Keňa 2008 aneb nahlédnutí do práce neziskových organizací
Autor textu i fotografií: Karel Mezihorák Vydal: Between Email:
[email protected] Web: http://between.wz.cz Vytisknuto: 28.5.2009 Copyright © Karel Mezihorák 2008
Fialově vyznačena trasa mého putování a zeleně podtržena místa pobytu.
Keňa 2008
Obsah: Obsah: ..................................................................................................................................................................... 1 Co předcházelo cestě............................................................................................................................................... 2 1. den - 29.11. sobota .............................................................................................................................................. 3 2. den - 30.11. neděle .............................................................................................................................................. 3 3. den - 1.12. pondělí............................................................................................................................................... 4 4. den - 2.12. úterý .................................................................................................................................................. 5 5. den - 3.12. středa ................................................................................................................................................. 6 6. den - 4.12. čtvrtek ............................................................................................................................................... 8 7. den - 5.12. pátek.................................................................................................................................................. 9 8. den - 6.12. sobota .............................................................................................................................................. 10 9. den – 7.12. neděle ............................................................................................................................................. 13 10. den – 8.12. pondělí.......................................................................................................................................... 14 11. den – 9.12. úterý.............................................................................................................................................. 15 12. den – 10.12. středa .......................................................................................................................................... 16 13. den – 11.12. čtvrtek......................................................................................................................................... 17 14. den – 12.12. pátek ........................................................................................................................................... 19 15. den – 13.12. sobota.......................................................................................................................................... 20 16. den – 14.12. neděle.......................................................................................................................................... 22 17. den – 15.12. pondělí ........................................................................................................................................ 23 18. den – 16.12. úterý............................................................................................................................................ 24 19. den – 17.12. středa .......................................................................................................................................... 25 20. den – 18.12. čtvrtek......................................................................................................................................... 26 21. den – 19.12. pátek ........................................................................................................................................... 28 22. den – 20.12. sobota.......................................................................................................................................... 29 23. den – 21.12. neděle.......................................................................................................................................... 30 Náklady na cestu - celkem: ................................................................................................................................... 32 Náklady na dopravu – podrobněji: ........................................................................................................................ 32 Náklady na ubytování – podrobněji: ..................................................................................................................... 32 Náklady na vstupy – podrobněji: .......................................................................................................................... 33 Přehled ostatních cen: ........................................................................................................................................... 33 Kurzy měn:............................................................................................................................................................ 33 Dovětky:................................................................................................................................................................ 34
1/34
Keňa 2008
Co předcházelo cestě Na začátku všeho byl plán Hanky, jet do Keni v rámci činnosti její neziskové organizace Fair o.s. (www.fair-ngo.eu). Do Afriky jsem se chtěl vždycky podívat a dokonce jsem před pár lety plánoval jet konkrétně do Keni. Tenkrát jsem to nerealizoval, jelikož jsem zjistil, že Keňa je pro turisty hrozně drahá. O možnosti pracovat někde jako dobrovolník jsem taky občas uvažoval, ačkoliv nikdy nedošlo na nějakou vážnější iniciativu z mé strany. Když tedy došla řeč na to, zda bych nechtěl jet s Hankou do Keni, tak mi to přišlo rozhodně zajímavé. Krom počátečního zaujetí samotnou Keňou a poznáním nového kontinentu, jsem se samozřejmě zajímal o to, co bych tam vlastně dělal. Hlavní dva body mé náplně v Keni by byly dělat doprovod Hance a dokumentovat události související s činností neziskovky, ale i obecných událostí. Jinými slovy člověk v pozadí, který bude dělat fotky, natáčet video a případně se starat o „bezpečnost“ Hanky nebo spíš jí jen dělat společnost v době kdy se nebude zabývat pracovními záležitostmi. Taková role mi vyhovovala. Ostatně z hlediska focení a natáčení je dobré, když se soustředí pozornost na někoho jiného než toho kdo to dokumentuje. Pravdou je, že jsem od začátku říkal, že obsluhovat kameru i foťák v jedné osobě není dobré a měli by to dělat dva lidi. Přesto bylo dáno, že se v mezích možností budu starat o oboje. O focení jsem si starosti nedělal, ale s kamerou jsem nikdy nepracoval. Půjčil jsem si kameru na výlet do Krkonoš a poprvé vyzkoušel natočit pár záběrů. Nebyla to žádná sláva, ale jako seznamovací cvičení to posloužilo dobře. Absolvováním tohoto jednoho tréninku s kamerou v Krkonoších a získáním rad od zkušenějších uživatelů kamery jsem ukončil svou přípravu „kameramana“. Ačkoliv na všechny své předchozí cesty jsem se vždy připravoval, študoval mapy, průvodce, zjišťoval informace na internetu a celkově byl tím, kdo toho o plánované cestě věděl nejvíc, tak tentokrát jsem se této role vzdal. Hanka byla v Keni již třikrát, zná to tam i ty lidi s kterými se setkáme a několikrát letěla z Vídně. Letmo jsem si jen prohlídl mapu Keni a podíval se, kde že je Viktoriino jezero ke kterému pojedeme a nijak zvlášť jsem se o to nezajímal. Plán cesty včetně pracovní náplně měla plně v režii Hanka a dá se říct, že se to neustále měnilo a bylo jasné, že i na místě bude docházet ke změnám plánu. Dny plynuly a blížil se čas odjezdu. Přípravy na cestu se pro mne zredukovaly jen na to, zabalit si batoh. Instrukce o tom, co se který den bude dělat, kam se pojede a podobně jsem neřešil a spoléhal na to, že mi Hanka na místě řekne co a jak. Ve čtvrtek, dva dny před odjezdem, se Hanka zmínila o tom, že jí není dobře. Nepřikládal jsem tomu nějak velkou váhu a říkal si, že to je jen cestovní horečka. Mluvila však i o tom, že neví, zda by neměla zrušit tu cestu. V pátek během dopoledne jsme se tak různě bavili a vzešlo z toho, že se musí rozhodnout během dopoledne, aby stihla případně stornovat vše co půjde. Pro mě se situace začala výrazně komplikovat. První zásadní věc byla, rozhodnout se, zda pojedu případně i sám. Bylo to sice zásadní rozhodnutí, ale kupodivu o tom jsem nijak moc nepřemýšlel. Bylo mi jasné, že pojedu i sám. Jednak jsem už byl dost natěšený a navíc by mě stálo hodně peněz zrušit to. V poledne padlo definitivní rozhodnutí, že Hanka nejede a pojedu tedy sám. Později se ukázalo, že to bylo dobré rozhodnutí, jelikož Hanka měla zánět dýchacích cest a byla dva týdny na neschopence. Zbývalo ani ne 24 hodin do odjezdu, takže nebylo moc času na to dohnat moji neznalost plánu cesty a všeho co s tím souviselo. Večer jsme se sešli s Hankou doma a dostal jsem krátkou a intenzivní nalejvárnu o tom, o co tady vlastně jde. Dostal jsem několik složek papírů s různými instrukcemi co je třeba udělat, každá složka byla pro někoho jiného, nějaké balíčky pro různé lidi, seznam jmen a telefonních čísel, plán cesty a rozpis toho kde co by se mělo udělat. Mimo jiné jsem také zjistil, jak se vlastně vůbec mám dostat do Vídně na letadlo. Ani o tuhle věc jsem se původně vůbec nestaral. Hlavu jsem měl plnou nových informací, byl jsem ve velkém očekávání a moc dobře se mi neusínalo.
2/34
Keňa 2008
1. den - 29.11. sobota Cesta začala ranním vstáváním v 5:10. Na snídani bylo příliš brzo, takže jsme vyrazili skoro nalačno. Do Kobylis jsem měl s Hankou společnou cestu a dál jela Hanka do Trutnova a já do Keni. První můj spoj na této dlouhé cestě, z nádraží Holešovice do Brna, odjel načas. Do Pardubic, první a poslední zastávky, jsem byl sám v kupé. Nějak se dostavila nervozita z cesty a měl jsem sevřený žaludek, zřejmě vysoký tlak a celkově mi nebylo moc dobře. V Pardubicích ke mně přistoupila pani se psem, ale stejně mě moc nerozptýlila. Jelikož jsem v noci moc dobře nespal, tak jsem se snažil zdřímnout si, což se moc nedařilo. V Brně jsme byli včas a já bez problémů našel svůj vlak do Vídně. Měl jsem to ve vagonu první třídy, který pro tuto cestu degradovali na druhou třídu. Tři Rakušané mluvící i česky ke mě přisedli. Jeden z nich bylo dítě a to dost živé. Na konečné stanici jsem vystoupil a bez tápání šel po značkách „letiště“. Ani ne za minutu přijel autobus a už jsem zas někam jel. Na letišti ve Vídni jsem byl v poledne, takže víc než tři hodiny před odletem. Všude bylo dost lidí a nebylo si kam sednout, tak jsem si sedl někde ke zdi na zem. Snažil jsem se sníst řízek, ale pořád to nějak nešlo. Vybalil jsem si svahilštinu a začal se ji učit. To mě docela odreagovalo. V letadle jsem měl sedadlo u okýnka, což bylo dobře. S pocitem, že sedím v letadle a tedy zdánlivě mě již nemůžou čekat komplikace na cestě do Keni, jsem byl klidnější. Když přinesli jídlo, tak jsem už byl v pohodě a konečně se najedl. Venku byl krásný výhled na peřinu z mraků a když jsme přistávali v Amsterdamu, tak bylo vidět neuvěřitelné množství vodních kanálů. Brána pro let do Nairobi byla na druhé straně letištní haly, takže jsem to měl jako pěknou procházku skrz všechny krámky. Učil jsem se svahilštinu, přibývalo černochů a bylo zřejmé, že čekám u správné brány. Do Nairobi létají obrovská letadla, takže tomu odpovídala i dlouhá fronta. Počkal jsem si, až fronta zmizí a pak šel také skrz kontrolu. Měli tam nějakou novinku, která skenovala lidi. Člověk si zalezl do takové budky, zvedl ruce nad hlavu a okolo se otočilo nějaké skenovací zařízení. Prošel jsem bez obvyklého pípání kvůli baterkám, foťáku nebo podobných věcí a usadil se do letadla. Sice jsme měli každý svoji obrazovku na sedadle před sebou, ale po chvíli jim to přestalo fungovat. Keňské letušky byly milé, ubrousky, polštáře, cukr a další bylo zdobeno zvířaty. V mezích možností jsem se snažil dospat, ale v letadle to moc nejde.
Letadlo Kenya Airways, letiště Nairobi
2. den - 30.11. neděle Z letadla byl vidět krásný východ Slunce. Když jsme přistáli, tak jsme na přistávací dráze chvíli čekali, jelikož se tam srazila nějaká auta nebo něco takového hlásili. Při kontrole pasů tam bylo několik front a ty fronty, co vypadaly jako že jsou kde bych měl čekat se skoro nehýbaly. Po chvíli jsem přešel k té kde byl nápis „Jen pro keňské občany“ a nikdo tam nestál. Pán mi dal razítko a neřešil, že nejsem z Keni. Prošel jsem zřejmě díky tomu, že jsem měl už vyřízené vízum. Ti co to vyřizovali až na letišti by zřejmě neprošli. Chvíli jsem hledal velký batoh, jelikož jim tam chyběla cedule patřící k letu z Amsterdamu. Když jsem našel správný jezdící pás, tak zas chvíli trvalo než jsem zjistil, že můj batoh leží bokem, jelikož zavazadel bylo moc tak je dávali na stranu, ať můžou přijet další. Když jsem vyšel ven, tak jsem hned viděl cedulku „Karel“, kterou držel Peter, kamarád Hanky z předchozích cest. Za chvíli přijel autem jeho kamarád Lili. Cestou z letiště jsem zjistil, že Peter je Kikuj a Lili je z kmene Luo. Nebyla dopravní špička, tak jsme se rychle dostali do čtvrti Langata, kde Peter žije. Podle nápisů je místo obklopeno kasárnami, ženským vězením, slumem Kibera a národním parkem Nairobi. Vjeli jsme do brány hlídané strážníkem a v jednom z bloků vyšli do prvního patra ke dveřím 117. Místo dveří byla mříž částečně přikrytá překližkou. Předsíň, dva pokoje, turecký splachovací záchod a malá koupelna, kde bylo umyvadlo, kohoutek ze zdi na mytí a holé betonové zdi. V pokoji Petera byl pěkný nepořádek, tak říkal že budu spát vedle u jeho bráchy. Toho jsme po chvilce ťukání zřejmě zbudili. Oba předchozí noc byli někde tančit a přišli kolem třetí ráno, takže byli podle toho rozespalí. Dohodli se, že jeho brácha Joe mě vezme po městě a Peter půjde spát.
3/34
Keňa 2008
Vyšli jsme na ulici a šli uličkou k zastávce matatu – dodávka, místní MHD. Ulici lemovaly mini stánky s ovocem, dřevěným uhlím, cesta rozbořená a kolem ohrada, budovy nízké rozpadajícího se vzhledu.
Centrum Nairobi, pohled z Uhuru parku
Domky lemující cestu, Nairobi
Nasedli jsme do matatu, v kterém vyřvávala muzika a vyrazili jsme do centra. Jezdí se tu vlevo, na první pohled trochu zmateně, ale nic zásadního. V centru mi Joe pomohl zařídit novou SIM kartu do telefonu, jelikož ta co jsem si ji přivezl propadla po třech měsících nečinnosti. V kasinu jsem si vyměnil peníze, což byla jediná otevřená směnárna v neděli. Zašli jsme na malý oběd a čaj s mlékem, což zde hodně pijí. Došli jsme do Uhuru parku nedaleko General post office, kde to žilo. Hodně rodin a vůbec lidí vyrazilo za kouskem přírody v Nairobi. Na jezírku jezdila šlapadla, děti si malovaly na obličej ornamenty a lidé posedávali ve stínu stromů. Z parku je pěkný výhled na centrum města. Když jsme si oddechli, tak jsme zas došli do ulic centra a zašli do klubu kam Peter a Joe rádi chodí. Platil se vstup, jelikož byl zápas Manchesteru City a Manchesteru United. Byl to evidentně velmi očekávaný zápas. Dali jsme si pivo, zahráli kulečník a hospoda se pomalu plnila. Když zápas začal bylo úplně plno. Několik televizí u nichž bylo až asi 200 lidí. Když byl závar u branky nebo faul tak se vždy ozval hrozný křik a hodně to prožívali. Na dvou kulečníkových stolech se stále někdo střídal a hrál. Dali jsme si kuře s bramborem a po zápase šli ještě na čaj a hot dog do jiného podniku. Byla už tma, ale na ulici bylo stále dost lidí a rušno. Zpátky k Peterovi jsme se dostali asi ve 20:30. Nijak jsem to nenatahoval, malinko se ošplouchl a ulehl kolem 21. hodiny.
3. den - 1.12. pondělí Budíček byl před sedmou a hned jsme vyrazili do centra. Sraz byl v devět před hlavní poštou s Abelem a Henrym. Díky zácpě cesta do centra trvá dýl a pak jsme s Peterem zašli na snídani. Čaj s mlékem a toast s vajíčkem a klobásou. Peter si na skok zašel do práce a pak mě dovedl k poště. Bylo devět hodin a Abel tvrdil po telefonu, že přijde za třicet minut. Rozloučil jsem se s Peterem, který šel do práce a než odešel tak mě seznámil s ochrankou co stála vedle. Chvíli jsem čekal na zastávce matatu, ale bylo tam moc smogu, tak jsem si sedl před poštu. Po chvíli mě nějaký chlápek z ostrahy upozornil, že tam nemůžu být a ať jdu dovnitř nebo pryč. Na cedulích kolem bylo anglické slovíčko které jsem neznal, i když jsem tušil, že to bude zákaz povalování se tam a ostraha mi to tedy potvrdila. Aspoň jsem si koupil pohledy a známky a napsal je. V deset hodin mi napsal Abel, že přijde za čtyřicet minut. Asi v 10:50 mi psal, že shání Henryho. Toho prý nesehnal, což mi psal v SMS, ale nakonec přišel i s Henrym v 11:25. Takže dopoledne k ničemu. Během toho čekání jsem se mrknul zas do Uhuru parku, kde bylo příjemněji než na rušné ulici u pošty. Šli jsme si na chvíli sednout na čaj, kde jsem jim řekl co od nich Hanka chce. S Abelem jsme zašli k Conference center, kde jsme zjistili, že vyhlídka na Conference center, Nairobi 4/34
Keňa 2008
střeše stojí 150 Ks pro místní a 400 Ks cizince. Je to nejvyšší veřejně přístupná budova a jinak druhá nejvyšší budova v Nairobi. V 13:30 jsme se vrátili k poště a setkali se s Jeremim z ostrova Takiwiri na Viktoriině jezeře a Paulinou z východní části Keni. Jelikož se ještě čekalo na další členy Fair Kenya, tak jsem šel zatím s Jeremim napřed a probrali jsme v parku otázky o Takiwiri. Když jsme byli hotoví, tak jsme zjišťovali, kde jsou ostatní. Jeremi mluvil s Abelem a prý, že jsou na druhé straně parku, což znělo divně. Po několika telefonech jsem usoudil, že jsou jen přes ulici u monumentu a taky tam byli. Setkal jsem se tam s dalšími pěti lidmi. Po představení každého, Abel začal řešit organizační věci a také můj program. Po delším sezení začali dělat rozcvičku a tak jsme se protáhli společným cvičením. Po skončení naší schůzky mě dovedli do klubu, kde jsem byl předchozí večer a kde Peter hrál kulečník. Chvíli jsme ještě řešili cestu na západ s Abelem, Jeremim a Charlesem a pak oni šli domů, zatímco já tam zůstal s Peterem. Když jsme se s Peterem v jiné restauraci navečeřeli, tak jsme jeli domu matatem. Za tmy jsme tam došli a ještě jsme téměř do půlnoci kecali o všemožných věcech.
4. den - 2.12. úterý Ráno se mi moc nechtělo vstávat v 6:20. S Peterem jsme dojeli do města, nasnídali se a před osmou hodinou jsme se rozloučili. On šel do práce. Já šel do Conference center na vyhlídku, která je na střeše budovy. Po zaplacení vstupného mě pán vyvezl do 27. patra, pak jsme ještě šli čtyři patra nahoru na střechu, kde je i heliport – plocha pro přistáváni vrtulníků. Počasí nebylo moc jasné, ale centrum Nairobi bylo vidět dobře. Měl jsem čas, tak jsem jen tak seděl v parku Uhuru a pozoroval dění kolem. V 10:05 mi psal Henry, že má zpoždění a přijde za půl hodiny. Vzhledem k tomu, že sraz byl 10:30, tak to asi popletl, ale to bylo jedině dobře. V půl přišel Jeremi a do 10:45 jsme čekali na Henryho. Jeremi měl nějakou zkoušku, tak s námi nejel do Californie a jen jsme pokecali o pobytu na Takiwiri. S Henrym jsme se dostali do Californie, kde jsou betonové domy, které vypadají jako vybydlené, ale to je tady standard. Kluci hráli fotbal, tak jsem to chtěl natočit. Po chvíli se jim to nelíbilo, tak jsme toho nechali a odešli. Navštívili jsme postupně dvě Henryho sestřenice a potkali nevím kolik jeho bratranců. Holt v Africe jsou velké rodiny. Pak jsme zajeli nedaleko čtvrtě Dandora. Kousek od Dandory Henry bydlí se svou snoubenkou. Mají 2+1 a měsíční nájem je 5000 Ks. Později k Henrymu domů přišla Adelain a nějaký kluk. Ona bydlela v Dandoře, takže se stala naší průvodkyní. Mezi tím co jsme si povídali, tak Henryho snoubenka uvařila oběd – rýži s fazolemi. Bavili jsme se o vodě a Henry říkal, že ta jejich voda je nezávadná. Po té, když voda byla nalita, tak si Henry nedůvěřivě tu skleničku prohlížel, což bylo směšný vzhledem k tomu jak říkal, že to je bezpečný. Zasmáli jsme se tomu a pak jsme tu vodu všichni pili.
Diskuse na skládce Dandora, Nairobi
Skládka Dandora a v pozadí čtvrť Dandora, Nairobi
Cennější věci jsme nechali u Henryho a vyrazili na skládku Dandora. Na skládce jsme potkali dva odpočívající chlápky ve stínu pod stromem. Jeden nebyl schopen srozumitelně mluvit a celkově vypadal jako nějaký retardovaný. Těžko říct zda vlivem pobytu na skládce nebo nezávisle na tom. Druhý komunikoval, byť také
5/34
Keňa 2008
trochu zvláštně. Na otázku jak dlouho tam je, řekl 100 let. Asi nechtěl moc odpovídat a bavit se o tom jak tam žije. Pak jsme šli na vrch skládky a trochu to prošli. Viděli jsme tam ženy prohledávající odpadky a hledající „cenný“ odpad pro výkup. „Pásly“ se tam krávy a prasata mezi odpadky. Procházeli se tam také obrovští ptáci Marabu. Tento „čáp africký“ je vysoký jak menší člověk a má obrovský zobák. Diskutovali jsme tam s manželem Adelain o tom jak to tam chodí s výkupem separovaného odpadu a jaké jsou možnosti zlepšení situace tam. Vrátili jsme se k Henrymu pro věci a šli na matatu do centra. S Peterem jsem se setkal opět v oblíbeném klubu. K němu domů jsme se dostali opět za tmy, jelikož jsme ještě večeřeli v restauraci.
5. den - 3.12. středa Ráno, jako každý den, jsme před sedmou hodinou odešli a ve městě se nasnídali. Abel a Gardwell přišli k poště a tak jsme spolu vyrazili. Došli jsme k autobusu a jeli směr slum Ngando. Cestou přistoupili Charles, Paulina a Polter. Vystoupili jsme na rušné silnici odkud jsme se vydali uličkou lemovanou rozpadávajícími boudami. Po několika minutách chůze slumem jsme se dostali k centru dětí. Na chvíli jsme si sedli dovnitř a místní učitelka dobrovolnice nám povídala o tom co dělají. Když se všechny děti sešly na dvoře, tak začal program. Zpívali, něco povídali a tak různě. Pak se ukazovaly jejich obrázky, které namalovali a odměňovaly se ty nejhezčí. Nakonec dostali nějaké dárky co jsem jim přivezl a pak jsme se rozloučili.
Dětské centrum ve slumu Ngando, Nairobi
S Abelem a Polterem jsme jeli do slumu Kibera. Tento slum je jeden z největších v Africe a žije v něm přes milion lidí. Tam jsme se setkali s Henrym, který tam pracuje. Byl čas oběda, takže jsme nejdříve zašli na oběd. Restaurace ve slumu vypadá hodně prostě. Dal jsem si chapati a něco zeleného (sukumawiki) nasekaného s kousky masa, jenž byly plné kostí a jiných věcí. Byly to nejlepší chapati jaké jsem v Keni jedl. Hovězí maso bylo, tak jako všude jinde, tuhé a pro zhýčkaného Evropana nepoživatelné. Ty kosti a šlachy by se daly okousat, ale ono i to libové maso je pro nás jen velmi těžko rozžvýkatelné. Řešením je jíst kuřecí a ryby. Po jídle jsme šli do nitra slumu. Procházeli jsme úzkými blátivými uličkami. První zastávka byla v dílně kde z kostí vyráběli
6/34
Keňa 2008
kousky pro přívěšky a náramky. Dále jsme postupně obešli čtyři místa kde Henry staví betonové stavby. V přízemí záchody a sprchy, kterých je v Kibeře a obecně ve slumech velký nedostatek. V prvním patře jsou prostory pro různé účely a ve druhém patře je restaurace s otevřeným výhledem na okolí. Ta první byla ten den poprvé otevřena a měla program pro příchozí lidi. Každému ukazovali jak si mýt ruce a dávali kousek mýdla. Ve druhém patře této budovy jsme si dali pití a na chvíli odpočinuli. Bylo to jediné místo v Kibeře, kde měl člověk aspoň trochu pocit, že může volně dýchat a není sevřen v úzkých blátivých uličkách. V sousedství slumu Kibera je čtvrť Langata, kde jsem bydlel u Petera. Langata se rozšiřuje o nové panelákové domy, do nichž se přemisťují lidé z Kibery. Prý za stejných finančních podmínek jaké mají v Kibeře. Lidé ve slumu sice platí nájem, ale někomu jinému než komu patří pozemek, takže se jim může i tak stát, že jsou vyhnáni a dojde k demolici jejich přístřeší.
Slum Kibera a v pozadí čtvrť Langata, Nairobi
Úzké uličky mezi plechovými boudami v Kibeře, Nairobi
7/34
Keňa 2008
Z Kibery jsem jel už jen s Henrym, který mě dovedl zas do klubu za Peterem. Pokecal jsem ještě s Henrym u pivka než odešel. S Peterem jsme obešli ještě několik restaurací a diskotéku, než jsme se vydali zpátky do Langaty. Zase za tmy jsme se dostali k Peterovi domů. Byl to takový každodenní extrém. Přes den jsem se pohyboval na skládce nebo ve slumu a večer jsem byl v restauracích, klubech a diskotékách, kde se peníze rozhodně nešetřily.
6. den - 4.12. čtvrtek Ráno jako obvykle, ale tentokrát jsem jel s velkým batohem. Po snídani jsme zašli do prádelny, kde Peter chodil se svým oblečením a domluvil mi tam hlídání batohu. K Hiltonu, kde byl sraz s Gardwellem v 8:30 jsem dorazil před osmou. Točil jsem na kameru kolemjdoucí a bylo po osmé když jsem se potkal s Gardwellem. Příjemné, že někdo přijde v předstihu. Dojeli jsme do Dandory u skládky, kde jsme se zastavili u jednoho kamaráda Gardwella. Společně jsme došli na skládku, kde byl David a další kluci ze skládky. Nejdřív to vypadalo, že se nikam nedostaneme, ale po vysvětlení situace jsme se dostali ke spolupráci. Vyrazili jsme do místa, kde nebyli lidé a tam jsem natočil rozhovor s Davidem na kameru. Byl to devatenáctiletý kluk, co po škole nenašel práci a tak se již pět let živí sběrem odpadu. Šli jsme dál a narazili na chlápka co odmítal být natáčen. Když jsem ho ujistil, že ho nebudu natáčet a že jen procházíme, tak otočil a chtěl být „filmovou hvězdou“. Asi to zkoušel zda mu nenabídnu peníze za to, když ho budu moct natočit. Natočil jsem s ním další rozhovor a pokračovali jsme dál k řece Nairobi. Bylo tam dost živo a několik žen mylo igelitové tašky v řece. Po umytí to od nich vykupují pro recyklaci. Byli tam lidé, kteří říkali že Tomáš, člen organizace Fair, jenž tam byl o rok dřív, jim slíbil stroj na recyklaci. Řekl jsem jim, že o tom Skládka Dandora, Nairobi nevím a že se poptám. Přes skládku jsme se vrátili odkud jsme vyšli. Tam jsme se rozloučili. Dal jsem jim dvě sušenky a 85 Ks v drobákách co jsem měl v kapse a šli jsme pryč. Vypadali spokojeně. Peněz to nebylo moc, ale jestli mají v průměru 500 Ks měsíčně a tento měsíc neměli skoro nic, jak mi říkali, tak to bylo pro ně asi dobré. Bylo po jedenácté hodině, tak jsem napsal Abelovi, že nestíháme přijít na plánovaný sraz a ať mi rovnou napíše kdy odjíždí autobus do Nakuru. Odpověď byla, že sraz je ve 14 hodin u Hiltonu a autobus odjíždí v 15:30.
Skládka Dandora, Nairobi
David při natáčení na skládce Dandora, Nairobi
Byl čas, tak jsme se stavili u Gardwella v práci, kde si potřeboval vyřídit nějaké volno. Narušili jsme jim poradu. Opět velký skok. Ze skládky v Dandoře do kanceláře reklamní agentury s počítači a lidmi v oblecích a kostýmcích. Zašli jsme vyzvednout můj batoh do prádelny a pak už šli k hotelu Hilton.
8/34
Keňa 2008
Volal jsem Abelovi a ten mi řekl, že tam bude ve tři hodiny, ačkoliv sám stanovil sraz ve dvě. Volal jsem také Charlesovi a ten, že přijde za patnáct minut. Tak jsme šli s Gardwellem na oběd. Ve 14:45 jsme se sešli s Charlesem u Hiltonu. Abel to stále natahoval a po několika telefonátech a víc jak dvou hodinách čekání dorazil. Docela mě štval, bez omluvy a tak pozdě. Přesunuli jsme se k autobusovému nádraží, kde jsme koupili tři lístky do Nakuru. Při placení po mě Abel chtěl o 100 Ks víc. Když jsem se ho ptal proč, tak že na Charlesův lístek. Nechápal jsem a po chvíli z Abela vylezlo, že mu prý budu celou cestu hradit. Řekl jsem mu, že o ničem takovém nebyla řeč a že to platit nebudu. Pak, že Charles pojede jen do Nakuru a zda to zaplatím. Je to prý jenom asi 1000 Ks. Tak jsem to taky zamítl. Po čekání přijelo matatu a s Abelem a Charlesem jsme vyrazili do Nakuru. Bohužel jsme seděli vzadu, kde je snížený strop a tak jsem seděl skrčený. Cesta ale není zas tak dlouhá, takže to bylo v pohodě. Ještě v Nairobi jsme museli vystoupit a hodně zběžně nás kontrolovali. Asi zda nemáme zbraně a podobně. Za tmy jsme dojeli do Nakuru. Jelikož končilo studium a přijeli za studenty rodiče a podobně, tak byly hotely plné. Ve čtvrtém hotelu jsme dostali poslední pokoj. Na střeše jsme měli pokoj pro čtyři. Nejdřív to vypadalo, že bude za 750 Ks, ale pak byl za 2000 Ks. Navíc netekla voda. Šli jsme na večeři. V potemnělých uličkách bylo vidět děcka s lahvičkou lepidla pod nosem stejně jako v Nairobi. Tahle droga, levnější než chleba, je zde nejrozšířenější. Abel a Charles po večeři hledali na ulici někoho čtvrtého na náš pokoj, aby se podílel o náklady s námi. Nikoho nenašli. Po půlnoci jsme ulehli.
7. den - 5.12. pátek Ráno jsme zjišťovali jak se dostat do národního parku Nakuru. Jeden nám nabízel auto pro tři lidi za 5000 Ks nebo auto s otevírací střechou pro devět lidí za 6000 Ks. K tomu se platí vstup 3200 Ks pro cizince a 200 Ks pro místní. Šli jsme mezi tím na snídani. Jeden taxikář se nabídl, že nás po parku bude vozit za 3000 Ks. Chvíli jsme o tom polemizovali a pak souhlasili. Zajeli jsme do hotelu pro věci a odhlásili se z hotelu. Ve směnárně jsem vyměnil peníze za dost nevýhodný kurz a už se mohlo jet do parku.
Plameňáci a pelikáni, NP Nakuru Lake
Národní park Nakuru Lake
Už u brány do parku nás vítaly opičky. Projížděli jsme parkem a viděli pelikány, plameňáky, opice, několik druhů antilop, zebry, buvoly, žirafy, nosorožce, pštrosy, prasátka a pěknou přírodu kolem. V parku jsme byli asi do tří odpoledne. Bohužel jsme neviděli lvy ani hrochy. Hroši jsou prý vidět po ránu u vody když není ještě tak horko, jenže s těmahle Keňákama vyrazit někam brzo je nereálné a lvy je celkově menší šance vidět. Zašli jsme na jídlo a během toho mi říkali, že Henry jede do Nakuru za námi, takže na něj počkáme. Při placení taxíku se ukázalo, že nemají peníze nebo to aspoň tvrdili a že očekávali, že to budu za ně platit. Chvíli jsme to řešili a pak jsem vyměknul a zaplatil za ně asi 800 Ks s tím, že mi to vrátí až přijede Henry. Ten měl prý přijet v 18:30. Na Henryho jsme čekali v městském parku. Vyhrávala tam muzika z velkých reprobeden umístěných uprostřed parku a s velkým šumem. Lidem to ale kupodivu nevadilo, že je to tak nekvalitní produkce. Trochu jsme si to vyříkávali, že jejich představa o tom že za ně budu platit není úplně v pořádku, ale vypadalo to, že si s tím nedělají vůbec starosti a jako bych mluvil do vzduchu.
9/34
Keňa 2008
Žirafy, NP Nakuru Lake
Nosorožci, NP Nakuru Lake
Zašli jsme na internet a pak šli do restaurace a čekali na Henryho. Přijel kolem osmé večer. Koupili jsme lístek do Webuye na desátou večer a do té doby se navečeřeli. Autobus měl poruchu, takže se čekalo na jiný. Po kontrole od ochranky jsme nastoupili a o půlnoci vyrazili. Než jsme odjeli, tak mi to nedalo a při loučení se s Abelem a Charlesem, kteří se kvůli penězům vraceli do Nairobi, jsem se zmínil, že doufám, že si svoje finanční problémy vyřeší a vrátí mi moje peníze jak slíbili. Souhlasně přikyvovali jako že je vrátí. Ani mi nešlo, tak o ty peníze, jako že mi vadilo jakým způsobem k tomu přistupovali.
8. den - 6.12. sobota Cesta byla místy hodně děravá a nadskakovali jsme tak, že místní pokřikovali na řidiče ať zpomalí. Bylo příjemné vidět, že místní mají také své limity a ozvou se. Ačkoliv nutno říct, že jejich limity jsou nesrovnatelně dál než má „západní“ člověk. Noc byla docela chladná a dobře že jsem měl mikinu a šusťákovku, ačkoliv sneslo by to ještě něco navíc. Po necelých pěti hodinách jízdy autobusem jsme vystupovali ve Webuye. Za tmy, pod nádhernou oblohou, jsme šli okrajovou částí města, co vypadala jak vesnice a štěkající psi nás vítali. Došli jsme k Henrymu a po zaklepání zbudil svoji mamku. Dům je starší, bez elektriky, takže jsme byli za svitu petrolejové lampy. Henryho mamka nás ubytovala a my bez velikého zdržování ulehli, abychom se dospali.
Papírna, Webuye
Odpočívám nedaleko vodopádu, Webuye
Kolem osmé hodiny jsme vstali a seznámil jsem se s dalšími členy rodiny, sousedy a podobně. Po snídani jsme šli na procházku po okolí. Šli jsme kolem papírny, která je největší v regionu, byli jsme u vodopádu a cestou jsem fotil přírodu. Od jedné slečny jsem byl pozván domů, kde bylo dalších asi pět dětí a dvě dospělé ženské. Povídal jsem si s nimi, fotil jsem a pozvali jsme je na výstavu do kostela. O kus dál jsme se u jednoho domu zastavili a dali si domácí pivo buz. Vypadalo to jak blátivá kaluž a chutnalo to spíš jak burčák. Měli také domácí
10/34
Keňa 2008
pálenku čangu, která se už dala pít. Čirá bezbarvá tekutina a připomínalo to slivovici. Hned vedle vyhrávala místní tříčlenná kapela a lidé kolem tancovali. Bylo příjemné si na chvíli sednout mezi ně a sledovat jak se baví. Když jsme došli domů, tak jsme se naobědvali. Po obědě jsme se tak různě přes bratrance a jiné známé dostali do kostela St. Johns, kde měla být výstava. Představený a tři asistenti seděli a poslouchali Henryho o co že jde. Mluvil dlouho a dobře. Pak diskutovali o všem možném. Výsledkem bylo, že tu výstavu můžeme druhý den v kostele uspořádat.
Sladké brambory;
List použitý jako papír
Vodopád ve Webuye;
Lidé z venkova
11/34
.
Keňa 2008
Posbírali jsme Henryho bratry a další jeho kamarády a šli do jednoho místního klubu. Na úvod chtěli 100 Ks za vstup, jelikož tam hrála živá muzika a pak chtěli za pivo 120 Ks, což bylo víc než obvykle. Po první rundě se to docela dlouho řešilo a různě se dohadovali. Výsledkem bylo, že se šlo jinam, kde nám dali pivo za 70 Ks.
Popíjíme domácí pivo buz a pálenku čangu
Henryho bratři;
.
Život na venkově
Kolem jedenácté večer jsme se vrátili do pro mě dočasného domova. Došlo k nějaké dezinformaci a mamka myslela, že se najíme cestou. Chvíli to řešili a hrozně se mi omlouvali. Mě to nevadilo a říkal jsem, že je můžu pozvat na čínské polívky. Nakonec jsme měli chapati s dvěmi houbovými a jednou sýrovou polívkou. Koukali na to nejdřív nedůvěřivě, že se to jen zalije vodou a je to hotové, ale pak jim to chutnalo. Houbová víc než sýrová. Později v Nairobi jsem zjistil, že instantní „čínské“ polévky mají taky byť jsou nazvané jako indická polívka nebo nějak jinak.
12/34
Keňa 2008
9. den – 7.12. neděle Po snídani jsme na devátou hodinu přišli do kostela. Bylo tam asi dvacet dětí a mladých lidí. Tahle mše byla v angličtině. Na mě to působilo docela agresivně a manipulativně. Slovíčko „muset“ se tam vyskytovalo až příliš často. Na konci mše měl Henry řeč a představil společnost Fair Kenya. Já jsem jen přidal pár vět, abych nemlčel. Další mše ve svahilštině byla za větší účasti, byla živější, víc se zpívalo a trochu i tančilo. Bylo to zajímavější, ale ta manipulace s „ovečkami“ tam byla stejně i když jsem tomu nerozuměl.
Ženy nacvičovaly kostelní zpěv na mši, Webuye
Henry při zahájení výstavy v kostele, Webuye
Po mši jsme šli domů na oběd. Po obědě jsme se zase vrátili do kostela a připevnili obrázky na zeď. Lidé se sešli a tak začalo setkání uvnitř kostela. Po dlouhé řeči Henryho se rozvinula diskuze a byli docela zaujatí i když obsah mi trochu unikal jelikož mluvili i svahilsky. Po tom Henry obešel fotky na výstavě a o každém obrázku něco řekl. Lidé to s ním obcházeli a diskutovali. Pak jsem měl řeč já a řekl jim svůj dojem z Dandory a Kibery. Rovněž jsem srovnával život ve městě s životem na venkově. Ani nevím proč, ale pro porovnání života jsem vyprávěl o tom jak vypadá život prasete na venkově ve Webuye a na skládce Dandora v Nairobi. Celkem se smáli a vypadali, že se jim ta moje řeč líbila. Tím výstava byla pro tento den ukončena.
Tváře dětí, Webuye
Tváře dětí, Webuye
Zajeli jsme na kolech, které tu jsou jako taxíky, do města, kde Henry vybral peníze. Cestou jsem se musel smát, páč jsme jeli tři za sebou a všichni jsme měli žlutá trička Fair Kenya. Lidé na nás koukali co to je za žlutou „karavanu“. Celkově ty trička byl dobrý nápad a vypadá to dobře, když je vidět že jsme nějak spojeni a dobře to reprezentuje. Po návratu z města jsme se přes různé návštěvy dostali do klubu, kde jsme byli znechuceni předchozí večer. Tentokrát tam měli nějakou firemní sešlost a tak to bylo bez hudby, aby mohli jednat. Nastalo opět remcání a že
13/34
Keňa 2008
odejdeme, ale pak jeden pán řekl, že je manažer rádia a po krátkém popovídání nás pozval do rádia. Zaujala ho žlutá trička a proto se začal vyptávat. Šli jsme zpátky dovnitř klubu, dali si pár piv a trochu se opili. Asi v jedenáct večer k nám přišel majitel klubu, který je zároveň majitel rádia Mambo a druhý pán byl manažer vysílání. Opilý Henry měl tu samou řeč, co už ten den několikrát, ale tentokrát byl opilý. Nebylo to však moc znát. Aspoň co můžu soudit já po několika pivech. Já jsem měl také několik vět co jsem mu řekl, ale moc jsem se do toho nemíchal. Nakonec manažer řekl, ať ráno přijdeme na devátou a že se dohodneme. K tomu jsme dostali rundu pití zdarma. Noční procházka vesnickou částí města v podroušeném stavu byla příjemná i když bylo docela chladno, jelikož dost foukalo. Bušením na okno Henry zbudil zase mamku, která tentokrát byla připravená a i v tuto pozdní dobu servírovala večeři. Ochutnal jsem sladké brambory o kterých několikrát Henry mluvil. Byly dobré a řekl bych, že v Čechách tento druh brambor není na prodej. Henry přebral a tak se jen zmítal na gauči s podivnými povzdechy a občasným mluvením. Pak usnul, zatímco jsme si z něho s jeho bratry dělali legraci. Mamka ho zbudila, aby se najedl. Henry na chvíli odešel a kupodivu se dal dohromady. Vrátil se v celkem dobrém stavu a taky se nejedl.
Popíjení piva v místním klubu, Webuye
Vysílání v rádiu Mambo, Webuye
10. den – 8.12. pondělí Ráno jsme se nasnídali a pak vyrazili do rádia. Bylo sice po desáté, namísto předchozí den zmiňované deváté hodině, ale tak to tady holt chodí. Chvíli jsme čekali než bude manažer Peter volný a pak se nám věnoval. Šlo to ráz na ráz. Po chvíli řekl, ať jdeme do studia a že jdeme do vysílání. Dodal, že máme pět minut živého vysílání, takže ať řekneme to podstatné a nejdeme do podrobností, jelikož na to není čas. Než jsme se nadáli Henry měl sluchátka a byl v éteru. Vysílání je ve svahilštině, takže jsem tomu nerozuměl a navíc jsem měl dost starostí s kamerou. Po chvíli skončil a vzal jsem si jeho sluchátka. V mezích možností jsem něco řekl, ale bylo to docela hrozné. Mluvili jsme anglicky, slyšel jsem se se zpožděním ve sluchátkách jelikož to bylo na živo a ne zcela jsem rozuměl otázkám. Každopádně něco jsem řekl. Udělali jsme si pár fotek ve studiu a šli. Manažér nám řekl,
Maminka Henryho připravuje oběd, Webuye
Oběd: Ugali, sukumawiki, vařené banány
14/34
Keňa 2008
že pokud zas někdy budeme chtít do vysílání, tak že není problém, s tím, že za 15 minut vysílání se platí 15 000 Ks. Odcházeli jsme z rádia a jen tak nevěřícně koukali s Henrym po sobě. Říkal jsem mu, že mluvil dobře, ačkoliv nevím o čem. On že je úplně zpocený z toho jak byl nervózní a že to bylo děsný. Já měl zas v hlavě jen to, že jsem tam dlouho mlčel a nevěděl na co se ptá a pak odpověděl možná na něco úplně jiného. (Později, po mém návratu do Čech, jsme dostali informaci od Henryho, že byl znovu pozván do rádia. Nabídli mu možnost oslovovat případné sponzory prostřednictvím rádia a informovat o aktivitách Fair Kenya. Takže náš výstup v rádiu měl asi pozitivní ohlasy i přes naše nejisté pocity z toho.) Zastavili jsme se v kostele okouknout výstavu, pokecali s pastorem a šli na oběd. Byly vařené banány, ugali a sukumawiki. Po obědě jsme vyprovodili Henryho na autobus do Nairobi kam se vracel do práce. S jeho bratry jsem šel do internetové kavárny, abych jim vypálil fotky co jsem s nimi fotil. Skrz vesnici jsme zas došli zpátky a zastavili se opět v kostele na výstavě. S pastorem jsme se dohodli kdy to další den ukončíme a sundáme fotky.
Grilovaná kukuřice, Webuye
Výroba bot z ojetých pneumatik, Webuye
Na dvorku u Henryho jsem ležel na trávě a psal deník. Děti chtěly pořád fotit a tak jsem jim zas udělal pár fotek. Procházka před večeří k sousedům a zpátky. Mamka byla hrozně starostlivá a bála se o mě. Mimo to vyčetla svým synům, že moc pijí, pořád se někde toulají a nepomáhají ji. Před večeří jsem diskutoval s nějakým sousedem o projektech Fair Kenya. S Basinem, mladším bratrem Henryho, jsme probírali víru, ekonomiku a jiná témata. Po večeři se to moc nenatahovalo a šlo se spát.
11. den – 9.12. úterý Ráno jsem vstal a zjistil, že jsem zamčený na pokoji. Neřešil jsem to a začal si balit věci. Když vstal i Basin, tak zabouchal na dveře a mamka otevřela. Asi nechtěla aby nám tam lezly děti. Po snídani jsme se jen tak poflakovali a když jsem si říkal, že se zajdu sám podívat do kostela, tak mě zarazili, že půjdou se mnou. Čekal jsem asi hodinu a pak jsme konečně vyrazili. Kostel byl zavřený, tak jeden běžel pro klíče a otevřeli jsme kostel. Chvíli jsme tam byli a debatovali, až byl čas oběda. Sundali jsme obrázky se zdi, čemuž ještě předcházela delší diskuse kdy se mě ptali na rodinu, Českou republiku a podobně. Na závěr jsme si povídali s jedním místním knězem, který nám děkoval a že se bude těšit na další spolupráci. Pomodlil se za mě a ať se mi daří na cestě dál. Šli jsme oklikou na oběd, abychom se ještě prošli. Po obědě se nic nedělo, tak jsem si řekl že se půjdu projít sám. Měl jsem docela problém je přesvědčit, že se neztratím a ať mě nechají jít samotného.
15/34
Západ slunce, Webuye
Keňa 2008
Šel jsem k železniční trati, která vede hned vedle a šel podél ní. Natočil jsem pár záběrů a udělal fotky a pak se mě nějaký muž začal vyptávat co tam dělám. Chvíli jsme se bavili na dálku přes pole a pak mě pozval k sobě. Bavili jsme se u něho doma a přidala se k nám i jeho žena. Pak jsme vyšli ven natočili jeho řeč a šel jsem zpátky, jelikož byl skoro čas, kdy jsme měli odcházet.
Taxikáři s vypolstrovanými nosiči na kole, Webuye
Demoliční četa, Webuye
Dal jsem Henryho matce dárek na rozloučenou a šli jsme na matatu do města Bungoma, což je asi třicet minut jízdy. Ve městě jsme nejdříve poseděli u manželky jednoho z Henryho starších bratrů v krámku, kde pracovala. Pak jsme šli k nejstaršímu bratrovi domů, kde jsme měli i spát. Nebyl tam a tak jsme si tam nechali věci a šli k jeho druhé manželce. Tam taky nebyl, tak jsme ho našli na místě, kde se opravují mataty. Dělá totiž řidiče. Seděli jsme v autě a když ho opravili tak jsme vyjeli. Po chvíli to zhaslo a nešla elektrika. Roztlačovalo se to, ale zbytečně. Pak přišli nějací kumpáni a nastartovali to. Vrátil se na místo opravny a zase se v tom hrabali. Potom jsme šli do hospody a dali si pár piv. Byli přátelští, udělali ze mě šestého bratra, dali mi africké jméno Chamala po jejich otci. Za tmy jsme šli městem domů k Paulovi, nejstaršímu bratrovi, na večeři. Jeho žena tam pobíhala a obsluhovala. Tady ženy jsou mnohem víc ženy v domácnosti a musí „sloužit“ muži. Zase došla řeč na víru. Před jedenáctou večer jsem to nasměroval do postele, jelikož jsme měli vstávat po čtvrté ráno.
12. den – 10.12. středa Po čtvrté ráno jsme vstali a před pátou jsme nasedali do matatu. Byly nádherně vidět hvězdy. Cestou přistupovali lidé a chvílemi to bylo hodně plné, ale zase se to uvolnilo. Ve městě Kakamega jsme sjeli z hlavní cesty a byly nádherné výhledy na čajové plantáže a skalnaté kopce, ale cesta byla tak hrbolatá, že jsem pořád bouchal hlavou o strop a kolena a holeně jsem měl obouchaná do modřin. Ve městě Kisumu jsme byli v devět hodin a dali jsme si snídani. V deset hodin jsme nasedli do matatu směr vesnice Uluya Rvanda u Viktoriina jezera. Byla to docela dlouhá cesta. Začátek byl parádní a je tam krásná nová cesta. Bohužel není dostavěná a po čase jsme projížděli už jen staveništěm. Hodně to drncalo a bylo to pomalé. Když jsme se dostali konečně zas na cestu, tak jsme o něco dál museli vystoupit a že dál nejede, jelikož jsme jen dva. Čekali jsme na další matatu, ale pořád nejelo. Nahaněč z předchozího matatu dal peníze nějakému pomocníkovi, ať nám něco chytí a odjel. Čekali jsme asi dvě hodiny a pak přijelo matatu, až na pobřeží. Peníze nestačily takže jsem musel doplatit. Buď nás podvedl ten z prvního matatu nebo z toho druhého. Každopádně nebylo na výběr. Namačkaní jak sardinky jsme jeli posledních asi čtyřicet kilometrů. Vystoupili jsme v malé vesničce na pobřeží, kde čekal Jeremi. Vyřídili si peníze s Basinem. Dal mu 900 Ks, z čehož 300 Ks Basin vrátil mě, za cestu kterou jsem platil za něho.
16/34
Cesta přes Viktoriino jezero
Keňa 2008
Nasedli jsme na loď a malou pramičkou pluli do vesnice Mbita, která je na úzkém pásu pevniny. Pěšky jsme přešli na druhou stranu pevniny, což je jen asi pět minut chůze. Tam jsme čekali na loď na ostrov Takiwiri. Hned vedle byl vidět ostrov Rusinga. Tento ostrov je spojen úzkým pásem země s pevninou. Vesnice Mbita je částečně na ostrově i na pevnině. Loď byla kousek od pobřeží a voda na kraji byla plná toho co přinesla z jezera. Lidé si sundávali boty, vyhrnovali nohavice a šli vodou k lodi. Jeden z posádky lodičky mi vzal velký batoh a druhý mě vzal do náruče a přenesl do lodě. Bylo to celkem legrační a poprvé co mě někdo nesl v náruči od dětských let. Tahle loď byla větší, takže ačkoliv byly pořád docela vlny tak do téhle tolik necákalo. Po západu slunce jsme přirazili ke břehu ostrova Takiwiri.
Mapa ostrovů na Viktoriině jezeře – družicový snímek
Vesnice je ve „stylu“ slumu. Plechové domy blízko u sebe, takže jsme se po tmě proplétali mezi domky a po skalnatém svahu stoupali kousek vzhůru. U Jeremiho domu jsme potkali jeho matku. Jeho dům byla jedna místnost předělená plentou, která oddělovala ložnici od obýváku. Povečeřeli jsme a pak jsme šli do hospody, která mu patří. Kulatá místnost s kulečníkem uprostřed a pár židlí. Tam mi přinesl matraci a ustlal na zemi a sobě kousek vedle. Na záchod se tu chodí do přírody, elektriku mají jen když zapnou generátor. Voda nikde neteče a jediný zdroj vody je přímo z Viktoriina jezera. Pokecali jsme u teplého piva a šli spát.
13. den – 11.12. čtvrtek Jelikož je domek jen z vlnitého plechu přitlučeného na dřevěnou kostru, tak je vše slyšet. Každá slepice, prase, překvapivě kozy jsou dost hlučné, lidi, prostě všechno co projde kolem. Než byla snídaně, tak jsme se šli projít. Šli jsme podél pobřeží a pozorovali rybáře jak tahají sítě z vody. Podél pobřeží jsou malá políčka kde pěstují rostlinu Cassava. Ženy myly nádobí a praly na kraji jezera. Jen kousek dál nabíraly vodu pro běžné použití jako je vaření a podobně. Neřeší saponáty a že to pak pijí. Někteří používají chemikálie na čištění vody a jiní věří, že to je voda požehnaná bohem a že jí můžou pít rovnou. Nasedli jsme do loďky, která patří Jeremimu a jeli jsme podél pobřeží na západ. Viděli jsme další vesničku a pak, úplně na konci ostrova, se skalnatý a zarostlý ostrov změnil v upravenou pláž s palmami a několika domky. Sedm chatek, každá pro dva lidi a jeden bar s restaurací. Místní rekreační středisko pro turisty. Noc s jídlem stojí
17/34
Keňa 2008
9 000 Ks, což je víc než má většina lidí v Keni měsíční výplatu. Pan majitel mi nabídl sprchu, což jsem přijal. V jedné chatce jsem si dal sprchu, což bylo velmi příjemné a byla to první koupelna, která vypadala jako na kterou je „západní“ člověk zvyklý doma.
Rybáři, ostrov Takiwiri a v pozadí ostrov Mfangano
Vesnice na ostrově Takiwiri
Lodí jsme se vrátili do vesnice na snídani. Pak jsem šel s Davidem, asi bratranec Jeremiho, na procházku po ostrově. Viděli jsme několik kokosových palem, citrónovník, mnoho koz, krávy, ve vesnicích slepice, kachny, prasata. Celý ostrov je ale skalnatý a suchý. Zkoušeli tam dřív udělat studnu, ale neuspěli.
Rekreační středisko na ostrově Takiwiri
Výhled od chatičky na pláži
Je tam jedna větší budova, kde je centrum péče založené jinou neziskovou organizací. Poradna pro rodičovství, doktor, lékárna. Je to jediná budova, která zachytává dešťovou vodu do zásobníku. Ve vesnici bylo dost živo. Lidé posedávali venku a pobíhalo tam mnoho domácích zvířat. Někteří chtěli vyfotit. Byť to ne vždy je nezištné a očekávají peníze nebo to aspoň zkouší. Bylo hodně horko a když jsme kolem jedné po poledni zalezli do stínu, tak to bylo příjemné. K obědu jsem měl rybu, takže jsem testl co zde loví. Byla dobrá. Odpoledne jsem se jen tak poflakoval a fotil. Jeremi přišel, že něco veze na vedlejší ostrov Mfangano, tak že můžu jet s ním. Na ostrově jsme se prošli kousek vesnicí, kde byla zrovna mše na ulici. Agresivní projev jako obvykle. Koupil jsem si grilovanou kukuřici a čekal až se vrátí ti co odnášeli náklad. Při západu Slunce jsme dojeli zase na Takiwiri. Cestou teklo do lodi jelikož měla díru ve dně, tak jsem vyléval vodu. Přišlo jim to zábavné. Přijde mi že mají pocit, že bílé tváře jsou totálně neschopné a tak se podivují když někdo „pracuje“. Co se týče jejich systému dopravy, tak to je obtížné chápat, ale jinak to s tou péčí přehánějí i když to myslí dobře. Den jsme zakončili večeří, pár hrami kulečníku a několika pivy.
18/34
Keňa 2008
14. den – 12.12. pátek Před sedmou hodinou jsem vstal a šli jsme do přístavu na loď do Mbity. Chtěl jsem na internet. Chvíli jsme čekali a pak vyjeli. Jeli jsme menší lodí, takže jsme na Mbitě přistáli tak, že jsme vystoupili suchou nohou. V místní internetové kavárně byl problém s připojením a pomalý internet, ale nakonec jsem vytiskl formulář pro vyplnění informací o Takiwiri a vyřídil nutnou poštu asi během hodiny. Zašli jsme na jídlo, kde jsem si dal rybu.
Rybáři, ostrov Takiwiri Po víc jak hodině čekání jsme nasedli na loď a jeli zpátky na ostrov Takiwiri. Ve vodě bylo vidět hodně zeleného „prášku“, což jsou možná ty rostliny, které znehodnocují vodu a proč by se tam člověk neměl koupat. Bylo hodně teplo. Jet přes poledne není úplně ideální. Zbytek dne se toho už moc nedělo. Vyplnili jsme ten formulář a vzal jsem si vyplněné dotazníky, které Jeremi dostal na vyplnění už když jsme se viděli v Nairobi. Natočil jsem video, kde Jeremi vede rozhovor s dětmi, což mi přišlo trochu strojené. Pak měl stejný rozhovor s jedním místním učitelem, který to bohužel četl. Později jsme seděli v jeho klubu a popíjeli pivo Tusker. Pořád se vyptával na práci v Čechách a ať mu něco zařídím. Po druhém pivu jsem další odmítl. Debata se dostala do fáze zaseklé gramofonové desky, kdy pořád omílal jak budeme v kontaktu a jak bude u nás pracovat a ty zkušenosti zúročí na Takiwiri.
Rybáři, ostrov Takiwiri
19/34
Keňa 2008
Rybáři váží své úlovky, ostrov Takiwiri
Ranní cvrkot na břehu, ostrov Takiwiri
15. den – 13.12. sobota Ačkoliv Jeremi říkal, že vstaneme v sedm hodin a pojedeme, tak vstal až v devět hodin a to jen díky tomu, že jsem záměrně hlučel. Jak se ukázalo tak popíjel prý asi do čtyř ráno, takže byl nevyspalý. Bez snídaně jsme vyrazili. Chvíli, že budeme kvůli mně čekat na větší loď, protože jsou vlny. Řekl jsem mu, že mě je to jedno a tak jsme jeli menší lodí.
20/34
Keňa 2008
Trocha houpání a po hodině jsme vystupovali ve městečku Mbite, kde jsme už několikrát byli. Nastoupili jsme na autobus do Homa bay. Překvapilo mě, že jedeme busem jelikož mi před tím Jeremi říkal, že to je na ostrově. Holt je to ostrov, který je spojen úzkým pruhem země s pevninou. Sedli jsme si na poslední volná sedadla. Dalších hodně lidí stálo. Cesta byla hodně drncavá a ti co stáli se museli bouchat o strop. Hopsali jsme ze strany na stranu a nadskakoval jsem docela vysoko nad sedadlo. V jeden moment někdo zavelel a všichni co stáli si dřepli. Autobus zastavil u policejní kontroly. Zřejmě je zakázáno stát v autobusu. Nakonec ale policie vyměkla a jeli jsme všichni dál. Dodrncali jsme se do Homa bay, kde mě Jeremi chtěl posadit do matatu a jet zpátky. Přesvědčil jsem ho, že to není dobrý nápad. Telefonoval s Abelem a snažil se ho přesvědčit, aby přijel, ale neuspěl.
Zásoby připravené k naložení, Mbita
Ostrov Takiwiri
Aniž by jsme obědvali, tak jsme nasedli do matatu. Jeremi usínal a kodrcali jsme se do Kisii. Po dvou hodinách jsme tam vysedli na velmi rušném autobusáku. Jeremi několikrát volal tomu, kdo mě tam měl vyzvednout. Trvalo to, ale nakonec přišel stařík o holi. Jeremi odešel a já klopýtal za staříkem. Nasedli jsme do matatu a jeli někam, prý osm kilometrů. Cestou jsme míjeli střední školu z které se snažilo do matatu narvat mraky lidí. Seděli jsme namačkaní jak sardinky a ještě viseli lidi ven. Když jsme vystoupili, tak jsme stoupali do kopce mezi políčky kukuřice, čaje a kávy. Dostali jsme se k rozpadlé boudě a stařík začal něco o nějakém projektu. Na louce vedle bylo skoro dvacet ženských nastoupených a očekávaly mě. Nechápal jsem. Stařík, že se za mě pomodlí a tak se ženské modlily. Pak se více méně zeptal co budu dělat s jejich projektem. Nevěděl jsem s jakým projektem a taky co mu říct. Říkal jsem, že můžeme zkusit najít organizaci, která se tím zabývá a zažádat o grant. Tvářil se nechápavě a bylo zřejmé, že čekal že já mám na to peníze. Musel jsem mu několikrát zopakovat, že nemáme žádné peníze a že jediné co můžeme udělat je zkusit někde o ně žádat. Nechtěl to moc přijmout. Já měl hrozný hlad, slunko zapadlo a on to furt řešil. Nakonec se to rozpustilo, když jsem řekl, že udělám fotku té boudy proto, abychom v té věci mohli něco udělat. Měli pocit jako že se něco bude s tím dít. Stoupali jsme dále do kopce a seznamoval mě s příbuznými a sousedy. Když jsme se konečně dostali k němu, tak jsem se pozdravil s ostatními, ale nějak do řeči jsme se nedali. Začal vyklízet nějakou komůrku co měl jako sklad a připravovat mi spaní. Dal jsem zlehka koupel v misce vody a pak konečně byla večeře. Bylo to docela trapné, jelikož v podstatě na mě nikdo nepromluvil. Po večeři jsem chvíli koukal, ale oni se spolu bavili v kmenové řeči a byl jsem tam hodně mimo. Ačkoliv bylo asi osm večer, tak jsem se rozloučil, že jsem unavený a že jdu spát. Chtěl jsem se vytratit z toho trapna.
21/34
Matatu nádraží v Kisii
Keňa 2008
16. den – 14.12. neděle Po ránu jsem dostal čaj a grilovanou kukuřici, což nebyla moc vydatná snídaně. Chtěl jsem už odtamtud vypadnout a tak jsem říkal, že bychom měli vyrazit ať nejsem v Nairobi za tmy. On že nejdřív dodělá práci, rozhrnovali nějaké rostliny na sušení před barákem. Pak jsme vyrazili dál nahoru do kopce. Šel s námi ještě mladý kluk, co nesl nějaký pytel kukuřice. Zase mě seznamoval s lidmi. Nevím zda jsem vypadal tak nechápavě, ale říkal mi „tohle je můj mladší bratr“. Po chvíli mi ten mladší bratr řekl, že je mladší bratr toho s kým jsem přišel. Po pár větách zas ten první, že tohle je jeho mladší bratr. Pak se mladý kluk s pytlem rozešel a tak jsem vyrazil za ním. Byl jsem rád, že jsem se dočasně zbavil staříka a že ho nemusím poslouchat. Čajové plantáže nedaleko Kisii Na kopci, nedaleko silnice, jsme se zastavili a čekali na staříka. Krásný výhled na okolí a čajová políčka. Když přicházel stařík, tak jsem natáčel video. On ať mu udělám fotku, tak jsem ho vyfotil. Přes otázku jak mu pošlu tu fotku, jsme se dostali k tomu, jak mu pošlu foťák. Před tím mi vyprávěl co všechno jsou jeho pole a domy a teď chtěl foťák. Naštval mě, tak jsem se ho zeptal, jestli si ze mě dělá srandu a řekl mu ať už to na mě nezkouší. Pokračoval v debatě jako by se nic nestalo. Když přijel matatu do Kisii, tak jsme se tam vměstnali. Mladý kluk šel zpátky domů. V Kisii jsme hledali autobus do Nairobi. Stařík, že nějaký vybere, což bylo dobré, jelikož nahaněči, někteří dost agresivní, se soustředili na něho. Pak vybral jeden autobus a tak jsem nastoupil a usadil se vepředu vedle řidiče. Bohužel po zaplacení jsem si všiml, že autobus nemá zadní okno a že ho teprve montují. Navíc pustili hrozně hlasitou muziku. Stařík zjistil, že nemá pytel kukuřice, co zapomněl v matatu a tak se ho vydal hledat. Zase chvíli klid od něho. Pořád nemohli opravit to okno. Stařík přinesl pytel a ať ho dám Abelovi. Řekl jsem mu, že se o to starat nebudu a pokud tam Abel nebude, tak tem pytel nechám ležet v autobusu. Po víc jak hodině se opraváři okna rozhodli, že to nezvládnou a okno nahradili igelitem. Mohli jsme konečně vyrazit. Cesta nebyla až tak hrbolatá, míjeli jsme několik policejních kontrol a některé nás zastavily. Nevím co byl přesně za prohřešek, zda stojící lidé nebo něco jiného, ale řidič vždy vystupoval se 100 Ks bankovkou a vracel se bez ní po usměvavém rozhovoru s policistou a podáváním rukou. Na jedné policejní kontrole policisté dali želízka řidičovu asistentovi a zatkli ho. Řešili to a snažili se je umluvit. Pak jsme se kousek vrátili na policejní stanici a asi půl hodiny tam něco řešili. Pokračovali jsme i tak bez asistenta. Řidič jel docela dost rychle a místy přes 140 km/h, což na místních úzkých a děravých cestách nebyla moc bezpečná jízda. Řidič mi nabídl „cukrový bambus“, cukrovou třtinu z niž se vyrábí cukr a tak jsem ho testnul. Nemám na to zuby, tak jsem si pomohl nožem a žvýkal to. Docela dobré, ale holt pro „západního“ člověka příliš dřevnaté a těžko se to odkusuje.
Stáda zvířat podél cesty do Nairobi
Krajina se měnila a již nebyla tak zelená a kopcovitá, ale spíš vyschlá rovina s občasným křovím. Bylo vidět i stáda zvířat a Masaje, kteří je pásli. Masajové byli zahaleni do načervenalých dek a s velkými dírami v uších. Měli jsme zpoždění a docházela mi baterka v mobilu. Peter a Abel tam na mě čekali. Bohužel autobus nestavil na zastávce Country bus station, jak mi říkali. Řidič mě vysadil kousek dál a řekl ať jdu průchodem na který ukazoval a že tam to je. Tak jsem šel, aniž bych věděl kde jsem a kam jdu. S velkým batohem, malým batohem a velkým pytlem kukuřice se
22/34
Keňa 2008
nešlo zrovna nejlépe. Na autobusové nádraží jsem se dostal, ale mobil se vybil a nemohl jsem najít Abela a Petera. Nakonec jsem zašel k Stage eating hotel a požádal je o půjčení mobilu. Pan číšník říkal, že můžu klidně použít i jeho SIM kartu. Neznal jsem však jejich telefonní čísla, takže jsem stejně použil svoji SIM kartu. Nevím proč, ale nešlo se jim dovolat. Tak jsem posílal SMS na všechny strany. Pak se objevili Peter, Abel a někdo třetí. Byl jsem fakt rád, že je vidím. Jednak jsem se zbavil pytle kukuřice, ale i díky tomu, že jsem před tím byl pořád s někým, tak jsem se moc neorientoval. Vyrazili jsme najít pro mě ubytování. Už po telefonu jsem Peterovi říkal, že ho nechci dalších několik dní omezovat a bydlet u něho. Navíc jsem chtěl mít trochu té své svobody. Nešli jsme daleko a zalezli do Arkland Palace Hotelu. Cena byla 1 500 Ks za noc se snídaní a 1 200 Ks bez snídaně. Bylo to dražší než jsem čekal, ale ubytoval jsem se. Chvíli jsme diskutovali co dál a pak Abel šel domů. S Peterem jsme šli na večeři. Později se k nám přidal jeho brácha Joe. Po večeři mi ukázali, kde je supermarket a rozloučili jsme se. Vnitřní atrium hotelu, Nairobi Nakoupil jsem si a vrátil se na hotel. Poprvé jsem nebyl na někoho odkázán! Nebyl jsem u cizích lidí, kde jsem nevěděl co a jak a pořád jsem na něco čekal. Měl jsem normální postel, sprchu, záchod, ale hlavně jsem byl sám a svobodný, za což jsem byl fakt moc rád. Dal jsem si pořádnou sprchu, oholil se a užíval si, že jsem mimo veškerou společnost.
17. den – 15.12. pondělí Ráno jsem vstal a podle své libosti se pohyboval po pokoji, nasnídal se, vyčistil si zuby a takové ty obyčejné věci, které člověku nepřijdou zajímavé. Pro mě po dvou týdnech bydlení u někoho tohle přišlo hrozně úžasné a užíval jsem si ten pocit ještě víc než večer. Do té doby jsem si to ani tolik neuvědomoval, ale nezávislost a samostatnost, kterou normálně při cestování zažívám, mi chyběla hrozně moc. Abel říkal, že přijde v deset hodin a do té doby jsem rovněž měl zaplatit hotel. Šel jsem najít směnárnu a porozhlédnout se po městě. Bylo osm hodin a všechno zavřeno. Podíval jsem se na mešitu AlDžamina, knihovnu a městskou tržnici. V tržnici se mě hned snažili přesvědčit, abych nakoupil suvenýry – přívěšky, sošky, masky, misky a podobně. Diskutoval jsem s nimi a například masajskou masku, kterou nejdříve nabízel za 750 Ks, po smlouvání nabízel za 180 Ks. V devět hodin otevřeli směnárny a vyměnil jsem peníze, zašel na internet a před desátou dorazil do hotelu. Abel se neozval, takže bylo jasné, že přijde pozdě nebo vůbec. Nechtělo se mi dřepět na pokoji, tak jsem se vydal hledat masajský trh.
Budova spojených národů, Nairobi
Kličkoval jsem uličkami a nevěděl, kde přesně jsem, ani kde má být trh. Zeptal jsem se na ulici někoho a ten mi ukázal směr, ale řekl že je otevřený jen v úterý a přes víkend. Tak jsem to stočil zpátky přes zahradu Jevanjee ke knihovně, která už byla otevřená. Vešel jsem a byla plná lidí čtoucích něco mezi regály se spoustou starších knih. Hodně nahuštěné jak co se týče lidí tak knih. Bylo jedenáct a Abel psal, že je u GPO (hlavní pošta) v zácpě a že za dvacet minut dorazí. Bez spěchu jsem se vracel k hotelu a zašel na pokoj. V půl dvanácté dorazil Abel.
Abel měl schůzku s Henrym a někým kdo uděluje registrace, takže jsme tam šli. Henryho jsme přibrali u hotelu Hilton a vypadal rozladěně, jelikož asi čekal stejně dlouho jako já. Na místo srazu dorazil nějaký kravaťák a šli jsme si sednout do restaurace. Tam se vyptával na vše možné i nemožné a nakonec jsme se rozloučili. Snad to pokročilo a registrace bude v lednu, ale kdo ví. Zašli jsme na oběd do restaurace ve stejném baráku jako můj hotel. Dali jsme si pivko a dohodli nákupy následující den na masajském trhu.
23/34
Keňa 2008
Zbytek dne jsem strávil chvilku na internetu, procházkou do Uhuru parku odkud jsem koukal na město při západu slunce, zašel jsem na večeři a pak na pokoji psal deník. Abel mi napsal že ruší nákupy, jelikož nemá peníze na to, aby se mnou jel. Řešil jsem to s Henrym a Abel mě pěkně štval. Takhle neschopného člověka v plánování se jen tak nevidí. Ač nerad, tak jsem mu napsal že mu tu cestu zaplatím pokud jde jen o peníze. Hanka, s kterou jsem to taky řešil po emailu, mě o to požádala.
18. den – 16.12. úterý Žádnou odpověď jsem od Abela nedostal, tak jsem napsal Henrymu. Ten mi dohodil svoji přítelkyni, že tam se mnou půjde a dohodli jsme se na desáté hodině u hotelu Hiltonu. V devět hodin mi napsal Abel, že ke mně do hotelu dorazí v poledne. Odpověděl jsem mu, že nevím zda tam budu že jdu na ty nákupy s Marion, přítelkyní Henryho. Před desátou hodinou jsem vyrazil, vyměnil peníze, koupil kredit do mobilu a čekal u Hiltonu. V deset hodin jsem dostal zprávu od Henryho že Marion se zasekla v bance a že nedorazí. Takže zase domluva s Abelem, který prý dorazí odpoledne a půjde tam se mnou. Neměl jsem co dělat tak jsem se šel stejně podívat na masajský trh. Chvíli jsem to hledal, jelikož to nebylo tam, kde bylo kreslené v mapce, ale nakonec jsem to našel. Vypadalo to jako něco mezi skládkou a tržištěm. Hodně lidí se zbožím rozloženým na zemi. Procházel jsem to a všichni mě lanařili. Orientačně jsem se s nimi bavil o ceně. Aby nebyli tak dotěrní, tak jsem jim řekl, že nemám peníze a že přijdu odpoledne.
Knihovna, Nairobi
Dorazil jsem zpátky do hotelu před polednem. Ptal jsem se Abela kdy dorazí a odpověděl že za třicet pět minut. Takže jsem šel v klidu na oběd a pak zpátky na pokoj. Bylo po jedné hodině když dorazil, takže víc než hodina zpoždění. Vyrazili jsme na trh. První možnost u konferenčního centra nevyšla, pak Abel ten trh hledal tam, kde jsem ho hledal i já podle mapky, ale tam taky nebyl. Tak jsem ho zavedl na trh, který jsem našel. Než jsme tam vešli, už nás odchytil chlápek, co se mnou mluvil ráno. Procházeli jsme to a zjišťovali ceny. Zkoušeli různé ceny. Dohodli jsme se po delším dohadování na čtyřech maskách za 600 Ks, třech velkých a jedné malé batice za 1 1100 Ks. Henry volal, že ten trh není tak levný a tak jsme pod záminkou srazu odešli s tím že se vrátíme. Šli jsme na druhý trh, který byl docela daleko a chvíli jsme ho hledali, ale našli. Byl to shluk dřevěných stánků nahňácaných na sebe. Prodávali tam toho hodně i když batiky a masky jsem tam moc neviděl, takže dobře že zrovna tohle jsme koupili na tom prvním trhu. Procházeli jsme to a nabízeli nám všude cokoli co měli. Jako první jsme koupili osm přívěšků na krk a jeden bonusový k tomu. Pak jsme se dostali do otevřenějšího prostoru, kde byla spousta žen vyrábějící tašky a chlápků vyrábějící boty. Kousek vedle jsme po dlouhém smlouvání nakoupili šest šátků, čtyři malé misky a dvě střední misky. Zase jsme se vrátili do stísněných prostor a dokoupili u jednoho pána přívěšky, náramky a náušnice, hned vedle u pani další náramky a kus dál u pani náušnice. Bylo to docela únavné v tom vedru, postávat a smlouvat. Nakonec jsme se vrátili tam kde jsme koupili misky ještě pro jednu masku a šli jsme pryč. Chvilka nakupování a víc jak 4 000 Ks pryč. Což ve finále je docela málo za tolik věcí. Zašli jsme ještě na internet, kde Abel upravoval nějaký text o neziskové organizaci, který jsem hned poslal
24/34
Matatu a nahaněči shánějící cestující, Nairobi
Keňa 2008
Hance. Domluvili jsme program na další dny a rozloučili se. Později mi Abel napsal vyčítavou SMS, že jde domů pěšky, že jsem nedodržel slovo a nedal mu peníze na autobus. Vzhledem k tomu, že nepřišel ráno jak bylo v plánu, tak jsem to pustil z hlavy a přišlo mi že je ta nabídka dále bezpředmětná. I tak jsem mu napsal omluvu, páč jsem nechtěl zhoršovat náš vztah. Omluvil jsem se, slíbil, že mu to dám až se uvidíme, ale nedalo mi to a připomněl jsem mu, že on zas slíbil, že mi vrátí peníze co jsem za něho platil v Nakuru, což neudělal a je to o dost víc peněz. Dal jsem si večeři v restauraci ve druhém patře mého hotelu. Hovězí bylo hodně tuhé, až mě bolely zuby. Pak jsem se odebral do hajan.
19. den – 17.12. středa Tento den jsem si domluvil volno od schůzek. Chtěl jsem si odpočinout, někam vypadnout a ne se pořád motat v centru a čekat a čekat na někoho. Po osmé hodině jsem vyrazil do žirafího centra. Než jsem se dostal k autobusu číslo 24 bylo půl deváté. Pak se ještě čekalo než se pojede. Cesta tam trvala docela dlouho, míjeli jsme různé zahrady, muzeum Karen Blixen (známá z filmu Vzpomínky na Afriku) a pak mě na křižovatce vysadili a ukázali směr. Tahle obec Hardy je docela pěkná a všude zeleň. Cestou jsem zahlídl na drátě elektrického vedení chameleóna nebo co to bylo za zvíře. Došel jsem k žirafímu centru, kde v tu dobu nikdo nebyl. Bylo okolo desáté hodiny. Zaplatil jsem vstup, podražili na 700 Ks a šel do Chameleón třírohý, Nairobi areálu. Čekal jsem že to bude něco rozlehlého, tak jsem se ptal po mapce. On nechápal a ptal se zda jsem se ztratil. Nechal jsem to být. Jak se ukázalo, tak žirafí centrum se skládá z jedné kruhové patrové budovy z které se dají krmit žirafy a krátké ohrady vedle. Nikam dál se jít nedá.
Žirafí centrum, Nairobi
Žirafí centrum, Nairobi
Klučina mi povyprávěl o třech druzích žiraf a že oni mají jeden druh – žirafy Rothschildovy. Pak mi dal krmení pro žirafy, suché granule a já krmil žirafu. Brala mi to z ruky takže jsem cítil její drsný jazyk. Pak mi ukázal jak se líbá žirafa, tak jsem to taky zkusil. Dal jsem si granuli do pusy a žirafa mě oblízala a sebrala granuli. Postupně se sjížděli turisté a bylo tam docela rušno. Tolik „mzungu“ (svahilsky „bílá tvář“) jsem neviděl za celou dobu jako teď tady. Natočil jsem video, udělal fotky a šel na „natural trail“, který byl přes ulici. Tam je prý samec, který je zvlášť přes den od šesti samic a mláďat. Byly tam cedule, že nemá člověk být blíž než patnáct
25/34
Keňa 2008
metrů od žirafy. Žádnou jsem ale nepotkal. Viděl jsem jen bobky od žiraf a pár ptáků. Na zvířata slabé, ale byl tam klid a příjemná samota.
Žirafí centrum, Nairobi
U brány jsem se zeptal jak se nejlépe dostanu na autobus a hlídači mi stopli jednoho odjíždějícího v autě, který byl svolný. Ušetřil mi kroky a vysadil mě na křižovatce, kde jezdí autobusy. Za chvíli autobus přijel a bez problémů jsem se dostal do města. Cestou na hotel jsem si koupil kuře a hranolky a na pokoji to snědl. Přes internet jsem s Hankou řešil nějaké další úkoly, internet moc nefungoval, tak jsem střídavě psal pohledy. Večerní procházka na poštu, která už byla zavřená, nákup jídla a večeře na pokoji. Ten sýr co jsem si koupil byl totálně bez chutě. A pak už hurá do postele.
Žirafí centrum, Nairobi
Rothschildova žirafa – její zbarvení
20. den – 18.12. čtvrtek Nějak jsem nemohl dospat. Už kolem páté hodiny jsem byl vzhůru. Pak jsem zas chvíli usnul. Nějak mi furt leželo v hlavě kolik času tady člověk proflákne čekáním a kolik to stojí peněz. Ráno jsem se nasnídal a v půl deváté vyrazil na poštu poslat pohledy. Cestou zpátky jsem vyměnil peníze, nakoupil a vrátil se na pokoj. V půl desáté mi Abel napsal, že mě vyzvedne jen David, jelikož on má zpoždění a že dorazí až v půl jedenácté. Ve třičtvrtě na jedenáct mi to nedalo a napsal jsem Abelovi, zda teda něco bude nebo ne. Odpověděl mi, že je v matatu a že když David nepřišel, tak dorazí za dvacet pět minut. Čekal jsem přes hodinu než dorazil. Ani jsem
26/34
Keňa 2008
mu už nic neříkal. Byl tam s nějakým kamarádem, který nás doprovodil ke kopírce. Cestou jsem se ho zeptal kolik chce za ten autobus co jsem mu sliboval že mu zaplatím, ať na to zas nezapomenu. Usmíval se, přátelsky mě poplácával a říkal, že nic nechce. Patrně si byl dobře vědom toho, že mi sliboval vrácení peněz co jsem platil v Nakuru. Usoudil tedy, že bude výhodnější přátelské gesto a radši jakoby zapomenout na oboustranné dluhy. Abel kopíroval letáky na výstavu. Pak jsme sedli na bus 24 a jeli do centra dětí ve slumu Ngando. Cestou jsme se bavili a já mu vysvětloval, že to čekání není úplně to pravé, že každý den v Keni mě stojí 6 000 Ks, celkově to stojí kolem 120 000 Ks a že to jsou docela dost velké peníze. Vypadal, že ho to docela překvapilo jak je to drahé. Tím spíš, když si uvědomil, že každý den mě stojí tolik, kolik spousta lidí v Keni nemá ani takový měsíční příjem. Bavili jsme se, že to snad z jejich strany není takový problém, aby někdo z nich dal 100 Ks za dopravu do centra a zpátky a věnoval půl den pro podporu aktivit neziskovky. Ačkoliv finanční poměry v Keni jsou jiné, tak nejsou zas tak špatné. Což jsme se bavili obecně o komkoliv kdo tam kdy přijede a nejen o mé návštěvě. Taky jsme se bavili, že by to chtělo rozdělit ty úkoly mezi víc lidí a zapojit víc lidí než jen jeho a Henryho. Vystoupili jsme ve slumu Ngando a šli do centra dětí. Jak se ukázalo, tak ačkoli výstava měla být připravena před dvěma dny a zahájena předchozí den, tak nebylo nic uděláno. Škola zamčená, nikdo tam nebyl, fotky nepověšené a navíc ani neměl nic na to, jak ty fotky připevnit na zeď. Kdyby to řekl dřív, tak jsem něco koupil ve městě. Takhle jsme chodili po slumu a hledali kdo prodává lepící pásku. Trvalo to, ale přeci jen jsme obchůdek našli. Byli jsme hladoví a zašli do místní restaurace. Měli jsme chapati s mixem fazolí a dvou zelených věcí. Bylo to dobré. Abel překvapivě řekl, že mě zve. Po jídle jsme šli zpátky do centra dětí. Po čase se našly klíče, tak jsme se dostali dovnitř. Začali jsme rozvěšovat fotky, což na ten vlnitý plech šlo hůř, ale dalo se. Pomohli nám nějací dva týpci. Chvíli to vypadalo, že jsme tím skončili. Tak jsem se zeptal co Výstava v dětském centru, slum Ngando - Nairobi dál. Bylo to takové laxní, ale nakonec se to trochu rozhýbalo. Přišla pani co má na starosti výrobky a tak je tam začala vybalovat. Vybral jsem jich několik a pak jsme se bavili o ceně. Bylo to dražší než na trhu. Nevím zda nakoupili tak draho materiál nebo jen nebyla ochotná mít tak malý zisk jako na trhu. Nakonec jsme se dohodli na kompromisních cenách něco mezi trhem a jejich cenou, navíc s přislíbením že až to prodám ta jim ještě pošleme nějaké peníze. Přišla Elosy, členka Fair Kenya a dobrovolná učitelka. Probral jsem to ještě s ní a pak jsem jí zaplatil 2 100 Ks. Debatili jsme o Česku. Elosy se vyptávala co a jak zemědělství, turistika, byla překvapená, že jsme pro turisty levná země, byť teď to už úplně neplatí. K tomu se přidal Abel, že se někdo ptal, proč ty výrobky prodávají do Česka a ne do Británie, Švýcarska nebo Německa, když tam jsou bohatší. Čímž potvrdil co jsem říkal. Výstavu jsme zahájili když tam byly tři ženský. Abel začal mluvit o fotkách. V průběhu povídání přišli další tři lidi. Udělal jsem pár fotek a video pro případnou prezentaci aktivit, ale jinak ta výstava byla fakticky o ničem. Jak z hlediska organizace, průběhu, tak i smyslu. Pořádat výstavu o slumu ve slumu není moc smysluplné. Legrační bylo když na té jedné fotce poznali svoji sousedku. Což jen podtrhlo nesmyslnost výstavy. Pak jsme se ještě tak různě bavili a dokoupil jsem ještě za 150 Ks prostírání co dodatečně donesli. Vydali jsme se na cestu zpátky. Čekali jsme na autobus 24 a ten pořád nejel. Když projelo asi deset autobusů 111, tak jsem se rozhodl že pojedu tím. Jenže nějak jsem nestačil nastoupit a ujel mi. Hned na to přijel autobus 24, takže dobře že mi předchozí autobus ujel. Abel tam zůstal ještě něco si zařizovat. Cesta do centra byla dlouhá jelikož byla zácpa, ale řidič se pomalu proplétal do centra. Kousek před Hiltonem jsem už nevydržel a vystoupil. Bylo to rychlejší pěšky.
27/34
Centrum Nairobi při západu slunce
Keňa 2008
Zbytek dne jsem už jen byl na internetu a řešil úkoly od Hanky na závěrečnou schůzku. Henry volal, že je ve městě a zda se můžeme sejít. Řekl jsem mu, že může za mnou přijít na pokoj. Když přišel akorát jsem dojedl čtvrtku kuřete s hranolky co jsem si koupil k večeři. Bavili jsme se o výstavě, o tom že by si ty úkoly měli rozdělit, řekl jsem mu taky o těch penězích jak je to drahé, když je někdo z Čech v Keni a tak různě. Pak jsem ho doprovodil na autobusové nádraží odkud jel domů. Byla již tma, takže jsem se vrátil do hotelu a šel spát.
21. den – 19.12. pátek Poslední celý den v Keni. Na programu byla akorát ve tři odpoledne závěrečná schůzka Fair Kenya. Po snídani jsem vyrazil na městský trh očíhnout co tam mají a možná i něco koupit. Ještě před trhem mě odchytil chlápek a že dělá obrázky, které mi ukáže. Tak jsem šel. Byly to obrázky lepené z banánových listů. Pak říkal, že hned vedle je nejlevnější krámek a že tam mají i přímo dílnu. Cestou se přidal druhý a povídal taky něco a hlavně, že prý jsme se už viděli v Kibeře. Nevím, já si ho nepamatoval a spíš bych řekl, že kecal. Zavedli mě do baráku, kde měli v různých patrech rozsety dílny. Někde osekávali a řezali kámen, jinde výrobek myli, pak zas barvili a tak různě. Natočil jsem video a pak jsme přešli k tomu o co šlo jim. K obchodu. Postupně jsem vybral tři masky, dvě malé Dílna na výrobu suvenýrů, Nairobi misky, tři střední zvířata a jedno malé zvíře. Chtěli abych řekl cenu, ale já ať začnou. Počítali, počítali a mezi tím já si to spočítal na cca 1 500 Ks. Oni mi řekli cenu 9 500 Ks. Tak jsem se zasmál a řekl, že tudy cesta nepovede. Začali polemizovat o jednotlivých kusech. Misky jsou prý za 400 Ks. Tak jsem jim řekl, že to asi těžko, jelikož v Žirafím centru, kde to je drahé jsou za 250 Ks a já je na trhu koupil za 100 Ks. Začali mi vyprávět něco o „substone“ a „limestone“ a že tohle je ten kvalitnější kámen a tamty jsou ty méně kvalitní. Já že to je možné, ale pro mě je to stejné a víc jak 100 Ks nedám. Za masku chtěli 850 Ks, tak jsem jim řekl, že nedám víc jak 150 Ks. Oni zase něco o různých druzích dřeva a bla bla bla. Zvířata říkali za 500 Ks. Ty jsem nevěděl kolik stojí takže jsem střelil že za to dám 150 Ks. Oni zase o materiálu. Tak jsme diskutovali a pak řekli cenu 3 100 Ks za všechno. Tak jsem jim řekl, že ne, že není důvod platit víc než na jiném trhu a že můžu jít tam.
Uhuru park, Nairobi
Lidé slavící ukončení studia, Nairobi
Po delším dohadování, během kterého jsem se několikrát zvedl a oni ať si ještě sednu, že se dohodneme. Masky vyřadili, že tak levně neprodají. Jedno zvíře vyřadili. A to bylo fakt pěkné a i měli pravdu, že bylo z jiného kvalitnějšího dřeva než ty ostatní. Pak to napočítali na 800 Ks. Tak jsem jim řekl, že u misek nehodlám platit víc a že za zvířata dám 200 Ks. Takže se to napočítalo na 650 Ks. Po chvíli váhání souhlasili. Ty zvířata jsem asi
28/34
Keňa 2008
přeplatil, jelikož jsem netušil kolik stojí, ale za to divadlo u smlouvání a že jsem mohl natočit video to rozhodně stálo. Cestou na hotel jsem si koupil půlku kuřete a na pokoji to snědl s chlebem. Byl tak akorát čas vyrazit na schůzku. Pomalu jsem se šoural ulicemi a snažil se ještě něco užít a vstřebat něco z místní atmosféry než odjedu. Před GPO jsem byl v půl třetí, což byl čas srazu. Nikdo tam nebyl tak jsem šel do parku. Lepší čekat v parku na druhý sraz ve tři než na té smrduté ulici u pošty. Coural jsem se parkem, fotil, koukal, jak tam v hábitech korzují lidé, kteří zrovna udělali závěrečnou zkoušku na škole. Ve tři jsem byl na místě srazu v parku. O něco později mi volal Charles, že nedorazí na sraz. Volal ale hlavně proto, že den před tím po mě chtěl vypálit fotky, tak ať to vypálím a dám Abelovi. Asi dvacet minut po srazu jsem psal Abelovi zda někdo dorazí nebo ne. Volal mi, že jsou u pošty a že za chvíli přijdou. Přišli. Abel a Paulina. Charles že nepřijde, Jeremi psal že taky ne, Henry finišuje projekt v Kibeře a další se moc nevědělo. Elosy měla dorazit se zpožděním, jelikož ten den měla závěrečnou zkoušku. Povídali jsme si jen ve třech. Řekl jsem Abelovi co se mělo na schůzce udělat, s tím že to udělají až se sejdou. Později dorazily nějaké holky co přinesly seznam dětí od Elosy, která to po nich poslala. Bylo zřejmé, že už nikdo další nedorazí. Ukončili jsme schůzku s tím, že jsem Abelovi řekl, ať ostatním vysvětlí to, co jsem mu řekl. Že to je pro nás drahé být v Keni a že by měli být aktivnější. Navíc ta Henryho myšlenka, i když původem není jeho, by měla být známa všem ostatním členům. Henry říkal ve svých proslovech o tom, že oni jako Fair Kenya nebudou dávat lidem ryby, ale budou se jim snažit ukázat jak si můžou rybu chytit. A tím by se měli řídit i členové Fair Kenya a nežádat o ryby.
Uhuru park, Nairobi
Cestou do hotelu jsem nakoupil nějaké sladkosti a pivo. Na pokoji jsem si dal pivko a plánoval, že si dám sprchu a už nic nebudu dělat. Zavolal Henry a že mě zve na pivo. Tak jsem sešel do třetího patra, kde Henry čekal v klubu. Dali jsme každý tři piva. Mezi tím volal Peter, tak jsem mu řekl, ať přijde do klubu, což přišel. Hrála tam muzika a Peter a Henry začali tancovat. Dvakrát jsem se přidal a zatancoval si taky. Henry pak šel domů a já s Peterem šel na večeři. Ne, že bych byl vyloženě opilý, ale po čtyřech pivech jít za tmy přeplněnými ulicemi, přecházet několika proudé silnice a proplétat se mezi auty, která navíc jezdí vlevo, bylo jiné než obvykle. Při večeři jsme pokecali, cestou zpátky Peter koupil Hance šálu jako dárek a já šel na pokoj. Dal jsem sprchu, trochu zabalil a ulehl.
22. den – 20.12. sobota Nemohl jsem dospat a už kolem páté hodiny jsem se probudil. Povaloval jsem se do půl a pak vstal. Nasnídal jsem se, dobalil a v šest odcházel. Autobus 34 stál o ulici vedle, takže jsem hned nastoupil. Čekalo se, bylo zřejmé že autobus tam čekal docela dlouho než jsem přišel a lidi začali pokřikovat. Bouchali do autobusu, jeden i začal troubit klaksonem, až začali vystupovat. V tom se objevil řidič, nastoupil a rychle se rozjel. Někteří rychle nastoupili zpátky a jiní to už nestačili. V půl sedmé jsme vyjeli směr letiště. Ulice byly docela volné, takže v sedm hodin jsem byl na letišti. První fronta byla abych se vůbec dostal do letištní budovy. U dveří chtěl pán vidět letenku. Tu jsem neměl, tak mu stačil pas. Proskenovali zavazadla a prý cože to mám v rohu velkého batohu za kovový předmět. Nevím proč, ale podle cedulky se do budovy nesmí ani s nůžkami a podobně. V rohu batohu jsem podle tvaru a umístění poznal na skeneru svůj nůž. Říkal jsem že nevím co to je a s jedním chlapíkem vedle jsme polemizovali o AlKáidě. Pani co se ptala co to je v tom batohu, tam vedle prohledávala kufr dvěma jeptiškám. Čekal jsem a po chvíli se zeptal zda teda jako bude něco nebo ne. Ona ať jdu. Nechápu jak je možné že kontrolují takové věci ve velkých zavazadlech už při vstupu do letištní haly a ani to že mě to stejně nechali. Druhá fronta byla na check-in, tedy odbavení velkých zavazadel a vyzvednutí palubních lístků. Moje zavazadlo zvážili na váze 23,3 Kg, dostal jsem nálepku a stál dál ve frontě. Při odbavení jsem dostal palubní lístky a šel do další dlouhé fronty na imigrační. Vystál jsem ji a po vyplnění modrého papíru jsem dostal výstupní razítko.
29/34
Keňa 2008
Prošel jsem halou a u mé brány letu, po vystání další fronty a kontrole, jsem se usadil v čekárně. Konečně jsem posnídal. Díky těm frontám byly skoro dvě a půl hodiny pryč a za chvíli se nastupovalo do letadla. V letadle bylo dobré, že na dvousedadle u okna jsem seděl sám, ale bohužel nefungovala ani jedna televize. Snažil jsem se usnout, ale asi se mi to vůbec nepodařilo. V průběhu letu jsem viděl Nakuru lake. Později jsme letěli nad Saharou. Krásně jsem viděl jak od nevidím do nevidím nic jiného než písek. Viděl jsem africké pobřeží, Středozemní moře, přeletěli jsme Sicílii, letěli jsme podél Korsiky, pobřeží Evropy a hned za ním nádherně zasněžené Alpy. Za Alpami se stáhla mračna a viděl jsem jen peřinu mraků pod sebou a to až do Amsterdamu.
Pohled na Keňu z letadla
Nakuru lake z letadla, Keňa
Záhadné útvary na poušti Sahara
Opuštěná komunikace „odnikud nikam“, Sahara
Přistáli jsme se zpožděním, takže jsem nejel do centra Amsterdamu, jak jsem původně zamýšlel. Prošel jsem halu, jednou kontrolou, kde jsem pískal i po vyndání všeho z kapes. Pak jsem čekal dvě hodiny a psal deník. Všude kolem běloši a bylo po exotice. Krátký přelet z Amsterdamu do Vídně ukončil moji individuální cestu. Na letišti ve Vídni mě čekala Hanka. Autobusem jsme zajeli do centra Vídně, kde jsme se po chvilce hledání ubytovali v hotelu. Pokoj pro dva byl malinký, asi tak třikrát menší než ten co jsem měl sám pro sebe v Nairobi, toalety byly společné na chodbě místo na pokoji jako bylo v Nairobi a cena byla za pokoj čtyřikrát větší než za jednolůžák v Nairobi. Jojo návrat do ekonomiky „rodné“ Evropy.
23. den – 21.12. neděle Nedělní ráno jsme proleželi a dospával jsem. Odhlásili jsme se z hotelu a šli na vídeňské Vánoční trhy. Pěkná výzdoba, mezi stánky širší uličky než v Praze, dobrý punč i s pěkným hrnečkem a Čechů víc než Rakušáků. Prošli jsme si trhy a centrum. Zašli jsme si na oběd do jedné restaurace a když se nachýlil čas, tak jsme šli na nádraží. Lístek jsme sice měli dopředu koupený, ale jelikož jsme přišli na spoj kterým bylo Pendolíno, tak jsme
30/34
Keňa 2008
si museli dokoupit místenku. Místenka stála sedm euro, takže docela dost. Nicméně lepší než tam čekat další dvě hodiny na další vlak, který by nebylo Pendolíno. Bezproblémová a vcelku rychlá cesta do Prahy definitivně zakončila mé africké putování.
Pobřeží Afriky z 12 km výšky
Západ Slunce nad zataženou Evropou
Západ Slunce nad zataženou Evropou
Letištní hala v Amsterdamu
Vídeň 31/34
Keňa 2008
Náklady na cestu - celkem: Zpáteční letenka Vídeň - Nairobi Pojištění letenky na storno Cestovní pojištění Vízum Jízdenka vlakem do Vídně - zpáteční Výměna 440 euro – výdaje v Keni a Vídni Výrobky kupované pro Fair o.s.
14 409 Kč 186 Kč 690 Kč 1 400 Kč 1 300 Kč 11 308 Kč -2 000 Kč
Celkem
27 293 Kč
Náklady na dopravu – podrobněji: odkud Vídeň nádraží Nairobi "MHD" Nairobi Nakuru Webuye Webuye Bungoma Kisumu "Uluya Rvanda" Mbita Takiwiri Mbita Homa Bay Kisii Nairobi - centrum Vídeň letiště
kam Vídeň letiště Nakuru Webuye Bungoma Kisumu "Uluya Rvanda" Mbita Takiwiri Mbita Homa Bay Kisii Nairobi Nairobi - letiště Vídeň nádraží
Celkem - přibližně
kolik (Kč) 154 5-13 78 194 5 13 78 85 26 21 21 39 52 103 13 154
poznámka 6 euro - autobus 20-50 Ks - podle denní doby autobus autobus kolo-taxi matatu matatu matatu loď loď loď autobus matatu autobus matatu 6 euro - autobus
1 300
Náklady na ubytování – podrobněji:
kde Nakuru Nairobi Vídeň
kolik Kč (na osobu a noc) 129 310 617
Celkem
2 608
poznámka pokoj pro 4 lidi v hotelu - jednolůžák, 6 nocí hostel v centru, pokoj pro dva
Z celkem 22 nocí na cestě jsem platil pouze za 8 nocí. Zbylé noci jsem spal zdarma u někoho doma.
32/34
Keňa 2008
Náklady na vstupy – podrobněji: co Conference center NP Nakuru lake Doprava po NP Nakuru lake Žirafí centrum, Nairobi Celkem
kolik
poznámka 103 nejvyšší přístupná budova Nairobi 828 bez dopravy po parku 259 taxík pro 3 lidi 181 1 371
Přehled ostatních cen: co Kolik (Kč) poznámka voda 0,5 l 8-13 pivo 0,5 l 23-39 v hospodě hra kulečníku 13 čaj s mlékem 6 v hospodě veřejné záchody 1 2x čaj+2x hot dog 44 v hospodě večeře pro 3 lidi 154 v hospodě kredit do mobilu 129 500 Ks 2x snídaně 65 v hospodě čaj+jídlo 39 v hospodě internet 13-52 za hodinu trs banánů malých 5 grilovaný klas kukuřice 3 pohled 6-16 známka do Evropy 19 plechovka piva 18 v supermarketu
Kurzy měn: 1 euro = 25,7 Kč 1 euro = 99,4 Ks (keňský šilink) => 1 Kč = 3,9 Ks
Bankovka 500 Ks
33/34
Keňa 2008
Dovětky: Dne 29.1.2009 došlo v centru Nairobi k požáru v supermarketu Nakumat. Několikrát jsem tam také nakupoval. V pozadí hořícího supermarketu je vidět budova spojených národů. Zdroj: http://kenyansinnorway.blogspot.com/2009/01/nakumat-downtown-in-flames.html
Nakumat Downtown in flames
Firefighters get down to work at the Nakumatt Downtown Supermarket on Wednesday. [PHOTO: COLLINS KWEYU/STANDARD]
Přibližně 50 km od pobřeží Viktoriina jezera se nachází vesnice Kogelo, kterou jsme projížděli cestou do Uluya Rvanda a dál na ostrov Takiwiri. V této vesnici žije babička nově zvoleného amerického prezidenta Baracka Obamy. Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/vazena-obamova-babicka-odpovida-jako-prohnany-politik-pfv/zahranicni.asp?c=A081208_080202_zahranicni_ad
34/34
