Kříž versus půlměsíc. Literární a umělecká tvorba jako prostor střetů mezi křesťanstvím a islámem
24. a 25. dubna 2014 v Clam-Gallasově paláci (Husova 20, Praha 1 – Staré Město)
Kříž versus půlměsíc Literární a umělecká tvorba jako prostor střetů mezi křesťanstvím a islámem Abstrakta Andor Mészáros
Imrich Nagy
Literatura osmanské doby v Uhrách. Čelebiův cestopis, kronika Jánose Szilárdiho a osmanské prvky v básnictví Bálinta Balassiho
Erazmovský apel na vedenie vojny proti Osmanom
M
N
oháčská bitva a následná osmanská hegemonie byla pro uherské dějiny historickou porážkou a tragédií. Toto období však literárním a kulturním dějinám Uher zároveň přineslo i cenné historické dědictví. Ztráta třetiny státního území a velkého procenta obyvatelstva, rozdělení uherského království do tří částí a setkání s celkem neznámou islámskou kulturou znamenaly pro současníky nepochybně nepředstavitelnou změnu, avšak osmanský vliv také obohatil uherskou kulturu, architekturu, slovní zásobu maďarštiny a celkový způsobu života. Ve svém příspěvku představím některé rysy uherské literatury v osmanském období (17. století) a vliv osmanské literatury na literaturu Uher – jednak osmanskou literaturu v Uhrách, jednak maďarská díla reflektující osmanskou přítomnost. Evlija Čelebi, osmanský cestovatel, v šestém svazku svého cestopisu Seyhatname popisuje svou cestu po Uhrách. Jeho dílo je cenným pramenem k dějinám 17. století a poskytuje zajímavý pohled na uherská města, hrady a celé uherské území obsazené Turky. Uherská kronika Jánose Szilárdiho je jedním z nejcharakterističtějších subjektivních děl, které vykresluje život v okupovaných územích Uher z uherského hlediska. I v básnictví Bálinta Balassiho, nejdůležitějšího uherského renesančního básníka a hrdiny tureckých válek, se objevují formy osmanské literatury, která se stala významnou tradicí v dějinách písemnictví v Uhrách. Prostřednictvím těchto třech děl představím obraz osmanského období v uherské literatuře. *
*
*
a konci dvadsiatych rokov 16. storočia sa uprostred početných ohnivých výziev na obranu Európy pred osmanskou hrozbou objavuje aj spis Erazma Rotterdamského Utilissima consultatio de bello Turcis inferendo. Hlas Erazma, ktorý dovtedy skôr rezonoval v opačnej polohe pacifistu a mierotvorcu, tu znie nástojčivým apelom na vojenský úder proti Osmanskej ríši. Čo bolo príčinou takéhoto ideového obratu u Erazma? Osmanská hrozba sa intenzívne začína objavovať v Erazmových názoroch už v priebehu druhej dekády 16. storočia, ale ešte stále v latentnej forme ako motív pre zjednotenie kresťanskej Európy zvádzajúcej boj o hegemóniu. Pre Erazma sú preto Osmani „semichristiani“, t. j. polokresťania, ktorých možno správnym príkladom pokresťančiť. So zostrujúcim sa bojom o politickú hegemóniu v Európe a vzrastajúcou chuťou Osmanov po územnej expanzii do vnútrozemia Európy sa v Erazmových názoroch začína objavovať skepsa. V spise Qerela pacis (1517) už dokonca pripúšťa vojnu proti Turkom ako jednu z prípustných krajných riešení. K zásadnému formulovaniu požiadavky na nevyhnutnosť vojny proti Osmanom však pristupuje až o desaťročie neskôr. Prispeli k tomu najmä zlomové momenty v európsko-osmanských vzťahoch (bitka pri Moháči v roku 1526 a obliehanie Viedne v roku 1529), ale aj angažovanie Martina Luthera, voči ktorému sa Erazmus postupne ostro vyhranil, aj v takej politickej a vojenskej téme ako bola vojna proti Osmanom. Erazmus takto v roku 1529 publikuje spis Vidua Christiana venovaný uhorskej kráľovnej Márii Habsburskej, vdove po Ľudovítovi II., ktorý zahynul na ústupe od Moháča. Aj touto svojou oneskorenou útechou sa snaží vyvážiť Lutherov vplyv, ktorý svojím adresným dielom Vier tröstliche Psalmen an die Königin zu Ungarn vyjadril svoju účasť ešte hneď v roku 1526. Uvedené platí aj v prípade analyzovaného spisu Utilissima consultatio de bello Turcis inferendo, ktorý
– 3 –
Erazmus publikoval v roku 1530 a môžeme ho považovať nielen za reakciu na vojnové udalosti predchádzajúcich rokov, ale aj na prevládajúcu politickú roztrieštenosť, prejavujúcu sa na ríšskych snemoch neschopných zabezpečiť vojenskú podporu pre bezprostredne ohrozené štáty, ako aj v rovine erazmovskej odpovede na Lutherov spis Von Kriege wider die Türcken z roku 1528. Erazmov apel má podobu komentára k 28. Žalmu, ktorý adresoval Jánovi Rinckovi, profesorovi práva v Kolíne nad Rýnom. Teologické otázky však tvoria vskutku len úvodný rámec. Vzápätí už prechádza k rozboru príčin osmanských úspechov a navrhovaného riešenia pre obranu kresťanskej Európy. Tento spis, ktorého prekladom sme v našich jazykoch doposiaľ nedisponovali, ponúka zaujímavú sondu na názory reprezentanta intelektuálnych kruhov vtedajšej Európy a i nositeľa humanistických kresťanských hodnôt na Osmanov, ich dejiny, náboženstvo i politické a diplomatické úspechy. Nesmieme však zabudnúť, že v prvom rade ide o politický manifest, ktorého hlavným adresátom je Karol V. a ríšske stavy. *
*
*
Hana Ferencová Krutý Turek, ďábelský Maur. Turci, Mauři a renegáti na prknech alžbětinského a raně stuartovského jeviště
A
vlastně byl. Tyto termíny buď obecně znamenaly „ten druhý“, ne jeden z nás, ne křesťan, nebo se mohly vztahovat k etnicko-geografickému původu. Zároveň s jeho reprezentací však anglické drama představilo i oblast Středomoří a muslimská území, s nimiž šla ruku v ruce otázka náboženského soužití s křesťany a konverze z jedné víry na druhou. Náhled alžbětinského a raně stuartovského dramatu na křesťansko-muslimskou oblast Středomoří nelze charakterizovat ani jasně ani jednoduše podobně jako „ty druhé“ – obyvatele zde žijící. Analyzované hry tohoto období poskytují mnoho pohledů na islámský svět a také mnoho pohledů na druhého. Jde spíše o komplikovaný soubor představ a konceptů, které dohromady dávají pestrou směs, „mélange“ všech rozličných kategorií. Ač Turek, Maur, Arab, Saracén Mohamedán či renegát nikdy nepředstavoval pro Angličany tak významného „druhého“ jako například Španěl či Francouz, během 16. a první poloviny 17. století byl dramatem poměrně často reflektován a tehdejší divadelní produkce se vůči němu silně vymezovala. Z tohoto důvodu hrál nepochybně důležitou roli ve formování vztahu Anglie s islámským světem a konstruováním identity křesťanů – Angličanů vůči muslimům, díky čemuž se stával předmětem zájmu, zkoumání a konfrontace. *
*
*
Jan Baťa
lžbětinské a raně stuartovské divadlo sehrálo v anglické kultuře významnou roli v adaptování, formování a rozšíření vnímání cizosti a jinakosti. Byla to právě prkna jeviště, která anglické veřejnosti často přinášela podivné představitele, chování, zvyky a náboženství odlišných neznámých kultur; zároveň však onu cizost, neznámo a exotičnost nejrůzněji překrucovala, napodobovala a interpretovala. Se zvyšujícím se počtem anglických cestovatelů a obchodníků navštěvujících oblast Středomoří se rozrůstal i proud informací o cizích kulturách a jejich příslušnících přicházející zpět do Anglie. Nejen pravdivé příběhy, ale i velká míra fabulace či nejčastěji kombinace obojího pronikly na podium alžbětinského a raně stuartovského divadla. Postava Turka či Maura byla Angličany obdivována i zatracována, oslavována i obávána. Nicméně multietničnost a multikulturalita islámského území znemožňovala existenci jedné definice, kdo to „onen druhý“ Turek, Maur či Mohamedán
Turecké nebezpečí a hudební kultura českých zemí 16. a počátku 17. století
R
eferát chce být sondou do specifického hudebního repertoáru, který koloval českými zeměmi v průběhu 16. a na počátku 17. století. Odráží se v něm strach z tureckého nebezpečí, jež sice českému království bezprostředně nehrozilo, tehdejšími obyvateli však bylo vnímáno v určitých krizových okamžicích velice intenzivně. Dochované hudební památky ukazují, že dobová tištěná literatura a zejména její propagandistická část měla nemalý vliv na utváření negativního obrazu Turka, v němž vedle krvežíznivého nepřítele a utlačovatele křesťanů dominuje motiv Boží metly za spáchané hříchy. A právě posledně jmenovaný prvek apelující na vnitřní obrácení a pokání rezonoval v české společnosti podstatně silněji než agitační a mobilizující moment skrytý v popisu tureckých zločinů.
– 4 –
V oblasti hudební tvorby ovlivněné tureckým nebezpečím se setkáváme s širokým spektrem druhů skladeb, počínaje jednohlasým liturgickým zpěvem, dále s desítkami písní polemických, časových i duchovních a konče poměrně rozsáhlým vícehlasým repertoárem, který je však dochován povětšinou fragmentárně. Vedle původní tvorby se lze často setkat s druhotným použitím známých melodií, k nimž byl vytvořen nový text reagující na tureckou hrozbu. Pozdější přípisky v některých pramenech 16. a počátku 17. století svědčí o tom, že „turecký“ repertoár byl opět aktuální na konci 17. století, kdy se rozhořela tzv. velká turecká válka. *
*
*
Michaela Dobošová Christoph Demantius – sbírka Tympanum militare 1600 a 1615
V
e svém příspěvku seznámím posluchače se životem a dílem skladatele, básníka a hudebního teoretika Christopha Demantia (1567–1643) a jeho dvě sbírkami kompozic Tympanum militare, které byly vydány tiskem v roce 1600 a 1615. I přes bohemikální původ skladatele nebyla těmto sbírkám prozatím v českých hudebněvědných kruzích věnována žádná pozornost. První vydání Tympanum militare (s podtitulem Ungerische Heerdrummel und Feldgeschrey / neben andern auch Ungerischen Schlachten und Victorien Liedern) představuje jeden z nejvýznamnějších příspěvků k hudebnímu žánru politické battaglie a velmi úzce souvisí s úspěchy císařských vojsk v protitureckých bojích u pevností Ráb a Velký Varadín. Sbírka byla vydána v roce 1600 v Norimberku, byla věnována radě města Vratislav, rovněž také politicky významným představitelům Horní Lužice a obsahuje pět dvoudílných šestihlasých kompozic: Ungerische Heerdrummel; Feldgeschrey des Christlichen Ungrischen Kriegesvolcks; Siebenbürgische Heerpaucken; Victorien Lied/ der Christlichen Mannhafften Kriegeshelden der Vestung Rab a Praelium Ungaricum, Divo Imperatori RODOLPHO II. decantatum. Propagandistické německé texty prvních čtyř kompozic byly ovlivněny s největší pravděpodobností tureckým kázáním a dalšími publicistickými projevy, které během „dlouhé turecké války“ (1593–1606) vycházely v hojném počtu po celé Svaté říši římské. V kompoziční práci skladatel zůstal věrný tradici, kdy prokomponované polyfonní části střídal s homofonními úseky. Pestré využití zvukomalebných a tónomalebných slabik znázorňovalo přípravu k bitvě, bitevní hluk a vítězný
jásot. Poslední kompozice Praelium Ungaricum věnovaná císaři Rudolfu II. tvoří zcela samostatnou battaglii, v níž skladatel použil latinský text. Svým hudebním zpracováním se Praelium Ungaricum přibližuje hudebnímu žánru tzv. Staatsmotette. Demantius navazuje (nevíme do jaké míry vědomě) v prvním vydání Tympanum militare jak na své předchůdce Janequina, Werrecorena a Mateo Flechu staršího, tak také rozšiřuje battagliovou hudbu o další hudební trendy. Přímé mecenášské vztahy skladatele k rodu von Redern nebyly ve sbírce Tympanum militare potvrzeny. Můžeme se však domnívat, že III. kompozice (Siebenbürgische Heerpaucken) byla pravděpodobně zkomponována pro liberecké rytířské slavnosti (6. ledna 1600), které se uskutečnily při příležitosti povýšení libereckého pána Melchiora z Redernu císařem do rytířského stavu. S pražským dvorem a osobností císaře stojí v úzkém vztahu poslední (V.) kompozice sbírky Praelium Ungaricum, dedikovaná Rudolfu II. Přímý (snad mecenášský) vztah této skladby k císařskému dvoru v Praze prokázán nebyl. Kompozice Praelium Ungaricum je výrazem obdivu k císaři jako významné politické a kulturní osobnosti a současně oslavou Rudolfa II. jako jediného vítěze nad Turky. Druhé vydání sbírky bylo vytištěno v Norimberku v roce 1615. Oproti prvnímu vydání však neobsahuje předmluvu ani dedikaci. Tympanum militare (s podtitulem Allerley Streit und Triumph Lieder / Alß: Helden mut / Martialisches wesen / Heerdrummel / Feldgeschrey / Schlachten / Venus Krieg / Friedseeligkeit / und Liebes verbündtniß) obsahuje celkem 21 skladeb a reflektuje nové politické, společenské, kulturní a hudebně-estetické změny, které se udály v prvních dvou desetiletích 17. století. Sbírka je typickou ukázkou přechodu námětu od „turecké“ k „milostné válce“. Prvních pět kompozic zachycujících bitevní tematiku představuje pravděpodobně rané Demantiovo dílo. Následujících deset skladeb, které tvořily první vydání Tympanum militare z roku 1600, skladatel podrobil drobným textovým úpravám, díky kterým byl vztah k původní bitevní události zcela potlačen. Zařazení kompozice Praelium Ungaricum (i s opakováním věnovaní císaři Rudolfu II.) do druhého vydání je projevem trvalé úcty skladatele k této významné osobnosti. Poslední čtyři skladby (č. 18–21) vznikly pravděpodobně po roce 1600 a byly ovlivněny italskými vzory.
– 5 –
*
*
*
Martina Šárovcová
a exotické náboženství, v době, kdy v samotných Čechách eskalovala konfrontace náboženských skupin.
Aktualizace tureckého nebezpečí v iluminovaných hudebních rukopisech 16. století
*
P
*
*
Martin Nejedlý
říspěvek se zabývá ohlasem křesťansko-muslimských střetů v iluminovaných rukopisech raného novověku. V českém prostředí vznikaly v 16. století hudební rukopisy s bohatě strukturovanou malířskou výzdobou. Tyto rukopisy s českými texty gregoriánského chorálu, polyfonních mešních zpěvů a duchovních písní byly určeny pro potřeby utrakvistických literátských bratrstev. V těchto iluminovaných manuskriptech se objevují v rámci vybraných starozákonních a novozákonních námětů turecké motivy jako ohlas křesťansko-muslimských střetů. Nejčastěji se turecké motivy objevují v souvislosti se starozákonní bitvou Mojžíše proti Amalechitským. Starozákonní bitvy jsou tak aktualizovány v souvislosti se soudobým bojem křesťanů s Turky a to zejména v šedesátých až sedmdesátých letech 16. století. Ojedinělé vyobrazení historické události z tureckých válek pak reprezentuje iluminace v Rakovnickém graduálu. Tato iluminace časově koresponduje s počátkem tzv. patnáctileté války (1593–1606) mezi císařem Rudolfem II. a Vysokou Portou. *
*
*
Pavel Soukup Islám v kvestii Šimona z Tišnova o třech náboženstvích z roku 1412 e křesťanství dokonalejším náboženstvím než judaJismus a islám? Tuto otázku položil nejspíše roku
1412 kvodlibetář Michal z Malenic mistru Šimonovi z Tišnova. Šimonova odpověď stěží mohla vyznít překvapivě. Jeho kvestie Utrum secta christianorum sit perfectior sectis Iudeorum et Saracenorum je přesto pozoruhodným pramenem. Obsahuje totiž patrně nejobsáhlejší pojednání o islámu, jaké český autor ve středověku vytvořil. Příspěvek představí argumentaci viklefisticky orientovaného mistra ve prospěch Kristova zákona. Poté se zaměří na autorovy znalosti o islámu a načrtne obraz, jejž Šimon o „saracénské sektě“ podal. Pokusí se rovněž identifikovat prameny kvestie, a to v kontextu literatury o islámu, která byla v té době v Praze dostupná. Závěrem naznačí, jakou roli mohly sehrát stereotypy odlišnosti, vztažené zde na vzdálené
„Sekta starodávného hada“ či „lidé dobré vůle“? Protichůdný obraz Turků a islámu v dílech burgundských dvorských literátů Georgese Chastelaina a Bertrandona de la Broquière (kolem 1455)
P
říspěvek komparuje názory na Turky a islám v literárních dílech dvou přímých současníků, dvorních literátů burgundského vévody Filipa Dobrého. Básník a polemista Georges Chastelain byl od roku 1455 oficiálním vévodským historiografem, pobírajícím za dějepisnou práci pravidelný plat. Turky zachytil přesně v intencích antimuslimské propagandy burgundského dvora, který vážně pomýšlel na novou křížovou výpravu. Vykreslil je jako „sektu starodávného hada“ a zapřisáhlé nepřátele křesťanů. Vynikají prý barbarskou krutostí, tmářskou zaslepeností a jejich postup do Evropy vnímal jako apokalyptická neštěstí. Křesťanské panovníky, kteří proti nim nevyrazí do boje, stihne podle kronikářova přesvědčení Boží trest. Chastelainův současník Bertrandon de Broquière sepsal právě roku 1455 paměti zvané Zámořská cesta. Jednalo se o vzpomínky na cestu do Svaté země a Turecka, kam jej vévoda Filip vyslal roku 1431 jako vojenského zvěda. Bertrandon ovšem o své vůli změnil cíl cesty na osobní pouť za důkladným poznáním Turků a islámu. Na základě osobní zkušenosti opustil mnohé předsudky a jako jeden z prvních cestovatelů západokřesťanského kulturního okruhu Turky důvěrně poznal. Dobrodružné příhody a překvapivé zkušenosti, které včlenil do pamětí z roku 1455, příkře kontrastovaly s protiislámskými náladami burgundského dvora. Bertrandon neváhal popsat osobní přátelství k mnoha Turkům a neskrýval obdiv k některým aspektům jejich civilizace a víry. Je autorem prohlášení, jež musela v burgundském prostředí šokovat: „Přiznám se, že od chvíle našeho poklidného odpočinku v lázni jsem cítil k Turkům ještě hlubší přátelství a náklonnost než předtím. Jde totiž o lidi dobré vůle. Chovají se k sobě s ohleduplností a milosrdenstvím. Často jsem
– 6 –
si při společném jídle všiml, že když zahlédli otrhaného chudáka, hned ho pozvali, aby si k nám přisedl a nasytil se. Tak tohle bychom my nikdy neudělali.“ Bertrandonovo dílo je prodchnuto snahou pochopit „ty druhé“, byť některé zdánlivě velmi moderní teze je třeba zasadit do civilizačního kontextu pozdně středověké literatury. Příspěvek tedy upozorní i na některá úskalí anachronického výkladu Bertrandonova spisu jako příkladného výrazu tolerance. *
*
*
Blanka Zilynská Čech mezi jinověrci aneb křesťanská propaganda pod rouškou smíření náboženství ednou z ústředních myšlenek učení Mikuláše KusánJ ského († 1464) je „jednota“ dosažitelná splynutím pro-
Základní premisou díla je myšlenka, že popsaný špatný stav světa může být zlepšen a napraven jedině tak, že se sjednotí úcta k Bohu, že přestanou náboženské třenice. Celý výklad pak směřuje k vysvětlení, jak toho dosáhnout, v čem budou a v čem nebudou problémy. Všechny věřící spojuje víra v Boha, uctívání božskosti v něm (divinitas). Všichni věří v jednu božskost, ale svoji víru projevují různými vnějšími obřady (religio una in rituum varietate). Mikuláš nežádá změnu víry od jednotlivých národů, ale představuje si, že jednoty bude dosaženo tím, že všichni pochopí, co je společným základem jejich náboženství. Při bližším zkoumání však vidíme, že veškerý výklad směřuje k přesvědčení přítomných, že tato společná víra se má odvíjet na bázi křesťanství, které je mírou pro posouzení ostatních. Ze spisu De pace fidei, a ještě markantněji z jeho dalšího díla Cribratio Alcorani (1460/1461), je patrný vztah Mikuláše k islámu. Vyznačuje se solidní znalostí Koránu, který kritizuje, jeho polemika s ním ovšem není vedena hrubými slovy zatracujícími nepřítele. Islám kritizuje jako nepůvodní, odvozené učení, které nebylo inspirováno Bohem. Islám je pro něho pokaženým křesťanstvím. Mikulášovo téma De pace fidei se netýká jen soužití křesťanů s islámem a dalšími náboženstvími. Dotkne se i existence rozmanitosti a rozporů uvnitř samotného křesťanství. Jednou z postav, která připomíná tento moment, je Bohemus. S ohledem na situaci v českých zemích je symptomatické, že jeho připomínky se týkají eucharistie. Mikuláš Kusánský byl s problematikou husitství dobře obeznámen a byl ochoten vyjít Čechům v něčem vstříc. Požadoval ovšem od husitů zcela v duchu svého učení o jednotě slib poslušnosti a podřízení autoritě. Jedině za této podmínky bylo pro něho přípustné jednat o nějaké „varietas rituum“. Ve spise De pace fidei nemůžeme spatřovat vyhlášení neomezené tolerance jiných vyznání, autor v něm hledá cestu k nalezení náboženského smíru na zemi. Je pěknou ukázkou dobového přemýšlení o problému soužití s „jiným“.
tiv – „coincidentia oppositorum“. Velký německý filosof 15. století aplikoval svoji teorii jednoty protikladů (jednoty v mnohosti) na různé situace a skutečnosti své doby, včetně výkladu církevní ústavy, náboženského uspořádání světa a soužití různých kultů. Náboženské jednoty mělo být dosaženo nalezením konsensu mezi různými vyznáními, církvemi a náboženstvími. Hledání takového konsensu je hlavní myšlenkou spisu De pace fidei. Vznikl pod dojmem pádu Konstantinopole v r. 1453 a vypravuje obsah fiktivního snu muže, který si dělá starost o osud křesťanů a v němž lehce poznáme samotného Kusána. Výklad je podán ve formě dialogu, v němž se střídají zástupci různých národů a jim odpovídá nejprve Slovo a následovně apoštolové Petr a Pavel. V průběhu dialogu filozofové kladou otázky a mluvčí zastupující boží Moudrost je poučují a přesvědčují, že jediná možná náprava dnešního neutěšeného stavu světa, na nějž si úvodem všichni Bohu stěžovali, spočívá v odstranění náboženské rozmanitosti, která vede k válkám a jiným násilnostem. Spis vyznívá jako systematický, i když jen dílčí výklad křesťanských nauk, nikoli jako skutečná * * * výměna názorů představitelů různých náboženství. Úlohou sedmnácti zástupců národů není vysvětlovat Mária Kohútová vlastní víru, nýbrž být poučeni. Představitelé národů byli vybráni tak, aby repre- Kresťanskí a osmanskí bojovníci zentovali rozmanitost vyznání. Nekřesťanské názory v opisoch bitky pri Moháči zastupují Arab, Ind a Žid, kteří poučeně vznášejí itka pri Moháči roku 1526 zásadne zmenila námitky z pozic svých náboženství. Vedle nich se pak vývoj v strednej Európe. Príčiny stretu Uhorska objevuje Chaldejec, Skyt a Tatar. Turek a Peršan jako a Osmanskej ríše, priebeh boja alebo osudy niektorých další muslimové sekundují Arabovi.
B
– 7 –
bojovníkov opísali viacerí autori. Priamym účastníkom bitky bol Štefan Brodarič, jeden z členov kráľovskej kancelárie, ktorý najprv v listoch informoval poľského kráľa o jej priebehu a výsledku. Už roku 1527 boli listy vydané v knižnej podobe pod názvom De conflictu Hungarorum cum Turcis ad Mohatz verissima descriptio. Uhorským kronikárom, ktorý uviedol rôzne podrobnosti z priebehu boja a opísal osudy viacerých významných bojovníkov v kráľovskom vojsku bol Mikuláš Ištvanfi (Historia regni Hungariae…). Z neuhorských autorov podrobnejšie údaje uverejnil v 16. storočí Ján Kuspinián (Oratio pro treptica…). Stručné zmienky o bitke uviedol aj Jean Jacques Boissard (Vitae et icones Sultanorum Turcicorum) v medailóne o sultánovi Süleymanovi I. Štefan Brodarič hlavnú pozornosť venoval vývoju situácie pred bojom. V opise prípravy na boj s Osmanmi charakterizoval všetkých významných bojovníkov v kráľovskom vojsku. Z osmanskej strany menovite uviedol iba sultána a Ibrahima pašu, ktorý bol veľkovezírom, ale jeho funkciu Š. Brodarič nenapísal. Opísal smrť hlavného veliteľa uhorského vojska Pavla Tomoriho, ktorého hlavu na druhý deň nosili po osmanskom tábore nastoknutú na dlhej kopii, aby ju všetci videli. Túto udalosť opísal aj J. Kuspinián. Š. Brodarič zaznamenal aj mená piatich šľachticov, ktorých Ibrahim paša za vysoké výkupné prepustil, aby mohli svojich informovať o veľkom víťazstve Osmanov. Mikuláš Ištvanfi podrobnejšie opísal príbehy viacerých ľudí z uhorského vojska, ktorí udatne bojovali a zahynuli, ale aj niekoľkých z tých, ktorým sa napriek zraneniam podarilo dostať z bojiska a prežiť alebo dokonca vyviaznuť bez zranenia. Z osmanskej strany menoval len sultána, belehradského pašu Balibeja a veľkovezíra Ibrahima pašu, ktorého uviedol len ako sultánovho dvorana. Ján Kuspinián uviedol len málo mien. Viac pozornosti venoval strachu kresťanských bojovníkov z bojového pokriku Osmanov „Dabra, dabra, hu“, ktorí Osmani stále opakovali a v uhorskom vojsku tým spôsobili veľký strach. Turci rýchlo kráľovské vojsko prekonávali a niektorí uhorskí vojaci sa pred presilou dali na útek. Na bojisku krv tiekla potokmi. Písal aj o množstve mŕtvych kresťanov, ktorých Osmani zanechali nielen na moháčskom bojisku, ale aj v dedinách, cez ktoré prechádzali, aj v Budíne, keď ho opustili. Pohľad na moháčsku bitku z osmanskej strany priniesol Kemal Paša Zahed. Preklad jeho práce vyšiel po francúzsky pod názvom Histoire de la campagne de Mohacz… Celý text je popretkávaný veršami a autor veľmi kvetnato opisuje osmanskú armádu, ktorú tvorili samí vynikajúci bojovníci. Osmani bojovali s nadšením, zneli bubny, blýskali sa meče, bojovníci islamu cítili
rastúce nadšenie. Uhorskú armádu opísal ako úbožiakov ponorených v oceli, v železe od hlavy, až po päty, ešte aj ich kone mali brnenie. Úbohí neveriaci boli ako spálení a ich tváre, ešte predtým, než pocítili plameň meča, sa stali bledými ako popol. Tomoriho označil za najlepšieho bojovníka spomedzi kresťanov, ale bol zaslepený pýchou a preto zahynul. Kral Ľudovít, často nazvaný len ako prekliaty kráľ, síce bojoval dobre, ale jeho najlepší generáli padli okolo neho alebo ich zajali. Keď videl zástavy víťazného sultána v slnečnej nádhere, zostal ohromený, úplne stratil hlavu a utiekol z bojiska. Pritom M. Ištvanfi, aj J. Kuspinián napísali, že v priebehu bitky začalo prudko pršať, Kuspinián dokonca písal o prudkej búrke. Charakteristika vojsk u všetkých spomínaných autorov je dosť podobná – udatní naši, krutí alebo zbabelí protivníci. *
*
*
Eva Frimmová Ján Zápoľský očami súčasníkov i nasledovníkov
P
ríspevok prináša zamyslenie sa nad osobnosťou Jána Zápoľského v pred- a pomoháčskom období na základe historických písomných i archívnych
– 8 –
dokumentov a aj dobovej literárnej produkcie. V tomto prípade ide o jednu z najrozporuplnejších postáv uhorských, resp. aj slovenských dejín, keďže J. Zápoľský bol jediným kráľom na uhorskom tróne (1526–1540) pochádzajúcim z územia dnešného Slovenska. Na základe rodinných väzieb a dedičstva patril k najmocnejším mužom Uhorska, bol spišským grófom i sedmohradským vojvodom, niekoľkokrát sa uchádzal o ruku jagelovskej princeznej Anny a neskôr aj kráľovnej Márie, ovdovelej po Ľudovítovi II. Jagelovskom; taktiež bolo evidentné jeho rodinné prepojenie s poľským kráľom Žigmundom Jagelovským. Stál na čele tzv. pronárodnej strany a mal mimoriadnu podporu najväčších uhorských prelátov a magnátov. Z uvedeného vyplýva, že mal vynikajúce predpoklady a aj objektívne možnosti čo najlepšie sa uplatniť v dobovej spoločnosti, ktoré maximálne ovplyvnili jeho sebavedomie a konanie. Tieto okolnosti zvýšili Zápoľského úsilie v pomoháčskom období, keďže sa snažil vymaniť krajinu spod moci Habsburgovcov a viesť ju v nezávislom duchu ako uhorský kráľ – protikráľ Ferdinandovi. Priviedlo ho to k vojne s Ferdinandom I. Habsburským odohrávajúcej sa takmer jeden a pol decénia hlavne na slovenskom území, pričom využíval spoluprácu s tureckým sultánom, čo prirodzene negatívne ovplyvnilo hodnotenie jeho konania súčasníkmi i nasledovníkmi. Zápoľského tragédiou bolo, že stál v opozícii Habsburgovcom, ktorým sa svojou mocou nemohol rovnať. Nehovoriac o propagandistike a majstrovskom vplyve cisára Maximiliána I. Habsburského a neskôr aj jeho vnuka Ferdinanda I. na celoeurópsky sled udalostí. Títo dokázali vytvoriť veľmi nepriaznivú mienku voči Zápoľskému v samotnom Uhorsku i v cudzine, a tak mu vlastne prekaziť mnohé i veľmi reálne postavené úsilia. Preto mu častokrát nemohlo pomôcť ani mocné zázemie v Uhorsku a rodinné spriaznenie s poľskými Jagelovcami. Na druhej strane sa jeho konanie posudzovalo z rozdielnych politických strán a aj z rozličných hľadísk a hlavne sa „hľadali vinníci“ zodpovední za moháčsku porážku, a teda aj za rozpad stredovekého Uhorského kráľovstva a za následnú osmanskú nadvládu v krajine; nehovoriac o Zápoľského vazalskom vzťahu k tureckému sultánovi Sülejmanovi v poslednom období jeho života. Jána Zápoľského osobitne vnímali súčasníci v Uhorsku v súvislosti s Moháčom a aj s jeho neskoršou spoluprácou s Turkami. I keď treba pripomenúť jeho predošlé veľké zásluhy v protitureckých bojoch i v súvislosti s potlačením Dóžovho povstania. Protirečenia a marazmus doby priniesli rozpačité hodnotenia Zápoľského osobnosti už u jeho súčasníkov, ale aj u historiografov a politikov neskoršieho obdobia, a inak tomu nie je ani v dnešnej dobe. Historické fakty
súvisiace s touto problematikou a reálny pohľad na celkové dianie našli adekvátny odraz v odbornej i krásnej literatúre i v korešpondencii v súčasnosti i v bezprostredne následnom období. V príspevku sa sústreďujeme na príklady ukážok textov a hodnotenia Zápoľského od priamych súčasníkov najmä vo vzťahu k Slovensku od Richarda Bartoliniho, Štefana Brodariča, Valentína Ecka, Gašpara Ursina Velia, Konráda Spervogla cez historika Mikuláša Ištvánfiho a básnika Pavla Rothana Rubigala zo 16. storočia i strážcu uhorskej koruny Petra Révaia († 1622) až po polyhistora Mateja Bela, historika Štefana Katonu či kronikárov Juraja Bohuša a Michala Semiana neskoršieho obdobia. *
*
*
Jaroslava Hausenblasová Reflexe osmanské expanze v soukromých dokumentech krále Ferdinanda I. a jeho rodiny
N
ástup Ferdinanda I. na český trůn v roce 1526 znamenal trvalé zapojení zemí České koruny do vleklého válečného konfliktu Habsburků s Osmanskou říší, který se protáhl s většími či menšími přestávkami až do konce 18. století. Dosavadní přístup české historiografie k této problematice byl založen především na zkoumání dopadu tureckých válek na obyvatele českých zemí a jejich vnímání vzdáleného nepřítele se všemi vedlejšími důsledky. K těm patřilo především velké finanční zatížení na obranu uherských hranic a další válečné výdaje. V této souvislosti byl také panovník dosud představován pouze jako žadatel finanční pomoci od českých stavů. Dosud málo pozornosti bylo věnováno obrazu Ferdinanda I. jako bojovníka proti tureckému nepříteli a obránce křesťanství před muslimy a zcela opomenuta byla otázka, jak turecká expanze zasáhla do jeho života a soukromí jeho rodiny. Cílem příspěvku je přiblížit osobní postoj krále Ferdinanda I. a jeho blízkých v průběhu válečných událostí, tj. zejména v době tzv. první rakousko-turecké války (1525–1541), popř. v období po uzavření habsbursko-tureckého míru v roce 1547. Vnímání nebezpečí a z něho plynoucí modely chování je možno představit rozborem dokumentů soukromé či soukromoprávní povahy, jejichž pisateli byl buď sám panovník nebo jeho blízcí. Přístup racionální, tj. snahu o přípravu na možné varianty průběhu válečného konfliktu umožňuje zkoumání testamentů Ferdinanda I., a to především rozbor závěti z roku 1532, psané těsně před
– 9 –
začátkem polního tažení proti Turkům, v němž je zobrazen postoj panovníka odhodlaného bojovat za obranu křesťanství i za cenu nejvyšší. Tyto dokumenty přinášejí i cenné informace o vztahu krále k českým zemím a k Praze, modifikovaného právě vlivem sílícího či naopak ustupujícího tureckého nebezpečí. Opačný pohled, tedy emocionálně vnímané nebezpečí, zahrnující především pocity strachu či vyjádření radosti nad vojenskými úspěchy, nabízí analýza pramenů soukromé povahy. Sem patří především korespondence manželky Ferdinanda I., královny Anny Jagellonské s tridentským biskupem Bernardem von Cles z let 1529–1536, která nám nahrazuje dnes bohužel ztracené dopisy adresované jejímu manželovi. Do kategorie dokumentů, jež bychom mohli nazvat racionálně-emoční, pak patří celá řada dopisů, které si mezi sebou vyměňovali po celou dobu trvání habsbursko-osmanského konfliktu Ferdinand I. a jeho sourozenci císař Karel V. a královna Marie Uherská, vdova po Ludvíkovi Jagellonském. Kromě věcných sdělení, informací o stavu příprav k bojům, výsledkům bitev, návrhů na řešení aktuální situace apod. se v nich se zrcadlí i pestrá škála nejrůznějších emočně laděných přístupů, ovlivněných především různými osobními zkušenostmi a mocenskými zájmy. *
*
*
Štěpán Šimek „Machomet“ a „alkoran“ ve staročeské literatuře mezi Husem a Kabátníkem
P
dochovaných staročeských textů povědomí o islámu, který znali jen zprostředkovaně, jak jej hodnotili, jaké konotace se pojily s Mohamedovým jménem a jakých významových posunů toto vlastní jméno nebo slova z něj odvozená doznaly. Sleduje také, zda a jak se určité vžité stereotypní představy českých mluvčích (jak je zachycuje již P. Soukup) vyvíjely v období pohusovském do počátku devadesátých let 15. století, tj. do cesty Martina Kabátníka, jednoho z prvních Čechů, jenž měl možnost mohamedány poznat osobně a o této své zkušenosti podal pozoruhodnou zprávu. Analyzována jsou jak díla překladová (např. kronika Eneáše Silvia Piccolominiho, kronika Martimiani či epická báseň o vévodovi Arnoštovi), tak i staročeské texty původní v širokém žánrovém a funkčním rozpětí (např. skladba Václav, Havel a Tábor, M. Jana Rokycany výklady na evangelia svatého Jana a svatého Lukáše, texty z tzv. Manuálníku Václava Korandy, písemnosti vydané v Archivu českém aj.). *
*
Jana Kolářová Kronika nová o národu tureckém Johanna Löwenklaua v českém překladu Jana Kocína a její příspěvek k obrazu Turků v českých zemích
K
říspěvek představí lingvoliterární pendant ke studii Pavla Soukupa „Machometáni“ v polemikách Husovy doby (in: Robert NOVOTNÝ – Petr ŠÁMAL a kol., Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy. K poctě Petra Čorneje, Praha 2011, s. 216–229). Svoji pozornost zaměří nejprve na to, jak (v jakých variantách) je ve staročeských textech doloženo jednak vlastní jméno Mohamed, jednak pojmenování ústřední knihy islámu. Vychází z lexikálního materiálu, jímž disponuje oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR a který byl pořízen pro potřeby akademického Staročeského slovníku. Po analýze doložených variant zkoumaných vlastních jmen nabízí přehled slovesných děl, kde jsou pojmenování islámského proroka a koránu doložena, a podává rozbor kontextů, v nichž se dané výrazy vyskytují. Na základě této analýzy zjišťuje, jaké měli autoři
*
ronika nová o národu tureckém německého historika Johanna Löwenklaua vstoupila do kontextu humanistických naukových děl, jež měla jako primární cíl podat zevrubné a zasvěcené informace o Osmanské říši, jejím zrodu, historii a především expanzi do Evropy. Čeští překladatelé Jan Kocín z Kocinétu ve spolupráci s vydavatelem díla Danielem Adamem z Veleslavína měli na zřeteli aktuální funkci tohoto tématu ve své době, jak vyplývá z jejich vlastních obsáhlých předmluv, které uvádějí oba díly Kroniky. Cílem této analýzy je přispět pohledem literárního historika k interdisciplinární debatě a poukázat na skutečnost, že vedle významného postavení díla jakožto naukového spisu se jedná rovněž o text, jenž je zajímavý i z hlediska literárního. Z makrokompozičního hlediska se jedná o dvoudílný spis, vnitřně propojený žánrovým modelem. V první části zpracovává autor turecké anály, do nichž dle svého uvážení vkládá vysvětlivky týkající se tureckých reálií a rovněž komentáře, v nichž konfrontuje
– 10 –
popisované události s líčením jiných autorů. Některé části předlohy amplifikuje dokonce vložením celých narativních pasáží, jež obvykle přebírá z jiných autorů a konfrontuje je s údaji turecké předlohy. Ve výsledku jde o dílo důmyslně propracované, s řadou intertextových vazeb a paratextových struktur, což je ovšem pro humanistickou produkci nejen naukových děl typické. Tuto skutečnost velmi přesně odráží i grafická podoba Kocínova překladu, jež odlišuje různým typem písma jednotlivé vrstvy textu. Nauková intence textu je jasně patrná a sám autor se na ni opakovaně odvolává. Příspěvek se bude soustředit na dosud nezkoumané hledisko, totiž autorův způsob strukturace textu, proměny narativu, projevy „literárnosti“ a žánrové hybridizace. V pasážích, kde Löwenklau vystupuje jako vypravěčský subjekt v ich formě, se objevuje nejčastěji větší množství implicitních nebo explicitních hodnotících komentářů. Z nich můžeme mnohdy čerpat více informací o dobovém vnímání Osmanů, než je tomu u objektivizovaného vyprávění v er formě. Text kroniky obsahuje též marginálie; dokonce i zde, byť výjimečně, se můžeme setkat s implicite hodnotícím postojem. Námětem příspěvku bude především analýza těchto autorských strategií, v nichž se odráží jeho postoj k Turkům. Obsahem druhého dílu kroniky je popis dějin Osmanské říše v letech 1550–1590; v tomto relativně krátkém rozmezí se již Löwenklau nemohl opřít o tureckou předlohu, tudíž se z překladatele a komentátora mění v autora-očitého svědka popisovaných událostí, neboť vychází velkou měrou z autopsie. Jak uvádí Eduard Petrů ve své studii připojené k nedávno vydané edici Kroniky nové, při koncipování druhého dílu Löwenklau musel z výše uvedených důvodů volit odlišný postup, avšak z důvodu zachování jednoty díla respektoval základní chronologickou koncepci. V těch případech, kdy se od chronologie odchyluje, považuje za potřebné omluvit se čtenáři nebo alespoň poukázat na to, že porušil zvolený postup. Právě chronologickou posloupnost vyprávění považuje Löwenklau za základní žánrovou konstantu svého díla. *
*
*
Tomáš Matějec Příhody Václava Vratislava z Mitrovic a jejich hodnocení v české literární historii
S
16. století vzniknout literárnímu textu, který byl v minulosti označen za „nejúspěšnější a nejpřekládanější knihu české renesanční literatury“ (Alois Bejblík) a který bývá oceňován nejen pro atraktivitu látky, s níž pracuje, ale i pro způsob jejího vypravěčského zpracování. Autor tohoto textu Václav Vratislav z Mitrovic (1576–1635) pobýval v Cařihradu od roku 1591 jako panoš v poselstvu, které na tureckém dvoře jednalo jménem římského císaře Rudolfa II. Po obvinění členů poselstva ze špionáže a jejich zadržení v roce 1592 prošel Mitrovic tureckými žaláři a několik měsíců strávil na galejích. Personální změna na tureckém dvoře vedla roku 1594 k propuštění zajatců, do vlasti se Mitrovic vrátil v roce 1595. Své zážitky z tureckého zajetí sepsal roku 1599, již s patrným odstupem, který mu umožnil, aby nesnadné a tíživé zážitky vylíčil s jistou lehkostí a nadhledem. Oproti Kocínově a Veleslavínově Kronice nové o národu tureckém (1594), která se musela spokojit s tím, že českému čtenáři předložila překlady cizích zpráv o životě v turecké říši, či oproti skladbě Turcicorum tyrannorum … descriptio (1597) Jana Campana Vodňanského, opírající se rovněž pouze o literární prameny, poskytovaly dobovému publiku Mitrovicovy Příhody osobní svědectví o setkání s tureckou realitou. Příspěvek se zaměří na recepci Mitrovicova díla v českém prostředí a na opakované pokusy prosadit je do „kánonu“ staršího českého písemnictví, jmenovitě na pokusy, které v tom směru podnikli František Martin Pelcl (1777), Václav Ertl (1916), Jiří Daňhelka (1950) a Alois Bejblík (1976) a povšimne si v té souvislosti také novodobých překladů díla (1787 do němčiny, 1862 do angličtiny, 1877 do ruštiny, 1983 do polštiny) a hodnocení, která jsou Mitrovicovu textu připisována v české literární historiografii. *
*
*
Marie Ryantová Za splněním křesťanské povinnosti do Konstantinopole: Jan Rejchart Štampach ze Štampachu a jeho památník jako mimořádný doklad z mimořádné cesty
S
ílící kontakty evropského prostředí s Osmanetkání středoevropské křesťanské kultury s islámskou říší nacházely odraz v různých typech praskou kulturou osmanské říše dalo na konci 90. let menů. Neopomenutelné místo mezi nimi patří také
– 11 –
památníkům neboli štambuchům, které doprovázely své majitele i na cestách mířících do Konstantinopole či dokonce do dalších oblastí Blízkého východu. Kromě záznamů, získaných těmito osobnostmi, se v památnících často nacházejí i speciální a v Evropě nezvyklé „turecké“ papíry (obvykle mramorované nebo siluetové, ale mnohdy i jen různě zdobené barevné), které představují zajímavý doklad drobné řemeslné činnosti, dané specifiky islámu, i když postupně mohly být získány i na evropském kontinentu. Jedním z cenných dokladů cesty podniknuté do Konstantinopole a pobytu v tomto městě, který obsahuje kromě těchto papírů i velmi kvalitní vyobrazení různých scén z metropole Osmanské říše, je dosud zcela neznámý památník českého šlechtice Jana Rejcharta ze Štampachu, který se do Konstantinopole vydal spolu s poselstvem slezského šlechtice Fridricha Kreckwitze, jehož mimořádně nešťastný průběh a závěr je známý mj. z pozdějšího líčení dalšího účastníka, Václava Vratislava z Mitrovic. Důvody účasti Jana Rejcharta v tomto poselstvu byly ovšem především ryze soukromé. Jeho dva starší bratři se účastnili bojů proti Turkům a nalezli v nich i svou smrt: Volf zemřel 5. srpna 1590 v protitureckých bojích na chorvatských hranicích a druhý, Mikuláš, bojoval v Uhrách a poté se účastnil diplomatických jednání s Turky o mír, přičemž se hned dvakrát vydal do Konstantinopole. Při druhé cestě měl navíc v úmyslu navštívit Svatou zemi, ale onemocněl morem a 7. srpna 1590 v Konstantinopoli zemřel. Jeho mladší bratr se proto vydal o rok později na dalekou cestu zejména proto, aby mu mohl pořídit křesťanský náhrobek. Po splnění svého úkolu se vydal s družinou vyslance Pezzena zpět do Prahy, takže nešťastnému osudu svých spolucestujících unikl. Štampachův památník tak představuje nejen doklad cest do Konstantinopole a setkání s odlišným prostředím, včetně jisté fascinace jím (která se v tomto případě projevuje jak v uvedených papírech, tak ilustracích), ale osudem Štampachových bratrů připomíná i tragičtější důsledky vzájemných vztahů. *
*
*
Milan Svoboda Utváření (sebe)reprezentace křesťanského rytíře jako protitureckého bojovníka. Příklad Melchiora z Redernu (1555–1600)
P
atnáctiletá válka dala vyniknout ambicím i schopnostem mnoha urozených mužů. Ti kromě demonstrativní obrany „vlasti“ mohli spoluvytvářet dobový i budoucí obraz svého protitureckého angažmá jak vlastní snahou, tak prací jiných, již dovedně využívali média svého věku. Na příkladu svobodného pána Melchiora z Redernu (1555–1600), válečníka znalého evropských bojišť, lze ukázat soudobé způsoby a prostředky (sebe)reprezentace křesťanského rytíře, který se může stát vzorem ostatních nyní i později. O takový pohled se postarali doboví
1. humanističtí literáti a básníci (Černovický ad., oslavné básně, blahopřání) 2. teologové (Nussler v kázání k velkovaradínskému svátku i v pohřebním kázání 1601) 3. kronikáři a historikové (Ortelius, Kronika turecká; Dačický, Paměti) 4. malíři a rytci (Siebmacher, Aachen, resp. L. Kilian – grafiky, portréty, posmrtný obraz) 5. medailéři a sochaři (Hendricks, mauzoleum rodiny Redernů ve Frýdlantu) 6. tiskaři (v Říši jako diárium vydaný, původně soukromý Redernův dopis arcivévodovi Maxmiliánu Habsburskému o úspěšném hájení pevnosti Velký Varadín 1598). Propagace křesťanského hrdiny se stala významnou, byť spíše tušenou součástí hudební dobové produkce (viz battaglia Chr. Demantia). Soukromá budoucí památka se promítla v zavedení tzv. velkovaradínského svátku vítězství na redernských panstvích (1599–1620/1654), dále do pamětní medaile, ovšem též do uchování posmrtné vzpomínky díky tištěnému pohřebnímu kázání a latinským básním složeným na počest zesnulého hrdiny. Tématu se chopili také kronikáři a historikové 17. –20. století, kteří dobovou propagandu více šířili, než kriticky zkoumali. Proto jednou z otázek nabízeného příspěvku mj. je, nakolik lze Redernovu skutečnou zdatnost v bojích proti Turkům srovnat s jeho stavovskými kolegy Schwarzenbergem, Pálffym,
– 12 –
Erdödym a dalšími účastníky bitev a jiných vojenských akcí v letech 1593–1606 a s prezentací těchto osobností v umění, historiografii a dalších médiích, zprostředkujících veřejnosti vybrané lidské příběhy s funkcí nejen prostě sdělnou (historická vyprávění), ale také výchovnou (moralistní), naučnou a vzdělávací (edukativní) i zábavní (rekreativní). *
*
*
Ondřej Švehelka
uherském i jinde od česky píšícího polského spisovatele Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Tato kombinace kroniky a jakési novinářské reportáže sice neobsahuje žádné teoretické úvahy o problematice boje s Osmany, zato se však přímo týká patnáctileté války a rozhodně nepůsobí dojmem suchého popisu událostí, v němž by se neodrážely autorovy myšlenky. Závěr vystoupení pak skýtá příležitost pokusit se o vzájemné srovnání těchto textů, z čehož bude možno lépe porozumět otázkám, které si autoři kladli, a také jejich osobnímu pohledu na problematiku války proti „dědičnému nepříteli křesťanstva“.
„Zbroje a odění potřebí jest…“ * * Tři texty z 16. a počátku 17. století * týkající se tureckých válek, Jana Hubková s přihlédnutím k válce patnáctileté Křesťané a muslimové v letákové ílem příspěvku bude představit výsledky výzkumu, publicistice 16. a 17. století
C
zakládajícího se jak na studiu starých tisků v Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze, tak na vydaných pramenech. Turecká expanze se ve své době stala předmětem úvah politiků, diplomatů, vojevůdců, učenců i prostých lidí, přišli-li s ní nějak do styku. Mnozí hledali příčinu dosavadních neúspěchů v boji s osmanským nepřítelem, snažili se analyzovat jeho strategii a taktiku a konečně předkládali návrhy, o jejichž realizaci se domnívali, že povede k obratu na bojištích a definitivnímu vítězství pro křesťanské zbraně. Přispěvatel proto vybral tři práce psané českým jazykem (v Busbecqově případě český překlad), jejichž stručná prezentace pomůže posluchači utvořit si představu o tom, jak na danou problematiku nahlíželi jejich autoři a odtud – alespoň zčásti – lidé šestnáctého století jako takoví. Důraz je přitom kladen na patnáctiletou válku (1593–1606/1608), konflikt, jímž vyvrcholil střet habsburské monarchie, respektive západokřesťanské civilizace, s Osmanskou říší v této době. Ovšem nepůjde tolik o srovnání toho, co se v těchto spisech dočítáme, s historickou skutečností, či naším současným poznáním, jako o dobový pohled na turecké války a vše s nimi spojené. První dvě díla mají charakter vojensko-politických pojednání, která usilují předložit návrh nejlepšího způsobu sestavení a přípravy vojska, jež vytáhne do pole proti Turkům a zasadí jim rozhodující úder. První spis pochází od neznámého autora a byl vydán roku 1543 (zřejmě v tiskárně Jana Severýna mladšího), druhý sepsal diplomat Ferdinanda I. Ogier Ghiselin Busbecq; třetí dílo představuje Historie o příbězích v Království
T
ištěný jednolistový i vícestránkový leták, který disponoval textovou, obrazovou a někdy i hudební rovinou výpovědi, fungoval jako zpravodajské medium, nástroj ovlivňování politických i náboženských názorů, prostředek disciplinace i propagandy a mohl být zbožím i uměleckým dílem. Byl vlivným médiem, které od vynálezu knihtisku ovlivňovalo tok informací a myšlenek a podílelo se na vytváření veřejného mínění v rozsáhlých oblastech Evropy. Problematika vztahů mezi islámem a křesťanstvím patřila velmi dlouho k žádaným námětům, dominantní roli sehrála právě v 16. a 17. století, kdy byly oblíbené letáky často vydávány v různých jazykových variantách a český a německý jazykový prostor fungoval jako poměrně prostupný komunikační celek. Příspěvek bude zaměřen na demonstraci proměn i konstant přístupu k této tematice a jejich závislosti na politických, náboženských, sociálních a kulturních faktorech. Pozornost bude věnována sdělovanému obsahu i způsobům jeho prezentace (volba literárního žánru, výtvarné pojetí tisku, melodie textů určených ke zpěvu). I když letáky nejčastěji plnily zpravodajskou roli (líčení průběhu vojenských konfliktů, komentáře k jednotlivým bitvám, zprávy ze sultánova dvora, diplomatická jednání, biografie hrdinů i potrestání zrádců), vždy je doprovázela více či méně schematická hodnotící složka. Výrazně negativní vnímání nepřítele obsahovala zpravodajská líčení přímých vojenských konfliktů a pracovaly s ním rovněž věroučné konfrontace křesťanství s islámem. Z toho těžily i letákové polemiky, užívající tureckou otázku k diskreditaci protivníka při
– 13 –
vzájemných střetech křesťanských konfesí či diskvalifikaci politických odpůrců. V příspěvku se zaměřím na registraci impulsů, reflexí, hledisek a myšlenkových proudů, které vedly ke zpochybnění, narušení či revizi tohoto černobílého obrazu a nastartovaly či podpořily změny ve vnímání druhé strany. Svou roli sehrála poptávka čtenářů po informacích ze vzdálených zemí, zvědavost na reálie islámských oblastí i zvýšené povědomí o výkonech islámského světa v matematice a medicíně. Impulsy dodalo také dobové teologické myšlení, zejména určité typy náboženských reflexí vyplývajících z dlouhodobé konfrontace křesťanství a islámu, snaha rozeznat příčiny a smysl tohoto stavu a zasadit tureckou expanzi do božského plánu věků, vrcholícího miléniem. Vnímání Turka jako božího nástroje, jenž má křesťany přivést k pokání, směřuje v některých případech k pojmenování chyb křesťanského společenství a snaze o jejich nápravu či k úvahám o tom, jak lidstvo dospěje k biblické představě „jednoho stáda a jednoho pastýře“. Kolektivní obraz nepřítele poněkud potlačovalo i vnímání muslimů jako objektů misie a potencionálních budoucích křesťanských bratrů. K využitelným okruhům letákové publicistiky patří zejména nekonformní prorocké letáky, jejichž počet stoupal v dramatických periodách tureckého ohrožení i nábožensko-politických konfliktů mezi křesťany. Konstanty i proměny ve vnímání jinověrce z východu zrcadlí také letáková publicistika k říšskému sněmu v Řezně, jenž byl svolán roku 1663 a měl za úkol také řešení účinné obrany proti turecké expanzi. K okruhu těchto tisků patří i leták J. A. Komenského Letzte Posaun über Deutschlandt, který se dočkal několika vydání a pro svou aktuálnost byl (bez uvedení autorova jména) vytištěn rovněž roku 1683. Právě Komenského myšlenkový svět přinesl významné impulsy, vedoucí ke značnému posunu v pohledu na islám a jeho vyznavače.
věnovat obrazům, které hráli roli v tureckých válkách (např. Panna Maria Mariacellská). *
*
*
Jiří Fiala Turek, úhlavní nepřítel všeho křesťanstva, v českých písních kramářských
Č
esky psané zpravodajství o turecké expanzi do jihovýchodní Evropy se šířilo prostřednictvím relací v neperiodických novinách a zpravodajských písní publikovaných formou kramářských tisků. Kramářské písně s tematikou tureckých válek lze získat excerpcí z dosavadních edicí kramářských písní a z muzejních sbírek kramářských tisků, zejména Knihovny Národního muzea v Praze. Tyto pololidové písňové skladby nepochybně fungovaly i jako součást válečné propagandy a údaje v nich obsažené mohly být ve snaze formovat názory a postoje lidových mas zveličovány či jinak zkreslovány. Zájmu kramářských skladatelů a tiskařů se turecké války těšily od bitvy u Moháče 29. srpna 1526, jak dokládá letákový tisk O nešťastné bitvě o porážce Uhruo od národa tureckého, obsahující dvě písně a vydaný Mikulášem Konáčem z Hodištkova ještě téhož roku. Zcela ojedinělá je notace melodie, na niž se měly písně zpívat, vytištěná ze dřeva vyřezanými notami na rubu titulního listu tohoto tisku. Ke třetí rakousko-turecké válce (nazývané též dlouhá válka či válka o hrady) v letech 1593–1606 se váže Píseň o Turku, přitištěná k Potěšitedlné novině, kterak Pán Bůh všemohoucí opět milostivou pomoc svému lidu křesťanskému v malé a skrovném počtu proti tomu krve křesťanské žížnivému nepříteli Turku ukázati a šťastné vítězství dáti ráčil u Bělehradu léta tohoto 1593 pátého dne měsíce listopádu, jinák ten pátek po Všech svatých. Na roz* * * díl od předchozích a následujících zpravodajských sklaJan Royt deb je Píseň o Turku koncipována jako modlitba o devíti pětiveršových strofách se dvěma plus třemi sdruženými Zázračná přispění milostných soch rýmy: „Ó, ostřiž naše šavlice, / obrať, Bože, v jejich a obrazů v boji s půlměsícem plece, / rač zahanbit jejich líce, / ať nestraší našich více / v své machometské obřízce.“ Z roku 1601 pochází díle Wilhelma Gumpenberga Idea Atlantis Mariani Píseň o dobývání pevnosti Kanýže, zpracovaná podle se mezi ostatními kategoriemi nacházejí také německé předlohy z téhož roku s názvem Ein neu Lied Milostné sochy a obrazy v boji proti Tatarům a Tur- von Abzug Canischa, jež se měla zpívat na melodii písní kům. Ve svém příspěvku se zaměřím na dvě problema- Byl margrab čistá hrdina nebo Otče náš, jenž v nebi bydlíš tiky. Za prvé, a to krátce, na milostné obrazy a sochy (notace této melodie je známa z tisku Lázeň španělská). a jejich přispění ve válkách vůbec. Za druhé se budu Za ironickým impresem „Složeno a vydáno v Kanyži
V
– 14 –
s dovolením Ruslan Beka“ se skrývá pražská tiskárna Sixta Palmy Močindlanského). Zvláště živou produkci zpravodajských skladeb o válkách s Osmany pozorujeme v sedmdesátých a osmdesátých letech 17. století; vesměs zřejmě půjde o překlady z němčiny, možná také z polštiny. V excerpovaném materiálu jsme tak zjistili český překlad německé skladby věnované dobytí Kamence 26. srpna 1672, která už v titulu akcentuje následky pádu „klíče křesťanské krajiny“ pro civilní obyvatelstvo: Novina velmi žalostivá o hrozném a strašlivém vpádu Turkův a Tatarův do Království polského, kterak jsou veliká a pevná města v něm skrze zradu zdobývali a celou Podolskou krajinu témuž království náležející odňali a lidu mladého, jak mužského, tak ženského pohlaví, mnoho tisíc zajmouc do turecké a tatarské země bez milosti na prodej zahnali; tisk nese vročení 1673. Překladatel apeluje na věrné Čechy, aby se probudili, uvědomili si blízkost nebezpečí, které může zničit i jejich domovy a postihnout je stejně hrůzně jako obyvatele okolí Kamence (v sedmiveršových slokách se kombinují čtyři střídavě a tři sdruženě rýmované verše): „Těla rozsekaných / Turci psům metali, / před pevností mladých / lidí prodávali, / ženy krásné i panny / do Tatar zavedeny, / k chlípnosti prodány.“ Ještě apokalyptičtěji líčí tureckou okupaci Píseň žalostivá, obsahující v sobě o tureckém vpádu do uherské a rakouské země z roku 1683: „Někteří jsou zjímáni, / jiní šavlováni, / násilé, usmrcení / panen, také paní, / nevinná děťátka / ukrutně zmordovaná, / na kopí nastrkaná, / smutná nebožátka.“ Atmosféru aktuálnosti autor skladby o 36 strofách navozuje užitím prézentu, naznačuje tím, že následky války dosud trvají, i když, jak dále sděluje, byli Turci u Vídně na hlavu poraženi. V souboru kramářských písňových skladeb reflektujících tažení polského krále Jana III. Sobieského k Vídni a jeho slavné vítězství nad tureckou armádou velkovezíra Kara Mustafy paši dne 12. září 1683 se nachází po všech stránkách pozoruhodná dramatizovaná skladba Lamentací tureckého velkého vezíra Kara Mustafa Baša z roku 1684 o 33 strofách se shodnou strofickou strukturou jako výše zmíněná Píseň o Turku. Několik málo kramářských zpravodajských skladeb je věnováno rakousko-tureckým válkám během 18. století, zejména pod vrchním velením prince Evžena Savojského. Kramářské zpravodajství o válkách s Osmanskou říší vrcholí Laudonovým dobytím Bělehradu 8. října 1788, jež reflektuje např. Nová píseň o udatnosti Laudonové (sic!) k dobytí Bělohradu, a doznívá až v sedmdesátých letech 19. století, kdy Josef Chládek
vydal Truchlivou píseň o ukrutnostech tureckých páchaných ve válce slovansko-turecké léta Páně 1877. České novinové a písňové zpravodajství na téma tureckých válek by si tedy zasloužilo novodobou edici, jež by jednak zpřístupnila tematicky relevantní texty, jednak zdokumentovala jejich grafickou podobu. *
*
*
Zdeněk R. Nešpor Tyršova apologie nového náboženství na pozadí islámu
D
ějiny české islamologie nejsou příliš obsáhlé, i když za její první projev můžeme považovat už Budovcův Antialkorán. Většina zájemců o islám a později i akademických islamologů přitom vycházela z vlastního křesťanského přesvědčení, na jehož pozadí se s islámem vyrovnávala – tuto linii můžeme sledovat od Václava Budovce z Budova až po Luboše Kropáčka, samozřejmě při vědomí měnících se standardů (akademické) práce. Méně časté, v rámci české islamologie ovšem zásadní, byly příspěvky přinejmenším dočasných konvertitů k islámu, třeba Ivana Hrbka nebo Jiřího Bečky. Nezaujaté (akademické) studium islámu bylo oproti uvedeným dvěma hlavním liniím v pozadí české islamologie dlouho zcela marginální, pokud vůbec existovalo. Málo známou skutečností je, že jeho svérázným raným představitelem byl estetik a spoluzakladatel Sokola Miroslav Tyrš. V eseji Mohamed a nauka jeho (1870) Tyrš plédoval za vznik nového, „moderního“ náboženství (jako řada dalších intelektuálů před ním i po něm), poměrně netradičně je však chtěl vystavět na pozadí islámu, o kterém měl alespoň základní informace. Nové náboženství mělo podle Tyrše podobně jako islám stát na pěti základních pilířích: kromě „vyznání víry“ v podobě uznání „ducha lásky a osvěty“ a „zákonů mravnosti, dobrosti a šlechetnosti“, měl být jeho „modlitbou“ a „poutí do Mekky“ zřetel na budoucnost lidstva a pokrok, „půstem“ zdržování se sobectví a „almužnou“ racionální sociální program. „Džihád“ pak měl směřovat proti všemu, co se stavělo do cesty pokroku. Příspěvek si klade za cíl představit tento nepříliš známý aspekt Tyršova díla a analyzovat jej v širších kontextech autorova života a díla, intelektuálních snah o vytvoření „moderního náboženství“ i v rámci vývoje české islamologie.
– 15 –
*
*
*
Luboš Kropáček
pole otevřel E. Said (Orientalismus), který řadí percepci Danta do své kritiky stereotypizace Orientu v evropKřesťansko-muslimské diskuse nad ské vzdělanosti. Mnohem dále jdou některé dnešní práce, které se snaží Danta líčit zcela jednostranně jako Dantovou Božskou komedií zapřisáhlého nepřítele islámu a jakýchkoliv arabských rcholná básnická reflexe dějin a křesťanské kulturních vlivů: kladl si prý za cíl překonat a hluduchovní imaginace za rozpuku renesance odráží boce pokořit islámskou eschatologii. Diskuse tohoto přirozeně také muslimské prvky v kulturním klimatu rázu, odrážející dnešní tváře nevlídné konfrontace ,,my“ Středomoří. Diskuse o pravděpodobných vlivech a ,,oni“, bují zvláště na internetu. Uzavřeme: Dantovo islámské eschatologie u Danta rozvířil kdysi Miguel jedinečné dílo bylo zaměřeno k univerzálním i k místAsín Palacios (1919); s obměnami trvají dodnes. Jako ním otázkám jeho doby. Svou nepochybnou nadčasoDantovy inspirační zdroje byli uváděni syrský bás- vou hodnotou má však zřejmě pro mnohé dvoupólovou ník al-Ma‘arrí, mystik Ibn Arabí a – jako zdroj velmi aktuálnost i dnes. pravděpodobný – legenda o Muhammadově noční cestě do nebes (mi‘rádž), známá i z lidových zpraco* * * vání a překladů. Příspěvek upozorní na možné další výkladové kontexty významného díla a na protikladné Vít Machálek reflexe a názory dnešní doby. In hoc signo vinces: Vítězství kříže Umístěním muslimů v limbu (Saladin, Avicenna, Averroes) a v hlubinách muk pro rozvratníky nad půlměsícem v knihách Louise (Muhammad a Alí) Dante bezděčně přejímá obě pojetí de Wohla islámu, jaká znala středověká křesťanská teologie. Podle ílem příspěvku je rozebrání obrazu křesťanskostaršího jde o christologickou herezi, zde navíc okořemuslimských vztahů v díle katolického spisovatele něnou dobovou protisaracénskou fantazií. Novější je přiřazení muslimských osobností k antickým pohan- Louise de Wohla (1903–1961) a jeho zařazení do konským učencům, jaké odpovídá pojetí Tomáše Akvin- textu dějin křesťanského zobrazování islámu se zvláštského (Summa contra gentiles). Z dnešního hlediska ním zřetelem k Budovcovu Antialkoránu. De Wohl, známý nejprve jako autor „světsky“ zaslouží ocenění Dantova schopnost diferencovat. Jeho vztah k averroismu, jejž filosoficky odmítl v Očistci, patří zaměřených knih a astrolog, se posléze stal pisatelem k příležitostným tématům moderních debat. Téma, jak hagiograficky zaměřených románů z dějin křesťanvlastně islám navázal na spory v raném křesťanství, ství. Toto období jeho tvorby začalo knihou Živé dřevo se ovšem v dnešních akademických debatách zabydluje z roku 1947, věnovanou sv. Heleně a císaři Konstantihned ve vícerých verzích. (Na původ islámu od ariánů novi. Konstantinovský motiv „ve znamení kříže zvítěpoukazoval ostatně i Budovec v podtitulu Antialkoránu.) zíš“ (in hoc signo vinces) je v de Wohlově díle spojován V novověkých dějinách přivodily reformace a osmanská i s konflikty mezi křesťany a muslimy. Těm se tento expanze rozsáhlá rozlišení v myšlení, politice a rétorice autor věnuje především ve vztahu k 13. a 16. století. 13. století je pro něj dobou bojů mezi křesťanskými Evropanů. Muslimové, nyní především Turci, jsou stále nepřáteli, ale vyvstávají také snahy dohodnout se, při- rytíři a muslimy ve Svaté zemi, ale také dvojznačným jmou-li křest (Pius II., Mikuláš Kusánský, J. A. Komen- „věkem rozumu“. Podle románu Pokojné světlo v něm ský), nebo i bez skrupulí, v mocenském nebo obchod- křesťanství dosáhlo intelektuálního vítězství nad isláním zájmu. Roste také poznání náboženského jádra mem prostřednictvím sv. Tomáše Akvinského. V knize islámu a na prahu osvícenství přichází literární výzva Radostný žebrák je nicméně „rozum“ Západu reprezenk vzájemnému respektu a soutěžení příbuzných nábo- tován politickým pragmatismem a náboženskou skepsí „islamofila“ Fridricha II., zatímco s křesťanskou vírou ženství (Lessingův Moudrý Nathan). V dnešních snahách o mezináboženskou úctu spojené „srdce“ Západu vítězí v postavě sv. Františka a dialog bývá vyslovováno i Dantovo jméno. Muslimští z Assisi. Také v románech ze 16. století musí de Wohlovi autoři rádi zdůrazňují islámské vlivy v jeho představivosti a hledají se jeho osobní vazby na súfijskou mys- křesťanští hrdinové čelit jak islámu, tak i náboženské tiku. K „Dantovu ezoterismu“ se přihlásil vlivný proud vlažnosti uvnitř křesťanského světa. Roli hybné síly evropských intelektuálských konvertitů (R. Guénon, zde hraje španělské katolické rytířství, různými způAbdalwahid Pallavicini aj.). Jiné, významnější diskusní soby ztělesněné v postavách sv. Ignáce z Loyoly z knihy
V
C
– 16 –
Zlatá nit a Juana d’Austria z románu Poslední křižák. Ignácova pouť do Svaté země je spisovateli příležitostí k stereotypnímu líčení zvěrstev páchaných muslimy na křesťanských poutnících, zatímco Juan pro něj představuje archetypálního vítěze nad hrůzostrašnou mocí půlměsíce při legendárním triumfu nad Osmany u Lepanta i při potlačení povstání Morisků ve Španělsku. Konfrontací výše zmíněných obrazů s historickou realitou (například s faktem, že úděl křesťanů pod osmanskou vládou byl nesporně lepší než úděl muslimů pod vládou Španělů) vyjde najevo jejich černobílost. Za pozornost však stojí, že černobíle kontrastní obraz „kříže“ a „půlměsíce“ má u novodobého katolického spisovatele podobné teologické kořeny jako u raně novověkého protestanta Budovce. De Wohl i Budovec cítí především potřebu hájit křesťanskou víru v Ježíše Krista jako Boha i člověka jak proti islámu, tak proti západním racionalistům či skeptikům. Určitá křečovitost této obhajoby je psychologicky vysvětlitelná tím, že s ní v obou případech vystupují křesťané, kteří sami jen s odřenou kůží vyvázli z nástrah mimokřesťanské religiozity. Oba také navazují na protiislámské stereotypy, vzniklé již v křesťanském středověku. Představy typické pro středověký obraz islámu se ovšem u de Wohla už neobjevují v takové míře jako u Budovce. Přes všechnu setrvačnost kolektivní historické paměti zobrazování islámu v průběhu církevních dějin nevyhnutelně podléhá změnám. Výmluvná je například skutečnost, že v de Wohlově posledním díle Založená na skále, vzniklém těsně před Druhým vatikánským koncilem, se již tradiční teze o protikladnosti křesťanství a islámu mísí s poukazováním na to, že obě náboženství mají i společný základ.
ních ozbrojených konfliktů druhé poloviny 20. století. Jako válečná zpravodajka působila v oblasti Blízkého východu, v zemích Latinské Ameriky či roku 1956 v Maďarsku. Pocházela z Florencie, avšak významnou část života prožila ve Spojených státech, které pokládala za svou druhou vlast. Její texty vždy upoutávaly pozornost závažností témat i osobitým stylem; Fallaci se proslavila provokativně vedenými rozhovory s klíčovými osobnostmi své doby stejně jako odmítáním politické korektnosti ve vyjadřování. Po teroristických útocích z 11. září 2001 vystoupila s nekompromisní kritikou islámu, kterou vtělila do rozsáhlého a žánrově obtížně zařaditelného textu nazvaného Hněv a hrdost. Sama jej charakterizovala jako „kázání“ určené všem, kteří nevidí (či nechtějí vidět) hlavní problémy současného světa tak jednoznačně a nekompromisně jako ona. Text publikovala na konci září 2001 v milánském deníku Corriere della Sera; záhy byl v rozšířené podobě vydán knižně a přeložen do mnoha jazyků. Fallaci zde veřejně vystoupila s jasně formulovanými názory na islámský terorismus, na lhostejnost a pasivitu evropských politických a intelektuálních elit tváří v tvář „islámské expanzi“ i na prohlubující se antagonismus mezi řadou západoevropských zemí a Spojenými státy americkými. V českém překladu vyšel Hněv a hrdost až roku 2011, avšak už krátce po svém vzniku v roce 2001 vyvolával protichůdné reakce i v české publicistice. Řada autorů reagovala na ostře vyprofilované názory Oriany Fallaci (a v širším smyslu i na obecná témata multikulturalismu na straně jedné a „střetu civilizací“ na straně druhé) v duchu publicistického mainstreamu charakteristického pro domácí žurnalistiku – tedy jako na otázky, o nichž je sice třeba alespoň „referovat“ domácímu publiku, které se však českého prostředí nedotýkají tak bezprostředně jako těch evropských zemí, v nichž se usídlila početně výrazná přistěhovalecká menšina * * vyznávající islám. Odlišným způsobem reflektovali tuto * problematiku autoři vzešlí z českého prostředí, avšak Marie Šedivá Koldinská disponující dlouhodobou zkušeností života v zemích s islámskou komunitou (např. Benjamin Kuras). SpeZvěstovatelka apokalypsy. cifickou formu reflexe – a do určité míry i recepce – názorů Oriany Fallaci pak formulovali publicisté, kteří Reflexe tvorby Oriany Fallaci její způsob argumentace interpretovali jako možnost v českém publicistickém diskursu kritického účtování s evropským politickým mainstrepočátku 21. století amem (ve smyslu sice rozpačitě, ale většinově stále ještě akceptovaného multikulturalismu) a zároveň jako příříspěvek bude věnován reflexi tvorby Oriany Fallaci ležitost k adoraci evropských konzervativních hodnot (1929–2006) v české publicistice po roce 2001. (např. Roman Joch). Třináct let po vzniku textu Hněv Tato světově proslulá novinářka a spisovatelka vstoupila a hrdost a osm let po smrti jeho autorky je nejen evropdo dějin žurnalistiky především jako autorka rozhovorů ská, ale v zásadě i česká publicistická scéna poznames významnými politiky a reportáží z většiny stěžej- naná faktory, jež byly v roce 2001 obtížně představi-
P
– 17 –
telné. Jde nejen o velmi protichůdně interpretované „arabské jaro“, ale především o skutečnost, že na ideu multikulturalismu veřejně rezignovali přední evropští politici. Z programového odmítání politické korektnosti se pak stává sice stále provokativní, ale v zásadě už neignorovatelný postoj (srov. Thilo Sarrazin). V domácím kontextu pak platí, že v důsledku reakcí (jakýchkoli – od neutrálních až po zcela účelové) české publicistiky na Hněv a hrdost a na otázky, které toto dílo otevřelo, se islám stal v našem prostředí opět tématem, o němž lze hovořit jinak než v neutrálním duchu. *
*
*
Tomáš Janků Analýza proměn vizuální prezentace proroka Muhammada v evropské vizuální kultuře
P
říspěvek se věnuje otázce, jak byl prorok Muhammad zobrazován v průběhu historie v evropské vizuální kultuře jako nástroj vizuálního boje proti islámu, jak se toto zobrazení s dobou měnilo vlivem
politické situace a nových médií, a zda se vždy jednalo pouze o negativní zobrazení. Provedený výzkum vychází z analýzy a systematizace online archivu „Mohammed Image Archive“, který obsahuje bezmála 400 zobrazení proroka Muhammada ze všech historických období, kultur a žánrů. Jsou analyzována zobrazení vzniklá v evropské kultuře, pokrývající období od pozdního středověku do současnosti (s exkurzem námětu Muhammada v díle Božská komedie Dante Alighieriho, který se v různých podobách promítá v celém sledovaném období). Hlavní prostor je věnován obsahové analýze jednotlivých děl, s důrazem na význam obsažené symboliky a posouzení otázky, prostřednictvím jakých znaků byl Muhammad prezentován v evropské kultuře v jednotlivých obdobích a jak se tato symbolika v průběhu historie transformovala až do současné podoby (reprezentované např. otištěním dvanácti karikatur v deníku Jyllands-Posten v roce 2005). Analýza mimo jiné ukazuje, že v moderní době lze v souvislosti s využíváním zobrazení Muhammada pro tzv. vizuální boj proti islámu vysledovat i proměnu tvůrců těchto zobrazení a jejich motivace, kdy ti hlavní z nich se hlásí k sekularismu, nacionalismu a krajní pravici.
Kříž versus půlměsíc Literární a umělecká tvorba jako prostor střetů mezi křesťanstvím a islámem Konference s mezinárodní účastí pořádaná u příležitosti 400. výročí vydání Antialkoránu Václava Budovce z Budova Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze (v rámci programu Historie v interdisciplinární perspektivě, podprogram Společnost, kultura a komunikace v českých dějinách) ve spolupráci s Archivem hlavního města Prahy 24. a 25. dubna 2014 v Clam-Gallasově paláci (Husova 20, Praha 1 – Staré Město)
