1
Obsah Obsah ..................................................................................................................................................... 1 Vzpomínka po deseti letech.................................................................................................................. 4 Před velkým skokem do neznáma........................................................................................................ 4 W&T 2002 – první velká cesta ............................................................................................................ 6 12.6. středa – cesta za „velkou louži“ .............................................................................................. 6 13.6. čtvrtek – sám v Albany ........................................................................................................... 7 14.6. pátek – rozkoukávání .............................................................................................................. 9 15.6. sobota – první pracovní den .................................................................................................... 9 16.6. neděle ..................................................................................................................................... 10 17.6. pondělí .................................................................................................................................... 10 18.6. úterý ........................................................................................................................................ 11 19.6. středa ...................................................................................................................................... 11 20.6. čtvrtek ..................................................................................................................................... 12 21.6. pátek – první výplata ............................................................................................................. 12 22.6. sobota ..................................................................................................................................... 13 23.6. neděle ..................................................................................................................................... 13 24.6. pondělí – výlet do Saratoga State Park ................................................................................ 14 25.6. úterý ........................................................................................................................................ 15 26.6. středa ...................................................................................................................................... 15 27.6. čtvrtek - koncert ..................................................................................................................... 16 28.6. pátek - golf ............................................................................................................................. 16 29.6. sobota – nová spolubydlící.................................................................................................... 17 30.6. neděle – příjezd Hanky a Pavly ............................................................................................ 18 1.7. pondělí – příjezd Vítka, Pavlíny a Slováků ........................................................................... 18 2.7. úterý – všichni si našli ubytování ........................................................................................... 19 3.7. středa – vstupní školení v KFC ............................................................................................... 19 4.7. čtvrtek – den nezávislosti ........................................................................................................ 20 5.7. pátek – na tenise....................................................................................................................... 20 6.7. sobota........................................................................................................................................ 20 7.7. neděle – Saratoga Spa State Park ........................................................................................... 21 8.7. pondělí ...................................................................................................................................... 21 9.7. úterý – první směna v KFC ..................................................................................................... 21 10.7. středa ...................................................................................................................................... 22 W&T 2002
2 11.7. čtvrtek ..................................................................................................................................... 22 12.7. pátek ....................................................................................................................................... 22 13.7. sobota ..................................................................................................................................... 23 14.7. neděle ..................................................................................................................................... 23 15.7. pondělí – Corning Tower ...................................................................................................... 23 16.7. úterý – založení účtu v bance................................................................................................ 24 17.7. středa – koncert ...................................................................................................................... 25 18.7. čtvrtek ..................................................................................................................................... 25 19.7. pátek – první šek z KFC ........................................................................................................ 26 20.7. sobota ..................................................................................................................................... 26 21.7. neděle – Thacher State Park.................................................................................................. 26 22.7. pondělí .................................................................................................................................... 27 23.7. úterý ........................................................................................................................................ 27 24.7. středa ...................................................................................................................................... 28 25.7. čtvrtek ..................................................................................................................................... 28 26.7. pátek – oslava narozenin Jeffa .............................................................................................. 29 27.7. sobota – Double chocolate cake ........................................................................................... 30 28.7. neděle – Corning Tower ........................................................................................................ 30 30.7. úterý – noční pohoda ............................................................................................................. 31 2.8. pátek - koupaliště ..................................................................................................................... 31 4.8. neděle – objednání foťáku....................................................................................................... 32 7.8. středa – digitální foťák ............................................................................................................ 32 9.8. pátek – Corning Tower ............................................................................................................ 32 11.8. neděle ..................................................................................................................................... 33 14.8. středa - kino............................................................................................................................ 33 17.8. sobota – výlet k Niagara Falls .............................................................................................. 34 18.8. neděle – druhý den výletu k Niagarám ................................................................................ 38 23.8. pátek ....................................................................................................................................... 39 27.8. úterý – výlet do Bostonu ....................................................................................................... 39 28.8. středa – návrat z Bostonu ...................................................................................................... 40 1.9. neděle – výlet do NYC ............................................................................................................ 41 5.9. čtvrtek – výlet k Lake George................................................................................................. 45 11.9. středa – ceremoniál 9/11 ....................................................................................................... 48 13.9. pátek ....................................................................................................................................... 49 16.9. pondělí – druhý výlet k Lake George ................................................................................... 50 17.9. úterý – videopůjčovna ........................................................................................................... 50 18.9. středa ...................................................................................................................................... 51 W&T 2002
3 19.9. čtvrtek – rozruch v KFC........................................................................................................ 52 20.9. pátek – exhibice NHL ........................................................................................................... 53 27.9. pátek – výlet do Jižní Karolíny ............................................................................................. 54 28.9. sobota – Jižní Karolína .......................................................................................................... 55 29.9. neděle – koupání v oceánu .................................................................................................... 56 30.9. pondělí – spaní na pláži ......................................................................................................... 57 1.10. úterý – Washington DC......................................................................................................... 58 2.10. středa – Washington DC ....................................................................................................... 59 3.10. čtvrtek – NYC a návrat z výletu .......................................................................................... 60 13.10. neděle – rozhodnutí o Floridě ............................................................................................. 62 20.10. neděle – cesta na Floridu..................................................................................................... 63 21.-22.10. – Miami ......................................................................................................................... 63 23.10. středa – Everglades National Park...................................................................................... 66 24.10. čtvrtek – Miami ................................................................................................................... 68 25.10. pátek – Key West................................................................................................................. 69 26.10. sobota – zmeškaný odjezd z Floridy .................................................................................. 71 28.10. pondělí – hektický odjezd z USA ....................................................................................... 73 29.10. úterý – návrat domů............................................................................................................. 74 Mapy: ............................................................................................................................................... 75 Ceny:................................................................................................................................................ 78 Další fotografie: .............................................................................................................................. 79
Autor textu i fotografií: Karel Mezihorák Vydal: Between Vytištěno: 26. července 2013 Email:
[email protected] Web: http://between.wz.cz Copyright © Karel Mezihorák 2013
W&T 2002
4
Vzpomı́nka po deseti letech Shodou okolností jsem se po deseti letech dostal do míst, kde byl počátek mé cestovatelské vášně. Při cestě do Portorika jsme přestupovali ve městě New York. Na jednu noc jsme se s Hankou v New Yorku ubytovali a vzpomínali na naši první velkou cestu. V té době jsme se neznali, ale oba jsme v roce 2002 byli na několik měsíců v USA. Nedlouho po té jsem při úklidu našel pozapomenutý deník, který jsem si ze začátku v USA psal. Bylo to pro mě velmi příjemné zavzpomínat na první dojmy z takto velké cesty a skoku do neznáma. To mě přimělo zpětně z útržků deníku, starých emailů, fotek a mých vzpomínek sepsat tento deník.
Př ed velký m skokem do nezná ma Dneska je již celkem běžné, že studenti cestují po světě a to nejen jako turisté, ale i na studijní nebo pracovní pobyty. V roce 2001, kdy jsem se o to začal zajímat, to ještě tak běžné nebylo a ve svém okolí jsem měl jen jednoho kamaráda, který byl pracovat v zahraničí. Informací nebylo mnoho, strach z cizí země a ještě větší strach s cizího jazyka. Moje přípravy jsem zahájil zápisem na volitelný předmět „konverzace AJ“. Měli jsme celkem milého Kanaďana. Na porozumění angličtiny rodilého mluvčího mi to rozhodně pomohlo. Na naučení se mluvit vůbec. Odpovídal jsem stručně – ano, ne, nevím. Ve třídě plné studentů si člověk s tímto vystačil na celý semestr. Možností jak vycestovat do zahraničí bylo vícero, ale program W&T (work and travel – pracovat a cestovat) se mi zdál jako nejlepší. Byla to možnost výdělku a zároveň cestování. Zprostředkovatelské agentury nabízely, že najdou uchazeči i práci. Za peníze. Finanční stránka celé téhle akce hrála významnou roli, takže bylo třeba náklady snížit na minimum. Nejlevnější varianta, jak získat pracovní povolení do USA, byla varianta, že si najdu práci sám. Samotné pracovní vízum stálo přibližně 20 000 Kč, k tomu letenka za 16 000 Kč, minimální obnos peněz v hotovosti na vpuštění do země 16 000 Kč a pár dalších drobností. Počáteční investice byla tedy přibližně 55 000 Kč, které jsem ovšem neměl. Když jsem „rozbil prasátko“ a dal své úspory dohromady, tak mi chybělo 40 000 Kč, což nebylo málo. Bylo to hodně peněz, ale rozhodl jsem se, si je půjčit. Naštěstí mi je půjčil brácha, takže jsem byl ušetřen administrativy a poplatků v bankách. Doufal jsem, že si během pobytu v USA vydělám nejen na živobytí tam, ale i něco navíc, abych vrátil dluh po návratu. Další věcí, která mi trochu hatila plány, byla škola. Chtěl jsem odletět na co nejdelší dobu, ale zároveň jsem musel udělat před odletem asi 5 zkoušek a po prázdninách začít chodit na jeden jediný poslední předmět, který mi chyběl před státnicemi. O to hůř, že jednu ze zkoušek, kterou jsem měl udělat, jsem měl zapsanou již podruhé a tedy nebyla možnost opakování v dalším semestru. Navíc to byla dost nepříjemná zkouška. Svůj pobyt v USA jsem si nakonec naplánoval na 4,5 měsíců. Z toho plynulo, že musím všechny zkoušky udělat v předtermínech nebo maximálně v prvním týdnu zkouškového období. Zároveň jsem si také musel domluvit, že na ten jeden předmět po prázdninách začnu chodit až o měsíc později, než bude zahájen semestr. Bylo W&T 2002
5 to trochu hektičtější, ale všechny zkoušky jsem udělal a do školy jsem mohl začít chodit až v listopadu. Dalším úkolem před cestou, bylo najít si nějaké ubytování a práci v USA. Respektive ještě před tím se rozhodnout, kterou oblast USA bych upřednostňoval. Bylo jasné, že úvodní školení proběhne ve městě New York. Jelikož jsem nic moc o USA nevěděl a neměl jsem nějaké vyloženě vysněné místo, tak jsem upřednostnil ekonomickou stránku věci a tedy nějakou oblast ne příliš vzdálenou od NY. Po nějaké době hledání a rozeslání několika emailů se mi podařilo v dubnu 2002 sehnat práci v KFC ve městě Albany, hlavního města státu New York. Podle toho jsem si začal hledat i ubytování a asi o měsíc později ho našel. Ke konci roku 2001 jsem začal pátrat na různých cestovatelských seznamkách po nějakých spolucestovatelích. Seznámil jsem se s vícero lidmi, kteří se do USA chystali, ale měli namířeno do jiných částí USA nebo v jiných termínech. Nakonec se přeci jen usmálo štěstí, alespoň částečně. Narazil jsem na dvě holky, Hanku a Pavlu, které se chystaly přímo do Albany, ale asi o dva týdny později než já. Jednou jsme se sešli v Praze, abychom se poznali dřív, než až v USA. Stejně tak, můj bratranec s přítelkyní se nakonec odhodlali jet do Albany a rovněž zhruba dva týdny po mně. Nevyřešilo to sice mé obavy z prvního rozkoukávání se v USA, ale aspoň jsem věděl, že později tam přijede několik Čechů.
W&T 2002
6
W&T 2002 – první velká cesta 12.6. středa – cesta za „velkou louži“ Poznatky dne: Plná záchodová mísa vody neznamená ucpaný záchod, voda odteče po spláchnutí. Zamyká a odemyká se obráceným směrem než u nás. Extrémní teplotní šoky při přechodu mezi interiérem a exteriérem – přehnaně klimatizováno. Cesta začala v Praze odletem z Ruzyně v 7:30 ráno. Na letišti se nás sešlo sedm Čechů, kteří mířili za stejným cílem do USA, zúčastnit se pracovního programu Work and Travel (W&T). Všichni jsme byli ve velkém očekávání něčeho zcela nového. Let do Curychu, který trval jen něco přes hodinu, byl příjemný a s drobným občerstvením. V Curychu jsme měli tři hodiny na přestup. Během této pauzy jsme si prohlédli jedině letištní halu. Odbavení pro let do New Yorku (NYC) proběhlo bez problémů. Letadlo, které odlétalo ve 12:30, bylo plné Izraelců v čepičkách, černochů a Arabů. Let byl sice dost dlouhý, ale bylo dostatek jídla i pití. Dokonce jsem dostal i panáka Baileys. Každý jsme měli před sebou obrazovku na sedadle a mohli jsme koukat na filmy a hrát hry. Po přistání na letiště JFK, po třetí odpoledne místního času, jsem dostal několik otázek od celníka, než jsem obdržel vstupní razítko. Nyní jsem již opravdu stál na území USA a mohl jsem začít žít svůj velký „americký sen“! S batohy celá naše česká výprava vyšla ven z letištní haly a byl to velký šok. Sálala na nás teplota kolem třiceti stupňů a velmi dusno. Autobusem, který jezdil zdarma mezi letištěm a nejbližší zastávkou metra, jsme se dostali na metro. Síť metra v NYC je naprosto nesrovnatelná s naší sítí v Praze. Chvilku jsme zjišťovali informace a získali nejen mapu metra, ale i nutný „token“ (žeton) pro vstup do metra. Prvním metrem, které bylo prázdné, jsme dojeli na Manhattan na 59th St. Na přestupu na nástupišti hrály černošské kapely, které si tam asi přivydělávaly. Vzhled zastávky byl úžasný, jak ze starých gangsterek. Po přestupu na jinou trasu metra jsme se vmáčkli do narvaného vagonu. Dojeli jsme ke Columbia University, kde měli všichni účastníci programu zajištěný nocleh na první noc. Poměrně jednoduché pokoje. Člověk se začal hned seznamovat s odlišnostmi a to jak jazykovými, tak technickými. Například nápis „Restroom“ na dveřích na první pohled nenasvědčoval, že je za dveřmi to, co člověk hledal. Výrazů pro toaletu jsem znal několik, ale tenhle, „odpočinková místnost“, ne. Přeci jen u nás se učí především britská angličtina a ne americká, takže takových odlišností se postupně objevovalo vícero. Technické odlišnosti Můj pokoj na Columbia byly například v jiném systému odtoku vody na záchodě nebo University, New York třeba obráceného směru zamykání zámku u dveří. Jen co jsme se ubytovali, tak jsme vyrazili do ulic, abychom viděli aspoň něco z NYC. Kolumbijská univerzita byla kousek od Central parku, takže jsme vyrazili k němu. Hltali jsme vše kolem sebe a byli unešení z tohoto úplně jiného světa. Kochali jsme se pohledem na mrakodrapy, množství žlutých taxíků na ulicích a ani nám nevadilo, že celkem hustě pršelo. Když se začalo stmívat, tak jsme se vraceli na univerzitu. Kolem nás začalo přibývat černochů. Když už byla W&T 2002
7 černočerná tma, bylo jasné, že jsme se ztratili. Aniž bychom to věděli, tak jsme se vnořovali čím dál hlouběji do Harlemu. Tato čtvrť je poměrně nechvalně známá pro svou nebezpečnost na ulicích, i když to platilo asi především v dřívějších letech. Před vchody do domů se shlukovaly skupinky černochů a klábosily, částečně krytí před deštěm. Temné ulice, za deště s hloučky černochů měly zajímavou atmosféru. Nikomu se nechtělo navázat kontakt s místními, tak jsem se toho ujal. Zašel jsem k jedné skupince postávající před domem a zeptal se jich na cestu ke Kolumbijské univerzitě. Zeptali se, jestli autem a podivili se, když jsem jim řekl, že pěšky. Ve státech není moc zvykem chodit pěšky. Každopádně mi ukázali směr a řekli, ať jdeme pořád rovně, až dojdeme k parku. Tím když projdeme, tak budeme skoro u univerzity. Ukázalo se, že jsme byli o devadesát stupňů dezorientovaní a od Central parku jsme šli pořád na sever místo na západ. K parku jsme došli bez problémů. Ten v noci a s vědomím jakými ulicemi jsme právě procházeli, nepůsobil úplně přátelsky. Svižným tempem se zvýšenou ostražitostí jsme park prošli, aniž bychom kohokoliv potkali. Pak už jsme věděli, kde jsme a dorazili zpátky na univerzitu. Dal jsem si sprchu a kolem desáté večer ulehnul. Areál Columbia University, New York Byl to dlouhý den, vzhledem k časovému posunu šest hodin.
13.6. čtvrtek – sám v Albany Poznatky dne: V noci brzy ráno může být docela chladno. Moc ochotný zaměstnanec bude chtít prachy. Když jdeš do baru, tak si vezmi pas, abys mohl prokázat věk nad 21 let. Ráno jsme vstávali kolem sedmé a po sbalení odevzdali klíče. Přesunul jsem se na snídani, kde bylo ukrutně narváno. Účastníků tohoto programu z celého světa, kteří tu přespávali, bylo neuvěřitelně hodně. Každopádně snídaně byla velice vydatná a dobrá. Po jídle se všichni sešli ve velké přednáškové místnosti. Úvodní schůzka „Orientation“ začala se zpožděním a uváděla ho nádherná slečna z Norska. Šlo spíš o shrnutí všeho, co už jsme věděli, takže nebýt té nádherné slečny, tak to byla ztráta času. Po schůzce jsme si šli zažádat o SSN (Social security number – identifikační číslo, bez kterého nelze legálně pracovat a být zaevidován v systému). Byly kolem toho trochu zmatky, ale nakonec jsme na tom vydělali a vyřídili to brzo. Tím jsme ukončili povinný program a mohli jsme se každý rozjet, kam kdo chtěl. Vyrazili jsme na velké autobusové nádraží na ulici 42nd St. Metro bylo tentokrát prázdnější. Koupili jsme si lístky, kde nás u pokladny obsloužil hrozně ochotný pán. Ukázal mi i odkud odjíždí můj autobus, ale najednou pak chtěl 4$, prý pro děti. To bylo hrozně moc peněz, takže jsem ho odmítl. Rozloučil jsem se s ostatními Čechy, kteří měli namířeno do jiných koutů USA a nasednul do autobusu. Kolem mě sedělo asi šest Rusů a tři Slovenky. Taky tam seděli tři chlapíci amíci, od kterých jsem během cesty slyšel všechny nadávky co znám i neznám a to mnohokrát. Cestou jsem si povídal s Rusem, co seděl vedle mě. Samozřejmě anglicky, protože na
W&T 2002
8 to moje ruština nestačila. Moje cesta byla nejkratší. Po asi třech hodinách a ujetých 150 mílích jsem se rozloučil s ostatními Evropany a vystoupil.
Autobusové nádraží, Albany
Ulice Washington Ave, Albany
Albany, hlavní město státu New York s přibližně devadesáti tisíc obyvateli. Místo, které se stalo na víc než čtyři měsíce mým domovem. Do této doby to byla celkem sranda, ale teď jsem už zůstal opravdu sám a musel jsem se o sebe postarat. Město vypadalo na první pohled pěkně, ale přeci jen v tenhle moment mě trápily jiné věci, než místní pamětihodnosti. Neprocházel jsem ani nádražní budovou a rovnou vyrazil směrem k místu, kde jsem měl domluvené ubytování. Jak se později ukázalo, tak v nádražní hale na mě čekal Jeff, pan domácí a mohl jsem si ušetřit první komplikace. Věděl jsem orientační směr a to, že to je přibližně čtyři kilometry daleko. Po chvíli jsem se někoho na ulici ptal, kde je ulice Washington Ave, která byla mým hlavním vodítkem. Oni na mě nechápavě koukali a ptali se, co že to hledám. Když jsem jim to asi po čtvrté zopakoval, tak na mě s úžasem hleděli a říkali „Jo ty hledáš Washington Ave!“. Ukázali mi směr a já pokračoval. Odnesl jsem si poznatek, že i tak zdánlivě jasná věc, jako je jméno prezidenta se ne tak snadno vyslovuje. Původní výslovnost „Vošington“ jsem při dalším ptaní o kus dál poupravil na „Vašingtn“. Oni zas na mne nechápavě hleděli a když jsem to znovu opakoval, tak zas s překvapením říkali „Jo ty myslíš Washington Ave!“. Výslovnost jsem opět poupravil na něco jako „Váešingtn“. Postupně jsem se asi ještě třikrát ptal, než jsem se dostal k Washington Ave, ale pokaždé měli problém porozumět mé výslovnosti jména jejich bývalého prezidenta. To mě trochu deprimovalo. Když jsem se dostal na tuhle hlavní třídu, tak jsem ji již přímočaře sledoval a bez problémů z ní odbočil do Benson Street. Zazvonil jsem na zvonek u čísla popisného 59 a nic. Nevěděl jsem co dělat, tak jsem se dal do řeči se studenty, kteří vysedávali přes ulici. Říkali, že toho chlápka znají, ale neví kde je. Z mobilu mu ochotně zavolali, ale měli jen jeho číslo domů, takže jsem slyšel, jak to u něho vyzvání. Přemýšlel jsem co dál. Dřív než jsem to vymyslel, tak před barákem zastavilo auto a studenti mi řekli, že to je on, koho sháním. Přátelsky jsme se přivítali a on mi řekl, že na mě čekal na autobusáku a hledal mě tam. Pak to vzdal a jel domů.
Můj nový domov, Albany W&T 2002
Ukázal mi dům. Jednopodlažní domek, kde byl obývák a tři pokoje. V jednom spal Jeff, v druhém Americký student, který tam byl
9 v podnájmu a třetí byl pro mě. Ve sklepě byl počítač s internetem, pračka a nějaké harampádí. Za domkem malý trávník s posezením a garáží. Vypili jsme nějaké to pivko, pokecali a vyrazili do baru. Zapomněl jsem si vzít pas a nemohl jsem prokázat věk, takže mě odmítli obsloužit. Šli jsme místo toho na pizzu. Měli tam puštěnou televizi a viděl jsem poslední minutu hokejového finále Stanley cupu mezi Detroit Red Wings a Carolina Hurricanes.
14.6. pátek – rozkoukávání Poznatky dne: V McDonalds mají jiné jídlo ráno, snídaně, než během dne. Ceny jsou psané bez 8% daně. Na přechodu pro chodce můžeš chodit jak chceš nezávisle na světlech, ale nesmí tě nic zajet. První ráno v mém novém domově na několik měsíců. Vyrazili jsme s Jeffem do města autem koupit adaptér na holící strojek. V USA mají jednak poloviční napětí v elektrické síti, na což je vícero zařízení uzpůsobeno, ale také mají jinou koncovku zástrčky. Bohužel obchod, ke kterému jsme dojeli, otevíral až v devět hodin. Místo nákupu jsme zašli do McDonalds na snídani. Nějakých šest let jsem v tomto podniku v Čechách nebyl, ale před tím jsem tam rok pracoval, takže ho celkem dobře znám. V USA se tento podnik v lecčems liší. Na první pohled v tom, že ráno podávají snídaně a až během dne to změní na pro mě známý sortiment. Po McDonald’s, Albany snídani jsme jeli pro adaptér do jiného obchodu, jenže tam měli zas až od desíti hodin. Nechali jsme to na jindy a jeli zpátky domů. Napsal jsem emaily domů a odpočinul si. Při dalším pokusu jsem již nakoupil adaptér a nějaké jídlo. Následoval další zasloužený odpočinek. Šel jsem se projít po okolí podél hlavní silnice Central Ave. Cestou jsem koupil mapu města a našel restauraci, kde hledali barmana. Dolehla na mě cestovní únava a byl jsem po chvíli zas unavený. Večer Jeff dělat barbeque, což se skládalo ze 6 křidélek a 6 stehen kuřecích, 6 kukuřičných klasů a několika brambor. Brambory byly vařené a zbytek se připravoval na grilu. Kuřata poléval „spice honey“, tmavá kořeněná omáčka. Všechno bylo jen pro nás dva. Já jsem už nemohl, tak něco zbylo. V půl desáté jsem ulehnul a spokojeně vytuhnul.
15.6. sobota – první pracovní den Poznatky dne: Indické jídlo může být pekelně pálivé. Spropitné je v USA fakt vysoké. Den začal už v šest ráno. Odjeli jsme s Jeffem malovat jedno apartmá. V sedm hodin jsme začali a skoro bez přestávky dělali do půl šesté. S Jeffem jsme se dohodli na 8$ na hodinu na ruku. Mé první vydělané nezdaněné dolary v Americe. Cestou domů jsme zašli do Indické restaurace. Netušil jsem, co tam jsou za jídla, tak mi něco Jeff objednal. Na dotaz číšníka, kterému jsem W&T 2002
10 nejprve nerozuměl, Jeff odpověděl, že má rád pálivé. Když jsem to jedl, tak jsem myslel, že mi shoří pusa. Uvnitř jsem hořel a rty mi málem omrzly, jak jsem to zapíjel vodou s ledem. Bylo fajn, že na každém stole byla voda s ledem zdarma. Čaj stál například 1,25$. Míň fajn bylo, že jídlo stálo 4,50$ plus daň a spropitný, který je v USA v podstatě nutností, což udělalo nějakých 6$. Jídlo jsem dojídal už skoro s pláčem, ale hlad jsem měl, takže jsem to snědl.
16.6. neděle Poznatky dne: Lidi tu jsou ochotní a milí. Je blbost, že se tu nenosí kraťasy kratší než pod kolena. Ovoce si tu neváží každý sám, ale až při placení ho zváží na pokladně.
Washington park, Albany Jeff pro mě neměl práci a tak jsem coural po městě. Prohlédl jsem si historický centrum, podíval se na válečnou loď Slater, kotvící na řece Hudson, prošel se po mostu Memorial bridge, našel Visitors center a cestou zpátky prošel Washington park, kde se zrovna chystal nějaký koncert. Po té, co jsem doma nabral trochu sílu, šel jsem nakoupit. Ze začátku, člověk nebyl zvyklý na ceny v USA, ještě neměl žádnou výplatu, vše přepočítával na koruny a byl zvyklý na studentský skromný život, kdy každou korunu pečlivě řešil. Díky tomu jsem například nejezdil autobusem, protože stál hodně, jeden dolar za jízdu, ale chodil jsem pěšky. V zemi, kde se jezdí především auty, to bylo náročné. Jednak ne všude byly chodníky, takže jsem se proplétal ulicemi jak to šlo a vzdálenosti byly větší. Každý nákup nebo cesta do centra tak byla přeci jen náročnější. Měli jsme s Jeffem v plánu jet si odpoledne zahrát golf. Bohužel začalo pršet. Šel jsem se tedy zeptat na práci v Burger Kingu, kde nenabírali a v McDonaldu brali za 6,50$ na hodinu hrubého.
17.6. pondělí Po ranním probuzení a rozkoukání kolem sedmé hodiny jsem neměl moc času na lelkování. Jeli jsme pracovat. Tentokrát to bylo děsný škrábání starého laku z oken, což mě nebavilo. Později jsme zas malovali, což bylo mnohem příjemnější. Kolem páté odpoledne jsme šli na svačinu do Boston Marketu. Dal jsem si BBQ chicken (bageta s kuřecím masem uvnitř) a horký jablka se skořicí. Nebylo to špatný, ale za 6,30$ toho bylo málo.
W&T 2002
11 Po svačině jsme zas malovali až do osmé večer. Měl jsem vyděláno za dalších jedenáct hodin práce.
18.6. úterý Poznatky dne: Nebuď moc ochotný, když nevíš jak to chodí. Větší balení jsou levnější. Plechovky a plastikové láhve se můžou vracet za 5 centů. Budíček byl v osm a od devíti se zas pracovalo. Ve dvě odpoledne jsem si šel pro svačinu a nabídl jsem se, že něco Jeffovi přinesu. Nejdřív jsem nemohl najít Jeffem popsané místo s obchodem a pak jsem vlezl do jiného. Sendvič Bacon&Turkey stál 5,17$, takže jsem si nic nedal. Jeff se zhrozil, když jsem mu dal sendvič a řekl cenu, nicméně co měl dělat. Po sedmé večer jsme po 10,5h práce skončili. Chvíli jsme doma poseděli u polívky a kecali, než se šlo spát.
19.6. středa Poznatky dne: Brambory se dají vařit jen v trošce vody (na páře). Grilovaná kukuřice je dobrá nesmí mít moc slupek jinak se neudělá. Řidiči jsou docela ohleduplní k chodcům. Lidé běhají podél hlavních silnic (pro zdraví!). Hláška naštvaného hráče na rozhodčího „Are you kidding me?!“. Ráno jsem měl snídani, jakou si dělal Jeff. Na pánvičce cibule, zalít to vajíčkem, míchat a navrch plátek sýra. Chvilku jsem si ráno dáchnul a brouzdal po internetu. Později jsem se vydal do velkého obchodního centra Crossgates Mall, asi sedm kilometrů vzdáleného. Měli tam digitální foťáky, který jsem si plánoval koupit. Kromě toho tam snad měli i úplně všechno ostatní. Poměrně dlouhá cesta prodloužená blouděním trvala asi 2h. V tomto obrovském komplexu jsem si prohlédl vše, co jsem chtěl a byl jsem rád, že jsem se tam v něm nakonec neztratil. Například obchodním dům Kotva v Praze, je proti tomuhle jen malinký obchůdek. Vydal jsem se zpět domů, tentokrát přímočařeji cestou po Western Ave. Cestou jsem zašel do Burger Kinga a dal si svačinu. Skoro šesti hodinová procházka do obchodu a zpátky mě zmohla. Nějak mě přepadla nuda, tak jsem po odpočinku vyrazil, že si půjdu zaběhat do Tivoli parku. Bohužel jsem nenašel vstup do parku. Cestou zpátky jsem viděl, že se něco děje na Bleecker stadionu, tak jsem tam zašel a sledoval konec baseballového utkání.
V obchodním komplexu Crossgates Mall, Albany
Když jsem se vrátil, tak byla v domě zase kámoška druhého amerického spolubydlícího. Chvíli jsme pokecali o všem možném. Bylo to dřené, ale aspoň na chvíli jsem komunikoval, bez čehož tu angličtinu nezlepším.
W&T 2002
12
20.6. čtvrtek Poznatky dne: Některé ceny jsou srovnatelné jako v Čechách. Vezmi si kšiltovku, když děláš na sluníčku. Po ránu mi Jeff řekl, že bude mít práci až po poledni na 5 až 6 hodin. Taky mi to mohl říct dřív. No nic, chvíli jsem byl na internetu a kontaktoval známé, ať mi poradí jak sehnat práci. Šel jsem do obchodu za rohem. Překvapilo mě, že jsem musel nechat batoh u pokladny v přihrádce. Ochranka tam hlídala, aby lidi nechodili s batohy a taškami dovnitř a také samotné batohy. Nakoupil jsem levné čínské polívky, corn flakes a něco dobrého na mls. Ve dvě odpoledne jsem začal škrábat fasádu baráku a bohužel to bylo na té straně, co svítilo sluníčko. Byl jsem brzo upečený. Po 2,5 hodinách jsem toho nechal a šel domů. Vyřídil jsem emaily. Přišla mi odpověď od Lotyšek Julie a Iriny, které bydlely v Albany. Volal jsem jim, ale nezvedaly to. Můj obývák, Albany Nakonec jsem se dovolal, alespoň jejich známé a nechal vzkaz. Večer jsem koukal na film Smrtonostná zbraň 4 v angličtině. Irina mi volala, abychom se domluvili. Komunikace byla dřená a po telefonu jsem měl ze své angličtiny ještě horší pocit než na živo. Každopádně jsme se domluvili na následující den, že se sejdeme.
21.6. pátek – první výplata Budíček byl na šestou a od půl sedmé jsem už pracoval zase na fasádě domu. Jeff někam odjel. Postupně jsem se tím prokousával. Dokud jsem byl na zemi, tak to bylo dobré. Pak jsem vlezl na lešení, které bylo docela nestabilní, ale vypadalo, že nespadne. Šikovné bylo, že lešení mělo výškově nastavitelnou podestu a tak jsem si to mohl dát do jaké výšky jsem potřeboval a průběžně to měnit. Někdy v poledne začalo svítit slunce i na stinné straně fasády. Měl jsem si vzít kšiltovku! Na tom sluníčku se to stal trochu boj. V půl druhé přijel Jeff a ptal se, jestli mě to ještě baví. Tak jsem to zabalil.
Školní areál, Albany
W&T 2002
Jeff mi přinesl peníze za práci! Po odečtení nájmu za dva týdny mi dal 155$ za týden práce. Šel jsem nakoupit do Hannafordu, což byl velký obchod s potravinami. Velký výběr, rozumné ceny a relativně blízko (dva kilometry). Zpátky jsem pospíchal, abych stihl setkání s Lotyškami. Vyrazil jsem k Albany High School, kde jsme měli sraz, ale nikde jsem je tam neviděl. Kroužil jsem okolo školního areálu, až jsem se zeptal kolemjdoucích, zdali tam je ještě něco, co souvisí s tou školou.
13 Kousek vedle byla studentská ubytovna, kde holky čekaly. Pokecali jsme a podělili se vzájemně o informace s života v USA. Asi po necelých dvou hodinách jsme se rozloučili.
22.6. sobota Tentokrát jsem si přispal a vstával až v osm hodin. Po snídani jsem vyrazil do KFC, kde jsem měl ještě z Čech dojednanou práci. Docela to byla dálka po Central Ave. Dorazil jsem tam v 9:30 a oni otvírali až za hodinu. Počkal jsem a pak dal řeč s vedoucím Willie, který říkal, že se domluví s Vicki, majitelkou několika restauraci KFC v Albany a ať ve dvě zavolám. Cestou zpátky jsem si nakoupil věci na pomazánku. Udělal jsem jí hrozně moc! Po druhé hodině jsem volal do KFC a pokecali jsme s tím, že dá mé číslo Vicki a že mi zavolá. Dolehla na mě únava a usnul jsem. Do večera jsem už nic moc neudělal.
Policejní stanice, Albany
Kostel, Albany
23.6. neděle Poznatky dne: Milý lidi nemusí vždy chtít peníze – můžou to být teplouši! Všichni mi chválí pořád mojí angličtinu – buď jsou neupřímní, sedí si na uších nebo jsem holt dobrej. Po ranním nic nedělání a dopoledním brouzdání po internetu jsem volal do KFC. Willie mě odkázal na druhou restauraci KFC na Western Ave a tam mi řekli, ať se ozvu v úterý. Zatím to nespěchalo, ale snad z té práce nesejde. Šel jsem se mrknout do centra města, což bylo vzdálené asi tři kilometry. Byl jsem v New York State Museum a prohlídl jsem si Empire State Plaza, velké náměstí s fontánou, které obklopují mrakodrapy. Cestou zpátky jsem míjel chlápka, co mě zdravil. V prvním momentě jsem ho chtěl ignorovat, protože vypadal na nějakého somráka, co chce peníze. Po chvilce zaváhání mi však trochu připomněl barmana Duga, s kterým jsem se seznámil nedávno. Zastavil jsem se tedy a dal s ním do řeči. Spolu jsme se vydali podél Central Ave a povídali si. Byl trochu opilý a cestou se na mě tak střídavě věšel, což jsem zprvu přisuzoval jeho podnapilosti. Velmi rychle se ukázal můj omyl. Nejmenoval se Dug a navíc byl homosexuál. Začal mi dělat návrhy. Nejdřív jsem to bral sportovně a jen mu řekl, že to není moje parketa, ale nevadí mi pokecat. Viděl jsem to jako W&T 2002
14 příležitost procvičit si cestou domů angličtinu a pak se ho někde zbavit. Jenže bylo to docela těžké zbavit se ho. Furt něco navrhoval a slevoval z „požadavků“. Nechtěl jsem s ním přijít až k baráku, takže jsem se pokusil o úhybný manévr. Loučil jsem se s ním a že si zajdu na jídlo do Burger Kinga. On, že to je v pořádku a že půjde se mnou. Jedl jsem nějaký hamburger, povídali jsme si a pak jsem najednou ucítil jeho ruku na stehně. Už celkem zostra jsem mu řekl, že proti němu nic nemám, ale ať si dá pohov. Když se to opakovalo podruhé, tak jsem šel. On pořád za mnou a něco furt navrhoval. Nakonec jsem se ho zbavil na jedné křižovatce a skoro v poklusu jsem se mu ztrácel ve vedlejší uličce. Domů jsem pro jistotu šel oklikou a ohlížel se, zda jsem se ho opravdu zbavil. Tohohle týpka jsem už nikdy víc naštěstí neviděl. Přestože ten závěr nebyl úplně příjemný, tak jsem aspoň měl dobrý pocit z toho, že jsem byl schopen se s ním tak dlouho bavit a rozuměl mojí angličtině a stejně tak já jeho.
Empire State Plaza, Albany
24.6. pondělí – výlet do Saratoga State Park Poznatky dne: Řízení s automatickou převodovkou je pohodička. Bacha na auta zprava, i když mají červenou! Golfový trávník je nádherný kobereček. Golf není úplně triviální hra. Na tento den byla zas práce. Tentokrát mi Jeff hodil klíčky od auta a že je čas začít jezdit. Cestou jsem si ujasnil některý speciální pravidla, například že odbočovat doprava se může i na červenou, ale jinak v pohodě. Automatická převodovka zjednodušovala řízení a člověk šlapal jen jak na autodromu. Jediná drobná záludnost byla, když člověk s autem někde stál, tak nesměl sundat nohu z brzdy. U automatické převodovky, když člověk nestojí na žádném pedálu, tak se auto začne samo rozjíždět. Samozřejmě pokud nezařadí neutrál, ale s automatickou převodovkou se moc neřadí. V jednu hrozně pražilo sluníčko, tak jsme práci zabalili. Cestou zpátky jsem zase řídil. Chvíli jsme doma vydechli a Jeff že jede hrát golf se známým. Nabídl mi, že můžu jet s ním, jestli chci i když nebudu hrát. Výlet jsem uvítal. Bylo to asi 25 mil od Albany. Cestou jsme viděli, jak jednu ženskou dělilo od velmi nepříjemné srážky jen velké štěstí i když ne zcela vlastní chybou. Byla to praktická ukázka nově získané znalosti o možnosti odbočovat doprava na červenou. Čekali jsme na křižovatce, kde každým směrem byly dva jízdní pruhy. Když jsme dostali zelenou, tak se auta rozjela. Ženská v pravém pruhu se rozjela o něco rychleji, než auto v levém pruhu, což jí přineslo nakonec štěstí. Zprava ke křižovatce přijelo auto a přestože vidělo, že se auta již rozjela, tak nechtěl brzdit a vjel těsně před ženskou v pravém pruhu. Ženská zpanikařila a místo aby W&T 2002
15 zabrzdila, tak strhla volant doleva. Tam naštěstí bylo volno, ale ženská nebyla schopná ukočírovat tu rychlou změnu směru. Střídavě kroutila volantem doleva a doprava až prosvištěla nejen vedlejší jízdní pruh, ale i oba pruhy v protisměru, kde naštěstí nic nejelo. Vylítla ze silnice na velkou travnatou plochu, kde ještě ujela dost desítek metrů a v hodinách skončila uprostřed trávníku. Auto, které před ní vjelo, bylo už dávno někde daleko před námi. My jsme se na následující křižovatce otočili a zajeli k té ženské. Pořád seděla v autě otřesena. Když jsme se jí ptali, jestli je se jí nic nestalo, tak říkala, že nic a pomalu vystoupila. Fyzicky se nestalo nic nejen jí, ale ani autu. Jen holt špatně rozdýchávala tu nezkrocenou jízdu napříč všemi pruhy, kde měla obrovskou kliku, že se s nikým nestřetla. Dojeli jsme do Saratoga State Park. Nádherné místo. Než začali hrát golf, tak jsem si párkrát šťouchnul a docela dobrý. Dostal mě ten trávník. To je nádherný kobereček. Oni šli hrát a dali jsme si sraz za tři hodiny v 20:30 u osmnácté jamky. Prohlížel jsem si park. Bazény, lavičky, tryskající prameny sladké i slané, krytá i nekrytá místa s grily, tenisové kurty, plno veverek a jiných zvířat. Moc pěkný, zvláště, že tam nebylo moc lidí. Pak jsme se sešli a Jeff mě pozval na pivo a jelo se domů. Nádhera. Vyšel měsíc, projížděli jsme osvětlenými městečky, chládek a pohoda. Po práci a chození jsem usnul jako špalek.
Protikuřácká reklama „Líbání kuřáka je jako lízání popelníku“
25.6. úterý Od půl osmé do dvou jsem pracoval. Vypadalo to, že bude zataženo a práce bude příjemnější, ale bohužel se vyjasnilo. Po práci jsem se poprvé tady pokusil něco vyprat. Pračku jsem zatím radši nezkoušel a pral jsem v ruce. Na druhé praní jsem již pračku vyzkoušel a šlo to bez problémů. Jeff zas dělal BBQ (barbeque), takže jsem měl kuřecí křidýlka s fazolemi v omáčce a k tomu něco grilovaného podobného dýni. Pračka ve sklepě
26.6. středa Dopolední práce nepřinesla nic moc nového. Pozoroval jsem dění na ulici, lidi, děti, zvířata. Brzo budu znát všechny z ulice. Odpoledne jsem šel do KFC na 1573 Western Ave, přes šest kilometrů daleko, zeptat se na práci. Nevím, co byl za problém, ale řekli mi, ať se stavím v pátek po druhé hodině. Ještě, že jsem tu
W&T 2002
16 práci nutně nepotřeboval a mohl jsem pracovat s Jeffem. Postupně jsem kličkoval mezi Western Ave a Washington Ave, zkoumal jsem co je zajímavého v okolí, až jsem došel domů. Zjistil jsem, že USA mají zase velký skandál, jelikož telekomunikační gigant Enron&Worldcom nadhodnocoval své akcie.
27.6. čtvrtek - koncert Poznatky dne: Když má pršet, tak se venkovní koncert přesune pod silnici (asi 6-ti proudý nájezd na most). Na koncertech je k vidění spousta pěkných holek. Úklid po koncertu je značně jednodušší, jelikož sociálnější lidé sami sbírají plechovky (vratné za 5 centů). Práce od půl osmé do dvou. Škrábání, škrábání, ….
Koncert pod mostem, Albany
Silný déšť, Albany
V downtown (centru města) měl být koncert, tak jsme vyrazili. Kvůli dešti se koncert přesunul pod nájezd na most. Skupinka lidí si rozbalila skládací sedačky a uvelebila se. Dost lidí si přitáhlo boxy na kolečkách vystlané polystyrenem s vlastním pivem, chlazeným ledem. Ti se ze sedaček zvedali jen pro jídlo. Sešla se tam spousta pěkných holek. Byl to příjemný koncert a kolem vládla uvolněná atmosféra. Během koncertu se mezi diváky proplétali sociálnější spoluobčané a jak se někde válela dopitá plechovka, tak ji sebrali. Po koncertě odjížděli s nákupními vozíky plnými plechovek a tlačili je do supermarketu, kde za každou plechovku dostali pět centů. Cestou zpátky domů jsme totálně promokli, než jsme došli k autu.
28.6. pátek - golf Poznatky dne: Na golfu je tolik problémů – držení hole, postoj, síla úderu, koordinace pohybů, … Tentokrát jsem už jen doškrabával zbytky fasády s Jeffem, takže práce na dvě hodiny. S předstihem jsem vyrazil do KFC, abych tam byl ve dvě. Byl tam manažer Kevin. Dal mi papíry na vyplnění, chvilku jsme pokecali a domluvili se, že začnu ve středu od 15h. W&T 2002
17 Cestou zpátky začala další bouřka. Chvíli jsem čekal pod mostem, ale pak jsem běžel domů. Chvíli pršelo jen trochu, ale po pár kilometrech, kdy jsem byl téměř doma, se spustil hustý déšť. Domů jsem doběhl totálně mokrý. Jeff mi zaplatil za 4 dny práce 216$ a snížil mi nájem na 240$ měsíčně. To potěšilo. Jeli jsme s Jeffem trénovat golf na Capital Hills at Albany. Nejdříve jsem zkoušel malé šťouchy, pak větší a nakonec dlouhé odpaly. Ty mi šly nejhůř. Lidé si tam za poplatek vzali košík plný golfových míčků a odpalovali je do dálky. Mně stačilo zkraje sebrat pár špatně Zkouším hrát golf odpálených míčků a na nich zkoušet odpaly. Ze začátku jsem se vůbec nemohl trefit, takže mi ty míčky celkem vydržely. Po dvou hodinách jsme to zabalili a jeli domů.
29.6. sobota – nová spolubydlící Dopoledne jsem rozmýšlel, kam vyrazím odpoledne, ale od půl dvanácté se vyskytl akutní úklid v jednom domě přes ulici, takže jsem nakonec pracoval. Dělali jsme do půl páté. Pak jsme viděli cedule na sobotní výprodeje věcí před domy, tak Jeff něco koupil. Člověk to znal jen z televize. Lidé prostě vystrčí všechno možné před dům na trávník nebo jen otevřou garáž a jiní lidé okukují jejich věci a případně si je koupí. Jeli jsme pro novou postel a cestou jsem si koupil výbornou zmrzlinu. Když jsme se vrátili domů, Lotyšky již čekaly před domem. Pokecali jsme a pak Julia a Irina odešly a zůstala tam jen Viki, kterou jsme viděli poprvé. Původnímu spolubydlícímu začaly prázdniny, takže odjel. Lotyšky sháněly ubytování pro svoji kámošku, která přijela později, tak jsem jí to dojednal. Udělali jsme na přivítanou nového člena „domácnosti“ BBQ, skočil jsem pro pivka (zase chtěli po mě vidět ID, asi vypadám mladě) a do půlnoci jsme kecali.
Lotyška Viki, nová spolubydlící
W&T 2002
Mezi tím mi volaly holky, Hanka a Pavla, které přijely do Albany. Bohužel se nejdřív nedovolaly a tak se ubytovaly v Ramada Inn, za ukrutnou cenu 40$ na osobu. Domluvili jsme se, že je druhý den v deset vyzvednu v hotelu a postarám se o ně, aby tam nemusely platit za další noc.
18
30.6. neděle – příjezd Hanky a Pavly Poznatky dne: Řaď se do správného jízdního pruhu! (první dopravní přestupek – nepotrestaný) Buď ostražitější, když nemáš navigátora. Jeff mi ochotně nabídl auto, ať můžu holky vyzvednout. Jel jsem poprvé sám autem. Do centra byla cesta přímočará. Pak jsem se na jedné křižovatce zařadil do pruhu, který jel rovně a já potřeboval doleva, kde však stála řada aut a nešlo se zařadit. O to hůř, že rovně byla zelená a doleva červená. Představa, že minu tuhle odbočku a pak budu někde, neznámo kde bloudit, mě děsila. Pomalu jsem vjel do křižovatky a když jsem viděl, že nic nejede v protisměru, tak jsem to rychle stočil doleva. Dojel jsem k hotelu a šel k holkám na pokoj. Docela pěkný a prostorný pokoj, ale za tu cenu! Zpátky ke mně jsme dojeli bez Ulice Benson, ve které jsem bydlel problémů. Složili si tam zavazadla a později jsem holky vezl na schůzku kvůli ubytování. Prokecali jsme celý den. Na večer jsme se šli podívat ještě na jeden pokoj. Nakonec snad budou mít z čeho vybírat, ale prozatím si ustlaly u nás v obýváku.
1.7. pondělí – příjezd Vítka, Pavlíny a Slováků Poznatky dne: Po jedenácti hodinách práce a dvou plechovkách piva by člověk neměl řídit. Čtvrť Schenectady je asi fakt problémová oblast na rozumné bydlení. Tentokrát nás s Jeffem čekalo malování v apartmánu. Byl to dlouhý den a 11h práce. Po dobré práci jsme si doma dali pivko a relaxovali. Když zazvonil telefon, tak se ozvali dva Slováci. Prý na autobusáku potkali mého bratrance Vítka a dal jim na mě číslo, kdyby měli problémy. Nemají prý kde přespat. Tak jsem jim řekl, kde bydlím a ať dorazí. O něco později volal bratranec Vítek s Pavlínou, že jim nevyšlo ubytování a jestli bych je nemohl vyzvednout ve čtvrti Schenectady. Ubytování měli domluvené jen kousek od místa, kde ho původně měly domluvené holky a oběma to nevyšlo. Ptal jsem se Jeffa, zda by mu nevadili dva nocležníci navíc a jestli je můžu zajet vyzvednout. Říkal, že není problém. Nad ničím víc jsem nepřemýšlel a jel jsem pro ně. Hanka se přidala, že pojede se mnou a bude mi dělat společnost. Když jsem vycouvával od garáže, tak jsem se koukal doleva i doprava, ale nepodíval jsem se přímo za sebe. Lehce jsem nacouval do zaparkovaného auta. Zkontroloval jsem to a sousedovo auto nebylo vůbec poškozené. Jeffovo auto mělo jen malinko modrého laku z druhého auta na nárazníku. Jel jsem dál. Byla noc, skoro žádný provoz a po dlouhém pracovním dnu jsem byl unavený. Bylo dobře, že mi Hanka dělala společnost a tak to ubíhalo lépe. Naložili jsme Vítka s Pavlínou a dovezli ke mně. Až když jsme byli zpátky, tak jsem si uvědomil, že jsem byl nejen unaven, ale měl jsem dvě piva před tím, než jsme vyjeli. Každopádně naštěstí krom drobné chybky při vycouvávání se nic nestalo a policajty jsme nepotkali.
W&T 2002
19 Krom standardních třech obyvatel Jeff, Viki a já, přibylo dalších nečekaných šest nocležníků, kteří se všichni naskládali v obyváku na podlahu. Zalehli jsme po půlnoci.
2.7. úterý – všichni si našli ubytování Nejdříve jsme ráno museli umýt fasádu jednoho domu, abychom ji mohli nějaký další den natřít. Potom jsme jeli do čtvrtě Delmar malovat apartmán. Dohromady devět hodin práce.
„Noclehárna“ pro šest v obýváku
Američanka, Hanka, Pavla, Viki, Juraj, já, Pavlína a Vítek za naším domem
Doma bylo jak ve včelím úlu. Po návratu z práce jsme pokecali, co kde se nového stalo a především se podařilo vyřešit bydlení všech. Vítek s Pavlínou a oběma Slováky našli ubytování s tím, že se budou stěhovat následující den. Na návštěvu přišly Hanka a Pavla se svou spolubydlící Američankou, ke které se ráno odstěhovaly z našeho obýváku. Po dlouhém nákupu v Hannafordu se rozjela párty. Pilo se pivo a becherovka, co přivezl Vítek. Jeff byl docela hotovej a přebral.
3.7. středa – vstupní školení v KFC Když jsem ráno vstal, Jeff byl pryč. Později jsem zjistil, že odešel kolem šesté a zapomněl mi říct, že ten den práce není. Různě jsme se potkávali s ostatními a kecali. Šli jsme si také koupit měsíční jízdenku na autobus (42$). Přeci jen ty kilometrové procházky po městě byly únavné a pokud jsem měl častěji jezdit do KFC, tak už nemožné. Vyrazil jsem do KFC. Po vyplnění pár detailů jsem četl asi 8 stránek textu o bezpečnosti, sexuálním obtěžování a tak. Následovalo dvou a půl hodinové propagační výukové video. Pak mi řekli, ať jdu domů, že mi zavolají v sobotu. Večer se odstěhovali zbylí „vetřelci“ a už jsme tam bydleli zas jen ve třech. Stavily se na návštěvu Hanka a Pavla. Jeff zajel s námi do půjčovny a půjčil film 15 minut, v kterém hraje vedle Roberta de Niro také Karel Roden. Bylo to příjemné vidět českého herce. Pak jsme koukli na ještě jeden film a kole třetí ráno šly holky k sobě domů a my zalehli. W&T 2002
20
4.7. čtvrtek – den nezávislosti Poznatky dne: Independence day – den nezávislosti: Slaví se ve velkém, ale je to jen státní svátek. Úspěch ve sportu by se určitě slavil bouřlivěji jako všude. Po deváté jsem vstal. Stavil se Vítek s Pavlínou a vyrazili jsme směrem k letišti (kde jsou nějaký hotely) zeptat se na práci. Trocha bloudění, ale nakonec jsme dorazili tam, kam jsme chtěli. Bohužel tím, že amíci mají svátek Independence day (den nezávislosti), tak nikde nikdo nebyl. Zbytek dne se nějak profláknul, páč furt byl u mě někdo na návštěvě. Večer se vyrazilo do downtown na ohňostroj. Na Empire State Plaza bylo docela dost lidí. Ohňostroj byl docela dlouhý, až možná trochu rozvleklý. Na závěr byla malá ohňostrojová americká vlajka, která byla trochu směšná v porovnání k velkému nápisu „Price choper“, což byl sponzor ohňostroje.
5.7. pátek – na tenise Poznatky dne: Na tenisové kurty se dá chodit zadarmo. Po dlouhém spánku do devíti jsem jen tak si lebedil. Brouzdal jsem na internetu. Po obědě jsem si řekl, že nemůžu být furt na internetu, tak jsme šli s Viktorií, lotyšskou spolubydlící, hrát tenis. Raketu jsem si půjčil od jednoho Lotyše a kurty byly zadarmo, takže mě to vyšlo levně. Po asi třech hodinách jsme to zabalili. K večeru jsem zašel do obchodu a koupil mimo jiné 24 menších nanuků za 1,99$.
6.7. sobota Počítač s internetem ve sklepě Ráno jsem vyspával. Zvažovali jsme koupi auta a tak jsme šli za holkami a vyrazili hledat auto na půjčení nebo prodej. Nic moc jsme nenašli. Ono to mělo celkově víc problémů, jako třeba, že bych si pak musel nechat udělat americký řidičák kvůli levnějšímu pojištění. Ten „černý Petr“ by padl na mě, jelikož jsem měl v plánu odjíždět jako poslední z USA. Jinak řidičák by stál 20$, registrace auta 50$, auto by se dalo koupit snad tak kolem 800$ a ještě něco by stálo pojištění, těžko říct kolik. Další program byl najít nějaký výprodej, holky něco potřebovaly, ale prochodili jsme město a nic nenašli. Odpoledne jsem jel do KFC, kde jsem si konečně domluvil práci. Mrknul jsem do Crossgates Mall, kde jsem se díval zas na foťák a baterku do hodinek, ale ani jedno jsem nekoupil.
W&T 2002
21
7.7. neděle – Saratoga Spa State Park Poznatky dne: V Americe se jako plavky nosí kraťasy a ne jako u nás. Po pomalém startu ráno jsme přeci jen vyrazili na výlet do Saratoga Spa State Park. Jeff, Viktorie, Vítek a Pavlína. Od Victory pool jsme šli k Peerless pool complex a cestou se kochali gejzíry a parkem kolem. S Viktorií jsme šli do bazénu (vstup 3$), ráchali jsme se tam a vozili na tobogánu jako děti. Jeff šel hrát golf a Vítek a Pavlína neměli plavky. Bylo to příjemné si zablbnout ve vodě. Ve čtyři odpoledne jsme odešli a jeli domů.
Viki u gejzíru v Saratoga Spa State Parku
Vítek, Pavlína a já na parkovišti
K večeru jsme dokoukali jeden film. Od následujícího dne mělo již vícero lidí práci, takže naše vzájemné návštěvy již nebudou tak časté.
8.7. pondělí Po ranních nejasnostech, kdy to vypadalo, že nebude práce, se přeci jen na odpoledne práce našla. Zase jsme vyklízeli bordel z baráku naproti. Po páté odpoledne po práci jsme zašli s Jeffem do baru. Pěkný bar, pěkná barmanka. Dali jsme pivko, já dvě a k tomu kuřata v něčem speciálním zabalená, což bylo docela kořeněný. Ty tři piva stály 10,5$ a kotel kuřátek jen 5,50$. V Americe se holt žere a nechlastá. Jelikož konečně přišlo na moji adresu SSN holkám i Víťovi, tak se pro to večer stavili.
9.7. úterý – první směna v KFC Poznatky dne: Práce v KFC je docela banální. Skutečná práce se dost liší od instruktážních videí. Nebyl jsem schopen sníst svačinu za půl hodiny (špatná volba – moc kuřat, málo něčeho lehčího).
W&T 2002
22 Po ranním nic nedělání jsem se šel podívat na poštu, zda tam mají pohledy. Neměli. Proflákal jsem se do třetí odpoledne a pak byl čas jít do práce do KFC. Od čtyř jsem nastoupil do nové práce a řešil počáteční problémy v podobě uniformy a seznámení s Vicki Carroll, majitelkou několika restaurací KFC. Po té mě začal proškolovat Lotyš Yurij, který bydlel s ostatními mými lotyšskými kamarády. Práce poměrně jednoduchá a nenáročná. Poslední skoro tři hodiny jsem jen umýval nádobí. O půlnoci jsme skončili a manažer Kevin nás rozvozil domů.
Noční KFC
Doma jsem krátce pokecal s Viki, jelikož taky akorát přišla z práce a pak hurá spát.
10.7. středa Poznatky dne: Obchody „1$” jsou super – vše za 1$ a zajímavé věci. Dopoledne jsem si dal za cíl rozchodit hodinky. Po chvilce shánění jsem v 1$ obchodě koupil sadů šroubováčků. Hodinky jsem rozebral a podle toho šel koupit baterku. Po čase jsem ji sehnal, ale když jsem ji dal do hodinek, tak se nic moc nedělo a spíš to vypadalo, že zkolabovaly. Asi si budu muset koupit nové. Odpoledne jsem šel zas na čtvrtou do práce do KFC. Nic mimořádného se během té jednoduché práce nestalo. Obalování kuřat, jejich smažení a mytí nádobí se stalo rychle rutinou. Kuchyň v KFC – moje pracoviště
11.7. čtvrtek Ráno jsem od devíti natíral fasádu domu. Jen tak tak jsme kolem druhé odpoledne dodělali jednu část domu a rychle jsem pádil domů se převlíknout a vyrazit zas do KFC na čtvrtou.
12.7. pátek Stejně jako předchozí den jsme od devíti do dvou natírali fasádu a pak jsem spěchal domů a do KFC. Skoro když už jsem byl na zastávce autobusu, tak jsem zjistil, že nemám lítačku. Běžel W&T 2002
23 jsem rychle zpátky domů. Zastávka byla docela kus od domu, asi 700 metrů a přeci jen jsem byl po předchozích dnech unavený, takže mi tuhly svaly. Ani jsem tomu nevěřil, ale stihl jsem být v práci v čas. V KFC standard. Trochu větší fofr, takže jsme skončili o pár minut později a ujel nám autobus. Vrátili jsme se do KFC a manažer Eric nás rozvezl domů. Bohužel jsem přišel o akci doma, ale zas tak mě to nemrzelo. Stejně se jedly kuřata a těch jsem si přinesl z práce hromadu.
13.7. sobota Poznatky dne: Dobrý manažer je základ! I v jednom na kuchyni se dá uklidit vše včas, když se to dobře zařídí. Po dlouhém spánku jsem jen tak lenošil. Odpoledne jsem jel zas do KFC. Tentokrát jsem tam byl sám v kuchyni celých 7 hodin. Nicméně zvládlo se to v pohodě hlavně díly Ericovi, manažerovi KFC a skončili jsme s úklidem dokonce o půl hodiny dřív. Jelikož jel taky hned domů, tak mě svezl. Eric byl fakt dobrej maník a to nejen svou vizáží. Domů jsem donesl tři igelitky kuřat a přežíral jsem se.
Prostor za kasou, KFC
Já v kuchyni, KFC
14.7. neděle Den volna! Ranní nic nedělání a relaxování pomalu přešlo v odpolední nic nedělání. Na oběd jsem pozval holky na kuřata, abych se toho zbavil. Pak přišel Vítek a Pavlína, tak jsem jim vrazil taky nějaký kuřata. Pak jsme vyrazili hledat bazén, ať si zaplaveme. Nenašli jsme ho. Holky si jely koupit kolečkové brusle a já šel domů. Slováci přišli na návštěvu, tak jsem jim vrazil nějaký kuřata. Další den jsem měl volno a plánoval jsem se jít někam mrknout.
15.7. pondělí – Corning Tower Ráno jsem si přispal. Vyrazil jsem do downtown - centra. Začal jsem si prohlížet „podzemní svět“ pod Empire State Plaza. Vyjel jsem rychlovýtahem do 42. patra Corning Tower, nejvyšší budovy Albany, kde je vyhlídková terasa. Prohlídl jsem si „Egg“ – budova ve tvaru vajíčka, kde je koncertní sál. Pak jsem se jel podívat na bazén ve Westland Hills park. Bohužel byl dětský. Cestou zpátky jsem v autobusu potkal 4 Slováky. Chvíli jsme pokecali a pak jsem vystupoval. Stavil jsem se ve West W&T 2002
24 Street, kde byla jen Pavlína. Pokecali jsme a pak přišel Vítek. Zašli jsme ke mně domů, protože chtěli na internet a pak do McDonalds na mléčný koktejl.
Ze 42. patra Corning Tower: centrum a řeka Hudson, Empire State Plaza, dopravní uzel
16.7. úterý – založení účtu v bance Ráno jsem nečekaně šel pracovat s Jeffem. Po poledni jsem odešel z práce, jelikož jsem chtěl jít do banky založit si účet. Vyzvedl jsem Viki doma a vyrazili jsme. Založili jsme si účty. Byli jsme velice mile překvapeni, protože jsme nic neplatili za založení účtu, ale ani do budoucna nás nečekaly poplatky za vedení účtu, výpisy nebo výběry z bankomatu. Jako bonus jsem navíc dostal malé rádio s budíkem.
Pivní koutek ← Můj šek z banky Šel jsem do KFC. Nejdřív mi ujel autobus a pak jsem zjistil, že jsem měl pracovat v neděli. Holt každý týden jsou prý směny jinak. Z práce jsem přišel zase o půlnoci. Viki dorazila chvíli po mě i s Lotyšskými a Ruskými přáteli a tak se začalo slavit její narozeniny. Bylo roztomilé, že oni na mě občas mluvili rusky, já jim odpovídal anglicky a plynule jsme debatili. Slavilo se až do pěti rána.
W&T 2002
25
17.7. středa – koncert Poznatky dne: Ruský pivo je fakt síla! (8% alkoholu) Zkoušel jsem jít sám skrz Washington park ve 23h (cestou z koncertu), zda to je nebezpečný. Trocha strachu, ale dá se to. Ráno jsem si přispal. Rozmýšlel jsem, co budu dělat. Když mi Jeff řekl, že má pro mě práci, tak bylo o program postaráno. Pracovali jsme jen čtyři hodiny do čtyř odpoledne, ale taky dobrý.
Koncert na Empire State Plaza, Albany V pět jsme vyrazili s Vítkem a Pavlínou do města na koncert na Empire State Plaza, kde bylo dost narváno. Koncert se mi hodně líbil, i když publikum nevytvářelo moc dobrou atmosféru. Spousta dětí a starších lidí, žádné velké zaujetí pro hudbu. Když koncert skončil, někdy před jedenáctou, tak jsem se vydal sám domů. Dříve jsme se bavili o Washington parku a někdo říkal, že to tam je v noci nebezpečný. Měl jsem to cestou, tak jsem si řekl, že to vezmu skrz něj a zjistím, jak to tam v noci vypadá. Park je to vcelku přehledný, bez křovisek a podobně, ale udržoval jsem se v ostražitosti. V jeden moment jsem viděl nějakou podivnou postavu jít proti mně, tak jsem se mu obloukem vyhnul. Nic zásadního nebezpečného jsem neviděl, ale je pravda, že je asi větší jistota jít okolo ulicemi než přímo skrz. Cestou domů jsem potkal Jeffa a Hanku s Pavlou. Holky se stavily u nás, kecali jsme a pili pivo. Přišli Lotyši, a tak se to zas trochu víc rozjelo. Ve dvě ráno jsem doprovodil holky domů. S Lotyši jsme ještě pokračovali do čtyř ráno.
18.7. čtvrtek Ráno byl budíček po 8h. Vyrazili jsme zase upravovat zeleň před apartmány. Po práci, kterou jsme skončili po jedné odpoledne, jsme jeli do restaurace Taco Pronto, kde pracovaly Hanka a Pavla. Chvíli jsme žertovali, najedli se a jeli domů. Hurá zase do KFC. Směny se znovu nějak proházely a neměl jsem tam být, ale nakonec jsem pracoval. Takže jsem přišel o koncert, který byl ten večer v centru.
W&T 2002
26
19.7. pátek – první šek z KFC Ráno jsem se stavil za Vítkem. Dali jsme si dřívější oběd a pak jsme zašli do banky, aby si založil účet. Za doporučení nového klienta jsem dostal jako dárek sportovní tašku. Jeli jsme se zeptat na práci do hotelu, ale měli dovolenou. Na čtvrtou jsem jel zas do KFC. Dostal jsem první oficiální šek. Když jsem si ho prohlédl pořádně, tak bylo špatně mé jméno, strhli mi špatně daně a bohužel jsem zjistil, že mám jen 7$ na hodinu. I tak to nebylo špatný. Šek jsem vrátil a správný že dostanu v úterý.
Výplatní šek z KFC Jelikož šéfem směny byl Kevin, tak se zase nestíhalo a byl jsem tam do 0:30. Hodil mě autem domů a šel jsem spát.
20.7. sobota Po delším spánku jsem zas na odpoledne jel do KFC. Byl nějaký horší den, jelikož tam byl Kevin a David. Kevin byl neschopný manažer a David byl neschopný a především neochotný zaměstnanec. Takže jsme tam byli zas do 0:30. Naštěstí to nejhorší na závěr vyžral David, což jsem mu přál po tom, jak se tam flákal.
21.7. neděle – Thacher State Park Poznatky dne: Na „interstate“ silnici se platí poplatky. Konečně zas volno! Ranní lenošení a pak v jednu odpoledne přišly holky na oběd. Padl návrh, že půjdeme do bazénu. Jeff říkal, že se přidá a navrhoval zajet do bazénu v Thacker State Park, asi 15 kilometrů vzdáleného. Po chvíli však Jeff vytuhl a tak ať jedeme sami. Jeli jsme. Já řídil, Hanka navigovala a Pavla seděla vzadu. Trochu jsme bloudili a vjeli jsme i na interstate silnici dálnice, kde jsme museli platit (nakonec jen 20 centů), ale dojeli jsme tam. Chyba byla, že jsme W&T 2002
27 zaparkovali v parku, takže jsme platili 5$ za parkování. Příště bude holt lepší parkovat vně parku. Vstup byl 2$ na osobu, což bylo dobré. Bazén byl docela pěkný a s hloubkou od 2 do 10 stop. Celkem rychle člověk viděl několik rozdílů, jak to vypadá u bazénů v Čechách a USA. V podstatě všichni jezdí autem a k bazénu si táhnou chladící boxy na kolečkách, se spoustou jídla a pití. Kluci nosí jako plavky kraťasy. Není rozhodně výjimkou vidět velmi tlusté lidi, kteří kvůli tomu nemají mindráky. Jedna taková paní, asi 150 kg, se vyvalila na skokanský můstek (asi 1-2 m nad vodou) a začala tam tancovat. Lidi kolem se Dopravní značení silnic bavili a tleskali jí. Po té, co strhla pozornost i těch na druhé straně bazénu se vrhla do vody polo šipkou polo placákem. Vytvořila nárazovou vlnu, která se valila bazénem jak tsunami, ale za styl sklidila ohromný potlesk všech přítomných. Něco takového tu není až tak výjimečné. Tloušťka prostě není společenským hendikepem. Ráchali jsme se tam skoro čtyři hodiny a pak jeli domů. Tentokrát již přímočaře Bazén v Thacher State Parku a bez problémů.
22.7. pondělí Od osmi jsme pár hodin malovali s Jeffem v Elk street. Večer přišly holky a tak se pilo Bacardi míchané s nealkem. Pilo se, tancovalo a ve dvě ráno jsme holky doprovodili domů.
23.7. úterý Ráno jsem zas po osmé šel do Elk street pracovat s Jeffem. Navázali jsme na předešlý den a malovali sousední barák. Po necelých čtyřech hodinách jsme to ukončili, jelikož to vypadalo na déšť. Odpoledne jsem šel do KFC. Zjistil jsem, že jsem tam měl být v neděli a jelikož jsem tam nebyl, tak mi zrušili směny. Šel jsem do nákupního střediska Crossgates Mall a pak jsem se byl zeptat na práci v Burger Kingu a v Holiday Inn. Nic jistého. Z KFC mě nevyhodili, ale s těmi směnami mě to dost štvalo. Vypadal jsem jako blbec, že ani nevím, kdy mám přijít.
W&T 2002
28 Při večerní debatě se nadhazovaly nápady na výlety jako do Toronta, Buffala a tak. Uvidí se, zda něco z toho vyjde.
24.7. středa Poznatky dne: Zahradní nákladáček je super! Jeff se narodil 23.7.1962 Jelikož měl pro mě Jeff práci, tak jsem se nemohl stavit do KFC a ujasnit si to. Ve čtvrti Demare jsem zas shrabával ořezané větve a tentokrát jsem i jezdil s malým zahradním náklaďáčkem a odvážel to. Byla to taková zmenšená multikára s automatickou převodovkou. Když člověk pořádně sešlápl plyn, tak to sice pořád moc rychle nejelo, ale na hrbolatém trávníku to byl docela adrenalin.
Slováci, Pavlína a Vítek ve West street
West street – černošská ulice
V pět jsem šel na koncert do města. Po chvíli mě to nebavilo, i když nehráli špatně. Šel jsem domů a pak s Jeffem na návštěvu do West street, kde bydleli Vítek, Pavlína, Slováci a nově navíc Joan, Španěl. Na rozdíl od ulice kde jsem bydlel já, tahle ulice byla černošská. Černošská od bělošské ulice byla celkem na první pohled rozpoznatelná. Obvykle v černošské ulici bylo méně zeleně, více nepořádku, na ulici bylo živěji a lidé na chodnících i silnici si hráli s míčem, shlukovali se a podobně. Pokecali jsme a pak jsme šli domů. Zjistil jsem, že Jeff měl narozeniny.
25.7. čtvrtek Poznatky dne: Organizovat něco, to je teda boj! V Elk street jsme se přesunuli o další dům vedle a malovali jsme tam. Po práci jsme s Jeffem koupili lososa a věci k tomu a udělali výbornou večeři. Večer jsme se u nás všichni sešli, Lotyši, Češi, Slováci a domlouvali se na tom, co udělat pro Jeffa k narozeninám. Chyběl nám tam vůdčí typ, který by to organizoval. Řešili jsme co nakoupit, uvařit, zařídit.
W&T 2002
29
26.7. pátek – oslava narozenin Jeffa Poznatky dne: Co teprve organizovat něco, když se pořád mění datum a čas! Ráno Jeff řekl, že půjdeme pracovat později, a tak jsem šel za Hankou a šli jsme nakupovat a připravovat jídlo. Když jsem kolem poledne dorazil domů, tak Jeff už odjel pracovat. Šel jsem do banky uložit peníze a zeptat se na finanční bonus za založení účtu, proč ho nemám. Prý koncem měsíce.
Český smažák – Pavlína, já, Vítek, Hanka
Příprava balónků - Hanka a já
Kolem třetí odpoledne se začaly měnit plány a lítal jsem z Maining street, kde bydlely holky, do West street, kde bydlel zbytek a snažil se zachránit situaci, aby to všem vyhovovalo. Nakonec jsme se sešli u nás doma kolem deváté večer. Jeff byl pryč u kamaráda a měl přijet v půl jedenácté. Bylo domluvené, že Jeff vyzvedne jednoho Lotyše z KFC, což byla jen záminka, abychom měli pod kontrolou jeho návrat. Najedli jsme se dřív, než přišel. Smažený sýr byl výborný, i když byl problém sehnat strouhanku. Lotyši připravili balonky a takové blbiny. Pojali to víc v tom infantilním americkém duchu, o což se také vedly spory. Když Jeff přišel tak jsme ho bouřlivě přivítali a zazpívali mu „Šťastné narozeniny“. Bylo nás tam dohromady asi šestnáct. K jídlu jsme měli smažený sýr s bramborem, těstovinový salát s Já na oslavě tuňákem a kukuřicí, dvě pomazánky, banánový koláč (jen pudink na těstě a banán ale bylo to moc dobrý) no a nějaký ty brambůrky. Ze začátku to bylo slabší a Jeff byl trochu zaražený. Pak se to rozjelo. Později se objevil nějaký černoch u dveří, který přivezl objednanou marihuanu na asi tři jointy za 20$. Ani nevím, kdo to objednal. Česko-slovenská část osazenstva se rozešla kolem druhé hodiny a Lotyšsko-Rusko-španělská kolem čtvrté ráno. Když všichni odešli, tak jsme s Viki uklidili a šli spát.
W&T 2002
30
Jeff na oslavě
Pavla, já, Rus, Irina, Julija, Hanka
27.7. sobota – Double chocolate cake Dlouho jsem vyspával a pak šel do KFC. Standardní směna. Moje nejoblíbenější jídlo se stalo double chocolate cake z KFC, na kterém jsem úplně ulítával. Tenhle čtyři sta gramový čokoládový koláč nebo spíš buchta, byla sice dost drahá, ale jedinečná, takže jsem si ji často nosil domů. Bylo to také dost sladké, takže když jsem nabízel holkám, tak odmítaly. Avšak jednou přeci jen ochutnaly a pak mi snědly skoro celou buchtu a říkaly, že se nemohly udržet, jak to bylo dobré. Ta buchta byla prodávána jako deset porcí, ale já to většinou snědl na dvakrát nebo třikrát.
28.7. neděle – Corning Tower Po obědě jsem s holkami zašel v centru do muzea a na nejvyšší budovu Corning Tower. Odpoledne zas do KFC. Tentokrát tam měla první směnu i Hanka, která začala chodit do druhé práce.
Corning Tower; z vyhlídky jsme objevili městský bazén, který určitě zajdeme zkusit W&T 2002
31
30.7. úterý – noční pohoda Proběhla běžná směna v KFC. S Hankou jsme se vraceli domů jako obvykle někdy okolo půlnoci. Kecali jsme a dostali jsme se k tomu, že je to samá práce a nic moc zajímavého k tomu. Měli jsme kecavou náladu a nechtělo se nám spát, tak jsme u mě za domem na zahrádce otevřeli lahev vína. Pojídali jsme brambůrky, koukali na krásné hvězdy nad námi a klábosili. Seděli jsme na židličkách na trávě, vál jemný vánek, byla teplá letní noc a prostě absolutní pohoda. Říkali jsme si „Tak tohle je Amerika!!“. Nasávání příjemné noční atmosféry nám vydrželo do tří ráno. Doprovodil jsem Hanku domů a pak si dal noční běh zpátky, abych se trochu protáhl.
2.8. pátek - koupaliště Poznatky dne: Venkovní bazén se otevírá půl hodiny po bouřce s blesky. I když je v bazénu jen jeden člověk (v Albany downtown), tak je tam asi 10 plavčíků. Ačkoliv byla bouřka nebo možná spíš právě proto, chtěl jsem vyrazit do městského bazénu a zaplavat si v dešti. Pavla byla hned pro, že plavání v dešti je dobrý. Viki, že neví, ale mohlo by se to zkusit. Bohužel, než jsme došli k bazénu, tak bouřka přestala. Chtěli jsme si i tak zaplavat, ale oni nás tam nepustili s tím, že se musí půl hodiny počkat po bouřce, zda ještě nebudou nějaké blesky. Počkali jsme a za půl hodiny se zas dožadovali koupání. Koukali na nás trochu jak na magory, že jsme tak natěšený na koupání, i když není moc dobré počasí. Bazén byl po obvodu mělký a doprostřed se svažoval až do hloubky 7 stop. Vlítli jsme do vody a začali se ráchat. Viki nebyla až tak nadšená a říkala, že to je studené, ale nám s Pavlou to přišlo v pohodě. Celý bazén jsme měli jen pro sebe. Tedy krom nás tří tam bylo ještě asi deset mírně naštvaných plavčíků, kteří se mezi sebou bavili, případně trochu pospávali, takže bychom se stejně asi utopili. Zkrátka jim byla zima a museli čučet na tři trouby, co se tam máchají. Když jsme se vyblbli a odcházeli, tak se sbalili i všichni plavčíci a šli se schovat do tepla budovy. Bohužel pro plavčíky, jen asi dvě minuty po té co jsme odešli, přišel si jeden člověk zaplavat. Jak jsme odcházeli, tak jsme viděli, jak zase všichni plavčíci nalezli na ty své vyvýšené sedačky a bez velkého nadšení dohlíží na jednoho plavce. Pro ty plavčíky to byl asi trochu den „blbec“, ale my jsme si to náramně užili i bez toho deště.
Ulice v centru Albany W&T 2002
Kanceláře úředníků
Radnice
32
4.8. neděle – objednání foťáku Poznatky dne: K registraci ve video půjčovně je třeba pas a kreditka. Konečně jsem se rozhoupal a objednal si digitální foťák přes internet. Nakonec jsem si vybral Olympus D520 ZOOM (v Evropě pod označením C220 ZOOM) a k tomu navíc 128MB paměťovou kartu.
Můj pokoj
Jeff u počítače ve sklepě
Vítek s Pavlínou pořád pracují v hotelu, i když teď již nemůžou pracovat přesčasy, jelikož se někteří stálí zaměstnanci vrátili. Hanka, Pavla a Slováci naopak pracují víc, protože chodí do dvou zaměstnání. Slováci si dokonce koupili kola. Jednak aby ušetřili za autobus a také, že končívají v noci, kdy už autobusy nejezdí.
7.8. středa – digitální foťák Doručili mi digitální foťák! Hned jsem ho vyrazil testovat. Bohužel jsem celkem rychle vybil baterky, které byly součástí balení a tím moje testování skončilo. Zašel jsem do obchodu, koupil dobíjecí baterky, nabíječku a futrál na foťák. Při té příležitosti jsem si odbyl premiéru a poprvé jsem v obchodě platil platební kartou. Ukázalo se to jako celkem praktický a rychlý způsob placení. Jeff byl již delší dobu rozkmotřen s holkami. Tvářil se, že by si s nimi rád promluvil a nějak to urovnal. Těžko říct, co bylo příčinou nesfáru i záblesku na urovnání. Viki překvapila svým rozhodnutím, že za týden odletí domů. Ze začátku byla tak nadšená americkým životem, cenami a vším kolem. Najednou se jí nějak zastesklo po domovině.
9.8. pátek – Corning Tower S novými baterkami a neutuchajícím nadšením z vyhlídky na nejvyšší budově Albany, jsem vyrazil opět do centra a na Corning Tower. W&T 2002
33
Výtah do 42. patra
Hory Adirondack
Budova vedení Statní university NY
Květinový nápis „I ♥ NY“
Budova zákonodárců státu NY
11.8. neděle Jelikož jsme se po práci nějak zakecali, tak jsem šel spát zas někdy po čtvrté ráno. Vyspával jsem dýl a vstával až někdy v poledne. K snídani jsem tedy měl v podstatě oběd. Než jsem se najedl a něco málo udělal, tak jsem šel zas do práce.
14.8. středa - kino Šli jsme do kina do Crossgates Mall na film Triple X. Tenhle film byl pro nás super přičichnutí k domovu. Natáčel se částečně v Praze, nasedli třeba na letišti do Octavie a jeli na Staromák nebo na jiná místa v Čechách. W&T 2002
Autobusem do práce
34 Marek Vašut a jiní čeští herci tam mluvili i česky a mělo to anglické titulky, což bylo pro nás úsměvné. Ve scénách odehrávajících se v Kolumbii mluvili španělsky, takže Španěl Joan si přišel také částečně na své. Byli tam i takové úsměvné věci jako že Vin Diesel, v hlavní roli, vyjel z Prahy a najednou byl na nějakém hradě v Alpách. Roztomilé bylo, když do závěrečné přestřelky se dostali čeští policisté se svými policejními Felíciemi, čeští vojáci s ruskými vozy UAZ a k tomu americká FBI s typickými velkými černými auty GMC.
17.8. sobota – výlet k Niagara Falls
V kině
Asi ve tři ráno jsme se naložili do Jeffova auta. Vítek, Hanka, Pavla, Pavlína a já. Já spal ani ne dvě hodiny, ale byl jsem v pohodě a natěšený. Z Albany jsme jeli po interstate až do Rochesteru. Holky to celý prospaly. Kousek za Rochesterem jsme posnídali u jezera Ontario. Po té jsme podél tohoto jezera jeli do městečka Wilson. Místy byl výhled na jezero Ontario. Jen voda bez druhého břehu! V městečku Wilson jsme se zastavili a pokochali znovu pohledem na jezero, které připomínalo spíš moře. Poté jsme se přesunuli do Niagara Falls, hlavního cíle cesty. Nejdřív jsme si prohlédli vodopády z břehu. Pěkné, i když ne až s takovou atmosférou. Pak jsme šli na loď, kde jsme vyfasovali všichni modrou pláštěnku. I tak jsme byli mokrý, ale loď byla super. Pak jsme šli po stezce vedle vodopádu a pak na vyhlídkovou plošinu. Odtamtud již nebylo daleko k Rainbow Bridge, mostu vedoucímu do Kanady. S Hankou jsme zkusili přejít do Kanady. Na americké straně jsme dostali výstupní razítko a na kanadské straně po nás chtěli vízum, jelikož byla v té době vízová povinnost s Českou republikou. Zkoušeli jsme je přesvědčit, že prý je možné na místě udělit jednodenní vízum. Pani si nebyla jistá a poslala nás do budovy přes ulici, kde sídlilo vedení celní správy, ať se tam zeptáme. Ocitli jsme se v Kanadě na ulici za celnicí. Chvíli jsme váhali co dál, jelikož nám vlastně nic nebránilo jít se projít po Kanadě a pak se vrátit a nechat se vyhodit. Nicméně přeci jen jsme vyměkli a šli rovnou do budovy celní správy. Tam nám zcela pochopitelně řekli, že nic takového není možné a vyvedli nás zpátky k hranici. Když jsme byli u amerického celníka, tak celkem nechápal, že jsme tak rychle zase zpátky. V Kanadě jsme byli jen
Snídaně u jezera Ontario
W&T 2002
„Bezbřehé“ jezero Ontario
35 pár minut a nic neviděli, ale aspoň jsme viděli Niagary z mostu Ranibow Bridge. Pak jsme jeli do Buffala. Docela mrtvé město, ale je tam pěkná radnice a výhled na Erijské jezero. Viděli jsme pěkný západ slunce nad jezerem a pak jsme jeli dál hledat ubytování. První motel byl plný a v druhém jsme se po chvíli ubytovali. Pokoj byl nádherný (83$/pokoj pro 5 lidí), ale voda nějak podivně smrděla. Jelikož bylo deset večer a spali jsme tam jen jednu noc, tak jsme to už neřešili a ulehli.
Niagarské vodopády
Já, Pavla, Hanka, Vítek, Pavlína
Lodě plné turistů, plující těsně u vodopádů; ↓ Rainbow Bridge vedoucí do Kanady
W&T 2002
Mapa trasy z Albany k Niagarským vodopádům: 1 – místo snídaně u jezera Ontario, 2 – Městečko Wilson, 3 – Niagarské vodopády, 4 – Buffalo, motel – místo našeho spaní, 5 – Letchworth State Park, 6 – Watkins Glen State Park Trasa dlouhá 725 mil.
36
W&T 2002
37
Niagarské vodopády
Niagarské vodopády z Rainbow Bridge
Vodopád a most Rainbow
Na lodi v pláštěnce
Námořní muzeum-Buffalo
Erijské jezero
W&T 2002
Ulice v Kanadě
38
Promenáda u Erijského jezera
Centrum Buffala
18.8. neděle – druhý den výletu k Niagarám Na cestě zpátky do Albany jsme navštívili dva státní parky: Letchworth SPa a Watkins Glen SPa. Do obou parků byl vstup zdarma a platilo se jen za parkování 5 nebo 6 $. V prvním parku se vyplatilo jezdit autem, protože byl velký a vyhlídky byly u cesty. V druhém byla pěší stezka kaňonem, takže jsme se aspoň protáhli a neseděli jen v autě. Celkově jsme za dva dny ujeli 725 mil a benzín stál kolem 43$ i s půlkou nádrže navíc, kterou jsme vraceli Jeffovi jako poděkování za půjčení auta.
Náš motel Aurora
W&T 2002
Vodopád v Letchworth State Park
39
Letchworth State Park
Pěší stezka v kaňonu ve Watkins Glen SPa
23.8. pátek Poznatky dne: I k malé nehodě přijedou hasiči, policie i sanitka během chvilky.
Vycpaná puma a model cirkusu v Muzeu, Albany
Dvorek za mým domem
27.8. úterý – výlet do Bostonu Po obědě jsem vyrazil s Pavlou do bazénu v downtown. Cestou zpátky jsem se stavil v Pepsi aréně, zeptat se na chystaný koncert Sheryl Crow a hokejový zápas NHL. Před šestou mě vyzvedla Hanka doma Davidovým autem a pak jsme vyzvedli Davida z práce v KFC. Vyjeli jsme směr Boston, vzdáleného 170 mil. Hlavním motem tohoto výletu bylo vidět západ slunce v Bostonu a následně východ slunce nad oceánem. Bohužel již od začátku bylo W&T 2002
40 jasné, že moto nebude naplněno. Bylo to dáno tím, že David pracoval do šesti a následující den od osmi ráno. Západ slunce jsme tedy viděli někde cestou na dálnici. Do Bostonu jsme přijeli až v devět. Silnice v Bostonu byly naprosto hrozný, samá uzavírka a práce na silnici. Zajímavé bylo, že i o půlnoci stále pracovali. Zaparkovali jsme v nějaké garáži. Chvíli jsme bloumali ulicemi, až jsme došli k jediné věži ve městě, hotelové věži. Ptali jsme se pikolíka před hotelem, zda neví o nějaké vyhlídce na město. Říkal, že je vše zavřený, ale když mu dáme každý 5$, že nás vezme na vyhlídku v hotelu. Vyjeli jsme do 26. patra a naskytl se nám nádherný pohled na večerní Boston. Byli jsme rádi, že jsme na toho pikolíka narazili. Po té jsme zašli do přístavu. Prošli jsme se po nábřeží, kde bylo spousta lodiček. Poprvé v životě jsem byl u moře respektive dokonce u oceánu! Tedy pravda moc toho v noci vidět nebylo a nedalo se rozpoznat, kde končí obloha a začíná oceán, ale aspoň jsme cítili tu slanou chuť ve vzduchu. Chvíli po půlnoci jsme se vydali autem na jih k poloostrovu Cape Cod s nádherným … ani vlastně nevím čím.
Noční ulice, Boston
V centru Bostonu
28.8. středa – návrat z Bostonu Poznatky dne: Usínání za volantem je fakt svinstvo! Boston žije i o půlnoci. Někde se může spát v autě nebo na pláži, pokud neděláš hluk a nepořádek. Únava nám však nedovolila dojet na Cape Cod a tak jsme skončili po 40 mílích v pobřežním městečku Plymouth, zhruba na půli cesty. Zajeli jsme do parku s pláží. David a Hanka, že budou spát v autě. Bylo krásně a tak jsem si šel ustlat na pláž. Ulehl jsem asi v půl druhé. Nějaká policejní hlídka přijela k autu, prosvítila je silným reflektorem, krátce si popovídali a odjeli. Já to jen pozoroval z pláže. Jasná noc, spousta hvězd, nádherný měsíc, šplouchání vlnek Atlantiku, cvrdlikání cvrčků, jemný vánek od oceánu. Nemohl jsem se toho nabažit a pozoroval to do půl čtvrté, kdy jsem usnul. Ve čtyři byl budíček, takže jen co jsem usnul, zas jsem vstával. Dokud jsem byl ve spacáku, tak mi bylo nádherně. Jak jsem z něj vylezl, tak už to nebyl příjemný vánek, ale hrozná zima. Vyjeli jsme na cestu zpátky, aniž bychom čekali na východ slunce. V Bostonu jsme hodně bloudili, ale nakonec Pohled z věže, Boston W&T 2002
41 jsme našli ten správný nájezd. Cestou zpátky jsme posnídali v McDonalds a chvíli před devátou ráno jsem byl doma.
1.9. neděle – výlet do NYC Čekal nás další výlet, tentokrát do New York City, vzdáleného 160 mil. Mimo jiné to byl druhý pokus vidět východ slunce nad Atlantikem. Tentokrát jsme tomu chtěli dát reálnou šanci. David měl den před tím volno a já s Hankou jsme pracovali do 00:30, takže jsme měli dost času dostat se domu, osprchovat se a zabalit si. Měli jsme drobné zdržení a tak jsme vyráželi až v půl třetí ráno, místo ve dvě.
7$ most a pláž na Staten Island, NYC
Mrakodrapy mizející v „nebi“
Cesta byla přímočará a abychom nebloudili, tak jsme se kousek před Manhattanem zavěsili za dálkový autobus. Z New Jersey jsme projeli Lincolnovým tunelem, Manhattan projeli na jih a po Brooklynském mostu se dostali na Long Island. Ten jsme projeli jen okrajem a najeli na most Verrazano Narrows bridge vedoucí na Staten Island. To, že se tu hodně platí za dálnice, mosty, tunely a podobně jsme si už zvykli, ale dát za přejezd posledně zmíněného mostu 7$, bylo fakt hodně. Na Staten Island jsme jeli pár mil na jih podél South Beach.
Brooklynský most
W&T 2002
Socha býka na Broadway Ave
42 Na pláži dost foukalo, pršelo a bylo šest ráno, takže docela zima. Z východu slunce tedy opět nic nebylo díky počasí. Tentokrát jsme však aspoň už viděli Atlantický oceán, 7$ most Verrazano Narrows bridge a čtvrť Brooklyn na sousedním ostrově Long Island. Hanka s Davidem si chtěli na chvíli zdřímnout v autě, tak jsem se zatím procházel po pláži, hledal mušle, testoval rukou vodu - studená a kochal se.
Sousoší, čtvrť SOHO
Přístaviště na Manhattanu
Dojeli jsme zpátky na Manhattan a zaparkovali nedaleko od Světového finančního centra. Kousek vedle byl prý nejdražší přístav pro jachty, ale nic moc tam nebylo. Možná proto, že byl nejdražší. Přes vodu jsme viděli New Jersey a také jsme poprvé zahlédli slavnou sochu svobody, i když zatím dost z dálky. Koukli jsme na obrovskou jámu po spadlých dvojčatech WTC (World Trade Center). Jáma sama o sobě moc zajímavá nebyla. Snad jen představa, jak na tak obrovské ploše mohl stát barák, byla k neuvěření. Kličkovali jsme po Manhattanu mezi mrakodrapy, hleděli nad sebe na snad až do nebes se tyčící budovy, kolem pozorovali mnoho typických žlutých taxíků, až jsme dorazili k slavné Wall Street. Burza je v neděli zavřená a celkově bylo přeci jen na ulicích méně lidí. Když jsme došli na východní břeh Manhattanu, k místu odkud vyplouvají vyhlídkové lodě, tak bylo ještě brzo a vše zavřeno. Měli jsme alespoň krásný výhled na Brooklynský most a za ním na Manhattanský most. Posečkali jsme do desáté hodiny, kdy krámky otevíraly a dali si k snídani pizzu. V obchůdcích prodávali také „Disaster cards“, což byly pohledy s hořícími dvojčaty WTC a podobně. Člověk nepochopí, že můžou takové pohledy
Oběd v italské čtvrti W&T 2002
Budhistický chrám
Čínská čtvrť
43 prodávat, zvlášť v USA, kde jsou na tohle téma hodně citliví, o čemž jsme se při vícerých debatách přesvědčili. Vyrazili jsme na metro, abychom se přesunuli víc na sever. Cestou jsme ještě na Broadway Ave viděli sochu býka, symbol prosperity. Jak jsme sešli po schodech do metra, tak najednou zavanulo hrozné vedro, že by tam člověk zdechnul. Stejně jako poprvé mě fascinoval ten rozdíl teplot, jelikož venku bylo pořád chladno. Další teplotní šok nastal při nastoupení do vagonu metra, protože tam zas byla naplno puštěná klimatizace a zima.
Jižní část Manhattanu z lodě
Vlevo stojící Empire State Building
Vystoupili jsme a přes Washington Square park se přesunuli do čtvrtě SOHO. Jedná se o čtvrť umělců se zvýšenou koncentrací butiků, krámků s kde čím „uměleckým“, galériemi a podobně. Sousední čtvrť Little Italy, zas hraje zeleno, červeno býlími barvami a je tam mnoho italských restaurací. Původně jsme se chtěli naobědvat až v další, čínské čtvrti, která je levnější, ale David změnil plán. S Hankou jsme se trochu cukali, ale když David řekl, že nás zve, tak jsme souhlasili. Nejprve donesli chleba. S nadšením jsme se do něj pustili. Jednak jsme měli už hlad a také proto, že nám trochu připomněl český chleba. Přeci jen ty americké toustové chleby to je hrůza. Za chvíli přinesli předkrm. Ládoval jsem se tím, až jsem si uvědomil, že jestli nepřestanu, tak už nebudu hlavní jídlo. Popíjeli jsme červené víno a užívali si oddechu. Přeci jen jsme byli docela uchození a unavení. Donesli hlavní jídlo, což byl mix mušlí, langust, kalamár a těstovin. Když jsem jedl kalamáry, tak jsem si myslel, že to jsou nějaké nedovařené těstoviny, ale pak mi řekli, že to je chobotnice. Byl toho kotel a ani jsme to nesnědli. Jako experiment to bylo určitě hodně zajímavé a byl jsem rád za možnost to ochutnat. Že by mě to však nějak moc chuťově oslovilo, to tedy ne. Když číšník přinesl účet a já jsem jen letmo zahlédl tu cenu, tak mne krapet zamrazilo. Cifra nebyla nijak příjemná! Jídlo bylo dobré, stejně tak víno a jedli jsme na Manhattanu, ale že tam hodí cifru 116$ za oběd pro tři jsem nečekal. Nejen mě to překvapilo, ale evidentně i Davida. Byl zaskočen a nepotěšen, ale snažil se to nedát moc najevo. David tam položil 120$ a jako že půjdeme. Než jsme odešli, tak tam byl číšník zpátky a dožadoval se spropitného ve výšši cca 15%. Nevím přesně jak to je, ale asi 8% se platí daň a až z toho spropitného nad 8% číšník něco má, takže se dává tak těch 10 až 20%. David byl hodně rozhozený z té ceny. Nějaký čas před tím jsem se ho ptal kolik myslí, že to bude tak stát a říkal, že si myslí do 20$ na osobu. David diskutoval s číšníkem, že čekal poloviční cenu a my jsme zatím zmizeli. Dostali jsme se do velmi rušné sousední čínské čtvrti China Town. Spousta čínských nápisů, lampiony, stánky s ovocem na ulici, čínské restaurace, levnější suvenýry než jinde. Pro mě to byla nejzajímavější čtvrť s exotickou atmosférou. Dál naše kroky vedly zpátky do přístavu, kde jsme si koupili lístek na loď plující kolem jižního Manhattanu a Liberty Island se sochou W&T 2002
44 svobody. Obával jsem se přeplněnosti lodi, jak na Niagarách, ale byla relativně prázdná. Nejprve jsme zajeli pod Brooklynský most a pak jsme dopluli nedaleko od Liberty Island, kde byla malá pauza, aby si mohli všichni udělat fotku sochy svobody. Během té pauzy panoval na lodi celkem mumraj, jak se všichni někam přesunovali, ale celkem se to dalo. Podél západního pobřeží Manhattanu jsme se vydali na sever a měli výhled na Světové finanční centrum. Ještě před rokem bychom viděli i dvojčata WTC, ale to už byla minulost. Severněji jsme viděli stávající nejvyšší budovu na Manhattanu a to Empire State Building a o něco nižší Chrysler Building. Plavba celkově trvala padesát minut.
Socha svobody
Finanční centrum
Radnice New Yorku
Nejvyšší budova na Manhattanu Empire State Building Metrem jsme zas popojeli na sever k Empire State Building. Chtěli jsme nahoru na vyhlídku, ale informace, že viditelnost je půl míle a kvůli silnému větru je zavřená severní strana vyhlídky nás odradila. Když jsme vyšli z budovy na ulici, tak již byl soumrak a vršek Empire State Building vypadal jak peklo. Rudé nasvícení vršku budovy osvětlovalo i oblohu. Došli jsme na Time Square, kde to vskutku žilo. Kolem blikala spousta reklam, nápisů, informací z burzy a náměstí bylo plné lidí a aut. Bylo to pěkné a s takovou tou uspěchaně obchodní velkoměstskou atmosférou. Blížil se čas našeho odjezdu, a tak jsme ještě prošli kolem Music Hall Radio City a kolem budovy televizní stanice NBC, kde bylo možné přes výlohu pozorovat živé vysílání. W&T 2002
45 Poslední zajímavostí, bylo Rockefeller Center, které však již bylo zavřené. Metrem jsme dojeli k autu. Dohodli jsme se, že David začne řídit, vyveze to z NYC, pak bude řídit Hanka a pak já. Usnul jsem v autě a když jsem se po hodině a půl probudil, tak jsme byli pořád v NYC. Pořádně prý bloudili. Když došla řada na mě, tak jsem si dal jedno kafe ředěný mlékem jedna ku jedné. I tak to nebylo dobrý, ale trocha toho kofeinu na bdělost v tom byla. Posledních 80 mil do Albany jsem řídil a kupodivu něco přes dvě hodiny spánku za posledních čtyřicet hodin a ředěný kafe stačilo k tomu, abych v bdělosti jel. Jinak cesta byla vcelku nudná. Silnice Interstate ve dvě ráno byla téměř liduprázdná, jen tma a dvě bílé čáry. Jediná „zábava“ bylo sledování ručičky tachometru, jak kmitá mezi 70 a 80 mil za hodinu. Povolená rychlost byla Times Square ozářené reklamními panely 65 mph, ale stejně mě auta předjížděla. Ve tři ráno jsem byl doma a pak jsem si ještě víc jak hodinu prohlížel fotky na foťáku a připomínal si, co kde kdy jsme viděli.
5.9. čtvrtek – výlet k Lake George
Cestou okolo Lake George
Na vyhlídce: v pozadí Lake George a hory
S Hankou a Davidem jsme se domluvili na výletě k jezeru Lake George, které je 60 mil na sever od Albany. Stejnojmenná vesnice Lake George má přes zimu necelých tisíc obyvatel, ale přes léto se počet obyvatel vyšplhá k patnácti tisícům. Tato oblast je turisticky oblíbená nejen kvůli jezeru, ale také kvůli přilehlým horám Adirondack Mountains, jejichž park má šest milionů akrů. Nejvyšší kopec téhle oblasti má 5500 stop, tedy výškově srovnatelné s Krkonošemi, ale tyhle hory jsou měně zalidněné. Kolem jezera je vícero krásných vyhlídek jak na samotné jezero, tak okolní hory. U vyhlídky na vršku Prospect Mountain byla krásně vidět americká lenivost. To, že všude jezdí autem a nechodí pěšky, je jedna věc, ale když bylo parkoviště vzdálené asi dvě stě metrů od vyhlídky, tak místo cedulky se šipkou od parkoviště tam jezdil mikrobus. Autobus pomalinku, rychlostí chůze jezdil těch dvěstě metrů tam a zpátky a vozil lidi z aut, jelikož tam byl W&T 2002
46 zákaz vjezdu. Každopádně ten řidič autobusu musel být hodně klidný, aby vydržel celý den jezdit pěti kilometrovou rychlostí těch pár metrů tam a zpátky. Zajeli jsme k pevnosti Fort Ticonderoga kousek na sever od jezera. Jelikož vstup byl dost drahý, tak jsme si prohlédli pevnost jen z venku a na pohledech. Další místo, které jsme navštívili, byla malá oblast Natural Stone Bridge and Caves. Bylo tam pár jeskyní, děr a skalních útvarů.
Jezero Lake George
Část cesty jsem řídil
Natural Stone Bridge and Caves
Pohled z auta na křižovatce, Lake George
Veteráni ve vesničce Lake George
Veteráni ve vesničce Lake George
W&T 2002
47 Ve vesnici Lake George nás překvapilo množství veteránů a ve velmi dobrém stavu. Ten den tam byl sraz majitelů těchto aut a auto show. Kam jsme se hnuli, tam projížděly nebo staly zaparkovaný tyhle starý nablýskaný auta. Když jsme vystoupili z auta a procházeli se, tak člověk měl tak trochu pocit, že se ocitl uprostřed filmu Fast and Furious (Rychle a zběsile). Asi tak každou minutu tam někdo tůroval svého miláčka a dával na obdiv zvuk jeho motoru. Což se setkávalo vždy s patřičným ohlasem přihlížejících lidí. Když dostatečně dal na obdiv zvuk motoru, tak s prokluzem pneumatik vyrazil a zmizel v uličkách. Když jsme si prošli vesničku, která přes léto vypadá spíš jak město, tak jsme si sedli na večeři do jedné restaurace. Hodinu jsme pozorovali ze zahrádky dění na ulici. Stále to tam žilo a majitelé aut se předváděli. Rozhodně to nebyla zábava jen mladých, spíš naopak. Nebylo výjimkou vidět, jak šedesátník Přístav, Lake George sedí za volantem s úsměvem od ucha k uchu, rozzářenýma očkama, s autem uprostřed ulice, dráždí pedál plynu a při bouřlivých ohlasech okolí byl v sedmém nebi. Po večeři, za poloviční cenu než v NYC, což už je standard na restaurace v USA, nikoliv však pro mě, jsme vyrazili domů. Oblast to byla nádherná a rozhodně by stálo za to vyrazit do těch hor na víc dní.
Joan, Juraj a marihuana – vodní dýmka
Posezení za domem
Testuji vodní dýmku
Diskutující Joan a Jeff, v pozadí Hanka
W&T 2002
48 Večer se konala větší rozlučková akce. Už ani nevím s kým, ale asi s Hankou, která se asi vracela domů jako první, kvůli škole. Bylo nás tam devět, tedy všichni krom Lotyšů a Rusů. Odněkud se tam zase objevila marihuana. Po úvodním jointu někdo dostal nápad na vodní dýmku a tak ji kluci sestrojili a další kolo marihuany šlo skrz improvizovanou vodní dýmku. Asi to neumím kouřit nebo co, ale ani tentokrát to na mě neudělalo nějaký dojem, ani se neprojevily účinky, ať už jakékoliv.
11.9. středa – ceremoniál 9/11 Tento den byl pro Američany významný a dost citlivý. První vzpomínkové výročí události, kterou sledoval celý svět. Pád dvojčat WTC po nárazu letadel a nejen to. Ráno jsem vyrazil do downtown podívat se na ranní ceremoniál. Na pódiu řečnilo několik lidí, kteří v podstatě mluvili o tom, že zůstanou sjednoceni, že vzpomínají a nezapomenou na ty, co umřeli, na jejich hrdinství a že budou i nadále nekompromisně bojovat se zlem. Více, či méně emotivně a obšírně. Po té, dva z nich vzali věnec, poponesli ho k řece, kde ho předali policistům na člunu. Ti ho zavezli doprostřed řeky Hudson, kde ho vhodili do vody. Následně zástupy lidí chodily k břehu řeky a házely květiny do vody. Také jsme šli vhodit květinu. Novinářů tam bylo jak much a docela mi to přišlo jako pěknej opruz. Co teprve asi těm požárníkům, kteří šli skupinově po nás. Na ně se novináři vrhli jak vosy na med a dělali rozhovory, fotili je a tak dále. Ceremoniál zakončil zpívající sbor.
Napůl stažené vlajky
Dopolední ceremoniál u řeky Hudson Doma jsem koukal na televizi NBC na přenos z Ground Zero (díra po spadlých dvojčatech) v New Yorku. Během ceremoniálu opravdu četli všechny jména zemřelých, což jim trvalo přes dvě hodiny. Prokládali to reportážemi a polemikami s Colinem Powelem, Hilary Clintonovou a dalšíma. Byl to celkově dost vleklý ceremoniál. Ostatně poslední dny v televizi neběželo nic jiného, než pořád dokola záběry padajících dvojčat, nekompromisní a odhodlané projevy jak s „nimi“ zatočí, jak je nic nezlomí, výpovědi vdov a tak dále pořád to samé.
W&T 2002
49 Večer jsem se šel podívat na akci na Empire State Plaza. Počasí bylo pěkně hnusné, takže akci přesunuli do „The Egg“, koncertní haly. Převážně hovořila guvernérka státu New York. Jedna policistka si dala sólo a zazpívala státní hymnu. Opět se držela minuta ticha, i když ráno byly vlastně dvě minuty ticha, za každou z budov jedna. Dále mluvil starosta Albany, nějaký kněží a další, všichni v podstatě to stejné. Dále mluvila nějaká dost emotivní ženská, která zřejmě citovala nějakého dřívějšího prezidenta a sklidila velké ovace. Měla fakt pěknou řeč a vybočila z monotónnosti večera. Prokládali to skladbami Večerní ceremoniál v „The Egg“ vážné hudby. Když jsem viděl toho dirigenta, tak mi to připomnělo kamaráda Vítka, když cvičí Thai-či. Na závěr tam střihli písničku God Bless America (Bůh žehnej Americe), což sklidilo ještě větší ovace než státní hymna. Američani jsou totálně unešení z této písničky a obecně z té fráze, kterou říkají často a zaručuje ovace. Shrnuto, tento den byl totálně nacionalistický, velkodušný a propagandistický! Spousta slov o ničem, spousta silných slov nemohouc je naplnit, ale všichni měli pocit, jaký jsou vlastenci a dokonalý národ. Jako zajímavost bylo, že na ani jedné ceremonii nebyl jediný černoch civilista. Jediní černoši tam byli buď policisté nebo požárníci. Naopak když jsem šel domů, tak na ulici byli zas výhradně jen černoši. Což jen podtrhlo ty žvásty, že jsou si všichni rovni, všichni chtějí to samé a společně toho dosáhnou. Bylo fajn, že tento velký den 9/11 (Američané píší nejprve měsíc a pak den) skončil a aspoň trochu zas opadne nacionalistické téma.
13.9. pátek Nákupní horečka tady postupně zaplavuje každého. Jelikož nerad nakupuji, tak to šlo mimo mě. Nicméně chtě nechtě jsem si říkal, že by se nějaké kalhoty a boty hodily. Na doporučení Vítka jsem šel do krámu, kde koupil džíny za deset dolarů. Chvíli jsem ztraceně bloumal po obrovském krámě a nakonec jsem našel, co jsem potřeboval. Oddělení se 75% slevami. Z obchodu jsem si odnášel dvoje džíny a sandály za necelých 15$. Na internetu jsem objevil vysílání českého rádia. Místní rádia mi už lezly krkem. Jednak Kuchyň u mě doma množstvím reklam, no možná podobně jak u nás a také dost omezeným repertoárem. Podobně místní televizi normálně nesleduji a jen občas kouknu na zprávy nebo seriály jako Přátelé nebo Simpsons. I tak je to však boj. Během dvaceti minutového dílu jsou tři série reklam, což docela vytáčí, ale z nouze se to dá. Když byl na návštěvě Španěl Joan, tak jsme poprvé koukali na celovečerní film na stanici FOX23. Oba dva jsme z toho rostli a chtěli rozmlátit tu televizi. Film, který trval hodinu a půl obsahoval reklamy W&T 2002
50 trvající stejně dlouho! Zlatá komerčácká NOVA! (Platilo v roce 2002 a od té doby bych řekl, že české komerční televize bohužel možná i srovnaly krok se světem.)
16.9. pondělí – druhý výlet k Lake George Po delší době jsem zas pracoval jinde než v KFC. Natírali jsme okraj střechy. Měli jsme 40 stop dlouhý žebřík. Neustále jsem lezl nahoru a dolu s kýblem nějaké aluminiové břečky a posouvání toho dlouhého žebříku bylo docela namáhavé. Samotná výška mi nedělala problém, ale hliníkový žebřík měl docela průhyb, když jsem byl v polovině výšky a k tomu jsem v jedné ruce měl těžký kýbl barvy a držel se žebříku jen jednou rukou. Jeffovi to na žebříku nedělalo moc dobře, takže jsem to dělal sám. V jeden moment mě zaujalo, proč je kolem mě vícero vos. Mezi příčkami žebříku jsem si všiml hnízda ve skulině domu. Vykašlal jsem se na nějakou estetiku, v rychlosti tam nakydal tu břečku a mazal po žebříku dolů. Při práci jsem se zmínil Jeffovi, že jsem si chtěl jít zaplavat do downtown, ale že jsem zjistil, že je již po sezóně a mají zavřeno. Jeff říkal, že by si šel taky zaplavat, ale že se mu nechtělo jít samotnému. Cestou z práce jsme potkali Vítka a Pavlínu, kteří měli volno, a tak jsme nakonec vyrazili na výlet ve čtyřech. Míst k plavání bylo vícero, ale Jeff chtěl k Lake George. Vesnice Lake George již zdaleka tak nežila, jako při první návštěvě a působila klidným dojmem. Na pláži bylo pár lidí a ve vodě jeden jediný. Bylo ostatně už sedm večer a docela zima. Vlezli jsme do vody a po počátečním šoku to docela šlo. Pavlína nenašla odvahu a zůstala na břehu. Vítek, já a Jeff v jezeře Lake George Jeff si skočil z mola do vody, ale dlouho se tam nezdržel. Já se ráchal nejdýl a honil jsem se tam s nějakou kachnou. Když jsme vylezli, tak jsme se prošli po večerní vesnici a jeli zpátky. Bylo to fajn, ale přeci jenom jet takovou dálku, 60 mil tam a dalších 60 mil zpátky a strávit tak málo času ve vodě bylo trochu v nepoměru.
17.9. úterý – videopůjčovna Šel jsem si půjčit videokazety na večer. První zjištění bylo, že si mohou kazety půjčovat jen členové klubu. Naštěstí členství bylo zdarma. Nechal jsem se tedy zaregistrovat, k čemuž jsem potřeboval pas, SSN a platební kartu. Údaje z dokladů jeden pracovník přepisoval a byl dost zmatený. Koukal do mého pasu a mumlal něco o velkém množství čísel. Koukl na mě a řekl, že nikdy neviděl jiný než americký pas. Pak se opravil, protože neviděl ani americký pas a jen zelenou kartu. Začali jsme tedy spolupracovat. On řekl, jaké číslo potřebuje a já mu postupně ukazoval datum vypršení platnosti pasu, číslo pasu, rodný číslo a tak dále. Byl fakt hrozně srandovně zmatený, tím spíš, když to je v pasu psaný i anglicky. Našel jsem si obchod, kde mi vypálili fotky z paměťové karty foťáku na CD do druhé dne. Když jsem si to vyzvedl a doma dal do počítače, tak jsem nechápal co to tam je. Byly tam vypálené W&T 2002
51 nějaké prezentace ve stylu fotoalba, což jsem sice nechtěl, ale s tím bych se vyrovnal. Každá fotka tam byla ve třech úrovních kvality – dobrá, pro email, náhled. To by samo o sobě nevadilo, kdyby alespoň jedna verze z toho byla původní originál. Bohužel to protáhli nějakým programem, který všechny fotky přejmenoval, dal do jednoho adresáře a hlavně změnil hloubku barev a míru komprese. Výsledek byl naprosto nepoužitelný. Vrátil jsem se do obchodu a ptal jsem se, zda viděl, co mi to dal. On něco mumlal a když jsem mu řekl, že to rozhodně není to, co jsem chtěl, tak řekl, že to je jejich produkt a že nic jiného neumí. Vrátil jsem mu to CD a on mi vrátil peníze. Mohl jsem tedy nanovo hledat někoho, kdo umí obyčejně zkopírovat soubory a nedělat nic víc o co ho člověk nežádá.
Malby na mostních pilířích – například Český hokejista!!
18.9. středa Po úvodních rozpacích s nakupováním přes internet se to stalo celkem běžnou záležitostí. Objednané zboží vždy bez problémů dorazilo a někdy i s předstihem. Poplatky za doručení byly dost zvláštní a někdy to stálo třeba 20$ z New Jersey, které je hned vedle, zatímco třeba z Kalifornie, která je daleko na západním pobřeží, tak doručení stálo jen 50 centů. Občas jsem něco objednal i na svoji kartu pro někoho jiného. Když jsem si náhodně prohlížel stav svého účtu na internetu, tak jsem narazil na několik podivných transakcí. Jedna firma mi strhla z účtu 49$ a druhý den mi je zas připsala zpátky. Divné, že mi někdo může takhle operovat na účtu, ale byl jsem na svém, tak by se to dalo přejít. Jiná firma mi strhla z účtu 159$ a nic se nevrátilo zpátky. Vyrazil jsem do banky pro nějaké vysvětlení. S tou první transakcí, že nemůžou nic moc dělat, protože jsem na svém. Ohledně druhé transakce se mě vyptávali, zda jsem nekupoval něco přes W&T 2002
52 internet. Řekl jsem jim, že ano, ale ne od téhle firmy a ne za takovou částku. Netrvalo to ani tak dlouho a řekli mi, že mi do deseti dnů částku připíšou zpátky na účet a vymáhání peněz od té firmy již bude jejich starost.
Čistič chodníků
Moje koupelna
Veranda u mě doma
O několik dní později jsem chtěl zas něco koupit přes internet u firmy, kde jsem již nakupoval. Nepodařilo se a napsalo to, že není možné ověřit kartu. Šel jsem znovu do banky a ptal se, zda mi nezablokovali kartu vzhledem k předešlým problémům. Oni se vyptávali, zda mi jinde funguje a já že jsem ještě předešlý den s ní platil. Poslali mě, ať to ověřím v bankomatu, který byl před bankou. Jelikož jsem zapomněl PIN, tak mi to sežralo kartu. Bylo však divné, že hned po prvním pokusu. Odkázali mě na zákaznický servis a když jsem tam volal, tak mi řekli o zablokování karty, vzhledem k těm podivným transakcím. Situace se vyjasnila a bylo fajn, že mi novou kartu pošlou zdarma, ale bohužel až za čtrnáct dní. Nemohl jsem tedy nic objednat, platit v obchodě a ani si vybrat hotovost jinde než v bance. Amerika je o autu a platební kartě. Auto jsem neměl a nezvykl jsem si na něj. Na platební kartu jsem si bohužel zvykl a nyní mi chyběla.
19.9. čtvrtek – rozruch v KFC Myslel jsem si, že v KFC se nemůže stát nic, co by vzbudilo větší rozruch. Například před časem se mi podařilo vypustit olej ze dvou van do nádoby o objemu jedné vany. Nuž vylilo se asi 15 litrů vroucího oleje na podlahu a v kuchyni to pak pěkně klouzalo. Svinčík to byl, ale v zásadě se tomu nevěnovala velká pozornost. Tuhle domněnku se podařilo vyvrátit Jurijovi, lotyšskému spolupracovníkovi. Jeho pracovní den začal tím, že nic nedělal. Tedy jako obvykle. Když jsme ho už asi čtyřicet minut neviděli, tak se po něm začal shánět i manažér Kevin. Nevěděli jsme kde je, tak zas vše utichlo. O něco později se objevil rozespalý Jurij. Spal dva metry od nás, za krabicemi s brčky a kelímky. Když zjistil, že ho sháněl šéf, chtěl si napravit reputaci a začal čistit olejovou vanu. Já jsem se věnoval nádobí a nesledoval, co dělá. Za chvíli jsem slyšel zoufalé volání Jurije „Kevine!“. On věčně něco hulákal, takže tomu nikdo nevěnoval pozornost. Když jsem to zoufalé volání slyšel asi po třetí, tak jsem se otočil od nádobí, abych se podíval co se děje. Viděl jsem vyplašeného Jurije stojícího před olejovou vanou, z které šlehaly plameny. Kevin evidentně reagoval také až na třetí volání, takže jsem ho viděl jak v poklusu přibíhá. Naštěstí to byla olejová vana, v které se smaží kuřata pod W&T 2002
53 tlakem, takže se to dalo uzavřít. Po zaklapnutí víka se po chvíli plameny udusily. Tím ovšem problém teprve začal. Dokud to hořelo, tak to moc nekouřilo. Nyní, se zpod pokličky valil hustý dým. Kevin tam pobíhal jak motorová myš, vše pootvíral a říkal, ať hlavně rozháníme ten dým od požárních čidel, která jsou nad vanou. Pokud by čidla sepnula, tak by nás to tam všechny osprchovalo, včetně hostů a navíc by přijeli hasiči a policie, což by byla už trochu horší situace na nějaké vysvětlování a vůbec provoz restaurace. Pěkně jsme si zašlukovali v kuchyni, ale podařilo se nám dým udržet v okolí čidel pod hranicí, kterou by vyhodnotily jako požár. Mimořádná situace byla zažehnána. Holt Jurij zapomněl na takovou drobnost, jako je vypnout vanu, než z ní začne vypouštět olej. Když olej klesl pod topné těleso, olej to přestal ochlazovat a topné těleso se přehřálo na takovou teplotu, která zažehla olej.
Já, Hanka a Jurij
Čekání na poslední noční autobus u KFC
20.9. pátek – exhibice NHL Měli jsme koupené lístky na exhibiční zápas NHL, New Jersey Devils proti Pittsburg Pinguins. Šli tam Slováci, Španěl a Vítek s Pavlínou. Měl dorazit jedem americký kamarád, ale cestou jel s větrem o závod a měl málo oleje v motoru, takže zavařil svůj sporťák. Nejen že prošvihl hokejový zápas, ale oprava ho prý bude stát kolem 2 000$.
Televizní kostka nad hřištěm
W&T 2002
Patrik Eliáš na ledě
54 Než jsme vešli do haly, tak jsme procházeli kolem ochranky s detektory kovu. Opět jsem pípal a na několikrát vyndával vše kovové z kapes. Chodby kolem hlediště byly vyplněny stánky s hráčskými předměty, především dresy a ještě víc stánků tam bylo s jídlem. Měli jsme docela dobrá místa, viděli jsme celé hřiště a neseděli jsme až tak daleko od mantinelu. Rozhodčí tam byli čtyři, z čehož jen jeden neměl helmu. Těžko říct proč neměl helmu, ale jeho jako jediného trefili pukem do hlavy. Chvilku to tam rozdejchával, ale pak ho zas postavili na nohy a pokračoval v zápase. V Americe nemají sítě nad mantinely, ani za brankami, takže to tam občas vlétlo. Ani jednou to však nikoho netrefilo a vždy se semlela bitka o puk mezi diváky. Šťastlivec, který puk získal, se objevil na velké obrazovce, což ho přivedlo k ještě většímu jásotu. O přestávkách se vždy vyvalili lidé k stánkům s jídlem a vypadali jako by týden nejedli. Ještě že hokej má jen dvě přestávky, jinak by se z toho asi p … přejedli. Z českých hokejistů jsme viděli Patrika Eliáše z NJ Devils a Michala Siveka v Pittsburg Pinguins. Měli tam být další dva čeští hokejisté, ale ti zřejmě nenastoupili. Hokej to byl poměrně klidný, bez přerušování, takže to rychle odsejpalo. Ze začátku jsem se docela divil, že když někdo někoho narazil i jen lehce na mantinel, tak to byla hrozná rána. Pak jsem si ale vzpomněl, že jsem někde četl, že Američani povolují mantinely, aby to při nárazu dělalo větší rámus a diváci z toho byli nadšení jak „drsné“ to je. Mě to moc nedostávalo. Bylo vidět, že se převážně hýbe jen jeden díl mantinelu a rámus dělala i prudší Zápas NJ Devils a Pittsburgh Penguins střela, když puk narazil do mantinelu. Někdy v polovině NJ Devils střídali brankáře, tak ho tam začali rozchytávat. Byla to exhibice, tak proč ne, jinak by musel rovnou vpadnout do zápasu. Po třetí třetině to bylo 4:4, takže přišlo prodloužení. Gól už nepadl, tak se rozešli bez vítěze a poraženého. Byl to dobrý a férový zápas.
27.9. pátek – výlet do Jižní Karolíny Ve tři hodiny ráno jsme se poskládali do auta z půjčovny. Vítek, Pavlína, Pavla a já. Vyrazili jsme na výlet a za stálého deště projeli státy New York, Pensylvanie, Maryland, West Virginii, až jsme dojeli do státu Virginie. Cestou jsme měli pauzu na snídani v Pensylvanii u pumpy, když na chvíli přestalo pršet. Ve Virginii jsme projížděli Státním parkem Shenandoah. Přestože už nepršelo, byla dost mlha a mraky, takže špatná viditelnost. Navštívili jsme Natural Bridge, kde jsme se prošli po stezce Cedar Creek Trail k vodopádu. Asi po 60 mílích jsme opět z parku vyjeli. Měli jsme v plánu navštívit ještě jeden park, ale vzhledem k počasí jsme od toho upustili a W&T 2002
Cedule „Vodopády můžou zabít“
55 jeli dál na jih. Než jsme opustili Virginii, tak jsme zajeli do Fairy Stone State Park s tím, že tam přespíme. První kemp, který jsme našli, byl plný. V druhém nebyla obsluha, tak jsme si tam našli místečko sami. Byla tam i voda a záchody, takže pohoda.
Státní Park Shenandoah, Virginie
V kempu, Fairy Stone State Park
28.9. sobota – Jižní Karolína Ráno jsme odjeli, aniž bychom znovu hledali obsluhu kempu. Opustili jsme stát Virginie a přes Severní Karolínu se dostali do Jižní Karolíny. Konečně jsme se dostali k oceánu ve městě Charleston. Byl to zároveň bod našeho obratu a tedy nejjižnější místo, kam jsme se dostali. Bylo tam spousta palem, obří nákladní lodě, luxusní domy, spousta turistů a krámků s blbostmi. Nádherný snobský město. K večeru jsme se přesunuli do Francis Marion National Forest, kde opět první kemp byl plný a druhý jsme s obtížemi hledali, ale našli a byl oficiálně zadarmo. Kemp byl bez jakéhokoliv zázemí a navíc s mnoha komáry.
Ulice ve městě Charleston, Jižní Karolína
W&T 2002
Atlantický oceán, Charleston
56
29.9. neděle – koupání v oceánu
Hampton Plantation
Pavouk
Já a vlny, Myrtle Beach
Ráno jsme nejdříve zajeli na Hampton Plantation, kde se nachází historická plantáž a muzeum. Do muzea jsme nešli, ale zahrada kolem domu byla rozlehlá a krásná. Pak jsme popojeli na Myrtle beach. Asi 15 mil dlouhá pláž, podél hotely, minigolfy, a všechno možný pro turisty. Zaplavali jsme si v Atlantiku, pak zašli do nějakého hotelového bazénku omýt se od soli a pak jsme vyrazili do akvária. I přes vyšší vstupné (16$) jsme šli dovnitř. Viděli jsme spousta žraloků, rejnoků, krabů, ryb a neidentifikovatelné havěti. Byly tam i jezdící chodníky, takže člověk jen stál, rozhlížel se a posouval se kolem akvária. Naopak pokud se někde chtěl trochu déle kochat, tak musel jít proti směru jezdícího chodníku. Moc pěkný byl tunel vedoucí akváriem, takže člověku nad hlavou proplul třeba žralok.
Myrtle Beach
Žraloci - akvárium
Pojídání zmrzliny na pláži
Přesunuli jsme se do Severní Karolíny na ostrov Oak Island. Cestou jsme si koupili půl galonovou zmrzlinu, s kterou jsme si sedli na pláž tohoto ostrůvku v Atlantiku. Při západu slunce jsme se ládovali zmrzlinou a kochali se okolím. Postupně všichni odpadli, přeci jen půl galonu pro čtyři je hodně a tak jsem zabojoval a asi poslední čtvrtinu snědl už sám. Kupodivu jsem se z toho nepo … Po západu slunce jsme jeli do Bladen Lakes State Forest, kde už klasicky první W&T 2002
57 místo na spaní bylo plné. Tentokrát však i druhé bylo plné a třetí bylo jen pro obytné přívěsy. Pani na třetím místě říkala, že je to poslední noc téhle sezóny a pak zavírá. Každopádně nás vřele vítala u White Lake, v Severní Karolíně, v Americe a že si tam můžeme někde najít místo na stan a přespat zadarmo. Kemp byl včetně sprch, záchodu a elektriky, takže zatím nejlepší kemp.
30.9. pondělí – spaní na pláži Ráno jsme opustili nejen kemp, ale také Severní Karolínu. Ve státě Virginie jsme se zastavili ve městě Richmond. Trochu jsme si ho prohlídli, ale hlavně jsme hodně bloudili. Dál jsme jeli zas na pobřeží do města Norfolk. Tohle město je skoro taková jedna velká vojenská základna. Část je veřejnosti přístupná a tak jsme se tam vydali. Bohužel jsme netrefili správný vjezd a ocitli jsme se ve frontě k jedné z mnohých bran do vojenské základny. Ve frontě aut, z které již nebyla cesta zpátky, stáli krom nás samí lidé v uniformách. Když jsme se dostali na řadu k hlídce u brány, tak nám velmi rychle ukázali cestu ven. Na podruhé jsme našli již správnou bránu, ale bylo pozdě a zavřeno. Zajeli jsme alespoň do ZOO, kde jsme měli vstup zdarma, jelikož bylo už jen hodinu před zavíračkou. Nebyla to velká zoologická, ale docela pěkná.
Ulice ve městě Richmond, Virginie
ZOO, Norfolk
Vojenské město Norfolk
Západ slunce
Z Norfolku jsme přejeli po dvacet mil dlouhém mostu, který se uprostřed změnil na chvíli v tunel pod vodou. Dostali jsme se na špičku poloostrova, kde jsme viděli krásný západ slunce. W&T 2002
58 Pokračovali jsme na sever do Marylandu, kde jsme zajeli na Assateque Island, kousek od města Ocean City. V Assateque State Parku bylo hned v prvním kempu volno za 25$. Pán nám poradil, že kousek vedle to je za 16$, tak jsme tam jeli. Na tomto ostrově žijí, mimo jiné, divocí koně, takže se muselo jet opatrně a i objíždět koně netečně stojícího na silnici. V druhém kempu nebyla obsluha, takže jsme si našli místo na spaní sami. Bylo nádherně a nechtělo se mi spát ve stanu. Šel jsem si ustlat na pláži Atlantiku, asi padesát metrů od kempu, zatímco ostatní se zabydleli ve stanu. Přede mnou byl Atlantik osvětlený měsícem, po straně bylo zářící město Ocean City a nade mnou byla nádherná mléčná dráha. Jinak byl kolem jen písek a tma. Usínalo se mi nádherně. Ovíval mě jemný vánek od moře a uspávalo šumění vln.
1.10. úterý – Washington DC
Krab, kterého jsem omylem zalehl
Koupání při východu slunce
Východ slunce
Divoký kůň
Na pláži u Ocean City
Ráno jsem vstával brzo, abych viděl východ slunce. Jak jsem vstal, tak jsem s překvapením zjistil, že na dece pod mým spacákem ležel asi dvacetpět centimetrů velký krab. Bohužel v noci vlezl na mojí deku a já jsem ho nevědomky zalehnul. Východ slunce byl nádherný. Pavla, která se také přišla podívat na pláž, se přidala k rannímu koupání v moři při východu slunce i přes poněkud chladnější ráno. Když jsme se dostatečně nabažili koupání a východu slunce, vyjeli jsme směr město Ocean City. Obsluha tam stále nebyla, takže jsme to měli zdarma. Ve městě jsem se W&T 2002
59 dal do řeči s jednou rumunkou, která tam byla také na W&T a prodávala suvenýry. Říkala, že tam nic moc kromě pláže a koupání není. Vyrazili jsme se tedy opět koupat. Tentokrát již za teplého dne plného slunce.
Promenáda u pláže, Ocean City
Budova Capitol, Washington
Další náš bod na trase bylo hlavní město. Cestou jsme na chvíli opustili Maryland, projeli cípem státu Delaware a zas se vrátili do státu Maryland. Od hlavního města nás dělila zátoka Chesapeake Bay, přes kterou vede most Chesapeake Bay Bridge (poplatek 10$). Pak už jsme přijeli k hlavnímu městu Washington DC. Při západu slunce jsme si prošli centrum města. Viděli jsme Lincolnův památník, obelisk Washington monument, budovu zákonodárného sboru Capitol, Bílý dům, budovu nejvyššího soudu, čínskou čtvrť a další zajímavosti. Bílý dům mě trochu zklamal, jelikož byl malý, docela zarostlý a v noci ho navíc zastiňuje osvětlená fontána před ním. V obchodu se suvenýry nás zaujal toaletní papír, kde na každém jednotlivém útržku byla fotka Usáma bin Ládina a nápis „Wipe out - bin Laden“. Nebýt toho, že jeden toaletní papír stál skoro deset dolarů, tak bychom si klidně vytřeli s bin Ládinem. Přesunuli jsme se na předměstí Washington DC do Alexandrie, kde jsme spali v Days Inn (52$ / 4 osoby).
Washington Monument
2.10. středa – Washington DC Zajeli jsme k Pentagonu, kde toho moc k vidění nebylo. Budova jako taková z venku moc zajímavá není a prohlídky byly zrušeny po útocích minulý rok. Okolo budovy bylo vidět spousta vojáků, vojenských aut Hummer a nápisy zákaz focení. Prošli jsme si znovu centrum města Washington, tentokrát za světla a navíc jsme se šli podívat na Jeffersonův památník a do Vesmírného a leteckého muzea. Muzeum bylo pěkné a s vícero ukázkami různých fyzikálních jevů. Bílý dům vypadal ve dne lépe než v noci, ale stejně je malý a zarostlý. Vydali jsme se do New York City a cestou projeli městy Baltimore a Philadelphia. Nebyl moc čas ani chuť se tam zastavovat. Před New Yorkem jsme zas hledali Days Inn, protože byl minule levný. Tentokrát ceny byly někde úplně jinde a to, co jsme před tím platili dohromady, by teď W&T 2002
60 bylo na osobu. Hledali jsme dál a motali se okolo ceny sto dolarů za všechny. Nakonec jsme přeci jen našli levnější motel (50$ / 4 osoby), takže pohoda. Chtěli jsme si koupit jen něco malého k jídlu, jenže kolem vedla silnice hrůza a děs. Nedalo se nikam moc odbočit, ukazatele byly za křižovatkou, sjezdy k obchodům značeny až za sjezdem a když se nám konečně podařilo odbočit tam, kde jsme viděli nákupní košíky, tak to byl obchod s kancelářskými potřebami. Nakonec jsme asi po hodině přeci jen našli malý krámek kousek od motelu. Něco jsme pojedli, dali pár piv a šli jsme spát.
Památník války ve Vietnamu, Washington
Jeffersonův památník, Washington
Apollo 11 – Vesmírné a letecké muzeum
Bílý dům, Washington
3.10. čtvrtek – NYC a návrat z výletu Před osmou jsme vyjeli do NYC, jenže silnice byly už dost plné. Chvíli to trvalo, ale protloukli jsme se do centra a hledali levné parkování. To jsme po chvíli vzdali a zaparkovali kousek od Central parku. Garáž s nápisem 24$ za parkování do 24 hodin se nakonec jevila jako nejlepší varianta.
W&T 2002
61
Ulice v NYC
Empire State Building
Žluté taxíky na ulici
Přes Central park, kolem Trumpovy věže a Rockeffelerova centra jsme došli k Times Square. Přes den toto náměstí nebudí žádný zajímavý dojem ve srovnání s večerním ruchem a světelným rejem reklam. Když jsme došli k Empire State Building, tak jsme se rozdělili, jelikož ostatní nechtěli jít nahoru. Viditelnost byla avizovaná dvě míle a vstup stál 9$. Podmínky nebyly ideální, ale na druhou stránku jiná příležitost dostat se nahoru už zřejmě nebude. Prvním výtahem jsem vyjel z druhého patra do osmdesátého a druhým výtahem dál do osmdesátého šestého patra. Vyhlídka byla naštěstí venkovní, takže se člověk mohl kochat jen skrz mříže a s oblohou nad hlavou. Vše bylo vidět trochu v oparu, ale to nic neměnilo na tom, že to byl úchvatný pohled. Kolem les mrakodrapů a daleko dole ulice plné žlutých taxíků. Nemohl jsem se nabažit výhledem a tak jsem se dlouze kochal a pořád obcházel vyhlídku dokola. Mezi tím jsem tam potkal nejdříve dva Čechy, co byli v USA jen na deset dní, pak jednoho co tam byl dvacet let, dále moravskou rodinku s dětma a nakonec dvě holky co tam byly také na W&T. S těma jsem se zakecal nejdéle. Jedna z nich špatně snášela tu výšku, říkala, že se ta budova hrozně kymácí a podlamovaly se jí kolena. Cekem rychle se vydaly zase pryč dolů z vyhlídky. Jelikož jsem byl na vyhlídce už fakt dlouho, tak jsem se vydal taky dolů s nimi. Povídali jsme si a šli směrem k Central parku. Holky nějak moc sledovaly asi krimi filmy a bály se kamkoliv jít večer a do Central parku nechtěly jít ani za bílého dne. Na kraji Central parku byly překvapeny, že tam není žádné houští, ale přehledné trávníky, na nichž odpočívali normální lidi i s dětmi. I tak odmítly jít do Central parku a navíc byly uchozené. Rozloučili jsme se a já šel prozkoumávat „nebezpečí“ Central parku.
Jižní Manhattan
W&T 2002
Chrysler Building
62 Je pravda, že uprostřed Central parku přibylo křovin a klikatých cestiček, takže to již nebylo tak přehledné jako na kraji, ale nebudilo to nebezpečný dojem. V mém klidu mě utvrdilo to, že jsem tam potkával maminky s kočárky a podobně. V noci by asi bylo jistější se tomuto středu parku vyhnout. Dalším místem, kam jsem zamířil, byla čínská čtvrť Chinatown. Prodíral jsem se tam mezi spoustou malých Číňanů a mělo to opravdu takovou orientální atmosféru. Pak už byl čas jít na sraz s ostatními k Times Square. Když jsme se sešli, začalo pršet a tak jsme to vzali hopem k autu. Při výjezdu z garáží po nás chtěli jen 11$, místo očekávaných 24$, což nás zarazilo. Každopádně to bylo příjemné zjištění, poděkovali jsme a nepátrali po důvodech.
Central park, Manhattan
Hudebníci v metru na nástupišti, NYC
Čekal nás závěrečný noční tří hodinový přejezd do Albany. Ve dvě hodiny ráno následující den jsme byli doma. Během tohohle sedmidenního výletu jsme ujeli 2600 mil.
13.10. neděle – rozhodnutí o Floridě
S lístkem do Miami
Loď Half Moon, řeka Hudson
Ulice v centru, Albany
Bylo to dlouhé rozhodování. Poslední z cílů, který jsem si dal před cestou a zatím se mi nepodařilo realizovat, bylo navštívit Floridu. Většina známých z USA už odjela domů do Evropy. Lotyš Jurij se tvářil, že by jel na Floridu, ale jen mlžil a nebyl schopen říct něco jednoznačného. Jeden amík z KFC mi říkal, že hrozně touží se podívat na Floridu. Měl navíc auto, takže by to W&T 2002
63 bylo naprosto ideální. Bohužel to byl také takový ten typ, co by kdyby a skutek utek. Přes internet jsem se domlouval s vícero lidmi žijícími na Floridě, zda bych nemohl u někoho přespat. Občas se to tvářilo nadějně, ale nakonec z toho vždy sešlo. Čas mého pobytu se krátil. Jelikož mi 14.10. končilo pracovní povolení, tak jsem již nemusel řešit jak to udělám s prací. Zbývaly mi přibližně poslední dva týdny do odletu domů, které jsem si dal jako prostor na případné cestování. Bylo zřejmé, že buď pojedu sám a bez jakéhokoliv kontaktu na Floridě nebo že svůj poslední cíl nerealizuji. Rozhodnutí padlo a koupil jsem si zpáteční lístek na autobus na 20.10 do Miami. Lístek nebyl o moc kratší než já, díky několika přestupům. S návratem do Albany jsem počítal 28.10., což byl zároveň den mého odletu z USA do Evropy.
20.10. neděle – cesta na Floridu V půl čtvrté ráno, kdy mi odjížděl autobus z Albany, začala moje velmi dlouhá cesta na jih. Na cestě dlouhé přibližně 1500 mil, která trvala víc než 30 hodin, mě čekaly tři přestupy. První přestup byl po necelých třech hodinách v New York City. Po dalších víc než čtyřech hodinách jsem přestupoval ve Washington DC. Tou dobou zrovna ve Washington DC a okolí řádil vražedný ostřelovač, respektive dvojice ostřelovačů. Tato dvojice náhodně střílela lidi na ulici a celá Amerika tím žila. Přestože jsem byl jen na autobusovém nádraží a v blízkém okolí, tak to tak nějak viselo ve vzduchu a lidé byli opatrnější a zamlklejší. Než střelce 24.10. chytili, tak jejich rukou bylo zabito deset lidí během třítýdenního řádění. Jednoho o sedm let později popravili a druhý pro nezletilost dostal „jen“ doživotí, bez možnosti propuštění. Každopádně po zhruba hodině čekání ve Washingtonu DC moje cesta pokračovala dále do města Fayetteville v Severní Karolíně, kam jsem jel přibližně šest hodin. Cestou bylo několik zastávek a to jak jen pro nástup a výstup lidí, tak i s technickou pauzou, kdy odčerpávali nádrže ze záchodu a naopak doplňovali vodu. Poslední úsek do Miami na Floridě trval šestnáct hodin, takže jsme tam dojeli až následující den skoro v poledne.
21.-22.10. – Miami
Centrum města Miami
Miami Bayside
Bylo poledne, když jsem se ocitl konečně na konci dlouhé cesty, ale hlavně na Floridě. Měl jsem rezervované ubytování na Collins Avenue, což sousedilo se slavnou pláží Miami Beach. Chvíli W&T 2002
64 trvalo než jsem se zorientoval, kde jsem, kam potřebuji a jak se tam dostanu. Přeci jen toto město má i s přilehlými oblastmi přes pět milionů lidí. Hostel jsem našel a ubytoval se v dormitory pro čtyři lidi. Mými spolubydlícími byli dva pánové, důchodci z Latinské Ameriky, kteří tam již bydleli několik měsíců. Jako cizinci si prý nemůžou koupit nemovitost, tak žijí v hostelu. Jak se později ukázalo, jejich denní rytmus byl přesně opačný než můj. Já jsem přes den někde pobíhal a večer ulehal, zatímco oni žili večer a vraceli se ráno. Z hostelu stačilo přejít silnici, uličkou projít mezi hotely a byl jsem na Miami Beach. Byl jsem sice „až“ v druhé řadě budov od pláže, ale těch pár metrů se mi bohatě vrátilo v ceně ubytování.
Můj hostel Tropics, Miami
Miami Beach a první řada hotelů
Miami Beach, pojem spojený s pohádkovým lelkováním na pláži a okolí. Pravda, nesmí člověku vadit řada hotelů za zády, místo nějaké krásné přírody. Večer a ráno se na pláži schází mnoho fotografů a modelek, kteří fotí idylické záběry pláže, moře, slunce nízko nad obzorem a samozřejmě křivek těl. Rovněž je na pláži vícero běžců, kteří využívají přívětivější teploty vzduchu. Nedalo mi to a také jsem si dvakrát vyzkoušel tento populární americký druh pohybu „jogging“, tedy pomalý běh. Přes Miami Beach jsem doběhl na jižnější pláž South Beach a zase zpátky. Prostě běh.
Stadion AAArena, Miami
Palmy na ulicích, Miami
Přes den na pláži je téměř k nevydržení a nechápal jsem lidi, kteří tam od rána přes poledne až k večeru leží a jen se otáčí, aby se rovnoměrně opekli. Přes den jsem já dával raději přednost bazénu u hostelu, který byl v částečném stínu palem a příjemně tam pofukovalo. Na pláž jsem W&T 2002
65 chodil po ránu nebo k večeru. Jednou když jsem plaval v moři a jen tak si lebedil, tak přes mě rychle přešel velký stín a následně kousek ode mne něco velkého spadlo do vody. V první moment jsem byl trochu vyplašen a říkal si, zda z nebe spadl člověk nebo něco jiného. Když jsem se rozhlédl, tak kousek vedle mě plaval na hladině spokojený pelikán a v zobáku se mu třepotala ryba. Je to docela velký pták a je zajímavé ho pozorovat při lovu, jak pluje vzduchem nad mořem a pak se střemhlav vrhá za kořistí do vody.
Obří hrad z písku, Miami
Vzdušná architektura
Miami Beach
Památník Holokaustu
Noční Art Deco
Podél pláží vede silnice Ocean Drive, na které je vidět vícero krásných aut nebo motorek. Obecně v Miami jsou bohatí lidé a je tu přehlídka krásných aut, ale tady obzvlášť. Lidé si zde půjčují svůj vysněný sporťák nebo motorku a projíždí se po této silnici podél Miami Beach. Večer se většina zájmu přesune do čtvrti Art Deco, kde je spousta barů, restaurací a vyhrává muzika. Teplé večery s podmanivou hudbou a obecným veselým mají rozhodně svoji krásnou atmosféru. Tyto radovánky plnohodnotně nasají však jen ti bohatší. Například pivo, které obecně v Americe není levné, je tady ještě dražší. Dávat 5$ za malé pivo se mi nechtělo, takže jsem nasával atmosféru jen z ulice.
W&T 2002
66
23.10. středa – Everglades National Park
Východ slunce na Miami Beach
Venkovní kuchyň v hostelu Tropics, Miami
Zaparkované airboats - vznášedla
Řidič vznášedla
Volně žijící krokodýl u parkoviště
Krokodýl vedle vznášedla a já
Aligátoři a krokodýli mě lákali, takže jsem si domluvil zájezd do známého parku Everglades. U hostelu mě vyzvedla dodávka a společně s několika dalšími turisty jsme jeli do parku. Hned na parkovišti u parku mě překvapilo, že se jen pár metrů od aut vyhříval volně žijící krokodýl. Nic nás od něj nedělilo, ale evidentně krokodýl nejevil takový zájem o nás jako turisté o něho. W&T 2002
67 Nejprve jsme si přesedli na „airboat - vznášedlo“. Celkem velké vznášedlo pro několik desítek lidí, které vcelku velkou rychlostí (až 70 km/h) klouzalo nad hladinou zdejších mokřin, aniž by ničilo rostliny nebo zvířata. Byla to svižná, větrná jízda, ale také celkem hlučná. Zahlédli jsme první aligátory, jak se pomalu sunou a rozrážejí si cestu mezi travinami a lekníny. Zastavili jsme na jednom místě, kde bylo několik aligátorů kolem nás. Náš řidič a průvodce v jednom vyprávěl o parku a aligátorech a krokodýlech. Mimo jiné zmínil, jaký je rozdíl mezi aligátory a krokodýly, ale stejně jsem se v tom neorientoval a pletl si je. Přilákal jednoho aligátora k lodi a zespodu mu rukou podebral tlamu a vystrčil ho nad hladinu. Aligátor vypadal, že ho to nijak netrápí a pak zase zaplul pod hladinu. Kolem jsme viděli také několik želv.
Detail predátora ve vodě
Průvodce s aligátorem
Na farmě
Po návratu z projížďky jsme se šli podívat na aligátoří farmu. Procházeli jsme kolem jednotlivých oplocených „rybníčků“ s aligátory. Jak jsme se tak procházeli, tak najednou koukám a před námi na chodníku se vyhřívá statný aligátor. Dělilo nás od něho jen pár metrů a nic víc. Průvodce nás zastavil a sám se vydal k němu. Zvedl ruce nad hlavu a ze široka a z vysoka našlapoval. Zkrátka snažil se budit dojem, že je obrovský. Aligátor ho ignoroval, ale když se k němu přiblížil, tak se přeci jen neochotně otočil a zmizel v mokřině. Uvědomil jsem si, že jsme sice na farmě aligátorů, kteří jsou za oplocením, ale že farma jako taková nemá žádné celkové oplocení. Tedy volně žijící aligátoři se mohou procházet po farmě stejně jako my. Jsou to však především vodní živočichové, takže na suchu nejsou až tak nebezpeční.
Průvodce vydráždil aligátora k útoku
W&T 2002
Malý krokodýl, kterého jsem si pochoval
68
Došli jsme k malé kleci, která byla z půlky pod vodou a pod hladinou nehybně ležel aligátor. Náš průvodce vlezl do klece, podřepl na břehu a předstíral, že si myje ruce. Aligátor chvíli nehybně vyčkával a člověk by si myslel, zda není mrtvý. Pak sebou velmi hbitě mrsknul a s otevřenou tlamou se vrhnul na průvodce. Ten rychle ustoupil o krok dozadu a ostražitě sledoval zvíře, které bylo napůl ve vodě a napůl na břehu. Aligátor s otevřenou tlamou čekal a po chvíli se zase stáhnul pod hladinu. Když věděl, že tam je aligátor a zaútočí, tak bylo relativně jednoduché uhnout, ale nic netušící zvíře nebo člověk na břehu řeky by měl velmi malou šanci.
„Drezúra“ krokodýla
Při západu slunce, Miami
Soumrak nad Miami
Dalším bodem programu byla ukázka „drezúry“ krokodýlů v malé aréně. Několik zvířat spolu s průvodcem byli v aréně a tak nějak se tam procházeli. Zajímavé nebylo ani tolik to představení, jako možnost podívat se na ta zvířata zblízka, jen přes malou dřevěnou ohrádku. Po představení jsem si mohl do ruky vzít jedno malé mládě a na chvíli se s ním pomazlit. Taková malá roztomilá ještěrka, z které později vyroste několika metrový obávaný predátor. Poté nás čekala už jen cesta zpátky. Na večer jsem se šel projít do přístavu u South Beach a pokochal se krásným západem slunce nad Miami.
24.10. čtvrtek – Miami Krom poflakování se na pláži jsem si udělal výlet po Miami. Byl jsem se podívat na uměle vybudovaný ostrůvek Star Island s rozlehlými luxusními vilami. Na tomto ostrůvku se natáčely některé scény z filmu Specialista, kde hráli Sylvester Stallone a Sharon Stone. Na vily ani pozemky nebylo moc vidět díky plotům, ale i jen letmý pohled skrz vjezdové brány dával tušit pompéznost sídel. Nadzemní metro, Miami W&T 2002
69 V centru se mi líbilo zdejší metro, které jezdilo na „mostě“ nad úrovní terénu. Cesta tímto dopravním prostředkem se tak stala pěknou vyhlídkovou jízdou.
Pohled na Star Island, Miami
Star Island
25.10. pátek – Key West Druhý výlet, který jsem si domluvil, byl na ostrov Key West. Tento ostrov je nejjižnější ostrov ze souostroví Florida Keys. Cestou jsme přejížděli přes mnoho mostů spojujících ostrovy. Nejznámější a nejdelší z nich, je The seven mile bridge, tedy most dlouhý sedm mil. Je to zvláštní jet po silnici a na jedné straně vidět vodu až do nedohledna, Mexický záliv a na druhé straně vidět rovněž vodu až do nedohledna, Karibské moře. K tomu když se přidá tento dlouhý most, tak jediné co člověk uprostřed vody vidí, je táhlá úzká linie silnice, která se ztrácí v nedohlednu.
Obří korále a kreslení na tělo, Key West
Pláž South Beach, Key West
Ve městečku na Key West to žilo. Procházel jsem se hlavní ulicí a pozoroval stánky kolem. Prodávali tam různé obrovské korále, někde stál pirát s papouškem a nechával se fotit, jinde byl stánek „body painting“, kde si nechávaly ženy na prsa a po těle malovat různé obrázky a mnoho dalších lákadel. Z rušných rozpálených ulic jsem se šel na chvíli zchladit do vody na pláž South Beach.
W&T 2002
70
„Bacardi“ holky s motorkáři
Na nejjižnějším místě USA, Key West
Obří loď kotvící u Key West
Dům Ernesta Hemingwaye, Key West
O kus dál byla velká „bójka“ s nápisem „Nejjižnější bod kontinentálních USA, 90 mil na Kubu“. Když jsem tam přišel, tak tam zrovna byla nějaká akce od Bacardi. Slečny oděné v červeném a Na mostě The seven mile bridge s logy netopýra Maják, Key West se tam fotily s několika motorkáři. Na tomto místě, se prý objevuje poměrně velké množství kubánských uprchlíků. Kubánci, kteří se pokoušejí nelegálně vstoupit do USA, absolvují dost náročnou plavbu z Kuby na mnohdy zcela zoufalých plavidlech. Tato plavba často končí jejich smrtí. Případně, leckdy mají prý již ostrov na dohled, ale chytí je a vrátí zpátky na Kubu. Dokud se prý nedotknou nohou pevné země, nemůžou žádat o azyl nebo tak něco. W&T 2002
71
Další zajímavostí na Key West, je maják, z kterého je pěkný výhled po ostrově. Z majáku je například vidět dům, v kterém žil Ernest Hemingway v letech 1931 až 1939. Dům Ernesta Hemingwaye, který je dnes jako muzeum, si „zahrál“ také třeba ve filmu Jamese Bonda – Povolení zabíjet. Přes část ostrova byly vidět obrovské výletní lodě v přístavu. Obrovské několika patrové plovoucí hotely. Zašel jsem se ještě vykoupat na pláž na konci ostrůvku ve Fort Zachary Taylor Historic State Park. Na tomto místě se potkával Mexický záliv a Karibské moře. Tedy teoreticky člověk mohl jít do vody a každou nohu mít v jiných vodách. Cestou zpátky do Miami jsem si ještě jednou užil přejezd přes celé Florida Keys a jejich mosty.
26.10. sobota – zmeškaný odjezd z Floridy Čekal mě poslední den v Miami a večerní odjezd do Albany. Vydal jsem se na výlet do městečka Coral Gables, které je kousíček vedle Miami. V tomto městě je Miamská universita. Krom university tam jsou k vidění zajímavosti jako De Soto Fountain – fontána uprostřed kruhového objezdu, Venetian Pool – historické veřejné koupaliště, Biltmore hotel – luxusní hotel, Chinese Village – čínská vesnice, Coral Way – krásná cesta lemovaná stromy.
Limuzína projíždějící Coral Way
Dům v čínské vesnici
Když jsem se vrátil do Miami, tak jsem se šel ještě podívat do Coconat Grove Cocowalk, což je tržiště a zábavní komplex dohromady. Když se přiblížil čas mého odjezdu, zbývaly mi víc než dvě hodiny času, tak jsem se rozhodl jet na autobusové nádraží. Čekal jsem na zastávce městské dopravy a pořád nejel žádný autobus. Asi po dvaceti minutách jsem začal být trochu nervózní a ptal jsem se lidí kolem, zda ty autobusy jezdí. Oni, že jezdí a jen že mají delší interval, jelikož je víkend. Po dalších dvaceti minutách jsem už vážně byl nervózní. Nejen, že nejel můj autobus, ale nejel vůbec žádný. Konečně se objevil autobus. Nebyl můj, ale byl jsem už zoufalý, tak jsem se dal do řeči s řidičem. Ten mi řekl, že jede někam úplně jinam, takže mi to nepomůže a že určitě za chvíli něco přijede. Když už jsem byl na zastávce hodinu, tak přijel druhý autobus. Opět to nebyl můj autobus, ale aspoň měl částečně dobrý směr. Řidič mi doporučil počkat si na svůj, autobus, ale já jsem řekl, že prostě už nemůžu čekat a pojedu čímkoliv. S časem to bylo špatný, ale aspoň jsem konečně někam jel. Na jedné křižovatce na mě řidič křiknul, ať rychle běžím na zastávku, co byla o kus vedle křižovatky, protože zatímco jsme stáli na červenou, tak v kolmém směru jel autobus mým směrem. Vyběhl jsem z autobusu tak rychle, že mi vylétla flaška s pitím z batohu. Rychle za běhu jsem zkontroloval, že to byla jen flaška, nevracel se a běžel. Přesprintoval jsem asi sto metrů a naskočil do dalšího autobusu. Autobus mě dovezl k zastávce W&T 2002
72 metra, kde jsem opět přestoupil. Když jsem vystoupil z metra, tak mi zbýval poslední pěší úsek a najít autobusové nádraží. Přeci jen, byl jsem tam jen jednou a navíc jsem tam šel z jiné zastávky, než kam jsem šel při příjezdu, takže to byl problém. Jak se ukázalo, tak najít autobusák bylo těžší, než bych čekal. Bloudil jsem ulicemi střídavě mezi nějakými fabrikami a domy. Nevěděl jsem, kde jsem ani kde je autobusák a na ulicích bylo liduprázdno. Když jsem zahlédl auto na křižovatce, tak jsem se rozeběhl k němu, abych se zeptal. Buď mě neviděl nebo se bál, co za troubu to tam k němu běží. Další auto u mě zastavilo samo, jenže moje troška naděje pohasla velmi rychle s vyslovením otázky řidiče, který se mě zeptal, kde je tam autobusové nádraží. V rychlosti jsme si postěžovali, jak dlouho to už hledáme a on jel někam dál a já zas někam běžel. Bez náznaku orientace jsem někam pokračoval a najednou se přede mnou objevilo autobusové nádraží. Vběhl jsem tam a zjistil, že tam není žádný autobus. Někoho jsem se tam zeptal a on mi řekl, že to je asi tři minuty co ten autobus odjel. Koukl jsem na hodinky a bylo 18:25, přičemž čas odjezdu autobusu byl 18:20.
De Soto Fountain
Biltmore hotel
Miami Tower v noci
Zachvátila mě bezmoc. Po tak dlouhém běhu a cestě jsem to nakonec nestihl. Po chvilce jsem přeci jen nabral trochu rozumu a začal se vyptávat, zda ten autobus můžu taxíkem někde o zastávku dál dohonit. Bohužel autobus dál jel rovnou z Miami a chytit bych ho mohl až někde hodně daleko. Přepadlo mě zoufalství. Většinu peněz jsem měl v Albany, takže jsem neměl za co si koupit jiný lístek na jiný autobus a kreditní kartu jsem už zrušil. Krom toho, v Albany jsem měl i tak málo času na to se sbalit a pokračovat do New Yorku na letiště, jelikož mi odlétalo letadlo do Evropy. Situace vypadala tak, že krom toho že zmeškám let do Evropy, tak budu mít problém vůbec se vrátit ke svým věcem a penězům na druhé straně USA. Šel jsem ven před autobusové nádraží, sedl si na zem k plotu a jen tak civěl. Nějaký čas jsem tam zoufale seděl a přemítal co s tím. Nic mě nenapadlo. Když jsem rozdýchal prvotní šok, tak jsem šel zpátky do haly autobusového nádraží a přeci jen se zeptal, kdy jede další autobus do Albany. K mému velkému překvapení mi řekli, že další autobus jede už za čtyři hodiny. Bohužel, tento spoj byl také o čtyři hodiny pomalejší než původní. Můj původně již tak krátký čas v Albany na sbalení věcí se tímto zkrátil o osm hodin. Díky tomu, že jsem původně měl přijet do Albany o dva dny později v půl třetí ráno, tak bych stejně v tak brzkou hodinu nemohl ledacos vyřídit. Tedy časová ztráta nebyla tak hrozná, i když příjezd do Albany až po desáté dopoledne nebyl ideální. Další část problému byl lístek na autobus. Připravoval jsem se na komplikovanou debatu a škemrání o pochopení. Když
W&T 2002
73 jsem u okýnka vylíčil svoji situaci, tak mě zcela uzemnili informací, že to není problém a že můžu s tím svým lístkem jet dalším spojem bez jakýchkoliv poplatků navíc. Zbývající čas jsem zevloval na autobusovém nádraží a již si netroufnul kamkoliv se vzdálit. Po desáté večer jsem sedl do autobusu. Čekala mě 36 hodinová cesta zpátky do Albany a dvě noci strávené v autobusu. Neměl jsem moc myšlenky na to, abych se kochal okolím a přemýšlel jsem jak optimalizovat a zredukovat věci, které je potřeba udělat v Albany před odjezdem. Čas, který jsem měl, byl krátký. Letadlo mi odlétalo v 17:30. Bylo by dobré být aspoň hodinu a půl v předstihu na letišti. Skoro hodina na cestu po New Yorku. Tři hodiny na cestu autobusem z Albany do NY. Tedy kolem poledne bych měl opustit Albany. Později jsem si zjistil spoj autobusem z Albany do NY ve 12:30, což bylo nahraně, abych stihl letadlo a měl jsem dvě hodiny na to vše vyřídit v Albany.
28.10. pondělí – hektický odjezd z USA Přečkal jsem druhou noc v autobuse a během dopoledne jsme projeli státem New York, až se objevily známé výškové budovy města Albany. Z autobusového nádraží jsem jel rovnou dalším autobusem do KFC, abych si vyzvedl poslední výplatní šeky. V rychlosti jsem se rozloučil se všemi a vzkázal, že pracovní uniformu jim vrátím přes Lotyše Yurije. Nebyl čas se pro ni cestou stavit doma. Rovněž nebyl čas na to, zajít do banky nechat si proplatit ty šeky. Nevěděl jsem, co s nimi budu dělat v Čechách, ale prostě na to nebyl čas. Později mi je naštěstí bez problému, za poplatek, proplatili v Čechách, což jsem byl rád.
Výškové budovy v Albany
Budova oddělení pro vzdělávání, Albany
Rychle jsem jel domů, kde jsem si posbíral svá zavazadla a hned vyrazil na autobusové nádraží. Pěšky se všemi věcmi nebylo reálné dojít na autobusák. Autobus měl v tento čas dlouhý interval a zrovna mi ujel. Chvíli jsem vyhodnocoval situaci a pak mávnul na taxík, jelikož pohled na hodinky nebyl povzbudivý. Rychle jsem se do něj naskládal a nervózně sledoval každý semafor a to zda projedeme křižovatku bez zastavení. Taxík stál kolem 5$, což jsem čekal horší. Měl jsem jen pár minut do odjezdu autobusu, takže jsem rychle zaběhl na pokladnu a vysypal, co chci, přesně včetně času odjezdu. Pokladní mě pochválil, jak to je super, když přijde někdo, kdo přesně ví, co chce. Jak jsem pochopil, tak tam vedle stál nějaký pán, který kupoval nějaký lístek a nevěděl přesně kdy nebo kam. Nepátral jsem po tom, vzal lístek a pádil k autobusu. Byl jsem opět o krůček blíž tomu, že skutečně odletím domů. Po dálnici jsme uháněli směr New York City. W&T 2002
74
Když jsem vystoupil v New Yorku, tak cesta na letiště byla jasná a nebylo potřeba nic zjišťovat. Metro naštěstí nemělo žádný problém a tak jsem projel dle plánu celým New Yorkem až na letiště. Když jsem ve spěchu prošel letištní halou a postavil se do fronty na odbavení zavazadel, asi hodinu před odletem, tak jsem konečně začal mít pocit, že opravdu odletím. Velké zavazadlo jsem odbavil, dostal palubní lístek a šel jsem absolvovat další bezpečnostní procedury. Když jsem se dostal ke skeneru osobních zavazadel a cestujících, tak já jsem prošel bez problémů, ale můj příruční batoh ne. Po standardních otázkách, zda to je moje zavazadlo a zda se může podívat dovnitř, začal muž od bezpečnostní ochranky vytahovat moje věci z batohu. Díky tomu, že celý den byl hektický, tak jsem vůbec neměl čas nějak přendávat věci z malého batohu, který jsem měl na Floridě, do velkého zavazadla. Pán z ochranky z batohu začal vyndávat krom pár kousků oblečení také ešus, nad kterým se podivil, svítilnu a plechovou krabičku KPZ (krabička poslední záchrany). Když se chystal otevřít plechovou krabičku a já ho s obavou upozornil, aby to otvíral pomalu, tak pán znejistěl a úplně jsem viděl, jak už začínám být v jeho očích terorista. Když krabičku otevřel a uviděl březovou kůru, připínáčky, křídu, svíčku, hřebíky, tak nechápal. Jak s tou krabičkou a věcmi manipuloval, tak se navíc napíchnul na nůžky na nehty, které byly taky v krabičce a trochu mu tekla krev. Normálně by člověk takové věci na palubu nebral, ale holt nebyl čas. Nakonec jsem tyto věci nepotřeboval ani na Floridě, ale nevěděl jsem, co mám očekávat, tak jsem chtěl být připraven do nepohody. Každopádně po té, co si pán myslel, že vyndal všechny věci z batohu, tak projel batoh znovu skenerem. Něco bylo pořád špatně. Pán zkoumal batoh a začal mi říkat, že mám něco všitého ve dně batohu. Mezi tím čas pro nástup do letadla v podstatě vypršel a už jsem měl být na palubě. Rovněž má delší přítomnost vzbudila pozornost u nadřízených z ochranky a přibyli tam další dva z ostrahy a vyptávali se, o co jde. Optal jsem se, zda se mohu na ten batoh podívat a on souhlasil, i když bylo vidět, že je velmi ostražitý. Šáhl jsem do batohu a zjistil, že na dně je košile, pod kterou byl zabalený keramický rámeček na fotku, co jsem koupil na Floridě jako dárek. Pán překvapeně vybalil rámeček z papíru, protáhl znovu batoh skenerem a již to bylo v pořádku. Řekl, že můžu jít. Když jsem si uklízel všechny ty věci, tak pána nějaká paní z ochranky lehce pokárala a řekla mu, ať mi s tím aspoň pomůže. Společně jsme nacpali rychle věci do batohu a aby na mě pán měl ještě lepší vzpomínku, tak když batoh zapínal, tak koník od zipu projel naprázdno. Jak mi podával batoh, aby se mě už zbavil, tak se část věcí začala sypat ven z batohu. Chytil jsem to, poděkoval jsem mu a dal najevo, že to už zvládnu sám. Zip měl dva koníky a jeden z nich nefungoval, což on samozřejmě nevěděl a jak na potvoru použil zrovna ten rozbitý. Projel jsem rozbitým koníkem zpátky a za ním tím druhým funkčním a již pádil se zapnutým batohem do letadla. Těžko říct, zda jsem to stihl v regulérní čas nebo na mě chvíli čekali, ale hlavní bylo, že jsem již byl v letadle a opouštěl jsem letiště JFK a opouštěl jsem USA.
29.10. úterý – návrat domů K ránu jsem byl v Curychu ve Švýcarsku a před desátou jsem odlétal do Prahy. Na letišti jsem měl velké uvítání. Čekalo tam na mě příbuzenstvo i několik kamarádů. S ohledem na to, že jsem byl pořád v podstatě v oblečení, v jakém jsem byl na Floridě, tak byla dost zima. Přeci jen horké dny v slunném Miami se nedaly srovnávat s podzimním počasím v Albany, kde jsem neměl čas to řešit a už vůbec ne se skoro zimním počasím v Čechách. I přes ne zcela vhodné oblečení, upocenost díky posledním několika nocím stráveným v autobuse a letadle, jsem byl šťasten, že jsem se dostal do Čech. W&T 2002
75
Mapy:
Mapa východního pobřeží USA s vyznačeným místem mého pobytu (Albany) a trasami, kde jsem cestoval (červeně).
W&T 2002
76
Mapa výletu do Jižní Karolíny s bodem obratu ve městě Charleston.
W&T 2002
77
Mapa výletu do Bostonu.
W&T 2002
78
Ceny: Kurz dolaru postupně klesal. Před odjezdem při placení víz byl přibližně 36 Kč a klesal na 33 Kč. Během pobytu v USA klesal dále až k 30 Kč. Na život v USA to nemělo vliv, ale na snahu si vydělat a vrátit dluh to samozřejmě mělo negativní dopad. Co parkování Lístek do kina Plavba lodí Nocleh pro 5 lidí - Aurora Motel Poplatek za most na Staten Island, NYC Lístek na NHL exibici poplatek za vjezd auta do parku Lístek do mořského akvária Poplatek za most - Chesapeake Bay Bridge Nocleh pro 4 lidi - Days Inn Nocleh pro 4 lidi - Motel Empire State Building - vstup The Tropics hotel & Hostel Rámeček na fotku Pohled Vstup do FT Zachary Taylor Historic State park parkování do 24h Zpáteční lístek na autobus Albany-Miami
W&T 2002
Kolik 5$ 9$ 8,5 $ 83,25 $ 7$ 21 $ 10 $ 16 $ 10 $ 51,55 $ 50 $ 9$ 18 $ 8,75 $ 1$ 1,49 $ 24 $ 148 $
Kde Thacher State Park Crossgates Mall, Albany Niagara Falls 6421 Olean Road, NY Albany Shenanddah National Park Myrtle beach Maryland Washington DC NYC NYC 1550 Collins Avenue, Miami Beach Everglades Safari Gifts Everglades Safari Gifts Key West NYC
79
Další fotografie: Fotky z Albany:
Kostel
W&T 2002
Education Building
„Babuška deli“-potraviny
Školní autobus
Terénní limuzína
Bělošská ulice
Černošská ulice
80
Nájezd na most
W&T 2002
Katedrála
Corning Tower
Městská policie
Státní policie
Nádražní budova
Vlak Amtrak
81
State Capitol
Kachny ve Washington parku
Pohled z Coning Tower
Křižovatka
Já s kolegou v práci po zavíračce - KFC
Spolubydlící Viki na vyhlídce
W&T 2002
82
Dům Hanky a Pavly
Malba na pilíři mostu
Lotyši v převlecích
Fotky z Miami:
Mnoho květin a palem v zahradách
Ocean Drive
Atlantický oceán
Přístav u South Beach
W&T 2002
83
South Beach
W&T 2002
Východ slunce
Coconut Grove CocoWalk
Detail palmy
Palmový háj u Miami Beach
Noční čtvrť Art Deco
American Airlines Arena
