K »NÁVRHU NOVÉ KONCEPCE PÉČE O DĚTI VYCHOVÁVANÉ MIMO VLASTNÍ RODINU« ANTONÍN ŠULC, Dětský domov třídicí Liberec, MARIE BUŠKOVÁ, MŠK, JOSEF ČERNÝ, Dětský domov třídící, Brno, JÄN SOJKA, SNR, Dr. JIŘINA TAXOVÁ-ŠOLKOVÁ, Filoso fická fakulta KU Praha, IVA VAŇKOVA, Dětský domov Bratislava. % Zabývali jsme se kritikou systému a výchovné práce v dětských domovech, kterou uveřejnili zdravotničtí psychologové Phdr. M atějček, Phdr. Langmeier a Phdr. Koch v 3. čísle Pedagogiky 1965 a zaujímáme k ní toto stanovisko: I.
Souhlasíme s názorem, že rozdělení péče o děti vychovávané mimo vlastní rodinu mezi dva resorty přináší různé nedostatky, protože dítě prochází po stupně několika typy zařízení. To může vést u sourozenců k jejich dlouhodo bému odloučení a narušení citového vývoje. Negativních důsledků je ovšem víc. Souhlasíme dále s míněním, že fluktuace výchovných pracovníků, jejich častá odborná a lidská nepřipravenost i naprostá převaha pracovníků ženské ho pohlaví jsou skutečnosti, které snižují kvalitu výchovného vlivu dětských zařízení a mohou více nebo méně ohrozit všestranný rozvoj dítěte především tam, kde má strávit v těchto zařízeních celá léta. Srovnáváme-li výchovu dětí v kolektivních zařízeních s výchovným p rostře dím rodiny, nabízejí se kritice další zvláštnosti, které mohou působit výchov né obtíže. Je to např. určitá izolovanost od života (jež však ve školských zaří zeních nemůže nabýt nebezpečného rozsahu), nepřirozenost výchovného pro středí, dále do značné míry nedostatečný individuální přístup související se skutečností, že vychovatel má na starosti širší skupinu dětí, že je stále naru šováno soukromí dítěte, jež v kolektivním zařízení nemá dost klidu a konečně důsledky související s výchovou ve věkově homogenních skupinách, v nichž je nedostatek výchovných stimulů. To platí především pro domovy s dětmi raného věku, protože jakm ile ve školských zařízeních začne ovlivňovat dítě škola, dostává se do situace podstatně jiné a začne se mu tam dostávat sti mulů alespoň v takové míře, jako je tomu u dětí ostatních. Mezi jednotlivými věkovými skupinami ve školských zařízeních ostatně nikde není takových pře hrad, které by dětem zásadně znemožňovaly vzájemný styk a ovlivňování. Ve školských dětských domovech se při zam ěstnávání dětí uplatňují jak ho mogenní tak i heterogenní skupiny, přičem ž obojí mají své pedagogické opod statnění. Domníváme se, že výchovný význam heterogenních skupin nelze p ře ceňovat a povýšit je na jediný účelný organizační prostředek. V tomto smyslu soudíme, že jde spíše o teoretickou úvahu, než o výsledek výzkumu. -i
II. Při prostudování kritiky, hlavně však celkového přístupu k ní, jsme došli k závěru, že je třeba jí vytknout některé sporné stránky. Kritika stavu dětských zařízení byla totiž podána výlučně z pozic psychologických, nikoliv z pohledu pedagogického a sociologického. To ji do jisté míry udržuje stále na stejné rovině. Kritikové — i když to přímo neformulují — vyšli zřejmě z předpokladu, jako by v dětských zařízeních byl zhruba průměrný vzorek dětské populace; to však 186
zcela neodpovídá skutečnosti, protože většina dětí je různě postižena ve svém vývoji, i když jde o umístění na první pohled z příčin výlučně sociálních. Ze zdravotnických domovů přejímají školské domovy po dosažení věkové h ra nice a po provedeném výběru do adopcí děti většinou vývojově opožděné, s ne příznivou výchovnou a vývojovou prognózou. Tato skutečnost výrazně předzna menává práci kolektivních zařízení, což kritika nepostihla. Kritika nebere dostatečně v úvahu endogenní faktory a vychází z předpo kladu, jakoby za zjištěný výchovný stav a výchovné chyby odpovídala toliko výchovná práce dětských domovů. Tím se zjednodušuje objektivní podmíně nost tohoto stavu, výchově se přisuzuje výlučná moc, což neodpovídá skuteč nosti ani současným názorům teoretickým . Navíc se vychází z předpokladu, že jednorázově zjištěné výsledky výchovy jsou jediným kritériem' odbornosti a účinnosti výchovné práce, což skutečnost nevystihuje. Dále kritika poukazuje na chyby a různé nežádoucí jevy a spojuje je toliko s výchovnou prací v dětských domovech — zatím Jde o chyby a jevy, které se vyskytují do značné míry všeobecně v životě společnosti a vytvářejí tak typický obraz výchovy dětí a mládeže za současného stavu vůbec, a které sou visejí nejen s pedagogickými názory a výchovnou prací, ale i s faktory existence člověka a rodiny v podmínkách současné civilizace, které jsou tedy mimo oblast výchovy a vychovatelů. Tím se hodnocení současného stavu v dětských domovech dostává do určité izolace od společenských podmínek. Kritika se snažila shrnout všechny nedostatky vyskytující se ve výchovné práci v rozsahu kojeneckého, předškolního i školního vývojového věku dítěte, a tak došla k některým zevšeobecněním, se kterými nelze plně souhlasit, jestliže uvážíme vývoj potřeb dítěte i vývoj forem jejich uspokojování v jed notlivých vývojových obdobích. Navíc se zdá, že některé nedostatky výchovy dětí do 3 let byly analogicky přenášeny na věk předškolní a školní bez pří slušné diferenciace, zatímco na druhé straně se těmto obdobím nepřisoudily jejich charakteristické znaky. Proto lze soudit, že kritika výchovné práce předškolních a především školních zařízení nebyla uvážena v celé šíři její "pro blematiky. Při rozboru určujících faktorů citového života dítěte vycházejí psychologové z určitého modelu rodiny, který podle našich zkušeností plně neodpovídá — rodině v našich současných společenských podmínkách a ani v budoucnosti jim pravděpodobně odpovídat nebude. Autorům jde spíše o ideální model ro diny, kterému přisuzují výlučně místo při formování osobnosti dítěte. Uzná váme význam rodiny a její výchovnou moc, nemůžeme však nevidět změny, kterými dnešní rodina prochází. Velká zam ěstnanost matek vyvolala potřebu stále více přenášet odpověd nost za výchovu dětí z rodiny na státní výchovná zařízení, a tím společnost současně převzala značnou část zodpovědnosti za výchovu dětí. V nově vy tvořených podmínkách naší společnosti změnilo se i celkové postavení otce a matky ve výchovném procesu ve vztahu k dětem (zodpovědnost za výchovu), a tím současně se v nejednom případě oslabil pocit zodpovědnosti rodičů za konečný výsledek výchovy. Současně můžeme konstatovat, že nastalo jistá oslabení psychosociálních vztahů nejen mezi rodiči, ale i mezi rodiči a dětmi, protože se v dosud nebývalé míře zredukoval čas vzájemného společného ovliv ňování přímo v rodině. Je také třeba uvážit, že menší počet dětí v rodině, příp. neexistence sourozenců, rovněž nezůstávají bez vlivu na celkovou sociabilitu dnešních dětí. I roztříštěnost výchovy mezi různá zařízení (jesle, m aterská 187
škola, školní družina, klub) mohou dítě poznamenat citovou retard ací ještě dlouho předtím, než přijdou do dětského domova. A těchto dětí je v dětském domově absolutní většina. Z těchto stručně nastíněných okolností je zřejmé, že posuzovat výchovné výsledky dětských domovů bez ohledu na uvedené okolnosti je značným zjed nodušením problému. III.
Jsme si vědomi, že je třeba využít všech předpokladů, jež společnost vy tváří včetně výsledků věd, abychom naše zařízení stále zdokonalovali a aby chom v nich v přijatelném rozsahu vytvářeli všechny předpoklady pro vše stranný rozvoj dětských osobností. Reorganizace dětských domovů, k níž by chom sáhli překotně a neodpovědně, může poškodit oblast výchovy v daleko větším rozsahu než oblasti jiné. Proto k hlubším změnám můžeme přistoupit jen na základě teoretických úvah doložených seriózním výzkumem a hlavně v souladu se skutečnými a reálnými potřebami i možnostmi naší společnosti. Pouhá změna organizace, vytváření menších či větších kolektivů dětí vychová vaných homogenně nebo heterogenně, ještě nemusí znam enat přínos v indivi duálním rozvoji a nebo ve vývinu dítěte vůbec. To také znamená, že výchova dítěte je mimořádně složitý proces formování člověka, který svou složitostí sociálních vztahů a sociálních reakcí se do značné míry vymyká přírodovědec ky exaktnímu hodnocení, které vždy ještě opomíjí oblast morálních, etických, filosofických a jiných vztahů. Kdybychom byli schopni uvážit a respektovat všechny uváděné vztahy, přece ještě zůstává otevřenou otázkou ve výchově — vychovatel. Na vychovatelově osobnosti závisí konečně celá výchova a její výsledky v nejširším slova smyslu. Bez důstojného společenského postavení a finančního ohodnocení jeho významné a společensky zodpovědné práce, není možno očekávat ani stabilizaci vychovatelských kádrů a už vůbec ne společensky přim ěřené výsledky ve výchově. Přitom je třeba stále mít na paměti, že do našich kolektivních zařízení při cházejí a budou přicházet především děti deprivované (pozoruhodně velké je i procento dětí cikánského původu), takže u nich půjde stále víc nikoli o vý chovu, ale v pravém slova smyslu o převýchovu. Je-li výchovný proces problém mimořádně složitý, jak z výše uvedeného vyplývá, tak převýchovný proces je daleko složitější a k jeho hodnocení nemůžeme přistupovat běžným způsobem s běžnými kritérii, jak se to obvykle činí. Konstatujeme dále, že v dětských kolektivních zařízeních se u dětí stále důrazněji a nápadněji projevují vlivy endogenních faktorů, a to v rozsahu, jaký nebyl v dřívějších desetiletích nikdy zaznamenán. Tím se výchově ukládají stále obtížnější úkoly. Soudíme, že by se nad těmito úkazy měla zam yslit celá lékařská veřejnost, hlavně v souvislosti s odstraňováním kojenecké úmrtnosti, ale i v souvislostech jiných, především na poli medicínském. Obtížné a problémní děti, které zatěžují jak rodinu, tak i školu, bývají pod různými zámin kami umísťovány v dětských domovech. Tam dochází k jejich nadměrnému nakupení, a tím i k růstu výchovných problémů. IV. Stěžejní význam! v péči o děti je třeba přisoudit 'preventivní činnosti. Za tím účelem je třeba uvažovat o rozšíření pracovní náplně dosavadních poraden při ZDŠ zřízených na základě výnosu MSK na otázky všeobecné pedagogické 188
prevence. Předpokládá to zřídit při nich systemizované místo pro psycho loga, který by s pracovníky školy, s výzkumnými ústavy a společně s orgány péče o děti zajišťoval preventivní činnost v určeném obvodě. Psychologové pomohou i školám při řešení složitějších otázek výchovných a didaktických. Je potřebné učinit vhodná opatření, aby se na národních výborech vytvo řily příznivé podmínky pro činnost orgánů péče o dítě, aby mohly lépe než dosud plnit vládní nařízení č. 59/1964 Sb. o úkolech národních výborů při péči o děti — a aby se jejich činnost v terénu výrazněji uplatnila. To předpokládá nejen doplnění stavu pracovníků, ale i zlepšení jejich postavení v rám ci od boru národního výboru a resortu. Současně je třeba pam atovat na úpravu vysokoškolského vzdělávání sociálních pracovníků na vysoké škole. Za nejdůležitější formu péče o děti, jež nemohou být vychovávány ve vlast ních rodinách, považujeme adopci. Tuto formu je však třeba ještě dlouhodobě zkoumat a na základě získaných výsledků vypracovat vhodná kritéria pro její realizaci. Podobně i systém pěstounských rodin je třeba dlouhodobě zkou mat a objektivně hodnotit. V. Dosavadní síť předškolních a školních dětských domovů tvoří ve své většině zejména v českých krajích dobrý základ, který bude možno zdokonalovat a rozvíjet bez velkých organizačních změn, jež bychom v současné době nemohly kádrově ani hmotně zajistit. Na Slovensku se přistupuje k podstatnému rozší ření kapacity výstavbou nových moderních zařízení. Cestu ke zlepšení celkové situace těchto zařízení vidíme v následujících potřebných opatřeních: V dohledné době sjednotit výchovu v rám ci jednoho odpovědného resortu, a to ministerstva školství a kultury, kterému by patřila výchova dětí od 2 let do dospělosti; vytvořit v jednotlivých krajích zatím alespoň po jednom, dětském domově, v němž by byly vychovávány děti od 2 do 18 let. Umísťovaly by se zde-děti s trvalým pobytem, příp. sourozenci; odstraňovat postupně věkovou diferencovanost ve školních domovech (po kud se ještě vyskytuje rozdělení dětí na mladší a starší školní v ěk ); zvyšovat váhu společenského postavení vychovatelů a s ohledem na jejich odpovědnost řešit otázku jejich vysokoškolského vzdělání a finančního odmě ňování. Současně však chránit jejich práci před neodbornou, zlehčující kriti kou, která vytváří často nevhodný přístup veřejnosti a neúměrně zvyšuje ještě ' více obtížnost výchovné p ráce, tak jako tak lehce zranitelné. VI. Umísťování dětí do domovů předškolních, školních i do ostatních zařízení zajišťuje dětský domov třídicí, který odpovídá a bude odpovídat i za další individuální potřeby dítěte pří výběru dětských zařízení, jež eviduje a zná v rám ci svého kraje. Dětský domov třídicí bude odpovídat i za event. p ře místění dítěte z domova do domova, jestliže to bude nutné s ohledem na jeho prospěch. Diagnostická a dislokační činnost dětských domovů třídicích u dětí se zá vadami a poruchami v chování se osvědčila, vytvořila dlouholeté zkušenosti a je nezbytným předpokladem řádné evidence dětí se závadami a poruchami chování i sledování potřeb terénu. 189
V zařízeních pro obtížně vychovatelnou mládež (ZDŠ s dětským domovem a zvláštní škola s dětským domovem) jsou nakupeny vedle sebe nejen závady chování výchovné etiologie (od lehčích forem až k vážné delinkvenční činnosti), ale i nejrůznější druhy a formy poruch chování dětí encefalopatických a psycho patických (event. další s jinou psychiatrickou sym ptom atologií). Proto je p rá ce v těchto zařízeních obtížná a aspoň ,v určitých údobích se neobejde bez spo lupráce se zařízeními léčebnými (psychiatrickým i). Přesto však nejsou vý sledky vůbec úměrné námaze a hlavně psychopatické děti maří reedukační proces. Proto je třeba vytvořit nový typ léčebně výchovného zařízení pro děti psy chopatické (a některé en cefalopatick é), které narušují práci převýchovných zařízení a jež nelze podstatně ovlivnit převýchovnými formami (i když zůstá vají hlavním i), ale ani dočasným či dlouhodobým pobytem v dětských psy ch iatrick ých léčebnách. Šlo by o zařízení nového typu, speciálně vybaveného po strán ce hmotné i kádrové a s experimentálním statutem , a to v rám ci resortu ministerstva škol ství a kultury. Významnou úlohu by v tomto zařízení vedle pedagogů — defektologů měl psycholog, jemuž by mohla být svěřena i funkce ředitele a jehož ú čast při převýchově považujeme za nezbytnou. Nutná bude i účast odborných lékařů (psychiatrů, neurologů), a to přímo v zařízení. Zařazování dětí do tohoto zařízení bude výlučně příslušet dětskému domovu třídicímu. Propuštění bude vázáno nikoliv na věkové stupně chovanců, nýbrž výlučně na ukončení (nebo relativní ukončení) reedukačního a léčebného pro cesu. Proto předpokládáme, že sem budou umísťovány děti od předškolního věku až do dospělosti. Měla by být učiněna vhodná opatření, aby i diferenciace domovů mládeže byla ukončena co nejdříve; tím se zajistí kontinuita převýchovného procesu u mládeže odcházející po skončení povinné školní docházky ze školních p ře výchovných zařízení. Závěr Uvědomujeme si, že v tomto m ateriálu nebylo možné obsáhnout celou složi tost a m nohostrannost problematiky výchovy dětí, které jsou vychovávané mimo vlastní rodinu. Avšak vzhledem k současnému stavu a k ekonomickým podmínkám společnosti je těžko zatím učinit více. Doufáme však, že uskuteč něním uvedených záměrů se v značné míře odstraní nejzávažnější existující nedostatky jak v organizaci, tak i ve výchově dětí v dětských domovech. Vý chova totiž daleko více než jiné obory bývá hodnocena a chápána z velmi zjednodušených pozic jak laiky, tak i pracovníky ze vzdálenějších nebo bliž ších oborů; přitom jsou nápravné možnosti a prostředky spíše odhadovány a navíc nejsou většinou uvažovány současné možiíosti kádrové i hmotné. Je proto přirozené zejména při různosti názorů, aby odpovědnost a rozhodování zůstaly vždy jen resortu, který za výchovná zařízení odpovídá. Budeme však i nadále vítat všechnu odbornou i m ateriální pomoc jednotlivců, resortů, závovodů i organizací, které budou ochotny pomoci při řešení těchto složitých úkolů. Do r e d a k c e d o š lo v říjnu 1965.
190
