Klimatické změny ve světě: příčiny, dopady a evropské přístupy

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd

Klimatické změny ve světě: příčiny, dopady a evropské přístupy Diplomová práce

Autor:

Bc. Tomáš Linda BIVŠ EKMAN FIK kombin. (FO) (FIK)

Vedoucí práce:

Praha

prof. Ing. Luděk Urban, CSc.

Duben, 2012

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí. Jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Chebu dne 30. dubna 2012

Tomáš Linda

PODĚKOVÁNÍ

Děkuji prof. Ing. Luďku Urbanovi, CSc.za moţnost výběru tématu a cenné připomínky při zpracování této diplomové práce.

ANOTACE

Cílem diplomové práce je vyhodnocení postojů zástupců světových ekonomik, významných organizací a mezinárodních konferencí ke klimatickým změnám, jejich aplikace v prostředí Evropské unie a racionální vyhodnocení průniku politických, lobbyistických a vědeckých stanovisek. K analýze těchto jevů byly zohledněny výstupy významných konferencí, vědeckých prací a sledování a v neposlední řadě téţ politických komentářů.

Klíčová slova: Klimatické změny, emisní povolenky, Kjótský protokol, ochrana klimatu, obchodování s emisemi

ANNOTATION

The aim of the thesis is to evaluate the attitudes of representatives of world economies, major organizations and international conferences on climate change, their application in the European Union and the rational evaluation of the intersection of political, lobbying and scientific opinions. Analyses of these phenomena were considered significant outcomes of conferences, scientific papers and monitoring, and last but not least, political commentary.

Keywords: Climate change, carbon credits, Kyoto Protocol, climate protection, emission trading

OBSAH PRÁCE: ÚVOD ............................................................................................................................................................................ 7 1.

2.

3.

4.

KLIMATICKÉ ZMĚNY .................................................................................................................................. 11 1.1.

POČASÍ A PODNEBÍ ..................................................................................................................................... 12

1.2.

SKLENÍKOVÝ EFEKT ................................................................................................................................... 14

1.3.

SKLENÍKOVÉ PLYNY ................................................................................................................................... 17

1.4.

GLOBÁLNÍ ZMĚNA KLIMATU ...................................................................................................................... 19

1.4.1.

PŘIROZENÉ A ANTROPOGENNÍ PŘÍČINY ZMĚNY KLIMATU ........................................................................... 21

1.4.2.

DŮSLEDKY ZMĚN KLIMATU ........................................................................................................................ 22

HISTORIE MEZINÁRODNÍCH AKTIVIT V OBLASTI KLIMATICKÝCH ZMĚN ............................. 26 2.1.

MEZINÁRODNÍ PANEL PRO ZMĚNU KLIMATU .............................................................................................. 27

2.2.

KONFERENCE OSN O ŢIVOTNÍM PROSTŘEDÍ ............................................................................................... 31

2.3.

SVĚT NA CESTĚ KE KJÓTSKÉMU PROTOKOLU ............................................................................................. 32

2.4.

KONFERENCE V KODANI ............................................................................................................................ 39

2.5.

MEZINÁRODNÍ VYJEDNÁVÁNÍ O OCHRANĚ KLIMATU V BONNU .................................................................. 40

2.6.

SUMMIT O ZMĚNĚ KLIMATU V CANCÚNU ................................................................................................... 41

2.7.

KLIMATICKÁ KONFERENCE V DURBANU .................................................................................................... 42

EVROPSKÁ UNIE A OCHRANA KLIMATU.............................................................................................. 44 3.1.

ÚVODNÍ FÁZE EVROPSKÉHO INTEGRAČNÍHO PROCESU ............................................................................... 44

3.2.

ENVIRONMENTÁLNÍ PROGRAMY................................................................................................................. 45

3.3.

JEDNOTNÝ EVROPSKÝ AKT ......................................................................................................................... 46

3.4.

OBDOBÍ SMLOUVY O EVROPSKÉ UNII, TZV. MAASTRICHTSKÉ SMLOUVY ................................................... 48

3.5.

OBDOBÍ PO PŘIJETÍ AMSTERODAMSKÉ SMLOUVY ....................................................................................... 50

EKONOMICKÉ NÁSTROJE KE SNIŢOVÁNÍ MNOŢSTVÍ SKLENÍKOVÝCH PLYNŮ .................... 51 4.1.

DANĚ ......................................................................................................................................................... 51

4.2.

NORMY ...................................................................................................................................................... 52

4.3.

INVESTICE .................................................................................................................................................. 52

4.4.

POVOLENKY ............................................................................................................................................... 53

4.4.1.

CHARAKTERISTIKA SYSTÉMU ..................................................................................................................... 54

4.4.2.

FORMY OBCHODOVÁNÍ S EMISEMI.............................................................................................................. 56

5

5.

4.4.2.1.

CAP AND TRADE .................................................................................................................................... 56

4.4.2.2.

TRADEABLE ENERGY QUOTAS .............................................................................................................. 57

4.4.2.3.

CONTRACTION AND CONVERGENCE ...................................................................................................... 58

4.4.2.4.

CAP AND SHARE .................................................................................................................................... 58

4.4.2.5.

CAP AND DIVIDEND ............................................................................................................................... 59

EVROPSKÝ SYSTÉM PRO OBCHODOVÁNÍ S EMISEMI ..................................................................... 61 5.1.

PRVNÍ OBCHODOVACÍ OBDOBÍ.................................................................................................................... 65

5.2.

DRUHÉ OBCHODOVACÍ OBDOBÍ .................................................................................................................. 67

5.3.

TŘETÍ OBCHODOVACÍ OBDOBÍ .................................................................................................................... 72

6.

DOPADY NA PODNIKATELSKÉ PROSTŘEDÍ A TRHY ........................................................................ 75

7.

ADAPTAČNÍ OPATŘENÍ .............................................................................................................................. 82

ZÁVĚR ........................................................................................................................................................................ 85 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ...................................................................................................................... 87 ELEKTRONICKÉ A JINÉ DOKUMENTY............................................................................................................ 90 PŘÍLOHA Č. 1 ........................................................................................................................................................... 95

6

Úvod Historie mnohokrát ukázala, ţe se lidstvo neumí poučit ze svých předchozích chyb a nedokáţe vzdorovat hrozbám, o kterých si myslí, ţe hrozbami jsou. Na světě nebylo, není a nebude proroka, kterému by se zásadním způsobem podařilo zohlednit všechny souvislosti, čas, oslovit všechny jedince a nasměrovat jejich konání tak, aby cílem byla ona snaha záchrany toho správného. Objektivně hodnotit změnu klimatu je velmi obtíţné, protoţe její politické, ekonomické i společenské dopady jsou dalekosáhlé a mnohdy nedefinovatelné. Sama je hybatelkou změn a budoucností lidské civilizace. Nutnost vypořádat se s mnoha problémy současně a celosvětově tak jiţ dopředu dělá toto téma téměř neřešitelným. Pokud bude lidské populace na planetě nadále přibývat, a stejně tak ţivelně se budou měnit její návyky a potřeby, záplava problémů ovlivňujících globální klima bude nekonečná. Jsou tak klimatické změny hrozbou záhuby prostředí, ve kterém ţijeme, nebo tou hrozbou jsme my sami sobě? Vzpomeňme si na všechnu tu paniku, ty útraty prostředků světových vlád, organizací a firem kvůli apokalyptickým scénářům při přechodu informačních technologií do roku 2000. Koho to zajímalo a koho to nechávalo zcela chladným? Bohatý svět si vymyslel téma a další moţnost pohybu peněz, chudý to neřešil a zůstal chudý. Nic se v zásadě nezměnilo. Dnes uţ to nikoho nezajímá. Kaţdá teorie platí tak dlouho, dokud se neprokáţe její chyba. Ze změny klimatu se stalo klišé a zaříkadlo ještě dříve, neţ jsme vůbec pochopili její podstatu. Příznačné pro dnešní dobu, a zvláště pak u globálních témat, jakým klimatické změny bezesporu jsou, je vyvolání pocitu nebezpečí, katastrofického rozsahu a jeho akutnost. Tyto argumenty se pak stanou hnací silou těch, kteří chtějí být slyšet a vidět. Ţe se s klimatem něco děje, si uvědomuje téměř kaţdý světoobčan, kterému se pravidelně dostává zpráv z rozmanitých informačních kanálů dnešní doby. Umění najít ve spleti sdělení, rad a scénářů ty správné, je bohuţel nadlidsky těţké. Jak uţ se mnohokrát stalo, lidstvo, respektive masy lidí, vyprovokuje ke konání vţdy jen skutečné ohroţení jejich ţivotů, majetku a toho, na 7

čem jim záleţí. Proto je dnešní snaha o zavedení opatření vedoucích k zastavení ničení ţivotního prostředí, a z toho vyplývajících klimatických změn, tak křečovitá a akademická, protoţe se hmatatelné hrozby zatím týkají jen skutečně nepatrné mnoţiny lidí, jejichţ hlas a volání o pomoc zanikají v honbě za hospodářskou a společenskou konjunkturou. Navíc jde o problém s ohledem na trvání lidské civilizace tak mladý, ţe je úsměvná váţnost, jaké se mu dostává. Ještě v sedmdesátých letech minulého století se totiţ vědci nedokázali dohodnout na tom, jestli se Země otepluje nebo naopak ochlazuje, zda v budoucnu budeme ţít ve skleníku nebo lednici.1 Obavy o klima a návrat k realitě by měl mírnit i fakt, ţe minimálně dvakrát, cca před 700 a pak znovu před 600 miliony let klesla teplota Země tak, ţe zamrzla aţ k rovníku a téměř veškerý ţivot na ní vymřel.2 Mnohé zkušenosti z nedávné doby dávají za pravdu konzervativnímu přístupu a opatrnosti. Dopady vynálezů a konání lidí stejně tak jako stanovení některých opatření jiţ mělo nebo mohlo mít podstatné dopady na lidskou civilizaci. Například emise halogenovaných uhlovodíků (CFC), které ničí ozónovou díru. Jejich objevitel americký strojní inţenýr a chemik Thomas Midgley za jejich definici a vyuţití získal v roce 1937 Perkinovu medaili.3 K jejich zásadnímu omezení pouţívání, po zjištění dopadů na ochrannou funkci atmosféry, došlo lidstvo téměř za minutu dvanáct, aţ v 80. letech 20. století. V první polovině 20. století se výrobní závody předháněly ve výrobě azbestových výrobků, jejichţ karcinogenní účinky se prokázaly po desetiletích uţívání stejně jako u pouţívání insekticidu DDT s jeho toxicitou a fatálním dopadem na celý potravní řetězec.4 Na druhou stranu je třeba zmínit zprávu The Limits to Growth (Meze růstu)5 publikovanou Římským klubem v roce 1972 o postupném vyčerpávání přírodních zdrojů. Tato zpráva měla tak

1

FLANNERY, Tim. The Weather Makers. The History and Future Impact of Climate Change. Melbourne : Text Publishing Company, 2005. s. 270. ISBN 978-80-7363-121-5. 2

KNOLL, Andrew H., Life on Young Planet. Princeton : Science Library, 2003. ISBN 978-0-691-12029-4.

3

Thomas Midgley. Dostupný z WWW .

4

CARSON, Rachel. Silent Spring. Boston : Mariner Books, 2002, ISBN 0-618-24906-0.

8

katastrofické scénáře, ţe bychom dnes ţili v jejich totálním nedostatku. Dodnes nikdo neumí zaručit mnoţství surovin, které je ukryto v zemi pro jejich další pouţití. Geologické průzkumy na celé planetě týden co týden ukazují, jak se autoři zmiňované zprávy ve svých závěrech mýlili. Vývoj posledních let ale jasně naznačuje, ţe světová veřejnost bere hrozbu změny klimatu a její důsledky stále váţněji. Na následujících stránkách se tak pokusím nastínit, jak probíhaly klimatické změny v minulosti, jaký vliv měl na tyto změny člověk, jak by se mohly, s ohledem na nejaktuálnější politické a odborné pohledy a přístupy, vyvíjet v nejbliţších dekádách a staletích a co bychom mohli dělat osobně jiţ nyní. Jak my v Evropě, tak lidé na celém světě. Těţím z odborných prací, názorů, pohledů, komentářů a dalších děl, která k tomu fenoménu dnešní doby vznikla. A také z vlastního úsudku, přestoţe neexistuje ţádný výchozí, ideální a někým jasně definovaný stav klimatu naší planety, který je třeba chránit.6 Změna klimatu je jedním z největších problémů, jimţ lidstvo bude v nadcházejících letech čelit. Rostoucí teplota, tající ledovce a stále častější období sucha a záplavy, to vše jsou důkazy toho, ţe ke změně klimatu skutečně dochází. Rizika pro celou planetu a pro budoucí generace jsou kolosální s naléhavou potřebou přijmout celosvětová opatření. V Evropě víceméně panuje shoda na tom, ţe hlavní příčinou tohoto jevu je lidská činnost, resp. znečišťování ovzduší oxidem uhličitým. Proto nejenom evropské země ale celá řada vyspělých států přijímá ambiciózní cíle a realizuje opatření, která redukují emise CO2. Prvním přijatým dokumentem, který se danou problematikou začal zabývat, a který zavázal své členy k plnění stanovených cílů, je Kjótský protokol. Evropská unie je jiţ několik let zavázána k řešení změny klimatu na vnitřní úrovni i v mezinárodním měřítku a ve své agendě má toto téma velkou prioritu, jak se ukazuje v celkovém pojetí evropské politiky proti změně klimatu.

5

MEADOWS, Donella H, Jørgen RANDERS a Dennis L MEADOWS. The Limits to Growth: the 30-year update. White River Junction, Vt: Chelsea Green Publishing Company, 2004, 338 s. ISBN 19-314-9858-X. 6

KLAUS, Václav. Modrá, nikoli zelená planeta. Praha: Dokořán, 2007. s. 164. ISBN 978-80-7363-152-9.

9

Evropská unie skutečně přijímá opatření ke sníţení emisí skleníkových plynů ve všech svých oblastech činnosti v zájmu dosaţení následujících cílů: efektivnější spotřeba, méně znečišťující energie, vytvoření čistějších a vyváţenějších moţností dopravy, větší environmentální odpovědnost společností bez dopadu na jejich konkurenceschopnost, zajištění ekologického plánování vyuţití půdy a vytvoření podmínek prospěšných výzkumu a inovacím. Cílem této diplomové práce je vyhodnotit postoje zástupců světových ekonomik, významných organizací a mezinárodních konferencí ke klimatickým změnám v souvislosti s aplikací těchto postojů v prostředí Evropské unie. K této analýze pouţiji výstupy z významných konferencí, vědeckých prací a v neposlední řadě téţ politických komentářů. V úvodní kapitole této práce jsou definovány poznatky a postoje ke klimatické změně od minulosti do současné doby. Cílem této kapitoly je uvést do problematiky a definovat základní terminologii, která je dále pouţívána v této práci. Další kapitola se věnuje historii mezinárodních aktivit v oblasti klimatických změn, následuje podrobnější zaměření na Evropskou unii. 4. kapitola se věnuje ekonomickým nástrojům pro sniţování emisí skleníkových plynů a v 5. kapitole se podrobně zabývám evropským systémem pro obchodování s emisními povolenkami. Další kapitola se věnuje dopadům přístupu legislativy na podnikatelské prostředí a trhy a v poslední kapitole shrnuji další moţnost řešení klimatických změn, kterou jsou adaptační opatření.

10

1. Klimatické změny V dnešním vyspělém světě bychom těţko hledali člověka, který ještě neslyšel výraz globální oteplování či klimatická změna. Jde o natolik diskutované téma především v otázce samotné existence globálního oteplování či klimatických změn a vlivu lidské společnosti na vznik těchto jevů, ţe jej nelze nevnímat. Existuje spousta lidí přesvědčených o tom, ţe ke klimatickým změnám dochází a lidé mají zásadní podíl na jejich vzniku, ale na druhé straně se setkáváme s řadou lidí, jeţ označujeme za klimaskeptiky. Ti mohou mít ještě několik pohledů na oteplování naší země. Někteří klimaskeptikové si myslí, ţe se jedná jen o nějaký poměrně krátkodobý, náhodný výkyv klimatu, který má jen zanedbatelné důsledky. Další klimaskeptici připouští, ţe klima se začíná skutečně globálně výrazně měnit, ale zpochybňují, ţe na tom mají výrazný podíl lidské činnosti, hlavně spalování fosilních paliv. Poukazují na to, ţe k podobným výrazným změnám docházelo v minulosti mnohokrát, dokonce i v historických dobách, a ţe klima je mnohem víc ovlivňováno jinými faktory neţ změnami koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. A konečně další část klimaskeptiků je toho názoru, ţe globální změna klimatu reálná je, a ţe tato změna je skutečně hlavně způsobena spalováním fosilních paliv a produkcí metanu obrovskými stády hovězího dobytka, ale ţe je principiálně nesprávné nějak regulovat tyto lidské činnosti jakoţto příčiny změn klimatu a raději se soustředit na odstraňování následků, protoţe to vyjde levněji. Najít řešení sporu o příčinu klimatických změn není cílem této práce. Nicméně vzhledem k obsahu této diplomové práce je třeba říct, ţe vycházím z předpokladu, ţe většina vědců se

11

shoduje na tom, ţe se klimatický systém mění7, dochází ke zvyšování teploty povrchu Země a tedy i ke skleníkovému efektu.

1.1. Počasí a podnebí Veřejná debata o změnách klimatu často zaměňuje podnebí (klima) a počasí. Počasí je okamţitý stav atmosféry od zemského povrchu do výšky 10 aţ 15 kilometrů nad ním. Tento stav se popisuje souborem hodnot meteorologických prvků, které byly naměřeny meteorologickými přístroji nebo zjištěny pozorovatelem (např. teplota vzduchu, stav oblačnosti, rychlost a směr větru, déšť, sněţení apod.). Jednou z typických vlastností počasí je jeho velká proměnlivost během několika dnů, během roku i mezi jednotlivými roky. Počasí studují a předpovídají meteorologové. Podnebí neboli klima je, zjednodušeně vyjádřeno, dlouhodobý stav počasí. Pro řadu meteorologických prvků se vyhodnocují jejich statistické charakteristiky za delší období, zpravidla nejméně 30 let. Proměnlivost klimatu je podstatně menší neţ proměnlivost počasí. Podnebí studují klimatologové, kteří od meteorologů přebírají naměřená data a podle nich popisují klima. Pokud máme k dispozici dostatečně dlouhé řady naměřených dat, můţeme srovnávat podnebí v různých obdobích. Dnes mají klimatologové k dispozici dostatek měření za posledních 100-150 let. Dále do minulosti, před rokem 1850, je však k dispozici stále méně přímo měřených hodnot, proto se musí klimatologové ve starších obdobích spolehnout na nepřímé indikátory charakteru a změn klimatu, jejichţ přesnost postupně s časem klesá. Avšak popis podnebí v daném místě je dnes pouze část moderní klimatologie. Velká pozornost je v poslední době věnována vytváření matematických modelů klimatu, s jejichţ pomocí se odhaduje například reakce klimatického systému na zásahy člověka.8

7

PACHURI R.K a REISINGER A. Climate Change 2007: Synthesis Report. Contribution of Working Groups I, II and III to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. IPCC, Geneva, Switzerland, 104 s. 8

METELKA, Ladislav a Radim TOLASZ. Klimatické změny: fakta bez mýtů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky ţivotního prostředí, c2009, 35 s. ISBN 978-80-87076-13-2.

12

IPCC ve svých zprávách definuje klimatický systém (schematické vyjádření viz obr. 1): „Klimatický systém je vysoce sloţitý systém sestávající z pěti hlavních sloţek: atmosféry, hydrosféry, kryosféry, povrchu země a biosféry, a vzájemných vztahů mezi nimi. Klimatický systém se vyvíjí v čase vlivem své vlastní vnitřní dynamiky a v důsledku vnějšího působení, jako jsou vulkanické erupce, sluneční změny a antropogenní působení zahrnující změny sloţení atmosféry a změnu vyuţití půdy“9. Obrázek 1: Schéma základních částí klimatického systému Země. Zdroj: Metelka, Tolasz (2009)

9

UMWELTVERÄNDERUNGEN, Wissenschaftlicher Beirat der Bundesregierung Globale., přeloţili DOŠEK, Jiří; HOLLAN, Jan, Sicherheitsrisiko Klimawandel: the life and times of Guy Stewart Callendar (1898-1964), the scientist who established the carbon dioxide theory of climate change. Berlin: Springer, 2008, 155 s. ISBN 978-3540732-471.

13

1.2. Skleníkový efekt V měřítku kontinentů, regionů a oceánských pánví byla pozorována řada dlouhodobých klimatických změn. Ty zahrnují změny arktických teplot a ledu, obecně rozšířené změny sráţkových úhrnů, slanosti oceánů, pole větru a různých aspektů extrémního počasí včetně sucha, silných sráţek, horkých vln a intenzity tropických cyklón. Ovšem mezi nejvýraznější a také nejvíce veřejně diskutované patří globální oteplování způsobené skleníkovým efektem a s ním související nárůst skleníkových plynů. Skleníkový efekt je jev, který umoţňuje samotnou existenci ţivota na zemi. Pokud by totiţ atmosféra přirozené skleníkové plyny neobsahovala, byla by teplota na Zemi přibliţně o 33°C niţší neţ odpovídá mnoţství energie získané ze Slunce. Skleníkový efekt je tak nezbytným předpokladem ţivota na Zemi.10 Průměrná teplota na povrchu Země by byla -18°C11 a celá planeta by připomínala zmrzlou sněhovou kouli, na níţ by moţná mohly existovat některé typy bakterií, které se vyznačují extrémní odolností vůči nízkým teplotám. Tím ale význam těchto plynů nekončí. Energie, kterou zadrţují, se můţe projevit jako teplota vzduchu, ale také ovlivňovat proudění vzduchu nebo kondenzaci vodní páry, vypařování, mrznutí nebo tání vody. Za objevitele skleníkového efektu je povaţován francouzský badatel Jean-Baptiste Joseph, baron de Fourier, který si roku 1824 kladl první otázky na téma funkce atmosféry a na čem závisí teplota Země. Skleníkové plyny byly popsány Johnem Tyndallem, který došel ke zjištění, ţe způsobují oteplování a díky nim existuje na Zemi ţivot12. Jiţ v roce 1896 byl podrobně zkoumán skleníkový efekt švédským vědcem Svantem Arrheniem, který plyny způsobující skleníkový efekt nazval „skleníkovými“ a tento efekt podle analogie se zahradním skleníkem označil jako „skleníkový“13. Na konci třicátých let 20. století se začalo dávat do souvislosti oteplování klimatu

10

FABIAN, Peter. Leben im Treibhaus. New York: Springer-Verlag, 2002. ISBN 978-3-540-43361-3.

11

NÁTR, Lubomír. Země jako skleník: Proč se bát CO2?. Praha : Academia, 2006. ISBN 80-200-1362-8.

12

BEHRINGER, Wolfgang. Hexenverfolgung in Bayern: Volksmagie, Glaubenseifer und Staatsräson in der frühen Neuzeit. 3., verb. und um ein Nachw. erg. Aufl. München: Oldenbourg, 1997. ISBN 978-348-6539-035. 13

KADRNOŢKA, Jaroslav. Globální oteplování Země. Brno: Vutium, 2008. ISBN 978-80-214-3498-.1

14

a antropogenně podmíněné emise skleníkových plynů14. Nicméně trvalo ještě delší dobu, neţ byl princip skleníkového efektu fyzikálně vysvětlen. „Princip skleníkového efektu lze popsat následovně: přibliţně 30% slunečního záření pronikajícího do zemské atmosféry se vrací zpět do kosmu, a to vlivem odrazu od oblačnosti, rozptylu na molekulách vzduchu nebo odrazu od zemského povrchu. Zbylých cca 70% je pohlceno povrchem (v malé míře i atmosférou), a to má za následek zvýšení teploty povrchu a částečně i vzduchu. Podle fyzikálních zákonů (Planckův zákon) ale kaţdé těleso, jehoţ teplota je vyšší neţ absolutní nula (–273,15°C) energii také vyzařuje. To platí i pro zemský povrch, který vyzařuje v infračervené oblasti. Pokud by v atmosféře nebyly přítomny skleníkové plyny, toto záření by odcházelo do kosmu. Ale skleníkové plyny v atmosféře právě toto záření pohlcují a tím dochází k ohřívání vzduchu. Ohřátý vzduch sám o sobě ale také vyzařuje infračervené záření. Vyzařuje všesměrově, to znamená, ţe polovina záření odchází směrem nahoru (do kosmu nebo můţe být pohlceno skleníkovými plyny ve vyšších hladinách atmosféry), polovina směrem dolů (a je pohlceno buď v niţších vrstvách atmosféry, nebo povrchem). Vzhledem k moţnosti mnohonásobného pohlcení a následného vyzáření infračerveného záření v atmosféře je matematický popis celého procesu poměrně komplikovaný, celkově ale vede k omezení infračerveného vyzařování ze soustavy Země – atmosféry, a tedy ke zvýšení její teploty.“ (Metelka, Tolasz, 2009, s. 18) Z toho vyplývá, ţe čím více skleníkových plynů je v atmosféře, tím méně záření unikne do vesmíru a tím více se Země ohřívá. Problém je v tom, ţe se v poslední době koncentrace skleníkových plynů jednoznačně a prokazatelně zvyšuje, coţ má za následek zesilování jejich účinku a tedy i zvyšování teploty povrchu Země (Nátr, 2006, s. 51). Obrázek 2: Schematické znázornění skleníkového efektu. Zdroj: www.biom.cz, Antonín Slejška

14

FLEMING, James Rodger. The Callendar effect: the life and times of Guy Stewart Callendar (1898-1964), the scientist who established the carbon dioxide theory of climate change. Boston, Mass.: American Meteorological Society, c2007, 155 s. ISBN 18-782-2076-4.

15

Pojem skleníkový efekt pochází od skleníků uţívaných v zahradnictví, nejedná se však o příliš přesné pojmenování, neboť skleníky pracují na jiném principu: skleník je vybudován ze skla; ohřívá se přímo, neboť Slunce ohřívá zemi, od ní se ohřívá vzduch nad ní a sklo brání ohřátému vzduchu stoupat a uniknout pryč. To lze snadno ukázat otevřením malého okna poblíţ střechy skleníku: teplota znatelně poklesne. Bylo to také demonstrováno při Woodově experimentu v roce 1909.15 Skleníky tedy fungují díky bránění konvekčnímu proudění; naproti tomu skleníkový efekt brání unikání záření, nikoliv konvekčnímu proudění - zjednodušeně řečeno, má tendenci propouštět přímé, „tvrdé“ sluneční záření a částečně inhibovat zpětně odraţené, „měkčí“ záření v infračervené části spektra.16 Skleníkový efekt zásadně ovlivňuje klimatický systém na naší planetě v krátkodobém časovém horizontu.

15

WOOD R. W. (1909). Note on the Theory of the Greenhouse. London : Philosophical Magazine 17, r. 1992.

16

Skleníkový efekt [online]. 2009 , 24.4.2009, Dostupný z WWW: .

16

1.3.

Skleníkové plyny

Lubomír Nátr (2006, s. 52) označuje skleníkové plyny jako „sloučeniny, které se vyskytují v atmosféře Země a vyznačují se silnou absorpcí dlouhovlnného infračerveného záření“, čímţ je ohřívána spodní vrstva atmosféry a zemský povrch. Mezi skleníkové plyny zařazuje Nátr (2006, s. 52, 57) zejména vodní páru, oxid uhličitý (CO2), metan (CH4), oxid dusný (N2O), ozon (O3) a některé plyny, jejichţ výrobu zavedl člověk a z nichţ nejběţnější jsou tzv. freony (chlorofluorované uhlovodíky). Skleníkových plynů je přibliţně kolem 20 – 25. Navzájem se od sebe liší svými radiačními vlastnostmi – tzn. mnoţstvím infračerveného záření, které jsou schopny absorbovat – a průměrnou dobou, po kterou se uchovávají v atmosféře. (Nátr, 2006, s. 59) Následující stručná charakteristika jednotlivých plynů a popis jejich příspěvku ke skleníkovému efektu a globální změně klimatu je převzat z knih Nátra (2006, s. 24-26, 53-57) a Hensona (2008, s. 25-27)17. Vodní pára má největší podíl na skleníkovém efektu, nicméně její obsah v atmosféře vzrůstá v poslední době velmi pomalu. Lidská činnost vodní páry do atmosféry nepřidává. Ovšem teplejší vzduch můţe pojmout mnohem více vlhkosti, takţe rostoucí teploty změnu klimatu dále zintenzivňují. Důsledky změny jejího obsahu v atmosféře jsou v současnosti předmětem intenzivního výzkumu. Oxid uhličitý patří mezi velmi účinné skleníkové plyny. Přirozeně se dostává do vzduchu při dýchání lidí a zvířat a rozkladu rostlin. Jeho mnoţství v atmosféře bylo dlouho relativně stabilní, ovšem v době průmyslové revoluce začalo růst. V současnosti se celosvětové emise CO2 zvyšují rychlostí, která minimálně v uplynulém půlmilionu let nemá obdobu. Převáţná část emisí CO2 vzniká při spalování fosilních paliv (uhlí, ropa, zemní plyn) a biomasy. V ovzduší se udrţí déle neţ jedno století, jelikoţ byla překročena přirozená kapacita rostlin fixujících CO2 svou fotosyntetickou aktivitou. Ze všech těchto důvodů je tomuto skleníkovému plynu v současnosti věnována největší pozornost.

17

HENSON, Robert. The rough guide to climate change: the life and times of Guy Stewart Callendar (1898-1964), the scientist who established the carbon dioxide theory of climate change. 3rd ed. London: Rough Guides, 2011, 406 s. Rough Guides reference guides. ISBN 18-483-6579-9.

17

Metan produkují zejména mokřady, rýţoviště, skládky odpadů, chov skotu, ale i domácnosti, doprava a továrny. Je asi 20-25x účinnější neţ CO2. Poločas setrvání metanu v atmosféře je asi 10 let, takţe jeho koncentrace je nad celým povrchem Země vyrovnaná, nicméně také vzrůstá. Zejména díky intenzifikaci zemědělské činnosti soustavně vzrůstá i koncentrace oxidu dusného. Tento plyn však vzniká i při spalování biomasy, průmyslové činnosti či pouţívání spalovacích motorů. Pohlcuje dokonce 200-300x víc dlouhovlnného infračerveného záření neţ CO2 a setrvává v atmosféře aţ 130 let. Vznik troposférického ozonu je spojen s fotolýzou sloučenin dusíku, takţe se jeho koncentrace zvyšuje se zvyšováním emisí NOx. V troposféře zůstává jen pár dní. Od 80. let 20. století se však jeho mnoţství v troposféře příliš nemění, nicméně od počátku průmyslové revoluce vzrostlo toto mnoţství o 30%. Jeho účinnost, co se týká skleníkového efektu, je přibliţně 2 000x větší neţ CO2. Ještě větší účinnost při pohlcování dlouhovlnného infračerveného záření vykazují freony, a to asi 5 000 aţ 10 000x vyšší neţ CO2. Díky Montrealskému protokolu a jeho dodatkům se začal jejich objem zmenšovat, nicméně kvůli jejich stabilitě v atmosféře bude jejich podíl na skleníkovém efektu ještě dlouho přetrvávat. Zdůraznit bychom měli velmi specifickou vlastnost klimatického systému Země, která jej činí zranitelným vůči emisím spojeným s lidskou činností. „Celých 99% objemu atmosféry tvoří dusík, kyslík a argon. Tyto plyny jsou však inertní, pokud jde o absorpci záření (kterou provádějí právě skleníkové plyny). Ačkoliv tedy skleníkové plyny tvoří jen nepatrnou část objemu atmosféry, jsou schopny měnit klima planety, neboť jejich koncentrace jsou modifikovány emisemi způsobenými činností člověka.“ (Barros, 2006, s. 29) 18

18

BARROS, Vicente. Globální změna klimatu. 1. vyd. Překlad Petr Pšenička. Praha: Mladá fronta, 2006, 165 s. Kolumbus, sv. 181. ISBN 80-204-1356-1.

18

1.4.

Globální změna klimatu

„Klima se v minulosti vţdy vyvíjelo. K jeho postupným změnám docházelo v minulosti nedávné i v té pradávné, geologické. Přímá data z měření počasí máme jen asi 150 let dozadu. Nicméně vědci objevili několik postupů, jak se bez nich alespoň částečně obejít. Jak vypadalo podnebí v dávné minulosti, se dozvídají pomocí tzv. klimatologických proxy dat. Spočívají v nepřímých metodách zjišťování klimatických charakteristik (především teploty) v minulosti. Odborníci například přesným měřením porovnávají letokruhy stromů. Šířka letokruhů má statistickou vazbu na vývoj počasí během daného roku. Hlubokými vrty získávají led z vrstev uloţených v Grónsku či Antarktidě před statisíci let a posléze analyzují sloţení vzduchových bublin v něm. Poměr izotopů kyslíku 18O a 16O v bublinách vzduchu totiţ mírně závisí na jeho teplotě, takţe lze nepřímo odhadnout, jaká byla teplota vzduchu v minulosti. Obdobně se pouţívá analýza starých pylových zrn, sedimentů v jezerech nebo na mořském dně či izotopové rozbory mořských korálů a karbonátových fosilií. Spolehlivost a přesnost nepřímých dat je samozřejmě niţší neţ výsledky přímých měření, které známe dnes.“ (Metelka, Tolasz, 2009, s. 13) Následující graf ukazuje porovnání deseti různých rekonstrukcí průběhu průměrné teploty Země v průběhu posledního tisíciletí; černě je zobrazen průběh získaný na základě přístrojových měření.

19

Graf 1: Rekonstrukce průběhu průměrné teploty Země v průběhu let 1000 – 2000. (Zdroj: http://portal.chmi.cz)

Jen za posledních sto let (1905 – 2005) se průměrná teplota vzduchu celosvětově zvýšila o 0,8°C. Tento vzestup však není všude stejný, někde je vyšší aţ o 2°C, někde niţší a v některých oblastech pak paradoxně došlo k mírnému ochlazení. A jaký bude vývoj klimatu? Na tuto často kladenou otázku nezná nikdo přesnou odpověď. Přesto mnoho vědeckých týmů se snaţí předpovědět budoucí vývoj klimatu. Za tímto účelem byl vytvořen „Globální klimatický model“, v němţ jde o matematickou reprezentaci dějů probíhajících v klimatickém systému Země. Klimatické modely pouţívané IPCC předvídají mezi lety 1990 – 2100 oteplení v rozmezí od 1,2°C do 2,8°C.

20

Graf 2: Projekce povrchových teplot v rozmezí let 1900 – 2100. (Zdroj: http://www.ipcc.ch)

1.4.1. Přirozené a antropogenní příčiny změny klimatu Změna klimatu můţe být vyvolána řadou vnějších i vnitřních faktorů, včetně lidské činností. Po většinu času vývoje Země se změny klimatu odehrávaly bez vlivu člověka, proto je nazýváme přirozenými změnami. Mezi ně patří především změny sluneční konstanty, parametrů oběţné dráhy Země kolem Slunce, rozloţení pevnin a oceánů, horotvorné procesy, sopečná činnost, změny fyzikálních a chemických vlastností oceánů, oceánická cirkulace, stav a vývoj biosféry, aj. Naprostou většinu doby existence našeho ţivočišného druhu ţil člověk v souladu s přírodou, a pokud do ní zasahoval, tak pouze minimálně a jen v lokálním měřítku. Tradiční ţivot našich předků byl k přírodě velmi ohleduplný, zajišťoval rovnováhu mezi přírodními zdroji a jejich čerpáním. Změny v tomto přístupu nastaly při přechodu od lovecko-sběračského způsobu obţivy k zemědělství. Tato tzv. neolitická revoluce přinesla zvýšení mnoţství a dostupnost potravin, coţ ve svém důsledku vedlo k poměrně rychlému růstu lidské populace. 21

Podstatně výraznější narušení přírodní rovnováhy přišlo spolu s průmyslovou revolucí (její počátek lze datovat do roku 1750), kdy lidé začali velmi intenzivně čerpat přírodní zdroje. Počet obyvatel naší planety stále rychle roste, snahy o zmírnění tempa tohoto růstu se prozatím míjejí účinkem. S rostoucí ţivotní úrovní prudce roste i osobní spotřeba, a tím vznikají stále vyšší nároky na zdroje, ať jiţ potravin, surovin nebo energie, které nejsou nevyčerpatelné (především zdroje fosilních paliv hrozí vyčerpáním v nepříliš vzdálené budoucnosti). Ovšem u fosilních paliv nejde jen o jejich vyčerpání, ale mnohem závaţnější jsou v tomto kontextu změny ve sloţení atmosféry naší planety, ke kterým dochází v důsledku zvyšování emisí oxidu uhličitého uvolňovaného právě jejich spalováním. Od roku 1955 do roku 2005 stoupla koncentrace nejdůleţitějšího skleníkového plynu, oxidu uhličitého v atmosféře z 310 na 380 ppm, tedy o 23%; podle odhadů IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change) je do roku 2030 předpokládán růst spotřeby uhlí o 1,4%, ropy o 1,6% a zemního plynu 2,4% ročně. Jestliţe v roce 2004 bylo díky lidské činnosti do atmosféry vypuštěno 24 miliard tun CO2 , můţeme při tomto tempu růstu předpokládat, ţe v roce 2030 to bude jiţ 38 miliard, tedy nárůst o 70% v průběhu 26 let (Kadrnoţka, 2008). Bez dalekosáhlých změn našich dosavadních způsobů zajišťování energie budeme v tomto století i nadále pokračovat ve spalování fosilních paliv. Velmi výrazně k tomu budou přispívat rozvojové mocnosti jako Čína, Indie a Brazílie, které zaţívají překotnou industrializaci. Takţe zatímco je dnes rozvojový svět zodpovědný za zhruba 40% ročních emisí uhlíku, do konce století to bude pravděpodobně 75%.19

1.4.2. Důsledky změn klimatu Nárůst globální teploty bude mít vliv na další sféry Země. Rizikům spojených s globálním oteplováním je vystavena nejen lidská populace, ale také unikátní a dnes ohroţené ekosystémy. Riziko vyhynutí druhů a poškození korálových útesů stále roste. Existuje vyšší riziko výskytu extrémnějších situací, jako jsou například období sucha, vlny veder nebo záplavy. Dojde k

19

LOMBORG, Bjørn. Smart solutions to climate change: comparing costs and benefits. New York: Cambridge University Press, 2010, 413 s. ISBN 05-211-3856-6.

22

velkému regionálnímu rozrůznění dopadů a také k rozrůznění mezi globální a lokální úrovní. Podle IPCC (IPCC, 2007) přibývá důkazů o tom, ţe většímu riziku čelí oblasti niţších zeměpisných šířek a méně rozvinuté regiony. Konkrétně se negativní dopady globálního oteplování budou více projevovat v rozvojových zemích, které nemají dostatek informací a organizačních struktur, jeţ jsou potřebné pro lepší předpověď vývoje situace a lepšímu přizpůsobení. Jaké jevy můţeme povaţovat za důsledek toho, ţe se planeta ohřívá? Tání ledovců - V této oblasti dospěla IPCC k poznatkům, ţe od roku 1960 ubylo 10% veškeré ledové pokrývky Země. Vedle toho došlo ke zkrácení doby, po kterou jsou zamrzlé řeky a jezera na severní polokouli, tloušťka zalednění v Severním ledovém oceánu se na jaře a v létě zmenšuje a ustupují horské ledovce. V příštím století se tání Arktidy a Grónského ledovce rozhodně nezastaví, mizet budou nadále i horské ledovce, hlavně ty na severní polokouli. Ohřívání jiţní polokoule bude totiţ díky větší ploše oceánů trvat déle. Zdá se, ţe jediné Antarktidy se zatím problém tání ledovců netýká. Naopak docela váţný, byť vzdálený problém je setrvačnost tání ostatních ledovců, zvláště pak Grónského, které bude v omezené míře pokračovat i několik tisíc let po stabilizaci klimatu. Zvyšování mořské hladiny - Od roku 1950 se úroveň mořské hladiny zvýšila o 10 aţ 20 cm a nyní kaţdý rok stoupne zhruba o 1 mm a do konce století se podle IPCC hladina zvedne o 9 aţ 88 cm. To sebou nese riziko pro mnoţství tichomořských ostrovů, pro Bangladéš, kde ţije 6 milionů lidí níţe neţ 1 m nad mořem, ale i pro Holandsko, severní Polsko a další oblasti. Zvyšování hladiny se ovšem jen tak nezastaví. Voda totiţ mění svoji teplotu velmi pomalu, a tak se obrovské vodní masy v hlubinách oceánů budou oteplovat ještě dlouhou dobu poté, co se ustálí teplota v zemské atmosféře, a přitom se samozřejmě budou stále roztahovat, coţ citelně přispěje ke konečné výši hladiny oceánů. Změna směru či zastavení mořských proudů - Oceánské proudění má obrovský vliv na podnebí všude ve světě. Tato mohutná vodní cirkulace je způsobena různou teplotou moří. Pokud by se však oceány výrazněji oteplily, mohly by proudy změnit směr, zpomalit se, nebo dokonce zastavit. Poslední moţnost není příliš reálná, ale pokud by k tomu ovšem jednou došlo, byla by to jistě největší katastrofa v dějinách lidstva. 23

Méně sladké vody - V místech, kde nepřibude dešťových sráţek, bude díky většímu vypařování způsobenému vyšší teplotou, méně sladké vody. Část zbylé vody spotřebují rostliny, a tak jí moţná bude nedostatek pro člověka. Navíc se počítá s tím, ţe lidí mezitím přibude a vody bude potřeba více neţ dnes. Je docela moţné, ţe voda bude zdaněná, aby se s ní tolik neplýtvalo. Negativní dopad na zemědělství a rybolov - Zemědělci se budou muset přizpůsobovat měnícímu se klimatu a volit jiné plodiny, bojovat s nepříjemnými suchy a napravovat škody po ničivých záplavách, coţ povede ke sníţení výnosů, k hospodářským a ekonomickým problémům a ke zdraţení potravin rostlinného původu. Změna teploty v mořích a oceánech, případně změny směru mořských proudů, budou mít vliv na shromaţdiště ryb a státy, kde je rybolov rozvinutý, tak o něj mohou přijít. Nedostatek potravin – Bohuţel i v současné době trpí mnoho obyvatel chudých zemí hlady a situace se můţe ještě rapidně zhoršit. Kromě sníţení výnosů způsobených změnami klimatu přispěje totiţ k nedostatku potravin i další jiţ zmíněný problém - nárůst populace. Podle nejnovějších demografických projekcí OSN se počet obyvatel 48 nejchudších států za 50 let rozroste z dnešních 658 milionů na 1,8 miliardy lidí. Na místě je tedy otázka, dokáţe zemědělství uţivit všechny, navíc kdyţ část země budou zabírat rozrůstající se města? Rozšíření nemocí a škůdců - Nemoci, které se vyskytují jen v teplejších podmínkách, se mohou vlivem oteplování dále rozšiřovat. Příkladem takové nemoci je horečka dengue nebo malárie, která je přenášena komáry při teplotách 15-32°C a vlhkosti 50-60%. Tato nákaza by se mohla z Afriky dostat i do Evropy. Vedle toho můţeme očekávat zdvojnásobení aţ ztrojnásobení počtu úmrtí způsobených horkem. Ohroţení fauny a flóry - Zvířata i rostliny se jednoduše přizpůsobují novým teplotním podmínkám. Například stromy dříve rozkvétají a později se oblékají do podzimních barev, ptáci začínají dříve hnízdit a ti stěhovaví se déle zdrţují ve svých zimních sídlech. V budoucnosti se budou teplomilné druhy stěhovat stále dále na sever a naopak druhy, které dnes ţijí na severu, budou přicházet o svůj ţivotní prostor. Přitom vzhledem k hustému zalidnění se mnohé druhy nebude moci za vhodnými klimatickými podmínkami přesunout. Ekosystémy, které nestihnou na změny reagovat, budou náchylnější k nemocem a napadení škůdci. Váţně ohroţeny by mohly být například lesy mírného pásu. 24

Jedna z nejcitelnějších ztrát na poli přírody se bude týkat korálových útesů, jejichţ biodiverzita je srovnatelná i s druhovou rozmanitostí deštných pralesů. Korálové útesy jsou velmi náchylné k sebemenším změnám teploty okolního oceánu a jiţ dnes je mnoho z nich poškozeno. Silnější El Niňo - El Niňo je vlastně taková menší globální katastrofa, způsobená přesunem teplé vody ze západního rovníkového Pacifiku aţ k pobřeţí Jiţní Ameriky. Vyvolává celou řadu nemalých problémů, nejvíce asi v oblasti kolem státu Peru, kde dochází k silným dešťům a následným záplavám a erozím půdy a odkud vrstva teplé vody vyhání ryby a připravuje tak tamní rybáře o ţivobytí. Na druhé straně Tichého oceánu (nejedná se pouze o Austrálii, ale v důsledku zeslabení monzunů také o jihovýchodní Asii a dokonce i západní Afriku) přináší El Niňo dlouhá období sucha. Tento jev je znám uţ od 16. století, není tedy přímo způsoben globálním oteplením, nicméně jeho síla a četnost za posledních třicet let vzrostla. Vědci z IPCC se domnívají, ţe je zde zřejmý vliv klimatických změn a očekávají další, bohudík nepříliš výrazné zesílení tohoto nebezpečného fenoménu. Humanitární katastrofy - Mnoho obyvatel chudých oblastí světa bude v důsledku výše uvedených vlivů utíkat ze svých domovů, coţ povede k rozsáhlým humanitárním katastrofám.

25

2. Historie mezinárodních aktivit v oblasti klimatických změn V druhé polovině 20. století se otázka klimatických změn dostala do popředí zájmu nejen vědecké komunity, ale i širší veřejnosti. Hledání řešení, jak zmírnit dopady klimatických změn, zároveň vedlo ke koordinaci na mezinárodní úrovni. Na konci 50. let 20. století umoţnil technologický pokrok modelování vlivu uhlíku a dalších změn ve sloţení atmosféry na klima, a roku 1958 se začalo měřit mnoţství uhlíku v atmosféře. První světová klimatická konference byla pořádána Světovou meteorologickou organizací (World Meteorological Organization - WMO) 12. - 23. února 1979 v Ţenevě. Tato konference přinesla závazek států, ţe budou podporovat výzkum příčin a důsledků klimatických změn (k tomu se ostatně zavázali i na další vědecké konferenci pořádané v rakouském Villachu ve dnech 9. – 15. října 1985). Tato první, ne příliš úspěšná, fáze však pomohla k tomu, ţe se téma ochrany klimatu dostalo mezi důleţitá témata světové agendy a zaslouţila se o zaloţení Světového programu pro výzkum klimatu (WCP – World Climate Programme). Ten vznikl v roce 1980 jako společný program Mezinárodní vědecké rady (International Council for Science - ICSU), WMO a Programu OSN pro ţivotní prostředí (United Nations Environment Programme – UNEP). Jeho hlavním cílem je předvídat vývoj a vliv lidské činnosti na klima. Díky práci klimatologů v rámci WCP je moţné sledovat, simulovat a projektovat globální klima s nebývalou přesností. V dubnu 1987 zveřejnila Světová komise pro ţivotní prostředí a rozvoj zřízená Organizací spojených národů zprávu s názvem Naše společná budoucnost. Říká se jí také "zpráva Brundtlandové" podle norské ministerské předsedkyně, která práci komise vedla. Komisi tvořilo 21 zástupců ze všech oblastí světa - vědců, státních úředníků a politiků, kteří dříve neţ skončili svou práci, vydali dlouhou řadu předběţných studií a pořádali na všech pěti kontinentech mnoho veřejných slyšení (na této zprávě pracovali od roku 1983). V textu této zprávy se poprvé objevila

26

definice trvale udrţitelného rozvoje: „Trvale udrţitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí potřeby současných generací, aniţ by bylo ohroţeno splnění potřeb generací příštích.“20 Zpráva Brundtlandové dospěla k závěru, ţe před lidmi na celé planetě stojí pět hlavních společných úkolů, kterým musíme věnovat největší pozornost, chceme-li se jako lidstvo dál rozvíjet a neskončit v pasti ekologické katastrofy. Jsou to: omezení růstu lidské populace zajištění výţivy a jejích zdrojů uchování ţivých přírodních zdrojů a péče o ně rozvoj spolehlivých, bezpečných a ekologických zdrojů energie hledání ekologičtějších průmyslových technologií rozvoj měst a lidských sídel

2.1. Mezinárodní panel pro změnu klimatu Důleţitým mezníkem byl rok 1988, kdy byl za účelem objektivně informovat politiky a zainteresovanou veřejnost o klimatických změnách ustanoven Mezivládní panel pro změnu klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change - IPCC). Jedná se o mezivládní vědeckou instituci OSN, která byla zaloţena společně Světovou meteorologickou organizací a Programem OSN pro ţivotní prostředí. IPCC neřídí ţádné vědecké projekty, ani nemonitoruje data týkající se klimatu. Jeho hlavním posláním je objektivně a transparentně hodnotit nejnovější vědeckou a technickou literaturu týkající se klimatických změn, jejich dopadů a moţností, jak klimatické změny zmírnit a jak se jim přizpůsobit. IPCC pravidelně zveřejňuje zprávy, které se pro svou nezaujatost staly jedním z hlavních zdrojů informací o klimatických změnách pro politiky, vědce ale i širokou veřejnost. První hodnotící zpráva z roku 1990 hrála rozhodující roli při formulování politiky v oblasti klimatických změn, neboť Mezivládní vyjednávací komise pouţila její informace k ustanovení Rámcové úmluvy Spojených národů o změnách klimatu (United Nations Framework Convention on Climate

20

42/187. Report of the World Commission on Environment and Development, 11. December 1987. Dostupné z: http://www.un-documents.net/a42r187.htm

27

Changes - UNFCCC). Druhá hodnotící zpráva z roku 1995 poslouţila jako jeden z hlavních podkladů při jednáních o Kjótském protokolu a třetí hodnotící zpráva z roku 2001 poskytla důleţité informace, které vedly k dalšímu rozvoji Rámcové úmluvy Spojených národů o změnách klimatu i Kjótského protokolu. Rostoucí mnoţství vědeckých publikací týkajících se klimatických změn a stále větší detailnost umoţnily postupné rozšiřování aktivit Panelu. Čtvrtá hodnotící zpráva z roku 2007 tak obsahuje některá přidruţená témata, jako například udrţitelný rozvoj, dostupné technologie a moţnosti propojení činnosti vedoucí k omezení klimatických změn a zároveň přizpůsobení se jim. V současné době se pracuje na páté hodnotící zprávě, která by měla lépe zhodnotit ekonomické a sociální dopady klimatických změn. Z výše uvedeného vyplývá, ţe IPCC funguje především jako instituce, která určuje rizika klimatických změn a zveřejňuje moţné scénáře dalšího vývoje. Postupné zdokonalování klimatických modelů umoţňuje stále přesnější vyhodnocení dopadů klimatických změn na jednotlivé regiony. Roku 2007 získal IPCC spolu s bývalým viceprezidentem USA Al Gorem Nobelovu cenu míru za jejich úsilí o vytvoření a rozšiřování hlubších znalostí o klimatických změnách způsobených lidstvem a poloţení základů pro opatření, která jsou potřeba ke zvrácení těchto změn. (The Nobel Peace Prize, 2007)21 Nejnovější poznatky Mezivládního panelu pro změnu klimatu přináší v pořadí čtvrtá hodnotící zpráva, která se skládá ze tří dílčích částí a souhrnné zprávy, které byly publikovány v průběhu roku 2007. První tři části zprávy zachycují výsledky tří pracovních skupin, jeţ se zabývají dílčími oblastmi klimatických změn, a čtvrtá část je shrnutím závěrů předchozích dílčích zpráv. Pracovní skupina I se ve zprávě „Fyzikální základy“ zaměřuje na fyzikálně-vědeckou podstatu změny klimatu, příčiny změn a předpokládané změny v budoucnosti. Vychází z předchozích Hodnotících zpráv IPCC a z vědeckého zkoumání za posledních šest let. Zpráva Pracovní skupiny II „Dopady změny klimatu, adaptace a zranitelnost“ popisuje současné poznání dopadů změny klimatu, předpokládané dopady v budoucnosti a moţnosti adaptace na změnu klimatu. Zpráva se zaměřuje na jednotlivé sektory a oblasti a snaţí se stanovit konkrétní moţné vlivy a

21

The Nobel Peace Prize 2007. Nobelprize.org [online], Dostupný z: http://www.nobelprize.org/nobel_prizes/peace/laureates/2007/.

28

působení klimatických změn. Zpráva „Zmírňování změny klimatu“ Pracovní skupiny III je věnována problematice redukcí emisí (mitigace) v krátkodobém i dlouhodobém horizontu, mitigačním nástrojům a udrţitelnému rozvoji. Hlavní závěry Čtvrté hodnotící zprávy jsou uvedeny v následujícím stručném a doslovném výtahu ze Souhrnné zprávy: Shrnutí pro veřejné činitele: Globální atmosférické koncentrace oxidu uhličitého, metanu a oxidu dusného se v důsledku lidské činnosti od roku 1750 značně zvýšily a nyní výrazně překračují předindustriální hodnoty zjištěné z jader vrtů do ledových příkrovů zachycujících historii mnoha tisíc let. Globální zvýšení koncentrace oxidu uhličitého je převáţně důsledkem vyuţívání fosilních paliv a změn ve vyuţívání krajiny, zatímco u metanu a oxidu dusného jde hlavně o vliv zemědělství. Lze s velmi vysokou jistotou říct, ţe globálně průměrovaný výsledný efekt lidské činnosti způsobil v porovnání s rokem 1750 oteplení. Jak je v současnosti zřejmé z pozorovaného nárůstu globálních teplot vzduchu a oceánu, rozsáhlého tání sněhu a ledu a zvýšení globálního průměru výšky mořské hladiny, klimatický systém se nepochybně otepluje. V měřítku kontinentů, regionů a oceánských pánví byla pozorována řada dlouhodobých klimatických změn. Ty zahrnují změny arktických teplot a ledu, obecně rozšířené změny sráţkových úhrnů, slanosti oceánů, pole větru a různých aspektů extrémního počasí včetně sucha, silných sráţek, horkých vln a intenzity tropických cyklón. Většina pozorovaného zvýšení globálních průměrných teplot od poloviny 20. století je velmi pravděpodobně důsledkem pozorovaného nárůstu koncentrací antropogenních skleníkových plynů. V příštích dvou dekádách je pro rozpětí emisních scénářů SRES předpovídán růst teploty zhruba 0,2 °C za deset let. I kdyby byly koncentrace skleníkových plynů a aerosolů udrţovány konstantní na úrovni roku 2000, bylo by moţné očekávat oteplení o zhruba 0,1 °C za 10 let. Pokračování emisí skleníkových plynů v současné či vyšší míře by způsobilo další oteplování a v průběhu 21. století by vyvolalo řadu změn v globálním klimatickém

29

systému, které by byly velmi pravděpodobně větší neţ změny pozorované během 20. století (dle různých scénářů 1,4 aţ 5,8 °C v roce 2100). Antropogenní oteplování a zvyšování hladiny oceánů budou vlivem časových měřítek klimatických procesů a zpětných vazeb pokračovat po staletí dokonce, i pokud by došlo ke stabilizaci koncentrací skleníkových plynů. Existuje široká škála moţností přizpůsobení, ovšem ke sníţení zranitelnosti vůči změně klimatu je zapotřebí rozsáhlejší adaptace, neţ jaká v současnosti probíhá. Existují vysoká míra shody a významné důkazy, ţe všech hodnocených rozsahů stabilizačních úrovní lze dosáhnout uplatněním souboru technologií dnes dostupných nebo takových, u nichţ se očekává, ţe se v nadcházejících desetiletích objeví na trhu. Předpokladem je, ţe budou realizovány vhodné a efektivní pobídky zaměřené na jejich vývoj, získávání, uplatňování a šíření a ţe budou odstraňovány příslušné překáţky." (zdroj: www.mze.cz) Přestoţe jsou výsledky práce IPCC z velké většiny vnímány kladně, objevují se i kritické hlasy poukazující na nevyváţenost hodnotících zpráv vyplývající ze samotných principů, na kterých je IPCC zaloţen. Opodstatněná kritika se týká délky procesu vedoucí k vypracování hodnotících zpráv (cca 6 let). Během této doby není IPCC schopen reflektovat nejnovější poznatky a výsledky výzkumů v oblasti klimatických změn. Další výtka se týká objektivity, neboť jak uvádí Stern ve své zprávě, existují obavy, ţe „některé předpovědi vývoje emisí a dokumentace jsou zřejmě ovlivněny politickými motivy“22. Panel prý sleduje především politické cíle a snaţí se získat především maximum finančních prostředků pro svou činnost a s tímto cílem pak zveličuje problémy a upravuje své výstupy tak, aby přesvědčil politiky o své potřebnosti. Zároveň dávají politickým představitelům doporučení, jak ke změně klimatu přistupovat, čímţ se dostávají nad rámec vědecké práce a to je také často kritizováno.

22

STERN, N. The economics of climate change: the Stern review. New York: Cambridge University Press, 2007, 692 s. ISBN 05-217-0080-9.

30

Objevily se zprávy o falšování a zamlčování některých dat zaměstnanců University of East Anglia (aféra dostala označení „ClimateGate“). Počítačovým hackerům se 20. listopadu 2009 podařilo získat a zveřejnit stovky soukromých emailů a dokumentů, které si mezi sebou v posledních 13 letech vyměňovali přední světoví vědci zabývající se změnami klimatu. V jednom emailu jeden z vědců zmiňuje „trik“, který pouţil, aby se zakryl důkaz o tom, ţe se globální teploty ve skutečnosti sniţují. Zaměstnanci se proti nařčení ohradili s vysvětlením, ţe zveřejněná korespondence byla vytrţena z kontextu. Údajně v IPCC nemají prostor vědci s alternativními názory. K tomu se ostatně vyjadřuje jiţ zmíněná Sternova zpráva, která zmiňuje potřebu vyváţenějšího přístupu s ohledem na fakt, ţe klimatické změny mohou mít i některé pozitivní dopady. Ty bohuţel ani ve Čtvrté hodnotící zprávě identifikovány nebyly.

2.2. Konference OSN o životním prostředí Vrátíme-li se chronologicky k První hodnotící zprávě IPCC, potvrzuje, ţe v případě pokračování dosavadního vývoje nárůstu emisí skleníkových plynů lze očekávat zvýšení celkové průměrné teploty na zemském povrchu o 0,3°C kaţdých deset let. Tyto závěry vedly nevládní organizace k zintenzivnění kampaně a většímu tlaku na vlády, aby se tímto tématem začaly co nejdříve zabývat. Nevládní organizace se snaţily prosadit stanovení cílů a odsouhlasení právně vymahatelných závazků vedoucích ke sníţení emisí skleníkových plynů. Tento vývoj vedl k tomu, ţe v prosinci 1990 započala jednání o nové úmluvě na půdě Valného shromáţdění OSN (rezolucí 45/212) a ta vyvrcholila podpisem Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UN Framework Convention on Climate Change – UNFCCC) v červnu 1992 v brazilském Rio de Janeiru. K dnešnímu dni byla Úmluva ratifikována 194 státy. „Konečným cílem této úmluvy a jakýchkoli souvisejících právních dokumentů, které konference smluvních stran případně přijme, je dosáhnout, v souladu s odpovídajícími opatřeními úmluvy, stabilizace koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by umoţnila předejít nebezpečným důsledkům vzájemného působení lidstva a klimatického systému. Této úrovně by mělo být dosaţeno v takovém časovém období, které umoţní ekosystémům, aby se přirozenou

31

cestou přizpůsobily změně klimatu, přičemţ by nebyla ohroţena produkce potravin, a hospodářskému rozvoji, aby mohl pokračovat udrţitelným způsobem.“ 23 Na základě čl. 4 UNFCCC měly smluvní státy uvedené v Příloze I přijmout opatření, jejichţ cílem je sníţení emisí těchto států během 90. let na úroveň roku 1990. Tento článek také nabízí moţnost výběru, jakým způsobem má být sníţení emisí dosaţeno, zda-li samostatně, nebo společně s dalšími státy. Této varianty vyuţily členské státy Evropského společenství. Všechny smluvní strany mají pravidelně předkládat registr antropogenních emisí skleníkových plynů a obecný popis kroků vedoucích ke splnění závazků Úmluvy.

2.3. Svět na cestě ke Kjótskému protokolu Kjótský protokol je asi tou nejvíce napadanou mezinárodní dohodou, ke které se kdy dospělo. Přestoţe jsou její cíle velmi umírněné. Za hlavní příčiny neshod můţeme povaţovat politické a ekonomické dopady na ekonomiky zemí z celého světa. Signatářů, ale i těch, kteří protokol zatím nepodepsali. Tuto dohodu provází velká názorová neshoda, kdy jedni věří, ţe je pro přeţití lidské civilizace jedinou správnou alternativou, ti druzí jsou z ekonomických, mnohdy ale téţ z ideologických, důvodů jejími zarytými odpůrci. Svět směřoval ke Kjótskému protokolu od roku 1985.24 Tehdy se na konferenci v rakouském Villachu diskutovalo skutečně první věrohodné vyčíslení rozsahu klimatických změn. Diskuse byla ovlivněna aktuálními zjištěními týkajících se zvětšování ozónové díry v návaznosti na pouţívání freonů. V roce 1988 následovalo setkání v Torontu, kterého se zúčastnilo několik stovek vědců a politiků ze 48 zemí světa. Přestoţe toto setkání nedosáhlo nějakých konkrétních závěrů, proslavilo se svou výzvou, aby do roku 2005 byly sníţeny emise CO2 ve srovnání s

23

Sdělení Ministerstva zahraničních věcí 80/2005 Sb.m.s., čl. 2. Dostupné z: http://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/ramcova_umluva_osn_zmena_klimatu/$FILE/OMV-cesky_umluva20081120.pdf 24

MAUNDER, John. Dictionary of global climate change. Stockholm : Environment Institute, 1992. ISBN 0-41299581-6.

32

tehdejším stavem o 20%. V roce 1992 se pak na konferenci v Rio de Janeiru podepsala jiţ zmíněná Rámcová konvence OSN o změně klimatu, která stanovila, ţe státy, které ji podepsaly, sníţí své emise na úroveň roku 1990. Dnes se ví, jak optimistická byla i tato snaha. Po průtazích v jednání a problémech při hledání konkrétních závěrů společné diskuse dospěli signatáři Rámcové konvence na konci roku 1997 v japonském městě Kjóto k další konkrétní dohodě, která si klade za cíl sníţení emisí skleníkových plynů. Tato dohoda vstoupila ve známost jako Kjótský protokol. Tato dohoda stanovila a určila cíle, kterých mají vyspělé světové ekonomiky dosáhnout. Zároveň zavedla zcela nový systém obchodování s emisemi šesti nejdůleţitějších skleníkových plynů. Hodnota obchodů je odhadnuta na několik desítek miliard amerických dolarů (Flannery, 2005). Druhá zpráva IPCC byla publikována v roce 1996, nedlouho před třetí konferencí smluvních stran Rámcové úmluvy o změně klimatu. Ta se konala v japonském Kjótu v prosinci 1997. Na této konferenci byla schválena dohoda, která převádí principy UNFCCC do konkrétních cílů. Jedná se o závazek vyspělých zemí (definovaných v Příloze B protokolu) sníţit v období 2008 – 2012 emise skleníkových plynů tak, aby byly 5,2% pod úrovní roku 1990 (základní scénář vývoje emisí CO2 v sektoru energetiky v zemích OECD, vypracovaný Mezinárodní energetickou agenturou, předpokládal jejich zvýšení v roce 2010 vůči roku 1990 o více neţ 25% v případě, ţe ţádné kroky k otočení tohoto trendu nebudou přijaty25). Tato redukce se vztahuje na koš šesti plynů, kromě oxidu uhličitého (CO2), methanu (CH4) a oxidu dusného (N2O), jejichţ emise budou porovnávány k roku 1990, se závazek týká hydrogenovaných fluorovodíků (HFCs), polyfluorovodíků (PFCs) a fluoridu sírového (SF6), jejichţ emise mohou být porovnávány buď s rokem 1990, nebo 1995. Aby dohoda vešla v platnost, byly stanoveny dvě podmínky, které musely být splněny: Ratifikace alespoň 55 státy.

25

Energy and climate change: an IEA source-book for Kyoto and beyond. [Washington, D.C.: OECD Washington Center, distributor], c1997, 96 s. ISBN 92-641-5668-2.

33

Ratifikace tolika státy Dodatku I (tedy průmyslově vyspělými zeměmi), aby jejich podíl na emisích všech států Dodatku I v roce 1990 činil alespoň 55%. První podmínky byla splněna bez větších problémů, neboť rozvojovým státům Protokol neukládá ţádné významnější závazky a řada ostrovních či přímořských států má na opatřeních proti změnám klimatu velký, někdy přímo existenční zájem. Mnohem komplikovanější bylo splnění druhé podmínky. I státy, které Kjótský protokol jednoznačně podporovaly, čekaly s ratifikací na dobu, kdy budou přijata přesná pravidla, o nichţ se jednalo na řadě dalších konferencí smluvních stran Rámcové úmluvy. Výsledkem bylo stanovení úhrnné redukce emisí o 5,2%, které mělo být dosaţeno diferencovaným sníţením, a to tak, ţe EU15, Švýcarsko, Česká republika a další středoevropské země sníţí emise o 8%, USA o 7%, Kanada, Maďarsko, Japonsko a Polsko o 6%. Rusko, Nový Zéland a Ukrajina budou stabilizovat své emise na hladině roku 1990, zatímco Norsko můţe zvýšit emise o 1%, Austrálie o 8% a konečně Island o 10%. Kjótský protokol umoţňuje dosáhnout sníţení emisí skleníkových plynů dvěma způsoby. Prvním z nich je zavedení domácích politik a opatření v rozvinutých státech (např. subvence výkupních cen elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie), druhým pak vyuţití flexibilních mechanismů. Cílem flexibilních mechanismů je minimalizace nákladů při maximálním efektu sníţení emisí. Mechanismy jsou zaloţeny na faktu, ţe emise skleníkových plynů jsou globální problém, a tedy nezáleţí na tom, kde budou finanční prostředky do sniţování investovány. Jinými slovy - je lepší sníţit větší mnoţství emisí v méně vyspělých zemích, neţ za stejný objem investic menší mnoţství v zemích vyspělejších. Flexibilní mechanismy Kjótského protokolu jsou tři: Společná realizace (Joint Implementation - JI), Mechanismus čistého rozvoje (Clean Development Mechanism - CDM) a Mezinárodní obchod s emisemi (International Emission Trading - IET). Podrobněji viz kapitoly 4. a 5. Podle UNFCCC Kjótský protokol dosud ratifikovalo 191 zemí, nicméně proces ratifikace nebyl jednoduchý. O tom svědčí i to, ţe protokol vstoupil v platnost více neţ 7 let po svém vzniku. V roce 2001 odmítly smlouvu ratifikovat USA, protoţe ho povaţují za regionálně nevyváţený (rozvojové státy se na sniţování emisí zatím nepodílí), ekonomicky náročný a zatím nedostatečně podloţený vědeckými poznatky; z těchto důvodů jej USA prohlásily za ekonomicky nepřijatelný. 34

Toto rozhodnutí ohrozilo existenci Kjótského protokolu, neboť Spojené státy jsou největším světovým emitentem zodpovědným za 36% celkových emisí26. Osud Kjótského protokolu tak závisel na Rusku, které ho po dlouhém manévrování skutečně na podzim roku 2004 ratifikovalo (podle některých komentátorů výměnou za to, ţe Evropská unie podpoří jeho vstup do Světové obchodní organizace - WTO) a tím umoţnilo jeho platnost a závaznost. Klíčovým problémem jsou uhlíkové limity, které jednotlivým zemím Kjótský protokol ukládá. Jak jsem uţ zmínil, odvozují se od mnoţství emisí z roku 1990 a pohybují se v rozmezí od 92 do 110%. Celá věc se ještě komplikuje tehdejšími specifickými podmínkami jednotlivých ekonomik. Státy na východě Evropy totiţ od roku 1990 zaţívají ekonomický úpadek a produkují o 25% CO2 méně neţ tehdy. Stanovuje-li jim protokol sníţit emise např. o 8% oproti roku 1990, bezpracně získávají kredity, se kterými lze výhodně obchodovat (podrobně viz Obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů). Tyto kredity však emise nijak neomezují (říká se jim „horký vzduch“) a jen zbytečně stojí peníze, které by se skutečně mohly vynaloţit na skutečné sniţování emisí. Další významný problém protokolu je v tom, ţe omezuje emise skleníkových plynů ve vyspělých zemích, ale nebere v potaz, jak dramaticky rostou ekonomiky Číny, Indie a dalších rozvojových zemí. Navíc tyto země zřejmě nebudou v dohledné době ochotny přijmout reálné limity, a to v zásadě proto, ţe zajištění potravin a rozvoje je pro ně důleţitější neţ klimatická opatření. Z toho vyplývá, ţe sniţování emisí „bude prakticky nepatrné a bude se pohybovat kolem jednoprocentní redukce ve srovnání se stavem bez zásahu. Dokonce i Tony Blair uznal, ţe Kjótský protokol omezí emise jen o 2% nebo méně. Jak poznamenal jeden tým ekonomů: Kjóto se příliš neliší od situace, v níţ bychom nijak nezasahovali. Reziduální náklady zemí OECD plnících Kjótský protokol jsou vcelku malé a dají se docela dobře interpretovat jako snaha vlád uklidnit voliče, kteří v oblasti klimatu chtějí nějaká opatření, avšak nejsou ochotni za ně moc platit.“ (Lomborg, 2008, s. 37)

26

Kjóto stále na rozcestí. Ekolist 1/2004, str. 5

35

Kjótský protokol není a nemůţe být efektivním prostředkem k faktickému omezení emisí skleníkových plynů. Reálné sníţení produkce oxidu uhličitého o 1 aţ 3 procenta je příliš zanedbatelnou poloţkou na to, aby byl zmírněn, zastaven nebo dokonce zvrácen dosavadní trend zvyšování obsahu oxidu uhličitého v atmosféře. Pokud by odpovědní činitelé mysleli své odhodlání bojovat s klimatickými změnami váţně, museli by okamţitě a bezpodmínečně iniciovat radikální změny ve fungování celé ekonomiky, spotřeby domácností, dopravy i vyuţívání přírodních zdrojů. Kromě toho je nutné si uvědomit, ţe i případná radikální opatření by vzestup koncentrací skleníkových plynů v ovzduší zpomalilo aţ s odstupem několika desítek let. Základní ekonomický problém Kjótského protokolu i jeho, co se emisí týče, přísnějších nástupnických dohod je v tom, ţe všechny makroekonomické modely je bez výjimky klasifikují jako špatné investice. Tyto modely umí analyzovat jakékoli zásahy do emisí CO2, umí ukázat jak ekonomické náklady na sniţování CO2, tak přínosy (zamezenou škodu – jako niţší teploty pro zemědělství, přírodní prostředí, lidské ţivoty apod.). Nákladnost opatření na sniţování emisí plyne zejména z toho, ţe sniţování emisí znamená sniţování spalování fosilních paliv a tím i sniţování produkce energie. Substituovat energii z fosilních paliv alternativními zdroji přináší náklady, neboť alternativní energie je v současnosti draţší a není jí dostatečné mnoţství. Ekonomické mechanismy zahrnuté v protokolu, tedy obchodování s emisními povolenkami, kritizují někteří ekonomové (např. Nordhaus27) jako nedostatečné a neefektivní a navrhují nahradit ho zdaněním emisí nebo cenovou regulací (price-caps). „Ve skutečnosti je jedinou redukcí CO2, která přinese více uţitku neţ nákladů, ta, kterou modely označují jako optimální. Tento koncept určuje takovou globální daň z uhlíku, která bude v rovnováze s budoucími uţitky z omezování emisí. Optimální daň by byla zpočátku zavedena v částce kolem dvou dolarů na tunu CO2 a do konce století by vzrostla na 27 dolarů, coţ by odráţelo vzestup škod při stále větším mnoţství uhlíku v atmosféře. Celkový dopad této politiky je poměrně malý – sníţí teplotu do konce století o 1,1 °C. Jedinečné na ní je, ţe stojí 600 miliard

27

NORDHAUS, W. D. Global warming economics. Washington (USA): Science, Nov 9, 2001. Vol. 294, Iss. 5545.

36

dolarů, avšak přínosy budou dvakrát větší; to znamená, ţe na kaţdý vynaloţený dolar připadnou dva dolary společenského uţitku.“ (Lomborg, 2008, s. 53) Ekonomický problém Kjótského protokolu přechází v zásadnější politický problém. Ten spočívá v tom, ţe politici budou muset přesvědčit voliče, aby obětovali značné částky na vcelku zanedbatelné zlepšení ţivotního prostředí, ke kterému navíc dojde aţ v příštích generacích. Navíc růst nákladů bude sniţovat ochotu tolerovat systém, v němţ některé země budou jen černými pasaţéry. Je také zřejmé, ţe pokud Kjótský protokol nedosáhne ţádných významnějších redukcí emisí, oslabí to šance na úspěšnou následnickou dohodu. Ve výčtu problémů Kjótského protokolu bychom neměli zapomenout ani na technologickou problematičnost. V dlouhodobém horizontu se globální oteplování podstatně zmírní, jen pokud zvládneme transformaci na ekonomiku nezaloţenou na fosilních palivech, k čemuţ by měl významně přispět výzkum a vývoj obnovitelné energie a energetické efektivnosti. Kjótská dohoda zcela postrádá jakékoli nástroje ke stimulaci výzkumu a vývoje. Přitom určitou odpovědí na klimatické změny by mohl být mezinárodní závazek investic do výzkumu a vývoje bezuhlíkových energetických technologií. Lomborg navrhuje, abychom se místo sjednávání nových kjótských protokolů zavázali do výzkumu a vývoje těchto technologií investovat 0,05% ročního HDP. To by nás stálo kolem 25 miliard dolarů ročně, coţ je asi šestkrát levnější neţ naplňování Kjótského protokolu. K podobné dohodě by se mohly připojit všechny země světa, protoţe bohatší státy by automaticky investovaly více neţ státy chudší. Kaţdá země by se v rámci takové dohody mohla zaměřit na vlastní vizi energetických potřeb, ať uţ na obnovitelné zdroje, jadernou energii, fúzi, ukládání uhlíku, úspory nebo vyhledávání nových a dosud neprověřených moţností. Konečně

je

zpochybňována

samotná

hypotéza

globálního

oteplování,

respektive

je

zpochybňována spolehlivost a pravděpodobnost modelů vývoje klimatu a případných negativních dopadů na hospodářství. Jedním fenoménem, který radikálně mění pohled na průběh klimatických změn, je jev známý pod označením "globální zatemňování" (global dimming). Za posledních několik desetiletí došlo v důsledku znečištění atmosféry a většího objemu vodních par v ovzduší k poklesu slunečního světla dopadajícího na Zemi o 10 aţ 20 procent. To vedlo k ochlazování planety a jako protikladný efekt to zpomalovalo průběh globálního oteplování. Vědci 37

existenci tohoto jevu prokázali teprve před několika lety, coţ znamená, ţe všechny předpovědi vývoje podnebí z minulého období jsou nutně chybné. Globální zatemňování je podle nových výzkumů odpovědné za narušení monzunových dešťů a tím i za katastrofální sucho v Africe v 70. a 80. letech 20. století. Celková míra jeho vlivu na světové počasí není zatím objasněna. Ať uţ bude mít Kjótský protokol vliv na sniţování emisí skleníkových plynů, nebo ne, jedno se mu upřít nedá, a to, ţe je v současnosti jedinou platnou mezinárodní dohodou, která se změnou klimatu bojuje. Ovšem platnost protokolu by měla vypršet v prosinci 2012, a pak je na místě otázka, co bude dál? Je třeba jasně deklarovat, ţe Kjótský protokol sleduje omezování produkce skleníkových plynů především v rozvojových zemích. Jeho přímý dopad nebude z globálního hlediska zásadní proto, ţe jej neratifikovaly nejlidnatější a nejvíce se rozvíjející ekonomiky světa - Čína a Indie. Tyto země jsou hlavními exportéry spotřebního zboţí do nejvíce ekonomicky rozvinutých ekonomik světa, jejichţ obyvatelé, navyklí na vysoký ţivotní standard, holdují spotřebnímu stylu ţivota. Americký odpor proti ratifikaci nespatřuji jako zásadní problém, protoţe to z pohledu objemu emisí nebude mít do budoucna principiální dopad na globální klima. USA dnes sice disponují velmi vysokou úrovní emisí skleníkových plynů na 1 obyvatele, dá se však předpokládat, ţe jiţ nebude nijak podstatně růst. Toto se však dá očekávat právě v rozvojovém světě ze dvou prostých důvodů. První je ten, ţe světová poptávka po dodávkách zboţí a surovin je a bude z důvodu růstu světové populace obrovská. Levné pořizovací a výrobní náklady v rozvojových zemích budou příčinou zvyšováním nebo přesměrováním jejich produkce z rozvinutých ekonomik. To vedle sociálních problémů v původních ekonomikách povede i k nutnosti zpětného importu. Samotný import uţ bude z důvodu nutnosti transportu producentem emisí. Hlavním původcem však budou továrny a stroje, jejichţ parametry nebudou muset podléhat přísným kritériím, ke kterým se zavázaly konkrétní země z vlastní iniciativy chránit ţivotní prostředí či např. Kjótským protokolem. Druhý důvod spatřuji v růstu světové populace a v globálně vnímaném pocitu blahobytu a prosperity. Stojí za ním informační média dnešní doby, která celosvětově šíří informace, jejichţ hodnota je velmi diskutabilní. Jejich působení má za výsledek dnešní shon a představu o tom,

38

jaké ţivotní hodnoty vyznávat. Zároveň stojí za zvyšováním energetické náročnosti ţivota jedince, coţ opět doprovází zvyšování emisí skleníkových plynů. Lidé v rozvojových zemích proto musí dostat nejdříve informaci, ţe rozvinutý svět sniţování emisí skleníkových plynů myslí opravdu váţně. Cesta k nynější prosperitě byla u dnešních rozvinutých zemí spojena právě s velkým nárůstem energetické náročnosti a skokovým zvýšení emisí skleníkových plynů. Mnozí si jistě vzpomínají na dobu štiplavého smogu, který byl donedávna naším dennodenním souputníkem. V minulých několika desítkách let prošla tímto vývojem miliarda lidí celého světa, teď se na něco podobného chystají miliardy čtyři. Bude se těţko vysvětlovat, ţe tato cesta není moţná, ona totiţ vlastně jiná moţná není.

2.4.

Konference v Kodani

Ve dnech 7. – 18. prosince 2009 se v dánské Kodani konala výroční konference klimatické Úmluvy, jíţ se účastnili zástupci vlád 192 zemí světa. Na této dlouho očekávané konferenci se jednalo o smlouvě, která by nahradila Kjótský protokol a vstoupila by v platnost 1. ledna 2013. Očekávání byla veliká, nicméně nová globální dohoda přijata nebyla. Sice byla sepsána Kodaňská dohoda, ale ta je pouze částečným úspěchem, navíc mimo závazný rámec Úmluvy. Průmyslové země v ní uvedly své cíle ve sniţování emisí skleníkových plynů do roku 2020. Signatáři se také shodli, ţe by průměrná globální teplota neměla stoupnout o více neţ 2°C. V rámci Kodaňské dohody průmyslové státy přislíbily, ţe do roku 2012 poskytnou chudým zemím 30 miliard dolarů (tzv. Fast Start Finance - FSF) na adaptační opatření a na rozvoj nízkouhlíkového hospodářství. Tato finanční pomoc se má postupně zvýšit do roku 2020 aţ na 100 miliard dolarů ročně. Šéf OSN pro klimatické otázky Yva de Boereho se pokusil vyjmenovat chyby, které stály za neúspěchem tohoto summitu. Za prvé šlo o to, ţe světoví lídři byly jednáním přítomni uţ od začátku summitu a účastníci kongresu nebyli schopní dosáhnout kompromisu. Dánové prý navíc pochybili, kdyţ se jako pořadatelé postavili za Spojené státy a další západní mocnosti, které vystupovaly proti zájmům rozvojových zemí. Další chyby se Dánové podle Boereho dopustili, kdyţ ještě před zahájením kongresu zveřejnili návrh dokumentu, který zvýhodňoval bohaté země.

39

2.5.

Mezinárodní vyjednávání o ochraně klimatu v Bonnu

Další kolo mezinárodních jednání o ochraně klimatu se konalo od 12. – 16. června 2010 v německém Bonnu. Delegáti z více neţ 190 zemí se po loňském neúspěšném jednání v Kodani snaţili o nalezení rámce, který by navázal na první období Kjótského protokolu. Státy bohuţel vzaly tzv. Kodaňskou dohodu pouze na vědomí a z toho důvodu se jedná o doporučující a právně nezávazný text. V Bonnu jednaly "apolitické" delegace sloţené z odborníků, které navázaly na dohodu z Kodaně a připravily tak půdu pro 16. zasedání smluvních stran v mexickém Cancúnu. Bonnští delegáti jednali ve dvou hlavních skupinách - skupině o budoucích závazcích v rámci Kjótského protokolu (AWG KP) a skupině pod Rámcovou úmluvou OSN o změně klimatu (AWG LCA). Zatímco ve skupině AWG KP byla vyřešena řada technických otázek, skupina AWG LCA jednání brzdila, především rozvojové země, a tím vázlo i dosaţení dohody v této skupině. Namísto hledání kompromisního textu přicházely stále nové návrhy a doplnění. Jiţ na počátku jednání nevládní organizace varovaly, ţe vyspělé země přijely do Bonnu se záměrem prosadit, aby peníze investované do ekologických projektů v rozvojových zemích nebyly poskytnuty formou grantu, ale půjčky. "Bude-li pokračovat snaha bohatých států slíbenou částku sto miliard dolarů ročně na ekologické projekty vyspělým zemím poskytnout formou půjčky, hrozí, ţe jednání opět krachnou. V době, kdy chudé státy přijímají drastická úsporná opatření, aby sníţily své zadluţení, po nich nemůţeme chtít, aby si půjčovali na nápravu něčeho, co nezpůsobili“, vysvětluje Antonio Hill ze sdruţení neziskových organizací Oxfam. „Je to jako kdybychom sousedovi rozmlátili auto kladivem a pak mu nabídli půjčku na opravu.“ 28 Tato vyjednávání měla být v podstatě přípravou na velký summit, který se konal v mexickém Cancúnu, a kde se očekávala definitivní dohoda, která by nahradila Kjótský protokol.

28

JEMELKA, P.: Summit v Kodani prý zhatili "velikáni" jako Obama. Aktualne.cz [online], 31.05.2010. Dostupné z: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=669674.

40

2.6.

Summit o změně klimatu v Cancúnu

Další velké naděje vkládal svět do summitu pořádaného v mexickém Cancúnu ve dnech 29. 11. – 10. 12. 2010. Mexická konference ukázala, ţe státy jsou ochotny jednat a ţe OSN má v otázkách klimatu stále svou váhu, ovšem ani zde nedošlo k nalezení pokračování Kjótského protokolu nebo na uzavření nové mezinárodní dohody, jeţ by končící smlouvu nahradila. Nicméně byla přijata takzvaná Cancúnská dohoda, která obsahem navázala na dohodu z Kodaně a v níţ byl potvrzen cíl nepřekročit nárůst průměrné globální teploty o více neţ 2°C (oproti hodnotám před průmyslovou revolucí). Také došlo k zaloţení nového Zeleného klimatického fondu (Green Climate Fund). Roční příspěvky rozvinutých států do fondu by měly v roce 2020 dosáhnout výše 100 miliard dolarů. Tyto peníze mají pomoci chudým a rozvojovým zemím vyrovnat se se změnou klimatu a umoţnit jejich průmyslu rozvíjet se „zelenou“ cestou. Stále však nebylo přesně dohodnuto, odkud se tyto peníze vezmou. (Pokud by do fondu měly přispívat všechny rozvinuté země, ČR by mohla platit aţ tři čtvrtě miliardy eur ročně.) Návrh OSN na zvláštní ekologickou daň, jeţ by byla uvalena na leteckou a lodní dopravu, neprošel. Ačkoliv s tím mnozí lidé nemusí souhlasit, čím dál více ekonomů zastává názor blízký například Václavu Klausovi, ţe boj s klimatickými změnami je velmi drahý. Politiky pálí jiné problémy, neţ je globální oteplování a jeho dopady. I vzhledem k jejich volebním obdobím řeší problémy, které jsou tady a teď. A podobně začíná uvaţovat i veřejnost, která to platí z daní. Průmyslníci zasaţeni hospodářskou recesí uţ o další omezení a s ním rostoucí náklady nestojí. Doby hospodářského růstu, kdy se na peníze příliš nekoukalo, se zdají být přinejmenším na pár let pryč. A vedle toho sílí i hlasy skeptiků, kteří ţádají přinejmenším nezávislé přezkoumání, jak to s tím oteplováním a vlivem člověka vlastně je. A na závěr se vkrádá otázka, kdo má v dnešní době vůbec zájem na uzavření závazné dohody? „USA a další vyspělé státy jsou zdrţenlivé, protoţe omezení emisí by dále poškodilo jejich krizí zasaţené hospodářství. Evropská unie dohody nepotřebuje, sama si stanovila velmi přísná pravidla, navíc by pravděpodobně platila většinu nákladů. Rusko a střední východ ţije z ropy a plynu – jakýkoliv přesun od fosilních paliv by je značně poškodil. Čína a Indie nikdy nevynikaly 41

starostí o ţivotní prostředí a pravděpodobně dají přednost dalšímu průmyslovému růstu. Rozvojové země se nechtějí omezovat, protoţe jejich podíl na problémech klimatu je zanedbatelný a jejich průmyslu je na úplném začátku – omezení emisí by pro ně mohlo znamenat katastrofu.“29 Jedině státy, kterých se dopady klimatických změn týkají, především tropické a ostrovní státy, mají opravdový zájem situaci řešit. Bohuţel tyto státy mají malou vyjednávací pozici.

2.7.

Klimatická konference v Durbanu

Další jednání zemí Rámcové smlouvy o změně klimatu probíhala v prosinci 2011 v jihoafrickém Durbanu. Zde se zástupci více jak 190 států dohodli, ţe platnost Kjótského protokolu, která byla stanovena do roku 2012, se podle dosaţeného kompromisu prodlouţí o pět let, tak, ţe druhé závazné období bude od ledna 2013 do konce roku 2017. Dále se delegáti dohodli na nové právně závazné smlouvě, která by měla být připravena do roku 2015 a měla by vstoupit v platnost do roku 2020. Tato smlouva by měla sjednotit všechny země pod stejný právní rámec k prosazování emisních závazků, tedy včetně velkých znečišťovatelů, jako jsou USA a Čína. V Durbanu byla také odsouhlasena definice nových trţních mechanismů v rámci nástupnické smlouvy Kjótského protokolu s tím, ţe pravidla pro tyto mechanismy by měla být vypracována do příštího roku. Tyto mechanismy by měly pomoci rozvíjejícím se ekonomikám sniţovat emise při co nejniţších nákladech. Výsledky konference OSN o změnách klimatu v jihoafrickém Durbanu vyvolaly ve světě smíšené reakce. Dohodu, která předpokládá zahájení práce na nové smlouvě o kontrole emisí skleníkových plynů, která bude závazná i pro velké znečišťovatele, přivítala Indie i Čína, za velký úspěch ji označila Evropská unie. Odborníci na ţivotní prostředí ale tvrdí, ţe přinese jen malý pokrok, i přesto, ţe se podařilo dojednat více, neţ se očekávalo. Organizace Greenpeace a Světový fond na ochranu přírody (WWF) jsou ale výsledkem zklamáni. Smlouvu označili za vítězství znečišťovatelů nad lidmi. Kritizovali především vágní znění

29

AARCHOLOUS, M., 2011, dostupné na http://nazeleno.cz

42

dohody, kde chybí mimo jiné jakýkoli konkrétní nástroj ke sniţování skleníkových plynů a to, ţe nebude právně závazná. Nepodařilo se ani prodlouţit závazky ke sniţování emisí z Kodaně a Cancúnu, coţ se jeví logické, vzhledem k tomu, ţe v těchto dohodách byly současně přijaty pokyny ke zvýšení transparentnosti plnění závazků a nelze přece dopustit, aby na znečišťovatele bylo vidět. Důleţitým mezníkem konference v Durbanu bylo prohlášení Kanady, která chce odvolat svou účast na Kjótském protokolu, coţ by jí umoţnilo vyhnout se penalizaci za nesplnění svého závazku. Ten Kanadě stanovuje sníţit emise o 6% mezi lety 2008-2012 oproti úrovni z roku 1990. Ve skutečnosti ale kanadské emise vzrostly – téměř o třetinu. Jelikoţ dohodnutou úmluvu porušila, svým ukončením účasti v Kjótském protokole se vyhne sankcím v řádu miliard dolarů. Konkrétně by měla kvůli překročení limitu zaplatit 13,6 miliardy dolarů. V současné době jednotlivé státy pracují na přípravě rámce pro nová pravidla a doporučení, která budou představena koncem roku 2012 na summitu v Kataru.

43

3. Evropská unie a ochrana klimatu Předchozí kapitola shrnula stručně historii světové politiky v oblasti ochrany klimatu, nastínila její vývoj a také základní problémy. Tato kapitola by měla zasadit tuto problematiku do právního kontextu Evropské unie (EU). Je třeba si uvědomit, ţe v počátečním období formování environmentální politiky neexistovala Evropská unie pod svým současným jménem. Nebyla zemí ale nadnárodním spojením států, které mohlo konat pouze v rozsahu, jeţ Smlouva o Evropských společenstvích přesně vymezila. Ochrana klimatu je součástí širšího konceptu environmentální politiky a jen těţko ji lze zcela vyčlenit, protoţe s ní z hlediska legislativy velmi úzce souvisí. Na ochranu klimatu se zpravidla vztahují stejné právní akty jako na environmentální politiku EU. Environmentální péče se zpočátku rozvíjela na úrovni jednotlivých členských států, které měly odlišné problémy různé intenzity. Zabývaly se různými otázkami s různými výsledky a na problémy reagovaly různě, jak na straně politiků, tak i v oblasti legislativy. Environmentální politika EU se rozvíjela jen pomalu, postupně přijímala konkrétní opatření zaměřená na řešení specifických problémů. Právní vývoj evropské environmentální politiky dělí řada autorů (Johnson and Corcelle 1995, Jupille 1998)3031 do pěti základních etap podle klíčových institucionálních a smluvních změn v této oblasti.

3.1.

Úvodní fáze evropského integračního procesu

První etapa mezi roky 1958 – 1972 je obdobím mezi podpisem Římských smluv a zasedáním Evropské rady v Paříţi. Římské smlouvy z roku 1958 se environmentální politikou vůbec nezabývají. V té době se jednalo o okrajové téma a ochrana ţivotního prostředí nebyla součástí

30

JOHNSON, Stanley a Guy CORCELLE. The environmental policy of the European communities. 2nd ed. Boston: Kluwer Law International, 1995, 535 s. ISBN 18-533-3275-5. 31

JUPILLE, Jeseph Henry. The Greening of Sovereighnty in World Politics. Cambridge (USA): Massachusetts Institute of Technology, 1998. ISBN 0-262-12211-1.

44

většiny národních agend, natoţ pak mezinárodních. Rostoucí problémy ţivotního prostředí v EU ale přispěly k vytvoření určité legislativy, která byla zaměřena nejprve na vytvoření společných standardů na ochranu spotřebitelů při zajištění volného pohybu zboţí mezi členskými státy. Postupně však byla přijímána i opatření pro ochranu ovzduší a ochranu před hlukem (v letech 1968 a 1970). Významným mezníkem ve vývoji byla v roce 1972 Stockholmská konference o ţivotním prostředí, po níţ byla ve vztahu k ţivotnímu prostředí vyhlášena ambicióznější politika EU, jeţ byla zaměřená na dosaţení ucelenějšího řízení v oblasti ochrany ţivotního prostředí.

3.2.

Environmentální programy

Druhá etapa se datuje v letech 1972 – 1986 a je ukončena přijetím Jednotného evropského aktu. V uvedeném období byly zformulovány základní principy environmentální politiky Evropských společenství a byla snaha o jejich uplatňování v rámci environmentálních politik členských států Evropského společenství. Tyto principy vycházely z Environmentálních programů ES (Environment Action Programme - EAP), coţ jsou strategické dokumenty dosavadní environmentální politiky EU. Prvním Environmentální akční program byl schválen v listopadu 1973. Přijal vzájemnou závislost ekonomického rozvoje, prosperity a péče o ţivotní prostředí a deklaroval, ţe ochrana ţivotního prostředí patří k zásadním úkolům Evropského Společenství. Zdůrazňoval potřebu úplného vyhodnocení dopadů ostatních politických snah, aby bylo moţné vyhnout se škodlivým aktivitám. V tomto smyslu jiţ obsahoval základní podobu mnoha myšlenek pozdějšího modelu “trvale udrţitelného rozvoje”. Druhý EAP (1977 - 1981) byl v podstatě pokračováním a rozvíjením prvního akčního programu, zejména pokud jde o přístup a cíle. Třetí (1982 - 1986) EAP odráţel změnu v politickém přístupu. Byl mnohem více svázán s uskutečňováním společného trhu a zdůrazňoval potenciální rizika a výhody environmentální politiky pro společný trh. Environmentální politika byla podřízena cílům vnitřního trhu, to znamená, ţe byla harmonizována, aby se předešlo pokřivování konkurenčních vztahů a vzniku netarifních bariér kvůli rozdílnosti národních norem pro jednotlivé výrobky.

45

3.3.

Jednotný evropský akt

Třetí etapa je vymezena vstoupením Jednotného evropského aktu32 v platnost (1987) a ukončena Maastrichtskou smlouvou (1993). Jednotný evropský akt byl zlomovým dokumentem tím, ţe formou dodatků k primárním smlouvám, jeţ zakládají jednotlivá Společenství, doplnil hlavu VII – ţivotní prostředí (článek 130 R - T). V oblasti primárního komunitárního práva zakotvil pojem ochrany ţivotního prostředí, dále pak vymezil cíle a principy environmentální politiky, jeţ byly zaloţeny na cílech a principech, které členské státy odsouhlasily v roce 1973, coţ zajistilo pokračování této politiky. Odstavec 1 článku 130 R Jednotného evropského aktu definuje cíle evropské environmentální politiky tak, ţe by činnost Společenství měla „udrţovat, chránit a zlepšovat kvalitu ţivotního prostředí, přispívat k ochraně lidského zdraví, zajišťovat šetrné a racionální vyuţívání přírodních zdrojů.“ Stručně lze shrnout hlavní principy evropské environmentální politiky takto: Prevence je účinnější neţ náprava. Je nutné zabránit takovému vyuţívání přírody, které má za následek závaţné poškození ekologické rovnováhy. Platí producent znečištění (PPP) - znečišťovatel musí nést náklady prevence a nápravných opatření. Aktivity jednoho členského státu nesmí poškozovat prostředí jiného státu. Politika ochrany ţivotního prostředí členských států musí respektovat zájmy rozvojových zemí. Ochrana ţivotního prostředí je povinností kaţdého (nutnost výchovy). Členské státy a Evropské společenství by měly podporovat mezinárodní a celosvětovou ochranu ţivotního prostředí prostřednictvím mezinárodních organizací. „Společenství činí kroky vztahující se k ţivotnímu prostředí jen v míře, v jaké můţe být cílů uváděných v odstavci 1 dosaţeno lépe na úrovni Společenství neţ na úrovni jednotlivých členských států.“ - princip subsidiarity.

32

Jednotný evropský akt. Euroskop, Dostupné z: http://www.euroskop.cz/gallery/2/763-jea.pdf

46

Státní programy ochrany ţivotního prostředí členských států je nutné koordinovat na základě koncepce a politiky Evropského společenství. Vědecké poznání je třeba rozvíjet tak, aby umoţňovalo přijímat potřebná opatření. Díky principu subsidiarity ztrácí členské státy plnou kontrolu nad evropskou politikou a Společenství nabývá určitých, i kdyţ omezených, pravomocí. Důleţitý je i odstavec 100 A, který zavádí rozhodování kvalifikovanou většinou v oblasti sbliţování právních předpisů členských zemí a vyřazuje tak moţnost veta jediného člena. Společenství tak poprvé dostává moţnost jednat navzdory části svých členů a pomalu se tak začínají přesouvat pravomoci směrem na úroveň Společenství. V této etapě je vydán i Čtvrtý EAP (1987 – 1992), který zaznamenává další změnu přístupu k environmentální politice. Poprvé zde nebyla ochrana ţivotního prostředí vnímána jako doplněk, ale jako integrální součást výrobního procesu. To byl první krok ke strategickému přeorientování environmentální politiky EU, ke kterému postupně docházelo mezi roky 1989 - 1994. V dalších letech byly ještě podrobněji rozpracovány ideje Čtvrtého EAP. Tato změna je často charakterizována jako “paradigmatická změna”, změna od “orientace na trh” k orientaci na “trvale udrţitelný rámec”. Environmentální politika je v této době jiţ méně vnímána jako pouhý doplněk a více jako nedílná součást ekonomického rozhodování. “Trvale udrţitelný rozvoj” se od počátku 90. let postupně stával normativním pojmem environmentální politiky v EU. 7. února 1992 byla v nizozemském Maastrichtu podepsána smlouva (v platnost vstoupila 1. listopadu 1993), jejíţ oficiální název zní Smlouva o Evropské unii, která představuje nejrozsáhlejší reformu Římských smluv. Tato smlouva také revidovala články 130 R – 130 T Smlouvy o zaloţení EHS a zavedla ochranu ţivotního prostředí jako samostatnou oblast politiky Evropského společenství. Podle Jupille nutnost reagovat na environmentální potřeby vedla k mírnému oslabení státní autority uţ v Jednotném evropském aktu a tento trend pokračoval Smlouvou o EU do té míry, ţe jednotlivé členské státy mohou být vázány opatřeními, k jejichţ zavedení nedaly souhlas. (Jupille, 1998, s. 229) Co se týče obsahu environmentální politiky Maastrichtské smlouvy, tak jejím ústředním elementem byl pojem udrţitelného rozvoje, tedy konkrétně „podporovat harmonický a vyváţený

47

rozvoj hospodářských činností ve Společenství, trvalý a neinflační růst respektující ţivotní prostředí“. (Smlouva o EU, 1992) Rok 1987 sebou nese i symbolický moment pro evropskou environmentální politiku a to, ţe rok 1987 se stal Evropským rokem ţivotního prostředí. Vanden Brande vysvětluje, ţe to bylo gesto, jak ukázat široké veřejnosti vzájemnou provázanost mezi ekonomickým rozvojem a ochranou ţivotního prostředí (Vanden Brande, 2008, s. 162).33

3.4.

Období Smlouvy o Evropské unii, tzv. Maastrichtské

smlouvy Čtvrtá etapa (1993 – 1997) končí přijetím Amsterodamské smlouvy. Ačkoliv EU a její členské státy dosáhly řady pozitivních změn ve vztahu k ţivotnímu prostředí, z globálního hlediska její environmentální náročnost patřila (a patří) k nejvyšším na světě. Její představitelé se významně podíleli na přípravách i průběhu jiţ zmińovaného globálního summitu v Rio de Janiero a současně probíhaly práce na přípravě nového – Pátého environmentálního akčního programu EU, který byl nazván „Směrem k udrţitelnosti“. Jeho cílem bylo vytvořit do roku 2000 předpoklady pro přechod EU na cestu udrţitelného rozvoje. Pátý EAP byl svým charakterem i obsahem zcela unikátní. Ačkoliv se můţe zdát, ţe jiţ není aktuální, je východiskem pro pochopení současných trendů v prohlubování environmentální politiky EU. Od předchozích EAP v tomto pátém plánu dochází ke strategické změně v orientaci environmentální politiky EU a to snahou o komplexní řešení environmentálních problémů ve vazbě na ostatní oblasti a cíle udrţitelného rozvoje a dále pak integrací environmentálních cílů do sektorových politik včetně jejich rozpracování pro vybrané sektory. Významnými nástroji, které budou dále rozvíjeny a budou součástí rozhodovacích procesů, jsou systém ekologického managementu a auditu (EMAS) jako nástroj dobrovolné „samoregulace“

33

VANDEN BRANDE, E. Europe´s Global Role: External Policie of the European Union. Farnham (UK): Ashgate, 2008. ISBN 978-0-7546-7220-3.

48

podnikatelských aktivit a povinné strategické environmentální hodnocení programových a koncepčních dokumentů (SEA). Ve skutečnosti bylo na úrovni Společenství zavedeno jen málo konkrétních příkladů z inovujících prvků Pátého EAP. Větší význam získávají pouze takové nástroje, jako jsou dobrovolné dohody a ekonomické nástroje na úrovni jednotlivých členských států. V několika zemích EU byly zavedeny určité formy ekologických daní na energii. Přesto však diskuse o CO2 a energetické dani, jejímţ cílem je sniţování spotřeby energie a zmírňování klimatických změn, probíhají v EU jiţ po mnoho let bez jakéhokoli konkrétního výsledku. A co je ještě horší, současná praxe při podpoře ekonomických aktivit Evropskou unií bývá dokonce v přímém rozporu s těmito snahami. Jejich cílem je spíše dosahovat trvale udrţitelnou produkci a rozvíjet spotřební vzorce. V rámci jednotného trhu je velmi obtíţné prosadit přesun k politice ekologického zdanění, dokud se celá EU nebude ubírat stejným směrem. V červnu 1997 v Amsterodamu Evropská Rada znovu potvrdila závazek EU v souladu s Konferencí OSN o ţivotním prostředí a rozvoji z roku 1992. Evropská Rada prohlásila, ţe proces zahájený v Rio de Janeiro musí být zrychlen, aby bylo dosaţeno stupně, kde rozvoj na celém světě bude trvale udrţitelný. Aby to bylo skutečně moţné, Amsterodamská smlouva říká, ţe podstatou tohoto procesu je integrace environmentální, ekonomické a sociální politiky. Konkrétně pak následující dodatky k textu Smlouvy ukazují, ţe trvale udrţitelný rozvoj se stal jednou z priorit EU. Obecně shrnuje přínos Amsterodamské smlouvy Mahmoudi: „Amsterodamská smlouva nepochybně přinesla nejobsáhlejší dodatky k environmentálním článkům evropských smluv od roku 1987. Co se týče ţivotného prostředí jako takového, tyk tyto dodatky obecně reflektovaly výjimečné postavení, které ochrana ţivotního prostředí v rámci EU získala. To vše je odpovědí na tlak veřejnosti, která vyţadovala udělat více pro ţivotní prostředí.“ (Mahmoudi, 2000, s. 125)34

34

MAHMOUDI, Said. Protection of the European environment after the Amsterdam Treaty. Dostupné z: www.scandinavianlaw.se/pdf/39-8.pdf

49

3.5.

Období po přijetí Amsterodamské smlouvy

Poslední pátou etapou je období po přijetí Amsterodamské smlouvy v roce 1997 (někdy se uvádí i šestá etapa, která začíná běţet podpisem Lisabonské smlouvy v roce 2009). Ta je klíčová v tom, ţe pracuje přímo s pojmem ochrany klimatu a eliminace klimatických změn. Snaha o jejich zvrácení je přímo vsazena do textu smlouvy v podobě článku 191: „Politika Unie v oblasti ţivotního prostředí přispívá ke sledování následujících cílů: (…) podpora opatření na mezinárodní úrovni určených k řešení regionálních a celosvětových problémů ţivotního prostředí, a zejména boj proti změně klimatu.“ Lisabonská smlouva nemění kompetence EU ani členských států v oblasti environmentální politiky, ty zůstávají komunitární. Její význam je především ve stanovení cílů, kdy zařadila klimatickou změnu jako důleţitý faktor ţivotního prostředí a tím mimo jiné uznala existenci a nebezpečnost tohoto jevu (i přes četné spory mezi vědci). Pro roky 2001 – 2010 byl vytvořen Šestý environmentální akční plán. Ten vymezuje prioritní oblasti řešení, stanovuje cíle, jeţ by měly být dosaţeny, strategie, které stanovují celkový politický přístup a navrţený „balík“ nástrojů potřebný k dosaţení environmentálních cílů nákladově-efektivním způsobem. Obecným a dlouhodobým cílem Evropské unie je - v souladu s Rámcovou konvencí OSN o klimatické změně - stabilizovat koncentraci skleníkových plynů v ovzduší na úrovni, která nezpůsobí nepřirozené změny v zemském klimatu. V rámci 6 EAP byl tento cíl konkretizován pro dané období následovně: Krátkodobý cíl - splnění závazku z Kjóta, tj. dosáhnout do roku 2012 sníţení produkce emisí skleníkových plynů o 8% pod úroveň roku 1990 Dlouhodobý cíl - sníţit emise skleníkových plynů o 20 aţ 40% do roku 2020.

50

4. Ekonomické nástroje ke snižování množství skleníkových plynů Podle Petera Barnese (2008, s. 21)35 existují v současné době čtyři ekonomické nástroje, které mohou slouţit ke sniţování mnoţství skleníkových plynů emitovaných lidskou společností. Konkrétně se jedná o daně, normy, investice a povolenky. Tyto nástroje mají svá pozitiva i negativa, vţdy záleţí jen na tom, jak jsou konkrétně nastaveny. Je-li jejich nastavení správné, mohou plnit svůj účel s minimálním mnoţstvím negativních důsledků, v opačném případě mohou působit proti stanovenému cíli.

4.1.

Daně

Obecný koncept daní ze znečištění má původ v roce 1920, kdy jej navrhl britský ekonom Arthur Pigou. Vychází z myšlenky, ţe pokud společenské a ekologické náklady nejsou zahrnuty v ceně aktivit, které je vyvolávají, vláda můţe stanovit jejich hodnotu přidáním vhodných daní. (Barnes, 2008, s. 26) Například pokud podnik znečišťuje ovzduší a neplatí ţádné peníze za odstranění tohoto znečištění, sniţuje to jeho celkové náklady a vede ho to k větší produkci znečištění. Pokud by vláda zavedla daň ve výši nákladů na odstranění způsobeného znečištění, firma by byla vedena k tomu, aby své znečišťování omezila opět na efektivní úroveň. (Samuelson, Nordhaus, 1995, s. 774)36 V souvislosti s globální změnou klimatu se dnes nejvíce hovoří o tzv. uhlíkové dani. Uhlíková daň je ekologická daň, která uvaluje poplatek na produkci, distribuci nebo uţití fosilních paliv. Její výše se odvíjí od mnoţství uhlíku, které unikne do ovzduší při spalování daného paliva.

35

BARNES, P. Climate Solutions. A Citizen´s Guide. White River Junction, Vermont (USA): Chelsea Green Publishing Company, 2008. Dostupné z: http://www.capanddividend.org/files/Climate%20Solutions.pdf. 36

SAMUELSON, P. A., NORDHAUS, W. D. Ekonomie. Přeloţil Michal Mejstřík a kol. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0494-X.

51

Vláda stanoví cenu za tunu uhlíku a poté ji přetransformuje do podoby daně za elektřinu, zemní plyn a ropu. (Dowdey, 2009)37 Uhlíková daň můţe mít mnoho podob a podle toho i rozdílné působení. Velmi důleţité je stanovení její výše, neboť tato daň zdraţuje uţívání paliv znečišťujících ţivotní prostředí. Na druhou stranu tak podporuje sniţování spotřeby a zvyšování efektivity veřejné správy, firem i jednotlivců. Zvýhodňuje také uţívání alternativních zdrojů energie. (Dowdey, 2009)

4.2.

Normy

Normy jsou pravidla vyhlášená vládou, která poţadují po podnicích vykonání určité činnosti k určitému datu, přičemţ jejich nedodrţení se trestá pokutou. (Barnes, 2008, s. 23) Liší se podle průmyslových odvětví a dotčená odvětví se jim většinou brání (Barnes, 2008,s. 23, 35). Jejich hlavním úkolem je, jak uvádí Peter Barnes, přinutit podniky k tomu, k čemu je nepřimějí trţní síly. Podle Barnese (2008, s. 34-36) sice normy dokáţou zlepšit efektivitu, ale příliš nesníţí celkové emise ani objem čerpaného vzácného zdroje. Hodí se proto nejlépe pouze jako doplňkový nástroj k jiným nástrojům pouţívaným ke sníţení znečištění.

4.3.

Investice

Veřejné investice mohou mít podobu reálných výdajů nebo daňových úlev. (Barnes, 2008, s. 24, 36) Mají za úkol podporovat ţádoucí činnosti, které nezabezpečí samotný trh, zejména co se týká budování infrastruktury nízkouhlíkové ekonomiky. Investice však nezaručí dostatečně rychlé sníţení emisí. Problémem je rozlišit „ty správné“ investice a nepodlehnout přitom nátlaku velkých společností, které zneuţívají svého postavení k získání výhod. Je také třeba překonat dosud panující nadvládu starých průmyslových odvětví a přesunout investice skutečně od fosilních paliv k čistějším alternativám.

37

DOWDEY, Sarah. How Carbon Tax Work. HowStuffWorks website [online], aktualizováno 2009. Dostupné z: http://science.howstuffworks.com/carbon-tax.htm

52

4.4.

Povolenky

Myšlenka stanovení limitu a obchodování s povolenkami ke znečištění byla vyvinuta ekonomy v 60. letech 20. století. (Barnes, 2008, s. 31) Systém stanoví maximálně přípustný limit znečištění, který je přetransformován do podoby povolenek. Povolenky, představují právo emitovat určité mnoţství znečišťující látky, poté jsou rozdány či prodány určitým subjektům ekonomiky a v rámci vzájemných obchodů mezi ekonomickými subjekty můţe docházet k jejich přerozdělení na základě trţního principu. Všeobecně však platí, ţe kaţdý, kdo emituje dané znečištění, musí odevzdat příslušné mnoţství povolenek, které mu to umoţňují, případně zaplatit peněţní sumu odpovídající jejich hodnotě. (Barnes, 2008; Daly, 1996)38 Podle Petera Barnese (2008, s. 28) je tento systém, pokud stanovuje postupně klesající limit pro uhlík a zahrnuje celou ekonomiku, nejlepší, ne-li jedinou moţností, jak zaručit pokles uhlíkových emisí k určitému datu. Barnes (2008, s. 31): pokračuje slovy: je-li vytvořen správně, je politicky přijatelný, můţe pokrýt veškerý uhlík v ekonomice a přitom vrátit peníze občanům a vyprodukovat příjmy k veřejným investicím. Princip tvorby samotného systému se dělí podle Hermana Dalyho na tři základní fáze (Daly, 1996). První fází je stanovení limitního mnoţství povolení vypouštět emise. Počet vypouštěných emisí by neměl překročit absorpční kapacitu ekosystému, měl by být tedy ekologicky udrţitelný. Vzhledem k velikosti a komplexnosti celého systému je ovšem obtíţné určit přesné mnoţství povolených vypouštěných emisí, které se navíc můţe v průběhu času měnit. Podle principu předběţné opatrnosti by mělo být stanovené limitní mnoţství emisí spíše niţší. V praxi se bohuţel limitní stropy spíše nadhodnocují. Druhou fází je distribuce stanoveného objemu emisních povolenek. Ty mohou být rozděleny buď mezi občany, kteří jsou znečištěním postiţeni, nebo firmy, které znečištění vytvářejí. Případně mohou být ještě uděleny vládě či jinému samosprávnému celku, který je dále pouţije či alokuje

38

DALY, Herman E. Beyond growth: the economics of sustainable development. 1. vyd. Překlad Petr Pšenička. Boston: Beacon Press, c1996, 253 s. Kolumbus, sv. 181. ISBN 08-070-4709-0.

53

podle vlastního uváţení. Povolení je moţné udělit buď jednorázově, nebo v opakujících se časových intervalech, zpravidla jednou ročně. Třetí fází je umoţnění přerozdělení povolení. Firmy, které dokáţou sníţit svoje emise pod přidělenou úroveň, mohou přebytečné povolenky prodat jiným, které toho schopné nejsou, anebo tak z určitého důvodu neučinily. Obchodování se nechává na volném trhu, který pomocí nabídky a poptávky stanovuje cenu za emisní povolenku. Z finančního hlediska je klíčová druhá fáze, zvlášť pokud jsou emisní povolenky přidělovány firmám. I zde existuje několik moţností, jak povolenky přerozdělit. Jednou z nich je rozdělit je zdarma mezi jiţ existující firmy podle toho, jak moc dříve znečišťovaly. Tomuto rozdělení na historickém principu se říká „grandfathering“. Jedná se v současnosti o nejpouţívanější metodu, paradoxně také nejvíce kritizovanou. Konkrétně za to, ţe ztěţuje novým firmám vstup na trh, a pak kvůli nevyuţité moţnosti příjmu financí, jestliţe by byly povolenky prodány. Výhoda tohoto principu spočívá v jeho snadném zavedení a administraci. Významná je také politická podpora a akceptace programu ze strany znečišťovatelů. Další moţností je prodej, při kterém si firmy musí povolenky koupit za peníze. Prodej probíhá buď formou aukce, nebo za fixně stanovenou částku. Peníze z prodeje pak mohou připadnout buď státu, který s nimi naloţí podle vlastní potřeby, nebo jsou rozděleny mezi občany formou dividend. Tento krok je odůvodňován jako kompenzace za zvýšenou cenu výrobků v důsledku zavedení systému emisního obchodování.

4.4.1. Charakteristika systému Kaţdý systém obchodování s emisními právy musí mít několik prvků, které určují jeho charakter. Těmito prvky jsou: cíl programu - Cíl programu bývá zpravidla ekologický a můţe být dále definován kvantitativně (nejčastější varianta) nebo kvalitativně. Cíl můţe být ale i ekonomický, a to často v případě, kdy se program zaměřuje primárně na sníţení nákladů při dosaţení stanoveného cíle.

54

obchodovaná komodita - Z praxe vyplynulo, ţe jednoduchý systém s jednou komoditou je nejefektivnější. Administrátor se musí rozhodnout, zda vytvoří vlastní novou komoditu nebo začne pouţívat jednu z jiţ vytvořených (nejpouţívanějšími obchodovanými komoditami jsou emission reduction unit (ERU), certified emission reduction (CER), removal unit (RMU) a kjótské assigned amount unit (AAU). Nejednotnost komodit komplikuje situaci na trhu, unifikace by vše výrazně zjednodušila.) formy obchodování (viz samostatná kapitola) definice trhu (územní rozsah, účastníci, alokační mechanismus) - Územní rozsah obchodování by měl být určen především plochou postiţenou znečištěním. Jelikoţ emise CO2 mají globální působení, měl by mít i systém obchodování s nimi globální platnost. Nicméně z důvodu náročné implementace takového systému a komplikované integrace s národními legislativami vznikají systémy obchodování s CO2 i na státní úrovni. Účast v emisním systému můţe být buď povinná, nebo dobrovolná. Jestliţe stát či region stanoví limitní strop vypouštěných emisí, systém je povinný, ale zahrnuje pouze velké znečišťovatele, malí znečišťovatelé se mohou zapojit dobrovolně. Z hlediska místa regulace můţeme emise regulovat v místě, kde jsou vypouštěny do atmosféry, tedy ve chvíli, kdy uhlík ekonomiku opouští, nebo ještě před jejich samotným vypuštěním, ve chvíli, kdy uhlík ve formě fosilního paliva do ekonomiky vstupuje. Oba přístupy je moţné kombinovat. fungování trhu (platnost povolení, banking, zprostředkovatelé) - Trh s emisními povolenkami by měl být transparentní a s jasně definovanými podmínkami, které nejsou v průběhu obchodování měněny. Trh je podporován brokerskými firmami a burzou, z povolenek se tak stává v podstatě nový druh cenného papíru. Jejich důleţitou vlastností je deponování, tedy moţnost převést nevyuţité povolenky do následujícího období. monitoring a administrace (včetně sankcí při nedodrţení podmínek) - Velice důleţité je jasně definovat pokutu, kterou znečišťovatel zaplatí, jestliţe mnoţství emisí překročí počet povolenek v jeho vlastnictví, a stanovit mechanismus vymáhání těchto pokut. Pokuta by taky měla být dostatečně vysoká, aby se zamezilo spekulacím, zda se vyplatí znečišťovat a platit tak pokuty ze zisku z vyšší produkce. integrace s existujícími právními a institucionálními strukturami (provázanost s existujícími předpisy k ochraně ţivotního prostředí, daňové otázky) - Problém integrace 55

nastává především ve chvíli, kdy je ve státě jiţ zaveden rozvinutý systém ochrany ţivotního prostředí a paralelní fungování obou systémů se stává problematické. Klíčové je tedy sladění jiţ zavedených emisních limitů s mnoţstvím povolenek.

4.4.2. Formy obchodování s emisemi Jak jiţ bylo uvedeno výše, všechny systémy vycházejí ze základní idee stanovení horní limitní hranice pro vypouštěné mnoţství emisí. Kromě této hranice se jednotlivé systémy liší především způsobem distribuce a nakládáním s povolenkami. V současnosti existuje v podstatě pouze jeden v praxi vyuţívaný systém, kterým je Cap and Trade. Ten pouţívá European Union Emissions Trading System (EU ETS), ale i Acid Rain Program pouţívaný ve Spojených státech amerických ke sníţení mnoţství kyselých dešťů (ve skutečnosti vznikl Acid Rain Program ještě před EU ETS. V Evropě se pak tvůrci při vytváření systému americkou předlohou inspirovali).39 Ostatní systémy jsou pouze ve fázi návrhu. I přes dlouhodobé přípravy nebyl zatím ţádný z nich v praxi vyuţit, proto není zatím moţné popsat jejich případné nedostatky a další charakteristiky plynoucí z jejich pouţití v praxi. Přesto představují významné alternativy. Pro potřeby této práce jsem vybral čtyři další systémy, které povaţuji za nejvýznamnější. Těmito systémy jsou Cap and Dividend, Cap and Share, Tradable Energy Quotas a Contraction and Convergence.

4.4.2.1. Cap and Trade V systému Cap and Trade jsou základní obchodovanou komoditou emisní povolenky. Ty jsou po stanovení limitního mnoţství rozděleny přímo znečišťovatelům, a to buď zdarma podle principu grandfatheringu, nebo je moţné je prodávat. Prodej lze dále dělit na aukční, nebo za pevně stanovenou cenu. Firmy pak vyuţívají získané povolenky k pokrytí vlastních emisních limitů. V případě, ţe mají povolenek nadbytek, mohou přebytečné prodat. Naopak při nadměrném znečišťování si musí povolenky koupit od jiných znečišťovatelů nebo v krajním případě platit

39

JÍLKOVÁ, Jiřina. Daně, dotace a obchodovatelná povolení - nástroje ochrany ovzduší a klimatu. Vyd. 1. Praha: IREAS, 2003, 156 s. ISBN 80-866-8404-0.

56

pokuty za překročení povoleného limitu. Firmy jsou tak motivovány k niţšímu znečišťování, neboť to jim zajišťuje vyšší úsporu nákladů v podobě ušetřených povolenek. Chtěnou externalitou je potom sníţení mnoţství emisí, které můţe sahat i pod přidělené emisní limity. Systém Cap and Trade má řadu nedostatků, ať uţ z hlediska etického, ekonomického ale i ekologického. Jedním ze závaţných pochybení systému z hlediska etiky je předání vlastnických práv k části atmosféry zdarma malé skupině firem. Další kritika systému je v konečném dopadu na běţného spotřebitele. Tomu vzniká další finanční zatíţení, protoţe znečišťovatelé pochopitelně přenáší nově vzniklé náklady na spotřebitele. To ovlivňuje kupní sílu obyvatel, která je zejména v dnešní době celosvětové hospodářské krize velmi důleţitá. Rozhodování o mnoţství emisí a jejich rozdělení zůstává v rukou vládních institucí ovlivněných tlakem velkých firem. Občanovi je tak odebrána zodpovědnost za spoluvytváření klimatických změn, dokonce se dá říct, ţe tento systém opomíjí důleţitost všeobecného povědomí o nutnosti a snaze sniţovat emise skleníkových plynů a zapojit do něj co nejvíce subjektů ekonomiky. V praxi se pak jako další, klíčový problém ukazuje nesprávné stanovení limitů vypouštěných emisí a povolenek přidělených znečišťovatelům. V důsledku toho klesá cena povolenek a celý systém nemusí fungovat optimálně, v krajním případě můţe dokonce zkolabovat.

4.4.2.2. Tradeable Energy Quotas Na rozdíl od předchozího systému neobchoduje přímo s emisemi, ale s tzv. Tradable Energy Quotas (TEQ), neboli obchodovatelnými energetickými kvótami, kdy jedna jednotka TEQ představuje 1 kg vypuštěného CO2. Po stanovení limitního mnoţství vypouštěných emisí jsou TEQ státem rozděleny mezi občany (přibliţně 40%) a ostatní účastníky trhu (60%) (Fleming, 2007). Občan pak při jakémkoliv vyuţití energií platí kromě klasické ceny ještě odpovídající mnoţství TEQ. Ty pak putují přes jednotlivé účastníky trhu aţ k primárnímu dodavateli, který je vrací státu. Hlavní výhodou TEQ je snaha zavést úvahy o dopadech lidské činnosti na změnu klimatu do kaţdodenních činností a přimět je tak k vyuţívání nízkoenergetických a nízkouhlíkových technologií. Do tohoto procesu se snaţí zapojit nejenom veřejnost, ale i ostatní subjekty ekonomiky. Tento systém vytváří pocit odpovědnosti všech lidí za klimatickou krizi, coţ se daří

57

nejvíc u nejbohatších lidí, kteří spotřebovávají nadprůměrné mnoţství fosilní energie. Nevýhodou tohoto systému je jeho administrativní náročnost, protoţe ve své podstatě představuje přechod na dvě paralelní měny – jednu monetární, druhou uhlíkovou. V tomto směru je TEQ nejambicióznější ze všech představených systémů. Co se týče kupní síly, tu tento systém podporuje u chudších vrstev. Na druhou stranu tento systém není moc vhodný k aplikaci v zemích třetího světa vzhledem k technologiím a prostředkům, které uţívá (banky, kreditní karty, aj.). Nespornou výhodou tohoto systému je jeho ekologický dopad – zahrnuje totiţ emise všech skleníkových plynů od všech subjektů.

4.4.2.3. Contraction and Convergence Systém Contraction and Convergence se od ostatních systémů liší tím, ţe by měl fungovat pouze na globální úrovni. Jeho účastníky jsou pouze vlády jednotlivých zemí, čímţ se snaţí přimět celý svět k ochraně atmosféry. V souvislosti s tím klade odpovědnost za klimatické změny z velké části státům s vyššími příjmy a snaţí se o splacení ekologického dluhu chudým zemím. Atmosféru povaţuje za majetek všech lidí. Nicméně samotné lidi primárně do sniţování emisí skleníkových plynů nezahrnuje – jejich zapojení závisí na tom, jakým způsobem vyuţijí vlády přidělené povolenky. Tento systém tak také primárně nepodporuje kupní sílu obyvatel. Přestoţe systém počítá s následnou existencí povolenek (bez nich by také neplnil stanovené cíle), samotnou fázi realokace neobsahuje. Z ekologického hlediska je jeho velkou výhodou, ţe zahrnuje emise celého světa, na druhou stranu pouze emise oxidu uhličitého. Určitě velkým problémem tohoto systému je dosaţení globální dohody.

4.4.2.4. Cap and Share Systém Cap and Share byl vyvinut irskou nadací Foundation for the Economics and Sustainability (Feasta) z přístupu Contraction and Convergence s cílem dosaţení větší funkčnosti a přijatelnosti „pro chudší země a chudé obyvatele bohatých zemích“ (Fleming, Feasta, 2007)40. Základním principem Cap and Share je předpoklad, ţe atmosféra je veřejnou, sdílenou

40

FEASTA. CapandShare [online]. 2011 Dostupné z: http://www.capandshare.org/about.html.

58

komoditou a po subjektech vyţaduje tzv. scarcity rent za její vyuţívání. Právo na její vyuţívání (a tudíţ i znečišťování) má kaţdá osoba, a to ve stejném mnoţství. (Feasta, 2007) V důsledku to tedy znamená, ţe poté co je určen limitní strop vypouštěných emisí, jsou povolenky rovnoměrně rozdány občanům. Ti se pak mohou rozhodnout, jak s nimi naloţí. Předpokládá se, ţe je prodají emitujícím firmám, které mají stanovené emisní limity, to však není povinné. Ve snaze zabránit spekulacím by hodnota povolenek časem klesala (Feasta, 2008). Prodej by se prováděl prostřednictvím pošt a bank. Základní rozhodování o emisním limitu je v rukou nezávislého orgánu, coţ zabraňuje jeho ovlivnění zájmy velkých společností. Poměrně důleţitým pozitivem systému je podpora kupní síly a celkové zapojení veřejnosti do systému prostřednictvím rozdání povolenek. Z hlediska ochrany ţivotního prostředí záleţí, na jaké úrovni bude systém zaveden. Nicméně ze skleníkových plynů reguluje prvoplánově vyuţívání pouze jednoho – oxidu uhličitého. Celý systém by byl velice náročný na implementaci. Sami autoři uvádějí, ţe kromě informačních portálů o aktuálních cenách povolenek, zavedení systému do potřebných institucí a vzniku kontrolních orgánů by bylo nezbytné provést i změnu v systému tvorby peněz (Feasta, 2007).

4.4.2.5. Cap and Dividend Z dalších navrhovaných systémů je předchozímu nejpodobnější Cap and Dividend. I ten předpokládá, ţe budou povolenky prodány znečišťovatelům. Ovšem zisk z prodeje nezůstává státu, ale připadá jednotlivým občanům. Na rozdíl od systému Cap and Share stanovuje fixní částku, která je odvozena z prodejní ceny a kaţdý občan tak získá pevně stanovený podíl (Barnes, 2011). Ten pak můţe vyuţít k pokrytí nákladů spojených se zvýšením ceny produktů. Platí přitom jednoduchá stimulační zásada podobná té pro firmy. Lidé spotřebovávající nadměrné mnoţství fosilní energie, si musí za komfort připlatit. Občané s nízkou spotřebou uhlíku naopak na systému vydělají. Spotřebitelé jsou tedy vedeni k vyhledávání produktů s nízkou uhlíkovou stopou a producenti v důsledku toho k tvorbě takových výrobků. Podobně jako Cap and Share zvyšuje kupní sílu chudšího obyvatelstva. Dalším pozitivem, je poměrně dobré zapojení lidí do systému a ztotoţnění se s jeho cíli, přestoţe je stimuluje převáţně pomocí peněz. Závislost systému na vládě není z prostudovaných zdrojů jasná. Poměrně jistým faktem jsou však relativně nízké administrativní náklady. Z hlediska ekologického by měl mít podobné důsledky jako Cap 59

and Share. Jestliţe by byl systém Cap and Dividend uplatněn globálně, představuje účinnou variantu pro vyrovnání rozdílů ve spotřebě uhlíku mezi zeměmi západní civilizace a zeměmi třetího světa.

60

5. Evropský systém pro obchodování s emisemi Iniciativy spojené s klimatickými změnami a obchodování s emisemi skleníkových plynů se v posledních letech dostaly do popředí agendy Evropské unie. Systém obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (European Union Emission Trading Scheme – EU ETS) byl v zemích EU zaveden k 1. lednu 2005 a je tak příkladem aplikace konceptu obchodovatelných povolenek v praxi. Evropská komise zavedla tento systém jako prostředek boje proti globálnímu oteplování, v návaznosti na svůj závazek v Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu sníţit emise skleníkových plynů (o 8% oproti úrovni roku 1990). EU ETS je definován směrnicí 2003/87/ES, která vstoupila v platnost 25. října 2003, ve znění směrnice 2004/101/ES a je závazný pro všechny členské státy EU. Směrnice 2004/101/ES přinesla propojení systému EU ETS s projektovými mechanismy Kjótského protokolu. Konkrétní mechanismy jsou mezinárodní obchodování s emisemi, projekty společné realizace (Joint Implementation - JI) a mechanismus čistého rozvoje (Clean Development Mechanism - CDM). V rámci mezinárodního obchodování mohou státy Přílohy I Rámcové úmluvy Spojených národů o změně klimatu (UNFCCC) obchodovat s emisemi mezi sebou navzájem (viz příloha 1). V případě JI mohou soukromé subjekty jednoho státu přílohy I UNFCCC sníţit emise v nějaké konkrétní lokalitě jiného státu Přílohy I na základě schváleného projektu a po zkontrolování skutečného sníţení emisí získají emisní kredity (Emission Reduction Units – ERU), jeţ mohou pouţít ke splnění vlastních závazků v rámci domácího systému obchodování s emisemi, nebo je prodat. Soukromé subjekty ze států přílohy I také mohou za účelem získání obchodovatelných Certifikovaných redukčních jednotek (Certified Emission Reductions – CER) investovat do CDM projektů v zemích neuvedených v Příloze I UNFCCC, jeţ však patří mezi smluvní strany Úmluvy (jedná se o rozvojové země). CDM je první celosvětový, environmentální, investiční a kreditní mechanismus svého druhu, jeţ napomáhá trvale udrţitelnému rozvoji a zároveň poskytuje průmyslovým zemím flexibilitu v dosahování svých emisních cílů.

61

EU ETS bývá označován jako systém „cap-and-trade“ (Evropská komise, 2007, s. 6)41, protoţe základním principem jeho fungování je stanovení maximálního objemu znečišťující látky, který můţe být emitován do ovzduší („cap“), a to jak celkově, tak pro jednotlivé emitenty, přičemţ s jednotlivými podíly lze obchodovat („trade“). Hlavním nástrojem systému jsou tzv. emisní povolenky (emission allowances), které ztělesňují platbu za právo znečistit ovzduší – kaţdá povolenka představuje majetkovou hodnotu odpovídající právu provozovatele zařízení vypustit do ovzduší ekvivalent tuny oxidu uhličitého (ekvivalent tuny oxidu uhličitého znamená jednu metrickou tunu oxidu uhličitého nebo mnoţství jiného skleníkového plynu, který má stejný účinek globálního ohřevu na klimatický systém Země). (Evropská komise, 2007, s. 9, zákon č. 695/2004 Sb.). Povolenky neexistují ve fyzické podobě, ale pouze v podobě elektronické na účtech jejich vlastníků v systému rejstříků, který je podobný bankovnímu systému, začleněného do mezinárodního systému rejstříků uţívaného v rámci Kjótského protokolu a je kontrolován centrálním správcem. (Evropská komise, 2007, s. 13-14) EU ETS vyuţívá vlastní povolenky, tzv. Evropské povolenky (European Union Allowances EUA). Povolenky jsou v rámci systému převoditelné na území EU bez omezení a jejich drţiteli se mohou stát i fyzické a právnické osoby, které nejsou znečišťovateli a povolenky tedy nedostali přiděleny Národním alokačním plánem (mohou si je nakoupit na sekundárním trhu). Systém obchodování pokrývá v rámci EU-27 přibliţně 12.000 zařízení a více jak 50% emisí skleníkových plynů. Kaţdé zařízení, aby bylo zahrnuto do systému, musí získat povolení příslušné instituce. Toto povolení stanoví poţadavky na monitorování a ohlašování objemu emisí daného zařízení. V národním alokačním plánu (NAP) je pro dané období přidělen kaţdému zařízení bezplatně určitý počet povolenek. (Evropská komise, 2007) Noví účastníci EU ETS (novými účastníky jsou zde myšlena zařízení nově instalovaná či rozsáhle rozšířená v období

41

COMMISSION, European. EU action against climate change: EU emissions trading ; an open scheme promoting global innovation. September 2005. Luxembourg: Off. for Official Publ. of the Europ. Communities, 2005. ISBN 92894-9866-8. Dostupné také z http://www.transport2012.org/bridging/ressources/files/1/1199,EU-EU-emissionstrading-an-open-sch.PDF.

62

určeném směrnicí 2003/87/ES) dostanou povolenky zdarma z rezervy, která je vytvořena pro tyto účely v rámci projektované alokace. Princip EU ETS spočívá ve vytváření finančního stimulu ke sníţení emisí vytvořením obchodního reţimu zaloţeného na trţním systému. Podniky, které vypouštějí menší objem emisí CO2, neţ představuje mnoţství přidělených emisních povolenek, mohou nevyuţité povolenky prodat společnostem, které jich naopak mají nedostatek. Podnik, který by za daný kalendářní rok nevyřadil objem emisních povolenek odpovídající vyprodukovaným emisím, by byl nucen zaplatit pokutu ve výši 100 EUR za kaţdou neodevzdanou povolenku. Díky uplatnění systému emisního obchodování by mělo docházet ke sniţování emisí především tam, kde je to nejlevnější z hlediska měrných nákladů na sníţení jedné tuny CO2, čímţ se sniţují i celkové společenské náklady na sniţování emisí, resp. dosaţení určitého redukčního cíle. Přestoţe hlavním cílem EU ETS je redukce emisí, pravděpodobně nejdůleţitějším úkolem systému je stanovení trţní ceny povolenek. Mechanismus tvorby ceny povolenek ukazuje graf č. 3. V praxi by mělo dojít k vytvoření relativně stabilní ceny povolenek v takové výši, aby evropští producenti CO2 byli nuceni vnímat environmentální důsledky svých aktivit, a aby byli schopni vyčíslit náklady emitované tuny CO2 (tzv. náklady příleţitosti). Lze odhadnout pásmo, ve kterém se cena povolenky můţe pohybovat. Jeho dolní hranice je stanovena transakčními náklady převodu povolenek. Jinak řečeno, aby se obchody mohly uskutečnit, prodávající by měl obdrţet alespoň takovou cenu, která uhradí náklady spojené s tímto obchodem. Horní hranice je tvořena cenou, za kterou jiţ není výhodné vyrábět energii z uhlí a zařízení přecházejí na zemní plyn, neboť výroba energie ze zemního plynu je spojena s podstatně niţšími emisemi CO2. Kde se bude cena emisní povolenky pohybovat v rámci tohoto pásma, závisí výhradně na nabídce a poptávce na volném trhu s povolenkami.

63

Graf 3: Tvorba ceny emisních povolenek (Zdroj: Perman, 2003)

Ceny v EU ETS ovlivňují velké elektrárenské společnosti, které generují asi 60% veškerých emisí. Vývoj cen povolenek závisí jednak na cenových rozdílech mezi plynem a uhlím (při vysokých cenách plynu, který produkuje méně CO2 je výhodnější spalovat v tepelných elektrárnách levnější uhlí, ač je nutno uţít větší objem povolenek), a dále pak na zimních teplotách, které obvykle také ovlivňují ceny plynu. Emise z výrobních technologií nejsou tak flexibilní a ostatní sektory nemají tolik příleţitostí optimalizovat náklady, příp. výnosy související s alokovanými emisními stropy. Směrnice 2003/87/ES stanovuje pro kaţdý členský stát povinnost vypracovat pro kaţdé období národní alokační plán, ve kterém určí celkové mnoţství povolenek, které bude pro toto období vydáno, a mnoţství, které bude jednotlivým provozovatelům zařízení přiděleno. Kaţdý alokační plán podléhá schválení ze strany Evropské komise a členské státy jsou povinny jej předloţit 18 měsíců před zahájením příslušného obchodovacího období. Evropská komise má právo předloţený plán zcela zamítnout, nebo poţadovat jeho změny, ale kladně posouzený alokační plán jiţ nelze měnit. Provozovatelé zařízení zahrnutých do EU ETS mohou pouţít jako náhradu emisních povolenek kredity, které získají z projektových mechanismů (jiţ zmiňované CDM a JI) definovaných v Kjótském protokolu, do maximální výše 10% jejich celkového přiděleného mnoţství povolenek.

64

Systém EU ETS byl zaváděn postupně v etapách, tzv. obchodovacích obdobích. První obchodovací období, které je vnímáno jako zkušební, je tříleté (2005-2007) a návazná období se kryjí s kontrolními obdobími Kjótského protokolu (2008-2012 atd.).

5.1.

První obchodovací období

V této zkušební fázi probíhalo přerozdělování na základě historické a současné produkce, s ohledem na předpokládaný budoucí rozvoj výroby podniku i celých průmyslových odvětví. Podstatný byl i rozdíl v zaúčtování emisních povolenek. V druhé fázi musí být povolenky vyúčtovány v rámci kalendářního roku, na rozdíl od zkušební fáze, kdy docházelo k tomu, ţe povolenky, které podniky nespotřebovaly a neprodaly během roku, ve kterém je obdrţely, nepropadly, ale byly přičteny k povolenkám přiděleným na další rok. Na druhé straně podniky, které emitovaly více, neţ kolik měly povolenek, mohly tento deficit vykompenzovat povolenkami z následujícího roku. To bylo moţné díky tomu, ţe nové povolenky byly na elektronické účty připisovány v únoru, zatímco povolenky spotřebované v uplynulém roce se musely z účtů odepsat do konce dubna. Evropská komise zveřejnila 15. května 2006 ověřené souhrnné výkazy emisí za první obchodovací rok tj. 2005, podle nichţ byly emise ve 20 zemích EU o 67,5 milionů tun niţší, neţ činil příděl povolenek pro tyto země. Tyto výkazy představovaly první přesná data, která měl trh k dispozici a měly tak mít zásadní vliv na cenu povolenek. Celkové mnoţství povolenek, které si měly státy přerozdělit v první fázi, bylo navrţeno zhruba o 30% niţší, neţ byl poţadavek států. Toho se bohuţel nepodařilo dosáhnout, jelikoţ Evropská komise vycházela z nepřesných dat poskytnutých jednotlivými státy i podniky, které ve snaze dosáhnout vyšší alokace, zkreslovaly své historické emise. Podle Dzurilly a Pravdy (2006)42 lze tímto vysvětlit přebytek povolenek do 100 milionů tun (cca 5% trhu). Vzácnost povolenek se měla odrazit v jejich trţní ceně. Nedostatek povolenek byl projektován tak, aby jejich cena kopírovala diferenciál dark spreadu (rozdíl ceny elektřiny a nákladů na její

42

DZURILLA, T., PRAVDA, J. Cena povolenek míří k nule. Hospodářské noviny 15.5. 2006. Economia, 2006

65

výrobu z uhlí) a spark spreadu (rozdíl mezi cenou elektřiny a nákladů na její výrobu ze zemního plynu). Substituce těchto dvou paliv při výrobě elektřiny totiţ představuje v krátkém horizontu potenciál úspor emisí CO2. Vzhledem k vysokým cenám ropy a zemního plynu byla však technická hodnota povolenek vypočítaná z diferenciálu dark a spark spreadů dlouhodobě nad trţní cenou povolenek. To způsobovalo nárůst ceny aţ do zveřejnění dat. Emisní data naznačily, ţe alokace byla mnohem štědřejší, neţ měla být a tudíţ povolenky přestaly být vzácné (Dzurila, Pravda, 2006). Vývoj cen povolenek během období 2005 aţ 2008 zobrazuje následující graf. Zelená linie zobrazuje vývoj ceny EUA pro první a červená pro druhé obchodovací období. Po spuštění systému na začátku roku 2005, se začalo obchodovat za cenu okolo 7 EUR/EUA. Z této počáteční úrovně cena vzrostla aţ na 30 EUR/EUA. Po zveřejnění ověřených údajů za rok 2005, kdy vyšel najevo značný převis nabídky povolenek nad poptávkou, přišel první pád aţ pod hranici 10 EUR za povolenku. Poté se cena povolenky částečně vzpamatovala a skoro půl roku se drţela okolo úrovně 15 EUR/EUA, tedy zhruba na polovině svého maxima. Teplá zima 2006/2007 definitivně potvrdila, ţe celkové emise budou niţší neţ alokace a na trhu zůstane pro období 2005-2007 přebytek povolenek. Jako důsledek toho se na jaře 2007 cena povolenek definitivně propadla aţ pod hranici 1 EUR/EUA. Dne 31. 12. 2007 přestaly povolenky z prvního období platit a jejich cena se zastavila na 0,02 EUR/EUA.

66

Graf č. 4: Vývoj cen evropských emisních povolenek 2005-2007 (zdroj: EEA, 2008)

Tím, ţe nebyl správně stanoven maximální limit emisních povolenek a také díky jiţ zmíněné moţnosti přesouvání povolenek v rámci jednotlivých let, došlo k tomu, ţe trh s emisními právy ztratil svůj původní smysl. Ověřené výkazy emisí za první obchodovací období a také samotný vývoj cen povolenek, poskytly Evropské komisi dostatečné měřítko pro stanovení alokace pro druhé obchodovací období. Národní alokační plány tak obdrţely výrazně méně povolenek neţ v první fázi.

5.2.

Druhé obchodovací období

Druhé období začalo 1. ledna 2008 a končí 31. prosince 2012. Toto období se časově shoduje s obdobím, kdy mají být splněny závazky zemí stanovené v Kjótském protokolu. Pro druhou fázi došlo k rozšíření systému o dva nové členy EU – Rumunsko a Bulharsko - a od roku 2008 se k EU ETS připojily také Island, Lichtenštejnsko a Norsko.

67

V první fázi zahrnoval systém EU ETS emise CO2 od velkých emitentů, kteří jsou přesně definovaní v Příloze I směrnice 2003/87/ES. Jedná se o emitenty v průmyslu zaměřeném na výrobu tepla a elektrické energie a dále vybraných energeticky intenzivních průmyslových činností, jako jsou ropné rafinerie, koksovací pece, zařízení na výrobu ţelezitých kovů včetně oceli, zpracování minerálů včetně výroby skla, cementu a keramiky, papírnický a dřevozpracující průmysl. Na konci druhého obchodovacího období, tj. od 1. ledna 2012 se působnost systému rozšířila i na mezinárodní leteckou dopravu. Jak jiţ bylo uvedeno a zdůvodněno v předchozí kapitole, Evropská komise výrazně zpřísnila alokace v 2. obchodovacím období, aby se zabránilo znehodnocení povolenky a také, aby systém lépe plnil svůj cíl – sniţování emisí. Tabulka č. 1 srovnává skutečné emise a alokované povolenky pro jednotlivé země za první období, dále pak poţadavky vlád navrţených v NAP a schválený počet povolenek pro druhé období. Čísla jsou v milionech EUA. Pro druhé obchodovací období vstoupila v platnost směrnice 2004/101/ES, která vychází ze zkušeností získaných během prvního obchodovacího období (2005 – 2007) a jeţ má za cíl především zefektivnit EU ETS a to jak z hlediska nákladového, tak i z hlediska environmentálního. Tato směrnice propojuje EU ETS s kjótskými flexibilními mechanismy. Poslední sloupec tabulky ukazuje limity Certifikovaných redukčních jednotek (CER), které mohou firmy vyuţít. Limity lze kumulovat v rámci celého obchodovacího období.

68

Tabulka 1: Alokace a skutečné emise za Fázi I, navrhovaná a schválená alokace pro Fázi II

Členský stát

Alokace ve fázi I

Skutečné

Poţadovaná

Schválená

Limit pro

emise v roce

alokace pro fázi

alokace pro

vyuţívání

2005

II

fázi II

CER

Belgie

62,10

55,58

63,30

58,50

8,40%

ČR

97,60

82,50

101,90

86,80

10,00%

Estonsko

19,00

12,62

24,38

12,72

0,00%

Francie

156,50

131,30

132,80

132,80

13,50%

Irsko

22,30

22,40

22,60

21,15

21,91%

Itálie

223,10

225,50

209,00

195,80

14,99%

Litva

12,30

6,60

16,60

8,80

8,90%

Lotyšsko

4,60

2,90

7,70

3,30

5,00%

Lucembursko

3,40

2,60

3,95

2,70

10,00%

Maďarsko

31,30

26,00

30,70

26,90

10,00%

Malta

2,90

1,98

2,96

2,10

-

Německo

499,00

474,00

482,00

453,10

12,00%

69

Nizozemí

95,30

80,35

90,40

85,80

10,00%

Polsko

239,10

203,10

284,60

208,50

10,00%

Rakousko

33,00

33,40

32,80

30,70

10,00%

Řecko

74,40

71,30

75,50

69,10

9,00%

Slovensko

30,50

25,20

41,30

30,90

7,00%

Slovinsko

8,80

8,70

8,30

8,30

15,76%

Španělsko

174,40

182,90

152,70

152,30

cca. 20%

Švédsko

22,90

19,30

25,20

22,80

10,00%

245,30

242,40

246,20

246,20

8,00%

2 057,80

1 910,66

2 054,92

1 859,27

-

Velká Británie

Celkem

Zdroj: Suchý 200743 Následující graf ukazuje volatilitu cen emisních povolenek v druhém obchodovacím období. Z něho je zřejmé, ţe i v tomto období došlo k výraznému poklesu ceny EUA a to zejména od července 2008 do ledna 2009. Důvodů tohoto poklesu můţe být hned několik, ale asi

43

SUCHÝ, J. Emisní obchodování v České republice: novinky z projednávání Národního alokačního plánu II aneb co s povolenkou Protocol v Pro-Energy magazín 2/2007. Praha: Stenella, 2007. Dostupný taky z: http://www.proenergy.cz/clanky2/3.pdf.

70

nejpodstatnější je recese, ve které se světová ekonomika v současnosti nachází. V národních alokačních plánech se vycházelo z předpokladu hospodářského růstu a tedy i z růstu emisí. Ve skutečnosti ale recese způsobila pokles odbytu a s ním spojený pokles výroby. Tím došlo k niţším emisím, neţ byly plánovány při výpočtu alokace povolenek. Vedle toho sniţování výroby způsobuje pokles ve spotřebě elektrické energie, která je největším zdrojem emisí. Dochází tedy k tomu, ţe elektrárny nemají potřebu nakupovat povolenky nutné k pokrytí jejich emisí a naopak se určité mnoţství povolenek z energetického sektoru dostává na trh. Navíc spuštění druhé fáze neproběhlo zdaleka hladce. Evropská komise většině zemí neschválila Narodní alokační plán a vrátila jej k přepracování s poţadavkem na značná omezení alokací. Další vyjednávání pak protáhla schválení NAP a podniky z některých zemí neměly svoje povolenky na účtě ještě několik měsíců po zahájení obchodovacího období. Další problém se vyskytl při propojování národních registrů povolenek členských států EU a Nezávislou evidencí transakcí společenství (Community Independent Transaction Log – CITL) a Mezinárodní evidencí transakcí (International Transaction Log – ITL). Řada národních rejstříků nebyla zprovozněna včas a podniky v těchto státech nemohly obchodovat. K definitivnímu zprovoznění došlo aţ 16. října 2008. Souběh výše popsaných událostí, tedy ţe některé podniky začaly vzhledem k hospodářskému útlumu prodávat přebytečné povolenky a zároveň začaly prodávat podniky, které dříve z formálních důvodů prodávat nemohly, způsobil paniku na emisních trzích, která cenu povolenek, klesající pod vlivem cen ropy, stlačila ještě razantněji. Jen pro úplnost, v lednu 2011 došlo k hackerskému útoku na rakouský, český, polský, estonský a řecký rejstřík evidující obchody s emisními povolenkami. Na situaci reagovala Evropská komise tím, ţe zastavila většinu transakcí v Systému obchodování s emisemi (ETS) a evropský trh zůstal uzavřen, dokud národní registry nebyly bezpečně zajištěny. Toto uzavření trvalo dva týdny.

71

Graf 4: Vývoj cen evropských emisních povolenek 2005-2007 (zdroj: Energostat)

Z grafu dále vyplývá, ţe cena povolenek se ustálila zhruba po roce obchodování a pohybuje se v rozmezí 10 – 17 EUR/EUA. Právě ustálení ceny povolenek bylo v průběhu dosavadního fungování systému největším úskalím. Systém zaznamenal, jak v prvním, tak také ve druhém obchodovacím období, prudký pád cen a tedy znehodnocení povolenek. Právě tyto cenové propady ohroţují samotnou existenci systému.

5.3.

Třetí obchodovací období

Podoba systému EU ETS tak, jak funguje nyní, je jiţ dlouho kritizována celou řadou subjektů. Proto Rada EU a Evropský parlament schválily v prosinci 2008 změnu EU ETS, která je součástí tzv. Klimaticko-energetického balíčku. Ten zavádí společné postupy a řešení v oblasti ochrany klimatu, bezpečnosti dodávek energie a konkurenceschopnosti evropských ekonomik s tím, aby se do roku 2020 v rámci celé EU sníţily emise skleníkových plynů v odvětvích spadajících pod

72

EU ETS o 21% ve srovnání s úrovní roku 2005. (MŢP, 2009, s. 32)44 Dalším cílem tohoto balíčku je zlepšit a rozšířit systém obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství. Třetí fáze bude probíhat v letech 2013 – 2020 a v tomto období bude docházet k postupnému odstranění bezplatného přidělování emisních povolenek jednotlivým podnikům. Energetika, jako sektor s největšími emisemi, přejde na přidělování povolenek formou aukce jiţ v roce 2013, s moţností výjimky pro izolované energetické trhy a státy, které mají vysoký podíl fosilních paliv na výrobě elektřiny. V dalších sektorech zahrnutých do systému obchodování s povolenkami se aukce budou zavádět postupně. V roce 2013 si velké energeticky náročné provozy budou muset kupovat 20% emisních povolenek a v roce 2020 70%. K plnému prodeji povolenek formou aukce by mělo dojít nejdříve v roce 2027. Letecká doprava by měla po celé období 2013 – 2020 dostávat zdarma 85% povolenek. V případě sektorů, které nejsou součástí EU ETS (například doprava nebo zemědělství), balíček obsahuje rozhodnutí o „sdílení úsilí“ ke sniţování emisí CO2. Toto rozhodnutí stanovuje kaţdé členské zemi v návaznosti na její moţnosti jasný cíl, který udává, o kolik by měla emise sníţit tak, aby do roku 2020 celkové emise poklesly o 10%. Jiţ nyní se ale odborníci všech členských zemí EU shodli na seznamu průmyslových sektorů, které budou po roce 2013 z evropského systému obchodování s emisními povolenkami vyřazeny. Jedná se o 164 odvětví, kterým hrozí přesunutí do zahraničí – přesněji řečeno do zemí, v nichţ není ţádné (nebo jen minimální) omezení na vypouštění emisí. Vyjmutí těchto odvětví má zabránit ztrátám, které by jinak evropské ekonomice hrozily. Dojde také k vyřazení některých malých podniků na základě zjištění, ţe jejich účast v systému je neefektivní.

44

MINISTERSTVOŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Politika ochrany klimatu v České republice. Návrh Ministerstva ţivotního prostředí vČR. Praha: Ministerstvo ţivotního prostředí České republiky, 2009. Dostupné z: http://www.env.cz/C1257458002F0DC7/cz/news_tz090507pok/$FILE/POK_final.pdf

73

Revidující evropská směrnice 2009/29/ES jasně definuje, jak mají členské státy pouţít minimálně 50% výnosů z aukcí povolenek. Ty mají směřovat na konkrétní aktivity spojené se sniţováním emisí skleníkových plynů a přizpůsobením se negativním dopadům změně klimatu. Zbývajících 50% výnosů by mělo být vyuţito na kompenzaci nepříznivých sociálních a ekonomických dopadů implementace balíčku. Nevznikne-li však v rámci post-kjótského procesu uspokojivá dohoda, můţe být ohroţeným sektorům poskytnuto zdarma aţ 100% povolenek k zajištění ochrany evropského průmyslu a zabránění přesunu emisí do států bez srovnatelných emisních omezení. Mnoţství povolenek nebude po roce 2013 stejné po celou dobu obchodovacího období, ale Evropská komise počítá s kaţdoročním lineárním sniţováním mnoţství povolenek o 1,74%. Od roku 2013 by se měl EU ETS rozšířit o další průmyslová odvětví, jako je výroba čpavku či hliníku, a o další skleníkové plyny – oxid dusný a zcela fluorované uhlovodíky. Mezi nejtvrdší kritiky finální podoby klimaticko-energetického balíčku patří neziskové organizace, kterým vadí především fakt, ţe členské státy budou moci splnit podstatnou část svých emisních závazků pomocí realizace projektů v zahraničí. Ekologové samozřejmě nejásají ani nad obrovským mnoţstvím povolenek, které bude mít evropský průmysl zdarma k dispozici i po roce 2012. Například organizace Greenpeace varovala, ţe klimatický balíček nemůţe slouţit jako základ pro kodaňská jednání, protoţe nezaručuje redukci emisí CO2 ani o 20%, coţ je všeobecně povaţováno za minimum, o 30% ani nemluvě. Průmyslové podniky obecně přivítaly zmírnění ambicí Komise v boji proti změnám klimatu. Například European Regions Airline Association (ERA) uvedla, ţe vítá „vítězství zdravého rozumu nad extremismem“. Zaměstnavatelská organizace Business Europe však připomíná, ţe evropské podniky i tak budou čelit poměrně výraznému zvýšení nákladů.

74

6. Dopady na podnikatelské prostředí a trhy V předchozích kapitolách jsem popsal historii mezinárodních aktivit v oblasti klimatických změn, ochranu klimatu v Evropské unii a detailněji jsem se věnoval systému obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů. Systém EU ETS není jediným v praxi aplikovaným nástrojem, jak sniţovat emise CO2. Ale rozhodně se jedná o jediný nástroj, který se vztahuje na všechny státy Evropské unie, a který je tak často kritizován pro jeho dopady na evropské trhy, podnikatelské prostředí i na konečné spotřebitele. Co se týče podnikatelského prostředí, je zásadním problematickým momentem aukce povolenek zatíţení evropských výrobců dodatečnou platbou v mezinárodním konkurenčním prostředí. Pokud stejným nákladům nejsou vystaveni i zahraniční konkurenti, můţe dojít k tlaku na konkurenceschopnost těchto výrobců a k oslabení jejich pozice na domácím i zahraničním trhu. „Cenou za uvedená opatření budou nejen obrovské ekonomické náklady, ale také sociální dopady, které se projeví mimo jiné ve značném zdraţování průmyslových a spotřebních produktů, omezování výroby průmyslových podniků, propouštění zaměstnanců, zvyšování inflace a v jiţ zmiňované sníţené konkurenceschopnosti států Unie oproti ostatním světovým ekonomikám.“(Svaz průmyslu a dopravy ČR, Studie předpokládaných dopadů na ekonomiku ČR, s. 36) 45 Obecně lze konstatovat, ţe i podnikatelské prostředí prošlo ve vztahu k ţivotnímu prostředí značným vývojem. V dřívějších dobách bylo hlavním nástrojem firem v otázkách ochrany ţivotního prostředí a sociální odpovědnosti odmítání problémů, zříkání se odpovědnosti a stavění se proti jakékoliv kontrole ze strany státu. Zvýšený zájem o problematiku ţivotního prostředí v očích veřejnosti však vedl k výrazné změně: „Průmyslové koncerny minimálně od 80. let úspěšně kooptovaly ekologickou terminologii a přizpůsobily environmentální kauzy vlastním strategiím. Milníkem budiţ Summit Země v Rio de

45

SVAZ PRŮMYSLU A DOPRAVY ČR. Studie předpokládaných dopadů systému obchodování s povolenkami na emise CO2 po roce 2012 na ekonomiku ČR. 2008. Dostupné z: http://www.spcr.cz/cz/dokumenty/studie_ets_zari2008.pdf

75

Janieru v roce 1992, po jehoţ konání se globální korporace začínají zaklínat mantrou „udrţitelného rozvoje“. Dluţno dodat, ţe se tak děje po desetiletích popírání zodpovědnosti za ekologické škody, odmítání platby náhrad postiţeným při různých haváriích či odporování ekologické legislativě“ (Kouřil, Miessler, 2008)46. S rostoucím zájmem o osud ţivotního prostředí a postavení člověka v něm se pokusily na zelenou vlnu nastoupit i společnosti, u kterých by to nikdo nečekal. Na konferenci Spojených národů o ţivotním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro (1992) byla mezinárodními korporacemi zřízena Obchodní rada pro udrţitelný rozvoj (BCSD - Business Council for Sustainable Development) a Mezinárodní obchodní komora (ICC – International Chamber of Commerce), které měly hájit zájmy velkých obchodních společností a zároveň budit dojem, ţe společnosti se staví k udrţitelnému rozvoji čestně a pozitivně. BCSD byla zaloţena v roce 1990 na ţádost tehdejšího tajemníka UNCED Maurice Stronga a do jejího vedení nastoupil Stephan Smidheiny, švýcarský miliardář s portfoliem v atomové energetice (Asea Brown Boveri), potravinářství (Nestle), ocelářství a dalších sektorech. Ten najal největší PR agenturu té doby Burson-Marsteller, aby správně propagovala postoj BCSD. Summit Země v Johannesburgu o udrţitelném rozvoji (2002) omezil korporace při vyuţívání přírodního bohatství. V té době byl však proces mezinárodního vyjednávání nastaven na upřednostňování spolupráce s velkými firmami a na cestu dobrovolných dohod. Konfrontační přístup byl nahrazen spoluprací (Bruno, 2002:3)47, která vyústila v zavedení Světové dohody (Global Compact). Účastníci z výrobní sféry, zastoupení ICC, se v ní zavazují dodrţovat 10 základních pravidel, jako je přijetí principu předběţné opatrnosti, zavádění iniciativ vedoucích k větší environmentální odpovědnosti a dalších. Bruno (2002) z organizace CorpWatch však upozorňuje na jejich časté neplnění. Dokonce jsou podkopávány základní principy dohody v případě utajovaného členství některých firem (porušuje princip veřejné kontroly) a zneuţívání

46

KOUŘIL, V., MIESSLER, J. Čerstvě natřeno. Zn.: na zeleno. Sedmá generace, 1/2008, str. 6-10.

47

BRUNO, Kenny.: Greenwash +10: The UN´s Compact, Corporate Accountability and the Johannesburg Earth Summit [online]. CorpWatch, 2002. Dostupné na: http://www.corpwatch.com/un

76

loga Spojených národů pro iniciativu Global Compact (příčí se silné kontrole uţívání loga Spojených národů). Společnosti a instituce se tak snaţí veřejnost přesvědčit, ţe v jejich přístupu ke světu došlo k radikální změně. Děje se tak například zakládáním oddělení ţivotního prostředí, vedením environmentálních PR projektů či zaváděním dobrovolných dohod. Příkladem můţe být změna image společnosti British Petroleum, nyní BP: Beyond Petroleum. V překladu by mohl nový název znít „BP: Více neţ ropa― s poukazem na vyšší environmentální šetrnost společnosti a uznání její odpovědnosti za ţivotní prostředí. Jedna z největších naftařských společností světa se rozhodla v roce 2000 změnit si své logo a název, jeţ mělo spotřebitele a veřejnost přesvědčit, ţe ve fungování společnosti došlo k velké změně, a ţe se z předního znečišťovatele stal přední světový producent nejčistšího fosilního paliva: zemního plynu - (BP goes green, 2000). K tomu mělo přispět i odkoupení společnosti Solarex, které z BP udělalo největšího producenta solární energie na světě. Snahu o zlepšení vnímání této společnosti však zásadně ovlivnila katastrofická havárie ropné plošiny v Mexickém zálivu v roce 2010. Podobnou změnou firemní image prochází také společnost McDonald´s. Koncem roku 2009 bylo v Německu přibliţně 100 restaurací tohoto největšího prodejce rychlého občerstvení podbarveno firemní logo do přírodě blízkého zeleného zabarvení oproti klasické karmínově červené. „Tímto novým vzhledem chceme všechny ujistit o naší odpovědnosti za ochranu přírodních zdrojů. V budoucnu se na tuto oblast budeme soustředit ještě více“, prohlásil Hoger Beer, vícepředseda McDonald´s Německo― (McDonald„s rolling out green logo in Europe, 2009).48 Dalším příkladem změny postoje firem můţe být tzv. ecolabeling, přístup zaloţený na podporu odpovědné spotřeby. Spotřebiteli jsou pomocí značek, certifikátů a log podávány dodatečné informace o ekologických, či sociálních souvislostech výrobků a sluţeb. Je tak jen na spotřebiteli, jestli si zakoupí šetrnější výrobek, anebo ne. Mezi nejznámější příklady ecolabelingu patří třeba

48

McDonald„s rolling out green logo in Europe: Background color change meat to highlight company„s environmental efforts. Msnbc [online] 23. listopadu 2009. [cit. 2011-11-24]. Dostupné z: http://www.msnbc.msn.com/id/34111784/ns/business-food_inc/

77

certifikát Fair Trade. Specifickou částí ecolabelingu jsou pak značky s garancí státu. Pro příklad lze jmenovat potraviny z ekologického zemědělství, certifikace ekologicky šetrných výrobků, nebo energetické štítky spotřebičů či domů. U korporací ale i institucí dochází i k hlubším změnám ve fungování, jako je změna firemních cílů, široké zavádění recyklovaných materiálů do výroby, důraz na úspory energií a zdrojů, změna v účetnictví směrem k započítávání environmentálních škod a snaha o internalizaci externalit. Internalizace externalit znamená přenesení externích nákladů zpět na jejich původce. Ten tedy platí veškeré náklady spojené se svou činností, coţ vede k odstranění neefektivity, kterou externality přinášejí. Řadíme sem například poplatky a daně za znečištění, nákup obchodovatelných práv v aukci organizované veřejnou autoritou, pokuty atd.49 Další moţností je podívat se na pracovní podmínky zaměstnanců v podnicích v rozvojových zemích. Například tradiční české brambůrky Bohemia Chips jsou smaţeny na palmovém oleji, jehoţ produkce je například v Indonésii spojena s násilným vyháněním obyvatel z půdy, rapidním odlesňováním a znečištěním (Chmelař, Rut, 2007, s. 26).50 S růstem škod způsobených přírodními katastrofami roste i váţnost debat o klimatických změnách, jejichţ důsledky více či méně ovlivní podnikání v kaţdém odvětví a regionu. Dopady klimatických změn na firmy představují nové riziko, ke kterému institucionální investoři, kteří spravují velké majetky, nezůstávají lhostejní. Firmy, které nezodpovědně přistupují k prohlášení o klimatických rizicích, mohou být totiţ na dopady klimatických změn nepřipravené. Za naprostou většinu škod mohou ţivly klimatického původu - hurikány, tajfuny, větrné bouře a záplavy. Rostoucí síla hurikánů, rychlost větrných bouří a rozsah záplav zvyšují ničivé účinky katastrof, které s růstem velikosti měst a hodnoty majetku prohlubují ekonomické ztráty. Nejmenší škody, které od roku 1950 do roku 2000 způsobil hurikán, přišly na necelou miliardu

49

Internalizace externalit. Enviwiki [online]. [cit. 2012-02-28]. Dostupné z: http://www.enviwiki.cz/wiki/Externality_v_%C5%BEivotn%C3%ADm_prost%C5%99ed%C3%AD. 50

CHMELAŘ, P., RUT, O. Dopady české spotřeby na rozvojové země. Zelenykruh [online]. Společnost pro FairTrade, Zelený kruh, 2007. Dostupné z: http://www.zelenykruh.cz/dokumenty/studie-dopady-spotreby.pdf.

78

dolarů, ty největší pak na 37 miliard. Škody, které způsobil hurikán Katrina, byly ale čtyřikrát vyšší neţ historické maximum. Zcela logicky vznikají obavy, kam aţ se vyšplhají příští maxima? Klimatické extrémy ovlivňují hospodaření firem napříč všemi sektory. Hurikán Katrina způsobil miliardové ztráty pojišťovacím a těţařským společnostem, milionové ztráty telekomunikačním firmám, bankám, spotřebnímu sektoru a elektrárnám. Tak velké riziko, které představují nyní klimatické ţivly, jiţ přestává být pojistitelné. Pojištěné ztráty představují obvykle jen malou část celkových ekonomických škod. Ukazatel L/I, který uvádí poměr ekonomických ztrát k pojištěným, dosahuje u některých velkých přírodních katastrof aţ hodnoty 50. Mohutné záplavy v Číně způsobily v roce 1996 ztráty za 24 miliard dolarů, z toho méně neţ 500 milionů dolarů pokrylo pojištění. Ani při dalších čínských záplavách, o dva roky později, se poměr mezi celkovými a nepojištěnými ztrátami příliš nezměnil. Tradičně nejniţšího ukazatele L/I dosahují ze všech zemí Spojené státy, a to v rozpětí 2 aţ 4.51 Společnost PricewaterhouseCoopers (PWC) zveřejnila výsledky dosud nejrozsáhlejšího průzkumu svého druhu nazvaného Volání po změně (Appetite for Change).52 Průzkum se podrobně zabývá názory mezinárodní podnikatelské komunity na problematiku ţivotního prostředí z hlediska regulace, legislativy a daňové úpravy. V rámci této studie proběhlo téměř 700 rozhovorů v 15 zemích, včetně České republiky, které ukázaly názory firemních špiček na problémy dopadu klimatických změn, role vlády, upřednostňovaných politických nástrojů a nezbytných součástí účinné snahy o změnu globálního klimatu. Mezi hlavními závěry tohoto průzkumu asi patří očekávání podnikatelské sféry, ţe vlády zahájí proces změn nutných k zastavení globálního oteplování a ţe nejlepším způsobem, jak přimět podniky k omezení dopadu svých aktivit na ţivotní prostředí, je kombinace pokut a odměn.

51

DVOŘÁK, Roman. KDYŢ FIRMY NECHTĚJÍ ŘÍCT PRAVDU. [online]. [cit. 2012-04-29]. Dostupné z: http://www.investujeme.cz/kdyz-firmy-nechteji-rict-pravdu/ 52

PricewaterhouseCoopers: Podniky očekávají od vlády iniciativu v posunu chování v souvislosti s klimatickými změnami. PWC [online] 23. února 2010. [cit. 2012-02-14]. Dostupné z: http://www.pwc.com/cz/cs/tiskove-zpravy2010/volani-po-zmene.jhtml.

79

Z celosvětového hlediska 84% vedoucích představitelů společností očekává, ţe klimatické změny budou mít v příštích 2 aţ 3 letech přímý dopad na způsob jejich podnikání. V České republice je tohoto názorů 71% vrcholových manaţerů. Celkem 54% vrcholných představitelů společností v České republice se domnívá, ţe je především na vládě, aby iniciovala změny chování v souvislosti s klimatickými dopady. Celosvětově tento názor zastává 44% top manaţerů. Podrobnější pohled na tuto problematiku však ukazuje zásadní rozdíl na úrovni jednotlivých zemí: více neţ 60% ředitelů společností ve Velké Británii, Číně, Rusku, Kanadě a ve Švédsku to povaţuje za odpovědnost vlády, zatímco jejich kolegové v Německu a v Brazílii se domnívají, ţe se jedná o společnou odpovědnost vlády, podniků i jednotlivců. „Pokud jde o způsob, jak přimět podniky ke sníţení dopadů na ţivotní prostředí, účastníci studie zjevně povaţují za nejúčinnější metodu „cukru a biče“ – 86% respondentů jmenovalo daňové pobídky a 83% regulaci,“ řekl Martin A Scott, ředitel v oddělení daňových a právních sluţeb, PWC Česká republika. Mezi hlavními faktory, které ovlivní chování organizace z hlediska ţivotního prostředí, respondenti nejčastěji zmiňovali dodrţování platných předpisů (85%), dobré jméno společnosti (74%), úsporu nákladů (73%) a konkurenční výhodu (67%). Úplnou ekologickou pohromu však představuje filosofie spotřební společnosti - výroba předmětů na krátkodobé pouţití či jedno pouţití, aby si spotřebitel byl nucen neustále kupovat nové výrobky. Tato zcestná filosofie, přinášející zisk jen hrstce majitelů firem, způsobuje vytváření ohromného mnoţství odpadků, které v nejlepším případě mizí pod vrstvou horniny, pokud ne v moři. Platí zde přímá úměrnost: čím vyspělejší společnost, tím více odpadků na jednoho obyvatele. I kdyţ se vkládají nemalé prostředky do budování moderních spaloven odpadů, jejich přínos jako zdroje tepla je zanedbatelný. Dochází zde pouze k transformaci odpadů na plynné produkty obsahující dioxin, arzén, kadmium, chróm, kobalt olovo a jiné prvky, které se rozptýlí do okolí. Co je příčinou všech těchto negativních vlivů? Odpověď můţeme hledat v současné ekonomice, pro kterou je charakteristická snaha o dosaţení zisku za kaţdou cenu. Není na světě větší zlo, neţ 80

přeměna všech hodnot na peníze. Mnoho věcí se totiţ nedá penězi vyjádřit. Vykácíme-li např. tropický prales, na straně výnosů máme hodnotu prodaného dřeva, na straně nákladů pak prostředky na stroje, mzdy a reţijní náklady. Zcela zde chybí skutečná uţitná hodnota pralesa, jako regulátora koloběhu vody a CO2, jako zdroje potravy, jako ţivotního prostředí pro mnoho uţitečných zvířat atd. Kdybychom i tyto hodnoty dokázali ocenit penězi, nikdy by nebyla tato těţba ekonomicky efektivní. V kalkulacích tak postrádáme obvykle ten nepojmenovaný prvek uţitečnosti či škodlivosti pro ţivotní prostředí. Jako důkaz můţe být pouţit ukazatel zvyšování hrubého domácího produktu, který jde ruku v ruce se zvyšováním odpadů a drancováním přírodních zdrojů.

81

7. Adaptační opatření Velká část současné politické debaty se dál zaměřuje na sniţování emisí uhlíku, avšak existuje i řada jiných způsobů, jak globální klima napravit. (Lomborg, 2009)53 Otázkou, jakým způsobem lidé vyvolávají klimatické změny a jak je můţeme omezit, se zabývala celá řada výzkumů. Na druhou stranu otázkou adaptace se zabývalo mnohem méně prací. Adaptační strategie akceptují určité oteplování jako neodvratitelný fakt, ale zaměřují se na omezení jeho neţádoucích důsledků. Příkladem takových strategií můţe být zabezpečení dostupnosti potravy, obrana proti růstu hladiny moří, budování protipovodňových hrází či valů, zpevňování břehů řek, zlepšování vodního reţimu v krajině, zdokonalování varovných systémů nebo vytváření evakuačních plánů pro případ přírodních katastrof. Nejdůleţitější biologická adaptační opatření spočívají v rozšíření propadů oxidu uhličitého prostřednictvím posilování lesních ekosystémů. Z výše uvedeného vyplývá, ţe nejniţší adaptační potenciál mají nejchudší oblasti světa (zejména pak africké státy), pro které je realizace podobných opatření bez mezinárodní finanční pomoci takřka neuskutečnitelná. Nicméně podle Bjørna Lomborga situace není natolik špatná, aby bylo potřeba přijímat velmi sloţitá a nákladná opatření. Je velmi důleţité jednat lokálně, ale myslet globálně. Pokud chce jedinec změnit svět, měl by začít u sebe. Je jisté, ţe ani adaptace, ani zmírňování globálního oteplování samo o sobě nezabrání všem dopadům této změny, ale tyto dva postupy spolu mohou působit a navzájem se doplňovat: To můţe mít za následek sníţení rizika, které plyne se změny klimatu. Přizpůsobení je jedním z nutných řešení dopadů, které jsou výsledkem globálního oteplování, a to v krátkodobém i dlouhodobém měřítku. Pokud nepřijmeme politiku zmírňování dopadů klimatické změny, je velmi pravděpodobné, ţe v dlouhodobém horizontu tato změna překročí jistou mez, která je zlomovým bodem v otázce adaptace.

53

LOMBORG, Bjørn. LEVNÉ A ÚČINNÉ ŘEŠENÍ GLOBÁLNÍHO OTEPLOVÁNÍ. [online]. [cit. 2012-04-29]. Dostupné z: http://www.project-syndicate.org/commentary/global-warming-s-cheap--effective-solution/czech

82

S klimatickou změnou se musíme naučit ţít. Klimatická změna ve svém důsledku směřuje ke zmenšení objemu dostupné pitné vody, ke sniţování úrodnosti půdy a k mnoha dalším dopadům Tyto skutečnosti musí jednotlivci i lidská společenství vzít na vědomí a v rámci adaptace hledat řešení, která jim pomohou tyto dopady zvládnout, respektive přeţít. Moţnou záchranu lze spatřovat i v „geoinţenýrství“ či „klimatickém inţenýrství“, tedy zásahu do světového klimatu prostřednictvím technologií. Experti navrhují například rozprášit v atmosféře částice síry, které by část slunečního záření odrazily zpět do vesmíru, čímţ by se omezil skleníkový efekt. Experimenty s hnojením moří ţeleznými šponami, které povzbudí růst řas, jeţ dokáţí vázat škodlivý oxid uhličitý, uţ dokonce probíhají. Německo-indický experiment pod názvem Lohafex v jihozápadním Atlantiku ztroskotal jen na tom, ţe rozbujelé řasy se staly vítanou potravou pro drobné mořské korýše, takţe jich nezbylo dost na to, aby prokázaly sluţby, jeţ se od nich očekávaly. Jelikoţ jde ve své podstatě o úmyslnou manipulaci s klimatem na zeměkouli, stále více se diskutuje o tom, co si geoinţenýři mohou dovolit. Německé Spolkové ministerstvo vzdělání a výzkumu vydalo průzkumnou studii klimatického inţenýrství, která shrnuje moţnosti zasahování do klimatického systému a klade si otázky ohledně rizik, na které je třeba najít odpovědi. Grafické znázornění této studie je na obrázku 3.

83

Obrázek 3: Jak si SRN představuje klimatické inţenýrství (Zdroj: www.vlastnihlavou.cz)

84

Závěr Změna globálního klimatu je dnes bezesporu jedním z nejdůleţitějších témat v oblasti ţivotního prostředí. Nejinak tomu bude i do budoucna. Přestoţe vědecké práce se v mnoha závěrech rozcházejí, všeobecně panuje shoda, aby byla jak na úrovni jednotlivých států, tak na úrovni celosvětové přijata vhodná doporučení, která by odvrátila stav nevratné změny klimatu. V dosavadním vývoji mezinárodních jednání o klimatu se projevují zcela odlišné zájmy zúčastněných zemí, které podstatně komplikují přijetí konkrétních závazků v této oblasti. Jiţ při vyjednávání Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu a na ni navazujícího Kjótského protokolu se střetla neochota vyspělých států, které se na emisích skleníkových plynů podílejí největší měrou, zavazovat se ke sniţování spotřeby fosilních paliv s potřebou hospodářského rozvoje u rozvojových států, která sebou bohuţel nese rychle rostoucí emise. Situaci navíc komplikují Spojené státy americké, které odmítají převzít svůj díl odpovědnosti z důvodu vysokých nákladů navrhovaných opatření. Uvedené skutečnosti se nakonec negativně projevily na výsledné podobě systému vytvořeného Kjótským protokolem, který sice stanoví závazky v podobě cílových redukčních hodnot pro jednotlivé smluvní strany, na druhou stranu ale stále postrádá mechanismus k jejich účinnému vynucení. Skutečný dopad Kjótského protokolu na celkovou situaci je tak spíše symbolický. Budoucnost ochrany klimatu nyní závisí na tom, zda se podaří přijmout adekvátní dokument, který naváţe na Kjótský protokol a zda se Spojené státy naplno zapojí do boje proti klimatické změně, tak jak to udělaly země Evropské unie. Evropská unie vypracovala koncepci, kterou pro sebe stanoví přísnější závazné cíle neţ pro ni plynou ze závazku v Kjótském protokolu, a přijala opatření, jimiţ si můţe ţádoucí chování vynucovat. Evropská unie také jako jediná zavedla systém emisního obchodování, který v současnosti představuje asi nejúčinnější prostředek, kterým lze čelit hrozbě v podobě klimatické změny. EU ETS představuje moderní formu ekonomického nástroje, jehoţ prostřednictvím se přerozdělují náklady mezi jednotlivé znečišťovatele. To nejenţe umoţňuje dosáhnout redukčních

85

cílů při minimalizaci celkových výdajů v rámci systému, ale zároveň motivuje původce znečištění k investicím do ekologicky čistších technologií. Ve stávající podobě zůstává předmětem kritiky zejména nevhodné nastavení některých základních vlastností a pravidel systému obchodování, mezi něţ patří např. rozdělování povolenek mezi jednotlivé subjekty. Samotné sniţování emisí lze vnímat jako jednu z moţností, jak ovlivňovat klimatické změny. Nicméně svůj prostor zde mají bezpochyby i adaptační opatření, jejichţ smyslem je připravit přírodní a antropogenní systémy na postupně se měnící klimatické podmínky. Zdravé ţivotní prostředí je nezbytné pro dlouhodobou prosperitu a kvalitu ţivota. Budoucí ekonomický rozvoj a vzrůstající prosperita budou znamenat zvýšení tlaku na schopnost této planety trvale splňovat poţadavky na zdroje nebo na absorbování znečištění, proto je v zájmu všech, aby otázka změny klimatu byla i nadále předmětem pozornosti a aby byla na všech úrovních přijímána taková opatření, která riziko nenávratné klimatické změny eliminují.

86

Seznam použité literatury BARROS, Vicente. Globální změna klimatu. 1. vyd. Překlad Petr Pšenička. Praha: Mladá fronta, 2006, 165 s. Kolumbus, sv. 181. ISBN 80-204-1356-1. BEHRINGER, Wolfgang. Hexenverfolgung in Bayern: Volksmagie, Glaubenseifer und Staatsräson in der frühen Neuzeit. 3., verb. und um ein Nachw. erg. Aufl. München: Oldenbourg, 1997. ISBN 978-348-6539-035. CARSON, Rachel. Silent Spring. Boston : Mariner Books, 2002, ISBN 0-618-24906-0. DALY, H. E. Beyond Growth. Boston (USA): Beacon Press, 1996. ISBN 0-8070-4709-0. DALY, Herman E. Beyond growth: the economics of sustainable development. 1. vyd. Překlad Petr Pšenička. Boston: Beacon Press, c1996, 253 s. Kolumbus, sv. 181. ISBN 08-070-4709-0. Energy and climate change: an IEA source-book for Kyoto and beyond. [Washington, D.C.: OECD Washington Center, distributor], c1997, 96 s. ISBN 92-641-5668-2. FABIAN, Peter. Leben im Treibhaus. New York: Springer-Verlag, 2002. ISBN 978-3-54043361-3. FLANNERY, Tim. The Weather Makers. The History and Future Impact of Climate Change. Melbourne : Text Publishing Company, 2005. s. 270. ISBN 978-80-7363-121-5. FLEMING, James Rodger. The Callendar effect: the life and times of Guy Stewart Callendar (1898-1964), the scientist who established the carbon dioxide theory of climate change. Boston, Mass.: American Meteorological Society, c2007, 155 s. ISBN 18-782-2076-4. GOUDIE, A. S. a kol. Encyclopedia of global change: environmental change and human society. New York (USA): Oxford University Press, 2002. ISBN 0-19-514518-6. HENSON, Robert. The rough guide to climate change: the life and times of Guy Stewart Callendar (1898-1964), the scientist who established the carbon dioxide theory of climate

87

change. 3rd ed. London: Rough Guides, 2011, 406 s. Rough Guides reference guides. ISBN 18483-6579-9. JÍLKOVÁ, Jiřina. Daně, dotace a obchodovatelná povolení - nástroje ochrany ovzduší a klimatu. Vyd. 1. Praha: IREAS, 2003, 156 s. ISBN 80-866-8404-0. JOHNSON, Stanley a Guy CORCELLE. The environmental policy of the European communities. 2nd ed. Boston: Kluwer Law International, 1995, 535 s. ISBN 18-533-3275-5. JUPILLE, Jeseph Henry. The Greening of Sovereighnty in World Politics. Cambridge (USA): Massachusetts Institute of Technology, 1998. ISBN 0-262-12211-1. KADRNOŢKA, Jaroslav. Globální oteplování Země. Brno: Vutium, 2008. ISBN 978-80-2143498-.1 KLAUS, Václav. Modrá, nikoli zelená planeta. Praha: Dokořán, 2007. s. 164. ISBN 978-807363-152-9. KNOLL, Andrew H., Life on Young Planet. Princeton : Science Library, 2003. ISBN 978-0-69112029-4. KUTÍLEK, M. Racionálně o globálním oteplování. Praha: Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363183-3. LAWSON, N. Vraťme se k rozumu. O globálním oteplování střízlivě a bez emocí. Praha: Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-242-7. LOMBORG, Bjørn. Zchlaďte hlavy! Skeptický ekolog o globálním oteplování. Praha: Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363-188-8. LOMBORG, Bjørn. Smart solutions to climate change: comparing costs and benefits. New York: Cambridge University Press, 2010, 413 s. ISBN 05-211-3856-6. MAUNDER, John. Dictionary of global climate change. Stockholm : Environment Institute, 1992. ISBN 0-412-99581-6.

88

MEADOWS, Donella H, Jørgen RANDERS a Dennis L MEADOWS. The Limits to Growth: the 30-year update. White River Junction, Vt: Chelsea Green Publishing Company, 2004, 338 s. ISBN 19-314-9858-X. METELKA, Ladislav a Radim TOLASZ. Klimatické změny: fakta bez mýtů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky ţivotního prostředí, c2009, 35 s. ISBN 978-80-87076-13-2. NÁTR, Lubomír. Země jako skleník: Proč se bát CO2?. Praha : Academia, 2006. ISBN 80-2001362-8. PERMAN, R. Natural Resource and Environmental Economics. 3. vydání. Glasgow (UK): Pearson Education Limited, 2003. ISBN 0273655590. SAMUELSON, P. A., NORDHAUS, W. D. Ekonomie. Přeloţil Michal Mejstřík a kol. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0494-X. STERN, N. The economics of climate change: the Stern review. New York: Cambridge University Press, 2007, 692 s. ISBN 05-217-0080-9. UMWELTVERÄNDERUNGEN, Wissenschaftlicher Beirat der Bundesregierung Globale., přeloţili DOŠEK, Jiří; HOLLAN, Jan, Sicherheitsrisiko Klimawandel: the life and times of Guy Stewart Callendar (1898-1964), the scientist who established the carbon dioxide theory of climate change. Berlin: Springer, 2008, 155 s. ISBN 978-354-0732-471. VANDEN BRANDE, E. Europe´s Global Role: External Policie of the European Union. Farnham (UK): Ashgate, 2008. ISBN 978-0-7546-7220-3.

89

Elektronické a jiné dokumenty 42/187. Report of the World Commission on Environment and Development, 11. December 1987. Dostupné z: http://www.un-documents.net/a42r187.htm Archalous, M., Klimatická konference v Cancúnu: Co (ne)přinesla? Nazeleno [online], 2011. [cit. 2012-02-26]. Dostupné z: http://www.nazeleno.cz/nazelenoplus/globalnioteplovani/klimaticka-konference-v-cancunu-co-ne-prinesla.aspx. BARNES, P., How does Cap and Dividend work. CapandDividend [online], 2011. [cit. 2012-0311]. Dostupné z: http://www.capanddividend.org/?q=readfirst. BARNES, Peter. Climate Solutions. A Citizen´s Guide. White River Junction, Vermont (USA): Chelsea Green Publishing Company, 2008. Dostupné z: http://www.capanddividend.org/files/Climate%20Solutions.pdf. BP goes green. BBC News [online], 24. července 2000. [cit. 2012 - 02-23]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/business/849475.stm. BRUNO, K. Greenwash +10: The UN´s Compact, Corporate Accountability and the Johannesburg Earth Summit. CorpWatch [online], 2002. [cit. 2012-02-26] Dostupné z: http://www.corpwatch.org/article.php?id=1348. CALLENDAR, G. S. The artificial production of carbon dioxide and its influence on temperature. Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society, 1938, roč. 64. COMMISSION, European. EU action against climate change: EU emissions trading ; an open scheme promoting global innovation. September 2005. Luxembourg: Off. for Official Publ. of the Europ. Communities, 2005. ISBN 92-894-9866-8. Dostupné také z http://www.transport2012.org/bridging/ressources/files/1/1199,EU-EU-emissions-trading-anopen-sch.PDF. Čtvrtá hodnotící zpráva IPCC. IPCC [online]. [cit. 2012-02-08] Dostupné z: http://www.ipcc.ch/pdf/reports-nonUN-translations/czech/ar4-sysr-spm.pdf. 90

DOŠEK, J.; HOLLAN, J.: Glosář ze Čtvrté hodnotící zprávy, dílu Souhrnná zpráva. Amper.ped.muni (online),2008. [cit. 2012-02http://amper.ped.muni.cz/gw/ipcc_cz/glos_cz.htm#c. DOWDEY, Sarah. How Carbon Tax Work. HowStuffWorks website [online], aktualizováno 2009. Dostupné z: http://science.howstuffworks.com/carbon-tax.htm DVOŘÁK, Roman. KDYŢ FIRMY NECHTĚJÍ ŘÍCT PRAVDU. [online]. [cit. 2012-04-29]. Dostupné z: http://www.investujeme.cz/kdyz-firmy-nechteji-rict-pravdu/ DZURILLA, T., PRAVDA, J. Cena povolenek míří k nule. Hospodářské noviny 15.5. 2006. Economia, 2006 European Commission´s Environment Directorate-General. Emission Trading Scheme (EU ETS). Europa website [online]. European Union: European Commission [cit. 2012-01-16]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/environment/climat/emission/index_en.htm. EUROPEAN ENVIRONMENT AGENCY. Application of the Emissions Trading Directive by EU Member States — reporting year 2008. Kodaň: EEA, 2008. ISBN 978-92-9167-984-3 Dostupné taky z: http://www.eea.europa.eu/publications/technical_report_2008_13. EVROPSKÁ KOMISE. EU action against climate change. EU emissions trading – an open scheme promoting global innovation (broţura). Brusel (Belgie): Evropská společenství, 2007. ISBN 978-92-79-06862-1. Dostupné také z: http://http://edz.bib.uni-mannheim.de/daten/edzbn/gdu/04/emissions_trading_en.pdf. EVROPSKÁ UNIE. Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o zaloţení Evropského společenství, článek 191, 2007. FEASTA. CapandShare [online]. 2011 Dostupné z: http://www.capandshare.org/about.html. FLEMING, D. TEQs – In Depth. The Lean Economy Connection website [online]. Londýn (Anglie): The Lean Economy Connection, březen 2007 [cit. 2012-02-02]. Dostupné z: http://www.teqs.net/indepth.html.

91

FLEMING, D., Feasta. A comparison of TEQs and C&S (table prepared by David Fleming and Feasta). Feasta website [online]. Dublin (Irsko): Feasta, červenec 2007 [cit. 2012-01-30]. Dostupné z: http://www.feasta.org/documents/energy/C&S_TEQs.htm. Greenwash 101 Fact Sheet. CorpWatch, [online]. 2010 [cit. 2012-03-05]. Dostupné z: http://www.corpwatch.org/article.php?id=943. CHMELAŘ, P., RUT, O. Dopady české spotřeby na rozvojové země. Zelenykruh [online]. Společnost pro FairTrade, Zelený kruh, 2007. Dostupné z: http://www.zelenykruh.cz/dokumenty/studie-dopady-spotreby.pdf. Internalizace externalit. Enviwiki [online]. [cit. 2012-02-28]. Dostupné z: http://www.enviwiki.cz/wiki/Externality_v_%C5%BEivotn%C3%ADm_prost%C5%99ed%C3% AD. Jednotný evropský akt. Euroskop [cit. 2012-02-14]. Dostupné z: http://www.euroskop.cz/gallery/2/763-jea.pdf. JEMELKA, P.: Summit v Kodani prý zhatili "velikáni" jako Obama. Aktualne.cz [online], 31.05.2010. Dostupné z: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=669674. KOUŘIL, V., MIESSLER, J. Čerstvě natřeno. Zn.: na zeleno. Sedmá generace, 1/2008, str. 6-10. LOMBORG, Bjørn. LEVNÉ A ÚČINNÉ ŘEŠENÍ GLOBÁLNÍHO OTEPLOVÁNÍ. [online]. [cit. 2012-04-29]. Dostupné z: http://www.project-syndicate.org/commentary/global-warming-scheap--effective-solution/czech MAHMOUDI, Said. Protection of the European environment after the Amsterdam Treaty. Dostupné z: www.scandinavianlaw.se/pdf/39-8.pdf McDonald‘s rolling out green logo in Europe: Background color change meat to highlight company‘s environmental efforts. Msnbc [online] 23. listopadu 2009. [cit. 2012-02-24]. Dostupné z: http://www.msnbc.msn.com/id/34111784/ns/business-food_inc/.

92

MINISTERSTVOŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Politika ochrany klimatu v České republice. Návrh Ministerstva ţivotního prostředí v ČR. Praha: Ministerstvo ţivotního prostředí České republiky, 2009. Dostupné také z: http://www.env.cz/C1257458002F0DC7/cz/news_tz090507pok/$FILE/POK_final.pdf Montrealský protokol. Wikipedie [online], Praha: Wikipedia Česká republika, aktualizováno 2009. [2012-01-31]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Montrealsk%C3%BD_protokol. NORDHAUS, W. D. Global warming economics. Washington (USA): Science, Nov 9, 2001. Vol. 294, Iss. 5545. PACHURI R.K a REISINGER A. Climate Change 2007: Synthesis Report. Contribution of Working Groups I, II and III to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. IPCC, Geneva, Switzerland, 104 s. PricewaterhouseCoopers: Podniky očekávají od vlády iniciativu v posunu chování v souvislosti s klimatickými změnami. PWC [online] 23. února 2010. [cit. 2012-02-14]. Dostupné z: http://www.pwc.com/cz/cs/tiskove-zpravy-2010/volani-po-zmene.jhtml. ROŠLAPIL, L.: Pohlcování záření, Skleníkový efekt, Koloběh uhlíku v přírodě. PBHZ [online], 2010. [cit. 2012-02-28]. Dostupný z: http://www.pbhz.cz/praxe/met_con/sklen_efekt.htm#top. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí 80/2005 Sb.m.s., čl. 2. Dostupné z: http://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/ramcova_umluva_osn_zmena_klimatu/$FILE/OMV -cesky_umluva-20081120.pdf Skleníkový efekt [online]. 2009 , 24.4.2009, Dostupný z WWW: . SUCHÝ, J. Emisní obchodování v České republice: novinky z projednávání Národního alokačního plánu II aneb co s povolenkou Protocol v Pro-Energy magazín 2/2007. Praha: Stenella, 2007. Dostupný taky z: http://www.pro-energy.cz/clanky2/3.pdf.

93

SVAZ PRŮMYSLU A DOPRAVY ČR. Studie předpokládaných dopadů systému obchodování s povolenkami na emise CO2 po roce 2012 na ekonomiku ČR. 2008. Dostupné z: http://www.spcr.cz/cz/dokumenty/studie_ets_zari2008.pdf The Nobel Peace Prize 2007. Nobelprize.org [online]. [cit. 2012-02-26]. Dostupný z: http://www.nobelprize.org/nobel_prizes/peace/laureates/2007/. Thomas Midgley. Dostupný z WWW http://cs.wikipedia.org/wiki/Thomas_Midgley Vývoj klimatu Země. Portal.chmi [online]. [cit. 2012-02-24]. Dostupné z: http://portal.chmi.cz/files/portal/docs/meteo/ok/klimazmena/files/cc_chap04.pdf. WOOD R. W. (1909). Note on the Theory of the Greenhouse. London : Philosophical Magazine 17, r. 1992.

94

Příloha č. 1 Kvantifikované závazky smluvních stran k redukci emisí skleníkových plynů podle Kjótského protokolu

Stát

Kvantifikovaný závazek na omezení nebo snížení emisí (v% oproti výchozímu roku)

Australie

108

Belgie

92

Bulharsko*

92

Česká Republika*

92

Dánsko

92

Estonsko*

92

Evropská Unie

92

Finsko

92

Francie

92

Chorvatsko*

95

Irsko

92

Island

110

95

Italie

92

Japonsko

94

Kanada

94

Lichtenštejnsko

92

Litva*

92

Lotyšsko*

92

Lucembursko

92

Maďarsko*

94

Monako

92

Německo

92

Nizozemsko

92

Norsko

101

Nový Zéland

100

Polsko*

94

Portugalsko

92

Rakousko

92

96

Rumunsko*

92

Rusko

100

Řecko

92

Slovensko*

92

Slovinsko*

92

Spojené státy americké

93

Španělsko

92

Švédsko

92

Švýcarsko

92

Ukrajina*

100

Velká Británie a Severní Irsko

92

Zdroj: Příloha B Kjótského protokolu * Státy v přechodu na trţní hospodářství

97