Komplexní analýza švýcarského systémového projektu Lokremise St. Gallen

Komplexní analýza švýcarského systémového projektu Lokremise St. Gallen

Komplexní analýza švýcarského systémového projektu Lokremise St. Gallen Přenos dobré praxe, zkušeností a informací v konverzi industriálního dědictví pro kulturní účely mezi Českou republikou a Švýcarskem zpracováno v rámci sub-projektu, podpořeného z Programu švýcarsko-české spolupráce

MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová 10/2013

MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


OBSAH 1 Úvod • Výměna zkušeností a přenos dobré praxe, příprava 4x4 CF Světovar • Filozofie revitalizací brownfields a průmyslových objektů

2 Kulturní centrum Lokremise 2.1 Urbanisticko – architektonická analýza objektu • Lokalizace v rámci města: Město, sousedství, přístup k Lokremise • Historie místa a objektu • Zrození myšlenky a vznik kulturního centra v Lokremise • Rozbor objektu / dispozice, specifika, památková ochrana 2.2 Analýza konverze • Hlavní myšlenka konverze a její naplnění • Přístup a inspirace autorů architektonického řešení • Dispozice nového řešení • Řešení jednotlivých provozů • Specifika řešení infrastruktury / technické vybavení objektu / provozní reţimy • Analýza realizace: autentická a soudobá architektura 2.3 Provozní analýza • Analýza z hlediska kulturního provozu  Multifunkční kulturní prostory obecně  Lokremise  divadelní sály  kino  výstavní sál • Logistika prostorů, komunikační vztahy • Provozní a organizační model / uţivatelé • Finanční model

3 Zhodnocení konverze - inspirace pro 4x4 CF Světovar • • • • • •

Umístění v městské struktuře / výhody a nevýhody / návštěvnost Stavebně technické hledisko Provoz Organizace a financování INSPIRACE PRO Světovar Inspirace pro ČR obecně MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


1 Úvod • Výměna zkušeností a přenos dobré praxe, příprava 4x4 CF Světovar Město Plzeň získalo v roce 2010 titul Evropské hlavní město kultury pro rok 2015. Mezi stěţejní projekty, popsané v přihlášce do této soutěţe, patřila konverze části bývalého pivovaru Světovar v Plzni na Slovanech. Protoţe se jedná o velmi významnou příleţitost, jak zhodnotit chátrající technickou památku a proměnit ji na multfunkční kulturní centrum – 4x4 Cultural Factory, byla přípravě projektu věnována velká pozornost. Jednou z příleţitostí, jak získat zkušenosti a inspirativní příklady úspěšných konverzí, bylo získání grantu z Programu švýcarsko-české spolupráce. Švýcarsko je zemí, která se revitalizaci průmyslových objektů věnuje programově jiţ mnoho let. Studie se zpracovává z důvodu přenosu dobré praxe, její vyuţití se uplatní při řešení 4x4 Cultural Factory. • Metodologie tvorby studie 1/ Sestavení tým řešitelek, konzultantů a oponentky: Hlavní řešitelky: MgA. Kateřina Melenová Ing. arch. Anna Sigmundová Experti & konzultanti: Isa Stürm architekt Helen Bisang architekt Michael Grädel, Rotefabrik Kati Michalk, Lokremise PhDr. Alexandra Brabcová Oponentura: Ing. arch. Daniela Šimková Hlavní řešitelky úkolu: MgA. Kateřina Melenová / *1964/ je absolventka DAMU Praha – katedry alternativního a loutkového divadla, oboru reţie a dramaturgie. Byla spoluzakladatelkou profesionálního divadelního souboru Studio dell`arte, který 10 let vedla jak umělecky, tak administrativně jako ředitelka /www.dellarte.cz/. V industriálním objektu bývalých pekáren v Českých Budějovicích zaloţila nezávislý kulturní prostor, který slouţil jako zázemí a prostor pro představení a činnost Studia dell`arte a stal se první nezávislou stagionovou scénu ve městě. V Českých Budějovicích se dále podílela na dvou investičních akcích jako project manager společnosti ING Real Estate Development ČR - na konverzi národní kulturní památky Solný sklad /také jako autorka designu interiéru/ MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


a na realizaci kulturního centra Bazilika. Oba dva prostory následně vedla pod hlavičkou obecně prospěšné společnosti Bazilika jako ředitelka do roku 2008. Pod jejím vedením společnost dále realizovala přes 50 domácích i mezinárodních projektů, festivalů a významných kulturních akcí /Culture 2000, ROP, INTERREG/. V roce 2009 zaloţila občanské sdruţení Teatrum mundi o.s., které se věnuje regionální kultuře a v roce 2013 firmu Organic development s.r.o. pro konzultace a poradenství v oboru arts managementu, provozu a organizaci kulturních center a konverzi průmyslových objektů na kulturní a komunitní infrastrukturu. Byla členkou Rady pro umění ministra kultury ČR. Od roku 2010 pracovala v přípravném týmu kandidatury EHMK Plzeň 2015. Po úspěšném získání titulu pracuje ve vedení projektu jako regionální manaţerka. Ing. arch. Anna Sigmundová / *1984/ je architektka, absolventka FA ČVUT v Praze a ENSA v Grenoblu. Vedle provozování vlastní architektonické praxe je třetím rokem doktorandkou Fakulty architektury – ve svém výzkumu se zabývá tématem typologie průmyslových staveb a moţnostmi jejich nového vyuţití. Působí ve Výzkumném Centru Průmyslové Architektury FA ČVUT v Praze, podílí se na přípravě akcí a publikací, které tato organizace produkuje. Jmenovitě to v minulých letech byly studentské workshopy – Nové vyuţití Nákladového nádraţí Ţiţkov v roce 2011 a Automatické mlýny Pardubice v roce 2013. Oba workshopy byly zakončeny uspořádáním výstavy a vydáním publikace – v případě Pardubic je autorka editorkou publikace. Články, týkající se nejen průmyslové architektury, také publikuje v českých časopisech o stavebnictví a architektuře. Vedle sledování domácí scény autorka dlouhodobě sbírá zkušenosti a inspiraci v oblasti renovace průmyslového dědictví také v zahraničí a je patronkou Databáze konverzí, která je postupně zpřístupňována v rámci Industriální topografie ČR. 2/ studijní cesta do Švýcarska 06/2013: konverze, provoz i organizační model Lokremise St. Gallen zkoumány v místě: Osobní návštěva je jediným moţným způsobem, jak získat potřebné informace pro kvalitní kritické zhodnocení projektu a také posoudit, v čem tkví jeho objektivní přednosti, jejichţ popsáním vznikne předpoklad pro předání zkušenosti českému centru Světovar a lidem, kteří na tomto projektu pracují. Je jisté, ţe bez osobního setkání ţivoucím organismem Lokremise - s architekturou centra, ale také s lidmi, kteří byli u jejího vzniku, s lidmi, kteří centrum provozují a spravují a dokonce i s těmi, kteří celému příběhu vzniku centra přihlíţeli z pozice městské správy, by nemohl obrázek o dotčeném domě a jeho ţivotě být úplný. Cesta proběhla ve dnech 23. - 25.6. Je na místě poděkování panu Michaelu Grädelovi z curyšské Rotefabrik, který byl při MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


návštěvě v St. Gallen ochotným průvodcem a zprostředkoval nám celou řadu přínosných setkání. Hlavním aktérem prvního dne byla slečna Kati Michalk, umělecká ředitelka centra – jako osoba nejpovolanější - vysvětlila způsob, jakým způsobem centrum funguje po provozní stránce, jak je financováno a rozhovořila se o jeho vzniku. Další setkání, tentokrát s architektkou z odporu městského plánování Helen Bisang, se týkalo celého území brownfieldu severní části nádraţí. Kromě zevrubného vysvětlení situace rozvoje tohoto území byla poskytnuta celá řada materiálů v čele s dokumentací urbanistických soutěţí, které zde za posledních 20 let probíhali. Hlavním setkáním dalšího dne byl rozhovor a tour po Lokremise s architektkou Isou Stürm, autorkou návrhu adaptace, z atelieru Stürm Wolf. Setkání s touto ţenou bylo velice pozitivní především, protoţe bylo zcela zřejmé, s jakým entuziasmem byl projekt celou dobu připravován a veden – je nabíledni, ţe dobrý výsledek je úzce spjat se způsobem přístupu po dobu příprav projektu a jeho provádění a v případě Lokremise v St. Gallen byly všechny okolnosti nakloněny pozitivnímu konci. S dalšími osobami, jako například vedoucími jednotlivých uměleckých organizací pronajímatelů Lokremise, nebo s příslušnými úředníky kantonu, zodpovědnými za přípravu referenda a vůbec uskutečnění celého záměru, jsme se bohuţel nesetkaly osobně, ale bylo nám při rozhovorech poskytnuto mnoho informací, týkajících se Lokremise, jeho příběhu a provozu ze všech stran. Během pobytu bylo nafoceno mnoţství fotografií, které jsou částečně pouţity v této analýze. • Filozofie revitalizací brownfields a průmyslových objektů Úspěšná realizace projektu Lokremiese v St.Gallen i připravovaná konverze Světovaru v Plzni se odehrává době, kdy v západní Evropě dochází k rozsáhlé přeměně původně industriální společnosti ve společnost kreativity a inovací. Celé rozsáhlé oblasti Evropy, které měly výrazně průmyslový charakter /Švýcarsko, německé Porýní a Porúří – Vestfálsko nebo tzv. Velký region na pomezí čtyř zemí, a to Německa, Francie, frankofonní Belgie a Lucemburska /, se proměňují v území, jimţ dominují odvětví orientovaná na technologie, kulturu a znalostní společnost. Zelená kniha EU – Uvolnění potenciálu kulturních a tvůrčích odvětví - konstatuje, ţe novým faktorem konkurenceschopnosti je nyní schopnost vytvářet sociální zkušenosti a sociální sítě. K tomu je nezbytné, aby nová podnikatelská struktura podporovala kreativitu a inovace. Jednou z hlavních podmínek tohoto procesu je vytvoření infrastruktury, která v mnoha případech vyrůstá z opuštěných a nefunkčních průmyslových objektů. Nový ţivot těchto areálů se rodí na půdorysu průmyslové historie Evropy a symbolicky tvoří most k její budoucnosti. Stejně jako v celé Evropě, byla celá řada průmyslových budov transformována pro MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


účely kulturních center i ve Švýcarsku. Kromě citlivého architektonického přístupu, respektujícího maximálně původní „genius loci“, vynutila si hledání nových forem také organizace provozu. Nezbytnost revitalizovat průmyslové památky, prohlášené za společné evropské industriální dědictví, a zároveň najít nový účel jejich vyuţití vedla k vzniku nové formy organizace pro 21. století. Rozsáhlé objekty nemůţe rentabilně vyuţívat jediná kulturní instituce nebo nájemce. Zkušenosti dospěly k tomu, ţe vzniká nová organizační struktura zaloţená na spolupráci více autonomních uţivatelů a synergiích jejich činností. Ve zkoumaném případu Lokremise je vidět tento model v praxi.

2 Kulturní centrum Lokremise 2.1 Urbanisticko – architektonická analýza objektu • Lokalizace v rámci města: Město, sousedství, přístup k Lokremise St. Gallen, město o 75 tisíci obyvatelích, se nachází při švýcarsko – rakouských hranicích a je metropolí kantonu stejného jména. Leţí v krajině kopců zvedajících se od Bodamského jezera směrem k Alpám. St. Gallen vzniklo v údolí při říčce Steinach. Tok řeky, která se vlévá do Bodamského jezera, teče od západu k východu a je ve městě sotva znatelná. Údolí, které vytvořila, má velmi příkré stěny – město se v minulosti rozvíjelo především podélně. Jiţní svah údolí patřil od počátku osídlení bohatším stavbám, na severním svahu byla zástavba vzácnější, při pozdějším rozvoji se zde usadil průmysl a bydlení pro méně majetnou pracující třídu. Osou údolí prochází komunikace, na níţ jsou navlečeny městské čtvrti a posléze příměstské části či okolní vsi, vše spojeno v jednu aglomeraci. Centrum St.Gallen je poloţeno lehce mimo tuto osu, v místě, kde se údolí jemně otevírá a rozšiřuje. Kompaktní staré město tvoří křivolaké ulice nepravidelného charakteru, dominantou je benediktínský klášter Sv. Havla, zaloţený v 7. století, s jednou z nejbohatších středověkých knihoven a stejnojmennou katedrálou.


10/2013


Podélně městem prochází také železnice, hlavní městské nádraží je situováno na severozápadním okraji centra. Bývalé železniční depo kruhového charakteru – Lokremise – sloužilo od počátku 19. století právě tomuto nádraží, je na něj však napojeno ze zadní - severní strany, na opačné straně od centra. Svému účelu depo sloužilo do 80. let.


10/2013


Severozápadní lokalita za nádraţím (Areal HB Nordwest) byla v té době zanedbaným koutem, díky příznivé vzdálenosti do centra však plným potenciálu. Území, částečně ve vlastnictví kantonu a soukromých subjektů, především však Švýcarských drah (SBB – Swiss Bundesbahnen), bylo od 90. let předmětem ţivého plánování městského rozvoje. Po opuštění od nevhodného záměru umístění distribučního centra Švýcarské pošty (PTT)1 pro širší region východního Švýcarska (ideová soutěţ 1988), proběhla soutěţ o regulaci v roce 1997.2 Ani její výsledky nebyly realizovány – všechny tři oceněné návrhy vytvářeli novou regulaci masivních bloků, ani v jednom z návrhů budova původního depa nebyla zachována. V roce 1997 pak došlo k dohodě všech majitelů území o plánu rozvoje a další plánování probíhalo jiţ v Úřadu plánování města St. Gallen, pod zadáním a kontrolou kantonu. V té době byl také areál depa prohlášen kulturní památkou. Výsledkem této práce byl v roce 2000 sestavený provizorní plán asanace území, který jiţ počítal s novou funkcí pro rekonstruované depo Lokremise a vytyčil další cíle v území – v čele s vystavěním nové budovy Fachhochschule (projekt 2002, realizace 2012). Konečnou podobu předeslal regulační plán území z roku 2007 (Überbauungsplan Hauptbahnhof Nordwest), práce na stavbě školy započaly v témţe roce.

1 Ideová soutěţ: Ideenwettbewerb 05/1988, Banhof St. Gallen - nordwest, zdroj: Stadtplanungsamts der Stadt St.Gallen 2 Soutěţ o regulaci: Testplanung 04/1997, Areal Nordwechlist, Entwicklungsplan, zdroj: Stadtplanungsamts der Stadt St.Gallen MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


Dnes je lokalita v pokročilém stadiu postupné přeměny - částečné odstranění liniové bariery dráhy vytvořením komfortního podchodu zajistilo propojení s centrem a pomohlo ucelení struktury této části města. Začlenění nových důleţitých funkcí pak vnáší nový ţivot do neutěšeného brownfieldu - v bezprostřední blízkosti kulturního centra Lokremise vzniklo po roce 2000 několik administrativních budov pod názvem Geschäftshaus St. Leonhard. Tvořícím celý blok mezi ulicemi St. Leonhard Strasse a Grüberstrasse, při severní hranici jejich pozemku vznikla nová pěší cesta, čímţ se zvýšila prostupnost území. Objektem s nejasným osudem je vila Wiesenthal, severozápadně od Lokremise. Tovární vila z konce 19. století je dnes nevyuţitá a na srázu hodnotný pozemek se tlačí komerční aktivity. Situaci v území pak zcela změnilo dokončení nová budovy Univerzity HSG - Fachhochschule St. Gallen. Výšková budova Vyšší odborné školy působí jako dominanta a nemá prakticky v celém centru konkurenci. Přilehlý parter je v současnosti stále nedokončený, záměrem však je napojit shromaţdiště před budovou školy na cyklostezku a maximálně zvýšit prostupnost území. Areál Lokremise, vzdálené asi 50 metrů od tohoto nového “náměstí”, přiléhá z jihu těsně k funkčnímu kolejišti. Při cestě k němu ulicí Lagerstrasse musíme minout poměrně kapacitní parkoviště, za přízemní budovou depa pak oko zachytí výrazná tříbarevná fasáda nové administrativní budovy Geschäftshaus St. Leonhard a vlevo pak tyčící se věţ kostela Svatého Leonharda.

V tomto poměrně výrazném okolí je kulturní centrum jakoby neviditelné – nízká stavba z části utopená pod hranou terénu se z pohledu chodce ztrácí. (Naopak velmi jednoduše lze objekt nalézt v mapě pro jeho specifický tvar.) Dá se však říci, ţe tento efekt je záměrem. Parter objektu i depo samotné jsou z exteriéru ponechány ve stavu co nejvíce se blíţícímu době jeho aktivního vyuţití ţeleznicí. MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


Jakoby si nikdo nedělal starost s přílišným “pucováním” okolí budovy – autoři se nebojí přiznat, ţe jsme stále na “zanádraţní” periferii, nechávají objekt zarostlý polodivokými rostlinami, “plac” mezi parkovištěm a terasou je jen udupaná zemina. Jako sklady jsou uţívány průmyslové kontejnery, bez ladu a skladu stojící před budovou. K hlavní změně tak jako tak došlo uvnitř budovy. Avšak, nutno říci, ţe fasáda stavby je velice pečlivě, téměř restaurátorsky opravena, pouze je tak učiněno způsobem prostým senzace. V severním rohu se na kulturní komplex nesměle upozorňuje vodárna - Wasserturm, součástí areálu je také u dráhy stojící, ač třípatrový, ne zrovna nápadný Badhaus.

Před Lokremise pak jako poutač působí ohromná písmena, oznamující, jaká kulturní aktivita zde zrovna dlouhodobě probíhá – také ta jsou zcela prostá, bílá, jakoby zhmotnělá informace na sebe vzala tu nejtriviálnější formu, aby nerušila existující atmosféru...


10/2013


• Historie místa a objektu

Lokomotivní depo Lokremise je symbolem vzestupu celého regionu východního Švýcarska. K němu došlo vlivem rozrůstajícího se textilního, později zejména výšivkářského průmyslu. Díky němu město získalo na přelomu 19. a 20. století na váţnosti a postupně bohatlo a mohlo si tak najímat nejlepší odborníky na výstavbu vil, obchodních domů, ale také účelových staveb. První lokomotiva vyjela z ţelezniční stanice v St. Gallen 24. 3. 1856. Na rozhodnutí postavit na západní straně starého města ţelezniční nádraţí navazovala postupná výstavba nové čtvrti s přísným pravoúhlým rastrem ulic. Tato oblast nazývaná později Neustadt (Nové Město) vyvolala strukturální změny a stala se vyhledávanou adresou administrativních institucí (kanceláře, banky, pojišťovny, právní firmy, architektonická studia aj.) V letech 1902 – 1903 bylo na severozápad od novobarokní nádraţní budovy postaveno Spojenými švýcarskými dráhami lokomotivní depo, jako největší kruhová stavba tohoto typu ve Švýcarsku (dodnes). Slouţila zprvu k údrţbě a uskladnění parních lokomotiv a to aţ do 40. let 20. století. Poté byly parní lokomotivy nahrazeny elektrickými, jeţ zde byly „garáţovány“ aţ do 80. let 20. století. Plány depa pocházejí od stavebního inţenýra Königa, fasády pak od Karla Mosera a Heinricha Ditschera. Práce byly svěřeny pouze vysoce specializovaným podnikům. První návrhy pocházejí z roku 1897, poté následovalo další plánování. V roce 1900 musela být v provozu minimálně jedna část depa, protoţe jiţ v roce 1903 se objevily stíţnosti na šíření kouře do okolí. Tento problém byl řešen prostřednictvím dvou dnes jiţ neexistujících komínů. Z roku 1902 pochází také „badhaus“, neboli lázeňský domek, určený pro ţelezniční MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


zaměstnance. Kromě bytů zde byly hygienické prostory slouţící zaměstnancům k očistě po celodenní práci. V roce 1906 byla přistavěna betonová vodárenská věţ dle návrhu Roberta Maillarda, která slouţila pro zásobování parních lokomotiv vodou, a rovněţ coby poţární nádrţ. Toto zpoţdění vůči výstavbě samotného depa bylo zapříčiněno rozdílností názorů ohledně výsledné podoby věţe. Po výstavbě ţelezniční trati Bodensee - Toggenburg (1909 – 1911) jiţ stávající prostory nepostačovaly a tak byl objekt rozšířen z šestnácti lokomotivních stanovišť na dvacet jedna. Právě toto rozšíření je patrné i v půdorysu stavby, neboť má nová část o 3 m větší rozpon. Mezitím se měnilo i okolí Lokremise, růst však probíhal spíše na jiţní straně kolejí, směrem k centru. Na základě soutěţe byl realizován na západní straně vedle staré nádraţní budovy novobarokní projekt hlavního nádraţí (1911-1913), později hlavní pošty (1911-1915) a menší nádraţí (1913-1914). Architektem byl Alexandr von Senger. V případě stavby hlavní pošty je výrazná zejména věţ od architektů Pflegharta a Heafeliho z Curychu. Depo bylo v provozu do konce 80. let, poté lokalita chátrala a tvořila mrtvý uzel při centru města. Jak jiţ bylo popsáno, po opuštění od původního záměru vybudovat zde regionální distribuční centrum a několika etapách městských plánů došlo ke změně charakteru území teprve po rozhodnutí kantonální vlády vystavět zde vysokou školu pro aplikované vědy FHS ST. Gallen (momentálně jiţ v provozu). Dalším a důleţitým stimulem pro revitalizaci této čtvrti byla ze strany kantonu právě podpora projektu kulturního centra Lokomotivní depo v září 2010. • Zrození myšlenky a vznik kulturního centra v Lokremise

První kulturní intervence do budovy depa proběhla jiţ v roce 1999 a nešlo o událost jen tak ledajakou. Nevyuţité prostory depa Lokremise se dostaly do hledáčku MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


světově známé galerie Hauser & Wirth, sídlící v Curychu, které zde zřídilo po dohodě s majitelem (stále SBB) galerii moderního umění (sběratelka Ursula Hauser pochází právě ze St. Gallen). Po pět sezón zde probíhaly mezinárodní výstavy současných umělců, ale reţim byl velmi náročný. Provoz mohl fungovat pouze v letních měsících, v zimě byly v neupravené budově pochopitelně neúnosné podmínky. Zvýšená vlhkost a proměnlivost vnitřního klimatu navíc pro umělecká díla znamenala neúnosné nebezpečí a galeristé se tedy po pěti letech rozhodli svou činnost ukončit. Semínko zájmu bylo však jiţ zaseto – Lokremise se stalo v kulturním světě pojmem, místní si zvykli, ţe se tu něco děje a kanton St. Gallen se naštěstí rozhodl této příznivé konstelace vyuţít. V roce 2004 se tedy začíná rodit idea vytvoření interdisciplinárního kulturního centra, provozovaného kantonem St. Gallen (za tento záměr se zasadili především Catherine Liban za město St. Gallen a Hans Schmidt z Kulturního odboru Správy kantonu St. Gallen). Lokremise bylo však stále ve vlastnictví SBB – k tomu, aby mohly být uvolněny prostředky na jeho odkoupení a posléze na provedení rekonstrukce, museli dát občané svolení v referendu. Příprava referenda a především sestavování konceptu fungování centra zabralo tři roky. Mezitím však Lokremise nespalo – jiţ v této době zde probíhaly v provizorních podmínkách s velkým úspěchem rozličné umělecké aktivity. Tato skutečnost zajisté pomohla tomu, aby si lidé na ideu kulturního centra v bývalém depu zvykli a aby si jeho jedinečnou atmosféru zamilovali. Sestavení projektu pro referendum se účastnili také budoucí pronajímatelé budovy. Theater St. Gallen - hlavní městská divadelní scéna - deklarovala potřebu dalšího, více experimentálního prostoru na městě léta – a byla při jednáních od samého počátku. Kinok, nezávislá organizace fandů kinematografie fungovala do té doby spíše provizorně na různých místech ve městě, projekce byly spontánní a nepravidelné. Posledním uměleckým zástupcem se stal Kunstmuseum St. Gallen, se záměrem instalovat v nové výstavní síni mladé současné umělce. Čtveřici obyvatel depa doplnil provozovatel budoucího baru.


10/2013


Architektonická soutěţ o návrh proběhla v roce 2005. Jejím vítězem se stalo architektonické studio Isy Stürm a Urse Wolfa. Vítězný projekt přesvědčil silným konceptem – pod jednou střechou v rozlehlém prostoru depa byly instalovány tři buňky, nenásilně dělící půdu pro čtyři pronajímatele. Společný prostor mezi buňkami pak měl být sdílen dle momentálních potřeb a příleţitostí. Síla konceptu se projevila při rozpracovávání studie – budoucí nájemci se stali aktéry procesu navrhování a dali jednotlivým buňkám tvář. Z původně bílých forem se tak staly osobité, barevně i charakterem odlišené prvky, které tak mohly být přesně přizpůsobeny budoucím potřebám a získaly tak silnou šanci stát se pravým domovem pro své uţivatele.

Celý projekt byl sestaven na sklonku roku 2007 a to včetně rozpočtu – 5 milionů CHF pro koupi a 17 milionů CHF pro rekonstrukci. V roce 2008 proběhlo referendum, kterého se mohli účastnit všichni obyvatelé kantonu St. Gallen - s výsledkem 57,9 % pro ano. Rekonstrukce mohla začít hned v následujícím roce. Dokončené kulturní centrum Lokremise bylo otevřeno dle plánu v září 2010. • Rozbor objektu / dispozice, specifika, památková ochrana Celý komplex Lokremise sestává z několika objektů. Jedná se o vodárenskou věţ, obytný dům s lázněmi tzv. Badhaus a samozřejmě kruhovou budovu ţelezničního depa (původně komplex zahrnoval také dva vysoké komíny a stavědlo).3 Právě 3 Ţelezniční depo je objekt situovaný poblíţ ţelezničního nádraţí. Slouţí k údrţbě a deponaci hnacích vozidel dráhy (lokomotiv) v čase mezi jejich uţíváním. Kaţdé depo je vybaveno kolejemi a MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


posledně zmíněná „rotunda" tvoří ústřední motiv celého projektu. Kruhový půdorys, charakteristický pro tento typ dráţních objektů, do značné míry vymezuje jedinečnost místa. Jak jiţ bylo zmíněno, rondel vznikl dle návrhu inţenýra Königa ze Spojených Švýcarských drah za přispění architekta Karla Mosera. Jedná se v podstatě o kruhovou halu s největším půdorysným průměrem 83m a příčným rozponem 18, 21 a 23m. Jelikoţ se jedná o největší zachovanou kruhovou stavbu tohoto typu ve Švýcarsku, je objekt památkově chráněn od roku 1997 a dostal se tak do hledáčku společnosti Heimatschutz chránící švýcarské architektonické dědictví. Nosný systém je tvořen ţelezobetonovým skeletem s vyzdívaným vnějším pláštěm. Sloupy umístěné v podélné ose stavby, nesou průvlak kopírující zakřivení vnějších stěn. Jejich vzájemná rozteč se pohybuje kolem 6m. Na průvlak jsou pak přímě nasazeny paprskovitě se rozbíhající štíhlé nosníky. Nosníky mají v nejširším bodě u fasády osovou vzdálenost 4,8m. Stropní pole těchto monolitických betonových ţeber jsou vyplněna deskou o síle 8cm, jejíţ kontinuita je prolomena pouze střešními světlíky obdélníkového půdorysu. Světlíky jsou v polích radiálně směrované. Podlahová deska je rovněţ betonová a byla vylita přímo na zeminové podloţí. Na fasádě zděné z pálených cihel jsou patrny náznaky secesních motivů. Propracovanost detailů klempířských prvků oken i vrat, stejně jako pojetí fasády, jsou patrně dílem samotného Karla Mosera. Okenní otvory sestávají z tabulkového skla obdélníkového a čtvercového tvaru. Celkový rozměr oken je cca 4 x 2m. Nad hlavním otvorem je konstrukčně vyčleněn ještě jeden drobný vodorovný pás zasklení v šíři spodního okna. Dvoukřídlá vrata z třicátých let jsou stále ve skvělém stavu a po citlivě řešeném zateplení stále funkční. V průběhu ţivota stavby byly mnohé detaily rekonstruovány a upraveny. Mimo jiné i ţelezné rámy okenních tabulí a světlíků. Při poslední totální rekonstrukci byly tyto znaky, poukazující na vývoj ţivota budovy, pokud moţno zachyceny a ponechány ve své výmluvnosti na odiv.

zařízeními pro přesun vozidel mezi kolejemi (výhybkami, přesuvnami, točnami) a zastřešenou budovou pro údrţbu vozidel. Další zařízení závisí na typu hnacích vozidel (parní, motorová, elektrická). MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


Zdroj: Kniha Lokremise St. Gallen Sanierung 2010; Baudepartement des Kantons St.Gallen, Hochbauamt; September 2011; ISBN 978-3-9523879-0-0


10/2013


2.2 Analýza konverze • Hlavní myšlenka konverze a její naplnění “Všechny kultury pod jednu střechu.“ Mottem konverze depa Lokremise je idea vytvoření multiţánrového kulturního centra, sloţeného z různých provozů – s různými poţadavky. Pro záměr byl charakteristický jeho vznik “rozhodnutím shora” – místo postupného ţivelného zabydlování tak byla budova depa pojata jako tabula rasa – byl objekt, byl program. Díky tomu mohl vzniknout silný koncept, podpořený v dalších fázích pečlivou specifikací poţadavků budoucích obyvatel - jednotlivých provozů. Tato koncepce kladla důraz na poskytnutí těch nejlepších prostor pro jednotlivá kulturní dění, a přitom plnohodnotnou existenci centrálního / plynoucího prostoru, který zastřešuje a spojuje vše dohromady. Kaţdý z kulturních obyvatel nově osídleného depa dostal svou buňku, která zajišťuje jeho “ţivotní funkce” a poskytuje mu útočiště, a poté byla kaţdému provozu podle jeho potřeb vyčleněna část otevřeného prostoru - open space. Prostory o různých kvalitách a charakterech tak plynule navazují jeden na druhý. Divadelní a výstavní sál, vyţadující vlastní intimní prostor, si ukrojily krajní části budovy pro sebe, naopak kino či bar spíše vyhřezávají do sdíleného centra budovy. Buňky uvnitř Lokremise jsou doplněny dvěma jednotkami externími – Badhausem, který poskytuje provozní zázemí a kanceláře pronajímatelům, a také nabízí byty pro umělce s rezidenčním programem – a Wasserturm – svébytný výstavní prostor ve vodárenské věţi, situované při vchodu do budovy. Důleţitým aspektem konceptu je také snaha o maximální propojení interiéru s kruhovým dvorem depa - bývalou točnou pro lokomotivy, v různých rovinách a stupních intenzity. Snaha o citlivý přístup k původním prvkům, jejich uplatnění v nových rolích a zachování autentického ducha stavby je pro projekt citlivě pojaté konverze v podstatě samozřejmostí. • Přístup a inspirace autorů architektonického řešení Autoři projektu – Isa Stürm a Urs Wolf – k jeho vývoji přistupovali s pokorou a nadšením, hodným tohoto výjimečného zadání. Během sbírání inspirace jim byl velkým zdrojem slavný Fun Palace Cedrica Price4 a především kulturní centrum Palais de Tokyo / Site de création contemporaine, vzniklé ve východním křídle výstavní budovy z počátku 20. století po intervenci francouzského ministerstva

4

Cedric Price, britský architekt, pedagog, teoretik a vizionář, proţil vrchol své kariery v 60. letech. Je povaţován za duchovního spřízněnce členů Archigramu. Projekt Fun Palace, který sestavil s divadelní reţisérkou Joan Littlewood, nebyl nikdy realizován, ale stal se mocným inspiračním zdrojem - jeho volné pojetí prostoru a industriální logika mezi jinými znatelně ovlivnila Renza Piana a jeho Centre George Pompidou v Paříţi. MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


kultury po roce 1999.5 Utopický Fun Palace vtiskl tvůrcům myšlenku, ţe nic není nemoţné, a také ukotvil dnes jiţ zaběhlý přístup k nekašírované industriální estetice, kdy se tvůrci nestydí ukázat funkční “střeva” budovy a poskládat provozy vedle sebe především dle jejich technických vlastností. Z paříţského projektu pak bylo kromě pozitivní energie převzato mnoho osvědčených technických řešení. Tyto inspirační zdroje a vývoj projektu, který se rodil za interakce s budoucími uţivateli, pomohly definovat základní princip: Ponechme maximum autentického, zachraňme kaţdý detail, který je moţno zachránit – zachyťme ducha budovy a doplňme ji moderními technologiemi a chytrými technickými řešeními té nejlepší kvality tak, aby její provoz běţel jako na drátkách a aby ji umělci mohli pouţívat jako do dokonalosti vybroušený nástroj.

5 Palais de Tokyo, postavený na břehu Seiny v roce 1932 jako stánek moderní kultury, působil jako výstavní síň po celé 20. století. Od sklonku milenia je zde v provozu interdisciplinární centrum soudobého umění. Ačkoli nejde o industriální objekt, technické řešení provozu jeho rozlehlých prostor vyţadovalo zákroky, jakých lze s úspěchem vyuţít také při konverzi průmyslových objektů na kulturní. MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013



10/2013


Koncept byl upřesňován během dalších projekčních prací také v souvislosti s technickým řešením. Celá fáze navrhování byla aţ nadstandardně detailní – některá technická řešení jsou v podstatě prototypy, design většiny prvků pak prošel mnoha fázemi, neţ byly vybrány finální varianty. Mimo jiné byl při procesu navrhování vypracován obrovský model o průměru 3 m, kde byly do detailu vytvořeny vnitřní prostory včetně autentických materiálů. Makro fotografie, které vznikly při simulaci světelných podmínek v prostorech se aţ znepokojivě přibliţují výsledné architektuře centra. • Dispozice nového řešení


10/2013


Do budovy překvapivě nevstupujeme z jejího středu – ve vnitřku dvora - “písmena C”, ale naopak asi v jedné třetině jeho obvodu, v místě odskočení novější přístavby. Ke vstupu od ulice scházíme po poměrně nepohodlných schodech dolů (bezbariérový přístup je řešen ze dvora). Vstup je tím pádem “utopený”, bohuţel zde poněkud chybí adekvátní předprostor – je to způsobeno tím, ţe terénní řešení neposkytuje dostatečný prostor kolem budovy. Po vstupu do budovy nastává menší problém s orientací. Za vstupem chybí univerzální recepce, směr vstupu je do galerie, (její recepce je tedy zaměňována za univerzální), přitom větší část budovy (3 ze 4 provozů) jsou orientovány proti směru vstupujícího. Brzy se však zorientujeme – centrální prostor, vzniklý mezi dvěma moduly kina a technického zázemí, upoutá naši pozornost. Jeho hlavním lákadlem je kavárna a restaurace, ale odehrává se tu také všeobecné hemţení, které ke kulturnímu centru patří. Díky důvtipnému řešení předsazené prosklené fasády je tento prostor velice světlý, velkorysé rozměry paprskovitých prostor pro někdejší údrţbu lokomotiv zde plně vyznívají. Otvíravá skleněná stěna nejen osvětluje a zvětšuje vnitřní prostor a jeho propojení s exteriérem, ale také dovoluje průhledy do koncových částí – a v neposlední řadě poskytuje univerzální prostor pro konání recepcí, rautů apod. V centrálním sdíleném prostoru můţeme vnímat rytmus Lokremise – jednotlivé kulturní aktivity se překrývají, střídají, kaţdá ţije jiným rytmem, rychlostí a ţiví ji jiný počet lidí v jiném čase... Funkce depa se vyznačovala centrální dispozicí. Vše se točilo kolem točny, která nasměrovala lokomotivy do paprsků jejich domovů, kde jim byl poskytnut nezbytný servis. Paprskovité kóje však nebyly děleny a Lokremise tedy bylo jediným plynoucím prostorem, po obrysu kruhu. Vrchní osvětlení rozměrnými světlíky tento dojem umocňovalo. Dnes se centrální dispozice funkčně mění na podélnou – buňky, uţívané jako nástroje pro jednotlivé kulturní odvětví, způsobují řazení prostorů za sebe. Přesto, díky jejich odpoutanosti od fasád a stropu budovy, stále vnímáme pocit plynutí prostoru – ţádná z částí není klasicky dělena příčkami. Dispozice má také výhodu kontinuálního zásobování - kaţdý ze současných provozů můţe být samostatně obslouţen z exteriéru, nedochází tedy k rušivému kříţení, či obtíţnému mísení obsluhy objektu a pohybu návštěvníků. Ve dvoře (a externím “středu”) budovy je na místě bývalé točny vytvořena


10/2013


obrovská kruhová paluba posetá v létě ţidličkami a stolky. Tato kruhová terasa jakoby všechny kulturní funkce spojovala. Velký sdílený prostor a kavárna na ní jsou velkoryse napojeny díky obrovským otevíravým skleněným stěnám, předsunutým do exteriéru (systém jejich otevírání byl vyvinut speciálně pro Lokremise). Bývalá vrata pro lokomotivy, která jsou kvůli novým poţadavkům opatřena zevnitř vrstvou tepelně izolačního polykarbonátu, si zachovala otevíravost – výstavní sál a divadlo tak mohou otevřít své dveře do společného dvora. Veškeré dění v budově tedy můţe opět spojit svou energii v centrálním bodě. Na této skutečnosti je kouzelná moţnost sdílení – v exteriéru probíhají akce pod záštitou kaţdého z provozů, i jiné aktivity – venkovní promítání kina, koncerty, výstavy, párty... Ţivot kulturního centra můţe pohodlně vystoupit do exteriéru – a stále máte jasno, ţe jste právě v Lokremise – jste jím doslova obklopeni. • Řešení jednotlivých provozů Provozy v Lokremise, společně generující pulzující kulturní centrum, jsou tyto: Výstavní sál - umístěný v severním křídle depa, oddělený posuvnými stěnami a

vestavbou kinosálu. Sál má vlastní recepci, je provozován Kunstmuseem St. Gallen. Sálu byly ponechány bílé stěny, jako upomínka časů galerie Hauser & Wirth a také proto, ţe tato neutrální barva nejlépe odpovídá potřebám vystavování uměleckých děl. Jednoduchými úpravami dispozice je prostor uzpůsoben svému účelu. Okna mohou být zatemněna, také kompozice vnitřních přidaných stěn a příček pomáhá zajistit v místnosti stálé světelné podmínky. Směr stěn je navíc pravoúhlý a poskytuje tak původně nepravidelnému prostoru – výseče kruhu – kýţený pravý úhel, který zvyšuje jeho variabilitu. Přizpůsobivost sálu je navíc posílena díky částečně posuvným stěnám, vrata vedoucí do dvora mohou být otevřena. Sál má vlastní velkorysou recepci a vstupní prostor, sklad je nenáročně umístěn za stěnou při boční zdi. MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


Kinosál Kinok – do kinosálu vstupujeme po schodišti z centrálního prostoru, do výšky patra – nakloněné hlediště pak klesá znovu na úroveň podlahy depa. Kinosál disponuje místností pro promítače, pod kterým je malá kavárna – bar se skladovacími prostory, který je provozován nezávisle na hlavní restauraci.

Buňka restaurace + zázemí – kavárenské a restaurační sezení se odehrává ve vestibulu. V dvoupatrové obsluţné buňce se v přízemí nachází kuchyně a sklady restaurace, nad ní jsou umístěny důmyslně řešené toalety – jejich stěny jsou pouze polykarbonátové stěny, montované na viditelnou ocelovou konstrukci buňky. Při cestě vzhůru vidíme řešení buněk u stropu – udrţují si distanci od původní konstrukce stropu, nad nimi probíhají technické rozvody.

Centrální prostor, o kterém jiţ byla řeč, byl pečlivě očištěn od bílého nátěru – stěny, navracející se k původnímu stavu, mají industriální charakter, jsou nekašírované, šedé. Společně s autenticky zachovanými okenními otvory a minimálně upravenou podlahou (pouze betonem zalité servisní bazénky pod lokomotivami) tvoří tento charakter znepokojivý rozpor s částečně luxusním vybavením restaurace...


10/2013



10/2013


Divadlo – Theater St. Gallen v Lokremise disponuje dvěma sály, s posuvnými a zvedacími stěnami – dají se tak propojit do jednoho experimentálního prostoru. Velký sál má navíc opět otevíraná vrata směrem do dvora.

Buňka divadla, postavená na šikmých “tančících” nohách mezi těmito sály, poskytuje zázemí hercům – jsou zde šatny, maskérny, sociální zařízení. Estetika těchto prostor je jednoduchá, ale zřetelně soudobá – barevné dveře i interiér rezonují velmi dobře v hrubě pojaté konstrukci Divadelní jednotky - „Theatre Unit“. Zvenčí se dá vstoupit vstupem pro herce přímo do prvního patra k šatnám. Skladování divadelní techniky bylo v projektu poněkud poddimenzováno, ale ve výsledku to není na škodu – osvětlovací technika, kulisy, kostýmy a vše potřebné, je skladováno pod buňkou na noţičkách – divák má tedy při představení pocit, ţe vstupuje do nitra divadla samého – nic mu není skryto, divadelní svět odkrývá své tajemství.. Pod buňkou a mezi sály při pouţití všech příček a zataţení opon vzniká menší soukromé „divadelní foyer“. Nachází se na konci prosklené chodby, která ukrojila prostor ze dvora – a je tedy ještě součástí otevřeného prostoru, který komunikuje s venkovní terasou.


10/2013


Divadlo, umístěné v jiţním konci budovy, přímo přiléhá funkčnímu kolejišti. Během představení tedy za původními okny, s doplněnými okenními tabulkami, jezdi vlaky – a návštěvník plně vychutnává mísení kulturní a postindustriální atmosféry. Navíc, povrch stěn divadla byl jediný, který v časech fungování galerie nebyl vybílen – stěny jsou tedy zcela původní, autenticky “začouzené” od lokomotiv, flekaté od oleje.. Jsou pokryté vrstvami práce, která se v Lokremise po léta odehrávala, téměř černé, popsané, jsou nositelem příběhu Lokremise. Jejich tmavá barva také z praktických důvodů vyhovuje divadelnímu provozu. Tmavý interiér doplňuje moţnost zatemnění stěn a černá dřevěná parketová podlaha – splňující podmínky pro častá taneční

představení. Technické vybavení divadla (stejně jako veškeré technické zařízení v budově) je velice jednoduše zavěšeno pod stropem, konstrukce jsou přiznány, vedení odhalena.


10/2013


Badhaus – “lázeňský dům / umývárny” býval zázemím pro dělníky v depu a zázemím Lokremise zůstává i dnes. Dříve zde údrţbáři lokomotiv nalezli moţnost smýt ze sebe černotu a přespat, dnes jsou zde kanceláře ředitelky centra, všech

šéfů jednotlivých provozů a také byty, kde je moţné se aţ na několik měsíců ubytovat. Badhaus byl opraven velice skromně – a přitom velmi působivě. I zde je pečlivě dodrţován princip zachování všeho původního, co jen bylo moţné – a doplnění či provedení nutných úprav pro standardy dnešní doby. Wasserturm – vodní věţ, která dříve zásobovala parní lokomotivy obrovským mnoţstvím vody, potřebné k jejich provozu, je důleţitým symbolem Lokremise – je jedinou horizontálou v areálu a stoje u vchodu do objektu, doplňuje jeho kompozici. Věţ, pojatá jako jedinečný výstavní prostor, je vyuţívána jen občasně – k experimentálním výtvarným či jiným projektům. Její nezávislost na budově centra také dovolila účelnou etapizaci rekonstrukce. V létě 2013 zde probíhala znepokojující výstava švýcarského umělce Christopha Büchela: “The House of Friction (Pumpwerk Heimat)”. • Specifika řešení infrastruktury / technické vybavení objektu / provozní režimy / Analýza realizace: autentická a soudobá architektura Ze stavebně fyzikálního hlediska je nejzajímavější problematika zateplení objektu, jenţ byl původně navrţen na zcela odlišnou temperaturu. Zvýšení nároků na tepelnou pohodu změnou funkční náplně stavby bylo o to náročnější, ţe se jedná o průmyslový halový objekt, jehoţ vnitřní struktura byla sice rozčleněna vloţenými konstrukcemi, ale větší část dispozice zůstala otevřená. Vnější obalový plášť umoţňoval velké tepelné úniky, které bylo třeba minimalizovat. Vzhledem ke stupni památkové ochrany však byly pouţitelné prostředky značně limitovány.


10/2013


Přístupy architektů při modernizaci a úpravách objektu vykazují aţ pietní rysy. Kvůli snaze zachovat plášť budovy netknutý, si izolační opatření vyţádala mimořádnou pozornost. Kvalitnější tepelná izolace je výsledkem tří různých přístupů: rezignace, přidání a optimalizace. Fasáda je „zakonzervována“ ve stavu, v jakém byl objekt opuštěn v 80. letech 20. století, kdy v něm byl oficiálně ukončen provoz. Nedošlo tedy k cizelaci tvarů a materiálů, jak bychom očekávali. Nové zásahy mají v souladu s památkovou ochranou pouze zabránit výrazné degradaci objektu a umoţnit jeho nové vyuţití. Stopy opotřebení jsou v tomto případě dokonce zakomponovány do výrazu stavby. Tato skutečnost je o to cennější, ţe pro východní Švýcarsko je charakteristická snaha objekty sanovat aţ příliš, vkládat do nich nové části a celek velmi precizně „uhladit“, aby výsledný efekt byl co nejčistší. Působení prostorů Lokremise je do značné míry zaloţeno na kontrastu provizorního charakteru stavby a nově vloţených prvků, coţ není u konverzí průmyslových staveb zdaleka ojedinělý přístup. Zejména v interiéru vnímáme původní účel objektu prostřednictvím rustikálních povrchů podlah, stěn a stropů. V podlaze zůstaly v prostoru restaurace viditelné linie zapuštěných původních kolejí. Rovněţ staré pracovní jámy jsou stále rozpoznatelné. Byly pouze vysypány štěrkem a překryty pochozím záklopem, který však lze v případě změny dispozice, či jiných úprav snadno odstranit. Ve velké míře jsou provedené zásahy vratné. Systém vytápění a ventilace budovy jsou koncipovány na míru charakteru a provozu Lokremise. Teplovodní radiátory industriálního vzhledu jsou umístěny při zemi pod okenními otvory. Mají tedy odclonit pokles tepelného toku v okolí oken na vnějším perimetru stavby. Jelikoţ by však tepelné ztráty původního zasklení byly přesto neúnosné, muselo zde dojít k jejich výraznější redukci. Pouţité řešení bylo jednoduché, avšak technicky náročné. Předsazením vnitřního izolačního zasklení v ţelezném rámu před historické zasklení zůstal vnější plášť zásahem nepoznamenán. Jelikoţ nový rám působí velmi subtilním, minimalistickým vzhledem, nebylo narušeno ani interiérové působení rastru okenních tabulek původního prosklení. Tím bylo dosaţeno potřebného izolačního účinku. Na tabulkách oken je dobře patrný vývoj objektu. Zničené části byly v průběhu let doplňovány, aţ vznikla pomyslná historická mozaika sestavená z různě provedených skel.


10/2013


Pro dosaţení poţadované tepelné pohody, však bylo nutno provézt několik dalších zásahů. V prostoru bývalých vjezdů byla ponechána původní vrata a podobně jako okna opatřena izolační vrstvou. V srpovitém dostavěném skleněném traktu uvnitř rondelu, bylo doplněno velkoplošné prosklení, v celém rozsahu otevíratelné. Tím byl prostor rozšířen směrem do nádvoří a současně tak nebylo nutno nahrazovat a zateplovat v tomto místě původní konstrukce. Byly zde umístěny pod stropem topné sálavé zářiče směrované právě k tomuto zasklení, čímţ vznikla tepelná clona. V letních měsících, kdy je záhodno propojit prostor „nádvoří“ s interiérem restaurace, pak mohou být všechny pivotové tabule plně otevřeny. Pro běţný provoz slouţí jako druhý vstup menší dveře situované do skleněné stěny na rozhraní prostoru restaurace a vloţeného bloku zázemí (tedy kuchyně a WC). Ani zde není vytvořeno klasické zádveří, jak jej známe z našich poměrů, nebo jaké je vloţeno do prostoru hlavního vstupu. Z architektonického hlediska je jasné, ţe by takovéto zádveří velmi uškodilo celistvosti a síle výrazu interiéru. Proto bylo nahrazeno „tepelnou clonou“ - vloţením skleněných tabulí vedoucích od stropu do výšky zhruba 3m po obou stranách vstupu. Zasklení má velmi subtilní rám a celkovou výšku asi dva metry. Mezi tato pole je vloţen opět sálavý zářič směrovaný ke vstupu. Skleněnými tabulemi je vymezen směr tepelného proudění tělesa.


10/2013


Tato dílčí opatření jsou však zastřešena dalšími principy zabraňujícími průniku tepelného toku obalovou konstrukcí. Jelikoţ byl brán velký zřetel na zachování původního výrazu vnějších stěn z interiéru i exteriéru, celkové zateplení vnějšího pláště nebylo myslitelné. Proto byly odizolovány jen určité části konstrukce a to v místech, kde zásahy zůstaly skryty. V případě svislých konstrukcí se jednalo kromě zdvojeného zasklení oken a světlíků o ochranu vrat. V oblasti uměleckého muzea nebo divadla byla někdejší vjezdová vrata pro lokomotivy utěsněna zevnitř umístěnými průhlednými vraty s ţelezným rámem. Původní vjezdová vrata přitom zůstala zachována. Vědomě se upustilo dokonce od nového nátěru. Tepelná izolace byla provedena v podobě dodatečných vrstev, které lze kdykoliv neškodně odstranit, aniţ by byl dotčen charakteristický vzhled budovy zevnitř či zvenčí.


10/2013


Největší souvislou zateplenou plochou se stal střešní plášť. Izolační vrstva tloušťky 16 cm je v kontextu rozlehlého areálu sotva patrná, avšak svůj efekt splnila. Z technických důvodů bylo také zapotřebí uzavřít část světlíků nad vraty. Jejich obrysy jsou však nadále rozpoznatelné. Okna a světlíky jsou navíc v místě potřeby opatřena slunečními clonami a všechna nová prosklení jsou v provedení ţárově pozinkované oceli. Světlíky jsou z podhledu opět utěsněny přidaným zasklením, aby stoupající teplý vzduch z prostorů nemohl unikat do starých, jednoduše zasklených světlíků. Netradičním opatřením bylo také odizolování vnějšího perimetru základové spáry objektu. Obvodové konstrukce byly odkryty aţ k základům a takto vzniklá jáma byla vysypána vrstvou pěnového skla. Jelikoţ je podlahová deska vybetonována přímo na zemině, díky izolační vrstvě bylo moţno potlačit vychládání spodní části fasády. Izolační vrstva navíc spolu s deskou a zeminou vytváří silnou akumulační vrstvu.


10/2013


Ta brání nejen úniku tepla v zimním období, ale také přehřívání konstrukce v létě.

Původní podlaha, kromě divadelní části byla zachována. Technický charakter si budova zachovává nejen díky industriálním pozůstatkům ve formě kolejových reziduí, zaslepených pracovních jam a drobných architektonických i klempířských detailů, ale také prostřednictvím nově řešených rozvodů médií. Jak je zvykem v průmyslových prostorech, také v Lokremise jsou silnoproudé a slaboproudé rozvody taţeny pod stropem bez jakéhokoli krytí. Kuriózním příkladem je kanalizační svod vedený z vloţeného mezipatra divadelního zázemí. Architekti si nelámou hlavu se skrytím ryze účelového a pro běţného uţivatele nepříjemného prvku a vedou jej středem prostoru zcela odtrţeně od zbytku konstrukcí. Nepozastaví se ani nad skutečností, ţe se nalézá v bezprostřední blízkosti divadelní recepce.


10/2013


2.3 Provozní analýza • Analýza z hlediska kulturního provozu  Multifunkční kulturní prostory Multifunkční kulturní prostor je moderní forma kulturní infrastruktury, kde je moţné prezentovat prakticky všechny ţánry umění. Slučuje v sobě funkce divadla, koncertního a tanečního sálu, galerie a projekčního sálu. Jeho určující znaky jsou funkční a variabilní dispozice a chytré technologie odpovídající poţadavkům jednotlivých uměleckých oborů. Multifunkčnost prostoru se naplňuje především splněním specifických profesních poţadavků. Pak teprve můţeme hovořit o skutečné multifunkčnosti, která umoţňuje profesionální realizaci i těch nejnáročnějších produkcí. Volná dispozice ve spojení s variabilními technologiemi, umoţňujícími bezpočetné varianty uspořádání, jsou hlavní charakteristikou moderního kulturního prostoru. Trend posledních desetiletí je vznik multifunkčních prostorů v konvertovaných průmyslových objektech. Zvláštní napětí vznikající mezi daností prostorů a potřebami kulturního provozu vytváří osobitost a atraktivnost. Patina průmyslové minulosti je ţivnou půdou a inspirací pro umění. Základní podmínkou při architektonických zásazích v revitalizovaných objektech je maximální ohleduplnost MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


a respekt k původnímu prostoru. Soulad technické minulosti a kulturní budoucnosti prostoru vytvoří psychologicky příznivé klima, prostor, kde se návštěvník cítí dobře a kam se chce vracet. Prostor nesmí být “znásilněn”. Primárními kritérii jsou tedy především funkční poţadavky jednotlivých ţánrů a psychologie prostoru. Psychologie prostoru je opomíjené téma, pro kulturní prostory však velmi důleţité. Dobře řešený prostor dotváří uměleckou produkci, „spolupodílí“ se na diváckém záţitku, není oddělen. Poměry objemů prostoru, povrchové úpravy, volba materiálů a barevnost – to všechno jsou určující prvky ovlivňující nejen funkci, ale i psychologický účinek prostoru. Schéma kulturních a obsluţných provozů Lokremise / v objektu Rotunda/

 DIVADELNÍ SÁLY / hlavní pronájem Konzert und Theater St.Gallen6 Prostory divadelních sálů a jejich provozní buňka zaujímají polovinu prostoru objektu / Rotundy/. Jsou dominantním kulturním prostorem o celkové funkční ploše 1020 m2. Sál č. 1 má 605 m2, sál č. 2 má 415m2. Provozní buňka, která sály odděluje je umístěna na „tančících noţkách“. Prostor pod ní lze vyuţít jako pohotovostní sklad a zázemí, stejně jako komunikační koridor obou sálů. Oba prostory mají moţnost vyuţít samostatný, ale také společný vchod pro návštěvníky a diváky. Do prostoru technické buňky je samostatný servisní vchod zvenku. 6

http://www.theatersg.ch MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


Veřejnost přichází z prostoru kavárny do sálů variabilní chodbou. Její jedna strana, otevíraná do sálu č. 2, tvoří mobilní stěnu sálu. Po otevření druhé strany chodby, kterou tvoří velké skleněné plochy, vzniká přímé propojení venkovního prostoru a sálu č. 2. Sál č. 1 moţnost propojení s prostorem venkovní terasy rovněţ disponuje. Díky šťastné kruhové dispozici a jejímu architektonickému řešení vzniká velké mnoţství variant uspořádání a přímo vybízí k jejich tvůrčímu i technickému vyuţívání. Z provozního hlediska si moderní divadelníci a tanečníci nemohou více přát. o Technologické řešení / sál 1. a sál 2. Horní sféra – stropy - jsou v divadelních sálech vybaveny jednoduchým trussovým systémem slouţícím jako rošt pro zavěšení osvětlení, dekorací, šál a opon. Jsou opatřeny bodovými tahy a to jak manuálními, tak elektricky ovládanými. Rozvody stmívaných okruhů i další kabeláţe jsou přiznané. Dolní sféra je minimalistická. Základem je kvalitní dřevěná podlaha, na kterou se v případě potřeby staví mobilní a variabilní divácká elevační /stupňovitá/ tribuna. Pro potřeby tanečních produkcí se povrch podlahy pokrývá baletizolem. Stanoviště technických profesí ovládajících ozvučení a osvětlení není rovněţ pevně určeno, protoţe můţe být de facto kdekoliv. Okna i stropní světlíky jsou opatřeny zatmívacími motorickými roletami. Většina stavebních specifik jiţ byla popsána v následujících kapitolách. Za zmínku ještě stojí, ţe ţádný ze sálů nedisponuje klasickou vzduchotechnickou technikou a je – stejně jako ve Světovaru – zaloţen na pasivních prvcích. Triviální jednoduchost a neokázalost stavebního technologického řešení je oslnivá. Doplněna nejmodernější osvětlovací, zvukovou, efektovou a projekční technikou zcela dostojí základnímu cíli projektu: ponechme maximum autentického, zachraňme kaţdý detail, který je moţno zachránit – zachyťme ducha budovy a doplňme ji moderními technologiemi a chytrými technickými řešeními té nejlepší kvality tak, aby její provoz běţel jako na drátkách a umělci ji mohli pouţívat jako do dokonalosti vybroušený nástroj.


10/2013


Divadelní sál č. 1 / 605 m2/

Divadelní sál 2. / 416 m2/


10/2013


 KINO / hlavní pronájem Kinok7 Kino / 95 míst / Je to jediný prostor, který je tvořen pouze vloţenou buňkou. V ní se nenachází jen technické a servisní zázemí, ale vlastní sál sám. Kinosál disponuje kapacitou 95 míst. Přestoţe je nejmenší, je jednou z nejvýkonnějších kulturních jednotek Lokremise. Ročně zde proběhne na 1000 akcí pro 30 000 diváků. Citlivě výtvarně řešený interiér se k odkazu industriálního dědictví nehlásí. Je moderně a pohodlně zařízen a především dobře zvukově izolován, takţe nedochází k vzájemnému rušení provozů. Má k dispozici rovněţ základní technické zázemí projekční místnosti a malý bar s občerstvením, nezávislý na provozu kavárny.

7

http://www.kinok.ch MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


 VÝSTAVNÍ PROSTOR / hlavní pronájem Kunstmuseum St.Gallen8

Výstavní prostor / 570m2 Po divadelních sálech zaujímá výstavní prostor druhou největší plochu objektu. Disponuje recepcí a jako jediný z kulturních provozů nemá zázemí umístěné ve vlastní buňce. Základní zázemí má jako jediný ze sálů umístěné přímo v prostoru a je jednoduše oddělené příčkou. Vzhledem k potřebám manipulovat a ukládat velkoprostorové objekty to bylo nejsnadnější řešení. Jako jediný z prostorů je vymalován bílou barvou, která odpovídá potřebám výstavnictví a sjednocuje prostor. Světelné podmínky posílené střešními světlíky jsou pro výstavy velmi příznivé. Prostor disponuje výstavnickým osvětlovacím systémem. I zde se dá konstatovat, ţe prostor lze vyuţít s velkou mírou invence vystavovatelů a lze jej pouţít prakticky jakkoliv. Ročně zde probíhá zpravidla jen několik výstav /v roce 2011 byly celkem tři/.

8

http://www.kunstmuseumsg.ch MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


• Logistika prostorů, komunikační vztahy Aby byl prostor komfortně využitelný pro více uživatelů a různých uměleckých provozů, musí reagovat na několik základních podmínek:  Emise hluku Ţádný z kulturních provozů Lokremise neemituje tak vysokou hladinu zvuku, aby se produkce navzájem rušily. To znamená, ţe můţe probíhat souběţně několik akcí. Technické řešení kina zajišťuje zvukovou izolaci, takţe produkce nejsou rušeny provozem přilehlé restaurace a naopak. Technická „buňka“ skladu kavárny a technického zázemí divadla zase poskytuje dostatečnou zvukovou izolaci a bariéru sousednímu divadelnímu sálu. V případě Lokremise je hlavním zdrojem hlukového zatíţení bezprostředně přilehlá ţeleznice. Její neodclonitelný zvuk však umělecké akce zásadním způsobem zpřítomňuje a vlastně tvoří neodmyslitelnou součást a kolorit všech produkcí.  Autonomie provozů a společné zázemí Kaţdý z hlavních pronajímatelů má vlastní zázemí, vstup, autonomii. Všechny provozy rovněţ vyuţívají společného sociálního zázemí v servisní buňce restaurace.  Občerstvení Všechny společně vyuţívají sluţeb restaurace, která je srdcem provozu. Poskytuje občerstvení nejen příchozím divákům a návštěvníkům, je také vyhledávaným místem studentů, umělců, tvůrčích pracovníků. Je inspirativní prostorem sama o sobě. Atmosféru industriální minulosti tlumočí přímo, bez uměleckých produkcí. Restaurace nabízí regionální produkty a speciality. MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


Restaurace s kavárnou je stále tepající srdce prostoru, i kdyţ se právě nekoná ţádný kulturní program. Přes poměrnou rozlehlost působí intimně a vybízí k samostatné návštěvě. • Provozní a organizační model / uživatelé Chod kulturního centra Lokremise St.Gallen zajišťuje Lokremise Foundation nadace, ve které jsou kromě kantonu zastoupeny tři partnerské instituce, město St. Gallen a osobnosti z oblasti kultury, ekonomiky a politiky. Činnost Lokremise je v zakladatelské listině nadace vymezena třemi hlavními cíli: 1.Lokremise v St.Gallen je multiţánrové kulturní centrum. 2.Lokremise v St.Gallen slouţí kulturním institucím v kantonu St.Gallen pro pořádání kulturních akcí všeho druhu. Partnerské instituce si zachovávají vlastní autonomii, ale také vyuţívají společného potenciálu pro spolupráci na rozvoji a realizaci společných projektů. Nadace rovněţ zajišťuje provoz restaurace Lokremise. 3.Lokremise dále slouţí jako prostor pro pronájem třetím stranám: pro akce v oblasti kultury, školství, politiky a podnikání nebo pro soukromé akce. Nadaci vede správní rada. Je tvořena 9 členy, mezi kterými jsou kromě významných osobností také zástupci kantonu, starosta města a ředitelé tří hlavních partnerských institucí: Konzert und Theater St.Gallen, Kinok a Kunstmuseum St.Gallen. Nadace zajišťuje chod prostoru, propagaci a provoz kavárny. Program, včetně jeho technického zabezpečení, zajišťují tři výše zmínění klíčoví autonomní partneři „hlavní nájemci prostorů“ a další kulturní operátoři. Finance na pronájem prostorů v Lokremise dostávají tyto tři instituce v rámci příspěvku na činnost. Úhelnými kameny provozu Lokremise jsou tři kulturní instituce: Konzert und Theater St.Gallen, Kinok a Kunstmuseum St.Gallen. Jak jiţ bylo v předešlých kapitolách popsáno, všechny tři instituce se podílely na tříletém procesu přípravy projektu. V případě Konzert und Theater St.Gallen a Kunstmuseum St.Gallen je Lokremise „expositurou“, výrazně rozšiřující jejich prostorovou kapacitu – směrem k experimentálním a moderním produkcím a expozicím. Pro třetího partnera Kinok bylo získání prostoru výzvou k výraznému rozvinutí činnosti na profesionální úroveň.


10/2013


• Finanční model Provozní příspěvek těchto třech klíčových institucí tvoří základ finančních příjmů Nadace Lokremise. Portfolio příjmů Lokremise Foundation rozšiřují pronájmy od dalších subjektů. Nadace má jasně stanovená kritéria pro poskytování prostorů, které se pronajímají na základě následujících priorit: 1. Kulturní akce společností se sídlem v Lokremise / Konzert und Theater St.Gallen, Kinok a Kunstmuseum St.Gallen/ a jejich partnerských společností. 2. Události patronů partnerských firem a organizací. 3. Jiné kulturní akce. 4. Soukromé události, stejně jako akce v oblasti vzdělávání, politiky a ekonomie. Podmínky pronájmu ostatním akcím: Ceny pronájmů prostorů jsou nabízeny ve dvou tarifech – komerčním a zvýhodněném. (Veřejné akce se zaměřením na divadlo, tanec, hudbu, literaturu, vizuální umění, film, uţité umění a kulturní vzdělávání a historii mají nárok na sníţenou sazbu). Dostupnost prostorů závisí na zkouškách a plánu představení Divadla St.Gallen, které je povaţováno za hlavního nájemce Lokremise. V ceně pronájmu je základní osvětlení sálu. Profesionální osvětlení a další technické sluţby (ozvučení, projekce) není zahrnuto v ceně. To lze pronajmout od provozovatele Divadlo St.Gallen. Pronajímatelé mají moţnost zajistit technické vybavení jinou společností. Organizátorům ostatních kulturních akcí vyuţívajících pronájmu prostorů jsou nabízeny široké moţnosti propagace v rámci vlastní propagace Lokremise. Za všechna povolení, pojištění a bezpečnostní opatření nese zodpovědnost pronajímatel. Akce mimo provozní dobu a nad 400 účastníků se ohlašuje městské policii. Třetím zásadním zdrojem příjmů nadace je provoz kavárny, kterou Nadace nepronajímá dalšímu subjektu, ale vlastními silami ji provozuje. Konkrétní objemy finančních nákladů neuvádíme, protoţe jsou nesouměřitelné. Celkové roční provozní náklady projektu Lokremise bez programu činí 1,7 mil. CHF (34 mil. Kč).


10/2013


3 Zhodnocení konverze - inspirace pro 4x4 CF Světovar • Umístění v městské struktuře / výhody a nevýhody / návštěvnost Umístění v městské struktuře je charakteristikou, která je objektu dána zcela pevně a kterou není moţno v projektu měnit. Je proto dobré chápat přeměnu bývalého brownfieldu v místo, které bude přitahovat veřejnost z druhé strany - jako úkon prostorového plánování. Tedy - objekt pevně stojí, ale vloţením vhodné funkce je moţné změnit jeho okolí. Tak jako v St. Gallen, kde umístění městotvorné funkce na “slepou stranu” nádraţí bylo jedním z iniciátorů městského rozvoje. Tento koncept lze zcela jasně spatřit v plánování celého Areal HB Nordwest - kultura, školství a komerce (administrativa) umístěná do nevyuţívané části města pomohla odkrýt jeho obyvatelům nové území. Naučili se je brát, jako součást svého ţivotního prostoru - je proč sem jít, přítomná industriální atmosféra je po svém “zkrocení” pozitivem, ne přítěţí. Navíc - jsme stále u trati, chápeme, proč zde depo stojí. Chápeme však také, ţe dnes jiţ nemůţe své původní funkci slouţit. Blízkost centru a veřejné dopravě zde jistě hraje velmi pozitivní roli, ale chytré plánování příhodných funkcí do bývalých průmyslových brownfields můţe pomoci oţivit i části města daleko odlehlejším. Takový výsledek by jistě byl kýţeným výsledkem i v Plzni - nový ţivot ve Světovaru, nacházející se v odlehlé části Plzně na konečné tramvajových linek - by se měl stát injekcí, která i jeho okolí dodá novou energii. Fungování kulturního centra v odlehlé oblasti však zajisté bude jiné stává se samostatným cílem “výprav”, na rozdíl od Lokremise, které můţe být v podstatě i zastávkou při procházce centrem. Světovar to bude mít v tomto ohledu jednoznačně těţší. • Stavebně technické hledisko Stavebně fyzikální vlastnosti objektu jsou při konverzích vţdy významným bodem, jenţ můţe rozhodnout o ekonomické i architektonicko – památkové proveditelnosti stavby. Tato oblast se dotýká zejména zateplení vnějších obalových konstrukcí a s tím související úpravou součinitele prostupu tepla konstrukcemi. Tyto hodnoty jsou předepsány normovými poţadavky, a tudíţ je jejich dodrţení neoddiskutovatelné. Dalšími rozhodujícími parametry pak mohou být: akustická pohoda, oslunění interiéru, systém větrání aj. Nejvíce však do konfliktu s památkovou péčí přichází jiţ zmíněné zateplení vnějších konstrukcí. Většinou totiţ nelze jednoduše pouţít exteriérový obklad tepelně izolačními deskami, neboť by tak došlo k degradaci architektonických detailů. Proto jsou hledány optimální varianty, které by dosáhly kýţeného efektu při současném zachování původního výrazu stavby. V případě Lokremise bylo řešení kuriózní, velmi propracované a aţ nečekaně účinné. V případě Světovaru by však například efektivita odizolování základové spáry nebyla výrazná, neboť se jedná o etáţový typ objektu a tudíţ je vertikální MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


plocha ochlazované vnější konstrukce znatelně větší. Zde by patrně muselo dojít mimo zateplení základů také k pouţití vnitřní izolace příkladně vápenocementovou tepelně izolační omítkou a celkové odvlhčení konstrukcí. Rovněţ okenní otvory bývají v tomto ohledu sloţitým problémem. Jako nejvhodnější se jeví předsazení druhého, izolačního zasklení před původní okenní tabule. Při citlivém zakomponování, jako je tomu v Lokremise, je zásah téměř nepozorovatelný. Také pro plzeňský Světovar by toto řešení představovalo vhodnou variantu. • Provoz Vyřešení prostoru Lokremise, je z hlediska potřeb kulturního provozu výborné a je zřejmé, ţe budoucí hlavní nájemci a partneři úzce spolupracovali jiţ ve fázi přípravy projektu. Mezi hlavní přednosti řešení patří: 1. Maximální využití prostoru Všechny prostory jsou “ergonomicky“ a do posledního místa vyuţity pro kulturní provoz. Nevznikají „parazitní“ prostory, které by ubíraly vzácnou plochu objektu. 2. Servisní „buňky“ Nezbytné vnitřní technické, servisní a skladové prostory jsou řešené třemi „vestavenými buňkami“. 3. Autonomie provozů Kaţdý provoz má svoji autonomii, systém vloţených buněk dostatečně řeší provozní zázemí kaţdého nájemce, divadelní prostory mají navíc svůj separátní vstup přímo do hereckých šaten a technického zázemí. 4. Skladové prostory Skladové prostory jsou řešeny v mobilních kontejnerech, umístěných vedle objektu. Draze rekonstruovaný prostor pak neslouţí jako úloţiště či sklady, ale pouze umělcům, divákům a návštěvníkům restaurace. Některé z variabilních technických prvků (praktikábly, kontejnery se stohovatelnými ţidlemi, trussy) jsou přítomny i v prostorech určených publiku a vlastně dokonale souznějí s technicistním prostorem a dotvářejí jej. Divák a návštěvník se dostává přímo do kontaktu s technickým zázemím, prostor jiţ nerozděluje ţádný portál, jeviště a hlediště jsou jeden prostor.


10/2013


Prostory jsou rekonstruovány neokázale, patina lokomotivních opraven poslouţila jako „výmalba“ a byla zachovaná v obou divadelních prostorech a v kavárně. Prostory tak splňují podmínku tmavého pozadí pro pouţití scénického osvětlení. Důleţitým prvkem celého projektu, který jako by byl v rozporu s výše popsanou potřebou tmavého prostředí pro light design, je vyuţití vrchního osvětlení. To je samozřejmě ideální především pro výstavní prostory. Náleţitě jej ocení i ostatní provozy, protoţe výrazně mění světelné podmínky prostorů a kromě komfortního pracovního osvětlení výrazně šetří provozní náklady. V divadelních sálech jsou k dispozici motorické rolety k jejich zatemnění v případě potřeby.  Kapacity, statistiky Díky výše popsanému „chytrému řešení“ prostorů bylo dosaţeno maximálních kapacit pro návštěvníky a diváky. Divadelní sál č. 1 o funkční ploše 605m2 disponuje kapacitou max. 400 sedících diváků. Samozřejmě záleţí na konkrétním uspořádání. Divadelní sál č. 2 o funkční ploše 415 m2 disponuje kapacitou max. 250 sedících diváků. Kinosál má kapacitu 95 míst, výstavní prostor disponuje výstavní plochou 570 m2 Za výroční zprávy Lokremise Foundation vyplývá, ţe za první rok činnosti proběhlo v Lokremise: 125 představení Konzert und Theater St.Gallen - 12 640 diváků 1000 filmových projekcí Kinok - 30 000 diváků 3 výstavy Kunstmuseum St.Gallen - 5180 návštěvníků 50 dalších kulturních i komerčních akcí - 16 000 diváků a návštěvníků Celkem 1178 akcí - 64 000 diváků. (Z toho průměrně 100 diváků na 1 divadelní představení, 30 diváků na 1 filmové představení, průměrně 300 návštěvníků na ostatní kulturní a komerční produkce). • Organizace a financování Velkorysý švýcarský systém podpory kultury není bohuţel v ţádném ohledu srovnatelný se situací v České republice. Kultura a vzdělávání jsou společensky


10/2013


prestiţní obory, které jsou ve Švýcarsku prioritně podporovány. Model financování nadací by byl pro zajištění provozu 4x4 CF Světovar vhodný jen v okamţiku, pokud by klíčoví partneři a nájemci získali z veřejných rozpočtů odpovídající příspěvek (aniţ by přitom ohrozili svoji vlastní existenci). Model návrhu organizace 4x4 CF Světovar byl v několika variantách popsán v odborné studii zpracované v roce 2010 pro město Plzeň9. V zásadě navrhuje velmi podobný model provozu, který můţeme zaznamenat i v Lokremise: systém více uţivatelů/kulturních subjektů zajišťuje program (v odstupňovaných reţimech zapojení - Jsem ve Světovaru doma, Spolupracuji, Pronajímám si, Začínám). Malá provozní organizace zajišťuje techniku, provoz, údrţbu a propagaci. Na rozdíl od Lokremise Foundation, která ţádný provozní příspěvek města ani kraje kantonu nemá, však potřebuje nezbytnou základní finanční podporu od zřizovatele, tj. města Plzně. Provoz Lokremise zajišťuje nadace a program tvoří tyto subjekty: tři hlavní nájemci, skupina zvýhodněních partnerů, poskytujících kulturní a vzdělávací sluţby a programy, a skupina dalších – komerčních nájemců. Finanční příspěvky/pronájmy klíčových partnerů jsou natolik významné, ţe skutečně pokrývají provozní náklady objektu. • INSPIRACE pro Světovar Přes poměrně značnou odlišnost charakteru obou srovnávaných objektů je zde několik bodů, které si konvenují. Stejně jako jsou v Lokremise samostatně oddělené a obsluţné provozní jednotky (divadlo, kino, výstavní prostory, restaurace) jsou i pro 4x4 CF Světovar navrţeny 4 víceúčelové sály, které mohu být rovněţ provozovány a obsluhovány nezávisle. Ve 4x4 CF Světovar je rovněţ navrhována kavárna a co-working space, určený jako společné produkční zázemí uţivatelů. Ten je v Lokremise situován v jiném objektu. Nedostatečné skladové kapacity (potlačené na úkor maximálního vyuţití prostorů) mohou být ve Světovaru řešeny podobným „kontejnerovým“ způsobem. Dalším společným prvkem je moţnost provázání interiéru s exteriérem a moţnost pořádání exteriérových produkcí. Provozní model Lokremise je hluboko zakotven ve velkorysém švýcarském systému podpory kultury. Kultura je zde chápána jako veřejně prospěšná sluţba a její financování je investice do společnosti. (Tato zásadní inspirace by jistě prospěla celé oblasti české kultury). Z hlediska architektonického je řešení Lokremise inspirativní svým komplexním pojetím za zachování perfektních podmínek pro jednotlivé provozy. Přínosná je jistě existence víceúčelového prostoru, který není přímo věnován provozu některého z 9 http://www.ukep.eu/content/view/282/32/ MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


kulturních odvětví, ale kvasu, který vzniká mimoděk jiţ otevřením a zpřístupněním industriálního objektu a jeho zasvěcení kulturní funkci. • Inspirace pro ČR obecně Konverze objektů průmyslového dědictví je pro rozvoj moderní kulturní infrastruktury v ČR budoucností. V Plzeňském regionu můţeme zaznamenat rovnou tři případy revitalizace bývalých pivovarů. Prvním je pivovar v Domaţlicích, na jehoţ konverzi na muzeum, knihovnu a další kulturní funkce, byla vypsána v roce 2012 soutěţ. Dalšími jsou pivovar v Plasích, jehoţ rekonstrukci na Centrum stavitelského dědictví realizuje Národní technické muzeum v Praze 10 a momentálně "ostře sledovaný" pivovar Světovar v Plzni, pro jejíţ účely tato případová studie přednostně vzniká. Proces budování víceúčelových kulturních prostorů započal v ČR začátkem devadesátých let. Prvním počinem tohoto druhu bylo Divadlo ARCHA, které vzniklo generální rekonstrukcí původního Divadla E. F. Buriana v Praze. Převratná koncepce sálu nebyla v ČR do dnešní doby prakticky překonána. Ze stejné architektonické dílny vznikly ještě dva další, koncepčně podobné prostory – Bazilika v Českých Budějovicích (otevřena 2005) a UFFO v Trutnově (otevřeno 2010). Všechny výše jmenované prostory však nepatří do rodiny konvertovaných objektů. Přestoţe Česká republika kopíruje mezinárodní trend revitalizací pro kulturní a komunitní účely jen s velkým zpoţděním a spíše sporadicky, přeci jen i v této oblasti můţeme uvést několik zdařilých realizací. Příkladem moderního kulturního prostoru je Divadlo Ponec, které slouţí především tanci a svoji multifunkčnost dokládá vyuţíváním nejrůznějších inscenačních postupů moderního tance a nonverbálního divadla. Vzniklo konverzí prvorepublikového kina na pomezí Ţiţkova a Karlína v Praze. Mezi dalšími jsou Divadlo 29 (Pardubice), LaFabrika (Praha), Sladovna (Písek). Revitalizace industriálních objektů v České republice jiţ jistou tradici má – od devadesátých let se objevují projekty, které vyuţívají potenciál průmyslového dědictví s větším či menším úspěchem. Aţ na čestnou výjimku areálu Vítkovických ţelezáren jde však vesměs o menší projekty. Také platí, ţe investorem je většinou soukromý subjekt. Nových funkčních vyuţití je celá škála – kulturní a společenské vyuţití má velmi často nevýhodu nekomerčního záměru – je třeba najít velmi silnou motivaci a schopnost proklestit se bludištěm grantových příleţitostí (Pivovar Lobeč), nebo občanskými a neziskovými aktivitami poukázat na potenciál nevyuţitého objektu a moţnost jeho dalšího vyuţití (Trafačka, Meetfactory). V České Republice prozatím neexistuje státní správou či městskou samosprávou definovaný projekt revitalizace průmyslového dědictví na kulturní stánek či kulturní centrum. Projekt DOV, kde kultura hraje významnou úlohu, je dobrým příkladem spolupráce města a 10 http://www.ntm.cz/csd MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová

10/2013


soukromého investora, avšak město samotné by zde bez privátních investic těţko zvrátilo osud významné industriální památky. Velmi zajímavé iniciativy vznikali v roce 2013 také v Pardubicích ve vztahu k Automatickým mlýnům bratří Winternitzů, které jistě disponují potenciálem pro obohacení městského ţivota Pardubic a zaslouţí si, aby město mělo přímou kontrolu nad jejich příštím osudem. Avšak investiční tlaky a nezkušenost městských správ v České republice s podobnými projekty velmi znesnadňují podobné záměry. Projekt kulturní fabriky Světovar je tedy velmi odváţnou vlaštovkou. Úspěšné dokončení projektu a jeho provoz můţe být precedentem pro další objekty a areály v České republice, která je na industriální dědictví velmi bohatá. Na švýcarských – i jiných – zahraničních příkladech můţeme vidět, ţe takovou vizi je moţné uskutečnit. Ţe státní a městská správa můţe být schopna zrealizovat a provozovat kulturní centra – dokonce s jistým komerčním úspěchem – a především, ţe právě kulturní vyuţití je pro mnohé původně průmyslové opuštěné objekty ideální – právě kultura dobře reaguje na kouzlo industriální estetiky. Ačkoli příklad Lokremise není zrovna dokladem tohoto tvrzení, alternativní kultura je schopna spokojit se s velmi skromnými rekonstrukcemi. Nová veřejná funkce umoţní další legitimní existenci nepouţívaných industriálních staveb ve změněné struktuře města i společnosti.


10/2013

Komplexní analýza švýcarského systémového projektu Lokremise St. Gallen

Recommend Documents