kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, internetové(nejen)

2015-6 kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, internetové(nejen) výstřižky ve fraku, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor hypotékového novinářství, flokulant mediálního žaboklamu, širokopásmové dráždidlo, argenteum oppositus coffeteria pragensis, kanonizátor síťové pomíjivosti, virtuální plátek k propagaci holé skutečnosti, homeopaticko psychedelický

1

Motto:

Města; uvidíte-li je bez krásy, buďte jisti, že stavěl je národ duchovně nešťastný. Národ osamělý uprostřed bohatství země, k jehož stavitelům nesestupují poselství ze světa neviditelného, národ bez světců, bez jasnovidců, bez spojení se světem mrtvých.

2

OBSAH

OBSAH

Obsah Václav Cílek: Až když mezi nimi žijete, zjistíte, že indiánům byla kultura ukradena

5

Depresí trpí v Česku třetina pracujících, pětina lidí bere léky na uklidnění

6

Varování Evropě z Princetonu: USA již nejsou demokracií

7

Chléb, chleba a ty věci kolem

9

Vraždy křesťanů ve světě: být šokováni nestačí

10

Invaze začala: Bílá civilizace musí být zničena? Lodě plné bojovníků připlouvají...

11

Šest „too big to fail“ bank v USA má 278 bilionů dolarů v derivátech

14

Ježíš, Jidáš a Sedláček

18

1865: The True American Revolution

19

Povídání člověka, který skutečně poznal Ukrajinu

24

Princip Krista a smysl života

28

Digitální demence 2: člověk sám se svým přístrojem

31

Hvězda smrti v softwarové galaxii

32

Mluví o demokracii, jde jim jen o suroviny

34

George Friedman: „Sanitární kordón“ a německé rozcestí

36

Hitler a „liberální elity“

38

OSN varuje: Za 10 let budou 3 miliardy lidí bez vody... Kam se asi půjdou napít?

42

3

OBSAH

OBSAH

Seriál barevných revolucí pokračuje

45

The Divine Spark: Psychedelics, Consciousness, and the Birth of Civilization

47

EU jako prostor války, nebezpečí, sociální nestability a vazalství

53

Dálkový dialog mezi Václavem Luksem a Jakubem Hrůšou

57

Alexandr Solženicyn o USA, NATO a Rusku

63

Reinkarnace a křesťanství

65

Příčiny duchovního vakua v Česku

79

Had a drak ve světle hermetickém

82

Večer na Bezdězu

84

4

VÁCLAV CÍLEK: AŽ KDYŽ MEZI NIMI ŽIJETE, ZJISTÍTE, ŽE INDIÁNŮM BYLA KULTURA UKRADENA

Chudý Američan = tlustý Američan Indiány dřív decimoval alkohol a tabák, dnes je to mnohem horší obezita. „Je hned několik Amerika a dělí se už v supermarketu. Opravdu neúměrně tam v posledních několika letech vzrostly ceny zdravých potravin. Chudí lidé si tak kupují ty nezdravé. A tloustnou.“ Každé čtvrté dítě trpí hladem Podle ekologa je tady ale taky Amerika politická a sociální. Potkáte tam jedny z nejvzdělanějších lidí, mají tam úžasné univerzity a knihovny, ale taky ty nejchudší. Každá šestá domácnost v New Yorku nemá dost peněz na jídlo, každé čtvrté newyorské dítě hladoví. To prý hlásají dokonce billboardy.

Václav Cílek: Až když mezi nimi žijete, zjistíte, že indiánům byla kultura ukradena

„Je to mnohem víc rozdělená a taky komplikovanější země, než jsem si kdy myslel. A změna je vidět hlavně v posledních 10 letech. Dokonce si troufnu tvrdit, že země směřuje k občanské válce, k velkému sociálnímu problému,“ říká.

Amerika nemá jen jednu tvář, ale hned několik. Poznáte to ale jen tehdy, pokud strávíte několik týdnů třeba mezi americkými indiány. Přesně to udělal geolog a ekolog Václav Cílek.

Na prahu bídy žijí celé osady

Václav Cílek byl u kmene Navaho na jihozápadě Spojených států. Tedy v místech, kde se sbíhá hned několik států: Colorado, Utah, Arizona a Nové Mexiko.

Novým jevem je hromadné chudnutí celých komunit, sídel nebo měst jako Detroit. Takovými komunitami na prahu bídy jsou právě ty indiánské. „Oni sami o sobě hovoří jako o odpadu společnosti, který spíš překáží. Sám jsem si jejich současnou existenci nazval Poslední indiánskou válkou.“

„Já tam pochopil, že není jedna, ale mnoho Amerik. Až když mezi nimi žijete, zjistíte, že indiánům byla kultura ukradena.“ Málo se ví, že ještě v 70. letech byly indiánské děti trestány za mluvení domorodým jazykem ve školách.

Indiáni na vymření?

A nic se neví o tom, že ve stejných letech skončily pokusy na vězních s radioaktivitou. Václav Cílek, který Spojené státy navštívil už několikrát, teď poprvé viděl krutost a ničení, které je ukryto pod povrchem otevřené a přátelské společnosti.

Postupně opouštějí jak svou kulturu, tak třeba i řeč. V rezervaci dokáže původním jazykem hovořit už jen tak 60 % lidí. Počet lidí kmene je dnes dohromady kolem 300 000.

5

„Nejde už o rasovou segregaci, která by se dala snad překonat dobrou vůlí. Ale problém je v čím dál větším sociálním dělení. Ekonomika je jen dalším pokračováním války, a to hlavně proti chudým lidem. Ti se nedokážou bránit velkým korporacím a bankám.“

DEPRESÍ TRPÍ V ČESKU TŘETINA PRACUJÍCÍCH, PĚTINA LIDÍ BERE LÉKY NA UKLIDNĚNÍ

Většina žije ve městech, někteří v usedlostech. „Tam ale potkáte tak osm lidí, 60 ovcí a přibližně deset psů. Domy jsou od sebe hodně vzdálené a je tam prázdno a vy máte jen písek v očích.“ Lidé nemají práci. Nemají důvod dál rozvíjet své řemeslo. Mají pocit, že vláda na ně dodnes vykonává tlak, aby žádnou vlastní kulturu neměli. Místo ohniště najdete v každém obydlí akorát obrovskou televizi. Jak to s nimi dopadne? Podle Cílka se většina původního kmene časem smísí v obézních, nemocných městech. U části kmene ale prý naštěstí dochází k postupnému obrození, hlavně u těch větších, které spolu „drží“.

Nejvíc se vyskytovaly u lidí mezi 35 a 44 roky a nad 51 let. Devět procent dotázaných se přiznalo k myšlenkám o ukončení života. Každý stý člověk řekl, že o sebevraždě uvažuje vážně.

zdroj:http://www.rozhlas.cz/dvojka/jaktovidi/_zprava/vaclavcilek-dnes-mame-hned-nekolik-amerik-a-deli-se-uz-vsupermarketu-chudi-si-nemuzou-dovolit-zdrave-potraviny– 1484732

Lidé s depresemi bývají pasivnější, méně se snaží problém zvládnout a řešívají ho alkoholem a užíváním léků. Jen šest procent těchto osob s depresí žije zdravě. U lidí bez potíží to je pětina. Co vyplynulo z výzkumu Třetina lidí cítí, že by jim mohlo hrozit vyhoření. Téměř pětina bere pravidelně léky na uklidnění a 11 procent na zlepšení nálady. Léky na spaní užívá 16 procent respondentů. Zásady zdravého životního stylu dodržuje jen 17 procent lidí. Sportu se vůbec nevěnuje 31 procent respondentů.

Depresí trpí v Česku třetina pracujících, pětina lidí bere léky na uklidnění

Deprese se projevuje dlouhodobě smutnou náladou, ztrátou energie, plačtivostí, nižší výkonností. Nejvážnější stavy končívají sebevraždou. Vyhoření představuje silné vyčerpání, způsobuje ho neustálý stres, časový tlak a emoční napětí.

Tři z deseti pracujících Čechů ve věku mezi 25 a 65 lety trpí podle výzkumu psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a agentury STEM/MARK depresí. Pocit vyhoření pak zažívá 34 procent lidí. Odborníci přičítají pocit vyhoření a deprese zejména pasivnímu životnímu stylu a nadměrné konzumaci alkoholu. Do výzkumu se zapojilo loni na podzim přes 1000 lidí.

Lidé si pomáhají léky

Mírné projevy deprese v poslední době mělo 13 procent lidí, střední příznaky každý devátý člověk a závažné sedm procent dotázaných. Depresivní projevy mělo 22 procent žen a 15 procent mužů.

Třetina lidí cítí, že by jim mohlo vyhoření hrozit. U pětiny se objevily konkrétní projevy. Častěji vyhoření postihuje ženy a mladší lidi, projevilo se u dvou pětin osob, které mají v práci velkou odpovědnost. Nejvíc se syndrom vyskytuje v 6

VAROVÁNÍ EVROPĚ Z PRINCETONU: USA JIŽ NEJSOU DEMOKRACIÍ

Moravskoslezském kraji. Méně je těchto lidí v Praze, jejich potíže bývají ale intenzivnější. Nejméně vyhořením trpí lidé na Vysočině.

zdroj:http://www.novinky.cz/ekonomika/368423-depresitrpi-v-cesku-tretina-pracujicich-petina-lidi-bere-leky-nauklidneni.html

Nadměrnou únavou trpí 31 procent Čechů a Češek. Téměř třetina má problémy se spánkem, polovina lidí se ale snaží chodit spát ve stejnou dobu. Čtyři z pěti osob spí aspoň šest hodin denně. Léky na spaní užívá 16 procent respondentů. Téměř pětina bere pravidelně léky na uklidnění a 11 procent na zlepšení nálady. Většinou si je nechávají předepsat od praktického lékaře. Víc než čtyři pětiny dotázaných nikdy nevyhledalo psychiatrickou či psychologickou pomoc.

Varování Evropě z Princetonu: USA již nejsou demokracií Květa Pohlhammer Lauterbachová Zatímco naše korporátní média tvrdí opak, ze studie významné akademické obce v USA přicházejí varovné signály pro Evropu: USA již nejsou demokratickým státem.

Pomůže zdravý životní styl, koníčky i rodinné zázemí Podle lékařů je pro zachování duševního zdraví důležité zdravě jíst, nekouřit, přiměřeně se hýbat, nepít příliš alkoholu a věnovat se koníčkům. Podstatnou roli hraje také dobré citové zázemí a spokojenost v zaměstnání.

Ti, kteří si dovolují kritizovat poměry v USA, jsou označování za zrádce jedné z nejstarších a nejvitálnějších demokracií světa. Rusko je představováno jako „fašistický stát“, viz obálka Spiegelu po odstřelení dopravního letadla malajsijských aerolinií MH 17 na Ukrajině, kdy byl Putin označen za vraha. A propos nejnovější novinky k tomuto médii již zapomenutému případu. O víkendu odvolal holandský ministr spravedlnosti z komise vyšetřující tragédii letadla forenzního specialistu profesora Gerorge Maata. Je možné, píše Florian Rötzer zde , že se profesor nedržel oficiálně nalajnované doktríny. Tvrdí totiž, že letadlo bylo ostřelováno z blízkosti. A navíc velkou nedůvěru vzbuzuje utajení 147 dokumentů z vyšetřování i velký počet dokumentů, u kterých byly začerněny části obsahu. To je názorná ukázka, jak funguje západní ”demokracie hodnot”, které bychom chtěli exportovat do celého světa.

Zásady zdravého životního stylu dodržuje jen 17 procent lidí. Zhruba třetina dotázaných kouří běžné cigarety, čtyři procenta ty elektronické. Příležitostně se napije alkoholu sedm z deseti lidí. Úplně abstinuje každý sedmý člověk, denně či velmi často si naopak pití dává 17 procent osob. Sportu se vůbec nevěnuje 31 procent respondentů. Jednou až dvakrát týdně si nejméně půl hodiny zasportuje 44 procent lidí. Ryby jí pravidelně jen čtvrtina Čechů a Češek. Se svou prací je spokojeno 62 procent lidí. Důvodem k nespokojenosti bývá hlavně plat, s ním je spokojeno 38 procent dotázaných. Čtyři pětiny lidí míní, že by jejich stresovou zátěž zmírnilo zvýšení výdělku a další benefity, jako třeba delší dovolená. Třicet procent žen a mužů zvažuje odchod ze svého nynějšího místa.

7

VAROVÁNÍ EVROPĚ Z PRINCETONU: USA JIŽ NEJSOU DEMOKRACIÍ

Bylo by naivní si myslet, že prestižní americká univerzity Princetown není v rukou globalistických NWO elit. Ale pravděpodobně ne vše v ní, a možná vliv současných vládnoucích amerických slábne, a navíc mezi nimi probíhá boj. Ve studii autorů Martina Gilense a Benjamina Pagiho (ke stažení zde ) se píše následující.

Co můžeme dělat? Především přestat věřit, že má smysl chodit ještě k volbám do zmanipulovaného stranického cirkusu a stále znovu a znovu volit tzv. „nejmenší zlo“. Svou odpovědnost lze vyjádřit i masovou účastí a hozením červené kartičky s nápisem: „Chci změnu ústavy, tento systém nepodporuji“. Imploze západních ekonomik je naprogramována stejně jako celý cirkus kolem eura jako násilného nástroje k vytvoření Spojených států evropských po vzoru USA. Musíme přijít s novým ideálem, který bude konkurovat globalistům. Skutečná obrana proti tyranovi spočívá v boji za svobodu, a ta není zadarmo.

Normální lidé nemají na politiku žádný vliv. Většina nevládne. Jakmile totiž získá vliv ve volbách a je jiného názoru než ekonomické elity nebo zájmové organizační skupiny, ztrácí tato většina svůj vliv. I když jsou práva většiny zakotvena v Ústavě Spojených států, jejich naplnění se ze strany politiků většině nedostane. To vede k vyprazdňování demokracie.

Jsou ale dnes čeští občané ochotni o své právo na slunci bojovat? Když na demonstraci proti TTIP přijde 400 lidí a v médiích se mohou beztrestně producírovat fašisté jako Bartuška? Přečtěte si jeho vyjádření k Oděskému masakru, viz naše krátké zprávy zde .

Poznatky z této americké studie jsou pro Evropu varováním. Přesně k této věci jsme komentovali jinou studii, velmi podobnou. Podívejte se na článek Výzkum potvrdil, že vlády států slouží zbohatlíkům a korporacím . Zákony říkají sice něco jiného, ale moc korporací a několika málo vyvolených Američanů stojí nad těmito zákony.

Marx považoval Slovany za sběř hodnou stát se pouze kanónenfutrem pro války anglosaských států. Poté, co se vrátil náš ministr financí a oligarcha Babiš z USA s příslibem na zvýšení vojenských výdajů na 20 miliard a je schvalován nový branný zákon, díky kterému si i dnešní české mladé ženy mohou přijít na své a zastřílet si jako filmové sexy hrdinky z hollywoodských filmů, je na čase přemýšlet, v jaké zemi vlastně žijeme a zda se opravdu nenaplní Marxova pohrdlivá slova. Staneme se tak či onak otroky korporací a budeme rodit další otroky? Třeba i těmi hodnými a laskavými otroky, kteří budou sbírat víčka z PET lahví, aby nějak pomohli financovat nejnutnější pomoc pro postižené. Uvažujme: Naši tzv. ”demokrati” potřebují miliardy na války proti nepříteli, kterého je potřeba vymyslet, i když není. Důvod si dodejte sami, pokud vezmete k úvahu, jaké promile společnosti nám doopravdy vládne.

Nebezpečí TTIP Je tedy nejvyšší čas na obezřetnost při uzavírání dohod a smluv s USA. Americká vláda je ovládána lobbisty, stejně jako vládnoucí elity EU. To se týká především aktuálních smluv TTIP, CETA a dalších, které tak vehementně prosazuje agentka Merkelová a nikým nevolený Jean Claude Juncker. Slepá poslušnost EU elit a našich českých patolízalů vážně poškozuje zájmy pracujících lidí a poctivých podnikatelů – viz vnucené hospodářské sankce vůči Rusku. Na příkladu Řecka se ukazuje, že zájmy MMF, ECB, velkých bank a korporací jako Monsanto a farmaceutičtí giganti jsou upřednostňovány před tím, co požadují voliči. Tím, že se USA vzdaly sociální odpovědnosti a evropské elity se nechávají manipulovat do stejné trajektorie vývoje, byl zapálen požár, obdobně jako v roce 1933.

zdroj:http://news.e-republika.cz/article3115-VarovaniEvrop%C4%9B-z-Princetonu-USA-ji%C5%BE-nejsou-demokracii 8

CHLÉB, CHLEBA A TY VĚCI KOLEM

Chléb, chleba a ty věci kolem

já považuji za původní výrobek hodný k jídlu. A to už stojí za napsání. Na začátku 20. století skupina francouzských historiků nově definovala úlohu zkoumání minulosti. Nemá zjišťovat vztah mezi vládcem a jím způsobenou historickou událostí, ale má přednostně zkoumat dlouhodobé změny na rozboru vybraných ekonomických a sociologických ukazatelů. A chleba je pro tento účel naprosto jedinečný. Kolísání ceny a kvality chleba v průběhu jednoho století ukazuje ohromné množství přidružených jevů (pohyb pracovních sil, změny v ekonomice, hospodářské krize, průmyslové inovace atd.). Dnes by se mělo udělat totéž.

Václav Umlauf Šel jsem nakupovat do megakvelbu, který aby ušetřil, tak se před časem spojil s jiným megakvelbem. Tím pádem začal vyrábět entitu, kterou z reklamních důvodů nazývá „chléb“. Na rozdíl od výše uvedeného kvelbu používám staročeského pomnožného či látkového tvaru „chleba“, protože si této věci cením jako božího daru. Do megakvelbu jsem vběhl jako obvykle na poslední chvíli. A to je člověk neuvážený, říčný, jedná impulzivně a snadno podléhá záchvatům iracionální chamtivosti. Neodolal jsem a podlehl v nerovném zápase. Vinou akce těsně před zavíračkou se stal legálním majitelem zmíněného produktu.

Slušný chleba, na rozdíl od korporátní entity zvané „chléb“, je drahý, a dnes už i vzácný. Evropa zajisté zažila období válek a hladomoru, kdy chleba byl drahý a vzácný. Ale dnes jsou lidi tak zmanipulovaní, že to ani nevědí a myslí si, že žijí v míru a blahobytu. Proto rozdíl ”chléb / chleba” je třeba za každou cenu nechat zmizet. Lidi jsou už celkem hloupí a nevědí, co je skutečně kvalitní, dobré. A kdo je moudrý a kdo je blb. Stačí jim náhražky jako v době hladomoru a válek. A my žijeme v době globální komerční války korporací proti spotřebitelům. A ta cena je fakt dobrá věc. Banksteři rozředili peníze emitováním „fiat money“ skrze libovolně přidávané nuly počítače natolik, že slušný chleba stojí majlant. Kvalitní věci odolávají finančním sračkám tím, že stoupá jejich cena. A ta dřívější ”cenina krytá státními aktivy” se stala bankovním šmejdem. A státní aktiva se stala prázdnou slámou, která přišla do mediálního mlatu české televize a korporátních babišovek. Tento mlat (od slova ”mlátit”) pak vyrábí reklamu na ten hnusný „chléb“. A ten zase akčním způsobem odolává inflaci tím, že se stal chlebem na úrovni bývalého komunistického koncentráku. Svůj ke svému. To je závěr, prosím.

Akce to tedy byla. Doma jsem do toho druhý den kousl. Zjistil jsem, že něco tak hnusného jsem naposledy jedl v Borské věznici za komunistů. V tomto převýchovném zařízení nového typu dávno před megakvelbem také přišli na geniální nápad, že entita zvaná „obilná mouka“ po ekonomické stránce výhodně koresponduje s jinou entitu nazvanou podobně, ale po bramborách. A má tu výhodu, že se nemusí propékat, čímž se ušetří sousta cenné energie. Tehdy to bylo jen ve věznicích, protože socialismus a lidé v něm měli ponětí o realitě toho, čím je chleba. Dnes doba pokročila natolik, že bramborová mouka a konina vítězně kráčejí světem neoliberálního korporátníko koncentráku, který je tak velký, že nás všechny nelišně pojme do globálně dusící náruče.

zdroj:http://news.e-republika.cz/article3114-Chleb-chleba-a-tyv%C4%9Bci-kolem

Onen „chléb“ jsem vyhodil a šel jíst „chleba“. Jenže ten už dnes stojí málem 40 korun za půl kila. Tedy ten chleba, který 9

VRAŽDY KŘESŤANŮ VE SVĚTĚ: BÝT ŠOKOVÁNI NESTAČÍ

Vraždy křesťanů ve světě: být šokováni nestačí

Jestliže jsou však dějiny celé politické, pak také reakce musí být politická a nemůže se omezit jen na pouhé emotivní odsouzení. Papež František dal vícekrát najevo, že je třeba před krutostí džihádistů bránit ”všechny”, bez rozdílu vyznání. Fundovanější analytici neúnavně připomínají, že džihádistický terorismus, také v podobě Boko Haram nebo Shabab, vraždí bez rozdílu muslimy a křesťany, příslušníky náboženství nebo muže v uniformě ve službě státu.

M. Politi Jsou to letos pro křesťany ve světě mučednické Velikonoce. Otřesný masakr křesťanů v Keni, vražda 21 koptů v Lybii, atentáty v Pákistánu, krveprolití v Nigérii rukou Boko Haram a na Blízkém východě rukou Kalifátu představují jednotlivé etapy této eskalace hrůzy. ”Nesmyslná brutalita”, vyjádřil se včera papež. ”Naši bratři prolévají krev jen proto, že jsou křesťané”, poznamenal nedávno.

Ve světle této eskalace terorismu, který se jeví být stále častěji provázán, to není ani tak ”lhostejnost”, co je třeba kritizovat. Ve skutečnosti teď už nikdo není lhostejný, všichni jsou v šoku. Otázkou, kterou se musíme zabývat je ”bezmoc”. Zdá se, že přišel okamžik, kdy by se mezinárodní společenství mělo zabývat zásahem globální policie (pod dohledem OSN, jak si přeje papež František; žádné koalice tzv. ochotných...). Je to věc, kterou nelze dopředu zavrhnout. Jistě, je potřeba trpělivě a rozhodně vytvořit mezinárodní politickou síť, která by připravila cestu k takové akci.

”Jsme v nebezpečí, že se všichni – instituce a obyvatelé západního světa – staneme Piláty, kteří si myjí ruce”, zvolal papežský kazatel Raniero Cantalamessa v přítomnosti papeže Františka během slavení Velkého pátku v bazilice sv. Petra. Kyvadlo historie je kruté. Po christianizaci států, produktu koloniální expanze evropských mocností do světa, se následně postupně objevila v různých částech asijského a afrického kontinentu rostoucí nesnášenlivost vůči křesťanům. V poslední době si teroristické skupiny udělaly z antikřesťanské nenávisti propagandistickou zástavu. Záměrnost určitých akcí je nezpochybnitelná. Jsou mířeny explicitně - s velkým využitím videí a vzkazů – k tomu, aby na Západě rozsévaly hrůzu. Je jasně vidět snaha poslat západním národům zcela politický vzkaz: ”Dnes jsme tu zasáhli stoupence vašeho náboženství, zítra to můžeme provést u vás doma.” Případ Charlie Hebdo a vraždění v košer supermarketu v Paříži pak ukazují, že antikřesťanství a antisemitismus mohou kráčet ruku v ruce.

Důležitá událost se nedávno odehrála v Komisi OSN pro lidská práva v Ženevě. Libanon, Rusko a Vatikán společně představili dokument pro ”podporu lidských práv křesťanů a jiných komunit, zvláště na Blízkém východě”. Cílem je postavit se ”permanentní hrozbě” porušování lidských práv ze strany teroristických skupin a garantovat bohatství etnického a náboženského pluralismu v regionu. Bez zajímavosti není pouze vysoký počet podepsaných států pod deklarací. Pozoruhodná je zvláště ta skutečnost, že jsou mezi nimi čtyři členové Rady bezpečnosti: Francie, Velká Británie, Rusko a Spojené státy. To není špatný začátek. zdroj:http://umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/vrazdy-krestanu-ve-svete-bytsokovani-nestaci

10

INVAZE ZAČALA: BÍLÁ CIVILIZACE MUSÍ BÝT ZNIČENA? LODĚ PLNÉ BOJOVNÍKŮ PŘIPLOUVAJÍ...

derismem a juvenilní justicí a zbídačelé zeleným šílenstvím bojovníků s klimatem, šíří přesvědčení, že sledujeme řízenou genocidu bílé, pracující, evropské, židovsko-křesťanské civilizace v přímém přenosu. Ale proč? Proč proboha zrovna moji civilizaci? Proč si nevybrali nějakou jinou? Tyto a podobné otázky si kladou mnozí z nás. Také mne mnohokrát napadaly, když jsem po více než dvacet let bezmocně sledoval sílící tlak na podporu všeho, co mé, evropské civilizaci škodí, co ji rozkládá a ničí. Proč? Neformální vládci a porodnost

Invaze začala: Bílá civilizace musí být zničena? Lodě plné bojovníků připlouvají...

Odpověď může dát statistika a historie. Nejprve k té statistice: podle studie Credit Suisse Global Wealth Report z roku 2013, vlastní 200 nejbohatších jednotlivců větší majetek než 3,5 miliardy nejchudších lidí. A teď historie: v roce 1970 vznikl tak zvaný Římský klub. Záhy se stal fórem světové ekonomické a politické nobility, zkrátka neformálních majitelů a vládců planety. Pozornost upoutal několika publikacemi, jako například „Meze růstu“ (Limits to Growth, 1972). V této studii zazněla poprvé myšlenka, že je třeba zastavit hospodářský růst a že svět stojí před vyčerpáním přírodních zdrojů. Později na veřejnost unikly i jiné, „zajímavé“ formulace.

Lubomír Vylíčil Ke břehům Evropy plují stovky a stovky člunů, přeplněných mladými bojeschopnými muži. Invaze je v plném proudu. Po stovkách a tisících se tu vyloďují bojovníci nepřátelského kmene… A naši „přední mužové“, naše „evropské elity“? Bezradně přešlapují a motají se jak postižené ovce v bludném kruhu politické korektnosti a multikulturalismu. Ano, samozřejmě, vydávají přece vyhlášení... Zoufalé bláboly o „solidaritě a odpovědnosti“, kterým nemohou věřit ani oni sami.

Třeba: „Jakkoliv rouhavě to může znít, demokracie už nestačí na řešení úkolů, které jsou před námi.“ A nebo: „ (Navrhovaný) planetární režim, by dostal zodpovědnost za rozhodování týkající se optimální velikosti jak světové, tak regionální populace. Každá země by dostala přiděleno jisté číslo v rámci svých regionálních limitů. Světová vláda by ale měla pravomoc tyto limity vynucovat.“ Stačí?

Genocida v přímém přenosu Souběžně s tím pokračuje a sílí tlak jisté mocnosti na válku evropských zemí s Ruskem. Co, že se vám podařilo odvrátit první kolo? Netěšte se holoubkové, přijdou další pokusy! My to prostě zkusíme podpálit z jiného konce… Není pak divu, že se v Evropě, ztýrané politickou korektností, podlomené feminismem a homosexualismem, rozleptané gen11

INVAZE ZAČALA: BÍLÁ CIVILIZACE MUSÍ BÝT ZNIČENA? LODĚ PLNÉ BOJOVNÍKŮ PŘIPLOUVAJÍ...

Ujídáme z cizího koláče?

Ta naše bílá, pracující, anticko-židovsko-křesťanská civilizace je sice bezprecedentně nejúspěšnější, nejtvořivější a nejproduktivnější v dějinách lidstva, ale současně je také vzpurná, odbojná a produkuje nadměrné množství samostatně uvažujících, obtížně ovladatelných lidí.

A nyní si představte, že jste jedním z té šťastné dvoustovky nejbohatších jednotlivců světa. Máte majetek na třech kontinentech (to je podmínkou členství v jistém prestižním klubu), jste na věky zajištěni, vlády vám zobou z ruky, dokážete vyvolávat finanční krize, krachy menších států a lokální války, kdykoli je to pro váš byznys přínosem, vaše jméno a vaše identita jsou nevyslovitelné a nepublikovatelné, tedy jste nekritizovatelní… Co vás může trápit?

Takže nezbývá, než drobná mravenčí práce. Postupné kroky. Rozvrat kultur, oslabení soudržnosti obyvatelstva, likvidace obranyschopnosti států, snižování jejich ekonomického potenciálu, lokální konflikty, a pak občanské války. Na co největší ploše. Po nich, časem, může dojít i na ty epidemie. Ostatně v Africe se, tuším vloni, cosi zkoušelo.

Inu, to, co každého trochu movitějšího člověka: jak předat svým potomkům svět a statky v co nejlepším stavu. Tedy dlouhodobá udržitelnost majetku, postavení a konec konců i planety a jejího bohatství. A při takovémto přemýšlení, došla ta Římská (Bilderbegská, Trilaterální…) parta k závěru, že zdrojů je na planetě Zemi dostatek na věky věků. Tedy pro ně a pro jejich rodiny. Ale poddaní, otroci a vůbec lůza se jaksi přemnožují a drze jim ujídají z jejich koláče.

Jsme nebezpeční Ale kardinální otázka zní: kde začít? Ve které části světa? Logickou odpovědí by bylo, že v té, kde se obyvatelstvo rozmnožuje nejrychleji. Takže, co třeba v Africe? Ne, špatně, nesprávná odpověď. Je totiž potřeba vzít v úvahu i jiné hrozby než jen demografii. Hrozby, které ale majitele planety trápí neméně. Položme si teď zkusmo otázku: která část světové populace představuje (pro ně) největší nebezpečí? A jsme zpět u Evropy. Proč?

Půl miliardy otroků Řešení je nasnadě. Depopulace. Někde jsem viděl výpočet, že postačí pouhých 500 milionů lidí k bezproblémové obsluze, údržbě a zvelebování veškerého majetku těch několika šťastných rodin.

Celé lidstvo si můžeme, jak již před lety napsal pan Huntigton, rozdělit do několika kulturních okruhů. Zkuste zapřemýšlet, který z nich by mohl představovat pro vládu hypoteticky uvažované skryté elity největší hrozbu? Že by třeba islám? Zdivočelé hordy náboženských fanatiků, rigidní ranně středověký řád, svazující veškerý život, krvavá řevnivost šíitů a sunnitů… Ne, špatně. Rigidní strnulost věčného řádu, produkující úpadek a stagnaci, u otroka rozhodně nevadí. A vzájemné šíitskosunnitské škorpení? Kdo si hraje, ten (vládce) nezlobí. Navíc, pokud je mi známo, islám nikdy nic převratného nevytvořil a nevymyslel. Počet nositelů Nobelových cen u lidí z tohoto

Takže cílový stav je v zásadě znám. Ale jak k němu dospět? Veliká, světová válka, která by počet lidí na Zemi snížila asi nejrychleji, je velice riskantní podnik. Počet členů „jaderného klubu“ stále roste a hrozbu, že to v zoufalé situaci někdo „zmáčkne“, nelze brát na lehkou váhu. Smrtící epidemie? Nu, nebyla by k zahození, ale moderní, industrializované státy s dobrou, fungující infrastrukturou ji dříve či později úspěšně zvládnou. Snad tedy později, až tu nebudou ty moderní státy…

12

INVAZE ZAČALA: BÍLÁ CIVILIZACE MUSÍ BÝT ZNIČENA? LODĚ PLNÉ BOJOVNÍKŮ PŘIPLOUVAJÍ...

okruhu konverguje limitně k nule. Ano, asi dvě jsou za literaturu. Tedy manipulovatelnost a ovladatelnost za jedna…

odbojná a produkuje nadměrné množství samostatně uvažujících, obtížně ovladatelných lidí. Tedy lidí, jako otroků nepoužitelných, kazových a snad i nebezpečných. Pohlédnemeli proto na svět z perspektivy jeho hypoteticky uvažovaných vládců, nebudeme se moc divit, když se rozhodnou, za takovouhle cenu tu naši tvořivost a vynalézavost raději oželí. Nejsme bezmocní!

Tak co třeba Čína? Podnikaví, skromní, chytří. Tisíciletá, sebevědomá říše středu. Tvořiví, houževnatí a expandující. Ale, z jiného úhlu pohledu - není to vlastně ideální kvalifikovaná obsluha složitějších systémů? A pak, ta jejich úžasná tradice: k vládci vždy v předklonu. Je tu z nezměnitelné boží vůle… Tak bychom mohli probrat jeden kulturní okruh za druhým. Až k Evropě.

Proto teď přijíždějí ty lodě, plné bojovníků. A naše elity, zblblé třemi desetiletími neomarxistické indoktrinace je vítají květinami a zachraňují. Likvidace vzpurné a nebezpečné Evropy postoupila (podle plánu) do další fáze.

Vzpurná civilizace

Ale co s tím? Co máme dělat my, kteří tohle nechceme? Vždyť na rozhodnutí evropské, natož pak světové úrovně nemáme nejmenší vliv! Jsme fakt odsouzeni do role bezmocných diváků zkázy svého světa? Ne tak úplně.

Čím se tedy tenhle „náš“ kulturní okruh od ostatních tolik liší, že by mohl představovat hrozbu pro potenciální světovou vládu? Dvěma věcmi: existencí pojmu „svoboda jednotlivce“ a dlouhodobým trendem neúcty k světským autoritám.

Začněme u sebe s obnovou toho, co učinilo Evropu velkou. Zdola. Od svého okolí. S obnovou ctností, považovaných po dva tisíce let za samozřejmost. Mám na mysli ony dnes vysmívané pojmy, jako poctivost, samostatnost, soběstačnost a nezávislost. Mezi sebou. Ne ke státu, který už dávno není „náš“, ke společnosti nebo vyšším entitám. Ale mezi svými, mezi slušnými lidmi. Tak, jako za „bolševika“. Začněme budovat sítě neformálních vazeb spolehlivých, vzájemně si pomáhajících lidí. Beze státu a třeba i proti němu. Své děti vychovávejme k nezávislému myšlení a aktivnímu vyhledávání nezávislých informací.

Nemá cenu zde rozebírat okolnosti vzniku těchto fenoménů a filosofické důsledky jejich existence. Stačí připomenout, že žádná ze světových civilizací nemá tak dlouhou, pestrou a bohatou tradici převratů, revolt, vzpour, lidových povstání… tedy násilných a velice často úspěšných ataků „buranů“ vůči „vrchnosti“, jako má ta naše. Od Spartakova povstání, před dvěma tisíciletími, přes Wata Tylera v Anglii 13. století, husitství v Čechách, nespočet selských vzpour, přes povstání a diktaturu Oliviera Cromwella , až po Velkou francouzskou revoluci, nemluvě o posledních dvou staletích, dochází v Evropě periodicky k násilným aktům, které svrhávají stávající pořádek a nastolují nové politické uspořádání, spojené zpravidla s výraznou výměnou elit. Anglický Karel I. i francouzský Ludvík XVI. by mohli vyprávět.

Podporujme vše co slouží tisíciletími ověřené stavbě – rodina, národ, národní stát. A požadujme to i po svých „představitelích“. Dejme jim jasně najevo, že strany a uskupení, jejichž členové se jen otřou o gender, multikulturalismus a všechny ty novodobé hrůzy, jsou pro nás nevolitelné. Požadujme vystoupení z EU, která je úmyslně nastavená tak, aby zdola, parlamentní cestou, změnit nešla. Šiřme zamlčované informace a podporujme nezávislé zdroje. Podporujme vše, v čem se nám evropští politici (tak zvané. „služebné elity“, podle profesora

Ano, ta naše bílá, pracující, anticko-židovsko-křesťanská civilizace je sice bezprecedentně nejúspěšnější, nejtvořivější a nejproduktivnější v dějinách lidstva, ale současně je také vzpurná,

13

ŠEST „TOO BIG TO FAIL“ BANK V USA MÁ 278 BILIONŮ DOLARŮ V DERIVÁTECH

Kellera) snaží bránit. Ozbrojujme se. Uvažujme, jak přežít případnou násilnou krizi a jak v ní zabezpečit svou rodinu. Hlavně ale dejme našim politikům jasně najevo, že jakýkoli pokus o dovoz cizích, neintegrovatelných islámských bojovníků do NAŠÍ ZEMĚ povede k takové bouři, kterou neustojí. Máme maily, poštu… Oni se ti naši politikové taky něčeho bojí. A to něco jsou volby. I když je sami mezi sebou považují za otravný a zbytečný folklór, vyhnout se jim zatím úplně nelze. A proti rozzuřené většině společnost nepomůže ani tucet spindoktorů a miliardy do propagandy. Oni to vědí… zdroj:http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/1636-invaze-zacala-plan-na-likvidaci-nadbytecnych500-milionu-otroku-k-obsluze-dvou-nejbohatsich-rodinbila-civilizace-musi-byt-znicena-lode-plne-bojovnikupriplouvaji.htm

Šest „too big to fail“ bank v USA má 278 bilionů dolarů v derivátech Michael Snyder Ti samí lidé, kteří způsobili poslední ekonomickou krizi, vytvořili časovanou derivátovou bombu ve výši 278 BILIONŮ USD, která může každou chvíli vybuchnout. Pokud tato kolosální bublina praskne, bude to znamenat nejhorší ekonomický kolaps v historii Spojených států. Naši politici během nedávné finanční krize slibovali, že zajistí, aby „too big to fail“ (příliš velké na bankrot) banky už nikdy nemohly být problém. Místo toho se tyto banky od té doby pořádně nafoukly. Takž teď už si doopravdy nemůžeme dovolit nechat je zbankrotovat. Hovořím teď o šesti bankách – JPMorgan Chase, Citibank, Goldman Sachs, Bank of America, Morgan Stanley a Wells Fargo. Pokud se sečtou všechny deriváty, v nichž jsou zapojeny, dojdeme k závratné 14

ŠEST „TOO BIG TO FAIL“ BANK V USA MÁ 278 BILIONŮ DOLARŮ V DERIVÁTECH

sumě více než 278 bilionů dolarů. Když se však sečtou všechna aktiva těchto bank, dopočítáme se asi 9,8 bilionů dolarů. Jinými slovy, tyto “too big to fail” banky se angažovaly v derivátech sumou, která je více než osmadvacetkrát větší než součet všech jejich aktiv. To je naprosté a čiré šílenství, přesto to nevypadá, že by se tím vůbec někdo znepokojoval. Tyto banky současně stále vydělávají spousty peněz a financují kampaně těch největších politických prominentů. A v tuto chvíli neexistuje žádná motivace pro to, aby zastavily toto neuvěřitelně nezodpovědné hazardování, takže v něm prostě pokračují.

Náš ekonomický systém je založen na úvěrových tocích a tyto banky jsou v samém centru tohoto systému. Pět největších bank drží ve skutečnosti přibližně 42 procent všech úvěrů v USA a šest největších bank vlastní přibližně 67 procent všech aktiv našeho finančního systému. To je důvod, proč se jim říká “too big to fail”. Prostě si nemůžeme dovolit je odstavit. Jak už jsem zmínil výše, naši politici slibovali, že by se s tím něco mělo dělat. Místo toho se však čtyři největší banky v zemi od té doby zvětšily téměř o 40 %. Následující čísla pocházejí z článku v Los Angeles Times…

Co to přesně jsou ty „deriváty“? Mohou být nesmírně komplikované, ale já rád věci zjednodušuji. „Deriváty“ ve své podstatě nejsou žádnou investicí. Když si koupíte akcie, získáváte vlastnický podíl ve společnosti. Když si kupujete dluhopis, stáváte se věřitelem společnosti. Derivát je ale něco úplně jiného. V podstatě je většina derivátů sázka na něco, co se buď stane, nebo nestane v budoucnosti. Tyto velké banky přeměnily Wall Street v největší kasino v historii planety, a pokud věci běží hladce, vydělávají obvykle spoustu peněz.

Těsně předtím, než udeřila finanční krize, měly Wells Fargo & Co. aktiva ve výši 609 mld.. USD. Teď je to 1,4 bln. USD. Bank of America Corp. vlastnila aktiva ve výši 1,7 bln. USD. Teď narostla na 2,1 bln. USD. A aktiva největší banky v zemi, JPMorgan Chase & Co., se z 1,8 bln. USD nafoukla na 2,4 bln. USD.

V systému je však podstatná chyba, kterou jsem popsal ve svém předchozím článku…

Ve stejném období z bankovního sektoru úplně zmizelo 1 400 menších bank, takže náš ekonomický systém je teď závislejší na „too big to fail“ bankách více než kdykoli předtím.

Velké banky používají velmi sofistikované algoritmy, které by jim měly pomoci být v drtivé většině případů na vítězné straně těchto sázek, ale tyto algoritmy nejsou dokonalé. Důvodem, proč tyto algoritmy nejsou dokonalé, je to, že jsou založeny na předpovědích, a tyto předpovědi pocházejí od lidí. Mohou to být velmi chytří lidé, ale jsou to stále jenom lidé.

Abych vykreslil, jak bezohlednými se „too big to fail“ banky staly, podělím se s vámi o několik nových čísel, které pocházejí z posledního čtvrtletního přehledu US-bankovního regulátora OCC (viz tabulku 2)… JPMorgan Chase Celková aktiva: 2 573 126 000 000 USD (cca 2,6 bln. USD)

Dnes jsou “too big to fail” banky ještě mnohem bezohlednější, než byly před finančním krachem roku 2008. Dokud budou vítězit, všechno bude OK. Pokud však přijdou časy, kdy se sázky začnou obracet proti nim, bude to noční můra pro nás všechny.

Celková expozice v derivátech: 63 600 246 000 000 (cca 63,6 bln. USD) Citibank 15

ŠEST „TOO BIG TO FAIL“ BANK V USA MÁ 278 BILIONŮ DOLARŮ V DERIVÁTECH

Celková aktiva: 1 842 530 000 000 USD (cca 1,8 bln. USD)

Ve srovnání s ostatními se Wells Fargo jeví jako výjimečně obezřetná a racionální. Samozřejmě, že to není pravda. Wells Fargo je velmi nezodpovědná, ale ostatní jsou tak bezohlední, že ve srovnání s tím vše ostatní bledne.

Celková expozice v derivátech: 59 951 603 000 000 (cca 60 bln. USD)

A tyto banky nejsou zrovna v dobré formě před příští finanční krizi, která se rychle blíží. Následuje výňatek z nedávného článku v Business Insideru…

Goldman Sachs Celková aktiva: 856 301 000 000 USD (cca 856 mld. USD)

New York Times si nejsou jisté výsledky posledního zátěžového testu Federálních rezerv. V úvodníku, který byl publikován před týdnem, citují Timesy data od Thomase Hoeniga, místopředsedy FDIC, který v rozporu s Federálními rezervami zjistil, že kapitálová přiměřenost osmi největších bank v USA je na konci roku 2014 v průměru 4,97 %, což je mnohem méně, než 12,9 %, které zjistily zátěžové testy Fedu.“

Celková expozice v derivátech: 57 312 558 000 000 (cca 57 bln. USD) Bank Of America Celková aktiva: 2 106 796 000 000 USD (cca 2,1 bln. USD) Celková expozice v derivátech: 54 224 084 000 000 (cca 54 bln. USD)

Tohle nezní dobře. Kde se tedy vzal ten nesoulad v číslech? Vysvětlují to New York Times…

Morgan Stanley Celková aktiva: 801 382 000 000 USD (cca 801 mld. USD)

Nesoulad je především v rozdílném pohledu na rizika, která představuje ohromné držení derivátových kontraktů bankami, jež slouží k zajištění a spekulacím. Fed, v souladu s americkými účetními standardy a pravidly centrální banky, předpokládá, že zisky a ztráty z derivátů se obecně navzájem očistí. Výsledkem je, že většina derivátů se neukazuje v aktivech bankovných rozvah, což je opomenutí, které zvyšuje poměr kapitálu k aktivům.Hoenig používá přísnější mezinárodní účetní standardy pro oceňování derivátů. Tato pravidla nepředpokládají, že se zisky a ztráty spolehlivě

Celková expozice v derivátech: 38 546 879 000 000 (cca 39 bln. USD) Wells Fargo Celková aktiva: 1 687 155 000 000 USD (cca 1,7 bln. USD) Celková expozice v derivátech: 5 302 422 000 000 (cca 5,3 bln. USD)

16

ŠEST „TOO BIG TO FAIL“ BANK V USA MÁ 278 BILIONŮ DOLARŮ V DERIVÁTECH

navzájem očistí. Výsledkem je, že rozsáhlé vlastnictví derivátů se objeví jako aktivum v rozvaze, což v důsledku snižuje poměr kapitálu k aktivům na nižší úroveň, která je uvedena v Hoenigově analýze.

Pokud opravdu takto smýšlí, proč je jeho firma tak neuvěřitelně nezodpovědná? Možná by se ho na to měl někdo zeptat. Zajímavé je také to, že Dimon také komentoval možnost odchodu Řecka z eurozóny…

Tak deriváty? Vida! Velmi zajímavé.

„Musíme být připraveni na možný odchod,“ řekl výkonný ředitel J. P. Morgan Jamie Dimon ve svém výročním dopise akcionářům. „Trvale testujeme naši společnost na případné důsledky vyplývající z takové události.“

A víte co? Ti chlápkové, co řídí tyhle velké banky, dobře vědí, co přichází. Zvažte jen slova šéfa a výkonného ředitele JPMorgan Chase Jamie Dimona, která nedávno napsal svým akcionářům…

To je něco, před čím už dlouho varuji. Některé věci se nikdy nemění – přijde další krize a její dopad pocítí i finanční trh. Spouštěcí mechanismus příští krize nebude stejný jako u té poslední – ale další krize přijde. Může jím být nějaká geopolitická událost (jako při blízkovýchodní krizi v roce 1973), recese, při níž Fed rychle zvýší úrokové sazby (jako v letech 1980-1982), pád cen komodit (jako na konci 80. let), krize komerčních nemovitostí (jako v raných 90. letech), asijská krize (jako v roce 1997), takzvané bubliny (internetová bublina po roce 2000 a hypotéční bublina v roce 2008) atd. Zatímco minulé krize měly rozdílné příčiny (mohli bychom strávit spoustu času disputacemi o míře, v níž geopolitické, ekonomické či čistě finanční faktory každou z těch krizí způsobily), obecně měly silný dopad na finanční trhy.

A samozřejmě, že Dimon není jediný prominentní bankéř, který dopředu varuje před velkými problémy. Německý bankovní gigant Deutsche Bank také spouští poplach… „Riziko poklesu akciového trhu o 5 – 10 % roste kvůli tomu, že se v první polovině roku 2015 očekává pokles zisků a neochota investorů platit za akcie,“ říká Deutsche Bank. Takto varuje tržní analytik Deutsche Bank David Bianco klienty před otevřením Wall Streetu. Bianco očekává zisky z akciového indexu Standard & Poor’s 500, které budou zobchodovány v první polovině roku 2015 – což se stalo poprvé od roku 2009 v průběhu finanční krize. A kombinace měkkých zisků a důvěra, že investoři nebudou platit vysoké ceny za akcie na trhu, které se již obchodují za nadhodnocené ceny, je recept na krátkodobý odchod z Wall Streetu.

Dimon v tom samém dopise zmínil „deriváty, které jsou přesunovány velkými hráči a rychlými elektronickými obchody“ jako součást důvodu, proč je náš systém tak náchylný k další krizi.

Ve skutečnosti jsme uprostřed historické burzovní bubliny a na finančních trzích vidíme všechny příznaky, jež byly k vidění v roce 2008, před finančním krachem, k němuž na podzim toho roku došlo. 17

JEŽÍŠ, JIDÁŠ A SEDLÁČEK

Když někteří z nejprominentnějších bankéřů těch největších bank na zemi začnou vydávat zlověstná varování, je to jasné znamení, že čas se naplňuje.

„Před pětadvaceti lety jsme měli relativně lehkou volbu: z nefunkčního socialismu jsme upgradovali na systém, který nám dal svobodu v nejširším slova smyslu, demokracii a navíc prosperitu. Co kdyby volba byla buď, anebo? Co kdybychom museli volit buď mezi nesvobodou a bohatstvím, nebo svobodou a chudobou? Tato hypotetická otázka se dnes vrací. Mojžíš jednou provždy dětem Izraele vštípil do duše, že svoboda na suchu pouště je vyšší hodnota než mísy masa v nesvobodném otroctví Egypta.“

Převzato z Global Research Překlad: Stan Námět: Clair zdroj:http://outsidermedia.cz/sest-too-big-to-fail-bank-v-usama-278-bilionu-dolaru-v-derivatech/

Odkaz parafrázuje „remcání“ lidu Izraele na poušti (Exodus 16:3). Zkusme na chvíli připustit, že je biblický text skutečně primárně politický (jak Sedláček tímto jeho využitím naznačuje). Když pomineme skutečnost, že odchodu Izraelců z Egypta nepředcházeli především „plné hrnce“, ale „kvílení lidu“, jejich společenský a ekonomický útlak, který se projevoval hroznými pracovními podmínkami, nedostatkem základního „práva na život“ a systematickým vyvražďováním Izraelských mužů, které směřovalo k likvidaci celého národa, nemělo by nám ujít, že ještě v tom samém biblickém oddíle je Izraeli garantován pravidelný pokrm z nebes - mana.

Ježíš, Jidáš a Sedláček Poslední články Tomáše Sedláčka se pokoušejí reflektovat současnou hospodářskou situaci u nás a v Evropě. V několika případech byly podrobeny silné vlně kritiky. Jeho práce s Biblí je mnohdy diletantská. Sedláček se snaží o „teologizaci“ a „křesťanskou náplň“ svých ekonomických prognóz a výzev. Jeho práce s Biblí je pro mne coby křesťanku smýšlející o politice a výzvách evangelia alarmující. Každý biblický text v sobě skýtá mnoho možných interpretací. Tato interpretační šíře však silně nabude, pokud si dovolíme užívat jednotlivé biblické kulisy a citace zcela bez kontextu. Při takovém užívání může dojít až k naprostému odklonu od skutečného obsahu a smyslu knihy.

Mana padala z nebe každodenně a bylo zakázáno si ji schovávat - do dalšího dne zčernala a poté páchla (Ex 16:20). Jestli z ekonomického pohledu pobyt na poušti rozhodně něčím není, pak budováním kapitalismu, tak jak o něm mluví Sedláček. Je spíše stavem rovnováhy, kdy dostáváme všeho tolik, kolik potřebujeme. Moment „šetření“ a vytváření „zásob“ a „přebytků“ je tu naprosto znemožněn. V zaslíbené zemi svobody, kam Izrael doputuje, má ekonomická závislost jasné meze. Pravidelně dochází k odpouštění všech dluhů i propouštění otroků. Mojžíš vede lid do země svobody, která je především svobodným místem k životu s dostatkem potravy a spravedlivým právem.

Izrael na cestě ke svobodě nehladoví Biblický motiv použil Sedláček ve svém nedávném textu s názvem Jak jsme před 25 lety začali budovat kapitalismus. Cituji:

Pokud je vůbec tato „cesta ke svobodě“ alespoň vzdáleně aplikovatelná na dnešní politické pohyby, pak jistě nikoli na cestu 18

1865: THE TRUE AMERICAN REVOLUTION

ze státního socialismu ke kapitalismu. Mocenský Egypt je svým bezbřehým ekonomickým útlakem podobný spíše současnému globálnímu kapitalismu (tak ostatně tento příběh interpretuje řada teoložek a teologů osvobození).

Sedláčkovo užití Ježíšova výroku odsouvá otázku chudých zcela do pozadí. Ve své euforii z fungujícího kapitalismu se nepozastavuje nad problémy nejprostších lidí. V jeho interpretaci není třeba zabývat se něčím, co Ježíš „prorokoval“ jako trvalé a neměnné. To je ale zcela proti intenci biblického textu. Zříká se zodpovědnosti, kterou naopak Ježíš dle Písma plně přijímá.

Sedláček se snaží o „teologizaci“ a „křesťanskou náplň“ svých ekonomických prognóz a výzev. Jeho práce s Biblí je však často alarmující.

Sedláček dopředu neumožňuje, aby v jeho okolí zazněla otázka: „A nebylo by lépe, aby byl olej prodán a peníze dány chudým?“ Už dopředu ví, že otázku chudých není třeba řešit. Ježíšův výrok pokračuje: „Ona učinila, co měla, už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.“

Blahoslavený kapitalismus Sedláček užívá biblickou zmínku i ve svém v současné době nejdiskutovanějším textu Postkoitální deprese aneb EU, kapitalismus a sny: „A co se blahobytu týče – pokud by cílem kapitalismu bylo dosáhnout toho, aby drtivá část populace mohla žít svůj život bez existenciálních problémů, pak i tento cíl byl splněn. A aby nebylo mýlky – tím nechci říct, ani náhodou, že je vše v pořádku. Koneckonců i Ježíš, morální autorita pro celé lidstvo, kdysi prorokoval, že „chudé budete mít mezi sebou stále“.“

V otázce chudých není pro Ježíše jiná cesta než cesta radikální lásky a spoluúčasti, která vede až za hrob. S odkazem na Krista nelze hájit teorii „víceméně“ eticky fungujícího kapitalismu, který otázku chudých přehlíží. Není možné, aby Ježíš ze své pozice výsostné morální autority (abych užila Sedláčkovy formulace) opustil svůj boj za lidi s laciným konstatováním, že „většina lidí se má přeci docela dobře, co na tom, že jsou někteří chudí“. Ze své pozice morální autority naopak ví, že musí riskovat vše – svoji politickou a náboženskou korektnost, svoje zabezpečení, bezpečí a nakonec i svůj život.

Přesná citace inkriminovaného biblického odkazu zní „chudé máte kolem sebe stále, mne však nemáte stále“. V ekumenickém překladu se vyskytuje v tomto znění ve třech ze čtyř evangelií. Není však jen suchým „prorokováním“. Ježíš a jeho učedníci se skutečně pohybovali v prostředí chudých, byli všude kolem. Nepředstavovali pro ně pouze statistickou položku, nebo bůhvíproč nespokojená individua, která neví co se sebou. V kázání na hoře Ježíš chudé „blahoslaví“, hluboce s nimi soucítí a léčí je. Také je sytí. Je jedním z nich.

zdroj:http://denikreferendum.cz/clanek/20203-jezis-jidas-asedlacek

1865: The True American Revolution Claude Polin

Ježíšův výrok o chudých není strnulým proroctvím, je dílem situace, kdy na něj Marie vylije drahý olej (Ježíšův titul Mesiáš znamená pomazaný a odkazuje k praktice pomazání olejem coby ustanovení králem) a je za to Jidášem kritizována. Olej měl být raději prodán a peníze rozděleny mezi chudé. Chudí dle Jidášovy logiky totiž potřebují almužnu, nikoli pomazaného reformátora.

The standard opinion has it that, ever since they set foot on the new continent, the English settlers felt they were one people, Englishmen united by their common language, common origins, common enemies, so that it was only natural that their independence, once achieved, should lead them to the framing of 19

1865: THE TRUE AMERICAN REVOLUTION

one new national body, the first new nation, or first republic, of modern times. Such a view, however, represents in my mind a complete misapprehension. In spite of the settlers’ common origins and roughly similar social backgrounds (none of them was from the dregs of society), these men were of two main stocks, doomed to an irrepressible antagonism because their dissent did not stem from a mere clash of interests, industrial as opposed to agricultural ones, that could have been complementary (as even Calhoun thought they could be in the 1830’s). Between them was a much deeper chasm—i.e., the existence of two basic inspirations, mind-sets, Weltanschauungen that could not possibly coexist within a purportedly single whole. Let us attempt a rough sketch of those two basic spirits. English immigrants had many reasons, but two of them were predominant: a religious one for the Puritans in New England, and in Virginia an economic one for the first settlers, then a political one for the Cavaliers. Even though these two groups did not represent the whole body of immigrants, they were the two prevailing brands in terms of their intellectual, social, and moral leadership, not to mention the future course of American history. Around them coalesced the rest of the newcomers. Puritans were—or claimed to be—strict Calvinists, intent on making their faith the guiding principle of a new city on a hill. Hence several behavioral traits. Max Weber was wrong when he pictured Calvinists as devoured by anxiety and intent on making money in order to rest assured they were God’s elect. Perusing the Mayflower Compact or Governor Winthrop’s pep talk, both delivered and signed on the bridges of their respective ships, it is difficult not to perceive how confident they were that theirs was a worthy mission, if ever there was one, so conforming to the will of God that the eyes of the world must be upon them. (A century later Jonathan Edwards would castigate their pride.) The essential 20

1865: THE TRUE AMERICAN REVOLUTION

trademark of a pure Calvinist may well be his good conscience, a harbinger of religious intolerance and a secret propensity to consider Calvinist opinions and policies the ones that should be Everyman’s.

aristocracy one of paper and patronage, to use John Taylor of Caroline’s words. There could not be a world more alien to the spirit that united the Southern states.

Confident as they were in themselves, the Puritans nevertheless asserted that man, being a sinner throughout, could not possibly penetrate the absolute transcendence of God (their main argument against the papists). But their pessimism is again misunderstood. It did not mean to them that they were doomed to wander in the dark, but only that they had to rely exclusively on themselves to steer their lives, which paradoxically led them, on one hand, to trust their natural faculties—notably their reason—and, on the other, to deny nature could hold a divine message man could read and revere. Wittingly or not, their pessimism was fraught with a typically modern Promethean mindset: It was natural for man to treat nature as man saw best. No wonder the Northeast was the birthplace of industrial America, the breeding ground of Yankee ingenuity and engineering, the land of philosophical pragmatism, and the springboard of a spirit of enterprise: New England soil may not have been ideal for agriculture, but this fact would have been negligible, had it not been for the Calvinist mentality.

Indeed, though of different social status and religious denominations, those men who settled on the East Coast, from Virginia southward, had this in common: They valued land over money, the products of the land they tilled over profit made on customers or debtors. They were not capitalists but farmers—gentlemen farmers in the European tradition—for whom what made a man and a good citizen was ownership of some land off which to live. And from the soil oozes a spirit that permeates the men who live off it, and induces a particular perception of life. The bond with the land makes for an original religiosity, quasiinstinctive and somehow unarticulated, as different as can be from the Puritans’ religion. A farmer’s is naturally nurtured by the daily bounties provided by nature to men who know how to respect her laws: It is to the farmer’s ever-renewed wonder that one bushel of seed properly sown will expand to one hundred by harvest time. Far from the world being clay that man may shape at will, the farmer’s field is to him a living organism given to immutable cycles spontaneously suggesting the whole universe is itself a benevolent and awe-inspiring organism ruled by some Providence beyond the realm of human reason, but deserving man’s reverence.

Since all men were utter sinners, how could they be worthy of mere amicitia, barring love? Remember Calvin preached to love one’s wife not because she was lovable but because it was God’s will that men marry; Calvinist pessimism precludes natural sociability. All society results from a more or less explicit contract (like the Pilgrims’), to which each citizen freely consents because each needs protection from others (men are evil) who, nonetheless, may be useful to one another. Hobbes was a good if unwitting Calvinist when he depicted society as a market catering to lone individuals exchanging goods and services, and in need of a stern sheriff to punish cheaters. That is why the typical Calvinist was a merchant or a banker, and the typical Calvinist

Hence a basic abhorrence to laying too heavy a hand on Mother Nature as if she were clay to be molded rather than a mother nursing her children—which does not imply it is unnatural for man to lord over nature, but only that he should treat her rather like a person than like a thing. The farmer’s devotion to land breeds a natural hostility to any Promethean mind-set, including industrialism, whether under the form of an obsessive production of standardized goods or the industrialization of agri21

1865: THE TRUE AMERICAN REVOLUTION

culture. (Whitney’s cotton gin merely helps to harvest cotton but is no means to tamper with the soil in order to increase natural productivity.)

Being rooted in the soil induces still another opposition to the Puritan mentality. No two fields are identical, and no two provinces look alike: The farmer knows no parcel of land should be treated as equivalent to the next. (Two great wines, and very different, are often separated by the mere width of a narrow road.) Then, while the farmer may be proud of his land and prefer it to others, nothing is more remote from his mind-set than the Puritans’ claim that their city is on a hill for all men to admire and imitate, and nothing more foreign than to wage war in order to impose his particular way of life. Farmers are patriots who will defend their land when attacked; they are not imperialists making the world safe for their investments.

The same devotion to land makes for an aversion to mercantilism—i.e., commerce as a full-time profession. The rationale for such aversion is dual. On one hand, as Aristotle and, much later, the Physiocrats argued, the farmer is a man who lives off his own labor and the generosity of nature, while the trader lives on the profit he makes off others (the people he buys from and the people he sells to), and the banker off the debtor laboring to pay his debt. On the other hand, as Jefferson argued, only the farmer is a free man, because he depends neither on suppliers, nor on customers; a country is free when its citizens love freedom, and only he who depends solely on the land he owns can be free.

“Remember money breeds money, which in its turn brings more,” said Benjamin Franklin. “Those who labor in the earth are the chosen people of God,” wrote Thomas Jefferson. If these two attitudes may be considered the respective mainstream philosophies of the North and the South, then it becomes obvious there can be no way to blend the two into a single national spirit any more than Cain could live by Abel’s side. “We the people,” as famous a phrase as it may be, is a dupery. Understanding it as such seems to me the key to the history of the United States both before and after 1865.

Whereas Puritanism makes for strictly utilitarian social relationships, strong bonding to the land makes for a spontaneous sense of community. It is indeed a simple eternal fact that from the soil emanates a spirit which, wittingly or not, men treading the thick clay of their fields inhale every day, and which is a spirit of brotherhood. For true farmers are, whatever their individualism, all raised on nature’s milk, all sons of a mother equally precious to all, all attached to a soil they all possess in common even though each owns only a share of it. Moreover, a man who tills and lives off the land he owns is inescapably given to understand that his labor merely helps nature to give birth to the corn she had been secretly nurturing ever since he sowed it. He is naturally induced to feeling he has merely a role in an eternally performed play written by a nonhuman Writer over Whom no man can have control. There is a sort of built-in humility among farmers, none of whom would ever imagine himself to be a selfmade man. And this constitutes a natural predisposition to live not merely in a society, but in a naturally organized society (first in the household, then in a society resulting from a spontaneous confederation of different households).

When the American colonists started debating their merging into a single political unit, the obviously central issue was that of states’ rights—i.e., what sovereignty would be left to the states once a federal power, endowed with a sovereignty of its own, had been established. Since none of their representatives appears to have called for the states to forfeit their sovereignty entirely, it seems obvious that the new union, if tighter than the one obtaining under the Articles of Confederation, was nevertheless to be that of a federation in which the federal power was rigorously construed, strictly limited, and states’ rights sternly asserted.

22

1865: THE TRUE AMERICAN REVOLUTION

Such a view was never unanimous. The Federalists, men of the North already, opposed it immediately (hence the Tenth Amendment) and never relented until they overcame at the price of open war. In between they had constantly waged one by other means, kindling the fires of conflict with self-interested issues (internal improvements, tariffs, a central bank), the last of which was the rather contrived issue of slavery. (The South ended up fighting as one man while only a fourth of Southern households actually owned slaves, and what they fought for was not slavery, but their right granted by the Constitution to do away with it in their own time. As for the Yankees, once victorious they abandoned the freed slaves to a rather dubious fate.) The war, a cultural and even philosophical one, was actually a protracted affair that started in 1787 and came to a head when the Yankees began to covet the control of an opening West.

some of its partners, who had rejected it upon the unassailable grounds that its original terms had been ignored? An unconstitutional constitution is no bond unless shackles may be considered a bond. But then again, isn’t that orthodox Puritan selfconfidence? Might makes right, because human deeds, when successful, are signs of God’s will. The use of violence to impose the Constitution having set a precedent, a spirit of reverence for the use of force and a propensity to condone the power it conferred progressively contaminated a country henceforth dominated by the heirs of Sherman et al. It is as if the North’s victory over the Southern heathens allowed the Puritan good conscience to achieve its own propensities. Initially boosted by the golden opportunity of expansion into the West, the new spirit blossomed and spread throughout its new empire, claiming as its manifest destiny a right to conquer land, master nature, acquire riches, and, in a word, become as mighty as possible. As of 1865 the ghost of Calvin fathered a passion for strenuous living, rugged individualism, unfettered private enterprise, and general Ayn Randism. Whereupon prevailed a kind of unsociable sociability, cloaked in the cold rationality naturally prevalent among individuals who look upon one another not as friends or fellowmen, but as potential prey, partners, or rivals. America, claiming to be united, became a land of opportunity, which actually meant one vast jungle whose supreme law was force, where the average citizen was bound to obey the Darwinian principle of the survival of the fittest.

So the fateful war was fought, and union was proclaimed to have been restored. A scurrilous claim: It is symbolic that the South could be reinstated as a member of the Union only after a team of Northern generals had razed it. The new union, instead of resulting from the regulated intercourse of political bodies, was forced down the throats of half of them, and the unity prevailing between Americans became that which obtains between colonizers and colonized. Lincoln showed himself to be a faithful disciple of Jean-Jacques Rousseau’s method for regenerating France: “to prevent the union from being an empty word, it must be disposed that whoever is rebellious to the people’s will must be forced to obey it, which only means forcing him to be free.” From such deviousness was born a new type of nation, indeed.

As not everyone was equally fit for the fight, the jungle quickly evolved into a soviet-style society divided between apparatchiks and muzhik. At the top, a revolving oligarchy of strongmen, more or less invisible owners or managers of vast amounts of money, providers of mass-produced cheap goods, endowed with the means to fund brainwashing and vote-rigging machines (the press and the political parties) so as to rule over the country. And, far below, the uniform mass of tame sheep, the

Although the Constitution of 1787 was not subjected to a complete overhaul, it was dealt a blow that was actually lethal, though not immediately: It took some time for the passengers on the Titanic to realize their ship was sinking. What can be the everlasting value, the enduring legitimacy of an agreement that is not free anymore but enforced by sheer violence upon 23

POVÍDÁNÍ ČLOVĚKA, KTERÝ SKUTEČNĚ POZNAL UKRAJINU

lonely crowd of isolated wage-earning consumers, zombies put to sleep by an instilled passion for consumer goods and the everreplayed lullaby: This government is one “of the people, by the people, for the people.” The final touch was, all too naturally, the maturing of the very ambition old Virginians like Washington, Jefferson, and Monroe had warned Americans never to nurture: the ambition inherent in the Puritan dream to build a city on a hill, the imperialistic ambition to teach the world how it ought to behave. Eighteen sixty-five is the year when the disunited states of America started the process of becoming a modern nation throughout. Had he been able to behold the revolution the Civil War was to entail, Edmund Burke would have exclaimed, “the age of chivalry is gone, that of sophists, economists, and calculators has succeeded, and the glory of America is extinguished forever.” But don’t be disheartened, good American citizens: You are the vanguard of the West.

ace. Pokud bychom se měli ohlédnout zpět a zhodnotit, jak to všechno začalo, jak byste na to nahlížel? Mnoho otázek k nelehkému tématu. Myslím, že část ukrajinské společnosti skutečně aspiruje na demokratičtější poměry, a v tomto ohledu chápu i Majdan jako legitimní vyjádření této touhy; obávám se ovšem zároveň, že situace není ani černobílá, natož nějak šedě zrnitá. Ukrajina jako celek, jak jsem ji měl možnost osobně zažít při několika pobytech v této zemi, není prostě jednolitá země (žijí v ní Ukrajinci, Rusíni, Češi, Němci, Židé, Maďaři): mísí se tu některé etnické, historické a samozřejmě geopolitické třenice, které nelze šmahem označit jedním slovem.

zdroj:http://www.chroniclesmagazine.org/2015/April/39/4/magazine/article/10827047/

Povídání člověka, který skutečně poznal Ukrajinu

Největším šokem, řekl bych šokem kulturním, pro mne byla „sovětská realita“ Ukrajiny. To tady v Česku nechce nikdo příliš slyšet, protože to by znamenalo připojit některá negativní znaménka i k tomu, co se nazývá demokratizace. Na Ukrajině už po jejím ustavení probíhalo několik procesů, na nichž Západ testoval kapacitu Ukrajinců, ale zejména Rusů, seznámit se s demokracií. Když tu mluvím o demokracii, je to spíše pomocné slovo, které asi znamená i na Západě různé věci. Ona „sovětská realita“ ale není také jednolitá – pod jejím povrchem jsou ještě staré, řekl bych i nevolnické reflexy, a „koncepce svatosti“, jak je prosazuje ortodoxní církev.

Demokracie na Ukrajině je iluze, se Západem nemá nic společného. Fungování Ukrajiny je od počátku založeno na oligarchii. ParlamentnímListům.cz to řekl publicista a spolupracovník Českého rozhlasu Josef Brož, člověk s rodinnými vazbami na ukrajinské Čechy. Podle něho je zapojení Američanů do ukrajinské krize vedeno především snahou zemi ekonomicky ovládnout a maximálně vytěžit. Dodávky zbraní prý probíhají už dávno, pouze se to tají a účastní se toho i Česká republika. Už hodně přes rok je jedním z hlavních témat v českých médiích Rusko, Ukrajina a s tím související mezinárodní situ24

POVÍDÁNÍ ČLOVĚKA, KTERÝ SKUTEČNĚ POZNAL UKRAJINU

Někteří Ukrajinci se hlásí k různým historickým odkazům (viz Bandera) a jejich slovník může Západ šokovat. O Židech se tu mluví zcela v kategoriích 19. a 20. století, Rusko není jen agresorem, ale také „bratrem“ (ve vší ambivalenci toho slova – rozuměj v sovětském slova smyslu); počátky ruské civilizace, ruské duše, neřku-li ruské myšlenky koření v Kyjevské Rusi. Od svých předků, kteří přijeli na Ukrajinu (respektive do carské Rusi, Ruského impéria) ve druhé polovině 19. století, vím, jak dokážou být Ukrajinci krutí, nesnášenliví (podíl na vyvražďování a spolupráce s nacisty) a některé události kolem současné kauzy volyňských Čechů to jenom dosvědčují. Být Čechem dnes na Volyni (rozuměj západní Ukrajině) není snadné. A není to jen kvůli Putinovi, jak stereotypně opakuje většina médií.

Je na východě Ukrajiny občanská válka, nebo ruská agrese? A bylo dle vás připojení Krymu k Ruské federaci anexí, nebo to lze dle ruského výkladu legitimizovat jako „návrat do vlasti“? Myslím, že jde o občanskou válku, někdo tomu říká „hybridní válka“ ve snaze vysvětlit, že Rusové stojí za vším, co se špatného na Ukrajině děje. Rusové si jistě nepřejí, aby se jejich „bratr“ odrodil, ale jejich podíl je, myslím, hodně přeceňován ze stejných propagandistických důvodů, jak to činí i ruská média. Je to ale především propagandistická válka: kdo kdy byl v armádě, ví, že informace jsou vždy v každém konfliktu filtrovány – podíl agentů na místě je buď přeceňován, podceňován nebo jinak manipulován.

Byl Majdan legitimním vzedmutím nespokojených Ukrajinců, kteří si vymohli novou vládu?

Musím bohužel konstatovat, že v České republice je celá fronta aktivistických protiruských novinářů – počínaje Liborem Dvořákem přes Jefima Fištejna po Jana Macháčka (a další, nechci tu vytvářet žádné seznamy) – kteří nikdy nepřipustí to, co šéf francouzské vojenské rozvědky Christophe Gomar nazval „lhaním o ruské účasti“. To je také součástí propagandistické války, vytvářet nepřítele, jak jinak.

Zajímavé bylo sledovat, jak se česká vláda (a potažmo i Člověk v tísni) snažila přivézt rychle „zraněné z Majdanu“ a jak dlouho jí trvalo, než zaznamenala, že Ukrajina není jenom Majdan. Náš postoj je bohužel velmi slouhovský (vůči Americe a nejasný vůči Evropské unii, jež sama nemá vůbec postoj jednotný), jako mnohde jinde, a nebýt prezidenta Miloše Zemana, patrně bychom dál vozili zraněné z Majdanu, anebo krymské Tatary. Když jsem se na českém velvyslanectví ptal, co dělají pro Čechy na Ukrajině, odpověděli mi: „a proč se nezajímáte o krymské Tatary?“ – „Inu, protože nejsem krymský Tatar!“.

Co se týče invaze na Krymu, viděl bych to méně ideologicky a mělo to být předmětem nějaké mezinárodní dohody – nesouhlasím s invazí; nicméně řekněte mi nějakou zemi, jež by nechtěla chránit své atomové ponorky. Co by udělali Američané, kdyby Kubánci chtěli obsadit ty jejich? Co by udělali Francouzi, kdyby se Bretonci rozhodli obsadit Brest a vyhlásit nezávislou republiku? Putinovský „návrat do vlasti“ je ovšem stejně tak brutální propaganda jako různé úvahy o tom, že Ukrajina vstoupí do NATO. To nikdy neslíbila ani kancléřka Angela Merkelová, ani François Hollande, hlavní evropské státy, jež vyjednávají perspektivu a budoucnost dohody v Minsku.

Snaha Američanů, a myslím tu konkrétně Joe Bidena nebo George Sorose, vychází z představy, že Ukrajina jako celek chce být Západ. Jakýsi Marschallův plán se v tomto ohledu zdá být spíše snahou části obchodníků a průmyslníků Ukrajinu ovládnout jako levný zdroj bohatství, vytěžit z ní maximum bez ohledu na to, co si o tom sami Ukrajinci myslí. A na otázku, co si myslí obyčejný Ukrajinec, bych tu odpověděl větou, jež mne samotného šokovala nejvíce: „Za Brežněva bylo nejlíp!“

Jakým způsobem nahlížet na současnou situaci Ukrajiny? Pokračuje tam válka, která může teprve ještě pořádně začít (jak nedávno prohlásili tamní kozáci), anebo jsme ve stadiu 25

POVÍDÁNÍ ČLOVĚKA, KTERÝ SKUTEČNĚ POZNAL UKRAJINU

relativního dodržování minských dohod a můžeme doufat v postupné uklidnění, zrušení protiruských sankcí a klidnou cestu Ukrajiny směrem k EU?

musíte mít dohody: a to s oligarchy na všech úrovních. Stát Ukrajina je totiž mýtus – jenom v Žitomíru jsem mluvil s lidmi, kteří mi popisovali, kdo financuje mladé chlapce na zátarasech do města. Myslíte, že to dělá místní vláda? Ne, dělají to jednotlivci (oligarchové nebo různé druhy národních sdružení), a každý z nich má svůj zájem. Ukrajina je ve své podstatě na oligarchii založena – byl to proces privatizace politické moci po rozpadu SSSR, jenž to způsobil, víme?

Rád bych věřil v mírové řešení, myslím ale, že ani Američané, ani Rusové o to nějak zvláště zájem nemají: obě strany zkoušejí, kam až to může jít. Poslední vyjádření, že Američané posílají na Ukrajinu na 300 instruktorů výsadků, co mají cvičit – a otázka je, z čeho se ti „dobrovolníci“ rekrutují – aby posílili výkonnost ukrajinské armády. Co to znamená? Jaká dohoda to ospravedlňuje?

Očekávat na Ukrajině nějaké vybrané kulturní chování a demokracii – a známe to i od nás – je velkou iluzí. Je to velký byznys – a čím víc byli lidé v této zemi za Sovětského svazu deprivovaní, tím více věří kapitalismu; nedělají si ale již dlouho iluze: na jedné straně nefungující byrokratické úřady, na straně druhé výpalné a „skryšky“ (výpalné všeho druhu).

Již dříve Američané na mnichovské konferenci slíbili podporu a nedělám si iluze, že dodávky zbraní běží v režimu „utajení“. Týká se to i české vlády, která to nedokázala nikdy rezolutně popřít. Jenom z Pardubic – zkuste se tam zeptat – létají Antonovy s „humanitární pomocí“ (rozuměj zbraněmi) již nějaký čas. Navzdory deklaracím, že nikdo nikomu nic nedává. O tom mohou tak akorát štěkat pudlové, ale demokratická vláda neřku-li novináři, by o tom měli psát. Děje se tak?

Jednotlivé západní země zcela jistě ve vztahu k Rusku a Ukrajině nemají sladěné noty. Jak se dají aktéři ze Západu rozdělit dle svých zájmů? Do jaké míry a v jakých oblastech se dá říci, že Evropa kooperuje v postupu proti Rusku s USA?

Kozáky jsem viděl i v Kyjevě na Majdanu. Neberu to zcela jako folklór, ale spíše jako symbolické vyjádření příslušnosti k tradici. Kozáci ale patrně nerozhodnou konflikt.

Evropa nekooperuje: Německo má velmi speciální vztahy s Ruskem (přítel Vladimira Putina je přeci Gerhard Schröder), Francie vidí v Rusku stále protiváhu (v gaullistickém slova smyslu) vůči Spojeným státům. Evropa jako taková ale závisí na Americe, i když má jiné zájmy – a je zcela v evropském zájmu dohodnout se s Ruskem. Proces Minsk ale diktovala především Moskva.

Předmětem zájmu mnohých komentátorů a analytiků je vnitropolitická situace na Ukrajině, boj mezi oligarchy a jednotlivými politickými celky apod. Je ten „neklid“ daný pouze neustálenou situací po majdanských bouřích, nebo to máme chápat jako běžnou ukrajinskou politickou situaci, kdy se občas nějaký ten politik hodí při demonstraci do popelnice a jiný se najde s kulkou v hlavě?

Úloha dalších zemí je velmi nízká – a byť se Poláci snaží, jak mohou, nevycházejí z toho dobře – maximálně jako novodobí kolonizátoři ve Lvově, kdy se běžně v kavárně mluví polsky, a Čechy ani Slováky tam neznají. Česká diplomacie je maximálně zoufalá, a kdyby byl ministr Lubomír Zaorálek co k čemu, dávno by kvůli Ukrajině podal demisi: nemá ani přehled, ani vizi, natož pochopení celého tématu.

Bohužel je běžnou situací této země, že „demokracie“ tu prostě je jiná, než si myslíme nebo bychom si chtěli myslet. I ty kulky nejsou jen virtuální… Kdo kdy naposledy popsal detailně složení politických sil na Ukrajině? Buď se přeceňuje role Porošenka – jenž sám je přece oligarcha a má fungující továrny na čokoládu i v Rusku – a zapomíná se na to, že k tomu, abyste mohl vládnout,

Co vůbec podle vašeho mínění máme očekávat s Ukrajinou v budoucnu? Bude v EU? Bude v NATO? Ukrajinští politici s tím 26

POVÍDÁNÍ ČLOVĚKA, KTERÝ SKUTEČNĚ POZNAL UKRAJINU

počítají, někteří evropští vůdci také. Z druhé strany ale loni ministr zahraničí SRN prohlásil, že Ukrajina do NATO nepatří a nedávno pak Angela Merkelová řekla, že nebude ani v EU a že asociační dohoda nic takového neznamená. Čemu tedy máme věřit? Co brát vážně a co naopak nikoli?

Na druhou stranou je Rusko zemí, jež se podílí na velkých diplomatických a vojenských šachovnicích měrou, o níž se nám ani nezdá: od Teheránu přes Damašek až po Karlovy Vary, chcete-li. Islámský stát, ani Libyi nevyřešíte bez Ruska. Navíc Rusko je a chce být velkým hráčem – i s Čínou (viz klíčový ropný kontrakt), Indií ale i v Arktidě kolonizací tajících zemí. To je tak nepředstavitelné, zejména kvůli nerostnému bohatství, že sankce mohou na nějakou chvíli udělat dojem v Praze, ale ne v Moskvě.

Přání bývá otcem myšlenky. Ukrajina bude buď rozdělena na západ (možná v EU a NATO) a východ (přičleněný k Rusku), nebo bude dále válka. To se mi zdá zjevné stále více. Konflikt může doutnat v různých podobách, na nichž si budou mocnosti zkoušet své svaly – zaplatí za to obyčejní Ukrajinci. A to novou ztrátou důvěry ke komukoliv a k čemukoliv. Je ale obvyklé, že se zkouší, co se dá – a Angela Merkelová například prodělala za poslední půlrok velký vývoj. Pokud by vyhrál ve Francii Nicolas Sarkozy, dalo by se očekávat, že by se Francie mnohem více snažila udržet a prohloubit vztahy s Ruskem, neboť vnímá Ukrajinu jako místo, kde Američané diktují Evropě své chování.

Průjezd amerického vojenského konvoje Českou republikou už je sice minulostí, ale jak zpětně celou akci hodnotíte? Protestní akce skončily fiaskem, skoro nikdo se jich neúčastnil a podporovatelé konvoje to berou jako své vítězství. Jde o správný výklad, že podporovatelé konvoje tvrdí, že nezájem o protesty ukázal skutečné rozpoložení sil obou názorových táborů ve vztahu „ti, co stojí při USA“ a „ti, co stojí při Rusku“?

Sledujete-li i vnitropolitickou situaci Ruské federace, v jakém stavu se teď největší země světa nachází? Dá se kvůli trvajícím sankcím a škodám, které Rusko utrpělo klesajícími cenami ropy, hovořit o stabilitě? Putin opakovaně říká, že na ekonomické uzdravení potřebuje jeho země dva roky. Je to reálné? A co pro to ruský vůdce dělá?

Považuji tuto věc za naprostý výsměch demokracii a suverenitě této země. Její směšnost ovšem překonává i poslední představy, které jsem si dělal o této zemi Josefa Švejka. Takhle pseudoakce nesvědčí o ničem, a není ničím jiným než zábavou pro média. Prezident Miloš Zeman na oslavy 70. výročí od konce druhé světové války do Moskvy pojede, nezúčastní se ovšem vojenské přehlídky na Rudém náměstí, jak se původně předpokládalo (byť to Hrad nikdy otevřeně neřekl). Jak na to nahlížíte? Jde o rozumný kompromis, anebo se měl Zeman zúčastnit celého programu se vším všudy i s možnými důsledky ze strany například našich západních spojenců?

Myslím, že Putin je klasickou ukázkou kombinace carské moci s velkosovětským dědictvím. Ortodoxie, důraz na stát, až mystické pojetí ruské duše, vytěžování traumatu po rozpadu SSSR. V tom všem je Rusko jako zraněný pes: skučí, ale nenechá se nikdy zahnat do kouta. I ta anexe Krymu je vlastně „obranný akt“, v tom pojetí, jak Rusové rozumějí vlastním dějinám (Berezina, Hitlerova operace). Rusové prostě nikdy neustoupili i za cenu strašlivých ztrát a nelidských obětí. A neustoupí ani nyní. Rusko je v defenzivě, měli bychom vědět, že ta defenziva byla ale vždy velmi produktivní, i když míra sebezničení by byla pro jiný národ – naprosto smrtelná.

Rozumný kompromis. V českém prostředí se stále častěji objevuje snaha mapovat proruské síly či „přisluhovače Kremlu“ a sestavovat seznamy webů, které do této kategorie údajně spadají i seznamy konkrétních osob. Jak na tuto iniciativu, kterou razí novináři jako Pavel Šafr nebo Sabina Slonková, nahlížíte? 27

PRINCIP KRISTA A SMYSL ŽIVOTA

Zoufalé. Ubohé. Bohužel to svědčí o kvalitě a rozhledu dotyčných osob. Přál bych jim lepší práci a zajímavější hobby. zdroj:http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Povidani-cloveka-ktery-skutecnepoznal-Ukrajinu-Zadny-Zapad-byla-to-oligarchie-od-samehopocatku-372164

Princip Krista a smysl života Josef Staněk Myšlení člověka je normální (přirozené neboli duchovní podstaty) jen tehdy, když jeho první otázkou, která před ním vyvstane, je proč žije, proč existuje? A za ní následuje navazující otázka, proč jsem se jako bytost ocitla právě v těch konkrétních národních a rodinných okolnostech, ve kterých se po celý život nacházím. svetloPokusím se na tyto otázky odpovědět po ponoření se do svého vlastního „nevědomí“ a opět se z tohoto ponoření vědomě vrátit na tento svět. Tedy na počátku jsem kdesi existoval a blaženě hleděl na příjemné Světlo. V důsledku tohoto zahledění jsem byl šťastný, ale zcela nevědomý. Lidově řečeno „úplně blbý“. Náhle se ve mně pobudila touha více ono blaho vyzařující Světlo poznat, více se mu přiblížit. Dalo by se i říci, že jako bych slyšel: „Poznej (pojez jablko poznání) a budeš Bohem!“ Nějaká síla tuto moji touhu zaregistrovala (při pohledu na Boha se každé přání stává okamžitě skutečností) a já jsem se ocitnul náhle v jakémsi chlupatém zvířecím těle (opičím) v přírodě planety, které teď říkáme Země. (Možno popsat jako vyhnání z duchovního ráje touhou po poznání.) Minulý pocit nevědomého a bezstarostného štěstí vystřídal neustálý boj o život, střídaný touhou po návratu minulé 28

PRINCIP KRISTA A SMYSL ŽIVOTA

blaženosti. Uprostřed této nové situace jsem si všiml, že celá realita, do níž jsem ponořen, je složitější, než jsou moje smysly a moje mysl (rozum) schopny zachytit. Že některé smyslům neviditelné stránky reality mohu zachytit jen za určitých změněných stavů vědomí. A že musím bedlivě všechny, i skryté rozměry sledovat nejen proto, abych zažíval občas pocity blaha, ale i jen proto, že mě ono skryté může včas varovat před nebezpečím všeho druhu. Proto, abych ve všude rozvinutém boji o přežití vůbec udržel své tělo na živu.

Postupem času a prožitím řady inkarnací jsem pochopil, že směřuji-li svým usilováním v životě k Bohu, neboli Světlu, neboli poznání Pravdy, svou karmu neboli příští kvalitu znovuzrození zlepšuji. Jdu-li za svým okamžitým osobním prospěchem jakéhokoliv odstínu, neboli za ukojením tužeb těla, svou následnou karmu zhoršuji. Hledal jsem tedy poradu u moudřejších tohoto světa, jak optimálně žít. Bylo tam mnoho moudrého a dobrého, ale pořád to nebyly skutečné návody, jak se vrátit do stavu blažené, ale tentokrát již vědomé existence. Neboli se stálým pohledem na vše naplňující Světlo.

Také jsem prostřednictvím stavu rozšířeného poznání (vnímání mimosmyslového rozměru reality) došel k poznání, že smrtí mého zvířecího těla moje existence nekončí. Dnes archeologie zjišťuje, že první pralidé na planetě Gaia se kardinálně odlišují od opic a všech zvířat právě proto, že své mrtvé pochovávají!!! A to proto, že s mrtvými příbuznými již tehdy dovedli komunikovat. Oni jim často ve snech radili a varovali je. Právě z toho důvodu vznikla i první náboženství! Zemřelí rodiče a vůdcové kmene v extázi sdělovali své životní a „záhrobní“ zážitky svým živým blízkým. Žijící v touze častěji hovořit s moudrými zemřelými praotci začali pořádat změněný stav vědomí navozující rituály a vyhledávat obluzující drogy, aby jim tyto navodily stav vědomí, umožňující komunikaci s mrtvými i přírodními silami. Dosáhnout pravidelně extatických stavů se dařilo ovšem jen části lidí a ti se z toho důvodu stali privilegovanými, vlastně prvními vědmami a kněžími.

Takových na světě žijících duší, hledajících východisko z většinou bídné existence vázané na tělo lidské, původně zvířecí, bylo mnoho. Nakonec tito nejstarší a nejmoudřejší duchové poznali, že bez pomoci Světla samého se vymanit ze zajetí hmoty nedokážou. Vždy a vždy totiž narazili ve své skoro nadlidské snaze na bytost, která je oklamala, zavedla do slepé uličky a srazila zpět do cyklu reinkarnací. Této bytosti začali říkat Satan a začali jej považovat za původce všeho zla a nenávidět ho. Jakmile ale začne někdo nenávidět cokoliv existujícího, včetně Satana, dostává se do jeho obluzující a jas Světla zahalující moci! Tím se jim jiní lidé začnou jevit jako jejich štěstí hatící satanisti. A kdosi jim vnukne myšlenku, že zpátky do nebe se dostanou jejich zabíjením! A že právě to je ta pravá bohoslužba. T.č. vede tato myšlenka náboženské fanatiky zabíjející jinověrce. Se Satanem je to totiž složitější. I on koná jemu Světlem uloženou roli! Z poslušnosti k Bohu, Podstatě světa, přijal roli strážce nejvyššího Prahu, neboli přechodu z hmotné do duchovní dimenze reality. A nesmí přes něj pustit vstupu do nebe nehodného. Aby uložené mohl nemilosrdně vykonávat, musel po dobu trvání stvoření odložit vibraci lásky a tím stálé spojení se Světlem. Nesmí proto ve svém působení mít slitování ani s nesmírně mnoho se snažícími a obětujícími, ale ještě všestranně „nezralými“ dušemi. Do věčnosti (nebe) prostě nesmí vstoupit nikdo, kdo nemá kvalitu hodnou blízkosti Živého Boha neboli

Po jisté době pobytu mimo zemřelé tělo ve zvláštní rovině reality, dnes nazývané záhrobí, astrální (snová) dimenze, očistec a podobně, kde jsem probíral děje a spojitosti právě skončeného života, jeho štěstí i prohry, jejich příčiny, původ a smysl, jsem se vždy a vždy znovu ocital v těle novorozence v hmotném těle. A zase jinde a jinak. Někdy „za odměnu“ v dobrých okolnostech a dobách, jindy za trest ve špatných a bědných. Za odměnu píši v uvozovkách, protože zrození je darem vždy! Špatné zrození umožňuje totiž vymanění se duše z tmavého záhrobí, lidově pekla. 29

PRINCIP KRISTA A SMYSL ŽIVOTA

Světla, Podstaty a Tvůrce všech dimenzí světa. Protože takový by ihned v žáru věčnosti „shořel“!

o k přiblížení Bohu usilujícím duchům. Na planetě Gaia (Země) se to stalo zrozením Panny Marie a Ježíše Krista.

Když toto již dávní moudří duchové, včetně mne, poznali, že ze své síly nejsou schopni prohlédnout nástrahy Satana a ten je z Prahu vždy a znovu svrhne zpět, (Ježíš: Obchází kolem světa jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil!) prosili Boha, Světlo, aby jim poslalo Vysvoboditele (Vykupitele), který by je naučil Satana překonat. V Persii to byli třeba Zoroastrovci, v Izraeli esejští Židé, v Řecku řečtí myslitelé. Osobně za největšího a nejpřesnějšího proroka příchodu Mesiáše považuji Sókrata. Platón vlastnosti Mesiáše popsal v Sókratově dialogu, známém jako „Podobenství o jeskyni“! V něm Sókratés říká, že správně může popsat poměry (zákony) dimenzí stvoření jen ten, kdo není z tohoto světa a pochází ze světa nadhmotného, dokonalého! Komplexnost nemohou popsat tedy jednotliví uvolnění „zajatci těla“ (proroci), kteří se na chvíli z těla uvolní. Vidí jen část jiných rozměrů reality a na chvilku! (Jasnovidci a gnostici.) Stejně jejich vhledům do jiných světů lidé nevěří, protože jas a barevnost vyšších dimenzí nepatří k prožitkům lidí v hmotném těle.

Tím byl duchům putujícím hmotností na Zemi, usilujícím o vymanění se ze zajetí hmotnosti a Satana, inkarnován pomocník z božské dimenze. Vlastně dán průvodce životem a záhrobím! Ježíš to byl, který byl schopen odrazit všechny nástrahy Satana. I když ten na něj pomocí zatmělých lidí uvalil kříž! Svými slovy a příkladem prorazil vtělený Syn boží průchod světlým duchům na této planetě do dimenze dokonalosti, věčnosti. Právě ono „proražení Prahu“ z hmotnosti do věčnosti viděli jasnovidní pod křížem v obrazu „roztržení chrámové opony“! Hmotná opona v židovském chrámu zůstala přece celá. Tehdejší lidé neznali děje a později přesněji určené pojmy a proto duchovní děje, působící na jejich nitro, považovali za zemětřesení! Kosmický princip Krista je ve vesmíru stále (Ježíš: Já jsem s vámi až do konce světa!) a stále vyzařuje na všechny lidi na Zemi. Já jej od doby prozření stále vnímám a vděčím mu za všechno poznání a dobré, co ve mně je. Každý večer děkuji Bohu, Podstatě světa, za Ježíšovo a Mariino poselství a za to, že se k mně dostalo skrze rodiče a svaté.

Osobně „vzhlédnu-li ke Světlu“, vidím jeho absolutní Prozřetelnost. A ta mi ukazuje, že dříve než vznikl hmotný svět, před „velkým třeskem“, věděl Tvůrce vesmíru o této budoucí potřebě jím putujících duší. Tedy těch uvolněných ze sladké nevědomosti, které skrze hmotnost budou se k němu jako vědomé navracet. A proto Světlo ze sebe vydělilo částečku, která na sebe může vzít mužskou nebo ženskou formu. Tu onehdá Židé nazvali Mesiáš, dnes jej můžeme lépe nazvat „kosmický princip Krista“. (Ježíš: Dříve nežli kdokoliv byl, jsem já.) Tento kosmický princip Krista existuje a duchovně vyzařuje ve vesmíru na všechny planety a civilizace. Hledá na jakékoliv planetě a v jakékoliv civilizaci ve vesmíru v místě zrozeného ducha, který by byl té čistoty, se kterou by se mohl spojit!!! Dojde-li k tomu, dojde vlastně ke vtělení principu Krista v nejprve ženské a následně v mužské podobě. Tím se tito na dané planetě stanou průvodci

Nyní se můžeme vrátit k zodpovězení otázky smyslu neboli cíle života každého žijícího člověka. Je to úsilí o již vědomé zpětné přiblížení k Bohu, Světlu, Podstatě světa. Děje se tak skrze poznání jeho zákonů ve stvoření. Kdo pozná zákony Tvůrce reality, začne automaticky intuitivně vnímat jejich Zdroj, Světlo! A toto vyciťování Boha, „rozkmitávané“ láskou ke Kristu a Panně Marii, jej pak provádí všemi realitami jeho života. Jak by správněji mělo být přeloženo v Otčenáši: Světlo Živého Boha proveď nás vším pokušením života! Zákony stvoření, které máme při životní pouti poznat, jsou trojího druhu. Ve hmotnosti platí zákony vědecké, v jemnohmotnosti zákony astrálních a záhrobních dějů, v duchovnosti zákony duchovní. Proto smyslem života jakéhokoliv člověka má být úsilí o prohlubování svého poznání rozumového (vědeckého), tran30

DIGITÁLNÍ DEMENCE 2: ČLOVĚK SÁM SE SVÝM PŘÍSTROJEM

scendentního neboli duševního a duchovního neboli zákonů věčnosti! Naštěstí pro mnohé lidi, vlastně z boží milosti, kdo žije, ať chce či nechce, vždy se poučuje. Jde jen o velikost poučení neboli rychlost duchovního růstu. Čím kdo rychleji v poznání všeho druhu roste, zejména skrze zkušenosti z práce a aktivit všeho druhu, tím více naplňuje svoje inkarnační poslání. Lidskou terminologií „je Bohu milejší“. Pracovní a studijní aktivitou dává vlastně průchod své touze po Světle. Tím v duchu principu „tlučte a bude vám otevřeno“, jak nám Ježíš radil, má jistotu, že jednoho dne projde Ježíšem otevřenou „branou“ do dimenze věčnosti, do schopnosti znovu stále hledět na jas Světla úžasnosti.

za cílený trénink nejenom v povrchnosti, ale také v mrhání časem, které k ničemu pořádnému nevede a jenom rozmělňuje den. Americký pediatrik D. Christakis již před deseti lety ukázal, že děti, které se od útlého věku dívají na televizi, mají častěji poruchy pozornosti. Trvalo to však dalších několik let, než studie časopisu Pediatrics z podzimu 2011 potvrdila úzkou vazbu mezi televizí a roztěkaností. Spitzer se pozastavuje nad tím, jak malá pozornost byla ze strany vědců věnována tomuto závažnému problému, přestože rodiče a vychovatelé si již dávno všimli, že děti po několikahodinovém sledování animovaných filmů „nestojí za nic“, jsou pasivní, nesoustředěné a znuděné, jakoby přišly o kreativní energii.

Josef Staněk zdroj:http://hledani.gnosis.cz/princip-krista-a-smysl-zivota/

Nespavost, nadváha, bolesti

Digitální demence 2: člověk sám se svým přístrojem

Digitalizace světa má nejenom dopad na mysl, ale také na tělo. Děti častěji trpí nespavostí. Probudí se v noci, sáhnou po chytrém telefonu a chvíli si vyměňují novinky, ráno mají ve škole problémy s udržením bdělého stavu. Tento jev dobře znají i čeští učitelé. Horší je, když se k nespavosti přidávají depresivní stavy a ty člověka ženou do nového kola svěřování se digitálním médiím a zvýšené závislosti na svých přístrojích.

Kniha prof. Manfreda Spitzera definuje digitální demenci jako postupnou degradaci mozku způsobenou přílišným využíváním nových médií zejména u mladých lidí. Největší dopad na mozkové funkce má zejména „multitasking“, tedy současné řešení několika úkolů – např. hraní her, vyřizování mailů a čtení dalších zpráv. Spitzer je považuje

Fyzický dopad je zjevný – mnoho mladých lidí trpí nadváhou, bolestmi zad a někdy očními problémy. Dokonce se objevují úvahy o tom, že průměrný věk člověka se následkem nadváhy může pro příští generace snižovat a že kvalitní, poměrně zdravé stáří se bude novým generacím zkracovat. Znovu musím upozornit čtenáře, že prof. Spitzer neútočí proti novým médiím, ale proti jejich přílišnému používání. Výsledkem fungování digitálních sociálních sítí je ve skutečnosti velice časté sociální stahování se, protože rozhovor tváří v tvář je nahrazen posíláním zpráv a člověk přitom zůstává sám se svým přístrojem. Dochází pak často až k sociální izolaci. Snižuje se 31

HVĚZDA SMRTI V SOFTWAROVÉ GALAXII

sociální inteligence a mladí lidé si ve vzájemném vztahu často nevědí rady. Nevědí, o čem by spolu měli hovořit. I u nás jsem viděl děti, které se sešly a nejenom si neměly co říct, ale ani jak se bavit s ostatními.

Počítače jako alkohol Spitzer se dívá na slogan „počítačová vzdělanost“ jako na obchodní trik, jehož cílem je přesvědčit zejména starší v počítačích nejisté zákazníky, že když investují do dalšího nového programu, tak se přiblíží době a jejich dětem se povede lépe. Spitzer dokonce navrhuje, že počítačová vzdělanost je něco jako vzdělanost v pití alkoholu.

Hra bez pravidel, snížená citlivost k utrpení Odborníci na sebeobranu říkají, že se stále častěji setkávají zejména u mladých lidí s neočekávanými reakcemi, že dřív například slovní či fyzický útok skupiny mladíků měl nějaká pravidla, ale že dnes nevíte, co můžete čekat. Navíc se následkem „stříleček“, násilných digitálních her objevuje snížená citlivost k utrpení jiných lidí. Neškodí přitom ostatním, ale velice často sami sobě, protože vzory oddané, nesobecké lásky, jaké známe z velkých příběhů a románů minulosti, jsou na internetu vzácné, takže konzumenti digitálního světa neumějí tyto city ani dávat ani přijímat. Více technologie vede k větší povrchnosti, říká Spitzer.

Děti, které hrají počítačové hry tráví v průměru o 30 % času méně čtením a o 34 % méně přípravou do školy. Tady je vazba mezi digitálním světem a vzděláváním zvláště citelná. Může to však dopadnout i tak, že dívky, které hrám nepodléhají v takové míře, se v budoucnosti stanou vyhledávanější a „použitelnější“ pracovní silou, než roztěkaní a nedovzdělaní chlapci. Děvčata však jsou ohrožena jinými nežádoucími účinky – pocitem osamění, depresemi nebo neschopností nalézt si spolehlivého a citlivého partnera. Zdroj: hlavním zdrojem je Spitzerova kniha „Digitální demence“, ale pokud nemáte čas ji přečíst, tak výborný přehled uvádí internetový časopis „Current Concerns“ (No 46,5, November 2012).

Americký internetový guru Clifford Stoll již před lety přirovnával počítače ve škole ke sledování filmů. „Jako děti jsme to milovali, protože jsme hodinu nemuseli myslet, učitelé to milovali, protože nemuseli učit a líbilo se to i rodičům, protože měli pocit, že jejich škola je technologicky vyspělá“. Stoll později napsal významnou knihu (o které se u nás neví, a proto se ani nediskutuje, jakoby neexistovala) „High Tech heretik, proč počítače nepatří do školy a další reflexe“. Spitzer rovněž cituje prof. L. Cubana ze Stanfordské univerzity autora knihy „Počítače ve škole“, který říká, že ti, kdo podporují digitalizaci školství z veřejných prostředků, by nejdřív měli dokázat, že k něčemu vede. Domnívá se, že školy by měly investovat do dobrých učitelů a nikoliv do technologií. Každý, koho zajímá vzdělávání, jako předpoklad k celoživotnímu udržení zdraví by měl v mateřské školce podporovat spíš tužky na kreslení než laptopy.

zdroj:http://echo24.cz/a/wRZpe/digitalni-demence-2-cloveksam-se-svym-pristrojem

Hvězda smrti v softwarové galaxii Mezinárodní softwarová společnost Kaspersky Lab odhalila osm nových programů, jejichž původ sice není jasný, ale „rukopis“ nasvědčuje, že pocházejí z dílny skupiny pracující pro americkou Národní bezpečnostní agenturu (NSA). Každý zřejmě ví, že puzzle je skládačka z dílků – pro malé děti jsou větší a bývá jich jen několik, pro dospělé jsou menší a může jich být i několik tisíc. A těch, kdo neoblibují trávit večery 32

HVĚZDA SMRTI V SOFTWAROVÉ GALAXII

Její zaměstnanci patří v tomto oboru k nejlepším na světě a pravidelně informují o nejnovějším vývoji v kybernetické špionáži. Po více než 1,5 roce od Snowdenových odhalení objevili špionážní software, který je svou kvalitou nesrovnatelný s ničím dosud známým. Kaspersky Lab o něm říká, že jde o „hvězdu smrti v softwarové galaxii“. Na několika stovkách počítačů po celém světě odhalila osm nových programů, které představila ve své zprávě z letošního února. Jejich původ sice není jasný, ale „rukopis“ nasvědčuje, že pocházejí z dílny některé skupiny pracující pro NSA. Odborníci z Kaspersky Lab tuto skupinu, jež používá sofistikované šifrovací metody, pojmenovali Equation Group (Rovnicová skupina). Infiltrované jsou desetitisíce počítačů – nejen vládních organizací, telekomunikačních, leteckých a energetických firem, ale i armád států nebo islamistů, především v Íránu, Rusku, Pákistánu, Afghánistánu, Indii, Číně, Sýrii a Mali.

vyhledáváním správného dílku, se často při pohledu na jejich obrovský počet zmocňuje zoufalství, přestože vědí, že z chaosu nakonec vznikne kýžený tvar či obrazec. Internet je na tom podobně – skládá se z obrovského množství dílků, v nichž je sice stále komplikovanější se vyznat, ale jejich celek tvoří nějakou strukturu. Po zveřejnění dokumentů, jež Edward Snowden vynesl z americké Národní bezpečnostní agentury (NSA), se zdálo, že se objevily dílky, které chyběly v důkazu, že USA elektronicky sledují celý svět.

Pouze fyzickou likvidací Nápadité je šíření tohoto škodlivého viru, například jeden vědecký pracovník jej dostal na CD, které obsahovalo fotografie a materiály z konference, které se zúčastnil. Jeho sofistikovanou kvalitou je „nesmrtelnost“ – po infiltraci počítače se „uhnízdí“ v softwaru pevného disku a vzdoruje jeho vymazání i nové instalaci. Škodlivého viru se lze zbavit pouze fyzickou likvidací pevného disku.

Na vlastním území, kde je omezují americké zákony, pak USA pomáhají rozvědky anglicky mluvících zemí sdružených v alianci Five Eyes – spolu s nimi Austrálie, Kanady, Nového Zélandu a Spojeného království.

Podobné nástroje má ve svém arzenálu NSA, jak v roce 2013 upozornil německý internetový server Spiegel Online, a jsou schopné infiltrovat pevné disky technologických společností, jako je IBM, Toshiba nebo Seagate. Další software dokáže shromažďovat data z počítačů nepřipojených k internetu. Tato metoda je známá od odhalení počítačového viru Stuxnet,

Infiltrace počítačů Mnohem hlubší význam informačních dílků vynesených Snowdenem nedávno zjistila mezinárodní softwarová společnost Kaspersky Lab se sídlem v Moskvě a registrovaná ve Velké Británii, jež se specializuje na antiviry a bezpečnostní software. 33

MLUVÍ O DEMOKRACII, JDE JIM JEN O SUROVINY

kterým pravděpodobně Izrael a USA vyřadily v roce 2009 z provozu íránské centrifugy na obohacování uranu. V rozhovoru pro Spiegel Online hlavní softwarový analytik Kaspersky Lab Costin Raiu uvádí, jak se v březnu 2014 s Equation Group seznámila jeho společnost. Stopy po této skupině objevili na počítači na Blízkém východě v matematickém ústavu a pro sebe pojmenovali „magnet na ohrožení“. Neví se sice, komu počítač patří, a jaký výzkum se na tomto pracovišti provádí, ale je nejčastějším cílem kybernetické špionáže na světě – každý stát, který je toho schopný, se jej snaží infiltrovat. digitální analytici odhalili potenciál internetu s velkým předstihem, a zřejmě mají nejen obrovský strategický, ale především intelektuální náskok před zbytkem světa.

Strategický a intelektuální náskok

zdroj:http://ceskapozice.lidovky.cz/hvezda-smrti-v-softwarovegalaxii-dr9-/forum.aspx?c=A150419_211955_poziceforum_lube

Zajímavé je, že Equation Group existuje téměř 20 let, aniž by byla objevena. V Kaspersky Lab se domnívají, že tato skupina byla pravděpodobně založena v roce 2001, ale možná již o pět let dříve. Americký technologický časopis Wired srovnává Equation Group s projektem Manhattan – za druhé světové války krycí název pro tajný vývoj americké atomové bomby.

Mluví o demokracii, jde jim jen o suroviny

Kybernetický Manhattan projekt není stejně jako původní projekt určen k obraně, ale má jednoznačně útočné zaměření. Navzdory obrovským výdajům na kybernetickou obranu si totiž USA nemohou být jisté svou digitální bezpečností. Nejlepší obranou je proto útočný kybernetický arzenál a vybudování náležitých schopností pro vlastní digitální bezpečnost.

Koncept lidských práv, tak jak je vnímán na Západě, má mnoho zřetelnějších trhlin. Obyvatelstvo zemí západního civilizačního okruhu - alespoň ve srovnání s většinou zemí na světě - požívá lidskoprávní luxus. Není to nicméně zásluha jeho vlád, ale dlouhodobých a bolestných snah jeho samotného. Navíc takzvaný „vývoz demokracie a lidských práv“ na západních křídlech za prvé a zdánlivě paradoxní podpora brutálních diktatur a autokracií západními státy za druhé jsou pro cílové státy očividnou katastrofou. Avšak koncept lidských práv příkladně v Latinské Americké je vnímán poněkud jinak než na Západě.

NSA odmítá zjištění Kaspersky Lab jakkoliv komentovat, přičemž se odvolává na úkol amerických špionážních služeb chránit USA a jejich občany před teroristickými útoky, zbraněmi hromadného ničení, nepřátelskou agresí proti nám a našim spojencům a před mezinárodním organizovaným zločinem. Tento její alibismus je ale v protikladu s významem zjištění Kaspersky Lab.

Hovoříme-li o fenoménu lidských práv na Západě, narazíme na několikero zádrhelů. Po skončení studené války, ale i předtím, se západní státy v čele se „světovým četníkem“ – Spojenými státy – vymezovaly proti porušování lidských práv v

Pokud se potvrdí, že Equation Group byla skutečně založena v polovině devadesátých let, pak z toho vyplývá, že USA a jejich 34

MLUVÍ O DEMOKRACII, JDE JIM JEN O SUROVINY

komunistických režimech či spíše jejich nezdařených klonech (mylně je sem zařazován severokorejský režim - krajně nacionalistická doktrína čučche či státně kapitalistický režim v Číně). V hledáčku západního lidskoprávního „hlídacího psa“ se tak ocitly země, jako byl bývalý Sovětský svaz a jeho východoevropské satelity. Nyní je to především Rusko, Bělorusko, dále pak Kuba atd.

muže, a to na bázi „civilizování“ barbarských hord hlavně v Africe a Asii. Deklarovaný „vývoz demokracie“ vítězů studené války různými způsoby ale přinesl často hrozivý rozvrat v zemích, jako jsou Somálsko, Afghánistán, Irák, Libye, částečně pak Pákistán, Sýrie nebo Jemen. V případě nelegální angloamerické invaze do Iráku příkladně řada specialistů ještě před jejím zahájením varovala, že nastane chaos a destabilizace této země, posílí al-Kájda a počet jejich útoků se celosvětově dramaticky navýší. Ba co více, konkrétní kroky iráckého „protektora“ Paula Bremera i další faktory zažehly sektářskou válku v Iráku, jež „inspirovala“ i sektářské rozbroje v Sýrii. Sud s prachem jednoduše vybuchl, a to nikoliv náhodou.

Zásadním problémem ohledně dodržování a porušování lidských práv tak, jak je pojímá Západ, je nevýrazná akcentace ekonomických a sociálních práv jedinců, a to na úkor práv politických. Ty jsou naopak silně akcentována a – bez nadsázky - svatořečena. Souvisí to i s tím, že takzvané komunistické režimy postihovaly své odpůrce primárně politicky, zatímco ekonomická a sociální práva většiny obyvatelstva těchto zemí byla v podstatě akceptována. Dále se můžeme zmínit i o ekologických aspektech lidských práv, na něž kladou důraz některé z latinskoamerických zemí či různé tamní hnutí odporu, o nichž bude ještě řeč.

Rijád porušuje lidská práva téměř stejnou měrou jako Pchjongjang Pokud se zaměříme na další problém týkající se lidskoprávní koncepce, západní podpory různých diktatur a autokracií, tak jsou tyto skutečnosti, jak je uvedeno výše, v totálním schizofrenním rozporu se zásadními body této koncepce.

Obsese porušováním lidských práv v totalitních a autokratických zemích, jež objektivně existovalo a nadále existuje, ale vytváří velice zamlžený obraz týkající se pošlapávání lidských práv na globální úrovni. Máme na mysli především diktatury či autokracie, jež jsou západními demokraciemi v příkrém rozporu s jejich vlastními lidskoprávními hodnotami podporovány jak diplomaticky, tak finančně a vojensky.

Kupříkladu saúdskoarabská tyranie je modelový příklad západního cynismu ohledně nahlížení na lidská práva. Státní doktrína saúdskoarabské monarchie – perverzně pokřivený výklad islámu - se nazývá wahhábismus. Toto učení se zásadním způsobem neliší od toho, které vyznávají bradatí džihádisté z Islámského státu. Ti jsou považováni za nebezpečný vřed, který podle některých výkladů ohrožuje samotnou západní civilizaci. Tento režim se co se týče pošlapávání lidských práv, nachází ve stejném ranku jako severokorejský, nicméně s Washingtonem udržuje vřelé vztahy už od roku 1933.

Západem vyvážená demokracie je jen fíkovým listem Takzvaný vývoz demokratických hodnot do zemí, nacházejících se především na globálním Jihu, je pouhým fíkovým listem pro utužování kontroly Západu nad strategickými oblastmi a regiony, jež jsou bohaté na nerosty. Tento trend jde napříč staletími v souvislosti s kolonializmem, jehož proponenti čistě imperiální výboje maskovali veledůležitým posláním bílého

Závažné porušování lidských práv v Saúdské Arábii je téma na samostatnou kapitolu, nicméně pár výtahů z analýz Human Rights Watch (HRW) či Amnesty International (AI) je třeba uvést. 35

GEORGE FRIEDMAN: „SANITÁRNÍ KORDÓN“ A NĚMECKÉ ROZCESTÍ

Ve výroční zprávě o porušování lidských práv v Saúdské Arábii publikované letos HRW pro představu stojí, že ”v lednu 2010 v provincii Quasi byla odsouzena Sawsan Salimová k třem stům ranám bičem a odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku za to, že se u soudu objevila bez mužského doprovodu”. V království jsou upírána základní práva nejen devíti milionům saúdských žen a dívek, ale i osmi milionům zahraničních dělníků a dvěma milionům šíitů, jak se ze zprávy dozvídáme. Represivní režim každý rok odsoudí tisíce lidí při nespravedlivých soudních přelíčeních nebo je protiprávně zadržuje. Ve vazbách se s těmito lidmi včetně dětí špatně zachází a jsou podrobováni mučení, kupříkladu bičování. Loni v březnu byl soudem v Medině potvrzen rozsudek smrti pro libanonského televizního zpravodaje Aliho Sibata odsouzeného kvůli ”čarodějnictví”, které údajně předváděl ve své věštecké televizní show.

tamní ekosystémy pro příští generace a bojovat proti negativním dopadům klimatických změn. Lidská práva v pojetí bolivijské vlády a tamních ekoaktivistů se tedy netýkají jen lidských bytostí, ale i „neživých“ entit, jejichž zachování prospívá lidem samotným, a to zásadní měrou. Bolivijská vláda v roce 2010 uspořádala ekologickou konferenci, již se zúčastnilo 35 000 zástupců ze 140 zemí. Jejím výsledkem bylo přijetí dohody, která volá po drastickém snížení emisí, což podporuje spousta domorodých komunit z celého světa. Zatímco západní státy o překot těží nerostné suroviny, především ropu a její deriváty do poslední kapky, v Ekvádoru se domorodé komunity a ekologičtí aktivisté snaží o přijetí zákona, díky němuž by většina tamních fosilních paliv zůstala v zemi, protože jejich těžba a zpracování přispívají k negativním klimatickým změnám, na čemž se shoduje většina ekologů po celém světě. Ekvádor kvůli tomu požádal západní země o finanční kompenzaci, nicméně tato žádost byla zamítnuta.

Inspirace hledejme v latinskoamerickém regionu

Latinská Amerika i přes neúspěchy mnohých aktivit nabízí alternativní pohled na západní koncepci lidských práv jak z popudu některých vlád, tedy mnohdy nepružného establishmentu, tak z pohnutek domorodých organizací a hnutí zdola. Tyto dva proudy se dokážou spojit v jeden celek a v řadě případů tato symbióza přináší ovoce.

Jak bylo uvedeno výše, v Latinské Americe, jež byla během studené války v naprostém područí vlád Spojených států, které zde vydržovaly neofašistické junty a prováděly ničivé invaze či vedly války v zastoupení (proxy wars), se na přelomu milénia dostaly k moci progresivní levicové a středolevé vlády. Zároveň vznikala různá hnutí odporu a seskupení bojující za lidská práva zdola. Některé z těchto vlád a grassroots hnutí se pokoušejí rozšířit pojetí lidských práv příkladně o ekologická práva. Jistěže se i na Západě ekologii věnuje dost pozornosti a jsou zde celkem obstojně dodržovány zásady ochrany životního prostředí, avšak samotná ekologická práva se netěší takové pozornosti jako například v Bolívii.

zdroj:http://www.parlamentnilisty.cz/arena/tema/Mluvi-odemokracii-jde-jim-jen-o-suroviny-Publicista-pise-co-se-opolitice-USA-nerika-a-ukazuje-kde-s-Americany-vybehli-374540

George Friedman: německé rozcestí

Bolívijská vláda v čele s prezidentem Evo Moralesem ve spolupráci s grassroots hnutími koncepci lidských práv pozoruhodně rozšířila o implementaci zákona, jenž přiznává „Matce Zemi“ coby živému organismu stejná práva jako lidem. Jde o ekologický počin, jehož posláním je zachovat

„Sanitární kordón“ a

Koho už nudí fráze, jež šíří satelitní televize (satelitní v politickém smyslu) – a rád by věděl, jak to Amerika myslí doopravdy

36

GEORGE FRIEDMAN: „SANITÁRNÍ KORDÓN“ A NĚMECKÉ ROZCESTÍ

ohrozit jen ti dva dohromady.“ A „musíme mít jistotu, že k tomu nedojde“. Zahrnuje to i kroky typu nedávné cesty generála Bena Hodgese po Ukrajině i Polsku, pobaltských zemích, Rumunsku a Bulharsku. Ukrajinskému khaki inventáři rozdával i metály, určené pouze pro americké ozbrojené síly (aby „mu dal najevo, že je náš“). I když „se to dementuje“, „zbraně tam samozřejmě dodáváme“. „To vše se děje mimo rámec NATO.“ V něm by to „vyžadovalo stoprocentní souhlas členských zemí“. „Spojené státy hodlají kolem Ruska vybudovat sanitární kordón – a Rusko to ví.“ Má „za to, že ho chceme zničit“. Přímo „zabít ho v plánu nemáme, trochu poranit však ano“. – sleduje George Friedmana. Agentura STRATFOR, jíž šéfuje, je think-tankem Bílého domu, Pentagonu a CIA.

A tak „jsme zpátky ve staré partii“. „Pobaltské země, Polsko, Rumunsko a Bulharsko žijí v úplně jiném světě, než Německo.“ „Být Ukrajincem, dělám to samé, co oni – snažím se vtáhnout Ameriku co nejdál.“

Formálně vzato je to privátní podnik. Tím méně si musí brát diplomatické servítky. Friedman si tu dvojroli užívá s labužnickým cynismem. V expozé před Chicago Council on Global Affairs si ho dopřál koňskou dávku. Klíčové pikantérie zachycuje přiložený videozáznam:

Naším „rozhodujícím zájmem je vláda nad oceány celého světa“. Disponujeme jí, „tak jako ještě nikdy nikdo“. „Nás díky ní nikdo napadnout nemůže, my jiné ovšem ano.“ „Moc pěkná věc!“ „Nejlepší způsob, jak o ni nepřijít, je nedopustit, aby podobná flotila vůbec kdekoli jinde vznikla.“

Až kamsi do časů třicetileté války se Evropa sice zřejmě nevrátí říká tu elitní šedá kůra supervelmoci – své války však bude mít. Ne asi se 100 milióny mrtvých, na „evropskou výjimečnost však může zapomenout“. Spojené státy nemají „vztahy s ´Evropou´“. Co existuje reálně - pro ně i objektivně - jsou jen její jednotlivé země.

Doporučuji – pokračuje Friedman – jít cestou, na niž vsadil Ronald Reagan vůči Íránu a Iráku. „Financoval obě strany.“ „Aby je dostal proti sobě, a nešly proti nám.“ Bylo to „cynické, nemorální, ale fungovalo to“. USA „Eurasii okupovat nejsou s to“. Byly by tu „přečísleny demograficky“. Že „armádu sice porazit lze, zemi však úspěšně okupovat ne“, ukázal právě Irák. „130.000 našich vojáků na 25 miliónů obyvatel je horší poměr“, než „kolik je policistů na obyvatel New Yorku“.

Pak se Friedmana ptá kdosi z pléna, nakolik Ameriku ohrožuje islámský extremismus. Je to „problém, ne však existenční“, startuje odpověď. Zabývat se jím třeba „jen úměrně váze, již má v kontextu ostatních priorit“. Tou klíčovou je pro USA – od I. a II. světové války přes tu „studenou“ až dodnes – „vztah Německa a Ruska“. „Nás totiž mohou

„Můžeme však jednotlivé strany konfliktu podpořit “ - „finančně, ekonomicky, diplomaticky, dodávkami zbraní i vojenskými po37

HITLER A „LIBERÁLNÍ ELITY“

radci“. Anebo přímo „cílenými údery, jež protivníka vyvedou z rovnováhy“ (tak „jako v minulosti v Japonsku, Vietnamu, Afghánistánu či Iráku“).

Rozhodující „otázka, na niž nám schází odpověď, zní, co udělá Německo“. Kam se postaví za situace, kdy Spojené státy budují „sanitární kordón“ – a „Rusko na něj bude muset reagovat“. Pro Berlín je to prekérní konfigurace. „Bývalý kancléř Schröder zasedá ve správní radě Gazpromu.“ „Německo má s Ruskem velice všestranné vztahy.“ „Co má podniknout, neví samo.“ Rusko je pro ně klíčovým exportním trhem. Pokud by o něj přišlo, neobejde se bez adekvátní náhrady.

„Jen co je jejich cíle dosaženo, třeba se ovšem vrátit domů.“ A „ne „si vzít do hlavy ´A proč nezůstat a nezavést tu i demokracii?´“ „Spojené státy nemohou v Eurasii vojensky intervenovat permanentně.“ Ale „jen velmi selektivně“, „sporadicky“ a tak, aby „to nebyl už první krok“. A když „už se do toho pustí, pak vždy jen s přesně limitovaným cílem, a ne ve vleku ´psychotických fantazií´“.

Spojení „německého kapitálu a technologií“ - a „ruských přírodních zdrojů a pracovní síly“ - je „jedinou kombinací, která by Americe byla s to hodit rukavici“. Německo to tlačí před jeho „starý problém“. Před dilema země „enormně silné ekonomicky“, „geopoliticky však značně velice zranitelné“. Země, co „nikdy neví, jak uvést obojí do souladu“. Ta „otázka se mu vrací znovu a znovu už od roku 1871“.

„Teď už to naštěstí víme“ („dítě povyrostlo a stačilo se poučit“). Ostatně ani „Británie nikdy Indii neokupovala celou, ale vždy jen některé státy a ty pak obrátila proti jiným“ (rukama „britských důstojníků v jejich armádách“). „Velké armády do ovládaných území neposílal ani starý Řím.“ I ten tam „dosazoval jen své krále, odpovídající za dodržení míru“.

Jasnou odpověď na ni nemá ani dnes. Kdo by ji znal za situace, kdy Amerika „buduje sanitární kordón“ – a „Rusko potřebuje Ukrajinu zachovat aspoň neutrální“ – „věděl by, kudy to dějiny vezmou po příštích minimálně dvacet let“.

„Impéria, řízená přímo okupační armádou“ – „typu toho nacistického“ – „nutně padla“. „Tolik moci, aby je udržel, nemá nikdo.“ Až „tam my sami ovšem ještě nejsme“. „Třetí kapitola té knihy je teprve před námi.“

zdroj:http://www.stripkyzesveta.cz/cz/media/1065/georgefriedman-sanitarni-kordon-a-nemecke-rozcesti

Klíčová otázka zní, zda Rusko udrží „aspoň nárazníkové pásmo, které zůstane neutrální“. Nebo zda „Západ pronikne do Ukrajiny natolik, že bude 100 kilometrů od Stalingradu a 500 kilometrů od Moskvy“.

Hitler a „liberální elity“ Valentin Katasonov

„Pro Rusko je status Ukrajiny existenční otázkou.“ „Dál už ustupovat nemá kam.“ „Sanitární kordón“, jehož vojenskou větev vyrazil budovat generál Hodges, je replikou „Intermaria mezi Baltským a Černým mořem, koncepce generála Pilsudského“. Ten samý souvislý pás, táhnoucí se od pobaltských zemí přes Polsko a Rumunsko až do Bulharska, je i jádrem dnešní americké varianty.

Hledat za tragédií, vrcholící před 70 lety, jen „šíleného führera“ – a souhru náhod, které ho vynesly až do čela – je zavádějící. Válka „byla projektem světové finanční oligarchie“. Té anglosaské v prvé řadě, připomíná profesor Valentin Katasonov. Do inscenace „nového ozbrojeného střetu globálních rozměrů“ se – s oporou v institucích typu Federálního rezervního systému či Bank of England – „pustila hned po skončení První světové 38

HITLER A „LIBERÁLNÍ ELITY“

Stěžejním prostředníkem mezi „americkým finančním kapitálem a politickými i podnikatelskými kruhy Německa byl Montagu Norman (1871 – 1950)“. „Hjalmaru Schachtovi připadla role organizátora válečné ekonomiky fašistického Německa. Funkce těch, kdo zákulisní operaci majitelů peněz kryli, plnili politikové typu Franklina Roosevelta, Nevilla Chamberlaina i Winstona Churchilla.“ A v Německu – vedle Hjalmara Schachta – Hitler sám. „Dawesův plán, přijatý na popud anglo-amerických bankéřů, předpokládal zmírnění německého reparačního břemene (což krajně bolestně přijala Francie, inkasující více než polovinu reparací) a finanční pomoc Německu ze strany Británie a USA formou úvěrů, určených jakoby na obnovu ekonomiky a následnou obnovu úhrady reparací v plném objemu. V letech 1924 – 1929 Německo obdrželo z USA 2,5 mld. a z Británie 1,5 miliardy dolarů. V dnešním kursu se to rovná zhruba astronomické sumě tisíce miliard dolarů.“

války“. „Hrot mířil proti SSSR.“ Zlověstnou mozaiku zakládaly už „Dawesův a Youngův plány, založení Banky pro mezinárodní vypořádání, oznámení Německa, že přestane hradit reparace na základě versaillské mírové dohody a mlčenlivý souhlas s ním ze strany bývalých spojenců Ruska“. A tím spíš „masívní příliv zahraničních investic do ekonomiky ´Třetí říše´, militarizace německého hospodářství v rozporu s pařížskými mírovými dohodami“.

Hjalmar Schacht – spoluautor a člen řídícího grémia plánu – si to náramně pochvaloval: „Německo získalo za 5 let tolik zahraničních úvěrů, kolik Amerika za 40 let, předcházejících První světové válce.“ Německo, které zdevastovala, díky nim „už v roce 1929 zaujalo druhé místo na světě co do objemu průmyslové produkce, v němž předstihlo Anglii“. Příliv investic a úvěrů do Německa pokračoval i ve 30. letech. „V souladu s Youngovým plánem byla v roce 1930 ve švýcarské Basileji vytvořena Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS). Oficiálním posláním BIS bylo realizovat úhradu německých reparací ve prospěch vítězných zemí. Fakticky ovšem peníze proudily BIS opačným směrem – z USA a Anglie do Německa. Velká část německých strategicky významných korporací patřila na prahu 30. let americkému kapitálu anebo byla pod jeho částečnou kontrolou. Určitou část kapitálu vlastnili angličtí investoři. Tak třeba německý průmysl zpracování ropy a výroby syntetického benzínu z uhlí byl majetkem americké korporace ´Standard

„Klíčovými postavami zákulisní operace těch, komu angloamerické peníze říkaly pane, byli rodiny Rockefellerů a Morganů, Montagu Norman (ředitel Bank of England) a Hjalmar Schacht (ředitel Říšské banky a ministr ekonomiky ´Třetí říše´). Strategickým záměrem Rockefellerů a Morganů bylo ekonomicky si podrobit Evropu a s pomocí Německa, napumpovaného zahraničními úvěry a investicemi, zasadit zdrcující úder sovětskému Rusku, vrátit je do lůna kapitalistického systému jako kolonii.“

39

HITLER A „LIBERÁLNÍ ELITY“

Oil´ (Rockefelleři). Jádrem německého chemického průmyslu byla společnost ´I. G. Frabenindustrie´, převedená pod kontrolu bankovního domu Morganů. 40 % telefonní sítě a 30 % akcií firmy ´Focke-Wulf´, produkující leteckou techniku, patřilo americké korporaci ITT. Jádrem německého radio- a elektrotechnického průmyslu byly koncerny ´AEG´, ´Siemens´ a ´Osram´; přešly pod kontrolu americké společnosti ´General Electric´. Jak ´ITT´, tak ´General Electric´ byly součástí Morganova finančního impéria. A konečně i 100 % akcií koncernu ´Volskwagen´ bylo pod kontrolou americké automobilky ´Ford´.“

„Jen co národní socialisté převzali moc, finančně-úvěrové a obchodně-ekonomické vztahy Německa s anglosaským světem nabyly kvalitativně nové úrovně. Hitler činí neprodleně halasné prohlášení, že reparace platit nebude. Nad tím, zda budou Anglie a Francie s to splácet úvěry, které jim USA poskytly ještě za První světové války, to přirozeně vzneslo otazník, za oceánem však Hitlerovo prohlášení žádné výhrady nevyvolalo. V květnu 1933 cestuje H. Schacht do USA znovu. Schází se s prezidentem F. Rooseveltem i největšími bankéři a podepisuje dohodou o amerických úvěrech ve výši 1 miliardy dolarů. V červnu téhož roku cestuje do Londýna a jedná tu s M. Normanem. Všechno běží jako v pohádce: Anglie kontrahuje ´Třetí říši´ úvěr ve výši 2 miliard dolarů a nic přitom nenamítá ani proti tomu, že splátky úroků a jistiny z půjček, ježe Německu poskytla už dřív, budou pozastaveny.“

Už k „momentu, kdy se Hitler chopil moci, tak byla pod plnou kontrolou amerického finančního kapitálu všechna strategicky důležitá odvětví německého průmyslu - zpracování ropy i výroby syntetických pohonných hmot, chemický, automobilový a elektrotechnický průmysl i radiofonie a také značná část strojírenství (celkem 278 firem a koncernů). Pod kontrolu amerického kapitálu se dostaly i vedoucí německé banky - ´Deutsche Bank´, ´Dresdner Bank´ i řada jiných.“

Příčinu tak dramatického obratu od versaillského diktátu, starého jen pár let, spatřuje řada historiků v jiném zvratu: „SSSR završil v roce 1932 první pětiletku. Ekonomické pozice sovětské velmoci posílila měrou, jež Západ zaskočila. Provoz zahájilo několik tisíc podniků, hlavně v těžkém průmyslu. Závislost SSSR na dovozu strojů a zařízení tak dramaticky poklesla jen během pár let. Šance, že se Sovětský svaz podaří zardousit ekonomicky, se v podstatě rozplynula. Sázka tak padla na válku. Bezuzdná militarizace Německa dostala zelenou.“

Než se „Hitler 30. ledna 1933 stal říšským kancléřem, prošla jeho kandidatura pedantickým screeningem amerických bankéřů. Předseda Říšské banky H. Schacht se na podzim roku 1930 vydal za oceán, aby tam se svými americkými kolegy probral detaily plánu, jak Hitlera přivést k moci. Jen co jak Hitlerova kandidatura, tak plán jeho politické katapultáže dostaly na tajné poradě bankéřů v USA definitivní zelenou, vrátil se Schacht do Německa. Po celý rok 1932 tu pracoval na podpoře Hitlerovi ze strany německých bankéřů a průmyslníků. A také jí dosáhl. V polovině listopadu 1932 zaslalo 17 největších bankéřů a průmyslníků prezidentu Hindenburgovi dopis, požadující Hitlerovo jmenování říšským kancléřem. Poslední pracovní schůzka německých finančníků, která mu předcházela, proběhla 4. ledna 1933 ve vile známého německého bankéře Schrödera poblíž Kolína nad Rýnem.“

Roosevelt nastoupil do Bílého domu téměř souběžně se změnou v říšském kancléřství. Vynesla ho tam „podpora týchž amerických bankéřů, kteří na podzim 1931 podpořili Hitlera. Novopečený prezident tak štědrá úvěrová gesta ve prospěch nové režimu v Berlíně nemohl nepodpořit.“ Projektanty jeho ´Nového údělu´ byly vesměs tytéž mozky, inscenující jménem americké finanční oligarchie i sponzoring „Třetí říše“. „Nový úděl“ však ztratil dech už za pár let. „V roce 1937 se Amerika propadla do krize znovu. Roku 1939 činilo vytížení průmyslových kapacit USA 33 % (v apogeu krize let 1929 – 1933 40

HITLER A „LIBERÁLNÍ ELITY“

to bylo 19 %). Takto to viděl i blízký Rooseveltův poradce P. Tagwell: ´V roce 1939 už vláda na žádný úspěch neměla. Rozprostíralo se před ní moře volné až do dne, kdy Hitler vtrhnul do Polska. Rozehnat tu mlhu už bylo jen v silách mocných vichrů války. Cokoli jiného v Rooseveltově moci už žádný výsledek přinést nebylo s to.“

carském bankovním ´off-shoru´, táhli za jeden provaz s plným nasazením činitelé zemí, jež spolu byly ve válce.“ Právě sem se přitom „sbíhalo i zlato, nakradené Německem v různých zemích Evropy“. Počínaje už Rakouskem po anšlusu v březnu 1938 a Československem rok nato. Následovalo je „zlato, které nacistický reich hromadil z koncentračních táborů i různých razií, okrádajících civilní populaci okupovaných zemí“. „´Nacistické zlato´ všech proveniencí se napřed obvykle zpracovávalo do standardních slitků a odesílalo do BIS, jiných švýcarských bank i za hranice Evropy.“ „Zlato za 378 miliónů tehdejších dolarů nacisté do úschovy v Bance pro mezinárodní vypořádání expedovali dokonce i po Pearl Harboru, tedy vstupu USA do války.“

Teď „mohla americký kapitalismus spasit už jen světová válka. Ti, komu peníze říkaly pane, na Hitlera nasadili všechny páky, aby už s velkou válkou na Východě neotálel.“ Bance pro mezinárodní vypořádání (BIS), aktivní už v jejích přípravách, připadla neuralgická role i poté, co vypukla. Byla „evropským předmostím amerického kapitálu“. „Spojovacím článkem anglosaského a německého kapitálu.“ „Svérázným offshorem kosmopolitního kapitálu, jistícím ho před politickými vichry všeho druhu, válkami i sankcemi.“ Ačkoli vznikla jako „veřejná komerční banka, mezinárodní smlouva, podepsaná roku 1930 v Haagu, jí garantovala imunitu vůči vládním intervencím a dokonce i zdanění, v míru i za války.“ V jejím vedení zasedali - spolu s představiteli amerického Fedu a Bank of England - i Hjalmar Schacht, Walter Funk (jenž Schachta později vystřídal v čele „Říšské banky“) a Emil Puhl.

V případě československého zlata, připomíná Katasonov, to mělo zvlášť ostudný průběh. Když Hitler okupoval Prahu, bylo už totiž v úschově u BIS, která je navíc stačila předisponovat do Bank of England. Ta přesto – pouhé tři měsíce před vypuknutím války – s československým zlatem „naložila podle směrnic ´Říšské banky´“. I dřív jen tušené detaily obnažila naplno dokumentace, odtajněná Bank of England v roce 2012. „Na mezinárodní konferenci v Bretton-Woods (USA) v roce 1944, posuzující plány budoucího mezinárodního finančního uspořádání, vyvstala nečekaně i otázka neblahé role BIS za světové války a její činnosti ve prospěch fašistického Německa. Abstrahuje od mnohých detailů, jen poznamenám, že konferenci se až po velkém úsilí podařilo přijmout rezoluci o zrušení BIS (řada amerických delegátů a pozorovatelů se jejímu schválení pokoušela zabránit). Ti, komu peníze říkají pane, však verdikt konference ignorovali. Všechny kompromitující informace, týkající se činnosti BIS za války, byly převedeny do režimu utajení. I to napomáhá dnešní falzifikaci dějin Druhé světové války.“

Zakládajícími členy BIS – a signatáři jejího konstitutivního dokumentu - byly centrální banky Británie, Francie, Itálie, Německa, Belgie i řada privátních bankovních domů. Výlučně jimi bylo zastoupeno Japonsko. V letech 1931 – 1932 se však k BIS připojily centrálních bank 19 dalších evropských zemí. V předvečer i po celou dobu Druhé světové války se v čele BIS střídali občané USA. Nominovala je dynastie Morganů. BIS „vypořádávala mezinárodní transakce nacistického režimu i se zeměmi, s nimiž bylo Německo ve válce“. „Newyorský Fed ji coby svou korespondenční banku uváděl ve všech oficiálních dokumentech i po celou dobu po Pearl Harboru.“ „Na frontách umírali vojáci, v Basileji se však na vedení BIS scházeli bankéři z Německa, Japonska, Itálie, Belgie, Anglie a USA. Tady, ve švý-

„Úplně závěrem pár slov o finančníku Hjalmaru Schachtovi (1877 – 1970).“ Byl jak „klíčovou postavou, řídící ekonomickou mašinérii ´Třetí říše´“, tak „mimořádným a zplnomocněným 41

OSN VARUJE: ZA 10 LET BUDOU 3 MILIARDY LIDÍ BEZ VODY... KAM SE ASI PŮJDOU NAPÍT?

velvyslancem anglo-amerického kapitálu v Německu“. V „roce 1945 byl pohnán před Mezinárodní válečný tribunál v Norimberku, 1. října 1946 však obvinění zbaven.“ A tak „nejenže se ani neurousal“, ale dokonce i „vrátil, jakoby se nechumelilo, do německé bankovní sféry“. „V Düsseldorfu si založil bankovní dům Schacht GmbH a postavil se mu do čela.“

Martina: Nová zpráva o stavu vodních zásob ve svých katastrofických prognózách ještě přitvrdila. Do deseti let podle ní budou čelit nedostatku vody 3 mld. lidí ve 48 zemích světa. V roce 2030 se zásoby vody sníží o 40% a dostanou se na kriticky nízkou úroveň. My jsme zvyklí na prognózy v řádech stovek let, tohle je velmi blízko.

Okrajová banalita je to jen zdánlivě. Červenou nit, o níž je řeč, totiž indikuje i Schachtův poválečný osud. „Ti, komu říkají peníze pane v anglo-americkém světě“ – a „jejich zmocněnci v Německu“ – „Druhou světovou válku připravovali“ a „zčásti měli prsty i v její závěrce“.

Vědecké Zprávy OSN většinou nemívají apokalyptické rozměry. Není to tentokrát přeci jenom trochu přehnané? Petr Havel: Je důležité, že taková zpráva zazněla, protože většina lidí ve vyspělém světě si tato rizika neuvědomuje. Jakýkoli občan ČR otočí kohoutkem a teče voda, v řekách a přehradách je voda, tak jaký je vlastně problém? Zdá se, že není. Jenže ta situace se mění a to dramatickým způsobem.

Dnes to vše dospělo ještě dál: „Ti, komu říkají peníze pane, nechtějí přepsat jen dějiny Druhé světové války.“ Teď už „by rádi zvrátili i její výsledky.“

Václav Cílek: Jeden ze scénářů takto může vypadat, ale u počasí nikdo neví.

zdroj:http://www.novarepublika.cz/2015/05/hitler-liberalnielity.html

Martina: Podle prognóz nám měla už dávno dojít ropa. Zatím nám stále teče, i když je dražší. Není tato katastrofická vize také takto přitažená za vlasy?

OSN varuje: Za 10 let budou 3 miliardy lidí bez vody... Kam se asi půjdou napít?

Petr Havel: Je to rozdíl, protože u ropy můžeme objevovat nové naleziště, zatímco voda neustále koluje, nějakým způsobem se pohybuje po planetě. A my nedbáme na to, aby zůstávala tam, kde je potřebná. Což je vyloženě případ ČR. Oprotože jsme střecha Evropy, hodně prší, ale krajina vodu nezadrží a odteče. A my moc neděláme pro to, aby jí tu zůstalo víc. V tomto ohledu je zpráva OSN určitě reálnější, věrohodnější a obsahující scénář, který se v nějaké podobě určitě naplní.

Lidské tělo je tvořeno ze 70% vody. A je tedy zcela jasné, že ji potřebujeme k základním lidským funkcím. Zatímco bez jídla můžeme vydržet i 50 dní, bez vody to více než týden nezvládneme. Zdálo by se, že je nám více než jasné, že k vodě se musíme chovat s veškerou úctou a péčí. Jenže opak je realitou. Potvrzuje to nejnovější zpráva OSN o vodě, jejíž závěry jsou horší než ty nejstrašidelnější horory. Paradoxně se ale více bojíme příběhů v televizi než těch, které se týkají přímo nás.

Martina: Pane Cílku, ropný zlom je vaše téma. Čeká nás také vodní zlom? Václav Cílek: Pojďme se podívat na to, jak dalece můžeme věřit klimatickým údajům. O minulém roce 2014 se psalo, že je vůbec nejteplejším rokem od roku 1880. K tomuto závěru došly 4 agentury. Například japonská zpráva byla vypracována na základě dat z 37 tisíc meteorologických stanic rozmístěných po celém

Hostem Martiny Kociánové byli geolog, spisovatel a filosof Václav Cílek a agrární analytik Petr Havel.

42

OSN VARUJE: ZA 10 LET BUDOU 3 MILIARDY LIDÍ BEZ VODY... KAM SE ASI PŮJDOU NAPÍT?

Martina: Dá se tedy z toho předpovídat? Není zpráva OSN spíše věštěním? Petr Havel: Člověk naštěstí není mocnější než příroda, takže je to do značné míry teorie. Když se ale podíváme k nám, tak jsme to už i u nás pocítili a poprvé se začalo mluvit o riziku sucha. To tady vůbec nebylo. Český hydrometeorologický ústav má sice údaje o tom, že nám za posledních 20 let víc prší, ale na naší krajině se to neprojevuje. Je sušší a sušší. Loni byly hladiny podzemních vod na historicky nejnižších úrovních. Martina: Když jsme spolu mluvili před rokem, tak průtok spodní vody byl v některých lokalitách na 18% normálu. Václav Cílek: Tady je problém, že sytý hladovému nevěří. To znamená, že jsem-li z Českomoravské vysočiny, z Ostravy nebo z pohraničních hor, tak tam jsou srážky 800 milimetrů ročně a když je srážek o 200 míň, tak si toho ani nevšimnou. Když ale bydlíte třeba ve středních Čechách nebo na jižní Moravě a místo 600 mm mám 400 mm, tak už to cítím.

světě. Problém ale je, že když chci mít pro srovnání záznam stoletý, tak těch stanic bylo tenkrát mnohem méně. Na mapě jsou tedy bílá místa, u kterých neznáme historické údaje.

Můj kolega je teď mezi indiány a tam pracuje na výzkumu sucha, které způsobilo konec mocné říše Anasaziů ve 13. století. Bylo to megasucho. Teď to všichni sledují, protože to přichází do Kalifornie. Bylo to 30ti leté období, během kterého zanikla celá jedna civilizace. Analýzou přírůstkové linie stromů za posledních 700 let se ukázalo, že za tuto dobu byla oblast postižena suchem asi 110x. Takže v průměru sucho přicházelo každých 7 let.

Ale od roku 1958 existuje poměrně hustá síť měřících stanic a je pravdou, že rok 2014 patřil mezi 4 nejteplejší roky. A všechny tyto roky byly v posledních 10 letech. Takže ano, svět je stále teplejší a vlhčí, protože se odpaří víc vody. A ta voda, co se odpaří, je odnášena větry. A globální větrná růžice (vzorec, kudy větry vanou) je určována malými rozdíly teplot mezi pevninou a oceánem. To znamená, že jakmile se změní plochy země a moře, změní se i směr větrů.

Jenže Indiánská společnost byla celou dobu rovnostářskou společností. Ty nejdůležitější stavby – sýpky, byly ve vysokých převisech proto, že tam bylo schováno obilí pro případ sucha. A zdá se, že po celou dobu 700 let bylo obilí distribuováno mezi obyvatele. Všichni drželi pohromadě a všichni to přežili.

Vody je ve vzduchu víc, ale větry vanou jinak. Navíc v klimatologii stačí malá anomálie a celkové trendy se změní. Ale i když se na všechny údaje dívám skepticky, stejně vidím, že svět se otepluje a to oteplování má za následek změnu větrů a tedy vláhy.

200 let před koncem samotné říše dochází k budování velkých staveb. Archeologicky to vypadá, že posledních 100 - 150 let začínají vznikat elity, které začínají konzumovat značnou část dříve

Loni byly hladiny podzemních vod na historicky nejnižších úrovních 43

„Václav Cílek: My se bavíme o suchu zatím meteorologicky, tedy kolik toho naprší, ale je potřeba do toho zanést i sociální faktor.“

OSN VARUJE: ZA 10 LET BUDOU 3 MILIARDY LIDÍ BEZ VODY... KAM SE ASI PŮJDOU NAPÍT?

společného bohatství. Do toho přijde sucho a už nefunguje normální rozdělování, jako bylo před tím, a společnost končí. Martina: Kterých oblastí světa se bude týkat ta část zprávy OSN, která říká, že do deseti let bude 3 mld. lidí ve 48 zemích světa čelit nedostatku vody. Václav Cílek: Zhruba poloviny světa. Středo a jihozápad USA včetně Kalifornie, vypadá to na Mexiko. Dále pak kusu Číny, prakticky celé Indie, Pakistánu, Iránu, Iráku, Sýrie a větší části severní Afriky a Středozemí včetně jižního Španělka, jižní Itálie. Zasáhne to Francii, Řecko, Bulharsko, Rumunsko a pás přes východní Ukrajinu až k Baltu.

půdou se zhoršuje. Pokud na pozemku nestřídáte plodiny, tak se půda ještě více degraduje. My máme navíc problém, že se půda ztrácí. Mluvili jsme o tom, že se u indiánů stavěla velká sídla. My je ale stavíme také a větší. To znamená, že pokrýváme zemi nepropustnými vrstvami povrchů. Dokonce k tomu aktuálně přijímáme zákony, které tu situaci zhoršují, protože se tady operuje jakýmsi veřejným zájmem na postavení továrny a následného zaměstnávání tamních obyvatel.

Martina: Většina lidí si teď asi oddychla, že - kromě mediteránní Evropy - je nebezpečí daleko. Nás ale ovlivní i sucho daleko od hranic, je to tak? Petr Havel: Nás už se sucho týká v současné době. Padla tady jižní Morava, je tu Žatecko, Lounsko, to jsou oblasti, kde už je teď hmatatelný nedostatek vody. Sucho má své migrační riziko a sociální rozměr.

Což je možná veřejný zájem, ale řekl bych, že dočasný, protože ta továrna tam nemusí stát věčně. Ale půda je na věčnost zdegradována. My si musíme říct, co je tedy větší veřejný zájem a já si myslím, že to je to, aby krajina dokázala zadržovat vodu.

Klíčový je i zemědělský rozměr. Na řadě míst nemůžeme pěstovat plodiny, které by se tam hodily, to znamená, že ta situace s 44

SERIÁL BAREVNÝCH REVOLUCÍ POKRAČUJE

Martina: A jakým způsobem nás to ovlivňuje nepřímo?

Václav Danda se zamýšlí nad nedávnými teroristickými útoky v Makedonii a dochází k závěru, že jde o otevření další protiruské fronty a snahu zabránit výstavbě plynovodu Blue stream

Václav Cílek: Například extrémně horké počasí roku 2010, kdy hořela na mnoha místech tajga, hořela rašelina, v Moskvě byl čpavý dým a v Rusku samotném poklesla produkce obilí až o 30 %. Na Ukrajině pak o 20 %, v Kanadě o 14%. V jedné části Číny se také urodilo míň obilí.

Operace ”velká válka v Evropě” přešla do další fáze, kterou u nás zatím příliš nevnímáme. Aktuálně se napětí přeneslo na území Makedonie. Při „teroristickém útoku“ v severomakedonském příhraničním městě Kumanovo o minulém víkendu přišlo o život osm policistů a čtrnáct neznámých ozbrojenců. Zhruba čtyřicet policistů je zraněných. Speciální komando, které na území Makedonie proniklo z Albánie plánovalo podle makedonské policie útoky na makedonské státní instituce. Vše ale ukazuje na to, že jde opět o nebezpečnou hru organizovanou ze zámoří.

Toto částečné sucho postihlo 300 milionů Číňanů a bylo proto potřeba dovést víc obilí. Čínská vláda je poměrně dost flexibilní a má dost peněz. Začala proto nakupovat obilí na světových trzích a jeho cena se zdvojnásobila. A začaly problémy v chudých státech, kde většinu peněz dávají za jídlo. My ohrožení zatím vnímáme abstraktně. Ale třeba u jednoho kmene indiánů, tam když chtějí, aby přišel déšť, tak vezmou chřestýše, uchopí ho do úst a tančí. Nesmí ho zakousnout a nesmí být ani zakousnutí. Oni s tím nebezpečím přímo a konkrétně pracují. A to i pro nás dosti nezvyklým způsobem.

Akce, která je součástí plánu na zahájení barevné revoluce v Makedonii, jako by totiž z oka vypadla nedávnému pokusu o puč, který byl zlikvidován koncem února ve Venezuele. Svojí strukturou a zapojením opozice zase velmi připomíná akce, které předcházely Majdanu na Ukrajině. Mnozí se ptají, proč je dnes na pořadu dne právě Makedonie? Odpověď je poměrně jednoduchá: Jde jednak o plyn, jednak o narušení ekonomické spolupráce Ruska s Evropou.

Petr Havel: Tím, že jsme tak konzumně spotřební společnost, tak vůbec nevnímáme nebezpečí sucha. Vůbec si neuvědomujeme, jakým způsobem nehospodárně nakládáme s vodou. Jedno spláchnutí záchodu je celodenní zásoba pitné vody pro člověka v oblastech, které na tom ještě nejsou nejhůř. zdroj:http://www.rozhlas.cz/dvojka/kupredudominulosti/_zprava/osn-varuje-za-10-let-budou-3-miliardy-lidibez-vody-kam-se-asi-pujdou-napit–1486686

Plynovod nesmí být! Po rozhodnutí bulharské vlády, která byla dotlačena Bruselem a Washingtonem k zablokování jižní cesty plynovodu z Ruska a po stažení projektu South stream Moskvou, nastala nová situace. Plynovod, který měl vést přes černé moře do Bulharska, Srbska, Maďarska až do rakouského Schwechatu spadl pod stůl. Bulharská vláda se vzdala projektu, který by zemi jen na poplatcích za transfer, přinesl každoročně 600 milionů eur.

Seriál barevných revolucí pokračuje V Makedonii nejde Spojeným státům jen o plyn. Další ohnisko napětí na našem kontinentu. Balkánský sud s prachem opět doutná. Hasiči již tankují benzín

Balkán vždy byl a stále je velký sud se střelným prachem. Zdá se, že jeden doutnák už opět hoří. Požár 45

SERIÁL BAREVNÝCH REVOLUCÍ POKRAČUJE

na výplatní pásce Washingtonu a který stál v čele apelů na makedonskou mládež a vysokoškolské studenty, aby vyrazili do ulic Skopje a uspořádali proti demokraticky zvolené vládě Grujevského barevnou revoluci. Poté, co byl bývaly šéf zpravodajské služby Veruševskij zatčen za to, že byl zdrojem těchto komunikačních odposlechů a Zajeva zadrželi, když se pokusil z Makedonie utéct, přešla agentura financující barevné revoluce na taktiku, která se tolik osvědčila v Kyjevě. Strategie rozpoutání národnostních konfliktů, tentokrát za pomoci albánské menšiny. Bývalá komanda UCK, vyzbrojená a vycvičená západními tajnými službami a operativci NATO, byla použita na destabilizaci situace v zemi.

na Ukrajině totiž, zdá se, skomírá. Je nutno přiložit jinde. A pak hasit benzínem

Podle některých makedonských a srbských médií nyní využívají USA albánskou menšinu na nátlak na makedonskou vládu, jejíž rozhodnutí jsou v rozporu z jejich strategií. Menšina může být zneužita k vyvolání občanských nepokojů i války, což by mělo vést k odstranění stávající vlády a nahrazení novou, poslušnou, jejíž politická rozhodnutí už budou v souladu s americkou strategií v regionu a povedou ke zrušení výstavby plynovodu.

Rusko se poté rozhodlo změnit trasu a vybudovat plynovod Blue stream, který by vedl přes černé moře do Turecka, odtud do Řecka, Makedonie, Srbska, Maďarska a Rakouska. Spojené státy se tomu snaží ze všech sil zabránit, aby tak narušili hospodářskou spolupráci Evropy a Ruska. Rozhodli se proto udeřit na nejslabší článek nové trasy na Makedonii. Kromě plynovodu z Turecka je ve hře rovněž Čínou financovaná Balkánská železnice jako součást projektu Hedvábné stezky, která propojí řecký přístav Pireus s Budapeští přes Makedonii a Srbsko.

”Znepokojení” šéfa NATO Podle těchto informací se USA nejprve pokusily vyvolat spory uvnitř albánské komunity, kde se snažily lobovat za vystoupení albánské strany Demokratická unie (DUI) ze šest let trvající koaliční vlády se současným premiérem Grujevskim. Po neúspěchu následoval útok obnovené Kosovské osvobozenecké armády (UCK) na Makedonský pohraniční přechod, kde byli drženi makedonští policisté jako rukojmí, dokud se albánští teroristé nevrátili zpět do Kosova. Víkendový včasný zásah makedonské policie zmařil podle makedonských úřadů teroristické útoky obrovského rozsahu. Mělo jít o útoky na nákupní centra a sportovní akce, které by podle makedonského premiéra vedly k několika tisícům obětí a destabilizovaly by zemi.

Podle známé metody Scénář barevných revolucí je vždy stejný. Nejprve se rozběhl pokus odvolat současnou makedonskou vládu premiéra Nikoli Grujevského vytvořením kauzy „nezákonného odposlechu lídrů opozice“. Zdroj těchto zveřejněných odposlechů pocházel od bývalého šéfa makedonské zpravodajské služby Zorana Veruševského, který je poskytl vůdci opozice, Zoranu Zajevovi. Věci se dali do pohybu. Velvyslanec USA v Makedonii Jess Baily veřejně podpořil puč, po kterém volal bývalý premiér a prezident Branko Crvenkovskij, který je podle mnoha indicií 46

THE DIVINE SPARK: PSYCHEDELICS, CONSCIOUSNESS, AND THE BIRTH OF CIVILIZATION

Příznačná je rovněž reakce Generálního tajemníka Severoatlantické aliance Jense Stoltenberga, který vyzval Makedonii ke zdrženlivosti a „transparentnímu“ vyšetřování násilností. ”Sleduji vývoj v Kumanovu s velkým znepokojením,“ uvedl šéf NATO. Když srovnáme tyto výroky s více než rok starými prohlášeními NATO a Západu na adresu Janukovyčovy vlády, když chtěla rozehnat demonstranty na Majdanu, vidíme že metody se příliš nemění. Zláště když vyšlo najevo, že aktivní účastníci protestů měli tak jako v Kyjevě slíbenou odměnu 200 euro na osobu.

Příznačné ”oslavy” Bosenští muslimové uspořádali o tomto víkendu přehlídku nově oživené nacistické divize Waffen SS Handzar v hlavním městě srbské provincie Sandžak v Novém Panzaru. Není náhodou, že se Bosňáci rozhodli k znovuvzkříšení nacismu právě na den vítězství 9. května. Tento krok zapadá do série „parádemaršů“ neonacistických divizí Waffen SS v Litvě, Estonsku a Lotyšsku, jejichž smyslem je mimo jiné vystrašit ruskojazyčné obyvatelstvo. Vojska bosňáckých Waffen SS byla rozpoznatelná podle zelených uniforem s červenými fezy a patřila k nejzuřivějším Hitlerovým spolubojovníkům. Stejně tak i Bosňáci pochodující na Den vítězství v Novem Pazaru měli na sobě tytéž uniformy. Bosňáčtí muslimové ze Sandžaku a jejich stejně smýšlející kolegové v Bosně Hercegovině, v Černé hoře a v Makedonii převážně upřednostňují zřízení balkánského islamistického kalifátu pro bosňácké muslimy a Albánce.

Další občanská válka v Evropě? Dva z albánských politických vůdců ministerský předseda Edi Rama a bývalý ministerský předseda Sali Berisha se již vyslovili ve prospěch ”Velké Albánie”, která by sestávala kromě Albánie také z území Makedonie, Černé Hory, Srbska a z části Řecka. Vzkaz Západu Makedoncům je jasný: pokud budete dále podporovat plynovod Blue stream, tak proti vám Albánci ”povstanou” a dojde k občanské válce tak jako na Ukrajině.

Balkán vždy byl a stále je velký sud se střelným prachem. Zdá se, že jeden doutnák už opět hoří. Požár na Ukrajině totiž, zdá se, skomírá. Je nutno přiložit jinde. A pak hasit benzínem.

Podle dostupných informací stáli v čele ozbrojenců právě někdejší členové Kosovské osvobozenecké armády (UCK). Silný vliv má také Saudská Arábie, která muslimské bojovníky UCK dlouhodobě podporuje a kromě rozmachu islámu v Evropě sleduje i americké zájmy. Už delší dobu je znám plán na destabilizaci Makedonie, který, právě tak jako revoluce na Majdanu, vzešel z dílny náměstkyně ministra zahraničí USA Victorie Nulandové. Plánem je vytvořit situaci, v níž bude demokraticky zvolená vláda ministerského předsedy Nikoly Grujevského a presidenta Georgy Ivanova svržena v povstání placeném Georgem Sorosem a provedeným západními operativci spolu s UCK.

zdroj:http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/1676-serial-barevnych-revoluci-pokracuje-v-makedoniinejde-spojenym-statum-jen-o-plyn-dalsi-ohnisko-napeti-nanasem-kontinentu-balkansky-sud-s-prachem-opet-doutnahasici-jiz-tankuji-benzin.htm

The Divine Spark: Psychedelics, Consciousness, and the Birth of Civilization Graham Hancock I’ve been very lucky; I feel I’ve been blessed; I’ve lived a blessed life. I’m grateful to the universe for giving me the chance to live this life. 47

THE DIVINE SPARK: PSYCHEDELICS, CONSCIOUSNESS, AND THE BIRTH OF CIVILIZATION

But why am I here? Why are you here? Why are we all here on planet earth? Why are we conscious? What are our lives for?

have led us to a point where we can make very fine distinctions between good and evil, darkness and light, love and fear - where we can make conscious choices that will impact us and others in profound ways.

In answer to such questions, I can’t offer any facts. I can only give you my view, which is that this world is a theatre of experience and that consciousness is fundamentally nonphysical and one of the driving forces of the universe like gravity or electricity. My guess is that consciousness has chosen to manifest in physical form and perhaps has invested in a very long process of manifestation on the earth - a four-and-a-half-billion-year process using evolution.

This is why, in my view, modern technological society can only be described as demonic. It appears to have been expressly engineered to switch people off to the wider implications, and the wider mystery, of being alive. It bombards our consciousness with sterile, soulless messages of production and consumption, of envy and greed, that never get to the fundamentals of anything. It seeks to convince us that we’re just meat - just accidents of physics and chemistry - that our only purpose is to produce and consume as much as possible, and that when we’re dead, we’re dead and that’s the end.

So . . . I’m not against evolution. Evolution is obvious. It’s a fact. It’s there. But the fact that it’s there gets over-interpreted. It gets loaded down with a lot of baggage that it shouldn’t really be carrying. For example, materialist scientist Richard Dawkins, author of The Selfish Gene, goes so far as to claim that the existence of evolution proves that there’s no transcendental meaning to life, that there’s no such thing as spirit, that consciousness cannot survive physical death - and so on and so forth.

I don’t believe those messages! I think we’re part of a very long journey - and that we may manifest in human form many times upon this earth. Reincarnation makes perfect sense to me precisely because I don’t see consciousness as a mere ”epiphenomenon of brain activity,” as a man like Richard Dawkins must, but as the true source of all created things.

What Dawkins doesn’t consider is the possibility that ”the spirit world” (for lack of a better phrase) has used evolution to manifest physical entities in which consciousness can emerge and express itself and learn lessons. What he doesn’t consider, in other words, is the possibility that consciousness comes first while physical realms and beings are manifestations or projections of that primordial consciousness - as above, so below, as many ancient wisdom traditions state.

I am not alone in this intuition of the primacy of consciousness; indeed, it is shared by all the contributors to this volume and, I suspect, in various guises, by a great many others, all around the world, who have successfully resisted the mental virus mindprogramming of modern technological society. But how to take that resistance further? How, if we are beings of consciousness, are we to attempt to penetrate the mystery of consciousness itself and perhaps even discover who or what we really are and why we’re here?

According to these traditions, the world is indeed a theatre of experience and we find ourselves on its stage in order to learn lessons that can only be taught in a physical realm. Moreover, we are enjoined to be aware that we have been given a precious opportunity to be born into this world of matter and consequences as human beings (rather than as fruit flies, or slime molds, or cockroaches, or stones). After all, the whole biosphere is here to support us. Four billion years of evolution on earth

At the level of scientific research, I’m not sure how much further scope there is for physical probing of the brain, whether directly through surgical procedures or dissection, or indirectly by means of CT scans, MRI scans, PET scans, intracranial electrophysiology, and so on and so forth. Yes, we can compare healthy 48

THE DIVINE SPARK: PSYCHEDELICS, CONSCIOUSNESS, AND THE BIRTH OF CIVILIZATION

and diseased brains, and we can map brains and arrive at fairly definite conclusions about the functions of different brain areas, and we can even digitally reconstruct neurons, but I suspect the real breakthroughs in our understanding of consciousness are going to come from an entirely different direction.

and want, freedom from slavery and servitude, freedom of conscience, freedom of religion, freedom of thought and speech, freedom of assembly, freedom to elect our own leaders, and freedom of sexual orientation. The list of freedoms we enjoy today that were not enjoyed by our ancestors is indeed a long and impressive one. It is therefore exceedingly strange that Western civilization in the 21st century enjoys no real freedom of consciousness.

That direction, controversially, has to do with psychedelics which, as many of the contributors to The Divine Spark argue, offer spectacular potential for the investigation of the ”hard problem” of consciousness. After a hiatus of nearly half a century, this potential is again beginning to be explored by science - although as yet only in tentative and limited ways that focus on therapeutic outcomes and that shun the use of psychedelics to explore the deeper mysteries of consciousness. Indeed, even in the therapeutic arena, continuing delays, sidetracking, and shortage of funds are still the norm and arise entirely from the ideology of the mind-programming exercise called the ”war on drugs” that we have been subjected to by our governments since the 1970s and that continues to undermine the most basic values of Western democracy.

There can be no more intimate and elemental part of the individual than his or her own consciousness. At the deepest level, our consciousness is what we are - to the extent that if we are not sovereign over our own consciousness, then we cannot in any meaningful sense be sovereign over anything else either. So it has to be highly significant that, far from encouraging freedom of consciousness, our societies in fact violently deny our right to sovereignty in this intensely personal area and have effectively outlawed all states of consciousness other than those on a very narrowly defined and officially approved list. The war on drugs has thus unexpectedly succeeded in engineering a stark reversal of the true direction of Western history by empowering faceless bureaucratic authorities to send armed agents to break into our homes, arrest us, throw us into prison, and deprive us of our income and reputation simply because we wish to explore the sometimes radical, though always temporary, alterations in our own consciousness that drugs facilitate.

Sovereignty over consciousness What, after all, is Western civilization all about? What are its greatest achievements and highest aspirations? It’s my guess that most people’s replies to these questions would touch - before all the other splendid achievements of science, literature, technology, and the economy - on the nurture and growth of freedom.

Other than being against arbitrary rules that the state has imposed on us, personal drug use by adults is not a crime in any true moral or ethical sense and usually takes place in the privacy of our own homes where it cannot possibly do any harm to others. For some, it is a simple lifestyle choice. For others, particularly where the psychedelics such as LSD, psilocybin, and DMT are concerned, it is a means to make contact with alternate realms and parallel dimensions, and perhaps even with the divine. For some, drugs are an aid to creativity and focused mental

Individual freedom. Including, but not limited to, freedom from the unruly power of monarchs, freedom from the unwarranted intrusions of the state and its agents into our personal lives, freedom from the tyranny of the Church and its Inquisition, freedom from hunger 49

THE DIVINE SPARK: PSYCHEDELICS, CONSCIOUSNESS, AND THE BIRTH OF CIVILIZATION

effort. For others, they are a means to tune out for a while from everyday cares and worries. But in all cases, it seems probable that the drive to alter consciousness, from which all drug use stems, has deep genetic roots.

Meanwhile, it’s no accident that the war on drugs has been accompanied by an unprecedented expansion of governmental power into the previously inviolable inner sanctum of individual consciousness. On the contrary, it seems to me that the state’s urge to power has all along been the real reason for this ”war” - not an honest desire on the part of the authorities to rescue society and the individual from the harms caused by drugs, but the thin end of a wedge intended to legitimize increasing bureaucratic control and intervention in almost every other area of our lives as well.

Other adult lifestyle choices with deep genetic roots also used to be violently persecuted by our societies. A notable example is homosexuality, once punishable by death or long periods of imprisonment, which is now entirely legal between consenting adults - and fully recognized as being none of the state’s business - in all Western cultures. (Although fourteen US states, at time of writing, retain ”anti-sodomy” laws banning homosexuality, these statutes have rarely been enforced in recent years, and in 2003 the US Supreme Court invalidated those laws.) The legalization of homosexuality lifted a huge burden of human misery, secretiveness, paranoia, and genuine fear from our societies, and at the same time, not a single one of the homophobic lobby’s fire-and-brimstone predictions about the end of Western civilization came true.

This is the way freedom is hijacked - not all at once, out in the open, but stealthily, little by little, behind closed doors, and with our own agreement. How will we be able to resist when so many of us have already willingly handed over the keys of our own consciousness to the state and accepted without protest that it is okay to be told what we may and may not do, what we may and may not explore, even what we may and may not experience, with this most precious, sapient, unique, and individual part of ourselves?

Likewise, it was not so long ago that natural seers, mediums, and healers who felt the calling to become ”witches” were burned at the stake for ”crimes” that we now look back on as harmless eccentricities at worst.

It may even be, by allowing the demonization and criminalization of altered states of consciousness to continue, that we are denying ourselves the next vital step in our own evolution as a species.

Perhaps it will be the same with drugs. Perhaps in a century or two, if we have not destroyed human civilization by then, our descendants will look back with disgust on the barbaric laws of our time that punished a minority so harshly (with loss of reputation, financial ruin, imprisonment, and worse) for responsibly, quietly, and in the privacy of their own homes seeking alterations in their own consciousness through the use of drugs. Perhaps we will even end up looking back on the persecution of drug users with the same sense of shame and horror that we now view the persecution of homosexuals, the burning of witches, and the imposition of slavery on others.

The great leap forward During most of the first seven million years of human evolution, there is no evidence at all for the existence of symbolic abilities amongst our ancestors. No matter how intensively we examine what is known about the fossil record, or speculate about what is not yet known about it, all that we see evidence for throughout this period is a dull and stultifying copying and recopying of essentially the same patterns of behaviour and essentially the same ”kits” of crude stone tools, without change or inno50

THE DIVINE SPARK: PSYCHEDELICS, CONSCIOUSNESS, AND THE BIRTH OF CIVILIZATION

vation, for periods of hundreds of thousands, even millions of years. When a change is introduced (in tool shape, for example), it then sets a new standard to be copied and recopied without innovation for a further immense period until the next change is finally adopted. In the process, glacially slow, we also see the gradual development of human anatomy in the direction of the modern form: the brainpan enlarges, brow ridges reduce in size, and overall anatomy becomes more gracile.

For Ian Tattersall of the American Museum of Natural History, the problem posed by this gap - and what happened to our ancestors during it - is ”the question of questions in palaeoanthropology.” His colleague Professor David Lewis-Williams of the Rock Art Research Institute at South Africa’s Witwatersrand University describes the same problem as ”the greatest riddle of archaeology - how we became human and in the process began to make art and to practice what we call religion.”

By 196,000 years ago, and on some accounts considerably earlier, humans had achieved ”full anatomical modernity.” This means that they were in every way physically indistinguishable from the people of today and, crucially, that they possessed the same large, complex brains as we do. The most striking mystery, however, is that their behavior continued to lag behind their acquisition of modern neurology and appearance. They showed no sign of possessing a culture, or spiritual beliefs, or self-consciousness, or any interest in symbols. Indeed, there was nothing about them that we could instantly identify with ”us.” Dr. Frank Brown, whose discovery of 196,000-year-old anatomically modern human skeletons in Ethiopia was published in Nature on February 17, 2005, points out that they are 35,000 years older than the previous ”oldest” modern human remains known to archaeologists: ”This is significant because the cultural aspects of humanity in most cases appear much later in the record . . . which would mean 150,000 years of Homo sapiens without cultural stuff.”

Contrasted with the endless, unimaginative cultural desert extending from 7 million years ago down to just 40,000 years ago, the appearance of the first great, fully representative symbolic art in caves and rock shelters between 40,000 and 30,000 years ago represents a spectacular enigma. That art, moreover, was already perfect and fully formed from the moment that it began to be created. What ushered it in? Why did it happen? And why was it accompanied by other significant changes in human behavior - including but not limited to better and more sophisticated stone and bone tools, better hunting strategies, and the first evidence for spiritual beliefs? Correlation is all we can prove, but looking at the overall suite of new behavior that appears at this time, it is difficult to avoid the conclusion that whatever divine spark led our ancestors to start creating art caused all the other changes as well. In other words, if we can explain the art, we can explain the origins of modern humanity. It is therefore of the greatest interest that such a theory has been proposed and does indeed completely explain the special characteristics of Stone Age art from as far afield as Europe, the Americas, Africa, and Australia, and moreover, why identical characteristics are found in art produced by the shamans of surviving tribal cultures today. The theory was originally elaborated by Lewis-Williams and is now supported by a majority of archaeologists and anthropologists. In brief, it proposes that the reason for the eerie similarities and universal themes linking all these different systems of art is that in every case - both ancient and modern and wherever in the

Brown’s colleague, John Fleagle of Stony Brook University in New York State, also comments on the same problem: ”There is a huge debate . . . regarding the first appearance of modern aspects of behaviour. . . . As modern human anatomy is documented at earlier and earlier sites, it becomes evident that there was a great time gap between the appearance of the modern skeleton and ’modern behavior.’”

51

THE DIVINE SPARK: PSYCHEDELICS, CONSCIOUSNESS, AND THE BIRTH OF CIVILIZATION

world they are found - the shaman-artists responsible for them had previously experienced altered states of consciousness in which they had seen vivid hallucinations, and in every case their endeavour in making the art was to memorialise on the walls of rock shelters and caves the ephemeral images that they had seen in their visions. According to this neuropsychological theory, the different bodies of art have so many similarities because we all share the same neurology, and thus share many of the same experiences and visions in altered states of consciousness.

It was not until I reached my fifties and began work on my book Supernatural: Meetings with the Ancient Teachers of Mankind that I decided to confront the psychic challenges of major hallucinogens again. In order to research my subject properly, and to know what I was talking about when I spoke of altered states of consciousness, I drank Ayahuasca with shamans in the Amazon and self-experimented with DMT, psilocybin, and the African visionary drug known as Iboga - ”the plant that enables men to see the dead.”

There are lots of ways of inducing the necessary altered state. The Bushmen of South Africa get there through night-long rhythmic dancing and drumming; the Tukano Indians of the Amazon do it through consuming the psychedelic beverage Ayahuasca, the ”vine of souls.” In prehistoric Europe, it’s most likely that the requisite altered states were reached through the consumption of Psilocybe semilanceata - the popular little brown magic mushroom that is still used throughout the world to induce hallucinations today. In Central America, the Maya and their predecessors used other Psilocybe species (P. mexicana and P. cubensis) to induce the same effects.

The extraordinary experiences I went through convinced me that David Lewis-Williams is right and that visionary states of this sort, brought on by the accidental discovery of plant psychedelics, did indeed provide the inspiration for ancient cave and rock art traditions all around the world. Lewis-Williams is also right to insist that it is to the proper examination of such altered states of consciousness that we should turn if we wish to discover the source of the first spiritual ideas ever entertained by our ancestors. It was precisely at this point, however, that I began to part company with Lewis-Williams and his theory. Whatever the cave artists saw in their trances, and no matter how devoutly they may have believed that what they were seeing was real, the South African professor is adamant that the entire inspiration for 25,000 years of Upper Paleolithic cave paintings reduces to nothing more than the fevered illusions of disturbed brain chemistry - i.e., to hallucinations. In his scientific universe, there is simply no room, or need, for the supernatural, no space for any kind of otherworld, and no possibility that intelligent nonphysical entities could exist.

Terra incognita I took LSD once in my twenties, at the Windsor Free Festival in England in 1974, and had a fantastic, exciting, energizing twelvehour trip in a parallel reality. When my normal, everyday consciousness returned - and it did so quite abruptly, like a door slamming - I felt grateful for such a wonderful experience but so much in awe of its power that I doubted if I would ever want to embrace it again. Suppose things had gone the other way? Suppose instead of an exciting medieval Otherworld through which I had been allowed to travel like a knight-errant, I had been ushered into some hell realm for twelve hours? How would I have handled that? Would I have handled it at all?

I found I couldn’t leave the matter there, with the inspiration for cave art and the birth of religion neatly accounted for by disturbed brain chemistry, with the earliest spiritual insights of mankind rendered down to mere epiphenomena of strictly biological processes, with the sublime thus efficiently reduced to 52

EU JAKO PROSTOR VÁLKY, NEBEZPEČÍ, SOCIÁLNÍ NESTABILITY A VAZALSTVÍ

the ridiculous. To have established the role of hallucinations as the inspiration for cave art is one thing - and David LewisWilliams, in my opinion, has successfully done that. But to understand what hallucinations really are, and what part they play in the overall spectrum of human experience and behaviour, is another thing altogether, and neither Lewis-Williams nor any other scientist can yet claim to possess such knowledge, or to be anywhere near acquiring it. Gifted and experienced shamans the world over really do know more - much more - than they do. So if we were smart, we would listen to what the shamans have to say about the true character and complexity of reality instead of basking mindlessly in the overweening one-dimensional arrogance of the Western technological mind-set. Because I had been shaken to the core by my experiences with Ayahuasca and Iboga, I decided to take my investigation further and to explore the extraordinary possibility that science is unwilling even to consider and that David Lewis-Williams dismisses out of hand. This is the possibility that the Amazonian and African psychedelics had obliged me to confront face-toface - and that shamans contend with on a daily basis - the possibility that the ”spirit world” and its inhabitants are real, that supernatural powers and nonphysical beings do exist, and that human consciousness may, under certain special circumstances, be liberated from the body and enabled to interact with and perhaps even learn from these ”spirits.” In short, did our ancestors experience their great evolutionary leap forward of the last 40,000 years not just because of the beneficial social and organisational by-products of shamanism but because they were literally helped, taught, prompted, and inspired by supernatural agents? Could the ”supernaturals” first depicted in the painted caves and rock shelters - and still accessible to us today in altered states of consciousness - be the ancient teachers of mankind? Could it be they who first ushered us into the full birthright of our humanity? And could it be that human evolution is not just the ”blind,” ”meaningless,” ”natural” process

that Darwin identified, but something else, more purposive and intelligent, that we have barely even begun to understand? If so, then we demonise altered states of consciousness at our peril, and rather than sending our fellow humans to prison for seeking them out, we should encourage, reward, and support them as the true explorers and adventurers of our time. I have brought together this series of essays in The Divine Spark, written by researchers and activists in the field of consciousness whose work I respect, as a contribution to this exploration of terra incognita. zdroj:http://www.grahamhancock.com/forum/HancockG14.php

EU jako prostor války, nebezpečí, sociální nestability a vazalství Ilona Švihlíková Je až tragické pozorovat, jak se EU vzdálila od svých ideálů zachycených např. ve Smlouvě o EU, kde se hovoří, že je 53

EU JAKO PROSTOR VÁLKY, NEBEZPEČÍ, SOCIÁLNÍ NESTABILITY A VAZALSTVÍ

založena na úctě k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, rovnosti či právního státu. EU je sevřená hned několika problémy, z nichž každý separátně by byl dosti obtížný, ale jejich časový soulad je skutečná katastrofa.

Veřejné dluhy vybraných zemí, v % k HDP

- vnitřní problémy dané slabou ekonomickou výkonnosti, deflačním prostředím, prohlubujícími se sociálními problémy. Nedobrá ekonomická situace a vnitřní divergence uvnitř EU a uvnitř Eurozóny odrážejí do určité míry i nefunkční nastavení Eurozóny, resp. nefunkční pro určitou skupinu zemí (a obecně pro chudší skupiny obyvatel). - Řecko a jeho (ne)setrvání v Eurozóně. - Ukrajina – hledisko geopolitické, i socio-ekonomické - Přílivy migrantů - Vyjednávání smlouvy TTIP z pozice vazala Míra nezaměstnanosti u vybraných zemí, v %

Všechny „bodáky“ mají vazbu k minulosti a k chybným rozhodnutím evropských elit. Rozhodnutí o podobě hospodářské politiky, zamířené na „austerity“, tedy na politiků škrtů a primárního cílení na fiskální konsolidaci, se ukázalo být nefunkčním a chybným. Dluhové zatížení zemí EU jako celek vzrostlo, růst je velmi slabý a nezaměstnanost v řadě zemí neakceptovatelně vysoká. Podívejme se na „úspěch“politiky fiskální konsolidace. Můžete si všimnout, že řada „problémových“ zemí měla velmi nízký veřejný dluh v roce 2007, následně došlo k dramatickému růstu – kvůli přebírání ztrát z bankovního sektoru. Všimněte si, že španělský veřejný dluh byl v roce 2007 téměř o polovinu menší než německý.

54

EU JAKO PROSTOR VÁLKY, NEBEZPEČÍ, SOCIÁLNÍ NESTABILITY A VAZALSTVÍ

HDP na hlavu (eura, stálé ceny)

na 2 biliony dolarů ročně vůči potenciálu s tím, že HDP by byl býval mohl být o 17% vyšší. HDP na hlavu se u většiny zemí nedostalo na úroveň roku 2008. Hovořil také o tom, čemu se EU vytrvale brání – nazývat věci pravými jmény. Např. přestat používat slovo stagnace u zemí jako Řecko, či Španělsko, ale deprese, která lépe vystihuje realitu. Ta je mimochodem pro Řecko horší, než pro Spojené státy období Velké deprese 30. let. Uvedl také, že dlouhodobé propady se nevykompenzují – ekonomika není jojo, které se propadne a zase hned vyskočí. Ztráta potenciálu může být „napořád“, jak známe koneckonců i z ekonomické teorie (jev hysterese). Jak často slyšíme o tom, že za vše mohou rozmařilé vlády. Kdo ale ví, že Irsko či Španělsko měly před krizí lepší fiskální situaci než nyní obdivované Německo? Zaměňování příčin a následků je jedna z největších chyb – vedle odmítání připustit si realitu – kterou evropské elity opakovaně činí. Místo toho, aby se ekonomická úroveň sbližovala, se naopak prohlubuje divergence. V nejoptimističtějším scénáři hovoří o tom, že se ztratí „jen“ následujících pět let! Recese s trojitým propadem (triple dip) prostě nejsou úplně normální situací… ZDE

Mezera výstupu (tj. rozdíl mezi ekonomickým potenciálem a reálným HDP) v %

Jak se často nyní tvrdívá, takové Řecko bylo bývalo nikdy nemělo být přijato do Eurozóny, protože jeho ekonomika společnou měnu prostě neunese. Nejde jen o slabou ekonomickou strukturu, chronicky špatný výběr daní a oligarchickou chobotnici. Jsou zde i důvody zcela přirozené, jako je poloha na periferii Evropy, a roztříštěnost na tisíce ostrovů, které představují z hlediska správy země obrovské náklady, které si kompaktní území ve středu Evropy ani nedokáží představit. Místo záchrany v roce 2010 mělo dojít k defaultu. Čí je to chyba, když půjčím někomu, kdo prostě nemůže objektivně vzato nikdy splatit? Nepřipomíná nám tato situace např. Spojené státy před vypuknutím hypotéční krize, kdy finanční instituce jako o závod poskytovaly hypotéky tzv. subprime klientům a vše vsadili na kartu efektu bohatství (tj. nafukování bubliny). Krásný příklad

(údaje ukazují na velmi nerovnovážný vývoj, kdy některé ekonomiky se v roce 2007 bublinovitě přehřívaly – Irsko, Řecko, aby se následně propadly do recese, v případě Řecka deprese. Nerovnovážný vývoj ukazuje na regulativní a strukturální defekty). Smutný souhrn poskytl Joseph Stiglitz, který o Eurokrizi hovořil v Římě minulý rok. Vyčíslil ztrátu (danou politikou škrtů) 55

EU JAKO PROSTOR VÁLKY, NEBEZPEČÍ, SOCIÁLNÍ NESTABILITY A VAZALSTVÍ

morálního hazardu v praxi, ten kdo půjčuje je spoluodpovědný, ne o nic méně než dlužník…

bit se (nejen pro Řecko, ale pro lid obecně). Proto ta obrovská nenávist k Syrize a vůbec k tomu, že si Řekové „dovolili“ zvolit si ve volbách jinak, než by si Trojka přála. Syriza musí být zničena jako nákaza, neboť touha po změně, po jiném světě by se mohla šířit a to by bylo pro elity smrtící. Ideální je samozřejmě stav, kdy se Syriza zničí (zdiskredituje) sama. Vzpomeňme, jak kancléřka Merkelová okomentovala Fiskální kompakt – nikdy nemůže být zrušen žádnou parlamentní většinou…

Německý postoj zdá se, spoléhá stále více na „vykopnutí“ Řecka z Eurozóny. Jenže, jak podotýká i Martin Wolf (FT, Mythology that blocks progress in Greece) je to falešná představa. Rozšíření destabilizující spekulace po tomto kroku by mohlo ohrozit řadu dalších zemí. Řecko je v trojích kleštích – dluhových, obecně ekonomických daných podmínkami splácení dluhu a bankovních. Nemá kontrolu nad svou měnou (není měnový suverén) a tak podléhá plně ECB. Řecký dluh je za podmínek daných Trojkou nesplatitelný, protože jen prohlubuje depresi a dluh – navzdory již provedené restrukturalizaci – dále zvyšuje. Vláda Syrizy a zřejmě obzvláště Varufakis se zřejmě spoléhaly, že situaci „vysvětlí“, ostatní to pochopí a dojde ke změně podmínek splácení nesplatitelného dluhu. Zřejmě si to mysleli o to víc, že na straně své argumentace (nikoliv radikální, ale velmi umírněné) měli řadu slavných ekonomů, Stiglitzem počínají a Krugmanem konče. Jenže – vyjednávání bohužel nereflektuje ekonomické znalosti. Není možné zapomínat, že Eurozóna v současné podobě naopak některým skupinám nadmíru svědčí. V první řadě to jsou německé elity (nikoliv německý lid). Euro je pro německou ekonomiku příjemně slabé, pokud by došlo k rozpadu Eurozóny a Německo se muselo vrátit ke své měně, posílila by tak masivně, že by to německý export přidusilo. Řecko se stalo symbolem rozmařilosti, lenosti, za které musí přijít trest (téměř Boží). Vzpomeňme na využití Kalouska u nás, nedávno i ministra Babiše, ale i na německého ministra financí Schäubleho. Řecko hraje v destrukci sociálního státu zásadní roli. Navzdory tomu, že kořeny jeho veřejného dluhu jsou podstatně komplikovanější (o obrovských vojenských výdajích se jen málokdy hovoří, např.), šlo od začátku o to, umístit dluh jako hlavní téma agendy (nikoliv sociální otázky) a ukázat trest. Před trestem není úniku – a tady nepomůže ani argumentace nárůstem sebevražd, chudoby či zmenšení ekonomiky o čtvrtinu. Propagandistická funkce Řecka je ukázat nutnost podro-

Stojí nade vším, nad vůlí lidu, který je údajně suverén, nad kterého se tak rády odvolávají všemožné smlouvy. Snaha postavit neodvolatelné nad vůli lidu je mimochodem intenzivně patrné i u Transatlantické dohody. Nejde „jen“ o arbitráže, jde o celkovou úvahu – jakékoliv opatření hospodářské politiky se nejprve projedná s korporacemi a pokud se zjistí, že by to ohrožovalo jejich budoucí zisky, tak prostě nebude přijato. Volební stafáž s párky (event. koblihami) může zůstat, koneckonců to má EU v preambulích. Mark Weisbrot (Center for economic and policy research, CEPR) otevřeně řekl, že EU se snaží o oblíbenou kratochvíli západních elit – změnu režimu i v Řecku: ZDE Všímejme si, jak se „nenápadně“ budují tyto struktury, které sešněrují prostor pro samostatnou hospodářskou politiku, pro vlastní cestu rozvoje… Za takovéto situace se země střední a východní Evropy nikdy nemohou dostat na úroveň zemí vyspělých, neboť budou neustále v pozici levné kolonie. Jde o fixaci postoje elit a jejich dominance, o kterou se v měnícím se světě stál více obávají. Je to stále stejná písnička, počínající dohodou ACTA, (kterou se prozatím? podařilo silným občanským odporem zastavit), konče Fiskálními kompakty a TTIP… Koho peklo jednou schvátí… EU rovněž vlastní hloupostí spadla do problému Ukrajina. Těžko říct, proč evropské elity touží neustále po tom dělat Spojeným státům a jejich zájmu (řízení chaosu pro udržení hegemonie) užitečné idioty. Nechme stranou dojemné propagace, včetně 56

DÁLKOVÝ DIALOG MEZI VÁCLAVEM LUKSEM A JAKUBEM HRŮŠOU

šaškáren „státníků“ na Mejdanu a podívejme se na ekonomický stav Ukrajiny. Znovu připomenu, že Ukrajina je čtyřikrát (počet obyvatel) větší než Řecko a asi třikrát chudší. Jak za vnitřní situace EU budeme pomáhat Ukrajině? (vynechávám-li otázku proč?). Uvolní EU prostor pro ukrajinské občany (bez víz), stane se tedy masový odchod lidí ze zbídačené země „řešením“ a la Kosovo? Nebo to „vyřeší“ MMF se svými standardními balíčky škrtů v již tak velmi chudé zemi? Nebo snad budeme dotovat Ukrajinu ve velkém, abychom sledovali, jak zdroje mizí v černé díře oligarchických struktur, které zemi sužují už po 25 let? Jak to pomůže obyčejným Ukrajincům, kteří vlastně nikoho nezajímají? Ukrajina ve vybraných indikátorech (dle Tradingeconomics)

vazalství vůči USA, o kterém otevřeně již před více než dvaceti lety psal Brzezinski a nyní např. P. C. Roberts).

Roční pokles HDP: -14,8%

Ani ČR za těmito trendy nezaostává. Máme už sestavené seznamy zrádců – ruských agentů - , očekávám, kdy z pravicového tisku zazní povel k tomu je věšet na nejbližší lampě. Asistovat by při tom mohl Václav Bartuška, kterého upalování a zabíjení oponentů očividně oslovuje. Odvolán ale nebude. Místo toho si české speciální jednotky v boji proti extremismu posvítily na jedno komunitní centrum, které se zastávalo lidí, kterým nebyla vyplacena mzda. Vypadá to, že jdeme s evropským proudem těch nejvyšších hodnot.

HDP na hlavu: 2 138 USD (průměr Eurozóny je 31 807 USD, průměrný HDP na hlavu v Řecku je 18 146 USD) Nezaměstnanost: 9,8% Inflace: 45,8% (z toho potravinová: 53,4%) Deficit běžného účtu: -9,2% (za znepokojivou se považuje hranice 5% HDP) Průmyslová produkce: -20,2%

zdroj:http://blisty.cz/art/77334.html

Příliv migrantů do EU je dán rostoucí destabilizací širokého pásu oblastí, které sahají od střední Afriky až k Afghánistánu. I zde v řadě případů hrála EU roli „podporovatele“ americké politiky, v případě Libye dokonce aktivního vykonavatele „přechodu k demokracii.“ Následkem je zhroucený stát, neuvěřitelný rozmach násilí – a kšefty po zbrojařské firmy samozřejmě. I zde se EU dostává do rozporu se svými – oficiálně deklarovanými – hodnotami, které prý deklarují tu západní nadřazenost a nutnost nést to těžké břímě světové nadvlády (v případě EU břímě

Dálkový dialog mezi Václavem Luksem a Jakubem Hrůšou Václav Luks: Čistě mozartovský program představí Collegium 1704 v Rudolfinu na koncertě 24. února. Repertoár období klasicismu v sobě skrývá mnoho pozoruhodných 57

DÁLKOVÝ DIALOG MEZI VÁCLAVEM LUKSEM A JAKUBEM HRŮŠOU

otázek a příležitost diskutovat po e-mailu o interpretačních tradicích, zkušenostech s různými typy orchestrů nebo třeba tempových představách s mezinárodně renomovaným dirigentem, kterého není třeba představovat – Jakubem Hrůšou –, byl pro mne v období příprav na tento koncert velkým obohacením.

Age of Enlightenment [„OAE“] – v roce 2010 při provedení Dona Giovanniho na festivalu v Glyndebourne)? Jakub Hrůša: Podepsal bych všechny teze, které jsi, Václave, vyslovil. Myslím, že se tu v novodobých dějinách oné „poučené interpretace“ zopakovalo to, co známe z mnoha jiných odvětví i oborů: původně nadšenecký jev, jemuž dávala garanci konkrétní jména dirigentských entuziastů a jejich souborů (a tyto soubory samy je nutné také započítat do průběhu profilace oněch vůdčích osobností, jedni bez druhých by nefungovali – čímž chci říct, že celý ten vývoj by se jistě nemohl odehrát v rámci kamenných institucí, jež z povahy věci často dbají zejména na zachovávání svých tradic, tedy jsou v pravém smyslu konzervativní, v horším případě přímo konzervační…), se postupem krátkého času stal plošným fenoménem a módou; jednu dobu by člověka málem odpravili, pokud neinterpretoval baroko či klasiku „podle příručky“. Zajímavé je, že to bylo podle mě spíše praktické hledačství hudebníků, které posunovalo poměr k interpretaci, nikoli stati; ty vznikaly až v těsném závěsu. Vytvořily však „druhou generaci“ oněch tzv. „poučených“ interpretů, která byla v mnoha případech fundamentalističtější než ona první – „podle litery“ (což samo o sobě ještě není špatně – jak dobré je onu „literu“ znát!), méně však „podle ducha“. Dnes tuším, že dochází k jakési „syntéze“, smíření všech akcí a reakcí. Tím, že, jak jsi řekl, si ani ony kamenné instituce již nemohou dovolit ignorovat „stylovost“ provedení, dochází k jistému „uklidnění“ a plošně k větší poučenosti, která již ani neleží na bedrech „tahounů vpředu“, ale je v lepších společnostech vepsána do znalostí a schopností samotných orchestrálních muzikantů či zpěváků. Jde to ruku v ruce s patřičným vzdělávacím systémem, který stylové otázky zohledňuje též ve větší míře než dřív. Bohužel se mi stále zdá, že u nás v Česku je třeba u dirigentů vzdělání na tyto parametry chudší než jinde ve světě. Všichni se důkladně dovídáme o českém a světovém romantickém orchestrálním repertoáru, ale málokdy se akademický přístup k dirigování stejnou měrou věnuje předklasickým obdobím a je-

Václav Luks: Průkopníci tzv. historicky poučené interpretace (výraz, který nemám rád) jako Nikolaus Harnoncourt, Gustav Leonhardt, Frans Brüggen a později pak třeba John Eliot Gardiner, kteří začali v druhé polovině (v průběhu 50. a 60. let) minulého století objevovat svět historických nástrojů a klást zásadní a nové otázky směřující k novému chápání interpretace hudby minulých staletí, zaměřili svoji pozornost nejprve na hudbu doby baroka. Netrvalo však dlouho a v západní Evropě si velmi rychle se rozvíjející scéna staré hudby osvojila i repertoár klasicistní, později dokonce i romantický, a dnes jsme dokonce svědky hledání původního zvuku klasických děl 20. století, jako je třeba Stravinského Svěcení jara. Je neuvěřitelné, jak se nový interpretační směr, který se zrodil jako jakýsi „underground“ klasické hudby – podle mnohých pouhá módní vlna odsouzená k zániku –, přetavil v průběhu velmi krátké doby v široce akceptovaný umělecký názor, který zásadně ovlivnil svět klasické hudby. Myslím, že jsme svědky nepřehlédnutelného jevu, kdy tradiční orchestry hrající na obvyklé moderní nástroje přejímají v interpretaci především děl 18. století mnoho z estetiky specializovaných souborů hrajících na historické nástroje. Zkrátka a dobře špičkový symfonický nebo komorní orchestr si dnes už nemůže dovolit hrát Mozarta univerzálním symfonickým stylem, jaký byl běžný ještě v celkem nedávných letech. Jak to vnímáš ty jako dirigent, který se potkává se špičkovými symfonickými orchestry po celém světě a měl při tom příležitost spolupracovat také se špičkovým specializovaným orchestrem (Orchestra of the

58

DÁLKOVÝ DIALOG MEZI VÁCLAVEM LUKSEM A JAKUBEM HRŮŠOU

jich úskalím. Jinými slovy: Pořád se převážně vyučuje „romantický“ typ dirigenta, tedy přesněji řečeno ten, který vznikl přísně vzato vlastně až v 2. polovině 19. století, ten, který – řekněme zobecněně – reprezentuju já. Ten „Tvůj“ se dosud „neinstitucionalizoval“. Možná je to dobře – aby nedošlo k onomu zbytnění, zkamenění, které zabíjí vše skutečně tvůrčí. VL: Je nepřehlédnutelné a podle mého názoru správné a prospěšné, že oba dva světy se navzájem ovlivňují a obohacují. Například Simon Rattle zve k Berlínským filharmonikům běžně dirigenty ze scény staré hudby a „Berlíňáci“ dnes dokážou zahrát Sibelia stejně skvěle jako Rameaua. Již Abbadova živá nahrávka Beethovenových symfonií s Berlínskou filharmonií z roku 2001 prozrazuje jasně nový přístup k hudbě doby klasicismu – naprosto odlišný od karajanovské tradice. Claudio Abbado neskrýval, že odhalení barev nástrojů a způsobu interpretace hudby doby Beethovena pro něj bylo zásadním zlomem v chápání této hudby. Na druhou stranu zvou specializované ansámbly klasické dirigenty. Kent Nagano spolupracoval s Concertem Köln, Daniel Harding s Akademie für Alte Musik Berlin a ty jsi byl přizván ke spolupráci s „OAE“. Jaké to bylo setkání?

toho, jak může nejlépe vyznít „hudba před Wagnerem“ (mohuli takto v nadsázce říct; přitom chci podotknout, že v mém případě jsem se hlouběji vzato prakticky omezil na dobu klasicistní, baroko diriguju – aspoň zatím – jen výjimečně); znamenalo to pro mě i důkladnější studium dějin vší té hudby, které se dirigent jako takový nevěnuje vlastně téměř nikdy, to jest hudby předbarokní (renesanční a dřívější). Není to přitom jen tak – a tato oblast se z hlediska živého kontaktu s ní zcela zanedbává. Rozhodující vždycky byly, jsou a budou životní impulzy, kterých se člověku dostává, když po nich takříkajíc volá. V mém případě byly dva: šéfdirigentství v PKF a pozvání k účinkování s „OAE“ v Glyndebourne. PKF byla sice vybudována i v interpretaci starší hudby spíše „tradičně“ (ovšem s vrcholnou dávkou osobního vkusu Jiřího Bělohlávka a s jeho dokonalým stavitelským řemeslem), postupem doby však spolupracovala s mnoha osobnostmi, které ji hnětly i oním „specializovanějším“ směrem (mezi jinými třeba – poměrně živelně – Michel Swierczewski). Byla to pro mě ve výsledku škola zacházení s atributy „poučenosti“ bez extrémů, a to v dobrém i v tom „neutrálnějším“. Myslím, že PKF v životě není schopna zahrát takového Mozarta nebo Beethovena nevkusně a slohově „blbě“, zároveň si ale ten, kdo čeká na rev-

JH: Fantastické. V předchozí „odpovědi“ jsem naznačil, že vzdělávání v oboru tzv. „historicky poučené interpretace“ bylo nutně něčím, co jsem si musel objevovat sám; při studiu na vysoké škole jsme se tomu nevěnovali. Pochybuju, že je mezi dirigenty někdo, koho to dnes nezajímá (snad kromě některých reprezentantů „filozofující“ starší generace, jako je Daniel Barenboim, nebo těch, kdo dávají ostentativně najevo příslušnost ke „karajanovskému“ světu interpretace, jako je třeba Christian Thielemann), ve výsledku je však všecko otázkou priorit a s tím nutně času. Těsně po absolutoriu na AMU jsem se tak intenzivně vrhl do dirigentské práce „romantického“ typu (omlouvám se za toto termínové klišé), že trvalo několik let, než se mi v mé osobní kapacitě uvolnilo místo pro hlubší ponor do 59

DÁLKOVÝ DIALOG MEZI VÁCLAVEM LUKSEM A JAKUBEM HRŮŠOU

olucionizující interpretaci takových skladatelů, nepřijde na své. To jistě souvisí s absencí starých nástrojů, ale snad i padá na vrub oné povšechné atmosféře u nás, kdy se větší experimentátorství s frázováním, dynamikou, barvami atd. spojuje téměř výhradně se specializovanými soubory, jako je třeba ten Tvůj. Spolupráci s „OAE“ jsem přijal s lačností. A byla to fantastická zkušenost. Předně o ní musím říct to, že pro mě neznamenala absolutně žádné „zahazování“ mé osobní přirozené hudebnosti. Spíše naopak, to, co jsem vnitřně již dlouho cítil i znal jako správné a snažil se při interpretaci Mozarta vtisknout třeba PKF i jiným moderním symfonickým orchestrům, se najednou dařilo „automaticky“. Přiznávám, že jsem to nebyl já, kdo jakkoli určoval výslednou stylovost vyznění Mozarta, ta byla přítomna takříkajíc „v genech“ onoho ansámblu. Chci však říct, že mě až dojalo, že pokud o to lidé záměrně neusilují, mezi oněmi dvěma světy hudební interpretace neexistuje bariéra. Se starými nástroji jsem se cítil přirozeně a svobodně, a to zejména v otázkách frázování a balance. O něco déle jsem si musel zvykat na barevnou stránku a akcentaci, ale i to jsem přijal překvapivě přirozeně.

tury a nejrůznějších interpretačních tradic. Nahrávací technika nám naštěstí umožňuje slyšet nahrávky skvělých interpretů, jejichž hudební vzdělání a umění je zakotveno v romantickém století. Nahrávky rakouského klavíristy Artura Schnabela (1882–1951) by bylo možno asi považovat za „romantické“. Když ale slyším jeho nádherného a čistého Mozarta, Beethovena nebo Schuberta, je třeba si položit otázku – je toto ona romantická interpretace? Odpovědí je pohled do Schnabelova životopisu. Jeho učitel Theodor Leschetizky (1830–1915) byl žákem Carla Czerného a koncertoval s Mozartovým synem Franzem Xaverem Mozartem. Slyšíme tedy hru umělce, který měl skrze svého učitele přímý kontakt s estetikou světa vídeňského klasicismu. Ob jednu generaci! To mi přijde neuvěřitelné a fascinující. Je jasné, že nejen celé 19. století a dokonce hluboko do 20. století byla přinejmenším ve střední Evropě živoucí interpretační tradice založená na živém přenosu zkušeností učitel – žák a že interpretace hudby vídeňského klasicismu zněla v době romantismu zcela jinak, než za co byla vydávána tzv. „romantická interpretace“ v 2. polovině 20. století. Myslím, že právě 2. světová válka byla oním významným předělem. Byla přerušena kontinuita jemného přediva kulturních dějin, řada umělců zahynula, skončila v koncentračních táborech nebo v emigraci, kulturní centra ztratila svého původního ducha, poválečný svět byl rozdělen zdí… prostě skončila jedna významná etapa dějin západní kultury. Nutně se to muselo projevit i v interpretační tradici… Proto jsou pro mě Schnabelovy nahrávky daleko „autentičtější“ než současné nahrávky na historické nástroje. On je totiž autentický v tom nejpravějším slova smyslu.

VL: Často bývá střet mezi tzv. autentickou (další pojem, který nemám rád) a tradiční interpretací definován jako střet historizujícího a romantického pojetí. Z mého pohledu jsou ovšem tyto termíny velmi zavádějící. Onen paušalizující univerzální interpretační styl, který ovládl svět klasické hudby v poválečné éře a který velel hudbu interpretovat unifikovaným způsobem bez ohledu na místo a dobu jejího vzniku a stavěl interpreta nad tvůrce, totiž nelze označit za romantickou interpretaci, stejně jako nelze interpretaci, která se zabývá všemi aspekty stylu, doby a místa vzniku, historického kontextu a záměru tvůrce označit za historizující ve smyslu historické rekonstrukce. Paušalizující termín „romantická interpretace“ je sám o sobě nesmyslný. Nesmíme totiž zapomenout, že pokud budeme považovat za romantické celé 19. století, máme před sebou 100 let nesmírně dynamického rozvoje hudební kul-

JH: Nemůžeš mi více mluvit z duše. Sám jsem v předchozích odpovědích užil tohoto klišé „romantického interpreta (dirigenta)“, ale jen proto, abych „černobíle“ vymezil protipóly. Bezděky jsem vlastně přispěl k přiživení oněch nicneříkajících generalizací. V nedávné době jsem na toto téma četl mnoho 60

DÁLKOVÝ DIALOG MEZI VÁCLAVEM LUKSEM A JAKUBEM HRŮŠOU

smělých a často příkrých, nicméně jasnozřivých textů amerického historika hudby Richarda Taruskina. Ten vycítil, byť sám zanícený interpret předbarokní hudby, již v době největší módy vyvyšování „poučenosti“ a pranýřování osobních čtení klasických děl strašné nebezpečí jakési „historizující lobby“, která byla samozřejmě spojena i s vysycháním tradičních podob nahrávacího průmyslu. Předmětem posměchu a terčem nelítostné kritiky se mu staly hlavně všechny ty nahrávky již dříve nesčetněkrát natočených děl, které do světa z bookletů křičely teze typu „první nahrávka díla, jak si je představoval skladatel“, „konečně správná verze podoby této skladby“, „přesná rekonstrukce autorova záměru“ apod. Taruskin ve svých studiích usvědčuje právě tyto projevy „správňáctví“ jako čirý modernismus, rys naší doby, jako něco, co je na hony vzdáleno oné autenticitě, o které teď mluvíš i ty. Ano, je nesmyslné hrát Schuberta a Mendelssohna z pozice wagnerovské či mahlerovské – a s odpovídajícím zvukem; je dobré v základu vyjít spíše z toho, co bylo těsně předtím, co k tvorbě těchto autorů vedlo. Avšak stejně nesmyslné je udělat za prvním zazněním toho kterého díla pomyslnou tlustou čáru a nevidět onu pravou, v dobrém slova smyslu autentickou tradici vývoje interpretace, která vede od doby vzniku hraných skladeb až k nám. Máš pravdu, že poučná bývají zejména čtení hned následujících dvou generací – a je také nutné se seznámit s více jejich reprezentanty. Vždyť ve stejné době dirigovali třeba tak rozdílní umělci jako Hans von Bülow a Hans Richter (viz například Brahmsovu pozitivní i negativní kritiku jejich přístupu), jejichž styl nebyl zcela jistě o nic méně protichůdný než rozdíly mezi Furtwänglerem a Toscaninim nebo Barenboimem a Gardinerem. Klíč je tu podle mě ona (pro mě až mantrická) otázka balance. U umělců nikdy v minulosti nehrozilo v té míře, že budou očerněni coby „příliš osobní“ nebo „příliš akademičtí“, jako je tomu dnes. To se nikdy předtím neřešilo tak zarytě. Dalo by se poukázat například na otázku volby temp. Je jistě absurdním ignorantstvím (aspoň to je mé osobní přesvědčení) nepřihlížet vůbec k metronomům,

které skladatel do partitury vepsal, a to i tehdy, kdy jsou to údaje kontroverzní. Ani když je skladatel hluchý, nefunguje mu přístroj nebo je to půlšílenec, se „nesekne“ o celé řády dílků stupnice. Stojí-li u adagia údaj 80, a dirigent skladbu diriguje v tempu 50 nebo 40, považuju to opravdu za zásadní prohřešek a nemohu souhlasit. Totéž v tak zásadních otázkách, jako je cítění „alla breve“, nebo „na čtyři“ apod. Jsem často svědkem toho, že důvod, proč se spousta tempových údajů ignoruje, je fakt, že v takto udaných tempech nefunguje „rutina“, způsob, jakým jsou orchestry zvyklé danou hudbu už léta či desetiletí hrát. Dám jeden příklad za všechny. Poslední věta Dvořákovy 8. symfonie (a to je hudba 19. století!) se celá v originále pohybuje v odstínech jediného tempa. Dvořák píše na začátku „allegro ma non troppo“, a pak již jen „un poco meno“ a „un poco più“! Autor začne v pochodovém smyslu, a pak už přizpůsobuje pulz hudby proměnám charakteru; řekli bychom, že se onen pochod stává svěžejším a rázovitějším, nebo zase naopak klidnějším, rozvážnějším a bloumavějším. Nikdy to však není ani galop, ani vlečení se. Myslím, že je to vše celkem logické. Trvá však pokaždé neskutečně dlouhou dobu, než se podaří orchestry, jež jsou 8. Dvořáka zvyklé hrát po svém, přimět k projevu, který zní přirozeně. Nejdřív se ono „meno mosso“ (které se pravidelně hrává téměř jako adagio) zdá moc překotné, všechno se příliš „splachuje“, protože najednou hráči necítí ono pohodlí. Stačí však proměnit způsob hry, frázování, práci s akcentací, eventuálně smyky, a vše vyznívá logicky a přirozeně. První reakce ovšem bývá: „To nejde, zní to o překot.“ Je však často potřeba ještě další a ještě důležitější věc, a to aby se začalo i v rámci onoho nového konceptu muzicírovat. A tím se dostávám k meritu věci. Sebelepší koncepty „správnosti“ interpretace musí být vstřebány do přirozenosti hudebního cítění muzikantů a zažity, hudebníci na ně musí prostě přestat myslet a začít cítit a dýchat. Je to podobné jako u jazyka. Všichni, kdo mluvíme nějakým cizím jazykem, známe ten moment, kdy najednou přestaneme myslet na gramatiku a začneme daným

61

DÁLKOVÝ DIALOG MEZI VÁCLAVEM LUKSEM A JAKUBEM HRŮŠOU

jazykem přemýšlet a cítit. Nakonec je i pro rodilého mluvčího, který s námi konverzuje, příjemnější, když jsme „osobní“ (byť s prohřešky proti autoritami vytyčeným pravidlům), „autentičtí“, než když vše vyjadřujeme dokonale podle učebnice, ale bez osobní noty, rigidně, prostě naučeně (nebo „poučeně“?). U interpretace to vnímám podobně. VL: Mám pocit, že v oblasti interpretace hudby vídeňského klasicismu je ještě obrovský prostor pro hledání dalších možností, jak může tato hudba promlouvat. Jak již bylo řečeno, v posledních letech se chápání Mozarta, Haydna a Beethovena velmi proměnilo, zbavili jsme se mnohých klišé, ale na druhou stranu jsme si utvořili nová. Velká pozornost byla například věnována tempovým údajům. Beethoven sám i jeho současníci nám zanechali řadu exaktních informací o svých tempových představách formou metronomických údajů. Jistě je potřeba brát tyto údaje velmi vážně. Vždyť samotný fakt, že Beethoven velmi často využíval vynálezu metronomu k zachycení své tempové představy, svědčí o důležitosti, jakou Beethoven správnému tempu přikládal. Jenže pak se často stáváme svědky situace, kdy dirigenti „probičují“ orchestr symfonií v předepsaných tempech s ručičkou metronomu před očima a zpravidla se zapomíná na další fakt, že Beethoven chápal metronomický údaj pouze jako jakousi „tempovou osu“, kolem níž se průběh věty odvíjí. Tyto agogické odchylky (často velmi výrazné) popisuje mimo jiné Beethovenův žák Carl Czerny. Jak chápeš ty roli agogiky v tomto repertoáru?

elech skladba fungovat. Někdy je to zejména překvapivé u dobře zažitých skladeb tradičního repertoáru. Souhlasím, že v Beethovenově případě jsou metronomy obzvláštním oříškem (a vždy v realitě moc rychlé). I tam je ale zásadní k nim přihlédnout. Jak jiné je například vyznění první věty takové Eroicy, když se dává na sošné tři a pateticky, nebo když věta (s kontrolou a smysluplností) letí s jiskrou („con brio“). Oboje se dá udělat vkusně a s mírou (a přesvědčivě), vyznění se ale přesto může lišit natolik, že působí téměř jako jiná kompozice (a přesvědčuje se pak začasté o interpretovi, ne o skladateli). K tempové otázce bych ještě dodal další, možná vůbec nejdůležitější aspekt: Nesmírně záleží na tom, kde se hraje, a dále pak na tom, jak veliký je orchestr. V případě nahrávacího průmyslu je to otázka spornější (pomocí nastavení mikrofonů lze docílit odlišnosti od reálného prostředí nebo takříkajíc prostředí ideálního, a výsledek nemusí být vůbec špatný), ale v živých provedeních je akustika sálu alfa a omega věci. Ale tato záležitost funguje i vice versa: velikost orchestru je třeba přizpůsobovat tomu, co si žádá tempo. Je jasné, že celá otázka je komplexní a nedá se odbýt poukazem na jednu číslici za tempovým záhlavím. Přesto je tato číslice důležitá. Je to zajímavý fenomén – ciferný údaj tu v sobě integrálně nese

JH: Odpověděl jsem maně přesně na tyto věci v předchozím odstavci. Je zajímavé, že jsem měl potřebu přednést zrovna tuto problematiku, abych posléze viděl, že o ní v další tezi mluvíš ty také. Ano, metronomy jsou „osou“, a někdy jednoduše také prostě údajem pro začátek skladby. Je pak na schopnostech a vkusu interpreta je přetavit v živý tvar celé kompozice. Rozhodně je však dobré si je vždy prostudovat a vždy (minimálně v představě) vyzkoušet, může-li v jimi daných mantin62

ALEXANDR SOLŽENICYN O USA, NATO A RUSKU

jak přesnost a striktnost, tak aspekt volnosti. Jsou to značky „informativní“, které jsou následováníhodným doporučením, nikoli značky „příkazové“ či přímo „zákazové“. VL: Jak vidno, těch otázek k interpretaci hudby 18. století ale i vlastně k interpretaci hudby obecně by mohlo být nekonečně mnoho a každá odpověď přináší s sebou záplavu dalších otázek. Skutečnost, že na většinu z nich neexistuje univerzálně platná odpověď, dělá z hudby jedno nikdy nekončící dobrodružství. Díky, Jakube, za inspirativní povídání!

Matematik, fyzik, filosof a nositel Nobelovy a Templetonovy ceny Alexandr Solženicyn.

zdroj:http://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/dalkovydialog-mezi-vaclavem-luksem-a-jakubem-hrusou.html

protiruských prohlášení právě třeba Brzezinského, Kissingera a dalších jim podobných, zaměřuje tento zákon Ameriku otevřeně nikoli proti komunismu, nýbrž proti Rusku. (A je dodnes v platnosti, Kongres jej nezrušil. Nedorozumění? Nevypadá to. I v roce 1997 Spojené státy stejně konaly Týden národů porobených Rusi. Tomu se dá těžko říkat zapomnětlivost. Spíše je to úkol pro zítřek.)

Alexandr Solženicyn o USA, NATO a Rusku „Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob.“ Zbigniew Brzezinsky, Velká šachovnice* (Washington 1997) V letech 1977–1981 poradce pro otázky národní bezpečnosti prezidenta USA Jamese E. Cartera.

V tomto protiruském směru po celé roky působila i rozhlasová stanice Svoboda. Velmi umírněně proti komunismu, ale plným ostřím proti ruským tradicím a dokonce proti ruskému náboženství a kultuře. (O tom jsme již nejednou mluvil i psal, i americkým prezidentům Reaganovi a Bushovi.) Americká administrativa se této stanice, vytvořené udánlivě jenom pro studenou válku v nejmenším nezřekla ani v nastalých letech americkoruských objetí. Nadále na ni nelitovala milionů; je vidět, že ji potřebuje. A stanice vysílá 24 hodin denně, jako žádná ruská, podle zahraničních pokynů „na všech vlnách a ve všech pásmech“. Svoboda v posledních letech hlásí nejenom zprávy, nýbrž tendenčně je interpretuje a zabarvuje svým ideologickým a politickým postojem – totiž ne svým, nýbrž nadiktovaným Radou pro rozhlasové vysílání při Kongresu Spojených států. Po rozpadu SSSR zasahovala Svoboda do našich volebních kampaní, přímo nabádala, pro kterého kandidáta mají lidé hlasovat, pronášela

Že vláda Spojených států celé desítky let prahla po porážce a rozpadu Sovětského svazu, to je přirozené. Ale v naší zemi málokdo zná zákon PL 86-90 amerického Kongresu z roku 1959. K našim uším zazníval přes rádiové rušičky jako každoroční příslibový „Týden porobených národů“. Dostávali jsme všichni příslib osvobození zpod komunistického útlaku? Všichni a ne všichni. Rusové tam mezi utiskovanými národy uvedeni nejsou. Naopak, zákon výslovně uvádí jako porobitele (i Číny a Tibetu) ne světový komunismus, nýbrž Rusko a Rusy. A v řečišti 63

ALEXANDR SOLŽENICYN O USA, NATO A RUSKU

rady na adresu některých poslaneckých frakcí ještě v Nejvyšším sovětu, jak by měly co nejlépe uskutečňovat svou taktiku, kdy hlasovat a kdy překazit usnášeníschopnost. V určitém období dostala Svoboda pokyn působit proti Jelcinovi, takže se mu vysmívala a utahovala si z něho; potom si od ní objednali podporu Jelcina a ona začala horlivě táhnout i v tomto zápřahu. V análech její činnosti je podobných příkladů nepřeberně. Po léta čečenské války se Svoboda vůbec změnila v jakousi čečenskou rozhlasovou stanici, otevřeně nepřátelskou ruské straně: polovina zpravodajské hodiny se skládala téměř úplně z čečenských argumentů a propagandy ( a to se opakovalo několikrát během 24 hodin).

kavkazska, hned do Střední Asie, opět za účelem navazování vojenské spolupráce Severoatlantické aliance se středoasijskými státy. Není to snad dost výrazné a dost varovné? A nejvíce z nové situace vytěžilo Turecko. Rozšíření NATO na východ (a podstata není v Česku, Maďarsku, Polsku, ale v expanzi do Pobaltí, Ukrajiny nebo Běloruska, k Černému a Baltskému moři) by bylo možné, i když obtížné, vysvětlit pouze setrvačností západního vojenského myšlení po tolika letech vedené jakoby „nedovedené“ studené války. Těžko se připouští takový stupeň podcenění nyní chronické slabosti Ruska pro celou dohlednou budoucnost. Pak se ovšem nedá najít jiné reálné vysvětlení než záměr nátlaku na Rusko. Když NATO za své rozšíření o první tři země zaplatí 30 až 35 miliard dolarů, nemůže přece tyto východoevropské spojence získávat pro budoucí těžké konfrontace „severu“ a „jihu“. Do takového konfliktu budou tihle noví spojenci nejméně ochotni se vložit a budou v něm nejméně užiteční! Možná ale budou Spojené státy ještě hořce litovat, že v Evropě tak usilovně vytvářely muslimské bosenské předmostí.

A kdopak za poslední roky neviděl a neslyšel to nejotevřenější vměšování Spojených států? Jak by se dalo zapomenout na prohlášení prezidenta Bushe ještě před ukrajinským referendem v roce 1991 povzbuzující Ukrajinu k odtržení? Jak si nevšimnout, že první z vášnivých hlasů „Sevastopol patří Ukrajině“ byl hlas amerického velvyslance v Kyjevě a potom, a nejednou, až nestydatě netaktní hlas státního departementu? Amerika všemožně podporuje každou protiruskou iniciativu Ukrajiny, a pak neporovnat, co Amerika v obrovském rozsahu promíjí Ukrajině (a ještě ve větší míře asijským republikám: jakékoli potlačování odlišných názorů i jakékoli zfalšování hlasování), s nekompromisní kritikou vůči Bělorusku a zejména drtivým odporem proti jeho sebenesmělejšímu pokusu o spojení s Ruskem? Je to tím, že Bělorusko porušuje všeobecný plán a boří myšlenku „černomořsko-baltického svazu“ od Estonska po Krym, tvořícího kordon sanitaire´ proti Rusku. Vždyť Spojené státy daly své „obkličovací úmysly“ proti Rusku jasně najevo: na vrcholu jednání o NATO vřelé vojenské sblížení s Ukrajinou, v srpnu 1997 manévry amerického námořnictva v Černém moři u krymského pobřeží (za účasti tureckých námořníků; ani ne tak praktický krok jako symbolická historická ukázka vrcholného ponížení Ruska. A proč už rovnou ne v Azovském, však tam jsou „ukrajinské“ břehy), cesta generálního tajemníka NATO hned do Za-

V současné době hýbe veškerou politikou hospodářství, pokud vůbec není jejím jediným obsahem. Hospodářství předmětem této spolupráce není, ale i člověk prostý, vůbec žádný odborník, nemůže pozorovat situaci bez ohromení. Je přece jasné, že Západ potřebuje Rusko technologicky zaostalé. To se programu Mezinárodního měnového fondu tak otrocky podřizujeme z nechápavosti? Nebo se vědomě poddáváme cizím úmyslům? Jak se dá například zdůvodnit, že jsme na tvrdý požadavek MMF zrušili celní tarify na vývoz své nafty a plynu (dodáváme a dodáváme své neobnovitelné nerostné bohatství a připravujeme o budoucnost sebe i své potomky)? A v náhradu za ty obrovské rozpočtové ztráty očekáváme od fondu další droboulinkou almužnu, vlastně ani ne almužnu, nýbrž půjčku na úrok. Která jiná vláda na světě tak hospodaří? Kruté škody pro naše hospodářství, vláda, která se podřizuje omezujícímu, a dokonce ničivému diktátu, a z našich nejvyšších míst slyšíme 64

REINKARNACE A KŘESŤANSTVÍ

vděk, že MMF údajně „pomohl Rusku vyhnout se obtížím“. Je to až neuvěřitelné – ten bezmyšlenkový rozprodej národního hospodářství je v Rusku doprovázen ne růstem příjmů, nýbrž růstem zahraničního zadlužení, Rusko je v dluhové jámě. A celkový efekt globalizace světového hospodářství je takový, že zaostávající jsou odsouzeni k dalšímu zaostávání a postavit se na nohy už nedokážou. Za nějakou desítku let klesneme na úroveň afrických zemí. Však se s námi už i tak jedná. Kontroly nad našimi klíčovými podniky se hned tady, hned tam chápou zahraniční firmy, někdy pod pseudonymem. A přitom je Rusko i v nynějších ořezaných hranicích hospodářsky soběstačné, naše úpěnlivé shánění zahraničních investorů vyplývá z našeho bezbřehého duševního úpadku a zoufalství. (Zahraniční investice jsou přípustné a mohou být užitečné, když je spolehlivě ochráněna domácí výroba a platí přísný zákon o vývozu kapitálu nebo polotovarů.) A naše zapojování do mezinárodního finančního světa nás dosud neotužilé napojuje na cizí finanční krize, kterým bychom se jinak vyhnuli. V hospodářské sféře jsme se bezmyšlenkovitě a s nebezpečnou uspěchaností vrhli do přijímání západních forem života. To je ale nedosažitelné. Cizí styl života se bez bolestného přechodu nedá okopírovat, musí organicky vyplývat z tradic země, Jak říká přísloví, vlastní bolest se cizím zdravím neléčí. Na cestu, která by byla od západní k nerozeznání, se Rusko stejně nevydá, ať se budeme snažit jakkoli.

Proč je v dnešní době a v našem kulturním okruhu tak zajímavé mluvit o reinkarnaci a proč se v současné Evropě a Severní Americe toto téma v širším měřítku objevuje? Na to jsou dva pohledy: jeden extrém je, že lidi blbnou všelijak, tak i takhle, ale jiné výkladové hledisko může být, že je to sebezáchovná reakce - možná - na stav, kdy se příliš moc dlouho předstíralo, že nic takového není potřeba , že takové ”nebezpečí” vůbec není. A reinkarnace v křesťanství? To je taková divná otázka, protože to, co činí křesťanství křesťanstvím, se nemusí skrze reinkarnaci vyjadřovat. Ale když už by se to uvedlo do souvislosti, tak v zásadě jedna možnost je pochopit křesťanství jako určitý extrém obecné transkulturní duchovní moudrosti o tom, že cílem je vymanění se z reinkarnačního kruhu. A křesťanství bylo extrémem v tom, že o tom kruhu není většinou řeč. Ne ve smyslu, že by se ta řeč musela zakazovat, ale že to není to, o co tam jde. Když by se to chtělo přeložit do jazyka reinkarnačního, tak by se to vlastně převedlo na to, že by se jen akcentoval nárok chovat se tak, jako kdyby reinkarnace nebyla. Křesťanský optimismus je založen na tom, že jde o projev božství zcela zásadnějšího typu, takže to vlastně tudy vůbec jít nemusí. Je dobře představitelné, že ideální typ

Alexandr Solženicyn zdroj:http://www.evropsky-rozhled.eu/alexandr-solzenicyn-ousa-nato-a-rusku/

Reinkarnace a křesťanství Rozhovor s filosofem Zdeňkem Kratochvílem

65

REINKARNACE A KŘESŤANSTVÍ

křesťana vůbec - z povahy věci - nemusí mít s reinkarnací nic společného, ne proto, že by to měl zakázané, ale že to prostě není potřeba. Proto je možné občas mluvit o reinkarnaci v rámci křesťanství jako o určité nedokonalosti přijetí. Protože plná lidská aktualizace - theiósis, zbožštění - už žádnou reinkarnaci nepotřebuje. Ale jedna věc je ideál, a druhá je si fandit, že takto na tom jsme a ještě další věc je to formálně deklarovat.

otech, nebo těšení se na budoucí, tak je to úplně mimo mísu. Současná četnost je možná příznakem takovýchto věcí, nebo je to možná moje škarohlídství - ale spíš se tohoto bojím. Nebojím se reinkarnace, ale jejího nekulturního čtení, protože vždy když potkáváme něco, s čím nemáme zkušenost, tak jsme v pokušení to přijmout v nějaké nekulturní podobě, prostě nechat se zblbnout pouhou nezvyklostí té věci. Proto si myslím, že ti, kdo reagují popuzeně, za prvé jednají nemoudře, protože reagují popuzeně na něco, co patří k velmi starobylé a transkulturní duchovní moudrosti. Na druhé straně ale k tomu většinou bohužel mají velmi rozumné důvody z úplně jiné oblasti, protože se s tím často třeští naprosto nesmyslnými způsoby. Stejně nesmyslnými, jako se zase odpůrci reinkarnace zaštiťují tou či onou naukou, která je sama o sobě taky hluboká, ale když se s ní zachází takhle, stává se nesmyslem.

V češtině před několika lety - dokonce s církevním schválením - vyšla kniha Kristus nebo Vodnář. Jde o pastýřský list bruselského arcibiskupa a kardinála, kde je zmínka o tom, že ”23 % katolíků na Západě a dokonce 31 % praktikujících katolíků věří v převtělován.” To jsou - vzhledem k tomu, že jde zřejmě o oficiální církevní údaje - velmi vysoká čísla. Statistiky mohou vytvořit zvláštní věci. Co to znamená, když se řekne, že někdo věří na reinkarnaci? To nemá s křesťanským pojetím víry co dělat. Víra v křesťanském smyslu je něco úplně jiného. To je jedna věc, druhá je ta, že statistiky přinášejí nejrůznější věci a asi i pravdivě. Většinou mívají vědci šok z amerických statistik, kde většina - byť jenom mírná - populace dává přednost kreacionismu před evolucí. Což je šok - a zrovna v zemi, která se chlubí, že je vzorem veškeré vědeckosti. Samozřejmě je urážlivé srovnávat reinkarnaci s kreacionismem, protože kreacionismus je evidentní hloupost, kdežto reinkarnace je stará transkulturní moudrost.

Byla reinkarnace ve dvoutisícileté historii křesťanství v některé době či specifické skupině nějak výrazněji formulována? Ano, třeba u některých křesťanských gnostiků, nebo u některých řeckých církevních křesťanů, ale je to vesměs - až na výjimky jenom náznakové. Protože to, co dělá křesťanství křesťanstvím (zdůraznění individuality, spásy tady a teď) je formálně velmi analogické indickým nebo řeckým duchovním naukám, a rozdíl je v tom, že se v něm mnohem vážněji bere fyzický aspekt věci. Že je to opravdu o těle, skrze tělo a skrze ostatní věci časnosti. A v tom je možná důvod, proč v křesťanství o reinkarnaci většinou nebývá řeč. Reinkarnace je hluboký mýtus a jeho nebezpečí je, když se používá k rozjivování. To se ale může stát nejenom s reinkarnací, že se z toho udělá zásvětnictví. To je také - myslím - pro historické křesťanství větší nebezpečí, než přijímání nebo odmítání reinkarnace. Zásvětnictví je úpadkový a bohužel rovněž transkulturní jev, který jde napříč náboženstvími, může se vyvinout v kterékoliv kultuře jako jakýsi stín kteréhokoliv náboženství, a nevyhnulo se ani

Velká popularita těchto duchovních nauk nemusí nutně být k dobrému, protože jejich chytlavost je často v pouhé exotičnosti nebo v jejich obecném nepochopení. Je to pak jen způsob, jak se vyvléknout z odpovědnosti za vlastní život, jak ho převést na problémy nějakého minulého života, případně si ten minulý život vymyslet tak - třeba za pomoci nějaké regresní techniky - abych se cítil zdůvodněn a ospravedlněn. Ještě větší zhůvěřilost je říkat si: no, tak teď už ne, ale v příštím životě. Tam, kde reinkarnace znamená tohle šťourání se v minulých živ66

REINKARNACE A KŘESŤANSTVÍ

gnosi, ani církevnímu křesťanství. Zčásti se může jednat o jakousi psychickou inflaci, totiž o propad na duchovní úroveň, která by odpovídala podstatně archaičtější době. A zčásti se může jednat o to, že dost lidí rádo vidí zkratkovité řešení a upřímný etos po hlubokém smyslu - zkratce, po rychlé cestě. Tu pak zamění za onu nelegitimní zkratku, která vlastně jen znehodnocuje časnost.

hou být některým křesťanem považovány za jakési nebezpečí. To ale vždycky závisí na pozici. Například i v kanonických novozákonních spisech, dokonce třeba právě v těch, které z určitého hlediska lze pochopit jako protignosticky orientované (třeba Pavel), se vyskytnou jednotlivé přejímky gnostického pojmosloví nebo celých obrazů. Například ona formule, která se překládá navěky věků, čili ve všech aiónech. Zvláštní kapitolou jsou potom spisy křesťanských gnostiků, ať už uvnitř církve nebo mimo ni - to spektrum bylo vlastně dost plynulé a zlomilo se na samotném počátku třetího století, kdy tím nejgnostičtějším extrémem v rámci církevního křesťanství byl Klemens Alexandrijský, a naopak tím, co má nejblíže k církevnímu pojetí křesťanství v rámci gnostiků, by byly texty jako je Tomášovo evangelium nebo Evangelium pravdy. To se v zásadě všechno týká druhého století. Gnostických textů sepsaných před druhým stoletím je dochováno velice málo. Ta již zmíněná velká gnostická evangelia mají rozumnou dataci tak kolem roku 140 -150, takže vůbec nepřipadá v úvahu představa, že by je někdo někdy vylučoval z novozákonního kánonu, protože jsou to texty o dvě až tři generace mladší. Nebyly míněny jako konkurence tohoto kánonu, ale jakési jeho rozšíření, pokračování.

Co myslíš pojmem zásvětnictví? Principem zásvětnictví je přenesení zájmu ”tam”, ať už na ”onen svět” nebo do ”věčnosti”, na úkor významu toho, co je ”tady”, tedy tělesné, časné a hlavně přítomné A to je nebezpečí vyskytující se stejně v gnosi, v církevním křesťanství nebo v jiném náboženství. Gnose Jaký byl vztah gnose a raného křesťanství? Gnose sama o sobě je o málo starší než křesťanství, ale na rozdíl od něj je to spíš duchovní proud. Ona je pro to už nedobrá terminologie, třeba to nešťastné slovo křesťanství, které zní tak vnějškově popisně. Křesťanství je vlastně nepěkné slovo pro všecko to, co se dělo po začátku zvěstování o Ježíši Kristu, pro tuto zvěst a její ozvěnu. Gnose je něco jiného, nemá jeden kořen, ze kterého by se odvíjela, byť samozřejmě někteří její nepřátelé se jí snaží odvinout od jednoho zlomyslného čarodějníka, ať už by jím byl Šimon Mág nebo někdo jiný. Jde o těsně předkřesťanský duchovní proud, o kterém těžko přesně říct, jak vznikl, ale rozumná představa je, že je to přechodová oblast mezi heterodoxním židovstvím v řeckém světě a duchovostí řeckého světa platónského typu. Je to evidentně synkretický jev, typickou památkou předkřesťanské gnose je Naasejský traktát, což je alegorický výklad různých mýtů o stvoření z rozličných náboženských okruhů. V křesťanské zvěsti jsou některé gnostické motivy příležitostí pro výklad té zvěsti, a zase jiné mo-

Novozákonní kánon To vypadá, jako kdyby kánon byl uzavřen už v prvním století. Ten proces byl ale přece složitější a delší, že? V prvním století uzavřen nebyl, ale všechno to, co je dnes v novozákonním kánonu, bylo napsáno v době mezi rokem 50 a rokem 110 s tím, že u něčeho předchází starší tradice od roku 40-50. Podle svědectví z druhého století kánon nebyl fixní, ale obsahoval - podle místa užívání - různý počet knih, v zásadě zhruba mezi dvaceti až třiceti (dnešní stav je 27), ale ke stabilizaci velmi rychle tíhne via facti. Jsou samozřejmě výjimky, ale přibližně vzato je ke konci druhého století skoro 67

REINKARNACE A KŘESŤANSTVÍ

uzavřený. A to, co je předtím, je jakési přirozené (nikoliv příkazy či zákazy) plynulé směřování k dnešnímu stavu. Pokusy o formální nadekretování toho, co je v kánonu, jsou vlastně velmi pozdní a umělé. Ať už je to Decretum galasianum z 6. století nebo v katolické církvi definitivně až Tridentský koncil ve století šestnáctém. Bylo by ale naprosto falešné si myslet, že teprve tehdy byl ustaven. Kánon se via facti ustavoval ve 2. století.

z pera jeho původně židovských učedníků, nebo jejich nástupců či průvodců. Naprosto chybí starý pohled na Ježíše očima jiné kultury. Tuto potřebu pak někteří v nové době naplňují tím, že takové výklady projikují do staré doby bez jakýchkoli textových dokladů. Bohužel i často zmiňované místo v Jakubovi o jakémsi kruhu životů nemá žádnou řeckou předlohu a vzniklo patrně náhodným překladem. Kanonické spisy nemusíme chápat jako jediný správný popis, ale je to - opět bohužel - jediný existující starý popis.

Jak je tomu se zachovalostí všech těchto spisů v kontextu tehdejší doby? Novozákonní kánon jsou vůbec nejlépe zachované antické texty. Ty další v pořadí jsou zachovány daleko hůř. Z NZ okruhu máme představu, že je všechno dobře zachované, ale to je představa veskrze falešná. Běžné je, že je zachováno procento spisů. To je podobné jako ve filosofii: tam máme zachovány možná všechny Platónovy dialogy (určitě většinu). Z toho vzniká optický klam, že klasickou filosofii máme takhle hezky zachovanou celou, ale není to pravda, většina ostatního se dochovala jenom ve zlomcích. NZ a Platón jsou výjimky, které ustavily určitý typ evropské kultury. A těžko říct, co bylo dřív: Jestli se to ustavilo podle toho, že tyto texty byly tak dobře uchované, nebo naopak dochovanost těchto textů je důsledkem toho, že byly tradičně považovány za důležité.

Apokryfy Můžeš blíže vysvětlit pojem apokryf a zmínit se o jejich několika časových vlnách? Jde o pojem velmi zmatečný, už proto, že v každé křesťanské denominaci se tím myslí něco jiného a v lidovém významu se tím myslí zas něco jiného a není jasné co. Jenom pro představu: v protestantském smyslu slova se apokryfem myslí text, který někdy někde v kánonu byl , ale v tom nejužším možném není, čili vlastně všechny ty rozdílové texty. Tedy týkající se počtu knih Starého Zákona? Jsou to vesměs pozdní starozákonní knihy - z hlediska katolického. Z hlediska NZ by to nebylo buď nic, anebo velmi malé kousky textu, které se do NZ dostaly - neznámo jak - někdy v průběhu pozdní antiky. Nejznámější a nejdelší z nich je v Janově evangeliu vložená perikopa o cizoložné ženě. Už zrovna z téhle ukázky je celkem jasné, že v těch apokryfech není nic tak nečekaného. Ve smyslu katolické teologie jsou apokryfy všechny staré duchovní texty, které nejsou kanonické a to pak může být v různém smyslu slova. Mohou to být texty, které jsou dokonce v jistém smyslu dokumenty církevních dějin, nebo liturgické texty, čili i z hlediska katolického nejen pravověrné, ale dokonce normativ pravověrnosti. Zrovna tak to mohou být texty, které ve své době byly součástí křesťanské tradice a z

V souvislosti s reinkarnací se v určitých kruzích vyskytuje názor, že některé texty, či zlomky textů obsahující zmínky o reinkarnaci byly církví z kánonu vyřazeny, případně i zničeny. Když vezmeme za základ opisy novozákonních textů dochované na papyrech ze 2. století, tak jak je najdeme v každém kritickém vydání řeckého originálu, není v nich po žádné cenzuře ani stopa. To údajné vyřazení nebo zničení by se tedy muselo udát nejpozději na začátku 2. století, kdy ovšem církev měla moc jen nad menšinou, a to vždy jen lokálně. Jak pak vysvětlit neexistenci takových textů ve 2. století? Problém je spíš v tom, že veškeré staré písemné doklady zvěsti o Ježíšovi máme pouze 68

REINKARNACE A KŘESŤANSTVÍ

hlediska nějakého pozdějšího přísnějšího pojetí pravověrnosti užšího (protože pojetí pravověrnosti se v dějinách postupně zužuje). Kdyby se to aplikovalo úplně striktně, že bychom měli anachronicky poměřovat určitou dobu pozdějšími měřítky pravověrnosti, pak by skoro všichni přední přednikajští (do začátku 4. st.) křesťanští otcové byli heretici. Které další texty bývají považovány za apokryfy? Ještě dva významné okruhy textů: jeden jsou lidové legendy (Evangelium Josefa z Arimantie, Nikodémovo evangelium) zbožná čtení, která začínají už od druhého století, ale kvantum je jich až od století třetího. Některé jsou i velmi pozdní, středověké, např. křižácké legendy (Veroničina rouška). Apokryfy v tomto smyslu slova nemají vůbec co dělat s věroukou ani s historií, ale je to záležitost lidové zbožnosti - něco jako lidová poezie. V podstatě je v nich něco, co je v kanonickém textu okrajově zmíněno, s tvůrčí legendaristikou detailně dějově rozvíjeno. Je to ve stylu toho vtipu, jak kostelník dostane za úkol vést křížovou cestu do té doby, než se pan farář vrátí. Ten se zapomene a vrátí se za čtyři hodiny a hrozně se diví, když při příchodu slyší: zastavení stotřicáté páté, svatba Šimona Kyrénského s Máří Magdalenou. Druhý a úplně jiný typ apokryfů jsou již zmíněná gnostická evangelia, která jsou zase velmi různá: od textů teologicky a filosoficky velmi hlubokých, až po nesmyslné, a zrovna tak různorodé jsou i z hlediska jejich blízkosti nebo vzdálenosti od dobové církevní nauky. Ve většině případů jsou položeny do druhého století. Kdybych měl uvést něco typického pro gnostické texty, tak by to bylo Filipovo evangelium, výjimka z opačné strany by byly Tři stély velkého Seta, což už je dost blízko jakémusi pamfletu. Gnostická evangelia Jaký je dnes počet známých gnostických evangelií?

69

REINKARNACE A KŘESŤANSTVÍ

Desítky - ale co to znamená známé? U některých známe celý text, u některých zlomek a u některých jen titul. Navíc je pro tyto texty typické, že mívají často stejné, nebo natolik podobné tituly, že je překlady nerozliší a většinu těchto textů známe jen z překladů. Všechny tyto apokryfy pocházejí z doby výrazně po roce sto, z toho skutečně není výjimka (několik málo z nich - např. Tomášovo evangelium - však přesto obsahuje ozvěny starého pramene, z kterého čerpali i synoptici). Když tohle člověk říká, tak vypadá trapně, jako někdo, kdo stratifikuje kánon a nekánon, ale já si myslím, že nešťastné pojetí je v něčem jiném. Ze strany církevní vůbec je problém v samotném názvu apokryfy, a ze strany necírkevní v té naprosto zbytečné nedůvěře v to, že ty kanonické spisy jsou opravdu starší. Nejsem příznivcem formalismu, ale je-li něco zatíženo hysterií, tak je možná na místě se na to podívat formalistně. Kdyby se udělalo rozlišení na křesťanské spisy 1. století jako jedna kategorie, křesťanské spisy druhého a třetího století do druhého šuplíku a křesťanské spisy po roce 300 do třetího šuplíku, tak takhle formálně by se to kupodivu moc nelišilo od toho, že to první by byl kánon, to druhé sekundární literatura, ale ještě s puncem prvotní doby, a to třetí by byla teologie a literatura.

Apokatastáze Co znamená antický termín apokatastáze a jakým způsobem souvisí s reinkarnací? To jsou dvě úplně různé věci. Apokatastázi lze snadno převést na problém astronomický. Apokatastáze je původně astronomický, nebo astrologický termín, který znamená návrat do původní pozice. Katastasis znamená opozici a apokatastasis znamená konjunkci vůči původnímu stavu, ale poté, co se (cyklicky) prošlo opozicí. V antické astronomii a astrologii se vždycky musí říkat apokatastasis čeho a je to vlastně geocentricky vzatá oběžná doba. Například apokatastasis Luny je měsíc jako čas. Apokatastasis Slunce je rok, apokatastasis Jupitera je dvanáct let. Kromě toho se výraz apokatastasis užívá jaksi obecně: jako návrat do jakéhosi původního stavu to bylo tzv. thema mundi, jakýsi myšlený horoskop světa při jeho vzniku nebo alespoň toho našeho typu světa. Nebyla jistota, jak velké je to číslo, proto se většinou udávala nějaká symbolická čísla, buď 10 000 let, což vzniklo tím, že řecky myrioi znamená buď deset tisíc jako číslovka nebo prostě velmi mnoho. Případně pak nějaké symbolické násobky - 60 000, 40 000.

Jakým způsobem byla nakonec gnose církví odmítnuta?

Jakým způsobem se apokatastáze dostala z astronomie do filosofických a náboženských úvah?

Byla odmítnuta většina gnostických hnutí, ale gnose - dle mého soukromého mínění naštěstí - přežila v teologii prostřednictvím kappadockých otců, Maxima Vyznavače atd. Například sám termín gnósis je v řecké teologii 4. - 7. století u těchto autorů jednoznačně pozitivní, a znamená známost Boha, nebo celý obraz theiósis - zbožštění. To přežilo, a dokonce i v souvislosti s liturgií i v souvislosti s formulací dogmatu. Dokonce některá dogmata lze chápat jako gnosticky formulovaná (např. popisy vztahů božské a lidské přirozenosti).

Přes svůj astrologický význam. V protofilosofických textech konce archaické doby (asi 5. století př. Kr.) v souvislosti s tím, že se výron boží svou expanzí ochlazuje a tím vzniká svět. Ten se pak zase vrací k Bohu a tím z našeho hlediska zaniká, ale ve skutečnosti se teprve stává skutečně jsoucím v Bohu. Tenhle cyklus se četl přes astrologický význam apokatastáze. Šlo tedy o pojetí veskrze cyklické? Ano, ale cyklus apokatastáze tvořil spíš horizont konkrétních cyklů jednotlivých planet, generačního cyklu lidského života a ten poslední z nich byla sama apokatastáze. 70

REINKARNACE A KŘESŤANSTVÍ

A souvislost s reinkarnací?

kdyby existovala nějaká ”křesťanská astronomie” (stejně jako ”křesťanská matematika”, protože jinak by to bylo jako ve hře Ivana Vyskočila, kde vystupuje profesor maďarského tělocviku a maďarské deskriptivní geometrie). Ne proto, že by to někdo zakazoval (v liturgických textech se zpravidla nenajde tvrzení, že pětkrát pět je dvacet pět, ale vůbec to neznamená, že by to bylo zakázané). Pokud se to vyskytne, tak jako eschatologická metafora, a je otázka, jestli v tom původním smyslu - jako výraz cykličnosti - a nebo opravdu jen jako metafora, jako odkaz na poslední horizont myslitelnosti, na který se z povahy věci díváme vždycky jenom zevnitř, naprosto nezávisle na tom, jestli život traktujeme lineárně nebo cyklicky. Vůči tomuto horizontu pak vyjde nastejno, jestli to, co je uvnitř, si představujeme reinkarnačně, nebo ne, protože tam se to musí potkat. A co se týče konkrétních případů, ty by byly hlavně z Klémenta Alexandrijského, kde apokatastáze je nejenom eschatologická metafora, ale je rozvinuta tak, že je jasné, že se tím myslí theiósis, tj. zbožštění člověka ve smyslu budete jako bohové.

Ta je poměrně volná, vlastně jenom tím, že apokatastáze je poslední horizont jakékoliv cykličnosti - sám cyklický, ale už ho nemáme před sebou, nemáme odkud se na něj podívat, vidíme ho vždycky zevnitř. Z toho plyne, že jakákoliv reinkarnační nauka musela být také uvnitř něho, čili apokatastáze je v nějakém smyslu ukončení běžných reinkarnací. Je třeba si uvědomit, jak to bylo s reinkarnačním naukami ve staré době - tam samozřejmě nešlo o to, že by reinkarnace byla smyslem, že by se člověk měl snažit propojit s minulými inkarnacemi, a už vůbec ne, že by se měl těšit na ty příští . Smyslem reinkarnačních nauk byla jediná věc: zrušit tu ”reinkarnovatelnost”, vymanit se z koloběhu. To je naprosto transkulturní, je jedno, jestli jsme v Řecku nebo v Indii, ta duchovní moudrost je vlastně pobídka k tomu, vymanit se z reinkarnačního cyklu skrze duchovní cestu. Tohle zná část kultur a část jich to vůbec nezná. Ze starých kultur je to Egypt, ale ne Židé, Latiníci. Naopak je to zjevné v Indii, v Řecku - byť tam to není většinové, a bez možnosti jasné evidence, ale rozumně předpokladatelné, je to u Keltů. U ostatních nevíme. Všude ovšem mohou být výjimky a vlivy. Co znám z Řecka, tak Řekové sami už ve staré době - třeba u Hérodota často říkají, že reinkarnace přišla do Řecka z Egypta (tvrdí to už klasičtí Řekové), a přitom to není vůbec možné, protože reinkarnační nauky se v Egyptě velmi pozdní doby objevují, ale jsou evidentně řeckého původu, zatímco v Řecku samotném jsou patrně novinkou archaické doby (7 století př. Kr.), ale to je velice hrubý nespolehlivý odhad. Bývá to připisováno buď orfikům nebo pythagorejcům, ale tam je zase problém, čemu se tak vlastně říká, protože texty, které máme, jsou velmi pozdní a většina z nich jsou falza..

Tedy ve smyslu Žalmu 82 a Janova evangelia (Ač jsem řekl: Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího. Ž 82,6, Ježíš jim řekl: ”Ve vašem zákoně je přece psáno: Řekl jsem: jste bohové J 10,34)? Přesně tak. Kromě Klémenta se apokatastázes objevuje i u Órigena, tam je zase cyklus završující spásu úplnosti, kdy - protože je to ten poslední horizont - v jeho pojetí tam už nemůže zůstat nic nespaseného, čili je to včetně spásy všech temných démonů a to ne proto, že by se tím řeklo, že oni jsou vlastně dobří, ale je to podobné, jako v archaických duchovních naukách - apokatastází prochází úplně vše co jest a vrací se ke svému kořeni, a ten je božský. Třeba u Empedokla daimón, který zhřešil, cykluje tak dlouho, až se v tom posledním cyklu jednou vrátí.

Objevila se apokatastáze - jako horizont cykličnosti - v rané církvi? Jak se tam objevila a u koho?

A apokatastáze a reinkarnace kromě Klémenta a Órigena?

To je dost okrajové, protože v církevních naukách je samozřejmě málo důvodů zabývat se astronomií. Bylo by směšné,

Apokatastáze by se našla, ale buď by to byla spíše metaforická užití (u Kappadočanů), anebo sice u křesťanských autorů, ale ne 71

REINKARNACE A KŘESŤANSTVÍ

v teologických tématech. V zásadě by šlo o astronomické spisy. Tam je pak vedlejší, že to psal křesťan, a není tam teologické využití, je to věc žánru. A může a nemusí to souviset s reinkarnací, právě proto, že apokatastáze je ten poslední horizont vůči kterému vyjde obojí nastejno, pojetí reinkarnační i lineární. A to primárně nezávisí na tom, jestli píše autor křesťanský nebo nekřesťanský, ale na tom, o křesťanství které kultury se jedná Takže lze předpokládat - to je hypotéza - , že původní palestinské křesťanství - o kterém vlastně málo víme - asi s reinkarnací nepracuje, protože u Židů (do babylónského zajetí) původně nebyla (život tam končí posledním výdechem, a pokud se pak zpětně mluví o nesmrtelnosti, tak výhradně jako o generativní. Proto tehdy smysl života každého člověka závisel na četnosti potomstva.). V pozdní době - na židovské poměry - není ovšem vyloučeno, že to tam může být. A v křesťanství, tak jak je známé z nejstarší historické podoby, to závisí na tom, o který kulturní okruh jde. V tom řeckém to je, ale jako okrajová záležitost, spjatá spíše s rámcem řecké kultury, a v latinském to samozřejmě až na výjimky není.

a potom není jasné, jestli je udávané číslo pokus o vyjádření platónského roku, nebo pro apokatastázi.

Platónský rok a věk Vodnáře

Drogy v antice

Souvisí nějak s apokatastází tzv. platónský rok?

Existují nějaké zmínky o psychotropních látkách v pozdní antice a raném křesťanství?

V současné době se často hovoří o konci věku Ryb a nástupu věku Vodnář - jak tyto pojmy souvisí s platónským rokem? Kdybychom věděli, kdy se znamení a souhvězdí naposledy kryly, a kdyby souhvězdí byla definována podobně exaktně jako znamení, znali bychom i aktuální úhel, o který jsou tyto dvoje souřadnice nyní navzájem posunuty. Různé pokusy o stanovení tohoto úhlu nyní se pohybují od 17 do 35 stupňů. Pokud by i souhvězdí byla dělena po 30 stupních jako znamení, pak by nárůst rozdílového úhlu nad 30 stupňů znamenal posunutí souhvězdí o jedno znamení. Z hlediska jmen souhvězdí by se tedy pak řeklo, že jarní bod přešel do Vodnáře, zatímco z hlediska jmen znamení by se řeklo, že přešel do Býka. Přes všechny tyto nejistoty bývá tento problém čten z pozice určité ”filosofie dějin”, tedy jako zkratkovitá idologizující projekce, která chce nějak pojmenovat důvodné tušení nových proměn a nároků.

Vůbec ne. Platónský rok je doba, po které se znovu kryjí znamení a souhvězdí. Formálně přesně lze určit pouze jeho délku jako periodu procese, tj. zhruba 25 920 let. O jednotlivých fázích tohoto cyklu není jak rozumně mluvit, protože exaktně definována jsou pouze znamení (po třiceti stupních od jarního bodu). Zatímco souhvězdí jsou v různých pohledech různě velká a zdaleka ne stejně (ne vždy 30 stupňů). Omylem se ovšem tyto dva pojmy pletou, proto je dobré se o tom zmínit. Platónský rok by byla jakoby apokatastáze jedné věci: pohybu souřadnic ekliptikálních vůči ekvatoriálním - oběh zdánlivého jarního bodu. Často se to plete vzhledem k tomu, že se udávají nepřesná čísla,

Pro Řecko je typické, že se tam nefetuje. Když se to ale řekne takhle, tak to vypadá tak trapně moralistně a zdravovědně, jako že člověk agituje proti drogám ve jménu mravnosti, zdraví a já nevím čeho. Tam je však důležitější jiná věc. Ono se tam samozřejmě předtím, tj. před železnou dobou, fetovalo.. Pak došlo - před rokem 1000 př. Kr. k proměně všeho možného - stylu života, politiky, náboženství - nikoliv výměna náboženství za jiné, ale stylu toho náboženství (způsobu prožívání, porozumění, a s tím také souvisí výměna kulturní drogy), a to za víno. A samozřejmě kulturní droga v dané kultuře je ta, která se v té kultuře za drogu nepovažuje. To je přece víno, to není 72

REINKARNACE A KŘESŤANSTVÍ

droga - to by řekli Řekové. Indiáni by tohle nikdy neřekli, ti by to viděli obráceně. Vyvozovat moudra antického náboženství nebo filosofie z nějakých změněných stavů vědomí je evidentně falešné. Platí to pro antickou filosofii, běžné náboženství, obvyklá mystéria (ta neimportovaná). Tím spíš to platí pro křesťanství.

Daly by se najít nějaké stopy používání drog v antických mystériích, například v Eleuzíně? Lze si představit leccos, víme o těchto mystériích dost málo a mohly tam být různé asijské importy. Ale zrovna Eleusis má tu nejsublimovanější podobu orgiasmu. Samozřejmě, každá mystéria jsou průchodem k oné spodní stránce. Ale zrovna eleuzínská mystéria - čili ta nejvýznamnější v Řecku - jsou, přestože se prochází přes ostře sexuální motivy, na antické poměry vrchol slušňáctví. Čímž nemyslím nějaké puritánství, takoví oni tedy vůbec nebyli. Erotická témata se pojednávají jako jedna - ne ovšem jediná - z centrálních částí náboženské moudrosti. Drogy, to je jako výstřednost nepředstavitelné, a hlavně o tom nic nesvědčí. Za předpokladu, že by tam něco takového bylo, tak bychom to nemuseli mít doložené.

Lze to dokladovat nějakou konkrétní historickou zmínkou? Řekové jsou vůči jiným drogám než vínu velmi naivní. Když Herodotos popisuje, jak Skythové fetují, tak tomu samozřejmě tak neřekne, a mluví o tom, že ti barbaři většinou nebývají tak moc veselí, ale Skythové dovedou být veselí. Občas uspořádají obřad, udělají stan z kožené plachty, a tam se jich sleze strašně moc a pálí tam zvláštní druh konopí a jsou velice veselí. Je samozřejmě jasné, co má na mysli, ale už tenhle způsob popisu jasně svědčí o tom, že neví o čem je řeč (podobných dokladů by se našlo víc). Řekové byli hrdí na to, že vytvořili určitý styl intelektuality, estetiky, duchovosti, který stojí na propojení na jedné straně jasu vědomí a na straně druhé těch nevědomých sil souvisejících se spánkem, vínem, sexualitou. Hlavně ale že vytvořili, jak to propojovat., umějí přenášet významy mezi různými úrovněmi bdění, a co je důležité, umějí je přenášet, ne míchat. V jejich kultuře hraje i erotika o hodně větší roli než v kulturách jiných. Opět jde o propojení nevědomých dimenzí sexu a estetickointelektuálního jasu. Prostě se tu vědomě pěstují tyto mezivrstvy, a samozřejmě předpokladem jejich pěstování je, že je kudy. Vždy se hledá, co je jakási přirozeně se nabízející spojnice. Hezky je to vidět na takových příkladech, jako je spojení mezi sexualitou a estetikou prostřednictvím erotiky, nebo propojení mezi vinným orgiasmem a intelektualitou nebo estetikou prostřednictvím lyrických pijáckých písní. Existuje úsloví, že řecká lyrika se nedá rozumně číst ani ve střízlivém, ani v opilém stavu. Funguje jenom v tom mezi a na tohle oni byli velmi hrdí

A víno - jako řecká droga - ve vztahu k jiným drogám? Kdybychom se drželi téhle antická pozice, tak bychom řekli, že víno nebudeme považovat za drogu. Bylo by jen škoda (a ne z důvodů zdravotních, ale kulturních, duchovních!) se opíjet jak čuňata v jednom kuse, ale zrovna tak by bylo škodlivé být úplný abstinent. A s ostatními drogami, o těch ani nechceme vědět, že jsou. Kdyby chtěl člověk dneska tuto antickou pozici držet, tak by měl na jedné straně problémy se svazem abstinentů a na druhou stranu by vypadal naivně moralistně a zdravovědně. V zásadním odporu vůči jakékoliv formě jakýchkoliv drog. Jinak by se dalo ovšem říci, že každá kultura má svou kulturní drogu, jen se to nesmí míchat. Protože když se alkohol přenese k Indiánům, tak to udělá paseku, a podobnou paseku dělá, když se z jiného kontinentu přenese nějaká droga do Evropy (třeba severoasijské muchomůrky). Každá kultura má svou drogu každá jinou - na tom není nic špatného - a ty jsou na sebe žárlivé, podobně jako ty kultury. Proto se z pozice jedné každé drogy říká, že ty ostatní jsou strašně škodlivé. A ve skutečnosti je škodlivé hlavně to míchání. 73

REINKARNACE A KŘESŤANSTVÍ

Droga jako volba typu duchovosti

Žil Ježíš v Indii?

A tvoje osobní pozice?

Kniha Ježíš žil v Indii se stala mezinárodním bestsellerem a velký úspěch měla i u nás. Jak se na ni a na její úspěch díváš?

Já to považuji za věc volby. Myslím, že otázka, jestli drogy ano nebo ne - teď myslím drogy v nejširším slova smyslu, nejen v tom apriori pejorativním, prostě jakékoliv substance, které mění podobu vědomí - může být postavena jinak, než z hlediska morálního nebo zdravotního. Může to být otázka kulturní volby. A to dnešní zamíchání drog napříč kulturami je ekvivalent míchání kultur v planetárním měřítku, což je na jedné straně velká příležitost, na straně druhé velká rozplizlost a změť. Já bych, zcela pro sebe, ze zcela grekocentrické pozice, opakoval tutéž volbu, a tvrdě bych odmítal všechny ostatní drogy. Kdybych to měl vyjádřit v symbolické zkratce, jde o to, jestli se rozhodnout pro to antické víno, ženy, zpěv a nebo - v extrémním opaku (lze si samozřejmě představit i kulturnější alternativy) - pervitin, neerotický sex, virtuální realitu. Což mi přijde jako nejděsivější alternativa kultury, která mi nic neříká.

O takové věci se mi těžko mluví. První pokušení je zaujmout znaleckou pozici a strašlivě to sepsout: zachází se tu v jedné řadě s prameny, které mají charakter pramenů historických, a s prameny, které mají charakter náboženský - což ne vždy je to samé - a současně s prameny řekněme lidových legend. Navíc se ještě dělají záměny transkulturní, např. že jev, který se vyskytuje v obou kulturách, se mylně považuje za vliv, vzniklý buď exportem nebo importem. Jindy jde spíš o mísení diskurzů - např. nemůžu s pohádkou zacházet jako s historickým pramenem. Přitom z toho neplyne, že pohádka je méně důležitá než historický pramen. Navíc spousta světové literatury - ať už v oblasti náboženské nebo jiné - je někde mezi. Někdy to jsou lidové legendy a někdy je to něco mezi podvodem a zpětnou rekonstrukcí. Celé je to jako by dnes někdo rekonstruoval české dějiny podle královehradeckého rukopisu, nebo slovanskou mytologii podle Jiráskových Starých pověstí českých. Nejde o to, snižovat význam těchto textů, a to i proto, že ty české rukopisy - falza jsou texty krásné. Ale musím vědět, jestli se tím zabývám jako pramenem pro historické dokladování: pak musím vyjít z toho, že jsou to falza. A buď to zahodit, nebo se snažit zjistit, jestli pramenem k falzifikaci nebylo něco, co bych uměl odkrýt. Chcili se zabývat estetickou stránkou věci, tak si je rád přečtu.

Proč jsou dnes drogy opět zase aktuálním tématem? To je možná z části záležitost míchání kultur. Může to být záhubné v případě, že je o to jen si užít. Když se k jakémukoliv náboženství na světě vztáhnu tak, abych si užil, tak to má horší následky, než chci-li si užít jiným způsobem. A společnost je většinou stavěná tak, že některé způsoby užití si považuje za nemravné, zatímco vyžití náboženské většina společností kromě krajně ateistických - za nemravné nepovažuje, a tudíž se stává (když to to náboženství uhlídá) pozitivním pojistným ventilem. Ale v případě, že to v tom náboženství převáží tak, že to začne určovat jeho podobu, tak je to to nejpříšernější, co se může stát. To je vlastně to, před čím varují mudrci každé kultury. Před rozjívováním se v náboženství. A je jedno, jestli to má podoby drogové nebo nedrogové.

V čem konkrétně spočívá ve zmíněné knize analogie těchto metafor z českých dějin? Když se argumentuje apokryfy, zvláště tou vrstvou lidových legend, tak se musí vědět, že to jsou lidové legendy. A může se s nimi argumentovat jako s dokladem lidové zbožnosti v době jejich vzniku. Představa, že by např. syrská lidová zbožnost třetího století - nebo dokonce křižácká legenda - měla nějaký pramenný vztah k Ježíšovi, je hodně velkou iluzí. Samozřejmě, že to nikdy 74

REINKARNACE A KŘESŤANSTVÍ

nemůžu vyloučit, ale když něco dokladuji, tak se to dělá naopak: ne, že to nemůžu vyloučit, ale že to můžu doložit.

budí takový ohlas. Nezávisle na tom, jestli je to z nevědomosti autora, nebo ze zlovolného podvodu, a nebo že navzdory všemu, co o tom víme, jestli přece jen nemá ta kniha pravdu. To teď necháme stranou. Já si myslím, že autor v dobré víře kombinuje a nechává se svést svou myšlenkou. Nemohu ani vyloučit, že je to zlovolný podvodník, který dělá kšeft - i když si to nemyslím.

Jiná věc je, když se o tom bude psát jiný žánr - třeba historická literární fikce. Pak to může mít hluboký smysl. Tak pracuje třeba středověké divadlo, nebo v nové době Kazantzakis. Navíc ten hlavní problém by byl v záměně transkulturních analogií a vlivů. Záměně analogie za vliv a naopak. Nebo vůbec nepochopení role hrobů v náboženství. V každém slušném náboženství je od každého z bohů větší počet míst narození a větší počet hrobů, aniž by to komukoliv vadilo, a chtít se na to ptát historicky je něco, co je s tím mimoběžné. Příklad: jeskyní Dionýsova narození je mnoho, jeskyní Diova narození je ještě víc, jenom na Krétě vím o čtyřech. Božích hrobů je všude plno a přesmyčky jejich určení vznikají velmi snadno. Rozdíl v případě křesťanské zvěsti je v tom, že jde o zvěst o člověku Ježíšovi, skrz kterého se ukázalo jeho božství. A součástí té zvěsti je lidské narození, a k němu patří, že se těžko může stát na více místech. Totéž platí, pokud jde o smrt. To tedy předpokládá jedno historické místo narození a jeden historický čas narození, a za takový rozumný předpoklad se může považovat Betlém v roce 7 př. Kr. (což je hypotetické a dochází se k tomu počítáním let vlády v té době panujících císařů, navíc tehdy došlo k dlouhodobé konjunkci Jupitera a Saturna, která je považována za betlémskou hvězdu). Zrovna tak se rozumně předpokládá jedno místo a čas smrti, a takový hypotetický rozumný předpoklad je Jeruzalém, velikonoce roku 29 nebo 30 (to je hypotetické, ale upozorňuji, že v téměř žádném antickém životopise neznáme o nic víc).

Proč to budí ohlas - snad že je to pokus o propojení témat, které byly v naší kultuře tradiční - Ježíš, s tématy, po kterých je v Evropě tradičně hlad, Indie, Egypt, a to ještě tak, aby to vypadalo, že se tomu přišlo na kloub, že se tím jako vysvětlují ty stávající verze. Kdyby člověk - a já z toho nechci podezírat autora - byl taková mrcha, že by chtěl psát bestseller, tak si tohle vykalkuluje. Prostě jako scénář k úspěšnému americkému velkofilmu, kde se předem ví, co tam bude potřeba. Myslíš, že bys něčemu ublížil, kdybys to začal prostě odbornicky cupovat? V první řadě své odborné pověsti, protože odborník se takovou věcí nemá vůbec zabývat. Tím přestává být odborník. Historik, který začne vykládat proroctví slepého mládence, přestává být historikem. Ministr vnitra, který v televizi zveřejní, že pátrá pomocí jasnovidce, přestává být ministrem vnitra - tím neříkám, že takhle nemá pátrat, ale nesmí to říct. Jde prostě o již zmíněné míchání diskurzů. a to se nedělá.V první řadě by tím člověk ublížil své odborné pověsti už tím, že by to kritizoval, protože by měl vědět, že takovou věcí se my odborníci nezabýváme. Jenže současně by tímto ubližoval i pověsti odbornosti tím, že se ta odbornost již předem deklaruje jako naprosto nespojitá s tím, co zajímá normální lidi. Protože odborníci se zajímají jen o to, po čem nikomu jinému už vůbec nic není. A to, co zajímá většinu jiných, na to se dívají spatra, protože s jistotou vědí, že tohle odborníky nezajímá a dokonce by bylo jakýmsi faux pas to vůbec kritizovat.

Takže věk 33 při Ježíšově ukřižování je také nejistý? Jistě, zajímalo by mě, kde se tohle vzalo - věděl by to možná nějaký folklorista. Můžeš ale nějak obšírněji vysvětlit své pocity z téhle knihy? Proč je člověku trapno to odsoudit? Ona se strašně snadno zaujme vnější kritická pozice, která pak vypadá jako pyšná znalecká póza. Spíše je zajímavé, jaké otázky si tady klást. Proč ta knížka 75

REINKARNACE A KŘESŤANSTVÍ

Ta knížka představuje jakési zvláštní rozhraní - na jedné straně zděděné úcty k významu Ježíše, a na druhé straně pohrávání si s něčím, co je tak na pomezí pokračování v této úctě jinak než církevně, a výsledkem je blasfémie, takového toho odvysvětlení: on je to podvod, ono to bylo jinak.

místo aby to přeložil, protože ono je to o krávách. Šlo prostě o moudrost jiného typu, takže z hlediska tehdejšího očekávání se to jevilo jako dementní bačovský vtip. Existovalo takovéto promítací plátno už někde ve starověku?

Balancuje to na té hraně. Obecně vzato, tento balanc bývá hezký, bývají to zajímavé průniky, které se dovedou uchránit té prvoplánové pietnosti, která je nakonec pro samou pietnost hloupá, i té prvoplánové blasfémie. Já si ale stejně myslím, že klíč té chytlavosti je v té Indii.

Řecká antika měla tenhle mindrák na Egypt. O každém, kdo v Řecku něco znamenal, se říkalo, že si to přinesl z Egypta. A řešil se tím taky mindrák vůči sousedům, ono šlo těžko říct, že něco je třeba z Lýdie nebo z Frýgie, když to byli předtím nepřátelé a sousedi. Je to podobný trapas, jako kdyby někdo v době národního obrození přiznal, že to, co ví, má z německé univerzity, kdežto když řekne: já jsem si to přivezl z Ameriky, tak to už je jiná. Prostě si to zase promítáme někam, kde nemáme jak rozpoznat, jestli to tam je nebo není, a už jednou to před námi někdo udělal, takže pro to máme jakýsi mustr. Navíc máme spolehlivě doloženo, že tam řada velmi moudrých věcí je, a zrovna tak máme spolehlivě doloženo, že je tam řada věcí velmi zvláštních, takže by vlastně nebylo divu, kdyby tam nenalezli i to, co tam chceme vidět.

Transkulturní promítání Nemůže to být mindrák z Indie, tedy samozřejmě spíš z jejího typu duchovnosti, než z reálné země? Spíš to může být kombinace mindráku z toho, jak na tom jsme vůči tomu, co se o tom tak tradičně říká - ve škole nebo v kostele. Kombinace tohoto mindráku s touhou po jakési zkratce. Jako bychom ten rozdíl chtěli někam promítnout, abychom ho viděli. Je symptomatické, že každá kultura má svoji fyzickou projekční plochu u nějaké jiné kultury. Pro dnešní Evropu je to - už nějaký čas - Indie (byť nejen ona, ale je to hodně typické). Pro raný novověk to byla Čína, tehdejší doba se shlédla v čínském konfuciánství a legalismu a viděla v Číně vzor racionální formy a ideálně fungující byrokracie. Čili něco úplně jiného, než co tam chce vidět dnešní Evropa. Pak byly určité kratší epochy, které tohle viděly i jinde - jeden čas to byla Persie. Bylo to tak velké, že když jakýsi filolog (jehož jméno si bohužel nepamatuji) konečně přeložil Avestu z příslušného dialektu klasické perštiny, tak byl tvrdě osočen, že se dopustil podvodu, nactiutrhání a blasfémie a urazil starou Persii a zbožné cítění osvícenců, protože od Persie všichni čekali to, co si tam promítali. Tedy hlavně to, že je to pramen židovství a potažmo křesťanství. A ten filosof, který poctivě přeložil Avestu, byl osočen z toho, jaké blbosti si vymyslel,

Nechceš se zmínit alespoň ještě o žánru té knihy? Už žánrem je to něco jiného než historická studie, ta prostě pracuje jinak. Je to něco jiného, než studie religionistická, i ta pracuje jinak. Pokud by to byl podvod - což já nevím - tak v tom, kdyby se to vydávalo za historii nebo religionistiku. Pokud to není podvod - což já nevím - tak je to popis vidění toho, jak to viděl autor. Ten si ale musí, aby nenastala skrumáž, vybrat žánr. Asi adekvátní by mohl být historický fiktivní román, ale spíše taková ta postmoderní licence typu Umberta Ecca. Problém je, že mně je ta kniha nepřijatelná právě tím, že to tak trochu dělá - možná ona samo ne, možná jenom způsob knižní prezentace. Dojem, jako kdyby to měla být historie nebo religionistika. Nejde o to chytat na omylech, ty budou v historické či religionistické práci taky, i když by jich tam mělo být podstatně méně. Hlavní rozdíl je rozdíl žánru, to se prostě dělá jinak, s 76

REINKARNACE A KŘESŤANSTVÍ

jinou metodikou. A to z povahy věci zajímá mnohem míň lidí. Už to ale o něčem vypovídá. Buď je to z povahy věci ten případ, že jakožto lidé jsme většinou lidé tupí a většinu nás zajímají spíš blbosti, než něco rozumného, zrovna tak ale je to výklad o nešťastné zplanělosti naší odbornosti. Když už to vlastně skoro nikoho nezajímá. A zchlazovat si žáhu na tom, že by se tam hledaly chyby, to je opravdu nepodstatné.

mytopoetické zkušenosti je tak veliký, že je tím pádem uspokojován i mimořádně špatnými podobami. Špatnými ne ve smyslu morálním, ale třeba co do hloubky úrovně. Pouhá jinakost či nezvyklost jsou už hodnoty. V tom a nikoliv v synkretismu vidím nebezpečí.

Demytologizace

Vzniká - nebo může vzniknout - v současnosti nějaká nová mytologie, a pokud ano, tak jaká?

Nová mytologie

Proč se to chce vidět zrovna v Indii a proč to tak dobře funguje?

To je velká otázka, ale on se tím hlavně nikdo nezabývá. Nevěřím tomu, že může vzniknout něco jako nová mytologie. To, co se děje, je oživení některých typů mytopoetických obrazů.

Vedle té již zmíněné projekce tam je ještě jiná věc: hlad po archaičnosti. A tu Indie prezentuje. Já si to vykládám tak, že je to nespokojenost z demytologizací. To, co evropská kultura provedla, je demytologizující sebevražda. A to z poloviny určitým výkladem křesťanství a z poloviny určitým typem ateismu. Následkem obojího bílý svět spáchal jakousi kulturní sebevraždu. Naštěstí ne úplně, protože to úplně nejde. Ten hlad po mýtu se ozývá, a je tak velký, protože to, co bylo zabito, samozřejmě naštěstí nikoliv úplně, je mytopoetická vnímavost. Ozývá se v citu pro přírodu, vnímavostí k archaickým věcem, v hladu po všem neevropském. To je na jednu stranu velká příležitost a na druhou velmi nebezpečná situace.

Šlo mi o to, jestli ten skutečný historická realita - myslím tím povědomí o ní - není uzavřena v malých ostrůvcích odborníků a obecné povědomí o těchto věcech už vůbec není historické. To ano, a z jistého hlediska je to tragédie, protože se tím zahazuje dva a půl tisíciletá práce. Na druhou stranu, když tato práce neuspokojuje, pak se tomu nedivím. Mohli bychom použít třeba metaforu, že když nějací pečliví rodiče pracně staví chalupu pro své děti a ty jsou nuceni tam povinně jezdit, takže až dorostou, tak se této povinnosti nadšeně zbaví a rodiče to hodnotí jako nevděk. Podobně tomu může být mezi pečlivě vypěstovanou evropskou racionalitou a její dnešní malou váhou. Nebo jak někteří vědci naříkají, že má věda ve společnosti malou váhu, přestože nám posloužila auťáky a televizí. Nedivím se jim, že na to naříkají, protože v jistém smyslu to je škoda, když se něco tak pracně a dlouho dělaného a vypěstovaného do velké složitosti a umu, takhle znevažuje, na druhou stranu, když to neuspokojuje, tak proč nedělají něco jiného? Podraz je v tom, že se dost často tváříme, že bychom chtěli obojí naráz. To je to, co z jiné strany dělá neokonzervatismus: my bychom chtěli technickou

Dalo by se říct, že to pak vyvře takovými nebezpečnými způsoby, jako je nacismus nebo komunismus? Například nacismus žil a žije přesně z tohohle etosu, z tohoto nadšení. Já ale myslím, že dnes hrozí něco jiného - jakási taková omáčka, rozpliznutí. A rozpliznutí ne v synkretismus, to je pozitivní věc, ale v tom, že tenhle způsob traktování duchovnosti umožňuje nenárokovat její dopad do reálného života. Ten oprávněný hlad, po něčem je z pochopitelných důvodů strašlivě poznamenaný karančním symbolem, tou nadržeností. Hlad po

77

REINKARNACE A KŘESŤANSTVÍ

společnost, ale nábožensky vytříbenou morálku. To nejde, to je pokrytecké.

jetek. Půvab toho, že vyráží, je v tom, že je ochoten to riskovat, ale musí to být pro něco a ne jenom pro ten rajc.

V čem myslíš, že se stala chyba?

K něčemu takovému by snad pomohlo důkladné poznání současného stavu?

V zásadě ta chyba je - popsáno řeckým způsobem - v rozpojení toho vztahu temného a světlého Najednou se to temné začne světlého štítit a to přestane být živeno sublimací z toho spodního. Odtud pak plyne všechno to odtělesnění, moralizace, zásvětnictví. Odtělesnění jak náboženské - v určitém výkladu křesťanství, nebo i jiných náboženství, spiritismu aj. - tak i v geometrizaci vědy. Ne, že by věda, nebo přímo geometrie, byla špatná (geometrie je nádherná a má vhodné aplikace), problém tkví v záměně těchto obrazů skutečnosti.

Mě štve, že všichni religionisté, které znám, zkoumají všemožná exotická náboženství, pokud možno na opačném konci světa a v etniku jiné barvy pleti. Přitom typ náboženství, který není zkoumán (nebo o tom nevím), je to reálné náboženství současné bílé kultury. To bílé samozřejmě nemyslím nějak striktně omezeně, protože ta kultura je planetární a pomíchaná, a už vůbec to nemyslím rasisticky. To je něco, o čem se nic neví. Část lidí předstírá, že je to v zásadě ta či ona forma křesťanství, část lidí předstírá, že je to ta či ona forma ateismu, sem tam se najde někdo, kdo předstírá, že je to zase něco jiného. Je jasné, že tyhle podoby na tom měly - a nějak i mají - podíl, ale současně je jasné, že tahle společnost funguje nějak jinak a ono se moc neví jak.

Když se myšlení takto odpojí od svých zdrojů, tak se samozřejmě po čase objeví karanční symbol.,a to je ten případ, kdy se slušný pán jede do lázní vyřádit. Pak je samozřejmě velká pravděpodobnost, že spolkne první děsivost, která je po cestě. To je, myslím, základní obraz naší civilizace (pokud se tak vůbec ještě dá nazývat). To je situace, která tady ještě nebyla, aby nějaká kultura, která má tak obrovský ekonomický, intelektuální a náboženský potenciál, byla ve všech těchto oblastech tak bezmocná.

Jak by se to tedy mělo brát? Právě podle toho, co v náboženské, nebo alespoň takové polonáboženské oblasti, vzbuzuje zájem. Nebo kam se promítají ty nesplněné touhy. Co má tu povahu: tohle je ta pohádka, na kterou si nenechám sahat.

Duchovní potenciál není přístupný, intelektuální potenciál se rozvíjí dál, ale kromě experta té které vědy to už nikoho jiného celkem nezajímá. A ten ekonomický potenciál je taky tak rozpačitě nepoužitelný, protože se vlastně používá jenom k tomu, aby se množily potřeby, nikoliv k naplnění něčeho, k čemu by to měl být prostředek.

A tvoje postavení? Dodatečně se omlouvám za ten tón, kterým je každý pokus o vysvětlování vždy v nebezpečí , že poškozuje vnitřní zajímavost tématu. Snažím se jen o to, aby historická nebo pojmoslovná stránka nebyla obětí ideologizace různých vizí. Ty se sice nemusejí vázat na historii a mohou mít svá vlastní pojmosloví, ale nesmějí manipulovat s textovými prameny.

Naše současná situace (a kultura) je analogická tomu, jako když velmi bohatý pán v letech, nešťastný z toho, že mu to bohatství není k tomu, k čemu si myslel, vyrazí na freje. Můžete mu poradit, aby si dával pozor, protože to nemusí dobře dopadnout. Přitom měřítkem toho dobře nebo špatně není jestli přijde o ma-

zdroj:http://www.baraka.cz/Baraka/b_2/b_2_reinkarnace_a_krestanstvi.html

78

PŘÍČINY DUCHOVNÍHO VAKUA V ČESKU

A o možnosti uchopit nekonečnost konečností nás poučuje matematika, věda na pomezí hmotnosti a duchovnosti! Vždyť v reálu přece ani „jedna a jedna“ neexistuje! Pojem jedna je nepochybně nehmotná myšlenková abstrakce bez hmotného základu! V hmotnosti existuje vždy třeba jen „jedna konkrétní hruška“, nikdy „jedna“. Matematika nás o poměru nekonečnosti a konečnosti poučuje axiomem: Jakékoliv číslo lomené (poměřované) nekonečnem je nula!!! Tím vlastně exaktně definuje poměr schopnosti člověka chápat neboli poměřovat se s Bohem! A viz hermetická poučka: jak nahoře duchovním), tak dole (hmotném) a naopak.

Příčiny duchovního vakua v Česku

Člověk tedy jako z principu omezený prostě nemůže plně pochopit rozumem ani duchem nekonečného BohaPodstatu světa!

Josef Staněk Duchovností rozumím schopnost nadčasového vnímání světa člověkem spojenou se schopností odpoutání myšlení od tělesné stránky bytí. Tímto „přídatným faktorem“ se myšlení člověka odlišuje od myšlení mozku zvířete. Výklady hmotnost přesahujícího rozměru světa se v lidských komunitách zabývají náboženství. Ta se jednotlivcům pokoušejí pomoci vyložit neracionální a nadsmyslový rozměr světa, který kolem sebe vidí.

Teprve když jsem si uvědomil tento duchovní (nejen matematický) axiom, vyvstala ve mně otázka: Odkud čerpal Ježíš Kristus, neznajíc matematické axiomy, poznatky ke konstituování základních principů duchovní cesty, tzv. „blahoslavenství“? Vždyť on jako první podmínku duchovního vzestupu při kázání na Hoře odhaluje princip: „Blahoslavení chudí v duchu (tj. ve stavu absolutní pokory před Bohem), neboť jejich je království boží!“ Všimněte si přítomného času tohoto blahoslavenství na rozdíl od budoucího času u ostatních! (Mimo „trpících pro Spravedlnost“.) Ježíš tedy už tehdy neodhalil naslouchajícím nic menšího, než že jen ti, kteří jsou trvale ve stavu pokory před nekonečným Bohem, se k Němu mohou přibližovat.

Projdeme-li zeměkoulí, nalezneme typů a odstínů náboženských výkladů světa a člověka nepřeberné množství. Každý tento výklad formuluje svoje pojetí vnímání transcendentního rozměru světa a často se velmi liší. Jak si to vysvětlit, když pravda může být jen jedna? K odpovědi nás dovede následující intuicí indukované poznání. To nám odkryje charakteristickou vlastnost Stvořitele vší reality, kterou je Nekonečnost sama! A postaví ji do protikladu k našim rozumovým a duchovním schopnostem. Protože, jak každý z nás již mohl poznat, základní naší charakteristickou vlastností, a všech lidí, je konečnost a omezenost!

Z uvedeného poznání o poměru konečnosti člověka a nekonečnosti Podstaty světa jsem nalezl jako správné jen dva následující postoje k dějům, které kolem sebe pozorujeme:

79

PŘÍČINY DUCHOVNÍHO VAKUA V ČESKU

1. Stav pokory vyjádřený Sokratovým: Vím, že nic nevím. Nejsem prostě schopen domyslit všechny konce a rozměry čehokoliv.

moderní společnost není produktem civilizačního okruhu ani buddhizmu, animizmu, konfucianizmu, islámu či ateizmu! (Plně ateistické, tj. marxisticko leninské civilizace, v jejichž mocenském dosahu bylo náboženství zákonem zakázáno byla Kambodža, Albánie a přežívající Severní Korea. Neznám dokonce ani žádného ateistu, který by se tam chtěl přestěhovat.)

2. Všechna lidská „poučení o transcendentnu“ neboli náboženství mohou být jen částečně realitu zachycující neboli jen částečně správná!

V současnosti se nenápadně a v „převlečení za svobodu víry“ celosvětově vynořuje další typ ateistické civilizace, tzv. tržně liberální. Jejím bohem se pomalu a jistě stávají peníze, jejími církevními institucemi banky. Od doby prezidentské éry Bushovy se americký stát včetně jeho sféry vlivu, původně křesťanský, pomalu a jistě proměnil v civilizaci boha peněz. Podle fungování naší kultury, školství a médií, neboli podle nově ze zahraničí formované kvality národní „elity“, se zdá, že do sféry civilizačního okruhu „boha peněz“ se zejména po roce 2000 propadá i český stát a národ.

Od těchto principů lze logicky odvodit, že stoupenec jakéhokoliv vyznání víry na zeměkouli nemá právo se považovat za majitele Pravdy a v důsledku toho za zástupce Boha na zemi. A vyvyšovat se nad stoupence jiného vyznání! Z výše uvedeného závěru však nevyplývá, že všechna náboženství, ač každé v určitém aspektu reality zachycuje část nekonečnosti boží, jsou stejně hodnotná. Existuje jejich větší či menší přiblížení se Pravdě! Ovšem není v moci lidí, zastávajících jakoukoliv víru, tím méně v možnostech „religionistů“ neboli nevěřících ničemu, to vyhodnotit. Hodnotitelem kvality náboženství může být jen Stvořitel! Ten tak činí formou „vanutí Ducha svatého“ neboli vyjevením dopadů žití náboženských systémů na život a harmonizaci civilizací v toku času!!! Podle zákona setby a sklizně, příčiny a následku.

V kontrastu s tím pád ateistického komunizmu v Rusku přivodil pro mne zájem vzbuzující vývoj. Ruské vedení se po 100 letech intenzivní ateistické výchovy k mému překvapení moudřeji obrátilo ke svým pravoslavným kořenům. Ruské vedení státu a národa, na rozdíl od českých mocenských kruhů konstituovaných za kulisami sametové revoluce, „selským“ rozumem přišlo na to, že lepší je nedokonalá pravoslavná duchovnost než žádná!!! V důsledku takto změněného přístupu ruské mocenské elity v kombinaci s přirozeným vyciťováním obyvatel jsou tam nyní pravoslavné kostely plné nově věřících. Na rozdíl od stavu náboženství v Česku. Je až udivující, že nehledě na situaci „nepřílišného blahobytu“ se v Rusku postavilo 20 tisíc nových kostelů! Nedivím se, že tento duchovní obrat doprovází všeobecné společenské, hospodářské a národní probuzení.

Nejlepší náboženství (to Bohu nejblíže) se vyjeví jako takové tím, že jeho žitím masou lidí se automaticky vytvoří nejlepší kvalita civilizace!!! A tu poměřuji žitou kvalitou mezilidských vztahů, měrou produchovňování jednotlivců (individuálním růstem), a žitou kvalitou vztahů ke všem živým bytostem!!! (Ježíš: „Po ovoci poznáte je, tedy i náboženství!“) Uvědoměním si příčinné souvislosti „setba sklizeň“ (příčina následek) jsme získali objektivní měřítko, neboli „metr“, zakotvený v Pravdě. S ním můžeme nyní projít dějinami i současností a vyvozovat závěry. Prvně se otážeme, v které náboženské oblasti vyrostla současná industriální a vědecká společnost? A zjistíme nepochybně, že civilizačním okruhu křesťanském. Tedy

Vynořuje se přede mnou zákonitě otázka, proč podobný návrat ke kořenům, tj. k pozitivním stránkám katolického křesťanství, nenastal v Česku? Čím se stalo, že v Rusku se anonymně považuje za křesťany po sto letech ateizmu 70% obyvatel? 80

PŘÍČINY DUCHOVNÍHO VAKUA V ČESKU

Naproti tomu u nás po pouhých 40 letech ateistické „výchovy“ se za křesťany považuje pouhých 30%? A kostely zejí prázdnotou? Přičemž jen naprostý ignorant by mohl odtrhnout křesťanství, zejména katolicizmus, od českých národních tradic, zvyků, obyčejů. Třeba Vánoc a Velikonoc. A vůbec od celého trvání českého království neboli národa a státu.

Neboli když se nám něco nezdá býti logickým, nenecháváme to k vysvětlení „kapacitám“, ale sami hledáme skrytou další zákonitost. (Na základě odpozorování tohoto způsobu myšlení v Čechách již papež Aeneáš Sylvius v 15. století popsal Čechy jako „hledače novot“ v duchovnosti.) Pozoruji a jsem přesvědčen, že v současnosti v Česku existují tisíce a desetitisíce skrytých hledačů nových duchovních pravd. A nemyslím, že to, co je předkládáno k věření tradičním křesťanstvím (scholastiky), bude přijato zpět do myšlení hlavní masy národa. Česká duchovní elita prostě čeká na posun křesťanství k vyšší kvalitě duchovnosti! Cením si i těch hledačů nových přístupů k Pravdě, s nimiž nesouhlasím. S výjimkou primitivních „katolíkožroutů“, kteří „svou hlubokou úvahou“ dospěli k „nálezu“, že hlavním dějinným výsledkem činnosti katolíků u nás a kdekoliv jinde bylo a je upalování kacířů a obecná chtivost majetků. Došli dokonce k „právnímu názoru“, že chrám svatého Víta má patřit jim, ateistům.

Příčinu absence žití duchovního rozměru člověka v Česku vidím v nejméně třech schizma tvořících činitelích: Prvním je vysoká náročnost Čechů na nerozcházení slov a činů jejich hlasatelů duchovních směrů. Např. v „katolickém“ Polsku podle oficiálních statistik žije 60% podle církví předepsaného kánonu celibátních kněží trvale se ženou. (Ne manželkou.) A místním lidem je to obecně tolerováno. Dotyční „jakocelibátníci“ ovšem z kazatelen celibát schvalují a vychvalují. To by si tak katolický kněz, o němž by se to stalo známým, v husitských Čechách mohl dovolit! Zde je nutné buď učinit celibát nepovinným, což upřednostňuji, nebo jej dodržovat.

Třetím činitelem, blokujícím restituce katolické víry v národě, je nesnášenlivost Čechů k politické manipulaci lidí prostřednictvím církví. Měrou manipulace se právě liší západní katolicizmus od pravoslaví. Pravoslaví přijalo princip, že kvalita pozemského vládce je trestem či odměnou Boha národu! Proto se celé tisíciletí pravoslaví pletlo do politiky daleko méně než katolicizmus. Naproti tomu se papežství v celých dějinách Evropy vměšovalo do politiky svou veškerou vahou a dokonce bylo jejím hlavní aktérem. A příliš často velmi špatně.

Druhým činitelem je náročnost českého duchovního jádra na to, aby články náboženské víry alespoň neodporovaly rozumu, neboli byli osvíceně vysvětlovány. Tento neplněný požadavek je „žhavý“ proto, že Češi nepříliš respektují církevní či státní hodnost. (Na rozdíl od Německa a Západu.) Není tedy pro nás, české „kmány“, zvyklostí, že když něco říká papež, učený pan farář, pan starosta neb nějaký „dochtor“, tak to „pro nevzdělaného kmána“ musí být pravda! Kdepak, tvrdé české palice vše prověřují rozumem a intuicí! Jakmile naleznou, že něco nesedí, může říkat kdo chce, co chce. „Drze“ si myslí své. Ostatně to je jeden z důvodů, proč jsem hrdý na to, že jsem Čech!

Mysleli jsme si, že rozpadem rakouského mocnářství byla jednota trůnu a oltáře, neboli politiky v církvi, překonána. K mému překvapení ne. Po převratu v roce 89 takřka nepřetržité působí vybraní a stále stejní „kněží“ v médiích. Bohužel ale ne tak, aby vysvětlovali etické a duchovní principy. Ale řeční ve prospěch velmi pofidérních až nehodných politických směrů, názorů a kampaní. (Včetně podpory vojenských zásahů v Africe, Asii, Jugoslávii, nyní na Ukrajině.) Nedovedu si takto agitující

Tento postoj pramení z úsilí o duchovního vyciťování zákonů stvoření neboli stálého hledání Pravdy. Každý intuicí obdařený totiž již dávno musel zjistit, že stvoření je dokonale logické! A mne zkušenost naučila, jakož i před tím i masu duchovních Čechů, že jestliže něco se logickým nezdá být, je to určitě tím, že nedokonale chápeme všechny rozměry zvažovaného. 81

HAD A DRAK VE SVĚTLE HERMETICKÉM

profesory a biskupy představit vedle Ježíše, často ani v křesťanské zásady vyučující církvi. Stále ve mně hlodá otázka, zájmy jaké zákulisní organizace vlastně hájí? Naproti tomu se občas objeví i dobří, např. profesor Jan Sokol či psychiatr Max Kašparů. Pokud se v médiích objeví vyšší hodnostáři, hovoří místo o věcech duchovních a společenských jen k zbytečně rozpitvávanému problému restitucí.

(Nikoliv až před smrtí.) Změněná atmosféra mas občanů si pak kdekoliv ve světě demokraticky vynutí odstranění padlých společenských pseudoelit a vlády bankéřských mafií. Velmi iniciující by byl fungující kladný vzor ze světa. Proto je nutné zabránit mezinárodním mafiím v potlačování takových vzorů a společenských experimentů vojenskou intervencí. Každý duchovní činitel, podporující násilné činy uvnitř zemí a vojenské zásahy jinde, je skrytý satanista v dotyčné církevní organizaci. Nechme „vanout ducha Pravdy“, neboť dnes nelze nic utajit. Kdyby se na světě objevil společnost více harmonizující vzor státu či národa, z počátku vzor třeba lepší kultury nebo společenské atmosféry, katalyzoval by rychle masy jiných národů k napodobení dobrého. Také my Češi máme šanci stát se duchovně vůdčím národem. Jen pozitivním přístupem a spoluprací spojit mysli zatím různorodě myslícího duchovního jádra národa. Když ne, dostaneme v dohledné době „výprask“ od sil Stvořitele, bez ohledu na to, zda v něj bití věří!

Tím vzniká u málo znalého „malého českého člověka“ (emčéčé) dojem, že katolická církev při pohledu do budoucnosti spoléhá hlavně na majetek! Nikoliv na přesvědčivost svého výkladu duchovních pravd. Při trvání takového dojmu by se mohlo stát, že počet věřících žijících by brzy poklesl pod 10%. Nemůže to napravit ani nový fenomén, viditelný od úmrtí Václava Havla. „Veličiny“ veřejného života, žijící celý život jako ateisti a konzumenti, náhle před úmrtím změní názor. Církevnímu hodnostáři jsou na smutečních obřadech nalezeni jako „velcí katolíci“. Tím nemyslím, právě naopak, že je špatné, když někdo pod tlakem okolností změní názor k duchovnosti. Ale měla by existovat úměrnost v tom smyslu, že když dotyčný celý veřejný život vedl jako ateista, měl by být jen v nejhlubším soukromí pochován jako obrácený! Nepovažuji za čestné, když se na známosti jména přiživují hodnostáři! Opět pak vzniká dojem zištnosti za rituál, nikoliv oddanosti ideálu.

zdroj:http://hledani.gnosis.cz/priciny-duchovniho-vakua-vcesku/

Had a drak ve světle hermetickém

Po výčtu všech „levit“ se čtenáři oprávněně vtiskuje otázka, jak z tohoto obecného duchovního marasmu. A je to vůbec možné? Jsem přesvědčen, že i bez společenské nebo přírodní katastrofy ano. Rozvinutí žité duchovnosti v masách národů, tj. kvalitních mezilidských vztahů od rodiny po národy a víry, je podmínkou přežití západní civilizace i českého národa. První obrat musí ovšem nastat v náboženských organizacích samých. V tom, že se budou v duchu pokory vzájemně respektovat, že se uvnitř otevřou svobodné výměně názorů, že zavedou vědecké metody použitelné pro duchovní rozměr, že vyloučí náboženské násilí a ziskuchtivost. Teprve po ozdravení církve a církví samých nastane návrat důvěryhodnosti a tím příliv masy řadových lidí.

Had svým vlnivým pohybem představuje životní sílu, energii. S tím souvisí též podobnost s větvemi a kořeny stromu – odtud spojení se stromem Života. Jako symbol životní síly poukazuje i svým tvarem k falickému symbolu. K životu náleží smrt: had je též pro svou jedovatost a nebezpečnost symbolem destrukce a pokušení. Jednota života a smrti dává hadovi připevněnému na holi-kříži (STAUROS, kříž i hůl) christologickou interpretaci: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti (NU 21,9), tak musí být vyvýšen Syn člověka“ (J 3,14). Sem náleží též souvislost s holí Áronovou, proměněnou v hada (Ex 7,10) a s holí Asklépiovou; k tomu řecké FARMAKON znamená jak jed, tak i lék. Souvislost hada s ďáblem netřeba komentovat. 82

HAD A DRAK VE SVĚTLE HERMETICKÉM

Symbol hada je tedy, podobně jako symbol lva, bipolární. Jednota této bipolarity, v níž se příslovečně extrémy dotýkají, jez znázorněna hadem požírajícím vlastní ocas. Je to Úroboros (z řec. ÚRA = Ocas, BORA = žrádlo) – kruh věčnosti, jednoty veškerenstva, prsten Nietzschova „Věčného návratu“, symbolizující bytí jakožto pohyb a život. Pentakl Úrobora je založen na symbolice kruhu, alchymistického ideogramu kamence, soli solí, substance substancí, kterou takto rozvíjí a explikuje. Hadí symbolika naznačuje, že toto veškerenstvo není pouhé prázdno, ale prázdno živé, oživené, i když je jeho podstata temná a chaotická – prostě živelná. Tuto živelnost, lůno mnohosti a plnost vyjadřuje jiné znázornění Úrobora, jako krokodýla či draka se čtyřmi tlapami, jak se často vyskytuje v řeckých manuskriptech. Končetiny plaza odpovídají čtveru živlů.Tlapy a břicho, tedy části těla určené ke kon83

VEČER NA BEZDĚZU

taktu se zemí, s materialitou, jsou zelené. Zelená barva značí substanci solnou (voda-moře), na rozdíl od merkuriální žluti a sirné červeni, jež zdobí boční a zádovou část těla netvora. Síra sice odpovídá vnitřnímu ohni; zde však vystupuje, aby se dala k dispozici alchymistovi, užívajícímu Přírodní Oheň extrahovaný z Pralátky symbolizované čtyřnohým Úroborem.

O vztahu živelného chaosu a planet hovoří též následující pentakl, jenž je velmi starý, se vší pravděpodobností starší než příslušný dřevoryt dochovaný v pojednání „Azoth aneb způsob výroby skrytého zlata filosofů“ do Basila Valentina z r. 1695. Chaotickou směs všech živlů zde představuje okřídlený drak chrlící oheň. Tato obluda tíží okřídlený glóbus étherické substance, z níž je čerpána počáteční látka (materia prima) Velkého díla. Tato tajemná substance je zároveň jedna, dvojí, trojí a čtverá, jak naznačují obrazce vepsané do vznášející se koule. Jde zřejmě o základní čtveřinu hermetického ideografismu. Postava vztyčující se nad drakem živelnosti je zosobněním Rebis čili „dvojité věci“, dobře známé „filosofům“ – adeptům hermetické filosofie. Rebis, triumfující nad podrobeným drakem, vystupuje v podobě dvojhlavého androgyna. Je to Člověčenství v jednotě muže a ženy pověřené vládou nad světem, uskutečněním Velkého Díla planetárního uspořádání v lůně Vejce světa. Rebis, tajemný mistr, spojuje v organickém souladu lidskou polaritu a je povolán k nacházení skrytého Řádu v pozemském chaosu a k pokračování ve stvořitelském díle Božím.

Drak (draco), tento „starý Had“ či Červ (Vermis srv. v něm. Lindwurm) – nesourodá, beztvará, doslova ne-s-tvůrná, jednota různých zvířecích tvarů – je onou propastí, chaosem, v němž závratně víří primordiální živelná substance, která podpírá svět. Jak naznačuje další pentakl: chaos – beztvará látka a náhoda – jsou zde doslova podstatou světa, světotou substancí (lat. Substare, státi pod) čili substrátem (z lat. Sub-sterno, podkládám, rozprostírám). Chaotická, živelná, slepá podstata světa, moderně hmota, není však celou pravdou o skutečnosti, není jejím pochopením a vysvětlujícím principem. Tím je naopak koordinující Inteligence, využívající substrát a zdvojující se přitom opět na Ducha – Rozum a Duši – Imaginaci. Tyto dvojice kombinují svou činnnost, aby přemohly Tartar – vnitřní bezednost, Chaos. V alchymii představuje látku procházející cyklem transmutací. Tyto vnitřní chaotické přechody jsou řízeny vládou hermetického umění (ars hermetica).

Z. Neubauer, J. Hlaváček – Slabikář hermetické symboliky a čítanka tarotu, s. 122 – 128 zdroj:https://hydrrra.wordpress.com/2008/08/02/had-a-drakve-svetle-hermetickem/

Odtud lez vysvětlit znamení kříže na kosmickém globu, v němž snadno poznáváme ideogram světa. Kříž je tu dán spojením čtyř žezel, symbolů vlády nad a skrze živly, a uskutečňuje tak starý ideál ordo ab chao (= řád z chaosu). Psychologicky je drak symbolem jáství. Ego spočívá v sebezrcadlení „čistého“ vědomí, žárlivě hídajícího poklad skrytý v hlubinách Duše; tak brání přístupu k pokladu, aniž jej využívá a aniž má pro něj smyslo jiný než žárlivě majetnický. Tento psychologický význam vyjadřuje symbol draka s lidskou hlavou, vinoucího se kolem zemského glóbu, jak vidíme na obraze španělské madony uchovávané v sakristii kostela sv. Tomáše Akvinského. Zpodoňuje démona egoismu přemáhaného sublimovaným ženstvím – ženskou složkou duše každého člověka.

Večer na Bezdězu Karel Hynek Mácha Bude snad mnohému podivné, že obrazy ze života mého večerem počínám, jako by v tak mladistvém již věku nade mnou se soumračilo? – I mně samému divno býti se vidí, že skoro všecko u mne večerem počíná, a sice tak, že jsem uvyknul počátek všeho večerem – a večer počátkem všeho považovati, a 84

VEČER NA BEZDĚZU takto se mně i mladost má, první věk života mého, večerem býti zdá. Taktéž, kdykoliv jsem srovnání života lidského s rozdíly celého dne čítal, soudil jsem, žeby neslušelo čas dětinství a první mladosti s jitrem srovnávati; jakožby i neměla léta jinošství polednem slouti, jakožby se i neslušelo věk mužný k odpoledni a stáří k večeru a noci připodobňovati; vždy se mi podobalo, žeby se patřilo dětinství večerem, věk jinocha nocí a tak po sobě nazývati. Neb člověk dítětem vstoupí ve svět tento. V růžových červáncích plane země v objetí večerním jako krásný, tichý obraz; jen nejbližší krajina jest jasná, jen ji lze dohlédnouti; dálné hory před i za námi jen co šeré stíny se míhají po večerním nebi. Tak tichá se objevuje země s tvory svými v jasném oku, v nevinné duši dítěte; ono nespatří, než co mu nejblíže, nezná přešlost, nehádá v budoucnost; vše mu tichý, krásný slibuje život, ono v nevinnosti své žije co v zápachu luhů večerních; věk jeho rychle pomine, rychleji, než večer jarní. Blíž a blíže pak večer přichází k noci; hvězda za hvězdou vystoupá na obzoru blankytného nebe jako sen za snem, žádost po žádosti v duchu jinochově. Zponenáhla ztratí tento ze zraků svých zem, na které žije, jak ji hustá zahalí, jak ji temná víc a více pokryje noc. On jen vzhůru – vzhůru touží ke snům svým, k nesčíslným hvězdám obrazotvornosti své. Výborně věk tento nazval jazyk náš jinošstvím; mladík ve věku tomto jest cizincem, jest jinochem zemi naší, on v jiných bloudí říších, vzhůru se vzpíná letem myšlenek svých, stojí sám, nevidí nic, než přeludy vlastních obrazů svých.

85

VEČER NA BEZDĚZU

86

VEČER NA BEZDĚZU Než čím výš a výše vystoupil, tím v chladnější vešel noci stín; posléz nechce býti sám, touží po dnu, sestoupá níž a níže a vrací se k zemi zpět; – teď jest mužem a jitro jeho vzejde; sny jeho zacházejí jako hvězdy noční v ranní záři, a on navrácenou sobě zemi v jitřním, 3v novém světle uvidí, miluje a žije v ní. Po té nastoupí poledne. Umdlený člověk hledá chladící stín hustého křoví, aby odpočinul po práci. Všecko mlčí, všude ticho, všecko tiskne vedro polední. Člověk polehne v stínu; v polední páře se míhá tichá země kolem něho jako obraz jeho dětských let; ostatní tvorové v pozdálí jeho stojí co polozapadlé, polouhaslé plamínky, až posléze v bezsnivém sny jeho pohynou spaní.

padlo, a slavné noci tichá hrůznost lehla na prsa má ve zříceninách velkých. Tišeji a slavněji bylo kolem, lesy temně hučely, zdaleka bylo slyšeti hlasné houkání a štěkání psů ; zrovna pod horou zněly zvonky vracujících se krav. Po hoře si zahrával chladný větříček a zanášel sem tam nažloutlé listí. Mnohý list letěl dolů po hoře ; bylo mu zde samotno, smutno, pusto ve zříceninách těchto ; on kvapil odsud z chladné výše, aby zemřel dole mezi kvítím polním, blíže srdci lidskému : tak sestupují knížata v stáří šedém s trůnů zlatoskvoucích, aby, sotva navráceni životu, zemřeli v náruči lásky mezi lidem svým. I mně zde bylo samotno a truchlivo. Ještě jednou prošel jsem zříceniny slavné, ještě jednou pohledl jsem ve zbořenou kapli, a pak jsem kráčel k nejvnitřnější bráně po hladkém, velkém kamení, asi přes sto kroků dlouhou cestou. Neda mou se houpala veliká kulatá věž v čistém poblesku nového měsíce ; okna zříceného kláštěra v polosvětle míhala se pod ní ; a vždy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřícené kobky ve tichou noc. – Doleji stálo někdejší vězení mladého krále Václava, rozeznávající se od kláštera starou, černou stavbou, a nejblíže brány nalezla se menší věž. Teď jsem došel brány ; husté křoví zamezuje východ, a s ní dolů houpal se štíhlý stromek, jako by pozdravoval odcházejícího. Po levé ruce, vždy dolů po hoře, stojí čtrnácte nově bílených kapliček, při kterýchž poutníci na křížové cestě svou pobožnost vykonávají.

Tak považuji rozdíly věku lidského; tak mně večer jasný vždy uzpomene mladost mou, až někdy šedivý hlavu mou krýti bude vlas, až parného poledne slunce sníží šíji mou ; a tak i teď při prvním obraze mladosti moji večerní mně vstoupilo šero. – Nebyl však to večer zimný a chladný, s jakým se počínají obrazy ze života mého ; jasný, příjemný večer, jakový nastoupí po bouři odpolední, nalezl mne v zříceninách hradu bezdězského. Nade mnou plynuly šedé obláčky co stáda beránků, za horami však černé, husté zapadaly mraky, temnější nad tmavé stíny horní, v které zapadající se ztápělo slunce. Od východu nový měsíc vycházel, a veliký hiršperský rybník se skvěl polou v sluneční záři, polou ve mdlém světle měsíce. Nad Hiršperkem hustý se dmul kouř, až pojednou rozevřev se, vyhlížel co obruba temná jasně krásného obrazu; neb za rozpuklinou jeho stál zdrcený hrad Jestřábí co loď mořská, v pestrých barvách oblé duhy jako za barevným závojem. Teď za horami vycházelo slunce světům vzdáleným, – naše již za-

Vycházím ze brány, dole pode mnou míhala se světýlka po utichlé vsi. „Ha! Co to?“ –přede mnou na několik kroků ve stínu stověkého buku, 87

VEČER NA BEZDĚZU v prach ponížená před sv. obrazem, ležela hlavou o kapličku podepřena bílá ženská postava; podle ní stála nůše. Přistoupím blíže. V nůši, na prádle a jiných potřebách pocestné, ležela malá dětská rakev. Květinami a obrázky ozdobené bylo v ní malé děcko složeno, jako by dřímalo; svatojanská muška třpytila se na sněhobílém čelíčku. Zdola zněl smutný hlas zvonku, upomínaje lid po klekání na modlitbu za zemřelé. Zhlednu vzhůru; velká věž stála co přístrach noční nad námi, ostatní zříceniny byly co rozprostřený její plášť. Budím modlící se poutnici. Ona povstane; vysoká postava. „Kam tak pozdě na modlení?“ táži se. „Tam nahoře nocleh náš,“ odpoví hlasem dutým, vezme nůši a volným krokem zmizí v ouzké bráně. Já kráčel dolů po hoře a po krátkém čase octnul jsem se ve vsi. Zastavím před nízkou zdí. „Tuto jest hospoda,“ zdálo se mi, neb právě tak ohrazena byla hospoda, z které jsem před večerem na horu vyšel; více jsem pro šero nemohl rozeznati. „Zde odpočinu v pevném snu po dnešní pouti!“ Vejdu otevřenými dvírkami a stojím uprostřed veského hřbitova, „kde pod mohylami tiši mrtví spi.“ Zaražený se vrátím zpět a teprva po dlouhé chvíli nalezl jsem hospodu. Před slunce východem stálť jsem opět na hoře, hledaje postavu, s kterou jsem se byl na noc sešel. Nikde nic. Na západní straně nad malou zahrádkou černal se nový hrob a vycházející slunce zlatilo malý křížek na nízkém rovečku. Odcházel jsem dále do kraje k východu, vstříc vycházejícímu slunci. O poutnici noční neslyšel jsem nikdy více.

88

VEČER NA BEZDĚZU

89