2010 / 5 příloha časopisu Advent pro mladé i ty ostatní
KNIŽNÍ EVANGELIZACE – PŘÍLEŽITOST PRO STUDENTY Tentokrát vám chceme představit život knižních evangelistů poněkud netradičně – rozhovorem o knižní evangelizaci s místopředsedou Generální konference Markem Finleyem, který připravil bratr Hirle, zástupce vedoucího publikačního oddělení Generální konference. Pokud by se někdo z vás chtěl stát knižním evangelistou – tato nabídka platí i pro studenty formou brigády – kontaktujte prosím místního knižního evangelistu. Čestmír Šťovíček
Mark Finley, místopředseda Generální konference, který řídí Centrum pro globální evangelizaci, často vystupuje na různých evangelizačních akcích po celém světě. Jeho kázání přenášená televizemi či rádii se dotýkají života tisíců lidí. Před nedávnem jsem měl možnost ho krátce navštívit a položit mu několik otázek ohledně knižní evangelizace. Bratře Marku, jak jste se ty a tvá žena stali adventisty sedmého dne? Vyrůstal jsem v římskokatolické rodině. Můj otec se později stal adventistou a brával mne ještě jako chlapce s sebou na studium Bible. Jsem mu vděčný za to, že mě přivedl k Ježíši Kristu. Vzpomínám si ale na zážitek, který se odehrál ještě dříve a byl spojený s knižní evangelizací. Když jsem byl ještě malý chlapec, nějaký knižní evangelista prodal mojí rodině sadu knih Uncle Arthur´s Bedtime Stories (Příběhy na dobrou noc strýčka Artura). Rodiče mi z těchto knih četli příběhy – měl jsem je moc rád. Před nedávnem jsem tuto sadu knih našel ve své knihovně. Bezpochyby i vliv těchto knih působil v mém životě, dokonce když jsem byl ještě dítětem.
DVENT 5/2010 IAMPULZ A 5/2010
Vliv knižní evangelizace na život mé ženy byl ještě hmatatelnější. Ernestine, dívka, která se později stala mou ženou, žila v severním Maine spolu se svou sestrou a matkou. Její dědeček byl adventistou a zařídil, aby je šel navštívit knižní evangelista. Ten jim prodal nějaké knihy, a než odešel, tak jim dal přihlášku na korespondenční biblické studium. Ernestine si přihlášku přečetla a cítila, že by ji měla vyplnit a poslat. Přestože jí bylo teprve deset let, studovala tyto lekce a přijala Ježíše Krista. Později se stala členkou církve adventistů, chodila do adventistických škol i na univerzitu. Tam jsme se také seznámili. Máme tedy s manželkou vazbu na knižní evangelizaci od dětských let. Jsme přesvědčeni, že Bůh používá práci knižních evangelistů jako nástroj pro dokončení jeho plánu pro tuto zem.
25 25
Spolupracoval jsi jako student nějak s knižní evangelizací? Když jsem dokončil střední školu, nastoupil jsem na Atlantic Union College. Během letních prázdnin mezi prvním a druhým ročníkem jsem pracoval jako knižní evangelista. Bylo mi 18 a považuji to za jeden z nejúžasnějších zážitků v mém životě. V druhém ročníku jsem studoval v Brazílii a další prázdniny jsem tam sloužil jako studentský misionář. Zážitek, který mi přineslo ono letní rozšiřování knih, mě ovlivnil v mé celoživotní službě. Když člověk prodává knihy dům od domu, roste v něm závislost na Bohu. Bylo to úžasné „cvičení ve víře“, které jsem v těch dnech prožíval. Nikdy člověk nevěděl, kdo bude za dalšími dveřmi… Dodnes si pamatuji na speciální týden s názvem Big Week (Velký týden). Jeho smyslem bylo představit co nejvíce lidem biblický korespondenční kurz. Podařilo se nám motivovat kolem 200 lidí, aby se přihlásili ke studiu Bible. Také prodej knih byl obrovskou zkušeností. Naučil jsem se nejen disciplíně, ale také víře a vytrvalosti. Pochopil jsem, že za dveřmi svých bytů a domů je mnoho lidí, kteří hledají Boha. Když jsem pak nastoupil jako kazatel, tak jsem si uvědomil, jakou
pomocí mi byla knižní evangelizace – nebojím se od té doby klepat na dveře a chodit na návštěvy. Když se dívám zpět na svůj život, oceňuji různorodá léta mých studií a přípravy. Mezi nejdůležitější však řadím léto, které jsem mohl prožít jako knižní evangelista. Doporučuji tedy všem studentům, aby se zapojili do knižní evangelizace formou brigády či letní akce. Porostete ve víře, naučíte se efektivně jednat s lidmi a navíc získáte finanční prostředky na další školní rok. Nejlepší je, když se poprvé zúčastníte letní prázdninové akce – tam budete moci naslouchat, k čemu vás Bůh povolává. Někdy to může být služba knižního evangelisty na plný úvazek. Věřím, že dnes potřebujeme armádu tisíců, ne-li desetitisíců knižních evangelistů, kteří pomohou dokončit Boží dílo. Jděte a pracujte pro Boha v zájmu ostatních během jedněch prázdnin a sledujte, jakého požehnání se vám dostane pro zdravé uvědomění si vaší osobní hodnoty. Ujišťuji vás, že svět potřebuje a očekává povzbuzení z vašeho zaklepání na dveře. Připravil Wilmar Hirle
(Rozhovor byl otištěn v speciálním čísle pro studenty časopisu The Literature Evangelist, č. 687, duben–červen 2009, str. 6–7.)
Co? Kdy? Kde?
26 26
ADVENT 5/2010 IMPULZ A 5/2010
Z MÍSTA ČINU Dobré ráno, vážení diváci. Jmenuji se Petra Kohoutová a vítám vás v přímém přenosu našeho pořadu ‚Na cestě‘. Nacházíme se v Egyptě a již několik dnů pro vás sledujeme národ izraelský. Izraelité se po několika marných pokusech stále nemohou dostat z egyptského zajetí. Na řadě je pokus číslo devět. Nastala třídenní tma. Egypťané jsou zmatení, nevidí na krok. Abychom vám dokonaleji přiblížili situaci, pozvěme si na slovo našeho kolegu psychologa. „Dobrý den. Pocity Egypťanů musí být rozporuplné, přece není normální, aby slunce nebylo vidět – navíc v Egyptě. Dejme tomu, že si po první ráně mohli myslet, že jejich bohové se na ně zlobí, ale když se vám něco divného stane osmkrát?! To přece není jen tak. Snad už by jim měla konečně dojít tíživost situace. To samé platí o faraonovi, vždyť jeho vlastní lid se na něj musí určitě zlobit.“ Tolik tedy náš psycholog. Snažili jsme se dopátrat názoru faraona, ale do jeho paláce jsme vpuštěni nebyli. Teď se právě nacházíme u Rudého moře. Pro představu – moře má zhruba 450 000 km2 a jeho maximální hloubka je 3 039 metrů. Izraelité se zde u moře utábořili, jenže se na ně zezadu řítí egyptská vojska. Co si teď jenom mají počít? Většina z nich reptá, nejspíše ze strachu. Většině z nich také chybí pohodlí, které měli v Egyptě oproti tomuto putování. Všechny svoje stížnosti směřují na Mojžíše, který
DVENT 5/2010 IAMPULZ A 5/2010
za to ale vůbec nemůže. Nám jako jediným se podařilo získat jeho názor. Dobré odpoledne, Mojžíši. Nezdá se Vám, že je situace vážná? Nebylo by lepší vrátit se zpět? „Vrátit se zpět, to je naprosto vyloučené. Jednou Bůh řekl, že máme odejít a že se do země zaslíbené dostaneme, tak se tam prostě dostaneme. Věřím, že i z této zapeklité situace nás vysvobodí.“ Děkuji za Váš čas. Vypadá to, že Mojžíš si je vším jist. Zeptejme se ale našeho psychologa, co si o tom myslí. „Víra Mojžíše musí být opravdu veliká, když před tolika tisíci lidmi dokáže zvednout obyčejnou hůl a věřit, že se moře rozestoupí a lid přejde suchou nohou. Navíc z nám známých zdrojů víme, že to zrovna moc velký odvážlivec ani není. Jen si představte sami sebe, jak stojíte před obrovitým davem, který očekává, že třeba vojáky mávnutím ruky pobijete nebo že se vzdáte, ale vy jenom zvednete hůl.“ Děkujeme. Ale teď, vážení diváci, se děje něco opravdu nevídaného. Moře se rozestupuje a lid začíná procházet suchou nohou. Jsme opravdu rádi, že vám můžeme tuto obrovskou akci přiblížit. Jen tak mimochodem podotýkám, že se sem stále hrnou egyptská vojska. Ale nechme je v jejich plánech
27 27
v klidu pokračovat, protože se musíme na chvíli rozloučit.
Po pár dnech Přinášíme vám aktuální zprávy z poslední doby. Egyptské vojsko skončilo špatně, na místě byly tisíce mrtvých, neboť je voda zatopila. Izraelský lid pokročil dál v cestě, která vede přes pouště. Na poušti Sín lid opět reptal. Zdá se, že to je národ značně „nenažraný“, protože si stále stěžují na jídlo. Z Egypta byli zvyklí na maso, ale teď mají stravu chudou. Dostali jen chleba z nebe – tak zvanou manu. Když už jednou reptali kvůli jídlu, dalo se čekat, že i s pitím to bude to samé. Mojžíš musel kvůli nim bouchnout do skály, ze které vytryskla voda.
protože celý příběh by se nám sem nevešel. Ale nebojte se, vše končí happy endem. Lid do zaslíbené země dorazil, sice bez Mojžíše, ale hlavně, že se tam dostali. Pro dnešek se s vámi i s celým štábem loučím a přeji hezký zbytek dne.
„Myslím si, že není co dodat. Tato scéna přesně ukazuje odraz naší doby. Když se lidé nudí, tak si prostě vytvoří nějakou ptákovinu a tu uctívají. Většinou se z té ptákoviny později stane celosvětový hit, který lidi odvádí od Boha, mám na mysli například internet nebo obyčejnou hospodu.“
Jestli jste dočetli až do konce, asi si říkáte, co to je nebo proč to vůbec někdo psal. Začnu tou druhou otázkou. Psala jsem to proto, že jsem si měla připravit pro náš sbor v Domažlicích něco místo kázání, abych se prý také nějak začala projevovat. A proč zrovna tohle? K tomu se váže menší příběh, ale asi už máte mého psaní dost, tak to zkrátím. Koukala jsem na svoje rybičky a zkoumala, co si na tu sobotu připravit. A jak na ně tak koukám, říkám si, že je úžasné, jak tak plavou, a dokonce i couvat umějí, a to všechno ve vodě. No a od vody jsem se nějakým zajímavým myšlenkovým pochodem dostala až k Mojžíšovi a k přejití Izraelců skrz moře. A proč ta forma? No ten příběh zná skoro každý a byla by nuda ho vykládat jen tak, proto jsem to pojala jako reportáž z místa „činu“ a mírně jsem si chtěla vystřelit z novinářů. Abych to ukončila nějak úvahově, tak to zkusím asi takto: Zkuste se schválně vžít do kterékoliv postavy z té doby, a musíte uznat, že to neměli lehké.
Opravdu výborný názor, se kterým se ztotožňuji. Náš čas ovšem pokročil, přeskočme tedy pár let,
P.S. Když si to přečtete celé znovu, už to možná začne dávat smysl. ☺
Nyní už je zde ale událost, na kterou zaručeně čekáte skoro všichni. Mojžíš se vrací z hory Sinaj s Desaterem, ale vidí lid, jak si mezitím udělal zlaté tele. Myslím, že to je scéna, která nepotřebuje můj komentář, ovšem beze slov našeho psychologa to nepůjde.
Srí Lanka je země plná kontrastů (4. část) Čtvrtá část deníku Petry Antošové, vedoucí oddělení zahraničních projektů ADRA ČR, popisuje monitorovací cestu po Srí Lance a Indii. ADRA v těchto zemích uskutečňuje nebo uskutečňovala několik projektů navazujících na bezprostřední humanitární pomoc po úderu vlny tsunami, která zasáhla jihovýchodní Asii na konci roku 2004. Oplocení vodotrysku zvaného „Blow hole“ pro nás nebylo tolik finančně náročným krokem. Naopak se jednalo o vstřícný krok místní komunitě, která Adru již dobře zná. Od tsunami je tady její přítomnost díky různorodým projektům cítit na každém kroku. Nezřídka se nám stávalo, že jsme se s někým dali do řeči, například v restauraci či na pláži, a narazili jsme na člověka, který měl s Adrou osobní zkušenost – buď jako zaměstnanec, či příjemce pomoci. ADRA ČR zde například podpořila vznik České vesnice, díky níž dvacet rodin postižených vlnou tsunami dostalo nový dům. Z prostředků získaných od drobných dárců zde byly také postaveny dvě výstražné věže, které jsou součástí varovného systému, který by v případě další katastrofy včas upozornil místní obyvatele a navigoval je v dalším postupu při úniku do bezpečí. ADRA ČR se také podílela na financování Projektu obživy, který byl zaměřen na rozšíření možností přístupu k vlastnímu zdroji obživy chudých obyvatel této části ostrova. Ti si díky tomuto projektu mohli splnit své sny v pracovní oblasti a mnoho z nich bylo takto schopno rozjet vlastní obchod a stát se tak finančně soběstačnými. Navštívili jsme například rodinu, ve které nyní chovají akvarijní rybky, které následně velice dobře a výhodně prodávají. V jiném domě si pořídili krejčovskou dílnu a šijí pestrobarevné sukně
28 28
ADVENT 5/2010 IMPULZ A 5/2010
a šaty na objednávku. Je nutné říci, že právě možnost získání zaměstnání, a tedy finančního příjmu, je tu jedním z největších problémů. Převážná většina lidí, se kterými jsme přišli v průběhu naší návštěvy do kontaktu, se živí rybařením nebo jsou zemědělci. Obě práce jsou nicméně sezonní a závislé na spoustě okolností (podnebí, dostupnosti a potřebnosti práce). Většina lidí, se kterými jsme mluvili, byla bez práce. Možnost začít pracovat a zajistit živobytí pro svou rodinu je tak zcela zásadním přelomem v jejich životě. Sobota patří v každém koutě světa, kde pracují adventisté, odpočinku. Také my jsme v sobotu odpočívali. Odpoledne jsme strávili dlouhou procházkou po pláži, která byla jako vystřižená z časoZe sobotní procházky po pláži u města Tangalle, pisů cestovních kanceláří. Modrokde ADRA realizuje svůj projekt pískovo-zelená symfonie… Moře bylo divoké, až z něj šel strach. Pruh písku, který se pod našima nohama hluboko propadal, mi připomněl zimní výlety někdy kolem Vánoc, kdy jsme se jako malí bořívali ve sněhulích do závějí. A tak jsem o tom vyprávěla Edgarovi a kolegyni Visace, která se k nám při procházce připojila. A oni se smáli, protože nikdo z nich sníh ještě neviděl. Procházka, lemovaná háji kokosových palem, se zdála být bez konce a slunce pálilo ostře a nekompromisně. Povečeřeli jsme v restauraci na pláži a večer dorazili do hotelu celí upocení a ulepení. Už jsem za ten půlrok úplně zapomněla na to, co s mými vlasy a pokožkou dokáže udělat sůl, kterou tu obsahuje i vzduch… Kvůli nedostatku času bylo předem dohodnuto, že neděli strávíme prací. Ráno jsme se sešli – celý tým – v osm hodin k ranní modlitbě. Následovalo krátké povídání a už jsme „upalovali do terénu“. Čekali nás lidé, kterým ADRA postavila nové domovy. Celkově se jedná o 65 rodin ve třech vesnicích. Domy jsou prostorné, chybí jen kuchyň, na kterou již nezbylo peněz. Petra Antošová
DVENT 5/2010 IAMPULZ A 5/2010
29 29
