téma měsíce
Text a foto: Michael Fokt
Když se příroda zapomene Evoluce si s živými tvory pořádně zahrává. Výsledky mohou být překvapující – tříocí plazi, žáby s chobůtkem nebo ryby s plícemi. Někdy se takové výtvory promění v úspěšné skupiny rozšířené po celém světě, jindy tiše vyhynou. Občas však pozůstatky dávné přírody přežijí na odlehlém místě až do dnešních dnů. Vydrží výbuchy sopek, nárazy asteroidů i hromadná vymírání zdánlivě jen proto, aby vyvolávali senzace při svém znovuobjevení. 38
Lidé a Země
www.lideazeme.cz
www.lideazeme.cz
Lidé a Země
39
téma měsíce Letadla, satelity, ponorky. Zdá se, že už známe každý kout modré planety. Sítem naší techniky by snad neproklouzla ani myš. Ale co takhle žába? A ještě k tomu obojživelník žijící déle než jedenáct měsíců z roku pod zemí? To už je jiná káva. Čtyřnohý poklad z indického Západního Ghátu, popsaný teprve v roce 2003, se stal skutečným objevem století. Snad právě proto, že je po většinu svého života „zakopaný“ pod povrchem, je místní jméno pro pohoří Západní Ghát, unikal tak dlouho pozornosti můžeme poněkud dlouhé vědecké jméno odborníků. přece jen vzít na milost. Naprosto ojedinělá žába je podle genetických analýz nejblíže příbuzná vzácným skákajícím obojživelníkům z ostrovů Seychel, od nichž ji však paradoxně dělí asi tři tisíce kilometrů slaného živlu. Tvorové s krkolomným názvem Nasikabatrachus sahyadrensis se vydali na dlouhou cestu k Asii ještě v dobách, kdy se Indie odlomila od druhohorního prakontinentu Gondwany. Jejich evoluční historie je tedy stará alespoň sto třicet milionů let. Vědci mají někdy trochu zvláštní vkus v pojmenovávání nově popsaných živočichů. Platí to i pro objev s protaženým čenichem na malé hlavě, který nám poodkrývá rané evoluční cesty žab. Když si však uvědomíme, že „nasika“ znamená v sanskrtu „nos“, „batrachus“ řecky „žába“ a Sahjádri
Když zoologové hrabavého obojživelníka poprvé uviděli, zmocnil se jich hluboký úžas. Podobné pocity musel prožívat na samém počátku dvacátého století i sir Harry Johnston, když hleděl ve společnosti pygmejských lovců kmene Wambutti na stopy v bahně. Měly patřit neznámému druhu pralesní zebry, po kterém cestovatel pátral. Otisky však nezanechalo jednolité kopyto, ale dvě kopýtka sudokopytníka. Savec, kterého domorodci znali pod jménem o´api, byl zjevně příbuznější žirafám než koním. Aniž to anglický objevitel tušil, pomohl světu představit další z žijících fosilií. Poslední pozůstatek třetihorních pralesních žiraf, které přežily v neprostupných pralesích bývalého Konga. Okapi je nejen jedinou zástupkyní svého rodu, ale drží možná i další rekord. Patrně je jediným
Při páření se menší sameček ostrorepa pevně chytí samičky. Čeká, až jeho partnerka naklade vajíčka, která hned oplodní.
40
Lidé a Země
www.lideazeme.cz
savcem na světě, který si svým obratným a dlouhým tmavým jazykem dokáže očistit vlastní oči i uši. Tříoký současník dinosaurů Tuatara znamená v jazyce novozélandských Maorů „s šípy na zádech“. Domorodci tak pojmenovali místního podivného plaza podle řady dlouhých špičatých šupin, které se mu táhnou středem hřbetu. První evropští mořeplavci ho podle vnějšího vzhledu zařadili někam mezi agamy a dál se o něj moc nestarali. Teprve o téměř čtyřicet let později odhalili vědci jeho pravou totožnost a nestačili se divit. Stáli tváří v tvář něčemu, co jinde na světě nemá obdoby. Tvorovi, který se dělil o životní prostředí už s dinosaury a o kterém si všichni až do průlomového objevu mysleli, že s nimi také vyhynul. Ve dvou blízce příbuzných druzích však www.lideazeme.cz
Objev okapi patřil k senzacím dvacátého století. Vědci nejdříve považovali jediného žijícího příbuzného žiraf za „pralesní zebru“.
přežívá na ostrůvcích kolem novozélandských hlavních ostrovů a honosí se českým názvem haterie. Plaz, který trpělivě přežil od dob dinosaurů až dodnes, má na všechno dost času. Než se může začít rozmnožovat, uběhne od jeho vylíhnutí deset nebo i dvacet let. Tedy podobná doba jako u člověka. Potom si však všechno vynahradí. Samec haterie jménem Henry žijící v lidské péči na Novém Zélandu se předloni stal hrdým otcem, když dovršil sto jedenáct let věku. Úctyhodný výkon. Samci haterií se přitom mohou pářit každý rok, jejich partnerky si však musejí dávat pauzu. Trvá totiž až tři roky, než se v jejich těle vytvoří vajíčka připravená k nakladení. Rozmnožují se tedy pouze jednou za dva až pět let. Lidé a Země
41
téma měsíce Není divu, že život haterií připomíná zpomalený film. Stejně jako jiní plazi mají proměnlivou teplotu těla, její provozní rozpětí se však od ostatních výrazně liší. Jsou aktivní i při pouhých šesti stupních, kdy už jsou všichni hadi, ještěři i krokodýli dávno bezmocně ztuhlí. Nejlépe se jim daří při teplotách kolem dvacítky, a když rtuť vystoupá nad pětadvacet, kdy se ostatní plazi teprve pořádně rozehřívají, haterie hynou vedrem. Nižší teplota přitom znamená pozvolnější látkovou výměnu, a tedy i ostatní pochody v těle. Teplota prostředí dokonce rozhoduje i o tom, jakého pohlaví budou nově vylíhlé haterie. Při osmnácti stupních se ze země vynoří samé samičky. Bude-li o čtyři stupně tepleji, schyluje se k pánské jízdě. Při teplotách kolem dvacítky budou pohlaví spravedlivě namíchaná. Svět dinosaurů byl patrně hodně zrádným místem. Nebezpečí hrozilo ze všech stran – i shora. Možná právě proto mají haterie ve světě živočichů poměrně neobvyklý vynález. Třetí oko na temeni hlavy. Je sice překryté šupinatou kůží a alespoň trochu je patrné jen u mláďat, ale má základy čočky i sítnice. Dnes podle všeho funguje spíš jako vnitřní hodiny citlivé na světlo, které seřizují denní i sezonní biorytmy haterií. Vzhledem k jeho vnitřní stavbě však není vyloučeno, že kdysi v druhohorách u jejich předků skutečně vidělo.
Vzhledem k vnitřní stavbě třetího oka haterie je možné, že dříve skutečně vidělo.
Pravěké vynálezy z hlubin „Ponořit se pod hladinu!“ velí v románu Julese Verna kapitán Nemo. Jeho ponorka Nautilus na ten rozkaz otevře přečerpávací nádrže, naplní je vodou a klesne ke dnu. Když autor své dílo psal, možná netušil, že mořské hlubiny obývá podivný tvor využívající naprosto stejný vynález. Živočich, který brázdil moře už před půl miliardou let a jehož nádherně zbarvená vnější schránka je dokonalou ukázkou
42
Lidé a Země
www.lideazeme.cz
přírodní symetrie. Pozůstatek dávné fauny připomínající vyhynulé hlavonožce amonity se stejným odborným názvem jako Nemův stroj – Nautilus neboli česky loděnka.
Houževnatost má zelenou Rostliny, které spásali už dinosauři, rostou na některých místech i dnes. Zelené živoucí fosilie však nejsou rekordmany pouze v přežívání. Cykasy vytvářejí rozmnožovací šištice až metr vysoké. Dožívají se několik set let a hodnota dvou největších jedinců z pražské Botanické zahrady Na Slupi je vyčíslena na jeden milion korun za každý z nich. Strom jinan dvoulaločný je jediným žijícím zástupcem svého řádu, jeho předci však rostli už v prvohorách před 300 miliony let. Ačkoli se to nezdá, je welwitschie podivná z pouští Namibie příbuzná jehličnanům. Má až 18 metrů dlouhý kořen čerpající podzemní vodu a více než šest metrů dlouhé listy, které patří k nejdelším v rostlinné říši. Ve volné přírodě Austrálie roste méně než sto wollemií vznešených, starobylých jehličnanů příbuzných araukáriím. Díky úspěšnému programu množení mají však potomky po celém světě včetně České republiky.
Welwitschie pocházejí ještě z dob, kdy byla poušť Namib bujným pralesem. Jsou jedinými rostlinami, které tuto změnu klimatu přežily.
www.lideazeme.cz
Hlavonožec v ulitě je navzdory své starobylosti přímo snůškou vynálezů, na které si neprávem činí nárok lidé. Systém komor regulujících vznášivost vzniká v průběhu růstu loděnky. Živočich totiž obývá jen přední část své schránky, která neustále přirůstá. Jakmile se „přestěhuje“ více dopředu, uzavře prostor za sebou vápenitou přepážkou. Vznikne tak další dutina. Všechny komůrky jsou však propojené dutým sifonem a loděnka v nich může měnit poměr plynů a vody. Dokáže tedy bez námahy klesat či stoupat vodním sloupcem podle svého přání. Ve svém temném tekutém vesmíru několik set metrů pod mořskou hladinou se loděnka pohybuje pomocí patentu, který vynesl do kosmu i příslušníky lidského druhu. Ovládá totiž tryskový pohon a díky Lidé a Země
43
téma měsíce
Haterie na první pohled připomíná zavalitého ještěra. Že je to živoucí unikát, poznali vědci až několik desítek let po jejím objevení.
tomu, že dokáže svou vodní trysku natáčet, ovlivňuje i směr plavby. Z jejích očí by měl radost sám zakladatel biologie Aristoteles. Fungují totiž na principu dírkové komory, kterou ve svém díle popsal. Protože však nemají čočku zaostřující obraz, jsou ve skutečnosti jen primitivnější verzí zrakových orgánů ostatních hlavonožců. Za dávnými svědky pravěku není vždy nutné cestovat do studených hlubin. Občas přijdou oni k nám. Až na mořský břeh. V době rozmnožování se na pláže jihovýchodní Asie či Ameriky šplhají tisíce podivných členovců. Ostrorepi jsou souputníky loděnek z dob prvohor a navzdory své podobnosti s trilobity jsou příbuznější štírům. Do jejich příbuzenstva však patří jiní titáni prvohorních
44
Lidé a Země
moří – obávaní kyjonožci, kterým se vyhýbali i metroví mořští štíři. Za první vlnou kolonizátorů pevniny z řad členovců se kdysi vydali i naši předkové. Ačkoli dnes z jejich příbuzenstva přežily jen dva druhy lalokoploutvých ryb latimerií, můžeme přesto sledovat proces dobývání souše v přímém přenosu. Předvádějí nám ho lezci, zvláštní ryby s vypoulenýma očima, které si nosí v tlamce zásobu vody k dýchání a na silných ploutvích vyšplhají dokonce i na kmeny mangrovníků. Bez obav tu pronásledují suchozemský hmyz, ačkoli nejsou s pravěkými dobyvateli souše blízce příbuzní. Přežijí hromadné vymírání? Tvůrce filmů i knih už mnoho let fascinuje zánik dinosaurů. Nabízejí nám pohled na dávnou apokalypsu, aniž si www.lideazeme.cz
uvědomují, že právě teď prožíváme svou vlastní. Současné vymírání rostlinných i živočišných druhů kvůli rozpínavosti lidstva se totiž k ničemu jinému přirovnat nedá. Příroda má však stejně jako tenkrát v rukávu organismy, které patrně přežijí nás i zvěrstva, která na životním prostředí pácháme. Dokonce možná vydrží i následky případné jaderné války. Některé z nich přitom patří ke skupinám, které se podobným způsobem osvědčily i v minulosti. Švábi po Zemi běhají už nějakých tři sta padesát milionů let, takže jejich odolnost prověřila řada globálních katastrof. Jsou skutečnými mistry v přežívání. Dokážou se živit třeba lepidlem z dopisních známek či knižních vazeb a bez hlavy vydrží naživu celý měsíc, jak prokázaly laboratorní pokusy. Na rozdíl od nás ji totiž nepotřebují k dýchání a klidně přežijí čtyři týdny bez potravy.
Spolu s dalším hmyzem, ale Švábi se mohou živit třeba také štíry, kteří patří lepidlem z dopisních k vůbec prvním pravěkým známek a umí přežít kolonizátorům souše, mají bez hlavy až měsíc. v rukávu ještě jeden trumf. Vydrží mnohonásobně větší dávky radiace než my. Důvod jejich nadlidské schopnosti je přitom překvapivě jednoduchý. Radioaktivní záření způsobuje rakovinné bujení, a ohrožuje tedy především ty buňky v těle, které procházejí dělením. V našem těle se buňky dělí neustále, zatímco u štírů a hmyzu pouze v době svlékání pokožky. Tedy jen jednou za řadu týdnů. Někteří štíři proto přežijí pětsetkrát větší dávku radiace než my a spokojeně žijí i na těch místech Sahary, kde probíhaly testy nukleárních zbraní. Vzhledem k tomu, že v nouzi vydrží i tři roky bez potravy, vypadá to, že po nás na Zemi přece jen něco živého zůstane. Inzerce A111000000
45
