škola vysokých studií pedagogických v Praze PhDr. JOSEF VALENTA, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha
ÚVO D
Současná přestavba vysokoškolského studia přináší významné změny i v profesionální přípravě budoucích učitelů základních škol. Tyto změny, kte ré vycházejí ze současných i perspektivních potřeb, jsou zároveň článkem kontinuální vývojové linie vysokoškolského vzdělání učitelů v socialistickém Československu, jejíž počátek najdeme v dekretu prezidenta republiky o pe dagogických fakultách z roku 1945. Aktu uzákonění vzniku pedagogických fa kult však předcházely desítky let bojů o vysokou školu pro učitele, které spolu s boji o jednotnou školu představují základní směry pokrokových snah naše ho učitelstva v období buržoazní republiky. Studujeme-li historický odkaz úsilí učitelstva o vyšší vzdélání, setkáme se s institucí, která v meziválečné době v Čechách do jisté míry nahrazovala státní vysokou školu, s institucí, která se stala významnou součástí pokrokového učitelského hnutí, která se stává zrca dlem neschopnosti a neochoty buržoazního státu vyřešit jeden ze základních učitelských požadavků. V roce 1921 vznikla v Praze Škola vysokých studií pe dagogických (dále jen SVSP) STRUČNÝ N Á ST IN HISTORIE NÁVRH U N A VYSOKOŠKOLSKÉ VZDÉLÁ N Í UČITELSTVA DO VZNIK U ŠVSP
Myšlenka vysokoškolského vzdělání učitelů obecných škol (středoškolský mi profesory se stávali absolventi univerzity) nebyla ve druhé polovině 19. sto letí novinkou. Otázka učitelské přípravy zaujala např. K. Havlíčka, Fr. Čupra • prvního českého profesora pedagogiky na pražské univerzitě G. A. Lindnera. Terčem kritiky se postupně začíná stávat dosavadní příprava učitelů v čtyřle tých učitelských ústavech zakončená maturitou. Mimo jiné byla ústavům vytý kána nízká úroveň odborných předmětů, přílišný intelektualismus, didaktické rutinérství, nevyvážený vztah všeobecného a odborného vzdělání i nedostatek filozofické, psychologické a sociologické přípravy. Kromě výhrad odborného 435
rázu tu však byl ještě další moment spíše sociálně determinovaný. Učitelské ústavy byly jednou ze slepých uliček školství dožívající monarchie........vždyť absolventi pedagogií nemají práva, aby zapsáni byli za řádné posluchače ško ly vysoké, ježto jejich všeobecné vzdělání nepokládá se za rovnocenné se vzděláním gymnasií a reálek,“ říká O. Kádner.') Instituci učitelského ústavu převzala po roce 1918 i Československá republika. Za reformními návrhy, které se objevily v 90. letech na sklonku století, nelze ovšem vidět pouze nedostatky ústavů. 90. léta jsou součástí dlouhodobého emancipačního procesu učitelstva, jeho boje o postavení ve společnosti, 0 hmotné zajištění. Tato doba přináší zároveň nové kvality do vnitřního vývo je myšlení učitelstva, do vývoje jeho politických názorů v souvislosti se vzni kem nových politických stran a s formulováním jejich školských programů. Neméně významný je i fakt, že právě v této době se učitelé setkávají nárazově s myšlenkami socialismu a ojediněle i marxismu. Do tohoto celkového ruchu logicky zapadá i vlna hnutí za reformu učitel ského vzdělání. Např. konference karlínských učitelů v roce 1896 žádala úplné střední vzdělání budoucích učitelů s následujícím vzděláním buď přímo vyso koškolským, nebo alespoň vysokoškolského charakteru. Roku 1898 byla otáz ka reformy zařazena mezi základní programové požadavky Ústředního spol ku jednot učitelských v Čechách.^) Objevují se i návrhy koncipované jednotlivci, které měly rozmanité podoby od prodloužení ústavů až po jednotné univerzitní vzdělání pro učitele i stře doškolské profesory. V souvislosti s návrhy se objevují jména A. Janů, J. Mra zík, J. Úlehla nebo J. Černý.’) V roce 1903 se sešel v Praze XI. sjezd učitelstva, který koncipoval řešení otázky učitelského vzdělání takto: Po ukončení střední školy se odebere bu doucí pedagog ke studiu dvouleté vyšší pedagogické školy při filozofické fa kultě, kde bude nutno nejprve vytvořit pro podobný systém podmínky. Proti tomuto pojetí vystoupil profesor pedagogiky na české filozofické fakultě Fr. Drtina. Ten původně zamýšlel vybudovat reformovaný učitelský ústav v podobě vyšší střední školy pro absolventy čtyřletých měšťanských škol. Od tud by bylo možno přejít do dvouletých pedagogických seminářů při univerzi tě nebo technice. Posléze však se Drtina ztotožňuje s návrhem méně složitým. Po absolutoriu úplného středního vzdělání mohl zájemce o učitelství podle návrhu studovat pedagogické disciplíny dále na akademii vysokoškolského rázu. V podobném duchu jednali např. v roce 1905 učitelé v Brně, stejně byl zaměřen i návrh Jed noty Komenského z roku 1908 a vcelku kladně byla tato koncepce přijímána 1pedagogickou veřejností.“) Poměry v monarchii však nedávaly mnoho nadějí na prosazení reformy, nehledě k tomu, že mezi učitelstvem samým nebylo ná zorové jednoty a úvahy o reformě se orientovaly spíše na její organizační stránku. První desetiletí 20. století přineslo rozmach boje dělnictva za základní de mokratická práva, kterého se zúčastnila i řada pokrokových učitelů. Postupný proces uvědomování učitelstva se odrazil i v hlubší kritice nedostatečného vzdělání. Následující období do vzniku 1. světové války bylo však spíše po 436
znamenáno jistou stagnací učitelského hnutí nebo i případnými rozpory váza nými na vztahy politických stran a celková předválečná atmosféra se všemi důsledky vyvolávala nespokojenost a nejistotu i v řadách učitelů. Další roz mach reformních snah v námi sledované oblasti pak přináší až období po vzniku ČSR. Naděje na prosazení reformy učitelského studia nabývají na síle ihned po vzniku samostatné republiky. Zdálo se, že reforma je pouze otázkou času. Např. již v listopadu 1918 podávají agrární poslanci J. Smrtka, F. Udržal a K. Sonntag návrh na zahájení příprav reformy v ministerstvu. A opět se se tkáme s řadou návrhů. Ještě v prosinci 1918 se ozývá hlas Úlehlův, v dalším roce pak znovu J. Černý, ale i návrhy profesorů B. Pospíšila (učitelské akade mie), J. Šustaly (vysoké školy pedagogické), J. Jedličky (7 let střední školy a roční přípravka) nebo návrh skupiny pražských učitelů (školské fakulty). Do diskuse vstupuje v roce 1919 také O. Kádner s návrhem na zřizování dvoule tých vysokých škol při univerzitách a ve větších městech. Kádner byl také na vrhován do komise (Fr. Čálek, J. Keprta, B. Kádner, O. Pacák ad.), která se za bývala krátce po převratu podrobným rozpracováním programových poža davků reformy učitelského studia v podobě rámcového zákona o zřizování školských fakult.’) Ke schválení zákona však nedošlo a zde stojíme tedy již na prahu vlastní historie ŠVSP. Dodejme jen, že ve složitých poměrech prvních let existence republiky byla jediným výraznějším oficiálním zásahem do učitelského vzdělání úprava osnov učitelských ústavů, úprava praxí a zřizování abiturientských kursů pro absolventy středních škol při učitelských ústavech. VZNIK ŠKOLY VYSOKÝCH STUDIÍ PEDAGOGICKÝCH V PRAZE
Ohlasy VŘSR a poválečná revoluční vlna se nevyhnuly ani mladému Česko slovensku. Buržoazie byla donucena k řadě ústupků, i když se v zásadních otázkách úspěšně vyhýbala rozhodnějším krokům. I učitelstvo dosáhlo urči tých úspěchů a do bran republiky vstupuje s řadou představ i požadavků, mezi které náležel i požadavek vysokoškolského vzdělání. Současně vyvstává po třeba sjednocení učitelských řad. Učitelstvo se pozvolna stávalo silným a respektovaným společenským fak torem. I zde bychom však našli úskalí v podobě učitelského idealismu, v míře ideové vyspělosti učitelstva jako celku, v nepropracovanosti reformních poža davků i shora podporované nejednotnosti, které umožňovaly vládě kličkovat v otázkách reformy učitelského vzdělání. Politické strany měly své — i relativ ně pokrokové — školské programy, ale ty byly spíše nástrojem předvolebního boje a nenáležely k ústředním zájmům těchto stran. Uzákonění vysokoškolského vzdělání pro učitele se zdálo po vzniku repub liky skutečně na dosah ruky, avšak i pro ně znamenaly konec v této fázi boje prosincové události roku 1920 a neschopnost sociální demokracie postavit se do čela dělnictva v době, kdy se rozhodovalo o budoucím charakteru republi ky. Z hlediska vzniku ŠVSP došlo k důležité události v červenci 1920, kdy se 437
v Praze sešel učitelský sjezd. Diskutovalo se zde i o třech problémech, které se táhnou jako červená nit historií pokrokových učitelských snah v buržoazním Československu: jednotná organizace učitelstva, jednotná škola a učitelské vzdělání. Z jednání bylo patrno, že pokrokoví učitelé si uvědomovali vztah vládnoucí třídy k palčivým otázkám školy i fakt, že učitelstvo nemůže z této strany očekávat podporu. To se také v dalších letech potvrdilo. V poslední den sjezdu vznikla Československá obec učitelská (ČsOU), která nahradila v rámci sjednocovacího úsilí učitelů víceméně volné sdružení Ústřední rady českých zemských organizací učitelských z roku 1918. Obec sdružovala převážnou většinu učitelů národních škol a z její sekce pro vyso koškolské vzdělání se posléze stalo centrum reformních snah v této oblasti. ČsOU se také ihned ujala prosazování navrhovaného zákona o vzdělání učite lů. Již v říjnu 1920 shromažďuje podklady pro reformu ve spolupráci s Peda gogickým ústavem Komenského, jehož ředitelem byl O. Kádner. Ten také jed ná v prosinci 1920 na ministerstvu školství a národní osvěty (MŠaNO) o zása dách navrhovaného zákona: odstraňovat učitelské ústavy a počínaje školním rokem 1924/5 otevřít dvouleté vysoké školy pedagogické. Zdálo se, že optimální situace pro reformu nastala na počátku roku 1921, kdy na křeslo ministra školství usedl historik univ. prof. J. Šusta. Leden 1921 byl ve znamení nových jednání včetně audience organizátorů u ministra. Na děje byly velké a z jednání se Šustou vzešel i záměr organizovat anketu 0 předpokládaném zákonu, v němž byl promítnut důkladně zpracovaný návrh Kádnerův. Vzhledem k naší dnešní síti pedagogických fakult není bez zajímavosti ten moment návrhu, v němž O. Kádner upozorňuje, že zřízení VŠP pouze při uni verzitách by bylo nedostačující. Univerzity byly v Československu tři a stejný počet VŠP by masovou přípravu učitelů zajišťoval jen s velkými obtížemi. Ře šením by bylo zřizování VSP i ve velkých městech mimo sídla univerzit. V únoru 1921 předložil ministr Susta otázku vzdělání učitelů anketě v minis terstvu. Hlavním referentem byl O. Kádner. Návrh zákona však narazil na sil ný odpor Kádnerových kolegů z pražské české filozofické fakulty a zástupců Ústředního spolku českých profesorů (organizace středoškolských učitelů). Za návrh se naopak postavila CsOU a němečtí účastníci ankety v čele se zástup cem německé filozofické fakulty. Ti podporovali návrh patrně pod vlivem si tuace v Německu, kde se v této době začaly poměry pro učitelské vzdělání vy víjet příznivě. Šustovi nakonec nezbývá než konstatovat, že resumé z ankety nelze učinit. Na počátku následujícího měsíce poukazuje ministr na setkání se zástupci ČsOU na různé problémy spojené s prosazováním zákona i na nedostatek kvalifikovaných učitelů a navrhuje přechodné zřízení pedagogických akade mií. Učitelstvo ovšem akademie odmítlo, protože měly charakter středních od borných škol, a trvalo na původním návrhu vysokoškolského vzdělání. Zatím se však znovu do věci vložila česká univerzita. Časopis ČsOU otiskl prohlášení akademického senátu univerzity proti návrhu zákona. ČsOU ostře polemicky odpovídá. Krátce na to však rektor UK prof. Mareš prohlásil, že on 1další členové akademického senátu jsou pro vysokoškolské vzdělání učitelů. 438
Proti byli pouze zástupci filozofické fakulty.®) O to cennější bylo úsilí řady uči telů právě z filozofické fakulty, kteří stáli u zrodu ŠVSP, jako O. Kádner, nebo zde od počátku přednášeli, jako Z. Nejedlý. V dubnu 1921 proběhla v ČsOU jednání vytvářející předpoklady pro vznik ŠVSP. V pedagogicko-didaktické sekci ČsOU se totiž jednalo o založení ústa vu pro experimentální pedagogiku. Návrh přednesl další protagonista historie ŠVSP Otokar Chlup. V souvislosti s ústavem se začalo jednat i o svépomoc ném řešení otázky učitelského vzdělání, a to opět ve spolupráci s O. Kádnerem. Jednání na ministerstvu — starosta ČsOU A. Vimmer zde ještě v květnu 1921 vypočítával ministrovi devět způsobů, jimiž nabývají učitelé svého vzdě lání — zcela uvízla v mrtvém bodě. Šustovy akademie učitelé odmítali. Minis terstvo pak ovšem nechtělo zrušit učitelské ústavy. Kromě zmíněného postoje filozofické fakulty se navíc proti snahám učitelstva začínají obracet i profesoři učitelských ústavů, ředitelé středních škol nebo i novináři. Politické strany by ly spíše zaujaty vládní krizí. Nově založená KSČ však začala uplatňovat pro střednictvím svých členů v ČsOU svůj vliv (v souvislosti s tím také některé zá věry jednání Kominterny) na boj učitelů za vzdělání již v přípravných fázích, ale i v celém pozdějším vývoji. Za těchto podmínek se schází 5. června 1921 výkonný výbor ČsOU, kde J. Keprta zhodnotil dosavadní průběh akce za vysokoškolské vzdělání učitelů a zahájil de facto další etapu boje. „I n ezb ^ á než sáhnouti ke svépomoci: zříditi aspoň základ k vysoké škole pedagogické... Jsme si vědomi, že tato věc niá pro nás nesmírný dosah: ukáže odpůrcům, že jsou lidé kvalifikovaní, kteří tam mohou přednášeti; že učitelstvo myslí věc vážně; že dovede přinésti i fi nanční oběti; že učitelstvo chce reformy skutečně provádět a nikoli pouze o nich mluvit; že se chce vzdělávat; že chce přinésti oběti pro republiku... Za ložením vysokých škol pedagogických se položí základ k řešení všech dalších reforem školských, poněvadž bude ústředním místem všech vědeckých prací pedagogických; bádání, zkoumání nových návrhů, studie, pokusy, vědecká re vue.“ ^) Návrh na zřízení Ústavu pro experimentální pedagogiku (ÚPEP) a při něm organizovaných kursů pro učitelské vzdělání podpořili i učitelé — příslušníci různých politických stran (komunisté ústy J. Housera) a došlo k jeho schválení. Ještě na téže schůzi referoval odborný učitel O. Pacák o záměrů otevřít dvou leté vysokoškolské kursy k přípravě na zkoušky pro učitele měšťanských škol, které měly být připojeny k navrhované instituci. Události pak dostaly rychlý spád. Velice konkrétní podoby nabyly návrhy na jednání výkonného výboru ČsOU 31. srpna 1921, které bylo připraveno ve spolupráci s univerzitními uči teli O. Kádnerem, O. Chlupem a K. Weignerem (lékařem) za pomoci komunis tů v ČsOU. Přítomní schválili statut ÚPEP, v němž se praví: „Účelem ústavu pro experimentální pedagogiku jest: a) vědecky badati v oboru pedagogiky experimentální a příslušných věd pomocných, b) vzdělávati učitele a kandidáty učitelství v pedagogice a ve vědách pomocných se zřetelem ke školní praxi, seznamovati je s vědeckými metodami, připravovati a naváděti je k vědeckým 439
pracím.“ *) Schváleno bylo i kuratorium ústavu, v němž zasedli O. Chlup jako správce ÚPEP a O. Kádner jako přednosta profesorského sboru. Ústav se měl stát centrem vědecké práce s moderně zařízenou laboratoří. K dispozici měla být knihovna Pedagogického ústavu Komenského — jediné, co z ústavu za krátko zbylo. Vysokoškolské kursy k ústavu připojené měly být základem pozdější vysoké školy pro učitele. Nechme ještě zaznít hlasy těch, kteří se podíleli na vzniku instituce. O. Kád ner: „A tak doufám, že v dohledné době nadejde čas, kdy starý, ponížený kan tor vesnický, jenž ve své sociální vážnosti, či spíše nevážnosti kladen byl na roveň obecnímu zřízenci, ustoupí definitivně novému typu učitele, který svým vysokoškolským vzděláním s hrdostí bude se moci postavit po bok ostatním skupinám naší inteligence a nebude musit již nedostatky svého polovzdělání hraditi všestranným samouctvím.“®) O. Pacák: „Tento ústav má býti embryem příští školské fakulty, případně VSP, přispěti k výchově dostatečného počtu vysokoškolských učitelů, prokázati, že snaha po vysokoškolském vzdělání ne byla jen platonickým přáním, ale živě cítěnou potřebou, pro jejíž uskutečnění neleká se učitelstvo ani hmotných obětí, ani osobního nepohodlí.“'®) J. Keprta: „Musíme se snažiti, abychom i v pedagogice se póstavili na vlastní nohy,... abychom řekli světu něco svého a čistě nového, co obohatí světovou literaturu vědeckou a způsobí pokrok v pedagogice... Není myslitelno, že by stát, který zřídil a vydržuje český ústav meteorologický, geologický, vojenskozeměpisný atd., ponechal vydržování výzkumného ústavu pro pedagogiku... jednomu stavu, jediné vrstvě společenské neb soukromé společnosti."") Vybrané ukázky bychom mohli považovat za dobové moto učitelských snah. Každá školská reforma však není pouhým aktem legislativním, ale pře devším aktem politickým. Proto bužoazní republika zklamala naděje učitelů, proto zůstalo nakonec při „samouctví“, byť v poněkud odlišném smyslu, než jak o něm hovoří O. Kádner. 14. září 1921 se učitelská veřejnost seznámila v ČČsOU pod titulem „Český vědecký ústav pro experimentální pedagogiku“ s tímto prohlášením: „Čs. obec učitelská jsouc si vědoma souhlasu členstva rozhodla, že otázka reformy uči telského vzdělání se dále odkládati nedá, a zřizuje z vlastních prostředků vě decký ústav pro experimentální pedagogiku s připojenými kursy vysokoškol skými, nenalezši ve svém volání po školské fakultě ani mravní podpory uni verzity a profesorstva středoškolského, ani potřebné rozhodnosti ministerstva školství a národní osvěty otázku učitelského vzdělání zákonem rozřešiti a ne mohouc v nynějších hospodářských poměrech spoléhati ani na vydatnou pod poru státní.“'^ Přesně o dva týdny později pak tentýž časopis v prohlášení „Českosloven skému učitelstvu“ dává na vědomí, že v říjnu bude zahájena výuka ŠVSP v Praze s ústavem pro pokusnou pedagogiku.' ’) Název ŠVSP byl dílem O. Chlupa a nahradil původně zamýšlené označení Akademie Komenského, proti označení „fakulta“ se bránily vysokoškolské kruhy. Stojí za povšimnutí, že proti původnímu oznámení ze 14. září byl tentokrát v názvu preferován školský charakter instituce. Slavnostní zahájení činnosti školy se konalo 16. října 1921 dopoledne v pří 440
rodovědeckém ústavu na Karlově za účasti řady oficiálních osobností z minis terstva, vysokých škol, školských a městských úřadů atd. Zpěvem přivítalo SvSP Pěvecké sdružení pražských učitelů a slavnostní projevy přednesli A. Vimmer, J. Keprta a O. Kádner. 12. listopadu 1921 byly také zahájeny při ŠVSP univerzitní kursy pro vzdě lání učitelů měšťanských škol. Bylo to svépomocné řešení problému na zkouš ky učitelské způsobilosti pro měšťanské školy, na nichž chybělo na počátku 20. let cca 600 zkoušených učitelů. V roce 1921 a 1922 otevřela ŠVSP výuku v kursech všech tří odborů — tří skupin předmětů vyučovaných na měšťankách, v nichž přednášeli vysokoškolští učitelé z univerzity a z techniky. Větší pozornost nebudeme kursům věnovat, nicméně se s nimi jako s oddělením ŠVSP ještě setkáme.'^) Nebyla to však jen Praha, kde učitelé řešili své vzdělání svépomocí. 3. října 1921 byla v posluchárně Masarykovy univerzity v Brně slavnostně zahájena výuka na jednoleté pedagogické škole, od školního roku 1922/3 přetvořené na ŠVSP. I tuto školu vydržovala ČsOU. Osudy brněnské školy byly v mnohém podobné osudům ŠVSP v Praze, stejně jako např. její organizační struktura. Jiný byl učitelský sbor (M. Rostohar, K. Herfort, E. Babák, J. Uher, Fr. Pražák, A. Novák a další). Dlouholetým přednostou školy v Brně byl O. Chlup, který i zde buduje ústav pro experimentální pedagogiku. Brněnskou ŠVSP se však také nebudeme hlouběji zabývat. *’) V roce 1921 byla tedy nadšeně zahájena téměř dvě desítky let trvající exi stence ŠVSP. Učitelstvo si ji zřídilo prostřednictvím své organizace samo jako základ budoucí vysoké školy státní a díky jemu škola žila a vyrostla v pozoru hodnou instituci. ORGANIZACE ŠVSP V PRAZE
Ještě do 30. září 1921 se přihlásilo do ŠVSP několik desítek posluchačů a se mestr začal již s více než dvěma stovkami zájemců. Studium bylo dvouleté (4 semestry) a posluchači se dělili na řádné (absolventy učitelských ústavů, gymnázií nebo reálek) a mimořádné (všechny starší 18 let, kteří vyhovovali ná rokům studia). Kolokvijní (dílčí) a závěrečné zkoušky byly dobrovolné. Vzdě lání nemělo kvalifikační dopad a studium nepřinášelo hmotné výhody (spíše — jak uvidíme — naopak). Slo v podstatě o studium při zaměstnání. Přednáš ky se konaly v sobotu od 14 do 18 hodin, v neděli od 8 do 12 hodin. Zpočátku se využívalo i středečního odpoledne. V říjnu 1921 MŠaNO povolilo pro účastníky kursů ŠVSP výjimku, podle níž mohli být uvolněni z výuky po úpra vě povinností na své škole již na sobotní dopoledne. Středeční výuka tím byla zrušená. Škola podléhala vedení ČsOU a kuratoriu ŠVSP, její organizace spočívala na bedrech tajemníka. Základní dokumenty (např. Všeobecný studijní řád ŠVSP v Praze a v Brně a další) MŠaNO oficiálně neschválilo a školy tedy sku tečně existovaly jako zařízení ČsOU. Palčivým problémem byla finanční otázka. Předsednictvo ČsOU se snažilo ve zdlouhavých jednáních získat státní subvence. Na školní rok 1921/2 schvá 441
lil výkonný výbor ČsOU rozpočet ve výši 75 tis. Kčs. V rozpočtu se počítalo se zajištěním provozu školy, vybavením laboratoře i s honoráři pro přednášející a tajemníka. Velkou finanční částku přinášeli sami posluchači. Semestrální ko lejné činilo podle typu kursu 200 — 300 Kč, avšak absolventi středních škol a členové ČsOU mohli získat 50 % slevu. Zápisné za semestr platil posluchač 19 Kč, za kolovijní zkoušku 20 Kč, za závěrečnou 100 Kč. Na stravování a do pravu byly sjednány pro posluchače slevy. Dlouholetý tajemník ŠVSP Václav Jaroš spočítal, že v letech 1921—27 investovali učitelé do studia na ŠVSP asi 6,5 mil. Kč. Samo vydání na ŠVSP činilo za stejnou dobu cca 1 mil. Kč. Na je ho krytí padlo kolejné, subvence státu, zřizovatele a dalších přispěvatelů.*®) Skladba posluchačstva byla velmi rozmanitá. Během prvních šesti let prošly školou více než čtyři tisíce zájemců nejen z Prahy, ale např. i z Jindřichova Hradce, Teplic, Žamberka nebo Semil. Byli to především učitelé obecných škol, ale i žurnalisté, typografové, vojáci, lékaři, inspektoři železnic nebo bohoslovci československé církve. Zároveň s výčtem učitelů, kteří přednášeli na ŠVSP, si můžeme učinit i před stavu o skladbě předmětů. Přednosta O. Kádner přednášel obecnou pedagogi ku, O. Chlup pedagogiku experimentální, Z. Nejedlý vědu o umění, K. Weigner anatomii a fyziologii, J. Hendrich dějiny pedagogiky, E. Rádi dějiny filozofie, C. Stejskal pedologii, J. Uher obecnou pedagogiku, F. Šeracký experimentální psychologii, K. Herfort psychopatologii, V. Forster funkcionální a praktickou psychologii, V. Příhoda experimentální peda^giku, J. V. Klíma obecnou peda gogiku, J. Král sociologii, J. Kozák logiku, J. Cančík školní hygienu atd. Mimo to se přednášela didaktika, noetika, organizace školství, estetika, sociální péče o mládež, fyziologie tělesných cvičení a dietetika, etika, problematika refor mních pedagogických směrů atd. Cvičení byla především z experimentální pe dagogiky a psychologie. Pokud bychom chtěli připojit výčet předmětů a před nášejících v kursech pro učitele měšťanských úkol, přibyla by ovšem další řada názvů a jmen.'^) Vzdělávání učitelů na ŠVSP mělo tedy nesporně široký záběr a tvořilo sy stém, jakým se nemohla pochlubit příprava středoškolských profesorů na uni verzitě. Odbornou úroveň garantovali přední odborníci — učitelé z univerzit ních fakult. Ti se ovšem měnili a změn doznávala i struktura přednášek. Vcel ku se však ustálil model, podle něhož byl první rok věnován biologii, filozofii a psychologii a druhý rok pedagogice. Rozšiřování znalostí v předmětech, kte rým učitelé na obecných školách vyučovali, nebylo do programu zahrnuto. Přesto však měla tato podoba kompenzace nedostatků učitelské přípravy vel ký vliv na celé generace našich pedagogů. ŠVSP V PRVNÍCH LETECH SVÉ EXISTENCE (1921 — 1928)
V roce 1921 došlo ke dvěma událostem, které měly napříště ovlivnit i ŠVSP zrodivší se v témže roce. V květnu 1921 vzniká následkem ostrého třídního konfliktu a roztržky v sociální demokracii v předchozím roce Komunistická strana Československa. Řada jejích členů—učitelů stanula pak spolu s dalšími pokrokovými pedagogy u zrodu akcí, které ŠVSP pořádala, řada komunistů využívala ŠVSP k politické práci. 442
Druhá závažná událost z konce roku 1921 měla učitelstvu připomenout, že buržoazní reakce začíná znovu upevňovat svou pozici a likvidovat ústupky, které byla nucena v období zvýšené revoluční aktivity lidu vykonat. Došlo k porušení zákona o platové paritě učitelů a státních zaměstnanců, které zna menalo značné zhoršení finančních poměrů učitelů. V čele boje za odstranění křivdy stanula ČsOU. O rok později se sice podařilo dosáhnout částečné nápravy, avšak sociální boje učitelstva tím neskončily. Jako reakce na předchozí události vzniká v roce 1922 díky učitelům-komunistům a socialistům Socialistické sdružení učitelské (SSU). Smyslem SSU by lo působit na odstraňování nedostatků v ideově politickém myšlení širokých učitelských mas. Skutečně pak levě orientované SSU a jeho orgán. Učitelské noviny, nabývá mezi učitelstvem postupně na autoritě. Není proto divu, že se záhy setkáváme v kuratoriu ŠVSP s čelnými předsta viteli SSU (viz pozn. č. 23). Ti chápali ŠVSP jako jednu z možností působit na učitelskou veřejnost, jejíž nemalá část se tu pravidelně scházela. Např. předse dou kuratoria byl L Koubek, v době nacistické okupace odbojový pracovník a po osvobození první předseda Svazu zaměstnanců školství a osvěty. Duší ŠVSP, tajemníkem, byl po L Hanušovi (pozdější Fučíkův spolupracovník, umučený v koncentračním táboře) dlouhá léta V. Jaroš, od roku 1928 člen KSČ. Významná byla i spolupráce Z. Nejedlého a O. Chlupa. Komunisté a levicově orientovaní učitelé v SSU měli prostřednictvím ŠVSP skutečně velké možnosti pro politickou práci. L Hanuš sám ostatně prohlašu je ŠVSP na jednání výkonného výboru CsOU za jeden z nástrojů „pokrokové ho sociálního bloku“ v boji proti reakci.'*) Vztah posluchačů k ŠVSP i touhu po vzdělání lze vyčíst ve vzpomínkách přímých účastníků. Např. učitel Socialistické volné školy práce na Kladně, ko munista Jan Hostáň, s trochou ironie říká: „Stěží bychom mezi organizacemi státních a jiných zaměstnanců našli příklad podobný: aby totiž organizace mu sela sáhnouti ke svépomoci a zřizovati školy, aby zaměstnavateli opatřila hod notnější pracovníky.“ '*) Nešlo tu však o zkvalitňování tehdejšího buržoazního školství, jehož refor ma byla ostatně také na pořadu dne. Je nutno si uvědomit, že kromě rozšíření pedagogických obzorů jednoho každého posluchače, samozřejmě v mezích tehdejší úrovně vědy o výchově, se na ŠVSP rozšiřovaly obzory ideové a poli tické. Vedle vlastní vzdělávací činnosti školy tu značnou roli sehrálo získávání osobních kontaktů s řadou pokrokových osobností mezi přednášejícími, orga nizátory i posluchači, neformální debaty v ubytovně nebo besedy a kulturní akce pořádané v rámci studia. Svědectví podává např. K. Čondl, který se během studia seznámil s mnoha příslušníky učitelské levice (A. Kurš, Fr. Rajtr Fr. Procházka, J. Hostáň, B- Kádner, V. Jaroš, L Koubek, L Hanuš ad.). “ ) Zde se tedy ŠVSP začíná rý sovat nejen jako pokračovací studium pedagogických disciplín, ale i jako ško la politického myšlení. To potvrzuje i vzpomínka L Muchky: „Neblahé posta vení učitelů jsem si uvědomoval ve školní práci... šířeji a pravidelněji ovšem ve škole vysokých studií pedagogických, kde mě učitelé správně politicky orientovali.“") 443
Krize buržoazní demokracie upevňovala postavení vládnoucí třídy. V polo vině 20. let se záměry namířené proti učitelstvu stávaly skutečností nejen z hlediska sociálního, ale i politického. ČsOU se buržoazii stává trnem v oku — především od doby, kdy se postavila do čela boje proti porušení paritního zákona — pro svou levicovou orientaci. Myšlenka rozbití ČsOU se po odděle ní zemských učitelských spolků českého a moravského stává skutečností. Oslabená organizace však nezaniká a do jejího čela pronikají mladí členové, především SSU. Tato neblahá kapitola rozkolu postihla i ŠVSP. Nově vzniklý Svaz učitel stva československého (SUČs), jehož součástí se staly zemské spolky, napadá rostřednictvím svého orgánu Národní osvobození ČsOU a ŠVSP. Protože IsOU měla údajně blokovat přístup svých nečlenů do ŠVSP, hodlá SUČs zří dit vlastní vzdělávací instituci. O konkurenci ŠVSP se skutečně pokusila praž ská učitelská organizace a v roce 1929 vznikla na Moravě pedagogická akade mie (vysoké učení učitelské), která však záhy zaniká. ČsOU ovšem dávala ŠVSP k dispozici kdekoliv organizovaným učitelům. ŠUČs však sám nejevil ochotu přispívat na provoz školy a navíc ohrožoval subvence pro ŠVSP. ČsOU měla zájem o překonání rozkolu — částečně se to podařilo při organizaci pedagogických týdnů —, ale její snaha míjela svůj cíl. „Co více ovšem můžeme žádati od těch pánů, kteří jedním a týmž perem píší nabídky smíru a současně útoky o konzervativcích a bolševicích v ČsOU.“ ^^) Slova z ČČsOU jsou dokladem situace. Konec 20. a počátek 30. let však znamenal také další rozšíření činnosti ŠVSP. Na přelomu října a listopadu 1928 se konal na oslavu 10. výročí vzniku republiky v Praze I Pedagogický týden organizovaný ŠVSP. Byl to počátek dobré tradice, která skončila přípravami na desátou reprízu v roce 1938. První týden je významný nejen jako sraz více než tisícovky učitelů a absolventů obou SVSP. Dal mj. vzniknout i dalším oddělením ŠVSP v Praze. Zajímavou paralelu zde můžeme sledovat v podobě lipských pedagogických dnů v dubnu 1928 (byly organizovány v souvislosti s V. sjezdem Internacionály školských pracovníků). I zde se hovořilo mj. o učitelském vzdělání. jeden z požadavků, který zazněl na Pedagogickém týdnu, se týkal reformy školství vůbec. Brzy pak vznikla při ŠVSP reformní komise vedená nejprve L Koubkem, posléze V. Příhodou. ŠVSP se vzhledem ke svému postavení lo gicky nemohla vyhnout reformnímu ruchu. Svůj význam zde nesporně měla stanoviska zainteresovaných komunistů, která s největší pravděpodobností odrážela zásady programu Kominterny. Proto se začínají objevovat v progra mu přednášky o reformních směrech v pedagogice, o jednotné škole, o stati stických metodách v pedagogice atd. Např. v letním semestru 1929 mělo být reformní škole na ŠVSP věnováno 80 — 100 hodin přednášek. Kromě V. Pří hody zde na toto téma přednášel i nový člen profesorského sboru ŠVSP B. Bydžovský, dlouholetý předseda reformní komise MŠaNO. Další institucí, která vznikla na základě reformních snah, byl seminář pro školskou reformu. Vedl jej V. Příhoda. Reformní úsilí tedy ovlivnilo obsah i rozsah činnosti ŠVSP. ŠVSP se pro reformu vyslovila v anketě, kterou uspo
P
444
řádala v lednu 1929. ČsOU označila reformní školy za další centrum pedago gické práce a za seminární pracovnu ŠVSP. Meziválečné reformní pokusy jsou samostatnou a stále otevřenou kapitolou historie československé pedagogiky — nebudeme se zde jimi hlouběji zabý vat. Na reformních školách ovšem také pracovala řada pokrokových učitelů a SSU dokázalo těchto škol využít k rozšiřování svého politického vlivu.” ) Další požadavek vznesený na 1. pedagogickém týdnu volal po vysokoškol ském vzdělání učitelů. Výsledkem byla další významná událost v dějinách ŠVSP. ČINNO ST ŠVSP V LETECH 1929 — 1939
Založením ŠVSP boj o státní vysokoškolské vzdělání učitelů neskončil. Na děje na úspěch se ukázala v roce 1922, kdy učitelé vybojovali reparační zákon. Parlament vyzval ministerstvo k vypracování návrhu zákona o vysokoškolské přípravě učitelů. Výsledkem byl návrh ministerského rady Maška a posléze návrh vzešlý z činnosti komise vedené B. Bydžovským. K realizaci návrhů však nedošlo ani v rovině pokusného ověření. 1 ve druhé polovině 20. let se objevila iniciativa na tomto reformním poli. Podle návrhu zpracovaného J. Uhrem, C. Stejskalem a J. Kubálkem byla v roce 1929 dokonce zřízena Zem ským ústředním spolkem na Moravě již zmíněná jednoletá pedagogická aka demie v Brně, jejíž absolventi měli skládat závěrečnou zkoušku před komisí na učitelském ústavu (vzdělání tedy mělo mít kvalifikační dopad). Akademie však zanikla po zřízení státních pedagogických akademií v roce 1931. Její krátká existence byla produktem rozkolu učitelských organizací. Byla onou „trucakademií“, jak ji nazývá L Koubek, kterou organizoval ZUS proti SvSP.'“) Řada žádostí o státní vysokou školu, která se objevila i po vzniku ŠVSP, zů stala bez odezvy. „Jen čas od času objeví se v denních listech a odborných ča sopisech nový slib vládní neb nové těšínské jablíčko ministrovo,“ konstatuje i O. Kádner.” ) MŠaNO nepodporovalo ani snahu V. Příhody, O. Chlupa a O. Kádnera o zřízení pedagogické akademie podle původního Bydžovského ná vrhu. To bylo na jaře 1929. V září téhož roku se sešli členové předsednictva SSU (L Koubek, L Hanuš, V. Jaroš, J. Hostáň a Fr. Procházka), aby projednali závěry I. pedagogického týdne k otázkám učitelského vzdělání. Byla to nová iniciativa komunistů po V. sjezdu KSČ, která přinesla zajímavý výsledek. Krátce na to bylo v kuratoriu ŠVSP a vedení ČsOU rozhodnuto o otevření svépomocné pedagogické fakulty, která dostala přídomek „soukromá“, aby bylo otupeno ostří akademické opozice proti označení „fakulta“. Soukromá pedagogická fakulta (SPF) „podle snu Drtinová“ zahájila 14. října 1929. Slav nostní instalace děkana proběhla 25. října v prostorách FF UK v Břehové uli ci. K nelibosti akademického senátu univerzity byl zvolen děkanem O. Kád ner. Brzy po zahájení činnosti byl schválen Statut SPF, v jehož § 1 se praví: „Pe dagogická fakulta má za účel připraviti teoreticky a prakticky pro učitelství na Školách národních všech stupňů a dáti odborné vzdělání badatelům ve vědách 445
pedagogických.“ ^®) Učitelský sbor byl totožný se sborem ŠVSP. Duší tvorby programu byl V. Příhoda, spolupracovali s ním O. Kádner a J. Kubálek. Orga nizačně se významně podílel L Harus, administrativu spravoval osvědčený ta jemník ŠVSP V. Jaroš. Posluchači trávili 14 hodin týdně na SPF a 10 hodin na některé vysoké škole. Volili vesměs filozofickou nebo přírodovědeckou fakul tu univerzity, kde si zapisovali filozofii a jeden naukový předmět Studium by lo dvouleté — v univerzitním studiu mohl posluchač samozřejmě pokračovat. (Statut SPF však hovoří o studiu v délce čtyř let, aniž bylo druhé dvouletí v pramenech blíže specifikováno, takže zůstává nejasným.) Jaký byl program studia na vlastní SPF? Systematicky se tu vyučovalo obli gátním pedagogickým a psychologickým disciplínám a metodikám školních předmětů. Velká pozornost byla věnována praxím (náslechům, výstupům a rozborům) na běžných školách v rozsahu 3—6 týdenních hodin. Z předmětů se konaly kolokvijní zkoušky a zakončení studia mělo podobu maturity na uči telském ústavu před komisemi učitelů ústavů a SPF, které byly schváleny mi nisterstvem v roce 1931. SPF se stala oddělením ŠVSP. Byla tedy vydržována — ovšem s obtížemi způsobenými rozbroji mezi učitelskými organizacemi — ČsOU. Posluchači kursů ŠVSP (od 30. let nazývaných „pedagogické studium“) mohli navštěvovat přednášky SPF v rozsahu šesti hodin týdně. Přelom desetiletí přinesl ve sféře učitelského vzdělání i další zajímavé změ ny. V témže roce, kdy se v Praze začalo studovat v denním studiu na svépo mocné SPF, jedná se v Bratislavě o otevření ŠVSP. Místo ní se však slovenská metropole dočkala první státní pedagogické akademie, která zde zahájila svou činnost v září 1930. V roce 1931 pak začaly pracovat i akademie v Praze a Br ně. Státní pedagogické akademie pro absolventy středních škol byly jednoleté, měly vlastní organizační statut (zpracovaný podle původního návrhu Bydžovského) a zkušební řád, ale administrativně byly přiřazeny k učitelským ústa vům. Také závěrečná zkouška měla dopad vysvědčení z ústavu. Učitelé se opět rekrutovali z řad univerzitních profesorů a docentů nám již známých ze ŠVSP. O. Kádner se také v Praze stal pedagogickým ředitelem akademie. ČsOU, která vedla desetiletý boj za řádné státní vysokoškolské vzdělání a udržovala s velkým úsilím svépomocí rozrůstající se SVSP, nebyla zřízením jednoletých akademií nikterak nadšena. Pod titulem „Likvidace požadavku vy sokoškolského vzdělání a krize naší pedagogiky" smutně bilancuje ČsOU vý sledky dlouholetého snažení.” ) Akademie via facti nahradily zrušené abiturientské kursy a ústavy zůstaly i nadále. Obec proto žádá podporu pro fakultu, neboť v akademiích viděla především přechodné a nedostačující opatření před vznikem vysoké školy. Uznávala sice jako výhodu, že absolventi dosáhnou pl ného středního vzdělání, i to, že přednášejí vysokoškolští učitelé, ale poukazo vala současně např. na omezený počet posluchačů, které mohly tři akademie přijmout. Státní akademie se zrodily ve složitých poměrech hospodářské krize a narů stání reakční politiky vlády, v době, kdy se zhoršovalo i postavení učitelů, v době nezaměstnanosti. Přesto však můžeme považovat zřízení akademií mi nisterstvem sociálního demokrata Ivana Dérera za jediný výraznější zásah do 446
institucionální stránky učitelského vzdělávání. Z hlediska učitelských poža davků nebyly akademie ani kompromisem, avšak měly svůj význam pro zkva litnění přípravy učitelů a byly přece jistým výsledkem předchozího úsilí, který nelze minout bez povšimnutí. Vedle toho se však — vzhledem k době vzniku akademií — nabízí myšlenka, že zřízení akademie bylo aktem politickým, zací leným do jisté míry na odvrácení pozornosti od léta neřešených problémů uči telské přípravy. Kromě otevření státních akademií vykonalo ministerstvo v roce 1931 ještě jeden akt, který ovšem tentokrát ČsOU považovala za svůj úspěch. Stát totiž převzal k u r^ k odborným zkouškám pro učitele měšťanských škol, které or ganizovala ŠVSP od roicu 1921 svépomocí. Ačkoliv byly kursy zkráceny pou ze na jeden rok, zůstal jejich charakter zhruba zachován a přednášeli zde stej ní učitelé jako dříve. Organizačně byly kursy přičleněny ke státním akademiím (pražským přednostou se stal opět O. Kádner). Vyučovalo se vždy v sobotu a v neděli. MŠaNO pak v roce 1932 schválilo ještě prázdninové kursy pro uči tele měšťanských škol, které začala organizovat opět ŠVSP pro venkovské učitele, kteří neměli možnost navštěvovat státní kursy při akademiích. Vraťme se nyní krátce ještě k SPF. Financování jejího provozu bylo v dů sledku rozkolu učitelských organizací a hospodářských problémů v době krize stále obtížnější. V létě 1932 se proto ČsOU rozhodla SPF uzavřít. Jednoleté akademie však nebyly optimálním řešením a navíc byl v Praze otevřen abiturientský kurs při Osvětovém odboru národní demokracie, proto byla fakulta obnovena, ale do školního roku 1932/3 vstupuje s novým názvem: Dvouletá pedagogická akademie (DPA). Základní koncepce DPA se nelišila od SPF. Po smrti O. Kádnera v roce 1936 se stal ředitelem DPA O. Chlup, který se spolupracovníky přepracoval studijní plán, aby se uvolnil potřebný čas pro studium na univerzitě. MŠaNO totiž vydalo v roce 1937 výnos, podle kterého první státní zkouška po IV. semestru na univerzitě opravňovala stát se zatím ním učitelem na měsťanské škole. V této době se začalo učitelské vysokoškol ské vzdělání alespoň částečně rýsovat. Ani ve 30. letech o ně učitelé nepřestali zápasit Vzpomeňme např. manifestace posluchačů SPF v roce 1932, v jejichž čele stanul Sláva Horník, učitel, komunista a organizátor hnutí Mladých prů kopníků, společně s posluchači státní akademie i posluchači soukromé akade mie německé (otevřena 1931; od roku 1935 měli u nás i Němci akademii stát ní). Na počátku roku 1938 ještě jednou vzrostla naděje, že národněsocialistický ministr E. Franke provede reformu, avšak to byla již labutí píseň všech před chozích snah. ČsOU předala ministrovi nové pojetí učitelského vzdělávání po dle návrhu O. Chlupa z roku 1937. Chlup měl výhrady proti pojetí obsahu na SVSP, který spočíval v pedagogických a psychologických disciplínách. Do mníval se, že je třeba vzdělávat učitele i v předmětech naukových, aby byli s to předávat na vysoké pedagogické úrovni skutečné vědecké poznatky. Ta kové vzdělání, které bylo v protikladu jak k praxi ŠVSP, tak k praxi přípravy středoškolských učitelů na univerzitě, kde se akcentovaly odborné předměty, nazýval Chlup „vysokým obecným“.“ ) S odmítnutím Chlupových myšlenek a vlastní koncepcí učitelské přípravy 447
vystoupil v roce 1937 i V. Příhoda, avšak jeho návrh nedospěl do roviny prak tické realizace. Chlupův byl v tomtéž roce uveden v život v podobě brněnské DPA, která se orientovala především na přípravu učitelů měšťanských škol a byla dalším zařízením vydržovaným ČsOU. Ředitelem byl O. Chlup, po Kádnerově smrti i hlava pražské ŠVSR S brněnskou akademií se blížíme k epilogu historie ŠVSP. 1 v těchto posled ních letech však byla ŠVSP činorodou institucí, za jejíž katedrou bychom ve dle zakládajících členů našli např. K. Galiu, S. Racka, J. Nykla a další. Velmi významnou událostí, která je důkazem o síle vlivu a popularity ŠVSP a oceně ním jejího významu mezi učitelstvem, je zakládání venkovských poboček v le tech 1937—39. Filiálky krátce existovaly v Plzni, v Táboře (přednostou byl V. Příhoda), v Českých Budějovicích, v Pardubicích (C. Stejskal), a v Mladé Boleslavi (J. V. Klíma). V podzimních měsících roku 1939 se sice výuka v omezené míře ještě roz běhla v pedagogickém studiu, DPA a ve filiálkách, ale po uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939 došlo k násilnému přerušení přednášek na školách vy sokých studií pedagogických“.^*) Přesto učitelé znovu zkoušejí organizovat své vzdělávání v podobě pedagogických škol v Praze a v Brně, podléhajících Jed notě učitelstva národních škol (byla to původní ČsOU). V Praze byl ředitelem školy J. Hendrich, předsedou kuratoria L Koubek. Avšak ani tyto školy nemo hly ve změněných podmínkách dlouho existovat a jejich činnost se záhy roz plynula. ZÁVĚR Účelem stručného nástinu historie ŠVSP bylo ukázat, jak tato instituce vznikla, sledovat alespoň nejdůležitější momenty jejího vývoje a hlavní směry činnosti. Ta byla skutečně bohatá. Ve 30. letech měla ŠVSP pozoruhodné množství oddělení. Kromě kursů, s nimiž začínala (pedagogické studium, kursy pro učitele měšťanských škol), a ÚPEP byla nejvýznamnějším oddělením SPF, resp. DPA. Její vznik spadá často do období rozmachu reformní aktivity ŠVSP v duchu Přřhodovy myšlenky, že pedagogické akademie jsou předpokladem školské reformy. Ve stejné době vznikají i další dvě oddělení — reformní ko mise a seminář pro školskou reformu. ŠVSP se během prvních let své existen ce stala skutečným centrem pedagogického života a reformní hnutí se jí ne mohlo vyhnout. ' Dalším oddělením byl exkurzní odbor, který pořádal studijní zájezdy do řa dy evropských zemí (Polsko, Rakousko, Bulharsko, Jugoslávie, SSSR, Švýcar sko, Francie). Výstavní odbor se zaměřoval na expozice dětské literatury, učebnic, dětské kresby, popularizoval sovětskou školu. Na jaře 1932 dokonce uspořádala ŠVSP výstavu v Moskvě na pozvání sovětských soudruhů, která byla cennou a využitou příležitostí k navazování kontaktů a propagaci sovět ské pedagogiky u nás. ŠVSP se tak od počátku zapojovala do bohatých styků našeho pokrokového učitelstva se SSSR ve 30. letech. Extenzní oddělení ŠVSP vedené L Hanušem organizovalo pedagogické týdny, ale např. i jazykové kursy. Vydavatelský odbor připravil k edici téměř 448
20 publikací. Pod názvem Kulturní zpravodajství pracovalo propagační oddě lení vedené J. Hostáněm. Před veřejností se ŠVSP prezentovala také Věstní kem ŠVSP, který vycházel nepravidelně v příloze ČČsOU, Zprávami ŠVSP (1935-6) a časopisem ŠVSP (1938-9). Při ŠVSP pracoval i výbor pro reformu pravopisu, ŠVSP organizovala kur sy pro učitelky mateřských škol a družin školní mládeže, pro budoucí inspek tory, řadu jednorázových přednášek a besed a další kursy, např. kurs pro uči tele měšťanských škol v Banské Bystrici v letech 1936—7.’®) ŠVSP byla svérázným řešením situace v učitelském vzdělání, součástí desít ky let trvajícího boje. Motivem tohoto boje byla dychtivá touha po vzdělání, láska k pedagogické práci, snaha o zlepšení materiálních podmínek učitelstva i jeho idealismus. Buržoazní stát umožňoval nejvyšší vzdělání středoškolské mu učiteli, tedy učiteli školy, jejíž společenská funkce byla z hlediska vládnou cí třídy odlišná od funkce školy obecné. Bylo již řečeno, že reforma vzdělání je především politickou záležitostí. Nejinak tomu bylo i zde. Nejednotná stano viska politických stran a s nimi související nejednotnost učitelstva samého ne mohla vytvořit pro reformu spolehlivou základnu. I když např. O. Kádner vy zýval učitele k politickému boji za reformní požadavky v jednotlivých stra nách, nemohl takový boj přece způsobit změnu v učitelském vzdělávání beze změn ve školství vůbec, tedy i bez zásadních změn společenských. Jedinou cestou v daných podmínkách byla svépomoc, které se ujala pokro ková ČsOU. ŠVSP záhy začínají ovlivňovat učitelé-komunisté a nacházíme ji tedy zpravidla na levém křídle učitelské fronty. Posluchači se podíleli na ak cích SSU (od roku 1934 přejmenovaného na Učitelskou unii), spolupracovali s redakcí Učitelských novin. ŠVSP byla pro své styky se SSSR obviňována z bolševismu. Stala se prostředkem ideově politického ovlivňování zejména mladých pedagogů. K dějinám ŠVSP náleží i řada jmen neohrožených bojov níků proti fašismu. Nelze opomenout ani vzdělávací význam ŠVSP, neboť přes široký záběr své činnosti byla především školou nahrazující učitelům to, co jim upřel bur žoazní stát — důkladné teoretické vzdělání v souladu s úrovní vědeckého po znání úzce spojené s konkrétními problémy praxe. Přední odborníci, kteří na ŠVSP přednášeli, zde pracovali nezřídka se stejným nadšením jako poslucha či. Osobou Z. Nejedlého, který na ŠVSP působil od jejího založení a z jehož iniciativy vznikly v osvobozeném Československu pedagogické fakulty, došel dávný sen učitelstva svého naplnění, kontinuitu tradice udržoval i O. Chlup a další. Nová společensko-politická realita umožnila i vytváření předpokladů pro nový systém vzdělávání učitelů. Marxistická pedagogická historiografie nevěnovala ŠVSP dosud příliš mnoho pozornosti. Proto můžeme jen uvítat práci V. Krečího „Boj o vysokoškolské vzdělání učitelů v českých zemích (1890 — 1939)“, v níž je samostatná kapitola věnována právě problému svépo mocného řešení učitelského vzdělání.” ) Školy vysokých studií pedagogických se staly součástí pokrokových tradic dnešních učitelských fakult. A jako připo mínka jedné z těchto tradic vznikl i příspěvek k 60. výročí založení ŠVSP.
449
POZNÁMKY ') Kádner, O.: Vývoj a dneíní soustava ikolství I. díl. Praha, Sfinx 1929, s. 211. *) Kojzar, J.: Otokar Chlup o vysokoškolském vzdělání učitelů. In: Otokar Chlup. Sborník prací věnovaný 80. narozeninám. Praha, SPN 1955, s. 126— 127. ’) Kádner, O.: Dějiny pedagogiky. III/3. Praha, Dědictví Komenského 1923, s. 178— 187. *) Kádner, O.; tamtéž, s. 200—201; Kojzar, J.: 1. c., s. 126— 127. *) Hanuš, L: Vznik ŠVSP v Praze. In: Škola vysokých studií pedagogických v Praze 1921— 1927. Praha 1927, s. 7— 12. Česká univerzita o reformě učitelského vzdělání ČČsOU, I, 1920/1, s. 99; Reforma uči telského vzdělání ČČsOU, I, 1920/1, s. 113. ’) ^ r á v y organizační a stavovské ČČsOU, I, 1920/1, s. 250. *) Český vědecký ústav pro experimentální pedagogiku, ČČsOU, I, 1920/1, s. 276. ’) Kádner, O.: O učitelské vzdělání Pedagogické rozhledy, 30, 1920, s. 15. **) Hanuš, L.: 1. c., s. 8. '') Keprta, J.: Škob vysokých studií pedagogických a Ústav pro experimentální pedagogiku. ČČsOU I, 1920/1, s. 294. *') ČČsOU, I, 1920/1, s. 275. ” ) Tamtéž, s. 289. '^) Univerzitní kursy učitelské budou zahájeny 12. t. m. ČČsOU, I, 1920/1, s. 369. 'Ó Škola pedagogická v Brně. ČČsOU, I, 1920/1, s. 322. “ ) Škola vysokých studií pedagogických v Praze 1921—/P27.Praha 1927, s. 81. ‘O Tamtéž, s. 7 0 -7 7 . '*) Zprávy organizaění a stavovské ČČsOU, III, 1922/3, s. 13. ” ) Hostáň, J.: Naie vysoké učenípraiské a jeho posluchači. In: Škola vysokých studií pedago gických v Praze 1921— 1927. Praha 1927, s. 4. **) Čondl, K.: Posluchačem na Šl^P. In: Učitelé v práci a v boji Praha, Práce 1968, s. 164— 172. ^') Muchka, L.: Cestami mladého učitele. In: Učitelé v práci a v boji Praha, Práce 1968, s. 124. ” ) Organizační sjednocení ČČsOU, X, 1929/30, s. 146. *’) Jaroš, V.: Komunisté v Československé obci učitelské In: Učitelé v práci a v boji Praha, Práce 1968, s. 147. Koubek, L: Naíe cesta. Praha 1950, s. 59—60. **) Kádner, O.: Vývoj a dneíní soutava školství II. díl. Praha, Sfinx 1931, s. 67—68. Statut Soukromé pedagogické fakulty v Praze. ČČsOU, X, 1929/30, Věstník ŠVSP, příl. k č. 3 ^ , s. 2. ” ) ČČsOU, XI, 1930/1,8. 254. **) Chlup, O. — Kubálek, J. — Uher, J.: Pedagogická encyklopedie. I. díl. Praha, Novina 1938, s. 410. **’) Bosák, Fr.: K otázce učitelského vzdělání od Mnichova po osvobození Československa. Rkp. Archív dějin učitelů Odborového svazu pracovníků školství a vědy, Praha, sign. 574, s. 13. Do desátého roku za novými výhoji ČČsOU, XI, 1930/1, s. 1. ” ) Krejčí, V.: Boj o vysokoškolské vzdělání učitelů v českých zemích (1890 — 1939). Ostrava 1978, s. 58—69.
450
H03E
MeXOCJIOBaKHH yMHTCJIfl
■iiHCb Ha p e u iH T e jib H b ie HSMeneHHfl
HaflCflb sto h
06jiaC T H . OflHaKO, K BCJIHKOMy HX c o * a JieHHK), ro c n o flC T B y io u ia a b crpane 6 y p * y a 3 H fl Hc S b iJia b c o c t o jih h h peajiH 3H -
mecTBCHHO npenoflaBaTejiH (})aKyjibTeTOB K apjiO B a yHHBcpcHTCTa B n p a r e . B t c HeHHe noHTH sB afluaTH j i c t CBoero cy m e CTBOBaHHfl HHCTHTyT 3HaHHTCJIbH0 paCLUHpHJl C
HSMeneHHfl
neflarorHHecKan aKafleMHJi), npHHflji ^e-
OTHouieHHH noBbiuieHHfl KanecTBa nofl-
HTCJibHoe ynacTHe b peuieHHH B onpocoB UIKOJIbHOH pe(J)0pMbI, pa3BHBajl CHOUieHHH c COBCTCKOH UIKOJIOH H T. fl. H c MeHce Ba)KHO H TO OGCTOHTCJIbCTBO, MTO HHCTHTyT CTaJI UCHTpOM flCHTejlbHOCTH KOMMyHHCTHHeCKHX H HpOrpCCCHBHblX yHHTCJieň, oxasaBuiHX 3HaMHTejibHoe B03flCHCTBHe Ha 4)0pMHp0BaHHe MHpOB03peHHH c jiy u iaT ejieii. nosT O M y Mbi CHHTacM, 3T0 yMpewflcHHC HCflCJlHMOH MaCTbK) npOrpCCCHBHblX TpaflHUHH HauiHx neaarorH H ecK H x BV3.
p o B a jb b
C0flep*ajiCH Ha cp eacT B a o ^ h o h H3 K pynHCHUIHX yMHTCJIbCKHX OpraHH3aUHH «M exocjioBauKHM O S u ic c tb o m yMHTCjie ií» . 3 t e uiKOJia n e B U fla sa n a CBH^eTeJlbCTB o nOBblIUeHHH KBajIH4>HKaiIHH, cjiyuiaTCJiH HHCTHTyTa - npcH M ym ecTBeHHO caMH yMHTCJifl - n o M orajiH h3 cb o HX CpCflCTB COflepacaTb HHCTHTyT. C aKxyajibHbíMH npo6jiCMaMH ncaarorH K H , ncHXOJiorHH h a p y r a x nayM H ux OTpacjie ň 3HaK0 MHJiH c jiy u ia T ejieň npcHM y-
npH H U H n n ajib H b ie
rOTOBKH yHHTCJieii flJ lfl HapOAHbIX UIKOJl.
nporpeccHBHbie yMHTejw BCKope nocjie B03HHKH0BeHH)l MCP B 1918 F. nOHflJlH, HTo 6opb6a 3a co3flaHHC neaarorHHecKOro (j)aKyjibTeTa yHHBepcHTCTCKoro xapaKTcpa 6yflCT nenocHJibHOH, h noTOMy nauejiHjiH CBOH crpcMJieHHH Ha peuieHHe 3T0H npOĎJICMbl nyXCM C03flaHHH BblCuiero HHCTHTyTa neaarorHHecKHx nayx B npare b 1921 r. 3 to t HHCTHTyT 6biJi yHpeameHHCM caMonoMOuiH, KOTopbiii JOSEF VALENTA
School of Higher Pedagogical Studies in Prague The School of Higher Pedagogical Stu dies came into being in the period of the bourgeois Czechoslovak Republic, in the year 1921, with the aim of bridging the gap between the demands on the work of teachers teaching at lower school grades, the teachers’ own educational needs on die one hand, and the low standard of teacher education provided by former
Teacher Training Institutes taken over by Czechoslovakia from the Austro-Hunga rian educational system, on the other hand. The idea of higher education for ele mentary school teachers and municipal (non-selective junior secondary) school teachers dates back to the 19th century, and the teachers had expected that the
451
creation of an independent Czechoslovak State would become a decisive turning point in this respect To their great disap pointment, however, the ruling bour geoisie proved incapable of realizing any fondamental changes with regard to im proving the quality of the training of teachers of non-selective schools provi ding education for the masses. The pro gressive teachers realized, soon after the declaration of Czechoslovakia’s indepen dence in 1918, how difficult the struggle for the establishment of a state institution of higher education for teachers would be, and therefore they try to solve the problem by opening the School of Hig her Pedagogical Studies in Prague in 1921. This school was a self-help institu tion maintained by one of the largest teachers’ organizations, the Czechoslovak Teaching Community. The school had no effect on qualification, the students —
452
teachers practically all of them — contri buted to its operation themselves. They were acquainted with the topical prob lems of pedagogy, psychology and other sciences by teachers from the faculties of the Charles University. During the peri od of nearly two decades’ of its existence the school considerably extended the scope of its activities, providing a new type of teacher education in the form of a private pedagogical faculty (later called Two-Year Pedagogical Academy), taking part in the school reform campaign, deve loping relations with the Soviet school etc. N o less important is the fact that the school became a centre of the progressive activities of Communist and progressive ly minded teachers, who significantly in fluenced the students’ world outlook. We therefore regard this institution as a part of the progressive traditions of our higher pedagogical education.
