II. KOMUNIKAĈNÍ MODELY A TEORIE „Model představuje strukturu symbolů a operačních pravidel, které dohromady tvoří sadu relevantních, základních, opěrných bodů v existující struktuře nebo procesu“. Karl Deutsch (1952)
Komunikaĉní model můžeme definovat jako teoretickou, zjednodušenou reprezentaci reálného světa. Je to nástroj, který odhaluje základní vztahy mezi jednotlivými částmi systému a snaží se popsat jejich vzájemnou dynamiku. Pokud chceme formulovat jakoukoliv teoretickou koncepci, vědomě či nevědomě, musíme modelovat procesy, kterých se tato teorie týká.
Ĉtyŗi funkce komunikaĉního modelu (Deutsch, 1952)
1/ organizaĉní - pro konstrukci každého modelu je třeba nejdříve vybrat data a popsat je, je, 2/ heuristickou - model by měl mít schopnost popsat vzájemné vztahy prvků daného systému, a to tak, jak ještě nebyly nikdy pochopeny, 3/ prediktivní - ve většině případů, by se měl model pokoušet odhalit a vysvětlit nové vztahy či nový fenomén a predikovat jeho chování, chování, 4/ měŗení - každý model by měl poskytovat možnost „měřitelnosti“ popisovaného chování (např. komunikačního). Jinými slovy měl by umoţňovat verifikaci jednotlivých pŗedpokladů, pŗedpokladů, hypotéz, a to prostřednictvím sofistikovaného postupu.
SCHEMATA, MODELY, TEORIE Modely jsou ĉasto zaměňovány s teoriemi, jelikoţ jejich vztah je velmi blízký. Model ale není explanaĉní nástroj sám o sobě, ale jen pomáhá tvoŗit teorii.
TEORIE – Obecně ucelený prediktivní systém, který se vztahuje k nějakému problému. Množina tvrzení, uspořádaných pravdivých, potvrzených, které splňují další podmínky. 1/ jednoznaĉnosti - vymezení používaných pojmů 2/ úplnosti – zahrnující všechny objekty a jevy/jejich vztahy/, které se k dané oblasti vztahují 3/ konzistence – vyžadující, aby se jednotlivá tvrzení vzájemně nevylučovala, nebo aby se na základě dané teorie nedaly vyvozovat tvrzení, která se vzájemně vylučují
MODELY PRO MASOVOU KOMUNIKACI
se pokoušejí popsat způsob jak se jedinci adaptují na sociální realitu v níţ ţijí, a to prostŗednictvím masových komunikačních prostředků, prostředků, respektive informací, které přinášejí. Významnou roli v těchto modelech hraje popis a výklad průběhu toku informací.
KOMUNIKAĈNÍ MODELY: PROCESUÁLNÍ A SÉMIOTICKÉ
A/ Procesuální škola vidí komunikaci jako pŗenos informací:: různé komunikační modely zde obyčejně informací představuje lineární, jednosměrné schéma „Matematická teorie komunikace“ (Claude Sahannon, Warren Weaver, 1949) „Komunikační model – Lasswellova formule (Harold D. Lasswell, 1948) B/ Sémiotická škola chápe komunikaci jako proces tvorby významů: různé komunikační modely zde obyčejně představuje triangulární schéma „Model konstrukce významu - označující/označované“ (Saussure, Ferdinand de ([1916] 1989): Kurs obecné
C/ Syntéza obou modelů
„Základní funkce a prvky komunikace“ komunikace“ (Jakobson, Roman: Poetická funkce) „Model zakódování a dekódování“ (Hall, Stuart: Encoding and decoding in television discourse)
AD A/ PROCESUÁLNÍ PŖÍSTUP A1/ Komunikaĉní model Shannona a Weavera (1949) Sdělení je v matematické teorii komunikace cokoliv, co se zdroj informace pokouší předat. Vychází z původní ideje, kterou je třeba zakódovat do symbolů, jež dávají jako celek smysl sdělení. Symboly jsou arbitrárně, obecně přijaté znaky, jejichž cílem je osvětlit smysl sdělení. Nejčastějšími nástroji sdělení jsou slova a obrazy. Je nezbytné, aby měly symboly v mysli recipienta stejnou referenĉní strukturu - zkušenostní pole, které je tvořeno na základě individuálních zkušeností každého jednotlivce. Je ovšem třeba vycházet ze základního zjištění, že nejsou dva lidé se stejným sdílením významů, stejným polem zkušenosti.
Typy médií podle kódu, který uţívají:
1/ prezentaĉní média - vyžadují přítomnost komunikátora. Jsou omezena na teď a tady. Produkují „akt“ „akt“ komunikace (mluvené slovo, mimika, gestika, hlas, tvář, tělo), 2/ reprezentaĉní média - knihy, obrazy, fotografie atd. Média užívající kulturní a estetické konvence jsou reprezentační a kreativní. Vytvářejí text, který dokáží zaznamenat média prezentační. Tento text ovšem může existovat nezávisle na komunikátoro-vi. Reprezentační média produkují „dílo“ „dílo“ komunikace, 3/ mechanická média - telefon, rozhlas, televize fungují jako přenašeče obsahů z kategorie č.1 a 2. Oproti reprezentačním médiím jsou v tomto případě užívány technicky vytvořené kanály.
Tŗi roviny komunikaĉních problémů:
Weaver rozlišuje ve svém modelu tŗi roviny komuni-kaĉních problémů: a/ technický problém - tj. jak přesně mohou být komunikované symboly přenášeny, b/ sémantický problém - tj. jak přesně přenesené symboly sdělují zamýšlený význam, c/ problém efektivity - tj. s jakým výsledkem, jak efektivně ovlivňuje obdržený výz-nam chování ve srovnání s původním záměrem.
ZÁKLADNÍ TYPY KOMUNIKAĈNÍHO ŠUMU
a/ technický komunikaĉní šum
b/ sémantický šum
c/ psychologický šum
INFORMACE, ENTROPIE, REDUNDANCE
INFORMACE je mírou nejistoty ĉi entropie v dané situaci. Více nejistoty znamená více informace. Kdyţ je situace kompletně predikovatelná není pŗítomna ţádná informace. ENTROPIE pŗedstavuje stav totální absence organizace - situace naprosto nepredikovatelná. REDUNDANCE to, co je predikovatelné ĉi konvencionální ve sdělení.
1/ NEGATIVNÍ ZPĚTNÁ VAZBA
Jde o signál/y indikující odchylku, a umoţňují tak zachovávat rovnováhu. 2/ POZITIVNÍ ZPĚTNÁ VAZBA
Znamená amplifikaci nebo akceptaci odchylky od normálu, z rovnováhy.
A 2/Komunikaĉní model Harolda D. Lasswella The Structure and Function of Communication in Society, 1948
A/ kdo mluví, B/ co ŗíká, C/ jakých prostŗedků ke komunikaci uţívá , D/ na koho se obrací, E/ jaký úĉinek má tato komunikace na jejího pŗíjemce, ad a/ analýza institucí komunikátora a jejich kontrola ad b/ analýza obsahu sdělení ad c/ analýza jednotlivých typů masových médií ad d/ analýza publika ad e/ analýza úĉinků masových médií
KRITIKA PŖENOSOVÝCH MODELÚ
A/ INSTRUMENTALISMUS
Problém tohoto typu komunikačních modelů spočívá především v tom, že chápou komunikaci primárně jako informaci, ne význam. Redukují tak uvedený proces na směnu jakéhosi kvanta bitů, které jsou ovšem kompletně dekontextualizované. Komunikaĉní akt tak vypadá jako proces uloţení ideí (jako objektů) do slov (jako kontejnerů), které jsou naloţeny na koleje (kanál) a odeslány pŗíjemci, který v kontejneru/slovech hledá ideje.
B/ LINEARITA
fixuje a odděluje role 'vysílaĉe' a 'pŗíjemce'. Ale ve skutečnosti komunikace mezi dvěma diskutujícími zahrnuje simultánní 'vysílání' a 'pŗíjem'. Lineární jednocestný model pŗipisuje pŗíjemci sekundární roli. Komunikace, ale není jednosměrná silnice, a to ani v situaci, kdy prostě jen posloucháme rozhlas ĉi televizi.
SYNTETICKÉ KOMUNIKAĈNÍ MODELY
JAKOBSONÚV KOMUNIKAČNÍ MODEL
„I LIKE IKE“
„DO ĈISTA DO ĈISTA“
Revidovaný Jakobsonův model podle Thwaitese (1994)
Nová je FUNKCE FORMÁLNÍ, FORMÁLNÍ, která ukazuje jak vyplývá z podoby textu způsob jeho ĉtení. ĉtení. Například podoba dopisu ukazuje, zda jde např. o soukromou nebo obchodní korespondenci. Tato formální funkce doplňuje funkci metajazykovou. Odlišnost mezi formálním zpracováním redakčního textu a reklamního sdělení vede čtenáře k tomu, jak tato sdělení číst - „zda jako záměr informovat“ nebo jako „záměr prodat“. Stále ĉastěji však dochází k tomu, ţe se tyto odlišnosti smazávají a vzniká nesrozumitelná verze metajazyka. Sdělení, která vypadají jako redakĉní text, ale pŗitom prodávají zboţí ĉi sluţby. Magazíny orientované na životní způsob či volný čas svých čtenářů. Samostatné stránky věnované různým druhům zboţí - napŗíklad sportovního obleĉení, které je ĉasto tematicky strukturováno. Vyobrazené modely jsou zde ovšem souĉasně „ukotveny“ informací o ceně a místě, kde je moţné tyto produkty koupit ĉi objednat. Jinými slovy jde de facto o reklamu.
EXPRESIVNÍ FUNKCE se dotýká konstrukce mluvčího. Zatímco funkce konativní formuje adresáta, tak jako je tomu v Jakobsonově modelu. Obě tyto funkce formují vztah mezi mluvčím a adresátem, a to tím, že definují skupinu, do které účastnící interakce patří a vytvářejí tak kontext kontext,, ve kterém mohou být znaky směňovány. KONTEXTUÁLNÍ FUNKCE odráží sociální situaci, ve které znaky existují. Například komunikace vedená ve školní třídě bude pravděpodobně vzdělávací. Červené světlo na semaforu znamená stop, zatímco červené světlo svítící na televizoru znamená, že je v pohotovostním režimu v režimu (stand--by). V obou případech jde o znak červené světlo. Je (stand to ale kontext, který nám říká jaký kód máme použít, abychom danému sdělení porozuměli.
FUNKCE OSLOVENÍ - zahrnuje mluvĉího a adresáta, respektive podavatele a pŗíjemce sdělení. Kaţdý text má implicitního pŗíjemce. pŗíjemce. Autor se musí snažit ve své mysli vytvořit modelového čtenáře. Znaky, které autor - podavatel - užije v textu musí vytvářet vztah mezi mluvčím a adresátem. Nelze ovšem zaměňovat autorovu představu adresáta a cílovou skupinu jeho skripta. Aplikace tohoto revidovaného Jakobsonova modelu ukazuje komplexnost komunikačního aktu, respektive pomáhá nám oddělit jednotlivé strukturální součásti znakové komunikace. Současně je třeba upozornit na to, že daný model nám neposkytuje některé další potřebné informace týkající se struktury znaků samotných. Proto se v následující kapitole pokusíme přiblížit sémiotiku jako disciplinu, která se znaky a jejich užíváním speciálně zabývá.
MODEL ZAKÓDOVÁNÍ/DEKÓDOVÁNÍ (Stuart Hall: Encoding and decoding in television discourse, 1972) 1972)
Spojuje tradici sociálních sociálních věd se semiologií a literární teorií. teorií. Zaměřila se na populární kulturu. kulturu. Zdůrazňuje užívání medií jako reflexi specifických sociokulturních kontextů, jako proces pŗipisování kulturních významů kulturním produktům a zkušenostem. Tento pŗístup odmítá SS-R model a pojetí dominantního textu. textu. Klíčový je zde předpoklad, že sdělení může být čteno či dekódováno individuálně podle sociální a kulturní determinace a především odlišně od záměru vysílatele.
Hall se de facto pokusil naznaĉit novou orientaci studia masových médií, jeţ by mělo za prvé reflektovat (neo)marxistické pojetí tvorby a distribuce moci, a za druhé pak musí nahlíţet mediální sdělení prismatem sémiotiky.
„model zakódování a dekódování“ pŗedpokládá, ţe mediální sdělení je umístěno mezi podavatelem, který jej do urĉité míry formuje a pŗíjemcem, jenţ sdělení dekóduje na základě vlastní situace a individuálních interpretaĉních rámců. Uvedený model ukazuje, ţe médii vyslanou ideologii nelze prostě ztotoţnit s ideologií pŗijatou publikem.
Hallova koncepce „zakódování a dekódování“ se vlastně pokusila o syntézu základních východisek a/ komunikaĉní teorie, b/sémiologie, c/ sociologie i d/ psychologie
Syntetickou podobu uvedené koncepce dokládají její základní komponenty: 1/ Z teorie úĉinků přejal model „zakódování a dekódování“ představu, že masová komunikace je strukturovanou aktivitou, v rámci které instituce produkující mediální sdělení mají moc formovat mediální agendu ĉi definovat základní témata. Odmítl pŗedstavu o tom, ţe masová média mají VŢDY schopnost donutit pŗímým působením jedince k poţadovanému způsobu chování.
2/ Z teorie „uţití a uspokojení“ uspokojení“ převzala uvedená koncepce ideu aktivního diváka vytváŗejícího významy ze znaků produkovaných médii. Objevuje se zde ovšem i vliv interpretativního a normativního pojetí, tedy snaha zachytit, jakým způsobem jsou divácké reakce a interpretace strukturovány za hranicí individuální psychologie. 3/ V neposlední řadě lze v uvedeném modelu identifikovat též vliv kritické reflexe sémiologické perspektivy soustřeďující se na otázku, jak jsou v průběhu komunikace produkovány významy. Jinými slovy, v modelu „zakódování a dekódování“ byla pŗedstava atomizovaného publika typická pro teorii injekĉní jehly nahrazena strukturou sloţenou z mnoţství subsubkulturních formací ĉi skupin jednotlivců.
Komunikaĉní proces je v rámci „modelu zakódování a dekódování“ chápán jako celek zahrnující jak: 1/ proces tvorby obsahu na straně jedné, 2/ tak i proces jeho divácké recepce na straně druhé. Hall se v této souvislosti domnívá, že jsou to slova, jeţ ŗídí naše ĉtení, interpretaci mediálních sdělení a ţe nás velmi ĉasto vedou k tzv. tzv. „preferovanému ĉtení“ (prefered reading). To vede publikum či dokonce jej nutí k tomu, aby interpretovalo mediální obsahy v rámci tradiĉních hodnot zákona a poŗádku. Jinými slovy, „preferované významy“ potlaĉují potenciální opoziĉní významy (ve vztahu k sociálnímu ŗádu) a vedou nás tak k tomu, abychom pŗehlíţeli negativní stránky (významy) dané sociální struktury.
II. SÉMIOTICKÉ KOMUNIKAĈNÍ MODELY
mají strukturální charakter a jejich primárním cílem je popsat vztahy mezi jednotlivými elementy působícími v rámci procesu konstrukce významu. významu. Tyto modely se tedy nesoustřeďují na jednotlivé fáze komunikace, ale koncentrují pozornost na strukturu vztahů, vztahů, které umožňují sdělení cosi označit. Jinými slovy zabývají se tím, jak se z vizuálního, audiálního, taktilního, ĉichového ĉi chuťového znaku stane sdělení. Význam tak není niĉím jiným neţ interpretací, která vychází z uţití znaků.
Většina modelů popisujících konstrukci významu sdílí podobnou formu, respektive zahrnuje tŗí základní elementy:
1/ znak
2/ objekt (referent), který znak zastupuje
3/ uţivatele znaku
SDĚLENÍ A VÝZNAMY text sdělení
významy
producent čtenář
referent
SÉMIOTIKA/ SÉMIOLOGIE (z řeckého semeion - znak) Sémiotika je vědní disciplína zabývající se znaky a významy. Vytváří tak v rámci komunikačních studií specifickou výzkumnou oblast zaměřenou primárně na mechanismy sociální produkce významů, významů, a to v rámci znakového systému. „Věda, která studuje život znaků v životě společnosti“ Cílem této vědní disciplíny je odpovědět na otázku „z „z čeho sestávají znaky a jakými zákony se řídí“(Ferdinand řídí“(Ferdinand de Saussure) Sémiotika se zabývá analýzou textů. textů. Označení „text“ zde je chápáno v širším smyslu. 'Text' může existovat v každém mediu a může mít povahu verbální, nonnon-verbal nebo zahrnovat obojí.
Sémiotika se tak soustŗeďuje na abstraktní struktury, struktury, které nemůţeme pozorovat pŗímo jako vnější realitu. Sémiotická východiska uţívají jazykovědci, filosofové, psychologové, sociologové, anthropologové, mediální, literární i estetická teorie, ale i psychoanalýza. Sémiotika chápe realitu jako lidský konstrukt.
Pravá podstata věcí neleţí v nich samých, ale ve v z t a z í c h, h, které okolo nich konstruujeme a následně promítáme mezi sebe a tyto jevy. Sémiotické komunikaĉní modely se zabývají tím, jak se z vizuálního, audiálního, taktilního, ĉichového ĉi chuťového znaku stane sdělení. Význam tak není niĉím jiným neţ interpretací, která vychází z uţití znaků.
Základním cílem sémiotického pŗístupu je analýza mechanismu sociální produkce významů, respektive jejich role v mocenských vztazích.
Sleduje přitom tři základní komunikační jednotky: 1/ znaky jako stavební kameny komunikace. Soustřeďuje se přitom na analýzu různých typů znaku a způsobů jak sdělují význam svým uživatelům. Znaky jsou pro sémiotiku lidskými konstrukty. 2/ kódy jako systémy, do kterých jsou znaky organizovány. 3/ samotnou kulturu kulturu,, ve které dané znaky a kódy existují.
III. ZNAK A VÝZNAM Homo significans Zdá se, ţe jako ţivoĉišný druh jsme pŗitahováni k tomu, abychom vytváŗeli významy „Myslíme pouze ve znacích“ (Peirce) „Naše myšlení se realizuje prostŗednictvím tvorby a interpretace znaků“. znaků“. Znaky nabývají formu slov, obrazů, zvuků, vůní, chutí, jednání, objektů Cokoliv můţe být znakem, ale jen v situaci, kdy je to interpretováno jako 'označující 'označující'' něco – jako cosi, co z a s t u p u j e cosi jiného neţ sebe sama.
TEORIE ZNAKU A/ Charles Saunders Peirce (1839(1839-1914) B/ Ferdinand de Saussure (1857(1857-1913)
Charles Saunders Peirce (1839(1839-1914) Znak je cosi fyzického, smysly vnímatelného, vnímatelného, něco co zastupuje něco jiného neţ sebe sama. Znak reprezentuje objekt ĉi referent v mysli interpreta.
a/ SYMBOL - je znak, který funguje na základě nějakého obecně přijatého pravidla nebo asociace s objektem. Znaky symbolické se nepodobají objektu, ani s ním nemají přímé spojení. b/ IKON - je znak, který se podobá svému objektu, respektive znak, který denotuje objekt jen na základě vlastních rysů, které se velmi blíží rysům objektu. c/ INDEX - je znak, který funguje na základě vlastní faktické nebo příčinné souvislosti s objektem.
SYMBOL
„Označující“ se nepodobá „označovanému“. „označovanému“. Je v zásadě arbitrární nebo čistě konvenční. To znamená, že takový vztah musí být učen. (např.jazyk obecně, abeceda, čísla, Morseova abeceda, semafor, vlajka) vlajka)
IKON(a)/IKONICKÉ:
„Oznaĉující“ se podobá ĉi imituje „oznaĉované“ (vypadá, zní, chutná, voní stejně nebo podobně). Napŗíklad portrét, onomatopoe, metafora, zvukové efekty v rozhlasovém dramatu, imitovaná gesta apod.
INDEX/INDEXICKÉ:
„Označující“ není arbitrární, ale je spojeno (fyzicky nebo kauzálně) s „označovaným“. To spojení je pozorovatelné nebo odvoditelné odvoditelné.. Například: a/ 'přirozené znaky' znaky' (kouř, hrom, stopy, ozvěna, nenesyntetická vůně či chuť, lékařské symptomy (bolest, vyrážky, puls), měřící nástroje /větrná korouhvička, teploměr, hodiny/, b/'signály' b/ 'signály' (a otisk boty na dveřích, zvonek telefonu), ukazatele (a rozcestník), záznamy (fotografický, filmový, audio, video atd.), c/ osobní 'znaky' (rukopis, oblíbené fráze) a indexická slova
MAPA je a/ indexická v tom smyslu, že upozorňuje na umístění objektů, b/ ikonická v tom, že reprezentuje pŗímé vztahy a vzdálenosti mezi objekty c/ symbolická v tom, že užívá konvenĉní symboly, jejichţ porozumění se musíme nauĉit. Znaky tedy nemohou být klasifikovány bez reference k záměru jejich uţivatele v daném kontextu. kontextu. Jedna osoba můţe týţ znak uţívat důsledně symbolicky, jiná ikonicky a další indexicky. Kdyţ hovoŗíme o ikoně, indexu ĉi symbolu, nemáme na mysli objektivní kvalitu znaku, ale uţivatelovu zkušenost se znakem. znakem. Znaky téţ mění svůj modus v ĉase. V jistém smyslu je Rolls--Royce indexem bohatství, ĉlověk musí být bohatý, Rolls aby si jej mohl koupit. Ale postupem ĉasu, sociálním uţíváním se zde vytvoŗil konvenĉní symbolický znak bohatství.. bohatství
Ferdinand de Saussure (1857(1857-1913) LANGUE A PAROLE
PAROLE
LANGUE
PRAVIDLA JAKÉKOLIV KOMUNIKACE JSOU SKRYTÁ ale znalost pravidel (langue) ještě negarantuje existenci SMYSLU („Colorless green ideas sleep furiously“).
SYNCHRONNÍ A DIACHRONNÍ
A/ Synchronní analýza se soustřeďuje na stav jazyka (langue) v jednom okamţiku. okamţiku. B/ Diachronní analýza se zabývá proměnami jazyka v ĉase (parole). Můţeme zde rozlišit dva základní pŗístupy: A/ první pŗedpokládá, ţe systém pŗedchází, determinuje uţívání (strukturální determinismus) B/ druhý se naopak domnívá, ţe uţívání komunikaĉní praxe determinuje systém
Aplikujeme-li uvedené kategorie ne jen na jazyk, ale na Aplikujemesémiotické systémy obecně pak musíme rozlišovat mezi
A/ kódem a sdělením sdělením// B/ strukturou a událostí nebo C/ systémem a užitím (ve specifických textech nebo kontextech). Aplikujeme--li tuto teorii na televizní zpravodajství Aplikujeme jako semiotický systém pak 1/ parolovou strukturu představuje kaţdá konkrétní zpravodajská relace 2/ jazykovou strukturu (langue) představují pravidla tvorby televizního zpravodajství
Saussurova teorie znaku a významu Saussure navrhuje „dyadický“ ĉi „dvouprvkový“ model znaku. Znak definuje jako sloţený z: „oznaĉujícího““ (signifiant „oznaĉujícího (signifiant ,/signifier/) ,/signifier/) - formy, kterou znak na sebe bere + „oznaĉovaného““ (signifié, „oznaĉovaného (signifié, /signified/) /signified/) – pojmu pojmu--konceptu, který reprezentuje Znak je celek, který vznikl z asociace „oznaĉujícího“ a „oznaĉovaného“. Vztah mezi těmito kategoriemi pojmenoval Saussure jako „oznaĉování“ (signifikaci).
Znak je pro Saussura psychická jednotka, pojem/akustický obraz, který sestává z KOBINACE „oznaĉovaného“ a „oznaĉujícího“. Kaţdý unikátní pár vytváŗí unikátní znak. Znak není spojením mezi „věcí“ a „jejím pojmenováním“, ale mezi „konceptem „konceptem--obrazem“ a „zvukovým vzorcem“. „Zvukový (akustický) vzorec“ vzorec“ je posluchačovou psychologickou impresí zvuku, jak mu ji zprostředkovaly smysly. Tento „zvukový vzorec“ můžeme označit jako „materiální“ element pouze tehdy, když je reprezentací našich senzorických dojmů. Druhou „abstraktnější“ částí znaku představuje mentální obraz (koncept), ke kterému se označující vztahuje
ZNAK
JE KOMPONOVÁN Z
OZNAĈOVÁNÍ
OZNAĈUJÍCÍHO + OZNAĈOVANÉHO vnější realita fyzická existence (psychický pojem) znaku)
„Označující“ je fyzickou reprezentací toho, co vnímáme písmeno na papíŗe, zvuk šíŗený vzduchem atd. „Označované“ je mentálním obraz, ke kterému se oznaĉující vztahuje.
Proĉ se Saussurův model znaku vztahuje pouze ke „konceptu„konceptu-psychickému obrazu“ a ne k „věci“ samotné? Tím, ţe hovoŗíme o věcech máme v mysli jejich pŗedstavu, ale ne věci samotné. Chování na základě představ je to, co slova běžně vyvolává. Pokud řekneme „Napoleon“ nepokloníme se dobyvateli Evropy, i když bude následovat výčet jeho titulů a válečných úspěchů. úspěchů. Budeme o něm maximálně přemýšlet.
Hjelmslev (Hjelmslev 1961) užívá pojmy: A/ 'vyjádŗení 'vyjádŗení'' a 'obsah' 'obsah',, aby popsal B/ oznaĉujcí a oznaĉované oznaĉované.. C/ Označující se zde jeví jako forma znaku a označované jako obsah obsah..
Substance
Forma
Oznaĉující: Oznaĉující: „Substance“ rovina vyjádření vyjádření vyjádření:: fyzický materiál media (fotografie, zaznamenaný hlas, slova tištěná na papíře)
Forma vyjádření: vyjádření: jazyk, formální syntaktická struktura, styl
Oznaĉované: Oznaĉované: rovina obsahu
Obsahová forma: forma: 'sémantická struktura' 'tematická struktura'
„Substance“ obsahu: obsahu: 'lidský obsah', textový svět, tématéma-předmět,
IV. VÝZNAM A HODNOTA ZNAKU
Význam neexistuje v individuálních znacích, ale musíme jej derivovat z kontextu jednotlivých znaků. Nejsou ţádné praideje, obsahy, na základě kterých by byly definovány znaky ĉi pojmy, ale jejich význam je dán tím, čím se liší od ostatních částí systému.
DRUHÝ PLÁN ZROZENÍ VÝZNAMU: HODNOTA ZNAKU
Vedle vertikálního propojení „označujícího“ a „označovaného“ v každém znaku je zde ještě druhá rovina konstrukce významu - vztah mezi jednotlivými znaky.
Zatímco „oznaĉování“ závisí na vztazích mezi dvěma částmi znaku, HODNOTA znaku je determinována vztahy mezi znakem a ostatními znaky v daném znakovém systému jako celku. OZNAĈOVANÉ
OZNAĈOVANÉ
OZNAĈOVANÉ
OZNAĈUJÍCÍ
OZNAĈUJÍCÍ
OZNAĈUJÍCÍ
Hodnota představuje vztah znaku k dalším znakům v systému. Hodnota je to, co nejvýrazněji význam determinuje, ale nejde o význam. Například ke stanovení toho jakou hodnotu má jedno Euro je třeba vědět, za co jej lze směnit například při porovnání s dolarem. O hodnotě však nemůţeme mluvit tehdy, pokud je znak ĉi pojem zaměnitelný za něco jiného. V takovém pŗípadě jde o stejný význam.
Jako pŗíklad můţeme uţít šachovnici: Hodnota kaţdé figurky závisí na její pozici na šachovnici.
ZNAK JE TAK VÍCE NEŢ JEN SUMA JEHO ĈÁSTÍ.
Saussurova koncepce znaku je v zásadě diferenční diferenční.. Jazyk představuje systém funkĉních diferencí a opozicí. opozicí. V jazyce stejně jako v ostatních sémiologických systémech je to, co odlišuje znak zároveň i tím, co jej konstituuje. „Jednopojmový“ jazyk je v tomto ohledu nesmysl – jeden pojem by byl aplikován na vše a nediferencoval by nic. Například reklama zabezpečuje 'umístění - positioning' produktu na principu diference. Nejde tedy o vztah reklamních označujících k reálnému světu referentů, referentů, ale o o co nejvýraznější diferenciaci každého reklamního znaku od dalších znaků s reklamním systému.
Pojmy jsou tak definovány ne pozitivně tj. z pohledu jejich obsahu, obsahu, ale negativně v kontrastu s dalšími jednotkami ve stejném systému systému.. Komunikát (pojem, sdělení, promluva, záběr, stŗih apod.) je tím ĉím ostatní nejsou. nejsou. Jedním z nejmocnějších nástrojů tvorby významů jsou tzv. binární opozice, opozice, které v rámci své strukturální antropologii užívá Claude LéviLéviStrauss (základní opozici tvoří následující dichotomimie příroda/kultura, život /smrt/
CLAUDE LÉVILÉVI-STRAUSS (1908 - 2009)
„Svět nemůţeme poznat v jeho vlastních pojmech, ale pouze skrze pojmové struktury naší kultury.“
Strukturalismus se snaží odhalit pojmové struktury, na základě kterých jednotlivé kultury organizují své vnímání a chápání světa. Strukturalismus ovšem neodmítá existenci vnější univerzální reality, ale popírá moţnost ĉi schopnost lidských bytostí tuto realitu uchopit v její objektivní, kulturně nepodmíněné podobě. podobě. Strukturalismus si klade za cíl zjistit jakým způsobem lidé dávají svému ţivotnímu světu smysl.
Systém binárních opozicí sestává ze dvou vzájemně spjatých kategorií, které ve své nejčistší formě zahrnují universum. V rámci dokonalé binární opozice je vše buď v rovině A nebo B. Aplikace tohoto principu nám umoţňuje dávat světu smysl. Kategorie A ovšem nemůže existovat sama o sobě, jako esenciální kategorie, ale jen ve strukturovaném vztahu s kategorií B. Kategorie A dává smysl pouze proto, že není kategorií B. Jinými slovy binární opozice charakterizuje kontrastní vztah znaků stojících ve významové opozici. Například město a vesnice, muţ a ţena, dítě a dospělý, veŗejné a soukromé, civilizované a divoké. Binární opozice, stejně jako všechny znaky systému nejsou přirozenou strukturou, ale jde o kulturní výtvory.
Binární opozice tak pomáhají uspořádat významy. Například město a venkov charakterizují následující opozice: město venkov umělé přirozený znečištěné čistý přelidněné liduprázdný vzrušující nudný komerční nekomerční nebezpečné bezpečný Uvedený seznam zahrnuje konotace města a venkova, které ve svém celku vytvářejí MÝTUS městského a venkovského života.
Jiným příkladem ilustrujícím roli a přítomnost binárních opozicí v kultuře je pŗíběh stvoŗení v knize Genesis. Nemusíme jej číst jen jako naraci o stvoření, ale též jako vyprávění o zrodu kulturních kategorií, které tomu vyprávění dávají smysl: temnota zde byla oddělena/ od světla/ země od /vzduchu/ země byla rozdělena do kategorií půdy /a vody/ vody se zde dělí do vod moŗských – neplodných/ a vod nebeských plodných (deště). Poslední pŗíklad demonstruje mechanismus vytváŗení smyslu druhého stupně, tj. kdyţ jsou vyuţity kategorie, jeţ zŗetelně existují v pŗírodě, kategorie, jeţ jsou pro nás pŗíkladem vnější reality. Ty pak jsou pouţity k vysvětlení specifiĉtějších, generalizovanějších a mnohem kulturně specifiĉtějších pojmů.
VÝZNAM A SMYSL – rozlišení mezi výrazem, tím co komunikát znamená a k ĉemu mimo jazyk odkazuje Jde ovšem o to, jak ukotvit tyto pojmy v pŗírodě ne v kultuŗe, a to tak, aby se jevily jako pŗirozený a ne kulturní proces. To znamená, že opozice zjevně pŗírodních kategorií - jako jsou moŗské vody a dešťové vody jsou uţity k vysvětlení a naturalizaci mnohem abstraktnějších, kulturně specifiĉtějších pojmů plodnosti a neplodnosti. neplodnosti.
LOGIKA KONKRÉTNÍHO (Claude Lévi-Strass)
jde o univerzální mechanismus či proces vytváření smyslu abstraktních pojmů metaforickou transpozicí jejich struktury diferencí na diference konkrétních pojmů, které se jeví jako PŖIROZENÉ Konstrukce binárních opozicí je univerzální proces vytváŗení smyslu.
Je univerzální proto, že je produktem biologické struktury lidského mozku a je tedy druhově specifická, není produktem pouze jedné spoleĉnosti nebo kultury.
Média ĉasto uţívají binárních opozice, aby efektivněji strukturovaly své reprezentace. Text, který uţívá mechanismu binárních opozicí obvykle pŗipisuje pozitivní hodnotu jedné straně, aby vynikla nepŗijatelnost strany druhé. Napŗíklad opozice MY : ONI bývá nezŗídka uţívána v nacionalistickém kontextu s cílem posílit národní identitu apod.
STRUKTURALISTICKÁ ANALÝZA TITULNÍ STRÁNKY WEEKLY WORLD NEWS
Zdá se, ţe jde o kolekci nesouvisejících pŗíběhů. Pŗi detailnějším pohledu zde vidíme SPOLEĈNOU HLUBINNOU STRUKTURU Hlavní texty naznačují přítomnost této hlubinné struktury. Jedna ze zpráv se zabývá tématem vědeckého důkazu existence duše a posmrtného života. života. Strukturálně je tento článek velmi blízko příběhu o slzách na obraze Elvise Prestleyho. Oba příběhy pracují s binární opozici život a smrt. Od ní se pak odvozují další kulturně specifičtější tedy méně hluboké opozice, do kterých lze oba texty transformovat: věda /náboženstvíí racionalita/iracionalita světskost/zázračnost křesťanství/pohanství přirozený/nadpřirozený
Tato primární analýza otevírá další možnosti interpretace:
1/ uvedené opozice jsou užity ke zpochybnění sociálně
dominantních hodnot. hodnot. V racionalistické a křesťanské společnosti je vztah mezi vědou a náboženstvím nezbytně křehký a společnost se snaží podržet tyto dvě domény oddělené. V případě konfliktu samozřejmě vítězí věda. V daných článcích jsme však vystaveni zkušenosti překračující sílu vědecké explanace. Oba texty sdělují, ţe vědecká pravda nemusí být hodnotnější neţ pravda náboţenská. 2/ Jednotka může změnit své místo v systému na základě existence ostatních jednotek, respektive ve vztahu k těmto jednotkám, které ji obklopují. Přitom nemusí být celá struktura systému porušena. Tak kŗesťanství můţe změnit svou pozici z méně sociálně akceptované (ve srovnání s vědou) k sociálně „silnější“ (ve vztahu k pohanství).
Pŗíběh „O slzách na obraze Elvise Prestleyho“ oponuje kŗesťanství, jelikoţ tvrdí, ţe takové zázraky jsou vyhrazeny pouze Bohu, Kristu a svatým. Ne rockovým hvězdám. 3/ Se strukturou opozit normálním/abnormální, vědecké/ nevysvětlitelné pracuje i text o změně směru proudění ŗeky způsobené mentální aktivitou. Vědecký rozum zde stojí proti nevysvětlitelnému. Rozum a věda jsou zde ztělesněny v zákonech pravděpodobnosti zatímco koicidence ĉi náhoda jsou produktem nevysvětlitelného systému ležícího za hranicemi racionality.
4/ I zbývající, mnohem každodennější zprávy - o matce zachraňující svou neteř a dívce, která zemřela na následky plaveckého tréningu se zabývají otázkami ţivota a smrti smrti, i když více na fyzické než spirituální rovině. Dominují zde spíše sociální normy.
Postavy jsou v těchto příbězích reprezentovány jako abnormální. 4A/ Sport je oficiálně podporován jako nástroj rozvoje sociálně oceňovaných hodnot (přátelství, fair play, fyzická zdatnost, zdraví). Příběh plavkyně, která pracovala příliš tvrdě, aby splnila přání svého trenéra (je zde implicitní paralela k roli dělníka, který pracoval příliš tvrdě pro svého šéfa) až za to zaplatila smrtí tuto podporu zpochybňuje.
4B/ Matka osvobozující svou neteř před únoscem porušuje sociální normy maskulinity/femininity a veřejného(oficiálního) a privátního (individuálního). Tato žena uskutečňuje funkce, které jsou normálně rezervovány pro muže a policii. Je ve své situaci dvojnásobně oslabena (je žena a privátní osoba). Svým úspěchem prolamuje sociální normy. Tento příběh je de facto o jejich zpochybnění prostřednictvím jejich inverze.
Celá titulní strana je postavena na nepravděpodobných sděleních, které u nás vyvolávají skepsi, ale ĉtenáŗe zabaví. Jinými slovy uvedená titulní stránka oslovuje ty, kteŗí jsou v souĉasné západní spoleĉnosti nespokojení ĉi neztotoţnění s jejím hodnotovým systémem.
Bulvární média se tak obrací k lidem nespokojeným a nabízejí jim způsob jak zvládnout život v systému, který oni vnímají jako nespravedlivý. Nabízí jim mechanismus obecné nedůvěry a skepticismu který de facto odmítnutím/zpochybněním tradičních hodnot a pravd zpochybňuje status quo, a to skrze MÝTICKOU STRUKTURU spojující jednotlivé příběhy na uvedené stránce následujícím způsobem:
Věda/Náboženství Racionalita /Iracionalita Vysvětlitelné/Nevysvětlitelné Křesťanství/Pohanství Světský/ Zázračný Přirozený /Nadpřirozený Fyzický/Psychický Pravděpodobnostní /Náhoda Maskulinní/Femininní Veřejné /Privátní Oficiální /Individuální Mocné/ Slabé ____________________ Kultura,Společnost / Příroda Smrt /Život
Hlubinná univerzální opozice SMRT/ŽIVOT KULTURA/PŘÍRODA
je transformována do kulturně, historicky a politicky specifičtějších kategorií. Tento vztah je opakem toho, co je běžně očekáváno. Pozitivní kategorie PŘÍRODA a ŽIVOT jsou zde spojeny se slabým a desaprobovaným. Sociální systém, který toto spojení odmítá je prezentován jako nepřirozený a neadekvátní. Hodnoty, jež snižuje jsou prezentovány jako pozitivnější a pravdivější, protože jsou blíže takovému pojetí přírody jež naše společnost odmítá ve jménu vědeckého rozumu.
V. ARBITRÁLNOST
Ačkoliv označující má funkci zastupovat 'standing for' „označované“, neznamená to, že zde je nějaké nevyhnutelné, vnitřní, přímé spojení. V této souvislosti hovoří Saussure o arbitrárnosti znaku – či přesněji o arbitrárnosti spojení mezi „označujícím“ a „označovaným“. obr. ĉ. 18 Škála motivovanosti znaku/ stupeň jeho konvencionality Motivované verbální i vizuální (ikonické) znaky zůstávají nadále znaky, i kdyţ jejich podobnost s referentem nám paradoxně zastírá jejich původ. Realismus je zde plausibilní ne proto, ţe pŗesněji odráţí realitu, ale protoţe je konstruován z toho, co je známé.
- Síla jazykových systémů je v tom, ţe je zde velký rozdíl mezi „oznaĉujícím“ „oznaĉujícím“ a „oznaĉovaným“. „oznaĉovaným“. - Moc obrazových médií spoĉívá naopak v tom, ţe zde diference není. TV obrazovka i novinová zpráva prezentuje jednotlivá označující simultánně simultánně,, zatímco v řeči jsou označující přítomny v jednom okamžiku v rámci lineární sekvence. Tento mechanismus simultánního oznaĉování vede v televizním zpravodajství i v tisku (zvláště tabloidním) ke zvýšené pozornosti k prostorové kompozici, v rámci které se například „televizní obraz“ skládá z množství různých znaků, které se navzájem podporují nebo modifikují. Podobně je tomu s kombinací titulku, fotografie a textu v tištěných médiích. V obou případech platí, že na rozdíl od krásné literatury média sdělují svou „pravdu“ velmi imperativně protoţe simultánně.
Znaky ani neŗídí proces své obecné pŗijatelnosti, ani nejsou izolovány od spoleĉenských stŗetů. Lidé bojují o to, aby měli moţnost pŗipsat vlastní akcenty znakům na kterých jim záleţí a snaţí se, aby tento význam jako výklad reality vydrţel co nejdéle.
VI. ZNAK A SYSTÉM: ORGANIZACE ZNAKÚ DO KÓDÚ Sémiotická analýza vychází: 1/ z identifikace základních stavebních jednotek sémiotického systému 2/ strukturálních vztahů mezi těmito jednotkami.
Rozlišujeme tŗi typy systémových vztahů: a/ mezi oznaĉujícím a oznaĉovaným b/ mezi znakem a dalšími souĉástmi systému c/ mezi znakem a jednotkami, které jej obklopují v rámci konkrétní oznaĉující praxe. Smysl vzniká na základě diference mezi oznaĉujícími.
Tyto diference mají dvojí povahu: a/ syntagmatickou b/ paradigmatickou
Rozlišujeme dva základní způsoby jak se znaky organizují do kódů. Pro entity v rovině langue užívá Saussure označení paradigma. Jevy v rovině parole, které jsou kombinací alespoň dvou elementárních znaků, je užíván termín syntagma. Paradigmatická rovina je proto nazývána někdy jako dispoziĉní universum, universum, Syntagmatická rovina je seskupením znaků v aktuálním
A/ Syntagmatické vztahy se vztahují intratextuálně k dalším označujícím současně přítomným v rámci textu. B/ Paradigmatické vztahy se vztahují intertextuálně k označujícím, které nejsou v textu přítomny. Hodnota znaku je determinována současně jeho paradigmatickými a syntagmatickými vztahy. Znaky organizovány do kódů prostřednictvím strukturálních forem.
A/ PARADIGMA: RADIGMATICKÁ ANALÝZA 1/ všechny jednotky v jednom paradigmatu musejí mít nějakou spoleĉnou charakteristiku, charakteristiku, 2/ kaţdá jednotka paradigmatu musí být jasně odlišena od ostatních. Paradigmatické vztahy“ vztahy“ patří do jedné sady, a to na základě funkce, funkce, kterou sdílí či plní. V případě filmových a televizních obsahů zahrnují paradigmata způsoby: a/ změny záběru (stŗih, zatmívání, prolnutí do jiného záběru apod.). b/ typ médií ĉi ţánr také tvoŗí paradigma. c/ konkrétní mediální texty získávají význam téţ díky konfrontaci s alternativním pouţitím jiných medií a ţánrů.
B/ SYNTAGMA: SYNTAGMATICKÁ ANALÝZA
Syntagma pŗedstavuje kombinaci jednotlivých vybraných znaků z paradigmat.
A/ psané slovo je vizuálním syntagmatem komponovaným ze sekvencí paradigmatických voleb písmen. B/ věta je syntagmatem slov. slov. C/ obleĉení je syntagmatem složeným na základě výběru z paradigmat klobouků, kravat, košil, kalhot, bot apod. D/ hlavní televizní zpravodajství je komponováno syntagmaticky z osmi a více pŗíspěvků, které jsou paradigmaticky vybírány z řady možných událostí, které byly zpracovány do podoby zpráv vlastní redakcí nebo agenturami a pod.
Konstrukce syntagmatu podléhá pravidlům ĉi konvencím, na základě kterých jsou kombinace uskutečňovány. A/ v jazyce jsou to gramatická nebo syntaktická pravidla.. pravidla B/ ve zpravodajství jsou to pravidla tvorby zahrnující 1/ jak ţurnalistické postupy výstavby sdělení (např. reportáže), 2/ ale i pravidla vizuální televizní komunikace (např. střihová skladba), 3/ i pravidla verbální komunikace apod.
Paradigmatická a syntagmatická organizace Obr. 1
IX. DVA STUPNĚ OZNAĈOVÁNÍ (1915--1980) (1915
MECHANISMUS OZNAĈOVÁNÍ popisuje vztah znaku nebo znakového systému ke své referenĉní realitě.
Barthes rozlišuje dva způsoby multiplikace znaků, a to prostřednictvím mechanismu: 1/ KONOTACE KONOTACE,, který slouží především k popisu emocí ĉi subjektivních hodnot, 2/ MÝTU (mytologizace) , jenž slouží především k oznaĉení obecnějších, abstraktnějších pojmů a hodnot.. hodnot
I. STUPEŇ:DENONOTACE
První stupeň označování se realizuje jako vztah mezi oznaĉujícím a oznaĉovaným v rámci znaku, který má svůj referent ve vnější realitě. Barthes hovoří v dané souvislosti o denotaci denotaci,, kterou můžeme chápat jako mechanismus „označování“, v rámci kterého jde primárně o identifikaci znaků našimi smysly. smysly. Denotace odráží běţně chápaný význam znaku postavený na jednoduchém vztahu znaku ke svému referentu:
Jako příklad můžeme uvést: - „fotografii“ ulice, která denotuje určitou ulici - „slovo“ ulice denotuje ulici vedoucí mezi domy apod. - „ proces“ mechanické reprodukce objektu na film.. film - Jde o vztah, který je chápán jako objektivní a hodnotově neutrální. neutrální. Pojem denotace slouží především k analytickým cílům. V praxi ale téměŗ neexistuje objektivní, hodnotově neutrální mechanismus oznaĉování. Výjimku tvoří například specializované jazyky jako je matematika, kde zápis 3+4=7 má čistě denotativní povahu.
II. STUPEŇ OZNAĆOVÁNÍ: a/ KONOTACE KONOTACE, KONOTACE, , KONOTACE KONOTACE, KONOTACE, KONOTACE
Konotativní význam znaku reprezentuje hodnotový systém kultury nebo individua, které jej uţívá. Jde o situace, kdy je znak spojen s asociacemi, které „zabarvují“ naše porozumění dané situaci. situaci. Konotace je lidská ĉást procesu tvorby významu. Konotace vypovídá o tom „JAK „JAK““ byly významy vytváŗeny. KONOTACE je druhým stupněm označování a uţívá denotativní znak (označované a označující) jako vlastní oznaĉující a pŗiĉleňuje jej k pŗidanému oznaĉovanému. SCHEMA
Konotativní významy rozvíjí napŗíklad tón, zabarvení našeho hlasu, volba slov apod. Kdyţ uţíváme slova Róm nebo Cikán Cikán,, komouši nebo komunisté,, Afroameričané nebo negři, komunisté negři,vvţdy jde o emocionálně zabarvené, subjektivní konotace. Denotace je někdy chápána jako digitální kód, konotace jako analogový kód.
Nebezpeĉí, které hrozí pŗi interpretaci jakéhokoliv sdělení, které je zatíţeno konotací vyplývá právě z možnosti snadné záměny konotaĉní hodnoty za denotativní fakt.
II. STUPEŇ OZNAĈOVÁNÍ: B/ MÝTUS
MÝTUS je ŗetězec pojmů (znaků) tvoŗících pŗíběh, kterým se kultura pokouší vysvětlit ĉi pochopit nějaký aspekt reality. Mýtus je způsob uvaţování dané kultury, je to způsob konceptualizace ĉi chápání stavu věcí. Mýtus má tŗi funkce: a/ upozorňuje b/ pŗesvědĉuje c/ vysvětluje
Mýtus je definován svou intencí více neţ svým doslovným významem. Mýtus transformuje historii do „pŗírody“, ćiní ze sociálního faktu jev pŕirozený. populární mýty naturalizují historii – sociální svět Mýtus organizuje sociální realitu tak, ţe se jeví jako bez rozporů. Věci v mýtickém vyprávění odkazují na sebe sama.
V mýtu je jeho záměr poněkud zmrazený, vyĉištěný, zvěĉněný. Je vytvoŗený na základě absence doslovného významu. (Francouzské impérium? To je fakt: podívej se na toho dobrého černocha, který zdraví jako kterýkoliv z našich / bílých/ hochů).
A/ je zde oznaĉující (černý voják zdraví Francii), Francii), samo o sobě již formované předcházejícím systémem;; systémem B/ je zde oznaĉované (odhodlaný mix Francouzství a válečnictví); válečnictví);
Ĉernošský voják zde mluví – oslovuje ĉtenáŗe jménem francouzského státu. Souĉasně je jeho pozdrav „ZMRAZEN“ „ZMRAZEN“ na věĉnost jako oslava francouzského IMPÉRIA. Jádro funkce a princip fungování mýtu spoĉívá v tom, ţe transformuje historii do pŗírody ĈINÍ Z HISTORICKÝCH JEVŮ PŖÍRODNÍ DANNOSTI
(NA VĚĈNÉ ĈASY) Na cestě od historie k přírodě se mýtus chová ekonomicky. Ruší komplexitu lidského jednání a nabízí nám jednoduchost esence. Jde pŗitom za rámec toho, co je bezprostŗedně viditelné. Organizuje svět, který je bez rozporů.
V mytologicky konstruovaném světě věci odkazují na sebe sama
1/ MÝTUS SHOWBUSSINESU postavený na představě krásy a kouzla osobností patřících k elitě. Text je strukturován okolo charakteristiky - atraktivity tzv.celebrit, které pak umožňují označovat další mýty
2/ MÝTUS ŢENY DEFINOVANÉ PROSTŖEDNICTVÍM JEJÍHO TĚLA (Lovely Anna Ford).
Reálná A. Ford je prezentována My complaint is that jako sexuální symbol, je použita women are always talked about on the basis of how jako znak ženské sexuality, a to they look. You get dokonce přes to, že ona sama v headlines like „ Man and textu explicitně odmítá Blonde Die in Car“, as hodnocení žen podle toho jak though the only interesting thing about the vypadají a její odmítnutí je i woman is her hair, and it’s citováno: sufficient to describe her as just „blonde“.’
Mýty ze své podstaty zatemňují ĉi mystifikují svůj původ a svou politickou a sociální dimenzi. Analýza mytologií tak odhaluje skrytou roli historie, respektive sociopolitickou roli mýtu. Když se poprvé uĉíme ĉíst denotace, vstupujeme do světa ideologií, a to tím, ţe se uĉíme ĉíst dominantní konotace a mýty
Při analýze zpravodajského diskursu je nezbytné sledovat dva základní faktory, které rozhodujícím způsobem ovlivňují konstrukci zpravodajských významů: 1/ jazyk (znakový systém), systém), ve kterém je sdělení kódováno, 2/ sociální tlaky, tlaky, které ovlivňují jak jsou sdělení sociálně produkována a percipována. Způsob tvorby zpravodajství je tak vždy výsledkem
X. IDEOLOGIE JAKO PROCES PRODUKCE VÝZNAMŮ
1/ mediálně komunikované ideologie fungují jako nástroj rozvoje moderních společností, 2/ ideologická role masových médií spočívá v tom, že podporuje zájmy dominantních společenských skupin, elit, 3/ mediální výstup je vždy do jisté míry ideologicky efektivní, 4/ analýza většiny mediálních textů směřuje k odhalení jeho ideologické základny.
1. IDEOLOGIE
Pojem ideologie pŗedstavuje více méně koherentní systém pŗedstav ĉi pŗesvědĉení, která slouţí k vyjádŗení našeho vztahu ke spoleĉnosti. IDEOLOGIE skrytě působí na pozadí více ĉi méně svobodné recepce mediálních obsahů. Působí jako sociální cement, který spojuje různé sociální, zájmové a tŗídní aliance s cílem izolovat opoziĉní tábor, respektive vychýlit rovnováhu veŗejného zájmu na svou stranu.
Ideologie proměňuje lidské bytosti v subjekty.
Vede je k tomu, aby se povaţovali za autonomní, svobodné bytosti, zatímco jsou formovány dominantním názorem. Ideologie není zrcadlovou inverzí reality, ale jde o imaginární ĉi symbolický vztah jedinců k podmínkám jejich existence. Ideologický podvod spoĉívá v jeho samozŗejmosti.
V okamţiku, kdy někoho oslovujeme, vnucujeme mu jistý sociální vztah. Tím, že přijmeme roli adresáta a reagujeme na dané „oslovení“ podílíme se na procesu vlastní ideologické konstrukce. konstrukce. Naše schopnost odolat takové formě oslovení rozhoduje o tom zda se staneme souĉástí procesu ideologické konstrukce vlastní subjektivity nebo jej odmítneme. Pŗíklad: ţena pŗijímající reklamní oslovení jako a/ atraktivní roli subjektu - „nosiĉe“ šperků, koţešin atd. b/ tradiĉní roli „stráţkyně domácího krbu“, se kterou přijímá současně i SUBMISIVNÍ POZICI V RÁMCI PATRIARCHÁLNÍ SPOLEĈNOSTI, RESPEKTIVE V RÁMCI RODOVÝCH VZTAHŮ.
Veškerá komunikace disponuje touto permanentně pŗítomnou vlastností, která je svým způsobem zákeŗná, a to zvláště, kdyţ jde o takové formy „oslovení“ jaké realizují masová média, respektive reklama.
Pokud dovolíme, abychom byli osloveni konkrétní reklamou, pŗijímáme sociální pozici, kterou nám vnucuje – napŗ. stŗedostavovskou, maskulinní pozici, konzumerskou apod. Taková forma „oslovení“ nás pak může dovést k přijetí takové ideologické pozice, která je fakticky v rozporu s naší aktuální ĉi reálnou sociální situací.
Různé sociální skupiny pak mohou pŗijmout dominantní optiku, i kdyţ nemusí být v jejich zájmu. Napŗíklad: a/ studenti revoltující proti systému na konci šedesátých let byly postupně pacifikováni tím, že je moc nepozavírala, ale vtáhla je do mocenských struktur, kde posléze pŗijali i hodnoty proti kterých původně revoltovali. b/ ţeny tak mohou pŗijmout „muţskou optiku“, respektive mohou vnímat sebe sama na základě muţských hodnot, kritérií a sociálních vztahů. c/ etnické menšiny mohou přijmout hodnoty majoritní kultury MASOVÁ KOMUNIKACE JE V TOMTO SMYSLU JAKO SCIÁLNÍ PROCES NEVYHNUTELNĚ IDEOLOGICKÁ
Ideologie jsou velmi rezistentní vůĉi jakékoliv dekonstrukci, a to proto, ţe jazyk, který uţíváme pro jejich analýzu je sám produktem dominantní ideologie Ideologie strukturuje jazyk a jazyk strukturuje způsob jak vnímáme realitu.
Ideologie odmítá sebe samu jako ideologii. Neprezentuje se jako ideologie, ale jako realita. Zakrývá tak svůj konstruovaný původ, a to tak, ţe vytváŗí
dojem samozŗejmosti, pŗirozenosti.
Fakticky neexistuje jedinec, který by byl nezávislý na ideologii. Například žurnalisté jsou stejně jako většina socializováni do hodnot dominantního ideologického systému a Většina z nich podobně jako jejich publikum,uţívá publikum,uţívá nevědomě mediální konvence, které odráţejí dominantní ideologii. IDEOLOGIE NOVINÁŖSKÉ STŖEDNÍ TŖÍDY. Mediální tvůrci nemohou manipulovat významy nezávisle na dominantní ideologii, ideologii, ale Jsou nuceni uţívat mediální konvence jistým preferovaným způsobem. Jejich texty musí být publiku srozumitelné, respektive musí odpovídat jeho oĉekávání. oĉekávání.
HEGEMONIE
představuje strategii vytváření souhlasu se stávajícím mocenským uspořádáním, uspořádáním, a to na straně majoritního publika. (A. Gramsci) Dominantní tŗídy realizují své sociální a kulturní vůdcovství bez pomoci násilných, represivních prostředků prostřednictvím ekonomické, politické a kulturní manipulace, která vytváří hegemonní vztahu mezi manipulujícími a manipulovanými. Užívá IDEOLOGICKÉ NÁSTROJE STÁTU – PRÁVO, RODINA, ŠKOLA, MÉDIA (L. Althuser)
Hegemonní strategie vytváŗí individuální a sociální povědomí. Její efektivita je největší, kdyţ totalita sociální, kulturní a individuální zkušenosti získává smysl v rámci mocenského bloku.
HEGEMONIE se neuplatňuje proti vůli jedinců, ale je výsledkem aktivního „vyjednávání“, v jehož rámci si dominantní tŗídy přivlastňují roli morálního a intelektuálního vůdcovství, a to se souhlasem podrobených. MOC není vlastnictvím jednoho individua, ale pracuje v rámci struktury společnosti. Klíčovou roli zde hraje systém ideí, prostřednictvím kterých individua interpretují svou zkušenost, respektive dešifrují svět v ideologických pojmech. Realizuje se tak politika oznaĉování. Všichni vědí, co je to např. svoboda slova nebo demokracie. Většinou si tak neuvědomují, že takové významy jsou vybrány z ideologické sítě či z jakési významové matrice vytvořené dominantními sociálními skupinami. Klíčovou roli hrají v tomto procesu média, skrze které je projektován právně-politický systém.
MOC tak můţe být uplatňována jako autorita a kulturní aspekty kaţdodenních ţivotů jsou depolitizovány depolitizovány.. KONTRAHEGEMONNÍ STRATEGIE se v tomto systému jeví jako neoficiální, nemoţné, nepŗijatelné pro to, aby byli pŗijaty jako legitimní reprezentace. HEGEMONNÍ STRATEGIE působí jako sociální cement, cement, který spojuje různé tŗídní aliance s cílem izolovat opoziĉní tábor, respektive vychýlit rovnováhu veŗejného zájmu na svou stranu.
IDEOLOGICKÁ ANALÝZA ZPRAVODAJSTVÍ SLEDUJE TŔI ZÁKLADNÍ CÍLE:
1/ jaké významy pŗináší
2/ jak posiluje zpravodajství svou efektivitu
3/ jakým zájmům slouţí (IDEOLOGIE, HEGEMOMIE)
Ia. IDEOLOGICKÉ UZAVŖENÍ: PREFEROVANÉ ĈTENÍ – „PREFERED READING“ READING“
Multiakcentuální potenciál významů zvolených znaků (verbálních i vizuálních) a jejich kapacita pracovat na druhém stupni s konotací ĉi mýtem je naplňován tak, aby se znaky ve tŗetím stupni označování staly ideologicky uzavŗenými tj. zjevně uniakcentuálními uniakcentuálními..
PREFEROVANÉ ĈTENÍ – „PREFERED READING“
Komunikaĉní strategie masových médií, která nutí publikum interpretovat mediální sdělení v rámci dominantních hodnot. Jde de facto o imperativy dominantní ideologie. Publikum je vedeno k tomu, aby pŗehlíţelo negativní stránky dané sociální struktury tedy významy, které popírají její dominantní hodnoty.
I. DENOTACE I.Dva I. Dva hlavními znaky: a/ mladí ĉernoši b/ skupina policistů
II. Tŗi vedlejší znaky: a/ dav Afroameriĉanů obklopující incident b/ vlastní městské prostŗedí skládající se z dvou komponent (spodní trakt železničního nadjezdu, staré pavlačové domy) c/ strom v pozadí. pozadí. Syntagmatická kombinace dává tyto znaky do urĉitého vztahu KONFRONTACE.
II. DRUHÝ STUPEŇ: mýtus a konotace II a. KONOTACE a/ změna tvaru/formátu – editovaný text je delší a užší. Oči tak jsou nuceny těkat zprava do leva, a tak je posílena konotace konfrontace (pohyb čtenářových očí se stává ikonickou reprezentací konfliktu mezi oběma stranami). b/ strom, který má potenciálně uklidňující efekt je odstŗiţen, c/ jsou jsou přidána čtyři slova tučným černým písmem, umístěná mezi oba tábory. Slova MLADÝ, NEPŖÁTELSKÝ A ĈERNÝ pomáhají podpoŗit naturalizaĉní proces tím, že spojují nepŗátelskost s barvou pleti a věkem. věkem. Zastírají se tak další moţné interpretace respektive pŗíĉiny konfliktu - například postoj majoritní společnosti. Slova, jejich umístění i typ písma konotují konflikt.
II a. MÝTUS „policie jako neagresivní (klidná) síla“. Vyžívá několik znaků: a/ zobrazení policisty chránícího si obliĉej rukou, b/ jeho kolegy, který je otoĉen zády k ĉernošské skupině c/ a pŗedevším policisty leţícího na zemi, bez pŗilby, který působí dojmem jako by byl sraţen demonstranty. demonstranty. Mechanismus oznaĉování ĉernošské skupiny pracuje s dvěma mýty: a/ s mýtem etnika b/ mýtem rebelující mládeţe Klíčový význam KONFRONTACE tak má dva zdroje a/ rasový a b/ generaĉní Síly zákona, ŗádu - MY vs. síly anarchie, asociálnosti -ONI ONI..
6.1., 6.1a. 6.1a. „Premiérka přijela dnes večer do Cardiffu. Očekává se, že v nejbližší době oficiálně potvrdí představitelé Britsh Steel Corporation propouštění tisíců zaměstnanců. Premiérka se setkala s demonstranty v okamžiku, kdy vstupovala na cardiffskou radnici, aby poskytla interwiew welšské CBI. Dvacetpět demonstrujících bylo zatčeno, když házeli na premiérku zápalné láhve a dlažební kostky. Jeden policista byl zraněn. Generální ředitel sir Terrence Becket a šest dalších hostů muselo rychle uniknout do policejní dodávky, aby mohli uniknout davu, který je obklopoval. Ve svém interview napadla paní Thacherová demonstranty konstatováním, že jejich jednání v žádném případě nepomůže řešit problém nezaměstnanosti. Premiérka připustila, že Británie má své problémy, ale dodala, že nastal čas je radikálně řešit. Bohužel, těžký průmysl, tak významný pro Walles se dostal do neřešitelných problémů. Zároveň ovšem premiérka zdůraznila, že se již objevily nové pozitivní signály, které dávají naději nových investic právě ve Wallesu. Dále již náš korespondent přímo ve Walesu“. I. Část
6.2(zvukový záznam přímo z místa 6.2(zvukový demonstrace - dělníci skandují „come and join the working class“. class“. Postupné stahování zvuku) 6.2a (začíná korespondent) „Welšská národní a Labouristická strana rozpoutala kampaň občanské neposlušnosti a představitel welšské národní strany prohlásil, že by si měla paní Thacherová dobře rozvážit než se rozhodne dostavit se dnes večer na toto místo... 6.3. pokud bude welšská steel corporation zavřena. Asi...
6.4 právě kvůli premiérčině návštěvě
6.5. není známo, zda se zde dnes objeví představitelé British Steel. Představetelé politických stran, které organizují tuto demonstraci asi nemohou být příliš spokojeni s tím, že na premiérku zde čeká ne více než 1500 demonstrantů.“ 6.5a(nájezd na detail policejní akce. 6.5a(nájezd Záběr uzavírá a rámuje celou akci. Jde o stejný záběr, záběr, který se vyskytl již v hedlajnech).
6.6.(záznam interview s Hubertem 6.6.(záznam Morganem z welšské Labour Party) 6.6.a„To, 6.6.a „To, co se snažíme vysvětlit paní Thacherové je ať proboha změní svou politiku, kterou ničí Walles. Průmyslový, sociální i komunitní život byl zcela zničen touto vládní politikou. My se zde dnes jen snažíme požádat premiérku o to, aby nás vyslechla. O tom je přece demokracie. Pokud nás ovšem nevyslechne pak Bůh ví 6.7.co 6.7. co se stane.“ (sémantická krádeţkrádeţstŗihem zaŗazený záběr vajec, které se rozprskly na pŗedním skle premiérĉina auta) (následuje shrnující komentář) „Premiérka vědoma si vážnosti situace přijela velmi brzy na cardiffskou radnici, kde byla uspořádána na její počest slavnostní večeře. Automobil, kterým přijela zasáhlo několik vajec právě ve chvíli, kdy vstupovala na radnici“.
6.8. Většina demonstrantů ji...
6.9. ani neviděla. Atmosféra byla ještě hodinu po premiérčině příjezdu velmi napjatá a... 6.10 1200 policistů, více než polovina městských policejních sil obklopilo radnici.“(záběr radnici.“(záběr na dva policisty, kteří přelézají zátaras a vstupují do davu)
6.11.„Jeden policista byl zraněn při 6.11.„Jeden střetu uvnitř davu.“(kamera jde souběžně s pohybem policistů)
6.12.„Po vajíčkách vyletěly z davu i 6.12.„Po zápalné láhve. Nikdo nebyl zraněn.“
6.12a(ruční kamera se přesouvá do 6.12a(ruční lepší pozice. Siluety postav policistů a fotografů okolo zápalných lahví. Oheň a dým)
6.13 „Po té začalo zatýkání. Dva nebo tři ze
zatčených se bránili, ostatní nekladli odpor. Mezi zatčenými je i předák welšské labour party. Přes malý počet demonstrantů zažili policisté horké chvilky.. 6.13a. (kamera snímá akci zatýkání a odpor jednoho ze zatýkaných. Jde o nejdramatičtější záběr celé reportáže a je mu věnována nejdelší stopáž v druhé části reportáže) 6.14. a je zde proto na místě obava ze skutečně vážných projevů občanské neposlušnosti v případě, že bude welšská továrna zavřena. Dnes večer.. (kamera sleduje zatčeného, kterého policisté tlačí k policejní dodávce. Z davu je slyšet volání „ co se stalo Johne“)
6.15 měla však policie situaci pod kontrolou a... 6.16 Lady Thacherová zatím na Cardifské radnici oslovila ty, kteří způsobili porušení pořádku a vyvolali chaos.“(záběr chaos.“ (záběr na policistu střežícího radnici) III. ĈÁST 6.17. ( následují přímo slova premiérky)„Demonstrace premiérky) „Demonstrace nevyřeší žádné problémy. Ti co narušují pořádek a zákony nepomohou nezaměstnaným.“ (premiérka je snímána v polocelku, ve ve světlém interiéru, kamera je v klidu, bez
6.18(ozývá se potlesk)„Oni 6.18(ozývá potlesk)„Oni nerepresentují...(prostřih nerepresentují... (prostřih - kamera snímá celý sál, kde se koná slavnostní večeře, je vidět aplaudující hosty)
6.17a skutečný a pravdivý obraz Wallesu. Myslím si, že lidé, kteří se chovají tímto způsobem škodí jeho pověsti a zároveň tak komplikují pozici pro nové možné investice a tím vlastně brání vytvoření nových pracovních míst, které jsou zde tak nutně třeba.(jedná třeba.(jedná o opakovaný záběr 6.17)
ANALÝZA REPORTÁŢE ITV „THACHEROVÁ V CARDIFU“ A/ POPIS – UKÁZKA B/ INTERPRETACE
B1/ILUSTRACE PREFEROVANÉHO ĈTENÍ: B1/ILUSTRACE 1/ mechanismus opakování: opakování: opakují se záběry policistů stojících proti davu - v hedlainech a na záběru 6.5a. Další záběry v podstatě podtrhují tento klíčový aspekt příběhu. Tak, že celá reportáž vypadá jako pŗíběh o policii a demonstrantech – „o vítězství dobra nad zlem“
2/ reportáž je rozdělena na verbální a obrazovou ĉást (simultánní označování) A/VERBÁLNÍ A/ VERBÁLNÍ v sobě nese množství referencí, které potvrzují daný lajtmotiv - užívá termíny jako „noční „noční demonstrace“, demonstranti, občanská neposlušnost, bránící se zatčený, horké „chvilky policie“, „skutečná občanská neposlušnost“, „ti, kdo narušují pořádek“ pořádek“ - tedy v podstatě všechny termíny, které se objevují i ŗeĉi premiérky 3/ protože v zájmu kritéria proporcionality musí být slyšet i hlas druhé strany je osloven i člen Welšské Labour party. V jeho řeči však není nic o porušování zákonnosti (na rozdíl od laitmotivu celé story), ale hovoŗí o pojetí demokracie ĉi pŗesněji o tom, ţe povinností politiků je poslouchat své voliĉe.
POROVNÁNÍ (KOMUTAĈNÍ TEST) Porovnáme--li způsob jak jsou prezentovány argumenty Porovnáme obou stran je zřejmé, že především po formální stránce nemají obě strany konfliktu stejné podmínky. podmínky. 1/ Definice celé události je zarámována výkladem Thacherové –tj. jako porušení zákonnosti - je to její laitmotiv. 2/ Opoziĉní pohled je vložen do vizuálního kontextu policejní akce a zatýkání. zatýkání. Politická opozice byla překódována do násilné opozice. Tohoto překódování bylo dosaženo za použití tichých vizuálních prostŗedků:
A1/ Především premiérka je snímána v A1/ pŗipraveném kontextu 6.17. a bez pomocného komentujícího hlasu, který by místo ní vysvětlil v ĉem spoĉívá nebezpeĉí a porušení ŗádu. ŗádu. Hovoří přitom autoritativně utoritativně,, sama za sebe a kamera se jí podrobuje (zabírá premiérku v polocelku tedy v klidné defacto moderátorské pozici) pozici). B1// opoziĉní hlasy jsou naopak snímány velmi B1 dynamicky, ruční kamerou a jsou i dynamicky těsně sestŗihány. Navíc je výpověď představitele welšské Labour party neustále přerušována ruchy z okolí.
B2/ hlas opoziĉního, relativně neznámého B2/ politika) musí bojovat s kŗikem davu. davu. Jeho závěrečné prohlášení „a bůh ví co se stane“ doplněné záběrem automobilu zasaženého vajíčky je tzv. sémiotickou krádeţí tedy mechanismem, kdy je význam uměle spojen se znakem z jiného plánu reality,, a to v reality zájmu výběrové interpretace = NÁVODNÉHO PREFEROVANÉHO ĈTENÍ
A2/ ideologická produktivitA celého pŗíspěvku je legitimována opakovanými záběry zatýkání. zatýkání. Celý mechanismus výběrové interpretace je zakotven v tomto zobrazení. Zatĉení retrospektivně legitimuje jak policejní akci, tak i pojetí události jako pŗíběhu o porušování ŗádu a zákonnosti V procesu označování je připsána znaková sekvence zatýkání, která je: a/ opakována opakována b/ prezentována jako detail c/ a navíc jde o dva nejdelší záběry
Podanou interpretaci události de facto potvrzují zatĉení, protoţe logika výkladu velí, ţe pokud jsou tu zatĉení, pak tu muselo být i reálné nebezpeĉí. Hrozba porušení řádu je jako by automaticky vysuzována z přítomnost 1200 policistů, tedy ne z vlastní reality. reality. Výsledkem této logiky je pak konstrukce jakoby faktické interpretace (interpretace postavené na faktech), která je ale jen retorickým produktem premiérky. premiérky. Uvedené formální diference vedou k následujícímu preferovanému ĉtení – ideologickému uzavŗení: uzavŗení:
AUTORITA vs. OPOZICE
OPOZICE znamená akci, křik, chaos a porušení řádu – kontext vhodný pro zásah policie. policie. AUTORITA znamená klidné jasné, pevné prohlášení, rozum a řád -kontext vhodný pro aplaus.. aplaus
Celá reportáţ tak dostává mediální podobu, která patŗí spíše do známého televizního šuplíku dobrodruţných pŗíběhů o „vítězství dobra nad zlem“.
STRUKTURA ZPRAVODAJSKÉNARACE
1/ moderátor ze studia rámuje, uvozuje téma a zajišťuje od počátku jeho souvislost s ostatními částmi zprávy. Často je to opět moderátor, který zprávu završuje. 2/ reportér, korespondent nebo komentátor, komentátor, zasazuje reportáž do kontextu, vysvětluje její význam. 3/ vlastní filmová reportáţ (spíše několik), která přináší informace z terénu.
Vizuálně je událost oznaĉována prostŗednictvím ĉtyŗ následujících způsobů prezentace: prezentace: 1/ talking head 2/ grafika 3/ pojmenování (nominace) 4/ Aktualita - jde o vlastní filmovou reportáž, která tvoří páteř televizního zpravodajství. V jejím rámci můžeme rozlišit ještě další podkategorie - čtyři způsoby prezentace: 4a/ obrazový záznam s doprovodným komentářem 4b/ stand - up reportér sděluje svůj komentář přímo na kameru 4c/ stake out – vlastní rozhovor (reportér je skrytý) 4d/ vox pop (vox populi - hlas lidu) prezentuje občany „z ulice“, kteří mají dodat reportáži atmosféru autenticity a prezentovat tak cosi jako charakteristický názor.
ZPÚSOBY VERBÁLNÍ PREZENTACE
A/ Institucionalizace Mechanismus institucionalizace umožňuje tzv. naturalizaci názorů. názorů. Činí tak především moderátoři, korespondenti a v některých situacích i reportéři, když si „přivlastňují“ názory významných sociálních aktérů (např. politiků) a prezentují je jako vlastní, respektive jako postoj, mínění redakce. Mechanismus institucionalizace zastírá skuteĉnost, ţe takto prezentované názory jsou jen sociální (editoriální) konstrukcí a ţe jejich status je provizorní jako kaţdá lidská výpověď.
B/ Zprostŗedkování Mechanismus „zprostředkování“ se nejtypičtěji realizuje prostřednictvím interwiev nebo samostatného vystoupení v reálu, reálu, kdy je dotazovaný oddělen od reportéra. Je zde využíván kód „být dotazován“: dotazován“: dotazovaný je snímán v detailu, ale nikdy neříká svá sdělení přímo na kameru. Působí dojmem, že hovoří se skrytým, neviditelným reportérem, který stojí mimo záběr kamery. Naopak reportéři sami prezentují sdělení přímo na kameru, přímo je adresují divákům a nevyužívají mechanismu zprostředkování.
KÓDY jsou systémy, do kterých jsou organizovány znaky. Tyto systémy fungují na základě pravidel, která sdílí všichni ĉlenové komunity, kteŗí daný kód uţívají. 1/ kódy sestávají z jednotek, které jsou uloţeny v paradigmatech, ze kterých jsou vybírány, 2/ tyto jednotky jsou syntagmaticky kombinovány do textu ĉi jiné formy sdělení 3/ kódy distribuují významy na základě dohody jejích uţivatelů,, uţivatelů 4/ kaţdý kód potŗebuje svůj „nosiĉ“ - pŗenosové médium, médium, 5/ kódy jsou ze své povahy plné „mezer“, jsou nekonzistentní a více ĉi méně proměnlivé, respektive podléhají sociálnímu a kulturnímu tlaku, tlaku, 6/ kódy slouţí jako nástroje klasifikace a organizace sociální reality.
KÓDY – ZÁKLADNÍ TYPY
1/ Kódy analogové a digitální 2/ Arbitrární a logické kódy 3/ Konvencionální kódy a aberantní dekódování 4/ Estetické a sociální kódy 5/ Reprezentaĉní a prezentaĉní kódy 5a/ prezentaĉní kódy (nonverbální komunikace) 6/ Rozvinutý a omezený kód 7/ Kód s širokým nebo malým dosahem
a/ jsou spíše analogické neţ digitální. digitální. Proto takové nonverbální signály jako je napŗíklad mimika, gestika ĉi intonace nelze jednoznaĉně kategorizovat jako takové jednotky jakými jsou ĉísla ĉi písmena, b/ ĉást nonverbálních kódu charakterizuje jejich ikonicita, ikonicita, respektive podobnost se zastupovanými jevy jako je tomu napŗíklad v pantomimě apod., c/ některé nonverbální kódy nesou univerzální významy. významy. To se týká pŗedevším signálů indikujících ohroţení ĉi emocionálně zatíţených situací, situací, které mohou být biologicky determinované, d/ nonverbální kódy umoţňují simultánnní pŗenos ŗady sdělení,, a to prostŗednictvím souĉasného uţití sdělení gestických, mimických, hlasových a jiných signálů,
e/ nonverbální signály téţ spouští automatickou odpověď,, která není kognitivně zpracovávána (napŗ. odpověď sešlápnutí plynového pedálu pŗi rozsvícení zeleného světla na semaforu), f/ nonverbální signály se nezŗídka rodí zcela spontánně, g/ systémy nonverbálních kódů disponují ŗadou charakteristik spoleĉných s jazykem, jazykem, i kdyţ jejich naprosté ztotoţnění je nemoţné. Základní roli v tomto smyslu hraje možnost segmentovat jazyk i nonverbální kódy do specifických jednotek. Souĉasně platí, ţe významy pŗipisované verbálním i nonverbálním sdělením jsou kontuálně zakotvené, zakotvené, coţ znamená, ţe komunikátoŗi mohou kombinovat relativně malý poĉet znaků do téměŗ neomezeného mnoţství komplexních významových kombinací.
Podle typu šíŗeného významu můţeme rozlišit sedm základních typů nonverbálních, prezentaĉních kódů:
1/ pohybové projevy (gestika, držení těla, postoj, pohyby hlavou apod.) 2/ mimika 3/ pohyby očí (oční kontakt) 4/ tělesný kontakt 5/ vnější úprava, vzhled 6/ orientace, tělesná blízkost (proxemika) 7/ zabarvení hlasu
Ĉetnost tělesných kontaktů jako projevů ŗeĉi těla za hodinu ve vybraných městech různých městech: Porto Rico - 180; Paříž - 110; Gainesville (Florida) 2; Londýn 0 (Jourard in: Argyle 1969, 93). 93). Typologie tělesné blízkosti jako indikátor povahy realizovaných vztahů: vztahů: a/ 00-18 palců - možnost intimního kontaktu (1 palec =2,54 cm), b/ 1,5 - 4 stopy - osobní kontakt (1stopa =0,304 m), c/ 4 - 12 stop - veřejný kontakt. Edward Hall: „Our silent language“ (1959) Vzdálenosti ovšem variují kulturu od kultury.
ROZVINUTÝ A OMEZENÝ KÓD (B.BERNSTEIN: CLASS, CODE AND STRUCTURERESTRICTED/ELABORATED STRUCTURERESTRICTED/ELABORATED CODE)
Studie mladých britských muţů pocházejících z dělnických a stŗedostavovských rodin. V magnetofonovém záznamu diskuse těchto jedinců týkající se trestu smrti identifikoval Bernstein následující diference: 1/ ŗeĉ stŗedostavovských mluvĉích byla relativně neosobní a více individualistická.. Častěji bylo užíváno zájmeno já než ty nebo oni individualistická oni.. 2/ projev dělnických diskutérů byl méně individualistický a zaměřoval se primárně na posílení spoleĉenské pozici mluvĉího. Proto se často objevovaly krátké „ujišťující fráze typu „však víš“, víš“, nebo „není to tak?“, „nemám pravdu?“, které „testovaly“ míru porozumění u příjemců sdělení.Dělniĉtí sdělení.Dělniĉtí mluvĉí užívali delší fráze, ustálená spojení, spojení, kratší slova a v jejich projevu byly méně přítomny odmlky než u středostavovských diskutérů, kteří podle Bernsteina potřebovali více ĉasu na promyšlení svých promluv a pauzy v jejich projevu byly delší.
OMEZENÝ KÓD 1/ menší slovní zásoba 2/ jednodušší syntax 3/ preference verbální komunikace vyjadřující konkrétní, zde a nyní. 4/ významnou roli hrají neverbální kódy. 5/ záleží spíše na tom, jak je sdělení ŗeĉeno neţ, co je ŗeĉeno. 6/ Bernstein hovoří o „vitalitě“ či „ţivosti ŗeĉi“ 7/ individuální diference se zde projevují především skrze indexické kódy neverbální komunikace. 8/ organizace komunikovaných ideí se zde neopírá o logickou konstrukci jednotlivých sekvencí, ale spíše o asociativní princip. 9/ vlastní sdělení mají spíše deskriptivní, konkrétní a narativní povahu, respektive postrádají analytický či abstraktní rozměr.
10/ obsahy komunikované v omezeném kódu mají tendenci být redundantní, respektive jsou vysoce predikovatelné a realizují spíše fatické než referenční funkce. 11/ omezený kód je tak primárně orientován na sociální vztahy. To znamená, že je indexem statu mluvčího v rámci dané skupiny a zajišťuje vyjádření skupinového ĉlenství toho, co mluvčí sdílí s příjemcem. 12/ Je zde patrná závislost na sdílených zájmech a zkušenostech komunity. Omezené kódy jsou orientovány na takové sociální kategorie, pro které mají všichni či většina členů komunity stejný význam. 13/ závisejí na kulturní zkušenosti a klíčovou roli zde hraje lokální kulturní identita, která redukuje potŗebu mluvĉích verbalizovat individuální zkušenost.
ROZVINUTÝ KÓD
1/ blíží psanému projevu a má tak blíže k reprezentačním, symbolickým sdělením. 2/ To znamená, že je entropiĉtější a více naplňuje referenĉní funkci, respektive slouží k zachycení abstrakcí. 3/ Primárně umožňuje realizovat individuální záměr či individuální charakteristiky mluvčího, aniž by však na prvním místě šlo o zdůraznění statusové role mluvčího v rámci sociální skupiny. 4/ slouží k verbalizaci významů, které výrazně akcentují individuální roli mluvčího. 5/ závisí na formálním vzdělání - musí být učen - a umožňuje vyjádření individuální odlišnosti mezi mluvĉím a pŗíjemcem. 6/ Rozvinuté kódy posilují pozici mluvĉího, jelikož umožňují oslovit širší publikum, respektive odlišné typy osobností. 7/ Současně ovšem mohou být odcizenější neţ kódy omezené, jelikoţ „oddělují cítění od myšlení, já od druhého, privátní mínění od role závazné povinnosti“
KRITIKA
Lawton a Robinson upozornili na skutečnost, že celá teorie nebere v úvahu kontext jednotlivých promluv. Berstein totiž implicitně předpokládá, že zvolený způsob řeči závisí pouze na mluvčím a ignoruje situaci, ve které se komunikuje. Bernstein na tuto kritiku reagoval zavedením kategorie „ŗeĉových variant“ - odrážejí způsob vyjadŗování vhodný pro urĉitou situaci. Jinými slovy jde o kategorii, která reflektuje nejen to, „o „o ĉem se mluví“, ale zvláště to „jak se mluví“. mluví“.
DEFICITNÍ vs. DIFERENĈNÍ TEORIE Bernstein postupně začal vnímat jazykové kódy, kódy, na rozdíl od ŗeĉových variant, jako jakási obecná pravidla, která nejsou pozorovatelná bezprostŗedně. bezprostŗedně. Bernstein tak vlivem kritiky připustil, že omezený kód neznamená nutně omezenou mentální aktivitu a že jednotlivé kódy nelze jednoznaĉně pŗiŗadit různým sociálním vrstvám. Opustil tak tzv. deficitní komunikaĉní teorii a orientoval se spíše na teorii diferenĉní, diferenĉní, která tvrdí, že škola jako sociální instituce stŗedních vrstev klade na ţáky takové poţadavky, ţe děti z niţších vrstev nejsou schopny vyuţít pŗi výuce vlastní zkušenostní obzor. Komunikace plní různé funkce v různých sociálních kontextech. Oba typy kódů jsou pro mezilidskou komunikaci nezbytné.
