Když voní sena a černý bez. Štěpánka Duffková

Když voní sena a černý bez Štěpánka Duffková

Předmluva

Právě v ruce držíte knihu, která vznikala v průběhu tří let a vlastně nikdy neměla být knihou. Za to, že kniha vznikla vděčím Petře Sobotkové, která je i ilustrátorkou této knihy. Byl to náš společný nápad a já jsem si myslela, že jen tak plácáme, ale když se mě Petra už potřetí ptala, co bude s tou knihou, pustila jsem se do toho. Jana mi ukázala program, ve kterém jsem vytvořila e-book, Ondra si dal obrovskou práci, aby se e-book mohl stát knihou. Michal a Jinda jsou moji první čtenáři a korektoři a všem těm, ale hlavně Petře patří můj velký dík. Děkuji vám moc. Doufám, že se vám kniha bude líbit a kdybych vám zpříjemnila jeden jediný večer, tak přesně to jsem chtěla. Štěpánka

i

1

Co se stane, když zapomenete, že vám není dvacet? 18. 2. 2016

2

Znáte to? Toho, že čas letí jako blázen, si všimnete, ale že vám není dvacet, toho si nevšimnete. Špatně vidím odjakživa, takže zhoršení zraku pro mne není přízrak stáří. Jednou na sebe koukám do zrcadla a připadalo mi, že mám na tváři vlas, tak se ho snažím sundat a ono nic, nejde to, no jasně je to vráska! A takhle to mám, věk mě honí, já mu zkouším utéct a je to takový nerovný boj. Poslední akcí utéct věku jsem překvapila sama sebe, Michala i okolí. Jako každoročně jsme odjeli na Fašiangový bál do Piešťan. Máme tu velkou čest tento bál již čtvrtým rokem slavnostně otevírat naším tancem. Tentokrát jsme se na to zásadně připravili, Michal vymyslel choreografii, půjčili jsme si tělocvičnu a čtyři hodiny tvrdě trénovali, hádali se a pilovali naše předtančení. Výsledek můžete vidět na mém Facebooku. Bál na Slovensku, to je pro mne vždy velký zážitek, Slováci se prostě umí bavit. Tančí celý večer, celou noc až do rána. Pod vlivem toho, že se nám předtančení báječně podařilo, pod vlivem atmosféry bálu, kde se všichni baví, a taky pod vlivem dvou lahví sektu jsem zase zapomněla, kolik mi je. Kolem třetí hodiny ráno přišel na

řadu kankán, který jsem poctivě odtancovala jako tanečnice z Moulin Rouge, a když tanečnice, tak nakonec kankánu se patří udělat provaz, a tak jsem ho udělala. Hned jsem věděla, že je něco špatně, vlastně jsem si chvíli myslela, že jsem si zlomila kyčel v krčku. Můj galantní Michal mi pomohl vstát. Jasně, že jsem vstala jakoby nic, dokonce jsem i dál tančila (tím jsem vyloučila zlomeninu krčku), ale bolest to byla pekelná. Diagnoza natažený sval. Nemohu sedět, nemohu rychle chodit, v noci se bolestí probouzím, při řízení auta křičím bolestí (mám teorii, že jsem si natáhla právě ten sval, který ovládá plynový pedál), ale mohu říct: „Udělala jsem provaz.“ Ještě ráno při snídani ke stolu přicházeli obdivovatelé mi vyseknout poklonu, jak jsem je překvapila, no popravdě, překvapila jsem i sama sebe. Jsem smutná z toho, že to byl pravděpodobně můj poslední provaz v životě, ale mezi námi, success za to nestál, raději bych běhala po lese se zdravou nohou.

3

2

Někdy první pohled klame 8. 4. 2015

4

Někdy první pohled klame, jak u lidí, tak u věcí. Už jste se někdy setkali s tím, že jste se nechali unést prvním dojmem a byla to slepá ulička? Vezměte si například kopřivu. Kopřiva je plevel, který obtěžuje, roste všude, kde nemá, nepříjemně žahá, je k ničemu! Ale zdání klame. Plevel to je, ale je to zázračná bylina. Každý rok, celý duben si při venčení psů natrháme mladou kopřivu a dopřejeme si kopřivový čaj. Kopřivový čaj působí na organizmus naprosto zázračně. Využívá se pro zvýšení vylučování moči a odpadních látek v ní rozpuštěných, mírně stimuluje játra k detoxikaci metabolitů a k případnému vyloučení jejich nelikvidovatelné části do žluče. Stimuluje práci slinivky i sleziny svými enzymy a v trávení se chová nejen stimulačně a peristaltičně, ale také protizánětlivě. Kopřiva podporuje hojivé procesy kdekoliv v těle do té mír y, že se nedoporučuje při většině rakovin, mimo rakoviny žaludku a leukémie, kde naopak mimořádně účinně podporuje základní terapii. Také podporuje krvetvorbu a tvorbu mléka kojícím maminkám, čistí krev od dusíkatých látek při revmatizmu a aktivuje slinivku při zvýšeném cukru až

diabetu. Pomáhá při alergiích a ekzémech, čistí cévy od aterosklerotických změn, snižuje krvácivost, pomáhá proti hemeroidům, odstraňuje náchylnost k prochlazení, snižuje zahlenění v trávicím traktu, zvyšuje obsah železa v krvi a je to takový univerzální veskrze opravářský čaj, který vás na jaře detoxikuje a nahodí. Kopřivový čaj pijeme jen v dubnu, jelikož mladá kopřiva má obzvlášť silnou moc a taky jsem někde slyšela, že odvápňuje kosti, takže raději opatrně. Naši předci kopřivu používali i při krmení hospodářských zvířat. Byla to v dětství jedna z mých pracovních povinností - dojít na kopřivy a nakrouhat je, aby je maminka měla připravené pro namíchání do krmení všem ptačím zvířatům. Maminky už se nezeptám, proč zrovna kopřiva, ale na internetu jsem se dočetla, že obsah karotenoidů a enzymů v kopřivách zlepšoval barvu žloutku. Proč my tak urputně přehlížíme moudra našich předků? A jako s kopřivou je to i s lidmi, na první pohled nic moc a pak zjistíme, že se nám do cesty připletla ale sakra zajímavá osůbka. Pijte kopřivu a nedejte se ošálit prvním dojmem. Jo a pro milovníky vína - pít kopřivový čaj je naprosto stejná chuť jako pít Sauvignon.

5

3

Snoubení různých kultur 13. 5. 2014

6

Uplynulý víkend jsem měla tu možnost strávit v Istanbulu. Ve městě, kde žije 15 milionů obyvatel a navštíví ho 4,5 milionů turistů ročně. Jsem šokovaná moderností toho města, každý měsíc otevírají novou stanici metra. Tolik parků a květinových záhonů jsem ve městě ještě neviděla, nádhera. Dokonce i stěny tam mají květinové, které vytvářejí mozaikové ornamenty. Na druhou stranu jsem překvapená, že z velmi proe vropského trendu se přeorientovávají více na islámský trend. Výuka islámu je povinný předmět u dětí na základních školách. Pro ženy bylo zakázáno se zahalovat, teď je tomu přesně naopak, teď se víceméně zahalování podporuje. Turistům svou víru nenutí, jen vyžadují její respektování a je na turistovi, zda akceptuje a navštíví mešitu, či neakceptuje a nenavštíví mešitu. Turci mě naprosto šokovali svou pozorností, stačí se jen na ulici zastavit a rozhlédnout a už se vás ptají, zda potřebujete nějakou pomoc. Na bazarech se předhánějí o vaši pozornost a opravdu soutěží o zákazníka. Na ulicích se neustále troubí, ale není to zlostné troubení, ale jen troubení – tady jsem, nebo pozor jedu. Není výjimkou, že

autobus uvízne v úzké uličce a nemůže ani sem ani tam. Vytvoří se obrovská troubící řada, ale ti nejblíže vylezou z aut a pomáhají naváděním a radami, společně situaci vyřeší, naskáčou do aut a zase si všichni jedou po svých. Nejsou v Evropské unii, ale myslím, že by pro ni byli přínosem a my se od nich máme rozhodně co učit. Líbilo se mi prolínání Evropy, Asie a různých vyznání. Nakonec vlastně záleží, jestli jde o člověka slušného a ne o náboženství a národnost, doufám.

7

4

Co mi rok bez korporací vzal a dal? 30. 4. 2014

8

Tento týden je to přesně rok, kdy se události daly do běhu a započal proces mého odchodu ze světa korporací. Je otázka, jestli tento proces začal v dubnu 2013, nebo už v listopadu 2012, kdy jsme projeli Kubu na kole. Napadlo mě to minulý víkend, že počátek všeho byl vlastně možná tam. Byla jsem na školení NLP a při jednom cvičení jsem poslouchala kolegyni Kláru, jak mi povídá o svém projektu, kdy chce založit školu v Keni, jelikož jí to dává smysl a stále obtížněji vidí smysl v našem spotřebním životě. Bylo to, jak když mě praští do hlavy, jelikož mi docvaklo, že právě Kuba byla možná začátek mého konce v korporacích, kdy jsem přestala vidět smysl v práci, kterou dělám. A jaký to byl rok? V každém případě dobrý a poučný. Nevěřila jsem tomu, ale mohu žít bez korporací a nezemřu ani hlady, ani steskem.  A co mě nejvíc překvapilo? Že se mi to hodně líbí. Nejdříve jsem trávila čas v lese, kde jsem sama sebe týrala úvahami, jestli bych se měla pustit do hledání práce (ta představa mi způsobovala fyzické potíže, chtělo se mi zvracet, jen jsem na to pomyslela, ale je to jistota, kterou znám, a je mi v ní tak dobře), nebo se mám pustit do svého businessu. Ale

vždyť já vlastně nic neumím, 20 let jsem byla ředitelka a na všechno jsem měla lidi (které jsem měla vždy upřímně ráda). Přemýšlela jsem o tom, jestli by má kariéra neměla být spojená s mým milovaným pečením, ale když jsem si spočítala, kolik koláčů bych musela upéct, lekla jsem se, že bych to mé pečení jednoho dne měla jako nenáviděné pečení. Asi existuje opravdu něco mezi nebem a zemí, ono se vše stalo samo. Do lesa (a to myslím smrtelně vážně) mi zavolali moji první dva klienti na koučování a mentoring, že slyšeli, že koučuji a mentoruji. Tak jsem vyšla z lesa a pustila jsem se do založení mé vlastní firmy. Zavolalo mi pár firem, že by se mnou chtěly spolupracovat a bylo to. Přemýšlela jsem nad jménem mé firmy a pak mě napadlo, že nejlepší jméno jé mé jméno, že to je ta má značka. Po roce jsem pyšná na to, co dělám. Děkuji všem klientům, kteří se na mne s důvěrou obracejí, děkuji spolupracujícím firmám, že měly chuť mě zapojit do svých projektů a děkuji vesmíru, ten vždy ví. P.S. Neříkám, že je to jednoduché. Není! Neříkám, že nemám fofr. Mám! Ale dává mi to smysl.

9

5

Jak den může vypadat marně a nakonec je to den šťastný 18. 3. 2015

10

Dnes se mi významně nedařilo. Většina schůzek byla zrušena, nebo ještě hůře, na schůzku jsem se dostavila jen já. V tom mém neštěstí jsem se rozhodla, že mi může pomoci jen les. A tak jsem vzala psy a vyrazila do sluncem zalitého lesa. Čirá nádhera. Procházím lesem a plánuji si, jak musím napsat ještě jeden příspěvek o jaru na blog. Předmětem mé myšlenky bylo to, že jsem si všimla, že kosáci, konsternováni jarem, místo aby lítali, tak chodí po zemi a jsou jak omámení. Dokonce i veverky dnes byly víc dole než nahoře. A tak jsem uvažovala, že zvířata v období zamilovanosti chodí po zemi a lidé jsou v zamilovanosti naopak duchem ve vzduchu. A jak tak pozoruji kosáky a veverky, najednou jsem zahlédla se na cestě mihnout nějaké zvířátko. Vůbec jsem netušila, co to bylo, jakoby tělnatá veverka. „Tak to je smůla,“ říkám si, „že jsem to zvířátko nezahlédla pořádně.“ Ale jak jdu, vidím, že zvířátko je pořád v té houštině u cesty, a tak tam koukám a jsem zvědavá, co uvidím. Velmi mě zaujalo, že to zvířátko je tam pořád a že neuteklo. Jak rychle se zvědavost mění v čirou paniku jsem zažila v následující vteřině, když se za stromem ozvalo

zachrochtání prasete a nejen že chrochtalo, ale i se objevilo v celé své velikosti (opravdu velké). Do dnešního dne jsem o sobě tvrdila, že jsem ukázkový krizový manažer, který vždy umí zachovat chladnou hlavu. Tak jestli do krizového řízení patří, že člověk začne ječet a zdrhat, tak jsem prošla zkouškou. Jelikož chodím s hůlkami, vypadala jsem jak biatlonistka v závěrečném finiši. Utíkala jsem do kopce, píchala hůlkami, jen lyže mi chyběly, a jsem si na sto procent jistá, že biatlonistky by mě vzaly do party. Naštěstí i Duffy a Dianka, pravděpodobně překvapeny mým rykem a rychlostí, se vydaly mým směrem. Bachyně byla v oplotni lesní školky (asi by jí to nedalo moc práce projít ze školky ven), ale naštěstí se vydala jiným směrem, než jsme běžely my. Dost mě to vyhodilo z mého lesního klidu a po zbytek procházky (jelikož jdu opravdu rychle, jedná se spíše o pochod) jsem si pro jistotu zpívala. Doma jsem se na internetu poučila: 1. Bachyně má selátka už začátkem března (to mě opravdu překvapilo), 2. Bachyně s mladými je opravdu velmi nebezpečná a téměř vždy útočí (to jsem instinktivně tušila) a 3. Bachyně neútočí pouze v případě, že není zaskočená. Tak to jsem moc ráda, že jsem tu mou bachyni nezaskočila. Nevydařený den se mi rázem změnil v den vydařený, jelikož jsme to ve zdraví přežily všechny tři a to si myslím, že jsme fakt měly velkou kliku.

11

6

Je mnoho rad, jak si udržet mladou tvář a tělo nebo mladou mysl. Já přenechám starost o tvář odborníkům a podělím se s vámi o několik tipů, jak si udržet mladého ducha.

9. 6. 2014

2. Neustále se pohybuji. Pohyb je můj přítel. Rychlá chůze se psy v lese, chůze po eskalátorech, chůze po Praze. K chůzi máme opravdu mnoho příležitostí a ne vždy příležitosti využíváme zcela.

Tipy a triky jak si udržet mladého ducha

1.

3.

Snažím se držet krok s technikou. Někdy to bolí, okolí trpí, ale nevzdávejte to, kupujte si nové telefony a počítače. Používejte jiné a nové aplikace a programy. Bude vás to nutit se učit něco nového a věřte tomu, že držet krok s novinkami dá opravdu fušku.

Je naprosto jasná rovnice, že s přibývajícími léty bohužel musí ubývat jídlo. Je to nechutná zákonitost, ale je to tak-

4. Do svého pravidelného života jsem zařadila hormonální jógu. Opět nechutná zákonitost, nejen že nám musí

12

ubývat jídlo, ale ubývají nám i ženské hormony. Tak cvičení beru jako substituci. 5.

Nikoho nepotkávají jen příjemné věci, ani mne. Tak mám takový trik, podívám se na věc z jiného úhlu pohledu a ptám se sama sebe: „Co mi to může přinést za pozitivum? Co se z toho můžu naučit? Je to opravdu tak nepříjemné, nebo mě to jen vytrhlo z mého pohodlí?“ A když si to zanalyzuji, nikdy to nevypadá tak černě jako na začátku.

6. Všímám si a raduji se z maličkostí a snažím se říkat lidem z mého okolí, že je mám ráda. Všimla jsem si, že to často děláme, když už je na sdělení pozdě. Říkejte to teď. 7. Pozoruji zvířata a učím se od nich, ona nikdy nemají špatnou náladu a vše dělají s nadšením. Tak to je mých 7 tajných triků, jak si udržet mladého ducha.

13

7 2v1

27. 5. 2014

14

V polovině května jsme s Janou prodávaly kytičky měsíčku lékařského, zakoupením jste přispěli na boj s rakovinou a podporu její prevence. Tento rok byl věnován rakovině plic. Je to bohulibá činnost, která mi opravdu dělá radost, je to možná tím, že rakovina kolem mne šla příliš blízko a připravila mě o bytost jednu z nejdražších. Prodejem kytiček si trénuji, že se nebojím na ulici oslovovat cizí lidi, baví mě to dělat jinak. Máme kytičky v košíčkách a jsme opravdu aktivní prodejkyně, jelikož naše vyvolávání a vábení je slyšet už zdaleka. Miluji s lidmi udržovat oční kontakt a pozorovat, jak na ně působí úsměv a upřímné popřání krásného dne, postupně tají a odcházejí s úsměvem na rtech. Jak málo stačí a vůbec nic to nestojí. Baví mě si všímat lidí a při prodeji si dělám soukromý sociologický průzkum. Tak například: Ženy kupují kytičky častěji než muži, starší lidé více než mladí (že by životní zkušenost či prožitek?). Kytička stojí minimálně 20 Kč, příspěvek je dobrovolný. K mému úžasu jsou neštědřejšími donátory staré babičky, které rozhodně netrpí přebytkem. Pro mne velké překvapení. Co je pro mne nepříjemným překvapením

je to, že pánové v oblecích (Že by manažeři? A co vaše CSR?) dělají, že tento problém se jich netýká. Pánové, mám pro vás špatnou zprávu, je mi to líto, ale týká! Během 3 hodin jsme prodaly 1000 měsíčků lékařských a věnovaly nespočetný počet úsměvů. Za to se nám ve vaku nahromadilo 30 700 Kč, neuvěřitelné! Máte můj velký obdiv a příští rok se už těším, že pro vás budeme mít naše pouliční vyvolávání, měsíček lékařský a úsměv jako dárek navíc. Jestli chcete 2 v 1, tak příští květen v 6:00 na stanici metra Budějovická.

15

8

Když voní sena a černý bez 17. 6. 2014

16

Znáte to? Paměť na vůně. Něco ucítíte a zaručeně víte, kdy a kde jste byli, když jste tuto vůni cítili poprvé. Minulý týden byl naprosto přesný na sušení sena. Já jsem totiž expert na sušení sena. Když jsem byla malá, měli jsme hospodářství, a v červnu se nedělalo nic jiného, než sušilo seno. Jako děti jsme nechodily k rybníku, my chodily na sena a vykoupat k rybníku jsme se jely až večer po senech. Někdy se musím smát, když si představím, co by se asi dělo, kdyby jedno ze čtyř dětí mělo sennou alergii, naštěstí jsme byly zdravé jako řepy, takže nebylo potřeba řešit, co s dítětem, které sušit seno nemůže. Je zvláštní, že na toto období nevzpomínám zatrpkle, ale naopak. Tvrdá fyzická práce mě připravila pro život. Sena byla takovou rodinnou událostí – rodinný teambuilding, byli jsme všichni víceméně pospolu, určitě na stejné louce. Minulý týden jsem jela na kole a všude kolem voněla sena, až se mi hlava točila. Nemohla jsem se nabažit té vůně, jako kdyby se ke mně vrátilo dětství, zastavila jsem a jako kdybych slyšela ten zvuk, když hrábě švihnou do sena. Zastesklo se mi po mamince, zastesklo se mi po mém dětství, které vypadalo

tak pracovně, ale bylo přesto překrásné. K tomu všude voněl černý bez, který v dětství děsivě smrděl a teď krásně voněl spolu se seny, jako vzpomínka na mé dětství. Že by stáří? Zatracená sena a černý bez. P.S. Věnováno mé sestře a bratrům.

17

9

Jak jsem se potkala s vlastním tatínkem 21. 6. 2014

18

Vlastního tatínka mám už 48 let, ne že bych ho neznala, ale nějak jsme se nepotkávali. Vlastně jsme se nepotkávali 45 let. Jak se to stalo? Vlastně ani nevím. Vše jsem vždy řešila s maminkou - radosti, starosti, prostě všechno. Tatínek pracoval, ne že by s námi nebyl, ale nikdy se se mnou nebavil a nikdy se nezajímal. Jedna ze světlých chvil byla, když jsme jeli sami dva do Českých Budějovic na mé přijímací zkoušky na střední školu. V autě bylo asi ticho, ale když jsme jeli zpět, tak mi koupil LP desku Verdiho, opera byla naše nevyřčená společná láska. A pak bylo zase dlouhé ticho. Když jsem měla svátek nebo narozeniny, tak maminka do taťky šťouchla a řekla: „Popřej jí!“ A on se zeptal: „A co má?“ Tak jsem ho pomalu v duchu opouštěla a měla jsem mu mnoho za zlé. A pak se to stalo, maminka umřela. Moje milovaná maminka!!! Ta, která byla pro mne vším - objetí, útěcha, ztělesněná mateřská láska. „Jak jsi mi to mohl udělat?“ ptala jsem se pánaboha. Jedna kamarádka, která znala poměry v naší rodině tehdy řekla: „Štěpánce umřeli rodiče,“ a přesně tak jsem se cítila. Zůstal mi tady táta, se kterým jsem se neuměla bavit, a on se neuměl bavit

se svými dětmi (možná jen se mnou?!). Neuměl nic. Uměl si ohřát vodu na čaj. Maminka dělala vše, byla i jeho tisková mluvčí do všech světových stran. Uplynuly čtyři roky a já zpětně pochopila, proč maminka umřela. Tatínek se s námi za ty čtyři roky naučil bavit. Je k nám laskavý, má tahák na narozeniny a svátky dětí, i všech svých vnoučat. Sám si vaří a chlubí se nám, jak se mu povedly knedlíky. A když od něj odcházím, tak za mnou volá: „A děkuji!“ Je zněj kuchař, zahradník a hlavně je to můj táta, se kterým si povídám o tom, co dělám já i moje děti. Povídáme si o knížkách, které čteme (to už je vyřčená společná láska), povídáme si o tom, co ho bolí a co plánuje dělat. Povídáme si a to mi přijde velmi dojemné a krásné. Prostě jsem potkala svého tátu a jsem za to moc ráda. P.S. Tatínkovi je 79 a v posledních letech se naučil spoustu věcí, které nikdy dělat nemusel a nevzdal to. Pro mne je tato skutečnost velká a inspirující. Tati, díky.

19

10 Učení mučení? 10. 4. 2014

Tak se ze mne stala studentka, zase. Rozhodla jsem se, že si udělám certifikaci CEB SHL Talent measurement solution accredited trainer programme. Zní to strašně a je to strašné. Jednoduše je to snaha získat certifikaci, abych mohla školit experty HR v interpretaci OPQ testů, což jsou testy psychometrického hodnocení a firmy tyto testy používají při náboru zaměstnanců, či při jejich rozvoji. Zkouška bude dvoudenní a v angličtině. Materiálů je veliká kopa. Proč píši příspěvek na blog o tomto počinu? Mám několik objevů: • První objev je, že na žádné sebevzdělávání není pozdě, i když zkoušku neudělám, dozvěděla jsem se opravdu hodně nových věcí. • Druhý objev je, že je jedno, kolik je vám let. Funguje to stejně, týden před zkouškou jde učení nejlépe. • Třetí objev odporuje druhému objevu. Není jedno, kolik je vám let, čím jste starší, tím učení jde hůř. Ale koupila

20

jsem si Ginkgo Biloba memory a nevím, jestli jde o placebo efekt, ale můj pocit je, že učení jde lépe. • Čtvrtý objev je, že jsem masochisticky zjistila, že mě učení vlastně strašně baví a taky mě baví to těšení na věci, které budu moct, až se učit nebudu muset. Jaké z toho plyne poučení? Dokud se člověk učí, tak není starý. • A pak mé zlaté pravidlo: Na jakékoli (i sebevíce) nepříjemné věci se dají najít i pozitivní stránky.

21

11

Tradice ano, či ne? 20. 4. 2014

22

Velikonoce jsou svátky, které dělí lidi na několik skupin. Věřící slaví svátky zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nevěřící slaví svátky jara a třetí skupina tvrdí, že Velikonoce jsou o ničem. Mne Velikonoce donutily se zamyslet nad tím, jakou roli hrají v mém životě tradice. Pro mne jsou tradice něco velmi důležitého a vlastně, aniž bych si to uvědomila, velmi důsledně se je celý život snažím dodržovat a předávat našim dětem. Taky si uvědomuji, že můj postoj k tradicím se s věkem mění. Pamatuji si, že když mi umřel dědeček a mně bylo asi 10, velmi nelibě jsem nesla, že z kostela a ze hřbitova se šlo domů a tam se všichni veselili. Přišlo mi to nepatřičné a pamatuji si, jak jsem trucovala na zahradě a nechtěla jsem mít s tryznou nic společného. K některým tradicím se prostě musí zestárnout. Teď vím, že rozloučení s blízkými je současně i oslavou života a vzpomínkou. Tak to jsem ale odbočila. Při letošních Velikonocích jsem si uvědomila, že zvyky, které se dodržují jednou ročně, tím vlastně získávají na atraktivnosti. Beránek je slavnostní a chutná báječně, páteční jidáše jsou příčinou těšení se na oběd, a pondělní ranní omlazení pomlázkou s pokaždé

novou koledou od mého manžela, tak to je přímo zážitek. Tradice pro mne znamená příslušnost někam a k něčemu a zároveň mi ukazuje, jak důležité je k těmto zvykům a slavnostním okamžikům přistupovat s výjimečností, aby se z nich nestaly věci obyčejné. Kdo by taky chtěl slavnostní oběd každý den?

23

12

Máte trápení? Fyzický pohyb vám pomůže. 6. 7. 2014

24

Genialita lidského těla je něco, co mě naprosto fascinuje. Jak snadno se tělo přizpůsobí novým podmínkám. Je pravda, že jsem asi velký experimentátor a často zkouším diety a jiná omezení. Dám si program „nejím sacharidy“, tělo se chvíli trápí, ale pak jede program „sacharidy nechci“. Nejlepší na pozorování adaptability lidského těla je fyzický trénink. Nejdřív to fakt hodně nejde a tělo i duch se trápí, ale vydržíte to týden a najednou vidíte, že to jde téměř samo. Jednou jsem začala běhat, měla jsem 2 km úsek. Ze začátku jsem běžela indiánským během a funěla jsem jak sentinel, ale po týdnu, jsem najednou přestávky nepotřebovala a dýchání bylo v pohodě. Jen jeden týden a tělo začalo šlapat, tak jak jsem potřebovala. A pak to zafunguje ještě lépe, pohyb se stane vaší součástí a když neběžíte, začne vám pohyb chybět, pro mozek je pohyb droga. Fyzickým pohybem můžete zásadně pomoci vaší psychice. Máte trápení, nebaví vás práce, máte toho moc? Hýbejte se! Určitě vám to pomůže. Spinning mi pomohl přežít období, kdy se manžel léčil s rakovinou, Jindříšek byl v pr vní třídě a s Ondrou mlátila puberta takovým

způsobem, že jsem nevěděla, kde je nahoře a kde je dole. Někdy se lidi dostanou do slepé uličky, že říkají, že nemají čas na pohyb, ale mám pro vás dobrou zprávu - Čas máte na to, na co si ho uděláte! Takže využijte toho, že naše tělo je tak úžasné a přes počáteční potíže se velmi rychle adaptuje a začne fungovat jak vy potřebujete.

25

13

Úhel pohledu 8. 7. 2014

26

Dnes odjíždíme na dovolenou do francouzských kaňonů na kola. Jak jsem se již jednou zmínila, víc než měsíc trénuji 2 x týdně spinning, 2 x týdně trénink na kole, najela jsem 150 km. Má největší můra byla abych to ujela. Včera večer mě strach o ujetí přešel, jelikož ho přebil jiný strach, abych to přežila! Podívala jsem se na počasí a zděsila jsem se k smrti. Má do konce týdne pršet, já nejsem vybavená na déšť a zimu, v dešti se bojím jezdit a navíc přece spíme ve stanu a jak sbalíme mokrý stan? A můj vtipný mozek začal přemýšlet: „Jasně, že za ideálních podmínek bych to ujela a zvládla, ale nemám ty ideální podmínky!" Tak teď nevím, do včerejška jsem pochybovala o mé fyzické zdatnosti, ale stačil jediný pohled na počasí a mé pochybnosti o fyzické připravenosti zmizely a nastoupily pochybnosti o tom, jestli jsem schopná to přežít?! Jen doufám, že mi opět zafunguje mé pravidlo, že počasí (problém, kopec a ostatní věci které nás tíží) vypadá hůře před než po. To je ten náš úhel pohledu. Tak mi držte pěsti a možná vám dám vědět, jestli to přežiji.

Počasí není jediné neštěstí které nás potkalo. Další neštěstí je, že můj milovaný pes Dianka, která kulhala na pravou nohu si namohla tu levou a teď už nechodí vůbec a já balím a nejraději bych vybalovala. Další nehoda je, že jsme mysleli, že odjíždíme dnes v 17:00 a chyba, odjíždíme již v 15:00, ono se řekne dvě hodiny, ale tyhle dvě hodiny jsou sakra důležitý. Místo letních šatiček balím teplé bundy a má nálada je pod bodem mrazu. No výhoda je, že díky počasí má nálada určitě neroztaje, maximálně zvlhne. Tak sdílím moje cestovní chmury, aby si mi ulevilo, jen aby s Diankou bylo lépe, ale to už musím nechat na posádce, která zůstává doma. Ráda bych řekla: „Špatné začátky - dobré konce.“ Tak mé zvolání „Špatné začátky, dobré konce“ se stalo realitou, ale mé tvrzení, že vše vypadá hůř před než po akci, se nenaplnilo. Realita byla daleko horší než představy. Nejen, že pršelo a byla zima, ale ještě k tomu byly velké větrné poryvy. Myslela jsem, že umřu zimou a beznadějí. Šlapala jsem na kole, chtělo by se mi zabít Michala, ale tuhle dovolenou jsem vymyslela já, takže jsem neměla důvod. Vzteky jsem plakala a pak jsem dojela Tomáše, hrdinu našeho zájezdu. Tomáš je muž, který je postižený obrnou, má zkroucené a slaboučké nohy, má hrb a ptačí hrudník, konstruuje lokomotivy a jezdí na cyklo dovolené. Je to nnaprosto úžasný a obdivhhodný člověk, stále milý, usměvavý. Dal nám všem velkou lekci pokory a sebeuvědomění. Tomáš chodí o berlích se kterými se dostane ke kolu, tam si berle složí do batohu, sedne na kolo a jede. Většinou start - cíl bez zastávky, jelikož zastavovat pro něj je komplikované. Já vzteky bulela, byla mi zima a měla jsem chmury, ale Tomáš má k zimě ještě obrnu! Chmury mě přešly, jak mávnutím proutku. Extrémní podmínky nás s Michalem ztužily a pomohly nám ukázat, že společně vydržíme hodně. Po 5 dnech vyšlo sluníčko a déšť jsme viděli až na konci dovolené. Ujeli jsme 702 km a nastoupali neuvěřitelných 12 000 m. Ve zprávách domů jsem psala, že jsme vystoupali až do nebe a vlastně ano. Poznala jsem Zdendu, našeho kuchaře, který nám v opravdu polních podmínkách připravoval exkluzivní jídla. Vyrábí si své vlastní kořenicí směsi z místních bylinek a nezapomene vždy přidat ingredienci „připravováno s láskou“. Projížděli jsme panenskou přírodou, kde jsem se cítila privilegovaná, že tu krásu mohu vidět na vlastní oči, bralo mi to dech a bylo mi líto, že ten zážitek je nepřenosný. Bavilo mě i pozorovat, jak se chová mé tělo, které si velmi rychle zvyklo na velkou zátěž a jelo se mi každý den lépe a lépe a spaní ve stanu mi vadilo méně a méně. Pobavilo mě, že návrat do postele byl bolestný, jelikož jsem se budila s bolestí kříže. Asi moc pohodlí... Dopadlo to dobře, dovolená se nám opravdu moc líbila i přesto, že začátky byly víc než krušné. Potkali jsme super lidi, zažili jsme francouzskou pohostinnost a vlídnost, která nemá snad hranice, jedli 27

jsme lahůdky, které se podávají v té nejposlednější restauraci na návsi v malé vesnici (TO OPRAVDU NECHÁPU!), zažili jsme přírodu, která bere dech, zažili jsme dobrodružství a spoustu legrace. Může člověk chtít od dovolené víc? Kdybych si chtěla vzít jednu věc, kterou jsem na dovolené zažila, do běžného každodenního života, byla by to francouzská vlídnost. Po té se mi opravdu v naší zemi stýská a nechápu, proč se tváříme tak naštvaně a proč jsme tak agresivní. Já jsem se rozhodla být po zbytek života Francouzkou! Co vy?

28

14 Kostelní rozjímání 31. 7. 2014

29

Asi jsem se již zmínila, že pocházím ze staré, české, selské rodiny. Dokonce je náš rod zmíněn v knize Staré české selské rody. Jsme na to patřičně hrdí a pravděpodobně s tím souvisí, že naše široká rodina drží hodně pohromadě. Jsou okamžiky a příležitosti, kdy se naše rodina sejde a prostě spolu pobudeme. Bohužel, více a více k těmto příležitostem patří pohřby, ale naštěstí nejen ty. Každý rok se v kostele sv. Martina v Kostelci u Křížku slouží mše za všechny zesnulé členy naší rodiny Skružných. Sejdeme se v kostele na mši a pak jdeme do kostelecké hospody na oběd, kde si popovídáme a zjistíme, jak se nám vede. Sejdou se nás tam 3 až 4 generace, takže debata je pestrá. Je super vidět tety a strýčky a je super si popovídat se sestřenicemi a bratranci. O čem bych se ráda zmínila je mše. Do stejného kostela chodím, co jsem na světě (nejdřív mě tam nosili a nakonec mě tam asi taky ponesou). Zažila jsem hodně farářů, zažila jsem, když byl kostel skoro prázdný, kdy se lidé báli ukázat, že mají nějaké sympatie k víře, nedej bože, že jsou věřící. Zažila jsem tam křtiny, pohřby, svatby, boží tělo, prostě toho je hodně a kostel patří k mému já. Na dovolené navštívíme

spousty kostelů, ale tenhle kostelíček je mému srdci nejbližší. Popravdě musím říct, že do kostela zajdu tak čtyřikrát za rok, ale mše minulou neděli mě naprosto dostala. Máme pana faráře Konstantina, je drobné postavy, ale velikého ducha. Já jsem snad nepotkala tak radostného člověka. Má schopnost předávat radost, jelikož ji upřimně prožívá on sám. Jeho zvolání „Božínku, vás tady ale je, to jste hodní, že jste přišli,“ otevřelo mši svatou. Písmo svaté vysvětlí na příkladu z dnešního života, takže každý má šanci pochopit, co básník/svatý chtěl říci. Mši uzavřel tím, že jede na čtrnáct dní na dovolenou, že si bere tenisovou raketu, motorovou pilu a kolo a že se moc těší, až nás uvidí po dovolené, řka: „Pán Bůh vás opatruj.“ Mše končí tím, že se věřící modlí za svého faráře a myslím, že v přeplněném kostele nebylo člověka, který by tuto modlitbu nemyslel upřimně. Pán Bůh opatruj našeho pana faráře Konstantina. Z kostela jsem odcházela ještě v lepší náladě, než jsem přišla. Bylo to báječné a jsem přesvědčená, že tohle může být cesta, že lidstvo má naději, když se vzájemně budeme obdarovávat nezištnou láskou a radostí. Na konec je nutno říci, že nejsem praktikující věřící, ale myslím, že nějaká víra a nějaké etické desatero by nám mohlo pomoc tak nějak vůbec. Teď se bojím, jestli nejsem moc mravokárná, ale ta mše byla fakt nádherná a z kostela jsem se nesla na obláčku štěstí. Někdy to vyzkoušejte, zajděte na mši a promiňte mi případnou mravokárnost.

30

15

Žena z přesvědčení 5. 8. 2014

31

Jsem ráda ženou. Nevím, jestli jsem to už věděla, když jsem byla malá holka, ale vím to už dlouho. Má to mnoho důvodů. Jeden z těch důvodů je, že být matkou považuji za zázrak, za který jsem moc vděčná. Byla jsem unesená z těhotenství, žasla jsem nad sílou přírody při porodu a byla jsem z těch šťastných, co zažily a milovaly kojení svých dětí. Taková blízkost a taková oddanost. Nádhera. Další důvod je, že se mi jako ženě líbilo i ve světě businessu. Nepamatuji si, že bych měla potíže s diskriminací, možná proto nemám tu patřičnou citlivost, ale muži kolem mne mě akceptovali, spolupracovali se mnou a rozhodně jsem neměla jiné podmínky než moji kolegové (to jsem měla pod kontrolou). Mým kolegům jsem dávala možnost vidět věci z jiného úhlu pohledu. Jeden z dalších velkých důvodů je, že jsem prostě marnivá ženská. Miluji se oblékat do šatiček a kombinovat je s těmi správnými botičkami a baví mě se malovat a česat. Jednou jsme šli na narozeniny a oslava byla ve stylu bálu, povinností bylo večerní oblečení. My to vylepšili a domluvili jsme se, že půjdeme oblečeni jako opačné pohlaví, to znamená páni za dámy a dámy za pány. Já byla zděšená, jaká

nuda je být chlapem. Obléknete se, navoníte se a jdete. Nic víc! Jsem pyšná na mou sbírku šatů (kalhoty jsem téměř škrtla) a bot. Jedna má kamarádka by taky chtěla být marnivá ženská, tak jsem jí dala hromadu šatů, které jsem už nenosila, ale stejně vždy, když ji vidím, má na sobě texasky. Tak mi došlo, že to není v tom, co máte doma ve skříni, ale záleží na vašem přesvědčení, jestli chcete být a vypadat jako ženská, nebo ne. Poslední důvod je, že mám doma tři chlapy. Moji chlapi se o mě starají a já si doma připadám jako princezna a to je pocit k nezaplacení. Tak kdyby se někde braly objednávky, jaké pohlaví bych chtěla být v příštím životě, tak má objednávka je: žena.

32

16

Jak jsem se stala vášnivou blogerkou 11. 8. 2014

33

Vidím to jako ve filmu. Sedíme na terase v neděli po obědě a debatujeme. Já a má milovaná rodina. Jana vypráví o svém blogu a najednou mě to napadne - sice o tom vůbec nic nevím, ale přijde mi to praktické, konečně budu mít své recepty na jednom místě -založím si food blog. Vytvořím si svou elektronickou kuchařku. Tak tohle byla má pramyšlenka, co se týká mého blogu, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Objevila jsem kouzlo sdílení a každý ohlas na můj blog byl jako droga, kterou se mi chtělo zažívat zas a znova. Najednou jsem přišla na to, že recepty jsou fajn, ale že mě vlastně baví i příběhy spojené s recepty které píši. Kamarádky mi říkaly, že díky mému blogu jsem jim najednou daleko blíž, jelikož vědí co jsem vařila a co se u nás děje. Najednou se zmenšily vzdálenosti Praha - Světice a Světice - Brno. Velkou radost jsem měla z mailu od mé bývalé kolegyně, která mi napsala, že díky mému blogu začala více a radostněji vařit. Naší adoptivní babičku štve, že nemá internet, aby mohla na můj blog pravidelně chodit. Raduji se z komentářů, které dáváte k receptům, že vám chutnaly, nebo že se vám povedly. Zažila jsem i slávu a

úspěch, jelikož jsem byla nominovaná na Blogerku roku a umístila jsem se krásném 6. místě, díky vaší podpoře. Zúčastnila jsem se několika setkání food blogerek a zjistila jsem, že jsem blogerka senior, jelikož blogování je doménou lidí kolem dvacítky, takže jsem tak trochu i omládla. Uplynul rok a mám blogy dva, jeden vařící a druhý na mých pracovních stránkách, kam píši různá zamyšlení. Byl to můj první rok s blogem a bylo to krásné a plné zážitků. Nemyslím si, že mi každý rok přibude další blog, myslím, že tyto dva miláčkové mi stačí. Na začátku byla myšlenka mít elektronické uložiště receptů a teď vím, že díky blogu mám tu obrovskou čest vám vstupovat do domácností a životů, sdílet a ovlivňovat a toho si nesmírně vážím.

34

17

Muру мuр* 19. 8. 2014

35

Mé blogování mi bystří smysly. Koukám kolem sebe, co by mohlo být námětem dalšího příspěvku. Už jsem měla vymyšlené téma Prázdniny, ale téma, o kterém nakonec píši, mě zasáhlo v plné síle a rychlosti. Každé pondělí nám do schránky na noviny chodí časopis Týden. Toto pondělí Týden ležel na stole a byl otočený zadní stranou nahoru (to můj ohleduplný manžel mě chtěl ušetřit), ale jelikož jsem plémě zvědavé, časopis jsme otočila. Na úvodní stránce je fotka Putina a azbukou napsáno: „VÁLKA BUDE“! Prostě se někdo rozhodl, že mě celý život bude trápit a děsit válkou. Začalo to v mém dětství. V roce 1972 jsem začala chodit do první třídy, malotřídky v Kostelci u Křížku (Kostelec leží 20 km od Prahy). Někdo na tuto školu ve víru vrcholící normalizace zapomněl a já nastoupila do ráje. Pan ředitel nebyl ředitel, ale pan řídící a učil už moji maminku. Ve škole nebyla žádná družina, ale mimo vyučování jsme si hráli bez dozoru ve třídě, do školy docházel pan farář a vyučoval náboženství (nebylo to roku 1872, jak se zdá). Pan řídící, když jsme zlobili, o nás přerazil ukazovátko, ale pravidla byla jasná a přehledná. Bohužel pan řídící během

školního roku zemřel a do konce první třídy nás učila jeho manželka, paní učitelka Jechová. Ráj trval pouze jeden rok, do druhé třídy jsem šla do stejné, ale jiné školy. Z jedné třídy udělali síň bojových tradic, ve škole vznikla družina, kde jsme si hráli pod dozorem (pan učitel Hybner nás netrestal ukazovátkem, ale mlátil nás smyčcem od houslí a děsivě nás krákal za pejzy). Kouzlo zmizelo a má noční můra započala. Neustálé meldování o třídním nepříteli ve mně vzbudilo panický strach z války. Bála jsem se neustále. Dokonce jsem si vypracovala svůj plán, kam se schovám, až přijedou ty tanky těch zlých nepřátel, ale jak jsem rostla, tak jsem plány měnila, jelikož jsem si sama přicházela na to, jak ten předchozí plán byl naivní. Pak mě taky trápilo, že já plán mám, ale co moji milovaní, co rodina, kam ti půjdou, až válka začne? Síň bojových tradic se mi stala prokletím a s ní i malé transistorové rádio, které jsem poslouchala a které mořilo mou dětskou dušičku strachem a válečnou propagandou. Moc na televizi nekoukám, ale když jsem nedávno viděla seriál Vyprávěj a tam byl příběh malé Lucky, která měla neustále sbalený kufříček, pro případ, že bude muset jít do bunkru, tak jsem pochopila, že jsem asi nebyla sama, koho v dětství provázel strach z války, bylo nás asi víc. Výrazně se to zlepšilo s příchodem Michaila Gorbačova, tehdy má ostražitost opadla a já začala věřit v moudrost lidstva. Ale teď vám nevím, strach se vrátil, i když už jsem velká holka. * Kdo prošel během své školní docházky ruštinou, ví, že mupy pup je azbukou Světu mír a to mi přijde v tento okamžik hodně trefné!

36

18

Jedno tělo a tři životy? 28. 8. 2014

37

Někdy si říkám, že mám velké štěstí a žiji tři životy. Jeden život je ten co je vidět, druhý život jsou mé sny, které se mi v noci zdají a třetí je život, který prožívám s mými hrdiny v knihách. Ani jeden život bych nerada opustila. Ten co je vidět, tak ten mě opravdu baví. Ten co prožívám během nocí, tak to je opravdické Bio Ilusion. Živé sny mám asi po tatínkovi, pamatuji si, že když jsem byla malá, tak tatínek z ničeho nic při obědě začal vyprávět nějaký naprosto absurdní příběh a na konec jen dodal, že to byl jeho sen, který se mu zdál. Někdy si pamatuji sen hned po probuzení, ale někdy se ke mně sen vrátí až během dne, jen tak, bez varování. Mám moc ráda, když se mi zdá o mamince, myslím, že se mi o ní zdá daleko častěji, ale ne vždy si to pamatuji. Asi každý má noční můru a ta má se mě drží od dětství, jen se trochu vyvíjí. Základy mé noční můry vznikly z povinnosti, když jsem byla malá. Když jsem přišla ze školy, musela jsem dojít nasypat pšenici slepicím. Pro pšenici jsem musela do stodoly, kde byl chlév a ve chlévě býk, který byl u nás na vykrmení. Býk se jednou utrhl ze stání a řádil ve stodole, právě když jsem tam šla pro pšenici. Mám z toho

asi doživotní šok, jelikož má noční můra je, že já vcházím do stodoly a tam je ten rozvzteklený býk, který běží za mnou, já běžím a nejde mi to, křičím a nevychází ze mne ani hlásek. Hrůza. Teď už mám jen tu část snu, kdy běžím, křičím a křičet mi nejde, ale býk tam už nebývá. Naopak nejkrásnější sen byl, když jsem ve snu dostala takovou zvláštní energii, která mi dala schopnost letět jako pták. To byla taková nádhera, že jsem ze spaní brečela štěstím. Do teď si pamatuji ten úžasný pocit štěstí a volnosti. Někdy, když usínám, tak si moc přeji, aby se tento sen vrátil, ale ještě se mi ho nikdy nepodařilo přilákat. Někdy si říkám, že se třeba může zdát jen jednou za život, tak jsem moc ráda, že jsem lítací sen zažila. O třetím životě mých knižních hrdinů napíši někdy příště, abych vás neunavovala.

38

19

V dobrém i ve zlém 21.9.2014

39

Dnes je to 29 let, co jsem svému manželovi řekla ANO. Začátky nebyly růžové, sice jsem byla mladá a mladý proutek se dobře ohýbá, ale období líbánek bych zpětně nazvala spíše vymezováním kdo z koho. Hned po svatbě jsem mamince vyčetla, že kdyby nenapekla ty blbý koláče, tak bych se nikdy nevdala. No nevím nevím, ale hodit to na někoho jiného bylo pohodlné. Já byla dítě po střední škole, Michal byl student vysoké školy. Já ráno vstávala ve 4:15, jelikož jsem jezdila za Prahu do výzkumáku, Michal se mnou nejdřív vstával, pak jsme mu chodila dávat pusu, že už jdu, a jednoho dne mě požádal, abych ho tak brzy ráno nebudila, a tak jsem pochopila, že končí zamilovanost a začíná realita běžného dne. Michal dostudoval, odvojákoval, já se dostala na vysokou školu, porodila syna a tak jsme kojili, studovali, šetřili, dělali nesmysly a smysly. Přistavili jsme si chatu, kde jsme trávili celá léta, pěstovali zeleninu a jahody. Pak jsem se rozhodla, že by vlastně bylo fajn, mít druhé dítě a ne být ředitelkou z povolání a tak se nám narodil druhý syn. Příchod miminka bylo jak čerstvé povětří do naší rodiny. Pak jsme si našli rozestavěný dům, který

jsme dostavěli a opustili Prahu. Stali se z nás venkované. Když Michal oznamoval své mamince naše rozhodnutí o zakoupení domu, tak řekla: „To nemůže být z tvé hlavy,“ ale to už byla asi doba, kdy už jsme měli jednu společnou hlavu. Pak nám život nachystal překážku ze všech nejhorší, Michal onemocněl rakovinou. Za co jsem ho milovala, že to ani na sekundu nevzdal, bojoval jako tygr, nebylo by fér mě tady nechat na ty naše pacholky samotnou. A tak to táhneme spolu dál. Neříkám, že vždy svítí slunce, ale naše poloha je hodně k rovníku, je nám spolu dobře. Asi bych se nechtěla vrátit na začátek našeho vztahu, teď mě to vlastně baví úplně nejvíc. Teď alespoň víte, proč tak často sdílím a proč se aktivně podílím na projektu Vztahy jako umění. Vztahy je to, co vám může dát pocit štěstí, a tak se jim poctivě věnujme.

40

20

Ta naše povaha česká 14. 9. 2014

Jaká zvláštní doba. U nás na vsi někdo krade za bílého dne okapy z domů. Musíme mít všude kamery a zámky, aby měla voda kudy stékat ze střech? Na D1 směrem do Prahy je zúžená dálnice, stojí tam fronta aut a někteří kolegové řidiči tuto frontu podjíždějí sjezdem na Průhonice a pak stojí frontu u nájezdu z Průhonic a mají radost, jak převezli ty, kteří stojí ve frontě. Ale když je chtěl podjet ještě jeden chytřejší kolega řidič, to už se jim vůbec nelíbilo. Platí pravidlo, že zloděj přece zloděje neokrádá (v této verzi by více platilo chytrák chytráka)? V naší ulici se jednou ročně sejdeme všichni na takové sousedské posezení a říkáme si, jaké máme štěstí, že tu bydlí tak fajn lidé. A nebydlí všude fajn lidé, jen jsme se zapomněli stýkat a povídat si?  V Říčanech se předvolebně agituje, jedna strana poukazuje, co ta druhá strana udělala špatně, když byla u vesla. Musíme se ujmout vlády za podmínky, že pošpiníme to co bylo před námi?

41

Vadí nám spousta věcí a jsme velice kritičtí ke všemu a ke všem. Co jsme však každý z nás ochotný udělat pro změnu a pro dodržování pravidel a norem? To je ta naše povaha česká.

42

21 I ♥ USA 14. 10. 2014

43

Před dvěma týdny jste měli možnost vidět na FB příspěvky z mé cesty do USA. FB mi pomohl sdílet s rodinou mé zážitky. Večer jsem pověsila fotky na FB a ráno, když se manžel s dětmi probudili, tak mohli vidět, jaký den jsem měla o cca 10 000 km jinde. V USA jsem nebyla poprvé, ale potřetí. Ale poprvé jsem byla hluboko ve vnitrozemí, v Denveru. Má cesta začala několika průšvihy. První průšvih byl, že jsem si koupila letenku místo do Denveru do Ditroitu. Nejedná se o fór, to se mi opravdu stalo. Města nejsou ani v sousedství, ani ve stejném státu, prostě jsem se sekla zhruba o 5000 km. Jestli se ptáte, jak se to stalo? Opravdu nevím, snad, že obě města začínají na D? Zachránil mě bývalý spolužák Ondry - Jirka Spolek, který má www.zaletsi.cz, a ten mi sehnal letenky z Ditroitu do Denveru a ani to nebylo o tolik dražší. Děkuji Jirko, už budu lítat jen s tebou. Druhý průšvih byl, když jsem zjistila, že potřebuji pas s biometrickými údaji, ten sem neměla, ale i to jsem zvládla a tak jsem mohla vyletět. Další průšvihy už nebyly, letělo to jak po másle.

Proč mám ale ráda USA? 1.

Všichni jsou strašně milí a ochotní.

2. V restauraci se vám představí obsluhující číšník a chodí se ptát, jestli něco nepotřebujete, i když nic nepotřebujete. 3.

Jezdí tam nepředstavitelně silná auta, ale všichni jezdí pomalu a velmi ohleduplně.

4. Není pravda, že Američani neříkají komplimenty. Každé ráno jsem slyšela, jak mi to dnes moc sluší. 5.

Denver je v nadmořské výšce jako Sněžka a je tam nádherný vzduch a opravdu dobrá voda z vodovodu.

6. Jsou spontánní. Když jsem letěla z Denveru do Chicaga, pilot zahlásil: „Vítám vás na palubě letadla do Orlanda,“ a pak dodal: „It was joke!“ Fakt jsem se musela smát.Po přistání ohlásili, že kapitán má narozeniny a při vystupování stála celá posádka u vchodu a všichni cestující přáli kapitánovi k narozeninám. No, to v Čechách asi nezažiji. Čím mě USA děsí? 1.

Nechodí pěšky. Ale vůbec.

2. Jedí strašně moc sladkého. 3.

Nahrazují cukr sladidly, což mám pocit, že je i tak cesta do pekel.

4. Jsou strašně, ale strašně neekologičtí - v hotelu se používalo jen a pouze plastové nádobí! Když někdo nadává na Američany, nemohu se přidat, je to obrovská, šťastná země. Když jsem je pozorovala, ptala jsem se sama sebe, zda si uvědomují, jak šťastná a bohatá země jsou. Mám je ráda a je mi s nimi dobře.

44

22 25 let svobody 23. 11. 2014

45

Je to jak včera, kdy začala Sametová revoluce. Doma jsme měli skoro roční miminko Ondru. Michal běhal na Václavské náměstí manifestovat a cinkat klíči. Já byla doma s miminkem a slzící před televizí. Byla jsem šťastná jako blecha, věci se daly do pohybu. V ulici mi jedna maminka ministerského úředníka říkala: „A co víte o tom Havlovi?“ A já jí říkala: „A co víme o Adamcovi? Stejné nic.“ Prognostici říkali, že to bude trvat desítky let, než se naše společnost vzpamatuje. To jsem opravdu nechtěla slyšet a říkala jsem si: „To ne, nemám čas, to musí jít ráz na ráz. Kdo by čekal desítky let?“ Jsem o 25 let starší, doma nemáme miminko, ztratila jsem můj naivismus, že věci mohou jít ráz na ráz. Jedna věc je revoluce a druhá věc je evoluce. Ono to nebude trvat jen desítky let, ale je to věc několika generací. Musíme obnovit tradice, musíme v sobě zase najít pokor u, ale nejdříve musíme projít tím spotřebním absťákem komzumentů, který se nám vytvořil po dobu 40 let šedi a uniformity. Taky jsem matka, která svým dětem strká věci horem dolem a plním si vlastně své sny. Ale taky mě napadlo, že nejhorším zločinem je, že jsme

vzali, vlastně nevzali, ale nadali jsme prostor našim dětem vytvořit si sny a tužby jen proto, že my tak po těch věcech toužili. Opravdu si pamatuji, že v obchodech nebylo zboží, opravdu si pamatuji, že se nemohlo cestovat. Je pravda, že na prezidenta byste pískli jen jednou, je pravda, že všichni jsme drželi hubu a krok, jelikož jsme se báli. Spoluobčané, prosím vás, neříkejte, že za komunismu to bylo lepší! Možná to bylo jednodušší, ale lepší rozhodně ne! Učím se trpělivosti v podnikání a učím se trpělivosti i v přijímání faktu, že to ještě bude trvat mnoho let, než si řekneme: „Uf, máme to za sebou, jsme silná společnost s dobrými základy.“ Po 25 letech zase slzím před televizí, stydím se za svého prezidenta a jsem šťastná, že to mohu napsat na blog a zítra mě asi nezavřou. P.S. Taky jsem moc šťastná, že si mohu koupit vložky na kterých jsou vyražené kytičky, ty jsem znala pouze z cizích časopisů a moc jsem po nich toužila. Taky jsem moc šťastná, že moji synové nesbírají obaly od žvýkaček a neustále si k nim nečichají, jelikož tak krásnou vůni ještě nikdy necítili. No řekněte, bylo to opravdu absurdní, že Kefalín.

46

23

Kocour se srdcem slona 1. 12. 2014

47

Psal se rok 2001 a já pracovala v Carrefouru. Měli jsme externí právničku Elišku a ta měla pomocnici, která milovala kočky. Řekla mi, že v Lucerně je výstava koček, ale útulkových. Je to výstava, kde se vystavují kočky z útulku, a vstup je tam za kočičí konzervy. Tak jsme s Jindříškem vyrazili, byly mu 4 roky, broučkovi malému. Vybrali jsme si kočky dvě: kočku Miky a kocoura Pitrýska. Kocour měl na bedýnce napsáno „Chodovský tulák stáří asi 2 roky“, měl uštípnuté ucho na důkaz, že je vykastrován. A tak začal náš společný život. Píťa od prvního okamžiku věděl, že se ocitl v kočičím ráji a plnými doušky si to užíval. Byl to kocour domácí, ale když jsme šli spát či do práce, Píťa vyrážel ven. Na zahradě nebyl jediný hlodavec, to vím jistě, jelikož nám postupně na terasu donesl populaci křečků, myší, krtků, dva červené karásky (promiň Jirko, ti byli asi od vás), několik ptáků (krmítko jsem již několik let nevyndala, nemá to cenu, ptáci u nás nestaví), největší úlovek byl malý zajíček. Spával na pelíšku postupně s Conie a pak s Diankou a Duffy. On miloval mne a já milovala jeho. Když se podíváte pozorně, na většině mého oblečení jsou vytahané nitky,

jelikož Píti zásada byla - kudy ona tudy já, a když jsem si sedla, okamžitě jsem ho měla na klíně. Když jsem si po obědě lehla na sedačku, už na mně ležel a vrněl. Když jsem šla na krátkou procházku se psy kolem školky, vždy šel Píťa s námi (já, dva psi a kocour, ještě jsem si přála kulhavou kavku a idylka by byla dokonalá). Jenže léta nepřidají nikomu, od léta Píťa chřadl a chřadl jako dědeček a minulý týden už vypadal opravdu špatně. Chtěli jsme s ním jet za panem doktorem, ale Píťa to vyřešil po svém. Chtěl jít ven, my ho pustili a od té doby Píťa není. Odešel jako slon umřít někam stranou do samoty. Nechtěl mi způsobit bolest. Trubka, asi neví, jak moc se mi po něm stýská. No řekněte, nejsem já dítě štěstěny, když jsem mohla 14 let mít vedle sebe takového kocoura - lovce, miláčka, teroristu, šelmu, kočkopsa, těžítko, drápátko, vrnítko a kocoura se srdcem velkorysého slona?

48

24

Každý má svou Achillovu patu 5. 1. 2015

49

Nejdříve jsem chtěla psát o tom, jak mám ráda advent a jak si ho krásně užíváme, pak jsem chtěla napsat o tom, co mi rok 2014 dal a vzal. Ale víte, co je naprosto nejdůležitější při psaní blogu? Sednout si a ten příspěvek napsat. Nestačí mít nápad, nestačí ani mít příspěvek rozmyšlený. Když nesednete a nenapíšete ho, nejste prostě bloger. A jelikož jsem bloger ze srdce ráda, tak sedím a píši, jelikož mám nové poznání, vím, kde mám Achillovu patu. Má Achillova pata se jmenuje teplota, čtete dobře, není to horečka, je to zvýšená teplota kolem 37,5°C. Normální člověk řekne 37,5 to naprosto nic není! Možná není, když to není vaše Achillova pata. Asi mám alergii na zvýšenou teplotu. Pro informaci, pro toho, kdo mě nezná, opravdu nejsem tintítko. Jednou, ještě za starého režimu, jsme s Michalem jeli z chaty do Prahy (já posléze do Českých Budějovic, kde jsem studovala) a jeden soused, pan Kolda, nám nabídl, že nás vezme trabantem do Prahy. Vysazoval nás v Kunraticích, kde zrovna do stanice městské dopravy přijížděl náš autobus. Vylézala jsem z trabantu zezadu a jedna noha mi uvízla za bezpečnostní pás (milé děti, v trabantu se pásy

nenavíjely), ale druhá volná noha se rozběhla odhodlaná chytit autobus, který byl už ve stanici. To si neumíte představit tu děsivou situaci - jedna noha visí v autě a druhá běží, trabant se málem převrhl. Tak jsem se zastavila, abych získala rovnováhu a rovněž jsme si myslela, že se mi podařilo vymanit mou nohu z pásu, ale nepodařilo a ještě jsem celou schizofrenii, kdy jedna noha je uvízlá a druhá noha stíhá autobus, zopakovala ještě jednou. Pan Kolda se vyděšeně držel vší silou volantu a já smýkala jeho fárem. Co bylo nejstrašnější, že ten autobus na nás ve stanici ohleduplně čekal a cestující z autobusu trochu nevěřícně pozorovali, co to něžné stvoření venku provede s tím trabantem, dovleče to trsátko do autobusu, nebo ne? Nakonec se mi podařilo nohu vyvléknout. Pan Kolda, šťastný, že on i jeho trabant karambol přežil, odjel. Já s Michalem jsme nastoupili do vytouženého autobusu, kde jsem zas a znovu propukala v naprosto nekontrolovatelný záchvat smíchu, bohužel i po tom, co se všichni cestující v autobuse vyměnili a naprosto vůbec nechápali, proč se tak strašně směji. Jak říkám, žádné tintítko, za mou kostru a páru by se chlap rozhodně nestyděl. A tuhle ženskou, velkou jako chlap zdolá a zlikviduje zvýšená teplota. Mám vlastní teorii: mám nízký tlak, myslím si, že zvýšená teplota mi ještě tlak sníží a já dostanu muší nemoc. To znamená, že se neudržím na nohou a i na WC mě musejí vodit, abych cestou neomdlela (a že si i klidně cestou omdlím). A tak si říkám, jak to lidi dělají, že přechodí chřipku, když já ji opravdu přechodit nemohu, ani kdybych chtěla. Tak alespoň vím, kde já mám Achillovu patu. Jen jestli těch pat nemám víc...

50

25 Tančím, tančíš, tančíme! 18. 1. 2015

51

Tento příspěvek píši uprostřed tance, a to doslova. Když dočtete do konce, dozvíte se, proč. Od malička ráda tančím, nemám tak dokonalý hudební sluch jako můj manžel a synové, ale mám tanec v těle, prostě ho cítím. Tančila jsem jako dítě, tančila jsem jako dívka a byla jsem moc smutná, že díky mému dojíždění na internát jsem nechodila nikam do tanečního kroužku. A jelikož jsem byla vždy dítě štěstěny, potkala jsem svého manžela, který také miluje tanec, a tak jsme začali tančit spolu. Tančili jsme rádi a dobře. No, to jsme si mysleli. V roce 2003 a 2004, když Michal bojoval s tou sviní rakovinou, jsem si slíbili, že když to dobře dopadne, tak začneme chodit do tanečních pro dospělé. A to byl ten poslední okamžik, kdy jsem si myslela, že tancujeme pěkně. Tím, že jsme tančili vždy s nadšením, tak jsme si zafixovali hodně zlozvyků, kterých se zbavujeme ještě teď. Tanec je nesmírně těžká disciplína, ke které mám hluboký obdiv. Tanec mi vzal sebevědomí, že tancovat umím, ale dal mi mnoho báječných přátel, které jsme během jedenácti let v tanečních potkali. Dal mi také důvod si koupit mnoho krásných šatů (a to jsem kdysi na začátku

slibovala, že žádné šaty nepotřebuji) a důvod se každý druhý pátek načančat, obléci a vyrazit (a že se mi sakra někdy nechce). Každou sezónu děláme skupinové foto a my našim rodičům dáváme už 10 let k Vánocům fotku z tanečních. Říkám si: „Chudáci, dostávat od svých starých dětí fotky z tanečních, doufám, že se mi to nestane,“ ale zatím to nevypadá. Vloni na podzim získal tanec novou dimenzi, je to překvapení - nacvičujeme předtančení na ples. A tak tančíme každou sobotu, každou neděli, teď tančíme už i v týdnu a já mám doslova otravu tancem. V noci se budím bolestí nohou, mám zaseknutý krk, jak neustále držím hlavu při tanci doleva, bolí mě ruce a téměř je neudržím nad hlavou. Moji spolutanečníci jsou na tom podobně - kulháme, hekáme, ale jen do té doby, než začne hrát hudba. Mávnutím proutku se z nás stávají tanečníci. Příští sobotu je ten den D, kdy ti, co přijdou na Ples roku, shlédnou naše vystoupení. Ale jak jsem říkala - JE TO PŘEKVAPENÍ A PROTO JE TO TAJNÉ. Opravdu jsem hodně unavená a bolí mě nohy, ale jsem nesmírně pyšná, že naše taneční skupina věkového průměru 49,9 let připravila to, co připravila a taky jsem moc ráda, že mohu být součástí tohoto vystoupení. Teď už víte, proč říkám, že tento příspěvek píši uprostřed tance, a to doslova a do písmene.

52

26

Princezna forever 28. 1. 2015

53

Znáte to? Říkáte si, že už se ničím nepřekvapíte. Je vám skoro padesát a znáte se jako své boty. Přesto jsem se zase překvapila. Má to souvislost se sobotním plesem, kde jsme měli předtančení, o kterém jsem psala minule, a které mimochodem dopadlo naprosto báječně. Na ples jsem si koupila nové plesové šaty. Ne že bych na každou plesovou sezonu měla novou róbu, ale obnově plesové róby věnuji péči a čas. Když jsem přemýšlela o tom, kde je prapůvod mé marnivosti, přišla jsem na to, že ve výchově. Když si vzpomenu na maminku, tak maminka každý rok řešila plesové šaty. Nekupovala si nové plesové šaty, ale šaty si upravovala. Jasně si vzpomínám na brokátové růžové šaty (ty z hlavy nedostanu, jelikož ty se mi jako holčičce mimořádně líbily), jeden rok byly s elegantní kožešinkou, další rok byly s hedvábnými rukávy. Zásada byla - každý rok změna. Také neexistovalo, že by maminka před plesem nezašla ke kadeřnici (to přišla má chvíle očichávání vůně laku, to jsem měla moc ráda). Pak přišel ten očekávaný Večer s velkým V a maminka přípravy dovršila tím, že si namalovala rty (to u maminky, která se nikdy nemalovala a

nenosila makeup, bylo úplně nejvíc). Byla prostě překrásná jako princezna a na ni já jako malá holka koukala jako na to nejkrásnější stvoření pod sluncem. A tehdy se v mé malé hlavince formovala má holčičí marnivost a přesvědčení, že mimořádná událost si žádá mimořádných příprav. A tak to tak prostě mám. Vlastně si myslím, že tak je to správně. A čím jsem se překvapila? Mé nové plesové šaty (které jsou úplně nádherné) mají kolovou sukni. Měly jste někdy u šatů kolovou sukni? Zatočily jste se někdy v kolové sukní? Omlouvám se, že zde oslovuji gramaticky jen ženskou populaci. Točit se v kolové sukni, je něco naprosto fantastického. Ač je mi skoro padesát (nerada to říkám a ještě víc nerada to píši), celý večer jsem měla nutkavou potřebu se točit. Šokovalo mě, že mám naprosto stejný pocit, jako když jsem byla malá (jedna z mých nejranějších vzpomínek: čekáme s maminkou na autobusovém nádraží na Pankráci na autobus /teď tam stoji místo autobusového nádraží business centrum/ a já si hraji, jako že jsem zpěvačka /myslím, že to byla Helenka Vondráčková/ a jsem zcela fascinovaná svou točící se sukýnkou). Myslela jsem, že tyto fascinace se věkem ztrácí, ale ne u mne. I ve svých letech mám pocit malé princezny. Dalo by se říct „zastydlá puberta“, ale u mne je to ještě horší, jde o zastydlý předškolní věk. A tak volám: „Je vám smutno? Nekupujte si medvídka mývala, ale kupte si kolovou sukni!“ Vaše princezna.

54

27

Proč mám ráda Hromnice 1. 2. 2015

55

Nevím jak vy, ale já mám naprosto speciální vztah k Hromnicím. Jestli to nevíte, tak Hromnice jsou 2.2. Dvě věci způsobily to, že Hromnice nejsou pro mne den jako jiný. První událost se stala v roce 1976. Byla jsem holka „culíkatá“, měla jsem dlouhé vlasy a maminka mi je česala do vysoko vyčesaného culíku. Kluci mě ve škole za culík tahali a já toužila po krátkých vlasech (proč vždy toužíme po tom co nemáme?). Tatínek ostříhání kategoricky zakázal (asi byl pyšný na naše dlouhé culíky), tak jsem zvolila jinou taktiku a začala jsem fňukat, že mě bolí hlava. A má maminka mé fňukání dlouho nevydržela, (vydržela to přesně do 2.2.) a můj krásný dlouhý culík vzala, prostě mi ho ustřihla a bylo to. Takže si každé Hromnice vzpomenu na můj culík a odvahu mé maminky. Druhá věc, kterou na Hromnicích mám ráda je pravdivé rčení „Na Hromnice o hodinu více.“ Chápu medvědy, že zimu prospí, mně by ani nevadila ta zima, ale ta tma. A Hromnice je ten čas, kdy si člověk začne všímat, že se den prodlužuje. A to, že se prodlužuje, je bez diskusí. Miluji Hromnice - světla přibývá a culík mi už dorostl.

28

Klik - život na dálkové ovládání 17. 2. 2015

56

Také se někdy přistihnete, že se chcete přenést v čase dopředu, když se vám něco nelíbí, nebo vás něco nebaví? Když jsem byla malá, tak jsem chtěla být velká, chtěla jsem vidět, koho si vezmu, jak bude vypadat, říkala jsem: „Maminko já bych chtěla zavřít oči, jen bych se na chviličku podívala, jak vypadá ten, koho si vezmu, a hned bych zase oči otevřela.“ Když jsem vyrostla a dospěla, zase jsem chtěla časově proletět porady na kterých jsem vysedávala, nebo něco co se mi moc nechtělo prožívat, ať to byla rýma, nebo horečka mých dětí, nemoc mého muže či neúspěchy v mém podnikání. Nejsem moc dobrý televizní divák, ale minulý víkend jsem viděla film, který mě totálně dostal. Jmenoval se Klik - život na dálkové ovládání. Nejdříve to vypadalo, že to bude další stupidní komedie, ale nebyla. V plné nahotě tam byl vykreslen příběh o tom, jak dáváme přednost tomu nedůležitému a to důležité (horečku svých dětí, rozhovor s rodiči, rodinou oslavu, manželskou hádku a jiné běžné věci) si necháme protéct mezi prsty. Hrdina příběhu jen klikne na dálkové ovládání, když se mu situace nelíbí nebo nehodí, a posune se v čase dopředu. A hrdina klikal a klikal, až byl

na konci a ze života nezbývalo již nic. Seděla jsem zcela šokována, kolik věcí jsem si přála rychle prolétnout, ale fakt je, že to jsou součásti mého života a když ty si nechám utéct, uteče mi život celý. A tak si říkám, že si život budu užívat, jak to přichází, dobré i zlé, abych se jednoho dne nelekla, že jsem celý svůj život také „proklikala“.

57

29 Lázeňské fofrování 2. 3. 2015

58

Když jsem vzpomínala, jak vznikl tento náš krásný zvyk, musela jsem se vrátit až do roku 2007. V létě 2007 jsme byli na super náročné dovolené na Korsice, kterou jsme celou projeli na kolech a ještě jsme vylezli na dvě nejvyšší hory. Byla to asi naše fyzicky nejnáročnější dovolená vůbec. A ten samý rok na podzim mě napadlo jet na týden do lázní. Zase vidím, jak je důležité, v jakém prostředí člověk vyrůstá a co vidí kolem sebe. Moji rodiče do lázní jezdili, takže mě to přišlo naprosto přirozené. To, že jsem vybrala Piešťany a hotel Thermia Palace, si jsem jistá, že nemělo žádný hlubší význam. To je to moje rychlé rozhodování... Viděla jsem nabídku, líbilo se mi to, tak proč ne. Popravdě, moje intuice má své kladné stránky (má i stinné stánky, to když jsem si radostně nechala uříznout kus malíčku na noze a pak dva roky šílela bolestí, nebo když mě napadlo, že budu věrozvěst v podnikatelské sféře), nespletla jsem se, byla to dobrá volba. Možná v kontrastu našich totálně sportovních dovolených jsou lázně to, co nám dodává životní harmonii. Lázně jsou svět ve světě. Máte rozpis procedur, na nich se o vás někdo stará a jediná vaše starost je být na proceduře

včas. Mezi tím si můžete sednout na krásnou prosklenou chodbu, kde je teplo a zní tam relaxační hudba a buď jen tak koukat, nebo si číst. Když už máte veškeré procedury daného dne za sebou, zbývá procházka na kávičku či procházka krásným parkem po lázeňském ostrově. Atmosféru vystihují dvě slova - klid a mír. Lázně mají ještě dva důležité důvody, proč se tam každoročně vracíme. Jeden ten důvod je hodně egoistický a můj - v lázních jsem zaručeně nejmladší, nejkrásnější a nejzdravější. To proto, že mladší ročníky nemají moc ve zvyku do lázní jezdit (ale mezi námi, myslím, že je to velká škoda). Druhý důvod se přidal v roce 2012, a je to Fašiangový bál, který se pravidelně koná přímo v „našem“ hotelu. Nádherná secesní jídelna se vždy promění v úžasný taneční sál. Je to pro nás každoročně jeden z nejkrásnějších plesů sezóny. A pro nás velká čest, že jsme již druhým rokem byli požádáni panem ředitelem o slavnostní zahájení bálu naším waltzem. Dokonce nás pan ředitel představuje jako „taneční pár hotelu Thermia Palace“. Alespoň mohu říct: „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád.“ A tak tedy děkuji mé intuici, mému drahému manželovi (který je nadšeným lázeňským švihákem), panu řediteli hotelu Thermia Palace panu Provázkovi, který nás vzal do party a rodičům, kteří mě vychovali tak, že do lázní se jezdit patří.

59

30 Není jaro jako jaro 8. 3. 2015

60

Příroda mě fascinuje. Už jako malé holky jsme se sestrou Květou podnikaly v neděli odpoledne dobrodružné výpravy do lesa Lysáky a tam jsme objevovaly tajná zákoutí a krásy, které umí vytvořit jen umělkyně příroda. Možná proto je pro mne tak důležité být neustále v kontaktu s přírodou, což pro mne v realitě znamená být v lese. Střídání ročních období je jedna z věcí, které mě rozhodně nenechávají klidnou. Když světla přibývá, raduji se, když světla ubývá, chřadnu. Teď jsem na vlně radosti, světla přibývá. A co, že světla přibývá, ale ráno už zpívá kos. Je to jeden z odvážných kosů, má můj veliký obdiv. Ráno se s radostí probouzím a poslouchám, jestli dnes nezapomněl. Ale i v lese se vše probouzí a zimní ticho vystřídal jarní shon. Najednou, ze dne na den, se v lese objevil pan doktor datel a vyšetřuje jeden strom za druhým. A to mám moc ráda, ať se děje co se děje, příroda má své zákonitosti a hlásí se o své místo. Světla přibývá a přibývá i zpěvu ptáků. Jsou totiž dvě jara. Je d n o j a r o j e a s t r o n o m i c k é , to z n á te j a ko j a r n í rovnodennost, ale je jaro i meteorologické a to začíná už 1.3. Zima to jaru nedá zadarmo a brání se, každý den ranní

mrazík vyčaruje přírodě stříbrný kabátek, ale kosové a ostatní obyvatelé lesa na to vůbec nedbají, mají už jaro. A proto: „Jaro budiž pochváleno!“

61

31

7+1 důvodů, proč mám ráda Velikonoce 3. 4. 2015

62

Každý rok se potkávám s názorem „Nemám rád/a Velikonoce,“ nebo „Velikonoce neslavím.“ S Vánocemi je to jednodušší, ty má člověk rád pro atmosféru, dárečky, radost dětí. Velikonoce to mají těžší. Můj vztah k nim také nebyl vždy tak radostný jako dnes, a tak mě napadlo vypsat, co mám na Velikonocích ráda: 1.

Termín velikonoc. Velikonoce nemají pevné datum, ale mohou se pohybovat mezi 22. 3. a 25. 4., to mi přijde opravdu dobrodružné a je jasné, že na Velikonoce si počasí prostě nenaplánujete.

2. Mám ráda, nemám ráda. Já se rozhodla, že mám ráda tradice a Velikonoce jsou plné tradic. Týden do Velikonoc se jmenuje Svatý týden a každý den má nějaký přívlastek a příběh. Já osobně ctím Zelený čtvrtek, kdy vařím zelené jídlo a snažím se i zeleně obléci. Na Velký pátek už od dětství vím, že se otevírají poklady (tak ten jsem se nikdy nevydala hledat...). Ale když jsme se nastěhovali do Světic, chodila jsem se mýt

k pramínku do lesa. A taky peču jidáše, ale asi špatně, jelikož ty se prý mají péct už ve čtvrtek. 3.

Tradice ještě jednou. Světice jsou vesnice, kde není kostel, přesto se tu zachovala, či obnovila tradice řehtačů. Ve čtvrtek, kdy „odletí zvony do Říma“, na vesnicích substituovali řehtači právě to zvonění zvonů. Řehtají jen chlapci (uznávám, Velikonoce nejsou příliš genderově vyvážený svátek). V pátek v pět hodin ráno světičtí kluci procházejí vesnicí a řehtají na velikonoční řehtačky. Mezi námi, v dnešní době, kdy děti více méně sedí doma a koukají do počítačů, je obdivuhodné, že vstanou a vyrazí do chladného rána. Pak ještě řehtají v pátek v podvečer a v sobotu dopoledne, a to nám i zazpívají o Jidášovi - nádhera. Vím, že jim jde hlavně o koledu, kterou v sobotu dostanou, ale alespoň pro ni hnou zadkem.

4. Jídlo, nemohu zapomenout na jídlo. Mazance, jidáše, velikonoční nádivka s kopřivou, jehněčí, rohlíčky s pečenou krůtou. Nedílná součást Velikonoc. Sváteční jídlo je pro mne sváteční pocit. Michal každoročně vyhlašuje svou soukromou soutěž o nejlepší velikonoční nádivku, tak se holky snažte! 5.

Setkání s rodinou. Na velikonoce (tedy v neděli) chodíme do kostela a pak celá velká rodina (tatínek, moji sourozenci s partnery) jdeme na oběd do restaurace.

6. Pletení pomlázek. Jelikož mám doma tři chlapy, pletení je obřad. Začíná to: „Kam půjdeme letos na proutky?? Pokračuje pletením samotným a končí to siláckými řečmi, jaká to budou ale letos jatka. 7. Koleda. Ráno, ještě když ležím v posteli, si mě najde pomlázka s koledou, ale ne ledajakou. Michal si každoročně složí novou velikonoční koledu (mohli jsme je vydat knižně za ty roky, ale Michal koledu složí a hned zapomene). Je mi trochu líto, že moji chlapi okoledují půl okresu, ale, že by někdo zvedl zadek a přijel vypráskat mne, to ne. Až na Honzíka Černého a Jirku Bergra. To jsou každoroční návštěvníci. Jirka na panáčka a Honzík na oběd. 8. Svátky jara. Je jaro, i když je zima. Jaro nic nezastaví. Kytky se derou, jehňátka se motají kolem ovcí. Příslib nového života a vlastně možná o tom to je...

63

32

Máj, máj, máj, vyženeme kozy v háj 4. 5. 2015

64

Tak tímto heslem jsme vítali máj u nás doma. A opravdu jsme vyháněli na pastvu, ne kozy, ale ovce. Ač mé dětství probíhalo za urputné normalizace, nějaké plamenné oslavy prvního máje k nám na vesnici nedorazily. Zato několik roztomilých tradic se u nás drželo a o ty se s vámi podělím. Tak třeba pálení čarodějnic byl čas, kdy jsme my děti vytahaly dříví ze všech škarp a remízků, aby naše hranice byly ty největší. Co taky tenkrát bylo hitem, to bylo pálit na čarodějnicích pneumatiky z aut a traktorů. Takže, kdo takovou pneumatiku na čarodějky dovalil, tak byl hvězda večera. No, cenu ekologických ohňů bychom asi nedostali. Za mého mladí se dívkám stavěly májky. Tím se dalo světu najevo, že dívka v domě, u kterého se májka objevila, má nějakého kluka, asi vážnou známost. Michal mi postavil májku dvakrát. Doteď rád vzpomíná, jaká to byla akce a kolik kamarádů muselo pomáhat. Májka stála u domu celý květen a na konci se zase kluci museli dostavit a májku porazit. Pamatuji si, jak jsem na kluky čekala a navlékla jsem se do kroje, který byl asi o dvě velikosti menší než já. Idea byla, že je v něm přivítám s chlebem a solí. Jak to

dopadlo, to si nepamatuji, jen si pamatuji, že když mě uviděl taťka, tak dostal záchvat smíchu (což se často nestávalo). A co ovce na pastvě? Tak ty se měly nejlépe. Nejdřív si pamatuji, že se naše ovce pásly volně kolem vesnice. My děti jsme každý večer vyběhly ven a měly jsme za úkol ovce najít a dovést domů. To nebylo těžké. Ovce měly jednu velitelku, která se jmenovala Olina. Olině jsme přinesly tvrdý posolený chleba (je pravda, že někdy jsme chleba snědly ještě před tím, než jsme ovce našly), ta za námi šla jako pejsek a celé stádo svou velitelku následovalo až domů. Později ovce byly na oplocené pastvině, takže večerní dobrodružství skončilo. Když o tom přemýšlím, tak si říkám, že jsem snad vyrůstala v jiném století... A vlastně ano! Takže je vše v pořádku.

65

33 Ach, ta sladká Francie 12. 7. 2015

66

Strašně to letí. Těšila jsem se na dovolenou a teď je dovolená minulost. Letos žádné katastrofy. Počasí bylo naprosto úžasné, sluníčko a teplo. Program byl také atraktivní - dojet na kolech z horní Provence až k Azurovému pobřeží. Jednotlivé etapy byly zvládnutelné, podpora jako vždy profesionální, parta skvělá a Zdenkova kuchyně bezkonkurenční. Francouzské hory jsou něco, co mě zcela fascinuje, tečou tam říčky, které jsou naprosto průzračné a v horku vás zaručeně osvěží. Co už ale vůbec nechápu je, že zastavíte-li v jakékoliv restauraci (ve městě či na samotě), neuděláte chybu. Vždy se najíte jako v luxusní restauraci a obslouží vás s takovou láskou, jako byste byli stálí zákazníci. NECHÁPU TO! O pekárnách už psát nebudu, psala jsem o nich mockrát. Proč si všude ve Francii můžete koupit čerstvé pečivo všude a u nás pouze pečivo ze zmražených polotovarů? Co mne vysloveně baví je to, že není problém si v restauracích sníst svačinu, kterou si vezete s sebou. Nikoho to nepobuřuje. Dokonce jsme si sedli do kavárny a objednali si kávu a croissant a kavárník nám ukázal, že pro croisaant si musíme dojít vedle do

pekárny. Asi zde platí - jiné kraje jiné mravy. Teď nás čeká jedna akce za druhou. Opravdu platí, že něco musí skončit, aby něco jiného mohlo začít. Příští týden má tatínek 80. narozeniny. Za dva týdny ženíme našeho staršího syna a tak to jde pořád dál a a dál. Co zbývá? Nic jiného, než se těšit na dovolenou příští rok. Už se těším na mou sladkou Francii a bolavý zadek. Jo a trochu se mi po vás stýská.

67

34

Horko, horko, horko 12. 8. 2015

68

Je mi horko, a tak jsem se rozhodla napsat o horku. Horko už je úplně každému. Už i ten, kdo preferuje teplé počasí, je zaskočen razancí letošního léta. A co s tím? Můžeme se zbláznit, a nebo se to můžeme pokusit přežít. Souhlasím s vámi, že horko je mimořádně náročné. Sama si všímám, jak mě během odpoledne přepadne únava, jelikož v noci prostě vedrem špatně spím. Jsem velmi ostražitá při řízení auta, jelikož si říkám, že lidé za volantem toho musí mít plné zuby. Je mi líto starých lidí, miminek a mých psů, kteří mají celoročně huňatý kožich. Proti horku jsme vytvořili systém zatahování rolet a otvírání, nebo neotvírání oken. Prostě se nedá nic dělat, ale pokusíme se to přežít. Na FB jsem zaznamenala stesky, že co je to za dobu, v které žijeme, že buď jsou vedra, nebo povodně. Musím vás uklidnit! Jelikož čtu ráda historické knihy, musím vás ujistit, že co je svět světem, neustále obyvatele planety vystavuje extrémním zkouškám. My máme to štěstí, že si můžeme škrtnout (a doufám, že napořád) hladomory a morové epidemie. Ale abychom si pořád nestěžovali, všimli jste si, že letos jsou obilná pole naprosto úchvatná a že když vidíte posekané

pole a na nich balíky slámy, že máte pocit, že to někdo celé pozlatil.? A proto nezoufejte, zase bude pršet a bude zima a my s láskou budeme vzpomínat, jak jsme v létě nevěděli, kam před vedrem utéct.

69

35

Projekt svatební šaty 12. 8. 2015

70

Asi jste zaznamenali, že v červenci jsme měli radostnou událost - ženili jsme staršího syna Ondru. Pro každou maminku je svatba syna událostí zásadního charakteru. A nejdůležitější otázka je: „CO NA SEBE?“ Já vymyslela, že si na svatbu svého syna vezmu moje svatební šaty, ve kterých jsem se vdávala přesně před třiceti lety. Jelikož jsem byla tehdy nevěsta „mimoproudová“, měla jsem šaty krátké a ne bílé, ale béžové. Takže nápad byl na světě, zbývala realizace. Do šatů jsem se sice narvala, ale byla jsem v nich jako jitrnice, takže bylo nutné zhubnout. Když máte motivaci, tak to jde téměř samo, takže výsledek byl -6 kg. Šaty potřebovaly jen vyměnit třiceti lety zpuchřelý zip, tajně vyprat, tajně vyžehlit a mohla jsem vyrazit. Nejtěžší bylo čelit otázkám svého okolí: „Co si vezmeš na sebe?“ Takže já, která vždy vím, co si vezmu na sebe, jsem mlžila a mlžila a tvrdila, že nevím a že ještě uvidím, V den D, kdy byla svatba, a šla jsem se obléci do mého „projektu“, jsem požádala švagrovou Ladu, aby fotila co se bude dít. Takže jsem měla možnost vidět reakci mého milovaného muže, který ihned poznal, o jaké šaty jde. Obnovená premiéra šatů

byla ještě lepší než premiéra samotná. Moc jsem si mé třicetileté šaty užila a mám velkou radost, že jsem Michalovi udělala krásné a podle fotek i milé překvapení.

71

36

Francouzský paradox 13. 9. 2015

72

Asi všichni znáte francouzský paradox. Mými slovy to je: „Pijte pravidelně přiměřené množství vína a dožijete ve zdraví vysokého stáří.“ Já dnes budu psát naprosto o jiném francouzském paradoxu. Před mnoha lety jsme byli v Bretani, kde nás okouzlily louky, které jsou cíleně vyseté například na kruhových objezdech, kvetou a jsou velkou estetickou potěchou projíždějících. Tenkrát jsme si koupili semínka na takový kvetoucí trávník, zaseli a byla to opravdu nádhera. Bohužel šlo o jednoletky, takže luční nádhera se další rok neopakovala. Vloni jsme byli ve Francii a když jsme jeli na kolech kolem hobby marketu, hned jsme zastavili a šli si koupit rozkvetlý trávník. Oddělení trávníků jsme našli a našli jsme i mnoho krabic a sáčků a tak jsme vybírali a vybírali, až jsme koupili japonský trávník, podotýkám, že levný opravdu nebyl. Vybrali jsme pro něj místo na zahradě nejčestnější a to náš kruh na terase. Normálně tam vysazuji letničky do různých vzorů ala park Průhonice. Podle návodu na krabici jsme trávník vyseli do připraveného záhonu, a aby půda byla co nejkvalitnější, navezli jsme tam náš úrodný kompost. Když Michal vyséval

trávník, trochu ho zaskočilo, že bylo semínko jedno jako druhé. Pak jsme zalívali a zalívali a těšili se na náš rozkvetlý japonský trávník. K našemu překvapení se nám z našeho ozdobného kruhu začalo rýsovat takové kulaté hřiště s pěkným pažitem. Po kytičkách japonských nebylo ani památky, ale na třech místech vyrostly rostlinky, které mi podezřele připomínaly okurky a posléze dýně. A tak to taky dopadlo, japonský trávník je normální hřišťová tráva. Asi nám okrasné kytičky zapomněli do travních semínek přimíchat. Z okurek se vyklubaly dýně. A tak se nám poprvé ve Světicích podařilo vypěstovat dýni máslovou, kterou jsem si koupila vloni na trhu a semínka z dýně jsem vyhodila na kompost. Když jdu kolem záhonu, musím se opravdu smát, takhle jsem si japonský trávník nepředstavovala asi ve snu To víte, francouzské paradoxy.

73

37

Proč mám ráda ragby a nemám ráda fotbal? 25. 10. 2015

Před 13 lety jsem stála před rozhodnutím, jaký sport vybrat Jindříškovi. Měla jsem dvě možnosti. Buď na průměrný říčanský fotbal, nebo na nadprůměrné ragby. Vybrala jsem ragby. Tím jsem způsobila, že náš Jindra propadl tomuto sportu a postupně ragby propadla celá naše rodina. Když Jindra prvně v pěti letech hrál zápas na turnaji, oba jsme plakali, Jindra takovým tím sportovním vztekem a já strachy, že mi toho chlapečka na hřišti zmrzačí. Zmrzačili mi ho mnohokrát. Modřiny a šrámy nepočítám, ale zraněné rameno byl poměrně zážitek a natažený sval ve stehně si vyžádal několik návštěv nemocnic a fyzioterapeutů. Teď pomalu končí MS v ragby v Anglii. Jestli jste neměli tu čest vidět některý ze zápasů, určitě si udělejte příští sobotu čas na finále. Je to něco neuvěřitelného. A tak mě napadlo zrekapitulovat důvody proč mám opravdu ráda ragby. 6. důvodů proč mám ráda ragby? 1.

74

Rozhodčí má handsfree a komentuje průběh zápasu, hra je tím pádem nesmírně přehledná i pro laika.

2. Ragby hrají opravdu nádherní chlapi. 3.

Nikdo nesimuluje! Naopak, pravidlo je, že hráč, kterému teče krev, nesmí hrát. Hráči jsou otlučení, jako píšťalky, ale všichni se snaží pokračovat ve hře.

4. V ragby uvidíte minimálně faulů. 5.

Veškeré rozporné situace se kontrolují na záznamu. Jak prosté.

6. Diváci na zápase ragby fandí ragby, a ne klubům. Ragby je pro mne opravdu sport gentlemanů, i když to na první pohled nevypadá. Jeden bývalý hráč Ragby řekl: „Ragby není hra, ragby je filosofie.“ A teď těch 6 důvodů proč nemám ráda fotbal? 1.

Hráči se chovají jako primadony na hřišti i v životě.

2. Neustále při hře simulují. 3.

Fanoušci jsou naprosto nesoudní a nejde jim o fotbal.

4. Ve fotbale se točí velké peníze a vlastně už nejde o sport, ale o business. 5.

Proč se sporné situace nedají zkontrolovat na videu? Že by se to někomu nehodilo?

6. V televizi dávají každý fotbal, ale ke koukání to moc není.

75

38

Vánoce jsou tady 23. 11. 2015

76

Naše rodina je prokletá Vánocemi v tom pozitivním smyslu. Všichni Vánoce nepokrytě milujeme. Vůbec nejsme schopni pochopit, že někdo si stěžuje na Vánoce a na vánoční přípravy. Prvním adventem všichni ožíváme, začíná vánoční chystání. Je to už několik let, co jsem okoukala od sestry slavení jednotlivých adventů. V důsledku této tradice máme v prosinci Vánoce celý měsíc. Co to znamená?  Každou adventní neděli večer se celá rodina sejdeme, uvaříme vánoční čaj a já upeču vánoční cukroví, které hned společně sníme. Slavnostně zapálíme svíčku na adventním svícnu, k tomu si pouštíme vánoční koledy a užíváme si krásný čas. Taky k nám chodí Advenťák. Jak vypadá? Tak to nevíme, ale každý na svém místě na stole najde nějakou maličkost, někdy jsou to ponožky, někdy tyčinka na rty, prostě samé důležité, milé maličkosti. Na první advent Michal vyzdobí dům „vánočním cirkusem“ a společně se těšíme na Štědrý den. Na Štědrý večer jsme naštěstí zase celá rodina pospolu, vychutnáme si štědrovečerní večeři, vyhlížíme společně Ježíška z okna, pak mu zazpíváme koledy a představte si ten zázrak, každý rok nám Ježíšek

přiletí. Po rozbalení dárků jsme všichni malinko smutní, že nám pomalu a jistě končí naše vánoční radování. A tady je několik tipů na pěkné vánoce: 1.

Ježíšek chodí, i když nevygruntujete dům či byt!

2. Cukroví je nejlepší před Vánocemi, po Vánocích o cukroví nikdo nestojí, takže cukroví neschovávejte! 3.

Dělejte všechno, jako když jste byli malí, nebo když jste měli malé děti. Je tak snadné věřit.

4. Tradice jsou jedna z mála jistot v našem životě, a tak proč si je neužít? 5.

77

Záleží jen na vás - jaké si Vánoce uděláte, takové je budete mít. Můžete se nervovat, ale můžete se taky krásně těšit a radovat.

39 Vánoční zázrak 17. 12. 2015

78

Někdy se ze zdánlivě nevítané věci stane pohlazení po duši. Na stránkách Le Bistot mám odkaz, že na Vánoce upeču vánočku, úplně jsem na to zapomněla (už jsem je ani péct nechtěla) a najednou mi přišel mail od paní ze Strakonic, že by si jednu vánočku přála. Ani jsem nevěděla, za kolik vánočku nabízím , tak jsem se musela podívat na své vlastní stránky. Paní Žílová mi sdělila, že vánočku chce jako dárek pro maminku. V úterý jsem se pustila do díla, první pokus se nepodařil, spletla jsem se a z jedné dávky jsem udělala místo dvou vánoček jednu, takže byla mega velká. Druhý pokus se taky nevydařil, někde se stala technologická chyba a těsto nekynulo. Až třetí pokus se vydařil, těsto bylo jako peřinka. Dílo se povedlo a včera jsem poštou vánočku poslala do Strakonic. Dnes jsem dostala tento mail, který mě opravdu potěšil a rozplakal: „Dobrý den, moc děkuji, vánočka dnes přišla v pořádku. Mamce jsem ji hned předala, no co Vám budu povídat, kromě chvály se konalo i dojetí. Takovou prý dělávala její maminka, moje babička a nevěřila, že takovou poctivou vánočku ještě někdy ochutná... Pamatuji se, že jsme jako děti běhaly po kuchyni u babči a

ona seděla s mísou a měchačkou a hnětla a hnětla do úmoru těsto, tak jsme ji zlobili a říkali, že má robot a ona že ne, že musí takhle ručně snad půl hodiny. Pak chtěla, abychome míchali my, tak to jsme hned utekli ven a křičeli , že jí stejně nejíme. No a teď jsem si sedla na zadek já. Říkám si, že se musím podívat, co je to za úžasnou paní, co umí takhle péct a jestli nemá v nabídce i další cukrářské výrobky, vzpomněla jsem si, že u mailu byly Vaše stránky, najedu na ně, kliknu a nevěřím svým očím. Nádherná dáma... Čtu koučing, mentoring, tak to tedy s prominutím čumím. Vůbec by mě nenapadlo, že někdo tak chytrý a úspěšný mi upeče vánočku. Svět je plný překvapení. Ale Vánoce jsou obdobím takových zázraků. Tak to před Vámi smekám. Moc děkuji, nejen za sebe. Přeji krásné Vánoce a do nového roku pevné zdraví, spokojenost a štěstí. S úctou a pozdravem Eva Žílová.“ A na začátku to byl omyl. Krásné Vánoce a mnoho takovýchto zpětných vazeb. A moc děkuji.

79

40 Dřevo s příběhem 10. 1. 2016

80

Každý rok si na zimu děláme dřevo. Máme krbová kamna, která jsou centrem našeho domu a je fakt, že v zimě topíme téměř každý den. Dřevo získáváme z tatínkova lesa. Tatínek pořezá „nálet“ - to jsou stromy, které v lese vyrostly a nemají tam co dělat (většinou se jedná o břízu). Tatínek pořeže a my (Michal, já a někdy i kluci) dřevo vytaháme a nanosíme na valník. Pak chlapi metry dřeva nařezají na polena a nakonec je Michal na štípačce naštípe na polena. Práce je to vydatná a dřevo nás zahřeje v průběhu roku několikrát. V roce 2015 jsme nestihli s tatínkem najít společný víkend, abychom se do lesa vypravili a dřevo nadělali. Jak se blížil podzim, začínala jsem být mírně nervozní, čím se v zimě ohřejeme. Michal řekl, že dřevo je jeho starost a tak jsem byla celá napnutá, co budeme říkat, až se zima zeptá, co jsme dělali v létě? Ale Michal nezklamal. Vyjeli s Jindrou na chatu, kde jsme měli za domem od roku 1996 složenou hromadu starých trámů. Trámy roztřídili, nařezali na špalky a přivezli k nám domů, kde je Michal proměnil v hromadu polen. Ale není dřevo jako dřevo. Trámy pochází z Villy Schwaiger v Praze 6, která byla postavená v roce 1890.

Hanuš Schwaiger byl český malíř a blízký přítel pana prezidenta Masaryka. Když si představíte, že na stavbu vily byly potřeba trámy ze vzrostlých stromů, uvažuji, že dřevo u kterého se letos hřejeme a praská nám v kamnech, někdo musel vysazovat zhruba v roce 1840, v době, kdy jsme byli Rakousko-Uherská monarchie a císař Ferdinand V. předával vládu Františkovi Josefovi I. Nepřestávám s úctou naslouchat praskání a s tichou pokorou hladím každé polínko. Aby toho nebylo málo, ve Vile Schweiger byla několik let má milovaná restaurace Le bistro de Marlene. Tak mi praskání dřeva pocházejícího z monarchie a vědomí, jak se věci prolínají, přijde naprosto magické.

81

41 Když jste součástí něčeho úžasného 23. 6. 2016

Je to jako včera, co jsem slavila 40. narozeniny. A hned, jak skončila oslava, tak jsem prohlásila, že se těším na své padesátiny a jejich oslavu, protože je to super slavit s kamarády a rodinou. Nechce se mi věřit, že oslava mých 50. narozenin je už minulostí. Padesát mi sice ještě není (mám ještě 6 dní, ale...). Mohla bych říct, že se už těším na oslavu svých 60. narozenin, ale trochu se bojím, že to zase uteče jako voda, takže raději mlčím. Ale to, že slavit narozeniny s kamarády a rodinou je super, to musím zopakovat. Oslavu jsme připravili na pátek 17., jelikož syn Jindra v původně plánovaném termínu odjížděl na brigádu do Londýna. Zvolili jsme variantu zahradní párty ve stylu roku 1966. Zkušenost jsem měla, podobně proběhla oslava Michalových narozenin. Nechci psát o dobrodružství s počasím, ve 14:00 ještě pršelo, ale chci psát o tom, jak si vymyslíte program a všechno je nakonec jinak. Možná na začátek vysvětlení - oslavenci se vždy chystá nějaké překvapení, někdy je to Labutí jezero, někdy

82

spartakiáda. Parta se sejde a láme si hlavu, čím by oslavence překvapila, až doběhla. Často se i „pohádáme“, ale výsledek vždy stojí za to. To, že oslava začne v pátek 17. v 05:30, jsem si nepředstavovala ani v nejbujnějším snu. A začala! Venku v pátek v 05:30 byl příšerný déšť a můj pes Dianka, preventivně kvůli bouřce zavřená v kotci, malinko poštěkávala, tak jsem se ji vydala vysvobodit. Když jsem psa pustila, otočím se a vidím, že na zahradě, proboha, stojí jakési stany na místě kde mají za 3 hodiny přijet postavit party stan. No, co to je? Vydám se pod deštníkem na terasu, jestli se mi to jen nezdá, ale nezdá! A terasa je plná lidí, kteří leží na karimatkách, zalezlí ve spacácích a co už vůbec nechápu, na terase hoří oheň a všude smrdí/voní „tráva“?! Nejdřív vůbec nic nechápu, ani co je to za lidi, ale ani proč tady jsou. Během několika sekund mi dojde, že to je „partička“, která se nám nastěhovala na zahradu už ráno ve 3 hodiny, aby si tu pěkně užili „Duffstock“, což prý v roce 1966 byl předchůdce Woodstocku. Všichni oblečeni v hippies oblečkách, k tomu jim hrála patřičná hudba, hořel oheň, který přiživovali „trávou“, prostě hudební festival, jak má být. V 05:45 se z megafonu u nás na terase ozvalo, že je krásný sluneční den (příšerně pršelo) a že rozcvička začíná u bazénu. Fakt jsem nevěřila svým očím ani svým uším. Hippies si přivezli chleba, máslo, tak u nás v klidu posnídali, nakecali mi, že tu budou celý den, což jsem jim opravdu věřila a do 8 hodin se všichni ztratili na svá pracoviště. „Fakt mega vtipné překvapení,“ ohodnotila jsem sama pro sebe. Jen škoda, že to neviděli ostatní. To jsem však ještě netušila, že to není konec... Na oslavu jsme připravili program a jako hřeb večera byl turnaj v mölkky a škola twistu. Na mölkky vůbec nedošlo, jelikož přišlo další překvapení a to divadelní představení „Ze života Štěpánky“, neuvěřitelné. Průřez od mého narození, přes nabrání správné politické orientace, mých sportovních úspěchů, mého nadšení pro spartakiádu, nezapomněli ani na mou osudovou lásku Michala, naše cyklistické dovolené a na závěr jsem dostala hromadu bloků a v každém byl nalepený jeden můj fejeton z mého blogu - dojemné, nádherné, obdivuhodné. A když jsem si už myslela, že je konec a že už opravdu mě nic nepřekvapí, tak si má milovaná a neuvěřitelná sestra nacvičila vystoupení na tahací harmoniku, na kterou si troufnu říct nehrála 44 let. A tady už nemám slov, jen tichý obdiv k mé sestře Květě. Děkuji vám všem, kteří jste přišli, klaním se vám všem, kteří jste účinkovali, děkuji Luborovi, který si dal práci s cedulemi, děkuji vašim dětem, které jste opět zapojili a ony nebrblaly a hrály. Děkuji, děkuji, děkuji a jsem šťastná, že jsem součástí toho všeho. 83

P.S. Děkuji mé milované rodině, bez nich by oslava nikdy neproběhla - nejvíc Michalovi, že mě prostě nezabije, protože by měl klid.

84

42

Projekt Mont Ventoux 15. 7. 2016

85

Je 15.7. 2016, den poté co Tour de France jela přes horu Mont Ventoux, na kterou jsem 3.7. vyšlapala. Bohužel je to i den poté, co nějaký šílenec vjel kamionem do lidí, kteří koukali na ohňostroj ku příležitosti oslav pádu Bastily v Nice. Takže jsem byla nejdřív veselá, ale teď jsem hodně smutná, že se takové věci dějí... Ale zpět k mému projektu Mont Ventoux. Jsem v podstatě projektová holka. Ke všem větším věcem, co mě v životě čekají, přistupuji jako k projektu. A jak to je? Prostě si řeknu, kdy se věc má stát a pak do data realizace si naplánuji jednotlivé úseky a do těch si dám dílčí úkoly, které vedou ke splnění cíle. Ano, dvacet let v nadnárodních korporacích se na mně rozhodně podepsalo. Když tak přemýšlím o tom, co je pro mne důležitější, jestli cíl a nebo ten proces jako takový, těžko se mohu rozhodnout. Ale možná pro mne platí víc, že cesta je cíl. Každý rok jezdíme s Adventurou na dovolenou na kolech. Pro rok 2016 jsme vybrali zájezd Provence na kolech, kde hned druhá etapa vedla přes vrchol hory Mont Ventoux (1911 m). Realizace

projektu Mont Ventoux začala v lednu 2016, kdy jsem začala se zlepšením své fyzičky. Začala jsem pravidelně, dvakrát týdně, chodit na spinning, najala jsem si osobní trenérku Kačenku do posilovny a začala jsem chodit na cvičení SM systém. Celý měsíc vše šlo jako po másle, až do mého slavného kankánového provazu, kdy jsem si ultimátně natáhla sval na zadní straně nohy. Žádné cvičení, byla jsem ráda, že se mohu alespoň belhat. Tak to bylo nemilé překvapení, neplánovaná přestávka dva měsíce. Začátkem dubna jsem se zase s vervou pustila do příprav, noha trochu zlobila, ale už jsem nemohla nic oddalovat. Přípravy šly do finiše, a tak jsem v červnu přidala do tréninkového plánu ještě pravidelný výjezd na kole, což se mi moc nepovedlo splnit. Najela jsem ubohých, ušmudlaných 150 km. 24.6. Jsme týden před odjezdem, poslední cvičení v posilovně. Vím, že jsem nesplnila všechno, jak jsem si naplánovala, ale někde uvnitř cítím, že to dám. 1.7. Odjezd směr Francie, Vaison-la-Romaine. 2.7. Spíme v kempu, ze kterého je vidět můj cíl - hora Mont Ventoux, raději se tam ani nedívám, je to tak strašně vysoko a sedí tam mrak. Lidi ze zájezdu to hrozně řeší a pořád se baví o zítřku a už teď mají nervy. Nechci nic slyšet, nechci nic vidět, prostě zítra sednu na kolo a tu horu vyjedu! Zapomněla jsem si doma iPod, normálně jezdím s jedním sluchátkem v uchu a mým dopingem je hudba, ale teď jsem zjistila, že můj doping jsem nechala doma. Výborně, tak na to si taky zakazuji myslet. Alespoň se zbavím hloupé berličky, kterou jsem si z hudby udělala.  Je 3.7. ráno, vyrážíme. Prvních 10 km je rovinka do města. Město je naprosto plné cyklistů a obchodů s koly, neuvěřitelné. Chcete si vyjet na vrchol? Kupte, či půjčte si kolo a jeďte! Stoupání začíná téměř hned za značkou města. Jet na Mont Ventoux je cyklistický svátek. Mladí, staří, muži, ženy i děti. Francie je prostě cyklistický národ. Všichni jedou na silničních kolech, jsou neuvěřitelně vystajlovaný, cyklistické kombinézy, dresy, jak na modní přehlídce. Já jedu na treku a Michal na horalovi, jsme v cyklistickém, ale proti Francouzům jsme jak Popelky.  Prvních 10 km jedu sama, Michal je někde přede mnou, nevadí mi to, jedu si svým tempem. Snažím se jet frekvenčně, to znamená, točit pravidelně nohama, ale mít pořád správný výkon. Hudba mi nechybí. Stoupání 12 % je drsárna, zapomněli tu udělat zatáčky, takže táhlý kopec bez zatáček, fuj. V noci hodně foukalo, nespala jsem a s větrem jsem 86

udělala dohodu, že když foukat, tak do zad. Vítr foukal chvilkami a někdy i dodržoval naší dohodu. Na každém kilometru je patník, kde jsou informace, v jaké jste nadmořské výšce, kolik km stoupání jste ujeli a kolik % stoupání vás čeká v následujícím kilometru. Informace k nezaplacení. Opět k hoře přistupuji projektově, neustále si počítám, jaký díl cesty je za mnou a jaký díl cesty přede mnou. Patník 10 km a Michal u něj. Jsem ráda, že ho zase vidím. Sníme tyčinky, vyměníme si dojmy a domluvíme se, že zastavujeme na každém druhém km. Ve dvou se to lépe táhne, teď vidím Michala každé dva kilometry. Přidal se k nám ještě jeden mladý manželský pár, takže nakonec jedeme ve čtyrech. 15. km, Chalet Liotoro - chata s občerstvením, prvním a až na vrchol posledním. Dáváme si kávu, Oranginu a bagetu, kterou si vezeme jako svačinu. Vidím na vrchol, vím, že nám chybí jen 6 km a 500 výškových metrů. Zase se na vrchol raději ani nekoukám. Nebe je bez jediného mráčku. Už teď máme výhled jako ptáci. V dálce vidíme zasněžené vrcholy Alp. Je to taková nádhera, až se mi z toho točí hlava. Jsem tak šťastná, že jsem zdravá, že mám nohy a že to mohu absolvovat. Nevím, jak to popsat, ale beru to jako velký dar, že tento intenzivní pocit štěstí si uvědomuji v okamžiku, když je. Vyrážíme na posledních 6 km, stavíme po každém kilometru. Můj limit, proč musím zastavit nejsou nohy, ani fyzička, ani dýchání, ale je to zápěstí a to, na čem sedím, oboji během chvíle naprosto zdřevění. Naštěstí stačí jen chvilička odpočinku a zase je vše v pořádku. Už není les, jedeme po silnici a kolem je jen a jen kamení. Sluníčko pálí, ale jsme tak hodně nahoře, že je mi zima. Když jedem, je ale naprosto akorát. Nesmíme zastavovat, jinak zmrznu. Poslední 2 km jedeme na jeden zátah, cíl je na dosah, stoupání už není tak drsné jako na začátku. Vrchol je plný cyklistů a motorkářů. Cyklisté jsou šťastní, všichni se fotíme u patníku a cedule, prostě oslava a dokumentace vítězství ducha nad tělem v jednom. Výhled je neuvěřitelný. Honem do bundy, nebo zmrzneme, sluníčko svítí, ale je tu pěkná zima. Jak tu asi musí být, když sluníčko nesvítí? V překladu znamená Mont Ventoux větrná hora, tak se není čemu divit. Se sjezdem nepospícháme, není kam spěchat, cíl je dosažen. A stálo to za to! Výjezd jsem si dala k padesátým narozeninám. Cestou jsem si říkala, že jedu za všechny padesátnice světa, že jedu pro Kačenku z posilovny, že jedu, abych byla blíž mamince, že jedu, abych splnila svůj cíl. Už zeď se těším na další můj projekt, co to asi bude?

87

88

43

Modelkou v padesáti 12. 10. 2016

89

Modelkou v padesáti je kniha, která se mi dostala do ruky víc než před deseti lety. Název mě naprosto okouzlil. Knihu jsem si půjčila a přečetla. Obsah si vlastně vůbec nepamatuji, ale název se mi vryl do mé paměti. Nápad stát se modelkou v padesáti se mi moc líbil a vlastně jsem pojala plán, že když jsem neměla rozměry na modelku ve dvaceti, teoreticky by to mohlo klapnout v padesáti. Vědomě jsem nepodnikala žádné kroky. To, že neustále hubnu a cvičím, je můj životní program, o tom nemá smysl mluvit. O čem bych ale ráda mluvila je, že se mi potvrdilo tvrzení, že někdy stačí moje rozhodnutí a víra, že se to stane a ono se to opravdu stane. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila, možná někdy v legraci jsem řekla, že já v padesáti budu modelka, ale to bylo vše. Letos v létě, po tom, co jsem oslavila padesáté narozeniny, mi zavolala Lenka ze salonu Miabella, jestli bych měla čas se u ní v salonu zastavit. Jasně že bych měla čas, jednak jsem potřebovala upravit jedny šaty a druhak mám vždy čas se zastavit v salonu Miabella, tak to prostě je. Když jsem přijela do salonu, Lenka mi řekla, že si půjčila moje míry a na zkoušku ušila nový model šatů, které by

chtěla nabízet mé věkové skupině. Salon Miabella často šije šaty pro nevěsty a maminky nevěst jsou při návštěvě salonu smutné, že tam pro ně nemají tak velký výběr šatů. Šatů, které sem tam něco schovají a naopak vyzvednou přednosti zralé postavy. Super, proč ne? Vyzkouším pro Lenku nový typ šatů. Ale když mi Lenka opatrně při zkoušení začala sdělovat, že by ušila ještě další šaty a že by byla moc ráda, kdybych je byla ochotná pro salon nafotit, nevěřila jsem svým uším. Já se opravdu stanu v padesáti modelkou? Těšila jsem se na focení jak malá holka a užila jsem si focení jak velká holka. Můj dar užít si sílu okamžiku vyšel na 200 %. V duchu jsem si stále opakovala: „Kolikrát tento sen mohu ještě v životě zažít?“ Asi mockrát ne, a tak jsem si užila každičkou sekundu focení. Jsem šťastná, padesátiletá modelka, byla jsem šťastná tak moc, že jsem samým štěstím v den D nemohla usnout. Tento příběh je o tom, jak se sen stane realitou a realita se stane snem.

90

91

44 Vánoční krocan 1. 11. 2016

92

Původně jsem myslela, že tento příběh nikdy nezveřejním, ale jak léta plynou, už to není tak nezveřejnitelné jako před šesti lety, kdy se všechno stalo. Když maminka umřela, domluvily jsme se s mojí sestrou Květou a švagrovou Ladou, že se na organizaci rodinných obědů budeme střídat. Já jsem si dobrovolně vybrala Boží hod vánoční. Co to znamená? Na oběd k nám přijede přibližně 20 lidí. Fajn, menu je jasné - pečená krůta s domácími rohlíčky, nádivka, vinné klobásy, kuřecí řízky a bramborový salát. Vánoční krůty nám dává tatínek jako vánoční dárek. Já, jelikož u nás měl být rodinný oběd, jsem nafasovala dvacetikilového krocana. Prostě takové krůtí hovado. Když jsme vánoční menu probírali v kavárně, Petra s Tomášem, kteří pobývali nějaký čas v USA, vymysleli, že krocana musíme upéct jako v USA, což znamená v celku. Instrukce byly: Krocana nasolte, vycpěte ho máslem, zabalte do alobalu, dejte na pekáč s vodou, celou noc ho pečte při 100°C a pak prudce dopečte. Když Ondra okrájel křídla a prsa na řízky, zůstalo 16 kg hmoty, kterou jsme podle návodu připravili k pečení. Do trouby jsme ho sotva nacpali. Ondra pečínku před

zasunutím do trouby ještě řádně zdokumentoval a jak jinak, frajera dal na FB. Jelikož, jsem potřebovala na hod boží upéct rohlíčky a nádivku, vymyslela jsem, že si krůtu předpeču z 23. na 24. a pak ji dopeču 25. těsně před obědem, aby pěkně křupala. Plán byl super, ale vyskytla se mezírka. Když Michal 25. ráno kolem osmé hodiny vyšel ze sklepa, kam jsem předpečenou krůtu předtím odnesla, se slovy, že ta krůta pěkně smrdí, v tom okamžiku jsem přesně věděla co se stalo. Já koza blbá jsem po předpečení nechala tu krůtu zabalenou v alobalu a ona se dokonale zapařila. Zkoušeli jsme ji omýt v octové vodě, zkoušeli jsme ji okrájet a alespoň něco zachránit, vše bylo marné. Ještě mě napadlo, že z kousku smradlavého masa udělám minutku a odnesu ji Jindrovi, který jediný spal, jestli pozná, že maso smrdí, ale pak jsem od nápadu upustila, přece neotrávím své vlastní dítě. Celá krůta šla do popelnice. Co ale teď? Za tři a půl hodiny tu bude dvacet lidí na oběd. Volám ségře: „Květo, máš krůtu?“ „Ne, už jsme ji snědli.“ Volám Ladě: „Lado, máte ještě krůtu?“ „Ne, nemáme.“ Super, jak tohle tatínkovi vysvětlím. Z dvacetikilové krůty mám maličký pekáček, který jsem pro jistotu upekla, jak ji pekla maminka, kdyby se americký zázrak nepovedl. Ondra dostal spásný nápad: „Mami, vždyť ty máš telefonní číslo na toho pána z Krůtího nebe, tak mu zavolej, jestli nemá nějakou krůtu.“ No, v podstatě nemám na vybranou, tak mu volám. Na druhé straně pán křičel tak, že jsme musela mít telefon 20 cm od ucha, jestli vím kolikátého je, a jestli vím kolik je hodin (bylo 8:45) a jestli vím, že je svátek. Vím, všechno vím, ale nemám krůtu a na cestě k nám je téměř dvacet lidí. Když se vykřičel, řekl, ať si přijedeme. Michal vzal peníze a flašku a přivezl šestikilovou krůtu zmraženou na kost. Michal krůtu sprchoval a sprchoval, až se dala rozporcovat, žádné pomalé pečení, proběhlo pečení prudkým žehem. Ve 12 hodin hosté vcházeli do dveří, vše bylo nachystáno a já hosty vítala slovy: „Tak měním instrukce, krůtu si dát můžete, ale nemůžete se u nás sprchovat, už nemáme teplou vodu.“ Jelikož nám měli vyvážet popelnici až za deset dní, tak jsme ještě zapařenou krůtu v noci převáželi do Říčan, kde popelnice vyváželi následující den. Brácha se tak smál a říkal, že by tatínek tuto veselou historku ocenil, ale u mne převažovala obava, že by nebyl rád za to, jak skončil krůtí mamut, proto tato historka spatřuje světlo světa až teď. Myslím, že se mi dějí tyto věci vždy, když zapomenu na pokoru a chci někoho omráčit. Dobrá lekce - za mě radši neomračovat. Ale i dobrá lekce v krizovém managementu, viď Ondro.

93

45

Kockatá riť 10. 11. 2016

94

Celých dvacet let, které jsem strávila v korporacích, byly mou pracovní náplní porady. Porady vedení, porady operativní, porady strategické, porady projektové, ... Porady byly dlouhé a ještě delší, možná se na nich někdy něco vyřešilo, ale většinou vůbec nic. Někdy jsem pro porady neměla čas ani pracovat. Někdy jsem si říkala, že až já umřu, půjdu do nebe, u nebeské brány bude stát svatý Petr a zeptá se mě: „Štěpánko, co jsi celý život na té Zemi dělala?“ Já mu řeknu: „Seděla jsem na poradách.“ A on mi řekne: „Ale šup do pekla!“ Tak to ne, odešla jsem ze světa korporací a porady se mi vykouřily z hlavy (nepočítám setkávání podnikatelů, která organizuji). Až letos v září se v mailu objevila pozvánka na poradu franšínzantů, a sakra to ne! Hned na začátku jsem si spletla začátek, myslela jsem, že začátek je v 9:00, ale začátek byl v 8:00, což jsem zjistila večer před tím. Čirá hrůza. Taky bylo krásné ráno a já raději chtěla jet na kole, než abych jela na poradu. Dobrá, vydržím to, jedu na poradu. Porada začala představením agendy a jako první na programu bylo komunikační cvičení Tabenos ( v o r i g i n á l e Te m e n o s ) , co ž v d o b ě s t a r o ř e c k ý c h

Olympijských her znamenalo klid zbraní. Bylo mi jasné, že toto cvičení je speciálně zaměřené na dva kolegy, kteří kverulují, to znamená, že je s nimi občas obtížnější komunikace. Cvičení spočívá v tom uvědomit si, co konstruktivní komunikaci prospívá a co ne. „Takže si nejdřív uvedeme všechny situace, co komunikaci neprospívá,“ říká Petr, vedle kterého sedím a který vede toto cvičení a dodává: „Tak Štěpánka.“ Já holka snaživá jsem mu chtěla udělat radost, tak povídám: „To je pěkná blbost.“ „Dala jsem mu ale pěkný příklad,“ říkám si. Jenže Petr vytřeštil oči, vyskočil a řekl: „Jak jako blbost?“ A já na to: „Jak jako blbost? Prostě blbost.“ A pak mi to došlo - on si myslel, že komentuji to cvičení a já přitom dávám takový pěkný příklad, možná jsem se do toho neměla tak položit s tím tónem. Petr byl naprosto vyděšený a mně se chtělo strašně smát. To mu nevysvětlím, prostě už nejsem typ na porady. A proč kockatá riť? Tak to je komentář mého jednoho bývalého slovenského kolegy, který se na mně při jedné nekonečně dlouhé prezentaci podíval a pravil: „Kockatá riť.“

95

46 Jeden rok 19. 11. 2016

96

333 dní v roce jsem v lese a jak tak chodím lesem, přemýšlím o různých věcech. Jedna věc, která mi jde hlavou, je, že jeden rok v přírodě se dá připodobnit našemu lidskému  životu. Leden je děťátko, které jen leží a spí a začíná se rozkoukávat, únor, kdy se příroda probouzí k životu, je když začneme chodit do školy a začneme nabírat zkušenosti mimo naší rodinu, březen je čas, kdy je příroda v plném rozpuku a vše se začíná množit a i na nás přijde tento pud množení. Duben a květen - znáte něco krásnějšího, kdy příroda je čerstvá, šťavnatá a silná a znáte něco krásnějšího, než když je vám 25, nebo 30 let? A tak jde měsíc za měsícem. Spočítala jsem si, že bych mohla být někde v polovině srpna. A co mě to naučilo? Snažím se koukat na každý měsíc a na každé roční období s láskou a obdivem, abych se naučila najít něco krásného i na říjnu a listopadu,. Pak možná budu víc připravená na stáří a budu se koukat na podzim a zimu mého života správným pohledem. Přesně si pamatuji na okamžik, kdy jsem byla malá a uvědomila jsem si smrtelnost. Strašně jsme se lekla, že mi umře maminka, běžela jsem za ní a plakala jsem, že nechci aby mi umřela.

Pak jsem se bála toho, že umřu já, zakazovala jsem si na smrt myslet a dělala jsem, že neexistuje. Naštěstí, jak čas pokračuje a já stárnu, naučila jsem se vzít smrt na milost, že existuje. Přišla jsem na to, že když budu žít hezky a naplno, tak se smrti nemusím bát. Když to přijde, chtěla bych si bez lítosti říct: „Bylo to fakt pěkný.“ Zamilovala jsem se do myšlenky, že tělo je jen schránka a duše je něco, co trvá a vracíme se sem na zem znovu, jen do jiného těla. Úplně nejraději mám myšlenku, že se potkáváme se stejnými dušemi, takže mám velkou šanci, že se s maminkou znovu potkám, třeba bude moje holčička a co určitě vím, budu ji milovat, jako ona milovala mne. Moje trenérka Kačenka mi vyprávěla naprosto neuvěřitelně dojemnou příhodu. Umřel ji dědeček a potřebovala si někde v ústraní smutnit a poplakat, tak si zalezla do postele pod peřinu, kde ji plačící objevila šestiletá dcera. Ptá se: „Maminko, proč pláčeš?“ „Jsem smutná, protože nám umřel dědeček, Laurinko.“ „Ale maminko, nebuď smutná, vždyť dušička dědečka se k nám zase vrátí.“ „Já vím kočičko.“ „Maminko, a my se taky jako dušičky potkáme až umřeme, ale nebude si na sebe pamatovat, viď?“ Laurinka se na chvíli zamyslela a pak praví: „Ale víš co maminko? My si na chviličku na sebe vzpomeneme a zakřičíme na sebe, jo?“ Líp bych to nevymyslela.

97

47 Rok 2016 5. 12. 2016

98

Rok se s rokem sešel, uběhlo téměř 366 dní a je čas bilancovat. Nebilancuji každý rok, vlastně v duchu ano, takže na papíře nebilancuji každý rok, ale rok 2016 si bilancování zaslouží. Už jen tím že jsem se v plném zdraví dožila padesáti let (ale pořád si myslím, že je mi 16, tam se mi to nějak zarazilo). Rok 2016 byl od začátku plný dobrodružství, o kterých jsem v průběhu roku psala: jedno předtančení, druhé předtančení, můj artistický výkon v podobě provazu, neuvěřitelná oslava padesátin, výjezd na Mont Ventoux, báječné léto (kola v Třeboni), barevný podzim (kola na Vysočině). No řekněte, mohla bych si na něco stěžovat? Během roku mě potkalo mnoho báječných lidí, kteří mě obohatili a posunuli. Potkalo mě i mnoho báječných knih, nejvíc mě zasáhla kniha Není co ztratit fuk bublifuk od Hany Poltikovičové. Třetím rokem pracuji sama na sebe a myslím, že už jsem se v této poloze zabydlela a jsem v ní moc spojená. Nemohu nezmínit, že jsem se stala v tomto roce i modelkou a jelikož čtete tento příspěvek, tak teď už víte, že jsem se stala i "spisovatelkou". Děkuji svým rodičům, že jsem se narodila pod šťastnou hvězdou. A

jelikož si vesmír myslí, že tento rok si zaslouží velkolepou tečku, stala jsem se babičkou v očekávání (sakra, aby mi to dítě půjčili, když si myslím, že je mi stále 16).

99