Křížové výpravy Přemysla Otakara II. do Prus V kontextu dobového vnímání a moderní historiografie (magisterská diplomová práce) Jiří Knap

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Křížové výpravy Přemysla Otakara II. do Prus V kontextu dobového vnímání a moderní historiografie (magisterská diplomová práce)

Jiří Knap

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Martin Wihoda PhD.

Brno 2007

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci (nebo bakalářskou oborovou práci, magisterskou diplomovou práci, magisterskou oborovou práci) vypracoval/a samostatně a uvedl/a všechnu použitou literaturu a prameny datum

vlastnoruční podpis

2

OBSAH

I. Úvod

II. Definice křížové výpravy

III. Historiografie Přemyslových pruských kruciát II. 1 Od Johannes Voigta do druhé světové války II. 2 Historiografie po druhé světové válce

IV. První křížová výprava Přemysla Otakara II. do Prus IV. 1 Obecný kontext a předpoklady, vývoj řádového státu IV. 2 První výprava Přemysla Otakara do Prus

V. Druhá křížová výprava Přemysla Otakara II. do Prus

VI. Závěr. Přemyslovy výpravy v kontextu křížových výprav třináctého století

VII. Seznam zkratek

VIII. Seznam pramenů a literatury

3

I. Úvod Sv. Bernard z Clairvaux se v obhajobě nově vzniklého rytířského řádu s rozhořčením obrací ke svému publiku a klade si otázku nad vlastním účelem světského rytířstva. Dochází k závěru, že světské rytířstvo je pouze špatností a vytváří malebně znějící jazykovou hříčku slov militia a malitia vyznívající v plné síle pouze v latinském originálu. Bernardova obhajoba, o kterou byl, jak sám v topickém obratu uvádí, několikrát přes své omezené schopnosti výslovně žádán, svědčí o tom, že se idea rytířských duchovních řádu nesetkala pouze s nadšeným aplausem současníků.1 Fyzický boj se zbraní proti nepřátelům víry kombinovaný s vnitřní zbožností a bojem duchovním je stále přítomným a ve středověké Evropě živě pociťovaným protikladem života řádového rytíře. Tři největší evropské řády tento protiklad pocítily na vlastní kůži a ne vždy se jim podařilo jej překonat. Mezi ty úspěšnější se zařadil nejmladší z tzv. velkých řádů vzniklých ve Svaté zemi, řád německých rytířů. Po spletitých a ne vždy úspěšných cestách se dostávají na pozvání a s ochranou obou tehdejších velmocí, papežství a císařství, až na severovýchodní hranici Evropy latinského ritu, kde dostávají další možnost plnit svoji úlohu a raison d´etre, boj proti nevěřícím a pohanům, a kde mohly zaplnit mocenské vakuum vzniklé dočasným oslabením zdejších lokálních mocností. Vznikající státní struktury a permanentní křížová výprava vedená proti pohanům rozšiřuje postupně državy řádu německých rytířů v Prusku. Doba zakládání pruského dominia řádu je dobou stále citelnějších ztrát v Orientu, zděšení nad ztrátou Jeruzaléma je však v Evropě postupně vystřídáno reálným odhadem politické situace a přesunem těžiště křížových výprav na jiná evropská bojiště. Tato změna je doprovázena také příslušnou změnou ideologie kruciát, jejichž interpretace probíhá na několika úrovních. Teologické koncepty papežů nárokujících si duchovní dozor nad jednotlivými složkami křesťanské společnosti jsou na nižších úrovních doprovázeny lidovými představami. Evropa poloviny třináctého století se hemží poutníky, jak zněl dobový termín, kteří přijali na popud činnosti armády kazatelů znamení životadárného kříže, aby bojovali proti nepřátelům křesťanství.

1

Ad Milites Templi. De laude novae militiae. An die Tempelritter. Lobrede auf das neue Rittertum, in: Bernard von Clairvaux. Sämmtliche Werke lateinisch/deutsch, ed. Gerhard B. Winkler a kol., Innsbruck 1990, s. 274: „Quis igitur finis fructusve saecularis huius, non dico, militiae, sed malitiae, si et occisor letaliter peccat, et occisus aeternaliter perit?“

4

Jedním z poutníků byl i Přemysl Otakar II., jenž se vydal dvakrát v rozmezí dvanácti let s mocnou armádou na sever, aby na zamrzlých bažinách pruské země šířil víru mezi pohanskými Prusy a pomohl řádu německých rytířů. V jeho vojsku se shromáždili profesionální vojáci z dědičných zemích, doplnění o sbory z Rakouska a z říše. Zprávy o úspěších se šířily a zanechaly nám otisk v podobě latinské historiografie a rodícího se dějepisectví v národním jazyce. Vzpomínka na někdejší úspěchy, ale i neúspěchy železného a zlatého krále zachycená v historiografii nebyla zapomenuta a byla dále interpretována. Interpretace obou výprav stejně jako jakékoliv jiné výpravy je přitom velmi závislá na dobovém vnímání kruciáty, přičemž historiografie oscilovala v nepravidelných intervalech mezi jejím odsouzením hraničícím s nepochopením a naopak příliš důvěřivým přístupem k proklamovaným rytířským ideálům. Cílem předkládané práce je pokusit se na základě studia nejnovějších příspěvků k tématu křížových výprav o charakteristiku kruciát Přemysla Otakara II. do Prus. Vzhledem k rozsahu tématu však muselo být přistoupeno pouze k výběru z ohromující literatury vycházející po celém světě. Jako výchozí bod celé práce je zvolena definiční tematika, odhalující problém příliš úzkého či naopak příliš širokého a bezbřehého chápání kruciáty. Měnící se interpretace křížových výprav jsou pak doloženy příklady, jak chápali Přemyslovy výpravy historikové od dob vzniku historie jako vědecké disciplíny. Celé líčení pak ústí do pokusu o kritické zhodnocení dochovaných pramenů, jež je do jisté míry komplikováno způsobem vydání jednotlivých pramenů. Pohled na Přemyslovy kruciáty však nemůže být omezen pouze na dějiny samotné výpravy, a proto byly připojeny i části, které se týkají vztahu Přemyslovců k řádu německých rytířů, bylo přihlédnuto k raným dějinám řádu a ke způsobu, jak je s tématem kruciáty zacházeno v narativních pramenech pruské provenience. A právě tyto prameny, vznikající v neklidném prostředí společnosti na hranici potýkající se s pohany a žijící vedle nich jsou napsány se záměrem dokázat, že jejich činnost není malitia, nýbrž militia.

5

II. Definice křížové výpravy Subjektivita historikovy výpovědi je nutnou součástí dějin vědecké disciplíny historie, jež zůstává subjektivní už jen z toho důvodu, že je historik nucen předkládat svá řešení v moderní řeči a v moderních termínech, jejichž aplikací na dávno minulé události se dopouští zkreslení a zároveň se ztrácí část smyslu výpovědi pramene. Pro vrcholný středověk, od něhož nás dělí celá staletí, je však nutné k moderním termínům sáhnout, aby se zvýšila srozumitelnost výpovědi, nemělo by totiž smysl užívat dobového termínu bez patřičné sémantické náplně. Užívání moderních termínů, pokud je podepřeno úvahou o jejich možném užití pro středověk, může navíc odhalit nečekané dimenze středověké společnosti. To se týká i pojmu kruciáta a jejího definičního vymezení. Křížové výpravy jsou jedním z nejexponovanějších témat světové medievistiky, jejich historiografie však zároveň představuje jedinečný příklad dobové aktualizace. Jednotliví historikové podobně jako jejich středověcí předchůdci proto navrhují velmi odlišné koncepty chápání jejich podstaty. Není snadné, pokud vůbec možné, vytvořit si jasnou a jednoznačnou představu či definovat hnutí, jež se již v dobovém kontextu „klasických“ křížových výprav jeví ambivalentním, což je dobře postihnutelné na dvou příkladech, žánru Chansons a precizní kronice Viléma z Tyru. S rozšiřováním bojišť ve Španělsku proti Maurům, na Baltu proti pohanům, v jižní Francii proti Albigenským, na Balkáně proti Turkům a v Čechách proti husitům se zároveň rozšiřuje zorné pole historika o problematiku vývoje konceptu křížových výprav, jež jsou v nejširší definici spojovány s tématy chronologicky sahajícími od sedmého století až na samý práh století devatenáctého. Přitom zájem současníků o křížové výpravy neustává s pádem Akkonu, jenž byl až do třicátých let dvacátého století vnímán jako konec křížových výprav, nýbrž vyvíjí se, a to jak v oslavném duchu, v němž se nesou především díla italských renesančních autorů v době ohrožení tureckým nebezpečím,2 tak v duchu ironickém, jehož nečastěji zmiňovaným zástupcem je Voltaire, autor nelichotivého označení křížových výprav pojmem epidemická nemoc.3 Moderní medievistika věnující se křižáckým výpravám, jejíž základy byly položeny pečlivými editory devatenáctého století, se definicí kruciát intenzivně 2

James HANKINS, Renaissance Crusaders. Humanist Crusade Literature in the Age of Mehmed II., Dumbart Oaks Papers 49, 1995, s. 111-207; Laetitia BOEHM, „Gesta Dei per Francos“ – oder „Gesta Francorum“? Die Kreuzzüge als historiographisches Problem, Saeculum 8, 1957, s. 43-81. 3 Srv. níže s. 13, pozn. 22.

6

zabývala, žádná z navržených definic však nebyla přijata jako obecně platná. Důvodem je především značná komplexita projevů spojovaných s tímto fenoménem. Jak naznačují moderní práce, není tento problém zdaleka novodobým specifikem. Až do osmdesátých let dvanáctého století se křížová výprava nestala institucionalizovaným jevem a mnohé sporné otázky, patrné v pramenech již v období raných kruciát, zdědila moderní historiografie po historiografii středověké. Křížové výpravy přitom mohou být pojímány v závislosti na historikově pojetí jako pouť, vojenská výprava, migrační vlna, davová psychóza, realizace náboženského ideálu nebo kolektivní výraz hluboké kajícnosti.4 Jasnému a jednoznačnému definičnímu uchopení brání i široké chronologické rozmezí konání křížových výprav. Klasické rozmezí ohraničované Clermontským koncilem a pádem Akkonu je překračováno, za křížové výpravy v širším slova smyslu jsou považovány války vedené až na samém sklonku osmnáctého století. Živou diskusí je provázeno i stanovení spodní chronologické hranice, většina badatelů se však shoduje na novátorství Urbanova teologického konceptu. Naopak jeho kontextuální zařazení do obecného vývoje církevního náhledu na válku a možnost uvažovat o křížové výpravě před rokem 1095 je zdrojem sporů. Vzhledem ke značnému rozsahu odborné literatury je cílem následující kapitoly pouze stručná sumarizace hlavních názorů na teorii křížových výprav, důraz je přitom kladen na nejnovější příspěvky k tématu.5 Klasickou, dodnes nepostradatelnou prací k dějinám myšlenky kruciát, je dílo Carla Erdmanna, jenž se zabýval především předpoklady vzniku a ideologií raných křížových výprav. Kořeny a zdroje pro jejich ideologické zdůvodnění na konci jedenáctého století hledá u autority sv. Augustina, jehož myšlenky byly následujícími 4

Jean FLORI, Pour une redéfinition de la croisade, Cahiers de civilisation médiévale 47, 2004, s. 330. K aspektům historiografie křížových výprav v diachronním pohledu srv. především Giles CONSTABLE, The Historiography of the Crusades, in: Angeliki Laiou – Parviz Mottahedeh (edd.), The Crusades from the Perspective of Byzantium and the Muslim World, Dumbarton Oaks 2001, s. 1-22; Laetitia BOEHM, „Gesta Dei per Francos – oder „Gesta Francorum“? Die Kreuzzüge als historiographosches Problem“, Saeculum 8, 1958, s. 43-81; Hans Eberhard MAYER, Aspekte der Kreuzzugsforschung, in: Hartmut Boockmann – Kurt Jürgensen – Gerhard Stoltenberg (edd.), Geschichte und Gegenwart. Festschrift für Karl Dietrich Erdmann, Neumünster 1980, s. 75-94; stav soudobého bádání shrnuli Thomas S. R. BOASE, Recent Developments in Crusading Historiography, History 22, 1937, s. 110-125; John L. LAMONTE, Some Problems in Crusading Historiography, Speculum 15, 1940, s. 57-75; k další literatuře srv. Hans Eberhard MAYER – Joyce MCLELLAN, Selected Bibliography of the Crusades, in: Harry W. Hazard – Norman P. Zacour (edd.), The Impact of the Crusades on Europe (= A History of the Crusades VI, ed. Kenneth M. Setton), Wisconsin 1989, s. 522525; nověji se k definici a vývoji instituce křížových výprav vyjádřili Jonathan RILEY-SMITH, What Were the Crusades, London 1977; Christopher TYERMAN, Where There Any Crusades in the Twelfth Century?, EHR 110, 1995, s. 553-577; Jean FLORI, Pour une redéfinition de la croisade, Cahiers de civilisation médiévale 47, 2004, s. 329-349; Ernst-Dieter HEHL, Was ist eigentlich ein Kreuzzug?, HZ 259, 1994, s. 297-336; k obsáhlé definici se shrnutím všech sporných aspektů (chronologické ohraničení, charakter poutě, specifika křížových výprav na severu Evropy, odpustky) srv. heslo Kreuzzüge, TRE 20, s. 1-10. 5

7

generacemi alternativně rozpracovány. Erdmann klade důraz především na vývoj reformního papežství v jedenáctém století, kdy církev v souvislosti s politickým vývojem ve středomoří s přítomností Normanů v Itálii a Maurů ve Španělsku vytváří koncept křížové války, jenž je hmatatelný v okruhu učenců Urbana II. Erdmann tak vsadil křížovou výpravu do obecného vývoje názoru církve na válku, přičemž předpokládal kontinuitu mezi ranými názory papežství na válku a stavem v jedenáctém století. Dalším důležitým faktorem ovlivňujícím vznik konceptu kruciát bylo podle Erdmanna hnutí Božího míru. Vedle hierarchické křížové výpravy Řehoře VII. se vyvinul i tzv. koncept lidové kruciáty. V této koncepci se autor odvolává na autoritu Leopolda von Rankeho. Erdmann se zabývá rovněž rolí Jeruzaléma a Svaté země, přičemž překvapivě předpokládá, že pro jedenácté století nebyl ještě plně rozvinut entusiasmus pro zaslíbenou zemi (terra repromissionis) vztahující se pouze na Izraelity a nikoliv na křesťany.6 V roce 1942 charakterizoval křížovou výpravu Michel Villey v souboru esejů, zabývajících se její právní teorií. Kruciáta je v jeho pojetí zvláštní formou svaté války organizovanou církevní autoritou a není možné ji omezit pouze na oblast Orientu nebo ji jednostranně spojovat s císařskou či královskou autoritou. Tento koncept z doby Urbana II. přežil s relativně malými změnami několik století.7 Pokusy definovat křížovou výpravu neustaly ani v období po druhé světové válce. V posledních dvou desetiletích se o preciznější poznání jejich charakteru zasloužili výběrově především Giles Constable, Jean Flori, Norman Housley, ErnstDietrich Hehl, Hans Eberhard Mayer, Jonathan Riley-Smith se svými žáky či Christoph Tyermann.8 Geografickou a chronologickou šíři chápání pojmu kruciáta demonstruje

6

Carl ERDMANN, Die Entstehung des Kreuzzugsgedankens, Stuttgart 1935, k zaslíbené zemi srv. s. 279; proti tomu srv. Sibylle MÄHL, Jerusalem in mittelalterlicher Sicht, Die Welt als Geschichte 22, 1962, s. 22 kde zdůrazňuje, že bez rozvinutých konkrétních eschatologických představ o Jeruzalému není jeho důležitost pro křížovou výpravu vysvětlitelná; k pozitivnímu přijetí Erdmannova díla srv. Louis BREHIER, Carl Erdmann: Die Entstehung des Kreuzzugsgedankens, RHE 32, 1936, s. 671-676; Karl HAMPE, Carl Erdmann: Die Entstehung des Kreuzzugsgedankens, HZ 153, 1936, s. 579-583; John LAMONTE, Carl Erdmann: Die Entstehung des Kreuzzugsgedankens, Speculum 12, 1937, s. 119-122; s náznaky kritiky Zachary Nugent BROOKE, Carl Erdmann: Die Entstehung des Kreuzzugsgedankens, EHR 54, 1939, s. 108-110; s rozhodnou kritikou Erdmannova pojetí války v kanonickém právu přišel až John GILCHRIST, The Erdmann Thesis and the Canon Law 1083-1141, in: Peter W. Edbury (ed.), Crusade and Settlement, Cardiff 1985, s. 37-45. 7 Michel VILLEY, La Croisade. Essai sur la formation d´une théorie juridique, Paris 1942, s. 263-268. 8 K literatuře srv. bibliografii Hans Eberhard, MAYER – Joyce, MCLELLAN, Selected Bibliography of the Crusades, in: Harry W. Hazard – Norman P. Zacour (edd.), The Impact of the Crusades on Europe, (= A History of the Crusades VI, ed. Kenneth M. Setton), Wisconsin 1989, s. 511-644; novější literatura uvedena u Hanse Eberharda, MAYERA, Geschichte der Kreuzzüge, Stuttgart – Berlin – Köln 20009.

8

v populární podobě atlas křížových výprav, vydaný Jonathanem Riley-Smithem.9 Tradiční souborné dějiny křížových výprav orientované především na události v Orientu a založené na pečlivém pozitivistickém rozboru jednotlivých kruciát, jejichž vznik umožnilo kritické vydání pramenů různých proveniencí, byly v novější době doplněny o syntézy. Za dva póly lze označit standardní práci Hanse Eberharda Mayera, jenž na omezeném prostoru líčí s úctyhodným záběrem všechny aspekty křížových výprav, a šest svazků Dějin křížových výprav vydaných americkými historiky z Pennsylvanie a Wisconsinu. Vedle souborných prací vychází po druhé světové válce celá řada děl věnovaných dílčím stránkám křížových výprav, jež je možné přehlednout pouze s pomocí specializovaných bibliografií.10 Široká definice křížové výpravy rozšiřující bojiště ve Svaté zemi o menší bratříčky ve Španělsku, na Baltu, v jižní Francii, Itálii, husitských Čechách a na Balkáně je však odmítána tradicionalistou Hansem Eberhardem Mayerem, živě polemizujícím s Jonathanem Riley-Smithem a jeho žáky, jež jsou označováni naopak za pluralisty. Jean Flori se s poukazem na slabiny a vnitřní rozpory obou teorií pokusil v krátké studii omezit definici kruciáty na speciální formu svaté války s cílem znovudobýt svatá místa v Jeruzalémě. Podle něj by pak křížové výpravy na Baltu, tedy i obě kruciáty Přemysla Otakara II., a na ostatních bojištích mimo Svatou zemi, nebyly křížovými výpravami, nýbrž pouze svatými válkami.11 S pokusem překlenout rozpory mezi jednotlivými proudy bádání či spíše s poukazem na nemožnost jejich překonání se přihlásili Ernst-Dietrich Hehl12 a Giles Constable.13 Ernst Dietrich Hehl poukazuje především na nestabilní jazykový úzus slova kruciáta, jehož používání kolísá již ve středověku. Klade důraz především na nový interpretační rámec této církevní války stanovovaný jak papeži, tak samotnými účastníky. Tento teologický interpretační rámec, jenž je třeba chápat jako vnitřní reflexi 9

Jonathan RILEY-SMITH a kol., Grosser Bildatlas der Kreuzzüge, Freiburg – Basel – Wien 1992. Hans Eberhard MAYER, Geschichte der Kreuzzüge, Stuttgart-Berlin-Köln 20009, kde rovněž nejnovější literatura; Kenneth SETTON (ed.), History of the Crusades I-VI; k bibliografii křížových výprav srv. Hans Eberhard MAYER – Joyce MCLELLAN, Selected Bibliography of the Crusades, in: Harry W. Hazard – Norman P. Zacour (edd.). The Impact of the Crusades on Europe (= A History of the Crusades VI, ed. Kenneth M. Setton), Wisconsin 1989, s. 520-521. 11 K oběma proudům srv. Jean FLORI, Pour une redéfinition de la croisade, Cahiers de civilisation médiévale 47, 2004, s. 329-349, k definici srv. s. 349. Jean Flori společně s dalšími badateli podtrhává především význam čtvrté křížové výpravy proti Zaře a Konstantinopoli, jež byla již současníky vnímána jako nesvatá. 12 Ernst-Dieter HEHL, Was ist eigentlich ein Kreuzzug?, HZ 259, 1994, s. 297-336. 13 Giles CONSTABLE, The Historiography of the Crusades, in: Angeliki Laiou – Parviz Mottahedeh (edd.), The Crusades from the Perspective of Byzantium and the Muslim World, Dumbarton Oaks 2001, s. 1-22. 10

9

západního křesťanství, doznal ve svém vývoji četných změn a vychází z představy Boha, jenž změnil časy a nabídl lidstvu cestu milosti. Zároveň tato interpretace poskytla bojovné šlechtě vrcholného středověku možnost sakrální legitimace vlastní funkce ve společnosti.14 Giles Constable, autor několika zásadních studií k pramenům křížových výprav (zmínky si v daném kontextu zaslouží především studie o vnímání druhé křížové výpravy současníky), výslovně poukazuje na poněkud banálně znějící, ale tím zásadnější nutnost interpretace pramenů v závislosti na místě, době sepsání a na osobě autora, jakož i na tom, v zájmu koho byl pramen sepsán. Již toto konstatování vylučuje vytvoření všeobjímající definice pojmu křížových výprav v širším smyslu, jež jsou velmi odlišně vnímány nejen byzantskými či arabskými prameny, ale i v rámci latinského Západu. Constable se kloní k pojetí křížové výpravy jako fenoménu, jenž jako málokterý jiný nastavuje Evropě zrcadlo vnímání sebe sama. Úhel jeho nastavení se přitom stále měnil až do devatenáctého století, většinou v souvislosti s pociťovaným ohrožením. Se vznikem kritické historiografie se chápání kruciáty ve vědeckém bádání stává

kritickou

reflexí

minulosti,

spojenou

na

jedné

straně

s obdivem

a

mytologizováním, na straně druhé s kritikou. V moderní době se do popředí zájmu naopak dostává vnímání kruciát v „nezápadním“ rámci. Interpretace křížových výprav se tak posunuje podle aktuální společenské poptávky.15 Vzhledem k načrtnutému vývoji současných pokusů moderní historiografie o definici kruciát si můžeme položit otázku, zda lze Přemyslovy výpravy do Prus chápat jako křížové výpravy. Jak Hans Eberhard Meyer, tak Jean Flori totiž ve svých pracích odmítají na základě pramenných dokladů uznat za křížové výpravy expedice organizované mimo Svatou zemi. Novější studie Christophera Tyermana, jež pečlivě a s pomocí pramenů dokládají živelný vývoj myšlenky kruciát v prvním století po 14

Ernst-Dieter HEHL, Was ist eigentlich ein Kreuzzug?, HZ 259, 1994, s. 297-336. Ve stejné době jako Hehlova studie vzniká studie Christophera TYERMANA s provokativním názvem, Where There Any Crusades in the Twelfth Century?, EHR 110, 1995, s. 553-577; Tyerman poukazuje přesvědčivými argumenty doloženými na pramenech z celé „křižácké Evropy“ především na nemožnost jasného institucionálního uchopení křížové výpravy na základě pramenů dvanáctého století. Podle něj došlo k vývoji této instituce až v poslední čtvrtině dvanáctého století, tedy v době třetí kruciáty. Křížové výpravy mezi lety 1095 a 1188 měly podobu nekoherentních vojenských a náboženských aktivit. Zprávy o přijetí kříže z dvanáctého století není možné podle Tyermana chápat pouze v kontextu křížových výprav, ale spíše jako závazné potvrzení slibu v době orální společnosti, kdy se ještě zcela nevyvinula závaznost písemných forem potvrzování. Za zmínku stojí i skutečnost, že celá řada účastníků křížových výprav nikdy kříž nepřijala. Jasnější stanovení a vymezení pojmu je potom podle Tyermana hlavně dílem světské moci. 15 Giles CONSTABLE, The Historiography of the Crusades, in: Angeliki Laiou – Parviz Mottahedeh (edd.), The Crusades from the Perspective of Byzantium and the Muslim World, Dumbarton Oaks 2001, s 22.

10

Clermontu, však svědčí spíše o nemožnosti mluvit o instituci kruciát před třetí křížovou výpravou, jejíž masová odezva v Evropě naopak potvrzuje centrální roli Jeruzaléma. Kruciáta jakožto instituce však nebyla dána v Clermontu, nýbrž podléhala dobovému vývoji, jak brilantně doložil Giles Constable. Rozbor papežských pramenů z doby, kdy pohanští Prusové ohrožovali na severu Evropy poměrně čerstvě usídlený řád německých rytířů, poukazuje na skutečnost, že nástupci Inocence III. se nepřidržovali jeho zdrženlivosti v užívání pojmu cruce signatus. Tento pojem je v pramenech papežské provenience, ze starší doby jej máme doložen v Anglii, v masovější míře doložitelný až právě od pontifikátu Inocence III. Ten jej však užíval pouze pro křižáky exponované ve Svaté zemi. Jeho nástupci však pojem rozšířili na všechna evropská křižácká bojiště.16 Pojmu užívá i anonymní autor Descriptio terrarum.17 Přes rozpory mezi teoriemi tzv. tradicionalistů a pluralistů je podle mého názoru možné pojednávat o výpravách Přemysla Otakara do Prus jakožto výpravách křížových, a to především proto, že tyto výpravy byly současníky jako křížové vnímány, o čemž svědčí terminologie užívaná v pramenech a v papežské korespondenci. Tvrdit opak by znamenalo dokázat takové tvrzení pro každý jednotlivý příklad výprav konaných mimo Svatou zemi či mimo rámec stanovený historikovou definicí a připravit se o možnost sledovat proměny tohoto velmi elastického konceptu s mnoha komponenty a zároveň neuznávat soudy současníků táhnoucích po evropských bojištích pod znamením kříže.

16

K ranému vývoji pojmu cruce signatus srv. Michael MARKOWSKI, Crucesignatus: its Origins and Early Usage, JMH 10, 1984, s. 157-165, kde autor vyslovuje hypotézu o zprostředkování termínu cruce signatus na papežském dvoře Geraldem z Walesu, který zde pobýval od listopadu 1199 a ve svých dílech pojmu cruce signatus používá. Inocenc III. jej začíná užívat pouhých několik týdnů poté, co Gerald opustil Itálii. Markowski dokazuje na příkladech z papežských listů, že Inocenc chápal jako kruciátu pouze expedice do Svaté země, pro ostatní bojiště se termínu cruce signatus vyhýbá. Opačným extrémem je Inocenc IV., jenž tento pojem (podobně jako Honorius III. a Řehoř IX.) rozšířil nejen na ostatní evropská křižácká bojiště, ale používal jej i pro tzv. politickou křížovou výpravu (termín je novodobý) v Itálii. K užívání pojmu crucesignatus Inocencem IV. srv. rejstřík v Élie BERGER, Les Registres d´Innocent IV, Paris 1921, s. 118-119; proti tomu srv. pronikavou teologickou analýzu Helmuta ROSCHERA, Papst Innocenz III. und die Kreuzzüge, Göttingen 1969, kde je Inocencův koncept křížové výpravy chápán jako koncept rozšířený na celé křesťanství (populum christianum). Podle Roschera reformoval Inocenc III. křížové výpravy tím, že i výpravy mimo Orient přiblížil praxi kruciát orientálních, v dalším kroku pak měly být kruciáty podřízeny dozoru papeže. Zároveň je třeba zdůraznit, že ani Roscher neodpírá primát Svaté zemi, neboť je ostudou pro celé křesťanství, že právě Svatá země je v rukou muslimů, jak vyplývá z Inocencovy korespondence. Roscherova práce byla přijata jak příznivě, srv. Alfred J. ANDREA, Helmut Roscher: Papst Innocenz III. und die Kreuzzüge, Church History 40, 1971, s. 214-215, tak s mnoha kritickými výhradami, James A. BRUNDAGE, Helmut Roscher: Papst Innocenz III. und die Kreuzzüge, AHR 75, 1970, s. 2026-2027, jenž autorovi vytýká, že se nezabývá vlivem chudých kazatelů na myšlenku kruciát. 17 Marvin L. COLKER, America Rediscovered in the Thirteenth Century?, Speculum 54, 1979, s. 721.

11

II. Přemyslovy výpravy do Prus ve světle kritické historiografie Různé koncepty chápání historie jsou, jak již bylo naznačeno v předchozí kapitole, výsadou každé generace historiků, pohlížejících na události pod zorným úhlem vlastní doby a s použitím určitého instrumentaria. Při hodnocení historie se v panoramatu stylů18 střídá ztotožnění se slavnou minulostí se zavržením domněle nepřátelských konceptů, minulé děje se stávají podkladem pro zdůvodňování ambic či základem pro popírání podobných konstrukcí z nepřátelského tábora. Interpretace událostí procházejí mnohdy krkolomnými křivkami, jež jsou načrtávány v závislosti na historikově subjektivní výpovědi. Tato výpověď je utvářena vědeckým prostředím té které generace a osobností toho kterého historika, přičemž osobností je zde míněn především jeho vědomostní horizont a kulturní zázemí. Následující kapitola představuje přehled různých historiografických řešení dvou souvisejících událostí – dvou výprav Přemysla Otakara II. do Prus, které svojí podstatou spadají do celoevropského kontextu pozdních křížových výprav a jejichž průběh byl živě diskutovaný především v nacionálně zjitřeném německo-českém či polském prostředí.

18

O takovém panoramatu mluví Jens NORDALM, Historismus im 19. Jahrhundert. Geschichtsschreibung von Niebuhr bis Meinecke, Stuttgart 2006, s. 7. Přes rozličné styly však autor poukazuje na nezměněný způsob obecného pohledu na historii, historismus. Autor obhajuje tento proud jako pojetí dějin, jež přetrvalo do dnešní doby bez ohledu na to, že se zájem historiků od myšlení v kategorii státu, alespoň v pojetí, v jakém jej chápal Hegel a po něm historici používající jeho filosofie dějin, obrátil ke zkoumání struktury historických jevů, mentalit a nových dějin kultury. Upozorňuje především na kritické požadavky historiků druhé poloviny devatenáctého století. Zmínit si zaslouží především dvě zásady Leopolda Rankeho, z nichž první byla Rankem vtělena do dnes již okřídleného slovního spojení „wie es egentlich gewesen“, jež však není pouhým požadavkem na vylíčení dané události, ale vyvolává nutnost vhodné syntézy historikovy fantazie při vymýšlení příběhu s kritickým přezkoumáním pramenů; druhá zásada se týká přímého vztahu každé epochy k Bohu, jinými slovy nároku hodnocení každé epochy v intencích jejích vlastních maxim. Zde je citována i nejnovější literatura.

12

II.1 Od Johannese Voigta do druhé světové války

Za výchozí bod historiografického přehledu jsem zvolil první polovinu devatenáctého století, kdy se na jedné straně zintenzivňuje kritická práce s pramenným materiálem, jež je zpřístupňován edicemi, a kdy se na druhé straně mění rovněž zásadním způsobem pohled na jednotlivé epochy, posuzované nyní nikoliv podle měřítek historikovy doby, ale podle měřítek, typických pro dobu popisovanou.19 Tato zásada, třebaže zpochybnitelná, byla jedním z indikátorů postupně se měnícího duchovního ovzduší. Propagování těchto zásad doprovází vymezování se vůči osvícenství a nazírání „současného“ stavu světa jako výsledku určitých historických procesů. Pro dějiny východního Pruska můžeme za prvního představitele kritického dějepisu považovat Johannese Voigta, u něhož se sice ještě uplatňují romantizující dobové myšlenky, zároveň je však jeho práce založena na četných pramenech vyhodnocovaných podle dobových měřítek. V jeho díle je rovněž patrná obhajoba křížových výprav, jímž je na rozdíl od osvícenského zamítnutí věnována pozitivní reflexe s poukazem na nutnost jejich chápání na pozadí dobového duchovního klimatu. Johannes Voigt (1786-1863), profesor pomocných věd historických a ředitel Tajného archívu v Královci byl představitelem provinciálního dějepisectví.20 Výrazně jej ovlivnili jeho dva učitelé, Johannes Müller (1752-1809), který představuje most mezi ještě živou vzpomínkou na osvícenství a romantickou historiografií, a Heinrich Luden (1780-1847) svými beznadějně přeplněnými přednáškami na půdě jenské univerzity v první polovině devatenáctého století. V nich nabádal studenty ke zkoumání dějin vlasti a spojoval prvky nacionální, patriotistické, liberální a Slovanům přátelské v protichůdnou jednotu. Inspiroval tím zakladatele řádové pruské kritické historiografie k intenzivnímu studiu historie své země, Východního Pruska.21 Literární kvality díla proto Voigt propojil s romantickou, nikoliv však vypjatě idealistickou představou o 19

Podle František KUTNAR – Jaroslav MAREK, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, Praha 1997, s. 197-198: „Historickou prací se stává pouze taková práce, která je metodická, vychází z analýzy pramenů a je řízena přesnými pravidly.“ 20 K Johannesu Voigtovi srv. Karl LOHMEYER, Johannes Voigt, Alte Deutsche Biographie 40, 1896, s. 205-210; a heslo Johannes Voigt, ADB 40, s. 760-761; Wolfgang WIPPERMANN, Der Ordensstaat als Ideologie, Berlin 1979, s. 120-125; k historiografii před Voigtem srv. soubornou práci Max TOEPPEN, Geschichte der preußischen Historiographie, Berlin 1853; k historiografii srv. také Hartmut BOOCKMANN, Die Geschichtsschreibung des Deutschen Ordens. Gattungsfragen und Gebrauchssituationen, in: Hans Patze (ed.), Geschichtsschreibung und Geschichtsbewußtsein im späten Mittelalter (= Vorträge und Vorschungen 31), Sigmarigen 1987, s. 447-469. 21 K osobnosti těchto dvou historiků srv. Heinrich Ritter von SRBIK, Geist und Geschichte I, Salzburg 19643, s. 161-164, 222-224.

13

rytířském věku. Obhajobou řádu německých rytířů a jejich role v dějinách Pruska a obecně doby křížových výprav se postavil proti názorům zavrhujícím křížové výpravy jako pouhé divoké poblouznění či dokonce epidemickou nemoc.22 Johannes Voigt dokončuje v roce 1839 devátým svazkem své syntetické Dějiny Pruska, jež jsou prvními dějinami založenými na rozsáhlém pramenném materiálu a jeho kritice. Mimo vědeckých kvalit se však dílo vyznačuje i nesporným literárním mistrovstvím. Voigt píše na jedné straně apologii řádu a jeho kulturní role v Prusku, oproti osvícencům však poukazuje na nutnost chápání existence řádu v kontextu své doby. Voigtova pozice není vypjatě nacionalistická, zastává se i Prusů. Právě v tom je třeba hledat Voigtovu inspiraci u Heinricha Ludena. První křížová výprava Přemysla Otakara do Pruska na přelomu let 1254/1255 je líčená v oslavném duchu jako výprava mladého krále, který v sobě nezapře rytíře. Hlavními prameny jsou Voigtovi kronika Petra z Dusburgu, líčení tzv. Druhého pokračovatele Kosmy a listinný materiál. Všechny tyto prameny doslova parafrázuje. Výprava je popisována jako společné vojenské tažení českých, rakouských, moravských, braniborských a řádových jednotek, zmiňuje i účast Rudolfa Habsburského.23 Voigt neopomíná zaznamenat ani poklesky křižáků v době nečinnosti, jež se daří utlumit až olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburka. Po úspěšných vojenských operacích následuje líčení „odplaty za sv. Vojtěcha“, jež není prosta krvavé lázně. Přemysl však následně prokazuje i jednu ze základních rytířských ctností, velkodušnost, když nechává Brunem Prusy pokřtít. První křtěnci jsou bohatě obdarovaní a za svá křestní jména přijímají jejich vůdci jména dvou nejvýznamnějších účastníků výpravy, Přemysla a Oty.

22

Srv. Johann Gottfrid HERDER, Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit, in: Johann Gottfried Herder, Werke III/1, ed. Wolfgang Pross, München – Wien 2002, s. 815; k Herderově filosofii a pojetí dějin srv. Hans Dietrich IRMISCHER, Johann Gottfried Herder, Stuttgart 2001, s. 102-141. Herder ukončuje část svého díla věnovanou křížovým výpravam slovy „Lasset uns also, von dieser wilden Schwärmerei hinweg, nach Europa zurückzusehen…“ Kritizoval křížové výpravy jako neslučitelné s jím hlásanými ideály. Jeho filosofii dějin lze zobecnit jako aktuální hledání otázky po smyslu lidské existence, cíli dějin a vztahu jednotlivce k celku a k Bohu. Jeho dílo bylo napsáno především pro poučení či vzdělávání, přičemž uznávanou konstantou dějin by měla být humanita. Křížové výpravy jsou proto pro něj pouze poblouzněním (Rasserei); srv. také Hans Eberhard MAYER, Aspekte der Kreuzzugsforschung, in: Harmut Boockmann – Kurt Jürgensen – Gerhard Stoltenberg (edd.), Geschichte und Gegenwart. Festschrift für Karl Dietrich Erdmann, Neumünster 1980, s. 86, kde uvádí citaci z Voltaira, ve které „velký vtipálek“, jak se Mayer o Voltairovi vyjádřil, označil křížové výpravy za „une maladie épidémique“. 23 Účast Rudolfa Habsburského na první Přemyslově výpravě do Prus odmítl Oswald REDLICH, Rudolf von Habsburg, Aalen 19652, s. 744-745 s poukazem na kroniku Příbíka Pulkavy z Radenína z doby Karla IV., která jako první přítomnost Rudolfa na Přemyslově výpravě zmiňuje. Redlich se v tom odvolává na Böhmerova Regesta a označuje informaci o účasti Rudolfa za produkt spíše učeneckého než lidového vyprávění.

14

Druhou křížovou výpravu z přelomu let 1267/1268, jež z vojenského hlediska znamenala pouze uzavření krátkodobého míru mezi Mistvinem Pomořským a řádem a ochranu při znovuvybudování vydrancovaného Marienwerderu, spojuje Voigt se dvěma plány. Přemysl měl být papežem pověřen k dosazení vlastního kandidáta na uvolněný trůn po zavražděném litevském knížeti Mendogovi a zároveň se pokusit o povýšení Olomouce na arcibiskupství. Druhý plán vládychtivého a hrdého Přemysla zcela pohltil, a proto opouští Prusko, aniž by řádu poskytl jakoukoli pomoc.24 Johannes Voigt chápe úlohu řádu na baltském pobřeží jako kulturně-civilizační. Psal své dějiny v době, kdy neměl k dispozici kritická vydání všech pramenů. Z tohoto zorného úhlu je třeba Voigtovo dílo ocenit. Novější kritika pramenného materiálu se však musela nutně vzdát některých Voigtových pramenů, které jsou pozdní a nemohou tedy sloužit k osvětlení historie Pruska. Voigt totiž nerozlišuje zcela přesně mezi primárními a sekundárními prameny, především humanistickou literaturou, které na některých místech přiznává stejnou hodnotu jako pramenům primárním. Poněkud jiným způsobem se s tematikou vyrovnal jihlavský rodák, vídeňský profesor a později historik zabývající se rovněž publicistikou a politikou, Ottokar Lorenz (1832-1904), jenž si vysloužil označení „ironický odpůrce kritického a objektivního psaní historie a maloněmecké koncepce dějin“.25 V jednom ze svých raných děl o středověkých dějinách s titulem Deutsche Geschichte im 13. und 14. Jahrhundert (1863) líčí podle jeho názoru v soudobé rakouské produkci poněkud zanedbanou dobu Rudolfa Habsburského a Přemysla Otakara II. Stejně jako u Johannese Voigta je jazyk Lorenzova díla velmi specifický, místy se, obzvláště v pasážích kde pranýřuje papežskou politiku, jeho styl blíží žurnalistickému slohu. Jeho koncepce křižáckého hnutí se však velmi liší od koncepce Voigtovy. Křížové výpravy podle Lorenze dávají papežství do ruky mocnou zbraň „disponovat v dosud neslýchané míře silami západu“26 a ve svých službách si pro dosažení vlastního prospěchu zotročuje příslibem bohatství Orientu a věčné odměny celé rytířstvo. Mezníkem je pro Lorenze křížová výprava císaře Friedricha II., jenž s muslimy místo války uzavírá dohodu. Na západě potom postupně pohasíná chuť podílet se na křížových výpravách do Orientu. Je zásluhou především Inocence IV., jak tvrdí Lorenz, že došlo ke změně vlastního cíle kruciát. Do popředí se dostávají země na pobřeží Baltského moře, kde se za postupného 24

Johannes VOIGT, Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange des Deutschen Ordens III, Königsberg 1828, s. 74-88 (první výprava), 284-290 (druhá výprava). 25 Heinrich Ritter von SRBIK, Geist und Geschichte II, Salzburg 19643, s. 105. 26 Ottokar LORENZ, Deutsche Geschichte im 13. und 14. Jahrhundert, Wien 1863, s. 122.

15

rozšiřování svého panství usazuje řád německých rytířů. Lorenz však své líčení koření vysloveně lítostivou výtkou nad vůdčí rolí papežství v těchto výpravách. Co se týče výprav českého krále, Lorenz nejprve poukazuje na značný majetek řádu německých rytířů v rakouských zemích a na Přemyslovo udělování privilegií řádu, které porušuje právní zvyklosti rakouských zemí. Samotnou výpravu, a to vyvolalo pochopitelně největší odpor mezi českými historiky, nechává proběhnout bez Přemysla Otakara II., jehož tím zbavuje veškerého podílu na vojenských úspěších křižácké armády v Prusku. Aby se mu podařilo obhájit svou koncepci, je nucen zpochybnit věrohodnost kroniky Petra z Dusburgu a nedůvěřuje ani údajům tzv. Příběhů krále Otakara. Podezřelým se mu zdá krátká zpráva nevěnující takřka žádnou pozornost vojenským úspěchům mladého panovníka v Prusku.27 Jako doklad nemožnosti Přemyslovy účasti na výpravě Lorenzovi slouží analogie s rychlostí pochodu vojska generála Yorka, který se na ústupu z Kurlandska za napoleonských válek pohyboval rychlostí pouhých čtyř poštovních mil za den. Zároveň však Lorenz nevylučuje, i když tuto možnost považuje za nepravděpodobnou, že Přemysl Otakar přijal kříž v roce 1255 podruhé a vrátil se ke svému vojsku, jež v Prusech setrvávalo po celý rok. Druhou neúspěšnou výpravu do Prus Lorenz líčí jako pokus o rozšíření vlastního panství směrem na sever, kde by však Přemysl po eventuálním úspěchu nevykonával přímou vládu, ale dosadil by svého zástupce – vévodu. Nezdar výpravy připisuje rakouský historik počasí a dodává lakonicky, jak málo byl tehdy člověk pánem přírody a svých plánů. V otázce žádosti o založení arcibiskupství Lorenz předpokládá, že Přemysl chtěl založit nové diecézní centrum pro vzniklou česko-rakouskou monarchii. Jediným ziskem druhé výpravy je tedy uzavření míru s Mistvinem Pomořanským 3. ledna 1268.28 Lorenzovy polemické názory jsou zaměřeny hlavně proti soudobé apologii papežství v rakouské historické vědě. Je nutné věnovat jim pozornost, přestože mohou

27

Samotný fakt, že část tzv. Druhého pokračování Kosmova známá jako Příběhy krále Otakara (Annales Ottacariani) zmiňuje pouze křest pohanů, nemusí překvapovat, neboť kompilátor na konci třináctého století pouze mechanicky opisoval některé starší prameny. Věrohodnost tohoto pramene dosvědčuje i stav textu v rukopisném znění. Jsou zde totiž za sebou mechanicky zařazeny dvě zprávy z odlišného pramene, zpráva vsunutá, která je v Emlerově vydání uvedena mezi Letopisy českými, se však vůbec nenese v oslavném duchu, naopak zdůrazňuje, že došlo k boji, jehož následků nebyli ušetřeni ani ženy, děti a starci. Ostatně ani oslavný tón většiny zpráv popisujících výpravu jako přátelské tažení vrcholící křtem, jakkoliv je zápis tendenční, nemůže vést ke konstatování nespolehlivosti pramene; k tzv. Druhému pokračování srv. níže s. 21, pozn. 43, a s. 42, pozn. 99. 28 Srv. Ottokar LORENZ, Deutsche Geschichte im 13. und 14. Jahrhundert, Wien 1863, s. 122-137 (první výprava), 264-270 (druhá výprava). Údaj o setrvání vojska po dobu jednoho roku cituje Lorenz z pozdního pramene.

16

být dnes považovány za překonané. Jeho pojetí výpravy Přemysla totiž vyvolalo oprávněné výtky z tábora českých historiků. Zamítnutí účasti či alespoň vyslovení pochybnosti o aktivní roli Přemysla Otakara II. na severu muselo být českou rodící se historickou vědou vyvráceno argumenty, vystoupení vídeňského profesora tedy přispělo k vážnějšímu zájmu o tuto otázku. Zásluha na vyvrácení jeho názorů potom připadla především Josefu Šustovi a Václavu Novotnému. Nutným předpokladem pro zpracování středověkých dějin Pruska bylo vyhotovení kritických pramenných edic jak narativních, tak diplomatických pramenů. Tohoto úkolu se pro období nejstaršího pruského dějepisectví zhostili Max Toeppen, Theodor Hirsch a Ernst Strehlke, kteří vydali první svazek Scriptores rerum Prussicarum.29 Brilantní studie k pramenům, které jsou dodnes předmětem kontroverze a pravidelně podnikaných ztečí historiků pokoušejících se o revizi, dodal Max Perlbach. Mimoto byl i editorem řádových statut, jež patří k zásadním pramenům. Perlbach si získal zásluhy za velmi pečlivé prohlédnutí jednatřiceti známých rukopisů řádových statut dochovaných v latinské, starofrancouzské, holandské, německé a dolnoněmecké redakci. Vedle řádových statut je Perlbach také editorem pomořanského diplomatáře.30 V rámci editorů pramenů řádu si jistě zaslouží zmínky i český historik, rajhradský benediktin, „kojetínský Hanák“, autor torzovitých dějin Moravy a první editor pramene o založení řádu německých rytířů, tzv. Narratio de Primordiis Ordinis Teutonici, Beda Dudík (1819-1890).31 29

Scriptores rerum Prussicarum. Die Geschichtsschreibung der Preussischen Vorzeit bis zum Untergange der Ordensherrchaft, ed. Max Toeppen – Theodor Hirsch – Ernst Strehlke, Lepzig 1861; autoři v úvodu k edici zmiňují silnou potřebu souborného vydání pruských domácích pramenů doplněných o výtahy z pramenů vzniklých mimo Prusko, jež se týkají řádového státu. Jako vzor pro edici je zvolena řada MGH a výslovně je zmíněn Heinrich Georg Pertz. Edice vznikla také z potřeby oddělit primární pruské prameny od pozdějších prací, jmenovitě jsou zmínění Simon Grunau, Waissel, Hennenberg a Caspar Schütz. Souborné dějiny Johannese Voigta jsou označeny za velkolepý obraz a základ pro každé další studium dějin Pruska, je však zároveň poukázáno na nesnadnou pozici zakladatele pruské provinciální historiografie, jenž nemohl i přes svou učenost vždy oddělit prameny přímé od pozdějších dodatků humanistického dějepisectví. 30 Die Statuten des Deutschen Ordens nach den ältesten Handschriften, ed. Max Perlbach, Halle – Saale 1890; Pomerellisches Urkundenbuch, ed. Max Perlbach, Gdańsk 1882; z jeho pramenných studií srv. Max PERLBACH, Die Ältere Chronik von Oliva, Göttingen 1871; velmi často citovanou Perlbachovou prací, kterou přední polský medievista Gerard Labuda ještě na počátku osmdesátých let minulého století na reichenaušské konferenci označil za nepřekonanou, jsou dva svazky jeho prusko-polských studií srv. Max PERLBACH, Preußisch-polnische Studien zur Geschichte des Mittelalters I. Zur Kritik der ältesten preußischen Urkunden, Halle – Saale 1886. 31 Beda DUDÍK, Des Hohen Deutschen Ritterordens Münzsammlung in Wien (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 6), Bonn 1966, s. 38-40, jde o nezměměný přetisk vídeňského vydání z roku 1858; tento pramen je zásadním, pravděpodobně až ve čtyřicátých letech třináctého století vzniklým vyprávěním o počátcích řádu v době obléhání Akkonu, podobné vyprávění je obsaženo v prologu řádových statut. Po Dudíkovi byly nalezeny ještě další rukopisy a latinská redakce pramene byla vydána jako De primordiis ordinis Theutonici narratio, ed. Erich Maschke, in: SRP VI. Die

17

Z české strany se s obhajobou Přemysla v rámci svých souborných dějin přihlásil František Palacký (1798-1876), proti jehož staršímu vydání Dějin se Ottokar Lorenz rovněž obrací. Palackého spojoval s výše zmíněným Johannesem Voigtem obdiv k osobnosti Heinricha Ludena. Vedle společného ctěného učitele je dalším pojítkem mezi Voigtem a Palackým vybroušený literární styl. Výpravu českého krále motivuje zakladatel české historiografie nejen zájmy papežství, ale i Přemyslovým zápalem pro věc. Řádu směřuje mírnou výtku, protože se stává nepřítelem nejen hostitele, Konráda Mazovského, jenž řád povolal v dobré víře, ale i celého jeho národa. Přemysl Otakar II. přispívá zásadním způsobem k dobytí Sambie na Prusích a vrací se zpět jako vítěz do Čech. Neúspěch druhé výpravy zdůvodňuje Palacký nepřízní počasí a nezvykle vysokými teplotami, jež znemožnily křižákům překročit tající řeku Vislu. Kombinace nepříznivého počasí a zamítavé odpovědi papeže na ambiciózní Přemyslův plán povýšit Olomouc na arcibiskupství s argumenty poukazujícími na starobylost olomouckého Brunova biskupského stolce pak podle Palackého vedla železného a zlatého krále ke spěšnému opuštění Pruska.32 Adolf Bachmann (1849-1914),33 vnímaný často jako protipól Václava Novotného, se částečně vrací k Lorenzovu odsouzení Přemysla a opět jej nechává bojovat jako vojáka církve a jmenovitě papeže Inocence IV. Přemyslův krátký pobyt v Prusku zdůvodňuje Bachmann papežovou smrtí. Nový papež však sdílel názory svého předchůdce na boj proti pohanským Prusům a kárá proto českého panovníka, který se ihned zavazuje k další křížové výpravě. Na rozdíl od Palackého a Voigta není Přemyslovi přičítána zásluha za dobytí Sambie, nýbrž pouze za podniknutí prvního kroku k jejímu dobytí. Druhou výpravu zmiňuje Bachmann pouze na velmi omezeném

Geschichtsquellen der preussischen Vorzeit, ed. Walther Hubatsch – Udo Arnold – Erich – Maschke, Frankfurt am Main 1968, s. 22-29; německá verze srv. Die ältere Hochmeister Chronik, ed. Max Toeppen, in: SRP III. Die Geschichtsquellen der preussischen Vorzeit bis zum Untergang der Ordensherrschaft, ed. Theodor Hirsch – Max Toeppen – Ernst Strehlke, Leipzig 1866, s. 519-637; stav diskuse ze sedmdesátých let reflektuje Udo Arnold, který cituje všechnu relevantní litaraturu začínající Dudíkem a Perlbachem, srv. Udo ARNOLD, De primordiis ordinis Theutonici narratio, Preussenland 4, 1966, s. 17-30; nejnověji srv. Klaus MILITZER, Von Akkon zur Marienburg. Verfassung, Verwaltung und Sozialstruktur des Deutschen Ordens 1190-1309 (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 56), Marburg 1999, s. 7-23. 32 František PALACKÝ, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě II, Praha 18753, s. 13-15 (první výprava), 32 (druhá výprava). 33 K Adolfu Bachmannovi srv. pouze orientačně František KUTNAR – Jaroslav MAREK, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, Praha 1997, s. 449-452.

18

prostoru, žádost o arcibiskupství však interpretuje jako snahu získat metropoli pro nově vzniklou rakousko-českou monarchii.34 Prvním českým historikem, který se vyjádřil k pruským dějinám v obsáhlejší práci, byl Jaroslav Goll (1846-1929), vyškolený ve Waitzově proslulém göttingenském semináři. Zakladatel českého historického semináře a rovněž zakladatel analytického dějepisectví chápal české dějiny v širším rámci dějin evropských. Jeho „největším obsahově a formálně nejnáročnějším“ dílem jsou Čechy a Prusy ve středověku.35 Gollova schopnost precizně vyhodnocovat prameny, vytříbená v göttingenském semináři,

v jednom

z vůdčích

pracovišť

německé

medievistiky

představující

v devatenáctém století světovou špičku v Evropě, je oděna do hávu lahodícího i oku náročného čtenáře. Jaroslav Goll se podle vlastních slov pouští do stopování styků Čech s Prusy a pokouší se napsat několik kapitol z dějin zahraniční politiky české neboli v dobové mluvě zabývat se pruskou otázkou. Oprávněnost studovat styky Čech s takto vzdálenou zemí zdůvodňuje dostatečným stýkáním se Čech s Prusy ve středověku od dob svatého Vojtěcha až do husitských válek v patnáctém století. Ke čtenáři je v předmluvě díla adresována skromná omluva za ohraničení sledovaného tématu pouze politickými dějinami.36 Současný historik může pouze litovat, že Jaroslav Goll omezil poznámkový aparát pouze na nezbytně nutné odkazy, aby se vyhnul riziku tehdejších prací hlavně německých historiků, kde kritický aparát narůstá nad rámec únosnosti. Před vylíčením Přemyslovy výpravy do Pruska se Goll zabývá situací v Prusku před příchodem řádu německých rytířů. Dějiny Pruska chápe v kontextu celoevropských dějin, zasažených křižáckým hnutím, a také dějin řádu, Polska a okolních států zasahujících do politiky na severu Evropy, včetně dvou soudobých velmocí, papežství a císařství. Jaroslav Goll se věnuje líčení zdlouhavého vyjednávání Konráda Mazovského s řádem a prvními výboji v oblasti Chelminska. Poukazuje především na závislost řádu na zahraniční vojenské podpoře, zmínku věnuje i odbojnému biskupu Kristiánovi, protivníkovi řádu. Centrální role v pomoci řádu připadá papežským bulám pověřujícím kazatelské bratry z dominikánského řádu hlásáním kříže také v Čechách a na Moravě. K nim přistupují po první výpravě od roku 1255 ještě františkáni, jež byli pověřeni hlásat kříž proti Litvanům, tedy Jatvěgům, jak se domnívá Goll. Na straně druhé 34

Adolf BACHMANN, Geschichte Böhmens I, Gotha 1899, s. 559-561 (první výprava), 596-597 (druhá výprava). 35 Srv. František KUTNAR – Jaroslav MAREK, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, Praha 1997, s. 394. 36 Srv. Jaroslav GOLL, Čechy a Prusy ve středověku, Praha 1897, z nestránkované předmluvy.

19

poskytují německým rytířům pomoc světská knížata. Formou pomoci přitom nemusí být nutně přímá vojenská účast, ale i finanční sbírky a Goll neopomíná zmínit, že „také české zbraně a české peníze pomáhaly zakládati německý stát na Baltu.“37 V líčení první křížové výpravy se Goll staví proti pochybnostem německé historiografie o Přemyslově účasti na ní. Důležitý je zároveň jeho poukaz na připsání zdaru výpravy čerstvému světci sv. Stanislavovi a nikoliv sv. Vojtěchovi. Goll se přitom nezaměřuje pouze na samotnou výpravu, ale i na politický vývoj baltické oblasti a vztahy mezi tvořícím se řádovým státem, roztříštěným Polskem, Litvou a Haličí a na roli papežské kurie, případně dočasně oslabené říše. Druhou křížovou výpravu pak staví do souvislosti se situací v Litvě po zavraždění prvního křesťanského panovníka Mendoga, kdy hrozilo odpadnutí Litvy z papežského tábora a její přechod do sféry ruské ortodoxie. Vedle pomoci papežství však Přemysl Otakar II. sledoval i vlastní dobyvačné cíle, Jatvěžsko a Galindii. Takovým cílem mohla být i Litva, jak opatrně připouští smlouva uzavřená s řádem, jenž neměl být nijak krácen ve svých právech. Papežství si však Litvu nárokovalo pro sebe a Přemysla nakonec nepodpořilo ani v žádosti o povýšení Olomouce na arcibiskupství pro nově dobytá území. Starší názory na žádost o založení metropole pro Čechy, Moravu a Rakousko Goll odmítá jako nesprávné. Podle Golla měla metropoli podléhat pouze území na severu a nikoliv celé Přemyslovo panství. Goll zároveň zdůrazňuje, že Přemysl by nevládl v dobytých územích přímo, ale dosadil by někoho z četných polských knížat.38 Ke druhé Přemyslově křížové výpravě do Prus se Jaroslav Goll vrátil v krátké studii v roce 1902. Obrací se především proti Bachmannově chronologii událostí založené na problematické dataci nedatovaného diplomatického materiálu papežské kurie. Spornou otázkou je především druhý křižácký slib. Goll jej datuje do období po roce 1257, spojuje si tuto událost s vyvíjením nátlaku na Daniela Haličského, který i přes dané sliby odmítl přestoupit do papežského tábora. Cíle druhé pruské kruciáty mohly být původně dva: pomoci řádu německých rytířů, jenž byl sužován další vlnou pruských povstání, a pomoci získat Litvu pro Řím, neboť se zde po smrti Mendoga situace pro papeže nevyvíjela příznivě. Papež Klement IV. se však necítil zavázán slibem daným jeho předchůdci a nezmiňuje se již o dosazení nového litevského panovníka, který by byl pod svrchovaností českého krále. Jaroslav Goll rovněž popírá snahu Přemysla založit samostatnou církevní provincii sestávající z Čech, Moravy a 37 38

Srv. TAMTÉŽ, s. 19. Srv. TAMTÉŽ, s. 18-37.

20

rakouských zemí. Důvodem mohla být snaha papežství neznepřátelit si za neklidné situace v říši mohučského arcibiskupa, pod jehož obedienci české země spadaly. Goll zároveň zmiňuje, že by Přemysl Otakar jistě neusiloval o takové „zmrzačení“ diecéze svého příbuzného, arcibiskupa Vladislava Salzburského.39 V první dekádě dvacátého století vychází série obsažných článků vydaných v časopise Mitteilungen des Vereins der Geschichte der Deutschen in Böhmen (19041908) od Maxe Eislera k Brunovi ze Schaeunburku, považovanému za jednoho z nejdůležitějších rádců krále Přemysla Otakara II. Bruno hrál velmi aktivní roli v Přemyslově zahraniční politice a byl jedním z hlavních strůjců Přemyslových výprav do Prus. V době Otakarova nastoupení na trůn patřil již ke zkušeným církevním hodnostářům. V roce 1245 se zúčastnil Lyonského koncilu a od tohoto roku byl i olomouckým biskupem, do vlastní diecéze se však po politických bojích dostal až v roce 1247. Obzvláštní pozornost si zasloužil z toho důvodu, že právě Brunovo olomoucké biskupství mělo být za druhé křížové výpravy do Prus povýšeno na arcibiskupství. Max Eisler vyvrací především domněnky o Brunově založení Braunsbergu, avšak zcela v souladu s Petrem z Dusburgem považuje olomouckého biskupa za významného účastníka výpravy.40 V interpretaci pokusu o povýšení Olomouce na arcibiskupství se Eisler staví proti Gollovi s poukazem na příliš filologický výklad. Předpokládá, že Přemysl Otakar II. sice žádal o povýšení Olomouce, i když pouze jako metropole pro dobyté oblasti na severu, nicméně podle Eislera je jasné, že by v této otázce Přemysl v každém případě porušil práva mohučského arcibiskupa. Eisler zároveň předpokládá pozitivní odpověď na žádost v případě úspěšného tažení.41 S kritikou přístupu k narativním pramenům, poukazem na specifické rysy vojenských tažení na severu Evropy a s obhajobou Přemyslova podílu na úspěšném dobytí Sambie vystoupil Josef Šusta (1874-1945).42 Obrací se především proti kritice Ottokara Lorenze. Šusta poukázal na nedostatky vydání tzv. Příběhů krále Přemysla

39

Jaroslav GOLL, Ottokars von Böhmen zweiter Kreuzzug, MIÖG 23, 1902, s. 231-239. Max EISLER, Geschichte Brunos von Schauenburg, MVGDB 8, 1904, s. 266-267, kde poukazuje na privilegium ze 7. února 1249, kdy je Braunsberg již jmenován, své jméno však podle něj nemusí nést podle Bruna, nýbrž může pocházet od mučedníka Bruna z Querfurtu, který podstoupil mučednickou smrt již 14. února 1009. 41 Max EISLER, Geschichte Brunos von Schauenburg, MVGDB 8, 1904, s. 277-279. 42 K Šustovi srv. František KUTNAR – Jaroslav MAREK, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, Praha 1997, s. 502-512; nověji vylíčili osudy žáka Jaroslava Golla Libor JAN, Dvě knihy po osmi desetiletích, in: Josef Šusta: Dvě knihy českých dějin 2. Počátky lucemburské, Praha 20022, s. 360398. 40

21

Otakara II., vydaných Emlerem ve Fontes Rerum Bohemicarum podle Köpkeho edice v MGH, jenž pramen nevydal podle dochované podoby, ale rozčlenil jej na několik částí.43 Pramen byl rozdělen právě v místě, kde pojednává o Přemyslově výpravě. Čtením původního znění odpadávají některé námitky Ottokara Lorenze k protiřečícím si českým pramenům. Zárukou popírané Přemyslovy osobní účasti na celém vojenském tažení je Šustovy rovněž elbinská listina. Vedle pozdního Petra z Dusburgu, jehož počet udávaných bojovníků Šusta na základě analogických jevů ve středověkém kronikářství zpochybňuje, si všímá letopisů Olivského kláštera s dobře zachovaným nejstarším jádrem. Lorenzovu námitku, že český král pobyl v Prusku příliš krátkou dobu, a jeho srovnání rychlosti pohybu Přemyslova vojska s Yorkovou armádou v roce 1812 vyvrací Šusta na jedné straně podstatně menším počtem vojáků, specifickým terénem, umožňujícím v době namrznutí větší rychlost, a nepřítomností možných zásobovacích zdrojů mezi Vratislaví a Elbinkami. Rychlá jízda tedy byla spíše naopak nutností. Šusta zdůrazňuje, že Přemyslova výprava byla vedena z pobřežní tvrze Balge jako drtivý útok, jež měl zamezit Prusům z oblasti Sambie útočit na řádové državy, o jejích pacifikačních cílech svědčí i snaha brát rukojmí a pokřtít pohanské Prusy. Na druhé straně Šusta vylučuje jako bajky humanistického dějepisectví příběhy líčící zničení bájného Romowe a založení Braunsberku a Královce.44 Další Gollův žák, autor dodnes standardní syntézy a vyčerpávající příručky k českým středověkých dějinám, Václav Novotný (1868-1932), podrobil analýze i křížové výpravy Přemysla Otakara II. a zasloužil se o vyčerpávající výčet literatury a pramenů k problematice. Podle Novotného se chtěl Přemysl před první výpravou zavděčit papežské kurii, jejíž podporu potřeboval v říšské politice. S výpravou spojuje přítomnost Poppona z Osterny, velmistra řádu německých rytířů, v Čechách a varmijského biskupa Anselma na Moravě v roce 1254. Připsání úspěchu výpravy sv. Stanislavovi vysvětluje Novotný smířením s polskými knížaty, které mohlo být i

43

Srv. Annalium Pragensium pars I. a. 1196-1278, ed. Rudolph Köpke, in: Chronica et annales aevi Salici, ed. Georg Heinrich Pertz, MGH SS IX, Hannoverae 1851, s. 169-181; a Annales Ottakariani a. 1254-1278, tamtéž, s. 181-194; Emlerovo vydání srv. Letopisy české od roku 1196 do roku 1278, ed. Josef Emler, FRB II, Praha 1874, s. 282-303; Příběhy Přemysla Otakara II., tamtéž s. 308-335; o problematice tzv. Druhého pokračování Kosmova pojednala Marie BLÁHOVÁ, Druhé pokračování Kosmovo I, SH 21, 1974, s. 5-39; srv. níže s. 42, pozn. 99. 44 Josef ŠUSTA, První výprava Přemysla II. Otakara do Prus, in: Miloš Weingart – Josef Dobiáš – Milada Paulová (edd.), Z dějin východního Slovanstva. Sborník věnovaný Jaroslavu Bidlovi k šedesátým narozeninám, Praha 1928, s. 220-228.

22

předmětem jednání o vánocích 1254 ve Vratislavi, kde se Přemysl před výpravou zastavil.45 Druhé přijetí křižáckého slibu datuje Václav Novotný rokem 1257. V této době dochází ke změně papežské politiky, hrozí odpadnutí Daniela Haličského do tábora rozkolníků, papežství Danielovi vyhrožuje světským zásahem. Na severu Evropy však s německým řádem uzavírají dohodu ohledně práv na území Galindie, Jatvěžska a Litvy kujavská knížata. Listinou z 8. srpna 1257 zakazuje papež hlásání kříže proti Litvě a Jatvěgům, následuje i zákaz hlásání kříže proti Tatarům, což prospívalo zejména Danielu Haličskému.46 Situace se změnila až s pruským povstáním v roce 1260. Přemysl je poté opakovaně vybízen k vykonání křížové výpravy, o čemž svědčí několik papežských listů a opětovná návštěva biskupa Anselma Varmijského v Čechách. Zaneprázdněnost v otázce bavorské a salzburské mu však znemožnila vyrazit na toto tažení okamžité. Hlavním cílem výpravy, „podniknuté s velikou okázalostí, takže neušla širší pozornosti“,47 je pro Novotného prosazení plánu na vytvoření samostatné církevní provincie. Projekt povýšení Olomouce na arcibiskupství se však nepodařilo uskutečnit, a to především kvůli neochotě kurie měnit svojí politiku. Z papežských listů se vynořuje čitelná snaha zabránit Přemyslovi v získání kontroly nad Litvou, jež byla tradičně považována za sféru papežského zájmu. K ztroskotání Přemyslových plánů tedy „více než teplý vítr od severu, který způsobil oblevu, přispělo mrazivé zavanutí od jihu, od kurie.“48 Václav Novotný, stejně jako Adolf Bachmann a Ottokar Lorenz patří mezi historiky, odsuzující křížové výpravy, jež nenalézají především u Václava Novotného pochopení. Tradice, na kterou se mohou odvolat, však sahá až do doby křížových výprav a bylo by ji dokonce možné hledat i u takových osobností jako byl Bernard z Clairvaux, jež se na jedné straně sice velmi intenzivně zapojil do propagandy provázející konání druhé křížové výpravy, na druhé straně jsou však především některé jeho dopisy určené světským adresátům plné ostrých výtek proti světskému válčení.49

45

Václav NOVOTNÝ, České dějiny I/4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271), Praha 1937, s. 22-29 (k první výpravě), s. 151-162 (druhá výprava). 46 TAMTÉŽ, s. 76. 47 TAMTÉŽ, s. 159, kde Novotný, jehož text není prost vtipných glos a poznámek, dodává, že však tato výprava bohužel unikla zájmu českých pramenů. 48 TAMTĚŽ, s. 160. 49 K tomu srov. John SOMMERFELDT, The Bernardine Reform and the Crusading Spirit, CHR 86, 2000, s. 567-578, kde používá příklady z Bernardovy korespondence s francouzským panovníkem Ludvíkem VII; na s. 572 uvádí, že podle Bernarda „ je třeba se vystříhat násilí, kdykoliv je to možné.“ („But violence must be avoided whenever possible“); zde srv. i novější literaturu.

23

Dokonce i v díle Laudae Militiae Novae je válka schválena, pouze pokud je vedena na obranu křesťanské víry. Bernard výslovně zmiňuje, že případný boj může být veden spravedlivě pouze s vnitřním přesvědčením. Boj vedený pouze se záměrem zabít, to platí i u vlastní obrany, je vraždou.50

První

století

kritického

bádání

o

Přemyslových

výpravách

započaté

monumentálním vystoupením Johannese Voigta, ovlivněného otevřeným prostředím jenské univerzity a užívajícího rozsáhlé pramenné základny, bylo pomyslně zakončeno nedokončeným čtvrtým svazkem podobně monumentálního a zakladatelského počinu, Českými Dějinami od Václava Novotného. Bádání bylo provázeno sporem o význam Přemyslových výprav, v centru zájmu stojí i otázka datace diplomatického materiálu, sporná je otázka druhého přijetí kříže. Celkem pochopitelnou kontroverzi vyvolávají také interpretace narativních pramenů, v jednom případě kompilace sestavené z rozličných zpráv sebraných do jediného svodu dějin, v dalším případě první řádové kroniky, jejíž pramenná základna není dodnes bezezbytku osvětlena. Pro diskusi bylo zásadní především zintenzivnění kritické ediční činnosti, vydány byly všechny diplomatické prameny k Prusku sledovaného období. Na rozdíl od Johannese Voigta, který (v tom navázal na historiky období romantiky) obhajoval řád a křížové výpravy, jsou u pozdějších historiků vyslovovány výtky vůči náboženské poblouzněnosti doby kruciát. První epocha historiografie tedy položila nutné teoretické základy k dalšímu studiu, opřenému především o podrobná líčení pozitivistických historiků a další kritické edice pramenů.

50

Ad Milites Templi. De laude novae militiae. An die Tempelritter. Lobrede auf das neue Rittertum, in: Bernard von Clairvaux. Sämmtliche Werke lateinisch/deutsch, ed. Gerhard B. Winkler a kol., Innsbruck 1990, s. 272: „Si bona fuerit causa pugnantis, pugnaae exitus malus esse non poterit, sicut nec bonus indicabitur finis, ubi causa non bona, et intentio non recta praecesserit … Est tamen qui nec ulciscendi zelo, nec vicendi typho, sed tantum evendi remedio interficit hominem.“

24

II.2 Historiografie po druhé světové válce

Křížové výpravy – téma zpracovávané historiky mnoha národností – se i po druhé světové válce těší neutuchajícímu zájmu medievistického bádání. Zvláštní kapitolu tohoto bádání pak představuje historiografie věnovaná výpravám do Pruska, jež jsou po druhé světové válce doménou především polské a německé historiografie. K ní je v posledních letech třeba přičíst i produkci v anglickém jazyce nezatíženou více než sto let trvajícími národnostními spory mezi Polskem a Německem. Rozsah produkce je zřejmý především z pohledu na speciální bibliografii k řádu, nemluvě o bibliografii křížových výprav doplňovanou každoročně o pomyslné desítky dalších titulů. Mezinárodní charakter medievistiky a srovnávací studium posledních let pojímá dějiny Pruska nejen jako součást dějin křížové výpravy, ale staví si úkol srovnat Prusko s podobnými oblastmi na periferii křesťanského světa. Cílem této podkapitoly však není poskytnout vyčerpávající přehled, ale pokusit se o shrnutí hlavních tendencí historického bádání posledních padesáti let, závažných pro pochopení Přemyslových výprav do Pruska. Další práce, především jde o specializované studie věnované teorii křížových výprav a pojetí misie, jsou pro přehlednost citovány na příslušných místech v předcházejících i následujících kapitolách. Na rozdíl od předešlé kapitoly bude nyní o historiografii pojednáno podle tematických okruhů, nikoliv chronologicky. Důležitým vodítkem k dějinám řádového státu jsou především práce shrnující moderní historiografii k tématu, zmínit lze nejen speciální monografii Wolfganga Wippermanna, ale i zprávy mapující moderní bádání od Mariana Biskupa a Manfreda Hellmanna. Historiografický přehled připojili ke společným dějinám řádu v Prusku Marian Biskup s Gerardem Labudou. Zmínit je rozhodně nutné i výsledky reichenaušské konference z roku 1977, kde přední medievisté z celé Evropy diskutovali o mezinárodních otázkách dějin rytířských řádů a možnostech jejich srovnávacího studia. V úvodu k později vydanému svazku renomované řady Vorträge und Forschungen vydavatelé výslovně poukazují na to, že nevyhověli požadavku polské medievistiky pojednávat o řádu v Polsku zvlášť, aby se nepřipravili o možnost srovnávacího studia. Novější literatura je snadno dostupná i u Klause Militzera, autora nejnovější syntézy dějin řádu.51

51

Wolfgang WIPPERMANN, Der Ordensstaat als Ideologie, Berlin 1979; Manfred HELLMANN, Neue Arbeiten zur Geschichte des Deutschen Ordens, HJb 75, 1956, s. 201-213; Marian BISKUP, Polish Research Work on the History of the Teutonic Order State Organisation in Prussia (1945-1959), APH 3,

25

Ještě v roce 1979 označil Wolfgang Wippermann stav současného, a to hlavně německého bádání za příliš zakotvený v tradiční konstrukci historicko-ontologicky chápaných linií kontinuit, jež odvádějí vědce od skutečných historických souvislostí.52 Za další problém je možné označit jazykovou bariéru, která znesnadňuje recepci příspěvků v slovanských jazycích k tematice v západní Evropě. Válečná léta si vybírala daň ve všech oblastech lidského konání. To platí i pro první poválečnou syntézu raných dějin řádu německých rytířů od historika a velmistra řádu Mariana Tumlera (1887-1987). Hlavní zásluha jeho práce spočívá hlavně v částech, zabývajících se rozšiřováním řádového majetku v jednotlivých balijích v říši. Podle Tumlera se Přemysl Otakar pokusil v roce 1267 vytvořit říši, jež by sahala od Baltského moře až na pobřeží moře Jadranského. Předčasná syntéza, její nedostatky jsou zmíněny v anotaci od Ericha Maschkeho, líčí dějiny řádu od počátků ve Svaté zemi, přes jeho rozšiřování v jednotlivých částech Evropy. Hlavní důraz je kladen na říši a na utváření státních struktur v Prusku a boj proti pohanským Prusům. Poslední kapitoly jsou věnovány otázkám vnitřního života řádu a jeho další existenci po zlomovém roku 1410.53

1960, s. 89-113; TÝŽ, Die Erforschung des Deutschordensstaates Preussen. Forschungsstand – Aufgaben – Ziele, in: Udo Arnold – Marian Biskup (edd.), Der Deutschordensstaat Preussen in der polnischen Geschichtsschreibung der Gegenwart (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 30), Marburg 1982, s. 1-35; Marian BISKUP – Gerard LABUDA, Dzieje zakonu KrzyŜackiego w Prusach, Gdańsk 1986, a na s. 516-553 srv. připojenou tematicky řazenou bibliografii; srv. rovněž Gerard LABUDA, Historia Pomorza I.1,2. Do roku 1466, Poznaň 1972; Klaus MILITZER, Von Akkon zur Marienburg. Verfassung, Verwaltung und Sozialstruktur des Deutschen Ordens 1190-1309 (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 56), Marburg 1999; ke konferenci v Reichenau srv. Protokoll über die Ausarbeitung vom 4. – 7.10. 1977 auf der Insel Reichenau. Nr. 216, in: Protokoll Nr. 216-220. Konstanzer Reihe. Konstanzer Arbeitskreis für mittelalterliche Geschichte, s. 1-124, výsledky byly pak v upravené formě zveřejněny v Josef FLECKENSTEIN – Manfred HELLMANN, (edd.) Die Geistlichen Ritterorden Europas, (= Vorträge und Forschungen 26), Sigmaringen 1980, vydavatelé uvádějí (s. 7) především dva důvody pro zařazení německého řádu v Polsku mezi tematické okruhy konference: stále trvající choulostivost tématu na německé a stejně tak i polské straně a nutnost vést diskusi na věcné rovině; nověji s důrazem na křížové výpravy ve vztahu k polské historigrafii srv. Darius von Güttner SPORZYŃSKI, Recent Issues in Polish Historiography of the Crusades. Presented at the Fourth International Conference of the London Centre for the Study of the Crusades. The Military Religious Orders and the Latin East, St. John´s Gate, London, 8.-11. září 2005, s. 1-15, dostupné na eprints.infodiv.unimelb.edu.au/archiv/00001942 (stav k 10.5. 2007), kde na s. 11-15 i nejnovější literatura k tématu. 52 Wolfgang WIPPERMANN, Der Ordensstaat als Ideologie, Berlin 1979, s. VI. 53 K osobnosti Mariana Tumlera srv. Udo ARNOLD, Die Hochmeister des Deutschen Ordens 1190-1994, (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 40), Marburg 1998, s. 326-332; Marian TUMLER, Der Deutsche Orden im Werden, Wachsen und Wirken bis 1400 mit einem Abriss der Geschichte des Ordens von 1400 bis zur neuesten Zeit, Wien 1955, s. 298; srv. anotaci k práci, jejíž manuskript se ztratil ve válečných letech, Erich MASCHKE, Marian Tumler: Der Deutsche Orden im Werden, Wachsen und Wirken, DA 12, 1956, s. 264-265, kde autor Tumlerovi vyčítá chyby v citacích literatury, nepropojení působení řádu v říši s jeho činností v Prusku a Livonsku. Dílo sice celkově chválí, to však, jak hodnotí dále, vzhledem k nedostatečnému zpracování jednotlivých témat nepřekračuje na

26

Dalším, podstatně skromnějším, avšak velmi podnětným, syntetickým pojednáním o dějinách řádu z počátku osmdesátých let je dvanáct kapitol z jeho dějin od Hartmuta Boockmanna. Ve zhuštěném textu rozebírá Boockmann předpoklady pro usazení řádu na severu Evropy, kde v Evropě kynula, pomineme-li situaci ve Španělsku, případným křižákům jedna z posledních šancí propojit křížovou výpravu se ziskem pohanského území a rozšířením vlastního panství. Skutečnost, že zde proběhla částečná misie organizovaná cisterciáky se v politickém vroucím kotli rozpadajících se polských knížectví projevila spíše ve prospěch zásahů světského meče. Autor poukazuje především na střet dvou zcela odlišných světů a několikrát zdůrazňuje nutnost podlehnutí Prusů tlaku sousedních křesťanských států bažících po zisku nového území. Za zásadní považuje Hartmut Boockmann i neúspěšné křížové výpravy Jindřicha Bradatého a Konráda Mazovského do Pruska ve dvacátých letech třináctého století. Kombinace složité politické situace v rozděleném Polsku, mocenských bojů mezi severními křesťanskými státy, rodících se obchodních zájmů a pouze částečně úspěšných pokusů o christianizaci poskytla řádu německých rytířů možnost pokusit se o založení vlastní domény v Prusku. Tentokrát, poučením bylo řádu působení v Uherském království, se však řád snažil o lepší diplomatické zaštítění vlastní pozice. Mezi přední mecenáše řádu patřil především císař Fridrich II., záštitu však neodmítlo poskytnout ani papežství. Papež totiž řádu vedle obvyklých odpustků povolil i tzv. komutaci, rytíři tedy mohli přijímat náhradou za účast na výpravě finanční dary.54 Polská historiografie se s vlastní syntézou dějin přihlásila prací od Mariana Biskupa a Gerarda Labudy, publikujícího již několik desetiletí k této tematice. Význam této syntézy a počet adresátů vzrostl i později vydáním německého překladu. První část práce zahrnující dějiny Pruska od období raného středověku napsal Gerard Labuda. Pozornost je zde věnována Prusku od počátku středověku až do rozkvětu řádového státu ve čtrnáctém století. V práci je podle slov autorů vylíčen pozoruhodný fenomén vzniku a vývoje řádového státu, jež se ze skromných počátků, kdy pouhých 200-300 lidí zasahovalo na severu Evropy, vyvinul ve vysoce organizované společenství Němců, Poláků a Prusů se svébytnou politickou organizací, kolonizační činností a ideologií.

mnoha místech shrnutí řešení obsažených ve starší literatuře, za bezchybný naopak označuje rejstřík a poznámkový aparát. 54 Srv. Hartmut BOOCKMANN, Der Deutsche Orden. Zwölf Kapitel aus seiner Geschichte, München 1981, s. 36 (ke komutaci), s. 66-92 (k výchozí situaci v Prusku); roli cisterciáků posouvá do centra zájmů Tadeusz MANTEUFFEL, Papiestwo i cystersi, Warszawa 1955.

27

Práce je zároveň produktem vědecké spolupráce s německým prostředím, která je spojena s politickou oblevou sedmdesátých let minulého století.55 Nejnovější syntézou ranějších dějin řádu a jeho působení v Evropě a ve Svaté zemi je dílo Klause Militzera, které korunuje jeho mnohaletou vědeckou práci.56 První svazek jeho dějin je doveden až do doby trvalého usazení německých rytířů v pruském Marienburgu. V citačním aparátu a literatuře je navíc zohledněna i vědecká produkce polských a českých historiků. Moderní líčení je stavěno na velmi pevných základech, autor často cituje i špatně dostupné disertace. Českým zemím a jejich vztahu k řádu je věnována patřičná pozornost, Čechy jsou zde zmíněny na předním místě jako doklad rozšiřujícího se povědomí o německém řádu v Evropě. Ve shodě s moderním pojetím považuje Militzer donaci knížete Konráda Oty řádu spíše za znak této rostoucí popularity řádu než za skutečné udělení majetků v Čechách, ostatně těžko by řád takový majetek spravoval v době, kde se jeho činnost omezovala výhradně na Svatou zemi.57 Vydávání pramenů po druhé světové válce bylo komplikováno stěhováním Královeckého archívu do prozatímního útočiště v Göttingenu. Nejistá situace donutila zdejší historiky Waltera Hubatsche a Ericha Joachima vydat ve spěchu alespoň regestář, přičemž až do doby stálého usazení archívu v Berlíně nemohlo být přistupováno k plánování rozsáhlejších projektů.58 Pramenné základně se však dostalo nečekaného přírůstku v sedmdesátých letech v podobě nově objeveného rukopisu, vydaného Marvinem L. Colkerem v roce 1979. Krátký geografický text anonymního autora, který Colker objevil v rukopise Dublinské univerzitní knihovny, vznikl ve druhé polovině třináctého století, kdy v Evropě roste potřeba vyrovnat se s novým problémem – s Mongoly a Tatary. Colker pramen datoval s uvedením velmi pravděpodobných důvodů do období bezprostředně po roce 1255. Tento text zmiňuje aktivní podíl Přemysla Otakara II. při křtu jednoho ze sambijských pohanských vůdců. 59

55

Marian BISKUP – Gerard LABUDA, Dzieje zakonu KrzyŜackiego w Prusach, Gdańsk 1986; na s. 516553 srv. připojenou tematicky řazenou bibliografii; srv. rovněž Gerard LABUDA, Historia Pomorza I. 1, 2. Do roku 1466, Poznaň 1972. 56 Klaus MILITZER, Von Akkon zur Marienburg. Verfassung. Verwaltung und Sozialstruktur des Deutschen Ordens 1190-1309 (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 56), Marburg 1999. 57 Ke stejnému závěru dochází Martin WIHODA, Příchod řádu německých rytířů do českých zemí, Časopis Slezského zemského muzea 41, 1992, s. 8; nebo nověji TÝŽ, Marchio Morauie, domus vestre fundator. Přemyslovská dynastie a počátky řádu německých rytířů, SPFFBU C 46, 1999, s. 5-14. 58 K tomu srv. Manfred HELLMANN, Neue Arbeiten zur Geschichte des Deutschen Ordens, HJb 75, 1956, s. 201-202. 59 K dataci srv. Marvin L. COLKER, America Rediscovered in the Thirteenth Century?, Speculum 54, 1979, s. 712-720; edice TAMTÉŽ, s. 720-726.

28

Postava Bruna ze Schauenburka byla pojednána v münsterské disertační práci Karlheinze Tillacka. Přemyslovu první výpravu Tillack spojuje s pokusem získat přízeň kurie proti Vilému Holandskému. Předčasný odjezd Přemysla z Prus zdůvodňuje náhlou smrtí Inocence IV. Druhou křížovou výpravu českého krále pak Tillack spojuje se třemi cíli: poskytnout pomoc řádu, získat nové území a povýšit Olomouc na arcibiskupství. Založení vazalského státu německému řádu v zádech by podle Tillacka mohlo pomoci utvořit rozsáhlou koalici s jednotlivými polskými knížaty a kontrolovat polsko-slezské území mezi vazalským státem a Moravou.60 Novější, stručnější příspěvky k Brunovi a jednotlivým aspektům jeho politické činnosti se zabývali Heinz Stoob a Miloslav Sovadina.61 Zajímavý je pro nás v daném kontextu hlavně Heinz Stoob propojující jednotlivé prvky Brunovy politiky s obecným evropským kontextem. Jedním z dalších bibliografických přírůstků v anglickém jazyce k tomuto tématu je The Prussian Crusade od historika Williama Urbana. Přemyslova první výprava je podána v rámci kapitoly o dobytí Sambie německými rytíři. Autor předpokládá značnou přesilu, která pomohla dobýt Sambii v průběhu pouhých několika dní. Při líčení druhé Přemyslovy výpravy spojuje William Urban po vzoru Otakara Štýrského přijetí kříže s vyzvednutím těla sv. Hedviky.62 Na sklonku osmdesátých let vychází biografie Přemysla Otakara II. od Jörga Hoensche, prozatím jediné syntetické zpracování života a vlády železného a zlatého krále. Jörg Hoensch vyvrací názor Ottokara Lorenze, aniž by však citoval podobné závěry, k nimž došel necelých padesát let před ním Josef Šusta. Staví se proti Lorenzovu hyperkriticismu, založenému ostatně i na mimovědeckých momentech ironického historika, a považuje za možnou rychlost pohybu menšího jízdního oddílu v pruských podmínkách čtyřicet kilometrů za den. Z pohledu řádu neposuzuje Hoensch 60

Karlheinz TILLACK, Studien über Bruno von Schauenburg und die Politik Ottokars II. von Böhmen (Dis.), Münster 1959, s. 28-32, 64-68; Tillackovo dílo má spíše charakter poznámek k Brunovu itineráři, jeho sestavení je však velkou zásluhou, neboť porovnání Brunova itineráře s itinerářem vládnoucího Přemyslovce může doložit nebo vyvrátit jejich úzkou spolupráci. 61 Heinz STOOB, Bruno von Olmütz, das mährische Städtenetz und die europäische Politik 1245-1281, in: Heinz Stoob (ed.), Die Mittelalterliche Städtebildung im südöstlichen Europa, Köln – Wien 1977, s. 90-129; Miloslav SOVADINA, Lenní listiny biskupa Bruna, SAP 24, 1974, s. 426-460. 62 Srv. William URBAN, The Prussian Crusade, Lanham – New York – London 1980, s. 223-226, 256, 282-285; další prací v anglickém jazyce, jež však byla kritizována za nedostatečnou znalost literatury, je dílo Erica CHRISTIANSENA, The Northern Crusades, Minneapolis 1980; k jejímu hodnocení srv. anotaci Hartmut BOOCKMANN, Eric Christiansen: The Northern Crusades, DA 39, 1983, s. 329; pozitivnějšího přijetí se dostalo Indrikisi STERNSOVI, The Teutonic Knights in the Crusader States, in: (edd.) Norman P. Zacour – Harry W. Hazard, The Impact of the Crusades on the Near East (=A History of the Crusades V, ed. Kenneth M. Setton), Wisconsin 1985, s. 315- 378; k jeho tezím se vyjádřil v obsáhlejší zprávě Udo ARNOLD, Die Statuten des Deutschen Ordens. Neue amerikanische Forschungsergebnisse, MIÖG 83, 1975, s. 144-153.

29

výpravu za významný vojenský úspěch a v otázce založení Královce považuje za možné Přemyslovo finanční přispění. Druhou křížovou výpravu Přemysl podle Hoensche velmi šikovně spojuje s dlouhodobým plánem na povýšení Olomouce na arcibiskupství. Tento svůj pokus měl král zdůvodnit dlouhou tradicí tzv. Metodějova arcibiskupství, jež bylo nezbytným předpokladem pro vynětí dědičných zemí z jurisdikce mohučské arcidiecéze. K tomuto plánu využil český panovník svého zkušeného a velmi ctěného politického poradce a olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku. Plánu se mohlo dostat podpory dokonce i od kardinála Guidona z Luciny. Mezery v itineráři Přemysla Otakara II. a Bruna ze Schauenburku by mohly naznačovat diplomatickou přípravu druhé křížové výpravy. Přemysl však nakonec nedosahuje ani jednoho ze svých cílů, nepomáhá nijak výrazně řádu, nezískává další území a Olomouc zůstává biskupstvím. Papežské zamítnutí celého projektu zdůvodňuje Hoensch jednak nechutí udělat si z mohučského arcibiskupa Wernera z Eppensteinu nepřítele a jednak averzí vůči posílení pozice českého krále, jenž by po případném založení vazalského státu v sousedství německého řádu a kontrolou piastovských knížectví příliš navršil svou moc. Hoensch nevylučuje ani pokus Přemysla Otakara vytvořit veleříši od Jadranu po Baltské moře, o čemž by mohly svědčit zintenzívněné kontakty v této době s Korutany a Aquileou. Mlčení pramenů však nedovoluje vypozorovat přesné kontury tohoto plánu. Pokus o první slovanskou politiku

založenou

na kmenovém přátelství

Slovanů

zamítá

Hoensch jako

anachronismus a odvolává se již na Novotného závěry.63 Některá, a to nikoliv dílčí témata, byla v posledních desetiletích několikrát předmětem vzrušené vědecké diskuse. V druhé polovině sedmdesátých let vystoupila Marie-Louise Favreau ve své disertační práci proti kontinuitě akkonského špitálu s německým špitálem sv. Marie v Jeruzalémě. Připojila se tedy k Marianu Tumlerovi, který kontinuitu také zavrhoval, ovšem s použitím zcela jiných argumentů. Práce byla založená na kritických pracích Hanse Eberharda Mayera, jež otřásly pravostí listin udělených německému řádu v rané fázi jeho existence. Postavila se tím především proti opačným závěrům Walthera Hubatsche a Kurta Forstreuta, jejichž teze byly ochuzeny o nutnou pramennou základnu a byly ve větší míře vyvráceny.64 Podobně kontroverzním

63

Jörg HOENSCH, Přemysl Otakar II. von Böhmen. Der Goldene König, Graz – Wien – Köln 1989, s. 74-79, 147-151. 64 Marie-Luise FAVRAEU, Studien zur Frügeschichte des Deutschen Ordens (= Kieler Historische Studien 21), Stuttgart 1974; všechny citované práce srv. Klaus MILITZER, Von Akkon zur Marienburg.

30

tématem jsou počátky řádu v Prusku, kde se diskuse točí především kolem diplomatického materiálu vydávaného císařem a papeži.65 Do mezinárodní diskuse se zapojila i po válce založená univerzita v Toruni, kde jsou pod vedením Zenona Nowaka organizovány sjezdy historiků zabývajících se rytířskými řády. Dalšími vedoucími pracovišti jsou v Polsku univerzity v Poznani a Varšavě. Česká medievistika se po druhé světové válce tématem německého řádu a obdobím Přemysla Otakara II. příliš nezabývala, jedinou monografií, vydanou k Přemyslovi Otakarovi II. je práce historika umění Jiřího Kuthana, která se však věnuje některým otázkám pouze okrajově a politické dějiny Přemyslovy doby nejsou její hlavní náplní.66 V osmdesátých letech vydal Josef Žemlička soubornou monografii k Přemyslovcům třináctého století, která rovněž krátce zmiňuje téma křížových výprav Přemysla Otakara do Prus.67 Diplomatický materiál týkající se krále železného a zlatého byl pak velmi pečlivě zpracován Jindřichem Šebánkem a Sášou Duškovou, jejich práce a kritika datace jednotlivých listin jsou nutným předpokladem pro zpracování tohoto tématu. Nejnověji publikovali k dějinám řádu německých rytířů Ivan Hlaváček, který se v krátkosti zabýval dějinami řádu v době Lucemburků a Přemyslovců,68 Libor Jan, jenž publikoval řadu statí k tématu,69 a Martin Wihoda, objasňující počátky působení řádu na našem území.70 Spoluprácí mnoha badatelů pod vydavatelským vedením Dušana Foltýna vznikly na konci devadesátých let, respektive v polovině prvního desetiletí nového tisíciletí dvě velmi užitečné a nepostradatelné encyklopedie, jež souhrnně mapují všechny klášterní konventy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.71 Poválečná produkce vyvolala bouřlivé diskuse mezi historiky několika kontinentů, jejichž snahy se nyní nezaměřují na popisnou historii, nýbrž na odhalení struktury středověké společnosti a jejího fungování. Sedmdesátá léta znamenala i Verfassung, Verwaltung und Sozialstruktur des Deutschen Ordens 1190-1309 (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 56), Marburg 1999, s. 7-23. 65 TAMTÉŽ, s. 336; stav současné diskuse níže s. 35, pozn. 82, a s. 36. pozn 84. 66 Jiří KUTHAN, Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš, Vimperk 1993. 67 Josef ŽEMLIČKA, Století posledních Přemyslovců, Praha 19982. 68 Ivan HLAVÁČEK, Zwei Miszellen zur Geschichte der Ritterorden in den böhmischen Ländern, in: Zenon Nowak (ed.), Die Rolle der Ritterorden in der mittelalterlichen Kultur, Toruň 1985, s. 207-212; Ivan HLAVÁČEK, Die Deutschherrenritter und die Kirche im böhmischen Staat der Přemyslidenzeit, in: Zenon Nowak (ed.), Ritterorden und Kirche im Mittelalter, Toruň 1997, s. 129-142. 69 Srv. např. Libor JAN, Slavkov u Brna ve 14. a na začátku 15. století – rozmach a úpadek komendy řádu německých rytířů, ČMM 109, 1990, s. 39-58. 70 Martin WIHODA, Příchod řádu německých rytířů do českých zemí, Časopis Slezského zemského muzea 41, 1992, s. 7-9; nebo nověji TÝŽ, Marchio Morauie, domus vestre fundator. Přemyslovská dynastie a počátky řádu německých rytířů, SPFFBU C 46, 1999, s. 5-14. 71 Pavel VLČEK – Petr SOMMER – Dušan FOLTÝN, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997; Dušan FOLTÝN a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005.

31

zintenzivnění polsko-německé historické diskuse nad stále choulostivým tématem přítomnosti německých rytířů v Prusku. Ve stejném období se začíná prosazovat i pojetí zavrhující kontinuitu mezi jeruzalémským špitálem sv. Marie a nově založeným řádem německých rytířů. Zatímco boje o dataci vzniku řádu umlkly a historická obec takřka jednomyslně podporuje tezi o pozdním vzniku německého řádu, v případě Pruska není o kontroverze nouze. Stále pokračuje spor o dataci diplomatického materiálu, přitom zůstávají v platnosti některé teze ještě z doby Maxe Perlbacha, které jsou však pravidelně bez větších úspěchů napadány. Rozhodně však nelze opačné názory polských a německých historiků považovat za novum. Podobně diskutovali Poláci s použitím teoretických traktátů na Kostnickém koncilu, kde se bránili výtkám ze strany německých rytířů obviňujících je ze spojenectví s Litevci.72 Důležité poznatky přineslo poválečné bádání například v otázce financování křížových výprav nebo možnostech rozšíření pole působnosti tohoto velmi životaschopného konceptu. Odliv křižáků z bojišť Svaté země a odchod z poslední zdejší křižácké pevnosti západu byl už jen labutí písní tzv. klasických křížových výprav. Jak ukazují výzkumy specializovaných pracovišť, obzvláště v Marburku, soustřeďující se hlavně na dějiny jednotlivých balijí středověké římské říše včetně českých zemí, byly některé z nich zásadní pro udržení řádového panství na severu Evropy. Bez vydatné pomoci říšských knížat a samozřejmě také Přemysla Otakara II. by se toto panství, ohrožované až do osmdesátých let třináctého století Prusy, pouze těžko udrželo a vytvořilo vlastní státní struktury. Právě otázka státních struktur byla v moderní historiografii pečlivě sledována stejně tak jako dvojsečná pomoc světských knížat. K dalším tematickým okruhům patří otázky spojené s církevní politikou olomouckého biskupa Bruna, pravděpodobného autora ambiciózního plánu povýšit Olomouc na arcibiskupství. V okruhu křižácké historiografie je Bruno paradoxně líčen především v pracích zabývajících se kritikou křížových výprav, mnohé jiné aspekty spojené s teorií křížových výprav budou zmíněny níže v textu. Domnívám se, že Přemyslovo působení, bylo v moderní české historiografii reflektováno pouze v mimokřižáckém kontextu, zařazení jeho výprav do Prus do kontextu celoevropského hnutí, je však v kombinaci se studiem pramenů nutným základem pro pochopení jeho křížových výprav.73

72

Srv. Erich WEISE, Der Heidenkampf des Deutschen Ordens, ZfO 13, 1964, s. 420-421. Pro pochopení křížových výprav Přemysla Otakara II. je velmi nosný i koncept tzv. Medieval Frontier Society, v jehož rámci jsou typologicky porovnávány jednotlivé periferní oblasti středověké Evropy, 73

32

IV. První křížová výprava Přemysla Otakara II. do Prus IV.1. Obecný kontext a předpoklady, vývoj řádového státu

Zpráva o smrti Václava I. s nadsázkou u pozdějších kronikářů spojovaná se zatýkáním šlechty nad mrtvým tělem krále v Počáplích, zastihla Přemysla v rakouských zemích. Do Čech se nový panovník vrací až po třech týdnech, v doprovodu pravděpodobně minority a papežského penitenciáře a nuncia Velasca a biskupy Brunem Olomouckým a Konrádem z Freisingu. Ještě před dnem sv. Martina potvrzuje Přemysl do rukou Velasca slib věrnosti papeži a římskému králi Vilémovi, jako svědkové k tomu vydané listiny jsou uvedeni nejvýznamnější šlechtici země. Nový panovník následně potvrzuje předním církevním institucím jejich imunity, aby zaručil klidný a ničím nerušený přechod právního pořádku v zemi. Již v posledních dnech ledna roku 1254 je však zatčen Boreš z Rýzmburka, což spolu se slavnostním přenesením ostatků sv. Stanislava Krakovského do Prahy a s příchodem papežského legáta Bernarda, biskupa neapolského, spojeným s nepříjemnými finančními výdaji duchovenstva, neopomine zmínit autor tzv. Druhého pokračování Kosmova. Přemysl v zemi dlouho nepobyl, vedle správy vlastních zemí se musel věnovat otázkám zemí alpských, vyjednávání míru s Uhry a poněkud tajemným jednáním s Míšní, spojeným snad s plánem na dosažení římské koruny.74 Teprve po uklidnění poměrů, zajištění bezproblémového přechodu vlády a uzavření mírové smlouvy s Uhrami mohl Otakar vážně pomýšlet na vykonání výpravy do Prus, kde se němečtí rytíři pokoušeli přivtělit ke svému území další oblast, Sambii. V době, kdy se křížová výprava připravovala a Přemysl Otakar II. přijímal kříž zavazující k jejímu vykonání, se řád německých rytířů těšil již více než padesátileté k tomu srv. Alan MURRAY, Crusade and Conversion on the Baltic Frontier 1150-1500, Aldershot 2001; ke konceptu Frontier Society srv. David ABULAFIA, Introduction. Seven Types of Ambiguity c. 1100-c. 1500, in: David Abulafia – Nora Berend (edd.), Medieval Frontiers: Concepts and Practicies, Aldershot – Burlington 2002, s. 1-34, který chápe „hraniční společnosti“ jako místo, kde se střetávaly společnosti s odlišnými, zvyky, jazykem a etnickou identitou, často se jednalo o místa, kde křesťanská církev čelila výzvě jiné víry, ať už pohanské nebo jiného monoteistického systému. Jako jeden z okruhů zkoumání vyzvedává Abulafia i ekonomickou výměnu mezi periferií a centrem. Studiem těchto systému je možné lépe pochopit středověké chápání politické hranice, zde (s. 3-4) i kritika nevyváženosti a příliš úzkého zaměření příspěvků k tématu ve sborníku Robert BARTLETT – Anguse MACKAY (edd.), Medieval Frontier Societies, Oxford 1989. 74 K prvním rokům vlády až do nastoupení pruské kruciáty srv. Václav NOVOTNÝ, České dějiny I/4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271), s. 11-23; dále srv. Letopisy české od roku 1196 do roku 1278, ed. Josef Emler, FRB II, Praha 1874, s. 291-292; listina potvrzující přísahu papeži srv. CDB V/1, s. 29-30, č. 1

33

podpoře Přemyslovců. Jejich nejstarší kontakty s řádem se datují až do poslední dekády dvanáctého století.75 Nejstarším řádovým sídlem v Čechách bylo pražské Poříčí, pozdější sídlo křížovníků s červenou hvězdou.76 Podporu řádu dokumentují listiny vystavované nejen vládnoucími Přemyslovci, ale i šlechtou. Za zakladatele prvního řádového domu (domus vestre fundator) označuje listina papeže Inocence III. z 15. dubna 1204 moravského markraběte Vladislava Jindřicha, jenž se se svým bratrem Přemyslem Otakarem I. podílel na donacích ve prospěch řádu.77 V prvních letech vlády Přemysla Otakara II. byl řád již vybaven řadou majetků a jeho působení se v průběhu první poloviny třináctého století mohlo opírat o české komendy v Býčkovicích (zal. 1233), Drobovicích (zal. 1242), Chomutově (zal. 1252), Havlíčkově Brodě (zal. pravděpodobně kolem roku 1256) a Hradci Králové (zal. krátce po polovině 13. století). Držení vsi Řepína německým řádem, kde byla později založena komenda, je doloženo již v roce 1207, dar byl ale potvrzen až Václavem II. v roce 1237.78 Na Moravě a ve Slezsku založili řádoví bratři nadáním od panovníka či díky šlechtické zbožnosti komendy v Hostěradicích (1237), Hrotovicích (1237), Moravském Krumlově (1237), Neplachovicích (1257). Nejvýznamnějším majetkem, jenž byl řádu na Moravě potvrzen listinou Václava I. z roku 1237, byl Slavkov u Brna, nejstarším 75

K tomu srv. Martin WIHODA, Příchod řádu německých rytířů do českých zemí, Časopis Slezského zemského muzea 41, 1992, s. 7-9, kde vyslovil skeptické námitky k možnosti uskutečněných donací ve prospěch řádu již knížetem Konrádem Otou, který se snad mohl setkat s levantskými vyslanci Fridricha Švábského jako účastník císařovy (tzn. Jindřicha VI.) neúspěšné vojenské výpravy do jižní Itálie. Císařův bratr Fridrich Švábský je zmiňován v pramenu De primordiis ordinis Theutonici narratio jako aktivní podpůrce vzniku řádu. Diplomaticky je řád v Čechách doložen listinou Inocence III. z 15. dubna 1204, v níž papež potvrzuje řádu majetky v Opavě a v Praze, které mu udělil moravský markrabě Vladislav Jindřich (ten je v listině označen jako domus vestre fundator) a Přemysl Otakar I., srv. níže. Uvedení řádu do Čech datuje Martin Wihoda lety 1198-1203; k tomu také nověji Martin WIHODA, Marchio Morauie, domus vestre fundator. Přemyslovská dynastie a počátky řádu německých rytířů, SPFFBU C 46, 1999, s. 5-14, kde nevylučuje kontakty řádu již s Konrádem Otou a kde zároveň zdůraznil rozhodující roli Vladislava Jindřicha při uvedení řádu do českých zemí; srv. dále Josef HEMMERLE, Die DeutschordensBallei Böhmen in ihren Rechnungsbüchern 1382-1411 (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 22), Bonn 1967, s. 10-11, kde autor vychází z představy o postupném rozšiřování německých rytířů po alpských cestách a jejich uvedení do českých zemí datuje mezi založení komend v Bolzanu, Vídni a Durynsku. Jako hypotetické datum uvádí rok 1203; Klaus MILITZER, Die Entstehung der Deutschordensballeien im Deutschen Reich (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 16), Bonn 1970, s. 57-58 pozn. 27 vyslovuje hypotézu, že se Konrád Ota mohl případnou donací řádu, tedy materiální podporou, „vykoupit“ z křižáckého slibu. 76 Srv. Dušan FOLTÝN, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 483-484; původní konvent v pražském Poříčí se po majetkových přesunech asi před polovinou třicátých let v souvislosti se zamýšlenou fundací královny Konstancie přesunul ke sv. Benediktovi na Staré Město. 77 CDB II, s. 36-37, č. 40; všechny majetky řádu, udělené, jak uvádí listina, Konrádem (memorie dux Cunradus) a Vladislavem Jindřichem (Wladizlaus, marchio Morauie) jsou potvrzeny a vzaty do ochrany Přemyslem Otakarem I. v listině z 26. srpna 1222 vydané v Olomouci, srv. CDB II, s. 229-232, č. 239. 78 K jednotlivým komendám s uvedením literatury srv. Pavel VLČEK – Petr SOMMER – Dušan FOLTÝN, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 192 (Býčkovice); s. 220-221 (Drobovice); s. 252 (Chomutov), řádu daroval sídlo v Chomutově Načerat, Friedrichův syn; s. 223 (Havlíčkův Brod); s. 235 (Hradec Králové).

34

majetkem řádu ve Slezsku byla komenda při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Opavě, jejíž držbu potvrzuje řádu již papež Inocenc III. listinou z 15. dubna 1204.79 Mocným podpůrcem řádu byl na Moravě a ve Slezsku olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku (1245-1281), jehož někteří úředníci se dokonce rekrutovali z řad německých rytířů.80 Dědičné české země tak můžeme se vší rozhodností označit za oblast, která patřila k nejranějším příznivcům řádu. Jmenované lokality to dostatečně dosvědčují. Jejich důležitost pro Přemyslovu výpravu je založena hlavně na jejich ekonomickém potenciálu. Podpora řádu formou zbožných fundací nebo darování v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku byla totiž zásadní pro udržení řádového panství v Prusech zajišťovaného i výnosy z českého území. Tato podpora přitom není výlučnou doménou přemyslovského rodu, vedle Přemyslovců se na ní podílela i šlechta. Důležité je zároveň připomenout, že v prvních desetiletích existence řádu německých rytířů se jejich aktivita zaměřuje výhradně na Svatou zemi, kde bylo také hlavní sídlo řádu a kde se konala tzv. generální kapitula. Trvalým centrem řádu se Prusko stává až v roce 1309, kdy bylo hlavní sídlo přesunuto do Małborku/Marienburgu.81 Řád německých rytířů založený jako třetí rytířský řád k ochraně poutníků ve Svaté zemi byl uznán rytířským řádem až v roce 1198, tedy necelé desetiletí poté, co

79

Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005, s. 307 (Hostěradice), s. 312 (Hrotovice), s.442-443 (Moravský Krumlov), s. 454 (Neplachovice), s. 648-650 (Slavkov u Brna), s. 534-538 (Opava). 80 K činnosti Bruna ze Schauenburku v souvislosti s podporou řádu srv. Miloš KOUŘIL, Der Olmützer Bichof Bruno von Schauenburg und der Deutsche Orden, in: Karl Wieser (ed.), Acht Jahrhunderte Deutscher Orden in Einzeldarstellungen (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 1), Bad Godesberg 1967, s. 143-151. 81 Ke kontroverzi vzniklé v otázce možné kontinuity řádu s jeruzalémským špitálem nazývaného v pramenu Narratio „domus hospitalis sancte Marie Theutonicorum Ierosolimitani“ a v níž se prosadil názor zavrhující nejen tuto konrinuitu, ale rovněž veškeré personální vazby na jeruzalémský špitál zaniklý po dobytí Jeruzaléma Saladinem v roce 1187, srv. především Marie-Luise FAVREAU, Studien zur Frühgeschichte des Deutschen Orden, (= Kieler Historische Studien 21), Stuttgart 1974, která se odvolává na pramenné studie Hanse Eberharda Mayera zpochybňující listiny dokládající domnělou kontinuitu a téma podrobně rozpracovává. Postavila se především proti závěrům prací Walthera HUBATSCHE, Montfort und die Bildung des Deutschordensstaates im Hieligen Lande, Göttingener Nachrichten 1966, s. 161-199; a Kurta FORTSTREUTERA, Der Deutsche Orden am Mittelmeer (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 2), Bonn 1967; s poukazem na příliš ostře formulované závěry Marie Lousie Favreau se k otázce vrátil Udo ARNOLD, Jeruzalem oder Akkon. Zur Frage der Kontinuität und Neugründung des Deutschen Ordens 1190, MIÖG 86, 1978, s. 416-432; nověji vylíčil počátky řádu Udo ARNOLD, Entstehung und Frühzeit des Deutschen Orden, in: Josef Fleckenstein – Manfred Hellmann (edd.), Die geistlichen Ritterorden Europas (= Vorträge und Forschungen 26), Sigmaringen 1980, s. 81-107, kde srv. i duskusi o domnělé personální kontinuitě a pokus o identifikaci osob zmiňovaných v jednotlivých pramenech; k tomu dále Klaus MILITZER, Von Akkon zur Marienburg. Verfassung, Verwaltung und Sozialstruktur des Deutschen Ordens 1190-1309 (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 56), Marburg 1999, s. 7-23; k pramenu Narratio srv. De primordiis ordinis Theutonici narratio, ed. Erich Maschke, in: SRP VI. Die Geschichtsquellen der preussischen Vorzeit, ed. Walther Hubatsch – Udo Arnold – Erich Maschke, Frankfurt am Main 1968, s. 22-29; k diskusi o tomto prameni srv. Udo ARNOLD, De primordiis ordinis Theutonici narratio, Preussenland 4, 1966, s. 17-30 s uvedením straší literatury a dalších edic.

35

vznikl při obléhání Akkonu špitál, jak uvádí pozdější vyprávění De primordiis ordinis Theutonici narratio. Špitál založený zbožnými muži z Brém a Lübecku postupně získával majetky v celém středomoří, jakož i přízeň císařů římské říše, kteří řádu udělovali další majetky. Prvním z nich byl pochopitelně již Jindřich VI., jehož náhlá smrt však přibrzdila vzrůst nové korporace, což se podobalo situaci ve Svaté zemi nedlouho po založení, kde umírá první významný štaufský mecenáš Fridrich Barbarossa. Ve Svaté zemi řád vykonával svoji hlavní úlohu, boj proti pohanům, a proto není překvapující, že byl centrálně řízen právě odtud. Tento stav vytrval až do doby Přemyslových kruciát. V tenčící se základně západních držav ve Svaté zemi je třeba hledat důvody přesouvání německých bratrů do Evropy, podporovaných zde nejen Štaufy, ale i papežem. Zrovnoprávnění s oběma staršími řády se německým rytířům podařilo dosáhnout za papeže Honoria III., který pro řád vystavil celkem 113 listin. Vedle obvyklých odpustků, vznikajících jistě ne náhodou souběžně s organizováním křížových výprav, ty totiž byly alespoň rámcově na vytvoření představy odpustků závislé, třebaže se nedá očekávat, že by křižáci neškolení teologicky pronikly do jejich podstaty, nabývá zásadního významu pro řád možnost přeměnit případný křižácký slib v jinou službu, tzv. komutaci.82 Vzhledem k tomu, že válka vedená v Chelminsku a Prusku byla finančně velmi náročná, nabývaly veškeré donace pro řád, a to i ty, jež poskytli Přemyslovci nebo jiní přední Čechové, existenční povahy. Na rozdíl od vojenské výpravy znamenala výnosná donace pro řád jistotu stálého příjmu. To však nijak nesnižuje důležitost křížových výprav organizovaných od dvacátých let třináctého století z území říše. Na druhou stranu však musel řád dbát na to, aby byli křižáci, a to hlavně ti nejmocnější, udrženi v patřičných mezích a nepokoušeli se v době, kdy řád nebyl ještě v bezpečném držení Pruska, o zisk vlastního území na úkor řádu či alespoň o mocenský zásah.

82

V období mezi prosincem 1220 a březnem 1221 vystavil Honorius řádu německých rytířů celkem 57 privilegií zahrnujících exempci z jurisdikce biskupů, právo pohřbívat, právo pobírat almužny, zákaz exkomunikace, právo obsazování vakantních řádových kostelů a rezervátní právo, tedy právo vrchnosti; k Honoriovým privilegiím srv. obecně Klaus MILITZER, Von Akkon zur Marienburg. Verfassung, Verwaltung und Sozialstruktur des Deutschen Ordens 1190-1309, (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 56), Marburg 1999, s. 33-34, kde na s. 34 zdůrazňuje, že se řád stává dvorním řádem a významným exponentem Štaufů; detailně k jednotlivým privilegiím srv. Helmuth KLUGER, Hochmeister Hermann von Salza und Kaiser Friedrich II. Ein Beitrag für Frühgeschichte des Deutschen Ordens, (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 37), Marburg 1987, s. 23-30; k problematice tzv. komutací obecně srv. James BRUNADAGE, Medieval Canon Law and the Crusader, Wisconsin 1969, s. 43 (ke Gratianovu pojetí), s. 98 (k pojetí Inocence IV.); k odpustkům srv. níže s. 39. poznámka 89.

36

S expanzí řádu německých rytířů do Pruska a jejími jednotlivými etapami, protahujícími se několika pruskými povstáními, je spojena řada velmi ožehavých témat, vyvolávajících na obou stranách německo-polské hranice až do novější doby nacionální sentimenty. Hartmut Boockmann v úvodu ke svým dějinám německého řádu připomíná jejich vyhrocenou podobu: na německé straně v její nejextrémnější formě slavnost, přenášenou v rozhlase po celé říši, každoročního přijímání nových mladých členů NSDAP v bývalém řádovém centru Marienburgu, jež u současníka vyvolává obraz „přímé cesty věrnosti, obětování a hrdinského úsilí z Marienburgu do Feldherrenhalle“ (místo Hitlerova puče), cesta, jež však podle Boockmannova trefného komentáře z roku 1981 pro něj končí žádostí o vízum při snaze navštívit polský Małbork. Z polské strany uvádí Boockmann jako příklad sentimentální aktualizace pojmenování krakovského mostu pod Wawelem Grundwalským jako připomínku slavného vítězství nad křižáky z roku 1410, sentiment nikoliv nepodobný způsobu, jak o této bitvě pojednával geniální polský spisovatel Sienkiewicz ve svém románu Křižáci.83 Toto střetávání má svůj předobraz v již uvedeném příkladu kostnických disputací mezi řádem a Polskem. Moderní historiografie na tyto spory navazuje, avšak s vědomou reflexí vlastních východisek, a snaží se v pramenech nalézt odpovědi skrývající se v listinách vystavených řádu Konrádem Mazovským, císařem Fridrichem II. a jednotlivými papeži, kteří se pochopitelně museli zajímat o situaci na severu, kde Prusové stále zatvrzele, tak to alespoň ve zpětné perspektivě stále zdůrazňoval Peter z Dusburgu, vytrvávali ve svém pohanství.84 Pronikání německého řádu však lze

83

Srv. Hartmut BOOCKMANN, Der Deutsche Orden. Zwölf Kapitel aus seiner Geschichte, München 1981, s. 10-11. 84 S příchodem řádu do Prus se pojí celá řada témat. V literatuře jsou diskutovány především zlatá bula z Rimini císaře Fridricha II., dále právní podstata udělení Chelminska řádu Konrádem Mazovským a jednotlivá papežská privilegia. Pouze výběrově srv. nověji Gerard LABUDA, Die Urkunden über die Anfänge des Deutschen Ordens im Kulmerland und in Preußen in den Jahren 1226-1243, in: Josef Fleckenstein – Manfred Hellmann, (edd.) Die geistlichen Ritterorden Europas (= Vorträge und Forschungen 26), Sigmaringen 1980, s. 299-316, kde se věnuje postupně jednotlivým listinám a uzavírá svoje vývody zjištěním, že důležitým mezníkem v konstitutivní fázi řádového „státu“ byl rok 1243, přičemž obětí zrady pociťované především polskými historiky, jak doplňuje, se stal spíše biskup Kristián než mazovský vévoda, jemuž bylo nad Chelminskem ponecháno patronátní právo (ius patronatus); v podstatně širším kontextu se tématem zabýval Henryk ŁOWMIAŃSKI, Anfänge und politische Rolle der Ritterorden an der Ostsee im 13. und 14. Jahrhundert, in: Udo Arnold – Marian Biskup (edd.), Der Deutschordensstaat Preussen in der polnischen Geschichtsscheibung der Gegenwart, (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 30), Marburg 1982, s. 57-60; srv. i Hartmut BOOCKMANN, Bemerkungen zu den frühen Urkunden über die Mission und Unterwerfung der Prußen, in: Zenon Nowak (ed.), Die Ritterorden zwischen geistlicher und weltlicher Macht, Toruň 1990, s. 45-56 s výslovným poukazem (s. 46) na tři práce, důležité pro případnou revizi diskuse: vedle citovaného Gerarda Labudy jde o dizertaci Johannese Frieda o ochraně laiků papežem a práci Ernsta Pitze o papežských a císařských reskriptech; novější literaturu srv. u Klaus MILITZER, Von Akkon zur

37

sledovat nejen jako střet evropských státu o dominanci na baltském pobřeží a o ovládnutí území, ale neméně pozoruhodný je i aspekt střetu dvou zcela odlišných světů, majoritního křesťanského a minoritního pohanského. Pohanští Prusové byli předmětem misie již od dob raného středověku, ani sv. Vojtěchovi ani Brunovi z Querfurtu se však v době kolem magického roku 1000 nepodařilo Prusy pokřtít a poté pokusy o připojení Pruska do lůna církve ustaly na dlouhou dobu. Pro řád německých rytířů se tím otevírala možnost usadit se zde a s nasazením vlastního života následovat Krista a bránit církev proti zatvrzelým Prusům, neboť někteří z nich poté, co přijali křest, opět od víry odpadli a vrátili se k pohanství, stali se tedy apostaty. Novější práce, vycházející z představy vzájemného ovlivňování společenství na hraničních oblastech, však celou situaci interpretují v poněkud méně vyhrocené podobě. Přestože, jak zdůrazňují, platí obecně uznávaný předpoklad, že z valné většiny byly vztahy na baltské křesťanské hranici nepřátelské, je možné dokonce i v Peterovi z Dusburgu najít střípky dovolující usuzovat na komplikovanější obraz hraničního soužití na severu.85 Pronikání řádu do Pruska je spojeno s osobností Hermanna ze Salzy, spolupracujícího od druhé poloviny druhé dekády třináctého století s císařem Fridrichem II. Přestože do Pruska pravděpodobně nikdy nezavítal, položil svojí velmi prozíravou diplomacií jako prostředník mezi papežem a císařem základ pro budoucí državu, která však musela být vybojována až v několik desetiletí trvajícím boji na severu a také poté, co řádu německých rytířů definitivně padla možnost vytvořit si vlastní doménu ve Svaté zemi s centrem ve Starkenbergu. Prvním ziskem německého řádu v nové zemi byl roku 1228 menší hrádek, jenž byl v křižácké tradici nazýván Vogelgesang. Expanzi v Prusku zahájilo úspěšné dobytí Chelmna (1232), v roce 1234 následovala porážka Prusů nad řekou Dziergonią (Sirgune) velikou hotovostí složenou z německých rytířů podporovaných křižáky z říše, Konrádem Mazovským, Kazimírem

Marienburg. Verfassung, Verwaltung und Sozialstruktur des Deutschen Ordens 1190-1309, (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 56), Marburg 1999, s. 336-344. 85 K pojmu apostata heslo Apostasia, LexMa I, 780, zde i literatura. Apostasie znamená v morální teologii nejen krajní formou odvrácení se od Boha, ale je zároveň formou duševní pýchy a tím i hříchu. Podle názoru Tomáše Akvinského je legitimní apostaty trestat. V kronice Petra z Dusburgu je vedle pruské zatvrzelosti vůči křesťanské víře použit i argument apostasie neboli návrat ke starším bludům (in errores pristinos sunt relapsi) srv. Petri de Dusburg Cronica terre Prussie, ed. Max Toeppen – Dieter Wojtecki – Klaus Scholz, Darmstadt 1984, II, 7, s. 66; ke vzahům na baltské křižácké hranici se vyjádřil Rasa MAŽEIKA, Granting Power to Enemy of Gods in the Chronicles of the Baltic Crusades, in: Dadis Abulafia – Nora Berend (edd.), Medieval Frontiers: Concepts and Practicies, Aldershot – Burlington 2002, s. 153-171, který poukazuje na mnohé příklady znalosti náboženských praktik svého nepřítele, jímž je, a to na obou stranách, přisuzována určitá moc.

38

Kujavským a Svatoplukem Pomořanským, ve stejném roce byl dobyt Kwidzyn, klíč k Pomezanii. Další výboje však byly v první polovině čtyřicátých let přerušeny jednak válkou se Svatoplukem Pomořanským,86 jednou z příčin byla svobodná plavba po Visle, a jednak pruským povstáním. Zmínit je třeba i biskupa Kristiána, který byl konkurentem řádu, což pocítil především ve třicátých letech, kdy se řád nijak vážně nepokusil pomoci mu z pruského zajetí. Činnost cisterciáckého mnicha Kristiána sahá až do druhé dekády třináctého století, kdy mu papež Honorius III. uděluje řadu privilegií, podřizuje jeho kontrole křižáky z Čech, Moravy, Dánska, Polska a Pomoří, a dává pravomoc ustanovovat v Prusku podle vlastního uvážení biskupy. Z tohoto papežského pověření se cítil být pochopitelně nadřazen řádu německých rytířů, kterému ve dvou listinách z let 1230 a 1231 uděluje z milosti Svatého stolce a po právu jemu svěřeného Pruska Chlemsko, sám sebe potom Kristián nazývá pruským biskupem, tzn. pověřeného pastýřskou berlou pro celé Prusko. Po Kristiánově propuštění z pruského zajetí se situace změnila, papež pověřuje svého legáta Viléma z Modeny rozdělit Prusko na čtyři diecéze s výslovným poukazem, že na posty biskupů mají být dosazeni dominikáni.87 Důležitým mezníkem první fáze expanze v Prusku je uzavření Christburské smlouvy mezi řádem na straně jedné a neofyty zastoupenými Jakubem na straně druhé. Obě strany měly rovnoprávné postavení, v pozadí smlouvy stojí hrozba ztráty všech přislíbených svobod v případě odpadnutí. Takovou hrozbu můžeme vysvětlit jednak poměrně čerstvým dojmem z mongolského vpádu na začátku čtyřicátých let, případný další útok Mongolů by pravděpodobně otřásl postavením křesťanů a hrozilo by odpadnutí Prusů, jednak strachem papežské kurie z dalšího konkurenta, ortodoxního

86

Svatopluk, Svientopelk, nazývaný též Gdaňský, k němu a jeho boji s řádem srv. Gerard LABUDA, Historia Pomorza I.1. Do roku 1466, Poznaň 1972, s. 521-529. 87 Ke Kristiánovi srv. Marian TUMLER, Der Deutsche Orden im Werden, Wachsen und Wirken bis 1400 mit einem Abriss der Geschichte des Ordens von 1400 bis zur neuesten Zeit, Wien 1955, s. 282-284; k podřízení křižáků srv. listinu Honoria III. z 16. května 1218 PUB I/1, s. 18-19, č. 26, k pravomoci ustanovovat biskupy srv. PUB I/1, s. 14, č. 19. Ke Kristiánovu potvrzení udělení Chelmska řádu srv. PUB I, 1, s. 53-54. č. 73; v listině z 21. března 1231 označuje Kristián Prusko terra Pruzie, que ad nos ex iure et gratia sedis apostolice spectare videntur a v dalším textu této listiny řádu potvrzuje třetinu Pruska, tertiam partem ipsis contulimus, srv. PUB I/1, s. 64, č. 83; podle papeže měly vzniknout celkem čtyři biskupství: chlemské, warmijské, pomezánské a sambijské, jedno z nich si měl Kristián vybrat jako své působiště, ten však trval na celém Prusku a umírá bezmocný a zapomenutý; k biskupu Kristiánovi srv. Fritz BLANKE, Die Missionsmethode des Bischofs Christian von Preußen, in: Helmut Beumann (ed.), Heidenmission und Kreuzzugsgedanke in der deutschen Ostpolitik des Mittelalters (= Wege der Forschung 7), Darmstadt 1963, s. 337-363.

39

křesťanství. Pohrůžka přestoupení k ortodoxii byla ostatně ve zdejší oblasti často používána.88 Ještě před samotným líčením křížové výpravy je třeba charakterizovat papežskou koncepci křížových výprav, jež se staly jedním z velmi používaných prostředků papežské politiky. Vývoj v tomto směru vrcholil právě v době kolem poloviny třináctého století. Následně bude učiněn pokus, charakterizovat způsob přijímání kříže, na jedné straně symbolizujícího Krista a jeho následování, na straně druhé zavazující k vykonání výpravy a splnění slibu. Papež Inocenc III. byl autorem programu reformujícího celé hnutí křížových výprav. Jeho nástupci se snažili podle svého nejlepšího svědomí obrátit Inocencem navržený způsob ve fungující praxi. Postupně je elastický koncept kruciáty prosazován i pro bojiště mimo Svatou zemi a první polovina třináctého století se stává „zlatým věkem“ křížových výprav. Z kruciát se stává sofistikovaná instituce, vyvíjí se metody verbování, způsob financování, liturgie, právní povinnosti a privilegia křižáka. Tento vývoj probíhal i navzdory neutěšenému stavu křesťanů ve Svaté zemi, kde se radikálně proměňuje obraz křižáckého státu především v souvislosti se založením nové muslimské mocnosti v Egyptě.89 Jednoho z vrcholů dosáhl tento trend v době pontifikátu papeže Inocence IV. (1243-1254), který užívá pojmu crucesignatus pro označení křižáků na všech tehdejších papežských frontách, samozřejmě i v klasickém významu křížové výpravy do Svaté země, dalšími příklady mohou být křížové výpravy Ludvíka IX. (in Terram Sanctam) proti Fridrichovi II. (contra Fridericum), proti Tatarům v Uhrách (in succursum Hungariae contra Tartaros), na španělské frontě (crucesignati Hispaniae),

88

K expanzi německých rytířů do Pruska srv. Marian BISKUP – Gerard LABUDA, Dzieje zakonu KrzyŜackiego w Prusach, Gdańsk 1986, s. 139-149; ke Christburské smlouvě (pol. Dzierzgón) srv. Reinhard WENSKUS, Über die Bedeutung des Christburger Vertrags für die Rechts- und Verfassungsgeschichte des Preussenlandes, in: Ernst Bahr (ed.), Studien zur Geschichte des Preussenlandes. Festschrift für Erich Keyser zum 70. Geburtstag, Marburg 1963, s. 97-128, kde pečlivým rozborem poukazuje na význam Christburské smlouvy i po období tzv. velkých pruských povstáních z šedesátých let třináctého století, čímž se obrací proti převládajícímu názoru. 89 Brilantní shrnutí stavu v první polovině třináctého století srv. Christoph T. MAIER, Preaching the Crusades. Mendicant Friars and the Cross in the Thirteenth Century, Cambridge 1994, s. 1-7; pojmu zlatý věk užil Colin MORRIS, The Papal Monarchy. The Western Church from 1050 to 1250, Oxford 1989, s. 478, zároveň zde však mylně uvádí, že křižákům byly udíleny odpustky všech hříchů, což neodpovídá podstatě odpustků založených na představě, že církev disponuje milostí, jež jí dává právo odpustit nikoliv hříchy, nýbrž pouze tzv. časný trest v očistci za vzniklé důsledky hříchu, které trvají i po odpuštění; ke křižáckým odpustkům srv. Nikolaus PAULUS, Geschichte des Ablasses im Mittelalter. Von Ursprunge bis zur Mitte des 14. Jahrhunderts. I, Paderborn 1922, s. 1-28 (k počátkům odpustků), TAMTÉŽ, s. 134-144 (nejranější křižácké odpustky); TÝŽ, Geschichte des Ablasses im Mittelalter. Von Ursprunge bis zur Mitte des 14. Jahrhunderts. II, Paderborn 1922, s. 19-31 (křižácké odpustky v letech 1216-1350), TAMTÉŽ, s. 196-199 (odpustky německého řádu). Paulus zároveň vyvrací představu o starších odpustcích papežů z doby 10. století a starší.

40

proti Saracénům v Africe (Crucesignati contra Sarracenos de Africa), proti heretikům (contra Hereticos) a také proti pohanským Prusům a Livoncům (Crucesignati contra paganos Livoniae et Pruscie).90 Neodmyslitelnou součástí papežské křížové propagandy se stávají nově vzniklé žebravé řády, jež úzce spolupracovaly s papežem a verbovaly nové křižáky v závislosti na jim přiřknuté oblasti. Dominikáni byli prvním duchovním řádem, jehož hlavním účelem existence bylo kázání a jehož příslušníci byli v této činnosti speciálně trénovaní.91 Přijímání kříže jako symbolu vnější účasti na křížové výpravě bylo praktikováno od Clermontského koncilu v roce 1095. V očích kanonistů se jednalo o ceremonii potvrzování přísahy, kterou se křižák zavazoval jak morálně, tak legálně k účasti na křížové výpravě. Tato ceremonie není v pramenech formalizována, v rámci kanonického práva byli takto přísahající křižáci považováni za zvláštní privilegovaný druh poutníků. Dochované texty z raného období křižáckého hnutí svědčí o tom, že ceremonie přijímání kříže byla odvozena z benedikce. Přísahu však nemuseli nutně skládat všichni účastníci křížové výpravy.92 Někdy v průběhu roku 1255 se mezi křižáky zařadil i Přemysl Otakar II., táhnoucí v čele silného vojska pomoci německým rytířům dobýt Sambii. Není jasné, kdy a kde Přemysl kříž vlastně přijal, jako jeden z možných termínů se však čistě hypoteticky nabízí doba, kdy přísahal do rukou papežského legáta věrnost papeži a „papežovu“ římskému králi Vilémovi Holandskému.93

90

Srv. heslo crucesignatus v Les Registres d´Innocent IV, ed. Élie Berger,Paris 1921, s. 118-119. Motiv kázání strhávající davy provází dějiny křížových výprav od samotného počátku. Za výborného řečníka označují prameny již papeže Urbana II. V pečlivé edici Urbanova projevu na koncilu v Clermontu, tak jak ji zachytil s časovm odstupem více než jednoho desetiletí Fulcher z Chartres, srovnává Fulcherova označení Urbanova projevu s ostatními recenzemi Heinrich Hagenmeyer, in: Historia Hierosolymitana Fulcheri Carnotensis, ed. Heinrich Hagenmeyer, Heidelberg 1913, s. 137; časově bližším příkladem je Bernard z Clairvaux; k propagandě a kázání kžížových výprav srv. nověji Christoph T. MAIER, Preaching the Crusades. Mendicant Friars and the Cross in the Thirteenth Century, Cambridge 1994; s četnými příklady a edicí kázání Jakuba z Vitry, Eudese z Châteroux, Gilberta z Tournai, Humberta z Romans a Bertranda de la Tour srv. TÝŽ, Crusade Propaganda and Ideology. Model Sermons for the Preaching of the Cross, Cambridge 2000. 92 K přijímání kříže srv. James BRUNDAGE, Cruce Signari: Rite for Taking the Cross in England, Traditio 22, 1966, s. 289-310, kde i edice pontifikálů; Kenneth PENNINGTON, The Rite for Taking the Cross in the Twelfth Century, Traditio 30, 1974, s. 429-435. 93 K Přemyslově přísaze věrnosti srv. s. 30; listina o tom CDB V/1, s. 29-30, č. 1. 91

41

IV. 2 První výprava Přemysla Otakara do Prus

Výpravě předcházelo vyjednávání. Moravu navštívil warmijský biskup Anselm, Čechy dokonce Poppo z Osterny, velmistr řádu v letech 1252-1256, aby získal Přemysla Otakara pro křížovou výpravu.94 Společně s Přemyslem přijal kříž i biskup Bruno ze Schauenburka, další účastníci jsou jmenování ve svědečné řadě listiny vydané v Elbinku. Figurují zde Vítek z Hradce, Vok z Rožmberka, pražský purkrabí Jaroš ze Slivna, Boreš z Oseka, Smil z Lichtenburka, Boček z Berneka s bratřími a Smil z Bílkova.95 Přemysl byl tedy na výpravě obklopen výkvětem české šlechty, doplněným o další účastníky z rakouských zemí a vojenskými oddíly Oty Braniborského. Taková výprava pochopitelně neušla pozornosti soudobé historiografie, pramennou situace můžeme označit za přinejmenším příznivou. Vedle třech obsáhlejších líčení narativních pramenů a jedné kratší zmínky v Descriptio terrae se Přemyslova první výprava dostala do také soudobé analistiky.96

94

CDB V/1, s. 47-48, č. 11, listina z 29. prosince se týká zasvěcení kostela v Trstenicích Anselmem, biskupem warmijským se svolením Bruna ze Schauenburku; k Poppovi z Osterny srv. Dieter WOJTIECKI, Studien zur Personengeschichte des Deutschen Ordens im 13. Jahrhundert, Wiesbaden 1971, s. 197, pozn. 197, kde shrnuje Popponovu kariéru u německého řádu; Klaus Militzer uvádí, že Poppo, jemuž bývá přisuzována účast na bitvě u Lehnice, přesvědčil Přemysla k účasti na výpravě; k tomu srv. také Udo ARNOLD, Die Hochmeister des Deutschen Ordens 1190-1994 (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 40), Marburg 1998, s. 29. 95 Listina vydaná v Elbinkách pro německé rytíře 17. ledna 1255, srv. CDB V/1, s. 81-83, č. 39, Přemysl Otakar v ní Popponovi z Osterny potvrzuje všechny majetky řádu ve svých zemích, včetně Rakouska, jež byly udělé jím, všemi jeho předchůdci i všemi ostatními, většími i menšími muži. Svědečná řada uvádí náseldující jména Bruno Olomucensis episcopus, Otto comes de Hardekke, Alberonem de Chunringen, Witego de Noua Doma, Borso, Ieroschius castellanus Pragensis, Wokko, Zmilo de Luthenburch, Bosco et fratres sui, Zmilo de Belkowe, Ianzo, Hartlibus, Marquardus camerarius, Ydik, Andreas dapifer, Benescius.“ 96 Srv. Continuatio Lambacensis, ed. Georg Heinrich Pertz, in: Chronica et annales aevi Salici, MGH SS IX, Hannoverae 1851, s. 559: „Otacharus rex Boemorum et dux Austrie terram Brutenorum manu valida intravit, et eam fidei christiane subiciens ad propria repedavit“; dále Hermanni Altahensis Annales, ed. Georg Heinrich Pertz, in: Annales aevi Suevici, MGH SS XVII, Hannoverae 1861, s. 397: „Ipse autem Otakerus dux in tribus suis principatibus, videlicet Boemia Moravia et Austria, tamquam princeps omni probitate preclarus, inopinatam et optimam pacem facit, vadens hyeme subsequenti in Prusciam cruce signatus, et magnam partem ipsius terre cultui subdidit christiano“; pozdní kompilační práce brunšvického kanovníka Cronica Boemorum auctore canonico sancti Blasii Brunsvicensis, ed. Oswald Holder-Egger in: Supplementa tomorum XVI-XXI, MGH SS XXX, Hannoverae 1871, s. 42: „Hic Primizl dux anno Domini MCCLV, cum sororio suo Ottone marchione Brandenburgensi intrantes Pruciam incendiis et spoliis vastaverunt, incolas peremerunt, tandem eos ad baptismi graciam induxerunt“; dále Annales Silesiae superioris, ed. Georg Heirich Pertz, in: Annales aevi Suevici, MGH SS XVIIII, Hannoverae 1866, s. 553: „Ad anno 1255, rex Octacarus, qui prius Premezel dicitur, in Prusciam venit et aliquid boni fecit“; dále srv. Canonici Sambiensis annales, ed. Georg Heirich Pertz, in: Annales aevi Suevici, MGH SS XVIIII, Hannoverae 1866, s. 701: „Anno Domini 1255. Kunigsberc edificatur per regem Boemie Octakarum“; dobytí Sambie dává do souvislosti s křížovou výpravou Přemysla Otakara II. také mladší Olivská kronika, srv. De prima fundatione monasterii Olivae, ed. Theodor Hirsch, in: SRP I. Die Geschichtsschreibung der Preussischen Vorzeit bis zum Untergange der Ordensherrchaft, ed. Max Toeppen – Theodor Hirsch – Ernst Strehlke, Lepzig 1861, s. 684-685.

42

Zmíněná narativní líčení však nelze přijímat bez výhrad. V případě Druhého pokračování Kosmova, jak je v odborné literatuře nazývána kompilace kanovníka pražské kapituly z přelomu třináctého a čtrnáctého století, představuje problém právě kompilační charakter tohoto pramene, jehož původní segmenty asi nikdy od sebe nebude možné odlišit. Petr z Dusburgu, autor první řádové kroniky nám sice zanechal celé dvě kapitoly o Přemyslově první výpravě, svoji kroniku však dokončil až v roce 1326, od Přemyslovy výpravy jej tedy dělí více než sedmdesát let. Na obhajobu obou pramenů je však možné uvést, že poskytují informace, které mají hodnotu svědectví o soudobém vnímání křížové výpravy a zároveň velmi vhodně doplňují náš obraz o prezentaci panovnického ideálu ve středověké historiografii. Přemyslova pruská křížová výprava se kromě toho dostala i soudobé krásné literatury, jeden z básníků se dokonce křížové výpravy pravděpodobně zúčastnil.97 Druhé pokračování Kosmovo, jak již bylo uvedeno, je kompilací vzniklou na přelomu třináctého a čtrnáctého století, jež byla sestavena podle několika různých předloh, o čemž svědčí „struktura díla, chronologické nepřesnosti a stylová i názorová nejednotnost.“98. Kompilační charakter záznamu o pruské křížové výpravě je zcela zřetelný již při zběžném přečtení pramene. Kompilátor složil zprávu ze záznamů s vlastními datacemi, mimoto se příběh v těchto různých verzích liší svou intencí.99

97

Jde o pěvce Sigehera, jehož starší literatura ztotožňovala se Sicheriem (Sicherius iuculatur von Metz) dosvědčeným ve svědečné řadě listiny z Mét z 28. 12. 1274, podle jazykových dokladů přišel do Čech z hornoněmeckého prostředí, srv. Arnošt KRAUS, Jan z Michalovic. Německá báseň třináctého věku, Praha 1888, s. 32-34; Heinrich Peter BRODT, Meister Sigeher (= Germanistische Abhandlungen 42), Bresslau 1913, s. 13-14 uvádí, že křižácké vojsko muselo zažít i mnohé útrapy, zároveň uvádí zajímavý údaj, že v dobové básnické mluvě mohl být výraz nâch dime grabe streben opisem významu vykonat křížovou výpravu; k Sigeherovi dále srv. Jans-Joachim BEHR, Literatur als Machtlegitimation (= Forschungen zur Gechichte der älteren deutschen Literatur 9), München 1989, s. 85-87, zde také datace Sigeherovy básně a její rozbor. 98 Srv. Marie BLÁHOVÁ, Druhé pokračování Kosmovo I, SH 21, 1974, s. 11. 99 Jak již bylo řečeno, srv. výše s. 21, pozn. 43, pramen nebyl vydán podle rukopisného dochování (nejstarší je kapitulní rukopis G5 v Archívu Pražského Hradu), nýbrž byl uměle rozdělen na celkem šest částí. Jeho první vydavatel Rudolph Köpke se totiž pokoušel najít jednotlivé prameny kompilátora. Vzhledem k tomu, že řazení těchto zpráv kompilátorem bylo vedeno autorským, resp. kompilátorovým záměrem, cituji rozdělené části pramene podle původního uspořádání zpráv v rukopisu G, podle něhož pramen v českém překladu vydala Marie Bláhová, srv. Druhé pokračování Kosmovo, in: Pokračovatelé Kosmovy, ed. Zdeněk Fiala – Karel Hrdina – Milena Honzíková – Marie Bláhová, Praha 1974: Srv. Příběhy krále Přemysla Otakara II., FRB II, ed. Josef Emler, Praha 1874, s. 308-309 k roku 1254: „XIX Kalend. Januarii Prziemysl, filius regis Wenceslai, profectus est in Pruziam signo crucis accinctus, pugnaturus contra Prutenos, quem multa turba nobilium Bohemiae, Moraviae et Austriae secuta est et aliorum militum generis inferioris. Veniens ergo Wratislaviam nativitatem domini celebravit, et cum magno honore a ducibus Poloniae et nobilibus ac episcopo Wratislaviensi decenter susceptus, et per aliquot dies cum omni exercitu suo decentissime procuratus est. Eo igitur in Wratislavia commorante, accessit ad eum marchio Branburiensis cum exercitu suo, et ambo pariter profecti sunt in Prussiam, ducentes secum multitudinem copiosam“.

43

V části vydané Emlerem jako Letopisy české od roku 1196 do roku 1278 se o Přemyslově kruciátě mluví jako o kořistnické válce vybírající si své oběti mezi Prusy bez ohledu na stáří a pohlaví. Delší líčení vydané pod názvem Příběhy Přemysla Otakara II nás informuje o přijetí kříže (signo crucis accingere), následované odchodem početného vojka složeného z českých, moravských a rakouských šlechticů doprovázených houfem bojovníků nižšího původu do Pruska. Pro výpravu bylo vybráno nejvhodnější období, zima, kdy zamrzal zdejší bahnitý a močálovitý terén znesnadňující pohyb početnějšího vojska. Vánoční svátky oslavil Přemysl Otakar II. ve Vratislavi, kde se k němu připojil markrabě braniborský Ota III. se svými muži. Přemysl nezůstal nic dlužen své pověsti rytíře a náramné množství vojska táhnoucího do Pruska bylo jistě srovnatelné s dávkou hrůzy, kterou mezi pohanskými Prusy zástup ozbrojených rytířů vyvolal. Následující scény, alespoň jak je líčí Druhé pokračování, jsou výmluvnou charakteristikou zbožného křesťanského panovníka a představují protipól zmíněných vět, jež byly kompilátorem opsány pravděpodobně z jiného pramene. K Přemyslovu vojsku se dostaví delegace urozených Prusů, kteří se hodlají dát pokřtít, což v daném kontextu znamená poddat se Přemyslovi a jeho vojsku. Křest provedený biskupem Brunem společně s ostatními biskupy provázela i symbolická scéna, kdy dva mocnější Prusové přijímají jako křestní jména Otakar a Ota. Křestním darem pro dva mocné magnáty byl drahý oděv. Pro jistotu však byla z řad Prusů vzata i rukojmí. Úspěch křížové výpravy završil Přemysl založením pevnosti (munitio) na vršku pojmenovaném

Srv. Letopisy české od roku 1196 do roku 1278, FRB II, s. 293: „Anno domini 1255 princeps Bohemiae et marchio Branburiensis intrantes Prussiam, vastaverunt eam spoliis, incendiis et rapinis, et multimodis mortibus plurimos occiderunt, nulli sexui vel aetati parcentes. Srv. Příběhy krále Přemysla Otakara II., FRB II, s. 309-310: „Interea potentes et maiores terrae Prussiae divino, ut credimus, timore perterriti ac nomine principis Bohemiae audito, cum omni humilitate venerunt ad eundem principem, se cum suis omnibus eius ditioni ac fidei christianae dedentes. Quos piissimus princeps benigne suscipiens, ad baptismi gratiam invitavit et unum potentiorem ex illis ipse princeps de sacro fonte levavit; et eum suo nomine vocavit, appellans eum Otakarum, alium marchio Branburiensis de fonte levavit, et eum suo nomine nominavit. Inde plures nobiles de utero matris ecclesiae levaverunt, et eosdem nominibus suis nuncupaverunt, ac eisdem vestimenta sua quamvis pretiosa donaverunt. Inde ad quendam montem venientes, quem Montem Regalem appellaverunt, fecerunt munitionem ad maiorem fidei christianae corroborationem. Inde plurimis Prussorum populis a domino episcopo Olomucensi et ab aliis episcopis baptizatis, princeps terrae Bohemiae et marchio Branburiensis, confortatis in fide Christi Jesu neofitis, et obsidibus ab eisdem receptis, comissa terra et populo in manus cruciferorum de domo Teutonica, redierunt ad propria cum omni prosperitate et laetitia. Princeps ergo Bohemiae venit Opaviam VIII Idus Februarii“. Srv. Letopisy české od roku 1196 do roku 1278, FRB II, s. 293 „Anno domini 1255 princeps Bohemiae et marchio Branburiensis intrantes Prussiam, vastaverunt eam spoliis, incendiis et rapinis, et multimodis mortibus plurimos occiderunt, nulli sexui vel aetati parcentes.“

44

Královská hora (Mons Regalis). Všechny zisky předal Přemysl řádu německých rytířů, jenž autor nazývá křížovníky německého řádu (cruciferi de domo Teutonica). Vedle Druhého pokračování je naším hlavním zdrojem informací pozdější kronika Petra z Dusburgu Chronicon Terrae Prussiae věnovaná tehdejšímu velmistrovi řádu německých rytířů Wernerovi z Orseln, která se těší neutuchajícímu badatelskému zájmu již od dob Johannese Voigta. Autor kroniky pocházel z porýnského prostředí, není však zcela jasné odkud přesně. Byl řádovým rytířem s vazbami na Královec a Ragnit nebo, jak se nověji domnívá Gerard Labuda s Jarosławem Wentou, byl sambijským kanovníkem a později zdejším představeným. V pohnuté době počátku třináctého století, kdy řád čelil existenčním problémům, sepsal pro své spolubratry kroniku rozdělenou do celkem čtyř částí. V kronice cituje pasáže z Nového a Starého Zákona, další jím používaní autoři by mohli svědčit o teologickém a dokonce i právnickém vzdělání. První části Dusburgovy kroniky se nesou v apologetickém duchu, obhajována je přirozeně role křižáků na severu Evropy, ti jsou na několika místech připodobněni k Makabejským. Němečtí rytíři jako součást bojující církve (ecclesia militans) nasazují podle Petra z Dusburgu vlastní životy pro obranu křesťanské víry. Pohanští Prusové jsou naopak zatvrzelými pohany, vzpouzejícími se přijmout křesťanskou víru, je proti nim tedy třeba zasáhnout světským mečem.100 100

Ke kronice Petra z Dusburgu srv. Janusz TRUPINDA, Ideologia krucjatowa w kronice Piotra z Dusburga, Gdańsk 1999, který se soustřeďuje především na prameny kroniky, dějiny dochování a křižáckou ideologii; Marzena POLLAKÓWNA, La Chronique de Pierre de Dugburg, APH 19, 1968, s. 69-88; Helmut BAUER, Peter von Dusburg und die Geschichtsschreibung des Deutschen Ordens im 14. Jahrhundert in Preußen, Historische Studien 272, 1935, s. 1-104, který provedl filologické srovnání textu s jinými kronikami ke křížovým výpravám; k literatuře a obecnému přehledu srv. heslo Peter von Dusburg, Verfasserlexikon. Die deutsche Literatur des Mittelalters 11, Berlin – New York 20042, s. 11881192; edice kroniky srv. Petri de Dusburg Chronica Terrae Prussiae, ed. Theodor Hirsch – Max Toeppen – Ernst Strehlke, in: SRP I. Die Geschichtsschreibung der Preussischen Vorzeit bis zum Untergange der Ordensherrchaft, Leipzig 1861, s. 21-269; nověji Petri de Dusburg Chronica Terre Prussie, ed. Max Toeppen – Dieter Wojtecki – Klaus Scholz, Darmstadt 1984, edice byla vydána v německo-latinském znění pouze s malými změnami oproti starší edici v SRP I. a poznámkami a překladem ji opatřili Dieter Wojtecki a Klaus Scholz; Janusz, TRUPINDA, Ideologia krucjatowa w kronice Piotra z Dusburga, Gdańsk 1999, s. 8-9 označuje tuto edici za dosud nejlepší vzhledem k tomu, že jsou zde doplněny biblické a další citáty, vyjadřuje však kritiku nad opomenutím tzv. královeckého rukopisu, který není ztracen, ale nachází se v Toruňské knihovně, Trupinda rovněž uvádí na s. 15, že ideologickým základem kroniky je sv. Augustin, sv. Jeroným a Bernard z Clairvaux; kronika bude citována podle přepracované edice Dietera Wojteckeho a Klause Schloze; k pramenům Petra z Dusburgu srv. dále Gerard LABUDA, Zu den Quellen der „Preußischen Chronik“ Peters von Dusburg, in: Udo Arnold – Marian Biskup (edd.), Der Deutschordensstaat Preussen in der polnischen Geschichtsschreibung der Gegenwart (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 30), Marburg 1982, s. 133-164; nověji srv. také Jarosław WENTA, Studien über die Ordensgeschichtsschreibung am Beispiel Preußens, Toruň 2000, s. 205-212, kde je rovněž shrnuto celé předchozí bádání. Autor předpokládá, že kronika Petra z Dusburgu existovala v několika různých recenzích, nevylučuje hypotézu o ztotožnění Petra s kanovníkem a pozdějším oficiálem a děkanem sambijského dómu vyskytujícím se v pramenech jako „frater Petrus senior decanus“; zároveň zmiňuje možnost Petrova autorství dalšího pramene známého pod názvem Canonici Sambiensis Epitome Gestorum Prussiae.

45

Petr z Dusburgu nám však nabízí i další možnosti interpretace, jež souvisí obecně s charakterem středověké historiografie, odvolávající se velmi často formou přímého citátu či aluze na Bibli či jinou autoritu. Je to právě kronika Petra z Dusburgu, která nás zásobuje celou řadou takových aluzí, jež povětšinou slouží k podložení prospěšnosti řádového panství v Prusku. I Přemyslova výprava, jak je naznačeno výše, je zapojena do této teologické konstrukce. Dusburgovu kroniku můžeme v podstatě chápat jako pokračování křižáckých kronik v oblasti mimo Svatou zemi. Zatímco v Palestině stačilo „naroubovat“ jednotlivé příběhy na biblická vyprávění, boje se totiž odehrávaly přímo na území „ubi steterunt pedes eius“, byl Petr nucen ve své kronice vymyslet most spojující Svatou zemi s Pruskem, provedl tedy jakousi translaci Palestiny do Pruska. V líčení příchodu německých rytířů pod vedením Hermanna Balka je to zcela zřejmé. Petr z Dusburgu ve své kronice nechává slovy převzatými z knihy Jozue promlouvat velmistra řádu Hermanna ze Salzy ke svému jmenovci z Balku, jenž má vést nové rytíře do Pruska. Podle Petra vede Hermann z Balku do Pruska skupinu složenou nikoliv z pouhých rytířů, ale ze synů Izraele, kde s nimi bude Bůh.101 Této scéně však předchází Petrova snaha obhájit nejen panství německých rytířů v Prusku, ale obecně myšlenku křížových výprav. Před vylíčením dobytí Pruska se Petr věnuje dokonce i jednotlivým zbraním, jak duchovním, tak fyzickým, s jejichž pomocí je třeba Prusko dobýt, zdůrazněna je rovněž zatvrzelost Prusů a opakované neúspěchy předchůdců řádu uvést Prusy do lůna křesťanství. Takové vývody potvrzují, že jeden z hlavních důvodů sepsání kroniky je ohrožení existence řádového panství v Prusku. Řádoví bratři tak mají být posilněni ve svém boji proti pohanům, což podtrhává i překlad Dusburgovy kroniky, jenž rozšířil její působnost i mezi bratry neznalé latiny. K informacím z Petrovy kroniky tedy musíme přistupovat s vědomím tohoto konceptu, jenž může být i pravděpodobným důvodem, proč sem první pruský kronikář nezařadil z dvou jiných pramenů potvrzený křest Prusů. První křížovou výpravu líčí Petr z Dusburgu v rámci dobytí Sambie, zázračně ohlášeného Kristovým požehnáním Jindřichu Stangemu, komturovi z Christburgu, později padnuvšímu v hrdinském boji i s bratrem, kterému sám Kristus požehnal

101

Petri de Dusburg Chronica Terre Prussie, ed. Max Toeppen – Dieter Wojtecki – Klaus Scholz, Darmstadt 1984, III, 71, s. 94: „dicens ad eum: [Hermann ze Salzy Hermannovi z Balke] Confortare et esto robustus, tu enim introduces filios Israel i. e. fratres tuos in terram, quam pollicitus est eis Dominus, et Deus erit tecum.“ K rozboru kroniky Petra z Dusburgu a role německých rytířů jako Makkabejských srv. Alden JENCKS, Maccabees on the Baltic. The Biblical Apologia of the Teutonic Order, Washington 1989, s. 267-346.

46

znamením kříže (extendit brachim suum et cruce signando ipsum benedixit).102 Následuje příklad, který má být poučením především řádovým bratrům. Petr z Dusburgu totiž vypráví o jednom ze starších (unum de senoiribus) Sambijců, vyslaném ke křižákům, aby získal zkušenosti o životě německých bratrů. Po návratu promlouvá kmet ke svým druhům a zdůrazňuje, že němečtí rytíři jsou sice stejní lidé jako Sambijci, ale v jednom se od Sambijců významně liší. Vstávají totiž v noci ze svého tábora a shromažďují se v kapli, to činí i několikrát za bílého dne. Jelikož prokazují svému Bohu takovou úctu, překonají Sambijce bez zaváhání. A co více, dodává, dokonce jsou na rozdíl od Sambijců schopni strávit i zelenou stravu podobnou té, jakou se živí koně a tažná zvířata, nemají tedy problém uživit se i v pustině.103 K podmanění (subiugacio) Sambijců poslal Bůh Přemysla Otakara II., doprovázeného markrabětem Otou Braniborským, jenž byl na této pouti (iter peregrinationis) jeho maršálem, ve vojsku nechyběli ani vévoda rakouský a markrabě moravský104 a biskupové Heidenreich Chelmský, Anselm Ermlandský a Bruno Olomoucký. Množství poutníků ze Saska, Durynska, Míšně, Rakouska, od Rýna a z mnoha jiných částí Německa (Alemania) doplňuje vojsko podle kronikáře až do síly 60 000 mužů. Nepřítel lidstva (inimicus humani), ďábel, se však snažil vyvolat spor v mohutném vojsku mezi jedním Sasem a Rakušanem (virum de Saxonia et alterum de Austria) o přednost při mletí mouky, urovnaný mírumilovným biskupem Brunem (pacis amator). Po této epizodě se vojsko bez vážnějších následků přesouvá směrem k řádovému hradu Balga. Zde došlo k setkání s Gedunem z rodu Candeym, který měl přehled o síle Sambijců. Když uviděl přicházet části vojska, třikrát odpověděl

102

Petri de Dusburg Chronica terre Prussie, ed. Max Toeppen – Dieter Wojtecki – Klaus Scholz, Darmstadt 1984, III, 69, s. 188; Dieter WOJTIECKI, Studien zur Personengeschichte des Deutschen Ordens im 13. Jahrhundert, Wiesbaden 1971, s. 147 ukazuje, že do řádu německých rytířů vstoupili v průběhu třináctého století celkem čtyři příslušníci tohoto rodu. Jejich přesné zařazení do příbuzenských vztahů není vzhledem k mezerám v dochovaném materiálu možné přesně určit. Zmíněný christburský komtur byl prvním z nich, jako takový a současně jako zástupce zemského mistra je doložen již v listině z 16.2. 1249. Christburskou komendu vedl prokazatelně až do roku 1252. Rod Stange, jmenovitě jde o Albrechta (zemřel před rokem 1273) a Dietricha, oba pocházeli z hornoslezské a moravské vedlejší větve rodu, byl ve spojení s Brunem ze Schauenburka. Jak uvádí Wojtiecki (s. 146), Dietrich pravděpodobně provázel Bruna na křížové výpravě. Ještě před rokem 1260 získal v Prusku rozsáhlý majetek. Podle Wojtieckého působil Dietrich nadále ve Brunových službách; srv. rovněž Heinz STOOB, Bruno von Olmütz, das mährische Städtenetz und die europäische Politik 1245-1281, in: Heinz Stoob (ed.), Die Mittelalterliche Städtebildung im südöstlichen Europa, Köln – Wien 1977, s. 110. 103 Petri de Dusburg Chronica Terre Prussie, ed. Max Toeppen – Dieter Wojtecki – Klaus Scholz, Darmstadt 1984, III, 68-71, s. 187-191. 104 TAMTÉŽ III, 71, s. 190; Petr z Dusburgu omylem rozděluje Otakara na tři osoby, v době konání výpravy byl totiž Přemysl jak markrabětem moravským, tak vévodou rakouským, naopak Přemysla označuje králem, kterým ještě nebyl. Královskou korunu přijal Přemysl z rukou mohučského arcibiskupa Wernera až v o prvním svátku vánočním roku 1261.

47

Přemyslovi na otázku, zda je možné Sambijce porazit, pouhým ne. Když však nakonec shlédl celou sílu vojska, oznámil Přemyslovi, že s takovým vojskem si zde může dělat, co chce. Nato mu Přemysl předal svou zástavu (vexilla sua), aby chránila jeho vlastní dům, váhavost však kmeta z rodu Candeym připravila o celé příbuzenstvo, neboť nestihl připevnit zástavu na svůj dům včas. Po křižáckém pustošení oblastí Medenau a Rudau odevzdávají Sambijci Přemyslovi své syny jako záruku poddání se, a aby zabránili podobně zničujícím důsledkům pro oblasti Quedenau, Waldau, Kaimen a Tapiau. Po odevzdání rukojmích německým bratřím ještě Přemysl radí bratrům postavit na místě pozdějšího Královce pevnost. Na stavbu daruje bratrům bohaté dary a bez viditelnějších ztrát opouští Prusko. Po jeho odchodu pak bratři skutečně postaví na určeném místě hrad, pojmenovaný po králi Kunigsbergk, jehož dvojitá hradba obklopuje v Dusburgově době plných devět věží.105 Přemyslovu výpravu zmiňuje i v sedmdesátých letech v Dublinu nalezený pramen tzv. Descriptio terrae, zdůrazňující hlavně Přemyslův osobní podíl při dobytí Sambie a vlastnoruční vyzvednutí křtěnce z očistné vody křtu, me presente, jak uvádí autor. Podle Colkera, nálezce pramene, je dochované Descriptio pouhým opisem úvodu k rozsáhlejšímu geografickému spisu. Záměrem nedochovaného díla bylo informovat o novém nepříteli, který se vynořil z východu, o Mongolech. Jednotlivé zprávy, psané z pozice očitého svědka, zmínění Přemyslova křtu a další podrobnosti svědčí o tom, že pramen byl sepsán za vlády Přemysla Otakara II., jež je zde jmenován jako živý, za hypotetické přesnější datum vzniku pramene odhaduje Colker realisticky rok 1255.106 Prameny o Přemyslově křížové výpravě do Prus podniknuté na přelomu let 1254 a 1255 k nám s výjimkou posledně zmíněného promlouvají z určitého odstupu. Od doby Ottokara Lorenze, vyslovujícího domněnku o minimálním podílu Přemysla Otakara na dobytí Sambie a zpochybňujícího dokonce jeho účast na ní, jemuž se s veškerou rozhodností postavila česká historiografie, se objevily další dva prameny, listina z Elbinku a Descriptio terrae, které nedovolují pochybovat o Přemyslově aktivním podílu na výpravě. Velikost vojska, počet 60 000 je rozhodně příliš mnoho a má pouze 105

TAMTÉŽ III, 68-70, s. 191-195. Descriptio terrae, ed. Marvin L. Colker, in: Marvin L. COLKER, America Rediscovered in the Thirteenth Century?, Speculum 54, 1979, s. 721-722: „Ab oriente autem uersus Russiam eidem Ietwesya est coniuncta. Hanc cum socio ceperam baptizare. Prusciam sequitur Zambia ad aquilonem eiusdem lingue maritima quasi a parte aquilonis. Hanc Primicius rex quintus Boemorum, qui nunc regnat, cruce signatus personaliter cum copioso exersitu Christianorum dominio subiugat et potenciorem dicte terre de sacro fonte eleuans suo apellauit nomine me presente, anno scilicet primo domini Alexandri pape IIII.“ K prameni srv. s. 714-715. 106

48

ilustrovat veliký vojenský kontingent, je však vysvětlitelný i jeho krátkodobým působením v Sambii. Šedesátitisícový vojenský kontingent, ať už se jedná o číslo nadsazené nebo ne, představuje dostatečně odstrašující argument pro početně slabší Prusy, z nichž jeden z rodu Candeym dokonce vyjádřil názor, že Přemysl se svým vojskem může jít, kamkoliv se mu zachce (vade, quocunque tibi placet).107 Také výčet zúčastněných kontingentů a význačných osob svědčí o velikosti Přemyslova vojska. Peter z Dusburgu, jehož odstup od popisovaných událostí byl značný, mohl sice čerpat informace o výpravě ze spolehlivého dobového pramene, i kdyby tomu tak ovšem nebylo, je celkové vyznění vyplývající z jeho kroniky velice zajímavé. Příchod Přemyslova vojska ohlašuje zázrak, před popis vojenské výpravy vkládá kronikář příhodu posilňující bratry v boji, což lze připsat účelu sepsání kroniky. O tom, že kronika Petra z Dusburgu je kronikou křižáckou, svědčí i použitá terminologie, neboť Přemyslovu výpravu označuje za pouť (iter peregrinationis).108 Peter z Dusburgu nás také informuje o jistém Gedunovi z rodu Candeym. Gedune byl jedním ze zástupců pruské šlechty, jmenovaným dokonce i v Chrisburské smlouvě, jak uvádí Reinhard Wenskus. Tento Gedune, jehož setkání s Přemyslem Otakarem bylo zinscenované řádem, jak uvádí pramen, je pro nás dokladem, že Prusové spolupracovali s německými rytíři a právě v tomto případě se jedná o zástupce rodu, jenž si svůj význam udržel. Reinhard Wenskus ve své studii zároveň dokazuje, že staropruské kmeny nebyly již ve dvanáctém století skutečností. Příslušníci jednotlivých velkorodin (Großfamilie) si hledali majetek i mimo svou původní sídelní oblast. Vznikaly tak zájmové sféry napříč jednotlivými územími a němečtí rytíři uměli této situace chytře využívat.109 Zajímavou kapitolou křížové výpravy je i založení Královce, pojmenovaného, jak uvádí jednohlasně všechny narativní prameny, po králi železném a zlatém, který měl sám podle Petra z Dusburgu označit strategické místo, kde by měl nový hrad stát. Jak ukazuje rozbor Fritze Gauseho, je založení Královce výsledkem souhry a vzájemného potýkání církve, německého řádu a německých hansovních obchodníků. Založení proběhlo na místě někdejšího útočného hradu Prusů Tuwangste. Fritz Gause vztahuje proces založení Královce již k roku 1242, kdy začal Jindřich z Weidy vyjednávat 107

Petri de Dusburg Chronica Terre Prussie, ed. Max Toeppen – Dieter Wojtecki – Klaus Scholz, Darmstadt 1984, III, 71, s. 193. 108 TAMTÉŽ, III, 71, s. 191 109 Reinhard WENSKUS, Die Gens Candein. Zur Rolle des preußischen Adels bei der Eroberung und Verwaltung Preußens, ZfO 10, 1961, s. 84-103.

49

s městem Lübeckem o založení města. K dohodě nedošlo, město bylo nakonec založeno na chelmském právu. Později se do sporu zapojili i místní církevní představitelé, jmenovitě šlo o rižského arcibiskupa Alberta. Výsledkem byl prozatímní kompromis v roce 1257, přičemž byl opevněný vršek rozdělen mezi biskupa a řád. Na tomto procesu se však jako mocenský faktor podílel i Přemysl Otakar se svým vojskem, doprovázený svým švagrem Otou Braniborským. Přemysl totiž zvýšil svou přítomností možnosti vyjednávání velmistra řádu Poppona z Osterny, který se podílel již na vyjednávání o založení Královce ze čtyřicátých let.110 Návštěvy Poppona z Osterny a Anselma, biskupa Warmijského a papežského legáta pro českou, moravskou, salzburskou, hnězdenskou a rižskou provincii, jsou v odborné literatuře spojovány s vyjednáváním o podniknutí křížové výpravy. Brunův úzký vztah k německému řádu máme dostatečně doložen, pro jeho velmi aktivní podíl na organizování křížových výprav mluví i další indicie.111 Bruno totiž pocházel ze severoněmeckého rodu Schauenburků s dlouhou tradicí účasti na křížových výpravách, jeho otec Adolf III. se dokonce objevuje mezi účastníky třetí křížové výpravy a zakladateli řádu německých rytířů. Schauenburkové byli navíc spřízněni a pěstovali styky

s rodem z Lippe, podílejícím se

aktivně na

livonských

kruciátách.

V severoněmeckém prostředí, odkud Bruno pocházel, navíc hrály vztahy s pobaltskými oblastmi podstatnou roli. Odtud vyráželi z Lübecku každoročně kontingenty na pomoc Livonsku, zdejší aktuální mocnosti se pokoušely ovládnout výnosný obchod s východním pobřežím Baltského moře. Blízký spolubojovník Brunova otce ještě z doby bojů Jindřicha Lva s Fridrichem Barbarossou, Bernhard II. z Lippe, se zúčastnil celkem tří litevských kruciát a podobně jako Brunův bratr Adolf IV. vstoupil do kláštera v Hamburku, odkud však jako svědek listin svých nástupců dále aktivně zasahuje do záležitostí svého panství.112

110

Fritz GAUSE, Der Deutsche Orden und die Gründung von Burg und Stadt Königsberg, in: Karl Wieser (ed.), Acht Jahrhunderte Deutscher Orden in Einzeldarstellungen (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 1), Bad Godesberg 1967, s. 137-142. K raným dějinám města Královce srv. Fritz GAUSE, Die Geschichte der Stadt Königsberg I. Von der Gründung der Stadt bis zum letzten Kurfürsten, Köln – Graz 1965, s. 3-58. 111 Zmínku o návštěvě Poppona z Osterny na podzim roku 1254 máme v pramenech doloženou jako vložku ze 13. září 1254 do listiny arcibiskupa Alberta pro Livonsko, Estonsko a Prusko vydanou 12. prosince 1254, srv. PUB I/1, s. 219, č. 294 (vložka), s. 222, č. 299 (arcibiskupská listina), CDB V/3, s. 52, č. 1013; Anselm pobýval v Čechách na konci roku 1253 a vydává společně s Brunem ze Schauenburku 29. prosince listinu pro trstenický kostel, srv. CDB V/1, s. 47-48, č. 11. 112 Ke kontaktům Schauenburků s baltským prostředím a situaci na severu říše po bitvě u Bornhövedu, kde 22. července 1227 krvavě skončilo dánské baltské impérium srv. Erich HOFFMANN, Geschichte Schleswig-Holsteins 4.2. Spätmittelalter und Reformationszeit, Neumünster 1990, s. 1-9; Heinz STOOB,

50

Brunovi strýcové z matčiny strany, jeho matkou byla Adelheida z Querfurtu, drželi významné církevní pozice v Magdeburku. Heinz Stoob ve své studii o Brunovi klade důraz na možnou rodinnou tradici odvolávající se až na osobu Brunona z Querfurtu, který podobně jako nedlouho před ním Vojtěch podstoupil mučednickou smrt mezi Prusy. Podle Stooba se pak v případě Bruna mělo jednat o uvědomělé „imitatio Brunoni“. Bruno nám může sloužit jako důkaz úspěšného obratu v přemyslovské politice, jež se v náznacích již do čtyřicátých let třináctého století postupně smiřuje s papežstvím. Tento obrat je pak dokonán Přemyslovou přísahou věrnosti papeži a „papežovu“ římskému králi Vilému Holandskému. I Brunovo dosazení na post olomouckého biskupa je do jisté míry výsledkem zásahu papežské stolice do poměrů olomoucké diecéze. Nejednalo se samozřejmě o zásah násilný, Bruno byl zvolen v řádném kanonickém procesu olomouckou kapitolou. O jeho oblíbenosti u Petrova stolce však svědčí i skutečnost, že v roce 1245 vystupuje na prvním koncilu v Lyonu jako kaplan papeže Inocence IV.113 Mezi biskupskými úředníky vystupuje frater Gotfridus, sacerdos hospitalis sancte Marie Ierusalem de Nawsedlicz, první vůbec doložitelný biskupský oficiál v českých zemích, jak uvádí Libor Jan. Ten také dále upozorňuje na straně jedné na snahu řádu udržovat harmonické vztahy s mocným důvěrníkem Přemysla Otakara II., jenž se mohl významně přimluvit při plánování křížové výpravy, na straně druhé však také na nemožnost doložit prameny konkrétní Brunova opatření k povznesení právního či hospodářského postavení německého řádu ve své diecézi.114 Je to však právě Bruno, který společně s dalšími biskupy, jak uvádí Druhé pokračování Kosmovo, křtil pohanské Prusy. Peter z Dusburgu, který nezmiňuje tento křestní akt, připisuje Brunovi zásluhu na urovnání sporu mezi jedním Sasem a Rakušanem o přednost při mletí mouky. Tuto zprávu je možné vztáhnout do souvislosti s tím, že v době, kdy se křižáci shromažďovali v Prusku, vznikaly v zahálejícím vojsku

Bruno von Olmütz, das mährische Städtenetz und die europäische Politik 1245-1281, in: Heinz Stoob (ed.), Die Mittelalterliche Städtebildung im südöstlichen Europa, Köln – Wien 1977, s. 93-98. 113 Srv. Heinz STOOB, Bruno von Olmütz, das mährische Städtenetz und die europäische Politik 12451281, in: Heinz Stoob (ed.), Die Mittelalterliche Städtebildung im südöstlichen Europa, Köln – Wien 1977, s. 94-95 (Imitatio), s. 98 (Bruno jako kaplan papeže na Lyonském koncilu); k Přemyslově přísaze věrnosti srv. CDB V/1, s. 29-30, č. 1. 114 Ke vztahu Bruna k německému řádu srv. Miloš KOUŘIL, Der Olmützer Bichof Bruno von Schauenburg und der Deutsche Orden, in: Karl Wieser (ed.), Acht Jahrhunderte Deutscher Orden in Einzeldarstellungen (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 1), Bad Godesberg 1967, s. 143-151; Libor JAN, Slavkov u Brna ve 13. století a vznik komendy řádu německých rytířů, ČMM 107, 1988, s. 270-71, kde označuje Gotfrida za kněze a vyvrací Kouřilovo tvrzení, že byl komturem slavkovské komendy.

51

třenice. Přemysl Otakar II. se totiž pravděpodobně k vojsku připojil až později a vojsko mohlo být prozatím vedeno biskupem Brunem, kterého Peter z Dusburgu označuje slovním spojením pacis amator.115 Zajímavý je rovněž odkaz, že zásluha za úspěšnou výpravu byla připsána nikoliv svatému Vojtěchovi, jak by se dalo očekávat, ale svatému Stanislavovi, „zánovnímu světci“, jak se vyjádřil Václav Novotný.116 Svědčí to snad o rostoucím kultu nového světce a o vstřícnější politice Přemysla Otakara II. vůči Polsku. Co se týče Přemyslova spěšného odchodu z Pruska, byla pravděpodobnou příčinou patrně smrt papeže Inocence IV.117 Po odchodu ze země však Přemysl zřejmě zanechal řádu německých rytířů své jednotky na dobu jednoho roku. Již 18. února 1255 je pak český král dosvědčen v Brně, kde vydává listinu pro olomoucké dominikány.118 První křížová výprava Přemysla Otakara II. tak byla ukončena. Je nutné položit si otázku, jaké cíle Přemysl Otakar II. výpravou do vzdáleného Pruska sledoval a zda mohl on i jeho okolí považovat vykonanou křížovou výpravu za úspěšnou. Tuto otázku je však nesmírně komplikované zodpovědět, neboť výprava byla ukončena předčasným Přemyslovým odjezdem z Pruska poté, co se dozvěděl o smrti papeže. Všechny dostupné prameny hodnotí výpravu, pokud pouze stručně nekonstatují její konání, jako úspěšnou. Řádu se podařilo s Přemyslovým přispěním docílit dobytí Sambie, Petr z Dusburgu za to přisuzuje zásluhu právě Přemyslovi a jeho spojencům. S tím můžeme souhlasit a hodnotit vojenskou výpravu jako úspěch. Výprava zcela splnila svůj účel – zlomit jakýkoliv odpor Sambijců.119 Na základě rozboru všech dostupných pramenů je tedy možné konstatovat, že Přemyslova první výprava do Pruska významně přispěla k dobytí jednoho z posledních odbojných regionů před druhým pruským povstáním, Sambie. Přemysl výpravu vykonal jako straník papeže angažovaného již tradičně v tomto regionu a hledajícího vhodnou a silnou osobnost pro boj s pohany a schizmatiky, jemuž Přemysl v roce 1253 slavnostně přísahal věrnost. Prameny zároveň odhalily, že i v rámci jedné události není křížová 115

Dieter RÜDEBUSCH, Der Anteil Niedersachsen an den Kreuzzügen und Heidenfahrten, Hildesheim 1972, s. 202-203 spojuje tyto třenice s podobnými šarvátkami, vznikajícimi na křížových výpravách do Svaté země; k této problematice srv. Ludwig SCHUMGGE, Über „nationale“ Vorurteile im Mittelalter, DA 38, 1982, s. 444-448. 116 Václav NOVOTNÝ, České dějiny I/4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271), Praha 1937, s. 27-28. 117 Inocenc IV. zemřel 7. prosince v Neapoli, srv. LexMa V, s. 437-438. 118 CDB V/1, s. 83-84, č. 40. 119 K dobytí Sambie srv. Marian TUMLER, Der Deutsche Orden im Werden, Wachsen und Wirken bis 1400 mit einem Abriss der Geschichte des Ordens von 1400 bis zur neuesten Zeit, Wien 1955, s. 274-279; William URBAN, The Prussian Crusade, Lanham – New York – London 1980, s. 215-236.

52

výprava chápána uniformě, ale její popis se od sebe v jednotlivých pramenech velmi liší. Tyto odlišnosti lze připsat různému vnímání křížové výpravy v závislosti na určitém úhlu pohledu autora pramene. Ani prameny české provenience totiž nejsou v interpretaci výpravy jednotné a do svodu českých dějin vzniklého až na prahu čtrnáctého století pronikla zpráva o pustošivých účincích výpravy, jež však v dobovém kontextu na druhé straně nemůžeme chápat čistě negativně, protože se jednalo o boj proti zatvrzelým pohanům či o literární stylizaci. Na rozdíl od křížových výprav ve Svaté zemi však zároveň není možné utvořit si zcela přesnou a detailní představu o způsobu, jak jsou výpravy vnímány mezi pohanskými Prusy, o jejichž společenském zřízení a náboženských představách pronikají do latinských pramenů pouze nahodilé zmínky.

53

V. Druhá křížová výprava Přemysla Otakara II. do Prus Druhá křížová výprava uspořádaná Přemyslem Otakarem II. do Prus ostře kontrastuje s úspěšnou výpravou první. Mezi historiky vzbudila pravděpodobně mnohem větší kontroverzi než v tehdejší Evropě. Ani vojensky se výprava nezařadila mezi nejzářivější úspěchy zlatého a železného krále. Uskutečněné vojenské operace, použijeme-li tohoto v daném kontextu poněkud přehnaného výrazu, přelomu let 1267/1268 přitom vzbuzují daleko menší zvědavost historického bádání než neuskutečněné ambiciózní plány, jak to pěkně vyjádřil již Jaroslav Goll v roce 1897. Tyto plány souvisely s pokusem Přemysla povýšit olomoucké biskupství na arcibiskupství. 120 Na počátku roku 1268 však Přemysl v Prusku narazil na zcela změněnou politickou situaci. V roce 1260 totiž utrpěla spojená prusko-livonská hotovost posílená o domácí jednotky ve službách řádu zdrcující porážku u Durbanu. Porážka u Durbanu ze 13. července je považována společně s bitvou u Čudského jezera a Tannenburgu za nejtragičtější okamžiky dějin německého řádu v Prusku. Již několik dní po bitvě po takřka celém Prusku vypuklo velké povstání, zorganizované pravděpodobně mnohem lépe než povstání ve čtyřicátých letech, protože se Prusové mezi Němenem a Vislou vzbouřili jako jeden muž ve velmi krátké době. Věrné zůstalo pouze Chelmsko a Pomezanie. Jednotlivé pruské oblasti si zvolily vlastního vůdce a ovládli i některé hrady. Sambijský a warmijský biskup byli donuceni uprchnout z vlastních diecézí. Po počátečním úspěšném postupu podporovaném i litevským knížetem Mendogem, který kvůli bojům s křižáky uzavřel příměří s Alexandrem Něvským, byli Mendog podobně jako později jeho nástupce Trojnat zavražděni. Od poloviny šedesátých let se začalo válečné štěstí obracet na stranu německých rytířů, poslední dozvuky povstání pak odeznívaly v okrajových částech Pruska ještě do poloviny sedmdesátých let. Němečtí rytíři se v době povstání ubránili nejen díky svým pevným hradům, ale hlavně s pomocí křižáků z říše, mezi nimi brunšvického knížete Albrechta I. nebo lankraběte duryňského Alberta II. Také Ota III. Braniborský přispěl pomocnou rukou a založil u Gdaňského zálivu pevnost Brandenburg.121

120

Jaroslav GOLL, Ottokars von Böhmen zweiter Kreuzzug, MIÖG 23, 1902, s. 231. Marian BISKUP – Gerard LABUDA, Dzieje zakonu KrzyŜackiego w Prusach, Gdańsk 1986, s. 180182; Marian TUMLER, Der Deutsche Orden im Werden, Wachsen und Wirken bis 1400 mit einem Abriss der Geschichte des Ordens von 1400 bis zur neuesten Zeit, Wien 1955, s. 293-305; o tom, že řádu zůstali

121

54

Mezi těmi, kdo přispěl řádu na pomoc, přitom však sledoval poněkud jiné než nezištné cíle, byl i Přemysl Otakar II. V rámci přílivu pomocných křižáckých sborů do Pruska představuje „česká“ epizoda z počátku roku 1268 pouhou kapku v moři. Jediným a to ještě dosti pochybným výsledkem Přemyslovy druhé křížové výpravy byly dvě listiny vydané 3. ledna 1268 v Chelmnu, v nichž se Mestvin Pomořanský a landmeister pro Prusko Ludvík z Baldersheimu zavazují zachovávat s řádem mír. Mestvin se snažil napodobit svého otce, Svatopluka, a blokoval plavbu po Visle z a do Chelmna. Jelikož však držel pouze jediný opěrný bod, Neuenburg, byla jeho akce odsouzena k neúspěchu.122 Kolo štěstěny se s mocným zarachocením pootočilo nejen v neprospěch pomořanského panovníka, ale i Přemyslova vojska. Při pokusu překročit řeku Vislu, přišla náhlá obleva, která znemožnila další pohyb v rozmáčeném terénu. Vojsko se začalo v mokrém a podmáčeném terénu topit a přišlo tím o tradiční výhodu zimních tažení. Po nedlouhém pobytu v Prusku tak Přemysl již 16. února vydává listinu v Praze. Václav Novotný se domnívá, že část vojska mohla na řádovém území podobně jako v případě první křížové výpravy zůstat. Rychlý Přemyslův odchod je však možné vysvětlit i jinými než meteorologickými důvody. Ve stejné době totiž papež zamítá Přemyslův plán povýšit olomoucké biskupství na arcibiskupství a i v otázce případných Přemyslových zisků území mimo řádovou obedienci jsou formulace papežského dvora opatrnější. Spíše než obleva ze severu tedy k urychlenému návratu přispělo mrazivé zavanutí od jihu, řečeno slovy Václava Novotného.123 K vysvětlení selhání Přemyslových plánů je nutné se obrátit k papežské korespondenci s přemyslovskými králi v době mezi oběma výpravami. Nepříznivé dochování listinného materiálu zabraňuje na jedné straně jednoznačnému pochopení Přemyslova plánu, na druhé straně však chybějící pramenná základna vede k vyslovování nejrůznějších a často dosti protichůdných tezí o Přemyslových plánech s olomouckým

arcibiskupstvím.

Nejdůležitější

listina,

Přemyslova

žádost

o

arcibiskupství, se totiž nedochovala a podstatu tohoto plánu je tedy nutné formulovat pouze na základě jediné věty v papežově odpovědi zamítající povýšení olomouckého biskupského stolce. K vysvětlení však může být použito i nepřímých náznaků, které se vyskytují v dobových pramenech.

někteří Prusové věrní svědčí listiny vydávané v Prusku řádem pro věrné Prusy, srv. Preussische Regesten, s. 180-181. 122 Srv. William URBAN, The Prussian Crusade, Lanham – New York – London 1980, s. 282. 123 K listinám srv. Pomerellisches Urkundenbuch, s. 184-185, č. 225, 226; dále srv. Václav NOVOTNÝ, České dějiny I/4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271), Praha 1937, s. 160.

55

Bezprostředně po první pruské výpravě pověřil papež kázáním kříže minoritu Bartoloměje z Čech, jemuž připadlo získávat křižáky nejen proti Prusům, ale i proti ostatním nepřátelům Říma. Nový papež se tím snažil podpořit i čerstvého křesťanského krále Mendoga, který se v roce 1251 stal spojencem řádu a následně v roce 1253 přijal křest a korunu. Mendogovo spojenectví s řádem vydrželo až do roku 1261, kdy se připojil k povstalcům, avšak již následujícího roku byl zabit odpůrci z řad Litevců. Po jeho zavraždění v Litvě dočasně zvítězila pohanská reakce. Papež byl nucen hledat v oblasti severovýchodní Evropy spojence, který by se stal novým papežským exponentem nejen proti pohanům, ale i proti Rusku, které odmítalo výzvy ke spolupráci ze strany Inocence IV. Kníže Daniel Romanovič Haličsko-Volyňský (1221-1264), který si vybojoval otcovské dědictví proti polským a uherským interventům po dlouhých bojích, posílil svoji pozici především tím, že uznal svrchovanost Zlaté hordy. Byl však dočasně i spojencem papežství, které mu v roce 1254 poskytlo královskou korunu, s níž spojovalo nikdy neuskutečněné naděje na církevní jednotu. Význam Daniela vyplývá i z toho, že jej papežové titulovali králem Rusů. Daniel však umírá v roce 1264. Přemysl Otakar II. tedy mohl být na papežském dvoře v době, kdy Řím ztrácel v oblasti jednoho spojence za druhým, vnímán jako prodloužená ruka Petrova nástupce.124 Již v roce 1257 přijímá Přemysl Otakar II. po druhé znamení kříže, jež je tentokráte obráceno nejen proti Prusům, ale i proti Danielu Haličskému, který zklamal očekávání kurie. Papež Danielovi hrozí církevními tresty a zmocňuje k jejich vykonání biskupy olomouckého a vratislavského. K výpravě však tehdy nedošlo.125 První výzva

124

Srv. PUB I/1, s. 235, č. 322, kde papež pověřuje Bartoloměje z Čech kázáním kříže v Polsku na Moravě, Rakousku a Čechách (in Polonia, Boemia, Moravia et Austria) proti těm, kdo neuznali matku římskou církev (matrem Romanam ecclesiam agnoverunt); k činnosti Bartoloměje srv. Václav NOVOTNÝ, České dějiny I/4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271), Praha 1937, s. 76-78, podle Novotného se měl bratr Bartoloměj stát biskupem v Luku, jeho dosazení však zmařila dohoda mezi řádem na straně jedné a knížaty Kazimírem a Zemovítem Kujatvským na straně druhé; k Mendogovi srv. Michał GIEDROYĆ, The Arrival of Christianity in Lithuania. Early Contacts (Thirteenth Century), OSP 19, 1985, s. 1-30; Zenonas IVINSKIS, Mindaugas und seine Krone, ZfO 3, 1954, s. 360-386; Manfred HELLMANN, Der Deutsche Orden und die Königskrönung des Mindaugas, ZfO 3, 1954, s. 387-396; ke vztahu papežství a Ruska ve sledovaném období srv. Eduard WINTER, Russland und Papsttum I. Von der Christianisierung bis zu den Anfängen der Aufklärung, Berlin 1960, s. 92-110. Ze zcela jiného hlediska a s poukazem na značnou slabost řádu v šedesátých letech John FENNELL, The Crisis of Medieval Russia 1200-1304, London – New York 1983, s. 113-114. Autor zde rovněž zmiňuje, že pokud by Mendog nebyl zabit, mohla se vyvinout plodná spolupráce s Alexandrem Něvským, který v roce 1261, v době, kdy v Prusku vypuklo povstání odjíždí do Saraje, kde bylo založeno biskupství. 125 K dataci druhého přijetí kříže srv. především Jaroslav GOLL, Ottokars von Böhmen zweiter Kreuzzug, MIÖG 23, 1902, s. 231-239, kde jsou vyvráceny starší názory Ottokara Lorenze a Adolfa Bachmanna, kteří mylně datovali listinu z roku 1260 napsanou papežskou kanceláří pod dojmem povstání a tatarského nájezdu k roku 1255; k situaci v roce 1257 srv. Václav NOVOTNÝ, České dějiny I/4. Rozmach české

56

po velkém pruském povstání směřuje do Čech od papeže Alexandra IV. (1254-1261) již v roce 1260. Tíživou situaci na severovýchodě Evropy nevyvolalo však pouze velké povstání Prusů, nýbrž také další tatarský nájezd, který byl podle komentářů současníků ještě krvavější než nájezd v roce porážky spojených křesťanských vojsk u slezské Lehnice. Alexandr ve svém listě Přemyslovi připomíná úspěch jeho první výpravy do Prus a jeho někdejší nenaplněný křižácký slib. Zároveň Přemysla vyzývá, aby podnikl novou křížovou výpravu. V papežském listu jsou dále vyzváni dominikáni a minorité, aby kázali kříž v příslušných diecézích. Přemysl pravděpodobně žádal pro svou osobu vrchní velení křižáckých vojsk, papež však odpověděl zamítavě.126 Český král se v době bezprostředně následující po bitvě u Kressenbrunu (12. července 1260) stylizoval do role hráze křesťanstva proti „Rusům, Tatarům, nelidským Kumánům, Uhrům, Slovanům, Sékelům, Valachům, Bezerminům, Ismaelitům, schizmatikům, Řekům, Bulharům, Rascianům a Bosňanům.“127 Nový papež Urban IV. (1261-1264) nabádá v roce 1262 kazatelské mnichy v Německu, Dánsku, Polsku a v Čechách, aby hlásali kříž na pomoc těžce zkoušenému řádu. V červnu 1264 posílá papež z Orvieta do Čech list, v němž nazývá českého krále věrným bojovníkem Kristovým (athleta Christi). Papež Přemyslovi milostivě povoluje ovšem za podmínky, že mu nebudou uděleny obvyklé odpustky, ponechat si veškeré jím získané území, pokud by tím nebyl ve svých právech krácen řád německých rytířů. Za hlavní nepřátele víry označuje Rusy, Litevce a schizmatiky (Rutheni, scismatici a Litwani). Tento papežský list vzniká za situace, kdy dochází k postupnému obratu v pruském povstání.128 Ještě před tím, než Přemysl vyrazil na své tažení, uzavřel s řádem německých rytířů dohodu. Podle textu dochované listiny je zřejmé, že se řád buď obával Přemyslových nároků, nebo se chtěl alespoň pojistit před mocí českého krále. Z toho

moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271), Praha 1937, s. 77-78, s. 152, kde i shrnutí starší literatury o mylné dataci listiny; listina srv. CDB V/1, s. 364-366, č. 235. 126 Srv. CDB V/1, s. 364-366, č. 235; Václav NOVOTNÝ, České dějiny I/4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271), Praha 1937, s. 152-153; k Přemyslově oznámení vítězství u Kressenbrunnu srv. Příběhy Přemysla Otakara II., FRB II, s. 315-318; v šedesátých letech značně narůstá počet papežských listin věnovaných organizaci kruciáty v Prusku, papežové se většinou obrací na církevní hodnostáře či kazatelské mnichy jednotlivých diecézí říše a severní Evropy s výzvami ke kázání křížové výpravy do Pruska na pomoc řádu. Po smrti papeže Urbana IV. (2. října 1264 v Perugii) se této role ujímá nový papež Klement IV. (1265-1268), srv. Preussische Regesten, s. 199-202, č. 731-745. 127 Srv. Příběhy Přemysla Otakara II., FRB II, s. 315-316; k interpretaci Přemyslovy stylizace Čech do role hráze křesťanství srv. Gian Andri, BEZZOLA, Die Mongolen in abendländischer Sicht 1220-1270. Ein Beitrag zur Frage der Völkerbegegnungen, Bern – München 1974, s. 190. 128 Listina z 24. května 1262 srv. Preussische Regesten, s. 184, č. 672; k listině ze 4. června 1264 srv. CDB V/1, s. 614-615, č. 413.

57

důvodu nechal českého krále výslovně potvrdit, že se dopředu vzdává jakýchkoliv nároků (preiudicium) na pruská území, které řád drží nebo někdy držel ve své moci, ale dočasně ztratil v důsledku povstání. Území jsou poté vyjmenována, jedná se o země Chelmsko, Lubovii, Soysim, Pomesanii, Pazluch, Landesen, Sambii, Pogezanii, Warmii, Natangii, Bartii s přilehlými oblastmi a příslušenstvími. Na druhé straně se řád německých rytířů zavazuje Přemyslovi pomoci v získání a obsazení Galindie, Getwesie a Litvy a jiných nepřátel Kristova kříže, aby tyto země byly podřízeny úctě křesťanské víry a Přemyslově královské vládě, jak bylo úplněji vyjádřeno v dokumentech, které obě strany v této věci vyhotovily.129 Z doby před podniknutím druhé výpravy do Prus pochází i závěť olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku vyhotovená 29. listopadu 1267. Bruno závěť sepsal, aby vyřešil majetkové poměry ve vlastní diecézi po jeho případné smrti. Závěť je velmi důstojnou připomínkou činnosti velkého politika a církevního hodnostáře, pod jehož episkopátem došlo k výrazné konsolidaci majetků olomouckého biskupství. Biskup za své činnosti neopomíjel ani organizaci obrany východních a severních hranic, kde se snažil budovat věnec pevných opěrných bodů sloužících k obraně Moravy, jež se stala nedlouho před první Přemyslovou výpravou obětí ničivého spojeného rusko-uherského útoku.130

S druhou křížovou výpravou a také s kvapným odchodem Přemysla Otakara II. z Pruska je spojován plán povýšit olomoucké arcibiskupství na metropoli. Dozvídáme se o něm však pouze z nepřímé zmínky papežského zamítnutí, což je okolnost, která do značné míry znemožňuje vytvořit si zcela přesnou představu, jakými argumenty Přemysl svoji žádost zdůvodnil. Vedle zamítnutí, vydaného 20. ledna 1268, se však zachovaly další čtyři listiny, jedna rovněž z 20. ledna a další z 25. a 26., respektive 31. ledna. Tyto listiny svědčí o změněném vztahu kurie k Přemyslovi. Vzhledem k důležitosti těchto listů pro pochopení Přemyslova politického plánu a papežské reakce 129

Dohoda mezi Přemyslem a řádem byla uzavřena 19. září 1267 srv. CDB V/2, s. 60-61, č. 514; u jmenovaných územích se jedná o „Culmensi, Lubonia, Soysim, Pomczania, Pazluch, Landesen, Sambia, Pogzania, Warmia, Natangia et Barchia“, naopak u území, která se chystal ovládnout Přemysl Otakar, jde o „Galandii, Gethwesii, Lettouii“. 130 K Brunově závěti srv. CDB V/2, s. 75-81, č. 526; O něco dříve než Bruno vhotovil závět 4. června 1262 i Vok z Rožmberka, který slíbil 30 hřiven stříbra tomu, kdo za jeho duši vykoná kruciátu do Pruska, z čehož je možné usuzovat, že Vok z Rožmberka přijal kříž, obával se však, že slib již nestihne splnit. K Vokově závěti srv. CDB V/1, č. 335, s. 496-501. Závěť je vyhotovena jak v latině (s. 496-499), tak v němčině (s. 499-501), Vok v ní uvádí … triginta marce argenti dentur inde homini, qui pro anima mea vadat ad Pruthenos. (s. 497), … 30 margt daß man gebe demselben , welcher fur main seelen weird in Preissen gehen (s. 500).

58

budou překlady částí papežských listů připojeny do textu. V listu z 20. ledna 1268 píše papež Přemyslovi následujícími slovy: „Protože máš v úmyslu, jak tvrdíš, po přijetí znamení životadárného kříže podat svou mocnou ruku a vytáhnout v krátké době s pomocí Boží laskavosti proti nevěřícím a v oněch končinách, které zůstávají řečeným nevěřícím, postavit velkou hotovost bojovníků k znovupřivedení lidu týchž nevěřících míst do ovčince Páně alespoň prostřednictvím sužujícího nátlaku, my horlivost tvé zbožnosti, kterou, jak známo, hoříš ohledně rozšíření úcty pravé víry, a tvůj zbožný a chvályhodný úmysl v této oblasti svěřujeme mnohonásobně Pánu a chceme, abys následoval milost plné přízně; nakloněni královskými prosbami ti na radu našich přítomných bratrů s autoritou dovolujeme, abys, jestliže bude země Litva s Boží přízní vyrvána tvou pomocí z rukou nepřátel, země, v níž existuje království ustanovené autoritou řečeného stolce, když v ní sídlil Mendog slavné paměti, který byl po obdržení svátosti křtu korunován na krále apoštolskou autoritou a byl zde nakonec krutě zabit nějakými syny zatracení, v ní mohl svobodně založit královské panství jako dříve a postavit do jeho čela osobu věrnou a oddanou římské církvi, a abys hleděl užitečně prospívat dobrému stavu věřících a rozšiřování katolické víry. Nechceme však, aby skrze toto vzniklo řečeným, mistru a bratrům německého špitálu sv. Marie, v něčem bezpráví (preiudicium) ohledně zemí, statků a práv, která jim patří, ať už je drží nebo ať už je drží nevěřící.“131 Ve stejný den reaguje papež na nedochovanou žádost o povýšení Olomouce na arcibiskupství: „Oznámila nám královská vznešenost, že máš v úmyslu vytáhnout v krátké době podle dohody mezi tebou a těmito bratry se silnou armádou proti nevěřícím v Galindii, Jatvěžsku, Litvě a v jiných přilehlých zemích, kteří neustále sužují milované syny, bratry špitálu německého domu sv. Marie, a jiné věřící v Kristu usazené na územích Pruska, a obrátit je přízní Boží laskavosti na křesťanskou víru, a že se také náš ctihodný bratr, olomoucký biskup, když přijal znamení životadárného kříže, rozhodl, že potáhne s tebou, aby tuto záležitost víry povznesl. Protože jsi nás žádal se zbožnou naléhavostí, protože v království českém, markrabství moravském, vévodství rakouském a štýrském, vévodstvích tobě podřízených není žádný arcibiskupský stolec, třebaže prý kdysi dávno na Moravě takový stolec byl, abychom svěřili našemu ctihodnému bratru salzburskému 131

CDB V/2, s. 96-98, č. 538.

59

arcibiskupovi [Vladislavovi], aby, jestliže budou řečené země Letovie, Galindie a Jatvěžsko nebo něco z nich vyrvány s dovolením Pána z rukou výše řečených nevěřících a jestliže zde bude moci být vhodně ustanovena metropole, obdařil olomoucký kostel arcibiskupskou hodností a postavil v těchto zemích další katedrální kostely, které by tomuto olomouckému kostelu byly podřízeny jako metropolnímu. Vskutku, nejdražší synu, svěřujeme tvoje přání v této věci, které, jak víme, vychází z horlivosti velké zbožnosti, chválám hodným v Pánu. Ale protože řečený olomoucký kostel je podřízen, což nevěříme, že nevíš, Mohuči, nemůžeme v tomto vyhovět tvému přání bez újmy tohoto mohučského kostela. Kvůli tomu ovšem neochabuj v tak chvályhodném úmyslu, ba dokonce následuj ducha odvahy, kterého si hleděl přijmout, a vytáhni proti řečeným nevěřícím v naději na sílu nebeské laskavosti. Neboť jestliže ti bylo shůry slíbeno, že můžeš dobýt z řečených zemí tolik, že to bude stačit k ustanovení metropole, postaráme se o to, abychom tvé spravedlivé touze podle našeho nejlepšího zdání vyhověli a prospěli k užitku oněch končin.“132 Následuje list z 25. ledna určený biskupu Brunovi Olomouckému: „Povstal jsi jako muž velkodušný a zbožný k vykonání díla Páně, totiž k povznesení záležitostí katolické víry, a rozhodl ses, jak jsme se dozvěděli, vytáhnout spolu s naším nejdražším synem v Kristu, vznešeným králem českým, proti barbarským národům nepřátelským téže víře, když jsi přijal znamení životadárného Kříže. Protože jsme se rozhodli, že témuž králi má být prostřednictvím apoštolských listů uděleno za jistých podmínek mimo jiné, aby mohl tentýž král držet ve svých rukou svobodně a legitimně země Galandie a Getusie, jestliže budou s dovolením Páně vyrvány z rukou týchž nevěřících mocí řečeného krále, a protože jsme vyhověli žádostem řečeného krále, autoritou přítomných udělujeme tvému bratrství, v nějž máme plnou důvěru v Pánu, abys tytéž země, až budou takto s přízní Boží získány, mohl spravovat ve věcech spirituálií, řídit a učit jejich národy spásonosné nauce bez újmy cizího nároku, dokud se nerozhodneme, že s nimi má být naloženo jinak.“133 Následujícího dne, 26. ledna, vydává papež další listinu pro Přemysla: „Klement biskup, sluha sluhů Božích, nejdražšímu synu v Kristu, vznešenému králi českému, pozdrav a apoštolské požehnání. S horlivostí oddané mysli usiluješ o 132 133

CDB V/2, s. 98-99, č. 539. CDB V/2, s. 99-100, č. 540.

60

povýšení slávy katolické víry jakožto nejkřesťanštější kníže a prý ti bylo prostřednictvím apoštolských listů povoleno, abys mohl země, které svou mocí s ochranou Boží velikosti vyrveš z rukou Litevců nebo jiných nevěřících, jestliže jsou, jak se říkalo, spojeni zavrženíhodnou smlouvou s Tatary nebo s jinými nepřáteli křesťanského jména, držet ve svých rukou svobodně a legitimně, s výjimkou těch zemí, které, jak známo, náležejí milovaným synům, bratřím špitálu sv. Marie [domu] německého nebo jakýmkoli jiným věrným v Kristu, třebaže je v současné době drží také nevěřící. Nyní tvé vznešenosti přiznáváme plnou milost a z autority přítomných ti dovolujeme, abys tytéž země takto tvé zbožnosti udělené poté, co budou přízní Boží získány s tvou pomocí, mohl nejen svobodně držet ve svých rukou podle výše řečených podmínek, ale také s nimi disponovat bez újmy řečených bratrů, jak uzná tvá moudrost za prospěšné.“134 Dikce dvou listin z 20. ledna 1268 se výrazně odlišuje od dikce výše zmíněné listiny Urbana z června 1264, kde papež povoluje Přemyslovi ponechat si případná území dobytá na pohanech, pokud ovšem nebudou kráceny práva řádu německých rytířů, na věky a dědičně (in tuo et heredum tuorum dominio perpetuo debeant permanere).135 Oproti jmenovanému listu papež v listě z 20. ledna 1268 nezamýšlí ponechat Přemyslovi přímou a dědičnou vládu na dobytém území, ale povoluje mu založit zde, myšlena je Litva odpadlá po zavraždění Mendoga od římské církve, královské panství (solium regni) a dosadit sem osobu věrnou a oddanou římské církvi (personam fidelem et ecclesie Romane devotam). Papež se tím snaží Přemyslovi naznačit, že případné snaze rozšířit své území tímto směrem nebude stát v cestě, pokud Přemysl nedosedne na takto získaný trůn sám. Jedinou striktní podmínkou obsaženou v listě je neporušení práv německých rytířů. Přirozenou podmínkou je péče o křesťanskou víru, která je však u křesťanského vladaře naprosto přirozená. Daný kontext a menší obsahové změny, se však zdají naznačovat, že Urbanova listina z roku 1262 vznikla spíše pod dojmem vzniklým za druhého povstání, kdy byla ohrožena vlastní existence řádového území, a přiřčené výhody jsou tedy podstatně větší. Za změněné politické situace, kdy se válečné štěstí opět obrací na stranu bratrů špitálu německého domu sv. Marie, se papežové vrací k praxi prosazované na Litvě již od počátku. Tato praxe předpokládala přímé podřízení Litvy pod ochranu svatopetrského stolce. Nejednalo se, alespoň to tedy nebylo veřejně proklamováno, o přímou vládu, 134 135

CDB V/2, s. 100-101, č. 541. K listině ze 4. června 1264 srv. CDB V/1, s. 614-615, č. 413.

61

spíše se papežství pokoušelo o nepřímou kontrolu poměrů na Litvě. Je možné hypoteticky uvažovat o tom, že pokud by se na severu usadil přemyslovský panovník a vykonával zde svou svrchovanou moc, znamenalo by to omezení papežské kontroly. Na druhé straně lze jako protiargument uvést, že vláda silného spojence by usnadnila pokřtění pohanů a následný nerušený rozvoj církevní organizace. Případný dosazený Přemyslův kandidát by však byl za dosazení zavázán také Přemyslovi. Papež tedy v daném listě spíše diplomaticky zaujímá vůči Přemyslovým plánům vyčkávací pozici, ostatně těžko mohl papež odhadnout jestli Přemyslova výprava povede k zdárnému cíli, tzn. k navrácení Litvy do lůna římské církve. V otázce založení arcibiskupství, o níž pojednává listina vydaná ještě téhož dne naopak není papež připraven porušit práva mohučského arcibiskupa a tím i vztahy s důležitým spojencem. Nepomáhá ani odkaz na někdejší arcibiskupství na Moravě. Ani zde však není papežovo stanovisko zcela striktní a nepřátelské vůči Přemyslovi. Jako alternativní návrh papež oznamuje Přemyslovi, že pokud získá v Litvě dostatečné území, bude zvažováno i případné založení arcibiskupství, nikoliv však povýšení stávajícího biskupství v Olomouci. Následující listiny z 25. a 26. ledna 1268 obsahují nové formulace. Přemyslovi je povoleno držet dobytá území svobodně ve svých rukou a na Bruna Olomouckého, účastníka kruciáty, jsou přenesena spirituália nad eventuelními budoucími územími. V zásadě je tedy možné tvrdit, že papež je s výjimkou otázky povýšení olomouckého arcibiskupství Přemyslovi přátelsky nakloněn, za dané konstelace politických sil na severu, kde se střetávaly zájmy říšských knížat, říšských měst provozujících obchod, Dánska, řádu německých rytířů a jednotlivých polských knížat, však není ochoten k potvrzení dalekosáhlých Přemyslových plánů. V případě kladné odpovědi na otázku arcibiskupství by navíc musel počítat s negativní reakcí mohučského arcibiskupa Wernera. Papežova odpověď však nemá podobu striktního zamítnutí, jedná se spíše opět o vyčkávací taktiku.136 Možnou odpověď na Přemyslovu snahu založit arcibiskupství je možné najít u Ernsta Haigera, který se zabývá vztahem královské moci a arcibiskupství. Ve své studii k tématu si klade otázku, zda je možné spojovat arcibiskupskou hodnost s hodností 136

K významu mohučského arcibiskupství, ve sledované době jednoho z hlavních mocenských faktorů v oblasti středního Rýna srv. Ludwig FALCK, Mainz in seiner Blütezeit als freie Stadt 1244 bis 1328 (= Geschichte der Stadt Mainz III), Düsseldorf 1973, s. 105-124; k tradicím papežské politiky v oblasti Pruska, Livonska a Litvy srv. rovněž Johannes FRIED, Der päpstliche Schutz für Laienfürsten. Die politische Geschichte des päpstlichen Privilegs für Laien (11.-13. Jh.), Heidelberg 1980, s. 293-308, kde autor odkrývá tradici papežské politiky udělující ochranu neofytům.

62

královskou. Jako jeden z hlavních příkladů, na němž je možné demonstrovat, že by královská důstojnost měla být podepřena i „vlastním“ arcibiskupstvím, si vybírá právě přemyslovskou doménu. Podle Haigera je arcibiskupství důležitou součástí tzv. „cti“ království a krále. Toto pojetí je možné podložit i výpovědí pramenů, které jsou však až ze čtrnáctého století. V polské kronice z osmdesátých let čtrnáctého století je český král označen za pouhého králíčka (regulus), protože nemá vlastní arcibiskupství a nekorunuje jej arcibiskup z vlastní země.137 Přemysl Otakar II. však králíčkem zůstal, ani nedochovaná žádost, která by nám mohla napovědět, jakým způsobem Přemysl argumentoval, mu nepomohla. Vedle použitého argumentu však připadl v úvahu i argument jiný, značná vzdálenost mohučské metropole od Čech. Papež nabídl Přemyslovi případné založení metropole v dobyté oblasti pohanů, pokud bude dostatečně velká. Neúspěchu křížové výpravy lze tedy přičíst, že si české země musely na vlastní metropoli počkat ještě necelých osmdesát let. Lze přitom předpokládat, že pokud by výprava měla podobný zastrašující efekt jako výprava první, Přemysl mohl zkrátit druhé pruské povstání, dosáhnout vlastních cílů. Neúspěch je nutné připsat nepřízni počasí a náhlé oblevě, která zabránila mohutné armádě v pohybu.138 Zajímavé podrobnosti ke druhé křížové výpravě doplňuje Otokar Štýrský, jediný pramen, který se o výpravě obsáhleji rozepisuje. Před výpravu klade zprávu o vyzvednutí ostatků svaté Hedviky, které se zúčastnil ve funkci vojenského velitele štýrské hotovosti (marschalch) i Otto z Liechtensteinu, k jehož rodu měl Otokar blízký

137

Srv. Ernst HAIGER, Königtum und Kirchenorganisation. Erzbistumsgründungen im Hochmittelalter, ZKG 112, 2001, s. 311; doklad: Kronika ksiąžat Polskich (Chronica principum Poloniae), ed. Zygmunt Węclewski, MPH III, Lwów 1878, kap. 29, s. 520: „ …sciatis … eum non esse regem, sed regulum. …quoniam ceteri reges suos habent archiepiscopos, qui eos inungant, benedicant atque coronent, sed rex Bohemiae nullum (hunc) habet, sed quociens necessarium est, oportet eum alium precio atque prece conducere notando Moguntinensem archiepiscopum, qui pridem benedicere atque coronare habuit regem Bohemiae. Unde creditur, quod pretextu huiusmodi dicti verbi per episcopum dominus Karolus imperator et rex Bohemiae semper de cetero cogitavit, qualiter proprium haberet archiepiscopum.“ 138 Novější názor na zakládání arcibiskupství s mnoha srovnávácími příklady a literaturou srv. Ernst HAIGER, Königtum und Kirchenorganisation. Erzbistumsgründungen im Hochmittelalter, ZKG 112, 2001, s. 311-329; k výpravě srv. William URBAN, The Prussian Crusade, Lanham – New York – London 1980, s. 276-285; podle Václava NOVOTNÉHO, České dějiny I/4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271), Praha 1937, s. 160 spoluzavinil rychlý Přemyslův návrat již zmíněný „mrazivý závan“ z jihu, oproti tomu se domnívám, že zhoršení podmínek znemožňující pohyb armádě je dostatečným důvodem pro přerušení vojenské výpravy. V případě, že by Přemysl věděl o papežském zamítnutí z vlastních zdrojů, je otázkou, zda by se nepokusil dobýt takové území, které by mu založení arcibiskupství umožňovalo; novější názor na zakládání arcibiskupství srv. Jörg HOENSCH, Přemysl Otakar II. von Böhmen. Der Goldene König, Graz – Wien – Köln 1989, s. 147-151, kde považuje celou akci za pokus založit metropoli pro celou říši, jako doklad je však uváděno pouze mlčení pramenů.

63

vztah. Výprava je však mylně datována do roku 1272.139 V čele ostatkového průvodu byl nesen kříž a všude po cestě do místa budoucího uložení v třebenickém klášteře se k Přemyslovi přidávali noví křižáci. Tuto epizodu spojuje štýrský kronikář s přijetím kříže. Spojení translace těla světice s kázáním křížové výpravy je však pravděpodobně kronikářovým omylem. Došlo k ní sice v době, kdy se Přemysl chystal na pruskou výpravu, ostatní prameny však třebenickou translační slavnost do souvislosti s pruskou výpravou neuvádějí.140

Druhá křížová výprava tedy skončila na rozdíl od první Přemyslovým neúspěchem. Ten je však třeba připsat především neočekávanému oteplení a oblevě. Kombinace obou těchto faktorů udělala z Přemyslova vojska nepohyblivý kolos, který mohl svou moc demonstrovat pouze ve dvou smlouvách uklidňujících lokální potyčku mezi řádem a Mestvinem Pomořanským. Také zamýšlený plán povýšit olomoucké biskupství na arcibiskupství se setkal s papežským odmítnutím, které však nebylo zaměřeno a priori proti Přemyslovi, papež si za dané politické situace nemohl dovolit ztratit významného spojence, mohučského arcibiskupa. Zamítnutí dokonce není ani kategoricky zaměřeno proti snaze založit arcibiskupství. V případě dobytí dostatečně velkého území pohanů byl papež ochoten založení arcibiskupství pod duchovní správou Bruna ze Schauenburku založit. Přemyslovi a jeho vojsku se však nepodařilo překročit Vislu a mokří bojovníci se skleslí vraceli zpět do svých zemí.

139

Ottokars Österreichische Reimchronik, ed. Joseph Seemüller, MGH Dt. Chron. V/1, Hannoverae 1890, s. 126-129; k Otokarovi Štýrskému, jehož kronika obsahuje více než 90 000 veršů a pokrývá dějiny od smrti Fridricha II. až do povstání dolnobavorské nobility proti Fridrichu Sličnému v roce 1309, srv. výběrově Maja LOEHR, Der Steirische Reimchronist: her Otacher ouz der Geul, MIÖG 51, 1937, s. 89130, kde je na s. 92 po rozboru šesti listin stanoven blízký vztah autora k Ottovi II. z Liechtensteinu; srv. dále Horst WENZEL, Höfische Geschichte. Literarische Tradition und Gegenwartsdeutung in den volkssprachigen Chroniken des hohen und späten Mittelalters, Bern – Frankfurt – Las Vegas 1980, s. 140-165 s důrazem na roli aventuire a literárního publika; Ursula LIEBERTZ-GRÜN, Das andere Mittelalter. Erzählte Geschichte und Geschichtserkenntnis um 1300, München 1984, s. 101-167, kde i další literatura. 140 Otakar uvádí i Pergovaria jako velitele rakouské hotovosti srv. Ottokars Österreichische Reimchronik, ed. Joseph Seemüller, MGH Dt. Chron. V/1, Hannoverae 1890, s. 127. K úctě sv. Hedviky, patronky Slezska a ochránkyně proti Tatarům, jejíž kanonizační listina byla vystavena 26. března 1267, srv. Joseph GOTTSCHALK, St. Hedwig Herzogin von Schlesien, Köln – Graz 1964, s. 274-279 (o kanonizaci), s. 279-285 (třebenická translační slavnost).

64

VI. Závěr. Přemyslovy výpravy v kontextu křížových výprav třináctého století Organizování křížových výprav dosahuje v Evropě poloviny třináctého století jednoho z vrcholných bodů. Křižáci bojují na všech evropských frontách, před polovinou tohoto století to platí i pro pomyslnou italskou frontu zaměřenou proti císaři Fridrichovi II. Teologické rozšíření definice křížové výpravy Inocencem III. na celé křesťanstvo je dále rozpracováváno jeho následovníky. Nejširšího uplatnění se konceptu kruciáty dostává za pontifikátu Inocence IV., který umírá nedlouho před tím, než Přemysl vyrazil v čele vojska na svou první pruskou kruciátu. Křížová výprava je v té době již konstituovanou institucí, počátky jejího pevného ukotvení jsou výsledkem vývoje sto let křižáckých snah. Na jedné straně se kruciáta stává podpůrným prostředkem ambiciózních plánů papežství, rozšiřujícího svoji pozornost v době Inocence na celé křesťanství, na straně druhé je kruciáta využívána i světskými panovníky k vlastní propagandě a rozmnožení vlastní moci. Úspěšnost této myšlenky a její extrémní přizpůsobivost však nelze vysvětlit pouze politickými důvody a zájmy. Křižáci třináctého století se alespoň teoreticky stylizovali do role následovníků Ježíše Krista. Symbolickým přijetím odznaku nástroje Kristova utrpení se křižák zařadil mezi církví chráněné osoby a nesl na svých bedrech jistou zodpovědnost. Mimoto záleželo, jak vysvítá nejen z topických formulací papežských areng listin určených pro křižáky, i na vnitřním přesvědčení každého účastníka bojujícího pod vedením samotného Ježíše Krista. Boj vedený jen s touhou po válčení je návratem k Bernardem z Clairvaux tolik zavrhované malitie. Od Bernardových výzev k novému rytířstvu vede cesta až do močálovitého terénu pohanského Pruska, kde se pod ochranou papeže, císaře a s podporou říšských knížat usazuje od třicátých let třináctého století řád německých rytířů.141 Na jedné straně zbožní, na druhé straně světským mečem vybavení křižáci si museli svoje postavení v Prusku vybojovat v dlouhém a vleklém boji. Svoji otřásající se pozici byli nuceni hájit vlastní propagandou a stylizovat se do role obhájců křesťanského náboženství, což byla role, jejíž plnění se stávalo v Evropě, kde mizí možnosti svádět boj contra paganos, nepříliš vděčná. Řádovému státu se však podařilo 141

Před příchodem německého řádu do Pruska zde probíhala cisterciácká misie, jejím nejznámějčím představitelem byl biskup Kristián. K roli cisterciácké zbožnosti na utvážení literatury a dějepisectví řádu srv. Alden JENCKS, Maccabees on the Baltic. The Biblical Apologia of the Teutonic Order, Washington 1989, s. 79-91.

65

udržet silnou pozici až do patnáctého století. Jejich apologie, vtělená do kroniky Petra z Dusburgu, se odvolává i na sv. Bernarda, jehož řád byl neúspěšným předchůdcem v misii Pruska. Vedle válečných střetů se však rytíři na severu setkávají s pozoruhodnou kulturu, která prozatím odolává tlaku dominantního křesťanství. Střípky k pochopení tohoto zanikajícího světa jsou roztroušeny v latinských kronikách. Ve středověké Evropě vznikají rytířské řády jako specifický výtvor křížových výprav, s uhasínáním existence latinských států v Orientu se však ztrácí hlavní účel jejich existence. Přežívat se jim daří pouze na periferii evropského kontinentu. Jsou však vzhledem k mezinárodní síti svých držav zároveň nositelem výměny mezi jednotlivými oblastmi Evropy.142 Severovýchod Evropy se stává předmětem boje mezi několika politickými celky a místními velmocemi. V době, kdy se do oblasti dostává Přemysl, jsou oslabeny velmocenské aspirace Dánska, poraženého roku 1227 u Bornhövedu, a Ruska, napadeného ničivým nájezdem Tatarů. Obě okolnosti usnadnily situaci řádu a jeho činnosti v této části Evropy. Přemyslova výprava je výpravou vedenou na jedné straně s vidinou hmatatelného zisku, ať už v podobě papežské podpory nutné pro Přemyslovy mocenské plány v říši, zisku dalšího území nebo zvýšení prestiže královského majestátu a chválu současných básníků, na druhé straně však byla výprava chápána i jako individuální akt zbožnosti. Přijetí kříže vázalo budoucího křižáka do doby, dokud nebyl tento slib splněn. Noční můra nesplněného slibu provázela křižáky až do jejich testamentů, v nichž nabízeli případným křižákům ochotným zúčastnit se za ně křížové výpravy finanční odměnu a ulevit si tak v časném trestu za hříchy. Křížová výprava Přemysla Otakara II., což ukázal rozbor pramenů, však byla také profánní vojenskou výpravou, organizovanou za určitým účelem. Tímto účelem bylo podmanění jednoho z posledních ostrůvků pohanství v Evropě. Na sever táhl Přemysl s takovou silou, že se mu Prusové hromadně poddávali. Silné vojsko doprovázelo českého krále i na druhou křížovou výpravu, jež však skončila nezdarem. Hledat důvody tohoto nezdaru v papežském zamítnutí plánu povýšení Olomouce na arcibiskupství je sice jedním z možných vysvětlení, nicméně náhlá obleva mohla vzhledem ke specifice terénu způsobit pohromu, naprosto znehybnit větší vojenskou sílu a zabránit jí překročit Visly. Pět listin a jejich rozbor přitom navíc ukazují, což výrazně oslabuje argumenty historiků zdůvodňující Přemyslův odchod zamítavou

142

K řádům obecně, přehledně a s přesahy mezi jednotlivými tématy je třeba vyzvednout práci předního odborníka na problematiku rytířských řádů Alana DEMURGERA, Die Ritter des Herren. Geschichte der geistlichen Ritterorden, München 2003.

66

odpovědí Klementa IV., že si papež ponechával volný prostor k dalším krokům a nezamítl myšlenku založení arcibiskupství jako takovou, nýbrž pouze pro Olomouc s odvoláním se na práva mohučského arcibiskupa.143 Názory na Přemyslovu křížovou výpravu v odborné literatuře jsou výmluvným obrazem různého chápání křížových výprav. Tento fakt není samozřejmě specifikem českého prostředí, nýbrž je dobře doložitelný i definiční ekvilibristikou posledních desetiletí, jež výrazně posunula do popředí badatelského zájmu problematiku nejen pouhého definování křížové výpravy, ale spíše jejího chápání v dějinách. Jednotlivé pokusy o všeobjímající definici se nesetkaly s úspěchem, Hans Eberhard Mayer se v posledních vydáních své vzorové syntézy, vydané již podesáté, vzdal snahy o takovou definici. S úspěchem se nesetkalo ani úzké vymezení definice kruciáty nabídnuté Jeanem Florim, které můžeme zařadit mezi tradicionalistické. Jeho omezení kruciáty pouze na výpravy do Svaté země je sice podepřeno důkladnou reflexí koncepčních názorových

střetů

umožněných

hlavně

vydáním

epochálního,

dnes

však

v jednotlivostech kritice podrobeného díla od Carla Erdmanna, Entstehung des Kreuzzugsgedankens, nesetkává se však se souhlasným přitakáním středověkých latinských pramenů užívajících pojmu crucesignatus v podstatně širším spektru, než dává tušit Floriho omezená definice. Možná řešení bludného definičního kruhu nabízí na jedné straně práce zaměřené na pokusy definovat papežskou teologickou interpretaci kruciát, příkladem mohou být práce Helmuta Roschera, Alfonse Beckera nebo ErnstaDietera Hehla. Na straně druhé je možné rozšířit chápání kruciát na co nejširší okruh otázek, a to jak geograficky, tak chronologicky, a zabývat se vnímáním kruciáty v podstatně širším záběru. Příkladem takového rozšířeného vnímání jsou historikové nazývaní jako pluralisté, jejichž často zmiňovaným představitelem je Jonathan RileySmith. Nové otázky či obecně změřená pozorování nabízejí i studie vynikajících znalců pramenů křížových výprav, Gilese Constabla, který vidí kruciátu jako generační zrcadlo, a Christophera Tyermana, balícího své pečlivé studie do provokativních názvů a reflektujícího hodnocení kruciát až do nové doby.144 Historiografický přehled názorů na Přemyslovu výpravu je názorným příkladem měnícího se hodnocení kruciáty v historiografii. Počátky kritické historiografie vyrůstají z mnoha úrodných vrstev. Jednou z nich bylo i nadšení provázené romantickým chápáním středověku a rytířských ideálů. Toto pojetí bylo v době střízlivé pramenné 143 144

Srv. kapitolu V. Srv. kapitolu II.

67

kritiky vystřídáno zamítnutím křížových výprav jako celku. Historikové přelomu století však nebyli prvními, kdo výpravy kritizoval, mohli se odvolat již na své středověké předchůdce nebo na osvícenské ratio, kterému bylo zatěžko pochopit náboženský zápal křižáckého věku. Také Václav Novotný kritizoval křížové výpravy a domnělý náboženský fanatismus, v případě Přemysla se tedy raději označení kruciáta vyhýbá a volí neutrální označení – pruská jízda. Vedle rozdílných konceptů kruciát hrají ve zkoumání Přemyslových výprav roli i národní pozice historika, přes veškerou věcnost a pečlivost generace Václava Novotného je zde patrná snaha obhajovat Přemysla Otakara II. proti útokům vedeným z jazykově německého tábora. Plody takových sporů však byly očesány kritickým způsobem a přispěly k lepšímu pochopení a práci se středověkými prameny.145 Poválečná historiografie Přemyslovým výpravám nevěnuje přílišnou pozornost, rozvoj názorů na prameny a vydání všech listin pro období vlády Přemysla Otakara II. však nutně vyvolávají potřebu nového zpracování nejen Přemyslových křížových výprav, ale i jeho doby obecně. Dochované prameny přitom nutně nemusí vést pouze k politickým a válečným dějinám, ale jsou nám svědectvím i o soudobém vnímání role českého státu v evropském diplomatickém koncertu. Svědectví přitom pocházejí z několika stran a jsou velmi často propagandou, stylizací nebo dílem zaměřeným na určitou skupinu ve společnosti. Křížové výpravy Přemysla Otakara nám pomáhají chápat roli českého státu ve střední Evropě v době, kdy aspiruje na pozici evropské velmoci. Zkušený diplomat, církevní hodnostář a pravděpodobný spoluautor plánu Přemyslových křížových výprav Bruno ze Schauenburku vtělil s pozoruhodným přehledem tento stav v říši a přilehlých regionech do své zprávy určené pro druhý lyonský koncil.146 Bruno, jehož význam pro přemyslovskou doménu daleko přesahuje hranice pastýřského pověření, je pro nás nejlepším příkladem syntézy mnoha rozličných témat. Jeho diplomatické styky se spolupodílely na úspěšné dekádě přemyslovské politiky napojené na centra v říši a smířené s papežstvím. Křížové výpravy tvořily neodmyslitelnou součást této politiky a napomáhaly k vytváření pozitivního obrazu Přemysla Otakara II. 145

Václav NOVOTNÝ, České dějiny I./2. Od Břetislava I. do Přemysla I., Praha 1913, s. 375: „… epidemie duševní zachvacuje masy… Ale epidemie projevuje se rozličným způsobem, k naivnímu nadšení přistupuje rafinovaná prohnanost, vedle zachvácených objevují se i simulanti. Do řad křižáků záhy přihlašují se individua, která nemají co ztratit.“ 146 CDB V, 2, s. 369-376, č. 719.

68

VII. Seznam zkratek

ADB – Allgemeine Deutsche Biographie AHR – American Historical Review APH – Acta Poloniae historica CDB – Codex diplomaticus et epistolaris Bohemiae CHR – Catholic Historical Review ČMM – Časopis matice moravské EHR – English Historical Revue FRB – Fontes rerum Bohemicarum HJb – Historisches Jahrbuch HZ – Historische Zeitschrift JMH – Journal of Medieval History LexMa – Lexikon des Mittelalters MGH Dt. Chron. – Monumenta Germaniae historica - Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters MGH SS – Monumenta Germaniae historica - Scriptores MIÖG – Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung MPH – Monumenta Poloniae historica MVGDB – Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen OSP – Oxford Slavonic Papers PUB – Preußisches Urkundenbuch RHE – Revue historique ecclesiastique SAP – Sborník archivních prací SRP – Scriptores rerum Prussicarum SH – Sborník historický TRE – Theologische Realenzyklopädie ZfO – Zeitschrift für Ostforschung ZKG – Zeitschrift für Kirchengeschichte

69

VIII. Seznam pramenů a literatury Seznam pramenů Ad Milites Templi. De laude novae militiae. An die Tempelritter. Lobrede auf das neue Rittertum, in: Bernard von Clairvaux. Sämmtliche Werke lateinisch/deutsch, ed. Gerhard B. Winkler a kol., Innsbruck 1990, s. 268-320. Annales canonici Sambiensis a. 3-1338, ed. Wilhelm Arndt, in: Georg Heirich Pertz (ed.), Annales aevi Suevici, MGH SS XIX, Hannoverae 1866, s. 696-708. Annales Ottakariani, ed. Rudolph Köpke, in: Chronica et annales aevi Salici, ed. Georg Heinrich Pertz, MGH SS IX, Hannoverae 1851, s. 181-194. Annales Silesiae superioris a. 1071-1290, ed. Wilhelm Arndt, in: Georg Heirich Pertz (ed.), Annales aevi Suevici, MGH SS XIX, Hannoverae 1866, s. 552-553. Annalium Pragensium pars I. a. 1196-1278, ed. Rudolph Köpke, in: Chronica et annales aevi Salici, ed. Georg Heinrich Pertz, MGH SS IX, Hannoverae 1851, s. 169-181. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae II. (1198-1230), ed. Gustav Friedrich, Praha 1912. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae V/1. (1253-1266), edd. Jindřich Šebánek – Sáša Dušková, Praha 1974. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae V/2. (1267-1278), edd. Jindřich Šebánek – Sáša Dušková, Praha 1981. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae V/3. (1253-1278). Acta complementaria regestorum ratione continens, edd. Jindřich Šebánek – Sáša Dušková, Praha 1982. Continuatio Lambacensis a. 1197-1348, ed. Wilhelm Wattenbach, in: Georg Heinrich Pertz (ed.), Chronica et annales aevi Salici, MGH SS IX, Hannoverae 1851, s. 556616. Cronica Boemorum auctore canonico S. Blasii Brunsvicensis, ed. Oswald Holder-Egger in: Supplementa tomorum XVI-XXI, MGH SS XXX/1, Hannoverae 1896, s. 37-43. De prima fundatione monasterii Olivae, ed. Theodor Hirsch, in: SRP I. Die Geschichtsschreibung der Preussischen Vorzeit bis zum Untergange der Ordensherrchaft, ed. Max Toeppen – Theodor Hirsch – Ernst Strehlke, Lepzig 1861, s. 669-726. De primordiis ordinis Theutonici narratio, ed. Erich Maschke, in: SRP VI. Die Geschichtsquellen der preussischen Vorzeit, ed. Walther Hubatsch – Udo Arnold – Erich – Maschke, Frankfurt am Main 1968, s. 22-29. Descriptio terrae, ed. Marvin L. Colker, in: Marvin L. COLKER, America Rediscovered in the Thirteenth Century?, Speculum 54, 1979, s. 720-726. Die ältere Hochmeister Chronik, ed. Max Toeppen, in: SRP III. Die Geschichtsquellen der preussischen Vorzeit bis zum Untergang der Ordensherrschaft, ed. Theodor Hirsch – Max Toeppen – Ernst Strehlke, Leipzig 1866, s. 519-637. Druhé pokračování Kosmovo, in: Pokračovatelé Kosmovy, ed. Zdeněk Fiala – Karel Hrdina – Milena Honzíková – Marie Bláhová, Praha 1974. Hermanni Altahensis Annales a. 1137-1273, ed. Philipp Jaffé, in: Georg Heinrich Pertz (ed.), Annales aevi Suevici, MGH SS XVII, Hannoverae 1861, s. 381-407. Historia Hierosolymitana Fulcheri Carnotensis, ed. Heinrich Hagenmeyer, Heidelberg 1913.

70

Kronika ksiąžat Polskich (Chronica principum Poloniae), ed. Zygmunt Węclewski, MPH III, Lwów 1878, s. 423-578. Les Registres d´Innocent IV, Élie Berger, Paris 1921. Letopisy české od roku 1196 do roku 1278, ed. Josef Emler, FRB II, Praha 1874, s. 282303. Ottokars Österreichische Reimchronik, ed. Joseph Seemüller, MGH Dt. Chron. V/1, Hannoverae 1890, s. 1-720. Petri de Dusburg Cronica terre Prussie, ed. Max Toeppen, in: SRP I. Die Geschichtsschreibung der Preussischen Vorzeit bis zum Untergange der Ordensherrchaft, ed. Theodor Hirsch – Max Toeppen – Ernst Strehlke, Lepzig 1861, s. 3-219. Petri de Dusburg Chronica Terre Prussie, ed. Max Toeppen – Dieter Wojtecki – Klaus Scholz, Darmstadt 1984. Pomerellisches Urkundenbuch, ed. Max Perlbach, Gdańsk 1882. Preussische Regesten, ed. Max Perlbach, Královec 1876. Protokoll über die Ausarbeitung vom 4.-7.10. 1977 auf der Insel Reichenau. Nr. 216, in: PrOtakoll Nr. 216-220. Konstanzer Reihe. Konstanzer Arbeitskreis für mittelalterliche Geschichte, s. 1-124. Preußisches Urkundenbuch. Politische Abtheilung I. Die Bildung des Ordensstaats 1, ed. Seraphim Philippi, Königsberg 1882. Příběhy Přemysla Otakara II., ed. Josef Emler, FRB II, Praha 1874, s. 308-335. Scriptores rerum Prussicarum. Die Geschichtsschreibung der Preussischen Vorzeit bis zum Untergange der Ordensherrchaft, ed. Max Töppen – Theodor Hirsch – Ernst Strehlke, Lepzig 1861. Die Statuten des Deutschen Ordens nach den ältesten Handschriften, ed. Max Perlbach, Halle – Saale 1890.

71

Seznam literatury ABULAFIA, David, Introduction. Seven Types of Ambiguity c. 1100-c. 1500, in: David Abulafia – Nora Berend (edd.), Medieval Frontiers: Concepts and Practicies, Aldershot – Burlington 2002, s. 1-34. Allgemeine Deutsche Biographie 40, Leipzig 1896. ANDREA, Alfred J., Helmut Roscher: Papst Innocenz III. und die Kreuzzüge, Church History 40, 1971, s. 214-215. ARNOLD, Udo, De primordiis ordinis Theutonici narratio, Preussenland 4, 1966, s. 17-30. ARNOLD Udo, Entstehung und Frühzeit des Deutschen, in: Josef Fleckenstein – Manfred Hellmann (edd.), Die Gestlichen Ritterorden Europas (= Vorträge und Forschungen 26), Sigmaringen 1980, s. 81-107. ARNOLD, Udo, Die Hochmeister des Deutschen Ordens 1190-1994 (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 40), Marburg 1998. ARNOLD, Udo, Jeruzalem oder Akkon. Zur Frage der Kontinuität und Neugründung des Deutschen Ordens 1190, MIÖG 86, 1978, s. 416-432. ARNOLD, Udo, Die Statuten des Deutschen Ordens. Neue amerikanische Forschungsergebnisse, MIÖG 83, 1975, s. 144-153. BACHMANN, Adolf, Geschichte Böhmens I, Gotha 1899. BARTLETT, Robert – MACKAY, Angus (edd.), Medieval Frontier Societies, Oxford 1989. BAUER, Helmut, Peter von Dusburg und die Geschichtsschreibung des Deutschen Ordens im 14. Jahrhundert in Preußen, Historische Studien 272, 1935, s. 1-104. BEHR, Jans-Joachim, Literatur als Machtlegitimation (= Forschungen zur Gechichte der älteren deutschen Literatur 9), München 1989. BEZZOLA, Gian Andri, Die Mongolen in abelndländischer Sicht 1220-1270. Ein Beitrag zur Frage der Völkerbegegnungen, Bern – München 1974. BLANKE, Fritz, Die Missionsmethode des Bischofs Christian von Preußen, in: Helmut Beumann (ed.), Heidenmission und Kreuzzugsgedanke in der deutschen Ostpolitik des Mittelalters (= Wege der Forschung 7), Darmstadt 1963, s. 337-363. BISKUP, Marian, Polish Research Work on the History of the Teutonic Order Organization in Prussia (1945-1959), APH 3, 1960, s. 89-113. BISKUP, Marian, Die Erforschung des Deutschordensstaates Preussen. Forschungsstand – Aufgaben – Ziele, in: Udo Arnold – Marian Biskup (edd.), Der Deutschordensstaat Preussen in der polnischen Geschichtsschreibung der Gegenwart (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 30), Marburg 1982, s. 1-35. BISKUP, Marian – LABUDA, Gerard, Dzieje zakonu KrzyŜackiego w Prusach. Gospodarka – Społeczeństwo – Państwo – Ideologia, Gdańsk 1986. BLÁHOVÁ, Marie, Druhé pokračování Kosmovo I, SH 21, 1974, s. 5-37. BLANKE, Fritz, Die Missionsmethode des Bischofs Christian von Preußen, Helmut Beumann (ed.), Heidenmission und Kreuzzugsgedanke in der deutschen Ostpolitik des Mittelalters (= Wege der Forschung 7), Darmstadt 1963, s. 337-363. BOASE, Thomas S. R., Recent Developments in Crusading Historiography, History 22, 1937, s. 110-125. BOEHM, Laetitia, „Gesta Dei per Francos“ – oder „Gesta Francorum“?. Die Kreuzzüge als historiographisches Problem, Saeculum 8, 1957, s. 43-81.

72

BOOCKMANN, Hartmut, Bemerkungen zu den frühen Urkunden über die Mission und Unterwerfung der Prußen, in: Zenon Nowak (ed.), Die Ritterorden zwischen geistlicher und weltlicher Macht, Toruň 1990, s. 45-56. BOOCKMANN, Hartmut, Der Deutsche Orden. Zwölf Kapitel aus seiner Geschichte, München 1981. BOOCKMANN, Hartmut, Die Geschichtsschreibung des Deutschen Ordens. Gattungsfragen und Gebrauchssituationen, in: Hans Patze (ed.), Geschichtsschreibung und Geschichtsbewusstsein im späten Mittelalter (= Vorträge und Vorschungen 31), Sinmarigen 1983, s. 447-469. BOOCKMANN, Hartmut, Eric Christiansen: The Northern Crusades, DA 39, 1983, s. 329 BREHIER, Louis, Carl Erdmann: Die Entstehung des Kreuzzugsgedankens, RHE 32, 1936, s. 671-676. BROOKE, Zachary Nugent, Carl Erdmann: Die Entstehung des Kreuzzugsgedankens, EHR 54, 1939, s. 108-110. BRODT, Heinrich Peter, Meister Sigeher (= Germanistische Abhandlungen 42), Bresslau 1913, s. 1-121. BRUNDAGE, James A., Cruce Signari. Rite for Taking the Cross in England, Traditio 22, 1966, s. 289-310. BRUNDAGE, James A., Helmut Roscher: Papst Innocenz III. und die Kreuzzüge, AHR 75, 1970, s. 2026-2027. BRUNADAGE, James A., Medieval Canon Law and the Crusader, Wisconsin 1969. CONSTABLE, Giles, The Historiography of the Crusades, in: Angeliki Laiou – Parviz Mottahedeh (edd.), The Crusades from the Perspective of Byzantium and the Muslim World, Dumbarton Oaks 2001, s. 1-22. COLKER, Marvin L., America Rediscovered in the Thirteenth Century?, Speculum 54, 1979, s. 712-726. DEMURGER, Alan, Die Ritter des Herren. Geschichte der geistlichen Ritterorden, München 2003. DUDÍK, Beda, Des Hohen Deutschen Ritterordens Münzsammlung in Wien. Mit steter Rücksicht auf das Zentralarchiv des hohen Ordens (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 6), Bonn 1966, s. 38-40. EISLER, Max, Geschichte Brunos von Schauenburg, MVGDB 8, 1904, s. 241-295. ERDMANN, Carl, Die Entstehung des Kreuzzugsgedankens, Stuttgart 1935. FALCK, Ludwig Mainz in seiner Blütezeit als freie Stadt 1244 bis 1328 (= Geschichte der Stadt Mainz III), Düsseldorf 1973. FAVREAU, Marie-Luise, Studien zur Frügeschichte des Deutschen Ordens (= Kieler Historische Studien 21), Stuttgart 1974. FENNELL, John, The Crisis of Medieval Russia 1200-1304, London – New York 1983. FLECKENSTEIN, Josef – HELLMANN, Manfred (edd.), Die Geistlichen Ritterorden Europas (= Vorträge und Forschungen 26), Sigmaringen 1980. FLORI, Jean, Pour une redéfinition de la croisade, Cahiers de civilisation médiévale 47, 2004, s. 329-349. FOLTÝN, Dušan a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005.

73

FORTSTREUTER, Kurt, Der Deutsche Orden am Mittelmeer (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 2), Bonn 1967. FRIED, Johannes, Der päpstliche Schutz für Laienfürsten. Die politische Geschichte des päpstlichen Privilegs für Laien (11.-13. Jh.), Heidelberg 1980. . GAUSE, Fritz, Der Deutsche Orden und die Gründung von Burg und Stadt Königsberg, in: Karl Wieser (ed.), Acht Jahrhunderte Deutscher Orden in Einzeldarstellungen (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 1), Bad Godesberg 1967, s. 137-142. GAUSE, Fritz, Die Geschichte der Stadt Königsberg I. Von der Gründung der Stadt bis zum letzten Kurfürsten, Köln – Graz 1965 GIEDROYĆ, Michał, The Arrival of Christianity in Lithuania. Early Contacts (Thirteenth Century), OSP 19, 1985, s. 1-30. GILCHRIST, John, The Erdmann Thesis and the Canon Law 1083-1141, in: Peter W. Edbury (ed.), Crusade and Settlement, Cardiff 1985, s. 37-45. GOLL, Jaroslav, Čechy a Prusy ve středověku, Praha 1897. GOLL, Jaroslav, Ottokars von Böhmen zweiter Kreuzzug, MIÖG 23, 1902, s. 231-239. GOTTSCHALK, Joseph, St. Hedwig Herzogin von Schlesien, Köln – Graz 1964. HAIGER, Ernst, Königtum und Kirchenorganisation. Erzbistumsgründungen im Hochmittelalter, ZKG 112, 2001, s. 311-329. HAMPE, Karl, Carl Erdmann: Die Entstehung des Kreuzzugsgedankens, HZ 153, 1936, s. 579-583. HANKINS, James, Renaissance Crusaders: Humanist Crusade Literature in the Age of Mehmed II., Dumbart Oaks Papers 49, 1995, s. 111-207. HEHL, Ernst-Dieter, Was ist eigentlich ein Kreuzzug?, HZ 259, 1994, s. 297-336. HELLMANN, Manfred, Der Deutsche Orden und die Königskrönung des Mindaugas, ZfO 3, 1954, s. 387-396. HELLMANN, Manfred, Neue Arbeiten zur Geschichte des Deutschen Ordens, HJb 75, 1956, s. 201-213. HEMMERLE, Josef, Die Deutschordens-Ballei Böhmen in ihren Rechnungsbüchern 1382-1411 (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 22), Bonn 1967. HERDER, Johann Gottfrid, Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit, in: Johann Gottfried Herder. Werke III/1, ed. Wolfgang Pross, München – Wien 2002. HLAVÁČEK, Ivan, Die Deutschherrenritter und die Kirche im böhmischen Staat der Přemyslidenzeit, in: Zenon Nowak (ed.), Ritterorden und Kirche im Mittelalter, Toruň 1997, s. 129-142. HLAVÁČEK, Ivan, Zwei Miszellen zur Geschichte der Ritterorden in den böhmischen Ländern, in: Zenon Nowak (ed.), Die Rolle der Ritterorden in der mittelalterlichen Kultur, Toruň 1985, s. 207-212. HOENSCH, Jörg, Přemysl Otakar II. von Böhmen. Der Goldene König, Graz – Wien – Köln 1989. HOFFMANN, Erich, Geschichte Schleswig-Holsteins 4.2. Spätmittelalter und Reformationszeit, Neumünster 1990. HUBATSCH, Walther, Montfort und die Bildung des Deutschordensstaates im Hieligen Lande, Göttingener Nachrichten 1966, s. 161-199. CHRISTIANSEN, Eric, The Northern Crusades, Minneapolis 1980.

74

IRMISCHER, Hans Dietrich, Johann Gottfried Herder, Stuttgart 2001. IVINSKIS, Zenonas Mindaugas und seine Krone, ZfO 3, 1954, s. 360-386. JAN, Libor, Dvě knihy po osmi desetiletích, in: Josef Šusta: Dvě knihy českých dějin 2. Počátky lucemburské, Praha 20022, s. 360-398.

JAN, Libor Slavkov u Brna ve 13. století a vznik komendy řádu německých rytířů, ČMM 107, 1988, s. 265-278. JENCKS, Alden, Maccabees on the Baltic. The Biblical Apologia of the Teutonic Order, Washington 1989 (Dis.). KLUGER, Helmuth, Hochmeister Hermann von Salza und Kaiser Friedrich II. Ein Beitrag für Frühgeschichte des Deutschen Ordens, (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 37), Marburg 1987. KOUŘIL, Miloš, Der Olmützer Bichof Bruno von Schauenburg und der Deutsche Orden, in: Karl Wieser (ed.), Acht Jahrhunderte Deutscher Orden in Einzeldarstellungen (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 1), Bad Godesberg 1967, s. 143-151. KRAUS, Arnošt, Jan z Michalovic. Německá báseň třináctého věku, Praha 1888 KUTHAN, Jiří, Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš, Vimperk 1993. KUTNAR, František – MAREK, Jaroslav, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století, Praha 1997. LABUDA, Gerard, Historia Pomorza I.1,2. Do roku 1466, Poznaň 1972. LABUDA, Gerard, Die Urkunden über die Anfänge des Deutschen Ordens im Kulmerland und in Preußen in den Jahren 1226-1243, in: Josef Fleckenstein – Manfred Hellmann, (edd.) Die geistlichen Ritterorden Europas (= Vorträge und Forschungen 26), Sigmaringen 1980, s. 299-316. LABUDA, Gerard, Zu den Quellen der „Preußischen Chronik“ Peters von Dusburg, in: Udo Arnold – Marian Biskup (edd.), Der Deutschordensstaat Preussen in der polnischen Geschichtsschreibung der Gegenwart (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 30), Marburg 1982, s. 133-164. LAMONTE, John, Carl Erdmann: Die Entstehung des Kreuzzugsgedankens, Speculum 12, 1937, s. 119-122. LAMONTE, John L., Some Problems in Crusading Historiography, Speculum 15, 1940, s. 57-75. Lexikon des Mittelaters I, Stuttgard – Weimar 1999. LIEBERTZ-GRÜN, Ursula, Das andere Mittelalter. Erzählte Geschichte und Geschichtserkenntnis um 1300, München 1984. LOEHR, Maja, Der Steirische Reimchronist: her Otacher ouz der Geul, MIÖG 51, 1937, s. 89-130. LOHMEYER, Karl, Johannes Voigt, Alte Deutsche Biographie 40, 1896, s. 205-210. LORENZ, Ottokar, Deutsche Geschichte im 13. und 14. Jahrhundert, Wien 1863. ŁOWMIAŃSKI Henryk, Anfänge und politische Rolle der Ritterorden an der Ostsee im 13. und 14. Jahrhundert, in: Udo Arnold – Marian Biskup (edd.), Der Deutschordensstaat Preussen in der polnischen Geschichtsscheibung der Gegenwart, (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 30), Marburg 1982, s. 36-85

75

MÄHL, Sibylle, Jerusalem in mittelalterlicher Sicht, Die Welt als Geschichte 22, 1962, s. 11-26. MANTEUFFEL, Tadeusz, Papiestwo i cystersi. Ze szczególnym uwzględnieniem ich role w Polsce na przełome XII i XIII w., Warszawa 1955. MARKOWSKI, Michael, Crucesignatus: its Origins and Early Usage, JMH 10, 1984, s. 157-165. MASCHKE, Erich, Marian TUMLER: Der Deutsche Orden im Werden, Wachsen und Wirken, DA 12, 1956, s. 264-265 MAIER, Christoph T., Crusade Propaganda and Ideology. Model Sermons for the Preaching of the Cross, Cambridge 2000. MAIER, Christoph T., Preaching the Crusades. Mendicant Friars and the Cross in the Thirteenth Century, Cambridge 1994. MAYER, Hans Eberhard, Aspekte der Kreuzzugsforschung, in: Hartmut Boockmann – Kurt Jürgensen – Gerhard Stoltenberg (edd.), Geschichte und Gegenwart. Festschrift für Karl Dietrich Erdmann, Neumünster 1980, s. 75-94. MAYER, Hans Eberhard, Geschichte der Kreuzzüge, Stuttgart – Berlin – Köln 20009. MAYER, Hans Eberhard – MCLELLAN, Joyce, Selected Bibliography of the Crusades, in: Harry W. Hazard – Norman P. Zacour (edd.), The Impact of the Crusades on Europe, (= A History of the Crusades VI, ed. Kenneth M. Setton), Wisconsin 1989, s. 511-644. MAŽEIKA, Rasa, Granting Power to Enemy of Gods in the Chronicles of the Baltic Crusades, Dadis Abulafia – Nora Berend (edd.), Medieval Frontiers: Concepts and Practicies, s. 153-171. MILITZER, Klaus, Von Akkon zur Marienburg. Verfassung, Verwaltung und Sozialstruktur des Deutschen Ordens 1190-1309 (= Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 56), Marburg 1999, s. 7-23. MORRIS, Colin, The Papal Monarchy. The Western Church from 1050 to 1250, Oxford 1989. MURRAY, Alan, Crusade and Conversion on the Baltic Frontier 1150-1500, Aldershot 2001. NORDALM, Jens, Historismus im 19. Jahrhundert. Geschichtsschreibung von Niebuhr bis Meinecke, Stuttgart 2006. NOVOTNÝ, Václav, České dějiny I/4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271), Praha 1937. PALACKÝ, František, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě II, Praha 18753. PAULUS, Nikolaus, Geschichte des Ablasses im Mittelalter. Von Ursprunge bis zur Mitte des 14. Jahrhunderts. I, Paderborn 1922. PAULUS, Nikolaus, Geschichte des Ablasses im Mittelalter. Von Ursprunge bis zur Mitte des 14. Jahrhunderts. II, Paderborn 1922. PENNINGTON, Kenneth, The Rite for Taking the Cross in the Twelfth Century, Traditio 30, 1974, s. 429-435. PERLBACH, Max, Die Ältere Chronik von Oliva, Göttingen 1871. PERLBACH, Max, Preussisch-polnische Studien zur Geschichte des Mittelalters I. Zur Kritik der ältesten preussischen Urkunden, Halle – Saale 1886. POLLAKÓWNA, Marzena, La Chronique de Pierre de Dugburg, APH 19, 1968, s. 69-88.

76

REDLICH, Oswald, Rudolf von Habsburg, Aalen 19652. RILEY-SMITH, Jonathan a kol., Grosser Bildatlas der Kreuzzüge, Freiburg – Basel – Wien 1992. RILEY-SMITH, Jonathan, What Were the Crusades, London 1977 ROSCHER, Helmut, Papst Innocenz III. und die Kreuzzüge, Göttingen 1969. RÜDEBUSCH, Dieter, Der Anteil Niedersachsen an den Kreuzzügen und Heidenfahrten, Hildesheim 1972. SCHUMGGE, Ludwig, Über „nationale“ Vorurteile im Mittelalter, DA 38, 1982, s. 439-459. SETTON, Kenneth (ed.), History of the Crusades I-VI. SOMMERFELDT, John, The Bernardine Reform and the Crusading Spirit, CHR 86, 2000, s. 567-578. SOVADINA, Miloslav, Lenní listiny biskupa Bruna, SAP 24, 1974, s. 426-460. SPORZYŃSKI, Darius von Güttner, Recent Issues in Polish Historiography of the Crusades. Presented at the Fourth International Conference of the London Centre for the Study of the Crusades. The Military Religious Orders and the Latin East, St. John´s Gate, London, 8.-11. září 2005, s. 1-15, dostupné na eprints.infodiv.unimelb.edu.au/archiv/00001942 (stav k 10.5. 2007). SRBIK, Heinrich Ritter von, Geist und Geschichte I. Vom deutschen Humanismus bis zur Gegenwart, Salzburg 19643. SRBIK, Heinrich Ritter von, Geist und Geschichte II. Vom deutschen Humanismus bis zur Gegenwart, Salzburg 19643. STERNS, Indrikis, The Teutonic Knights in the Crusader States, in: Norman P. Zacour – Harry W. Hazard (edd.), The Impact of the Crusades on the Near East (= A History of the Crusades V, ed. Kenneth M. Setton), Wisconsin 1985. STOOB, Heinz, Bruno von Olmütz, das mährische Städtenetz und die europäische Politik 1245-1281, in: Heinz Stoob (ed.), Die Mittelalterliche Städtebildung im südöstlichen Europa, Köln – Wien 1977, s. 90-129 ŠUSTA, Josef, První výprava Přemysla II. Otakara do Prus, in: Miloš Weingart – Josef Dobiáš – Milada Paulová (edd.), Z dějin východního Slovanstva. Sborník věnovaný Jaroslavu Bidlovi k šedesátým narozeninám, Praha 1928, s. 220-228. T0EPPEN, Max, Geschichte der preussischen Historiographie, Berlin 1853 TILLACK, Karlheinz, Studien über Bruno von Schauenburg und die Politik Ottokars II. von Böhmen (Dis.), Münster 1959. TRUPINDA, Janusz, Ideologia krucjatowa w kronice Piotra z Dusburga, Gdańsk 1999. TUMLER, Marian, Der Deutsche Orden im Werden, Wachsen und Wirken bis 1400 mit einem Abriss der Geschichte des Ordens von 1400 bis zur neuesten Zeit, Wien 1955. TYERMAN, Christopher, Where There Any Crusades in the Twelfth Century?, EHR 110, 1995, s. 553-577. URBAN, William, The Prussian Crusade, Lanham – New York – London 1980. Verfasserlexikon. Die deutsche Literatur des Mittelalters 11, Berlin – New York 20042. VILLEY, Michel, La Croisade Essai sur la formation d´une théorie juridique, Paris 1942. VLČEK, Pavel – SOMMER, Petr – FOLTÝN, Dušan, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997.

77

VOIGT, Johannes, Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange des Deutschen Ordens III, Königsberg 1828. WEISE, Erich Der Heidenkampf des Deutschen Ordens, ZfO 13, 1964, s. 401-420. WENTA, Jarosław, Studien über die Ordensgeschichtsschreibung am Beispiel Preußens, Toruň 2000. WENSKUS, Reinhard, Die Gens Candein. Zur Rolle des preußischen Adels bei der Eroberung und Verwaltung Preußens, ZfO 10, 1961, s. 84-103. WENSKUS, Reinhard, Über die Bedeutung des Christburger Vertrags für die Rechtsund Verfassungsgeschichte des Preussenlandes, in: Ernst Bahr (ed.), Studien zur Geschichte des Preussenlandes. Festschrift für Erich Keyser zum 70. Geburtstag, Marburg 1963, s. 97-128. WENZEL, Horst, Höfische Geschichte. Literarische Tradition und Gegenwartsdeutung in den volkssprachigen Chroniken des hohen und späten Mittelalters, Bern – Frankfurt – Las Vegas 1980. WIHODA, Martin, Příchod řádu německých rytířů do českých zemí, Časopis Slezského zemského muzea 41, 1992, s. 7-10. WIHODA, Martin, Marchio Morauie, domus vestre fundator. Přemyslovská dynastie a počátky řádu německých rytířů, SPFFBU C 46, 1999, s. 5-14. WINTER, Eduard, Russland und Papsttum I. Von der Christianisierung bis zu den Anfängen der Aufklärung, Berlin 1960. WIPPERMANN Wolfgang, Der Ordensstaat als Ideologie, Berlin 1979. WOJTIECKI, Dieter, Studien zur Personengeschichte des Deutschen Ordens im 13. Jahrhundert, Wiesbaden 1971. ZIMMERMANN, Harald, Der Deutsche Ritterorden in Siebenbürgen, in: Josef FLECKENSTEIN – Manfred HELLMANN (eds.), Die Gestlichen Ritterorden Europas(=Vorträge und Forschungen 26), s. 267-298. ŽEMLIČKA, Josef, Století posledních Přemyslovců, Praha 19982.

78