kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, internetové(nejen)

2015-4 kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, internetové(nejen) výstřižky ve fraku, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor hypotékového novinářství, flokulant mediálního žaboklamu, širokopásmové dráždidlo, argenteum oppositus coffeteria pragensis, kanonizátor síťové pomíjivosti, virtuální plátek k propagaci holé skutečnosti, homeopaticko psychedelický

1

Motto: Můžeme si všimnout, že podle tisku všichni žijeme ve světě dlužníků. Jejich tváře zná každý, stačí se rozhlédnout. Kohokoliv, koho uvidíte, dluží přinejmenším sto tisíc korun prostřednictvím státního rozpočtu, nehledě na osobní půjčky na bydlení a ”život”. Máme prý svobodný tisk, ale nikde se nedovíte, které tváři to ti lidé a ten stát vlastně ten bilion korun dluží. J.Staněk

zdroj:http://www.cernobila.com/

2

OBSAH

OBSAH

Obsah Věk extrémů reloaded

5

Patřím ke štolám a trpaslíkům

10

O české krajině a hip hopu

13

Charita očima čísel

19

Dobrodruh Saakašvili: Chceme zbraně, Putin hodlá zničit NATO!

21

Proč nebombardujeme i Saúdskou Arábii?

22

Jak se žije na cizí účet

23

Ukrajinský fašismus a firma Monsanto

24

Jak „přeorat“ Evropu, kterou jsme budovali celá desetiletí

26

Co nastane po konci lidského života (Co je vědecky dokazatelné o lidské smrti)

29

The Hidden (And Not So Hidden) Messages in Stanley Kubrick’s “Eyes Wide Shut” (pt. III)

34

Je rozumné věřit v Boha? Jsou věda a víra ve sporu? Byl Koperník kartářka?

41

Tajemná rodina Saúdů. Proč krvavé diktatuře „arabské jaro“ nehrozí.

45

Rudolf Steiner, Secret Societies & ‘The Ahrimanic Deception’

49

Směřuje svět k jednotné světovládě?

56

Duchovní rozměr člověka bude v nové době vědní disciplínou

60

3

OBSAH

OBSAH

Kognitivní disonance

66

Nedorozumění v Třešti

71

Seznam „závadných“ pro-ruských webů je na světě! Zachraň se kdo můžeš?

76

Nálož protiruských manipulací v českých televizích. O tištěných médiích už raději ani nemluvit 80 V Kroměříži postavili pyramidu. Jsme fanatici šťastného života, říkají

83

Pyramidy a Stonehenge najdete i v české kotlině. Dobíjejí energii a léčí

85

Asistentka amerických prezidentů Hašková-Coolidge: Chyba Západu! Kdyby byl Rusku projevován respekt... 89 Dejte už pokoj se slušnými lidmi

90

Kvantové přeskoky

93

Doufám, že touto krizí projdeme

96

4

VĚK EXTRÉMŮ RELOADED

se bez boje. Zotročení bylo ale pro ostrovany největším zlem, nesnažit se mu za všech okolností vyhnout by bylo důkazem zbabělosti. Atéňané jim nabídli východisko z dilematu: statečnost je morální normou jen tehdy, když jsou síly vyrovnané, není ale „morální povinností slabších klást neužitečný odpor těm, kdo jsou mnohem silnější“. Z toho, že budoucnost je vždy nejistá, vyplýval ale pro Mélské mravní imperativ klást odpor i přesile, nelze přece vyloučit, že nenastanou okolnosti, které jim umožní se ubránit. Nenastaly. Mélští byli poraženi a „Atéňané pobili všechny zajaté dospělé obyvatele, z dětí a žen udělali otroky, ostrov obsadili a později tam vysadili 500 kolonistů“.

Věk extrémů reloaded

Následující věty jsou nejkomentovanější částí dialogu vyslanců Athén s Mélskými: Pokud jde o nás, nepovedeme tu dlouhé a málo přesvědčivé řeči, plné ozdobných slov, nebudeme tvrdit, že je přirozené, abychom my byli vládci impéria, protože jsme porazili Peršany, nebo že máme právo odvety, protože jste nás poškodili; a nemyslíme si ani, že má smysl přesvědčovat nás, že jste se neúčastnili našich vojenských tažení, protože jste kolonie Sparty, nebo že jste nám nijak neublížili; považujeme naopak za legitimní snažit se dosáhnout možného na základě našich i vašich skutečných záměrů, protože jak vy, tak my víme, že v komunikaci mezi lidmi se bere spravedlnost v úvahu, jen pokud síly všech stran jsou vyrovnané, jinak mocnější dělají to, co chtějí, a slabší se musejí přizpůsobit.

Václav Bělohradský Po společném vítězství nad Peršany spolu obě rozhodující velmoci starověkého světa – Athény a Sparta – zápasily po téměř třicet let (431–404 př. n. l.) o hegemonii nad starověkým světem v tzv. peloponéské válce. Starověký bipolarismus skončil pádem Athén, ale spartský unipolarismus se brzy rozpadl do spousty lokálních válek a „zlatý věk Řecka“ pominul. Peloponéská válka byla – jako všechny občanské války – krutá a vedla k barbarizaci řecké civilizace. Dějiny peloponéské války sepsal Thúkydidés, staly se (podobně jako Hérodotovy Historie) vzorem dějepisu jako svébytného literárního žánru. V páté knize vypráví Thúkydidés o jednáních mezi obyvateli ostrova Mélos a vyslanci Atéňanů, kteří se rozhodli si dosud neutrální ostrov (spojený ale se Spartou politicky i pokrevně) podmanit. Vzhledem k tomu, že převaha Athén byla zřejmá a Sparta ostrovu nemohla přijít včas na pomoc, navrhli vyslanci Mélským vzdát

Nietzsche komentuje tuto proslulou pasáž v 92. aforismu své knihy Lidské, příliš lidské takto: Spravedlnost mezi lidmi vzniká v okamžiku, kdy jejich síly jsou přibližně vyrovnané, jak správně ukazuje Thúkydidés (v úděsném dialogu mezi Atéňany a Mélskými). Kde neexistuje jasně rozeznatelná převaha a boj by vedl k neužitečným vzájemným škodám, rodí 5


se myšlenka vzájemné dohody mezi stranami, založená na porozumění pro požadavky všech. Původní formou spravedlnosti je vzájemně výhodná směna. Idea, že „spravedlnost berou znepřátelené strany v úvahu, jen když je k tomu nutí vyrovnanost sil, jinak je přirozené, že slabší se podřizuje vůli silnějšího“, předpokládá, že existují dva rozdílné kontexty politické racionality, které označím jako argumentující univerzalismus a argumentující diverzalismus. Když považujeme cíle protivníka za legitimní, snažíme se „pragmaticky a utilitaristicky“ o dohodu užitečnou pro obě strany, protože různost zájmů máme za přirozený stav světa (proto argumentující diverzalismus); když naopak považujeme cíle protivníka za nelegitimní a naše zájmy interpretujeme jako „univerzálně platné hodnoty“, jejichž nadřazenost nad hodnotami jiných lze „vykázat rozumem“, pak různost zájmů máme za nepřirozený stav světa a válka nebo asimilace je nevyhnutelná (proto argumentující univerzalismus).

Dvacáté století bylo stoletím extrémů, protože v základu svrchovanosti velmocí byla hrozba vyhlazení protivníka v nukleárním masakru. Konec studené války měl být příležitostí k osvobození mezinárodního společenství od tohoto největšího skandálu rozumu, ale nebyl. Čtu, že Rusko v reakci na expanzi NATO ke svým hranicím posílí svůj jaderný arzenál padesátkou balistických střel. „Umíte si představit, jaká je to síla!“ – dodal Vladimir Putin.

Hodnoty nejsou, ale chtějí být, vyžadují uskutečnění v dějinách, přikazují nám obětovat to, co je, realizaci toho, co má být. Kolik ale toho, co je, smíme obětovat tomu, co má být? Kolik mrtvých jsme schopni ospravedlnit před svým svědomím jako nutnou cenu za uskutečnění hodnoty, o jejíž bezvýjimečné závaznosti jsme přesvědčeni?

V každém nároku na svrchovanost státu je od Hirošimy zakódována idea vyhlazení nepřátel; a státy příliš malé na to, aby mohly samy hrozit protivníkům vyhlazením, se musejí zařadit do tábora jedné z nukleárních velmocí. Budování nukleárního arzenálu je tvrdým jádrem euroamerické hodnotové orientace, je to skandál v původním křesťanském smyslu, kterým nasákly na Západě všechny legitimizující diskurzy, všechny euroamerické hodnoty; v každé obhajobě nějaké hodnoty jako nejvyšší je zakódována i ochota být strůjcem nebo obětí nukleárního masakru.

V literární konstrukci Thúkydida najdeme všechna klíčová dilemata západní civilizace – vztah mezi nadějí na vítězství a morální povinností klást i beznadějný odpor, mezi univerzálně platnými principy a utilitarismem. Nejdůležitějším tématem dialogu Athéňanů s Mélskými je ale vztah mezi silou a rozumem: rozumné řešení předpokládá vyrovnanost sil všech stran, jinak si silnější dělá, co chce.

Mír byl ve studené válce zaručen „nemyslitelností nukleárního konfliktu“, jak připomínají filmy jako Dr. Divnoláska 6


V roce 2006 dva američtí profesoři politických věd Keir A. Lieber a Daryl G. Press publikovali ve vlivném časopise Foreign Affairs úvahu nazvanou The End of MAD? The Nuclear Dimension of U. S. Primacy. Akronym MAD jako jedno slovo znamená šílený, a je proto logem poválečného světa, v němž by válka byla pro obě svrchované velmoci bipolárního světa sebezničujícím šílenstvím. Teze autorů můžeme shrnout asi takto: po téměř půl století byly největší světové velmoci chycené v pasti MAD. Od začátku šedesátých let disponovaly USA a Sovětský svaz tak velkým a účinně rozmístěným nukleárním arzenálem, že nebylo možné zničit nukleární síly protivníka v prvním úderu, jeho oběť byla vždy schopna zničit agresora odvetnou akcí. Nukleární válka byla proto ekvivalentem sebevraždy válčících stran, pud sebezáchovy byl tou nejúčinnější zárukou míru v bipolárním světě. Věk MAD je ale u konce, USA získaly rozhodující nukleární převahu nad všemi konkurenčními velmocemi. Poprvé po studené válce je technologicky možné zničit nukleární arzenál Ruska i Číny prvním úderem; útok na plně zmobilizovaný ruský nukleární arzenál by sice ani dnes odvetnému úderu nezabránil, překvapivý atak v čase míru by ale měl šanci v tom uspět. Světový mír, který byl zaručen v bipolárním věku pastí zvanou MAD, musí být ve věku amerického nukleárního prvenství zajištěn jinak. Jak? Amůže být vůbec zajištěn? Welcome to postmad world!

s Peterem Sellersem nebo Meyerův Den poté. Mír z rozumu byl pevně svázán s vyrovnaností sil protivníků, nukleární pat vyžadoval obecné suspendování etiky přesvědčení ve prospěch etiky odpovědnosti, protože žádné přesvědčení nemohlo být prosazeno nukleární válkou. Tuto situaci označujeme akronymem MAD (Mutual Assured Destruction): nukleární válka je nemyslitelná, protože odveta protivníka by vedla ke vzájemnému zničení válčících velmocí (a sebevraždě lidstva), nezbývá než se „rozumně dohodnout“. „Když někdo mluví o zničení světa, nepřehání… Západ je z atomové bomby vyděšený… a my pořád mluvíme o osvobození! (Můj) názor: atomová bomba znemožňuje válku“ – zapsal si do deníku Ferdinand Peroutka v roce 1953 v americkém exilu. Vývoj mezinárodní politiky přinesl koncem devadesátých let obrat, jehož stále viditelnějších politických důsledků si ještě, myslím, nejsme vědomi. Označme ho formulí konec MAD. Ten nastal v okamžiku, kdy jedna z velmocí dospěla k přesvědčení, že se nemusí bát odvetného úderu protivníka, že může nukleární válku vyhrát.

Z úvahy vyplývá, zaprvé, že „nuclear primacy“ USA dramaticky změnilo strategickou rovnováhu sil po konci studené války; zadruhé, důvodem tohoto posunu v rovnováze nukleárních arzenálů je technologický úpadek Ruska a rychle rostoucí náskok americké imperiální technovědy; a zatřetí, americká nukleární převaha bude narůstat, protože na zvrácení tohoto trendu Rusko ani Čína nyní nemají dostatek zdrojů. Americké 7


nukleární prvenství bude trvat desetiletí a po celou tu dobu bude možné zničit ruské rakety dlouhého doletu americkým překvapivým úderem.

racionalita není akumulací účinných prostředků k dosažení našich cílů, ale kritický odstup od našich cílů. Je to, řekněme, ctnost, která se manifestuje jako potřeba vidět svět a sebe sama objektivně, s odstupem od vlastních hledisek; potřeba zakusit rozdíl mezi vlastním obrazem světa a světem, jak se jeví druhým. Substanciální racionalita se formuje ve sporech ve svobodném veřejném prostoru, kde děláme jedinečnou zkušenost o tom, že jeden společný svět se jeví každému jinak, že to společné se vynořuje jen ve sporech v „nepokojném“ občanském společenství. Objektivita je ctností, která vyvolává napětí mezi „intencemi struktur a intencemi života“, mezi legitimností a legalitou, mezi požadavkem bezpodmínečné poslušnosti zákonům a jejich jen podmínečným zdůvodněním před naším (s)vědomím.

Myslím, že tato úvaha vysvětluje, proč v postbipolárním světě USA nahrazují stále viditelněji etiku zodpovědnosti etikou přesvědčení, jejímž nejviditelnějším příkladem je konfrontační lidskoprávní atlantismus – povyšování amerických zájmů na „lidská práva“. V devadesátých letech se Američané pod vlivem neokonzervativní intelektuální kliky „obrátili od kooperace ke konfrontaci a výsledky vidíme“ – říká poslanec německé CSU, bývalý blízký spolupracovník kancléře Kohla, Willy Wimmer (v rozhovoru pro server KenFM). Tento vývoj se Obamově administrativě nepodařilo zvrátit, mezinárodní politika USA se jeví stále zřetelněji jako záměrné konstruování konfliktních situací, které by mohly preventivní úder na konkurenční velmoci legitimizovat.

Jen toto osvobozující napětí dělá společnost otevřenou, schopnou měnit se v reakci na kritické obrazy sebe sama.

Politika obrany lidských práv není než strategickým mediálním konstruktem, který slouží k delegitimizaci každého společenství, jehož uspořádání je alternativní vůči zájmům oligarchického kapitalismu euroamerického typu.

Rozhodujícím rozporem modernosti je nezkrotitelná převaha instrumentální racionality nad racionalitou substanciální. Absurdní množení našich (soukromých i kolektivních) cílů není než „lstí instrumentálního rozumu“, který si pod heslem „uspokojování potřeb“ vynucuje neustálý růst sféry účinných prostředků k dosažení jakéhokoli cíle. Rozsáhlá mediální manipulace pod kontrolou vojensko-průmyslově-mediálního komplexu systematicky zakrývá, že ekologické a sociální náklady na takový růst jsou neslučitelné s pozemským bios, že lidé jsou takovým vynuceným růstem ohroženi jako živočišný druh – riskují „vyhynutí z vlastní viny“.

Celá lidskoprávní tradice byla vtažena do kontextu konfrontačního unipolarismu USA, kam podle mého názoru patří i legitimizace intenzivní těžby břidlicového plynu pomocí fracking (hydraulického štěpení hornin), technologie, která ohrožuje životní prostředí do té míry, že ji můžeme ospravedlnit jenom jako součást studenoválečnické „mobilizace zdrojů“ – například stát New York fracking zakázal.

Co jiného je jaderný arzenál než obrovská akumulace „nejúčinnějších“ prostředků k dosažení toho nejabsurdnějšího ze všech absurdních cílů? „I kdybychom odpálili první salvu vodíkových zbraní a nepřítel ji nikdy neopětoval, uvolněné

Jeden ze zakladatelů evropské sociologie Max Weber nazval kalkul nejúčinnějších prostředků k dosažení vlastních cílů racionalitou jen instrumentální. Naopak substanciální 8


jedy by pravděpodobně časem zabily celou planetu“ – cituje Kurt Vonnegut názor amerických odborníků ve svém zoufalém pamfletu Muž bez vlasti.

záruky míru, je jejím katastrofálním selháním. Myslím, že proameričtí aktivisté v postkomunistické Evropě k tomu významně přispěli nezodpovědnou podporou mýtu o americkém vítězství ve studené válce, poučně o tom uvažoval v Právu Václav Žák.

Vyrovnané síly mezi protivníky, říká Thúkydidés, si vynucují spravedlnost a mír. Je naděje na udržení míru tam, kde vyrovnanost sil náhle skončí a nastává situace, o níž Atéňané řekli: Mocnější dělají to, co chtějí, a slabší se musejí přizpůsobit? Věk unipolarismu ve své americké neokonzervativní verzi je jen jiné označení pro situaci, v níž jedna z velmocí je přesvědčena, že získala takovou převahu, že může svým úderem zbavit protivníka možnosti odvety. Co bude zárukou míru ve věku (nukleárního) unipolarismu?

S narážkou na slavnou formulaci Václava Havla můžeme říci, že „pod spořádaným povrchem života kolaborujícího s absurditou dříme skrytá sféra skutečných intencí života“. Pokud mezinárodní politika bude stále více propojena s absurdním bojem o unipolární uspořádání světa, poslední nadějí na zvrat takového vývoje je proměna této „skryté sféry“ v globální antipolitickou revoltu nového tisíciletí.

Po konci bipolarismu byla naděje, že na tuto otázku budeme my Evropané moci hledat spravedlivou odpověď spolu s USA a Ruskem. A to ne pod diktátem strachu z velmocenské svévole, ale díky „probuzení obecné odpovědnosti, jejíž kořeny tkvějí hlouběji než ve světě pomíjivých zájmů“, jak řekl Václav Havel v roce 1995 v Hirošimě. Zdálo se, že je nadosah mír, který by byl výsledkem argumentujícího diverzalismu, nejen strachu ze „vzájemného zničení“ a nutnosti podílet se v jednom či druhém táboře na jeho přípravě.

Slavoj Žižek napsal, že jsme vstoupili do období plurality center globálního kapitalismu – USA, Evropa, Čína, Latinská Amerika –, že pokus Spojených států hrát roli jediné velmoci zkrachoval, jak dokazuje beznadějná spoušť, kterou za sebou zanechávají v zemích, kde intervenují.

Ten sen je dosněn. Politickým cílem USA se stala unipolární moc, strach z nerovnosti sil v postbipolárním světě vyvolal pokusy o znovunastolení MAD, které už není snadné zvrátit, zdroje důvěry mezi národy jsou vyčerpané. V nové ruské vojenské doktríně se praví, že „cílem jaderných zbraní je odradit nepřítele od útoku na Rusko, ale mohou být použity preventivně k ochraně před útokem, který by ohrozil existenci země“.

Americký konfrontační unipolarismus vyprazdňuje instituce mezinárodní kooperace, jako je OSN či OBSE, ale vývoj ke „globálnímu polycentrickému kapitalismu“ už zvrátit nemůže, leda preventivní válkou; nejnebezpečnějším důsledkem konfrontačního unipolarismu je ale probouzející se rusko-americký neobipolarismus, jehož konsolidace by byla pro Evropu neštěstím bez míry a hranic. Konec studené války přinesl podle Žižeka nebezpečné vakuum pravidel v mezinárodní politice, nová ještě nevznikla, protože „potenciální nová centra globálního kapitalismu se teprve navzájem testují a používají k tomu jako mouřeníny malé státy a národy“.

To, že sjednocená Evropa není schopna zabránit znovunastolování nukleární rovnováhy mezi velmocemi jako jediné

Středoevropskou kulturu dvou posledních století charakterizuje odpor k Dějinám a smysl pro příběhy lidí, odpor k 9

PATŘÍM KE ŠTOLÁM A TRPASLÍKŮM

věčným esencím a smysl pro pomíjivé, odpor k „intencím struktur a smysl pro intence života“, absurdita imperiální racionality tu byla proto popsána nejdůsledněji. Je naděje, že jako Středoevropané znovu objevíme svou antivelmocenskou vizi světa a odmítneme hrát roli mouřenínů v postmad světě? zdroj:http://www.novinky.cz/kultura/salon/359855-vaclavbelohradsky-vek-extremu-reloaded.html

Patřím ke štolám a trpaslíkům Václav Cílek (1955) ve své knize Archeus, fragment radostné vědy o trpaslících shromáždil úvahy, poznámky a postřehy spojené zvídavým a kritickým náhledem na to, kam se současný svět řítí. „Nestavím se proti pokroku a růstu,“ píše například v eseji Ekonomie jako sekta, „ale proti přesvědčení, že růst je něco automaticky správného a žádoucího.“ Odtud zřejmě není daleko k trpaslíkům – ti přece také nestojí o růst.

Poslední dva nebo tři roky jsem strávil hodně času nad antickou literaturou. Myslím, že jsem přečetl asi tak šedesát nebo sedmdesát knížek a z půlky z nich mám výpisky. Na jednu stranu jsem si říkal, že to je hrozná ztráta času, na druhou jsem cítil něco jako naplňování. Jako když v sobě máte nějaké díry a ty se zaplňují. Antická zkušenost se totiž týká období trvajícího – i s orální tradicí – tisíc nebo dva tisíce let a nejspíš ještě delší dobu. A tato doba je zrcadlena politickým i filosofickým vývojem zhruba šedesáti významných obcí. Sledujete tedy osudy a životní pocity desítek států po dobu mnoha staletí. Neúspěšná obec v té době končila tak, že muži byli zabiti a ženy a děti prodány do otroctví. Anebo byli všichni lidé přemístěni na jiné místo. Takže filosofové – doslova s mečem nad hlavou – uvažovali, jak se vyhnout porobě, tedy jak řídit obec.

Pamatujete se na své první setkání s trpaslíkem? Jednou se mnou televize chtěla natočit pořad 13. komnata. Ochotně jsem to přislíbil pod podmínkou, že nebudu mluvit o sobě. Na to zase nepřistoupil dramaturg. Ptát se mě na trpaslíky je dost osobní otázka a já jsem přece vychován Camusem: „dokázat nevyzradit svá tajemství“. To hlavní jste ale prozradil knihou – že je potkáváte. Hned po trpaslících se ve své knize setkáváte i se Sokratem.

10


Rychle přišli na to, že jenom lidskými silami to není možné, že je zapotřebí nějaká úměrnost, podřízení se božským zákonům, a také že existují přirozené cykly úpadků. Pro Řeky by současné české politické zápolení bylo sice pyšnou extravagancí, ale nejspíš by ho považovali za přírodní sílu. Věděli, že jí podléhají i nejsilnější království, ale také že existují obce, které toto roční politické období dovedou překonat, a to většinou jen silou dobré rady. Český politický zmatek je jen lokálním projevem širšího procesu. Řecký filosof by se snažil porozumět směru tohoto procesu a být u toho, když se karta obrací a z kolapsu se stává regenerace. My totiž podobně jako za Sokrata nevyhnutelně směřujeme do poroby, ale naše otroctví je jiného druhu. Je to nevolnictví peněz a nevíry, ale i to někde skončí a kosmické kolo nevyhnutelnosti se opět natočí novým směrem.

člověka „využila“ k urychlení evoluce. Evoluce znamená, že minimálně 99 procent tvorů je odpad, který zanikne. Mám pocit, že někde u Klementa Alexandrijského je myšlenka, že člověk žije paralelně ve dvou světech. Ten první je hmotný, praktický a víceméně rozumný. Sestává tedy jak z hmoty, tak z myšlení a obsahuje velký kus kultury a skoro celou vědu. Ten druhý je spíš o moudrosti, lásce a kráse. Nějak tu je a prochvívá světem. Trpaslíci patří do prvního světa, o tom druhém toho vím velice málo, protože celkem své bytosti spíš patřím ke štolám, stromům a trpaslíkům. K čemu je podle vás ten druhý svět, když bychom si pro život mohli vystačit s prvním? On ten první přece bez toho druhého nemůže existovat. Anebo ne dlouho. Ale nemám pocit, že bych hledal nějakou moudrost, ta je pro člověka mého typu v podstatě nedostupná. A i kdybych ji měl – jako že to nejde – co bych si s ní počal? Docela mně stačí, že se motám někde kolem a že mám kdykoliv možnost se vzdálit.

Přiznám se, že z domyšlení takové nevyhnutelnosti mi dobře není. Člověk je pokračování té přírody, ve které čas od času dochází k velkým vymíráním. Občas spadne meteorit, nebo se odehraje obrovský sopečný výbuch, změní se proudění oceánů anebo mikroorganismy nezvládnou globální biogeochemické cykly prvků – to bylo hlavně dřív, poslední miliardu let jim to docela dobře jde. Po vymírání dojde k nějakému přechodovému období, které charakteristicky trvá kolem pěti miliónů let, a pak se objeví nový, obvykle rozvinutý ekosystém, který nicméně obsahuje významné evoluční mechanismy z minula.

Na Zemi se nám řetězí dílčí průšvihy: havárie ropné plošiny v Mexickém zálivu, poškozená jaderná elektrárna v Japonsku. Na druhé straně výrazné společenské pohyby, naposledy v muslimských zemích, ale i relativně klidná evoluce v podobě vzestupu Číny. Opravdu mohou, jak často zmiňujete, všechny ty jevy souviset? Myslím si, že začala nějaká nová doba, která se teprve rodí. My jsme schopni vnímat to staré, v čem jsme žili, ale – a to je normální – nemáme oči pro budoucnost. Je to jako v lese, kde vidíme staré, velké stromy, ale chvíli nám trvá, než zaostříme na podrost, na drobné semenáčky skryté někde v listí. Řekl

Umím si představit, že tentokrát je tou katastrofou člověk. Součástí tvorby nového ekosystému by mohly být i jeho genetické modifikace. Možná i přírodě se zrychluje čas, a tak

11


bych, že to, co se děje, má příčinu v nějakém spodním základu společnosti a odtamtud se kopíruje nahoru do všech možných aspektů života. Jako když se něco stalo v rybníku na dně a my vidíme jen kruhy na hladině. Jaká by mohla být podstata té „spodní“ změny? Možná je základem nějaký sociální cyklus, možná zemským systémem vane jiný kosmický vítr, jiná základní energie a jiná nálada. To by bylo helénské vysvětlení. Ale v reálu se něco děje s klimatem, přibylo lidí, obáváme se nedostatku surovin a potravin a jsme úzce propojeni s centry moci, ale i bezmoci. Tsunami v Japonsku odstaví jadernou elektrárnu, Německo odmítne jádro, v Čechách zdraží energie, další tři procenta domácností nebudou mít na splácení hypoték. Začnou padat ceny většiny nemovitostí, developeři nezaměstnají stavební firmy, stát vybere méně daní… a na začátku byl posun litosférických desek v Žapanu. Tohle nikdy nebylo – mohlo být zle v Pardubicích, ale třeba v Hradci nebo v Kolíně – pokud zrovna netáhli Prušáci – se žilo normálně. Co s tím mají dělat občané, když jim začíná být čím dál jasnější, že je jejich zvolení zástupci vedou do propastí? Právě četba antické literatury mě vede k osobnímu přesvědčení, že většina obcí se pýše vůči přírodě a zneužívání moci vůči slabším neubrání. Předpokládám proto několik desetiletí či podle historických analogií jedno až dvě století průběžných, lokálních kolapsů na pokračování. Ty budou mít kombinované příčiny – třeba klimatické změny, nedostatek laciné energie, degradaci půdy či aroganci moci, jež je nahrazována jinou, ještě upadlejší arogancí moci. Modelovou skupinou pro tato pozorování jsou současné muslimské země. Ve zpětném pohledu to pak jednou budeme vnímat jako jedno období určité přestavby společnosti, podobně 12

O ČESKÉ KRAJINĚ A HIP HOPU

jako se nám dnes například 19. století již slévá skoro do jednoho celku.

neumíral, později na to bude víc času. Příprava je jednak mentální, jednak praktická. Mentální příprava znamená nějakou opatrnost, obezřetnost vůči současným postojům. Je to především potřeba vědomí, že bude zapotřebí se uskrovňovat, ale že i za první republiky lidi žili docela radostně, přestože byli o dost chudší. Myslím, že hodně pomáhá františkánská mentalita, tedy důraz na chudobu a veselí.

Jenže ona je poměrně velká šance, že se to ve většině západních a mnoha jižních zemích nestane. Kolem nás je hodně kreativních lidí, kteří sledují okolní svět a jsou schopni se rychle propojit se sobě podobnými. Mnoho mladých lidí se strategii, rychlosti a výhodám společného postupu naučilo na počítačových hrách. Jsou v těchto věcech trénovaní profesionálové, ale ještě o tom nevědí. Mají velmi odlišný typ reakcí než třeba současní politici.

Jestli jsem dobře četl knihu Archeus, má také smysl nebýt nafoukaný a být zadobře s trpaslíky, že? Být nafoukaný znamená být pyšný, ba zpupný, a to vede ke ztrátě kontaktu s realitou a k úpadku moci. Takhle to Řekové – a taky Číňané – vypozorovali. Tedy nebýt zpupný je způsob, jak chránit sám sebe. Být zadobře s trpaslíky, kteří mají tendenci ke hrubému humoru, je prostě běžná opatrnost, ale člověk se na ní učí být zadobře s bohy. Dřív se to opisovalo slovem „bázeň“, ale to neznamenalo „bát se“, spíš respekt k věcem, jež nás přesahují.

Navíc mám pocit, že ve společnosti klesá individualita – nebo spíš individuálnost – a na její místo přichází nová stádnost, ale s poměrně inteligentním designem. Dojde-li k překročení nějakého prahu snesitelnosti, bude se tato propojená stádní společnost velmi rychle a dost účinně organizovat. Míra útlaku – špatně odhadnutelná kombinace útlaku a doby, po jakou trvá – má klíčovou roli. Pět let si můžeme být vědomi jen toho, že se k ní blížíme, až jednou v pondělí ráno ji překročíme a tentýž den odpoledne vypukne dobře organizovaná revoluce, o níž její tvůrci ještě před pár hodinami nevěděli. Trendy a postupy budoucí revoluce jsou již vypracovány a visí někde na internetu, jenže nevíme kde, protože se jako vejce vejci podobají jiným postupům, které však nemohou fungovat. Režimy tak nejsou konfrontovány se spiklenci a tajnými revolučními spolky, ale se silami téměř přírodního charakteru.

zdroj:http://www.novinky.cz/kultura/salon/239993-patrimke-stolam-a-trpaslikum-rika-geolog-a-filosof-vaclavcilek.html

O české krajině a hip hopu rozhovor s Václavem Cílkem

Máte z takové budoucnosti obavy, nebo jste spíš jako přírodovědec především zvědavý?

Když byl inaugurován prezident Kennedy, jeho dvorní básník Robert Frost pronesl řeč, kde popsal pocity prvních pionýrů, když vstupovali do země. Cítili tehdy, že ta země ještě nebyla jejich nejen v tom smyslu, že do ní nepronikli, ale i proto, že

Jsem zvědavý a přitom mám strach. Jedná se o to, aby člověk pro budoucí obavy nezmeškal dnešek, aby ještě dnes 13


si je ještě nepřivlastnila. Bylo nutné ji ozvláštnit příběhy a ději. Ono je to skutečně ještě tvrdší: abyste byl někde doma, tak v té zemi musíte vést občanskou válku. Zdá se, že skropit ji krví, je v hlubokém magickém smyslu prostě nezbytné pro přijetí. Frost tím připomněl podstatnou zkušenost, že země má tajemnou schopnost přivlastnit si člověka. To platí všude, ale jsou místa, kde se to děje silněji a častěji. Třeba ve Walesu, v Bretani, v Toskánsku. Ale také v Čechách.

se to stane dvakrát, třikrát, tak si to lidé prostě zapamatují. Někdy se tomu říká „filozofické omezení“ - v tomto případě vám samotné obdělávání země vnucuje určitá pravidla, názory. Zemědělství v podstatě říká, že dá-li pánbůh a nepřijde neúroda, tak čím víc budete pracovat, tím víc budete mít. Když ale budete pocházet z hornické osady, tohle už neplatí. Tam si musíte naklonit permoníky. Záleží víc na štěstí, na přízni pánaboha, na sil a mocností.

Česká kotlina je jedním z nejsilnějších míst tohoto typu. Je to dost dobře vidět na zdejší židovské komunitě. I za války to byla jejich země. Žádná Palestina – to byla země snů. Je to vidět i na cizincích, kteří tu zůstávají. Ta země si je přivlastňuje, přetaví si je k obrazu svému. Proto existuje něco, jako národní mentalita vycházející z krajiny, i když se těžko postihuje. Evidentní je třeba rozdíl mezi Čechy a Moravany. Morava, to jsou úvaly, spojnice mezi Panonskou nížinou, dunajským okruhem a Polskem. proto má vždy průchozí charakter: lidé tam mají rádi nově příchozí, jsou otevření, srdečně vítají. Česká povaha je naproti tomu uzavřena do kotliny. Je tvrdší, smutnější, melancholičtější, hůře se do ní proniká. Navíc jako nemáme moře, které dává rozlet a pojem velikosti, z toho pramení malichernost, česká malost.

Myšlenkové omezení v hornickém kraji vychází z pocitu strachu, z něhož vyrůstá zvláštní typ zbožnosti. Ta je na jednu stranu velmi silná, na druhou stranu tak trochu pohanská. Horník pracuje se se silami země, s podzemním světem, téměř s podsvětím a je závislý na tom, co mu tento svět dá. zemědělec chodí pravidelně do kostela, žije ve smíru, pojetí zemědělské magie je dožínkové, veselé. Slaven je cyklus, řád. Proti tomu z hornictví je cítit rituál mnohem tvrdší, temnější. právě v podzemí, v dolech se rodí průmyslová éra a její mentalita. Magie stalinská a heavymetalová. O tom že země ovlivňuje vlastnosti lidí, se hodně píše, ale hrozně těžko se to dokazuje. Kdo se však rozhlíží kolem sebe, ten to prostě vidí. Česká krajina je podle vás spíše mužská, nebo ženská?

Naše hranice všude narážejí na sousedy, tím pádem sousedi uvnitř hranic na sebe narážejí, závidí si, jsou na sebe nepříjemní. Pro naše předky byl vztah duše a krajiny samozřejmější. Až do 20. století stále šedesát, až osmdesát procent obyvatel žilo v přímém kontaktu s půdou. Když se dotýkáte půdy, ona se dotýká vás. Vy ji přetváříte a ona přetváří vás. Přímo i v metafyzickém smyslu. Zemědělci měli za sebou stovky let experimentování s půdou. To jim dávalo konzervativní pohled. Věděli, že když přivezou meruňky z Itálie, tak všechny jednou za patnáct let v celém kraji vymrznou. Když

Odpověď je v tom pomnožném čísle – Čechy. Je matka Indie, nebo matka Rus. Němci mají svůj Vaterland. Proto píše Berďajev, jak se ten německý mužský element tak skvěle doplňuje s tím ruským ženským, z čehož plyne mystický vztah mezi Rusi a Němci na mnoha různých úrovních. Geomorfologicky jsou Čechy v zásadě dva typy krajiny. Plochá zěmědělská, která se najednou propadne ve skalnatý kaňom, jako třeba na Kokořínsku. My už to ani nevnímáme, ale tvrdé skály a skalnatiny jsou u nás podivuhodně začleněny do měkké 14


zemědělské krajiny. To je jedna z hlavních geomorfologických charakteristik Čech: Kombinace měkkých a tvrdých věcí. Tahle pluralita kombinace elementů, je obsažena v tom pomnožném jméně Čechy. Říp opravdu vypadá, jako prs matky Země. Je uprostřed staré zemědělské krajiny a byl to axis mundi – střed pravěkých Čech, které sahaly od Krušných hor k Brdům. Když je pěkně, tak na Říp dohlédnete ze všech pravěkých center Čech. Navíc nahoře na Řípu nejsou téměř žádné archeologické nálezy, není tam žádné hradiště, jak bychom čekali, takže to vypadá, že to byl jakýsi Olymp, místo pro bohy, a obětovalo se dole na úpatí kopce. Ale když se z Řípu rozhlédnete, padne vám do oka druhá mystická hora, Donnersberg – hora hromu, Milešovka, odkud mimochodem přichází Přemysl Oráč. V mytologiích nejvyšší bůh vždy vládne bleskům – Zeus, Perun – a vždy má mužskou podobu. Donnersberg je tedy druhý pól Řípu, sídlo mužského boha, vládce Olympu. Takže i v tom Českém středohoří je polarita ženského Řípu a mužského Donnersbergu přítomná těsně vedle sebe. Čechy jsou syntetická krajina. Není to nikdy krajina jednoho principu, Čechy jsou vždy směsice. Je stejně „syntetická“ i česká duše? Zajímavý předěl nastal v tomto smyslu v posledních letech a souvisí trochu s vlnou keltství. Za našich časů začínala česká historie vždycky tak, že přišli Slovani. Že předtím tu sice něco bylo, ale není to až tak důležité. A teď najednou je pro mladé lidi, ale i obecně, přijatelné, že jejich příběh nezačíná u praotce Čecha. Původně se uvažovalo, že Slovani přišli do poměrně vylidněné krajiny, ale není to pravda. V samotné Praze bylo dvacet různých keramických kultur, to je dvacet ztracených říší a ukazuje se, že kontinuita s tímto 15


ztraceným světem je mnohem větší, než jsme si kdysi představovali. Je to kontinuita kulturní. Dušan Třeštík třeba ukazuje, že naše vánoční zvyky se dají vysledovat až do doby bronzové. Ale je to i kontinuita „krve“, dokazatelně máme některé keltské genetické rysy.

nější krajinu jsem neviděl“. Přitom v jeho době byl na krajinu kladen nesmírný tlak, byla velice silně ekonomicky využívána. Ti lidé tehdy neměli odpovídající technické prostředky, a proto museli hrozně moc vážit, kam zasadí švestku a kam jabloň. Toto celkové ekonomické využívání krajiny vedlo ke zvýraznění její krásy. Člověk zvýrazňoval přírodní podklad – suchost, nebo možnost vláhy. V Českém středohoří to šlo tak daleko, že se na úpatí hor zaklídala políčka malinkatá „jako dlaň“, protože to šlo. A když to šlo, tak se vedle zasadily tři čtyři stromy. A tak dále.

Dnes už se tak úplně nevěří na stěhování národů, více se věří na stěhování nobilit. To jsou mladí kluci, kteří už nesnesou život pod místní gerontokracií, vládou starců a tak se spojí s mládenci z okolních vsí a pustí se do světa. Nevlečou děti a starce, tak jsou schopni během několika málo let projet stovky kilometrů. Usadí-li se na nějakém území, dejme tomu v Čechách, nemají vůbec zájem někoho vyvražďovat, protože by si ničili svou potravinovou základnu. Oni mají snahu dosadit svého výběrčího daní. Zestárnou a na tom místě, kde ovládli horní vrstvy a stali se výběrčími daní, se ožení. Pak ze své bývalé vlasti pozvou nové osadníky. V archeologickém záznamu to dopadne tak, že se jakoby promění civilizace, ale ten zemědělský základ obyvatelstva tu zůstává. Takže my Češi jsme směsice mnoha různých vlivů, často ještě starších, než keltských.To si dnes uvědomujeme, což je vidět v moderní hudbě – nemám na mysli jen keltskou vlnu a world music, ale i takové ty gothic a doom metaly. To je hrozně zajímavá věc. Naše identita se předefinovává. Ano, možná lze říct, že syntetizuje.

Takže krajina se rozpadla na velice krásnou a ekonomicky využívanou mikromozaiku. Všichni lidé té doby svědčí v historických pramenech o tom, jak tento ekonomický tlak zvyšoval estetiku krajiny. Až později, teprve nedávno, člověk začal krajině vnucovat svou vůli. Někdo kdysi moderní zemědělství výstižně přirovnal k hydroponii – pěstování ve výživných roztocích místo v zemi. Péče o půdu je minimální, protože když někam narvete dostatek dusičnanů, tak vám cokoli vyroste i na písku. Od té doby neustále pozorujeme klesání estetické složky české krajiny. Přesto chci zdůraznit, že dlouhodobé ekonomické využívání krajiny jí prospívá. Člověk není nepřítel. Nemusíme všechno zakonzervovat a bát se každého zásahu. Za posledních deset let proběhlo mnoho sympozií o krajině. Říkají: Ztrácíme vnější krajinu. Znamená to, že se něco děje i v krajině vnitřní. To, co se děje kolem nás, je hrozně podobné tomu, co se děje v nás. Už jsem mnohokrát říkal, že chceme-li vědět, co se s námi děje, nemusíme chodit k psychoanalitikovi, stačí se podívat z okna. Emerson říká, že takové věci, jako tvrdost kovu, barvy a vše, čím jsme obklopeni, nás učí zdravému rozumu. My si to nijak zvlášť neuvědomujeme, ale základní zkušenosti – že sklo je studené, že les je zelený, že listí opadává – čerpáme automaticky z

Žijeme evidentně v době hluboké přeměny na všech možných úrovních. zkuste mi za pomoci krajiny vyprávět, „co se to vlastně děje“? Na začátek trochu odbočím. Vypráví se, že v polovině devatenáctého století vylezl německý přírodovědec Alexander von Humboldt na horu Ostrý u Ústí nad Labem, a ačkoli v té době procestoval půlku světa, rozhlédl se a prohlásil: „Krás16


okolí, z krajiny. Trošku znepokojivé je to, že velká část lidí, která žije ve městech, už má novou estetiku.

nové kultury se rádo skrývá a bojí se sdělovacích prostředků, ale už je to tady. V atraktivní podivnosti drogové kultury a všech těch „trainspottingů“ se skrývá pozoruhodná tvořivost a někde i velký, pozitivní náboj. Ti, kteří to prožili, hovoří o revoluci a vůbec přitom nemyslí na tu „sametovou“. vnímám to podobně. Myslím si, že se tady vynořuje nová kultura, nová estetika, že jsme svědky, právě teď, v těchto letech, tak závažného jevu, jako bylo třeba baroko. Ani renesance nepřišla tak, že by se lidi ráno probudili a zjistili, že zrovna skončila gotika. Vůbec ne, začalo to nenápadně – kameník jim udělal nová okna – a ejhle, žádný lomený oblouk, ale velký obdélník. A bylo to tady.

Prožitek materiálu, vnímání geometrie světa je hrozně moc ovlivněno dětstvím. Ta nová městská generace, kterou potkáváme na ulicích, vypadá sice trochu jako my, ale já mám někdy pocit, že jsou to Marťani. Jejich svět je jiný, než ten náš. My v sobě máme estetiku české krajiny v té mánesovské, alšovské podobě, protože v takové zemi jsme vyrůstali, nebo jsme tam jezdili k babičce na prázdniny. Tohleto však přestává fungovat. Dochází ke zlomu. K jakému?

Myslím, že ta nová doba začala u nás, když každé druhé dítě uprosilo rodiče, aby mu koupili mobilní telefon. Počítač je pomůcka, ale mobil mění sociální vztahy. Od té doby žijeme v mobilní době. Jednou ji budeme důkladně studovat, abychom pochopili, co se stalo. Anglosasové pod pojmem civilizace rozumějí hmotnou základnu a pod pojmem kultura, myšlenkovou nástavbu. Civilizace bude čím dál globálnější, ale je šance, že kultura by mohla, alespoň místy, zůstat lokální a globalizaci vyvažovat. Vždycky nám zůstane krajina jako lokální základ, ale středy měst se budou sobě navzájem stále víc podobat. Potřebujeme porozumět městu, abychom pochopili zrod naší nové vnitřní krajiny.

Před pár lety jsem se v hospůdce na Starém Městě vyptával známého new-age fyzika Fritjofa Capry na šedesátá léta. On u toho byl a uměl se dívat. Říkal, že by jednou měl konečně někdo sestavit srovnávací tabulku, co se dělo v téže době v Číně, v USA, v Československu a jinde po světě. Nigerijský Lagos byl v časech pražského Semaforu taky naplněn hudbou a optimismem, v Americe bojovali hipíci proti estabilishmentu a americký režim se v Chicagu bránil obrněnými vozy. Dělo se něco podobného jako u nás v srpnu 1968, jenže u nás je všechno nějak drsnější. Jakoby svět v šedesátých letech zachvátilo nejprve uvolnění a optimismus a pak přišel násilný konec. Byla to taková víceméně synchronní doba, na Žižkově i v Senegalu.

Město vás zřejmě vzrušuje. Nedávno jsem vás slyšel povídat o tajemných souvislostech, kterými Prahu protkal Karel IV.

Počátek devadesátých let je něco podobného. Vy možná myslíte na politiku, já myslím na klubovou scénu a triphopáky. Bylo to, a nejenom u nás, období tvořivosti, objevovaly se a šířily nové věci, jako kyberprostor a kupónová privatizace. Pravda, skončilo to zase komercí a rozčarováním, ale něco nového vzniklo. Ještě je to téměř neviditelné, to dobré z

Povím vám, co mě nejvíc vzrušuje v Praze právě v této době. Představte si, že jste domorodec z Papuy-Nové Guineje a že vás kmen vyslal, abyste zjistil, co dělají pražští domorodci. Přijdete do města a je jasné, že se budete dívat po těch nejhonos17


nějších budovách, protože ty jsou nejdůležitější a sídlí v nich bohové. A tak objevíte chrámy, je na nich sice napsáno banka, ale to vás nezajímá.

posledních 700 let takové centrum česko-jugoslávské vzájemnosti. Tudy přišly byzantské legendy a tudy odešly Husovy spisy do Chorvatska. V Karlově době část vzdělanců věřila, že Slované jsou původně Řeci. Emauzy, to je ostrůvek víceméně řecké, byzantské kultury uprostřed západní, latinské záplavy. Když se šeří, máte dojem, že postavy na freskách v Rajském dvoře jsou prozářené těžkým východním světlem a přicházejí jako ze sna. A tady někdy přemítám o Karlově manželce Anně, jak ji kronikář tituluje „Anna Bosenská, královna dalmatská“, a taky o tom, že v historii neustále oscilujeme mezi tou Byzancí a Západem. Teď jsme právě západní, ale pod povrchem už klíčí kus Východu.

Ty chrámy jsou osídlené povýšenými mocnými lidmi, kteří si na dálku posílají částečky moci. Je to děsná magie – nic hmotného nevidíte, někdo vyťuká něco na klávesnici a na druhém konci světa padají vlády a hroutí se podniky. Klíčovým pojmem v takovém chrámu je „miliarda“. Nikdo ji na vlastní oči neviděl, nikdo si ji neumí představit. A ona si přitom jen tak poletuje sem a tam a ničí osudy lidí. Je to velké kouzlo a jako takové je iracionální. Když budete věřit, že přiletí další miliarda, tak se to často stane. Domorodec vidí, že v chrámubance to funguje podobně, jako doma. Dokonce i s těmi odpustky! Ono se pár miliard najednou prostě ztratí, nikdo neví kam; no a tehdy je nutné dělat pokání a rituální úlitby, klasická odpustková situace - Jan Hus v hrobě varovně zvedá ruku – a pak je všechno odpuštěno.

Je to jako v hispánské čtvrti v New Yorku – oni se ti Portorikánci svých hodnot a své paměti nemohou vzdát. A stejně tak my češi přešlapujeme na tom problematickém mostě mezi východem a západem, chvíli jdeme na západ, ale tam je nuda a chlad, tak se vrátíme na druhý konec mostu, ale tam je nepořádek a smrad, a tak to pořád střídáme. A v tom je naděje kultury devadesátých let, že nežije na mostě, ale ve světě širokém, jako sortiment world music v obchodě se zbožím etnickým.

Jak říká jedna moje známá, nikdy nedělám stejné chyby, vždycky nové... Tento příklad vypadá jako legrace, ale já chci říct, že když si všímáme iracionality kolem nás, tak přestaneme přezírat středověk. Představte si říši římskou někdy v pátém století. Města jsou obrovská a kosmopolitní. Lidem se nechce moc pracovat, ale otrokům se nechce rodit do takového světa děti. Všude je plno pletichaření a orientálních kultů. Vzkvétá obchod a luxusním zbožím z daleka. A pak říše padne. Proč? Nestačila ekonomika na udržování dlouhé hranice, nebo prostě nestálo za to takový nepříjemný zmatek udržovat? Zahynula říše na barbary, nebo na lhostejnost a egoismus?

Lidé si ve vichru soudobosti, pod soustředěným tlakem minulosti a budoucnosti, vždy vyprávějí integrující příběhy. V jakém příběhu žijeme dnes? Teď už není jeden příběh, je jich mnoho. Rádi mluvíme o fragmentaci postmoderního světa, ale ono se méně nápadně děje slučování. Nejlépe se to dá slyšet v hudbě. Vezměte si obyčejný hip hop, nebo jakoukoli moderní elektronickou hudbu. Pracuje s novými zvuky, s hudebními plochami a citáty. Jako by se snažila v jedné skladbě spojit velmi mnoho různých vlivů. Jeden dýdžej říkal, že jeho život je soundtrack. Je to o

Tyhle otázky si kladu před novými pražskými chrámy. Zmínil jste Karla IV. Teď chodím do Emauzského kláštera. To je 18

CHARITA OČIMA ČÍSEL

tom, že sice každou chvíli slyšíte něco jiného, ale vše je propojeno, namixováno dohromady, není to rozbitý svět, ale svět složený z těch rozbitých kousků. Pod povrchem se rodí něco integrujícího.

Charita očima čísel

Dříve bychom tomu řekli nový příběh, ale on to už není příběh, žádná Vojna a mír, je to klip, ale klip o jedné věci. Dalším klíčovým slovem moderní muziky je cross-over, neboli kříženec. Poslední roky jsou plné kříženců. Třeba mezi metalem a symfonickým orchestrem. Je to velkolepý, spontánní a na mnoha úrovních probíhající pokus sloučit dříve neslučitelné nebo, chcete-li, vytvořit společný svět. Protor k těmto úvahám o útěšnosti a naději nové kultury mi otevřela techno hudba. Ne ty hlouposti, co v lepším případě hrají v rádiu, ale ty skutečné pokusy sáhnout si na budoucnost. A kupodivu to jde i přes minulost – gothic a doom metal jsou plné archaických motivů, obálky fantasy knížek a komiksy se hemží potvorami jako z gotické katedrály. Dnes jsem se studentů ptal, jaké společné motivy nalézají v keltských příbězích Mabinogi s v Eliotově Pusté zemi. To dnes už není žádná intelektuální výstřednost. Dotkli jsme se Karla IV. a možná jste ode mne čekal historky o tajemných bratrstvech stavitelů katedrál. Ale já si nemůžu pomoct. Mně nějak splývají morové rány středověku a AIDS, templáři a virtuální peníze, Parsifal a Neuromancer do jakési hodně podivné symfonie. Symfonie, kterou s radostí a obavami žiju.

V současnosti probíhá, a vbrzku bude jistě akcelerovat diskuse o podpoře imigrace uprchlíků ze zemí tzv. třetího světa, zejména z Blízkého a Středního východu.

Petr Žantovský

Na úrovni vlády, parlamentu a médií budeme přesvědčováni, že podporovat migranty z veřejných zdrojů je správné a humánní a že my jako tradičně solidární země nesmíme stát stranou. Bude to působit dojmem, jako bychom s něčím takovým právě měli začít, a jistě se shodneme, že je třeba zachraňovat životy lidí vyhnaných či uprchlých ze svých domovů, jejich žen a dětí. Důležité je však zastavit se u toho slovesa „začít“. Opravdu je to něco zcela nového, unikátního? V naší zemi existují stovky nevládních organizací, které jsou zaměřeny na podporu neziskových aktivit v oblasti sociální, kulturní, a také migrační. Tyto organizace sice nesou na štítu slovo „nevládní“, ono slavné NGO, ale jak je to doopravdy? Z jakých zdrojů tyto NGO vlastně žijí a provozují svou činnost? A na co přesně tyto zdroje jdou? Pro odpovědi můžeme zajít do výročních zpráv, které jsou k dispozici na internetu. Pro náš účel jsem si vybral jen několik NGO, které mají jako předmět činnosti právě starost o migranty a uprchlíky. Jaká čísla se tedy dočteme?

zdroj:http://osud.biz/31-01-2012/654/zmenyklimatu/ovlivnuje-nase-krajina-nasi-dusi

Předešleme, že o mnoha z dále jmenovaných organizací jste možná ještě ani nikdy neslyšeli. Jejich činnost je tak nenápadná, až je to nápadné. Vzápětí pochopíme, proč asi. Příkladně taková Organizace pro pomoc uprchlíkům. Ze státního rozpočtu a dalších veřejných zdrojů (což jsou kraje či města) 19

CHARITA OČIMA ČÍSEL

dostává od dvou a půl milionu (v roce 2012) až po osm milionů (v roce 2010). K tomu ročně v průměru 18 milionů od různých organizací Evropské unie.

mzdy těch, kdo v nich činí svá dobra. Třeba Evropská kontaktní skupina vydá na mzdy 6 milionů při sedmimilionové dotaci. Poradna pro občanství, občanská a lidská práva 7 milionů osobních nákladů oproti 10 milionům dotací. Multikulturní centrum Praha 5 z 9. Centrum pro integraci cizinců 6 z 8. Sdružení pro integraci a migraci 5 ze 7. Suma sumárum jde o velmi příjemný zdroj příjmů pro pár desítek jedinců, kteří se navíc mohou ohánět vzletnými slovy o lidských právech a záchraně životů.

Hned zkraje si vyjasněme jedno: tzv. evropské zdroje se sice tváří, jako že nezatěžují veřejné finance ČR, ale opak je pravdou. Z čeho je tvořen rozpočet EU? Přece z národních příspěvků členských států. Tedy opět z veřejného. Pouhým součtem se tedy v daném případně dostaneme na číslo kolem 25 milionů.

Jestliže je tedy realita taková, že ročně jen na těchto pár organizací, zabývajících se migrací a uprchlictvím, vynakládá veřejný sektor téměř 100 milionů ročně (plus půlmiliarda Člověka v tísni), z čehož zhruba 80% jde na mzdy pracovníků těchto NGO, jak asi bude vypadat portfolio prostředků, které bude stát – opět pod soustředěným mediálním tlakem ze strany zainteresovaných NGO - chtít vynakládat nad tento rámec v souvislosti s aktuální situací ve válčícím světě? Pak je třeba si položit otázku: Komu to bude dobré a komu to bude sloužit?

A pojďme dál: Sdružení pro integraci a emigraci ročně získává na dotacích zhruba 8 milionů, z toho přímo z Česka kolem milionu, zbytek z Bruselu. Poradna pro integraci vykazuje dotace kolem 15 milionů, ve výroční zprávě cudně neupřesňuje, kolik od státu a kolik ze státem sanovaných evropských fondů. Multikulturní centrum Praha pobírá ročně od 9 do 13 milionů. Centrum pro integraci cizinců kolem 9 milionů. Z toho přímo od státu zhruba třetinu. Evropská kontaktní skupina pobírá cca 7 milionů, rovněž bez upřesnění zdroje. Poradna pro občanství, občanská a lidská práva už cudně neužívá ve výroční zprávě pojem dotace, nýbrž „Zúčtování fondů“, ale jde o totéž. V daném případě přes 10 milionů z veřejného vemene. Zhruba dvojnásobek, tedy kolem 20 milionů ročně z veřejných zdrojů proteče také organizací Slovo 21. A samozřejmě na vrcholu pyramidy stojí bumbrlíček mezi NGO, Člověk v tísni, jehož půlmiliardový rozpočet také stojí z velké části na veřejných financích. Je mimochodem smutné, že za tolik peněz se nenajde v Člověku v tísni nikdo, kdo by byl s to dodržet zákon a zveřejnit výroční zprávu za rok 2013 – ta prostě není.

P.S. Jednu z odpovědí poskytne pohled na orgány některých NGO. Například předsedou správní rady Sdružení pro integraci a migraci je bývalý ministr vnitra Jan Ruml, předsedou členského výboru sdružení Slovo 21 je bývalý náměstek pražského primátora Vladimír Drábek atd. zdroj:http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/charita-ocimacisel/

Zajímavé zjištění se vám naskytne, když jdete do střev těch absolutních čísel. Na co přesně jdou ty peníze. Inu, hlavně na 20

DOBRODRUH SAAKAŠVILI: CHCEME ZBRANĚ, PUTIN HODLÁ ZNIČIT NATO!

Saakašvili se netají svým obdivem ke Spojeným státům: „Podívejte se na Spojené státy, které jsou pro nás Hvězdou na cestě k demokracii, svobodě a všemu, pro co bojujeme.“ Není se co divit, že vyzdvihl v této souvislosti zejména „jestřábího“ republikánského senátora Johna McCaina, kterého nazývá přítelem. Ocenil i americkou diplomacii, která přesvědčila evropské země o nutnosti sankcí proti Rusku. McCain: Dohoda nepřežije ani týden! To dřív budou létat prasata! „Ale teď potřebujeme něco víc, než sankce. Potřebujeme obranné zbraně,“ prohlásil Saakašvili s tím, že je třeba zadržet postup ruských vojsk.

Dobrodruh Saakašvili: Chceme zbraně, Putin hodlá zničit NATO!

„Myslím si, že čas se krátí. Domnívám se, že nynější přestávka bude mít jen krátké trvání. Putin chce zabrat celý jih Ukrajiny a dojít až do Moldavska. Pak chce uspořádat převrat v Kyjevě anebo velké nepokoje. A konečně Putin hledí na pobaltské státy, protože se chce zničit NATO. Jeho hlavním cílem jsou USA, a Amerika musí reagovat,“ dodal Saakašvili.

Jiří Kouda Dnešní poradce Porošenkovy vlády Michail Saakašvili, který je hledán ve vlastní zemi kvůli kriminální činnosti, se netají upřimnou nenávistí k Rusku a jeho názory jsou šokující a zároveň velice znekopojivé.

Pan Saakašvili je dobrodruh se zjevnou kriminální minulostí, který neustále hovoří o agresi Ruska. Ale připomeňme. 8. srpna 2008 dal jako tehdejší prezident Gruzie příkaz armádě, aby zaútočila na spící obyvatele několika vesnic a hlavního města Jižní Osetie Cchinvali raketomety (Grad) a dělostřelectvem v rámci operace „Čisté pole“. Následkem byly stovky mrtvých civilistů! Zároveň se jim ”povedlo” zasáhnout i ruskou základnu mírových sil a usmrtit několik vojáků. Ruské mírové síly nasazené v rámci SNS byly posíleny a po pěti dnech masakrů civilního obyvatelstva gruzínskou armádou zatlačily její síly a málem, což se nestalo, vpochodovaly do Tbilisi. A rovněž s mnohými obětmi na životech, tentokrát gruzínskými.

Putin se nespokojí pouze s Ukrajinou, po něm bude Moldavsko a pobaltské státy, protože jeho hlavním cílem je zničit NATO a poškodit Spojené státy, prohlašuje Michail Saakašvili, exprezident Gruzie. Proto Amerika musí reagovat nejen sankcemi a diplomacií. Měla by dát zbraně Ukrajině, stejně jako je dala afghánským rebelům v roce 1980, řekl mimo jiné bývalý prezident Gruzie v rozhovoru pro americkou televizi Fox News. 21

PROČ NEBOMBARDUJEME I SAÚDSKOU ARÁBII?

V září 2009 byly oznámeny výsledky nezávislé vyšetřovací komise Evropské unie, podle které válku vyvolala Gruzie, a Rusko přispělo k eskalaci konfliktu. Není třeba dělat z Ruska svatouška, ale také není třeba dělat z Ruska satana. Záminku pro větší angažování v regionu dalo Rusku uznání nezávislosti Kosova, kde většina zemí NATO a EU uznala nezávislost provincie odtržené proti vůli mateřské země a v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244. Saakašvili tehdy počítal s tím, že provokací Ruska uspěje při urychleném vstupu do NATO. Aliance naštěstí velmi rychle couvla. Smrt krále Abdalláha ze Saudské Arábie přišla v klíčovém okamžiku světového dění, brzy po pádu cen ropy a podkopání ekonomické stability několika zemí (zejména Ruska a Íránu). Hned po králově smrti vyšla najevo stěžejní informace, že Saudská Arábie pravděpodobně neustoupí ze své politiky udržování vysoké produkce ropy, což znamená, že ceny prozatím zůstanou nízké.

Saakašvilli je dnes stíhán gruzínskou prokuraturou za „zločinné“ (sic!) potlačování pokojné demonstrace a z podezření za smrt jemu nepohodlných osob. Exprezident je samozřejmě v bezpečí mimo území Gruzie – v bezpečí, před hrozbou od Gruzínců. Nejprve se statečně ukryl v USA a nyní je tento jedinec poradcem prezidenta Porošenka ve věcech vyzbrojování. A samozřejmě Ukrajina odmítla požadavek gruzínské prokuratury o jeho vydání.

Pokračuje debata o tom, jestli se na tlaku na snížení cen ropy předem dohodly Spojené státy se Saúdskou Arábií. Po listopadovém summitu OPEC Írán údajně obvinil Saúdy, že vedou ropnou válku.

Pokud kdokoliv sází na Saakašviliho, sází pouze na válku. zdroj:http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/dobrodruhsaakasvili-chceme-zbrane-putin-hodla-znicit-nato/

New York Times přiznávají, že saúdská politika pomáhá Baracku Obamovi vykonávat jeho zahraniční politiku, i kdyby pro ni Saúdové měli své vlastní individuální důvody.

Proč nebombardujeme i Saúdskou Arábii?

New York Times citovaly analytiky, podle kterých se Saúdové uchýlili k „ropné zbrani“, aby se pokusili ovlivnit politiky Sýrie a Ruska. Cíl politiky saúdské je podle novin od roku 2011 stále

Erik Best

22

JAK SE ŽIJE NA CIZÍ ÚČET

tentýž, totiž pokusit se na Blízkém východě znovu zavést starý autokratický řád, poté co série lidových povstání uvrhla do chaosu jednu arabskou zemi po druhé. Saúdové v podstatě usilují o znovunastolení typu režimů, který se Spojené státy a jejich spojenci snaží odstranit. Za tímto účelem Saúdové údajně pomáhají financovat právě ty teroristy z Al-Káidy a Islámského státu, s nimiž Spojené státy a jejich spojenci bojují. V kostce to znamená, že USA poskytují bezpečnostní garanci zemi, která financuje největší nepřátele světa a též se snaží zvrátit blízkovýchodní politiku Spojených států z posledního desetiletí. Kdyby byly USA ve své politice konzistentní, uvalily by na Saúdskou Arábii sankce, nebo by ji za napomáhání teroristům možná dokonce bombardovaly. Prozatím je však zřejmě jejich prioritou sesadit Vladimira Putina. zdroj:http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/5590-erik-bestproc-nebombardujeme-i-saudskou-arabii

Jak se žije na cizí účet

úměrný zisk celkem 1000 dolarů smetana ze smetany, čili 0,01 % populace. Těch nejbohatších miliardářů je v USA asi 85 a shrábnou z tohoto koláče rozhodující většinu. To je poměr rozdělení národního bohatství v současné době, viz dolní tabulky. Další tabulka ukazuje historický přehled vlastnění jednoho procenta za otrokářů v Římě a v různých dobách raného a současného kapitalismu.

Představte si, že vám něco velkého, mlsného, žravého a nenasytného trvale pije krev, ani o tom nevíte. Jak? Podívejte se na tyto grafy z USA. Před recesí 2009 stoupl trh akcií během šesti let o 8 biliónů dolarů. V roce 2013 to bylo o 5 biliónů. Kdo profitoval z profitu? Podívejme se na distribuci bohatství v USA, která ale ukazuje současný stav světa. Kliknutím si tabulky zvětšíte v samostatném okně.

Jak vidíte, římští otrokáři jsou proti dnešním jednoprocentním oligarchům chudí příbuzní. Dnes patří jednomu procentu celkem 22 % bohatství země. to je stejně jako před nástupem

A nyní se podívejte, kdo z tohoto bohatství má doopravdy prospěch. Na každý dolar vydělaný 90 procenty populace má 23

UKRAJINSKÝ FAŠISMUS A FIRMA MONSANTO

grafy. Závěr je jasný: tak se žít prostě nedá, to je ekonomická sebevražda celého systému. zdroj:http://news.e-republika.cz/article3016-Jak-se%C5%BEije-na-cizi-u%C4%8Det

Ukrajinský fašismus a firma Monsanto

fašismu a Druhé světové války. Další tabulka je důležitá, protože ukazuje rozdělení bohatství podle příjmových skupin.

Hlavní pomahači korporátek, Světová banka a MMF, už rozjely ”demokratizaci Ukrajiny”. Firmy jako Monsanto, Dow, Bayer už v závěsu amerických vojenských poradců etablovaly své kanceláře na Ukrajině.

Jasně vidíte, že dokonce ani nikdo ze střední vrstvy v posledních dvaceti letech (čili celé ekonomické generaci) v USA nezbohatl. Tento typ kapitalismu shledávám poněkud podivným, řekl by Vančura. Jen jedna parta na tom není špatně, jak vidíte z grafu. A raketové zisky korporací ve druhém grafu ukazují na zisk z koupených politiků. Korporátky přestaly platit daně, na rozdíl od nás. To ale znamená, že stát přestává plnit pro nedostatek financí i ty základní funkce. A nedostatek státu zabíjí , viz náš starší článek.

Asociační dohoda s Ukrajinou dostala speciální položku, kterou je možno povolit pěstování GMO plodin v této zemi. Monsanto a fašismus vytvářejí stejně pevné spojenectví jako US-korporace a Hitler za Druhé světové války, kdy firmy jako IBM pomáhaly organizovat holocaust . Začátkem 20. století se nespojovali jen proletáři. A navíc se jim to moc nepovedlo, na rozdíl od dnešních korporací.

Poslední graf ukazuje naprostý absurdistán současné ekonomiky. Podle zdravého rozumu a lidské spravedlnosti by ve státě mělo být progresivní zdanění příjmů. Neoliberalimus lidi oblbnul tak, že jsou spokojeni s pravým opakem. Kdo má víc peněz, ten platí stále menší daně. Podívejte se na oba

Ale pojďme k věci. O Monsantu a GMO a píšeme často, viz celé tematické číslo GMO, danajský dar (2013-07). K tomu si přibalte číslo Cesty do korporátního otroctví (2014-9) o TTIP 24

UKRAJINSKÝ FAŠISMUS A FIRMA MONSANTO

porátní kolonizace Ukrajiny. Ta má dopadnout jako Řecko a jeho dluhový scénář. Jenže na rozdíl od dnešního demokratického Řecka řízeného vítěznou Syrizou, vláda janičářů už sama vládnout nemůže. To by rozkradla a zničila sama sebe, jako na východní frontě (Ukrajinská vláda je tak zkorumpovaná, že v ní nemohou být Ukrajinci ). Je třeba neodkladně privatizovat zemi, dokud junta v Kyjevě ještě vládne, a dokud je schopna jménem státu rabovat a prodávat přírodní zdroje. Vláda složená z cizinců a tzv. ”poradců” rekrutovaných ze stíhaných zločinců (bývalý gruzínský prezident Saakašvili), nebo z neoliberálních padlých hvězd (bývalý slovenský ministr financí Ivan Mikloš), je pro vykradení Ukrajiny ideálním nástrojem. Exploatace nejrozsáhlejší a nejbohatší černozemě na světě je nyní na pořadu dne. Vraťme se k tomu podstatnému, co zdůrazňují ekologické organizace. Ukrajina podle vlastního zákona nedovoluje na svém území velkoplošné a komerční pěstování GMO plodin. Ale to se právně změnilo přístupovou smlouvou. Viz čl. 404 asociační dohody s EU, kterou skrze aktivitu USA a EU svržený prezident Janukovič odmítl podepsat v této podobě. Tento článek praví, že obě země budou vesela a pilně pracovat na rozvoji všech možných biotechnologií. Co to znamená v praxi, to si můžete domyslet sami. Koncerny jako John Deere, Monsanto a Dupont jsou smlouvou nadšeny.

smlouvě, ať se nenudíte a jste připraveni na to, co přijde. Hlavní pomahači korporátek, Světová banka a MMF, už rozjeli v závěsu USA ”demokratizaci Ukrajiny”. Jak může pro Evropu dopadnout, to ukazuje obrázek z anotace. Firmy jako Monsanto, Dow, Bayer následovaly postup amerických vojenských poradců a etablovaly své kanceláře na Ukrajině. Kolonie jako kolonie, o tzv. ”land-grab”, neboli záboru půdy jsme už psali v souvislosti v prodanou půdou v Africe (Vlastnění půdy, nová forma neokolonialismu ). A také jsme přitom analyzovali negativní podíl Světové banky vedené USA. Ta ovšem planetu pustoší zcela globálně, viz (Světová banka se systematicky a vědomě podílí na ničení planety ). Ukrajina proto představuje pro tyto korporátní subjekty jen další velký byznys v řadě.

Takže historie 30. let se opět opakuje, i když v jiné podobě. Náš web připomíná, že tento postup, jak obejít národní legislativu, se nyní ve velkém připravuje v EU. Viz náš poslední článek Transatlantické smlouvy tajně upečené v EU zničí místní samosprávu . To chceme dopadnout jako Ukrajina?

Začneme tzv. ”ekonomickou pomocí” MMF z našich kapes, která obnáší 17 miliard dolarů a je přímou investicí do kor-

zdroj:http://news.e-republika.cz/article3018-Ukrajinskyfa%C5%A1ismus-a-firma-Monsanto 25

JAK „PŘEORAT“ EVROPU, KTEROU JSME BUDOVALI CELÁ DESETILETÍ

Masový nesouhlas, který se projevil mimo jiné díky evropské občanské iniciativě STOP TTIP (více než milion podpisů), ale také díky průzkumům veřejného mínění, jež nechala vypracovat Evropská komise a v nichž se devadesát sedm procent respondentů vyjádřilo proti takzvané klauzuli ISDS (Ochrana investic a urovnání sporů mezi investorem a státem) v TTIP, nutí k zamyšlení. Parlamenty několika členských zemí se o TTIP vyslovily přinejmenším chladně. Neshody a váhání, které provázejí hlasování v Evropském parlamentu, lze vyhodnotit přinejlepším jako slepou uličku. Stále je však slyšet, že protest proti TTIP je „hysterický“, protože se neopírá o logické argumenty. Podívejme se, odkud se tento nesouhlas vzal a proč je TTIP tak ostře odmítané.

Jak „přeorat“ Evropu, kterou jsme budovali celá desetiletí

Arbitráž aneb silnější budou ještě silnější

Jakub Dymek

„Pokud byste chtěli přesvědčit veřejnost, že mezinárodní obchodní smlouvy slouží obohacení velkých korporací na úkor obyčejných lidí, udělali byste následující – dali byste zahraničním firmám zvláštní právo vystupovat před tajným tribunálem, který by se skládal z velmi dobře placených korporátních právníků, a domáhat se odškodnění pokaždé, když vláda národního státu odhlasuje zákon například omezující kouření, ochraňující životní prostředí nebo zabraňující nukleární katastrofě. Mezinárodní obchodní smlouvy se nicméně poslední půlstoletí pokoušely právě o toto, a to skrze mechanizmus arbitráží investor-stát čili skrze klauzuli ISDS.“ Jsou to slova levicového politika, článek na anarchistickém blogu nebo výzva neznámé neziskovky? Ne tak docela. Je to redakční komentář z The Economist, tedy novin, kterým lze jen stěží vytýkat levicovost nebo antiamerikanismus.

Občanský protest proti TTIP se nezrodil z hysterie nebo neinformovanosti. O Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) sjednávaném v Bruselu a Washingtonu se mluví, a ne zcela neprávem, jako o největší obchodní transakci v dějinách světa. Mluví se při tom o odstranění cel a jiných překážek, rozšíření pravomocí a zrušení regulací. To vše proto, aby vzniklo největší – a nejbohatší – pásmo volného obchodu na světě. Ráj pro investory, hospodářská renesance a základna americko-evropského přátelství a bezpečí, tedy „velká historická šance“ – takto se TTIP prezentuje oficiálně. Ne všichni tomu však věří.

26


Evropany může znepokojovat skutečnost, že Brusel je ve své argumentaci ještě méně přesvědčivý než Washington, protože si sám není jistý pozitivním přínosem TTIP pro rozvoj evropského hospodářství.

na jejichž výzkum se odvolávají i nejvýše postavení američtí politici, naznačují, že funkcí ISDS nemá být vzájemná ochrana investorů (protože ti jsou díky platným zákonům dobře zabezpečeni už nyní), nýbrž vytvoření tlaku na čínskou ekonomiku. Takto argumentuje také velvyslanec Evropské unie ve Washingtonu David O’Sullivan.

Arbitráž je právě tím prvkem plánované smlouvy TTIP, který budí největší odpor. Z důvodů, o kterých psal The Economist, ale ne jen kvůli nim. Mechanismus ISDS může budit obavy vlastně v každé části politického spektra. Státy nad ním nemají žádnou kontrolu, privilegia poskytuje hrstce vybraných a je ve zřejmém rozporu s povinností vlád a parlamentů provádět takovou politiku, která se řídí zájmy obyvatel dané země, stejně jako se základní odpovědností vlád především vůči svým občanům, a nikoli vůči zahraničním investorům. Z těchto důvodů nazval ISDS „neprominutelným ústupkem lobbistům velkého byznysu“ také ekonom Jeffrey Sachs. Právě v tom totiž v zásadě ISDS spočívá. Investoři se budou moci domáhat odškodnění od států, které chtějí provádět politiku (hospodářskou, ekologickou, energetickou), jež se neshoduje se zájmy zahraničního kapitálu. Díky tomu se suverénní rozhodnutí stanou nákladnou válkou o vlastní práva.

Více trhu, méně práce Proto také Sachs říká, že smlouvy obsahující klauzuli o arbitráži nejsou vůbec smlouvami podporujícími volný obchod, ale že jednoduše upřednostňují největší hráče na trhu. Co víc, úřady mají problém vůbec najít výzkumy a analýzy, které by ukazovaly, jaký přínos představuje TTIP pro širokou veřejnost, například co se týče růstu zaměstnanosti nebo mezd. Je to zřejmě tím, že se nedá spočítat, jaké pozitivní dlouhodobé důsledky v oblasti zaměstnanosti nebo HDP může smlouva udržovaná v tajnosti přinést. A když se o to někdo pokouší, není to zpravidla vůbec přesvědčivé. Je však možné opřít se o zkušenosti z minulosti, a ty ukazují, jak snadné je udělat chybu a jak draze se za ní pak platí.

Ačkoli zastánci ISDS zdůrazňují, že arbitráže slouží k tomu, aby se firmy mohly bránit vyvlastňování nebo porušování svých práv jednotlivými státy, fakta tomu vůbec neodpovídají. V posledních letech vedly washingtonské právnické kanceláře, které se zabývají arbitrážemi, okolo padesáti procesů ročně. A ty se netýkaly politiky Hugo Cháveze (ačkoli ten se v debatách o euro-americkém obchodu objevuje také) nebo brutálního vyvlastňování firem. Výmluvný je případ Německa, které švédský Vattenfall žaloval za upuštění od atomové energie po katastrofě ve Fukušimě. Němečtí daňoví poplatníci by nyní měli zaplatit 4,5 miliard dolarů. Dokonce i experti z Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku,

Při podepsání Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) tehdejší prezident Bill Clinton říkal, že díky ní vznikne v USA milion pracovních míst v horizontu pěti let. Stal se přesný opak. Podle odhadů přibližně právě tolik míst v USA zaniklo. Koluje vtip, že autor těchto propočtů později prohlásil, že po této zkušenosti už nikdy nebude dělat žádné prognózy. Dnes je situace analogická. Ačkoli žádné poctivé analýzy nenasvědčují tomu, že nás čeká šťastná budoucnost, na obou stranách Atlantiku bují jedna za druhou fantastické zvěsti. Nakolik se tyto zvěsti opírají o fakta, řešil 27


nedávno deník Washington Post, který je rovněž těžké nařknout z šíření paniky nebo vědomého lhaní. Ukázalo se, že ona nová pracovní místa jsou doslova „vyčarovaná“, protože žádné dokumenty ani plány, které by je dokládaly, neexistují a existující statistiky neříkají nic závazného (přesto se na ně odvolává například John Kerry, který slibuje na 650 tisíc nových pracovních míst v USA).

otevřenost trhu bude pro ně bude přínosná. Naopak: při platech a sociálních službách, jaké máme v Evropě, není konkurence s Američany v sektoru malých a středních firem v žádném případě vysněnou situací. Jedním z návrhů americké strany – a základním východiskem TTIP vůbec – je odstranění „mimotarifních bariér“, plynoucích z různých národních technických předpisů, čili práv, která mohla chránit lokální dodavatele, regionální trhy a místní průmysl.

Obě strany vycházejí z předpokladu, že větší obchodní obrat nějaká pracovní místa prostě vygeneruje. Avšak zkušenosti ukazují, že tak to vůbec nemusí být. Evropany navíc může znepokojovat skutečnost, že Brusel je ve své argumentaci ještě méně přesvědčivý než Washington, protože si sám, jak ukázaly průzkumy Evropského parlamentu, není jistý pozitivním přínosem TTIP pro rozvoj evropského hospodářství.

Také další z bodů smlouvy, jímž je uvedení různých právních regulí v soulad, zní přinejmenším dvojznačně, pokud vezmeme v úvahu rozdílnost standardů pro léky, chemii a zemědělství v USA a Evropské unii. Mohou mít producenti z Francie nebo třeba Polska, splňující vysoké evropské normy, radost z toho, že by měli konkurovat Američanům, kteří mají normy úplně jiné?

Dokument Evropské komise sice dokládá, že TTIP může vytvořit dokonce i několik milionů pracovních míst v oblasti exportu, zároveň ale podotýká, že nejserióznější výzkumy zadané evropskému institutu CERP to vůbec nepotvrzují. Trh práce zase čekají více či méně předpovídatelné proměny, ať už s TTIP nebo bez. Jiné modely výzkumu, které Brusel musí chtě nechtě citovat, mluví spíše o ztrátách. Jinde komise přiznává, že podobné prognózy činit vůbec nelze. V tomto kontextu budí zprávy o „několika stovkách eur do každé evropské domácnosti ročně“, které prý má TTIP přinést, velký údiv a nedůvěru.

Dokonce i text na stránkách ministerstva obchodu USA, který je jinak velice kritický k evropském trhu (jsme náchylní ke korupci, nedostatečně ochraňujeme autorská práva, nesprávně odměňujeme firmy občanského sektoru) konstatuje, že TTIP ve verzi, s jakou pracují Američané, nebere evropského partnera dost vážně. Do říše pohádek lze pak zařadit argument z oblasti „bezpečnosti“, který říká, že ve světě terorizmu a nových válek je smlouva způsobem, jak zvýšit odolnost Evropské unie i USA v případě ohrožení. V oblasti bezpečnosti už existuje euroatlantická aliance, jmenuje se NATO, a její schopnost nebo neschopnost reagovat na mezinárodní krize opravdu nesouvisí s výší cel a obchodních tarifů.

Unie – to, co je společné

Víme zato zcela jistě, že TTIP může zcela „přeorat“ zásady a vztahy budované v Unii po desetiletí. A že komunikace mezi TTIP a obyvateli zemí Evropské unie nebyla dosud jen nedostačující, nýbrž žádná. Společný trh, jehož samozřejmou

Malé a střední evropské firmy také nemohou být přesvědčené. TTIP totiž vůbec negarantuje, že větší 28

CO NASTANE PO KONCI LIDSKÉHO ŽIVOTA (CO JE VĚDECKY DOKAZATELNÉ O LIDSKÉ SMRTI)

součástí je úcta k právům zaměstnanců, poctivá konkurence a solidní regulace, potřebuje impuls k dalšímu rozvoji a ochraně. TTIP to nejen nenabízí, ale naopak může dalšímu vývoji uškodit. Právě z toho – a nikoli z hysterie nebo neinformovanosti – pramení protest veřejnosti. zdroj:http://a2larm.cz/2015/02/jak-preorat-evropu-kteroujsme-budovali-cela-desetileti/

Co nastane po konci lidského života (Co je vědecky dokazatelné o lidské smrti) vědeckou činnost a když jsem se chtěl uživit svou rodinu, musel jsem odejít do manuálního zaměstnání na Státní rybářství Praha. Po sametové revoluci a rehabilitaci, jsem se opět vrátil ke své vědecké profesi. Začal jsem se scházet se svými známými, ale oni mně za žádnou cenu nemohli pochopit, proč jsem se po setkání s Bohem chovám jinak. Po svém pochopení Boha jsem se prý stal domýšlivý.

V letošním roce vyjde další kniha doc. Ing. Miloslava Krále, CSc. ... ukázka z knihy ...

Několik poznámek o mé velkou domýšlivosti Vzpomínám si na občasné setkávání se svými přáteli na sídle docenta L. Křížkovského, kterých se účastňovali i profesor J. Srovnal a docent J. Šindelář a další moji vzdělaní známí.Velice se divili, že jsem psal knihu „Moje cesta k pravdě“ a považovali to za mou velkou domýšlivost a radili mi, abych to nečinil. Co prý chce psát člověk mého typu, na něhož za dvacet let perzekuce vědecká veřejnost již zapomněla. Byli to ateisté a skeptici, kteří mi říkali, abych si konečně dal pohov a přestal mít nerozumné představy o svých schopnostech. Oni stejně jako ostatní fyzikálně vzdělaní pracovníci z AVČR věděli, že Bůh je jen vyspekulovaná představa, která nemá s vědou nic společného.

Před více než dvaceti lety jsem prožil pro všechny mé lidi blízké i známé neuvěřitelné setkání s Bohem. Téměř všichni si Boha představovali jinak, než jaký byl skutečný, dokazatelně existující Bůh, jehož jsem poznal při svém prvním spontánním vnoření do nevědomí. Poznal jsem to jako člověk, který téměř po celou dobu svého života pracoval jako vědecký pracovník na různých vysokých školách a později v Akademie vědy ČR. Byl jsem jedním z nejznámějších ateistů v naší zemi, který rozvíjel teorii a metodologii vědy. Pouze na dvacet let byla tato moje činnost přerušena nuceným odchodem do jiného zaměstnání, kdy mně komunistická diktatura zakázala 29


Řekl jsem si proto, že až se po mém nové paradigma o dokazatelné existenci Boha dozví katolická církev, v jejímž ideovém vlivu jsem kdysi prožil své mládí, budou se proto její představitelé těšit o mém objevu. Ale dostavilo se mé snad ještě o něco větší zklamání. Po počátečním příznivém přijetí mé nové vědecké zkušenosti většina jejích hodnostářů a také učených badatelů v církevní dogmatice přece jen zjistili, že můj vědecky dokazatelný Bůh není ten Bůh, který z nebe seslal svého jediného syna Ježíše Krista, aby nás spasil a stal jsem se jim opět jen stoupencem domýšlivého člověka, který by se snad touto cestou chtěl vyvýšit nad všechny církevní autority.

jiné světlo a reagovali jsme třeba na rentgenovy paprsky nebo na laser, pak bychom tak vůbec nepoznali onu nám běžně viděnou smyslovou skutečnost, o níž si naivně myslíme, že vypadá přesně tak, jako si sami představují na nás nezávisle existující objekty. Jde o zprávy, kterými postihujeme některé dílčí vlastností objektivního jsoucna, které jsou pro nás významné z hlediska běžné lidské sebezáchovy. Za touto naší smyslovou zkušeností je však pro nás skryto rozsáhlé, našim smyslům nedostupné jsoucno, k jehož poznání se stále více přibližujeme složitými, námi vytvářenými kognitivními technologií. Jejich poznávání nám umožnila hlavně věda.

Byl jsem pro akademické ateisty i náboženské dogmatiky poučen, že se nemám plést do věcí, kterým prý nerozumím. A nejsem ostatně ani žádná celospolečensky uznávaná celebrita, která by měla být respektována pro své dosažené významné společenské postavení. Dnes jsem podle nich dosáhl již tak vysokého věku, aby se dalo předpokládat, že asi jsem dost popletený sklerotik. Navzdory všem těmto zkušeným radám se však já nemohu vzdát svého spirituálního poslání, které jsem přijal spontánně od dokazatelného Boha, a proto píšu i tuto svou novou knihu.

Skutečnost, zachycená v našich vjemech tedy nemůže být ani zdaleka totéž, co ve vědě chápeme jako ontický svět, poznávaný pomocí různých stále zdokonalovaných kognitivních technologií a stále nových vědecky inovovaných teorií k objektivního světa.

Co také patří k ontické skutečnosti Existují tedy i jiné zprávy, které nejsou přenášeny na signálech, na něž reagují lidské smysly. Od doby, co vznikli lidé, k nim vždy přicházely také zprávy odjinud než z jejich každodenního vnějšího světa, o kterém jsme se dozvěděli pomocí svých technologicky zdokonalovaných smyslů. Dnes o těchto jiných zprávách víme, že pocházely z lidského nevědomí. Dříve se o nich říkalo, že jejich zdrojem byly různé vize, hlubinné sny nebo osvícení senzibilních lidí. Objektivně opravdu existují vize, které bývají věštecké a některé spirituální vize mohou mít pro určitá lidská společenství osudový

Jak chápou ontický svět nezkušení lidé Vědecky nezkušení lidé často chápou objektivní svět jako to, co je totožné s vnějším světem, tedy se světem, jak nám to zobrazují naše vjemy. Myslí si například, že člověk přímo vidí objektivní, na něm nezávisle existující svět. Je to běžný omyl naivního člověka, který nechápe, že to, co máme díky našemu zraku, je určitá zpráva o objektivním světě, kterou nám přináší jen viditelné světlo. Kdyby nám naše zrakové vjemy přinášelo 30


význam. Vize tohoto typu měli v nám dohledné minulosti například hinduističtí mystici, měl je i Buddha a Mohammed nebo různí judaističtí a křesťanští proroci jako byl Mojžíš, Abrahám a Ježíš Kristus. Tato

Freuda, A. Adlera a C. G. Junga, kteří empiricky i analyticky přispěli ke vzniku hlubinné psychologie. Carl Gustav Jung se stal zakladatel hlubinné psychologie jakožto testovatelné vědy. Chci zatím konstatovat, že vedle vjemů, které nám přinášejí zprávy o vnějším materiálním světě, existují také věrohodné vnitřní zprávy, o kterých často ani nevíme, odkud přišly. Dokazatelně patří do oblasti lidské spirituální paměť a nepatří jen do oblasti bdělého vědomého „já“. Co však je jsoucno, o němž se cosi dozvídáme z nevědomí? Stručně lze prohlásit, že nevědomí je nesmírně obsáhlá paměť jsoucna, sahající od nás, dnes žijících lidí, až k počátku velkému třesku, který nastal před cca 13,7 miliardami let.

mystická vidění nebo osvícení, která nepřicházejí ze smyslově dostupného světa a nemusejí se mu ani názorně podobat, jsou tolik významná, že se z nich zkonstituovaly velké světové kultury. Vždyť i my, příslušníci západní civilizace, patříme také k jedné kultuře, která má původ hlavně ve sděleních judaisticko-křesťanských proroků, jejichž zprávy nepřišly ze světa, který je dostupný technologicky zesílených smyslů. Na tento náš spirituální svět se stále kulturně navazujeme a máme jej v jistém smyslu vrozený. Z jakého ontického jsoucna však do nás vstupují vize o takovém podivuhodném světě a co všechno vlastně zahrnuje celé skutečně existující ontické jsoucno? Kde bychom měli hledat pravou skutečnost, když ke zprávám o jsoucnu patří také ony zprávy z našeho nevědomí?Ale většina lidí dosud ani netuší, že mají nevědomí. Když se například lidé spolu běžně baví, jejich vědomí jsou v této situaci vždy bdělá, neboli cítí, že jsou v této situaci vědomými „já“. Prožíváme-li však vize, jejich vědomá „já“ již nejsou bdící a pokud k nim přicházejí hlubinné zprávy odjinud než ze smyslům dostupného světa, pak o těchto zprávách říkáme, že přicházejí z jejich nevědomí.

Někteří lidé však stále nechápou, co znamená pojem paměť,kterou jsem začal hledat o kybernetickém výkladu paměť. Objektivní paměť není uložena v mozku, ale jde o ontickou paměť celé evoluce kosmu, sahající od velkého třesku ke každému z nás. Nejde tedy o paměť v psychologickém pojmu, ale jde o paměť, jak je interpretována v kybernetice. Víme, že počáteční kosmický děj, nazývaný velký třesk, již dávno zmizel v propadlišti času, ale paměť stále trvá v materiálním světě, kde působí. Pomocí paměti se obnovují její prvky v opakovatelných příbězích materiálně-energetického jsoucna, jako jsou třeba různé organické i anorganické procesy.

Nevědomí jako problém

předběžně uvedu, že vědecky umíme reálně pozorovat i zmizelý svět až do vzdálenosti zhruba l3,7 miliard let, což je přibližně doba, kdy začal velký třesk.

Nevědomí je ontická paměť, jíž ve vědomém stavu neprožíváme; většina lidí se s chápaným nevědomí nesetkala. Teprve v poměrně nedávné době, kdy vznikla hlubinná psychologie, se však lidé konečně mohli seznámit s výzkumy S.

Byl jsem téměř celý svůj život přírodovědecky vzdělaný ateista a proto velký pesimista. Uvědomoval jsem si, že člověk již od svého zrození vlastně umírá. Jistou dobu v materiálním světě žije a hledá, čemu by se věnoval, ale nic trvalého nemůže 31


nalézt. Nakonec si obvykle položí otázku, co z toho všeho vlastně stálo za to, aby žil takový definitivně končící příběh. Jakožto přírodovědecky založený materialista a ateista jsem si i já kladl otázku, proč neukončit naši absurdní situaci cílevědomou smrtí. Můj veliký pesimismus mi nakonec zvrátily dva spontánní extatické zážitky, které mi vědecky ukázaly existenci Boha jako vědomé spirituální paměti celého jsoucna.

tělesnou smrtelnost a je schopen si položit i otázku o smyslu svého života. Člověk má pojmovou úroveň spirituality a tím se podobá sebereflexivní spirituality Boha. Nikdy však dílčí lidské spirituality docílí vše, co je přítomno ve věčné spirituální boží paměti.

Viděl někdo někdy Boha? Smrtí život nekončí

Bůh se nepodobá člověku, jak je znázorňován v umění a v různých naivních náboženských představách. Sám znám Boha setkání a pokusím se tak přiblížit analogie. Představíme si ji jako přirazení malého prvku naší spirituální paměti k univerzální boží spirituální paměti. Přiřazení této naší spirituality existuje v celém materiálním jsoucna, sahající od jeho počátku až dodnes. Každý paměťový prvek kosmu je přiřaditelný k ontické paměti celého kosmu. Začíná vznikem velkého třesku kosmu a v něm evolučně trvá a v tomto smyslu se obě paměti podobají.

Aniž bych nyní svá úžasná setkání s Bohem podrobně popisoval, dospěl jsem nakonec k dokazatelnému závěru, že náš pozemský život je pouze přípravná fáze, kdy se po smrti vrátíme do skutečného života. Byl jsem předtím ateista, který nejenže v Boha neuvěřil, ale uměl jeho existenci dokazovat, že z hlediska přírodní vědy žádný Bůh existovat nemůže. Náhle však proti své vůli jsem byl seznámen s něčím, čemu bych jinak nikdy neuvěřil. Poznal jsem, že platí vědecké paradigma, které je integrované paměťové paradigma jsoucna. Vědecky lze ověřitelně dokázat, že Bůh existuje a že existuje i posmrtná existence lidské spirituality.

Když jsem se setkal s Bohem, ztotožnil jsem se s ním paměťově. Ocitl jsem se však v jiné úrovni jsoucna, kde jsem neviděl Boha, který se podobá smyslově názorného člověku, aby seděl kdesi nad námi v kosmu. V prožitku setkání s Bohem nazýváme vždy jen tak, jak jsme si Boha v historické době chápali obrazně. Otázky o materiálním vesmíru, z něhož jsme reálně geneticky prošli, jsme schopni pochopit jen ono nám srozumitelném poznání, k něhož jsme postupně došli až v našem sociologicko-kulturního procesu.

Naše duše trvale patří i po naší smrti ke spirituální kosmické paměti. Nepatří trvale ani do našeho lidského mozku. V člověku byla spirituální paměť dočasně již od vzniku materiálního vesmíru. Dnes víme, že u vědomého člověka vznikla emergentně sebereflexivní, sebe samu si uvědomující pojmová paměť, kterou nemá na Zemi žádný jiný tvor. Jde o paměť, která je na pojmové úrovni, kdy je vědomě schopna hodnotit sebe samu.

Moje vědecké poznání jsoucna se posunulo do vyšší úrovně, než bylo mé vědecké vědění předtím. Stalo se to možná proto, že jsem se dlouhým životem připravil, abych lépe

Člověk má specifickou spirituální psychiku, pomocí níž je schopen hodnotit sebe tak dalece, že si uvědomí svou vlastní 32


vědecky pochopil, co jsem znal předtím. Dostal jsem se do jiného ontického jsoucna, které jsem podrobněji neznal. Ve své poslední knize „Bůh dokazatelně existuje“ jsem vše co nejsrozumitelněji popsal. Chtěl bych však v této knize nyní rozšířit některé další události, jež nastaly při mé další cesty za pravdou.

vyplývá, že lidská spiritualita se může při tělesné smrti oddělit od těla a vracet se k Bohu. Potřebné poznatky, týkající se spirituální oblasti, jsem srozumitelně vysvětlil v knize „Bůh dokazatelně existuje“. Dokazuji zde, že klíčovým kritériem pro návrat lidské spirituality k Bohu je posmrtné morální zhodnocení našeho pozemského života. Jde o celkové hodnocení naší celoživotní činnosti, jak tato činnost je řízena naší svobodnou vůlí, zda byla anebo nebyla slučitelná s takovým světem, jaký Bůh původně pro život člověka stvořil. Jde o to, zda člověk dodržoval morální pravidla, k nimž má každý z nás svůj individuální přístup, protože má při hledání své morální cesty svou svobodnou vůli a své svědomí. Člověk si však ve svém pozemském životě uvědomuje jen hromadění hmotných prostředků a snaží se proto při pozemském shonu po penězích, za které by si je v co nejhojnější míře obstaral a netuší, že by měl své úsilí zaměřit také ke spirituálnímu Boha.

Jak je možné dospět k Bohu Každý jsme od našeho vzniku spirituálními bytosti a intuitivně hledáme cestu k Bohu. I lidští obyvatelé pralesů znají jisté počáteční formy, jak by se dostávali k božské oblasti nevědomé paměti, aby se tak lidé dostali k numinózni oblasti. Různými cesty se dostali i mystici, jako jsou hinduisté, buddhisté, muslimové, judaisté a křesťané, kteří si hledají svých cest do nevědomí. Aby se dostali ke „spirituálního jsoucna“, nazývají dnešní západní křesťané svým „Bohem“.

Z hodnoceného vstupu do nevědomí mám zjištěno, že posmrtný návrat k Bohu se nemusí rychle podařit. Pokud toho člověk dosáhne, pak může posmrtně prožívat blaženost, k jaké pozemským tvorům chybí i představivost. Avšak také dokazatelně vím, proč lidské nemorální chování, které jsme si jako svobodné lidské bytosti v pozemském životě zvolili, nikdy není beztrestné. ... ukázka z knihy ...

Dnes jsou poznané cesty do nevědomí četnější a také jsou snadnější než byly dříve. V hlubinné psychologie se rozvinuly i takové metody, jako je holotropní dýchání, hypnóza a zkoumá i jevů, kterým se říká prožitky blízkosti smrti. Jde například o stavy, kdy při klinické smrti lidé prožívají zvláštní spirituální vize a často netuší, co přesně znamenají. Jejich spirituální psýché opouští jejich tělo a pozoruje v bezvědomí zvnějšku třeba lidskou operaci ze svého lidského těla. Člověk je pak někdy po své operaci schopen popsat, co se při jeho operaci dělo, kdy byl v bezvědomí a co kolem sebe viděl. Dokonce někdy přesně popíše i to, co se zatím dělo „někde zcela jinde“. To vše je testovatelně doloženo. Pro přesné studium výsledků prožitků blízko smrti dnes vycházejí vědecké časopisy, kde jsou mnohostranně analyzovány vědci různých oborů. Z toho

zdroj:http://www.vedaavira.cz/index.aspx?p=105

33

THE HIDDEN (AND NOT SO HIDDEN) MESSAGES IN STANLEY KUBRICK’S “EYES WIDE SHUT” (PT. III)

from Tantric yoga, where the energy generated by physical arousal is used to reach a “higher state”. This concept was reused (and maybe corrupted) by Aleister Crowley who called it “Sex Magick”. According to him and his peers, knowledge of this type of magick was the biggest secret of past secret societies and was only disclosed to the highest initiates. There is, however, no (direct) mention of any of this in Eyes Wide Shut. In fact, the ceremony witnessed by Bill, with its elaborate choreography and its creepy music, appears to be one big, empty, phony piece of dramatic theater that simply exists to give the rich people some kind of mystical reason to engage in gratuitous debauchery. While Kubrick stripped the occult ritual of all of its esoteric, “magickal” meaning, he did infuse the entire movie with it. If one looks at the pace of the movie, at Bill’s journey and the people he encounters, it becomes somewhat apparent that the “magick” does not occur during the ritual itself but during the movie as a whole. Was Kubrick somehow initiated to occult secrets? Was he trying to communicate them through his movie? Let’s look at the concepts behind the ritual.

The Hidden (And Not So Hidden) Messages in Stanley Kubrick’s “Eyes Wide Shut” (pt. III) In the third and final part of this series on Eyes Wide Shut, we’ll look at Bill’s journey as a whole and at its underlying esoteric meaning. We’ll see how symbolism placed by Kubrick connects all of the women in the movie, making Bill’s encounters a multifaceted exploration of the feminine principle.

Kundalini Rising

The previous parts of this series of articles on Eyes Wide Shut was solely dedicated to the secret society discovered by Bill. This elite club, attended by the world’s most powerful people, deals with Satanism, black magick and even ritual sacrifices. Aided by his friend Nightingale, Bill infiltrates one of the secret society’s occult rituals and witnesses a ceremony presided over by a high priest. Then an orgy ensued.

The concept of magick through reproductive forces is said to originate from ancient ritual practices, as traces of it can be found in Hinduism, Taoism and in Medieval secret societies, such as the Knight Templars. In today’s Western world, the O.T.O is said to be the heir of this path as it claimed by Aleister Crowley and his acolyte, Theodor Reuss.

In the second article, I explained how real life secret societies, such as the Hellfire club and the O.T.O., actually practice these kinds of rituals. The occult principles behind them derive

“Theodor Reuss was quite categoric: the OTO was a body of initiates in whose hands was concen34


trated the secret knowledge of all oriental orders and of all existing Masonic degrees.(…) The order had “rediscovered” the great secret of the Knights Templar, the magic of sex, not only the key to ancient Egyptian and hermetic tradition, but to all the secrets of nature, all the symbolism of Freemasonry, and all systems of religion.” – Peter Tomkins, The Magic of Obelisks

originally took the chakras to procreate humanity.” Details of the OTO’s initiation into Hindu and Tibetan Tantra, including ceremonies involving the use of “exudation” from specifically trained priestess were brought to a wider public by Crowley’s follower Kenneth Grant. Sacred courtesans, experts in ritual eroticism, known in India as nautch girls (…) were exceptionally honored.” – Ibid.

The basic principle behind this “great secret” is the raising of the Kundalini or “life force”, an energy that can be used for magickal purposes.

While sacred courtesans were “exceptionally honored” in Eastern esotericism, today’s twisted black magic orders use Beta Programming slaves and dispose of them when they are through with them. In short, the exact opposite of being “exceptionally honored”.

“In all Tantric magic, the essential requirement – whether in the ecstasy of couples or the solo ritual of a priestess – involved the raising of the energy known as the serpent of fire, or kundalini. This mysterious energy described as lying dormant in the lowest of the seven chakras, can be aroused by two distinct methods, called, traditionally, the right- and the left-hand path. The right hand allots supremacy to the male principle, the left to the feminine. As the serpent power is aroused, according to clairvoyants, it climbs up the backbone of the adept, energizing each chakra, till it emerges from the skull – symbolically as the snake’s head like those so clearly depicted in Egyptian statuary. (…) As adepts describe the rising of the serpent, it unites with the “many-petaled louts of the cerebral region” to bring about illumination – or the highest form of initiation -as the current “climbs from the duality to unity by reversing the path it

Kundalini rising, the concept behind Tantric magic is wholly represented in a single image, Eliphas Levi’s depiction of Baphomet. So what does all of this have to do with Eyes Wide Shut? At first glance, nothing much. While we see a ritual involving “sacred courtesans” in the movie, there is absolutely no mention of “kundalini rising” during the whole thing. However, if we take a closer look at Bill’s journey as a whole, from the beginning of the movie to the end, we realize that the real ritual does not occur at the elite mansion, but within Bill’s head. As he encounters new women and is exposed to new opportunities, his kundalini rises – and Kubrick added clues to denote this fact.

35


As the movie progress, Bill’s flashes of Alice cheating on him become more intense. Towards the end of the movie, she’s about to reach climax. These scenes reflect Bill’s kundalini rising. Having these flashes would be hurtful and painful and they remind the viewers that Bill’s journey started out of pain and humiliation.

The Movie as a Ritual While Eyes Wide Shut appears to be all about sexuality, nobody in the movie ever reaches climax. While Bill has many chances of satisfying his urges with attractive women, it never actually happens. However, as the movie progresses, there’s a definite increase in desire and lust, but Bill manages to keep it under control. Managing this “life force” is at the core of Tantric magic. Viewers are constantly reminded of this process several times during the movie when Bill imagines his wife with a naval officer. Each flash is increasingly intense – going from kissing to all-out copulating. This famous depiction of Baphomet includes all of the symbols behind Sex Magick – the rising of the kundalini (represented by the phallic pole wrapped by two serpents) through the union of opposite forces. The torch above the goat head represents illumination.

The very last lines of the movie conclude and define Bill’s journey. After running around New York and getting aroused by all kinds of stuff, Bill stands face-to-face with his wife and talks about how “awake” he is now. With his “life force” fully 36


Bill’s first encounter occurs when he visits one of his regular patients that died. The dead patient’s daughter kisses Bill and tells him that she loves him. We therefore see in this scene a juxtaposition of concepts of lust and desire with death. Also, if Bill went with this woman, it would ultimately hurt her husband – another bad side of succumbing to lust.

Towards the end of the movie, Bill is so horny that he gets flirty and grabby with a complete stranger, minutes after he met her. While that scene was rather odd and surreal, it reflects his “progress” in the ritual.

charged, Alice ends the movie with a phrase completing the ritual:

Eros and Thanatos

“- I do love you. And you know, there is something very important that we need to do a soon as possible. – What’s that? – F*ck.”

Bill’s night out in New York City is characterized by numerous encounters with the female gender – each one of them offering a “cure” to a broken heart. However, each encounter also bears a potentially destructive aspect to it, one that counterbalances its appeal and attraction. While Bill is looking to procreate, he sees that his urges engender pain and even death. Bill’s journey is therefore a back-and-forth between man’s two basic impulses as defined by Freud: Eros and Thanatos.

Ending the movie on that particular note suggests that the entire journey was one of increasing intensity, one that ultimately lead to a “magickally charged ” climax, the goal of Crowleyan-magick.

Freud saw in Eros the instinct for life, love and sexuality in its broadest sense, and in Thanatos, the instinct of death, aggression. Eros is the drive toward attraction and reproduction; Thanatos toward repulsion and death. One leads to the reproduction of the species, the other toward its own destruction. While each one of Bill’s encounters promise the sweet temptation of lust, they also have a destructive counter side.

Bill’s journey was not all fun and games, however. As the movie progresses, there is a constant back-and-forth between pleasure and pain, attraction and repulsion, life and death, and so forth. The path is all about duality and, just like the floors of Masonic lodges are checkered in black and white, Bill’s journey consists on his alternatively stepping on black and white tiles – seeing the dualistic nature of all things. 37


basic and instinctual than carnal attraction, but our modern world has made these relations complex, bound by rules, and prone to exploitation. While lust is nature’s way of pushing humans to procreate, social constructs have created all kinds fetishes, distortions, games, and perversions around this primal urge … to the point that it has been denatured and debased into an unhealthy obsession. As Bill navigates between joy and pain, monogamous marriage and anonymous debauchery, we notice that there’s a common thread uniting his various encounters. Standing behind his business counter, the shop owner sells his underage daughter as if she was another product. After enjoying masked slaves in lavish rituals, Bill sees the other side of the “trade”: Young girls being sold by exploitative people to a system feeding on minors, turning them into MK slaves. Is that why this store was called “Rainbow”?

Red-Headed Women The most important women in the movie are Bill’s wife, his daughter Helena, Amanda (the Beta slave who was sacrificed at the ritual) and Domino (a prostitute he met on the street). All three adult women are somewhat physically similar as they are tall, well-proportioned, and red-headed. They also appear to be connected on “another level”.

Each one of Bill’s female encounters promises gratification, but ends up being interrupted by something negative, such as guilt or potential danger. Also, every time Bill is in contact with the sleazy-yet-tempting aspects of lust (prostitution or slavery), he quickly discovers the dark, exploitative and destructive side of it.

While Alice is a respectable, upper-class lady, she makes a living using her looks in loveless relationship, a little like what a prostitute would do. On the other hand, the time spent between Bill and Domino is sweet and tender, a little with what happens in a loving relationship. Alice is therefore not very different from Domino, and vice-versa.

For instance, right after Bill enjoyed the “delights” of seeing MK Kittens at work at the elite ritual, when returning his costume, he immediately sees the dark side of it all. The shop owner, who previously caught his underage daughter with two Asian businessmen and was outraged by it, had a sudden change of heart.

There are also links with Amanda. While Alice was (probably) not at the occult ritual attended by Bill, when he comes back from it, she describes to him a dream that is similar to what he just witnessed and what Amanda just experienced.

Bill’s journey is therefore one that continually alternates between the primal allure of lust and the destructive social constructs that are erected around it. There is nothing more 38


The day after the ritual, Bill finds his mask creepily “sleeping” next to his wife. Is this Alice’s way of saying that she’s aware of what’s going on? Maybe that she’s participating in this? Is it a warning from the secret society? Alice never acknowledges the mask, so I guess we’ll never know.

A Domino mask

“He was kissing me. Then we were making love. Then there were all these other people around us, hundreds of them, everywhere. Everyone was f-cking. And then I …I was f-cking other men. So many. I don’t know how many I was with. And I knew you could see me in the arms of all these men … just f-cking all these men.”

a gift, but her roommate informs him that she is HIV-positive … and that she might never be back again. Is this true or was Domino yet another “casualty” in Bill’s journey? Like Amanda and Nightingale, Domino mysteriously disappears after the ritual. The fact that these women are all connected reveals one fundamental fact: Bill’s journey is not about a specific woman, it is about the feminine principle as a whole. It is an esoteric quest to understand and “be one with” the feminine principle that is opposite to his.

Alice’s dream “connects” her with Amanda who was at the ritual and who actually lived Alice’s dream. Was Domino at the ritual? It is also interesting to point out that “Domino” is a type of mask used in these types of gatherings. Looking closer at the “magic circle” formed by the women of the ritual, we can identify a few women who could be Domino. The day after the ritual, Bill shows up at Domino’s house with 39


Domino on her bed with a stuffed feline, a symbol of Beta Kitten programming. An entire row of this exact same toy is at the store where Helena shops in the final scene of the movie.

Helena Down the Same Path? Throughout the movie, Helena (Bill’s daughter) is shown to be groomed to be another Alice. There are also some cues linking Helena to Domino. For instance, there’s a stroller in front of Domino’s apartment and, at the end in the movie, in the toy store, Helena is very interested by a stroller and shows it to her mother. There is also something strange about the scene above: the two men behind Helena happened to be at Ziegler’s party at the very beginning of the movie. Why are these two men in the store, looking at toys? Is New York City such a small town? Was Kubrick lacking extras to appear in that scene? Unlikely. Could it be that they’re part of the secret society that’s been following Bill and his family? Strange fact: When the men walk away and disappear from the shot, Helena appears to follow them … and we don’t see

The two same men at Ziegler’s party: same hair, same physical stature and the guy on the right wears similar glasses.

40

JE ROZUMNÉ VĚŘIT V BOHA? JSOU VĚDA A VÍRA VE SPORU? BYL KOPERNÍK KARTÁŘKA?

her for the rest of the movie. The camera indeed zooms onto Alice and Bill, who are completely absorbed with themselves. Is this a VERY subtle way of saying that their daughter will be sucked in by the Beta slave system of the secret society? Another enigma.

therefore, follows the esoteric principle of uniting two opposite forces into one. As suggested by the last lines of the movie, Bill will ultimately “be one” and get physical with his wife. After that, the alchemical process and the Tantric ritual would be complete. However, as Kubrick somehow communicates in the final scene, even if these two extremely selfabsorbed, egoistical and superficial people believe they’ve reached a some kind of epiphany, what does it really change? Our civilization as a whole still has its eyes wide shut … and those were Kubrick’s last cinematographic words.

In Conclusion Stanley Kubrick’s works are never strictly about love or relationships. The meticulous symbolism and the imagery of all of his works often communicate another dimension of meaning–one that transcends the personal to become a commentary on our epoch and civilization. And, in this transitional period between the end of 20th century and the beginning of the 21th century, Kubrick told the story of a confused man who wanders around, desperately looking for a way to satisfy his primal urges. Kubrick told the story of a society that is completely debased and corrupted by hidden forces, where humanity’s most primal urge–procreation–has been cheapened, fetishized, perverted, and exploited to a point that it has lost all of its beauty. At the top of this world is a secret society that revels in this context, and thrives on it. Kubrick’s outlook on the issue was definitely not idealistic nor very optimistic.

zdroj:http://vigilantcitizen.com/moviesandtv/the-hiddenand-not-so-hidden-messages-in-stanley-kubricks-eyes-wideshut-pt-iii/

Je rozumné věřit v Boha? Jsou věda a víra ve sporu? Byl Koperník kartářka? Karel Trnka vysvětluje, co se stane, když se skupina vědců vydá na nejvyšší vrcholek poznání a nalezne tam teology sedící na tomtéž místě už stovky let... Je ve 21. století rozumné věřit v Boží existenci? Není rozum v konfliktu s vírou? A neodstraňuje náhodou vědecké poznání víru v transcendenci – čili v podstatu, která nás přesahuje? Toto jsou klíčové otázky, s nimiž bylo jistě konfrontováno nemálo věřících. Odpovědět lze, pro mnohé překvapivě, velice snadno...

His grim tale focuses on a single man, Bill, who is looking for an undefined something. Even if he appears to have everything, there is something missing in his life. Something visceral and fundamental that is never put into words, but that is quite palpable. Bill cannot be complete if he is not at peace with the opposite of him: the feminine principle. Bill’s quest,

41


filozofové jako Platón, Aristoteles a Sokrates. Víra v rozum člověka je tedy možná pouze za předpokladu, že je obrazem inteligentní bytosti. Problém však nastává v ateismu: Jak obhájit spolehlivost mysli bez existence Boha? Této skutečnosti si byl vědom i Charles Darwin: „Neustále se mne zmocňují hrozné pochyby, zda jsou závěry učiněné myslí člověka, která se vyvinula z myslí nižších živočichů jakkoliv hodnotné či důvěryhodné. Věřil by snad někdo přesvědčení opičí mysli, jestli tedy vůbec v takové mysli nějaké přesvědčení je?“ (Charles Darwin v dopise Williamu Grahamovi ze 3 července 1881)

Prostá logika Je rozumné věřit v Boha? Ano. A nejen to: Spolehlivost (důvěryhodnost) rozumu lze obhájit pouze v případě, existuje-li vyšší inteligentní bytost (Bůh), která stvořila rozumného člověka. Pojďme si to tedy nejprve logicky:

Nemyslící tudíž nejsou Výstižněji to však vyjádřil slavný křesťanský myslitel G. K. Chesterton:

1. Bůh, v křesťanském pojetí, je inteligentní a rozumná bytost (Job 12:13)

„Znamená-li evoluce prostě to, že konkrétní věc zvaná opicí se pozvolna proměnila v konkrétní věc zvanou člověk, nemůže to popudit ani ty nejpravověrnější, protože osobní Bůh může tvořit pomalu i rychle, zejména je-li jako křesťanský Bůh mimo čas.

2. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu (Gen 1:26) 3. Proto: Člověk je inteligentní a rozumná bytost.

Znamená-li to však něco víc, znamená to, že neexistuje opice jako východisko změny, ani neexistuje člověk jako cíl změny. Znamená to, že neexistuje žádná věc, která by byla věcí. Při nejlepším existuje jen jediné: totiž že se všechno mění a plyne.

Závěry vzešlé z opice Na základě této skutečnosti můžeme dále předpokládat alespoň z části poznatelný vesmír. Toto si uvědomovali i velcí 42


Není nerozumné věřit v Boha, Stvořitele vesmíru, protože jeho existence je to jediné, co obhajuje spolehlivost lidského rozumu. Není to útok na víru, nýbrž na rozum: není možno myslit, nejsou-li věci, o nichž lze přemýšlet. Není možno myslit, nejsme-li odděleni od předmětu myšlení. Descartes řekl: Myslím, tedy jsem. Filozofický evolucionista tento výrok převrací a dává mu záporné znaménko: „Nejsem, a proto nemyslím.“ (G. K. Chesterton, Ortodoxie) Poznamenejme, že od Chestertonových dob byla Darwinova evoluční teorie bezpečně vyvrácena – právě vědou, mezi jinými genetikou. Přesto se i nadále učí na školách jako „zjevená pravda“. Ale podívejme se na to i z jiného hlediska.

Lze tedy vyvodit jasný závěr: Abychom mohli vůbec důvěřovat své vlastní mysli, je existence Boha, Stvořitele, předpokladem. Ateista, aby vůbec mohl konfrontovat existenci Boha, si musí nejprve přivlastnit část Jeho stvoření. Jakmile to však udělá, podřezává bezděčně větev, na které pohodlně sedí.

Evoluce si nutně podřezává větev Jakákoliv obhajoba spolehlivost mysli plynoucí bezmyšlenkovitého procesu nepřipadá v úvahu, protože:

Věda a víra: pouze zdánlivý rozpor

z

Mnoho lidí má pocit, že jsou věda a víra v jistém smyslu ve válce. Což je větší částí společnosti bez výhrad přijímaný názor – nic není však vzdálenější pravdě! V prvé řadě platí: Abychom vůbec mohli dělat nějakou vědu, musíme nejprve věřit, že je to možné.

1. Evoluce není konečný proces. 2. Podstata pravdy tkví v jediné definitivní existující skutečnosti. 3. Proto: Evoluční proces není schopen obhájit spolehlivost lidské mysli a její schopnost rozpoznat konečnou realitu pravdy.

Na počátku vědeckého procesu je tedy víra! A zde navazujeme na předchozí myšlenku: Je to víra nejen ve důvěryhodnost (spolehlivost) rozumu, ale i třeba v existenci absolutní pravdy. Pravda musí být oddělena od pozorovatele, nezávislá na jeho existenci a trvale platná, aby mělo vědecké poznání smysl respektive bylo vůbec možné.

Snaha o evoluční model mysli prezentovaný například Danielem Dennetem je v rozporu nejen s definitivní podstatou reality, ale i s principy evoluce. 43


Byl Koperník kartářka?

pádnější „důkazy“. Protože: Obdobně jako se lišily původní jednoduché představy o vzniku života evolučním vývojem, a později se ukázalo, jak neskonale jedinečný život ve své podstatě je, vezmeme-li v úvahu pravděpodobnost jeho vzniku, tak i s každým novým poznáním v našem kosmu dáváme oné výjimečnosti o to větší váhu.

Zde je vhodné si připomenout některé biblické verše. Jeden z elementárních výroků Ježíše Krista zní, že on sám je Pravdou... Jan 14:6 (Studijní Bible) „Ježíš mu řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

Někdo kdysi řekl: „Jestli chceš slyšet, jak se Bůh směje, vyprávěj mu o svých plánech.“ K tomu lze dodat: „Jestli chceš slyšet, jak se směje ještě hlasitěji, řekni mu, co už víš.“

Ježíš Kristus je zosobněná Pravda. On je žijící odpovědí na otázku, zda existuje Bůh. A rovněž představuje i tu jedinou cestu k Němu a k věčnému životu. Protože Bůh je věčný, i Pravda je věčná.

V tomto světle je docela dobře možné, že bystrý postřeh Roberta Jastrowa v jeho knize God and the Astronomers (Bůh a astronomové) poukazuje na toho, kdo se směje naposled. Jastrow, vědec s mimořádnými pověřovacími listinami a bývalý ředitel Goddardova ústavu pro výzkum kosmu NASA, na téma Genesis a věda napsal:

Židům 13:8 (Studijní Bible) „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes, i na věky.“ John Lennox, oxfordský profesor matematiky a křesťan, ve svých přednáškách poukazuje na zřejmou věc: Víra v Boha byla na samém počátku vzniku vědecké disciplíny. Existence inteligentního Stvořitele vesmíru totiž vede k hledání rozumem poznatelných zákonitostí světa.

Teologové na vrcholu vědy

Většina významných vědců v dějinách lidského poznání pochopitelně o Boží existenci nepochybovalo: Namátkou Newton, Boyle, Faraday, Pasteur, Kepler, Koperník, Galileo a spousta další. Přesto se mnozí militantní ateisté snaží postavit věřící někam na úroveň „pouťových vykládačů karet“.

„Detaily se liší, ale základní prvky v astronomických a biblických záznamech Genesis jsou stejné. (...) To je mimořádně zvláštní vývoj, který kromě teologů nikdo neočekával. Ti vždy věřili slovům Bible. Vědci však nečekali, že najdou důkazy náhlého začátku, protože až donedávna jsme měli tak mimořádné úspěchy v sledování řetězce příčiny a účinku zpět v čase. (...)

Víme, že (ještě) nic nevíme?

V tuto chvíli se zdá, že věda nikdy nebude schopna odhalit tajemství stvoření. Pro vědce, který žije ze své víry v moc rozumu, končí tento příběh jako špatný sen. Zdolal hory nevědomosti, právě se

Ještě pošetilejší je však předpoklad, že s rostoucím pokrokem ve vědě nakonec Boha zcela eliminujeme. To je ovšem nesmysl. Jestli něco, tak naopak spíše dáme o Jeho existenci ještě 44

TAJEMNÁ RODINA SAÚDŮ. PROČ KRVAVÉ DIKTATUŘE „ARABSKÉ JARO“ NEHROZÍ.

chystá ztéci nejvyšší vrchol, a jak se natahuje přes poslední balvan, zdraví ho skupina teologů, kteří tam sedí již stovky let.“ Větším problémem v argumentací mnohých ateistů je však jejich nevzdělanost. Jak říká i John Lennox: „Oni vnímají Boha jako pána hromu a blesku; s poznáním atmosférických zákonitostí přestávají takoví bozi existovat.“ S tím lze souhlasit. Ale to není Bůh – Stvořitel vesmíru, ale panteistický „bůh všeho“. Jde tedy pouze o jejich omezenou představu boha, ne o skutečného Boha. Spor tedy není na úrovni věda a víra, ale spíše na horizontále teismu a ateismu. Věda a víra nejsou ve válce.

Alláha. Nad propletencem složitých vztahů mezi západními korporacemi a rodinou Saúdů se však stále vznáší mnoho otazníků. Právě Saúdská Arábie je totiž podle většiny expertů nejvýznamnějším spoluhráčem Washingtonu pro nastolení totality Nového světového řádu.

Není nerozumné věřit v Boha, Stvořitele vesmíru, protože jeho existence je to jediné, co obhajuje spolehlivost lidského rozumu. Věda a víra nejsou ve válce; naopak – vědu nelze dělat bez víry a víra v poznatelnost zákonitostí vesmíru byla na počátku vzniku vědní disciplíny jako takové.

Spolupráce na 11. září Známý je úzký vztah mezi královskou rodinou a špičkami amerických neokonzevativců včetně George Bushe a Dicka Cheneyho. Dodnes není uspokojivě vysvětlena role Saúdské Arábie při útocích na budovy WTC 11. září 2001. Skutečnost, že 15 útočníků z 19 bylo ze Saúdské Arábie, není náhoda. Právě proto president Bush podle The New York Post nařídil vyjmutí 28 stran z oficiální vyšetřovací zprávy.

zdroj:http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovnisvet/1461-moderni-svet-se-marne-pokusil-o-nemozneje-rozumne-verit-v-boha-jsou-veda-a-vira-ve-sporu-bylkopernik-kartarka-pravda-je-prostsi-nez-by-se-mohlozdat.htm

Tajemná rodina Saúdů. Proč krvavé diktatuře „arabské jaro“ nehrozí.

„Osa“ Spojené státy – Izrael – Saúdská Arábie patří k tomu vůbec nejdůležitějšímu ve světové politice.

Pozice Saúdské Arábie jako nejvěrnějšího spojence USA na Blízkém východě se nemění ani po smrti mocného krále Abd

Republikánští kongresmani Walter Jones a Stephen Lynch prohlásili po přečtení těchto 28 „tajných stran“ oficiální 45


vyšetřovací zprávy, že jsou zcela šokování rozsahem zapojení cizí vlády do útoků 11. září 2001. Oba kongresmani představili 9. září v Kongresu USA rezoluci 428, která žádá prezidenta Obamu, aby odtajnil celou vyšetřovací zprávu k 11. září.

Rozhodující roli měl podle utajených částí zprávy o 11. září sehrát šéf saúdskoarabské rozvědky Bandar bin Sultan. Bandar byl jeden z nejviditelnějších podporovatelů útoků USA v Iráků i Sýrii a ještě na podzim tohoto roku se snažil tajně vyjednávat s ruským prezidentem Putinem o stažení ruské podpory Sýrii.

Podle článku Paula Sperryho z Hoover Institution, který vyšel v The New York Post v prosinci, přinášejí dosud utajované stránky z oficiální zprávy vyšetřovací komise k 11. září nezvratné důkazy o zapojení vládních činitelů, diplomatů a tajných služeb Saúdské Arábie do teroristických útoků. Kongresman Jones prohlásil: „12 let poté, co Spojené státy utrpěly tento příšerný útok, mají rodiny obětí právo vědět všechna fakta týkající se toho tragického dne. Navíc mají tyto informace zásadní vliv na naši zahraniční politiku a měly by být k dispozici všem Američanům.“

Zvýšení ceny ropy za hlavu Asada Snaha vyšachovat Rusko ze Sýrie je aktuální i v těchto dnech. Saúdská Arábie dokonce podle zprávy vždy „dobře informovaného“ listu The New York Times nabídla Rusku za opuštění základny v Sýrii a hození Bašára Asada přes palubu, razantní zvýšení cen ropy na světových trzích. „Pokud cena ropy může posloužit dosažení míru v Sýrii, není důvod, proč by Saúdská Arábie měla od takové dohody ustoupit,“ uvedl listu saúdský diplomat, který je o jednáních informován. Saúdská Arábie je největším hráčem v OPEC (Organizace zemí dovážejících ropu) a může ovlivnit zvýšení ceny ropy snížením produkce.

Klíčová role Saúdů, USA a Izraele Podle amerického odborníka na arabský svět Kevina Barretta nešlo v útocích 11. září pouze o roli Saúdské Arábie, ale na celé akci se podle něho podílely i vlády Spojených států a Izraele. „Ukazovat prstem pouze na Saúdskou Arábii je omezený náhled na věc, který by mohl zkreslit pravdu o 11. září. Nebyla to jen Saúdská Arábie, podílely se i vlády USA a Izraele,“ řekl Barrett, člen vědecké komise pro vyšetřování útoků z 11. září.

Dříve saúdští úředníci tvrdili, že cena ropy se odvíjí pouze od globální nabídky a poptávky a politika nemá na ekonomickou agendu žádný vliv. Nyní však kupodivu oslabení ruské podpory Asada vliv na globální trh s ropou přinést může. The New York Times uvádí, že Vladimír Putin jedná nezávisle navzdory jakémukoli tlaku. Sankce politiku Moskvy ve vztahu k Ukrajině nezměnily, a zrovna tak Putin tvrdošíjně trvá na podpoře Asada. The New York Times však píše, že USA myšlenku zastavení podpory Ruska Bašáru Asadovi i nadále podporují.

Slova o významné roli Saúdské Arábie na útoku z 11. září tento týden potvrdil při soudním projednávání u Federálního soudu na Manhattanu i jeden z atentátníků Zacarias Moussaoui, který si v USA odpykává doživotí za podíl na útocích z 11. září 2001. Saúdské velvyslanectví ve Washingtonu vzápětí prohlásilo: „Moussaoui je pomatený kriminálník a je duševně nezpůsobilý. Jeho slova nejsou vůbec důvěryhodná.“ 46


Král je mrtev ať žije král

Wahhábismus základ radikálního Islámu

Změní se po smrti vlivného krále situace na blízkém východě nebo bude Saúdská Arábie spolu s Izraelem stále rozhodujícím opěrným bodem Washingtonu a Nového světového řádu v této strategické části světa? Zdá se spíše, že na tomto exkluzivním spojenectví západních elit s wahhábisty k žádné změně nedojde. Abychom lépe pochopili tyto složité blízkovýchodní vztahy musíme se podívat hlouběji do minulosti Arábie Saudů.

V polovině osmnáctého století uzavřel šejk Muhammad ibn Saúd rozhodující smlouvu s islámským reformátorem Muhammadem ibn Abd al-Wahhabem, který své potomky přísahou zavázal k „očištěné“ víře. Sami si říkali „muslimové“ a všechny, kdo se neřídili jejich učením, považovali za „nemuslimy“. Odpůrci začali potomkům al-Wahhaba brzy říkat „vahhábité“. Al-Wahhab pokládal za svou povinnost řídit se „hanbalovským mazhabem“, teologickou školou, která zavrhuje jakékoli novoty a za platné považuje jedině posvátné texty - Korán a sunnu, sbírku Prorokových činů a výroků.

Abd Alláh bin Abd al-Azíz al-Saúd byl téměř celé desetiletí králem Saúdské Arábie a ochráncem obou svatých míst islámu, mešit v Mekce a Medíně. Letos 23. ledna zemřel v saúdském hlavním městě Rijádu na zápal plic. Narodil se prý v roce 1923, což by znamenalo, že dosáhl věku jednadevadesáti nebo dvaadevadesáti let. Na trůn nastoupil v roce 2005. Státní záležitosti převzal už koncem roku 1995, poté, co jeho poloviční bratr, král Fahd, dostal mozkovou mrtvici.

V roce 1744 byl tento svazek zpečetěn sňatkem ibn Saúdova syna Abdula Azíze s al-Wahhabovou dcerou. Vahhábismus je dodnes určující ideologií Saúdské Arábie. Krom toho mají v alWahhabově učení společné ideologicko-náboženské kořeny i hnutí jako egyptské Muslimské bratrstvo, palestinský Hamás, Islámský džihád a jiná takzvaná islamistická seskupení až po saláfismus, al-Káidu a Islámský stát.

Abd Alláh měl devět manželek, čtrnáct synů a dvacet dcer. Prostřednictvím hlavní manželky byl spřízněn se syrským prezidentem Asadem, proti jehož vládě v posledních letech svého vlastního panování usilovně bojoval.

Objev ropy založil bohatství země Dějiny Saúdů jsou řetězem kmenových svárů, loupežných tažení, spolčování, diplomatických tahů a intrik; takto se jim nakonec ve dvacátých letech minulého století podařilo prosadit se v Mekce proti Hášimovcům. V roce 1932 se Abdul Azíz ibn Abdul Rahmán prohlásil králem Saúdské Arábie a v roce 1938 došlo v poušti k objevu ropy, která založila bohatství této země.

Dějiny Saúdské Arábie jsou dějinami rodu Saúdů, jejichž rodokmen lze sledovat až do patnáctého století. Překlad názvu „Saúdská Arábie“ znamená „Arábie Saúdů“, je to část Arábie, která jim patří. To se bere jako samozřejmost, což se ve všech oblastech politiky, společnosti ani náboženství nedá přehlédnout.

Abdulu Azízovi údajně dvaadvacet žen porodilo více než padesát synů, právě zesnulý král Abd Alláh byl desátý. V 47


současné době má prý královský dům Saúdů více než sedm tisíc princů. Celkový počet členů královské rodiny odborníci odhadují na třicet tisíc.

Jeruzalémem. Nabízí Izraeli normalizaci diplomatických vztahů v rámci rozsáhlé oblastní mírové dohody. Tuto iniciativu ovšem odmítá nejen řada arabských států, nýbrž i pro izraelskou stranu je v daném okamžiku neuskutečnitelná.

Následníkem Abd Alláhovým je jeho údajně devětasedmdesátiletý poloviční bratr Salman, dvacátý pátý syn Abdula Azíze. Salman ibn Abdul Azíz al-Saúd byl od roku 2011 korunním princem a ministrem obrany, předtím pět desítek let guvernérem provincie Rijád. Patří již celá desetiletí k vládnoucí princovské klice a je pověstný diplomatickou obratností při urovnávání sporů uvnitř královské rodiny. Má dalekosáhlé kontakty mezi pouštními kmeny na Arabském poloostrově a díky síti rodinných firem, k nimž patří i známý list Ašark al-Avsát, je velice vlivný. Již vloni přebíral stále větší měrou královské povinnosti svého chorého bratra.

Abd Alláh byl hnací silou v pozadí povstaleckých akcí proti syrskému prezidentu Asadovi a v roce 2012 spontánně podpořil vojenský puč v Egyptě, který vedl Abd al-Fattáh as-Sísí. V uplynulých letech zavedl starý král Abd Alláh ve svém islámském pouštním království opatrné změny. Povolil uzdu v oblasti hospodářství a alespoň symbolicky zlepšil práva žen. Pokud však jde o demokracii, zde se nezměnilo nic a vůči Íránu zůstal neoblomně tvrdý, v neposlední řadě s ohledem na velké šíitské menšiny na severovýchodě své země, který je bohatý na ropu.

V Saúdské Arábii je demokracie nemožná

Západní obdivovatelé diktatury

Král Salman podpořil Abd Alláhovy opatrné reformy, vyjádřil však i pochybnosti nad jejich příliš rychlým prováděním. Roku 2010 vysvětlil jedné americké novinářce, že dům Saúdů sjednocuje Saúdskou Arábii tak, jako Američany demokracie. „V Saúdské Arábii je demokracie nemožná,“ řekl tehdy, „jinak by se každý kmen stal stranou a utonuli bychom ve zmatku jako Irák.“ Novému korunnímu princi Mukrínovi, dalšímu polovičnímu bratru, bude letos sedmdesát.

Po celém světě o tomto diktátorovi po odchodu na věčnost pějí politici z takzvaných demokratických zemí chválu. Například podle britského premiéra Davida Camerona posílil Abd Alláh mezináboženské dorozumění. Provozní ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardová o něm prohlásila, že „se velmi zastával žen“ a Tony Blair mu vzdal chválu jako „schopnému prosazovateli moderny“.

V roce 2002 podnítil král Abd Alláh ve věci izraelskopalestinského konfliktu takzvanou saúdskou mírovou iniciativu, v níž Izrael vyzývá, aby se stáhl za linie příměří z doby před rokem 1967. Na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy má vzniknout nezávislý palestinský stát s hlavním městem

Kdo posuzuje Saúdskou Arábii z lidského hlediska a měřítkem Západu, nad podobnými výroky předních evropských politiků žasne. Jen jeden příklad: pouhých několik dní před Abd Alláhovou smrtí dostal saúdský bloger Raíf Badáví prvních padesát z tisícovky ran, k nimž jej odsoudili za blog požadující svobodu projevu. 48

RUDOLF STEINER, SECRET SOCIETIES & ‘THE AHRIMANIC DECEPTION’

Nezasvěcení mohou u právního systému Saúdské Arábie jen těžko postřehnout nějaké rozdíly proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii: základem obou je ultrakonzervativní právní škola „hanbalovský mazhab“. Není tedy divu, že mnoho soudců Islámského státu pochází ze Saúdské Arábie. Zde ani onde neexistuje objektivní, pevně stanovený právní systém, který by u islámského práva šaríi poskytoval závazný výklad, nýbrž je tomu tak, že soudci ukládají tresty podle své vlastní interpretace islámských spisů.

A tak zatímco v těchto hodinách západní veřejnost s napětím sleduje diplomatickou turistiku Angely Merkelové a Francoise Hollanda, která přes Kyjev a jednání s Vladimírem Putinem vyvrcholí v pondělí ve Washingtonu, měli bychom se současně dívat k Sýrii. Ve své podstatě tajemné boje s Islámským státem či proti němu – který předtím státy „Osy“ a jejich viditelní i nepřiznaní spojenci stvořili, nesou podobné znaky jako spolupráce na útocích z 11. září. To jediné, co je v současnosti jiné – a co pravděpodobně celou operaci zkomplikovalo – je suverénní postoj Putinova Ruska, které se zjevně se silami Nového světového řádu odmítlo „dohodnout“. Jak bude pokračovat nátlak na Moskvu – po absurdní uměle stlačené ceně ropy, ukrajinské krizi a následných hospodářských sankcích „vycucaných z prstu“ úplně stejně jako manipulace s cenami surovin či útokem na rubl – to uvidíme zřejmě velmi brzy. Napětí ve světě nemůže růst do nekonečna.

Za krádež v Saúdské Arábii usekávají ruce nebo nohy, stejně jako v Islámském státě. Za cizoložství a jiné pohlavní prohřešky je smrt ukamenováním. Vzpoura, krádež auta, čarodějnictví nebo pašování drog patří ke zločinům, za něž lze setnout hlavu. V roce 2014 sťali v Saúdské Arábii sedmaosmdesát lidí. Známá je také podpora wahabistických teroristů v Čečně i v Sýrii.

zdroj:http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/1485-tajemna-rodina-saudu-bylo-11-zari-spolecnymdilem-statu-osy-proc-krvave-diktature-arabske-jaro-nehroziukrajinska-krize-a-pad-cen-ropy-jako-trest-pro-rusko-zasyrii.htm

Mez pevnosti světa Je to skutečně pozoruhodné: Zatímco v jiných arabských zemích s daleko „liberálnějším“ islámským zřízením vyvolal Západ „barevné revoluce“, o Saúdskou Arábii se ani neotřel. Vazby zdejšího režimu na elity Nového světového řádu jsou jednoduše daleko pevnější, než kdo může jen tušit.

Rudolf Steiner, Secret Societies & ‘The Ahrimanic Deception’

Spoluúčast či spíše spolupráce Saúdů s izraelskou a americkou vládou na útocích z 11. září, které od základu změnily svět, patří zřejmě pouze k příslovečnému viditelnému vrcholku ledovce. „Osa“ Spojené státy – Izrael – Saúdská Arábie patří nicméně k tomu vůbec nejdůležitějšímu ve světové politice.

by Dr. Kr Bolton For those who believe there is an ‘occult’ or ‘spiritual war’ taking place between forces of ‘light’ and ‘darkness’, or ‘good’ 49


and ‘evil’, and that this ‘war’ manifests on the material and mortal planes politically, culturally, spiritually, and economically, it is often surprisingly difficult to discern the affiliations in this ‘battle’, with the multitude of occult Orders, Schools and personalities. These often use similar or even identical terminologies and symbols, and draw on the same traditions and origins. In such a situation well-meaning people are easily duped into supporting long-range aims of which they do not understand.

Occult War: Adepts ‘Black’ & ‘White’ The definition of ‘good and evil’, or ‘light and dark’, metaphysically can – from an esoteric perspective – be regarded as a dichotomy between those who seek a higher spiritual path for mankind, and those who seek to enchain man to matter. This dichotomy is well portrayed in the standard depictions of ‘The Devil’ trump in the Tarot Major Arcana.1 Paul Foster Case, founder of the Builders of the Adytum, gave a particularly apt explanation: In its most general meanings, it signifies Mammon and thus big business, the conventions of society, the injustice and cruelty of a social order in which money takes the place of God, in which humanity is bestialised, in which war is engineered by greed masquerading as patriotism, in which fear is dominant. Students of astrology will have no difficulty in seeing how this corresponds to Capricorn, the sign of big business, and the sign of world fame.2 50


One sees in this Trump a male and female human each starting to take on the appearance of wild beasts – with horns and tails – enchained to a solid block, representing matter, with the Devil enthroned. As Case states, it is symbolic of the reign of Mammon, which is ushered in by materialistic doctrines such as Capitalism and Marxism, keeping humanity focused on lower pursuits in the guise of ‘progress’ and ‘freedom’.

nence in alternative education, architecture, and organic agriculture, was one of those seminal personalities who believed in the existence of such an ‘occult war’. Again, as with Crowley, difficulties are encountered due to Steiner’s own affiliations with Freemasonry.9 However, Steiner, like Guenon, Evola, Levi and Crowley, forthrightly sought to expose a Dark current at work within the secret societies, and in particular within Freemasonry, whose influence was being directed in the world politically.

Occultists such as René Guenon, Aleister Crowley and Julius Evola3 have sought to identify contending Schools as ‘White’ and ‘Black’ Brotherhoods, or as ‘Right’ and ‘Left’ Hand Paths.

In a 1919 lecture delivered in Zurich entitled ‘The Ahrimanic Deception’, Steiner stated that, “a great part of mankind today is already under the control, from one side or another, of Ahrimanic forces of a cosmic nature which are growing stronger and stronger.” Steiner had an unusual perception of what he called the “Luciferic Impulse,” which he stated manifested on Earth in 3000 BCE. The Luciferic Impulse prepared the way for the “Christ Impulse” in Steiner’s cosmology. Both ‘Impulses’ began to fade and mankind has therefore become increasingly materialistic. Steiner stated this Ahrimanic Deception emanates from an actual being:

Given the confusion that exists – because individuals and occult currents that are diametrically opposed often claim to represent the same traditions – the biblical injunction ‘by their fruits ye shall know them’ is the best formula for identifying motives, although this also is often obscure. For example, the notorious English occultist Aleister Crowley, whose ‘evil’ antics played up to the tabloid press, could easily be regarded as a ‘Black Adept’. Although Crowley claimed to work in the tradition of, among others, and for unclear reasons, the 18th century Black Adept Adam Weishaupt and his cryptoMasonic Illuminati, Crowley sought to expose the spiritual war that was taking place between the ‘White’ and ‘Black’ Adepts,4 while his doctrine of Thelema is antithetical to the doctrine of the Illuminati.5 Also, while having been a Freemason, as was Eliphas Levi,6 Rene Guenon7 condemned the Black Adepts who had subverted and redirected Masonry.8

The Ahrimanic impulse proceeds from a supersensible Being different from the Being of Christ or of Lucifer.… The influence of this Being becomes especially powerful in the Fifth Post-Atlantean Epoch. If we look at the confused conditions of recent years we shall find that men have been brought to such chaotic conditions mainly through the Ahrimanic powers.10

Steiner and The Ahrimanic Deception Rudolf Steiner (1861-1925), founder of Anthroposophy, whose influence has gone far beyond ‘occult’ circles for his promi-

While the Luciferic Impulse pushed humanity into what Nietzsche might have called the Dionysian passion that gives 51


birth to arts and brings humanity outside of itself, albeit, according to Steiner, with a “false spirituality,” “Ahriman is the power that makes man dry, prosaic, philistine – that ossifies him and brings him to the superstition of materialism.”11 Ahriman would seem to equate with the Christian perception of the Antichrist. The Christ Impulse balances the two poles, in what in some respects seems akin to a Hegelian dialectic.

his preparations have secured for him as followers the whole of mankind that today calls itself civilised, or will he find a humanity that can offer resistance.13 The way in which humanity looks at the cosmos under the Ahrimanic Deception is not with the spiritual awe and sense of place of those of past Civilisations, including, we could add, those of Gothic man in Western Civilisation’s cycle of youth, as the philosopher-historian Oswald Spengler pointed out,14 but as merely part of a mechanical and mathematical process. Steiner said of this:

And the true nature and being of man is essentially the effort to hold the balance between the powers of Lucifer and Ahriman; the Christ Impulse helps present humanity to establish this equilibrium…. [T]he Ahrimanic influence has been at work since the middle of the fifteenth century and will increase in strength until an actual incarnation of Ahriman takes place among Western humanity.12

The relevance of this concept of the Ahrimanic Deception in regard to an ‘occult war’ for world rule, is that:

Today man gazes from his earth up to the starworld and to him it is filled with fixed stars, suns, planets, comets, and so on. But with what means does he examine all that looks down to him out of cosmic space? He examines it with mathematics, with the science of mechanics. What lies around the earth is robbed of spirit, robbed of soul, even of life. It is a great mechanism, in fact, only to be grasped by the aid of mathematical, mechanistic laws.…15

Now it is characteristic of such things that they are prepared long in advance. Ahrimanic powers prepare the evolution of mankind in such a way that it can fall a prey to Ahriman when he appears in human form within Western civilisation… Ahriman will appear in human form and the only question is, how he will find humanity prepared. Will

We might state of this Ahrimanic Deception that it motivates Rationalism and Materialism, the dominant ideologies of the Late West.16 Steiner warned that the Ahrimanic Deception aims to imbue Man with “scientific superstition,” an “external illusion,” that while necessary (it was far from Steiner’s intent to repudiate the sciences) has made what we can identify as Rationalism and Materialism into a dogma.

Preparing the Way for Ahriman

52


The second method of the Ahrimanic Deception is to split society into contending factions. Steiner aptly identified Marxism, a product of Scientism, as a primary method of the Ahrimanic Deception.

agency pushing for a world state – a ‘New World Order’ – enchained to the dead weight of matter.19 The power of the international banking cabals prepares the way for an Ahrimanic World Order by reorienting the spirit of Man:

Since the times of the Reformation and the Renaissance the economist has emerged as the new priest into the increasingly materialistic world, while Steiner also pointed out that Christian religion had also become desacralised.

If men do not realise that the rights-state and the organism of the Spirit must be set against the economic order called up through the economists and the banks, then again, through this lack of awareness, Ahriman will find an important instrument for preparing his incarnation.20

Since that time the economist has been in command. Rulers are in fact merely the handymen, the understrappers of the economists. One must not imagine that the rulers of modern times are anything but the understrappers of the economists.17

Role of Secret Societies The ‘Ahrimanic Deception’ equates with what Guenon and Evola referred to as the ‘Counter-Tradition’. The secret societies it uses behind the façade of the Perennial Tradition are the ‘Anti-Tradition’. Steiner lectured on the role of these secret societies in the occult war.

Steiner next alludes to a very important matter, the power that the bankers have assumed: In the nineteenth century the ‘economical’ man is replaced for the first time by the man thinking in terms of banking, and in the nineteenth century there is created for the first time the organisation of finance which swamps every other relationship. One must only be able to look into these things and follow them up empirically and practically.18

While referring to both the “humanitarian works” and the spiritual evolution that is supposedly at the foundation of Freemasonry,21 Steiner, like Levi, Crowley, Evola and Guenon, also spoke of the manner the ‘Ahrimanic Deception’ operates through Freemasonry. Steiner even went further than antiMasonic ‘conspiracy theorists’ such as Nesta H Webster22 and the eminent Scottish scholar, Prof. John Robison,23 himself a Grand Lodge Freemason, both of whom accepted English Masonry’s innocence of intrigue. Steiner, however, made a particular point of discussing the origins of Continental Masonry in the English Lodges. Despite its repudiation of ‘irregular’

This statement provides the key to the history of the ‘modern world’ for the past several hundred years, and the human

53


Grand Orient Masonry that predominates on Continental Europe and Latin America, English Grand Lodge Masonry, stated Steiner, was also involved in a struggle for world power. He said the British Government was subverted by the secret societies, and that in particular foreign affairs was taken over by “an inner committee.”24 Steiner, in tracing the origins of Grand Orient Masonry to the Grand Lodge, wrote that:

‘[L]ook at our Lodges, they are very respectable – and we are not concerned with the others’. But if one can see through the historical connection and the driving forces in an interplay of mutual opposition to one another, then it is indeed high British politics that is concealed behind it.27 Of the “occult-political” societies, Steiner observed they serve a materialistic aim behind the façade of spirituality: what Guenon and Evola called “Anti-Tradition,” and Levi called “profanity.” These “various Orders” are “not spiritual, because of their purposes and goals.” They are the secret societies that work in the name of “democracy” and a “universal republic” (as did the Jacobins and the Illuminati). Steiner warned:

But everywhere in a different way, in many places outside the actual British realm, Freemasonry pursues exclusively or mainly political interests. Such political interests in the most palpable sense are pursued by the ‘Grand-Orient de France’, but also by other ‘Grand Orients’. One might now say: what has that to do with the English?… But view this in conjunction with the fact that the first High-degree Lodge in Paris was founded from England, not France! Not French people but Britons founded it; they only wove the French into their Lodge…25

If one wants as a person of modern times to see clearly in order to meet the world openly and understand it, then one should not let oneself be blinded by democratic logic, which is justified only in its own sphere, or by phrases concerning democratic progress etc. One would have also to point to the interposing of something that reveals itself in the attempt to give rulership to the few through the means available within the Lodges – namely, ritual and its suggestive effect.28

After listing the Lodges that were founded under the impetus of the English Grand Lodge, from Spain to Russia, Steiner adds that, “these Lodges were founded as the external instruments for certain occult-political impulses.” These impulses included the “fury of the Jacobins,”26 (who launched a Reign of Terror over France in the name of ‘Liberty, Equality, Fraternity’); Weishaupt’s Illuminati and the Italian Carbonari. Although Steiner admits these began without “evil” intent (which I would dispute), they “continued their underground work in many different forms,” after being driven underground. Steiner alludes to the disingenuousness of Grand Lodge Masonry in being able to say:

While genuine mystical lodges exist(ed) – even Guenon sought initiation in them, as did Steiner – both pointed out that one must be cognisant of those Orders with mystical trappings and claims to ancient pedigree as a mask for other motives, as they are “often nebulous, maybe even fraudulent”… “For power is of special importance for these secret societies, not insight.”29 54


Footnotes

11. Ibid.

1. For example, the popular ‘Rider-Waite Tarot Deck’.

12. Ibid.

2. Paul Foster Case, Oracle of The Tarot: A Course on Tarot Divination, Chapter 6, ‘The Major Trumps: 15. Le Diable’, http://tarotinstitute.com/free/Oracle2.pdf.

13. Ibid. 14. Oswald Spengler , The Decline of The West, George Allen & Unwin, 1971. Spengler, writing in the early 20th century, contended that history is not lineal-progressive, but that each Civilisation is self-contained and goes through its own analogous organic cycles of birth, youth, maturity, old age and death. During the latter epochs of a Civilisation, culture becomes ossified and materialistic and money-thinking dominates. This is the cycle of present Western Civilisation. Broadly, the historical-cyclic theories of both Steiner and Spengler can be used in tandem.

3. Julius Evola, Men Among the Ruins, Inner Traditions, 2002, 250-251. 4. Aleister Crowley, Magick Without Tears, Falcon Press, 1983, 66. 5. K R Bolton, ‘Aleister Crowley as Political Theorist’, Crowley: Thoughts & Perspectives Vol. II, Troy Southgate, editor, Black Front Press, 2011, 5-27; Keith Preston, ‘The Whole of The Law: The Political Dimensions of Crowley’s Thought, ibid., 68-84.

15. Rudolf Steiner, ‘The Ahrimanic Deception’, op. cit.

6. Eliphas Levi, The History of Magic, translated by A E Waite, 1913, Rider, 1982, 310. Levi in condemning the “profanity” of Freemasonry and its involvement in political subversion, including the French Revolution, was doing so as an initiate of the 18°, the Rosicrucian Degree. This is indicated in a footnote to his History of Magic, where he states: “Having attained by our efforts to a grade of knowledge which imposes silence, we regard ourselves as pledged by our convictions even more than by an oath.… and we shall in no wise fail to deserve the princely crown of the Rosy Cross….” (286). Levi here states that he was staying true to what he considered the genuine Tradition of Masonry, whilst condemning what he saw as the perversion of Masonry by the Counter-Tradition. His reference to the Masonic oath attached to the ‘Rosy Cross’ indicates he had reached as far as the 18° of Knight of the Pelican & Eagle & Sovereign Prince Rose Croix of Heredom.

16. Vide, Spengler, op. cit. 17. Ibid. 18. Ibid. 19. For the political agendas of the International Bankers, including the connections with Marxism, see: K R Bolton, Revolution from Above, Arktos Media Ltd, 2011. 20. Rudolf Steiner, ‘The Ahrimanic Deception’, op. cit. 21. Rudolf Steiner, ‘The Work of the Secret Societies in the World’, Berlin, 23 December 1904, http://wn.rsarchive.org/Lectures/19041223p02.html

7. Robin Waterfield, René Guenon & the Future of The West, Sophia Perennis, 2002, 21.

22. Nesta H Webster, Secret Societies & Subversive Movements, Britons Publishing Co., 1964, Chapter 6, ‘The Grand Lodge Era’, 128-129.

8. René Guenon, The Reign of Quantity and the Signs of the Times, New York, Sophia Perennis, 2001, 260-261.

23. John Robison, 1798, Proofs of a Conspiracy, Western Islands, 1967, ‘Introduction’, 6.

9. ‘Was Rudolf Steiner a Freemason?’, www.fourhares.com/freemasonry/Steiner_and_masonry.html

24. Rudolf Steiner, ‘The Karma of Untruthfulness’, ‘Rudolf Steiner Archive, GA 173’, 18 December 1916, www.rsarchive.org/Lectures/GA/index.php?ga=GA0173

10. Rudolf Steiner, ‘The Ahrimanic Deception’, Zurich, 27 October 1919, http://wn.rsarchive.org/Lectures/AhrDec_index.html

55

SMĚŘUJE SVĚT K JEDNOTNÉ SVĚTOVLÁDĚ?

Teistická odpověď opřená o existenci jednoho Stvořitele naopak předpokládá, že protože je jeden Tvůrce, platí v celém vesmíru jeho vůle jako jednotné zákony pro neživou, tak i pro oživenou hmotu. Všechny zákony jsou teisty chápány jako zjevně pozorovatelný projev existence jednoho ”Hybatele” vesmíru. Jasnovidci této kategorie pak z toho vyvozují, že v celém našem vesmíru je ihned tvořen život na planetách, kde to fyzikální podmínky dovolí. Vykonavateli tvořící síly vznikajícího života pak jsou jino-dimenzionální výkonné sily Stvořitele, kterým Bible říká nejčastěji elohim nebo andělé. Vesmír, neboli hmotná dimenze reality, je pro ně vlastně takový píseček na hraní, kde si pomocí DNA ”dělají bábovičky”, vlastně druhy života. Hotové předobrazy tvorů – vzory různých typů života si tito tvůrci berou z roviny Bohem dokonale předstvořeného, z ráje, nebo také z Platónova světa idejí. Jakmile život na příslušné planetě dotvoří až do stadia lidoopů, začnou se do duší těchto vytvořených lidoopů jako do ovládnutelné půdy inkarnovat první na život zvědavé duchovní zárodky. V Bibli se tomu říká ”vyhnání ze slastného, ale nevědomého ráje”. Svým ovládnutím duše lidoopa změní zárodky ducha zvířecí charakter duše lidoopa na lidský. V duchu této logiky jsou duchovní bytosti v miliardách osídlených planet ve vesmíru velmi podobné, pouze v různých stupních duchovního vývoje. Kosmické civilizace mají prý být rozvrstveny do 24 kvalitativních úrovní, přičemž zde na Zemi právě přecházíme z 21. do 20. úrovně.

25. Rudolf Steiner, ‘Karma of Untruthfulness, Part II’, GA 174, 8 January 1917, www.rsarchive.org/GA/index.php?ga=GA0174 26 Ibid. 27. Ibid. 28. Ibid. 29. Rudolf Steiner, ‘The History & Actuality of Imperialism’, Dornach, Switzerland, 21 February 1920.

zdroj:http://www.newdawnmagazine.com/articles/rudolfsteiner-secret-societies-the-ahrimanic-deception

Směřuje svět k jednotné světovládě? MVDr. Josef Staněk Počátek odpovědi musíme s podivem hledat už u původu vzniku vesmíru, neboli velkého třesku. Ateistická odpověď o původu velkého třesku říká, že tento vesmír vznikl náhodou a bez vyjádřitelného smyslu a celá jeho existence probíhá podle zákonů teorie chaosu. Stoupenci této odpovědi pak docházejí k závěrům rozvíjeným ve fantastických a ufounských příbězích. Ty jsou postaveny na představách, že v různých částech vesmíru a v jiných galaxiích panují náhodně se z chaosu vynořivší všelijaké zákony, často jiné než na Zemi. Znáte to, půlmetroví šediví mužíčci s očima na zadku nebo desetimetroví obři jako osazenstvo kosmických lodí z planet ze zlata, kde suchá voda teče do kopce a podobně. Více viz internet a zprávy ”kontaktérů”.

Odkud jsme přišli... Nejnižší 24. úroveň lidských civilizací ve vesmíru tvoří lidé organizovaní jako kočovné rodiny. Tito nejsou schopni

56


složitější mezilidské koordinace, mají nejnižší míru odpovědnosti vůči ostatním a celku, nejsou specializováni podle individuálního nadání svých jednotlivců. Jsou schopni komunikace a koordinace činnosti pouze v rovině desítek a stovek lidí. Každá rodina (tlupa) si sama opatřuje obydlí, šaty, obživu. Časem ”opotřebují” osídlený prostor a musí dále. Vědeckou terminologií je tento typ civilizace označován jako prvobytně pospolná společnost. 23. úroveň tvoří zemědělsko pastevecké civilizace, které již žijí první mezilidské komunikační zákony (náboženské) a jsou schopny respektovat a pro snazší život využívat i přírodní síly. Lidi této civilizační úrovně jsou schopni vzájemně komunikovat a koordinovat v řádech tisíců členů. Vyšší míra komunikace jim umožňuje menší poznání zákonů přírody a tím jim umožňuje trvalý život na jednom místě. První zruční jednotlivci se specializují v řemeslech podle vrozených dispozic. 22. úroveň představují první městské civilizace, kde jsou nároky na kvalitu mezilidských vztahů a mezilidskou koordinaci ještě vyšší a specializace v jednotlivých dovednostech a uměních člověka se dále prohlubují. Kodex mezilidských vztahů je již pevně vytvořen a navíc garantován kněžími, soudci a policisty. Bez těchto strážců a koordinátorů mezilidské komunikace a koordinace by městské civilizace nemohly vůbec vzniknout. Obyvatelé městských civilizací již dosáhli míry mezilidské komunikace a koordinace, která umožňuje symbiózu lidí v řádech statisíců. Na Zemi to byly starověké a středověké civilizace. 21. úroveň tvoří sdružení těchto městských států ve velké státy a civilizační okruhy. Tam se ještě více může rozvinout specializace a produktivita výroby životních potřeb, ještě více se využívá a rozvíjí vrozená nadání jednotlivců. Mocenská správa těchto celků nově povinně stimuluje a rozvíjí jak 57


nadání jednotlivců, tak vyučuje psaný i nepsaný řád svého státu školami mnoha druhů. Teprve tento dosažený stupeň civilizace umožňuje člověku nahlédnout do míry schopností, které jsou v něm skryty. Jednotlivci v této úrovni žijící musí chtíc nechtíc přijmout podrobnější a diverzifikovanější normy chování, protože jen tyto umožňují chod vyšší míry koordinace a synchronicity mezi lidmi. Tato úroveň civilizace může již být žita v rovinách stamilionů jednotlivců. Minimum žití nutných norem chování je vynucováno zákony. Maximum norem chování, konkretizaci až k jednotlivci, má zajistit žitá míra duchovnosti jednotlivce, manifestovaná zevně náboženstvím. Čím dokonalejší náboženství, tj. čím více se přibližuje záměru Stvořitele, tím jsou v dané civilizaci lidé šťastnější a tím je harmoničtější civilizace jako celek. Při úpadku žité duchovnosti lidu a v následném křečovitém hledání východiska (komunizmus, fašizmus) se automaticky vynoří civilizační katastrofy. Jejich smyslem je opětovně obrátit pozornost k duchovní rovině bytí člověka a k nalezení správné cesty vývoje. Ve fázi hledání se právě nachází současná západní civilizace. Příčinou jejího již sto let trvajícího úpadku je zaostání vývoje náboženského poznání a jeho důsledek, ateizmus.

úrovni dosažený rozsah vědeckého a duchovního poznání vyjevil nutnost a užitečnost spojení předtím nepřátelských miliardových civilizací. Na cestě k jednotné světovládě musí být ale prohlédnuta nástraha, ve skutečnosti slepá ulička, kterou je cesta použití síly a moci v duchu práva silnějšího. Jedinou schůdnou cestou ke sjednocení je objektivní poznání a využití zákonů hmotných a nehmotných dimenzí stvoření. Objektivita těchto zákonů spojí vědu a náboženství. K tomuto sblížení však může dospět jen vědecká elita zbavená žitého ateizmu. Právě tak jako nově pojaté náboženství, které se stává poznáním duchovního rozměru stvoření. Stará scholastika z posvátných knih je mrtvá. Nová věda o duchovním vzniká objektivizací pozorování duchovních jevů, svobodou vyjádření názoru kohokoliv, odstraněním sektářství, pocitu samospasitelnosti a fanatizmů všeho druhu v současných věroukách. Nebude předkládaného k věření, ale k ověření. Duch Pravdy umožní jednotlivým duchovním špičkám rozpoznat v dosavadních náboženských pojetích to objektivní a pravdivé. Tak se z nekonečného oceánu poznání vynoří obrysy prvního celozemského, etického tj. náboženského minima, jehož dodržování bude povinné ve všech civilizačních okruzích. To ale neznamená, že zmizí místní modifikace a tradiční zvyky. Proti takto naznačenému vývoji však pracuje velký, zdánlivě neviditelný hráč – Satan. Ten stoupencům dosavadních náboženských směrů, které dosud nenáviděl, našeptává myšlenku o jejich samospasitelnosti, nadřazenosti, o nutnosti násilného boje za jejich pojetí víry až k terorizmu. Dalším ”jedině pravým” věřícím našeptává vidiny o hrůzách vznikajících jiným chápáním nějakého atributu víry, neboli herezí a náboženským synkretizmem. Ateisti jsou ovšem ”jeho” již dávno. Z popsaného je zřejmé, že klíčem k výraznému omezení utrpení a neštěstí na Zemi při její proměně k vyššímu

...a kam směřujeme 20. úroveň tvoří lidstva na planetách, která již dosáhla vědomí velikosti vesmíru, objevila možnosti skryté v lidské DNA, vícerozměrovost stvoření (viz teorie superstrun jako jitřenka nového věku). Až na základě tohoto poznání začne být taková civilizace schopna intergalaktické komunikace s jinými hmotnými světy. Takové lidstvo již umí svým konáním ”přidělenou” planetu nenarušit a vyhnout se tak svému sebezničení. V této 58


stupni civilizační harmonizace se stává láska a tolerance zejména k jinověrcům.

poskokům ovšem jde o to této vlády se zmocnit a s její pomocí přivodit miliardám lidí utrpení zajišťující převod energií do podsvětí. K uchopení světovlády jim má napomoci nerespektování duchovních pravidel v politice, které nejvýstižněji vyjádřil Mahátmá Gandhí: ”K čistému výsledku není možné dojít nečistými prostředky!” To znamená, že existuje jednota cílů a prostředků. Tyto zmíněné zásady jsou koncentrovaným výrazem komplexu evangelijních rad Ježíšových a opakem materialistických zákonů džungle. Není silového a finančního řešení! K celosvětové vládě vede jediná úspěšná cesta, cesta duchovního konsenzu, komunikace miliard lidí v rovině lásky, potření extremizmů, nalezení nové vyšší míry duchovnosti. Z cesty síly je v současnosti podezírána americko-židovská mocenská skupina. Naprosto jistě by vedla ke světové válce strašného rozsahu, ve které bude o hegemonii usilující opětovně poražen. Jeho porážku přivodí tzv. fenomén evropské politiky posledních dvou století. Jak víme z dějin Evropy – vždy, když se někdo pokusil o nadvládu nad kontinentem, ostatní slabší se proti nejsilnějšímu spojili a porazili jej. Spojené velmoci porazily Napoleona, pak dvakrát Německo. Ti nejsilnější také tehdy usilovali o nadvládu silou pomocí satanského zákona džungle. Nyní pomocí konsenzu, tedy vytvořením EU, to najednou v Evropě jde. Sice pomaleji, ale jde. Analogicky lze vydedukovat, že jakmile by se Amerika pokusila pomocí síly a peněz chopit světovlády, Rusko, Čína, Indie, islámské země, Jižní Amerika i Evropa se spojí proti ní a zdolají ji. Jedině konsenzus na principu společných duchovních zásad, na principu božských a lidských práv povede k cíli, k utvoření etické světové vlády. Tím nemyslím něco tak impotentního jako OSN. Světovou vládou skončí všechny války, křečovité mezinárodní vztahy, napětí, nepokoje a hladomory. Nikdo si nebude moci dovolit porušit jasně vyhlášená pravidla a mravní principy pro

Jenže mezi námi žijí ti, kteří se starají, aby temné podsvětí nepřišlo o svůj přívod energie z lidského utrpení a neštěstí. Organizují zde pseudoproblémy, které mají za cíl, aby si lidé místo pokojného a trpělivého hledání Pravdy a Boha na sebe navlékli různá ”trička”. Tak je rozdělují na židy a muslimy, Čechy a Němce, černé a bílé, modré a oranžové, bohaté a chudé, zdravé a nemocné, sparťany a slávisty. Ti se následně bijí hlava nehlava jako debilové. Satan svým lidem našeptává falešný smysl života. Mají prý žít adrenalinově a jen proto, aby zabíjeli, nebo se nechali zabít. Ovšemže jen pro tu jejich zaručeně ”pravou” víru, kterážto oběť je zaručeně přivede do nebe. Teprve až lidstvo dosáhne této 20. úrovně lidského žití, až nastolí celozemskou optimalizaci zdrojů pro lidstvo, teprve pak nalezne i způsob kontaktu s jinými lidstvy v galaxii. Do té doby jsme pro vyspělejší civilizace jen ubozí divoši. 19. úroveň přinese prostřednictvím mezigalaktické komunikace schopnosti, které dále umožní lidstvu dokonce zlepšit klima planety a trvale ji chránit před kosmickými katastrofami. Člověk objeví také možnosti, které se skrývají v kódech DNA živého. Bude komunikovat i s tvůrci, biblicky řečeno ”hovořit s Bohem”. Vlastně se navrátí ráj. Dále již nevidím, mozek se mi ”přehřívá”, ztrácím vědomí.

Řešení v rovině lásky Nyní se tedy jako lidstvo nacházíme v rizikové fázi přechodu z jedné úrovně do druhé. Na pořadu dne je vznik celoplanetární vlády, jíž není možné se vyhnout. Satanovým 59

DUCHOVNÍ ROZMĚR ČLOVĚKA BUDE V NOVÉ DOBĚ VĚDNÍ DISCIPLÍNOU

vztahy mezi národy a jednotlivci kdekoliv. Jinak by musel čelit všem. Příslušným kodexem lidských práv a povinností bude zajištěno, že si jednotlivec, ani místní vláda nebudou moci dovolit nerespektovat objektivně kodifikovaný vyšší řád, tedy ”božská práva” stvoření. Např. znečišťováním životního prostředí, plýtváním prostředky, parazitováním na práci jiných zahálkou, ohrožováním zdraví ostatních, okrádáním druhých pomocí bankovních a manažerských ”her”. Nebude beztrestně možné ”v rámci trhu” rozkrást prostřednictvím bank 3 biliony dolarů, neboli účetnicky okrást každého obyvatele zeměkoule, i novorozence a chudáky v Bangladéši, o průměrných 500 dolarů na hlavu. (Částku na ”sanaci” amerických a jiných bank vydělte počtem obyvatel zeměkoule. Je shodná s částkou, kterou za 30 let prohýřili přeplácení ”manažeři”.)

efekt. V tomto duchu se jeví sebevědomí onoho ”kontaktéra”, kterému se zdálo, že se mu otevírá dvanáctá čakra, jako směšné. Dodávám: a když se probudil, měl švába zapleteného ve vlasech! Také musí nastat konec rozhodujícího mediálního působení tržních ateistů, kteří jako ”úspěch” a smysl života představují lidem činnosti, jejichž cílem je ”oškubání” starců nebo kamarádů. Tím jsou ”finančně úspěšní”. Do 20. úrovně civilizací přejdeme jen tehdy, když bude ukončena faktická diktatura těchto tržních proroků při řízení států. Snad ten přechod nebude příliš bolestivý, snad nám neviditelní pomohou. Po konci ateistického komunizmu přichází v důsledku nedostatku zdrojů i konec ateistického konzumizmu. Svět lidí se musí stát lepším, rozhodující masa musí začít žít vyšší úroveň mezilidské komunikace. To se následně projeví šťastnějším životem všech vrstev, životem v přirozené mravnosti, odpovědnosti vůči Stvořiteli, v zájmu o věci veřejné. Jen takový obrat v myšlení populace povede zcela jistě z krize, k přiblížení se ráji. Přes zdánlivou nerealističnost je úsilí k tomu nutné. Již Ježíš říkal: ”Tlučte (na přiblížení k dokonalosti, tj. k Bohu) a bude vám otevřeno.” Každý má začít u sebe, o ostatní se postarají boží mlýny, organizované jeho neviditelnými ”zaměstnanci”.

Tlučte a bude vám otevřeno K současným ”kontaktérům” dodávám, že jejich ”informace” od vyšších bytostí jsou deformované. Dotyční nemají patřičnou míru pokory a stupeň čistoty ke komunikaci s vyspělejšími bytostmi. Teprve až bude rozvinuta a žita 20. úroveň vesmírné stupnice, objeví se první mezigalaktické spojení civilizací. Svého času mne skupina vědeckých nadšenců pro komunikaci s ufouny lákala ke spolupráci. Odmítl jsem s odůvodněním, že nejsem schopen pochopit, proč by se obrazně řečeno ”vysokoškolský profesor matematiky (ufouni) měl o vyšší matematice bavit s dlaždiči”. Tj. s námi, lidskými primitivy. Nebudeme mít úspěch do té doby, dokud jak vědomostní elita, tak rozhodující masa lidí mravně, tj. rozvinutím čistoty ducha, nepostoupí. Žádné nadšenecké, ale z nadhledu vlastně diletantské úsilí jednotlivců nemůže přinést

zdroj:http://www.phoenixcasopis.cz/autori/69-mvdr-josefstanek/548-smeruje-svet-k-jednotne-svetovlade.html

Duchovní rozměr člověka bude v nové době vědní disciplínou MVDr. Josef Staněk

60


V současné materialistické éře bytí lidstva, kdy západní civilizace, jeho nejvyspělejší část, vnímá z celé existující skutečnosti pouze čtyřrozměrnou realitu, jsou ostatní reálně existující dimenze jen tušené. Vše ve stvoření, tedy i tyto smysly nevnímané dimenze, však mají své zákony. Zákony těchto pouze vyciťovaných dimenzí, kterým se říká transcendentno, se velmi nedokonale, vesměs opisem, snaží podchytit velmi početná náboženství. Ale také třeba alternativní léčitelství, intuitivní vnímání, magie a alchymie. Náboženský způsob vyjádření transcendentních rozměrů života používá k vyjádření objektivních a nadčasových zákonů duchovní dimenze metody analogií (podobenství), mytické, bájeslovné a legendické vyprávění. Jen to jsou totiž možnosti, jak tyto dimenze reality představit mase lidí, která má aktivováno pouhých 5% mozkové kapacity. Tím je zbavena schopnosti větší abstrakce a složitější souvislosti není schopna pochopit. Ve starověku byl tedy skutečným pokrokem lidského poznání fakt, že vůdčími duchy doby byly základní duchovní zákony zakotvovány v myslích lidu ve formě tradičních souborů náboženských legend, kterým současní ateisté říkají pověry a legendy. Jak v krátké době vyjde ještě více najevo, celá realita stvoření je ve srovnání se současným materialistickým způsobem myšlení taková, že tyto starověké ”pohádky” obsahují o existenci a životě člověka více pravdy než domněle vědecká pojednání současných ”nositelů vědeckého světového názoru”. ”Nositelů” říkám proto, že se tito ”tržní neboli pragmatičtí” materialisté sami považují za vyspělejší a všeho znalé – za ty, kteří ”překonali” nevědecké pověry. V nastalém uplatňování jejich domnělých pravd se právě prokáže, jak jsou tyto ploché a naopak jak pozoruhodně se naplní i evangelijní 61


předpověď: v době konce starého světa první budou posledními a poslední prvními. Protože s příchodem společenských a přírodních dopadů tržně materialistického myšlení na člověka obecně to bude s ”věřícími” a stoupenci vědeckého světového názoru tak jako s oněmi dvěma diskutujícími chlapečky na písku. Ten, jenž sebe považuje za vyspělejšího, povídá druhému: ”Jé, ty ještě chodíš na hrníček! To já už dávno dělám do kalhot!”

O jejich zapsaných a vybraných výrocích nebylo členům církví až následně dovoleno přemýšlet a omezený církevní výklad zapsaného byl vnucován nátlakem. Tak vzniklo schizma mezi hlásaným a vnímaným a vnitřně cítěným. Jak si můžeme ověřit v dějinách, stalo se přímo pravidlem, že osvícení lidé (i oficiálně později svatí) byli za svého života církvemi a společností těžce perzekvováni nebo zabiti. Po jejich smrti byly o nich všechny doklady ukryty a funkcionáři církví, sami bez schopnosti dosažení rozšířeného stravu vědomí, následně vykládali, co vlastně dotyční chtěli říci, jak vlastně hodnostáře a jejich rituály chválili. Jejich svatořečení převzali do rukou ti ”praví”. Názorně je to vidět na i osudech všech českých svatých, jejichž sochy stojí na Václavském náměstí, a také osudech Konstantina a Metoděje. Namísto neomezovaného úsilí o hlubší pochopení ”pravd božích” neboli zákonů duchovní dimenze byla v církevních společenstvích od starověku až dodnes nastolena tvrdá diktatura dogmatu odhlasovaného hodnostáři církve.

Selhání elit Abychom se dobrali východiska ze současné civilizační úrovně, je nutno nejprve přijít na to, které fenomény současnou civilizační krizi nastolily. Proč vůbec došlo k omezování pokroku poznání lidstva v nemateriálních dimenzích bytí. Proč zjevně nepravdivý materializmus skoro ovládl myšlení drtivé většiny lidí a plně uchopil politickou moc, proč jako bájná sedmihlavá obluda ovládá vědeckou a mediální elitu. Tento stav selhání elit má podle mne dvě příčiny.

Teologie neboli věda o Bohu se změnila na opakování naučených citátů, na scholastiku. Kde je v evangeliích jediný odkaz na to, že Ježíš zakazoval diskuzi o duchovních pravdách nebo že své názory vnucoval? Vždy jen poukazoval na to, že kdo neuzná jeho názor, opřený o zákony věčnosti, sklidí si za svůj omyl nebo zlou vůli následky od Otce neboli od Hybatele vesmíru. Na podobenstvích, ve kterých přece všichni aktéři děje mají svobodnou vůli, pouze ukazuje, že porušení zákonů duchovní dimenze neboli vůle Otce, ”semele” dříve nebo později své narušitele. A sám jde příkladem v poukazování na ztrnulé vnímání židovských náboženských postojů.

První z nich je středověké chování organizátorů církví, kdy tito, často i z nekalých mocenských pohnutek, postavili chápání duchovních zákonů mimo schopnosti každého člověka. Tak se na místo racionálního pojetí duchovnosti postavila náboženství, stojící výhradně na vybraných, často ani nepochopených a často ze souvislosti vytržených souborů výroků slavných lidí. Tedy těch, kteří se v minulosti proslavili schopností aktivovat stavy rozšířeného vědomí, jež podchytilo často i celou stvořenou realitu. Nábožensky řečeno jsou to výroky ”božích synů”. V době jejich života je část lidí rozeznala jako syny Pravdy.

62


Náboženství versus pokrytectví

když asi před sto lety církevním organizacím vypadl tento ”prostředek přesvědčování” z ruky, začal vliv křesťanství v Evropě rychle slábnout. Přes jeho nedokonalost ke škodě lidstva! Pro křesťanské církve je nejvyšší čas návratu k Ježíšovým duchovním principům, jestli již není pozdě. Islám je zdánlivě silnější jen proto, že si zatím ve svých výchozích zemích ”meč” podržel. Proto zatím postupuje na území duchovního vakua. Ale je to klamný postup, který se časem vyčerpá a nakonec, neprovede-li také islámská varianta duchovnosti důkladnou revizi výkladu svých principů, padne rovněž jako překonaný. Síla jakéhokoliv náboženství je odvozena od dlouhodobé objektivní pravdivosti jeho etických myšlenek, od míry chápání a kvality formulace duchovních zákonů Řádu stvoření (Boží vůle).

Právě zakladatel křesťanství je největším kritikem doslovného vykonávání náboženských pouček a tím náboženských pokrytců. Právě proto se jeho poselství a oběť staly největším duchovním dějinným impulzem, neboť obrátily pozornost člověka od formalistického hodnocení dějů k podstatě jevů a otevřely vstup ke kontextu napsaného a nadčasovému pohledu na společenské děje. Tak však působilo křesťanství jen do té doby, než se ”věci” chopili ”organizátoři duchovnosti a spásy”. Ti na základě sebepřecenění člověka ve vztahu k Bohu implementovali do křesťanství přesvědčení, že Ježíš vysvěceným následníkům předal božské pravomoci od odpouštění hříchů až po hlasování o duchovních pravdách. Bůh se podle této logiky má na ”z citátů odvozenou přímluvu Syna” řídit tím, co odhlasuje třeba koncil nebo v bibli vyčtou vydavatelé jakékoliv ”Strážné věže”. Kdepak rozhodování lidí!

V pasti rozumu Druhou příčinou pádu duchovnosti současné západní civilizace je pád její vědomostní a mocenské elity do zúženého a jednostranného materialistického chápání světa. V důsledku euforie z pokroku rozumového poznání neboli rozvoje věd se chopili nejprve iniciativy a později absolutní moci faktičtí ateisti neboli lidé nevěřící na nic jiného reálně existujícího než hmotu. Koryfejové vědy přestali věřit ve vyšší Spravedlnost, v boží mlýny jako korigující faktor ve vztazích mezi lidmi, v nadčasovost každé individuální lidské bytosti (posmrtný život). Aby ateističtí ”skeptici” anihilovali své vlastní svědomí, snaží se věřit, že lidmi tisíckrát opakované učení o samovývoji se stane pravdou. Pomocí výuky na školách si všichni od malička vsugerovávají, že nic duchovního kromě člověka neexistuje. Ateisti vnutili do učebních osnov škol fyzikálním principům odporující ”samovývojové teorie” o vzniku vesmíru ve

Před objektivní a nenarušitelnou platností i neviditelných duchovních zákonů musíme my lidé ”padnout na tvář”, nebo špatně dopadneme! Jen člověk obsedlý pýchou nebo úplně zbavený intuice může vůbec uvažovat o tom, že snad Řád stvoření (vůle boží) je ovlivnitelný vůlí lidí neboli nějakým lidským hlasováním! Shromáždění teologů v dobré vůli Bohu sloužit (koncil) může o Řádu vesmíru nanejvýš vyjádřit momentálně převažující nedokonalý lidský názor, momentální obecně doporučitelnou míru uskutečňování boží vůle. Nic víc! Dnešní odvolávání se na jakékoliv starověké koncily je projevem vnitřního pádu nejduchovnějšího světového náboženství – křesťanství. Ten začal již v okamžiku, kdy k šíření v něm obsažených duchovních pravd byla použita síla meče a ”svaté” inkvizice. Jen proto se mohlo stát, že 63


Velkém třesku, o vzniku vesmíru z ničeho, jen ”buchnutím” nedefinovatelné singularity! Následně se podle vyučované vývojové teorie měly na vzniklých planetách atomy hmoty nudit, a tak se šťastnou náhodou poskládaly do první živé buňky. Tak měl vzniknout život podle ”skeptiků”. Rovněž takto vzniklé a nudící se buňky se samy od sebe poskládaly v současné nekonečné množství forem života. Proč? Podle ateistů proto, aby tyto formy života spolu mohly bojovat o život! Člověk měl vzniknout tak, že nudící se opice, houpající se na liánách, rozhodly se začít ”samy od sebe” pracovat. Touto prací se zapotily, a tím zbavily srsti a změnily v člověka (viz B. Engels: Podíl práce na polidštění opice). Ovšem jen v toho hloupého, který je tu pouze na práci! Nikoliv v člověka vyvoleného, který ani v současné době pracovat nemusí. Neboť on, cítíc v sobě božskou jiskru, je tu k tomu, aby ”hloupým” bohy zastupoval – užíváním si příjemností života a vládou. Svou způsobilost k tomu prokazuje silou své bezzábranovosti a rafinovanosti, jak odkoukal od šelem v džungli. Tedy násilím a penězi. Pozvolně narůstající zvrhlost bezzábranových, neboli ateistů bez odpovědnosti vůči čemukoliv nadčasovému pomalu posunuje celé lidstvo do katastrofy.

a následků (karmy), tzv. ”boží mlýny”. Tím by se ateizmus neboli víra v náhody a chaos, v nespravedlnost a v nesmyslnost lidského bytí vyjevila jako poznáním (vědou) vyvrácený názor. Jako blud vytvořený temnými duchy k neutralizaci přirozené aktivity svědomí člověka. I nepřímý důkaz působení energií nehmotných dimenzí (duševních), které se manifestují jako náhlé anomálie průběhu přirozených dějů, je vědeckým důkazem objektivní existence smysly nevnímaných dimenzí. Vždyť planety Neptun a Uran byly také nejprve vypočítány z anomálií oběhu jiných planet a teprve podle výpočtů následně objeveny! Vždyť dodnes neznáme podstatu elektřiny! Také léčivý účinek obecně pozorovaného tzv. placebo efektu a ”zázraky” uzdravení nemohou být přece ”z ničeho”! Jsou to do hmoty projevené důsledky působení našimi hmotnými prostředky nedefinovatelných sil! Efekt uzdravení z ničeho mohou shledat jako logický jedině tak lidé typu ”Sisyfos”. Těm se zdá být naprosto logické, že si lososí potěr z evropských řek cestou do Sargasového moře přesně pamatuje složení vody, takže se každý z nich vrátí několika tisícikilometrovou cestou přesně zpět do těch míst, kde se narodil! Ani změna chemických splašků v řekách prý lososy nezmate! Jak je vůbec v době stále více odkrývané dokonalé zákonité spojitosti jevů, v době, kdy astrofyzikové dokládají, že ”všechny atomy ve vesmíru se chovají tak, jako by o sobě věděly”, možné vysvětlovat zážitky lidí po klinické smrti nedostatkem kyslíku v buňkách? Mozkové buňky prý mají nedostatek kyslíku v okamžiku klinické smrti. Proto prý následně resuscitovaným převádí, že tito v bezvědomí a se zavřenýma očima viděli, co se kolem nich dělo a jak probíhala operace jejich těla! Toto vysvětlení používá ateistickou úroveň logiky, v jaké se vykládá vznik života. Prý se atomy v pramoři měly v důsledku radioaktivního bušení ze slunce samy sestavit v živé organizmy! Tyto nepřímé

Neviditelné zákony Nevím, jestli nejvyšší čas na změnu nebyl promeškán v době pádu komunistického ”ateistánu”. Již tehdy mělo být vědomostní elitou mase lidí západní civilizace jasně řečeno, že je možné analytickými vědeckými metodami prokázat objektivní (na vůli lidí nezávisející) existenci zákonů nehmotných dimenzí reality. Lidově řečeno, že je možné statistickými rozbory prokázat souvislost zdánlivě nesouvisejících příčin 64


rozumem nepochopitelné jevy dokazují objektivní existenci jen intuicí tušených dimenzí světa. A protože všechny existující dimenze stvoření mají své zákony, pak je možné považovat za jisté, že i dimenze duchovní mají zákony na lidské vůli neodvislé. Odpradávna se jim říká vůle bohů nebo boží. A i zaostalý ví, jak je dobré jakékoliv zákony znát a řídit se jimi. Proč se tedy od malička nevyučují na školách?

bude ten faktor, který rozhodne, která ze současných věrouk se stane hlavní formou duchovnosti v nastupující éře lidstva. Duchovní stav společnosti je však natolik vážný, že není možné čekat, až se ateisté zřeknou faktické duchovní moci ve školách a médiích a církve se zbaví svých brzd. Do škol a médií je nutné zavést výuku obecných zákonů duchovnosti. Místo školní a mediální bezzubé etiky, která se darebákům jeví jako krasořečnění pro hloupější, jako ”jetřebaizmus a musílizmus” (je třeba a musí se), je nejvyšší čas k zavedení výuky podložených výkladů důsledků nerespektování duchovních zákonů. Jako příklad uvádím několik takových kapitol, jejichž obsah bych chtěl v následujících článcích podrobně rozebrat jako obsah školního předmětu: ”Konstituování člověka jako duchovní bytosti a zákony udržení harmonie mezi lidmi ve vyspělé civilizaci”.

Svoboda a harmonie Za druhé je nutné, aby vlády a národy západní civilizace se vší rozhodností požádaly zástupce všech církví a náboženských společností, pokud chtějí být uznány a povoleny, že žádné náboženství v západní civilizaci nesmí být vnucována přímo nebo nepřímo. Vždyť podle následků působení silou na svědomí člověka se historicky prokázalo, že bohužel žádná věrouka nepodchytila duchovní zákony dokonale. Kdyby ano, byla by dnes jedinou a stav duchovnosti lidstva by nebyl takový, jaký je. Proto odmítnutí vyhlašování nadřazenosti jakékoliv věrouky nad jinými typy výkladů duchovních zákonů a jasné odmítnutí použití násilí k prosazení vlastní věrouky je zásadní podmínkou státního povolení jakéhokoliv náboženství. Včetně islámu!

• Smysl existence jednotlivého člověka jako nadčasové bytosti. • Důstojnost každé lidské bytosti pro její hodnotu před Stvořitelem života. • Odlišné tělesné a duševní vlastnosti jinak rovnoprávných bytostí, muže a ženy. • Zákony spojení muže a ženy v rovině ducha, duše a těla.

Náboženské štváče je nutné rázně, tj. bez lidských práv, zneškodnit spojenými silami umírněných. Jen to zajistí konec náboženských násilností a ve svých důsledcích bude znamenat konec pronikání temných duchů do církví. Za to, v jakém stavu je současná duchovnost národů, nesou odpovědnost před Stvořitelem všechna světová náboženství. Proto jim notně svědčí pokora a očistit se mohou jen pilnou prací na pokroku v duchovním bádání. Čas a vanutí ducha Pravdy

• Zákony úspěšnosti otcovství a mateřství a význam rodiny. • Zákony obecné mezilidské komunikace, povinnosti z nadřízenosti a subordinace. • Zákony vztahů mezi živými bytostmi obecně. • Zákony vzestupu a pádu rodů a národů. 65

KOGNITIVNÍ DISONANCE

• Zákony vzniku psychosomatických nemocí a procesů vedoucích ke smrti těla. • Zákony uctívání a komunikace s nemocnými, starými a mrtvými. Z každého výše uvedeného bodu měly již být napsány kapitoly a knihy a jejich obsah se měl již dávno povinně učit jako základní školní poučení člověka vedle nepovinného náboženství. V jednoduché podobě již od první třídy. V tom pojetí, že jednotlivá náboženství tyto obecné principy duchovních zákonů dále konkretizují a podle místních podmínek a historických tradic ”oblékají” do lidu srozumitelných forem. Rituály církví jsou pak specifické návody pro věřícího, jak postoupit k hlubšímu vnímání vlivů transcendentna. A to všechno s tím, že člověk má svobodnou vůli se do těchto duchovnost přibližujících forem zapojit, anebo také ne. S tím, že zůstane pouze duchovní rozměr respektujícím ”agnostikem”. Agnostik je ten, kdo intuicí tuší existenci transcendentna, ale myslí si, že je rozumem člověka neuchopitelné. Není to ateista, jak ”černí” úmyslně směšují. Je to člověk bez konkrétního vyznání, lidově ”něcista”, (”něco je”). Poznal jsem velmi charakterní agnostiky v kontrastu k bezcharakterním ”věřícím”. Při současném upadlém stavu světových náboženství má člověk na distanc od církevních společenství právo.

Kognitivní disonance Pravdivá slova nebývají příjemná. Příjemná slova nebývají pravdivá. (Lao’c)

zdroj:http://www.phoenixcasopis.cz/autori/69-mvdr-josefstanek/882-duchovni-rozmer-cloveka-bude-v-nove-dobevedni-disciplinou.html

S pojmem kognitivní disonance přišel v psychologii v roce 1957 Leon Festinger. Co se za tímto pojmem skrývá? Festinger kognitivní disonancí rozumí napětí mezi dvěma protikladnými, navzájem se vylučujícími obsahy vědomí, které se 66


stává výraznou hnací (motivační) silou. Ta nás tlačí k tomu, že raději změníme obsahy vědomí, aby odpovídaly našemu chování, namísto abychom změnili naše chování, aby bylo odpovídalo obsahům vědomí.

Chcete vědět o tom, že vaše děti kouří? Chcete vážně vědět o všem? Nejlépe se to dá vysvětlit na příkladech. Dejme tomu, že kouříte a máte děti, o nichž jste se právě dozvěděli, že také začali kouřit. První myšlenka je ”děti kouří”. Současně je vaší mysli přítomna druhá myšlenka: ”děti by neměli kouřit”. Máme tu dvě neslučitelné myšlenky: Co můžete udělat? 1) Přestat kouřit (to je dosti náročné), 2) říci dětem, aby nekouřili (ale tím byste podkopali svou autoritu, protože děti pochopitelně ví, že kouříte) a 3) myšlenku, že ”děti kouří” vytlačit z vědomí a přesvědčit sebe samé, že ”děti vlastně nekouří”. Resp. raději jim nebudete prohledávat kapsy, raději se jich na to nebudete ptát atd. Budete se vyhýbat jakékoli případné kognitivní disonanci ignorováním faktů. Raději si dáte klapky na oči. (Znám jednoho tatínka, který se se svým synkem při kouření na balkóně střídá v pravidelných intervalech tak, aby se tam nikdy nesetkali. Oba to o sobě vědí, ale jakékoli setkání na balkóně by v tatínkovi vyvolalo neřešitelnou disonanci.)

Snadnější je něco si odůvodnit, než něco udělat. Představme si, že v historickém archívu najde badatel dva dobové dokumenty o nějakém panovníkovi. Jeden tvrdí, že žil v askezi, druhý obsahuje rozsáhlou milostnou korespondenci a dokazuje, že byl ”děvkař”. Protože před několika lety vydal náš historik o tomto panovníkovi uznávanou knihu, kde pracuje s myšlenkou, že to byl ’významný světec vlasti’, je pravděpodobné, že druhý dokument téhož večera uloží hluboko do svého trezoru tak, aby jej nikdo nenašel. A první dokument uveřejní jako nový důkaz své teorie. A stane se ještě uznávanějším historikem. Přesně takovým způsobem funguje naše mysl: když se setká s informací, která je protichůdná vůči něčemu, co je v ní už obsaženo a na čem si osobně zakládá, tento nový obsah vytěsní. Lidově se tomu říká, že slyšíme jen to, co chceme slyšet. Anebo, pravda bolí.

Podobný, ale závažnější příklad bychom mohli uvést v případě, že otec sexuálně zneužívá svou dceru a matka ”nic netuší”. Kdyby si totiž takovou myšlenku měla připustit - a připustit si navíc i svůj subjektivní pocit viny související s tím, že již mnoho let nefunguje jejich partnerský sexuální život, kognitivní disonance takto způsobená by pro ni byla neúnosná (takové obsahy vědomí prostě nemůže přijmout, protože by to vedlo k rozpadu vztahu a rodiny). Proto bude veškeré drobné náznaky ignorovat a přehlížet a ”jakoby o ničem neví”. Může si dokonce v případě, že se vše provalí, vytvořit své vlastní konsonantní zdůvodnění situace: dcera si za to může

Historik by pochopitelně mohl vydat novou knihu založenou na novém důkazu, ale vystavoval by se tak blamáži. Musel by připustit, že se v první knize mýlil a jeho prestiž v očích kolegů by mohla klesnout. A co víc, musel by připustit, že promarnil několik let života psaním zbytečné knihy. Teorie kognitivní disonance je schopná osvětlovat naše chování jedině proto, že člověk jako nedokonalý tvor má tendenci vybírat si snadnější řešení na úkor pravdivosti k sobě samému. 67


sama tím, jak se obléká, matka jí cosi začne vyčítat, začne na ni žárlit apod. (Mluvíme o modelové situaci.)

Festinger teorií kognitivní disonance překonal a na hlavu obrátil dosavadní behavioristickou teorii učení, podle níž člověk upřednosťnuje výhradně takové chování, které je více odměňováno (a tím dlouhodobě posilováno). Odměňujte zvířata či lidi za to, co chcete, aby dělali, a trestejte je za to, co chcete, aby nedělali, a tím je vytvarujete do libovolné podoby, tvrdí behaviorismus. Něco na tom určitě je - ale člověk je tvor složitější.

Lhaní za peníze Asi nejslavnější je Festingerův experiment se lhaním za peníze. Polovině lidí zaplatil 1 dolar za to, že budou lhát, druhé polovině za totéž zaplatil 20 dolarů. Když byli za nějakou dobu požádáni, aby přiznali, že lhali, která skupina myslíte, že zapírala úporněji? Ta, co dostala 20 dolarů? Kdeže! Ta, co dostala 1 dolar. Jak je to možné?

Festinger tvrdí, že člověk na rozdíl od zvířete přemýšlí (behaviorismus tento pojem nezná, myšlení považuje jen za ”zvnitřnělé chování”) - člověk je prý schopen vymyslet ty nejkrkolomnější duševní pochody, jen aby ospravedlnil své pochybné jednání a nemusel si sám před sebou přiznat, že je pokrytec. Člověk podle Festingera není racionální bytost (jak by si rád myslel), ale bytost nekonečně racionalizující.

Ten, kdo za svou lež dostal 1 dolar, cítil jako velmi trapné přiznat se k tomu, že lhal za tak mizernou částku, že by byl takový malicherný a hloupý šupák. Každý člověk má o sobě představu, že je hodný, chytrý a čestný, zkrátka, že je dobrý. Představa, že by lhal za pouhý dolar by byla s touto první představou o sobě samém v disonanci. Proto raději, než by se do takové vnitřní tísně dostal, sám sebe přesvědčí o tom, že mluvil pravdu, (”ta polévka s rybíma očima nebyla tak špatná, jak říkáte, mě docela chutnala.”) Zkrátka se vás bude snažit přesvědčit, že by mu byla polévka chutnala i bez dolaru v kapse a snaha získat dolar nebyla tím pravým motivem jeho jednání.

Jsou však určité rozdíly mezi kulturami. Ukázalo se, že sklonem k nutkavé racionalizaci se vyznačují spíše Evropané a Američané, kdežto Asiaté jsou relativně otevřenější k víceznačnosti a iracionalitě - nedělá jim takový problém přijmout, že platí to i to, že věci jsou tak i tak. Když to zlehčíme, tak v jejich světě je možné cokoliv (jako třeba kreativně-ulítlá japonská manga). Snad i díky tisíciletému působení taoismu jim nevadí připustit současnou existenci dvou faktorů, které se navzájem vylučují. A to je právě to, co nám, zápaďanům, neštymuje, a co v nás vytváří bolestné napětí jménem kognitivní disonance. Chceme se ho zbavit jako nepříjemného svědění. Ve chvíli, kdy si něco chytrého nalžeme, svědění zmizí. To je to, v čem jsme dobří.

Na druhou stranu člověk, jehož v kapse hřeje 20ti dolarová bankovka, vám s klidem odpoví: ”Ano, ta polévka byla hnus na n-tou, lhal jsem, že mi chutnala, ale dostal jsem za tu legraci zatraceně dobře zaplaceno” a spiklenecky na vás mrkne. (Představa, že je dobrý, je u něj zachována... udělal přece něco tak neskutečně mazaného a chytrého!)

68


Smrt? Nevěřím, nikdy jsem ji neviděl.

mírem? Nevstoupí do vás zvláštní soucit s milovanou bytostí? A skrze to i něco, co nikdy neumírá?

Z našeho výzkumu na téma spirituální postoje vyplývá, že lidé, kteří příliš silně věří v to, že se dá vše logicky vysvětlit, vykazují větší index psychoticismu. Není zrovna snadné žít s vírou, že vše je logické, protože smrt pro ”jáské” vědomí nikdy čistě logická být nemůže. Pak nezbývá, než se tvářit, že smrt neexistuje. Jedině člověk otevřený hlubokému tajemství může být připraven přijmout vlastní smrt.

A pokud si zvolíte jako životní motto ono heslo epikurejců uvedené výše - nebudou pro vás druzí lidí ničím jiným než obalem od Coca-Coly - vypít, zmačkat a zahodit? Robert Merle ve svém románu Výlučná vlastnost člověka pojednávající o lidoopovi mluvícím znakovou řečí shledává, že to není rozum, ani smysl pro humor, co nás odlišuje od zvířat. Je to prý a jedině vědomí své vlastní smrtelnosti. Mládě gorily, Koko, která se skrze komunikaci ve znakové řeči dozví od svých lidských pěstounů o tom, že jednoho dne zemře i ona sama (v reakci na to, že zahynul její psí kamarád.) V podstatě zešílí a neexistuje pro ni návratu. Od té doby už je někým jiným, vyšinutým. Proto příběh končí tragicky. Není tvorem schopným zpracovat takovou disonanci.

Martin Heidegger ve své nejslavnější knize Bytí a čas dokonce říká, že jedině člověk, který vidí svou smrt jako svou nejvlastnější možnost, možnost, která nastane zcela jistě, ať už jiné životní možnosti nastanou či ne, může žít autentický život. Svůj život, ne život druhých. Carlos Castaneda skrze ústa Dona Juana stejně tak definuje bojovníka - jako člověka, který si na rozdíl od ostatních co nejčastěji připomíná vlastní smrtelnost. Proto má jeho motivace obrovskou sílu a nemrhá časem. Normální lidé prý žijí, jakoby byli nesmrtelní, říká Don Juan. Bojovník si tento luxus nemůže dovolit. Setkání se smrtí je jediná věc ve vašem životě, která vás nemůže minout. A právě člověk všelogicky-racionalizující bude mít největší tendenci tuto očividnou pravdu nevidět a neslyšet. Bude jako epikurejci tvrdit ”když jsme tu my, není smrt, když je tu smrt, nejsme my”. Zdánlivě nepatrný rozdíl, který bychom nejraději přenechali filosofům - přesto do nejmenších důsledků ovlivňuje to, jak žijeme. Představte si, že dnes přijdete domů z práce a podíváte se na vaši ženu. Jak se změní vaše chování, když si představíte, že vy i ona tu za chvíli, za pár dní, za pár let nebudete? Jak se v ten okamžik změní váš vztah k ní a její k vám? Je tato představa jen fantazie nebo pravda rezonující podivuhodným

Je vědomí smrti důvodem, proč si člověk vytvořil náboženství a představu Boha? A byl by bez Boha člověk ještě vůbec člověkem? - Ptá se s hlubokými pochybnostmi Dostojevskij v Bratrech Karamazových sledujíc svou epochu.

Nenávidí mě, a proto ho miluji Říkal jsem, že každý člověk se považuje za dobrého. Ale není to pravda. Existuje mnoho lidí, kteří si připadají bezcenní, oškliví a celkově nehodní lásky. Je mnoho lidí, kteří jsou krásní, a připadají si oškliví. Pro ně je to reálný obsah vědomí. A vy je těžko přesvědčíte o opaku, i kdyby jste jim celý den říkali, jak 69


jsou krásní. Neuvěří vám. To, co říkáte, je v disonanci s tím, co už v jejich mysli je. Dokonce to může vést tak daleko, že budou chtít žít s člověkem, který je týrá a ponižuje, který jim ubližuje, protože PRÁVĚ TOTO CHOVÁNÍ je v souladu s jejich představou o sobě samých. Kdyby jim někdo řekl, že je miluje a že jsou krásní, odmítnou jej, protože to, co jim říká je v kognitivní disonanci s již zafixovaným obsahem jejich mysli. Proto půjdou z jednoho tristního vztahu do druhého, budou se zamilovávat do lidí, kteří je nenávidí nebo jimi pohrdají - dokud tento princip nenahlédnou a nezmění se jejich sebepředstava směrem k tomu, že jsou dobří, krásní a mají se rádi. Potkáváme ty lidi, kteří odrážejí náš vztah k sobě samým.

Záhada z korejské války

stalo tak, a ne jinak - a představa charakterního sebeobrazu zůstane zachována. Jak vidíte, není třeba mučení vězňů elektrickým proudem, stačí hrstka rýže. Čím ubožejší odměna, tím zapálenější víra, říká paradigma kognitivní disonance.

Festingerova teorie kognitivní disonance elegantně vysvětluje záhadu z korejské války, v níž zajatí Američané po skončení války snadno přestupovali na komunismus. Zajatci nebyli mučeni, ani upláceni dolary, byla jim pouze nabídnuta hrst rýže a pár sladkostí za napsání protiamerického článku. Když byli propuštěni, sami se dobrovolně stávali komunisty.

Šíření evangelia Asi nejpozoruhodnější pohled nabízí Festinger při čtení bible (When prophecy falls). Tvrdí, že Ježíšovi učedníci věřili v jeho božskou dokonalost a ve své víře nepředpokládali, že když bude přibíjen na kříž, bude křičet bolestí a žadonit po Bohu (”Otče, proč jsi mě opustil.”) Ve chvíli Ježíšova ukřižování spatřili na vlastní oči Ježíšovu bolestnou nedokonalost a zažívali tak úděsnou kognitivní disonanci. Toto motivační napětí odstartovalo ohromný pohyb masového obracení na křesťanskou víru, protože utrpěná kognitivní disonance mohla být ve

Vysvětlení je takové, že kdyby se komunisty nestali, museli by si přiznat, že za ubohou hrst rýže napsali podivný pamflet, kterému stejně nevěřili a připadali by si ve svých očích a před nejširším okolím jako bezcharakterní zoufalci. Na druhou stranu, pokud již jednou napsali něco ”komunistického”, rozum již dodatečně vyrobí dosti argumentů, proč v komunistické ideály uvěřit. Kognitivní disonance v člověku spustí proces, kterým si odůvodní své dosavadní jednání v lepším světle a rozum dodá celý arzenál argumentů, proč se 70

NEDOROZUMĚNÍ V TŘEŠTI

Nedorozumění v Třešti

vědomí apoštolů zmírněna jedině tím, že v myšlenku Ježíšova božství uvěří co největší počet lidí.

Věda je tím nejspolehlivějším a nejpoctivějším věděním, které máme

Stejný princip můžeme aplikovat na jakékoli náboženství, ideologii či přesvědčení: čím více kdesi v hloubi duše vím, že to, co hlásám, není pravda, tím vehementněji se budu snažit přesvědčit své okolí v to, co hlásám. Každá další ovečka přivedená na víru zmírňuje mou kognitivní disonanci. A každá další nepřesvědčená, vzpurná ovečka mi dává zakusit napětí mezi tím, co je a tím, co se snažím popřít. (”Kdo není s námi, je proti nám.”)

Zdeněk Neubauer ...byly chvíle zásadní shody. Pokud to nebylo vždy rozpoznáno a doceněno, pak proto, že se občas pro totéž užívalo různých slov nebo (častěji) stejných slov pro různé věci či pro různé aspekty téže věci. Ivan M. Havel: Třeštění v Třešti, Vesmír 73, 243, 1994/5

Existuje nějaké východisko, jak se účinkům kognitivní disonance vyvarovat, jsme-li od přírody nenapravitelní pokrytci? Festinger připouští, že největší objevy (Koperník, Darwin, Freud) se musely zrodit v myslích lidí, kteří byli ochotni jít do něčeho ”šíleného” či kontroverzního navzdory jakékoli vnitřní kognitivní disonanci. Největší šanci na překonání tohoto druhu mentálního konfliktu však prý mají lidé s velmi nízkým nebo naopak velmi vysokým sebevědomím. Ti první nemají co ztratit, ti druzí se stejně nenechají zviklat ve svém sebeobraze.

Kulturou obchází strašidlo – postmodernizmu strašidlo. Strašidlo je bytostí mýtickou a mýtotvornou. Mýtus není výklad světa – přičemž se většinou míní falešný výklad. ‘Mýtus’ je příběh – vyprávění o světě, o tom, jak to na světě chodí: nepřináší vysvětlení, nýbrž srozumění. „Likviduje kognitivní chaos,“ chcete-li. Je-li však zaměňován za výklad a fakta, vyvolává chaos informační. Vyprávění události je to, co se ve vědě nazývá ‘anekdotická evidence’. An-ek-dota označovala původně tvrzení ne-vy-daná, tj. nepublikovaná. Něco, co je nutno si ověřit, o co by se však žádný spor neměl opírat. Většinu z toho, co se o postmodernizmu vypráví, nelze z pramenů doložit. Anekdotická evidence antipostmodernizmu to pak připisuje všem filozofům vůbec.

A pak je tu ještě možnost být k sobě upřímný a tuto bolest vydržet. Vybírat si stále tu těžší cestu. Literatura: Lauren Slaterová: Pandořina skříňka, nejvýznamnější psychologické objevy 20. století. Praha, 2008. zdroj:http://ografologii.blogspot.cz/2010/01/kognitivnidisonance.html

Je proto útěšné, dovolává-li se polemika vědce s postmodernizmem konkrétního písemného výroku. Stalo se tak v již legendární Třešti, když L. Kováč prohlásil za nesmysl Petříčkovo tvrzení, že objektivní poznání je nesmysl. Právě při diskusi

71


Nabízí se sylogizmus: Věda je objektivním poznáním skutečnosti. Objektivní poznání skutečnosti je nesmysl. = Věda je nesmysl. Ký div, že věda se cítí dotčena a ohrožena. Podle L. Kováče však neplatí druhá premisa; dle něj je tato devíza postmoderny sama ‘nesmyslem’ – nesmyslem z hlediska biologického. Pro ilustraci předložil L. Kováč třešťskému shromáždění jednoduchý mentální experiment – v reálu snadno proveditelný a jistě prováděný: Vezměme směs řetězců RNA, vykládal prof. Kováč, vystavme je mutačnímu činidlu (které způsobí malé náhodné obměny jejich chemické struktury) a testujme je in vitro na jejich vazebnost na nějaký substrát S, a to tak, že S naneseme na síto či filtr, kterým necháme suspenzi řetězců RNA procházet. Molekuly, které náhodou mají – díky své struktuře – schopnost se alespoň v náznaku na substrát vázat, se na S zachytí nebo alespoň pozdrží spíše než jiné. Po mnohonásobném opakování tohoto postupu s takto získanou frakcí získáme nakonec molekuly s vysokou, specifickou vazností k substrátu. Podle L. Kováče lze strukturu takové molekuly považovat za jakýsi poznatek: poznatek, který získala RNA o substrátu. (Pořadí bází, určující tento úspěšný tvar, bychom pak mohli přirovnat k zapsání tohoto poznatku.) A ježto si tento substrát – tvar jeho molekul a jejich vazebné vlastnosti – RNA ani nevymyslila, ani nepostulovala, jde o jednoduchý případ objektivního poznání. Vždyť látka S se svými vlastnostmi existovala už před pokusem a nezávisle na náhodně vznikajících RNA-hypotézách, jak L. Kováč nazývá strukturální

k této přednášce došlo k největšímu třeštění. ‘Třeštění’ to nazývám ne z důvodů vokálních a lokálních, ale logických. Chci vám vyprávět anekdotický příběh o tom, jak se příklad, který L. Kováč na podporu své polemiky s postmodernizmem uvedl, mohl stát základem širokého konsenzu a jak přesto tuto svou šanci propásl. Kováčův příklad je sám anekdotický – není součástí jeho nynějšího příspěvku, který jinak jeho třešťský příspěvek zhruba reprodukuje. Kontroverzní výrok o objektivním poznání kolega Petříček skutečně napsal: „Objevuje se myšlení, jež se snaží reflektovat naši současnost a reaguje přitom na problémy, které jsou v ní živé. Možná chce říci jediné: nějaké objektivní poznání skutečnosti je nesmysl a měli bychom se konečně naučit s tímto poznáním žít.“ (M. Petříček ml. O postrachu postmoderny, Přítomnost III/1:28 1992). 72


varianty RNA, jejíž afinita k S byla v pokuse selektována. Pravdivost výsledku tohoto molekulárně kognitivního procesu byla opakovaně empiricky ověřena: různé varianty molekul RNA byly opakovaně konfrontovány se skutečností – bezprostředně, doslova fyzicky: jejich stykem se substrátem S. Hypotézy – strukturální verze, které se neosvědčily, byly nekompromisně odstraněny, a to za stále přísnějších kritérií! O nějaké nezávaznosti či svévoli zde nemůže být řeči. Objektivní poznání tedy zřejmě existuje, uzavřel L. Kováč, existuje už na úrovni molekul. Jeho popírání ze strany postmodernistů je nesmysl!

ských) ne jako objektivní poznání, nýbrž jako autopoiézi – sebeutváření. To je plně v souhlasu s Kováčovou tezí, že poznávací proces leží v základech biologického vývoje: sama evoluce je kognitivní proces a lidské poznání je jejím pokračováním. Právě tento náhled stojí na pozadí postmoderní rezignace na objektivní povahu poznání i skutečnosti. Postmoderní myšlení je od počátku novověku první, které bere vědu vážně a vychází z její autentické zkušenosti, spíše než že by amatérsky zacházelo s jejími hotovými poznatky. O to smutnější jsou zbytečná nedorozumění. Právě na Kováčově příkladě kognitivního procesu to lze dobře ilustrovat.

Příklad je výborně zvolen. (Mám vždycky radost, kdykoliv filozofie čerpá své příměry nejen ze světa každodennosti, psychiky, kultury, jazyka či historie, ale též z bohatého zdroje světa vědy, mysliteli obvykle opomíjeného.) Na rozdíl od L. Kováče se však domnívám, že popsaný kognitivní proces na molekulární úrovni představuje právě takové poznání, jak je chápe postmoderní myšlení. Vždyť o to právě jde: dle postmoderní epistemologie není poznání objektivní, nýbrž adaptivní. Ponechme stranou skutečnost, že molekuly RNA si své ‘poznatky’ vůbec neuvědomují, že se o S nezajímají, že jejich kognitivní role je pohříchu trpná atd. Každý příměr pokulhává. Jde nám spíš o to, že nabytí určitého tvaru – obecně: zaujmutí určitého stavu vzhledem k okolnostem (‘vstupním hodnotám’) – není objektivním poznáním, jak je tradičně chápáno a jak mu běžný člověk zcela přirozeně rozumí. Chápe-li současná věda takto své poznání, tj. jako selekci úspěšných hypotéz, pak mezi vědci a postmoderními epistemology nemůže existovat skutečný spor, pouze nedorozumění.

Ve tvaru molekuly RNA schopné se vázat na S není nic, co by bylo možno označit za objektivní vědění. Její proměna (‘autopoiése’) během selekce nevypovídá o předmětu poznání – substrátu S – jaký je o sobě, tj. nezávisle na pokusném uspořádání, ale toliko o schopnosti ‘subjektu poznání’ – molekuly RNA – vytvořit se substrátem komplex za daných pokusných podmínek. Za jiných pokusných podmínek by byly parametry afinity mezi RNA a S, a tím i požadavky na vlastnosti RNA molekul, jiné. Navíc je nabytí této afinity vždy výsledkem jedinečné selekční historie. U organických makromolekul může být vazba na substrát uskutečněna velkým množstvím zcela odlišných primárních struktur. To, že se v určitém pokusu po opakované selekci postupně vyvine tato a nikoliv jiná struktura RNA, není určeno objektivními vlastnostmi substrátu: ten pouze představoval počáteční ‘mantinely’ (constraints) dané evoluční hry. Výsledná struktura RNA je taková, jaká je, ne proto, že by substrát byl takový, jaký je, nýbrž proto, že se na začátku náhodou vyskytl její nedokonalý prototyp, který se mezi ostatními konkurenty – kandidáty na specifickou afinitu k S – uplatnil: ve své době nejúspěšnější společný předek.

Kognitivní biologové vlivné Maturanovy chilské školy si tyto důsledky uvědomili: chápou kognitivní procesy (včetně lid73


Zdánlivě podružná, leč zdaleka ne bezvýznamná je i okolnost, že úspěšnost v tomto pokusu odráží nejen afinitu k substrátu, ale i rychlost replikace; pomalu se replikující varianta, jakkoliv ‘pravdivá’ – tj. dobře se vázající na substrát, nemá šanci, jestliže se při replikační fázi selekčního cyklu špatně množí – chabě se prosazuje.

poznání, nýbrž vypovídají o tom, jak jsme se k ní experimentálně za daných okolností vztáhli, jak jsme se na ni ptali, o co nám šlo, z jakých představ jsme vycházeli. Přesně tak, jako tomu bylo s výše zmíněnou selekční adaptací RNA na substrát. Kognitivní procesy jsou z tohoto hlediska stejně podmíněné a nahodilé jako vývoj: ať jde o vývoj molekul in vitro, organických druhů in natura či lidské vědy in cultura.

Následující selekční ‘runda’ už bude variantami ono-ho předka obohacena. Jeho způsob vazby – tj. jeho typ řešení problému afinity a tudíž i směr sebetransformace – má tak větší šanci, aby byl mutačními obměnami postupně optimalizován. Prostě proto, že je ho víc. Tato výhoda se vůči ostatním alternativám v každém kole exponenciálně zvyšuje.

Historické, psychologické, sociální okolnosti hrají ve vědě obdobnou roli, jako pokusné uspořádání v pokusu předestřeném Kováčem. Výskyt a zastoupení jednotlivých variant RNA v prvních fázích selekce dobře odpovídá původním, naivním představám badatelů na prahu nového výzkumu: o dalším vývoji poznatků rozhodují tyto výchozí předpoklady stejně jako povaha poznávaného. Úspěšnosti nadějných molekul RNA v replikaci odpovídá úspěšnost v publikaci. Prototyp – předek, který se prosadil, převládl a určil další směr selekce, odpovídá tomu, čemu se ve vědě říká paradigma.

Z průběhu jediného takového pokusu s opakovanou selekcí bychom proto mohli být v pokušení usoudit, že výsledný výstup byl nutný, předem daný, ‘zákonitý’. Avšak opakování téhož evolučního procesu – po sobě, či vedle sebe, v nezávislé selekční směsi – by jistě vedlo k molekule se zcela jinou strukturou, tedy ke zcela jinému a možná i dokonalejšímu způsobu vazby. (Srv. Gouldovo ‘opětné přehrání pásky’ – rewinding the tape – viz rámeček A. Markoše: „Kdo se nepřizpůsobil, vyhynul?“, Vesmír 70, 305, 1994/6).

Proto není divu, že i ve vědě platí, že kdybychom vývoj jejího poznání mohli opakovat – izolovaně a nezávisle – došli bychom patrně k jinému paradigmatu a na jeho základě ke zcela odlišným poznatkům – stejně poctivě ověřeným a úspěšným, které se osvědčily ve srovnání s jejich méně úspěšnými alternativami, které byly postupně empirickou či experimentální selekcí vyřazeny (eliminovány), tj. vyvráceny (falzifikovány).

Evoluce – jak si uvědomil už Darwin – je bytostně kontingentní, tj. náhodný proces. Proto je divergentní – rozbíhavý. Na Galapágách Darwin konstatoval na každém ostrůvku či skalisku jinou adaptační strategii.

Výsledek takového kognitivního postupu však nelze označit za objektivní v tradičním smyslu. K objektivnímu poznání náleží bytostná (nikoliv nahodilá) jednoznačnost, z čehož vyplývá předpoklad konvergence (sbíhavosti) vývoje nezávislých poznávacích soustav. (Jedině tehdy mají smysl takové výroky, jako že nějaká civilizace ještě neobjevila elektřinu či

Postmoderní epistemologie možná chce říci jediné: že s poznáním se to má stejně jako s evolucí. Totéž, rozuměl-li jsem L. Kováčovi v Třešti dobře, učí i kognitivní biologie. Z toho však vyplývá, že ani vědecké poznatky nepředstavují nějaké znalosti o skutečnosti, jaká je objektivně, tj. nezávisle na 74


zákon o zachování hmoty; předpoklad takové konvergence je základem vědcovy víry v ’pokrok’, o němž se v Třešti tolik diskutovalo.) Právě tento předpoklad se však nepotvrdil: z tohoto hlediska by bylo možno považovat novověkou hypotézu o objektivní povaze světa za vyvrácenu.

Proto prof. Kováč při různých příležitostech moudře a naléhavě zdůrazňuje potřebnost polyfonie ve vědě. Jednota vědeckého poznání světa tedy nespočívá ani v objektivní povaze skutečnosti, ani v povaze vědecké metody jako takové (Wolpert – rec. Markoš, Vesmír 73, 46, 1994/1).

V kováčovských pokusech s molekulární evolucí in vitro by ovšem bylo možno zajistit konvergenci výsledků paralelních kognitivních procesů občasným smícháním selekčních směsí. Právě k tomu slouží ve vědě konference, sympozia, workshopy, badatelské nomádství, mezinárodní časopisy a jiné formy informační prostupnosti. (Snad proto se právě dnes hodnotí kvalita poznatků jejich světovostí, ‘impaktem’ a mezinárodním ohlasem ve vědě; má se tím zabránit, aby snad – probůh! – nebylo objeveno někým něco zcela jiného! Rovněž alergie vůči samotnému slovu ‘alternativní’ je výrazem nepřiměřené reakce imunitní soustavy vědecké komunity chránící objektivitu.) Současná epistemologie – odpovědná za obsah a smysl pojmů – si uvědomuje, že takto dosahovaná objektivita vědeckého poznání je výkon, úctyhodný, záslužný, prospěšný a nutný, přesto však umělý – kulturní.

A tak výše uvedený sylogizmus neplatí. Věda zajisté není nesmysl – je naopak tím nejspolehlivějším a nejpoctivějším věděním, které máme. Ne však proto, že by Petříčkovo tvrzení bylo nesmyslem, ale proto, že věda, naštěstí, není poznáním objektivním, jehož správný výsledek by byl už někde předem napsán – snad ve ‘věčných úradcích božích’. Věda je naopak poznáním organickým, – živým, tvůrčím, rozvíjejícím se kognitivním procesem. Proto je její poznání smysluplné, pravdivé a skutečné. A v tom nemohou, alespoň implicitně, ‘Vědci’ s ’Filozofy’ nesouhlasit. I. M. Havel má proto pravdu, že v Třešti nastávaly mezi ‘Vědci’ a ’Filozofy’ „chvíle zásadní shody“. Není divu: všichni sdílíme tutéž zkušenost společného světa a je podružné, zda jej prohlašujeme za ‘objektivní’, či nikoliv. Shoda byla shodou chvílí, leč nepanovala. Chyběl k tomu společný jazyk – sdílená vnímavost.

Tam, kde informační průchodnost neexistuje nebo je ztížena, poznání skutečnosti a s ním i chápání světa kulturně diverguje (rozbíhá se). Srovnávací rozbor různých kultur a epoch, ale rovněž dějiny samotné vědy, o tom poskytují nepřehledné množství dokladů. V tomto smyslu považuje postmoderní epistemologie různá, i zcela odlišná paradigmata za rovnocenná, proto mluví o pluralitním poznání a alternativních přístupech. Vždy – říká Gregory Bateson – „dva popisy jsou lepší než jeden“. Nikoliv teoretické sjednocení poznatků (jak by vyžadovala jejich objektivita), nýbrž komplementarita mnohotvárné zkušenosti zakládá pravdivost vědění.

Rovněž prof. Kováč má pravdu, když v závěru zdůrazňuje, že vědeckému poznání nejde o to svět pouze vykládat, ani o to jej ovládat, nýbrž že mu jde o to jej pochopit. Chyběla však vzájemná důvěra, že právě o to jde oběma zúčasněným stranám – ‘Vědcům’ i ’Filozofům’. Citát Ilya Prigogine, Isabelle Stengers: Nová aliance, Pokroky MFA XXIX/5, 1984 75

SEZNAM „ZÁVADNÝCH“ PRO-RUSKÝCH WEBŮ JE NA SVĚTĚ! ZACHRAŇ SE KDO MŮŽEŠ?

Seznam „závadných“ pro-ruských webů je na světě! Zachraň se kdo můžeš?

Musíme pozitivně definovat volbu způsobu popisu... Z nutnosti volby vyplývá uznání pozitivního charakteru problému i to, že práce na řešení problému nelze redukovat na odhalování preexistentní pravdy, na odstraňování ryze faktuálního stavu nevědomosti.

Když se kácí les, lítají facky. Když ale není koho fackovat, přichází na řadu záškodnictví. Západní demokratura je v koncích. Propagandě mainstreamu věří čím dál tím méně lidí a mezi chazary vzniká panika. Občané už nehodlají snášet propagandu, která se na ně valí ze všech směrů a začínají nad informacemi přemýšlet. Jak donutit občana, aby přijímal mediální informace za své vlastní? Dříve to bylo jednoduché, stačilo se odkázat na nějakou zpravodajskou agenturu. Renomovanou. To jest takovou, která má licenci na tisknutí a vydávání lží.

Rýsuje se nový typ srozumitelnosti, který už není založen na ideálu „objektivity“ jakožto nezávislosti na tom, kdo popisuje, zároveň však vylučuje i libovůli, subjektivizmus a pragmatizmus, které se obvykle proti této objektivitě kladou. Zárodek se utváří tím, že utváří svůj vztah ke světu. Není to autonomní a organizovaná bytost, která by se setkávala se světem a měla se mu přizpůsobovat. Problémy vztahu ke světu se nekladou jemu, jako kdyby on ve své identitě existoval už předtím. Vstupuje do nich tím, jak je podstupuje, nabývá tělo, vtěluje se. ... Poznání patří spíš mezi ty strašné pohyby, které lze vydržet jen v podmínkách zárodečného subjektu...

Spolu s ukrajinským konfliktem však nastal zajímavý úkaz, že ta oficiální propaganda západních tiskových agentur selhává. Nefunguje. Důvodů je hned několik. Tím hlavním je, že agentury ztratily pud sebezáchovy a chrlí do médií takové zprávy, kterým nevěří už ani předpubertální mládež. Neschopnost západních médií přesvědčit obyvatelstvo EU o ukrajinském „spravedlivém“ boji za svobodu proti „zlému“ mužikovi z Ruska způsobila, že státní orgány jednotlivých zemí v EU teď chtějí cenzurovat diskuse na internetu.

Popper se snaží ukázat, že pojetí, které chápe vědeckou práci jako kladení a řešení problémů, může zahrnout i biologii a evoluci. Smysl a zajímavost tohoto pojetí tkví právě v tom, že se pokouší dospět k pojetí pravdy, sice vytvářené, nicméně dokonalé jako takové, k pojímání činnosti, která produkuje jak pravdu, tak zároveň kritéria této pravdy.

První zpráva, která mne před pár dny šokovala, je informace slovenského serveru Hlavné Správy, že v Česku padla vůbec první sankce za diskusní příspěvek. Ještě větší šok však následoval, že Babišovo ministerstvo obecního blaha (pozn. financí) si chce uzurpovat právo na vytvoření jakéhosi seznamu závadných webů [1]. Proč by mělo ministerstvo financí co mluvit do provozu internetu, proboha? Jenže… jak známo, když jde o seznamy, jde všechno stranou. Seznamy jsou skvělá věc. Seznamy dělali nacisti, komunisti, seznamy dělají dnes

zdroj:http://casopis.vesmir.cz/clanky/clanek/id/3662

76


A není to málo, Ivane Ivanoviči? Ano, touto parafrází slavného výroku narážím na to, že je zajímavé, že autora seznamu nenapadlo položit si otázku, PROČ tolik serverů píše „ruskou propagandu“? Těžko obstojí teze, že jsou všechny placené z Ruska. Ani náš server není z Ruska placený a i když nemůžu mluvit za ostatní weby, pochybuji, že by některý z uvedených 42 webů měl jakékoliv financování od ruských úřadů nebo ruské státní moci. Že by tolik webů mělo potřebu psát nepravdy a papouškovat ruskou údajnou propagandu? Přesto je však seznam na světě. A seznam je výchozím bodem všehomíra. Je to bod nula. Bez seznamu není život. Seznam je počátkem všeho. Dát někoho na seznam je strašně fajn… pro toho, kdo na něm není. Máte přehled o nepřátelích, o škůdcích a mandelinkách parazitujících na společnosti a lidech v zemi, kteří potřebují klid na práci. Na seznamy se kladl velký důraz při deportacích Židů do vyhlazovacích táborů. Seznamy se dělali na konci středověku při honech na úkladné čarodějnice. Seznamy měli bolševici, i když oni jim říkali „indexy“ a na ty indexy dávali literaturu, filmy, písně a především osoby. Co to, že indexy dnes vyrábí USA a jejich NSA, CIA a FBI? Co to, že seznamy mají vedoucí úlohu v demokratických zemích?

sluníčkáři a tudíž seznam je nutné vytvořit i v otázce „závadných webů“.

Cenzura jako mantra Pro cenzuru webu se vyslovil i analytik Českého Rozhlasu, pan Alexander Tolčinský [2]. Ochránit české občany před „ruskou propagandou“ chce stále více organizací i jednotlivců. Není proto bez zajímavosti, že obskurní server Echo24.cz, který je financovaný lidmi z blízkého okolí pana uhlobarona Bakaly, uveřejnil pamflet převzatý od jiného obskurního webu, slovenského Denníku N, což je projekt exredaktorů slovenského SME, kteří utekli z redakce největšího slovenského deníku poté, co jej převzala skupina Penta. V pamfletu se dozvíme, že byl jakýmsi panem Smatanou ze Slovenska vytvořen seznam 42 závadných webů v ČR a na Slovensku, které prý šíří ruskou propagandu [3]. Mezi nimi je i náš web, pochopitelně.

S proříznutým hrdlem zazpívej píseň míru, člověče a pohlédni, toto je seznam a na něm jméno Tvé! Episkopálním altem zazpívej, holoubku a kápni božskou, přiznej se, že jsi placen Ruskem? Podepiš, Vávro! Nepodepíšu! Podepiš! Nepodepíšu! Nedělej drahoty a podepiš… mysli na děti, na ženu! Podepiš! Vezmeme ti děti, máš na ně špatný vliv, nevychováváš je v souladu s našim společenským zřízením! Podepiš! Nepodepíšu, raději zhebnu! Přijdeš o všechen majetek, vezmeme ti ho, když nepodepíšeš! Podepiš! Nepodepíšu! Tak alespoň odvolej! Odvolej a potom podepiš! Neodvolám a nepodepíšu! Táhněte k čertu! Pravdu neumlčíte! 77


5 schodů do pekla

nepřipadá v úvahu, není koho dehonestovat. V tom případě se pokračuje rovnou na následující úroveň.

Ano, parafráze je možná trochu divoká, ale pravdivá. Když totiž je vytvořen seznam, nastává peklo. Vědí, za kým mají jít. Víte, jakým způsobem se v demokracii, nebo spíš v demokratuře, likviduje opozice anebo opoziční názor? Existuje několik stupňů eliminace opozice, jsou to tyto:

4) Kriminalizace Provozovatel webu je zatčen nebo stíhán. Kriminalizace je komplikovaná, protože vyžaduje soudní proces a ten vyžaduje porušení nějakého zákona. V případě svobodného slova a internetu je těžké někoho jen tak kriminalizovat za názor. Není-li však provozovatel znám, tedy pokud server dbá na bezpečnost, následuje opět skok, a to na poslední level.

1) Ironizace V první fázi se pokouší váš názor zesměšnit. Aby se mu každý zasmál. Ironizace ale většinou není účinná, proto následuje druhá fáze.

5) Likvidace Diskuse se zakážou. Server se zakáže. Názor se umlčí. Bankovní účty a zdroje se zmrazí. Ve jménu ochrany blaha a demokracie, v zájmu tohoto a onoho se všechno zakáže. Zákazem se ale neumlčí myšlenka. Lze porazit armádu, můžete pozabíjet vojáky, ale myšlenku nezabijete. Boj proti svobodě slova je dopředu ztracen, přesto se však všechny režimy, včetně těch „demokratických“, budou o zákaz slova pokoušet, pořád a dokola.

2) Diskreditace V této fázi se už nikdo nesměje a government či mainstream se snaží váš názor diskreditovat. Většinou jde o diskreditaci za použití tzv. „argumentačních faulů“. Použije se cokoliv jako argument, aniž by vyvrátil vaší tezi. Diskreditace je ale také většinou neúčinná. Proto následuje třetí level. 3) Dehonestace

V jaké fázi je náš server AE News? To si netroufám odhadovat, ovšem vzhledem k tomu, že jeden z našich největších sponzorů nám oznámil, že mu banka v Česku obstavila jeho podnikatelský účet, ze kterého nám přispíval pravidelně na provoz a žádné jiné aktivity na účtu jinak neměl, neboť své podnikání v ČR pozastavil z rodinných důvodů už před delší dobou, tak to znamená, že ona tisková zpráva o tom, že Babišovo ministerstvo to myslí s cenzurou tzv. pro-ruských webů vážně, najednou dává smysl. AE News tedy přišlo o největšího sponzora a proto se v pravém sloupci nahoře objevila minulý týden výzva s prosbou o příspěvek na provoz. Nutně

V této fázi už žádné argumenty nejsou, média se snaží pouze o jediné, o dehonestaci značky anebo šiřitele myšlenky či skupiny nositelů teze. Udělají se z nich hlásné trouby Kremlu, teroristé, úchylové, znásilňovači, lháři, podvodníci, podivíni, nemocní lidé, zejména duševně, ti jsou na špičce. A kdo by se chtěl přiznat, že věří bláznovi? Dehonestace je tak velmi účinná. Problém nastává, když nositel myšlenky, informace nebo opozičního názoru stojí v anonymitě, tedy jako platí pro nás, pro redakci AE News. V takovém případě dehonestace

78


práce nejsou koláče, přičemž každý už asi dnes ví, že mezi prací a koláči platí dokonale a hrozivě nepřímá úměra, ale malým dětem to raději neříkejte, ať si ještě užijí bezstarostného dětství, než objeví tu hrozivou pravdu o životě v kapitalismu, který vás holí břitvou v jedné chvíli, v druhé chvíli přitlačí stisk a už vám podřezává hrdlo a vy vlastně netušíte, v jaké fázi zrovna jste, jestli vás jenom ještě holí anebo už podřezávají. Když se rozhodnete plašit demokracii, abyste se dostali k pravdě, dávejte si pozor, aby se vaše jméno nedostalo na nějaký ten seznam, na kterém jsou dnes díky Denníku N a Echo24.cz zatím jenom weby. Zítra tam mohou být vaše civilní jména, jména vašich děti, vaše adresy. Seznamy publikoval ve III. Říši také Volkischer Beobachter, který vydával seznamy závadných knih židovských autorů. Dnes tedy presstituté vytváří seznamy elektronicky ohledně závadných webů. Je neuvěřitelné, kolik lidí dosud věří, že v Česku (a na Slovensku) je bezpečné publikovat svobodný názor, aniž by se někdo dostal do soukolí ironizace -> likvidace. Co napíšete svobodně dnes, bude za pár let použito proti vám. Berte to jako varování a jako zaručenou prognózu. Jedno je ale jisté: Pokaždé to začíná seznamem. Kolik alternativních webů přežije do roku 2016? Uvidíme…

potřebujeme prostředky na fungování, bez nich je budoucnost AE News nejasná. Už chápete, že ten seznam webů je jenom začátek?

Když už televizi nikdo nevěří… Začalo mohutné tažení proti alternativním webům. Víme, proč jsme náš server pojali od počátku jako anonymní, protože tuto situaci jsme očekávali, věděli jsme o ní, že nastane. Upozorňujeme v našich článcích už dlouho, ze v rámci End Game plánů Nového světového řádu se chystá pogrom proti opozičním názorům a jejich představitelům. „Názory jsou jako bomby, které vám vypadávají z úst anebo z klávesnice a když dopadnou mezi čtenáře, způsobují strašný masakr v klidných vodách mainstreamu. A plašíte jim demokracii!„, napsal mi jeden čtenář AE News.

zdroj:http://aeronet.cz/news/seznam-zavadnych-proruskych-webu-je-na-svete-kdyz-nepomaha-ironizacediskreditace-a-uz-ani-dehonestace-prichazi-likvidacesponzor-ae-news-ma-obstaveny-bankovni-ucet-demokraciesi-servitky-ne/

Nevím, jestli někomu plašíme demokracii anebo spíš lidem jenom otevíráme oči a ti lidé poté přestávají věřit mainstreamu a těm pohádkám o tom, že bude líp anebo že bez 79

NÁLOŽ PROTIRUSKÝCH MANIPULACÍ V ČESKÝCH TELEVIZÍCH. O TIŠTĚNÝCH MÉDIÍCH UŽ RADĚJI ANI NEMLUVIT

lamentníListy.cz Petr Žantovský své pravidelné ohlédnutí za tím, co zajímavého v uplynulém týdnu zaznamenal v českých sdělovacích prostředcích. Debata na téma manipulace byla strukturovaná tak, že divákům byla v zásadě předložena teze, že ruská média, zejména silná státní televize Russia Today, manipulují veřejným míněním v České republice, v Evropě nebo ve státech mimo bezprostřední konflikt, kde jsou příjemci anglicky mluvených zpráv Russia Today. ”Proti tomu byl postaven projekt ukrajinské televize StopFake jako příklad svobodné, nezávislé a nestranné žurnalistiky. To by bylo samozřejmě velmi zajímavé porovnání, protože skutečně Russia Today je státem placená, takže se dá říci, že to tedy je propagandistická ruská televize,“ konstatuje mediální analytik.

Nálož protiruských manipulací v českých televizích. O tištěných médiích už raději ani nemluvit Za běžné ve vysílání České televize považuje Petr Žantovský to, co předvedla ve středečním Horizontu ČT. Pořad byl o manipulaci a přitom sám byl plný manipulace. Mediálnímu analytikovi v uplynulém týdnu neuniklo ani to, jak se hudebník Michael Kocáb nechal ve zprávách Novy oslavovat jako ten, kdo ze země dostal sovětská vojska, přičemž jeho zásluha byla buď nulová, nebo absolutně zanedbatelná.

Z čeho žije ukrajinská televize, jsme se z pořadu o manipulaci nedozvěděli Na druhou stranu StopFake je nestátní televize a zástupci tohoto projektu říkali na kameru, že nepobírají žádné vládní peníze. ”Ovšem už neřekli, z čeho tedy žijí. Vždyť taková televize není úplně levná záležitost. Výroba vysílání, zejména tedy pro zpravodajskou, publicistickou televizi, je mnohem dražší než pro zábavní, hudební či jinou. Z čeho tahle ukrajinská televize žije, jsme se tedy nedozvěděli, a tudíž nemůžeme posoudit, jestli je, nebo není pravda, že je nestranná, nezávislá a objektivní. Tuhle drobnost nám Česká televize neprozradila. Jen nám předložila jednoduchý antagonismus – tady je státní televize, tady je nestátní televize, tito lžou a tito říkají pravdu,“ poznamenává Petr Žantovský.

V souvislosti s českým mediálním referováním o událostech na Ukrajině a v Rusku téměř vždy dojde řeč na manipulace. Česká televize dokonce přímo manipulacím věnovala pořad, jímž byl středeční Horizont ČT24. ”Pozvala si tam paní Natalii Sudliankovou a z druhé strany paní Irenu Laguninovou, což je pracovnice Rádia Svobodná Evropa. Přeložme si to tak, že jde o pracovnici Kongresu Spojených států, který financuje Rádio Svobodná Evropa, takže se dá vnímat jako zástupce opačné názorové strany, tedy americké,“ uvádí pro Par80


Sám to však považuje za mnohem složitější. ”Dobře to v pořadu řekla paní Sudlianková, která nikterak nepopírá, že díky svému původu a díky tomu, že pracuje v ruskojazyčných novinách, byť v Praze, má pochopitelně určitý vztah k tomu, co se dnes na Ukrajině a v Rusku děje. A říká velice přesně a objektivně, že propaganda se děje na obou stranách, ruské, ukrajinské, americké, evropskounijní, a že není pravda, že se to děje pouze z jedné strany. Naproti tomu paní Laguninová ze Svobodné Evropy nám realitu podala tak, že jediný, kdo na světě lže, je Kreml a Moskva, a ti, kdo říkají opak, jsou ti pravdomluvní,“ pozastavuje se mediální odborník.

dění na Ukrajině. Když se do nich člověk podívá jakýkoli den a otočí na nějakou zahraniční stránku, tak zjistí, že ten hlas je tak jednostranný, že je ztrátou těm novinám věnovat svůj čas. Když vezme jiné stránky, zjistí, že většina těch novin, včetně těch Hospodářských, které bývávaly seriózními a plnými zajímavých informací, se zabývá bulvárními náměty. Pro ně je klíčové téma masová vražda v Uherském Brodě nebo nějaký skandál mezi politiky. To jsou věci, kterým se věnují takzvaná seriózní média,“ upozorňuje mediální analytik.

Lidi spjaté s mainstreamem alternativní média rozčilují Fanatickým názorům redaktorky Svobodné Evropy stěží někdo uvěří

Je proto přesvědčen o tom, že v této zemi už seriózní tištěná média v podstatě neexistují a má pro to i pádnou argumentaci. ”Ale ještě, než ji uvedu, zmíním znovu středeční Horizont, kde mluvil i sociolog médií pan Jakub Macek z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a říkal tam několik zajímavých věcí. Třeba to, že na webových médiích se rozšiřuje všeobecná nedůvěra k mainstreamovým médiím, což si myslím, že je docela pravda a za chvíli to dokážu i na číslech. A pan Macek v podstatě říkal, že to je dílo ruské propagandy a toho, že Rusko chrlí do světa miliony informací, které se usazují na těch webech a nejsou náležitým způsobem redigovány a konfrontovány s nějakými protějšími zdroji,“ připouští pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský, že to může i nemusí být pravda.

Připomnělo to jednostrannou propagandistickou žurnalistiku ze sedmdesátých let v článcích o Václavu Havlovi a chartistech ve stylu ztroskotanci a zaprodanci. ”Asi takovým fanatickým a jednostranným způsobem působila právě tahle paní redaktorka ze Svobodné Evropy. Tak jako tehdy také nikdo rozumný nevěřil Rudému právu a článkům o ztroskotancích a zaprodancích, tak si myslím, že ani hlasům typu této dámy nemůže nikdo věřit právě proto, že jsou takhle jednostranné, fanatické a nesmiřitelné. A úplně z toho čouhá jako sláma z bot snaha o manipulaci veřejným míněním. Takže to byl pořad o manipulaci a v podstatě byl plný manipulace. Ale to je v České televize celkem běžná praxe,“ míní Petr Žantovský.

Pozastavuje se ale nad tím, že redaktor Michal Kubal moderoval pořad způsobem, že ta alternativní média zpochybňoval. ”Vliv alternativních médií, což nejsou jen velké firmy jako Aktuálně.cz nebo ParlamentníListy.cz, ale i weby jako Aeronet, Aznews nebo A24, které se věnují jednotlivým

Ve druhé části obrací svou pozornost k tištěným médiím, konkrétně k objektivitě jejich zpravodajství, ale také neustále klesajícímu zájmu čtenářů. ”Už se snad ani nechci zabývat tím, co píší MF Dnes, Lidové noviny nebo Hospodářské noviny o 81


událostem, třeba jen zahraniční politice, nebo konspiračním teoriím nebo něčemu velmi úzce vymezenému, tyto lidi, kteří jsou spjatí s mainstreamovými médii, dlouhodobě velmi rozčiluje či znervózňuje. Mají pocit, že ztrácejí unikátní a monopolní přístup k veřejnému mínění. Jak se tím takhle zabývají a takto to staví ve svém vysílání, tak tím jen potvrzují, že to takhle je pravda,“ myslí si mediální odborník.

to je ovlivněné úrovní samotných tištěných deníků,“ domnívá se mediální analytik.

Odsun sovětských vojsk byl dílem mezinárodních dohod a Gorbačova Pro srovnání nabízí čísla dvou výše zmíněných serverů. Aktuálně.cz se v listopadu 2013 i listopadu 2014 udržuje kolem 220 tisíc denního autentického přístupu, ParlamentníListy.cz kolem 60 tisíc. ”Aktuálně.cz má dnes vyšší čtenost než všechny české deníky s výjimkou Blesku, ParlamentníListy.cz mají téměř dvakrát vyšší čtenost než Hospodářské nebo Lidové noviny. Potom není divu, že se novináři z mainstreamových médií chytají za hlavu a kladou si otázku, co asi tak prošvihli nebo kdo to prošvihl, vždyť oni mají pravdu a nepustí ty ostatní do veřejného diskurzu. Zatím to vypadá, že si nekladou otázku po vlastním zavinění, ale snaží se hledat nepřítele všude možně jinde. Ale žádného nenajdou, protože je skutečně v nich,“ tvrdí Petr Žantovský.

Za několik málo let nezbydou dennímu tisku vůbec žádní čtenáři A vrací se k avizované argumentaci, která vychází z oficiální statistiky auditovaných prodaných nákladů tištěných deníků. ”Už jsem tu jednou říkal, že meziroční pokles prodaných kusů nákladů se pohybuje kolem deseti procent, a to napříč téměř všemi deníky snad s výjimkou Sportu. A mám pro to čerstvá čísla. Podíval jsem se na srovnání prosince 2013 a prosince 2014 a zjišťuju, že Blesku se prodalo před rokem průměrně za den 270 tisíc a před dvěma měsíci 250 tisíc, regionální Deník spadl ze 161 na 150, Hospodářské noviny sice jen z 37 na 35, ale další pokles by už vedl téměř do záporných čísel. Deník, který má 35 tisíc prodaných kusů nákladu, je hluboce pod úrovní nějakého ekonomického přežití,“ podotýká Petr Žantovský.

Na závěr si nechal čtvrteční zpravodajství televize Nova, které připomnělo pětadvacet let od odchodu ruské, respektive sovětské, armády z Československa. ”Skutečně ten odsun začal v únoru 1991 a skončil posledním vojákem někdy v červnu. Kdo si ještě pamatuje, nebo je schopen si to nastudovat ze seriózních zdrojů, ví, že to byl výsledek mezinárodních dohod, že to byl výsledek jednání tehdejšího prvního muže Sovětského svazu Michaila Gorbačova a že asi těžko to mohl být výsledek jednostranné snahy nějakých českých novopečených politiků, hudebníků nebo zpěváků. Avšak Nova nám to podávala tak, cituji, že ’ruská armáda odešla zásluhou Michaela Kocába’,“ směje se mediální odborník.

Podobná čísla vykazují Lidové noviny, MF Dnes zaznamenala velmi znatelný pokles ze 183 na 160 tisíc. ”Právo spadlo ze 101 na 90 tisíc, to je takřka čistých deset procent poklesu. Když to půjde takhle dál, tak opravdu za několik málo let nezbydou dennímu tisku absolutně žádní čtenáři. A tvrdím opakovaně, že si za to mohou novináři i vydavatelé sami, protože ty deníky skutečně v zásadě nestojí za to číst. A to není jenom vliv internetu, ač to samozřejmě také roli hraje, ale především 82

V KROMĚŘÍŽI POSTAVILI PYRAMIDU. JSME FANATICI ŠŤASTNÉHO ŽIVOTA, ŘÍKAJÍ

Bylo jedno, jestli českým panáčkem za jednacím stolem byl Kocáb nebo Novák

Nechal ze sebe dělat ikonu a nasazovat si svatozář na svoji rockerskou hlavu

Následně nejsledovanější tuzemská televizní stanice nabídla úžasný rozhovor s Michaelem Kocábem, který se plně hlásil k tomu, že je to jeho zásluha. ”Přímo tam říkal, že napsali Gorbačovovi – on a nějací jeho lidé – aby stáhl vojska a on je stáhl. Prohlásil, cituji ’My jsme to dokázali’. To ’my’ je asi myšleno Kocáb a někdo, pokud tedy nemyslel ’my, Kocáb první nebo druhý’, to ale asi takhle nemyslel, spíš ještě někoho za sebou, ’skromně’. Ale je to samozřejmě strašně bizarní a směšné, kdyby to nebylo vážné. Protože zásluha Michaela Kocába byla absolutně nulová. Nebo řekněme zanedbatelná,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Ale nepřekvapuje ho, že Michael Kocáb v sobě nenašel svědomí, aby to řekl po pravdě, a rád ze sebe nechal dělat ikonu a nasazovat si svatozář na svoji rockerskou hlavu. ”Co si pak máme myslet o lidech, jako je pan Kocáb? Vybaví se nám různé podpisové akce, protestní iniciativy a politické ambice těchto lidí, kteří tu jsou ministry, tu jsou autory petic proti prezidentovi a podobně. Ale když se podíváme zblízka, tak zjistíme, o jakého člověka se jedná. Kdo zažil pana Kocába před pomalu třiceti lety tehdy jako hudebníka, tak si vzpomíná, že už tehdy to byl člověk, pro něhož skromnost bylo cizí slovo. Ale to jen tak na okraj,“ dodává Petr Žantovský.

Podstatným důvodem odsunu sovětských vojsk byla mezinárodní situace a neudržitelnost toho, aby byla sovětská okupační vojska na území nově se ustanovujícího demokratického státu v přebudovávané Evropě. ”To z hlediska mezinárodně politického nebylo možné. A jestli tím panáčkem na české straně jednacího stolu byl pan Kocáb nebo pan Novák z Horní Dolní, bylo v tu chvíli úplně lhostejné. Protože ať už by byl Kocáb sebeneschopnější diplomat, tak by stejně na konci jeho snažení bylo odsunutí těch ruských vojsk. Žádná verze bé nebyla. Toto přisvojování si zásluh za pomoci novinářů nebo nezkušených novinářek, v daném případě se jednalo o nějakou dvacetiletou slečnu, která tou dobou zřejmě ještě ani nechodila do jesliček, je tvorba umělých ikon,“ míní mediální analytik.

zdroj:http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/PetrZantovsky-rozebral-dalsi-naloz-protiruskych-manipulaciv-ceskych-televizich-O-tistenych-mediich-uz-radeji-aninemluvit-364033

V Kroměříži postavili pyramidu. Jsme fanatici šťastného života, říkají Úspěšně podnikal ve svojí marketingové firmě, jenže pak Vladimír Böhm rozjetý byznys zabalil, protože ho nenaplňoval. A seznámil se s Karlem Pálkou, který na okraji Kroměříže na svém pozemku stavěl pyramidu. Oba muži jsou nyní podepsáni pod projektem největší údajně léčivé pyramidy v Česku, která vznikla v Postoupkách, místní části Kroměříže. 83

V KROMĚŘÍŽI POSTAVILI PYRAMIDU. JSME FANATICI ŠŤASTNÉHO ŽIVOTA, ŘÍKAJÍ

Se svým kolegou chtějí i v praxi prozkoumat účinky pyramidální energie na lidi, předměty či potraviny nebo pořádat semináře pro rozvoj osobnosti. Za celodenní pobyt v areálu zaplatí návštěvník 500 korun, za den a noc tisícovku. Z poplatků se má vydělat na provoz a pokrytí nákladů. Slovo šarlatáni odmítají, považují se spíš za výzkumníky. Označení ”církev” se ale tak úplně nebrání. ”Klidně tam napište, že jsme církev fanatiků šťastného života,” směje se Böhm. Sysifos ale o podobných teoriích tvrdí, že jsou to výmysly šířené pseudovědci, pro které žádný důkaz není dost silný, aby je vyvrátil.

Za tisíc korun můžete v patnáct metrů vysoké stavbě například během 24hodinového pobytu vyzkoušet, zda vás pyramidální energie, údajně nejstarší na světě, zbaví nemocí. Podle některých zastánců včetně rakoviny.

Například na mezinárodní výstavě v Lille roku 1986 zorganizoval Francouzský výbor pro výzkum paranormálních fenoménů pokus se sedmi láhvemi mladého vína vloženými do velké pyramidy z plexiskla, aby víno rychleji dozrálo. Úřední degustátoři ale žádné rozdíly ve víně nenašli.

V kraji tak do zkušebního provozu vstupuje stavba, o jejímž smyslu mainstreamoví vědci většinou nepochybují. ”Víra v účinnost a magické schopnosti pyramid je vzorovou ukázkou lehkověrnosti, manipulovatelnosti a sugestibility člověka, zjednodušeně řečeno hlouposti lidí,” tvrdí o pyramidální energii sdružení Sysifos, které každoročně uděluje pavědecké anticeny Bludný balvan. Podle vědců uzdravuje jen vlastní víra, ne pyramida

Pyramidy podle vědců žádné zvláštní fyzikální schopnosti nemají, a pokud v nich lidi něco uzdraví, pak je to nanejvýš jejich vlastní víra. zdroj:http://zpravy.idnes.cz/na-okraji-kromerize-vzniklaobri-pyramida-fie-/domaci.aspx?c=A130914_1977143_zlinzpravy_ppr

Podobné výroky oba muži odmítají. ”Pyramida mění molekulární stav, rozšiřuje se vědomí, lidé se napojují na vyšší energie. Měla by tak fungovat jako sanatorium. A to i pro ty, kterým klasická medicína nedokáže pomoci,” popsal Böhm, zakladatel portálu LéčivéPyramidy.cz.

84

PYRAMIDY A STONEHENGE NAJDETE I V ČESKÉ KOTLINĚ. DOBÍJEJÍ ENERGII A LÉČÍ

Pyramidy a Stonehenge najdete i v české kotlině. Dobíjejí energii a léčí

men, který vadil při sečení, ho kameny začaly přitahovat opět. Brzy se začal rozhlížet po dalších a jednoho dne ho napadlo shromáždit je v nějakém smysluplném tvaru na vlastním pozemku. Od začátku však chtěl, aby z nich mohli mít užitek i ostatní. A protože znal knížky o energii krajiny psychotronika ing. Pavla Kozáka z nedalekých Českých Budějovic, obrátil se na něj o radu.

Naši předkové neměli auta ani počítače, ale přesto na různých místech světa postavili stavby, s nimiž by měla problém i moderní technika. Dodnes prý fungují i jako energetické zářiče. Patří mezi ně pyramidy v Gíze i kamenné Stonehenge v Anglii. Podobné stavby dnes však vznikají i v Česku.

„Pro stavbu energetického kruhu, kterou jsme od té doby zamýšleli, bylo potřeba najít celkem 26 žulových kamenů. A ne ledajakých. Kameny totiž musely být takzvaně živé. Znamená to, že díky své vnitřní struktuře dokážou kumulovat energii vycházející ze Země,“ vysvětluje dnes Václav Jílek. Nepochybuje o tom, že ze stejného důvodu stavěli kameny ve volné přírodě i naši pohanští předkové Keltové.

Václav Jílek se narodil v jihočeských Holašovicích proslavených zachovalými stavbami selského baroka, díky nimž byla vesnice v roce 1998 zapsána do světového dědictví UNESCO. Dnes se však do této malebné vesničky řada turistů sjíždí také kvůli kamenům vztyčeným na louce za humny, kde ti citlivější z nich přicházejí ke zcela nevšedním zážitkům. Při stavbě zdejšího energetického kruhu nebylo totiž nic ponecháno náhodě.

„Nedaleko Holašovic se nachází keltské opidum Třísov a já jsem tu tak vlastně jen oživil starodávnou tradici. Keltové měli určitě dobrý důvod, když se s některými kameny tak dřeli. Věděli, že útvary, které z nich postaví, dokážou vyzařovat kladnou energii, která člověka může léčit a také ho dokáže

„Kameny jsem obdivoval odmala,“ přiznává Václav Jílek, který má v Holašovicích firmu na výrobu ekologických briket. Poté, co před více než osmi lety na návsi vybagroval velký ká85


zklidnit a pomoci mu v jeho vnitřním duchovním a osobním růstu.“

Sám však energii kamenného kruhu zatím využívá jen zřídka, o to víc ho však těší, že si jej oblíbila jeho manželka, sousedi a také ho pravidelně navštěvuje mnoho lidí z okolí. Kameny, jež shromáždil, jsou pro něj téměř bytostmi, a některé proto mají i jméno. „Ještě ale nejsme hotovi. S kamarádem Františkem Eiblem a jeho vnukem Janem Kovářem živé kameny hledáme dál a rád bych z nich postavil tzv. dolmen, což je kamenná „kaplička“, která našim sloužila jako jakýsi soukromý meditační prostor.“

Každý kámen, který Václav Jílek při přípravě stavby našel v okolí, bylo nejprve nutné proměřit virgulemi, zda je opravdu takzvaně živý, a pokud tomu tak bylo, bylo nutné jej transportovat na louku. Často to prý byla fuška, při níž musela pomoci moderní technika. Kameny umístěné v kruhu váží i několik tun, přestože schopnost kumulování energie s jejich velikostí nijak nesouvisí. „Vždycky když jsem objevil nějaký kámen, nedočkavostí jsem ani nespal,“ vypráví muž, který dostatečný počet „živých“ kamenů nashromáždil v průběhu osmi let.

Jihočeský Stonehenge byl pro veřejnost otevřen 28. srpna loňského roku a od té doby jej navštívily tisíce lidí. Každý víkend se jich tu sejde kolem dvou set a zdaleka to nejsou jen návštěvníci z Čech. Podle psychotronika Pavla Kozáka význam této stavby na našem území v budoucnu ještě vzroste. Už teď prý vyčistila geopatogenní zóny v okolí více než jednoho kilometru. Důkazem, že skutečně jde o místo se zesílenou energií, může být i to, že v prolukách mezi kameny v zimě spolehlivě roztával sníh, ačkoliv všude kolem se držel. Sněhová pokrývka tu zůstala, až když teplota klesla pod tři stupně pod nulou.

Energie, která je zadarmo Pro stavbu byl v tomto případě zvolen útvar zvaný kromlech, což je okrouhlé seskupení jednotlivých menhirů s jedním kamenem uprostřed, podobně jako tomu je v komplexu megalitických památek Rollright Stones v Anglii. Holašovický kruh, jehož stavbu řídil ing. Pavel Kozák, má v průměru třicet metrů a síla všech kamenů působí ve vzájemné synergii. Ke kruhu patří i opodál stojící samostatný megalit o váze devatenácti tun, který v Holašovicích nazývají Skálou. Mezi ním a kruhem také existuje energetická vazba.

Když jsem český Stonehenge navštívila, bylo léto, a tak přicházel v úvahu jiný pokus, a to vyzkoušet údajné působení energie na vlastní kůži. Přesně podle instrukcí Václava Jílka jsem vstoupila do kruhu, ohlídala si, abych v něm byla sama, a pak se z něj po stanovenou dobu dívala směrem k vesnici a poté se otočila k lesu. Bylo mi nádherně, ovšem to v tak krásné krajině považuju za zákonité. Zvláštní vjem přišel, až když jsem vykročila z kruhu a vydala se směrem ke stojícímu solitéru zvanému Skála. Působil jak magnet. Pak nešlo udělat nic jiného než ho obejmout a poddat se zvláštnímu přívalu čehosi nesmírně příjemného.

„Citliví lidé se po pobytu v kruhu zbavují svých bolestí, cítí brnění či příval tepla v různých částech těla atd. Aby energie mohla na jedince působit opravdu účinně, je však třeba, aby byl v kruhu sám. Místo u opodál stojícího kamenného obra je zase vhodné ke třídění myšlenek a také tu z člověka rázem padá stres i únava,“ říká Václav Jílek. 86


Pyramida sto kilometrů od Prahy Václavu Blažejovskému v Březně na Chomutovsku, kde bydlí, přezdívají „doktor“. Už deset let totiž usilovně zkoumá, jak na zdraví člověka působí pyramidy patřící dodnes k záhadám. To, co zjistil, zní až fantasticky, ale bývalý brusič skla si za tím stojí. „Před lety mi kamarád půjčil zajímavou knihu o pyramidách a od té doby jsem ztracený. Začal jsem dělat pokusy a pokračuju v nich pořád. Dodnes jsem dal dohromady desítky pyramid, celkem z jedenácti materiálů, a fungovaly všechny. Jednou jsem například nabral vodu od kamaráda z bazénu a poté, co jsem ji na noc dal pod pyramidu, byla ráno čistá a sinice byly mrtvé na dně. V tomhle stavu voda vydržela čtyři roky a nesmrděla.

Stěny egyptských pyramid mají sklon necelých 52 stupňů. Je však vypočítané, že má-li pyramida fungovat v naší zeměpisné šířce, je třeba, aby stěny se základnou svíraly úhel 65 stupňů. Boční stěny, které se ve starověkém Egyptě nazývaly tvářemi, musí směřovat přesně ve směru sever-jih, východ-západ.

Nebo jsem přes léto dal na zahradu pod pyramidu kus vepřové kýty. K masu se nepřiblížila jediná moucha a nezkazilo se. Za pár týdnů úplně seschlo, jen odkapal tuk. Prostě se konzervovalo. Na to ale přišli už jiní, já si to jen ověřil.“ Američané například pyramidu využívali k uchovávání potravin a ukázalo se, že zůstaly nejen dlouho čerstvé, ale byly také chutnější. Energie, která se v nich koncentruje, tedy zřejmě znemožňuje množení bakterií a mikroorganismů.

Pyramidu, kterou má na svém pozemku Václav Blažejovský, navštěvují lidé za účelem ozdravění ze všech koutů republiky i ze Slovenska. Nedávno ale jednu s kolegou Zbyňkem Pliskou dostavěl i ve slovenských lázních Meder, kde se léčí nemoci pohybového ústrojí. „Klasickým cvičením pacienti dosáhnou zlepšení během měsíců, v kombinaci s působením pyramidální energie to však lze zkrátit na několik týdnů.“

„Nejsem žádný mistr světa, mojí laboratoří je kuchyň a slovo zázrak nemám rád, ale tohle je přinejmenším zajímavé. Pyramida je silný energetický zářič, o tom není pochyb, a je k naší velké škodě, že ji nevyužíváme víc, abychom posílili svoje zdraví,“ tvrdí Václav Blažejovský. V pyramidě, kterou Václav Blažejovský vystavěl na svém pozemku, je pohodlné lůžko (vlevo). Zcela novou kvalitu údajně získá voda v láhvi, když na ní působí energie pyramidy (vpravo).

Jak nejsnáze léčit koně Podle Blažejovského nemoci vznikají v důsledku nedostatku bioenergie, kdy tělo ztrácí sílu, a pyramida mu ji dokáže vrátit. Díky tomu může pak člověk zdolat jakýkoli zdravotní problém mnohem snáz. Stejně pozitivně pyramidy působí i na zvířata 87


či rostliny. Žokej Josef Váňa, který drží rekord pětinásobného vítězství Velké pardubické, si proto nechal už před lety na svém ranči postavit přístřešek ve tvaru pyramidy, pod nímž ošetřuje své koně, kteří pak vyhrávají dostihové závody.

žiletka, se kterou je po opakovaném působení této energie možné oholit se až dvěstěkrát. Jeho pokusy trvaly deset let a výsledky byly poprvé zveřejněny v časopise ABC. Václav Blažejovský nyní pod pyramidou na své zahradě nabíjí velká balení pitné vody a chce je dodávat do obchodní sítě i do restaurací. „Tato voda po svém čtyřiadvacetihodinovém pobytu v pyramidě do své molekulární struktury vstřebá léčivou energii. Je výborná nejen k pití, ale také k vaření, květiny ve váze v ní vydrží déle čerstvé a při dobrém filtračním systému není při jejím použití prý ani třeba měnit vodu v akváriu. Namočením gázy ve vodě lze zase získat účinný obklad na bolavé klouby, drobná poranění či na ekzematickou pleť. Sfinga mohla být postupně měněna.

Při jakémkoliv zdravotním problému včetně chronických zánětů, bolestí, lupénky, ekzémů atp. je podle stavitele pyramid z Chomutovska vhodné lehnout si pod tento energetický zářič na třicet minut denně. Pokud by to bylo déle, nadbytek energie by tělu nedovolil zůstat v klidu na místě. Ještě lepších výsledků je však podle něj možné dosáhnout s pyramidálním kuželem, od nějž se pozitivní energie odráží do prostrou kolem rovnoměrně, zatímco u čtverhranných pyramid vychází pouze z jejich stěn a spojnice mezi nimi jsou „hluché“. Nejvíce energie je u pyramidy koncentrováno v dolní třetině, tj. nejblíže základně, přičemž efekt je zrcadlový, takže stejné parametry lze zjistit i v prostrou pod základnou.

Při výplachu úst se zastavuje krvácení dásní atd. Každému, kdo o těchto účincích pochybuje, doporučuju, aby si to vyzkoušel sám.“

Pyramida s průměrem padesát centimetrů údajně působí až do okolí čtyřiceti metrů a každý ji může mít u sebe doma. K dalším účelům, například k čištění léků od nežádoucích účinků nebo pro energetické nabíjení vody v PET lahvích, lze použít i miniaturní kužely. V případě předmětů se expozice energií doporučuje po dobu čtyřiadvaceti hodin. Blažejovský všem doporučuje umístit malé pyramidální kužely také v blízkosti počítačů a televizorů, aby byl eliminován škodlivý vliv jejich elektromagnetického záření. Na mobilní telefon se malý kužel jednoduše nasadí a po dobu čtyřiadvaceti hodin se z něj nesundá a je možné provést to i na etapy. Broušení žiletek a zázračná voda

Na radu svérázného stavitele pyramid ze severních Čech jsem tedy tak učinila a na třicet minut se zcela vydala napospas energii, jejíž původ není zatím zcela prozkoumán. Co jsem cítila? Asi po dvaceti minutách se začalo ozývat zvláštní kručení v břiše, ale protože jsem byla po obědě, vím jistě, že z hladu to nebylo. zdroj:http://www.novinky.cz/cestovani/180663-pyramidya-stonehenge-najdete-i-v-ceske-kotline-dobijeji-energii-aleci.html

Průkopníkem na poli zkoumání pyramidální energie byl u nás ing. Karel Drbal, který si v roce 1959 nechal patentovat zařízení na broušení žiletek - malou pyramidu, do níž se vkládá 88

ASISTENTKA AMERICKÝCH PREZIDENTŮ HAŠKOVÁ-COOLIDGE: CHYBA ZÁPADU! KDYBY BYL RUSKU PROJEVOVÁN RESPEKT...

nasměrovány na win – win. To samé platí v mezinárodních vztazích, v jednáních na nejvyšší úrovni, v geopolitice. Musí tam být pocit obou stran, že žádná neprohrála. Musí tam být respekt a vyváženost. To lze udělat jen dialogem a vlastní sebereflexí. Ostatně vaše odpověď na DVTV Daniele Drtinové ve smyslu, že situaci na Ukrajině vyhrotil spíš Západ, vzbudila celkem poprask. Nevyčítala jste si to poté? Nevyčítala. Jsem stále přesvědčena, že kdyby zde již dávno byl seriózní dialog, bylo by to jiné. Nejsem již napojena na žádné vládní zdroje a orientuji se jen podle toho, co si přečtu. Celý život jsem žila obklopena vysokými diplomatickými jednáními a tak jsem se z mých zkušeností mnoho naučila. Věřím, že kdyby zde existoval již od počátku kvalitní dialog s prezidentem Vladimirem Putinem a Rusku by byl projevován určitý respekt jako nukleární velmoci, tak by možná padesát tisíc lidí ještě žilo a milion uprchlíků neztratilo domovy. Neříkám, že je vina na jedné či druhé straně. Nic není černobílé. Podle mě je vina na obou stranách. Nicméně je to vina, která zahrnuje mnoho mrtvých lidí a ještě více uprchlíků. Jsem sama uprchlík. Navíc jsem uprchlík ze střední vrstvy, takže můj táta měl známé v Americe a měli jsme se o co opřít, i přesto to bylo náročné. Proto si dokáži představit ty statisíce běženců, kteří opustí své domovy kvůli válce a je mi jich líto. Soucítím s nimi. A to se všechno děje ve jménu lidských práv? Kde to jsme? Interpretujeme dobře pojem lidská práva, když dovolíme, aby se tohle stalo? Nevím. Jsem v tom v rozporu sama se sebou, ale snažím se ten problém vidět z obou stran. Podle mě je velmi důležité diplomatické řešení, které uspokojí obě strany. Chci, abychom žili i nadále v míru. Možná, jak řekl Alexandr Solženicyn na Harvardské univerzitě v roce 1978, bychom se

Asistentka amerických prezidentů HaškováCoolidge: Chyba Západu! Kdyby byl Rusku projevován respekt... Win - win. Tahle politika vždy platila a vždy platit bude. Ve všem musí být vyváženost. S prezidentem Vladimirem Putinem se je třeba domluvit, a proto velmi vítám iniciativu německé premiérky a francouzského prezidenta. Zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů Eliška Hašková-Coolidge mluví jasně. Podle ní je etika a budování důvěry na prvním místě a z nich vychází všechno ostatní. Jaký je váš vztah k Rusku? Tady neustále existuje hrůza z Ruska, což si nemyslím, že je správné. Jsem studentkou ruské historie. Na Georgetown University School of Foreign Service jsme měli úžasné kurzy této historie. Padl zlý režim, ale nepadlo Rusko. V tom je veliký rozdíl. Do budoucnosti se musíme dívat pozitivně. Důležitý na světě je život bez války a vzájemný respekt. Bez toho to nejde. V byznysu zrovna jako v lidských vztazích máme mnoho situací, které aby dobře dopadly, jsou 89

DEJTE UŽ POKOJ SE SLUŠNÝMI LIDMI

měli méně soustředit na lidská práva a více na lidskou povinnost a zodpovědnost.

dnes. Etický kodex jsme v Bílém domě, když jsem tam pracovala, měli na čtyři stránky. Nepotřebovali jsme etického poradce a dvě stovky advokátů, aby nám to vysvětlili. Svět se strašně moc změnil.

Premiérka Německa Angela Merkelová a prezident Francie Francois Hollande začali tvrdě vyjednávat. Myslíte si, že je to správná cesta?

V čem? Do jisté míry je to ztráta sebekázně, sebereflexe, ohleduplnosti, respektu a trpělivosti. Chybí důvěra a důvěra se musí budovat. Jako všechny změny je to proces. A ten proces začíná v rodině, posiluje se dobrým příkladem a následně se promítá do voleb lídrů společnosti a na světovou sféru. Je to jen na každém z nás.

Ano. Absolutně ano a díky jim. Na druhou stranu v Evropě existují politici, kteří upírají Rusku vítězství v druhé světové válce. Polský ministr zahraničí prohlásil, že Osvětim osvobodili Ukrajinci, z Ukrajiny se ozývají hlasy, že SSSR napadlo Německo a Ukrajinu. Byl jsem loni v Rusku. Druhou světovou válku tam berou velmi osobně, aby ne, když každému druhému v ní zemřel někdo blízký. Jak tohle hodnotíte?

zdroj:http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Asistentka-americkychprezidentu-Haskova-Coolidge-Chyba-Zapadu-Kdyby-bylRusku-projevovan-respekt-361862

Zabýváme se příliš moc minulostí. Lépe by bylo využít vzácný současný čas a nasměrovat se na lepší budoucnost. Co se stalo dávno, již nezměníme. Hádat se o to, kdo osvobodil koho, je ztráta času. Podstatné je, že osvobození se uskutečnilo. Německo se spojilo a Rusové se z východního Německa museli vrátit domů. Rusko slovo v té době dodrželo. Podle mě je dobré tak pokračovat a slovo ve všem dodržet. Věřím, že tomu pomůže trpělivý a pozitivní dialog a umění vyjednávat.

Dejte už pokoj se slušnými lidmi Ivan Štampach Disidentská rétorika byla do konce roku 1989 esoterní mluvou malé skupiny statečných odpůrců diktátorského režimu, poté bez náležitého pochopení pronikla do běžného žurnalismu a dnes se z ní stal newspeak. Když tehdejší kritici režimu mluvili o potřebě slušnosti, kritizovali falešnou řeč tehdejší vládní moci, která měla plnou pusu humanismu a sociální spravedlnosti a tvářila se, že hájí zájmy pracujících.

Nemyslíte si, že je špatně, že má Česko několik zahraničních politik. Přinejmenším jde o politiku prezidenta, premiéra, ministra zahraničí a opozice... Tyto rozpaky zde jsou ovlivněny čtyřiceti lety komunismu. Nicméně takto to není rozhádané jen u nás v Česku, podívejte se na Ameriku. Ta také nikdy nebyla tak rozhádaná, jako je

Ve skutečnosti tehdejší držitelé faktické moci nad produkčními prostředky hájili své osobní, skupinové a třídní 90


zájmy. Mluvili o diktatuře proletariátu, která přejde ve všelidovou demokracii. Ve skutečnosti však šlo o diktaturu sekretariátu nad proletariátem a ostatními vrstvami společnosti. Disidenti, aspoň někteří, si přáli, aby se říkala pravda a aby cynickou despotickou vládu vystřídala řádná správa veřejných záležitostí. Dnes slyšíme faktickou obhajobu krutého systému, který vychytralé, mazané, vybavené ostrými lokty všemožně podporuje a nemalé skupiny obyvatel vrhá na hranici nebo i za hranici bídy. Stále značný počet lidí, kteří zoufale hledají zaměstnání, lidé různými okolnostmi zbavení domova, které stále potkáváme na ulicích, Romové, u nichž se zatím stále nedaří získat rovné postavení na trhu práce a ve školách, to jsou hmatatelné příklady dnešního prekariátu, potlačovaných společenských vrstev a skupin. Jiné skupiny jsou méně viditelné.

jevy sociální solidarity s osobním postojem, který chce reálné dopady mírnit.

Slyšíme obhajobu tohoto systému vypjatého individualismu. Prý je to svobodná soutěž, v níž jsou někteří přirozeně úspěšní a jiné systém sám trestá za jejich neschopnost a lenost. Systém prý není nebo aspoň nemusí být krutý. Má záležet na tom, aby aktéry ekonomického a politického pohybu byli takřečení slušní lidé.

Je načase skoncovat s fikcí slušnosti kompenzující neslušnou, totiž nelidskou, lidskému rozvoji bránící ekonomickou a politickou formaci. Pro ty ekonomicky úspěšné, kteří jsou „slušní“ a pro ty „neslušné“ mají obhájci paradoxního systému přihrádky. Lidé modré krve a dědici prvorepublikových „dobrých rodin“, to jsou vždy ti slušní. Ti, kteří žádnému projektu či vizi společenské reformy nikdy nevěřili a v onom i tomto systému těží ze slabosti jiných, to jsou „bývalí komunisté“ a ti z povahy věci už musí být neslušní.

Slušní lidé prý podnikají poctivě, zmírňují sociální dopady na neúspěšné charitativní aktivitou. Utrousí drobečky ze své hostiny jako almužnu. Slušní nejsou rasističtí, neútočí fyzicky na Romy a bezdomovce. Jsou také nábožensky snášenliví a nepřipojují se k populistickým antiislamistickým pogromistickým náladám. Respektují varianty sexuálních preferencí.

Bylo by zajímavé udělat skutečný sociologický výzkum srovnávající původ bohatství se zastávanými hodnotami a postoji. Dřív, než takový badatelský projekt proběhne, je poněkud předčasné opatřit výtečnou známkou z chování

Je to tedy podivuhodná kombinace tvrdého ekonomického systému, který odmítá a znemožňuje masivnější pro91


šlechtu a znovuprobuzenou staroburžoazii a jako špatné předem ohodnotit chování novoburžoazie, nových zbohatlíků, lidí, kteří využili někdejších kontaktů a znalosti průmyslových a obchodních dějů a kterým se dá předhodit ze současného hlediska špatný kádrový profil.

něco se smí nebo nesmí dělat. Slušnost se ocitá v nebezpečné blízkosti samozvaných společenských autorit. Tedy pod jejich nohama. Učitelé starého patriarchálního střihu označují za slušné žáky, kteří nevyrušují otázkami, pokorně přijímají předkládané informace i hodnocení. Jsou to děti, které se záhy naučily cyklistickému pojetí slušnosti: nahoře hrbit a dole šlapat.

Neznám mnoho šťastlivců v ekonomické konkurenci. Proto se mi těžko posuzuje zastoupení „slušných“ mezi nimi. Mám na mysli konkrétní jednotlivce, které nemohu jmenovat, a kteří podle toho, co o nich vím, jsou pracovití, poctiví a sociálně vnímaví. Znám však hodně příslušníků prekariátu, lidí, kteří žijí z ruky do huby, jak se říkávalo, lidi, kteří se špatně protloukají životem, ale mají potřebu lízat nohy těm, kteří se mají dobře na jejich úkor.

Slušní jsou ti, kdo vyhovují normám, protože je to výhodné, protože jsou za to oceňováni, chváleni, zvýhodňováni, protože se mohou cítit povzneseni nad nás chybující smrtelníky, protože se nemusí bát sankcí. Pro některé z nich pak ještě odměny a tresty pozemské doplňuje a završuje záhrobní mzda nebo msta nadzemského diktátora. Je načase skoncovat s fikcí slušnosti kompenzující neslušnou, totiž nelidskou, lidskému rozvoji bránící ekonomickou a politickou formaci. Je nutné, aby se neprivilegovaní zvedli, aby pojali důvěru k sobě, aby jednali odvážně, aktivně a tvořivě. A to je opak (po)slušnosti. A je třeba, aby pro sebe a pro ostatní spoluobčany pomohli nalézt přijatelný, spravedlivější model vztahů kolem lidské práce a kolem správy věcí veřejných.

Znám takové vnitřně protikladné postavy lidí instinktivně humanistických a proto socialistických, kteří jsou oddanými voliči pravicových stran a kteří horlivě přikyvují produktům vulgární systémové žurnalistiky. Někteří novinářští slouhové oligarchie mají dobrý styl, jsou vtipní, dovedou vyhmátnout zajímavé případy a tito mí nešťastní známí přestali být ochotni kriticky zkoumat noviny, rozhlas, televizi a internetová média. Ideologicky angažovaní žurnalisté dokáží slušné oběti systému získat a přesvědčit. Podivuhodná konstrukce slušnosti je náhradou někdejšího, dnes už poněkud obsoletního hodnocení nějakého chování jako humánního nebo založeného na lásce k bližním, nebo abych použil zcela zapomenutý výraz, chování ctnostného. Je to chabá náhražka opravdové svatosti – a nemám na mysli pobožnůstkářství a svatouškovství.

Dělení politické scény, na ty naše slušné a na politické protivníky, kteří automaticky musí být neslušní, je nebezpečnou náhradou politického úsilí moralistickou fikcí. Je to obsazení protivníků do role nositelů čirého Zla, které je třeba nemilosrdně smést a kterým se nepřizná právo na politicky korektní soupeření zahrnující respekt. Přál bych si, aby mí slušní, v hloubi duše skutečně humanističtí přátelé prozřeli, aby politicky volili podle realistického poznání své situace a situace ostatních a aby dali už konečně pokoj s fikcí „slušnosti“.

Slovo „slušný“ nás přímo vede k poslouchání a k poslušnosti. Něco se sluší, totiž něco se má nebo nemá dělat, nebo rovnou

zdroj:http://ivan-stampach.bloger.cz/Duch-asoucasnost/Dejte-uz-pokoj-se-slusnymi-lidsmi 92

KVANTOVÉ PŘESKOKY

Kvantové přeskoky Vlastimil Marek Nedávno jsem zmínil sousloví, které vyvolalo zájem, a tak se pokusím podělit o úžas a nadšení z objevů a hypotéz, o kterých se píše v knihách a časopisech, jenž jsem si přivezl z Londýna (v tomto případě EnlightenNext 46). A které zase jen potvrzují, co tuším a na vlastní tělo a mysl zažívám posledních třicet let (jen jsem neměl dost relevantních informací, které by byly akceptovány). Dnes tak mohu přesvědčeně tvrdit, že všeobecně převládající názory na duchovnost a správné vědomí (navazuji i na Buddhu, který kázal, aby se mluvila správná, rozuměj, pravá, tedy ne vulgární slova), a také to, co si lidé (zvláště vědci) myslí o realitě (a když se jim něco nehodí, tak je to prý zbytečné), začíná být neudržitelné. Naštěstí se vždy najde nějaký ten kacíř, kterému s nejprve smějí, ale který posune poznání o (chtělo by se napsat kvantový, protože o tom to bude) skok kupředu. Američan Stuart Hameroff se o záhady mozku a vědomí zajímal od dob studií, když jako povolání si nakonec, kromě psaní knih a přednášení, vybral anesteziologii (protože způsob, jak člověk při anestezi vypne vědomí, je záhadný, dodnes vlastně neprozkoumaný, a úzce souvisel s tím, co ho tehdy zajímalo). Hameroff začal před mnoha lety zkoumat i to, co věda o mozku zatím ponechávala mimo svůj zájem: tzv. mikrotubuly. Mimochodem, i v nejnovější knize Lidský mozek (anglický originál vyšel v roce 2009) jsou „mikrotubuly“ (přeložil bych to spíše jako mikrorourky) pro názornost nakresleny jen jako žlutý konec malého kabelu (na obrázku vlevo, na pozici devíti hodin), přičemž popisek ale tvrdí, že „tvoří buněčnou 93

KVANTOVÉ PŘESKOKY

kostru“ (měly by tedy na obrázku naprosto převládat). Před lety právě tyhle útvary, seřazené do neustále se měnících konstrukcí, a vyplnění dalšími záhadnými částmi (dalšími miliony zvláštních útvarů proteinu, kterým se říká tubulin, a které se v nanosekundách mohou buď zavřít, nebo otevřít) vzbudily jeho pozornost.

místech najednou. Mikročástice se také mohou navzájem ovlivňovat na dálku. Zpět k Hameroffovi, který si před lety uvědomil, že lidský mozek není jen pár miliard jinak „němých“ neuronů, ale spíše že každý neuron je nesmírně složitý útvar, jenž má jakousi vnitřní inteligenci samu o sobě. Tedy že místo aby každý neuron rozeznal a dokázal nastolit stav ano nebo ne (jednička nebo nula, jako v počítači), má díky aktivitám v mikrorourkách potenciál tisíců trilionů početních operací každou vteřinu. Ve spolupráci s Angličanem Sirem Rogerem Penrosem pak Hameroff začal pracovat na modelu vědomí, založeném na možnosti kvantových přeskoků mezi mikrorourkami v mozku.

Hameroff již v dobách prvotního rozvoje počítačů začal tvrdit, že tahle paralela nul a jedniček ze světa výpočetní techniky (a otevřeno zavřeno ve světě neuronů) je možná hodně důležitá, a naznačuje, že vznik vědomí v našem mozku asi není jen výsledkem přenosů vzruchů mezi neurony, ale spíše výsledkem činnosti zmíněných a vědou zatím nevnímaných mikrorourek. Tedy spíše tisíce trilionů „početních“ operací v množství tubulinu v mikrorourkách, které využívají kvantového přeskoku a vytváří tak to, čemu říkáme vědomí.

Jinými slovy, Hameroffův (a Penrosův) model vědomí a hmoty naznačuje, že to něco tajemného, co dává vzniknout hmotě a mysli, je možná věcí kvantově prostoročasové geometrie. Ve védické tradici se jí říká Brahman, ale jinde je známa spíše jako duch, kosmos… naše realita tak může být fundamentálně vědomá, duchovní. Duchovnost, spiritualita, by se tedy měla seriózně vědecky zkoumat. Důsledkem tohoto modelu jsou podle nich také tři podstatná zjištění: propojenost všech bytostí ve vesmíru (pamatujete, jedna částice může být na dvou a více místech současně a záhadně se ovlivňují), zadruhé jakási božská moudrost všeho, kosmická vize, ovlivňující i naše rozhodnutí, je tedy v samých základech prostoročasu zabudovaná spiritualita, a nakonec existuje i možnost, že vědomí po smrti někde nějak, i když přeorganizováno, přežívá.

Zdánlivě odbočím, protože nejnovější výzkum v oblasti počítačů přinesl další senzační zprávu: Naprostou revolucí v konstrukci počítačů by mělo být uvedení kvantových počítačů do praxe. Vědeckému týmu pod vedením Jeremyho O’Briena, ředitele britského Centra pro kvantovou fotoniku, se totiž podařilo vyvinout kvantový čip pracující na bázi fotonů. Princip kvantového počítače je založen na poznatcích Alberta Einsteina. Využití by měl najít hlavně u zpracování obrovského množství dat. Například vyhledání informací z miliard webových stránek by mělo být s jeho pomocí dílem okamžiku. Data jsou totiž zpracovávána podle pravidel kvantové fyziky, která umožňuje jednotlivým subatomickým částicím být na několika místech ve stejný čas. A jsme zpět u Einsteina a šamansko mystických záhad kvantové fyziky: stav mikročástice v kvantové mechanice totiž není popsán její polohou a hybností, jak je tomu v klasické mechanice, ale vlnovou funkcí. Částice tak může být v jednom okamžiku hned na několika

Důsledky jsou pro každého z nás, i lidstvo, obrovské: vesmír možná není „jen“ složen z částic a hmoty, ale je to spíše proces (kvantových) událostí. Nebo, jinými slovy, nepřetržitý sled jednotlivých kvantových přeskoků (tady znovu přichází do úvahy mozková vlna 40 Hz, která se vyskytuje u všech savců 94

KVANTOVÉ PŘESKOKY

a některého hmyzu, a která může být vnějšně registrovatelným důkazem vědomí). A dále, tvrdí Hameroff, už buddhistické texty popisují čisté vědomí, které lze spočítat (prý šest a půl milionu vědomých momentů denně, což je, překvapení, ona gama mozková vlna), a pokusy změřit mozkovou aktivitu trénovaných tibetských mnichů odhalily, že jejich mozky dosahují vysokých frekvencí gama prakticky na požádání.

na Velký třesk (Big bang) začalo říkat Big Wow (Velké Ach). Jinými slovy, celý vesmír může být jistý druh kvantové superpozice, ve které potenciálně existují velké počty vesmírů. Na konci velkého třesku nastal okamžik pro stejný kvantový kolaps (přeskok), jen v giga rozměrech, ke kterým dochází v našem mozku v každém okamžiku vědomí. To tedy znamená, že lidské vědomí by mohlo být mikrokosmickým okamžikem vesmírného vědomí, a tedy že my lidé jsme všichni součástí kosmického vědomí, které proniká celám vesmírem. Wow! Ale tohle je přesně to, o čem mluví a píší mystikové všech věků! Jak dole, tak nahoře, přece… a obráceně.

A jsme znovu u tvrzení Tibeťanů (a jógínů a šamanů a mystiků všech dob), že kdo pozná tajemství zvuku, pozná tajemství vesmíru, a že vesmír je tedy spíše písnička, než náhodná setkání hmoty (viz i teorie superstrun), a že kdo pozná základní aspekty vlnění (interferenci, rezonanci), otevírá se tak poznání vesmíru celého (protože ten se vlní celý, od vln kosmických až po gravitační).

Ještě jinak, v lidském měřítku se každý osvícený, nebo dokonce každý meditující člověk prostě dostává hlouběji do této kvantové říše kosmického vědomí. „Když se při meditaci dostanete až na úroveň ničeho, nebo toho, čemu lidé říkají nicota, není to nicota. Myslím, že to je ona prostoročasová geometrie, a vy se blížíte zdroji osvícené moudrosti, která je součástí tohoto fundamentálního pole, a začínáte si toho být vědomi,“ tvrdí Hameroff. „Duchovní metody, jako třeba meditace, vám umožní ponořit se do platónského světa moudrosti a světla, který je základem všech věcí, jak hmotných, tak mentálních. A bude-li tahle hypotéza kvantového vědomí potvrzena, potvrdí to reálnou existenci základní duchovnosti života, podemele převládající materialistický světonázor, a dá lidem až neskutečnou naději.“

Ve světě kvantové fyziky se dnes dějí pro nás nepochopitelné věci, které možná mohou odhalit tajemství vědomí… a také duchovnosti. Co když je opravdu Brahman (nebo, chceteli, Bůh, a nedejte se připoutat a zmást i v tomto případě nevýstižnými slovy, jde o princip) jen onen potenciální stav všeho ve vesmíru, kdy každá částice může být na dvou místech současně, a vědomí je výsledkem kolapsů oněch „vln“ (tak jako při přeskoku elektronu z jedné na jinou dráhu vznikne foton)… a kvantově-vlnová funkce a kvantum vědomí jsou jedno a totéž? Hameroffova a Penrosova hypotéza vzbudila mezi kvantovými fyziky značný rozruch, a italská astrofyzička z Padovy, Paola Zizziová ji zkoušela ověřit pomocí složitých výpočtů v simulaci, co se dělo v prvních triliontinách Velkého třesku, tedy vniku našeho vesmíru. Její práce nese titul Vznikající vědomí: od raného vesmíru k naší mysli (Emergent Consciousness: From the Early Universe to Our Mind) a navrhuje v ní hypotézu, že náš vesmír vznikl v rámci jednoho kosmického okamžiku vědomí. Téhle teorii se v návaznosti

V tomto smyslu je pak osvícení (či po mnoha desetiletích dokonale vymeditovaný mozek tibetského mnicha, který je schopen aktivně dosáhnout gama mozkových vln, rezonujících s frekvencí „vědomí“) také jen přeskok ze světa iluzí (dnes tak ušpiněné lidské mysli) do původního Platónova a Buddhova světa lásky a světla (ilustrovaného Hameroffovou

95

DOUFÁM, ŽE TOUTO KRIZÍ PROJDEME

hypotézou prostoročasové, posvátné geometrie): do samé podstaty v realitě vetkané… duchovnosti. Teď snad mým přemýšlivým čtenářům třeba naplno dojde, proč tolik let (a nejen já) opakuji, že nemoc (a současný stav světa) je jen špatná písnička (a proč propaguji zpěv manter a hudbu, která nepotřebuje noty a akordy), a proč Buddha řekl, že všechny živé bytosti jsou vrozeně osvícené. A taky proč ve svých knihách propojuji svět (té původní nerozladěné) hudby se světem duchovna, ale také s labyrinty a menhiry A proč poslední roky na otázky, jak se mám, odpovídám výborně, moc si to užívám. Protože jsem posledních třicet let hudbou (a také díky duchovním metodám a pozitivnímu myšlení) trénoval, tak jako šaman (který pomocí rituálu a třeba ayahuasky jaksi „přepíná“ své vědomí o desítky či stovky oktáv výš), v rezonanci s onou nerozladěnou realitou všude kolem, kvantové přeskoky.

Jste při pohledu na současný stav naší planety optimista, nebo pesimista v tom, zda se lidstvu podaří včas tento bod obratu uskutečnit? (V předchozí části rozhovoru Stanislav Grof hovořil o tom, že na úrovni jedinců je možné vést lidi k tomu, aby prošli transformací, která jim poskytne mnohem lepší šance k přežití — pozn. red.)

P. S.: video pro začátečníky http://www.youtube.com/watch?v=3EOF–303W0&NR=1

Asi bych řekl, že jsem mírně optimistický, ale můj názor nemusí být úplně objektivní. Lidé, s nimiž se setkávám na našich seminářích či workshopech, totiž tvoří specifický vzorek. Přitahuje je to, co nabízíme, protože se již sami určitým způsobem tímto směrem ve svém životě pohybují. Nepodobají se běžné populaci, která těmito myšlenkami není vůbec dotčena. Také se cítím mnohem optimističtěji v místě svého pobytu v Kalifornii, než když se vydám do Texasu.

a pokročilé (zvláště tak od šesté minuty) http://www.youtube.com/watch?v=OEpUIcOodnM&feature=related zdroj:http://blog.baraka.cz/2010/10/kvantove-preskoky/

Domnívám se však, že nemáme příliš na vybranou: je to situace buď — anebo. Myslím, že budeme buď pokračovat v této radikální změně, anebo v dosavadním směru. A v takovém případě nemusíme přežít a nebyli bychom první civilizací, která

Doufám, že touto krizí projdeme Rozhovor se Stanislavem Grofem 96


zničila sama sebe. A ty, kterým se to stalo, přitom neměly k dispozici tak ničivé prostředky, jako máme my.

Obecně jeden z hlavních problémů západní civilizace spočívá v tom, že vyhledává náhražky. Věříme, že materiální bohatství nám přinese naplnění. Avšak naplnění ve své podstatě pramení z vnitřního prožitku. Náš postoj je tedy naprosto extrémní. Myslím, že toto je celá další oblast, která potřebuje projít velkým obratem a proměnou. Například americká televize je velmi úzce spojena s reklamou. Vede vás hlouběji do hmotného světa a postuluje představu, že hmotné statky vás učiní šťastnými. To je velmi klamné a zavádějící. Můžete totiž mít velmi omezené prostředky, a přitom být velmi šťastní, a naopak můžete vlastnit miliony dolarů a cítit se zoufalí. Miliardáři jako Howard Hughes a Aristoteles Onassis se navzdory svému bohatství rozhodně nevznášeli v levitaci. Hmotné statky fungují jen do určité úrovně. Pokud se nacházíte v Somálsku, kde je hladomor, rozhodně má svůj význam, zda dostáváte pravidelně jídlo a máte kde bydlet, zda jsou uspokojovány vaše základní potřeby. Pokud však dosáhnete úrovně, na níž funguje většina z nás, pak zdvojnásobení či ztrojnásobení vašich hmotných poměrů nijak zvlášť nezmění kvalitu vašeho života a způsobu, jak jej prožíváte.

Jakou roli podle vás při této transformaci hrají moderní technologie? Řada lidí vkládá do technologií a zapojení umělé inteligence veliké naděje. Někteří dokonce prohlašují, že díky nim a zrychlování celého vývoje tohoto odvětví bod obratu stihneme. Slibují si mimo jiné nasycení celé populace, vytvoření rovnováhy klimatu a udržitelný rozvoj. Prý takové technologie již máme nebo jsou na dosah. Co o tom soudíte? Osobně věřím, že hlavní problém spočívá v nesouladu mezi vývojem inteligence (neokortexu) a naším emočním životem. Když se podíváte na svět, uvidíte, že se emočně nacházíme převážně kdesi v době kamenné, a zároveň máme lasery a atomovou energii. Takže v zásadě není otázkou, jaký druh technologie budeme mít k dispozici, nýbrž jak ji budeme využívat. Například internet je úžasný, skvělý vynález, ale zároveň má své stinné stránky. A zejména ta neuvěřitelná digitální technologie podle mého názoru přináší zajímavý problém. Nabízí určité možnosti, dosažitelné jinak pouze pokročilou duchovní praxí, a to v takové míře, že lidé při hraní si s technologiemi věří tomu, že se skutečně nacházejí v duchovním světě. Na to, abyste vnímali, co se děje v jiné části světa nebo mohli telepaticky komunikovat, musíte být duchovně velmi pokročilí. A my dnes skutečně soutěžíme se Stvořením — vytváříme filmy v 3D technologii s holofonickým zvukem, takže nám to poskytuje pocit, jako kdybychom se nacházeli na úrovni stvořitelů. Díváte se na iPhone a vidíte, co se děje ve světě a můžete komunikovat s kýmkoli po světě. Je to svého druhu pseudospirituální svět. Je to velmi pokročilá technologie, která nás však zároveň odvádí od skutečného duchovního hledání.

Jak byste obecně charakterizoval západní společnost, ve které žijeme? Myslím, že pokud je tu jedna výrazná charakteristika, pak to, že duchovní úsilí se transformovalo na hmotné úsilí. A to je něco, co ze své podstaty nefunguje. Životní standard by měl záviset na kvalitě vaší životní zkušenosti, nikoli na množství majetku. Hlavní omyl, kterého se na individuální rovině dopouštíme, spočívá v přesvědčení, že nárůst hmotného bohatství zlepší náš život. „Kdybych měl milion dolarů, můj život by se změnil.“ Ale děláme to i jako celá společnost, což můžeme pozorovat třeba v Americe. Hovoří se o tom, jaký je růst hrubého domácího produktu v tomto roce: „Jsou to 97


jen 2 %? Potřebujeme přinejmenším 3 až 4 %.“ Kvalita života závisí na hrubém domácím produktu. A zároveň v západních průmyslových společnostech můžete pozorovat, že kvalita života s růstem materiálního vlastnictví ve skutečnosti klesá. Máme více rozvodů, alkoholismu, násilí. Takže lidé jsou nešťastní, nikoliv šťastnější. Čelíme stále většímu množství problémů. Drogy, nedostatek bezpečí ve městech, nárůst kriminality… Existuje mnoho lidí, které bychom mohli označit termínem „vědomí“. V politice je ovšem stále moc nevidíme. Jak je to možné? Středozápadě je extrémně nízká. Žijí tam miliony lidí, kteří moc nepřemýšlejí, komu a proč své hlasy dávají. Rozhodují se pak například na základě odporu vůči manželství homosexuálů, aniž by při tom přemýšleli o tom, co se děje v politice i ve světě. Například pokud jde o válku v Iráku, všichni tito lidé se dali velmi snadno zmanipulovat lidmi jako Karl Rove (bezpečnostní poradce G. W. Bushe — pozn. red.). Přinejmenším pokud jde o americký prezidentský systém, tohle by bylo prvním krokem — vzdělávat lidi a vést je k tomu, aby nejdříve přemýšleli a pak jednali, anebo aby alespoň dostali informace o situaci, protože ani ty mnoho z nich nemá. Prostě je osloví nějaké heslo a na základě toho se rozhodnou dát svůj hlas.

Naneštěstí tu existuje problém v rámci volebního systému užívaného soudobými demokratickými systémy. Při své nynější návštěvě České republiky jsem obědval a prožil fascinující debatu s Karlem Janečkem, který má některé velmi hluboké nápady a náměty, jak by se tento volební systém dal zlepšit. Ale opět se dostáváme k něčemu, o čem jsem už mluvil: jak se posunout od opravdu velké, užitečné myšlenky k jejímu uskutečnění? Například vědět o technikách pro vnitřní transformaci je jedna věc, ale jak je aplikovat v širokém měřítku, to je věc druhá. A pokud máte skvělou představu o tom, jak by se mohl změnit volební systém, otázka opět zní, jak ji zavést do reality? Zejména když by důsledky takového systému byly poněkud nevýhodné právě pro ty živly, které ve stávajícím systému vládnou a mají moc takovou změnu dovolit, či nedovolit.

A co rostoucí moc nadnárodních společností a velkých firem propojených s politikou, vzdělávacím a zdravotním systémem? Máte s tím nějaké zkušenosti z USA?

Avšak i v zemi jako USA, kde je demokratický systém velice vážně narušen, demokracie stále funguje, takže jedna z důležitých věcí by tu spočívala ve snaze zvýšit úroveň inteligence u voličů. Úroveň voličstva na americkém Jihu a

Svět začínají ovládat nadnárodní korporace, které způsobují, že národní vlády začínají být irelevantní. Protože politici mají 98


primární zájem na znovuzvolení, jsou tak přístupní úplatkům ze strany těchto korporací. Svá rozhodnutí nečiní v zájmu lidí ani v zájmu obecného prospěchu. A tato situace trvá již delší dobu — USA jsou ve velkých ekonomických i morálních potížích a Kongres se schází a není schopen udělat žádné užitečné rozhodnutí. Lidé ve Spojených státech jsou nyní stále zklamanější jak z Demokratické, tak z Republikánské strany. Žádná z nich totiž nemá zájem o budoucnost země. Mají jen své velmi krátkozraké politické cíle. Řada jejich rozhodnutí je ve skutečnosti velmi nebezpečných a neekologických a nepřispívají k dobrému stavu planety. A přitom důvodem, proč k tomu dochází, jsou velké peníze. Například v psychiatrii mají farmaceutické firmy nesmírný vliv na způsob, jak je psychiatrie praktikována. Farmaceutické a lékařské asociace jsou placeny farmaceutickými firmami, které tak do značné míry rozhodují o tom, jak vypadá psychiatrická péče.

pocházející z nějakého nečekaného směru, z úplně odlišné disciplíny. Jakmile se některé dosud nekontaktované přírodní národy dostanou do úzkého kontaktu s naší konzumně orientovanou kulturou, často poměrně rychle opustí svůj původní způsob života a snadno propadnou touze po materiálních věcech. Máte pro to nějaké vysvětlení? Domnívám se, že jeden z hlavních důvodů spočívá v tom, že na ně dělají velký dojem všechny ty vymoženosti naší materialistické společnosti. Vidí letadla, vrtulníky, motorky, rádia, televize… Zejména televize v tom hraje často velkou roli. Technologická společnost na ně zkrátka dělá obrovský dojem a nějak se domnívají, že ostatní západní oblasti života budou stejně rozvinuté. Pozoroval jsem to například v Indii. V roce 1982 jsme uspořádali velkou transpersonální konferenci v Bombaji, na které proběhly nějaké semináře pro profesionály. A indičtí profesionálové na nich byli více freudovští a behaviorističtí než kdokoli tady na západě. Domnívají se, že západní kultura jsou ti lidé, kteří dokázali dostat člověka na Měsíc, a pokud je tak úspěšná naše fyzika, musí být stejně úspěšná i naše psychologie. Neuvědomují si, že můžete mít velmi pokročilou fyziku, avšak když stejné karteziánské paradigma aplikujete na humanitní obory jako antropologie nebo psychologie, dospějete k velkým zvrácenostem. A přitom v Indii, a do určité míry i v Japonsku, mají silnou spirituální tradici a je velice těžké tam vyrůstat, aniž by se vás nějak dotkla. Mají tedy v sobě obrovský konflikt. Jejich část je stále věrná této spirituální tradici, zatímco rozum jim říká: „Tohle je primitivní, nevědecké.“ Takže to potlačí, a pak v sobě nesou tento konflikt. Tito lidé byli velmi nadšeni z transpersonální psychologie, protože přichází ze Západu a zároveň ob-

Tato nešťastná situace údajně panuje i ve vědě. Směr toku finančních prostředků je zdá se řízen pověstnou mocnou neviditelnou rukou trhu, a tak možná proto zdaleka nejvíce peněz investovaných státem do vědy míří především na výzkum v rámci hlavního proudu, kdy je zaručena podmínka takzvaného vědeckého myšlení, které se opírá o ideologii vládnoucího materialistického paradigmatu. Vnímáte to ve svém oboru podobně? Rozhodně to tak je, a pokud se podíváte na historii, jedná se o velmi nešťastnou situaci. Zásadní průlomy totiž často přicházejí právě z okrajových výzkumů, o nichž se původně myslelo, že z hlediska tržního potenciálu nikam nepovedou, a najednou z nich vzešel nějaký zásadní objev. Pokud se zaměříme jenom na určité specifické oblasti, dost možná nezaznamenáme žádný pokrok. Ten naopak může přinést zjištění

99


sahuje spiritualitu i vědu. Takže k podobnému typu infekce dochází i u domorodých kultur.

Přejděme nyní k tématu přirozených porodů a porodů vůbec. Jaký vliv může mít na psychiku nově narozeného dítěte to, zda se narodí v klidu v porodním domě nebo doma oproti těm, které se narodí v nemocničních porodnicích, kde obyčejně bývá více stresu nebo nadbytečných zásahů včetně častého používání medikamentů?

My máme například řadu kontaktů s indiány kmene Huičolů. Pořádali jsme semináře v Esalenu, kam jsme pozvali jejich šamany a prováděli jsme s nimi peyotlové rituály (peyotl je druh přírodní drogy — pozn. red.). A ti šamani byli z našeho uctivého přístupu k jejich rituálům nadšení. Říkali, že jsme mnohem lepší než jejich děti, které zajímají jen motorky, rádia a takové věci.

Způsob porodu má samozřejmě absolutně zásadní význam, protože může člověka poznamenat pro zbytek života. Impulz vyšel vlastně z výzkumu vědomí, který prokázal význam porodu pro postnatální vývoj a vedl k založení Asociace pro prenatální a perinatální psychologii. Dnes má tato asociace každoročně schůze v kalifornském Asilomaru. Existují také mezinárodní schůze Asociace pro prenatální a perinatální psychologii a zdraví (APPPAH), na nichž se setkávají jednak lidé, kteří dělají něco podobného jako my, například pracují s regresemi a podobně, a dále porodní asistentky a porodní lékaři, kteří se mohou navzájem od sebe učit. V Kalifornii i v jiných částech Spojených států existuje ze strany zákazníků velký tlak, což je velmi důležité. Není to nějaká osvícenost porodních profesionálů, nýbrž tlak ze strany žen. Ty si opravdu chtějí pro svůj porod vytvořit vlastní prostředí a je velmi běžné, že nemocnice nabízí místnosti, které si můžete pronajmout, v nichž máte určitou svobodu a vytváříte si vlastní prostředí včetně toho, že si můžete pozvat přátele. Samozřejmě tam může být manžel a může dělat cokoli, od podpory až po přestřižení pupeční šňůry. Můžete zpívat, můžete bubnovat, můžete si to tam proměnit v rituální prostředí. A zároveň máte výhody moderního porodnictví. Pokud dojde k nějakým komplikacím, za pět minut se ocitnete na operačním sále. Zhruba 5 % porodů opravdu vyžaduje nějakou zásadní intervenci. Ale když víte, že porod je psychologicky důležitý, nedává žádný smysl provádět 100 % porodů

My zde žijeme v průmyslové společnosti a velmi jasně si uvědomujeme všechny její nevýhody. Dostali jsme se až do bodu, kdy začínáme uctívat přírodní kultury, dávné tradice, východní filosofie a tak dále. A mnohem jasněji vidíme, kam nás civilizace vede a do jakých extrémů nás zavádí průmysl. Oni naopak vidí jen ty výdobytky. Zpátky k ekologii. Jak vy osobně berete ohledy na životní prostředí? Řešíte například vlastní takzvanou ekologickou stopu? V kruzích transpersonální psychologie, kde se pohybuji, je tomu obecně tak, že všichni jsou ekologicky uvědomělí. A to nikoli proto, že by četli ty správné knihy, nýbrž proto, že nějak prožívali potřebu ekologie na téměř buněčné úrovni. Neboť transpersonální prožitky nás propojují s přírodou, s jinými biologickými druhy, s rostlinami. Prožíváte v nich téměř buněčné uvědomění toho, jak hluboce jsme zakořenění v přírodě a jak zásadní pro nás je. Takže pokud vím, všichni žijí velmi ekologicky, a obecně v Kalifornii je například recyklování zásadní věcí. A je tam velký zájem například o auta s hybridním pohonem.

100


dováno. Takže adrenalinový a noradrenalinový systém je nesmírně důležitý. A pak máte jinou skupinu hormonů, která má také nesmírně důležitou evoluční funkci a zahrnuje prolaktin, endorfiny a oxytocin, které vytvářejí pouto (bonding) mezi rodiči a dítětem. Ty jsou pro přežití dítěte také zásadní. Náhled Michela Odenta je takový, že ženám v současnosti nehrozí napadení během porodu, avšak v nemocnicích vytváříme prostředí, které vyvolává strach. My již s nemocnicemi máme spojen strach, neboť nám připomínají nemoci a umírání, smrt a tak dál. Navíc je tam často ostré světlo, přístroje, přihlížející studenti medicíny a podobně. To zcela zbytečně aktivuje katecholaminový systém, a to na úkor vytváření pouta. Hovoříme zde o způsobu, jak se během porodu fixuje nastavení na lásku nebo agresi. V závislosti na tom, jak porod vedete, vytváříte určitý obraz, na jehož základě organismus usoudí, že svět je buď nebezpečné místo podobné džungli, nebo místo, kde se můžete cítit bezpečně a pohodlně a zažívat bonding. Když vznikne dobré pouto s vaší matkou, přenáší se také do vašich pozdějších vztahů. Jinými slovy vytváří určité harmonické spojení s lidským druhem. V tomto smyslu je tedy porod nesmírně důležitý. Mainstreamová dětská psychiatrie a porodní lékařství uznává aspoň některé prvky bondingu, například výměna pohledu mezi matkou a dítětem, což také může ovlivnit celou budoucnost vztahů nejen mezi nimi dvěma.

tak, jako kdyby se jednalo o krizovou situaci, jestliže si takové prostředí žádá jen 5 % z nich. V tomto směru je velmi důležitý určitý vývoj, na jehož počátku stál Frederick Leboyer a takzvaný severoirský porod, a poté se vyvinul porod do vody. Dnes jsou tu lidé jako Michel Odent ve Francii, kteří dokázali překonat určitá omezení Leboyera nebo Charkovského a vytváří velmi komplexní prostředí, zahrnující porod do vody, přítomnost manžela a možnost vytvoření jistého rituálního prostředí. Michel Odent o tom napsal knihu, která je velmi důležitá a v níž je kladen důraz na hormonální situaci spojenou s porodem. Existují dvě skupiny hormonů. Jedna skupina hormonů je spojena se stresem během porodu. To je katecholaminový systém, zahrnující adrenalin a noradrenalin. Tento systém měl velkou důležitost v dobách, kdy se porod odehrával v otevřené krajině a krev mohla přilákat predátory. Pokud byl adrenalinový systém v chodu, byl aktivován jak stres z porodu, tak možnost obrany nebo útěku, boje a útěku, a to bylo chemicky zakó-

A pak je tu další jev, který lze pozorovat u zvířat a popisuje jej disciplína zvaná etologie. Biologové Nikolaas Tinbergen a Konrad Lorenz prokázali důležitost raných zážitků. Například v životě kachních mláďat se matkou stává cokoli, co se v období šestnácti hodin po narození pohybuje v okolí. Pokud matku odstraníte a chodíte kolem v červených 101


holínkách, budou matku ignorovat a budou následovat červené holínky. Vlastně to bylo použito i v úžasném filmu Migrace křídel (Wing Migration). Pojednává o migraci ptáků a jsou v něm neuvěřitelné záběry, jaké nikdo nikdy nenatočil. Ptačí mláďata naučili místo matky následovat malé letadlo, a ptáci pak létali za letadlem a filmaři to natáčeli. Letadlo bylo pro tyto ptáky matkou. Každopádně z etologie pochází nesmírné množství důkazů o tom, že dění kolem porodu může mít hluboký dopad.

V posledních letech zaznamenáváme v České republice rostoucí zájem žen o téma přirozeného porodu. V některých zemích západní Evropy jsou běžné porodní domy a ženy v nich rodí za přítomnosti své porodní asistentky. V České republice porodní domy neexistují, a tak jsou ženy postaveny pouze před dvojí volbu — buď rodit v porodnici, nebo doma. Zajímá mě váš názor na domácí porody, o kterých většinou lékaři soudí, že jsou vysoce riskantní, protože v případě komplikací není operační sál a lékař hned po ruce.

Nebo si vezměme další příklad, kdy lidé opětovně prožijí svůj porod a zjistí, že okolnosti jejich porodu ovlivňují způsob, jak v pozdějším životě zvládají své projekty, nebo s ním přinejmenším významně korespondují. Pokud jste měli během porodu slušné podmínky a dokázali jste úspěšně projít porodním kanálem, zanechalo to ve vás určitý buněčný otisk v podobě optimistického přístupu. A pokud pak v životě přijdou problémy, vaše nastavení je: „Mohu to zvládnout, už jsem to jednou dokázal.“ Pokud však byl zážitek porodu příliš zahlcující, může to vést k určitému druhu poraženectví: „Život je příliš složitý. Nedokážu to zvládnout,“ a tak dále. Pokud například porodníci použijí kleště, pak si takto narození stěžují, že mají potíže dokončovat projekty — na jejich konci ztrácejí víru. A tohle je důležité: pokud při porodu aplikujete silná anestetika, v podstatě lidi učíte, že pokud v životě přijdou potíže, cesta ven vede skrze drogy. V padesátých letech se začala běžně v porodnictví používat anestetika, a to i u žen, které je nechtěly. Já věřím, že tato porodnická praxe do určité míry způsobila epidemii zneužívání drog, jakou známe i v dnešní době, protože tehdy tam došlo k určitému otisku ze strany porodníků. Ten vzorec vypadá tak, že pokud prožíváte emoční nebo fyzické zranění nebo máte potíže, uchýlíte se pod vliv drog.

Výhody domácího porodu jsou veliké. Když zde neexistují speciální porodní domy, je možná alternativa, kterou praktikují páry v Kalifornii. Najdete si někoho, kdo vám poskytne potřebné zázemí: opravdu dobrou porodní asistentku, nebo dokonce porodního lékaře, který je přítomen, kdyby nastaly komplikace. Například Christina (manželka S. Grofa — pozn. red.) a já jsme se zúčastnili porodu naší dcery Sarah. Ona a její manžel si pronajali nafukovací nádrž s vodou a termostatem, který udržoval teplotu přibližně na úrovni teploty lidského těla. Já s Christinou jsme se ujali vytváření vhodného prostředí — měli jsme baterku, což bylo jediné zářící světlo v místnosti, a toto světlo prosvítalo gumovou stěnou nádrže. Byl tam dostatek světla na to, abychom viděli, co se děje, ale bylo tlumené. Dceřin manžel vlezl do nádrže a byl tam s ní. Ona seděla před ním a opírala se o něj. Měli jsme podporu zkušené porodní asistentky, kterou jsme ale zavolali, až když kontrakce přicházely po čtyřech minutách. Vše šlo dobře a dítě porodili sami rodiče — manžel přestřihl pupeční šňůru. Asistentka zkontrolovala placentu a poskytla dítěti základní poporodní péči. Byla to situace, která umožnila skutečný bonding mezi rodiči a dítětem. Velmi se to lišilo od mých zážitků z dob studia medicíny, kdy žena rodila

102


a manžel nervózně pobíhal venku se zapálenou cigaretou, úplně odříznut od dění. Pokud předporodní vyšetření ukazují, že těhotenství je rizikové nebo že něco není úplně v pořádku, potřebujete porod provést v nemocnici nebo poblíž nemocnice, pokud je to možné. Ale pokud se zdá být s ženou a dítětem v těhotenství a před porodem vše v pořádku, není problém rodit doma. Přibývá rovněž takzvaných plánovaných porodů, kdy je ten podnět k němu nevynucený zdravotním stavem nebo jinými okolnostmi, tj. kdy si například budoucí matka dohodne termín císařského řezu anebo kdy naopak jeden týden v létě porodnice renovuje své prostory, a tak si týden dopředu svolají rodičky, které mají v inkriminovaném týdnu termín porodu, a tento jim uměle vyvolávají. Jaký máte na tyto postupy názor?

tresu, které dříve nebyly zachytitelné, ale teď vám je přístroj ukáže a vyhodnotí jako distres. Lékař tím pádem má kontrolu nad daným procesem, nemocnice vydělá víc peněz a je tak naplněn ideál současné medicíny. Ideálem této medicíny je ve skutečnosti chirurg: pacienta či pacientku absolutně vyloučíme a necháme doktora, ať vše udělá. Zatímco v porodnictví jste v případě přirozeného porodu závislí na dynamice dané ženy.

Naneštěstí, tohoto ve světě přibývá. My, tentokrát mám na mysli sebe, Fritjofa Capru a Ruperta Sheldrakea, jsme byli kdysi pozváni do Buenos Aires na víkend, který byl věnován novým perspektivám ve fyzice, biologii a psychologii. A hodně se tam diskutovalo o porodech a ukázalo se, že 75 % tamních porodů již probíhá císařským řezem, tedy že tři ze čtyř dětí se narodí císařským řezem! Lékaři by měli vědět mnohem víc o jejich psychologickém dopadu, než někde začnou měnit letitý přirozený způsob porodu a na jeho místo plošně nastolí tento druh „umělé situace“. V současnosti se o tomto vedou velké diskuse, například v Kalifornii. V plošném zavádění císařských řezů hraje rovněž roli obava lékaře ze zanedbání povinné péče. Pokud je tu nějaká malá indikace stresu a porodní lékař nařídí císařský řez, v podstatě si tím kryje záda. K tomu mu slouží dnes navíc velice pokročilé přístrojové monitorování, které dokáže odhalit i velmi jemné signály dis-

Vzpomínám si, jak z nás během studia medicíny dělali porodníky. Měli jsme velice málo spánku, protože hodně porodů probíhalo v noci, zatímco v případě, který popisuji, doktoři řeknou: „Dobrá, pojďme to udělat ve čtvrtek v 10 hodin“, a proběhne to během pár minut. Dává to kontrolu do rukou doktorů. A pak jsou tu ještě k tomu všechny ty obavy z porodního procesu a změn těla. Proto se ženy samy chtějí nechat rozříznout, aby měly jen pěknou jizvu, která se dá skrýt pod plavkami. Takže všechny tyto faktory působí proti tomu druhému trendu, v němž se ženy chtějí vrátit k přirozenému porodu a vzít si zpátky svou moc, která jim náleží a kterou jim 103


vzala medicínská praxe. Takže tyto dva proudy jsou skutečně navzájem v konfliktu.

Tom Verny měl přednášku, během níž mluvil o všech těchto různých psychologických komplikacích, které mohou vzejít ze skutečnosti, že si v podstatě koupíte sperma a najmete dělohu, někde to sperma vezmete a jinde ho zasadíte do dělohy, kdy rodiče jsou absolutně odděleni od těchto procesů. A mluvil také o možných psychologických důsledcích všech těch podivných kombinací, k nimž může dojít – pronajímání dělohy, umělého oplodnění… Dnes můžete zařídit těhotenství i u žen po menopauze. Matka může mít například dítě své dcery. A otázkou je, kdo je čí příbuzný, kdo je čí dědeček. Vznikne tak opravdu bláznivá situace. A bude k tomu docházet, protože to lze uskutečnit. A jsem si jistý, že pokud se bude někdo chtít nechat naklonovat, bude se to také dít, pokud to bude možné.

Jaký máte názor na umělé oplodnění, asistovanou reprodukci? Opět je to tak, že kdybych měl pouze své původní lékařské vzdělání, a neměl ty zkušenosti z progresivní práce, jistě bych řekl: „Proč ne, není to nic problematického.“ Nyní to však vidím jinak. Přinejmenším už jenom samotný láskyplný kontext oplodnění. Jinými slovy, je to určité spojení, energetické spojení, představa, že dítě je chtěné. Děje se to skrze spojení muže a ženy, takže je to něco, co je spojuje dohromady. Máte také přirozenou podporu ženského reprodukčního systému. Zatímco u umělého oplodnění do toho vnesete hodně hormonů, vytvoříte množství zárodků, z nichž některé dáte zmrazit. Vzpomínám si na svou návštěvu Austrálie, kde byli s tímto výzkumem hodně vpředu a měli tam velký vědecký úspěch. Měli šest zmražených zárodků, a dva z nich vzali a úspěšně je implantovali a ony rostly. Pokud věříte tomu, že se nejedná pouze o biologickou událost, ale také o psychologickou, musíte dojít k závěru, že tohle skutečně může mít dopad na vývoj člověka. Lidé, kteří mají zážitky z prenatálního období, často podávají zprávu o tom, že si byli vědomi skutečnosti, zda jsou, či nejsou milováni a zda byla děloha matky přijímající či odmítající.

Máme na to právo takto vytvářet nové lidské bytosti? Já neříkám, že by se to dělat nemělo. Jsou tu páry, které zoufale touží mít dítě, a ty to dělají. Ale měli bychom rozumět tomu, co se tam děje, provádět výzkum, abychom věděli, s čím si na psychologické i biologické úrovni hrajeme, když jsou tu všechny ty podivné kombinace, jež je dnes možné uskutečnit. Děti ze zkumavky. Pomyslete na ty rozdíly. Chci říct, dnes můžeš nechat dítě růst ve zkumavce… Jak se díváte na umělá přerušení těhotenství, která se běžně provádějí ve většině zemí jako na běžícím pásu? Co by měla budoucí matka zvážit před tím, než se k něčemu takovému rozhodne?

Všechny ty současné experimenty přinášejí podivné faktory. Jedním z nich jsou vážné právní problémy týkající se práv biologického otce, skutečného otce a matky, a tak dál. A máte tu také podstatné psychologické problémy. Když tyto aspekty zkoumáme, měli bychom to přinejmenším kombinovat s psychologickým výzkumem. Na posledním setkání APPPAH, jehož jsem se zúčastnil, prezident této asociace

Já mám kolem toho velmi rozporuplné pocity, protože když jsem studoval medicínu, moc se to neřešilo. Provádění potratů bylo součástí našeho výcviku. A tam o tom příliš 104


dít s těmi plody vzniklými během umělého oplodňování. Jaká je úmrtnost, kolik jich bude potraceno. A to se nějak zvlášť neliší od klasického potratu... Sledoval jste po svém odchodu z Československa nadále zdejší dění? Sledoval jsem jej velice pozorně v době, kdy tady byl komunistický režim. Od doby, kdy se to změnilo, jsem ztratil zájem sledovat místní vývoj, i když některé ze zpráv o nepořádku ve zdejší politice ke mně dolehly. Já se ale příliš nezajímám ani o americkou politiku. Většinu zpráv získávám z pořadu, který se nazývá Denní show (Daily Show). Nevím, jestli znáte komiky jménem Jon Stewart a Stephen Colbert. Dozvím se tam o hlavních věcech, které se dějí, ale zároveň to prezentují se smyslem pro humor a jsou na té správné straně. To je opravdu naše ochrana před tím, co se děje na politické scéně, kterou totiž jinak považuji za velmi depresivní. Nezajímám se již o americkou politiku, protože už neexistuje skutečný rozdíl mezi demokraty a republikány. Oni v zemi vytvořili kritickou situaci — ekonomickou i morální, a Kongres není za celý rok schopen přijmout jediné rozhodnutí. Všichni mají zájem pouze na svém znovuzvolení, a to není příliš zajímavé. Nakonec tedy při volbách jen volíte menší zlo, místo aby vás přitahovala nějaká charismatická osobnost.

nepřemýšlíte. Bylo to něco, co se dělalo rutinně. Pak jsem ovšem měl psychedelické sezení a v něm jsem se stal plodem a prožíval jsem jej jako vědomou bytost. Takže mám kolem toho velký konflikt, protože jsem jistě za to, aby ženy měly tuto volbu. V USA se vedla veliká bitva mezi dvěma tábory, z nichž jeden byl „za volbu“ a druhý takzvaně „za život“. A já rozumím, že existují situace, kdy se to skutečně musí udělat, protože dané těhotenství je třeba výsledkem znásilnění, nebo v případě zdravotních problémů, nebo se jedná o problematickou životní situaci dané ženy. Takže rozumím lidem, kteří to dělají, a také lidem, kteří o to žádají, ale nechtěl bych být už v pozici někoho, kdo to dělá. Kdysi to pro mne nebylo téma, ale to se změnilo. Nyní cítím, že je to vážnější rozhodnutí, než jsem si myslel jako student medicíny a mladý lékař.

Pokud jde o Česko a Slovensko, tak myslím, že v USA sledujeme spíše věci s globálním dopadem, jako je situace na Ukrajině, v Rusku a tak dále. Ale zprávy z České republiky se tam příliš neobjevují. I když možná se v tom zcela mýlím. Nepozoruji však v Česku žádnou opravdu zajímavou dynamiku. Je tu hodně korupce, ale vnitřní politikou nejsem moc zaujatý.

V USA máme do nebe volající situaci, která spočívá v tom, že republikáni na jedné straně prohlašují, že jsou „za život“, a zároveň v důsledku jejich hlasování bylo zabito v posledních letech sto tisíc Iráčanů. Nebere se to ani jako téma, nikde se o tom nediskutuje. A tak se také ani nemluví o tom, co se bude

A existuje ještě nějaké vaše vnitřní pouto k Česku? 105


Nesmírně rád sem jezdím, zejména do Prahy. Miluji Prahu jako historické sídlo, ale politika, ta mě moc nezajímá. Spíše se zajímám o metody, které by mohly ve velkém změnit vědomí běžných lidí. To by přineslo inteligentnější voliče, schopné činit inteligentní rozhodnutí. V USA jsou jak Demokratická, tak Republikánská strana ovládány velkými společnostmi, lobby a podobně. Primárním zájmem všech je, jak už jsem říkal, být znovu zvolen. Témata, o nichž rozhodují, jsou pro ně jaksi podružná.

mimo zákon — za toto se stal téměř psancem. Dokážete si představit v tomto příběhu místo komunistů nacisty? Takže Havel byl státník, ne politik. Ale dostal se na svou pozici způsobem, jakým by se na ni měli dostávat všichni politici — ne pomocí boje a používání nějakých špinavých triků, nýbrž díky oblibě u lidí. Lidé by měli chtít nějakou osobnost za prezidenta a tu mít rádi tak, že ho na tu pozici prostě dotáhnou, ať chce, nebo ne. Nemělo by to být tak, že kandidáti dělají množství rozličných věcí, jen aby se stali prezidentem.

Myslíte, že by politice pomohla taková osobnost, jako byl třeba Václav Havel?

Vy sám jste na jednu stranu ve světě i u nás mnohými uznávaný a obdivovaný psychiatr a vědec, který posunuje hranice poznání novými směry, nositel ceny Vize 97 Nadace Havlových, ale na druhé straně jste byl rovněž „oceněn“ dvěma Bludnými balvany, tj. anticenami udělovanými českým klubem skeptiků Sisyfos. Dokonce kvůli vám vymysleli speciální kategorii. Reagoval jste na to nějak?

Musím bohužel říci, že charismatičtí vůdci by byli potřeba, ale také by potřebovali inteligentní partnery. Pokud chcete zastavit vývoz zbraní, potřebujete garanci, že váš soused je tam, kam je přestanete dodávat, nezačne prodávat místo vás. Což se velmi často děje. Pokud bychom měli vůdce jako Havel nebo dalajlama, byla by tu naděje. Ale takové osobnosti se dnes dostávají do izolace. Myslím, že by se daly udělat určité věci, například Kostarika nemá armádu. Dokázali se bez ní obejít. Ale jinak by to vyžadovalo kooperaci. Inteligentní a osvícené lídry v široké míře.

Napsal jsem jim několik dopisů, to je vše. Musím se ale jinak jen smát, protože jejich argumenty jsou tak slabé a plné nevědomosti a ignorance, že téměř ani nestojí za to, aby se jimi člověk zabýval. Kdybych například měl možnost profesní diskuse s Jiřím Grygarem, řekl bych mu: „Profesore Grygare, znáte některé základní principy vědy, takže byste neměl vyslovovat autoritativní výroky o disciplíně, s níž nemáte žádnou osobní zkušenost. Takže jaká je vaše zkušenost se studiem holotropních stavů? Zažil jste vy sám někdy tyto stavy? Pracoval jste s nimi, nebo ne?“ S tím by měl patrně problém. „Dále jsem vás slyšel říkat další věci, například to, že lidé mají při holotropním dýchání mozek intoxikovaný kyslíkem. Já se ale nedomnívám, že během holotropního dýchání se něco takového děje. To není o respirační fyziologii. Provedl jste někdy nějaký druh výzkumu v tomto směru, když

Je úžasné mít prezidenta jako Havel, ale nevím, nakolik byl schopen skutečně věci změnit. Udělal některá opravdu skvělá gesta, ale byl pak za to často terčem ostré kritiky. Udělal například gesto vůči sudetským Němcům, jimž bylo ukřivděno v rámci poválečného odsunu, a pak sklidil negativní reakci od lidí doma, kteří v sobě stále nesou pocity křivdy z války. Mohlo to být nádherné usmíření, které by změnilo stávající vztahy. Nebo když řekl, že vypořádání s komunistickým režimem a jeho představiteli musí proběhnout demokratickými prostředky, a komunistická strana tak nebyla postavena 106


si troufáte udělat takovýto autoritativní závěr?“ Další věc, kterou řekl, je, že jsem stvořil disciplínu — transpersonální psychologii —, která je „kočkopes“, neboť každý vědec ví, že spiritualita není slučitelná s vědou. Na to bych řekl: „No, ale jsou tu v historii nějaké osobnosti, od Pythagora přes Newtona až po zakladatele relativistické fyziky, jako byli Albert Einstein, Werner Heisenberg, Erwin Schrödinger, Niels Bohr nebo Wolfgang Pauli. Ti všichni byli mystiky a mnoho současných fyziků mluví o kosmickém vědomí.“ Každopádně by Grygar z této diskuse nevyšel příliš dobře. Vyslovuje totiž autoritativní výroky o věcech, o kterých nemá ani ponětí. Já bych mu doporučil, aby s tím přestal, protože podle mého názoru si poškozuje svou vlastní reputaci v oblasti, kde ve skutečnosti dosáhl nějakých výsledků, a tou je astronomie. Je velmi zajímavé, že v USA jsme měli podobný případ, na jehož počátku stál rovněž astronom. Jmenoval se Carl Sagan, také neměl o transpersonální psychologii ponětí a vyjadřoval se o ní. Napsal knihu Svět pronásledovaný démony (The Demon-Haunted World), v níž popisuje všechny ty „spamy“ a klamy a omyly v historii vědy a hovoří tam o věcech, s nimiž nemá žádnou osobní zkušenost. Albert Einstein řekl něco jako: „Lidé, kteří se staví do pozice strážců čistoty vědy, riskují, že se jim bohové budou smát.“ Překvapuje mě, že jim tak snadno prochází zesměšňování lidí pracujících v oblastech, o kterých sami nemají ani ponětí.

lad. Také jsem si prošel komplikovaným procesem na cestě od tradičního vědeckého výcviku k integraci zážitků, jimž jsem byl vystaven v psychedelických sezeních. A zpočátku jsem vlastně zpochybňoval a popíral svá vlastní pozorování, protože byla v konfliktu s názory autorit. Byl jsem zelenáč, student medicíny, začínající psychiatr, a proti mně stály výroky lidí, kteří byli univerzitní profesoři, publikovali knihy a tak dále. Po nějaký čas jsem odsouval nebo zpochybňoval svá vlastní pozorování. Nebyl jsem otevřený vlastním pozorováním a pochyboval o vlastní příčetnosti, když se mi děly věci, jež byly považovány za nemožné. Raději jsem zpochybňoval sám sebe než oficiální názor autorit. Nebyla to snadná cesta.

Dopustil jste se někdy profesního omylu? Pokud ano, jakého?

Pořád se snažím přijít na nějaký konkrétní příklad k vaší otázce… Myslím, že nějakých systémových omylů jsem se dopouštěl, když jsem si u svých klientů nebo účastníků workshopů, kteří mi vyprávěli o svých problémech, vytvářel určité úsudky a očekávání na základě svého tradičního tréninku. A pak jsme prováděli holotropní dýchání a náhle se ukázalo, že

Velmi pravděpodobně ano. Je velice obtížné být neomylným. Říkalo se to o různých lidech od papežů až po Stalina, ale já do této kategorie nespadám. Dělám také chyby a mylné úsudky. Teď právě mě ovšem nenapadá žádný konkrétní přík107


příčina, která za tím problémem vězela, spočívala v něčem úplně jiném. To se dělo takřka denně. Byl to proces, v němž jsem se učil důvěřovat tomu, co přichází, důvěřovat spíše dynamice pacientů než svému původnímu úsudku a očekávání. To byly moje každodenní chyby, opravdu, činil jsem nesprávné úsudky o tom, kde by mohl být problém, a proces sám mne posléze přesvědčil, že šlo o něco jiného.

celá ta cesta do nitra hmoty, byl každý jednotlivý aspekt newtonovsko-karteziánského paradigmatu překonán. Pro mě to byl opravdu veliký průlom, první z nich. Pak přišel Karl Pribram s holografickým modelem mozku, pak David Bohm se svým holografickým modelem vesmíru, pak Rupert Sheldrake s novou biologií, systémová teorie. A končí to u lidí, jako je filosof vědy Ervin László.

Dnes už je ve světě hodně vědců, lékařů a psychiatrů, kteří opouštějí zastaralé paradigma a nebojí se proti němu otevřeně vystoupit, zavádět nové celostní pohledy a terapeutické přístupy. Jsou nějak propojení a spolupracují napříč různými obory?

Dnes je tu opravdu velká komunita lidí z různých disciplín, kteří se v zásadě shodují na základních aspektech tohoto nového paradigmatu. Byl jsem zakládajícím prezidentem Mezinárodní transpersonální společnosti a spolu s Christinou jsme pořádali její velké konference. Jedna z nich se vlastně odehrála i v Praze a na seznamu přednášejících byla opravdu hvězdná jména s úžasnou reputací včetně Davida Bohma, Ilji Prigogina, Ruperta Sheldrakea a dalších, kteří v zásadě souhlasí s transpersonální psychologií. V tomto okamžiku se jedná o velikou interdisciplinární komunitu, v níž každý nějak pracuje na různých aspektech radikálně nového celku. A já věřím, že v budoucnosti může transpersonální psychologie být integrální součástí tohoto světa, protože v ní není nic, co by bylo v principu neslučitelné s novým paradigmatem. Přestože je tedy zcela neslučitelná s newtonovskokarteziánským myšlením sedmnáctého století.

Když si vezmu transpersonální psychologii, tak nás na začátku bylo jen pět. Abraham Maslow, Anthony Sutich, James Fadiman, já a Viktor Frankl z Vídně. Měli jsme pocit, že tato nová psychologie bude dávat smysl, protože integruje pozorování z psychedelických sezení, mystických stavů, nedělá schizofreniky ze zakladatelů všech světových náboženství, z každého šamana a podobně. Ale neznali jsme způsob, jak tuto novou psychologii propojit s tím, co jsme na základě výcviku, jímž jsme prošli, pokládali za vědu. Pro mě bylo hlavním průlomem setkání s Fritjofem Caprou. Ten napsal knihu Tao fyziky, v níž ukázal, že během posledních tří set let byla západní věda ovládána radikálním newtonovskokarteziánským paradigmatem v kombinaci s monistickým materialismem, a že všechny další disciplíny jako biologie, medicína a rozhodně i psychologie a psychiatrie jím byly rovněž ovládány. Snažili se všechno podřídit fyzikům, protože ti vesmír chápali jako hmotný systém a veškeré vědecké objevy musely být slučitelné se způsobem, jak tehdejší fyzika chápala vesmír. Capra dále vysvětluje, že od doby, kdy byly objeveny laserové paprsky a radioaktivita a začala

Co byste popřál lidem ve své rodné zemi a na celé planetě? Doufám, že touto krizí nějak projdeme. Domnívám se, že se nacházíme někde uprostřed a otázka zní: „Budeme pokračovat v tom, co děláme? Budeme pokračovat v ničení života na této planetě? Nebo se vydáme na cestu radikální transformace?“ Na konci té cesty bych rád viděl globální civilizaci, která je schopná vidět planetu jako celek, jako kosmickou loď Země. Civilizaci, v níž nejsou hranice mezi zeměmi, neboť ty 108


jsou uměle vytvořené, a proto je nemám rád. Měli bychom vnímat sami sebe jako planetární globální civilizaci, měli bychom mít ústavu garantující mezinárodní mír a ochraňující život. Obsahovala by velmi přísné ekologické principy. Neboť my jsme primárně biologické bytosti, a tak by pro nás věci jako čistý vzduch, čistá voda a čistá půda měly být zcela základním imperativem. Věci jako ekonomický zisk nebo politické či náboženské rozdíly by byly podřízeny principům souvisejícím s přežitím našeho druhu nebo tvorbou ideálních podmínek pro něj. Možná to zní nerealisticky, ale tohle je to, po čem toužím. Přál bych to světu a doufám, že v budoucnosti dojde k pohybu tímto směrem.

Jednou jsem jel na Jamajku a nějaký čas tam strávil s mužem jménem Country, který byl hlavou rastafariánů. Byly dvě hodiny odpoledne a on kouřil šestou cigaretu silné jamajské trávy, což je pro ně posvátná rostlina. Uctívají krále Haile Selassieho a pak kouří silnou trávu. Byl naladěn na situaci ve světě, aniž by potřeboval televizi nebo satelity. A měl úžasné filosofické vhledy. Oni přirovnávají západní civilizaci k Babylonu. A starověký Babylon začal mít problémy, když tam začali vytvářet věci, které se nevracely zpět do země. Nemělo by se tvořit něco, co nelze zničit. Pak jsem se ho zeptal, jestli je tu naděje. „Ano, je tu naděje,“ zněla odpověď, „a ta spočívá v tom, že Babylonu dojde ropa.“ To je předpověď pro tento svět. „Ale ještě než nám dojde ropa, můžeme tu mít pěkný chaos. Pojďme tedy rozvíjet obnovitelné zdroje energie.“ A to bylo opravdu fascinující, všechno to byly vnitřní vize bez externího zdroje informací.

Opravdu věřím, stejně jako mnoho lidí v transpersonálních kruzích, že tento druh radikální proměny je možná naší jedinou reálnou šancí. Pokud budeme pokračovat v řešení problémů tak jako doposud — tím myslím ekonomické sankce, politické sankce, vojenské nátlaky, diplomatická jednání, budeme vytvářet ještě více potíží, než jich bylo předtím. Albert Einstein řekl: „Není žádný způsob, jak vyřešit problém za pomoci stejného druhu myšlení, které jej způsobilo.“ A to je to, co děláme. Strategie řešení jsou prodloužením strategií, jež nás dostaly do potíží.

zdroj:http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/doufam-zetouto-krizi-projdeme

Někdo říká, že napodobujeme přírodu, ale Gregory Bateson řekl, že většina problémů je způsobena skutečností, že příroda funguje jiným způsobem, než si lidé myslí. Například to, že v přírodě se děje všechno v cyklech. Věci vznikají a zanikají, a pak přicházejí nové začátky. Všechno se recykluje, všechno je cyklické. Naše situace vypadá tak, že plundrujeme neobnovitelné zdroje, fosilní paliva a proměňujeme je na znečištění, což je cesta k jedinému, víme jakému, konci. Zaplavujeme planetu odpadem; doslova ji proměňujeme ve skládku. 109

kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, internetové(nejen)

Recommend Documents