Komentovaný překlad románu bratrů Strugackých Отягощенные злом или сорок лет спустя

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Překladatelství ruského jazyka

Ladislava Stehlíková

Komentovaný překlad románu bratrů Strugackých – Отягощенные злом или сорок лет спустя Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Danuše Kšicová, DrSc.

2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………….. Podpis autora práce

Poděkování

Upřímně děkuji paní prof. PhDr. Danuši Kšicové, DrSc. za odborné konzultace a cenné připomínky v průběhu psaní této diplomové práce.

Obsah 1 Úvod.................................................................................................................................................1 2 Bratři Strugačtí: biografie a styl....................................................................................................3 3 Děj románu – vysvětlení pro čtenáře...........................................................................................7 4 Překlad vybraných částí románu...............................................................................................12 5 Komentář k překladu...................................................................................................................65 5.1 Lexikální analýza..................................................................................................................66 5.1.1 Archaické prvky a hovorové a slangové prvky........................................................66 5.1.2 Použití exotismů............................................................................................................67 5.1.3 Neologismy, autorská slova.........................................................................................68 5.1.4 Ustálené vazby – idiomy..............................................................................................69 5.1.5 Překlad jmen a příjmení...............................................................................................71 5.1.6 Hypokristika..................................................................................................................74 5.1.7 Překlad nadávek............................................................................................................74 5.1.8 Překlad ruských reálií...................................................................................................77 5.1.9 Další zajímavosti...........................................................................................................77 5.1.10 Intertextovost...............................................................................................................80 5.2 Syntaktická analýza..............................................................................................................80 5.2.1 Přechodníkové vazby...................................................................................................80 5.2.2 Překlad různých stylů..................................................................................................81 5.2.3 Struktura vět..................................................................................................................83 5.2.4 Vliv ruštiny na syntax...................................................................................................84 5.2.5 Současná syntax ............................................................................................................84 6 Závěr...............................................................................................................................................86 7 Resumé...........................................................................................................................................94 8 Použitá literatura..........................................................................................................................96 9 Přílohy............................................................................................................................................99

1

1 Úvod Překladům z ruské literatury se v poslední době věnuje málo pozornosti, ale situace ve fantastické literatuře, která má své věrné čtenáře, není až tak kritická. Co se týče překladů díla bratrů Strugackých, byla přeložena téměř všechna, nepřeložená díla by se dala velice snadno spočítat, protože jich není mnoho. Jedním z dosud nepřeložených děl je román Отягощенные злом, или сорок лет спустя, Obtěžkáni zlem, aneb čtyřicet let poté, který byl napsán již v roce 1988. Na překlady děl bratrů Strugackých do českého jazyka se specializuje Libor Dvořák, ale překládají i jiní např. Josef Týč, který přeložil Poledne, XXII. století v roce 1980. Cílem této diplomové práce je částečně přeložit román Obtěžkáni zlem, aneb čtyřicet let poté a poskytnout komentář k překladu. Překlad celého románu by nebyl možný, kvůli svému značnému rozsahu (cca 250–300 stran podle vydání). Nepřeložené části díla jsou převyprávěny a v práci napsány kurzívou. Převyprávěné části jsou velice podstatné pro pochopení složitého děje románu. Diplomovou práci můžeme rozdělit na část teoretickou a praktickou. Součástí teoretické práce je stručná biografie a popsání stylu autorů a převyprávění románu, což by mělo pomoci čtenářům pochopit velice složitý a mnohovrstevnatý děj románu. Při zpracování první kapitoly jsme vycházeli především z encyklopedie Русские писатели 20 века, биографический словарь od P. A. Nikolajeva a z velice obsáhlých oficiálních stránek bratrů Strugackých. Praktická část zahrnuje samotný překlad vybraných, zajímavých a podstatných částí románu a komentář k překladu, který by měl odhalit volbu jednotlivých lexikálních a syntaktických prostředků použitých v překladu. Zdrojový text pro překlad pochází z webových stránek www.lib.ru. Jak již bylo uvedeno, román nebylo možno přeložit celý, proto jsou převyprávěné části románu napsány kurzívou, aby došlo k odlišení od překladu. V kapitole věnované komentáři k překladu je uveden výběr nejzajímavějších překladatelských problémů, který je vždy doplněn příklady nejen ze

2 zdrojového textu, ale i z překladu. Soustředili jsme se především na analýzu lexikálních prostředků, ale neopomenuli jsme uvést ani syntaktickou analýzu. Po vyjmenovaných kapitolách následuje závěr, který sumarizuje nejdůležitější poznatky celé práce a dále jsou řazena stručná resumé v českém, anglickém a ruském jazyce. Následuje soupis veškeré literatury, která byla využita při vzniku této práce. Práce je také opatřena poznámkovým aparátem, který uváděn v poznámkách pod čarou na příslušné straně, kde byla poznámka použita. Diplomová práce je také doplněna přílohou, ve které je uveden překládaný text.

3

2 Bratři Strugačtí: biografie a styl Arkadij Natanovič Strugackij se narodil v Batumi 28. srpna 1925. Boris Natanovič Strugackij se narodil 15. dubna 1933 v Petrohradě, dříve Leningradě. Jejich otec Natan Strugackij byl profesionální revolucionář, ale i přesto byl v roce 1937 vyloučen ze strany. Matka vyučovala ruský jazyk a literaturu. Brzy poté, co se Arkadij narodil, se rodina přestěhovala do Petrohradu. Velikou zkouškou se pro celou rodinu stala Leningradská blokáda, kdy se rodina musela rozdělit. Matka s Borisem zůstala v obléhaném městě a otec s Arkadijem absolvoval „cestu života“ přes Ladožské jezero. Jejich otec zemřel ve Vologdě a Arkadij zůstal sám. V roce 1943 Arkadij dostal povolávací rozkaz a poté byl převelen do Vojenského institutu cizích jazyků v Moskvě, který v roce 1949 ukončil jako překladatel z anglického a japonského jazyka. Nějaký čas vyučoval na škole pro vojenské překladatele a také byl divizním překladatelem na Dálném východě. Pokoušel se psát již za služby v armádě. Boris v 1955 ukončil studium na Matematicko-fyzikální fakultě Leningradské univerzity – Boris Strugackij je vystudovaný astronom1. Jeden z hlavních hrdinů románu Obtěžkáni zlem je astronom, takže zde můžeme spatřovat autobiografický prvek. Prvním literárním počinem Arkadije Strugackého je povídka Пепел Бикини, Popel Bikini z roku 1956, na které spolupracoval s L. Petrovem. Povídka vypráví o tragédii rybářů, kteří se dostali zóny, kde byla zkoušena vodíková bomba. Spolupráce obou bratrů začala povídkou Страна багровых туч, Planeta nachových mračen, napsána 1957, vydána 1959, pokračovala povídkami Изве, Cizinci napsána 1958, vydána 1960, Путь на Амалтею, Cesta na Amalteu napsána 1959, vydána 1960, Забытый эксперимент, Шесть спичек, Испытание СКИБР, Частные предположения všechny napsány 1959.. V těchto povídkách se můžeme spatřovat základy osobitého stylu fantastiky bratrů Strugackých 2: „...изображение человека с комплексом его индивидуальных черт в масштабах Вселенной, моделирование образа прошлого, настоящего или будущего мира с учетом совр. идей и теорий, сопряжение смелых научно-технических и социальных 1 2

Официальный сайт [online]. 1999 [cit. 2011-04-20]. Аркадий и Борис Стругацкие. Dostupné z WWW: . Ibid.

4 фантазий с вечными категориями Добра и Зла.“3 Bratři Strugačtí uvádějí za své umělecké vzory J. Vernea, S. Lema, I. Jefremova i H. G. Wellse, o němž se např. zmiňuje v povídce Miliardu let před koncem světa a další.4 V povídkách z „оттепельных лет“5 bratři přecházejí od tématu utopické fantastiky k povídkám na téma hvězdné komunistické budoucnosti jako Полдень, XXII век, Poledne XXII. století, původní název Возвращение napsána 1960, vydána 1962, Стажеры, Tachmasib letí k Saturnu napsána 1960, vydána 1962, Далекая Радуга, Ničivá vlna, napsána 1962, vydána 1963. V těchto letech také psali na téma tragédie, která postihne člověka, když si uvědomí do jaké slepé uličky jej zahnala minulost a budoucnost. Např. v povídkách Попытка к бегству, Pokus o útěk, napsána 1962, Трудно быть богом, Je těžké být bohem napsána 1963, vydána 1964.6 Bratři Strugačtí jsou také autory fantastických pohádek, ve kterých se snaží pochopit tehdejší současnost na základě folklóru. Např. v pohádkách Понедельник начинается в субботу, Pondělí začíná v sobotu napsána 1964, vydána 1965, Сказка о тройке, Pohádka o trojce napsána 1967, vydána 1989. 7 Povídka Улитка на склоне, Les částečně vydána 1966 a 1968, celá vydána 1988, skládá se ze dvou dějových linií, které se paralelně rozvíjejí. Vypráví o tom, jak nepředvídatelný a nebezpečný je pokrok, jehož každý krok vede k násilí a totalitarismu. Satirická povídka Второе нашествие марсиан: Записки здравомыслящего, Druhá invaze marťanů napsána 1966, vydána 1968 a detektivní příběh Отель «У погибшего альпиниста», Hotel U mrtvého alpinisty napsaný 1969, vydaný 1970, se věnují tomu, jak je nebezpečné zkoušet neznámé věci. Za fantastické robinsonády můžeme považovat povídky:

3 4 5 6 7

Николаев, П. А. Русские писатели 20 века, биографический словарь., Mосква: Издательство «РандевуАМ», 2000, s. 670, ISBN 5-85270-289-7. Официальный сайт [online]. 1999 [cit. 2011-04-20]. Аркадий и Борис Стругацкие. Dostupné z WWW: . Николаев, П. А. Op. cit., s. 670. Ibid., s. 670. Ibid., s. 670.

5 Обитаемый остров, Obydlený ostrov napsána 1968, vydána 1971, Малыш, Špunt napsána 1970, vydána 1971, Парень из преисподней, Chlapík z pekla vydána a napsána 1974.8 Možnost výběru je další problém, který řeší bratří Strugačtí ve svých povídkách: За милиард лет до конца света, Miliardu let před koncem světa napsána 1974, vydána 1976, Повести о дружбе и недружбе, Kdo je a kdo není kamarád, napsána 1978, vydána 1980, Пикник на обочине, Piknik u cesty napsána 1971, vydána 1972, která zároveň patří k vrcholným dílů obou autorů byla také zfilmována známým ruským režisérem Andrejem Tarkovským.9 Ani autobiografické prvky v dílech bratrů Strugackých nejsou výjimkou. Např. v románu Град обреченный, Město zaslíbených napsán 1975 vydán 1989, Хромая судьба, Kulhavý osud napsán 1982, vydán 1986, За миллиард лет до конца света, Miliardu let před koncem světa. Spojení autobiografických prvků a fantastiky umožnily nové nahlížení na paradoxy v chování postav. Součástí románu Хромая судьба, Kulhavý osud je také povídka Гадкие лебеди z roku 1967, která byla bez vědomí autorů publikována na západě. Románem Волны гасят ветер, Vlny ztišují vítr napsán 1984, vydán 1985, bratři Strugačtí zakončili takzvaný „коммунистический“10 cyklus.11 Romány Жук в муравейнике, Brouk v mraveništi napsán a vydán 1979 a Отягощенные злом, Obtěžkáni zlem napsán a vydán 1988, jsou si v mnohém podobné. Oba se zabývají tématem vzdělávání, v Obtěžkaných zlem je vynikající učitel nepochopen, když se snaží pomáhat „zbloudilým duším“ a hledat nenásilná řešení. Jednou z osobitostí autorského stylu bratrů Strugackých je používání literárních aluzí. Román Obtěžkáni zlem je těmito aluzemi přesycen a je také zjevnou parafrází románu Mistr a Markétka M. A. Bulgakova, což mnozí kritici nesli s nelibostí.12 Mnohé povídky a romány, nejen Пикник на обочине Piknik u cesty, byly zfilmovány, nebo napsány jako scénář. Např.: Пять ложек эликсира, Pět lžiček elixíru, День затмения 8 9 10 11 12

Николаев, П. А. Op. cit., s. 670. Ibid., s. 670. Ibid., s. 670. Ibid., s. 670. Ibid., s. 670.

6 na motivy románu За миллиард лет до конца света, Туча na motivy povídky Гадкие лебеди, Отель „У погибшего альпиниста“ Hotel U mrtvého alpinisty, Понедельник начинается в субботу, Pondělí začíná v sobotu.13 Autoři psali také každý zvlášť a publikovali svá díla pod pseudonymy. Jako S. Jaroslavcev – Arkadij Strugackij napsal fantastickou pohádku Экспедиция в преисподнюю, Výprava do pekel napsána 1973, vydána 1974, román Подробности жизни Никиты Воронцова, Detaily ze života Nikity Voroncova napsán 1978, vydán 1984 a povídku Дьявол среди людей, Ďábel mezi lidmi napsána 1991, vydána 1993. Pseudonym S. Vitickij patří Borisovi Strugackému. Pod tímto pseudonymem vydal román Поиск предназначения или Двадцать седьмая теорема этики, Hledání úradku napsán 1992–94, vydán 1995. Své překlady z anglického jazyka bratři Strugačtí podepisovali pseudonymy S. Berežkov, S. Pobědin, S, Vitin.14 Arkadij Strugackij zemřel roku 1991. Jeho bratr Boris v současné době žije a tvoří v Petrohradě a nadále nepoužívá pojem bratři Strugačtí, na čemž se již dříve domluvili.

13 14

Николаев, П. А. Op. cit., s. 670. Ibid., s. 671.

7

3 Děj románu – vysvětlení pro čtenáře Román Obtěžkáni zlem, aneb čtyřicet let poté obsahuje tři dějové linie, které se navzájem prolínají. Svou koncepcí se velice podobá románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, který má dvě dějové linie. Román se skládá z Deníku, který vypráví žák pedagogického lycea, který po nocích čte Rukopis OZ, což je druhá část tohoto románu. Vypravěčem Rukopisu OZ je S. K. Mnichin, zaměstnanec hvězdárny. První dějová linie se odehrává v Sovětském Svazu v 80. letech. Je součástí Rukopisu OZ, který bude následně obohacen i o druhou dějovou linii. V jedné novostavbě ve městě Tašlinsku se na Balkánské ulici objevují dvě nadpřirozené bytosti, které se ze začátku zdají být trochu směšné, ale postupem času si to čtenář myslet přestane. První postava je Demiurg a druhá šedá, menší, obtloustlá postavička se jmenuje Ahasvér Lukič Prudkov. Autoři se zjevně inspirovali Zjevením svatého Jana, jehož tématem je druhý příchod Krista. „Ve třinácté kapitole Zjevení se dozvíme o tom, že ďábel má dva pomocníky, dvě šelmy, šelmu z moře (13,1n) a šelmu ze země (13,11n), které mu pomáhají ve vládě nad zemí i v pronásledování věřících. Jako protiklad k nebeské Trojici: Bohu, Kristu a Duchu (v jehož jménu mluvili proroci) se tu uvádí ďábelská trojice: drak (satan), šelma z moře (Antikrist) a šelma ze země (falešný prorok).“15 Zde také můžeme spatřovat analogii, protože Demiurg má vlastně také své pomocníky. Za šelmu z moře můžeme považovat Ahasvéra Lukiče Prudkova a za šelmu ze země Sergeje Kornějeviče Mnichina. Později se řady pomocníků Demiurga začnou rozrůstat, ale na začátku má pouhé dva pomocníky. O tom, že Ahasvér Lukič Prudkov může být považován za připodobnění šelmě z moře hovoří také fakt, že na břeh moře se postavil Jan, když drak očekával svého spojence z moře.16 Ahavér Lukič Prudkov je vlastně Jan, což se dozvíme v druhé dějové linii. „Šelma z moře je výkonným orgánem ďábla, neboť »drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc«. Šelma je Antikristem, a protože ďábel se opičí po Bohu, který Krista vzal k sobě na 15 16

Scheuch, R. Průvodce Apokalypsou. Praha: Tisk s. p., 1989, s. 119. Ibid., s. 119.

8 trůn a vzkřísil ho, i šelma »dostává trůn« a její »smrtelné zranění je zahojeno«.“17 Z předchozího citátu je opět patrná podobnost mezi šelmou z moře a Ahasvérem Lukičem Prudkovem, protože Ahasvéra Lukiče můžeme považovat za vykonavatele Demiurgovy vůle. „Všichni se účastní adorace této šelmy. »Budou před ní klekat« – budou se k ní modlit!“18 Sám Sergej Kornějevič Mnichin uvádí, že od té doby, co se Ahasvér Lukič k němu nastěhoval, zastavují ho neznámí lidé a ptají se, jak se Ahasvér Lukič má. „V tom jsem viděl jinou šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak. Z pověření té první šelmy vykonává veškerou její moc.“ 19 Byl to přece Ahasvér Lukič, který doporučil Sergeje Kornějeviče Mnichina, v jehož bytě nyní všichni bydlí, jako Demiurgova dalšího pomocníka. S. K. Mnichin, jeden z hlavních hrdinů románu a vypravěč rukopisu OZ je astronom, kterému tyto dvě nadpřirozené bytosti úplně změní život. Ahasvér Lukič Prudkov není hned prezentován jako nadpřirozená bytost, ale jako obyčejný pojišťovací agent, s poněkud zvláštními schopnostmi. Ahasvér Lukič je totiž schopen vyplnit téměř jakékoli přání výměnou za lidskou duši. Všechny jeho dobré skutky jsou ale obtěžkány zlem. Můžeme to ilustrovat na konkrétním příkladu zapáleného volejbalového fanouška a ředitele místní hvězdárny Karla Gavryloviče Rosljakova, který toužil po fyzickém zdraví. Když mu jeho přání Ahasvér Lukič vyplnil, zlo se projevilo ve ztrátě intelektu. I Sergej Kornějevič Mnichin prodal svou duši za to, aby jeho práce o „hvězdných hřbitovech“ byla uznávána vědci z celého světa. O Demiurga se začne zajímat major Michail Tarasovič Kromanov, ale Demiurgovy odpovědi na jeho otázky, např. odkud se zde vzal, ho vůbec neuspokojují. Demiurg mu na konci rozhovoru sdělí, že hledá člověka s velkým Č. Hledá, jak sám Demiurg říká, „terapeuta“. „Šesté znamení, vize tří andělů (14,6 – 13). Je ohlášeno vyúčtování Boží, Boží soud. Ohlášení i provedení je popsáno jakoby najednou. Každý ze tří andělů soudu, kteří zde 17 18 19

Scheuch, R. Op cit., s. 121. Ibid., s. 123. Ibid., s. 123.

9 vystupují (14,6.8.9), má své zvláštní poselství. Poselství Boží je tak významné, že jeden anděl ho nestačí sám zvěstovat.“20 Tito tři andělé jsou Marek Prasečkin, Petr Petrovič Špuntov a Matěj Matějevič Hrnkovič a všichni se od sebe liší, všichni jsou rozdílní. Marek Prаsеčkin přichází k Demiurgovi a představuje mu plán o budoucím uspořádání Velikého Ruska. Z toho jak je oblečený a dalších projevů je zřejmé, že se jedná o neofašistu. Demiurg ho vyhání, ale hned se ho ujímá Ahasvér Lukič. Můžeme se pouze dohadovat, jestli Ahasvér Lukič nabídl své služby i Petru Špuntovovi, kterého Demiurg také vyhnal poté, co mu představil svůj plán o budoucím uspořádání. Je otázka, jak by se jinak Špuntov stal Demiurgovým pomocníkem. Celá tato skupina se snaží nějakým způsobem změnit svět. Na úplném konci se propojí dějové linie a G. A. Nosov (ze třetí dějové linie) vstoupí do jiného světa, protože právě v G. A. najde Demiurg člověka s velkým Č, svého terapeuta. Druhá dějová linie svérázně převypravuje Evangelium svatého Jana – tím se tento román velice podobá Mistrovi a Markétce Michaila Bulgakova. Tato dějová linie je součástí Rukopisu OZ, jak již bylo uvedeno výše. Autoři se vyhnuli sporům o autorství Janova evangelia a hned na začátku upozorňují, že autorem není Jan, ale Prochor, Janův pomocník. Vše začíná tím, že Ahasvér Lukič obhajuje Jidáše. Ostatní Jidáše odsuzují, kvůli tomu, co udělal, ale Ahasvér Lukič vysvětluje, že vše bylo dopředu naplánováno a Jidáš ani neměl na výběr. Vyprávění začíná popisem Janova a Jakubova dětství. Potom se Jan setkává s Ježíšem a ten mu oddal celou svou duši. Společně s Petrem se stal jeho oblíbencem. Jan při poslední večeři chrání Ježíše svým tělem před šípy a také jako jediný se postaví protivníkům a bojuje s nimi mečem. (Zde se také uvádí, že Janovi odsekli ucho a Ahasvér Lukič také má jedno ucho umělé.) Dva měsíce poté, co zemřel Ježíš, našel Jana Jakub. Na nějaký čas Jan přestal být křesťanem. Užíval si s lehkými holkami, jednoduše řečeno, ze všeho toho zklamání ztratil jakoukoli chuť do života. Jednou spatří společně s Jakubem samotného Ahasvéra, toho, co udeřil Boha,jak pojídá nějaké odpadky. Jan vůbec nevěděl, o koho se jedná, proto mu Jakub vše vysvětlil, co se stalo na cestě do Golgoty mezi Ahasvérem a Ježíšem. Jan se rozhodl, že toho člověka velice krutě potrestá. Vůbec ale 20

Scheuch, R. Op cit., s. 131.

10 nevěděl o tom, že tento člověk už jednou krutě potrestaný byl. Jan Ahasvéra podřízl. Dál se oba bratři pustili na dráhu zločinu a stali nejobávanějšími a nejhledanějšími vrahy po celém impériu. Když konečně byli dopadeni a souzeni za vraždu jednoho kupce, Jakub se vydával za uprchlíka z Pergamu a Jan za Ahasvéra, hrnčíře z Jeruzaléma. Jejich soudci, zarytému antisemitovi, bylo úplně jednou, kdo jsou a odsoudil je za vraždu římského občana, měli být otráveni. Jakub byl otráven, ale Jan všechen jed vyzvrátil. Za to, že se vydával za Ahasvéra bude také potrestán, protože tím narušil vůli Páně – to mu bylo řečeno ve snu. Proto ani druhý den se nepodařilo Jana uvařit v oleji. Byl tedy vyhnán na ostrov Patmos a bude zastávat roli jak Jana, tak i Ahasvéra – stává se z něj Jan-Ahasvér. Na Patmos ho už doprovází Prochor, kterému v té době bylo šestnáct let. Po příjezdu na ostrov Patmos je tamější vyhnanci mezi sebe nepřijmou, dokonce mezi nimi probíhají boje, protože se snaží napravit to, co římské právo zanedbalo – chtěli Jana-Ahasvéra zabít. Prochor s Janem-Ahasvérem se proto stěhují do hor, kde si JanAhasvér postupně začíná uvědomovat, že potřebuje komunikovat s lidmi, ale nejde mu to, a tak se začíná učit přesně se vyjadřovat. Uvědomil si, že chytří a sečtělí lidé jsou mu sympatičtí. Diskutuje se všemi možnými vzdělanými lidmi a ostrov mu pomalu začíná být malý. Jan-Ahasvér v zjišťuje, že existuje podobnost mezi perlorodkami a lidmi. Perlorodky vytvářejí perly a lidé zase duše. Jeden rozdíl tu ale je. Cena jedné lidské duše je nula, zatímco cena perly je nesrovnatelně vyšší. Začne tedy s tímto cenným artiklem obchodovat. Během jednoho roku vyčerpává všechny patmoské zásoby a potřebuje se přestěhovat. Čeká pouze na to, až Prochor zemře, aby mohl opustit ostrov. Jan se odděluje od Ahasvéra, oba jsou spokojení. Starý Jan se vydává naproti poutníkům z Efesu a Ahavsér, s váčkem perel v ruce, si kupuje lístek na první loď na pevninu. Tak začíná nová cesta Ahasvéra, věčného žida, lovce lidských perel. Čtenář se také do podrobností dozvídá o tom, co se dělo při poslední večeři, jak bylo všechno naplánováno a kdo vlastně Jidáš byl. V tomto vyprávění se také propojují dějové linie.

11 Třetí dějová linie se odehrává v budoucnosti, tedy čtyřicet let poté, jak nám autoři napovídají v samotném názvu. Za hlavní hrdiny této linie můžeme považovat G. A. Nosova, učitele tašlinského pedagogického lycea a jeho žáky, z nichž nejvýraznější je Igor Soužilin. Igor je také autorem Deníku, ve kterém se toto vyprávění odehrává. Nedaleko za Tašlinskem se usadily kytky, skupina nepřizpůsobivých mladých lidí, kteří v hojné míře užívají drogy. Kytky jsou trnem v oku všem lidem v Tašlinsku. Rodiče si stěžují, že do tábora kytek jim utíkají jejich děti, a žádají, aby tábořiště bylo zničeno a kytky vyhnány. G. A. je jediný, kdo s těmito nepřizpůsobivými lidmi soucítí a snaží se je chránit. Kytky mají také svého vedoucího, který se jmenuje Nusi. Na samém konci románu se čtenář dozví, že Nusi je synem G. A., tím si můžeme odpovědět na otázku, proč G. A. kytky tolik brání. Postupem času proti sobě G. A. poštve celé město, hlavně tím, že napíše do novin článek, který se bohužel nedochoval. Lyceum je zavřeno, a demonstrující lidé požadují, aby G. A. přestal učit, byl dán do penze, a nebo byl úplně vystěhován z města. Když G. A. s hrstkou svých věrných žáků sedí v opuštěném tábořišti kytek, objevuje se šedý človíček a odvádí si G. A. pryč. Tím se propojí všechny tři dějové linie. Román končí velice neurčitě a tím dává prostor čtenáři a jeho představivosti.

12

4 Překlad vybraných částí románu Arkadij a Boris Strugačtí Obtěžkáni zlem, aneb čtyřicet let poté Z deseti lidí jich devět nezná rozdíl mezi tmou a světlem, pravdou a lží, ctí a hanebností, svobodou a otroctvím. Tací ani nevědí, že mohou být užiteční. -- Trifilij, rozkolník „Šimon tedy Petr maje meč vydobyl ho a udeřil veleknězova služebníka a uťal ucho jeho pravé. Bylo pak jméno služebníka Malchus.“21 -- Evangelium sv. Jana Nezbytná vysvětlení Napsat tuto knihu jsem se definitivně rozhodl, když se mi do rukou dostaly dva rukopisy. Rozhodnutí samo o sobě žádné vysvětlení nepotřebuje. Teď, když se jméno Georgije Anatoljeviče Nosova vynořilo z věčnosti, ale ne, ono se nevynořilo, ale doslova se s třeskotem zjevilo, potom se okamžitě stal jedním z předních myslitelů našeho století. Teď, když s jeho jménem začali lidé, kteří ho nikdy neviděli, ani s Učitelem nikdy nemluvili, spojovat různé historky. Teď, když někteří z jeho žáků začali o překot a ne zcela nezištně vytvářet jakýsi úplně nový mýtus místo toho, aby jednoduše převyprávěli, jak to vlastně bylo. Takže nyní je zřejmé, že moje rozhodnutí bylo nezbytné a aktuální. Další věc jsou rukopisy, ze kterých se kniha skládá. Myslím si a nepochybuji o tom, že jsou potřeba určitá vysvětlení.

21

Sušil, F., Evangelium sv. Jana, Přeloženo a obšírně vyloženo od Františka Sušila. Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1867, s. 284.

13 Původ prvního rukopisu je úplně všední. Jsou to moje poznámky, koncepty a náčrtky, všemožné citáty i deníkové zápisky k semestrální práci na téma Učitel v dvacátém prvním století. Kvůli tomu, co se toho strašného léta stalo, jsem tento referát nikdy nenapsal a zápočet nedostal. Samozřejmě, že se můžeme jenom divit domýšlivosti toho nadšeného mladíka, čerstvého absolventa Tašlinského lycea, který si uvědomil, že je schopen vyčlenit a zformulovat základní principy práce svého učitele a propojit je s existující teorií výchovy a tím vytvořit dokonalý obraz ideálního pedagoga. Pamatuji si, že Georgij Anatoljevič se k mému úmyslu vyjádřil velice skepticky. Vymlouvat mi to ale nezačal a ještě k tomu mi dovolil, abych ho doprovázel při všech jeho pracovních pochůzkách, a to i za kulisy tehdejšího tašlinského života. A tak sebevědomý mladík chodil za svým učitelem, někdy ho také doprovázeli druzí studenti lycea (které si učitel vybíral podle vlastního uvážení), někdy doprovázel svého učitele jen on sám. Pozorně poslouchal, snažil se zapamatovat, dělal si poznámky a jakési závěry, které si teď bohužel nepamatuji, byl plný nadšení, jehož důvod jsem také spolehlivě zapomněl a když se večer vrátil do lycea, tak si s vytrvalostí a pílí Nestora zapisoval vše, co ho za ten den udivilo, nebo co se zdálo být důležité pro jeho budoucí práci. Já jsem ty zápisky důkladně zredigoval. Něco jsem musel luštit a znovu přepisovat. Mnohé informace byly psané těsnopisem, zašifrované kódem, který jsem nyní samozřejmě zapomněl. Některá místa nebyla vůbec k přečtení. Je samozřejmé, že jsem úplně vynechal celé stránky deníku s intimními zpověďmi a také stránky, které byly o jiných lidech a netýkaly se Georgije Anatoljeviče. Nyní jsem zakončil svou práci na knize a nebudu už měnit ani jediné slovo. Bývá mi velice smutno při pomyšlení, že jsem určitě psal velice suchopárně a fádně o dojemném a ubohém chlapci, který jasně vykukoval zpoza řádků se svými trýznivými adolescentními problémy, hrdostí, která se u něho obdivuhodně snoubila s plachostí, se svými fantasmagorickými plány, velikou obětavostí a prostým egoismem. Ve své práci jsem to všechno nemilosrdně likvidoval, poněvadž jsem si myslel a myslel jsem si to úplně

14 správně, že nemám proč se vyjímat v tragédii svého učitele. Přece jen je tato kniha především o něm a až potom o mě. To je všechno, co se týče prvního rukopisu. Původ druhého rukopisu je záhadný. Záhadný natolik jako jeho obsah. Georgij Anatoljevič mi ho předal brzy potom, co jsem se dozvěděl téma svého referátu. Řekl mi, že se mi rukopis může hodit při psaní své práce a v každém případě mi může pomoci při tom, abych nezabředal do banálních a všedních úvah. Jeho slovům jsem tehdy nerozuměl, a nerozumím jim ani teď. Podle všeho to není jen tak nezabřednout do banálních a všedních myšlenek. Pamatuji si, jak mi Georgij Anatojevič vyprávěl, že ten rukopis byl nalezen před několika lety, když se boural starý hotel či vlastně ubikace Stepní hvězdárny, nejstaršího vědeckého ústavu našeho kraje. Rukopis byl uložen ve starých kartonových deskách, které byly uvnitř polyetylenového pytlíku, přes který byly ještě přetažené dvě tenké černé gumičky. Na deskách nebylo ani jméno autora, ani název, byla tam pouze dvě velká písmena napsaná modrým inkoustem O a Z. Nejdříve jsem si myslel, že jsou to číslice nula a dvě a až po mnoha letech jsem si uvědomil, že mohu ta písmena srovnat s písmeny na epigrafu na vnitřní straně desek: „... gnostikové považují DEMIURGA za tvůrce látky, která je obtěžkaná zlem. A tehdy se ukázalo, že OZ je podle všeho zkratka od Obtěžkání Zlem nebo Obtěžkaní Zlem. Tak nazval svůj rukopis neznámý autor. (Mimochodem, stejně tak můžeme připustit i to, že O a Z nejsou písmena, ale přece jen čísla . To by se ale rukopis jmenoval Nula, dva, což je telefon záchranky a podivný název nabývá najednou takový zlověstný význam.) Oficiálně se za autora považuje Sergej Kornějevič Mnichin, který je zároveň vypravěčem. S. K. Mnichin je postava, která opravdu existovala. Byl to astronom, doktor fyzikálních a matematických věd, na konci minulého století opravdu dost dlouho spolupracoval se Stepní hvězdárnou. A co víc, pojem hvězdný hřbitov, vzpomínaný v rukopise, zavedl on. On tento vzácný a zvláštní přírodní jev předpověděl, a jestli jsem to

15 pochopil správně, ještě za jeho života byl takový úkaz skutečně zpozorován. Hlubších stop ve vědě už asi nezanechal, alespoň mně se žádné podobné údaje najít nepodařilo. A už vůbec se mi nepodařilo najít žádné údaje o tom, že by S. K. Mnichin někdy fušoval do literatury. Takže otázka o autorství Obtěžkaných zlem pro mě zůstává nadále otevřená. Čtenář musí mít na paměti, že se v rukopise OZ důmyslně proplétají prvky groteskní fantastiky s reálnými lidmi a normálními situacemi. Nikdo nebude pochybovat o tom, že je Demiurg postava absolutně fantastická (podobá se Bulgakovu Volandovi), přitom však Karel Gavrilovič Rosljakov, vzpomínaný v rukopise, byl opravdu prvním a nejvýznamnějším ředitelem Stepní hvězdárny. A co se týče podivuhodné postavy Ahasvéra Lukiče, tak tohoto člověka jsem viděl na vlastní oči a to v tragických a nezapomenutelných situacích. Nejjednodušší by bylo předpokládat, že autorem rukopisu OZ je sám Georgij Anatoljevič, ale věřit tomuto předpokladu mi nedovoluje řada okolností. Papír, desky, způsob, jakým je to napsáno na stroji, ortografické zvláštnosti textu, to vše jednoznačně hovoří o tom, že rukopis vznikl někdy v 80. nebo 90. letech minulého století. To znamená, že kdyby Georgij Anatojevič byl autorem tohoto rukopisu, tak by mu v té době bylo méně let, než mě, když jsem jej četl. A to je velice nepravděpodobné. Za druhé by taková mystifikace protiřečila všemu, co vím o Georgii Anatoljevičovi. Nijak nezapadá ani do jeho charakteru, ani do toho, jak se choval ke svým žákům. A nakonec, samotný obsah rukopisu a hrdina, kterého si autor vybral. Proč by si Georgij Anatoljevič za svého lyrického hrdinu měl vybrat astronoma? Georgij Anatojevič se nikdy nezajímal o přírodní vědy. Ovšemže znal všechny novinky z oblasti fyziky a také astronomie, ale nezajímal o ně o nic víc, než jiný kulturní a vzdělaný člověk. A ještě nepochopitelnější je to, proč on by si při své distingovanosti vybíral za hrdinu reálně existujícího astronoma, který ještě ke všemu pracoval tady, co by kamenem dohodil od Tašlinska.

16 Ne, tato hypotéza není vůbec pravděpodobná, a proto ji nemůžeme přijmout. A to jsem ještě nic neřekl (a nyní také ani říkat nebudu) o těch částech díla, které nelze vysvětlit žádnými racionálními hypotézami. Bojím se, že vše spočívá v tom, že nedokážu pochopit, jakou souvislost viděl Georgij Anatoljevič mezi mým referátem a rukopisem OZ a k jakým myšlenkám mě měl přivést. Zcela připouštím, že kdyby se mi podařilo vypátrat tuto souvislost, pochopil bych i více ze samotného rukopisu a možná bych rozluštil záhadu jeho původu. Možná, že někdo ze čtenářů bude úspěšnější než já a bystřejší, než je autor této knihy. Na závěr jenom podotýkám, že rukopis OZ jsem do této knihy vložil bez jakýchkoli úprav nebo vynechávek. Pouze jsem si dovolil rukopis rozdělit na části, které odpovídají úryvkům, které jsem občas po nocích čítal toho strašného léta. Igor K. Soužilin DENÍK. 10. ČERVENCE (NOC NA 11.) Právě jsem se vrátil z hlídky. Levé ucho mi napuchlo, jako kdyby mě štípla vosa. Stalo se to takhle. Už jsme se rozloučili. Ivan se Serjožou šli svou cestou a já zase svou. A najednou vidím, jak k vratům do Parku kosmonautů přimáčkli tři dikobrazové svými motocykly dva mladíky, kteří na první pohled patřili ke kytkám, a zjevně se jim chystali provést nějakou lumpárnu. Jak jsem byl poučen, vydal jsem ze sebe bojový pokřik studenta matfyzu a zastal jsem se kytek, protože už jsou na seznamu Červené knihy. A než bys řekl švec, dostal jsem od dikobrazů pěkně přes hubu. Mluvím vážně, všechno mohlo dopadnout ještě hůř, kdyby nepřikvačil Vaňka se Serjožou, kteří uslyšeli křik ještě dva bloky odsud. Dikobrazové se posadili na své stroje a byli ti tam. Což je typický! Kytky, kvůli kterým jsem prolil svou vzácnou krev, byly taky pryč hned, jak dikobrazové obrátili svou pozornost na mě. Mizerové jedni.

17 Když jsme hlídkovali, tak jsme mluvili hlavně o nepřizpůsobilcích. Už ani nevím, kdo tento rozhovor začal a proč. Já jsem jim vyprávěl, odkud se toto slovo vzalo, ale oni o tom neměli ani šajn. (POZDĚJŠÍ POZNÁMKA. Slovo nepřizpůsobilec si vymyslel a použil v jedné ze svých povídek spisovatel z poloviny minulého století Ilja Varšavskij. Jeho nepřizpůsobilci jsou absolutně spokojení obyvatelé jiné planety. Pokrok na této planetě začal potom, co od lidí ze Země chytili blechy.) Váňa Drozdov se choval k našim nepřizpůsobilcům velice upřímně. Podle něj existují dva druhy. První je spodina společnosti, vagabundi, smradlaví darmožrouti, pláštěnky příživné, kytky plevelné a neužitečné. Druzí jsou filosofové nemytí, svérázní kecalové, diogenové sudovití, neumětelové levorucí, tupí a neschopní. Jedni lepší jak druzí a nejlepší by bylo, kdyby nám ti první zmizeli z očí někam do bažin (ať si tam klidně nakrmí pijavice, nebo co) a druhým tak dát do rukou lopaty, aby nám vykopali splavný kanál z našeho Tašlinska do Aralu. Ivan, mistrný výrobce brynzy, je neobyčejně surový k lidem, kteří nemají žádné povolání a mít ho ani nechtějí. Mimochodem, jeho nekompromisní chování k nepřizpůsobilcům je spíše teoretické. Serjožova nastávající je totiž z rodiny nepřizpůsobilcům a Ivan se podivuje, tak aby to všichni pěkně slyšeli: „Tánin otěcko? Co mi to o něm chceš nakecat? To je přece normální člověk! Já mluvím o úplných pitomcích!“ a pak vyprávím o strýci svého přítele Mišela. A on na to: „Poslouchej, to je úplně jiná kategorie. Copak já mluvím o takovejch lidech? Dyť on má talent!“ Ale konec legrace, kvůli všem těmhle kecům jsem si vytvořil celkem zajímavou klasifikaci dnešních nepřizpůsobilců. První třída je elita. Svérázní filosofové, neúspěšní umělci, psavci všeho druhu, neuznaní vynálezci a tak dále. Stali se oběťmi své tvůrčí práce. Vytrvalosti by bylo dost, ale talentu se jim jaksi nedostávalo a na to taky dojeli. Apropos, Miškův strýček samozřejmě k elitě patří, ale úplně jinak. G. A. takovým lidem říká mudrlanti a upozorňuje na to, že

18 jsou velice vzácní. Jakýsi podivný třesk ve vývoji civilizace. Platí, že dokud bude civilizace vytvářet takové věci jako je poezie, musí podle všeho také vzniknout individua, která budou uzpůsobena POUZE k tomu, aby tuto poezii konzumovala. Nejsou schopni vytvářet ani materiální, ani duchovní bohatství, jsou pouze schopni konzumovat duchovní bohatství a mudrovat o tom. Jejich mudrování se zdá být neobyčejně důležité pro tvůrce a podstatným prvkem ve zpětné vazbě pro toho, kdo vytváří duchovno. (Je divné, že degustátoři čaje, vína, kávy, sýra jsou vážení profesionálové, zato degustátor, řekněme, malířství, není kritik, ani teoretik umění, ani nějaký žvanil, ale právě přirozený, intuitivní degustátor je u nás považován za darmojeda. Mimochodem na tom vlastně není nic divného.) Druhá třída. Budeme jim říkat vychovatelé. Celý svůj život a všechen svůj čas věnují výchově svých dětí a vůbec vylepšení své rodiny. Skoro vůbec se neúčastní výrobního procesu, jsou uzavření a izolovaní sami v sobě. A to někoho může velice provokovat. Včetně mě. Docela rozumím tomu, že G. A. je opatrný, když mi odmítá dát jednoznačný výklad této záležitosti. Říká, že je to riskantní experiment. Kdyby to záleželo jenom na mě, říká mi, určitě bych to nepovolil. A teď nám nezbývá nic jiného, než čekat, co se nám z toho všeho vyvrbí, pokračuje. Zřejmě se může stát v podstatě cokoliv. Zatím existují jen děti vychovatelů nepřizpůsobilců, jsou docela úspěšní, ale zase ne tak strašně moc. Třetí třída jsou poustevníci. Ti chtějí splynout s přírodou. Rousseau, Thoreau a jim podobní. Život v lese. Tito lidé tu nejsou žádná novota, byli tady vždycky a teď se jenom přemnožili. Určitě jenom kvůli tomu, že se zlevnila turistická výstroj, myslíme tím vojenskou vyřazenou výstroj, teď je toho všude habaděj. Dokonce i psí konzervy jsou všude a stojí pár kopějek. A nakonec čtvrtá třída a čtvrtá je čtvrtá. (Přeškrtnuto.) Spodina společnosti. Kytky. Úplně chybí jakýkoliv talent, ti už rezignovali úplně na všechno. Lenost, slabošství, maximální sociální entropie. Dno.

19 Nevím, kam bych zařadil dikobrazy se svými motocykly a sadismem, a taky pterodaktyly s rogaly a stejným sadismem. Je to asi jakýsi poddruh technicky vybavených kytek. Napůl nepřizpůsobilci a napůl zločinci. Budu doufat, že je tato klasifikace úplná. Entusiasmem kypící vynálezce perpetua mobile a stěží přežívající kytka, která je schopná kvůli lenosti dělat pod sebe – co mají tito dva společného? Odpovím vám: nezvykle nízké osobní potřeby. Úroveň potřeb u všech nepřizpůsobilců je natolik nízká, že je vylučuje za hranice civilizace, poněvadž se neúčastní všeobecného procesu kultivace, uspokojování a vynalézání potřeb. Odvážná formulace. Budu ji muset povědět G. A. Mimochodem, dnes ráno mi G. A. dal celkem solidní složku, která vypadala jako z muzea a řekl mi, že mi ji doporučuje jako jakousi literaturu k mé semestrální práci. Sto dvacet čtyři číslovaných stran. Na deskách byla čísla nula a dva. A nebo také písmena O a Z. Podle všeho je to něčí deník. Nějakého předchůdce. Vůbec se mi to nechce číst, ale když mi to G. A. dával, mluvil tak naléhavě a nejednoznačně, že si to přečíst budu muset. Budu číst každý večer před spaním po deseti stránkách. No, jaký vztah můžou mít k mé semestrální práci tyto řádky: „Dům byl postaven na klíč pozdě na podzim, déšť už byl velice studený a čas od času padala ledová krupička...?“ Ucho mě bolí. Vezmi řetěz na kolo. Pevně omotej deseti až patnácti vrstvami izolepy. Vznikne ti jakýsi předmět, uchop jej na konci a bij ostatní. Po tlamě. „We must find a way... to make indifferent and lazy young people sincerely eager and curious – even with chemical stimulants if there is no better way.“ „Musíme najít způsob... předělat lhostejné a líné mladé lidi na upřímně zvědavé a zvídavé – dokonce i za pomoci chemických stimulantů, když nenajdeme lepší způsob.“ V podstatě je to zoufalý výkřik. Ale jak tady nekřičet? Vždyť my jsem vlastně povinni za jakoukoli cenu vytvořit člověka se stanovenými vlastnostmi. Šklovskij o tom mluví takto: „... kdyby někdo chtěl vytvořit v Rusku podmínky, aby se objevil Puškin, těžko by ho napadlo, aby si napsal o dědečka z Afriky.“

20 RUKOPIS OZ (1–3) Dům byl postaven na klíč pozdě na podzim, déšť už byl velice studený a čas od času padala ledová krupička. Byl poněkud podivný, a dokonce svým způsobem neobvyklý s architektonickými ozdobami, které postrádaly jakoukoli účelnost. Byl celý z červených cihel se táhl Balkánskou ulicí více jak dva bloky. Střechu měl rovnou, takže to vypadalo, jako by byla určena pro přistání létajících korábů z budoucnosti. Na fasádě byly poněkud složité reliéfy. Nad vykrouženými oblouky byly hranaté tunely a vůbec nechápu, jaký měly účel ty úzké niky, které se táhly až do čtvrtého podlaží. Opravdu byly určené pro neuvěřitelně vytáhlé a vychrtlé sochy dávných hrdinů nebo mučedníků? a na co myslel architekt, když postavil v průčelí domu půlkruhové strážní věže a ještě každou jinak vysokou? Lešení bylo dávno rozebrané a odvezené, okenní tabule byly umyté a průzračné, ani u nových vchodových dveří si nebylo na co stěžovat. Čisté byly i kamenné schody, které vedly ke dveřím, ale prostor od schodů k chodníku byl celý zaneřáděn blátem a stavebním odpadem, který se tam válel bez ladu a skladu. Mezi odpadem byly naházené mokré, roztřepené desky, ze kterých trčely strašlivé hřebíky, rozbité cihly, rozpraskané tvárnice a rezavějícími dráty uvnitř, vodovodní potrubí, které stočila neznámá síla, žebra radiátorů a jakési zničené kýble. Mezi jedenáctým a dvanáctým vchodem se dokonce zabydlel nějaký nahnutý pásový stroj a mokrý vítr bouchal jeho napůl otevřenými dveřmi. Dům byl postaven na klíč, ale po obyvatelích domu nebylo nikde ani památky. Prázdno bylo na schodištích, prázdno, tma a ticho, vonělo to tu barvou a neobydleností. Mrtvolně studené byly i kabinky výtahů, které byly vytaženy až k samotné střeše. Všechny vchodové dveře se zdály být bezpečně a těsně zavřené a určitě tomu tak bylo i ve skutečnosti, i když vejít do domu možné bylo. Chodilo se sem. A určitě se odsud také vycházelo. V každém případě na kamenných schodech třináctého vchodu, který vedl do jižní průčelní věže, byly vidět blátivé stopy. Na dlouhé ozdobné klice hlavního vchodu by kriminalista bez většího úsilí našel otisky prstů. Prach na cementové podlaze vestibulu

21 vytvořil takové množství chuchvalců, jako by si tu někdo, když přicházel z venku, oklepal svůj promočený klobouk. Někdo tu na odpočívadle ve čtvrtém patře zapomněl, odložil, nebo v panice ztratil pootevřený kufr, ze kterého vykukoval froté ručník pochybné čistoty. A na odpočívadle v osmém patře v rohu u dveří do bytu číslo 516 smutně svítily dvě vystřelené patrony, buď je tady někdo ztratil, anebo ležely tam, kam dopadly po výstřelu. Při tom dveře bytu 516 byly pevně zavřené, jako ostatně všech dalších bytů v tomto domě a nebyly otevřené od té doby, co sem přišel vedoucí brigády údržbářů a jeho pomocník. V domě byl otevřený jenom jeden byt, z nějakého důvodu byl bez čísla. Ale když budeme počítat a logicky postupovat po budově, tak by měl mít číslo 527. Je to třípokojový byt, podle původního určení na dvanáctém, posledním patře jižní věže v průčelí. Z jednoho pokoje bytu vedlo okno na Třídu práce. Samotný pokoj byl vytapetován levnými a nenápadnými tapetami, uprostřed stropu trčely zkroucené dráty, podlaha byla parketová a i když byla celkem hladká, potřebovala by vydrátkovat. Trošku dál od rohu okna stála od vápna a barvy zapleskaná dřevěná postel, kterou zde zapomněli dělníci. V pokoji se mluvilo. Mluvili dva. Jeden stál u okna a díval se dolů na špinavé okolí domu. Měl obrovitou postavu, na ní černý hábit, který ji dokonale zakrýval. Spodní okraj pláště lehce spočíval na podlaze, zato u ramenou se zdvihal nahoru a také trochu do stran, jakoby měl na sobě kavkazskou burku*. Protože plášť byl vyboulený až moc nápadně a výrazně, nebyla to zjevně burka – takové burky na světě nejsou. Zdálo se spíš, že má pod černou látkou skryta mohutná křídla. Samozřejmě, že tam žádná křídla nemohl mít, a určitě je tam ani neměl, jednoduše to byl oděv nebývalého a neobvyklého střihu. Sám tento oděv nebyl vůbec o nic nezvyklejší, než samotný jeho materiál s podivnými měnícími se stíny. Ani jediný ohyb, ani jediná známka pomačkání nebyla na tomto podivuhodném hábitu, že se po čase zdálo, že to není oděv, ale zamračené místo v prostoru, kde nic není, dokonce ani světlo ne.

*

dlouhý oděv zahalující celou postavu

22 Ten, co stál u okna měl na hlavě nepochybně paruku. Bílou, možná napudrovanou, s pevně zapleteným copem k ramenům a svázaným černou stužkou. „Je mi z toho tak smutno!“ procedil přes zuby. „Jak se tak dívám, zdá se, že se tu vše změnilo, ale ono je to tu vlastně stejné jako předtím...“ Ten, co tam byl s ním, mu neodpověděl hned. Bylo vidět, že se nebojí, že se umaže, seděl na posteli a zkřížené nohy mu nedosahovaly na podlahu. Rychle listoval nacpaným potrhaným blokem a chvilkami chytal stránky, které mu vypadávaly a znovu je dával na místo. Malinký, tlustý, špinavý človíček neurčitého věku v šedém rozdrbaném obleku. Úzké kalhoty, shrnuté ponožky, také šedé, zašedlé sešlapané šněrovací boty, které v životě nepoznaly ani kartáč, ani krém, ani hadřík a šedá zkroucená kravata, jak říkají Angličané, pod pravým uchem. Bylo zjevně horko, měl napuchlý červený obličej pokrytý maličkými perličkami potu, vlhké, prošedivělé vlasy, skrz které prosvítala kůže, měl přilepené k hlavě. Klobouk a kabát si človíček sundal a nechal je válet smotané v neupravené, skrz na skrz promočené kouli v rohu spolu s nabubřelou aktovkou z časů prvního NEPu. Byl to celkem normální člověk, který se nedal ani srovnat s tím, který se jako černá hora tyčil před oknem. „Zato jak VY jste se změnil, Hrnčíři*!“ nakonec odpověděl. „Myslím to dobře, vy nejste k poznání! Vás nepozná nikdo...“ Ten u okna zabručel. Zatřepotal se copánek, pohnula se křídla černého kabátu. „O tom nemluvím,“ řekl. „Vy mi nerozumíte.“ Šedý človíček jako by ho vůbec neslyšel. Pořád jen listoval ve svém bloku. Nebyl to obyčejný blok. Jak listoval, tak se stránka za stránkou uvnitř rozsvěcovala jasným červeným světlem, někdy na okrajích stránek vyskakovaly zjevné plamínky, a jindy dokonce jakoby se objevoval kouř, ale potom v mžiku všechny tyhle hokus-pokusy skončily a všem se ulevilo, že ty tlusté špinavé prsty šedého pána zůstaly celé.

*

Hrnčíř: Demiurg je v mytologii zobrazován jako hrnčíř, kovář nebo tkadlec.

23 „To vy ani nemůžete pochopit,“ pokračoval ten, který stál u okna. „Po celý čas jste trčel tady a už vám to tu zevšednělo. Já se na to dívám nezaujatě. A vidím, že v jádru je to stejné. Například, oni dříve nevěděli, proč vůbec existují. Jako by to byla nějaká třináctá komnata!“ „Zamčená na třináct západů.“ roztržitě ho doplnil šedý člověk. „Ano, samozřejmě, na třináct západů. Tak se pokochejte, přímo támhle za tím nepořádkem, se chytá jeden člověk druhého, jako by byli nemocní... Jsou snad opilí!“ „No, tady už to tak chodí,“ řekl šedý pán a přestal se zabývat svým blokem. Založil si notes prstem a díval se na záda toho u okna, na to hladké místo pod jeho copem. „Poslední dobou tedy méně, ale tak to tady zkrátka chodí. Na to si, Hefaiste*, zvyknete, to vám slibuji. Nedělejte si s tím hlavu. Dříve jste si s ničím hlavu nedělal!“ Ten, co stál u okna, pomalinku otočil hlavou a podíval se na šedého pána a ten, jako vždy, okamžitě uhnul očima, ucouvl a nasupil se tak, že z jeho tváře zářila horkost. Bylo to kvůli vizáži toho, co stál u okna. Byla tak hrozná, že se nikomu nepodařilo k ní přivyknout. Byla to hubená tvář askety zbrzděná podélnými vráskami, které vypadaly jako šrámy okolo úzkých úst úplně beze rtů. Ústa měl trošku zkřivená. Možná, že byla zkřivená nějakou dávnou jizvou nebo krutým strádáním, anebo také kvůli naprosté nespokojenosti s okolním světem. Ještě horší byla barva této ztrhané tváře. Byla nazelenalá, neživá a také nás ponoukala k tomu, abychom přemýšleli ne o tlení, ale o měděnce, o špinavých oxidech na starém, dávno nečištěném bronzu. A jeho nos byl také zohavený nějakou kožní nemocí, která byla podobná lupusu, vypadal jako kazový bronzový odlitek, ledabyle přivařený ke tváři sochy. Nejstrašnější ze všeho byly jeho oči pod vysokým čelem bez obočí, ohromné a vypouklé jako jablka, blýskající se a černé. Bělma byla pokryta krvavými žilkami. Vždy a za každých okolností vyzařovaly týž výraz: zběsilou zuřivost a opovržení. Pohled těch očí působil jako tvrdá rána, po které přichází ticho zvonící v mdlobách. *

Bůh – kovář, který vytvořil štít, jako model života.

24 „Já si s tím hlavu nedělám,“ řekl ten, co stál u okna. „Dříve jsem nenáviděl všechny opilce a všechny ty požírače houbiček, máku, konopí. Možná, že tím jsem měl tehdy začít, ale stejně bych neměl dost času. A teď, jak vidím, je už pozdě. Všiml jste si, že sem včera přišel klient v náladě! Ke mně! a sem!“ „Jo, asi se bojí!“ řekl šedý člověk s výčitkou. „Tak se je snažte pochopit, vždyť oni se vás bojí, Tkalče*! Dokonce i já se vás někdy bojím.“ „Dobře, dobře, o tom už jsme mluvili. Tohle všechno jsem už od vás slyšel. Rozumný člověk nemusí být vždy rozumný. Homo sapiens má možnost přemýšlet, ale ne vždy schopnost přemýšlet... A tak dále. Sebe nelituji a vám to taky neradím.. Víte co? Najdu si pomocníka. Potřebuji pomocníka. Mladého, vzdělaného, dobře vychovaného člověka. Potřebuji člověka, který může přivítat klienta a pomoct mu povléknout se do kabátu...“ „Obléknout.“ řekl šedý pán docela tiše, ale ten, co stál u okna ho slyšel. „Co?“ „Správně se říká obléknout se do kabátu.“ „A co jsem řekl?“ „Vy jste řekl povléknout.“ „A co se má správně říkat?“ „Správně je obléknout.“ „Nevidím v tom žádný rozdíl.“ arogantně řekl ten, co stál u okna. „Ale přesto tam je.“ „Dobře. Právě to povídám, že potřebuji vzdělaného člověka, který bude dokonale znát místní dialekt.“ „Dnešní mladí lidé, Kováři**, špatně znají svůj jazyk.“ * *

Tkadlec – Demiurg je v mytologii zobrazován jako hrnčíř, kovář nebo tkadlec. * Kovář – Demiurg je v mytologii zobrazován jako hrnčíř, kovář nebo tkadlec.

25 „Ale i tak potřebuji právě mladého člověka. Nebylo by dobré poroučet starému člověku, a já opravdu hodlám poroučet.“ „Tady ale nikdo nedělá nic zadarmo,“ naznačil šedovlasý člověk s cynickým úsměškem. „Ani staří, ani mladí. Ani vychovaní, ani hulváti. Ani vzdělaní, ani negramotové. Ledaže že by to byl nadšený opilec, ale i ten bude celou dobu očekávat, co mu kdo dá. Z úcty.“ „Co se dá dělat, když je nikdo nepřinutí dělat zadarmo. To určitě říkáte jenom tak. Že už jste si někoho vyhlédl?“ „Máte štěstí, Chnúme*. Vyhlédl jsem si jednoho, co se bude hodit. Čtyřicet let, kandidát věd, vychován je tak delikátně, že umí zacházet s vidličkou a nožem, skoro nepije. A co se týče jeho životní substance, zdánlivě odloučené od těla...“ „Vynechte mě prosím z vašich kšeftů! Radši mi povězte, co bude chtít. Cenu!“ „Já se v tom moc nevyznám, Ilmariněne**. Ale garantuji vám, že to, o co si požádá, vás pobaví. Jiná věc je, jestli jeho žádosti budete umět vyhovět.“ „Až tak?“ „Přesně tak.“ „Vy si myslíte, že je to za hranicí mých možností?“ „A vy stále předpokládáte, že dokážete všechno na světě? Černé jablko s krvavými žilkami se ohlédlo přes levé křídlo na šedého člověka, ten znovu uskočil a sklopil oči. „Važ slova, červe!“ Nastalo zlověstné ticho a až za několik dlouhých vteřin nezlomený šedý člověk zamumlal:

* *

Chnúm – egyptský bůh, který vytvořil lidský svět na hrnčířském kruhu. * Ilmariněn – karelský bůh stvořitel – stvořil slunce a měsíc.

26 „Proč byste mě nazýval tak vzletně, můj Ptahu*. Říkejte mi jednoduše: Ahasvére Lukiči. „Co je tohle zase za pitominu?“ s opovržením řekl ten, co stál u okna. „Proč jen Ahasvér?“

Dále autor vysvětluje proč právě Ahasvér a uvádí další jeho přezdívky, jedna z nich znamená ten, co udeřil Boha. Za to ho Bůh proklel a nutí ho neustále putovat po zemi. Je vysvětleno, že Ahasvér není ani Žid, a ani není žádnému podobný. Ahasvér Lukič je pojišťovací agent, jen trochu neposedný a živý a žádné nadpřirozené síly mu nevládnou. Vypravěč se s ním seznámil koncem jednoho léta, když se vracel ze sympózia v Leningradě. Nastěhovali ho k němu do bytu v jeho nepřítomnosti. Sice z toho ztropil skandál, ale nic mu to nepomohlo. Ahasvér Lukič se projevoval jako člověk velice příjemný a absolutně neurazitelný, ale při všem tom byl velice záhadný. Nejvíce S. K. Mnichina udivuje, že takového bezvýznamného pojišťovacího agenta nastěhovali zrovna k němu, ke skoro doktorovi, který tak proslavil místní hvězdárnu. Neustále se chtěl zeptat, proč se jenom jmenuje Ahasvér, který jen Lukič mohl svému potomkovi dát takové jméno. Na jméno se nezeptal, zeptal se na rodiče, ale to stejně Ahasvér dovedl vždycky převést řeč jinam. Podivná bylo také jeho popularita v Tašlinsku, protože když kandidát věd odjížděl do Leningradu, nikdo tu Ahasvéra neznal a nyní ho znají všichni, protože i jeho začali na ulici zastavovat zcela neznámí lidé, aby se ho zeptali na to, jak se má Ahasvér Lukič. Ahasvér vyzařoval kolem sebe jakousi podivnou mystickou sílu. Že je to velice záhadná osoba, v tom vás také utvrdí jeho aktovka. Na první pohled to byla docela obyčejná stará aktovka, naditá všelijakými papíry a složkami. Obyčejně se nacházela hned při ruce svého majitele, ale když Ahasvér chtěl cokoli do své aktovky vložit, začala se chovat velice podivně. Začala ze svých útrob chrlit všechen svůj obsah, strkala svému pánovi do rukou nepotřebné věci a skrývala před ním to, co hledal. Dala se očekávat také ledová sprcha, valící se kouř a dokonce maličké blesky s hromy. Podivný a směšný byl také Ahasvérův způsob telefonování. Když zvedl sluchátko, chvilku *

Ptah je egyptský bůh stvořitel – stvořil svět jazykem a srdcem.

27 poslouchal a potom řekl jen kratičkou odpověď, jako „aha“ nebo „to nepůjde“. Ale na konci svých úvah vypravěč dojde k tomu, že tento „šedý klaun“ není vůbec směšný, a už vůbec směšný není ani jeho zvláštní pán, naopak jsou strašní a nahánějí hrůzu. Vypravěč popisuje jejich společný byt. Jejich pracovna vypadala jako sklad nábytku. Bylo tam všechno od jugoslávské soupravy, přes zrcadla, stoly, židle, křesla, srolované mapy až po prosklené skříně, které k ničemu nesloužily. Měli také velice rozsáhlou knihovnu plnou různých slovníků, encyklopedií. Místnost také překypovala množstvím televizorů, jejichž počet se čas od času měnil. Tyto televizory se samy od sebe zapínaly a vypínaly. Telefony tam byly vždy jen tři, jeden byl rozbitý, druhý byl přidělaný ke dveřím a třetí byl mincovní automat. Každé ráno se snaží probojovávat tímto skladištěm s vysavačem, který je také zvláštní, prach přeměňuje na brikety, které předává Ahasvérovi a ten je vkládá do své aktovky. Deník. 12. července. Asi patnáct kilometrů od města se v lese u řeky ve ztraceném ráji rozkládá tábor. Autor deníku dále pokračuje: Toto tábořiště kytek opravdu narušuje tento dojem. Zdá se, že si někde sehnali starý balón a navlékli ho na vršky mladých stromků a vyššího křoví a tak jim vzniklo něco podobného ohromnému, neupravenému stanu neurčité barvy a se špinavými šmouhami. Pod tímto stanem se, patrně, všichni schovávali před deštěm. Tráva okolo byla ušlapaná a žlutá. Kolem stanu se válelo nepočítaně zmačkaných papírků, obalů, rozervaných pytlíků, nedopalků, prázdných konzerv a lahví. Všude byl smrad a mouchy a spousta černých spálenišť od ohně. Nelžu vám, když vám povídám, že se z toho člověku dělá špatně, když to vidí. Mezi keři jsou natažené provazy a na nich se suší hadry, trika, sukně, maskáče, jakési podezřelé spodky. Na další šňůrách se suší ryby. Zdá se, že v řece je docela dost ryb, kdo by si to pomyslel! Z několika ohnišť se kouří, nad nimi bublají zavěšené kotlíky. Čtyřicet tisíc let před novou érou. A kousek opodál se tísní celé stádo motocyklů se spletenými řidítky.

28 Kytky si našeho příjezdu všimly, ale vůbec je to nevzrušovalo. Kdo seděl, ten zůstal sedět, kdo ležel, zůstal ležet a nikdo jiný tam ani nechodil, ani nestál. Spousta tváří se otočilo na stranu, odkud jsme přicházeli, spousta rukou se zvedla, ale ne kvůli pozdravu, ale aby si zakryli oči před sluncem. Podle toho, jak pohybovali svými rty, můžeme usuzovat, že se mezi sebou neslyšně bavili. Nejvíce se to tu podobalo výběhu paviánů. Byly tam asi tak možná dvě stovky lidí. G. A. povídal, že se sem každé léto sjíždějí z celého Svazu, zůstanou tu tak dvě neděle a potom zase jedou dál a na jejich místa zase přijíždějí jiní. Asi kolem deseti procent tvoří naši místní, tašlinští. Nejčastěji jsou to děti, co ještě chodí do školy. Hledal jsem známé tváře, ale nevšiml jsem si žádné. G. A. vytáhl z kufru košík a vydal se přes tábořiště k ohništi asi deset metrů od břehu, okolo kterého bylo nejvíce lidí. Sedělo tam asi patnáct lidí a když jsme přišli, někteří se zvedli a uvolnili nám třem místa. Když se G. A. posadil, zamumlal: „Tady máte,“ a začal vytahovat z košíku jídlo. Pomalu vyndával krabičku za krabičkou, kroupy, konzervy, bonbóny, těstoviny, trvanlivé salámy a to všechno podával první dívce, která seděla vpravo od něj. Brala potraviny a jen říkala: „Děkuji...“ a předávala je dál dokola. Kytky ožily a ozval se mezi nimi šum. Ohromný mladík, celý zarostlý (od hlavy až k patě) černými kudrnatými chlupy, v maskáčové kombinéze, jejíž vršek měl ovázaný okolo pasu, převzal balíček, který k němu právě přišel, roztrhl ho, podíval se dovnitř a vysypal nudle do kotlíku, ve kterém se cosi vařilo. Mezi kytkama to šumělo, posedali si trochu pohodlněji a já jsem pozoroval, jak se na ostatní pochvalně dívají. Okolo mě padala taková slova, kterým jsem z velké části nerozuměl. Byl to úplně neznámý žargon, strašná směsice zkomolených ruských, anglických, německých, japonských slov, které ještě pronášeli s podivnou intonací, připomínající čínštinu – takové slabé zapísknutí na konci každé věty. Několikrát jsem si pro sebe zopakoval: „Každý z nás je člověk, pokud nám svými skutky nedokázal, že není.“ a podíval jsem se na Majkla. Majkl vypadal, jako by se měl každou chvilkou vyzvracet na záda G. A. Pochopil jsem, proč vzal G. A. zrovna jeho. Náš Majkl je opovržlivý, a on nemá právo nikým pohrdat. Láska a opovržení nejde dohromady.

29 Takto nám vypravěč představuje tábor skupiny mladých lidí, kteří tam žijí ve stylu hippie. Dále nám představuje také vůdce kytek. Je to asi pětadvacetiletý mladík, vysoký, hubený, oblečený jako všichni ostatní, v maskáčích. Jmenuje se N_u_s_i (psáno jejich žargonem). Zdá se, že zná G. A., i vypravěč vyslovuje podezření, že G. A. by mohl znát jeho. Nusi se obrací na své kytky s kázáním, nemluví žargonem, ale spisovným jazykem. Mluví o tom, jak se člověk má na tomto světě chovat, jak má správně žít. O tom, jaký je život mezi kytkama, když se člověk dostane do jakýchkoli problémů, kytky ho přijmou a vyslechnou pozorně problémy každého. Kytky tolerují úplně všechno a každého. Rukopis OZ (4) Bývalý řidič Griňa se setkává s S. K. Mnichinem a po krátkém rozhovoru ho zve k sobě domů, aby mu byl svědkem při nějaké obchodní transakci: Nemohu říci, že by mi tato nabídka byla po chuti, ale už jsem se z toho nemohl vyvléci. s Griňou nás pojí dávné přátelství, ještě ze začátku šedesátých let, když jsem byl vedoucím a on byl řidič naší výpravy do Turkmenistánu, kde jsme hledali vhodné místo pro náš Velký Teleskop. Griňa mi za mnohé vděčil i já jsem jemu za mnohé vděčil, poněvadž jsme oba měli hříšné mládí, Griňa tedy více a já trošku méně, ale oba. Tak jsme se za dvě hodiny, tedy pozdě večer, sešli u Grini v baráčku, který se schovával mezi jakýmisi exotickými křovinami v jeho zahradě. Venku už panovala hluboká jižní tma, křičely cikády a vonělo kořením a květy. Uvnitř jsme u lampy s růžovým stínidlem a za stolem, na kterém byl prostřen stařičký, ale čistý kdysi krásný ubrus, seděli my tři. Griňa (Grigorij Grigorjevič Bykin, řidič), já, (Sergej Kornějevič Mnichin, kandidát věd, vedoucí vědecký pracovník) a Ahasvér Lukič (Ahasvér Lukič Prudkov, pojišťovací agent). GRIŇA: se dotazuje u Ahasvéra Lukiče, jestli mu nevadí moje přítomnost, abych se stal svědkem. AHASVÉR LUKIČ: nejenže vůbec nevadí, ale naopak to vítá, neboť ho zná, cení si ho a plně mu důvěřuje.

30 GRIŇA: navrhuje přímo přistoupit k dílu, protože kdoví co se může stát. AHASVÉR LUKIČ: spěšně a starostlivě vytahuje ze své přeplněné aktovky růžové pojišťovací formuláře a pouští se do práce. GRIŇA (s jistým znepokojením): a to mi bude k čemu? AHASVÉR LUKIČ (nepřestává pohybovat perem): a jak byste si to jinak představoval? Bez toho to jinak nejde. Bez toho by to neplatilo. GRIŇA: nechápavě hledí na Ahasvéra Lukiče, pak se mu rozzářila tvář, jakoby něco pochopil. JÁ: ničemu nerozumím, začíná mě to rozčilovat, ale zatím mlčím. AHASVÉR LUKIČ: profesionálně podává Griňovi formulář nadepsaný „Smlouva o pojištění pro případ nešťastné náhody“. GRIŇA (prohlíží si doklad a uculuje se při tom): Akorát v třírublovkách. Potom se to všechno spočítá. AHASVÉR LUKIČ: to se samo sebou rozumí. Já to tu mám všechno zohledněné. (Vyndává z aktovky a pokládá před Griňu veliký arch bílého papíru, ručně popsaný nezvykle krásným písmem nakloněným vlevo). GRIŇA: úmorně dlouho pročítá text, ševelí při tom rty a zvířecky krabatí čelo. AHASVÉR LUKIČ: se příjemně usmívá. JÁ: nevím, co si o tom mám myslet, jsem stále více a více podezřívavější. GRIŇA: dočetl podruhé dokument a pochybovačně krčí rameny. AHASVÉR LUKIČ: Nějaké připomínky nebo návrhy? GRIŇA: Tak to nepůjde. Nelíbí se mi to. Tady máte, například, přímo napsáno... (čte nahlas) „Předávám svou vlastní nehmatatelnou substanci, oddělenou od svého těla...“ To nejde. Kvůli substanci se ptám, je tam toho moc nejasného... A ještě k tomu „vlastní“. AHASVÉR LUKIČ: Pochopil jsem. To je rozumné.

31 GRIŇA: Za druhé. Ne předám, ale řekněme propůjčím. AHASVÉR LUKIČ: Na devadesát devět let. GRIŇA: N-n-no, dobře. To ještě ujde. Taky byste mi mohl vyjít vstříc... Ale, dobře. Ale hlavní je! (Hlasitě klepe nehtem do papíru). Přímo tady musí být napsané „v třírublovkách“! Jiné nechci! AHASVÉR LUKIČ: Moment! (Gestem kouzelníka vytahuje z aktovky nový překrásný list popsaný tím samým nádherným rukopisem a pokládá ho před Griňu). GRIŇA: se podezřívavě podíval na Ahasvéra Lukiče a znovu se dává do čtení. JÁ: nestačím se divit, co všechno musí předvést dnešní pojišťovací agent kvůli třem rublům. Už jsem si všiml, že se první krasopisně napsaný arch doslova rozplynul ve vzduchu, na ubruse už není, takže podezření ve mně stále narůstají. GRIŇA (si přečetl list a předal ho mě): „Přečti si to, Kornějiči.“ říká znepokojeně. JÁ: pročítám si to a vlasy mi vstávají na hlavě hrůzou. PŘEDÁVACÍ PROTOKOL Já, níže podepsaný Grigorij Grigorjevič Bykin, za přítomnosti svědka Sergeje Kornejeviče Mnichina, propůjčuji tomu, co předkládá tento dokument, na 99 (devadesát devět) let, ode dneška, tj. 1. srpna 19.. , své náboženské a mytologické představy, které vznikají na základě zosobnění životních procesů mého organismu výměnou za 2999 (dva tisíce devět set devadesát devět) v bankovkách v hodnotě tří rublů, vzor z roku 1961. Kteroužto sumou musím disponovat během dvaceti čtyř hodin od okamžiku podpisu tohoto protokolu. Datum. Podpis. S. K. Mnichin byl tak šokovaný, že si vše musel pročíst znovu, tak se dozvídáme, jak se živí Ahasvér Lukič a co pojišťuje. Vypravěč to považoval za velice nechutnou záležitost a dělalo se mu z toho mdlo. Griňa je vyprovodil a Mnichin se dožaduje od Ahasvéra Lukiče aspoň nějakého

32 vysvětlení, ale už si bohužel žádné nepamatuje. Kvůli těmto podezřelým machinacím se Ahasvér Lukič dostane do spárů státního zastupitele. Následuje vyprávění příběhu o Karlu Gavrilyči, řediteli hvězdárny. Je to Mnichinův velmi dobrý známý, protože studovali na stejné fakultě. Oba měli společnou vášeň – byl to volejbal. Problém byl v tom, že Mnichin byl aktivní hráč, kdežto Karel Gavrilovič musel být pouze nadšeným fanouškem, protože měl od narození jednu ruku chromou. Ale na druhou stranu měl jiný dar, byl schopen si všechno zapamatovat a již v mládí získal titul doktora. Vyslechl si obyčejnou nabídku Ahasvéra Lukiče a ani na minutu neváhal. Jeho všudypřítomná skepse ho opustila, on se pustil do riskantní hry a prohrál. Získal sice zdraví, ale v ten okamžik ho opustil jeho intelekt. Ahasvér Lukič byl také nablízku, když se S. K. Mnichinovi stala jeho osobní tragédie. Publikoval svou práci a tam vydával svou teorii za pravdivou, ale bohužel ji neměl potvrzenou. Zhroutil se mu celý svět, nechtělo se mu ani vstávat z postele. Ale Ahasvér Lukič přispěchal se svými návrhy. Nejdříve mu předložil dva, ale ani jeden Mnichinovi nevyhovoval. Vzal si čas na rozmyšlenou a přišel se třetím, bláznivým nápadem, že by se během deseti až patnácti let tato teorie nedala ani potvrdit, ani vyvrátit. Potom Mnichin předložil Ahasvérovi své řešení, týkající se záležitosti hvězdných hřbitovů. Zde se opět potvrzuje, že Ahasvér Lukič opravdu není z našeho světa, protože mu z ústa vychází zelený dým, když nemohl Mnichinovo řešení pochopit. Ahasvér Lukič přiznal, že na to on nemá, ale slíbil, že Mnichina v nejbližší době bude informovat. Vyšetřovatel státního zastupitelství se také začal zajímat o Griňu, dokonce i samotného Mnichina zajímal osud lidí, kteří se dostali do spárů Ahasvéra Lukiče. Deník. 14. července. Vypravěč sloužil celý den v nemocnici a myslel si, že celou noc prospí. Ale nestalo se tak. V noci se konal koncert Vegy Džichangira a všude byl křik a v noci se vrátil Majkl, který tam byl s Pavlem a Irinou. Uvádějí se rozdíly mezi tím, jak jaký tisk tuto událost komentoval. Rukopis OZ (5 – 9) Byl to urostlý pán, o hlavu vyšší než já, v dlouhém koženém kabátě. Když vešel, sundal si ohromnou kožešinovou čepici, dlaní si uhladil vlasy a tiše promluvil:

33 „Špuntov. Mám tu být na sedmnáctou.“ Oklepal z čepice mokrý sníh, položil ji na stůl pod zrcadlem, svlékl si kabát („Děkuji vám, já to zvládnu sám...“) a pečlivě ho pověsil na věšák. Vešli jsme do kanceláře. Kráčel ze široka, neslyšně a s každým krokem lehce pohyboval svým tělem vpřed a neustále si mnul ruce. V kanceláři se krátce, ale zároveň pozorně rozhlédl, jakoby se ptal na cenu a stav, a když jsem mu nabídl křeslo, posadil se a na jeho tváři se objevil výraz, že je ochoten čekat dlouho. Jestli byl rozrušený, tak své rozrušení velice dobře skrýval. Dokonce si přestal mnout ruce. Posadil jsem se na své místo a řekl jsem: „Můžete mluvit.“ Znovu se rozhlédl, nyní s už s jistými rozpaky, ale rychle se zorientoval (jak bylo vidět, dokázal se vůbec rychle orientovat) a začal hovořit. Díval jsem se něj, jak mluví a nevím proč, vzpomněl jsem si na Jurije Pavloviče Germana, který takové lidi nazýval „sice hezcí, ale nemastní, neslaní“. Takový urostlý, takového příjemného vzhledu, blonďatý se širokými rameny, jenom kvete, a oči úplně ocelově šedé a jakoby bez života. Pohyby zpomalené, hlas tichý, intonace střízlivá. Všeho s mírou – to bylo asi jeho heslo. Všeho s mírou a hlavně přesně. Mluvil do prostoru před sebou. (Jak a odkud věděl, že já se neúčastním tohoto jednání, když nikdo jiný už v pracovně nebyl!) Mluvil, jakoby přednášel referát na vedení – z paměti, bez jakéhokoli přeřeknutí, jenom se čas od času, hlavně když přišla na řadu čísla, podíval do taháku, který měl schovaný v ruce. I když svému referátu nedal žádný název, po prvních dvou až třech větách jsem pochopil, že řeč je o „Nutných organizačních a personálních opatřeních na přípravu a průběh posledního soudu“. Podle mých stopek mluvil skoro deset minut – bez osmnácti vteřin. Když skončil, tak opatrně položil svůj tahák na vyleštěný povrch toaletky vedle popelníku a klidně si položil dlouhé, bílé propletené prsty na svá kolena. Demiurg mlčel skoro celou minutu, předtím než položil svou první otázku.

34 „Musíme si to ujasnit, šelma z moře, to máte být vy osobně?“ zeptal se. Špuntov se očividně lekl, ale pohotově reagoval: „To nepopírám.“ Demiurg najednou začal krásně citovat – záměrně sametovým, dunivým hlasem profesionálního herce ze staré školy: „»Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc...«22 Abychom si to ujasnili, drak mám být já?“ Špuntov si dovolil se nevýrazně pousmát. „S tím nemohu souhlasit, promiňte. V dnešním personálním obsazení se to spíše hodí na soudruha Prudkova. Ahasvéra Lukiče.“ Úplné ticho mu bylo odpovědí a úsměšek se ztratil z bledé tváře a ta ještě více zbledla. Potom Demiurg začal recitovat znovu: „... a klekali také před šelmou a volali: »Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat? ...«“23 Z dalšího rozhovoru, který probíhá mezi Špuntovem a Demiurgem můžeme jenom hádat, že Špuntov Demiurgovi nabízel uspořádání jatek na zemi, při kterých by zemřelo 98 % lidí. S tím Demiurg nesouhlasí a Špuntova vyhání pryč. Najednou se neznámo odkud zjevuje Ahasvér a hned si s klientem poradí. Ahasvér Lukič začíná vyprávět o svém mládí. Znal se s Jidášem, prohlašuje o něm, že to nebyl žádný zrádce, ale dělal pouze to, co mu jiní nařídili. Všechno věděl dopředu, jak se to přihodí, protože vše bylo zorganizované. To co se přihodilo na Velikonoce nepřirovnává k velké slávě, ale spíše k Hyde Parku, protože se do města sjelo více jak deset tisíc kazatelů a každý si kázal své. Nikdo nikoho neposlouchal, město bylo plné kapsářů, a když už někdo někoho poslouchal, tak leda

22 23

Scheuch R. Op. cit., s. 119. Scheuch R. Op. cit., s. 121.

35 stoupence Říma. Jediné, co Mu zbývalo, bylo rozhodnout se pro kříž, tak ho mohli mnozí vyslyšet. Ale kázat ze kříže se mu nepovedlo, protože to bolelo. S. K. Mnichin nás seznamuje se svým budoucím spolupracovníkem Markem Prasečkinem, se kterým se setkává na schodech známého domu: Rychle si strhl klobouk, který měl lehkomyslně posunutý k zátylku, přimáčknul si ho na prsa a krátce, jako bělogvardějec, trhnul hlavou, načež se mu jeho blonďaté vlasy lehce rozlétly. A z jeho mizerné huby se daly vyčíst tyto džentlmenské vlastnosti: solidnost, významná minulost, odlesk dopodrobna promyšlených nápadů. A tehdy jsem si uvědomil, kdo to je. Byl to Marek Prasečkin, zvaný Prasátko, chodili jsme spolu do deváté třídy. Potom, když vystudoval, začal přispívat do nějakého tenoučkého mládežnického časopisu s pochybnou reputací. Oblékal se do černé kůže (samozřejmě, že kvůli své nevýraznosti ho nikdo nepodezříval, že by mohl podle uniformy patřit k německým esesákům, ale že je to spíš americký teplouš), publikoval své články, ve kterých se snažil rehabilitovat Tadeáše Bulgarina nebo dokazoval pokrevní příbuznost knížete Igora s Odysseem Ithackým a v dotaznících do kolonky „národnost“ zásadně vpisoval „velkorus“. Bylo mi známo, že se na něho v jistých kruzích spoléhají. Marek Mnichina nemohl poznat a Mnichinovi svěřuje, že přichází s konečným řešením ruské národnostní otázky. Z jeho dalších slov, typu neopakovat chybu svatého Adolfa, a popisovaného vzhledu můžeme usuzovat, že je neonacista. Když Marek mluví o Židech, tak už to S. K. nevydrží a jednu mu vrazí. Nakonec se ho snaží z domu vypoklonkovat, ale Marek ho na jednom z odpočívadel poznává. Všechno končí rvačkou. Prasečkin je dokonce ozbrojený. Demiurg Prasečkina přijímá ve své kanceláři a oznamuje S. K., že propříště by se u něj ve službě měl vyvarovat facek. Deník. 16. července. Tohoto dne se vypravěč poprvé setkává s křovím. Byl celý v zelených maskáčích, bosý a hlavu měl pokrytou lopuchy. Hned se vyptával po G. A. Společně odcházejí na národní výbor, kde je už očividně očekávali. G. A. se ptá starosty, jestli je naplánovaná nějaká akce proti kytkám, že je

36 chtějí vyhnat. Starosta vysvětluje, že je pod veřejným tlakem, který po koncertu ještě zesílil. Ukazuje se, že kytky vadí zejména Rebece Samojlovně Ginsblit, za kterou chodí rozzuření rodiče, kteří si stěžují, že kvůli kytkám utíkají děti z domova. Starosta prozrazuje G. A., že kytky jsou pro Rebeku jen mezičlánek a hlavní útok bude namířen proti němu. G. A. se snaží kytky proti starostovi bránit. Dále jdou na školský odbor za Rebekou Ginsblit. Rebeka se s G. A. už dávno zná, studovali spolu. Na kytky mají oba rozdílný názor. Rebeka se jich chce zbavit, protože je to semeniště drog, ale G. A. se jich zastává. Deník. 17. července. 5 hodin ráno. G. A. probouzí vypravěče s Majklem v pět ráno a odjíždějí autem směrem k universitě. Po cestě vyzvedávají ještě jednoho velice vystrašeného „hombré“. G.A má na sobě velice zvláštní oděv. Na jednom parkovišti u university zastaví a hombré s G. A. odcházejí. Po chvilce se vrací hombré s G. A. celým od krve v náručí. G. A. byl tak zvláštně oblečen proto, že měl na sobě navlečenou neprůstřelnou vestu. Od G. A. dostávají instrukce, aby všude říkali, že spali až do rána a o tom, co se stalo vůbec nic nevědí. 17. července večer. G. A. odchází na VB. Jedná s majorem Michailem Tarasovičem Kromanovem, který má mít otázku kytek na starosti. G. A. opět kytky brání a vysvětluje, že děti, které kytky tvoří před něčím utíkají. Utíkají před normálním světem dospělých a utvářejí si vlastní svět. Michail Tarasovič je jiného názoru. Kytky považuje za „kopu hoven“ a nejraději by tuto kopu nabral na lopatu a přemístil by ji jinam. Rukopis OZ (10 – 14) Jan Evangelista se narodil ten samý rok jako i Ježíš. Vlastně se nenarodil sám, ale byl jeden z dvojčat. Jeho dvojčeti dali jméno Jakub Starší, protože spatřil svět o několik minut dříve než Jan. Mimochodem Jan (Jochanan, Johan, Ivan, Jan, Jean) znamená „Bůh je milostivý“ (Jahve se sklonil). Ještě bude dobré zjistit, co znamená Jakub (Jakob, Jakov, Jacques).

37 Jméno rybářské vesničky na břehu Genezaretského jezera, kde se bratři narodili, se nedochovalo. Vesnice byla úplně srovnána se zemí za Židovské války. Zato se dochovalo jméno šťastného otce. Byl to rybář a obchodník s rybami Zebedeus. Zebedeus měl ještě devět dcer, ale ty v našem vyprávění nehrají žádnou roli. Když byli Jan a Jakub malí, byli to pěkní chuligáni a rošťáci. Jak praví legenda, když už všem bylo více jak třináct let, Ježíš jim dal přezdívku Boanerghés, což znamená „synové hromu“. To není pravda. Tak nezbedníkům začali říkat sousedé, když byli v pubertě. Nutno podotknout, že poměrně hrubá přezdívka Boanergés zněla celkem přijatelně. Pro sousedy to nebyli synové hromu, ale čubčí synové, metla boží a parchanti nezvedení. Byla to smutná doba, měly přijít velké změny, doba velikých proroctví a malých rebelií. Boanerghés se nechtěli vydat cestou pokory, jako všichni mladí v té době. Nechtěli lovit ryby a své výdělky odevzdávat tyranům. Oni nechtěli vůbec pracovat. Jak to bylo možné? Chtěli si užívat, riskovat, jít neohroženě kupředu. Chtěli nosit nože, kazit holky, užívat si s prostopášnicemi a pít alkohol, a v ten samý moment chtěli vykonat veliké skutky pro svůj starobylý národ a jediného boha. Zdálo se jim, že slyší hlasy velikých proroků, že vidí vojska skvělých vojevůdců, že slyší rachot padajících zdí Jericha a žalostné nářky umírajících jinověrců. Zkrátka, oni byli jako takový modurit, ze kterého si mohla šikovná ruka vymodelovat všechno, co chtěla – od fanatických vrahů po fanatické mučedníky. Však když se setkali s Janem Křtitelem, cesty obou bratrů Boanerghés se rozešly. Když si Jakub vyslechl první kázání slavného Jana Křtitele, odplivl si, stáhl si více opasek s římským mečem a potichu se zeptal: „Tak co? Ty mě posíláš k babám?“ Ale Jan k babám nešel. On zůstal. Neuvěřitelná myšlenka lásky k lidem a všudypřítomného bratrství postihla jeho duši. „Nebuď protiva!“ říkali mu. „Nech toho svého starého p..., pojď, napijeme se!“ „Sami jste p...“ jim odpovídal. „V jednom jednom svazku mého p... je více smyslu, než v celém vašem řečnění.“ „Vždyť to učení nedává žádný smysl.“ snažili se mu namluvit.

38 „Jak můžeš věřit takovým nesmyslům?“ „Protože věřím, že je bez smyslu.“ odpovídal a o mnoho let předběhl slovutného Quinta Septima Tertulliana, iberského episkopa. „Ale ty to musíš chápat, že toto učení odporuje zdravému rozumu.“ snažili se mu namluvit. „Kiš miri in tuhes se svým zdravým rozumem,“ odsekl, „und sei gesund!“ (v aramejštině to znělo trošku jinak, ale smysl zůstal ten samý: polibte mi zadnici se svým zdravým rozumem a buďte zdrávi). A potom se objevil Nazaretský (ten, kterého potom nazývali Nazaretským) a Jan mu odevzdal celou svou duši. Stal se jeho učedníkem, osobním strážcem a když bylo potřeba, tak i nákupčím. Jinak řečeno se stal jedním z jeho apoštolů a jedním ze dvou nejoblíbenějších. Ten druhý byl Petr. Dále je vysvětlen rozdíl mezi Petrem a Janem a také se uvádí, že se neměli v lásce. Po smrti Ježíše se bratři Boanerghés opět sešli. V Alexandrii potkávají Ahasvéra. Jsou rádi, že tento člověk žije, protože si mysleli, že ušel trestu. Ale nevěděli, že tento člověk už je dostatečně potrestán. Ahasvéra zraní nožem a to jim zajistí, že se stanou po celém impériu hledanými zločinci. Byli dopadeni až v Římě kvůli jedné úplné „maličkosti“. Podřízli jednoho občana, který se právě vracel z lázně a byli ihned zatčeni a odsouzeni k smrti. Jakub spolkl jed a zemřel velice rychle. Zato Janovi nebylo souzeno zemřít tuto noc. Třikrát jed vyzvrátil, proto měl být uvařen v oleji. Ale ani uvařením v oleji ho nedokázali usmrtit. V noci mu jakýsi hlas pověděl, že když zabil Ahasvéra a při soudu se za něj sám vydával, tak on si odpyká Ahasvérův trest. Od té doby je to Jan-Ahasvér. Byl poslán na ostrov Patmos do Egejského moře. Na Patmosu žili pouze domorodci, kozy a vyhnanci. Od té doby, co ho chtěli uvařit v oleji ho doprovází šestnáctiletý Prochor, který se stane sluhou a učedníkem. Sergej Kornějevič (vypravěč) se s Michailem Ivanovičem Smirnovem, majorem VB, vydávají navštívit Demiurga ve svém bytě. Demiurg vůbec není zaskočen touto návštěvou, pouze se ptá, jestli se jedná o výslech. Major mu pokládá otázky typu kdo a odkud je, ale Demiurgovi odpovědi ho neuspokojují. Když Demiurg odpoví na otázku, co zde dělá, že hledá člověka s velkým Č, nabízí mu major svou osobu. Demiurg zároveň vyjde ze tmy a svým vzhledem oba velice vyleká, ale majorovi

39 slíbí, že o jeho nabídce bude uvažovat. Na konci rozhovoru Michail Demiurgovi říká, že si přeje, aby nikdy neexistoval. Jak je u Ahasvéra Lukiče normální, objevuje se v ten pravý čas a nabízí své služby svým potenciálním klientům. Michail Ivanovič je z této návštěvy velmi šokovaný. Vzápětí Sergej Kornějevič dodává, že už mnoho let není ženatý, jeho poslední žena se jmenovala Alexandra a děti také nemá. To je jen jako vysvětlení toho, co po návštěvě říkal zmatený Michail Ivanovič, který chtěl naplánovat návštěvu Sergeje Kornějeviče, jeho ženy a dětí. Deník. 18. července. Večer. V této části deníku se vysvětluje, jak a proč přišel G. A. ke svému zranění. V televizi hovoří o tom, že se v jedné z budov university nacházela laboratoř na výrobu drog. V souvislosti s tím bylo zatčeno mnoho lidí a jeden z podezřelých je i „hombré“. V ulicích města se objevují lidé, především důchodci, demonstrující proti kytkám. Ukazuje se, že všech šest (vypravěč – Igor , Majkl, Irina, Kirill, Zoja a Askold) žáků G. A. kytky nenávidí nebo jsou jim jedno, a proto se cítí být vinnými, protože G. A. má na kytky jiný názor a zastává se jich. Rukopis OZ (15 – 18) Večer před spaním si S. K. čte Ahasvérovu knihu a Demiurg s Ahasvérem spolu mluví jazykem, kterému rozumí jenom oni dva. Najednou Demiurg zařve jako tur a Ahasvér ze sebe vydává jakýsi elektronický pískot. S. K. se vkládá do situace: Vletěl jsem do pokoje pouze ve spodním prádle. V hlavě jsem měl pouze jedinou myšlenku, že vzbudí celou čtvrť. Nestvůry jedny, a oni tak opravdu vypadali. Ahasvér Lukič, celý načepýřený, s orosenou pleší a upoceným bachorem, který mu přetékal přes pásek, skákal na Demiurga a nevídaně při tom máchal rukama a nohama. Buď se na něho snažil vylézt jako na nějakou skálu, a nebo se ho snažil zranit chvaty, které se používaly asi tak před dvěma tisíci lety.

40 Demiurg se od něho odstrkovat svým okřídleným ramenem a přitom si pohrával s pověstnou aktovkou. Poprvé jsem uviděl Demiurgovi ruce. Byly černé se zeleným odstínem a bezpočtem prstů. Prsty byly dlouhé a odporně se pohybovaly, asi jako se pohybují nohy pavouka, když omotává do pavučin chycenou mouchu. Před mýma očima otevřel aktovku (Ahasvér Lukič znovu vydal ten apokalyptický pískot), přidržoval ji levou rukou a pravou vsunul do sálajících útrob. Vsunul ji hluboko, tak neuvěřitelně hluboko, že to mohlo být o patro níž. Několik dlouhých sekund šátral v těch žhnoucích kapsách a při tom chaoticky koulel jablkovitýma očima nalitýma krví. Jenom několik sekund. Ty mu stačily. Aktovka letěla pryč a osvobozená ruka vyšlehla ke stropu. Byla neuvěřitelně dlouhá, s mnoha lokty. Zápěstí do prvního loktu bylo rozpálené a hrálo všemi barvami. Z konečků oslnivě bílých prstů sršely kouřící jiskry a kapky, které se následně rozbíhaly po celém pokoji. A potom (hrůzou mi vstávaly vlasy po celém těle) se levou rukou chytil za pravou, s křupnutím jí vytrhnul a mrsknul s ní do kouta. Oči už měl velikosti dýně, otevřel hubu, vychrlil ze sebe nesrozumitelnou nadávku. Do prvního lokte, který se mu namanul, své několikapatrové levé ruky se vpil zvířecími zuby a vztekle trhnul měděnou palicí tak, že se mu naježil copánek na paruce, a s tím samým křupnutím si vytrhl i levou ruku, kterou vyplivl doslova jako nedopalek do bezedné tmy za dveře kanceláře. A najednou bylo ticho. Demiurg důstojně pohodil hlavou ze strany na stranu a při tom plynule pozvedával jedno a hned zase druhé okřídlené rameno, jakoby chtěl naznačit, že se ani trochu nezměnila jeho síla a je i nadále připraven k boji. Ahasvér Lukič seděl na bobku vedle postele a láskyplně hladil a očichával svou šťastně navrácenou aktovku. V koutě se ještě svíjela a stydla strašlivá ruka. Krápníky natavených prstů škrábaly po zuhelnatělých parketách. Páchlo to tu potem, spáleninou a opálenou mědí. Potom, jakoby si Ahasvér Lukič najednou na něco vzpomněl a na všech čtyřech začal svědomitě prohlížet podlahu okolo sebe. Když nenašel to, co hledal, začal se sunout okolo zdi pouze po třech, protože čtvrtou si tiskl svou aktovku k nahému opocenému boku. Nakonec jsem to pochopil. Ahasvér Lukič v zápalu boje ztratil své umělé ucho.

41 Demiurg zavrčel: „Támhle je, pod topením! Vy opravdu vypadáte, jako byste trpěl jako zvíře!“ Ahasvér Lukič přispěchal na všech třech k topení, nahmatal svou drahocennost a radostně se usmíval, když si ji připevnil na místo. „Jsem vám zavázán, můj Jáhve!“ řekl vesele. Tak skončila další hádka mezi nimi. Je pravda, že dříve se neprali. Těžko říct, kvůli čemu se tentokrát nepohodli. Možná, že si chtěl Demiurg přivlastnit nějakou Ahasvérovu věc, nebo si chtěl Ahasvér Lukič opatřit něco u Demiurga... Bůh bohovi ukradne onuce. S. K. jde po ulici na nákup a najednou ho projíždějící nákladní automobil ohodí špinavou vodou a blátem z ulice. K Sergeji Kornějeviči přispěchá naprosto neznámý muž, klekne si před ním a začne mu čistit jeho špinavé oblečení včetně bot. Slibuje mu dokonce, že ho očistí jazykem, tak že se bude blýskat, ale S. K. ho považuje za blázna a utíká před ním. Ale všichni se venku chovají podivně, jakby se zbláznili i auta jezdí velice pomalu, což není normální. V obchodě se lidé ve frontě chovali, jakoby byli na rautu, a ne ve frontě a pokladní se dokonce příjemně usmívala. Potom se jedné ženě udělá špatně, upadne na zem a svíjí se v křečích, Sergej Kornějevič jí chce pomoci, ale je sražen na podlahu. Z dalšího rozhovoru Demiurga a Sergeje je patrné, že to byl nějaký Demiurgův experiment, ke kterému se S. K. náhodně připletl. Deník. 19. července Citují se zde zprávy z dnešních novin. Kolik procent kytek tvoří chlapci a kolik dívky, kolik procent, byť jednou, vyzkoušelo drogu. Opakuje se zde stále jedno a to samé – co jsou kytky zač, jak škodí a jak jsou nebezpečné. Vyjadřuje se zde také myšlenka, že kytky jsou zárodkem nějaké nové složky celé civilizace. Potom G. A. odchází s vypravěčem Igorem Soužilinem do budovy místní televize. Tam se G. A. dostane do sporu s hlavním redaktorem, který má právě hysterický záchvat. Na zpáteční cestě se ho vypravěč ptá, jestli si myslí, že nyní končí jedna éra a začíná druhá. Na ulicích se stále demonstruje.

42 Rukopis OZ (19 – 22) Ostrov Patmos se začátku zdál být pěkně rušným místem. Podle všeho se v té době nacházel na křižovatce několika jestli ne cest, tak aspoň cestiček k pobřeží. Pomalu každý týden tady v té šikovné jižní zátoce kotvila nějaká loď. Nabírali si zde zásoby pitné vody, sušeného kůzlečího masa a nebo zde nechávali dalšího vyhnance. Patmos byl vyhnanci přímo přeplněný. Sami si říkali přikachlíci, což by pravděpodobně odpovídalo našemu slovu „kmotřenec“. Byli tam kmotřenci Kaliguly, Klaudia a Tiberia – domýšliví senátoři, umělci, kteří se něčím provinili, knížata z cizích zemí, mistři s nabroušenými jazyky, nepotrestaní reformátoři – někteří s celou rodinou a všemi krámy, někteří bez uší, někteří bez jazyka a někteří bez genitálií. Tak to je elita. Mezi elitu se počítali dokonce i ti bez genitálií, protože si byli sociálně blízcí. Zato napůl nahý, v oleji vařený profesionální vrah pro ně byl sociálně cizí. Přísně vzato, on si vůbec nezasloužil vyhnanství. Když mu nestačil ani olej, tak to bez jakýchkoli okolků měl skončit na kříži, a ne mezi lidmi. Proto první týdny, co pobýval na ostrově, byly ve znamení různých potyček. Ostatně by bylo lépe říct, že první týdny byly zkažené z pohledu přikachlíků. Snažili se napravit chybu, kterou udělali úředníci, ale to se jim nepodařilo. Nejdříve byli zabiti tři psi. Snažili se ho otrávit psy, ale on je s Prochorem zabil, opekl na rožni a snědl. Potom byli zmrzačeni čtyři otroci senátora Varra, kteří za ním byli posláni, aby pomstili psy. Jan-Ahasvér jim uřízl genitálie, aby v budoucnosti ničím neměli navrch nad svým pánem. Také na něho uspořádali opravdový hon, který organizovali důstojníci Čtrnácté legie, kteří upadli v nemilost. Ale štvanice byla neúspěšná. Spálili prázdnou chatrč, ve které se s Prochorem stejně tísnili, rozbili mu jeho jediný hrnec se včerejším oukropem a pochytali několik koz, které se vyskytly nablízku,a které vůbec nebyly jeho. Tu samou noc také hořelo v osadě, kde žili přikachlíci. Osadu zapálili ze čtyř stran frygičtí pastýři. Jan-Ahasvér si s Prochorem sbalili svých pět švestek a odešli do hor. Tak se obrátilo

43 povedené dobrodružství znuděných kmotřenců tří císařů v trestnou výpravu proti domorodcům, která před měsícem skončila pokořující kapitulací. Jan-Ahasvér začal žít v horách. Při pohledu zvenčí se jeho život zdál být čistě vegetativním, bez jakýchkoli duchovních zájmů. Nedělal nic, jenom jedl a spal. Prochor obstarával jídlo a nosil vodu. Někdy přicházeli pastevci. Ani nepozdravili, jen si sedli k ohni a pili kyselé víno, které si přinesli ve vypelichaných vacích. Tehdy se s nimi Jan napil. Někdy také potřeboval mít u sebe ženu. Svobodné ženy na ostrově nebyly. Tak přišly na řadu kozy. Žádné jiné potřeby neměl. On byl vlastně ten nejšťastnější člověk ve své době. Nemusel pracovat a všechno, co potřeboval, měl na dosah ruky. Ale v jeho mysli se dělo něco jiného. Neustále přemýšlel. Dlouho si myslel, že s ním hovoří bohové, ale potom si uvědomil, že neexistují žádní bohové, ani démoni, existuje jen tento svět a lidi v něm. Také pomaličku zapomínal na svého učitele. Postupně dokázal najít odpovědi na všechny otázky. Byla mu obtíž lidská hloupost a opovrhoval jí. Ale zatím nedokázal mnoho věcí vysvětlit, protože mu scházela slova. Kvůli tomu byl velice vzteklý, rozčiloval se a bil pěstmi do kamenné země. Musel se naučit vyprávět. Za nedlouho si uvědomil, že je to jeho potřeba, že je to něco jako láska. Prochor všechno zapisoval, tak vznikla APOKALYPSA. Začal zapisovat už na lodi, která je na Patmos vezla. Nakonec vznikla kniha, která byla původně napsaná jako politický pamflet. S. K. táhne do svého bytu jakýsi veliký obraz, dokonce si při tom odře i ruce. Je to obraz od německého malíře Adolfa Schicklgrubera – Das Motorrad unter dem Fenster am Sonntag morgen. Je to dárek pro Demiurga. Někdy v 80. letech Jan-Ahasvér objevil, že mušle typu P margaritafera a jedinci homo sapiens vytvářejí něco podobného. U měkkýšů je to perla a u lidí je to stín. Cháron převážel tyto stíny z jedné strany Stixu na druhou a navždy. Ale když srovnáme ceny, tak jasně vítězí perly, protože cena jednoho stínu je nula. Nějaký čas se Jan-Ahasvér zabýval touto novou zábavou, klasifikoval a sbíral. Našel ložisko těchto stínů a zaradoval se, protože jako každý praktický člověk s nimi chtěl obchodovat. Sice ještě nevěděl s kým a jak bude obchodovat, ale chtěl. A tehdy si uvědomil, že objevil způsob, jak zaplnit tu nedozírnou věčnost ve svém životě. Bude hledat a objevovat nové a nové perly. Všechny perly, které mu byly na Patmosu k dispozici, vyčerpal za

44 jeden rok. Učil se odhadovat cenu perel. Kdyby nebylo Prochora, dávno by Patmos opustil. Po smrti Prochora se od sebe odlučují Jan s Ahasvérem. Jan se vydává naproti delegaci poutníků z Efesu a agresivní Ahasvér, který držel v podpaží pytlíček s perlami, si koupil lístek do prvního volného člunu, který směřoval na kontinent. Deník. Už 20. července. Noc 1:30 Celé město je na nohou. Všichni jsou velice rozčileni, kvůli novinovému článku, který napsal G. A. V lidech se vaří krev, chtějí odstranit nejen G. A., ale také celé lyceum. G. A. je o celé situaci informován a instruuje své žáky, jak se mají v nastalé situaci chovat. G. A. vysvětluje, že nechtěl nikoho uklidňovat, ani utišovat, ale chtěl donutit lidi, kteří jsou schopni přemýšlet, aby přemýšleli. Deník. 20. července. 11:00 dopoledne. Jsme obklíčeni. V sedm ráno nás zvedl z postele příšerný řev, řinkot, lomoz, prostě jedním slovem ohlušující kakofonie. Vrhl jsem se k oknu. Dole, po celé délce domu, vegetila tlupa celkem obstojně oblečených paviánů. Úplní Olympici. Tak dobrých dvě stě lidí. Všichni se kroutí, máchají končetinami a neslyšně na nás pokřikují. Každý má v ruce přehrávač, puštěný na plno. Kromě toho si přitáhli s sebou okolo deseti obrovských stowattových repráků, které taky jely na plné pecky. Bylo potřeba nelenit. Nelenili a přitáhli repráky, nelenili a vstávali tak brzy, nelenili a namalovali plakáty. Na plakátech stálo: „Nosove, padej z města!“ „Pryč s učitelským stavem!“ „Všichni z lycea, styďte se!“ Všichni měli odulé, upocené ksichty, vlasy jim stály na hlavě, huby dokořán, jako nějaká divoká zvířata, ale co křičí, přes hudbu slyšet nebylo. Mezi nimi a lyceem podél chodníku stojí zády k nám kluci z městské hlídky. (S radostí jsem mezi nimi poznal Serjožu Seňka, Renata Gijattulina, Reinharda Hansena z biologie a s velikou radostí – našeho milého Ivana Drozdova.) Nevím, jak se tam s olympikama domlouvali, ale ti, co od nich byli na dva kroky, se k nim nepřibližovali. Později jsem si všiml, že kousek opodál jsou připravené dva antony a hrstka esenbáků. Zachmuřených. To, co se tu děje, se jim evidentně moc nelíbilo. Daň demokracie.

45 Ze začátku mi to přišlo jako dobrá legrace. Potom, když jsem si přečetl hesla, znervózněl jsem. Ale vím určitě, že strach jsem ze začátku neměl. Pět minut nato jsem se musel účastnit nelehké procedury. Museli jsme zkrotit a zchladit našeho Askolda. I když je opravdový superman a místní šampion v TaeKwonDu, zbledl, chytil se za hlavu a jako tank se řítil dolů po schodech, aby venku udělal pořádek. Byl tvrdý jako železo, nemilosrdně důsledný a absolutně nesmiřitelný. Děvčata se s pískotem na něj pověsila z obou stran, ale on si jich ani nevšiml. I já jsem musel zavzpomínat na staré časy a až ve třech jsme ho ve vchodu přibrzdili. Do tváří se mu vrátila barva. On se nám omluvil za to, že to trochu přehnal a všichni jsme se vydali za G. A. A teprve teď jsem si to všechno uvědomil. Zčistajasna jsem měl před očima, jak se nám Askoldík vytrhl a mizí v tom davu. A co tehdy začalo? Právě teď jsem si uvědomil, že se tady nejde o žádnou legraci, že všechno drží jen na vlásku. A jestli se tento vlásek přetrhne, tak vlna zvěrstva zasáhne nejenom nás, ale i kluky z hlídky a esenbáky taky, a nejen, že nás pohltí toto zvěrstvo, ale také my sami se staneme součástí toho zvěrstva. (To je hrozná věc takové představy, které člověk nemá pod kontrolou. Věřím tomu, že právě tohle Askolda zklamalo. Podíval se ven z okna, uviděl to všudypřítomné zvěrstvo a dostal strach. Ale kdyby byl superman a chtěl by vytloukat klín klínem, tak by se každým krokem, který by udělal ke dveřím, stával větším a větším zvířetem.) Po cestě k G. A. mi vysvětlili, že lyceum je prázdné. V budově kromě nás nikdo není. Ani kuchaři, ani knihovníci, ani na vrátnici nikdo nesedí, ani učitelé tam nejsou – prostě nikdo. Jen Serafima Petrovna se nebála. Dokonce i noční hlídač se záhadně vypařil. Evidentně zdrhnul služebním východem. G. A. nám přišel naproti. Byl stejný jako vždycky. Následovaly instrukce. Zoja a Askold se mají vydat do kuchyně, přichystat snídani a oběd najednou. Serafima Petrovna tam už je, tak jí budete k ruce. Ostatní vědí, co mají dělat. Mimochodem, kde máme našeho de Saavedru?

46 Vtom se de Saavedra objevil. Celou tu dobu trčel na střeše a všechno nahrával na kameru, i když, bohužel, bez zvuku. Vypadal směšně. Na hlavě – vrabčí hnízdo, oblečený jen ve spodkách a s kamerou okolo krku vypadal, jako by měl na sobě kalašnikova. G. A. se na něho pochvalně podíval a pokračoval: k oknům raději nechoďte. Jestli se bude venku dít něco zajímavého, tak k oknům samozřejmě můžete. Ale nevyplazujte jazyky a nedělejte žádné grimasy. Toho skla by mi bylo líto. Každý šel na své místo. Potrubní pošta funguje. Prolistoval jsem noviny. Musím říci, že se mi do toho moc nechtělo. Přece jen jsem tolik všeobecného násilí a hněvu nečekal. Objektivní se zdála být jenom Tašlinská pravda. Ostatní tisk plival špínu na všechny strany. Aktivita, neslučitelná s postavením pedagoga státního významu... Kázání, které lživě schvaluje nejvyšší ideály socialismu a protiřečí jim. Jedovaté kázání, které hlásá (kázání, která hlásá!) mír mezi prací a darmožroutstvím... Nároky na roli nějakého guru, který hlásá nové náboženství, snaží se vštípit názory, které jsou ideově v rozporu s komunismem... Rozhodnutí: zakázat činnost učitele, dát ho do penze, do dvaceti čtyř hodin vypovědět z města – předepsaným způsobem úředního vyhoštění. … Hurá! Nakonec se i Tašlinsk dostal do celostátních novin. To si nemohu nechat ujít a musím vám citovat z Izvěstij: „Tašlinsk, 19. července. V tašlinské Pugačovově mlékárně byla uvedena do provozu nová linka na výrobu vysoce kvalitní brynzy o dva měsíce dříve, než bylo naplánováno...“ a tak dále. A my blbci se tu strachujeme! Venku probíhá vyslovená evoluce zvuků. Nejdříve to byla jen bláznivá kakofonie. Potom už toho sami měli dost (jak se zdá, sami ohluchli) a začali se bavit. Hromovými hlasy četli vybrané úryvky z dnešního tisku. To je taky přestalo bavit a začali šaškovat: „Pozor, pozor! Za pět minut celá budova lycea vyletí do vzduchu! Všem, kteří se nacházejí

47 v budově, dáváme možnost se vzdát. Vycházejte neozbrojení, po jednom s třicetivteřinovými odstupy a rukama nad hlavou. Jako první vychází Nosov, osobně...“ Vtom se začne hlasatel svíjet smíchy a celý dav okolo také propuká v bouřlivý smích, který se podobá chrochtání. To už je taky omrzelo a teď napodobují Džichangira. Někteří se do sebe zavěsili a začali tancovat. Askold nabídl G. A. megafon se slovy, že by měl vystoupit. „Aby si nemysleli, že se bojíme a schováváme.“ G. A. odsekl: „Ne. Mně je ukradené, co si myslí. Teď s nimi nechci mluvit.“ Rukopis OZ (23 –25) Teď u nás byli další tři a každý měl svou pracovnu. V pracovně spali, jedli, přijímali návštěvy, psali paměti, zprávy, instrukce, doporučení, připomínky a prezentace. Mimo to, měl také každý svůj stoleček v kuchyni. Pracovna Špuntova byla světlá, čistá a prázdná. Petr Petrovič byl asketa. Kancelářský stůl s dvěma upravenými hromádkami brožur a informačních dokumentů. Železný trezor napravo od stolu. V rohu za jednoduchou zástěnou byla umístěna jednoduchá rozkládací postel pokrytá šedou chlupatou dekou. V hlavách postele – obyčejný noční stolek a něm Bible vydaná Moskevským patriarchátem. Jednoduchá, vlastně ta nejjednodušší židle u stolu a dvě stejně jednoduché židle u zdi naproti stolu. Holé stěny. Ani jeden portrét, ani jeden obraz. Skromnost nade vše. Usedlost a cílevědomost. Střídmost a přesnost. A kufr s normálními hadry pod postelí. Prasečkin se potřeboval obklopit přepychem. Chtěl urvat ze života co mohl a také se mu to povedlo. Z mého pokoje Marek Markovič odtáhl (sám, osobně, při tom se potil, zadýchával a sípal, někdy div nepraskl od nelidského vypětí) polovinu nepředstavitelně obrovité postele, dva barevné televizory, dvě zasklené skříně bůh ví k čemu, knihovnu spolu s atrapami knih, tlustou roli, která vážila asi tak jeden a půl tuny (ukázalo se, že to byly koberce, myslel jsem si, že pod tou rolí umře, ale vydržel to), obraz se Zuzanou, starci a penisem. Snažil se odvléct i křeslo pro hosty, ale to jsem mu zatrhl, tak si odtáhl křeslo

48 s trčícím ocelovým pérem. Ze šatní skříně jim zmizel: baloňák (ušpiněný), třídílný pánský oblek (nový, o tři čísla menší, než by on potřeboval), pánský kabát plstěný (jeden), pánské košile různých velikostí (dvanáct, tucet), dámské podprsenky různých velikostí (sedm)... Ještě hodně toho sebral, ale mě to nakonec přestalo bavit všechno zapisovat a jen jsem dával pozor, aby něco neukradl z mých pracovních pomůcek. Výsledkem Prasečkinova snažení byla pracovna skvoucí se luxusem, učiněný bazar. Koberce. Luxusní přehozy. Ohromný psací stůl s ohromnou psací soupravou (netuším, kde sebral psací soupravu). Na jedné zdi Zuzana v těžkém zlaceném rámu, na druhé portrét svatého Adolfa, ozdobený dubovými listy a černou stuhou na znamení věčného smutku po takovém velikánovi. Nad přepychovou postelí nesmrtelný výtvor tohoto velikána „Das Motorrad unter dem Fenster am Sonntag morgen“. Křeslo s trčícím pérem přizpůsobil pro hosty tak, že na péro položil záchodový poklop a na něj umístil polštářek s vyšitým nápisem: Ranní ptáče, dál doskáče. V rohu ohromné stařičké zrcadlo, místy pokryté tmavými skvrnami. Před tímto zrcadlem si nacvičuje své budoucí projevy. Nadšení a věrnost. Nordická lenost a neotřesitelnost. Šíře slovanské duše a árijská Gemütlichkeit. A smrádek jako v bordelu. A poslední pracovna, nebo přesněji řečeno cimra Matěje Matějeviče Hrnkoviče (Ksichta Ksichtoviče Hrnka) byla zařízena ve stylu opuštěného důchodce známého po celém okresu. Neustále tu byly cítil hofmanské kapky a včerejší jídlo. Parapet měl věčně zastavený kastrůlky, mističkami a zvláštními plechovkami. Matěj Matějevič nikdy nic nenechával v kuchyni, protože se bál, že mu někdo přihodí do jídla něco ne zrovna košér. (Ne, že už by byl tak ortodoxně věřící, ale celý svůj život bydlel v komunálkách a to už na člověku zanechá následky). Když vejdete a uvidíte, že na levé půlce místnosti je podlaha vyleštěná a blýská se, na nočním stolku ani zrníčko prachu a lékovky jsou seřazeny podle velikosti, zrcadlo šatní skříně naleštěno, fíkus v rohu pečlivě zalitý a dokonce postříkaný ze speciálního rozprašovače, tak na pravé polovině nepochybně bude neustlaná postel, židle bude postavená na stole vzhůru nohama, ohromná staromódní truhla bude nechutně otevřená

49 a přes její kraje se budou drát ven jakési fialové flanelové věci, na podlaze budou poházené zmačkané papíry, rozsypané knoflíky a vyschlé bombičky z psacích per a sám Matěj Matějevič bude sedět uprostřed všeho toho na lázeňské lavičce, rozcuchaný a s nadšením si už po několikáté bude pročítat román „Ve jménu otce i syna“. Tak to je celý Matěj Matějevič. Nikdy mu nevydrží nadšení a elán tak dlouho, aby uklidil celý svůj pokoj. On je teoretik. On je velký moralista teoretik. Co se týče teorie, tak to je nelítostný, tvrdý, neoblomný a nesmírně pomstychtivý. Jako samotný Jehova. Oko za oko, zub za zub. Ten, kdo tasil meč, mečem také zemře. Jestli se nepřítel bude vzpouzet, zemře. Pomsta bude má, jenom má... Tak by to bylo, kdyby měl ve vínku vůli. Polovina světového násilí by se třásla strachy. Ale když chybí cílevědomost, tak k čertu s ní, s celou cílevědomostí. Překáží, čert jím vem celou přirozenou dobrosrdečnost a také přesvědčení, že se dva dospělí lidé vždy dokážou domluvit. Proto se nikdy Matěj Matějevič nepřesune od teorie k praxi. Kdyby se mu byť jen jednou podařilo realizovat jedno ze svých hesel, myslím, že by se tak vylekal, že by z toho začal škytat a nebo by také mohl zemřít žalem z toho, že se mu to nepovedlo. On je jeden z těch vyhlášených židů, kteří jsou schopni vzbudit antisemitismus i u samotného Meira Kahane nebo dokonce u teoretika sionismu Theodora Herzla. Ráno připluje do kuchyně a začne dotěrně hlásit Prasečkinovi, který se ho na nic neptal, že už je skoro domluvený s vdovou od naproti, že mu pronajme místnost. Pět rublů za den, a co? To není drahé. Oběd s večeří bude mít tam a snídat bude tady. Vždycky si může dát čerstvá vajíčka a nějaké jogurty. A nakonec, když bude mít málo, tak si vždycky může přikoupit. Ať si jiní kupujou vejce za rubl třicet. Vždyť to vidím, že vy si je kupujete za rubl třicet. A já si je opatřím za devadesát a ještě budou lepší než vaše. Vaše jsou nakřápnutý a moje budou zdravý, krásný vajíčka. Vy, mladý pane, to zatím ještě nechápete, co je nejdůležitější – to je byt a strava. Kdo by to mohl vydržet? Jedině Petr Petrovič Špuntov. Je k Matěji Matějeviči napůl obrácený zády, zdvořile se usmívá a decentně si sváří mléko v hrnečku. Podle všeho

50 usilovně přemýšlí nad otázkou, kam zařadit Matěje Matějeviče. K zrnům nebo plevám? Má být zničen při plánovaném posledním soudu nebo ho naopak vyzdvihnout. Nevyspaný a zlý antisemita Prasečkin to samozřejmě nevydrží. V kuchyni nastává tma tmoucí, jako ve známém dopise známého spisovatele známému historikovi. Ale na rozdíl od známého historika Matěj Matějevič (Ksicht Ksichtovič) nerozumí ani eufemizmům, ani narážkám, ani literárním reminiscencím. Chytá se jen toho, že svět zaplnili hloupí a zištní lidé, že všude vládne protekce a se známostmi si člověk opatří co chce, ale bez známostí nic, zvláště když si to nezařídil dobře s jídlem. Tuto myšlenku dál živě rozvíjí a tehdy Marek Prasečkin, přikovaný ke sporáku, protože musí míchat kaší, aby se mu nepřipálila a protože nemá možnost utéct, tak se zacpanýma ušima vyráží ze sebe: „Bože můj! Před nima se nedá utéct. Kam se člověk vrtne, tam jsou!“ Dobromyslný Matěj Matějevič už dopředu pokyvuje souhlasně hlavou, ale do kuchyně přichází trošku rozdrbaný, Ahasvér Lukič, který právě vyšel ze sprchy. V pravé ruce drží hrneček s kávou, v levé sušenku a pronáší nesmrtelné: „Když neteče voda, znamená to, že ji vypili židi...“ Hned dva lidé vybuchují. Prasečkin vybuchl, protože to pořekadlo vnímá jako útok Ahasvéra Lukiče proti letům prověřeným, teoreticky zakotveným zavedeným pořádkům. A Matěj Matějevič se rozčiluje, protože nemá ani naprosto nejmenší smysl pro humor a v hloupém lidovém úsloví nepociťuje dvojsmyslnost, ale spatřuje evidentní urážku svého národního cítění. Duet: „Tady není nic k smíchu, Ahasvére Lukiči! Je to docela hrozné, že vy, když máte tolik zkušeností, tolik znalostí, se snažíte vtipkovat, když se bavíme o tom, co hrozí slovanským národům! Vždyť vy sám jste Rus. Co je na tom směšného? Vy jste pil! a jestli ne vodu, tak jí doopravdy vypili! Jak v přímém, tak i přeneseném smyslu slova! Tady není nic směšného!“

51 A co jsou to vlastně židi? Proč zase židi? Proč tady vždycky za všechno můžou židi? Že se nestydíte, Ahasvére Lukiči! Vždyť vy jste taky původem žid! To jsem zvědavý, kde jste vzal, že neteče voda. Voda teče, prosím! Pijte! Otočte kohoutkem a pijte! Petr Petrovič Špuntov se nejistě usmívá. Zřejmě přemýšlí kam zařadit Marka Prasečkina. Ahasvér Lukič je spokojen. Kuchyně se plní pachem připálené kaše a nyní také přicházím já, do posledního okamžiku se ovládám a ptám se: „Poslouchejte, kdo z vás po sobě nesplachuje záchod? Já vás popadnu a vymáchám vám v tom nos! Na prahu jednadvacátého století. Komunálka. To je tak smutné. Ke všemu tomu ještě máme v kuchyni na bílých kachličkách černým fixem napsáno: „Lasciate ogni speranza“, (Zanechte vší naděje. Dante, Peklo, zpěv třetí). Co mě tady drží? V co ještě doufám? Proč už jsem dávno neutekl? Cosi mě tu drží. V cosi doufám. A na cosi ještě čekám. Vůbec se se mnou dějí poslední dobou divné věci. Patrně jsem se se všemi těmi lidmi sžil a natolik přivykl atmosféře našeho podivného čarování, že můžu skoro na vlastní oči pozorovat kohokoli z nich v jakýkoli okamžik, i přes jakékoli zdi. Tak například teď. Prosím. Píšu ve své komůrce a přesně vím, že čtyři zdi ode mě Prasečkin sedí na své luxusní posteli s běhnou, kterou si dotáhl z nějak sleziny. Neslyším jeho slova, ale vím, co jí vypráví o výhodách opravdového árijského a především slovanskoárijského pohlavního ústrojí v porovnání s ústrojím jakéhokoli podčlověka, ať je to šikmooký asiat nebo prachsprostý semita. Unavená a zrovna ne mladá běhna kouří dlouhou švédskou cigaretu a poslouchá ho jen tak napůl ucha. O pohlavním ústrojí ona ví všechno. Dnes je šestnáctého listopadu. Zase. A už je tu zase ta čvachtanice na chodnících a z šedého nebe se buď sype sníh, nebo prší. Možná, že tento Nadsmysl ve mně vyklíčí a udělá ze mě nového Ahasvéra...

52 Ahasvér Lukič drží v rukou nejnovější vydání časopisu pro astrofyziky a září radostí. V časopise se potvrzuje teorie o „hvězdných hřbitovech“ a slavní astrofyzikové se doktoru Mnichinovi omlouvají, za to, že mu nedůvěřovali. Ale Sergeji Kornejeviči je to opravdu jedno, co se děje na poli astrofyziky, více ho zajímá, že se mu na manžetě utrhl knoflíček, skutálel se do výlevky u umyvadla a bude muset v dešti do galanterie pro nový. Ahasvér Lukič je velice zklamaný a vysvětluje S. K., že ho to stálo ohromné úsilí – za prvé tu věc pochopit a za druhé jí zrealizovat. Ahasvéru Lukičovi se zdá, že S. K. začíná fyzicky i morálně uvadat a chtěl mu udělat radost. Potom S. K. začne uvažovat o tom, že pro Demiurga a Ahavséra byl jen majordomus a nakonec tam bydlí ještě s tři další lidé s nimi, kteří společně připravují Poslední soud. Ahasvér Lukič mluví s Mudžou ibn Murarou, postavou ze starověku, který vypadá jako tlustý stařík. Mluví s ním pouze ve dveřích bytu, dál ho nepustí. Stařík potom začne Ahasvéra Lukiče obviňovat z vraždy. Ale to se za Ahasvéra postaví celá družina, co bydlí v jejich bytě a společně se Murary zbaví. Deník. 20. července. 13:00 hodin. Zůstali bez Mišela. Odvezl si ho, otec, protože prý matka měla záchvat z toho, co se dočetla v novinách. Matku by to zabilo, kdyby Mišel nepřijel. Bez Míši je jim smutno. Deník 20. července. 15:00 hodin. Přicházejí dva v elegantních oblecích a tmavých brýlích. Igor tušil hned něco zlého. Dovedl je k G. A. Když ti dva odcházejí, tak je Igor obviňuje v tom, že G. A. zradili. Igor si o těch dvou myslí, že G. A. právě teď poslali na kříž. Deník. 20. července. Půl šesté večer G. A. se všemi sleduje živý projev starosty Petra Viktoroviče v televizi. Starosta se ani slovem nezmiňuje o nastalé situaci a ani ji nijak nekomentuje. Hovoří dvacet minut o všeobecných záležitostech. Potom G. A. telefonuje Michailu Tarasoviči mluví o tom, že se na něčem domlouvali, což Michail Tarasovič nedodržel. Chystá se další akce proti G. A. a Michail Tarasovič říká, že ti největší chuligáni už sedí pod zámkem. Že se není čeho obávat. Potom ještě hovoří po telefonu

53 s Garikem (křovím, které mělo lopuchy ve vlasech). Garik má vyřídit Nusimu, aby co nejdříve přišel za G. A. Deník. 20. července. Sedm večer Igor se chtěl dohodnou s Vaňkou Drozdovem kvůli zítřku, ale před lyceem už nikdo není. Přichází Iraklij Samsonovič (dříve zmiňovaný jako křoví), prý dříve přijít nemohl, protože vařil kaši na zítřek. Rukopis OZ (26 – 27) Vyprávění o Rahhálovi, Sadžah, Chalídovi, Mudži ibn-Murari. Vyjasňuje se, z jaké vraždy obviňoval Posel Ahasvéra Lukiče. Deník. 20. července. Okolo Půlnoci G. A. měl ženu, byla epidemioložka a před patnácti lety zemřela. Ale osobní život G. A. nikoho nezajímal. G. A. vyprovází Nusiho. Igor je poslouchá, Nusi oslovuje G. A. tati... Igor je velice šokovaný. Nusi vysvětluje G. A., že každý z nich má svůj život a i on má své žáky, stejně jako G. A. Rukopis OZ (28 – 29) Šel jsem do spořitelny a ztvrdnul jsem tam na tři čtvrtě hodiny, až do oběda. Když jsem se vrátil, on už seděl v kuchyni a srkal z porcelánové misky jugoslávskou polévku z pytlíku. Byl vyzáblý, nevzhledný, neohrabaný, kostnatý s šupinkami špíny na jeho plochých hnátách. Tenký uhrovitý krk, gigantický nos, kterým stále popotahoval, vypoulené vlhké oči, uzoučké čelo pod rozcuchanou strakatou kšticí. Připosrané káčátko. Určitě mu nebylo více jak šestnáct let, ještě mutoval a jeho skleslou tvář pokrývaly nežity. Když jsem vešel do kuchyně, vrhnul po mě vystrašený pohled, ale jak se zdálo, nespatřil ve mně hrozící nebezpečí, prstem se otřel pod nosem a vrátil se ke své šlichtě. Jen jsem mrknul po jeho nepopsatelném burnusu* a hned jsem pochopil, odkud se tu bere ten *

beduínský plášť

54 podivný zápach, který jsem ucítil už v chodbě. Takový burnus se nepere. Nikdy. A nesundává taky. Jenom se nosí. Ve dne i v noci. A určitě se v něm ani jednou netopili. „Kdo to je?“ výhružně jsem se zeptal. Moji pracovníci, kteří se soucitně sesypali okolo oblečeného v burnusu, mlčeli – jak se mi zdálo, zbaběle a provinile. „Kdo ho sem pustil?“ pokračoval jsem o tón výš. „Proč jste neprovedli zdravotní prohlídku? Pro vás nařízení neplatí? Zastesklo se vám po choleře?“ Kdo ho sem pustil, tedy zůstalo nevyřešeno. Nakonec ho sem ani nikdo pouštět nemusel, jednoduše ho sem něco zaválo do naší chodby a basta. I to se stalo. A nejednou. A tou polévkou z pytlíku (zeleninovou s kořením, třicet sedm kopějek pytlík, účet přiložen) ho nakrmil soucitný Marek Prasečkin, ve kterém, jak je známo, se vždy snoubila nordická milosrdnost se slovanskou širokou duší. Když dosrkal polévku, vylízal misku tak rychle a obratně, že jsme nestačili ani mrknout a miska byla jako nová. Potom začal mluvit, tak rychle a dychtivě, že při tom prskal a srkal jako kdyby jedl. Kromě toho, že potřebuje schovat, což neustále opakoval, jsme ze začátku nic jiného nepochopili. Nějaké nářky. Něco povídal o rodičích, jestli mu umřela matka, když se on narodil nebo jestli on sám málem zemřel při porodu... otec byl bohatý, ale peníze mu vůbec nedával... a všichni ho bili. Vždycky. Dokud byl malý, tak ho bili ostatní děti. Když povyrostl, dali se do něj dospělí. Nadávali mu do smraďochů, nenažraných tlam, masáků, idiotů, sráčů, zasranců, posranců, zatuchlých syrských ryb, římských podmazávačů, egyptských koček zpotvořených, vořechů, votrhanců, prolhanců, špalků, dřeváků, čahounů... Holky s ním nechtěly mít nic společného. Opravdu nic. Nikdy. Ani kilíkijské coury. Byl neustále hladový. Dokonce snědl i smradlavou rybu, kterou mu jednou podstrčili, aby se pobavili na jeho účet. Skoro zemřel. Když už to chcete vědět, tak jedl i vepřové... Nic z našeho světa pro něj nebylo. Ani jídlo. Ani ženy. Ani kamarádi. Ani laskavé slovo...

55 Potom se objevil Rabbi. Rabbi mu položil ruku na hlavu, úzkou čistou ruku bez prstenů a náramků. On pochopil, že ta mu nevjede do vlasů a nepraští jeho tváří o nastavené koleno. Ta ruka vyzařovala dobro a lásku. To znamená, že na tomto světě ještě zůstalo dobro a láska. Rabbi se mu podíval do očí a promluvil. Nepamatuje si, co mu Rabbi řekl. Rabbi mluvil výborně. Velice plynule, hladce a tak krásně. A možná, že to bylo dokonce bez slov. Možná to byla jen hudba, která připomínala, že na tomto světě je, je a je dobro, přátelství, důvěra a láska. Ovšem, že byl mezi žáky ten nejposlednější. Všichni ho honili. Jednou pro vodu, podruhé na trh, potom k lichváři nebo ke starostovi. Okopej pánovi zahradu, on nás u sebe nechal přenocovat. Umyj nohy té ženě, ona nám dala jídlo. Pomoz otrokům toho kupce, on nám dal peníze... Nebezpečný Jan se svým strašným kinžálem mu hází topánky, aby je do rána spravil! Tomáš, zlomyslný jako bazilišek, mu pro své pobavení dává hádanky, a jestli neuhodne, ukáže mu, zač je toho loket. Nafoukaný a nudný Petr začne každé ráno s moralizováním, kterému nikdo nerozumí, stejně tak jako Rabbiho řečem, s tím rozdílem, že Rabbi se nikdy nezlobí a Petr dokáže jen to a ještě k tomu otravuje. To si takhle hezky ráno zasedne někde vzadu, aby se zabýval něčím veledůležitým a mě si postaví před sebe do pozoru a kecá nějaký nesmyslný bludy. To už je jedno, ale bylo to štěstí. Už jsem měl vedle sebe Rabbiho. Stačí natáhnout ruku a můžeš se ho dotknout. Poplácá tě po zádech a ty jsi celý den šťastný jako blecha. … Ale když přišli do Jeruzaléma, hned bylo hůř. Nechápal, co se stalo, viděl jen to, že všichni byli najednou nespokojení, Rabbi měl na čele vrásku od starostí a znepokojení. Něco tady nehrálo. Bylo tu něco, jak být nemělo. Ale co s tím nadělat? Mohl se strhnout. Snažil se posloužit každému. Díval se do očí, aby uhodl každé přání. Vyrážel hned po první slově. Stejně to nebylo nic platné, pohlavky se sypaly jeden za druhým. Už nebyly žádné vtipy ani hloupé, ani zvrácené. Rabbi byl velice roztržitý a vůbec si ho nevšímal. Všichni z nějakého důvodu čekali na velikonoce. A už tu byly.

56 Všichni se převlékli do čistého (kromě něj – on neměl nic čistého) a posadili se k večeři. Spokojeně si povídali, po jednom namáčeli tvarohovou paschu* do medu, u stolu panoval klid, všichni byli v dobré náladě, ale Rabbi mlčel a byl smutný. Potom z ničeho nic začal mluvit. Jeho řeč byla naplněná hořkostí a tíživými předtuchami, vůbec nemluvil o dobru, lásce, štěstí, kráse, ale zato mluvil o zradě, nedůvěře, zlobě a bolesti. Najednou nastal hlahol. Nejdříve všichni hovořili ostýchavě a s rozpaky, ale potom začali hovořit stále hlasitěji, ukřivděně, dokonce pobouřeně. „A kdo, kdo je ten zrádce?“ ozývaly se hlasy. „Řekni nám kdo! Tak nám řekni jeho jméno!“ a nebezpečný Jan zkoumavě přejížděl šíleným pohledem po tvářích a už sahal po střence svého hrůzu nahánějícího nože. On se v ten moment pokradmu natahoval, protože nyní na něm nebyla řada, se svým kouskem k medu a v tom Rabbi najednou řekl o něm: „A co když je to právě on,“ a nastalo ticho. Všichni se na něj podívali a on leknutím upustil kousek do medu a ucukl rukou. První se začal smát Tomáš, potom se velice způsobně začal smát Petr a kulturně si zakrýval dlaní zarostlá ústa, přidal se i Jan se svým ohlušujícím smíchem a tak se prohnul v zádech, že div nespadl z lavice. Smáli se všichni. Z nějakého důvodu se jim to zdálo směšné, dokonce i Rabbi se usmál, ale jeho úsměv byl bledý a smutný. Ale on se nesmál. Nejdříve se bál kvůli tomu, že bude potrestaný za to, že se dral k medu, aniž by na něm byla řada. Potom si uvědomil, že si toho ani nevšimli a konečně pochopil, že tady není nic k smíchu, ale že mluví se o vážných věcech. Proč to najednou pochopil? To se neví. Je možné, že kvůli bledému a smutnému Rabbiho úsměvu, nebo to byla zvířecí předtucha blížícího se neštěstí. Přestali se smát, poklábosili si, všem se zlepšil nálada a všichni byli rádi, že Rabbi po týdnu opět začal vtipkovat a tak skvěle. Dojedli paschu, jemu řekli, ať sklidí ze stolu a sami se chystali do postele. Když myl na dvoře nádobí, pod hvězdné nebe za ním vyšel Rabbi, posadil se vedle něj na obrovský obrácený hrnec začal s ním mluvit.

*

tradiční velikonoční jídlo ze sladkého tvarohu, smetany, sušeného ovoce ve tvaru jehlanu

57 Rabbi mluvil dlouho, pomalu, trpělivě, znovu a znovu opakoval jedno a to samé: kam bude muset nyní zajít, koho se zeptat a když ho budou tázat, co bude odpovídat a co dělat dál. Rabbi mluvil a potom ho přiměl, aby opakoval po něm, co řekl, aby si to opravdu zapamatoval: kam, koho, co říct a co dělat potom. Když ráno veškeré instrukce zopakoval po třetí bez jediného zaškobrtnutí, Rabbi ho pochválil zavedl ho zpět do místnosti. Tam Rabbi hlasitě, tak aby to slyšeli všichni, kteří nespali i ti kteří se probudili, mu rozkázal, aby si vzal hned košík a šel na trh a nakoupil jídlo na zítřek, vlastně na dnešek, protože už bylo ráno. Dal mu peníze, které si předtím vzal od Petra. Šel stále ještě chladnými ulicemi města a po čtvrté, popáté a po šesté si pro sebe opakoval koho se zeptat, co odpovědět a co dělat potom a stále si to mířil tam, kam mu bylo řečeno, ale na trh tedy rozhodně ne. Stále se divil, pro ho neopustila černá, zvířecí předtucha neštěstí, když jenom plní Rabbiho rozkazy, ale ještě se s každým krokem sílí. Zdálo se mu, že vidí v modrých stínech na ulici divoké Janovi oči a záblesky čepele jeho dlouhého nože... Přišel tam, kam umu bylo řečeno a zeptal se toho, koho se měl zeptat. Ze začátku ho nechtěli pustit a trýznivě dlouho ho vyslýchali v ohromné místnosti, kterou tak tak osvětlovala jedna pochodeň, tak že mu od kamenné podlahy ztuhly nohy. Potom ho někam dovedli, předstoupil a bez jediného zadrhnutí, bez jediné chybičky (naštěstí!) zopakoval vše, co měl zopakovat. Viděl, jak se na divná a nepřirozená radost rozlévá po pěstěné tváři bohatého člověka, před kterým stál. Když domluvil, pochválili ho a předali mu do rukou měšec s penězi. Vše bylo právě tak, jak Rabbi předpověděl. Pochválí ho, dají peníze a on už vede strážné. Slunce už vystoupilo vysoko, v ulicích bylo plno lidí, všichni se před ním rozestupovali, protože za ním šli strážníci. Všechno probíhalo přesně, jak předpověděl Rabbi a neštěstí se blížilo čím dál více. Nebylo už možné udělat nic, protože všechno pokračuje tak, jak předpověděl Rabbi, to znamená správně.

58 Jak mu bylo nařízeno, strážné nechal před dveřmi a sám vstoupil do domu. Všichni seděli za stolem a poslouchali Rabbiho, nebezpečný Jan přiskočil k Rabbimu a snažil se doslova zakrýt jeho hruď svým tělem. Když vešel, řekl to, co měl říct: „Přišel jsem, Rabbi,“ a Rabbi se opatrně osvobodil z Janových rukou, zvedl se a šel k němu, objal ho, přimáčkl k sobě a políbil ho tak, jak otcové líbají své syny. Vtom do místnosti vpadli strážníci a jim přímo naproti přes stůl vystartoval Jan s vytaseným mečem a začal boj. Jeho hned povalili na zem a pošlapali, upadl do bezvědomí, nic neviděl, nic neslyšel a když už začal vnímat, ukázalo se, že leží v rohu jako hromádka zbědovaných kostí. Každá kost ho bolela a na bobku u něj seděl Petr. Víc lidí v místnosti nebylo, všude se válely rozbité hrnce, polámaný nábytek, rozšlapané jídlo a všechno bylo pokropené krví, jako po nějakém masakru. Petr se mu díval přímo do očí, ale jako by ho vůbec nevnímal, jen si křečovitě kousal do prstů a něco blábolil, čemuž z větší části nebylo rozumět. „Teď budeme dělat co?“ plácal Petr a hloupě při tom valil oči. „Co mám teď dělat? Kam se teď poděju?“ nakonec si uvědomil, že on se už probral, popadl ho oběma rukama za krk a zařval: „To ty sám si je sem přivedl, ty kozí sračko, nebo ti to někdo nařídil? Mluv!“ „Nařídili mi to,“ odpověděl. „A to máš odkud?“ zařval Petr ještě silněji a strkal mu pod nos měšec s penězi. „Bylo mi to nařízeno,“ řekl zoufale. Potom ho Petr pustil, zvedl se a odcházel ven a zastrkoval si měšec za košili, ale na prahu se pozastavil, otočil se k němu a řekl, tedy spíše vyštěkl: „Jsi smradlavý zrádce!“. V tomto místě vyprávění se naše káčátko najednou zarazilo uprostřed slova, celé se třáslo a s hrůzou civělo na dveře. My všichni jsme se podívali na dveře. Ve dveřích nebylo nic zvláštního. Tam stál Ahasvér Lukič s aktovku v podpaždí a neurčitým výrazem v obličeji (buď měl v obličeji soucit, nebo smutné opovržení, a nebo také nějakou nostalgickou touhu) díval se na káčátko a prstem ho lákal k sobě. Káčátko se s rachotem zřítilo na všechny čtyři a lezlo k jeho nohám a kňučivě ječelo:

59 „Nařídili mi to! Nařídili! On sám mi to nařídil! a zakázal mi to komukoli říct! Já bych ti to řekl, Nebezpečný, ale on mi to zakázal!“ „Vstaň, ty posránku,“ řekl mu Ahasvér Lukič. „Utři si nudle. Všechno se stalo tak dávno, už je to zapomenuté. Jdeme. Chce tě vidět.“ Dnes konečně nadešel sedmnáctý, ale ne sedmnáctý listopad, ale sedmnáctý červenec. Slunce žhne. Bahniště pod okny vyschlo a stala se z něj rozpraskaná šedá tvrdota. Topoly na Třídě práce jsou obalené zelení, jehnědy už opadaly. Je vedro. V čem tak jít ven? To nejletnější co mám je nylonové tílko a kalhoty. Prasečkin se už ráno natáhl do svého černého koženého mundúru esesáckého motocyklisty (a také patrona Modré ústřice) a přilepil se na Demiurga, aby ho odvelel do Světa Touhy. Svět s velkým S a Touhy také velkým T. Třikrát se ho Demiurg ptal schválně neodbytným a úředně učitelským tónem, Svět čí Touhy to má být? Dokonce i mě bavilo pozorovat, co se děje, ale v tom, jak se ho neustále dokola ptal, jsem ucítil nějakou skrytou hrozbu, nějaké úskalí. Nějaká divná smutná vzpomínka mi proběhla před očima, něco jako obava o Prasečkina. Růžolící hromotluk však necítil nic. S celou svou slavnou nordickou intuicí a se svým vyhlášeným Vnitřním Hlasem. Mlel stále dokola: Svět může mít jenom jednu Touhu, všechno ostatní jsou jen přeludy nebo tápání... Touha je čistá jako křišťálový pramen, který tryská z čistých hlubin čisté vlasti... jeho prasečkinská osobní Touha je stejná jako je touha po zrození čisté rasy ... S tím byl odvelen. Už byl čas na oběd a on tu ještě není. Přišel pár nových studentů. Mladík a dívka. Zapálení komsomolci. Oba ve vybledlých zelených kombinézách s pruhy s nápisy BUMSTAV, TAMSTAV, SAMOSTAV a ještě nějaké roky (něco jako 1997, což mě docela zarazilo). Tváře měli červené od rozpaků a nadšení. Rozcupoval jim projekt – Jak zbavit lidstvo strachu. Na čem je založena celá naše civilizace, je strach... Svědomí mnohdy také vychází ze strachu a ještě z dalších. Celý

60 projekt je postaven na mikroskopické osobní zkušenosti a na frázi, kterou někde vyčetli: Když zničíte všechny špatné vlastnosti, vyloupne se jeho původ – strach. (Řečeno stylem G. B. Shawa, ale není to G. B. Shaw). Strach všechno svazuje a potlačuje smysl pro spravedlnost, čest, upřímnost, hrdost sem můžeme také zařadit, vlastní důstojnost a zásadovost... Demiurg je hravě zmátl. Nemůžeme vždy zavrhovat, že strach spoutává a potlačuje sadomasochismus, snahu o zisk bez práce, sklony ke křivému svědectví, mstivost, agresivitu, snahu vykořisťovat ostatní, sklony k psaní anonymů, idiotskou zásadovost... A jestli zničíte jakoukoli DOBROU vlastnost u lidí, v tomto případě se nejčastěji vyloupne ten samý strach... Kromě toho tato myšlenka není sama o sobě hloupá, je o čem přemýšlet, však je zapotřebí ji s pečlivostí domyslet. Pozvěte je dál! Nalijte jim náš džus! Kabát jim vezměte! Jaký kabát uprostřed července. Vzal jsem je do kuchyně, abych jim naservíroval džus a vtom se objevil Prasečkin. Sesypal se na chodbě, jako domeček z karet a jako veliký pytel kostí padl na linoleum. Jenom jsem otevřel ústa, on už se stačil posbírat, zakryl si obličej rozevřenými dlaněmi, lokty i koleny a tak se vecpal do zdi, přes prsty mu jen probleskovalo vypoulené oko. Vlna zápachu zalila celou chodbu, už mě nezajímalo, jestli se někde ušpinil, nebo se vymáchal v záchodě. Jen jsem svolal celou bandu. Všichni přiběhli a já jsem začal vydávat rozkazy. Prasečkina vlekli smykem na zdravotní prohlídku, Špuntov jako vždy mlčky a velmi starostlivě, Matěj Matějevič s kňouravým bědováním a Chlast Vodkovič za neustálého sprostého nadávání, jakoby trpěl nemocí de la Tourette. Tehdy jsem si konečně uvědomil, jaký mám strach, když jsem si do detailu vybavil svou smutnou zkušenost se Světem Touhy Matěje Matějeviče Hrnkoviče... Svět Touhy, pronesl jsem jako kazatel před mladíkem a dívkou, kteří se dívali na to, co se tu odehrávalo s jistou dávkou rozechvělosti a dychtivé zvědavosti, Svět Touhy – to je

61 ďábelsky nebezpečná a složitá věc. Jistě, že musíme snít. Toužit musíme. Ale ne každý může toužit. Existují lidé, kterým je přímo toužit zakázáno. Zvláště pak po světech. Mladík a dívka mě samozřejmě nepochopili. A ani jsem se jim nechystal nic vysvětlovat, jen jsem je chtěl pohostit moštem. Když jsem jim naléval, doléhal sem rozmanitý hovor z místnosti pro hygienickou očistu. Až k večeru se objevil Ahasvér Lukič, ale ne sám. „Ecce homo!“ řekl a objímal hosta okolo ramen a lehounce ho popostrkoval ke mně. Host se rozpačitě usmíval. Byl malinký, dobrý člověk okolo padesátky v divně střiženém obleku. Na pravé tváři se mu růžověla náplast, ale ne úplně náplast, ale spíše zbytky nedokonale smytého líčidla. Jeho levá ruka nebyla úplně v pořádku. Jen tak visela a zdála se být kratší, konečky prstů sotva vykukovaly z rukávu. Tak jsem ho viděl poprvé – trochu rozpačitý, ne úplně zdravý a velice napjatý. „Prosím, abyste si ho oblíbili a měli ho rádi,“ vesele pronesl Ahasvér Lukič. „Georgij Ana...“ (POZNÁMKA IGORA K. SOUŽILINA: Tím končí rukopis OZ. Pokračování jsem nikdy neviděl a nevím, jestli vůbec existuje. Pokračování pravděpodobně vzal sám G. A., třeba ze skromnosti. Opravdu připouštím, že pokračování bylo hlavně o G. A. Ovšemže mohou existovat i jiná vysvětlení. Ale jaký by to mělo smysl je zde uvádět? Všechny jsou velice nepravděpodobné. Nezbytný doslov Ze zjevných důvodů 20. července mé zápisky končí a pokračují znovu až v zimě. Uplynulo dvacet let a já už nejsem schopen podrobně popsat, co se stalo ráno dvacátého prvního července. Proč jsme se všichni ještě před úsvitem objevili vedle G. A. u jeho automobilu? Jak jsme dokázali vstát tak brzy po těch nepokojích předešlého dne? Je možné, že jsme vůbec nespali. Je možné, že jsme přemýšleli o tom, jak tuto situaci vyřeší G. A. a celou noc jsme hlídali, aby nám sám nezmizel. Už si to nepamatuji.

62 Pamatuji si, že se hned posadil za volant. Pamatuji si, jak G. A. nezvykle hrozným a rozkazovačným hlasem říká, že dívky nikam nepojedou. Pamatuji si, jak si Zojka, ve které by se krve nedořezal, kousala nehty – úplně jako v nějakém starém melodramatu. Pamatuji si, jak se Iriška s pláčem cpala do auta, slzy jí lítaly na všechny strany, jako malému plačícímu dítěti. A velmi dobře si pamatuji, jak Askold velice rozhodně vystupuje, silně bere Irišku zezadu za lokty a mírně G. A. říká: „Nedělejte si starosti, jeďte, já jí podržím“. Na celý život jsem si tohle zapamatoval: VY JEĎTE a JÁ JÍ TU PODRŽÍM. (Askolde Pavloviči, chápu, jak to pro tebe musí být těžké číst tato slova. Také připouštím, že jsi je mohl za čtyřicet let pozapomenout. Dále připouštím, že jsi jim v ten moment nepřipisoval žádný význam; slova jako slova, nejsou o nic horší než ostatní. Ale ve světle toho, co se stalo potom, nyní zní, jestli se mnou budeš souhlasit, velice odiózně. Co naděláš. Nemůžeš z písně odstranit slova. A kdo by to měl zapotřebí, odstraňovat slova z písně?) Skoro vůbec si nepamatuji, jak jsme projeli přes město. Smutně problikává v mé paměti jenom to, že jsem nechápal proč je tak brzy ráno venku tolik lidí. Pamatuji si mrchoviště za ranního úsvitu. Tehdy se mi zdálo, že se kosti hýbají a lebky nás vyprovázejí prázdnými očními důlky. Kytky nespaly. Dohořívalo mnoho ohňů a mezi nimi bloudily sklíčené, zimomřivé postavy. Páchla tu připálená kaše, lékárna a zatuchlé hadry. Pachy si kvůli něčemu pamatujeme. Divné! G. A. přišel k největšímu ohni a posadil se. Vedle Nusi. Vedle svého syna. A najednou všichni okolo začali mluvit. Nezapamatoval jsem si ani jedinou větu, tím spíš že mluvili žargonem. Pamatuji si jen, že si stěžovali a kleli. Proklínali G. A. za to, jaké

63 neštěstí na ně přivolal a stěžovali si mu, jak se teď mají hrozně a k čemu jsou odsouzení. G. A. mlčel. Jen si prohlížel ty, co křičeli, plakali a měli hysterické záchvaty. Potom všichni kamsi zmizeli. U ohně jsme zůstali jen tři a Nusi začal přemlouvat otce, aby odešel, dokud je ještě čas. Povídal něco o smyslu a nesmyslu, něco o osudech a obětech, něco o naději a beznaději. Normálním, dokonce bych řekl normovaným ruských jazykem, dokonale čistě a bezchybně. G. A. mu odpověděl: „Ty máš své žáky a já mám zase své. Vy máte svou pravdu a my máme zase svou.“ a Nusi odešel. Pamatuji si, že jsem se cítil hrozně. Drkotaly mi zuby. Tak se asi lidé cítí před popravou. Měl jsem napjaté všechny nervy v celém své těle. G.A měl objal okolo ramen a přitiskl mě k sobě. Byl rozpálený, spolehlivý, tvrdý a zároveň takový malinký, takový slabý, takový bezbranný. Poprvé jsem si všiml, že jsem o hlavu vyšší než on a ramena mám dvakrát širší. A tu se u ohně objevil ten tlusťoučký, plešatý, v hrozném obleku, s hroznou, naditou aktovkou v podpaždí. (Já dosud stejně nevím, co je zač. Jestli k nám připlachtil z minulosti nebo jestli za námi seskočil ze stránek tohoto divného rukopisu. Je z něho cítit kruté podivínství. Nevím, jestli se mi tehdy u toho ohně jenom nezdál, protože to ráno se mi nemuselo zdát jenom tohle. Pamatuji si, že tehdy jsem o rukopisu neměl ani ponětí. Působil na mě až dráždivě podivně. Nehodil se ani na místo, kde jsme se nacházeli, ani do času. Prostě se přilepil na mého G. A.) O něčem mluvili. Krátce a nesrozumitelně. Detaily si nepamatuji žádné. Pamatuji si, že podivný typ hovořil hlasem a tónem, které se absolutně nehodil ani k jeho vzhledu, ani k nastalé situaci. Docela lituji, že jsem tehdy neposlouchal jejich rozhovor. Zapamatoval jsem si jenom poslední slova G. A. – jak se zdá, vztáhl jsem si je na sebe: „Ale přestaňte, opravdu. Jaký já jsem pro vás terapeut? Já jsem úplně obyčejný pacient...“

64 Slunce už vystoupilo nad kopce a já jsem uviděl na západě, tam kde se táhla cesta, jasně a vesele osvětlenou, žlutou valící se stěnu. To byl prach. Kolona odbočila ze silnice a blížila se k nám.

65

5 Komentář k překladu Než začne samotný proces překladu, autor překladu se musí velice podrobně seznámit s výchozím textem a snažit se pochopit složitý děj, který se odehrává ve třech dějových liniích. Jak již bylo zmíněno dříve, jedna z dějových linií svérázně vykládá Evangelium sv. Jana, proto bylo nutné se seznámit i s tímto textem. Samotný překlad románu bratrů Strugackých byl velice nelehký úkol. Ve svém románu autoři používají celou řadu neologismů, jejichž význam musel být často pouze odhadnut, slangové a hovorové výrazy, také nadávky, které se do českého jazyka velice nesnadně převáděly. Při překladu jsme se snažili pracovat tvůrčím způsobem a vyhnout se mechanickému, doslovnému překladu. Snažili jsme se vžívat do jednotlivých postav a porozumět jejich následným rozhodnutím, pochopit jejich činy. Velice těžké bylo také přeložit osobitý styl autorů. Autoři používají mnoho neologismů, narážek a neobvyklých kolokací, pro jejichž překlad jsme se snažili najít inspiraci v již dříve přeložených dílech. Naši snahou nebylo vůbec text korigovat, nebo ho jakýmkoli způsobem vylepšovat. Pro každého překladatele jsou důležité tři fáze překladu: pochopení zdrojového textu, interpretace a přestylizování. Překladatel musí hlavně pozorně číst a pochopit zdrojových text a správně ho interpretovat v mateřském jazyce. Snažili jsme se nepřekládat slova, ale myšlenky, mechanicky nenapodobovat slova a slovosled. Také jsme v mnoha případech rozčlenili věty jiným způsobem, než byly napsané ve zdrojovém textu. Kde autor pouze naznačoval, naznačuje i překladatel, aby čtenář nebyl ochuzen o možnost domýšlení si. Často jsme také používali kompenzaci. Kde nebylo možné použít hovorové slovo, které nabízí zdrojový text, použili jsme hovorové slovo na jiném místě.

66 Snažili jsme se také vyvážit orientaci na českého čtenáře a orientaci na originální text. Proto jsme některá slova (zvláště rusismy a ruské reálie) vysvětlovali v poznámkách pod čarou a v některých případech použili české ekvivalentní výrazy – viz níže. Vzhledem k tomu, že román je velice mnohovrstevnatý, složitý, někdy pro čtenáře až nepochopitelný, rozhodli jsme se analýzu problémů z hlediska stylu rozdělit na část, zabývající se lexikálním rozborem románu a část, zabývající se syntaktickou analýzou. Lexikální části bude věnována větší pozornost, protože román je přesycen neologismy, jazykovými hříčkami. Právě na těchto prvcích je vystavěn styl autorů a v komentáři k překladu se budeme snažit přiblížit čtenářům typický autorský styl. Jak již bylo zmíněno, román obsahuje tři dějové linie, které se od sebe velice liší nejen místem děje, ale také časem, kdy se děj odehrává. Jedním z uměleckých záměrů autorů je přiblížit Kristovu dobu současnému čtenáři, provázejí čtenáře různými obdobími, židovským prostředím, přenáší ruské reálie do jiné kultury a to všechno souvisí s použitými jazykovými vrstvami.

5.1

Lexikální analýza

5.1.1

Archaické prvky a hovorové a slangové prvky

Autoři k ozvláštnění svého stylu používají velice rozdílné, až protichůdné prvky. V textu používají slova, která jsou ve slovníku označena jako knižní nebo zastaralá a zároveň tato slova kombinují s hovorovými a slangovými prvky, někdy až sprostými nadávkami. Jak autoři přecházejí mezi jednotlivými vrstvami románu a v časech, kdy se jednotlivé dějové linie odehrávají, používají rozdílné typické prvky. •

Юница: slovo knižní a zastaralé:

Příklad: Явилась пара абитуриентов. Юнец и юница, горячие комсомольскиe сердца. (viz str. 121) Překlad: Přišel pár nových studentů. Mladík a dívka. Zapálení komsomolci. (viz str. 59) •

Хлебать: hovorové slovo

67 Příklad: Когда я вернулся, он уже сидел на кухне и хлебал из эмалированной миски югославский пакетный суп. (viz str. 117) Překlad: Když jsem se vrátil, on už seděl v kuchyni a srkal z porcelánové misky jugoslávskou polévku z pytlíku. (viz str. 53) •

Шлюха: hrubý, slangový výraz

Příklad: Девицы не хотели иметь с ним дела. Никакого. Никогда. Даже киликийские шлюхи. (viz str. 118) Překlad: Holky s ním nechtěly mít nic společného. Opravdu nic. Nikdy. Ani kilíkijské coury. (viz str. 54) •

Луноход: так в 80-ых годах называли милицейские машины24

Příklad: Не сразу заметил я в сторонке два "лунохода" и кучку милиционеров. (viz str. 113) Překlad: Později jsem si všiml, že kousek opodál jsou připravené dva antony a hrstka esenbáků. (viz str. 44)

5.1.2

Použití exotismů

Následující slova jsme se rozhodli nepřekládat, ani nepoužívat jiných podobných výrazů, kterými český jazyk disponuje, ale pouze je vysvětlit v poznámce pod čarou. •

Бурка – „длинный (или до колен) плащ из тонкого войлока с козьей шерсти.“25 V poznámce pod čarou vysvětleno jako: dlouhý oděv zahalující celou postavu.

Příklad: Нижний край ее свободно располагался на полу, а в плечах она круто задиралась вверх и в стороны наподобие кавказской бурке, но так энергично и круто, с таким сумрачным вызовом, что уже не о бурке думалось, – не бывает на свете таких бурок! – а о мощных крыльях, скрытых под черной материей. (viz str. 104) 24 25

Транспорт в России [online]. 2003 - 2011 [cit. 2011-04-06]. Транспорт в России. Dostupné z WWW: . Ожегов ,С. И. Словарь русского языка. Москва: Издательство Оникс, 2006, s. 112, ISBN 5-488-00353-3

68 Překlad: Spodní okraj pláště lehce spočíval na podlaze, zato u ramenou se zdvihal nahoru a také trochu do stran, jakoby měl na sobě kavkazskou burku. Protože plášť byl vyboulený až moc nápadně a výrazně, nebyla to zjevně burka – takové burky na světě nejsou, zdálo se spíš, že má pod černou látkou skryta mohutná křídla. (viz str. 21) •

Бурнус – „женская верхняя одежда (в XIX в.) в виде накидки (по названию плаща у бедуинов).“26 V poznámce pod čarou vysvětleno jako: beduínský plášť.

Příklad: Я только глянул на его неописуемый бурнус и сразу понял, где источник того странного запаха, который я почуял еще в прихожей. Этот бурнус не стирали. Никогда. И не снимали тоже. Его только носили. И днем, и ночью. В нем даже наверняка ни разу не тонули. (viz str. 118) Překlad: Jen jsem mrknul po jeho nepopsatelném burnusu a hned jsem pochopil, odkud se tu bere ten podivný zápach, který jsem ucítil už v chodbě. Takový burnus se nepere. Nikdy. A nesundává taky. Jenom se nosí. Ve dne i v noci. A určitě se v něm ani jednou netopili. (viz str. 53)

5.1.3

Neologismy, autorská slova

Celý zdrojový text je doslova přesycen neologismy a autorskými slovy. Kytky mezi sebou mluví jakýmsi svým žargonem, kterému rozumí jenom ony. Tato žargonová slova poznáme podle toho, jsou většinou napsány s čárkami mezi jednotlivými písmeny slova, jako je to u druhého příkladu zde. Obyvatelé, tedy spíše vyhnanci na ostrově Patmosu, mají také svůj vlastní žargon. Právě slovo прикахты je konkrétním příkladem z jejich žargonu. Když se poprvé vyskytlo jméno Nusi – jméno vedoucího kytek – v textu, bylo také napsáno tímto způsobem. •

Неедяка – u tohoto slova, které by mělo vyjadřovat nepřizpůsobivost jisté sociální vrstvy, která se podobá hnutí hippies, bylo mnoho návrhů: neotesánek, nenažranec, nepřizpůsobilec, nepřizpůsobivec, neotasanec. Slovo neotesánek je spojováno spíše s dětmi a má také folklórní význam, a nevyjadřuje význam nepřizpůsobivosti kategorie této společenské vrstvy, proto bylo zavrženo. Nenažranec a neotesanec –

26

Ожегов ,С. И. Op. cit., s. 115.

69 opět nevyjadřují nepřizpůsobivost. Bylo vybráno slovo nepřizpůsobilec. Jednou z kategorií těchto nepřizpůsobilců jsou právě kytky. Příklad: Смех смехом, а в результате всего этого трепа у меня сформулировалась довольно любопытная классификация нынешних "неедяк". (viz str. 102) Překlad: Ale konec legrace, kvůli všem těmhle kecům jsem si vytvořil celkem zajímavou klasifikaci dnešních nepřizpůsobilců. (viz str. 17) •

Прикахты – uvedené slovo zřejmě nemá žádný konkrétní význam, myslíme si, že je smyšlené, proto jsme si na základě slova ze zdrojového textu vymysleli slovo podobné a slovo jsme převedli jako přikachlíci.

Příklad: На Патмосе оказалось полным-полно ссыльных. Они называли себя жаргонным словечком _п_р_и_к_а_х_т_ы_, что соответствует примерно нашему понятию "крестник". (viz str. 112) Překlad: Patmos byl vyhnanci přímo přeplněný. Sami si říkali přikachlíci, což by pravděpodobně odpovídalo našemu slovu „kmotřenec“. (viz str. 42)

5.1.4 •

Ustálené vazby – idiomy

Иов на гноище: Toto spojení nebylo nalezeno v žádném slovníku frazeologismů. Vymysleli jsme tedy jiný postup. Našli jsme si plátna Oldřicha Kulhánka, kde je Job zobrazený ve velice útrpných a mučivých polohách, tak bylo možno odvodit, co znamená slovní spojení Иов на гноище. Z kontextu šlo také odhadnout, co spojení znamená. Když někdo ztratí umělé ucho, určitě bude trpět:

Příklad: Демиург грянул: – До вон же оно, под калорифером! Что вы, в самом деле, будто Иов на гноище. (viz str. 112) Překlad: Demiurg zavrčel: „Támhle je, pod topením! Vy opravdu vypadáte, jako byste trpěl jako zvíře!“ (viz str. 41)

70 •

Распухнуть как оладья: Ani toto spojení nebylo nalezeno v žádném z frazeologických slovníků. Chtěli jsme se vyhnout doslovnému překladu, který by byl v tomto případě nevhodný, tak byla vybrána následující varianta:

Příklad: Только что вернулся из патруля. Левое ухо распухло, как оладья. А было так. (viz str. 101) Překlad: Právě jsem se vrátil z hlídky. Levé ucho mi napuchlo, jako kdyby mě štípla vosa. Stalo se to takhle. (viz str. 16) •

Накидать/получить по уху: do češtiny se opět nepřekládá doslovně, měli jsme na výběr z variant: dostat po papuli, přes hubu, do tlamy, přes kušnu

Příklad: Я и глазом моргнуть не успел, как "дикобразы" накидали мне по ушам. (viz str. 101) Překlad: A než bys řekl švec, dostal jsem od dikobrazů pěkně přes hubu. (viz str. 16) •

Без кровинки в лице/Ни кровинки в лице нет: frazeologismus, který vyjadřuje, že je někdo velice bledý. Možností na výběr bylo více – bílý jako stěna, bílý jako smrtka, ale vybrána byla následující možnost:

Příklad: Помню, как Зойка без кровинки в лице кусает себе пальцы, запустив их кончики в рот, – словно в какой-то старинной мелодраме, ей-богу. (viz str. 122) Překlad: Pamatuji si, jak si Zojka, ve které by se krve nedořezal, kousala nehty – úplně jako v nějakém starém melodramatu. (viz str. 62) •

Глазом моргнуть: frazeologismus, který vyjadřuje, že se něco odehraje tak rychle, že nestačíme ani zareagovat. Do českého jazyka bylo přeloženo takto:

Příklad: Я и глазом моргнуть не успел, как "дикобразы" накидали мне по ушам. (viz str. 101) Překlad: A než bys řekl švec, dostal jsem od dikobrazů pěkně přes hubu. (viz str. 16)

71 •

Агнцы и козлища: význam tohoto slovního spojení je zrna a plevy, což je shodný význam slovního spojení злаки и плевелы. Proto v překladu do českého jazyka je možné vyjádřit toto spojení jen jednou, kdežto v ruském jazyce dvakrát.

Příklad: Видимо, он глубоко и тщательно обдумывает вопрос, куда ему отнести Матвея Матвеевича. К злакам или к плевелам? К агнцам или к козлищам? (viz str. 116) Překlad: Podle všeho usilovně přemýšlí nad otázkou, kam zařadit Matěje Matějeviče. K zrnům nebo plevám? (viz str. 49)

5.1.5

Překlad jmen a příjmení

V románě se vyskytují příjmení hodnotící i nehodnotící. Hodnotící příjmení byla přeložena do češtiny, aby vystihla charakteristiku postavy. Nehodnotící jsme pouze přepsali do latinky. Nebylo tak možné se vyhnout rozporu mezi českou a ruskou podobou jmen, proto jsme se vždy snažili zanechat ruskou příponu u počeštěných jmen 27 – viz níže. •

Игорь К. Мытарин – Při překladu tohoto příjmení jsme vycházeli ze slova мытарство, které znamená soužení, utrpení, muka, plahočení. Varianty byly Ploužilin, Soužilin. Byla vybrána varianta Soužilin, protože tento hrdina prochází různými útrapami a zkouškami.

•

Георгий Анатольевич Носов – Jméno Georgij Anatoljevič Nosov je celé uvedeno pouze na začátku románu. Ve zbytku románu o něm všichni mluví jako o G. A., což má vnímavému čtenáři připomenout Ježíšovo přízvisko Ha-Nocri, azbukou Га-Ноцри. I počet písmen v příjmení Nosov se shoduje s počtem písmen ve slově Nocri. Jedna z uvažovaných variant byla přeměnit jméno Georgij na jméno Hrihorij, ale ta byla po konzultaci s vedoucí práce zavržena.

•

Агасфер Лукич Прудков – Ahasvér Lukič Prudkov – вечный жид – „Согласно легенде, Агасфер вовремя страдальческого пути Иисуса Христа на Голгофу по бременем креста оскорбительно отказал ему в кратком отдыхе и безжалостно велел идти дальше; за это ему самому отказано в покое могилиы, он обречен

27

Vlašínová, V. České překlady ze Ščedrinova díla, habilitační práce. Brno, 1963, s. 246.

72 из века в век безостановочно скитаться, дожидаясь второго пришествия Христа, который один может снять с него зарок“28 Díky tomuto vysvětlení, jméno nemusí být překládáno. Rozdíl ve jménech je pouze ten, že v českém jazyce se Ahasvér píše s písmenem v ne s f. Ve zdrojovém textu je původ jeho jména vysvětlen. •

Демиург – „(греч. δημιονγός, «ремесленник»; «мастер», «созидатель», букв. «творящий для народа»), мифологический персонаж, созидающий элементы мироздания, космические и культурные объекты, людей, как правило, путем изготовления; его деятельность подобна деятельности настоящего ремесленника. В мифологии Д. часто являются такие персонажи, как гончар, кузнец, ткач.“29 Právě takto – гончар, кузнец, ткач Demiurga Ahasvér Lukič oslovuje. Proto v překladu zanecháváme jména povolání a v poznámce pod čarou vysvětlujeme, proč ho takto oslovuje. Dále ho Ahasvér Lukič Prudkov oslovuje Гефест, Ильмаринен, Хнум, Птах. „Так, бог-кузнец Гефест делает щит, представляющий собой модель мировой жизни, Ильмаринен выковывает солнце и луну, чудесное сампо (ср. дагомейск. Гу и других афр. кузнецов), египетский бог Хнум создает мир на гончарном круге, индийский Вишвакарман, ваятель, плотник, кузнец, является божественным творцом мира.“30 Demiurgovo jméno tedy nemuselo být překládáno jako tvůrce nebo jako učitel, protože jeho role v tomto světě se stává při čtení románu zjevnou.

•

Сергей Корнеевич Манохин – Sergej Kornejevič Mnichin – protože žije sám, nemá ani ženu, ani děti – možná proto si ho vybírá Ahasvér Lukič za svého pomocníka. Předpokládáme, že příjmení vzniklo zkomolením slova монах na манох.

28 29 30

Токарев, С. А. Мифы народов мира, энциклопедия, том 1. Москва: Советская Энциклопедия, 1987, s. 366. Ibid., s. 366. Ibid., s. 366.

73 •

Григорий Григорьевич Быкин – pouze přepsáno do latinky jako Grigorij Grigorjevič Bykin

•

Ревека Самойловна Гинсблит – převedeno jako Rebeka Samojlovna Ginsblit

•

Михаил Иванович Смирнов – přepsáno jako Michail Ivanovič Smirnov

•

Марк Маркович Парасюхин (přezdívka: Сючка – Prasátko) – Marek Markovič Prasečkin. Jeho jméno jsme převedli na základě zvukové podobnosti slova поросёнок a příjmení Парасюхин. Dále tomuto překladu nahrával i fakt, že Prasečkin je neofašista a všichni neofašisté s oholenými hlavami tak trošku připomínají prasečí, růžové hlavy. Co se týče přezdívky Сючка, byla přeložena jako Prasátko. Slovo сючка se používá ve významu drahoušek, miláček, proto jsme použili také slovo zdrobnělé.

•

Петр Петрович Колпаков – slovo колпак – znamená poklop, víčko, plášť, zvon – možnosti překladu: Víčkov, Šputnov, Chranilov. Bylo vybráno příjmení Špuntov, i kvůli tomu, jak je hrdina ve zdrojovém textu popisován: Я смотрел, как он говорит, и мне почему-то вспомнилось, что Юрий Павлович Герман называл таких людей "красивый, но вьялый". Такой рослый, такой благообразный, такой русый, и широкие плечи, и кровь с молоком, и глаза вполне стальные, а в то же время – какая-то бледная немочь во всем: движения плавно-замедленные, голос тихий, интонации умеренные. Умеренность – его лозунг. Умеренность и аккуратность. (viz str. 109)

•

Матвей Матвеевич Гершкович (Мордехай Мордехаевич Гершензон) – Matěj Matějevič Hrnkovič (Ksicht Ksichtovič Hrnek). Příjmení Hrnkovič bylo vybráno proto, že jeho pokoj byl plný nádob a všelijakých hrnků, což se dozvídáme ze zdrojového textu: А вот кабинет, или, точнее, обиталище, Матвея Матвеевича Гершковича (Мордехая Мордехаевича Гершензона) являл собой типичный интерьер одинокого пенсионера районного значения. Здесь постоянно, а также сильно пахло сердечными каплями и вчерашней едой. Подоконник здесь был вечно заставлен

74 кастрюльками, судками и особыми баночками – Матвей Матвеевич никогда ничего не оставлял на кухне из опасения, что кто-нибудь подкинет ему в бульон чего-нибудь трефного. (Не то чтобы он был таким уж верующим, но всю жизнь свою он прожил по коммунальным квартирам, а это, знаете ли,накладывает свой отпечаток). (viz str. 115) •

Карл Гаврилович Росляков – převedeno jako Karel Gavrilovič Rosljakov

•

Михаил Тарасович Кроманов – Michail Tarasovič Kromanov

•

Нуси – bylo pouze přepsáno do latinky jako Nusi. Je to jméno ze žargonu kytek.

•

Спиртов–Водкин: přeloženo jako Chlast Vodkovič.

•

Рабби – bylo ponecháno v českém překladu jako Rabbi, protože ze zdrojového textu vyplývá, že se jedná o Ježíše a nezdál se tedy vhodný překlad jako Rabín.

5.1.6

Hypokristika

Ve zdrojovém textu se vyskytují zdrobnělá oslovení typu Vaňka, Serjožka. Myslíme si, že český čtenář je přivyklý na podobu ruských zdrobnělých jmen, proto jsme nevyužili možnosti překladu do českého jazyka jako Ivánek, Irenka atd. Ponechali jsme proto v překladu zdrobnělá jména Iriška, Zojka, Askoldík atd. Příklad: Помню, как Зойка без кровинки в лице кусает себе пальцы, запустив их кончики в рот, – словно в какой-то старинной мелодраме, ей-богу. (viz str. 122) Překlad: Pamatuji si, jak si Zojka, ve které by se krve nedořezal, kousala nehty – úplně jako v nějakém starém melodramatu. (viz str. 62)

5.1.7

Překlad nadávek

Všechny následující nadávky patří Jidášovi: •

Дрисливый гусенок – Připosrané káčátko. Toto řešení bylo zvoleno, protože v českém jazyce funguje spojení ošklivé káčátko, takže slovo káčátko (ne housátko) určité představy už vyvolává. Vzhledem k významu slova дристать — mít průjem

75 a slovu дрисливый — což je hanlivá označení člověka, který má často průjem a v tomto kontextu má dále význam – mladý, slabý, nehezký, bylo vybráno přídavné jméno připosraný. Příklad: Был он тощий, нелепый, угловатый, костлявый, с чешуйчатыми от грязи плоскостопыми ножищами. Тонкая прыщавая шея, гигантский шмыгающий нос, выпученные глаза со слезой, скудный лобик под всклокоченной пегой шевелюрой. Дрисливый гусенок. Лет ему было, наверное, не более шестнадцати, голос у него ломался, а унылую физиономию его покрывали "бутон д'амур". (viz str. 117) Překlad: Byl vyzáblý, nevzhledný, neohrabaný, kostnatý s šupinkami špíny na jeho plochých hnátách. Tenký uhrovitý krk, gigantický nos, kterým stále popotahoval, vypoulené vlhké oči, uzoučké čelo pod rozcuchanou strakatou kšticí. Připosrané káčátko. Určitě mu nebylo více jak šestnáct let, ještě mutoval a jeho skleslou tvář pokrývaly nežity. (viz str. 53) •

тухляк – přeloženo jako smraďoch, protože ruské sloveso тухнуть znamená kazit se, tuchnout, což s sebou nese i nepříjemný zápach. Proto byl volen smraďoch.

•

прорва ненасытная – přeloženo jako tlama nenažraná. V českém jazyce se o někom můžeme vyjádřit, že žere jako prokopnutý, nebo že žere jako kyselina. Ale zde bylo vhodnější volit podstatné jméno s přídavným jménem.

•

масалыга – z diskusního fóra jsme se dozvěděli, že slovo масалыга označuje kost s masem, ze které se vaří vývar31 a také je to celkem časté příjmení. Z toho jsme vycházeli, proto jsme nevolili nijak vulgární a hrubé slovo, zvolili jsme slovo masák.

•

дермочист, дермоед, дермодрал – u všech těchto slov je jeden kořen, který vyjadřuje vyměšování, proto jsme při překladu do českého jazyka volili ekvivalenty se stejným slovním základem, kterým je také vyměšování: sráč, zasranec, posranec.

•

шавка – v překladovém slovníku byl uveden ekvivalent voříšek, čoklík. Aby to znělo jako opravdová nadávka, změnili jsme slovo na vořech.

31

Клуб рыбаков ЛЕФУ [online]. 2000 [cit. 2011-04-14]. Клуб рыбаков ЛЕФУ. Dostupné z WWW: .

76 •

сявка – v internetovém slovníku Энциклопедии и словари bylo slovo vysvětleno jako вор-подросток, голодранец32. Slovo pochází ze zlodějského žargonu. Zlodějíček, což by mohl být ekvivalent pro slovo вор-подросток, není až taková potupná nadávka a o tom, že by Jidáš kradl se ve zdrojovém textu nic nepíše, proto jsme zvolili slovo votrhanec.

•

залепуха – prolhanec

•

сирийская рыба, египетский кот, римская смазка – v Egyptě je kočka posvátné zvíře a syrská bohyně Ištar byla zobrazována jako ryba. Proto aby tato slova zněla aspoň trochu jako nadávka, byla k nim přidána přídavná jména zatuchlý a zpotvořený. Slovo смазка znamená mazání, mazivo a slovo смазливый znamená roztomilý, pěkný člověk – z toho jsme vycházeli a také proto jsme převedli jako římský podmazávač.

•

колода – překladový slovník nabízí možnosti kláda, pařez, poleno, špalek – byl vybrán špalek, což se zdálo být jako nadávka nejvhodnější.

•

дубина – opět překladový slovník nabízel možnost výběru – pařez, dřevo nemehlo, trdlo, čahoun, dlouhán, bidlo. Bylo vybráno slovo dřevák, protože vyjadřuje spojitost se dřevem, ale také jistou dávku nešikovnosti, které vyjadřují slova nemehlo a trdlo.

•

длинный кол – čahoun

Příklad: Когда он подрос, за него взялись взрослые. Его обзывали: тухляком, прорвой ненасытной, масалыгой, идиотом, дерьмочистом, дерьмодралом и дерьмоедом, сирийской рыбой, римской смазкой, египетским котом, шавкой, сявкой и залепухой, колодой, дубиной и длинным колом... (viz str. 117) Překlad: Když povyrostl, dali se do něj dospělí. Nadávali mu do smraďochů, nenažraných tlam, masáků, idiotů, sráčů, zasranců, posranců, zatuchlých syrských ryb, římských podmazávačů, egyptských koček zpotvořených, vořechů, votrhanců, prolhanců, špalků, dřeváků, čahounů... (viz str. 54) 32

Энциклопедии & Словари [online]. 2009 - 2010 [cit. 2011-04-05]. Энциклопедии & Словари. Dostupné z WWW: .

77

5.1.8 •

Překlad ruských reálií

Добры молодцы: Je název ruské skupiny, která funguje od roku 1969 a za čtyřicet let se zde vystřídalo více jak šedesát hudebníků. V níže uvedeném příkladu tedy autoři chtějí vyjádřit, že se před jejich domem shromáždilo dost lidí, kteří vydávají rámus. V českých podmínkách bohužel odpovídající skupinu nemáme, tak jsme použili pro přirovnání skupinu Olympik, kterou zná každý a každý si uvědomí, že se jedná o hudební těleso.

Příklad: В семь утра нас поднял на ноги дикий рев, лязг, гром, одним словом, оглушительная какофония. Я бросился к окну. Вдоль всего фасада растянулась толпа прилично одетых павианов. Добры молодцы. (viz str. 113) Překlad: V sedm ráno nás zvedl z postele příšerný řev, řinkot, lomoz, prostě jedním slovem ohlušující kakofonie. Vrhl jsem se k oknu. Dole, po celé délce domu, vegetila tlupa celkem obstojně oblečených paviánů. Úplní Olympici. (viz str. 44) •

Пасха – „сладкое кушанье из творога, первонач. в форме четырехгранной пирамиды.“33 V poznámce pod čarou vysvětleno jako: tradiční velikonoční jídlo ze sladkého tvarohu, smetany, sušeného ovoce ve tvaru jehlanu.

Příklad: Все переоделись в чистое (кроме него – у него не было чистого) и сели вечерять. Неторопливо беседовали, по очереди макали пасху в блюдо с медом, мир был за столом, и все любили друг друга, а Рабби молчал и был печален. (viz str. 119) Překlad: Všichni se převlékli do čistého (kromě něj – on neměl nic čistého) a posadili se k večeři. Spokojeně si povídali, po jednom namáčeli tvarohovou paschu do medu, u stolu panoval klid, všichni byli v dobré náladě, ale Rabbi mlčel a byl smutný. (viz str. 56)

5.1.9 •

Další zajímavosti

Рукопись ОЗ: Zde se nabízelo několik různých řešení. První možnost byla nechat písmena OZ a čísla nulu a tři a v poznámce pod čarou vysvětli, že písmeno Z se

33

Ожегов, С. И. Op. cit., s. 732.

78 v azbuce podobá číslici 3 a také zmínit, že telefonní číslo 03 na záchrannou službu opravdu existuje. Druhá možnost byla opět zachovat písmena OZ a u číslic – trojku nahradit sedmičkou, která se aspoň trochu podobá písmenu Z v abecedě. Nakonec byla použita varianta zachovat písmena OZ a číslici tři nahradit číslicí dva, ta se také, při troše představivosti, podobá písmenu Z asi nejvíce, ale bohužel tím jsme posunuli významu telefonního čísla. Příklad: И тогда показалось мне, что "ОЗ" – это, скорее всего, аббревиатура: Отягощение Злом или Отягощенные Злом, – так свою рукопись назвал неведомый автор. (С тем же успехом, впрочем, можно допустить и то, что ОЗ – не буквы, а все-таки цифры. Тогда рукопись называется "ноль-три", а это телефон "Скорой помощи", – и странное название вдруг обретает особый и даже зловещий смысл.) (viz str. 100) Překlad: A tehdy se ukázalo, že OZ je podle všeho zkratka od Obtěžkání Zlem nebo Obtěžkaní Zlem. Tak nazval svůj rukopis neznámý autor. (Mimochodem, stejně tak můžeme připustit i to, že O a Z nejsou písmena, ale přece jen čísla . To by se ale rukopis jmenoval Nula, dva, což je telefon záchranky a podivný název nabývá najednou takový zlověstný význam.) (viz str. 14) •

Бутон д'амур: Zde mohlo být spojení zanecháno ve francouzském jazyce a pouze přepsáno do latinky a záleželo by, jestli by čtenář pochopil, co tím autoři chtěli říci. Tomu jsme se vyhnuli tím, že jsme spojení přeložili do češtiny:

Příklad: Лет ему было, наверное, не более шестнадцати, голос у него ломался, a унылую физиономию его покрывали "бутон д'амур". (viz str. 118) Překlad: Určitě mu nebylo více jak šestnáct let, ještě mutoval a jeho skleslou tvář pokrývaly nežity. (viz str. 53) •

Плешка: Slovo плешка je vysvětleno v Dictionary of Russian Slang and Colloquial Expressions jako: „A square, plaza (from плешь, “bald spot”). Встретиться на плешке у метро. Let's meet at the square by the metro station.“34 Dále bylo slovo плешка, konkrétně Площадь Юности города Зеленоград, vysvětleno a popsáno jako:

34

Shlyakhov, V., Adler, E. Dictionary of Russian slang & colloquial expressions. New York: Barron´s, 2006, s. 236, ISBN 10:0-7641-3033-1.

79 „Площадь, на которой проходит множество тусовок, есть фонтан, да и просто погулять можно.“35 Abychom použili slovo slezina nás inspirovalo slovo тусовка. Příklad: Вот сейчас, например. Пожалуйста. Я пишу в своей каморке и точно знаю, что за четыре стены от меня Парасюхин сидит на своей роскошной постели со шлюхой, которую он привел с "плешки". (viz str. 117) Překlad: Tak například teď. Prosím. Píšu ve své komůrce a přesně vím, že čtyři zdi ode mě Prasečkin sedí na své luxusní posteli s běhnou, kterou si dotáhl z nějaký sleziny. (viz str. 51) •

Функен: Ani toto slovo nebylo obsaženo v žádném slovníku a bylo nutno význam odhadnout opět z kontextu.

Příklad: Человек двести, наверное. Все кривляются, все размахивают конечностями и неслышно орут на нас. У каждого функен, включенный на полную мощность, и, кроме того, они приволокли еще десяток стационарных _з_в_у_ч_к_о_в_, каждый ватт на сто, и эти звучки тоже работают вовсю. (viz str. 113) Překlad: Tak dobrých dvě stě lidí. Všichni se kroutí, máchají končetinami a neslyšně na nás pokřikují. Každý má v ruce přehrávač, puštěný na plno. Kromě toho si přitáhli s sebou okolo deseti obrovských stowattových repráků, které taky jely na plné pecky. (viz str. 44) •

Kytky: v přísudku Y nebo I?: Vznikla otázka, jestli se bude v přísudku, který vyjadřuje činnost, kterou vyvíjejí kytky jako sociální skupina, psát y nebo i. V tomto případě má rozhodující úlohu rod gramatický, proto se v přísudku bude psát y.

•

Субакс: Z kontextu vyplynulo, že se jedná o bojové umění. Bohužel, ani na webových stránkách České unie bojových umění nebyl nalezen ani jeden název bojového umění, který by se aspoň zdánlivě podobal ruskému slovu субакс. Proto jsme zvolili možnost nahradit slovo субакс jiným bojovým uměním velice populárním v 90. letech:

35

Зеленоградский студенческий портал [online]. 1998 -2011 [cit. 2011-04-14]. Площадь Юности («Плешка»). Dostupné z WWW: .

80 Příklad: Однако пять минут спустя мне пришлось принять участие в нелегкой процедуре обуздания и остужения нашего Аскольда. Будучи настоящим суперменом и чемпионом города по субаксу, он побелел лицом, выпятил челюсть и танком двинулся вниз по лестнице к выходу – наводить порядок. (viz str. 113) Překlad: Pět minut nato jsem se musel účastnit nelehké procedury. Museli jsme zkrotit a zchladit našeho Askolda. I když je opravdový superman a místní šampion v TaeKwon-Du, zbledl, chytil se za hlavu a jako tank se řítil dolů po schodech, aby venku udělal pořádek. (viz str. 45)

5.1.10 Intertextovost Autoři po čtenářích vyžadují všeobecnou vzdělanost, kulturní rozhled a znalosti nejen z literární oblasti. Autoři předpokládají, že každý ví, kdo byl Šklovskij, že každý pozná úryvek z Apokalypsy atd. Příklad: У Шкловского почти об этом сказано: "...если бы некто захотел создать условия для появления на Руси Пушкина, ему вряд ли пришло бы в голову выписывать дедушку из Африки. (viz str. 103) Překlad: Šklovskij o tom mluví takto: „... kdyby někdo chtěl vytvořit v Rusku podmínky, aby se objevil Puškin, těžko by ho napadlo, aby si napsal o dědečka z Afriky.“ (viz str. 19) Příklad: Я смотрел, как он говорит, и мне почему-то вспомнилось, что Юрий Павлович Герман называл таких людей "красивый, но вьялый". (viz str. 109) Překlad: Díval jsem se něj, jak mluví a nevím proč, vzpomněl jsem si na Jurije Pavloviče Germana, který takové lidi nazýval „sice hezcí, ale nemastní, neslaní“. (viz str. 33)

5.2

Syntaktická analýza

5.2.1 •

Přechodníkové vazby

Přechodníkové obraty jsou typickým nástrojem ruského jazyka, které vyjadřují okolnosti příslovečného charakteru. V českém jazyce jsou přechodníkové obraty

81 velice archaické a v hovorovém češtině se nepoužívají vůbec. Proto překládáme přechodníkové obraty do českého jazyka vedlejší větou. 36 Příklad: Его собеседник отозвался не сразу. Видимо, совсем не боясь испачкаться, он сидел на топчане, скрестив короткие, не достающие до пола ножки, и быстро проглядывал пухлый растрепанный блокнот, то и дело подхватывая и водворяя на место выпадающие странички. (viz str. 105) Překlad: Ten, co tam byl s ním, mu neodpověděl hned. Bylo vidět, že se nebojí, že se umaže, seděl na posteli a jeho zkřížené nohy mu nedosahovaly na podlahu. Rychle listoval nacpaným potrhaným blokem a chvilkami chytal stránky, které mu vypadávaly a znovu je dával na místo. (viz str. 22)

5.2.2 •

Překlad různých stylů

Úryvek z Apokalypsy: Úryvky z Apokalypsy jsme se rozhodli nepřekládat, ale vložit do textu citaci, abychom se vyhnuli případným nepřesnostem:

Příklad: "Зверь был подобен барсу; ноги у него, как у медведя, а пасть у него, как пасть у льва; и дал ему Дракон силу свою, и престол свой, и великую класть..." (viz str. 110) Překlad: „Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc...“37 (viz str. 34) •

Deník teenagera: V následujícím příkladu jsme se snažili napodobit styl teenagerského deníku tím, že jsme používali slangová slova a přidávali jsme nespisovné koncovky:

Příklad: Я и глазом моргнуть не успел, как "дикобразы" накидали мне по ушам. Говоря серьезно, все могло бы кончиться вовсе не забавно, если бы не подоспели Ванька с Серегой, услышавшие беспорядок за два квартала. "Дикобразы" моментально оседлали свою технику и были таковы. Но что характерно! Фловеры, за которых я пролил свою

36 37

Žaža, S. Ruština a čeština v porovnávacím pohledu. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 76, ISBN 80-21020-58. Scheuch R. Op. cit. s. 119.

82 благородную кровь, оказались таковы в тот же миг, когда "дикобразы" обратили свое внимание от них на меня. Дерьмо. (viz str. 101) Překlad: A než bys řekl švec, dostal jsem od dikobrazů pěkně přes hubu. Mluvím vážně, všechno mohlo dopadnout ještě hůř, kdyby nepřikvačil Vaňka se Serjožou, kteří uslyšeli křik ještě dva bloky odsud. Dikobrazové se posadili na své stroje a byli ti tam. Což je typický! Kytky, kvůli kterým jsem prolil svou vzácnou krev, byly taky pryč hned, jak dikobrazové obrátili svou pozornost na mě. Mizerové jedni. (viz str. 16) •

Smlouva o „pojištění“: Z následujícího příkladu je patrná snaha o napodobení úředního stylu, tomu odpovídá i volba syntaktických prostředků:

Příklad: ПЕРЕДАТОЧНЫЙ АКТ Я, нижеподписавшийся Григорий Григорьевич Быкин, в присутствии свидетеля, названного мною Сергеем Корнеевичем Манохиным, отдаю предъявителю сего в аренду на 99 (девяносто девять) лет, считая с сего 1 августа 19.. года, свое религиозно-мифологическое представление, возникающее на основе олицетворения жизненных процессов моего организма, в обмен на 2999 (две тысячи девятьсот девяносто девять) казначейских билетов трехрублевого достоинства образца 1961 года. Каковая сумма должна оказаться в моем распоряжении в течение двадцати четырех часов с момента подписания мною данного акта. Дата. Подпись. (viz str. 109) Překlad: PŘEDÁVACÍ PROTOKOL Já, níže podepsaný Grigorij Grigorjevič Bykin, za přítomnosti svědka Sergeje Kornejeviče Mnichina, propůjčuji tomu, co předkládá tento dokument, na 99 (devadesát devět) let, ode dneška, tj. 1. srpna 19.. , své náboženské a mytologické představy, které vznikají na základě zosobnění životních procesů mého organismu výměnou za 2999 (dva tisíce devět set devadesát devět) v bankovkách v hodnotě tří rublů, vzor z roku 1961. Kteroužto sumou musím disponovat během dvaceti čtyř hodin od okamžiku podpisu tohoto protokolu. Datum. Podpis. (viz str. 31)

83 •

Divadelní hra: V následujícím příkladu je patrné, že autoři napodobují divadelní hru se scénickými poznámkami v závorkách. Proto jsme v překladu tento styl zachovali.

Příklad: ГРИНЯ: предлагает прямо приступить к делу, потому что мало ли что. АГАСФЕР ЛУКИЧ: суетливо и хлопотливо извлекает из переполненного портфеля своего розовые бланки страховых свидетельств и принимается за работу. ГРИНЯ (с некоторой тревогой): А это на кой хрен понадобилось? АГАСФЕР ЛУКИЧ: (не переставая бегать пером): А как же иначе, батенька? Без этого никак нельзя. Это, можно сказать, всему голова. ГРИНЯ: с хмурым недоумением смотрит на Агасфера Лукича, затем лицо его вдруг проясняется, словно он что-то понял. (viz str. 108) Překlad: GRIŇA: navrhuje přímo přistoupit k dílu, protože kdoví co se může stát. AHASVÉR LUKIČ: spěšně a starostlivě vytahuje ze své přeplněné aktovky růžové pojišťovací formuláře a pouští se do práce. GRIŇA (s jistým znepokojením): a to mi bude k čemu? AHASVÉR LUKIČ (nepřestává pohybovat perem): a jak byste si to jinak představoval? Bez toho to jinak nejde. Bez toho by to neplatilo. GRIŇA: nechápavě hledí na Ahasvéra Lukiče, pak se mu rozzářila tvář, jakoby něco pochopil. (viz str. 30)

5.2.3

Struktura vět

Pro mnoho ruských autorů jsou typická dlouhá souvětí. Aby byl text pro čtenáře lépe uchopitelný a abychom nekomplikovali srozumitelnost textu, rozhodli jsme se mnohá složitá souvětí rozdělit na jednodušší a menší větné celky. V následujícím příkladu jsme jedno souvětí zdrojového textu rozdělili do tří vět:

84 Příklad: Нижний край ее свободно располагался на полу, а в плечах она круто задиралась вверх и в стороны наподобие кавказской бурке, но так энергично и круто, с таким сумрачным вызовом, что уже не о бурке думалось, – не бывает на свете таких бурок! – а о мощных крыльях, скрытых под черной материей. (viz str. 104) Překlad: Spodní okraj pláště lehce spočíval na podlaze, zato u ramenou se zdvihal nahoru a také trochu do stran, jakoby měl na sobě kavkazskou burku*. Protože plášť byl vyboulený až moc nápadně a výrazně, nebyla to zjevně burka – takové burky na světě nejsou. Zdálo se spíš, že má pod černou látkou skryta mohutná křídla. (viz str. 21)

5.2.4

Vliv ruštiny na syntax

Z následujícího příkladu jasně vyplývá, jak ruská syntax ovlivnila českou skladbu věty. Nebylo možné v češtině zachovat jedno souvětí, proto bylo rozděleno na dvě věty. Nechtěli jsme čtenáře ochudit o výbornou a také vtipnou popisnou pasáž a možná na úkor české skladby věty, jme volili dlouhé souvětí. Příklad: Глаза его сделались уже, как дыни, он разинул пасть, изрыгнул непонятную, но явную брань, многоэтажную и древнюю, щучьими зубами впился в первый подвернувшийся локоть левой руки, бешено мотнул медной головищей так, что кисточка парика взвилась дыбом, с тем же хрустом выдернул из себя и левую руку и словно окурок сигары выплюнул ее в бездонную тьму за дверью Кабинета. (viz str. 111) Překlad: Oči už měl velikosti dýně, otevřel hubu, vychrlil ze sebe nesrozumitelnou nadávku. Do prvního lokte, který se mu namanul, své několikapatrové levé ruky se vpil zvířecími zuby a vztekle trhnul měděnou palicí tak, že se mu naježil copánek na paruce, a s tím samým křupnutím si vytrhl i levou ruku, kterou vyplivl doslova jako nedopalek do bezedné tmy za dveře kanceláře. (viz str. 40)

5.2.5

Současná syntax

Autoři se snaží čtenářům přiblížit dobu Krista a svérázným způsobem převyprávět, co se v biblických dobách stalo a také např. apoštola Jana přiblížit obyčejným lidem. Za *

dlouhý oděv zahalující celou postavu

85 tímto účelem byly vybírány rozmanité lexikální prostředky, ale také vhodně zvolená syntax. Autoři pro převyprávění nevolili biblický jazyk, který je pro dnešního čtenáře těžkopádný a nepříliš snadno srozumitelný, proto volili moderní, současnou a běžnému čtenáři srozumitelnou syntax. Proto jsme se nesnažili český překlad ozvláštnit nějakými archaickými prvky: Příklad: Первым засмеялся Фома, потом вежливо захихикал Петр, культурно прикрывая ладонью волосатую пасть, а потом и Иоанн захохотал оглушительно, откинувшись назад всем телом к чуть не валясь со скамьи. И захохотали все. Им почему-то сделалось смешно, и даже Рабби улыбнулся, но улыбка его была бледна и печальна. (viz str. 119) Překlad: První se začal smát Tomáš, potom se velice způsobně začal smát Petr a kulturně si zakrýval dlaní zarostlá ústa, přidal se i Jan se svým ohlušujícím smíchem a tak se prohnul v zádech, že div nespadl z lavice. Smáli se všichni. Z nějakého důvodu se jim to zdálo směšné, dokonce i Rabbi se usmál, ale jeho úsměv byl bledý a smutný. (viz str. 56)

86

6

Závěr V předchozích kapitolách jsme se seznámili nejdříve s krátkou biografií bratrů

Strugackých, kde byl také nastíněn autorský styl. V následující kapitole byl román převyprávěn, což by mělo sloužit jako pomůcka pro čtenáře, kteří by se ve složitém a komplikovaném ději ztráceli. Následoval cíl naší diplomové práce – částečný překlad románu bratrů Strugackých Отягощенные злом, или сорок лет спустя, Obtěžkáni zlem, aneb čtyřicet let poté, který dosud nebyl přeložen do českého jazyka, i když byl napsán již v roce 1988. Jednotlivé přeložené části byly mezi sebou spojeny převyprávěnými pasážemi napsanými kurzívou, pro odlišení od překladu. Převyprávěné části byly vložené proto, aby se čtenář mohl orientovat ve složitém ději románu, a také abychom nenarušili román jako celek. Po kapitole s překladem následuje kapitola, která analyzuje jednotlivé překladatelské problémy. Vybrány byly problémy jak lexikální, tak i syntaktické. Každý uvedený problém je doprovázen konkrétními příklady jak ze zdrojového textu, tak i z překladu. Jak již bylo zmíněno, první kapitola je věnována biografii autorů. Po obvyklých biografických údajích, které nás informují o tom, kdy a kde se bratři narodili, kde a co studovali, se věnujeme jejich společnému dílu. Jejich společná tvůrčí práce začala v roce 1957, kdy napsali povídku Страна багровых туч, Planeta nachových mračen, pokračovala dále povídkami Извне, Cizinci, Путь на Амальтею, Cesta na Amalteu, Забытый эксперимент, Шесть спичек, kde se postupně formoval styl jejich fantastického vyprávění. Za své umělecké vzory uvádějí Strugačtí např. J. Vernea. S. Lema, H. G. Wellse. V 60. letech se jejich utopistická fantastika mění na vyprávění o hvězdné budoucnosti komunistické společnosti. Vznikají povídky jako Полдень XXII век, Poledne XXII. století, Стажеры, Tamasib letí k Saturnu, Далекая радуга, Ničivá vlna. Bratři Strugačtí psali také fantastické pohádky, např. Понедельник начинается в субботу, Pondělí začíná v sobotu a Сказка о тройке, Pohádka o trojce. Vynikající povídka Улитка на склоне, Les popisuje, jak je nebezpečný pokrok, který vede k násilí a totalitarismu. Následuje satirická povídka Второе нашествие марсиан: записки здравомыслящего, Druhá invaze marťanů a detektivní

87 příběh Отель „У погибшего альпиниста“, Hotel U mrtvého alpinisty, které popisují nebezpečí, které s sebou nese neznámo. Za fantastické robinsonády jsou považovány Обитаемый остров, Obydlený ostrov, Малыш, Špunt a Парень из преисподней, Chlapík z pekla. Povídka За миллиард лет до конца света, Miliardu let před koncem světa řeší, jak je někdy těžké a fatální jedno rozhodnutí. Jejich možná nejznámější dílo Пикник на обочине, Piknik u cesty také známo pod názvem Stalker, bylo zfilmováno vynikajícím režisérem Andrejem Tarkovským. Zfilmována nebyla pouze jedna povídka. Jako scénář byl napsán Пять ложек эликсира, Pět lžiček elixíru na motivy povídky За миллиард лет до конца света, Miliardu let před koncem světa byl napsán scénář День затмения, Туча – na motivy povídky Гадкие лебеди. Dále byly zfilmovány povídky Отель „У погибшего альпиниста“, Hotel U mrtvého alpinisty, Понедельник начинается в субботу, Pondělí začíná v sobotu. Jejich romány a povídky jsou nasyceny množstvím autobiografických prvků. Autobiografické prvky můžeme najít v románu Отягощенные злом, или сорок лет спустя, Obtěžkáni zlem, aneb čtyřicet let poté, Град обреченный, Město zaslíbených, Хромая судьба, Kulhavý osud, За миллиард лет до конца света, Miliardu let před koncem světa. Romány Жук в муравейнике, Brouk v mraveništi a Отягощенные злом, Obtěžkáni zlem jsou si v mnohém podobné, zabývají se tématem vzdělávání. Román Отягощенные злом, Obtěžkáni zlem je zjevnou parafrází na román Michaila Afanasjeviče Bulgakova Mistra Markétka, což mnozí kritici neschvalovali, a je také plný literárních aluzí. Literární aluze jsou jedním z poznávacích znamení osobitého stylu bratrů Strugackých. Jak Arkadij Strugackij, tak i Boris Strugackij tvořili také zvlášť a svá díla podepisovali pod pseudonymy Arkadij – S. Jaroslavcev a Boris – S. Vitickij. Jako S. Jaroslavcev napsal Arkadij Strugackij fantastickou pohádku Экспедиция в преисподнюю, Výprava do pekel, román Подробности жизни Никиты Воронцова, Detaily ze života Nikity Voroncova a také povídku Дьявол среди людей, Ďábel mezi lidmi. Boris Strugackij vydal pod pseudonymem S. Vitickij román Поиск предназначения, или Двадцать седьмая теорема этики, Hledání úradku. Bratři Strugačtí dále používali pseudonymy S. Berežkov, S. Pobědin, S. Vitin, kterými podepisovali své překlady z anglického jazyka. Jejich skvělou spolupráci přerušila smrt Arkadije Strugackého v roce 1991. Boris Strugackij žije a tvoří v Petrohradu.

88 Ve druhé kapitole je čtenářům přiblížen a vysvětlen děj románu Отягощенные злом, или сорок лет спустя, Obtěžkáni zlem, aneb čtyřicet let poté. Výše bylo zmíněno, že román se velice podobá Mistrovi a Markétce Michaila Afanasjeviče Bulgakova, což je také jedna z velikých nápověd pro čtenáře. Román se skládá ze třech dějových linií, které se navzájem propojují. Román má také dva vypravěče. Vypravěčem Deníku je Igor K. Soužilin, student pedagogického lycea a vypravěčem Rukopisu OZ je S. K. Mnichin, pracovník hvězdárny, nyní jeden z pomocníků Demiurga. Vyprávění románu začíná koncem – Teď, když se jméno Georgije Anatoljeviče Nosova vynořilo z věčnosti, ale ono se nevynořilo, ale doslova se s třeskotem zjevilo, potom se okamžitě stal jedním z předních myslitelů našeho století. První dějová linie se odehrává v Rukopise OZ. Boris a Arkadij Strugačtí zavádí čtenáře do 80. let, do Sovětského Svazu, do města Tašlinsku, kde se v jedné novostavbě objevují dvě nadpřirozené bytosti. První postava je Demiurg a jeho společník se jmenuje Ahasvér Lukič Prudkov. Přišli, protože hledají Člověka s velkým Č, jak se přesně vyjadřuje Demiurg, hledají terapeuta, který by tento svět vyléčil. Autoři zjevně byli inspirováni Zjevením svatého Jana, Apokalypsou, k níž také děj románu spěje. Ve Zjevení svatého Jana má ďábel dva pomocníky, šelmu z moře a šelmu ze země. Za uvedené dvě šelmy můžeme považovat Ahasvéra Lukiče Prudkova a S. K. Mnichina, zaměstnance tamější hvězdárny, „skoro doktora“ jak o sobě s pýchou mluví. Když S. K. Mnichin nebyl doma, protože byl na jakési konferenci, byli Ahasvér Lukič Prudkov s Demiurgem nastěhováni k němu do bytu. Již předtím si ho Ahasvér Lukič Prudkov vybral za svého pomocníka. V průběhu děje se seznamujeme s dalšími třemi pomocníky – ve Zjevení svatého Jana jsou nazýváni anděly. Jména těchto pomocníků jsou Marek Markovič Prasečkin, Petr Petrovič Špuntov a Matěj Matějevič Hrnkovič. Všichni postupně přicházejí k Demiurgovi na „pohovor“, na kterém přednášejí své vize o uspořádání světa. Demiurg s nimi nezachází vždy právě v rukavičkách, proto se jen můžeme dohadovat, jak se vlastně stali jeho pomocníky. Ahasvér Lukič Prudkov, za zástěrkou pojišťovacího agenta, umí splnit všechna přání, žádá si za to pouze lidskou duši. Demiurg se se svou skupinkou snaží změnit svět a najít svého Člověka s velkým Č, svého terapeuta, kterého na konci nalézá v Georgii Anatojeviči Nosovovi. Druhá dějová linie je svérázným převyprávěním

89 Evangelia svatého Jana, je součástí Rukopisu OZ. Autoři se v této linii snaží přiblížit dobu Krista dnešnímu čtenáři. Za počátek druhé dějové linie můžeme považovat prohlášení Ahasvéra Lukiče Prudkova o tom, že Jidáš není zrádce, že on za nic nemohl, že všechno bylo dopředu naplánováno. Dozvídáme se podrobnosti z dětství dvou apoštolů, Jana a Jakuba. Dále se popisují události Poslední večeře a co před ní předcházelo a jakou roli v celém vyprávění hrál Jidáš. Po Ježíšově mučednické smrti se Jan a Jakub vydávají na dráhu zločinu. Zabijí dokonce i Ahasvéra, toho, co udeřil Boha. Po dalších několika vraždách se stávají jedněmi z nejhledanějších obyvatel impéria. Poté, co byli dopadeni a souzeni za vraždu římského kupce je stihne trest. Jakub je otráven, ale Jana se otrávit nepodaří. Druhý den proto má být uvařen v oleji, ale ani to se nepovede, proto je vyhnán na ostrov Patmos. Nedařilo se ho zabít jen proto, že když byl společně s bratrem dopaden vydával se za svou oběť – Ahasvéra. Za to, že zabil Ahasvéra je potrestán tím, že on sám se stane Ahasvérem, tedy již na Patmos odjíždí jako Jan-Ahasvér. Na ostrov Patmos ho doprovází Prochor – budoucí autor Janových spisů – tím autoři vyřešili otázku autorství. Na Patmosu si Jan-Ahasvér nejdříve musí vybojovat své postavení. Původní obyvatelé Patmosu, tedy ostatní vyhnanci chtějí napravit to, co se římskému právu nepodařilo – zabít ho. Jan-Ahasvér se společně s Prochorem odstěhují do hor, kde Jan-Ahasvér začne zjišťovat, že potřebuje mluvit s lidmi. Postupně začíná komunikovat se vzdělanými lidmi, až ho začne omezovat velikost ostrova. Jan-Ahasvér také objeví spojitost mezi lidmi a perlorodkami. Perlorodky vytvářejí perly a lidé mají duši, jediný rozdíl je v jejich ceně. Jan-Ahasvér začne tyto perly sbírat. Za rok vyčerpá všechny zásoby, co mu ostrov mohl poskytnou, čeká pouze, až Prochor zemře. Jan se odděluje od Ahasvéra a každý jde svou vlastní cestou – tak začíná cesta Ahasvéra, lovce lidských perel. Třetí dějová linie se odehrává v budoucnosti, jak sám název knihy napovídá, čtyřicet let poté. Autoři nás zavádějí do demokratizovaného Sovětského Svazu, opět do města Tašlinsk. Hlavní hrdinové této dějové linie jsou studenti pedagogického lycea – Igor (vypravěč), Askold, Ivan, Zoja, atd. a jejich učitel Georgij Anatojevič Nosov, zvaný G. A. Nedaleko za Tašlinskem se usadily kytky, skupina nepřizpůsobivých mladých lidí, která se velice podobá svým stylem života hnutí hippies. Proti této nepřizpůsobivé skupině se postupem

90 času postaví celé město. Rodiče si stěžují, že do toho tábora jim utíkají děti a tam začínají s drogami. Jediný, kdo se této skupiny zastává se G. A. Kytky také mají svou vůdčí osobnost – jmenuje se Nusi. Na úplném konci románu se dozvídáme, že Nusi je synem G. A. Jejich cesty se ale rozejdou. Pro G. A. si do již opuštěného tábora kytek dojde Ahasvér Lukič Prudkov, tak Demiurg najde svého Člověka s velkým Č a terapeuta zároveň. Také se zde propojují dějové linie. Konec románu je otevřený. Následující kapitolu práce tvoří samotný překlad částí románu Отягощенные злом, или сорок лет спустя, Obtěžkáni zlem, aneb čtyřicet let poté. Román nebylo kvůli svému značnému rozsahu možno přeložit celý. Byly vybírány především zajímavé a pro děj podstatné pasáže, které jsou spojené převyprávěním. Převyprávění je od přeložených částí odlišeno tím, že je napsáno kurzívou. Převyprávění bylo také důležité proto, aby překlad jako celek dával smysl. V kapitole nazvané Komentář k překladu jsou analyzovány a vysvětleny možnosti překladu a zdůvodněny volby překladu. Každý problém je konkretizován a uveden na příkladu nejen ze zdrojového textu, ale také z překladu. Před samotným procesem překladu je povinností překladatele podrobně se seznámit s překládaným textem. Překladatel musí být opravdu dobrý čtenář a musí se perfektně orientovat ve zdrojovém textu. Pro překladatele jsou také nutné tři fáze překladu: pochopení zdrojového textu, interpretace a přestylizování. Autorský styl bratrů Strugackých je velice osobitý, plný neologismů a neobvyklých kolokací. Snahou nebylo ani text přeložit doslova, ani napodobovat ruské syntaktické konstrukce, ale přeložit myšlenku za myšlenkou. Komentář k překladu jsme rozdělili do dvou větších podkapitol, na lexikální a syntaktickou analýzu. V lexikální analýze jsem se zaměřili na zvláštnosti autorského stylu na úrovni slova. Jedním z typických příznaků osobitého autorského stylu bratrů Strugackých je kombinace hovorových, někdy až vulgárních slov se slovy velice knižními a zastaralými. Zajímavými příklady jsou např. slova шлюха a луноход jako hrubá a slangová slova a slovo юница, které je naopak zase velice knižní. Autoři v textu také používají exotismy. Jako příklady jsme vybrali slova бурка a бурнус. Jelikož

91 nepodceňujeme čtenáře, rozhodli jsme se slova nepřekládat a pouze daná slova vysvětlit v poznámce pod čarou. Neologismy a autorská slova jsou velice zajímavou součástí románu bratrů Strugackých, zvláště pro překladatele s bohatou fantazií. Tento román se jimi doslova hemží. Pro ilustraci byla vybrána slova неедяка a прикахты. Slovem неедяка autoři nazývají celou množinu lidí, kteří jsou ve zdrojovém textu dále rozčleněni na různé kategorie. Jednou z těchto kategorií jsou právě zmiňované kytky. Slovo неедяка bylo nakonec přeloženo jako nepřizpůsobilci, i když bylo zvažováno mnoho jiných variant, které jsou v příslušné podkapitole uvedeny. Slovo прикахты, jak je možno dočíst se ve zdrojovém textu, označuje původní obyvatele, tedy vyhnance, na ostrově Patmos. Slovo pochází ze žargonu jmenovaných. Vycházeli jsme z předpokladu, že slovo nic konkrétního neznamená a vymysleli jsme si slovo podobné. Výsledným slovem jsou přikachlíci. Autoři zdrojového textu hojně používají ustálených vazeb. Některé bylo možno dohledat v dostupných frazeologických slovnících, ale některé bohužel ne. Takovým příkladem je spojení Иов на гноище. Museli jsme proto najít jiných způsob, jak se dopátrat významu. Vyhledali jsme si obrazy Oldřicha Kulhánka, na kterých je Job zobrazen ve velice útrpných polohách. Tak jsme mohli odhadnout a také utvrdit se v tom, čemu napovídal kontext. Jako další příklad může posloužit spojení распухнуть как оладья. Nebylo by vhodné překládat uvedené slovní spojení doslova, proto bylo zvoleno přirovnání – jako kdyby mě štípla vosa. Velice zajímavou součástí procesu překladu byl překlad jmen a příjmení. U každého jména, či příjmení bylo přihlíženo k tomu, jestli se jedná o jméno, nebo příjmení hodnotící, nebo nehodnotící. Příjmení hodnotící byla přeložena do českého jazyka, abychom neochudili českého čtenáře o skrytý význam v příjmení a také použita ruská přípona. Ostatní příjmení byla přepsána do latinky. Tím jsme se nedokázali vyhnout rozporu mezi českou a ruskou podobou, proto jsme také používali ruskou příponu. Dalším příkladem z oblasti překladu jmen může posloužit překlad zdrobnělých jmen, hypokristik, která jsme ve všech případech přepisovali do latinky, protože český čtenář je na tato jména přivyklý. Další z opravdu velice zajímavých součástí práce překladatele je překlad nadávek, tedy pokud se nejedná o vulgární a naturalistická slova, ve kterých by se překladatel vyžíval. Nadávky ve zdrojovém textu byly určené pouze jedné osobě a to

92 Jidášovi. Vyskytovala se slova, která nebyla problematická na překlad jako např.: тухляк, прорва ненасытная, залепуха, шавка. Daleko problematičtější byla slova: масалыга, сирийская рыба, египетский кот, дрисливый гусенок, u kterých jsme museli dlouze a často marně vyhledávat významy a také odhadovat. Ke každé nadávce jsme přistupovali individuálně a zvažovali, jestli by doslovný překlad fungoval i v češtině. Proto jsme některé nadávky „přepracovali na českou verzi“ a k některým nějaká slova přidali, aby jako nadávky fungovaly. Ruské reálie také představují jisté úskalí pro překladatele. Snažili jsme se pracovat vyváženě, některé reálie byly přeloženy – příkladem může být slovo морс, které jsme se rozhodli nevysvětlovat v poznámce pod čarou, ale přeložit slovem džus. Slovo пасха bylo naopak vysvětleno v poznámce pod čarou, protože podobné velikonoční jídlo se v českém prostředí nevyskytuje. Třetím příkladem je skupina Добры молодцы. Tato skupina není v českém prostředí známá, proto by doslovný překlad neměl žádnou vypovídací hodnotu, čtenář by si pod tímto pojmem nic nepředstavil, proto jsme použili název české notoricky známé skupiny. Nezařaditelné a zajímavé překladatelské problémy byly zařazeny pod názvem Další zajímavosti. Zde je odůvodněn výběr čísel, která připomínají v azbuce písmena О а З. Také jsou zde zařazena slova, jejichž význam byl odhadován z kontextu. Posledním oddílem, který je zařazené do lexikální analýzy je intertextovost. Autoři jsou na čtenáře velice nároční a vyžadují jistou znalost kulturního a literárního prostředí. Pro ilustraci můžeme použít jméno Юрий Павлович Герман nebo Виктор Борисович Шкловский. V syntaktické analýze, která je poněkud kratší než lexikální, se věnujeme syntaktickým zajímavostem. Zvýšenou pozornost překladatele z ruského jazyka si vyžaduje překlad přechodníků. Jako příklad bylo vybráno souvětí, které obsahuje čtyři přechodníky. Ani jeden přechodník nebyl přeložen přechodníkem do českého jazyka, protože do použitého stylu se přechodníky nehodí. Pod oddíl Překlad různých stylů jsme zařadili různé texty, na nichž jsme chtěli dokázat, jaké rozmanité styly autoři ve zdrojovém textu používají. Tomu jsme se také snažili přizpůsobit i překlad. Proto jsme v Deníku teenagera používali hovorová slova, také syntax jsme přizpůsobili mluvě teenagera. Smlouvu o „pojištění“, kterou předkládá Ahasvér Lukič Prudkov, jsme také přizpůsobili úřednímu stylu volbou syntaktických prostředků. Na příkladech jsme

93 ukazovali typicky ruská dlouhá souvětí, která jsme přizpůsobili českým zvyklostem a souvětí rozdělili na několik menších větných celků. Na konkrétním příkladě jsme se snažili ilustrovat, jak může ruská syntax ovlivnit stavbu české věty, když do ní chceme vměstnat to, co obsahuje věta ve zdrojovém textu. V jedné z dějových linií se autoři snaží dnešnímu čtenáři přiblížit dobu Krista, proto také nevolili obtížné konstrukce vět, což znamená, že tomu záměru přizpůsobili větnou stavbu. Při překladu byl tento fakt také zohledněn.

94

7 Resumé Tématem diplomové práce je překlad vybraných částí románu Отягощљнные злом, или сорок лет спустя, Obtěžkáni zlem, aneb čtyřicet let poté bratrů Strugackých. Diplomovou práci je možné rozdělit na dvě základní části; teoretickou a praktickou. Teoretická část poskytuje krátkou biografii bratrů Strugackých s nastíněním autorského stylu a krátké převyprávění románu jako nápovědu pro čtenáře, kteří by nepochopili složitý a mnohovrstevnatý děj. Praktická část obsahuje samotný překlad vybraných částí románu, které jsou doplněny převyprávěnými částmi románu, tak aby celek dával smysl. Praktická část je také doplněna o komentář k překladu, který je rozdělen na dvě základní části – lexikální analýzu a syntaktickou analýzu. Uvedené překladatelské problémy jsou ilustrovány na příkladech. Přílohy obsahují zdrojový text románu. Do vazby je vloženo CD s elektronickou verzí diplomové práce.

Resume The theme of the diploma thesis is the translation of particular parts of the novel by Strugacky brothers. The diploma thesis comprises two basic parts. The theoretical one deals with the Strugacky brothers biography and style of both authors. There is also narrated the plot of the novel. It is a hint for the readers, because the novel's plot is very complicated. The practical part is the translation itself and the analysis of translational problems which are divided into two parts, lexical and syntactic problems. Every problem is illustrated on concrete examples from both source text and target text. Appendices contain the source text. One CD with the diploma thesis in electric form is also part of the binding.

95

Резюме Тема данной дипломной работы — перевод выбранных частей романа Отягощенные злом, или сорок лет спустя, написанном братьями Стругацкими уже в 1988 году. Дипломную работу можно разделить на два существенных раздела, на теоретическую и практическую часть. Теоретическая част содержит биографическую информацию об авторах, также был немножко затронут авторский стиль. Составной частью теоретической половины также пересказ романа, служащий как помощь для читателей. Практическая часть посвящена самому переводу выбранных частей романа, которые дополнены пересказанными частями, чтобы действие было для читателей понятно. Анализ трудностей перевода было подразделен на две части. Подвергнуты анализу были прежде всего лексическая часть и также синтаксическая часть. Все анализированные проблемы были приведены на примерах из исходного текста и текста перевода. В приложении можно найти исходный текст переводимого романа. Компакт диск с дипломной работой в электронной форме является также составной частью переплета.

96

8 Použitá literatura Encyklopedie a slovníky: Dvořák, L. Эй, чувак! Ruský slang aneb Český hambář jazyka ruského. Praha: Horizont a. s., 1995. 184 s. ISBN 80-7012-081-9. Mokienko, V. M., Wurm, A. Česko-ruský frazeologický slovník. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. 659 s. ISBN 80-2440-4060. Shlyakhov, V., Adler, E. Dictionary of Russian slang & colloquial expressions. New York: Barron´s, 2006. 324 s. ISBN 10:0-7641-3033-1. Vencovská, M. a kol. Rusko-český slovník. Voznice: Leda, 2002. 1336 s. ISBN 80-85927-99-3. Александрова, З.Е. Словарь синонимов русского языка. Москва: Русский язык-МЕДИА, 2008. 567 s. ISBN 978-5-9576-0440-2 Войнова, Л.А. Фразеологический словарь русского языка. Москва: Русский язык, 1987. 543 s. Денисов, П.Н. Словарь сочетаемости слов русского языка. Москва: Русский язык, 1983. 688 s. Ожегов ,С.И. Словарь русского языка. Москва: Издательство Оникс, 2006. 1327 s. ISBN 5-488-00353-3 Токарев ,С.А. Мифы народов мира, энциклопедия, том 1. Москва: Советская Энциклопедия, 1987. 671 s. Токарев ,С.А. Мифы народов мира, энциклопедия, том 2. Москва: Советская Энциклопедия, 1988. 719 s. Odborná literatura: Flídrová, H., Žaža, S. Синтаксис русского языка в сопоставлении с чешским. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. 164 s. ISBN 80-244-1104-0.

97 Gromová, E., Hrdlička, M. Antologie teorie odborného překladu. Ostrava: Repronis, 2003. 104 s. ISBN 80-7329-026-X. Hrala, M. Kapitoly z dějin českého překladu. Praha: Karolinum, 2002. 271 s. ISBN 80-24-6038-61. Levý, J. České theorie překladu. Praha: SNKL, 1957. 946 s. Richterek, O. Dialog kultur v uměleckém překladu. Hradec Králové: MAFY , 1999. 122 s. ISBN 80- 86148 - 22-X . Scheuch, R. Průvodce Apokalypsou. Praha: Tisk s. p., 1989. 212 s. Sušil, F., Evangelium sv. Jana, Přeloženo a obšírně vyloženo od Františka Sušila. Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1867. 324 s. Vlašínová, V. České překlady ze Ščedrinova díla, habilitační práce. Brno, 1963. 316 s. Vlček, J. Porovnání slovní zásoby ruského jazyka se slovní zásobou českého jazyka. Praha: Univerzita Karlova, 1985. 274 s. Žaža, S. Ruština a čeština v porovnávacím pohledu. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 122 s. ISBN 80-21020-58. Гарбовский, Н. К. Теория перевода. Москва: Издательство Московского университета, 2007. 542 s. ISBN 978-5-211-05333-5. Николаев, П. А. Русские писатели 20 века, биографический словарь. Москва: Издательство «Рандеву-АМ», 2000. 807 s. ISBN 5-85270-289-7. Родин, И. О. Литература второй половины XX века. Москва: Издательство «Астрель», 2003. 778 s. ISBN 5-271-05297-4.

98 Internetové zdroje: Standard ISVS pro transkripci neběžných latinských znaků do znaků podle kódové tabulky ISO Latin 2 [online]. 2002 [cit. 2011-03-11]. Standard ISVS pro transkripci neběžných latinských znaků do znaků podle kódové tabulky ISO Latin 2. Dostupné z WWW: . Аркадий и Борис Стругацкие. Отягощенные злом, или сорок лет спустя [online]. 1998 [cit. 2011-04-25]. Аркадий и Борис Стругацкие. Отягощенные злом, или сорок лет спустя. Dostupné z WWW: . Клуб рыбаков ЛЕФУ [online]. 2000 [cit. 2011-04-14]. Клуб рыбаков ЛЕФУ. Dostupné z WWW: . Официальный сайт [online]. 1999 [cit. 2011-04-20]. Аркадий и Борис Стругацкие. Dostupné z WWW: . Транспорт в России [online]. 2003 – 2011 [cit. 2011-04-06]. Транспорт в России. Dostupné z WWW: . Энциклопедии & Словари [online]. 2009 – 2010 [cit. 2011-04-05]. Энциклопедии & Словари. Dostupné z WWW: .

99

9 Přílohy Následující úryvky pocházejí z: Аркадий и Борис Стругацкие. Отягощенные злом, или сорок лет спустя [online]. 1998 [cit. 2011-04-25]. Аркадий и Борис Стругацкие. Отягощенные злом, или сорок лет спустя. Dostupné z WWW: . Аркадий и Борис Стругацкие. Отягощенные злом, или сорок лет спустя Из десяти девять не знают отличия тьмы от света, истины от лжи, чести от бесчестья, свободы от рабства. Такоже не знают и пользы своей. -- Трифилий, раскольник Симон же Петр, имея меч, извлек его, и ударил первосвященнического раба, и отсек ему правое ухо. Имя рабу было Малх. -- Евангелие от Иоанна НЕОБХОДИМЫЕ ПОЯСНЕНИЯ Две рукописи лежали передо мной, когда я принял окончательное решение писать эту книгу. Решение мое само по себе никаких объяснений не требует. Сейчас, когда имя Георгия Анатольевича Носова всплыло из небытия, и даже не всплыло, а словно бы взорвалось вдруг, сделавшись в одночасье едва ли не первым в списке носителей идей нашего века; когда вокруг этого имени пошли наворачивать небылицы люди, никогда не говорившие с Учителем и даже никогда не видевшие его; когда некоторые из его учеников принялись суетливо и небескорыстно сооружать некий новейший миф вместо того, чтобы просто рассказать то, что было на самом деле, - сейчас полезность и своевременность моего решения представляются очевидными. Иное дело - рукописи, составляющие книгу. Они, на мой взгляд, без всякого сомнения требуют определенных пояснений. Происхождение первой рукописи вполне банально. Это мои заметки, черновики, наброски, кое-какие цитаты, записки, главным образом дневникового характера, для отчет-экзамена по теме "Учитель двадцать первого века". В связи с событиями того страшного лета отчет-экзамен мой так никогда и не был написан и сдан. Конечно, можно только поражаться самонадеянности того восторженного юнца, зеленого выпускника Ташлинского лицея, вообразившего себе, будто он способен вычленить и сформулировать основные принципы работы своего учителя, состыковать их с существующей теорией воспитания и создать таким образом совершенный портрет идеального педагога. Помнится, Георгий Анатольевич отнесся к моему замыслу с определенной долей скептицизма, однако отговаривать меня не стал и, более того, разрешил мне сопровождать его во всех его деловых хождениях, в том числе и за кулисы тогдашней ташлинской жизни.

100 И самонадеянный юнец ходил за своим учителем, иногда в компании с другими лицеистами (которых учитель отбирал по каким-то одному ему понятным соображениям), иногда же сопровождал учителя один. Он внимательно слушал, запоминал, записывал, делал для себя какие-то выводы, которых я теперь, к сожалению, уже не помню, пламенел какими-то чувствами, которые теперь тоже основательно подзабылись, а вечерами, вернувшись в лицей, с упорством и трудолюбием Нестора заносил на бумагу все, что наиболее поразило его и показалось наиболее важным для будущей работы. Я основательно отредактировал эти записи. Кое-что мне пришлось расшифровать и переписать заново. Многое там было застенографировано, зашифровано кодом, который я теперь, конечно же, забыл. Некоторые места вообще оказалось невозможно прочесть. Разумеется, я полностью опустил целые страницы, носящие дневниково-интимный характер, страницы, касающиеся других людей и не касающиеся Георгия Анатольевича. Теперь, когда я закончил книгу и не намерен более изменять в ней хоть слово, мне бывает грустно при мысли, что я, несомненно, засушил и обескровил забавного, трогательного, иногда жалкого юнца, явственно выглядывавшего ранее из-за строчек со своими мучительными возрастными проблемами, со своим гонором, удивительно сочетавшимся у него с робостью, со своими фантасмагорическими планами, великой жертвенностью и простодушным эгоизмом. В процессе работы я все это элиминировал беспощадно, ибо считал - и считал совершенно справедливо, - что незачем мне выпячивать себя в трагедии моего учителя. Все-таки книга эта прежде всего о нем и только потом уже - обо мне. Это о первой рукописи. Происхождение второй рукописи загадочно - столь же загадочно, как и ее содержание. Георгий Анатольевич вручил мне ее вскоре после того, как определилась тема моего отчет-экзамена. Он сказал, что эта рукопись может оказаться полезной для моей работы, во всяком случае, она способна вывести меня из плоскости обыденных размышлений. Этих слов его я тогда не понял, не понимаю я их и сейчас. Видимо, не так-то просто вывести меня из плоскости обыденных размышлений. Помнится, Георгий Анатольевич рассказал мне, что рукопись эта была несколько лет назад обнаружена при сносе старого здания гостиницы - общежития Степной обсерватории, старейшего научного учреждения нашего региона. Рукопись содержалась в старинной картонной папке для бумаг, завернутой в старинный же полиэтиленовый мешок, схваченный наперекрест двумя тонкими черными резинками. Ни имени автора, ни названия на папке не значилось, были только две большие буквы синими чернилами: О и З. Первое время я думал, что это цифры "ноль" и "три", и только много лет спустя сообразил сопоставить эти буквы с эпиграфом на внутренней стороне клапана папки: "...у гностиков ДЕМИУРГ творческое начало, производящее материю, отягощенную злом". И тогда показалось мне, что "ОЗ" это, скорее всего, аббревиатура: Отягощение Злом или Отягощенные Злом, - так свою рукопись назвал неведомый автор. (С тем же успехом, впрочем, можно допустить и то, что ОЗ - не буквы, а всетаки цифры. Тогда рукопись называется "ноль-три", а это телефон "Скорой помощи", - и странное название вдруг обретает особый и даже зловещий смысл.) Формально автором следует считать Сергея Корнеевича Манохина, от имени которого и ведется повествование. С.К. Манохин - личность вполне историческая, астроном, доктор физматнаук, он действительно в конце прошлого века был сотрудником Степной обсерватории, причем довольно долгое время. Более того, понятие "звездных кладбищ", упоминаемое в рукописи, было на самом деле введено им. Он предсказал это редкое и своеобразное явление природы, и, насколько я понял, еще при его жизни оно было обнаружено в наблюдениях. Больше никаких заметных следов в науке он не оставил, во всяком случае, никаких данных подобного рода мне найти не удалось. И уж совсем никаких данных не удалось мне обнаружить о том, что С.К.Манохин когда-

101 либо баловался художественной литературой. Так что вопрос об авторстве "Отягощения Злом" и сейчас остается для меня открытым. Читатель должен иметь в виду, что в рукописи "ОЗ" элементы гротесковой фантастики затейливо переплетены с совершенно реальными людьми и обстоятельствами. Ни у кого не вызовет сомнения, скажем, что Демиург - фигура совершенно фантастическая (наподобие булгаковского Воланда), но при этом упоминаемый в рукописи Карл Гаврилович Росляков действительно был директором Степной обсерватории, самым первым и самым знаменитым. Что же касается удивительной фигуры Агасфера Лукича, то этого человека я просто видел собственными глазами, причем при обстоятельствах трагических и незабываемых. Проще всего было бы предположить, что автором рукописи "ОЗ" является сам Георгий Анатольевич. Однако принять это предположение не позволяет мне целый ряд обстоятельств. Бумага, папка, технология машинописи, орфографические особенности текста - все это совершенно однозначно заставляет датировать рукопись восьмидесятыми годами прошлого века. В крайнем случае - девяностыми годами. То есть получается, что Георгию Анатольевичу, если бы это сочинение писал он, было тогда меньше лет, нежели мне, когда я его читал. Дьявольски маловероятно. Далее, такая мистификация противоречила бы всему, что я знаю о Георгии Анатольевиче, никак не укладывается она ни в его характер, ни в его отношение к своим ученикам. Наконец, само содержание рукописи, выбранный автором герой. Зачем Георгию Анатольевичу понадобилось бы делать своим лирическим героем астронома? Георгий Анатольевич никогда не интересовался естественными науками. Разумеется, он был в курсе новейших представлений физики и той же астрономии, но не более, чем просто культурный, образованный человек. И уж совсем непонятно, зачем ему, при его деликатности, было брать героем астронома, реально существовавшего, да еще работавшего здесь же, в двух шагах от Ташлинска. Нет, гипотеза эта при всем ее кажущемся правдоподобии не может быть принята за окончательную. А ведь я еще ничего не сказал (и говорить сейчас не намерен) о тех элементах сочинения, которые не объясняются вообще никакими рациональными гипотезами. Боюсь, все дело в том, что я так и не сумел понять, какую же связь Георгий Анатольевич усматривал между моим отчет-экзаменом и рукописью "ОЗ", на какие именно мысли должна была вывести меня эта рукопись. Вполне допускаю, что если бы мне удалось нащупать эту связь, если бы удалось мне выйти из плоскости неких представлений, я бы понял больше и в самой рукописи, и в загадке ее происхождения. Может быть, кто-нибудь из читателей окажется удачливее и, прямо скажем, сообразительнее автора этой книги. Я же в заключение замечу только, что рукопись "ОЗ" помещена мною в книге без каких-либо исправлений и пропусков. Я позволил себе лишь разбить ее на части в примерном соответствии с тем, как сам читал ее в то страшное лето (урывками, по ночам). Игорь К. Мытарин. ДНЕВНИК. 10 ИЮЛЯ (НОЧЬ НА 11-е) Только что вернулся из патруля. Левое ухо распухло, как оладья. А было так. Мы уже попрощались. Иван с Сережкой пошли своей дорогой, а я - своей. И тут у ворот в Парк космонавтов я вижу, как трое "дикобразов" прижали своими мотоциклами двух парнишек, явных фловеров, к запертым воротам и, очевидно, намереваются учинить над ними какое-то хулиганское действие. Я по всем правилам науки издал воинственный клич матмеха и выступил на защиту Флоры, как будто она уже занесена в Красную книгу. Я и глазом моргнуть не успел, как "дикобразы" накидали мне по ушам. Говоря серьезно, все могло бы кончиться вовсе не забавно, если бы не подоспели Ванька с Серегой, услышавшие беспорядок за два квартала. "Дикобразы"

102 моментально оседлали свою технику и были таковы. Но что характерно! Фловеры, за которых я пролил свою благородную кровь, оказались таковы в тот же миг, когда "дикобразы" обратили свое внимание от них на меня. Дерьмо. А во время патрулирования мы говорили главным образом о "неедяках". Не помню, кто начал этот разговор и почему. Я рассказал ребятам, откуда появилось это слово - они представления не имели. (ПОЗДНЕЕ ПРИМЕЧАНИЕ. Слово "неедяка" придумал и использовал в одном из своих рассказов писатель середины прошлого века Илья Варшавский. У него "неедяки" - всем довольные жители иной планеты, прогресс коей начался только после того, как пришельцы-земляне напустили на них блох.) Ваня Дроздов относится к нашим "неедякам" чрезвычайно просто. Для него они делятся на два типа. Первый - люмпены, бродяги, тунеядцы вонючие, хламидомонады, Флора сорная, бесполезная. Второй - философы неумытые, доморощенные, блудословы, диогены бочкотарные, неумехи безрукие, безмозглые и бездарные. Один тип другого стоит, и хорошо было бы первых пропереть с глаз долой куда-нибудь на болота (пусть там хоть медицинских пиявок кормят, что ли), а вторым дать в руки лопаты, чтобы рыли судоходный канал от нашей Ташлицы до Арала. Иван, будучи мастеромбрынзоделом, чрезвычайно суров к людям, не имеющим профессии и не желающим ее иметь. Впрочем, бескомпромиссное отношение его к "неедякам" носит характер скорее теоретический. У Сережки невеста из семьи "неедяков", и Иван на весь город объявляет с упреком: "Танькин папан? Что ты мне про него болбочешь? Он же человек! А я про нищедухов тебе!" Тогда я рассказываю ему про дядю друга моего Мишеля. И снова: "Слушай, это же совсем другой обрат! Разве я тебе о таких толкую? У него же талант!" Смех смехом, а в результате всего этого трепа у меня сформулировалась довольно любопытная классификация нынешних "неедяк". Класс А. "Элита". Доморощенные философы, неудавшиеся художники, графоманы всех мастей, непризнанные изобретатели и так далее. Инвалиды творческого труда. Упорство, чтобы творить, есть. Таланта, чтобы творить, нет, и на этом они сломались. Между прочим, Мишкин дядя тоже, конечно, элита, но совсем в ином роде. Г.А. называет таких людей резонаторами и утверждает, что они - большая редкость. Некий странный взбрык развития цивилизации. Действительно, поскольку цивилизация порождает такое явление, как поэзия, должны, видимо, возникать индивидуумы, приспособленные ТОЛЬКО к тому, чтобы потреблять эту поэзию. Они не способны производить ни материальные, ни духовные блага, они способны только потреблять духовное и резонировать. И вот это их резонирование оказывается чрезвычайно важным для творца, важнейшим элементом обратной связи для того, кто порождает духовное. (Странно, что дегустаторы чая, вина, кофе, сыра - уважаемые профессионалы, а дегустатор, скажем, живописи - не критик, не искусствовед, не болтун по поводу, а именно природный, интуитивный дегустатор - считается у нас тунеядцем. Впрочем, ничего странного здесь нет.) Класс Б. Назовем их "воспитатели". Всю жизнь и все свое время они посвящают воспитанию своих детей и совершенствованию своей семьи вообще. Они почти не участвуют в процессе общественного производства, они замкнуты на свою ячейку, они отдельны. Это раздражает. В том числе и меня. Однако я понимаю осторожность Г.А., когда он отказывается дать однозначную оценку этому явлению. Рискованный эксперимент, говорит он. Если бы это зависело только от меня, я бы, наверное, не разрешил его, говорит он. А теперь нам остается лишь ждать, что из этого получится, говорит он. Очевидно, что получиться может все, что угодно. Пока известны дети "неедяквоспитателей" и вполне удачные, и не совсем чтобы очень. Класс В. "Отшельники". Желающие слиться с природой. Руссо, Торо, все такое. "Жизнь в лесу". В этих людях нет ничего нового, они всегда были, просто сейчас их стало особенно много. Наверное, потому, что туристическое оборудование сделалось дешево и общедоступно, в особенности списанное

103 военно-походное снаряжение. Да и консервы для домашних животных распространились и стоят гроши. И, наконец, класс Г. Г - оно и есть Г. (Зачеркнуто.) Люмпены. Флора. Полное отсутствие видимых талантов, полное равнодушие ко всему. Лень. Безволие, Максимум социальной энтропии. Дно. Не знаю, куда отнести "дикобразов" с их мотоциклами и садизмом, а также "птеродактилей" с ихними дельтапланами и садизмом же. Какая-то разновидность технизированной Флоры. Полунеедяки, полууголовники. Получившаяся классификация, я надеюсь, содержательна. Бурлящий энтузиазмом изобретатель вечного двигателя и полурастительный фловер, который от лени готов ходить под себя, - что общего между ними? Отвечаю: чрезвычайно низкие личные потребности. Уровень потребностей у всех "неедяк" настолько низок, что выводит их всех за пределы цивилизации, ибо они не участвуют во всеобщем процессе культивирования, удовлетворения и изобретения потребностей. Чеканная формулировка. Надо будет рассказать Г.А. Кстати, нынче утром Г.А. вручил мне довольно солидную, музейного вида папку и сказал, что рекомендует ее мне как некую литературу к моему отчет-экзамену. Сто двадцать четыре нумерованных страницы. На обложке цифры: ноль-три. А может быть, буквы - О и З. Судя по всему, чей-то дневник. Какого-нибудь древлянина. Читать нет ни малейшего желания, но, вручая, Г.А. был настолько многозначителен и настойчив, что читать придется. Буду читать каждый вечер перед сном. Страниц по десять. Ну какое отношение к моему отчет-экзамену могут иметь такие строки: "Дом этот был сдан строителями под ключ поздней осенью - дожди сделались уже ледяными, а время от времени сыпало и снежной крупкой..."? Ухо болит. Возьми велосипедную цепь. Туго обмотай изолентой в десять-пятнадцать слоев. Образовавшийся предмет хватай за любой конец, а другим бей. По уху. "We must find a way... to make indifferent and lazy young people sincerely eager and curious - even with chemical stimulants if there is no better way" ["Мы обязаны изыскать способ... превращать безразличных и ленивых молодых людей в искренне заинтересованных и любознательных - даже с помощью химических стимуляторов, если не найдется лучшего способа"] По сути, это вопль отчаяния. Но как тут не завопить? Ведь, по сути, мы обязаны чуть ли не любой ценой создать человека с заданными свойствами. У Шкловского почти об этом сказано: "...если бы некто захотел создать условия для появления на Руси Пушкина, ему вряд ли пришло бы в голову выписывать дедушку из Африки. РУКОПИСЬ "ОЗ" (1-3) 1. Дом этот был сдан строителями под ключ поздней осенью - дожди сделались уже ледяными, а время от времени сыпало и снежной крупкой. Странноват он был и, возможно, даже уникален вычурной своей и неудобоописуемой архитектурой. Был он целиком красного кирпича и тянулся вдоль Балканской улицы более чем на два квартала. Крыша была плоская, словно бы предназначенная для посадки воздушных кораблей будущего, фасад изукрашен провалами и изгибами сложной формы, прямоугольные тоннели висели над высоченными арками, - и для каких же, интересно, целей разрезали фасад узкие, до пятого этажа ниши? Неужто для неимоверно длинных и тощих статуй неких героев или страдальцев прошлого? И зачем понадобилось архитектору воздвигнуть на торцах удивительного дома совершенно крепостные башни, полукруглые и разной высоты? Леса давно были уже разобраны и увезены, и стекла окон были вымыты и прозрачны, и новенькие двери в подъездах не вызывали никаких нареканий, и чисты были каменные ступени,

104 ведущие к ним, - но все пространство от этих ступеней и до асфальта мостовой представляло собою сплошную грязь вперемешку со строительным мусором. Там можно было увидеть мокрые, частью измочаленные доски со страшными торчащими гвоздями и битые кирпичи, и треснувшие шлакоблоки со ржавой арматурой, и завитые неведомой силою в спирали водопроводные трубы, и забытые всеми секции батарей парового отопления, и какие-то расплющенные ведра, а между одиннадцатым и двенадцатым подъездами пребывал, накренившись, некий гусеничный механизм, и мокрый ветер хлопал его полуоткрытой дверцей. Дом был сдан под ключ, но жильцов в доме не было и в помине. Пусто было на лестничных пролетах, пусто, темно и тихо, и пахло краской и нежильем, и мертво стыли коробки лифтов, поднятые к самой крыше. Все двери всех подъездов казались плотно и надежно запертыми, да так оно, наверное, к было на самом деле, однако в дом войти было можно. В него входили. И, наверное, выходили тоже. Во всяком случае, на каменных ступеньках тринадцатого подъезда, ведущего в южную торцовую башню, обнаруживались грязные следы. На длинной крашеной ручке парадной двери криминалист без труда обнаружил бы отпечатки пальцев. Пыль на цементном полу вестибюля кое-где свернулась во множественные шарики, как будто некто, войдя с улицы, энергично отряхнул здесь свою промокшую под дождем шляпу. И кто-то забыл, или бросил за ненадобностью, или потерял в панике ветхий полураскрытый чемоданчик на лестничной площадке четвертого этажа, и высовывалось из чемоданчика вафельное полотенце сомнительной свежести. А на площадке восьмого этажа, в углу, у двери в квартиру номер пятьсот шестнадцать отсвечивали тускло две стреляные гильзы - то ли опять же потерянные здесь кем-то, а скорее всего лежащие там, куда выбросило их отсечкой-отражателем. При этом дверь квартиры пятьсот шестнадцать, как и всех почти квартир этого дома, была плотно заперта и не открывалась с тех пор, как покинул эти места бригадир бригады отделочников. Или, скажем, бригадир бригады сантехников. Открыта же была в этом доме одна-единственная квартира - почему-то без номера, а если считать по логике расположения, то квартира номер пятьсот двадцать семь, - трехкомнатная, по замыслу, квартира на двенадцатом, последнем, этаже южной торцовой башни. В одной из комнат этой квартиры окно выходило на проспект Труда. Сама комната была оклеена дешевенькими, без претензий обоями, торчали из середины потолка скрученные электропровода, паркетный пол, хотя и довольно гладкий, все-таки нуждался в циклевке, а в дальнем от окна углу стоял забытый строителями деревянный топчан, густо заляпанный известкой и масляной краской. В этой комнате разговаривали. Двое. Один стоял у окна и смотрел вниз, на грязевые пространства под серым моросящим небом. Он был огромного роста, и была на нем черная хламида, совершенно скрывавшая его телосложение. Нижний край ее свободно располагался на полу, а в плечах она круто задиралась вверх и в стороны наподобие кавказской бурке, но так энергично и круто, с таким сумрачным вызовом, что уже не о бурке думалось, - не бывает на свете таких бурок! - а о мощных крыльях, скрытых под черной материей. Впрочем, никаких крыльев, конечно, там у него не могло быть, да, наверное, и не было, просто такая одежда необычайного и непривычного фасона. И не была эта одежда более странна и непривычна, чем сам ее материал с чудящимися на нем муаровыми тенями: ни единой складки не угадывалось на поразительной хламиде, ни единой морщины, так что казалось временами, будто и не одежда это никакая, а мрачное место в пространстве, где ничего нет, даже света. А на голове стоящего у окна был, несомненно, парик, белый, может быть, даже пудреный, с короткой, едва до плеч косицей, туго заплетенной черным шнурком. - Какая тоска! - произнес он словно бы сквозь стиснутые зубы. - Смотришь - и кажется, что все здесь переменилось, а ведь на самом деле - все осталось, как и прежде...

105 Его собеседник отозвался не сразу. Видимо, совсем не боясь испачкаться, он сидел на топчане, скрестив короткие, не достающие до пола ножки, и быстро проглядывал пухлый растрепанный блокнот, то и дело подхватывая и водворяя на место выпадающие странички. Маленький, толстенький грязноватый человечек неопределенного возраста, в сереньком обтерханном костюмчике: брюки дудочками, спустившиеся носки, тоже серые, и серые же от долгого употребления штиблеты, никогда не знавшие ни щетки, ни гуталина, ни суконки. И серенький скрученный галстук с узлом, как говорят англичане, под правым ухом. Человечку этому было, наверное, жарко, пухлое лицо его было красно и покрыто мелкими бисеринками пота, влажные белесые волосенки прилипли к черепу, сквозь них просвечивало розовое. Шляпу свою и пальтишко человечек снял, и они неопрятной, насквозь мокрой кучей валялись в уголке вместе с разбухшим обшарпанным портфелем времен первого нэпа. Совершенно обыкновенный человечек, не чета тому, что черной глыбой возвышался перед окном. - Зато как ВЫ изменились, Гончар! - откликнулся он, наконец. - Положительно, вас невозможно узнать! Да вас и не узнает никто... Тот, что стоял у окна, хмыкнул. Дрогнула косичка. Колыхнулись крылья черной хламиды. - Я говорю не об этом, - сказал он. - Вы не понимаете. Серый человечек словно бы не слышал его. Он все листал да перелистывал свой блокнот. Необыкновенный был этот его блокнот: то один, то другой листочек вдруг озарялся изнутри ясным красным светом, а иногда даже схватывался по краям явственным огненным бордюрчиком, и даже дымок как будто взвивался, а потом фокусы эти мгновенно прекращались, и наступало облегчение, что и на этот раз толстые грязноватые пальцы серого человека остались целы. - Вы и не можете понять, - продолжал тот, что стоял у окна. - Все это время вы торчали здесь, и вам здесь все примелькалось... Я же смотрю свежим глазом. И я вижу: какие-то фундаментальные сущности остались неколебимы. Например, им по-прежнему неизвестно, для чего они существуют на свете. Как будто это тайна какая-то за семнадцатью замками!.. - За семью печатями, - поправил серый человечек рассеянно. - Да. Конечно. За семью печатями... Вот, полюбуйтесь на них: прямиком, через грязь, цепляясь друг за друга, как больные... Да они же пьяны! - О, да, здесь это бывает, - произнес серый человечек, отвлекшись от своего занятия. Он заложил блокнот пальцем и стал смотреть в спину стоявшего у окна, в гладкое черное пространство под косицей. - Последнее время меньше, но все-таки бывает. Вы привыкнете, Гефест, обещаю вам. Не капризничайте. Раньше вы не капризничали! Тот, что стоял у окна, медленно повернул голову и глянул на серенького собеседника, и собеседник, как всегда, мгновенно вильнул глазами и, подавшись назад, набычился, словно в лицо ему пахнуло раскаленным жаром. Ибо лик стоявшего у окна был таков, что привыкнуть к нему ни у кого не получалось. Он был аскетически худ, прорезан вдоль щек вертикальными морщинами, словно шрамами по сторонам узкого, как шрам, безгубого рта, искривленного то ли застарелым порезом, то ли жестоким страданием, а может быть, просто глубоким недовольством по поводу общего состояния дел. Еще хуже был цвет этого изможденного лика - зеленоватый, неживой, наводящий, впрочем, на мысль не о тлении, а скорее о яри-медянке, о неопрятных окислах на старой, давно не чищенной бронзе. И нос его, изуродованный какой-то кожной болезнью наподобие волчанки, походил на бракованную бронзовую отливку, кое-как приваренную к лику статуи. Но всего страшнее были эти глаза под высоким безбровым лбом, огромные и выпуклые, как яблоки, блестящие, черные, испещренные по белкам кровавыми прожилками. Всегда, при всех обстоятельствах горели они одним и тем же выражением - яростного бешеного напора пополам

106 с отвращением. Взгляд этих глаз действовал как жестокий удар, от которого наступает звенящая полуобморочная тишина. - Это не каприз, - произнес тот, что стоял у окна. - Я и раньше ненавидел пьяных - всех этих пожирателей мухоморов, мака, конопли... Может быть, мне с этого и надо было все тогда начинать, но ведь не хватило бы никакого времени!.. А теперь, я вижу, уже поздно... Вы заметили: вчерашний клиент явился навеселе! Ко мне! Сюда! - Да им же страшно! - сказал серенький человек с укоризной. - Попытайтесь же понять их, Ткач, они боятся вас!.. Даже я иногда боюсь вас... - Хорошо, хорошо, мы уже говорили об этом... Все это я уже от вас слышал: человек разумный - это не всегда разумный человек... хомо сапиенс - это возможность думать, но не всегда способность думать... и так далее. Я не занимаюсь самоутешениями и вам не советую... Вот что: пусть у меня будет здесь помощник. Мне нужен помощник. Молодой, образованный, хорошо воспитанный человек. Мне нужен человек, который может встретить клиента, помочь ему одеть пальто... - Надеть, - произнес серенький человек очень тихо, но стоявший у окна услышал его. - Что? - Надо говорить "надеть пальто". - А я как сказал? - Вы сказали "одеть". - А надо? - А надо - "надеть". - Не ощущаю разницы, - высокомерно сказал тот, что стоял у окна. - И тем не менее она существует. - Хорошо. Тем более. Я же говорю: мне нужен образованный человек, в совершенстве знающий местный диалект. - Нынешние молодые люди, Кузнец, плохо знают свой язык. - И тем не менее мне нужен именно молодой человек. Мне будет неудобно командовать стариком, а я намерен именно командовать. - Здесь никто ничего не делает даром, - намекнул серый человечек с цинической усмешкой. Ни старики, на молодые. На воспитанные, ни хамы. Ни образованные, ни игнорамусы... Разве что какой-нибудь восторженный пьяница, да и тот будет все время в ожидании, что ему вот-вот поднесут. Из уважения. - Ну что ж. Никто не заставит его работать даром... Как вы болтливы, однако. Есть у вас ктонибудь на примете? - Вам повезло, Хнум. Есть у меня на примете подходящая особь. Сорок лет, кандидат физикоматематических наук, воспитан в такой мере, что даже умеет пользоваться ножом и вилкой, почти не пьет. А что же касается жизненного существа его, воображаемого отдельно от тела... - Увольте! Увольте меня от ваших гешефтов! Скажите лучше, что он просит. Цена! - Я в этом плохо разбираюсь, Ильмаринен. Гарантирую, впрочем, что просьба его вас позабавит. Другое дело - сумеете ли вы ее выполнить! - Даже так? - Именно так.

107 - И вы полагаете, что это лежит за пределами моих возможностей? - А вы по-прежнему полагаете, будто можете все на свете? Черно-кровавое яблоко глянуло на серенького поверх левого крыла, и человечек вновь отпрянул и потупился. - Укороти свой поганый язык, раб! Наступила зловещая тишина, и только через несколько долгих секунд неукрощенный серенький человек пробормотал: - Ну зачем же так высокопарно, мой Птах? Зовите меня просто: Агасфер Лукич. - Что еще за вздор, - с отвращением произнес стоявший у окна. - При чем здесь Агасфер?.. Впрочем, вид стойбища Флоры основательно портит это впечатление. Похоже, они раздобыли где-то оболочку старого аэростата и набросили ее на верхушки молодых деревьев и высокого кустарника, так что получилось нечто вроде огромного неряшливого шатра неопределенного грязного цвета с потеками. Видимо, под этим шатром они всей толпой спасаются от дождей. Трава вокруг вытоптана и стала желтая. Неописуемое количество мятых бумажек, оберток, рваных полиэтиленовых пакетов, окурков и пустых консервных банок и бутылок. Запахи. Мухи. Множество черных выгорелых пятен кострища. Тошнит на это глядеть, честное слово. Между кустами натянуты веревки. На веревках сушится тряпье: майки, юбки, пятнистые комбинезоны, подозрительные какие-то подштанники... На других веревках вялится рыба. Оказывается, в Ташлице довольно много рыбы, кто бы мог подумать! Несколько костров дымится, булькают закопченные котелки над огнем. Сорок тысяч лет до новой эры. А в отдалении, сцепившись рогами, теснится целое стадо мотоциклов. Фловеры нашим прибытием заинтересовались, но пассивно. Кто сидел - остался сидеть, кто лежал - остался лежать, а прямостоящих или прямоходящих я не заметил там ни одного. Множество лиц повернулось в нашу сторону, множество рук поднялось, но не для приветствия, а чтобы прикрыть глаза от низкого солнца. Судя по движениям губ, последовал множественный обмен неслышными репликами. И только. Павианий вольер, вот на что это было похоже больше всего. Было их там сотни две особей. Г.А. рассказывал, что они собираются сюда каждое лето со всего Союза, живут недели по две и перебредают в другие регионы, а на их место прибредают новые. Однако процентов десять составляют наши, местные, ташлинские. Главным образом школьники. Я искал знакомые лица, но не обнаружил ни одного. Г.А. достал из багажника кошелку и направился наискосок через стойбище к самому населенному костру, расположенному в десятке метров от берега. Вокруг костра этого сидело человек пятнадцать, и когда мы приблизились, народ раздвинулся и освободил нам место, всем троим. Г.А., усевшись, пробормотал: "Принимайте в компанию", - и принялся извлекать из кошелки продукты. Он неторопливо вынимал пакет за пакетом - крупу, консервные банки, леденцы, макароны, твердую колбасу - и, не глядя, передавал девице, сидевшей справа от него. Она брала, говорила: "Спасибо..." и передавала дальше по кругу. Фловеры оживились, зашевелились. Огромный парень, сплошь заросший (от макушки до пупка) черным курчавым волосом, в десантном комбинезоне, спущенном до пояса, принявши очередной пакет, надорвал его, заглянул внутрь и высыпал содержимое - мелкую вермишель - в кипящий котелок. Фловеры шевелились, усаживались поудобнее, я ловил на себе одобрительные взгляды. Вокруг произносились слова, которые я большей частью не понимал. Это был какой-то совершенно незнакомый жаргон, ужасная смесь исковерканных русских, английских, немецких, японских слов, произносимых со странной интонацией, напомнившей мне китайскую речь, - какое-то слабое взвизгивание в конце каждой фразы. Я несколько раз повторил про себя: "Каждый человек - человек, пока он поступками своими не показал обратного", - и посмотрел на Микаэля. У Микаэля моего был такой вид, будто его вот-вот вытошнит - прямо на спину Г.А. Я понял,

108 почему Г.А. взял с собой именно его. Он брезглив, наш Майкл, а ведь он не имеет права быть брезгливым. Любовь и брезгливость несовместны. Не могу сказать, чтобы предложение это пришлось мне по вкусу, однако и отказаться я тоже не мог. Нас с Гриней связывают давние приятельские отношения, еще с начала шестидесятых, когда я был начальником, а он шофером экспедиции, занимавшейся в Туркестане поисками места для установки Большого Телескопа. Гриня мне многим был обязан, да и я ему кое-чем обязан был, ибо оба мы были грешны в молодости, Гриня - побольше, я - поменьше, но оба. И вот спустя два часа, то есть поздним уже вечером, оказался я в Гринином "домишке", что прятался в зарослях каких-то экзотических кустов на его садовом участке. Снаружи стояла глубокая южная тьма, кричали цикады, пахло пряностями и цветами, а внутри под лампой с розовым абажуром за столом, покрытым старенькой, но чисто выстиранной скатертью, некогда роскошной, сидели мы втроем: Гриня (Григорий Григорьевич Быкин, водитель первого класса), я (Сергей Корнеевич Манохин, кандидат физико - математических наук, старший научный сотрудник) и Агасфер Лукич (Агасфер Лукич Прудков, агент Госстраха). ГРИНЯ: осведомляется у Агасфера Лукича, не возражает ли тот против присутствия здесь вот этого вот свидетеля. АГАСФЕР ЛУКИЧ: не только не возражает, но всячески приветствует, ибо знает, ценит и полностью доверяет. ГРИНЯ: предлагает прямо приступить к делу, потому что мало ли что. АГАСФЕР ЛУКИЧ: суетливо и хлопотливо извлекает из переполненного портфеля своего розовые бланки страховых свидетельств и принимается за работу. ГРИНЯ (с некоторой тревогой): А это на кой хрен понадобилось? АГАСФЕР ЛУКИЧ: (не переставая бегать пером): А как же иначе, батенька? Без этого никак нельзя. Это, можно сказать, всему голова. ГРИНЯ: с хмурым недоумением смотрит на Агасфера Лукича, затем лицо его вдруг проясняется, словно он что-то понял. Я: не понимаю ничего, начинаю раздражаться, но пока молчу. АГАСФЕР ЛУКИЧ: профессионально сияя, вручает Грине "Страховое свидетельство по страхованию от несчастных случаев". ГРИНЯ (просматривает свидетельство и ухмыляется): Как раз трешник. Вот потом и вычтешь... АГАСФЕР ЛУКИЧ: само собой, само собой. Тут у меня все учтено. (Достает из портфеля и кладет перед Гриней большой лист плотной белой бумаги, исписанный от руки чрезвычайно красивым, каллиграфически красивым почерком с наклоном влево.) ГРИНЯ: изнуряюще долго читает текст, шевеля губами, зверски наморщив при этом лоб. АГАСФЕР ЛУКИЧ: приятно улыбается. Я: не знаю, что и думать, испытываю самые неприятные, но решительно неясные подозрения. ГРИНЯ: дочитав документ по второму разу, с большим сомнением мотает щеками. АГАСФЕР ЛУКИЧ: Замечания? Дополнения? ГРИНЯ: Не пойдет так. Не нравится. Тут у вас, например, сказано прямо... (читает вслух) "Передаю мою особую нематериальную субстанцию, независимую от моего тела..." Не пойдет. Насчет субстанции я справки навел, много неясного... Тем более - "особая". АГАСФЕР ЛУКИЧ: Понял вас. Разумно.

109 ГРИНЯ: Во-вторых. Не передаю, а, скажем, отдаю в аренду... АГАСФЕР ЛУКИЧ: На девяносто девять лет. ГРИНЯ: Н-н-н... Ладно. Это еще туда-сюда... Тоже, между прочим, могли бы навстречу пойти... Ну, ладно. И главное! (Строго стучит ногтем по бумаге.) Прямо здесь должно быть сказано: трешками! Других не приму! АГАСФЕР ЛУКИЧ: Момент! (Жестом фокусника выхватывает из портфеля и кладет перед Гриней новый роскошный лист, исписанный тем же каллиграфическим почерком.) ГРИНЯ: подозрительно поглядев на Агасфера Лукича, вновь погружается в чтение. Я: только диву даюсь, на какие ухищрения приходится идти нынешнему страхагенту ради трех рублей; я заметил уже, что первый каллиграфический лист словно растворился в воздухе, на скатерти его больше нет, и неприятные подозрения во мне укрепляются. ГРИНЯ (прочитав, передает лист мне): "Ознакомься, Корнеич", - говорит он озабоченно. Я: ознакомливаюсь, и волосы мои встают дыбом. ПЕРЕДАТОЧНЫЙ АКТ Я, нижеподписавшийся Григорий Григорьевич Быкин, в присутствии свидетеля, названного мною Сергеем Корнеевичем Манохиным, отдаю предъявителю сего в аренду на 99 (девяносто девять) лет, считая с сего 1 августа 19.. года, свое религиозно-мифологическое представление, возникающее на основе олицетворения жизненных процессов моего организма, в обмен на 2999 (две тысячи девятьсот девяносто девять) казначейских билетов трехрублевого достоинства образца 1961 года. Каковая сумма должна оказаться в моем распоряжении в течение двадцати четырех часов с момента подписания мною данного акта. Дата. Подпись. РУКОПИСЬ "ОЗ" (5-9) 5. Этот был рослый, выше меня на голову, в длинном кожаном пальто. Войдя, он снял огромную меховую шапку и, пригладив прическу ладонью, проговорил негромко: - Колпаков. Мне назначено на семнадцать. Он отряхнул шапку от мокрого снега, положил ее на столик под зеркалом, снял пальто ("Благодарю вас, я сам...") и аккуратно, любовно повесил его на распялку. Мы прошли в Приемную. Он шагал широко, бесшумно, на каждом шаге слегка подаваясь покуриному туловищем вперед, и непрерывно мыл ладони воздухом. В Приемной он бегло, но цепко огляделся, как бы прицениваясь к обстановке, а когда я предложил ему кресло, он сел с видом человека, готового долго и терпеливо ждать. Если он и волновался, то волнение свое умело скрывал. Он даже ладони перестал умывать. Я сел на свое место и сказал: - Можете говорить. Он снова огляделся, теперь уже с некоторым недоумением, но быстро сориентировался (он, видимо, вообще умел быстро ориентироваться) и заговорил. Я смотрел, как он говорит, и мне почемуто вспомнилось, что Юрий Павлович Герман называл таких людей "красивый, но вьялый". Такой рослый, такой благообразный, такой русый, и широкие плечи, и кровь с молоком, и глаза вполне стальные, а в то же время - какая-то бледная немочь во всем: движения плавно-замедленные, голос тихий, интонации умеренные. Умеренность - его лозунг. Умеренность и аккуратность. Говорил он в пространство перед собой. (Как, откуда узнал он, что не я его собеседник, а ведь, кроме меня, в Приемной никого не было!..) Говорил, словно на докладе у начальства, - на память, не

110 сбиваясь, но и не увлекаясь чрезмерно, только время от времени, в особенности, когда шли цифры, поглядывая в шпаргалочку, оказавшуюся незаметно у него в ладони. И хотя не предпосылал он своему докладу никакого названия, после первых же двух-трех периодов стало ясно, что речь идет о "Необходимых организационных и кадровых мероприятиях для подготовки и проведения кампании по Страшному суду. Говорил он по моему секундомеру почти десять минут - восемнадцати секунд не хватило для ровного счета. Закончив, осторожно положил свою шпаргалочку на полированную поверхность трюмо рядом с пепельницей и смирно свел пальцы больших белых рук у себя на коленях. Демиург молчал целую минуту, прежде чем задал первый свой вопрос. - Надо понимать, Зверь из моря - это лично вы? - спросил он. Колпаков заметно вздрогнул, но отозвался тотчас же, без малейшего промедления: - Возражений не имею. Демиург вдруг очень красиво процитировал - нарочито бархатным, раскатистым голосом профессионального актера старой школы: - "Зверь был подобен барсу; ноги у него, как у медведя, а пасть у него, как пасть у льва; и дал ему Дракон силу свою, и престол свой, и великую класть..." Дракон, надо понимать, - это я? Он быстро сорвал легкомысленно сдвинутую на затылок шляпу, прижал ее к груди и коротко, побелогвардейски, дернул головой, отчего белобрысые его волосы слегка рассыпались. И уже явственно проступил на его поганой морде приличествующий джентльменский набор: солидность, печать значительного прошлого, отсвет глубоко продуманной идеи. И вот тогда я его вспомнил. Это был Марек Парасюхин по прозвищу Сючка, мы вместе кончали десятый класс, а потом он, окончивши все, что полагается, стал литсотрудником тоненького молодежного журнальчика с сомнительной репутацией, расхаживал в черной коже (не подозревая, конечно, по серости, что это форма не только эсэсовских самокатчиков, но и американских "голубеньких"), публиковал статейки, в коих тщился реабилитировать Фаддея Булгарина, либо доказывал кровное родство князя Игоря и Одиссея Итакского, а в анкетах в графе "национальность" неизменно писал "великоросс". И известно мне было, что в определенных кругах на него рассчитывают. РУКОПИСЬ "ОЗ" (10-14) ...Не так все это было, совсем не так. 10. Иоханаан Богослов родился в том же году, что и Назаретянин. Собственно, родился не он один, родилась двойня. Второго близнеца назвали Иаковом Старшим, потому что он увидел свет на несколько минут раньше Иоханаана. Кстати, Иоханаан (Иоанн, Иоганн, Иван, Ян, Жан) означает "Милость бога" ("Яхве милостив"). Надо бы посмотреть, что означает Иаков (Джекоб, Яков, Жак). Название рыбацкого поселка на берегу Галилейского озера, где увидели свет близнецы, не сохранилось, точно так же, как и сам поселок, дотла разрушенный римлянами во время Иудейской войны. Зато сохранилось имя счастливого отца. Был он рыбак и рыботорговец, и звали его Заведей. В семье Заведея было еще девять дочек, но они не играют в нашем повествовании совсем никакой роли. Иоанн и Иаков в детстве были хулиганы и шкодники. В соответствии с легендой прозвище Боанергес ("Сыны громовы") дал им Назаретянин, когда всем троим было уже за тридцать. Это неправда. Прозвали их так соседи, когда юные гопники вступили в пору полового созревания, и надо тут же подчеркнуть, что только в современном восприятии перевод жутковатого прозвища "Боанергес" звучит как нечто грозно-благородное. Для соседей же не Сыны громовы были они, а сущие сукины сыны, бичи божьи и кобеля-разбойники. Время было смутное - время ожидания больших перемен, время великих пророчеств и малых бунтов. Как и вся галилейская молодежь того времени, Боанергес не желали идти по стезе

111 покорности. Они не желали ловить рыбу и доходы свои смиренно отдавать мытарю. Они вообще не хотели работать. С какой стати? Они хотели жить весело, рисково, отпето - играть ножами, портить девок, плясать с блудницами и распивать спиртные напитки. И в то же самое время хотели они великих подвигов во имя древнего бога и древнего народа, мерещились им голоса могучих пророков и команды блестящих полководцев, грохот рушащихся стен Иерихона и жалкие вопли гибнущих иноверцев. Короче говоря, они являли собою великолепное сырье, из которого опытная рука могла вылепить все, что угодно, - от фанатичных убийц до фанатичных мучеников. Однако, когда встал на их пути Иоанн Креститель, дороги братьев Боанергес разошлись. Выслушав первую лекцию знаменитого проповедника, Иаков сплюнул в пыль жвачку, затянул потуже пояс с римским мечом и негромко спросил: "Ну, что? Пошли к бабам?" Но Иоанн не пошел к бабам. Он остался. Парадоксальная идея любви к людям и всеобщего братства странным образом захватила его. "Не будь занудой! - говорили ему. - Брось ты своего старого п..., и пойдем выпьем эфесского!" "Сами вы п... - ответствовал он. - В одном пуке моего п... в сто раз больше толку, чем во всем вашем болботанье". "Но ведь это учение совершенно бессмысленно! - втолковывали ему. - Как ты можешь верить в подобную чушь? "Потому и верую я, что это бессмысленно", - отвечал он, на много лет предваряя достославного Квинта Септимия Тертуллиана - епископа Иберийского. "Но ты же должен понимать, что это учение противоречит здравому смыслу!" - внушали ему. "Киш мири ин тухес со своим здравым смыслом, - огрызался он, - унд зай гезунд!" (по-арамейски, разумеется, это звучало иначе, но смысл был тот же: поцелуйте меня в задницу со своим здравым смыслом и будьте здоровы). А потом появился Назаретянин (тот, которого тогда и потом все называли Назаретянином), и Иоанн отдался ему всей душой. Он стал учеником его, и телохранителем, и снабженцем, когда это требовалось, - иначе говоря, он стал апостолом его, одним из двенадцати и одним из двух любимых. Вторым любимым был Петр. В одних трусах вылетел я в Комнату. В голове моей торчала однаединственная нелепая мысль: "Весь ведь квартал на ноги поднимут, уроды!" Уроды же выглядели так. Агасфер Лукич, весь расхлюстанный, блистая потной плешью и потным брюхом, вывалившимся из-пол брючного ремня, наскакивал на Демиурга, совершая диковинные взмахи и взбрыки ручками и ножками, - то ли норовил вскарабкаться на него, как на Красноярский столб, то ли стремился причинить ему какое-нибудь физическое увечье приемами борьбы, бывшими в ходу две тысячи лет назад. Демиург же, отгораживаясь от него крылатым плечом, возился со знаменитым портфелем. Я впервые увидел руки Демиурга, они были черные, с зеленоватым отливом, с неопределимым количеством пальцев. Пальцы эти, длинные и мосластые, сложно и омерзительно шевелились, как шевелятся лапы паука, когда он бинтует муху. На моих глазах он распахнул портфель (Агасфер Лукич вновь издал апокалиптический визг) и, придерживая его левой рукой, засунул правую в пышущие жаром недра - засунул глубоко, неправдоподобно глубоко, куда-то этажом ниже, как мне показалось. Несколько долгих секунд он шарил там, в жарких пространствах, звучно рыча и беспорядочно вращая налитыми кровью яблоками глаз. Только на несколько секунд его и хватило - портфель полетел в сторону, а освобожденная рука взметнулась к потолку. Она была невероятной длины и с множеством локтей, а кисть ее до первого локтя была раскалена и светилась всеми цветами побежалости, и с кончиков ослепляюще белых пальцев срывались и летели по Комнате дымные искры и капли. А потом (волосы поднялись у меня по всему телу) левой рукой он ухватился за правую, с хрустом выдернул ее вон и швырнул в угол. Глаза его сделались уже, как дыни, он разинул пасть, изрыгнул непонятную, но явную брань, многоэтажную и древнюю, щучьими зубами впился в первый подвернувшийся локоть левой руки, бешено мотнул медной головищей так, что кисточка парика взвилась дыбом, с тем же хрустом

112 выдернул из себя и левую руку и словно окурок сигары выплюнул ее в бездонную тьму за дверью Кабинета. И сразу стало тихо. Демиург осанисто поводил головой из стороны в сторону и плавно приподнимал то одно плечо-крыло, то другое, как бы демонстрируя нимало не уменьшившуюся мощь и боеготовность своего организма. Агасфер Лукич сидел на корточках возле топчана, любовно оглаживая, осматривая и даже обнюхивая свой счастливо возвращенный портфель. В углу все еще корчилась, остывая, страшная рука - скребла по обуглившемуся паркету сосульками оплавленных пальцев. Пахло потом, гарью и медной окалиной. Потом Агасфер Лукич вдруг, словно бы спохватившись, перекатился на четвереньки и принялся озабоченно оглядывать пол вокруг себя. Не обнаружив искомого, он двинулся вдоль стены на трек конечностях, прижимая четвертой портфель к голому потному боку. Тут я понял наконец: Агасфер Лукич в пылу сражения потерял свое искусственное ухо. Демиург грянул: - До вон же оно, под калорифером! Что вы, в самом деле, будто Иов на гноище! Агасфер Лукич, не поднимаясь, быстро добежал до калорифера, нащупал драгоценное и, радостно улыбаясь, приладил его на место. - Благодарствуйте, мой Яхве! - весело сказал он. Так закончилась еще одна ссора между ними. Правда, раньше до драки дело у них не доходило. Чего они не поделили на этот раз? То ли Демиург хотел отобрать что-то в свою пользу у Агасфера Лукича, то ли Агасфер Лукич ухитил что-то у Демиурга... Бог у бога портянки украл. РУКОПИСЬ "ОЗ" (19-22) 19. Остров Патмос на поверку оказался довольно оживленным местечком. Видимо, в то время он располагался на пересечении нескольких каботажных если и не дорог, то, во всяком случае, тропинок. Чуть ли не каждую неделю в его удобной южной бухточке бросало якорь какое-нибудь судно, чтобы пополнить здесь запас пресной воды, снабдиться вяленой козлятиной, а то и спустить на берег очередного ссыльного. На Патмосе оказалось полным-полно ссыльных. Они называли себя жаргонным словечком _п_р_и_к_а_х_т_ы_, что соответствует примерно нашему понятию "крестник". Были там крестники Калигулы, крестники Клавдия, крестники Тиберия. Возомнившие о себе сенаторы, проштрафившиеся артисты, иноземные князья, мастера и любители красного словца, непотрафившие реформаторы - некоторые при семействах и скарбе, а некоторые без ушей, без языка, иногда без гениталий. И все это была элита, даже те, кто был без гениталий. Социально близкие. А полуголый, вываренный в кипящем масле, облезлый профессиональный бандит был социально чуждым. Строго говоря, он был даже недостоин ссылки: если уж на него не хватило масла, то место ему было, без всякого сомнения, на кресте, а не в светском обществе. Поэтому первые недели пребывания его на острове были омрачены инцидентами. Впрочем, правильнее было бы сказать, что недели эти были омрачены с точки зрения гордых прикахтов. Они стремились исправить упущение властей - и не преуспели. Сначала были убиты три собаки: его пытались травить собаками, он убил их и вместе с Прохором съел, зажарив на угольях. Затем были изувечены четверо рабов сенатора Варрона, посланные отомстить за собак. Бандит лишил их гениталий, чтобы они в дальнейшем ни в чем не превосходили своего хозяина. Тогда на него устроили настоящую облаву, которой руководили опальные офицеры Четырнадцатого легиона. Облава кончилась ничем: сожгли пустую развалюху, в которой ютился он

113 с Прохором, разбили единственный его горшок со вчерашней похлебкой да захватили несколько коз, случившихся неподалеку и вряд ли ему принадлежавших. Той же ночью поселок прикахтов запылал, подожженный с четырех концов пастухамифригийцами, а бандит со своим Прохором, нагрузившись скарбом сенатора Варрона, ушел в горы. Таким образом, развеселое приключение изнывавших от скуки крестников трех императоров превратилось в тяжелую и бессмысленную войну с аборигенами, окончившуюся лишь месяц спустя капитуляцией на достаточно унизительных условиях. Иоанн-Агасфер стал жить в горах. С точки зрения стороннего наблюдателя, это было чисто растительное существование. Он ничего не делал, только ел да спал. Приносил воду и добывал пищу Прохор. Иногда приходили пастухи. Не здороваясь, садились у костра и пили кислое вино, принесенное с собой в облезлых мехах. Тогда Иоанн напивался. Иногда ему хотелось женщину. Свободных женщин на острове не было. Он обходился козами. Никаких иных желаний у него не возникало. Собственно, он был счастливейшим человеком своего времени: ему не надо было работать, и все, чего он желал, было у него под рукой. ДНЕВНИК. 20 ИЮЛЯ. 11 УТРА Мы в осаде. В семь утра нас поднял на ноги дикий рев, лязг, гром, одним словом, оглушительная какофония. Я бросился к окну. Вдоль всего фасада растянулась толпа прилично одетых павианов. Добры молодцы. Человек двести, наверное. Все кривляются, все размахивают конечностями и неслышно орут на нас. У каждого функен, включенный на полную мощность, и, кроме того, они приволокли еще десяток стационарных _з_в_у_ч_к_о_в_, каждый ватт на сто, и эти звучки тоже работают вовсю. Надо же - не поленились! Не поленились притащить звучки, не поленились подняться в такую рань, не поленились намалевать плакаты. На плакатах: "Носов, убирайся из города!", "Долой дворянское гнездо!", "Лицеисты, стыдно! Вы должны быть с нами!" Морды потные, налитые, волосы дыбом, как у диких, пасти разинуты, но что орут - ничего не слышно за музыкой. Между ними и лицеем вдоль тротуара стоят редкой цепочкой спиною к нам ребята из городского патруля. (Не без удовольствия узнал я среди них Сережку Сенько, Рената Гияттулина, Рейнгарта Хансена с биологического и - с особенным удовольствием - Ивана моего родимого Дроздова.) Не знаю, как уж они там договорились с добрыми молодцами, но те ближе, чем на два шага, к ним не приближаются. Не сразу заметил я в сторонке два "лунохода" и кучку милиционеров. Угрюмых. Происходящее им явно не нравится. Издержки демократии. Сначала все это показалось мне скорее забавным. Потом, когда я познакомился с лозунгами, я испытал сильнейший приступ естественного раздражения. Но страха вначале не было совсем, это я помню точно. Однако пять минут спустя мне пришлось принять участие в нелегкой процедуре обуздания и остужения нашего Аскольда. Будучи настоящим суперменом и чемпионом города по субаксу, он побелел лицом, выпятил челюсть и танком двинулся вниз по лестнице к выходу - наводить порядок. Исполненный железной твердости, беспощадной последовательности и абсолютной непримиримости. Девчонки с визгом повисли на нем с двух сторон, но он их даже и не заметил. Пришлось тут уж и мне тряхнуть стариной, и только втроем мы сначала притормозили, а в вестибюле и остановили его неудержимое движение. Румянец вернулся ему на щеки, он принес нам извинения за свою горячность, и мы все направились к Г.А. И вот тут на меня накатило. Воображение мое ни с того ни с сего нарисовало мне картину, как Аскольдик вырывается от нас, врезается в толпу, и что тогда начинается? Лишь в этот момент я понял, что ничего забавного у нас тут не происходит, что все держится на волоске, и стоит этому волоску лопнуть, как волна зверства захлестнет и нас, и ребят из патруля, и милицию, - не только в том смысле, что зверье растерзает нас, но и в том смысле, что мы все сами сделаемся зверьми.

114 (Страшная штука - неуправляемое воображение. Я уверен, что и Аскольдика подвело именно оно. Выглянул он в окошко, увидел это кишение зверья и испытан страх - но, будучи суперменом, бросился выбивать клин клином, с каждым шагом к выходу сам все более превращаясь в зверя.) Пока мы шли к Г.А., мне объяснили, что лицей, оказывается, пуст. Кроме нас в здании никого нет. Ни повара, ни библиотекаря, ни дежурного преподавателя - никого. Только Серафима Петровна не испугалась. Даже ночной вахтер таинственно исчез. Видимо, драпанул через хозяйственный выход. Г.А. спустился нам навстречу. Он был совершенно такой, как всегда. Последовали распоряжения. Зойке и Аскольду - отправиться на кухню, готовить завтрак, а заодно и обед. Серафима Петровна уже там, будете на подхвате. Остальным заниматься своими делами. Кстати, где наш де Сааведра? Де Сааведра тут же появился. Оказывается, все это время он торчал на крыше и снимал осаду на видеопленку, правда, к сожалению, без акустики. Смешной он был - встрепанный, в одних трусах, и аппарат на ремне, как автомат. Г.А. посмотрел на него с одобрением и продолжал: к окнам желательно не подходить. То есть если очень интересно, то подходить, разумеется. можно, но при этом языки не показывать, козу не делать и вообще не совершать аллегорических телодвижений. Стекол жалко. Мы разошлись по постам. Пневмопочта работает. Я просмотрел газеты. Признаюсь, с отвращением. Все-таки настолько всеобщего взрыва озлобления и неприязни я не ожидал. В рамках держалась только "Ташлинская правда". Все же прочие наши газеты шипели и плевались, как ошпаренные коты. Деятельность, несовместимая с высоким званием народного педагога... Проповедь ложных утверждений, противоречащих самым высоким идеалам социализма... Ядовитая проповедь провозглашения (проповедь провозглашения!) мира между трудом и тунеядством... Претензии на роль некоего гуру, проповедующего новую религию, проповедь взглядов, идейно разоружающих строителей коммунизма... Приговоры: запретить преподавательскую деятельность; выгнать на пенсию; в двадцать четыре часа выдворить из города - через посредство административной высылки в установленном порядке... … Ура! Наконец-то наш Ташлинск попал в центральную прессу. Не могу отказать себе в удовольствии цитирую дословно из "Известий": "Ташлинск, 19 июля. На два месяца раньше срока запущена полностью автоматизированная линия по производству высококачественных брынз на Ташлинском молочном комбинате имени Емельяна Пугачева..." и так далее. А мы-то, дураки, тут переживаем! Имеет место определенная эволюция звуков, раздающихся снаружи. Сначала была просто сумасшедшая какофония. Потом им это надоело (сами, видимо, оглохли), и они принялись развлекаться: громовыми голосами читали избранные выдержки из сегодняшних газет. Тоже надоело. Принялись паясничать: "Внимание, внимание! Через пять минут здание лицея будет взорвано на воздух! Предлагается всем находящимся в здании капитулировать. Выходить без оружия по одному с интервалом в тридцать секунд, держа руки за головой. Первым выходит Носов, лично..." На этом месте диктора окончательно разбирает смех, и окрестности оглашаются громоподобным фырканьем

115 и хрюканьем. Это им тоже надоело, и сейчас они гоняют Джихангира. Несколько _с_ц_е_п_о_к_ пустились в пляс. Аскольд наладил мегафон и предложил Г.А. выступить. "Чтобы они не думали, будто мы испугались и прячемся". Г.А. резко ответил: "Нет. Мне все равно, что они думают. Я не люблю их сейчас. Я не хочу с ними разговаривать". РУКОПИСЬ "ОЗ" (23-25) 23. Теперь их было у нас уже трое, и у каждого был свой кабинет. В кабинете каждый их них спал, принимал пищу и посетителей, а также писал меморандумы, докладные, наставления, рекомендации, замечания и представления. Кроме того, у каждого был свой столик на кухне. Кабинет Колпакова был светел, чист и пустоват. Петр Петрович был аскет. Канцелярский стол с двумя аккуратными пачками брошюр и справочных изданий. Железный ящик-сейф справа от стола. В углу за скромной ширмой - скромная раскладушка, застеленная серым шерстяным одеялом. У изголовья простая тумбочка, а на ней - Библия в издании Московской патриархии. Простой и даже простейший - стул за столом и два таких же простейших стула у стены напротив стола. Голые стены: ни портретов, ни картин. Скромность и достоинство. Трезвость и целеустремленность. Умеренность и аккуратность. И чемодан с самым обыкновенным барахлом - под койкой. Парасюхин же был апологетом безудержной роскоши. Он спешил жить. Он дорвался. Из моей приемной Марк Маркович уволок (сам, лично, обливаясь потом, задыхаясь и хрипя, иногда даже попукивая от нечеловеческого напряжения): половину чудовищной невообразимой кровати; два телевизора цветного изображения; два застекленных шкафа невыясненного назначения; книжную стенку вместе с муляжами книг; толстый рулон весом тонны в полторы (это оказались ковры, я думал, он умрет под этим рулоном, но он уцелел); картину с Сусанной, старцами и пенисом. Он порывался уволочь кресло для посетителей, но я запретил ему это делать, и тогда он уволок кресло со стальным шипом. Из платяного шкафа были им изъяты и унесены: плащ болонья (испачканный), мужской костюм-тройка (новый, на три размера меньше, чем ему требовалось), мохнатое пальто мужское (одно), мужские сорочки разноразмерные (двенадцать, дюжина), бюстгальтеры женские разноразмерные (семь)... Много чего он уволок, мне в конце концов надоело за ним записывать, и я только следил, чтобы он не упер что-нибудь из моего рабочего инвентаря. В результате кабинет Парасюхина блистает роскошью, словно комиссионный магазин. Ковры. Роскошные покрывала. Огромный письменный стол с огромным письменным прибором (представления не имею, откуда прибор), на одной стене - Сусанна в тяжелой золоченой раме, на другой - портрет святого Адольфа, украшенный дубовыми листьями и черной муаровой лентой в знак вечного траура по великому человеку, над роскошной постелью - бессмертное творение кисти великого человека "Дас моторрад унтер дем фенстер ам зоннтаг морген". Кресло с шипом приспособлено для посетителей: на шип положена крышка от унитаза, а поверх крышки - подушкадумка с вышитой надписью "Кто рано встает, тому Бог дает". В дальнем углу - огромное старинное зеркало, местами потемневшее, - перед ним Марк Маркович репетирует свои будущие речи. Пафос и верность. Нордическая лень и неколебимая уверенность. Славянская широта и арийский гемютлихькайт. И запашок, как в борделе. А вот кабинет, или, точнее, обиталище, Матвея Матвеевича Гершковича (Мордехая Мордехаевича Гершензона) являл собой типичный интерьер одинокого пенсионера районного значения. Здесь постоянно, а также сильно пахло сердечными каплями и вчерашней едой. Подоконник здесь был вечно заставлен кастрюльками, судками и особыми баночками - Матвей Матвеевич никогда ничего не оставлял на кухне из опасения, что кто-нибудь подкинет ему в бульон чего-нибудь трефного. (Не то чтобы он был таким уж верующим, но всю жизнь свою он прожил по коммунальным квартирам, а это, знаете ли, накладывает свой отпечаток). Если, войдя, вы видели, что в левой половине помещения пол натерт и блестит, на аптечной тумбочке - ни пылинки, а лекарственные пузырьки расставлены строго по ранжиру, зеркало

116 платяного шкафа свежепромыто, фикус в углу тщательно полит и даже обрызган из специального пульверизатора, то в правой половине комнаты обязательно будет безобразно развороченная постель, стул будет помещен на столе вверх ножками, огромный дедовский сундук неаппетитно распахнут, и лезут из него через край какие-то сиреневые фланелевые предметы, пол замусорен мятыми бумажками, просыпанными кнопками и высохшими стержнями из-под авторучек, а сам Матвей Матвеевич сидит среди всего этого на банной скамеечке, взлохмаченный и восторженный, и в который уже раз с наслаждением перечитывает роман "Во имя отца и сына". В этом весь Матвей Матвеевич. Ему никогда не хватает выдержки и целеустремленности, чтобы убрать свою комнату от альфы по омеги. Он теоретик. Он великий моралист-теоретик. В теории он беспощаден, жесток, непреклонен и мстителен безгранично. Как сам Иегова. Око за око, зуб за зуб. Поднявший меч от меча да погибнет. Если враг задирает, его уничтожают. Мне отмщение, и только мне... Казалось бы, дай ему волю, - и полмира насилья ляжет в дымящихся развалинах. Но не хватает целеустремленности, черт ее подери совсем. Мешает, черт ее подери совсем, природная незлобивость, а также врожденная убежденность, что два взрослых человека всегда могут договориться между собой. Поэтому перехода от теории к практике не происходит у Матвея Матвеевича никогда. Если бы Матвею Матвеевичу хоть раз в жизни привелось бы воплотить в реальность хоть один из своих страшных лозунгов, я думаю, он перепугался бы до икоты, а может быть, и совсем бы умер от огорчения, что так нехорошо получилось. Он из тех знаменитых евреев, которые способны вызвать приступ острого антисемитизма у самого Меира Кахане или даже у теоретика сионизма господина Теодора Герцля. Он является утром на кухню и принимается назойливо докладывать непроспавшемуся и злобному Парасюхину, что совсем уже почти договорился со вдовой из дома напротив, так она ему устроит пансион. Пять рублей в день, ну и что? Это недорого. Обед и ужин, а завтракать он будет здесь, он всегда имеет возможность достать свежие яички и другие молочные продукты. В конце концов, если ему покажется недостаточно, так он всегда сможет прикупать. Пусть другие берут яйца по рубль тридцать. Вот я вижу, вы всегда берете яйца по рубль тридцать. А я могу брать по девяносто, и они будут лучше, чем ваши. Ваши битые, а у меня будут целые, хорошие яички. Вы - молодой человек, вы этого не понимаете, что главное - это устройство с питанием... Кто может выдержать такое? Разве что Петр Петрович Колпаков. Он стоит к Матвею Матвеевичу вполоборота, вежливо улыбается и корректнейше кипятит себе молоко в кастрюльке. Видимо, он глубоко и тщательно обдумывает вопрос, куда ему отнести Матвея Матвеевича. К злакам или к плевелам? К агнцам или к козлищам? Истребить его в запланированном армагеддоне или, наоборот, возвысить? Непроспавшийся же и злой антисемит Парасюхин, конечно же, не выдерживает. В кухне становится черным-черно, как в известном письме известного писателя известному историку. Однако в отличие от известного историка Матвей Матвеевич (Мордехай Мордехаевич) ни эвфемизмов, ни аллюзий, ни литературных реминисценций не понимает. Он улавливает только общую идею о том, что весь мир заполонили дурные, своекорыстные люди, везде блат, по знакомству можно достать все, а без знакомства человек ничто - особенно, если он не сумел как следует устроиться с питанием. Он живо подхватывает и развивает эту идею, и тогда Марек Парасюхин, прикованный к газовой плите необходимостью помешивать овсяную кашу, чтобы не подгорела, и потому лишенный даже возможности бежать, заткнувши уши, испускает из себя освященную веками нутряную исступленную жалобу: "Да господи же боже мой! Ну нигде же нет от них спасения! Куда ни сунься - везде ведь они!" Простодушный Матвей Матвеевич уже заранее кивает, готовый согласиться и с этим утверждением, но тут на кухне объявляется слегка встрепанный после душа Агасфер Лукич. В правой

117 руке у него чашечка кофе, в левой - бисквитик, а на устах - бессмертное: "Если в кране нет воды, значит, выпили жиды..." Происходит двойной взрыв. Парасюхин взрывается потому, что усматривает в дурацкой частушке Агасфера Лукича злобный выпад против проверенных веками, глубоко теоретически обоснованных и животрепещущих установок и выводов по известному вопросу. Матвей же Матвеевич взрывается, потому что начисто лишен даже самого элементарного чувства юмора и в дурацкой частушке усматривает недвусмысленное и очевидное оскорбление своего национального достоинства. Дуэт: - Здесь нет ничего смешного, Агасфер Лукич! Довольно странно, что вы, при вашем опыте, при ваших знаниях, норовите отделаться шуточками, когда речь заходит об угрозе всей славянской цивилизации! Ведь вы же русский человек! Что вы тут нашли смешного? Да, выпили! Если нет воды, значит, именно они и выпили! В прямом или в переносном смысле! И ничего смешного!.. - Что значит - жиды? Причем здесь опять жиды? Почему у вас во всем и всегда виноваты жиды? Как вам только не стыдно, Агасфер Лукич? Ведь вы же сами - древний еврей! И откуда, интересно, вы взяли, что нет воды? Вода есть, пожалуйста! Пейте! Открывайте кран и пейте!.. Петр Петрович Колпаков неопределенно улыбается, видимо, размышляя, куда ему отнести Марека Парасюхина. Агасфер Лукич доволен. Кухня наполняется ароматом подгоревшей овсянки, и тут вхожу я и, сдерживаясь из самых последних сил, осведомляюсь: - Слушайте, кто из вас постоянно не спускает воду в унитазе? Вот поймаю, возьму за шкирку и носом - в унитаз, в унитаз!.. Двадцать первый век на пороге. Коммуналка. Тоска. И над всем этим - черным фломастером по белому кафелю кухонной стены - напоминание: "Lasciate ogni speranza" ["Оставь всякую надежду". Данте, "Ад", песня третья] Что держит меня здесь? На что я еще надеюсь? Почему давным-давно не сбежал? Держит что-то. Надеюсь на что-то. Чего-то еще жду. Вообще странные вещи происходят со мной в последнее время. Видимо, я так сжился со всеми этими людьми и настолько пропитался атмосферой наших поганых чудес, что почти воочию могу наблюдать любого из них в любой момент и сквозь любые стены. Вот сейчас, например. Пожалуйста. Я пишу в своей каморке и точно знаю, что за четыре стены от меня Парасюхин сидит на своей роскошной постели со шлюхой, которую он привел с "плешки". Я не слышу его слов, однако знаю откуда-то, что рассказывает он ей о преимуществах настоящего арийского и в особенности - славяно-арийского полового аппарата в сравнении с таковым же любого унтерменша, будь то косоглазый азиат или (в особенности) какой-нибудь пархатый семит. Шлюха, немолодая, утомленная, курит длинную шведскую сигарету и слушает его вполуха. О половых аппаратах она знает все. Сегодня шестнадцатое ноября. Опять. И опять все та же слякоть на мостовых и падающий с серого неба то ли дождь, то ли снег. А может быть, это Сверхзнание начинает прорастать во мне, превращая меня в нового Агасфера?.. РУКОПИСЬ "ОЗ" (28-29) 28. Я ходил в сберкассу и проторчал там в очереди три четверти часа, до самого обеда. Когда я вернулся, он уже сидел на кухне и хлебал из эмалированной миски югославский пакетный суп. Был он тощий, нелепый, угловатый, костлявый, с чешуйчатыми от грязи плоскостопыми ножищами. Тонкая прыщавая шея, гигантский шмыгающий нос, выпученные глаза

118 со слезой, скудный лобик под всклокоченной пегой шевелюрой. Дрисливый гусенок. Лет ему было, наверное, не более шестнадцати, голос у него ломался, а унылую физиономию его покрывали "бутон д'амур". Когда я вошел в кухню, он шарахнул в мою сторону паническим взглядом, но, не обнаружив, по-видимому, во мне никакой опасности, провел пальцем под носом и снова вернулся к хлебову. Я только глянул на его неописуемый бурнус и сразу понял, где источник того странного запаха, который я почуял еще в прихожей. Этот бурнус не стирали. Никогда. И не снимали тоже. Его только носили. И днем, и ночью. В нем даже наверняка ни разу не тонули. - Кто таков? - спросил я грозно. Бригада моя, сочувственно окружавшая носителя бурнуса, безмолвствовала - как мне показалось, трусливо и виновато. - Кто впустил? - продолжал я, беря тоном выше. - Почему не сделали санобработку? Инструкция не для вас писана? По холере соскучились? Кто его впустил - так и осталось неизвестным. В конце концов, может быть, и на самом деле никто не впускал, а просто внесло его в нашу прихожую, - и всех делов. Бывали такие случаи. И не раз. А вот пакетным супом (овощным со специями, тридцать семь копеек пакет, счет прилагается) его накормил сердобольный Марек Парасюхин, в коем, как известно, всегда сочетались нордическое милосердие и славянская широта натуры. Дохлебав угощение до последней капли, он вылизал миску, да так быстро и ловко, что мы и рук протянуть не успели, а она уже была, как новенькая. Потом он принялся говорить - так же торопливо, жадно, брызгаясь и захлебываясь, как только что ел. Вначале, кроме постоянно повторяющейся просьбы оставить здесь и спрятать, мы ничего не понимали. Какие-то жалобы. Что-то там у него было с родителями, то ли мать померла, рожая его, то ли сам он чуть не помер при родах... отец был богатый, а денег на него совсем не давал... И все его били. Всегда. Пока он был маленький, его били ребятишки. Когда он подрос, за него взялись взрослые. Его обзывали: тухляком, прорвой ненасытной, масалыгой, идиотом, дерьмочистом, дерьмодралом и дерьмоедом, сирийской рыбой, римской смазкой, египетским котом, шавкой, сявкой и залепухой, колодой, дубиной и длинным колом... Девицы не хотели иметь с ним дела. Никакого. Никогда. Даже киликийские шлюхи. И все время хотелось есть. Он съел даже протухшую рыбу, которую подсунули ему однажды смеха ради, и чуть не умер. Он даже свинину ел, если хотите знать... Ничего не было для него в этом мире. Ни еды. Ни женщин. Ни дружбы. Ни даже простого доброго слова... И вот появился Рабби. Рабби положил руку ему на голову, узкую чистую руку без колец и браслетов, и он почему-то сразу понял, что эта рука не вцепится ему в волосы и не ударит его лицом о выставленное колено. Эта рука источала добро и любовь. Оказывается, в этом мире еще оставались добро и любовь. Рабби заглянул ему в глаза и заговорил. Он не помнит, что сказал ему Рабби. Рабби замечательно говорил. Всегда так складно, так гладко, так красиво, но он никогда не понимал, о чем речь, и не способен был запомнить ни слова. А может быть, там и не было слов? Может быть, была только музыка, настойчиво напоминавшая, что есть, есть, есть в этом мире и добро, и дружба, и доверие, и красота... Конечно, среди учеников он оказался самым распоследним. Все его гоняли. То за водой, то на рынок, то к ростовщику, то к старосте. Вскопай огород хозяину - он нас приютил. Омой ноги этой женщине - она нас накормила. Помоги рабам этого купца - он дал нам денег... Опасный Иоанн со своим вечным страшным кинжалом бросает ему сандалии - чтобы к утру починил! Ядовитый, как тухлая рыба, Фома для развлечения своего загадывает ему дурацкие загадки, а если не отгадаешь -

119 "показывает Иерусалим". Спесивый и нудный Петр ежеутренне пристает с нравоучениями, понять которые так же невозможно, как и речи Рабби, но только Рабби не сердится никогда, а Петр только и делает, что сердится да нудит. Сядет, бывало, утром на задах по большому делу, поставит перед собой и нудит, нудит, нудит... тужится, кряхтит и нудит. И все равно - это было счастье. Ведь рядом всегда был Рабби, протяни руку - и коснешься его. Он потреплет тебя за ухо, и ты весь день счастлив, как пчелка. ...Но когда они пришли в Иерусалим, сразу стало хуже. Он не понимал, что случилось, он видел только, что все сделались недовольны, а на чело Рабби пала тень тревоги и заботы. Что-то было не так. Что-то сделалось не так, как нужно. Что тут было поделать? Он из кожи лез вон. Старался услужить каждому. В глаза заглядывал, чтобы угадать желание. Бросался по первому слову. И все равно подзатыльники сыпались градом, и больше не было шуток, даже дурацких и болезненных, а Рабби стал рассеян и совсем не замечал его. Все почему-то ждали Пасхи. И вот она настала. Все переоделись в чистое (кроме него - у него не было чистого) и сели вечерять. Неторопливо беседовали, по очереди макали пасху в блюдо с медом, мир был за столом, и все любили друг друга, а Рабби молчал и был печален. Потом он вдруг заговорил, и речь его была полна горечи и тяжких предчувствий, не было в ней ничего о добре, о любви, о счастье, о красоте, а было что-то о предательстве, о недоверии, о злобе, о боли. И все загомонили, сначала робко, с недоумением, а потом все громче, с обидой и даже с возмущением. "Да кто же? - раздавались голоса. - Скажи же! Назови нам его тогда!" - а опасный Иоанн зашарил бешеными глазами по лицам и уже схватился за рукоять своего страшного ножа. А он тем временем украдкой, потому что очередь была не его, потянулся своим куском к блюду, и тут Рабби вдруг сказал про него: "Да вот хотя бы он", - и наступила тишина, и все посмотрели на него, а он с перепугу уронил кусок в мед и отдернул руку. Первым засмеялся Фома, потом вежливо захихикал Петр, культурно прикрывая ладонью волосатую пасть, а потом и Иоанн захохотал оглушительно, откинувшись назад всем телом к чуть не валясь со скамьи. И захохотали все. Им почему-то сделалось смешно, и даже Рабби улыбнулся, но улыбка его была бледна и печальна. А он не смеялся. Сначала он испугался, он решил, что его сейчас накажут за то, что он полез к меду без очереди. Потом он сообразил, что его проступка даже не заметили. И тут же почему-то понял, что ничего смешного не происходит, а происходит страшное. Откуда у него взялось это понимание? Неизвестно. Может, родилось оно от бледной и печальной улыбки Рабби. А может быть, это было просто звериное предчувствие беды. Они отсмеялись, погалдели, настроение у всех поднялось, они все рады были, что Рабби впервые за неделю отпустил шутку и шутка оказалась столь удачной. Они доели пасху, и ему было велено убрать со стола, а сами стали укладываться на ночь. И вот, когда он мыл во дворе посуду, вышел к нему под звездное небо Рабби, присел рядом на перевернутый котел и заговорил с ним. Рабби говорил долго, медленно, терпеливо, повторял снова и снова одно и то же: куда он должен будет сейчас пойти, кого спросить, и когда поставят его перед спрошенным, что надо будет рассказать и что делать дальше. Рабби говорил, а потом требовал, чтобы он повторил сказанное, чтобы он запомнил накрепко: куда, кого, что рассказать и что делать потом. И когда, уже утром, он правильно и без запинки повторил приказание в третий раз, Рабби похвалил его и повел за собой обратно в помещение. И там, в помещении, Рабби громко, так, чтобы слышали те, кто не спал, и те, кто проснулся, велел ему взять корзину и сейчас же идти на рынок, чтобы купить еду на завтра, а правильнее сказать - на сегодня, потому что утро уже наступило, и дал ему денег, взявши их у Петра. И он пошел по прохладным еще улицам города, в четвертый, в пятый и в шестой раз повторяя про себя: кого; что рассказать; что делать потом, - и держал свой путь туда, куда ему было

120 приказано, а вовсе не на рынок. И он удивлялся, почему черное, звериное предчувствие беды сейчас, когда он выполняет приказание Рабби, не только не покидает его, но даже как будто усиливается с каждым шагом, и почему-то виделись ему в уличных голубых тенях бешеные глаза опасного Иоанна и чудился леденящий отблеск на лезвии его длинного ножа... Он пришел, куда ему было приказано, и спросил того, кого приказано было спросить, и сначала его не пускали, и мучительно долго томили в огромном, еле освещенном единственным факелом помещении, так что ноги его застыли на каменном полу, а потом повели куда-то, и он предстал, и без запинки, без единой ошибки (это было счастье!) проговорил все, что ему было приказано проговорить. И он увидел, как странная, противоестественная радость разгорается на холеном лице богатого человека, перед которым он стоял. Когда он закончил, его похвалили и сунули ему в руки мешочек с деньгами. Все было именно так, как предсказывал Рабби: похвалят, дадут денег, - и вот он уже ведет стражников. Солнце поднялось высоко, народу полно на улицах, и все расступаются перед ним, потому что за ним идут стражники. Все, как предсказывал Рабби, а беда все ближе и ближе, и ничего невозможно сделать, потому что все идет, как предсказывал Рабби, а значит - правильно. Как было приказано, он оставил стражников на пороге, а сам вошел в дом. Все сидели за столом и слушали Рабби, а опасный Иоанн почему-то припал к Рабби, словно стараясь закрыть его грудь своим телом. Войдя, он сказал, как было приказано: "Я пришел, Рабби", и Рабби, ласково освободившись от рук Иоанна, поднялся и подошел к нему, и обнял его, и прижал к себе, и поцеловал, как иного сына целует отец. И сейчас же в помещение ворвались стражники, а навстречу им с ужасающим ревом, прямо через стол, вылетел Иоанн с занесенным мечом, и начался бой. Его сразу же сбили с ног и затоптали, и он впал в беспамятство, он ничего не видел и не слышал, а когда очнулся, то оказалось, что валяется он в углу жалкой грудой беспомощных костей, и каждая кость болела, а над ним сидел на корточках Петр, и больше в помещении никого не было, все было завалено битыми горшками, поломанной мебелью, растоптанной едой, и обильно окроплено кровью, как на бойне. Петр смотрел ему прямо в лицо, но словно бы не видел его, только судорожно кусал себе пальцы и бормотал, большей частью неразборчиво. "Делать-то теперь что? - бормотал Петр, бессмысленно тараща глаза. - Мне-то теперь что делать? Куда мне-то теперь деваться?", а заметивши наконец, что он очнулся, схватил его обеими руками за шею и заорал в голос: "Ты сам их сюда привел, козий отброс, или тебе было велено? Говори!" "Мне было велено", - ответил он. "А это откуда?" заорал Петр еще пуще, тыча ему в лицо мешочек с деньгами. "Велено мне было", - сказал он в отчаянии. И тогда Петр отпустил его, поднялся и пошел вон, на ходу засовывая мешочек за пазуху, но на пороге приостановился, повернулся к нему и сказал, словно выплюнул: "Предатель вонючий, иуда!". На этом месте рассказа наш гусенок внезапно оборвал себя на полуслове, весь затрясся и с ужасом уставился на дверь. Тут и мы всей бригадой тоже посмотрели на дверь. В дверях не было ничего особенного. Там стоял, держа портфель под мышкой, Агасфер Лукич и с неопределенным выражением на лице (то ли жалость написана была на этом лице, то ли печальное презрение, а может быть, и некая ностальгическая тоска) смотрел на гусенка и манил его к себе пальцем. И гусенок с грохотом обрушил все свои мослы на пол и на четвереньках пополз к его ногам, визгливо вскрикивая: - Велено мне было! Белено! Он сам велел! И никому не велел говорить! Я бы сказал тебе, Опасный, но ведь он никому не велел говорить!.. - Встань, дристун, - сказал Агасфер Лукич. - Подбери сопли. Все давно прошло и забыто. Пошли. Он хочет тебя видеть.

121 29. Сегодня наступило, наконец, семнадцатое, но не семнадцатое ноября, а семнадцатое июля. Солнце ослепительное. Грязища под окнами высохла и превратилась в серую растрескавшуюся твердь. Тополя на проспекте Труда клубятся зеленью, сережки с ник уже осыпались. Жарко. В чем идти на улицу - непонятно. Самое летнее, что у меня есть, это нейлоновая майка и трусы. Прямо с утра Парасюхин облачился в свой черный кожаный мундир эсэсовского самокатчика (а также патрона "Голубой устрицы") и пристал к Демиургу, чтобы тот откомандировал его в Мир Мечты. Мир - с большой буквы, и Мечта - тоже с большой буквы. Трижды Демиург нарочито настырным, казенно-дидактическим тоном переспрашивал его: Мир чьей именно Мечты имеется в виду? Даже я, внутренне потешаясь над происходящим, почуял в этом настойчивом переспрашивании какую-то угрозу, какой-то камень подводный, и некое смутное неприятное воспоминание шевельнулось во мне, я даже испытал что-то вроде опасения за нашего Парасюхина. Однако румяный болван не учуял ничего - со всей своей знаменитой нордической интуицией и со всем своим широко объявленным Внутренним Голосом. Он пер напролом: Мир только одной Мечты возможен, все остальное - либо миражи, либо происки... Мечта чистая, как чист хрустальный родник, нарождающийся в чистых глубинах чистой родины народа... его, парасюхинская, личная Мечта, она же мечта родов народных... С тем он и был откомандирован. Вот уже скоро обедать пора, а его все нет. Явилась пара абитуриентов. Юнец и юница, горячие комсомольские сердца. Оба в зеленых выгоревших комбинезонах, исполосованных надписями БАМСТРОЙ, ТАМСТРОЙ, СЯМСТРОЙ, такие-то годы (в том числе и 1997, что меня несколько удивило). Лица румянятся смущением и пылают энтузиазмом. К стопам был повергнут проект "О лишении человечества страха". Фундамент и отец нашей цивилизации - страх... Совесть зачастую тоже базируется на страхе... и тому подобное. Вообще весь проект построен на микроскопическом личном опыте и на вычитанной где-то фразе: "Поскребите любое дурное свойство человека, и выглянет его основа - страх". (Сказано в манере Бернарда Шоу, но это не Бернард Шоу.) Страх сковывает и угнетает: чувство справедливости, прямоту-честностьоткровенность, гордость сюда же, собственное достоинство, принципиальность... Демиург запутал их играючи. Нельзя ведь отрицать, что страх сковывает и угнетает также: садизм-мазохизм, стремление к легкой наживе, склонность к лжесвидетельству, мстительность, агрессивность, потребительское отношение к чужой жизни, склонность к анонимкам, идиотскую принципиальность... Кроме того, если поскрести кое-какие ДОБРЫЕ свойства кое-каких людей, то и в этом случае частенько вылезает наружу все тот же страх... Впрочем, сама по себе мысль не дурна, есть о чем поразмыслить, однако требуется тщательная и всесторонняя доработка. Проводить! Угостить нашим морсом! Подать пальто! Какие пальто в середине июля. Я повел их на кухню поить морсом, и тут объявился Парасюхин. Он обвалился в коридоре, как пласт штукатурки с потолка, и огромным мешком с костями дробно обрушился на линолеум. Я только рот разинул, а он уже собрал к себе все свои руки-ноги, заслонился растопыренными ладонями, локтями и даже коленями и в таком виде вжался в стену, блестя сквозь пальцы вытаращенным глазом. Волна зловония распространилась по коридору - то ли он обгадился, то ли его недавно окунали в нужник, - я не стал разбираться. Я просто крикнул бригаду. Бригада набежала, и я распорядился. Парасюхина поволокли волоком в санобработку, - Колпаков, как обычно, с молчаливой старательностью, Матвей Матвеевич - с визгливыми причитаниями, а Спиртов-Водкин - поливая окрестности сквернословием, словно одержимый болезнью де ля Туретта. И вот тогда-то я осознал, наконец, смутные свои опасения, отчетливо и в деталях вспомнив о своем собственном печальном опыте в Мире Мечты Матвея Матвеевича Гершковича...

122 Мир Мечты, назидательно сказал я юнице и юнцу, взиравшим на происходящее с трепетом и жадным любопытством, Мир Мечты - это дьявольски опасная и непростая штука. Конечно же, мечтать надо. Надо мечтать. Но далеко не всем и отнюдь не каждому. Есть люди, которым мечтать прямо-таки противопоказано. В особенности - о мирах. Юнец с юницей меня не поняли, конечно. Да я и не собирался им что-либо втолковывать, я просто собирался напоить их морсом, что и сделал под разнообразные элоквенции, явственно доносящиеся из санпропускника. А совсем уже к вечеру объявился Агасфер Лукич, и не один. "Эссе хомо!" - провозгласил он, обнимая гостя за плечи и легонько подталкивая его ко мне. Гость растерянно улыбался - небольшого роста, ладный человек лет пятидесяти, в костюме странного покроя. На правой скуле его розовело что-то вроде пластыря, но не пластырь, а скорее остаток небрежно стертого грима. И с левой рукой у него было не все в порядке - она висела плетью и казалась укороченной, кончики пальцев едва виднелись из рукава. Таким я увидел его в первый раз - немного растерянным, не вполне здоровым и очень заинтригованным. - Прошу любить и жаловать, - произнес Агасфер Лукич весело. - Георгий Ана... (ПРИМЕЧАНИЕ ИГОРЯ К._МЫТАРИНА) На этом рукопись "ОЗ" обрывается. Продолжения я никогда не видел и не знаю, существует ли оно. Скорее всего весь дальнейший текст был изъят самим Г.А. - например, из соображений скромности. Я вполне допускаю, что вся изъятая часть рукописи посвящена главным образом Г.А. Разумеется, возможны и другие объяснения. Их даже несколько. Да только какой смысл приводить их здесь? Все они слишком уж неправдоподобны.) НЕОБХОДИМОЕ ЗАКЛЮЧЕНИЕ По понятным причинам, на двадцатом дне июля мои записи прерываются и возобновляются уже только зимой. Прошло сорок лет, и я не способен сейчас подробно и связно изложить события утра двадцать первого июля. Почему мы все оказались рядом с Г.А. около его автомобиля в холодных предрассветных сумерках? Как ухитрились подняться в такую рань после треволнений предыдущего пня? Может быть, мы и вовсе не ложились? Может быть, мы догадывались, какое решение примет Г.А., и всю ночь дежурили, чтобы не упустить его одного? Не помню. Помню, что сразу же сел за руль. Помню, как Г.А. непривычно грозным и повелительным голосом объявляет, что девочки не поедут никуда. Помню, как Зойка без кровинки в лице кусает себе пальцы, запустив их кончики в рот, словно в какой-то старинной мелодраме, ей-богу. Помню, как Иришка рвется в машину, заливаясь громким плачем, и слезы у нее летят во все стороны, будто у ревущего младенца. И очень хорошо помню Аскольдика - как он решительно выдвигается, крепко берет Иришку сзади за локти и успокаивающе сообщает Г.А.: "Не беспокойтесь, поезжайте, я ее придержу". На всю жизнь я запомнил это: ВЫ ПОЕЗЖАЙТЕ СЕБЕ, А Я ЕЕ ЗДЕСЬ ПРИДЕРЖУ. (Понимаю и догадываюсь, Аскольд Павлович, наверное, тебе очень неприятно читать сейчас эти твои слова. Допускаю даже, что ты за сорок лет успел совсем позабыть их. Допускаю даже, что ты в то время вообще не припал им значения: слова как слова, не хуже других. Однако в свете того, что произошло потом, они звучат сейчас, согласись, достаточно одиозно. Что делать? Из песни слова не выкинешь. Да и кому это нужно - выкидывать слово из песни?)

123 Почти совсем не помню проезда нашего по городу. Смутно брезжит только в моей памяти ощущение недоумения по поводу того, что в такую рань на улицах так много народу. Помню скотомогильник в предрассветных сумерках. Мне показалось тогда, что кости шевелятся, а черепа провожают нас пустыми глазницами. Флора не спала. Множество костров догорало, и бродили между кострищами понурые зябкие фигуры. Воняло пригорелой кашей, аптекой, волглым тряпьем. Запахи почему-то запомнились. Вот странно! Г.А. подошел к самому большому костру и сел у огня. Рядом с нуси. Рядом со своим сыном. И сейчас же все вокруг заговорили. Ни одной фразы я не запомнил, тем более что говорили в общемто на жаргоне, помню только, что это были жалобы и проклятья. Они проклинали Г.А. за ту беду, которую он на них накликал, и жаловались ему, как им страшно сейчас и обреченно. Г.А. молчал, он только обводил взглядом кричавших, плакавших, задыхавшихся в истерике. Потом все куда-то исчезли, и у костра нас осталось только трое, и нуси принялся уговаривать отца уйти, пока не поздно. Он говорил что-то о смысле и бессмыслице, что-то о судьбах и жертвах, что-то о надежде и отчаянии. Нормальным, я бы сказал даже - нормированным русским языком, безукоризненно чисто и правильно. Г.А. ответил ему: "У тебя свои ученики, у меня - свои. У вас своя правда, у нас - своя", - и нуси ушел. Помню, как мне было страшно. Зуб на зуб не попадал. Наверное, так чувствуют себя перед казнью. Ни одной жилки не было спокойной в моем теле. Г.А. обнял меня за плечи и прижал к себе. Он был горячий, надежный, твердый и в то же время такой маленький, такой щуплый, такой незащищенный, и я впервые обнаружил, что я ведь на целую голову длиннее его и вдвое шире в плечах. И тут у костра оказался этот толстенький, лысоватый, в дурацком костюмчике с дурацким разбухшим портфелем под мышкой. (Я ведь и сейчас толком не понимаю, кто он такой, - то ли в самом деле выплыл из прошлого, то ли все-таки соскочил со страниц этой странной рукописи. Ощущаю я в нем какое-то беспощадное чудо, если только не примерещился он мне тогда у костра, потому что в то утро мне могло примерещиться и не такое. Тогда же, помнится, ни о какой рукописи я и не подумал, - был он для меня просто раздражающе чудаковатый и неуместный тип, не к месту и не ко времени прицепившийся к моему Г.А.) Они поговорили о чем-то. Коротко и невнятно. Деталей не помню никаких. Помню только, что чудаковатый тип говорил голосом и тоном, совсем не подходящим ему ни по виду его, ни по ситуации. Ах, как жалею я сейчас, что не прислушался я тогда к их разговору. А запомнились мне лишь последние слова Г.А. - видимо, я тут же отнес их к самому себе: "Да перестаньте вы, в самом деле. Ну какой я вам терапевт? Я самый обыкновенный пациент..." Солнце уже высунулось из-за холмов, и я увидел на западе, там, где проходила дорога, ярко и весело освещенную, желтую клубящуюся стену. Это была пыль. Колонна свернула с шоссе и двигалась к нам.