Ročník IX.
T C T V í X X
Duben 1979, č. 2
Časopis československé socialistické opozice
Kdyby dělník u nás vládl IVAN BINAR Už třicet let se tvrdí, že vládcem v Československu je dělník. Jak neznámému vojínovi jsou mu stavěny pomníky, neboť je tvůrcem hodnot, hybnou silou dějin, hrdinou pokojné mírové práce. Značně nesvéprávným hrdinou. Dělník se stal pojmem; prázdým, vykuchaným, nekonkrétním slovem, s nímž lze nakládat zcela libovolně. Po dělníkových zádech se vyšplhal samozvaný pán, usadil se rím na hlavě a nestoudně se prohlásil zástupcem vládnoucí třídy. Řídí, rozhoduje, trestá a brání vlast před vlastním lidem. K dělnické třídě se hlásí či nehlásí, přísluší či nepřísluší zhruba tři vrstvy obyvatelstva. Samozvaná reprezentace místního až celostátního formátu se ráda ohání dělnickým původem. Ničeho se však nebojí víc nežli možnosti, že by musela zvednout zadek z úřední židle, opustit služební šestsettrojku a oprášit výuční list. V roce 68 jich stálo mnoho před skvělou šancí živit se poctivě. Po letech úpěnlivého schůzování a důsledného překážení přirozenému vývoji věcí, vyděsila je možnost být konečně užitečnými. Soudruh Emil Mladěnka, který po dlouhá léta na ostravské radnici úspěšně překážel kultuře, měl v roce 68 nastoupit ve Vítkovických železárnách do funkce soustružníka. Kultuře rozuměl natolik, že dovedl nakreslit strom. Má jich doma několik zarámovaných. Jak by se dokázal po tolika letech rozhodování o kultuře a školství vypořádat se soustruhem, těžko si představit. - Ja ternu vůbec nerozumím, povzdechl si v květnu zoufale. - Ja už včil enem chlastam, dodal a zhluboka se napil gruzínského koňaku, který měli na krajské pobočce SCSP k reprezentačním účelům. Naštěstí pro soudruha Mladěnku bubáka demokratizace, z níž pro něj plynula dělnická halena, vyhnaly sovětské tanky. Soudruh teď popíjí koňáček bez obav. V roce 76 jej dokonce vyvolili
za předsedu obvodního národního výboru ve Slezské Ostravě a jestli nezemřel, je jím tam dodnes. V současné době rozhoduje o kultuře v Ostravě soudruh Brumek, shodou okolností rovněž soustružník vzděláním, funkcí vedoucí odboru kultury MEV KSČ. Z kostela Don Bosco nechal ampulovat kříž a v chrámových prostorách zřídil skladiště vojenského materiálu. Chodilo tam příliš mnoho mladých lidí, rafinovaně lákaných sakrální beatovou hudbou. Zakázal varhanní koncerty v evangelickém kostele, neboť kultura do kostela nepatří a varhany v Domě kultury pracujících zahálejí. Na špatnou kvalitu nástroje a ještě horší akustiku sálu si musí opravdoví milovníci varhanní hudby zvyknout. Na hudbu má soudruh Brumek obzvlášť velkou pifku. Dirigenta Ostravské filharmonie nechal den před velmi náročným koncertem unést do nemocnice, kde mu operovali žlučník, aby zabránil uvedení Honeggerova Krále Davida, neboť si bděle a ostražitě přečetl text oratoria a «lid Izraelský» mu zaváněl sionismem. Ke stavu dělnickému se tento čipera přihlásil v klidu své kanceláře roku 77 výrokem: - Ja jsem soustružnik a nestydím se za to. Včil robim do kultury, bo je to potřeba. Vytyčil jsem linii. klidně možu odejit zpátky ku soustruhu, ale ta linie tu, kurva, zůstane. V Praze majů bordel, ale u nas, v Ostravě, je pevná linie. Mnoho práce má ještě tento dělník na ostravské vinici kulturní: několik kostelů dosud zbylo, tři divadla, nejméně jedno kino v každé čtvrti, loutkové d i v a d é l k o . . . A pro skladování vojenského materiálu je tak málo vhodných prostor! Knihy, vyřazené z knihoven, se musí taky někam strčit. Pálit prý se nebudou, to už tu několikrát bylo, zavánělo by to nekulturností.
i
Do teto kategorie dělníků vzpomínkových až nostalgických patří i můj partner v rozhovorech, které se vlekly po pět měsíců roku 71, Major Bedřich Janečko, estébák od roku 48, muž, který má v plechové skříni se spisy nalepenou podobenku J. V. Stalina. Při jednom výslechu sdělil mi ve slabé chvilce, že je v podstatě dělníkem. Jak je to s jeho dělnictvím skutečně, dozvěděl jsem se z nástěnky, která visela na chodbě věznice. Bylo tam napsáno. SNB - tvrdá pěst dělnické třídy.1 Major Janečko je tedy jenom částí, jen údem dělníka. Do druhé netypicky dělnické kategorie patří lidé, kteří sice dělnickou práci vykonávají, původní povolání v rubrice občanského průkazu však na ně prozradí, že vlastně žádnými dělníky nejsou. Nelze je obviňovat, že by se chtěli mezi dělnictvo vetřít. Byli do řad «vládnoucí třídy» « v e t ř e n i » z trestu. Provinili se společenskou aktivitou, hlásáním vlastních názorů a ponecháním si charakteru. Ti zarputilejší dostali možnost připravit se na nejčestnější povolání pod odborným vedením příslušníků sboru nápravné výchovy, méně zarputilí vyfasovali jutové pracovní rukavice bez ořípravy ve vězení. Obojí však mají jistotu, že pouid bude kategorie dělníků vzpomínkových až nostalgických jezdit v šestsettrojkách, kategorie podivných dělníků-nedělníků setrvá v dělnických zaměstnáních, ačkoliv jsou kvalifikováni pro práci zcela jiného charakteru. Jak ale k tomu přijdou dělníci? Copak je jejich práce trestem? Za co jsou tedy trestáni? Skuteční dělníci, kategorie poslední, nejpočetnější; tvůrci hodnot, hrdinové pokojné mírové práce, ani trošku nevládnoucí společenská třída. Ty mám na mysli, aby se na ně nezapomnělo. Nemají totiž na Západě kamarády s významnými jmény, kteří by se jich zastali. Kdo kdy pomohl neznámému vojínovi? Nekřičí hlasitě, že je na nich páchána křivda. Nesou svůj úděl mlčky, zdálo by se, že trpělivě. Pohár dosud nepřetekl. Tiché, soukromé nadávání je trpěno. Naclávají-li hlasitě, na celou hospodu, mohou se dostat do vězení. Ne však pro pobuřování či hanobení představitele státu nebo spřátelené velmoci. Za výtržnictví je odsoudí, nebo za opilství a na takovéto paragrafy dosud žádná Amnesty International zřízena nebyla. Dělník roku 1848 v pojetí Marxe a Engelse neměl co ztratit, nežli své okovy. Československý dělník let sedmdesátých našeho století může přijít o bagr výměnou za lopatu. A když je vzpurný ještě s lopatou a na schůzích, kterých se musí povinně účastnit, kritizuje, vezmou mu lopatu a dají krumpáč s nižší mzdou. V nekonečném řetězci každodenních lží, které dopadají československému občanovi na hlavu ze všech stran: z úst nebohých učitelů, držících se závazných osnov, ze sdělovacích prostředků, filmových pláten, jevišť, knih, plakátů a statistických ročenek, patří k těm nejnehoráznějším lež základní, lež státotvorná: DĚLNÍK JE VE SVÉ ZEMI PÁNEM. 2. Máloco namíchne člověka víc, nežli samoúčelná, zbytečná práce; pohltí energii, zmarní čas a k ničemu nevede. Přenášení kamenů z jedné hromady na druhou a zase zpátky. Sysifos měl alespoň naději, že snad jednou dokutálí balvan až na
vršek. Člověk, který vykopal zbytečnou jámu při jejím zasypávání div nepukne vzteky. U třetí zbytečné jámy si začne pomalu zvykat a ty další bere už s rezignací. Z tvůrce se stala pracovní síla, nad jejíž hlavou práská bičem neschopný kočí. Sklad železa národního podniku Bytostav, nositele Rádu práce na nádvoří šachty Michalky nemá střechu. Zámečnické výrobky téhož podniku v Ostravě-Hrabůvce rovněž odpočívají pod širákem. Týden vozila tři nákladní auta rozpadlé pruhy pásového železa, prorezlou konstrukční ocel a nikdy nepoužité stavební kování do národního podniku Kovošrot v Polance. Mohutný elektromagnet se zmocnil nákladu a šup s ním do jámy. - Není to škoda? povzdechne si nováček nad svou první zbytečnou právě zasypávanou dírou. - Hlavně, že je co dělat, odpoví řidič, dělník před důchodem. Takových zmarněných hodnot už zažil! Pivo v hospodě u Mařeny pili pak za železo, prodané pod rukou v předměstské sběrně. Národní podnik Kovona v Karviné vyrábí zárubně ke dveřím. Několik desítek metrů od Kovony stojí panelárna Bytostavu, odběratel těchto zárubní. Dělníci Kovony naloží zárubně do vagonu, dráha zařadí vagon do vlakové soupravy a za několik týdnů se ocitnou zárubně pro karvinskou panelárnu ve stanici určení, v Ostravě-Kunčicích. Protože je neděle odpoledne a vagon musí být co nejrychleji vyložen, aby se nemuselo dráze platit zdržné, otráví dispečer deset lidí zprávou, že ačkoliv jim nedělní pohotovost právě skončila, nemohou jít domů, když jsou tu ty zárubně. Pět nákladních aut se rozjede z Ostravy 1 na nádraží do Kunčic, tam naloží zárobně a odvezou je zpátky clo Karviné. Minou podnik, kde byly před několika týdny nakládány do vagonu a složí je pár desítek metrů dál v panelárně. - Není to poněkud komplikované? ptá se nováček, který si dosud nezvykl v práci vypínat mozek. - Mohli jsme to přece naložit rovnou v Kovoně a ušetřily by se kilometry, peníze, práce . . . - To nejde, odpoví řidič, dlouholetý zaměstnanec Bytostavu. - Takhle je prý to nejvýhodnější. - Jak to může být výhodnější? - Mě se neptej, koně se zeptej, ten má větší hlavu. Ano, člověk si to neumí jinak vysvětlit. Na rozhodujících místech nemůže sedět nikdo jiný nežli koně s velkými hlavami. V pátek, pozdní odpoledne, přiveze Škodovka s návěsem dvanáct tun cementu ze Stramberka do Bruntálu. Na stavbu školy pro děti sovětských důstojníků, « d o č a s n ě » umístěných na našem území. Stavba je už opuštěná, zaměstnanci se rozjeli domů, jenom hlídač podepíše řidiči převzetí materiálu. V pondělí se stavbyvedoucí shání po cementu. Tato vzácná, těžko sehnatelná surovina však zmizela. Na nádvoří sovětských, dříve československých kasáren však přes neděli vyrostla nová stavba: na betonovém podstavci z dvanácti tun cementu se blýská čerstvě natřený tank s rudou hvězdou, památníček našeho osvobození. - Na školu přivezete jiný cement, odpoví dotčeně velitel sovětské posádky na dotazy bezradného stavbyvedoucího. - Snad si nemyslíte, že si ten cement odvezeme do Sovětského svazu? Vždyť vám to tady zůstane! Na věčné časy, tovarišč palkovnik, nám to tu r
2 .
*
zůstane. Tuto větu však nešťastný stavbyvedoucí neřekl nahlas. Jeden z kategorie dělníků vzpomínkových, kapitán veřejné bezpečnosti, chtěl novou fasádu na svůj dům v Ostravě-Hrabůvce. K tomu potřeboval lešení. Jelikož patří do vrstvy t. zv. papalášů, mělo to být lešení trubkové, nejlépe nové a zadarmo. Vždyť je vrátí, až bude mít dům v pořádku. Papaláš z n. p, Bytostav lešení přislíbil; a protože nové ve skladu nebylo, odjel nákladní automobil na dvoudenní cestu za nákupem. Přivezl zbrusu nové lešení soudruhu kapitánovi až na dvoreček. - Pijte, chlapci, hostil pak ochránce zákona osádku auta vodkou. - Ale já nemůžu, bránil se řidič. - Musím ještě s autem do garáží. - Co se bojíš! Víš přece, kdo jsem, smál se orgán. - Kdyby něco, nedýchat do balónku, neplatit pokutu a hned mi zavolat. Fungovalo to znamenitě. Za pár dnů řidič přehlédl značku a nedal přednost Wartburgu na hlavní silnici. Přestupek jako hrom, a navíc, Wartburg řídil esenbák, jedoucí do služby. Chtěl pětistovku pokuty. Stačil však telefonát s kapitánem od lešení a o pokutě se už nemluvilo. Lešení pak putovalo od soudruha kapitána na soukromou stavbu papaláše n.p. Bytostav. Investice tedy nebyla zbytečná a posloužila takydělníkům. Dvůr elektrárny Vítězný únor v Ostravě-Přívoze uklízejí strojníci, topiči a manipulanti při neplacených mimořádných směnách, organizovaných na počest rozmanitých výročí, jichž není nikdy nedostatek. Nádvorní četa byla zrušena. Nač platit uklizeče, když mohou uklízet vysoce kvalifikovaní dělníci a technici zadarmo. Největší starostí ředitele elektrárny je, aby všude visely nástěnky a hesla a zábradlíčka na dvoře byla každoročně zjara čerstvě natřena. To, že dělník ve špatně větrané kotelně, ve vedru a neuvěřitelném hluku polyká uhelný prach, nikoho neznepokojuje. Nač pořizovat nákladné odvětrávací zařízení, když stačí otevřít vrata. Proti hluku si může dělník ucpat uši speciální vatou a proti prachu je respirační maska. Trochu tepla přeci v y d r ž í . . . Exkurse a návštěvy se do kotelny nevodí, vždyť je to rizikové pracoviště, jak hlásá cedule. Návštěvník je zcela okouzlen tabulí s nejlepšími pracovníky ve správní budově a kanárkově žlutým zábradlíčkem na dvoře. Na otázku, čemu slouží zcela opuštěné zařízení poblíž chemické úpravny vody, mu nikdo neodpoví. Investice za půldruhého milionu: dva betonové bazény a strojovna, složitá soustava potrubí a čerpadel. Zařízení, původně zamýšlené k neutralizování kyselé a zásadité vody z demineralizační stanice, se stalo soustem pro zub času. Železné součásti korodují, beton větrá a obrůstá mechem, ve strojovně se shromažďuje spodní voda. Silně agresivní výplachy demineralizačních filtrů, jednou kyselé, jindy zásadité, odtékají do řeky Odry, aniž by to někoho kompetentního zvedlo ze židle. Rybám to nevadí, ty už dávno vyhynuly. Zmarněná práce, zbytečné investice, hodnoty vyhozené oknem. Dělníku pracuj a nezatěžuj si hlavu myšlením. Od toho jsou tu jiní, kompetentní soudruzi, t. zv. zástupci dělnické třídy. Nejsou sice odborníky v organizování, zato však mají moc. A
že se často zmýlí v malé násobilce? Vždyť chybovat je lidské . .. - Raděj to nechat koňovi, řekne si dělník, který vykopal další zbytečnou jámu a teď ji zrovna zasypává. 3. Třetinu dne tráví dělník na pracovišti. Trvá to dvaačtyřicet let, začal-ji v osmnácti a dožil se důchodu. Horníci na Ostravsku se dožívají důchodu zpravidla dřív. Invalidního důchodu, s plícemi zničenými silikózou. Pracovní doba nemusí činit zákonem stanovených dvaačtyřicet a půl hodiny týdně. Může být delší. Mnohdy musí být delší, pokud chce člověk vydělat na slušné živobytí. Závozník u Bytostavu, aby vydělal dva tisíce měsíčně, musí denně odpracovat 10 - 12 hodin. Strojník v elektrárně pracuje za dva tisíce v t. zv. kolotoči: dva dny ranní směna, dva odpolední, dva noční, tři volno; dva ranní, dva odpolední, tři noční, dva volno atd., bez ohledu na soboty, neděle a svátky. Jde o kvalifikovanou práci a ve mzdě jsou započteny i příplatky za noční, sobotní a nedělní směny, za hluk a znečištěné prostředí. Jano H. pracuje u Bytostavu od založení podniku. Pokud měl dostatek sil, skládal vagóny: dolomitovou drť, pytle cementu, práškové vápno, písek, Štěrk, litinové radiátory . . . Těžká práce, při níž se dá vydělat. Když nemohl, dali mu hodinky a přeřadili na práci závozníka. Z montérek se svléká až před ulehnutím. Soboty a neděle tráví v práci, část dovolené kosí doma sena, zbytek paclne na otavy. Až půjde do důchodu, vyfotografují ho a přilepí flíl nástěnku, Lubomír B., řidič těžkého nákladního auta, jel poprvé na dovolenou ve svých pětatřiceti. Do té doby si stavěl domeček. Nikdo mu nepůjčil zadarmo trubkové lešení, sám si musel s lánět cement. Během stavění se vyučil zedníkem, tesařem, pokrývačem, klempířem, instalatérem, elektrikářem, malířem a natěračem. Na své první dovolené u Máchova jezera zjistil, že za tu dobu zapomněl plavat. Josef P., strojník z kotelny elektrárny Vítězný únor vstává na ranní směnu o půl třetí ráno a domů se vrací v pět. Dojíždí denně do Ostravy z vesnice poblíž Čadce autobusem, přeplněným podobně postiženými. Chce-li osm hodin spát, zbude mu pro rodinu hodina a půl denně. Přecpané autobusy se sjíždějí do Ostravy ze všech stran. Z Budišova trvá cesta dvě hodiny. Ani vlečka navíc nestačí, aby si všichni sedli. Drží se tyče a spí vestoje. Byty v Ostravě nejsou. S výstavbou sídlišť se končí, je třeba stavět novou, socialistickou Prahu. Hurá na Prahu! Stavební dělníci, nová rýžoviště korunek jsou v hlavním městě. Dostanete odlučné, povolí pracovat přesčas, půjčí deku a dvě prostěradla v dřevěných barácích, maringotkách nebo v ubytovně na Proseku. Krásami stověžatého města se můžete pokochat cestou k nádraží, když jedete jednou za měsíc domů. Po práci pár piv, pak skopnout gumové holínky a spát. V sobotu i v neděli do práce, aby se zlatá horečka vyplatila. , Jsem horník a kdo je víc! To byly č a s y . . . Nejčestnější povolání pro ty nejsprávnější chlapy.
3
Nejvyšší výdělky, největší pocty. Bejvávalo! Šachty na Ostravsku jsou nerentabilní, investice nákladné. Horník, který nebyl vyvolen ke spáchání rekordu, vydělá dva a půl, pokud si odpracuje nějakou tu sobotní šichtu navíc. Pokud plní plán. A plán plní tehdy, je-li v rubání uhlí a nevázne dodávka dřeva. Je-li sloj špatná, bez uhlí, výdělky jsou malé. Není-li dřevo, musí horník přestupovat bezpečnostní předpisy, aby vytěžil plánem stanovené množství. Místo tří stojek buduje dvě. Riskuje, že ho to zavalí, že si způsobí pracovní úraz z vlastní viny, že ho to zabije. Pokud neriskuje, nevydělá. Koncem roku 76 na dole Stařic došlo k tragédii. Vybuchl metan a přes čtyřicet mladých horníků to zaplatilo životem. - Chudáci chlapci, říkali staří horničtí důchodci v koloniích. - To už je havířský osud. Takhle to bývalo vždycky. Jenže důl Staříč je nová šachta, nejmladší v revíru. Údajně nejmodernější. Proč nepřerušili práci při vysoké koncentraci plynu? Metan nemetán, plán se musí plnit, nebyly by prémie. V novinách byla jen rozpačitá několikařádková zmínka. O každodenních smrtelných úrazech, postihujících jednotlivce, se vůbec nepíše. Mrtvé pak v lednu potichoučku pohřbívali jednoho po druhém v místech bydliště. Aby to netlouklo do očí. Horník, který podal z dolu Staříč po katastrofě výpověď, nedostal na jiné šachtě zaměstnání. Někteří jsou ještě dneska slaveni. Někteří vydělávají spoustu peněz a pionýři jim nosí kytice za asistence televizních kamer a blesků fotoaparátů. Potomci legendárního Stachanova. Jenže kolik jich je, hrdinů na poli práce, uměle vyrobených? Celá šachta je jim k službám, aby mohli překonat rekord. Vybraní liclé, připravený materiál, veškerá mechanizace a příhodné tektonické podmínky. A jak takového rekordmana kolegové milují! Ti, kteří mu všechno připravili, aby mohl sklízet peníze a slávu. Rekordman Sakmar dostal výprask, že ho museli sešívat v nemocnici. Zneužitý člověk, ověšený sice řády, ale s pokročilou silikózou v plicích, sbírá smetánku slávy. Jak dlouho ještě? Zeptejte se havíře Gavlase, hrdiny práce let minulých, který pes po něm štěkne dneska? Kclo o těch bez rekordů napíše, kolik potu vylijí z gumových holínek za směnu? Kdo se zmíní o jejich tělech, posetých modrými jizvami, v nichž je zažráno uhlí? Když je to na šachtě zabije, odvezou je potichoučku na venkovský hřbitov, ani důstojný pohřeb jim nevystrojí, Jakýsi chytrák, aby se proslavil, vymyslel heslo: - Překonej sám sebe a vytrvej! Proč? O tom se nezmínil. Ačkoliv toto heslo bylo tisíckrát vytištěno a namalováno na nástěnkách, minulo se účinkem. Zdravý rozum je zvrátil ve vtip: - Je to černé a leží to před Šachtou. Co je to? - Havíř, který překonal sám sebe a nevytrval. Mlč a pracuj. Myslet za tebe budou jiní, kompetentní. Ti, co se povýšili na tvé zástupce. Jak oni překonávají sami sebe, jak vytrvávají ve svých funkcích navzdory vlastní neschopnosti, navzdory větrům klátivým! A kolik toho napracují při schůzích se zadky tučnými, zabořenými v křeslech. Přijdete-li po desáté večer do hospody Na rožku v Ostravě-PHvoze, nakoukněte do extrovny. Sedí tam havíři po odpolední směně. U pultu se sami obsloužili, aby neobtěžovali línou číšnici. Mají po
4
šichtě žízeň. Sedí u stolů, řasy v r o u b e n é nevymytým uhelným prachem. Dnes vyfárali živí a zdraví. To je důvod k napití. Sedí tedy a pijí. Mlčí. Co by si povídali, všechno už vědí. Nebojovali za rekordy, nepřekonávali sami sebe. Jen tak každodenně fedrovali uhlí. Mají toho plné zuby. Zítra tam jdou zase. 4. Úkolem odborů bývalo a někde ještě dokonce je hájit zájmy určité skupiny lidí. I v Československu je odborová organizace, jednotná pro všechny zaměstnance, důchodce, umělce na volné noze, ba i pro ženy v domácnosti. Tedy pro všechny bez rozdílu. Ve zlém kapitalismu hájí odbory dělníky a zaměstnance před vykořisťovateli. V Československu mají docela jinou funkci; pečovatelskou. Dělník-vládce přeci nemusí být hájen. Před kým, když sám rozhoduje o společenském a ekonomickém dění? Nepotřebuje přeci organizátora stávek; kdyby stávkoval, proti sobě by stávkoval. Zřídka se o to někdo pokusí, ale tvrdá pěst dělnické třídy SNB s ním pak zatočí. Když se ti něco nelíbí, měl ses obrátit na odbory. Tam by ti vysvětlili, jak jsou tvé požadavky nesmyslné. Strana razí cestu a odbory dohlížejí, aby se šlapalo v řadě. Z odborové organizace se stal úřad, pečlivě vážící, komu dát razítko a komu ne. Organizuje schůze (výroční jsou s párkem a limonádou), pořádá dobrovolné bezplatné brigády (běda tomu, kdo se nezúčastní), prodává členské známky a někomu se i o dovolenou postará. Vydává deník Práce a všelijaké příručky. Kdekdo je odborářem. Najde se dokonce pár kverulantů, kteří se členství vyhnuli'. Ale nevyhnuli se odborům. I oni potřebují odborářské razítko, když chtějí na dovolenou do zahraničí, dítě do školky, byt, studovat, změnit zaměstnání, vystěhovat se z republiky. Nečlen ROH je bílá vrána, dvouhlavé tele, hříčka přírody. S něčím takovým se ani nepočítá. Jeden takový nastoupil u Bytostavu. Tuze se divil, když mu u výplaty scházela dvacetikoruna. Místo ní měl na výplatní pásce nalepenu malinkou známku s číslicí dvacet. Když se ohradil, neuvěřili mu, že není členem. Po několika měsících handrkování dostal členskou legitimaci a bašta. Kromě placení příspěvků, které jsou často bezstarostně strhávány ze mzdy, má odborář ještě jednu povinnost: chodit na schůze. U Bytostavu ani tahle povinnost nepůsobí potíže; schůze se konají v pracovní době, jinak by nikdo nepřišel. Povinností málo, výhod nepřeberno. Ku příkladu rekreace ROH. Uvaří třikrát denně a poradí, kam nejlépe na procházku. Někdy objednají autobus a zavezou rekreanty na hrad. Po večerech vypráví kulturní referent povedené anekdoty, naučí rekreanty společenským hrám a nutí je zpívat lidové písně. Mnoho peněz to nestojí, jen získat poukaz. Praxe je taková: poukazy do Jugoslávie, Bulharska, Rumunska či Maďarska řadový Člen ani nespatří. Ty si rozeberou soudruzi nahoře. Pro -dělníka zbude podniková chata v Beskydech, vzdálená pětatřicet kilometrů od jeho bydliště. Pokud odpracoval dostatečné množství dobrovolných brigádnických hodin a neulíval se ze schůzí, může se mu poštěstit, že se bude prodírat
za vidinou hfíbka d o k o n c e krkonošskvmi houštinami. Spáchá-Ii o d b o r á ř zločin, může požádat své soudruhy o d b o r á ř e o společenskou záruku, k níž pak soud přihlédne, nebo nepřihlédne. Spáchá-li však zločin proti paragrafům Hlavy 1 Trestního zákona, tedy trestný čin proti republice, nepomůže ani vůle členské schůze, aby provinilec dostal společenskou záruku. K d y b y dělník v Československu skutečně vládl: Postavil by zátarasy k o l e m hranic a zakázal si cestovat? Nepustil by ke slovu a k rozhodování jiné nežli komunisty? Účastnil by se volebních frašek? Vyřazoval by knížky z knihoven a filosofy' nechával uvyslýchat k smrti? Nutil by učitele lhát dětem? Zakazoval by si chodit d o kostela, zavíral by za písničku, přikazoval by spisovatelům, co mají
psát, vědcům, co j e p o v o l e n o objevil? Zval by cizí vojáky d o vlastní země? S dělníkem v Československu je nakládáno jako s hlupákem, kterv nerozumí sám sobě. K t e r ý potřebuje poručníkv, aby za něj mysleli a rozhodovali, aby ho peskovali. K d y ž spatřila světlo světa Charta 77, kdo si mohl vytvořit vlastní názor na tento dokument? Na shromážděních v závodech nutili dělníka, aby odsoudil to, s čím ho neseznámili. Báli se, nemohli mu říci, že se tu usiluje o j e h o práva. O nejzákladnější svobody, které, ačkoliv uzákoněny, jsou mu odpírány. Nebyla to příliš troufalá zkouška trpělivosti? Dělníci doposud nekřičí, že je na nich páchána křivda. Dosud nesou svůj úděl mlčky, zdálo by se, že trpělivě. Pohár ještě ncpřetekl, krůpějí však každodenně přibývá.
CHARTA 77 po dvou letech ZDENĚK MLYNÁŘ
(Dokončení) POLITICKÝ VÝZNAM «PARALELNÍCH STRUKTUR» Pojem paralelní struktury a pojmy jemu blízké se ve slovníku těch, kdo píší o situaci v zemích sovětského bloku, objevily poměrně nedávno. Zavedli je někteří polští autoři, neboť právě v Polsku posledních let je význam reality těmito pojmy popisované mimořádně veliký. V debatách o Chartě se těchto pojmů užívá častěji zhruba od léta loňského roku - po návrhu Václava Bendy na vytváření «paralelní poliš». Skutečnost, že o paralelních strukturách se hovoří až v poslední době ovšem neznamená, že jevy, které se za tímto pojmem skrývají, před tím snad neexistovaly. V zásadě má totiž pojem paralelních struktur vyjádřit následující známý fakt: vedle struktur, které v totalitních systémech sovětského bloku pro společenský život vytváří a posvěcuje oficiální moc a vládnoucí ideologie, vytvářejí si lidé ve skutečném životě také struktury, proti nimž se oficiální moc a ideologie staví, neposvěcuje je a snaží se je likvidovat, v nichž však přesto zčásti probíhá reálný život lidí. V těchto neoficiálních, paralelních strukturách se paralelně s mocensky regulovaným životem rozvíjí hospodářský, kulturní i politický život, který vychází z jiných hodnotových orientací, z jiných myšlenkových koncepcí i z jiných fakticky působících vztahů mezi lidmi, než život v oficiálních strukturách. Souhlasím s těmi, kdo v růstu aktivity těchto paralelních struktur spatřují politicky velmi významný jev současné fáze vývoje totalitních systémů v sovětském bloku. Souhlasím také s tím, že po etapě let 1956-1968 došlo v tomto bloku k nové stabilizaci totalitních systémů, která má něk-
teré nové prvky ve srovnání s klasickým stalinismem a která byla umožněna porážkou reformně komunistických snah různých variant od Chruščova po Dubčeka. V této nové situaci pak politický význam paralelních struktur spočívá především v tom, že se mohou stávat formou nejenom nátlaku na oficiální struktury (redukovat jejich význam k takovému působení znamená podceňovat je), nýbrž formou, v níž ovládaní v nejširším slova smyslu najdou reálnou možnost jednat jinak, než jak diktátorská moc požaduje. Jsou tedy nejenom prostorem pro slovní protesty, nýbrž prostorem pro uskutečňování jiných hodnot a pro vznik jiných vztahů mezi lidmi, než jaké ve svém zájmu vyžaduje totalitní režim v oficiálních strukturách. Ovšem to, zda paralelní struktura takovýto význam má nebo nemá - to závisí na obsahu, který se v jejím rámci realizuje, nikoli na samotné formě paralelní struktury. Jinými slovy: zdaleka ne všechno, co dnes žije v paralelních strukturách totalitních systémů sovětského bloku, má opravdu reálný politický význam pro perspektivu vývoje totalitarismu k demokracii. Do rámce těchto paralelních struktur vytlačil totalitní režim násilím všechny orientace, které neodpovídají jeho vlastním totalitárním «pravidlům hry». Tím však ještě není řečeno, že bez totalitního režimu by všechny tyto orientace bez výjimky získaly podporu ve společnosti: některé z nich by docela jistě i potom byly bez politického významu, některé by měly politický význam jen marginálních, v podstatě sektářských politických proudů (osobně si to myslím o orientaci «revolučního marxismu» neboli trockismu, který má právě takový význam ve všech demokratických systémech současné industriální společnosti).
5
Politický význam paralelních struktur je vnitřně rozporný také proto, že jejich paralelismus, jejich existence vedle oficiálních struktur neznamená jenom jejich nezávislost, ale také jejich určitou závislost na strukturách oficiálních. Nejjasněji to vynikne na příkladu ekonomické paralelní struktury: je to mezi paralelními strukturami ta pro režim nejvýznamější, je to ono «druhé hospodářství » melouchů, neoficiální výroby i směny, v němž platí zákony nabídky a poptávky docela neomezeně (až po lichvářskou deformaci). Každý však také ví, že toto «druhé hospodářství» by v podobě, v níž existuje dnes, nemohlo existovat bez oficiálního, státního sektoru - a dokonce také naopak, tento oficiální hospodářský život by bez svého paralelního doplňku také nemohl prosperovat ani tak, jako dnes. Oficiální a paralelní struktura tu tedy žije v symbióze. U paralelních struktur v oblasti kulturního a politického života nebo u paralelního informačního systému je takovýto vztah ovšem mnohem složitější a také ještě rozpornější: u těchto paralelních struktur je kritický vztah k oficiálním strukturám předpokladem jejich vzniku a nemůže proto nikdy zmizet. Přesto však i tady se vzájemné ovlivňování také projevuje; režim vědomě i nevědomky spoluurčuje mnohdy zaměření i možnosti aktivity v paralelních strukturách tohoto typu. Už jenom faktem, že svým způsobem oponují totalitnímu režimu, jsou tyto paralelní struktury v mnohém determinovány a dostávají se do závislosti na kritizovaném systému. Závislost paralelních struktur na totalitním systému, který je plodí, deformuje ovšem i vědomí lidí, kteří v paralelních strukturách žijí. Může se například stát, že lidé v těchto strukturách přikládají svým vlastním orientacím zkresleně větší společensko-politický význam, než jaký by tyto orientace mohly mít v politicky demokratickém systému. Nelze totiž v praxi dostatečně ověřit, zda určitě orientace opravdu mají podporu ve společnosti a jak asi velkou. Cím důsledněji jsou lidé totalitní mocí zahnáni do úzkého rámce paralelních struktur, tím více jsou vlastně určitým způsobem izolováni od některých potřebných komunikačních vazeb se společností. Paralelní struktury tak nutně mají v totalitních systémech také ráz gheta, který je neodstranitelný, ale jehož negativní rysy se musí cílevědomě a stále znovu snažit překonávat každý, kdo v paralelních strukturách usiluje o jiné cíle než o potvrzení správnosti svého vlastního názoru svými vlastními stoupenci. To předpokládá stále znovu budovat účinně fungující komunikační vazby mimo gheto, ke společnosti žijící nejenom v paralelních, ale také v oficiálních strukturách (v oficiálních strukturách v tomto smyslu žijí totiž nejenom vládnoucí, ale i ovládaní tou měrou, jakou respektují «pravidla hry» totalitarismu - a to je, jak známo, v dnešních systémech sovětského bloku míra velmi značná). Aby neodstranitelné, avšak nikoli fatálně dominantní rysy gheta neovládly činnost Charty a činnost v paralelních strukturách - to je jeden z hlavních úkolů, který musí lidé v těchto strukturách činní správně vyřešit, mají-li si paralelní struktury zachovat svůj skutečný politický význam pro překonání totalitarismu. Velikou většinu paralelních struktur, o které se dnes opírá, Charta nestvořila, nýbrž jenom využila a dala jim nový význam. V předvečer vzniku
6
Charty existovala v Československu poměrně bohatě vnitřně členěná paralelní kultura (od normalizací potlačené filosofie a vědy přes stejně potlačenou někdejší oficiální literaturu až po hudbu undergroundu), existoval tu rovněž dosti vnitřně členitý paralelní politický život (od orientace demokraticko-liberální přes křesťansko-humanistickou až k reformně komunistické a «revolučně marxistické»), existoval tu v obou těchto sférách vytvářený a fungující paralelní informační systém. Ze všech těchto existujících paralelních struktur Charta vlastně přímo vyrostla. Jakmile se to však stalo, nabyly tyto paralelní struktury zároveň nového významu a vznikl impuls pro jejich další rozvoj. V jistém smyslu lze říci, že jedním ze základních impulzů pro vznik Charty byl společný zájem všech těchto paralelních struktur na tom, aby jim (lidem v jejich rámci činným) nebyla upírána alespoň ta práva na aktivitu, která oficiální mocenská struktura sama vyhlašuje. Jinými slovy zájem na tom, aby mezi paralelními a oficiálními strukturami nebyla vybudována zeď oddělující gheto, nýbrž aby byly naopak vytvářeny další nové a legální komunikace mezi ghetem a oficiálně uznávanou společností. Uvážíme-li, že totalitarismus životně potřebuje kolem gheta zeď, byl to zájem politicky klíčový. Charta při tom ukázala konkrétní sféru, v níž lze tento požadavek uskutečnit (či přesněji usilovat o jeho uskutečnění) i metody, jimiž se tak má dít: sféru právního řádu a metodu legálních, prakticky stále znovu uplatňovaných kroků ve směru od totalitarismu k liberalismu. Velmi správně zdůrazňuje V. Benda právě tento problém jako základní pro pochopení možností Charty a velmi správně také konstatuje: « Přechod od totalitního k liberálnímu systému, tj. v této sféře ( = ve sféře právního řádu) přechod od zásady « j e zakázáno vše, co není výslovně dovoleno » k zásadě « j e dovoleno vše, co není výslovně zakázáno» lze vynucovat jedině metodou stálého ověřování míry dovoleného s energickým obsazováním jednou získaných pozic». Právě toto zaměření, které Charta vnesla jako společné zaměření do všech paralelních struktur, z nichž vyrostla, představuje podle mého názoru onen nový význam, který Charta aktivitám uvnitř paralelních struktur dala. Myslím, že V. Benda má pravdu, když v tomto smyslu hledá také odpověď na spor, který « se skrývá za nálepkami radikální a retardační koncepce», z nichž nelze ani jednu «pokládat za perspektivní odpověď». Ve vztahu Charty k paralelním strukturám, o něž se opírá, nesmí podle mého názoru opravdu být překročena tato prakticky od počátku daná jednota zájmů Charty a všech aktivit v paralelních strukturách. Pomocí Charty mohou a mají všechny paralelní struktury dělat jenom to, co jim je společné - tj. hájit všemožně při interpretaci právního řádu zásadu « j e dovoleno vše, co není výslovně zakázáno», stále ověřovat míru dovoleného a energicky hájit pozice již jednou obsazené. Je to to politicky nejradikálnější, co je zároveň ještě politicky reálné; jiné interpretace vztahu mezi Chartou a paralelními strukturami už nemusí být následovány všemi či většinou lidí v těchto paralelních strukturách aktivních, neboť za nimi nebude už prakticky ověřený společný zájem všech paralelních struktur.
Paralelní struktury, jak se asi shodují všichni, kdo o tomto problému uvnitř Charty diskutovali (a pokud jsou mi jejich stanoviska známa), musí «dříve či později nabýt autonomní existenci: nejen proto, že se do Charty v její dosavadní podobě a poslání «nevejdou», ale hlavně proto, že v opačném případě bychom nebudovali paralelní poliš, nýbrž gheto » (V. Benda). Chápu ovšem v této souvislosti problém možného uzavírání paralelních struktur do rámce gheta zdaleka ne jenom organizačně-technicky, nýbrž také obsahově-politicky. Jistě by například znamenalo znásilnit a do zdí gheta uzavírat paralelní kulturu, kdyby místo měřítek tvůrčí kulturní práce samé byla vůči lidem v této paralelní kultuře činným uplatňována měřítka jiná, s jejich tvůrčí prací přímo nesouvisející - např. měřítka «radikálnosti» obhajováni «zájmů chartistů», ochoty riskovat střet s mocí v otázkách, jež s vlastní prací těchto lidí přímo nesouvisejí atd. To vše by totiž nakonec měnilo Chartu v cosi, co by se celkem paradoxně podobalo nějaké «střechové politické organizaci» v tradičním leninsko-bolševickém pojetí: momentální zájmy a politické cíle takovéto organizace (či skupiny, která ji právě ovládla) by se nakonec stávaly nejdůležitějším měřítkem činnosti všech lidí ve všech paralelních strukturách - zatímco tomu musí být vlastně naopak: potřeby činnosti lidí v těchto všech strukturách musí být rozhodujícím kriteriem pro vytčení úkolů a postupů Charty. Osobně chápu právě v tomto smyslu základní myšlenku, vyjádřenou Ludvíkem Vaculíkem v jeho «Poznámkách o statečnosti», že v paralelních strukturách nejde o výrobu hrdinů, ale o poctivou práci, že ve jménu možnosti takové práce je třeba s rozumem se vyhýbat zbytečným konfliktům s mocí, které vlastní práci mohou zastírat a znemožňovat. Vaculík tu podle mého názoru vyřkl cosi velmi podstatného pro to, aby se Charta a paralelní struktury neměnily nakonec v gheto (což ovšem neznamená, že se mu všechno beze zbytku povedlo a že není důvod o některé jeho výroky a hodnotící soudy se přít). Ale dost už o možných negativních rysech vztahů mezi Chartou a paralelními strukturami. Jsou totiž v tomto vztahu i některé zcela nesporně pozitivní rysy, to, co jsem nazval impulzem pro další rozvoj paralelních struktur. V oblasti paralelní kultury, která byla už před Chartou nejrozvinutější paralelní strukturou, nejde ani tolik o pokroky a rozvoj organizačních forem jako o některé nové kvalitativní rysy: lidé z okruhu kultury undergroundu se výrazně zpolitizovali (viz jenom texty některých písní z doby po Chartě), mezi různými složkami paralelní kultury vzniklo mnoho nových perzonálních komunikací, více vzájemné důvěry, více zcela zjevné rovnoprávnosti (po Chartě je tvorba Václava Havla obhajována stejně _ako tvorba Svatopluka Karáska). V oblasti paraelního politického života jsou však pozitivní výsledky Charty podle mého názoru ještě mnohem výraznější: vznikla tu vlastně vzájemně komunikující pluralitní paralelní politika. Chybějí tu samozřejmě politické strany, jsou tu však potřebné názorové politické směry a proudy; chybějí tu střety v politickém životě a konfrontace se společností vcelku, jsou tu však přece jen politické debaty a spory alespoň v rámci možností, které dává realita paralelních struktur. I tak je to něco, co
neexistovalo od roku 1968 až do vzniku Charty a co dnes trvá. Je pravděpodobné, že v očích « reálpolitiků » totalitarismu jsou právě tyto rysy paralelního politického života spíše slabinou, příznakem «nejednoty» a tedy pro totalitní myšlení slabosti. Souhlasím však v tomto bodě docela s tím, co k tomu napsal Jan Tesař: « Oni nemohou pochopit, že právě toto bude jednou ta historická tečka za totalitarismem». Paralelní politický život má ovšem proto také i nadále rozvíjet všechny náležitosti politické plurality, zejména také diskuse a spory různých politických směrů. Tento paralelní politický život by se měl stávat vlastní dílnou, v níž vznikají nejenom možné teoretické a programové politické koncepce, ale také potřebná politická cultura, nezbytná v demokratické společnosti. Charta obohatila konečně paralelní struktury i tím, že z jejího podnětu vznikly některé nové formy, byly institucionalizovány některé nové aktivity v rámci paralelních struktur - např. vznikla tzv. Patočkova universita ve sféře paralelní kultury a Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných ve sféře paralelní politiky. To je jistě pokrok a ukazuje to možnosti i do budoucna, hlavně ve sféře paralelní politiky. Nebylo by ovšem dobře význam těchto institucionalizovaných forem přeceňovat: nazývat například to, co se reálně děje v rámci Patočkovy university a s ní spřízněných forem aktivity poněkud bombasticky «paralelní strukturou školství a vědeckého života» považuji za stejně neoprávněné, jako mluvit o «paralelní zahraniční politice» v souvislosti se zahraniční publicitou činnosti Charty nebo o «paralelní ekonomice» v souvislosti v podpůrnou činností ve prospěch existenčně ohrožených chartistů. V tomto smyslu tedy autor návrhu na «paralelní poliš» opouští reálnou půdu, které se jinak v mnoha důležitých směrech podle mne vždy drží. Velmi realistický je například jeho soud o paralelním informačním systému, při jehož posouzení odhaduje, že v důsledku vzniku Charty zasáhl v počátečních fázích několik desítek tisíc (v případě úvodního «Prohlášení Charty 77» dokonce několik set tisíc) lidí, později však postupně degeneroval « s větší rychlostí, než jaká je zdůvodnitelná opadnutím původní senzace»; dále rozvíjet tento informační systém je jistě možné - vyžaduje to však obnovit hlavní sílu, která ho uvedla v život po vzniku Charty: konkrétní zájem desetitisíců lidí mimo Chartu a mimo paralelní struktury o to, co se uvnitř těchto struktur děje. Tím jsme ovšem zase u otázky nikoli organizační, nýbrž obsahové. Skutečný vývoj Charty v posledním roce dává, myslím, za pravdu základní výzvě Václava Bendy; «abychom se spojili v úsilí o postupné vytvoření paralelních struktur, schopných alespoň v omezené míře suplovat chybějící obecně prospěšné a nezbytné funkce; tam, kde to jde, je třeba využít i existujících struktur a humanizovat j e » . Myslím, že to je skutečně cesta, která je s to uchránit Chartu před zneužitím v zájmu některých politických skupin, protože spory těchto skupin sice demokraticky nadále připouští, ale nikoli jako spory o «prapor Charty», nýbrž jako spory v rámci paralelního politického života, s nímž přes všechnu příbuznost není již Charta totožná. Je to cesta, která odmítá falešnou alternativu, vytyčovanou pro vývoj Charty sporem tzv. «radikálů» a
I
«umírněných» a maximální možnou měrou v praxi usiluje o zachování jednotícího morálně-polilického základu Charty. Zároveň se však domnívám, že skutečný vývoj v posledním roce také ukazuje některé slabiny návrhu V. Bendy na vytvoření «paralelní poliš» a potvrzuje jeho vlastní skeptickou obavu, vyjádřenou slovy: «Tento plán je možná nad naše síly, nicméně je realistický v tom smyslu, že se opírá o praxí ověřené skutečnosti». Pokusil jsem se v předchozím textu konkretizovat, kde se i podle mého názoru opravdu o takové praxí ověřené skutečnosti opírá. Budiž mi však dovoleno říci také, kde se o ně podle mého soudu neopírá a opírat ani do budoucna nemůže. Je to všude tam, kde tento plán - byť i bez explicitních formulací chce vlastně z Charty a s ní spojených paralelních struktur vytvořit jakýsi předobraz morálnější společnosti uvnitř nemorálního systému, jakousi společnost ve společnosti v komplexnosti všech (či hlavních) pro moderní společnost potřebných struktur. Myslím, že pokus o realizaci takovýchto myšlenek by v praxi nemohl vést jinam než k tendencím o změnu Charty v gheto a zároveň také k tendencím o ovládání tohoto gheta jednotlivou skupinou či sektou. V rámci tohoto článku není možné podrobněji ve prospěch tohoto názoru argumentovat: vyžadovalo by to mimo jiné analyzovat také zkušenosti paralelních struktur ze společenství nikoli totalitních, z demokraticky spravovaných systémů Západu. Takové zkušenosti existují a mohou být i pro sebereflexi paralelních struktur u nás mimořádně důležité a poučné. Jde v podstatě o to, že mezilidské vztahy a s nimi spjaté hodnotové orientace mohou působit jako většími sociálními silami akceptovaný «předobraz» jenom v případě, jsou-li ve své «předobrazové» formě již reálně dostupné (a reálně chtěné) lidem, kteří takové větší sociální síly tvoří. Nejsou-li takto otevřené, zůstávají vždy jenom malými sektami - a to i v případě, že jim žádná totalitní moc nezakazuje přeměnit se z paralelních struktur v oficiální. V případě, kdy to taková moc zakazuje a pronásleduje, kdy se to vykupuje diskriminací - v takovém případě je zřejmě nutné orientovat se nikoli na celý komplex společenských struktur, nýbrž jen na vybrané struktury (zejména např. informační systém, kultura, politika), což ale už nestačí k vytvoření lepší, ale přesto životaschopné « o b c e » v celé komplexnosti tohoto pojmu. Bendův téměř rok starý návrh na vytváření «paralelní poliš» se mi však přesto všechno zdá být z toho, co je mi v exilu z vnitrochartistické diskuse dostupné, nejplodnější a pro další možný vývoj Charty i nejvíce dosavadní praxí prověřený.
C H A R T A 77 A S Í L Y D E M O K R A T I C K É H O SOCIALISMU Přes neustálé opakování základní zásady, že Charta 77 není politickou organizací a nemá se jí stávat, že nemá a nemůže nahradit opoziční politické programy a s nimi spjaté skupiny, slýcháme přece jen - možná výrazněji v zahraničí než doma - hlasy, které si bezpochyby «prapor Charty» chtějí vlastně přidat na misku vah ve prospěch vlastních politických interesů. Platí to bohužel
8
také o seskupeních levicových, zde na Západě často o seskupeních extremní levice, o orientacích trockistických, maoistických a podobných. Roli jakéhosi spojovacího můstku mezi Chartou a politickými orientacemi tohoto typu při tom sehrává občas obsahově celkem nevyjasňovaný pojem «demokratické socialistické samosprávy», který snad má být pojmem, na němž se shoduje ne-li Charta celá, tedy aspoň převážná většina jejích politicky aktivních signatářů jako na jakési programové alternativě ke skutečnosti dnešního «reálného socialismu» v Československu. Tímto obecným pojmem má být jaksi překonán minulý omezený program reformně-komunistický a samozřejmě i představy klasické parlamentní demokracie, má to být cosi kvalitativně nového ve vztahu k oběma těmto pólům. Z toho pak mohou vznikat iluze (potvrzované někdy i výroky některých signatářů Charty), že snad socialisticky orientované síly v současném paralelním politickém životě Československa našly po Chartě jakousi novou programovou alternativu k dřívějším pokusům o programové změny či reformy. Neznám však bohužel ze sedmdesátých lét dokument, který by splňoval nároky racionálně vypracovaného koncepčního či programového dokumentu a z něhož by bylo jasné, jaký to hospodářský, sociální a politický systém máme aspoň v hlavních rysech pod pojmem «demokratické socialistické samosprávy» chápat. Zdá se mi tedy, že pokud jde o socialistickou alternativu «reálného socialismu» panuje ve skutečnosti veliká nejasnost o tom, co že by to mělo být - jakmile opustíme pole debat na tema, co nechceme (tj. pole negativního vymezení budoucnosti) a přejdeme k debatám o tématu, co jednotně v různých proudech socialistické orientace do budoucna chceme (tj. přejdeme na pole pozitivních hypotéz). Pokud se v nějakých malých skupinách i dospěje ke shodě o obecných pojmech typu « demokratické samosprávy», chybí i tam konkretizace věci a lidé, stojící mimo tyto skupinky už si pod podobným pojmem dovedou sotva představit cokoli vůbec politicky konkrétního. Ať už se to tedy někomu líbí nebo nelíbí, zůstává faktem, že nejucelenější politicko-programovou představu o socialistické alternativě k totalitnímu sovětskému modelu vypracovali v Československu poslední doby reformní komunisté před rokem 1968 a v jeho průběhu. Dnes je už samozřejmě jasné, v čem byly hlavní a velmi podstatné slabiny této alternativy, které nakonec umožnily její porážku nejenom sovětskými tanky a vnitřními jejich spojenci, ale také poté následujícím časem: tanky ji mohly porazit proto, že byla málo pragmatická a brala málo zřetel na čistě mocenské meze, zatímco potanková normalizace ji poráží proto, že byla příliš pragmatická, příliš šitá « na míru» realitě, která se změnila a už se nebude nikdy opakovat ve své podobě šedesátých let. Dnes je už jen málo lidí, kteří si vážně myslí, že tehdy vypracované reformně-komunistické koncepce lze bez dalšího někdy v budoucnosti použít jako východisko programových změn. To však ještě neznamená, že na tyto koncepce se nemusí brát zřetel při snaze tvořit koncepce jiné, že nové koncepce mohou být snad ještě méně konkrétní a ještě hůře odpovídat na docela praktické otázky jak pro krátkodobou, tak i pro dlouhodobou perspek-
tivu, než to dělaly koncepce «pražského jara». Koncepce « pražského jara » může opravdu v opoziční socialistické orientaci překonat jenom řešení, které bude hlouběji kritické a perspektivněji nosné v některých zásadních otázkách (např. v otázce politické demokracie, svobody lidí a lidských práv atd.), které však zároveň bude s to nakonec ve sféře praktické politiky správněji odhadnouta využít reálné mocenské silokrivky vnitřní i mezinárodní politiky, než to dokázali reformní komunisté v KSČ v roce 1968. Obtížnost takového úkolu je zjevná a je tak veliká, že je možno pochopit i ty, kdo na řešení předem rezignují. Ti, kdo rezignovali prakticky, se projevují jako lidé nevěřící ve smysl aktivní opoziční politické Činnosti, lidé neochotní riskovat nejenom ne příliš, ale téměř nic ve jménu cílů takových opozičních aktivit. Rezignovavší přežívají jako soukromníci, jsou mrtví jako lidé veřejné aktivity. Patří mezi ně dnes, jak se zdá, už i početní většina někdejší «strany vyloučených komunistů », většina z onoho téměř půl milionu lidí, vyhozených z KSČ; generačně vzato patří tito lidé většinou už k těm, jejichž cílem je dočkat se takto penze. Tím podle mého soudu přestala také tato « strana vyloučených » jako celek hrát roli potlačené, ale možné politické alternativy, kterou hrála původně. Je samozřejmé, že to musilo mít důsledky i pro vývoj té menšinové části «strany vyloučených», která takto nerezignovala a tvoří i nadále vůči režimu aktivní opoziční proud. Tento proud tzv. exkomunistické opozice se v posledních létech - mimo jiné také výrazně v souvislosti s Chartou - dále vyvíjel a diferencoval, a to jak na dvě základní tendence, tak také uvnitř těchto tendencí na další skupiny (včetně diferencovaných postojů mezi výraznějšími jednotlivci, reprezentujícími tyto skupiny). Jedna z těchto základních tendencí spočívá podle mého soudu především v čekání na změny uvnitř mocenských struktur a uvnitř KSČ, které by - jak už tak často v minulosti - zase vedly k nějakému druhu «pardonu», k nějaké «rehabilitaci». Tato tendence se opírá o víru, že dříve či později se současný normalizační režim musí začít měnit ve směru « kadárizace» a pak že se ti, kdo budou «poučenější» a tedy vůči Moskvě a totalitarismu ještě opatrnější než v roce 1968, zase znovu budou moci uplatnit jako umírnění reformátoři uvnitř oficiálního systému, který je formou «rehabilitací» znovu nějak integruje do svých struktur. Naproti tomu druhá tendence mezi opozičními exkomunisty se vyvíjela a vyvíjí dále, za meze takovýchto představ. Myslím, že tuto tendenci tvoří především (nikoli však výlučně) ti komunisté, kteří spolu s ostatními opozičními proudy vytvořili Chartu, jsou činní v jejím rámci a v paralelních strukturách po Chartě. V zásadní otázce - v otázce nedělitelnosti politické svobody a lidských práv - překročili v rámci Charty meze svých reformních koncepcí z roku 1968 a spojili i své politické naděje s osudem demokracie vůbec, s osudem demokracie pro nekomunisty, nikoli jenom s nadějí na nějaký nový vnitrostranický pardon. To, co říkám, nemusí snad platit bez výjimky pro každého jednotlivce, ale celkově vzato si nelze myslet, že exkomunisté, kteří šli a jdou s Chartou, nevěděli a nevědí v tomto politickém smyslu co dělají. Poučuje je o tom konečně znovu i sama moc dnešní KSČ a jejích
moskevských protektorů, která jiní jednoznačně dala a dává najevo, že tím překročili meze, v nichž trvá naděje, že snad jednou nějaký «kadarizátor» - jak v Praze tak v Moskvě - je vezme na milost. Také uvnitř tohoto proudu pak existují různí jednotlivci i menší skupiny s různými názory, lze tu pozorovat často i nemalé rozdíly politických a teoretických představ, někteří z těchto exkomunistů se již sami neoznačují za reformní komunisty, zatímco jiní naopak na takovém označení setrvávají atd. Myslím, že to vše je normální tou měrou, jakou vývoj v paralelním politickém životě jde ke skutečné pluralitě a demokracii. Jenom ten, kdo to buď nechápe, nebo kdo si chce přihřát svou skupinovou politickou polívčičku, může toto vše komentovat a hodnotit jako degeneraci a jako oslabování exkomunistické opozice. Není však podle mého názoru důležité, co kdo z hlediska své vlastní polívčičky může nebo nemůže při této příležitosti přihřívat. Z hlediska celkových zájmů na formulování socialistické alternativy k «reálnému socialismu» je důležité, co tento diferenciační proces mezi exkomunisty může znamenat pozitivního. Podle mého soudu je tu základní pozitivní věcí fakt, že část exkomunistů přestala uvažovat způsobem, při kterém zájmy, potřeby a možnosti socialismu koneckonců stále ještě splývaly s potřebami a možnostmi komunistické strany, že tito exkomunisté podstatně důsledněji než dříve zájmy socialismu ztotožňují se zájmy společnosti, Kterou, jak známo, tvoří velikou většinou nekoniunisté. Zmizelo tu leninské « p ř e d v o j o v é » myšlení a to má v programově politickém uvažování jeden závažný následek: základním cílem není, jaký model socialismu má jakožto nejlepší z možných zavést komunistická strana u moci, nýbrž základním cílem je vytvořit poměry, v nichi společnost sama bude moci říci, co povaluje za optimální model hospodářských, sociálních a politických vztahů a svůj většinový názor bude moci závazně politicky uplatnit. V tomto obecném bodě je možno tedy shledat shodu mezi touto částí exkomunistů a všemi ostatními u nás existujícími proudy socialistické orientace. Spory však mohou vznikat a také vznikají, jakmile se od této obecné zásady přejde k představám o konkrétnějších obrysech budoucího možného hospodářského, sociálního i politického systému a rovněž ke konkrétnější analýze chyb minulého vývoje, zejména samotného reformního komunismu a roku 1968 vůbec. Je to pochopitelné, neboť zde okamžitě se setkávají nikoli jen snad různé ideje, ale různé životní zkušenosti: exkomunisté převážně vzato reprezentují zkušenost se systémem «reálného socialismu», prožitou ve světě vládnoucích, privilegovaných, uvnitř oficiálních struktur - a naproti tomu lidé, tvořící socialistickou opoziční orientaci, ale nikdy nepříslušející k vládnoucí KSČ, reprezentují převážně zkušenost světa ovládaných a diskriminováných, zkušenost života mimo oficiální struktury. Ideologická podoba, do níž se konflikty vznikající z tohoto střetu zkušeností, nabytých na protikladných pólech totalitního systému, dostávaly dříve a v níž často žijí dále i dnes, je jenom závojem, zahalujícím podstatu a často sama ztěžuje pochopení pravdivé situace i skutečných zájmů v této situací. Podobně situaci zamlžují ovšem také psycholo-
9
gicky podmíněné averze, jež ve vzájemném střetu vznikají v osobních a skupinových vztazích, Sami exkomunisté tu zdaleka nejsou bez viny, neboť opravdu existují důvody, z nichž se rodí averze jiných než exkomunistických složek vůči celé řadě exkomunistů. Nejenom myšlení, ale i praktické jednání mnohých z nich je poznamenáno návyky a stereotypy, jež jsou důsledkem toho, že tito lidé nikdy nebyli politicky činní jinde než v komunistickém prostředí. Obyčejná necitlivost k nutným rozdílům zkušeností, nabytých na různých pólech totalitního systému, může zplodit osobní averze těžko překonatelné nebo někdy vůbec nepřekonatelné. Existují navíc ještě jednotlivci, kteří dovedou svou osobní svárlivostí a svým pletichařením pošramotit reputaci celého proudu, k němuž ostatní takové jednotlivce (ať už právem nebo neprávem) zařazují. Exkomunistické prostředí navíc jako celek vykazuje stále ještě značnou každodenní izolovanost, tvoří i uvnitř celkového gheta opozice jakousi ještě do sebe uzavřenou čtvrť: její obyvatelé často znají jen sebe navzájem, jejich i osobní styky k jiným obyvatelům gheta buď neexistují, nebo jsou čistě formalizované a funkční, neovliňují « p ř e n o s » rozdílných lidských zkušeností. Charta sama v tomto smyslu znamenala průlom, ale rozhodně nemohla odstranit všechno, co vznikalo léta před ní a co je podporováno i některými momenty vývoje po C íartě (mimo jiné také spory «radikálů» a «umírněných»). Také u těch exkomunistů, kteří už udělali rozhodující krok, jenž přerval jejich pupeční šňůru s někdejším partajnickým hlediskem, hrozí stále ještě nebezpečí, že tento krok nebudou s to vinou vlastní praktické politické neschopnosti (a někdy snad i prosté lidské neschopnosti) učinit zcela průkazným a přesvědčivým také pro ostatní proudy, tvořící dnes síly demokratického socialismu v paralelním politickém životě u nás. To by však, podle mého názoru, bylo pro osud formulování alternativy k «reálnému socialismu» nejenom hluboce negativní, ale možná i osudné. Neboť fakt, že společnost sama musí demokraticky rozhodnout, jaký « m o d e l socialismu» vůbec chce, neznamená, že tu odpadá nutnost mít konkrétní alternativní představy, mezi nimiž je možno volit. Zda ve chvíli, kdy by se pro ně lidé mohli svobodně rozhodovat, budou nebo nebudou k dispozici konkrétní představy a plány, zda místo nich budou jenom obecná hesla a fráze - to vše může mít velmi vážný politický význam. Konkrétní představy a plány ovšem nevzniknou bez řešení konkrétních teoretických a praktických otázek, bez analýzy a formulování různých možných alternativ systému hospodářských, sociálních a politických vztahů a příslušných regulačních mechanismů. Na základě věcných sporů o tyto problémy - nikoli na základě sporů o obecně ideologická hesla - by pak měla v socialisticky orientovaných proudech současného paralelního politického života u nás vznikat syntéza rozdílných zkušeností z praxe v dosavadním systému a na její bázi pak i koncepční a programově formulovaná alternativa k tomuto systému. Nepominutelným prvkem takové syntézy je ovšem nezaměnitelná a velmi cenná zkušenost exkomunistů, kterou nikdo jiný jakožto životní zkušenost nemá a mít nemůže. Mohou samozřejmě existovat ideologické a politické proudy, které takovou syntézu vlastně
nehledají, neboť se jim zdá nepotřebná: nacházejí ve své vlastní ideologii už správný recept na všechno a usilují vlastně jenom o to, aby se současný systém zhroutil pod «revolučním náporem » v naději, že « revoluční aktivita mas » si pak už s troskami systému poradí. K takovým proudům patřili tradičně dříve komunisté (a v demokratických systémech k nim prosovětští komunisté zčásti stále patří, rozhodně alespoň svou slovní agitací), mohou k nim ovšem patřit i jiné odnože původního kmene leninismu - troekisté, maoisté apod. Aspoň v západní Evropě vykazují často shodnou neprůchodnost jako prosovětští komunisté pokud jde o nechuť vzít na vědomí zkušenosti a myšlenky, které se jim nehodí do jejich předem hotových koncepcí. Podle mého názoru a mých zkušeností však politický proud demokratického socialismu u nás v současné době potřebuje cosi právě opačného: snahu, která vědomě nechce navazovat na ideologickou ortodoxii, ale na demokratické a tolerantní tradice dělnického a socialistického hnutí v Evropě i u nás. Proto také považuji za perspektivní orientaci pro celý proud sil demokratického socialismu v současné době u nás například ony zásady, které formulovala skupina «nezávislých socialistů» v dopise Socialistické internacionále (viz « L i s t y » 6/1978, str. 16), jako například «být iniciátory nové ideové orientace překonávající tradiční skupinové zájmy», přispívat k hledání «společného pohledu socialistů a demokraticky orientovaných komunistů» a nepovažovat za rozhodující «fakt stranické návaznosti ani obranu historických ideologických zdrojů». Myslím si však, že aby to nebylo jen vyhlášení zásad, ale aby to bylo také skutečně nalezené východisko, nemohou ti, kdo tyto správné zásady formulují, zůstat sami (nebo s kroužkem svých přátel) tak nezávislí na ostatních socialisticky orientovaných proudech a skupinách, aby to znamenalo, že tyto skupiny a proudy jsou také zcela nezávislé na nich. To by odhalilo jen praktickou politickou neschopnost uskutečňovat vlastní zásady. Stejně jako u exkomunistů je i u jiných skupin rozhodující, zda vlastní vyhlášené zásady dovedou v praxi uskutečnit se všemi z toho plynoucími konkrétními důsledky. Mezi takové důsledky patří například, že každý, kdo chce na vyhlášené bázi spolupracovat, musí být opravdu přijat a dostat k tomu možnost (aniž by ho někdo «kádroval » z jiných hledisek než z hlediska jeho upřímné vůle a faktické schopnosti vyhlášené principy přijmout a realizovat). K takové spolupráci musí být přijat bez ohledu na to, zda je z Prahy nebo z Brna, zda se mi osobně líbí nebo nelíbí nebo zda v době, kdy já jsem byl diskriminován, on seděl ještě mezi těmi, kdo mne vlastně diskriminovali. Tyhle konkrétní důsledky vlastních principů opravdu v každodenním životě přijmout, spolknout všechno, co z toho trpkého nejméně pro začátek olyne - to je vážný problém opozice doma i v exiu, jakmile se tato opozice snaží realizovat dělítka jiná než minulé partajní příslušnosti a ideologické identity. Vypadá to proti vyhlašování zásadních principů neprincipiálně a malicherně - ale nakonec právě na tom, zda se tyto malichernosti podaří nebo nepodaří zdolat, závisí praktický osud vyhlašovaných zásad. Avšak jestliže se nakonec přes všechny pře-
kážky podaří vytvořit možnosti spolupráce mezi různými skupinami, které o to v rámci socialistické orientace dnešní paralelní politické struktury u nás usilují, problém tím nejenom neskončí, nýbrž teprve nově a vážně začne. Teprve potom bude totiž efektivně možné ve spolupráci a věcné diskusi vytvářet potřebnou syntézu zkušeností, která je k vyjasnění koncepčních alternativ «reálného socialismu » nezbytná. Chtít tuto posloupnost obrátit, snažit se už dnes tvrdit, že vlastně je dosažena jednota třeba kolem pojmu «demokratické socialistické samoprávy» a každého, kdo se do zcela určité (a nikde demokraticky neprojednané) interpretace tohoto pojmu nevejde, vlastně vylučovat z procesu tvorby konečného řešení - to znamená jenom na jiných úrovních demonstrovat tolikrát před tím už zkrachovavší postup skupinového sektářství, který nic jiného než další a další skupinová sektářství nesplodí. Cesta je tedy daleká a konkrétnější obrysy cíle není příliš vidět. Nepropadejme z toho však pesimismu: není to jen náš problém. Na Východě i na Západě se zdá spíš možné pozorovat různého druhu slepé uličky vývoje, na něž pragmaticky reagují různého zaměření reálpolitikové, ať už se halí do hávu komunistických nebo jiných socialisticky laděných doktrín. Ani u eurokomunistů nevidět programová koncepční řešení zásadních složitých problémů, ani u sociálních demokratů nejsou nové koncepce na krámě tam, kde přesto existují nové problémy. A sami vládci v «reálném socialism u » přece onen přídavek «reálnosti» vymysleli právě proto, že žádné jiné koncepční ospravedlnění svého systému než to, že prostě existuje, už nenašli. Tím spíš však je z toho všeho vidět, že ideologickým křiklounstvím ani sektářskými postupy se tu nezmůže věcně vůbec nic. Jediné východisko je v dlouhodobé úmorné, ale maximálně konkrétní práci teoretické i politické, jež jediná může vést ke zformování koncepcí, o kterých pak bude možno rozhodovat, zda je podporuje či nepodporuje většina. *k ic "k Tady končil můj článek v původní verzi, kterou jsem napsal 1. února. Od té doby se však rozvinula další vnitrochartistická diskuse, tentokrát na základě Vaculíkova fejetonu o statečnosti. Jak je vidět z mé zmínky v tomto článku, přijal jsem Vaculíkův fejeton jako výraz politicky pozitivní snahy působit proti izolaci «chartistického gheta». Doma probíhající diskuse mi však ukázala, že tak jednoduše a bezrozporně Vaculíkův fejeton nepůsobí v současné situaci Charty 77. K dnešnímu dni (14. března 79) jsem měl možnost číst fejeton P. Pitharta «Bedra některých» a příspěvky do diskuse, které na základě Vaculíkova i Pithartova fejetonu napsali V. Havel, J. Gruša, L. Dobrovský, A. Marvanová, J. Suk, K. Trinkewitz, Z. To minová a pseudonymem krytý Jan Příbram. Myslím si sice, že několik účastníků diskuse právem poukazuje na nervozitu v odpovědi Václava Havla Ludvíku Vaculíkovi (sám jsem nevěřil vlastním očím při čtení pasáží, v nichž Havel zlobně a nespravedlivě ironizuje a z nichž zavání demagogií), zároveň však vidím, že já se také musím nad významem Vaculíkova fejetonu pro Chartu znovu zamy-
slet. Mají pravdu všichni ti, kdo v diskusi dokazuji Vaculíkovi, že mluvit o uvěznění v dnešním Československu jako o něčem, co závist na chování uvězněného, je nedobré a uráží to ty, kdo z politických důvodů ve vězeních sedí: ten, kdo se rozhodl nežít dál ve lži, nemůže už sám ovlivnit, za co a kdy ho libovůle diktátorské moci může poslat do vězení. Je tedy nesprávné mluvit o zbytečném «pokoušení vězení» a o planém hrdinství v souvislosti s tím, co - jak se mi zdá - chtěl kriticky ukázat Vaculík. Je to problém odpovědnosti za důsledky vlastních činů - odpovědnosti vůči sobě i vůči jiným. Odpovědnost mohu samozřejmě vždy nést jenom v rámci, v němž mohu něco ovlivnit. V režimu, jako je dnešní pražský, nemůže člověk ovlivnit stav, kdy mocenská libovůle vsadí člověka do vězení za chování odpovědné stejně jako za chování neodpovědné. Přesto však i za takových podmínek existuje rozdíl mezi mírou odpovědnosti v chování různých lidí - byť i tento rozdíl nelze stanovit podle toho, zda se někdo dostal nebo nedostal do kriminálu či do konfliktu s mocí. Podle mého názoru není vůbec odsouzení hodným kalkulantstvím, važí-li Člověk při každém svém kroku jeho předvídatelné a ovlivnitelné důsledky z toho hlediska, aby ve snaze hájit hodnotu A nevystavil všanc hodnotu B - zejména je - li hodnota B důležitější v hierarchii hodnot (a cosi takového přece existuje) než hodnota A. Názor na hierarchii hodnot může být ovšem Často různý: ten, kdo jedná, může mít názor jiný než jeho druzi (například jiní signatáři Charty) a také jiný než ti, kdo jeho jednání pozorují a hodnotí zvenčí. Uvedu konkrétní příklad. J. Tomin popisuje ve svém textu « Němý telefon » svůj spor s administrativou pražské ZOO, u níž se domáhal, aby mu byla jako omluvená absence uznána nepřítomnost na pracovišti nočního vrátného v zoo, neboť byl nepřítomen proto, že držel hladovku v Hejdánkově bytě na protest proti porušování občanských práv Hejdánkových i svých vlastních (k němuž v obou případech opravdu došlo). Celou situaci s protestní hladovkou vytvořil Tomin na svou odpovědnost, jednal podle svého práva posoudit, jakou hierarchií hodnot se má řídit. Ani v nejmenším mu toto právo neupírám. Nese však odpovědnost za důsledky, které plynou z faktu, že přijal zcela určitou hierarchii hodnot. A musí si také být vědom toho, že jiní lidé - jak chartisté, tak taícé například vůbec mimo stojící spoluzaměstnanci v ZOO - mohou rovněž podle svého práva přijmout při posuzování jeho postupu jinou hierarchii hodnot. Myslím dokonce, že v daném případě k takovému odlišnému posuzování nutně dojít musí. Pro každého zaměstnance ~ a to nejenom v pražské ZOO za Husáka, ale v jakémkoli pracovním poměru na Západě i na Východě - se musí jevit jako absurdní a podivínská libůstka požadavek, aby zaměstnavatel uznával za omluvené zameškání pracovní doby takto konkrétně motivovanou Tominovu absenci. Nutným důsledkem tedy je, že chartista Tomin se v tomto případě jeví širšímu okruhu nezaujatých (řečeno s Vaculíkem «normálních») lidí nikoli jako bojovník za jejich práva či za lidská práva vůbec, ale jako podivínský a kapriciozní člověk. To přece ale už nemusí být lhostejné všem ostatním chartistům, neboť právě proto, že Tomin vystupuje jako chartista,
vytváří pak povědomí jako o podivínském a kapriciozním člověku nikoli jen o sobě jaksi soukromě, ale o chartistech vůbec. Mohou tedy existovat jiní chartisté, kteří - aniž upírají Tominovi právo jednat podie vlastní úvahy - učiní jeho úvahu předmětem diskuse. Lze přece oprávněně diskutovat o tom, zda je důležitější, aby Charta působila mezi občany jako úsilí o obhajobu práv pro všechny, nebo zda je důležitější, aby v konkrétním případě bylo právo jednoho aktivisty Charty navštívit bez překážek druhého aktivistu obhajováno způsobem, který ve svých důsledcích vytváří v nezaujatých lidech dojem, že «chartisté» jsou podivínští a kapriciozní lidé, s nimiž «normální člověk» nemá moc společného. Problém odpovědnosti za jednání kteréhokoli signatáře Charty může tedy být předmětem kritiky jiných právě proto, že všichni tvoří jediné společenství Charty, za jehož osud také všichni odpovídají. Při tom není samozřejmě apriorně dáno, že radikalismus je neodpovědný a « umírněnost» je odpovědná: to může být třeba právě naopak. Nelze však proto vyloučit možnost, že neodpovědnost někdy nazývá sama sebe ofenzivně radikalismem. Snad by tedy diskuse měla přispět k vyjasnění těchto věcí, o které, jak se mi zdá, jde v životě Charty, ať už Vaculíkův nebo Pithartův fejeton formulují tento problém správně nebo nesprávně. Je při tom dobře, že někteří diskutující volají po konkretizaci: říci jasně, co, kde a proč je předmětem kritiky v dosavadní činnosti Charty a chartistů. Příliš zobecňující a někdy až alegorická pojednání sotva mohou dostát tomuto oprávněnému požadavku. Myslím, že nemá pravdu V. Havel v dopise P. Pithartovi, když tvrdí, že jenom mluvčí Charty vystupují za někoho jiného než sami za sebe, že kromě oficiálních dokumentů Charty všechno ostatní, « c o jednotliví chartisté i jejich různé sku-
piny dělají, dělají jen a jen za sebe». Skutečná «tvář Charty», jak se zrcadlí ve vědomí veřejnosti, není zdaleka vytvářena jenom a výlučně jejími oficiálními dokumenty s podpisy mluvčích. Tuto tvář vytváří souhrn činů a vystoupení jednotlivých chartistů, tvoří ji to, co si lidé s Chartou nejčastěji spojují. A proto také ti, kdo jednají formálně sice «jen a jen za sebe», ale jejichž činy, názory i postoje budí širší zájem (včetně například zájmu zahraničního tisku apod.) právě proto, že nejsou jen soukromníky, nýbrž signatáři Charty 77 - ti všichni mohou být za své činy i svá slova kriticky hodnoceni jinými chartisty. Neboť tito jiní chartisté spoluvytvořili situaci, kdy činy i postoje těchto jednotlivců se staly veřejně zajímavými, důležitými, významnými, staly se něčím, co je posuzováno jako projev nejenom soukromý. Není obecně platného návodu, jak a kdy sloučit individuální jednání s odpovědností vůči Chartě jako celku, se zájmy Charty vcelku. Správný vztah tu je nutno vždy znovu a znovu konkrétně hledat, konečně docela stejně jako v každém živém společenském organismu. Pokud chartisté správně tyto vztahy mezi individuálními, skupinovými a celkovými potřebami nenajdou, bude to mít ovšem vážné negativní důsledky. Osud Charty není nikde pojištěn, nikde není předem zaručeno, že Charta jako kolektivní úsilí nepozbyde na významu či vůbec nezanikne. Jisté je, že toho nemůže dosáhnout policie svými represemi přímo. To však neznamená, že by se to nemohlo podařit nepřímo, kdyby se sami chartisté pod tlakem násilí, diskriminací, izolace a dlouhotrvajícího vypětí svých sil stali neschopnými tvořit stále znovu opravdu živé společensky a politicky významné společenství. Mohlo by se to stát zčásti už tím, že by se problémy současné diskuse nepodařilo demokraticky a s tolerancí vyřešit ve' prospěch zájmů Charty jako celku.
K jednomu článku v Rudém právu VLADIMÍR KADLEC Byl to podivný článek, který napsal Milan Matouš a dal mu název Krize protičeskoslovenské propagandy (RP 23/11. 1978). Ještě tři dny po jeho uveřejnění chodili zájemci k novinovým stánkům a chtěli Rudé právo s tím «desaterem». Všimněme si ale jednoho tvrzení tohoto článku, týkajícího se naší ekonomiky. Matouš píše, že « t o hlavní, co chce buržoasní propaganda zatajit o naší ekonomice, je výhled a perspektivy našeho vývoje, (že) zveličuje naše dílčí problémy a nedostatky, (že) věští hromadící se utajené rozpory» a pod. Nikdo se buržoasním propagandistům nemůže divit, že kritizují socialismus a mají k němu výhrady. Není také na nich, aby propagovali před-
12
nosti našeho systému, ani aby nedostatky a problémy naší ekonomiky přecházeli mlčením. Ono to v naší ekonomice s těmi «dílčími problémy, a výhledy, perspektivami a jistotami, a hrozícími kolizemi» není tak jednoduché. Vědí to zajisté i redaktoři Rudého práva. Ale píší, jak píší, snad proto, že za daný stav ekonomiky nemají žádnou odpovědnost. V. Matouš může (nebo musí) tvrdit, že jsme «přivedli naši ekonomiku k rozkvětu». Podle něj je také každá kritika pomluvou, a nejlepší odpovědí na pomluvy jsou «pracovní výsledky spojené se zvyšováním politické aktivity a uvědomění čs. lidu.» Jakékoli návrhy od určitých lidí pro něj jsou a vždy budou jen revizio-
nismem nebo něčím ještě horším. Ekonomika však není jenom naše statistika hrubého národního důchodu, počty socialistických závazků, globální ekonomické a sociální ukazatelé nebo některé pečlivě vybrané příznivé jednotlivosti. Zdá se, že Milan Matouš nečetl názory člena předsednictva ÚV KSČ J. Kempného, zveřejněné před zasedáním ÚV KSČ před několika týdny. J. Kempný, muž zodpovědný za naši ekonomiku, dne 3.11.78 v Rudém právu napsal: «Nelze přehlížet, že tvorba zdrojů se nevyvíjí v souladu se záměry plánu a že dochází ke značnému (!) napětí zejména -
v palivoenergetické bilanci, ve vnějších vztazích (!), v dopravě, v investiční výstavbě . . .
Některé dosažené výsledky zvyšování efektivnosti ekonomiky neodpovídají záměrům pětiletého plánu. Nejvýrazněji se to projevuje: - v nedostatečném snižování energetické a materiálové náročnosti výroby, - v nepříznivém využívání základních fondů (1), - v nedostatečném provádění obnovy a modernizace (1) a - zejména v zaostávání růstu technické úrovně (!) a kvality (1) výroby za vývojem ekonomiky vyspělých zemí.» (vykřičníky - V.K.) Jak je zřejmé, těch «nejvýrazněji» se projevujících « nedostatků a vad » je požehnaně. I méně pozorný čtenář cítí, že závěry citovaného článku J. Kempného nijak neladí s propagandistickým optimismem M. Matouše. Kempného článek přitom neuvádí některé další vážné a podstatné nedostatky a disproporce, iracionálnosti, škody a ztráty. Není v něm analýza příčin tohoto stavu, není řečeno, za které nedostatky odpovídají podnikoví pracovníci,co zavinila makroekonomická koncepce, které faktory má na svědomí neodbornost řídících pracovníků na všech stupních, jaké jsou důsledky iracionální plánovací metodiky a praxe a které nedostatky vyplývají ze samotného modelu řízení. Všechno se překrývá jenom obecnou novinářskou frází, která dokonale zamlžuje odpovědnost. Vše se ukryje pod střechu «nedostatků v řízení podniků». Dále se s kritikou ani analýzou nejde. V Matoušově článku se píše, že protičeskoslovenské kampaně mají diskreditovat socialismus a vytvářet falešnou představu, že nestojí za to, aby lidi o něj usilovali. Taková snaha u odpůrců socialismu je pochopitelná. Co však je nepochopitelné, je skutečnost, že socialističtí ekonomové a politici sami pomáhají diskreditovat socialistické plánování a tím i ideu socialismu. A je zcela jedno, jestli tak činí z nevědomosti nebo nějakých jiných důvodů. Je o tom možné uvést mnoho důkazů. Svědčí o tom např. nerovnováha nabídky a poptávky na spotřebním trhu a ve službách obyvatelstvu. Svědčí o tom fronty v obchodech, prodej pod pultem, nedostatky v sortimentu spotřebního zboží, šizení, předražování, « v š i m n é » v obchodě a ve službách, nezdaněné bohatství prodavačů deficitního spotřebního zboží a služeb. To všechno znají Českoslovenští občané z denní zkušenosti. Zasvěcení vědí velmi dobře o disproporcích v plá-
li o v a n é m o bj e m u a strukt u ře i n v o s t i c v ů č i v ýrobním kapacitám investičních dodavateli!, zejména v kompletačních oborech. Už nikdo nepopírá nadměrnou rozestavěnost a umrtvovaní proinvestovaných hodnot. Najde se poctivý ekonom, který by popřel nadměrné a nepotřebné zásoby ve výrobních podnicích? Lze zamlčet nedostatek řady materiálů a polotovarů, váznoucí subdodávky mezi podniky, pokračující výrobu neprodejného zboží a ležáků, a na druhé straně téměř všeobecný a po léta trvající nedostatek náhradních dílů? Odvážil by se dnes někdo propřít fakt, že se příliš často pracuje v prodloužených, sobotních a nedělních směnách? A co nevyrovnaná bilance zdrojů a potřeb pracovních sil, co nadměrná fluktuace, nevyužívání pracovní doby a tím i strojů a zařízení? A co důsledky vypínání elektrického proudu? Jistě už se v řadě tajných materiálů objevily poukazy na neracionálnosti v plánovací metodice a praxi, na nedostatečné a málo účinné stimuly jak pro pracovníky, tak i pro podniky. Ví se také, co zavinuje malá diferenciace mezi dobře a Špatně hospodařícími podniky, mezi výkonnými pracovníky a lajdáky. A kdybychom chtěli uvádět další fakta o neutěšeném stavu naší ekonomiky, stačí konstatovat opožďování technického rozvoje, technické úrovně a kvality výroby v porovnání s průmyslově vyspělými zeměmi. Nebo vysokou a stále rostoucí zadluženost zahraničního obchodu vůči Západu. Nebyli to buržoasní propagandisté, kteří si vymysleli vnitřně neslaclěné, dispi oporcionální a přeurčené části národohospodářských plánů a bilancí, Milan Matouš nám jistě a pohotově odpoví - nějaké vady a rozpory v naší ekonomice vždy byly a budou. A konec konců bude míl pravdu. Až na malou zanedbatelnou podrobnost - že dnes už nejde jen o «nějaké» rozpory. Moudří lidé vědí, že čeho je moc, toho je příliš. Tak Špatné to ještě nebylo ani v minulosti, ani pokud jde o perspektivy a výhledy. Kdo, kdy a jak vyřeší alespoň ty nejzávážnější z vážných a stále narůstajících problémů,které každoročně znamenají mnohamiliardové škody a ztráty pro národní hospodářství a pro životní úroveň obyvatelstva? Vždyť ani na posledním zasedání ÚV KSČ nebyly dostatečně analyzovány základní, primární příčiny obecně známých negativních jevů. Proto nemohly být ani naznačeny účinné prostředky, jak je odstranit. Hluboká, seriozní analýza stále chybí. Dr. Vladimír Kadlec. Praha 1978/79 P.S. K Matoušovu «desateru» bych chtěl upozornit na jiné «desatero», které se podle Hospodářských novin vyvěšuje na zdech kanceláří. «Lenost - půl zdraví». « C o lze udělat dnes, můžeš klidně udělat zítra». « T o , že jiní pracují, není ještě důvodem, abys dělal i T y » , atd. atd. Zdánlivá drobnost. Drobnost nebo symptom? Když symptom, tak čeho? Zakázat vyvěšování tohoto desatera je jistě lehké. Jenže v tomto případě nebude platit. « Sejde s očí, sejde s m y s l i . . . »
13
Konsolidační « průserník » Od blahoslaveného srpna 1968 uplynulo víc než deset let. Proces konsolidace probíhá nezadržitelně vpřed a bude-li probíhat tak dále, bude to zcela proběhnuté. Vlivem zdravých jader a všudepřítomných bratrů jsme docílili do nebe volajících úspěchů. 0 některých si povězme. * it it Válcovny trub v Chomutově vyrobily už tolik trub, že pro nedostatek skladovacích prostor a dopravních prostředků poskládaly ty trouby po celém městě. Jsou dokonce na dětských hříštích a pomalu se znovu mění ve šrot. it
ir
it
Pražané, když jedou do práce v natřískaných autobusech, nemají tušení o tom, že vlastně jezdí v pojízdných rakvích. Velký počet autobusů má jenom jeden stěrač, jiné mají vadné akumulátory, špatné a nespolehlivé brzdy, notoricky schází náhradní díly na údržbu. Neboť na konci všeho našeho snažení je člověk. Í€ it Státní plánovači, díky vysoké kvalifikaci, jsou již schopni poradit, jak se rychle dostat na buben. Poradili JZD Mír v Nižné Myšli (okres Košice), aby se družstvo specialisovalo na ploše 500 hektarů na výrobu zeleniny. Protože se družstevníci řídí raději selským rozumem, než radou Státní plánovací komise, zaseli zeleninu na ploše jen 170 hektarů. Ale i to stačilo k tomu, aby si družstvo připsalo k dobru ztrátu ve výši 3 milionů korun. Vyrobili zelí, kapustu a jinou zeleninu, která by se vešla clo 200 vrchovatě naplněných vagonů. Tím, že obchod nebyl s to, zeleninu z družstev odvézt, přišlo JZD o 3 miliony korun. Někdo z toho ale iřece jen profitoval. Sedm neprodejných vagonů carotky prvotřídní jakosti nedostaly sice děti ve městech, ale karotku sežral dobytek. Mají tam teď krávy nabité karoténem a v podstatě i radost, protože kdyby podle plánu zaseli zeleninu na 500 hektarech, bývali by přišli o kalhoty. it
it
ic
Export jsme se učili skloňovat ve všech pádech. S tím je to tak, jako s energetikou. Kdyby v každé hubě, která dnes mele v radiu, televizi a jinde byl generátor, svítili bychom i ušima. Ale zpět k exportu, pro jehož rozvoj děláme, co umíme. Také v Azbestocementových závodech v Nitře se tužili. Tak vydatně, že jim byl z exportu vrácen každý oátý výrobek jenom proto, že měl podélné praskiny. Drátovny z Hlohovce expedovaly do ciziny hřebíkový drát a ač byl nový, byl rezivý jak liščí ohon. Rozpadávající se imperialistická společnost nám kupodivu tyto výrobky vrátila.
14
•k i: * V rámci boje za soběstačnost v zemědělské výrobě vybudovali v Západoslovenském kraji na ploše 4.000 hektarů závlahový systém. Místo pro zemědělské plodiny je pro kočku. Závlahy nemohly být dány do provozu z nicotného důvodu: nebyla k disposici vodní čerpadla. A protože se nedá voda čerpat bačovskými črpáky, zůstala pole bez vody. Takže i letos dovezeme 600.000 tun obilí. i£r it
"k
Turečtí hospodáři z Istambulu se prý přijedou podívat, jak rychle a ekonomicky stavíme. V roce 1968. se v Praze začal stavět závod Farmaceutická výroba, který už dávno měl vyrábět. Budeme-li mít štěstí, bude letos, tedy po více než deseti letech, dostavěn. Čím dále k východu, tím blíže k bratrským zkušenostem. Stavbou století je očividně Fakultní nemocnice v Košicích. Původně měla být v provozu už letos, bude však o pět roků později. Maličkost, Bože. Měla také stát 428 milionů korun, ale přijde na více než na jednu miliardu, tedy na trojnásobek. *
*
*
Když už hovoříme o nemocnici, tak trošku o lécích. Slovakofarma není výrobnou léků. Tento závod z Hlohovce letos mnohé léky nedodá, protože mu scházejí suroviny, které závazně přislíbily státní orgány. Závod Biotika ve Slovenské LupČi nesplnil výrobu léčiv za 50 milionů korun. Je to závod, který 20 let patřil mezi nejlepší. Důvod fiaska? Stát nezajistil devizové prostředky na nákup surovin. V příštím roce se dovoz surovin a léků dále omezí. Přirozeně ne pro prominentní pacienty, povalující se ve výlučných nemocnicích, kam nesmí a kde se nemůže léčit obyčejný smrtelník. ie ik ir Spotřební průmysl, který má zásobovat domácí a zahraniční trh, se sice na svých starých strojích činí, ale pracovní podmínky jsou tam tak vynikající, že za poslední tři roky odtud prchlo 11.500 lidí a česká vláda se v nejbližších dnech bude muset zabývat problémem, jak vyřešit stabilizaci pracovních sil v tomto odvětví.
Ještě jednou o exportu. Je veden tak odborně, že pro samé úspěchy nevíme, co si zítra počneme. Závod na výrobu jízdních kol v Chebu je největším závodem svého druhu v republice a z celkové produkce bicyklů jich vyváží 48 %. Nevíme sice zač, ale vyváží. Aby mohl vyvézt, kupuje sedla
na kola v zahraničí a musel nakoupit v cizině také 50.000 pneumatik. Že bychom toto příslušenství ke kolům nevyráběli? Sedla se vyrábějí v závodě TDV Mělník a pneumatiky v Rubeně Náchod. Posledně jmenovaný závod letos vyvezl 2 miliony kusů pneumatik, a to za unikátní měnu, která se jmenuje «za babku». tV
it
Zetory patřily donedávna k dobrým výrobkům. Pak se zjadrnilo vedení a zmagořilo ostatní. Už delší dobu má závod obtíže s kvalitou startérů, spojek a budek. Potíže byly takového rázu, že s těžkým4 srdcem bylo třeba vyměnit celé vedení podniku a navrch se musel volit i zbrusu nový ceozávodní výbor KSČ, asi proto, aby plánovaný export 20.000 traktorů se někde někdy přece jen realizoval. it * it Podle plánu máme v roce 1979 vyvézt 36.000 osobních automobilů. Fajn. Ale ještě v prosinci 1978 nebyla uzavřena smlouva mezi výrobcem a Motokovem, který je vývozcem. Má to zřejmě své opodstatnění. Neboť podle oficielního sdělení: «zvyšují se naše dovozní ceny rychleji než ceny, za které vyvážíme». Podle této logiky je pak přirozeně lepší nevyvážet a neožebračovat se. ic ir it Jen tak bokem sdělujeme, že ceny uranu (tedy oné suroviny, pro kterou plundrujeme celou republiku) se ze všech energetických zdrojů zvýšily na světových trzích nejvíce - za poslední roky pětkrát. Vzestup je tedy větší než u ropy, plynu, nafty a pod. Zač uran vyvážíme? Možná, že třeba za pár výskajících Alexandrovců, nebo za Vlak Družby? * it A Zůstaňme ještě maličko u exportu. Může z něho bolet břicho. V závodě Tiba Mostek (okr. Dvůr Králové) mají stroje opotřebované v průměru na 72% a v přádelně dokonce na 90%. Tyto vraky dnes nenajdou konkurenci ani v Ruandě Urundi. Jmenovaný závod však dovezl nové sovětské stroje s obdivuhodným názvem STB. Výjimečně to nejsou fízlové z dovozu, ale stavy. Mají kosmetickou vadu: elektroinstalace je tak vynikající, že ji závod musel předělat protože neodpovídala čsl. normě. Za vlastní peníze, přirozeně.
su, abychom byli věcní, nedostali od počátku roku 1978 2.500 vagonů kaolinu, protože v tom vědecky plánovaném systému není čím kaolin vozit. A ' y Předmnichovská československá republika patřila m e z i d e s e t n e j v y s p ě l e j š í c h států světa. Světová reakce se dopouští hrubé mystifikace, když tvrdí, že «náš lid ustrnul ve vývoji». Mrcha, světová reakce! "tV "sY
Uvedli jsme jen několik málo příkladů budovatelských a konsolidačních úspěchů. Vše bylo docíleno pod osvědčeným, moudrým a dlouhým vedením našeho vedení. Z uvedeného a zejména z neuvedeného vyplývá, že i v příštím roce, v příštích měsících a týdnech se budeme mít Čím dále tím konsolidovaněji. Je zjištěno a zaručeno, že ceny zboží a služeb, poskytované vysokým funkcionářům ani v nejmenším neporostou, Tito representanti budou mít zajištěný bezporuchový přívod tepla i elektrické energie, nadále budou fungovat funkcionářské nemocnice (Sanops) a přísuny zahraničních, většinou západních léků, smetánka bude mít jako dosud specielní telefonické linky, specielní prodejny, nekontrolované příjmy, luxusní dači, služební vozy procovského provedení, nadále při cestách z ciziny a do ciziny nebude špička, ani podšpička (poslanci, prokurátoři, soudci, policajti) podléhat celním prohlídkám a clům. Nadále bude zajištěn pro ně letecký provoz zdarma na speciálních vnitrostátních linkách. Ano, křivdí nám světová reakce, když tvrdí, že jsme ustrnuli ve vývoji. Neboť tohle tu ještě nebylo ani v době, kdv jsme patřili mezi prvních deset nejvyspělejších států světa. *
*
*
Uvedená fakta nejsou vymyšlena. Do « Konsolidačního průserníku» přispěl kvalifikovaný autorský kolektiv ve složení: P. Bahyl, ministr všeobecného průmyslu ČSSR, L. Lér, ministr financí ČSSR, B. Pešková, členka ÚV KSČ, Valerie Petrincová, členka ÚV KSČ, V. Burian, vedoucí tajemník OV KSČ Cheb, Ignác Janák, vedoucí tajemník Západoslovenského KSS, Rudé právo, L. Adamec, místopředseda vlády ČSR, Václav Hůla, člen předsednictva ÚV KSČ a jediný promovaný krejčí světa, člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ, Ukrajinec Vasil Bilak. it it i<
±
*
*
Značný počet lidí vydržuje státní a jiné vedení na rozpumpování iniciativy pracujících. Nepracující rozpumpovači usilovali také v závodě na prefabrikáty v okrese Cheb, aby tamní dělnická třída socialisticky soutěžila. Nešlo to. Podobně jako jiné závody, je chebský často bez cementu a lidé v normální pracovní době nemají co dělat. Mohli by soutěžit jedině v přetahování lanem nebo tak. V keramickém závodě Chebského okre-
Prosíme naše příslušné orgány, aby nestíhaly naše informátory podle paragrafu o rozvracení republiky, nebo pro pobuřování. Uvedení soudruzi totiž o uvedených faktech a zejména o neuvedených hovořili na prosincovém zasedání ÚV KSČ a Ukrajinec Vasil Bilak na prosincovém setkání v Sofii. Výroky jsou tedy tímto imunizovány. Praha, 1979
15
Senzace a paměť aneb Minařík a sah Občan tohoto podivného státu si už zvykl na leccos. I na kotrmelce představitelů moci provázené, doplňované a někdy vysoce vyšponované sdělovacími prostředky. Ví také, že nedostatek paměti patří k dominujícím vlastnostem oněch představitelů. Dalo by se říci, že je podmínkou kariéry. A naopak: přílišná paměť překáží postupu. Je také podezřelá. Nemám teď na mysli ztrátu paměti ve velkých časových dimenzích jako je deset let. Zmíním se teď o ztrátě paměti v kratším rozmezí, tak jednoho, dvou let. A to v souvislosti se senzacemi. Stará zkušenost učí, že lid nechce jen chleba, ale také hry. Senzace jsou druhem hry mířící na širokou veřejnost. Senzace, které se jednoho dne předloží veřejnosti, aby z nich byla v prvním okamžiku paf a v dalších se nepřestala divit. Takovou senzací byl kapitán Minařík. Jednoho večera ho vysocí hodnostáři ministerstva vnitra ukázali na televizní obrazovce. Měl tmavé brýle a potměšilý úsměv, naznačující, že toho ví mnohem více než ten večer řekne. Brzy si diváci, posluchači a čtenáři začali uvědomovat, že toho moc neřekl. Že opakuje stále totéž. To, co se už dávno ví od naší propagandy: rozhlasová stanice Svobodná Evropa je štvavá vysílačka, Pelikán je agent CIA, těch agentů je vůbec moc atd. atd. To se už senzace rozjela na plné obrátky. Jiří Stáno začal vydávat seriál o pohnutém životě nového hrdiny. Hned začátek útočil na citově slabé čtenáře; jak hrdina měl už v mládí civě přání: mít kolo a stát se rozvědčíkem. Prvé se mu splnilo už v mládí, na splnění druhého si musel počkat do zralého věku. S jistým opožděním složil zpěvák Josef Laufer angažovanou písničku o obětavém hrdinovi. Byl za ni na festivalu politických písní neuvědomělými diváky vypískán a nevděčná mládež mu poškodila auto. To už se totiž senzace začala přejídat. Náš rozhlas se už ani neodvážil přehrávat písničku nahranou na desku. Zato štvavá vysílačka Svobodná Evropa ji s chutí pouštěla jako kulturně-politickou kuriozitu. Hrdinný kapitán xmizel stejně náhle jako se objevil. Nejen v článcích, rozhovorech a informacích. I jako fyzická osoba. A ti, co senzaci připravili, dělali jakoby nic. Jakoby nikdy žádný kapitán Minařík nebyl. Kde chybí informace, má volné pole fantazie. Lid si vymýšlel pokračování či dokončení senzace. Nejradikálnější Šířili, že prý ho nešťastnou náhodou přejelo auto. Prý v Polsku. Každopádně neměl státní pohřeb. To by se prozradilo. Asi je to tedy výmysl. Možná, že je celá ta senzace výmyslem. Zapomeňme na ni raději. Abychom nebyli podezřelí. Takových senzací nám poskytli režizéři komediálních her za posledních pár let hodně. Největší z vnitropolitických byla senzace zvaná Samozvanci a zaprodanci, nejmasovější hra našeho divadelnictví: měli být do ní aktivně zapojeni všichni, kteří nechtěli přijít o chleba. Velká senzace ape-
16
lující na nejhlubší cit mateřské lásky byla hra o matce, odtržené od dětí Vlastě Gabrielové-Žludkinové (?). Ale největší přece jenom jsou senzace, které přesahují hranice státu. Senzace mezinárodní. Vedoucí činitelé občas seznámí veřejnost s představitelem země, jejíž lid je prý odedávna naším velkým přítelem. Často to bývají země třetího světa. To má své racionální důvody, leč někdy neracionální důsledky. Naše zboží tu nachází nejsnadnější odbyt. Hlavně zastaralé zbraně. Leč právě tyto mezinárodní senzace vyžadují rychlou ztrátu paměti. Někdy dochází brzy po odchodu našeho nového přítele ke zvratu v zemi, kterou ještě u nás reprezentoval. A nastoupili jiní, kteří se zase přátelí s našimi nepřáteli. Naši bývalí kamarádi v Somálsku napadli pomocí našich zbraní naše nové přátele, Etiopce. Takových příkladů by bylo možno uvést hodně. Časté opakování těchto náhlých zvratů vedlo některé zlomyslné občany k šíření domněnky, že návštěvy těchto přátel u nás jsou osudovou předzvěstí jejich brzkého pádu. Berme to jako zlomyslnost podnícenou nedostatkem informací a příliš bujnou pamětí. Tvůrcem dějin je lid a bašta! Největší mezinárodní senzací byla návštěva iránského Šáha na podzim 1977. Byl spolu s manželkou přivítán s největší pompou nejvyššími představiteli naštího státu. Rudé právo (26.8.1977) tehdy vyšlo s velkým titulkem na první stránce: Vítáme jejich Císařská Veličenstva. Pod titulkem velké fotografie Obou Veličenstev. Pod tučným titulkem text: « V duchu rozvíjejících se přátelských vztahů mezi ČSSR a Iránem přicestuje dnes na pozvání prezidenta Československé socialistické republiky Gustáva Husáka na oficiální návštěvu ČSSR Jeho Císařské Veličenstvo Mohammed Reza Pahlaví Árjámehr, šáhinšáh Iránu, a Její Císařské Veličenstvo Fárah Pahlaví, šáhbanu Iránu». Pak následují životopisy Obou Císařských Veličenstev. Dovíme se tu mimo jiné, že Jeho Císařské veličenstvo bylo korunováno v roce 1941. Vládl tedy tehdy Iránu 36 let. Jakpak asi? To jsme se v našem tisku začali dovídat až rok potom. Tehdy už se jeho jméno neuvádělo se všemi honosnými tituly. Zato jsme se dověděli, že patří k jeho zálibám potírat odpor násilím. A třeba i střílet do lidí. Na onu slavnou návštěvu se zapomělo. Možná, že tu vůbec nebyli a je to všechno vymyšlené. Avšak v archivech Karlovy Univerzity v Praze naleznou jednou historikové jména Obou Veličenstev. Obě totiž dostala čestný doktorát. Čestné doktoráty staroslavné Karlovy Univerzity se kdysi udílely jen výjimečně: slavným světovým osobnostem, které se zasloužily o rozvoj vědy a kultury. V posledních letech se tento vysoký titul uděluje podle ještě jiných hledisek, hlavně politických. Bylo tomu také tak u jejich
Veličenstvech? Lze je považovat za proletářské internacionalisty? V dobé jejich návštěvy u nás byly v iránských věznicích tisíce levicově zaměřených lidí včetně komunistů. V USA, kam zajeli brzy po návštěvě CSSR, byli přivítání levicovými občany a studenty s demonstrativními protesty. Nechrne na úsudku každého občana denně školeného o proietářském internacionalismu, zaostalosti feudalismu, principiálním postoji reálného socialismu vůči všem formám útlaku lidu a násilí vůči němu, aby rozhodl, zda toto pompézní přivítání s udělením nejčestnějších titulů je vskutku v duchu «revolučního marxismu». Ale on už naštěstí asi na to všechno zapoměl, protože Rudé právo poslední měsíce mu poskytuje zcela jiné informace a taktně opomíjí titul čestného doktora Karlovy univerzity u íránského šáha. Nazývá ho prostě šáh. Rudé právo ze 17. ledna 1979 má na první stránce rovněž titulek týkající se šáha. Zní: « Šáh opustil Irán ». A dále se uvádí, že jeho odchod je provázen obrovským nadšením ve městech a vesnicích. Že jeho odchod si vynutil odpor milionů Íránců proti jeho vládě spojené s terorem vůči obyvatelstvu, opřeném o vojsko a policii. 9. ledna psalo Rudé právo, že se na teheránském hřbitově« shromáždilo několik set tisíc Íránců, kteří provolávali hesla požadující okamžitou abdikaci šáha Páhlavího». íránský šáh odjel do Maroka, pak na Bahamas a pak snad do Ameriky. Veze si možná s sebou čestný doktorát KU. Třeba na jeho podkladě bude přednášet na některé americké univerzitě o demokracii a právu, nebo o otázkách svobody, nebo také o reálném socialismu v Československu. Ale zapomeňme raději na tu senzaci. Čelme nebezpečí nervových šoků, které hrozí v naší skutečnosti každodenně všem, co nepatří k «blahoslaveným ». Nechrne všechny ty senzace archivům. Až po mnoha letech bude chtít některý historik podat seriozní obraz toho, co to byl reálný socialismus v Československu, nebude vycházet z údivu a raději toho nechá. Možná, že to bude škoda, možná že to tak bude lepší. Kdo na to dneska zná odpověd? Praha, jaro 1979
Jan Bartoň
Zakázaný Simmel* Členovia Spoločnosti priateřov krásných knih (SPKK), slovenskej edície starej takmer 40. rokov, dostali k Vanociam 1978 « d á r e k » . Riaditel' vydavatelstva Slovenský spisovatel kde edícia vychádza, národný umelec Vojtech Mihálik im oznámil, že knihu, ktorú si na rok 1978 objednali, nedostanú. Poprvé v dlhoročnej tradicii. ČitateTom, ktorí
* Johannes Mario Simmel, německý spisovatel, narozený 1924 ve Vídni, autor Četných románů, filmových a televizních scénářů i divadelních her. Jeho první román «Divím se, jak jsem šťasten» byl dramatizován televizí v NDR. Celkový náklad jeho knih překročil jii 45 miliónu exemplářů v 24 jazycích
spontánně reagovali na autorovu knihu «Všetci 1'udia budu bratia», knihy naplnenej humánnosťou Beethovenovho odkazu, sa to zdovodnilo riaditelom Mihálikom na vytlačenom letáku - takto. « V roku 1978 sa útoky medzinárodnej reakcie sústredili najma proti socialistickému Československu, proti pokojnej budovatelskej práci nášho ludu. Skrachovaní politickí dobrodruhovi» na Západe sa spojili s predajnými žurnalistami a vychrlili na našu vlasť záplavu Špiny a vědomých klamstiev. Zneužili aj zopár meštiackych intelcktuálov, ktorí nepoznajů skutočnů podobu nášho života a dajú sa z času na čas ohúriť falošnými heslami. Neslavnú úlohu v protičeskovenskej kampani zolira l západonemecký spisovatel' Johannes Mario Simmel, svojim románom L á t k a , z k t o r e j s ú s n y a jeho filmovým spracováním. Ako viete, toho roku sme v SPKK chceli vydať Simmelov román L e n v i e t o r v i e o d p o v ě ď . Po zistení uvedených skutočností sme sa rozhodli tento román vy rad i ť z edičného plánu, hoci jeho rozpracovaná výroba pre nás znamená aj hmotnú škodu. Ovela viace nás mrzí, že Vám nemožeme r. 1978 odovzdať všetko, čo sme Vám ponúkli. Verím však, že pochopíte naše stanovisko - a tým, čo by sa chceli tvářit nechápavo, připomínám, že aj oni by sotva podali ruku hosťovi, ktorý im naplili do tváře». Básnik «Plebejskej košele», teraz riaditel' použil isto svojrázneho «básnického» obratu o «hosťovi, ktorý pluje do tváře». A isto nie náhodno policajtským spósobom to připomenul tým, « č o b y sa c h c e l i t v á r i ť n e c h á p a v o » . Tento policajtský žargón poukazuje na póvodcu vyradenia Simmelovho diela, ktorého je básník, národný umelec iba trapným, a dodejme, aj ochotným vykonávatelom, právě tak ochotným, ako vtedy, keď sa mu ponúkalo koryto předsedu jednej z komór čsl. parlamentu, a keď odvolal svoje Requiem za (sovietskými vojskami) zavraždenú bratislavskú Studentku Danu Košanovú. A toto nie je prvý ťah proti slovenskej kultúre, o kterej sa najmá v Čechách donedávna, či súčasnosti tvrdilo, že je chráněná a moc okupácie na ňu nedolieha tak drasticky ako v Čechách a na Moravě. Musíme si uvedomiť, že n a S l o v e n s k u s a z m r a z u j e . Celkom ojedinělá knižnica laureátov Nobelovej ceny, ktorá začala vychádzať roku 1967, bola po 10 rokoch zrušená. Aj tento unikátny edičný čin, ktorý nemá na Slovensku obdobu, bol zastavený týrni istými autormi: aparátnicko-policajnými silami a ich výkonným orgánom Mihálikom. Veď akoby tu mohli výjsť diela Pasternakove, Solženicynove a mnohé iné? Namiesto tejto knižnice sa ponúkla nedůstojná náhražka, kde sa už iba rozširujú tituly diel doteraz vydaných autorov v knižnici Nobelovej ceny. A všimnime si ešte jedno farizejské zaplakanie Mihálikovo: rozpracovaná výroba románu « p r o nás znamená aj hmotnú škodu». Samozrejme, túto škodu za poldruhamilióna korún za hotové, zošrotované dielo nepostihne Mihálikov podnik, ako skór prostých občanov, daňových poplatníkov, právě tak jako oni budú musieť zaplatiť sedem miliónov korún za zničený film podia scénara Hany Ponickej, keď odmietla poslednú Pezlárovu ponuku: 30.000 Kčs za súhlas, že jej meno nebude na plátně. w
17
V čase, keď československá ekonomika přežívá hlbokú krízu a peňazí sa nedostává na kulturu, zdravotnictvo, školstvo, ideologickí piráti Bilakovho typu - všetci tí Pejdovci, Pezlárovci a MiháIikovci - 1'ubovolne prehlásia kohokolvek za « meštiackeho intelektuála», jeho přejav nesúhlasu s totalitou a potlačováním nejzákladnejších slobod za « napluvanie»! Ochranu svojho mocenského koryta vydávajú za vec československého 1'udu! Nehoráznost', odpovedajúca jedine Bilakovi, tomuto protektorátnemu Moravcovi druhej okupácie. Vážený pán J. M. Simmel! Váš protest proti znásilneniu československého ludu je rukavicou, hoclenou slobodným ludským tvorom zločinnému systému znásilnenia. O to viacej si Vás vážíme, a hoci Vaše diela vyřadili z knižnic, sú v našich knižniciach domácích a v našich srdciach. Vaše poselstvo o bratskosti 1'udí si ponesieme v sebe ako ideál slobodných 1'udí a slobodných národov. Váš Bratislava, 1979
Aurel Slovák, pracovník vydavatelstva Slovenský spisovate.
Význam «čínské lekce» Po obsazení hlavního mčsta Kambodže vojsky Vietnamu a dosazení provietnamského (a prosové tské ho) režimu převládl ve své té názor, že Čína se ukázala jako «papírový tygr», neschopný čelit sovčtské politice. Nyní, po « trestné výpravč» proti Vietnamu se události v Kambodži a stanoviska Číny ukazují v novém svčtle. Především se nyní chápe, že Čína nebyla přakvapena vietnamskou intervencí v Kambodži. Počítala s ní již delší dobu, od chvíle, kdy režim v Hanoji uzavřel smlouvu o vojenské spolupráci s Moskvou, vstoupil do RVHP a stal se jednoznačné sovětským satelitem. Čínské vedení si bylo také včdomo, jak nyní potvrzuje Sihanuk, že sektářská politika «rudých Khmerů» v čele s Pol Potem umožnila vietnamskému režimu využít nespokojenosti obyvatelstva Kambodži a zdiskreditování jeho režimu v očích veřejného světového mínění. Pekin proto zvolil tento postup: varovat Pol Pota, aby počítal s agresí Vietnamu a připravil pro tuto eventualitu vojenské základny v horách, protože nebude moci počítat s čínskou otevřenou intervencí a tudíž nebude sto hájit hlavní město a další větší střediska. Současně vyjádřilo čínské vedení nespokojenost s politikou skupiny Pol Pot, která měla úzké svazky s členy «bandy čtyř» v Číně a která zbavila prince Sihanuka, osobního přítele Čou En Laje a Teng Hsiao Pinga, jakéhokoliv vlivu v zemi. V okamžiku vietnamské agrese poslala čínská vláda zvláštní letadlo pro Sihanuka a přesvědčila Pol Pota, aby jej pověřil oficielním zastupováním vlády Kambodže před OSN. Jak známo, Sihanuk sice přijal toto pověření, ale od prvních chvil svého pobytu v Číně se otevřeně distancoval od «rudých Khmerů» a svou kritiku
18
eště vystupňoval v celé řadě projevů před Radou bezpečnosti a interview tisku, rozhlasu a televizím celého světa. Samotný fakt, že přes toto stanovisko, zdánlivě protichůdné politice čínského vedení, které nadále oficielně podporuje režim Pol Pota, Sihanuk se nyní rozhodl žít v Číně a «dát se k dispozici boji za osvobození Kambodže» potvrzuje, že čínské vedení se rozhodlo podporovat vytvoření v Kambodži nové vlády pod vedením prince Sihanuka se zastoupením všech složek kambodžského obyvatelstva, včetně některých vůdců «rudých Khmerů», ale nikoliv jako vedoucí složka. Vývoj situaci v Kambodži ukazuje, že obsazení měst zdaleka neznamená ovládnutí země vojsky Vietnamu a jimi dosazeným režimem. Naopak, vojenský odpor roste v míře, jak se rozptýlené jednotky Pol Pota reorganizují v horách pro partyzánskou válku a jak se mezi kambodžským obyvatelstvem šíří nespokojenost s přítomností vietnamských vojsk a naděje na to, že princ Sihanuk převezme řízení kambodžského boje a zahraniční akce. Hanoj musí počítat s dlouhou a vysilující partyzánskou válkou, která váže nejméně 10 vietnamských divizí a zatěžuje vietnamské hospodářství které už je stejně v katastrofální situaci. Khmerští partyzáni se mohou opírat o několik desítek předem připravených vojenských táborů se zásobami výzbroje, o spojení s Čínou přes některé zatím neobsazené kambodžské ostrovy a pravděpodobně i přes Thajsko s tichým souhlasem thajské vlády, která se obává růstu vietnamského vlivu na svých hranicích. Avšak to byla jen první etapa čínské reakce na vietnamskou akci, která je v Pekinu posuzována jako přímá provokace Moskvy. Druhou etapou byla «trestní výprava» několika čínských divizí podél celé vietnamské hranice. Vše nasvědčuje, že Pekin zatím nezahájil «globální válku» proti Vietnamu a že nehodlá ponechat své vojenské jednotky ani na části vietnamského území. Šlo mu především o politickou akci, která má několikerý význam «signálu»: především je to varování Moskvě, že nemůže počítat při své expanzi v jihovýchodní Azii s čínskou pasivitou a že na každý tah Moskvy odpoví protitah Pekinu. Za druhé je to varování Vietnamu, Laosu, Mongolsku a jakékoliv jiné zemi jihovýchodní Ázie, že spojenectví s Moskvou jim nezaručuje bezpečnost, jestliže nebudou současně rozvíjet dobré vztahy k Číně. A konečně je to varování či signál Západu, aby nevykupoval svůj klid stálými ústupky Moskvě a jejím agresivním plánům a činům, ať již v jihovýchodní Ázii nebo na Středním Východě nebo v Západní Evropě-kdekoliv na světě. Teng Hsiaoping nedávno prozradil, s jakým znepokojením vidí čínské vedení vývoj v Iránu, kde naprostá pasivita Ameriky a Západu umožnila nejen pád dosavadního režimu, ale otevírá, podle čínského názoru, dveře k připojeni Iránu do sféry sovětského vlivu, což ohrozí nejen dosavadní vývoj k míru na Středním Východě, ale ekonomickou a tím i politickou stabilitu západních demokracií. Čínští vedoucí nezapomínají na pilíře carské ruské politiky, jak je definoval Petr Veliký, který žádal, aby se Rusko sblížilo s Konstantinopolí (dnešním Tureckem) a Indií s cílem izolovat, oslabit a nakonec ovládnout Persii (dnešní Irán) a Čínu. Ve své závěti odkázal svým nástupcům:
« K d o ovládne Persii a Čínu, ten ovládne svět». Čína dnes jistě bojuje především o svou bezpečnost a své místo světové velmoci, ale domnívá se, že její boj se kryje se zájmy USA a západní Evropy. Je to jistě do značné míry pravda, protože ovládnutí Iránu Sovětským svazem by nutně muselo vést k pádu nynějšího režimu v Saudské Arábii a postupně k podřízení Iráku, Jordánská a Turecka (spolu s již infiltrovanou Sýrií a Libanonem) sovětským zájmům se všemi důsledky z toho plynoucími pro Izrael a pro Egypt a tím pro dosavadní rovnováhu na Středním Východě. Není třeba opakovat, jak tato oblast je životně důležitá pro ekonomiku Západu a jak by se tím zvýšily možnosti SSSR diktovat své podmínky zejména zemím Západní Evropy. Jen tak si vysvětlit sympatii Číny pro ty politiky západní Evropy, kteří toto nebezpečí chápou, byť patří většinou k pravicovým a antikomunistickým stranám, zatímco levice, od komunistů po socialisty a sociální demokraty se Číňanům jeví jako objektivní spojenec zájmů SSSR, protože odmítá vidět toto nebezpečí a místo toho doporučuje další ústupky sovětským zájmům jen aby se zachránila t. zv. détente. Je pravděpodobné, že čínské vedení zvážilo všechna rizika, včetně mezinárodních důsledků, které jeho akce může mít. Muselo si jistě uvědomit, že tímto krokem nahraje sovětské propagandě a že i značná část levice, která s ní dosud sympatizovala, nebude moci tento krok podpořit pro stejné principy, pro které nedávno odsoudila vietnamskou intervenci v Kambodži nebo sovětskou intervenci proti Československu v roce 1968. Je pravděpodobné, že se Čína dočasně dostane do diplomatické izolace mezi zeměmi t. zv. třetího světa, kde má mnoho přátel, kteří však mají všechny důvody odmítat jakoukoliv vojenskou intervenci, ať je její důvod sebevážnější. Ale právě Doučení ze sovětské invaze Československa zde iraje u Pekinu mnohem větší roli než si Západ dovede připustit: Čína je přesvědčena, že Sovětský
svaz se neodváží ji napadnout jen tehdy, když bude vědět, že narazí na připravený vojenský odpor a že musí počítat se ztrátami. To je zřejmě pro čínské vedení dnes rozhodující, protože počítá s reálným nebezpečím sovětského útoku. Je ovšem otázka, zda svou «trestní výpravou» proti Hanoji nenaletěl Pekin na léčku, kterou mu Moskva nastražila vietnamskými pohraničními provokacemi. Není přece tajemstvím, že sovětští maršálové tlačí na sovětské vedení, aby Čína byla «zkrocena» dříve než to bude stát příliš mnoho obětí nebo než se to stane pro industrializaci a modernizaci nemožné. Taková operace se nazývá «preventivní obrana». Nynější akce Pekinu skýtá Moskvě strategicky i psychologicky nečekané podmínky pro takové «potrestání». Sovětské vedení si však ještě před tímto rozhodnutím chce ověřit postoj západních vlád, zvláště Ameriky. Zatímco USA zaujaly stanovisko jakéhosi «arbitra», který žádá jak odchod čínských vojsk z Vietnamu, tak stažení vietnamských vojsk z Kambodže a vyvíjí tlak na Moskvu, aby se zdržela jakýchkoliv vojenských akcí, některé západoevropské vlády naznačují svými prvními reakcemi, že projevují víc pochopení pro Vietnam a SSSR než pro Čínu a že dokonce mají tendenci kritizovat Carterovu administrativu za to, že navázáním diplomatických vztahů s Čínou podpořila tuto «dobrodružnou» politiku Pekinu. Jestliže se ukáže, že Západ spekuluje se vzájemným oslabením obou komunistických velmocí, Číny a SSSR a nechá Moskvě volnou ruku vlastní neutralitou v nastávajícím konfliktu, pak si kope vlastní hrob jako v předvečer světové války pokusem o dohodu s Hitlerem. Kdyby se totiž sovětskému vedení podařilo podrobit si Čínu a dosazením prosovětského režimu ji přeměnit na svého satelita, pak už není síly, která by jej mohla zastavit, Právě z tohoto hlediska je nutno posuzovat nynější čínsko-vietnamský konflikt.
Když Nový rok vyšel na neděli Občas se naše propaganda vybičuje a nakrásně nám tvrdí, že v Československu máme jednu z nejkratších pracovních dob i nejvíce volných dnů, k zotavení a rekreaci. Jako důkaz používá srovnání s předválečným Československem, argumentuje délkou dovolené a rozsahem volného času, ale zamlčuje skutečný stav v jiných hospodářsky vyspělých zemích Evropy a světa. Z této metody neinformovaným čtenářům vyplyne dojem, že i v této oblasti sociálních vymožeností ostatní země za námi daleko zaostaly a vykořisťovaní dělníci a jejich odbory na tomto poli nevybojovaly vlastně nic. Předseda Federální vlády ČSSR dr. Lubomír Strougal na XV. sjezdu KSČ (1971) řekl: «Socialistické zřízení zakotvilo a ekonomicky zajistilo takové vymoženosti, jako je ústavou zaručené právo na práci, pracovní doba jedna z nejkratších a dovolená jedna z nejdelších na světě ».
Proto prorovnávejme: Podle údajů Mezinárodní organizace práce byla v roce 1975 týdenní pracovní doba včetně přestávek na jídlo v ČSSR 43, 6 hodiny, v NSR 42,7, v Austrálii 38,8, v Belgii 38,7, ve Finsku 38 hodin, v Japonsku 42, v Kanadě 39,9, v Norsku 34 hodin, na Novém Zélandu a v USA 40 hodin. Pouze Velká Británie má údaj o pracovní době delší než u nás - 44,7 hodiny. K volnému času zaměstnaných lidí patří samozřejmě nejen dovolená, ale i volné státní či církevní svátky, za které patří pracujícím průměrná mzda. U nás jsme postupně - snad v rámci ateistické výchovy - odbourali různé církevní svátky. Tak už ani nevíme, kdy vlastně jsou svátky svatodušní. Boží tělo, Všech svatých, tedy svátky, které jsou ve většině kapitalistických zemí dnem pracovního klidu a volna. Nikdo ale neví přesně, v rámci čeho jsme zrušili státní svátek 28. října, který z historického hlediska jistě patřil k nejvýznamnějŠím.
19
Český národ získal v tento den v roce 1918 po třístaleté porobě opět svoji samostatnost, Slováci se vymanili z tisícileté nadvlády Maďarů. Prozíraví politici určili toto datum v roce 1945 za Den znárodnění, 28.10.1945 byly podepsány dekrety o znárodnění klíčového průmyslu v Československu. Po roce 1948 se v propagandě více mluvilo o znárodnění, než o založení ČSR. Budiž. V roce 1968 se přidal další důvod k oslavám. 28. října 1968 bylo uvedeno v život federální uspořádání ČSSR. (V tom ale měli prsty někteří pravicoví oportunisté). Bez ohledu na tuto kumulaci důvodů k oslavám vláda před nedávnem tento svátek tiše zrušila, a tak se nám památný říjnový den objevuje bez červeného čísla v kalendáři. Je označen pouze jako mnoho jiných, za «významný den». Samozřejmě nikdo se nikoho na nic neptal, když, tak jenom námi volených zástupců, kteří to jistě schválili, protože v těchto kruzích se odjakživa dobře ví, že potlačovat určité vzpomínky starší generace je vhodné, a získat další pracovní den ještě vhodnější. A tak v roce 1978 jisme měli pět placených svátků. A jak už v nadpisu řečeno - Nový rok vyšel na neděli. Abychom při těchto pěti svátcích nejen nezruinovali naši ekonomiku, vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 6. května 1977 o úpravě pracovní doby a o přesunu pracovního volna v roce 1978 prozíravě stanoví, že «pracovními dny jsou též soboty připadající na 11. březen, 1. duben, 13. květen, 23. září a 14. říjen. Délka pracovních směn v těchto dnech se rovná délce směny stanovené organizací na pátek předcházející této směně». (Sb. č. 32/1977). Z toho nám vychází neradostný výpočet, že všechny státní a církevní svátky si v letošním roce odpracujeme o volných sobotách. Navíc samozřejmě radostně přidáme některou sobotu navíc při Národních směnách. Při těch se alespoň udělá něco pro zkrášlení našich měst a vesnic. Podívejme se teď, jak je to s dovolenou. Pro následující srovnání vezmeme nejdelší dovolenou, která je u nás obvyklá - to znamená 4 týdny (20 pracovních dnů). Porovnání délky dovolené v různých státech v r o c e 1975 * Země NSR Itálie Švédsko Rakousko Dánsko Belgie Francie Holandsko Velká Británie Švýcarsko
Dovolená dnů
Placené svátky
Celkem volných dnů
26 20 20 20 20 19 20 20 20 18
11 15 11 11 10,5 10 9 7 7 8
37 35 31 31 30,5 29 29 27 27 26 4
Kovoprůmysl - ve 30 letech nebo po 10 letech práce.
20
Když opět začneme počítat a srovnávat celkový počet volných dnů, opět z tohoto srovnání nevycházíme nijak růžově, a to ani tehdy, kdybychom u nás nenapracovávali svátky o volných sobotách. Jak to tedy ve skutečnosti u nás s nejdelším volným časem a nejkratší pracovní dobou na světě vlastně je? Že by tyto údaje nebyly k dispozici Úřadu předsednictva vlády ČSSR? Jedna možnost pro odvážné tvrzení by se našla. Dobře informovaní odborníci všech vlád v Československu počítají do volna i nevyužití pracovní doby. A to nám zabezpečuje a téměř napevno umožňuje nekvalifikované řízení naší ekonomiky! Pravda, pravda, vždyť se o tom píše zejména po 11. zasedání ÚV KSČ z března 1978. Navíc se k volnu mohou připočítat i miliony hodin promarněných (radostně) při různých manifestacích, vítání státních a stranických delegací a letos samozřejmě i kosmonautů. Připočteme si i různá školení a schůze v pracovní době a je to. Odpovědní statistici totiž správně předpokládají, že ženy místo vítání jdou na nákup a chlapi do hospody. Navíc, kde se plně pracuje dejme tomu na MDŽ? Naše řídící orgány vědí, jak na to. Platíme vám svátky? Tak pracujte v sobotu! Kvalita se totiž u nás nahrazuje kvantitou. Co na tom, že dělník, díky špatné organizaci práce, nemůže podat plný výkon! Co na tom, když při nedostatku pracovních sil, prostojíme na chodníku půl pracovního dne a děláme tak živou kulisu projíždějícím autům. Nikdo se pak nesmí divit, že v sobotu se chodí do práce jen proto, aby člověk neměl absenci, Vůbec už se nikdo nediví, když z rozhlasu jistý vedoucí soudruh kritizuje, že některé podniky mají naplánováno i 500 hodin přesčasů na rok, ale že to nestačí a některé závody vyčerpaly na osobu a rok až devětset hodin přesčasů. Když toto číslo vydělíme osmi (pracovní doba), pak dál dvaapadesáti (týdny) a to všechno dvakrát (soboty a neděle), panebože, mají ti lidé vůbec pracovní volno některou sobotu a neděli? Nesmíme být smutni, že Nový rok vyšel letos na neděli. Už se přece mluví i o kvalifikovaném řízení naši ekonomiky. Už je na pranýři efektivnost. A mluví se o tom už dlouho. Až se o tom nebude muset mluvit, až budeme odměňováni za skutečně odvedenou práci a ne za loajalitu, až hlavním kritériem bude efektivita, pak budeme mít volných svátků, aniž by to pocítil národ na hospodářských výsledcích a životní úrovni. Pak třeba budeme dávat plný plat maminkám, aby po šest let mohly zůstat u svých dětí a rodina měla z čeho dobře žít.
« V E L I K Ý K R O K VPŘED» Při právě probíhající výměně členských legitimací KSČ ověřovala komise opět «ideologickou zralostajedné členky strany. «Jak bys charakterizovala situaci v roce J968> soudružko? - «Tak jako soudruh Husák, soudruzi: ocitli jsme se na pokraji propastif» - «A jak bys charakterizovala situaci dnes, po deseti létech?» — «Přesně tak jako soudruh Husák: učinili, jsme veliký krok vpřed!».
O čem Rudé právo nepíše Znovuoslavování Stalina v SSSR
Neklid v Polsku
Na 21. prosince 1979 připadne sté výročí narození J. V. Stalina. V kalendáři, který pro letošní rok vydal «politizdat» v Moskvě, je k tornu dni uveřejněn následující chvalozpěv: «J. V. Stalin vynikající vůdce KSSS a sovětského státu i mezinárodního komunistiského a dělnického hnutí, velký teoretik a propagátor marxismu - leninismu. Do strany vstoupil v roce 1898 a podporoval Lenina v posilování revoluční marxistické strany. Rozvíjel bolševickou strategii a taktiku proletářského třídního boje. Podíle se aktivně na přípravách a provedení Velké říjnové socialistiské revoluce. V roce 1922 byl zvolen generálním tajemníkem strany. Spolu s ostatními vedoucími osobnostmi strany uskutečňoval leninský plán výstavby státu, socialistickou industrializaci, kolektivizaci zemědělství, kulturní revoluci, zahraniční politiku. Bojoval proti trockistům, pravicovým oportunistům a buržoasním nacionalistům. Stal se předsedou Rady lidových komisařů a později Rady ministrů. V létech Velké vlastenecké války byl předsedou Státního výboru obrany, lidovým komisařem obrany a vrchním velitelem sovětských vojsk. Současně s těmito zásluhami vyznačovala se Stalinova činnost také některými teoretickými a politickými chybami. Strana odsoudila kult osobnosti Stalina a odstranila jeho následky. Kult Stalina nezměnil nic na socialistickém charakteru výstavby SSSR ani na marxisticko-leninském charakteru KSSS». O existenci Gulag a o jiných těžkých zločinech systému, který Stalin vybudoval - ani slovo!
« V ý b o r společenské sebeobrany ( K O R ) » sdělil na počátku ledna 1979, že textilní dělníci v oblasti Lodže předložili řadu požadavků týkajících se mezd a pracovních norem. Také mezi horníky Slezska vzniká protestní hnutí proti dlouhé pracovní době. V dopise zaslaném předsedovi vlády protestoval KOR a řada předních opozičních osobností - mezi nimi katolíci Mezowiecki a Cywinski a národohospodář Lipinski - proti pronásledování Kazimierze Switoňe v Katovicích. Switoň patří k zakladatelům nezávislých polských odborů, a byl uvězněn pro údajný « o d p o r » proti policii. V únoru však byl přes protesty odsouzen k 1 roku vězení. Gierkův režim je velice znepokojen návštěvou papeže v Polsku, jíž se snažil zabránit, Byl však nucen ustoupit, a první papež polského původu přijede do Polska na počátku Června 1979. Jeho návštěva bude nepochybně velikou demonstrací polského katolicismu i opozičního hnutí proti režimu. Obě strany jsou si však vědomy nebezpečí exploze živelné nespokojenosti v dané situaci, a budou se proto patrně zostření vzájemného vztahu pokud možno vyhýbat.
Rudolf Bahro chce opustit N D R Z káznice v Bautzen, kde odpykává trest 8 let vězení za vykonstruovanou «špionáž», sdělil v únoru 1979 Rudolf Bahro, že je připraven opustit NDR. Své rozhodnutí motivuje takto: « Nyní, když řízení proti mně bylo provedeno známým způsobem, myslím na to bez nepřátelství NDR opustit. Je to jen přirozená reakce na politickou konstelaci, která mým « případem » vznikla. Kdybych zdezůstal bez toho, že bych byl plně rehabilitován z údajné « vlastizrady», přitahoval bych k sobě bezpochyby neustálou pozornost těch sil, které z nejrůznějších důvodů usilují obnovení studené války mezi oběma velmocenskými bloky. Chci zabránit, aby tím byly zakrývány ty problémy, o které mi jde, a chci svá politická stanoviska dále rozvíjet bez tohoto nebezpečí. Jsem přesvědčen, že pro marxistu a komunistu mého ražení bude v západní Evropě, a zejména v NSR, mnoho možností práce". Je ovšem jiná otázka, zda vláda NDR bude ochotna Rudolfa Bahro z vězení propustit a vystěhování mu umožnit. Provádí sice s politickými vězni « o b c h o d » - každoročně « p r o d á v á » sta vězňů do NSR za 30.000 až 100.000 marek za osobu avšak Rudolf Bahro je tak nebezpečný kritik a odpůrce, že případ bude jistě posuzován jako zcela zvláštní.
SPD o eurokomunlsmu a Východní Evropě Místopředseda parlamentní frakce SPD Horst Ehmke se vyslovil v televizní polemice s vedoucím kandidátem FDP do evropského parlamentu Bangemannem kladně o «vrůstání eurokomunistickýeh stran do Evropy». Zdůraznil, že síla italských komunistů je na rozdíl od SED nebo KSSS výsledkem svobodných voleb, a poukázal na uvolnění eurokomunistických stran z područí Moskvy a ze zajetí marxistisko-leninistického dogmatismu. Každé reformě-komunistické hnutí na západě i na východě Evropy musí být chápáno i v souvislosti s budoucím možným překonáním rozdělení Německa. Protože však eurokomunistické strany zůstávají odpůrci sociální demokracie, nepřipadá koalice s nimi v budoucím evropském parlamentě až na další v úvahu, a- to je nyní konzervativními silami zneužíváno - zdůraznil Ehmke. Heinz Timmermann vyjádřil v článku « Levice v předvečer evropských voleb» v « L 76» Č. 10/1978 stanovisko SPD k politice odstraňování napětí v Evropě a k vývoji v zemích sovětského bloku: «Jedni - konservatívně orientovaní - pokládají prosazení lidských práv ve Východní Evropě za předpoklad pokračování v politice odstraňování napětí. Chtějí tuto politiku využívat k destabilizaci tamního systému. Druzí - k nimž patří demokratičtí socialisté, eurokomunisté a mnohé demokratické buržoasní strany - vidí naopak v pokračování politiky odstraňování napětí předpoklad budoucích zlepšení ve věci lidských práv na Východě. Willy Brandt právem zdůrazňuje: Bude-li ztracen boj o mír, ztratí také řeč o lidských právech svůj smysl! Zostřování krize ve Východní Evropě a perspektiva náhlých erupcí nespokojenosti vedla
21
by jen k zostření represí, a rnálo by pomohla těm, kteří ve Východní Evropě žijí. Tak jako odmítá většina západoevropského dělnického hnutí strategii revolučních výbuchů na Západě a buduje na strategii postupných reforem, měla by ve své politice vůči Východní Evropě podporovat evoluční proces, aniž by ovšem opustila politiku solidarity s bojovníky za lidská práva v této části Evropy». Carrillo kritizuje K S F V televizním rozhovoru na počátku února 1979 odmítl Santiago Carrillo odpor Komunistické strany Francie proti vstupu Španělska do Evropského společenství. Řekl: «Nechápu, proč se mi z Paříže vnucují názory o tom, co je dobré a co nikoliv pro španělské pracující!» Vyslovil politování nad porážkou francouzské levice v loňských volbách, která «znamenala porážku pro eurokomunismus i ve Španělsku». Současně zdůraznil, že unie mezi socialisty a komunisty, která je podmínkou úspěchu ve Francii, je zatím vyloučena ve Španělsku. Po čtyřiceti létech diktatury existují ve Španělsku «zvláštní poměry», a « c o je dobré na sever od Pyrenejí, bylo by katastrofou na jih od nich». Španělští komunisté pokládají eventuelní koalici se socialisty za příliš úzkou politickou formaci, která by vedla k veliké polarizaci v zemi, a mohla by vyústit ve vojenském puči. Jejich postoj nemá tedy nic společného se starokomunistickým sektářstvím vůči socialistům. Ostatně podobný názor na vhodnost spojenectví obou stran levice má i španělská socialistická strana PSOE.
nov, A. Bitov, E. Popov, V. Iskander a V. Erofjev. Jako « podněcovatel» tohoto činu byl označen Aksionov. Všichni obvinění zdůrazňují, že nepatří k «disidentům», a že svým rukopisným vydáním protestují jen proti umrtvující praxi sovětské censury. Obrátili se dopisem na Leonida Brežněva, kde podstatu svého činu vysvětlují, a žádají ochranu před represáliemi Svazu spisovatelů. Pro březnové volby do Nejvyššího sovětu navrhla skupina 28 občanů - s odvoláním na práva zaručená v sovětské ústavě - jako nezávislého kandidáta známého oposičního představitele Roy Medveděva. Měl být protikandidátem primabaleriny Natalije Bessmernové ve sverdlovském volebním okruhu. Sovětské úřady však odmítly registraci nezávislého kandidáta provést. Nespokojenost s « f i n l a n d i z a c í » Finský politický život se vyznačoval v posledních desetiletích souhlasem politických stran od prava do leva a tím i velké části finské veřejnosti se «zvláštní» - opatrnou a přizpůsobivou zahraniční politikou vůči SSSR. Průzkum veřejného mínění na konci roku 1978 však způsobil paniku v řadách tvůrců této politiky i nevoli v Moskvě. Ukázalo se totiž, že jen 55 procent voličů i nadále pokládá finskou zahraniční politiku za « d o b r o u » , a že celých 34 procent je nespokojeno s její «východní» orientací. Před šesti léty byl totiž poměr 67:20! Tato změna veřejného mínění se projevila v březnových parlamentních volbách. Moskva už proti růstu «pravicových tendencí» předem protestovala.
« Zvláštní status » Bulharska? Po podivné lednové návštěvě Leonida Brežněva v Sofii jsou mnozí pozorovatelé vývoje na Balkáně toho mínění, že ide « o kvalitativně nové sblížení mezi SSSR a Bulharskem, které ma překročit rámec spojenectví ve Varšavské smlouvě a spolupráce v RVHP». Zejména jugoslávský tisk věnoval pozornost té části sofijské řeči Brežněva, kde zdůraznil, že «sbližování obou zemí je nyní kvalitativně novou věcí, a vyžaduje rozvíjení v etapách ». Jugoslávská «Politika» konstatovala, že tento proces zatím nemá své pojmenování, že však «integrace SSSR a Bulharska může nabýt netušených rozměrů». Na konci února 1979 se objevily zprávy o umístění 3 sovětských divisí v Bulharsku, kde dříve sovětská vojska umístěna nebyla. Připouští se, že může jít o dočasnou demonstraci, namířenou jak proti Rumunsku tak proti Jugoslávii za jejich postoj v čínsko-vietnamsko-kambodžském konfliktu, ale připouští se i možnost trvalého umístění sovětských vojsk na bulharském území. Bulharské úřady však tuto zprávu oficielně dementovaly. Mezi Oděsou a Varnou byla v listopadu 1978 otevřena vysoce frekventovaná lodní přeprava Čtyřmi převozními loďmi denně.
Nová opoziční vystoupení v SSSR V lednu 1979 odsoudila moskevská organizace Svazu sovětských spisovatelů jako «vodu na mlýn nepřátelům SSSR» neoficielní rukopisnou publikaci «Metropol», v níž soustředilo své literární příspěvky pět členů Svazu spisovatelů. - V. Axio-
22
Popravy komunistů v Iráku Režim v Iráku je líčen sovětskou i československou propagandou jako «bratrský», a vzájemné oficiální návštěvy i četné dodávky zbraní jsou na denním pořádku. Ve vládě «jednotné fronty» v Bagdadu sedí dva komunističtí ministři, a vše tedy vypadá v pořádku. V červnu minulého roku však bylo popraveno 21 důstojníku a vojáků pro «komunistickou činnosti», v prosinci bylo oběšeno dalších 18 komunistů, v Basře «zmizelo» 20 předních komunistických funcionářů! Protikomunistický teror v Iráku dosáhl takového stupně, že i prosovětské komunistické strany Jordánie, Bahreinu, Tunisu, Alžírska, Maroka, Sudanu, Sýrie, Iráku, Libanonu a Egypta - vesměs sekty bez většího vlivu - byly na své poradě v prosinci 1978 nuceny protestovat. Elleinstein ke sjezdu K S F ÚV KSF uveřejnil 1. března 1979 jako podklad k předsjezdové diskusi návrh resoluce sjezdu, který se bude konat 9.-13. května. K navrženým změnám stanov uveřejnil stať Georges Marchais již 13. února. Veřejnou diskusi zahájil v « L e M o n d e » 21.23. února marxistický historik Jean Elleinstein, který je znám svými kritickými stanovisky k politice strany. Napsal m.j.: «Hledání nové cesty k socialismu stane se srozumitelným jen radikální kritikou dosavadního vývoje. Mluvit o «všeobecných rysech a zákonech, které dosavadní zkušenost potvrzují nebo modifikují», tak jak se to činí v návr-
hu stanov, odpovídá jen «tradičnímu socialismu». Nejde o to, «obrátit se proti všemu, co se dosud stalo », a v tomto smyslu jsem nemluvil o sovčtské skutečnosti jako o «antimodelu». Nevíme dnes skutečné, jaký může a má být budoucí socialismus, avšak víme, jaký být nemá: ani Gulag ani panství byrokracie, ani etatismus ani odstraněni shromažďovací, tiskové a jiných demokratických svobod, zejmena také svobody umění! Současné vedení KSF není s to uvést, kde nám sovětskv příklad může být k užitku, ale také se neodvažuje naplno svou bezradnost přiznat» pokračuje Elleinstein. Mluvě o t. zv. «pozitivní celkové bilanci» socialistických zemí, jak ji charakterizují theze vedení KSF ke sjezdu, Elleinstein soudí, že situace těchto zemí ilustruje spíše jeden z historických neúspěchů komunistického hnutí: « Pravda, tyto země uskutečnily důležité i blahodárné změny, ale za strašnou cenu lidských obětí a krve. Daly vyrůst autoritářským politickým systémům, v nichž všemocné státy jsou ovládány ještě všemocnější byrokracií jako je tomu na př. v SSSR. Ten nevyřešil ani národnostní otázku ani neurychlil ekonomický vývoj, brzděný byrokratick>rm řízením, V oblasti zemědělství a zásobování, situace v Sovětském svazu je špatná, takřka katastrofální. Mluvit tedy v této situaci o «celkové pozitivní bilanci» znamená přiznat zcela falešnou představu o sovětské realitě». Další dva historické neúspěchy dělnického hnutí vidí Elleinstein v neschopnosti socialistických a sociálně-demokratických stran nejen zlepšit, ale přeměnit struktury kapitalismu e překročit jeho rámec a západních komunistických stran uskutečnil socialistickou revoluci. Proto považuje za nutné provést hlubokou analýzu chyb KSF a hledat nové cesty, které by odpovídaly realitě Francie a konce tohoto století. Protože vedení strany tyto otázky obchází a kritiky umlčuje, povážuje Elleinstein za svou povinnost mluvit o těchto problémech i na stránkách nekomunistického tisku. Odmítá stalinistické metody, které vidí v «náboženské koncepci strany», v umlčování kritiků a jejich nahrazování loajálními lidmi, kteří pochlebují generálnímu tajemníkovi. Jean Elleinstein uzávírá sérii svých článků otázkou: « Bude nástupce Georges Marchais čekat až do roku 1999, aby řekl, že jsme se mýlili v roce 1979?».
Kritika jednostrannosti S F D M Deník KSI «Unita» uveřejnil 12.2.1979 článek o zasedání Výkoného výboru Světové demokratické federace mládeže (SFDM) v Dortmundu, na němž sovětská delegace za podpory svých spojenců (ovšem i SSM) prosadila rezoluci, odsuzující čínské vedení. Delegace Komunistického svazu mládeže Itálie sice také vyjádřila některé výhrady k čínské politice, ale odmítla rozhodně metodu «odsuzování» a «vylučování». Podobné stanovisko zaujaly delegace francouzské, španělské, belgické, britské, mexické a severokorejské mládeže. Rumunská členská organizace nevyslala na zasedání svého zástupce. «Unita» vyjadřuje znepokojení nad skutečností, že poprvé po mnoha letech se opouští metoda hledání společného stanoviska, která byla přijata na 10. světovém shromáždění jako zá-
kladní kriterium činnosti SFDM a uzavírá: « T o staví velký otazník nad budoucností SFDM u organizact, které jsou jejími členy». *
K e konfliktu Čina-Vietnain-Kambodža Jugoslávská i rumunská vláda zaujaly ke konfliktům v jihovýchodní Asii stanovisko, které velice rozzlobilo Moskvu. Obě vlády především odsoudily vietnamskou invazi do Kambodži, K útoku Číny na Vietnam připojily se k rcsoluci Rady bezpečnosti OSN, kterou ovšem SSSR vetoval: požadovala okamžité stažení jak vietnamských vojsk z Kambodži tak čínských vojsk z Vietnamu. Francouzská komunistická strana se vyjádření k vietnamské invazi vyhnula, a připojila se jen k odsouzení čínského útoku. Italská «UUnita» se i o vietnamské akci vyjadřovala kriticky. Při odsouzení akce čínské zdůraznil Enrico Berlinguer, že PCI je současně proti pokusům exkomunikovat čínské komunisty a neuznávat místo Číny ve světové politice. Jménem Komunistické strany Španělska prohlásil Santiago Carrillo: «Čínský útok na Vietnam je projev velmocenského hegemonismu. Odsoudili jsme sovětskou intervenci v Československu i vietnamskou intervenci v Kambodži, a odsuzujeme každý útok socialistické země na zemi jinou ».
Akce za osvobození Jaroslava Sabaty V rámci široké kampaně za osvobození mluvčího Charty 77 Jaroslava Sabaty a ostatních politických vězňů, navštívila dne 21. března 1979 delegace Mezinárodního výboru proti represi čs. velvyslanectví v Paříži, aby tam odevzdala přes 6,000 telegramů, odeslaných odborovými a politickými organizacemi a žádajících svobodu pro mluvčího Charty 77. Delegace byla složena ze zástupců francouzských odborů i politických stran a hnutí levice. Byli v ní m. j. Robert Pontillon, tajemník Socialistické strany a místopředseda Sdružení čs. - francouzského přátelství, který se jako francouzský zajatec zúčastnil Slovenského národního povstání; dále generální tajemník FEN (odborová organizace pracovníků školství) Louis Astre, spisovatelka a členka KSF Helene Parmelin a další. Vyslanectví nejdříve odmítalo delegaci přijmout, avšak po předložení jmen jejích účastníků ji přijal rada velvyslanectví, který odmítl uvést své jméno, K Žádosti o propuštění Sabaty uvedl, že byl odsouzen za násilí vůči příslušníkům bezpečnosti a k argumentu o jeho špatném zdravotním stavu namítl, že nemůže být tak špatný, když se Sabata «procházel po horách a mohl rvát s policií». Nemaje «dostatek informací» domníval se pan rada, že delegaci umlčí drtivou otázkou « a co děláte pro svobodu v Iránu? ». Protože členové delegace trvali na tom, že chtějí mluvit s velvyslancem a že jen jemu předají origi-
23
nály telegramů, bylo jim slíbeno, že jejich žádost bude přednesena velvyslanci a že budou informování, zda a kdy je velvyslanec přijme. O výsledku rozhovoru pak informovali členové delegace novináře na tiskové konference v Paříži, jíž se také zúčastnil na pozvání FEN Jiří Pelikán. Spisovatelka Helene Parmelin vyslovila politování,že nemohla v delegaci reprezentovat oficielně komunistickou stranu, že však je přesvědčena, že vyjadřuje názor značného počtu francouzských komunistů. Připoměla, že uvnitř KSF se vytváří tendence, která se staví kriticky k nynější politice vedení KSF a která žádá, aby byla prohloubena analýza systému t. zv. reálného socialismu, aby KSF přerušila vešekeré styky s KSČ, aby naopak navázala pracovní kontakty s hnutími jako Charta 77 a polský KOR, aby žadala propuštění všech politických vězňů v Československu a v zemích Východní Evropy a aby žádala okamžitý odchod sovětských vojsk z Československa v duchu rezoluce vedení KSF ze srpna 1968, kterým se odsuzovala vojenská intervence a pobyt cizích vojsk na čs. území. Týden před tím navštívila čs. velvyslanectví delegace francouzských novinářů, jež rovněž tlumočila požadavek propuštění Jaroslava Sabaty a Jiřího Lederera, jakož i ostatních politických vězňů.
Umlčení čestného obhájce Okupační režim nemůže trpět čestné právníky, kteří důsledně respektují právní řád a odmítají zvůli úřadů. To potvrzuje i zákrok proti advokátovi JUDr Josefu Daniszovi, obhájci Jaroslava Sabaty a jiných signatářů Charty 77, který má být nyní definitivně umlčen. Jak jsme již oznámili (Listy č. 1/79), rozhodl Výbor Městského sdružení advokátů v Praze zrušit členství Dr. Danisze v advokacii. Závodní výbor ROH si sice vyžádal písemné podklady a rozhodnutí po nějakou dobu tím odložil, ale jak se dalo předpokládat, nemohl odolat tlaku shora, kde bylo již rozhodnuto Dr. Danisze zlikvidovat jako advokáta a dát tím výstrahu všem, kdo by se ještě pokoušeli uplatňovat svá práva obhájců stejně čestně a nestranně, jak to činil Dr. Danisz. Jako důvod k tomuto opatření bylo uvedeno, že Dr. Danisz se v procesu se signatářem Charty 77 Jiřím Chmelem zmínil o procesech padesátých let a při jiné příležitosti poukázal na použití fyzického násilí ze strany orgánů bezpečnosti proti signatáři Charty. Skutečným důvodem však byla obhajoba, kterou převzal Dr. Danisz v procese proti Jaroslavu Sabatoví, mluvčímu Charty 77 a kterou vedl podle právní etiky a bez ohledu na nátlak bezpečnosti.
T
9 1
Začátkem března dal Výbor ROH při advokátní poradně č. 5, v Praze souhlas se zrušením členství Dr. Danisze v české advokacii, což znamená, že od 1. června 1979 nemůže Dr. Danisz vykonávat svou funkci advokáta. Je to rozhodnutí, které postihuje nejen Dr. Danisze, ale především všechny, které tento advokát hájil v poslední době a dá se říci bez přehánění všechny občany, kteří se musí hájit proti svévoli režimu i všechny advokáty, kteří chtějí vykonávat svou funkci podle svého svědomí. JUDr. Josef Danisz se totiž ujal se značnou občanskou odvahou řady zastánců lidských práv v Československu, zvláště signatářů Charty 77 (mnozí advokáti odmítají obhajobu signatářů Charty, neboť se tím dostávají do obtížné situace a do nutných konfliktů se zájmy režimu): v pracovních sporech i trestním řízení zastupoval a obhajoval kromě Jaroslava Sabaty a Jiřího Chmela Jiřího Grušu, Zinu Kočovou, Jitku Bidlasovou, Jiřího Pallase, Karla Freunda, Zdenu Erteltovou, Pavla Roubala, Jaroslava Kukala, Tomáše Petřivého a další. Jeho písemná podání a závěrečné řeči vynikají odbornou úrovní a občanskou statečností, která vyvolává současně obdiv a úctu u části veřejnosti a nelibost v oficiálních kruzích. Režim se pokoušel ho nejdřív zastrašit zahájením trestního řízení pro údajnou urážku veřejného činitele, což je tak ojedinělý případ, že ani nejstarší členové pražské advokacie si nepamatují, aby advokát byl stíhán pro verbální delikt. Když bylo jasné, že Dr. Danisz se nedá zastrašit, bylo rozhodnuto jej umlčet vyloučením z advokacie. JUDr. Josef Danisz se narodil 7.7.1946 v Přerově. Dokončil studia na právnické fakultě UK v Praze v roce 1970 a v roce 1971 získal doktorát práv, když jeho diplomová a rigorozní práce byly oceněny odborníky jako mimořádně talentované a odvážné. V advokacii pracuje od r. 1972 v Advokátní poradně č. 5, Václavské náměstí 41, Praha 1 tel. 264133; kromě toho publikoval celou řadu odborných statí z mezinárodního práva veřejného v časopise ČSAV «Právník». Případem Dr. Danisze se zabývá celá řada právníků v zahraničí, kteří se postavili na jeho obranu. Obracíme se na všechny čtenáře Listů v zahraničí, aby na pokus umlčet Dr. Danisze upozornili veřejné mínění v zemích svého pobytu a zejména demokratické a pokrokové právnické organizace, národní i mezinárodní, s výzvou, aby žádaly zrušení diskriminačních opatření proti Dr. Daniszovi a umožnily mu dále vykonávat jeho advokátní činnost, aby vyslaly k Dr. Daniszovi delegace a zástupce k ověření situace a ev. mu nabídly ze solidarity čestné i aktivní členství v organizacích advokátů a právníků, aby tak čs. úřady viděly, že advokát, který riskoval svou existenci v zájmu pravdy a práva nezůstane osamocen.
Upřesnění: V minulém čísle Listu vypadla z technických důvodů. poznámka pod textem A J. Liehma s titulem «Intelektuálové a nová společenská smlouva », ze jde o projev, přednesený na mezinárodním semináři «Pražské jaro a levice» ve francouzském Biěvres ve dnech 23-26. února 1974. Omlouváme se autorovi a čtenářům.
O poctivé práci Drtivá většina iidi pracuje z nezbytí. Práce je jediný způsob, jak uživit nejdřív sebe. Pak tv, kteří stojí mezi jedincem a kletbou lidské samoty, konečnosti, absurdity existence. Je prostředkem, jak sobě i jim opatřit zprvu příkrov z listí, později jeskyni, nakonec střechu nad hlavou. Postupně se tu i onde tenhle seznam prodlužuje, jak přibývá potřeb skutečných i zdánlivých, zatímco jinde zůstává po tisíciletí prakticky stejně stručný, jako byl na začátku. Ne, že by nebylo potřeb. Chybí prostě možnost je uspokojit. Tísíciletí trvá zoufalý pokus sejmout z práce znamení kletby a učinit ji radostí, smyslem, naplněním lidské existence. Výsledek je žalostný. Rozhlédněte se kolem sebe, promluvte s lidmi, se sousedy, s kolegy, spolupracovníky, družstevníky, dělníky i úředníky. Zjistíte, že drtivá většina nenávidí svou « práci», považuje ji za zlé nezbytí, snaží se ji omezit na nevyhnutelné minimum, ošidit, okrást, obelstít. Utíká od ní, jak jen se naskytne příležitost. Nemyslí než na to, až jí bude konec, aspoň pro dnešek, do zítřka, do pondělka. A přitom na většinu té většiny čeká, kromě nutného odpočinku, jenom nenaplněná prázdnota, z níž se i proklínaná práce jeví občas jako vysvobození. Ovšem zase jenom na chvíli, než úmornost, jednotvárnost, namáhavost, nesmyslnost a marnost práce promění prázdnotu, která po ní následuje, v sen, v cíl, jehož je třeba dosáhnout co nejrychleji a všemi prostředky. Tak tomu bylo po tisíciletí, všude na světě, napříč dějinami i společenskými či filosofickými systémy. A je tomu tak dodnes a konce nevidět. Socialismus byl jedním ze snů o tom, jak sejmout z práce cejch prokletí. Pro mnohé tím snem zůstává, především tam, kde dosud nedošlo k pokusu o jeho realizaci. V zemích «reálného socialismu» lidé nahradili tenhle sen jiným, či vlastně mnoha jinými sny, každý podle svého. I tyhle sny jsou ovšem vlastně návraty, aniž je docela jasné k čemu. Tolik pokud jde o většinu. Existuje ovšem, také už od věků, napříč rovnoběžkami i poledníky - i privilegovaná, Šťastná menšina. Menšina, jejímž štěstím a privilegiem je, že se jí podařilo najít takovou práci, která není nezbytnou každodenní otročinou, nýbrž, alespoň občas, zdrojem radosti, uspokojení, iluzí smyslu a naplnění života. Možná však, že je třeba to říci jinak: existuje menšina lidí, kteří dokáží každou práci proměnit v takový zdroj, v takovou iluzi. Je například mnoho takových v tom půlmiliónu Čechů a Slováků, jimž před deseti lety vzali práci, kterou měli rádi, aby je potrestali za to, že se pokusili podělit se o toto štěstí a privilegium s milióny, kterým mnohdy ani na mysl nepřišlo, že něco takového existuje. Všichni je známe. Byli z takzvaných «privilegovaných», «elitních» povolání. Ponížili je, vyhnali, jak se říká, k lopatě, ale oni i tady našli způsob, jak nebýt otroky, ale lidmi pracujícími z vlastní svobodné vůle. Ti, kteří je takto marně chtěli degradovat na věc, je za to nenávidí ještě víc. Druzí, kteří sdílejí jejich osud, je nechápou. A oni sami, šťastlivci, to nedovedou vysvětlit. Asi se už narodi-
'ii
<
li s tím darem, který jim umožňuje proměnit každou, nebo skoro každou práci v seberealizaci. Ale jak řečeno, ať už je to prací, povoláním, oborem, nebo licími, týká se to jenom menšiny. Dokonce malé menšiny. Malé menšiny dělníků, družstevníků, řidičů, horníků, úředníků, policajtů, železničářů, studentů, vězeňských dozorců, novinářů, fízlů, vojáků, herců, lékařů, vědeckých pracovníků, aparátníků, a patrně i farářů, ministrů či tajemníků. Jenže tahle menšina je nesmírně důležitá. Jsou to totiž v každém lidském společenství lidé, kteří rozhodují o osudu tohoto společenství, o jeho šancích do budoucnosti, o způsobu jeho existence v přítomnosti. Aspoň v té míře, v jaké o těchto věcech může to či ono společenství skutečně rozhodovat nebo je podstatně ovlivnit. Zatímco většina, jako vždycky a všude, kouká jak přežít od pondělka do pátku, od rána do odpoledne, jak odevzdat co nejmíň ze své pracovní síly a schopnosti těm, kteří je najali za většinou nevalnou úplatu, jak na ně vyzrát dřív než bude pozdě (pokračujíc tak prostě, v podmínkách pro každou generaci vždycky trochu nových, v nerovném zápasu, který se iim jeví jako vlastně jediný smysl existence) - klade si ona malá menšina znovu a znovu tytéž otázky, na které není žádná jednoduchá odpověď. Klade si je i v Československu, v roce sedmdesátém devátém, v prvním roce pookupačního desetiletí. Jsou to otázky po smyslu věcí, činnosti, práce. Mnozí příslušníci právě téhle menšiny se zoufale snažili rozšířit na větší množství svých spoluobčanů teritorium, na němž se sami pohybují, a které je prostorem seberealizace i pro nejproskribovanější z páriů a vyděděnců. Nebo se aspoň pokoušeli zachránit, co se zachránit dá, z úsilí o takové rozšíření, rozšlapaného před deseti lety. Jsou unavení, umoření, udolaní, a přitom neúnavní, neúmorní, nezdolní. Zkusili všechno, a zkoušejí dál, znovu, protože jsou prostě takoví a jiní nebudou. Sůl země, národa. A tak, jako už tolikrát, tady i jinde, v tolika generacích, se obracejí k práci jako k záchraně. Vědí, že práce, dobrá, poctivá práce, je zachránila před zmrzačením duše, ať už je život postavil kamkoli, umožnila jim ubránit svou vnitřní svobodu před nabízeným či vnucovaným otroctvím. Myslí na minulost, na svoje předky, na jejich myslitele, myslí na to, jak «poctivá práce» umožnila překlenout léta poroby a vytvořit předpoklady pro novou budoucnost. Čtou v českých dějinách a úporně v nich hledají aktivní formuli pro dnešek. Potíž je v tom, že «reálný socialismus » se skutečně dost podstatně liší od všeho, co mu předcházelo. Mimo jiné, a možná především, tím, jaké místo poskytuje «poctivé práci». Kolík bylo v minulosti těch, kteří v tragické situaci své země - a kolik bylo takových zemí - nenalezli, jak sloužit vznešeným ideálům, a místo toho, neúmorní a poctiví, realizovali sami sebe v činnosti, jež s těmito ideály zdánlivě nesouvisela, ale nakonec jim prospěla víc než co jiného. Důležitý pro takový pokus a jeho úspěch byl ovšem prostor, který pro «po-
25
čtivou práci» existoval, a který «poctivá práce» neustále rozšiřovala. Ten prostor poskytoval možnost obe ít průměrnost, nevšímat šijí, předhonit ji po jiných cestách, obklíčit, zlikvidovat vlastním úspěchem. V řemesle, ve vědě, v průmyslu, v intelektuální činnosti, v zemědělství. «Reálný socialismus» tenhle prostor prakticky eliminoval. Ne úplně, to zajisté nejde. Ale zredukoval ho na minimum, o jehož definici se nepřetržitě pokoušíme. V definici, kterou poskytuje «reálný socialismus», je «poctivá práce» především otročina většiny, v ničem neohrožující vládu průměru, pověřeného kontrolou nad tím, aby tuhle «poctivou práci» nikde nic nepřesáhlo, nepřerostlo. Ti, kteří kontrolují, na různých stupních moci a dozoru nad prací, patří k většině. Nenávidí svou práci stejně jako ti, které kontrolují, jsou otroci stejně jako každý jiný dozorce nad otroky, a mají jenom jediný zájem: Aby nebylo otroků, kteří si budou počínat jako svobodní lidé, sami sebe realizující prací. Pak by totiž nebylo ani otrokářů. Dozorci nad otroky a otroci s mentalitou otroků, jsou jenom dvě strany jedné mince. Jedni produkují druhé a prodlužují do nekonečna jejich existenci. V Solženicynově novele «Jeden den v životě Ivana Denisoviče » je nádherná pasáž o tom, jakou radost z dobře vykonané práce pocítí vězeň, který v nelidských podmínkách staví zeď vlastního vězení. Toto, spíš než příklady z minulosti, je obraz seberealizace prací v «reálném socialismu». Ivan Denisovič nejedná už jako otrok, ale jako svobodný člověk. Jenže skutečná realizace tohoto potenciálu svobody je podmíněná rozpuštěním Gulagu. Nicméně má tenhle příklad sílu podobenství. Každý, kdo prostě nemůže jinak než hledat v prá-
ci možnost seberealizace, je anomálií v systému, který není na tohle zařízený. Proto se ovšem musí dřív nebo později se systémem střetnout - pokud ovšem už sám takový postoj k vlastní práci není vědomým protestem proti systému. Toto střetnutí může mít jak podobu konfliktu s dozorci, kteří jsou nad ním, tak s otroky, kteří stojí vedle něho a jimž se jeho neotrocká mentalita rovněž jeví jako hrozba. Mají tedy pravdu ti, kteří se domnívají, že každý seriózní pokus o seberealizaci v práci je už projevem nesouhlasu, odporu, jenž má svou nutnou logiku. Nemají však, bohužel, pravdu, domnívají-li se, že souhrn takových seberealizací posiluje rezistenci a naděje celku stejně, jako tomu bylo v jiných historických situacích. Nelze popřít mravní význam takového postoje k práci - Ivan Denisovič a jemu podobní také díky jemu přežívají nezlomení, nestávají se otroky. Ale faktem zůstává, že zeď, kterou staví, je zdí jejich vězení. Nepřekonatelnost tohoto rozporu je ovšem klamná. Menšina šťastných a privilegovaných, realizujících se v práci, prostě nemůže jinak. (Většině, pro kterou je práce kletbou, možnost seberealizace v podmínkách «reálného socialismu» vůbec nepřijde na mysl. Občas může dojít k pohybu mezi menšinou a většinou, ale ten je téměř nepozorovatelný a probíhá oběma směry). A uvnitř menšiny jsou zas tací, kteří považují a budou považovat za jedinou možnou seberealizaci přeměnu zdí vězení ve stěny obydlí svobodných lidí. Mezi nimi a našimi Ivany Denisoviči není však propast, rivalita ani nepřátelství. Obojí dělají co musí, obojí jednají jako svobodní lidé, a edni nemohou bez druhých připravit Šanci na svobodu pro většinu. DALIMIL
Rozpory ve státech se socialistickou ústavou MIHAJLO MARKOVIC * Výraz «státy se socialistickou ústavou» naznačuje, že tu jde o společenské útvary, které nelze tak snadno oklasifikovat. Tyto státy prošly pronikavou politickou i ekonomickou přeměnou na základě buď socialistické revoluce anebo vnějšího vojenského zákroku, provedeného zeměmi, kde k socialistické revoluci došlo již dříve. K podstatným znakům této přeměny patří: zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a zavedení státem řízené hospodářské soustavy; odstranění politické moci buržoazie a nahrazení parlamentního pluralismu, ve kterém hrálo bohatství značnou roli, systémem jediné strany, v němž je jediným zdrojem moci politické postavení. Ústavy těchto států jsou socialistické a vyhlašují dlouhodobé cíle socialistické revoluce: odstranění vykořisťování a veškerých třídních rozdí-
* Jugoslávský filosof, člen skupiny
26
«Praxis».
lů, odměňování podle zásady «každému podle jeho práce», rozhodující úloha dělníků ve společenském rozhodování, i značné rozšíření lidských práv, která vedle měšťáckých svobod také zahrnují právo na práci, na sociální zabezpečení, na bezplatné vzdělání, na spolurozhodování v závodech atd. Avšak ve všech těchto zemích se setkáváme s velkým rozdílem mezi socialistickými zásadami zakotvenými v ústavě a společenskou skutečností, stále ještě vykazující velkou sociální nerovnost, tyranii a útlak, jaké jsou příznačné pro třídní společnosti. Tento rozdíl vyplývá z toho, že v žádné z těchto zemí nebyla socialistická revoluce dovedena do konce. Socialistická revoluce v marxistickém pojetí znamená radikální změnu výrobních poměrů; k tomu patří odstranění všech společenských struktur umožňujících určitým společenským skupinám, aby disponovaly zhmotněnou prací a při-
vlastňovaly si podstatnou část nadhodnoty. Podle Marxe je politické uchopení moci teprve počátkem procesu překonávání všech existujících společenských vztahů. Dalším důvodem ke vzniku rozporu mezi ideologií a skutečností je to, že politická fáze socialistické revoluce nastala v zaostalých společnostech, ve kterých se předtím neuplatnilo osvobozující působení osvícenství a mčšťácko-demokratické revoluce. Tyto země nikdy nepřekonaly některé typicky feudální instituce a společenské jevy jako jsou privilegia, nerovnost před zákonem, podřízenost zákonodárství a justice výkonné moci, uznání politických vůdců společností jako neomezených vládců, přeměna občana v pokorného a poslušného poddaného, který je ochoten se točit podle toho, jak vane vítr v daném období shora diktované oficielní politiky. Za těchto okolností se předvoj revolučního hnutí velice brzy stal novou vládnoucí elitou. Co bylo dříve nerovným politickým postavením, projevilo se nyní jako nerovnost v rozdělení moci. Jakmile se hierarchické a autoritářské struktury plně rozvinuly, plodily nevyhnutelně typické třídní rozdíly. Je pravda, že výrobní prostředky byly zestátněny, ale nikdy se nestaly skutečně společenským vlastnictvím: jsou výrobcům odcizeny a nová vládnoucí elita jimi disponuje beze zbytku. Je pravda, že zisk jako klasická kapitalistická forma přivlastňování nadhodnoty zmizel, ale četné více nebo méně zahalené formy vykořisťování trvají a v posledních letech se značné rozšířily. Pro to všechno není možné označit tyto systémy prostě jako socialistické nebo státně kapitalistické; jsou svéráznou směsí různých prvků, a i tam, kde působí dojmem pozoruhodné stability, probíhají pod povrchem četné ostré skryté konflikty a rozpory. Jednou ze základních slabin těchto systémů je, že ještě dostatečně nevyvinuly demokratické a nenásilné metody řešení konfliktů. To nevyvěrá pouze z nedostatku d e m o k r a t i c k é tradice, příznačné pro původní pokrokově liberální měšťáckou epochu, která zde nikdy nenastala. K vysvětlení může posloužit i zkoumání charakterou předchozího hnutí. JEDNOTA, K Á Z E Ň , BOJOVNOST Toto hnutí stálo tváří v tvář obrovské převaze vládnoucího režimu, a jedině uplatněním monolitní jednoty, nejtužší kázně a nesmlouvavé bojovnosti mělo naději na jeho svržení. Poněvadž byli členové hnutí po desetiletí utvářeni těmito podmínkami, hledali i nadále nepřítele všude kolem sebe, i kde žádného nebylo, a i nadále zůstává snadné je ovlivňovat tak, aby v každém odlišném názoru větřili skrytou formu třídního nepřátelství a jednali podle toho. Tam, kde se s názorovými rozdíly a zájmovými konflikty nezachází snášenlivě a pružně, zbývají dvě možnosti: buď občasné násilné srážky, vždycky představované jako rozdrcení nebezpečných spiknutí, - anebo potlačení konfliktu, při čemž se zachovává fasáda jenoty a zároveň se podnikají zoufalé pokusy zmobilizovat všechny vnitřní síly proti dramaticky nadsazenému vnějšímu nebezpečí. Čím jsou vnitřní protiklady ostřejší a vládnoucí elita nejistější, zda je
bude moci zvládnout, tím válečnější tóny nasazuje proti «třídnímu nepříteli». Tímto mechanismem lze aspoň částečně vysvětlit jak stoupající útlak v jednotlivých zemích, tak i jednotlivé prudké vlny útočnosti. TROJÍ ZÁSADNÍ ROZPOR Přes uvedené rozdíly jsou různé společnosti tohoto druhu bez výjimky stiženy trojím základním rozporem: Za prvé probíhá trvalý, třebaže povětšině skrytý konflikt mezi vládnoucí byrokracií a bezmocným pracujícím lidem. Za druhé trvá válka mezi různými vrstvami a frakcemi byrokracie. A za třetí: navzdory veliké snaze ústřední moci, na oblastním a místním základě plně kontrolovat vedoucí skupiny v národních republikách, dochází stále znova k pokusům těchto skupin rozšířit svou autonomii, svou moc na vlastní půdě což plodí na jedné straně snahy o odtržení a partikularistickou orientaci, na druhé straně centralistická protiopatření, kampaně proti národnostním menšinám, čistky, a vojenské zákroky, které na mezinárodním kolbišti nabývají zřetelně imperialistického rázu. POLITIKA A BYROKRACIE Byrokracie a politika jsou nejdůležítějšími pojmy, s kterými se zabývá tento rozbor. Podle Maxe Webera (M. Weber: Politika jako povolání, Čtyři přednášky ve Svobodném studentském svazu 1919, 3. vyd. 1958) znamená politika souhrn úsilí o účast na moci nebo o vliv na rozdělení moci mezi státy anebo mezi různými skupinami uvnitř jednoho státu; za druhé je tato činnost zásadné výsadou státu; a za třetí znamená stát nadvládu jedněch lidí nad druhými opřenou o prostředky zákonného násilí. Politiku v tomto smyslu, na rozdíl od praxe, definoval Marx jako sféru odcizení. Politická činnost se stává praxí za těchto podmínek: Místo nadvlády lidí nad jinými lidmi nastupuje vláda lidí nad věcmi. Politickou praxí je v podstatě samospráva, vědomá a racionální koordinace a řízení společenských procesů bez jakýchkoli vládců z povolání. Kritériem pro ohodnocení různých alternativ v tomto procesu je míra uspokojování skutečných lidských potřeb, nikoli však růst a udržení moci. Proto má politická praxe všelidský význam a týká se každého člověka. Politická praxe není odtržena od jiných druhů tvořivé činnosti ani není s nimi neslučitelná; obsahuje prvky filosofického nazírání, vědeckého poznání, ba dokonce krásy; nemusí porušovat mravní normy. Takováto činnost - prostá podrobení, poručníkování a strachu - je neobyčejně přitažlivá a poskytuje každému člověkovi možnost podílet se na správě a rozvíjet jeden z důležitých rozměrů jeho společenského bytí. Politika je sférou odcizení tehdy, stává-li se činností, která je monopolem určité skupiny vládců z povolání. Taková politika snižuje lidi na úroveň věcí, trpných a netečných předmětů manipulace;
27
slouží úzkým zájmům privilegované společenské skupiny; odehrává se za zavřenými dveřmi; stává se pragmatickou, neracionální, nemorální; aby byla pro své oběti přitažlivá, zavádí všelijaké bezduché rituály a rozpoutává nejprimitivnější útočné vášně. Zatímco pojem politické praxe vyjadřuje optimální historickou naději naší doby, vykazuje pojem politiky provozované z povolání jednoznačně záporné momenty. Naznačuje, že tu existuje podstatné omezení, které je možno a nutno překonat. PRIVILEGOVANÁ ELITA POLITIKŮ Z POVOLÁNÍ Z tohoto pohledu nenáleží k byrokracii pouze skupina úředníků, odborníků a administrátorů; za jistých podmínek zahrnuje i ověnčené vůdce, tvůrce státní politiky, jejichž postavení ne vyvěrá jen z jejich schopností a odborných znalostí, ale také z jejich minulých zásluh. Přes všechny rozdíly mezi oběma těmito skupinami politiků z povolání v pokapitalistické společnosti náleží obě k privilegované elitě, která má téměř úplný monopol politické a hospodářské moci a tím i úlohu jediného subjektu dějin. Do této elity je třeba zahrnout nejen vlivné funkcionáře stranického a státního aparátu, nýbrž i špičkové ředitele, vedoucí osobnosti ve sdělovacích prostředcích a kulturních institucích, a rozhodně také vrchní vojenské velitele. V převážné většině byli jmenováni nebo «zvoleni» do svých funkcí proto, že mají vysoké postavení ve straně, anebo zase, pokud dosáhli vysokých hodností clík mimořádným odborným znalostem, strana je jistě brzy kooptuje, takže jsou jí pak odpovědni a povinni skládat účty. Zájmy byrokracie se zjevně dostávají do konfliktu se základními tužbami všech ostatních společenských vrstev; ty jsou pak všechny ovládány a více či méně vykořisťovány. CO SE D Ě L N Í K Ů M S L I B O V A L O V raném stadiu porevolučního vývoje požívá nový stát bezvýhradné podpory dělníků. Je povinen dělníka osvobodit, a skutečně ho od kapitalistického panství osvobozuje. Mluví a vládne jeho jménem. Poskytuje mu značnou sociální jistotu, lepší možnosti vzdělání a vyšší životní úroveň. Všechna tato zlepšení dělníkova sociálního postavení zamlžují jeho pohled na společenskou skutečnost a zabraňují mu, aby prohlédl pravou povahu byrokracie i potom, co se jeho objektivní zájmy dostaly s jejími dávno do konfliktu. Revoluční předvoj dělníkovi slibuje, že ho zbaví vykořisťování a dá mu plné právo disponovat nadhodnotou z jeho práce. Dělník poznává až později, že obrovská část této nadhodnoty připadá státu a většinou plyne do kapes jeho dřívějších vůdců. Nesmírné hmotné výsady, které jsou jim k dispozici, stávají se novou formou vykořisťování ještě více než vysoké platy. Dále bylo dělníkovi řečeno, že po revoluci povládne zemi. Dodatečně však zjišťuje, že v nejlepším případě může trochu mluvit do věcí ve svém závodě; v nejhorším případě je i zde cele
28
podřízen vedení. Jedinou oblastí, kde může vyvíjet iniciativu, je výroba - kvantitativně. Ve všech ostatních směrech se od něho pouze očekává, že se podrobí stranickým směrnicím, bude poslušen státních příkazů, a že věnuje svou fyzickou sílu plnění shora nařízených pětiletých plánů. Dělníkovi se také sliboval nejvyšší stupeň demokracie v dějinách - socialistické demokracie. Avšak byrokracie ho ve jménu socialismu oloupila o mnohá tradiční práva; právo organizovat se, volně se pohybovat, mít vlastní tisk, shromažďovat se s jinými a svobodně projevovat kritické názory, bojovat za zlepšení pracovních a životních podmínek, demonstrovat, stávkovat. Většina těchto práv je sice zakotvena v ústavě, ale ve skutečnosti existují jen na papíře. Propast mezi možným a skutečným postavením dělníka je vskutku obrovská. Kdyby si uvědomil všechny možnosti nové historické situace po odstranění kapitalistické třídy, stal by se jeho otevřený konflikt s byrokracií, která znemožňuje uskutečnění těchto možností, nevyhnutelný a nabyl by rázu třídní války. STÁLE NOVÍ NEPŘÁTELÉ Byrokracie používá úspěšně celé řady prostředků, aby zabránila zrodu a dozrání tohoto vědomí. Sahá k nejrůznějším tradičním revolučním symbolům, aby předstírala, že mezi někdejším revolučním předvojem a jí samou existuje nepřerušená kontinuita. Byrokracie pěstuje ideologii ospravedlňující sociální nerovnost a důrazně trvá na právním řádu, pořádku, hospodářském růstu a zvyšování výkonu - což jsou typické hodnoty těch soudobých ideologií, které směřují k zachování daného stavu. Dovádí veškeré požadavky dělníků po organizování a spolurozhodování ad absurdum cynickým tvrzením, že přece dělníci již mají svou organizaci - stranu, a že se již podílejí na rozhodování - nepřímo prostřednictvím vedení, a že jinak je právo dělníků na demonstrace a stávky - «proti sobě » - zbytečné. Všechny pokusy organizovat se a veřejně kritizovat se trestají jako politické zločiny. Srovnání s jinými společenskými systémy se znemožňuje zákazem nebo aspoň ztížením cestování do ciziny. K nejdůležitějším metodám, kterými byrokracie disponuje, patří posléze vynalézání stále nových nepřátel. Jako křesťanský ďábel plní všudypřítomný, stále číhající a pikle kující zloduch svou sjednocující, mobilizující úlohu, navrací zbloudilé ovečky na pravou cestu, obnovuje pořádek, drží režim. Kdykoli ovšem zhoršení životních podmínek dělníků překročí jisté meze, všechny tyto zamlžovací manévry selhávají, jak ukázala dobře známá krvavá dělnická povstání v Berlíně (1953), Poznani a Budapešti (1956) a Gdaňsku (1970). Po odhodlání byrokracie utopit takové vzpoury v krvi pak záhy následuje ochota zlepšit dělníkům jejich základní životní podmínky. Skutečnost, že se tyto podmínky postupně lepší, že značná část byrokracie opravdu má revoluční minulost a že se dovedně obklopuje příslušným mýtem, klame největší část dělníků a znemožňuje . im uvědomit si, jaké postavení zaujímají ve spoečnosti. Větší jasno by mohla do jejich vědomí zanést jedině nová, pravdivě revoluční teorie.
VYCHVALOVAČI, ODBORNÍCI, KRITICI V tom tkví i důvod, proč se intelektuálové snažící se vyvinout takovou teorii za nových podmínek, okamžitě stávají terčem byrokratické represe. Zde neběží prostě o konflikt mezi politiky a intelektuály, mezi pragmatismem na jedné straně a idealismem na druhé. Inteligence se jako společenská skupina dělí nejméně na tri podskupiny: jsou to předně vychvalovači - ochotní sloužit každému společenskému řádu, každý řád hájit a přikrašlovat; dále jsou to odborníci - kteří jako nositelé čistého neutrálního vědění nemají chuť se angažovat za cokoli; a nakonec kritikové - kteří analyzují omezenost daných společenských forem a podle možnosti hledají cestu k vytvoření svobodnější, spravedlivější a lidštější společenské struktury. Byrokracie není schopna vládnout bez ideologických a technických služeb vychvalovačů a odborníků. Ale svobodným rozvojem sociálně kritického myšlení a z toho vyvěrajícího vyššího politického uvědomění mezi dělníky a mládeží, zvláště mezi studenty, by bylo panství byrokracie vážně ohroženo. Takové myšlení z ní strhává pláštík mýtů a ohrožuje její autoritu. Hluboké krize systému v letech 1956 a 1968 byly vyvolány hnutími, pro něž kritické myšlenky filosofů, společenských vědců a spisovatelů připravovaly půdu. Nyní je byrokracie odhodlána dále neriskovat a toho času zasazuje celý arzenál potlačovacích opatření - od zákazu publikovat až k vyhazovu a zatýkání nebezpečných intelektuálů. V údobích, kdy jsou protiklady mezi byrokracií a vnějším světem zatlačeny do pozadí, ztlumeny anebo přidušeny, rozněcují se její vnitřní rozpory: 0 dějinách zemí, jež si říkají «socialistické», rozhodují v značné míře boje uvnitř jejich vládnoucích elit. Nositeli hlavních úloh, o které tu jde, jsou nejvyšší státní úředníci, straničtí předáci, ředitelé v podnicích a bankách, vysoce postavení odborníci ve vládě, nejvyšší velitelé armády a bezpečnosti, vedoucí postavy ve sdělovacích prostředcích a kulturních institucích. Postavení těchto představitelů je různorodé. A příznačné pro takzvané socialistické společnosti je, že nejvyšší postavení a tím 1 největší moc jsou spojeny s vrcholnými funkcemi ve straně. V tomto systému mohou být i nejvyšší státní úředníci, generálové a přední činitelé bezpečnosti pouze druhořadými postavami. Postavení technokratů je ještě nižší - nenáleží k vnitřnímu okruhu, který činí nejdůležitější rozhodnutí. Byrokrati ve sdělovacích prostředcích, v kultuře a školství plní funkci převodů - jsou připraveni sloužit a dodat všemu příslušnou okrasu; přitom může jejich podpora být v údobích ostrého zápasu mezi jednotlivými frakcemi velice významná. STOUPENCI TVRDÉHO KURSU A LIBERÁLOVÉ Pokud jde o linii, je spektrum široké: od stoupenců tvrdého kursu - zastánců pořádku, monolitní jednoty a centralizovaného vedení - až k liberálům, kteří se zasazují za větší rozmanitost a místní autonomii v určitých mezích. Boj mezi stoupenci tvrdého kursu a liberály j e v podstatě spo-
rem mezi stoupenci dvou odlišných politických a hospodářských modelů, obou platících za «socialismus». Klasickým příkladem prvního modelu je systém vytvořený Stalinem: pevně plánované hospodářství, neomezená vláda stranických orgánů nad veškerým společenským životem, úplná centralizace rozhodování, bezohledné potlačení jakékoli myšlenkové opozice, krajní důraz na extenzívním růstu hospodářství. Liberální model, cíl mnoha pokusů o reformy po Stalinově smrti, se do jisté míry zasazuje za principy tržního hospodářství a snaží se sladit plánování s konkurencí a rentabilitou, uvolnit kontrolu strany nad hospodářstvím a kulturou a ponechat určitý prostor decentralizovanému rozhodování. Konečně chce nahradit tvrdé administrativní zákroky proti nežádoucím tendencím obezřelejšími metodami, totiž vyřazováním a politickými protiofenzívami. Jugoslávský model se svými původními formami samosprávy a rozsáhlé decentralizace jde v tomto směru ještě dál, přestože rovněž obnovuje konflikt mezi stranou pořádku a liberální frakcí, i když za změněných podmínek a v pozměněné podobě. Tento boj se odehrává hlavně v ústředních orgánech strany, třebaže formálně nejsou frakce přípustné v žádné komunistické straně. Určité skupiny jsou ovšem předurčeny k příslušnosti k jedné či druhé frakci již svou společenskou úlohou. Tak podporují nejvyšší velitelé armády a bezpečnosti zpravidla stranu pořádku, zatímco od soustavy technokratů a od předních představitelů kultury se dají očekávat spíše sympatie k liberální frakci. Situace se nesmírně komplikuje osobními vztahy a loajalitami i tím, že v tom boji hrají zásady a přesvědčení daleko menší úlohu než úvahy účelnosti a působivosti. Přítomnost charismatického vůdce činí celou situaci ještě složitější. Sám nerozhodný o tom, které řešení je nejlepší a veden neurčitým pocitem, že by takto mohl upevnit svou moc, mění čas od času strany a přispívá k vítězství jedné nebo druhé - způsobem, který nelze předvídat. Vhodný příklad v tomto směru tvoří postup Fidela Castra v šedesátých letech. MOŽNOST NOVÉHO VÝVOJE Tento způsob boje může dlouho probíhat za zavřenými dveřmi, hluboko pod povrchem veřejného života. Jeho výsledky zpravidla neovlivňují postup společnosti. Přesto se stává, že se vnitřní protiklady byrokracie řeší způsobem, který přece otvírá nové pole dalšímu vývoj. Mezi nutné předpoklady takového vývoje patří existence pevného jádra uvnitř liberální frakce: jde o osobnosti, jež smýšlejí skutečně demokraticky a neztratily svou revolučnost. Tato revolučnost mohla být dočasně potlačena snahou přizpůsobit se novým cestám života. Avšak může se opět prosadit, jakmile to dovolí podmínky. Dalším důležitým předpokladem je, aby existovalo více či méně živelné hnuti nebo aspoň aby masy cítily potřebu dalších společenských přeměn. V tom tkví předpoklady evoluce těchto společenských soustav. Výrazné příklady takového vývoje poskytují kulturní revoluce v Číně a dubčekovské údobí v Československu po lednu 1968.
Existují také jiné, méně příznivé alternativy: jedna spočívá ve zmrazení konfliktu na základě utvoření silného byrokratického centra, které by stagnaci systému jedině zvěčnilo. Jiný nepříznivý, zpátečnický vývoj spočívá ve změně rázu sporu kdyby totiž na místo neřešeného sociálního konfliktu nastoupil jako náhražka konflikt národnostní. Z hlediska marxistické teorie jsou národnostní konflikty po vítězství proletářské revoluce nemyslitelné: jedině kapitalisté mohou mít zájem na vykořisťování svých národů; dělníci mají zájem jedině na jejich osbobození, a cesta k osvobození předpokládá odstranění jakéhokoli vykořisťování. Lenin navrhl národnostnímu státu linii, podle které měli dělníci panujícího národa bojovat za právo všech národů na úplné sebeurčení včetně odtržení, kdežto dělníci podrobených národů měli bojovat za to, aby zůstali v týchž mnohonárodních společenstvích. Tato zásada byla uvedena do praxe roku 1918; Lenin delegoval svého mladšího spolupracovníka Stalina na první sjezd finské sociálně demokratické strany, aby tam prohlásil jménem ruského výboru lidových komisařů, že finský proletariát má možnost svobodně rozhodnout, zda chce žít ve společném státě s ruským proletariátem nebo se oddělit. Finští sociální demokrati si přáli státní jednotu, ale finská buržoazie byla jiného mínění a po krvavé občanské válce zemi od Ruska odtrhla, Leninova nová vláda nebyla schopna ani ochotna intervenovat. Když se později vytvořila podobná situace v Gruzii, kde bratři Mdivaniové ustavili menševickou separátní vládu, poslal tam Stalin vojsko a separatisty fyzicky zničil. Od té doby se socialistický svět neustále zmítá v národnostních konfliktech. Tyto konflikty mají mnoho kořenů. Historické tradice, spáchaná bezpráví, zděděná nerovnost vývojové úrovně tu zajisté hrají důležitou úlohu. Ale činitelem podstatným pro nás je úloha byrokracie při vzniku nacionalistických tendencí v národnostních federacích. Byrokracie federální jsou právě tak vinny vzestupem nacionalistických sil jako byrokracie národních jednotek: centrální byrokracie proto, že obvykle trvá na uniformním, nediferencovaném jednání vůči všem národním jednotkám, trvá na právu ústřední moci zakročovat; a národní byrokracie proto, že chce být pánem ve vlastním domě, a za tím účelem zveličuje rozdíly oproti jiným národům. Národní byrokracie nacionalismus odsuzuje, ale zároveň má sklon pěstovat ho. Pohnutky k tomuto postoji jsou závažné: Za první je to její jediná možnost osvobodit se od poručníkování ze strany centrální byrokracie. Za druhé se národní byrokracie snaží posílit své hmotné postavení požadavkem po novém rozdělení národního bohatství. Je velmi příznačné, že ve svém boji proti takovým střediskům odcizené hospodářské moci jako jsou investiční fondy, dispoziční práva federálních bank a velkých vývozních a dovozních podniků, vznáší pouze otázku nového rozdělení, nikoli však pravého zespolečenštění. Za třetí se národní byrokracie pokouší vzbudit politický zájem netečných dělníků a rolníků mobilizací domácích sil pro jednoznačně národní cíle, zakrýt skutečné sociální problémy rouškou zapomenutí a povýšit se sama na vedoucí sílu opravdově masového hnutí.
30
Obvyklá metoda, jak vytvořit nacionalistické hnutí, spočívá v tom, že se na jedné straně šíří nenávist k jinému národu - «hlavnímu vinníkovi», na druhé straně se živí soucit s vlastním národem - «hlavní obětí». Jakmile jednou byrokracie dá podnět, přebírá celá armáda národně smýšlejících ekonomů, statistiků, historiků a novinářů úkol vyhrabat příslušně jednostranné údaje a názory a vtloukat je lidem do hlavy. Odčinit takto způsobené škody vyžaduje značného duchovního úsilí. Centrální byrokracie se o takové finesy nestará. Její metoda boje proti nacionalismu (jako ostatně každého boje) se omezuje na to, že nacionalismus prostě odbude jako spiknutí třídního nepřítele, a pak udeří. Byrokracie není schopna tyto konflikty vyřešit. Základní rozpory pokapitalistické společnosti se dají překonat pouze překonáním byrokracie samotné.
Zločin psát pro
«Rinascitu»
Tak nadepíšu je svůj článek týdeník KSI z 23. února 1979, věnovanv rozhodnuti ministerstva vnitra ČSR zbavit historika Michala Reimana Čs. občanství, s odůvodněním, že poškodil zájmy čs. republiky jednak svou účastí na Bienále v Benátkách a jednak svým článkem, který napsal pro «italský časopis Rinascita». Rinascita upozorňuje ve svém obsáhlém komentáři, že to «je poprvé, že se považuje za zločin psát pro nás. Nijak nás to ovšem netěší: naopak se nám to jeví jako velmi vážný a smutný fakt, který bychom rádi viděli zrušený». Časopis KSI pak zdůrazňuje, že ve zmíněném článku psal Michal Reiman o problémech Říjnové revoluce a vůbec se nezmínil o Československu a uzavírá; «Právě pro takové myšlenky, které jsou dnes předmětem světové debaty mezi socialisty a komunisty byl zbaven Reiman čs. občanství? Nebo je dnes postačující v československu k obvinění a odsouzení psát pro tisk italské komunistické strany? Jaké zákonnosti vůbec odpovídá tento proces proti myšlenkám? Proč se došlo až tak daleko ?». Rinascita pak znovu otiskuje obsáhlý výtah z dotyčného Reimanova článku, jehož plný text přinášíme pro informaci našich čtenářů. Rozhodnutí čs. úřadů vyvolalo mnoho komentářů v italském tisku, odsuzujících tento postup a režim, který jej pěstuje. V úvodníku socialistického deníku «Avanti» kritizuje Pio Marconi komentář «Rinascity» za to, že neodsuzuje dost rozhodně sám princip odnímání občanství«Moderní demokracie vždy odmítaly jakékoliv právo státního aparátu zbavit občana jeho nejzákladnějšího práva, kterým je statní občanství. .. Proto měla «Rinascita» odsoudit samotnou totalitní praxi zbavení někoho občanství... Takové rozhodnutí je nutno odmítnout i pro případ, že Reiman nebo jiný občan by byl napsal článek pro jiný časopis nebo se účastnil jiného shromážděni. ..». Čs. režim tímto směšným rozhodnutím utrpěl zase jednou pořádnou ostudu.
K charakteru ruské revoluce 1917 MICHAL REIMAN
Ruská revoluce 1917 dovršila letos své šesté desítiletí. Je to dobrý důvod zamyslet se nad stavem, do kterého dospěla a který vyvolává bezpočet diskusí. Značná část levicové (komunistické i jiné) literatury v pohledu na povahu této revoluce se ještě nevyprostila z vlivů dobových hodnocení bolševiků, zejména Lenina. Proto se v ní - ponechávám stranou literaturu «reálného socialismu» - tak často setkáváme s názorem, že pozdější dějiny SSSR jsou vybočením, deformací či zradou na původním smyslu Října. Je však již na čase položit otázku zcela jinak: ptát se po tom, zda dějiny potvrdily původní bolševické hodnocení ruské revoluce, i po tom, zda pozdější « d e f o r m a c e » nejsou organickým a logickým produktem této revoluce. Nemíním tím ovšem stavění otázek na způsob Solženicyna, který dává průchod svým protikomunistickým sentimentům. Pro marxisty by však měla být samozřejmostí Marxova téže, že o epochách společenských převratů nelze soudit podle jejich vědomí. Tuto tézi zmíněná literatura žel dosud respektuje pouze málo. Dnešní historiografie - nejenom západní, ale i sovětská - snesla dostatek důkazů o tom, že vývoj moderní průmyslové civilizace v Rusku nelze vtěsnat do tradičních evropských schémat. Opíral se namnoze o umělé prostředky: zabezpečovala ho výrazná státní podpora, ohlížející se na velmocenské postavení Ruska, velké injekce cizího kapitálu, dovoz vyspělejší západní techniky, technologie, výrobní kultury, průmyslové a finanční organizace i vědy. Střediska nové ekonomiky a kultury zůstávala v Rusku ostrovy v rozsáhlém moři ruského zázemí, poznamenaném patriarchálností, silnými pozůstatky středověku, nízkou úrovní ekonomického, sociálního a kulturního života. Zázemí se přirozeně postupně měnilo, ocitalo se ve vleku nových vztahů, nicméně ani v našem století ruský kapitalismus ještě nestál dostatečně pevně na vlastních nohou; charakterizoval ho zjevný rozpor mezi relativně vyspělými formami průmyslového a finančního velkého podnikání a nevyzrálostí ŠirŠí ekonomické a sociální základny. Monopolní nebo i státně-monopolní kapitalismus v Rusku nebyl adekvátním výrazem stupně zralosti ekonomiky a sociálních vztahů. Od předních států světa Rusko ještě dělily hluboké rozdíly. Země ani podle tehdejších marxistických představ nebyla zdaleka zralou pro socialismus. V « okamžicích pravdy » to ostatně uznávali i bolševici; Lenin o tom hovořil nejenom v roce 1917, ale i ve svých posledních článcích a poznámkách z roku 1923. Nejde však o skutečnosti pouze ekonomické. Nevyzrálou byla i sociální a kulturní struktura. Slabost ruské buržoasie, její nepřipravenost k vedení a řízení společnosti nevyvolávala nikdy velkých pochybností. Liberální politika neměla v Rusku širší sociální základnu. Pozice ruských majetných tříd byla stabilní potud, pokud se opírala o tradiční státní a společenské ústrojí a sledovala
perspektivu jeho postupné reformy. Spornou však byla síla a role dělnictva. Bolševici je vyzvedávali, Bylo to pochopitelné, pouze touto cestou se mohli orientovat na uchopení moci. Je ovšem otázkou, zda toto jejich stanovisko může sdílet i historiografie, oproštěná od dobového mocenského uvažování. Průmyslové dělnictvo v Rusku bylo relativně malou společenskou skupinou. Jeho početnost se pohybovala kolem čtyř milionů lidí, vyspělé dělnictvo se však dalo počítat pouze na desetitisíce, Hlavním sociálním problémem nebyl ve skutečnosti izolovaný vztah mezi buržoasií a dělnictvem, ale širší vztah mezi základní masou lidu a horními společenskými vrstvami. Dělila je hluboká propast sociální, kulturní i civilizační, Vlivná část majetných tříd, žijící v hlavních městech, byla již silně zasažena vlivy moderního civilizačního prostředí, větší část lidu žila v tradičních ruských, navíc velice nuzných poměrech. Podstatnou složkou majetných tříd byli statkáři, oddělení ocl rolnictva i od ostatních skupin lidu ostrou hranicí. Velká buržoasie neměla zázemí v početnější moderní střední společenské složce, která jinde tvořila stabilní základnu buržoasní společnosti. K lomu přistupovalo ruské absolutistické, či později poloabsolutistické státní zřízení, odzizené lidu a vystupující proti němu většinou jako nepřátelská, byrokratická a bezduchá síla. Mezi zájmy lidu a horních společenských vrstev bylo tak málo styčných bodů, charakterizovaly je však současně těžko překlenutelné antagonismy. Ruský společenský a státní systém mohl vystupovat jako stabilní útvar zejména proto, že lidové vrstvy, převážně rolnictvo, zůstávaly roztříštěné, neorganizované a zcela potlačené, neschopné soustavného odporu. Tento charakter sociálních vztahů je důležitý pro pochopení obsahu ruské revoluce. Když se v únoru 1917 zhroutilo staré ruské státní a společenské zřízení, pod povrchem se mohlo objevit pouze to, co v zemi reálně existovalo: na jedné straně neupevněné a nedostatečně rozvinuté so* ciální struktury moderní průmyslové společnosti, na straně druhé rozsáhlé lidové moře, spjaté se zvláštní povahou ruského tradičního prostředí a s pozůstatky rozkládajícího se ruského výrobního způsobu. Nechceme-li proto zůstat u starých schémat, musíme ruskou revoluci v únoru 1917 hodnotit jako svéráznou kombinaci nevyzrálé buržoasní revoluce moderní doby a ruské lidové revoluce, vlečené velmi pestrými a většinou nevyhraněnými zájmy. Mezi oběma polohami této revoluce bylo pouze málo organických a trvalých vazeb. Pádem starého zřízení horní společenské vrstvy se rázem ocitly mimo rámec státního a společenského ústrojí, které dříve zabezpečovalo jejích postavení. Byly konfrontovány s přesilou lidového hnutí a neměly dostatek prostředků vybudovat a upevnit svou samostatnou novou moc. Jejich
31
hlavní naděje spočívala v rychlém ukončení světové války, která bezprostředně vyprovokovala revoluci. Získaly by tím příležitost zvednout vlnu vítězného nacionalismu, rozpustit zrevolucionizovanou rolnickou armádu, uspokojit tou či onou formou rolnický hlad po pudě a izolovat městské dělnické hnutí, konfrontovat ho s přesilou elitních vojenských jednotek. Realizace této šance byla však mimo dosah vlastních možností ruských majetných tříd. Lidové hnutí v roce 1917 mělo od počátku výrazné charakteristické rysy. Mělo velkou živelnou rozkladnou sílu. Jeho dřívější uvědomělá dělnická složka byla přitom citelně oslabena vojenskými mobilizacemi. Do revoluce však současně vstupovalo poprvé organizované rolnictvo, zastupované vojáky. Vlivy ruského zaostalého zázemí se tím viditelně zvýšily, základna pro moderně pojatou politiku zmenšila. Původně protiklad obou tendencí ruské revoluce, buržoasní a lidové, nevystupoval plně do popředí. Byl zmírňován nevyhraněností lidového hnutí, obavami z monarchistické restaurace i tím, že frontová armáda, která byla nejvýznamnější ozbrojenou mocenskou silou v zemi, se ještě nevymkla starému velení a tvořila zálohu vlády. Přesto existoval. Promítl se ve vzniku a vývoji dvou paralelních soustav občanské společnosti a státnosti: jedna byla zastoupena oficiální vládou, samosprávnými institucemi zděděnými z dřívějška, a organizacemi majetných tříd, druhá - sověty a lidovými organizacemi. Politicky lidové hnutí zastupovaly socialistické strany: menševici, eseři a bolševici. Tyto strany se ovšem do roku 1917 nevyvíjely jako strany masové; povaha lidového hnutí a jeho tendence se proto nemohly plně odzrcadlit ani v jejich profilu, ani v ideologii. Chápání specifik ruské společenské situace se přiblížili eseři. Byli však v roce 1917 stranou velice nesourodou, nejednotnou a proto i politicky nedostatečně průbojnou. Sociální demokraté přebírali své koncepce z vyzrálejší Evropy. Teoretické úvahy nebyly u nich ovšem tak důležité jako jejich politické konsekvence. Menševici, kteří lpěli na tradičních schématech, nepochopili dualismus revoluce, trvali na jejím buržoasním charakteru a ocitli se tím mimo její základní proud. Bolševici byli stranou pevně organizovanou a usilující o moc. Vycítili dualismus revolučních poměrů, chápali ho jako dualismus buržoasní a proletářské revoluce, nicméně v praxi vyzdvihovali do popředí požadavky, které korespondovaly s reálným obsahem lidového hnutí. To zabezpečilo jejich stoupající vliv. Obě linie ruské revoluce se postupně, nicméně rychle rozcházely. Lidové hnutí stále více rozkládalo staré společenské vazby a struktury; souhrn lidových požadavků směřoval k plné likvidaci posic majetných tříd. Politická a sociální základna oficiální moci se neustále zužovala. Rozuzlení nastalo na podzim. Selhal pravicový puč, zosnovaný armádním velením. Rozložila se poslední reálná mocenská záloha liberální politiky; její představitelé byli izolováni. Sověty se vyvíjely doleva a dostávaly se pod kontrolu bolševiků. Mizela politická a sociální základna, na níž mohla budovat dosavadní oficiální vláda. Vytvořilo se mocenské vakuum, do kterého vstupovali bolševici. V říjnu 1917 poměrně malými silami
32
uchopili státní moc. Neprodleně deklarovali uskutečnění nejpalčivějších lidových požadavků. Požadavek neprodleného míru a mírová jednání s Německem rozložily starou armádu. Statkářská a jiná podobná půda přecházela do rukou rolníků. Banky, podniky a závody se ocitly pod kontrolou sovětů a dělníků, postupně byly zestátňovány. Na okrajích Ruska se utvářely nové národní státy. Ve svém souhrnu to znamenalo dovršení hluboké lidové revoluce. Říjnovou revoluci bolševici ovšem přitom chápali jako revoluci socialistickou a právě toto hodnocení bylo posléze akceptováno komunistickou a další levicou literaturou. Toto hodnocení zakrylo skutečný stav věcí. Naplněním pestrých a radikálních lidových požadavků se rozložily nejenom tradiční společenské vazby, ale i celá neupevněná soustava moderní ruské civilizace. Došlo k prudkému regresu podmínek života společnosti. Vyhrotily se rozpory mezi městy a vesnicí, městský život byl podkopán, města se vylidňovala. Podlomeny byly i základy, na nichž budovalo dřívější velmocenské postavení Ruska. Revoluce proto již záhy začala dospívat k bodu, v němž vyvrácela sebe samu, znemožňovala uplatňování práv a svobod, které byly jejím hlavním příslibem, obnovovala z počátku nejisté, potom stále důrazněji na nové základně rozbořené mechanismy urychleného civilizačního, zejména však průmvslového růstu. Vznikl hluboký rozpor mezi skutečnou povahou revoluce a socialistickým programem bolševiků. Bolševici uskutečňovali socializační opatření, nemohli je však naplnit socialistickým obsahem. Jedinou možnou politikou na dlouhé období zůstávala politika hospodářské obnovy, zabezpečování hospodářského a kulturního vzestupu, pozvedání Ruska na roveň vyspělých států. Socialistická ideologie, byť míněná sebeupřímněji, stále více zastírala skutečný stav věcí. Nová moc nemohla dostát svým slibům a příslibům a proto se nutně odcizovala lidu. Stávalo se to zvlášť zřejmým po ukončení občanské války, která ospravedlňovala násilí, teror a četná omezení. Tato moc nebyla mocí « v e stát organizovaných dělnické třídy a ostatních pracujících», ale zcela neomezenou mocí vládnoucí strany a ještě spíše její Špičky. Kvalita společenského řízení se výrazně zhoršila; nová moc byla plebejskou a nedisponovala dostatečnou administrativní, správní a zkulturní zkušeností. Kvapem rostl byrokratismus, který se prolínal s brutalitou, zděděnou po revoluci a občanské válce. Hluboké společenské přeměny se uskutečňovaly za pomoci teroru a násilí; za pomoci teroru a násilí se budovala nová soustava sociální disciplíny a zakotvovaly se nové sociální rozdíly, které byly organickým produktem nevyzrálé společnosti. Nechceme ovšem revoluci soudit; její základní děje byly podmíněny zhroucením staré soustavy národního a státního života. Bolševici, i když za cenu hrozivých obětí a ztrát, sehráli v průběhu let významnou historickou roli. Tvářnost SSSR se změnila, změnilo se i jeho mezinárodní postavení. Nicméně, bolševici nesplnili, nemohli splnit tu roli, na níž se připravovali. Přicházejí nám proto na mysl prorocká Engelsova slova: není většího neštěstí pro revoluční stranu, než chopit se moci v revoluci, která nemůže naplnit její program.
FEJETONY Z PRAHY *
Fejeton trpký EVA KANTŮRKOVA * Při hledáni knihy narazila jsefn náhodou mezi svazečky poezie na faksimile prvního vydání Máje Karla Hynka Máchy. Je dojemné prohlížet je a dotýkat se stránek vyhlížejících tak starobyle, přivykat oči starému způsobu psaní; a to tím spiše, ze Sonja Spálová otiskuje teď na pokračování v Lidové demokracii pěkný román o Máchovi Zrovna tam čtu, jak se Mácha rozhodl pro vlastní vydání díla a jak Jana Spurného, tiskaře, naléhavě žádal, aby knihu vydal na nejjemnějším papíře a vytiskl písmem nově ulitým, ještě nepoužitým. Jak byl ten Mácha pyšný! A jak svou pýchou trpěl. Máchovi přátelé knihu objednávají po několika kusech a chudý Mácha potichu a nepyšně doufá, že subskripce náklady a vytištěním zaplatí. «SPISY Karla Hynka Máchy», dal vysadit na obálku netrpělivý autor; napsal pár povídek, něco básní a tento Máj, a už sní o spisech; zrovna jako by věděl, že víc už nenapíše. «Dalekáť cesta má! Marné volánj»! To je ovšem spíše políček vlastenecké veřejnosti, než ucházení se o její přízeň. Jakápak daleká cesta, soudí Cech, jehož mysl tiše dříme v příšeří provincie, jaképak marné volání. Když volám, tak abych se dovolal. A nemám-li naději dovolat se, co bych volal? «Svazek prvnj. V Praze 1836». Na vnitřní stránce přebalu pak «Mág. Báseň od Karla Hynka Máchy. Mnohováženému pánu a panu Hynkovi Kommovi, usedlému měšťanu Pražskému, wlastenci horliwému, na důkaz uctivostí obětuge spisowatel». A vstupní věnovací verše: Čechowé gsau národ dobrý! Nešťastný genž nauzi lká, Nechť se k Čechowi obrátj, Ten mu rychlau pomoc dá; Byť i Čecha nepřjtelem, nešetřj Cech geho win Čechowé gsau národ dobrý, Á Ty Čechů wěrný syn! Zbor. Wěrný syn i bratr náš, Dobré Čechů srdce máš. Čechowé gsau národ štatný... Čechowé gsau národ wěrný: Všený Čech gsi - wlastenec, protož wděcný u wěnec kwět Ti vige Čecha mág»! Jsme národ dobrý, statný a věrný, básník pro nás složil Máj. Dojemné? Spíše trpké; vlastenci zbožňují Tyla a Celakovského a Máj, až na čestnou výjimku Karla Sabiny, nemá naději zálíbit se jim. Prosím vás! Vždyť je ten Mácha výstředník! Zhlídnout se v romantismu, jenž je holubičí a prosté povaze české tak cizí! Skutečně dojemná je až poznámka na poslední straně obálky: «K dostání pouze u spisovatele na dobytčím trhu číslo 551, za 14 kr. stříbra». K, dostání pouze u spisovatele. Tenkrát jako dneska, myslím si S tím rozdílem jenom, že tenkrát dá-
Všechny příspěvky s timto označením jsou otištěny bez souhlasu autora z rukopisů, kolujících v Československu. 6
vodem nakladatele knihu nevydat byla především obava prodělečná, kdežto dneska nakladatel klidně prodělá, stát má na jeho schodek peněz dost, a jeho úvaha je ideová: jak uboze by pak vyhlížela vedle literatury oponentní jeho literatura oficiální! A s tím rozdílem dále, že my si navzájem půjčujeme kopie s vých rukopis ů, a bychom ja ks i p rofes ionálně ne vyšl i Z cviku, kdežto Mácha se mohl vlastním vydáním pokusit o přízeň i širšího obecenstva, jak se tenkrát říkalo čtenářstvu a vůbec lidu. První vydání Máje vychází v. roce 1836; tuto dobu historická literatura bez rozdílu nazývá dobou předbřeznovou, což je synonymum pro monarchistickoklerikální útlak,dosud uzákoněnou povinnost robotili, bídu lidu obecného, zejména tiská řú a jiných proletářů, i pomalé národní probouzení. Sabina ještě slyší ozvěnu palby z Paříže, nedozněla vzpomínka na rozstřílené Poláky tajně prchající Prahou, a horuje po kavárnách pro radikální řešení. Rakousko ovládá kancléř státu kníže Mettemich, duše Vídeňského kongresu a symbol krutého zpátečnictví; a Karel Hynek Mácha si v Praze vydá Máj a ve své básni se veřejně optá onou nejstrašnější z otázek - co je tedy po smrti, není-li nic, ani boha, a jaký smysl má potom život člověka? Co dělala metternichovská policie, Že se dílo zachovalo až k nám? Zaspala? A tiskaře nezavřeli? Tiskaři nenasolili ani pokutu? Počkám si, co ještě napíše paní Spálová. To dnešní policie by se s tiskařem nemazala, Kdyby to nešlo rovnou, našel by se nějaký zákonný fígl, například že neplatí daně; a dílnu by obsadila, tiskařské kasy rozmetala, včetně písma, jímž byl vysázen Máj, a tiskaře by popotahovala po výsleších a ptala by se, zda též cosi netiskl pro polské emisary ze Slezska, však víme, s kým asi sympatizuje, A předala by jej pohotovému soudu a vydání Máje by zabavila; a snažila by se vypátrat každý už prodaný výtisk, aby ho zničila. Že si vymýšlím? Mám v ruce «Zprávu», výkřik uražené a ponížené duše. Nijak blíž paní Zdenu neznám, opisovala mi cosi, policie to ve vázáme zabavila, stěžovala jsem si; ona se mi pak přišla ukázat. O vánocích na to zdvořile přinesla láhev bezinkového vína vlastní výroby. Vím o ní, že má pěkného a chytrého syna, je na něj pyšná; a vím taky, že nám opisuje rukopisy. Opisuje nám rukopisy a byla hbitě nařčena z příŽivnictví. Možná na ně nějaký zákonný fígl mají, ale to mě ani nikoho nezajímá; a dovedu si představit, co by mi policista řekl, kdybych jejich počínání srovnala s dobou předbřeznovou. « Však taky monarchie na svou nedůslednost zašla». Oni jsou důslední: zavřou osamělou ženu, jež našla práci, obživu, ale i smysl života v uchování toho, co neoficiálního vydává mysl lidská, na venerologickou kliniku mezi prostitutky. A možná ji budou i Žalovat; a možná ji i odsoudí Moci na to mají dost. Ji? Proč jí? Proč ne nás všechny, jimž opisuje? Ne, obhajoba moci má svou logiku: myšlenka je nebezpečná až napsaná; a napsaná je nebezpečná až napsaná vícekrát Neboť jed-
33
na kopie pak múze mít naději uniknout skulinou času do budoucna. Jako zrovna tento Máj. Čechowé gsau národ dobrý. My všichni mluvíme česky, vlastenectví zakázáné není. I Mácha se muže. Vyšetřující nadstrážmistr se jistě též učil ve škole výňatek z Máje; nejoblíbenější je ten s bílými obláčky. A lékaři z policejní venerologie a přilehlé gynekologie moiná chodí do Violy poslechnout si recitovat Máj Rudolfa Hrušínského. A třeba se i rozplývají nad jeho civilním pojetím. Vzdělání na to mají. A já se obracím k Bohu, který není. Pane Bože! Ty, jehož existenci Karel Hynek v Předbřeznu tak troufale po-
d v í
n
přel, dej, tak jako ze nejsi, aby se jedna ušmouraná kopie protáhla skulinou věků, kopie této «Zprávy» samozřejmě, nikoli kopie našich čisťoučkých děl, a ať svědčí tam daleko o našem věku. Neboť někdy si nesmrtelnost zaslouží urážka člověku, a nikoli to, pro co byla podstoupena. A tobě, Karle Hynku tam na věčnosti, říkám jediné: měls začít rovnou tím prvním vznosným veršem: «Byl pozdnj wečer - pr~ vnj mág -», a věnování dobrým Cechům sis měl dát za klobouk. Praha, 28. září 1978.
\ t i h R v i
n
Jo I L U IXiiD IJLU VLASTIMIL TŘEŠŇÁK * Přítel Z., kterému jsem před časem daroval tři své grafiky, si po třech měsících řekl, že obrázky má už prohlédnuté, a že by se jimi měl potěšit někdo jiný. Zanesl je do malého zapadlého krámku Antikvariátu. Tam graficky prohlédli, ohodnotili, přijali, trošku přičísli cenu a příteli Z. vyplatili sumu, které jsme ještě ten den srazili hřebínek. Jedna z grafiček putovala z nákupního oddělení do výkladní skříně. Tak už to v takové Antikvě chodí. Kolem výkladní skříně procházejí lidé, zastavují se, prohlížejí obrázky a peněženku. N o , a někteří krom obrázků, signatur a peněženky prohlížejí zřejmě navíc jakýsi "seznam", jelikož... Jelikož za nějaký čas vdupali do prodejny dva s tím, že mají udání, že se ve výloze děje provokace, a af to okamžitě zmizí, a kdo že to do Antikvariátu přitáhl, a co a jak? ! Obrázky si dali pod paži, opsali si jméno, adresu a čísílka přítele Z. a spolu s ním ještě podobné údaje dvou dalších osob, které se provinily podobně. Totiž tím, že nabídli prodejně ke koupi grafiky malířů, kteří čirou náhodou byli rovněž na onom "seznámku". Jeden pod písmenek " N " , druhý pod " L " . N o dobrá, viset nebudeme. AI visí jiní. Stali jsme se pionýry nového uměleckého směru - Nepověšení. Chtěl jsem původně napsat povídání o neoficiálních výstavách, které se poslední léta rozlézají po Praze jako zhoubný, rakovinový nádor. Této epizody jsem použil pouze k tomu, k čemu skokan na lyžích rozjezdového můstku. Motto: ...prosím vás, jak vypadá umění poraženého lidu ? (Motto jsem si vypůjčil z pamětní knihy k výstavě Umění vítězného lidu. - dále jen U . V . L . N a podobné výstavy chodím z nějaké utajené perverznosti. Stejně jako si prokládám strojem psané knížečky strojní sazbou novinek československých spisovatelů.) Ale zpět k mottu. Rád bych panu X . Y . odpověděl, a měl-li by zájem, s radostí ho na expozici někoho z "poražených" zavedl. Kam? Jestliže Paříž má svůj Louvre, Leningrad Ermitáž a N e w Y o r k své Guggenheim Museum, pak srdce Evropy, caput regni, má podobných svatostánků nespočet. A ť už je to sklepní byt kdesi u Vltavy, podkroví karlínského činžáku nebo zahrádka na druhém konci města. Tak, jak se na hlavní město socialistického státu ke konci dvacátého století sluší a patří. Pravda, tyto výstavní prostory nemají takovou publicitu jako ty výše jmenované, takže se neinformovanosti pana X . Y . ani nedivím. Nemají ani státní dotace, ani svou tiskárnu a jen těžko by se té které výstavě dělala reklama v tisku či v televizi. A snad právě proto jsou daleko víc navštěvovány než výstavy U . V . L . A rovněž padá nebezpečí, že b y si někdo přijel prohlédnout výstavu s buldozerem, jako u sousedů. Přeci jen b y nešel srovnat se zemí barák, kde se v podkroví krčí výstavka někoho z "poražených", a kde v přízemí bydlí domovní důvěrník. Představoval jsem si vždycky, že otevřít a vést galérii je nad lidské síly. Ale není to tak. Byl jsem vystrašen četbou knihy A . Vollarda: Vzpomínky obchodníka s obrazy. Skřípal jsem zuby nad výsměchem a nevšímavostí společnosti k malířům, jejichž jména dnes vyslovujeme s úctou a francouzským přízvukem.
34
Ale impresionisté to opravdu neměli lehké. O nějakých výstavách se ze začátku vůbec nedalo mluvit. Jediný způsob, jak vystavit své práce a seznámit s nimi veřejnost, bylo pověsit je do výkladních skříní malých, zapadlých krámků, kolem nichž procházeli lidé, zastavovali se, nebo pohoršené přidali do kroku. Těžké, opravdu těžké. A zatím ve štukových sálech Lucemburského muzea vystavovali Jules Lefebre a jemu podobní. Ještě v roce 1900, když prezident Francouzské republiky chtěl navštívit expozici impresionistů, rozkročil se ve dveřích starý, podivínský profesůrek jakési umělecké školy a křičel: "Sem nechodte, pane prezidente, zde je hanba Francie!" Ale to vše je za námi. V loňském a začátkem letošního století. A když tak procházím současnými vítěznými výstavami (podivínský profesůrek nikde!), maně se mi vybaví futuristický manifest z roku 1909. Hlavně jeho poslední, desátý bod: "Chceme demolovat galerie, knihovny, pptírat moralismus, feminismus a všechny oportunistické a utilitární zbabělosti!" A hle! Pouhé slovo a nese plody! Rozhlédněme se! (Pravda, desátý bod přinesl plody jen částečně. Oportunistické ani utilitární zbabělosti potřeny nejsou. T y rozkvetly v nevídané kráse a vůni masožravé květiny.) Ale zpět k umění lidu "poraženého". "Poražené" nahrávací studio potřebuje k životu magnetofon, mikrofon, magnetofonové pásky a minimálně napětí 120 voltů. "Poražené" nakladatelství psací stroj, papír, hodně papíru, pásky do stroje a minimálně dva prsty. A "poražená" galerie? Pchá! Kladivo a pár hřebíčků! Měl bych vlastně hovořit o důležitosti těchto galerií, jako o jediné možnosti konfrontace, o tom, že žíznící karavana projde občas bránou oázy. Měl bych pohovořit o tom, že tyto výstavy.. ale nebudu! Přijelte se podívat. N a obrazy, grafiku, koláže, fotografie, plastiky. Jediné, na co neprávem zapomínáme, je výstava známek. "Poražená" filatelie. A přesto, krásná, pestrá, bohatá by byla výstavka známek poražených státníků. Budu na to myslet. "Sem nechodte, pane prezidente, zde je hanba Francie!"
Arnošt Kolman «Narodil jsem se dávno. Strašně dávno. Jen si uvědomte, ze když jsem spatřil světlo světa, panovalo nade mnou jeho apoštolské veličenstvo císař Franz Josef der Erste, hlava to domu habsburského. To vám byl divný svět. Švejk dosud nebyl napsán, a říše britská byla tak veliká, že v ní slunce nikdy nezapadalo, jak se říkávalo s pýchou, která, jak známo, předchází pád Mluvě o pádu - v Rusku caroval báťuška Mikuláš Druhý a nikdo na světě neuletěl aeroplánem dál než sto metrů a ne vejš než metr dvacet. Slaná houska stála dva krejcary a to bylo tak málo, že se to nedá přepočítat na žádnou dnešní valutu. .. když kterýkoliv pražák uslyšel z čistá jasna jasna ránu z kanónu, tak se nelekl, nýbrž si sedl k obědu, protože věděl, že je poledne... ». Jiří Voskovec, Relativně vzato Arnošt Kolman se narodil ještě o celých třináct let dřív, než Jiří Voskovec, v roce 1892, ve smíšené česko-židovské rodině poštovního úředníka. Z dětství ho zajímala matematika - celý středoškolský kurs zvládl k nespokojenosti rodičů a učitelů příliš předčasně, někdy ve dvanácti letech. České vlastenectví se zanedlouho proměnilo v sionistické zaujetí - ale ani to netrvalo příliš dlouho - na
památku na něj mu zůstala slušná znalost hebrejštiny a arabského jazyka. V roce 1910 se Kolman poprvé seznámil se socialistickými ideály a přečetl si Komunistický manifest. Od té doby sympatizuje se sociálně demokratickým hnutím. V Praze se Kolman pohyboval v známém židovsko-německo-českém intelektuálním prostředí, které se později proslavilo v Čechách i v zahraničí. K jeho bratrancům patřil známý český porodník Pachner, spisovatel a později národní umělec František Langer a jeho bratr Jiří (Mordechaj) Langer, přítel Kafkův a autor kouzelné knížky « 9 bran Chasidů tajemství». K jeho bratrancům patřil i Max Brod. Na německé universitě v Praze v té době přednášel Albert Einstein a mladý Kolman byl jedním z mála posluchačů, kteří jeho kurs teorie relativity dokázali vyslechnout až do konce. Přednášky nestačily - diskuse pokračovaly i na ulicích, kde dva-tři nejpilnější posluchači - Kolman mezi nimi - doprovázeli Einsteina domů. Před vypuknutím první světové války stačil Kolman vystudovat matematiku na Karlově universitě v Praze a zakončit několik semestrů Českého Vysokého Učení Technického. První světová válka. Mobilisace, výcvik v Českých Budějovicích, u stejného 92 pluku, u kte-
35 *
rého sloužil autor Dobrého vojáka Švejka a s oficýry, zvěčněnými ve světoznámém románě. Fronta, ranění, znovu fronta. V roce 1915 upadl Arnošt Kolman do ruského zajetí a postupně se seznamuje se svérázným světem, kterým bylo carské Rusko pět minut před revolucí. Negramotným Kalmyckým unteroficírům, kteří je hlídali, čte dopisy, napsané arabským písmem, které jejich ženy diktovaly vesnickým mulům někde za Volhou či na Urále. V Astrachani přednáší spoluzajatcům matematiku, vydávají časopis, píší básně. Kolman buntuje proti využívání zajatců ve vojenském průmyslu, je isolován, přemístován z tábora do tábora. Přes švédský červený kříž dokonce dostává dopisy z domova - z Prahy. Často šly měsíc, ba i víc - stěžoval si Kolman. O šedesát let později, za hlubokého míru, či jak se mu nyní říká, détente, dopisy z Moskvy do Stockholmu, dceři a vnukům, byly také často na cestě až měsíc. A nedoporučené dopisy od dědečka Kolmana nedocházely vůbec. Po skončení občanské války začíná Kolman pracovat v Kominterně, jako referent pro země s německým jazykem. Práce v aparátě ho příliš nevábí - Bucharin posílá Kolmana na jeho vlastní žádost pracovat do Německa, kde se Kolman stává členem ÚV KSN, vydává několik novin, je zavřen, odsouzen a nakonec vyměněn zpět do SSSR. V třicátých letech prochází Kolman řadou významných politických i vědeckých funkcí. Je ředitelní velkého moskevského nakladatelství (k němu přinesl mladý a neznámy Solochov rukopis Tichého Donu), pracuje v ÚV KSSS, vede oddělení vědy a techniky Moskevského stranického výboru (od té doby se znal dobře s Chruščovem, tenkrát tajemníkem Moskevského výboru strany), je ředitelem ústavu Rudé profesury, jehož úkolem byla výchova straně oddaných vědeckých kádrů. Stává se profesorem matematiky a doktorem filosofických věd. V té době je aktivním účastníkem mnoha diskusí a akcí (dnes bych neváhal použít slova pogromů) proti těm, kteří měli výhrady proti marxismus Či proti jeho Šablonovitému používání všude a všady. Jak a proč přežil Kolman stalinské čistky třicátých let? Těžko říct. Možná, že to bylo proto, že se převážně zabýval filosofií a historií přírodních věd a matematiky. Ale ani to není vysvětlení. V téže době byli třeba zatčeni skoro všichni hvězdáři z Pulkovské observatoře. Nejspíš to byla náhoda. Jako když někdo přežije katastrofu letadla a vyvázne z ní s několika modřinami a vymknutým ramenem: v roce 1939 ztratil Kolman zaměstnání a byl skoro rok bez práce. Okolo něho zuřil VELKÝ TEROR: bezďstop mizeli známí, příbuzní, přátelé, kolegové , . . Válka, a s ní spojený výbuch ruského vlastanectví a nacionalismu, nezůstaly bez důsledků ani u internacionalisty Kolmana. Objevil u sebe najednou, že je Čechem a našel si cestu k československé komunistické emigraci v Moskvě. A po skončení druhé světové války odjíždí (či snad spíše: vrací se?) pracovat do Československa. V Praze se Kolman stává vedoucím oddělení propagandy ÚV KSČ a profesorem Karlovy university. Rektor mnichovské university profesor Lobkowitz píše o tomto údobí Kolmanova působení v Československu takto: «Jedno může být jisté: byl to nejpovolanější člověk, jakého si komu-
36
nisté na pražské universitě vůbec jenom mohli přát. Z jedné strany - přesvědčený marxista; z druhé strany však otevřený vůči světu (weltoffen) a natolik vzdělaný, aby mohl imponovat pražským akademickým kruhům. Ačkoliv fakulta zřejmě měla z počátku pochybnosti - Kolman, přišedší z SSSR neměl habilitaci - byl Kolman také na universitě velice brzo brán vážně . . . Věděl toho vždy víc, než bylo možné vůbec čekat od sovětského filosofa té doby; především jeho důkladné znalosti matematiky, fysikálních věd a v neposlední řadě i logistiky ponechaly v positivisticky orientované pražské universitě dojem. A Kolman se uměl dobře přizpůsobit... Po odchodu Kolmana trvalo roky, než český marxismus-leninismus dosáhl znovu té úrovně jakou representoval Kolman (avšak pouze jako jednotlivec) na Karlově universitě ». Poválečné Československo, osvobozené sovětskou armádou z nacistického porobení hledalo novou orientaci a novou identitu. Kolman byl vášnivým obhájcem marxismu - jeho veřejné filosofické diskuse s prof. Kozákem, positivistou a idealistou, poutaly k sobě širokou pozornost a byly pořádány v největších pražských přednáškových sálech. Kolman z nich vycházel jako vítěz (jako vítěz? v roce 1970 se Kolman setkal v Praze s jedním z příbuzných prof. Kozáka a když se dozvěděl, že Kozák ještě žije, vzkázal mu, že v těch pověstných šarvátkách a polemikách v mnohém neměl pravdu on, Kolman, ale K o z á k . . . ) a lze bez nadsázky říct, že měl značný podíl na získání části jedné celé československé generace pro marxismus. Současně však dlužno říct, že Kolman zanášel do ideologických diskusí a filosofických sporů prvky sovětské netolerantnosti, dogmatického myšlení a politických metod, které o dvacet let později získaly souhrnný název sovětský model socialismu a které, objektivně vzato, napáchaly v Československu ohromné škody. Během několika poválečných let uveřejňuje Kolman řadu knih-uveďme pouze «Ideologii německého fašismu», «Logiku», «Kritický výklad symbolické metody moderní logiky», «Přednášky o základech vědecké filosofie» a jiné. V září 1948, půl roku potom, co se KSČ stala monopolním a absolutním vládcem v Československu (spíše místodržícím - dnes již víme kdo byl tenkrát skutečným vládcem), vystupuje Kolman na stranické schůzi pracovníků ÚV KSČ s kritikou Gottwaldova vedení z posic, které by dnes měly být nazvány jako sektářské: vytýkal, že vedení strany je málo zásadové, že strana je příliš otevřená, vytýkal chyby v zemědělské politice . . . Důsledky tohoto vystoupení na sebe nedaly dlouho čekat. Kolman byl zatčen a převezen na pověstnou moskevskou Lubjanku, kde ztrávil přes 3,5 roku. Zda byl odsouzen? Či alespoň obviněn? A z čeho? Takovéto a podobné otázky neustále klade západní čtenář, který nehledě na celý veletok materiálů, odhalujících sovětský Archipelag GULAG, žije stále v zajetí svých představ: demokratického systému, ústavních záruk, právních jistot. .. *
* V roce 1949 vyprávěl Dolanský, člen politického byra KSČ, že večeřet s Gottwaldem u Stalina. Po večeři Stalin zabafal z dýmky, podival se na Gottwalda a řekl: A váš Kolman se ukázal být americkým špiónem...
Kolmanova žena a devítiletá dcerka Ada bvlv po jeho zatčení deponovány pres Vídeň / ! / do Uljanovsku, kde ztrávilv celé tři a půl roku ve vyhnanství - doslova hladověly a jako byt jim byl přidělen bývalý záchodek ve studentské koleji. Celé tři a půl roku nedostaly jedinou zprávu od manžela a otce. Nevěděly, co je s ním, zda je na živu či ne. KGB jim zakázalo pod hrozbou prozradit kdo jsou. Ve stejné koleji, na stejném patře, žila vdova po významném sovětském básníkovi O. Mandelštamovi - Naděžda Mandelštamová. Také ona musela skrývat, kdo je a proč je v Uljanovsku (zamyslel se někdo nad tím, že rodné město « v e l k é h o » Lenina se stalo v padesátých letech místem pro vyhnanství?). V knize vzpomínek, přeložené do mnoha západoevropských řečí, vypráví N. Mandělštamová, že « . . . v Uljanovsku, koncem čtyřicátých let, se mnou pracovala žena . . . žila žebrácky, hladověly s dcerkou, muž ji opustil a nechtěl ani platit alimenty . . . Tvrdila, že muž ji zradil, byl jí nevěrný s jinou a proto od něho nechce žádné peníze . . . Uplynulo několik let, a najednou se k ní vrátil muž a ona ho před všemi začala o b j í m a t . . . vševědoucí domovnice se dozvěděly, že byl propuštěn z v ě z e n í . . . Kdysi byl ideologickou hvězdou . . . » Byl to Kolman. Propuštění Kolmana z vězení se uskutečnilo způsobem, který připomíná směs sladkých happyendů a kafkovských nočních můr. V noci byl probuzen a odveden do jakéhosi ohromného kabinetu. Za stejně ohromným psacím stolem seděl muž, který vstal, podal mu ruku, řekl, že je ministrem státní bezpečnosti Ignatjevem a že to byl všechno omyl, že je volný. A v půl čtvrté ráno začal volat na různé úřady (a všichni náčelníci byli na místě, protože veliký otec národů Stalin trpěl nespavostí) a začal zařizovat Kolmanův návrat do civilního života. Dokonce blahosklonně dovolil, aby Kolman ztrávil zbytek poslední noci v jedné z privilegovaných cel na Ljubjance, kterou doprovázející major ohleduplně nezamkl, ale upozornil, Že z ní nemá sám vycházet... Po propuštění z vězení se Kolman postupně dozvídá, co se událo ve světě za tři a půl roku jeho úplné isolace. M.j. i o pražských politikých procesech z let padesátých, ve kterých byla popravena řada jeho dobrých známých. Tady někdy začíná proces postupného prohlédnutí a přehodnocování, odchod od dogmatického marxismu, který vyznával až dosud. Koncem padesátých let čs. politické orgány žádají Kolmana, aby znovu přijel do ČSSR. Bylo totiž těžké doma vysvětlovat, proč nejvýznamější český marxistický filosof, jehož činnost v Československu z konce 40. let byla stále ještě v paměti, žije a pracuje v SSSR. Kolman se vrací do Prahy, stává se ředitelem filosofického ústavu ČSAV, je zvolen řádným členem ČSAV, přednáší, píše, publikuje. Bylo to údobí začínající politické krise v ČSSR, která nakonec, skoro o deset let později, vyústila v Pražské jaro. Kolman nadšeně vítá Pražské jaro - zdá se mu, že se začínají realisovat některé z jeho myšlenek, ke kterým dospěl v posledních letech. Okupace ČSSR ho připravuje o všechny iluse. Píše nevelký essej « Z a tmy černé noci», ve které se formou dialogu s Leninem snaží vystopovat kořeny tragedie socialismu. Poslední léta žije v Moskvě. Sovětské úřady mu
již ani nepovolují navštěvovat dceru a vnuky v ČSSR, dokonce ani jeho dcera, která je sovětskou občankou, nemá možnost navštívit své rodiče v Moskvě. Kolmanovy vědecké a filosofické práce nejsou vydávány. Přes čtyři roky se snažil Kolman a jeho manželka získat povolení sovětských úřadů, aby mohl navštívit svou dceru, nejdříve v ČSSR, potom v Dánsku a Švédsku, kam se jeho dcera byla nucena i s rodinou vystěhovat - její mažel i ona sama byli v ČSSR z politických důvodů pronásledováni a dlouho dobu bez práce. 16-krát odmítly sovětské úřady bez udání důvodů Kolmá novu žádost, aby mohl, na sklonku svého života, alespoň nakrátko navštívit své příbuzné. Teprve po intensivní kampani švédského a světového tisku, po intervenci švédského ministerského předsedy Palmeho v Moskvě, sovětské úřady nakonec ustoupily a povolily Kolmanům cestu do Stockholmu. Kolman je však naprosto zbaven všech ilusí o podstatě sovětského režimu. Jeho první slova ve Stockholmu, kam přijel 14. září 1976, jsou: «Nechci se do toho vězení vracet». A o týden později, 22. září 1976 píše Kolman svůj známý otevřený dopis Brežněvovi, ve kterém stojí: «Oznamuji Vám, že vystupuji z KSSS. Je mi 84 let, členem Komunistické strany jsem 58 let. Vstoupil jsem do ní, abych bojoval za sociální spravedlnost, za šťastný život lidí. Nyní, po dlouhém a bolestném přemýšlení jsem došel k tomuto nelehkému pro mne rozhodnutí... Mé rozhodnutí vystoupit z komunistické strany nikterak neznamená, že se zříkám ideálů socialismu s nimiž jsem se seznámil již v roce 1910 a které od té doby tvořily hlavní náplň mého dlouhého a bouřlivého života. Právě naopak. Dospěl jsem k pevnému přesvědčení, že mé setrvávání v řadách KSSS by bylo zradou ideálů sociální spravedlnosti, humanismu a vybudování nové, dokonalejší společnosti, jichž jsem se snažil dosáhnout, přes všechny své chyby a omyly, během celého svého života». Ve svém novém domově začíná Kolman vyvíjet horečnatou činnost. Píše řadu článků, poskytuje interview, natáčí několik delších televisních filmů o svém Životě a svých názorech. Intensivně pracuje na svých memoárech, které vyjdou koncem roku 1979 v nakladatelství Fischer v NSR. Se svým zetěm prof. Janouchem sepisuje obsáhlý dialog pod názvem (Jak jste jenom mohli tak žít? - Dialog s jedním z posledních mohykánů), jehož úryvky uveřejnily přední evropské deníky a který se také připravuje ke knižnímu vydání. A nehledě na svůj vysoký věk přednáší a cestuje, aby si vynahradil léta, kdy nesměl ani do Prahy. K osmdesátým pátým narozeninám dostává Arnošt Kolman z Prahy zvláštní blahopřání. President ČSAV Kožešník mu sděluje doporučeným dopisem, že ho vláda ČSSR vládním usnesením č. 307 zbavila členství v akademii. Ačkoliv duševně zůstává stále čilým, jeho organismus, na kterém zanechal ze všech nejhlubší stopy stalinský kriminál, slábne, posledních půl roku života tráví Kolman převážně na lůžku a v nemocnici. Umírá 22. ledna 1979 v Danderydské nemocnici, v požehnaném věku 86 let.
37
Normalizace jako téma (Vladimír V. Kusín: From Dubček to Charter 77. A study of «normalisation» in Czechoslovakia 19681978. Edinburgh 1978, str. 353). Zatímco rozsáhlejší publikace nejrůznějšího druhu a zaměření, věnované Pražskému jaru, představuje už dnes slušnou monotématickou knihovnu, «normalizační» období ještě po deseti létech trvání zůstává nápadně stranou výzkumných zájmů a zřetelů/ Ti, jejichž každodennost je tak či onak odkázána do mezí «normalizované» skutečnosti, nezřídka tento nepoměr pociťují jako jisté nedbání o jejich současné osudy. Období temna jako taková ovšem zpravidla vždy poutají pozornost nesrovnatelně méně léta společenského vzmachu a vzepětí, ale právě ona vypovídají o společnosti a člověku při nejmenším stejně obsažně a významně, a v každém případě právě ona jak dotvářejí historickou podobu procesů a událostí, jež je předcházely, tak zejména nabízejí vhled do následujících etap, které se v nich skrytěji či zřejměji připravují. Seriózních analýz «normalizace» je ze všech hledisek třeba jako soli, a už proto otvírá čtenář novou knihu renomovaného autora o československé problematice s dychtivým povděkem. Kusínova práce sestává ze čtyř částí s prologem a závěrem, látka je rozčleněna historicky. První oddíl pojednává o měsících mezi srpnem 1968 a dubnem 1969 a představuje vstup do vlastního tématu, potřebný zvláště pro západního čtenáře, pro něhož autor především knihu koncipoval. V rekapitulaci událostí a dat isou uváděny některé polozapomenuté a s dnešního hlediska výmluvné údaje. Na př. ve výzkumu veřejného mínění z poloviny března 1969 objevuje se v pořadí politických osobností, které se těšily největší důvěře dotazovaných, G. Husák až na 7. místě s pouhými 8%, při čemž v českých zemích mu dokonce vyslovilo důvěru jen 2°/o respondentů (str.46). V rekapitulaci souvislostí v pasážích o světové reakci na intervenci upoutá vedle přesvědčivě doloženého otřesu iluzi o SSSR hypotéza o vlivu srpnové invaze do Československa na Níxonovo vítězství v listopadových prezidentských volbách. Zajímavá, i když značně deduktivní, je autorova obšírněji rozvíjená téže o alternativním plánu postupu Moskvy těsně po invazi, při čemž rozhodnutí pro realizaci skutečně provedené varianty údajně záviselo na postoji, který k faktu vojenské intervence zaujal A. Dubček. V Kusínově výčtu opatření, která zahrnovaly obě domnělé varianty, není bohužel zmínka o «revolučním tribunálu», jehož
Z publikaci šíře zaměřených stručné a výstižně informuje také o «normalizačním» vývoji a problematice J> Skála (Die ČSSU Vom Prager Frühling zur Charta 77, Berlín 19781 O situaci ekonomiky v těchto létech pojednává IV. část k n ihy J. Kosta, A b riss der sozial ekonom ischer Entwicklung der Tschechoslowakei 1945-1977 (Frankfurt a. M. 1978). K jednotlivým jevům a rysům «normalizačních» pomčrů, spiše novinářsky zpracovaným, vyšla řada článků a dokumentů v exilovém a zahraničním tisku.
38
jménem byli A. Dubček a další zatčeni; jen po přezkoumání a zhodnocení možných důsledků tohoto orgánu a aktu by bylo, myslím, teprve na místě plně souhlasit s autorovým tvrzením, že celý plán «byl umírněný ve srovnání s Maďarskem 1956» (str. 21). V rámcovém pojetí vstupního oddílu od příchodu sovětských armád v roce 1945 do jejich invaze v roce 1968 - nepovažuji za přiměřené nazývání obou zásahů shodně «intervencí» / str. 7 a d. /. I když mocensko-politický aspekt ozbrojeného osvobození příslušných území je na bíledni, i ve smyslu autorově byla přece jen v prvním případě zvenku násilně likvidována dosavadní moc, která však s&mď byla pouze trvajícím produktem předchozí vojenské intervence. Lidové analogie okupace 1968 s okupací 1938, jež živelně vyvřely v srpnovém týdnu a žijí dodnes, jdou mnohem víc «na tělo» skutečnosti. Vlastní, ucelené jádro práce představuje druhý a třetí oddíl (i rozsahem zhruba dvě třetiny celého textu). Oddíl čtvrtý se pak zabývá Chartou 77 a komprimované zasvěcuje především zahraničního Čtenáře do předpokladů, povahy, významu a důsledků této iniciativy. Vzhledem k tématu si z této části všímám povýtce souvislostí s výkladem «normalizace». Druhý oddíl se zabývá časovým úsekem od dubna 1969 do května 1971, tedy od pádu A. Dubčeka jako definitivní tečky za pražským jarem po «sjezd vítězů» - oficiální XIV, sjezd KSČ. tato část íráce je velice cenná dokladovým materiálem, cterý je snesen s působivou pílí a pečlivostí z dostupných a někdy i méně dostupných pramenů různého druhu; údaje takto shromážděné se nepochybně stanou samy pramenem a východiskem dalšího zkoumání «normalizace», příp. podkladem a podnětem pro reformní a opoziční politické rozvahy. Kusín pracuje s údaji odpovědně a kriticky, na př. registruje a vyhodnocuje tři rozdílná oficiální oznámení číselných výsledků stranických prověrek (Husák v prosinci 1970, Bilak v září 1975 a Jakeš v dubnu 1976) a nastiňuje specifitu kamufláže jednotlivých sdělení a její pravděpodobné důvody (str. 85). Opětovaně řadí a konfrontuje různá data (zdá se, že s vnitřním potě- • Šením) a dobírá se někdy až překvapivě výstižnýchm výsledků. Tak na př. jmenovitě porovnává členy UV KSČ a předsednictva ÚV KSC, zvolené 13. sjezdem, vysočanským sjezdem a oficiálním 14. sjezdem, a vytřiďuje osoby zvolené do všech tří orgánů. Komu co říká třeba jméno Neoveský? A přece byl tento funkcionář vybrán do nejvyššího orgánu vládnoucí strany za Novotného právě tak jako za DubČeka právě tak jako za Husáka - jaký to inspirativní typ pro zkoumání ústrojí «reálného socialismu»! Nebo ciferně dokumentuje vývoj frekvence zasedání ÚV KSČ a trvání těchto zasedání v průběhu « normalizačního » období. Nebo sestavuje tabulku přehledu vzájemných návštěv G. Husáka a předáků komunistických stran za léta 1969-1977, a tato tabulka i bez komentáře vypovídá přesvědčivěji než dlouhé traktáty o stupni závislosti na Moskvě a zároveň mezinárodní izolaci nynější pražské moci.
Třetí, zdaleka nejrozsáhlejší oddíl se soustřeďuje na léta 1971-1976, tedy na fungující «normalizaci». Pro ilustraci: sestává z kapitol o pokusech opozice se organizovat, o emigraci, o politice (s podkapitolami o ideologii, výchově, vědě, kultuře, náboženství), ekonomickém vývoji, sociálních opatřeních a internacionalismu. Uvnitř tohoto historicky vymezeného úseku se v zpracování látky nejvíce ze všech oddílů uplatňuje teorie - jde o samo jádro věci. «Normalizace» v Kusínově výměru je restaurace autoritativního systému za situace pointerveněního nedostatku potřebné legitimity; uskutečňuje se za těsného dohledu dominantní cizí mocnosti, která si podržuje výsadní právo nejvyšší arbitráže a interpretace, ale dává přednost tomu vykonávat je prostřednictvím domácích činitelů. «Normalizace» má dva základní cíle: odstranit reformismus jako politickou sílu, a legitimovat nový režim, založený na starých předreformních principech (str. 145). V období do května 1971 převažoval první účel, zatímco v posjezdové fázi mělo převládat druhé zaměření s důrazem na ideologickou výchovu, zajišťování úrovně spotřeby a konzervativní poklid. Ve skutečnosti však první orientace přesáhla a «přetahuje s e » i do posjezdové fáze, a příčiny tohoto jevu shledává autor v nátlaku «tvrdých» skupin uvnitř strany, dále v tom, že «umírnění» nebyli buď dost silní nebo dost rozhodní v odporu proti tomuto nátlaku, a konečně, že v tomto střetnutí sovětské vedení nepodpořilo «umírněné». Z této optiky rozložení sil a zájmové orientace v mocenské hierarchii podává pak Kusín svou anatomii « normalizace», s výraznou a chvályhodnou snahou o věcný, informovaný a komplexní obraz: shledává a označuje hlavní restaurativní a negativní rysy a produkty «normalizace v jednotlivých oblastech společenského života právě tak jako výslovně registruje souběžné poměrně pozitivní výsledky v ekonomické produkci, stabilizaci cen a určitých sociálních opatřeních. V jednotlivostech nabízejí tyto kapitoly řadu vhodně vybraných dat (převážně ze Statistické ročenky, na př. vývoj konzumu alkoholu, počtu pacientů v psychiatrických léčebnách a atd.) i zdůvodněně formulovaných zajímavých závěrů (př. závěr, že impulzem nové emigrační vlny byla - a je dosud! - daleko spíše skutečnost «Normalizace» než fakt srpnové intervence sám o sobě). Reprodukce základních parametrů «normalizační» každodennosti je natolik přiměřená, že by nemělo smysl při této příležitosti referovat o drobných omylech, nepřesnostech nebo opominutích. Přístup k údajům je dnes jen poněkud jinak blokován a limitován doma a v zahraničí, a pro pohled zvenku chybí ještě při tom některé výhody osobní a osobně zprostředkované zkušenosti lidí doma. Vzhledem k těmto zatím daným podmínkám a možnostem je třeba znovu podtrhnout zdařilost velmi obtížného autorova záměru. Kusínova práce je první soubornou studií o «normalizaci». Jak závažnost tématu a vážnost vykonané práce, tak okolnost, že jde zároveň o významné východisko pro další zpracování tohoto předmětu si zasluhují formulovat také některé problémy a podněty, které předložený text klade. Vyjděme z nejnápadnějšího a asi nejdiskusnějšího konkréta: traktování politického profilu a role G. Husáka v procesech nastolení, upevnění a fungo-
vání «normalizace». Pomineme-li určité nesrovnalosti a rozpory v jednotlivých autorových výrocích, přes a proti opětovným dílčím konstatacím, že v té či oné situaci se G. Husák zachoval a postupoval zcela shodně s «tvrdými», přidržuje se Kusín koncepce, explicitně shrnuté v závěru, že totiž po celou dobu dodnes G. Husák zastával a pokoušel se o «umírněnou» pozici. Pokaždé prohrál, pročež «poté předstíral, že plně souhlasí s rigidními politickými opatřeními», která byla právě provedena (str. 326). Rozhodující odpovědnost za tuto spirálu politického debaklu připisuje autor jednoznačně Moskvě (str. 327 a j,). Tuto - jen zdánlivě lichotivou - představu trvale schizoidního generálního tajemníka napojuje Kusín na určité doměnky o existenci alternativ postupu, a to zejména v provádění prověrek, dále na jaře 1971 a za situace jisté «rovnováhy sil» v roce 1976, při čemž stručně řečeno nejvyšší hybatel v Kremluvždy zasáhl tak, že se stalo co se výsledně stalo. Alternativy jednání formujících společenských sil jednotlivců jistě existují pokaždé, a nepochybně byly otevřeny také při uvedených příležitostech, zejména v klíčové situaci předvečeru «očisty strany a společnosti» a jejího průběhu. Zda vůbec a jak kdo ve vrcholném mocenském orgánu jednotlivé reálně možné alternativy reprezentoval a zda a jak se k nim postavila či s nimi naložila Moskva, to vše zůstává zatím sférou dohadů, sice zajímavých, avšak nepříliš nebo vůbec nedoložených, pročež netřeba proti jedněm spekulacím stavět druhé. V každém případě je však stěží slučitelné s logikou vlastní autorovy koncepce, aby vůči Moskvě bezmocnému G. Husákovi připisoval zásluhy na př, za nekonání procesů s předními představiteli Pražského jara-jak si lze v takovém pojetí představit, že by se záležitost tohoto řádu a významu najednou rozhodovala v Praze? V kaž« dém případě by bylo na místě v rámci Kusínovy interpretace G. Husáka vznést určité věcné dotazy, jako: věděl nebo nevěděl G. Husák co dělá, když ve jménu obnovy předreformního pořádku rozmetal existující stranické a společenské struktury? Jesliže a nakolik věděl - nebo jestliže a nakolik nevěděl - co toto zjištění znamená pro určení a hodnocení jeho politického a osobního profilu a kvalit? Na stejné úrovni «věrohodnosti», s níž Kusín konstruuje Husáka jako typ «stálého ústupu před levicovým extrémismem» (str. 326), by bylo možno nabídnout hned několik jiných spekulací, třeba: dlouholetá vězeňská izolace připravila ambiciózního politika o možnosti organického vývoje k demokratičtějšímu pojetí socialismu, kterým procházely obdobné typy na svobodě, a zároveň nutnost uchovat si integritu osobnosti a přežít zafixovala určité názory, hodnoty a představy, s nimiž se na počátku 50. let politickým vězněm nezákonně stal. Důsledky každé lidské zkušenosti jsou vždy osobní a individuální, a oběti represí v dalším životě představují široké spektrum typů (včetně intervenčních a «normalizačních» aktivistů jako Vilém Nový). Po propuštění z vězení první a jedinou šanci politického uplatnění poskytla G. Husákovi opozice proti A. Novotnému, a k této roli účelově příslušela demokratizační pozice a frazeologie. Nebyla tato epizoda spíše případem nevlastní role, která úspěšně posloužila jako prostředek, a není naopak následující desetileté «neostalinistické» vedení strany a státu ve vni-
39
třním souladu se všírn, co této přechodné roli předcházelo, tedy se skutečným politickým profilem, přesvědčením a osobními vlastnostmi G. Husáka? Leč neodbíhejme od spekulací k tlachům, kterých je beztak nadmíru. Kusínovo pojetí «normalizace» je podle mého soudu cenné v tom, že a jak se snaží slučovat vidění svého předmětu jako jedinečného úkazu a zároveň jako jevu uvnitř obecných mechanismů tzv. reálného socialismu, jeho pohybových fází a krajních poloh. Toto metodické východisko autorovi přináší jak řadu kladů v jednotlivých analýzách, tak jej zásadně chrání před častými jednostrannostmi: unikátnost «normalizace» se pochopitelně přespříliš zvýrazňuje pro nejednu optiku zevnitř ghetta, zatímco nezúčastněný pohled vnějšího pozorovatele v ní zhusta nalézá pouze «tvrdší výkyv» stále téhož. Určité nesnáze, v nichž se autor ocitl nejpatrněji ve výkladu osoby a role G. Husáka, příp. úlohy Moskvy, se mi však zdají být v rámci uvedeného metodického východiska také jistou otázkou koncepční (především proto byla o nich řeč), a to otázkou důležitou pro další zpracování látky. Kusín totiž svou anatomii «normalizace» více méně zužuje na politiku, přesněji mocensko - politickou složku, jako « k l í č » . V tomto smyslu «normalizace» skutečně představuje soustavu, která byla společnosti shora, násilně a v nejvyšší instanci zvenku vnucena a vložena. To však ještě není celá skutečnost, a k jejímu rozboru by se měly orientovat navazující a Kusínovou prací inspirované výzkumy. Stručně a triviálně řečeno, «normalizace» je zároveň společenský děj, úhrn a sled společenských procesů a změn, při nichž dochází k dalekosáhlému přerozdělení společenských pozic a rolí se vším co k tomu patří, včetně výsledných závažných proměn v společenské struktuře. V této hlubší vrstvě «normalizačních» pochodů zdaleka nejde jen o pasivní podrobení a přizpůsobení se mocenské direktivě (ať už cizí Či domácí oficiální hierarchie), nýbrž o svézákonné aktivity jednotlivců a společenských skupin: obrazně řečeno «normalizace». Je také drama (se znaky tragédie i se znaky frašky), kde se na všech úrovních a ve všech sférách naplňují Či frustrují vlastní zájmy, aspirace, hodnotové orientace, kde se v dynamickém střetání motivovaného lidského úsilí a činnosti ztrácejí nebo nabývají, odnímají nebo přidělují společenská privilegia a společenské deprivace. «Normalizace» je tedy také po výtce samostatné, byť shora navozené dění, v němž si jednotlivci a společenské skupiny přisvojují a přizpůsobují « systém » a sami jej jako činná síla dotvářejí a utvářejí. Vzhledem k této autonomní složce « normalizačního » procesu je Moskva sice prtfvždy hlavním «viníkem», ale tento fakt neruší ničí odpovědnost a nesnímá ničí viny, generálním tajemníkem počínaje a posledním aktivistou konče. Výsledné «normalizované» struktury zdaleka nejsou jen produktem stranicko-mocenských direktiv, nýbrž také výsledkem « s a m o p o h y b u » a samoproduktem, a způsob, kterým se vytvořily, spoluurčuje jejich reagování: pročež se chovají především podle nově vtělených osobních a skupinových zájmů a stupně a tempa jejich saturace (či jejich domnělé jistoty nebo ohrožení), méně podle parametrů předpokládané celosystémové funkčnosti a už vůbec ne podle tézí Poučení a Rezolucí. Některé zvláštnosti sou-
40
časného direktivního režimu v ČSSR, na př. to, že na rozdíl od padesátých let funguje centralisticky pouze filtrované, tj. ani shora dolů nepřenáší a neprovádí některé směrnice a pokyny, které lze vykládat a v jednotlivých případech jsou i míněny «umírněně», že tedy zatím permanentně funguje jenom «nalevo», lze asi uspokojivě vysvětlit právě z této společenské povahy: pro příslušníky hierarchických struktur, které se formálně konstituovaly podle jediného kritéria deklarované a vnějšně vykazované podpory intervence a restaurace «jedině pravého marxistickoleninského modelu socialismu», na dlouhá léta stabilizování a saturování převládají představy a pocity, že kdokoli kdykoli může být kýmkoli existenčně-politicky ohrožen jedině a právě z onoho na počátku rozhodujícího hlediska. Všudypřítomná hrůza z možnosti jevit se nebo být nařčen jako « napravo » v kterékoli otázce a počinu nemá ovšem kromě slovního výravu nic společného ani se světonázorovým přesvědčením ani s obecně politickou orientací, a kdyby byla vůbec jednou shora formulována racionálnější, komplexnější, nesektářská linie, musela by být nejen stanovena jednoznačně a rozhodně, nýbrž musela by zároveň poskytnout záruky, že hrozba z « být napravo » už nehrozí (event. že naopak hrozbou se stalo nejevit se « u m í r n ě n ý » ) . V každém případě produktem «normalizačních» zásahů zejména z let 1969-1971 je z tohoto vlastního společenského zřetele systém svého druhu, který se jako takový nadále svébytně chová (mnohdy k údivu vnějších pozorovatelů) a svou existencí postavil všechny zúčastněné, včetně Špičkových představitelů mocenské hierarchie, před skutečnost natolik proměněné strany a společnosti, že se výsledek nějak odlišuje od směrnic a očekávání všech. Zkoumání takto zaměřené by pravděpodobně také nabídlo produktivnější východisko pro analýzu a hodnocení jednotlivých mocensko-politických tendencí a jejich představitelů včetně G. Husáka. Rozšíření a prohloubení pojetí «normalizace» uvedeným směrem by rovněž posunulo do popředí a na světlo vazby a souvislosti mezi jednotlivými fenomény a oblastmi «normalizovaného» života, které se ve zvolenýck mezích této Kusínovy práce i přes pečlivou reprodukci poznatků a dat místy poněkud vytrácejí. (Disfunkčnost, ale i funkčnost ghetta vzhledem k systému, zdroje specifit « normalizačního » konzumentství - povaha a podíl mimoekonomické motivace různého druhu na ekonomických výsledcích atd). Obrátilo by také pozornost k jevům a symptomům, které v dosavadním textu vystupují jen okrajově a přitom jsou skladebně i vývojově nadmíru důležité (na př. různé zřetele generačního problému včetně po výtce politického časového kalkulu «normalizační» i moci a problému mládeže v systému «normalizace» vůbec). Posléze by takto pod statickou tvářností zatím nejnehybnějšího a nejuzavřenějšího systému «reálného socialismu» vyjevilo více či méně skryté dynamické prvky a síly. K takovým významným perspektivním činitelům mimo přiměřený zřetel dosavadního rozboru patří mj. explozi vnos t krajně krizového stavu veřejné a osobní morálky v « normalizovaném » režimu - společenská schizofrénie jako soustava bez obdoby, faktická nadvláda privátních zájmů a hledisek všeho druhu, hodnotové vakuum atd., které
se jen nižně manifestují od oficiálních hodnostářů po řadového občaná, který chce přežít. U zrodu institucionalizace této krizovosti jistě stojí cynický intervent a jeho cynická domácí agentura, která programově nejen popřela a poplivala přesvědčení a tužby většiny společnosti, nýbrž ještě toto popření a poplivání, včetně sebepopření a sebepoplivání, vyzvedla na kritérium odměny a trestu, na základní stavebný princip nového pořádku. Vlastní kořeny však tato devastace hodnot zapustila v historicky vzácném mezidobí 1969-1971, kdy se na všech úsecích a ve všech článcích rozrušeného společenství rozhodovalo o obsazení nového scénáře a kdy dokonce vítězství hledalo vítěze: tehdy se masově nasazovaly, ale také odkládaly masky, hodnotové preference se zatajovaly i proklamovaly, předstíraly i kamufluvaly, a zvrácenost této «hodiny pravdy» se vtělila a vstřebala do všech buněk těla «normalizované» společnosti a předznamenává její tvářnost dodnes. Krizovost takto vyhrocená a rozprostraněná však už podněcuje vznik a zrání různých forem sebezáchovného uvažování a počínání jednotlivců i skupin, které ako takové systém přesahují a prorážejí. Všechna íompendia socializace dítěte a mladého člověka
jsou více méně směšná, pokud do nich dosadíme naši dnešní realitu: do kterých existujících společenských rolí tu lze vrůstat, které vyhlašované společenské hodnoty internalizovat, s Čím se vůbec v této společnosti identifikovat, abych zůstal sám sebou a uchoval si pocit životního smyslu? Prázdnotu, která zeje pod subtilně rozpracovanými vrstvami přetvářek zdání a úniků, nevnímají snad už jen zcela ohlušení a zaslepení představitelé holé pragmatické moci. Perspektivní význam takto orientované analýzy je konečně už i potvrzen skutečností Charty 77: v tomto smyslu právě je přímá, odpovědná, pospolitá, obecně společenská a obecně lidská hodnotovost Charty, její jednota člověka s jeho slovy, skutky a vztahy pozitivním překonáním kvíntesence «normalizačního ». režimu, a jako taková by měla být uvedena spolu s více méně politickými zdroji Charty, jimiž se Kusín zabývá v poslední části své práce. Kniha, která přináší tyto a jistě mnoho dalších podnětů, je navíc napsána kultivovanou formou a vytříbeným jazykem. Tím citelnější hořkost, že se zatím nemůže obracet k českému čtenáři v autorově mateřštině. B. N.
Čs. historik o národnostní otázce v SSSR V mnichovském ukrajinském nakladatelství «Sučasnisť» vyšla kniha čs. historika Fr. Silnického, působícího dnes v USA, «Národnostní politika KSSS v létech 1917-1922»*. Pokud naše paměť sahá - pomineme-li apologetickou knihu J. Hříbka o vytvoření SSSR, která se objevila před několika léty v Praze - jde o první rozsáhlý pokus tohoto druhu v čs. poválečné historiografii. Ve středu pozornosti Fr. Silnického stojí na jedné straně důkladná analýza bolševického národnostního programu, na straně druhé politická hlediska, kterými se tato strana po revoluci a při vytváření SSSR řídila. Základní přínos jeho knihy lze spatřovat v tom, že rozbíjí na Východě běžné představy o podstatě národnostní politiky bolševiků. Vyhlašování práva národů na sebeurčení až do oddělení bylo zde vždy doplňováno orientací na zachování jednotného centralizovaného mnohonárodního státu. Před revolucí bolševici dokonce zcela odmítali zásadu federace: byla pokládána za řešení, nepřijatelné pro socialisty. Uznání federace bylo v porevolučním bolševickém programu novým prvkem; vykládala se však pouze jako prostředek k dosažení úplné jednoty. Formální existenci sovětských republik a jejich státních orgánů byly prakticky téměř zcela negovány principy jednoty a přísného centralismu ve vládnoucí straně. Federativní výstavba státu proto nenarušovala nejdůležitější formy a projevy státně-politického
* František Silntckij, Nacionalnaja politika KPSS v periods 1917 po 1922 god. München, Sučasnisť, 1978.
centralismu. Bolševismu bylo cizí chápání samostatného významu národnostních problémů, na národní hnutí a národnostní politické požadavky pohlíželi jako na přežitek buržoasní epochy a záležitost buržoasních vrstev, v nejlepším případě se spokoj oval i formulací, že národní hnutí má být podřízeno potřebám «proletářského třídního zápasu ». To předurčovalo také postoje bolševického vedení k projevům národního cítění a pokusům obhajovat národnostní požadavky uvnitř vládnoucí strany samotné. Bylo ponecháno široké pole pro obnovu ruského velmocenského šovinismu a vlastenectví. Vystoupení Lenina a některých dalších vedoucích bolševiků proti těmto jevům nesla proto nevyhnutelně pouze okrajový ráz a nemohla se setkat s podstatnějším úspěchem. «Neruské národy nikdy nezískaly možnost samostatně řešit nejdůležitější otázky svého národního života a státnosti. Rozhodujícím činitelem byla ústřední politická moc, která od počátku soustředila ve svých rukou právo rozhodovat o všech úsecích společenského života» - uzavírá Fr. Silničky. Tolik o některých důležitých tezích Fr. Silnického. Práce je dobře doložena materiálem a způsobem argumentace reflektuje především obsah ideového života na Východě, Ke škodě věci autor na řadě míst se příliš nechal unést svými dnešními sympatiemi a antipatiemi a přeexponoval čistě politické postoje. Ubírá to na přesvědčivosti věcným stanoviskům a líčení historických událostí. Není to však nedostatek rozhodující povahy, M. V-ský
41
Pekinské předjaří Na náměstí Tien An Men stojí obrovská budova, Palác lidu. Ne že by byla obzvláště překrásná: na to má příliš zjevný punc sovětského architekta, který ji pomáhal stavět. Ale Číňané jsou na ni pyšní, protože ji v roce 1958 postavili za pouhých deset měsíců. Čas od času tam chodím na různé recepce. Pokaždé mne zaráží svou obrovitostí. Zevnitř připomíná nádraží spíš než co jiného, ale nádraží prázdné: takže se člověk v jejích jeskynních postorách cítí stísněně, jakoby tam coby trpaslík nepatřil. I těch několik set lidí, co nás tam bylo posledně, se tam prostě ztratilo. Ale šli jsme tam zase 28. ledna, na první den jarních svátků, které zahajují čínský - totiž lunární - Nový rok. Kdepak kalendářní Nový rok, kdepak 1. máj, dokonce ani ne státní svátek 1. října; právě lunární Nový rok je tím nejdůležitějším datem v čínském kalendáři, jak se dneska uznává i oficiálně. A tentokrát bylo v Paláci lidu ne několik set, ne několik tisíc, ale tři desítky tisíc lidí, kteří tam slavili svátek. Ve sjezdovém auditoriu pro pět tisíc lidí probíhal program písní a tanců, a recepční hala se proměnila v taneční parket. A spousty, spousty jiných probramů ve třiceti menších sálech, na chodbách, atd. Tentokrát mi Palác lidu nepřipomínal bezduché prázdné nádraží. Davy ho naplnily životem, a po mnoha, mnoha letech zase jednou patřil lidu. A tak je to dnes s celou Čínou. Ať se člověk podívá kamkoliv, vidí pozoruhodné úsilí o změny, které dávají celou zemi do rukou jejího lidu. Rehabilitace persekvovaných lidí, náznaky ekonomické reformy, podstatné úsilí o zvýšení výroby ale i životní úrovně, urputná snaha skoncovat s útlakem rolníků, a dokonce snad i jistá svoboda (či snad svobůdka) slova. Mnoho z těchto věcí připomíná nám, nenapravitelným pravicovým oportunistům, události Pražského jara před 11 lety, či snad ještě přesněji změny, které mu v polovině šedesátých let předcházely. Rehabilitace
Všichni, kteří byli odsouzeni za Kulturní revoluce již byli v podstatě rehabilitováni. Zbývá snad už enom Liu Šao-čchi, někdejší předseda ČLR a ilavní oběť Kulturní revoluce. Ale není pochyb, že dojde i na něho: na zmíněné slavnosti v Paláci lidu se oficiálně ukázala jeho vdova, a okamžitě se k ní přiřítily davy lidí. Kulturní revoluce však celkově ještě přehodnocena nebyla, což je samozřejmě nedůslednost, neřkuli protimluv. Třetí plénum ÚV KS Číny se ale v prosinci 1978 rozhodlo nechat některé ty nejožehavější otázky na budoucnost. I tak se začíná rýsovat celá nová koncepce dějin strany. Zatím se tu tyto dějiny vždy vykládaly jako série vnitrostranických bojů mezi dvěma liniemi, s tím, že od roku 1935, kdy vedení strany vzal do svých rukou Mao, vždycky zvítězila ta linie správná. Porážka Bandy čtyř se počítá jako boj č. 11, likvidace Lin Piaa v roce 1971 jako boj č. 10. Kul-
42
turní revoluce je boj č. 9. Ale dnes se ukazuje, že boj č. 9 byl vůbec jaksi pochyben>r, anebo že v něm eventuálně zvítězila ta nesprávná linie (Mao Cetungova, samozřejmě). Tak co s tím? A nejen to. Přehodnocování se dnes týká i osob odstraněných ještě dříve - za boje č. 8, kdy Mao eliminoval svého význačného kritika, tehdejšího ministra národní obrany Peng Te-chwaje. Peng Te-chvvaj byl dnes rehabilitován také, a další boj dvou linií tedy vyprchal do vzduchu, či v něm zvítězila nesprávná strana. Celá koncepce boje dvou linií ztrácí na smyslu. A jestli se rehabilituje, musí se také kritizovat a hledat odpovědnost. Zjevnými vinníky jsou samozřejmě dnešní velezloduchové, Banda čtyř a Lin Piao, a to podle mne právem. Mao Cetunga však nelze nevynechat. O tolika velikánech dějin platí, že by jejich velikost zůstala nedotčena, kdyby byli včas odešli. Mao « se » přežil tak o dvacet let. Otevřeně se sice jeho role ještě nekritizuje (ale na nástěnných plakátech ano), i když k tomu mnoho nechybí. Hovoří se o tom, že během prvních porevolučních let bylo všechno v pořádku, ale od roku 1958 že začal panovat «Subjektivismus». 1958, ještě jednou, to byl ten rok Velkého skoku vpřed, kdy se Mao snažil jedním rázem a holýma rukama (ne svýma) překonat zatvrzelou zaostalost Číny a naráz vybudovat komunismus. Právě tento idealistický pokus, který vedl k obrovským ztrátám a k poklesu již beztak mizerné životní úrovně, byl cílém kritiky Peng Te-chwaje, který v jejím důsledku zmizel z politické scény. A co tedy, aby se podobné boje - neřkuli boje, v nichž vyhraje ta špatná strana - v budoucnu už neopakovaly? To, že Mao zemřel, jistě pomůže. Teď je třeba zajistit, aby nikdo nemohl být podobným způsobem zbožňován. (Zrovna jsem se dočetl, že «různé politické praktiky» kritizovali na jakési schůzi i čínští ateisté. Onehdy zase někdo řekl, že když přijde na schůzi vedoucí funkcionář, nemají se všichni hned roztleskat). Hlavně je však třeba zajistit, aby se nikdo nemohl stavět nad právo. Tedy ne nějaké právo třídní: dnes už jenom občanské, které soudí podle merita věci, ne podle toho, čím byl tatínek. Prosazuje se role zákona. Copak prosazuje: zákony se teprve teď často i píší, a někdy snad vůbec první svého druhu. Občanský zákoník, trestní zákoník, hospodářské právo - v tom všem ještě existují rozsáhlé mezery, jež jsou teprve teď zaplňovány. Hovoří se dokonce i o nezávislé justici. Beru to všecko trošku s rezervou. Jistě, zákony jsou potřeba, a důraz na jejich dodržování je namístě. Ale že by existence psaného zákona sama o sobě dokázala zabránit nezákonnostem? To je spíš jakýsi idealismus, který se dostatečně nepoučil z historie Stalinské Ústavy, ve světě té nejdemokratičtější. K tomu, aby zákony skutečně stály nad vládci, je třeba procesu daleko delšího, zahrnujícího celou kulturní úroveň země a vyžadující proměnu hluboko zakořeněných národních rysů. V Číně to znamená překonat tisíce let dědictví feudalismu, kdy právo představoval nikoliv zákon,
ale vrchnost. (Jak se o tom alespoň hovoří tady. Ve skutečnosti však za poslední dynastie existovaly poměrně detailní zákony, které určovaly, co se jak trestá - alespoň mezi lidem, a platily v celé zemi). Ale na druhé straně se nékde začít musí; jenom by se role psaných zákonů nemčla zveličovat jako samospásná. Hospodářství Od roku 1976, kdy země prodělala závratné politické otřesy, nemluvě o katastrofálních otřesech zemské kůry, se výroba ročně zvyšuje dvouciferným tempem. Plány na další růst, zejména desetiletý plán do roku 1985, člověku berou dech. (Čína například hodlá do roku 1985 zdvojnásobit výrobu oceli). I americká CIA však dnes dospěla k závěru, že plány jsou to splnitelné. Potíží bude mnoho, a nedostatek zkušeností je jenom znásobí. Hledají se rozličné formy, jak zlepšit snad největší slabinu, totiž řízení. Její úroveň je mnohdy katastrofální, jak je i laikovi zřejmé z návštěv vybraných (a tudíž těch lepších) továren. Byrokracie je všudypřítomná. (Nesmíme zapomenout na to, že Čína před dvěma tisíci lety byrokracii vynalezla). Administrativní aparát, který neřídí, ale jenom papíruje a schůzuje, je zbytnělý jako rakovinný nádor. Plýtvání je očividné, produktivita mizerná, efektivnost k zoufání. Na mém vlastním pracovišti je kromě mne 15 lidí. Stačilo by jich pět, kdyby se vybrali ti nejlepší, a kdyby přestali schůzovat. Profesor Šik by si tu dnes připadal jako v Otíkově vidění: hmotná zainteresovanost, prémie, jednota zájmů státu, podniků a jednotlivců, zákon hodnoty, podíl podniku na nadzisku a na devizových příjmech, vetší samostatnost pro podniky na úkor státního plánu, a dokonce i pracující mají mít jistý vliv na vnitropodnikové rozhodování, jakož i na volbu svých představených. A co se lidí týče, každému podle jeho práce. Z toho jsou potíže. Teoreticky sice s touto zásadou každý souhlasí, ale po deseti-dvanácti letech je svízelné ji zavádět do praxe. Proč má dostat přidáno on a ne já? Po deset let neexistoval služební postup, teprve předloni se většině lidí ve městech poprvé po letech zvýšily mzdy. Rozjíždí se to všechno pomalu. Ale - rozhoduje se o tom demokraticky. Otázka komu přidat a kolik se diskutuje na zdlouhavých schůzích, a vyvolává mnoho zlé krve, zášti a závisti, ale možná, že to je přece jenom lepší, než o těchto věcech rozhodovat shora, aniž by se bral v potaz názor lidí. V ostatních hospodářských záležitostech se postupuje pomalu. Diskutuje se o mnoha věcech v tisku, ale v praxi se s ničím nepospíchá, alespoň prozatím ne. Sám si podrobně všímám toho, jak pokračuje zavádění dělnické samosprávy: a zdá se, že se zatím spíše slibuje než zavádí. Pravda je, že s tím je spjato mnoho ožehavých otázek, zejména co se týče rozdělení pravomoci mezi ředitele, samosprávné orgány pracujících, a stranické orgány; některé z nich se ještě neobjevují ani v teoretických statích. A hlavní problém (člověk se zkušeností Pražského jara tu má skutečně pocit jakéhosi déjà vu) zase tvoří střední řídící personál, který snad kdysi míval jakousi politickou výši či co, ale teď, po politických otřesech, se tato výše zrelativizovala. Dnes jsou důležité řídící schopnosti, nikoliv ono politično, díky kterému se kdysi vy-
švihli. Dnes jsou tito lidé jednak objektivní brzdou nového myšlení (kde najednou vzít tisíce dobrých manažerů?), jednak je sami aktivně brzdí, protože si velice dobře uvědomují svou zranitelnost. (A co s nimi? Jak je přinutit, aby se něco pořádného naučili, neřkuii aby šli do výroby?) Zemědělství 80-85% Čínanů jsou rolníci, a žijí na evropské poměry v mizerné bídě. Jistě: hladomory nejsou, ale to přece jenom nestačí. Zrovna jsem četl reportáž z jedné vesnice v Šandungu, která nebývale otevřeně přiznala, že se tam od roku 1949 život rolníků v podstatě nezměnil. O bídě na venkově toho ale člověk ví málo. Cizinec dnes sice může navštívit asi stovku míst v Číně, ale stovky a stovky celých okresů nespatřily od osvobození cizí tvář. A tak se dnes člověk dovídá sporadicky z tisku: že průměrný výdělek v hotovosti (kromě naturálií) činí mnohde jen několik desítek yuanů ročně (ve městech je to asi 60 yuanů měsíčně), že kdesi se rolníkům konfiskoval majetek, když za rok vydělali víc než 150 yuanů, protože to «směřovalo ke kapitalismu», (rozkulačování?), že funkcionáři kradou, že když rolníky někdo nakomandýruje na stavbu přehrady, nikdo to komuně nehradil, že funkcionáři raději přeháněli («chybovali») « n a l e v o » než «napravo», tj. raději trochu víc zbědovanosti než trochu víc majetečku. Banda čtyř (ale já myslím, že spíš Mao) kdysi tvrdívala, že čím chudší rolník, tím revolučnější, a o to že jde. Možná, že měli pravdu, ale ta revolučnost se teď obrací jinam, než předpokládali: totiž proti místním gaunerům a zlodějům. Dnes se zvyšování životní úrovně rolníků zdůrazňuje jako nikdy dřív. Odměňovat, zase, je třeba podle vykonané práce; ne tedy, aby se flákači ve jménu komunistické rovnosti přiživovali na pracovitých lidech. Nikdo nesmí rolníkům brát, co jejich jest, ani je svévolně komandýrovat na práci. Záhumenky, domácká výroba a vesnické trhy se nejen tolerují, ale přímo podporují. A i v makroekonomické sféře probíhají úpravy, zaměřené na snížení rozpětí cenových nůžek. Zvyšují se výkupní ceny obilí a technických plodin, a mají se snižovat ceny zemědělských strojů a strojených hnojiv. (Maloobchodní ceny přitom mají zůstat stejné. Odkud se zvýšené výkupní ceny mají hradit, není jasné). Komuny zůstanou, ale velká část jejich pravomoci se převádí na nižší články: na brigády (zvíci našeho družstva), a hlavně na výrobní čety (zpravidla jedna vesnice). Všeobecně je v čínském vedení jasné to, že rozvoj hospodářství závisí ve značné míře na rozvoji zemědělství, které pak závisí na zájmu rolníků. Morální podněty se dnes nechávají stranou, anebo se o nich jen povídá. V praxi se uplatňují jen podněty materiální. Hlavně aby to fungovalo. «Obohacujte se!» Toto heslo sice těmito slovy na venkově vytýčeno nebylo, ale moc k tomu nechybí. Bucharin revividus. Svoboda, nebo svobudka? Když je na okrese oslyšeli, začali rolnici nosit své trable do Pekingu. Měli jsme tu několik de-
43
monstrací, žádajících konec hladu, svobodu a demokracií. I Rudé právo si toho všimlo. Snad se ale čtenář zamyslel nad tím, co by se se stěžujícími si rolníky stalo v Sovětském svazu. Tady se vedení za rolníky postavilo. Prohlásilo, že jde o lidi neprávem postižené, a že je třeba jejich životní problémy řešit neprodleně, na úrovni okresu. Ať se ta byrokracie trošičku pohne! V dubnu 1976 došlo na náměstí Tien An Men k několikadenním demonstracím, kdy lidé vzpomínali na zesnulého Čou Enlaje, čínského politika ze všech nejmilovanějšího. (Kdepak předseda Mao, jestli si snad někdo myslí! Bohy uctíváme, ale nemilujeme je). Během několika dnů prošlo náměstím na dva miliony lidí, kteří tam přinášeli věnce z bílých papírových smutečních květin, psali a recitovali verše které slavily lidového premiéra, a nepříliš zakrytě napadaly nenáviděné členy vedení, pozdější Bandu čtyř, a prostě brečeli. Byla to nesmírně tíživá doba: Čou zemřel, Teng Siaopching byl vytěsněn stranou, a zdálo se, že zemi ovládnou hulváti z Kulturní revoluce. Demonstrace byla posléze brutálně potlačena a prohlášena za kontrarevoluční. Vloni se karta obrátila. Vedení uznalo, že to byla manifestační lidová bouře proti zvůli Bandy čtyř, a tudíž «naprosto revoluční». Hrdinové z Tien An Men se dnes oslavují, mnozí byli zvoleni do různých funkcí (například clo ÚV Svazu mládeže), verše vycházejí tiskem, atd. Rehabilitace toho-
to hnutí však znamená mnohem více: znamená rehabilitaci demonstrací vůbec jakožto prostředku politického boje. A tím se na čínské politické scéně objevil nový faktor - lid. A už tam zůstane, o tom není sporu. Nechává se slyšet. Peking (a jak se dovídám od kamarádů, i další města v zemi) je oblepen plakáty, na kterých lidi píší vše, co mají na srdci. Ten si stěžuje na křivdu, ten žádá rozšíření styku s cizinci, onen zas vysvětluje zneuznaný vynález. Liga pro lidská práva vystoupila s 19 ti bodovým programem žádajícím - inu lidská práva, a také odstranění Mao Cetunga z mauzolea. (Zatím nikdo nenavrhl mauzoleum zbourat, bohužel). Vydrží to všechno? Není to jen jakési čínské tání, které zase za čas přimrzne, jako kdysi naše «milostivé léto», či chruščevárna? Co se stane, až zemře Teng Siao-pching, hlavní architekt současné čínské politiky? Tyto otázky si tu kladou všichni. « Osvobodit myšlení», ozývá se dnes v Číně. Ale bude to trvat, než se myšlení lidí skutečně osvobodí. Vedoucí představitelé hovoří dobře. Ale lidé přesto většinou raději čekají, až jejich přímý nadřízený dá pokyn jednat tak či onak (Bůh je vysoko a pravda . . . ) Dvacetiletá zkušenost rozdrtila spontánní inciativu, které je k modernizaci tolik potřeba. Ale pomalu, skřípavě, se zatajeným dechem se Čína přece jen dává do pohybu. Až se rozjede naplno, žádná invaze ji nezastaví, a změní svět. Držme jí palce.
O malé explozi v Příbrami a trochu o té velké JULIÁN SLATINA Nejsem zásadně pro vyhazování věcí do vzduchu. Když jsem byl kluk, vyhazoval jsem do vzduchu mičudu, ale jako polehčující okolnost uvádím, že se vždycky vrátila na zem a skákala dále. Čili žádnou škodu majetku socialistickému ani osobnímu jsem nezpůsobil. Zcela jinak si počínali - máme-li věřit zprávě «Svobody», orgánu krajského výboru KSČ v Praze - Ondřej Stavinoha, František Polák a Jaroslav Tyšl, když v noci z 23. na 24 srpna 1978 vyhodili do povětří sochu Klementa Gottwalda v Příbramí Tím prý způsobili škodu, jejíž náprava stojí Kčs 144.000, a Stavinoha byl odsouzen, aby to zaplatil. Je-li tak mo ho vitý, nevím, ale asi to není jeho hlavní starost. Byl totiž kromě toho uvězněn na devět let, což je pochopitelné: Gottwaldův pomník je nesporně socialistickým majetkem (kdo už by si něco takového soukromě dával do zahrady?), takže nebylo nic snadnějšího, než kvalifikovat toto novodobé obrazoboreclvi jako sabotái Těch devět let dostal však Stavinoha prý ještě za další delikt: neoprávněné nošení zbraně. Když jsem to zprávu četl, trochu jsem zaváhal: nač by proboha měl u sebe zbraň, ještě k tomu nepovolenou, při atentátu na zkamenělého Gottwalda? Ale když jsem Četl dále, zjistil jsem, že třetí údajný pachatel Tyšl byl odsouzen na jeden rok, a to výhradně za neoprávně-
44
né nošení zbraně; on tedy patrně nesabotoval, ale jen chodil při noční scéně okolo, s nedovolenou zbraní v kapse. To mi vnuklo logický závěr: pachatelé nemohli být přistiženi při činu, jelikož by v tom případě nedovolenou zbraň použili a byli by pak za to potrestáni, což se nestalo; ostatně i kdyby ji nepoužili, byli by jistě potrestáni za to, že «se připravovali» ji použít - tak už to v našem lidovém soudnictví chodí Musili tudíž být «vypátráni» dodatečně. Dobře, ale kdo mi vysvětlí, jak mohlo být dodatečně zjištěno, že měli při osudném výbuchu v kapse nedovolené zbraně? Ale nechrne mudrování o zbraních. Nejsou totiž podstatné, a byly možná do rozsudku zapracovány pro zpestření Dokonce ani jako údajný důvod k zvýšení míry trestu nebyly úřadům nutné: vždyť druhý odsouzený, Polák (u kterého zbraň není uvedena, takže ji buď neměl, nebo mel úředně povolenou) dostal za pouhou spoluúčast celých sedm let, tedy pouhé dva roky méně, než Stavinoha. Kromě zdánlivě zbytečné komplikace o zbraních obsahuje zpráva «Svobody» další kuriozitu: sděluje, že Stavinohovi a Polákovi bylo úředně uloženo léčení proti alkoholismu. To není špatný nápad, a musí souviset s explozí pomníku, jinak by ve zprávě nebyl: protialkoholni léčba není trest, nýbrž pomoc,
která se poskytuje zcela normálně v rámci národního pojištění alkoholikům vůbec, i takovýtn, kteří sochy státníků do povětří nevyhazují. Kdyby byli S. a P. prostě notorici, Šli by na léčebnu bez publicity. Tato publicita při rozsudku musí tedy mít účel: patrně naznačit, ze k ničení Gottwaldova pomníku se múze propůjčit jedině ožralec. Nu dobře - ale neběží tu pak o čin spáchaný v nepříčetném stavu, a tedy za polehčujících okolností? A o kolik vyšší trest by byl vyměřen pachatelům střízlivým? Pravda, opilost není polehčující okolností - třeba pro řidiče automobilu. Ale Stavinoha a Polák vozidlo neřídili, takíe neohrozili bezpečnost nikoho, nei sebe a posmrtného Gottwalda! Ale tyto menší otazníky kolem rozsudku nad údajnými příbramskými dynamitníky nejsou ještě ničím ve srovnání s otazníkem největším. Nemám na mysli pradivost zprávy «Svobody» ani d úvodno st rozsudku: jsem přesvědčen, ze list KV KSČ píše vidy a jedině svatou pravdu, a ze čs. soudy vynášejí vidy a jedině spravedlivé rozsudky nad skutečnými, nikoli vymyšlenými v in niky. Největší záhadou tedy zbývá, kdo je navedl, kdo jim dal výbušniny, a moiná i kdo je opil. Prostě duchovní původce, který má motiv. A tu je třeba se uchýlit ke klasickému sudidlu, jei zní «Cui prodest?», čili přeloženo, komu to prospívá, kdo má na tom zájem? Uvažujme i dále ryze logicky. Původcem dodatečného atentátu na Gottwalda musil být někdo, kdo má důvod se mu pomstít za učiněné příkoří, a kdo je zároveň v takovém postavení moci, aby si mohl dovolit zařídit potřebné. Vím o jedné osobě, která vyhovuje oběma podmínkám. Je jí někdo, kdo byl z rozhodnutí učiněného resp. schváleného Gottwaldem v únoru 1951 vyloučen z KSČ, zatčen a uvězněn, a v dubnu 1954 se schválením Gottwaldova nástupce Novotného odsouzen k doživotnímu žaláři, s konfiskací jmění a ztrátou čestných občanských práv na 50 let. Propuštěn byl až po devíti letech. Tím je splněna první podmínka - důvod k pomstě. Druhá mocenské postavení - je dána tím, že tato oběť Gottwaldovy zvůle nyní zaujímá v podstatě tytéž funkce, jako roku 1951 Gottwald: stojí v čele KSČ a státu. it it it Inu ovšem, žertuji Samozřejmě si nemyslím, Že dr Gustáv Husák poslal dva alkoholiky a jednoho střízlivého pistolníka vyhodit do povětří sochu v Příbrami. Ale žert je jedna věc, a legrace druhá. A legrace to všecko vůbec není, a to nejen pro tři údajné pachatele. Ostatně jsou na tom - včetně Stavinohy s jeho dloužkem 144 tisíc - ještě dobře: co kdyby byli z vlastní píle vyhodili do povětří gigantický Stalinův pomník na Letně v Praze, jak to učinily z nejvyššího usnesení naše branné síly před pomalu dvaceti lety - podobně, jako zmizely Stalinovy sochy v Bratislavě a jinde? To by stálo aspoň tolik miliónů, jako tady tisíc, a celé pluky Stavinohů by se nedoplatily. Pomníky J. V. Stalina jsme ovšem musili zaplatit my všichni - jejich stavbu i pozdější demolici Pomníky Gottwaldovy už pro naše těžce zkoušené národní hospodářství tak velkým břemenem nejsou. A potom - vždyť náklady na pomníky a jiné okázalosti tvoří jen malou část těch materiálních škod, které nám způsobil stalinismus i jeho recidivy, včetně nynější, posrpnové, okupační A co je ještě závažnější, co už dosahuje historických dimenzí: což jde pouze o materiální škody? Což nejsou ještě
zhoubnější všechny morální a duchovni škody, které režim stavitelů pomníků napáchal? Což není každému myslícímu člověkovi v Československu jasné, že Gottwaldovy pomníky jen obrážejí daleko vážnější skutečnost: pokračováni v politice oněch let v dnešních podmínkách? A že bv tedv neměly stát rríbec nikde - v Příbrami ani jinde? Ale abych se vrátil ještě závětem k žertu bez legrace okolo Gustáva Husáka: Je i jeho osobni tragédii (nejen tragédií nás všech), že předsedá mimo jiné tomu, jak se znesvěcení podobizny jeho pronásledovatele trestá uvězněním stejného trvání, jako bylo kdysi jeho vlastni. Tento kumunistický funkcionář, nevinně žalářovaný z rozhodnutí právě téhož Gottwalda a plně rehabilitovaný teprve v roce 1968, předstíral v onom roce svou oddanost demokratickému socialismu, a ještě na sjezdu KSS těsně po vpádu pěti armád prohlašoval «S Dubčekem stojím a padám». A nyní nestačí zatracovat rok 1968 jako období srmtelného ohrožení socialismu, a vychvalovat nynější dobu jako čas rozkvětu. Po příbramském rozsudku je tedy třeba se ptát: jak daleko může ještě jít servilnost Husáka a ostatních pražských místodrŽitelů? Dojde snad ještě k tomu, že Husák prohlásí doživotní rozsudek nad sebou za úplně správný, a váhavou, nedůslednou a zčásti posmrtnou rehabilitaci obětí stalinského teroru za osudnou chybu? Jak jsem naznačil z počátku: nepokládám příbramský výbuch ve dnech 10. výročí vpádu za politický čin. Ostatně při kusosti zpráv o něm, tajnosti a nepřístupnosti přelíčení, i notorické prolhanosti úředních sdělovacích prostředků kdo ví, co a jak vlastně bylo. Ale jako vizitka tohoto režimu mluví rozsudek nad slunce jasnou řečí Svědčí o tom, které to «hodnoty» tento režim ochraňuje, udržuje, obnovuje. Snad se nad nimi obrací Žaludek samotnému Husákovi ve službách Brežněva, jako se možná tehdy obracel Gottwaldovi ve službách Stalina. Nevím. Ať jakkoli: jestliže po zániku obřích pomníků Josifa Vissarionoviče trvají, jak vidět, pokusy vynutit si uchování kovových či kamenných portrétů Klementa Gottwalda, teď už ve více méně lidských proporcích - pak ztělesnit památku Gustávů Husáků nebo Vasilů Bilaků pro příští pokolení by se už sotva podařilo jinak, než v podobě zahradních trpaslíků. *
w
»
«
Kachny mají tuhý život je tučně tištěný název glosy Karla Douděry v « Rudém právu ». Ale to, že u nás lidé stojí před obchody fronty, že naše obchody nejsou dobře zásobeny, není žádná kachna, ale holý fakt, o kterém se denně všichni přesvědčujeme. Seznámím Vás i Karla Douděru se situací v našem 20 - tisícovém městě, Ostrově nad Ohří. Na tento počet obyvatel je ve městě 7 prodejen potravin, 5 prodejen zeleniny, 5 maso-uzeniny, 2 mlékárny, 1 nápoje a jeden bufet, 2 cukrárny, jež jsou zřídka kdy otevřeny současně. Restaurační zaHzení; « Družba », restaurace II. cen. skupiny v 1. patře, v přízemí jídelna a v suterénu vinárna. Jediný podnik ve městě s provozní dobou delší 22.00 hod. Hotel Krušnohor s restaurací II.
cen. skup. a pivnicí III. cen. skup. Dále kavárna Domu kultury II. cen. skup. a na závěr restaurace Kolečko a Radnice III. cen. skupiny. Prodej ostatních potřeb zajišťuje Prior na náměstí a několik málo dalších obchůdků, ovšem, naprosto nedostatečně. Vzhledem k tomu, že Ostrov leží na trase Karl-Marxstadt-Karlovy Vary, vznikají několikrát týdně (vzhledem k turistům z NDR) situace skutečně katastrofální. Navíc několik přibyvších rodin z SSSR (když vidíte, co nakupují, tak zřejmě zásobují širší oblast v SSSR). Ostrovští občané už dlouho očekávali otevření nové prodejny, jež se z objektivních důvodů stále odkládalo. A lidé byli nachytáni. Městem šly zprávy; prý budou mít červené víno, uherský salám, sáčkovaný čaj a také papriku. Skrze výklad byly vidět zahraniční džusy, ale také obyčejné kompoty (jiné, než švestkové v našich « dobře zásobených obchodech» nejsou) a prý i ananasový! Den před otevřením si manželka říkala o foťák a litovala, že nemáme přenosný magnetofon. Ve foťáku je barevný film a tak jsem zakázal. Nyní po přečtení glosy o kachnách s tuhým životem mě to m i Když však v ní byl konečně prodej zahájen stály už od 8.00 hodin ráno hloučky pracujích mužů a hlavně žen, v dešti, čekajíce na otevření. V 10 hod. začal pan vedoucí vpouštět po 20-ti nedočkavé zákazníky. Po 1 1/2 hodině dosáhla prodejna obratu 30.000 Kčs. (zase jeden důkaz o vysoké životní úrovni). Ale ještě v 16 hodin před obchodem byla stále fronta. Nutné ještě podotknout, že v našem městě tím nepřibyla 8. prodejna. Zároveň totiž byla zrušena prodejna na Leninově třídě a personál se přesunul do nové. Já tvrdím, že kachna je, jestliže někdo v našich novinách píše, jak dobře jsou naše obchody zásobeny. Jenomže kclyby i tato vnitrostátní lež byla kachnou, asi by naše noviny musely létat. Fotek s frontou zašlu K. Douděrovi kolik bude chtít a bude si moct vybrat, jestli potraviny nebo zelenina. O ošacení píši jinde. Bude-li mít K. Douděra chuť a odvahu, může přijet a obejdeme spolu několik front a poslechnout si, co si lidé povídají, třeba u řezníka s koňským masem. Je to asi týden, co manželka donesla hovězí maso a já věděl, že už měsíc nikde nebylo, zkazil jsem jí radost, přestože se mě se slzami v očích snažila přesvědčit, že i naše paní doktorka . . . Já prostě nemohu výsekové, i kdyby sám pan prezident. Doufám, že osobnost Karla Douděry bude dostatečnou zárukou o skutečné pravosti našich záznamů. Nerad bych obíhal fronty a pak si přečetl - anebo také už ani nepřečetl - že tyto výmysly a lži byly vyrobeny mnou a přáteli za účelem pomlouvání Československa. Frontu před politickou literaturou* si nedovedu vysvětlit jinak, než že to bylo před lety. Pak to zřejmě bylo před deseti lety a lidé si třeba chtěli koupit knížku, nebo jí podobnou, od Arthura Londona, která vypráví o politických procesech 50 let. Dodatek: Nedávno jsem v Rudém právu četl, při stížnosti na neserióznost rakouského tisku, že byl zadržen
* o které píše v Rudém právu Karel Douděra.
na hraničním přechodu rakouský občan se dvěma kufry plnými dětského oblečení. Myslím, že by takovéto případy poškozování našeho trhu neměly zůstávat v anonymitě. Jistě by většina našich občanů přivítala možnost s těmito turisty promluvit, kde a za jaký úplatek se jim povedlo ono nedostatkové zboží získat. (Většinou jde o nedostatkové zboží, protože dostatek - až na čestné výjimky není ničeho). Možná, že by došlo k zajímavému zjištění. Kdyby totiž takový západní turista nabídl zboží našim matkám, asi by s překvapením zjistil, že může dosáhnout větších zisků než při vyvážení zboží za hranice. České matky, které shánějí marně 3 a více měsíců oděvní části na své děti, jsou ochotny zaplatit daleko větší ceny než jsou skutečné. Moje manželka shání punčochové kalhoty jen s největším úsilím a za cenu mnoha prochozených kilometrů a prostátých hodin; na děti i na sebe. A když paní, která stála před manželkou ve frontě, chtěla po hodinovém stání čtverý punčocháče, musely jí ostatní ženy potvrdit, že má opravdu 4 děti a tedy pro každé jen jedny. (Ještě, že se v našem městě všichni znají). A takhle podobně se nakupuje i jiné zboží, od toho nejlevnějšího až po automobily. Myslím, že zavedením lístkového systému by rodiče s více dětmi byli ve výhodnější posici než v současnosti. K takovým úvahám může člověk dospět 33 Jet po osvobození/ v rozvinuté socialistické společnosti. 6.7.78
František Maštera Jungmannova 4, Ostrov n. O. okr. Karlovy Vary
Z pozoruhodných výroků: K d y ž je teoretik ministrem vnitra anebo obráceně . . . «Soudruh Obzina ve své práci podal přesvědčivý důkazt že patří k nejpřednějším teoretikům v oblasti politiky, socialistické demokracie a ideologického boje v této sféře. A co je ještě významnější, ze dokáže své přesné rozbory spojovat s politickou praxí... » Ladislav Tomášek v Tvorbě, č. 6-7, str. 10 Leonid Brežněv literátem «Naše sdělovací prostředky musí dále pracovat s literárním dílem soudruha Brežněva, nenechat zapadnout žádnou z bohatých myšlenek těchto prací» Jan Fojtík, tajemník ÚV KSČ v Rudém právu, 11. ledna 1979 Kterápak to je? «Todor Živkov závěrem zdůraznil, že socialismus a mír jsou neoddělitelné a ta strana, která to nechápe, se odchyluje od jedné z nejvyšších idejí a od jedné z podstatných stránek socialistického společenského zřízení!». Čs. rozhlas, 12. prosince 1978
DOKUMENTY: CHARTA 77 - Dokument č. 23 Charta 77, vycházejíc z čs. Ústavů a zákonů, jakož i mezinárodních paktů o lidských právech a všeobecné deklarace lidských práv OSN, prosazuje od začátku své činnosti zásadu, že lidských práv a demokratických svobod, zaručených právním, řádem, mají požívat všichni lidé bez jakékoli diskriminace. Znamená to mimo jiné, že těchto práv a svobod mají požívat lidé bez ohledu na národnostní příslušnost či etnický původ a že příslušnost k určité národnosti či rase nemůže být příčinou omezování či odnětí práv a svobod. Charta 77 ukázala, že z hlediska lidských práv je čs. právní řád rozporuplný, 3 to jak v oblasti příslušných zákonných a jiných právních ustanovení, která práva občanů vyhlašují a popisují, tak v oblasti zákonných záruk těchto práv; ukázala rovněž mnohokrát, že denní praxe státních a společenských orgánů a institucí často popírá lidská práva, která se čs. stát zavázal respektovat na mezinárodním fóru, ale i občanská práva vyhlášená Ústavou a zákony. Tento dvojí všeobecně neutěšený stav-právního řádu a denní praxe- nás nezbavuje povinnosti vyslovit kritický názor na takové porušování lidských práv, která souvisí méně s politickými poměry v zemi než např. politická diskriminace v povolání a zaměstnání nebo trestní postih osob pro projevy jejich přesvědčení. Takové méně politické a proto méně zjevné porušování lidských práv vidíme v diskriminaci cikánských spoluobčanů (Romů), o jejichž společenském postavení - zejména z hlediska porušování právního řádu - vypracovala skupina signatářů Charty 77, zabývajících se problémy menšin, první úvahu. Jejím zveřejněním chceme podnítit diskusi o této otázce a vyvolat zájem o problémy Romů. Uvědomujeme si přitom, že jejich postavení ve společnosti ovlivňuje celá řada faktorů, a i proto vyzýváme všechny, kdo mohou přispět k osvětlení těchto otázek ve snaze pomoci zlepšit životní podmínky a společenské postavení Cikánů-Romů, aby se do tohoto společného úsilí zapojili. Domníváme se zároveň, že samotní Romové se budou snažit prosazovat svá občanská, politická, sociální, kulturní a hospodářská práva. Zjišťujeme, že po administrativním zrušení Svazu CikánůRomů, není v této zemi romská organizace, instituce, která by hájila jejich záimy. (Neexistuje ani neromská instituce tohoto druhu). Založení takové organizace pokládáme za velmi potřebné. Chceme přitom zdůraznit, že řešení otázky nevidíme v prosté integraci romského obyvatelstva do společnosti (a ve vytváření podmínek pro tuto integraci). O tom, zda mají Romové splynout s většinovým obyvatelstvem, přijmout beze zbytku jeho civilizační hodnoty a ztratit svoji etnickou entitu, mohou totiž rozhodnout jen oni sami. Jen oni
sami mohou rozhodnout o stupni své integrace, pokud ji přijmou. Tomuto rozhodování je vystaveno romské obyvatelstvo stále a vlastně každý Rom po celý život a je na většinovém obyvatelstvu a orgánech státní moci, aby vytvořily důstojné podmínky pro toto rozhodování a aby přispěly k atmosféře vzájemného pochopení. K tomu také míří závěry úvahy a praktické kroky, jimiž by řešení romské otázky v Československu mohlo započít. Charta 77 předkládá tuto úvahu veřejnosti i čs. úřadům jako podklad k diskuzi. Praha, dne 13.12.1978 Žádáme, aby příspěvky do diskuze byly zasílány též Chartě 77, a to na adresu: Jan Ruml, Praha 10, Kremelská 104/150. Václav Havel dr. Ladislav Hejdánek mluvčí Charty 77 mluvčí Charty 77
Situace Cikánů-Romů v Československu nepatří k tématům, která poutají obecnou pozornost a většina lidí v problémech této nejdiskriminovanější menšiny prakticky nic neví. Tato neinformovanost je důsledkem cílevědomého utajování všeho podstatného, co s Cikány-Romy souvisí. Věci však dospěly příliš daleko, než aby směly pokračovat bez protestu. Postoj veřejnosti kolísá mezi lhostejností a rasismem. Projevy rasismu a segregacionismu se množí a budou množit. Cikání-Romové, kteří jsou nejbezprávnější skupinou obyvatelstva v Československu, v obecných představách k obětem nezákonnosti nepatří, to j e naopak «výsadou slušných lidí». Bude-li mlčení v těchto věcech pokračovat, může dojít k tragickému paradoxu: Cikáni-Romové splynou v obecném povědomí-v povědomí občansky lhostejných konzumentů právě tak, jako v povědomí občanů zasazující se o zákonnost-se společenskými zlořády a nakonec je ještě budou represivní orgány, které nesou hlavní vinu na tom, jak dnes Cikáni-Romové v Československu žijí, chránit před lidmi, kteří budou proti týmž orgánům prosazovat zákonnost a humanitu. A stará židovská role se dožije reprízy v novém obsazení, která už vlastně začala. Problém menšin provázel republiku od samotného vzniku Československa jako samostatného státu a podstatnou měrou spolupůsobil při mnichovské krizi a při katastrofě, která následovala. K vážnému pokusu o analýzu předválečné minoritní politiky však nedošlo a po válce žádná taková politika koncipována nebyla. Na českosloven-
47
ském území žije nadále celá řada početných i ménč početných národnostních a etnických menšin, o jejichž problémech většina lidí nic neví. Otázky minorit jsou u nás o to závažnější, že Československo patří k zemím s největší hustotou obyvatelstva a že na území republiky se nevyskytují žádné nevyužité prostory. Tyto demokrafickozeměpisné zvláštnosti podbarvují specifickým způsobem tradiční český nacionalismus a vztah k menšinám. Zanedbávání minoritních otázek a potlačování informací o nich je proto zvlášť nebezpečné a nezodpovědné, Specifická situace Českosovenska vyžaduje naopak o to prozíravější a tolerantnější politiku, založenou na racionální vůli k soužití, a ne konzervativní, restriktivní politiku, která je projevem vůle k potlačení a k sociálnímu a kulturnímu pohlcení. Cikáni-Romové se od ostatních menšin liší tím, že představují rozvojovou kulturu uprostřed kultur evropských. V Československu jsou druhou nejpočetnější, podle některých odborných odhadů dokonce vůbec nejpočetnější menšinou. Tradiční označení «Cikáni» je zatíženo nánosem hanlivých výrazů, vyvěrajících ze staletých předsudků, a neodpovídá původnímu názvů této etnické s k u p i n y . P o u ž í v á m e tu p r o t o o z n a č e n í R O M O V É , které je v souladu s jazykem i cítěním Romů samotných i se světovým trendem nahrazovat mnohá dosud užívaná označení etnických a národnostních skupin označením, jimiž se tyto skupiny označují samy. V Československu žije přibližně 300.000 Romů. Podle oficielních údajů je jejich počet menší mimo jiné proto, že při sčítání obyvatelstva záviselo vyznačení jejich etnické příslušnosti mnohdy na libovůli sčítacích komisařů a že se někteří Romové zdráhali svůj původ uvést. Pokud jde o jejich podíl na celkovém počtu obyvatelstva, kolísají proto odborné odhady mezi 1,6% a 2,9%. Statistické údaje úředních míst vycházejí obvykle z nejniŽŠích odhadů celkového počtu, což má pro Romy často velmi nepříznivé důsledky, protože podhodnocení celkového počtu vede k nadhodnocení úclajů vyjádřených v procentech. Tím se např. zvyšují údaje o kriminalitě i o hmotné bídě Romů, jež jsou z oficiálních míst vesměs interpretovány tak, jako by v žádném směru nepodávaly svědectví o společnosti, v níž Romové žijí, ale jako by výhradně svědčily proti Romům. Víc než čtvrtina romské menšiny žije v českých zemích, kam se v poválečných letech přestěhovali ze Slovenska. Z původních přibližně 10.000 českých a moravských Romů přežilo nacismus jenom několik set osob, ostatní zahynuli v koncentračních táborech, hlavně v plynových komorách. Porodnost Romů je proti ostatní populaci trojnásobná, dětská úmrtnost je dvojnásobná; celkový zdravotní stav romské minority je ve srovnání s majoritou nepoměrně horší. V minulosti byly podstatným zdrojem společenské vyřazenosti romské populace rasová odlišnost, krajní chudoba a odlišnost způsobu života. Dnes jsou hlavní překážkou řešení tzv. «cikánské problematiky» v Československu poruchy většinové společnosti. «Cikánská problematika» nabývá na palčivosti úměrně s narůstajícími problémy hospodářství, s pokračující byrokratizací řízení, s dysfunkcí veřejného komunikování v oblasti myšlení a informací a se vzrůstající brutalizací a ne-
48
zákonnostmi represivních institucí. Tzv. «cikánská otázka» tedy obnažuje hlubší, obecnější problémy celé společnosti. Odhaluje politickosprávní stereotypy stále proklamovaných ideologických tézí, projektů řešení a vyhlašování úspěchů v situaci, kdy se struktura problémů naprosto nemění a veškeré proklamace a řešení jsou jen zastíráním vlastního problému. Faktická i právní situace Romů je plná rozporů. Ústava a mnohé zákony včetně mezinárodních paktů zaručují všem občanům plnou rovnoprávnost, nejen individuální, ale i skupinovou, tedy též právo na jazyk, kulturu a rozvíjení specifických zájmů. Práva Romů jako menšiny jsou však v Československu de facto popřena. Zdůrazňování toho, že Romové jsou jen etnickou skupinou, nikoli národnostní menšinou, a umělé zvýznamňování jemného rozdílu mezi pojmy etnický a národnostní byly svého času diktovány požadavkem společenské moci význam minoritního problému zredukovat a jeho výklad podřídit údajným zájmům celé společnosti. Ve skutečnosti vychází oficiální pojetí «cikánské otázky» dodnes ze Stalinových výkladů národnostní otázky. Pro Romy to znamená, že se mohou rozhodovat, zda se stanou Čechy nebo Slováky, přičemž jejich specifika mají zaniknout. Romové právně neexistují, ale přitom byly vytvořeny vládní, krajské a okresní komise, které je shromažďují do evidence a třídí do kategorií, podle absurdních kriterií byly vytvořeny speciální školy, které ovšem romskou kulturu nemají rozvíjet, ale naopak potlačovat a vydávají se vyhlášky regionální směrnice k řešení «cikánské otázky». V úředních dokumentech jsou označováni jen za «občany cikánského původu» nebo dokonce jen za «méně integrované obyvatelstvo». Tak zvaná «řešení cikánské otázky» se převážně omezují na represivní opatření, která mají často ráz celostátních kampaní, o nichž se většinová populace vůbec nedozví. Prvním takovým opatřením b y l » soupis kočovných a polokočovných osob.». Byla to razie, provedená na základě zákona č. 74 z r. 1958 po celém území Československa ve dnech 3. až 6. února 1959. § 3 zákona č. 74/1958 zní: Kdo setrvává při kočovném způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta. Tento zákon, který je protiústavní, a administrativní opatření, jimž posloužil jako legální podklad, byly namířeny také proti některým sociálním skupinám z většinové populace, např. proti «osobám světským» (provozovatelům pouťových atrakcí), dráteníkům atd. V první řadě však byly namířeny proti Romům, kteří kočovní ani polokočovní nebyli. Romové v Československu se skládají ze tří subetnických skupin, z nichž dvě představují přibližně 90 až 95% romské populace na našem území, jsou už nejméně po dvě staletí usedlé. Třetí subetnická skupina - Romové olašští - představující zbývajících 5 až 10%, donedávna kočovala. Zákon č. 74/1958 byl použit přímo jen ve zcela nepatrném počtu případů, zato v souvislosti se «soupisem kočovných a polokočovných osob» v. r. 1959 i později použit za podklad k represím rasistické povahy. Zmíněný zákon dodnes platí, a je tedy trvalou hrozbou pro Romy, kteří nekočují, ale bez vlastní viny žijí v podmínkách, jež je nutí k migraci. Směrnice, podle nichž se prováděl «soupis ko-
čovných a polokočovných osob», byly vypracovány ve vší tajnosti měsíce předem a předepisovaly vše do nejmenších podrobností - dokonce i vybavení místností, kde měl být «soupis» prováděn, způsob, jak zajistit umývání rukou pro potřeby daktyloskopie (!) atd. Do «soupisu kočovných a polokočovných osob» museli být zapsáni i Romové, kteří měli trvalé bydliště i zaměstnání, pokud údajně posílali manželku či družku žebrat nebo prostituovat, důkazy o žebrotě či prostituci však směrnice nepožadovaly. Mnozí Romové, kteří měli trvalé bydliště i zaměstnání a kočovný způsob života neznali, se dostali do «soupisu» prostě proto, že v době mezi 3. a 6. únorem 1959 náhodou jeli někam vlakem a na nádraží byli zadrženi a označeni za «osoby kočovné». Při «soupisu» jim byl ihned na místě «nabídnut» byt a byli vyzváni, aby nastoupili do práce «na určeném pracovišti podle plánu pracovního zařazení». Vše probíhalo jednorázově a zřejmě mělo odpovídat § 3 zákona č. 74/1958 o poskytnutí pomoci k trvalému usídlení. Pokud Rom zadržený při zmíněné razii v «nabídnutém bytě» a na « určeném pracovišti» nezůstal-byť i z toho důvodu, že už někde bydlel a tam byl zaměstnán a při provádění «soupisu» na to nebyl brán zřetel pak se provinil fluktuací, a touto fluktuací navíc «maskoval kočování». Jestliže chtěl dát výpověď ze zaměstnání, byl na něm mnohde ještě řadu let po «soupisu» požadován souhlas národního výboru a zpravidla jej nedostal. Jestliže se chtěl odstěhovat třeba i k blízkým příbuzným do sousedního okresu, byl podmínkou souhlas dvou národních výborů, a to v místě, odkud se chtěl odstěhovat, a v místě, kam se chtěl odstěhovat. A zpravidla takový souhlas nedostal ani v případě, kdy zcela zřejmou motivací takové « m i g r a c e » byla těžká nemoc nebo invalidita. Zato mu mohlo být bez řádného soudního jednání přikázáno místo pobytu. Romové, kteří nikdy nekočovali, mohli ještě řadu let po provedení «soupisu» podávat žádost, aby byli ze «soupisu» vyjmuti. O těchto žádostech rozhodovaly komise složené obvykle z několika členů národního výboru a jednoho člena VB. Tak ako při provádění «soupisu» v r. 1959 hrála ilavní roli VB, tak i v těchto komisích vážilo slovo zástupce VB víc než názor všech ostatních členů. Některé žádosti byly zamítnuty, přesto že všichni zástupci národního výboru zasedající v komisi prohlásili, že žadatel do «soupisu» nepatří, a to jenom proto, že zástupce VB jako jediný z členů komise trval na tom, že vzetí do «soupisu» bylo «zákonné, nebo protože žadatel podle zjištění VB » ve svém bytě přijímá a nechá přenocovat návštěvy osob cikánského původu z jiného okresu», nebo že jedno (!) z jeho dětí chodí za školu, ap. Dalším opatřením k «řešení cikánské problematiky» měl být «povinný rozptyl» neboli «likvidace nežádoucích soustředění cikánského obyvatelstva». Tento záměr měl být proveden na základě vládního usnesení č. 502 z r. 1965, které však, jak se brzy ukázalo, bylo neproveditelné a později bylo zrušené. Pro romskou menšinu má však citelné důsledky dodnes. V době, kdy měl být povinný rozptyl proveden, bydlelo na východním Slovensku 14.000 romských rodin v 1.318 osadách - správněji ghettech z nichž polovina byla bez elektrického proudu, většina byla bez kanalizace, nevedly k nim žádné přístupové cesty a nejbližší
prodejny byly vzdáleny několik kilometrů. Zásobování pitnou vodou obstarával mnohde jeden hydrant na pět set nebo více osob, v některých osadách byl dokonce jenom potok. Nemálo obytných chatrčí bvlo z hlíny. V některých osadách se životní podmínky dodnes podstatně nezlepšily. Směrnice, podle nichž měl být rozptyl prováděn, však vyžadovaly přednostně zrušení «cikánských soustředění» v oblasti zahraničního turistického ruchu a dále osady Velká Ida, protože ohrožovala «zdraví pracujících Východoslovenských železáren». Sociální a zdravotní aspekt těchto «nežádoucích soustředění cikánského obyvatelstva» z hlediska těch, kteří v nich žili, tedy nepatřil k přednostním úkolům rozptylu - a ve skutečnosti nepatřil ani k jeho úkolům okrajovým. Směrnice dále stanovily, že obyvatelé «cikánských osad, ulic, čtvrtí» atd, musejí být přesunuti clo přesně určených míst. Československý občan «cikánského původu» bydlící v určitém okrese byl povinen - a to výhradně vzhledem ke svému rasovému původu - přestěhovat se dle harmonogramu do ničeného okresu či kraje a nikam jinam. Pokud byl pro jeho okres stanoven tzv. «družstevní okres», musel se přestěhovat právě do něho, i když se chtěl přestěhovat jinam, kde třeba měl příbuzné, dívku, přátele, vyhlídky získat práci nebo pod. K charakteristickým znakům vládního usnesení o «likvidaci nežádoucích soustředění cikánského obyvatelstva» a příslušných směrnic patřilo i to, že rozptyl byl povinný a že zároveň musel být dobrovolný. Tento druh juristickóho alibismu se pak obzvlášť v 70. letech objevuje téměř ve všech dokumentech týkajících se «cikánské problematiky», a to v daleko nepokrytější podobě, než jak jej zná většinová populace. Je zřejmé, že i tato opatření, omezující práva na svobodu pobytu a na volbu zaměstnání, byla protiústavní. Nedostatek bytů a organizační neschopnost způsobily, že v rámci povinného rozptylu se v nových působištích nakonec usídlil jen zlomek původně plánovaného počtu rodin. Ustanovení o povinném rozptylu však také požadovalo zamezení «nežádoucí migrace cikánského obyvatelstva». Jestliže rozptyl znamenal povinnou migraci, pak «neplánovaná migrace za účelem získávání lepšího zaměstnání, bydlení nebo vyšší společenské pozice» byla nežádoucí a stíhala se. Vládní usnesení č. 502 z r. 1965 bylo sice rušeno, ale právě nikde nezakotvené formule o «nežádoucí migraci cikánského obyvatelstva» je uplatňována dodnes a značnou část romské populace vystavuje permanentnímu riziku postihu. Romovi, který opustí své bydliště a jinde si najde pracovní příležitost a ubytování, nesmí být v občanském průkaze změněn zápis o trvalém nebo i přechodném bydlišti bez zvláštního souhlasu národního výboru (takový souhlas NV se k přihlášení ostatních občanů nevyžaduje). Nemá tedy možnost vstoupit do pracovního poměru, nemá ani nárok na lékařské ošetření, ani na dávky poskytované z prostředků odborů péče o dítě příslušných ONV atd. Vyřízení jakékoli nejprostší úřední záležitosti je v takových případech o to komplikovanější, že neexistují pravidla pro přímý styk mezi národními výbory nižších stupňů v Cechách a na Slovensku. Pro průměrného Roma s původním bydlištěm na Slovensku a s novým působištěm v Čechách to
49
představuje neustálé a marné cesty z jednoho konce státu na druhý. Národní výbor v novém působišti ho za místního občana neuznává a národní výbor v místě jeho trvalého bydliště s ním zase odmítá jednat a jeho případné nároky neuznává, protože své bydliště opustil. «Zamezení svévolné migrace» vede k zásahům do nejsoukromější sféry. Výrazným znakem romské komunity je rodová soudržnost. Romové se zvlášť uvnitř příbuzenstev často navštěvují a tradiční romské normy je zavazují k tomu, aby si navzájem neodmítli nikdy pohostinství. Jestliže si část rodiny najde lepší životní podmínky, přijme do svého kruhu dalšího příbuzného, který lepší živobytí teprve hledá. Tento rys romské povahy a etosu má prastaré kořeny; podobné normy a zvyklosti se dodnes vyskytují u řady národů s vysoce rozvinutou kulturní tradicí, žijících po tisíciletích na vlastním území, např. u Číňanů. Jestliže Rom, trvale hlášený jinde několikrát přespí u příbuzného, může být - a často bývá - Veřejnou bezpečností «odsunut», protože se dopouští svévolné migrace. Rozptyl měl i své hospodářské pozadí. Na interních zaprotokolovaných poradách pracovníků, kteří měli vládní usnesení č. 502 provádět, byl povinný rozptyl zdůvodňován i nedostatkem pracovních sil v Cechách a přebytkem pracovních sil - tedy nezaměstnaností - na východním Slovensku. V polovině 60. let, kdy měl být rozptyl zahájen, se nepředpokládalo, že tento stav na úseku pracovních sil potrvá několik let. Ve skutečnosti trvá dodnes. Potřeba nekvalifikovaných pracovních sil vzrůstá, v posledních letech přicházejí i zahraniční dělníci - « gastarbeitři». Zejména ve ké stavební podniky nesvěclomitým verbířstvím získávají na Slovensku Romy pro práci v českých zemích. Při uzavírání smluv v řadě případů těží z jejich neinformovanosti nebo analfabetismu, nebo smlouvu prostě nevystaví. Část těchto romských pracovníků ubytovávají v barácích naprosto nevyhovujících hygienickým požadavkům, mnohé z nich prakticky nutí k nastěhování do přeplněných bytů jejich příbuzných či znám$řch v místech pracoviště. Při náboru není vůbec brán zřetel na rodinné poměry pracovníků. Protože jde o koncerny zvlášť preferované, pracující na vládou sledovaných stavbách, inspekce a kontroly na této praxi až na výjimky nic nemění. Rozptyl tedy měl být součástí řešení problému nedostatku nekvalifikovaných dělníků v jedné části státu a nezaměstnanost v části druhé. Způsob, jakým se měl tento problém řešit - povinný přesun bezprávné menšiny - je stejně příznačný jako příčiny nezdaru - organizační neschopnost a nedostatek bytů. Na druhé straně je však právě zaostávání bytové výstavby jednou z příčin, proč je «živelná migrace» Romů z hlediska většinové populace i společenské moci prospěšná, ba nutná. Romové «svévolně» opouštějí místa kde pro ně není práce a stěhují se do českých a moravských průmyslových center, kde jsou nekvalifikovaní dělníci - hlavně ve stavebnictví - prospěšní, ba nenahraditelní a kde se ubytovávají v ubytovnách a u příbuzných, nebo formou tzv. nelegálního osídlení získávají byty nejnižsí kategorie, často zdravotně závadné. «Živelná migrace» je tedy zaštítěna tím, že stát z ní má hospodářský prospěch; pro Romy tak vzniká dvojaká situace, jež je pro
československý právní řád typická a kterou v mírnější podobě většinová populace dobře zná. Na jedné straně se «živelná migrace» toleruje, ale současně je využívána jako důvod nebo záminka postihu a to při nejrůznějších příležitostech a v nejrůznějších formách od nezdůvodněných šikan při perlustracích až po nucené vystěhování z bytů, vyvlastňování domků, přikazování místa pobytu atd. Důsledky úředního postoje k «živelné migraci» jsou nejcitelnější právě v oblasti bydlení. V souvislosti z rozptylem zněla jedna z ústně podávaných, zaprotokolovaných direktiv takto: V žádném případě nesmí národní výbor žádného cikána přijmout do svého obvodu, není-li pro něj zajištěn b y t . . . ». Tato direktiva je uplatňována dodnes, a to výhradně v negativním smyslu. Podniky Romy jako pracovní sílu potřebují, ale národní v>'bory jim odmítají přidělovat byty. Úroveň bydlení romských rodin je přitom nejpodstatnější překážkou kulturního vývoje této menšiny a odsuzuje ji na nekonečnou dobu k dědičné roli nekvalifikované pracovní síly. Převážná většina romských domácností v Československu má k disposici jedinou místnost nebo bytovou jednotku skládající se z kuchyně a jednoho pokoje. Počet osob na bytovou jednotku je proti většinové populaci dvojnásobný a počet osob na obytnou místnost je dokonce téměř dvojnásobný. Jsou to většinou byty přeplněné, tmavé a provlhlé a postrádající základní hygienické vybavení. Školství nebralo donedávna početnou romskou menšinu vůbec na vědomí. Přibližně 30% Romů jsou analfabeti a ještě ve věkové skupině od 15 do 29 let je analfabetů 17%. Z 30ti letých Romů mužského pohlaví víc než 10% vůbec do školy nechodilo. 50% vychodilo jen pět tříd a pouze 15% ukončilo základní devítiletou Školu. Středoškolské vzdělání má necelá polovina procenta a Romů s vysokoškolským vzděláním je v Československu 50. Neúspěšnost romských školáků se v českých a slovenských školách řeší často tím, že jsou přeřazovány do zvláštních škol určených pro děti s podprůměrnou inteligencí. Ve školním roce 19701971 v Čechách do těchto škol chodilo celých 20% romských dětí proti 3% dětí z většinové populace. Podle podrobných psychologických vyšetření většina těchto dětí do zvláštních škol nepatří. Paušální zařazování romských dětí do zvláštních škol, které se mnohde praktikuje, utvrzuje profesní diskvalifikaci celé romské populace. Dítě, které projde zvláštní školou, právě tak jako dítě s nedostatečným základním vzděláním má uzavřený přístup k učebnímu poměru ve většině řemesel. Z týchž důvodů je jim uzavřeno i umělecké školství, a to i mimořádným hudebním talentům, jichž je právě mezi Romy hodně; hudební a taneční soubory mají o ně zájem, ale nesmějí je zaměstnat. Hlavní příčinou neúspěšnosti romských školáků je to, že neexistují romské školy, které by přirozeně navazovaly na romskou kulturu a rozvíjely by ji. Společenská moc dělá naopak všechno pro to, aby romskou kulturu vyhubila a sdělovací prostředky soustavně šíří ve veřejnosti představy, že taková kultura neexistuje. Romské děti jsou nuceny navštěvovat české a slovenské školy, jejichž vyučovacímu jazyku nerozumějí a kde jim všechno od obrázků ve slabikářích až po učivo vcelku
neustále vnucuje představu, že jsou cizí, méněcenná rasa bez jazyka, bez minulosti a bez tváře. V posledních letech se v místech s větším počtem romských dětí zřizovaly speciální třídy pro romské děti. Ve vyšších ročnících bývají děti z těchto speciálních tříd přeřazovány do normálních školních tříd a zpravidla dosahují lepších výsledků než romští žáci, kteří takovými speciálními třídami neprošli. Ani v těchto speciálních třídách se však jazykový problém neřešil a veškerá tíha tohoto experimentu, prováděného s minimem nákladů spočívá na učitelích, kteří nemají k dispozici žádné zvláštní učebnice ani jiné pomůcky, nedostávají osnovy a marně volají i po nejelementárnější jazykové příručce, která by jim pomohla objasnit prameny jazykových obtíží romských dětí. Mnozí z těchto učitelů pracují nesmírně obětavě, avšak bez sebemenší pomoci a opory ze strany ministerstva školství. Profesní struktura romské menšiny je dnes mnohem jednostrannější než v době, kdy Romové žili na okraji společnosti a živili se svými tradičními povoláními, která kromě toho ve svém úhrnu představovala vyšší kvalifikaci, než jakou představují jejich profese dnes. Některé z těchto tradičních profesí-např. košíkářství, umělecké kovářství - nacházejí uplatnění i v současné době, ale nejsou Romům přístupné. Dodnes živá je tradiční hudebnost Romů a mnohé přirozené talenty dosahují mimořádných kvalit tím, co se naučí uvnitř rodinné a rodové pospolitosti. Málokterý však z nich obstojí v byrokratickém bludišti vedoucím k povolení k veřejnému vystupování. V minulosti žili Romové v krajní bídě, přestože byli jako řemeslníci i jako hudebníci uznávaní. Dnešní romští kopáči, uhlíři a pomocní dělníci vydělávají mnohem víc, ale přitom mohou sloužit jako názorný příklad toho, jak může stoupnout hladina příjmů a vydání, aniž stoupne sociální standard. Za současné hospodářské situace však společenská moc potřebuje mít romskou menšinu právě takovou, jaká je; nevzdělanou, bez vyhraněných aspirací a ochotnou přestěhovat se ze dne na den za nekvalifikovanou prací a bez vyhlídky na byt z jednoho konce země na druhý. Nedostatek nekvalifikované pracovní sily v takovém rozsahu, v jakém je pociťován u nás, však není normálním průvodním jevem hospodářského vývoje. Je naopak důsledkem technického zaostávání a hlubších celospolečenských poruch, které způsobily, ža pracovní síla je levnější než technika, která by ji měla nahradit. Věčně však tento stav trvat nemůže a vzdor všem poruchám a nedostatkům v řízení musí tak jako v dřívějších krizových etapách k jakémusi vyrovnání s mezinárodním vývojem přesevšechno dojít. Potřeba nekvalifikovaných pracovníků pak poklesne a mezi Romy nutně vznikne hrozba masové nezaměstnanosti, která tuto překotně a bezohledně urbanizovanou menšinu vystaví krajním tlakům a její společenskou vyřazenost a hmotnou tíseň rázem propojí s novým etnickým uvědoměním, které pak zesílí o to víc, oč urputněji je dnes potlačováno. V romské menšině probíhá proces sociální dezintegrace, který nemá v dějinách Romů obdoby. Dokládá jej vzestup počtu Romů odsouzených k trestům odnětí svobody. Příčinou nejsou jen sociální podmínky, v nichž žijí, ani jen urbanizace a uvolnění rodových pospolitostí, které se v pro-
středí průmyslových center rozpadají, ale hlavně nerovné postavení Romů před zákonem a ve společnosti vůbec. Tzv. «specificky cikánská kriminalita» je v mnohých případech p ř í m ý m d ů s 1 e d k e m n e z aměstnanosti romského dorostu s nedostatečným základním vzděláním. Pro patnáctileté-šestnáctileté Romy není dostatek pracovních příležitostí, ani pracovní úřad nemůže zprostředkovat nic než nejhorší nekvalifikované práce v naprosto nevhodném, často skutečně kriminogenním prostředí. Zvlášť dívky jsou raději rodiči ponechány doma, aby pečovaly o sourozence a pod., přestože jim hrozí trestní stíhání pro příživnictví. V jiných případech je tzv, «specificky cikánská kriminalita» důsledkem rychlého biologického a sociálního zrání romské populace. Časně navazované partnerské vztahy, které zpravidla vedou k trvalému soužití a vzniku rodiny, jsou posuzovány a trestány jako mravnostní delikty, aniž je posuzována okolnost zcela odlišného kulturního a hodnotového kódu, které jsou podstatou takové formy sociálního chování. Nepsané zákony, které jsou pro soudní instance fakticky závažnější než zákony psané, požadují, aby se Romům ukládala vyšší výměra trestu než se v obdobných případech ukládá obžalovaným z většinové populace. Kromě toho se soustavně zneužívá jejich neznalosti češtiny a slovenštiny a práv obviněného. Častěji než na obvinění z většinové populace je na obviněné Romy uvalována vazba a jsou diskriminováni i během výkonu trestu. Nejtruchlivější kapitolou jsou však předpojatá soudní rozhodnutí o umístění romských dětí v dětských domovech proti vůli rodičů, schopných děti vychovávat. Romové, kteří na svých dětech lpí, se v takových případech odebírání dětí brání. Došlo i k případu, kdy VB vyhledala romské dítě schované pod postelí a to pomocí vycvičeného psa, který dítě před očima rodičů z úkrytu vytáhl. Násilné převádění romských dětí do dětských domovů proti vůli rodičů je velmi často diktováno úsilím zbavovat etnickou skupinu vlivu na její vlastní děti, aby tyto děti podléhaly výhradně vlivu většinové populace. Zvlášť závažná je otázka sterilizace; ta je v lékařsky řádně odůvodněných případech přípustná, někdy snad i nutná, mravně však vždy problematická. Souhlas romských žen ke sterilizaci je získáván ovlivňováním, jehož objektivita není zaručena. V některých obvodech se sterilizace romských žen provádí jako plánovaná administrativní praxe a úspěšnost pracovníků je na interních schůzích hodnocena podle počtu romských žen, jež se jim podařilo k souhlasu se sterilizací přemluvit. Za takových podmínek je objektivnost vyloučena. Mnohdy je k získání souhlasu ke sterilizaci demagogicky využívána peněžní odměna. Tak se sterilizace stává jedním z postupů většinové populace proti populaci menšinové, směřující k tomu, aby se v menšinové etnické skupině bránilo rození dětí. Subjektivita Romů jako uvědomělé menšiny se koncem 60. let formovala ve Svazu Cikánů-Romů. Tato organizace se u nás poprvé pokusila o to, aby její příslušníci nebyli pasivním objektem sociální péče, ale dobrovolnou frontou sebevědomých a rovnoprávných občanů, kteří by spolu-
51
rozhodovali o opatřeních ke změně dávno nenormální situace a na této změně spolupracovali. Začala poprvé v dějinách Romu v Československu působit zcela přirozeným způsobem, který předestřel skutečnou šíři a hloubku problémů. Je příznačné, že tato organizace byla pro «znormalizovanou» politickou moc nepřijatelná. Přestože po celou dobu své existence Svaz Cikánů a Romů nabízel své síly ke spolupráci a vždy vystupoval zcela loajálně, byl v dubnu 1973 donucen ukončit činnost. Při procedurách vedoucích k rozpuštění Svazu Cikánů-Romů byli členové vedení této organizace vystaveni neomalenému nátlaku a nepokrytým výhrůžkám a projevili vytrvalost a statečnost, jaká ve svazových a spolkových činnostech v Československu 70. let nemá obdoby. Romové s vysokoškolským vzděláním, kteří se na činnosti a vedení Svazu Cikánů-Romů aktivně podíleli, se v současné době v mnoha případech živí nekvalifikovanou prací. Konečné řešení problémů romské menšiny vidí společenská moc v zániku této menšiny jejím splynutím s většinou. Zrušením minority má být zrušen minoritní problém. Teoretickým zdůvodněním tohoto cíle je doktrína, podle které Romové «tvoří odumírající etnickou skupinu », která je «předurčena k zániku». Aby k tomuto zániku došlo, společenská moc brání Romům všemi prostředky v jakékoli samostatné kulturní i jiné aktivitě a zbavuje je jejich jazyku a skupinové identity, usiluje o to, aby spřetrhala jejich rodová a rodinná pouta a zrušila veškeré vazby jejich pospolitosti. Toto úsilí o splynutí menšiny s většinou však naopak prohlubuje propast mezi Romy a ostatním obyvatelstvem. Je označováno za integraci, ale vyvolává naopak stupňující se dezintegraci. Pravou podstatou úsilí společenské moci je ve skutečnosti násilná asimilace, proti které se Romové brání, protože je zbavuje přirozených sociálních vazeb a násilně rozkládá základní předpoklady jejich sociálního bytí, Sebezáchovnou reakcí Romů je překlenutí tradičních rozdílů mezi subetnickými skupinami, oslabení rodových rivalit a vznik zcela nového povědomí celoetnické sounáležitosti. Souběžně s poklesem komunikační funkce romštiny u mladší generace Romů v Čechách a na Moravě probíhá proces opačný a vzniká romská literatura, jejíž autoři v dětství romsky nemluvili. Mnohdy se svému jazyku naučili až v dospělosti tak jako někteří z autorů českého národního obrození. Jazykové vakuum, v němž se v důsledku potlačování romské kultury ocitli, tedy spolupůsobilo jako podnět k tomu, aby vytvořili literární díla v romském jazyce a tím zahájili vývoj, který může vést ke vzniku spisovné romštiny. Tito autoři jsou současnou kulturní politikou odsouzeni k izolaci, právě protože oni jsou živým dokladem zrodu romské inteligence, která by mohla pomoci sociálně dezintegrační proces zastavit. Postup společenské moci se tedy míjí účinkem ve všech směrech, protože tvrdě odmítá jedinou přirozenou cestu k sociální integraci Romů, jíž je integrace skupinová. Dosud sledovaný cíl zániku skupiny musí proto nutně vést k dalšímu stupňování represí. Jestliže trvalé neúspěchy této politiky nepovedou k důslednému přehodnocení všech jejích komponent, ocitnou se československé instituce velmi brzy v situaci, kdy budou muset čelit obviněním, že se
52
dopouštějí zločinu proti § 259 tr. z. (zákon o genocidiu), který m.j. stanoví: 1) Kdo v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu b) provede opatření, směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí, c) násilně převádí děti z jedné takové skupiny do druhé bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo trestem smrti 2) Stejně bude potrestán, kdo se na činu uvedeném v odstavci 1. účastní». Bude-li zejména násilné odebírání dětí romským rodičům a sterilizace romských žen pokračovat tak jako dosud, nebude již žádné utajování a žádné nezákonnosti v oblasti justice moci zabránit vznesení formálních obvinění podložených důkazy. Příliv romských rodin do průmyslových center vede k tomu, že mezi většinovou populací, která je o Romech a jejich problémech naprosto neinformovaná, vzrůstá tendence k segregacionismu a k rasistickým postojům. Tím se většinová populace - vzdor tomu, že je ze sféry o rozhodování o státních záležitostech vyloučena - dostává do postavení, kdy je za útisk, jemuž jsou Romové v Československu vystaveni, morálně zodpovědná. Vykonavatelé protizákonných směrnic týkajících se Romů, a to na všech stupních a v různých sférách činnosti a pravomoci, jsou spoluzoclpovědní právně a materiálně. O tom, zdali menšinová populace splyne s většinou, nebo zdali si svá specifika udrží, zdali zůstane menšinou etnickou, nebo se rozvine v menšinu národnostní, o tom všem nemůže rozhodnout nikdo jiný než ona menšjna sama. Jestli tento proces rozhodování proběhne klidně nebo bouřlivě a jak dalece bude ovlivněn vědomím kumulovaných křivd, závisí na tom, v jaké míře dokáže většinová společnost této menšině přiznat skupinová práva. Bez nich se Romové nemohou účinně dovolávat ani těch práv, která jim právní řád přiznává ~ a nemohli by jich účinně užívat ani v tom případě, že by společenská moc začala platný právní řád dodržovat. Bez skupinových práv nemohou Romové rozvinout kulturní aktivitu, která by jim dopomohla k vědomí vlastní identity, bez níž je jakákoli skutečná sociální integrace nemožná. V duchu zásad Charty 77 navrhujeme, aby veškeré dosud utajované informace o Romech byly soustavně uveřejňovány, aby protizákonné zásahy proti Romům a jejich kulturním a organizačním činnostem byly přešetřeny a projednány v souladu s platným právním řádem, aby příslušná ministerstva ve spolupráci s ČSAV, případně dalšími orgány, provedla a zveřejnila seriosní odborný popis a rozbor situace romského obyvatelstva, aby došlo k veřejné, svobodné diskuzi o řešení této situace a zejména aby byl připraven návrh úpravy právně neudržitelného postavení Romů. Bez pravdivého odhalení závažnosti problému, bez zásadní právní úpravy a bez skutečné účasti Romů samých na rozhodování o věcech, které se jich týkají, jsou pokusy o řešení otázky romské menšiny u nás iluzorní. Tato otázka už není pouze otázkou menšinovou, ekonomickou nebo sociální, ale čím dál více se stává otázkou svědomí celé společnosti.
Sdělení CHARTY 77 ze dne 8.2.1979 Charta 77 oznamuje, že dnešním dnem byli v souladu s dohodnutou praxí vystřídáni mluvčí Charty 77 Václav Havel a dr. Ladislav Hejdánek. Protože mluvčí Charty 77 dr. Jaroslav Šabata je ve včzení a nemůže zatím svou funkci vykonávat, byl vzhledem k potřebě tří fungujících mluvčích počet mluvčích rozšířen. Funkcí mluvčích byli pověřeni dr. Václav Benda, Jiří Dienstbier a Zdena Tominová. Dřívější mluvčí dr. Jiří Hájek, Václav Havel, dr. Ladislav Hejdánek a v budoucnu i další budou s mluvčími spolupracovat a jsou v nutném případě připraveni se této funkce opět prozatímně ujmout. Dr. Václav Benda mluvčí Charty 77 Jiří Dienstbier mluvčí Charty 77 dr. Jaroslav Sabata mluvčí Charty 77 Zdena Tominová mluvčí Charty 77 Václav Havel dr. Ladislav Hejdánek V Praze 8.2.1979
Životopisy nových mluvčích CHARTY 77 Václav BENDA - se narodil 8.8.1946 v Praze, . eho otec byl právník. Vystudoval filosofickou facultu UK, kde byl v roce 1968 předsedou akademické rady studentů. Doktorát filosofie získal v r. 1970 za práci o Ladislavu Klímovi. Krátce pracoval jako asistent filosofie na vysoké škole, po propuštění z politických důvodů a kratším období nezaměstnanosti vystudoval matematicko-fyzikální fakultu UK a působil jako matematik a programátor. Chartu 77 podepsal po zahájení štvavé kampaně v tisku proti jejím signatářům. V důsledku podpisu nakonec ztratil kvalifikované zaměstnání, nyní pracuje jako topič v hotelu Meteor v Hybernské ulici v Praze. Je Členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V šedesátých letech příležitostně časopisecky publikoval básně a literární recenze, v sedmdesátých letech matematické články (teorie automatů, aplikovaná logika). V samizdatu zveřejnil prózu Černá dívka (1978) a různé politické úvahy. Je katolík, má pět malých dětí, jeho žena pracuje jako matematička. Bytem Praha 2, Karlovo nám. 18, t e l 298676 (Od roku 1978 nefunguje). Jiří DIENSTBIER - se narodil 20.4.1937 na Kladně v rodině lékařů, aktivních příslušníků levice a později KS. Vystudoval filosofickou fakul-
tu UK. Během studií vstoupil do KSČ, V letech 1959-69 pracoval v Čs. rozhlase jako zahraničně politický redaktor, korespondent na Dálném východě a v USA. Psal do řady novin a časopisů, mj. do Literárních novin, Reportéra a komentoval mezinárodní události v televizi. V roce 1967 vydal reportážní knihu o událostech v Indonésii. Principy demokratického socialismu a státní suverenity hájil v rozhlasovém vysílání v srpnu po invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. V roce 1970 byl propuštěn z Čs. rozhlasu, vyloučen z KSČ a ze Svazu čs. novinářů jako tisíce jiných. Od té doby je mu znemožněno publikovat. Pracuje jako podnikový dokumentátor. V prosinci 1976 podepsal Prohlášení Charty 77, od jara 1977 je členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Vydal strojopisně různé politické statě, v posledních dvou letech tři divadelní hry. V lednu 1979 uspořádal sborník pro mezinárodní politiku Čtverec Má čtyři děti, bydlí v Praze 2, Podskalská 8, tel, 295640 (od r. 1978 nefunguje). Zdena TO MI NOV Á - se narodila 7.2.1941 v Praze v rodině zahradnického dělníka. Rok po maturitě byla přijata na DAMU, obor herectví, po necelých čtyřech semestrech však byla ze studia vyloučena. Vykonávala pak různá zaměstnání: herečka, kulturní therapeut v psychiatrické léčebně, metodik osvětového domu, redaktorka cizojazyčného časopisu. V šedesátých letech studovala cíálkově na filosofické fakultě UK obor filosofic-sociologie, časopisecky publikovala verše, reportáže, stati a povídky, externě pracovala jako simultánní tlumočnice. Promovala v roce 1968, její diplomní práce, filosofický esej Nesmyslný život, vycházela v roce 1969 na pokračování v Sešitech pro literaturu a umění. V letech 69-70 doprovázela manžela (filosof Julius Tomin-signatář Charty 77) na jeho cestě do Usa, kde působil jako hostující profesor Havajské university. Po návratu pracovala jako simultánní tlumočnice. V květnu 1978 s ní Pražská informační služba rozvázala pracovní poměr, od té doby je v domácnosti (manžel pracuje nyní jako noční hlídač). V téže době podepsala Chartu 77. V edici Petlice vyšly dvě její literární práce, novela Totální nasazení (1977), a hra Divadelní kus (1978). Nikdy nebyla organizována v Žádné politické straně. Má dvě děti, bydlí v Praze 7, Keramická 3, tel. 377431 (od r. 1979 nefunguje).
L 5 3
Zpráva o mém domácím vězení VÁCLAV HAVEL
1 (Úvodem)
4 {Třetí fáze)
Pod trvalým a otevřeným policejním dohledem jsem od 5. srpna 1978. Tento dohled mel v různých údobích různé formy; v zásadě však mohu říci, že rozmanité změny, kterým podléhá, prozrazují jako svou základní linii jeho postupné zesilování.
Dne 6.11. večer jsem byl pověřen funkcí mluvčího Charty 77. Zdržoval, jsem se tehdy v Praze a hned druhý den ráno, tj. 7.11 jsem zjistil, že jsem sledován tzv. «operativou». Tato «Operativa je úkaz už dobře známý a dostatečně prozkoumaný, neboť ji měli, jak známo, v různých dobách dr. Hájek, dr. Hejdánek, Dr. Mlynář a nejdéle ji má, nemýlím-li se, Petr Uhl. Její počínání nebudu tedy podrobně popisovat, omezím se na základní fakta: jde o tři muže v civilu se šestsettrojkou, kteří pokud jsem doma - sedí ve svém autě a hledí na dveře našeho domu. Pokud někam jedu autem jedou za mnou a zastaví většinou před domem, do něhož vstupuji (bez ohledu na dopravní značky), a pozorují mnou navštívený dům (občas se přitom potulují po jeho schodišti). Chodím-li po městě pěšky nebo jezdím-li metrem či tramwají, dva z nich chodí neustále se mnou, třetí se s šestsettrojkou plouží v naší blízkosti. Všichni jsou přitom propojeni vysílačkami. Hospody, restaurace a bary navštěvují se mnou (sedí ovšem u jiného stolu), ba i v sauně se se mnou potí, do soukromých bytů však nevnikají. Legitimují všechny, s kým se setkám (pokud dotyčný sám nebo já neprozradíme jeho jméno, abychom byli ušetřeni veřejné perlustrace). Občas mne a osoby, s nimiž hovořím, fotografují. Pokud jsem byl na Hrádečku, byl jsem pod dohledem uniformovaných příslušnv ků SNB a jejich dozírání mělo v podstatě tutéž podobu, jako v první fázi (tj. v srpnu).
2 (První fáze) Od 5. srpna až do konce měsíce stálo u vjezdu do našeho domu na Hrádečku u Vlčic, kde se převážné zdržuji (jde v podstatě o samotu), nepřetržitě policejní auto s dvěma uniformovanými přílušníky SNB (střídanými po osmihodinových směnách). Po celý měsíc byla přitom silnice, vedoucí kolem našeho domu, zatarasena z jedné strany barikádou ze štěrku a z druhé strany byla vybavena značkou «Vjezd zakázán»; z této strany bylo tedy možno k nám přijet. Barikáda i značka koncem srpna náhle zmizely. Příslušníci SNB se zabývali těmito činnostmi: a) Kontrolovali kolemjedoucí auta (moc jich ovšem vzhledem k výše zmíněnému opatření nebylo), ukládali řidičům pokuty a občas jim odnímali technické nebo i řidičské průkazy. b) Pokud nějaké auto přijelo přímo k nám, byly tyto kontroly přísnější a mým hostům bylo vždy sděleno, že k nám jdou «na vlastní nebezpečí». Asi dvakrát jsem se dotazoval, jaké nebezpečí v našem domě hrozí (na tuto informaci jsem měl zřejmě nárok), bylo mi však sděleno, že příslušníci SNB nejsou vybaveni příkazem hrozící nebezpečí nějak konkrétně specifikovat. Legitimováni a varováni byli i pěší návštěvníci. c) Když jsem já sám někam jel autem, jezdil policejní vůz za mnou, a když jsem pak pěšky obcház e l obchody a dělal jiné pochůzky, chodil těsně za mnou nebo vedle mne policista s vysílačkou, snažil se poslouchat, co kde říkám, legitimoval osoby, s nimiž jsem setrval v delším rozhovoru, nahlížel mi přes rameno, když jsem odesílal poštu, poslouchal u budky, když jsem telefonoval apod. (Tak se chovali všichni, šlo tedy zřejmě o vyšší příkaz : ve způsobu tohoto počínání však byly přesto výchylky, odvislé od povahy toho kterého policisty). Zašel-li jsem k někomu na návštěvu, dovnitř nevnikali a ani mi v návštěvě nebránili. d) Když jsem dům opustil pěšky, například na procházku se psem, chodil rovněž jeden policista stále se mnou.
3 (Druhá fáze) V září a říjnu byl tento dohled zmírněn: ve všední dny strážili většinou pouze ve dne; nepřetržitý dohled býval převážně jen o víkendech. Některé dny mne nehlídali vůbec.
54
5 (Čtvrtá fáze) Přesně po měsíci, tj. 7.12., nastala čtvrtá fáze. Zastihla mne v Praze a odlišovala se od fáze třetí tím, že nádavkem k «operativě» se před dveřmi našeho pražského bytu, respektive v mezipatře, ocitli dva uniformovaní policisté se stolkem, dvěma židlemi a vysílačkou, kteří tam nepřetržitě hlídali. I to je úkaz dobře známý od dveří některých přátel; v mém případě se tento dohled lišil od své obvyklé podoby tím, že mí dveřní policisté zásadně nikoho nepouštěli do našeho bytu (i když zájemce o vpuštění samozřejmě legitimovali) a mne nevypouštěli naopak ven (zprvu nevypouštěli ani mou ženu, to se pak změnilo). Jen jednou mne ven pustili - nevím, zda omylem nebo schválně ale to mne krátce na to zase zatkli v bytě mého otce, kde jsem byl na návštěvě, odvezli domů a zase tam internovali. Zvláštností této fáze bylo, že jeden z dveřních policistů byl na nás hrubý: z ničeho nic zazvonil například u našeho bytu a řekl mi « Dnes dostaneš nakládačku, vole, že se z toho posereš!» (Od této příhody jsem neotvíral dveře na chodbu a nepouštěl ženu ven, aniž jsme měli předem zajištěnu přítomnost civilních svědků; tento hrubý dveřní policista si totiž na nás dovoloval zásadně jen v přítomnosti svého kolegy, nikdy před civilními osobami).
6 {Pátá fáze) Po třech dnech, t. 9.12., jsme se se ženou rozhodli vrátit se na Hrádeček. Od tohoto dne dodnes trvá pátá fáze mého hlídání. Jevově se zprvu podobala první a druhé fázi: u příjezdu k našemu domu stál policejní vůz s dvěma uniformovanými policisty; dne 28.12. byla jevová stránka mého zdejšího hlídání obohacena o nový fenomén: přímo proti našemu domu byl vztyčen zvláštní strážní domek na můřích nohách, vzdáleně se podobající sovětskému Lunochodu. Policejní auto stojí na svém obvyklém místě, ale policisté se zdržují v tomto monstrozním tělese, odkud obzírají oba hlavní příchody k mému domu. Občas mají nepřetržitou službu, tedy ve dne i v noci (například v době svátků), občas hlídají jen ve dne, tj. od osmi do sedmnácti hodin. Při zesíleném hlídání jich bývá víc, těžko říci kolik, neboť někteří, jak se zdá, pobývají v okolních lesích. Jejich zvyky: a) Nikoho nevpouštějí k nám do domu. b) Mne vypouštějí pouze na nákupy, případně na poštu. Návštěvy či výlety mi nedovolují. Pěší procházky mi občas povolí, občas nikoliv (vždy se musí tázat rádiem operačního důstojníka v Trutnově, který se musí tázat telefonicky Krajské správy StB v Hradci Králové). Někdy mi povolí procházet se pouze kolem domu, někdy mi dokonce sdělí, že smím dělat pěší túry až do okruhu deseti kilometrů. c) Při všech mých pohybech mimo dům mne sledují způsoby, které jsem popsal při popisu první fáze mého hlídání. Při pěších cestách za mnou buď chodí pěšky anebo - jdu-li po silnici - se těsně za mnou sunou svým autem. d) Někdy - zvláště je-li dohled zesílen přítomností dalších mužů - obcházejí náš dům (po našem soukromém pozemku), dívají se nám do oken nebo postávají kolem domu tak, aby jim nic neuniklo (to ostatně dělali i dříve, zvláště když bylo pěkné počasí).
7 (Chování mých strážců a společenská odezva jejich činnosti) V mém hlídání se střídají zřejmě příslušníci VB z celého okresu, protože se tu objevují stále nové a nové tváře. Až na několik nepočetných jedinců, vyznačujících se extrémní horlivostí, chovají se ke mně v rámci svého absurdního poslání celkem korektně, to znamená, že na mne nejsou hrubí, nedělají mi schválnosti, neponižují mne atd.; své povinnosti sice plní svědomitě, nicméně snaží se vycházet se mnou po dobrém a pří mém sledování po Trutnově, kam jezdívám na nákupy, se většinou snaží vést se mnou přátelské hovory a jít vedle mne, aby to vypadalo prostě tak, že jdou spolu dva známí - jeden v uniformě a druhý bez a nikoli jako to, čím to ve skutečnosti je. Věc, která by se ve velkoměstě ztratila, je ovšem v Trutnově a jeho okolí obecně známou regionální kuriozitou; ví o tom tady každý, protože to je něco, s čím se tento okres zřejmě ještě nesetkal. A z tisíceré osobní zkušenosti i z mnoha zpráv, které ke mně proniknou, vím, že obyvatelstvo tuto činnost SNB příkře odsuzuje, považuje ji za směšnou a nedůs-
tojnou, za plýtvání státními penězi atd. atd. Mohl bych popsat mnoho historek, které to dokumentují, ale neudělám to, abych někomu neublížil. Pokud vím, i samým příslušníkům SNB není tento jejich úkol příjemný, odporuje jejich představám o poslání SNB, a těžce nesou, že jim občané tuto jejich práci vyčítají nebo že se jim jejich známí za ni posmívají. 8 {Další akce hradecké StB) I když StB má svou početnou filiálku samozřejmě i v Trutnově, zdá se, že mé hlídání, jakož i další zdejší policejní akce proti mé osobě, řídí přímo Krajská správa StB v Hradci Králové. Její nejrozmanitější podniky, orientované proti mně, jdou za poslední léta do desítek a byly by námětem na středně tlustou knížku; zde se zmíním jen o některých «operacích» z poslední doby, o nichž vím. První z nich byl koaxiální kabel, zakopaný umně 10 cm pod zemí, který vedl z maringotky, umístěné asi 2 km od našeho domu, do jednoho stavení nad námi, z něhož je hezký rozhled na náš dům. Mimo zvuku je tento kabel schopen přenášet i televizní obraz. Objevili ho lesní dělníci při práci. Že nejde o dílo cizí rozvědky nebo podivínského jedince naznačuje okolnost, že zmínění lesní dělníci byli na zásah policejních orgánů okamžitě po svém objevu přesunuti na druhý konec okresu a lesní práce v blízkosti našeho domu byly s okamžitou platností z téhož popudu přerušeny. Druhou operací, nepoměrně horší, byla série výslechů, při nichž byli lidé, žijící v našem okolí, donuceni, aby s námi přerušili jakékoli styky, včetně poskytování a přijímání nejběžněiší občanské a lidské pomoci v krizových situacích. V horách, jak známo, platí po této stránce poněkud jiná morálka, než ve vnitrozemí; lidé si tu vzájemně pomáhají a bez této vzájemné pomoci se neobejdou; mají ji tak říkajíc v krví a je-li jim někým zakázána - navíc pomocí takových perfidních vyhrůžek, jako že děti nebudou moci chodit do školy apod. chápou to jako nepochopitelný, brutální a hluboce pokořující útok na své elementární morální hodnoty. Tato operace mne zvlášť popuzuje, ne kvůli nám, my tu blokádu přežijeme, ale kvů i těm lidem: je hrozné vidět, jak se někteří z nich trápí tím, že byli takto ponížení.
9 {Neznámí pachatelé) Paralelně se zesilující se pozorností, kterou mé osobě věnuje policie, se zesiluje i pozornost, kterou mi věnují neznámí pachatelé (dále jen NP). Ještě v Praze, v době mého pražského domácího vězení (Čtvrtá fáze), probodali NP velmi důkladně všechny pneumatiky mého auta a rozbili přední sklo. (Znalci ze servisu řekli, že nemůže jít o dílo běžných vandalů či opilců, kteří se omezují na jednorázový atak proti autu a pak rychle prchají; způsob, jakým bylo poškozeno mé auto, prozrazoval naopak dlouhou, soustředěnou a žádným chvatem nenarušovanou práci). Mé auto si NP našli mezi desítkami jiných aut v blízkosti domu Pavla Landovského, kde ho zaparkoval poté, có se vrátil z Hradce Králové, kam jím vezl obhájce Jaroslava Sabaty za jeho klientem. Jiní NP pravidelně přeskřipovali ve sklepě domu, v němž v Praze
55
bydlíme, přípojku k našemu telefonu (to jsem ale uměl i já opravit). Daleko větší soustředění a vynalézavost, než akce pražských NP, vyžadovaly zákroky, které provedli NP v našem venkovském domě. Když jsme sem přijeli, nefungovalo - po naší pouze třítýdenní nepřítomnosti ani ústřední topení, ani vodárna, ani odtoky, tedy zařízení, bez nichž se tu v zimě nedá žít a která už mnoho let věrně slouží bez ohledu na délku naší nepřítomnosti. Chápal jsem to jako nešťastnou shodu náhod, nicméně odborníci, když jsem tento názor vyslovil, mne chápali jako blázna: žádná náhoda nemůže podle nich přeskřípnout kontakty na hořáku u kotle, žádnou náhodou nemůže být čerpadlo ucpáno vlnou (ve studni je totiž filtr, který nic tuhého do potrubí nevpustí), tím méně je pravděpodobné, aby se z ničeho nic a sama od sebe všechna kolena odtoků od vany, umývadla i dřezu zastavila jakousi speciální pryskyřicí, odtok neprodyšně a neprůstřelně ucpávající. (Opravit se to dá jen rozkopáním zdí a výměnou potrubí). Musel jsem nakonec - konfrontován s argumenty odborníků - uznat, že v to budou mít asi prsty NP, tím spíš, že disponují klíčem od našeho domu, o čemž svědčí jejich dřívější návštěvy. (Výměna vložky do zámku nemá přirozeně valný smysl, protože pro NP není problémem si opatřit při první příležitosti otisk nového klíče nebo použít nějakého důmyslného vynálezu jako je například
paklíč; takové věci musí být pro ně maličkostí, uvážíme-li, že si předloni dokázali zjistit z mé korespondence jediný podzimní den, kdy tu zaručeně nebudu, a tentýž den náš dům navštívit, navíc s novou volhou, jejíž zaměřovači zařízení vydávalo tak krásně astrální zvuk, jaký je ze sebe málokterá volha schopna vyloudit). Nemusím zajisté zdůrazňovat, že náprava všech posledních zásahů NP do našeho domu nebyla snadná v situaci, kdy k nám nikdo nesmí, kdy se k nám každý bojí a kdy je navíc Evropa postižena klimatickou kalamitou.
10 (Závěrem) Tyto všechny věci tu tak zevrubně nepopisuji proto, že bych je považoval za nějak zvlášť důležité nebo že bych jimi nesnesitelně trpěl anebo že bych je dokonce považoval za horší, než to všechno, co se děje mnoha spoluobčanům, ať již jsou na svobodě nebo ve vězení. Píši o tom jen proto, že jsem byl přáteli k nějaké zevrubnější zprávě vyzván; k takové výzvě je vedl jednak zájem o to, co se se mnou děje, jednak oprávněný názor, že i mé šikany ilustrují obecnou situaci a neměly by tudíž zůstávat utajeny. Václav Havel v.r. Hrádeček, 6.1.1979
Tři dopisy Jiřího Miillera »
Náčelníku Krajské správy SNB Brno. Po krátké době, kdy jsem se vrátil z vězení do Brna začaly problémy s mým zaměstnáním. Nemyslím tím ten druh potíží, kterými stát zamezuje, aby se liclé nevládního a neskrývaného přesvědčení mohli živit dle svých schopností a kvalifikace. Taková regulace pracovních příležitostí trvá už třicet let, každý občan ví, že kvalifikované práce a svobodné přesvědčení se vylučují a je mu dovoleno si vybrat. Absolvolal jsem průmyslovou školu slévárenskou a pět let studia na vysoké škole strojní. Ti, jimž jsem čistil okna, byli se mnou spokojeni a já s nimi. Váš úřad se však pravidelně zajímal o to, kde právě pracuji, od kdy a do kdy, proč ještě nejsem v práci či proč už nejsem v práci, zda si budu brát volno a kam pojedu. Vaši zaměstnanci chodili do práce se mnou a postávali opodál na ulicích. Takový zájem vyvolá znepokojení zaměstnavatele, který se cítí ohrožen blízkostí Vašeho úřadu, snaží se vyhovět jeho požadavkům a postupně vytváří poznamenanému zaměstnanci pracovní podmínky diskriminační vůči podmínkám ostatních. Váš úřad se postaral, abych sám požádál o rozvázání pracovního poměru. Na novém pracovišti trval klid jen měsíc. Pak jsem dostal příkaz o převedení na jinou právi, než která byla sjednána. Měl jsem topit sedm dnů v týdnu v uhelné kotelně, denně, v rozmezí od 8 ráno do 8 večer, tam odpracovat 8 a půl hodiny a
56
průběžně kontrolovat provoz. Jinak řečeno, měl jsem trávit svůj Čas připoután ke kotelně. Kdo to potřeboval? Odmítl jsem, zaměstnavatel trval na svém, nepřímo hrozil pokutami i soudy, ale zároveň mi nabídl odchod, bude-li to formálně z mé iniciativy. Když jsem po jednání vyšel z budovy podniku, začali mne z povzdálí doprovázet pracovníci Vašeho úřadu. O den později jsem kapituloval a zůstal bez práce. Jako čistič oken jsem pracoval rok a půl, jako topič ve výměníkové stanici měsíc a půl. Na obou pracovištích jsem měl asi 1250, - Kčs Čistý příjem, byl jsem s prací spokojen a přesto jsem, podle papírů, odešel sám, dobrovolně. Váš úřad zůstal neviditelný. Státní politika mi zatím dovoluje vydělávat si na obživu v dělnických zaměstnáních. Stále trvá Šance, že mne některý z možných zaměstnavatelů konec konců přijme. Podle zkušenosti to však nic neznamená. Ještě je tu politika Vašeho úřadu, ještě tu platí jeho zásady vedle Zákoníku práce. Nevím, co přesně Váš úřad sleduje. Zda mne chce umístit do zaměstnání dle svých představ, či naopak chce mou nezaměstnanost a volnou ruku pro zadržování, šikanování, prohlídky a hrozby trestným činem pHživnictví. Možná, že mi chce jen s úsměvem připomenout, že právo máte v rukou Vy. Nevím, kdy seženu nové zaměstnání. Člověk na to musí vynaložit mnoho úsilí i při nedostatku
pracovních sil v této zemi. A musí se při tom pečlivě vyhýbat Vašemu úřadu. Jenže to se daří jen dočasu. Pak se koloběh opakuje. Ale to vše Vy, pane náčelníku, víte. A jistě právě v tom vidíte záruku bezpečnosti státu a ovšem socialismu. Jiří Mu Her Jana Babáka 3/5 Brno Ministr spravedlnosti ČSR Praha
19.1.1979
V bytě, který nám byl přidělen jsem bydlel s rodiči 20 let. Rozsudek z roku 1968 o vyklizení bytu nebyl vykonatelný bez přidělení náhradního bytu. 17.8.1977 nám byla vypnuta elektřina, studená i teplá voda, plyn a uzavřeny dveře vedoucí do sklepa a k odpadovým nádobám. Naše žádosti o nápravu, adresované majiteli domu, městské prokuratuře a soudu, Obvodnímu oddělení VB a ONV zůstaly nevysíyšeny. 16.9.1977 jsem musel s ohledem na zdravotní stav, vystěhovat z bytu své rodiče, důchodce. Zůstal jsem v bytě sám a jsem v něm dosud. Asi v prosinci 1977 byla znovu zapojena studená voda. V dubnu 1978 přikázala StB zapnout elektřinu, aby mohla v bytě provést domovní prohlídku. Elektřina vydržela do září 1978, pak byla opět vypojena, V srpnu téhož roku se dotázal městský soud, zda stále trváme na nápravě. Trvám na ní i dnes, po roce a půl. Do dnešního dne neexistuje vykonatelný rozsudek týkající se bytu. Žádný zákon nedovoluje vypnout přívod vody, elektřiny a plynu do bytu jen proto, aby byli jeho obyvatelé donuceni se vystěhovat, dřív než toho lze dosáhnout právní cestou, soudním rozsudkem. A žádný úředník, který tomu přihlíží, nemůže být považován za ochránce spravedlnosti. Jiří Miiller, Generální prokuratura ČSSR Praha
19.1.1979
rakteru, než zákonná možnost StB, ověřit si, zda obsah korespondence má vztah k odůvodnění prohlídky. Pod položkou číslo 167 protokolu o domovní prohlídce byl odňat psací stroj Zet a, který je mým vlastnictvím. Žádám zdvořile o sdělení, zda je stroj třeba k dalšímu řízení. Svou žádost odůvodňuji tím, že jde o nově koupený, dosucl mnou neužívaný stroj v ceně kolem 2.0Ö0, Kčs, K identifikaci stroje není nutné jeho odebrání, stačí zkušební text. Avšak i když se zkušební text píše v budovách StB je možné tento úkon uskutečnit za dobu kratší, než je 9 měsíců. Proto lze mít i za to, že zásady nedotknutelnosti osobního vlastnictví občana k spotřebním předmětům není Šetřeno. Ü« í * Dne 6, dubna 1978 byla v mém bytě (Jana Babáka 3/5, Brno), provedena domovní prohlídka schválená generálním prokurátorem ČSSR. Usnesení vyšetřovatele Stb ČVS-VS-3/120-1977 stanoví jako důvod prohlídky «důvodné podezření, že Jiří Müller ve svém bytě přechovává materiály související s písemností "Prohlášení Charty 77"», Pod položkami číslo 13 a 14 protokolu o domovní prohlídce mi byly odňaty kniha Jana Patočky: Česká vzdělanost v Evropě a kniha Konráda Lorenze: Tak zvané zlo. Žádám zdvořile o sdělení, z d a j e těchto knih třeba k dalšímu řízení, Svou žádost zdůvodňují tím, že kniha profesora Patočky byla vydána v třicátých létech tohoto století a kniha profesor St l^Ow renze pojednává o chování zvířat. Zběžným nahlédnutím lze zjistit, že odnětí obou knih přesahuje citovaný účel domovní prohlídky. Proto lze mítí za to, že za dobu 9 měsíců mohl být takový úkon učiněn. Pod položkami 53 a 54 protokolu o domovní prohlídce mi bylo odňato 27 kazet do magnetofonu. Mezi těmito kazetami byla část nepoužitých. Žádám zdvořile o sdělení, zda je právě těchto kazet třeba k dalšímu řízení. Svou žádost zdůvodňuji tím, že trvající odnětí kazet porušuje zásadu nedotnutelnosti osobního vlastnictví spotřebních předmětů. Považuji za možné, aby za dobu 9 měsíců bylo ověřeno, že zmíněné kazety jsou prázdné.
I. Dne 30.5.1978 byla v bytě pana Alberta Černého, Dřevařská 20, Brno, provedena domovní prohlídka schválená generálním prokurátorem ČSSR. Usnesení vyšetřovatele StB CVS-VS-3/120-77 stanoví jako důvod prohlídky «podezření, že Albert Černý ve svém bytě přechovává písemnosti a materiály» související s trestným činem podvracení republiky. Pod položkami číslo 20-23 a 116-123 protokolu o domovní prohlídce bylo odňato 432 dopisů, pohlednic, vánočních a novoročních přání adresovaných mě, nebo mým rodičům v letech 19671978. Žádám zdvořile o sdělení, zda jsou dopisy, pohlednice, vánoční a novoroční přání třeba k dalšímu řízení. Svou žádost odůvodňuji tím, že devítiměsíční zkoumání mého intimního a soukromého života a života mých rodičů je činností jiného cha-
III. Dne 20.2.1977 jsem byl v budově Železničního oddělení VB Brno výzvám, abych podal vysvětlení, proč nemám v občanském průkaze razítko o zaměstnání. Zároveň mi bylo sděleno, že podle zákona o SNB par. 25 mi bude prohlédnut oděv a zavazadla s cílem zjistit a odebrat «případnou zbraň». Odebrané «zbraně» byly sepsány do Seznamu. Žádám zdvořile o sdělení, zda ve věci již bylo učiněno rozhodnutí. Svou žádost zdůvodňují tím, že doba 23 měsíců je dostatečná k zjištění, že dopisy, pohlednice, zápisníky, písemné poznámky, noviny, časopisy a knihy, tvořící všech 34 položek Seznamu nelze považovat za « z b r a ň » ve smyslu zákona. Jiří Miiller
57
t
A nepřekročili svoj tieň Keď chceme analyzovat 70-te roky v slovenskom divadelníctve, tak musíme vyjst z rokov 60tych. Charakteristické klíma tohto obdobia je (zjednodušene povedané) klíma oslobodzovania sa od schémat, od rnýtov, od strachov, klíma relatívnej slobody analyzovania smerom k pravdě. Čiže optimálna klíma pre rozkvet drámy. A predsa vyprodukovala táže spoločenská klíma dve rozdielne divadelně reality:
- masivně umělé kampaně k výročiam a jubileám (SNP, FU, VOSR) - vysoko dotované súťaže na vybrané tématické okruhy (kritika kapitalistickej spoločnosti, kritika predmníchovskej republiky, témy z robotníckeho hnutia a sociálnych bojov, antifašizmus, ale najma súčasná problematika - zásadné v polohe idealizácie a happyendizmu - časté divadelné prehliadky s veřejnými pochvalami.
českú - tu explozívne bohatý rozkvet drámy do světových parametrov, tu dozretie plejády velkých divadelných osobností do ich zenitu (Blažek, Havel, Klíma, Kundera, Kopecký, Kohout, Mahler, Pavlíček, Smoček, Topol, režiséri: Krejča, Radok a ďalší);
Tieto intenzívne finančně injekcie kombinované s veřejným uznáním priniesli skutočne rýchle ovocie. Oboslané súťaže odměňovali aj hry nehrané, resp. nehratelné, pre profesionálnu podúroveň. I d e o l o g i c k y boli všetky bezchybné. Z prázdných javísk sa rýchle stávajú ryžoviská. A zlatokopi-dramatici vyzbrojení mocenskými pozíciami, funkcionářskými privilégiami v divadelných a prilahlých organizáciách zabezpečení absolútne poslušným zázemím adaptovaných holdujúcich kritikov chrlia hry, resp. dramatické útvary. Oficiálně sa tento mýtus volá « Ajhla, zrodila sa nová socialistická slovenská dráma». A toto heslo sa šíři nesčíselnekrát v tlači, rozhlase, na konferenciách - podia principu, že «stokrát opakovaná lož sa stává pravdou». A naozaj slovenskí divadelní kritici, historici, dramaturgovia spočiatku sa čudujúci i zdráhajúci, akcentujú dnes bežne v sebamenšom článočku tento «slovenský divadelný zázrak », « novů vlnu ». Vo svojej existenčnej dilemme přijali túto divadelno-historickú schizofréniu ako podmienku, bez ktorej by nemohli vykonávať svoju recenzentskú či dramaturgickú prax. (Ale stačí posedieť s ktorýmkolvek z nich medzi štyrmi očami pri káve, aby sa člověk dozvěděl ich skutočnú mienku o recenzovanej hre - a tá je diametrálne odlišná od tej, ktorú publikovali). Kto sú tvorcami tejto novej slovenskej socialistickej drámy? Tvorci-dramatici sú rozgrupovaní. Na Čele sú dramatici-multifunkcionári: Ján Solovič - tajomník Zvázu spisovatelov, předseda Výboru LITY, podpredseda Slov. lit. fondu, předseda kultúrneho výboru SNR, člen komisie pri ÚV na udelovanie výnimiek v publicistickej činnosti atď. atď. Osvald Záhradník - vedúci divadelného odd. pri Ministerstve kultúry SSR, neskór šéf Činohry SND atď. Ján Kákoš - nadité! Slovenského národného divadla, nominovaný předseda Federatívneho Zvázu dramatikov, Člen předsednictva Městského výboru strany, podpredseda Zvázu slov. dramatických umelcov atď. Ich nemravnosť, pochopitelné, nespočívá v tom, že majů tolko funkcií (i keď sú často inkompatibilné), ani v tom, že tolko píšu (každý má právo na grafomanstvo), ani v tom, čo píšu (každý má právo na svoj výklad), ale v tom, že doslova od svojho poaugustového vstupu na došky javiska okupovali nepriedyšne repertoáre slovenských divadiel, a to tým, že nastolili svoju diktatúru dramatugiám, LITE a najma kritike. Neposlúchnutie znamená pád - Šéfredaktora, kritika, dramaturga, riaditela divadla. Vráťme sa k poaugustovým hrám. J. Solovič, ok-
slovensku - tu v dramatickej produkcii extrémna chudoba; je tu len Karvaš, ktorý koncentruje vo svojich drámach všetky dimenzie slobody, ktoré doba uvolnila; (Postupné dozrieva Bukovčan, ale vrcholí až v 70-tych rokoch). Ostatní dramatici mlčia, resp. na výzvy doby i dramaturgií neponúkajú nič. Na poli réžie vrcholí Budský, Husáková; vyhraňuje sa Pietor. Na poli malých foricm nástupujú Lasica-Satinský (ale realizujú sa vačšinou v Čechách!). Takáto je situácia v slovenskej dramatickej tvorbě. Avšak v repertoárovej politike sú to roky otvorených okien, cez ne sa na javiská hrnu, slovenskému divákovi dosial, neznáme hry zo světověj súčasnej dramatiky o rozvrátenom i nerozvrátenom svete jednotlivcov v buržoáznych spoločnostiach inscenuje sa Becket, Ionesco, Albee, Pinter, Casona, Vitrac, Inge atď. atď. Zo sovietskej dramatiky sa uvádza len to, čo je kvalitné, čo má hodnotu poznávaciu, alebo nové objavné režijné interpretácie známých hier. Tým sa jej navracia atraktívnosť, ktorá bola přehlušená dlhoročnou ne výběrovou schématickou dramaturgiou. Do tejto liberalizovanej situácie udřel 21. august. Začalo sa cenzurovanie, káclrovanie, falšovanie, umlčovanie, ktoré sa skončilo v sterilnom «konsolidovanou!» tichu. A vtedy sa vyslovili riadiace linie slovenskej poaugustovej divadelnej politiky: - ustanovuje sa nová slovenská socialistická dráma - vyhosťuje sa česká dráma (okrem klasiky) - vyžaduje sa Statistická masa sovietskych hier - světová dráma sa redukuje na klasiku - zavádza sa příkazová divadelná kritika s apriornými ideologickými kritériami - ustanovuje sa obrovská cenzorná pyramida niekolkostupňové schvalovanie každého titulu po linke divadelno-dramaturgickej, straníckej, zvazovej, krajovej, ministerskej, atď. atď. a osobné konekčnej. A tak vzniká nový poměr sil a hodnot v scenérii slovenského divadelníctva. Hlavný tlak sa vyvíja smerom do domácej dramatickej produkcie. Do boja sa hodili všetky osvedčené prostriedky:
58
rem televíznvch scenárov vyprodukoval za 7 rokov 7 hier. Ž nich nechal dve vylepšit', nadaným, ale nepublikujúcim autorom (Lasicovi a Satinskému) s príslubom, že za úpravu im vymóže publikačně právo. Slub čiastočne splnil, keďže odviedli výbornú úpravu, a na dóvažok spísali tvrdú sebakritiku. Solovičove hry sú vysokokomunikatívne, súčasné a majů dokonca kritickú dimenziu. Sú to aktuálně morality, ktoré pranierujú každodenné nešváry, najmá korupciu, ale bez toho, aby padlo, čo len slovo o prapričine týchto negativných javov (Meridián, Strieborný jaguár, Zlatý dážď). V hre «Veža nádeje» sa dotkol aj vážnej problematiky potratov. (Erudovaná divadelná kritička K. Hrabovská potom charakterizovala túto hru ako priesečník Shakespearovho Sna noci svátojánskej a Wolkrovej Balady o nenarodenom dieťati). Vcelku sú Solovičové hry také, aké by mali svoje plné sezónně opodstatnenie v každom malomestskom divadelnom repertoári ako morality, ako aktuálna kritika ku dňovým problémom, kritika, ktorá pichá aj keď len na okraji, ale rozhodne neobstoja ako kmeňové čísla nijakého rozvinutého národného divadla. Osvald Záhradník debutoval ako divadelný autor v sezóne 1972/73. Predtým písal a režíroval rozhlasové hry. Do roku 1977 - v rozpátí 5 rokov napísal 5 hier a niekolko televiznych scenárov. Jeho prvá hra «Sólo na bicie . . . » j e kultivované lyricko-psychologizujúce komorné dielko o osamělosti, o frustrácii starých nepotřebných ludí. Keď túto univerzálnu a dnes na celom svete vysoko konjunkturálnu problematiku o «nepřítomnosti 1'udskej komunikácie» vyvážil pozitívnou dvojicou mladých, bol úspěšně inscenovaný susednými socialistickými divadlami, ba v Moskvě samotným MCHAT-om, ba aj vo Finsku. Po tomto úspěchu pokračoval v chrlení hier s objednávanou tématikou (fašizmus, SNP), napísal hry «Zurabaja» a «Prekroč svoj tieň». V týchto hrách nenaplnil vzbudené nádeje. Vracia sa opáť k sebevlastnej problematike «osamelosť», napíše hru «Sonatína pre páva», nedosahuje svoj debut, opakuje sám seba, nepřekračuje svoj tieň, ale napriek týmto evidentným nedostatkom sú jeho hry mechanicky dávané do repertoárov, inscenované a odobravané. Pri poslednej hre «Návraty» kde sa opáť pokúša zvládnuť vojnovú tématiku, napriek tvrdej autocenzúre mu vychádza zložitejší, a tým aj kritickejší obraz partizánov (partizáni v konflikte s vracajúcimi sa koncentračnými vázňami sa dávajú strhnúť v jednom okamihu do lynčovacej psychózy), hra je ostro napadnutá (najmá Zvázom protifašistických bojovníkov), nesmie sa hrať, pracuje sa na ďalšej variante, nutné kladnejšej. Ako třetí sa primkol k vedúcim dramatikom Ján Kákoš, riaditer Slovenského národného divadla. Po rade hier pre deti začal dramaticky spracovávať témy pre dospělých « D o m pre najmladšieho syna » - partizánska tématika « Pred rieždením » - sociálně boje v I. republike, « Na korají nádeje» - súčasná komunálna kritika. Všetky tieto hry sú dramatizovanými daňovými poplatkami momentálnej kultúrne-politickej linii bez skutočných konfliktov so schématickými postavami s papierovým dialógom. Sú to typické hry aké sa pěstovali v 50-tych rokoch a aké v 60-tych rokoch - z hfadiska umeleckých kritérií - neboli únosné, dnes sú všetky usilovné recitované na javiskách a
chválené v novinách. (Možno vyjdu Kákošove hry lepšie, keď ich bude režírovat' syn-režisér (v Krajovom nitrianskom divadle), a možno autorskú štafetu vylepší 23-ročná dcéra-dramatička, ktorej debut - hra o nacistickom čistokrvnom nevestínci - sa má v tejto sezóne inscenovat' v SND). K súčasným dramatikom - prominentom patří nepochybne aj Ivan Bukovčan. Ale on je skór dráždiaci súputník. Zachoval si istý odstup, resp. ostatní si zachovali odstup k nemu. Bol na to dóvod: nepatřil do skupiny zberatelov funkcií. V rokoch 68-71 napísal trilógiu s odvážným ponorom do najvážnejších morálnych otázok doby v politicky-limitných situáciách: «Pštrosí večierok» (otázka rehabilitácie) - diskriminovaný z 50-tych rokov, « K ý m kohút nezaspieva» (diferenciácia postojov k SNP za Slovenského štátu), «Zažeň vlka » (výstraha pred návratom dogmatizmu a despócie). (Táto posledná hra sa už ani neuvádza pri 10-ročnej bilancii jeho tvorby). Ale potom aj jeho zachvátilo chrlenie rýc hlod rám. Vyprodukoval za sebou hry, ktoré i keď mávali v sebe zrnko skutočného kriticizmu, napr. «Prvý deň karnavalu» (ide o juhoamerického diktátora, ktorý slubujc milosť politickému protivníkovi za spektakulárnu ponižujúcu sebakritiku v TV), i keď rozšíril úzky tématický horizont o ďalšie, neraz exotické alebo groteskné prostredia a žánre, napr. v hrách « Takmer božský omyl»; « Luigiho srdce »; « Slučka pre dvoch». Ide váčšinou o dramatické experimenty, o bystrý eklektický avantgardizmus. Napokon pod vplyvom jubilejných tlakov a možno aj z vnútornej potřeby sa vracia k partizánskej problematike - ide o hru «Sneh nad limbou», vidí ju zložitejšie než iní dramatici-prominenti, ale ani jemu sa už nepodaří prekročiť svoj tieň. (Roku 1975 zomrel. Od tých čias sa takmer nevyskytuje na repertoári. VeTká trojica si prisvojila jeho % v slovenských repertoároch vo svoj prospěch. Zahnali vlka). Okrem prominentov-dramatikov je tu skupina talentov strednej generácie, skupina akýchsi osamělých chodcovi Stefan Sokol, Peter Kováčik, Mikuláš Kočan, Nataša Tánska, ktorí sa velmi ťažko preboxovali do divadelného ringu, lebo priníesli nepochybne nové tóny prvky nonkonformizmu, analytickej odvahy, diferencovanú farebnosť oproti čiernobielemu videniu. Výsledok je, že sú hraní len raz. Azda najzaujímavejší je Sokol (ináč filmový dramaturg). Svojou prvou uvedenou hrou «Rodinná slávnosť» sa pokúsil o rázovitý rozbor stredoslovenskej rorníckej rodiny: na 5 synoch-povstalcoch demonštruje poměrně diferencovaný poMad na slovensku povstaleckú i politickú minulosť, ale aj na súčasnú prítomnosť, neobíduc ani obdobie a klímu roku 1968. Hra sa hrala len v jeho rodnom meste (Zvolen), ďalej nepřerazila, bola příliš riziková. Ale paradoxně prerazila v Čechách: Keď O. Krejča režíroval ešte v Prahe (v Div. S. K. Neumana), a ponúkli mu režírovať slovenskú hru, jednoznačné odmietol Solovičove hry a siahol po Sokolovi, v ktorom prebleskovali náznaky práv. Ďalšiu hru «Antonia a vojna» (slabšia ako debut) uviedlo opáť len jedno divadlo a poslednú jeho hru, ktorá má opáť v sebe «náznaky pravdy» sa neodvážilo inscenovať ani jedno divadlo. M i m o skupiny dramatikov-prominentov a mimo skupiny dramatikov-osamelcov stojí národný umelec Stefan Králík. Podra vlastnej cha-
59
rakteristiky je v skupině «diskriminovaných» pre nízký počet inscenácií jeho starších hier, po rokoch netvorivosti si už pod vplyvom vnútorného tlaku alebo pod vplyvom dopytovej situácie nabral druhý dych a vyprodukoval 4 hry na obligátně témy historické i súčasné «Vojenský kabát Jura Jánošíka», « R e b e l » a «Margaret na zámku», «Krásna neznáma». Tiež neprekročil svoj niekdajší tieň. Kedysi vážná filozofická reflexívnosť v jeho hrách je nahradená banálnym filozofováním. Všetky jeho hry sa hrajú. K čiastočne diskriminovaným patří dramatik Juraj Váh, na ktorom si miestne kulturně orgány odreagovali svoju kampaň proti obrodnému procesu. Krátko pred smrťou mohol uviesť svoju hru « N a juh od Jamajky». Po smrti (1976) sa automaticky vytratil z repertoárov. No, a to by bolo všetko, z novej súčasnej slovenskej drámy. Len niekdajší dramatik č.l Peter Karvaš nejestvuje, je vyřaděný z repertoárov, vygumovaný z památi divadelných historikov, vynechaný z bilančných referátov o slovenskej dráme, od r. 1945 je úplné neznámy pre dnešných 18-ročných. Jeho hlavný hriech je, že prekračoval svoj tieň, aj tiene iných, ba prekračoval aj do iných krajin a preto nesmie byť uvedená ani jedna z jeho nových hier. Čo sa týka režisérských osobností v slovenských clivadlách je situácia kritická. Národný umelec J. Budský už dávno prekročil svoj zenit a nová generácia sa nemóže vyvíjať vo svojich drážkách. Nemóžu si vyberať hry podia svojho režisérského rukopisu, za 2-3 «úlitbove» hry si móžu event. zarežírovať podia vlastného výběru, vlastného výkladu. Ale aj vtedy je každý nový přístup, každé vybočenie z konformizmu přijaté s nevólou unisónom ochočených kritikov. A tak zostávajú stáť vo svojom vývoji, resp. ustupujú, sami sa brzdia, zvažujú, čo je a čo nie je únosné pre klučových kultúrnych funkcionárov. Toto uvědomělé neprekračovanie svojho tieňa platí pre kedysi clravo a originálně nastupujúceho Pietora, pre novátorského vykladača Strnisku, ale aj pre režisérov adaptovaných, Haspru, Mikulíka, Pálku, Rakovského. Eklatantným príkladom toho, ako vybočenie zo směrnic, vedie k sebazničeniu je Divadlo na korze. Tu sa zgrupovala dramaturgicko-režijno-herecká avantgarda (Strnisko, Porubjak, M. Huba, LasicaSatinský, a plejáda mladých hercov). Ich repertoár, Čo do autorov bol vzorový: Ostrovskij, Gogoř, Čechov, Arbuzov, Copit, ale pretože išlo o výklad předlohy netradičný, ktorý odrážal aj čosi z dneška, museli byť umlčaní. Minister kultúry divadlo zrušil. Čo sa vymyká z linie, musí byť likvidované. V oblasti hereckej sa nedá hovoriť o úpadku len o stagnácii. Ani jeden z hercov nebol absolutné diskriminovaný, prispósobili sa k zlatokopeckej atmosféře, odvádzajú povinné penzum na oslavných ideologických akadémiách, v súkromí veselo konzumujú, bezostyšne hyenizujú súčasnú divadelnú politiku, ich neuralgický bod je Slovenské národné divadlo, bolo im sváté - a dnes naň každý kašle. Čo sa týka dramaturgov, ti sa dávno premenili na štatistikov a brankárov, kvantitativné vyčíslujú hry, tolko a tořko slovenských českých sovietských socialistických západných klasických sú-
60
časných snažia sa usilovným «predposieraním sa» zabránit' ideologickým gólom do bránky vlastného divadla. Lebo to znamená existenčný koniec. Doplatil na to nejeden dramaturg, ba aj riaditel' divadla. A tak vznikajú repertoáre, ktoré sa podobaú ako vajce vajcu, bez profilovania, inscenujú sa iry tisíckrát overené, bezrizikové, superkladné. Ich ostražitosť ich vedie tak daleko, že sú ochotní nepustiť na javisko slovenskú klasickú hru P. Zvona «Tanec nad plačom» pre jednu repliku «predsa nedopustíme, aby nám vládli krajčíri». (Hra napokon v divadle išla, - bez repliky, ale v televízii sa pravděpodobně vóbec nebude smieť uviesť). Teda aká je bilancia za roky 1968-1978 v slovenskom divadeiníctve? 1) K otázka novej slovenskej socialistickej drámy. Áno, na příkaz strany sa mohutné zvýšila jej produkcia. Uviedlo sa skutočne 35 nových hier v 110 premiérách. Z toho Solovič vyprodukoval v tomto období 7 hier, inscenovali sa v 33 premiérách Bukovčan vyprodukoval v tomto období 7 hier, inscenovali sa v 20 premiérách Záhradník vyprodukoval v tomto období 5 hier, inscenovali sa v 18 premiérách Kákoš vyprodukoval v tomto období 3 hry, inscenovali sa v 7 premiérách Králik vyprodukoval v tomto období 4 hry, inscenovali sa v 5 premiérách Takmer taká istá nadprodukcia hier bola už raz v histórii slovenskej drámy: a to v rokoch 50-tych. Podobné ako v priemysle aj v dráme vykazovanie plánu v hrubých kvantitativných ukazovateloch v «tónách» úspěšně zastiera skutkový stav. Analytický pohlad profesionála tak ako v priemysle i tu odhaluje nebezpečné úzké profily, odhaluje, že v drtívej váčšine neide o plnokrvné hry v pravom slova zmysle (čiže o ucelené dramatické kompozície so zložitými súvzťažnosťami, ktoré sa vyhrocujú pri nastolení ťudských mravných dilem do vzrušujúceho konfliktu, ktorý sa dotýká koreňov zla), ale ide vačšinou o zjednodušené čiernobiele schématické videnie reality, o komediálne scény s kritickými špendlíkmi, o volné spojené idealizujúce obrázky z radostnej súčasnosti, o oslavné hry pásma k výročiam, a v každom případe a vždy ide o divadelno-spoločenskú paralelu s generálnou líniou strany, presnejšie o akési rozpísanie poučení na hlasy. Tam, kde sa mladí autoři pustili hlbšie a ďalej než pripúšťa momentálny kultúrno-politický limit, boli zastavení, resp. odstavení. Ziadané a přípustné sú len hry s dogmatickým zobrazením reality s nezmenitelnou estetikou triviality, také hry sa píšu, tak sa musia inscenovať, tak musia byť kritikou klasifikované. 2) K otázke českej drámy. Áno, bola redukovaná na minimum. Z plejády dramatikov 60-tych rokov sa neuvádza ani jeden. Zo súčasných autorov českých sa uviedol len jeden - J. Jílek s hrou «Silvester», ak nepočítáme superaktuálne hry - agitky od autorov: Zelenka « K o š i e l k a » a V. Trapla « T e b e neodzvonia» (o roku 1968), ktoré zanikli rýchle, bez ohlasu u publika. Hrá sa klasika: Tyl, Jirásek, Klicpera. Najhranejší je K. Čapek.
3) Otázka sovietskych hier. Áno, javiská sa zaplnili sovietskými hrami. Viac ako polovicu repertoárov tvoria hry sovietskc, ruské a zo socialistických krajin. A priamo úměrně tomu sa hladiská vyprázdnili. Dnešným kultúrnym činitelom neide totiž vóbec o reprezentáciu najlepších hier zo socialistických krajin, ide im o kvantum, o statistiku. A ide o to, aby hry boli čo najmenej nebezpečné. A preto sa kádruje. A tvrdo. A úzkostlivo. A tak sa v prvom kole neprekádrovali tieto hrv: ZSSR: Dvoreckij: Člověk odinakiaF (vadný kritický pohlad na sovietskeho člověka) Makajonok: Svátá prostota (vadný kritický pohlad na sovietskeho člověka) Vampilov: Lov na kačice (ešte nie sme zřeli u nás na takéto hry) Gorin: Ullenšpígel (vadný konflikt jednotlivca s mocou) Tolstoj: Vláda tmy (vadný názov hry) Tieto hry sa napokon po výdatných cenzorských škrtoch dostali na javiská. Ale ani v dalších kolách sa neprekádrovali tieto hry: NDR Plenzdorf: Utrpenie mladého W. (příliš kritické)
Mrožek: Ani jedna jeho hra sa nesmie u nás hrať, hoci v Polsku je vydávaný a hraný. Juhoslávia Čingo: Živá voda (Táto hra juhoslovanského autora-komunistu, vyznamenaná juhoslovanskou spisovatelskou cenou, stála pád riaditela Novej scény D. Hégera, hoci patřil k najoddanejším stúpencom súčasnej politicko-kultúrnej linie. Bola to velmi kritická hra o bezprizorných deťoch partizánov po vojně v Juhoslávii. Hra sa neuviedla pod tlakom protestov bulharského konzulátu a - napriek komplikáciám s juhoslovanským konzulátem). Ale zato sa hrá «Kremelský orloj», ktorý už na première bol poloprázdny a hrá sa «muž s pušcou » i keď je v hfadisku len 7 1'udí. 4) K světověj dramatike Áno, hrá sa predovšetkým světová klasika. A z nej vysoko vedie Goldoni. Hrajú sa aj zahraniční západní súčasní autoři, ale v podstatné obmedzenej miere. Dôvod č. 1.: nemajú nám, čo povedať; Dôvod č. 2.: vždy je niektorý z popredných pokrokových autorov na listině zakázaných pre nějaký nevhodný výrok napr. k 21. augustu, k Charte, ku Krejčovi a pod. Přechodné zákazy postihli Millera, Durremata, Albeeho, Frischa a dalších. 5) K divadelnej kritike a k schvalovacím
orgánom
Áno, funguje presne a usilovné. V intenciách generálnej linie konsolidovanosti uskutočňuje heslo, že čo sa vymyká dogmatickému čiernobielemu výkladu reality, čo sa vymyká estetike triviálnosti, Čo prekračuje svoj tieň v smere oficiálneho antismeru musí byť zastavené, odstavené, umlčané,
alebo zkorumpované! Túto líniu «začlenenia sa» do uniformnej priemernosti ideologicky rozvinul aj riaditel' pražského ND s. Kočí, keď na jednej divadelnej prehliadke v Ostravě odhalil divadelným umelcom, kritikom a dramaturgom, že «divadlo nepotřebuje silné individuality, lebo je kolektívnvm uměním». v
Celkove by sa dalo povedať, že situácia na slovenskom divadelnom fronte je dokonale konsolidovaná, lebo okrem jedinej výnimky takmer každý dramatik móže publikoval?, takmer každý režisér móže režírovat', aj keď nie všade, nie všeiko, a nie to, čo by chcel, týka sa to aj hercov, kritikov, divadelných vedcov a dramaturgov - každý móže niečo a trošku a ten zlomok stačí, aby sa váčšina zlomila. Áno, na domácom divadelnom fronte je pokoj. Pokoj adaptovanosti, či už cynickej alebo schizofrenickej a na jej dne sa chveje úzkosť. Bratislava, 1978/79
VONS o K. Switoňovi Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných se seznámil s materiály polského Výboru společenské sebeobrany (KOŘ) o perzekuci Kazimierze Switoňe z Katovic v Horním Slezku. Kazimierz S w i t o ň (48 let) je obviněn z trestného činu útoku na veřejného činitele, jehož se měl dopustit tím, že dne 14.10.1978 prý napadl čtyři příslušníky veřejné bezpečnosti. Ve skutečnosti K. Šwitoň odcházel se svou ženou z kostela a byl přitom napaden Čtyřmi civilisty a pak dvěma příslušníky veřejné bezpečnosti. Před zraky lidí, vycházejících z kostela a čekajících na zastávce, byl zbit, zkopán, vhozen do připraveného auta a odvezen na velitelství policie. Za dva dny nato byl trestním kolegiem přestupkového soudu v Katovicích odsouzen k dvěma měsícům vězení. Dne 21.10.1978 byl pak obviněn z uvedeného trestného Čínu, za jehož spáchání stanoví zákon trest odnětí svobody do osmi let. Kazimierz Switoň je aktivistou farnosti sv. Petra a Pavla v Katovicích; v květnu 1977 se ve varšavském kostele sv. Martina účastnil protestní hladovky za propuštění tehdy vězněných dělníků a vězněných členů a spolupracovníků KOR, kteří tyto dělníky, uvězněné za stávkové boje v Radomi a Ursusu, bránili. (Dělníci i aktivisté KOR byly pak skutečně v srpnu 1977 všichni propuštěni). Od té doby je K. Šwitoň perzekvován. Útisk zesílil poté, co se Kazimierz Šwítoň stal spoluzakladatelem Organizačního výboru Svobodných odborů. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných odsuzuje činy policejního a justičního aparátu, jimiž pronásleduje činitele občanských iniciativ a znemožňuje jim jejich činnost v Polsku podobně jako v Československu. Kazimierzi Šwitoňovi a jeho rodině vyjadřujeme svou solidaritu*. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných 25.1.1979 * K. Šwitoň byl 2.3.79 odsouzen na rok a propuštěn.
61
Dopis KORu J. Sabatoví Milý příteli, je nám nesmírné líto, že v našich zemích soudy nesoudí, ale provádějí příkazy policejního aparátu. Není to poprvé, co se stáváš obětí takových praktik. Tentokrát bylo Tvojí vinou, že jsi se chtěl setkat s námi, se svými polskými přáteli. A to je pro nás obzvláště bolestné. Rozsudek soudu tak útočí i na nás. Jsi vězněn za naši společnou věc, za společný boj, za naši i Vaši svobodu. Pokud budeš uvězněn, potud budeme bojovat za Tvé propuštění. Co nejsrdečněji Tě ubezpečujeme o svém přátelství, solidaritě a bratrství. Výbor společenské sebeobrany KSS (KOR) 15.1.1979
Cena CHARTĚ 77 V prosinci 1978 byla občanskému hnutí Charta 77 udělena významná švédská kulturní cena Monismanien za «její boj za prosazení základního lidského práva na svobodu vyjádření». Z pověření Charty 77 převzal dne 4.12.1978 cenu na uppsalské universitě z rukou jejího rektora profesor F. Janouch, který při této příležitosti přečetl dopis mluvších Charty 77 Václava Havla a Ladislava Hejdánka. Cena, která je dotována částkou 15.000 švédských korun, byla použita k založení fondu na podporu čs. občanu, pronásledovaných za účast v
Chartě 77, rodin čs. politických vězňů a k vytvoření malých podpůrných stipendií k zakončení uměleckých či vědeckých děl. Výzva, která byla při příležitosti udělení ceny Monismanien adresována ke skandinávské a mezinárodní veřejnosti k rozšíření tohoto fondu, je zatím velice úspěšná: Na fond CHARTA 77 (švédské postgiro 19 41 64-0), který spravuje prof. F. Janouch se skupinou švédských a čs. osobností, přispěla již řada organisací i jednotlivců, mezi nimi svaz norských spisovatelů, který přispěl částkou 12.000 norských korun, PEN-kluby ze Švédska a Dánska, studenti architektury ze Stockholmu, švédské levicové skupiny jako výtěžek koncertů J. Hutky ve Švédsku. Z jednotlivců pak to byl akademik Andrej Sacharov, který věnoval ze sv>'ch prostředků větší částku na pomoc dětem čs. politických vězňů. Sdělení Charty 77 o zřízení Fondu občanské pomoci Vzhledem k tomu, že Chartě 77 byla udělena švédská cena Monismanien, že se množí příspěvky od čsl. občanů, stoupenců lidských práv v zahraničí rozhodli jsme se vytvořit Fond občanské pomoci. Pověření spravovat získané prostředky na podporu postižených a další potřebné účely související s úkoly společenství přijali dr Jiří Hájek, dr. Ladislav Hejdánek a Václav Havel, kteří budou spolu s mluvčími Charty 77 rozhodovat o způsobech používání Fondu. Budou přitom vycházet z podnětu ostatních signatářů a dalších občanů a spolupracovat s nimi. V Praze dne 1. března 1979. Podepsaní mluvčí Charty dr. Václav Benda, Zdena Tominová, Jiří Djenstbier. (Mluvčí Charty 77 dr Jaroslav Šabata je vězněn).
FEJETON
Strana, Vláda, Zouhar a Wiederstanz JIŘÍ H O C H M A N
Před dvěma roky jsme v této rubrice předčasně pochválili pana doktora Husáka za to, jak se zasloutil o zdokonalení našeho právního řádu. Jeho zásluhou, napsali jsme tenkrát, podařilo se u nás uzákonit skoro každou nezákonnost s výjimkou násilného smilstva, takte dojde-li u nás ještě k nějaké nezákonnosti, je to jenom optický klam, způsobený naší zaostalou poplatností právnímu povědomí 19. století Nuže, dnes musíme uznat, ie jsme se mýlili Náš právní řád, ač zdařile doplněn o vtipnou legalizaci různých opatření, za něž ještě v imperiální Číně popravovali i mandaríny 7. stupně, za vývojem situace přece jen zase zaostal. Že tím pro Stranu a Vládu vznikla další prekérní situace, není snad ani nutné dodávat. Jak ale víme z klasika neprávem zanedbávaného, nejsou takové překážky, které by tato Strana a Vláda
62
nezvládly, i když zájmy mezinárodního třídního boje v podmínkách nákupu západní techniky na úvěr, silně zkomplikovaly další zdokonalování našeho právního řádit Zvláštností zákonů je to, ze se musí zveřejnit, aby občan věděl, co se mu dále zakazuje, a také čeho se může nadále od Strany, Vlády a Státní policie nadít v rámci shora naznačené zákonnosti, resp. naopak, A právě zde narazilo naše vedení na umění možného. Neboť dá se například za nynějších mezinárodních poměrů právně formalizovat usnesení, že houslista Bačárek, jenž zahudal k nelibosti, se trestá únosem na Jarov, kde mu tři důstojníci Státní policie vykopnou pět zubů a natrhnou ledvinu? Samozřejmě, taková zákonná nonna se ztvárnit nedá, protože nám imperialisté čtou Úřední věstník a hned by si na nás stěžovali v Helsinkách.
Co však dělat za situace, kdy v zájmu RVHP je zmíněného hudebníka přece jen nutno na Jarov zatáhnout a tam naložit s jeho chrupem a ledvinou u vedeným zpùso bem ? Odpověď se zdá být jasná. Musí se to vyřídit i bez zákonné normy neboli, jak se říká v předsednictvu» po proletářské linii Vezměme však jiný případ Filosof doktor Hejdánek Ladislav, navíc křesťan ochořelý chřipkou, se zdráhá jít k informativnímu pohovoru do Bartolomějské, ačkoli tam chodil jit jeho dědeček. Je zřejmé, ze zájem věci znovu vyžaduje vzpurného filosofa na pohovor odvléci,-ať chce či nechce. Dá se ale na to uzákonit paragraf, ze estébáci v takovém případě mohou nemocného člověka vytáhnout z postele a vláčet ho v pyžamu za nohy blátem a sněhem do auta? Nikoli, ani takový zákon se udělat nedá, což by mohl potvrdit i pan Strougal, první doktor KGB v Československu. Podobných připadá je však mnoho. Strana a Vláda např. potřebují nutně zákon na to, Že panu profesoru Hájkovi má policie rozšlápnout btýle, kdykoli se v nich ukáže na ulici Potřebovali by také zákon na to, že invalidé Kyncl, Nepraš a Skutina nesmějí spolu sypat ptáčkům. Účelný by též byl zákon, že jistá část obyvatelstva se nesmí vzdalovat ze svých bydlišť. Ale ani to se nedá kodifikovat, ačkoli je na to jako podklad krásná zákonná norma cara Alexeje z roku 1649, navíc novelizovaná v roce 1930. Ano, směšné mezinárodní ohledy svazují ruce Straně a Vládě v jejich úsilí o další zdokonalení naší právní soustavy, a pochopme proto, že jistá extraiegální opatření jsou prostě v zájmu našich světlých zítřků nevyhnutelná. Je přitom samozřejmé, že k plnění úkolů ze situace vyplývajících je zapotřebí určitých lidi Každý nemá kvalifikaci na všechno, o nervech a o žaludku nemluvě. Neboť zeptejme se přímo: Kolik nás je ochotných
počkat si například v noci na spisovatele obecně oblíbeného a praštit ho zezadu přes hlavu pajcrem? Ano, při naši maloměšťácké, omezené morálce je k tomu ochoten málokdo, i kdvbv za to měl řekněme 5.000 i?iěsíčně a \ýkon nos tni prémie. Ale kdo to tedy má dělat, ptáme se? Na koho se měla Strana a Vláda ve své tísni obrátit, když potřebovala kádry, jež by byly ochotné to dělat nejen jednorázově, ale přímo pravidelně? Neměla, chudák, ani Strana, ani Vláda na vybranou. Musela se opřít o jedinou složku obyvatelstva, u níž došla odborného pochopení. Tím se konečně dostávám k dopisu od tety z Pardubic, která si mi stěžuje, že potkala Zouhara a že Zouhar už nesedí, jelikož je kapitánem tt policie. Názor sice směšný, avšak snadno pochopitelný u devadesátileté stařeny, která se narodila za Rakouska a dosud chodí do kostela. 4no, Zouhar je stce chmaták a opravdu šestkrát seděl za násilné vloupání, ale naposledy to bylo v roce 1967 a mezitím se Zouhar politicky zapojil, a to v době, kdy se skoro nikdo politicky zapojit nechtěl. Proto mu dala Strana příležitost. Vysvětlil jsem to tetě obratem pošty, avšak hned mi odepsala třesoucí se rukou, jak to prej že je u policie taky Wiederstanz, ačkoliv je teplej a zapálil ve Svítkově sokolovnu? Nikoli, teta to zřejmě nepochopí, ale i přesto musíme trvat na tom, že spravedlnost je třídní a když chce jít třeba nějaký nežádoucí živel na vernisáž, někdo mu dá pěkně přes hubu, protože Strana, Vláda a Zouhar s Wiederstanzem byli následkem selhání právní soustavy zbaveni opory v zákonech a co tedy mají v takové situaci dělat? Mají snad ponechat volné pole živlům a tendencím? Politicky vzato jsme tedy svědky zajímavé situace, kdy se naše Strana ocitá následkem diplomatických nedomyšleností ve vlastní gubernii v ilegalitě, přičemž naši Vajtaurové to nejsou schopni lidu vysvětlit, takže to nakonec padá na nás, na orgán opozice, abychom se toho ujali.
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA K
JOSEF M R A V E C , první tajemník čs. vyslanectví ve Vídni a zástupce vedoucího delegace pro mezinárodní organizace, se zasloužil o to, že se čs. diplomacie po dlouhé dobé dostala na první stránky západoevropského tisku (byť spíše bulvárního). Pod titulky jako « D e r Herr Sekretär liebt Pornos sehr» a pod. informovaly rakouské a západončmecké noviny, že jmenovaný čs. diplomat byl zadržen policií 10. března 1979 v obchodě s pornografickými časopisy na vídeňské Mariahilfestrasse 123, když se pokoušel bez placení odcizit časopisy « Pleasure-Number One in Excitement». Čs. vyslanectví ve Vídni protestovalo proti zadržení čs. diplomata s odůvodněním, že jde o «nedorozumění»; rakouská policie v takových případech ráda « přihmouří oko », ale je otázka, jak bude toto « nedorozumění» vysvětlovat postižený svým nadřízeným v Praze. B O Ž E N A L U K A J O V Á , manželka obchodního rady čs. vyslanectví v Madridu se postarala o další publicitu v této oblasti: požádala 17. března 1979 španělskou policii o politický asyl poté co se odebrala na americké velvyslanectví. O L D Ř I C H P A V L O V S K Ý , známý naší veřejnosti jako jeden z těch, kdo měli « p o z v a t » sovětská vojska k bratrské pomoci v srpnu 1968 a kdo měli figurovat v «dělnicko-rolnické vládě Aloise Indry», byl jmenován novým čs. velvyslancem v Jugoslávii. Toto jmenování má zvláštní význam v situaci, kdy Jugoslávie je předmětem nových tlaků ze strany SSSR a kdy Bulharsko prohlašuje jugoslávskou Makedonii za «neoddělitelnou část svaté bulharské půdy». Že by měl uplatnit své zkušenosti z roku 1968 v jugoslávských podmínkách?
63
MIROSLAV K U B Í N , redaktor Rudého práva a dříve Cs. rozhlasu, autor rádoby «satirických» fejetonů, jimiž se na objednávku připravuje atmosféra k persekuci «pravičáků», je novou posilou čs. vyslanectví v Římě. Poté, co ve svých článcích hrubě urážel všechny vedoucí italské politiky, bude jistě zvláště kvalifikovaným pracovníkem pro zlepšení spolupráce mezi Československem a Itálií. F E R D I N A N D R A D V A N S K Ý , který vedl výpravu čs. rohovníků do Velké Británie zůstal na Západě při mezipřistání ve Frankfurtu. Radvanský byl zástupcem šéfredaktora deníku K y KSČ «Nová svoboda» a před lim po řadu let pomocníkem vedoucího tajemníka KV KSČ a člena ÚV KSČ Miroslova Mamuly, který patří k ostrým mužům nynějšího režimu. Protože Radvanský měl ve své funkci přístup k mnoha důvěrným informacím politické, hospodářské a vojenské povahy, způsobil jeho «odskok» skutečný poprask i v Praze. LADISLAV HEJDÁNEK, filosof, donedávna mluvčí Charty 77, ukončil Dopisem příteli č. 14 o vztahu filozofie a politiky 2. řadu svých dopisů z r. 1978; jeho první letošní dopis je úvahou nad smysluplností lidské existence. Výběr z Hejdánkových dopisů vyšel v italské překladu v nakladatelství CSEO (Centro Studi Europa Orientale) v Bologni pod titulem «Lettere a un amico». JAROMÍR ŠAVRDA, PhDr, spisovatel a invalidní důchodce, který je od listopadu 1978 ve vězení v Ostravě pro obvinění z tr. činu pobuřování, je vážně nemocen (choroba srdce, TBC ledviny) bez potřebných léků, zato však podrobován psychiatrickému vyšetření. Jeho manželka Dolores Šavrdová, píše v dopise přátelům: « K d y ž jsem projevila přání ho vidět, byla jsem odmítnuta. Jsem znepokojená a obracím se proto na všechny, kteří mohou jakýmkoliv způsobem přispět k jeho záchraně, aby neváhali. Obracím se na známé i neznámé přítele s prosbou o pomoc». JAN PAVLÍČEK, prodavač Charity v Kroměříži, byl odsouzen k trestu vězení na 8 měsíců za « pobuřování». Byl obviněn z toho, že převzal od Augustina Navrátila text petice, upozorňující na porušování náboženských svobod v Československu, seznámil s ním další dvě osoby a jejich prostřednictvím získal podpisy pod petici dalších několika věncích. AUGUSTIN NAVRÁTIL, železniční dělník z obce Lutopecny, okres Kroměříž, byl původně stíhán pro stejný trestný Čin jako Jan Pavlíček, ale trestní řízení bylo zastaveno pro údajnou duševní chorobu. Soud mu uložil ústavní ochrannou psychiatrickou léčbu, která trvala přes půl roku a zbavil jej práva samostatně jednat se státními orgány a institucemi. Inkriminovaná petice vycházela z textu, jímž se na podzim roku 1977 obrátilo 55 katolických duchovních a laiků na prezidenta republiky s výzvou o dodržování náboženských a občanských svobod. MARTA KUBIŠOVÁ, zpěvačka, signatářka Charty 77 a donedávna její mluvčí, poslala 15. ledna 1979 ústřednímu řediteli Čs. televize Janu Zelenkovi dopis, v němž protestuje proti tomu, že v pořadu «Pod maskou soukromníka», vysílaném 11. ledna 1979 se objevilo její jméno « v souvislostech, které prozrazují průhledný záměr oklamat naši veřejnost v tom smyslu, aby mou občanskou angažovanost posuzovala jako trestnou činnost». Po odmítnutí jakékoliv své účasti na «pašování, tajných úkrytech a jiných akcích» Marta Kubišová uzavírá svůj dopis: «Upozorňuji Vás, že takové počínání Čs. televize musím považovat za zlověstou snahu opakovat lživou a bezohlednou kampaň, která před osmi lety znamenala tragický konec mého těhotenství s dlouholetými následky na mém zdravotním stavu. Jestliže dnes, kdy mám konečně podruhé v životě naději mít dítě, začínám Vaší vinou pociťovat podobnou atmosféru jako tenkrát, pak vzniká nebezpečí, že to bude světovou veřejností chápáno jako svérázný příspěvek Čs. televize k Mezinárodnímu roku dítěte».
LISTY (řídí Jiří Pelikán s redakční radou) vycházejí jako dvouměsícník a jsou určeny především čtenářům v Československu, Přečtěte a předejte známým! V Z A H R A N I Č Í je možno časopis objednat za roční předplatné 20, - D M (nebo ekvivalent v cizí valutě) pro evropské země 25, - D M pro USA, Kanadu, Izrael a j. zámořské země (letecky) 27, - D M pro Austrálii, N . Zéland, Jižní Afriku a Již.- Ameriku (letecky) Předplatné a příspěvky na tiskový fond posílejte na LISTY, PSchA München 112 76-802 složenkou nebo. LISTY, Konto N o 112844, Bayerische Vereinsbank, Leopoldstrasse, München. Objednávky časopisu a knih (Tanky proti sjezdu, Zakázaný dokument) a ostatní korespondenci posílejte na adresu redakce: LISTY, Via Torre Argentina 21, 00186 R O M A
64
