Komparativní analýza přístupů k domácímu násilí ve vybraných evropských zemích

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky

Komparativní analýza přístupů k domácímu násilí ve vybraných evropských zemích Diplomová práce

Brno 2008

Vedoucí práce:

Vypracovala:

PhDr. Mgr. Tomáš Čech, Ph.D.

Bc. Silvie Bindačová

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby byla práce uložena v knihovně Pedagogické fakulty MU a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně, dne 12. dubna 2008

……………………………….. Silvie Bindačová

Chci poděkovat vedoucímu mé diplomové práce PhDr. Mgr. Tomáši Čechovi, Ph.D. za užitečnou a odbornou pomoc, kterou mi poskytl. Dále chci poděkovat své rodině a snoubenci za jejich podporu, pomoc a trpělivost.

Úvod.................................................................................................................................. 6 1

O domácím násilí obecně ........................................................................................ 8 1.1 Definice souvisejících pojmů .............................................................................. 8 Násilí ..................................................................................................... 8 Týrání .................................................................................................... 9 1.2 Co je domácí násilí? .......................................................................................... 10 1.3 Domácí násilí má svůj cyklus ........................................................................... 14 1.4 Historie domácího násilí ................................................................................... 14 1.5 Druhy domácího násilí ...................................................................................... 16 Fyzické násilí ...................................................................................... 16 Psychické násilí .................................................................................. 16 Emocionální násilí .............................................................................. 17 Sociální násilí...................................................................................... 17 Sexuální zneužívání ............................................................................ 17 Ekonomické násilí .............................................................................. 18 Další formy domácího násilí ............................................................... 18 1.6 Dílčí shrnutí ...................................................................................................... 18

2

Charakteristika aktérů domácího násilí ............................................................. 20 2.1 Osobnost agresora ............................................................................................. 20 2.2 Osobnost oběti .................................................................................................. 23 Muž – oběť.......................................................................................... 25 2.3 Dílčí shrnutí ...................................................................................................... 26

3

Příčiny a následky domácího násilí ..................................................................... 28 3.1 Příčiny domácího násilí..................................................................................... 28 3.2 Následky domácího násilí ................................................................................. 30 Syndrom týrané ženy (battered woman syndrom) .............................. 31 Stockholmský syndrom ...................................................................... 33 3.3 Děti jako svědci domácího násilí ...................................................................... 33 3.4 Dílčí shrnutí ...................................................................................................... 35

4

Intervence v rámci domácího násilí ..................................................................... 36 4.1 Cíle intervence v oblasti domácího násilí ......................................................... 36 4.2 Ochrana oběti .................................................................................................... 37 4.3 Práce s pachatelem ............................................................................................ 38 4.4 Dílčí shrnutí ...................................................................................................... 39

5

Empirická část ....................................................................................................... 40 5.1 Cíle výzkumu .................................................................................................... 40

5.2 Metody výzkumu .............................................................................................. 41 5.3 Výsledky analýzy získaných dat ....................................................................... 41 5.3.1 Domácí násilí v České republice ............................................................... 41 Intervence ze strany státu.................................................................... 41 Nestátní organizace ............................................................................. 47 Statistiky ............................................................................................. 49 5.3.2 Domácí násilí na Slovensku ....................................................................... 53 Intervence ze strany státu.................................................................... 53 Nestátní organizace ............................................................................. 57 Statistiky ............................................................................................. 58 5.3.3 Domácí násilí v Rakousku ......................................................................... 62 Intervence ze strany státu.................................................................... 62 Neziskové organizace ......................................................................... 67 Statistiky ............................................................................................. 68 5.3.4 Domácí násilí ve Velké Británii - Anglie a Wales..................................... 70 Intervence ze strany státu.................................................................... 70 Nestátní organizace ............................................................................. 76 Statistiky ............................................................................................. 77 6

Závěr empirické části............................................................................................ 81 6.1 Česká republika ................................................................................................. 81 6.2 Slovensko .......................................................................................................... 82 6.3 Rakousko........................................................................................................... 83 6.4 Velká Británie – Anglie a Wales ...................................................................... 85

7

Vyhodnocení výzkumné analýzy.......................................................................... 86 7.1 Zhodnocení ....................................................................................................... 86 7.2 Doporučení ........................................................................................................ 89 7.3 „Ideální“ model ................................................................................................. 91

Závěr .............................................................................................................................. 94 Seznam zkratek ............................................................................................................. 96 Seznam použité literatury ............................................................................................ 97 Resumé ......................................................................................................................... 109 Summary ...................................................................................................................... 109 Seznam příloh .............................................................................................................. 110

Úvod „Láska je někdy jenom proto stálá, že její trny pronikly příliš hluboko do živého a každý pohyb je bolestný.“ Hector Berlioz (Svoboda, http://www.citaty-slavnych.cz)

Jako téma své diplomové práce jsem zvolila domácí násilí, neboť je to problém, proti kterému je nutné bojovat. Impulzem pro mne bylo zavedení nového zákona na ochranu před domácím násilím a zkušenosti dvou blízkých osob s tímto jevem, přičemž u každé probíhal zcela jiným způsobem. Alena žila s násilným partnerem závislým na alkoholu přes třicet let a vychovala s ním dvě děti. Její manžel byl agresivní i na veřejnosti a dělal Aleně ze života „peklo“. Jana žila s manželem tři roky, jejich manželství se jevilo jako bezproblémové, spokojené. Po určité době se ale Jana svěřila, že ji manžel ponižuje a kontroluje a několikrát už ji fyzicky napadl. Domácí násilí se vyskytuje v naší blízkosti a my si to často ani neuvědomujeme. Probíhá za zavřenými dveřmi rodiny, kterou můžeme považovat za spořádanou, nedokážeme si představit, že by se zrovna zde mohlo něco podobného odehrávat. Také obětí se může stát každý z nás, záleží jen na tom, jak se k prvním projevům násilí ze strany partnera postavíme. Bohužel i v této době, kdy vláda a další odborníci v oblasti domácího násilí usilují o zlepšení postavení a ochrany obětí, mnoho lidí považuje domácí násilí za věc čistě soukromou, do které se nemá nikdo vměšovat. Mnozí zastávají názor, že kdyby se obětem násilí nelíbilo, dávno by agresora opustily. Je nutné, aby lidé pochopili průběh domácího násilí, následky, které zanechává na oběti a důvody, pro které oběť zůstává s partnerem se sklony k násilí. Komu by se líbilo trýznění ze strany milované osoby, od které očekáváme lásku, něhu a podporu při cestě životem? Domácí násilí vychází z tradičního pojetí role ženy v manželství. Žena byla a stále je ještě někdy chápána jako osoba podřízená muži, která jej musí ve všem poslouchat, starat se o něj a na oplátku se muž smí k ženě chovat podle svého uvážení. V minulosti bylo domácí násilí považováno jako běžný jev, který je nezbytný k donucení ženy a dětí k poslušnosti. I dnes, v 21. století, existují země a kultury, které tímto způsobem stále smýšlejí. Jedná se zejména o arabské země a země Jižní Ameriky.

6

Ale i navzdory tomu, že ve vyspělých zemích je domácí násilí odsuzováno a trestáno, stále se zde vyskytuje. V práci se věnuji násilí mezi dospělými osobami, konkrétně partnery v intimním vztahu. Nezabývám se zde problematikou dětí, které se velmi často stávají obětí domácího násilí, a jejich další život je tak ve většině případů negativně ovlivněn. V současné době se také stále více hovoří o problematice týrání seniorů. Tématika trýznění dětí a seniorů je ale specifická, proto se jí nezabývám a svou práci zaměřuji na hlubší pochopení násilí mezi partnery a manžely. Diplomová práce je členěna na teoretickou a empirickou část. V teoretické části, která je rozdělena na čtyři kapitoly, se budu zabývat definicí domácího násilí, průběhem, podobami, kterých může násilí nabývat, a také vývojem. Druhá kapitola teoretické části bude pojednávat o charakteristikách osobnosti agresora i oběti domácího násilí. Třetí kapitola bude věnována příčinám domácího násilí, ale i jeho důsledkům, které mohou být pro oběť zničující. Ve čtvrté kapitole se pokusím přiblížit možnosti intervence v případech domácího násilí. V empirické části se zaměřím na způsoby potírání domácího násilí ve vybraných evropských zemích. Kromě České republiky, kde byl začátkem roku 2007 přijat nový zákon na ochranu před domácím násilím, se budu zabývat situací na Slovensku, ve Velké Británii (konkrétně Anglii a Walesu) a v Rakousku. Cílem této části bude rozpoznání dalších možností v boji s domácím násilím, zhodnocení kladů i záporů jednotlivých přístupů. Součástí jednotlivých kapitol nebude pouze popis legislativních úprav, ale také přiblížení statistických údajů a výsledků studií v oblasti domácího násilí v dané zemi. Také přiblížím činnost neziskových organizací poskytujících pomoc obětem domácího násilí. Konkrétně se budu věnovat činnostem dvou základních celostátních institucí v dané zemi. V závěru empirické části se pokusím shrnout své poznatky a přednést návrhy na přijetí dalších opatření v jednotlivých zemích. Předložím také svůj návrh na „ideální“ model boje proti domácímu násilí na základě poznatků z průzkumu jednotlivých zemí. Prací bych chtěla poukázat na klady i zápory současného systému ochrany obětí domácího násilí ve zkoumaných zemích. Budu usilovat o to, abych přiměla sebe i čtenáře k zamyšlení se nad možnostmi dalšího postupu v této oblasti. Nyní jsem vás seznámila se záměrem, který budu ve své práci sledovat. Věřím, že má diplomová práce bude přínosem a inspirací nejen pro mě, ale i pro čtenáře.

7

1

O domácím násilí obecně

1.1

Definice souvisejících pojmů Dříve než se začnu zabývat samotným jevem domácího násilí, považuji

za důležité vysvětlit pár základních pojmů, které s touto problematikou souvisejí. Násilí Pojetí násilí je mnoho, psychologický přístup jej charakterizuje jako „patologický způsob interakce konkrétního jedince (skupiny) s okolím. Řadíme zde všechny aktivity, pomocí nichž si jedinec nebo skupina (subjekt, aktér) vytváří a reguluje vztahy vůči sociálnímu okolí způsobem, který je vnímán jako agresivní nebo manipulativní.“ (Spurný, 1996. s. 7). Světová zdravotnická organizace (Haškovcová, 2004, s. 13) definuje násilí jako: „úmyslné použití či hrozbu použití fyzické síly nebo moci proti sobě, jiné osobě, proti skupině či komunitě, a to síly (moci), která má, nebo s vysokou pravděpodobností bude mít, za následek poranění, smrt, psychickou újmu, poruchu vývoje či osobnosti.“ Definice OSN zní takto: „Za násilí se považuje jakýkoliv násilný čin, jehož důsledkem je možné nebo skutečné fyzické, sexuální nebo psychologické poškození, včetně zastrašování, zanedbávání, využívání, nátlaku, neoprávněného zbavení svobody v soukromém nebo veřejném životě.“ (http://www.nrzp.cz/userfiles/file/Zahranici/ mladez%20a%20zp.doc) František Koukolík (Haškovcová, 2004, s. 13) chápe násilí jako „takový druh lidského chování, které jiné lidi záměrně ohrožuje fyzickou újmou, pokouší se ji přivodit, nebo ji přivodí.“ Násilí může být rozděleno na násilí absolutní a kompulzivní. U absolutního násilí chybí vůle oběti, je vyloučeno její vlastní jednání. Kompulzivní násilí působí na psychickou složku člověka s cílem přimět ho k podrobení se nátlaku. Kompulzivní násilí trvá tak dlouho, dokud se oběť nepodvolí cílům násilníka. Další rozdělení násilí je podle délky trvání, můžeme tedy rozlišit dlouhodobé, situační násilí nebo incidenty. Dlouhodobé násilí je latentní, má své pokračování, tento typ násilí, společně se situačním násilím, se podle výzkumů vyskytuje nejčastěji.

8

Situační násilí znamená stupňující se násilí, incidenty jsou náhlé, krátkodobé a intenzivní projevy násilí. Násilí může mít formu fyzickou, psychickou, sociální, sexuální, ale také mediální či institucionální. Také způsoby páchání násilí můžeme rozdělit na agresi, manipulaci a kombinaci těchto dvou typů. Manipulace je „způsob komunikace, kdy pod vlivem emocionálních argumentů rozhodujeme, měníme své postoje, jednáme v souladu s cíli manipulátora.“ (Spurný, 1996. s. 15). Může se jednat také o donucení k určité činnosti či nečinnosti, ať už přímé či nepřímé (výhrůžky, hrozby, zastrašování, psychický nátlak apod.). Manipulace většinou probíhá skrytě, člověk si neuvědomuje, že své názory nemění dobrovolně. Agrese znamená fyzický, verbální či symbolický (např. gesta) útok na jiného člověka. Cílem agrese je zastrašení či poškození druhé osoby, získání nebo odstranění určitého předmětu. Často také směřuje k dosažení určitých cílů, výhod. Do určité míry je agrese vrozená, člověk se během života ale učí způsoby, jak ji vyjádřit. Formy agrese i tolerance vůči ní se liší také v jednotlivých kulturách a společnostech. Agrese se dělí na přímou a nepřímou, přičemž přímá agrese směřuje proti konkrétnímu člověku. Nepřímá agrese vystupuje proti hodnotám, majetku druhé osoby, mohou to být pomluvy, ponižování, ironie apod. Nejčastější příčinou agrese jsou pocity, které člověk zažívá v případech frustrace. Frustrace je překážkou v dosahování vlastních cílů, přání, naplňování potřeb (lásky, bezpečí a materiálního zajištění, uznání, svobody atd.). Týrání Pojem týrání je většinou spojen s násilím páchaném na dětech. Týrání je „zlé nakládání s druhou osobou, které se vyznačuje značným stupněm bezcitnosti a hrubosti, a které u oběti vyvolává pocity hlubokého příkoří.“ (Haškovcová, 2004, s. 13-14). Délka trvání může být různá, týrání může být ojedinělé, ale i opakované. Trvání je posuzováno na základě intenzity týrání. Trvalejší týrání se vyskytuje v uzavřených skupinách, jako jsou rodiny, týrání svěřených osob apod. Při týrání oběti nemusí vzniknout žádné škody na zdraví. Týrání může mít podobu fyzickou, psychickou, citovou či sexuální. K fyzickému týrání patří bití, pálení, kopání, škrcení a jiné tělesné poškozování. Citové týrání (vydírání) se většinou vyskytuje společně s týráním psychickým a je mnohem hůře odhalitelné než fyzické násilí. Technikami citového týrání může být agrese verbální (urážky, zesměšňování, ponižování, vyhrožování atd.) i neverbální (gesta apod.). 9

U tohoto druhu násilí je důležitá agresorova znalost osobnosti a zranitelnosti oběti, zneužívání lásky a slabšího postavení oběti.

1.2

Co je domácí násilí? Domácí násilí je nejčastější formou násilí v ČR. Je to negativní společenský jev,

který způsobuje fyzickou i psychickou újmu členům rodiny, a to nejen obětem, ale také svědkům a samotným pachatelům. „Domácí násilí je popřením toho, co rodina znamená, relativizuje základní lidské hodnoty a ponižuje základní lidská práva.“ (Voňková, Huňková, 2004, s. 20). Násilí se v určité míře a podobě vyskytuje v každé rodině, a to zejména při výchově dětí. Rodiče se snaží zajistit bezpečnost dítěte a způsoby, které k tomu volí, mohou být jinými osobami považovány za nepřiměřené. V některých rodinách a kulturách je násilí ze strany muže dokonce považováno za běžné či za projev lásky. V některých zemích Blízkého Východu a Jižní Ameriky je zabití ženy ospravedlňováno v zájmu vyšších hodnot, a to zejména hodnoty mužské cti. Hlavně ve státech islámského světa (Írán, Egypt, Jordánsko, Bangladéš, Libanon, Irák, Turecko apod.) má rodina právo zabít ženu, která byla znásilněna či jiným způsobem „pošpinila“ čest rodiny (např. odmítla sňatek s vybraným mužem, chce se rozvést), aby byla uchráněna mužská a rodinná čest. Takové trestání žen je ale Koránem zakázáno a také ve většině islámských států je tento způsob ochrany cti považován za trestný. Ve skutečnosti je ale postih za takovéto jednání pouze symbolický. Například dvanáct států Latinské Ameriky umožňuje pachatelům znásilnění nabídnout své oběti sňatek, pokud tak učiní, jsou omilostněni. Nezáleží na tom, zda žena jeho nabídku přijme či nikoli. 2007, http://www.arabia.pl/czech/content/view/307/1/; http://fs8brezna.ecn.cz/ files/nasilinazenach.html) V roce 1997 provedl Van Dijk v Holandsku studii, do které bylo zahrnuto 1.000 respondentů. Tento celkový počet tvořilo 516 mužů a 489 žen. Výzkum zjišťoval údaje o výskytu, povaze a důsledcích domácího násilí v Nizozemsku, domácí násilí bylo chápáno jako násilí nejen ze strany partnera, ale kteréhokoli člena rodiny. Byly rozlišeny tzv. incidenty, které nezpůsobují žádnou či jen nepatrnou újmu a opakují se minimálně, a skutečné domácí násilí. Celkem 45 % respondentů uvedlo, že se stali někdy v životě obětí domácího násilí. Obětí fyzického násilí se stalo 25 % respondentů. 35 % mužů a 34 % žen se cítilo být obětí fyzického násilí, 26 % mužů a 30 % žen uvedlo, že jsou týráni psychicky. K sexuálnímu násilí se přiznalo 30 % dotázaných žen 10

a 13 % mužů. U 61 % mužských obětí se jednalo o útoky nízké intenzity, zatímco ženy byly z 60 % obětí závažných útoků. Pachateli násilí byli v převážné většině muži (Čírtková, 2006, s. 55-56, http://www.socialniprace.cz). Neexistuje jednotná definice domácího násilí, můžeme jej charakterizovat jako „ovládání nebo podmanění si jiné lidské bytosti ponížením a chováním zaměřeným na vyvolání strachu, jako je fyzické a citové zneužívání“ (Dufková, Zlámal, 2005, s. 4). Německy kriminolog Schneider (Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 227) tento pojem chápe takto: „Domácí násilí je nerozšířenější formou násilí vůbec, přičemž je současně formou nejméně kontrolovanou a co do své frekvence a závažnosti nejvíce podceňovanou.“ OSN (http://www.rosa-os.cz/index.php?id=14) chápe domácí násilí jako „každý projev rodově podmíněného násilí, který má nebo by mohl mít za následek tělesnou, sexuální nebo psychickou újmu nebo utrpení žen, včetně hrozby takovými činy, zastrašování a úmyslného omezování svobody a to jak ve veřejném či soukromém životě.“ Rada Evropy (Voňková, Huňková, 2004, s. 14) formulovala domácí násilí takto: „Násilné chování v rodině zahrnuje jakýkoli čin, nebo opomenutí, spáchané v rámci rodiny některým z jejich členů, které podkopávají život, tělesnou nebo duševní integritu, nebo svobodu jiného člena stejné rodiny, nebo vážně poškozují rozvoj jeho osobnosti.“ Nadace ROSA (Vargová, et al, 2006, s. 5, http://www.rosa-os.cz) popisuje domácí násilí tímto způsobem: „K domácímu násilí dochází na základě zneužívání moci a kontroly jednou osobou (nejčastěji mužem) nad jinou osobou (obvykle ženou) v kontextu intimního vztahu. Násilí může nabývat mnoha podob, např. fyzické násilí, psychické násilí a citové vydírání, ekonomickou kontrolu a izolaci oběti, případně omezování jejího pohybu.“ Marie Vágnerová (2004, s. 633) definuje domácí násilí jako „zneužití postavení a moci, kterou pachatel v rodině má. Projevuje se nepřiměřenými požadavky, vynucováním podřízenosti oběti a kontroly nad jejím životem.“ Agresor využívá přísné kontroly nad každodenním životem oběti, a to zejména v oblasti ekonomické a společenské.

11

Domácí násilí je dlouhodobé, opakované týrání ze strany blízké osoby, partnera, rodiče, jehož intenzita a krutost postupem času zesiluje a ztrácí se tak schopnost partnerů konflikty včas zastavit a narušený vztah napravit. Dlouhodobost týrání (v mnoha případech trvá i mnoho let) vytváří z domácího násilí součást běžného života. Domácí násilí se odehrává v soukromí uzavřené skupiny, jejíž členové jsou citově, sociálně i ekonomicky spjatí. Znalost osobnosti a slabostí partnera je při konfliktní situaci zneužitelná. Skrytost domácího násilí znemožňuje přesně určit, v kolika rodinách se odehrává. Za domácí násilí nemůžeme považovat hádky, rodinné spory a další situace, kdy sice dochází ke konfliktu, ale postavení obou stran je rovnocenné. Naopak, při domácím násilí agresor využívá svého silnějšího postavení k podmanění si, ovládnutí a zastrašení oběti s cílem upevnit svou moc a dominantní postavení. Oběť není schopna se útočníkovi bránit, sdělit svůj názor, protože ví, že by následoval trest. První příznaky domácího násilí si oběť ani nemusí uvědomit, neboť jsou velmi nenápadné a projevují se jako nadměrná péče, žárlivost či pozornost, kterou oběť chápe jako projevy lásky, ty se ale postupně mění v domácí násilí. Na počátku stojí útoky proti lidské důstojnosti, verbální agrese, urážky, ke kterým se dále přidávají útoky proti lidskému zdraví a často nakonec i útoky proti lidskému životu. Kromě fyzického a psychického týrání dochází postupně k omezování styku oběti s rodinou, přáteli a okolím. Po prvním útoku se agresor snaží všemi možnými způsoby oběti zdůvodnit svůj útok, omluvit se a získat zpět její důvěru. Oběť je nezvyklým chováním partnera zaskočena, omlouvá jeho jednání a utěšuje se, že jindy je přece velmi milý, hodný a starostlivý. Mezi agresorem a obětí tak vzniká pouto závislosti, které jim brání intimní vztah ukončit. Záleží na osobnosti týraného člověka, zda se pachateli brání nebo pasivně jeho útoky snáší. Pokud oběť násilníkovi odpustí a vrátí se k němu, pouze v něm utvrdí jeho nadvládu a odstraňuje zábrany k násilnému chování. Další útoky bývají ve většině případů krutější a postupně se také vytrácí důvod k násilí. Domácí násilí se nevyskytuje pouze u nižších sociálních skupin, jak se mnoho lidí stále domnívá, ale výjimkou nejsou rodiny, kde oba partneři jsou vysokoškolsky vzdělaní, rodiny s dostatečně silným materiálním zázemím, rodiny různých ras a etnik, homosexuální páry apod. Podle odhadů se až 70 % domácího násilí děje v rodinách středních a vyšších vrstev (2007, http://www.senorita.cz/nase-vnitrni-svety/domacinasili/), je zde ale mnohem obtížnější tento problém odhalit. Dalším omylem, který se 12

ve společnosti šíří, je, že agresory domácího násilí jsou pouze muži. Také ženy často páchají násilí na členech své rodiny, nejčastěji ale využívají psychické násilí, zatímco muži preferují fyzické týrání. Nové studie přinášejí poznatky, že poměry týraných žen a mužů jsou vyrovnané (Čírtková, http://www.domacinasili.cz). Oběťmi domácího násilí se také stávají senioři a děti. Nicméně faktem zůstává, že ženy jsou oběťmi domácího násilí z 95 % (Vargová, 2006, http://www.rosa.cz). Dalším společenským mýtem je, že domácí násilí páchají pouze alkoholici, alkohol může být pouze spouštěcím prvkem domácího násilí, ale také nemusí. Opilost se stává častým ospravedlňováním agresorova chování a samotné oběti se snaží partnera obhajovat tím, že kdyby se neopil, k žádnému násilí by nedošlo. Ani představa, že domácího násilí se dopouštějí psychopati a sadisté není zcela pravdivá. Násilníky se sice často stávají jedinci s poruchami osobnosti, ale také vnitřně nejisté, silně závislé osoby, lidé s potřebou někoho ovládat, kontrolovat, převychovávat. Někteří lidé zastávají názor, že oběti mají násilí rády, protože by jinak od pachatele odešly. Situace je ale často natolik složitá, že není možné, aby opustily společnou domácnost. Většinou nemají kam odejít, nemají peníze, bojí se samoty, selhání v partnerském vztahu, odpovědnosti za rozpad rodiny, reakce okolí, dalšího intenzivnějšího násilného činu partnera. Podle některých studií hrozí obětem domácího násilí po odchodu od partnera mnohem vyšší riziko zabití než těm, které v násilném vztahu zůstávají. Často agresoři vyhrožují, že v případě odchodu oběti použijí násilí vůči sobě nebo i dětem. V mnoha případech se oběti také obávají, že nebudou schopny se postarat o sebe a své děti. K setrvání ve vztahu s partnerem se sklony k násilí mohou mít také náboženské či kulturní důvody. Výzkumy potvrdily, že nejčastějším důvodem pro setrvávání oběti ve společné domácnosti s agresorem je bydlení, finanční zdroje a snaha zachovat rodinu pohromadě. S postupným nárůstem intenzity násilných aktů oběti navíc ztrácejí povědomí o tom, co je pro ně již nebezpečné a incidenty podceňují. V průměru odejdou ženy jako oběti domácího násilí dočasně celkem šestkrát, než jsou schopny agresivního partnera opustit definitivně (Buriánek, Kovařík, Zimmelová, et al., 2006).

13

1.3

Domácí násilí má svůj cyklus O cykličnosti domácího násilí (spirála domácího násilí) se poprvé zmínila

L. Walker v roce 1979. Domácí násilí má tři opakující se části, které tvoří fáze klidu, fáze agrese a fáze usmiřování. Právě střídání jednotlivých fází je důvodem, proč oběti často v intimním vztahu s násilníkem setrvávají. Čím déle a více se násilí v rodině rozvíjí, tím kratší jsou fáze klidu a usmiřování a postupně dokonce mohou zmizet. Agresor si je totiž jistý svou mocí nad partnerem, je přesvědčen, že jeho jednání je oprávněné nebo zcela ztratil kontrolu nad svým chováním. Násilí se stupňuje zejména tehdy, když se oběť snaží od násilného partnera odpoutat. Ve fázi klidu se oběť nechová příliš podřízeně a vlídně vůči násilníkovi, kterého toto jednání znejišťuje. Dochází k nárůstu napětí a menším incidentům, násilník je podrážděný, vznětlivý, žárlivý, kritický. Oběť se snaží, aby nedošlo k útoku, je poslušná a pečlivá, snaží se vyhnout konfliktu. V druhé fázi se agresor snaží upevnit své oslabující postavení, a to pomocí násilí. Spouštěčem násilí může být cokoli, co podle názoru agresora není správné, například spálená večeře, nepořádek, zapnutá televize, podezření z nevěry. Oběť se tedy může snažit, aby vše dělala podle přání násilníka, ale ten si vždy „vhodný“ důvod najde. V této fázi prožívá oběť pocit bezmoci, viny, strachu z agresora a zároveň zloby na něj. Fáze usmiřování, nebo také líbánková fáze, je obdobím klidu, kdy se muž snaží ženě omluvit a přesvědčit ji, že už se podobná situace nebude opakovat. Nastává dočasné období harmonie, lásky a štěstí. Někteří násilníci se ale místo slibů snaží vysvětlit, co je vedlo k násilnému chování, často se snaží převést vinu za své chování na někoho či něco jiného, vysvětluje oběti, čím ho vyprovokovala, a tím jí dává celý incident za vinu. Více než polovina žen zůstává z počátku s agresorem díky jejich důvěře v partnerovy sliby, že už se situace nebude opakovat. Tato víra je označována jako naučená naděje.

1.4

Historie domácího násilí Násilí v rodině se ve společnosti vyskytovalo vždy, a to v různé intenzitě i

podobě, bylo ale chápáno jako běžná součást rodinného života. V minulosti byly ženy i děti považovány za majetek muže – hlavy rodiny, ten byl oprávněn využít jakéhokoli trestu vůči členu své rodiny. Tělesné trestání žen a dětí bylo společností tolerováno, neboť poslušnost ženy vůči muži byla formulována již v Novém zákoně, konkrétně 14

v Pavlově listu Efezským: „Muž je hlavou ženy, a proto ať je mu žena ve všem podřízena.“ Ve středověku tak bylo podřízené postavení ženy vůči muži kodifikováno církevním i občanským právem. Sňatkem přebíral manžel poručnictví otce nevěsty a práva ženu vychovávat, tedy i fyzicky trestat. V novověku byl rozdíl ve společenském postavení mužů a žen mnohem menší, ale manžel byl stále osobou, která řídí život všech členů rodiny. Domácí násilí bylo považováno za věc soukromou a zřídka se vyskytující. Až do počátku 20. století platila v Londýně vyhláška, která zakazovala mužům bít své ženy po desáté hodině večerní. V 60. letech 20. století přestalo být násilí v rodinném prostředí považováno za ojedinělý jev. Povědomí o vysokém počtu případů domácího násilí se přes velké prvotní obtíže rozšířilo nejdříve v USA a v západní Evropě. Nutností bylo změnit přístup k této problematice na úrovni mediální, legislativní, rodinné i individuální a zamezit toleranci vůči domácímu násilí. V 70. letech se díky feministkám z USA a západní Evropy tato problematika dostala do popředí veřejného zájmu a postoje vůči rodinnému násilí se začaly měnit. Otevřeně se mluvilo o týrání, zneužívání a znásilňování v rodině, vznikaly azylové domy pro ženy a krizová centra. V USA vzniklo hnutí týraných žen, jejich heslem bylo: „Domácí násilí je kriminální, nikoli privátní záležitost.“ Smysl tkvěl v tom, aby domácí násilí bylo stíháno jako trestný čin, a to i v případech, kdy nedojde k těžké újmě na zdraví. Snahy zmíněného hnutí byly úspěšné, domácí násilí začalo být chápáno jako netolerovatelné a postižitelné. Byl kladen důraz na represi, což ale mělo za následek, že obětem domácího násilí nebyla věnována pozornost a zůstávaly tak bez další pomoci. V 70. letech ještě panoval názor, že domácí násilí představuje krizi partnerského vztahu a komunikace. Domácí násilí bylo považováno za jev, který lze odstranit psychologickým rozborem incidentů, které se mezi partnery udály, a také motivů chování pachatele i oběti. Využívala se párová psychoterapie či mediování, ty ale nevedly ke snížení či odstranění domácího násilí ve vztahu. V 80. letech byla vyslovena potřeba, aby k domácímu násilí bylo přistupováno specifickým způsobem oproti jiným trestným činům. Zatímco v 80. letech byli agresoři stíháni za kriminální čin a zatýkáni, později byla preferována opatření, která kombinovala právní a sociální opatření. Hledaly se způsoby, jak reagovat na počátky násilí v rodině a jak zacházet s agresory i oběťmi. Důvodem změny tohoto přístupu k agresorům byly rozpady rodin, sekundární poškození obětí a krátkodobý účinek takového opatření. 15

V roce 1985 byla na VII. Kongresu OSN o prevenci kriminality a zacházení s pachateli v Miláně vydána rezoluce o potírání domácího násilí, dále bylo přijato Doporučení výboru ministrů Rady Evropy R85(4) o násilí v rodině. Toto Doporučení nechává na jednotlivých státech, aby samy uvážily, zda do svého právního řádu začlení postih domácího násilí. Navíc vyjadřuje preferenci neformálních způsobů řešení případů domácího násilí, ale pouze za předpokladu, že je aplikováno včas a v kombinaci s právními a sociálními opatřeními. V červnu 1993 byla přijata na Světové konferenci o lidských právech Vídeňská deklarace, která požaduje odpovědnost jednotlivých států za strukturální podmínky, které mohou násilí v rodině podporovat či omezit. V prosinci 1993 přijalo Valné shromáždění OSN Deklaraci o odstranění násilí na ženách, která se stala východiskem pro ostatní orgány a instituce a jejich aktivity. V roce 1999 vyhlásilo Valné shromáždění OSN 25. listopad jako Mezinárodní den proti násilí na ženách a vyzvalo mezinárodní organizace, vlády a neziskové organizace jednotlivých států, aby v tento den pořádaly akce pro zvýšení povědomí veřejnosti o této problematice. Tento den byl slaven již dříve neoficiálně, a to od roku 1981, v České republice až od roku 1995 díky aktivitě Koordinačního kruhu prevence násilí na ženách.

1.5

Druhy domácího násilí Domácí násilí nabývá mnoha podob. Jeho nejčastější formou je fyzické týrání

v kombinaci s psychickým násilím. Dále je zde zahrnuto násilí sexuální, sociální či ekonomické. Fyzické násilí Fyzické násilí může být namířeno přímo proti oběti, proti blízkým osobám či zvířeti. Následkem je drobné či větší poranění, těžké ublížení na zdraví, ale dokonce i smrt oběti. Jako příklady bych uvedla fackování, kopání, škrcení, bití pěstí, strkání, mrzačení, tahání za vlasy, kousání, štípání, pálení cigaretou, svazování, přinucení k užití drog, ohrožování zbraní, nožem, nadměrné vystavování oběti chladu či extrémnímu teplu, vědomé vytváření nebezpečných situací (rychlá jízda apod.) a jiné útoky. Psychické násilí Prostřednictvím psychického násilí agresor obětí manipuluje nebo kontroluje její pocity a chování, tato forma násilí má za následek strach oběti, snížení jejího 16

sebevědomí. K psychickému násilí řadíme citové a slovní týrání, jako je zastrašování, vyhrožování, zesměšňování, ponižování, podceňování, moralizování, obviňování, nadávky, vydírání, odepírání spánku či stravy, ničení majetku a věcí oběti, odpírání oblíbené činnosti, přehlížení emocí, potřeb a přání oběti, vyhrožování pobytem v psychiatrické léčebně apod. Emocionální násilí Zde se uvádí jako příklad soustavná kontrola činnosti, kontaktů oběti, zesměšňování, neustálá kritika, prohlašování oběti za blázna či nejhoršího člověka, citové vydírání, lhaní, manipulace s emocemi a pocity aj. Emocionální násilí se také obrací proti osobám, zvířatům a věcem, které jsou oběti blízké. Může se jednat o nátlak prostřednictvím dětí, ovlivňování dětí, vyhrožování odebráním dětí, napadání blízkých osob a zvířat, ničení osobních věcí a vyhrožování takovým jednáním. Sociální násilí Cílem sociálního násilí je posílit závislost oběti na partnerovi. Patří zde zejména společenská

izolace,

tedy

bránění

styku

se společností,

s rodinou,

přáteli,

pronásledování, omezování pohybu po bytě, zamykání, neustálé kontroly činnosti oběti „náhodnými“ návštěvami či telefonáty, kontrola chování oběti, oblékání, rozhodování za oběť, určování či zákaz literatury, sledování televize, poslouchání rádia, omezování či zákaz zájmů oběti a další. Za první důležitý krok oběti k tomu, aby přispěla k ukončení domácího násilí, je považováno právě vymanění se ze sociálního násilí a nalezení emocionální podpory u blízkých lidí. Sexuální zneužívání Zde je možné uvést znásilnění, donucení k sexuálním praktikám, které oběť odmítá, ponižování či fyzické ubližování během intimního styku, nezájem o souhlas partnera při sexuálním styku, vydírání ke styku, bránění používání prostředků proti početí či k ochraně před pohlavními chorobami, nucení k prostituci. K sexuálnímu násilí patří také situace, kdy partner dává oběti najevo, že ho vzrušuje představa znásilnění, dále případy, kdy intimní styk získá podobu sexuálního útoku (bití, házení o zeď apod.). Sexuální násilí se vyskytuje velmi často a jsou to činy s nejvyšší latencí, neboť se ženy bojí, stydí se. Celkem 45,9 % obětí domácího násilí v USA uvedlo, že 17

v manželství byly nuceny k intimnímu styku (http://www.domacinasili.info/cze/ vzdelavaci_aplikace/sexualni%20nasili%20.htm). Někteří lidé toto nepovažují za násilí, ale žena prožívá stejné utrpení při útoku i po něm, jako by byla znásilněna cizím mužem. Ekonomické násilí K ekonomickému násilí se řadí zadržování peněz, omezování přístupu k rodinným financím, snaha zakázat chodit do práce, ničení majetku oběti, vystavování rodině hladu, chladu, nedostatečné ošacení a hygiena, rozprodávání zařízení domácnosti, neplacení nákladů spojených s bydlením, absolutní kontrola nad příjmy rodiny či zatajování skutečné ekonomické situace rodiny. Další formy domácího násilí K dalším podobám domácího násilí můžeme přiřadit spirituální násilí, při kterém agresor brání oběti vyjadřovat své náboženské a spirituální pocity, zakazuje navštěvovat obřady a zesměšňuje víru, tradice, kulturu oběti. Homofobní násilí znamená zesměšňování homosexuality oběti, vyhrožování prozrazením tohoto tajemství. Imigračního násilí se pachatel dopouští tehdy, kdy ztěžuje situaci imigrantovi, např. ničí dokumenty potřebné k imigračnímu řízení, vyhrožuje udáním, zesměšňuje postavení oběti, odmítá jí poskytnout pomoc.

1.6

Dílčí shrnutí Pojetí domácího násilí je mnoho, neexistuje žádná jednotná definice. Domácí

násilí je jev, který způsobuje negativní následky nejen u obětí, ale také svědků domácího násilí, kterými se velmi často stávají děti. Oběťmi nejsou pouze ženy, ale také děti, senioři a muži. Nejnovější výzkumy přinášejí poznatky, že muži se stávají obětí domácího násilí téměř stejně tak často jako ženy, jedná se ale zejména o násilí psychické a sociální. Domácí násilí je dlouhodobé, opakované a skryté násilí probíhající uvnitř uzavřené skupiny. Pachatelem se stává partner, rodič, dítě či jiná blízká osoba, se kterou jsme spjati emocionálně, ekonomicky a sociálně. Domácí násilí je založeno na posilování moci agresora, kontrole a zastrašení oběti. Nerovné postavení obou účastníků domácího násilí je to, čím se liší od běžných domácích hádek. Domácí násilí probíhá v cyklu, který se neustále opakuje. Na počátku je napětí mezi agresorem a obětí, 18

kdy násilník pociťuje oslabování své silné pozice v intimním vztahu. Musí tedy opět získat nad partnerem moc a kontrolu, k čemuž využívá násilí. Ve třetí fázi se agresor snaží oběti omluvit, slibuje, že už to nikdy neudělá, nebo naopak svaluje vinu na oběť. Čím déle oběť ve vztahu s násilným partnerem zůstává, tím více se zkracují fáze klidu a usmiřování. Také formy, jak agresoři trápí své oběti, jsou rozličné. Nejrozšířenější je fyzické trýznění, které je ve většině případů doprovázeno psychickým násilím. Jedná se zejména o ponižování, zesměšňování, vyjadřování neúcty, pomlouvání, citové vydírání a mnoho dalších. Psychické násilí je mnohem nebezpečnější, neboť fyzické rány se zahojí, ale narušená psychika oběti se léčí dlouho a často s malými úspěchy. Velká část lidí se domnívá, že domácí násilí se týká jen několika málo lidí, výzkumy bohužel ukazují opak. Domácí násilí se vyskytuje u rodin všech sociálních vrstev, národností, etnik, vzdělání, sexuální orientace apod. Přetrvává lhostejný postoj veřejnosti vůči této problematice, což posiluje povědomí násilníka o přijatelnosti jeho chování. Je tedy jistě potřeba tento problém zveřejnit, upozornit, že bez zásahu společnosti si oběť nedokáže sama pomoci, i když to potřebuje. Dlouhou dobu bylo násilí v rodině chápáno jako běžná součást života a bohužel i v dnešní společnosti se ještě setkáváme s názory, že muž je nadřazen své ženě a může s ní nakládat podle svého uvážení. Jako netolerovatelné a postižitelné chování začalo být vnímáno až v 70. letech 20. století, a to díky feministkám z USA a západní Evropy.

19

2

Charakteristika aktérů domácího násilí

2.1

Osobnost agresora Není možné přesně určit charakteristické rysy osobnosti agresora domácího

násilí. V minulosti byly prováděny výzkumy, jejichž cílem bylo zjistit, které osobnostní rysy jsou pro násilníky typické, ale výsledkem byly pouze vlastnosti, které se mohou, ale také nemusí, u agresorů vyskytovat. Mezi zkoumanými pachateli totiž byli často lidé s navzájem protichůdnou osobností, např. násilníci agresivní, dominantní, impulzivní, ale také slabí, úzkostní, podezíraví. K násilí se ve většině případů přiklánějí proto, že si jsou vědomi, že tak mohou činit, a nikoli kvůli své duševní poruše či kvůli tomu, že jsou emocionálně rozrušeni, stresováni, cítí nespokojenost a chtějí ji vyjádřit. L. W. Sherman

(Hrdá,

2007,

http://www.rodina.cz)

rozdělil

na základě

amerického kriminologického výzkumu agresory na dvě skupiny, a to pachatele s dvojí tváří a sociálně problémové pachatele. V zásadě se jedná o rozlišení agresorů z nižších a vyšších vrstev. Pro pachatele dvojí tváře je užíván také pojem tzv. fenoménu Jekylla a Hyda, jsou pro ně typické dva střídající se způsoby chování. Násilník má jiné vystupování ve společnosti a jiné v soukromí rodiny. Na veřejnosti se jeví jako řádný a slušný člověk, ale v soukromí se stává agresivním. Proto mnozí lidé po odhalení domácího násilí nevěří, že daný člověk by byl schopen tak hrubého jednání. Také oběti často neví, jak se mají k partnerovi zachovat a nejčastěji volí popírání negativního chování. Pat Cravenová (Matoušek, Koláčková, Kodymová, et al, 2005) vytvořila na základě informací od samotných obětí typologii pachatelů domácího násilí, ti jsou rozděleni podle způsobu týrání. Rozlišila celkem osm typů, které se mohou kombinovat: surovec, žárlivec, špatný otec, lhář, vyděrač, sexuální násilní, pán domu a psychický utlačovatel. Podle získaných údajů v České republice převládá typ vyděračského surovce, který využívá fyzické i psychické násilí. Na základě psychologicky zaměřených výzkumů, které se zaměřují na psychiku agresora a zkoumání typických rysů jeho osobnosti, bylo definováno několik typů pachatelů domácího násilí. Jedná se o tzv. specialistu („čistý domácí agresor“), což je v podstatě agresor s dvojí tváří, dále generalistu, který se chová násilně nejen doma, ale i na veřejnosti. Dalším typem je situační domácí agresor, který je k násilí v intimním 20

vztahu veden vnějšími situačními okolnostmi (např. nezaměstnanost, nevěra). Patří zde také pachatel závislý na alkoholu či droze a sadistický agresor, který oběť mučí (např. oběti způsobí řeznou ránu a nutí ji, aby si ránu sama sešila). Podle údajů nestátních organizací působících v oblasti domácího násilí převažují v případech domácího násilí pachatelé – specialisté, následují agresoři závislí na alkoholu. Agresoři se liší v oblasti kontroly vlastního chování. Jedna skupina, tzv. pitbulové, trpí nízkou kontrolou impulzivity, v případě konfliktu popisují, že ztratili vědomí o tom, co činí, nedokázali své jednání ovládat. Druhá skupina, tzv. kobry, je mnohem nebezpečnější, jde o osoby, které do detailu své násilné činy plánují. Násilníci se většinou již od počátku projevují žárlivě a podezíravě, a to nejdříve vůči okolí. Stačí, když se na partnera/ku nebo na něj někdo „divně“ podívá, je to hned důvod k žárlivé scéně. V případě podnapilého stavu agresora může dojít k agresivnímu útoku. Často také dochází k přenosu agrese na jiný objekt, zejména tedy na oběť. Agresoři většinou mají sklony k agresivnímu a hostilnímu chování, nejsou schopni ovládnout svůj vztek, jsou netolerantní, nespokojení, impulzivní, nejsou s to řešit zátěžové situace bez násilí, mívají slabé pocity lásky, soucitu a empatie, nejsou schopni vyjádřit své city. Často mají sklony k alkoholismu, narcismu, depresím, mohou mít přílišnou potřebu realizovat se, trpí pocity méněcennosti, které se snaží kompenzovat násilím a podmaněním si partnera. Na svou oběť přenášejí zodpovědnost za jejich neúspěchy. Ženy i muži, kteří bijí své partnery, trpí většinou nedostatkem asertivity a komunikačních dovedností. Násilí považují za vhodný způsob řešení nejrůznějších situací. Nepřipouští si, že by mohli být za násilí vůči partnerovi potrestáni. Také tolerance společnosti vůči násilí utvrzuje útočníky v tom, že jsou oprávněni k takovému jednání. Podle praktických poznatků Mgr. Markéty Huňkové (Valdrová, et al, 2004), většina agresorů nepovažuje své násilné chování jako důvod k odchodu oběti z intimního vztahu. Dalším rysem, který se u agresorů vyskytuje, je přílišná emocionální závislost na partnerovi/partnerce a chorobná žárlivost. Obávají se jeho/její ztráty, proto se chovají majetnicky. Násilníci mají potřebu moci a kontroly nad partnerem a obávají se ohrožení a ztráty své silné pozice, kontroly. Vyžadují od oběti naprostou poslušnost a podřízenost, zatlačují ji do nejistého postavení a udržují si odstup, snaží se u oběti udržet závislost. Jejich vztahy jsou pouze na povrchní úrovni. Agresoři vyjadřují svou neúctu k oběti nepřímo a tím se ji snaží zbavit schopnosti kritického myšlení a schopnosti bránit se. Oběť pak snadno přejímá jeho názory a postoje. 21

Mají tradiční představu o postavení muže a ženy v partnerském vztahu, tzn. žena se má podřizovat svému muži, který o všem rozhoduje, je pánem vztahu a rodiny. Násilníci ve svých vlastních představách zmírňují nebo popírají násilné činy a také frekvenci jejich výskytu ve vztahu. Účelem tohoto popírání je snaha zachovat si pozitivní sebehodnocení a zbavit se zodpovědnosti za své jednání. Původ je pravděpodobně v dětství, kdy se člověk snažil vypořádat s negativními prožitky stejným způsobem. Agresoři vytěsňují týrání a snaží se vyhýbat myšlenkám a připomínkám na své konání. „Dochází k rozvíjení alternativního příběhu, např. že už nikdy nebude týrání či zneužívání opakovat, nebo se domnívá, že k nim vůbec nedošlo.“ (Bentovim, 1998, s. 61). Útočníci své chování v mnoha případech zdůvodňují vnějšími okolnostmi, jako je opilost, provokace oběti, přepracovanost apod., někdy odpovědnost za své jednání přenášejí na samotnou oběť. Agresory se často stávají lidé, kteří byli sami v dětství obětí fyzického násilí v rodině či byli jeho svědky a naučili se tak, že násilí je legitimním vzorcem chování v rodině. Působení tradiční rodiny, kde dominantní otec, jako hlava rodiny, rozhoduje za všechny členy, ostatní jsou vedeni, aby neprojevovali své emoce a slabosti (strach, nejistota apod.), má velký vliv na panovačné zacházení s partnerem v pozdějším věku. Pachatelem domácího násilí se nestávají pouze muži, ale také ženy. Ženy častěji využívají vůči někomu slabšímu skryté a rafinované formy násilí než fyzické týrání a pohlavní zneužívání. Příkladem může být nadměrná ochrana a manipulace s dítětem, nebo naopak nepřiměřené požadavky na dítě. Existují případy, kdy rozvedené matky využívají své ratolesti k manipulaci a vydírání ex-manžela. Bohužel si neuvědomují následky, které svým chováním způsobují. Dítě má narušený vztah s otcem, v dospělosti jsou pro něj typické nekvalitní partnerské vztahy, psychická nevyspělost a nadměrná závislost na matce. (Haškovcová, 2004) Ženy se přiklání k psychickému a emocionálnímu násilí a sociální izolaci muže. Může se jednat o kontrolu partnera, jeho korespondence, telefonických hovorů či SMS zpráv, zamezování styku s přáteli apod. Kromě podceňování či přeceňování využívají ženy vůči mužům i tzv. delegaci násilí, což znamená, že se vtělesňují do podřizující se, obětující se a trpící osoby, čímž si vynucují soucit okolí. „Obvykle platí, že pokud je pachatelem domácího násilí muž, je jeho cílem získání moci nad partnerkou. Jestliže se agresivně chová žena, jde spíš o extrémní

22

způsob obrany v situaci, kdy byla vystavena nějakému ohrožení, např. týrání partnerem.“ (Vágnerová, 2004, s. 634).

2.2

Osobnost oběti „Psychologové přirovnávají oběť domácího násilí k žábě hozené do sklenice.

Takovou žábu vhodíte do sklenice se studenou vodou, a tu pak začnete postupně ohřívat. Důležité je zde to slůvko postupně. Žába si totiž zvolna zvyká a neuvědomí si, kdy teplota vody překročila neúnosnou hranici a kdy má vyskočit ze sklenice. Stejně tak je to podle nich s obětí, kterou agresor postupně „přivyká“ na tvrdý režim. Ta si potom nedokáže uvědomit, kde je TA mez, ta neúnosná mez. Ve sklenici, v tomto stavu bez většího odporu zůstává podle výzkumů oběť průměrně 6 let.“ (Kadlecová, 2005, http://www.smvvpraha.cz) U obětí domácího násilí dochází k neuspokojení jedné z životních potřeb, a to je potřeba bezpečí. Obětí se může stát kterýkoli člen rodiny, většinou je to ten, který vykazuje určitou slabost, nedokáže se agresorovi bránit. Oběti si postupně vytvářejí vlastní individuální postupy a strategie, aby se násilí ze strany partnera vyhnuly. Tyto strategie vznikají jako následek prožívání násilí. Může se jednat o sebeobviňování, ponižování sebe sama, absolutní poslušnost vůči agresorovi, obhajování chování agresora a snaha zakrýt následky po útoku apod. Pro oběť bývá charakteristické snížené sebevědomí, psychická labilita, pesimismus, sklony k depresím, nerozhodnost, neschopnost vyjádřit své pocity přímo (k tomu využívají sarkasmu, pasivně agresivní techniky či pomlouvání). Často se cítí izolované, zmatené, potřeby ostatních členů rodiny jsou přednější než vlastní potřeby, drží v sobě hněv, který dávají najevo při maličkostech, utíkají před konflikty. Reakcí na stres je také únava, vyčerpání, bolesti hlavy, zad, nespavost apod. Některé výzkumy (Buriánek, Kovařík, Zimmelová, et al, 2006) ukazují, že nejvíce ohrožené jsou ženy mladší, rozvedené nebo odloučené, ženy s nižšími příjmy a v případě USA také Afroameričanky. Typický portrét ženy týrané by vypadal takhle (Špatenková, et al, 2004, s. 109): • materiálně závislá na svém partnerovi; • podřízená (submisivní) a poslušná; • udržuje málo sociálních kontaktů s dalšími lidmi;

23

• často omlouvá mužovo chování jeho náladou nebo nepříjemnostmi, které prožil v práci, či jako důsledek zážitků z dětství; • vystrašená; • s pocitem vlastní bezmocnosti a bezcennosti; • s intenzivními pocity viny a přesvědčením, že to, co se jí přihodilo, si zaslouží („Je to moje chyba…“); • myslí si, že situace nemá řešení, ačkoli už nemůže dál snést partnerovo násilí. • rychle si zdůvodní, že je to poslední zbití, které jí potkalo, „vždyť přece je to jinak hodný manžel…“; • stydí se vyprávět o svých zkušenostech a způsobech, jakými s ní partner zachází; • extrémně emocionálně závislá na partnerovi (neumí si představit život bez něho, ale ani s ním). Stejně jako u osobnosti agresora, je i u obětí rizikovým faktorem zneužívání, týrání či násilné chování v dětském věku. Nevědomě si vybírají partnera, který jim připomíná osobnost a chování svého násilnického rodiče. Prostřednictvím nového tyrana se ujišťují v tom, co jim bylo v dětství předáno, tedy že jsou neschopné, nezaslouží si lásku a slušné zacházení. Nesou si tak z dětství vzorec chování v rodině a jen doufají, že se partner změní. Mnoho obětí domácího násilí se se svým problémem nikdy nesvěří, ačkoli touží po jeho odstranění. Dokonce jen 25,3 % stíhaných pachatelů domácího násilí je odsouzeno, neboť oběti většinou obvinění stáhnou. Častým důvodem jsou obavy z partnera, se kterým sdílí domácnost, láska k němu, víra v polepšení útočníka, obavy ze zamítnutí okolím, výhrůžky ze strany pachatele či pouze obavy ze ztráty obydlí, finančního a citového zázemí, snaha zachovat dětem úplnou rodinu, obavy ze selhání v roli manželky, neschopnost se rozhodovat a jiné. Oběti se většinou obávají budoucnosti své i ostatních členů rodiny, která nastane po odhalení násilí, mohou se cítit zodpovědné za situaci v rodině, jsou si vědomy nedostatečné legislativy a pomoci ze strany společnosti.

24

Muž – oběť Pozornost domácímu násilí, kde se obětí stává muž, není v popředí zájmu veřejnosti. Společnost je názoru, že muž se obětí domácího násilí stát nemůže. Muži, kteří se stanou obětí domácího násilí, jsou chápáni jako slaboši. Představa mužskosti se neshoduje s identitou obětí domácího násilí, je rozšířený názor, že muž je silnější, a proto nemůže být fyzicky napaden ze strany ženy. To ale není vždy pravda, ne všichni muži jsou fyzicky zdatní a pro mnoho mužů je nepřípustné fyzicky napadnout ženu. Je třeba také dodat, že k psychickému a emocionálnímu násilí není zapotřebí fyzická síla. Násilí vůči mužům ze strany žen je velmi těžce prokazatelné a viditelné, neboť ženy využívají vůči partnerovi ve většině případů psychické a emocionální násilí. Ženy svého partnera pomlouvají a zesměšňují, což vede postupně ke ztrátě jeho přátel či práce. Toto očerňování ze strany ženy může vyústit až k trestnímu stíhání, například za sexuální zneužívání dětí, za fyzické týrání atd. Další skutečností, která komplikuje odhalení násilí vůči muži, je to, že muži jen zřídka vyhledají pomoc, neboť se za svou situaci stydí a cítí se ponížení. Důvodem je přesvědčení společnosti, že muž musí být silný odvážný a není možné, aby podlehl násilí, a už vůbec ne ze strany ženy. Také u pracovníků organizací, kde by měli najít pomoc, vyvolávají pohoršení a nepochopení, že se nedokážou bránit vlastními silami. Nicméně na různé linky bezpečí volá stále více mužů, kteří se stali objektem násilí ze strany partnera. Domácím násilím jsou ohroženi muži, kteří jsou neagresivní, pasivní, podřizující se a femininní. Tito muži mají často problémy navazovat sociální kontakty (seznamují se většinou na inzerát), nemívají podpůrnou sociální síť. V mnoha případech trpí určitým handicapem (fyzický, psychický, sociální, ekonomický apod.), mívají sklony k nadváze. Statistiky západních zemí přinášejí poznatek, že poměr násilnických mužů a žen pravděpodobně souvisí s postavením ženy ve společnosti. Ve vyspělých zemích mají ženy rovnější postavení s muži než např. v České republice a také počet mužských obětí domácího násilí je zde mnohem vyšší. Příkladem může být Irsko nebo Švédsko, kde výzkumy dospěly k poznatku, že polovinu pachatelů domácího násilí tvoří ženy. Podle statistik se muži stávají oběťmi domácího násilí ve 2 – 5 % případů. V roce 1998 ale byla v Nizozemí prováděna studie, při které bylo zjištěno, že celkem 35 % dotázaných mužů a 34 % žen se cítí být v partnerství fyzicky týráno. Psychickým týráním trpělo 26 % mužů a 30 % žen. Muži se mnohem méně stávají obětí sexuálního 25

násilí, a to 13 % nizozemských mužů oproti 30 % žen. Týrání mužů mělo z velké většiny (61 %) nízkou intenzitu, zatímco násilí vůči ženám mělo intenzitu velmi vysokou – 60 % (Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005). R. Purchet v roce 2004 provedl výzkum násilí páchaného na mužích. Výsledkem v oblasti domácího násilí bylo zjištění, že každý čtvrtý muž (23 %) byl alespoň jednou v životě fyzicky napaden svou partnerkou a 5 % dotázaných utrpělo někdy zranění v důsledku takového napadení. 5 % mužů zažilo alespoň jednou při napadení svou partnerkou obavy, že jim bude způsobeno vážné zranění, které by je mohlo ohrozit na životě. Ani jeden muž se v případě napadení partnerkou neobrátil na policii. Přibližně 50 % respondentů uvedlo, že se nikdy útokům nikdy fyzicky nebránili. Dotázaní muži uvedli, že se častěji setkávali s psychickým a sociálním násilím. Každý pátý muž uvedl žárlivost partnerky a bránění v kontaktu s ostatními lidmi. Každý šestý dotázaný je kontrolován svou partnerkou, s kým a kde tráví čas a kdy se vrací domů. 5 – 8 % mužů partnerky kontrolují korespondenci, telefonní hovory a emailovou poštu či rozhodují o tom, co má muž dělat, s kým se stýkat a s kým ne. Purchet došel k závěru, že muži, kteří podléhají sociální kontrole ze strany partnerky, jsou mnohem ohroženější fyzickým napadením v intimním vztahu. K sexuálnímu násilí docházelo u oslovených mužů pouze ve výjimečných případech. (Buriánek, Kovařík, Zimmelová, et al, 2006) Také v České republice, přesněji v jihočeském kraji proběhlo v roce 2004 dotazníkové šetření, jehož cílem bylo zjistit míru domácího násilí páchaného na mužích. Tuto studii přibližuji v příloze č. 2.

2.3

Dílčí shrnutí Není možné definovat osobnostní charakteristiky typické pro pachatele

domácího násilí ani jejich oběti. Agresory můžeme rozlišit podle toho, zda se chovají násilně pouze v soukromí rodiny, nebo svou agresivitu projevují i na veřejnosti. Pokud se jedná o první typ, je označován také pod pojmem pachatel s dvojí tváří neboli „Jackyll a Hyde“. Ten se vyskytuje mnohem častěji a představuje pro ženu velké nebezpečí, neboť okolí jej vnímá jako slušného a hodného člověka a netuší, jak surově se ve skutečnosti dokáže chovat. V mnoha případech, kdy oběť odhalí jeho skutečnou „tvář“, sociální okolí odmítá přijmout fakt, že by mohl být tak agresivní. Oběť se tedy setkává s nepochopením a přestává věřit, že jí někdo může pomoci. I já jsem se setkala s tímto typem agresora v podobě manžela Jany, který se jevil jako dobrý člověk, 26

kamarád a manžel. Kdyby se díky jednomu incidentu neprojevila pravda, nikdo by ani nepomyslel, co se odehrává za zdmi jejich domova. Agresoři se většinou vyznačují nedostatkem empatie, soucitu, asertivity, výbušností, mají tradiční představu o vztazích v rodině, tedy že žena má být podřízena muži. Násilí využívají k posílení svého postavení, moci, svého sebevědomí. Velmi často se agresory stávají osoby se zkušeností s domácím násilím v dětství. Pachateli domácího násilí se stávají nejen muži, ale také ženy. Ty se ale na rozdíl od mužů jen zřídka přiklánějí k fyzickému násilí, v převážném množství případů volí psychické násilí a sociální izolaci svého partnera. Obětí domácího násilí se stávají osoby, které projeví určitou slabost, jako je nízké sebevědomí a sebehodnocení, pesimismus, deprese, psychická labilita. Oběti mají většinou málo kontaktů s dalšími lidmi, jsou podřízené a emocionálně závislé na svém partnerovi. I obětí domácího násilí se často stávají osoby, které byly obětí či svědkem domácího násilí v dětství. Ztížené postavení v dnešní společnosti mají muži, kteří se stanou obětí domácího násilí. Přetrvává názor, že muž musí být silný a nesmí si nechat líbit fyzické ataky ze strany ženy. Muži se setkávají s nepochopením veřejnosti, ale i institucí, které by jim měly pomoci. To je důvodem, proč pomoc vyhledá jen nepatrná část mužů, kteří mají zkušenost s násilím ze strany partnera/ky.

27

3

Příčiny a následky domácího násilí

3.1

Příčiny domácího násilí Příčin, proč se člověk přiklání k používání násilí na své blízké osobě, může být

mnoho. Interakční model je založen na představě, že domácí násilí vzniká tehdy, kdy se chování útočníka doplňuje s reakcí oběti. Další model klade do popředí strukturu osobnosti agresora. Ukázalo se, že pachateli domácího násilí nebývají ve velké míře případů osoby s extrémní psychopatologií. Často se násilí vyskytuje tam, kde dochází k setkání neslučitelných vlastností agresora a vlastností oběti. K násilí na partnerovi vede touha ovládat jej, získat nad ním moc a kontrolu. Násilím agresoři vyjadřují svou nespokojenost a zároveň znemožňují svému partnerovi vyjádřit své potřeby. Dochází tedy k potlačování konfliktů, nikoli jejich řešení. Důležitou roli při výskytu domácího násilí sehrávají tyto skutečnosti: a) Lhostejný či schvalující postoj společnosti k domácímu násilí. Přesvědčení, že domácí násilí je jen soukromou věcí partnerů, je špatné. Přehlížení této problematiky totiž vede k jejímu rozvoji. Stále mnoho lidí, zejména starších osob, se domnívá, že muž jako hlava rodiny je oprávněn za celou rodinu rozhodovat a ovlivňovat ji. Určité skupiny lidí zastávají názor, že muž má právo použít vůči své partnerce násilí, aby nastolil v rodině pořádek. Přetrvávají také mýty v oblasti domácího násilí, jako tvrzení, že za násilí ze strany partnera si ženy mohou samy. Jako důvod agresoři nejčastěji uvádějí provokaci ze strany oběti, což může být oblečení, zpoždění, spálení večeře, kontakt s rodinou a mnoho jiných situací. V některých případech jsou dokonce oběti nařčeny z provokace těmi, kdo by jim měli naopak věřit a pomoci (policisté, lékaři, pracovníci pomáhajících profesí apod.), což ale vede k povědomí agresora o oprávněnosti svého jednání. Dokonce jsou někteří lidé toho názoru, že ženy mají rády násilí, ponižování a dominanci svého partnera. b) Skrytost domácího násilí, která brání státu zasáhnout v případě incidentu do intimního vztahu. c) Vliv výchovy násilníka a jeho okolí. Velký význam má výchova v rodině, kde docházelo k domácímu násilí. Blackburn (in Vágnerová, 2004) uvedl, že až 71 % agresorů bylo vychováváno v těchto rodinách, kde se násilí rovněž vyskytovalo. Zde ale záleží na intenzitě a délce týrání. „Čím většího stupně násilí se rodiče dopouštějí na svých dětech, 28

tím hrubější jsou tyto děti k sourozencům. Čím více jsou manželé hrubí na manželky, tím hrubější je manželka na své děti“ (Bentovim, 1998, s. 25). Dále má na agresi vliv zneužívání v dětském věku, identifikace s násilnými vzory, dominance rodičů apod. Důvodem, proč se člověk, který byl v dětství týrán či byl svědkem domácího násilí, nedopouští v dospělosti sám násilí na svých blízkých, je pravděpodobně přítomnost určitého pozitivního vztahu v dětství. d) Osobnost a povaha agresora, které jsou blíže popsány v kapitole č. 2. e) Neschopnost vyrovnat se s psychickými a sociálními tlaky, jako je neúspěch v zaměstnání, sociální nedostatek, žárlivost, izolace, nepřiměřené reakce oběti na problémy apod. Útočník se tak snaží na oběti ventilovat svou nespokojenost a frustraci. f) Důvodem vzniku domácího násilí může být také příliš dlouhý čas, který členové rodiny tráví společně. To ale závisí na způsobech prožívání společného volného času, místu, kde jednotliví členové pobývají, na kultuře, ke které rodina přísluší aj. g) Dalším rizikovým faktorem je závislost útočníka na alkoholu či omamných látkách. Tyto látky totiž uvolňují zábrany a vyvolávají agresivní chování. Nelze ale tvrdit, že každá osoba, která je na těchto látkách závislá, se stává pachatelem domácího násilí. h) Psychická porucha, porucha osobnosti agresora, která brání vytvořit dobře fungující partnerství a rodičovství. Většinou se jedná o nepřiměřenou agresivitu, sobectví, potřebu někoho ovládat. „Známky psychické poruchy byly zjištěny u 25 % pachatelů domácího násilí“ (Vágnerová, 2004, s. 635). i) Vliv násilí v rodině oběti, který může vést ke ztotožnění se s rolí oběti, hledání chyby v sobě samé. Dále může oběť díky tomuto působení považovat násilí za běžnou součást svého života. j) Závislost oběti, nesamostatnost, nízké sebevědomí a sebeúcta, ženy se syndromem naučené bezmocnosti. k) Zvýšení závislosti na partnerovi, kdy se oběť stává zranitelnější. Může jít například o těhotenství, nezaměstnanost, postižení. l) Izolace rodiny a oběti, což snižuje zábrany pachatele a možnost rozpoznání týrání a pomoci ze strany jiných osob.

29

3.2

Následky domácího násilí Následky domácího násilí mohou být rozmanité, odvíjí se od podoby násilí,

délce jeho trvání, osobnosti oběti a její schopnosti vyrovnat se s tímto traumatem. Domácí násilí nezanechává jen fyzická zranění, ale také rány na duši, psychice oběti. Čím dříve je násilí rozpoznáno a řešeno, tím menší jsou jeho následky. Následky domácího násilí se projevují v zaměstnání oběti, na její výkonnosti, a toto má další vliv na ekonomickou situaci oběti. Často dochází po odchodu ze vztahu ke zhoršení sociálního postavení oběti, neboť je nucena schovávat se v azylových domech, nemá kam jít. Negativní následky násilí se projevují nejen u obětí a případných svědků, ale také u agresora samotného. Mohou ho provázet pocity bezmoci a viny za to, že ubližuje osobě, ke které je citově vázán. Fyzické následky domácího násilí mohou být velmi vážné. Nadace ROSA zveřejnila statistiky častých zranění, jedná se zejména o zkopání ženy s následkem krvácení z rodidel, přeražení nosu, tržné rány na hlavě, otřesy mozku, kopání těhotné ženy, škrcení, bití hlavou o zeď, lámání rukou, sekání sekerou vedle hlavy, poškození sluchu, zraku, zlomení žeber a mnoho dalších. K potížím, které jsou zapříčiněny dlouhodobým týráním ze strany blízkého člověka,

patří

únava,

poruchy

spánku,

poruchy

příjmu

potravy,

deprese,

nesoustředěnost, náladovost, závislost na alkoholu či jiných omamných látkách, sebepoškozování a bohužel také pokusy o sebevraždu či dokonce vražda násilníka. U obětí domácího násilí se projevuje ztráta sebevědomí, strach, zmatek, úzkost, nejistota, stud, pocity ohrožení a viny, zvýšená psychická zranitelnost, přecitlivělost, panika, hyperaktivita, ale také zhoršení zdravotního stavu (např. urologické či gynekologické potíže, bolesti břicha, hlavy, bolesti v oblasti pánve a křížů, dýchací potíže, svalové křeče). Člověk není schopen prožívat radost, ztrácí o cokoli zájem, je ke všemu lhostejný, ztrácí veškeré iluze o světě. Oběť se nedokáže agresi partnera bránit, je pasivní, v určité situaci se ale může stát, že začne reagovat impulzivně a uteče či zahájí proti agresorovi útok, při kterém jej může i zabít. Důvodem k tomuto chování je většinou chvíle, kdy partner začíná týrat i děti. Dlouhodobost násilí může vést k disociaci (rozpojení) osobnosti, což je obranný mechanismus proti pocitům strachu, fyzické i psychické bolesti, dochází k vymazání traumatizující události z paměti. Disociace je „náhle vzniklá porucha, zasahující funkce jako jsou vědomí, paměť, identita nebo vnímání okolí, které jsou za normálního stavu

30

integrované“ (Hirigoyen, 2002, s. 179). Může se vyskytovat v několika podobách, a to jako úplné vymazání pocitů, kdy žena vůbec nevnímá působící podněty. Dále se může jednat o psychogenní amnézii, což je ohraničená ztráta paměti, nebo o mnohočetnou osobnost. Syndrom týrané ženy (battered woman syndrom) „Vznik syndromu týrané ženy je projevem selhání obranných mechanismů, které mohlo mít různou příčinu. Jednou z nich je obecná tendence žen zpracovávat své traumatické zážitky internalizujícím způsobem, přijímat, často zcela zbytečně a bezdůvodně, odpovědnost za vznik takové situace, obviňovat se za to a trestat se přijetím role oběti.“ (Vágnerová, 2004, s. 638) Při domácím násilí je hlavním prostředkem manipulace s obětí a její izolace od rodiny a přátel. Účelem tohoto zacházení je, aby sama oběť uvěřila tomu, co jí agresor říká. Pokud oběť nemá dostatek podpory ze svého okolí, začíná agresorovo ponižování přejímat jako pravdivé, osvojí si negativní smýšlení sama o sobě, ztrácí sebevědomí a sebeúctu. Sama sebe začne chápat jako méněcennou a nesamostatnou osobnost, která není schopna samostatně uvažovat, je zcela závislá na partnerovi. Manipulace tedy vede ke změně psychických vlastností a reakcí, ztrátě orientace v tom, co je ještě přijatelné, neví, jak by se měla zachovat v určité situaci. Týraná žena ztrácí schopnost odhadnout lidi kolem sebe a význam jejich chování, je ostražitá, nedůvěřivá, uzavřená do vlastního světa, nezúčastňuje se vnějšího dění. Násilím se mění schopnost reagovat spontánně, oběti nedokážou reagovat vhodným způsobem ani v běžných situacích, neví, jak se mají k ostatním lidem chovat. Neumějí spontánně dávat najevo své emoce vzteku a hněvu a utíkají před konflikty. Hlavně při kontaktu s autoritou (např. lékař, policista, poradce) oběti domácího násilí projevují přílišnou laskavost, vstřícnost a podřízenost. Cílem tohoto chování je vyhnout se konfliktům. Častým jevem u týraných žen je také skutečnost, že se k nim bezohledně chovají nejen partneři, ale také jiní lidé. Syndrom týrané ženy se nejčastěji projevuje v podobě posttraumatické stresové poruchy, naučené bezmocnosti a sebezničující reakce. Posttraumatická stresová porucha závisí na charakteru týrání. Rozvíjí se do 6 měsíců od stresující události a projevuje se mimo jiné jako neustálé připomínání si traumatizující události (ve snech, spontánně během dne, při hře apod.), znovuprožívání stresující události, naučená bezmocnost, beznaděj, apatie, zlehčování, pocity viny. Oběť se může začít chovat agresivně, a to 31

vůči okolí, ale i vůči sobě. Každá vzpomínka na stresující událost vyvolává u člověka psychosomatické projevy, které jsou shodné s projevy strachu. Člověk není schopen se soustředit, odpočinout si, uvolnit se, je podrážděný, má poruchy paměti, spánku, někdy také ztrácí chuť k jídlu, objevují se poruchy příjmu potravy či zvýšená spotřeba alkoholu či tabáku. Oběť se snaží vyhýbat všemu, co by jí danou situaci připomínalo, tedy myšlenkám, pocitům, hovoření o traumatizující události, místům, lidem a činnostem, které jsou s událostí spojené. Často není schopna vzpomenout si na detaily nepříjemné zkušenosti, nedokáže vykonávat činnosti, které ji bavily, cítí se izolovaně, emocionálně prázdná, ztrácí smysl života. Posttraumatická stresová porucha ale může vést naopak i k vyhledávání situací, které oběti stresující události připomínají. Například ženy, které byly v dětství týrány a zneužívány, v dospělosti většinou navazují vztahy s agresivními muži. Pokud se posttraumatická stresová porucha neléčí, může vést až ke změně osobnosti. Syndrom naučené bezmocnosti vzniká díky tomu, že se násilné chování objevuje ve vztahu náhle a neočekávaně. Oběť je chováním svého partnera zaskočena, má pocit, že nedokáže situaci, do které se dostala, ovládat a kontrolovat, a postupně přestává na incidenty reagovat, ztrácí motivaci. Na základě pasivního přístupu dochází k pocitům bezmoci a úzkosti, depresivním stavům, poklesu sebehodnocení a snižuje se schopnost řešit danou situaci. Oběť má tendence chování partnera tajit, obhajovat, vysvětlovat logickým důvodem, zmírňovat či vinit z toho, co se děje, něco či někoho jiného. Snaží se zlehčovat následky utrpení, které jí agresor způsobuje a odmítá jakoukoli pomoc a možnost záchrany, rezignuje na jakoukoli obranu proti násilníkovi. Bojí se připustit, že má v partnerském vztahu problémy a fyzická zranění se snaží nejrůznějšími způsoby zamaskovat či zdůvodnit. Tyto sebezničující reakce se odvíjí od zkušenosti s fenoménem „Jackyll a Hyde“, kdy se střídají laskavé podoby vztahu s agresí. Důvodem je strach z agresora a snaha chránit před ním děti, oběť nechce, aby se rodina rozpadla. Oběti nevidí v budoucnosti žádné perspektivy, nevěří, že by se jejich situace mohla zlepšit, prožívají pocity strachu a bezmoci. Stávají se z nich podřizující se osoby, které se nedokážou prosadit, snaží se vyhovět všem požadavkům svého okolí. Bývají nedůvěřivé vůči sobě i ostatním, bojí se, že jim nikdo neuvěří, nejsou schopny rozvíjet s někým úzký vztah. Proto týrané osoby vyhledávají pomoc až ve chvíli, kdy je ohrožen jejich život či život dětí. 32

Stockholmský syndrom Stockholmský syndrom je označení pro situaci, kdy se oběť týrání zcela ztotožní s násilným partnerem, je na něm silně citově závislá, snaží se mu zavděčit a chránit jej a není si vědoma nebezpečnosti jeho chování. Osoby, které trpí tímto syndromem, stále doufají, že se partner polepší, snaží se popírat, že se děje něco, co není v pořádku. Může dojít dokonce ke vzniku disociační poruchy, jejímiž příznaky je tělesná necitlivost, emoční disociace, ztráty paměti a další. Žena hledá ve svém utrpení smysl, jako například udržení rodiny, čímž se snaží učinit své trápení snesitelnějším. Stockholmský syndrom se vyskytuje v případech velmi silného mocenského působení, kdy oběť již není vůbec schopna se bránit. Kromě velmi nevyrovnaného postavení

agresora

a

oběti

je

druhým

základním

předpokladem

pro vznik

Stockholmského syndromu střídající se období agresivního a období „normálního“ chování. Vzniku Stockholmského syndromu napomáhají tyto faktory (Plesková, et al, 2005, s. 30, http://www.rovneprilezitosti.cz):

3.3

•

život oběti se nachází v permanentním a intenzivním ohrožení

•

oběť žije s intenzivním pocitem, že nemá možnost úniku

•

izolace od lidí

•

přechodná náklonnost násilníka (drobné dárečky, pozornosti)

Děti jako svědci domácího násilí V České republice je věnována velmi nedostatečná pozornost dětem, které se

stávají svědky domácího násilí. V roce 2006 provedlo občanské sdružení ROSA výzkum (Langhansová, 2007, http://www.llp.cz), v němž bylo zjištěno, že děti se stávají svědky násilí na rodiči v 94 % případů. 48,2 % dětí se stalo také obětí domácího násilí, 20,7 % dětí bylo týráno fyzicky a 38,7 % psychicky. To, do jaké míry bude mít svědectví násilí mezi rodiči vliv na dítě, závisí na jeho pohlaví, věku, brutalitě násilných činů, výchově, tělesných trestech, emocionálních vztazích k oběti či pachateli, intenzitě, frekvenci a délce trvání násilí, na povaze asistence dítěte při útocích, netečnosti okolí k násilí v rodině a také přítomnosti pozitivního vztahu. Násilné vzory chování se většinou přenášejí z rodičů na děti, mají vliv na jejich budoucí vývoj. Je tedy velkou pravděpodobností, že dítě, které je doma bito či je svědkem násilí v rodině, bude bít i své sourozence, spolužáky a v dospělosti i své 33

partnery či děti. Také chlapci – oběti sexuálního zneužívání – se v dospělosti dopouštějí sexuálního násilí. Děti jsou domácím násilím postiženy dvojím způsobem, jedná se o přímou nebo nepřímou viktimizaci. U přímé viktimizace je napadáno agresorem i dítě, většinou se jedná o situace, kdy se dítě snaží bránit oběť. V případě nepřímé viktimizace dítě není atakováno, ale je svědkem násilných incidentů. Psychické následky přímé i nepřímé viktimizace jsou shodné. Děti, které jsou svědky krutého zacházení s matkou, vnímají domov i okolní svět jako nebezpečný a nepřátelský, jsou hostilní, nedůvěřivé, úzkostné, uzavřené, mají nízké sebevědomí. Tyto děti trpí pocity strachu, viny za násilí vůči svému rodiči, úzkosti, bezmoci, zmatenosti, ale také hněvu. Sužují je deprese, nespavost, nechutenství, bolesti břicha a hlavy a vysoká nemocnost bez specifické příčiny. Nedokážou rozvíjet citové vztahy, neumějí se radovat tak, jako by se radovaly ostatní děti jejich věku. Jsou neposlušné, agresivní, mají nedostatek empatie, jednají impulzivně, snaží se získávat pozornost ostatních. Mívají sklony k útěkům z domova, delikventnímu chování, prostituci, závislosti na drogách, sebevraždám. Důvodem je, že nemají vhodný sociální vzor, který by napodobovaly. Stejně jako agresivní rodič nejsou schopny přijmout odpovědnost za své chování a obviňují své okolí. Psychický vývoj dětí – svědků domácího násilí – je v mnoha případech opožděný, trpí emočními problémy a poruchami chování. Dochází k opoždění vývoje řeči dítěte, koktání, potížím s pamětí a koncentrací. „Děti mohou na prožité trauma reagovat regresí, tj. návratem do předchozích, již překonaných vývojových období. Příznakem takové reakce bývá často noční pomočování, enkopréza, žvatlání, pasivita a nadměrná přizpůsobivost, žádné projevy přirozené dětské zvědavosti, dobrovolná izolace, noční můry a děsivé sny.“ (Vargová, et al, 2006, s. 12, http://www.rosa-os.cz) Děti mají zmatené city ke svým rodičům, postupem času mění postoj k týrané matce, která pro ně již není tím, kdo by je měl chránit. Agresivního rodiče mají rády, ale zároveň se ho obávají, odmítají ho a přejí si, aby odešel. Chlapci se s jeho chováním mohou ztotožnit, přijmout jeho názory a vzory chování za své. V mnoha případech se k ní také začnou chovat stejným způsobem jako otec, matka u nich ztrácí autoritu. Naopak zejména dcery zaujímají vůči matce ochranitelskou úlohu, snaží se ji před agresivním otcem bránit a přispět k tomu, aby se situace v rodině zlepšila. Častá je také ochrana mladších sourozenců, snaha uchránit je před tím, co se doma děje.

34

3.4

Dílčí shrnutí Činitelů, které vedou ke vzniku domácího násilí, je velké množství. Může se

jednat o zkušenost s domácím násilím v dětství, která ovlivňuje chování agresora nebo v případě oběti její ztotožnění se s rolí týrané osoby. K násilí může vést psychická porucha či porucha osobnosti agresora, charakteristické vlastnosti oběti, jako je nízké sebevědomí, závislost na partnerovi apod. Ke vzniku domácího násilí přispívá lhostejný či schvalující postoj společnosti, který v agresorovi upevňuje povědomí o oprávněnosti jeho chování. Dále je rizikovým činitelem izolace oběti, závislost agresora na návykových látkách či jeho neúspěchy (např. nezaměstnanost, potíže v práci, nízké materiální zabezpečení). Následky, které domácí násilí zanechává na oběti, ale také svědcích domácího násilí, jsou obrovské. Jedná se zejména o psychické následky, jako je snížené sebevědomí a sebehodnocení, úzkost, pocity bezmoci, viny, ale také zdravotní a psychosomatické potíže. Oběť domácího násilí nedokáže prožívat radost, dostává se do izolace, neumí komunikovat s jinými lidmi. Častým následkem je posttraumatická stresová porucha, která se projevuje vyhýbáním se nebo naopak vyhledáváním čehokoli, co oběti připomíná stresující události. Domácí násilí dále může vést k naučené bezmocnosti, kdy žena přestává věřit, že by se mohla situace zlepšit a nesnaží se již na násilné incidenty reagovat. V některých případech dochází u oběti ke ztotožnění se s násilníkem, citové závislosti na něm. Toto ztotožnění se je nazýváno jako Stockholmský syndrom, který se většinou objevuje tehdy, kdy je agresorem tzv. Jackyll a Hyde. Domácí násilí zanechává následky také na psychice dětí a nezáleží na tom, zda jsou pouze svědky násilí na rodiči nebo jsou samy viktimizovány. Dochází u nich k opoždění vývoje, sklonům k delikventnímu a patologickému chování, agresivitě, nedůvěře k sociálnímu okolí, nízkému sebevědomí apod. U dětí, které jsou svědky domácího násilí, je velký předpoklad, že se v dospělosti stanou pachatelem domácího násilí nebo naopak jeho obětí.

35

4

Intervence v rámci domácího násilí

4.1

Cíle intervence v oblasti domácího násilí „Úkolem krizové intervence obecně je dosáhnout u klienta porozumění danému

problému, orientovat se v něm a vzbudit schopnost jej řešit. Prvním a zásadním krokem je stabilizace duševního stavu a uklidnění.“ (Vykopalová, 2001, http://www.mvcr.cz) Pro svou skrytost je velmi obtížné domácí násilí prokázat, neboť se odehrává v soukromí zúčastněných osob, beze svědků. Tímto se domácí násilí liší od ostatních kriminálních činů a vyžaduje tedy specifický přístup. Cílem intervence by měla být pomoc vedoucí k zastavení násilí v intimním vztahu, a to jedině zásahem z vnějšku. Tvrdá opatření užitá proti agresorovi ve většině případů nevedou ke zlepšení situace, je tedy nutné hledat jiné způsoby pomoci. Na druhou stranu ale ani utěšování a domlouvání v případě incidentu není vhodné, neboť posiluje opakující se násilí. Pokud není intervence do vztahu zahájena včas, dochází k prohlubování a zvyšování intenzity a brutality násilí. Pro vhodnou intervenci je nutné sladit definici domácího násilí, a to proto, aby mohly být případy domácího násilí evidovány a mohly být stanoveny určité standardy pro postup v případě domácího násilí pro všechny instituce působící v této oblasti. Důležitou úlohu v oblasti omezování případů domácího násilí má policie, díky které se většina případů domácího násilí dostává na veřejnost.

Policie je povinna chránit

bezpečnost obětí a stíhat pachatele. Je tedy nezbytné, aby příslušníci policie prošli speciálním školením v oblasti domácího násilí, komunikace s obětí domácího násilí a vyšetřování a zdokumentování případu domácího násilí. Speciální přípravu by měli absolvovat také soudci, advokáti a další pracovníci soudů, a to zejména co se týče optimálního postupu v případech domácího násilí. Měli by si osvojit pokyny, kdy a za jakých okolností mohou vyslýchat oběť, jaké sankce je možné udělit pachatelům domácího násilí apod. Jako účinné se jeví, když soudy nemusí ze zákona vyžadovat souhlas oběti se stíháním násilníka. Kromě policie, soudců a advokátů by měli speciální přípravou projít lékaři a zdravotnický personál. V rámci tohoto školení jsou seznámeni se svými kompetencemi a vhodnými postupy v případě kontaktu s obětí. Důležitou roli v oblasti domácího násilí mají také neziskové organizace, jejich působení přiblížím v praktické části této diplomové práce. 36

Aby byla intervence v rámci domácího násilí účinná, je nutné zvýšit informovanost o této problematice a její nepřípustnosti, a to jak u široké veřejnosti, tak u pracovníků, kteří se mohou setkat s domácím násilím v rámci své profese. Týrané ženy se totiž často setkávají s nepochopením a nedůvěřivostí na místech, kde by jim měla být naopak poskytnuta podpora a pomoc, jako je policie, lékaři, úřady, soudy, ale dokonce vlastní rodina a přátelé. Důvodem může být právě nedostatečná informovanost o domácím násilí a chování jeho obětí a pachatelů, neschopnost tuto problematiku řešit, zakořeněné mýty o domácím násilí.

4.2

Ochrana oběti V rámci intervence je nutná také ochrana oběti. Při bezprostředním ohrožení je

nutné obětem a případným svědkům zajistit nejdříve bezpečí, možnost péče o děti, přístup k veřejným službám a poradenství. Instituce sociální pomoci poskytují ženám bydlení a potřebné finanční prostředky či jim při jejich získávání pomáhají (např. přídavek na dítě, sociální příspěvek, příspěvek na bydlení, jednorázová peněžitá pomoc pro oběti trestných činů pro překlenutí zhoršené sociální situace, která je hrazena pachatelem nebo státem). Zprvu se ženy většinou uchylují do azylových domů pro matky s dětmi. Pracovníci by měli obětem pouze nabízet vhodné způsoby řešení domácího násilí a ochrany pře agresorem, nikoli jim své návrhy nutit. Poté je vhodné využít individuální či skupinové psychoterapie a nácvik asertivních dovedností. Častěji se užívá skupinové psychoterapie, aby oběť získala ztracené sebevědomí a nadhled na svou situaci, aby věděla, že není v podobné situaci sama a naučila se vhodné způsoby komunikace, chování a reagování, zvládání a projevování emocí, řešení konfliktu v rodině. Když oběť pochopí mechanismy násilného vztahu, ve kterém žije, dokáže si vyvinout obranné strategie proti dalšímu násilí. Musí být posilována jejich schopnost žít samostatným a plnohodnotným způsobem. Oběť musí být přesvědčena o tom, že domácí násilí, které se v jejím vztahu s partnerem vyskytlo, není její chybou. V některých případech je možné také využít párové terapie, ale to pouze v případech, kdy násilí netrvá příliš dlouho a jeho závažnost není příliš vysoká. Jsou vhodné tehdy, kdy muž chce, ale není schopen bez cizí pomoci své chování ovládat a kdy postavení oběti je dostatečně silné. Agresor se při terapii musí naučit přijmout zodpovědnost za své násilné chování a také to, že jeho chování je neomluvitelné. Oběti 37

jsou zase vedeny k zodpovědnosti za svou bezpečnost. Společně se dále učí, jak rozpoznat příznaky násilného jednání a včas situaci usměrnit. Klienti také během terapie mění vzájemná očekávání partnerů, vztahy a způsoby komunikace.

4.3

Práce s pachatelem Dalším klíčovým bodem intervence je konfrontace pachatele s oficiální reakcí.

Pachatel musí být seznámen s tím, že jeho chování je nepřípustné a nebude tolerováno, ale zároveň by mu měla být nabídnuta pomoc. Při řešení domácího násilí nestačí jen trest pro agresora, ale je nutná prevence opakujícího se násilného jednání. Aby mohla být náprava agresora úspěšná, musí přijmout zodpovědnost za své chování v plném rozsahu. Každý typ násilníka reaguje na různá opatření proti domácímu násilí odlišně. Pro určité skupiny postačí krátkodobé vykázání ze společné domácnosti a zákaz přiblížit se k ohrožované osobě. Jiné typy agresorů dobře reagují na soudem nařízený antiagresivní převýchovný program, jiné zase na oficiální soudní řízení. V roce 1982 provedl L. W. Sherman výzkum pod názvem „Minneapolis – Experiment“, jehož cílem bylo zjistit nejefektivnější policejní opatření v případech domácího násilí. Efektivitou je chápána redukce rizika opakování násilného útoku na stejnou oběť. Výzkum přinesl zjištění, že na každý typ pachatele působí policejní opatření různým způsobem. Čím větší je závislost agresora na sociálních vazbách, tím větší hrozbu pro něj představují oficiální negativní sankce. Jedná se například o zaměstnané pachatele, pachatele žijící v manželském svazku apod. (Čírtková, http://www.domacinasili.cz) V roce 2005 provedla trojice autorů (Nelson, Ackerman, Gallagher) studii, kde se také zaměřili na vliv jednotlivých opatření proti domácímu násilí na recidivu. Výzkum přinesl poznatek, že na snížení recidivy domácího násilí má mnohem větší vliv pouhé přivolání příslušníků policie než zadržení agresora. V některých zemích je soud oprávněn přikázat agresorovi atestované antiagresivní programy namísto trestu. Tyto intervenční programy mají různé podoby, mohou být založeny na skupinové terapii se zaměřením na kontrolu agresivity a hněvu. Dále mohou být zaměřeny na individuálním ohodnocení a osobním poradenství apod. Léčebné postupy by měly být přizpůsobeny potřebám jednotlivých typů pachatelů

38

domácího násilí, jako jsou pachatelé dopouštějící se násilí pouze v rodině, lidé projevující se agresivně i na veřejnosti, násilníci s duševní poruchou atd.

4.4

Dílčí shrnutí Intervence musí být hlavně včasná, aby nedocházelo k opakování incidentů.

Na prvním místě je pomoc a ochrana obětí, ty by se ale měly samy rozhodnout o způsobu obrany proti násilnému partnerovi. Mnoho obětí se stále setkává s nepochopením i ze strany těch, kteří by jim měli poskytnout podporu. Je tedy nezbytné zvyšovat povědomí veřejnosti o problematice domácího násilí. Také pracovníci, kteří se ve své profesi setkávají s oběťmi domácího násilí, musí projít speciálním školením. Pro intervenci v oblasti domácího násilí je nutná nejen ochrana oběti před násilným chováním agresora, ale také práce se samotným pachatelem domácího násilí. Příčin, proč se agresor přiklání k násilí v intimním vztahu, je mnoho a podle toho je také nutné přizpůsobit sankce pro pachatele. V některých případech postačí pouhé přivolání policie, vykázání z bytu, pro jiné typy agresorů je nutná účast v programech zaměřených na převýchovu a snížení agrese nebo oficiální trestní stíhání. V každém případě je ale nutné, aby násilník převzal odpovědnost za své chování a pochopil jeho nepřípustnost. Bez toho není možná změna chování. Pomoc pachatelům domácího násilí mohou poskytnout antiagresivní programy, které jsou realizovány v mnoha západních zemích. Jejich účast může být dobrovolná, ale také přikázaná. Otázkou zůstává, do jaké míry je účast na takovém programu účinná v případě, kdy je agresorovi účast přikázána bez ohledu na to, zda je ke změně motivován či nikoli. Jestliže násilník do programu nastupuje pouze na základě příkazu, vnímám za potřebný specifický a dlouhodobější postup v úsilí o změnu jeho jednání. Taková osoba musí být nejdříve přivedena k tomu, aby na sebe vzala odpovědnost za své násilné chování a získala motivaci ke změně.

39

5

Empirická část

5.1

Cíle výzkumu Při výběru způsobu zkoumání problematiky domácího násilí jsem si vybrala úhel

pohledu, který přinese mně i čtenářům této diplomové práce nové a podle mého názoru i zajímavé a podnětné informace. Za cíl mého výzkumu jsem si zvolila zjištění přístupu vybraných evropských zemí k problematice domácího násilí. Při výzkumu jsem usilovala o získání informace o tom, zda má daná země legislativně upravenu problematiku domácího násilí. Dále jsem se zaměřila na to, kam se může oběť domácího násilí obrátit, jaké jsou pravomoci policistů a soudců. Zkoumala jsem, zda v zemi působí organizace na pomoc domácího násilí, v každé zemi jsem vybrala dvě nejdůležitější zařízení. Při výzkumu jsem se zajímala i o to, jaké jsou informace o množství případů domácího násilí a výsledky veřejných výzkumů. V závěru empirické části jsem provedla srovnání přístupů vybraných zemí a zvážila jejich klady a zápory. Jako inspirace k volbě cíle výzkumu mi sloužil nový zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. Tento zákon vstoupil v České republice v účinnost dne 1. 1. 2007 a znamená velký krok vpřed v ochraně obětí domácího násilí. Výzkumné otázky, na které budu v empirické části diplomové práce hledat odpověď: • Má země potřebnou legislativní úpravu k ochraně obětí domácího násilí? • Má policie příslušné země specifické kompetence při řešení případů domácího násilí? • Jaké jsou možnosti potrestání pachatele domácího násilí v zemi? • Působí v zemi organizace pracující s obětí, případně i pachatelem domácího násilí? • Má země legislativně ošetřeno slídění, pronásledování?

40

5.2

Metody výzkumu Vzhledem k cíli empirické části diplomové práce jsem zvolila kvalitativně

orientovaný výzkum. Metodou ke zkoumání zvolených otázek byl sběr dokumentů. Hendl (2005, s. 204) uvádí, že „za dokumenty se považují taková data, která vznikla v minulosti, byla pořízena někým jiným než výzkumníkem a pro jiný účel, než jaký má aktuální výzkum.“ Metodu sběru dat jsem si zvolila, neboť jiná metoda by použita být nemohla. Jedná se totiž o prostorově vzdálená data. Dokumenty, které mi sloužily k získání potřebných informací, tvořily úřední dokumenty, jako jsou zákony a oficiální statistiky získané z internetových stránek státních úřadů. Dále jsem využila archivní data, zejména výsledky výzkumů v oblasti domácího násilí, a virtuální data, které tvoří internetové stránky. Shromážděné dokumenty z velké části tvořily cizojazyčné texty, které bylo nutno přeložit. Současně se sběrem a překladem dat jsem prováděla jejich průběžnou analýzu a na základě zjištěných informací jsem vyhledávala chybějící údaje. Tento proces pokračoval až do doby získání všech potřebných dat a jejich zpracování v této diplomové práce. Při sběru dokumentů a dat jsem se také setkala s potížemi, jednalo se zejména o komunikaci s úřady a organizacemi. V určitých případech jsem nedokázala získat potřebná data z internetu a kontaktovala jsem tedy úřady a instituce, které by mi mohly pomoci. Ve většině případů mě pracovníci odkázali jinam nebo na mně již známé webové stránky. V jiných případech mi nebyla doručena žádná odezva.

5.3

Výsledky analýzy získaných dat

5.3.1 Domácí násilí v České republice Intervence ze strany státu V České republice bylo domácí násilí velmi dlouhou dobu na okraji pozornosti, situace se změnila až po roce 1989. V roce 2001 zahrnula také vláda tuto problematiku do popředí svého zájmu a priorit. Byla zahájena spolupráce s neziskovými organizacemi působícími v oblasti domácího násilí a byly učiněny legislativní změny. Osoby, které jsou ohroženy násilím ze strany blízké osoby či osoby žijící ve stejné domácnosti, mají právo na bezprostřední individuální psychologickou a sociální pomoc. Tato pomoc může mít formu ambulantní i azylovou. Výše uvedeným 41

osobám je poskytována také následná pomoc, a to hlavně sociální, lékařská, psychologická a právní. V České republice existuje také program pro pachatele domácího násilí, který nabízí Centrum J. J. Pestalozziho v Chrudimi. Účast na terapii je ale dobrovolná, zákon neumožňuje soudům uložit účast na takovém programu jako povinnost. Oběti trestných činů, kterým vznikla újma na zdraví, mohou žádat o odškodnění, jestliže škodu plně neuhradil pachatel. Žádost o náhradu škody lze uplatnit u Ministerstva spravedlnosti do jednoho roku od chvíle, kdy se poškozená osoba dozví o způsobené škodě. Pomoc ale není poskytnuta, pokud je žadatel spoluobviněným v daném trestném činu, nedal souhlas ke stíhání pachatele nebo k jeho pokračování v případě, kdy to je nutné. Dále peněžní pomoc není schválena, jestliže navrhovatel vzal zpět souhlas se stíháním pachatele či k jeho pokračování, nebo neposkytl svědectví v trestním řízení z důvodu vztahu k pachateli (zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí pomoci obětem trestné činnosti, http://portal.justice.cz). Trestní zákonodárství 1. června 2004 nabyla účinnosti novela trestního zákona č. 140/1961 Sb., zavedla nově § 215a o týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě. Tento paragraf je hovorově nazýván jako paragraf domácího násilí. Ten, kdo se dopustí trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě, může být potrestán odnětím svobody až na tři roky. Pokud týrá danou osobu velmi krutým způsobem, trýzní více osob nebo se dopouští takového násilí dlouhou dobu, může dostat trest odnětí svobody na dva až osm let. (2007, http://www.trestnirizeni.mujblog.info/ dokumenty/domaci-nasili-v-trestnim-pravu) Začátkem roku 2004 vešla v účinnost také novela trestního řádu, které zlepšila postavení obětí domácího násilí. Podle § 163a nemusejí orgány činné v trestním řízení vyžadovat souhlas oběti s trestním stíháním pachatele, která je oběti blízkou osobou. Tento souhlas se nevyžaduje v případech, kdy je zřejmé, že nebyl dán nebo byl stažen na základě výhrůžek, nátlaku, podřízenosti oběti vůči agresorovi. Zákon na ochranu před domácím násilím Dne

1. 1. 2007

vstoupil

v České

republice

v účinnost

nový

zákon

č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. Autorem návrhu zákona je expertní skupina Aliance proti domácímu násilí.

42

Jeho cílem je řešit problematiku domácího násilí v ČR, chránit ohrožené osoby a zamezit pachateli v dalším násilném jednání. Inspiraci hledali zákonodárci zejména v rakouském modelu boje proti domácímu násilí. Intervence v rámci případů domácího násilí se skládá ze tří pilířů, a to pravomoci policistů k vykázání a zákazu vstupu agresora do společného obydlí, předběžných opatření vydávaných soudy a zřízení intervenčních center. Zákon na ochranu před domácím násilím propojuje činnosti policejních orgánů, soudů a organizací sociálních služeb při řešení domácího násilí. Zákonem č. 135/2006 došlo ke změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení. (zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím) Před přijetím tohoto zákona mohli agresoři zůstávat v bytě s obětí, a pokud oběť chtěla ukončit soužití s násilným partnerem, musela sama odejít ze společné domácnosti. Ani předvedení či zadržení pachatele policií nebylo účinné, protože po krátké době byl násilník propuštěn. Důvody k tomu, aby byla násilnickému partnerovi přikázána vazba, se vyskytují pouze ojediněle. Většina případů domácího násilí totiž nedosahuje takové závažnosti, aby mohl být agresor zadržen. Nyní ale musí z domácnosti odejít agresor a oběť tak má prostor k tomu, aby se rozhodla, zda s ním chce i nadále žít. Slabinou nového zákona je přehlížení vykázané osoby. Pachatel není nikým kontaktován, instituce s ním žádným způsobem nepracují, a tak není motivován ke změně svého chování. Policisté, soudci i pracovníci intervenčních center musejí projít zvláštním školením, aby byli schopni rozpoznat domácí násilí, pochopili chování oběti i agresora a dokázali v případech partnerského násilí správně zakročit. •

Policejní vykázání a zákaz vstupu do společného obydlí

Zákon umožňuje policistům použít proti podezřelé osobě institut vykázání z místa, ve kterém partneři – aktéři domácího násilí – společně žijí, a také z bezprostředního okolí. Součástí vykázání je i zákaz vstupu do vymezeného prostoru. V případě, že se agresor v době policejního zásahu již nenachází v bytě, vydá policista pouze zákaz vstupu do společného obydlí a okolí. Těchto možností mohou využít

43

policisté v případech, kdy lze očekávat nebezpečný útok proti lidskému zdraví, životu, svobodě nebo zvláště nebezpečný útok proti lidské důstojnosti. Při provádění úkonů v rámci vykázání z místa musí policista zajistit přítomnost nezúčastněné osoby, pokud nehrozí nebezpečí z prodlení. Aby policista mohl využít institut vykázání, musí být splněny čtyři znaky, a to opakování násilí, stupňování násilí, společenská blízkost osob a jejich vztah a odehrávání se násilí v soukromí. Při vydání rozhodnutí musí policista přihlédnout ke zjištěným skutečnostem, důkazům a zejména k předcházejícím útokům v domácnosti. Pomoc při rozhodování, zda se jedná o domácí násilí či nikoli, představuje pro policisty dotazník SARA DN. Tento dotazník je součástí metodického pokynu policejního prezidenta pro postup příslušníků Policie ČR v případech domácího násilí a zjišťuje chování násilné osoby na veřejnosti a v soukromí a zranitelnost oběti.

Vykázání je stanoveno na dobu deseti dnů, tuto lhůtu není možné žádným způsobem zkrátit. Do 24 hodin od vydání rozhodnutí vykázání je Policie ČR povinna informovat příslušné intervenční centrum, pokud tak neučiní, je tento nedostatek projednáván policejními metodiky. Pokud se v domácnosti nachází dítě, musí tuto skutečnost nahlásit také na orgán sociálně-právní ochrany dětí. Do tří pracovních dnů provádí policista v místě vykázání kontrolu, zda rozhodnutí není porušováno (Vitoušová, 2008, http://www.domacinasili.cz; http://www.mvcr.cz/rs_atlantic/project/ article.php?id=28964). Zákaz vstupu do společné domácnosti platí od chvíle, kdy byl prokazatelně sdělen podezřelému, a ten je povinen ihned společné obydlí opustit. V případě nepřítomnosti podezřelé osoby při policejním zákroku začne zákaz platit od chvíle, kdy se o svém omezení dozví. Pokud institut vykázání z místa znemožní pachateli výkon zaměstnání nebo ohrozí provoz objektu, je nutné neprodleně informovat zaměstnavatele či provozovatele objektu, aby mohla být přijata náhradní opatření. Policista při zákroku určí prostor, ve kterém platí pro násilníka zákaz vstupu, sdělí mu tuto skutečnost, informuje ho o možnostech ubytování, o jeho právním postavení, právech a povinnostech a dalším možném postupu ve věci. Dále jej poučí o důsledcích v případě neuposlechnutí zákazu a vyžádá si klíče od společné domácnosti. Pokud vykázaná osoba odmítne klíče vydat, dopouští se přestupku proti veřejnému pořádku a hrozí jí pokuta až 1.000 Kč. Dále vykázaná osoba musí policejnímu orgánu sdělit adresu, na které se zdržuje, a to z důvodu doručování. Vykázaná osoba musí 44

dostat možnost vzít si nejpozději při výkonu rozhodnutí o vykázání věci k osobní potřebě, osobní cennosti a dokumenty. Do dalších 24 hodin si může za přítomnosti policisty vyzvednout další osobní věci a věci nutné pro výkon povolání. Ohrožená osoba je poučena o možnosti podat návrh na předběžné opatření podle občanského soudního řádu a také o psychologických, sociálních a jiných službách, které poskytují pomoc obětem násilí. K rozhodnutí policisty o vykázání ze společného obydlí není vyžadován souhlas ohroženého člověka. Cílem vykázání je dát oběti prostor k pochopení situace, ve které se nachází, bez agresorova vlivu a promyšlení dalšího postupu. Institut vykázání není chápán jako odebrání vlastnického práva, ale pouze jako jeho omezení na určitou dobu. Vykázaná osoba se může proti rozhodnutí o vykázání či zákazu vstupu odvolat, poté je zahájeno správní řízení. Odvolání ale nemá odkladný účinek. V případě, že by bylo v odvolacím řízení vykázání a zákaz vstupu do obydlí zrušeno, má dotyčný právo na náhradu škody a odškodnění od státu za materiální i nemateriální újmu, která mu vykázáním byla způsobena. V tomto případě se postupuje podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Pokud policista své pravomoci zneužije, hrozí mu trestní stíhání za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele nebo také za trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu či k nebytovému prostoru, a to v případě, že o vykázání rozhodne, aniž by byly splněny zákonné podmínky. V případě, kdy si osoba domácí násilí vymyslí, aniž by byla ohrožena, může být odsouzena k výkonu trestu odnětí svobody až na tři roky (http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=1566&PHPSESSID =3da48224b52c4bdfdad378ad5797568a; Durdík, Vitoušová, 2006, http://www.bkb.cz). Pro policisty je ale v mnoha případech velmi těžké určit, zda se jedná o domácí násilí a zda tedy mohou vykázat pachatele. Proto musí být odborně proškoleni, aby dokázali rozlišit domácí násilí od běžných konfliktů mezi partnery. Musí se naučit odhadnout riziko, že se incident v domácnosti bude opakovat, a vhodně využít své pravomoci vykázání. •

Předběžné opatření

Další možností, kterou zákon na ochranu před domácím násilím přináší, je občanskoprávní řešení v podobě předběžného opatření, které trvá měsíc od jeho vykonatelnosti. O návrhu na vydání předběžného opatření rozhoduje příslušný okresní 45

soud a umožňuje přikázat násilné osobě, aby dočasně opustila a nevstupovala do společného obydlí a jeho bezprostředního okolí, nebo aby nenavazovala kontakty s navrhovatelem – ohroženou osobou. Při ukládání tohoto opatření se přihlíží k tomu, jestli chování osoby, proti které návrh směřuje, ohrožuje vážným způsobem život, zdraví, svobodu nebo lidskou důstojnost navrhovatele. Navrhovatel může o vydání předběžného opatření požádat i tehdy, kdy nepředcházelo vykázání násilné osoby policií. O návrhu předběžného opatření musí být soudem rozhodnuto okamžitě, nejpozději však do 48 hodin od podání návrhu. Pokud policie vydá rozhodnutí o vykázání, začne běžet lhůta dnem, který následuje po dni uplynutí doby vykázání. V případě podání žádosti o prodloužení předběžného opatření končí lhůta vykázání až rozhodnutím soudu o tomto prodloužení. (http://www.bkb.cz/ redaction.php?action=showRedaction&id_categoryNode=397) Pokud soud vydá předběžné opatření, v součinnosti s příslušnými státními orgány vykáže povinnou osobu, případně jí zakáže kontaktovat navrhovatele, a odebere jí klíče od bytu. Vykázaná osoba má právo vzít si bezprostředně z bytu věci osobní potřeby, také během trvání opatření má možnost vyzvednout si v domácnosti nutné věci, ale pouze za přítomnosti vykonavatele. O prodloužení trvání předběžného opatření je možné rozhodnout, pokud bylo před uplynutím lhůty trvání předběžného opatření zahájeno řízení ve věci samé. Jedná se o případy, kdy oběť podala žádost o rozvod, o svěření dětí do péče, vypořádání společného jmění, úpravu práv k bytu apod. Při rozhodování soudu o prodloužení předběžného opatření je nutné vzít v úvahu trvání ohrožení žadatele, obsah a důvody žádosti o zahájení řízení ve věci samé, majetkové a jiné poměry, vlastnická práva k obydlí, na které se předběžné opatření vztahuje a další. Trvání předběžného opatření je ale omezeno uplynutím jednoho roku od jeho nařízení. •

Intervenční centra

Byla zřízena intervenční centra, což jsou specializovaná pracoviště, které na základě § 60 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, poskytují bezplatnou sociální, právní a organizační pomoc osobám ohroženým domácím násilím. V České republice se nachází celkem 15 intervenčních center, jejich přehled a adresy jsou k nahlédnutí v příloze č. 3. Intervenční centrum je povinno kontaktovat osobu ohroženou násilím do 48 hodin od doručení opisu rozhodnutí o vykázání z místa.

46

Pracovníci intervenčního centra nabízejí obětem pomoc a podporu a zjišťují, jestli rozuměly všem informacím od policisty a zda jim byla poskytnuta dostatečná ochrana. Intervenční centra poskytují své služby bezplatně, neposkytují pomoc pouze osobám, které jsou v ochranném režimu institutu vykázání, ale mohou se na ně obrátit lidé, kteří jsou domácím násilím ohroženi a chtějí svou situaci řešit. Pracovníci koordinačních center hledají spolu s obětí možnost, jak postupovat dále v ohrožující situaci. Intervenční centra také koordinují činnost a spolupráci institucí, které poskytují pomoc obětem domácího násilí (policie, obecní úřady, orgány sociálně-právní ochrany, lékaři, soudy, azylová zařízení apod.). Zaměstnanci intervenčních center musí projít zvláštním školením a získat tak osvědčení s podpisem ministra práce a sociálních věcí.

V případě závažného nebo opakovaného maření rozhodnutí Policie ČR o vykázání osoby nebo předběžného opatření soudu se pachatel dopouští trestného činu. Za tento trestný čin hrozí osobě až šest měsíců odnětí svobody nepodmíněně nebo peněžitý trest. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon) Jednání osoby, která byla vykázaná, může být vyšetřováno v rámci trestního řízení, pokud jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Pokud chování agresora nedosahuje intenzity trestného činu, může být prověřována v přestupkovém řízení. Nestátní organizace V roce 2003 byla za podpory Nadace Open Society Fund Praha vyhlášena Kampaň proti domácímu násilí na ženách. Účastníky této kampaně je celkem 10 organizací, a to ROSA (koordinátor), Acorus, Český svaz žen, Magdalenium, Most k životu, NESEHNUTÍ Brno, Poradna pro ženy v tísni, ProFem, Slezská diakonie – poradna ELPIS a Ženy bez násilí. Cílem kampaně je zvýšit informovanost a povědomí společnosti o domácím násilí a jeho nepřijatelnosti. Bílý kruh bezpečí Bílý kruh bezpečí je nezisková organizace na pomoc obětem trestných činů a také jejich rodinám. Je to občanské sdružení, které roku 1991 založila Mgr. Petra Vitoušová a působí na celém území České republiky. Bílý kruh bezpečí spolupracuje s národními i mezinárodními organizacemi, které se zabývají pomocí obětem a svědkům násilí a prevencí kriminality, je členem nadnárodní evropské organizace European 47

Forum for Victim Services. Celkem provozuje šest poraden, a to v Praze, Brně, Olomouci, Ostravě, Pardubicích a v Plzni. K dalším činnostem patří také zpracovávání a předkládání návrhů k zákonodárným iniciativám a spolupráce při tvorbě zákonů. Organizace usiluje o zlepšení právního postavení obětí v trestním řízení a ve společnosti. Snahou je také zvýšit informovanost společnosti a veřejné správy o problémech, se kterými se oběti násilných činů potýkají, a také povědomí o možnostech prevence kriminality. Cílem služby je pomoci obětem, aby se rychle vzpamatovaly z následků trestných činů, zjednodušit jim kontakt a jednání na úřadech, informovat je o právech, kterými disponují, o průběhu trestního řízení a v případě potřeby zprostředkovávají kontakt na další odborníky či služby. Klienti mohou využít za určitých podmínek nadstandardní placené služby, jako je příprava na soud, doprovody k soudu, návštěvy v nemocnici, víkendové pobyty, zprostředkování pokračující péče a operativní finanční pomoc z Nadačního fondu Filipa Venclíka (jeho smyslem je podpora obětí násilných trestných činů a pozůstalých). Pod záštitou Bílého kruhu bezpečí je od roku 2001 provozována DONA linka, jejímž cílem je poskytovat rady a informace obětem domácího násilí, ale také svědkům, kteří neví, jak pomoci, a odborníkům, kteří se ve své profesi s oběťmi domácího násilí setkávají. Provoz DONA linky je nepřetržitý. ROSA Občanské sdružení ROSA – centrum pro týrané a osamělé ženy se stará o ženy, které se staly obětí domácího násilí. V České republice působí již od roku 1993, poskytuje bezplatnou psychosociální pomoc. Sdružení ROSA provozuje poradnu, právní pomoc, azylové domy i byty s utajenou adresou a SOS linky. Také nabízí zprostředkování psychiatrické pomoci, krátkodobé i dlouhodobé psychologické poradenství a podporu v tíživé životní situaci a internetové poradenství. ROSA provedla první průzkumy o výskytu domácího násilí v ČR a výsledky byly alarmující. Na základě svých poznatků se začalo sdružení obracet na orgány státní správy s návrhy změn v legislativě. I nadále sdružení spolupracuje se státními i zastupitelskými orgány, policií i ostatními neziskovými organizacemi působícími v oblasti domácího násilí. Sdružení ROSA se zaměřuje i na prevenci domácího násilí, a to organizováním přednášek, seminářů a konferencí na toto téma, které jsou určeny nejen pro odborníky,

48

ale i širokou veřejnost. ROSA také vydává informační materiály, brožury a publikace s tématikou domácího násilí. Statistiky Počet rozhodnutí o vykázání a zákazu vstupu od 1. 1. do 31. 12. 2007 Policie ČR vykáže denně průměrně 3 pachatele domácího násilí. Od 1. ledna do 31. prosince 2007 bylo v ČR vydáno celkem 862 policejních rozhodnutí o vykázání nebo zákazu vstupu pachatele do společného obydlí. 854 vykázaných osob tvořili muži, vykázaných žen bylo celkem 8. 47,5 % (410 případů) z celkového počtu vydaných rozhodnutí bylo rozhodnutí o vykázání, ve 42,7 % (368 případech) se jednalo o zákaz vstupu do domácnosti. 7 % (tj. 58 případů) těchto vykázání byla opakovaná. 10 % (84 případů) rozhodnutí Policie ČR bylo nesprávných, což znamená, že byla vydána současně rozhodnutí o zákazu vstupu a o vykázání z obydlí. (Vitoušová, 2008, http://www.domacinasili.cz) V roce 2007 bylo domácím násilím ohroženo 1.833 osob, z toho 892 dospělých (858 žen a 34 mužů). Jedná se o počet obětí, kterým byla poskytnuta ochrana prostřednictvím rozhodnutí o vykázání. Násilnému incidentu, u kterého následovalo rozhodnutí o vykázání, přihlížely v 941 případech děti.

Nejohroženější věkovou

skupinou byli lidé ve věku od 31 do 40 let (celkem 39 %), dále v letech 41 – 50 let (25 %) a 21 – 30 let (16 %). (Vitoušová, 2008, http://www.domacinasili.cz) V 337 případech vykázání podaly ohrožené osoby žádost o předběžné opatření, čímž chtěly prodloužit dobu vykázání násilné osoby. 73,5 % (tj. 190) žadatelů soud lhůtu prodloužil a 14 % nevyhověl. Ve čtyřech případech byl návrh vzat zpět a o dalších případech nebyly získány informace. (Vitoušová, 2008, http://www.domacinasili.cz) Násilí převažovalo v manželských vztazích (54 % = 467 případů), 205 vykázání se týkalo nesezdaných soužití, 134 případů se vyskytlo v transgeneračních vztazích a 55 u rozvedených manželství. Zbylá část rozhodnutí o vykázání byla vydána v partnerských,

sourozeneckých

a

jiných

vztazích.

(Vitoušová,

2008,

http://www.domacinasili.cz) Ve 104 případech

(12 %)

policejního

vykázání

nebyla

dodržena

lhůta

k informování intervenčního centra. Pracovníci intervenčních center nedodrželi lhůtu k navázání

kontaktu

s ohroženou

osobou

ve 33 případech.

(Vitoušová,

2008,

http://www.domacinasili.cz)

49

Na jeden kraj v ČR připadá průměrně 61,6 případů vykázání. Nejvíce rozhodnutí o vykázání bylo vydáno v Moravskoslezském kraji, a to celkem 213 (skoro 25 %). Na druhém místě v největším počtu vykázání je Jihomoravský kraj, kde bylo vydáno 82 rozhodnutí. Na skutečnost, že v těchto krajích bylo vykázáno nejvíce osob, má zásadní vliv účast na realizaci projektů od roku 2003, jejichž cílem bylo řešení případů domácího násilí s co největší účastí příslušníků policejních orgánů. (Vitoušová, 2008, http://www.domacinasili.cz) V Ústeckém kraji bylo uděleno 81 rozhodnutí, ve Středočeském kraji 79. Nejnižší počet vykázání byl použit v kraji Plzeňském (16) a Libereckém (30). Přehled o počtu vykázaných osob v jednotlivých krajích České republiky přináší tabulka č. 1. (Vitoušová, 2008, http://www.domacinasili.cz) Tabulka č. 1: Počet vykázaných osob v krajích České republiky v roce 2007 Počet obyvatel kraje

Počet vykázání v období 1. 1 - 31. 12. 2007

Hlavní město Praha

1 193 270

59

Středočeský

1 108 465

79

Jihočeský

626 634

50

Plzeňský

552 553

16

Karlovarský

304 831

32

Ústecký

826 852

81

Liberecký

429 080

30

Královéhradecký

552 481

34

Pardubický

509 353

61

Vysočina

522 267

32

1 138 174

82

624 961

44

1 283 911

213

598 789

49

Kraj

Jihomoravský Olomoucký Moravskoslezský Zlínský

Zdroj: http://www.domacinasili.cz/files/uploaded/UserFiles/File/Index_kraje_2007.xls

50

Výzkum STEM 2006 V roce 2006 provedla agentura STEM výzkum (2006, http://www.donalinka.cz/ files/uploaded/UserFiles/File/informzpraSTEM.doc) domácího násilí v ČR pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris. Výzkum probíhal formou standardizovaných „face-toface“ rozhovorů a zúčastnilo se ho celkem 1.690 obyvatel starších patnácti let. Podle tohoto výzkumu má přímou zkušenost s domácím násilím 23 % populace starší patnácti let, obětí se stalo 13 % lidí. 50 % dotázaných mělo nepřímou zkušenost s domácím násilím, tedy věděli o něm jen z doslechu. 1 % oslovených respondentů přiznalo, že se stali útočníkem na blízkou osobu. 59 % násilí bylo dlouhodobé a 52 % se stávalo stále častější. V 35 % trvalo násilí déle než tři roky. O dlouhodobosti násilí vypovídá více graf č. 1. Graf č. 1: Délka trvání domácího násilí (v %)

14

27

35 24

Kratší dobu než 1 rok

1 - 3 roky

Déle než 3 roky

Neví

Zdroj: STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR, 2006, http://www.donalinka.cz

Oběti domácího násilí vyhledávají pomoc většinou až po šesti letech soužití s násilným partnerem. V 84 % rodin, kde se vyskytovalo domácí násilí, vyrůstaly děti. Svědky útoků se ale děti stávaly v 57 % případů. V 81 % docházelo k fyzickému násilí a ve 48 % případů bylo kombinováno fyzické a psychické násilí. Fyzické násilí se samostatně vyskytlo v 18 % případů, ve 14 % docházelo ke kombinaci násilí fyzického, psychického a sexuálního. Graf č. 2 přináší přehled o formách domácího násilí.

51

Graf č. 2: Formy domácího násilí mezi partnery (v %) Kombinace fyzického a psychického násilí

3

Pouze fyzické násilí

16 1 48

14

Kombinace fyzického, psychického a sexuálního násilí Pouze sexuální násilí Pouze psychické násilí

18

Jiná kombinace

Zdroj: STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR, 2006, http://www.donalinka.cz

51 % případů domácího násilí se vyskytovalo v rodinách s průměrným finančním zajištěním, 20 % bylo zajištěno solidně či velmi dobře. 23 % respondentů, kteří měli přímou zkušenost s domácím násilím, uvedlo, že domácnost byla špatně zajištěná. 4 % domácností, kde se domácí násilí odehrávalo, byly v zásadě chudé. Nejvíce obětí (41 %) i násilníků (52 %) mělo výuční list. 45 % obětí a jedna třetina násilníků měla minimálně středoškolské vzdělání, 39 % obětí a 24 % násilníků mělo střední vzdělání s maturitou a 6 % obětí a 9 % pachatelů mělo vystudovanou vysokou školu. O vzdělání obětí násilí i jeho pachatelů obsahuje informace graf č. 3. Graf č. 3: Vzdělání obětí domácího násilí a jeho pachatelů (v %) 60 50 40 30 20 10 0 Základní Vyučení Maturita Vysoká bez bez škola vyučení maturity

Oběť

Neví

Násilník

Zdroj: STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR, 2006, http://www.donalinka.cz 52

5.3.2 Domácí násilí na Slovensku Intervence ze strany státu Podle studie z roku 2005 (Bútorová, Filadelfiová, 2005, http://www.ivo.cz), kterou provedl Inštitút pre verejné otázky, se obětí domácího násilí stává až 29 % žen. Také Slovensko přijalo v posledních letech legislativní změny, jejichž cílem je větší ochrana a pomoc obětem domácího násilí. V letech 1999 až 2002 byla novelizována řada právních norem jako Trestní zákon, Trestní řád, Zákon o přestupcích, Občanský soudní řád, Občanský zákoník a Zákon o odškodnění obětí násilných trestných činů. Legislativní změny na Slovensku iniciovaly ženské organizace pod názvem „minimální úpravy s maximálním efektem“. Inspiraci čerpaly v Rakousku a Německu a ze svých zkušeností. Oběť domácího násilí, které byla způsobena újma na zdraví, majetková, morální nebo jiná újma, může navrhnout, aby soud v rozsudku uložil také povinnost náhrady škody způsobené trestným činem. Tento nárok je možné uplatnit v rámci trestního řízení u vyšetřovatele případu či prokurátora nebo ještě před zahájením dokazování u soudu. Náhradu škody lze uplatnit nejpozději do skončení vyšetřování. Pokud není možné stanovit výši škody v této lhůtě, odkáže soud činný v trestním řízení poškozeného na civilní soud. Na civilní soud má oběť možnost se obrátit i v případě, že neuplatnila nárok na náhradu škody v trestním řízení. V civilním řízení je žadatel povinen dokázat proč a v jaké výši žádá náhradu škody, což je v mnoha případech, zejména nemajetkové újmy, zdlouhavý proces. Civilní řízení Po novelizaci umožňuje občanský soudní řád soudu vydat předběžné opatření a zakázat tak násilníkovi vstup do společného obydlí s obětí. Návrh na vydání předběžného opatření může podat jeden z manželů, bývalých manželů či partnerů, kteří bydlí ve společném bytě. O předběžném opatření musí soud rozhodnout nejpozději do sedmi dnů od podání návrhu, a to i bez předchozího výslechu účastníků. Opatření je závazné pro obě strany řízení, a to bez ohledu na to, zda se některý z nich odvolal. Při vydání předběžného opatření soud zároveň určí lhůtu, do kdy je navrhovatel povinen podat návrh na zahájení soudního řízení ve věci samé, tedy například žádost o rozvod, návrh na omezení užívacího práva. Při rozhodování o předběžném opatření a

53

také omezení užívacího práva je soud vázán rozhodnutím jiného příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt. V případě, že povinná osoba poruší předběžné opatření, dopouští se trestného činu maření úředního rozhodnutí a je možné požádat o soudní výkon rozhodnutí. Nerespektování předběžného opatření může být potrestáno odnětím svobody na jeden až pět let. (Zákon č. 300/2005 Z. z., z 20. mája 2005, Trestný zákon; Rajtáková, http://www.fenestra.sk) Na základě novelizace občanského zákoníku má soud pravomoc na návrh blízké osoby omezit užívací práva jednoho z manželů, bývalých manželů, partnerů nebo jiných blízkých osob k domu či bytu nebo ho rovnou z užívání tohoto obydlí vyloučit. Toto řešení je možné využít pouze tehdy, kdy soud důvodně předpokládá, že další společné bydlení by bylo nesnesitelné, a to z důvodu psychického či fyzického násilí nebo hrozby takovým násilím. Omezení nebo vyloučení z užívání bytu či domu přichází v úvahu pouze tehdy, kdy je dům nebo byt v bezpodílovém vlastnictví nebo se jedná o užívání bytu na základě nájemní smlouvy. Při podání žádosti o omezení užívacích práv nebo vyloučení z užívání bytu musí navrhovatel prokázat, že docházelo k násilí (např. lékařské záznamy, policejní záznamy, fotografie). Kromě omezení užívacích práv a vyloučení z užívání dává občanský zákoník soudu také možnost rozhodnout o tom, že rozvedený manžel nemá nárok na náhradní byt či ubytování. Náhradní ubytování je povinen zajistit ten, kdo byl soudem určen za výlučného nájemníka bytu. Velmi často se tak stávalo, že i po rozvodu žili bývalí manželé z důvodu finančního nedostatku a neschopnosti zaplatit náhradní byt společně a násilí dále pokračovalo. Zbavit této povinnosti může soud povinnou osobu pouze, když se prokáže, že v době trvání manželství nebo i v době po rozvodu, kdy rozvedení manželé žili společně, se bývalý manžel dopouštěl fyzického či psychického násilí na druhém manželovi nebo na jiné blízké osobě žijící ve společném bytě (Milko, http://www.dotyk.sk). Trestní stíhání Policie Slovenské republiky nedisponuje pravomocí vykázat násilnou osobu z domu ani zakázat jí další vstup do společného období. Tuto možnost mají pouze soudy, které předběžné opatření vydávají až na základě návrhu. Dochází tak k určitému odstupu od vzniku a ukončení incidentu k vydání předběžného opatření. Policie tedy 54

získává možnost vykonání předběžného opatření až po nabytí jeho právoplatnosti a vykonatelnosti. Policisté jsou oprávněni vstoupit do bytu na žádost oběti bez souhlasu agresora pouze v situaci ohrožení života či zdraví nebo v případě, že hrozí závažná škoda a věc nesnese odklad. Zadržet osobu podezřelou ze spáchání trestného činu i bez předchozího obvinění smí policista tehdy, pokud má k tomu vážný důvod (zjevné ohrožení oběti, záznamy apod.). K zadržení je potřeba předchozího souhlasu prokurátora. Pokud ale věc nesnese odklad, například byl násilník přistižen při činu či při útěku, je ohrožen život, zdraví či majetek, tento souhlas se nevyžaduje. Prokurátor ale musí být co nejdříve seznámen s touto skutečností. Policisté pachatele vyslechnou a vytvoří o zadržení a výslechu zápis, který předloží prokurátorovi. Na základě tohoto spisu může prokurátor podat návrh na vzetí do vazby. Podezřelý musí být do 48 (u velmi závažných trestných činů 72) hodin od zadržení předveden před soud, v opačném případě musí být propuštěn. Na základě slyšení soud rozhodne o vzetí či nevzetí podezřelého do vazby. U případů domácího násilí ale často nedochází k tak závažným činům, aby mohl být pachatel zadržen a vzat do vazby. Oběť s agresorem tak dále zůstávají ve společné domácnosti a dochází k eskalaci násilí, pokud oběť nepodá návrh na předběžné opatření nebo z bytu sama neodejde. (Bujňáková, 2006, http://www.minv.sk) V roce 2001 byla schválena novela trestního zákona, kterou byl rozšířen § 215 o trestnosti týrání osob blízkých. V současné době jsou tak tímto paragrafem chráněni manželé, bývalí manželé, druzi/družky, bývalí druzi/družky, sourozenci, osvojitelé, osvojenci, osoby, které žijí nebo žily ve stejné domácnosti. Zákon (Růžička, http://www.ipravnik.cz) stanoví, že týrání blízké a svěřené osoby se dopustí „ten, kdo týrá blízkou osobu nebo osobu, která je v jeho péči nebo výchově, působí jí fyzické utrpení nebo psychické utrpení zejména bitím, kopáním, údery, způsobením ran a popálenin

různého

druhu,

ponižováním,

pohrdavým

zacházením,

neustálým

sledováním, vyhrožováním, vyvoláváním strachu nebo stresu, násilnou izolací, citovým vydíráním nebo jiným jednáním, které ohrožuje její fyzické nebo psychické zdraví, nebo omezuje její bezpečnost, bezdůvodným odpíráním stravy, odpočinku a nebo spánku, nebo odpíráním nezbytné osobní péče, ošacení, hygieny, zdravotní péče, ubytování, výchovy nebo vzdělání, nucením k žebrotě nebo vykonávání činností vyžadujících neúměrnou fyzickou nebo psychickou zátěž s ohledem na její věk nebo 55

zdravotní stav nebo způsobilých poškodit jí zdraví, vystavováním vlivu látek způsobilých poškodit jí zdraví, nebo neodůvodněným omezováním v přístupu k majetku, který má právo užívat.“ Tresty za činy, které jsou páchány na osobě blízké, jsou vyšší než za ty, jejichž obětí je cizí osoba. Tresty odnětí svobody v oblasti domácího násilí lze ukládat takto (Šípošová, Iványi, 2003, http://www.pomocobetiam.sk): • 6 měsíců až 3 roky za trestný čin nebezpečného vyhrožování; • 6 měsíců až 3 roky za trestný čin násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci; • 4 až 10 let za trestný čin vydírání; • 7 až 15 let za trestný čin znásilnění; • 7 až 15 let za trestný čin sexuálního násilí; • 7 až 12 let za trestný čin sexuálního zneužívání; • až 15 let za trestný čin týrání osoby blízké a osoby svěřené. Soud má také možnost pachatelům trestného činu týrání osoby blízké či svěřené nařídit ochranné léčení. Toto léčení lze uložit v případě důvodných obav, že agresor bude v násilném chování pokračovat. Dále může soud pachateli uložit zákaz přiblížit se k oběti na vzdálenost minimálně pěti metrů a zdržování se v okolí bydliště oběti. Tento zákaz lze uložit jako součást trestu nebo podmínečného propuštění z výkonu trestu. (http://www.equalslovakia.sk/fileadmin/user_upload/mainstreaming/NTS_D_narodna_s trategia_na_prevenciu.doc) Při stíhání pachatele domácího násilí, ať už za trestný čin nebo pouze přestupek, není vyžadován souhlas oběti, ale stíhání je zahájeno ze zákona. Souhlas poškozeného se zahájením a pokračováním trestního stíhání mezi osobami blízkými je nutný pouze u ublížení na zdraví z nedbalosti. Oběť se zároveň stává svědkem, tím jí vzniká povinnost na každé předvolání poskytnout výpověď. Pokud se výpovědi obviněného a poškozeného neshodují, je oběť nucena podrobit se konfrontaci s pachatelem. Není tak ušetřena povinnosti podat svědectví. Oběť násilí má možnost v případě, že jí hrozí ze strany pachatele nebezpečí, požádat, aby byla informována o tom, že byl pachatel propuštěn z vazby, utekl nebo byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody.

56

Nestátní organizace Na Slovensku bylo založeno sdružení organizací zabývajících se domácím násilím s názvem Liga za život bez násilia. Liga za život bez násilia má celkem 37 členů a poskytuje podporu obětem fyzického i psychického násilí, ať už se jedná o ženy, děti nebo muže. Cílem tohoto sdružení je vytvoření sítě sociální pomoci na území celého Slovenska a zefektivnění pomoci poskytované obětem domácího násilí. Liga za život bez násilia také definuje klady a zápory systému pomoci obětem domácího násilí a navrhuje potřebné změny. Usiluje o vypracování preventivních programů a kampaní orientovaných na snižování tolerance veřejnosti vůči násilí. Aliancia žien Aliancia žien vznikla v roce 1994 jako občanskoprávní organizace zabývající se právy žen. Zaměřuje se zejména na domácí násilí, obchod se ženami, nucenou prostituci a reprodukční práva žen (tedy možnost samostatně se rozhodnout o počtu dětí a době, kdy se mají narodit). V roce 2000 Aliancia žien založila tísňovou linku pro oběti domácího násilí, později vzniklo ještě krizové centrum. Tato instituce je spoluzakladatelem organizace Možnosť volby, která se orientuje na práva žen a dětí a zejména reprodukční právo žen. Aliancia žien realizuje vzdělávání pracovníků působících v oblasti domácího násilí, podílí se na hodnocení legislativy Slovenské republiky a podává návrhy na potřebné změny. Mimo jiné se také věnuje publikační činnosti. Fenestra Fenestra je zájmové sdružení žen, které se zabývá problematikou týraných žen a dětí a usiluje o změnu a zlepšení jejich situace. Fenestra mapuje efektivní postupy vedoucí k ochraně obětí domácího násilí a snaží se své poznatky šířit i mezi ostatní instituce a pracovníky, kteří se ve své profesi setkávají s týranými ženami a dětmi. Fenestra provozuje Krizové centrum Fenestra, které vzniklo v roce 1999 a je zaměřeno na pomoc ženám – obětem domácího a partnerského násilí. Fenestra nabízí i telefonickou krizovou intervenci, tato linka ale není v provozu non-stop. Dále je obětem poskytováno sociálně – právní poradenství, právní pomoc (bezplatné zastupování advokátem) a sociální asistence při jednání na úřadech a institucích. Pro ženy, které se staly obětí domácího násilí, jejich situace je stabilizovaná a žijí v bezpečném prostředí, jsou realizovány podpůrné skupiny. Pro děti klientek jsou

57

určeny individuální a skupinové terapie zaměřené na zvládání emocionálních stavů a vyrovnání se s obtížnou situací. Pro děti jsou také pořádány rekondiční pobyty. Statistiky Trestný čin svěřené a blízké osoby Také na Slovensku představuje domácí násilí nejčastější formu násilných trestných činů, více jak tři čtvrtiny násilných činů proti ženám jsou spáchány v domácnosti. V roce 2006 bylo na Slovensku spácháno celkem 388 činů týrání blízké a svěřené osoby, což je o 8 případů více než v předchozím roce. Dále bylo evidováno celkem 181 případů vydírání, oproti roku 2005 tak došlo k nárůstu o 7. O vývoji trestných činů za období od roku 1995 do roku 2006 v rámci domácího násilí přináší přehled graf č. 4. Je nutné, abych podotkla, že týrání blízké osoby se stalo trestným činem teprve na konci roku 2002. K 1. 9. 2002 totiž vstoupila v účinnost novela trestního zákoníku, která považuje za osobu blízkou také bývalé manžely, druhy, bývalé druhy, rodiče společného dítěte a osoby, které žijí či žily ve společné domácnosti s pachatelem násilného činu. V roce 2003 tak došlo k masivnímu nárůstu počtu evidovaných trestných činů týrání svěřené a blízké osoby. Do té doby byly registrovány jen trestné činy týrání svěřené osoby. (Kotulič, http://www.mvcr.cz; Kubaško, Imrich, 2007, http://www.mvcr.cz)

Graf č. 4: Vývoj trestných činů v rámci domácího násilí v letech 1995 - 2006

19 95 19 96 19 97 19 98 19 99 20 00 20 01 20 02 20 03 20 04 20 05 20 06

1400 1200 1000 800 600 400 200 0

Ublížení na zdraví

Vydírání

Týrání svěřené a blízké osoby

Zdroj: Kotulič, http://www.mvcr.cz Kubaško, Imrich, 2007, http://www.mvcr.cz 58

Reprezentativní výzkum násilí páchaného na ženách na Slovensku Na přelomu let 2002 a 2003 proběhl na Slovensku první reprezentativní výzkum, jehož cílem bylo zjistit přímé i nepřímé zkušenosti obyvatel Slovenské republiky s násilím páchaným na ženách, tedy i s domácím násilím. Výzkumu se zúčastnily ženy ve věkovém rozpětí od 18 do 65 let. V rámci výzkumu intimního násilí byly rozlišeny tři typy vztahů, a to nenásilný typ, méně vyhraněný násilný typ a vyhraněný násilný vztah. Za nenásilný je považován vztah, kde nedošlo k žádnému agresivnímu chování nebo jen lehkým formám, jako jsou nadávky, kritizování, ponižování či ojedinělý výskyt slabého fyzického násilí nebo vymáhání sexu. Méně vyhraněný násilný vztah je takový, kde se již vyskytla silnější forma fyzického násilí či sexuálního násilí nebo opakované lehčí fyzické, sexuální, psychické nebo sociální násilí. Ve vyhraněném násilném vztahu se vyskytuje mnoho forem násilí téměř neustále, fyzické a sexuální násilí se mnohokrát opakuje. (Bútorová, Filadelfiová, 2005, http://www.ivo.sk) Výzkum došel k poznatku, že nejrozšířenější formou je fyzické násilí, ale velmi časté je také ekonomické, psychické násilí a sociální izolace. Více než polovina dotázaných přiznala svou zkušenost s fackami a strkáním. 29 % osob se setkalo s fyzickým násilím vedoucím k ublížení na zdraví. 42 % respondentů uvedlo, že má zkušenost s ekonomickým omezováním (8 % přímá a 34 % nepřímá zkušenost), jako je nepřispívání na domácnost, odebírání finančních prostředků apod. S psychickým týráním se setkalo skoro 40 % dotázaných osob a se sexuálním zneužíváním 5 %. (Bútorová, Filadelfiová, 2005, http://www.ivo.sk) Nejčastější obětí domácího násilí jsou ženy, u fyzického násilí tvořily oběti ženského pohlaví dvojnásobek mužských obětí domácího násilí. U ostatních druhů násilí byl počet ženských obětí třikrát až čtyřikrát vyšší. Zkušenost se sexuálním zneužíváním uvedly ve výzkumu pouze ženy. Nejvíce žen, které přiznaly zkušenost s domácím násilím, bylo ve věkové skupině od 35 do 54 let. Nejčastěji se partnerské násilí vyskytovalo u vdaných žen a většina žen – obětí domácího násilí měla děti, které žily ve společné domácnosti. Více informací o zkušenostech s domácím násilím přináší tabulka č. 2. (Bútorová, Filadelfiová, 2005, http://www.ivo.sk)

59

Tabulka č. 2: Nepřímá a přímá zkušenost s domácím násilím (v %) Nepřímá zkušenost

Přímá zkušenost

Násilný čin Ženy

Muži

Ženy

Muži

Facky…

64

32

23

17

Strkání

47

18

16

8

Vyhrožování zabitím

18

5

15

3

Bití

47

14

11

6

Ublížení na zdraví

29

8

12

5

Psychické týrání

43

9

11

3

Finanční zneužívání

42

9

9

4

Přehnané kontrolování výdajů

30

6

8

2

Omezování

29

4

7

2

Rozbíjení věcí v bytě

31

5

9

2

Sexuální zneužívání

5

0

2

0

kontaktů

se sociálním

okolím, kontrola každého kroku

Zdroj: Bútorová, Filadelfiová, 2005, s. 25, http://www.ivo.sk

68 % žen, které uvedly, že se staly obětí vyhraněného partnerského násilí, a 62 % obětí méně vyhraněného vztahu mělo základní vzdělání nebo výuční list. Ženy s vysokoškolským vzděláním se častěji stávaly obětí méně vyhraněného násilného vztahu. 60 % agresorů byli muži s nižším stupněm vzdělání a 30 % pachatelů mělo vysokoškolské vzdělání. (Bútorová, Filadelfiová, 2005, http://www.ivo.sk) Celkem 29 % žen ve věku od 18 do 65 let, které v době výzkumu měly partnera, uvedlo zkušenost s násilím v partnerském vztahu. Skoro čtvrtina žen majících partnera měla zkušenost s fyzickým násilím v intimním vztahu minimálně jednou, 20 % žen se stalo obětí opakovaného fyzického násilí. Vymáhání sexuálního styku nebo znásilnění současným partnerem uvedlo 16 % respondentek. Zkušenost s fyzickým násilím od bývalého partnera uvedlo až 48 %, opakovanou fyzickou agresi bývalého partnera zažilo 43 % žen. Se sexuálním násilím od bývalého partnera se setkalo 35 % dotázaných žen. (Bútorová, Filadelfiová, 2005, http://www.ivo.sk)

60

14 % žen zažilo méně vyhraněné formy násilí a 15 % dokonce vyhraněné násilí. 25 % žen, které měly v době výzkumu partnera, žilo v násilném vztahu. Z tohoto počtu žije 14 % respondentek v méně vyhraněném a 11 % ve vyhraněném vztahu. Zkušenost s domácím násilím v bývalém intimním vztahu uvedlo 40 % žen, 20 % dotázaných zažilo méně vyhraněný a 25 % vyhraněný násilný vztah. O zkušenostech s jednotlivými typy násilí vypovídá graf č. 5. (Bútorová, Filadelfiová, 2005, http://www.ivo.sk) Graf č. 5: Zkušenosti žen ve věku od 18 do 65 let s jednotlivými typy násilného vztahu (v %) 80 70 60 50 40 30 20 10 0 Nenásilný vztah

Méně Vyhraněný vyhraněný násilný vztah násilný vztah

Se současným partnerem

S bývalým partnerem

Zdroj: Bútorová, Filadelfiová, 2005, http://www.ivo.sk

15 % žen, které někdy zažily násilí ze strany partnera, nepodniklo k řešení situace žádné kroky a 10 % dotázaných nevidělo důvod k tomu, aby svou situaci řešily. 74 % dotázaných žen se pokusilo o řešení problémového vztahu, 54 % žen hledalo pomoc u příbuzných či sousedů, 25 % respondentek se od agresora odstěhovalo. (Bútorová, Filadelfiová, 2005, http://www.ivo.sk) Jako nejčastější důvod násilí byl uváděn alkoholismus agresora, až 70 % žen, které žily ve vyhraněném násilném vztahu, uvedlo za příčinu agrese závislost partnera na alkoholu. U těch, které zažilo méně vyhraněný násilný vztah, byl alkoholismus považován za příčinu násilného chování pouze z 20 %.

61

5.3.3 Domácí násilí v Rakousku Intervence ze strany státu 1. května 1997 vstoupil v platnost Spolkový zákon na ochranu před domácím násilím. Evropskou unií byl označen jako tzv. best practice, tedy nejlepší přístup k řešení. Současně s tímto zákonem byly změněny i jiné právní normy jako zákon o policii, zákon o exekuci apod. V roce 2000 a 2004 byl zákon na ochranu před domácím násilím novelizován. Od roku 2006 je v Rakousku trestné také pronásledování. Policejní jednotky disponují policisty, jejichž činnost je zaměřena na domácí násilí. Tito policisté procházejí speciálním školením, aby byla intervence v rámci domácího násilí co nejefektivnější. Důraz je kladen na pochopení specifické povahy a dynamiky násilných vztahů a situace, ve které se týraná osoba nachází. Základní trénink v oblasti násilí proti ženám pro policisty trvá tři dny. Od roku 1999 jsou pro pachatele domácího násilí k dispozici speciální programy, které jsou realizovány ve spolupráci s poradenským centrem pro muže ve Vídni a hrazeny jsou spolkovým ministerstvem vnitra. Cílem těchto programů je převzetí odpovědnosti za násilné chování a získání a nácvik schopností, jak negativní chování ovládnout. Účast na programu může přikázat soud nebo úřad péče o dítě, může se také jednat o alternativní trest nebo dobrovolné rozhodnutí agresora. Oběť násilí má právo uplatnit nárok na náhradu škody, a to u trestního i civilního soudu. Pokud trestní soud náhradu škody neuzná, je možné se ještě obrátit na civilní soud. Nezáleží na tom, zda byl obviněný shledán vinným, i pokud nebyl odsouzen, je možné u civilního soudu uspět. Gewaltschutzgesetz (zákon na ochranu před domácím násilím) Tento zákon měl za následek snížení opakování domácího násilí a zvýšení schopnosti obětí účinně se bránit. Zákon definuje instituce, které mají povinnost oběti chránit a poskytovat jim pomoc a jakým způsobem to mají činit. Tyto instituce mohou zasahovat i tehdy, kdy násilí ještě nedosahuje závažnosti trestného činu. Nositelem povinnosti chránit oběti domácího násilí je policie.

62

•

Vykázání a zákaz vstupu do společné domácnosti

Příslušníci rakouské policie, četnictva či okresního hejtmanství získali se vstupem zákona proti domácímu násilí pravomoc k vykázání pachatele domácího násilí z domácnosti a bezprostředního okolí a zákazu vstupu do společného obydlí s obětí. Pokud se již násilník nenachází v době policejního zásahu v bytě, vydá policista pouze zákaz vstupu do společného obydlí, neuplatní již vykázání. Institut vykázání lze uplatnit proti agresorovi tehdy, kdy hrozí nebezpečný útok proti životu, zdraví či osobní svobodě. Okolnostmi při posuzování nebezpečí jsou zejména předcházející útoky a výpovědi svědků o oběti a chování agresora. Zákaz návratu pachatele do společného obydlí je vydáván na období deseti dnů, pokud v této lhůtě podá oběť v rámci občanského práva k rodinnému soudu návrh na vydání soudního příkazu v podobě předběžného opatření, je možné policejní zákaz prodloužit maximálně na dalších deset dnů. Zákaz vstupu může tedy trvat nejdéle dvacet dnů. (Logar, 2004, http://www.wave-network.org) Na uplatnění vykázání neexistuje právní nárok, musí být vydáno v případech, kdy hrozí bezprostřední nebezpečí. Pokud se tedy oběť obává násilí, může se obrátit na policii, která vydá zákaz návratu do společného obydlí. Tento zákaz je vydán i v případě zatčení agresora, protože může být propuštěn. Bezprostředně po uplatnění vykázání policisté informují příslušné intervenční centrum a příslušný policejní úřad, který do 48 prozkoumá správnost využití pravomoci vykázání. Do tří dnů od vydání policejního příkazu k opuštění bytu a zákazu vstupu do něj jsou policisté povinni zkontrolovat, zda je příkaz dodržován. (Logar, 2004, http://www.wave-network.org) Při vykázání z obydlí odebere příslušník policie povinnému klíče a umožní mu vzít si s sebou z domácnosti osobní potřeby. Pokud se již vykázaná osoba v době policejního zásahu v bytě nenachází, je jí umožněno vyzvednout si osobní věci do 48 hodin od vydání zákazu vstupu. Dále ho musí policista informovat o prostoru, na který se vykázání vztahuje, aby byla ochrana oběti co nejúčinnější. Vykázané osobě je sdělena podstata zákazu, možnosti ubytování, možnost zrušení zákazu nadřízeným orgánem a povinnost uvést adresu, na níž se bude v době trvání zákazu zdržovat. Pokud pachatel odmítá uposlechnout nařízení, je policista oprávněn použít k vykázání donucovací prostředky. Oběť je poučena o možnosti podat návrh na předběžné opatření, o zrušení zákazu vstupu nadřízenými orgány a o pomoci poskytované různými

63

organizacemi. (2005, http://www.wave-network.org/images/doku/government-reply-toquestionnaire-of-special-rapporteur-on-vaw-austria-2005.pdf) Institut vykázání a zákazu vstupu do společného obydlí je možné použít nejen u osob v příbuzenském vztahu, ale vztahuje se také například na společně žijící partnery,

nájemníky,

podnájemníky,

spolubydlící

apod.

Chráněny

jsou

také

homosexuální páry. Institut vykázání není vázán na vlastnický nebo nájemní vztah k bytu či domu. Vykázání agresora ze společného obydlí je možné uplatnit i proti vůli oběti. Oběť po dobu trvání zákazu vstupu nesmí agresora pustit zpět do domácnosti, pokud tak učiní, dopouští se správního přestupku a hrozí jí pokuta až do výše 360 euro. Stejná sankce hrozí vykázané osobě, pokud zákaz poruší a dopustí se tak trestného činu. Pokud agresor zákaz vstupu do společné domácnosti poruší opakovaně, může být zatčen a uvězněn. (http://www.domacinasili.info/cze/vzdelavaci_aplikace/Rakousky_model.htm; Kristková, http://www.eps.cz) Jestliže je zákaz návratu do domácnosti zrušen předčasně, musí být oběť bezprostředně o této skutečnosti informována. Dále policisté musí vrátit vykázané osobě klíče od bytu. •

Předběžné opatření

Podle informací intervenčních center žádá o vydání předběžného opatření každá třetí žena, jejíž partner byl vykázán policií. Předběžné opatření soud vydá proti tomu, kdo „činí soužití s blízkou osobou nesnesitelnou tím, že tuto osobu fyzicky napadá, vyhrožuje jí fyzickým napadením nebo se chová způsobem zásadně poškozující psychické zdraví takové osoby.“ (Kristková, 2003, http://www.eps.cz). Předběžné opatření tedy nemusí být vydáváno jen v případě fyzického násilí, ale také psychického týrání. Jeho vydání není vázáno na předešlé policejní vykázání a zákaz vstupu do bytu. Pokud je tedy podán u rodinného soudu návrh na vydání předběžného opatření z důvodu násilí, aniž by mu předcházelo policejní vykázání a zákaz vstupu do domácnosti, musí soud informovat příslušný policejní orgán. Policisté následně sdělí tuto skutečnost pracovníkům intervenčního centra a případně i orgánu péče o dítě. Předběžné opatření chrání pouze osoby blízké, tedy manželé, manželky, druhy, družky, potomky, rodiče, sourozence, děti v pěstounské péči, pěstouny a jejich manželé či partnery a adoptivní děti i adoptivní rodiče. Návrh na vydání opatření je oprávněna podat osoba uvedena v tomto výčtu nebo zákonný zástupce či orgán péče o dítě, pokud 64

jsou chováním agresora ohroženy děti. Stejně jako u vykázání policií, i při vydání předběžného opatření není důležitý vlastnický či nájemní vztah k obydlí. O předběžném opatření musí soud rozhodnout nejpozději do dvaceti dnů, aby byla zajištěna návazná ochrana oběti. Délka trvání předběžného opatření je stanovena na tři měsíce. Pokud je v této lhůtě podán návrh na rozvod, návrh na určení užívacího práva nebo na vypořádání společného majetku či žádost o vystěhování násilné osoby (pokud je žadatel majitelem nebo hlavním nájemníkem nemovitosti), je účinnost opatření prodloužena až do skončení soudního řízení o daném návrhu. K vydání tohoto soudního příkazu není vyžadována výpověď agresora, protože ten by se mohl vyhýbat poskytnutí výpovědi. (http://www.domacinasili.info/cze/vzdelavaci_aplikace/Rakousky _model.htm) Předběžným opatřením je možné stanovit povinnost opustit společnou domácnost a bezprostřední okolí, zákaz návratu do této domácnosti a okolí, povinnost vyhýbat se konkrétním místům (např. škola, pracoviště oběti) a povinnost vyhýbat se setkání a navazování kontaktu s obětí (prostřednictvím telefonu, elektronické pošty, pronásledováním atd.). V případě vydání soudního příkazu musí vykonavatel povinné osobě tuto skutečnost oznámit a vyzvat k odchodu z bytu a vydání klíčů. Pokud příkazu předcházel policejní zákaz návratu, je mu doručen na sdělenou adresu. Při nerespektování opatření mají policisté pravomoc použít k vykázání donucovací prostředky. Do 48 hodin od převzetí soudního příkazu si vykázaná osoba může vzít z bytu věci osobní potřeby, a to

pouze

za přítomnosti

člověka

pověřeného

soudem.

(Kristková,

2003,

http://www.eps.cz) Žadatel o vydání předběžného opatření má možnost vzdát se prosazení předběžného opatření. V tomto případě ale opatření zůstává stále účinné a až do skončení jeho účinnosti je možné opět požádat o jeho prosazení. •

Intervenční centra (Interventionsstellen gegen Gewalt in der Familie)

Centra intervence proti násilí v rodině jsou oficiální poskytovatelé sociálních služeb, které jsou provozovány ženskými nevládními neziskovými organizacemi. Provoz center je hrazen Federálním ministerstvem vnitra a Ministerstvem zdravotnictví. Intervenčních center je celkem dvanáct a alespoň jedno zařízení se nachází v každé z devíti provincií Rakouska.

65

Po vydání policejního vykázání musí policista okamžitě informovat o této skutečnosti intervenční centrum v dané oblasti. Intervenční centrum následně kontaktuje (nejpozději do 24 hodin) oběť domácího násilí a nabídne jí své poradenství, které je bezplatné, právní pomoc a podporu v průběhu soudního řízení. Jedním z hlavních úkolů intervenčních center je zhodnocení nebezpečnosti situace, ve které se oběť domácího násilí nachází, a vytvoření bezpečnostního plánu. Jedná se zejména o to, zda k zajištění bezpečí oběti postačí policejní vykázání partnera nebo je potřeba jí zajistit bezpečné místo. Po třech měsících od vykázání pracovníci intervenčního centra opět kontaktují oběť s cílem zjistit situaci a nabídnout jí další pomoc. Nezáleží na tom, zda oběť agresora opustila nebo s ním zůstala žít i nadále ve společné domácnosti. Centra úzce spolupracují se sociálními a bytovými odbory s cílem poskytnutí pomoci v oblasti bydlení a v sociální oblasti. Intervenční centra také realizují programy pro pachatele domácího násilí, jejichž účelem je větší bezpečí ohrožených žen a dětí. Intervenční centra koordinují činnost všech institucí zabývajících se pomocí a podporou obětem, jako jsou civilní soudy, trestní soudní systém, policie, zdravotnictví, sociální služby, ženské organizace a další). Anti-stalking-gesetz (zákon na ochranu před pronásledováním) Dne 1. července 2006 nabyla účinnosti novela trestního zákona, označována také jako zákon na ochranu před pronásledováním, které je vnímáno jako nezákonné sledování osoby způsobem, který může sledovanou osobu nebo její život nepřiměřeně poškodit. Pronásledování je zákonem definováno jako vědomé, dlouhodobé a neúnosné omezování jiné osoby, a to vyhledáváním její blízkosti, kontaktováním telefonickou formou, jinými komunikačními prostředky nebo přes třetí osobu. Dále k pronásledování patří využívání osobních údajů obtěžovaného k objednání zboží či služeb nebo k poskytnutí těchto dat třetí osobě k navázání kontaktu s obětí. Zákon umožňuje civilní i trestní opatření v oblasti pronásledování. V rámci civilního opatření může ohrožená osoba podat návrh na vydání předběžného opatření. Pokud soud návrhu vyhoví, může pachateli uložit zákaz navazování kontaktu s navrhovatelem a jeho pronásledování, zákaz zdržovat se na určitých místech, zákaz kontaktování dopisní, telefonní či jinou obdobnou cestou. Soud má pravomoc také uložit zákaz předávání a šíření osobních dat pronásledované osoby, poskytování těchto údajů třetí osobě za účelem objednání zboží nebo služeb nebo za účelem navázání 66

kontaktu s ohroženou osobou. Platnost soudního zákazu může být stanovena maximálně na jeden rok. Jestliže soud uloží zákaz navazování kontaktu s navrhovatelem nebo zákaz zdržování se na určitém místě, může pověřit policejní úřad k vykonání takového opatření. V případě, že osoba, proti které bylo opatření vydáno, zákaz porušuje, mohou policisté využít donucovací prostředky k výkonu soudního příkazu. V ostatních případech má ohrožená osoba možnost při nedodržování soudního příkazu obrátit se na soud,

který

uloží

peněžní

pokutu

nebo

trest

odnětí

svobody.

(http://www.aoef.at/aktuell/Anti-Stalking-Gesetz010706.pdf) V rámci trestního řízení může podat trestní oznámení na policii. Ke stíhání za trestný čin pronásledování, který je sankcionován trestem odnětí svobody až na jeden rok, není nutný souhlas oběti. Pokud se tedy policie nebo prokuratura dozví o případu pronásledování, musí jej vyšetřovat i bez návrhu ohrožené osoby. Souhlas je vyžadován pouze

v případě

obtěžování

telefonickou

či

jinou

komunikační

formou.

(http://www.aoef.at/aktuell/Anti-Stalking-Gesetz010706.pdf) Pokud policejní orgán obdrží hlášení o pronásledování, musí kontaktovat intervenční středisko na ochranu před domácím násilím a předat jeho pracovníkům potřebné údaje o oběti. Zaměstnanci intervenčního centra musí následně kontaktovat ohroženou osobu a nabídnout jí pomoc a poradenství. Pokud chce oběť požádat o vydání předběžného opatření, je vhodné, aby se obrátila na intervenční centrum nebo poradnu pro ženy. Neziskové organizace V roce 1998 byla zřízena bezplatná celonárodní nonstop tísňová linka pro ženy ohrožené násilím, jejíž provoz je hrazen ze státního fondu. Tísňová linka představuje první pomoc pro ženy vystavené násilnému chování, ale také členům rodiny, sousedům, přátelům, spolupracovníkům těchto žen. Verein autonome Österreichische Frauenhäuser Organizace Verein autonome Österreichische Frauenhäuser byla založená v roce 1988 sloučením pracovnic nezávislých domů pro ženy v Rakousku. Cílem tohoto sjednocení bylo zefektivnění spolupráce jednotlivých zařízení a výměny informací. Verein autonome Österreichische Frauenhäuser slouží také ke kladení otázek, získávání potřebných informací a lobbuje za zájmy všech domů.

67

V roce 1991 vznikl pod touto organizací institut Informationstelle gegen Gewalt, která dohlíží nad prací celé sítě zařízení a organizuje shromáždění pracovníků domů pro ženy, které se koná dvakrát ročně. Informationsstelle gegen Gewalt je organizace zajišťující aktivity v oblasti partnerského a domácího násilí na ženách a dětech. Cílem je prevence domácího násilí a efektivní spolupráce organizací, jako jsou ženské organizace, policie, úřady, sociální a psychosociální instituce, školy apod. Weisser Ring Weisser Ring poskytuje podporu obětem kriminálních činů a usiluje o zlepšení jejich situace, postavení a práv. Dále tato organizace rozvíjí snahy o prevenci, realizuje výzkumy v oblasti viktimologie, pořádá přednášky, kongresy a jiné akce za účelem posílení znalostí z viktimologie. Weisser Ring také předkládá vládě návrhy na legislativní změny a podporuje spolupráci organizací nejen z Rakouska, ale i ze zahraničí. Weisser Ring poskytuje obětem emocionální podporu, individuální poradenství, právní poradenství, psychologickou i psychoterapeutickou pomoc. Zprostředkovává kontakty na různé úřady, instituce a zařízení a v případě potřeby poskytuje i finanční podporu. Statistiky 90 % všech násilných činů je spácháno blízkým člověkem. Podle rakouských odhadů se každá pátá žena setkala v životě s násilím ze strany blízkého muže. Více než polovina

všech

vražd

se

každoročně

stane

v domácím

prostředí.

V roce

2005 představovaly vraždy ze strany blízkého člověka téměř 77 % všech vražd, které se v Rakousku odehrály. (http://www.aoef.at/material/facts/Zahlen_und_Daten.pdf) V Rakousku je evidován počet uplatněných vykázání a zákazů vstupu do společného obydlí. V roce 2006 bylo vydáno celkem 7.235 příkazů k vykázání a zákazu vstupu, což je o 1.617 příkazů více než v roce 2005. Oproti roku 1997, kdy bylo evidováno 1449 příkazů, došlo téměř ke čtyřnásobnému nárůstu. Za období od května 1997 do konce roku 2006 bylo zaznamenáno celkem 39.570 vykázání a zákazů vstupu. Přehled o vývoji počtu vydaných příkazů k vykázání a zákazu vstupu do společného obydlí a počtu uložených správních poplatků z důvodu násilí přináší graf č. 6. (http://www.interventionsstelle-wien.at/files/Wegweisungsstatistik_1997-2006.pdf)

68

Graf č. 6: Vývoj počtu vykázání, zákazů vstupu do společného obydlí v letech 1997 – 2006 8000 7000

7235

6000 5618

5000 4764

4000 3944

3000

3076

2673

3354

4180

3283

2000 1449

1000 0 1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

Zdroj:http://www.interventionsstelle-wien.at/files/Wegweisungsstatistik_1997-2006.pdf

Graf č. 7 popisuje vývoj uložených správních pokut od května 1997 do konce roku 2006. V roce 2006 bylo evidováno celkem 629 správních pokut, což je o 39 méně než v předchozím roce. Od roku 1997, kdy bylo uloženo celkem 138 poplatků za spáchání násilí, vzrostl počet pokut více než 4,5 násobně. Tyto pokuty jsou ukládány z důvodu nerespektování zákazu vstupu do společné domácnosti s obětí, který byl agresorovi uložen. Graf č. 7: Vývoj počtu uložených správních pokut v letech 1997 – 2006 800 668

700 600

508

500

300 252

200 100

641

629

475

430

400

633

301

138

0 1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

Zdroj:http://www.interventionsstelle-wien.at/files/Wegweisungsstatistik_1997-2006.pdf

69

Není možné, abych v této práci nastínila počet obětí domácího násilí podle výsledků určitého výzkumu. V Rakousku totiž neproběhly žádné výzkumné studie zkoumající počet rakouských obyvatel, kteří se setkali někdy v životě s domácím násilím. 5.3.4 Domácí násilí ve Velké Británii - Anglie a Wales Intervence ze strany státu Ve Velké Británii jsou již zakotveny účinné prostředky v boji proti domácímu násilí. Jedná se o speciální soudy, které řeší případy domácího násilí a jejich cílem je urychlit

jednání

v těchto

kauzách.

Dále

byla

zavedena

skutková

podstata

„dlouhodobého násilného vztahu“. Britská prokuratura (Local Authority Circular, 1997, s. 3, http://www.dh.gov.uk) definuje domácí násilí jako „ psychické, sexuální či emocionální týrání, které se odehrává v kontextu blízkého příbuzenství. Ve většině případů se jedná o partnery (sezdané páry, společně žijící páry bez uzavřeného manželství či jiné) nebo bývalé partnery.“ V oblasti domácího násilí je možné aplikovat ustanovení několika zákonů, a to zákona o rodině z roku 1996 (Family Law Act 1996), zákona na ochranu před obtěžováním z roku 1997 (The Protection from Harassment Act 1997), zákona o bydlení z roku 1996 (The Housing Act 1996), zákona o dětech z roku 1989 (The Children Act 1989) a zákona o adopci a dětech z roku 2002 (The Adoption and Children Act 2002) a také trestní zákony (The Police and Criminal Evidence Act 1984, The Criminal Justice Act 1998, The Criminal Justice Act 1988, The Offences Against the Person Act 1861, The sexual Offences Act 1956, The Public Order Act 1986, The Criminal Damage Act 1971, The Criminal Justice and Public Order Act 1994, The Youth Justice and Criminal Evidence Act). (2004, http://www.dca.gov.uk/family/ dvguide04.pdf) Bezpečí obětí a jejich dětí je prioritou policie v boji proti domácímu násilí. Většina policejních úřadů disponuje jednotkami či strážníky, kteří se specializují na případy domácího násilí. Tito policisté nabízejí obětem domácího násilí pomoc a spolupracují s organizacemi a advokáty působícími v oblasti domácího násilí. Kromě těchto strážníků nabízejí obětem rady a informace příslušníci Komunitních bezpečnostních jednotek, které jsou součástí místních policejních stanic. 70

Každá britská prokuratura (Crown Prosecution Service) disponuje koordinátorem domácího násilí v zemi, který má četné zkušenosti s vedením obžaloby v případech domácího násilí i v jiných oblastech. Politika britské prokuratury je totiž založena na myšlence, že domácí násilí má negativní dopad nejen na oběti, ale na celou rodinu a zejména děti. Pokud se oběť domácího násilí odhodlá k odchodu ze společné domácnosti, může žádat o pomoc nejen organizace působící v oblasti domácího násilí, ale také na bytový odbor komunálního úřadu. Jestliže komunální úřad shledá, že je daná osoba ohrožena domácím násilím a není pro ni tedy vhodné zůstávat v domácím prostředí, je povinen jí najít náhradní dočasné ubytování. Ve Velké Británii také působí programy pro pachatele domácího násilí, jejichž cílem je převzetí zodpovědnosti agresora za své jednání, změna agresivního chování a vytváření plnohodnotných vztahů bez násilí. Tyto programy mohou pachatelé navštěvovat z vlastní iniciativy, některým je účast nařízena rodinným soudem a jiným jako součást probačního dohledu. V rámci probační služby funguje Integrovaný program pro domácí násilí (Integrated Domestic Abuse Programme). Oběť může požadovat náhradu škody, která jí byla způsobena domácím násilím, a to u Úřadu pro odškodnění za zranění způsobených kriminálním činem (Criminal Injuries Compensation Authority). Maximální výše odškodného je £ 500.000 a vztahuje se na fyzická zranění, úzkosti a finanční náklady. Podmínkou pro získání odškodnění je, že je pachatel soudně stíhán nebo jsou dostatečné důvody, proč stíhán není. Dále musí být zranění utrpěno v posledních dvou letech (jsou ale i výjimky, kdy může být zranění starší) a zločin se stal na území Anglie, Skotska nebo Walesu. Při posuzování bere Úřad v úvahu, zda oběť nemá záznam v trestním rejstříku nebo násilí nevyprovokovala. (2007, http://england.shelter.org.uk/advice/advice-7617.cfm) Family Law Act 1996, Domestic Violence Crime and Victims Act 2004 V říjnu 1997 vstoupila v platnost čtvrtá část právní normy Family Law Act a v roce 2004 byla doplněna zákonem Domestic Violence Crime and Victims Act 2004. Na základě těchto norem může oběť domácího násilí podat u soudu žádost o vydání soudního zákazu vstupu do společného obydlí (occupation order) nebo zákazu přiblížit se k obtěžované osobě (non-molestation order), který má chránit oběti a děti před ubližováním. Žádost o vydání těchto opatření mohou podat ti, kteří jsou s osobou, proti které je návrh určen, v příbuzenském vztahu, žijí nebo s ní žili ve společné 71

domácnosti (bez ohledu na to, zda jsou sezdáni), rozhodli se s danou osobou uzavřít sňatek nebo s ní sdílí rodičovskou zodpovědnost. Tuto možnost mají na základě přijetí Domestic Violence, Crime and Victims Act 2004 i homosexuální páry. Žádost o vydání soudního příkazu se podává na hrabském soudu s rodinným soudnictvím a policejním soudu, který působí i v oblasti rodinného práva. Poté musí být osoba, proti které je žádost namířena, písemně informována a pozvána na slyšení před soudem. Soudní příkaz může být vydán i bez předchozího slyšení obou stran u soudu, a to pokud žadatel uvede vhodné důvody pro tento postup. Těmito důvody jsou riziko vážného ublížení navrhovateli či dítěti, vyhýbání se povinného doručení výpovědi a pravděpodobnost, že pokud nebude příkaz vydán ihned, navrhovatel tak bude odrazen od podání dalšího návrhu. Pokud tedy soud vydá příkaz bez předchozího slyšení obou zúčastněných stran, musí být stanoveno datum projednání před soudem, kde se může vyjádřit i obžalovaný. Bez předchozího slyšení jsou v praxi více využívány zákazy přiblížit se k obtěžované osobě než zákazy vstupu do společného obydlí. K soudnímu zákazu vstupu do společného obydlí či zákazu přiblížit se k obtěžované osobě může soud připojit zatykač (Power of Arrest) a nařídit vazbu obžalovaného v případě porušení zákazu. Toto nařízení je soud povinen vydat v případech, kdy bylo spácháno na žadateli či dítěti násilí nebo mu bylo fyzickým násilím vyhrožováno. Tato povinnost neplatí, pokud byl vydán soudní zákaz bez předchozího slyšení obou účastníků. Nařízení k vazbě umožňuje policii obžalovaného zadržet i bez zatykače pokud má odůvodněné obavy, že dochází k porušení soudního příkazu. Do 24 hodin musí být zadržený předveden před soud, který vydal příkaz. Pokud se soud daným případem nemůže v této lhůtě zabývat, může být obžalovaný poslán zpět do vazby (nejdéle však na dobu osmi dnů od vzetí do vazby) nebo propuštěn na kauci. (2004, http://www.dca.gov.uk/family/dvguide04.pdf) Proti rozhodnutí soudu o vyřízení žádosti je možné podat do čtrnácti dnů od vydání rozsudku odvolání. Pokud chce žadatel nebo obžalovaný změnit či zrušit soudní zákaz vstupu do společného obydlí, je nutný souhlas obou zúčastněných stran. •

Zákaz vstupu do společného obydlí (occupation order)

Tímto zákazem má soud pravomoc stanovit právo navrhovatele zůstat v domě či bytě, vykázat agresora ze společného obydlí s obětí a zakázat mu další vstup na toto místo po určitou dobu. Součástí zákazu vstupu do společného obydlí je často i zákaz pobytu v určitém prostoru kolem dané nemovitosti. Soud má také možnost vykázat 72

obžalovaného jen z určité části obydlí, může mu udělit zákaz násilně vystěhovat žadatele nebo příkaz k placení hypotéky a nájemného. Lze upravit také užívání nábytku a movitostí v domácnosti a péči o společné obydlí. V příkazu musí být uvedena doba, po kterou vykázání a zákaz vstupu do společného obydlí a případně přilehlé oblasti, trvá. Příkaz je ve většině případů vydáván na šest až dvanáct měsíců, může být ale i delší. (2004, http://www.dca.gov.uk/family/dvguide04.pdf) Návrh na zákaz vstupu do společného obydlí může podat osoba, která má k nemovitosti zákonné právo, je vlastníkem nemovitosti, nájemníkem, smluvním uživatelem nebo má domácí právo vyplývající z manželství. Před vydáním zákazu vstupu do společného obydlí musí příslušný soud vzít v úvahu individuální bytové potřeby a zdroje obou zúčastněných stran, finanční prostředky a vzájemné chování navrhovatele a obviněného. Dále soud zváží riziko ublížení osobám a dětem, které žijí ve společné domácnosti s člověkem, proti kterému je žádost podána. Při tomto zvažování je hledána osoba, která by byla nejvíce poškozena, pokud bude příkaz vydán či nevydán. Nedodržování soudního příkazu je bráno jako neuposlechnutí soudu a důvod k zatčení. Pokud k soudnímu příkazu nebylo připojeno nařízení k zadržení a obžalovaný příkaz porušuje, může navrhovatel požádat u stejného soudu o vydání zatykače. Pokud obžalovaný příkaz poruší, je předvolán před soud a na základě slyšení soud rozhodne, jakým způsobem bude potrestán. Policejní soud může uložit trest odnětí svobody maximálně na dobu dvou měsíců. Hrabský soud je oprávněn uložit stejný trest až na dobu dvou let. (2004, http://www.dca.gov.uk/family/dvguide04.pdf) •

Zákaz přiblížit se k obtěžované osobě

Účelem tohoto zákazu je zamezit v obtěžování osoby, která je s obžalovaným spjatá, nebo případného dítěte. Má tedy chránit žadatele a děti před obtěžováním a vyhrožováním násilím. Termín obtěžování není zákonem přesně definován, ale zahrnuje zastrašování, otravování člověka, výhrůžky a týrání. Cílem je, aby osoba, proti které je zákaz vydán, přestala navrhovateli či dítěti vyhrožovat násilím, zastrašovat, obtěžovat. V zákazu mohou být definovány specifické činnosti jako telefonování, obtěžování navrhovatele na pracovišti, zákaz posílání obtěžujících dopisů apod. Domestic Violence, Crime and Victims Act 2004 stanovuje, že porušení tohoto zákazu je trestný čin a může být sankcionováno pokutou či trestem odnětí svobody až

73

na pět let. Pokud povinný tento zákaz poruší, musí udat při slyšení u soudu rozumný důvod. (http://www.opsi.gov.uk/acts/acts2004/ukpga_20040028_en_2) Protection from Harassment Act 1997 V roce 1997 byl přijat zákon o obtěžování, který se snaží chránit občany před obtěžováním a vystavením strachu z násilí. Za obtěžování je tímto zákonem považováno vyvolání obav, znepokojení, úzkost a strach. Zákon má využití také v boji proti domácímu násilí a zahrnuje jak civilní tak i trestní opatření. Tento zákon umožňuje vydání soudního zákazu přiblížení se k obtěžované osobě, ale nikoli soudní zákaz vstupu do společného obydlí. Představuje tedy možnost pro osoby, které nemohou žádat o vydání soudního zákazu pod zákonem o rodině z roku 1996. Podmínkou je, že obtěžování nebo vyvolání strachu z násilí, se událo nejméně při dvou různých příležitostech (2004, http://www.dca.gov.uk/family/dvguide04.pdf). Na základě tohoto zákona mohou být také stanoveny požadavky na odškodnění. Žádost na vydání opatření či požadavek na odškodnění může podat kdokoli. V případě slídění a obtěžování mají policisté právo zasáhnout kdekoli a není vyžadován důkaz o tom, že se jednalo o úmyslný trestný čin. Bez zatykače mohou zadržet kohokoli, o kom přepokládají, že se dopustil obtěžování či vystavení strachu z násilí. Obtěžování je charakterizováno jako přestupek a zabývají se jím policejní soudy. Vystavení strachu z násilí může být pokládáno za přestupek nebo trestný čin, jako trestný čin je posuzováno Korunním soudem. Porušení nařízení vydaného pod tímto zákonem je trestný čin a v tomto případě může navrhovatel požádat o vydání zatykače. (2004, http://www.dca.gov.uk/family/dvguide04.pdf) Trestní řízení V trestním zákonodárství Velké Británie není zakotven trestný čin domácího násilí. Na případy tohoto násilí se tedy mohou vztahovat ustanovení jednotlivých trestných činů, například napadení, těžké ublížení na zdraví, pokus o uškrcení, dávení či udušení, nezákonné uvěznění, vražda či zabití, znásilnění, sexuální obtěžování, způsobení škody. Pokud je k případu přivolána policie, musí nejdříve provést prvotní vyšetřování a identifikovat svědky. V případě, že se agresor stále nachází v bytě, může ho varovat, obvinit, ale i bez oprávnění zatknout, pokud má podezření, že spáchal násilný trestný čin či porušil veřejný pořádek.

74

Pokud oběť souhlasí, zařídí jí policisté prohlídku soudním lékařem v bytě oběti nebo ji dopraví na policejní stanici. Dále musí být oběť informována o svých možnostech, mimo jiné získání soudního příkazu v civilním řízení, policisté jí poskytnou kontakty na advokáty a organizace působící v oblasti domácího násilí. Organizaci Victim Support mohou policisté kontaktovat pouze se souhlasem oběti. Po zadržení podezřelého musí policie kontaktovat britskou prokuraturu, která rozhodne, zda bude v daném případě zahájeno soudní řízení. Koordinátor domácího násilí příslušné prokuratury prověří, zda jsou dostatečné důkazy umožňující odsouzení podezřelého a zda je trestní stíhání ve veřejném zájmu. Při tomto ověřování je nutné vzít v úvahu také možné důsledky pro oběť. Pokud prokuratura rozhodne, že v daném případě nezahájí trestní stíhání, může oběť hledat pomoc ještě v civilním řízení nebo podat soukromou obžalobu. V případě, že oběť podá soukromou obžalobu, nemá nárok na veřejné financování soudního řízení. Pokud oběť sama kontaktuje policii, jsou policisté oprávněni předvést agresora k výslechu. Policie může podezřelého zadržet pouze na 24 hodin, a to v případě, že je přivolána k nouzové situaci, tato lhůta může být prodloužena pouze soudem. V případě, že mají policisté dostatek důkazů, mohou pachatele obvinit z trestného činu. Při prvním soudním jednání musí soud rozhodnout, zda obžalovaného pustit na kauci nebo ho ponechat ve vazbě. K tomu, aby soud rozhodl o ponechání obžalovaného ve vazbě, musí být důvodné podezření, že by na svobodě páchal další trestné činy, ovlivňoval svědky nebo se nedostavil na soudní jednání. Při propuštění agresora na kauci mu může soud stanovit určité podmínky. Jedná se například o zákaz kontaktovat jmenovanou osobu, zákaz vstupu na určitá místa, povinnost zdržovat se na určitém místě nebo povinnost ohlásit se na policejní stanici v určité době. Pokud obžalovaný tyto podmínky poruší, je to důvod pro jeho zatčení. Po uzavření daného soudního případu tyto podmínky ztrácejí platnost. Pokud je obviněný shledán nevinným, může navrhovatel hledat pomoc v civilním řízení. Civilní soudy mohou vydat soudní příkazy i tehdy, kdy byl obviněný shledán v trestním řízení nevinným. Pokud se oběť rozhodne stáhnout žalobu nebo odmítá poskytnout důkazy, není to důvod pro okamžité zastavení trestního stíhání. Jedná se o případy velmi vážného násilí nebo o případy, kdy na základě předchozích útoků se dá předpokládat, že nebezpečí násilí pro oběť, děti či jiné osoby bude pokračovat. Když oběť nepodá dostatečné důvody pro stáhnutí obžaloby a policie předpokládá, že oběť byla k tomu přinucena, 75

může britská prokuratura nařídit policii, aby ve vyšetřování případu pokračovala. Soud může při soudním jednání vycházet z důkazů policejního vyšetřování na místě, dále je oprávněn přinutit svědky, aby se dostavili k soudu. V některých případech lze použít jako důkaz výpověď oběti, aniž by musela být přivolána k soudnímu řízení. Britská prokuratura ale musí nepochybně dokázat, že tato osoba se obává vypovídat u soudu. Nestátní organizace V listopadu 2005 byla pod názvem „End Violence against Women Campaign“ ustanovena koalice organizací působí v oblasti domácího násilí. Cílem tohoto sdružení je hodnotit přístupy vlády k problematice domácího násilí a předkládat návrhy na zlepšení těchto přístupů. Women´s Aid Women´s Aid je národní charitativní organizace, která ročně poskytne pomoc průměrně 250.000 ženám a dětem ohrožených domácím násilí. Byla založena v roce 1971 a stala se tak v té době prvním britským útočištěm pro ženy ohrožené domácím násilím. Tato organizace také spolupracuje s národní i místními vládami, soudním systémem, zdravotnickými organizacemi a dalšími službami v boji proti domácímu násilí, na vytváření a přepracovávání zákonů, postupů policejních orgánů apod. Podporuje přes 270 organizací po celém území Anglie, které pracují v oblasti domácího a sexuálního násilí a poskytují přes 500 služeb. Cílem organizace Women´s Aid je poskytovat pomoc a podporu ženám se zkušeností s domácím násilím, naplnit potřeby dětí postižených domácím násilím, zmírňovat újmu plynoucí z domácího násilí. Women´s Aid dále podporuje rovnost příležitostí. Poskytuje nouzové ubytování, informace, rady apod. Společně s organizací Refuge provozuje Women´s Aid bezplatnou Národní tísňovou linku pro domácí násilí (The National Domestic Violence Helpline), tato linka je v provozu nepřetržitě. Navíc je možné zaslat dotaz také na emailovou adresu, v tomto případě je ale omezeno poskytnutí dlouhodobější podpory a hlubších informací. Refuge Organizace Refuge poskytuje ubytování pro ženy a děti, které se staly obětí domácího násilí. Refuge dokonce provozuje domy, které se specializují na určité etnické a kulturní skupiny.

76

Ve spojení s výše zmíněnou organizací Women´s Aid provozuje bezplatnou Národní tísňovou linku pro domácí násilí. Dále také poskytuje pomoc a podporu obětem domácího násilí, které zůstávají ve svých domácnostech nebo se přestěhovaly z nouzových domů do nové komunity. Statistiky Domácí násilí zde tvoří podle statistik více než jednu čtvrtinu všech ohlášených trestných činů, 50 % zavražděných žen bylo zabito vlastním manželem či partnerem. Britská zdravotnická asociace ve své studii zveřejnila, že každý rok je domácím násilím postiženo přes osm milionů obyvatel, především ženy. Na každých deset žen tak připadají tři ženy, které zažívají domácí násilí. Tyto počty jsou ale pravděpodobně vyšší než je tomu ve skutečnosti, a to z důvodu neprokázání mnoha případů. Každým rokem provádí British Crime Survey odhady výskytu domácího násilí v Anglii a Walesu. Tyto odhady jsou založeny na nahlášených případech trestných činů a jsou mnohem přesnější než policejní statistiky, neboť jsou založeny na písemném vyplnění dotazníku. Tímto způsobem se o svém trápení svěří mnohem více lidí než například rozhovorem či jinou formou, která je založena na přímém kontaktu respondenta s tazatelem. Například při odhadech v roce 2004/2005 byl zaznamenán pětkrát vyšší výskyt domácího násilí u dospělých osob než při kontaktu tváří v tvář. V roce 2005/2006 bylo British Crime Survey zaznamenáno celkem 2.420.000 násilných incidentů. Z tohoto počtu spadá 15 % (celkem 357.000) incidentů do oblasti domácího násilí. 80 % obětí domácího násilí tvořily ženy (celkem 285.000 případů). 31 % násilných činů, které byly spáchány proti ženám, byly případy domácího násilí. U mužů tento počet tvořil 5 %. Riziko stát se obětí domácího násilí má podle těchto odhadů 0,4 % všech dospělých osob, z toho 0,2 % mužů a 0,6 % žen. U žen měly nejvyšší riziko stát se obětí domácího násilí osoby ve věku 16 do 24 let (1,4 %), u mužů je nejohroženější skupina osob od 16 do 24 let, 35 – 44 let a 45 – 54 let (shodně 0,3 %). (2006, http://www.homeoffice.gov.uk/rds/pdfs06/hosb1206chap456.pdf) Co se týče rodinného stavu, jsou za skupinu nejvíce ohroženou domácím násilím považování lidé žijící odděleně (2,3 %). Vyšší riziko stát se obětí domácího násilí mají ekonomicky neaktivní osoby (0,8 %). (2006, http://www.homeoffice.gov.uk/rds/pdfs06/ hosb/1206chap456.pdf)

77

Graf č. 8 obsahuje bližší informace o množství případů domácího násilí v letech 1995 – 2005/2006. Od roku 1995 do roku 2005/2006 klesl výskyt domácího násilí v Anglii a Walesu o 64 %. (2006, http://www.homeoffice.gov.uk/rds/pdfs06/hosb1206 chap456.pdf) Graf

č. 8:

Počet

případů

domácího

násilí

v letech

1995

–

2005/2006

(v tisících) 1200 1000 800 600 400 200 0 ´95

´97

´99

Celkový počet obětí

´00

´01/´02

´02/´03

Počet mužských obětí

´03/´04

´04/´05

´05/´06

Počet ženských obětí

Zdroj: 2006, http://www.dewar4research.org/DOCS/dvg-v3.pdf

Vedle

již

zmíněných

odhadů

provádí

British

Crime

Survey

(2007,

http://www.homeoffice.gov.uk/rds/pdfs07/hosb0207.pdf) doplňující průzkum výskytu domácího násilí na určitém počtu osob. Tento průzkum z finančního roku 2005/2006 obsahuje údaje o zkušenostech 26.214 mužů a žen ve věku od 16 do 59 let od 16 narozenin a v posledních 12 měsících. V rámci tohoto výzkumu bylo zkoumáno partnerské násilí (kromě pohlavního násilí), domácí násilí (kromě pohlavního násilí), sexuální násilí a pronásledování. Všechny tyto typy násilí byly označeny jednotným termínem „intimní násilí“. V rámci domácího násilí je myšleno násilí ze strany rodičů, nevlastních rodičů či jiných příbuzných, zatímco případy, kdy se agresorem stává manžel/ka jsou společně s násilím ze strany partnera, bývalého manžela/ky, zařazeny do kategorie partnerského násilí. Obětí partnerského násilí (sexuálního, nesexuálního i pronásledování) se od svých šestnáctých narozenin stalo 29,5 % žen a 18,3 % mužů. V posledním roce před výzkumem mělo se stejným typem násilí zkušenost 6,3 % žen a 4,6 % mužů. Tabulka 78

č. 3 přináší podrobnější informace o partnerském násilí z daného výzkumu (v závorkách jsou uvedeny rozdíly oproti výzkumu z let 2004/2005). Tabulka č. 3: Počty obětí partnerského násilí (v %) Od 16. let

V posledních 12 měsících

Ženy

Muži

Ženy

Muži

Sexuální i nesexuální útoky, pronásledování

29,5 (+ 1,1)

18,3 (+/- 0)

6,3 (+ 0,4)

4,6 (- 0,1)

Nesexuální násilí

28,1 (+ 0,2)

17,5 (- 0,3)

5,7 (+ 0,1)

4 (-0,1)

Zdroj: 2007, http://www.homeoffice.gov.uk/rds/pdfs07/hosb0207.pdf 92 % žen a 93 % mužů, kteří uvedli, že se stali od svých šestnácti let obětí partnerského násilí, má zkušenost s nesexuálním týráním.

Fyzické násilí ze strany

partnera zažilo 19 % žen a 10 % mužů. 16 % žen a 2 % mužů bylo obětí sexuálního útoku a 26 % žen a 19 % mužů bylo svým partnerem pronásledováno. Tabulka č. 4 znázorňuje konkrétní informace o formách partnerského násilí. Tabulka č. 4: Formy partnerského násilí a jejich výskyt u osob se zkušeností s tímto typem násilí (v %) V posledních 12 měsících

Od 16. let Ženy

Muži

Ženy

Muži

Týrání (nesexuální)

92

93

90

88

Sexuální násilí

16

2

6

0

Méně vážný sexuální útok

14

2

5

0

Vážný sexuální útok

10

1

3

0

26

19

18

17

Pronásledování

Zdroj: 2007, http://www.homeoffice.gov.uk/rds/pdfs07/hosb0207.pdf Všechny druhy intimního násilí zažilo mnohem více žen než mužů. Nejčastější formou bylo násilí ze strany partnera či bývalého partnera, a to formou pronásledování, sexuálního i nesexuálního násilí. Od svých šestnácti let se s tímto násilím setkalo 29 % žen a 18 % mužů. Většina lidí, 28,1 % žen a 17,5 % mužů, se zkušeností s násilím ze strany partnera od šestnáctých narozenin uvedlo, že se jednalo o nesexuální násilí, 79

tedy se o nepsychické násilí (např. zadržování peněž, bránění kontaktu s přáteli, znevažování), výhrůžky a fyzické násilí. Většina osob (12 % žen a 9 % mužů), které uvedly, že se od svých šestnácti let setkaly s domácím násilím, byla obětí nesexuálního domácího násilí. 7 % žen a 5 % mužů bylo obětí ze strany člena rodiny vystaveno výhrůžkám (nesexuálním) a fyzickému násilí. V posledních dvanácti měsících zažilo domácí násilí 3 % žen a 2 % mužů. Obětí vážného sexuálního útoku se od svých šestnácti let stalo celkem 893 dotázaných žen. 54 % těchto žen uvedlo, že agresorem byl partner/manžel nebo bývalý partner/manžel. 40 % žen bylo napadeno jinou známou osobou a 11 % respondentů ženského pohlaví cizí osobou. 57 dotázaných mužů uvedlo, že byli od svých šestnáctých narozenin obětí vážného sexuálního útoku. Z tohoto počtu bylo 58 % mužů napadeno známou osobou (přítel, příbuzný apod.), 36 % obětí mužského pohlaví bylo napadeno současným či bývalým partnerem a 17 % mužů se stalo obětí cizí osoby. Studií bylo zjištěno, že možnost intimního násilí zvyšují demografické, socioekonomické podmínky a životní styl. Nižší věkové skupiny (pod 45 let) vykazovaly větší míru intimního násilí za posledních dvanáct měsíců, než respondenti starší 45 let. Také vdané ženy a ženatí muži mají nižší pravděpodobnost stát se obětí partnerského násilí či pronásledování než osoby bez partnera, osoby rozvedené či žijící odděleně. Nejvyšší riziko partnerského násilí měly osoby žijící oddělně a sexuálním útokem jsou nejvíce ohroženi lidé bez partnera. Menší možnost stát se obětí intimního násilí mají ženy z vyšších sociálně ekonomických vrstev. Nižší riziko vzniku intimního násilí vykazovaly osoby žijící ve vlastním bytě či domě oproti osobám žijícím v pronájmu. Jako další rizikový faktor byly zjištěny vážnější choroby a invalidita. U žen se možnost všech typů intimního násilí zvyšovala, pokud měly děti.

80

6

Závěr empirické části

6.1

Česká republika Česká republika má legislativu umožňující lepší ochranu obětí domácího násilí

než před začátkem roku 2007, kdy policisté ještě nemohli pachatele domácího násilí vykázat z domácnosti. Incidenty tehdy byly řešeny v rámci přestupkového a trestního zákona a společné obydlí musela opustit oběť, pokud nechtěla v tíživé situaci nadále zůstávat. První známky o řešení této problematiky se v zákonodárství objevily v roce 2004, kdy vstoupila v platnost novela trestního zákona. Jako trestný čin bylo nově definováno týrání osoby ve společně obývaném domě nebo bytě. V lednu 2007 nabyl účinnosti zákon č. 135/2006 Sb., který specifikoval tři instituty na ochranu před násilím. Těmito instituty jsou: pravomoc policistů k vydání vykázání a zákazu vstupu do společného obydlí, předběžná opatření vydávaná soudy a intervenční centra. Policisté České republiky jsou oprávněni v případě násilného incidentu v domácnosti vykázat ohrožující osobu z bytu a bezprostředního okolí, jehož součástí je i zákaz vstupu do těchto prostor. Pokud se ale tato osoba v době zásahu v domácnosti nenachází, je vydán pouze zákaz vstupu do společného obydlí a okolí. Zákaz vstupu do domácnosti trvá deset dnů a tuto lhůtu nelze zkrátit. Oběti domácího násilí mají možnost podat u občanského soudu návrh na vydání předběžného opatření, a to bez ohledu na to, zda byla osoba, proti které návrh směřuje, vykázána či nikoli. V rámci případů domácího násilí může soud agresorovi přikázat, aby opustil obydlí společně obývané s obětí a po stanovenou dobu do něj nevstupoval, případně aby nenavazoval kontakty s navrhovatelem. Předběžné opatření může trvat až jeden rok. Pokud se agresor dopustí na své blízké osobě trestného činu či přestupku, hrozí mu sankce dle trestního zákona, trestního řádu, případně zákona o přestupcích. Může tak být potrestán odnětím svobody, pokutou, probačním dohledem aj., a to podle naplněné skutkové podstaty činu. V České republice ale neexistuje možnost nařídit pachateli účast na antiagresivním programu určeném pro pachatele domácího násilí. Třetím podpůrným pilířem v boji proti domácímu násilí jsou intervenční centra, která jsou provozována ženskými neziskovými organizacemi. Tato střediska poskytují obětem domácího násilí pomoc a podporu, poradenství a další potřebné služby. V případě vykázání nebo zákazu vstupu do společné domácnosti jsou pracovníci 81

příslušného intervenčního centra o této skutečnosti policií informováni. Intervenční centra pak mají povinnost do dvou dnů kontaktovat ohroženou osobu a nabídnout jí své služby. V České republice existují neziskové organizace zabývající se pomocí obětem domácího násilí. Tyto organizace začaly vznikat již krátce po sametové revoluci v roce 1989. Některé organizace, například Bílý kruh bezpečí, působí na celostátní úrovni, jiné mají svá pracoviště pouze v určitých regionech České republiky. Za nedostatek považuji, že v České republice existuje pouze jedna instituce poskytující speciální antiagresivní programy pro pachatele domácího násilí. Podle mého zjištění poskytuje tuto možnost pouze Centrum J. J. Pestalozziho v Chrudimi. V roce 2007 bylo v České republice vydáno celkem 862 rozhodnutí o vykázání nebo zákazu vstupu do společného obydlí. Podle výzkumu agentury STEM z roku 2006 se setkalo s domácím násilím 13 % obyvatel. Nejčastější formou je fyzické násilí v kombinaci s psychickým. Nejohroženější skupinou jsou rodiny s průměrným materiálním zajištěním.

6.2

Slovensko Na Slovensku byly v letech 1999 až 2002 provedeny legislativní úpravy s cílem

zvýšit ochranu obětí domácího násilí. Neexistuje zde ale speciální zákon, který by tuto problematiku upravoval. Koncem roku 2002 například vstoupila v účinnost novela Trestního zákona, která rozšířila skutkovou podstatu trestného činu týrání osob svěřených také o osoby blízké. Sankce za spáchání trestného činu na osobě blízké jsou vyšší než za stejný trestný čin spáchaný na cizí osobě. V případě spáchání trestného činu týrání osoby blízké či svěřené může soud nařídit pachateli účast na ochranném léčení nebo zakázat přiblížení se k ohrožované osobě minimálně na vzdálenost pěti metrů a zdržování se v okolí obydlí oběti. Policisté Slovenské republiky nemají zvláštní pravomoci v oblasti domácího násilí. Zasáhnout do soukromí domácnosti mohou pouze v případě, že je ohrožen život či zdraví nebo hrozí-li závažná škoda. V případě rozhodnutí soudu o vydání předběžného opatření, mají policisté po nabytí právoplatnosti a vykonatelnosti tohoto rozhodnutí pravomoc k jeho vykonání. Slovenské soudy mají pravomoc na základě návrhu vydat předběžné opatření a zakázat tak vstup do společného obydlí s navrhovatelem po určitou dobu. Zároveň 82

s tímto rozhodnutím soud stanoví navrhovateli lhůtu, ve které musí podat návrh na zahájení řízení ve věci samé, tedy žádost o rozvod apod. Předběžné opatření může soud vydat jen na základě rozhodnutí jiného příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt. Kromě podání návrhu na předběžné opatření má oběť možnost podat k soudu návrh na omezení užívacího práva k bytu či domu nebo vyloučení z jeho užívání. Omezit či vyloučit z užívání bytu či domu může soud pouze v případě, že docházelo k násilí, ať už fyzickému či psychickému, nebo bylo takovým násilím vyhrožováno. I zde je nutné předchozí rozhodnutí jiného příslušného orgánu. Také na Slovensku působí velké množství neziskových organizací, jejichž cílem je pomoc a podpora obětí domácího násilí, ale také snaha o legislativní změny v oblasti domácího násilí. Tyto organizace mají celostátní či lokální působnost. Na území celého Slovenska působí například organizace Fenestra. Podle slov Mgr. Kataríny Farkašové, ředitelky Aliancie žien, nerealizuje žádná slovenská organizace zapojená v asociaci Iniciatíva piata žena, která sdružuje organizace zabývající se násilím na ženách, antiagresivní programy pro pachatele domácího násilí. V roce 2006 bylo na Slovensku spácháno celkem 388 trestných činů týrání blízké a svěřené osoby. Podle průzkumů zažívá domácí násilí asi 25 % slovenských žen. 11 % žen je obětí vyhraněného násilného vztahu. Nejrozšířenější formou domácího násilí je fyzické týrání. Nejčastěji se obětí domácího násilí stávají vdané ženy.

6.3

Rakousko K 1. květnu 1997 vstoupil v účinnost Spolkový zákon na ochranu před domácím

násilím, tzv. Gewaltschutzgesätz. Tento zákon se stal inspirací mnoha jiným zemím při legislativních úpravách v oblasti domácího násilí. Mimo jiné byl inspirací při tvorbě českého zákona č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. Gewaltschutzgesätz se při ochraně obětí domácího násilí opírá o tři pilíře, kterými jsou: institut vykázání a zákazu vstupu do společného obydlí, předběžná opatření a centra intervence proti násilí v rodině. Již zde lze postřehnout shodu s českým modelem legislativní ochrany před domácím násilím. Rakouští policisté mohou v případě domácího násilí vydat rozhodnutí o vykázání a zákazu vstupu do společného obydlí a bezprostředního okolí. Zákaz vstupu 83

do domácnosti je určen na deset dnů. V případě, že oběť podá u soudu návrh na vydání předběžného opatření, je zákaz prodloužen na dvacet dní. Oběť domácího násilí se může obrátit na soud a podat návrh na vydání předběžného opatření, a to bez ohledu, zda byla násilná osoba vykázaná policií či nikoli. Soud tak má pravomoc uložit násilníkovi zákaz vstupu do společného obydlí a jeho okolí, příkaz k vyhýbání se konkrétním místům nebo zdržování se navazování kontaktu a setkávání s navrhovatelem. Délka trvání opatření je tři měsíce, jestliže navrhovatel podá v této lhůtě návrh na zahájení řízení ve věci samé, platí předběžné opatření až do skončení tohoto řízení. V Rakousku působí intervenční centra, jejich přesný název je „centra intervence proti násilí v rodině“. Intervenční centra jsou provozována organizacemi poskytujícími pomoc obětem domácího násilí. Jejich zaměstnanci musí být policií informováni bezprostředně poté, co došlo k vykázání nebo vydání zákazu vstupu do obydlí. Do jednoho dne musí pracovníci střediska kontaktovat ohroženou osobu a nabídnout jí svou podporu a pomoc. Mimo jiné intervenční centra nabízejí i možnost zúčastnit se programu pro pachatele domácího násilí. Od 1. června 2006 je v účinnosti tzv. Anti-stalking gesätz, jedná se o novelu Trestního zákona, která zavádí trestnost pronásledování, slídění a obtěžování. Jestliže se policie dozví o případu pronásledování, musí informovat intervenční centrum, které stejně jako v případě vykázání či zákazu vstupu do domácnosti kontaktuje ve stanovené lhůtě oběť. I v Rakousku působí organizace zabývající se domácím násilí, jejichž cílem je poskytovat pomoc obětem, podílet se na legislativních změnách, spolupracovat s jinými organizacemi a vzdělávat odborníky i veřejnost v oblasti domácího násilí. V Rakousku existují antiagresivní programy pro pachatele domácího násilí. Účast na těchto programech může být dobrovolná, ale také přikázaná soudem. V roce 2006 bylo vydáno celkem 7.235 rozhodnutí o vykázání nebo zákazu vstupu do společného obydlí. Podle odhadů se v Rakousku stává obětí domácího, respektive partnerského násilí každá pátá žena.

84

6.4

Velká Británie – Anglie a Wales V Anglii a Walesu upravuje problematiku řešení domácího násilí tzv. Family

Violence Act 1996 a Violence Crime and Victims Act 2004. Oběť domácího násilí je oprávněna podat k soudu návrh na vydání zákazu vstupu do společného obydlí nebo zákazu přiblížení se k ohrožované osobě. Zákaz vstupu do společného obydlí je stanoven na období šesti až dvanácti měsíců. V případě zákazu obtěžování není stanovena konkrétní maximální lhůta. Policie nemá žádné specifické kompetence v rámci případů domácího násilí. Pokud tedy nedošlo ke spáchání trestného činu nebo k porušení veřejného pořádku, nemohou policisté agresora zadržet. Policie je oprávněna zasáhnout v případě, kdy byl vydán soudní zákaz vstupu do společného obydlí nebo zákaz přiblížit se k obtěžované osobě společně se zatykačem. V této situaci má pravomoc pachatele, který soudní zákaz porušuje, zatknout a předvést před soud. Ve Velké Británii je také v účinnosti zákon na ochranu před pronásledováním, tzv. Protection from Harassment Act 1997. Cílem zákona je chránit osoby před obtěžováním a strachem z násilí. Umožňuje také vydání soudního zákazu přiblížení se k obtěžované osobě. Ve Velké Británii působí celostátní i lokální neziskové organizace v oblasti domácího násilí, které poskytují podporu obětem domácího násilí. Zastřešující organizací je Women´s Aid, která je zároveň nejstarší institucí pro ženy ohrožené domácím násilím. V roce 2005/2006 bylo zaznamenáno přibližně 357.000 případů domácího násilí, 80 % obětí těchto činů byly ženy. Podle britské studie se obětí domácího násilí stane 29,5 % žen, tedy každá třetí z deseti žen. Nejčastější formou násilí ze strany partnera bylo definováno pronásledování. Největší riziko stát se obětí násilí mají dvojice žijící odděleně, menší možnost stát se obětí domácího násilí mají ženy z vyšších sociálněekonomických vrstev.

85

7

Vyhodnocení výzkumné analýzy

7.1

Zhodnocení Každá ze sledovaných zemí má legislativně upravenou ochranu před domácím

násilím. Za nejlepší řešení považuji zákonodárství v Rakousku a v České republice. Nutno podotknout, že Česká republika vycházela při tvorbě zákona č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, právě z rakouského Gewaltschutzgesätz. Postupy v obou zemích jsou tedy téměř shodné, oba jsou založeny na třech pilířích, které tvoří institut policejního vykázání a zákazu vstupu do společného obydlí, předběžné opatření a činnost intervenčních center. V Rakousku a od roku 2007 také v České republice mají policisté možnost v případě domácího násilí využít institut vykázání nebo zákazu vstupu do společného obydlí a bezprostředního prostoru. Těchto postupů mohou využít v případě, že je velká pravděpodobnost útoku proti lidskému životu, zdraví nebo zvláště nebezpečného útoku proti lidské důstojnosti. Jestliže policisté rozhodnou o vykázání nebo zákazu vstupu, je agresor povinen neprodleně opustit obydlí a nevracet se do něj po určitou dobu. Základní doba pro zákaz vstupu činí v obou zemích deset dní a v žádném případě ji nelze zkrátit. Tato skutečnost je dle mého názoru velmi důležitá, protože pachatelé domácího násilí ve většině případů dokážou svého partnera přesvědčit, aby je vzal zpět do bytu. Neprominutelnost ani části doby zákazu vstupu tak chrání oběti, dává jim prostor pro pochopení situace, ve které se ocitly. Aby byli policisté schopni rozpoznat domácí násilí od běžných hádek a uchránili sebe i obyvatelstvo před neoprávněnými zásahy do jejich práv, je nutné, aby měli potřebné znalosti a dovednosti. V obou zemích jsou proto policisté v této oblasti školeni, aby dokázali odhadnout případné riziko u konkrétního incidentu a uměli zasáhnout správným a efektivním způsobem. Na Slovensku a ve Velké Británii, konkrétně v Anglii a Walesu, nejsou upraveny pravomoci policejních orgánů v případech domácího násilí. Policisté tak nemohou zasahovat přímo v domácnosti, jestliže mají podezření na domácí násilí, ale nedošlo ke spáchání trestného činu nebo jiného deliktu. Právě možnost policistů vykázat násilníka z bytu shledávám v boji proti domácímu násilí za klíčovou. Oběti násilí ze strany partnera totiž v mnoha případech nevyhledají pomoc, protože se ocitají pod tlakem agresora, jsou plně v jeho moci. Příkaz odejití pachatele z domácnosti dává obětem dostatečný prostor k tomu, aby se bez vnějšího tlaku nad svou situací zamyslely, 86

získaly nadhled a případně ji začaly řešit v podobě podání návrhu na předběžné opatření a návrhu na zahájení řízení ve věci samé. Tuto skutečnost jsem vypozorovala také u své přítelkyně, která se stala obětí psychického a ekonomického násilí ze strany svého manžela. Teprve po větším incidentu a delší době odloučení si uvědomila, že chování jejího manžela bylo nepřípustné, manipulativní, a požádala o rozvod. Každá ze zkoumaných zemí dává obětem domácího násilí možnost podat u soudu návrh na vydání předběžného opatření, případně soudního zákazu. Jedná se zejména o zákaz vstupu do společného obydlí a bezprostředního okolí a zákaz navazování kontaktu a setkávání s navrhovatelem. Tato soudní opatření jsou vydávána na různě dlouhou dobu a v České republice, Rakousku a na Slovensku je jejich prodloužení podmíněno podáním návrhu ve věci samé. Návrhem ve věci samé se rozumí podání žádosti o rozvod, vypořádání společného jmění, úpravu práv k nemovitosti, o svěření dětí do péče apod. V případě ČR shledávám nedostatek v tom, že předběžné opatření může trvat maximálně jeden rok. Soudní řízení totiž v mnoha případech překračují tuto časovou hranici. Jestliže tedy není soudní řízení v této lhůtě ukončeno, může se pachatel vrátit zpět do domácnosti a násilí tak pokračuje. Oblast pronásledování a slídění upravuje zákony Velká Británie – Anglie a Wales a Rakousko. Cílem těchto legislativních úprav je ochrana před dlouhodobým obtěžováním a vystavováním strachu z násilí. Pronásledování může mít formu vyhledávání

kontaktu s obtěžovanou

osobou,

nechtěné

opakované

telefonáty,

vyhrožování, ničení věcí aj. Existenci tohoto zákona shledávám důležitou i v oblasti domácího a partnerského násilí, neboť umožňuje ochranu obětí v případech, kdy nelze využít jiného zákonného opatření. Neustálé kontroly ze strany partnera nebo i bývalého partnera, zahlcení telefonáty, zprávami SMS, nechtěnými dary, vyhrožování a jiné podobné způsoby nejsou jen ojedinělou formou domácího násilí. V každé zemi existují neziskové organizace poskytující pomoc obětem domácího násilí. Jedná se o organizace s celostátní působností, které se často podílejí na legislativních úpravách v oblasti domácího násilí, koordinují činnost a spolupráci s ostatními neziskovými organizacemi pro domácí násilí a realizují vzdělávací programy zejména pro pracovníky, kteří se ve svém povolání dostávají do styku s oběťmi domácího násilí. Jejich aktivity se často zaměřují také na zvyšování informovanosti veřejnosti o problematice domácího násilí. Intimní násilí je totiž stále mnoha lidmi považováno za věc soukromou, kterou by si měli partneři vyřešit sami. Mnozí se také domnívají, že je to pouze ojedinělý jev, který se vyskytuje v rodinách se špatným 87

materiálním

zabezpečením.

Zvyšování

povědomí

obyvatel

je

tak

jedním

z nejdůležitějších kroků v boji proti domácímu násilí. Lidé si musí být vědomi zhoubnosti násilí v rodině a potřeby zásahu zvenčí. Na rozdíl od Slovenska a Velké Británie, působí v České republice a v Rakousku intervenční centra, která jsou provozována nestátními organizacemi, a jejich provoz je hrazen z veřejných zdrojů. Cílem těchto intervenčních center je poskytování pomoci a podpory obětem domácího násilí. V případě, že je uplatněno vykázání nebo zákaz vstupu do společného obydlí, musí být o tom pracovníci intervenčních center ve stanovené lhůtě informováni. Zaměstnanci následně kontaktují ohroženou osobu a poskytnou jí své služby a podporu v dalším postupu dosažení jejich ochrany. Výhodou tohoto přístupu je právě to, že pomoc je obětem aktivně nabízena a nečeká se, až oběti vyhledají podpůrné služby samy. Oběti domácího násilí, a to zejména dlouhodobého, často netuší, co mají dělat, jak postupovat, potřebují podporu. Často ale samy pomoc nevyhledávají, důvodem může být, že se v násilném vztahu naučily pasivitě, bojí se, že jim nikdo neuvěří, nebo prostě neví, kam se obrátit. Za příkladnou praxi považuji povinnost pracovníků intervenčních center v Rakousku opětovně kontaktovat oběť po třech měsících od incidentu. Tím je oběti i agresorovi dáno najevo, že veřejnosti není jejich násilný vztah lhostejný a zajímá se dále o situaci ve vztahu. V České republice a na Slovensku postrádám existenci programů pro pachatele domácího násilí. Odhalení agresoři tak často zůstávají bez povšimnutí, nikdo s nimi dále nepracuje, není jim nabídnuta odborná pomoc, ačkoli o to mohou stát. Na Slovensku neexistuje pravděpodobně žádný podobný program, v České republice jsem zjistila, že je realizován Centrem J. J. Pestalozziho v Chrudimi. Účast na tomto programu je ale plně dobrovolná. Naopak v Rakousku a Velké Británii mohou účast na antiagresivním programu nařídit i soudy nebo může být součástí probačního dohledu. Jako sporný bod vnímám úspěšnost těchto programů právě v případech, kdy je účast nařízena. Stejně jako u léčby závislostí považuji za rozhodující motivaci, touhu a snahu násilníka o změnu svého jednání a osvojení si přijatelných forem chování a řešení sporů. Pokud člověk o změnu svého chování a svých postojů nemá zájem, je šance na úspěšnost programu mizivá. Mgr. Katarína Farkašová mi tuto skutečnost potvrdila, neboť uvedla, že například v Kanadě nejsou tyto programy příliš úspěšné právě kvůli nedobrovolnosti. Počet obětí domácího násilí podle průzkumů se v každé zemi liší. Nejnižší počet vykazuje Česká republika (13 %), dále Rakousko, kde je odhadováno, že obětí domácího násilí se stává přibližně 20 % žen. Na Slovensku bylo odhaleno, že 88

s domácím násilím má zkušenost asi 25 % žen a nejvíce obětí bylo zaznamenáno v Anglii a Walesu, asi 29,5 % žen. Tyto údaje jsem získala z výzkumů, které ve zkoumaných zemích proběhly, v Rakousku jsou to pouze odhady. Ve skutečnosti ale může být množství obětí domácího násilí větší, neboť se vyznačuje vysokou latencí. Pro přehled jsem chtěla v této části srovnat množství vydaných vykázání a zákazů vstupu do společného obydlí v Rakousku a v České republice, narazila jsem ale na potíže. V České republice začal zákon na ochranu před domácím násilím platit začátkem roku 2007, údaje o počtech jsou tedy pouze za tento rok. V Rakousku sice zákon platí již od května 1997, ale nezískala jsem údaje o počtech vykázání a zákazů vstupu za rok 2007. Obdržela jsem pouze údaje za rok 2006. Pokusím se tedy provést alespoň krátkou komparaci za rok 2006 v Rakousku a rok 2007 v České republice. V Rakousku bylo v roce 2006 vydáno celkem 7.235 vykázání a zákazu vstupu do domácnosti. V České republice bylo v roce 2007 vydáno pouze 862 rozhodnutí. Je zde tedy zřejmý velký rozdíl mezi těmito počty, který je pravděpodobně zapříčiněn tím, že možnost využít vykázání a zákazu vstupu do společného obydlí je pro české policisty novinkou. Policisté tak často šetří s vydáváním těchto rozhodnutí, jsou nejistí. Je tedy možné předpokládat, že s postupující praxí policistů a jejich dalším vzděláváním bude počet vykázání a zákazů vstupu do domácnosti dále narůstat. Velký rozdíl mezi množstvím rozhodnutí v obou zemích není možné vysvětlovat tím, že v České republice by byl výskyt domácího násilí mnohokrát nižší než v Rakousku.

7.2

Doporučení V této části bych chtěla uvést svá doporučení pro jednotlivé země, která vnímám

na základě výzkumného šetření za vhodné. Ve Velké Británii – Anglii a Walesu a na Slovensku je potřeba vybavit policisty specifickými kompetencemi k řešení problematiky domácího násilí. Jako příklad bych doporučila rakouský model, z něhož vzešel i český zákon na ochranu před domácím násilím. Jak již bylo výše vedeno, v těchto zemích mají policisté pravomoc při podezření na domácí násilí využít institut vykázání a zákazu vstupu do společného obydlí s ohroženou osobou. Tyto kompetence představují pro oběť velkou oporu ze strany veřejnosti, protože před nabytím účinnosti těchto zákonů byly oběti nuceny odejít z domácnosti, pokud chtěly řešit svou tíživou situaci a agresora opustit. Dá se tedy říct, že za domácí násilí byla potrestána oběť, která

89

musela shánět náhradní ubytování pro sebe a případně i pro své děti, zatímco agresor dále setrvával v pohodlí domova. Ve všech zemích postrádám opatření proti pachatelům, kde lze očekávat vážný útok proti lidskému životu. Staly se již případy, a to v Rakousku i v České republice, kdy byl agresor vykázán z bytu, ten se ale později vrátil a oběť zabil. Policisté i další odborníci pracující s oběťmi, případně pachateli domácího násilí, by měli být odborně vzdělávání i v této oblasti. Měli by být schopni odhadnout míru nebezpečí, kdy postačí pouhé urovnání domácího sporu, kdy je nutné násilníka vykázat a zakázat mu vstup, nebo kdy je zapotřebí tvrdšího postihu pachatele. Jako možnost ochrany oběti před vážným útokem ze strany partnera považuji ukrytí oběti na bezpečném místě bez možnosti pachatele zjistit její adresu, a to i v případě, že spolu vychovávají děti a agresor tak má právo s nimi udržovat kontakt. Současně by bylo možné nařídit agresorovi účast na speciálním antiagresivním programu či jiné terapii, kde mu bude mimo jiné poskytnuta i psychiatrická péče. Dle výsledků v zemích, kde již fungují programy pro pachatele domácího násilí, sice není jejich úspěšnost v případě nedobrovolné účasti příliš vysoká. U velmi nebezpečných násilníků by ale mohly podle mého názoru pomoci snížit jejich agresivitu alespoň na tu úroveň, kdy nebude hrozit vražda či vážné ublížení na zdraví oběti. Jako vhodnou také vnímám možnost soudu nařídit psychiatrické vyšetření pachatele a na jeho základě nařídit ochranné léčení, kde bude agresorovi poskytnuta potřebná psychiatrická péče. V USA, konkrétně ve státě Massachusets, jsou soudy oprávněny nařídit pachateli domácího násilí, aby nosil satelitní zařízení GPS. Toto je ale možné tehdy, kdy se oběť snaží od násilného partnera osamostatnit a hrozí, že ji bude agresor pronásledovat a ohrožovat. Jestliže násilník překročí vymezenou zónu, jsou policisté okamžitě informováni. Toto opatření vnímám jako velmi pokrokové, i když se dá namítat, že dochází k omezování svobody. Zde je ale nutné si položit otázku: „Je důležitější svoboda násilníka nebo život oběti, která chce začít lepší život?“ Na Slovensku a v Anglii a Walesu by bylo vhodné zavést aktivní práci s oběťmi domácího násilí, čímž mám na mysli aktivní kontaktování osoby, o níž se dozví, že je týraná. V tomto ohledu je nutná spolupráce mezi pracovníky organizací poskytujících pomoc obětem a policií. Policie totiž vede statistické údaje o počtu trestných činů spáchaných v domácnosti. Předání potřebných údajů o případu by ženským organizacím umožnilo aktivní kontaktování a nabídnutí pomoci a spolupráce ohrožené osobě, která v mnoha případech není schopna hledat pomoc vlastními silami a ocitá se v izolaci, 90

bez pomoci. Zaměstnanci organizací dokážou pomoci oběti, aby se zorientovala ve své situaci, získala nadhled a zjistila, že její potíže nejsou veřejnosti lhostejné a lze je řešit. V ČR a na Slovensku je nutné zavést také práci s pachateli domácího násilí, kteří jsou často ponecháni bez povšimnutí, nikdo s nimi nepracuje, nesnaží se je motivovat ke změně nežádoucího chování. Jako vhodné opatření vidím podporu vzniku antiagresivních programů pro pachatele domácího násilí, jejímiž poskytovateli by byly například neziskové organizace. Pachatelé domácího násilí by se mohli těchto programů účastnit dobrovolně, nebo v rámci probačního dohledu. Také soudy by měly mít možnost přikázat účast na těchto programech, ale podle mého názoru jen ve výjimečných případech. Jak již bylo zmíněno, úspěšnost antiagresivních programů, kde účast byla nařízena, není sice příliš vysoká, ale myslím, že je určitě vyšší, než kdyby možnost soudů přikázat účast neexistovala. Na konec bych doporučila vládě České republiky a Slovenska zavést zákon, který by řešil problematiku pronásledování a slídění. Takový zákon má dle mého názoru velké opodstatnění i v boji proti domácímu násilí, které se často vyskytuje právě ve formě neustálého obtěžování, kontrolování, sledování a vyhrožování. Tyto případy často nelze nijak řešit i přesto, že obětem mohou způsobit značné psychické potíže a zhoršení kvality jejich života.

7.3

„Ideální“ model V závěru své práce se pokusím na základě svých znalostí o boji s domácím

násilím ve zkoumaných zemích navrhnout „ideální“ model. Musím podotknout, že jako ideální není myšlen model, který domácí násilí ze společnosti odstraní, ale způsob řešení, který ve velké míře sníží množství případů domácího násilí. Stejně jako ostatní druhy kriminality ani domácí násilí nelze úplně eliminovat, vždy tady bylo, je a bude. Jako základní vnímám možnost policie vykázat agresivního partnera ze společné domácnosti s obětí a zakázat mu vstup do domácnosti a do bezprostředního okolí po určitou dobu. Desetidenní lhůtu vnímám v tomto ohledu jako dostatečnou. Zákaz vstupu dává obětem možnost uvědomit si svou situaci a případně učinit další kroky ke zlepšení. Aby byli policisté schopni určit, kdy stačí agresorovi pouze domluvit, kdy je nutné ho vykázat, případně jej zadržet a obvinit z přestupku nebo trestného činu, je nutné, aby byli v tomto směru soustavně vzděláváni. Patřičné vzdělávání je potřebné nejen pro policisty, ale také pro odborníky, kteří pracují s oběťmi domácího násilí, jeho 91

svědky a případně i samotnými agresory. Tyto osoby musí pochopit problematiku domácího násilí, jeho cyklus, následky, které zanechává na oběti. Oběti domácího násilí by měly mít možnost podat návrh na soudní příkaz, a to bez ohledu na to, zda byl násilný partner vykázán policií či nikoli. Při rozhodování o vydání soudního příkazu je nutné předložit potřebné důkazy, jako jsou například lékařské nálezy, rozhodnutí policie o vykázání, svědecké výpovědi apod. Samotná oběť by ale neměla být nucena vypovídat, a už vůbec by neměla být vystavena konfrontaci s agresorem. Výpovědi totiž často pro oběti znamenají nadměrnou psychickou zátěž, která je spojená s nutností často i opakovaně sdělovat své nepříjemné zkušenosti. Soudním příkazem lze nařídit vykázání a zákaz vstupu do společného obydlí a bezprostředního okolí, zákaz navazování kontaktu s ohroženou osobou a zákaz přiblížit se k ní na určitou vzdálenost. Lhůta pro trvání soudního příkazu by měla být minimálně jeden měsíc, aby měl navrhovatel dostatečný čas rozhodnout se, zda bude situaci dále řešit například podáním žádosti o rozvod, vypořádání společného majetku apod. Jestliže oběť podá návrh na řízení ve věci samé v době trvání soudního příkazu, může požádat o prodloužení tohoto příkazu. V tomto případě by měl příkaz trvat až do skončení řízení ve věci samé. Obětem, jejichž partner byl vykázán z bytu prostřednictvím policejního nebo soudního vykázání, musí být aktivně nabídnuta podpora a pomoc ze strany organizací, které se zabývají problematikou domácího násilí. Není vhodné, aby organizace čekaly, až oběti vyhledají pomoc samy, protože k tomu ve velkém množství případů nikdy nedojde. Aby mohly ženské organizace aktivně nabízet svou pomoc obětem domácího násilí, je nutné, aby spolupracovaly s policejními orgány a soudy, které rozhodují o soudních příkazech v oblasti domácího násilí. Po vydání rozhodnutí o vykázání nebo zákazu vstupu nebo soudního příkazu musí být pracovníci neziskových organizací informováni a ti následně kontaktují samotnou oběť a nabídnou jí své služby. Oběť by měla být kontaktována i v určitém odstupu od prvního kontaktu, nejlépe tři měsíce, a to bez ohledu na to, zda se vrátila k násilnému partnerovi nebo od něj odešla. Pomoc by měla být poskytována nejen obětem domácího násilí, ale také agresorům. Za potřebnou vnímám existenci antiagresivních programů, kterých se mohou zúčastňovat motivovaní jedinci, kteří na sebe převzali zodpovědnost za své násilné chování. Cílem těchto programů je, aby si účastníci osvojili a nacvičili asertivní chování a prosazování sama sebe, bez užití jakékoli formy násilí. Účast na programech by mohla být i přikázaná soudem nebo v rámci probačního dohledu. V tomto případě je 92

ale nutná dlouhodobější práce s agresorem, neboť musí být nejdříve motivován, musí přijmout zodpovědnost za své jednání, aby ho mohl následně změnit. Jako potřebnou vnímám také existenci zákona na ochranu před pronásledováním a obtěžováním, protože tato forma násilí se často vyskytuje v domácím a partnerském násilí. Tento zákon by dával soudům možnost vydat předběžné opatření zakazující obtěžování prostřednictvím pronásledování ohrožené osoby, vyhledávání osobního kontaktu, obtěžujících či výhružných telefonátů, SMS, emailů apod.

93

Závěr Domácí násilí se vyskytuje napříč všemi zeměmi, všemi etniky, kulturami, sociálními skupinami apod. Jeho obětí se stávají nejčastěji ženy, ale mohou se jimi stát také děti, senioři i muži. Obětí se můžu stát já, Vy, soused/ka, kamarád/ka a lidem kolem o tom nemusí mít ani nejmenší tušení. Schopnost agresorů i obětí s cílem zatajování ubližování a obhajování agresora je často velká a záleží na informovanosti lidí, aby byli schopni pochopit, že se v rodině odehrává něco patologického. Oproti ostatním kriminálním činům se domácí násilí vyznačuje tím, že se odehrává v soukromí rodiny nebo partnerského vztahu. Právě díky tomu, že agresor a oběť jsou citově spjati a násilí probíhá za zavřenými dveřmi, se můžeme domnívat, že mnoho případů není nikdy odhaleno. I když víme, že je někdo v našem okolí obětí domácího násilí, je často velmi obtížné přesvědčit ho o potřebě tuto situaci řešit, odejít od násilníka, případně ho udat na policii. Cílem teoretické části práce bylo hlubší proniknutí do problematiky domácího násilí mezi partnery a pochopení jeho průběhu a následků. Zabývám se zde definicí domácího násilí, jeho průběhem a také historií boje proti domácímu násilí. Dále se věnuji charakteristikám osobnosti agresora i oběti a také příčinám a důsledkům, které zanechává na oběti, dětech, které se stávají svědky, i na samotných agresorech. Poslední kapitola je věnována možnostem intervence v případech domácího násilí. Domácí násilí je dlouhodobé, opakující se týrání blízkou osobou, může nabývat mnoha podob, od fyzické, přes psychickou, emocionální, ekonomickou, sexuální až po sociální izolaci. Jako horší vnímám psychickou agresi, která ubližuje člověku v jeho nitru a často si dotyčná osoba ani neuvědomuje, že tímto způsobem se partner snaží získat nad ní moc. Fyzická agrese zanechává šrámy na těle, které se dříve či později vyléčí. Ale psychické a emocionální násilí způsobuje rány na duši, které si člověk často nese po celý svůj život. Domácí násilí má svůj cyklus, který tvoří období klidu, agrese a usmiřování. Tyto fáze se opakují v neustálých cyklech, a čím déle násilný vztah trvá, tím více se zkracují období klidu a usmiřování až nakonec dojde k jejich úplnému vymizení. Počátky domácího násilí jsou plíživé, oběť si tak často ani neuvědomí, že se jedná o příznaky něčeho nebezpečného, zhoubného.

94

Neexistují typické charakteristiky oběti ani agresora, ale můžeme říci, že vysokou pravděpodobnost stát se aktérem domácího násilí, ať už obětí či pachatelem, mají osoby, které se v dětství staly obětí násilí v rodině nebo byly jeho svědky. Také není možné tvrdit, že agresorem se stávají osoby závislé na alkoholu, lidé trpící poruchou osobnosti nebo ti, kteří se chovají asociálně i na veřejnosti. Nejsou výjimkou agresoři dvojí tváře, kteří na veřejnosti vystupují kultivovaně, zatímco v soukromí se stávají agresivním jedincem s cílem pokořit svou blízkou osobu. V těchto případech je jistě pro oběť těžké vystoupit s tvrzením, že je obětí domácího násilí, protože jí nikdo nemusí uvěřit. Nejsou poučeni o tom, že i člověk, který se jeví jako slušný, může trýznit jinou osobu, natož svého partnera. Empirická část diplomové práce se věnuje přístupům k domácímu násilí ve vybraných evropských zemích, konkrétně v České republice, na Slovensku, v Rakousku a v Anglii a Walesu. Mým cílem byl nejen pouhý popis těchto přístupů, ale také jejich vyhodnocení, srovnání a následná doporučení, která vnímám za vhodná, v některých případech i za potřebná. Usilovala jsem o nalezení nových možností a inspirací, jak zlepšit úroveň ochrany obyvatel před domácím násilím, a to nejen v České republice. Podle mého názoru mohu konstatovat, že tento cíl jsem splnila. Proniknutí do způsobů, jakými řeší jednotlivé země případy domácího násilí, vnímám jako velký přínos. Umožnilo mi to pochopit, jaké nedostatky má v této oblasti Česká republika, ale i ostatní země. Jistě by bylo zajímavé a užitečné provést stejný průzkum i v jiných zemích. Taková práce by ale vyžadovala nejen delší čas na získání a zpracování potřebných údajů, ale také by mnohonásobně zvýšila rozsah této práce. Na závěr pouze podotknu, že domácí násilí se ve společnosti vždy vyskytovalo a vyskytovat bude. Bylo by naivní a nereálné usilovat o odstranění tohoto fenoménu, který se odehrává za zdmi domova. Ale i přesto je nutné proti domácímu násilí bojovat. Musí být zaváděna patřičná opatření ke snížení výskytu případů domácího násilí, a to nejen formou legislativních úprav, ale také poskytováním potřebné pomoci obětem, svědkům a případně i pachatelům. Velmi důležité je také zvýšit povědomí veřejnosti o tom, že domácí násilí není záležitostí soukromou, ale oběti se ve většině případů neobejdou bez zásahu zvenčí, bez naší pomoci.

95

Seznam zkratek aj.

a jiné

apod.

a podobně

atd.

a tak dále

č.

číslo

ČR

česká republika

např.

Například

OSN

Organizace spojených národů

s.

strana

sb.

sbírka

tzn.

to znamená

tzv.

takzvaný

USA

Spojené státy americké

96

Seznam použité literatury Knižní publikace BENTOVIM, A. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 117 s. ISBN 80-7169-629-3. BURIÁNEK, J., KOVAŘÍK, J., ZIMMELOVÁ, P. Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. 1. vyd. Praha/Kroměříž: Triton, 2006. 108 s. ISBN 80-7254-914-6. CONWAYOVÁ, H. L. Domácí násilí. 1. vyd. Praha: Albatros, 2007, 159 s. ISBN 97880-00-01550-7. ČÍRTKOVÁ, L., MACHÁČKOVÁ, R., VITOUŠOVÁ, M. Domácí násilí – Přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích. Praha: Bílý kruh bezpečí, 2002. 143 s. ISBN 80-86284-19-0. DUFKOVÁ, I., ZLÁMAL, J. Domácí násilí se zaměřením na problematiku oběti. Praha: Střední policejní škola Ministerstva vnitra v Praze, 2005. 132 s. GJURIČOVÁ, Š., KOCOURKOVÁ, J., KOUTEK, J. Podoby násilí v rodině. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2000. 101 s. ISBN 80-7021-416-3. HAŠKOVCOVÁ, H. Manuálek o násilí. 1. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů v Brně, 2004. 83 s. ISBN 80-7013-397-X. HENDL, J. Kvalitativní výzkum. 1. vyd. Praha:Portál,2005. 407 s. ISBN 80-7367-040-2. MUMMENDEY, A., OTTEN, S. Agresivní chování. In HEWSTONE, M., STROEBE, W. Sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 769 s. ISBN 80-7367-092-5. HIRIGOYEN, M. F. Psychické násilí v rodině a zaměstnání. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. 229 s. ISBN 80-200-0994-9. MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ, J., KODYMOVÁ, P. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 351 s. ISBN 80-7367-002-X. SPURNÝ, J. Psychologie násilí. 1. vyd. Praha: EUROUNION, 1996. 134 s. ISBN 8085858-30-4. 97

ŠPATENKOVÁ, N., et al. Krizová intervence pro praxi. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. 197 s. ISBN 80-247-0586-9. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vyd. Praha: Portál, 2004. 870 s. ISBN 80-7178-802-3. HUŇKOVÁ, M. Násilí páchané na ženách. In VALDROVÁ, J. D., et al. ABC feminismu. Brno: NESEHNUTÍ, 2004. 232 s. ISBN 80-903228-3-2. VITOUŠOVÁ, P. Domácí násilí. In ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P., et al. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 191 s. ISBN 978-80-247-2014-2.

Internetové odkazy BÁRTÍKOVÁ, G. Jak poškozuje domácí násilí oběť [online]. 16. 8. 2001 [cit. 16. 1. 2008]. Dostupné z: . BUJŇÁKOVÁ, M., et al. Domáce násilie. Metodika postupu polície v prípadoch domáceho násilia [online]. Dotyk, srpen 2006 [cit. 27. 1. 2008]. Dostupné z: . BÚTOROVÁ, Z., FILADELFIOVÁ, J. Násilie páchané na ženách jako problém verejné politiky [online]. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky, 2005 [cit. 9. 3. 2008]. Dostupné z: . ISBN 80-88935-78-4. COLEMAN, K., et al. Homicide, Firearm Offences and Intimate Violence 2005/2006 [online]. 25. 1. 2007 [cit. 26. 12. 2007]. Dostupné z: . ISSN 1358-510X. ČÍRTKOVÁ,

L.

Domácí

násilí

[online].

[cit. 17. 10. 2007].

Dostupné

z:

. ČÍRTKOVÁ, L. Oběti domácího násilí. Rodina [online]. 8. 2. 2001 [cit. 30. 9. 2007]. Dostupné z: .

98

ČÍRTKOVÁ, L. Zatím víme víc o ohrožených osobách [online]. [cit. 17. 1. 2008]. Dostupné z: . DURDÍK, T., VITOUŠOVÁ, P. Zákon na ochranu před domácím násilím [online]. 21. 12. 2006 [cit. 18. 10. 2007]. Dostupné z: . DVOŘÁKOVÁ, J. Nová právní úprava o ochraně před domácím násilím. Zpravodaj JČP

[online].

2006,

č. 3

[cit. 27. 9. 2007].

Dostupné

z:

. FALTUSOVÁ,

J.

Domácí

násilí

[online].

[cit.

15. 1. 2008].

Dostupné

z:

. FARKAŠOVÁ, K. História [online]. Prosinec 2004 [cit. 1. 2. 2008]. Dostupné z: . HOŘÍNOVÁ, A. Policejní vykázání: od dobré teorie k dobré praxi [online]. 11. 7. 2007 [cit. 12. 2. 2008]. Dostupné z: . HRDÁ, L. Pachatelé domácího násilí. Rodina [online]. 5. 12. 2007 [cit. 17. 1. 2008]. Dostupné z: . HRONOVÁ, M., et al. Zpravodaj občanského sdružení ROSA [online]. 2007, č. 1 [cit. 18.12. 2007]. Dostupné z: . HUČÍN,

J.

Proč

mi

ubližuješ?

[online].

[cit.

19. 1. 2008].

Dostupné

z:

. KADLECOVÁ, M. Domácí násilí. Škola mezinárodních a veřejných vztahů [online]. 18. 2. 2005

[cit.

9. 9. 2007].

Dostupné

z:


view.php?cisloclanku=2005021823>. KOTULIČ,

V.

Domáce

násilie

[online].

[cit.

10. 2. 2008].

Dostupné

z:

.

99

KRISTKOVÁ, V. Právní instituty ve prospěch oběti. ViaIuris [online]. 2003, č. 6 [cit. 7.2.2008]. Dostupné z: . KUBAŠKO, J. IMRICH, M. K niektorím problémom domáceho násilia [online]. 2007, č.

3

[cit.

10. 2. 2008].

Dostupné

z:


2007/03/prworkshop.pdf>. KUBÁTOVÁ, J. Násilí je od slova síla. Kubata.nazory.cz [online]. c2007 [cit. 14. 1. 2008]. Dostupné z: . LANGHANSOVÁ, H. Děti jako svědci domácího násilí – svěřování do výchovy a úprava styku s násilným rodičem [online]. c2007 [cit. 9. 9. 2007].

Dostupné z:

. LANGHANSOVÁ, H. Galantnost rakouského zákona. ViaIuris [online]. 2003, č. 6 [cit. 7.2.2008]. Dostupné z: . LOGAR, R. New Ways of Intervention to Prevent Domestic Violence in Europe – the Austrian Model of Protection Against Violence [online]. Listopad 2004 [cit. 8. 2. 2008].

Dostupné

z:


theaustrianmodelofprotectionagainstviolence.pdf>. LOGAR, R. The Austrian model of intervention in cases of domestic violence [online]. Květen

2005

[cit.

9. 2. 2008].

Dostupné

z:


wien.at/files/UN-Expert-Meeting2005-RosaLogar.pdf>. MED, P. Domácí násilí je hrůzným trendem současné doby. Žďárskýdeník.cz [online]. 5. 9. 2007 [cit. 30. 9. 2007]. Dostupné z: . MILKO, J. Legislatívna úprava domáceho násilia. Dotyk [online]. [cit. 20. 1. 2008]. Dostupné z: . PLESKOVÁ, K., et al. Průvodce na cestě k rovnosti žen a mužů [online]. 2. vyd., Brno: NESEHNUTÍ Brno, 2005 [cit. 27. 9. 2007]. Dostupné z: . ISBN 80-903228-7-5.

100

RAJTÁKOVÁ, I., Právne aspekty násilia [online]. [cit. 10. 2. 2008]. Dostupné z: . RAJTÁKOVÁ, I. Využívanie legislatívy [online]. [cit. 1. 2. 2008]. Dostupné z: . RAJTÁKOVÁ,

I.

Zákony

o násilí

[online].

[cit.

27. 1. 2008].

Dostupné

z:

. REZKOVÁ, A. Divná podoba lásky. Sedmá generace [online]. 2008, č. 1 [cit. 27. 9. 2007].

Dostupné

z:


clanek&id=106>. RŮŽIČKA, M. Domácí násilí – impulsy ze zahraničních trestněprocesních úprav, návrhy de lege ferenda pro trestní právo. iPrávník [online].[cit. 27.1. 2008]. Dostupné z: . SAMPSON, R. Kriminalizaci domácího násilí [online]. c2005 [cit. 20. 1. 2008]. Dostupné

z:


domestic_violence_criminalization/>. SOCHA, Z. Domácí násilí jako sociální problém okresu Tábor [online]. Tábor: 28. 4. 2003 [cit. 20. 1. 2008]. Dostupné z: . SOPKOVÁ, E., FARKAŠOVÁ, K. Konať proti násiliu na ženách [online]. Ministerstvo práce,

sociálnych

vecí

a

rodiny,

2007

[cit.

28. 1. 2008].

Dostupné

z:

. STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. Domácí násilí II. [online]. Červenec 2006 [cit. 13. 2. 2008]. Dostupné z: . ŠEVČÍKOVÁ S., et al. Téma: Domácí násilí [online]. Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2006 [cit. 4. 10. 2007]. . ISSN 1213-6204.

101

ŠÍPOŠOVÁ, J., IVÁNYI, J. Kde nie je žalobca, nie je ani sudca [online]. 11. 1. 2003 [cit 27. 1. 2008]. Dostupné z: . ŠTÚROVÁ, J. Liga za život bez násilia [online]. [cit. 30. 1. 2008]. Dostupné z: . VARGOVÁ, et al. Od dobrého úmyslu k dobré spolupráci [online]. 2006 [cit. 12. 12. 2007]. . VITOUŠOVÁ, P. „Vykázání/zákaz vstupu v ČR“ v roce 2007 [online]. 10. 1. 2008 [cit. 11. 2. 2008].

Dostupné

z:


_zakaz_vstupu_v_cr_v_roce_2007/n111>. VYKOPALOVÁ, H. Násilí v rodině. Kriminalistika [online]. 2001, roč. 34, č. 4 [cit. 19. 1. 2008]. Dostupné z: . WALKER, A. Crime in England and Wales 2005/2006 [online]. Červenec 2006 [cit. 31. 12. 2007].

Dostupné

z:


hosb1206chap456.pdf>. ISSN 1358-510X. About us [online]. [cit. 20. 12. 2007]. Dostupné z: . Austria [online]. [cit. 8. 2. 2008]. Dostupné z: . Bundesgesetze zum Schutz vor Gewalt in der Familie – GeSchG [online]. [cit. 8. 2. 2008]. Dostupné z: . SVOBODA, M. Citáty slavných osobností [online]. [cit. 28. 3. 2008]. Dostupné z: . Civil

remedies

[online].

30.

3.

2007

[cit.

25. 1. 2008].

Dostupné

z:

.

102

Co je domácí násilí [online]. [cit. 27. 9. 2007]. Dostupné z: . Crime Prevention and Victim Support – Austria [online]. [cit. 8. 2. 2008]. Dostupné z: . Criminal

offences

[online].

30.

3.

2007

[cit.

25. 1. 2008].

Dostupné

z:

. Domácí násilí [online]. [cit. 11. 2. 2008]. Dostupné z: . Domácí násilí – oč se vlastně jedná [online]. 22. 4. 2007 [cit. 15. 1. 2008]. Dostupné z: . Domácí násilí – věc veřejná [online]. 16. 5. 2007 [cit. 30. 7. 2007]. Dostupné z: . Domestic Violence. A Guide to Civil Remediem and Criminal Sanctions [online]. Listopad 2004 [cit. 28. 12. 2007]. Dostupné z: . Domestic Violence, Crime and Victims Act 2004 [online]. 15. 11. 2004 [cit. 2. 1. 2008]. Dostupné z: . DONA linka [online]. [cit. 31. 7. 2007]. Dostupné z: . Fáze

domácího

násilí

[online].

c 2007

[cit. 5. 9. 2007].

Dostupné

z: . Formy

domácího

násilí

[online].

c2005

[cit. 30. 7. 2007].

Dostupné z:

. Gewalt an Frauen ind Kindern in der Familie Zahlen und Daten [online]. [cit. 9. 2. 2008]. Dostupné z: .

103

Gewalt gegen Frauen und Mädchen [online]. [cit. 9. 2. 2008]. Prosinec 2004. Dostupné z: . Government Statistics on Domestic Violence [online]. Srpen 2006 [cit. 31. 12. 2007]. Dostupné z: . If you

or

a friend

need

help

[online].

[cit. 30. 12. 2007].

Dostupné

z:

. Information for perpetrators [online]. [cit. 25. 1. 2008]. Dostupné z: . Intervenční centra v Rakousku [online]. 27. 1. 2006 [cit. 7. 2. 2008]. Dostupné z: . Jak

poznám

násilného

partnera?

[online].

[cit. 7. 9. 2007].

Dostupné

z:

. Jak vyniká tak patologický jev, jako je domácí násilí [online]. [cit. 27. 9. 2007]. Dostupné z: . Kdo jsme [online]. [cit. 15. 2. 2008]. Dostupné z: . Komplexní péče o oběti domácího násilí [online]. [cit. 13. 2. 2008]. Dostupné z: . Kraje [online]. [cit. 26. 3. 2008]. Dostupné z: . Krízové centrum [online]. [cit. 1. 2. 2008]. Dostupné z: . Local Authority Circular [online]. 1. 9. 1997 [cit. 30. 12. 2007]. Dostupné z: . Mládež a zdravotní postižení: Rovnost každý den [online]. [cit. 9. 9. 2007]. Dostupné z: .

104

Národná stratégia na prevenciu a elimináciu násilia páchaného na ženách a v rodinách [online]. [cit. 10. 2. 2008]. Dostupné z: . Násilí

na ženách

[online].

[cit.

5. 9. 2007].

Dostupné

z:

. Nový systém ochrany obětí násilníků [online]. [cit. 14. 10. 2007]. Dostupné z: . Outreach

service

[online].

[cit.

25. 1. 2008].

Dostupné

z:

Dostupné

z:

. Policy & Praktice

[online].

[cit.

19. 12. 2007].

. Posttraumatická

stresová

porucha

[online].

[cit. 30. 9. 2007].

Dostupné

z:

. Protection from violence under the civil law [online]. 2006 [cit. 22. 1.2008]. Dostupné z: . Příběh 1 [online]. [cit. 26. 3. 2008]. Dostupné z: . Rakouský

model

vykázání

[online].

[cit.

7. 2. 2008].

Dostupné

z:

. Reakce společnosti na domácí násilí [online]. c2005 [cit. 16. 1. 2008]. Dostupné z: . Refuges [online]. [cit. 25. 1. 2008]. Dostupné z: . Sexuální

násilí

[online].

[cit.

30. 7. 2007].

Dostupné

z:

. 105

Služby KCF [online]. [cit. 1. 2. 2008]. Dostupné z: . Sociologický

profil

oběti

[online].

[cit. 30. 9. 2007].

Dostupné

z:

. Stalking

[online].

[cit.

16. 2. 2008].

Dostupné

z:


Stalking.pdf>. Statistik der Wegweisungen in Österreich [online]. [cit. 8. 2. 2008]. Dostupné z: . Strafrechtsänderungsgesetz 2006 [online]. 8. 5. 2006 [cit. 16. 2. 2008]. Dostupné z: . Téma: domáce násilie [online]. [cit. 31. 1. 2008]. Dostupné z: . Úvod [online]. [cit. 30. 9. 2007]. Dostupné z:


vzdelavaci_aplikace/2%20-%20obet.htm>. Úvod

[online].

c 2007

[cit. 5. 9. 2007].


nid=4875&lid=CZ&oid=643222>. Über

uns

[online].

[cit.

10.2. 2008].

Dostupné

z:


informationsstelle/index.htm>. Unsere

Hilfleistungen

[online].

c2004

[cit.

10. 2. 2008].

Dostupné

z:

. Verein Autonome Österreichische Frauenhäuser [online]. [cit. 9. 2. 2008]. Dostupné z: . Violence Against Women [online]. Říjen 2005 [cit. 8. 2. 2008]. Dostupné z: . What

we

believe

[online].

[cit. 30. 12. 2007].

Dostupné

z:

. 106

Work with perpetrators in the UK [online]. [cit. 25. 1. 2008]. Dostupné z: . Zákon na ochranu před domácím násilím – základní otázky a odpovědi [online]. [cit. 11. 2. 2008]. Dostupné z: . Záujmové

združenie

žien

Fenestra

[online].

[cit.

1. 2. 2008].

Dostupné

z:

10. 2. 2008].

Dostupné

z:

. Zielen

des Weissen

Ringes

[online].

c2002

[cit.

. Znak a druhy domácího násilí [online]. c 2007 [cit. 5. 9. 2007]. Dostupné z: . Domácí násilí. Liberecký kraj [online]. 6. 6. 2005 [cit. 20. 1. 2008]. Dostupné z: . Domácí násilí: jak se tento problém snaží řešit v Británii. Britské listy [online]. 18. 8. 2002 [cit. 18. 12. 2007]. Dostupné z: . Domácí násilí v trestním právu. Informace o trestním řízení [online]. 20. 9. 2007 [cit. 11. 2. 2008]. Dostupné z: . Domácí násilí. Señorita.cz [online]. 25. 11. 2007 [cit. 15. 1. 2008]. Dostupné z: . Když rozchodem partnerství domácí násilí nekončí. Econnect [online]. 23. 11. 2007 [cit. 18. 12. 2007]. Dostupné z: . Nová šance pro oběti domácího násilí. Pražská pětka [online]. 31. 10. 2007 [cit. 18. 10. 2007]. Dostupné z: . Oběti domácího násilí. Svihlej klub [online]. 1. 1. 2006 [cit. 16. 1. 2008]. Dostupné z: . 107

Rakouska expertka: ČR by měla do ochrany před násilím investovat. InternetPoradna [online]. 12. 1. 2007 [cit. 7. 2. 2008]. Dostupné z: . Rozhovor o domácím násilí II. Dejavu články [online]. 29. 5. 2007 [cit. 6. 9. 2007]. Dostupné z: . Týrající žena a muž jako oběť. Český svaz mužů [online]. 28. 5. 2007 [cit. 18. 10. 2007]. Dostupné z: . V Bratislave založili Ligu za život bez násilia. Zzz.sk [online]. 30. 11. 2007 [cit. 1. 2. 2008]. Dostupné z: . Vraždy ze cti. Arabia.pl [online]. 15. 5. 2007 [cit. 18. 1. 2008]. Dostupné z: .

Ostatní zdroje Zákon č. 135/2006 Sb., ze dne 14. března 2006, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. Zákon č. 209/1997 Sb., ze dne 31. července 1997, zákon o poskytnutí peněžní pomoci obětem trestné činnosti. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon Zákon č. 300/2005 Z. z., z 20. mája 2005, Trestný zákon Zákon č. 99/1963 Z.z., zo 4. decembra 1963, Občiansky súdný poriadok

108

Resumé Diplomová

práce

„Komparativní

analýza

přístupů

k domácímu

násilí

ve vybraných evropských zemích“ pojednává o násilí v intimním vztahu, ať už se jedná o manžele nebo nikoli. Teoretická část práce se věnuje pojmu domácího násilí, jeho průběhu, příčinám a možným následkům. Dále se zabývá charakteristikami oběti a agresora

a

možnostmi

intervence

v oblasti

domácího

násilí.

Tento

exkurz

do problematiky domácího násilí je potřebný k pochopení jeho mechanismů a ke zkoumání v rámci empirické části. V empirické části usiluji o získání poznatků v oblasti řešení domácího násilí v evropských zemích (Česká republika, Slovensko, Rakousko a Velká Británie – Anglie a Wales) a jejich zpracování, a to formou sběru dat a jejich následnou analýzou. V závěru výzkumné části podávám na základě získaných informací doporučení k zavedení určitých opatření v jednotlivých zemích a „ideální“ model ochrany před domácím násilím.

Summary This thesis „Comparative Analysis of Accessions to the Domestic Violence in Selected European Countries“ is dealt violence in familiarity, whether it is concerned yokemate or not. The theoretic part of the thesis is put brain to the concept of the domestic violence, its process, causes and potential effects. Furthermore the thesis is attended to victim´s and aggressor´s characteristics, as well as intervention´s possibilities in the domestic violence´s area. This excursion to the domestic violence´s dilemma is necessary to understanding its gadgetry, as well as research in the empirical part of the thesis. In the empirical part I strive for an acquisition of European countries resolutions (in the Czech Republic, Slovakia, Austria and Great Britain – England and Wales) and its processing, namely data collection and their subsequent analyses. At the close of the empirical part I make a recommendation to arrangements in separately countries based on obtained information, as well as „perfect“ exemplar of the domestic violence´s protection.

109

Seznam příloh Příloha č. 1: Příběh pí. X Příloha č. 2: Výzkum násilí na mužích ze strany partnerky v ČR Příloha č. 3: Seznam intervenčních center v České republice

110

Příloha č. 1: Příběh pí. X (http://www.bkb.cz) Minulý měsíc uplynuly čtyři roky od chvíle, kdy jsem přes víkend sbalila svůj dosavadní život do dvou kufrů a spolu se dvěma malými dětmi jsem odešla z České republiky. Za zády jsem nechala rodiče, dům, kde jsem vyrostla, práci, která mi přinášela radost a uspokojení, a přátele, kteří se mnou posledních několik let procházeli peklem. Především jsem ale za sebou zanechala mého exmanžela, otce mých dětí, který se za dobou našeho soužití proměnil v nebezpečné monstrum. Mnoho lidí si dodnes myslí, že moje řešení naší bezútěšné situace bylo přespříliš radikální. Já ne. Měla jsem za sebou téměř deset let domácího násilí všech možných podob a forem. Měla jsem za sebou dlouhou cestu od naivní osmnáctileté nevěsty k dospělé ženě a mámě, která se učí znát a respektovat sama sebe. Byla jsem vyčerpaná. Fyzicky i emocionálně, po létech kolotoče péče o domácnost a děti, kombinovaných nejdříve se studiem a pak prací. Ten kolotoč by sám o sobě nebyl tak nezvladatelný, kdyby jeho soukolí neskřípala sílící atmosférou domácího násilí. Ale ten inteligentní a příjemný mladý muž, kterého jsem si vzala, se změnil takřka okamžitě po svatbě. Určil pravidla, rozdělil úkoly a vládl pevnou rukou despotického diktátora. Nestačila jsem se divit. Stala jsem se služkou a rohožkou a neměla jsem tušení jak a proč. Po večerech byl z našich oken slyšet jeho křik. Sousedům přes ulici bylo trapně. Já se šíleně styděla a neříkala nikomu nic. Společným znakem těchto epizod bylo, že jsem nechápala, odkud se vzaly, co bylo příčinou, co jsem udělala špatně. Měli jsme přece být šťastni. Byli jsme mladí, zdraví, měli jsme nádherné děti, práci a střechu nad hlavou. Nebojovala jsem. Snažila jsem se být lepší, chtěla jsem vyhovět. Brala jsem na sebe vinu a při bouřích jsem seděla v koutě a čekala, až se přeženou. Netušila jsem, že jen dělám místo natékajícímu egu, které posléze dorostlo takových rozměrů, že se vedle něj nedalo dýchat. Křičel čím dál tím víc. Trhal na sobě šaty. Házel s věcmi. Spílání dodával na důležitosti řeznickým nožem. Smýkal se mnou a nedovolil mi opustit místnost. Vynalézal nové a nové dimenze citového vydírání. S naším tříměsíčním synem v náručí mi oznámil, že se mu buď omluvím za utrpení, které mu působím, nebo ho hodí na zem. Mockrát chtěl jít skočit pod vlak. Bydleli jsme u nádraží a při pohledu do jeho vytřeštěných očí jsem neměla důvod nevěřit. A tak jsem ustupovala, prosila za odpuštění, žehlila, co se dalo. Výsledkem byl vždy další útok, který přišel o něco rychleji než ten minulý a s o něco větší intenzitou.

A tak jsem tu káru táhla dál. Říkala jsem si, že vydržím všechno, jen aby děti měly úplnou rodinu. Rozvod mi připadal jako sprosté slovo. A pak se mi to všechno vrátilo jako bumerang – v našich dětech. Jak dorůstaly, začalo je víc a víc ovlivňovat, co se dělo kolem nich. Jirka i Lenka byli více méně svědky všeho, co se u nás dělo. Scéna, kdy malý Jirka visel na svém otci a s pláčem křičel, ať už nechá maminku na pokoji, nebyla ničím výjimečným. Lenka se strachem zalézala do skříně. Na podzim roku 1998 jsem sebrala všechnu sílu a vyslovila ultimátum: buďto psychiatr nebo rozvod. Volba padla na psychiatra. Měla jsem radost, ale netrvalo to dlouho. Pan doktor mi pak jednoho nádherného říjnového dne obrátil svět naruby. Diagnóza mého manžela zněla: komplikovaná porucha osobnosti s dominantními narcisistickými a hysterickými rysy. Prý k tomu došlo nejspíše v jeho dětství. Sám si pomoct nemůže. Žije jako šelma. Není schopen soucitu nebo lítosti. Mezilidské vztahy eliminuje s cílem stimulovat vlastní sebevědomí.

Veškerých

blízkých

osob

bez

výjimky

využívá

k

vlastnímu

emocionálnímu uspokojení. Bude-li se chtít léčit, bude to trvat léta a prognóza je nejistá. Nebude-li se chtít léčit, musím se prý postarat o sebe a děti. Dostat je pryč. Do bezpečí a do prostředí, kde můžou vyrůstat v klidu a bez toho, aby jejich dušičky byly pokřivovány. Ten dobrý doktor mi vysvětlil koncept „šťastná matka rovná se šťastné děti“ a sdělil mi, že pokud nechávám děti v takto nezdravém prostředí, sama se na jejich zneužívání podílím. Víc jsem slyšet nepotřebovala. Stála jsem na ulici, dívala jsem se na spadané listí tančící ve větru a cítila jsem se jako ve špatném filmu. Následovala série neúspěšných pokusů o léčení. Můj muž si odmítal připustit, že je něco v nepořádku. On je zdráv, cítí se skvěle a pomoct potřebujeme my všichni okolo. Tak tedy rozvod. Za naše manželství jsem toho zažila dost. Ale nic, vůbec nic mě nepřipravilo na to, co následovalo poté, co jsem podala žádost o rozvod. Trvalo to rok. Otec mých dětí se choval jako drogově závislý, kterému sebrali ten milovaný heroin. Pronásledoval mě všude. Domů, do práce, na ulici, na každém kroku. Po nocích vyřvával kolem našeho domu. Osciloval mezi láskou a surovou nenávistí. Páchal demonstrativní sebevraždy. Volal mi tisíckrát za den a nechával obscénní zprávy na záznamníku. Na jaře unesl našeho syna od školy přímo před mýma očima. Týden jsem nevěděla, kde je. Vyhrožoval, že nám zabije psa. Pak že podpálí dům. Skočil mi na rozjeté auto. Vloupal se do mého pracoviště i do domu. Budu-li prý trvat na rozvodu, podepíšu si tím rozsudek smrti. Byla jsem úplně paralyzovaná. Spolu se mnou se stali terčem i všichni, kdo mě znali. Nemohla jsem se soustředit na práci, nemohla jsem se postarat ani o základní bezpečí pro svou rodinu. Poslední hřebíček do rakve našich

minulých i budoucích vztahů bylo jeho prohlášení, že zabije obě děti, protože pak prý nebudu mít pro koho žít a vrátím se k němu. Myslím, že v té době jsem se cítila být tak blízko čirému zlu, jak jen lidská bytost může být. Bolest mámy, která má bytostný strach o své děti, je nepopsatelná. Policie, lékaři, i soud jen krčili rameny. Dokud prý nepoteče krev, nemohou udělat nic. Léčení je čistě dobrovolnou záležitostí. K poslednímu rozvodovému stání jsem šla s najatou ochrankou. Obě děti byly ze školy doma, také hlídány. Byl to pátek. V úterý jsme seděli v letadle na cestě do USA. S pomocí přátel se naše rány začaly pomalu hojit. Do tří měsíců jsem měla práci, pronajatý byt a kopu existenčních starostí. Ale všechno to stálo zato. Vidět, jak jsou děti bezstarostné, jak usínají beze strachu a jak mají zase jenom dětské problémy, bylo pro mě tou největší odměnou. Uvědomila jsem si, že jsem dokázala něco, co mnoho žen přede mnou dokázat nemohlo. Dostat sebe a děti do bezpečí dřív, než bylo pozdě. On to samozřejmě nevzdal. Léčit se nikdy nezačal. Boj proti mě, osobě kdysi milované pokřivenou láskou, nyní nenáviděné s ještě větší intenzitou, se stal náplní jeho života. V České republice proti mě vede řadu soudních sporů, o děti, o majetek, dokonce i o majetek mých rodičů. Je mu potěšením, že mě nutí platit za právní zastoupení, když už nic jiného. Nezastaví se před ničím. Ve snaze přivést mě zpět v okovech, mě dokonce šel udat na BIS s tím, že jsem špiónem proti zájmům České republiky. Před rokem změnil taktiku. Z koně, který bez rozmyslu nenávistně kope kolem sebe, se převlékl za trpícího otce, který postrádá své milované děti, o které měl předtím zájem jen jako o zbraně, jež na mě působí nejvíce. Obrátil se na celou řadu institucí, a jelikož přes svou psychickou poruchu netrpí nedostatkem inteligence, dokázal být velmi přesvědčivý. A tak nás minulou zimu vyhledal. Místní soud mu povolil omezený počet návštěv pod omezeným dozorem. Pro děti to byla bolestná zkušenost, ale když se na ni dívám ve zpětném zrcátku, myslím, že bylo dobře, že se tu objevil. Děti ho měly možnost znovu poznat po třech letech bez kontaktu a udělat si vlastní názor. Není pochyb, že odloučení jim udělalo dobře. Jsou to samostatně myslící osobnosti, které vyrůstají v láskyplném prostředí. Mají svůj názor a umí ho prezentovat. Po několika týdnech zvědavého „oťukávání“ nechtěly mít se svým biologickým otcem nic společného. Ten jim při návštěvách nepokrytě lhal, snažil se je manipulovat, snažil se stylizovat do pozice oběti, chtěl, aby jim ho bylo líto. Děti mu na to neskočily. Viděly, že neudělal nic pro to, aby se změnil či své skutky odčinil. Mají nepřeberné množství vlastních špatných vzpomínek a zabedněné popírání jejich reality nebylo tím pravým receptem pro navázání nového

vztahu. Můj ex je zpět v České republice a spřádá nové scénáře. Děti prý trpí syndromem zavrženého rodiče. Příčinou jsem já. Prý jsem ho z vlastní nenávisti natřela v dětských očích na černo. Jinak by ho přece respektovaly a milovaly, protože byl tak dobrým otcem. Dětem tedy říká, že jsou mentálně nemocné a že jim odpouští. S jejich matkou se ale vypořádá. Mezitím alarmuje další a další instituce a žádá o intervenci. A já? Jsem máma na plný úvazek. Raduji se z každodenních střípků štěstí. Z úsměvů Jirky a Lenky. Z muže, který mě má rád takovou jaká jsem. Psychopatovi v mém životě také vděčím za mnohé. Například za poznatek, že přece jen žijeme ve světě Dobra versus Zla. Osobně jsem byla svědkem činů satanových a nyní usiluji o přítomnost dobra ve všem, co dělám. Děkuji mu i za to, že mi svými činy stále ukazuje, že jsem silnější než on. Kdybych byla patetická a slabá, neusiloval by stále o moji porážku. Přestala jsem se rozčilovat kvůli maličkostem. Píchlá pneumatika, rozbitá pračka, chřipka, to všechno jsou věci, které jsou naprosto triviální ve srovnání s jeho světem útoků na mě. I ztráta mého zaměstnání a domova byla nevýznamná poté, co jsem prošla peklem jeho fyzického, emocionálního a slovního násilí. Lépe také využívám svůj čas. Už ho neztrácím snahou o opravu rozbitých věcí, zvedáním střípků z věcí, které jsem nerozbila já, ani snahou o slepování toho, co už slepit nejde. Pokud se nestane zázrak, zdá se, že máme před sebou ještě léta odrážení útoků na soudním i soukromém kolbišti. Konec utrácení neuvěřitelně vysokých částek na dvou kontinentech také nevidím. Hodně času asi budu muset nadále trávit komunikací s úřady v České republice, které se ke mě vesměs chovají jako k otravnému hmyzu, protože se domáhám základních lidský práv pro své děti. Budeme se dál potýkat s vyjasňováním toho, kdo může rozhodovat o čem a proč. Budeme nadále žádat o to, aby byly vyslyšeny i obě děti, kterým je nyní 14 a 11 let. Nemůžu se však ubránit dojmu, že nejhorší máme za sebou. Žijeme v zemi, která nás dokáže chránit lépe, než tomu bylo v naší vlasti. Domácí násilí je zde tvrdě postihovaným trestným činem. Za výstřelky, kterých se otec mých dětí dopouštěl v ČR, by zde byl odsouzen k několikaletému vězení. Srdcem jsem s těmi, kdo trpí, jako jsem trpěla já spolu s mými dětmi, a nemají oporu v zákonech ani zkostnatělých institucích. Pevně doufám, že tato situace se brzy změní tak, aby byly dobře chráněny hlavní oběti domácího násilí – malé děti.

Příloha č. 2: Výzkum násilí na mužích ze strany partnerky v ČR (Buriánek, Kovaříková, Zimmelová, et al, 2006, s. 41-50) V roce 2004 proběhlo v jihočeském kraji dotazníkové šetření o výskytu domácího násilí na mužích, jednalo se o první výzkum o násilí páchaného na mužích ze strany partnerky. Šetření se zúčastnilo 458 respondentů starších 18 let, z nichž 373 žije v partnerském vztahu. Velký počet mužů byl ve věku 25 – 29 let (13,2 %) a měli zejména vyšší odborné či vysokoškolské vzdělání (27,5 %). Polovinu dotázaných tvořili ženatí muži, z nichž 47 % žilo s manželkou společně. Výzkum se zaměřil na fyzické, psychické a sociální násilí, sledoval také charakteristiky partnerky a výskyt domácího násilí v dětství respondenta. Respondenti hodnotili spokojenost se současným vztahem na škále od 1 do 10 (1 = nejmenší spokojenost, 10 = největší spokojenost). Průměrná spokojenost dosáhla hodnoty 8,05, celkem 71 % mužů volilo hodnotu mezi 8 a 10. Pokud byl muž ženatý poprvé, byla jeho spokojenost se vztahem vyšší, naopak u mužů, kteří byli ženatí již vícekrát, se projevovalo špatné hodnocení předchozího vztahu. Hodnocení současného vztahu bylo nejlepší u mužů, kteří nežili s partnerkou ve společné domácnosti. Formy násilí v současném partnerském vztahu: Neví,

V současném partnerském vztahu docházelo:

stále

často

občas

nikdy

K ostřejší výměně názorů? Ke slovní agresi (nadávky)? K tomu, že „lítaly“ věci vzduchem? K fyzickému kontaktu během hádky (plácnutí, pohlavek, zatřesení)? K vyhrožování?

1,3

5,9

51,2

20

21,6

0,4 -

4,4 1,3

20,3 7,4

53,4 69,1

21,6 22,2

0,7

1,3

9,4

66,9

21,8

0,9

0,9

11,8

64,5

22

K cílenému ničení blízké věci? K agresivnímu chování vůči domácím zvířatům? K tomu, že se k Vám partnerka chovala, jako byste byl méněcenný (předhazovala Vám, že jste málo vzdělaný, vyděláváte málo peněz)? K tomu, že partnerka kontrolovala, jak nakládáte s penězi, do té míry, že jste o zacházení s nimi prakticky nemohl rozhodnout?

0,4

0,7

3,1

73,6

22,2

0,2

0,2

1,7

75,4

22,4

0,9

1,1

11,8

64,1

22,2

1,1

0,9

7,6

68,4

22

neod.

K sexuálnímu nátlaku: odpírání styku, vynucování styku, apod.? K tomu, že Vaše názory, myšlenky nebo pocity byly soustavně přehlíženy?

0,4

3,1

16,1

57,7

22,6

1,7

1,7

15,3

58,6

22,6

Dotázaným nejméně vadí verbální agrese, útoky a nadávky. Pro 37 % je nesnesitelné přehlížení, jako nejhorší je vnímána agrese vůči domácím zvířatům, ta vadí 69 % mužů. Nejvíce se ve zkoumaných vztazích objevovaly verbální problémy, v minulém vztahu mělo s ostřejší výměnou názorů zkušenost 82 % dotázaných a se slovní agresí 51 %. V současném vztahu činí tento podíl 74 % ostřejších výměn názorů a 32 % hádky, slovní agrese. Agresivita vůči domácím zvířatům se v minulém vztahu vyskytovala v 5 % procentech případů a v současném vztahu u 3 % dotázaných. 237 mužů uvedlo, že se v minulém vztahu setkalo s násilím, 4 % mužů byli fyzicky napadeni. Přibližně u čtvrtiny dotázaných mužů docházelo ke snaze partnerky o omezování kontaktu s rodinou či přáteli. Z psychického násilí se nejvíce vyskytovala žárlivost, asi v 15 % případů se vyskytuje celkem často. 90 % mužů se psychické násilí téměř netýká.

Teď bych se Vás ráda zeptal/a na několik věcí, které se mezi partnery občas stávají. Můžete, prosím, říci, zda se stalo, že Vaše manželka/partnerka/přítelkyně: stále často občas nikdy

neví

Bylo vidět, že jí vadí, když se bavíte s jinou ženou? Podezírá Vás a žárlila na Vaše „mimodomácí“ aktivity, jako je zaměstnání, studium či koníčky? Trvá na tom, že musí mít přehled o tom, kde jste a s kým jste? Sleduje Vás či pronásleduje takovým způsobem. Že Vám to je nepříjemné? Vyhrožuje Vám, že zveřejní nějakou skutečnost o Vás, či pomluvu, která by Vás mohla poškodit? Ničí Váš nebo váš společný majetek?

2

13

55

22

8

3

8

33

50

7

2

7

30

56

5

0

2

7

87

5

1

1

3

91

5

0

0

5

91

4

Vyhrožuje Vám, že si vezme život?

0

0

2

93

5

Ublížila nebo hrozila, že ublíží dětem? Vyhrožovala, že Vám znemožní kontakt s dětmi, pokud se rozejdete?

0

0

0

67

33

1

1

2

64

33

Zkušenost s partnerským násilím se odvíjí zejména od rodinného vztahu, svobodní respondenti odpovídali většinou na kladené otázky negativně, „nevím“, nebo na otázku neodpověděli. Další charakteristikou mající vliv na výskyt domácího násilí je věk a doba trvání vztahu. Na začátku vztahu se násilí vyskytuje velice zřídka. S přibývajícími roky se násilí zvyšuje a stupňuje a jeho vrcholem je mezi 40 – 50 lety házení věcmi, sexuální nátlak a slovní agrese. Po 60 letech věku se frekvence partnerského násilí opět snižuje. Frekvenci výskytu partnerského násilí snižuje do jisté míry také náboženské vyznání, alkohol tuto frekvenci naopak zvyšuje. Respondenti s nižšími příjmy často uváděli, že v minulém vztahu prožívali pocity méněcennosti a byli kontrolováni partnerkou, jak nakládají s penězi. Nejvyšší příjmové skupiny respondentů naopak uváděli častější sexuální nátlak ze strany partnerky.

Příloha č. 4: Seznam intervenčních center v České republice Název intervenčního centra

Adresa

IC Brno

Sýpka 25, 613 00 Brno – Černá pole

IC České Budějovice

Kanovnická 11/390, 370 01 Č. Budějovice

IC Hradec Králové

Velké náměstí 34, 500 03 Hradec Králové

IC Jihlava

Pod Příkopem 4, 586 01 Jihlava

IC Liberec

Tanvaldská 269, 463 11 Liberec 30

IC MSK I. – Ostrava (Ostrava, Opava, N. 28. října 124, 702 00 Ostrava Jičín) IC MSK II. – Ostrava (Karviná, Bruntál)

28. října 86/1810, 702 00 Moravská Ostrava

IC Olomouc

Na Vozovce 26, 779 00 Olomouc

IC Pardubice

Erno Košťála 980, 530 12 Pardubice

IC Plzeň

Cukrovarská 16, 326 00 Plzeň

IC Praha

Šromova 861, 198 00 Praha 9 – Černý Most

IC Rakovník

Žižkovo nám.169/I, 269 01 Rakovník

IC Sokolov

J. K. Tyla 461, 356 01 Sokolov

IC Ústí nad Labem

K Chatám 22, 403 40 Ústí nad Labem - Skorotice

IC Zlín

U Náhonu 5208, 760 01 Zlín