OPONENTURA KOMPLEXNÍ ANALÝZY ŠVÝCARSKÉHO SYSTÉMOVÉHO PROJEKTU LOKREMISE ST. GALLEN
ZPRACOVÁNO V RÁMCI SUB-PROJEKTU, PODPOŘENÉHO Z PROGRAMU ŠVÝCARSKO-ČESKÉ SPOLUPRÁCE
ING.ARCH.DANIELA ŠIMKOVÁ
OBSAH ÚVOD GRAF – TYPOLOGICKÉHO ROZDĚLENÍ PRŮMYSLOÝCH STAVEB PŘÍKLADY KONVERZÍ PRŮMYSLOVÝCH OBJEKTŮKULTURNÍHO ZAMĚŘENÍ o PŘÍKLADY KONVERZÍ ZAHRANIČNÍCH PRŮMYSLOVÝCH OBJEKTŮ
Genk C-mine Landschaftpark Matadero Madrid Les Machines de l´ille de Nantes Schiffbau – Puls 5 - Technopark Zürich Rotefabrik Zürich Roundhouse London Pettite LU Nantes Pompeia Gridbakken pits o PŘÍKLADY KONVERZÍ JINÝCH PRŮMYSLOVÝCH OBJEKTŮ NA ÚZEMÍ ČR
MeetFactory La Fabrika Plynojem ve Vítkovicích Winternitzovy mlýny Světovar v Plzni
STANOVENÍ OBECNÝCH ZÁSAD PŘI KONVERZI PRŮMYSLOVÝCH AREÁLŮ o ARCHITEKTONICKO - PROVOZNÍ ZÁSADY o FINANCOVÁNÍ o FONDY NA PODPORU ROZVOJE KULTURY o NOVÝ TYP KULTURNÍ ORGANIZACE
o LOKREMISE – ZHODNOCENÍ o Řešitelka oponentury: Ing.arch. Daniela Šimková ÚVOD Analýza švýcarského multifunkční areálu Lokremise v St.Gallen umožňuje vytvořit si představu o možnostech, jež skýtají opuštěné průmyslové stavby na poli kultury. Škála nového využití těchto objektů je v širším měřítku rozmanitá. Závisí však na mnoha faktorech. Komplexním zhodnocením všech těchto faktorů ve vzájemné provázanosti, tak, jak bylo v analýze centra Lokremise provedeno, můžeme získat cenný podklad pro přípravu jiných projektů podobného zaměření. Právě tento účel byl hlavním podnětem tvorby analýzy, vzniklé v rámci sub-projektu, podpořeného z Programu švýcarsko-české spolupráce. Konkrétně šlo o přenos mezinárodní zkušenosti při vzniku projektu na regeneraci plzeňského pivovaru Světovar a tvorbě programu zde vznikajícího kulturního centra 4 x 4 Culture Factory. Této iniciativy se chopilo město Plzeň v rámci své kandidatury na Evropské kulturní město 2015 – nezávislým zástupcem města v této věci se stala o.p.s. Plzeň 2015. Tato práce – oponentura analýzy - si klade za cíl posunout ještě dále užitek, který lze z analýzy úspěšného švýcarského projektu vytvořit. Toho lze dosáhnout poučeným zobecněním vlivu faktorů, zmíněných v analýze objektu Lokremise. Zhodnocením a rozvedením jednotlivých konkrétních poznatků a komentářů, jakož i uvedením dalších příkladů rekonstruovaných průmyslových staveb s kulturní náplní – a jejich pozitiv i negativ, vede k rozšíření užitné hodnoty analýzy. Cílem této práce je tedy doplnění analýzy a dotvoření nástroje, zprostředkovávajícího mezinárodního přenos zkušenosti a osvědčené praxe v projektech kulturních konverzí průmyslových staveb. Začněme krátkým komentářem k jednotlivým faktorům, abychom upřesnili, jakým způsobem ovlivňuje urbanistická pozice a rozloha areálu, typologie původních budov či jejich architektonická kvalita, volba nového provozu či způsob managementu kvalitu a úspěch realizovaných projektů. Základním parametrem při konverzi průmyslových objektů je jejich rozloha. Může se jednat jak o ojedinělou stavbu, tak o rozsáhlý areál s kompozicí různorodých objemů, jenž vyžaduje i urbanistické řešení exteriérových meziprostorů. Toto řešení bývá vzhledem k funkcím, jež různé průmyslové provozy doprovázejí, častější. Z architektonického pohledu jsou objekty a areály zajímavé technickým odkazem, jenž nesou v podobě konstrukčních řešení nosných systémů, tvarově specifických objemů, jakož i pozůstatků technologií na ně navazujících. To vše dotváří jedinečný charakter, který při vhodném začlenění
do nové funkce a respektování historicko – architektonického odkazu, nabízí originální řešení libovolné náplně. Z typologického hlediska pak rozlišujeme objekty jednoúčelové a víceúčelové. Víceúčelové objekty, jak už název napovídá, nabízejí větší variabilitu při využití. Jedná se o budovy halové a etážové. Mají obdélný univerzálně využitelný půdorys, jenž se liší pouze dimenzemi odvíjejícími se od kapacitních potřeb a materiálového řešení. Každý z těchto konstrukčních typů však nabízí zcela jiné kvality. Etážové objekty o třech a více podlažích se vertikální artikulací přibližují lidskému měřítku. Také rozteč sloupů nosného systému v podstatě odpovídá soudobým požadavkům na administrativní prostory, čemuž odpovídá i šířka traktu umožňující kvalitní oslunění interiéru. Oproti tomu halové stavby tvoří otevřený prostor, jehož limitujícím faktorem bývají spíše fyzikální vlastnosti konstrukcí. Specifikem jsou pro ně zcela odlišné podmínky oslunění. Rozměrné půdorysné řešení je většinou obtížně osvětlitelné bočními otvory, proto bývají doplněny, či nahrazeny nepřímým osvětlením střešními okny a světlíky. Samostatnou kategorií jsou pak objekty jednoúčelové. Ty bývají tvarově a hmotově natolik specifické, že nová náplň se do nich vkládá obtížně a vyžaduje zcela jedinečný přístup ke každé stavbě. Na druhou stranu při jejich konverzích bývají odkrývány zajímavé a nenadálé souvislosti, které často dodávají konverzím na atraktivitě.
GRAF – TYPOLOGICKÉHO ROZDĚLENÍ PRŮMYSLOÝCH STAVEB
Pozn. : Dopravní stavby tvoří samostatnou kategorii budov. Pro svou úzkou provázanost a technicistní výraz jsou však z hlediska konverzí zařazovány také mezi průmyslové objekty. V případě komplexu staveb Lokremise se jedná o středně velký areál složený z centrálního objektu železničního depa, na nějž navazuji další drobnější stavby. Také zde bylo třeba řešit exteriérové návaznosti jednotlivých objektů. Hlavní přístupová cesta vede z poměrně sevřeného prostoru, jenž neodpovídá potřebám nástupní rozptylové plochy pro veřejné objekty. Stavba je zapuštěna pod úrovní nově vzniklé uliční čáry a vede k ní ocelové schodiště. Zcela jiný dojem stavba nabízí ze strany kolejového vedení. Charakteristický kruhový půdorys se v zadní části otevírá do centrálního čestného dvora, kde je vytvořen multifunkční prostor. Ten nabízí uplatnění pro exteriérové restaurační posezení, letní kino a další kulturní akce. Kruhový charakter prostranství, stejně jako jeho částečná uzavřenost a použité materiály (dřevo doplněné rudými plastovými židlemi a deštníky) potrhují intimitu a hřejivé působení.
PŘÍKL ADY KONVERZÍ PRŮMYSLOVÝCH OBJEKTŮ KULTURNÍHO ZAMĚŘENÍ Příklady uvedené v této částí práce byly vybrány tak, aby pokryly co nejširší škálu faktorů, jež byly hodnoceny v analýze. Jejich urbanistická pozice, typologie, rozloha, způsob provozu – jejich příběhy – jsou velice rozmanité. Řazeny jsou od projektů velkých měřítek po drobnější stavby. Geograficky jde převážně o projekty evropské – jedinou výjimkou je nadčasový projekt ze Sao Paola v Brazilii. Zahrnuty jsou pochopitelně také příklady české.
PŘÍKL ADY KONVERZÍ ZAHRANIČNÍCH PRŮMYSLOVÝCH OBJEKTŮ
Genk C-mine Náměstí C-M!ne nacházející se na místě bývalého uhelného dolu se stalo novým kulturním centrem belgického města Genk. Má sloužit ke kulturním, kreativně tvůrčím a rekreačním účelům. Většina budov, jež náměstí lemují, jsou bývalé důlní stavby. Po rozsáhlé rekonstrukci byly konvertovány a v současnosti slouží ke kulturním účelům. Nalezneme zde divadlo, kino, restaurace a akademii designu města Genk. Náměstí reaguje na okolní stavby a vytváří prostor pro všechny typy představení. Tento úchvatný otevřený prostor má hostit širokou škálu událostí a aktivit a posílit tak svou pozici jako kulturního centra města. Pro dosažení maximální variability místa, bylo náměstí řešeno jako jedna rovná bezbariérová plocha. Originalita místa není podmíněna probíhajícími aktivitami, neboť samo o sobě působí nevšedně. Náměstí je vydlážděno černými břidlicovými deskami různé velikosti a uspořádání. Břidlice má odkazovat na těžební minulost místa. K vydláždění byl použit odpadní materiál z časů
těžby. V dlažbě je instalováno zemní osvětlení, dále plochy pro vodní prvky a tvorbu mlhy nad povrchem a přenosný sedací nábytek. Značná pozornost je věnována nočnímu nasvětlení okolních budov a zejména bývalým hřídelím těžebních věží. Tyto věže tyčící se na centrálním prostranství navazují na bývalé hornické chodby pod věžemi. Belgické studio Nu architectuuratelier zde vytvořilo atraktivní pěší trasu vedoucí z podzemí malé věže, zakončenou na vrcholu vyšší věže fascinující vyhlídkou. Tento projekt je grandiózní nejen svými dimenzemi, ale také velkorysým architektonickourbanistickým pojetím. Hlavní dominantou a lákadlem je prostranství pod širým nebem, jehož centru dominují dvě bývalé těžební věže. Ty slouží kromě vyhlídkového bodu také jako poutače a technická podpora. Nejen jejich konstrukce, ale také použitá břidlicová dlažba
foto : zdroj internet
Landschaftpark Landschaftspark je veřejný park nacházející se v Duisburgu v Německu. Byl navržen v roce 1991 studiem Latz + Partner. Architekt podporoval názor, že je lepší pokusit se odkazu industriální minulosti spíše porozumět, než ho ničit. V minulosti zde byl umístěn závod na zpracování uhlí a oceli, jenž byl opuštěn v roce 1985 a zanechal areálu specifickou patinu. Latzův návrh zvítězil, jelikož architekt pochopil význam místa a snažil se zachovat co nejvíce ze stávajících struktur. Půdu zamořenou dřívějším provozem ponechal na místě, aby byla sanována pomocí fytoremediace. Nejtoxičtější zeminu nechal uložit do stávajících zásobníků. Kanalizační stoku proměnil v čisticí systém. Design rostlinného porostu závisel na místních podmínkách. Areál byl rozdělen podle stávajících silnic a kolejnic. Tato základní struktura pak byla proplétána sítí chodníků a vodních cest umístěných v návaznosti na staré silnice a kanalizace. Každý objekt si zachoval svůj původní charakter, ale zároveň tvořil dialog s místem, které ho obklopovalo. Pro mnoho původních konstrukcí našel Latz nové využití a zdůraznil specifické programové elementy – např. betonové
bunkry poskytly prostor pro sérii intimních zahrad, staré plynové nádrže se staly potápěčskými bazény, betonové stěny jsou užívány horolezci a centrální prostranství bývalé ocelárny bylo přeměněno na náměstí.
Foto: Kristýna Stará
Matadero Madrid Dřívější jatka v madridské čtvrti Arganzuela byla přeměněná na umělecké centrum. Areál je velmi rozlehlý, program konverze je bohatý a neustále se mění. Množství uměleckých disciplín, které se tu setkávají, a možnosti, které široká paleta kulturních náplní poskytuje, sledují koncept "laboratoře kultury". Jednotlivé haly jsou většinou pojmenovány pouze číslem (př. Nave 8B) a jsou věnovány různým uměleckým disciplínám – najdeme tu např. pavilony Nave de musica, Nave del espanol, Cineteca, Intermediae, Central de Diseno a Casa del Lector. Původní areál jatek byl vystavěn na začátku 20. století podle projektu architekta Luise Bellida jako funkční a racionálně komponovaný komplex halových pavilonů. Architektura samotných budov užívá výrazy historismu – španělského stylu Neo-Mudéjar. Jatka víceméně plnila svůj účel do roku 1996, během let se však jejich využití poněkud měnilo. Např. poskytla jatka přístřeší také vojenskému velitelství či Španělskému národnímu baletnímu souboru. Na sklonku 20. století pak
Město Madrid rozhodlo rehabilitovat tento komplex a vytvořit "laboratoř současného umění". Tímto programem chtěl Madrid doplnit širokou nabídku muzeí a posílit kulturní význam města. Kulturní odbor madridské městské rady sestavil speciální tým, který ve spolupráci s dalšími soukromými i státními organizacemi uvedl projekt v realizaci (od roku 2003). Pro posílení dojmu "tavícího kotle kultury a inovace" byla většina architektonických zásahů do původních budov provedena s pomocí nových, flexibilních, odstranitelných prvků. Úpravy hojně využívají "industriální materiály" a směřují k minimální intervenci do stávající hmoty staveb. Nave 8B - program přestavby tohoto pavilonu zahrnuje prostor pro pořádání akcí, administrativní a skladovací prostory. V reakci na přehnané požadavky na materiál a práci při konverzích některých jiných objektů jatek byl způsob přeměny této budovy specifikován jinak – cílem se stalo zlepšit akustické a tepelné charakteristiky objektu a jeho stabilitu za použití minima prostředků. Tak, aby v interiéru vznikly prostory volně a komfortně použitelné jako kulturní centrum. Symbolem tohoto přístupu budiž recyklace poškozených střešních tašek, které byly po odstranění ze střechy znovu použity v interiéru jako příčky. Nave 17 - pavilon s číslem 17 je dnes veřejným centrem pro industriální, produktový, grafický i prostorový design. Byl renovován podle projektu architekta José Antonio Roldána a v souladu s filozofií konverze celých jatek byly zásahy omezeny na nutné minimum a užitný charakter stavby byl zachován. Chod centra svěřila madridská radnice organizaci DIMAD, asociaci madridských designérů, kteří tak dostali šanci sami spravovat prezentaci své profese na veřejnosti. Casa del Lector - projekt čtenářského domu je součástí komplexu Matadero Madrid – jatek města Madridu přestavěných na kulturní centrum. Novou náplní čtyř pavilonů 13, 14, 17b, 17c se stal rozlehlý Čtenářský dům – Casa del Lector. Program domu obsahuje rozsáhlou knihovnu a různé výukové a přednáškové místnosti. Jeho výstavba byla dokončena v roce 2011. Autory návrhu byli mladí španělští architekti z Ensamble studia, kteří se stali vítězi architektonické soutěže z roku 2006. Jedním z hlavních znaků projektu je použití masivních betonových nosníků sloužících k propojení jednotlivých pavilonů. Soutěž byla vypsána městem Madrid a Sánchez-Ruipérez Foundation, která tento projekt podporuje.
foto… zdroj internet
Les Machines de l´ille de Nantes Někdejší průmyslové zázemí přístavního města Nantes se nachází na říčním ostrově "Ile de Nantes", především na jeho západním břehu. V 80. letech 20. století byly započat projekt pro využití potenciálu tohoto ladem ležícího bývalého průmyslového území ("friches"). Ile de Nantes je situován proti centru města Nantes, které se rozkládá nad opačným břehem řeky Loiry a je tedy skvělým rozvojovým územím města. Dnes je nábřežní část ostrova z velké části zastavěna (např. novostavby: fakulta architektury ENSAN, budova soudu od Jeana Nouvella, mnoho soudobých obytných budov). V západní části ostrova, při mostu Anny Bretaňské nalezneme krajinářsky regenerované nábřeží a několik konverzí, jejichž vznik iniciovala skupina nantských umělců. Poblíž je také několik bunkrů z druhé světové války - ani jim se přestavba nevyhýbá. Jako pilotní projekt regenerované průmyslového brownfieldu Ile de Nantes působí konverze bývalých hal pro výrobu lodních kotlů "Les Nefs" na umělecké dílny s galerií "Les Machines de Nantes" (Mašiny z Nantes), lokalizovaná v západní části ostrova. Tento umělecký projekt vyhrál soutěž na nové využití hal, zadanou městem v roce 2003. Skupina divadelníků působících v Nantes - "Le Royal de Luxe" - byla v té době již známa svými představeními s obrovskými chodícími obry, či zvířaty, sestrojenými ze starých "mašin" a strojů. Autor projektu François Delaroziere navrhl pro nevyužité haly umístění dílen "Ateliers de Machines", vyrábějící
fantastické potvory, které oživují tento kout města. Dnes se kolem dílen prochází slon v nadživotní velikosti, je tu dvoupatrový kolotoč "Mořský svět", na jiném místě na ostrově bude vybudován obrovský strom, vše jsou pokud možno mechanické, živé stroje. Téma jako stvořené pro město, kde se narodil Jules Verne. Předvídavost a správný odhad městské správy se potvrdily – projekt "Les Machines de l´Ile" se stal hlavním tahákem na turisty současného Nantes a právě díky němu je ostrov živým městským centrem. Ateliery „Les Machines“ jsou pouze jednou z mnoha konverzí, které v následujících letech na ostrově vznikly.
Schiffbau – Puls 5 - Technopark Zürich Schiffbau se nachází v dříve průmyslová oblast v západním Zűrichu . Ta byla postupně přestavována za současného začleňování původních staveb. Mimo jiné zde v návaznosti na technickou univerzitu (Eidgenossische Technische Hochschule Zűrich) vznikl v roce 1993 Technopark financovaný ze soukromých zdrojů. Sídlí zde více než 250 firem, výzkumných a vzdělávacích institucí, poskytovatelů služeb, bytů, restaurací atp. V roce 2000 bylo také do provozu uvedeno sousední kulturní centrum Schiffbau. Přestavba probíhala v letech 1996 až 2000 podle architektů Orter & Orter. Tento poměrně rozlehlý komplex tvoří objekty bývalé továrny na výrobu lodí. Původní budovy byly zrekonstruovány a doplněny novými. Schiffbau je především divadelním prostorem. Obsahuje tři sály, z nichž největší hala (Halle) má kapacitu 400-
600 míst. Dále je zde vyčleněn prostor (Box) pro 200 sedadel a nejmenší sál s kapacitou 70 míst (Matchbox). Christoph Marthaler otevřel budovu v září roku 2000 pod názvem Hotel Angst. Své útočiště zde nalezli jak různé testovací platformy, tak dílny a kanceláře, dále pak restaurace, bar v prosklené věži a jazz klub. Prostory jsou také pronajímány pro různé akce a události, jako je například každoroční festival Schiffbau – Fest. 1.1. 2011 byl založen Schiffbau Immobilien AG, jenž spadá ze dvou třetin pod město a z jedné třetiny je pak řízen Schauspielhausem Zűrich AG (největší divadelní spolek v Zűrichu), jenž zaručí, že divadelní produkce zde bude probíhat i nadále. Jádrem celé průmyslové čtvrti je Puls 5. Jedná se o multifunkční centrum založené na bývalé slévárenské hale o maximální velikosti 1540m2. Budova byla postavena v roce 1893. Do dnešní podoby byla přestavěna v roce 2004 architektonickou kanceláří Kyncl Gasche Partner Architekten z Zűrichu. Krajinářské úpravy zaštítila firma Hager Partner AG. Investorem byl SGI Promotion AG, Winterthur. Hala slouží jako pronajímatelný multifunkční sál, kde je možné kromě divadelních představení, módních přehlídek, či hudebních produkcí poskytnout zázemí také výstavám, či veletrhům. Navazují na ni prostory fitness centra, kaváren, restaurací, obchodů aj. Původní konstrukce včetně jeřábových drah jsou zachovány, takže prostor vzbuzuje dojem autenticity. Mezi budovami Schiffbau, Puls 5 a Technoparkem se nachází rozlehlé čtvercové prostranství Turbinenplatz, kde rovněž nalezneme zbytky původního provozu v podobě zachovaných částí kolejí, které jsou nenápadně zakomponovány do nového povrchu. Také tento prostor je hojně využíván. V běžném provozu poskytuje zaměstnancům okolních kanceláří místo pro odpočinek.
Schiffbau
Puls 5, Turbinenplatz
Rotefabrik Zürich Rote Fabrik (v překladu Čevená továrna) je bývalá továrna v Zürichu-Wollishofen, nyní využívaná coby kulturní prostor a koncertní sál. Název místa vychází z červených cihel, jimiž je budova obložena. Objekt byl postaven v roce 1892 podle návrhu architekta Carla Arnolda Séquin-Bronnera pro společnost Seidenfirm Henneberg. V roce 1899 společnost převzala firma Stünzi Shöne Seidenweberein sídlící v Horgenu, následně v roce 1940 firma ITT Corporation. V roce 1972 získalo pozemek město, jenž mělo v úmyslu budovu zbourat kvůli plánovanému rozšíření ulice Seestrasse. V roce 1974 pak strana Social Democratic Party of Switzerland avrhla, aby byl objekt opraven a přeměněn na kulturní centrum. V roce 1977 bylo rozhodnuto, že budova zůstane zachována a prostory v ní využívány jako ateliery pro umělce a pro další kulturní aktivity. Jako kulturní centrum byla Rote Fabrik otevřena v roce 1980. Centrum bylo zaměřeno na hudební a divadelní produkce. Svůj debut si zde odbylo několik nezávislých divadelních společností, jež se postupem času propracovaly do popředí zájmu. Referendum v roce 1987 umožnilo, že prostor bude využíván jako alternativní kulturní centrum a že bude dotován. Začátkem devadesátých let se oblast dále významně rozvíjela, čímž rostl také zájem a popularita Rote Fabrik a státní podpora tak stoupala. V roce 2002 dosáhly dotace 2.3 milionu švýcarských franků. S těmito penězi bylo možné organizovat více než 300 kulturních událostí ročně. Od roku 2008 je areál rozšířen o Dock18, což je prostor vyčleněný novým médiím.
Roundhouse London Původní lokomotivní depo1, jenž je chráněno druhým stupněm památkové ochrany (Grade II obzvláště důležité budovy více než zvláštního zájmu) najdeme v Chalk Farm v Londýně. V roce 2010 byl prohlášen národní kulturní památkou a je považována za významnou drážní architekturu poloviny 19. Století. Původní objekt byl postaven v roce 1847 jako kruhová stavba obsahující železniční točnu. Průměr budovy je 48 metrů a je postaven ze žlutých cihel. Je zajímavý svým netradičním kruhovým tvarem a kónickou střechou krytou břidlicí. Centrální odvod kouře je nyní zasklen a celá střecha spočívá na dvaceti čtyřech litinových sloupech rozmístěných okolo bývalé točny. V interiéru zůstaly zachovány původní podlahy s částmi kolejového vedení a točny. Pro drážní účely byl využíván jednu dekádu a poté několik let jako skladiště. Těsně před druhou světovou válkou byla budova opuštěna. O dvacet pět let později (1964) byl objekt znovu otevřen díky dramatikovi Arnoldu Weskerovi, který zde založil Centre 42 Theatre Company a stavba začala sloužit jako stálá divadelní scéna s kinem, uměleckou galerií, dílnami, kancelářemi pro místní organizaci, knihovnu, klub pro mladé a restauraci s tanečním sálem.Náklady se pohybovali mezi 300 a 600 tisíci librami a byly financovány významnými herci, autory, hudebníky a dalšími. Greater London Council převzala kontrolu nad objektem. V roce 1966 v prostoru vystoupili Soft Machine a Pink Floyd a odstartovali tak zcela novou éru. Na prknech tehdejší scény vystoupili i The Rolling Stones, David Bowie, Jimi Hendrix, Led Zeppelin, The Doors a mnoho dalších. Jak stoupalo povědomí o Roundhousu, postupně se vyvíjela i nová programová skladba. V roce 1983 postoupil Greater London Council objekt Camden London Borough Councilu. V té době však Centru 42 došly prostředky a prostor osiřel. Nevyužitý zůstal až do roku 1996, kdy jej odkoupil místní podnikatel a interpretační umění se tak do těchto míst vrátilo. V roce 2004 byl prostor opět uzavřen, aby byl po mnoha milionové přestavbě v roce 2006 otevřen brodwayským představením Fuerzabruta. Od té doby Roundouse hostil mnoho známých osobností (např. Bob Dylan) a konala se zde řada význačných festivalů a slavnostních předání cen. Přestavbu zaštítila architektonická kancelář John McAslan & Partners ve spolupráci se stavební firmou Buro Happold. Renovace z roku 2006 proběhla se zřetelem k památkové ochraně stavby a financována byla English Heritage a z grantů Heritage Lottery Fund a Arts Council England. Zahrnovala sedmivrstevnou zvukovou izolaci střechy, obnovu střešních světlíků a prosklenou přístavbu nového křídla, které se vine kolem severní stěny objektu a zastřešuje kanceláře, kavárnu a uměleckou galerii ve foyeru. Od roku 1996 renovace stáli 27 milionů liber (43 mil do roku 2013).
1
Depa jsou specifickou skupinou průmyslových / dopravních staveb. Se svým výrazným půdorysem se řadí mezi budovy jednoúčelové. Součastně je však otevřenost a kompaktnost průběžného prostoru posunuje do kategorie hal.
V roce 2010 Roundhouse Studios také založili vlastní nahrávací společnost Roundouse Records
foto: zdroj internet
Pettite LU Nantes V 18. a 19. století město Nantes bohatlo díky obchodu s otroky a následnému zpracování surovin přivežených z kolonií. Potřeba trvanlivého chleba pro námořníky a také dovoz třtinového cukru daly vzniknout výrobě sušenek. Nejproslulejší továrnou na sušenky v Nantes byla výrobna rodin Lefevre a Utile - dodnes známá jako LU. V době vrcholného rozmachu - na konci 19. století nechal Louis Lefevre postavit blízko nádraží novou továrnu, která v roce 1909 získala konečnou podobu - dvou věží, postavených ve stylu art deco. Věže na dvou stranách mostu (Pont de la Rotonde) se od města jevíly jako brána do nově se rozvíjející čtvrti Ile de la Madeleine. V roce 1943, během válečného bombardování, byly věže poničeny. V následujících letech byla jedna z nich odstraněna úplně - také s velkou částí pravé poloviny továrny, druhá v roce 1972 přišla o svou kopuli. V 90. letech bylo rozhodnuto o zachování levé části továrny a obnově věže. Na popud městské správy Nantes je tedy u příležitosti konání Světového poháru ve fotbale zbylá věž v roce 1998 restaurována podle dobových plánů - pod dohledem architekta Jean-Marie Lépinay. Dnes je věž v rámci Lieu Unique přístupná a poskytuje výhled na město pomocí "Gyrorama" - přístroje inspirovaného poetikou Julese Vernea (místního rodáka). Oprava továrny vyústila v roce 2000 v otevření kulturního centra LU - Le Lieu Unique, které zastřešuje divadlo, výstavní sál, multifunkční prostory, klub, bar a restaurant. Během následujících let si toto "Jedinečné místo" vydobylo nezastupitelnou pozici v městském a kulturním životě Nantes. Le lieu Unique je navíc situováno v bezprostřední blízkosti historického centra - na dohled od Chateu de Ducs (zámku bretaňských vévodů). Genius loci je podpořen také díky kanálu St. Felix, který vede přímo pod továrnou a je lemován mohutnými stromy - budova má pro svůj účel velmi vhodný velkorysý parter, letní sezení baru a restaurace se odehrává na nábřeží.
Pompeia Bývalý potravinářský tovární komplex v brazilské megapoli São Paulu byl přeměněn na multifunkční volnočasový areál již na konci 70. let. Mezi lety 1977 a 1982 byl realizován projekt v Brazilii velmi úspěšného studia Lina Bo Bardi, které se zrodilo ze spolupráce italských architektů Liny Bo a P.M. Bardiho. Ke vzniku návrhu architekty inspiroval život, který se spontánně v odstavené továrně objevil – obyvatelé přilehlých čtvrtí sem chodily s dětmi „na hřiště“ a šlo tedy o to, již přítomnou energii zachytit. Nenásilně přeměnit „náhodný“ pohyb lidí po areálu, který byl cílem víkendových vycházek pro svou formální výjimečnost a poskytnout jim náplň, která jej pozvedne na dlouhotrvající lákadlo města. Dnes zde sídlí nezisková organizace SESC, která poskytuje kulturní a vzdělávací aktivity po celé Brazilii. Původně byla založena v roce 1946 proto, aby dělníkům a jejich rodinám pomohla dosahnout plnohodnotného životního stylu a dodnes je hlavní snahou této organizace obohacení každodenního života v různých koutech rozmanité země. Její přítomnost v Sao Paolské továrně Pompéia je tedy velmi příhodná. Rozlehlý komplex SECS Pompéia se velmi úspěšně implementoval do života velkoměsta a je dnes jeho zcela samozřejmou součástí. Jsou zde divadla, dílny, knihovna, multifunkční sály, tělocvičny, bazén, bary, restauranty.. Struktura továrny, složená z různých přístřešků a hal, byla v zásadě zachována, včetně hlavní „ulice“ mezi nízkými budovami, kterou se vine „potok“, odrážejíc a násobíc své okolí ve vodní hladině. Krajinářské řešení veřejných prostor je obohaceno různými pochozími povrchy – dřevěnými mostky, betonovými chodníky. Hlavním katalyzátorem všech činností se však staly dva nové betonové objemy věží, spojených proplétajícími se lávkami – v roce 1977 byl beton „zářícím“ materiálem moderní architektury v Brazilii a jeho přítomnost v továrním komplexu byla tedy pro architekty logickým řešením. Areál doplnili o monumentální objemy, které se staly symbolem celého komplexu. Tyto věže navíc vznikly v souladu s průmyslovou estetikou – jako by se jednalo o dvě sila, která byla pouze náhodně proděravěna a zapracována do existující struktury. Konverze bývalé továrny Fábrica de Tambóres Pompéia byla velmi důležitým příspěvkem do dobové diskuze o architektuře a stala mezníkem v brazilském přístupu k revitalizaci existujícího stavebního fondu.
foto: Julia Risi
Gridbakken pits Belgický kolektiv designérů Rotor (Tristan Boniver, Renaud Haerlingen, Lionel Billiet, Maarten Gielen) rekonstruoval nevyužívané přístavní skladiště na štěrk, aby odhalil stopy průmyslové minulosti města Ghentu. Grindbakkenské sklady, jak se jim říká, byly dříve užívány pro přesun písku a štěrku mezi loděmi a kamiony. Díky novému programu byly vyčištěny a bíle vymalovány, aby tak nabídli prostor nejrůznějším aktivitám a výstavám. Tento multifunkční prostor lemovaný vodní hladinou je veřejně přístupný. Designéři vybrali a zdokumentovali 36 zajímavých míst v rámci parcely, které nebyly překryty bílou malbou. Chtěli tak zdůraznit prvky určující historii místa. V některých částech tak nalezneme barevné graffiti, zatímco jinde přímé důkazy působení času na vývoj místa. Tak například rozměrný rzí probarvený čtverec orámovaný okolní výmalbou ukazuje, že skladovací
jáma byla v době krize využita pro uložení železné rudy. Krátkodobá přítomnost této substance zanechala v některých částech skladů jasně červené zabarvení stěn. Další obraz rámovaný porostem z lišejníku je důkazem, že písek, či štěrk zde zůstal uskladněn po dlouhou dobu, neboť lišejníky rostoucí rychlostí 3mm za rok zde dosahují výšky až 5 cm. To nám dává tušit, že se jednalo o období v délce 15 let. Na jiném místě je ponechán dlouhý úzký pruh běžící podél zdi, jenž odhaluje spoj mezi dvěma vrstvami litého betonu. Objekt je koncipován spíše jako performance pod širým nebem a co se s ním bude dít dál, není zcela zřejmé.
foto: zdroj internet
PŘÍKL ADY KONVERZÍ JINÝCH PRŮMYSLOVÝCH OBJEKTŮ NA ÚZEMÍ ČR
MeetFactory Původně se jednalo o jednu z budov původního sklářského podniku Josefa Inwalda, Cís. král. výsostné privilegované sklárny a rafinerie na Zlíchově, založená roku 1878 na Smíchově. Kolem roku 1950 se budova stala železničním majetkem - v přízemí se nacházely dílny a patra sloužila kancelářím. MeetFactory, založená jako o. p. s. Davidem Černým v roce 2001, začala budovu využívat v roce 2005 a na podzim 2007 ubytovala prvního residenta. Úpravy budovy se omezily na to nejnutnější a stavba si dále uchovává svůj průmyslový charakter. Pro hudební představení využívá velký sál (600 m2) s kapacitou až 1200 lidí. Hudebně se pohybuje od velkých koncertů nezávislé světové i domácí scény přes taneční a undergroundově taneční párty po komornější setkání s přesahy do žánrů, jako jsou soudobá vážná hudba, jazz, experimentální hudba apod. Malý multifunkční sál (150 m2) je určen především pro divadelní představení a performance. Neposkytuje tvar kukátkového hlediště. Galerijní prostor hlavního „trojsálí“ (300 m2) si může dovolit hostit koncepčně vyzrálé a produkčně náročné výstavy. Významnou části prostoru MeetFactory zabírá rezidenční část (3500 m2), představující devět ateliérů, zkušebny, studia a depozit. Celková užitná plocha dosahuje 5100 m2. MeetFactory, o. p. s. byla r. 2001 založena Davidem Černým s posláním zapojit Prahu do mezinárodní spolupráce na současné umělecké scéně v Evropě a ve světě. Programová náplň se soustřeďuje na umělce, kterým nabízí podporu, zázemí a prezentaci výsledků jejich tvorby. Programová část je dělená na jednotlivé linie (hudba, divadlo/film, galerie a residence), jež vedou jednotliví dramaturgové a produkční. Ti se starají o naplňování programu, harmonogramy a chod prostorů. Celková koncepce je iniciována a schvalována správní radou. Doporučující a konzultační sbor je otevřená skupina 8–10 význačných umělců a kurátorů, složená z osobností jmenovaných zahraničními projektovými partnery a z autorit uměleckého světa spolupracujících přímo s MeetFactory. V pražském kontextu se jedná o mezioborovou instituci, spojující samostatné dramaturgické řady z oblasti výtvarného umění, divadla, hudby a dalších oborů se zázemím rezidenčního programu. Kvalita programu je podmínkou i zárukou funkční a dlouhodobé spolupráce se zahraničními subjekty. Výstavní program se dlouhodobě zaměřuje na konfrontaci českého a mezinárodního současného umění. Divadelní dramaturgie uvádí alternativní autorské, „režisérské” projekty spolupracujících českých a zahraničních tvůrců, vznikající přímo pro MeetFactory. Hudební dramaturgie otevírá nový program. Zhruba 300 veřejných prezentací ročně navštíví asi 30 000 lidí. Vytíženost ateliérů je téměř 100%. Projekt je financován výnosy z vlastní činnosti, grantem hl. m. Prahy, dotací MK ČR, partnerskými zahraničními kulturními institucemi, veřejnou sbírkou a sponzorskými dary. V roce 2008 dosáhly náklady výše 6 868 039 Kč a byly kryty z výnosů tvořených grantem HMP 2,5 mil Kč, dotací MKČR 500 000 Kč, vlastní vedlejší činností 1,5 mil Kč a sponzorskými dary.
La Fabrika Původně byl objekt postaven jako koželužna pro Samuela Brilla. V letech 1906–1907 stavitel František Šafařík pro slévárnu Karla Bendelmayera budovu zcela přestavěl. V roce 1920 ji převzala firma Pražská metalurgie. Slévárna fungovala až do konce osmdesátých let 20. století jako součást koncernu ČKD. V roce 1920 došlo k dalším přestavbám pro firmu Pražská metalurgie projektovanou l Jaroslavem Vorlíčkem. V 80. letech 20. století sem byla situována tlaková slévárna podniku ČKD. La Fabrika je nový multifunkční prostor, otevřený pro kulturní aktivity současných tvůrčích skupin ze všech uměleckých oborů. Otevřen byl v roce 2006 po náročné rekonstrukci industriálních prostor v Holešovicích. Pro veřejnost a umělce se nabízí zajímavý netradiční prostor s velmi dobrým technickým zázemím. La Fabrika disponuje hlavním multifunkčním sálem, kde se pořádají především divadelní představení, ale také časté hudební produkce pro větší počet diváků, případně ostatní akce, jako například slavnostní večírky a podobně. Podstatnou část programu tvoří hudební produkce. V La Fabrice je možné navštívit koncerty rockové hudby, jazzové večery, ale i produkce více méně alternativní. V neposlední řadě je zde možné shlédnout i koncert vážné hudby. Velký sál má maximální kapacitu 240 diváků, záleží na konkrétním rozvržení sedadel. Vzhledem k variabilitě hlediště je možné sál uspořádat různě (klasické kukátkové divadlo, aréna atd.). V žádném z uspořádání nebývají vstupenky na konkrétní místo, je tedy možné si vybrat kterékoli sedadlo v hledišti. Celý prostor je koncipován tak, aby dával možnosti k co nejrozmanitějšímu využití. Ve foyer je velký prostor pro divadelní bar, který rovněž provozuje majitel. Bar je otevřen pouze v souvislosti s produkcí, není tedy určen běžnému barovému provozu. Foyer také slouží k
pořádání menších koncertů nebo jiných hudebních produkcí. Další prostor je galerie, kde vystavují převážně současní mladí výtvarníci, velmi často studenti různých uměleckých škol. Majitelem objektu je fyzická osoba, která prostor provozuje. La Fabrika má 6 stálých zaměstnanců, řada dalších profesí je zajišťována operativně podle aktuálních potřeb. Jednotlivé soubory mají navíc svůj vlastní technický a organizační servis. Pro La Fabriku jsou zásadní zdrojem financí výnosy z pronájmů všech prostor. Ty se dále dělí na pronájmy uměleckým skupinám (tzv. nekomerční) za účelem jejich vlastní veřejné produkce a pronájmy vysloveně komerční (firemní akce, módní přehlídky a jiné). La Fabrika je schopná zajistit celkový servis, včetně technického zázemí s odbornou obsluhou, stejně tak poskytuje cateringové služby.
foto: zdroj internet
Plynojem ve Vítkovicích Dolní oblast Vítkovice, kde již několik let probíhá rozsáhlá regenerace, se stala největším českým regenerovaným průmyslovým územím. Vedle vysoké pece č. 1 a malého světa techniky v hale u6 je hlavním lákadlem multifunkční sál gong, vzniklý v bývalém plynojemu. Plynojem, postavený vítkovickými železárnami v roce 1924, dříve sloužil k jímání vysokopecního plynu a udržování tlaku v plynové síti. Z funkčního hlediska se jedná o tzv. Mokrý plynojem s proměnným objemem plynu stálého tlaku. Má pevnou spodní část v podobě válcové nádrže, do níž se zasouvá pohyblivý zvon ukončený vrchlíkem. Úniku plynu zabraňuje vodní těsnění. Plynojem plnil svůj účel až do konce druhé světové války – tehdy byl zasažen leteckou bombou, která však nevybuchla a zůstala na jeho dně v nánosech kalu až do roku 1970. Za dobu provozu byly provedeny dvě rozsáhlejší opravy a jedna generální oprava a objekt fungoval až do roku 1998, kdy byla výroba ve Vítkovicích ukončena. Plynojem byl podle návrhu architekta Josefa Pleskota v letech 2011-2012 přestavěn na centrum, které je možné využít jak pro vzdělávací, kulturní a společenské akce, tak i pro konferenční, kongresové účely a výstavnictví. Objekt disponuje multifunkční aulou, která pojme až 1500
diváků, kde se odehrávají koncerty vážné i populární hudby a rozličná představení. Malý sál má kapacitu 400 míst. V objektu dále nalezneme velkorysé vzdělávací, kongresové prostory a výstavní prostory. Galerie se nachází v přízemí stavby a slouží k vystavování nejrůznějších výstav. Její jedinečnost tkví hlavně v možnosti vystavovat velkorozměrové objekty. V plynojemu se konají také komentované prohlídky, během kterých mohou návštěvníci prozkoumat i jeho technické zázemí. Aby bylo možné do objemu bývalého plynojemu vložit všechny tyto nové funkce, musel být zapadlý zvon, který klesl ke dnu, vyzvednut celkem o 13 metrů. Před samotným zdvihem došlo k zesílení konstrukce zvonu a její úpravě pro nový účel. Úprava zahrnovala zejména novou konstrukci tamburu a přípravu konstrukce pro vytvoření velkoplošného proskleného otvoru. Ve druhé etapě byla střecha a stěna zvonu zateplena novým obvodovým pláštěm, pod který se umístily vzduchotechnické jednotky a další technologie. Opravila se také konstrukce nádrže, v jejíž stěně byl vytvořen velkoprostorový prosklený otvor. Uvnitř plynojemu byly nezávisle na samotné stavbě plynojemu postaveny ocelové a betonové konstrukce pro hlediště, jeviště, knihovnu a další provozní části budoucí multifunkční auly. Tato konverze je příkladem velkorysého záměru, kdy průmyslová stavba byla přeměněna na kulturní funkci nadregionálního významu. Velikosti záměru i vzniklé auly musí odpovídat také programová skladba a management tohoto centra.
foto: zdroj internet
Winternitzovy mlýny Pardubické Winternitzovy mlýny byly založeny bratry Egonem a Karlem Winternitzem na pozemku Mezi Mosty. Areál tvoří svébytný landmark Pardubic který může svým významem a polohou v městské struktuře konkurovat nedalekému zámku. Vnější výraz vtiskl objektu architekt Josef Gočár, zatímco projekt mlýnské budovy jako takové vypracovala firma Josefa Prokopa synové, která dodala i strojní zařízení. Výstavba proběhla v letech 1910 a 1911. V červnu 1919 mlýn vyhořel a jeho obnova mezi lety 1919 – 1926 byla opět zadána architektu Josefu Gočárovi a firmě Josefa Prokopa synové. Železobetonovou konstrukci sila navrhl inženýr Jindřich Pollert. Mlýnice byla navýšena o jedno podlaží a přibyla k ní hranolová nástavba vodárenské věže a nová hmota obilného sila. Závod bratří Winternitzů zanikl koncem třicátých let. Po válce byl podnik znárodněn. K dalším úpravám došlo až na počátku šedesátých let. Výroba po různých modernizacích pokračovala nepřerušeně i ve 21. století. Winternitzovy automatické mlýny se dnes nalézají v těsné blízkosti historického jádra Pardubic, a patří mezi typické ukázky industriálního areálu, který se postupem času z periferie dostal do městského jádra. Jeho poloha vzhledem k centru nedovoluje další využití průmyslem v souvislosti s plněním hygienických hlukových limitů, nehledě na dopravní zátěž, kterou mlýnská logistika vyvolává ve svém okolí. Proto bylo koncem roku 2011 rozhodnuto o definitivním konci výroby a prodeji V současnosti je „případ“ Mlýnů v českých vodách ojedinělým úkazem. Během roku 2012 vzniklo nejen v Pardubicích mnoho aktivit občanských i odborných, jejichž cílem bylo upozornit na
výjimečný potenciál objektu pro městský rozvoj a přimět městskou správu, aby se vážně zabývala jejich osudem. Z těchto aktivit zmiňme studentský workshop, pořádaný fakultou architektury a především akci pardubického občanského sdružení „Mlýny městu“, kterému se podařilo v červnu a poté znovu v září 2013 Automatické mlýny otevřít pro veřejnost a uspořádat zde improvizovaný kulturní festival. Divadlo, tanec, výstavy a workshopy, umístěné nenuceným způsobem do areálu mlýnů přitáhly mnoho návštěvníků a také pozornost odborné veřejnosti z celé republiky. Úspěch této akce dokázal mimo jiné, že průmyslová architektura je připravena poskytnout kultuře střechu nad hlavou i velmi spontánním způsobem. Pokud se v příštích měsících a letech podaří areálu vtisknout hodnotnou novou, pokud možno dokonce kulturní funkci, bude tato konverze přesným příkladem původně nízkonákladově využité průmyslové stavby, jež byla díky zájmu veřejnosti znovu probuzena k životu.
Světovar v Plzni Optimistický příběh spojení průmyslové architektury s novou kulturní funkcí se odehrává v Plzni. Tamější městská správa se chopila příležitosti a do kandidatury na Evropské hlavní město kultury 2015 zahrnula regeneraci pivovaru Světovar. Pivovarnictví jak známo jest typickou plzeňskou činností a pivovarů bylo na území města vystavěno nemálo. Příběh Světovaru se začal psát v roce 1908, kdy Živnostenská banka prosadila záměr vybudovat nový pivovar na Pražském předměstí. Pivovar byl po svém dokončení po stavební i technické stránce nejmodernějším závodem v Plzni. Stavba komplikované technologie byla realizována převážně ze železobetonu, závod fungoval na parní pohon. Vnitřní zařízení dodávala například pražská Kolbenka. Výroba byla zahájena v lednu 1913, následovalo několik poměrně úspěšných let. V roce 1932 proběhla fúze Gambrinu se Světovarem, odbyt však klesal a pivo pod značkou Světovar nakonec v rozpacích zaniklo ještě téhož roku. Po válce byla část areálu zabrána armádou, zbytek areálu byl upraven na výtopnu, která pod hlavičkou Plzeňské teplárenské a.s. fungovala až do druhé poloviny 90. let. Příběh konverze se začal psát nenápadně psát již pár let po přelomu milénia. V roce 2006 převedla armáda část areálu na město a ve Světovaru se čas od času děly z iniciativy různých plzeňských organizací nezávislé kulturní akce. V roce 2008 byly některé budovy prohlášeny kulturní památkou. Regenerace areálu a přestavba ústředního objektu na alternativní kulturní centrum se poté stala jedním z motivů kandidatury města na EHK 2015. Spletitý objekt ledáren,
stáčírny piv, spilky a ležáckých sklepů bude po přestavbě sloužit jako tvůrčí prostor pro přípravu a realizaci divadelních, výtvarných, hudebních a multimediálních projektů. Záměrem je vytvoření uměleckého prostoru, v němž se budou konat festivaly, výstavy, bude zkušebnou i otevřeným ateliérem pro tvůrce z domova i zahraničí. Kulturní funkce budou doplněny městským archivem, který skvěle využije prostory s komplikovaným přístupem světla. Funkční návaznosti nejlépe uvidíme na přiloženém schématu.
STANOVENÍ OBECNÝCH ZÁSAD PŘI KONVERZI PRŮMYSLOVÝCH AREÁLŮ
ARCHITEKTONICKO - PROVOZNÍ ZÁSADY Na základě výše uvedených příkladů je možné udělat si bližší představu o rozmanitosti kompozičního řešení původních staveb i o přístupu k jejich novému řešení. Vyplývá z nich také významný vliv, jež s sebou přináší jejich poloha v rámci urbánního celku. Jedná- li se o areál v odlehlejších částech města, hledání nové náplně bude náročnější. V takovém případě nelze mluvit o pouhém vyplnění chátrajícího objektu vhodnou funkcí, ale ve své podstatě také o formování zcela nového zájmového bodu. Ten má charakter městotvorného prvku, jenž přináší nový život do neutěšených periferních oblastí. Aby ke kýženému efektu došlo, musí mít nový program silnou základnu. Jeho význam musí svým charakterem přesahovat lokální měřítka a být schopen přitáhnout a obsáhnout návštěvníky v celoměstském, či dokonce krajském a nadnárodním významu. To je těžko myslitelné, plánujeme-li budovu přestavět například k administrativním účelům. V případě kulturních funkcí však tento problém odpadá, pročež jsou veškeré kulturní produkce, alternativní divadelní scénou počínaje, přes muzea, galerie a zábavními parky konče, vhodným řešením. Průmyslové stavby (zejména v okrajových čtvrtích) mají bezesporu výhodu také v tom, že k nim není přistupováno s takovou pietou, jako k jiným historickým stavbám. Pomineme-li otázku památkové ochrany, průmyslové stavby jsou vnímány jako užitkové objekty, jejichž původní „špinavá“ náplň je předurčuje k výraznějším konstrukčním zásahům a tím k větší interakci prostoru s návštěvníkem, což je v souladu se soudobými trendy. V případě moderních a alternativních uměleckých přístupů, je podobná patina vytvářející kontrapunkt ke klasickým uhlazeným scénám vítaným zpestřením a adekvátní kulisou, či dokonce inspirací. Atraktivitu stavby pak zvyšují konstrukční a technologické odkazy v podobě těžebních věží v důlních zařízeních, mlýnských skluzavek na pytle s moukou, či netradičně tvarované stropní klenby plynojemů a železničních dep. Pokud se projekt dobře začlení, zvýší tak atraktivitu oblasti a následně na sebe může „nabalovat“ nové stavby, čímž vytváří srdce nové městské čtvrti. Toto je i případ Lokremise, kde v průběhu několika let vznikla na základě rozvoje tohoto kulturního centra nejen administrativní zástavba, ale dokonce budova vysoké školy. Přestože poloha v těsné blízkosti železniční trati spolu s komplikovaným terénním napojením snižují lukrativnost pozemku, funkční kompozice provozu je dostatečně silná. Dalo by se také říci, že konvertované průmyslové objekty a areály naplňují novou společenskou poptávku vyvolanou novými potřebami publika. Multifunkční prostory jsou odrazem této poptávky. Jsou preferovány potřeby proměnlivosti a variability oproti monofunkčním kulturním prostorům, s jasně definovaným tvaroslovím. S jistou dávkou nadsázky můžeme říci, že multifunkční sály jsou budoucností kulturní infrastruktury. Nebývalý rozvoj uměleckých projektů, uskupení, kulturních operátorů a promotérů potřebuje odpovídající prostory i platformu pro spolupráci, sdílení s nejrůznějšími cílovými skupinami a
komunitami. Především ve městech vzniká nový životní styl preferující interakci, před pasivní účastí na umělecké či kulturní produkci. Stále častější téma zpracovávané při koncepcích rozvoje měst je péče o veřejné prostory. Do městských prostorů je třeba znovu vracet místa pro hru dětí, relaxaci, odpočinek, zážitek, setkávání. Všechna tato očekávání zrcadlí také multifunkční kulturní prostory. Mnohoznačnost a využitelnost pro nejrůznější kulturní ale i komerční produkce je nezbytná také pro moderní způsob financování provozu těchto center. Sdílení prostorů více uživateli přináší jak chytrý provozní model, tak základ vícezdrojového financování. Nevznikají kulturní organizace, ale kulturní organismy založené na diverzitě.
FINANCOVÁNÍ Model financování Lokremise je pevně zakotven ve velkorysém systému podpory kultury ve Švýcarsku. Ten na rozdíl od architektonického a provozního řešení není možné aplikovat pro potřeby Světovaru. Změna by se dotýkala celkového systému financování kultury a tento proces je v České republice na samém počátku (viz Optimalizace divadelní sítě v Praze). 2 Financování multifunkčních prostorů sdílených více subjekty je v České republice pro zřizovatele a investory zcela novým úkolem. Správné nastavení míry subvencí, ekonomické činnosti spojené s pronájmy prostorů a vlastní ekonomické aktivity uživatelů tvoří základ dobrého fungování. Tím, že se snímá nutnost financování provozu, programu i organizace z jedné organizace a rozprostírá se mezi mnoho subjektů, dochází k velkému zefektivnění provozu i maximálnímu využití prostorů. Vzniká alternativa k příspěvkovým organizacím, vytvářející prostor pro ekonomické aktivity a tím i udržitelnost. Město Plzeň s projektem kulturní továrny 4x4 Světovar bude tvořit precedens a příklad dobré praxe pro další projekty konverzí s převládající kulturní funkcí. Ekonomický a provozní projekt 4x4 CF Světovar by měl být nedílnou součástí projektové dokumentace. Nový model financování musí být postaven na více zdrojích:
příspěvky na provoz od jednotlivých uživatelů/nájemců poskytujících kulturní služby (zvýhodněné sazby)
příjmy za umělecké rezidence (v případě pronájmu)
pronájmy pro společenské, odborné i komerční akce (plesy, večírky, prezentace,
2 http://prazskadivadla2012.idu.cz/2013/03/navrh-systemove-optimalizace-prazske-divadelni-site-1verze/
konference, semináře, výstavy, promo akce atd.)
alikvot příjmů ze vstupného a kurzovného
poplatky za služby (prostor a služby ve sdíleném produkčním zázemí – coworking space. Kulturní Infocentrum, předprodej vstupenek)
příjmy z provozu barů, kavárny a restaurace
příjmy z reklamy
příspěvek na provoz z veřejných zdrojů (město, kraj, MKČR)
granty na konkrétní projekty a rezidenční pobyty
FONDY NA PODPORU ROZVOJE KULTURY
Program podpory obnovy kulturní památky (Dotační program Ministerstva kultury určený na zachování a obnovu nemovitých kulturních památek, které se nalézají mimo území památkových rezervací a zón, nejsou národními kulturními památkami a nejsou ve vlastnictví státu.)
Program záchrany architektonického dědictví (Dotační program Ministerstva kultury na podporu obnovy nejcennějších objektů našeho architektonického dědictví.)
Opomíjené památky (Program určený pro malé objekty, památky v soukromém nebo obecním vlastnictví, které mají malou šanci získat finanční prostředky na rekonstrukci od státu, památky se zvláštním regionálním významem. Vyhlašovatelem je Nadace občanského fóra.)
Místo, kde žijeme (Program je zaměřen na úpravu veřejných prostranství, jako parky, návsi, náměstí, dvory činžovních domů, opuštěné nepoužívané plochy nebo jiné veřejné plochy v obci, či městě. Grant lze použít i na obnovu památek, pokud se nachází ve veřejném prostranství v obci a jsou součástí většího řešeného celku. Zaštiťuje nadace VIA.)
Podpora regionů pro rok 2013 (Grantové řízení je zaměřeno na podporu vežejně prospěšných projektů. Poskytovatelem je ČEZ)
Institut pro památky a kulturu o.p.s.
(Tento institut je nezisková organizace, která poskytuje poradenství při financování projektů v oblasti památek a kultury. Nabízí spolupráci při organizování obnovy památek i při pořádání kulturních aktivit v průběhu celého roku. Výběr partnerů, či dodavatelů.)
NOVÝ TYP KULTURNÍ ORGANIZACE
Na základě zkoumání procesu, kterým vznikají centra podobná projektu Lokremise, je zřejmé, že se vynořuje nový typ kulturní organizace pro 21. století. Nikoliv náhodně tento typ organizací vzniká právě při osídlování původně průmyslových objektů koloniemi umělců, uměleckých žánrů a malých kreativních průmyslů. Je zřejmé, že jeden každý projekt je zcela unikátní kombinací místního potenciálu, energií a žánrů, potřeb místní komunity a schopnosti klíčových aktérů najít na míru situace ušité řešení. Přesto lze některé rysy zobecnit:
Všechny projekty jsou na průsečíku spolupráce mezi veřejnou správou, podnikatelským sektorem (malé kreativní průmysly nebo sponzoring) a neziskovými uměleckými a komunitními organizacemi.
Projekty mohou být iniciovány shora (veřejnou správou nebo podnikateli) či zdola (jedním subjektem či více subjekty). Tato skutečnost však pro vznik projektu není nijak klíčová, neboť se vždy jedná o proces hledání horizontální spolupráce, která vychází z místně definovaných potřeb.
Vznik projektu i jeho realizace je stále otevřený proces, který je usměrňován pravidly. Projekt nemůže vzniknout na základě předem tvrdě nastavených pravidel, do nichž by se museli jednotliví aktéři vtěsnat bez ohledu na to, zda jsou pro ně tato pravidla doopravdy funkční.
Horizontálně budovaná kulturní instituce, která je tvořená více subjekty, má už ze své podstaty tendenci působit jako kreativní inkubátor.
Implementace takovýchto projektů do opuštěných průmyslových areálů na základě investic různých subjektů je však souhrou mnoha faktorů. Navíc se takováto investice jeví, jako vysoce riziková a tudíž poptávka po jejím naplnění bude zvláště v těchto počátcích komplikovaná. Východiskem může tedy být postupné zabydlování areálu, které by v prvních fázích vycházelo pouze s minimálními náklady (podpora vlastníka objektu, výše zmíněné fondy, vlastní náklady). Alternativní projekty založené na prezentaci a vytvoření zázemí pro nové umělce by postupně vtáhly veřejnost do dění v objektu, jenž by získával na popularitě. Při vzrůstající poptávce je možné vložit do budovy více programů a postupně zkvalitňovat prostředí celého areálu. Výše zmíněné finanční zdroje pak mohou být efektivně doplněny o lukrativní funkce a vhodnou kompozicí programové skladby podpořit finanční soběstačnost komplexu.
V současné době na našem území existuje řada průmyslových staveb, které našli své uplatnění na poli nízkonákladových alternativních scén a prozatím v tomto módu fungují. Jedná se například o objekt Trafačka, Opatovická tiskárna, Kokpit, čí zmiňovaná Meetfactory.. Všechny tyto pražské industriální stavby pouze s minimálními úpravami fungují jako alternativní multifunkční prostory. Je otázkou, jedná-li se o konečný stav, nebo jsou pouze na prahu svého kulturněarchitektonického vývoje.
LOKREMISE - ZHODNOCENÍ Lokremise v St. Gallen je příkladem velmi zdařilé konverze. Do procesu přípravy projektu byly zahrnuti budoucí uživatelé, výsledek je průsečíkem potřeb umělců/uživatelů, možností prostoru a invence architektů. Z hlediska kulturního provozu v podstatě nelze nic vytknout.
Jednotlivé kulturní provozy jsou vybrány tak, aby se nerušily, mohly probíhat paralelně.
Disponují dostatečným provozním zázemím, které je v případě divadla řešeno ještě depozitními kontejnery umístěnými mimo budovu.
Mají příjemné divácké a návštěvnické zázemí v osobité kavárně a restauraci.
V letním období využívají centrální kruhové terasy pro exteriérové produkce i posezení
Za zmínku ještě stojí skutečnost, že hlavní nájemci mají zázemí ve svých původních objektech a Lokremise je jakousi experimentální expositurou. Z hlediska umístění je únosnou daní bezprostřední blízkosti železnice, projevující se především zvýšenou hlučností prostředí. To může být v mnoha případech uměleckých produkcí rušivé. Na druhé straně tato všudypřítomná zvuková kulisa působí velmi autenticky a zpřítomňuje umělecký zážitek a může být i využita ve prospěch produkce. Je prokazatelné, že město St. Gallen získalo proměnou železničního depa jedinečné prostory, vyhledávané návštěvníky i umělci. Stejnou šanci má nyní město Plzeň díky projektu 4X4 CF Světovar. Spojení s projektem Evropské hlavní město kultury v roce 2015 je pro „zrození“ nového kulturního prostoru nanejvýš výhodné především v jeho zviditelnění na kulturní mapě města, regionu i celé České republiky. Můžeme jen doufat, že se úspěšně zařadí do rodiny zdařilých konverzí a bude pro následovníky inspirativním příkladem.
ŘEŠITELKA OPONENTURY: Ing. arch. Daniela Šimková (*1982) absolvovala FA ČVUT v Praze a ENSA Nantes ve Francii. V rámci své architektonické praxe spolupracovala s architektonickými ateliery zaměřujícími se na průmyslové stavby (např. přestavba Muzea Škoda v Mladé Boleslavi, studie konverze pivovaru v Bílině aj.). V součastné době také studuje čtvrtým rokem doktorský studijní program na FA ČVUT. Tématem jejího výzkumu jsou vícepodlažní průmyslové objekty a jejich konverze. Působí rovněž ve Výzkumném centru průmyslového dědictví při FA ČVUT v Praze. V rámci této
spolupráce se podílí na aktivitách centra, mezi něž spadá tvorba Databáze konverzí průmyslových objektů v ČR i zahraničí (Industriální topografie ČR) a příprava aktivit podporovaných Centrem včetně odborných publikací. Po dobu jejího působení se jedná zejména o přípravu studentských workshopů na Nové využití Nákladového nádraží Žižkov (2011) a Automatických mlýnů bratří Winternitzů v Pardubicích (2013). Autorka se podílela i na přípravě výstav a publikací k těmto workshopům. Kromě výše zmíněných aktivit také publikuje v odborných časopisech a podniká studijní cesty za účelem sběru dat v souvislosti s konverzemi průmyslových staveb.
