáb ODS. Pro ČSSD by tento výsledek pravděpodobně znamenal jediné – nebyla by schopna sestavit funkční vládu...

2. Zmatek ve strategii a organizaci Rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení prvního termínu předčasných voleb znamenalo výrazný zásah do průběhu a strategie předvolebních kampaní. Na obě hlavní politické strany – ODS a ČSSD – však toto rozhodnutí mělo rozdílný dopad. Volební štáb ODS se již během letních měsíců rozhodl pro krátkou, o to však intenzivnější kampaň, ČSSD spoléhala na dlouhodobou, několikaměsíční masáž voličů. Zatímco ODS tak s kampaní teprve začínala a odložení říjnového termínu pro ni proto z hlediska změny strategie, organizace a financování kampaně, neznamenalo neřešitelný problém, ČSSD se nacházela ve zcela odlišné situaci. Její kampaň běžela již přes prázdninové měsíce a vyžádala si obrovské náklady – jak finanční, tak lidské. Na rozdíl od ODS se dá navíc předpokládat, že odložení kampaně takřka o měsíc by si vyžádalo výrazný zásah do celkové strategie kampaně. Rozhodnutí ČSSD o zrušení i druhého termínu předčasných voleb proto musí být posuzováno i z tohoto hlediska.

3. Nevhodný termín? Za třetí, na první pohled zřejmý důvod, proč se ČSSD neočekávaně přiklonila ke zrušení letošních voleb, se dá označit nevyhovující termín konání voleb. Díky rozhodnutí Ústavního soudu by se totiž volby pravděpodobně uskutečnily na počátku listopadu. Těžko by ČSSD a KSČM hledaly v kalendáři nevhodnější termín. V listopadu tohoto roku si totiž budeme připomí-nat jak výročí nechvalně známé Velké říjnové socialistické revoluce, tak především 20. výročí pádu komunismu. I tento fakt mohl ovlivnit jednání ČSSD, která dlouhodobě s komunisty spolupra-

cuje na všech úrovních a řada z jejích vysokých členů vlastnila v minulosti rudou stranickou knížku.

4. Finance Kdo detailně sledoval kampaně ČSSD v uplynulých zhruba 15 měsících, musel zaznamenat její obrovskou finanční náročnost. Náklady ČSSD spojené s krajskými volbami, volbami do Evropského parlamentu a se třemi měsíci kampaně k předčasným parlamentním volbám do-

sáhly výše, která několikanásobně překročila volební náklady ODS, o nákladech dalších politických stran ani nemluvě. Oficiálně přiznané náklady na kampaň ČSSD sice hovoří o jiných číslech, kdo však chce, ten sám vidí... Tato obrovská finanční nákladnost socialistických kampaní mohla mít na odklad voleb také podstatný vliv. Rozhodnutí Ústavního soudu totiž de facto znamenalo pro každou politickou kampaň možné navýšení nákladů na kampaň o cca 1/3, což v případě ČSSD mohlo znamenat několik set miliónů korun. Nikdo zvenku nevidí do financování kampaně ČSSD, přesto lze

odhadnout, že toto neočekávané finanční navýšení nákladů na kampaň mohlo znamenat pro vedení ČSSD další motiv pro odložení voleb. Všechny výše uvedené důvody mohly vést vedení ČSSD k tomu, že se nakonec rozhodlo potopit všechny sjednané dohody a volby, které ČSSD sama vyvolala, se nakonec nekonaly. Další motivy – neveřejné zůstávají prozatím utajeny. Z perspektivy jarních voleb do Poslanecké sněmovny se však zdají všechny známé i neznámé důvody, které ČSSD vedly ke zhatění voleb irelevantní. Francouzský mediální mág Jacques Séguéla, který vedl mnoho úspěšných kampaní levicových kandidátů po celém světě, se proslavil známým heslem „voliči nemají paměť, volí budoucnost, nikdy minulost“, podle něhož je pojmenován i tento text. Jen a pouze z tohoto pohledu je nutné nedávné chování vedení ČSSD posuzovat. Pokud chce ODS vyhrát jarní parlamentní volby, musí se důsledně Séguéalovými slovy řídit. Voliči opravdu nemají paměť a ODS proto nemůže žít z křivd minulosti – svržení vlády v době předsednictví Radě EU či předčasné volby, které se nakonec nekonaly, nebudou za pár měsíců takřka nikoho zajímat a budou mít na konečný výsledek jarních parlamentních voleb minimální vliv. Jedinou cestou, jak lze volby vyhrát, je přijít s jasnou vizí do budoucna. Voliče nezajímá, co bylo, ale co bude. ODS proto musí v nadcházejících měsících nabídnout jasnou vizi, srozumitelný program, který zaujme voliče a důvěryhodné kandidáty. Současně však musí být schopná své vize a programové priority umět srozumitelně vysvětlit voličům. Jedině tak může na jaře zvítězit a sestavit nelevicovou vládní koalici. –red–

15

VÝROČÍ

Černý pátek 1929 a jeho dopady na celosvětové hospodářství

Američané často používají v souvislosti se začátkem velké světové ekonomické krize, která začala odeznívat až v roce 1933, pojem černý čtvrtek, protože pád newyorské burzy je datován čtvrtkem 25. října 1929. Ale již v pátek se důsledky největšího burzovního krachu v dějinách začaly projevovat v ekonomice všech tehdejších vyspělých zemí. Zhroucení burzy předcházel enormní růst – jenom v období let 1927–1929

došlo ke zdesetinásobení celkového jmění investičních společností. První známky recese se pak začaly projevovat na jaře roku 1929. Po několika měsících varoval před hrozícím pádem akcií významný finanční analytik Roger Ward Babson s tím, že akcie jsou nadhodnoceny. Jeho varování však většinou nebylo bráno v potaz. Ještě 15. října ujišťovali představitelé bank investory o „výborném zdraví amerických burz“. 20. října noviny informovaly o tom, že ceny mnoha akcií klesly na kritickou úroveň a velcí obchodníci s akciemi stojí

před jejich nuceným prodejem. Další varovné signály následovaly. Tyto zprávy způsobily zvýšený prodej akcií. Ve čtvrtek 24. října došlo po počátečním zklidnění k další mohutné vlně prodejů. V průběhu pouhých 30 minut bylo prodáno zhruba 1,6 miliónů akcií. Došlo k vyčerpání nákupních příkazů a investoři podlehli panice. Následovala nová vlna prodejů akcií, v té chvíli již za jakoukoli cenu. Několikrát dokonce došlo k uzavření burzy a přerušení obchodování. Celková finanční ztráta dosáhla 24. října 11,25 miliard dolarů. Postiženo bylo i Československo. Nástup krize byl u nás sice pozvolnější, o to déle pak ale trvala. Státními intervencemi, různými podpůrně sociálními programy nebo sanací peněžního systému se relativně dlouho dařilo udržet ekonomický propad na snesitelné hranici. Nicméně kvůli dlouhodobému podfinancování a odlivu fixního kapitálu, což souviselo i s celkovým středoevropským kontextem, posléze i na Československo krize dolehla v plné síle. Na předkrizovou úroveň se vrátilo až v roce 1938. Ale to už byla v dohledu doba, kdy se opětovně relativně prosperující české ekonomiky zmocnili němečtí nacisté. Navíc období krize včetně nárůstu nezaměstnanosti podpořilo populismus komunistů a nacistů, kteří situace cíleně zneužívali. –red–

80 let od krachu newyorské burzy

C 16

o se v Americe v pátek 25. října 1929 vlastně stalo? Není dnešní vnímání tohoto bezpochyby významného dne až příliš triviální? Panika na burze, davová psychóza, výprodeje akcií téměř za každou cenu, začátek Velké hospodářské krize (1929–1933), největší v dějinách. Události – politické a ekonomické – ovšem vypadají triviálně často až při pohledu zpátky. Na vlně úspěchu se jede dobře. Jak to, že to neviděli? Proč tomu nerozuměli? Kde se vzala tak masová zaslepenost?

Koncem dvacátých let byly Spojené státy civilizací z jiné planety. Měly před zbytkem světa obrovský hospodářský náskok. Neprošly devastací první světové války, využívaly výhod jednotné měny a ohromného hospodářského prostoru, v němž platila liberální pravidla hry podporující obchod. USA měly nejsvobodnější a nejefektivnější ekonomiku, která určovala trendy a posouvala vědeckotechnický pokrok ve všech oborech. Spojené státy čítaly tehdy pouhých 130 miliónů obyvatel, ale jejich automobilky chrlily téměř tolik automobilů jako dnes:

Karel Kříž

Osm miliónů ročně! Desetkrát více než zbytek světa dohromady! V ohromném množství se stavěly mrakodrapy, stavební společnosti se měsíc co měsíc přetahovaly o výškové rekordy. Na předměstích vznikaly nedozírné čtvrtě vilek a obytných domů. Prudce stoupala spotřeba nových médií – ropy, plynu a elektřiny. Běžným zařízením amerických domácností byla nejen auta, ale i radiopřijímače, gramofony, lednice. Prosperovalo zemědělství, vzkvétala Florida i Hollywood. Zdálo se, že konjunktura je nekonečná a trvalá.

Podniky vyráběly stále víc. Investovaly, půjčovaly si levné peníze v bankách, chodily si pro kapitál na burzu. Lidé měli hodně peněz, byli plni optimismu a tyto nové emise akcií nakupovali. Jejich cena stoupala. Rostla také proto, že podniky měly opravdu velké zisky a vyplácely slušné dividendy. Lidé na akciích bohatli, a tak si na nákup dalších začali masově půjčovat u bank. V průběhu léta roku 1929 se začaly objevovat nebezpečné signály. Výkonné americké továrny měly obrovskou kapacitu, ale vnitřní trh už další zvyšování produkce nebyl schopen pohltit. Dolar byl silný a americké zboží, jakkoli lákavé, bylo pro Evropany drahé a nedostupné. Kdo si mohl v socialistické a rozdrobené Evropě dovolit vysněný americký vůz? Asijské trhy blokovala ještě větší bída a brutální cla. Tak se stalo, že v letních měsících 1929 začaly americké firmy po dlouhé době kolísat a propouštět zaměstnance. Pomalu se měnila atmosféra, noviny informovaly o plných skladech a množících se problémech. Poptávka po akciích ovšem byla stále dobrá, těch přece z principu není doma nikdy dost… Poslední rekord Dow Jonesova indexu byl vytvořen ještě 3. září. Čtvrtého září ceny akcií poprvé zakolísaly a už pátého definitivně klesly. Skepse se stupňovala až propukla skutečná hysterie: psal se pátek 29. října 1929… Bylo dost lidí, kteří od onoho dne měli důvod skočit si z mostu. A ze spirály růstu se stala spirála krize: továrny přestaly splácet úvěry. Akcionáři měli v rukou téměř bezcenné papírky, nesměnitelné za peníze. Klesla poptávka a lidé neměli na splátku úvěrů za zboží, ani za akcie. Banky krachovaly po stovkách. Znovu klesla poptávka, znovu stoupla nezaměstnanost.

Klesaly ceny a lidé přestali nakupovat také proto, že čekali, že ceny zboží ještě opět klesnou. A tak pořád dokola. Přispěla i americká centrální banka, která peníze masově stahovala z oběhu. Americká vláda nedělala nic a ani nevěděla, že by něco dělat mohla. Skončilo to v USA poklesem výroby o 50 %, mírou nezaměstnanosti na úrovni 25 % a snížením cen o cca čtvrtinu. A nástupem prvního socialistického prezidenta do čela Spojených států v ději-

nách. Evropa upadla do hospodářských a politických zmatků postupně také a ani Československo nezůstalo ušetřeno. Vlna protekcionismu zachvátila veškeré trhy a český průmysl, zvyklý pracovat pro celý svět, ztratil odbyt. Výroba postupně, zejména v letech 1932–33, spadla až na 60 % (tedy na úroveň začátku století) a nezaměstnanost se blížila jednomu miliónu lidí. Také tehdy k nám krize přišla zvenčí a byla vyvolána vnějšími faktory. Poučení bylo důkladné a všichni účastníci trhu si krizi dlouho pamatovali. Americ-ká centrální banka se stala velmi obezřetnou a drahými penězi brzdila příliš rychlý ekonomický růst. Americká vláda začala při přibrzdění ekonomiku stimulovat deficitním financováním vládních rozvojových programů. Obyvatelé se stali obezřetnější v nákupech akcií a firmy v odhadech budoucí poptávky. Postupně byla prosazena řada pravidel liberalizujících světové trhy, obchod a omezujících monopoly. Cílem se stal přiměřený – ale dlouhodobý – vzestup bez větších výkyvů. Po osmdesáti letech, teď už to víme, musela přijít nová lekce. To už je ale jiný příběh. autor je ekonom

17

VÝROČÍ

Semafor oslavil 50. narozeniny jako Včera neděle byla, Zuzana, Láska nebeská, Pramínek vlasů, Písnička pro kočku a mnoho dalších, jejichž interpreti se postupně stávali hvězdami první třídy. Kromě toho v té době přicházeli noví autoři s vlastními pořady. Asi nejvýznamněji ovlivnila celkovou tvář a nabídku Semaforu dvojice Jiří Grossmann a Miroslav Šimek, po Grossmannově smrti ho nahradil Luděk Sobota. V roce 1974 vytvořil samostatnou skupinu v rámci Semaforu i Josef Dvořák. Tragická smrt postihla v roce 1969 i Jiřího Šlitra, na jehož místo nastoupil jako autor již osvědčený muzikantský „harcovník“ Semaforu Ferdinand Havlík, po nějaké době vytvořil Jiří Suchý dosavadní hereckou dvojici s Jitkou Molavcovou. –red–

J

18

iž několik generací se baví a inspiruje písničkami i stylem humoru věhlasného Semaforu. Letos 30. října uplynulo 50 let od okamžiku, kdy protagonisté tohoto divadla Jiří Suchý a Jiří Šlitr představili veřejnosti svoji první hudební komedii Člověk z půdy v prostorách dnešního Činoherního klubu v ulici Ve Smečkách. Dlužno dodat, že již toto představení se pyšnilo vskutku hvězdným obsazením: alternovali Miroslav Horníček a Miloš Kopecký (později František Filipovský), dále tu vystupovali mimo jiné Waldemar Matuška, Pavlína Filipovská a Jiří Suchý. Následovalo pásmo písniček Zuzana je sama doma (1960), které si díky mimořádné oblibě vysloužilo navazující „díly“ (Zuzana je zase sama doma, Zuzana je všude jako doma). Sám název Semafor je odvozen od slov SEdm MAlých FORem. Konkrétně tím zakladatelé měli na mysli kromě hudebních komedií prezentaci dalších rozmanitých žánrů. Měl to být film, tanec, poezie, jazz, loutkohra a výtvarné umění. Někdy se uvádějí jako žánry hudební komedie, poezie, kabaret pro děti, divadlo oživlých rekvizit a škrobených hlav, pantomima, výtvarné umění a film. Ať tak či onak, po-

stupně se od takto širokého spektra vzhledem k jeho náročnosti upustilo. Nicméně repertoár hýřil nápady a humorem, lidé oceňovali možnost se bavit místo dosud všeobecně uplatňované snahy je i prostřednictvím divadla vychovávat k obětavé a uvědomělé práci pro socialistickou vlast. Zlatá éra Semaforu v období let 1960 až 1969 je spojena především s divadélkem v bývalé pasáži Alfa, kde „ansábl“ nakonec zakotvil. V této době vznikla celá řada hitů, z nich mnohé zlidověly. Kdo by neznal písničky

V prosinci uplyne 40 let od úmrtí Jiřího Šlitra V souvislosti s divadlem Semafor je třeba také připomenout, že letos v prosinci uplyne kulatých 40 let od úmrtí Jiřího Šlitra, bez jehož přínosu by tento fenomén českého divadla a hudby nikdy nevznikl. J. Šlitrovi se přezdívalo také Doktor klavír v narážce na to, že vystudoval práva, i když se jim nikdy v praxi nevěnoval. Hudba pro něj byla zkrátka tou největší láskou.

VÝROČÍ

Jaroslav Heyrovský – nositel Nobelovy ceny za vědecký pokrok

J

méno Jaroslava Heyrovského jakožto prvního českého nositele prestižní Nobelovy ceny, která mu byla udělena 26. října 1959, je všeobecně známé. Obtížnější, zvláště pro lidi s „netechnickým“ vzděláním a nedostatkem odborných chemicko-fyzikálních znalostí, je pochopit, v čem vlastně průkopnictví jeho objevů spočívá. Světovou vědu obohatil o možnosti využití polarografické metody v analytické chemii. Jednalo se o novou metodu umožňující přesnější poznání i těch nejnepatrnějších částí tehdy zkoumaných roztoků. Samotný pojem polarografie v podstatě znamená grafické znázornění přesných hodnot složení zkoumané látky, založené na spojení rtuti a polarizace elektrody – proto polarografie.

Po překonání počátečních potíží přišla řada ocenění Nejbližším spolupracovníkem Jaroslava Heyrovského byl jeho žák, Japonec M. Shikata. S jeho přispěním představil první polarograf – přístroj pro automatický záznam křivky závislosti proudu na napětí při elektrolýze roztoku vzorku. V počátcích se zdála metoda nevhodná pro praktické využití, následující práce však prokázaly opak. Výsledkem dlouhodobého zapáleného úsilí bylo krátce po válce zařaze-

ní polarografie mezi pět nejvýznamnějších fyzikálních metod chemické analýzy látek. Následovala řada ocenění, jejichž vyvrcholením bylo udělení Nobelovy ceny v říjnu 1959. Osobně

ji Heyrovský převzal ve Stockholmu v prosinci z rukou švédského krále Gustava Adolfa VI.

Mezinárodní akademický věhlas a čestné funkce Jaroslav Heyrovský získal čestné doktoráty na mnoha univerzitách, byl čestným členem vědeckých akademií, viceprezidentem Mezinárodní unie fyziků, prezidentem polarografické společnosti v Londýně, čestným členem Japonské polarografické společnosti, čestným členem chemických společností Československa, Rakouska, Polska, Anglie a Indie. V souvislosti s rozvojem české vědy nelze opomenout jeho podíl na založení Polarografického ústavu ČSAV a časopisu Collection of Czechoslovak Chemical Communications (1929). Zemřel 27. března 1967 a je pohřben na Vyšehradě. –red–

19

HISTORIE MÍSTO KOMPASU

Čeští námořníci bojovali v roce 1914 i v Číně, válku však ukončili v pražských ulicích…

Mariňácký signál u Národního divadla Jindřich Marek

N

20

ámořník František Zahálka, jeden z kotorských rebelů z pobřežního obrněnce Monarch, pracoval v pondělí 28. října 1918 v tiskárně v Hybernské ulici, protože rakousko-uherské loďstvo nasadilo některé své „nadbytečné“ (a především méně spolehlivé) námořníky do týlu k práci v různých podnicích. Cestou z oběda František zjistil, že už to „konečně ruplo“ a Praha začíná odzvánět monarchii umíráčkem: „Na Poříčí byly již improvizovány dva stánky. U jednoho jsem si koupil kousek trikolory a u druhého jsem koupil špendlík, na kterém byl červený erb s bílým českým lvem a pod ním navléknutá maličká americká vlajka. Divil jsem se pohotovosti obchodníků. V tuto chvíli mne přesvědčovala, že je všechno dobře připraveno, promyšleno a sehráno, že na nic nebylo zapomenuto, když i takovéto maličkosti byly včas na ulicích. Maffie, o níž jsem v důvěrných hovorech na lodi občas zaslechl, ač jsem o ní jinak pranic nevěděl, vzrostla v mých očích neobyčejně...“

Jadranští zachránci hejtmana Rošického Mladý námořník se však mýlil. Zatímco profesor Masaryk v té době disponoval v zahraničí zhruba 96 000 dobře vyzbrojenými legionáři, v Praze se muselo improvizovat a sázet na štěstí. Teprve začátkem srpna 1918 byl vybrán a kontaktován aktivisty pražského Ná-

rodního výboru učitel taktických předmětů na pražské kadetce, čtyřiatřicetiletý hejtman (= kapitán) Jaroslav Rošický a po jeho souhlasu pověřen v rámci projektu tzv. vojenské Maffie vypracováním plánu vojenských příprav likvidace vlády monarchie v českých zemích. Rošický začal shánět v Praze spolehlivé české aktivní i záložní důstojníky

Shromažďování námořníků na pražském Žofíně

a přemýšlet o tom, jak postavit na Šumavě tajnou vysílačku, kterou by obsluhovali Sokolové a která by sloužila ke spojení s dohodovými spojenci. Když se však koncem října ocitlo Rakousko-Uhersko v agónii, mohl se zatím spolehnout stále jen na pár spolupracovníků, nálady veřejnosti, skautské spojky a zatím neozbrojené sokolské stráže. Ani ve snu ho však patrně nenapadlo, že první československou ozbrojenou jednotku v Praze v rozhodující okamžik převratu vytvoří muži v námořnických uniformách! Velel jim námořní záložní inženýr s prýmkami námořního praporčíka Josef Kubát, který byl pro změnu z Jadranu nakomandován na práci ve Škodových závodech na Zlíchově, které byly pod vojenskou správou. Ten onoho historického dne uprostřed jásajícího davu uvi-

Námořníci jako stráž po obsazení zemského vojenského velitelství na Malé Straně

dobrovolníky. Sám běžel domů pro svůj námořní stejnokroj…

mořnických uniformách si tisknou ruce a rodící se Československá republika ve chvíli, kdy její legionářské pluky zatím ještě bojují ve Francii, Itálii a na sibiřské magistrále, získává svou první domácí vojenskou jednotku!

Generál Kestranek již nestačil zasáhnout

V pražských ulicích 28. října 1918 nesměl chybět ani populární písničkář Karel Hašler (v buřince s vlaječkou v ruce)…

děl u Národního divadla náhle kmitnout se námořnickou čapku. „Napadlo mne: S těmi dalo by se jistě něco podniknout, ti se nebojí ničeho a dvakráte jistě nebude jich třeba proti Rakousku štvát, jak dokázali vzpourou kotorskou. Sloužil jsem na moři mezi nimi a znal jsem je proto velmi dobře. V zápětí zapískal jsem mariňácký signál, čapka se otočila a k mé radosti zjevila se mi tvář známého a dobrého bootsmansmaata z křižníku Novara Jana Kitzlera...“ Oba muži si dali znamení a protlačili se za divadlo, kde mohli hovořit ve větším klidu. Kubát se dozvěděl, že v Praze je vedle „úředně nemocných“ a pracovně nasazených i celá řada dalších námořníků na „černo“. Pověřil proto Kitzlera jejich svoláním na Žofín, kam začal v té době také hejtman Rošický svolávat

Když Kubát dorazil na Žofín, čekaly jej tam již skoro dvě desítky námořníků a brzy dorazili i další – včetně nám již známého Františka Zahálky. Muži v ná-

První pušky získali námořníci na dnešním Masarykově nádraží. Jejich pochodující jednotka s červenobílými stužkami na mariňáckých čapkách, vítaná nadšeným davem, je při tom dokonce zachycena na filmový pás. Když se na Žofíně objevila mezi dobrovolníky i vojenská kutálka, rozhodl se ji Kubát využít pro další shánění po Praze roztroušených námořníků. S muzikanty a hrstkou námořníků chodil asi tři hodiny po Praze a výsledek byl neočekávaný. Jeho oddíl vzrostl asi o 50 mužů, jejichž výstroj byla v studeném počasí záhy doplněna o jezdecké kožíšky ze zrekvírovaného skladiště ve vršovických kasárnách. Během dalších dvou

21

První legionáři dorazili do Prahy z Francie a Itálie až za dva měsíce

➤

HISTORIE MÍSTO KOMPASU rozkradení a zničení cenného leteckého materiálu, případně jeho přesun do Bavorska. Proto námořníky při jejich výpadu do Chebu doprovázela skupina českých letců, která s letouny přelétla do Prahy.

Následoval boj (nejen) o Slovensko

Čeští námořníci u Dunaje poblíž dnešního Štúrova (v pozadí maďarský břeh s ostřihomskou katedrálou)

22

dnů stoupl zatím početný stav námořnického oddílu na 120 mužů! Pražský převrat však mohl ještě zvrátil dvaašedesátiletý zemský velitel, pražský rodák a generál pěchoty Paul von Kestranek, který stále ještě v Praze disponoval několika dobře vyzbrojenými prapory Maďarů a Němců z Chebska. Kestranek se skutečně chystal ostře zasáhnout pod rouškou „likvidace bolševických nepokojů“, ale zásah českých námořníků v noci na 30. října 1918 proti budově jeho štábu na Malostranském náměstí veškerá nebezpečí zažehnal. Později byl Kestranek se svými hlavními spolupracovníky odvezen do svého bytu a střežen námořníky až do jeho odjezdu z Prahy do Vídně 3. listopadu 1918. Internován byl i místodržící Coudenhove s manželkou a svěřen námořnické stráži, které velel námořní poddůstojník František Tuháček. V následujících dnech čeští námořníci pomohli pro změnu napsat

i první řádky z historie československého vojenského letectva! Jejich další významnou akcí bylo totiž ve dnech 9.–13. listopadu 1918 obsazení Chebu, kde bylo tehdy jediné regulérní vojenské letiště v českých zemích. Zde podle zpráv českých železničářů hrozilo

Koncem listopadu 1918 se konečně z Jadranu vrátila v několika železničních transportech v počtu několika tisíc mužů hlavní masa českých námořníků. Záhy se rozprchla ke svým rodinám, ale její „tvrdé jádro“ se o pár týdnů později zúčastnilo obsazení Bratislavy a na jaře roku 1919 bojů s maďarskými komunisty o Slovensko. Těchto tvrdých bojů se v rámci námořnických jednotek zúčastnilo 34 důstojníků a 1071 námořníků, z nichž 46 mužů padlo a dalších 91 bylo vážně zraněno. Čeští námořníci se bojů zúčastnili jako pěchota a část z nich musela vzít místo válečných lodí za vděk obrněnými vlaky, se kterými často bojovali i proti mužům ve stejných uniformách – maďarským námořníkům, kteří se snažili pod velením fanatického marxisty Bély Kuna okupovat Slovensko a nastolit zde komunismus. Dodejme již jen, že po porážce maďarských komunistů v létě roku 1919 se staly posádkami českých a slovenských námořníků Bratislava a Litoměřice, kde byly vytvořeny v rámci čs. armády „Oddíl čs. válečného loďstva pro Dunaj“ a „Oddíl čs. válečného loďstva pro Labe“. Ty však byly v prosinci 1921 zrušeny a veškeré vojenské aktivity na těchto řekách byly začleněny pod ženijní vojsko. Tím byla i definitivně uzavřena unikátní historie vztahu bývalých jadranských námořníků ke vzniku demokratického Československa. To v té době stále viděl do budoucna jeho hlavní architekt a první

Lodě musely na Slovensku nahradit obrněné vlaky…

prezident profesor Tomáš Garrigue Masaryk jako jakési „středoevropské Švýcarsko“, které by se mohlo stát vyspělou mnohonárodnostní demokracií. Bohužel této sympatické myšlence nebylo umožněno z různých důvodů v srdci Evropy přejít v realitu…

Svoboda byla již těhotná svým zmarem… Na jedné straně o to nestáli hospodští žvanilové z řad německých měšťáků v Chebu, Liberci či Opavě, kteří dokonce ve svém politickém trojčení byli často rychlejší než jejich soukmenovci v Německu a Rakousku. Důkazem toho je i skutečnost, že ve 20. letech byli často ideově radikálnější než pomalu vznikající nacistické hnutí Adolfa Hitlera i to, že právě Adolf Hitler hledal své vzory mezi ideology pangermanismu, jakými byli i někteří rodáci z českých zemí (např. Karl Hermann Wolf z Chebu). Jejich „velká chvíle“ přišla po dvaceti letech v roce 1938.

Boje s maďarskými bolševiky byly urputné, což dokazuje i zničený československý obrněný vlak poblíž Nových Zámků.

vlasti zkoušel vyvolat v zemi revoluci a po tomto neúspěchu stál „alespoň“ u zrodu komunistické strany. Dalším ostudným příkladem je významný sociálně demokratický předák Bohumír Šmeral, který až do konce I. světové války byl pro zachování Rakouska-

Velkým dnem T. G. Masaryka se stal 20. prosinec 1918, kdy se po čtyřech letech exilu vrátil do vlasti (na snímku z druhého dne na táborském nádraží s dcerou Olgou a synem Janem).

Druhý nepřítel svobody nové republiky se paradoxně skrýval v řadách jejích obhájců a výsledek jeho činnosti se měl projevit až po třiceti letech od vzniku republiky v roce 1948. Šlo o sociální demokraty, kteří sice kdysi pomohli Masarykovi k poslaneckému křeslu a dodali do legií tisíce obětavých vlastenců, ale na druhé straně jejich partaj kvůli svým marxistickým kořenům vždy lákala stejným dílem i četné populisty, sociální demagogy a vyznavače třídní nenávisti. Za všechny příklady z dlouhé řady si uveďme alespoň tři. Tím prvním je kladenský sociální demokrat Alois Muna – štědře dotovaný emisar Leninovy III. internacionály, který vrážel nůž do zad českým legionářům v Rusku před vznikem republiky, aby po návratu do

-Uherska a proti zřízení československého státu, za což byl kritizován i ve vlastní straně. Po založení republiky nejdříve odmítl účast v Revolučním národním shromáždění i ve vládě, aby nakonec na jaře 1920 navštívil sovětské Rusko, kde jednal s V. I. Leninem. Po návratu domů se postavil do čela „marxistické levice“ a v květnu 1921 stál u založení Komunistické strany Československa, na jejímž ustavujícím sjezdu byl hlavním řečníkem. Ještě odpornějším případem je Zdeněk Fierlinger – bývalý legionář, diplomat a blízký přítel Edvarda Beneše se stal sovětským agentem v letech II. světové války a jeho mistrovským dílem se stalo to, že nejdříve pomohl udělal z většiny sociálních demokratů poslušné poskoky ko-

munistů a nakonec obě strany v červnu 1948 přivedl ke sloučení v jednu… Tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Dějiny snad každého národa mají svůj vlastní hořký příběh o trojském koni. Nezbývá nám než doufat, že se ho českým sociálním demokratům v budoucnu již podruhé nezdaří zopakovat, i když mnoha soudobým pesimistům naskakuje husí kůže z faktu, že prý lidem typu Jiřího Paroubka, Davida Ratha či Lubomíra Zaorálka jejich stejně nechvalní předchůdci jako byl Bohumír Šmeral, či Zdeněk Fierlinger při součtu negativních vlastností nesahají ani po kolena… Jejich pesimismus také živí vědomí, že nového Masaryka a s ním partu odvážných námořníků není v zemích českých vidět široko daleko. Nových Munů a Šmeralů je však prý více než cukrové řepy, přestože v této zemi bylo kdysi její pěstování hodně rozšířeno. autor je historik a publicista

Masarykově demokratické republice bylo dopřáno pouhých dvacet let života. V roce 1938 ji ve službách Adolfa Hitlera pomáhali zlikvidovat henleinovci (na snímku zničená čs. pevnůstka u Kadaně) a o deset let později zhatili naději na její obnovu za aktivní pomoci četných sociálních demokratů komunisté…

NÁVŠTĚVA U STAROSTY

Luhačovice oslavují – získaly cenu „Lázeňské místo ČR 2009“ a Luhačovicko. Luhačovice získaly nemalou část celkového „balíku“ – nezanedbatelných téměř 160 milionů korun, o které se rozdělily s přilehlými Pozlovicemi. „Rozvoj Luhačovic a jeho okolí je ku prospěchu celého regionu. Získané finance půjdou na pokračující propojení cyklostezek, lázeňskou infrastrukturu a kvalitu služeb. Kromě toho intenzivně pracujeme na prodloužení sezóny, aby sem lidé měli důvod jezdit i v nepříznivém počasí. Co nejdřív by měl být k dispozici například krytý bazén, který je právě budován z peněz EU,“ uvádí starosta.

Největší úspěch a spolupráce s vedením kraje Starosta Luhačovic F. Hubáček s cenou, kterou nedávno převzal v Karlových Varech

24

Luhačovice bezesporu patří ke „zlatým hřivnám“ českého lázeňství. Dokládá to i fakt, že když jsme dorazili za zdejším starostou za ODS PhDr. Františkem Hubáčkem, právě se vrátil z Karlových Varů, kde převzal cenu Lázeňské místo ČR 2009. Kromě toho tu v čím dál větší míře nabízejí i jiné vyžití pro turisty i místní – ať už se jedná o cykloturistiku nebo multifunkční sportovní areál, na jehož vybudování má současný starosta nemalé zásluhy.

lých obyvatel je tu přitom pouhých 5,5 tisíc. Většina z nich se živí právě lázeňstvím, službami a podílem na turistickém ruchu. „Mnohá města a obce si stěžují na úbytek hostů a turistického ruchu, my jsme naopak v letošním roce zaznamenali nárůst. V lázeňských domech totiž přibylo samoplátců oproti těm, kteří mají pobyt placený prostřednictvím zdravotních pojišťoven,“ sdělil nám luhačovický starosta.

Poloha Luhačovic je malebná – leží v Luhačovickém zálesí, na pomezí Slovácka, Valašska a Vizovických vrchů. Podnebí tu je poměrně drsné. Ale díky pověsti Luhačovic jako proslulého lázeňského města, specifickým budovám navrhovaným významným architektem Dušanem Jurkovičem a snaze prodlužovat sezónu se tu s nezaměstnaností a dopady ekonomické krize potýkají o poznání snáze něž většina jiných obcí ve Zlínském kraji. „Nezaměstnanost se u nás pohybuje kolem šesti procent, teď mimo sezónu to mírně narostlo. Ale každopádně v krajském měřítku si tradičně vedeme velmi dobře,“ konstatuje starosta Hubáček. Početné lázeňské domy, kde se léčí zejména choroby horních cest dýchacích a hlasivek, navštíví ročně kolem 30 000 pacientů. Celkový objem turistického ruchu činí zhruba 55 000 návštěvníků. Počet stá-

Hádky kolem nedostatku peněz a snaha „urvat si“ co nejvíc považuje František Hubáček za pokleslou záležitost a snaží se hledat konstruktivnější řešení. Naštěstí se jim to v rámci spolupráce Zlínského a Olomouckého kraje daří. „Z hlediska čerpání z fondů EU je Zlínský kraj příliš malá ‚jednotka‘, takže žádosti o dotace musíme předkládat společně s Olomouckým krajem. Ale zatím jsme se vždycky dokázali dohodnout. A to jak co se týče spolupráce mezi kraji, tak z hlediska zájmu regionů i jednotlivých obcí. Všichni si uvědomujeme, že nemá smysl utrácet a tříštit peníze, ale spíš hledat cesty, kde pomohou co nejvíc,“ líčí přístup k čerpání dotací František Hubáček. Pro aktuální období byly v rámci rozvoje Zlínského kraje v oblasti cestovního ruchu společně vytypovány tři lokality: Rožnovsko, oblast Velkých Karlovic

Jak se umět dohodnout na využití fondů

František Hubáček je původně učitel, později ředitel a zástupce ředitele luhačovické střední školy. Zároveň je velký sportovec i sportovní fanoušek. Dlouho vedl místní fotbalový klub a za svůj největší úspěch v komunální politice považuje osobní nasazení za vznik sportovního centra Radostavo, které je příspěvkovou organizací města a vyrostlo na místě, kde ještě před 15 lety bylo jen škvárové hřiště. Dnes sem jezdí na soustředění do nové haly vrcholové sportovní týmy, vyrostl tady krytý tenisový kurt, lze si zahrát bowling nebo kuželky… Co se týče komunikace s vedením kraje, tak si luhačovický starosta příliš nestěžuje. „Samozřejmě to bylo snazší se spolustraníkem Liborem Lukášem. Nynější hejtman za ČSSD Stanislav Mišák nás sice nijak výrazně nepodporuje, ale taky neškodí. Známe se již delší dobu, navíc je to bývalý starosta Otrokovic, takže ví, co znamená starat se o život v obci v dobách dobrých i zlých,“ říká luhačovický starosta. Jak dodává, například ve srovnání s poměry ve Středočeském kraji jsou vztahy naprosto věcné. „Středočeský hejtman David Rath kupříkladu omezil peníze pro rozvoj cestovního ruchu v celém kraji z peněz EU na 50 milionů korun. U nás získaly jenom Luhačovice spolu s podnikatelskými subjekty přes 300 milionů. Nedovedu si představit, v jak zoufalé situaci musejí být starostové, kteří pod pana Ratha spadají a chtějí dále rozvíjet cestovní ruch,“ podivuje se František Hubáček. –red–

NÁVŠTĚVA U PODNIKATELE

„Selfmademan“: začínal takřka od nuly

O

d starosty Luhačovic jsme zamířili do přilehlé Horní Lhoty za místním podnikatelem a členem ODS Františkem Sanytrákem. Jeho řeznictví a uzenářství je vyhlášené. Přitom se vypracoval zcela sám a své „miniimpérium“ začínal budovat původně doma na dvoře. Dnes zásobuje okolní lázeňské domy, školy a různá stravovací zařízení, některé luxusní restaurace, provozuje místní obchod i další prodejny, vybudoval mrazírnu… Navíc jeho přístup k podnikání jako takovému, společníkům i zaměstnancům je neotřelý a inspirující. Na návštěvu uzenářství jsme se docela těšili a přijížděli s úmyslem zakoupit si podle doporučení pana šéfa jeho speciální lahůdky. Očekávání nás nezklamalo. Pohled do výlohy krámu už předem navnadil naše chuťové buňky, celou budovou včetně kancelářských místností se pak linula libá vůně čerstvého uzeného…

Začátky byly dosti kruté „Začínal jsem od píky a bylo to docela kruté,“ vzpomíná na 90. léta, kdy se krátce po vyučení uzenářem rozhodl pracovat „sám na sebe“. „Neměl jsem za sebou žádnou rodinnou tradici ani jsem se nemohl spoléhat na nějakou výraznější podporu. Ale měl jsem k dispozici náš rodinný dům, kde jsem na dvoře mohl připravovat a nabízet své výrobky. Měl jsem našetřených třicet

tisíc, které jsem dal do základního vybavení,“ líčí František Sanytrák. Jeho odvaha se každopádně setkala s úspěchem. Díky tomu se mu postupně podařilo koupit pozemek, kde nyní stojí budova s výrobnou i kancelářskými prostorami. Zároveň tu je hojně navštěvovaná prodejna, posléze přibyl pozemek, kde stojí mrazírny.

„Rodinný“ podnik, kupodivu bez problémů a sporů Mnozí podnikatelé za sebou mají trpkou zkušenost s tím, když do firmy přiberou své – byť do té doby blízké – přátele nebo příbuzné. Výsledkem bývají hádky a spory o peníze, o zásluhy, narůstající vzájemná nedůvěra… František Sanytrák byl toho všeho ušetřen – na své dva švagry, kteří se stali spolupodílníky firmy, nenechá dopustit. Stejně tak vyzdvihuje vedoucího provozu a účetní, kteří jsou pro něj absolutní oporou. „Můžeme se na sebe stoprocentně spolehnout, shodneme se na prioritách, vyjdeme si vstříc, když je něco zapotřebí,“ říká a zdá se, jako by to byla samozřejmost. Jak ale dodává, dobře si uvědomuje, že to samozřejmostí nebývá. A o to víc si vztahů se svými spolupracovníky považuje.

Za kvalitní práci se má dobře zaplatit Jak se Františku Sanytrákovi začalo dařit, přibývalo zaměstnanců. Jednu dobu

jich bylo dokonce kolem šedesáti, dnes je jich přes třicet. „Od začátku jsem se snažil vytvořit tým lidí, kteří odvedou poctivou a kvalitní práci a na které se mohu spolehnout. Takže jsem propouštěl ty, kteří taková kritéria nesplňovali. Dneska si myslím, že fungujeme naprosto ideálně. Jsou tu ‚páni řezníci‘, i ostatní zaměstnanci pracují naplno, bez problémů splňujeme veškeré hygienické podmínky… Vždycky jsem se řídil tím, že raději pořádně zaplatím toho, kdo pracuje s chutí než místo něj ‚flákače‘, hlavně jsem ochoten ohodnotit profesionální přístup,“ popisuje své osvědčené „personalistické“ postupy.

Nové plány? Dobrý motorest Na způsob uzení a speciální udírnu je František Sanytrák očividně pyšný, „lhotské párky“ jsou jeho vlastní recepturou, do sortimentu patří i ryby, saláty… Uzeninu od neznámého výrobce by nikdy nepozřel. „Vím, jaké příměsy a náhražky řada výrobců používá. Takže i když si dám v restauraci španělského ptáčka, tak uzeninu vevnitř raději odložím“. V této souvislosti si také uvědomil, že hlavně na cestách, podél silnic, člověk těžko najde možnost se dobře najíst. Proto nyní buduje motorest, kde by kromě příjemné atmosféry návštěvníci nemuseli pochybovat o kvalitě surovin ani výsledných pokrmů. –red–

25

EXPEDICE

Tak vypadal Stalinův panteon v 50. letech minulého století.

Stalin – schopný manažer?

Štěpán Černoušek

Zapadlá sibiřská vesnice Kurejka vstoupila do historie jako místo carského vyhnanství Josifa Stalina. V 50. letech zde na počest generalissima postavili ohromný panteon, který měl na věčné časy připomínat jeho nehynoucí slávu. Z velkolepé stavby zbyly jen ruiny. Ale nechybělo mnoho a památník mohl být dnes znovu „v plné slávě“ zrekonstruován.

K

26

urejka je ospalá vesnička u polárního kruhu na severním toku Jeniseje. Dva tisíce kilometrů z Krasnojarsku parníkem (jediné spojení s okolním světem) jsme sem jeli čtyři dny. Před sto lety to trvalo mnohem déle a dostat se odtud bylo prakticky nemožné. Stalin byl ve vyhnanství od roku 1912 do revolučního roku 1917. Carská policie ho do Kurejky poslala za jeho aktivity v bolševické straně. Žil zde prý uzavřeně, za celou dobu pobytu nenapsal ani řádku, která by byla později publikována. Spolu s ním v těchto krajích trávil ve vyhnanství další bolševický revolucionář Jakov Sverdlov. Na jejich soužití později vzpomínala jedna místní pamětnice: „Nepřátelili se spolu. Někdy se hodně hádali. Stalin dokonce plival Sverdlovovi do polévky a ten ji pak odmítal jíst.“ Povídá se, že Stalin nakonec neodjel v roce 1917 proto, aby dělal revoluci (jak zněla oficiální verze), ale hlavním důvodem jeho předčasného

Kurejka, zapadlá vesnice na severním toku Jeniseje

odjezdu z vyhnanství byla těhotná 16letá dcera jeho domácí... Vystupujeme z rybářských člunů na břehu Jeniseje a jdeme k zarostlému háji. Ten obklopuje ohromné zbořeniště, z něhož vystupují zbytky stěn a pokroucené železné konstrukce propadlého stropu. Nic nenapovídá tomu, že zde kdysi bylo takřka posvátné místo. Obrovský panteon byl postaven v roce 1950. Tak jako na všech tehdejších větších stavbách i zde pracovali vězni gulagu. Dvě stě nedobrovolných pracovníků postavilo převážně dřevěnou konstrukci obloženou speciální omítkou, která zdálky působila jako mramor. Okolí tvořil velkoryse upravený park osázený kanadskými jedlemi, v noci nasvícený silnými reflektory. Kvůli nim

vězni postavili i zvláštní elektrárnu. Památník, který se pyšně vyjímal na břehu Jeniseje v popředí s desetimetrovou sochou Stalina, byl dobře viditelný z projíždějících lodí na kilometry daleko. „Při vší rozporuplnosti při pohledu zpět je jasné jen jedno – panteon byl postaven opravdu kvalitně a svědomitě. Zachovat jej stálo zato už jen kvůli památce těch, kdo ho stavěli,“ říká Maria Mišečkinová, ředitelka muzea v Igarce (nejbližší město od Kurejky). Jako místo vyhnanství si Stalin severní tok Jeniseje zřejmě během svého pětiletého pobytu oblíbil. Za své komunistické krutovlády do těchto končin totiž sám poslal stovky tisíc novodobých nevolníků. Vězňové gulagu kromě samotného panteonu vybudovali řadu zapolárních měst, z nichž

Zbytky panteonu

2008 se o Stalinovi píše, že to byl „úspěšný a efektivní manažer“. Letos v září byl zas obnoven nápis na jedné stanici mos-

Memorial, zabývajícího se obdobím represí a lidskými právy. Rekonstrukci Stalinova panteonu se nakonec podařilo zabránit, jeho socha byla stržena. Leží v ruinách symbolicky zabořena obličejem v zemi. „Mnozí teď říkají – nic nezbylo z památného místa, proč bychom si tedy měli něco pamatovat? Jakoby spolu s těmito stavbami chátrala celá jedna epocha,“ říká Maria Mišečkinová. „Máme se nad čím zamyslet, my i další generace. Co je lepší – udržovat trosky takových staveb, nebo se spokojit s tím, že v historii budou žít jen jejich přízraky?“ (V textu jsou použity informace z článku MIŠEČKINA, Maria: Oblomki, ili Prizraki panteona? In: Igarka drevnjaja, Igarka zagadočnaja. Muzej věčnoj merzloty, Igarka 2004, str. 73–82.)

Jednoho dne přijely traktory, strhly Stalinovu sochu a vybouraly vnitřek panteonu. Dílo zkázy dokonal požár v roce 1995. Tisíce ruin a nikdy nedobudovaných projektů ukazují, že Stalinův násilný způsob kolonizace těchto vzdálených končin nebyl příliš úspěšný. Ovšem mnozí jsou zjevně jiného názoru. V nejnovější, a jediné schválené, učebnici ruského dějepisu z roku

kevského metra: Vychoval nás Stalin k věrnosti národu, práci i hrdinským činům... Jeden místní podnikatel se před třemi roky rozhodl panteon v Kurejce obnovit. Pro začátek nechal vyrobit novou sochu Stalina a umístil ji na piedestal před zbytky památníku. Našli se ale i tací, kterým se taková snaha nelíbila. „Celý svět se nám vysměje,“ psali například lidé ze sdružení

autor je pracovníkem Ústavu pro studium totalitních režimů

foto autor

nejvýznamnější je Norilsk, kde se dodnes v ohromném množství těží nikl, platina, zlato a další vzácné kovy. Pár desítek kilometrů severně od Kurejky zas začínala stavba transpolární železnice, která měla v délce 1500 kilometrů spojit sibiřské veletoky Ob s Jenisejem. Tato železnice procházela zcela neobydlenými oblastmi bažinaté tajgy a tundry, na její stavbu bylo nasazeno na sto tisíc vězňů. Její smysl však byl znám nejspíš pouze samotnému Stalinovi, protože ihned po jeho smrti v březnu 1953 byla stavba trati přerušena a nikdy neobnovena. Jako muzeum pod širým nebem po ní dnes zůstaly desítky lágrů, lokomotiv a kolejí rozesetých v nepřístupné tajze. Podobný osud měla i řada dalších staveb vybudovaných během Stalinových represí. Samotný Stalinův panteon jen kopíruje historii kdysi velkolepých plánů generalissima. Za Chruščova, v roce 1961, bylo toto nejsevernější Stalinovo muzeum uzavřeno.

K LISTOPADU 1989

Svoboda očima dnešních středoškoláků

J

ak mladí lidé vnímají hodnotu svobody? Alespoň částečnou odpověď by mohla poskytnout literární soutěž pro studenty, kterou vyhlásila ODS ve spolupráci s Konfederací politických vězňů u příležitosti 20. výročí „sametové revoluce“. Hlavní téma soutěže zní na první pohled jednoduše: „Co pro mě znamená svoboda“. Jak ovšem vysvětluje vedoucí mediální sekce ODS Martin Kupka, je to otázka, která může přinést zajímavé výpovědi a zpětnou vazbu od generace, která „na vlastní kůži“ totalitu nezažila a zná ji jen zprostředkovaně. „Výročí listopadu 1989 jsme pojali jako výzvu zamýšlet se nad principiálními hodnotami, které stály u zrodu tehdejší revoluce a které jako konzervativní stra-

na chceme trvale chránit a prosazovat. Svoboda je jedna z nejdůležitějších,“ říká Martin Kupka. Jak dodává, pro mnoho lidí se stal život ve svobodné demokratické společnosti samozřejmostí. „O to víc nás zajímá, jak vnímají a nakolik si uvědomují riziko ohrožení svobod. Což může mít podobu byrokratických omezení, zásahů státu, regulací, neúměrného přerozdělování… Obecněji řečeno nás zajímá, jak nastupující generace vnímá rozdíl mezi svobodou a nesvobodou. A především podle toho kultivovat jejich cit pro varovné situace, kdy je svoboda – byť třeba zdánlivě nenápadně a plíživě – ohrožena “. Rovněž předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová vyhlášení soutěže ocenila.„Cením si to-

ho, že občanští demokraté vyhlašují takovou soutěž. Vnímám jako signál, že politická strana směřuje pozornost k hodnotám, o nichž se bohužel denně nehovoří. Pro život jednotlivců i společnosti jsou ale daleko podstatnější než mnohé spory o řešení aktuálních politických problémů,“ uvedla na společné tiskové konferenci s pořadateli. Pro vítěze jsou připraveny věcné ceny, nicméně Martin Kupka považuje za podstatnější program, který je přichystán pro autory třiceti nejlepších prací. Zúčastní se „exkurze“ do bývalého lágru nucených prací v Lešeticích u Příbrami, kde političtí vězni pracovali – a umírali v uranových dolech. Jsou tu obnovené staré baráky, v nichž vězni po léta živořili, část areálu je zrekonstruovaná podle původní podoby. „Myslím, že vidět na vlastní oči tak skutečnou a sugestivní připomínku totality může být podnětem k hlubšímu zamyšlení nad tím, jakou hodnotu má svoboda a zda je potřeba ji chránit,“ konstatuje ke koncepci programu Martin Kupka. Kromě toho se vybraní studenti zúčastní symbolického pochodu z Albertova na Národní třídu, kde před dvaceti lety brutálně zasáhla proti demonstrantům policie. Na závěr se budou v rámci neformální diskuse detailněji rozebírat tři vítězná literární díla, podnětná by také měla být plánovaná setkání s přímými účastníky událostí z roku 1989... –red–

Podmínky a podrobnosti k literární soutěži studentů

28

Téma: „Co pro mě znamená svoboda“. Otázky k tématu pro inspiraci: – Je svoboda vyšší hodnota než pohodlný život? – Je potřeba i v dnešní době svobodu chránit? – Co podle vás svobodu ohrožuje? – Existuje souvislost mezi svobodou a odpovědností? – Má svoboda své meze, nebo je nesmí mít, aby zůstala svobodou? – Jaký je vztah mezi vnitřní a vnější svobodou jednotlivce? Žánr soutěžních prací: esej Rozsah soutěžní práce: 2 až 5 stran A4 běžným písmem o velikosti 12 b. s jednoduchým řádkováním. Soutěže se mohou zúčastnit studenti všech středních škol, včetně víceletých gymnázií. Soutěžní práce je nutné odeslat do 6. 11. 2009 do 12.00 hodin výhradně elektronicky na adresu [email protected]. Práce bude vyhodnocovat porota složená z respektovaných osobností, převážně publicistů.

Ceny pro autory nejlepších prací: 1. cena: netbook 2. cena: kupon do knihkupectví v hodnotě 2000 Kč 3. cena: kupon do knihkupectví v hodnotě 1000 Kč Autoři 30 nejlepších prací budou moci prožít 17. listopad 2009 v Praze s bohatým programem celého dne – návštěva Památníku Vojna u Příbrami, „studentský“ pochod po dvaceti letech, diskuse s přímými účastníky událostí r. 1989, společný rozbor tří nejlepších prací. (Veškeré náklady spojené s dopravou, ubytováním, stravováním a programem hradí vyhlašovatel soutěže.)

Harmonogram: Oficiální vyhlášení soutěže: 19. 10. 2009 Termín pro zaslání soutěžních prací: do 6. 11. 2009 do 12.00 hodin Vyhodnocování soutěžních prací: 6.–13. 11. 2009 Zveřejnění výsledků: 13. 11. 2009

KULTURA

Ženy v umění a pro umění aneb „ostrov sounáležitosti“ Když v 80. letech minulého století začala ve Spojených státech Wilhelmina Cole Holladayová shromažďovat díla žen – umělkyň, byl to odvážný a neotřelý počin, jehož celosvětový dosah očekával málokdo. Dnes má Národní muzeum žen v umění (NMWA – The National Museum of Women in the Arts) ve světě dvacet poboček včetně České republiky. O její založení u nás se zasloužila především Eliška Hašková Coolidge, mezi členky patří mimo jiné senátorka za ODS Alena Venhodová nebo zástupkyně ombudsmana Jitka Seitlová. Současnou předsedkyní je Kateřina Krylová a místopředsedkyní Lenka Dušková. V Čechách vzniklo občanské sdružení s názvem „Friends of NMWA“ v roce 2007, jeho první předsedkyní byla Jitka Štechmilerová. Sdružení úzce spolupracuje s mateřskou centrálou ve Washingtonu a snaží se naplnit původní poslání zakladatelky, tedy podporovat a prezentovat ženy – umělkyně, jejich projekty a aktivity.

nikomu nic nezávidí, snažíme se pomáhat si při přípravě jednotlivých projektů pro obohacení naší kultury a ke světovému uznání významných českých umělkyň ve světě,“ říká Eliška Hašková. „Podařilo se nám vytvořit takové okénko pro české umělkyně, které jim pomáhá na sebe upozornit a prosadit se. Už jsme uskutečnily celou řadu projektů a myslím, že se setkaly s úspěchem,“ dodává s tím, že

Historie NMWA Američanka Wilhelmina Cole Holladayová se věnovala společně se svým manželem sběratelství umění od 60. let minulého století. V té souvislosti byla svědkem četných diskusí mezi umělci i historiky umění, kteří upozorňovali na nedocenění a nedostatečnou prezentaci žen (ale také například minoritních etnických skupin). To se pro ni stalo podnětem ke shromažďování děl malířek a výtvarnic. V roce 1981 její úsilí vyvrcholilo založením soukromého neziskového muzea, které nabízelo jednak stálou sbírku, jednak pořádalo aktuální akce, výstavy a koncerty, a to bez jakékoli státní finanční podpory. Díky četným kontaktům mezi organizátory i samotnými umělkyněmi se postupně původní myšlenka rozšířila do dalších států a začaly vznikat spolupracující pobočky například v Paříži, Madridu, Londýně, Římě a nyní už i v Česku. Jak líčí Eliška Hašková Coolidge, tuto ideu „importovala“ do Čech díky prachobyčejné náhodě. Ve svém americkém „polodomově“ byla v Georgetown sousedkou Wilhelminy Cole Holladay, která ji pro myšlenku NMWA získala. A protože se Eliška cítí především Češkou, přenesla tuto vizi k nám. „Postupně tu vzniklo uskupení skvělých a statečných žen, které dokážou jít za svým, takový ostrov sounáležitosti. Všechny spolupracujeme, nikdo

vše je hrazeno výhradně ze sponzorských příspěvků, stejně jako tomu je u mateřské NMWA ve Washingtonu. Senátorka Venhodová například pomohla uspořádat koncert v prostorách Senátu. Chod občanského sdružení velice oceňuje a sama umění podporuje. Předsedkyně Kateřina Krylová vyzdvihuje zejména zapojení do projektu mezinárodní databáze CLARA, do níž jsou postupně zařazovány české umělkyně.

Výstavy, koncerty, konference… Aktuálně zvou členky sdružení zájemce na benefiční aukci soch nevidomých sochařek, jejíž výtěžek bude věnován jednak na výcvik slepeckých psů, jednak na podporu mladých umělkyň. Koná se 5. listopadu od 18:00 hodin v budově pražského velkopřevorství v Lázeňské ulici. Za zmínku ovšem stojí i připomenutí dřívějších akcí. Jednou z prvních byla výstava konceptuální umělkyně Mileny Dopitové s příznačným názvem „Pojď, ukážu ti cestu rájem II“, která odrážela pozici ženy v dnešní společnosti a kultuře. Záštitu tehdy převzal Karel Schwarzenberg, bývalý ministr kultury Václav Jehlička a velvyslanectví USA. Z přednášek lze připomenout mimo jiné vystoupení historičky umění Martiny Pachmanové na téma „Jiným hlasem: Ženy v českém výtvarném umění“. Expozicí s názvem „Anděl ve městě“ malířky Zdeny Šafka-Řehákové v prostorách Galerie České pojišťovny zahájilo loni v březnu občanské sdružení pravidelnou spolupráci s PPF Art, a.s. Následující výstava s pohádkovým názvem „Pták ohnivák“ v rámci cyklu Ženy v umění prezentovala dílo Čechoameričanky Ivany Lomové, jejíž jméno je mezi odborníky a znalci dosti známé. Nejnovější série jejích děl byla inspirována autorčinou cestou po Střední Americe. Letos v dubnu se podařilo zorganizovat v budově Senátu pod záštitou jeho předsedy Přemysla Sobotky a amerického velvyslanectví koncert „Ženy tvoří hudbu“. –red–

29

KULTURA

Muž, jenž klame tělem Markéta Ševčíková

30

Působí jako dobromyslný strýček z venkova, přitom je to úspěšný byznysmen řídící dvě prosperující divadla v Moskvě. Oleg Tabakov budí dojem, že bydlí v elegantním penzionu pro seniory a většinu času tráví bridžem a petangem, má přitom o dvě generace mladší ženu a jeho nejmenší dceři je 3 a půl roku. Vypadá, že si užívá penze, přitom hraje až deset představení do měsíce. Tváří se nezaujatě a povzneseně, všechno a všechny ale bedlivě sleduje a analyzuje. A zjevně miluje hraní – na scéně i mimo ni. V jednu chvíli šeptá tak, že je mu ztěží rozumět, za minutu se při jeho halasném vyprávění rozdrnčí okenní tabulky. Bodrý venkovský bonviván, tykající všem okolo, i jemný sofistikovaný filozof, sypající z rukávu úryvky z Jesenina, Puškina a Pasternaka. Herec, režisér, divadelní intendant, pedagog, podnikatel. Legenda ruského divadla. A především muž, který dokonale klame tělem. Do Prahy jste před lety jezdíval především hrát – váš Revizor na scéně Činoherního klubu už vstoupil do dějin – teď se vracíte v roli pedagoga a režiséra a spolupracujete s Mahenovou činohrou v Brně. Znamená to, že už vás samotné hraní nenaplňuje tak jako dřív? Nekladl bych hraní a režírování na roveň. To jsou úplně odlišné profese. Hraní mě dodnes velmi baví a jsem rád, že ani ve svých 74 letech jsem neztratil ani lásku k divadlu, ani chuť hrát. Mám pravidelně 8 až 10 představení měsíčně a myslím, že mezi mými vrstevníky není mnoho těch, kteří se profesi tak intenzivně a aktivně věnují. A co se režírování týče – myslím, že ne-

mám režijní talent v pravém slova smyslu. Nikdy nebudu takový mistr režisér, jako byl třeba u nás Stanislavskij, v zahraničí Peter Brook nebo u vás Evald Schorm. Mám ale jednu velmi specifickou schopnost: umím lidi naučit hrát. Coby herec zažívám na jevišti euforii, která se nedá přirovnat k ničemu, coby režisér a pedagog mám zase pocit absolutního štěstí a radosti z úspěchu mých žáků. Pokud jsou úspěšní – a oni jsou – je to mnohem silnější, než když mám úspěch já sám. Možná se to dá přirovnat k mateřství. Matka je také mnohem pyšnější na své děti než sama na sebe. Ptala jsem se na to převtělení z herce v režiséra a pedagoga především proto, že jste mi před dvěma lety řekl, že herectví není dobré povolání pro muže, že je to trochu málo. Že by měl muž mít vždy ještě nějakou „přidanou hodnotu“... To je velmi delikátní problematika. Ale nebudu popírat to, co jsem před dvěma lety řekl. Opravdu si to myslím. Vraťme se ještě k onomu legendárnímu, více než 30 let starému představení Revizora na prknech Činoherního klubu v Praze. To byla tehdy výjimečná inscenace už jen tím, že Chlestakova jste hrál v ruštině, ostatní herci v češtině, ovšem nepůsobilo to nijak rušivě a jak publikum, tak kritici byli nadšení... Myslím, že to bylo naprosto unikátní představení, a to hlavně díky načasování. Šlo absolutně na dřeň, byla v něm spousta jinotajů, metafor, skrytých významů. A všichni jim rozuměli. Publikum i herci byli naladěni na stejné vlnové frekvenci

a všichni měli chuť vzkázat bolševikům: Polibte si...! Bylo to cosi jako do divadla zhmotněné vzedmutí se svobody. A český národ tehdy evidentně, přímo bytostně prahnul po svobodě. Jedno přísloví praví, že jakmile talentovaný národ touží po svobodě, přijde revoluce. A tady se už tehdy cosi takového probouzelo. Tu touhu měli všichni stejnou, ať už Jarda Vostrý, Honza Kačer, Leoš Suchařípa, Josef Somr, Pavel Landovský, Petr Čepek, Jirka Hrzán... To představení proto muselo být unikátní, byl to absolutní průlom. Změnilo se od těch dob poslání divadla? Jakou roli má mít dnes? Má mít i edukativní efekt, působit coby jakýsi politický transformátor, nebo být hlavně místem uvolnění a odpočinku? Uvolnit se a odpočívat můžete v dobré restauraci, na striptýzu, v horším případě při bowlingu. Ale divadlo je, použijeme-li básnickou terminologii, ozvěnou srdce a duše člověka. O tom psali už Puškin, Pasternak... Co se propojení divadla a politiky týče, myslím, že mým velkým štěstím byla skutečnost, že se mi za těch 54 let, co se divadlu věnuji, dařilo držet si mocenské elity od těla, nezaplést se s nimi. Možná to byl osud, možná hrálo svou roli i to, že jsem se stal poměrně brzy ekonomicky a finančně nezávislým. Zažil jsem u moci Stalina, Chruščova a další soudruhy, pak Borise Jelcina a ty, kteří přišli po něm, ale ten odstup, distanc, jsem si držel a držím stále. Je to pro mě velmi důležité: osobně i umělecky. Kdy jste se cítil nejsvobodnější? Zažil jsem léta bloudění, léta planých nadějí, situace, které se zdály být přelomové a pak se staly zcela bezvýznamnými... Ale opravdu nejzásadnější okamžik v mém životě nastal, když byla zakázána komunistická strana. Vidíte, to jsme my nedokázali... Otázka je, do jaké míry je to pro národ důležité. Češi byli vždy velmi samostatný národ se silnou vnitřní integritou. V Češích byla vždy velká vnitřní hrdost. Dokázali sice švejkovat, chytračit, mírně se sehnout, když to bylo zapotřebí, něco mírně obejít. Ale v roce 1938, když přijížděly po silnicích kolony fašistických vojáků, Češi v zástupech lemovali silnice a plivali na ně. V Češích je prostě zakódováno silné vědomí vlastní národní identity. A to je pro národ. autorka je spolupracovnice redakce

Listopad ve znamení starožitností

Markéta Ševčíková

Z

atímco říjen vnímají milovníci estetična coby měsíc moderního designu, v listopadu nastane žeň pro ctitele starožitností. Ve výstavní síni Mánes v Praze si dají od 11. do 15. listopadu v rámci 24. podzimního veletrhu Antique dostaveníčko ti, kdož s oblibou zdobí své příbytky starožitným nábytkem, obrazy či šperky. Veletrhy Antique pořádá Asociace starožitníků ČR a každý ročník má své ústřední téma. V předchozích letech to byly například starožitné panenky či secesní šperky. Tentokrát zažijí pravou nirvánu sběratelé porcelánu, zvláště ti, kdož preferují značku charakteristickou modrými zkříženými meči – Meissen neboli Míšeň. Porcelán coby hlavní leitmotiv podzimního veletrhu Antique přitom nebyl zvolen náhodou – právě letos totiž uplynulo rovných 300 let od chvíle, kdy byla tato keramická hmota, vzniklá vypálením těsta ze směsi kaolinu, ostřiva a taviva, „vynalezena“ v Evropě. Zrození evropského porcelánu poznamenala kuriózní událost – vznikl vlastně při pokusech o výrobu zlata. Ale to poněkud předbíháme. Kolébkou porcelánu je už od 7. století samozřejmě Čína a Evropané se plných deset století neúspěšně pokoušeli tento exotický a velmi ceněný produkt napodobit.

Zvrat v marných pokusech všemožných keramiků se zdařil až v roce 1708 dvěma mužům – Ehrenfriedovi Walther von Tschirnhaus a Johannu Friedrichu Bottgerovi. Oba pracovali v Drážďanech a Míšni pro kurfiřta Augusta Silného, velkého mecenáše alchymistů posedlého touhou vyrobit zlato. Prvním významným krokem

této dvojice vynálezců byl objev červené kameniny, která se podobala té čínské. Dalším krokem byla tvorba receptu – pánové smíchali coldický jíl, což je druh kaolínu, vápenatý alabastr a křemičitý písek a hle – evropský porcelán byl na světě. Oficiálně se porcelán zrodil v roce 1709 a pouhý rok poté vznikla míšeňská manufaktura. Aby bylo jasno, že zboží z ní vzešlé je skutečně pravé míšeňské, kreslily se na dno výrobků malé značky, které byly poté ryty do barvy pod glazuru. A nejdříve to vůbec nebyly ony proslulé modré zkřížené meče, nýbrž písmena AR (což byl monogram krále) a následovaly

zkratky označující továrnu samotnou, např. K.M.P, M.P.M (Meissener Porzellan Manufaktur) či K.P.F. Písmena se ale dlouhodobě neosvědčila, a tak v roce 1720 vznikly coby značka ony modré meče. Zajímavé je, že křížení mečů má různé variace, podle nichž lze míšeňské výrobky velmi dobře datovat. Což budou moci na vlastní oči spatřit ti, kdož se v listopadu vypraví do pražského Mánesa. Více než 60 starožitníků z celé republiky představí porcelán ve všech jeho podobách – ať už ve formě zdobených čajových souprav, figurek různých velikostí, svícnů, váz a mís. Vyjma toho bude milovníkům porcelánu představena i kniha Míšeňský porcelán 1710–2000, jejímž autorem je někdejší prezident tuzemské Asociace starožitníků a velký znalec porcelánu Richard Šubrt. Kniha byla pokřtěna 13. října a měla velmi exkluzivní kmotry: ředitelku Uměleckoprůmyslového muzea Helenu Koenigsmarkovou, prezidentku Asociace starožitníků Simonu Šustkovou a ředitele

Národní galerie Milana Knížáka. Ten „porcelánovou“ publikaci Richarda Šubrta opatřil elegantní předmluvou, v níž trefně vystihl, v čem spočívá půvab porcelánu a proč má pro některé sběratele stále tak uhrančivé kouzlo: „Zlato je marnotratné, stříbro civilní, ocel chladná, sklo přezíravé. Porcelán, přestože je stvořen z hlíny, působí vznešeně a skrývá v sobě zvláštní jemnost a důstojnost.“ autorka je spolupracovnice redakce

31