Obsah: Obsah:..................................................................................................................................... 1 1. den – 25.9. pátek ................................................................................................................ 2 2. den – 26.9. sobota............................................................................................................... 2 3. den – 27.9. neděle............................................................................................................... 4 4. den – 28.9. pondělí ............................................................................................................. 8 5. den – 29.9. úterý............................................................................................................... 12 6. den – 30.9. středa.............................................................................................................. 15 7. den – 1.10. čtvrtek ............................................................................................................ 18 8.den – 2.10. pátek ............................................................................................................... 21 9. den – 3.10. sobota............................................................................................................. 22 10. den – 4.10. neděle........................................................................................................... 26 Turecko – Istanbul:............................................................................................................... 28 Dohra s leteckou společností:............................................................................................... 33 Africká pohádka: Proč prase bradavičnaté chodí po kolenou (Jižní Afrika, Zulu).............. 34
Autor textu i fotografií: Karel Mezihorák Vydal: Between Vytištěno: 5. října 2010 Email:
[email protected] Web: http://between.wz.cz Copyright © Karel Mezihorák 2010
1/34
1. den – 25.9. pátek
V jedenáct hodin dopoledne jsme opustili sídliště Řepy a na letišti Ruzyně jsme byli v poledne. Při odbavení měl můj batoh 20,7 kg a Hančin 20,3 kg. Měli jsme to jen tak tak vzhledem k váhovému limitu dvaceti kil. Naše letadlo mělo hodinu zpoždění a do Istanbulu jsme přilétli v době, kdy jsme už měli dalším letadlem odlétat. Hned u letadla nás a několik dalších lidí, kteří meškali navazující spoje, navedli do speciálního autobusu a vezli rovnou jinam. Za letuškou, která vedla skupinu do Nairobi, jsme běželi letištní halou. Byli jsme čtyři. Nastoupili jsme do letadla a letadlo okamžitě jelo na odlet. Říkal jsem Hance, že Oběd na letišti Ruzyně naše zavazadla určitě nestačili přeložit a tedy budeme nějakou dobu bez nich. Let probíhal v pohodě a v noci jsme viděli hvězdy a krásný půlměsíc. Jiný než obvykle, jelikož svítila dolní půlka měsíce a ne levá nebo pravá půlka měsíce. Byly také vidět blesky v nějaké bouřce pod námi.
Pohled z okna letadla při západu Slunce
2. den – 26.9. sobota
Po jedné hodině v noci, místního času, jsme přistáli v Nairobi. Chvíli jsme čekali na to, až na pás dorazí všechna zavazadla a pak na přepážce řešili nedoručení zavazadel. Dlouze jsme sepisovali protokol. Keňský ležérní přístup a žádný spěch. Nakonec se nám to povedlo a my konečně vešli do haly. Peter, kamarád z předchozích cest do Keni, tam na nás čekal a jeli jsme k němu domů do čtvrti Langata. Po třetí hodině ráno jsme ulehli do postele.
U Petera doma
Ráno nás Peter svezl do centra Nairobi, nasnídali jsme se společně, zašli jsme do hotelu Arkland Palace a zamluvili si pokoj. Bylo brzo ráno a pokoje ještě uklízeli. Nechali jsme si batohy na recepci hotelu a šli si vyměnit peníze a nakoupit. Vrátili jsme se do hotelu v poledne, jak bylo domluveno, ale stejně jsme ještě čekali, než nás ubytovali.
2/34
Chystali jsme se akorát jít na oběd, ale Henry zavolal, že je kousek od hotelu a že se staví. Přišel k nám na pokoj i s Walterem, novým účetním Fair Kenya. Docela dlouho jsme kecali. Nejdřív o rodině a pak o neziskovce. Po čase jsem navrhl, ať se přesuneme na oběd, jelikož jsme měli už dost hlad. V hotelové restauraci jsme si dali rybu tilapii s rýží.
Debatilo se i u oběda: tilapie s rýží
V hotelovém pokoji: Henry a Walter
Po obědě jsme se s keňáky rozloučili a sami vyrazili na Turaga road za Davidem. Turaga road je ulice velmi blízko centra, ale svým rázem zcela odlišná od centra. Fotografie z putovní výstavy Street Kids of Kenya, která je jedním z projektů neziskové organizace Fair o. s., byly pořízeny převážně zde. Ptali jsme se na Davida hloučku lidí na ulici. Řekli nám, že tam není a že by měl přijít v šest večer. Cestou zpátky do hotelu jsme zašli do City Marketu, městské tržnice. Smlouvání bylo zábavné a usmlouvaná cena rozumná. Původně jsme chtěli nechat nákup zboží na místních, ale když už jsme byli na dobré ceně, tak jsme to nakoupili sami. Možná, že by ta cena mohla být ještě nižší, ale nemělo zas takový smysl to řešit a nějak tu cenu hrotit. Nakoupili jsme nějaká dřevěná zvířátka a misky. S panem prodavačem jsme se rozloučili a řekli mu, že zas asi přijdeme.
Zleva: Peterova přítelkyně, Peter, a Joe
Gardwell a Hanka
Byl to náš první den v Keni a poslední noc byla dost narušená cestou, takže jsme si hodinu odpočinuli na pokoji. Během odpočinku jsme změnili pokoj v hotelu, jelikož v našem původním pokoji bylo několik problémů s vybavením. Peter nás vyzvednul v hotelu a šli jsme společně na večeři do restaurace hned přes ulici. Já i Hanka jsme tu restauraci znali z předchozích pobytů v Keni. Přidal se tam k nám i Peterův brácha Joe a Peterova přítelkyně. Později k nám dorazil Gardwell.
3/34
Po večeři jsme popojeli autem do klubu Black Diamond ve čtvrti Westland. V klubu hrála muzika a tancovalo se tam. Pěkné místo, ale bylo vidět, že je docela turistické. Bílých turistů tam nebylo málo a ceny docela vysoké. Zatancovali jsme si, něco popili a o půlnoci jsme se vrátili na pokoj.
3. den – 27.9. neděle
Liduprázdná ulice Ronald Ngala, Nairobi
Východ Slunce – pohled z okna hotelu
Ráno jsme vstávali docela brzo a naskytl se nám krásný pohled z okna na vycházející Slunce. Mimo to jsme mohli vidět ulici pod námi, Ronald Ngala, téměř liduprázdnou, což je hodně nezvyklé. Obvykle na ulici jsou davy lidí a mraky aut v zácpě na sebe troubících. Snídani jsme měli domluvenou s Davidem z Turaga Road, kterého jsme předchozí den nezastihli. Zašli jsme do podniku Zeep, hned vedle hotelu Hilton a Davida pozvali na snídaňové menu – klobáska, smažené vajíčko, tousty, rajče, čaj s mlékem, mangový džus. David nám vyprávěl o své nové práci, naháněč do matatu (matatu – dodávka sloužící jako MHD, případně i jako dálkový spoj), o své měsíční dcerce, o partnerce, která se zrovna zakoukala do jiného a mají spory o dítě a tak podobně. Oproti času, kdy ho Hanka poznala, si David výrazně polepšil. Nežil na ulici, ale v panelovém domě, měl stálou práci a malou dcerku. Rozloučili jsme se s Davidem a dohodli se, že se u něho S Davidem na snídani zastavíme podívat na jeho dcerku a vůbec kde teďka bydlí. V půl deváté jsme měli sraz před hotelem Hilton s Gardwellem a Henrym. Odjezd do slumu Ngando (definice Organizace spojených národů: slumy - chudinské čtvrti z improvizovaných a obvykle nelegálně postavených chatrčí, které se nacházejí hlavně na předměstích velkoměst v chudých státech) se trochu opozdil, jelikož Henry měl půl hodiny zpoždění. Společně jsme nasedli na autobus číslo 24, klábosili a za chvíli jsme vystupovali.
4/34
Gardwell a Henry …
… Hanka a já …
… dětské centrum, Ngando
V dětském centru ve slumu Ngando jsme se setkali s Abelem a Elosy. Prohlédli jsme si jejich kancelář, oficiální sídlo neziskové organizace Fair Kenya. Hanka se probírala jejich účetnictvím a dalšími záznamy a byla hrozně spokojená, jak si to všechno hezky vedou. Společně jsme si tam prohlíželi obrázky, které namalovaly české děti ze ZŠ Bohumila Hrabala, pro keňské děti z dětského centra v rámci projektu Watoto kwa watoto (Děti dětem). Udělali jsme několik skupinových fotek pro webové stránky a pak jsme se zašli podívat k Abelovi na návštěvu. Abel žije ve slumu Ngando nedaleko dětského centra. Pochlubil se svojí malou dcerkou Joy a představil nám svoji ženu. Uvědomil jsem si, že jsem jeho ženu již viděl rok před tím v Kisii, když jsem tam přespával jednu noc u Abelova otce. To jsem však vůbec nevěděl, kdo ta žena je. Měli relativně útulný plechový domek, uprostřed předělený plachtou, která dělila ložnici a obývák. Přesto představa, že by člověk v takové jedné „dvojmístnosti“ měl žít s rodinou je pro „západního“ člověka dost těžko představitelná. Nemluvě o tom, že toalety a kuchyň jsou někde venku. Na druhou stránku slum Ngando patří ještě k těm příjemnějším slumům a bydlení tam je tedy relativně příjemné.
Jedna ze tříd, kde se děti učí
Kancelář Fair Kenya
Od Abela jsme popošli o kus dál ke kanceláři Elosy. Její organizace se stará o HIV pozitivní ženy a spolupracuje s nimi na různých aktivitách. Jak Abel, tak Elosy jsou mimo své jiné aktivity dobrovolnými učiteli v dětském centru.
5/34
Henry s obrázkem od dětí
Abel,Gardwell,Henry,Elosy
Abel s rodinou
Rozloučili jsme se s ostatními a jeli zpátky do centra Nairobi naobědvat se. Jak jsme se tak různě procházeli po Nairobi, tak jsme se obdivovali lvům na ulici. Byli to umělí lvi a byla to podobná kampaň, jako byla onehdá v Čechách s krávami. Každý lev byl jinak pomalovaný a výtěžek z peněz získaných touto kampaní šel na záchranu lvů. Tato zvířata jsou hlavním symbolem Keni a přitom jejich počet stále ubývá a hrozí jim neustále nebezpečí.
Elosy v centru pro HIV pozitivní ženy
Henry a Hanka s Abelovou dcerkou
Když jsme míjeli budovu spojených národů, tak jsem tak ze srandy říkal, že bychom se tam mohli jít podívat a třeba se i rozhlédnout ze střechy. Když jsme přistoupili ke skenerům, ještě před vchodem do budovy a říkal jsem pánovi z ochranky, že se chceme jít podívat dovnitř, tak nevěřil. Zavolal nějakého nadřízeného a ten se s námi začal bavit o tom, že to není možné jen tak se tam jít podívat. To, že to nebude tak jednoduché se tam jít mrknout, jsem čekal, ale vůbec jsem nepochopil, co že to vlastně v té budově je. Ptal se nás, koho jdeme navštívit, jakou firmu. Když jsme mu řekli, že žádnou a jen jsme se chtěli jít podívat do prostor, kde organizace spojených národů zasedá nebo tak něco, tak říkal, že tam nic takového není. Pokud chceme dovnitř, tak máme napsat nějakou žádost a tak něco kolem. Tak jsme to zahráli do autu a šli pryč. Vcelku vytlemení, z tohoto neúspěšného pokusu o vniknutí do budovy spojených národů, o níž nic nevíme, jsme pokračovali dál naším putováním po městě.
6/34
Lví kampaň v Nairobi
Stromy akácie a budova spojených národů
V půl čtvrté jsme měli schůzku se členy Fair Kenya v Central parku. Bylo to docela překvapení, jak vypadal Central park. Suchý a hnědý. Keňu trápila obrovská sucha a zvířata pomírala nedostatkem potravy. Na schůzce se postupně sešlo osm lidí. Diskutovalo se o aktivitách neziskové organizace, o plánech, rozdělení zodpovědnosti mezi členy a tak různě. Naši schůzku nečekaně přerušil silný déšť, tolik potřebný pro zdejší kraj. Byl to docela intenzivní déšť, ale přesto na zotavení přírody po tak velkém suchu jeden déšť nestačí. My jsme se přesunuli pod střechu nějakého domu a řešili co dál. Po chvilce vybírání místa jsme zašli do jedné restaurace. Schůzka pokračovala u čaje s mlékem, častého nápoje místních lidí.
… a v restauraci u čaje.
Schůzka Fair Kenya v Central parku …
Kolem půl sedmé jsme se vrátili na hotel. Plánovali jsme, co budeme dělat následující volný den, povečeřeli a řešili problémy s vodou na hotelu. Netekla voda a když náhodou tekla, tak jen studená. Na recepci nám řekli, že s tím něco udělají. Až snad o nějaký ten den později z nich vylezlo, že voda teče jen v dopoledních hodinách po blíže neurčitou dobu. Důvodem bylo to, že vodní nádrž, která normálně zásobuje Nairobi vodou, je vyschlá a vodu vozí cisternami z jiné nádrže. To se samozřejmě dalo pochopit, ale měli to říct hned.
7/34
4. den – 28.9. pondělí
Ráno jsme chtěli pro jistotu napustit pětilitrovou nádobu vodou, pro případ, že zas nepoteče voda, až se vrátíme. Když jsem ve sprše napouštěl vodu do nádoby, tak hadička ze sprchy se uvolnila a stříkala z koupelny ven do chodby a taky na mě. Po chvilce zápolení se sprchou se mi podařilo proud vody zkrotit a také napustit nádobu vodou. Cestou z hotelu jsme na recepci pani recepční upozornili na problém se sprchou. Mé mokré kalhoty i tričko a pochechtávající se Hanka přivedlo pani recepční k úsměvu. Každopádně přislíbila, že s tím něco udělají.
Po „boji“ se sprchou
Hanka se seznamuje s Daisy
Krmit se nechala každá
Vyrazili jsme na výlet do žirafího centra. Nasedli jsme opět na autobus č. 24 a jeli směrem do čtvrtě Hardy. Projížděli jsme čtvrtí Karen, kde je mimo jiné muzem Karen Blixen, známé z filmu Vzpomínky na Afriku. Vystoupili jsme na křižovatce mezi oplocenými pozemky. Vydali jsme se směrem k žirafímu centru, které je vzdálené asi necelý kilometr od trasy autobusu. Cestou jsem pozoroval dráty elektrického vedení a větve stromů, jelikož jsem chtěl Hance ukázat chameleona. Poštěstilo se a zahlédl jsem ve větvích malého chameleona. Cesta byla lemována kaktusy, zajímavými rostlinami a pěknými zahradami.
… taky jsem se seznámil.
Jeden z mnohých polibků …
8/34
Vstup do žirafího centra zůstal od předchozího roku nezměněn (700 KSH). Hance se rozzářila očka a byla nadšená z jejích oblíbených žiraf. Krmila žirafy granulemi a po troše váhání si dala svůj první polibek se žirafou Daisy, jejíž jménem jsem Hance před rokem posílal pohled z Keni. Neměli jsme na tento den v podstatě žádný jiný program než žirafy, takže jsme měli dost času a nic nás netlačilo. Hanka pořád nějakou žirafo krmila nebo se s ní líbala. Krom dospělé žirafy Daisy, která měla drsný jazyk, ale docela suchý, tam byla druhá dospělá žirafa a ta při líbání hrozně slintala. Třetí žirafa byla mládě a měla ještě docela pěkně jemný jazyk a také neslintala.
Silueta hlavy žirafy
Prase bradavičnaté
Chvíli jsme si udělali pauzu od žiraf a šli se podívat přes silnici na „Natural trail“. Byla to stezka přírodou, kde teoreticky je možné potkat volně pohybující se žirafu. Bobků od žiraf jsme tam viděli dost, ale žirafu ne. Viděli jsme tam také vícero ptáků, kaktusů a jiných rostlin. Když jsme šli dál, tak jsem koukal po větvích, zda tam nebude něco zajímavého. Nesledoval jsem moc cestu před sebou. V jeden moment na mě Hanka křikla. Koukal jsem co se děje a kousek přede mnou stálo prase bradavičnaté. Koukal jsem na prase a ono koukalo na mě. Je to sice relativně malé zvíře, ale jeho kly budí určitý respekt. Vydal jsem se pomalu na ústup. Prase ještě chvíli na mě koukalo a pak zmizelo ve křoví. Celkově je to plaché zvíře a udělat ještě nějaký krok k němu, tak pravděpodobně zmizí v křoví. Ale když člověk neví, zda nemá náhodou kolem mladé, tak je lepší dát se na ústup. Přeci jen tohle prase se dokáže mnohdy ubránit útokům predátorů, jako jsou levharti, gepardi a někdy se postaví i lvovi.
Přátelské žirafy …
… v žirafím centru.
9/34
Muzeum Karen Blixen
Po několikerých urgencích a zjišťování v předchozích dnech co je s našimi zavazadly volali Hance z letiště. V předchozích telefonátech jsme si s nimi vyjasnili, že nám ty zavazadla dovezou do hotelu, jelikož mi nehodláme jet na letiště. Nyní volali, že jsou v hotelu a že chtějí peníze za doručení zavazadel. Hanka s nimi chvíli debatila a pak to nevydržela a dala mi telefon. Náš rozhovor již nebyl dlouhý. Důrazně jsem se ho zeptal, jestli si ze mě dělá šoufky a že si může být jistý, že budeme po nich požadovat kompenzaci za opožděné doručení zavazadel a že od nás rozhodně nic nedostane za doručení zavazadel na hotel. Tím náš rozhovor skončil. Později po návratu na hotel jsme na recepci naše zavazadla našli a oni se již více neozvali. Vrátili jsme se do žirafího centra a zase pozorovali žirafy, ale i turisty a jejich reakce na kontakt se žirafami. Celkově jsme tady strávili skoro tři hodiny a dalo by se tu být i déle. Vyšli jsme před žirafí centrum a jelikož se nám nechtělo jít v pravé poledne tu cestu k autobusu, tak jsme stopovali. Hned první auto nám zastavilo. Byla to Jihoafričanka se svojí matkou a dcerou. Bělošky. Chvíli jsme si popovídali, ale autem ta cesta uteče rychle, takže jsme jim brzo poděkovali a rozloučili se. Stáli jsme na silnici, kde jezdil autobus a také kousek vedle muzea Karen Blixen.
Na střeše konferenčního centra
Dům Karen Blixen
Když už jsme byli u muzea tak jsme se šli podívat dovnitř. Rozlehlá zahrada s domkem uprostřed. Musím říct, že jsem neměl film Vzpomínky na Afriku tak v paměti, aby mi to nějak něco připomínalo. Vstup do domu i do zahrady za dům byl již placený (800 KSH), což nám přišlo drahé a zas tolik jsme po tom netoužili. Vrátili jsme se na silnici a začali zas stopovat, abychom si ukrátili čekání na autobus. Netrvalo dlouho a zastavil nám jeden voják, Brit v Jeepu. Kuriózní bylo, že když jsme mu řekli, že jsme z Čech, tak na nás začal mluvit slovensky. Věděl, že slovenština je podobná češtině a slovensky uměl trochu, protože jeho přítelkyně byla ze Slovenska. Po úvodním seznámení v češtině respektive slovenštině jsme se přeci jen bavili anglicky. O kus dál, kde nás Brit vysadil, jsme již nastoupili na autobus. Přeci jen jsme se dostali ze čtvrtě Karen, která je hodně jiná než ostatní čtvrtě a jezdí tam převážně turisté. Autobusem jsme dojeli do centra Nairobi a vystoupili u GPO (General Post Office – hlavní pošta). Hanka měla ve vzpomínkách z předchozích návštěv restauraci „New York“ a chtěla jí navštívit. Na hlavní poště jsme vlezli do výtahu a vyjeli do pátého patra, kde byla restaurace. Ukázalo se, že je to již jiná restaurace a byla umístěna trochu jinde v budově, ale stejně jsme si tam dali oběd. Dali jsme si kuře a mokimo. Mokimo je na pohled trochu podobné ugali (kukuřičná kaše), ale je to z brambor a je to do zelena díky hrášku, dýňovým listům a podobně.
10/34
Po obědě jsme si řekli, že když už jsme v této budově, tak že se zajedeme podívat nahoru. Ve výtahu jsme zmáčkli nejvyšší patro, dvacáté třetí a vyjeli nahoru. Byla to budova, v níž sídlí různé firmy, takže tam nebyla žádná vyhlídková terasa nebo tak něco. Přesto jsme se schodišťovým okýnkem mohli rozhlédnout po okolí.
Uhuru park – sucho změnilo jeho barvu
Centrum Nairobi z konferenčního centra
Rozhled na Nairobi nám úplně nestačil, tak jsme se vydali ke konferenčnímu centru. Na střeše konferenčního centra, druhé nejvyšší budovy a nejvyšší veřejně přístupné budovy v Nairobi, je vyhlídková plošina. Na recepci jsme si dojednali vstup a podařilo se nám domluvit i studentskou slevu (studentské 100 KSH, dospělí 400 KSH) na starou propadlou ISIC kartu. Jeden zaměstnanec s námi vyjel výtahem do 27. patra, pak jsme vyšli čtyři patra a ocitli jsme se na střeše konferenčního centra, kde je i heliport. Rozhled byl pěkný. Hanka s pánem, co nás vyvezl nahoru, diskutovala o dětech ulice. Pán říkal, že jich je na ulici nyní vidět méně, jelikož proběhla nějaká očista ulic a snaha tyto děti někam umístit. Nicméně předpokládá, že se ty děti brzy zas do ulic vrátí. Byl hezký den a pěkný výhled na Nairobi. Parky tvořily spíš hnědé pláně než hezkou zeleň, ale to bylo dáno tím, že již dlouho nepršelo.
Nejvyšší budova Nairobi
Hanka na střeše diskutuje
Nedovolené máchání nohou
Když jsme se vrátili z vyhlídky zpátky na zem, tak si Hanka chtěla osvěžit nohy v bazénkách rozmístěných po areálu konferenčního centra. Zula si boty, sedla si na kraj bazénku a máčela si nohy. Po chvíli k nám přišel pán z ostrahy a nechápavě na nás koukal. Říkal, že není 11/34
dovoleno se tam máchat. Ptali jsme se ho proč, na což neměl uspokojivou odpověď, ale přesto Hanka vytáhla nohy z vody. Pán se usmíval, kroutil hlavou a říkal, že to ještě neviděl, aby si tam někdo máchal nohy.
Konferenční centrum
Socha Jomo Kenyatta
Spokojená Hanka
Kolem sochy Jomo Kenyatta, prvního prezidenta Keni, jsme opustili areál konferenčního centra. Cestou do hotelu jsme se ještě stavili do City Marketu a nakoupit další várku keňských výrobků. Pán nás již s úsměvem vítal a ani moc netlačil na „pilu“ ohledně vnucování nám něčeho. Věděl, že jsme již u něho nakoupili a že si sami vybereme. Jen podle toho, co jsme mu řekli, tak to nám nanosil a my si vybírali. Pohodový nákup, příjemné smlouvání a loučili jsme se s tím, že se zas stavíme.
5. den – 29.9. úterý
Ráno jsme byli domluvení, že zajedeme na návštěvu k Davidovi, který bydlí ve čtvrti Kariobangi. Sešli jsme se s Abelem a Davidem v centru a jeli matátem. Čtvrť Kariobangi je relativně lepší čtvrť. Je to sice taky slum, ale jsou tam i panelové domy. Domy vypadají jak po vybydlení, žádná světla na chodbě, holé zdi, harampádí na chodbách a podobně, ale na
Hanka krmí mrňouska Mary
U Davida doma – David, Abel
12/34
druhou stránku je na chodbách živo a děti si tam hrají a pobíhají. Z našeho pohledu je to dost neútulné a zoufalé bydlení, ale je to stále lepší bydlení než v plechových chatrčích nebo žít na ulici. Nejen, že si David polepšil v bydlení oproti tomu jak žil před pár lety, ale také se od našeho minulého setkání udobřil s manželkou, takže byli zas pohromadě a společně se starali o jejich malou měsíční dcerku Mary. Jejich byt byl jeden pokoj předělený plentou, která dělila ložnici od obýváku. Seděli jsme na gauči, popíjeli limonádu a povídali si. Davidova žena seděla mlčky a za celou dobu se usmála snad jen jednou. Nevím, zda to byl pozůstatek jejich nesváru v manželství nebo tím, že ženy bývají v Keni takové víc v pozadí.
Davidova rodina
Davidova žena, David a já s malou Mary
S Abelem a Davidem jsme zas společně jeli do centra a stavili jsme se na masajském trhu. Byl to trh, na kterém jsem byl před rokem a z kterého jsem odešel, že to bylo dost drahé. Hanka ten trh neznala, tak jsme tam přesto šli. Hned se na nás vrhli naháněči. Tento trh na rozdíl od jiných má další nevýhodu, že jsou tu „zprostředkovatelé“. Člověk v podstatě mluví s někým, kdo jen blbne hlavu nakupujícím a sám nic neprodává. Pak má provizi z prodeje. Těhle zprostředkovatelů se nedá zbavit a jsou hrozně otravní. Hanka začala vybírat korále a já šel kousek stranou, abych byl malinko z dosahu těch supů dohazovačských. Stál jsem u „stánku“, deky ležící na zemi, na které je rozprostřeno zboží a koukal, co tam mají. Měli tam nádherný sošky zvířátek z kamene (soapstone - mastek). Prohlížel jsem si je a prodavač jak zahlédl náznak zájmu, hned začal povídat. Ať se podívám blíž a nějaké si vyberu. S úsměvem jsem mu odpověděl, že je to sice fakt moc hezký co tam má, ale že to bude pro mě moc drahé a navíc těžké do batohu. On, že se určitě dohodneme a ať si to potěžkám, že to není těžké. Ještě jednou jsem mu zdůraznil, že věřím, že to je kvalitní práce a zaslouží si ty ceny, které má, aniž bych tušil jaké má ceny, ale že pro mne to je drahé. Stále naléhal, ať si vyberu zvířátka, která se mi líbí. Tak jsem si vybíral. Byla fakt pěkně opracovaná a hladký kámen byl příjemný materiál. Postupně jsem si vybral lva, slona, hrocha a nosorožce. I když jsem věděl, respektive jsem si myslel, že to nekoupím, tak jsem měl aspoň možnost si je pořádně prohlédnout v ruce. Ptal se, kolik bych za ně dal a já, že hrozně málo a že to nemá smysl. Když stále naléhal, tak jsem mu řekl, ať sám řekne cenu. Jeho první nabídka byla kolem 3500 KSH. Tak jsem se pousmál a řekl mu znovu, že to je pro mne opravdu moc drahé a že naše představy jsou příliš vzdálené, než aby mělo smysl dál o tom mluvit. Když se nenechal odradit, tak jsem mu navrhl cenu 600 KSH. On se tvářil, že to je hodně málo. Postupně šel s cenou dolů. Když byl u ceny někde kolem 1200 KSH, tak se ptal kolik je maximum, co za to jsem ochoten dát. Trochu jsem vyměknul, když jsem viděl, jak s cenou jde dolů a mě se ty zvířátka fakt moc líbily. Řekl jsem, že maximum je 800 KSH. Hanka stále vybírala náramky a jiné a tak jsem měl čas. Na cenu 1000 KSH to snížil celkem rychle, ale tam jsme se na dlouho zasekli. Už mi ty zvířátka i zabalil a dával do ruky. Já neoblomně trval na své ceně. Dalším
13/34
krokem bylo, že říkal, že teda jo a ať si za 1000 KSH vyberu ještě páté zvířátko. Ještě to chvíli trvalo, ale nakonec jsem měl v ruce 4 zvířátka za 800 KSH. Což byla super cena za super zvířátka! Nastal ale problém, že mám něco, co jsem původně nechtěl kupovat a co docela dost vážilo a že to musím říct Hance. Hanka stále vybírala a měla už vybranou snad půlku stánku. Řekl jsem jí, jaký jsem udělal výborný nákup a trochu divně na mne koukala. Argumenty o váze jsem odsouhlasil, byly opravdu těžké. Dotaz, co s tím budeme dělat, jsem neuspokojivě odbyl, že to nevím, ale že to je moc hezký, což Hanka potvrdila, že to je moc hezký. Každopádně cesta zpátky už nevedla, protože po tak dlouhém smlouvání jim říct, že si to nevezmu, by bylo minimálně nekorektní vůči nim. Nemluvě o tom, že by mi to zkazilo radost z úspěšného smlouvání. Ukázalo se, že ceny za to co vybírala Hanka, naopak dolů moc nejdou. Smlouval jsem a ceny se skoro nehnuly. Postupně jsme dávali bokem věci, které nemají šanci na to nalézt cenu přijatelnou pro obě strany. Většinu věcí jsme tam nechali a jen ty věci, které jsme neviděli v City marketu, jsme koupili i za trochu vyšší cenu. Když jsme odcházeli z trhu, tak nás tam oslovil jeden pán. Byl to člověk, který přímo vyráběl zvířátka z kamene a že když příště budeme chtít, tak ať se obrátíme rovnou na něho a že nám dá ještě lepší cenu. Dostali jsme jeho vizitku a šli jsme.
David s Mary
Zvířátka na posteli
„Logo“ Fair Kenya
V papírnictví jsme koupili čtvrtky pro děti z dětského centra ve slumu Ngando, aby mohly na ně nakreslit obrázky pro české děti ze ZŠ Bohumila Hrabala. Byla to jedna z aktivit, která probíhá v rámci projektu Watoto kwa watoto – Děti dětem. Rozloučili jsme se s Davidem a s Abelem jsme šli na úřad. Byl to už víc než rok, co se Fair Kenya snažila získat certifikát jako nezisková organizace. Měla to být už jen formální záležitost vyzvednout to. Bohužel, úředníci si nás bez velkého zájmu jen pinkali a výsledek, jako již mnohé pokusy dříve, nebyl žádný. Hanka se vydala do jedné kanceláře, kde měl být člověk za to zodpovědný. Trochu se tam rozvášnila a i se ho ptala, jestli čeká na úplatek a kolik chce. Ukázalo se, že to je jiný úředník, než ten, který byl za to zodpovědný. Každopádně Hanka byla celá rozhozená, jak bez zájmu na ni koukal a v podstatě se jí vysmál. Odcházeli jsme tedy z úřadu bez jakéhokoliv výsledku nebo naděje na nějaké vyřízení. Byrokracie a úplatkářství je v Keni velký problém. Když jsme se rozloučili i s Abelem, tak jsme dostali nápad, namalovat na kancelář Fair Kenya jejich logo. Zašli jsme do nenápadného krámku s barvami a koupili žlutou, bílou a černou barvu, ředidlo a štětce. 14/34
Cestou do hotelu jsme s taxikáři dohadovali cenu za výlet do národního parku Nairobi, které leží na kraji města. Nejdříve to nevypadalo moc dobře, ale nakonec jsme našli nějaký kompromis a domluvili se, že nás v 8h ráno vyzvednou v hotelu. Mě postupně během našeho pobytu gradovala taková celková únava, takže jsem byl moc rád, když jsem konečně mohl upadnout na postel a odpočinout si. I když prášky normálně neberu a případné možné příznaky ignoruji, tak jsem se nechal přesvědčit a vzal jsem si jeden prášek proti alergii. Hanka začala ze čtvrtky vystřihávat šablonu loga Fair Kenya pro chystané překvapení a já byl tak unavený, že jsem při tom usnul.
6. den – 30.9. středa
Antilopa
Zebry
Pštros
Zvířata spásala i suchou zem
Pakoně
Ráno jsem musel uznat, že mi bylo díky tomu prášku mnohem líp. Docela mě to překvapilo, jelikož jsem ty prášky nikdy nebral, měl jsem k nim nedůvěru a vždy jsem ty případné nějaké příznaky jen přechodil. V Čechách není důvod ty prášky brát, ale pobyt v Keni je sám o sobě
15/34
Akácie
Ptáci marabu a v pozadí centrum Nairobi
náročný a když se k tomu přidá nějaká komplikace, tak pak toho má člověk ke konci dne opravdu dost. V 8h jsme se sešli na recepci s taxikářem a vyrazili do národního parku Nairobi. Park sousedí se čtvrtí Langata a cesta trvá kolem hodiny. Zem byla vyprahlá díky dlouhodobým suchům. Některá zvířata byla na pokraji smrti a některá již zemřela. Byla tam ale také stáda zeber vesele přebíhajících přes cestu, žirafy trhající listí v korunách stromů, různé antilopy rozseté po kraji, marabu – čápi africký důstojně a vzpřímeně stojící nebo třeba buvoli ostražitě pokukující po nás ze křoví. Na to, abychom viděli lvy, bylo příliš pozdě. Ale i tak jsme viděli mnoho zvířat.
Jeden z mála zdrojů vody v NP Nairobi
Antilopy
Nastal čas návratu z parku. Náš řidič se však trochu dezorientoval a jezdil v kruhu. Během asi tří koleček parkem jsme míjeli tu samou žirafu, toho samého buvola a ty samé ukazatele. To, že nevěděl kudy z parku, bych pochopil, ale to že na těch křižovatkách pokaždé odbočil stejným směrem, bylo zarážející. Tím spíš, když z některých míst bylo vidět město Nairobi a tudíž člověk věděl, jaký by měl mít směr. Nekecali jsme mu do toho a on nakonec rezignoval. Najít hlavní bránu, kterou jsme přijeli, bylo nad jeho síly. Vyjeli jsme postraní bránou, která nás vyvedla někam daleko od města. Místních se zeptal na cestu a oklikou jsme se dostali zase do centra města. Byly dvě hodiny odpoledne, když skončil náš výlet do NP Nairobi.
16/34
Dali jsme si pozdní oběd. Hance začaly nějak pracovat střeva a dostala průjem. Zatímco ona odpočívala na pokoji, tak jsem šel vyměnit peníze do směnárny a nějaké vybrat z bankomatu, ať máme na další nákupy. Když Hanka získala zas trochu nadvládu nad svými střevy, tak jsme vyrazili opět do City marketu. Tentokrát byly na pořadu dne hlavně šátky a dřevěné masky. Vládla opět pohodová atmosféra při nakupování. Hanka jednou urychleně odběhla na záchod v doprovodu prodavače, který za ni i zaplatil záchod, jelikož Hanka neměla žádné peníze u sebe. Při závěrečném účtování a mírném smlouvání jsme byli zas o nějakých 6 000 KSH lehčí.
Krajina NP Nairobi
Buvol
Žirafa
Když jsme se vrátili na náš pokoj do hotelu, tak nám zas netekla teplá voda. Na recepci jsme si vyfasovali klíče od jiného pokoje a zašli se vysprchovat tam. O rok dřív, když jsem bydlel ve stejném hotelu, jsem neměl za celou dobu jediný problém a bylo všechno super. Tentokrát jsme se stále potýkali s něčím nefungujícím.
City market
Vybírám dřevěné masky
Hanka kouká na naušnice
Večer jsme psali pohledy domů a odpočívali. Já už byl zas v kondici, ale Hanka byla unavenější díky střevním problémům.
17/34
7. den – 1.10. čtvrtek
Peter přijel na sraz včas v 8:15, zatímco Henry se zpožděním. Nasedli jsme k Peterovi do auta a vyrazili do slumu Ngando. Byl jsem rád, že nemusím tahat těžký batoh plný věcí pro dětské centrum, ale hlavní důvod proč jsme jeli autem, byli Hančiny střevní potíže. Peter nás hodil až před vchod a jel zpátky do města do práce.
V dětském centru jsme se sešli s Abelem, kterého Hanka hned „zahnala“ dovnitř kanceláře a řekla mu, ať nevychází, že máme pro něho překvapení. Papírovou šablonu loga jsem fixem obkreslil na zeď kanceláře z vlnitého plechu. Pak následovalo vybarvování ploch barvami, což bylo celkem jednoduché. Horší bylo udělat nad logem nápis Fair Kenya, jelikož tenký štětec se ukázal jako dost nekvalitní a hrozně se třepil. Logo nebylo možné celé namalovat hned, jelikož bylo potřeba počkat, až jedna barva zaschne a až pak k ní dotáhnout tu druhou barvu. V hrubých rysech se však logo podařilo udělat. Při pohledu s určitým odstupem to logo vypadala již jako hotové. Abel měl radost a musím říct, že se nám to povedlo. Z batohu jsme vybalili sešity, tužky, encyklopedii, vizitky, letáčky a jiné věci jak pro podporu Fair Kenya, tak samotného dětského centra. Zatímco jsme diskutovali s Henrym a Abelem, tak dorazil pan František Hejný, druhý tajemník velvyslanectví České republiky v Nairobi. Byla to už jeho třetí návštěva tohoto dětského centra. Pan Hejný, společně s námi, na chvíli přerušil výuku ve třídě a krátce děti pozdravil. Popřál jim hodně zdaru ve výuce, rozdal jim lízátka a zase jsme třídu opustili, abychom je příliš nerušili. To samé proběhlo ve vedlejší třídě. Před budovou centra jsme s panem Hejným diskutovali a různých věcech. Mimo jiné i o problému se získáním certifikátu pro Fair Kenya. Malování loga Fair Kenya
Pan František Hejný ve třídě s dětmi
Hanka a Henry diskutují s panem Hejným
Mezi tím skončila výuka a děti se vyvalily na dvůr před budovou. Zatímco si děti hrály venku, tak tam několik žen připravovalo snídaní pro děti. Když bylo vše připravené, tak se děti seřadily a postupně si chodily umýt ruce. Potom si každý vzal hrnek. Henry nabízel i nám, zda
18/34
si s nimi dáme snídani. Pan Hejný i jeho asistentka s díky odmítli, že již snídali. Hanka také odmítla, že má střevní problémy. Henry se mě ptal, jestli mám taky nějaké problémy a nedám si. Bylo zřejmé, že tohle odmítání nabízené snídaně je vnímáno negativně. Já jsem nabízenou snídani přijal. S Henrym jsem přeci jen strávil nějaký čas rok před tím a věděl, že jsem nad ničím neohrnoval nos, vždycky všechno ochutnal a většinou i snědl. Ať to bylo jídlo ve slumu, které bylo moc dobré nebo třeba domácí pivo, které mi sice nechutnalo, ale ochutnal jsem ho. Na rozdíl od asi většiny ostatních, kteří odmítají z obavy před nějakými zdravotními problémy, tak jsem měl tendenci to odmítnout z chuťových důvodů. K snídani byl poridge, což zrovna moc nemusím. Měli radost, že neohrnuji nos nad jejím jídlem a tak jsem s úsměvem upíjel poridge. Škoda, že to nebylo aspoň s kakaem nebo nějakým ovocem, ale holt finanční možnosti jsou velmi omezené a děti byly i tak za tuto snídani velmi vděčné.
Mytí rukou …
… a snídaně
Foto s novým logem
Elosy je jedna z dobrovolných učitelek a stará se o „dílnu“, kde vyrábí náhrdelníky, naušnice a náramky. Podílí se na tom převážně rodiče dětí, ale i děti někdy přispějí svým kusem práce. Od Elosy jsme nakoupili velký balík výrobků a podpořili tak jejich další činnost. Než jsme definitivně opustili slum Ngando, tak jsme se zašli ještě podívat do druhé školní budovy. Byla to třída pro nejmenší děti. Místnost vcelku malá a temná. Přesto to byla místnost větší, světlejší a útulnější než v které jsem děti viděl při mé návštěvě před rokem.
Po jídle je zas před školou čilý ruch
Spokojené děti u snídaně
Ze slumu Ngando jsme vyrazili na velvyslanectví České republiky ležící ve čtvrti Hurlingham. Měli jsme tam domluvenou schůzku s paní velvyslankyní Margitou Fuchsovou. 19/34
Hanka už byla docela unavená, jelikož skoro nic nesnědla od rána a bylo dost velké teplo. Na velvyslanectví nás paní velvyslankyně přijala všechny. Tedy Hanku, Abela, Henryho a mne. Posadili jsme se v příjemně klimatizované místnosti na krásnou koženou soupravu a popíjeli vychlazenou vodu. Hanka mluvila o aktivitách neziskové organizace Fair, o. s. a o spolupráci s partnerskou neziskovou organizací Fair Kenya. Jak byla Hanka už dost unavená, tak jí řeč trochu vázla. Tak jsem převzal iniciativu a dokončil představení činností neziskové organizace. Zmínili jsme se i o problému se získáním oficiálního certifikátu pro Fair Kenya v Keni a že nás to velmi brzdí v aktivitách. Paní velvyslankyně měla pochopení pro náš problém, ale vysvětlila nám, že ona nemůže na nikoho tlačit, aby keňským občanům keňská vláda něco dala nebo ne. Bylo by to vnímáno jako vměšování se do vnitřních záležitostí Keni. Jediná možnost, jak by nám mohla nějak pomoci, by byla, kdybychom měli mezi sebou sepsanou smlouvu o spolupráci. Poté již by existovala určitá vazba na české občany a mohla by se o to zajímat. To byla potěšující zpráva a tak jsme ji přislíbili, že jí hned druhý den takovou smlouvu přineseme.
Třída nejmenších dětí v druhé budově
Předávání sešitů, tužek a jiných dárků Cestou od paní velvyslankyně jsme se dohodli s Abelem a Henrym, že následující den dopoledne tu smlouvu sepíšeme. S Hankou jsme zašli na pozdní oběd. V odpočinkovém zbytku dne jsme šli na internet vyřídit poštu. Hance vše běželo dobře, ale mě ne. Bohužel jak centrum.cz stále vylepšuje různé funkčnosti, tak to zvyšuje nárok na software na počítači. S tím bývá v zahraničí v internetových kavárnách problém. Už mě to štvalo i při předchozích cestách. Pozitivní bylo, že Hance ustupoval průjem, oběd v ní zůstal a tak zas získala trochu energie. Večer jsme zašli koupit ještě nějaké barvy a štětce, aby si mohly děti natřít dětské centrum nějakými pěknými obrázky.
Na návštěvě u paní velvyslankyně
20/34
8.den – 2.10. pátek
Na dopoledne jsme měli naplánovanou schůzku s Abelem a Henrym ohledně sepsání dohody o spolupráci. Když jsme na Henryho čekali, tak Hanka začala mít potřebu najít záchod. Žádný nebyl poblíž, tak jsme se rozhodli jít do hotelu Hilton. Je to sice dost luxusní hotel neodpovídající našemu vzezření, ale já mám vcelku v oblibě do takových hotelů chodit a ptát se na nějaké informace nebo tak něco. V Nairobi je ve vstupních dveřích hotelu bezpečnostní rám a každý kdo jde dovnitř, musí projít skrz a zavazadla dát na pás pod skener. Uvědomil jsem si, že mám v batohu barvy a ředidlo, jejichž zápach se lehce linul ven z batohu. Na chvíli jsem zaváhal, zda je to úplně vhodné s tímhle procházet bezpečnostní kontrolou. Pak jsem šel a říkal si, že mě maximálně nepustí dovnitř. Kontrolou jsem prošel a na batoh s barvami a ředidlem neměli žádné připomínky.
Pohled z okna kanceláře na ulici
Sepisování smlouvy – Abel, Henry
Podpis smlouvy
Slavnostní předání smluv
Chvíli jsme se procházeli po přízemí, kde jsme minuli recepci, nějaké obchůdky, kavárnu a ne a ne najít záchod. Nějaký zaměstnanec si to namířil k nám. Ptal se nás, co potřebujeme a tak jsme se ho zeptali, kde mají záchod. Nic horšího, než že nás vyhodí, se stát nemohlo. Nevykázal nás z hotelu, ani neměl nějaké doplňující dotazy a nasměroval nás do prvního patra. V prvním patře se nás hned někdo další vyptával, co tam chceme. Situace byla již příznivější, jelikož jsme se odkázali na to, že nás ze zdola poslali nahoru, že tam je záchod. Bez dalších problémů nás nasměrovali a Hanka se konečně dočkala. Když už jsem tam byl,
21/34
tak jsem ze zvědavosti taky zašel na záchod. Byl to rozhodně moc pěkný záchod a je dobré pro příště vědět, kam se dá zajít si odskočit. Sešli jsme se s Henrym a jeli do jeho nové kanceláře. Henry se dal na dráhu živnostníka a založil si svojí projekční kancelář. Kancelář měl v šestém patře panelového domu, kde bylo vícero různých obchůdků a kanceláří. Dvě malé místnosti, kde měl stůl s počítačem, tiskárnu a pár židlí. Na internetu jsme našli vzor smlouvy. Hanka s Henrym a Abelem, který dorazil se zpožděním, upravili smlouvu, aby odpovídala naší potřebě. Po asi dvou hodinách práce došlo k slavnostnímu a oficiálnímu podpisu smlouvy o spolupráci mezi českou neziskovou organizaci Fair, o. s. a keňskou neziskovou organizací Fair Kenya. Po podpisu smlouvy jsme jednu dali do obálky pro pani velvyslankyni. Hanka v nadšení to nejen zalepila, ale pro jistotu to i sešila sešívačkou. Bohužel to sešila tak, že procvakla i tu smlouvu uvnitř. Tak jsme se tomu pousmáli, ale neřešili to. Obálku se smlouvou jsme zanesli na české velvyslanectví. Oběd jsme měli domluvený u Henryho, který nás pozval k sobě domů. Seznámili jsme se s jeho přítelkyní, která byla v devátém měsíci. Čekali spolu dcerku Alici. Měli docela hezký byt. Nevýhodou toho bytu bylo, že byl relativně blízko hlavní skládky v Dandoře. Tedy asi občas, podle směru větru, byla ta skládka cítit až u nich doma. Henryho přítelkyně připravila oběd a společně jsme se najedli. Došla nějak řeč na závadnost vody a Henry obhajoval, že se nemusíme té jejich vody bát, že je bezproblémová. Když Henryho přítelkyně položila na stůl skleničky s vodou na pití, tak Henry zkoumavě prohlížel svoji skleničku a vypadal, jak by sám pochyboval o té vodě. Když viděl, jak na něho koukáme, tak se začal smát. Já jsem už i dřív u něho vodu pil a neměl jsem s tím problém důvěřovat kvalitě jejich vody. Nicméně po tom jak přesvědčivě mluvil o tom, že mají kvalitní vodu, tak bylo vtipné, jak podezíravě zkoumal tu svoji skleničku vody. Nakonec jsme se tomu všichni zasmáli a U Henryho doma s chutí jejich vodu pili. Odpočinek po zbytek dne a přemýšlení co podnikneme následující den, náš poslední den v Keni. Na odpoledne byla domluvena rozlučková schůzka s Fair Kenya a na dopoledne jsme se rozhodli jít do sloního sirotčince – The David Sheldrick Wildlife Trusts’ Orphans’ Project.
9. den – 3.10. sobota
Ráno jsme v poklidu posnídali a pak se vydali s taxikářem do zvířecího sirotčince. Na rozdíl od ostatních turistických atrakcí, tato je otevřena jen v přesně danou hodinu a na přesně určenou dobu. Je to dáno tím, že návštěvy jsou možné jen v době krmení, které probíhá každý den ve stejný čas. Tento sirotčinec je však známý a každý taxikář ví, kdy je tam potřeba být. Když jsme přijeli k bráně do sirotčince, tak tam již několik lidí čekalo. Posadili jsme se do stínu a také čekali. V křoví kousek od nás se procházely dvě prasata bradavičnatá. Vypadala
22/34
dost společensky a lidská přítomnost jim nijak nevadila. Parkoviště se plnilo a lidí postupně přibývalo. Vytvářel se menší dav u závory do areálu.
Nejmenší sloni přichází …
…a jsou moc roztomilí …
… a nemotorní
Nastala očekávaná hodina a lidé začali proudit do areálu. Byl to hliněný plácek, kolem kterého bylo několik malých budov a také velké ohrady pro nosorožce, kteří již byli příliš velcí na to, aby se mohli pohybovat v dosahu lidí. Mezi budovami se prošlo a člověk se dostal k pokladně. Oficiálně se neplatí vstupné, ale přispívá se na chod sirotčince. Přičemž minimální příspěvek na osobu je 300 KSH. Za pokladnou byl celkem velký otevřený prostor, který byl ze dvou stran ohrazen provázkem. V pomyslném čtverci byly rozmístěny velké lahve s dudlíky, nějaké listnaté větvičky a sudy s vodou. Vedle prostoru připraveného pro krmení byl malý bazének – prohlubeň s vodou. Lidé se rozprostřeli podél provázku a čekalo se, až přijdou strávníci.
Starší slůně …
… jak zahlédne jídlo …
… tak není nic důležitějšího
V mírném povzdálí se objevila skupinka čtyř ošetřovatelů v zelených pláštích a s barevnými slunečníky. Vedle nich si poslušně vykračovalo šest malých slůňat. Byla to ta nejmenší slůňata, která mají v tomto sirotčinci. Jelikož malá slůňata mohou dostat úpal, tak měli na sobě červené přikrývky a šly ve stínu slunečníků. Tuto potřebnou ochranu před sluncem jim v přírodě poskytuje stín sloní samice. Tyto teprve dvouměsíční slůňata byla hrozně roztomilá. Když se řekne slon, tak si člověk představí statného, mohutného tvora, který budí respekt i u 23/34
šelem. Místo toho tyto slůňata nebyla ani do výšky pasu, občas se jim pletly nožičky a měly dětský výraz v ksichtíku. Ošetřovatelé jim drželi připravené láhve s mlékem a slůňata to hltala, až jim to teklo kolem tlamičky.
Druhá skupinka slůňat, která přišla, byla již o něco starší. Šli bez dek a slunečníků a bylo znát, že se pohybují s větší jistotou. Ve třetí skupině byla nejstarší mláďata. Sloni jsou v tomto sirotčinci od dvou měsíců do dvou let a poté jsou vypuštěni zpátky do volné přírody. Nezávisle na tom jak stará mláďata byla, tak se hrnuly k lahvím mléka a hltaly svůj příděl potravy. Některá slůňata chodila a chobotem dloubala do ošetřovatelů a dožadovala se přídavku. Postupně se také všechna slůňata osvěžila v blátivém bazénku. Chobotem na sebe
Zabahněný, ale spokojený
„Obalování“ mláděte nosorožce bahnem
24/34
stříkala vodu, lehala si tam a pak se snažila vylézt. Některým dělalo dost velký problém vylézt z bazénku, jelikož to klouzalo, nožky se jim pletly a padala na chobot. Když všechna sloní mláďata odešla, tak se nám přišel ukázat ještě jeden sirotek. Byl to malinký nosorožec. Nosorožců mají v tomto sirotčinci víc, ale mezi lidi je můžou pustit jen do velmi nízkého věku. Na rozdíl od slonů jsou mnohem víc nevyzpytatelní a tudíž pro člověka nebezpeční. Nosorožec sotva chodil, ale když se rozhodl vydat nějakým směrem, tak ošetřovatelé měli problém ho usměrnit i když byli na něho tři. Ošetřovatelé mládě posypávali zeminou a lili na něho vodu, aby se pěkně obalilo blátem. Mládě vypadalo spokojeně. Hodina času utekla jako voda a byl čas zas jít. Na cestě ven jsme si ještě přečetli nějaké informace o sirotčinci a sirotcích, podívali jsme se skrz ohradu na větší nosorožce a šli jsme k našemu taxíku. V centru Nairobi jsme si zašli na oběd a čas do naší schůzky s ostatními z Fair Kenya vyplnili lelkováním v Uhuru parku. Chtěli jsme se projet na šlapadle, které půjčovali u vodní nádrže, ale bylo tam moc lidí. Takže jsme se jen tak váleli na trávě a odpočívali. Na závěrečnou Prase bradavičnaté schůzku přišlo něco málo přes deset keňáků. V Central parku jsme se usadili na trávu a diskutovalo se. Abel shrnul, co se udělalo a co by se ještě mělo udělat. Na závěr hodinové schůzky jsme se rozloučili se všemi, poděkovali jim a šli do hotelu.
Lelkování v Uhuru parku
Pohoda v parku
Schůzka Fair Kenya v Central parku
Věci jsme již měli zabalené a uschované na recepci, jelikož jsme večer odlétali. Autobusy jezdí na letiště asi jenom do sedmé večerní hodiny, takže jsme s rezervou šli na autobus číslo
25/34
34, jezdící na letiště. Když jsme nastoupili, tak to vypadalo, že lidé jsou již trochu rozladěni z delšího čekání. Ozývaly se různé pokřiky, aby už jeli. Řidič tam nebyl. Během několika minut se to vyhrotilo, že lidé se začali zvedat a vystupovat. Najednou se odněkud řidič vynořil, nastartoval a rozjel se. Ti nejrychlejší stačili zase zpátky nastoupit, ale ne všichni.
Hanka pojídající čapáty na letišti
Účastníci rozlučkové schůzky
Na letišti jsme byli s mnoha hodinovým předstihem, jelikož nám to letělo až v půl třetí ráno. V noci jet taxíkem na letiště by bylo drahé a trochu riskantní, takže přečkat ten čas na letišti byla ideální varianta. Od Gardwellovy maminky jsme dostali na cestu kuře a čapáty. Na letišti jsme to povečeřeli. Čas jsme si krátili tím, že jsme na podlaze letištní haly hráli hru Carcassonne. Hodina za hodinou plynula a pomalu jsme se blížili k času našeho odletu.
10. den – 4.10. neděle
V polospánku jsme se okolo půlnoci přesunuli k přepážce Turkysh airlines, abychom odbavili naše zavazadla. Byli jsme druhý na řadě a doufali jsme, že se to nějak rychle odbaví, projdeme kontrolami a v klidu někde budeme pochrupkávat u naší odletové brány. Bohužel to vypadalo, jako že jsme součástí nějakého školícího programu. Asi půl hodiny jsme tam stáli a
Hanka spící na letišti
V letadle se svým krtečkem
26/34
Hornaté pobřeží Turecka
pořád řešili toho člověka před námi. Hanka si už šla lehnout do kouta na podlahu vedle přepážek. Čekající lidé postupně adresovali různé hlášky na obsluhující personál a občas se slovní přestřelka trochu vyostřila. Každý byl unaven a toto odbavování trvalo mimořádně dlouho. Několikrát se vystřídali odbavující lidé, ale nemělo to moc vliv na rychlost odbavení. Když jsme se konečně dostali na řadu, tak Hanka přišla a opět dlouhá procedura. Hanka ve stoje usnula opírajíc se rukou o pultík úředníka. Někteří na Hanku se zájmem koukali a její poloha spánku u nich vyvolávala úsměv na tváři. Já ji po očku hlídal, kdyby se jí začaly podlamovat nohy ve spánku, ať ji chytím. Když na chvíli procitla, tak jsem jí řekl, ať si sedne na vozík, kde byla původně zavazadla a spí tam. Bylo to neuvěřitelný, jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsme zavazadla odbavili a dostali palubní lístky. Mohli jsme se hnout. Vyplnili jsme nějaké formuláře, prohlášení, prošli několika kontrolami a už jsme byli v prostoru s obchůdky. Při pohledu na palubní lístky jsme zjistili, že máme místa asi o pět řad od sebe. Už by bylo komplikované se vracet, ale to bylo poprvé, co jsem zažil, že odbavují lidi dohromady a nedají jim místa u sebe. Myslím samozřejmě, když ještě mají volná místa u sebe. Nicméně jelikož nás odbavovali jako jedny z prvních tak musely být volná. Jak se ukázalo, tak těch rozčarovaných skupin, které zjistily, že mají místa daleko od sebe, bylo vícero. Ulehli jsme na zem a čekali na čas odletu. Samotný let proběhl bez problémů. Podařilo se nám přesvědčit jednoho pána, aby si prohodil místo a tak jsme nakonec seděli u sebe. Nějaké to drobné občerstvení, filmy, polospánek a kolem osmé hodiny ráno výhled na hezké hornaté turecké pobřeží. Před devátou hodinou jsme dosedli na přistávací dráhu v Istanbulu. Měli jsme přibližně šest hodin na přestup a to nám dávalo dost času na letmou prohlídku města.
27/34
Turecko – Istanbul:
Chvíli jsme v letištní hale zjišťovali možnosti, jak se dostat do centra města. Našli jsme turistickou kancelář a tam nám začali nabízet vyhlídkový okruh Istanbulem. Cena byla na několika násobku toho, co jsme měli v plánu utratit a navíc nám nenabízeli nic, co bychom nezvládli sami. Takže jsme jim poděkovali a šli na metro. Koupili jsme si žetony a ty vhodili do turniketu. Metro mají pěkné a čisté, i když ne moc rozsáhlé. Doprava do centra nebyla nijak komplikovaná a bylo to pouze s jedním přestupem. Na šesté zastávce, Zeytinburnu, jsme přestoupili na tramvaj a jeli sedmnáct zastávek na stanici Sultanahmet.
Metro v Istanbulu
Na letišti v Istanbulu
Ocitli jsme se přímo ve středu památek Istanbulu. První naše kroky směřovaly k Hagia Sofia (turecky Ayasofya), tedy k chrámu Boží moudrosti. Pro milovníky historie a kulturních památek by se toho dalo o této stavbě určitě napsat hodně. Pro kulturní barbary, jako jsem já, stačí zajímavost, že tato stavba byla původně křesťanská bazilika, ale po dobytí Konstantinopole Osmany v patnáctém století, byla upravena na mešitu a později opatřena minarety. Nyní tato budova slouží jako muzeum. Náš čas na prohlídku města byl dost omezený a nejsme až tak horliví na kulturu, takže jsme se spokojili s prohlídkou budovy zvenčí. Během chvilky co jsme pozorovali tuto stavbu, Hanka předčítala z průvodce zajímavosti, vztahující se k této památce.
Hanka a chrám Boží moudrosti
Chrám Boží moudrosti (Ayasofya)
28/34
Na dohled, kousek přes park, stála další zajímavá stavba. Mešita Sultan Ahmed (turecky Sultanahmet camii), známa spíš asi jako Modrá mešita, je největší mešitou ve městě. Kladli jsme si otázku, proč se nazývá modrá, když zvenku modrá nebyla. Zjistili jsme, že název vznikl díky obložení stěn modrými dlaždicemi v interiéru. To se zdálo, že dává smysl, ale po vstupu do mešity na nás interiér působil spíš jako červený než modrý. Hlavní podíl na tom měl asi obrovský červený koberec pokrývající celou podlahu. I když i při pohledu na stěny člověk musel hledat, aby našel někde něco modrého. Každopádně, nezávisle na našem barevném zmatení, byla mešita velmi pěkná. Sedl jsem si tam na chvíli na zem a kochal se. Bylo tam sice dost rušno, ostatně Modrá mešita a chrám Boží moudrosti jsou nejznámějšími symboly Istanbulu, ale i tak mohl člověk nasát trochu té atmosféry orientu.
Modrá mešita …
…a uvnitř …
… „modrý“ interiér
Vydali jsme se k pobřeží a cestou se proplétali různými krásnými uličkami. Hanka měla chuť ochutnat tureckou kávu. Nahlédli jsme do několika kaváren, ale prostředím ani cenou nás nezaujaly. Chtěli jsme také najít nějaké místo, odkud by byl pěkný výhled na moře a případně i na Istanbul. Když jsme míjeli Best Western Akropol Hotel u něhož byl nápis, že mají terasu, tak jsme se zastavili. To, že tenhle řetězec hotelů není naše cenová skupina, nám bylo jasné. Na druhou stránku, proč nejít dovnitř, vyjít na terasu, rozhlédnout se a pak zase nezmizet. Po chvilce váhání jsme vešli do hotelu. Recepčního jsme pěkně pozdravili. Zahlédli jsme cedulku „terasa“ a tak jsme se u recepčního vůbec nezastavovali a vyrazili po schodech. Nejprve jsme prošli přes několik pater pokojů, až jsme se dostali do restaurace. V restauraci nebyli vůbec
Modrá mešita – pohled z terasy hotelu
Za mořem je již Asie
29/34
žádní hosté, což výrazně snižovalo šanci na to, že nenápadně proklouzneme. Opět jsme pěkně pozdravili personál, který na nás koukal a přímočaře jsme pokračovali dál po schodech nahoru. Dostali jsme se konečně do nejvyššího patra, kde byla restaurace s terasou. Nebyl tam žádný personál, což nám dávalo chvilku na rozkoukání.
Marmarské moře
Na terase sledujeme šrumec lodí na moři
Vyšli jsme na terasu a naskytl se nám krásný výhled na moře. Viděli jsme hodně lodí vplouvajících do zátoky. Byli jsme někde na rozhraní Bosporské mořské úžiny a Marmarského moře. Je to strategicky významná dopravní cesta, která spojuje Černé moře se Středozemním mořem. Na protější straně zátoky byla vidět již asijská část města Istanbul. Když jsme kousek popošli, tak jsme měli krásný výhled na Modrou mešitu. V pozadí byly tmavé mraky a dělalo to pěkné světlo. Z nižšího patra za námi přišel personál restaurace. Výhled z terasy byl moc pěkný a Hanka si pořád nedala kávu kterou chtěla. Chvíli jsme zvažovali, že by ta káva snad nemusela být tak drahá a že si ji dáme na terase. Koukli jsme do nápojového lístku, kolik stojí káva a horká čokoláda. Cena byla překvapivě celkem přívětivá (každý nápoj cca 50 Kč) a srovnatelná s cenami v kavárnách, které jsme již obhlíželi. Nebylo co řešit a za tuhle cenu jsme si rádi dopřáli oddech na terase s krásnými výhledy. Posadili jsme se na terasu u kávy a horké čokolády a pozorovali šrumec lodí na moři. Naší pohodu na terase přerušil déšť. Spadlo pár kapek a než jsme se stačili rozhodnout, zda zůstaneme na terase, tak se spustil obrovský slejvák. Rychle jsme posbírali všechny svoje věci a přesunuli se dovnitř restaurace. V klidu jsme dopili a trochu vyčkávali, zda poleví déšť. Pršelo sice stále, ale aspoň o něco méně, takže jsme vyrazili. Kličkovali jsme uličkami k pobřeží Marmarského moře. Když jsme se dostali na pobřeží, tak v podstatě přestalo pršet, což bylo pozitivní. Dotkli jsme se alespoň rukou moře, koukali na rybáře, kterých tam bylo docela dost a vstřebávali jsme mořskou vůni.
Vstupní brána se zajímavou stříškou
Další naše kroky vedly opět kolem chrámu Boží moudrosti k paláci Topkapi. Tento palác byl oficiální rezidencí osmanských sultánů a zároveň centrem vlády. Je to komplex několika
30/34
budov, dvorů a zahrad. Bylo tam hrozně moc lidí a tak jsme naší prohlídku tohoto komplexu vcelku rychle ukončili. Uličkami jsme došli zpátky na náměstí u zastávky tramvaje, kde jsme vystupovali. Nastal čas pro méně kulturní radovánky a to jídlo. První co jsme si koupili, byl kebab (cca 80 kč). V pitě (druh pšeničného chleba) zabalený kebab (kousky odřezaného grilovaného masa) a nějakou zeleninou. Bylo to moc dobrý. Další, co jsem nemohl vynechat, byla vařená kukuřice, kterou prodávali na každém rohu. Krom toho, že ta kukuřice byla dobrá, tak byla i levná (cca 13 Kč). Vyzkoušeli jsme i grilovanou kukuřici a nebyla špatná, ale vařená je přeci jen lepší. Jak jsme dojedli kukuřici, tak jsme u nějakého dalšího stánku hned koupili další.
Krámek s kebabem
Stánek s kukuřicí a v pozadí Modrá mešita
Když jsme uspokojili chuťové buňky, tak jsme se vydali zas za nějakou kulturou. Další místo, které jsme chtěli navštívit, byl Velký bazar. Nechtěli jsme sice nic kupovat, ale šrumec na takovýchto tržištích je vždy zážitkem. Uvádí se, že je tam přes čtyři tisíce obchůdků a obchodů na jednom místě. Troška bloudění uličkami a nakonec jsme našli jednu z bran, do obrovského zastřešeného tržiště. Velký bazar byl bohužel zavřený, jelikož byla neděle. Na druhou stránku náš čas v Istanbulu se chýlil ke konci, takže bychom stejně neměli moc času na prohlídku tržiště.
Grilovaná kukuřice
Brána do Velkého bazaru
S granatovým jablkem
Vyrazili jsme na tramvaj zpátky na letiště. Cestou jsme se zastavili u jednoho stánku s koberci, aniž bychom chtěli nakupovat a prodejce se s námi dal do řeči. Říkali jsme mu, že nemáme peníze a že nic nechceme. On nám vysvětloval, že to nevadí, že určitě máme kreditní 31/34
kartu. Tak jsme mu řekli, že to máme, ale že na ní taky není moc peněz. On zas že to nevadí, že můžeme jít do mínusu a že nám tam pak přijde výplata. Byl roztomilý, ale neměl šanci na úspěch. Vedle tramvajové zastávky byl stánek s různým ovocem, kde z něho vymačkávali čerstvé džusy. Hanku zaujalo granátové jablko a říkala, že to nikdy neviděla a neměla. Šel jsem do stánku a zeptal jsem se prodavače, kolik chce za jedno granátové jablko. Chvíli nechápal, že chci to ovoce celé a že nechci šťávu. Když jsme si to ujasnili, tak zřejmě v žertu řekl, že jeden dinár (cca 13 kč), což bylo drahý. Já jsem se zaradoval a s úsměvem mu podával dinár. On překvapeně koukal a říkal, že když mu dám jeden a půl dináru tak mi udělá ze dvou granátových jablek šťávu. Já se na něho usmíval a říkal mu, že jednak nechci šťávu a taky že nemám víc peněz. Žetony na cestu zpátky na letiště jsme měli již koupené a já v kapse měl už jen ten jeden dinár. On asi nechápal, jak by mohl nějaký turista tam být jen s jedním dinárem a navíc kupovat tak draze jedno jablko místo šťávy. Nevěděl jsem, co bych dělal s jedním dinárem, takže bylo lepší za něj koupit draze granátové jablko na testnutí pro Hanku, než odletět s dinárem, který pak už nebude mít žádnou cenu. Prodavač koukal po očku na kolegu s nechápajícím gestem, co jsem to za Hanka s granátovým jablkem podivína, nicméně dinár si vzal, já si vzal granátové jablko a oba jsme byli spokojení. Opět se rozpršelo, ale my už byli na cestě pryč. Tramvají a následně metrem jsme se dostali zpátky na letiště. Let z Istanbulu do Prahy už byl relativně rychlý a před šestou večer jsme byli zase v Praze.
32/34
Dohra s leteckou společností: Již během cesty autobusem z letiště jsem si všiml, že byl velký batoh nějak nezvykle zavřený. Došlo mi, že v těch místech jsem měl druhý foťák, který se mi nechtělo tahat po Istanbulu. Rukou jsem šátral v batohu a snažil se ten foťák nahmatat. Nepodařilo se, ale stále jsem doufal, že je to tím, jak drncá autobus a že se ten foťák třeba někam kousek hnul. Když jsme přijeli domů, tak jsem hned vybalil batoh a zjistil, že tam opravdu foťák není. Prohledal jsem v rychlosti batoh a zjistil, že tam také chybí několik keňských mincí, které jsem vezl jednomu známému, který sbírá mince. Bylo mi jasné, že to někdo ukradl ještě v Nairobi, protože keňské šilinky by v Turecku nikomu neposloužily. Volal jsem na letiště a tam jsem se dozvěděl, že lze dodatečně nahlásit ztrátu věcí z batohu, ale foťák nemá smysl hlásit, jelikož je prý v nějakých pravidlech, že foťák, zlato, peníze a podobně nesmí být ve velkém zavazadle. Trochu rozladěni jsme šli spát. Druhý den, když jsem byl v práci, tak mi Hanka volala, jestli jsem viděl lékárničku při vybalování. Růžová brašna byla celkem výrazná, ale nevybavil jsem si ji při vybalování. Sepsal jsem tedy nakonec reklamaci na leteckou společnost Turkish Airlines. Psal jsem jednak o tom, že nám do Nairobi doručili zavazadla se zpožděním skoro dva dny, že po nás chtěli zaplatit dopravu zavazadel v Nairobi z letiště do hotelu, i když jsme jí nakonec nezaplatili a že nám vykradli zavazadlo. Procedura s leteckou společností byla poměrně dost zdlouhavá a k uzavření našeho případu došlo až po víc jak čtyřech měsících v únoru 2010. Mnohokrát jsem tam volal nebo psal a snažil se získat nějaké vyjádření. Nedostalo se mi žádné informace, případně že se čeká na vyjádření vedení Turkish airlines z Turecka. V jeden moment mi nabídli zdarma letenku kamkoliv po světě kam létají. Tuto nabídku jsem odmítl. Jednak protože jedna letenka jako odškodnění za problémy dvou cestujících je trochu divné a navíc Turci nelétají do míst, kam jsme měli v plánu letět. Konečný verdikt byl odškodnění 533 USD (cca 8500 Kč) a ponaučení, že i když lidé cestují spolu, tak by si měl každý své zavazadlo nechat odbavit sám na sebe. Ztratí-li se zavazadlo nebo pokud s ním nastane nějaký problém, tak se situace s vyřizováním komplikuje a snižuje odškodnění, jelikož se odškodňuje jen ta osoba, na kterou je to psané a nezáleží kolik je to zavazadel.
33/34
Africká pohádka: Proč prase bradavičnaté chodí po kolenou (Jižní Afrika, Zulu) http://www.afrikaonline.cz/pohadky/ Jednou si prase postavilo pěkný a prostorný dům ve starém termitišti. Původní a nyní opuštěnou noru postavil hrabáč, ale ta se zdála praseti příliš malá. Tak ji zvelebilo a rozšířilo včetně vchodu do nory, aby lépe vidělo do krajiny. Jak se každý den na svůj nový domeček dívalo, domnívalo se, že se jedná o nejkrásnější dům v celé Africe. Celé dny polehávalo ve dveřích s rypákem zvednutým až k obloze. Okolo jeho domu chodili žirafy, zebry, buvoli a pakoni k napajedlu a prase si vždy jen odfrklo. „Pche“, žádné z nich nemá tak skvělý a úžasný dům, jako já. Jednoho dne vykouklo prase opět ze svého domečku a s hrůzou vidí, že proti němu ve vchodu stojí obrovský lev. Jak ho prase uvidělo, utíkalo se schovat do svého úžasného domku, ale protože postavilo příliš veliké dveře, nebylo pro lva těžké, jít přímo za ním do domečku. Prase se hrůzou třáslo a bědovalo:“Co já budu dělat, nebožák. Lev mě sní přímo na mojí posteli.“ Tu si prase vzpomnělo na starý trik, který mu kdysi povídal mazaný šakal. Tak se opřelo zadkem o stěnu a zatlačilo své kly do stropu a začalo volat na lva. "Pomóóóc. Můj dům padá, asi mě brzy rozdrtí. Uteč lve dřív, než bude i po tobě.“ Ale lev, děti, není žádný hlupák. Okamžitě poznal lest mazaného šakala. Párkrát ho již šakal pěkně nachytal, proto nechtěl být opět za blázna. Zařval tak silně, že prase kleklo strachy na kolena a začalo prosit o milost. Naštěstí pro něj lev neměl velký hlad a strach prasete z jeho síly ho pobavil. Proto na něj ještě jednou zařval: „Pro svoji hloupost, zůstaneš navždy na kolenou“. Lev se smál, jak prase vylekal a pomalinku odkráčel. Od těch dnů se prase krmí na kolenou ve velmi ponížené pozici. Nezvedá již svůj rypák k oblakům, ale čichá prach země. Takto byl ponížen za to, že chtěl být mazaný jako šakal a chtěl přechytračit samotného lva.
34/34
