162
Koloběh ve stvoření. od Augusta Manze.
V nedosažitelné, nepředstavitelné vzdálenosti trůní Bůh Pán nad dílem stvoření ve Své Bezbytostnosti. A nikdy není lidský duch schopen pochopit toto božské mystérium Bezbytostnosti a s tím svébytnost Boha. Ale zjevení Poselství Grálu nám dávají vědění o působení bezbytostného Boha, který je zde Prasilou a Prasvětlem, který je zde Prapůvodem všeho bytí a Život sám. Nepochopitelná je Jeho dokonalost, nepochopitelná Jeho velikost, síla a moc - ale nyní jsme schopni pochopit z vědění, které nám přinesl Imanuel, zákonité působení Boží Vůle, která stvořila svět ze Sebe samé a vládne ve věčné, dokonalé Spravedlnosti. Je jen jeden Bůh - a je jen jedna Síla. Prosté a jednoduché je působení této Síly, ze které pochází všechno, co je stvořeno a do které se všechno přivádí zpět ve věčném koloběhu. Prosté a jednoduché, avšak obrovské velikosti. Neboť v celém stvoření a pozdějším stvoření působí tato síla v neměnné zákonitosti – je jen tato jedna Síla a její působení. Bůh sám je tato Síla. Nachází se mimo stvoření; vytváří svým vyzařováním strašný (nesmírný) tlak, který způsobuje pohyb vpřed. Působí tak jako síla nárazu (rázu, úderná síla). V živé Síle Boha ale nespočívá jen tato síla nárazu, nýbrž také nesmírná síla přitažlivosti, která působí jako zpět stahující. Prasíla má tedy dvojitý účinek: pohyb vpřed tvořící síly nárazu a zpět proudící pohyb tvořící síly přitažlivosti: Již v prvním počátku tohoto na dvě části rozděleného účinku božské Prasíly se tím projevuje koloběh pohybu. Dva směry pohybu – jeden z Prapůvodu Síly mířící pryč a 1
jeden tíhnoucí zpět k Prapůvodu – společně usilují až k harmonickému vyrovnání, dokud nevzniknul krouživý pohyb, sféra čistě duchovního, říše prastvořených. V přednášce „Život“1 jsou nám zjeveny bližší jednotlivosti tohoto děje. A z té také víme, že tyto dvě síly – síla nárazu a síla přitažlivosti – neustále spolupůsobí; a tím vznikají neustále ve stvoření a pozdějším stvoření krouživé pohyby, kroužící sféry; je to neustále jeden koloběh, který vychází z příslušného Zdroje síly a navrací se k Němu. Tak vidíme koloběh vznikající z úsilí dvou protichůdných směrů pohybu a sil v každém dění stvoření. Je to i v nejmenším – jako například v kroužení elektronů kolem svého jádra. A takové to je ve větším dění různých slunečních systémů. A totéž se shledává v úplně velikém, ohromném kroužení veškeré hmotnosti. Vždy je to nějaký koloběh, vzniklý ze stejného zákona vyrovnání různých směrů pohybu, které jsou od něho neustále vyvolávány ze síly nárazu a síly přitažlivosti. Musíme si přitom jen vzpomenout na to, že druh těchto sil se v jednotlivých sférách přeměnily, že to již není božská Prasíla sama, nýbrž jen nějaká změněná síla, jejíž charakter a účinek je rozdílný vždy podle vzdálenosti od Prasíly. Stejná zůstává zákonitost vyrovnání, která musí mít za následek kroužení. Aby se dospělo ke správnému pochopení významu a charakteru koloběhu, chtějme nejdříve jednou pozorovat, co je nám zjeveno o koloběhu hmotnosti, poněvadž chápání hmotných dějů přirozeně připadá nejsnadněji na s prostorem a časem spojený rozum.2 „Celá hmotnost visí jako veliký věnec (kruhová forma) a nejspodnější část stvoření a pohybuje se v jednom obrovském kruhu, jehož oběh zahrnuje mnoho miliónů let. V dění velikého stvoření se tedy všechno otáčí nejen kolem sebe samého, nýbrž celek se pohybuje nezadržitelně zvlášť ještě v nesmírném koloběhu. Jak se tento veliký běh nyní udál od prvního sjednocení se do sebe až k dnešnímu dokončení, tak jde také stejným způsobem dále, nezvratně, až k začínajícímu a probíhajícímu rozložení zpět v pralátku. Kruh jde potom přesto i s touto pralátkou klidně dál, aby se i znovu vytvořily v nato následujícím 1 2
V.S.P., strana 699. srov. přednáška „Já jsem vzkříšení a život ...“, V.S.P., strana 432.
2
novém sjednocení se do sebe nové světové části, které v sobě skrývají panensky nespotřebované síly. Takový je veliký postup vzniku (vznikání, vývoje), věčně se opakující, v nejmenším, jakož i v největším.“ Neochvějná forma Pravůle je ve všech účincích prostá a jednoduchá a vždy zůstávající nezměněná jako věčný zákon stvoření. A ona je to, co způsobuje koloběh ve všem dění. Ve velkém i v malém, v celku i ve všech jeho částech. Nad tímto koloběhem jednotlivých světových těles ve hmotnosti je nám zjeveno ještě blíže v přednášce „Poslední soud“.1 Tam se říká: „Věčný a bez konce, tedy nekonečný je jen koloběh stvoření v neustálém vzniku, zániku a v opětovně novém vytvářením se. Poslední soud přijde jednou na každé světové těleso, ale neděje se to současně v celém stvoření. Je to nutný děj v každé části stvoření, která dosáhne ve svém koloběhu bod (místo), na kterém musí začít jeho rozklad, aby se mohla opět nově vytvořit na další cestě. Tímto věčným koloběhem není myšlen běh země a jiných hvězd okolo svých sluncí, nýbrž veliký mohutný kruh, kterým zase musejí jít všechny sluneční systémy, zatímco v sobě ještě zvlášť vykonávají své vlastní pohyby. Bod, na kterém má začít rozklad každého světového tělesa je přesně stanoven, také opět na základě důslednosti přirozených zákonů. Zcela určité místo, na kterém se musí rozvinout děj rozkladu, nezávisle na stavu dotyčného světového tělesa a jeho obyvatel. Nezadržitelně žene koloběh na něj každé světové těleso a hodina rozkládání se splní bez odkladu, který jako u všeho ve stvoření znamená ve skutečnosti jen změnu (přeměnu), příležitost k dalšímu vývoji. Koloběh se potom uzavřel, konec se vrátil na počátek a začíná nový koloběh.“ Naplnil-li se poslední soud pro světové těleso, tak přitom nezahyne „svět“, tedy celé stvoření. Uskutečnění nastane přirozeným působením božských zákonů, které v něm spočívaly od prapočátku stvoření. Ve věčném koloběhu je trvalé vytváření, setí, zrání, sklízení a rozklad, aby ve změně spojení pozemsky posíleno vzalo na sebe opět jiné formy, které spěchají vstříc dalšímu koloběhu.“ 1
V.S.P., strana 112.
3
Tento celý veliký koloběh ve stvoření si musíme ale představit takto: Z obrovského trychtýře nebo obrovské dutiny jemnohmotného druhu prýští ven v nezadržitelném proudu rovněž jemnohmotné prasemeno, které v krouživých pohybech vyvolaných spolupůsobením silou nárazu a silou přitažlivosti působících také zde – usiluje k nové vazbě (spojení) a vývoji. Husté, budoucí hrubohmotné mlhoviny se formují třením a slučováním a z tohoto opět světová tělesa, která se seskupují neochvějnými zákony v nezvratné důslednosti ve sluneční systémy a kroužíce v sobě samých musejí semknuty následovat veliký koloběh, který je věčný.“ Chtěl bych přitom ještě zdůraznit, že hrubohmotně viditelná světová tělesa s sebou nosí daleko větší jemnohmotné prostředí. Toto veliké jemnohmotné prostředí bylo spoluvytvořeno z prasemena, běží dohromady s věčným koloběhem a bude nakonec i savě spoluvehnáno do zadní strany již uvedeného obrovského trychtýře, kde se koná rozklad, aby na druhé straně byly vyraženy (vypuzeny) jako prasemena opět k novému koloběhu. Ze zjeveních z Poselství známe tedy příčinu koloběhu, který se neustále projevuje v celém stvoření a pozdějším stvoření u jakéhokoliv dění: je to spolupůsobení síly nárazu a síly přitažlivosti, vycházející z dvojitého účinku božské Prasíly. A nyní jsme viděli, jak se vykonává koloběh světových těles ve hmotnosti ve svých jednotlivých projevech. Ještě hlouběji ale jsme schopni proniknout do pochopení těchto všech dějů koloběhu ve stvoření, skrze zjevení, která nám byla zvěstována v přednášce „Koloběh záření“. Poněvadž nám tím budou i jasné duchovní souvislosti a následky pro lidského ducha. A poznáme také spolupůsobení prastvořených a bytostných duchů u všech těchto dějů. Chtěl bych proto ještě zdůraznit nějaké zvlášť důležité body z této přednášky. Vycházíme přitom z poznání, že velcí čistě duchovní vůdci, kteří ztělesňují ctnosti a mnozí bytostní zprostředkovatelé, jež ztělesňují ty samé ctnosti, působí na lidi ve svých příslušných druzích. A nyní vyslechněte slova Poselství: „Ze Světla se záření štěpí a dělí se do zcela určitých poddruhů. V každé další úrovni směrem dolů se uvolní v ochlazování stále znovu nějaký nový poddruh, tedy se odloučí ten, 4
který se nemohl uvolnit až k této příslušné hranici pod tímto ještě existujícím silnějším tlakem a teprve tímto dalším ochlazením a tudíž zmenšeným tlakem nebo stupněm žáru se uvolňuje a byl schopen se osamostatnit. Každé takovéto odloučení nebo oddělení má za následek současně také nové formování odděleného druhu do odpovídající bytostné podoby. Je to děj, který se provádí samočinně podle zákona stvoření. Tak vzniká celý řetěz se svými různými postranními rozčleněními pomáhajících a budujících bytostných. A všichni jsou společně spojeni, takže může být řečeno podávají si ruce. Tento celý řetěz bytostných stojí jen v Boží Vůli. Jsou zosobněními, uzly záření samotných, která předávají a jsou ve stvoření vždy ve svých zcela určitých druzích darujícími, kteří procházejí takovým způsobem v působení celým stvořením zářivě dolů. Dobře si to tedy pamatujte, bytostní jsou darující síly záření božského vyzařování, kteří jsou poslušni tlaku neboli stojíce v tlaku shůry dolů stále září směrem dolů. Opačný proud dávají zosobnění duchovní, kteří přijímají z těchto záření a zhodnocujíce je září (vyzařují) nahoru. V tom spočívá koloběh záření skrze stvoření.“ Také prastvoření v čistě duchovním září dolů na všechny lidské duchy. Ve stvoření tedy běží vedle sebe dolů dva druhy záření. Jsou vedle sebe; avšak je rozdíl v jejich působení a tento rozdíl je to, co vyvolává koloběh. Účinek vyzařování prastvořených čistě duchovních je jiný než u prastvořených bytostných. „Vyzařování bytostných je darující, předávající, zprostředkující. Prastvoření v čistě duchovním působí ale ve svých různých sruzích na lidstvo jako obrovské magnety, tedy přitažlivě či savě. Vyzařování jdou u prastvořených zcela přirozeně také dolů, ale jejich účinek je usilující vzhůru skrze sílu přitažlivosti. Tuto sílu přitažlivosti bytostní nemají a jsou jen vždy darující tedy dávající.“ Koloběh záření vzniká tedy zákonitě z darování dolů bytostnými a z přitahování čistě duchovních. Je to stále ten samý zákon vyrovnání mezi účinky síly nárazu a síly přitažlivosti, který dává vzniknout koloběhu. 5
Imanuel přirovnává kroužení záření (točení, obíhání, cirkulace záření) s krevním oběhem v lidském těle, který tím je přibližným obrazem děje. „Prastvoření mají nejsilnější sílu přitažlivosti v duchovním, „působí tak jako obrovské magnety na všechno, co má duchovní druh, podrží to a nechají takto proudit vzhůru odpovídajíce svému druhu vždy jen to zpracované dobro ze všech úrovní.“ Přitahováno samo sebou bude vždy jen to zpracované dobro a sice jen záření, které se může také nazvat výsledkem duchovního působení. Toto zpracování samo se však děje jedině ve chtění duchovního. S tímto je v činnosti svobodná vůle lidského ducha v ději záření, který má koloběh tvořit (vytvářet). Tento děj chtějme na závěr ještě jen krátce pozorovat, protože jeho pochopení je velmi důležité pro vyšší vývoj lidského ducha. „Činnost duchovního chtění, která se může nazvat také pohybem chtění, přitahuje v rozžhavení to stejnorodé příslušného druhu chtění z darovaných zářeních od bytostných. Ve sjednocení vyzařování chtění duchovního se stejnorodým darem tomuto chtění od bytostného se oboje ještě jednou zesíleně rozžhavuje a skrze toto rozžhavení ještě těsnější vznikající to spojené má za následek nové vyzařování jiného a také silnějšího obsahu. V tom spočívá takzvané zpracování. A takovým způsobem přeměněná záření v novém spojení budou přitahována nejblíže vyšší úrovní – skrze sílu přitažlivosti prastvořených - a tímto pozvednuta, jdou takto vzhůru. Tento děj se trvale opakuje od úrovně k úrovni jdouc vzhůru – koloběh záření jde svojí Bohem chtěnou cestou. A jen když jednotlivý lidský duch přispívá svým dílem k tomuto uskutečnění koloběhu, může sám správně plnit svoji úlohu ve stvoření a může stoupat ke Světlu. Vždy znovu je nám tedy v Poselství ukazováno, že jen vědění o zákonech stvoření a jejich správné použití vede lidského ducha k jeho cíli – dokončit za svoji osobu koloběh, který mu je narýsován sférami k jeho vývoji, který ho má přivést nazpět k jeho vlastnímu východisku – do duchovní říše! Amen. 6
