Když babičky nemají čas:

8 stran navíc V literární sekce V eseje světových autorů V články z The Economist Přípravy na velké sucho Češi na amerických školách O Tajnostech Alice Nellis Vláda od reforem k popu

21

respekt.cz Ročník XVIII Cena: 25 Kč Předplatné ČR 20 Kč 21.–27. 5. 2007

Když babičky nemají čas:

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Jak si poradit s nouzí o školky a jesle

21.–27. květen 2007 V RESPEKT 21

komentáře

EDITORIAL V jednom nedávném komentáři jsme kritizovali, jak se v Česku plýtvá slovem reforma. Tímto výrazem se označuje kdejaká drobnost a diskutujícímu, který jím obratně a dlouho pohazuje, se hned začne říkat odborník. Zdá se, že nyní míříme do opačného extrému. Vláda se tváří, že slovo reforma nikdy nevypustila z úst, prý chystá pro tuto zemi jen záchranný batoh, vlastně takový batůžek. Koaliční politici evidentně vsadili na to, že Čechy, známé to turistické nadšence, odkaz na konejšivou pěší túru uklidní. Jenže i batoh se může časem pěkně pronést. Mohlo by se zdát příjemné, že konečně z médií zmizí nabubřelá tvrzení, že vláda chystá „největší reformu veřejných financí v historii“. Jenže není nic příjemného na tom, že kabinet zpochybňuje i tu kašičku, kterou před několika týdny uvařil. Týdeník Respekt vždy potřebu reformy veřejných financí podporoval, protože je důležitá pro budoucnost této země – také z toho důvodu jí věnujeme část komentářů i domácího zpravodajství. Nejde však jen o veřejné finance, ale také o změny ve zdravotnictví či v sociální oblasti. Proto poskytujeme větší prostor tématu jeslí a školek. Nejhůře se řeší problémy, které na první pohled nevidíme. Když se nebude dařit ekonomice, pocítí to každý. Stejně tak si téměř každý, kdo má děti, uvědomí nedostatek školek. Jenže na pozvolné ubývání zdejší vody se upozorňuje mnohem hůře. Katastrofické scénáře se poslouchají špatně a hlavně, proč jim vůbec věnovat pozornost, když jsou v obchodech stále plné regály různých nápojů a doma teče voda z kohoutku? Nicméně odborníci varují, že vody ve zdejších končinách ubývá a je třeba s tím začít něco dělat. Můžete si o tom přečíst na straně 17, v našem hlavním článku. Vážené dámy a pánové, příjemné čtení vám přeje Erik Tabery

Tři reformy pro pop(elku) Co přinášejí plány vlády, ČSSD a Tlustého

P

řestože se vzduchem linou tři různé formy reformy (vládní, opoziční a žofínská), neznamená to, že je z čeho vybírat. Pokud použijeme hudební terminologii, každá z navrhovaných variant je takový pop, výtahová hudba, líbivé melodie, které byly složeny a produkovány pro jeden jediný účel: potěšit, a hlavně nikoho neurazit. Ani jednu z reforem nemůžeme považovat za vážnou hudbu, která by šla do hloubky, a ani jedna z nich není žádný drsný a „tvrdý“ hard rock. Zlatou poučkou a obecným principem popové hudby je být lehkou hudbou k tanci a oddechu, která si zakládá na osvědčených rytmech a melodických tématech. Popová hudba nevybočuje, neburcuje, a hlavně (abych citoval již klasický český film) nic neřeší. Přesto je zajímavé se nad našimi třemi melodiemi zamyslet (když už je tedy musíme poslouchat stále dokolečka). A to hned z několika úhlů pohledu či poslechu. Za prvé je zajímavé, že přestože jsou tyto tři reformy prezentované jako radikálně nesmiřitelné koncepty, mají až překvapivě mnoho společného. Za druhé každá z nich důkladně řeší marginálie, a nikoliv hlavní problém naší ekonomiky. Tím je deficit veřejných financí a odkládání skutečné reformy: totiž důchodového systému, školství, hlubinný boj s korupcí, urychlení soudnictví a intenzivní a seriózní přípravy na euro. A nyní přijde snad to nejzajímavější: přestože žádná z navrhovaných reforem sama o sobě není dostačující, pokud by se jednotlivé návrhy zkombinovaly, dalo by to dohromady reformu již slušnou.

Bez reformy seš mrtvej Mít svou vlastní reformu se stalo politickou modlou. A díky Bohu za to. Vizi svých daňových změn představila již téměř každá demokratická strana. Bohužel se však většina reformního úsilí soustředila na re-formování daní, což je sice hezké, ale problém skutečně leží někde úplně jinde. Na první pohled se každá reforma výrazně liší. Ta nejradikálnější varianta (žofínská) od Vlastimila Tlustého, která zarazila i vedení své domovské strany, vyvolala mezi řadovými příznivci na Žofíně takové nadšení, které bylo možno přirovnat téměř k vzorovému intelektuálnímu puči. Snížení daňové sazby téměř na polovinu (u podniků přesně o polovinu, z 24 na 12 procent) zahrálo tak silně na pop-ulárně líbivý bas snižování daní, že se nadšený sál zcela zapomněl zeptat, kolikže by tato legrace stála. Připodobnit to lze situaci, kdy vám prodejce nabízí vynikající automobil, který dosahuje snového zrychlení a neuvěřitelné rychlosti (i na českých dálnicích) a disponuje dvojciferným počtem airbagů. V návalu nadšení vám však prodejce nějak pozapomene sdělit, kolik by takový vůz stál.

Školky místo přídavků Vládní rodinná politika má smysl, měla by ale vyjít vstříc potřebám moderní doby. Ministr Nečas je dokonce i v rámci ODS vyhlášený konzervativec. S manželkou mají čtyři děti a tradičně rozdělené role. On pracuje a živí rodinu, paní Nečasová pečuje o domácnost. Teď je ale možné, že právě Nečas se poněkud paradoxně stane motorem změny rodinné politiky založené naopak na přesvědčení, že oba rodiče – pokud chtějí – mají mít možnost plnit své role rovnoměrně.

Přídavky, přídavky a zase přídavky V rámci své rodinné politiky stát pomocí zákonů říká, jaké typy rodiny chce ve společnosti mít, a pomocí peněz se snaží přesvědčit rodiny, aby měly více dětí. Důvod je jasný: dostatečně vysoká porodnost je velmi důležitá pro udržení penzijních systémů a vůbec pro budoucí ekonomickou prosperitu Česka.

V dnešní rodinné politice Česka přitom existuje jeden podstatný paradox. Politici si stěžují na malou porodnost, přitom ale rezignují na možnosti, jak ji zvednout. Místo toho vydávají spoustu peněz (vloni to bylo něco přes 25 miliard) na něco, co drtivou většinu rodin k početí dětí zcela jistě nepřesvědčí. Všechny tyto peníze totiž vyplácí ve formě přímých dotací, které s porodností mnoho nepohnou. Jednak je to jedenáct miliard, které jdou na přídavky na děti. Jejich vyplácení nemá na porodnost prakticky žádný vliv. Kvůli nim si nikdo dítě (a pro stát budoucího plátce daní) nepořídí, neboť jsou vzhledem k životním nákladům nízké. Zhusta se navíc vyplácí nadprůměrně bohatým rodinám, pro které je tisícovka k platu pro další rozhodování o dětech zcela nepodstatná. ODS přídavky na děti kdysi chtěla výrazně omezit, nakonec k tomu ale nenašla odvahu ani koaliční spojence. ČSSD naopak přídavky bránila a brání s argumentem, že jde o peníze pro děti, a ne jejich rodiče. Proč by měl stát dotovat děti z nadprůměrně bohatých

O samotné vládní reformě toho již bylo napsáno dost, jedná se o mírný pokrok v mezích politicky možného, ale jinak nic moc nového pod sluncem. Koneckonců ani vláda tyto své návrhy neprezentuje jako reformy, ale spíše jako „přípravné kroky“ k reformám. Ještě méně radikální je koncept levicové opozice, který de facto nabízí jen pokračování v postupných změnách, které byly nastartovány minulé roky. Nyní však k tomu zajímavějšímu a méně probíranému: Pokud si totiž člověk udělá několik kroků odstup a zamyslí se nad celou věcí s jistou

Nyní však k tomu zajímavějšímu: Pokud si člověk udělá několik kroků odstup a zamyslí se nad celou věcí s jistou dávkou lehkosti, navrhované reformy vlády, ODS a ČSSD toho mají mnoho společného.

dávkou lehkosti, navrhované reformy toho mají mnoho společného. Všimněme si nejprve, že všichni se shodnou na tom, že je potřeba snižovat daně fyzickým osobám. Všichni se také shodnou na tom, že je třeba snižovat vedlejší náklady práce. Každá strana sporu rovněž chce snížení daní právnickým osobám a pokračovat v nastoleném trendu z roku 2004. Jak současná, tak předminulá vláda argumentovala ve prospěch převedení daňového břemene z přímých na nepřímé daně. Obě vlády si kladly za cíl zeštíhlit státní aparát o několik procent ročně (jak se to skutečně povede, bude teprve zajímavé). Všechny strany považují za vhodné mírně (žádná z nich drasticky) snížit daňovou kvótu. Každá strana se zároveň zaštiťuje proklamovanou snahou o vyrovnanější veřejné finance (a žádná strana nepřišla s výhledem na rozpočet vyrovnaný). Všichni se shodují, že je třeba řešit důchodový systém (ale žádnému se do toho vlastně pořádně nechce) a všichni také přiznávají, že naše zdravotnictví potřebuje finančně ozdravnou kúru. Rozpor dokonce není ani v tom, že je potřeba zeštíhlit a zpřísnit náš sociální model.

Z čeho změnu složit Každý návrh je pochopitelně v detailech jiný a v některých opatřeních více či méně dramatický. Ale celkové směřování je velice podobné a v něk-

rodin a marnotratně tak vyhazovat peníze potřebné jinde, sociální demokraté ale nikdy nevysvětlili. Druhý velký balík (13 miliard) jde na podporu matek nebo otců na mateřské dovolené. Loňské zvýšení na zhruba 7 tisíc korun může některé rodiče motivovat, zásadnější roli ale také nehraje. Rozhodnout se založit rodinu nebo mít další dítě znamená pro průměrně a nadprůměrně bohatou rodinu rozhodnout se jít do výrazného finančního propadu (místo dvou platů žijí rázem z jednoho, navíc mají o jeden krk víc). Mateřská podpora by tedy musela být ještě větší, aby se dalo mluvit o nějaké náhradě. Je třeba tedy hledat jiné cesty, jiné motivace.

Rodiny s dětmi na srdci Propad české nebo vůbec evropské porodnosti se odvíjí od změny životního stylu. Ženy už nechtějí „jen“ vychovávat děti. Chtějí pracovat, dál se vzdělávat, udržovat sociální kontakty, mít finanční nezávislost. V tomto směru je pro ně každé mateřství handicapem, který je vzdaluje od života mimo kuchyň. Cynicky řečeno, porod a výchova dítěte jsou pro profesní uplatnění jednoho z rodičů vždy koulí na noze a mnoho na tom nezmění to, pokud bude pozlacená tučnými přídavky a mateřskými dotacemi od státu. Stát by měl tedy v rámci svých možností hledat způsob, jak tuhle kouli občas poponést místo rodičů. To znamená podporovat sociální služby, které každá rodina ocení, protože se bez nich neobejde. Jde třeba o jesle, školky, případně jiný způsob hlídání. Odstranit administrativní překážky k jejich zřizování na bázi soukromých iniciativ a podpořit je financemi. A začít třeba jednou a půl miliardou, která se dnes rozpouští v dotacích na porodné. Výhoda je ta, že

terých oblastech stejné. Z toho lze opět tušit již otřelé mizení hranice mezi levicí a pravicí, protože v základní filozofii se všichni do krve rozhádaní reformisté de facto shodnou. Výhled řešení dané situace možná tedy není tak pesimistický, jak se musí na první pohled jevit. Dostáváme se k postmodernímu „the story you can change but the ending is just the same“ – tedy příběh může být zcela jiný, ale konec pohádky bývá vždy stejný. Vláda by především neměla alternativní reformní návrhy brát jako kritiku. Naopak, měla by představené odlišné koncepty brát spíše jako (jakkoli nešikovně) nabídnutou ruku ke spolupráci. Kombinací všech tří reformních námětů by totiž mohla vzniknout relativně slušná melodie. Pokud by vláda reformní skladbu dávala dohromady s taktem, citem a diplomaticky, mohly by na ni slyšet všechny demokratické strany. A důležité reformy by se přece jen měly dělat na základě alespoň základního konsenzu. Konkrétně: z žofínské varianty by se mělo zakomponovat zjednodušení, proškrtání výjimek a propojení daňového systému se systémem sociálních dávek. Z vládní reformy by se pak použilo rozumné snížení daňových sazeb, snaha o fiskální zodpovědnost a důraz na výdajovou stránku. Z návrhů opozice by pak neměla zapadnout ochota podílet se na důchodové reformě (proč neobnovit Bezděkovu komisi, kterou respektovala jak veřejnost, tak politici?) a důraz na uvedení veřejných financí do stavu, který by umožnil brzké přijetí eura. Jedinou oblastí, kde panují diametrálně odlišné náhledy, je zdravotnictví. Ale i zde by se snad našla shoda na základních principech, kdyby se oprášila Bílá kniha, kterou pod levo-středovou vládou vypracovala Světová banka. Byly to návrhy vesměs pravicové, a Špidlova vláda se dokonce zavázala ve své vlastní vládní vyhlášce řídit reformu zdravotnictví na těchto základních principech.

Osedlat politickou vůli Jinak u všech ostatních oblastí, které se zoufale již léta dožadují reforem, panuje shoda, co se týče cíle, jen cesty k tomuto cíli se mohou lišit. S tím se ale dá pracovat, a schopný politik s tím dokonce pracovat musí. Všichni přece proklamují, že chtějí méně státem dominovaný důchodový systém, více studentů na školách, méně korupce, rychlejší soudnictví a méně mandatorních výdajů. Pokud bude vláda šikovná, bude moci tuto politickou vůli osedlat a vyseknout reformu, na kterou bude moci být hrdá nejen ona sama, ale i všichni kolem. Tomáš Sedláček Autor je hlavním analytikem ČSOB.

Q

K tématu viz stranu 5.

vytváření sociálních služeb a cílené injekce do nich jsou podstatně levnější, tržnější a z hlediska cíle – tedy porodnosti – i mnohem efektivnější. Další věcí je celá řada opatření, která motivují ženy (nebo muže na mateřské) jít co nejrychleji do práce. Teď je ale Česko na začátku. Jesle a školky naopak mizí, míst v nich je málo. (K tomuto tématu více na straně 6.) Rodiny utrácí často velké peníze za chůvy, jen aby si oba rodiče udrželi slušnou práci a do budoucna šance na kariérní uplatnění. Místo podpory stát vyhazuje peníze na nepromyšlené dotace, které vůbec nic neřeší, a přitom skuhrá na malou porodnost. Moderní západní propopulační politika už dávno nevede řeči o krkavčích matkách. Naopak na hromádku argumentů přibyly studie ekonomů o tom, jak je zapojení žen do práce důležité pro prosperitu hospodářství. Také Nečas teď slibuje jistou změnu: mluví o změně přístupu, rodičovské dávky chce vyplácet v plné výši jen omezený čas, aby motivoval ženy jít zpět do práce. Přijmout podobnou změnu přístupu by neměl být problém pro všechny důležité politické strany v zemi, kde do výbavy každého politika patří fráze o tom, co všechno udělá pro „rodiny s dětmi“. Marek Švehla

Q

Má stát podporovat zřizování školek a jeslí? Debatujte na

RESPEKT 21 V 21.–27. květen 2007

komentáře

Tajnosti kolem ČEZ

glosA

Nestrategický prodej části strategického podniku

M

oje vláda bude jiná než ta Paroubkova, Grossova, Zemanova, sliboval premiér Mirek Topolánek. Jednou z nejdůležitějších odlišných vlastností jeho kabinetu měla být průhlednost a otevřenost vládnutí, tedy principy, jejichž absenci ve vládních postupech občanští demokraté během svého pobytu v opozici nejvíce kritizovali. První větší privatizace, prodej Aera Vodochody, který vládě tak trochu spadl do náruče připravený už předchozím kabinetem, jako užitečný lakmusový papírek potvrzoval, že premiérova slova se dají brát vážně. Pak ale přišla náhlá změna. Předseda vlády, hrubě nespokojený s kritikou médií a částečně proměněný tíží vlastní odpovědnosti, se zatvrdil, uzavřel se do sebe a přestal s veřejností otevřeně komunikovat, omeziv se výhradně na občasná vyjádření k „důležitým věcem“. Tato uzavřenost, vyjadřující ze všeho nejvíc nevědomé obranné mechanismy jedné atakované lidské psychiky, jako by se přenesla i do dalšího vládního rozhodování. Slib průhlednosti a otevřenosti se začal rozplývat. Dosud nejpřesvědčivěji to potvrzuje postup vlády při prodeji sedmi procent akcií elektrárenské společnosti ČEZ, kde stát dosud držel dvoutřetinový podíl.

Prodávat kousek? Je to privatizace vynucená, nikoli dopředu strategicky promyšlená, což by se mělo neustále připomínat, protože ani v tomto bodě premiér nedodržel své sliby o odlišnosti oproti minulým vládním sestavám. Vládě chybí pětatřicet miliard ve fondu dopravní infrastruktury a na opravu silnic a dálnic si nechce dál půjčovat u bank. Prodej sedmi procent ČEZ se jevil jako nejschůdnější cesta. Stát si vybere jakousi „mimořádnou dividendu“, kterou si jako největší akcionář přece zaslouží, a nebude se o ni muset dělit s ostatními akcionáři. O pokles vlivu ve společnosti se stát nemusí bát, protože, jak vysvětlil ministr financí Miroslav Kalousek, těžko si lze představit, jak dalších sto dvacet tisíc drobných akcionářů jedná na valné hromadě ve shodě proti státu. K principiálnímu problému – tedy zda vůbec a proč prodávat kousek ČEZ – se vládní představitelé příliš nevyjadřují, přestože se o této vládě hovoří jako o pravo-středovém seskupení, jemuž by principy, jak to alespoň tvrdila předvolební kampaň konzervativně-liberálního lídra kabinetu, měly být vlastní jako to hlavní, z čeho roste každodenní politika. Být ODS a KDU-ČSL v opozici, jistě by se obě strany nevyhnuly otázce, zda tímto způsobem nevzniká precedens pro budoucí látání rozpočtu. Přesněji: jestli se náhodou zase nejede v zajetých

Odstřel sporného vlka

kolejích, důkladně projetých předchozími vládami, na nichž všechny stroje řídí průměrný a omezený účetní a myslet dál je tu zakázáno. To se opravdu vždycky, když někde budou chybět peníze, jen tak trochu ukrojí ze státního majetku, bez ohledu na to, že státní finance časem budou nutně potřebovat zevrubnou změnu financování důchodů, zdravotnictví a sociálních služeb, na kterou by se dobře hodily peníze z prodeje celého státního podílu v ČEZ? I v případě peněz získaných z privatizace ČEZ přece platí, že hodnotu prodeje společného majetku daňových poplatníků lze měřit jedině smyslem a významem investice, k níž získané peníze povedou, nikoli tím, že okamžitě mohou snížit vnitřní schodek veřejných financí. Dá-li se na misky vah proměna základních sociálních systémů společnosti, které považuje za klíčové pravice i levice, a investice do dálnic a silnic, lze dost dobře předpokládat, na kterou stranu se váhy vychýlí. Bohužel ani v této základní věci není Topolánkova vláda politicky otevřená a její jednání není průhledné.

Ve finančních otázkách pro to měla ODS dobrý důvod. Hledání třetí cesty, nějaké kombinované varianty výběru a dražby na trhu, otevírá prostor pro korupci, podivné zisky třetích osob nebo minimálně pro vážné a nebezpečné spekulace, které poškozují nejen pověst současné vládní garnitury (ani zelení nejsou stranou), nýbrž i pověst celé země, obraz o její politické kultuře. To vše se teď také děje. Vzniká otázka, pro koho přesně je celá operace připravena, proč má Česká spořitelna za zprostředkování obchodu dostat jen pár milionů, když je odměna obvykle vyšší, a nakonec proč se prodává právě teď, pokud všechny prognózy a odhady hovoří o tom, že cena akcií ČEZ půjde nahoru (zisky firmy prudce rostou, vždyť za první čtvrtletí si ČEZ připsal 13 miliard)? Spěchá se proto, aby případný kupec mohl rychle sbírat zisky za svou investici, nebo proto, že už stát prostě nemůže na peníze čekat, protože je nutně potřebuje? Skupuje teď ČEZ deset procent svých akcií, aby pomohl státu zvýšit cenu a částečně vrátil ztracený podíl na firmě, nebo je za tím něco méně prozaického?

Kalouskova šifra

Počítejme i s jinou hodnotou

Musí se číst mezi řádky a tam se pozorný čtenář v poslední době stále častěji dozvídá jen to, že pud politické sebezáchovy nabírá vrch nad rozvojovými plány. Ostatně premiér se už blíží k bodu, kdy se tento fakt potvrdí i otevřeně. Tato latentní tendence se stále silněji manifestuje v Topolánkově jazyce. Od reformního programu přešel v rétorice ke stabilizačním opatřením a parametrickým změnám a nemyslí už dál než do září, kdy se začne jednat o rozpočtu na příští rok, jehož odmítnutí by Topolánkovu vládu položilo. Zužování rozumného záběru vlády začíná být veřejným tajemstvím, zato způsob, jakým vláda prodává sedm procent akcií společnosti ČEZ, není možná jen výhradním tajemstvím vlády, ale – jak se zdá z nervózních reakcí některých členů ODS – může být i dobře střeženým tajemstvím ministra financí Kalouska. Bezpečnostní důvod k tajení postupu, který ministr uvádí, je podivný už pro bezstarostnou lehkost, s jakou Kalousek odmítá obavy o ředění státního podílu a ztráty vlivu na firmu. Je-li prodej sedmi procent v poměru k vlivu ve firmě vlastně jen technická věc, jak se snaží naznačit, pak je asi docela jedno, kdo akcie koupí. Jediným hlediskem by pak měla být cena, a tedy i klasická dražba na burze, jak ji v Evropě provedlo mnoho států. Česká republika zase hledá nějakou třetí cestu mezi prodejem ve výběrovém řízení a prodejem na burze. A to předseda její vlády patří k nejsilnější politické straně, která třetí cesty všeho druhu vždy odmítala.

Ministr Kalousek slibuje, že až celý obchod proběhne, všechno řádně vysvětlí a zdokumentuje. Jako by nevěděl, že každé vysvětlování ex post může a zřejmě také bude vnímáno jako vyrobené alibi a omlouvání. Spoléhat na to, že očekávaný zisk, který celá transakce státu přinese, bude tak velký, že se rychle a snadno zapomene, jak se prodávalo, je dost krátkozraké. Všichni přece čekají, že stát získá víc než pětatřicet miliard korun, které potřebuje, protože tržní hodnota akcií se pomalu blíží hranici 1050 korun a stát by za současných podmínek musel inkasovat minimálně 44 miliard. Jakýkoliv bonus, který bude brán jako skvělá obchodní prémie za to, že vláda celý proces prodeje uzavřela, se musí brát s rezervou, protože nikdo nedokáže říct, jak velký bonus by přinesla případná otevřená burzovní dražba. Existuje ale jiné srovnávání, v němž se kromě vybraných peněz počítá i s hodnotou, kterou sice nelze jen tak převést na peníze, jejíž důležitost pro společnost je ale podstatně větší než pár miliard korun navíc. Tou hodnotou je důvěryhodnost, důvěra mezi politiky a občany. A ztráty, které skrytý prodej akcií ČEZ může v tomto směru přinést, přes známou netečnost českých voličů nakonec mohou docela bolet. Třeba až premiér bude zase upřímně přesvědčovat veřejnost, že to s oním „reformním batohem“ myslí tak dobře. Petr Fischer Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Paul Wolfowitz rezignoval na post prezidenta Světové banky. To je samo o sobě dobrá zpráva, protože Paul Wolfowitz se šéfem největšího světového poskytovatele rozvojové pomoci nikdy neměl stát. Nominace totemické figury z řad amerických konzevativců, kteří se nikdy netajili svou skepsí právě k tomu druhu pomoci, jejž banka poskytuje, působila na většinu hlavních hráčů v oboru – samotné zaměstnance banky, neziskové organizace, charity a evropské vlády, jež v součtu posílají do rozpočtu Světové banky více než 40 % jejích příjmů – asi tak, jako by do čela nějaké světové organizace pro boj s globálním oteplováním usedl Václav Klaus. Nominace Wolfowitze byla od počátku buď projevem arogance, nebo holého nerozumu. Jeho odchodem se však nezmění to nejpodstatnější. V čele banky se Wolfowitz ocitl díky zastaralému způsobu volby, kdy si Světovou banku nárokují Spojené státy a Mezinárodní měnový fond zase Evropané. Na tom se ani teď nejspíš nic nezmění. Evropané si vyvzdorovali odvolání neoblíbeného Wolfowitze a není vůbec vyloučeno, že dostanou „za odměnu“ někoho podobného. Nominační proces v obou institucích potřebuje změnit tak, aby do čela mohli usednout schopní lidé pokud možno se zkušeností ze zmíněných institucí, a ne pouhé politické figury. Vyhraněné politické nominace (Wolfowitz byl až do svého nástupu náměstkem ministra obrany a s rozvojovou pomocí neměl nic společného), navíc nekonzultované s partnery, jsou – jak se ukázalo i v případě podobně kontroverzního Johna Boltona v OSN – předem odsouzeny k neúspěchu. Světová banka je nadnárodní organizace, jejíž činnost je bez ochoty hledat konsenzus nemyslitelná. A to znamená i shodu na osobě, která stojí v jejím čele. Jiří Sobota

obsah domov

Q

4

5 6

Dej si jointa, půjdeš k soudu Těžko skousnutelný Jančík Reforma se drolí na kousky A kdo tě bude hlídat dnes?

8

Ten střašlivý šelest v uších

9

The Economist: Prodej firmy Chrysler

zahraničí

reportáž

Nadějný exodus z vnitra

maticky vede k odmítání trestních oznámení občanů ve věcech, které by policisté nevyšetřili a dostali by za ně černý puntík. Takové hodnocení je k ničemu, říká reforma. Evidujme statisticky trestné činy, ale analyzujme ta čísla a všímejme si, kde je kdo ohrožen jakým zločinem, a podle toho připravujme policisty.

Civilisté už došli

Policie po deseti letech dostává šanci získat modernější a důvěryhodnější tvář. Reforma je za dveřmi. Je to nenápadný graf v rozsáhlé studii o tuzemské policii. Nese ale důležitý vzkaz. Za první tři měsíce letošního roku požádalo o odchod z policie rekordních šestnáct set lidí. Dvě třetiny z nich slouží u sboru přes pětadvacet let. Definitivně přichází generační výměna, snad končí pláč starých mazáků na téma, jak nemá policie dost pravomocí a jak je špatně placena. Ministr Ivan Langer má otevřenu cestu k reformě sboru. Reformou a návrhem nového policejního prezidenta se bude tento týden zabývat bezpečnostní výbor Poslanecké sněmovny a dá se očekávat, že schválí významné změny.

Koho mají chránit Langer předložil poslancům návrh reformy už před dvěma měsíci. Od nástupu socialistů k moci v roce 1998 máme před sebou první srozumitelný a inspirativní dokument, který se pokouší přestavět policii podle západoevropských vzorů. Nejde o převratné nápady, ale návrh reformy je dobrým materiálem pro debatu. Je načase. Sociální demokraté od první chvíle, co otevřeli dveře Strakovy akademie, policii permanentně reorganizovali. Důvody svých kroků

ale neuměli vysvětlit. Byli jsme svědky neustálého přesunování policistů z odboru na odbor, z oddělení na oddělení, podle toho, jak se jednotky slučovaly nebo dělily. Výsledek byl jediný – vyšetřovací spisy šly z ruky do ruky, policista si nestačil akta ani pořádně přečíst a už byl přesunut a spis dostal někdo jiný. Vyšetřování nejzávažnějších hospodářských případů, zásluhou neustálých výměn na postech, stálo. Spekulace, že jde o záměr, nikdy nikdo nevyvrátil. Jen namátkou, na kauze Krejčíř se vystřídalo asi deset vyšetřovatelů. Na kauze Unipetrol tři, v případu banky IPB přibližně osm. Langer to chce utnout. Řízne, a pak už by měl být sbor stabilizovaný. Veřejnost není s prací policie spokojená a v dokumentu si můžeme poprvé přečíst, že to není zásluhou novinářů a „nadměrnou medializací negativních kauz“, ale neschopností policistů přesvědčit občany o tom, že jsou tu kvůli nim, že je mají chránit, a vysvětlit jim, před čím je mají chránit. Lidé z ministerstva, kteří reformu stvořili, si uvědomili jednu zásadní věc. Bez dobrých analýz bezpečnostního prostředí nebude policie fungovat dobře ani po té nejlepší reformě. Malý příklad. Dodnes se hodnotí práce policistů a oddělení, ve kterých slouží, čárkami za vyřešené případy. Už roky se říká, že to auto-

Je dobře, že policii opouštějí staré kádry. Nic o reformě nevědí, dodnes je od nich možné slyšet věty typu „za totality bylo mnohé špatně, ale aspoň jsme mohli dostat do kriminálu různé pobudy za to, že nemakají“. No nic. Přejme jim jejich statisícové výsluhy a novému policejnímu prezidentovi šťastnou ruku při výběru spolupracovníků. Langer v březnu slíbil, že jmenuje policejního prezidenta do konce dubna. Nestihl to. Teď prodloužil termín výběru do konce května. Nevypsal na post výběrové řízení, chce tam mít svého člověka. „Nový policejní šéf musí mít jasno ohledně reformy, její potřebnosti, představu o týmu, který si kolem sebe vytvoří, je vyloučeno, aby reformu zvládl sám,“ říká Langer. Jména kandidátů Langer tají. Podle kuloárních informací chtěl dosadit na post člověka z civilního sektoru, ale už dnes je jisté, že se mu to nepodaří. „Nepolicisté už nejsou na výběr,“ odpověděl lakonicky na otázku, kdo mu ve výběru zůstal. Bylo by dobré, kdyby se ministr vnitra domluvil na jménu a reformě s opozicí. Abychom zase za pár let neviděli další systémový kotrmelec, další návraty alibistických policejních šéfů. Ale domluva bude těžká. „Nedělají to dobře. Můj návrh je napřed změnit zákon o policii a podle něho udělat reformu, a ne obráceně,“ říká šéf bezpečnostního výboru František Bublan (ČSSD). Proč ne, ale při rychlosti, jakou naši zákonodárci novelizují zákony, bychom se žádné reformy nedočkali. Určitě ne v tomto volebním období. Jaroslav Spurný

Q

ekonomika

10 Dokdy sázet na Mušarafa

Česko-rakouské tahanice o Temelín 12 Boj o právo žen na potrat Velká hra o Střední Asii

PROFIL

13 Straosta Bloomberg a jeho vize rozhovor

14 S vicepremiérem Afghánistánu

Hedajátem Arsalou

TÉMA

KNiHY

pod palbou Lubomír Martínek: Olej do ohně

Kultura

Filmový festival v Cannes

civilizace

Trendy

Homo sovieticus, Homo putinus B-H Lévy: Pocta Royalové

Polemika

JEDNATŘICÍTKA

16 Výběr z webu respekt.cz 17 Zachraňte vodu 20 Martin Amis: Londýnská pole 21 Hassan Bajev: Přísaha – chirurg

22 Iva Bittová ve filmu Tajnosti 23 Neo Rauch v Rudolfinu 24 Pozvánka na festival Respect 25 Kulturní servis 26 Z čeho jsou pyramidy 27 Čeští studenti (ne)dobývají univerzity v USA

28 Steven Pinker: Dějiny násilí 29 Vladimir Sorokin:

30 Cesta z krize armády 31 Ve hvězdách, Před 10 lety, Jeden den v životě, Mimochodem

32 minulý týden


domov

Dej si jointa, půjdeš k soudu

Kouřit marihuanu je tu stále nebezpečné, ale změna je už na dohled

T

a perspektiva byla děsivá – podle nejhoršího scénáře měla přísná drogová legislativa uvrhnout do vězení kromě dealerů heroinu také statisíce českých teenagerů, kteří – pilněji než jejich evropští vrstevníci – kouří marihuanu. Praxe ale přináší relativně dobrou zprávu. Byť jim do života nadělí škraloup v podobě podmínky, soudci je za mříže neposílají. Přes rozumný přístup soudců ale zákon a také policie stále mezi marihuanou na jedné straně a heroinem na straně druhé nerozlišují a k soudům s hrozbou vysokých trestů ženou i ty, které jinde nechávají na pokoji či trestají velmi mírně. O „kategorizaci“ drog na měkké a tvrdé se přitom debatuje od konce devadesátých let. Teď se čeká na další pokus, je součástí nového trestního zákoníku z dílny ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila.

Udělal jsem pitomost Byla to normální situace, jaké se v této zemi dějí každý den. Parta kamarádů se sešla, někdo koupil či donesl vlastní vypěstovanou marihuanu a společně si zakouřili. Jenže příběh několika jointů (později zjistíme, že pro Česko dnešních dní dost typický), které si posílalo pár kluků a holek předloni v létě v Opatovicích nad Labem, skončil před pár dny u Krajského soudu v Hradci Králové. Seděl tam se svěšenou hlavou na lavici obžalovaných. Jan Tetřev – krátkovlasý kluk v džínové bundě, kterému bude za pár dnů jednadvacet, na peněžence má portrét Boba Marleyho, živí se jako skladník a ničím se nevymyká průměru. Kromě toho, že soud právě rozhodoval, zda ho pošle na dvanáct let do vězení. Podle českých zákonů totiž tím, že podal jointa dalším lidem, z nichž jedné dívce tehdy ještě nebylo patnáct let, „neoprávněně nabídl omamnou nebo psychotropní látku“, a navíc také mladistvému a to se trestá osmi až dvanácti lety natvrdo. „Udělal jsem pitomost, ale když oni to tak dělají všichni,“ krčí rameny Honza. „Koupili jsme trávu a zahulili jsme si. A já jsem to normálně podal dál. Řeknu někomu – chceš prda, a hned mi přišijou distribuci.“ „Předváděl se, aby sbalil holku, běžná věc v těchto letech, a má z toho takový průser,“ říká Honzův advokát Zdeněk Kadleček. Na opačném pólu stál názor státního zástupce Milana Šimka. „Zprostředkoval drogu dalším osobám a to je trestné. A navíc osobě pod patnáct, to je přitěžující okolnost,“ říká Šimek. Jenže zákon nerozlišuje, jestli každý týden prodáváte sedmákům pervitin, nebo kamarádovi nabídnete společnou

cigaretu marihuany. „To skutečně nerozlišuje. Je na soudu, aby rozhodl, jaký je rozsah škody,“ odpovídá Šimek. Nakonec však rozlišoval i on, když v závěrečné řeči navrhl místo hrozivě znějících let natvrdo podmínku s odkladem na dva roky. „Formálně naplnil podstatu trestného činu, ale trest je nepřiměřeně vysoký,“ řekl Šimek. A soudce Miroslav Mjartan mu dal za pravdu – Jan Tetřev sice spáchal trestný čin, ale nevydělal na tom žádné peníze, nezbyl po něm nikdo závislý na drogách ani s poškozeným zdravím, svého činu lituje a pobyt ve vězení by mu mohl zničit život. Soudce vlastně vystihl celou podstatu problému: „Není na občanech ani na soudu, aby si vybírali, jakými zákony se budou řídit,“ konstatoval. „Ale každý logicky uvažující člověk vidí, že osm až dvanáct let je v tomto případě nepřiměřně tvrdé.“

Statistika potvrzuje Podobně jako případ mladíka, který s úlevou odcházel od královéhradeckého soudu, končí další příběhy po celém Česku. „Drogové delikty s marihuanou jsou skutečně většinou případy lidí, co si zakouřili s partou kamarádů. Dostávají z velké většiny podmínky,“ dodává královéhradecký státní zástupce Šimek. Fakt, že takzvané „Severovy paragrafy“, platící od léta 1999, nejsou naplňovány tak důsledně, jak si jejich duchovní otec přál, dokládají i statistiky, zprávy ze státních zastupitelství a soudů a mluví o tom i drogoví experti. Tak třeba ve Výroční zprávě o stavu ve věcech drog za rok 2005 (ta za loňský rok ještě není hotová), zpracované Národním monitorovacím střediskem pro drogy a drogové závislosti: „Nepodmíněný trest odnětí svobody byl uložen v sedmi procentech případů spojených s konopnými látkami,“ píše se ve zprávě. U pervitinu naproti tomu ve 40 procentech, u heroinu u poloviny. „To souvisí s rozdíly v počtu mladistvých, do jisté míry to však svědčí o posuzování drogových trestných činů v rozhodovací praxi soudů s ohledem na různou míru společenské nebezpečnosti jednotlivých druhů drog.“ Jinými slovy se tu potvrzuje výše řečené – zákon sice nerozlišuje, soudy ano. Další statistiky ukazují, že uvážlivě soudy nakládají i s dalšími problematickými paragrafy trestní legislativy. Za rok 2006 bylo odsouzeno za držení „většího než malého množství“ drogy (tato statistika stejně jako zákon nerozlišuje druhy drog) 99 lidí. Do vězení šlo třináct z nich, polovina na méně než rok. Zbytek dostal podmínku či alternativní tresty. „Soudce rozhoduje vždy s ohledem na konkrétní pří-

Těžko skousnutelný starosta Špičky ODS tvrdí: Jančík není naše starost. Je to vlastně záhada. Jen s málokterým politikem je v ODS spojeno tolik podezřelých kauz. Dokonce on sám v novinovém rozhovoru minulý týden veřejně přiznal, že „není čistý“. I když starostuje jen jedné z pražských částí a výš ve zdejší politice se už asi nevyšplhá, měl by nás jeho příběh zajímat. Říká totiž hodně o tom, kdo dnes také může v nejsilnější vládní partaji udělat skvělou kariéru a stát se pánem nad osmdesáti tisíci obyvateli. A proč nad lidmi s tak temným životopisem drží špičky ODS ochrannou ruku.

Šest rebelů a ti druzí „Omlouvám se všem, kterým nemohu vzít telefon,“ zní na mobilu několik dnů hluboký bas někdejšího operního pěvce Slezského divadla Milana Jančíka. Muže, který už osmým rokem sedí ve vedení radnice Prahy 5 a který se tu stal synonymem pro korupci a klientelismus. „Starosta tady není, má momentálně dovolenou,“ říká v předsálí jeho kanceláře usměvavá mladá sekretářka. „A ani další dny se nemusíte obtěžovat a chodit sem za ním. Bude stále někde v terénu na schůzkách. Je pořád v jednom kole.“ Po loňských komunálních volbách to vypadalo, že Jančíkova velkolepá kariéra je u konce. Voliči se mu rozhodli spočítat všechny aféry a fauly (od nevýhodných prodejů městského majetku po neprůhledné přelévání městských peněz na soukromé účty a zase zpět) a sesadili ho z prvního mís-

ta na kandidátce ODS až na předposlední dvaadvacáté. Nakonec se s odřenýma ušima do zastupitelstva dostal, ale na víc než řadového člena to nevypadalo. Části zastupitelů za ODS došla trpělivost a vybrali si jiného kandidáta na starostu. Vzpoura ale nevyšla. Jančík se za jejich zády dohodl s jinými členy ODS, sociálními demokraty a některými poslanci z dalších stran včetně zelených a Evropských demokratů a s pomocí jejich hlasů a s deklarovanou podporou primátora za ODS Pavla Béma opět zasedl do starostenského křesla. Většinu těch, kteří ho podporovali, pak odměnil funkcemi: jsou jeho zástupci, řídí městské výbory od finančního přes privatizační, bezpečnostní až po protikorupční. Tábor revolučně naladěných protivníků se po neúspěchu začal drolit a část z nich přešla – výměnou za různé lukrativní posty a prebendy – na starostovou stranu. Završení spanilé jízdy čeká Jančíka tento týden. Muž v čele pražské ODS a Jančíkův obhájce Jan Bürgermeister svolal oblastní sněm, jehož hlavním bodem je odvolání šéfa ODS Prahy 5 Františka Laudáta, jednoho z posledních protijančíkovských rebelů z vedení místní ODS. Důvod? Opakovaně v médiích Jančíka kritizoval a to stranu v očích veřejnosti údajně poškodilo. „Je potřeba situaci na Praze 5 konsolidovat,“ říká šéf pražské ODS Bürgermeister. „Není důvod pozici starosty stále zpochybňovat. Pro mě je to úspěšný a pracovitý člověk, ne takový démon, jak ho vykresluje protistrana.“

Chtěl sbalit holku a málem ho to stálo kriminál. (Jan Tetřev – vlevo – se svým kamarádem před soudem, květen 2007) foto günter bartoš

pad, podle závažnosti spáchaného skutku a společenské nebezpečnosti, dle typu drogy,“ říká mluvčí ministerstva spravedlnosti Zuzana Kuncová. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil plánuje mimo jiné také z těchto důvodů změny v trestním zákoníku, s jehož novou podobou se chystá do léta do vlády a sněmovny. V novém návrhu se počítá s dělením drog na tvrdé a měkké a s rozdílným přístupem k nim. „Změny reflektují praxi, kdy opravdu v těchto případech soudy rozlišují,“ říká ministr Pospíšil. „Inspirovali jsme se v mnoha zemích EU, je to kompromis mezi dekriminalizací a represí.“ Praxe, o níž Pospíšil mluví, platí s rozdíly v patnácti státech EU. Do dvou skupin rozděluje Německo, Španělsko, Francie, Maďarsko, Nizozemsko. Do ještě více skupin pak Rakousko, Slovinsko, Švédsko a Velká Británie. Řada podobných pokusů ale narazila ve vládě, nebo ve sněmovně – ať už to byla iniciativa tehdejšího vicepremiéra za US-DEU Petra Mareše nebo nový trestní zákoník z dílny tehdejšího ministra spravedlnosti Pavla Němce. Narazili pokaždé

nejen na odpor tradičně represi nakloněných lidovců, ale i poslanců dalších stran. Přesto, že občané takový krok dlouhodobě podporují. „Je to politicky citlivé téma,“ uvědomuje si Pospíšil. Návrh podporuje ODS a zelení, třetí koaliční strana – lidovci – ho ale hned napadli. Dělení drog odmítají. „Pro nás jsou drogy stejně nebezpečné, nevidíme důvod, proč by se mezi nimi mělo rozlišovat,“ říká lidovecký šéf Legislativní rady vlády Cyril Svoboda. Před sedmi lety ale poslanec KDU-ČSL Pavel Severa možnost dělit drogy zcela nevylučoval. „Během sedmi deseti let se do tohoto uvažování možná dostaneme,“ řekl o dělení drog Respektu. A dostali? Podle Severy ještě ne. „Budeme o tom jednat,“ říká Pospíšil. „Ale mám pocit, že víc jim vadí eutanazie.“ Návrh naopak vítají experti, kteří sice chválí soudy za rozumný přístup, ale volají po novém zákonu. „Ve všech zemích, kde se to takto odstupňovalo, to mělo pozitivní efekt,“ říká Michal Miovský z 1. lékařské fakulty UK.

Úplně oddechnout si ale starosta nemůže. Šest rebelů z třiadvacetihlavého klubu zastupitelů ODS chce do měsíce svolat mimořádné zastupitelstvo s jediným cílem: odvolání starosty. „Teď hledáme podporu u dalších kolegů. Reagujeme na to, že pan starosta zrušil už dvě zasedání zastupitelstva za sebou, aby se s námi nemusel bavit o auditu, který musel ze zákona nechat udělat a který ukázal na podezřelé a neprůhledné hospodaření městské části pod jeho vedením,“ říká zastupitel Ondřej Gál (ODS). „I když se nám odvolání asi nepodaří, má to cenu, alespoň v symbolické rovině. Lidé uvidí, že jsou v ODS pořád politici, kterým korupce a klientelismus opravdu vadí a snaží se s tím něco dělat. A třeba si toho konečně všimne i vedení strany a začne se panem Jančíkem zabývat.“

vedení strany nebudu. Nemám důvod, alespoň do chvíle, než by byl za něco odsouzený.“ A v tom je právě háček. Odsoudit „za něco“ Jančíka není tak jednoduché. Představuje totiž druhou generaci zdejších politiků s „temnou tváří“. Od první generace, jejímž prototypem byl někdejší místopředseda ODS Petr Čermák, se Jančík liší tím, že různé podezřelé kšefty už nedělá tolik okatě a prvoplánově. Dokáže se dokonale pohybovat na hraně zákonů a využívat jejich různé mezery. Navíc se stále může opřít o podporu jedné ze špiček ODS, primátora Béma. V kuloárech se často spekuluje o tom, že starosta má na Béma nějaké kompromitující materiály. Důkazy nebo indicie však chybí. A protože v Česku je jen málo policistů a státních zástupců, kteří by se nebáli pustit do souboje s mocným politikem a dotáhnout ho až do konce, zatím mu vše prochází. Jančík se tak cítí čím dál silnější v kramflecích, nechává volný průchod své aroganci a do novin s bodrým úsměvem prohlašuje, že zastupitelstvo je pro něj „nic“ a že jeho kritici jsou „nenávistné komando“. Podle poslance Laudáta, jednoho z mála Jančíkových odpůrců z ODS, je důvod, proč špičky strany nemají moc chuti zabývat se Jančíkem, jasný. „V ODS se uplatňuje vztah vzájemně výhodné solidarity. Nikdo nikoho za korupci či klientelismus nekritizuje, aby se mu to náhodou někdy nevrátilo zpátky,“ tvrdí Laudát. „Stejné je to s Jančíkem. Kdyby někdo volal po jeho odstoupení kvůli jeho průšvihům, mohl by mu to starosta pětky nějak vrátit. Na řadu lidí by nebylo zase tak obtížné něco najít.“ Mimoděk to potvrzuje i poslanec Benda, když říká: „Představa, že by vedení strany rozhodovalo o problému starosty Prahy 5 nebo se k němu vyjadřovalo, je pro většinu členů ODS obtížně skousnutelná. Bojí se, že kdyby to tolerovali u pana Jančíka, příště by se to mohlo dotknout jich.“ Pohled do monitoringu zdejšího tisku ukazuje, že takto nastavený systém funguje skvěle. Za poslední rok nelze najít jedinou zprávu, která by referovala o tom, že by kdokoli z vedení ODS kritizoval korupci nebo klientelismus některého z členů strany.

Temná tvář druhé generace Na to, že by se špičky ODS chytily za nos, to zatím nevypadá. Vedení strany o Jančíkovi nikdy nejednalo a ani se k tomu nechystá. Místopředseda strany a ministr zemědělství Petr Gandalovič by se „začal osobou pana Jančíka zabývat, až kdyby měl pocit, že dělá něco nepřijatelného“. Například kdyby jednal v rozporu se zákonem a byl za to odsouzený. Podobně to vidí i další místopředseda ODS a středočeský hejtman Petr Bendl. „V politice ctím presumpci neviny,“ říká. „Navíc to, co se děje na Praze 5, není starost moje, ale kolegů z Prahy 5. My máme v ODS takovou zásadu, že problémy si řeší lidé na místě a nikdo jim do toho nezasahuje.“ Prakticky stejný názor má místopředsedkyně sněmovny Miroslava Němcová. „Nezabývám se tím, nic bych tím nezískala,“ říká upřímně. „Kdybych Jančíka začala kritizovat, jeho stoupenci by mi řekli, ať dám na stůl důkazy, a ty nemám. Takže ze mě nedostanete, jestli mi jeho osoba vadí, nebo ne. Mimoto respektuji právo pražské ODS řešit si své věci samostatně.“ A nakonec šéf poslaneckého ústavně-právního výboru Marek Benda (ODS): „Pro mě je to rozporuplná postava. Jeho kauzy nám moc neprospívají,“ přiznává. „Ale volat po jeho odvolání nebo pokoušet se vyvolat o jeho osobě jednání ve

Silvie Blechová

Ondřej Kundra

Q

Q


domov

Vládní „člověče, nezlob se“

Topolánkova reforma se už před branami sněmovny drolí na kousky

O

dvážná bojovka Topolánkova kabinetu „buď radikální reformy, nebo padneme“ se během pár dní změnila v neškodné „člověče, nezlob se“. Premiér totiž minulý týden slíbil poslancům, že budou moci rozebrat reformu na kousky a vláda odvolala, že s hlasováním o ekonomických změnách spojí i otázku svého dalšího pokračování. Tyto manévry mají jediný důvod: ministři se zalekli hrozby, že někteří koaliční poslanci reformu potopí, a to bude znamenat konec jejich slibně našlápnutých kariér.

Nikoho neurazit V případě balíku zákonů Topolánkovy vlády se experti, novináři ani politici nikdy nedokázali shodnout, zda je řeč o skutečné „reformě“. Mohli jsme se ale spolehnout na to, že alespoň ministři tak svému plánu vytrvale říkali. Po minulé středě už to neplatí. Když ministrovi financí Miroslavu Kalouskovi na tiskovce přišlo na jazyk slovo reforma, ani jej nedořekl a bleskově se „přepnul“ na „balík stabilizačních opatření“. A Mirek Topolánek, když dostal otázku, kam se poděla chuť následovat reformy Dzurindovy vlády, kroutil hlavou. „My jsme ve zcela jiné situaci, než bylo Slovensko,“ řekl Topolánek. „Máme šestiprocentní růst, nezaměstnanost klesá, ekonomika je v dobré kondici. Těmito kroky, touto nultou fází, se snažíme stabilizovat veřejné finance. Skutečné reformy teprve přijdou.“ Ale proč ta změna? Co se stalo? „Vláda slovník nezměnila – vždy hovořila o stabilizaci, reformě veřejných financí. Důležitý je obsah, nikoliv název,“ manévruje vládní mluvčí Jana Bartošová. „A obsah jsme nezměnili.“ Určité vysvětlení pro změnu rétoriky najdeme v Topolánkově středečním rozhovoru pro Českou televizi. Premiér si stěžoval, že česká veřejnost má „velký odpor“ k plánovanému omezení zvýhodněných stravenek pro tuzemské zaměstnance. „Je vidět, že reformní étos ve společnosti není,“ řekl Topolánek a roz-

inzerce

hodl se přizpůsobit jím odhadnuté společenské náladě svůj slovník. Nikde ale neprozradil, o co má svůj odhad podepřený. „Ten tlak není zas tak silný, aby vláda musela couvat, nikdo nestojí v ulicích,“ říká ekonom ČSOB Tomáš Sedláček. „Opatření jsou v duchu: nikoho neurazit, všem se zalíbit. Vláda to prostě postupně stále více přiznává. Skutečná reforma bolí. Přišli z opozice, kde bylo jednoduché být radikální, do reálné politiky.“ Další vysvětlení nabízejí koaliční politici: podle nich je zpátečka reakcí na výhrůžky poslance Tlustého, který slibuje, že změny nepodpoří, když je vláda bude nazývat reformou. Sedláček a s ním další ekonomové se v této situaci podivují ještě jedné věci: obvykle se bolavé, hluboké reformy dělají na začátku vládnutí, mírnější změny ke konci. Topolánkův tým to plánuje naopak: reformu penzí odkládá, naopak kroky, které mohou lidi potěšit – jako snižování daní – dělá dnes. Slovní žonglování navíc není jediná novinka z minulého týdne. Vypadá to sice jako marginálie, ale jde o zásadní věc. Vláda umožní koaličním poslancům předkládat k reformě pozměňovací návrhy. A to i přesto, že premiér Topolánek původně tvrdil, že balík musí sněmovnou projít v takové podobě, v jaké ho tam kabinet pošle. A nebylo se ostatně co divit – právě v Evropě nezvyklá a v Česku hojně zneužívaná parlamentní praxe, kdy i jediný poslanec smí navrhovat změny zákonů, může za řadu problémů českého právního řádu. A právě kvůli ní se stává, že vláda po kolečku ve sněmovně často nepoznává své vlastní zákony. „Je to přirozená reakce na stav ve sněmovně,“ říká lidovecký poslanec Jiří Carbol. „Řada poslanců chce do reformy dělat nějaké změny a není možné jim to znemožňovat.“ Jeho stranický kolega a místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Kasal to dokonce kabinetu doporučuje z pragmatických důvodů. „Vláda by byla sama proti sobě, kdyby vzala odpovědnost zcela na sebe,“ říká Kasal. A právě s tím souvisí třetí novinka. Vláda zároveň ustoupila od záměru spojit hlasování o stabilizačním balíku s hlasováním o své důvěře. Ministři se bojí, že

kdyby nekývli na některé pozměňovací návrhy koaličních poslanců, které by reformu obzvlášť „drolili“, ti by mohli na oplátku kabinet potopit. „My jsme nikdy hlasování o důvěře spojit s balíkem nechtěli,“ říká nyní premiér Topolánek. „Jen jsme sdělili, že odejdeme, pokud se nám nepodaří sestavit rozpočet s nižším schodkem.“ Pohled do starších novin ale dokazuje, že slib, k němuž se dnes kabinet nehlásí, zazněl. „Zřejmě si uvědomili, že tato hrozba na koaliční poslance nefunguje, jsem překvapený, že jim to došlo až teď,“ říká Tomáš Lebeda ze Sociologického ústavu AV ČR a dodává: „Takový tlak může fungovat tehdy, když se koaliční poslanci bojí o křesla, protože vědí, že pokud nechají vládu padnout, budou hned následovat předčasné volby.“ My jsme ale v jiné situaci: kdyby nyní padla vláda, tak budou následovat tři pokusy o sestavení nové. A případný pokus vyvolat předčasné volby se neobejde bez ČSSD, takže v tomto směru není vůbec nic jisté.

Čunek, nebo ne Asi nejvíc možnost měnit reformu využijí ve sněmovně lidovci. „Budeme předkládat pozměňovací návrhy,“ říká jasně Jan Kasal. Kolik jich bude a čeho přesně se budou týkat, ještě poslanci KDUČSL nevědí a ani je nemají napsané. Rozhodnou se až na základě toho, v jaké podobě stabilizační balík kabinet tuto středu schválí. Zcela jistě ale poslanci KDU-ČSL sáhnou do návrhu ministra zdravotnictví Tomáše Julínka (ODS). Nelíbí se jim, že by poplatky u lékaře měly platit také těhotné ženy a děti do patnácti let. „Z analýz vyplývá, že tyto dvě skupiny systém nezneužívají – děti samy nerozhodují, zda půjdou k lékaři, a u těhotných žen to není fér kvůli tomu, co pro společnost dělají,“ říká zdravotnický expert lidovců Josef Janeček. „Jen samotný fakt, že celkově kývneme na Julínkův návrh, je z naší strany obrovský ústupek, tak on by alespoň v něčem měl ustoupit zase nám.“ Ministr Julínek ovšem ustupovat nehodlá – zdůrazňuje, že těhotné ženy mají zdarma preventivní

prohlídky a že u dětí platí řada výjimek (do tří let se neplatí, osvobozeny jsou i těžce nemocné děti). „Jde o stamiliony korun, které by nám chyběly,“ říká Julínek. Čím by výpadek, který by způsobili svými návrhy, lidovci „zalepili“, si nikdo z nich hlavu neláme. „Jde o několik málo stovek milionů, to zas není tak mnoho, berme to jako takový malý dárek těm, kteří se rozhodnou mít děti,“ říká Kasal. Lidovecké výhrady, vyslovené minulé úterý na poslední chvíli, den před vládní schůzí, na níž se o návrzích mělo rozhodovat, vláda odmítla. Jejich načasování ale prohloubilo podezření, že je za nimi i něco jiného než starost o těhotné ženy a děti. Pochyby ještě přiživil již zmíněný poslanec Carbol, když v deníku Právo spojil svoji podporu reforem s podmínkou, že premiér jasně podpoří místopředsedu vlády a šéfa lidovců Jiřího Čunka, který má problémy s podezřením z korupce a jehož aféry lidovce rozdělují na dva tábory. Carbol i jeho kolegové ale dnes tvrdí, že šlo o nedorozumění. „S předsedou Čunkem to nemá co dělat,“ říká místopředseda KDU-ČSL David Macek a dodává: „Námitky jsme přinesli tak pozdě proto, že ministr Julínek nám svou představu dřív neukázal a my jsme nechtěli kritizovat něco, co jsme znali jen z médií.“ Jiřímu Carbolovi jde prý výhradně o „podporu těhotných matek a rodin s dětmi“, patřících mezi „tradiční“ lidovecké voliče. Právě zalíbení se voličům je další motiv, proč chtějí poslanci do reformy zasahovat. Když dnes pro ně „utrhnou“ nějakou výhodu, mohou se na to před volbami odvolat. „Náš program se soustřeďuje na ochranu rodin, nemůžeme jít proti vlastnímu programu,“ říká Josef Janeček. A když se rebelům ani pomocí pozměňovacích návrhů nepodaří změny prosadit? „To by pro mě byl velký problém,“ říká poslanec Carbol. „Ale neřeknu vám, co bych udělal, nechci to někomu vzkazovat přes média a nechci, aby to působilo jako vyhrožování.“ Silvie Blechová, Ondřej Kundra

Q


domov

A kdo tě bude hlídat dnes? Školek je málo a stát brání rodičům, aby se zařídili po svém

O

blíbený bonmot říká, že domovy důchodců jsou pomstou dětí za to, že je rodiče odkládali do jeslí. Hrůza z devastujících socialistických ústavů trvá, ale s tím, jak přibývá novorozeňat, začínáme řešit, čím je nahradit. V nejvyspělejších zemích Evropy se to dnes hemží mateřskými asistentkami, denními matkami či nabídkou více či méně kvalitních zařízení, do nichž je možné běžně přihlašovat už dvouleté děti. V Česku je zatím možností poskrovnu. Chůvy a soukromé jesle přijdou draho, obecních zařízení je málo a pokusy rodičů zakládat svépomocné spolky narážejí na příkrov právních bariér. Ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas sice slibuje, že iniciativním rodičům rozváže ruce, ale zatím to vypadá, že to nebude stačit.

Nevyplatí se to Na to, že dlouhá mateřská dovolená, zablokovaný trh práce a chatrná síť předškolních zařízení nepřístojně brzdí české matky v návratu do práce, si v Respektu naposledy stěžovala bývalá členka bankovní rady ČNB Michaela Erbenová. Tu situaci zažila nedávno s vlastními malými dětmi. „Nemáme babičky a jesle jsem vyloučila. Děti v nejútlejším věku mají přece jen rády svoje rituály a prostředí,“ líčí bývalá bankéřka svoji cestu. Řešení pro Michaelu Erbenovou se tedy jmenovalo chůva. Plat takové „profesionální babičky“ sice kopíruje průměrnou mzdu (asi dvacet tisíc korun), ale Erbenová si ji nemůže vynachválit. „Děti přijaly chůvu za člena rodiny a přitom zůstaly ve svém.“ Je to elegantní řešení, ale většina rodičů si ho nemůže dovolit. Co se jim nabízí jiného? V soukromých jeslích se platí až 17 tisíc měsíčně. Usadit dítě do obecních přijde asi desetkrát levněji. Jejich kvalita je ale problematická, a rodič navíc využitím služby přijde o sedmitisícový příspěvek od státu. A každopádně je jich málo. Podle Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí bylo koncem roku 2005 v Česku na 283 tisíc dětí mladších tří let celkem 54 jeslí s necelými 1700 místy. Jak je to možné? Problém spočívá v tom, že na rozdíl od mateřských školek (které spadají pod ministerstvo školství) na ně stát nepřispívá ani korunou. Platí si je samy obce z rozpočtů a musí vážit, jestli není lepší nasypat peníze třeba do kanalizace. Na jedno dítě v jeslích musí obec ročně přihodit asi sto tisíc korun, na jedno ve školce desetkrát míň. Proto se zařízení pro nejmenší buď ruší, nebo zdražují. V devadesátých letech to nikoho nepálilo, protože se rodilo málo dětí. Od začátku tisíciletí se ale trend začal obracet a loni statistici napočítali nejvíc novorozenců za posledních třináct let. Skutečná poptávka po jeslích (nebo jejich variantách) se prakticky nedá změřit, protože v 81 procentech obcí jednoduše vůbec nejsou. Přesto existuje možnost, že část rodičů by po této možnosti ráda sáhla. Rozšířit nabídku pro nejmenší děti doporučuje Česku OECD i Evropská komise, ale vláda o tom nechce ani slyšet. Ministr Nečas si myslí, že „dětem do dvou let je lépe u matky“, což mu schvalují i zdejší psychologové. Vláda má navíc hluboko do kapsy. Co tedy nabízí? „Ti, kteří se rozhodnou pro nejkratší dvouletou mateřskou, dostanou vysoký rodičovský příspěvek – 11 400 korun. Dáváme jim najevo, že můžou s dětmi zůstat doma,“ říká ministr. Od dvou let by pak podle Nečase mohly děti chodit regulérně do školky (dnes se tak děje zpravidla o rok později). Tím ale problémů neubývá. Už dnes se rodiče marně snaží umístit do školky mladší děti, než je stanovená hranice tří let. Po Nečasových změnách jich pochopitelně bude ještě víc. „Rozšiřovat místa ve školkách se nechystáme, to je v kompetenci měst a obcí,“ říká ministr. Co tedy zbývá člověku, na kterého se nedostane místo ani v jeslích, ani ve školce a který nemá na privát? Uvolňuje stát nějaký prostor pro soukromou iniciativu? Zatím ne.

Dvě ledničky a diplom V prvním patře nenápadného domku na okraji Brna je slyšet výskání a dupot. „Kluci, sděláme si papuče a půjdeme na dvorek,“ tleská na dva malé chlapce příjemná blondýna Hana. Děti se hrnou z prostorného, dožluta laděného obýváku po schodech ven. Je páteční dopoledne, na dvoře mžourá do sluníčka pes, kluci se střídají na houpačce, „tankují benzin“ do tříkolek a nakonec s vervou skáčou do Haniny náruče. Nejsou to její děti, tato dvaatřicetiletá žena je hlídá za úplatu jako tzv. denní matka. Jejich rodiče se s Hanou kamarádí a klukům se od tety často ani nechce.

Hlavně dát dětem volnost. (Rodičovská školka v Drážďanech) foto günter bartoš

Tato idyla má ale jeden zásadní háček: Hana provozuje službu načerno. Chtěla si sice zařídit živnost a platit daně, ale nesplňuje zákonné podmínky pro její provozování. Přestože od mládí hlídala menší děti a vychovává dvě vlastní, nemá potřebné vzdělání. „Já su vyučená krejčová a tohle podle zákona může dělat jenom vysokoškolačka nebo zdravotní sestra s pediatrickým zaměřením. Říkám si ale, že vysokoškolačka těžko bude za pár korun hlídat děti,“ zlobí se Hana na přísné regule. Ty jsou podle ní šité na míru jeslím. „Maso a jogurty bych musela skladovat zvlášť, museli bychom koupit dvě ledničky. Lůžkoviny nesmějí být v místnosti, kde se spí. To si prostě nemůžu dovolit.“ Hana tedy udělala maximum, co v dané chvíli šlo: rodiče jednoho z chlapců ji zaměstnávají ve své firmě na smlouvu o dílo, takže částečně daně platí, kvůli bezpečnosti dětí si udělala dva zdravotnické kurzy u Červeného kříže. Pořád ale žije v obavě, že jí na nelegální živnost přijde finanční úřad. Navíc se jí odpracované roky nezapočítávají do důchodu.

Na půli cesty Proč vlastně stát požaduje pro hlídání nejmladších dětí podmínky stejně tvrdé jako v jeslích? „U nás je také historicky silná skupina lidí, kteří ten systém předškolní výchovy provozovali a kvalifikovali se pro něj. Jejich hlas je pořád silný,“ upozorňuje bývalý ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach. Podle něj neměly au pair nebo denní matky nikdy v Česku tradici. „Teď se to třeba změní. Od začátku roku se zvýšil rodičovský příspěvek, takže bude víc peněz na chůvy.“ Škromachův nástupce Nečas navíc právě připravuje zákon, který by měl laťku pro ženy, jako je Hana, snížit. Vtip je v tom, že by nemusely pracovat na živnostenský list (a splňovat tak podmínky, jako je kvalifikace, počet ledniček a záchodků), ale pouze by od úřadu dostaly akreditaci. „Bylo by to vázáno na péči o vlastní dítě, a to už je dostatečná kvalifikace,“ říká Nečas. Matka se svým dítětem do šesti let by si mohla přibrat až čtyři další a nemusela by platit zdravotní a sociální pojištění, jenom daň z výdělku. Kvalitu služby podle Nečase budou sledovat jak úřady, tak sama veřejnost. Ministr chce svůj návrh (který zahrnuje i možnost odečíst firmám z daní příspěvek na hlídání dětí a podporu zkrácených úvazků) předložit vládě ještě letos. Marie Oujezdská z Národního centra pro rodinu nápad vítá, i když prý zatím zůstává na půli cesty. „Z Německa a Rakouska víme, že pokud má být podobná služba úspěšná, těžko se obejde bez příspěvku z veřejných rozpočtů. Soukromému hlídání by se mělo dostat stejné pomoci, jakou stát dává například na mateřské školy.“ Tomáš Pavlíček

Q

Drážďanská cesta „Když budete toho pejska dál takhle obalovat strouhankou, nebude s vámi moct jít do postýlky,“ směje se vychovatelka Ute Seltmannová. Už několik minut pozoruje, jak tříletá Mimi a stejně starý Richard na pískovišti pod bílou sluneční plachtou polévají studenou vodou z malých kyblíků látkového Waufiho. Vzhledem k pálícímu jarnímu sluníčku to vlastně není špatný nápad. Bílý písek, ve kterém Mimi s Richardem „pejska“ po sprchování obalují, sice Waufiho diskvalifikuje jako společníka při poledním spánku, ale Ute Seltmannovou to nevyvádí z klidu. Odnáší pískový balíček ke kohoutku vedle malé dílny: Waufi se teď ještě jednou vykoupe a pak se bude sušit na plotě. Kinderoase, tedy „Dětská oáza“ v Drážďanech, jedno z tamních zařízení pro předškolní děti, skutečně dělá čest svému jménu. Díky vstřícným německým zákonům představuje toto místo pro rodiče jednu z mnoha možností, z nichž si mohou vybrat při rozhodování, kde budou jejich malé děti trávit podstatnou část dne.

Už nikdy jesle Do klasického činžáku se zahrádkou, ve kterém obývá dvě patra, se „oáza“ nastěhovala už před patnácti lety. Každé ráno sem přichází devatenáct dětí ve věku od dvou do šesti let, aby – zatímco jejich rodiče budují kariéry – budovaly hrady z písku, četly knížky, zpívaly nebo si hrály s morčaty, která bydlí v malé boudě na okraji trávníku. Některé děti tady tráví jen dopoledne, jiné jsou v péči vychovatelek Ute Seltmannové a Liane Brühlové od půl osmé až do půl páté. Oáza není jedno z anonymních zařízení, do kterého rodiče své děti posílají jen proto, že nemají jinou možnost. Zřizovatelem je spolek 18 rodin: rodiče sami určují, kdo jejich potomky hlídá, co budou jíst, s jakými hračkami si budou hrát a jaká pedagogická pravidla přitom budou platit. „Jsem z NDR a jako dítě jsem čas od pondělí do pátku trávila sama v takzvaných týdenních jeslích,“ vzpomíná Liane Brühlová na to, co ji přivedlo k nápadu založit vlastní spolek na hlídání dětí. „Všichni najednou na záchod, všichni najednou do postýlky,“ vzpomíná na socialistický model výchovy jednačtyřicetiletá Liane dodnes s pocitem hrůzy. „Hned po revoluci jsme s manželem chtěli založit zařízení, které dětem sice dá pevnou strukturu, ale zároveň jim nabízí dostatečnou volnost,“ říká Liane. Se svou touhou rozhodně nebyli sami. Zařízení, vzniklých na základě rodičovských iniciativ, je v Německu dnes zhruba 8500 a od roku 1990 vzrostl v obou sloučených zemích počet míst v nich více než pětinásobně na dnešních 150 tisíc. Největší boom je v západních spolkových zemích, kde je o předškolní místa nouze. Po roce 1989 ale zaniklo díky prudkému poklesu porod-

nosti hodně dětských zařízení i ve východním Německu. Například v půlmilionových Drážďanech chybí zhruba 500 míst. I proto se v saské metropoli během posledních let spojilo velké množství rodičů, aby společně založili „jesle“ nebo „školku“ podle vlastních představ (rozdělování na tyto dvě formy ustupuje, cílem je mít síť zařízení, která budou schopna postarat se o děti zhruba od jednoho roku až do předškolního věku). Z 287 zařízení, která jsou v Drážďanech k dispozici, funguje 16 jako iniciativa rodičů (další jsou zřizována církví nebo charitativními spolky). Několik z nich sleduje principy slavné pedagožky Marie Montessori, podle nichž lze dítě úspěšně učit nejrůznějším dovednostem včetně psaní a počítání od nejútlejšího věku, jiné nabízejí místa pro integraci handicapovaných dětí. Mnoho rodičovských školek vaří vegetariánskou stravu a drtivá většina používá výhradně potraviny z ekologického zemědělství. Zájem o dříve nevídanou nabídku roste. „Registrujeme fronty těhotných žen, které sem chtějí přihlásit své budoucí děti,“ říká například Anja Kapsová z iniciativy Sandmännchen (Večerníček), která se stará o 20 malých dětí.

Pevné nervy Mimořádně progresivní rodinná politika v Drážďanech ale není jen výsledkem uvědomělosti tamních rodičů. Široká nabídka školek je především důsledkem německých zákonů: zavazují obce k tomu, aby hlídání dětí a péči o mládež svěřily co nejvíce do rukou spolků či církví, a zároveň otevírají rodičům široký prostor, aby se o hlídání svých dětí starali sami. A nejen to: kromě poplatků od rodičů veškerá zařízení dostávají finanční podporu od saské vlády a často přispěje k provozu i radnice. I v Německu však platí, že rodiče, kteří chtějí založit vlastní školku, potřebují hodně času – a někdy i pevné nervy. „Samy o sobě nejsou požadavky úřadu pro povolení k provozu až tak hrozné,“ říká Annika Römischová, která už několik let pracuje v představenstvu rodičovské iniciativy Kichererbsen. K založení spolku stačí sedm členů, stanovy a registrace. „Složitější už je najít v Drážďanech kvalifikovaný personál,“ říká paní Römischová. „A vůbec nejhorší je najít vhodné prostory.“ Podle zákona musí být místa pro děti „vhodná“, což v praxi často znamená přestavět celý byt, posunout zásuvky, instalovat nízké záchodky a umyvadla. Mezi založením spolku a skutečným zahájením provozu ve vlastním dětském zařízení tak klidně uběhnou dva roky. Přesto nelze tvrdit, že by úřady rodičům házely klacky pod nohy: Sasko během posledních let eviduje zanedbatelné minimum odmítnutých žádostí. Anneke Hudalla

Q

RESPEKT 21 V 21.–27. květen 2007 inzerce


reportáž

Ten strašlivý šelest v uších V Česku se rozbíhá léčba opomíjené civilizační choroby

G

ustav má tinitus! Asi před týdnem oblétly palcové titulky teenagerských časopisů celý svět se strašidelnou zprávou týkající se bubeníka populární kapely Tokio Hotel. Redakce zaplavily tisíce e-mailů. „Gustav, a tinitus? Pláču a modlím se!“, „Gustave, zruš turné a jdi se léčit!“ – podobné vzkazy fanoušků docházely i do redakce české mutace Brava. Co tak strašného se přihodilo? Popový tambor Gustav (18) ohlásil, že mu po koncertech píská v uších. A fanoušci reagovali okamžitě: jméno záludné choroby, které jejich rodičům často nic neříká, totiž tinitus, dnes mladí dobře znají. Bohužel. Zřejmě jen kvůli tomu, že nemoc, dříve známá jen v pár profesích a ničící život spíše starším ročníkům, dnes epidemicky zasahuje i mládež, bubeník nakonec turné opravdu usekl. Lékaři z nejlepších klinik spojili síly a mladičký idol byl v pravý čas před tinitem uchráněn. Každý ovšem takové štěstí nemá.

Sbíječky a kovadliny O co tady vlastně jde? Publikace o této chorobě, či snad symptomu choroby, v Čechách vyšla poprvé až letos. Německý specialista Gerhard Goebel v ní uvádí, že „tinitus je příšerný, neodbytný a všudypřítomný šelest v uchu, který vás nenechá spát, pracovat a bavit se, prostě normálně žít“. A takhle nějak to popisují i čeští pacienti. Tinitus vzniká často společně s poškozením sluchu v některých rizikových profesích, dnes má ale na jeho rozšíření vliv také všudypřítomný stres. „Tradičně byla tahle choroba známá třeba dělostřelcům, kotlářům, muzikantům,“ říká otorinolaryngolog čili „ušař“ z pražského Motola Martin Holcát, který se tinitem zabývá přes dvacet let. „Tihle lidé o tinitu ovšem věděli a věděli také, jak se chránit, totiž že musejí odpočívat, nepřepínat se. Dnes se tinitus šíří především kvůli kultu výkonu, lidé ve stresu prostě neodpočívají.“ Novodobé rozšíření tinitu samozřejmě také do značné míry souvisí se zaplevelením hlukem, které tu ještě před nějakými deseti patnácti lety prostě nebylo – nepřetržitá hudba, TV v restauracích a veřejných prostorách i domácnostech, agresivita rádií, to vše prostě ničí uši. „Snad každý druhý má dnes v tramvaji něco na uších, nějakého walkmana. Dříve trpěli tinitem lidé nad šedesát. Dnes s ním mají běžně zkušenost teenageři. Na brýle jsme všichni zvyklí, na naslouchátka nikoli. Ale zdá se, že jejich éra přichází,“ říká lékař a výzkumník. „Nemoc mě sestřelila v letu,“ vzpomíná Radovan (38), bývalý obchodní zástupce. Cestoval po světě, sjednával obchody, do noci vysedával u počítače a také s oblibou relaxoval po klubech, „kde pil a hulil za dva“. Jenže pak to přišlo. „Píská mi v uchu, no a co,“ říkal si na začátku. Jenže pak se jemný pískot změnil v nepřetržité hučení a šumění. „A někdy zas jako bych měl v uších kovadlinu.“ Sebejistý obchodník najednou ztratil orientaci. „Prostě jsem lidi slyšel z mlhy, skrz spoustu zvuků, nerozuměl jsem. Nejčastější moje věta byla: „Co?“ Doktor Radovanovi řekl, že musí okamžitě na kapačky. Na 14 dnů. „To nebylo možné. Nemohl jsem zrušit obchody.“ Tak Radovan ještě jednou obletěl svět. „Bylo to mučení. V noci jsem chtěl bít hlavou do zdi. Mohl jsem usnout jen díky alkoholu. A první, co jsem ráno slyšel, byla sbíječka v obou uších. Z byznysu nic nebylo, z letiště jsem vzal taxíka rovnou k ušaři.“ A přišel další šok. „Když mi doktor řekl, že to hučení je pravděpodobně nadosmrti, myslel jsem, že se zblázním. Stál jsem pak někde na ulici, kolem tramvaje, lidi, já všechno slyšel přes šílený hřmot v uších a jediné, co mě napadlo, bylo, že se zabiju.“

Pryč od lidí „Součástí tinitu bývá velmi často úzkost a deprese,“ říká Lucie Křesťanová, šéfredaktorka Gongu, časopisu pro neslyšící, která už také šest let vede pražský Klub šelestářů. Jde o terapeutickou skupinu, která pomáhá nemocným se s novou hrozbou vyrovnávat. Křesťanová sama prošla lehčí fází onemocnění a o psychických dopadech tinitu ví své. Málokdo si uvědomuje, že součástí života nahluchlých je častý pocit ponížení. „Žasl jsem, jak se mi i blízcí kamarádi pořád vysmívají. Neslyšel jsem, tak se mnou najednou byla nuda. Hluchoun je prostě brán za hlupáka,“ kroutí hlavou Radovan. „Ano, nahluchlí lidé působí komicky,“ říká profesor Petr Skalník, který přednáší sociální antropologii ve Vratislavi. Naproti tomu třeba slepci jsou akceptováni africkými vesničany stejně jako v Evropě. „V naší tradici je Homér, slepé vědmy, věštci, válečníci jako Jan Lucemburský, Jan Žižka. Znáte ale snad z historie hluchouna, který by nebyl směšný? Snad je to kvůli tomu, že ztráta slepého

Šlo to z mozku, ale teď už slyším ticho. (Dana Hůlová) foto günter bartoš

Když si neodpočinete, uslyšíte sbíječky. (Doktor Holcát) foto tomki němec

je zjevná, kdežto nahluchlému zdánlivě nic nechybí, na válečné nebo lovecké výpravě ale nedokázal rychle reagovat, a tak ohrožoval ostatní. Matka, která špatně rozumí svým dětem a ostatním ženám, byla samozřejmě považovaná za méněcennou. A tohle asi přetrvává,“ přemýšlí antropolog. „Přestal jsem cestovat, s naslouchátkem jsem při běžném hovoru rozuměl, svou práci jsem dělal dobře. Ale stejně to ve firmě nešlo vydržet, musel jsem od lidí,“ říká Radovan. „I v úspěšné obchodní firmě vládne ta samá morálka jako v tlupě lovců mamutů. Nejste-li schopen vtipkovat u kafe, stíhat klípky – stáváte se směšnou figurou.“ Radovan nakonec pronajal svůj pražský byt, utekl z města a zkouší žít na venkově. „Spím, cvičím, chodím po lese a hučení se zmírnilo. A přestal jsem pít a kouřit,“ říká opálený muž, který ale ze své proměny ze světoběžníka v asketického prodavače ve venkovské sámošce nijak šťastný není. „V krámě mě už všichni znají, když nerozumím, tak houknou nebo si na chleba ukážou.“

Naděje uslyšet ticho „Odhadem se v nějaké formě s touhle nemocí setkává asi milion Čechů,“ říká doktor Martin Hol-

cát. „Vážnější problém má ve vyspělých zemích kolem 20 procent obyvatel, u nás je to asi dvě stě tisíc lidí. Někdy musí změnit zaměstnání, někdy se oříškem stane soužití. Jak totiž partnerovi vysvětlíte, že vám pořád hučí v hlavě? Lidé působí bláznivě, ztrácejí jistotu. Dozvědět se, že s touhle nemocí musíte žít a že pravděpodobně neexistuje léčba, je skutečně šok. „My totiž přesně nevíme, jak tinitus vzniká a jak ho bezpečně léčit. Sám jsem zažil pacienta, který po neúspěšné léčbě vyskočil ze třetího patra ordinace a zabil se,“ vypráví lékař. To je sice extrém, je ale jasné, že každý nemá k okamžité dispozici nejlepší odborníky, jako bubeník Gustav, ani čtyřpokojový byt na Vinohradech, jako Radovan. „Lidé většinou prostě musí dál chodit do práce a starat se o rodiny,“ říká Holcát, „žijí běžným životem, který je ale najednou daleko těžší.“ Spousta lidí se nakonec naučí s tinitem žít. Je to nutné, protože úplně se vyléčí jen velmi málo lidí. „Byl to jeden z nejkrásnějších pocitů v životě, slyšet zase ticho,“ usmívá se Dana Hůlová, která silný šelest „jakoby z mozku“ slyšela poprvé ve dvaadvaceti letech jako studentka u tabule. Pronásledovalo ji to dva roky, ale Dana měla štěstí:

dokázala změnit život, odstěhovala se od přítele, přestala „pobíhat po klubech a hospodách“ a po dvou letech pískání sláblo, až zmizelo. Opačnou zkušenost má například známý hudebník Michal Pavlíček, který pískáním trpí už pětadvacet let. „Nejhorších je prvních pět let,“ říká kytarista s nadhledem. „Já mám štěstí, že mi zůstal dobrý sluch. A tinitus vnímám jen po koncertech, občas chodím na kapačky, ale jinak jsem se s tím šuměním sžil, vlastně na to kašlu,“ říká rocker. Podobně se svým trápením nakládá i Marie Stolařová. „Říkám vždycky, jen si pískej, ty vole, kašlu na tebe,“ popisuje, jak zaklíná svůj mozek, šestapadesátiletá paní v čekárně u ušního specialisty v pražské nemocnici na Vinohradech. Pro lidi, kteří mají sílu se svému šumění postavit, teď přibyla nová naděje. Martin Holcát totiž spojil své síly s psychiatry a právě v těchto dnech rozjíždí nový výzkum léčby tinitu. Ve hře je „magnetická stimulace“, metoda úspěšná v sousedním Německu, kde jdou dnes na výzkum dříve málo známé civilizační choroby desítky milionů eur. Pokus bude probíhat dva roky na osmdesáti dobrovolnících. Magnetickou stimulací – čili vysíláním blahodárných vln do mozku – už Holcátovi kolegové úspěšně léčí deprese či některé projevy schizofrenie. O léčbu bude zcela jistě velký zájem. „Jdu do toho, okamžitě,“ říká Radovan. „Holcáta“ chce zkusit i Marie Stolařová. „Jasně, že doufám, že jednou to vyléčit půjde,“ říká tinitový veterán Michal Pavlíček, „i malé zlepšení je u téhle nemoci velká věc. A nějaká naděje existovat musí.“ Jáchym Topol

Q


ekonomika

Rozvod automobilek

Co znamená pro americký automobilový průmysl prodej firmy Chrysler O spojení se psalo jako o „fúzi rovných“, nakonec se však partnerům nepodařilo uspět a jejich manželství se rozpadlo. Rozchod, který tento týden oznámila firma DaimlerChrysler, transatlantická automobilka vzniklá v roce 1998 spojením společností Daimler-Benz a Chrysler, spočívá v prodeji 80,1% účasti ve společnosti Chrysler fondu soukromého kapitálu Cerberus Capital Management za 7,4 miliardy dolarů. Přihlédneli se však ke všem okolnostem, Cerberus vlastně dostává zaplaceno za to, že německou společnost, která bude přejmenována na Daimler, zbaví problémové americké automobilky.

její náklady na půjčky. Injekce peněz od společnosti Cerberus jí dá při restrukturalizaci větší manévrovací prostor, než mají její američtí rivalové General Motors (GM) a Ford, kteří se potýkají s nedostatkem peněz. A John Snow, bývalý americký ministr financí a nyní předseda představenstva společnosti Cerberus, tvrdí, že Chrysler na tom bude jako veřejně neobchodovaná společnost daleko lépe a bude moci fungovat v souladu s dlouhodobějším výhledem, protože teď bude osvobozen od povinnosti čtvrtletně hlásit výsledky. Kupodivu navzdory své pověsti firmy, která mává sekyrou a prudce snižuje počty zaměstnanců, aby snížila náklady, nemluví zatím Cerberus o dalším propouštění: říká, že se hodlá držet plánu Toma LaSordy na zvrácení trendu. La Sordu požádal, aby ve firmě zůstal a plán uskutečnil. (Připojí se k němu Wolfgang Bernhard, bývalý muž číslo dvě v Chrysleru, který nedávno odešel od VW a působí v Cerberusu jako poradce.) Nabízí se křížový prodej a možnost snižování nákladů mezi finanční větví Chrysleru a GMAC, což je větev finančních služeb společnosti GM, ve které v minulém roce konsorcium vedené Cerberusem zakoupilo 51% podíl. Většinou se však spekuluje o finančních závazcích Chrysleru týkajících se odvodů zdravotního pojištění, jejichž hodnota se odhaduje na 18 miliard dolarů a které nová firma převezme na základě dohody uzavřené tento týden.

Mysleli to dobře V listopadu 1998, když Jürgen Schrempp a Bob Eaton, kteří krátce stáli společně v čele DaimlerChrysleru, zaklepali na dveře newyorské akciové burzy, aby oznámili začátek obchodování akciemi své společnosti, vypadala situace nadějně. Jürgen Schrempp považoval akvizici Chrysleru v hodnotě 36 miliard dolarů za základ globální aliance, která měla podle jeho představ vést k transakcím s jihokorejskou automobilkou Hyundai, japonskou Mitsubishi a dalšími. Jeho plán však nevyšel a fúze ztroskotala. Dieter Zetsche, který po něm nastoupil v roce 2006 na post předsedy výboru správní rady, se Chrysleru nechtěl zbavit. Tento charismatický ředitel s charakteristickým knírkem během svého předcházejícího pětiletého působení v čele společnosti zařídil krátký obrat k lepšímu, který začal v roce 2000. To, že obroda netrvala příliš dlouho, je zcela typické pro Chrysler, jenž se kyvadlově pohybuje mezi ziskem a ztrátou již od doby, kdy společnost v roce 1924 založil Walter P. Chrysler. Současné problémy byly částečně způsobeny v minulém roce prudce stoupající cenou benzinu v Americe, která je stále nejdůležitějším trhem Chrysleru. Motoristé zanevřeli na dodávky a sportovní užitkové vozy s vysokou spotřebou, které představují zhruba dvě třetiny prodávaných vozů značky Chrysler. Firma zpočátku problém přehlížela a nadále chrlila vozy, skladovala je na parkovištích kolem Detroitu a prodávala za nízké ceny autopůjčovnám. Ztráty narůstaly a DaimlerChrysler musel vymyslet další plán na zvrácení nepříznivého trendu. V únoru nařídil Tom LaSorda, šéf Chrysleru, akci, které se začalo říkat „valentinský masakr“. Podle jeho plánu mělo dojít ke ztrátě 13 000 pracovních míst, k zastavení montážní linky v Newarku (stát Delaware) a škrtům v dalších továrnách.

Nebyla to láska To však německé straně, které Chrysler nikdy opravdu nepřirostl k srdci, nestačilo. Jakékoliv úsilí pro-

inzerce

Slovo mají odbory

Teď to zkuste vy – představitelé DaimlerChrysleru LaSorda a Zetsche se zástupcem společnosti Cerberus Johnem Snowem (uprostřed). foto PROFIMEDIA.CZ

pojit vývoj výrobků společností Chrysler a Mercedes-Benz se vždy setkávalo s tuhým odporem. „Bylo to, jako kdyby dvě nezávislé společnosti pouze sečetly svá čísla v rozvaze a to bylo skoro všechno,“ říká David Healy, analytik makléřské firmy Burnham Securities. Když pak v únoru Dieter Zetsche připustil, že „se zvažují všechny možnosti“, bylo zřejmé, že spojení těchto dvou firem zvoní hrana. Okamžitě se začali hlásit potenciální nápadníci a v posledních týdnech se zdálo, že jako favorit se jeví Magna, kanadská firma vyrábějící automobilové součástky. Obchod však nakonec získala firma Cerberus, především díky rychlosti a jistotě, s jakou bude schopna transakci dokončit. Daimler si po uzavření obchodu později v tomto roce ponechá v Chrysleru podíl 19,9 %. Transakce očistí nový Chrysler od dluhů. Cerberus investuje

do nové společnosti něco přes 6 miliard dolarů. Daimler pokryje pohledávky, poskytne nové firmě úvěr ve výši 400 milionů dolarů a až do ukončení transakce ponese ztráty Chrysleru. To pohltí 1,35 miliardy dolarů, které dostane od společnosti Cerberus, takže ve skutečnosti bude konečný výsledek zřejmě takový, že Daimler zaplatí něco kolem 670 milionů za to, že se zbaví Chrysleru.

Všimněte si rozdílu Proč si Cerberus myslí, že se mu v Chrysleru podaří dosáhnout zvratu, když se to nepodařilo Daimleru? Odpovědí je několik. Nová společnost by jednak měla skončit s ratingem schopnosti uhrazovat závazky na úrovni BB, což sníží

Zasvěcené osoby sází na to, že Cerberus bude naléhat na UAW, odborový svaz pracovníků automobilového průmyslu, aby přistoupil na dohodu o zdravotní péči podobnou té, kterou v prosinci uzavřel výrobce pneumatik Goodyear. Tato společnost předala správu finančních závazků za zdravotní pojištění fondu, který provozuje odborový svaz výrobců pneumatik, čímž společnost zbavil břemene. Vzhledem k tomu, že UAW tento týden prodej do rukou společnosti Cerberus schválil, domnívají se někteří, že příslušná dohoda již existuje. Pokud by byla taková dohoda uzavřena mezi UAW a Chryslerem, budou něco podobného požadovat i GM a Ford. Dohoda podobná té, kterou uzavřela společnost Goodyear, „by ve skutečnosti mohla být dobrá pro UAW a poskytnout mu důvod k další existenci“, říká jistý řídící pracovník dodavatelské firmy z Detroitu. (V posledních dvaceti letech se počet členů odborů prudce snížil.) Krátce řečeno, prodej Chrysleru společnosti Cerberus by mohl vést k lepšímu údělu nejen třetího, ale i dvou největších amerických výrobců automobilů. Q © The Economist Newspaper Limited, London, 2007

10


zahraničí

Dokdy sázet na Mušarafa

Jaderný Pákistán je jiná káva než Turecko, ale i tam žádají demokracii muslimové

D

va dny poté, co Mirek Topolánek odjel z Pákistánu, tam opět vypukly nepokoje. Historicky první návštěva českého premiéra s nimi samozřejmě nemá nic společného, ale jeden bod z Topolánkovy agendy oživit mohly: do jakého státu prodáváme radiolokátory Věra? Plány vyvézt tuto citlivou technologii do Číny zhatil odpor spojenců, zejména USA. Proti exportu do Pákistánu spojenci nic nemají, ale za pozornost ta země stojí. Ne že by Islámábád patřil mezi „lotrovské režimy“, ale tamní vývoj je pozorně sledován. Tvrdé pouliční boje mezi stoupenci vlády a opozice, ještě tvrdší zásah policie, pak generální stávka ve velkých městech, pár dnů nato sebevražedný atentát v Péšávaru a 25 mrtvých. Ve zprávách z Iráku by takové dění zapadlo, jenže Pákistán patří k hlavním spojencům Západu v boji s terorismem. Pákistán s Tureckem dnes představují dvě pozoruhodné zkumavky politického vývoje. V případě Turecka víme, oč běží. Na jednom břehu politické strany ukotvené v místní tradici islámu chtějí podíl na moci, který by odpovídal jejich politické síle. Tomu se snaží bránit strážci „sekulárního fundamentalismu“ a Evropa to vše sleduje jako pozorovatel. V případě Pákistánu to není tak černobíle přehledné ani „sportovně“ neutrální. Už proto, že rivalita mezi Tureckem a Řeckem, navíc mírněná členstvím v NATO, je slaboučkým odvarem rivality mezi jaderným Pákistánem a jadernou Indií.

Chci „vstřícného“ soudce Motorem pákistánských nepokojů je vztah k prezidentovi. Autoritativní generál Parvíz Mušaraf se dostal k moci nekrvavým převratem před osmi lety, poté se sám prohlásil prezidentem a pětiletý mandát získal až v roce 2002 ve zmanipulovaném referendu. Až potud by se dala sledovat jakási turecká paralela – i v Ankaře generálové vícekrát zasáhli do politiky. Určitou změnu a aktuální příčinu ke znepokojení ale způsobil Mušaraf letos v březnu, když odvolal předsedu Nejvyššího soudu Iftikhara Čaudhrího. Vládní úřady argumentují, že Čaudhrí zneužíval své pravomoci. Právně je to stále otevřená kauza. Měli ji totiž uzavřít vybraní členové Nejvyššího soudu, ale jeden z nich účast odmítl, čímž činnost této skupiny zatím zmrazil. Mušarafovi odpůrci tvrdí, že odvoláním Čaudhrího si chtěl prezident usnadnit cestu k dalšímu mandátu. Do čela Nejvyššího soudu by totiž dosadil „vstřícného“ právníka, který by měl vůči ústavním detailům Mušarafova mandátu „pružný“ přístup. S tím koresponduje i analýza listu New York Times. Podle ní se Čaudhrí nezdráhal vyšetřovat žaloby, které vinily vládu z účasti na tzv. vynucených zmizeních. V zemi je velmi rozšířené pře-

Policie proti islamistům i odpůrcům prezidenta. (Karáčí, 13. květen) foto profimedia.cz / AFP

svědčení, že někteří lidé nepohodlní režimu končili bez řádného soudu v rukou zpravodajských složek – pod záminkou tažení proti terorismu. Čaudhrí to ovšem nevzdal bez boje a obrátil se na sdružení právníků. Ti pak, považujíce celou věc za útok na justici, začali svolávat veřejné mítinky a bojkotovali soudní procesy po celé zemi. Na to už se celkem samovolně nabalila opozice včetně islámské. Násilnosti propukly v sobotu 12. května v Karáčí, když do města dorazil sám Čaudhrí. Mušarafa „hájily“ ozbrojené milice provládního Hnutí Muttahida Kuámího, na straně opozice vystoupila strana Džamáat e-Islámí. Právě její lídr Kazí Husajn Ahmed požadoval v petici k Nejvyššímu soudu, aby byl Mušaraf odvolán. Proč? Porušil prý svou přísahu tím, že jako nadstranický prezident podporoval určité politické strany. Takové obvinění není nijak mimořádné. U Nejvyššího soudu leží právně cizelovanější kauzy: Je legální, že prezident Mušaraf stále zůstává nejvyšším velitelem armády? Může prezidenta opět zvolit parlament, ještě než zákonodárcům na podzim vyprší mandát

Žádný milostný dopis z Vídně Rakouská vláda hodlá zaslat do Prahy protestní nótu a rakouští odpůrci jaderné energie hrozí blokádou všech hraničních přechodů. Češi se ale prozatím ničeho bát nemusí. Rakušanům svazují ruce zákony a politika. Ohlášená diplomatická nóta má především vypustit trochu páry z hrnce, ve kterém se rakouská vláda už půl roku vaří. V prosinci, krátce po kolaudaci jaderné elektrárny v Temelíně, totiž všechny strany v parlamentu ve vzácné shodě vyzvaly kancléře Alfreda Gusenbauera, aby vůči Praze značně zpřísnil tón: Češi prý před kolaudací nezavedli všechna bezpečnostní opatření, ke kterým se zavázali v dohodě z Melku – a Gusenbauer měl od Prahy buď získat doklady o provedených přestavbách, anebo tyto doklady mezinárodní žalobou vynutit. Přesto ale Vídeň s žalobou váhá. „Sázíme na dialog,“ opakují ministryně zahraničí Ursula Plassniková i kancléř. Dialog ale především obyvatelům pohraničí už dávno nestačí. Před deseti dny proto aktivisté na dvě hodiny blokovali dvanáct z šestnácti hraničních přechodů. Protesty demonstrantů se navíc rozhodlo oficiálně podpořit i několik obecních zastupitelstev.

Kancléř je v kleštích: vnitropolitický tlak na podání žaloby stoupá. Zároveň Praha žádá, aby rakouská vláda proti blokádám zakročila, protože podle Čechů tyto akce omezují volný pohyb osob a zboží, což je proti zákonům EU. V této situaci Gusenbauer určitě doufal v posudek, který si rakouská vláda objednala u odborníků na mezinárodní právo. Posudek měl jednou provždy ujasnit, jaké povinnosti z dohody v Melku pro českou stranu skutečně vyplývají a jaké právní možnosti vlastně Vídeň má. Experti své závěry zveřejnili na začátku minulého týdne, ale kancléře tím moc nepotěšili

Žalobu pošlu, ale kam? Abychom to zkrátili: reálná možnost vláčet Česko po soudech podle názoru právníků neexistuje. Spor nespadá do kompetence Evropského soudního dvo-

ze všeobecných voleb? Ale ve vypjaté situaci stačilo i málo a nepokoje si vyžádaly 41 lidských životů.

Prezident ve slepé uličce Samotné nepokoje by ještě šlo připsat na vrub vybičované atmosféře. Závažnější je možná skutečnost, že neznámými vrahy byl zabit úředník Nejvyššího soudu. Saíd Hammad Razá byl zastřelen v pondělí ráno v Islámábádu. Policie zvažuje loupežný motiv, ale příbuzní sázejí na politiku. Razá byl totiž blízkým spolupracovníkem odvolaného Čaudhrího. „Bylo to cílené zabití,“ tvrdí reportérovi New York Times zaměstnanec Nejvyššího soudu Munir Malik. Razá byl podle jeho slov žádán, aby opatřil důkazy proti justici, ale tento úkol odmítl. Kým žádán? To už nespecifikuje. Dozvídáme se jen, že vdova po soudci – má pákistánské i britské občanství – a jejich tři děti opustily svůj dům v Láhauru. S těmito problémy nepohnula ani generální stávka vyhlášena na pondělí. V Karáčí a jiných

ra a Mezinárodní soud zřízený OSN v Haagu připadá v úvahu jen tehdy, pokud by s tím Praha sama souhlasila – což se podle ministra Karla Schwarzenberga určitě nestane. Jediná možnost, která Vídni zbývá, je smírčí řízení v rámci OBSE, neobvyklé opatření, jehož výsledky nejsou zavazující. Co tedy může Vídeň dělat? Odpověď není vůbec jednoduchá, a právě proto rakouská vláda využila jediného konkrétního doporučení posudku a ohlásila diplomatickou nótu. Jenom tak se vyhne nebezpečí, že její požadavky zapadnou – kdo mlčí, souhlasí. Odpůrci jaderné energie se s dopisem do Prahy však pravděpodobně nespokojí. „Pokud rakouská vláda i nadále odkládá žalobu, zablokujeme příště všech šestnáct hraničních přechodů,“ oznámili aktivisté ve středu. Doufají, že se jim tak podaří napětí mezi Vídní a Prahou stupňovat do nesnesitelné míry, to se ale už brzo může ukázat jako omyl. Všechno totiž nasvědčuje tomu, že by rakouské úřady takovému totálnímu zablokování hranic zabránily.

Co je platné evropské právo „Když u nás odpůrci jaderné energie demonstraci na hraničním přechodu ohlásí, musíme zvažovat, zda dát přednost velmi důležitému právu na volné shromažďování, nebo Evropské smlouvě o volném pohybu osob a zboží,“ říká Christoph Wimmer, který jako vedoucí oddělení pro bezpečnost a pořádek na okresním úřadě v dolnorakouském Mistelbachu odpovídá za přechody v Drasenhofenu, Laa an der Thaya, Reintalu a Schrattenbergu. „Přitom se řídíme rozsudkem Evropského soudního dvora z roku 2003,“ vysvětluje. Tenkrát soud v Lucemburku rozhodoval o tom, zda rakouská vláda měla povinnost zakázat krátkou demonstraci, která však vedla k tomu, že

velkých městech byly zavřeny obchody a doprava utlumena na minimum, ale druhý den vše běželo jako normálně. Analytici se shodují, že násilnosti a stávka znamenaly jednu z největších výzev pro Parvíze Mušarafa. Jeho pozice je velmi oslabená a jeho věrohodnost utrpěla vážné šrámy. „Vběhl do slepé uličky,“ tvrdí penzionovaný generál a nyní bezpečnostní expert Talat Masúd. Kurz sázek na Mušarafa tedy klesá. Zajímavé ovšem je, že spor se vede na bázi mocenské a justiční, nikoliv ideologické či věroučné. To ladí s argumenty ředitele think tanku Středovýchodní fórum Daniela Pipese. Ten říká, že když v polovině dubna v Karáčí protestovalo 100 tisíc lidí proti zavedení paralelních soudů na bázi práva šaría, umírnění muslimové vykřikovali „ne extremismu“. „Neupevňuje vývoj v Pákistánu a Turecku můj názor, že radikální islám je problém a umírněný islám je řešení?“ ptá se Pipes. Doufejme, že má pravdu. Zbyněk Petráček

Q

se doprava na dálnici přes Brennerský průsmyk zastavila na celé čtyři dny. Soudci přisoudili větší váhu právu na shromažďování. „Důležité jenom je, aby byly protesty přiměřené,“ říká Sommer. „Proto jsme vždycky dbali na to, aby během blokád zůstaly průjezdné mezinárodní přechody pro kamionovou dopravu. Demonstranti nám akce navíc vždycky hlásili s takovým předstihem, že jsme mohli informovat veřejnost a podnikatele. Zablokovat všechny přechody najednou – to by ale překročilo hranici přiměřenosti. Proti tomu bychom asi zakročili.“ Podobně lze koneckonců také interpretovat to, co rakouská ministryně zahraničí minulé pondělí sdělila svému protějšku Karlu Schwarzenbergovi: „Nepřiměřené omezení volného pohybu osob a zboží nenastalo,“ řekla paní Plassniková. „Zatím ještě ne.“

Můžeme i jinak Zdá se tedy, že se Česká republika nemusí obávat ničeho nového: blokády hranic budou sice pokračovat, cesta do Rakouska však úplně zatarasená asi nebude. O tom, že vídeňská vláda brzo podá žalobu, se dá po novém odborném posudku také spíše pochybovat. Přesto se ale hra na mrtvého brouka, ve které se Praha tváří, jako by požadavky z Vídně prostě mohla ignorovat, dlouhodobě vyplatit nemusí. „Podle mě je velice divné, když členská země EU odmítá podrobit své chování kontrole haagského soudu OSN,“ říká Andreas Reimer, jeden z mluvčích hnutí Atomstopp Oberösterreich. „A kromě toho Rakousku ještě zbývají jiné možnosti. Koneckonců, až Česká republika bude jednoho dne chtít vstoupit do eurozóny, to přece všechny členské země musejí souhlasit, že jo?“ Anneke Hudalla

Q

11

RESPEKT 21 V 21.–27. květen 2007 inzerce

Citigroup Foundation v USA a Nadace VIA ve spolupráci s The Foundation for a Civil Society vyhlašují 10. ročník ceny za firemní a individuální filantropii

VIA Bona 2007 Ocenění VIA Bona je určeno firmám i jednotlivcům, kteří pomáhají svému okolí, a to nejen finančními dary. Upozorňuje na dobré příklady dárcovství a dobročinnosti a přispívá k tomu, aby se filantropie stala přirozenou součástí našeho života. Představuje také příklady firemního dárcovství, které se stává stále více využívaným konceptem odpovědnosti firem. Nominací na cenu mohou neziskové organizace poděkovat svým dárcům a partnerům, firmy zase upozornit na své dárcovské aktivity. Ceny VIA Bona lze získat v několika kategoriích: Cena pro velké firmy Cena pro malé a střední firmy Cena pro individuálního dárce – mecenáše Cena za podporu inovativního projektu Slavnostní vyhlášení vítězů ceny VIA Bona proběhne v září 2007 Návrhy na ocenění mohou zasílat jak obdarované nestátní neziskové organizace, tak samotné firmy či jednotlivci. Uzávěrka nominací je 20. 7. 2007 Nominační formulář a další informace najdete na www.nadacevia.cz Přihlášky laskavě zasílejte na adresu: Nadace VIA, Táňa Hlavatá, Jelení 195/9, 118 00 Praha 1

Časopis Nový Prostor hledá chytrého, schopného a samostatného člověka, který by měl na starosti: finanční a marketingové strategie časopisu a jeho propagaci. Nabízíme práci ve výrazném kolektivu, dobrý plat a stálý pracovní poměr s flexibilní pracovní dobou. Vaše životopisy zasílejte na: [email protected] nejpozději do 27. května.

Portus Praha, o.s. vyhlašuje výběrové řízení na pozici ředitele sdružení. Požadujeme VŠ vzdělání, dobrou orientaci v oblasti sociálních služeb a neziskového sektoru, zkušenosti s vedením organizace nebo týmu, zkušenosti s přípravou a vedením projektů, výborné organizační schopnosti. Nabízíme tvůrčí a odpovědnou práci při vedení a dalším rozvoji neziskové organizace, mezi jejíž nejznámější projekty patří celonárodní sbírka Akce cihla, chráněné bydlení na Slapech, chráněná dílna na výrobu nakládaných hermelínů apod. Předpokládaný nástup: září 2007. Zájemce žádáme, aby zaslali svůj CV a motivační dopis na e-mail: [email protected] do 3. 6. 2007. Více informací naleznete na www.portus.cz.

MASARYKOVA UNIVERZITA DĚKAN FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Earn up to 35,000 Euros this year all areas of Czech Republic

v y h l ašuj e

VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ na místo

working with a 10 year old Blue Chip

odborný/á asistent/ka katedry sociologie obor sociální antropologie

Company operating in 7 countries

Požadavky: akademický titul Ph.D. v oborech sociální antropologie, sociálních věd nebo bezprostředně před obhajobou disertační práce odborné zaměření kinship, materiální kultura, lingvistická antropologie, antropologie náboženství odpovídající publikační a výzkumná činnost v oboru schopnost individuální a týmové práce se studujícími kreativní přístup k pedagogické a výzkumné práci očekáváme aktivní účast na budování oboru Úvazek: 0,5 Nástup: dle dohody

New offices opening in Prague June 2007 Call now for full information. +44 (0) 208 485 8085 (24hrs)

Přihlášku s přiloženým odborným životopisem, doklady o vzdělání a praxi a přehledem publikační činnosti zašlete do 20. 6. 2007 na adresu: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, personální oddělení, Eva Dopplerová, Joštova 10, 602 00 Brno tel.: 549 491 903, e-mail: [email protected]

www.excelwith.com

Grantový program Nadace na ochranu zvířat pro rok 2007 Nadace na ochranu zvířat vyhlašuje pátý ročník veřejného grantového programu, ve kterém budou rozděleny finanční prostředky přidělené z Nadačního investičního fondu (NIF). V rámci čtyř samostatných programů bude rozdělena částka 544.633,- Kč. Žádosti o granty budou posuzovány a schvalovány v souladu s grantovými pravidly Nadace, která jsou k dispozici na adrese Nadace na ochranu zvířat, Pacovská 31, 140 00 Praha 4 nebo na internetové adrese: www.ochranazvirat.cz.

Programy vyhlášené Nadací na ochranu zvířat pro rok 2007 1. Konference a semináře zaměřené na ochranu zvířat Zaměření programu: Program podporuje projekty, jejichž účelem je – výměna informací z oblasti ochrany zvířat a jejího prosazování v laické i odborné veřejnosti – vydávání sborníků a publikací shrnujících poznatky z oblasti ochrany zvířat v ČR i zahraničí

2. Vytvoření sítě NNO,které se zabývají ochranou zvířat Zaměření programu: Program je zaměřen na projekty, které se zabývají – vytvořením databází NNO, u kterých je součástí jejich činnosti ochrana zvířat – aktivním používáním těchto databází při prosazování zájmů a ochrany zvířat

3. Podpora legislativních změn ve prospěch ochrany zvířat Zaměření programu: Program je zaměřen zejména na projekty a činnosti, které se zabývají – odborným poradenstvím a přípravou návrhů legislativních změn v ČR – navrhováním a prosazováním těchto změn v právním systému ČR na příslušných úrovních veřejné správy

4. Podpora prevence nekontrolovaného množení koček Zaměření programu: Program je zaměřen na podporu projektů, které se podílejí na – řešení situace nekontrolovaného rozmnožování koček, především zaváděním kastračních programů – osvětové a informační činnosti v této oblasti.

Uzávěrka pro podání žádostí je 31. 8. 2007 Více informací naleznete na www.ochranazvirat.cz nebo tel. čísle 222 135 460

12


zahraničí

Otázka života a smrti

Po celém světě zuří boj o právo žen na potrat Vyšetření čtyřměsíčního plodu prokázalo anencefalus – vzácnou, neléčitelnou vadu. Dítě by se narodilo bez části lebky a chyběla by mu i větší část mozku. Přežilo by pouze několik dní. Jeho matka, sedmnáctiletá svobodná dívka, známá jako slečna D., chtěla potrat. V jejím rodném Irsku je však potrat zakázán s výjimkou případů, kdy je ohrožen život matky. Zdravotnické úřady ji nenechaly za účelem ukončení těhotenství vycestovat ze země. Dne 9. května rozhodl irský Vrchní soud, že má být slečně D. povoleno odjet to Velké Británie, kde podstoupí interrupci. Podle jeho názoru nemá právo nenarozeného dítěte na život, které je zakotveno v irské ústavě, přednost před právem slečny D. na cestování.

Papež exkomunikuje Ve stejný den papež Benedikt, který zahájil svou první návštěvu Latinské Ameriky, znovu zdůraznil hluboký odpor Vatikánu vůči potratům. Politikové ve městě Mexiko, kteří nedávno odhlasovali legalizaci interrupcí, se podle jeho slov sami exkomunikovali z církve. Nejedná se o „něco, co lze svévolně měnit“, nýbrž o součást dávno zavedeného kanonického práva. Zcela opačnou pozici v diskusích o potratech zaujímá Čína, kde jsou interrupce kontroverzní nikoli proto, že jsou zakázané, ale proto, že jsou povinné – pro matky, jejichž těhotenství porušuje přísná pravidla omezující velikost rodiny. Tento týden se rozšířila zpráva o otci, kterému byla uložena pokuta ve výši 600 tisíc jüanů (78 tisíc amerických dolarů) za to, že porušil nařízení v rámci „politiky jednoho dítěte“, která byla zavedena v roce 1979. Ve stejné době to přitom ve Spojených státech vypadá tak, že potraty budou zase jednou velkým tématem v blížících se prezidentských volbách. Rudy Giuliani, favorizovaný republikánský prezidentský kandidát, má co dělat, aby při své linii mírné podpory hnutí „pro svobodnou volbu“ neztratil přízeň konzervativních voličů.

Interrupce vítězí

Rumunské prvenství

Spor kolem potratů a zákonů se po celém světě rozhořel před čtyřmi desetiletími. Díky výbušné směsi otázek sexu, víry a morálky zuří boj mezi přívrženci hnutí pro život („pro-life“) a hnutí pro svobodnou volbu („pro-choice”) dodnes. Zastánci snazšího přístupu k legálním interrupcím prohlašují, že navzdory několika porážkám a zapřisáhlému odporu v některých oblastech se jim daří svou věc prosazovat. Podle údajů Centra pro reprodukční práva se sídlem v New Yorku žije více než 60 procent 6,5miliardové světové populace v zemích, kde je interrupce obecně povolena. Jen pouhá čtvrtina žije ve státech, kde jsou potraty obecně zakázány. Před dvanácti lety podepsalo v Pekingu 189 států tzv. akční platformu, vyžadující přezkoumání všech zákonů, které trestají ženy za podstoupení interrupce. Od té doby usnadnilo ženám cestu k potratu osmnáct zemí. Nejméně ve čtyřech zemích – Americe, Rusku, Maďarsku a Polsku – se však podmínky ještě více zpřísnily (omezení se týkají času, důvodů či metod) a další dvě země, Nikaragua a Salvador, interrupce zakázaly úplně. Ve více než padesáti zemích jsou dnes potraty povoleny prakticky na požádání nejméně do dvanáctého týdne těhotenství a v některých státech včetně Velké Británie až do čtyřiadvacátého týdne těhotenství. V některých zemích, např. v určitých oblastech Číny, žádné časové omezení neexistuje. Pro ty, kteří souhlasí s formulací Billa Clintona, že potraty by měly být „bezpečné, legální a vzácné“, však není svět ještě ani zdaleka ideální. Podle údajů Světové zdravotnické organizace tvoří z odhadovaného celkového počtu 46 milionů potratů, které jsou každoročně prováděny (ukončeno je více než jedno ze čtyř těhotenství), asi 20 milionů potraty nelegální, které každý rok způsobují smrt přibližně 70 tisícům žen. Úplně zakázány nebo omezeny na případy znásilnění, incestu nebo ohrožení života matky jsou potraty ve větší části muslimského světa, katolické Latinské Ameriky a Afriky.

Přestože Čína hlásí ročně 7 milionů potratů (přičemž skutečný počet je daleko vyšší), nemá ve světě prvenství. První místo zaujímá Rumunsko, kde jsou ukončovány přibližně tři čtvrtiny všech těhotenství (stejné procento jako ve městech New York a Šanghaj). Rusko, které je první zemí, kde byly potraty povoleny (v roce 1920), je hned na druhém místě se dvěma ukončenými těhotenstvími ze tří. Potratovost je vysoká v celém bývalém sovětském bloku. Ve většině zemí je zde ukončováno více než jedno ze dvou těhotenství. Ve Spojených státech, Austrálii, Kanadě, Velké Británii a většině ostatních zemí západní Evropy je ukončováno přibližně 15–25 % těhotenství. V Indii se každoroční počet umělých potratů odhaduje na 6,4 milionu (většinou se jedná o plody ženského pohlaví), což odpovídá jednomu ze čtyř těhotenství. V mnoha afrických a muslimských zemích je podle slov amerického specialisty Williama Roberta Johnstona potratovost pravděpodobně nižší než 5 %. Zároveň však tento badatel poznamenává, že data se velmi těžko získávají a spojení mezi zákonem a realitou je často velmi slabé. Jedny z nejvyšších měr potratovosti na světě jsou skutečně zaznamenávány v Latinské Americe, kde jsou interrupce v drtivé většině nezákonné. Mexičtí zákonodárci, kteří hlasovali za dekriminalizaci potratů, se odvolávali na kruté důsledky této propasti mezi teorií a praxí: podle některých odhadů zemře v Latinské Americe každým rokem 5 tisíc žen na následky zfušovaných potratů prováděných načerno v postranních uličkách či podomácku svépomocí. Dalších 800 tisíc žen musí být hospitalizováno. V tomto duchu vyzval také nový brazilský ministr zdravotnictví k „široké diskusi“ o potratech, a to i přes odpor dvou třetin Brazilců vůči jakýmkoliv změnám. Díky návštěvě papeže a mexickému rozhodnutí vypluly na obou stranách na povrch silné emoce. Proti legalizaci potratů se staví většina Kolumbijců, Mexičanů a Chilanů. V Argentině, kde jsou nelegálně ukončována asi čtyři z deseti těhotenství, se však více než 75

procent obyvatel vyjádřilo, že potraty by měly být v určitých případech legální.

Islám a katolíci Islám, stejně jako katolická církev, pokládá život za nedotknutelný od okamžiku početí. Na rozdíl od Vatikánu však mají muslimští myslitelé tendenci měřit závažnost „hříchu“ podle načasování – na potraty provedené v raném stadiu vývoje se nahlíží s menší přísností. Ve většině muslimských zemí jsou interrupce nezákonné s výjimkou případů, kdy je ohrožen život matky. V Turecku je však potrat možný na žádost kdykoli během prvních deseti týdnů a v Tunisku až do tří měsíců těhotenství. V některých zemích se do věci vkládají soudci. Kolumbijský Ústavní soud v květnu minulého roku rozhodl, že úplný zákaz potratů je neústavní. Interrupce musí být povolena v případech znásilnění, incestu, závažných vad plodu a ohrožení života matky. Meziamerická komise pro lidská práva v listopadu prohlásila, že nikaragujský úplný zákaz potratů je porušením základních ženských práv. Evropský soud pro lidská práva v březnu tohoto roku rozhodl, že vlády zemí, kde jsou potraty legální, musejí ženám v praxi umožnit přístup k interrupci. Zatímco mnoho států cestu k potratu usnadňuje, Amerika možná nabere opačný kurz. Nejvyšší soud minulý měsíc potvrdil federální zákon schválený v roce 2003, který zakazuje potraty spojené s tzv. „částečným porodem“. Jedná se o zákroky prováděné v pozdních stadiích těhotenství, při nichž se provádí proražení lebky plodu. Někteří doufají, a jiní se obávají, že to může být předzvěstí zrušení rozhodnutí ve věci Roe versus Wade z roku 1973, které dalo Americe jedno z nejsilnějších zákonných práv na potrat ve světě. Pokud by bylo toto rozhodnutí prohlášeno za neplatné, potrat by mohl být kriminalizován asi ve třiceti státech. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že přibližně polovina amerických voličů by byla pro. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

Plyn půjde kolem Kaspiku „Velká hra“ o Střední Asii, koncept z přelomu 19. a 20. století, kdy mezi sebou soupeřily carské Rusko a imperiální Británie, má své pokračování. Nehraje se už o kolonie, ale o paliva. Píše se 21. století, takže obsazení „velké hry“ se obměňuje. Rusko je dnes putinovské, Británii nahradila Evropská unie plus Spojené státy, spíš sama za sebe hraje Čína. Ale princip funguje stejně a na rozdíl od ostatních třecích ploch zde zatím vítězí Rusko. I když vzhledem k orientálním zvláštnostem středoasijské politiky nelze říci, že je to vítězství definitivní.

Ašchábádská trojka Klíčovým datem je tu 21. prosinec 2006, kdy náhle zemřel Turkmenbaši, otec všech Turkmenů, doživotní prezident Turkmenistánu Saparmurad Nijazov. Postsovětský Turkmenistán patří k zemím s největšími zásobami plynu na světě a současně s nejhoršími možnostmi jeho dopravy k zákazníkům. Jediná pozemní trasa vede přes Rusko, které toho umí využít. Turkmenský plyn nakupuje po 100 dolarech za 1000 kubických metrů a do Evropy prodává za 250 dolarů. Ačkoli Turkmenbaši usiloval o neutralitu své země (v praxi to znamenalo nevyzpytatelnost a snahu izolovat se od všech cizích vlivů), se závislostí na Rusku pohnout nedokázal. Otázka je, nakolik to bylo pod tlakem, ale na zahraniční investory a každý alternativní projekt plynovodu oklikou mimo Rusko se díval s podezřením. Pouze na sklonku své kariéry podepsal kontrakt s Čínou, která by od roku 2009 měla odebírat 30 miliard kubických metrů plynu za rok (tedy asi třetinu předpokládané těžby) a postavit vlastní plynovod.

Když Nijazova nahradil jeho osobní zubař a ministr zdravotnictví Gurbanguli Berdymuhamedov, Američané i Evropané to sledovali s mírným očekáváním. Byla tu naděje, že přišel racionálnější partner, a možnost prosadit americký projekt z roku 1995, Transkaspický plynovod přes Zakavkazsko do Turecka. Nový prezident začal s prolamováním izolace a částečně i s kroky, které vypadají jako reformní. Navázal styky se sousedy, též s Ázerbájdžánem, klíčovou zemí pro stavbu Transkaspického plynovodu, které byly zmrazené kvůli sporům o naleziště plynu. Přijal komisařku OSN pro lidská práva Louisu Arbourovou a eliminoval dlouholetého šéfa prezidentské tajné služby Akmurada Redžepova. Přes to všechno ale Berdymuhamedov hlavně zamířil do náruče ruského prezidenta Vladimira Putina, který vše, co se týká Střední Asie, vnímá jako horkou prioritu. Před dvěma lety Putin zabodoval, když se během nepokojů v Andižanu postavil za uzbecký režim a obrátil ho tak od koketování s Američany, kteří požadovali vyšetření masakru s až 3000 civilními oběťmi. Před týdnem přemluvil prezidenta Kazachstánu Nursultana Nazarbajeva, aby na poslední chvíli odřekl účast na energetickém summitu v Polsku, kde se debatovalo o závislosti na Rusku. Místo toho bleskově uspořádal antisummit tří plynařských velmocí v turkmenské metropoli Ašchábádu. Putin s Berdymuhamedovem a Nazarbajevem se tu dohodli na Přikaspickém plynovodu

mapa respekt

směrem do Ruska. Přitom loni v září Nazarbajev sliboval ve Washingtonu účast na transkaspickém projektu Georgi Bushovi. Nyní experti a média z Východu i Západu shodně spekulují o tom, že plynovod ze středoasijských nalezišť oklikou mimo území Ruska je na dlouhá léta tabu. Už proto, že se pro něj jen těžko podaří najít investora.

Rusko znamená jistotu Kroky Berdymuhamedova a Nazarbajeva však mají svou logiku. Podívejme se teď na celou věc očima vůdce národa uprostřed Asie. Co mu mohou Evropa a Spojené státy nabídnout? Víc peněz za plyn a investice, na druhé straně budou tlačit na demokratizaci země, otevírání se světu a možná i svobodné volby. V podmínkách středoasijské klanové společnosti nic moc.

Rusko žádnou demokratizaci nepožaduje a není tak citlivé na korupci či zpronevěry. „Rusko znamená jistotu, bez jeho podpory se dá jen těžko na takovém postu přežít,“ říká Sergej Michejev z moskevského Centra politických technologií. A dále. Turkmenistán už podepsal smlouvu o dodávkách 50 miliard kubíků plynu ruskému Gazpromu a nemůže jen tak od kontraktu odstoupit. Ázerbájdžán a Gruzie nejsou tranzitní země bez politických rizik. Jsou tu i technické záležitosti – zatímco stavba nového potrubí pod Kaspickým mořem by trvala několik let, rusko-kazachstánskou variantu lze díky již existující infrastruktuře využít prakticky okamžitě. Tomáš Vlach Autor je redaktorem ČT.

Q


profil

New Yorku se zelení

RUSKO

Starosta Bloomberg vyrukoval s vizí do roku 2030

N

ew York není typický vzorek Ameriky, spíše „hlavní město planety“, jak to odpovídá sídlu OSN i globální pozornosti médií. Jakými starostmi ale žijí jeho běžní občané? Čím se zabývá radnice této megalopole? Částečnou odpověď a zároveň inspiraci pro jiné dává čerstvý projekt starosty Michaela Bloomberga. Plán rozvoje New Yorku do roku 2030 byl představen na Den Země, 24. dubna. Každý starosta se snaží na profilu svěřeného města zanechat určitý otisk. Zatímco kontroverzní Rudy Giuliani se proslavil bojem s kriminalitou, oblíbený Bloomberg chce být vnímán jako stejně úspěšný příznivec životního prostředí. Za jeho rozvojový plán by se nemusel stydět ani známý ekologický aktivista Al Gore. Podle prognóz se New York do roku 2030 rozroste o další milion obyvatel a již nevydrží nekonečné dopravní zácpy ani vysoce nehospodárné nakládání s energií. Bloomberg proto navrhuje zavést osmidolarové mýtné za vstup do centra Manhattanu (pod 86. ulici), podobně jako v Londýně či v Singapuru. Plán počítá též s další výstavbou metra místo nových dálnic, s otevřením 290 nových dětských hřišť a mnoha kilometrů cyklistických stezek i se zrušením prodejní daně u vozidel s hybridním pohonem. Jak se k těmto prioritám město propracovalo? Příběh New Yorku posledních dekád souvisí i s politickými posuny v Americe. Tradiční baštu demokratů řídí republikánští starostové, ale aby uspěli, museli svou agendu přizpůsobit potřebám města.

Hledáme Giulianiho nástupce Michael Bloomberg pochází z Bostonu. Do New Yorku dorazil po absolvování obchodní fakulty na Harvardu v roce 1966, kdy vrcholila éra hippies a odporu proti válce ve Vietnamu. Tehdy nastupuje k investiční firmě Salomon Brothers a pracuje jako makléř na Wall Street. Rychle postupuje, stává se jedním z partnerů společnosti, ale v roce 1981 – po akvizici Salomon Brothers jinou firmou – odchází. Peníze získané z prodeje svého podílu využívá ke startu vlastního podnikání. U kořenů jeho dnešní síly je společnost Bloomberg LP, jež v 80. letech zásadně mění způsob obchodování na burze. Michael Bloomberg makléřům nabízí počítačový program, který nahradí dosavadní pracné vyhledávání informací o akciích v novinových archivech. O dvacet let později jeho služby využívá 165 tisíc zájemců. Dnes ho časopis Forbes uvádí jako 44. nejbohatšího člověka na světě, s majetkem odhadovaným na 5,5 miliardy dolarů. Jak jeho byznys vzkvétá, Bloomberg se oddává své další vášni, filantropii. Zakládá program pro oběti domácího násilí v New Yorku, sponzoruje Fond pro dětské zdraví, který se stará o děti bezdomovců, a daruje 300 milionů dolarů na výzkumné zdravotnické programy Johns Hopkins University. Tím se přibližuje světu politiky právě v době, kdy Giulianimu končí druhý mandát starosty a republikáni v New Yorku hledají jeho nástupce. Když Giuliani přebíral po těsném vítězství v roce 1993 New York, kriminalita dosahovala nevídaných rozměrů. Ke koloritu města patřily drogy, krádeže, bezdomovci na každém rohu a prostituce. Řada náměstí i Centrální park byly po setmění považovány za životu nebezpečné oblasti a jízdy večerním metrem se odvážili jen otrlí. Chůzi po 42. ulici ze slavného Times Square k autobusovému nádraží na 8. avenue, kde dnes sídlí několik muzikálových divadel, kin a restaurací, nedoporučovali ani policisté. Giuliani stavěl svou politiku na boji se zločinem. Jako bývalý státní zástupce věděl, jak nejlépe udeřit proti bossům i obyčejným zlodějíčkům. Do ulic nasadil nebývalý počet policejních pochůzkářů, zpřísnil pravidla pro parky a trval na dodržování zákonů. Vypudil pochybné noční podniky z centra Manhattanu a bezdomovce z ulic do městem zřízených nocleháren.

New York v 90. letech prošel nevídanou změnou a stal se relativně bezpečným městem.

Nebojovat s každým Giulianiho přísné metody ale mají i řadu kritiků. Demokraté, jejichž příznivci New York zcela ovládají, se chystají získat po Giulianiho éře radnici zpět. Říká se, že v New Yorku na jednoho republikána připadá pět demokratů. I oba senátoři za stát New York – Hillary Clintonová a Charles Schumer – patří mezi významné demokraty a tuto hegemonii na čas narušil pouze guvernér státu George Pataki. Ještě v létě 2001 tak průzkumy nedávají kandidátu Bloombergovi šanci. Jenže přichází 11. září 2001. Den, na který se chystají demokratické primárky pro volbu starosty, zcela mění uvažování newyorských voličů. Popularita Giulianiho, do té doby klesající, náhle stoupá do nebeských výšin a Newyorčané opět začínají klást větší důraz na bezpečnost města než na úroveň sociálních služeb. Vše hraje do karet Bloombergovi – Giuliani, který již potřetí kandidovat nemůže, ho podpoří jako nejlepší volbu, svým dílem přispívá newyorským republikánům i tehdejší obliba prezidenta Bushe a sám kandidát utrácí na kampaň 73 milionů dolarů z vlastní kapsy. Takže byť je nakonec Bloombergovo vítězství nad Markem Greenem jen těsné (50 : 48 %), republikáni se poprvé v historii stali dvakrát po sobě primátory města. Ač Bloomberg slíbil pokračovat v Giulianiho linii, jeho vládnutí se od předchůdcova zásadně liší. Bloomberg odmítá primátorský plat a je odměňován symbolicky jedním dolarem ročně. Nebydlí v tradičním sídle primátorů Gracie Mansion, ale zůstává ve svém manhattanském apartmá na Upper East Side. Do práce jezdí každé ráno metrem, a to i za zvýšeného nebezpečí teroristických útoků. Vzhledem ke svému nenápadnému vzezření a průměrné výšce 170 cm snadno v ranní špičce zapadne. Bloombergovi se podařilo vystoupit ze stínu superhrdiny, za jakého je v New Yorku dodnes považován Giuliani. Jeho politika přináší méně kontroverzních návrhů a nesnaží se s každým bojovat za každou cenu. Bloomberg je založením liberální republikán, staví se za právo žen na potrat, registrované partnerství homosexuálů i přísnější podmínky pro držení zbraní. Jako

13

obchodník často podporuje podnikatelské aktivity a plně se postavil za poté neúspěšnou kandidaturu New Yorku na olympijské hry v roce 2012.

Učit se a snížit emise Svůj první mandát Bloomberg zaměřuje na reformu systému vzdělání. Neúčinnou vzdělávací komisi nahrazuje „ministerstvem školství“, které je přímo podřízeno primátorovi. Prosadí zákaz používání mobilů ve všech školách, ač si tím vyslouží kritiku od řady rodičů. Pouští se i do kuřáků – zákaz kouření se rozšíří do všech veřejných prostor včetně restaurací a barů. V roce 2005 je Bloomberg opět zvolen s více než 20% náskokem, což představuje nový rekord republikánů. Ani slavný La Guardia nezvítězil s takovou převahou. Hlavní odkaz svého druhého mandátu by rád viděl ve zmíněném zeleném plánu. Ten sice vyžaduje státní dotaci 200 milionů dolarů ročně a o velké granty Bloomberg požádá i federální vládu, ale newyorští politici – včetně guvernéra státu, demokrata Eliota Spitzera, - jej vítají. Podobá se totiž mnohem více agendě místních demokratů než tradičním prioritám republikánů. Bloombergův plán počítá i s vysazením více než milionu stromků, a to do hlubších květináčů, aby mohly lépe zachytit vodu stékající při bouřkách po ulicích. Za 400 milionů dolarů se mají vyčistit kontaminované skládky a na takto získaných areálech stavět obytné domy (celkem 250 tisíc bytů). A k novým linkám metra má přibýt i další železniční tunel pod řekou Hudsonem – pro příměstskou dopravu z New Jersey. Cílem je zlepšení dopravní situace, ale i snížení emisí skleníkových plynů o 30 % do roku 2030. Bloomberg chce udělat z New Yorku nejenom zelené město, ale hlavně místo schopné se rozvíjet v 21. století. Proto hodlá reformovat i městskou správu – spojit několik úřadů v jeden, zvýšit svůj vliv na rozhodování dopravního podniku. Mýtné se má vybírat pomocí již zavedených automatických karet nebo pomocí kamer v ulicích – ty by snímaly poznávací čísla a řidič by pak dostával účty po internetu (instalace kamerového systému má přijít na 225 milionů dolarů). Primátor hovoří o vzniku dvou nových agentur, jež by se věnovaly efektivnímu využívání energie. Volí tedy recept spíše ve stylu státních zásahů a regulací, než aby skrze daňové úlevy povzbuzoval žádoucí chování Newyorčanů. Bloomberg si však zakládá na své nadstranickosti a nechce se řídit ideologickými recepty. Jeho poradci a příznivci šíří informace, že by primátor mohl příští rok kandidovat na prezidenta. Bloomberg podobné návrhy zatím odmítá. Plně se soustředí na svůj velkolepý plán, který musí nejprve prosadit. A v úřadě mu již zbývá méně než tisíc dní. Michal Sedláček Autor je poradce vicepremiéra Q Vondry. Michael Bloomberg Narodil se 14. února 1942 v Bostonu v chudé židovské rodině polského původu. Od čtyř let do konce studií žije s rodiči v městečku Medford ve státě Massachusetts. Na oblíbené skautské tábory si vydělává prodejem vánočních stromků a jinými brigádami; 60. léta – bakalářská studia na Johns Hopkins University, vydělává si jako noční hlídač parkoviště; 1966 – titul MBA na obchodní fakultě Harvardovy univerzity, pak nastupuje jako makléř do společnosti Salomon Brothers; 1982 – zakládá společnost Bloomberg LP, věnující se prodeji obchodních informací; 1990 – zakládá tiskovou agenturu a později i vlastní rozhlasovou stanici a zpravodajský televizní kanál; 2001 – zvolen primátorem New Yorku; 2005 – mandát s přehledem obhajuje.

Rusko dává úder Když se řekne kybernetická válka, fanoušek sci-fi si představí to, co zná z filmů. Vojáci sedí u počítačů, z klávesnic odpalují rakety a jejich jaderné hlavice přesně zasahují cíle. Jenže první skutečná kybernetická válka už běží – na pozadí hlubokého míru a všedního dne, a to ve východní Evropě. Rusko dává za vyučenou Estonsku tím, že hackeři napadli „nervový systém“ země

Jestliže se rozzlobíme, jsme zlí. f oto profimedia.cz

hrdé na svou computerizaci, zahltili a zablokovali značnou část tamních počítačů, a nikdo pořádně neví, co s tím. S problémem nepohnul ani summit Ruska a Evropské unie, který proběhl vzápětí v Samaře. Spokojen může být snad jen nebožtík generál Clausewitz. Pruský vojenský teoretik by ani po dvou stoletích nemusel měnit svou definici, že „válka je politika vedená jinými prostředky“. Ruská politika vůči Estonsku je průzračně imperiální a teď ji jen přiživil spor o pomník rudoarmějcům v Tallinnu. Ony „jiné prostředky“ jsou účinné v zemi, kde se po internetu i volí, a zároveň ukrývají své původce. S touhle novinkou by si neporadil ani Clausewitz. Hackerské útoky jsou známy již dlouho, ale nikdy předtím nebyly tak jasně cíleny na státní správu. V Estonsku byla zasažena všechna ministerstva s výjimkou rezortů kultury a zemědělství. A nešlo jen o webové stránky, časté cíle různých žertéřů. Byly napadeny i sítě mobilních operátorů a záchranný systém země. Tady už hackerské vtípky končí. „Zablokovat internet v cizí zemi je totéž jako blokovat její přístavy nebo vzdušný prostor,“ řekl v Bruselu estonský ministr obrany Jaak Aviksoo. Je to útok jednoho státu na druhý, prohlásil, ale zároveň musel přiznat, že NATO nepovažuje kybernetické útoky za vojenské napadení. Estonsko tedy nemůže apelovat na proslulý článek 5 Washingtonské smlouvy o kolektivní obraně. NATO sice poskytlo svému členovi pomoc, ale jen v podobě zvláštní jednotky cvičené pro boj s počítačovými viry a spamy. Ministr zahraničí Umas Paet tvrdí, že část útoků pochází přímo z Ruska, dokonce z vládních úřadů. Jenže dokázat to s mezinárodní věrohodností může být problém, neboť hackeři za sebou nenechávají stopy. Hovoří se o tzv. botnetech, což jsou programy propašované do cizích počítačů, které pak fungují autonomně. Estonsko se s žádostí o zastání obrátilo i na EU, leč neuspělo ani tam. Na summitu v Samaře, od kterého si zejména předsednické Německo slibovalo pokrok ve strategické smlouvě s Ruskem, spělo vše ke krachu. „Jiné prostředky“ Moskvy totiž sahají od hackerů (Estonsko) přes zastavení ropovodu (Litva) až po embargo masných výrobků (Polsko), takže i varšavská ministryně zahraničí hovořila o „jakémsi vypovězení války“. Evropa nyní s Ruskem okusila tutéž zkušenost jako Izrael loni s Libanonem. Je to práce rozezlených jedinců, říká o napadení počítačů Kreml. Je to práce bojůvek Hizballáhu, říkal o napadení izraelských vojáků Bejrút. Jenže ten Hizballáh sedí ve vládě. Zbyněk Petráček

14


rozhovor

Nejhorší pro nás je opium

S vicepremiérem Afghánistánu Hedajátem Arsalou o míru, válce a obchodu Jenže bezpečnostní situace se u vás poslední dobou zhoršila. Velitel britských jednotek v misi NATO dokonce tvrdí, že na jihu je to horší než v Iráku. Tam se osvědčuje krátkodobé posílení koaličních vojsk pro plošné operace proti rebelům. Zabralo by něco podobného v Afghánistánu? Krátkodobě by se o tom uvažovat dalo. Já bych ale dal přednost posílení afghánské armády. Vláda do provincií na jihu a východě dává víc peněz než kamkoli jinam. Ty investice se navíc násobí: postavíme školu, Tálibán nám ji vypálí, my se vrátíme a postavíme ji znovu, je to stále dokola, ale vzdát to nemůžeme. Navíc nesmíte zapomínat, že řešení situace není jen záležitostí vojáků. Do toho procesu musí být zapojeni i stařešinové venkovských komunit, obyčejní lidé...

Polní velitelé už nehrozí Proč Afghánci Tálibán pořád podporují? Nikdo Tálibán nepodporuje. Drží se silou, terorizuje místní obyvatele a využívá toho, že vláda je v těch oblastech bohužel slabá, nemá tam dost policistů, úředníků a vojáků. Lidé jdou s Tálibánem, protože se bojí.

Foto karel cudlín

Hedaját Amín Arsala (65) působil ve všech kabinetech, které vládly Afghánistánu po pádu Tálibánu. V současné době je tzv. senior ministrem, což je v afghánském politickém systému funkce na úrovni vicepremiéra. V 60. letech strávil téměř rok v České republice, kde se připravoval na vysokoškolské studium. Nakonec vystudoval ekonomii v USA a poté působil ve Světové bance. Koncem 80. let se vrátil do vlasti podpořit povstalce proti sovětské armádě, byl v exilové vládě a po pádu komunistického režimu se stal ministrem zahraničí. Během občanské války usiloval o svolání celoafghánského shromáždění Velká džirga a udržoval styky s afghánským králem Záhirem šáhem. H. A. Arsala je ženatý, má tři děti.

P

rezident Karzájí je u moci víc než pět let. Vy jste působil ve všech jeho vládách – co se v Afghánistánu za tu dobu podařilo? O úspěších se dá hovořit hlavně v ekonomice: rozvíjí se infrastruktura, podařilo se obnovit všechny důležité silniční tahy v zemi, roste HDP. Ale myslím, že úspěchy jsou i v politice: parlamentní a prezidentské volby, plně demokratická ústava... Budujeme taky armádu s centralizovaným velením a odpovídajícím výcvikem – na začátku jsme měli jen milice složené z různých skupin a oddílů z časů občanské války.

A co se vám nepodařilo? Špatný zůstává stav policejních sil. Problémy nám taky začíná dělat přebujelá byrokracie, lidé si stěžují na korupci. Je pravda, že korupce v Afghánistánu dosahuje gigantických rozměrů a mimořádně znepříjemňuje život. Platit je třeba už za to, aby vám na úřadě vrátný ukázal správné dveře. Jak se s tím snažíte vypořádat? Korupce existuje v každé společnosti. My jsme zřídili úřad, který vyšetřuje důležité korupční kauzy, máme prokurátora, na kterého se mohou lidé v případech korupce obracet. Myslím, že v posledních letech jsme toho začali dělat hodně. Problém je, že platy úředníků nemůžou být příliš vysoké, a o to větší je lákadlo úplatku. V této souvislosti ještě připomínám drogy a obrovské peníze, které se kolem nich točí; je možné předpokládat, že slouží i k uplácení. Výroba drog je vlastně nejpalčivější a nejhorší z našich neúspěchů. V Afghánistánu se vypěstuje 90 % světové produkce opia.Tady bychom potřebovali mezinárodní podporu. Bez pomoci si s tím nedokážeme poradit. Někteří lidé tvrdí, že se s vaším drogovým byznysem nedá nic dělat, protože jsou do něho zapojeni vysocí úředníci, včetně ministrů. My Afghánci jsme ukecaný národ, lidé říkají různé věci, ale otázkou je, co je na tom pravdy. Žádné takové podezření se nikdy nepotvrdilo. V každém případě pro mě i mé kolegy je boj proti drogám absolutní prioritou. Co se snažíte proti tomu dělat? Děláme, co můžeme. Ale opakuju, že se v drogách točí obrovské peníze, a s tím si snadno neporadíte. Snažíme se jít důsledně po pašerácích drog. I tady ale úspěch nezáleží jen na nás, je třeba snížit poptávku po afghánských drogách v zahraničí. Snažíme se venkovu nabídnout alternativy, ale pomůžou nejspíš jen nové pracovní příležitosti. Jenže vládě se nabídnout venkovu alternativu nedaří: neujaly se kompenzace za zničení opiových polí ani různé náhražkové plodiny. Je vůbec možné farmáře po dobrém přimět, aby se opia vzdali? Hledáme stále něco, co je bude motivovat. Určitě už jako alternativu nebudeme nabízet pšenici, která byla u nás ještě nedávno tradiční plodinou – je příliš levná a její pěstování už bohužel nikoho neláká. Uvažuje se o plodinách, které najdou uplatnění v lékařství, o různých bylinách, koření... Chceme taky ve venkovských oblastech rozjet ještě jiné ekonomické aktivity, zpracovatelské dílny, lehký průmysl. Každá zákonná možnost, jak zajistit venkovu příjmy, je pro nás zajímavá. Pomohlo by, kdyby se do boje proti pašerákům a nezákonnému pěstování opia zapojily zahraniční jednotky? To by asi nebyl dobrý nápad, bezprostředních akcí proti drogám by se cizí vojáci neměli účastnit. Ale technická pomoc je vítaná. Proč jste mezi největšími problémy své země nejmenoval terorismus a Tálibán? Protože nepatří mezi naše nejpodstatnější problémy a nemohou ovlivnit směřování země.

Vláda už několikrát nabídla Tálibánu amnestii. Jaký to mělo efekt? Hodně tálibánů už díky amnestiím složilo zbraně. Někteří získali posty ve státní správě, jsou i guvernéry. Nabídka amnestií trvá, ale jen pro toho, kdo se nepodílel na teroristických aktivitách. A jedná se o amnestii v islámském kontextu, tedy jen pro ty, kdo nemají otevřené účty s příbuznými lidí, kterým ublížili. Dokázali jste si skutečně poradit se všemi těmi polními veliteli a samozvanými vládci? Není to tak, že když jste některým dali vysoké posty ve státní administrativě, tak jste možná jejich moc spíš posvětili, než omezili? Nemyslím, že to je téma, o kterém by stálo za to ještě dneska mluvit. Bývalí polní velitelé už nejsou proti vládě a vláda není proti nim. Na odpor už nemají dost sil a na rozdíl od Tálibánu se už nemůžou otevřeně proti vládě postavit. S těmi, které jsme přijali do státních služeb, jsme pořádně zamíchali, aby ztratili tradiční vazby na svůj region. Politicky to bylo náročné, někdy si kladli vysoké požadavky, byly demonstrace, nepokoje, ale podařilo se to. Proč nebyly v Afghánistánu souzeny zločiny občanské války, dokonce ani masakry, kterých se dopouštěly bojující strany během nejkrutější fáze války počátkem 90. let? Náš parlament přijal zákon, kterým stát válečné zločiny z dob občanské války prominul. To ale neodpovídá amnestii v islámském pojetí. Příbuzní obětí mají právo žádat, aby se zodpovídali lidé, kteří ublížili jejich blízkým. Takže pokud se někdo objeví a řekne – tento člověk zabil mého otce či matku, případ se dostane před soud a dotyčný se tam bude zodpovídat. Jak dlouho budou muset v Afghánistánu zůstat zahraniční jednotky? Kéž by tu byly tak dlouho, jak to jen půjde. Ale vážně: podle mě mohou odejít, až budeme mít akceschopnou armádu a policii, záleží na politické situaci v celém regionu. Odhaduji, že většina jednotek bude moci jít za pět až šest let. Co dnes Afghánistán nejvíc potřebuje? Obnovit infrastrukturu, vytvořit podmínky pro to, aby se mohl rozvíjet soukromý sektor. Snažíme se rekonstruovat všechny hlavní tahy, abychom měli alespoň základní síť asfaltových silnic. Potřebujeme výrazně modernizovat zemědělství. A taky školství, i když v tom jsme hodně pokročili: za Tálibánu chodilo do školy 800 000 dětí, z toho velmi malé procento dívek, teď máme šest a půl milionu žáků a studentů (dívek je víc než 30 %) a zaměřujeme se na kvalitu. Ze všeho nejvíc ale potřebujeme energetický systém, to je naše tradiční slabina. Elektřinu jsme začali kupovat ze sousedních zemí, z Uzbekistánu a Tádžikistánu, je ale třeba postavit a obnovit elektrická vedení. Pokud jde o vlastní zdroje, to je dlouhodobý program – stavba přehrady trvá roky, takže podle toho to vypadá i s vizí elektrifikovaného Afghánistánu. Afghánistán má velké zásoby nerostných surovin, chystáte se je privatizovat? Podle nové ústavy patří všechna naleziště nerostů státu. Uvažujeme ale o jejich dlouhodobém pronájmu. V současné době je řeč například o hliníku, zájemci jsou v Afghánistánu a sondují prostor. Zatím jsme u výběrových řízení, nic se ještě nerozhodlo. Je to byznys a šanci má ten, kdo nabídne nejlepší podmínky.

Afghánskou ekonomiku táhne hlavně obchod, produkce je málo a většina výrobků se do země dováží. Snažíte se přitáhnout investory, kteří by tu reálně vyráběli? Nepoměr mezi obchodem a výrobou vidím jako problém, ale věřím, že se to brzy změní. Už tu máme firmy, které vyrábějí, například Coca-Colu, nebo zpracovávají suroviny. Je jen otázkou času, kdy investoři přijdou. Co říkáte lidem, kteří u vás chtějí investovat? Založili jsme exportní agenturu, která zájemcům dokáže poradit kam jít a do čeho vložit peníze. Můžeme je ujistit, že u nás skoro neexistují neobchodní rizika, že jsme politicky stabilní zemí, režim se u nás jen tak nezmění. A samozřejmě mluvíme i o bezpečnosti, ujišťujeme je, že v tomto směru se nemusí ničeho obávat. To vám věří? Jak jste jim schopni garantovat osobní bezpečnost? Je pravda, že míra osobního rizika je v Afghánistánu vyšší než v jiných zemích. Ale existuje způsob, jak ho omezit na minimum. Zahraniční společnosti, které u nás běžně pracují, si najímají bezpečnostní agentury na ochranu personálu. My agenturám vycházíme vstříc a spolupracujeme s nimi. Samozřejmě to něco stojí, ale zajištění bezpečnosti nevidím jako zásadní překážku. Afghánistán dostává zahraniční pomoc ve výši skoro dvou miliard dolarů, téměř tři čtvrtiny rozpočtu. Umožňují vám donátoři vynaložit peníze podle vašich představ? V případě pomoci, která jde přímo do našeho státního rozpočtu, je to bez problémů. Ale pak je tu velké množství prostředků vynakládaných mimo rozpočet, přímá pomoc prostřednictvím dárcovských zemí a různých agentur. Tady si musíme být jisti, že cokoli dělají, je v souladu s požadavky vlády a obyvatel Afghánistánu. Rozhodně nejsme spokojeni s tím, že z těch peněz se do země dostane kolem 40 %, zbytek shrábnou různé poradenské firmy i další agentury, které se v poskytování pomoci angažují.

Snad to Češi pochopí Kde je v Afghánistánu šance pro české podniky? Potřebujeme hlavně technologie. Transfer technologií v odvětvích, která umíte. Velkou šanci bych viděl v energetice. Možnosti nabízí taky malý zpracovatelský průmysl nebo vybavení uhelných dolů. Dokážou čeští podnikatelé ty šance využít? Zatím moc ne. Ale snad v budoucnu vaši lidé pochopí, že Afghánistán je země s nevyčerpatelnými zdroji a obrovský trh pro vaše výrobky. Máme výhodnou polohu, a pokud chcete proniknout na trhy ve střední a jižní Asii, jsme skvělým místem, kde začít. O některých obchodech se mluví konkrétně. Například o trolejbusech pro Kábul. České značky jezdily v hlavním městě od 60. let, během války ale bylo vedení zničeno a rozkradeno, teď se prý uvažuje o obnově. Nemyslím, že by trolejbusy měly dnes v Kábulu šanci. Náš energetický systém není dostatečně spolehlivý. A město se změnilo, jen těžko si je možné představit, jak by se trolejbusy prodíraly dnešními dopravními zácpami. Afghánistán má údajně také zájem o lehké bitevníky L-159 z Aera Vodochody. Přitom afghánská armáda dosud nakupovala spíš použitou techniku z bývalého SSSR. Ve srovnání s ní jsou L-159 sofistikované a taky drahé stroje, přesto jste ochotni je koupit? My je nechceme kupovat, očekáváme, že nám je vaše republika daruje. Jde o 47 strojů, které česká armáda odstavila jako nepotřebné a nyní jsou v hangáru Aera Vodochody. Nikdo je nepoužívá, nemůžete pro ně najít kupce. Když je Česko poskytne Afghánistánu v rámci vojenské pomoci, bude to výhodná investice. Určitě se vám vyplatí, až budeme pořizovat třeba další letadla nebo realizovat nějakou státní zakázku. Prahu jste navštívil před dvěma lety jako ministr obchodu, před rokem jste v Kábulu přijímal delegaci zástupců šesti velkých podniků. Co konkrétního z těchto návštěv vzešlo? Já to vidím tak: vztahy mezi Českou republikou a Afghánistánem jsou stále silnější. Žádný velký kontrakt jsme nepodepsali, to ale neznamená, že se tak nestane. I pro nás je obchodování s Českem prestižní záležitostí a jde také o taktiku vůči našim dalším partnerům. Když vidí, že o určitých věcech jednáme s Českem, hned jsou ve svých nabídkách vstřícnější. Tomáš Vlach

Q

1


Objednávka předplatného

24 měsíců

+ +

18 měsíců

+

Roční

Tištěný týdeník do vaší schránky

20 Kč

Přístup k aktuálnímu číslu na internetu

20 Kč

Přístup do archivu na internetu

15 Kč

+

= 25 Kč

= 20 Kč

+

= 25 Kč

+

= 20 Kč

Podklady pro platbu mi zašlete:

Pololetní

poštou

emailem

Čtvrtletní

Sleva 3 Kč pro majitele karty ISIC, IYTC a ITIC kopii karty zašlete spolu s objednávkou nebo na [email protected]

PLÁTCE

ODBĚRATEL

pokud se liší od plátce

Jméno, příjmení Firma IČO, DIČ Ulice Město, PSČ Stát Telefon E-mail

Zašlete mi darovací certifikát. Předplatitelský servis týdeníku RESPEKT Křemencova 10, 110 00 Praha 1 Potvrzení o přijetí objednávky předplatného obdržíte s prvním výtiskem anebo e-mailem.

800 100 634 PREDPLATNE.RESPEKT.CZ

16


výběr z webu respekt.cz

VIDEO.RESPEKT.CZ

Je výstava lidských těl Bodies neetická? Duel poslance ODS Borise Šťastného a spolupracovníka Liberálního institutu Ondřeje Šrámka.

Procházka výstavou německého malíře Nea Raucha v Galerii Rudolfinum. Recenzi čtěte na straně 23.

ZPRAVY.RESPEKT.CZ Desítky nejdůležitějších zpráv z domova i ze světa. Kromě glos a článků z naší redakce nyní i nepřetržitý tok informací od agentury ČTK.

GLOSY.RESPEKT.CZ Každé ráno nová glosa od redaktorů Respektu. Pondělí: Zbyněk Petráček Úterý: Martin M. Šimečka Středa: Erik Tabery Čtvrtek: Petr Třešňák Pátek: Jiří Sobota Sobota: Marek Švehla

STALOSE.RESPEKT.CZ Každý den rozbor jedné aktuální události z České republiky nebo ze zahraničí.

ENGLISH.RESPEKT.CZ Anglické verze všech Minulých týdnů Ivana Lampera a řady dalších článků.

ANKETA.RESPEKT.CZ Byl Tony Blair dobrým premiérem?

ANO 80 %

DUEL.RESPEKT.CZ Boris Šťastný: Veřejné vystavování mrtvých těl, navíc těl osob, které k tomu nedaly výslovné svolení, považuji za chování, které bourá veškeré hranice etiky. Pokud se však na tom ještě někdo snaží vydělat, jde přímo o barbarský čin. Jako lékař jsem byl vychováván k úctě k lidskému tělu, a to i mrtvému. Jako politik ctím svobodu volby každého občana. Každý máme nárok na důstojný odpočinek, pokud si nezvolíme jinak. Každý z nás by si měl uvědomit, jak by se líbilo jemu samotnému, kdyby byl po smrti bez svého předchozího souhlasu rozřezán a jako pouťová atrakce vystavován po celém světě za peníze. V dnešní době moderních technologií však není velkým problémem vyrobit dokonalé modely ze syntetických materiálů a takové exponáty vystavovat. Pro účely poznání široké laické veřejnosti by takové modely jistě postačovaly. Je však otázkou, zda by pak výstava byla stejně komerčně atraktivní. Okamžitý konec výstavy považuji za jedinou důstojnou možnost a doufám, že organizátoři pochopí morální dimenzi celé problematiky. Pokud pořadatelé výstavy přijdou s poslední vůlí všech vystavovaných osob, kde se k tomuto propůjčují, zatnu zuby a neřeknu už ani slovo. Současný stav ale považuji za naprosto skandální. Pokud na tento postup společnost kývne, tak to znamená, že se to může stát každému z nás. Ondřej Šrámek: Přiznám se, ačkoli se tím ve vašich očích zřejmě degraduji na voyeura a barbara, že Bodies byla pro mě nejpoučnější a nejzajímavější výstava, jakou jsem kdy viděl. Teprve na ní mi došlo, jak úžasný stroj lidské tělo je. Vlna kritiky, která se proti výstavě vzedmula, mě velmi zklamala. Nečekal jsem, že nejsilnější protesty zazní přímo od doktorů samotných (stížnost České anatomické společnosti vedené prof. Grimem) a od vás coby představitele liberálně-konzervativní strany údajně hájící individuální práva.

K výtce první: Naprosto chápu a respektuji, že můžete mít takovýto negativní postoj. Nicméně je důležité si uvědomit, že se jedná pouze o Váš subjektivní morální soud a že ostatní lidé (jako např. já) mohou mít zcela jiný názor. Máte plné právo výstavu morálně odsoudit, nechodit na ni a své stanovisko sdělovat ostatním. Na oplátku vás ale žádám o respekt k mému subjektivnímu morálnímu soudu – a tudíž abyste přestal s vašimi snahami výstavu zakázat a tím mi znemožnil si svůj vlastní názor vytvořit a aplikovat. Výtka druhá se zdá silnější. Organizátoři výstavy, pokud se nemýlím, nijak nezatajují, že výslovný souhlas původních majitelů těl nemají. Avšak tvrdí, že těla pocházejí z neidentifikovaných zemřelých. Souhlas neidentifikovaného zemřelého je pochopitelně nemožné získat – jak tedy určíme, zda lze, či nelze jeho tělo, nebo části, použít? V Evropě je například běžná praxe tzv. „předpokládaného souhlasu“ pro transplantaci orgánů. V Číně je zase povoleno použití těl neidentifikovaných zemřelých k vědeckým účelům. U výstavy se nejedná sice přímo o vědu jako takovou, ale o její popularizaci, což je však dle mého názoru neméně důležitá a záslužná činnost. Je takový postup morální, či nikoli? Boris Šťastný: Svou argumentaci jste velmi přehledně rozdělil do bodů, a tak se jich budu držet a budu reagovat postupně na jednotlivé z nich. 1. Věřím však, že základem celé lidské civilizace je úcta k mrtvým, kterou vyjadřujeme pochováním mrtvého, čímž ho ukládáme k věčnému spánku. Nemyslím si také, že by bylo něco špatného na tom, věnovat své tělo pro lékařské účely. Ale myslíte si, že tato výstava je skutečně motivována vědeckým zkoumáním lidského těla? Nemyslíte si, že by stejný vědecký účel splnila i těla ze syntetických materiálů? Já ano a ti lidé, co by dali přednost pozorování skutečných mrtvých před dokonalou plastovou imitací, nejdou podle mne na tuto výstavu kvůli vědeckému zájmu o lidské tělo.

2. původní vlastníci těl nedali souhlas s takovýmto nakládáním s nimi.

2. K vašemu druhému bodu. Opět se shodneme, že člověk má svobodu ve svém konání, pokud nenarušuje svobodu jiného člověka. Ale neplatí v naší společnosti ještě i něco víc? Já jsem přesvědčen, že když dám souhlas s dárcovstvím svých orgánů nebo s využitím svého těla pro lékařské účely, tak nesouhlasím explicitně s vystavením svého těla na Václavském náměstí. A skutečnost, že jsou ti lidé anonymní, ještě neznamená, že s nimi může být nakládáno takto. Q

Bakšiš

směrem k plaveckému stadionu v Podolí. A ve sprchách potkám známýho z minulýho života.

Z vašeho dopisu jsem vyrozuměl, že k výstavě máte tyto hlavní připomínky: 1. zacházení s mrtvými těly jako s výstavními exponáty se vám zdá neetické.

Veřejná nemravnost MATOUSEK.BLOG.RESPEKT.CZ Loni se u nás v Čerčanech slavilo 650 let od založení obce. Dostali jsme na to víc než půlmilionový grant a bezmála polovina padla na publikaci o Čerčanech dřívějších a dnešních. Typografický a knihařský výkon velice pěkný, slovesný výkon ubohý, protože knížku sepsali lidé gramaticky i stylisticky nepříliš kvalifikovaní. Takže jsem se po knížce v regionálním tisku trochu povozil a začali mě oslovovat spoluobčané: proč nám všem dělám ostudu? Vím vůbec, kolik peněz a práce je ke vzniku takové publikace zapotřebí? Odpovídal jsem, že vím, a že mne proto dvojnásob mrzí, jak knížka dopadla. Ale že původcem naší společné ostudy určitě není ten, kdo na ni poukázal. – Díky své výmluvnosti jsem možná řadu tazatelů znejistil, ovšem lhal bych, kdybych nepřiznal ztráty i ve vlastních řadách. Napadla mne totiž hrozná věc: co když je sám pojem knížky už jen překonaná staroba? Prostě fetiš? Proč by vlastně mělo záležet na tom, jak je co napsané? Co když to všechno už dnes funguje jinak: tady je informace nebo prostě jen autentická výpověď, a tady zas jejich příjemce. Stojí o sebe? Dostali se k sobě? Viděl jsem onehdy v televizi exoty, kteří na kameru skandovali nesmyslné texty a říkali tomu poezie; ale oni v té televizi byli! Na rozdíl od nás ukřivděných, kteří jen bručíme jako staré pivo v řiti. Zpět do Čerčan: jednodušší spoluobčané se mne také lehce výhrůžně ptali, kdože jako jsem a jak si dovoluji kálet do společného hnízda. – Odkazoval jsem je na zdejší stránky, pokud je zajímá publicistika, a na www.matous.bloguje.cz, pokud je zajímá víc beletrie. – Beletrie? A nebude tam něco neslušného? zeptali se ti poslední, milí starosvětští důchodci. Já se z jejich otázky chvíli vzpamatovával, pak jsem důchodce ujistil, že mohou být úplně klidní... Ale to už mnou šili běsové a ponoukali mě, abych nějaké provokativní vypravování hned na matouse navěsil. Jestli je po beletrii na prvním místě požadováno, aby nebyla neslušná, asi by neslušná být měla. Ach jo. Kdybychom chtěli z našeho života vyhnat něco skutečně nemravného – čím bys začal ty, vážený čtenáři? Michal Matoušek Autor připouští, že může být považován za „grafomana“.

Q

Texty jsou redakčně krácené.

NE 20 %

Hlasujte a diskutujte o aktuální otázce: Souhlasíte s umístěním radarových základen v České republice?

TAPETY.RESPEKT.CZ Každé pondělí nový obrázek na plochu vašeho počítače od Pavla Reisenauera.

PODCAST.RESPEKT.CZ

DERER.BLOG.RESPEKT.CZ „Dobrý den, pane Novák.“ „Dobrej, Ivane, dlouho sem tě neviděl!“ „Jak se máte?“ „Ale, znáš to, no... mám osum set tisíc kilometrů bez nehody a teď sem se klepal, že mi za prkotinu seberou řidičák, víš, co by to pro mě znamenalo!“ Po dlouhý době jsem zase zpátky v Čechách. Vyjedu z Nuslí a po neuvěřitelnejch smyčkách se octnu v kolapsu pod Nuselskym mostem. Nemůžu tam ani zpátky. Nikde nevidim žádný policajty, který by se snažili koordinovat pondělní dopravní peklo v okolí zavřený spojky mezi východní částí Prahy a centrem města. Přece museli vědět, že se to stane! Proč nikde nejsou...

„To chápu, pane Novák. A co se stalo?“ „Překročil sem minulej rok rychlost v obci o 20 kilometrů. V lednu se mi to stalo podruhý, to už je velká pokuta a řidičák na půl roku!“ „V březnu mi přišla obsílka, a tak sem šel k projednání přestupku. Policajt mi řek, že přídu na půl roku o papíry. Od tý doby se klepu pořád, když jdu k poštovní schránce. Může to přijít třeba po dvou měsících od spáchání ‚přestupku‘. Mám teď mapu všech radarů v Praze, místo před sebe se teď koukám nahoru, jestli tam náhodou neni kamera... ehh.“ „A jak to dopadlo?“

POHLEDNICE.RESPEKT.CZ

Odstavim auto a pokračuju pěšky. Míjim auta a v nich nervózní lidi. Jeden se dokonce snaží projet rozkopanou silnicí u Albertova. Končí u bagru. Ani tady nestojí hlídka. Úplně se na to vykašlali.

„No, znáš to...“ řek a udělal rukou pohyb, ze kterýho se mi udělalo trochu na blití. Nezeptal sem se kolik. Musel jsem si sednout, protože mě úplně opanoval vztek až skoro do mdloby. Nenávist, nejdřív na politiky, který prosaděj zákony, který sami nedodržujou, ale poddaný přitom, kvůli těm samejm zákonům, třískaj bičem od rána do večera. Potom na úředníky, který ze svejch teplejch kanceláří celou věc podporujou.

Pošlete svým přátelům e-mailem aktuální ilustrace od Pavla Reisenauera.

Primátor je na horách, takže policajti se nemaj koho bát, nebo co? Úředníci si dělaj, co chtěj, když jejich šéf pohřbívá šerpy? Dumám a pokračuju v chůzi

A nakonec na ty, který maj z celý věci finanční prospěch. Policajti, který už nemusej riskovat při vybírání úplatků na ulici, ale oběti jim prachy při-

Respekt nyní i ve zvuku. Poslechněte si rozhovory s redaktory Respektu o aktuálních článcích a další nahrávky.

nesou pěkně až pod nos na služebnu. Bojej se do ulic, když se dělá uzavírka silnice v centru města, aby si náhodou něco nevyslechli od napruzenejch řidičů. Tak radši seděj v kanclech a čekaj, až jim lidi přinesou peníze. Vim, že existujou i dobrý politici, úředníci a policajti, ale jelikož mám zrovna mlhu před očima, tak žádnýho nevidim. Ivan Derer Autor pracuje v Brazílii.

Q

téma


17

Česko 2007: vody je zatím dost. foto tomki němec

Zachraňte vodu Češi se připravují na velké sucho

Představte si českou krajinu jako houbu na mytí tabule. Zatím je pěkně nacucaná – stačí ji trochu zmáčknout a do vodovodních kohoutků teče přesně tolik vody, kolik potřebujeme. To ale nebude trvat věčně. Vědci už nějaký čas varují střední Evropu před výraznou změnou počasí, která „houbu“ v létě vysuší a nadělá nám pořádné problémy. Není to žádná kavárenská debata. Týmy na českých úřadech a univerzitách už teď horečně řeší jak zařídit, aby země zůstala vlhká i za padesát let. Bude to stát miliardy a může to dopadnout všelijak. Ale jedno je jisté: českou krajinu čeká zásadní rekonstrukce, při níž člověk bude muset uhnout z cesty.

J

e krátce po deváté a mobil Pavla Punčocháře hlásí pípnutím pravidelnou ranní zprávu. Dnes ji majitel telefonu očekává s větším napětím než obvykle. Před třemi dny totiž skončilo mnohatýdenní sucho, které znovu připomnělo, že počasí začíná být nějaké divné. „Tak jestlipak se zvedl průtok,“ promačkává Punčochář palcem klávesnici. Za chvíli si nespokojeně povzdychne: „Dva kubíky na Berounce, to vůbec nic není.“ Lidem jako on se ve světě říká water director, u nás je vrchním ředitelem úseku vodního hospodářství na ministerstvu zemědělství. Pan Voda – muž, který zodpovídá za to, aby nenahraditelná tekutina vždy tekla z našich kohoutků v dostatečném množství. Vyrůstal třicet metrů od břehu Sázavy, večer ho uspávalo šumění jezu a svou první ouklej ulovil v peřejích, když mu bylo pět. Pracoval v akademii věd jako hydrobiolog, později ho revoluce coby nestraníka katapultovala do čela Výzkumného ústavu vodohospodářského a pak na ministerstvo. Za svůj žįvot zažil všechna dramata, kterými české toky za poslední půlstoletí prošly – regulaci toků, ryby otrávené jedy z fabrik i ničivé povodně. To největší ale přišlo až loni. Pavel Punčochář je totiž prvním z vysokých českých úředníků, který si vážně připustil, že Česko čeká v budoucnu zásadní problém. Poběží-li změna klimatu, tak jak odborníci předpokládají, můžeme mít za pár desítek let citelný nedostatek vody. A tak udělal to, na co jsou vodohospodáři jeho generace zvyklí – vzal mapu a namaloval do ní pár nových přehrad a vodních nádrží, které by mohly v horších časech sloužit jako zásobárny pitné vody. Dokument nazvaný Plán hlavních povodí počítal nejprve se dvěma stovkami nových nádrží. Ne že by se všechny měly začít napřesrok napouštět. Z dokumentu ale vyplýval zákaz na vytipovaných územích stavět. „Šlo jen o to tahle místa ochránit pro případ potřeby, kdy bude voda chybět,“ vysvětluje plán Punčochář. Jenže i tak se strhla obrovská vlna odporu. V označených lokalitách stojí desítky domů, jinde jsou cenná přírodní území obydlená vzácnými rostlinami a živočichy. Starostové dotčených obcí se vzbouřili, protože si odmítli nechat svazovat ruce záměry, které se budou realizovat možná za sto let nebo také nikdy. Ochrán-

ci přírody protestovali proti dalším betonářským zásahům do krajiny. Bývalí Punčochářovi kolegové z akademie věd vodnímu řediteli poslali otevřený dopis, v němž ho upozornili, že jeho návrh je jim „bytostně cizí“. Ministr zemědělství coby Punčochářův šéf nakonec vlnu odporu vyslyšel a do vlády minulý týden přinesl jen očesanou verzi plánu povodí bez seznamu přehrad. „Mnozí z těch, co protestovali, dokument ani pořádně nečetli,“ komentuje dnes prohranou bitvu ředitel Punčochář, „ale myslím, že jsme trochu podcenili komunikaci.“ Jeho úřad si teď vzal dva roky na důkladnější přípravu, a pak zkusí soupis nádrží představit veřejnosti znovu. První kolo ale bez ohledu na výsledek ukázalo jednu zajímavou věc – betonáři, ochranáři, starostové a veřejnost se budou muset naučit spolupracovat. Záchranu české vody totiž nikdo jednostranným rozhodnutím neprosadí. A to zní slibně.

Jednou a pořádně Globální změna klimatu pro většinu zdejších lidí dlouho představovala téma, které si vymysleli někde v Kjótu, není úplně jisté, jestli existuje, a řeší se jakýmsi nesrozumitelným obchodem s emisními povolenkami. Obyčejný člověk – dokonce ani jednotlivý stát – s ním stejně nemůže nic pořádného dělat. To se velmi rychle mění. Nová a přesnější data kladou před jednotlivé země, kraje i obce velmi konkrétní úkoly. „Ve středoevropském regionu se všechno točí kolem vody,“ říká klimatolog Jan Pretel, který Českou republiku zastupuje ve skupině vědců z celého světa, jež se pod čím dál známější zkratkou IPCC zabývá změnami klimatu. V mediálním světě vyvolává pojem nedostatek vody děsivé asociace. Nejde jen o zprávy z Afriky, kde vesničané často tráví celé dny cestou k jediné studni v okolí. Velmi nepříjemnou vyhlídku dnes poskytují už i státy jižní Evropy nebo Austrálie. Ve Španělsku spory o vzácnou vodu přivádějí do ulic desetitisíce demonstrantů, v Austrálii kvůli suchu každý čtvrtý den spáchá sebevraždu jeden bankrotující farmář. A takovému Egyptu nebo Libyi hydrogeologové předpovídají naprosté vyčerpání zásob podzemní vody během několika desítek let. Shrnuto:

vize, že války budoucnosti se nepovedou o ropu, ale o vodu, nezní vůbec nereálně. V Čechách se zatím žádné drama nekoná. Během nedávného sucha sice média referovala o vysychajících studnách, ale o nic vážného nešlo. „Pár dní jsme museli k některým domům přistavovat cisternu nebo pumpovat přivezenou vodu do obecní studně,“ shrnuje trampoty Lukáš Kebl, velitel hasičů ve středočeském Masečíně, vesnici, kterou TV Nova prezentovala jako jednu z nejpostiženějších. V nejbližší době Česko nepocítí drastický úbytek srážek jako třeba Španělsko nebo Řecko, ale vážné potíže nás pravděpodobně čekají. Podstatně se totiž změní rozložení dešťů. Zatímco teď prší často a slaběji, za nějakých třicet, padesát let bude kvůli změnám vlhkosti a teplot nad oceány a pevninou celé měsíce sucho, a pak spadne velké množství vody v několika dnech. „Jedním rizikem jsou povodně,“ vysvětluje klimatolog Pretel, „ale stejně důležité je i to, že voda z přívalových dešťů se nestihne vsáknout a odteče pryč.“ Vodohospodáři sice spočítali, kolik v řekách ubude vody při jednotlivých klimatických scénářích, ale nevědí ještě, jak se bude vyvíjet spotřeba a zda budou zemědělci muset zavlažovat pole. Bude nás trápit nedostatek pitné vody nebo vody pro průmysl? Pokud se naše hospodaření s vodou nezmění, tak v období sucha pravděpodobně ano. Klíčový úkol, který Česko musí v každém případě vyřešit, zní: zadržet vodu v krajině. Země samotná to už dlouho nedokáže. Intenzivní zemědělské hospodaření, spojené s odvodňováním polí, vysoušením mokřadů, rozoráváním mezí a umělým hnojením způsobilo, že po českých polích se každá dešťová kapka sveze do nejbližšího potoka. Tam ji čeká zpravidla narovnané, vyhloubené a často i vydlážděné koryto, v němž voda nabere rychlost a mizí pryč. Zregulované řeky tempo ještě zvýší. Vsakování do půdy je malé, a když přijdou deště, skončí to povodní v níže položeném městě. A naopak – několikaměsíční období bez srážek, které věští klimatický panel, vysuší krajinu na troud. „Na velké části území, kde podzemní voda kvůli nepropustnému podloží sahá jen do hloubky 20–30 metrů, se nebude srážkami doplňovat a studny vyschnou,“ naznačuje budoucí komplikace specialista na podzemní vodu, hydrogeolog Zbyněk Hrkal.

18


téma

Přijde změna. Povodně budou střídat dlouhá sucha. (Jan Pretel z Českého hydrometeorologického ústavu) foto tomki němec

Staré meandry zadržují vodu. Nové přijdou na desítky milionů. (Chráněné meandry Chvalšinského potoka) foto tomki němec

S touhle definicí problému dnes souhlasí prakticky všichni a v hrubých rysech se shodnou i na cestě ke změně. Musíme dokázat vodu, která spadne v období dešťů, zadržet – jednak proto, aby nás neutopila, a také aby nám vydržela pro měsíce sucha. Zásadní spor se ovšem vede o tom, jak to máme udělat.

Neorat jako blbec Dvacet let jezdil strojvůdce Josef Minář rychlíkem mezi Olomoucí a Šumperkem. A každé jaro, když vlak projížděl mezi kopci u Nového Malína, mu běžela hlavou stejná myšlenka: „Co to tady hospodaří za blbce?“ Traktoristi orali svažitá pole nad vesnicí shora dolů, takže když začal v kopcích tát sníh, po obrovských, nečleněných lánech se valila voda, vymílala hluboké rýhy a zaplavovala domky v údolí hektolitry bahna. Rok co rok komunističtí zemědělci opravili škody, vymleté rýhy zase zavezli – a pak orali stejně jako loni. Časem pan Minář zažil následky na vlastní kůži. Nový Malín se mu zalíbil, postavil si tu domek – a už měl ve sklepě bahno. „Tady se nedělala revoluce kvůli režimu, ale kvůli vodě,“ vzpomíná dnes na počátek devadesátých let. Místní vodárenská a kanalizační společnost prý terorizovala obyvatele nehoráznými

cenami i plýtváním, takže když se Josef Minář dal na politiku a zvítězil ve volbách, vodovodní síť vykoupil z obecního rozpočtu. Jen opravami popraskaného potrubí dokázal ušetřit dvě třetiny obecní spotřeby, takže začal prodávat vodu okolním vsím. Vitální devětapadesátiletý lidovec je dnes nejdéle sloužícím starostou v okrese a voda zůstala jeho hlavním tématem. „Přišli za námi s nápadem postavit nad Malínem obrovský poldr na zadržování vody,“ říká Šárka Černá z olomoucké pobočky Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, „do krajiny se tak velká nádrž vysloveně nehodila, tak jsme řekli, že na tohle jim dotaci nedáme.“ Novomalínští zkoušeli získat peníze z agentury pět let, ale neúspěšně. Postupně projekt upravili. Namísto velké nádrže navrhli několik menších poldrů a spojili se s ekologem, který udělal průzkum mokřadu za vsí. „Nejdřív jsem si říkal – dát mu pětadvacet tisíc za to, že spočítá mloky a čolky, to jsou vyhozené peníze,“ vysvětluje starosta, „ale v agentuře to udělalo dojem. A dotaci jsme dostali.“ Starosta přesvědčil traktoristy, aby orali po vrstevnici, a kromě přírodních zatravněných nádržek a rybníčků s rákosím nechal ve svazích kolem obce udělat také průlehy: pásy země osázené stro-

my, které – podobně jako dříve meze – dělí pole a zabraňují odtoku a erozi půdy. „Nešlo to hned. Vysadíte stromy a lidi vám je rozkradou, zvěř okouše,“ popisuje porodní obtíže projektu Minář, „tak je vysadíte znovu.“ Trpělivost a dlouhé vyjednávání s ekology se starostovi nakonec vyplatily – projekt je hotový a povodeň, která předtím trápila obec takřka každý rok, od té doby nebyla. „A stoupla jim i hladina podzemní vody ve studních,“ dodává Šárka Černá z Agentury ochrany přírody a krajiny.

Zpomalte proud Nový Malín můžeme brát jako laboratoř toho, jak by si čeští ekologové představovali hospodaření s vodou v celostátním měřítku. Namísto velkých přehrad, navrhovaných ředitelem Punčochářem, je lepší udělat pár menších a dál se soustředit na to, aby se krajina samotná znovu naučila zadržovat vodu. Obnovování zeleně, členění velkých zemědělských lánů mezemi, stromy a průlehy, obnova mokřadů, rozvolňování regulovaných koryt řek a obnovování lužních lesů a luk, kde se mohou svázané toky rozlít. Učeně se tomu říká revitalizace. Často je to mimořádně drahá záležitost, vzít kilometr řeky a z jejího vybe-

tonovaného koryta udělat „přírodní“ zakroucené meandry přijde na desítky milionů korun. Tenhle trend ale dostává v Evropě zelenou. Povodně a sucha posledních let vystavily dosavadnímu nakládání s krajinou nepříjemný účet, takže Evropská unie si revitalizaci stanovila jako prioritu – doporučuje ji ve své vodní směrnici a velkoryse ji dotuje. Některé členské státy investují obrovské částky. Rozpočty půjdou nahoru i v České republice. Dosavadních zhruba čtyři sta milionů ročně, které ministerstvo životního prostředí na obnovu krajiny a vodních toků dává, se díky bruselským dotacím napřesrok až ztrojnásobí. „Prozatím peníze stačily tak na výstavbu rybníčků nebo revitalizaci větších potoků,“ vysvětluje náměstek ministra životního prostředí František Pojer, „ale teď už budeme moci financovat i obnovu řek, jak to dělají třeba v Německu.“ Zatímco peníze přitékají, experty nepřestává rozdělovat otázka, do jaké míry nám taková obnova krajiny může zajistit dostatek vody v potrubí. „Já nemám vůbec nic proti revitalizacím,“ říká vodní šéf z ministerstva zemědělství Punčochář, „ale když mi takzvaní ochránci přírody vyčítají, že chci stavět přehrady, říkám jim – já potřebuju miliony kubíků vody. Jak je z těch vašich mokřadů dostanu? Kolik mi jich můžete slíbit? Na to nikdo neumí odpovědět.“ Přirozená krajina si vydobyla ostruhy během českých i moravských povodní – zachovalé lužní louky dokázaly zadržet vodu a chránit sídla podstatně lépe než betonová vodní díla. „Tři komplexy lužních luk a lesů zadržely při záplavách na Moravě třikrát víc vody než všechny přehrady v povodí Odry a Moravy dohromady,“ cituje obecně uznávaná čísla Zdeněk Poštulka, vodohospodářský expert Hnutí Duha. Jenže v tom, jestli poslouží také jako využitelná zásobárna vody pro období sucha, se experti neshodnou. „Kolik vody bude mít Punčochář v potrubí, opravdu neumíme říct,“ říká biolog Jan Pokorný, „klíčová úloha vegetace v krajině se ale snad dá pochopit i bez toho.“ Ve svém oboru je třeboňský vědec považován za jednoho z nejfundovanějších expertů, má rozsáhlé zahraniční zkušenosti a zdůrazňuje, že v debatách o změně klimatu a vodě se často přehlíží zásadní role stromů v krajině: dokážou totiž své okolí podstatně ochladit, a tím oteplování brzdit. Pokorný jezdí dlouhá léta do Austrálie, je členem vědeckého kolegia, které radí australskému premiérovi, jak bojovat se suchem. Právě tahle země se letos dostala na první stránky světových deníků, protože sucho tu dosáhlo katastrofálních rozměrů. Vláda přistoupila k nepopulárnímu opatření recyklovat odpadní vodu z kanálu, čímž si vysloužila protesty obyvatel pod heslem Nechceme pít močůvku. Leckde úřady zakázaly zalévat záhony, napouštět bazény či mýt auta, a město Sydney dokonce zřídilo speciální vodní policii s pravomocí udělovat hříšníkům vysoké pokuty. „Austrálie se do tohoto stavu dostala naprostým vypasením travin, zničením vegetace a stavbou přehrad,“ vysvětluje Pokorný. „Vodohospodáři mají radši zemědělskou půdu bez stromů, protože z ní jim do přehrady odteče 80 procent vody a tu pak mohou prodat. Les by jim 40 procent odpařil. Jenže pokud tohle uděláme v celém povodí, nebo dokonce na kontinentu, krajina se změní ve step a pak poušť. Postavit u nás desítky nových přehrad je krok tímhle směrem.“ Je to nepříjemná situace: máme před sebou v jedné zemi vědce se stejnými tituly, kteří se neshodnou na základní tezi – jestli zalesněná a přirozená krajina člověku vodu spíše dodává, nebo naopak odsává. Jeden říká, že stromy jsou spása, a druhý, že „vypijí“ tolik vody, že do potoka a do nádrže nic nedoteče, a je proto potřeba vodu uchovávat v přehradách.

Divoká jízda Starý spor mezi technokraty a krajinnými ekology však ustupuje do pozadí. Evropská unie ekologii výrazně podporuje a na obou stranách existuje velká ochota ke kompromisu. Ani Hnutí Duha nevylučuje do budoucna stavbu přehrad v dobře odůvodněných případech a zemědělci už naopak revitalizaci nepovažují za sprosté slovo – vždyť jejich ministerstvo nakonec zaneslo do plánu povodí řadu připomínek ekologů a navíc celkem štědře dotuje zalesňování polí. Proměna, která v souvislosti s vodou čeká českou krajinu, tedy nakonec zřejmě bude kombinací obou přístupů. Hádka se povede spíše o jejich vzájemný poměr. Jenže ve hře je jeden poměrně zásadní problém, na který narážejí stejně tak technokraté jako ekologové. Ať kvůli přehradě nebo lužnímu lesu – člověk bude muset vodě ustoupit. A dosavadní zkušenosti ukazují, že zatím k tomu nemá ani nejmenší chuť. „Vyjednávání se zemědělci a majiteli pozemků bylo hrozně obtížné,“ vzpomíná starosta Nového Malína Josef Minář na stavbu protipovodňových úprav. Traktoristům prý vadilo, že musejí orat po vrstevnici (traktor jede nakloněn do strany) a častěji se otáčet, protože lán dělí průlehy. Dlouho změnu bojkotovali a průlehy párkrát schválně poničili. A soukromé majitele pozemků starosta přesvědčil, až když slíbil, že jim na zatravněných průlezích vysází ovocné stromy. Posledního udolal až ve chvíli, když s ním mluvil na poli a začalo pršet. „Tam kde byl průleh, se nic nedělo, ale po

téma


19

Chce to dlouhé přemlouvání, bahno ve sklepě a švestky. Pak lidé pochopí. (Starosta Nového Malína Josef Minář) foto tomki němec

jeho pozemku začala stékat voda a valila se mu na dvůr,“ vypráví starosta Minář. „Chvíli na to kouká a pak mávne rukou a říká – je to takový hulvát: ,Tak si to kurva vem, ale chcu tam mět švestky.‘“ Třítisícový Nový Malín měl ovšem k úspěšné kampani ty nejlepší startovní podmínky: vyjednával tu všemi uznávaný starosta a každý obyvatel navíc problém znal na vlastní kůži. „Když vezete tunu obilí a musíte s náklaďákem objíždět poldr, moc nadšený nejste,“ vzpomíná správce polí Stanislav Složil, „ale zvykli jsme si. Dneska jsem rád, že děcka můžou do těch rybníčků na ryby.“ Větší a na první pohled méně srozumitelné ekologické projekty mají o poznání těžší cestu. Často zcela neschůdnou.

Tady les nebude Univerzitní profesor, horolezec a cestovatel Otakar Štěrba se před pár dny vrátil z Brazílie. Ve svých čtyřiasedmdesáti vypadá jako opálený bělovlasý dobrodruh. Teď ve své pracovně na přírodovědecké fakultě v Olomouci roztahuje velkou katastrální mapu. Podél zakreslené řeky Moravy je spousta uzoučkých pásků s pozemky. „Tohle je problém,“ ukazuje na ně prstem, „stovky vlastníků, s těmi se nedomluvíte.“ Poté, co si Haná ověřila, jak zásadní pomocí mohou být při povodních lužní lesy a louky, na kterých se řeka rozlévá, sepsal Štěrba s kolegy z univerzity seznam dalších míst podél řeky Moravy, na nichž by bylo záhodno obnovit přirozenou rozlivovou nivu. Jako pilotní území si vybrali levý břeh u obce Chromeč. Na neúrodných pozemcích tu už téměř nikdo nehospodaří, družstvo pouze sklízí trávu. Štěrba navrhl území podél břehu zalesnit, lužní les by pak povodně zadržoval a zpomaloval vodu. Pro majitele parcel to není žádná ekonomická sebevražda – za sklizenou trávu jim družstvo dává pár korun, za zalesňování mohou dostávat desítky tisíc z dotací. „Mně se ten nápad líbil, všechna zeleň ze zdejší krajiny zmizela a je potřeba ji vracet,“ říká dnes již bývalý starosta obce František Nezbeda. „Tak jsem zorganizoval panu Štěrbovi schůzku s majiteli pozemků.“ Olomoucký profesor ale v bouřlivé debatě mnoho bodů nezískal. „Nabízel pomoc i dotace, ale většina majitelů se shodla na tom, že vysazovat někde stromy nemá žádnou budoucnost, a projekt odmítla.“ Jeden z nejvýznamnějších odpůrců, vysoký sedmdesátník Jan Blažek, vlastní u řeky Moravy malou vodní elektrárnu. Před deseti lety ho vytopila povodeň a po ní si postavil u břehu vyso-

ký val, který ho má napříště ochránit. Podnikatel nad mapou zájemcům složitě vysvětluje, že stromy by v konečném důsledku způsobily, že by voda zaplavila jeho elektrárnu. „To je naprostý nesmysl,“ obrací oči v sloup Štěrba. „Lužní les přece vodu zadržuje. A tohle místo je pro něj ideální.“ Pro laika je nemožné se v tom vyznat. A není to ani nutné: podstatnější je zjištění, že pokud místní voda zrovna neohrožuje, nemají žádnou motivaci se kvůli ní uskromnit. „Podobně to vypadalo, když jsme stavěli protipovodňovou ochranu,“ vysvětluje bývalý starosta Chromče Nezbeda, „navrhovali jsme zatravněný štěrkový val, ale někteří majitelé mu odmítli obětovat pár metrů půdy. Takže se kolem obce postavila betonová zeď. Vypadá to hrozně.“ Cesta z Chromče se skutečně táhne podél stovky metrů dlouhé betonové zdi a člověk záhy dostane chuť podívat se někam, kde mají hlasovací právo nejen lidé, ale také voda. Není to až tak daleko.

Párky budou Měl to být velkolepý den. Vodohospodářská správa v bavorském Kemptenu dokončila nákladnou revitalizaci dvoukilometrového úseku řeky Iller. Sedmý největší tok v Bavorsku před šesti lety vyplavil při povodni přilehlou továrnu, takže ekologové navrhli úpravu, jaká v českých podmínkách nemá obdoby – odklonit řeku o pár desítek metrů dál a nechat ji klikatit se krajinou v mělkém širokém korytě s možností přirozených rozlivů. Gigantická investice byla dokončena a nadešel den slavnostního otevření vodního díla – řečnit bude bavorský ministr životního prostředí, o zábavu se divokými kousky v peřejích postará mistr republiky v jízdě na kajaku, zkrátka společenská událost. „Viděl jsem pozvánku na internetu a uvažoval, že tam zajedu,“ vypráví pražský specialista na říční revitalizace Tomáš Just, „jenže pár dní nato postihla Bavorsko povodeň. Byla výrazně větší než ta, která tehdy zalila továrnu, tak jsem si říkal, že mají opravdu smůlu.“ Uběhlo pár dní a Just překvapeně zjistil, že pozvánka na slavnost na webu pořád visí. „Řekl jsem si, že tohle musím vidět,“ směje se. Stálo to za to. Z naplaveného usychajícího bahna, které se rozlilo po březích, se zvedala oblaka prachu, nové koryto zanesly naplavené větve, kameny a kmeny stromů. Na první pohled nevábný popovodňový obraz, jaký známe z Česka. Ale atmosféra byla jiná. Stovky návštěvníků si prachem nenechaly znechutit bavorské špec-

le se zelím, kajakář točil v peřejích eskymáka za eskymákem a šéf vodní zprávy hýřil optimismem. „Při projevu řekl, že ty naplavené stromy v řece nechají, protože do přirozeného koryta patří,“ vypráví Just. „A pak dodal, že už teď se investice do revitalizace zaplatila, protože kdyby bylo všechno při starém, škody na majetku továrny i okolních vsí by byly větší než náklady na úpravu řeky.“ Bavorsko je dobrým příkladem země, která svůj vztah k vodě a krajině proměnila od základů. Zatímco u nás rozpočty i chuť vodohospodářů zatím stačily tak na revitalizaci větších potoků, Bavorsko se v roce 2000 zavázalo během dvaceti let napravit 2500 kilometrů větších řek (pro srovnání celá Vltava, Lužnice, Berounka a Sázava měří ani ne tisíc) a k tomu 10 000 hektarů pobřežní plochy. Stojí to přes sto milionů eur ročně, ale plán má podporu oficiálních míst i obyvatel. Nejde o nějaké znovuobnovování divočiny za každou cenu či vracení koryt do podoby, jakou měla před staletím. Revitalizace je velmi sofistikovaná práce, která zaměstnává řadu odborníků a specializovaných firem. Ne vždy je možné kvůli zástavbě obnovit nivu na původním místě, takže se uměle vytváří v náhradní lokalitě, obnova koryta předpokládá nejen odstranění betonu a dlažby, ale třeba také navracení mrtvého dřeva do proudu speciálními úchyty nebo vytváření umělých lagun, v nichž se mohou lidé koupat a lovit ryby. Cílem zkrátka není vždy návrat do původního stavu, ale to, aby řeka co nejpřirozenějším tokem zavlažovala krajinu a bránila povodním. Oblíbenou úpravou je například odtěžení štěrku, který se pak použije jako stavební materiál, a vytvoření přírodní pláže na koupání, která v čase povodní poslouží jako rozlivová zóna. Na takovém místě se v centru města cákají v řece Isaru třeba obyvatelé Mnichova.

Betonová naděje V povzdeších nad neochotou Čechů uvolňovat místo vodě lze občas zaslechnout názor, že nezbude než přijmout novelu vyvlastňovacího zákona a pozemky vykupovat i proti vůli majitele. V Bavorsku ale nic takového nebylo nutné. Země vsadila na jinou kartu: fungují tu vyjednávací týmy, které někdy dlouhá léta s majiteli diskutují, pomáhají jim s hledáním náhradních výnosů ze zalesněných nebo zatravněných polí. Různých dotací je po ruce dost. Brusel dnes rád

připlatí každému, kdo odloží traktor, přestane produkovat nadbytečné potraviny a místo toho třeba na lužních loukách pase koně. Ale především – revitalizace je v Bavorsku projektem s jednoznačnou podporou státu. „Tematika vody patří pod jediné ministerstvo (životního prostředí) a žádné války mezi vodaři a ochranáři nejsou na pořadu dne,“ říká Tomáš Just, jinak zaměstnanec Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. „U nás se vše dělí mezi ministerstva zemědělství a životního prostředí, která se navzájem nemají moc v lásce.“ Dalším problémem je, že podle současných norem může stát vykupovat pozemky pouze za podhodnocené ceny uvedené ve vyhlášce, a nikoli za ty tržní, což ochotu majitelů prodat pobřežní půdu dvakrát neposiluje. Odborník na revitalizace si však myslí, že v jeho branži nastává mírný posun k lepšímu. Po dvou ničivých záplavách v letech 1997 a 2002 investoval stát desítky miliard do protipovodňových opatření. Skončilo to většinou budováním dalších hrází a zábran, které povodeň ani sucho neléčí, maximálně přehodí kalamitu na sousední město. Ale zároveň se dalo do pohybu i pár dobrých, nadějných nápadů. „Obrátili se na nás třeba z Benátek nad Jizerou, že by chtěli dotaci na hráz,“ popisuje typický příklad Just. „To se nám nelíbilo, ale řekli jsme, pojďme vymyslet něco jiného. Firma jim nakonec navrhla obnovu slepého ramena Jizery, při níž vzniknou rozlivová území, která budou sloužit jako pastviny pro koně. A dotaci dostali.“ S výkupy pobřežních zón od soukromníků to zatím nevypadá slavně, ale tam, kde vlastní pozemky obec, půjdou věci snáz – na Berounce před soutokem s Vltavou se například chystá zatím největší česká revitalizace na německý způsob. Odtěžením části štěrku má vzniknout přírodní pláž na koupání a zároveň oblast pro rozlévání řeky při povodni. Čerstvý vítr v hospodaření s vodou u nás fouká také z jedné hodně nečekané strany. Zatímco ministerstvo zemědělství a státní podniky správy povodí chtějí stále vodu především postaru regulovat, soukromé firmy, jejichž názvy jako Hydroprojekt asociují staré časy budování přehrad, se už v nových trendech rozkoukaly. Mnozí někdejší betonáři se dnes zhlédli v revitalizaci. „Nejsou blbí,“ říká Tomáš Just. „Do přírodě blízkých opatření potečou peníze, na takové projekty může jejich zákazník dostat dotace. Byla by chyba toho nevyužít. V tomhle vidím šanci i pro přírodu.“ Petr Třešňák

Q

0

21.–27. KVěTEn 2007 V respekt 21

KnIhY

nOvInky Lucie Lomová: Anna chce skočit, Meander, 80 stran Z železničního mostu, ptáte-li se, kamže to chce hrdinka komiksu třiačtyřicetileté výtvarnice skočit. Doma to nějak neklape, život je nuda, nuda, šeď, šeď, když vtom do Annina příběhu vstoupí osudová náhoda, která její svět převrátí naruby. Vlídný komiks pro dospělé odpovídá autorčinu vstřícnému pohledu na lidské bytí, který prokázala v populárním seriálu pro děti o myškách Anče a Pepíkovi z časopisu Čtyřlístek. Vyprávění o Anně původně vyšlo ve Francii a prý zde slavilo úspěch. Zřejmě i kvůli obsazení Václava Havla, který v komiksu mimo jiné pronese: „Tak už je všecky mají. Je prý mezi nimi opravdu pár hledaných ruských mafiánů. Už se nemusíte bát.“ Jon Fosse: Melancholie I., přeložila Barbora Závodská, Dauphin, 244 stran Osm let starý román norského spisovatele Jona Fosseho (1959) je až nepříjemně věrnou studií duše pomateného člověka, který si je – ke své smůle – dobře vědom, co se s ním děje. Román má podobu horečnatého vyprávění reálné postavy: malíře Larse Herterviga (1830–1902), který byl už v době studií na düsseldorfské Akademii hospitalizován se schizofrenií. V bernahrdovsky zacyklených větách nám Fosse předkládá Hertervigovy obavy z osamělosti, do které byl uvržen až do konce života. Kniha je rozdělená do dvou dílů, což je vzhledem k vydráždění čtenářových nervů docela fajn.

Že už nehrozí globální jaderný konflikt? Abyste se nedivili! (Martin Amis) FoTo PRoFImEDIA.cz

Markéta Křížová: Ideální město v divočině, Nakladatelství Lidové noviny, 263 stran Co měly společného jezuitské misie v Mexiku a misijní osady Moravské církve, nástupkyně Jednoty bratrské, v Pensylvánii? Pozoruhodná studie třiatřicetileté etnoložky, specialistky na koloniální dějiny Ameriky, ukazuje, že hodně. A nejen proto, že „moravský a jezuitský misionář rozhodně nebyl prototypem osvícenského dobrého kněze, který plnil svou sociální a morální úlohu, aniž přitom zdůrazňoval jednu určitou doktrínu“.

Daleko k pastýřské idyle Amisova Londýnská pole jsou strhující i děsivá.

M

artin Amis je vůdčí postavou generace autorů, kteří se významně přihlásili o slovo počátkem 80. let a kteří začali být symbolicky označováni za amisovskou generaci. Je tedy trochu paradoxní, že k nám ze všech těchto spisovatelů proniká až jako poslední: Salmana Rushdieho máme v českém překladu až na poslední román celého, Graham Swift se též čile překládá a Ian McEwan u nás doslova zdomácněl, přičemž totéž by bylo možné říct o Kazuu Ishigurovi. Ne tak o Amisovi. V 90. letech tu vyšly jeho romány Úspěch, Noční vlak, Jiní lidé, knihy zajímavé, leč v kontextu Amisovy tvorby nepříliš významné. Teprve se značným časovým odstupem jsme se dočkali i Peněz, famózní grotesky z roku 1984, a aktuálně v překladu Ladislava Šenkyříka vychází druhý Amisův nejpodařenější román – Londýnská pole z roku 1989. Na pozoruhodnou Informaci či působivý Dům schůzek si budeme muset počkat, a zda se dočkáme i výborné autobiografie Zkušenost – jedné z nejlepších Amisových knih – to je ve hvězdách.

Posedlost angličtinou Asi je ten paradox dán jazykovou náročností. Amisovy romány, a platí to zejména o Penězích, Londýnských polích a Informaci, jsou totiž jazykově dost ekvilibristické, v kladném i záporném slova smyslu. Kladném proto, že Amis snad nejlépe ze současných britských autorů dokáže imitovat různé způsoby mluvení a vytvořit plastický obraz postavy jen tím, jak dotyčný(á) mluví. Záporném proto, že to někdy s hříčkami až přehání. Na rozdíl od takového McEwana nebo Ishigura, kteří – přinejmenším na začátku literární dráhy – píší velice úsporným, přesným jazykem, je Amis poněkud rozevlátý. Ta barokní bujnost, poháněná gustem, s nímž píše, se projevuje nesčetnými jazykovými odbočkami, a to do takové míry, že kde je v textu možnost hříčky, může si být čtenář jist, že ji Amis udělá. Kingsley Amis, který odmítal synovy knihy číst, prý kdysi prohlásil, že to všechno dává za vinu Nabokovovi, jenž je velkým vzorem Amise mladšího a jehož Lolita je nejen románem o posedlosti Humberta Humberta mladou dívkou, ale též knihou o Nabokovově posedlosti angličtinou. Jakkoli to může znít přehnaně, v případě Martina Amise je tato nabokovovská inspirace nepochybná. Navzdory někdejšímu dekadentnímu pozérství, provokacím a ironickým sebestředným hříčkám zůstal Martin Amis vždy moralistou – od Úspěchu, který si bere na mušku posedlost společnos-

ti chimérou sebeuplatnění, až po zatím poslední román Dům schůzek, v němž čtenářům předkládá drsný příběh z totalitního Ruska. Hned několik témat, která provázejí Amise po celou tvorbu, najdeme i v Londýnských polích: především je to téma apokalypsy, atomové smrti, klamu, na němž je postavena moderní kultura a který takto určuje ráz celé moderní společnosti.

Život utvářený pornem Londýnská pole patří společně s Penězi k tomu nejlepšímu, co kdy Martin Amis napsal. Tyto dva romány, každý z jedné strany, rámují druhou polovinu 80. let a nabízejí přesvědčivý portrét té doby. Jedním z jejích určujících momentů byl strach z jaderné katastrofy, který vzrostl zejména po havárii černobylské elektrárny. Amis se ho dotkl již v povídkové sbírce Einsteinovy příšery, ovšem téma tehdy zaměstnávalo i jiné autory – například McEwan v jednom textu poměrně výstižně píše o strachu, který tehdy v lidech v západní Evropě vyvolával ruský jaderný program. A v Londýnských polích je atomová apokalypsa už tématem ústředním. Název románu je samozřejmě výsostně ironický. Hned první stránky vyvedou z omylu čtenáře, který by pod ním očekával nějakou evokaci pastýřské idyly. Je tomu přesně naopak: jsou to pole apokalyptická, městská krajina, jejíž ráz jako by předurčoval pochmurný chrám Nicholase Hawksmoora – zde Amis tak trochu navazuje na dezinterpretaci této architektury, s níž přišli Ian Sinclair, Peter Ackroyd a nejnověji v komiksu Z pekla Alan Moore, kteří Hawksmoorovy chrámy vnímají jako body vytyčující prostor, který je zasvěcen smrti. Tato městská krajina se vyznačuje několika aspekty. Především je to zběsilé tempo života, který ztratil dávné povědomí o čase a závratnou rychlostí spěje k nevyhnutelnému konci; dominantními silami utvářejícími život v tomto prostoru jsou bulvární tisk, hospodská kultura, a především pornografie, jež se Amisovi stává (zdaleka nejen v tomto románu) ztělesněním fungování populární kultury.

Kamarádka Enola Gay Nicola Sixová, hlavní hrdinka, jejíž jméno odkazuje (jako řada dalších symbolů) k apokalyptické symbolice, ví, že bude 5. listopadu 1999, přesně v den svých pětatřicátých narozenin, zavražděna. Jen si potřebuje vybrat vraha, a tak volí ze skupinky mužů, na které náhodně narazí v jedné hospodě. Jako ztělesnění všech mytických femmes fatales těmito muži obratně manipuluje, takže se v podstatě stá-

vají loutkami v jejím démonickém plánu. Hlavní zbraní, kterou Nicola používá, je ironie: na zámožného aristokrata Guye použije parodii na lásku, hrubiánskému šipkařskému šampionovi Keithovi předloží parodii pornografie a těžce nemocného spisovatele Samsona zkouší ironickým použitím postmoderních postupů. Nicola se staví do centra kolotoče klamu, který pomáhá roztáčet – sama všechny podvádí a na druhou stranu odhaluje čtenáři, kde fixlují ti kolem ní. Nicola Sixová představuje v Amisově díle dosud nejzdařilejší autorské alter ego. Je obrazem autora, který píše svůj text s jediným cílem: na jeho konci sám sebe vymazat. Ostatně nikoli náhodou Nicola často předkládá asociace s jadernou bombou: zmiňuje fiktivní kamarádku Enolu Gay a jejího bratra přezdívaného Little Boy, později, když je řeč o obyčejných bikinách, svede Nicola okamžitě řeč na stejnojmenný, neblaze proslulý atol. Paralelně k sebedestruktivnímu plánu, který pomáhá realizovat, probíhá ještě jedna apokalypsa, a to v globálním měřítku. Román je plný eschatologických motivů: například spisovatel Samson věnuje neobvyklou pozornost sledování apokalyptických jevů v počasí a Guyův bratr Richard je přesvědčen, že onoho 5. listopadu doprovodí zatmění Slunce globální jaderný konflikt. Londýnská pole jsou mistrnou satirou, leč o veselý román rozhodně nejde. Přestože se apokalyptické vize v roce 1999 nenaplnily a hrozba globálního jaderného konfliktu mezi dvěma velmocemi padla, na její místo nastoupily obavy jiného druhu. Kultura a společnost, kterou moralista Amis v knize tak pronikavě zachycuje, od 80. let žádný převratný pokrok neučinily: respektive dospěly do bodu, kdy si jen stěží lze představit jak dál. Aspoň k takovému vyznění dojdeme, když si vezmeme tři hlavní „oběti“ Nicoliných machinací. Guy je milý, vzdělaný, leč neschopný normálního života; Samson umírá – soudě dle symptomů – na AIDS; a tak jediným, kdo dokáže přežít, je podvodníček Keith – omezenec, který se rád nechá manipulovat bulvárem a pornografickými schématy moderní kultury. V románu se smích mění v děsivý škleb. Je strhující svými literárními kvalitami a děsivý tím, že nenabízí ani špetku naděje. Ladislav Nagy Autor je anglista a překladatel. Martin Amis: Londýnská pole, přeložil Ladislav Šenkyřík, Volvox Globator, 440 stran.

Q

cO se čte v respektU pavel klusák, kulturní rubrika Přimět muzikanty ke svědectví o vlastní poetice, osobní historii a setkáních nebývá snadné. Tím spíš to ale pak stojí za to. Čtyřsetstránková bichle Horizons Touched: The Music of ECM (2007) se ohlíží za mořem hudby, kterou zaznamenalo a často i iniciovalo mnichovské vydavatelství. Kniha klade vedle sebe desítky monologů a je z toho síť souvislostí: saxofonista Garbarek a vokální The Hilliard Ensemble, Keith Jarrett a Jean-Luc Godard, Arvo Pärt a výtvarník Jan Jedlička. „Je pravda,“ ptá se skladatel Knaifel cellisty Rostropoviče, „že Galinu Višněvskou jste si bral po třídenní známosti?“ Rostropovič odpovídá: „Ano, ztratil jsem tři dny!“ Dále: vyrůstal jsem se šifrou „Lasse Bosse Lisa – Olle Anna Brita“, takže teď rád s dětmi poslouchám, jak neuvěřitelně uvěřitelně namluvila Děti z Bullerbynu Libuše Šafránková. „Jmenuju se Lisa. Jsem holka.“ Skvělý. zbyněk petráček, zahraniční rubrika Opět se mluví o Tobrúku a své k tomu chce filmovou řečí sdělit Václav Marhoul. Náhoda tomu chtěla, že jsem za výkladem antikvariátu spatřil skvost – Otto Wagner: S cizineckou legií proti Rommelovi (1970). To byli chlapi. Od Beneše se trhli v Londýně, neboť tam se nebojovalo, a šli k de Gaullově cizinecké legii, která jim v Orientu boj umožnila: „Ze skupiny 28 českých pánů, kteří byli v roce 1940 vyloučeni z čs. armády v Anglii a internováni, se nás dostalo na frontu u Svobodných Francouzů celkem šest. Vysloužili jsme si tři čs. válečné kříže, čtyři francouzské válečné kříže a 10 jiných vyznamenání.“ Válečný deník kapitána (později plukovníka) Wagnera běží od listopadu 1941 do listopadu 1942. Nepokrývá už jeho další osudy. Voják tělem i duší žil v obci Lísek u Hudlic u Berouna stále ve stylu cizinecké legie, dál kouřil fasované (z Paříže) gauloisky a prý ještě v srpnu 1968 zachycoval pohyby okupantů a zprávy se pokoušel předat branné moci – že se nikdo nebránil, už jeho chyba nebyla.

respekt 21 V 21.–27. KVěTEn 2007

KnIhY

1

Lékař ve vyhlazovací válce Život pod palbou očima čečenského chirurga. Kniha vzpomínek čečenského lékaře Hassana Bajeva Přísaha zatím nepřitáhla prakticky žádnou pozornost českých médií. Bajevovo svědectví se přitom vymyká snad všemu, co se tu na dané téma publikovalo, respektive co měl autor této recenze možnost číst. Jde o nebývale „normální“ pohled na válku, jíž se běžně říká „rusko-čečenský konflikt“, ale která byla v podstatě pokusem ruského impéria vyhladit Čečence z povrchu zemského. „Normalitou“ je zde myšlen pohled zaujatého a zraněného místního obyvatele, který v sobě nenosí politický či náboženský fanatismus a který nepropadl touze po pomstě, jíž se tak často ospravedlňují nové ničemnosti.

Úděl a útěk Muslim Hassan Bajev se kdysi zavázal Hippokratovou přísahou, že bude zachraňovat životy. A v čečenské válce se o to snažil, ať už se jednalo o život kohokoli. Operoval a nad hlavou mu létaly šrapnely. Ochrana sebe sama ustoupila tím závazkem do pozadí – a Bajev také přežil obě čečenské války jen zázrakem. Vědomí povinnosti pomáhat druhým se postupně změnilo v hrdinství, jež vidí čtenáři, ale které autor sám nezaznamenává – podává světu zprávu, vystupuje jako svědek. Kniha líčí na pozadí Bajevova života moderní dějiny Čečenska, jež jsou pro mnohé místní zdrojem solidarity, bojovnosti a vůle. Připomeňme, že v roce 1944 nechal Stalin celý kavkazský národ deportovat a že jen při brutálních transportech zahynuly statisíce lidí. K těm, kteří přežili, patřil i Bajevův otec. Hassan se narodil roku 1962 a už jako chlapec se musel vyrovnat s tím, že se jednou bude muset postarat o rodiče i sourozence. Chtěl otci dokázat, že za něco stojí, začal cvičit, věnoval se bojovým sportům a postupně to dotáhl až na šampiona. Podobnou houževnatost projevil, když se rozhodl, že bude lékařem: dozvěděl se, že Čečence na sovětskou univerzitu berou jen ve výjimečných případech – a tak se výjimečným přípa-

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

CIBULKOVY SEZNAMY

spolupracovníku STB

dem stal. Zúročil své sportovní úspěchy, protestoval proti perzekuci u zkoušek, vydržel na škole, i když mu nepřiznali stipendium ani ubytování a první rok přespával mezi bezdomovci v letištní hale. Jeho sportovní kariéra skončila, poté co odmítl udávat a KGB mu zakázala účast na mezinárodních kláních. Zbyla medicína: po studiích se Bajev orientoval na plastickou chirurgii a po rozpadu totalitního režimu se navzdory svému věku uchytil v Moskvě a zbohatl. V roce 1992 vyhlásilo Čečensko nezávislost a Hassan Bajev rychle pochopil, že se blíží válka. Místo kariéry v bezpečí se rozhodl pro návrat domů. 11. prosince 1994 začala ruská armáda systematicky likvidovat Groznyj a z Bajeva se stal chirurg pod palbou: léčil raněné za stále horších a horších podmínek. Přežil jednu válku, jakž takž se zotavil, vykonal pouť do Mekky a v roce 1996 začala druhá válka. Bajev skončil v improvizované nemocnici v rodném městečku, prováděl amputace a základní pomoc raněným bez léků i vybavení. Léčil během ostřelování za svistotu raket, s asistencí dobrovolníků a statečných sester. Jeho dům, stejně jako většinu ostatních, rozmetaly ruská armáda rakety na kusy.

Nic pro fundamentalisty Hassan Bajev pomáhal Čečencům bez ohledu na to, zda šlo o civilisty, bojovníky nebo hledané polní velitele – a stejně tak ošetřoval zraněné Rusy. Dostal se kvůli tomu na černou listinu u čečenských fanatiků (zrádce, který pomáhá nepříteli) i u ruských úřadů (lékař banditů). Obě „strany“ se ho pokoušely zabít. S pomocí statečných ochránců se mu nakonec povedlo tajně odletět do USA, kde nyní se ženou a dětmi žije. Prošel těžkým psychickým otřesem, uvažoval o sebevraždě, nedovede se zbavit stesku po rodičích a touží se vrátit do vlasti. Hassan Bajev v Přísaze podrobně zachycuje každodenní utrpe-

ní civilistů, masakry, únosy, krádeže, razie, způsoby cynických ruských žoldáků, kteří se zpravidla rekrutovali z řad propuštěných vězňů. Jeden otřesný popis následuje za druhým a nemá smysl vytrhávat a citovat jednotlivé případy. Důležitější je všimnout si beznaděje, do níž se Bajevův život postupně propadá: zachraňuje při dlouhých operacích lidi, které o pár dní později najde ležet zastřelené; sleduje postupnou likvidaci rodného města; dívá se, jak se hroutí všechno, co se od rodičů naučil milovat, jak umírají jeho nejbližší. Při životě ho drží rodina, víra, tradice a lékařská přísaha: slušný muž dodržuje dané slovo, protože jinak by se zesměšnil před ostatními členy rodu, protivil by se Bohu a znesvětil by památku předků. Bajev odmítá terorismus v jakékoli podobě. Čečenští polní velitelé v jeho popisu nedopadají často o moc lépe než ruští žoldáci, mnozí z nich jsou zachyceni jako kreatury, lidé, kteří buď dostali příležitost projevit své temné stránky, nebo je nenávist vůči Rusku docela zaslepila a bolest „obyčejných“ civilistů jim začala být lhostejná. A ještě jednu věc je nutné zmínit: lékařova víra nemá nic společného s fundamentalismem, známým z arabského světa – naopak, když do jeho země začnou přicházet radikální islamisté, odmítá je. Od Bajevova příběhu nás dělí pouhých deset let. Píše o událostech, o nichž jsme dostávali pravidelné televizní informace. Při čtení Přísahy se stále dokola vrací otázka, jak je možné, že utrpení čečenských civilistů přestalo většinu Evropanů tak brzy zajímat. Adam Drda Autor je externí redaktor Rádia Česko.

Q

Hassan Bajev: Přísaha – chirurg pod palbou, přeložila Petruška Šustrová, BB art, 427 stran.

Svobodný a sám

199Kč

Martínkovo devatero povídek z přístavu. Čerstvá kniha Lubomíra Martínka se měla původně jmenovat Povídky z přístavu. Název by to byl možná prostší, než je Olej do ohně, ale zato by byl příznačnější. Martínkovo světoběžnictví, jeho nomad’s land, se tentokrát soustřeďuje do jednoho místa, a tím je právě přístav. Jenom děj poslední povídky – ale jaký vlastně děj, vždyť je to pouze nekonečný slovní střet dvou zarputilců – se odehrává za stejně nekonečného bezvětří na jachtě.

InzERcE

Nekonečný obzor Přístav je symbolickým místem pro lidi, kteří jsou odněkud, ať dobrovolně či nedobrovolně, na cestě a zastaví se až na mořském břehu, pokud se plavbou nevydávají dál. A nemusí to být vždycky lidé, kteří odněkud či před něčím utíkají, přístav je i pro starousedlíky místem, kde nejsou uzavřeni a mohou se cítit svobodni, neboť nekonečný obzor jako by jim otevíral možnou, ale spíše pomyslnou cestu kamsi do dálek. Přístav je v knize skutečným dějištěm příběhů, ale je zároveň i metaforou, jež vyjadřuje životní situaci nezakotvených či vykořeněných postav. Dalo by se s jistým zjednodušením říci, že hrdinové povídek buďto svobodu hledají, anebo se snaží si ji uhájit, často marně. Těmi prvními jsou většinou emigranti, jimž (stejně jako autorovi) vzaly svobodu a domov totalitní režimy a oni z nich prchají. Druzí, jimž je přístav domovem, ztrácejí svobodu i život, pokud se nechtějí podřizovat úřadům anebo nejrůznějším spekulantům, jako se stalo Fanfan, majitelce upadající nálevny. „Dokud mohla být užitečná, nic ji nedokázalo porazit… Proti silám pořádku a dobročinnosti však byla bezmocná.“ Po padesáti letech vytržená ze svého, třeba bědného prostředí ztratila smysl života, na jiné místo, ani s nezištnou pomocí jiných, nebyla schopna se adaptovat. Tady jsou pří-

stav a vlastní nálevna jediným místem, kde se Fanfan cítila svobodná, bez toho hyne. V povídkách zdaleka nejde jenom o existenciální problémy vyvolané běženectvím, emigrací. Dvě postavy se domnívaly, že si vydobyly pocit životního vyrovnání a vnitřní svobody. Truhlář v povídce Bezvětří, který rád vypadl z dílny, pronajímal zájemcům svou plachetnici a spolu s ní i kormidelnickou vášeň. Dokud se mu nepřihodilo cosi podivného. Kuchař, který uvízl v hledáčku policie jen proto, že odpovídal prezidentovu typu natolik, aby mu mohl dělat požadovaného dvojníka, se ukázal jako nepoužitelný, protože odmítal všechny výhodné policejní nabídky. Dobře totiž věděl, že čím méně toho po někom chce nebo od někoho přijímá či očekává, tím je svobodnější. „Na něm je neuvěřitelný, že se svým časem si může nakládat, jak se mu zlíbí, může se vydat kamkoli, aniž by se musel na kohokoli ohlížet, není omezován žádnou povinností, dokonce ani nemá žádné přesvědčení. To mu pomáhá snášet i věci, z nichž by se kdokoli jiný brzo zbláznil.“ Paradoxem osudu tohoto člověka, který na vše odpovídá: „Myslíš, že je to důležitý?“ je, že právě jeho vydobytá svoboda zničí. Martínkovy povídky, žánrově stojící na hranici prózy a eseje, jsou tentokrát nejenom reflexivní, ale poněkud překvapivě i psychologické. Hned první povídka Nemilostný příběh je na psychologii založena rovnou dvakrát: jednak je tu autorská analýza životní situace dvou cizinců, nejednoduchého soužití nesnesitelně egoistické ženy s mladším mužem, jednak mužův mnohaletý psychologický pokus nezvladatelnou, živočišnou ženu nepozorovaně ovládnout, zbavit ji životaschopnosti, učinit ji na něm zcela závislou a v té chvíli ji opustit. Jenomže: zápas s původně velmi talentovanou, stárnoucí a upadající, ale přesto stále silnou ženou muže natolik pohltí, že zcela

zaplní jeho život. Kdo se tedy stal obětí? V okamžiku, kdy si Harold myslí, že zvítězil, zjišťuje, že zápas prohrál on, neboť při tom ztratil sebe. Není třeba připomínat, že Betty i Harold do přístavu odkudsi přišli, že Bettyinu agresivitu, sebestřednou ublíženost, podezíravost má do značné míry na svědomí emigrační syndrom. Vykořeněnost z prostředí, odkud si přinesla vedle starých traumat i vědomí, že její talent mohl něco znamenat, zesílila její agresivitu a zcela ji zbavila sociability. Jiná dvojice, se vztahem téměř ideálním, se rozpadá ve chvíli, kdy muž zjistí, že mu svobodu ohrožuje očekávané dítě. „Neshledával život tak pozoruhodným, aby ho toužil zopakovat v potomstvu.“ Vyvstanou mu zkušenosti, před nimiž uprchl: režim, v němž jsou děti „rukojmími státu“, jedním z nástrojů vydírání, a pak – dětmi „se ospravedlňovaly všechny ústupky a hanebnosti“. Damián je rozhodnut za sebou nechat i možnost založit rodinu. Sotva se vymkl z nevolnictví státu, nechce se dát už nikým deformovat, ani rodinou. Poslední, nejrozsáhlejší povídkou Bezvětří se Martínek sporem mezi ortodoxním katolíkem a ateistou vyrovnává nejen s religiozitou, ale i s ideologiemi, neboť „ideologie a náboženství mají stejné kořeny“. Jak na moři ustal vítr a nastalo dlouhé bezvětří, „získalo jakékoli slovo neúnosnou tíhu“. Agresivita sporu směřovala ke zničení, z něhož kormidelník – truhlář – měl tušenou obavu. Už nikdy nevzal nikoho na palubu. Svobodný se před lidmi i před slovy cítil jen sám. Ostatně nebyl sám, kdo v samotě u Martínka nachází útočiště – a svobodu. Vladimír Karfík

Q

Lubomír Martínek: Olej do ohně, Paseka, 246 stran.

22


kultura

Pustit musíš

Iva Bittová hledá sama sebe v novém filmu Alice Nellis

Intuitivní herectví Bittové – s ním film stojí a padá. foto BONTONFILM

K

líčová scéna nového filmu Alice Nellis Tajnosti se odehrává přibližně ve dvou třetinách snímku. Překladatelka Julie (Iva Bittová) se během přelomového dne svého života ocitá na hodině u svérázné psychoterapeutky (Natálie Drabiščáková). Vy máte kolem ega strašně silnou krustu, vyčítá jí. Zakřičte si, pusťte to ze sebe ven, ventilujte to, co se ve vás děje, nabádá ji. Jenže Julie si jen tak spontánně zařvat neumí. Její jednodenní putování po Praze, započaté touhou koupit klavír, pohání nutnost najít sebe samu, dříve než jí na povrch se deroucí potlačené emoce přivedou na pokraj nervového zhroucení. Touhu zakoupit hudební nástroj, na který od dětství nehrála, rozezní v hrdince zpráva o smrti živelné afroamerické zpěvačky a klavíristky Niny Simone. Julie se díky ní jednoho dubnového rána vydává na cestu, během níž se seznámí s uzavřeným prodavačem v hudebním bazaru (Miloslav König), rozejde se s manipulativním, nevyzrálým milencem (Ivan Franěk), učiní důležitou návštěvu lékaře, popasuje se s pravdou o manželově (Karel Roden) mimomanželském poměru, setká se s realitní agentkou prodávající jejich starý byt, přepadne svou dceru Cecílii (Marta Issová) na večírku u kamarádky a na sklonku dne si konečně přijede do bazaru pro vysněné piano.

Cesta temným městem Tajnosti je snadné nařknout z polopatismu, klišovitosti a zasazení do bezkrevných apartních kulis. To

alespoň udělal v časopise Týden Ondřej Štindl v přesvědčivě vyargumentovaném odsudku snímku. Největší slabinou filmu je skutečně přílišná dořečenost (bije do očí například ve scéně s manželovou sekretářkou). Režisérka se vážně občas pohybuje na tenkém ledě ohraných stereotypů a stokrát provařených motivů. Jenže pokud si Nellisinu nejednoznačnou hrdinku pustíte k tělu, bude vám veškeré údajně nevěrohodné vypravěčské konstruktérství šumafuk. Juliin příběh je totiž škoda vnímat jenom jako realistické drama ze současnosti. Mnohem užitečnější je dívat se na Tajnosti jako na svého druhu pohádku – iniciační příběh o cestě temným lesem (nahrazeným džunglí města) za dlouho skrytým pravým já. Štindl má dobrý postřeh, když tvrdí, že všechny postavy „existují jenom proto, aby Julie jejich prostřednictvím reflektovala svou krizi, jsou si toho plně vědomy a mohou se při plnění úkolu přetrhnout“. Jenže tak už to v pohádkách bývá. A netýká se to jen postav. Celý svět kolem hrdinky jako by byl nabit významy, její odysea je lemována znameními, která jí nedovolí sejít z cesty. V tomto kontextu dávají smysl Juliiny snové představy, které někdy mají podobu složitých tanečních choreografií – například hádka dvou temperamentních mladých lidí na Kulaťáku se v hrdinčině rozjitřené mysli změní v náruživé tango. Ne, Julie není naivní denní snílek typu Amélie z Montmartru. To se jenom o slovo hlásí dlouho hluboko skryté manifestace neodbytných démonů jejího vlastního nitra. Tyto symbolické scény působí jako zcizující prvek znesnadňující vcítění do hlavní hrdin-

Ve stínu Sarkozyho nástupu V Cannes začal 60. ročník filmového festivalu. V Cannes se jubilejním ročníkům nedaří. Když festival před deseti lety slavil padesátku, lilo jako z konve. Nynější šedesáté narozeniny začaly ještě hůř: Nicolas Sarkozy si vybral pro svou inauguraci právě den zahájení, a mediální slávy pro festival tak citelně ubylo. Francouzi cítí Sarkozyho nástup jako historický přelom a veřejnost se zajímá hlavně o složení vlády. Žádný film světa by tak nezastínil fakt, že legendární „lékař bez hranic“, socialista Bernard Kouchner, „zradil“ a přijal místo ministra zahraničních věcí. Navíc nepřítomnost osvědčených celebrit byla při úvodu až nápadná: kromě Orhana Pamuka a Michela Piccoliho nejsou v porotě žádná světoznámá jména. Dokonce i předseda poroty Stephen Frears se divil: „Pořád nevěřím, že si mě vybrali.“ Cannes ovšem celebrity nemusí přejímat, protože je vyrábí. Aspoň ty režisérské. Jakmile Cannes vsadí na nový talent a ten se chytne, má v soutěži zaručené místo. Jarmusch, Lars von Trier, Emir Kusturica nebo Gus van Sant se

na výsluní drží z velké části právě díky přízni festivalu: buď zasedají v jeho porotě, nebo na něm soutěží.

Nic, co hýbe světem Čínský režisér Wong Kar-wai v Cannes před deseti lety získal cenu za snímek Šťastně spolu (Happy together) a roku 1999 zaujal snímkem Stvořeni pro lásku (In the mood for love). Začalo se o něm psát jako o novém Antonionim, pak o jeho vizuální talent projevili zájem Američané a Wong Kar-wai se loni stal v Cannes předsedou poroty. Do jeho úsměvu, elegantních melancholických filmů o lásce a černých brýlí se zamilovali fotografové. A tak Wong Kar-waiův první anglicky mluvený film Moje borůvkové noci (My Blueberry Nights) otevřel letošní soutěž. „Je to dílo budoucnosti,“ vyhlásili organizátoři, „asijský umělec, evropské peníze, hollywoodská

Režisérka hledající naději. (Alice Nellis) foto GüNTER BARTOŠ

ky. Kdo je Julie? Podváděná oběť, nebo sobecká mrcha, jak ji ublíženě tituluje milenec? Film stojí a padá s výkonem Ivy Bittové, která prakticky nezmizí z plátna. Zpočátku člověk váhá, jestli se energická zpěvačka se svou introvertní hrdinkou náhodou typově neminula. Postupně ale její tlumený projev získává na síle a Bittová dokazuje, že od dob Balady pro banditu její intuitivní herectví neztratilo na působivosti. Přesvědčivost její role úměrně stoupá s blížícím se závěrem, v němž jako by Julie procházela věkovou regresí. Rysy její tváře měknou, stejně jako skořápka jejího silného ega. Nejsilnější je pak pasáž, v níž si Julie odře koleno při šmírování dospívající dcery.

Bez sentimentu Vystihnout mezigenerační nedorozumění i souznění bylo vždy nejsilnější stránkou Alice Nellis – prokázala to v Ene bene i ve Výletu. Provinilá Julie se snaží před dcerou zatajit realitu rozpadlého manželství a ta se svou matkou mluví starostlivým tónem blahosklonného teenagera, který musí trpně snášet bláznění nemožných rodičů. Ve vypůjčeném tričku s Mickey Mousem a teplákové bundě vypadá Iva Bittová najednou jako dceřina vrstevnice, dospělá holka, která se nutně potřebuje vyplakat někomu na rameni. Člověk se při sledování Tajností nemůže ubránit srovnání se šest let starým snímkem Paralelní světy. Také v něm hrál roli zaneprázdněného muže úspěšně budujícího svou kariéru Karel

studia.“ Bylo to zklamání. My Blueberry Nights měl být sondou do duše lidí, kteří uzavírají milostný vztah a nacházejí se v citovém vakuu, ale je to jen tisíckrát viděná road movie o dívce, která hledá při cestě Amerikou pravou lásku. Rafinované obrazové řešení nezakrylo Wong Kar-waiovu neschopnost pracovat s americkými herci. Je to zvláštní: když ve filmu mlčí Číňan, vkládá do toho západní divák skryté významy. Když se naprosto stejně chová Norah Jonesová nebo Natalia Portmanová, je to trapná nuda. I skalní příznivci režiséra z Libération či Figara přiznali, že to nebylo ono. Dalším problémem rozjezdu letošního Cannes zatím je, že soutěžní filmy nemají nic společného s tím, co hýbe světem. Politika, imigrace, ekologie, to všechno jako by se režisérů netýkalo a prvním „angažovaným“ filmem je dokument Barbeta Schroedera o „advokátu hrůzy“ Jacquesu Vergesovi, který se proslavil obhajobou teroristy Carlose. Jinak byly na programu hlavně thrillery a intimní příběhy lidského nitra, z nichž nakonec zklamal i očekávaný snímek Vyhnání Andreje Zvjaginceva, bezesporu největší naděje moderního ruského filmu. Po silném a prostém Návratu z roku 2003 jako by začínajícího mistra zmohla příliš velká ambice: ráj, hřích, trest, vyhnání – divák si nakonec připadá jako při hodině pravoslavného náboženství. Vleklá krize francouzského filmu se projevila paradoxem při zahájení sekce Jistý pohled (Un Certain regard). V rámci dlouhodobého projektu muzea D’Orsaye natočil tchajwanský klasik Hou Hsiao Hsen Cestu červeného balonku, moderní variaci na slavný film Alberta Lamorisse z roku 1956. Do hlavní role obsadil Juliette Binocheovou jako

Roden. Jeho partnerkou v příběhu o rozpadajícím se vztahu byla rovněž překladatelka na volné noze. Alice Nellis si podobností s námětem filmu Petra Václava byla zřejmě vědoma, a tak obsadila depresemi zmítanou hrdinku Paralelních světů Lenku Vlasákovou do typově protikladné roličky svůdné Rodenovy asistentky. Zatímco existenciální úzkost Václavovy hrdinky se projevovala hysterickými záchvaty, Julie je ten typ ženy, která je zvyklá veškerá citová hnutí dusit hluboko v sobě. Drásavé Paralelní světy končily jakýmsi happy endem – příslibem, že traumata lze překonat a začít život znovu. Podobná naděje čiší i z filmu Alice Nellis. Na rozdíl od Petra Václava ale neměla ambici natočit neúprosnou, klinicky přesnou studii odcizených vztahů. Její exkurze po zaprášených interiérech duše ženy na životním rozcestí je empatická a jednoznačně sympatizující. Alice Nellis je typem konsenzuální režisérky, která na každé postavě hledá její dobré stránky – a to přes veškerou pohádkovou idealizaci naštěstí bez sklouznutí k sentimentu. Otevřený konec Tajností má na rozdíl od Paralelních světů punc smířlivosti. Nejen díky tomu je film Alice Nellis v dobrém slova smyslu výsostně ženský. Jan Gregor

Q

Tajnosti, režie Alice Nellis, premiéra 16. 5.

nepořádnou, stárnoucí, ale vnitřně silnou osamělou matku. A přestože nikdy ve Francii nežil, podařilo se mu natočit přesnou výpověď o současné Paříži. Naopak typicky francouzský generační muzikálový projekt Christopha Honorého Písně o lásce (Les Chansons d’Amour), který v lecčems navazuje na dílo Jacquesa Démyho Paraplíčka ze Cherbourgu, může mít úspěch v kinech, ale u náročného publika budil spíš výbuchy smíchu.

Kdy přijdou vrcholy A tak se první dny o největší překvapení postaralo Rumunsko. Čtyřicetiletý Christian Mungiu se ve filmu Čtyři měsíce, tři týdny a dva dny vrátil do roku 1987, kdy se těhotná studentka pokouší podstoupit ilegální potrat. Režisér s ledovou ironií rozvíjí drama mezi dvěma dívkami, potratářem a epizodními figurami v komunistických hotelech a na internátě. Nic tu není takové, jak by divák čekal. Všichni mají šanci, všichni jsou oběti. Od první do poslední minuty narůstá napětí. A právě pro schopnost vyprávět jinak a po svém patří neznámý rumunský režisér do soutěže v Cannes – a zasloužil by si i cenu. „Naším hlavním cílem je podpora autorského filmu,“ prohlásil na začátku režisér Thierry Frémaux jako už mnohokrát předtím. Dá se jenom doufat, že další dny budou ty hlavní. Dá se totiž čekat, že vedení složilo program tak, aby jeho vrcholy nekolidovaly s nástupem vlády – když už k němu muselo v tak nevhodnou chvíli dojít. Tereza Brdečková, Cannes Autorka je spisovatelka a scenáristka.

Q


kultura

Slupky, jámy a výkopy

net

V Rudolfinu vystavuje uhrančivý Neo Rauch

Deník z Iráku

V

pražské Galerii Rudolfinum se děje něco opravdu výjimečného. Každý to pochopí už ve chvíli, když ho kustodka proti dosavadním zvyklostem Rudolfina pustí do sálů po směru hodinových ručiček. K některým obrazům se nedostane blíž než na jeden metr, který přikazuje nalepená reflexní páska. Za svých sto korun se dočká pouhých dvaačtyřiceti pláten. Neo Rauch (1960) je esem současné světové malby. Takovým esem, jaké u nás nebylo k vidění stejně dlouho jako rostbífové mísy na vernisáži. Jeho retrospektivní výstava Neue Rollen měla loni premiéru v německém Wolfsburgu, v Rudolfinu probíhá její zmenšená repríza. Kdo chce vidět víc, může si od pondělka zaletět do New Yorku. Zbytek visí v Metropolitním muzeu.

Matrix východního bloku Malířka Rosa Loy může být na svého muže pyšná. Sedí proti ní celý v černém, elegán s ostrými rysy v rozhalené košili, čelo ozdobené dynamicky zakroucenou vlnou vlasů. Dokonalý příklad německého šviháka z alternativních kruhů, který je ve středním věku za vodou: pořád démonický, jako když vymetal podzemní kluby, ale teď už s kapsou plnou peněz. V pražském Goethe-Institutu den po vernisáži debatuje s kurátorem retrospektivy Holgerem Broekerem. Slova pečlivě váží, dává si záležet, aby byl jeho projev využívající četné metafory neméně fascinující než jeho tvorba. Matrixovské křestní jméno Neo není pseudonym. Rauchovi ho dali rodiče, které vlastně nepoznal: když mu byl půlrok, zahynuli při železničním neštěstí. Na Vysokou školu grafiky a umění knihy v Lipsku ho poslali prarodiče. Lipsko bylo tehdy v komunistické NDR, kde se za vrcholná díla považovaly výjevy ze života pracujících a uměleckou potenci Honeckerova režimu ztělesňoval azbestem zamořený Palác republiky na berlínském MarxEngels Platz. Marxovým řádem se pyšnil i rektor lipské školy, který na ní přesto dovolil poměrně volný režim. Rauch tak nebyl nucen dělat umění bojující za „naši dobu“ a mohl si malovat podle vlastní vůle. Jako model mu stál Gerd Harry Lybke přezdívaný Judy, ze kterého se vyklubal průkopník neoficiálních soukromých galerií v NDR, sexuálně nevybouřený chlapík, který se přes bujaré večírky vypracoval až do pozice jednoho z nejdůležitějších galeristů na světě. Do pozice obchodníka, kterému dnes Rauch do značné míry vděčí za svůj úspěch. „Řada lidí si myslí, že to, co oni nazývají úspěch, jsem si naplánoval. Dobýt americký trh východní nostalgií, lehce zkorodovaným socialistickým pozlátkem v kombinaci s trochou popu. Z těchhle nálepek jsem podrážděný. Má tvorba je složená z určitých přísad, aniž bych ale chladně sledoval barometry uměleckého trhu. Přísada socialistického realismu je na mých plátnech v úplně stejné pozici jako jiné přísady. V mládí jsem byl konfrontován s hrdiny socialistické práce, to se ve mně usadilo a za určitých okolností to chce na plátno,“ mračí se Neo Rauch. Je to jedinkrát za večer, kdy nepatrně zvedne hlas. Spojování s nyní populární „ostalgií“, nostalgií po starých dobrých časech trabantů, spreewaldských okurek a klubkoly, Rauchovi nevoní. Sympatičtější mu byl vždy Západ, který pro něj v 80. letech symbolizovaly Praha a Budapešť. V Československu se před revolucí objevoval skoro každý rok, z umění tu ale nic neviděl. V oficiálních galeriích nebylo prakticky co a na neoficiální kruhy neměl kontakty. Z velkých jmen světové moderny před pádem komunismu zhlédl na vlastní oči třeba Francise Bacona: do západního Berlína se na jeho retrospektivu nedostal, tak se na něj v roce 1987 zaletěl podívat do Moskvy – jako kandidát na členství ve východoněmeckém svazu výtvarníků na to měl nárok.

Tlustý bratránek Z 80. let z jeho tvorby moc nezbylo, prý tehdy používal hodně divoké barvy na to, aby ta plátna dnes považoval za „platná“. Po optimistickém sjednocení Německa se jeho obrazy paradoxně zatáhly do mnohem chmurnějších tónů. Když se německá výtvarná scéna – stejně jako česká – otřásala pod náporem nových médií v čele s videoartem, Rauch dál dělal to, na co byl zvyklý: figurativní malbu. „Malířství se stalo takovým ošklivým tlustým bratránkem, který je s vámi pod jednou střechou, ale nikdo si s ním nechce hrát,“ míní Rauch. Už jeho obrazy ze začátku 90. let působí jako velká hádanka. Vlastně se moc nedá popsat, co na nich je: jako bychom viděli útržky z nějaké paralelní reality, kterou máme přímo před sebou, ale víc nám ze sebe neodhalí. V katalogu retrospektivy tenhle efekt Rauch přirovnává k „pohledu koutkem očí“. Paneláky, dálnice, totalitně vyhlížející urbanismus, benzinka, divní lidé v divných perspektivách drží divné věci: postřikovač, kanystr,

Barometry trhu nesleduji – na to mám lidi. Neo Rauch v Rudolfinu. foto tomáš vodňanský

Pokračování snu jinými prostředky na obraze See. VG Bild-Kunst, Bonn, 2007, Courtesy Galerie EIGen + art Leipzig/berlin + david zwirner, new york (foto uwe walter) ©

minohledačku, oliheň. Žena si na uhel spaluje ruku o přenosný sporák, který jí nabízí pouliční prodavač. Odosobněné postavy mají kolem sebe namalované úchytky, kterými se papírovým panenkám přidělávají vystřihované šatečky. Neo Rauch se při dotazu na obsah svých děl opět drobně zakaboní. „Netoužím po divákovi, který k malířství přistupuje jako k hádance a doufá v její vyluštění. Malování je pokračování snu jinými prostředky.“ Jenže právě i kvůli nekonečným možnostem interpretace je Rauchovo dílo tak přitažlivé. „Vraždění duše lidských bytostí v moderní době“, „nálada současného Německa“, „svět rozdělený sám proti sobě“, to jsou jen některé z poměrně volných asociací výtvarných teoretiků, které najdeme v katalogu jeho retrospektivy.

Sebevražedný heroismus Od roku 2000 si s tím lámou hlavu i lidé ve Spojených státech. Tehdy čiperný Lybke přemluvil galeristu Davida Zwirnera, aby Raucha vystavil ve své síni v newyorském Soho. Z téměř neznámého malíře se rázem stala mezinárodní celebrita. Následovaly velké výstavy v Mnichově, Curychu, Berlíně, Vídni, do Lipska se začali slétávat sběratelští žraloci cítící pach čerstvé krve. „Mnozí by si mě pochopitelně nevšimli, kdyby v kasičce necinkaly mince. Mé obrazy opravdu nejsou levné, ale jsou i dražší umělci. Jsem kluk z východu, tak to na trhu způsobuje turbulence,“ snaží se Rauch o věcný tón. Levný opravdu není. Velké německé galerie, které o něj začaly mít zájem až po úspěchu v Americe, si dnes nákupy nemůžou dovolit, a bohatí galeristé na jeho obraz čekají klidně i tři roky, přičemž většinou musejí projít sítem povinných přednákupů: nejdřív jim Lybke vnutí málo známého autora ze své stáje, a pak teprve dojde na žádaného Raucha. Ten, aby měl co nabízet, pracuje v ateliéru v bývalé lipské přádelně každý den. Jako jistý bonus pak příchozím servíruje obraz seriózního manžela, který má během dne čas nejen na trénink karate a střelbu z pistole, ale i na pravidelné vaření pro dospívajícího syna a ženu pracující v sousedním ateliéru. „Touhy kupců neberu na vědomí. Je to možná sebevražedné, ale tenhle druh heroismu si můžu

dovolit. Nejsem o trhu informován, vyvíjím se přetlakem, a když se mi něco podaří pětkrát za sebou, ekluje se mi to a musím změnit kurz,“ tvrdí výtvarník, který je občas napadán, že naopak čím dál víc jen naplňuje to, co se od Raucha žádá: narativnost přikrytá víkem lákavého tajemství.

Minové pole Jeho nové obrazy jsou opravdu dost barevné (dobře tak vyzní v reprezentativních interiérech, sály Rudolfina nevyjímaje) a plné politizujících odkazů (dobře se tak „čtou“). Červená houfnice mezi muchomůrkami, muži svazující vyslýchaného lepicí páskou, popravčí četa, hořící mrakodrap... „Ten jsem namaloval několik měsíců před tragédií! Dnes už by to samozřejmě nešlo adekvátně umělecky zpracovat,“ zdůrazňuje Rauch, který se chce vyhnout „ilustrativní trapnosti“, „filozofickému a duchovnímu kýči“, přestože ví, že figurativní malba je v tomto ohledu „minovým polem“, respektive že na ní leží „celá řada banánových slupek, pastí, jam a výkopů, na kterých se můžete přerazit“. Neo Rauch má zatím končetiny v pořádku. Předloni byl na své domovské škole jmenován profesorem, a když ho nyní vystavuje Galerie Rudolfinum, není to čest pro něj, ale pro ni. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se Rauch měl okoukat. Pořád je totiž v jeho díle spousta faktorů, které dráždí. Jeho komiksové bubliny jsou pořád hranaté a prázdné, oči jeho postav jsou stále pevně zavřené. Dosud je zde něco nevyřčeného a nespatřeného. Teprve až tyhle stínítka zmizí a Rauch nám povolí se na jeho svět dívat jinak než jen koutkem našich očí, pak si pořádně zláme ruce i nohy. Předpokládejme ale, že Neo Rauch není takový blázen, aby do podobného karambolu šel. Nehledě na to, že by mu ho stejně galerista Lybke zakázal. Jan H. Vitvar Neo Rauch: Neue Rollen, kurátoři Holger Broeker, Petr Nedoma, Galerie Rudolfinum, Praha, 10. 5.–5. 8.

23

Q

Internetová kultura náš jazyk pravidelně zásobuje novými slovy. Dvě z nich se minulý týden setkala ve zprávě, která zní trochu jako šifrovaná depeše: Nejlepší blook je milblog Colbyho Buzzella. Slovo blook označuje knihu (book), která vznikla nejdříve jako internetový deníček (blog). V současnosti existuje přes sedmdesát milionů blogů a i odpůrci internetové kultury musí uznat, že nějaké z nich prostě musí být dobré. A tak se v nepřeberné síti občas objeví blog, který má natolik evidentní kvality nebo početné čtenářstvo, že vyjde i tiskem. Slovo milblog zase získalo svou předponu z anglického military a znamená deníček psaný vojákem. Jedním z nich byl Američan Colby Buzzell, který sloužil v roce 2003 v Iráku. Pod přezdívkou CBFTW si založil blog, ve kterém popisoval své zážitky z válečné zóny. Jak napsal na webu Guardianu sloupkař Nick Cohen, Buzzell popsal život vojáka lépe, než by to dokázal kterýkoli novinář. Americká armáda ovšem měla pro Buzzellovy literární choutky menší pochopení, a když se o jeho blogu začal zmiňovat tisk, psaní mu zatrhla. Jenže to už měl v kapse deset nabídek od různých vydavatelství a před sebou cestu zpět do USA. Svůj blog přetavil v knihu a z ní se stal malý kult. Mezi jeho fanoušky patřil Kurt Vonnegut či muzikanti Henry Rollins a Jello Biafra. Kniha My War: Killing Time in Iraq nakonec vyšla v sedmi jazycích a z Buzzella se stal přispěvatel Esquire a dalších časopisů. Minulé pondělí se navíc dočkal vítězství v soutěži Lulu Blooker Prize, literární ceně, kde o pět tisíc liber zápolilo sto deset vytištěných blogů z patnácti zemí. Soutěž sama stojí za pozornost. Cenu, která svým názvem odkazuje na jednu z nejprestižnějších literárních cen Man Booker Prize, vymyslela firma Lulu.com jako chytrou propagaci svého obchodu. Lulu je vydavatelství, které vydá kohokoli. Stačí dodat text, a teprve až se objeví čtenář-kupec, firma knihu vytiskne. „Zatímco vydavatelé chtějí vydat sto knih a každé prodat milion, já chci vydat milion knih a každé prodat sto kusů,“ popisuje svou vizi majitel Bob Young. Lulu Blooker Prize je ideální cesta, jak ukázat, že i neznámý „autor z lidu“ může prorazit. Soutěž má za sebou teprve druhý ročník, ale výsledky už tu jsou. Knížky od první vítězky se prodalo sto tisíc kusů a čeká ji zfilmování. A snad i díky Lulu Blooker Prize si stále více vydavatelství uvědomuje, že internet je zajímavá farma autorů. Důkazem budiž, že mezi soutěžícími tituly výrazně vzrostl počet knih vydaných velkými nakladatelskými domy. Lov na literární talenty tak prodělává malou revoluci. Co se ovšem nemění, je armáda. Pikantní shodou okolností totiž týž den vyšla zpráva, že američtí vojáci musí dávat všechny své deníčkové zápisky ke schválení a armáda je odstřihla od komunitních webů. Ze základen v Iráku se tak nikdo nedostane na weby jako myspace.com nebo youtube.com. Oficiální vysvětlení říká, že vojáci si stahují videa a zatěžují síť, která musí být k dispozici pro vojenské účely. Vojákům tak možná zbude už jen hra Hledání min. Adam Javůrek

24


inzerce

Respect, historicky vůbec první letní festival world music v Česku, se letos koná už podesáté. Většinu z deseti účinkujících vám Respekt jako zakladatel přehlídky a její hlavní mediální partner představí v příštím čísle. Tato strana je věnována zahajovacímu koncertu i širšímu kontextu: co festivaly world music nabízejí a co na nich diváci hledají?

K

dyž roku 1982 uspořádal Peter Gabriel první ročník festivalu WOMAD, sklidil vstřícnou odezvu a hluboký finanční prodělek. O čtvrt století později se world music stává v Evropě trendem – ale pokud chcete diváky překvapit něčím novým, musíte investovat do cestovného z dalekých zemí a propagace neznámých umělců. Bez ohledu na trendy a globalizaci zůstává hudba vzdálených kultur rizikovým kapitálem. Složitou situaci v posledních letech zkomplikovala jedna překážka navíc: zpřísněná vízová politika „pevnosti Evropa“ i USA vůči rozvojovým zemím. K nejkřiklavějšímu případu došlo, když se rok před svojí smrtí nemohl Ibrahím Ferrér dostavit do USA k převzetí ceny Grammy. Daleko bolestněji jsou ale postiženi umělci, kteří se teprve prosazují: konžská skupina Konono No. 1 svými perkusemi z autovrakoviště nadchla západní avantgardisty a v rámci evropského turné měla letos vystoupit v pražské Akropoli i v Noci s Andělem. Když ale na poslední chvíli a bez udání důvodů byla hudebníkům odepřena víza pro vstup do schengenského prostoru, série koncertů musela být bez náhrady zrušena a mateřská agentura Divano se ocitla v kritické finanční situaci. O dva roky dříve patřili Konono nejen k objevům Respectu, ale překvapením bylo i to, že jejich koncert v Praze svým nasazením předčil jen několik dní vzdálené vystoupení skupiny v Londýně. Častěji to bývá naopak, před „multikulturnějším“ publikem se Afričané daleko víc odvážou. Dalším nenápadným trumfem Respectu byl před pěti lety irácký Bushehr Ensemble, který se až nedávno začal prosazovat na finančně mnohem silnějších festivalech, jako jsou Rudolstadt či Babel Med.

Být o tah napřed Přehlídky world music se od „normálních“ festivalů liší nejen organizační náročností, ale i programovou stavbou. Fenomén world music nestojí na superhvězdách, ale na stylech a muzikantech, které je zpravidla nutno najít a doslova přivést na pódium, často totiž pocházejí z míst, kde koncertní život v našem smyslu neexistuje. Divák má pak roli zkušebního jezdce a ochutnavače, zvědavost převažuje nad konzumací prověřených stylů i hodnot. Cílem dobrého festivalu je tedy získat důvěru posluchačů v programovou nabídku, v níž převažují neznámá jména. Festival musí být o tah napřed před divákem. V posledních letech se world music hraje už i na festivalech, které byly donedávna rockové či alternativní, a tvoří důležitou část programu ostravských Colours i trenčínské Pohody, stejně jako světových megafestivalů Sziget v Budapešti, Roskilde v Dánsku či Glastonbury v Anglii. Před deseti lety, kdy vznikl Respect, bylo ještě české publikum exotickými hudebními směry nedotčené. Jakou cestou se jeho vkus ubíral?

Vezměte dřevěnou loutnu a trochu Jimiho Hendrixe a máte z toho pouštní blues. Skupina Tinariwen. Foto Rachot production.

Respectovat hudební pR ˇ íbEˇhy Diváci je chtějí, pevnost Evropa je ostražitá Pokládat world music za nějaký slovy popsatelný styl je ošidné: jedná se naopak o zastřešující, žánrově bezbřehý termín, uvnitř kterého lze rozlišit jednotlivé styly a trendy. Tak například k nejatraktivnějším klubovým kapelám současnosti patří balkánské dechovky. Skupiny jako Kočani Orkestar, Boban Marković Orkestar či Fanfare Ciocarlia na Respectu vystoupily, ještě když je u nás nikdo neznal, a i když je dnes v Česku můžete slyšet několikrát do roka, nezdá se, že by se jimi publikum přesytilo. Nabízí world music další podobné návnady? „Velkou roli hraje příběh a některé z těch příběhů jsou stejně silné jako hudba. Příkladem jsou Tuaregové ze Sahary, rebelové z pouště s elektrickými kytarami. Když přijeli poprvé, měli vyprodáno, což se běžně nestává,“ vysvětluje ředitel Respectu Borek Holeček, který skupinu Tinariwen několikrát prezentoval také na celoroční přehlídce Respect Plus.

Od Kaddáfího k Rolling Stones Tuaregové jsou zajímaví i díky svému hudebnímu rodokmenu. Oblast Sahary, západní Afriky a arabsko-berberských zemí jako Maroko či Alžír bychom mohli nazývat „zlatým trojúhelníkem“. V relativně malém prostoru vzniká hudba, která zaplavuje celou planetu. Což má historický důvod, své kořeny tu mají černošské styly Nového světa, zvláště blues. Posluchačům ze Západu zní díky tomu zdejší hudba povědomě a místní hráči získávají náskok, pro-

Latina s Cˇeskými koR ˇ eny Pomalé tempo, ale za každým tónem cítíte naléhavost. Čas odměřuje čtyřstrunná kytara cuatro, hlas zpěvačky i kouzelně barevné tóny kontrabasu jemně dopadají na ušní bubínky jako vlny na písečnou pláž. Co píseň Marty Töpferové, to jiná nálada. I když španělskému textu nerozumíte, jeho mimoslovní poselství vypovídá o barvách, emocích a spolu s hlasy nástrojů vytváří tajemný a věčně proměnlivý prostor. S temně zabarveným zpěvem se jednou střídá marimba, jindy harfa, viola či flétna, každá píseň definuje odlišný a zcela jedinečný svět. Na rozdíl od jiných latinskoamerických žánrů tu není Má inspirace? Třeba Garcia Lorca. ani stopa úsilí, falešného patosu či jiný signál, že Foto Benjamin Kaufmann. by vás někdo chtěl k něčemu dostrkat. Ejhle, řeknete si, utajená tvář latinského hudebního světa

tože jednou nohou už stojí na opačné straně kulturní bariéry. Klasikem i stylotvorným instrumentalistou žánru je dnes už nežijící kytarista Ali Farka Touré, jehož poznávacím znakem byly ostře řezané lakonické kytarové fráze i zpěv. Touré prožil mládí v čerstvě nezávislém Mali. Pro první generaci afrických státníků byla hudba prostředkem, který může stmelit obyvatelstvo etnicky často různorodých zemí, Touré se tím inspiroval a zpíval v několika jazycích. O americkém blues poněkud povýšeně říkal, že původně to byla hudba z jeho kraje, a dodával, že z celého spektra západoafrických stylů má blues nejblíž k tomu, co hraje etnikum Kel Tamasheq, tedy právě Tuaregové. K jejich fascinujícímu příběhu i ke konvergenci afrických a anglosaských stylů přispěly nedávné dějiny. V postkoloniální éře bylo pouštní území Tuaregů rozděleno mezi nově vzniklé státy, v očích nově ustavených vlád se jeho obyvatelé stali nepohodlnými občany druhé kategorie. Kauzy bouřících se Tuaregů chtěl využít libyjský diktátor Kaddáfí a rebelové – včetně budoucích členů Tinariwen – se ocitli v jeho výcvikových táborech. V kosmopolitním prostředí objevili hudbu Jimiho Hendrixe, Boba Marleyho a syrové melodie dřevěných louten přenesli na hmatník elektrické kytary. Na Respectu vystoupili loni, jejich popularita i nadále stoupá a letos v létě budou hrát jako předkapela Rolling Stones. Na intenzitě nabírá i fenomén „pouštního blues“ a na letošním Respectu je mu 8. června věnován

– aniž byste tušili, že autorka a zpěvačka pochází z Česka.

Krása a poezie

celý páteční program na Štvanici. Hrát budou Tartit (Tuaregové z Mali), Afel Boucum (dlouholetý spoluhráč Ali Farky Tourého, Mali) a Etran Finatawa (Tuaregové z Nigeru).

Nezvládnutelný McGowan K motivaci organizátorů, stejně jako návštěvníků, patří vedle hudebních dobrodružství i humánní rovina. „Uvědomil jsem si, že s omezeným kulturním rozhledem, který byl typický pro postkomunistická léta, je spojena xenofobie a rasismus,“ říká Borek Holeček. „V době, kdy jsem s festivalem začínal, byl v Praze na Žižkově zavražděn student ze Súdánu a na to bylo nutné reagovat.“ Respect během následující dekády posloužil jako první české pódium nejen Romům z Balkánu, ale také Manu Chaovi anebo indopákistánským skupinám britského „asijského podzemí“. Zásluhy festivalu vidí Holeček spíš v kontinuitě nežli v některém z konkrétních účinkujících. Za největší prohru považuje koncert irského punk-folkaře Shane a McGowana roku 2004, který se do dějin hudebního průmyslu zapsal i jako nezvládnutelný alkoholik. Pověst „polepšeného alkoholika“, která ho před pražským koncertem provázela, byla totiž zcela nepravdivá. A zřejmě to byla i jediná nekonzistentní položka první dekády Respectu. Petr Dorůžka, nezávislý hudební novinář.

maďarská zpěvačka Márta Sebestyén. Obě další alba, La Marea a Flor Nocturna, si už Töpferová produkovala sama.

Marta Töpferová (1975) se narodila v Ostravě, učila se hrát na klavír a kytaru, v Čechách a později v Seattlu, kam její matka emigrovala v roce 1987, zpívala v dětských sborech, od roku 1996 žije v New Yorku. Zájem o hudbu španělsky mluvícího světa v ní prý v dětství vzbudila chilská skupina Inti Illimani. V New Yorku splynula s latinskoamerickou komunitou, objevovala hudbu Kolumbie, Argentiny i Venezuely.

Její hudba má ve světě příznivý ohlas, i když někdy s její pomocí o sobě vytváří poněkud zavádějící obrázek vyzrálé a životem protřelé ženy: „Lidé si často myslí, že jsem starší, možná i robustnější postavy, anebo hodně kouřím – což není pravda.“ Záliba v neotřelých nástrojových kombinacích a latinských stylech je pro ni jen prostředkem: „Krása a poezie jsou v dnešním technikou poháněném světě ještě důležitější než dříve. Snažím se vytvářet něco, co posluchače propojí s jeho fantazií, sny a nadějemi.“

Vedle latinskoamerických stylů má na její tvorbu stejně velký vliv poezie, k jejím inspiracím patří nejen Federico Garcia Lorca ze Španělska, ale i argentinský písničkář a básník Atahualpa Yupanqui, který se narodil počátkem 20. století. Své debutové španělsky zpívané album Sueño Verde natočila s dřívějším partnerem, kytaristou Enriquem Lopezem. Nahrávku produkoval Joe Boyd, muž, který sehrál roli „talent scouta“ v kariéře tak různorodých umělců, jako jsou Pink Floyd či

Na loňském festivalu španělsky zpívané hudby La Linea v Londýně dělala Töpferová „předkapelu“ světoznámé peruánské zpěvačce Susaně Baca, ale české publikum ji teprve objevuje. Její koncert ve středu 23. května v pražské Akropoli zahájí nejen festival Respect, ale i letošní české turné zpěvačky. Doprovázet ji bude tříčlenná kapela muzikantů z Argentiny a USA. PD


kulturní servis

hudba

výstavy

Koncerty

Ve čtvrtek bude mít v České televizi premiéru nový film Věry Chytilové s názvem Potížistky. Dokumentární mozaika dává slovo členkám nebo sympatizantkám strany Rovnost šancí. Prezentuje názory žen, které mimo jiné kritizují, že se místo přísunu peněz do oblasti zdravotnictví nebo sociální politiky vyhazují veřejné finanční prostředky na takové věci, jako je nákup gripenů nebo stavba fotbalových stadionů. Na jeden z nich, konkrétně na Olympijský stadion v Aténách, se o den dříve budou upírat oči všech pravověrných sportovních fanoušků. Mužstva FC Liverpool a AC Milán se zde utkají v bitvě o trofej nejlepšího klubu Evropy.

Axel Dörner & Kai Fagaschinski, Skleněná louka, Brno, 23. 5., 20.00, Roxy NoD, Praha, 24. 5., 19.30 Česká dvojpremiéra významných „nových improvizátorů“, hledajících s elektronikou i bez ní nové cesty pro trubku a klarinet. Ani jazz, ani komorní hudba: svobodná subtilní hra plná dechu a opatrných technik. Soudě podle zájmu evropských festivalů docela událost. foto galerie české pojišŤovny

Antonín Střížek: Obrazy, Galerie České pojišťovny, Praha, 18. 5.–24. 6. V rámci cyklu Krajina a figura v současném českém výtvarném umění se v síni českých pojišťováků představuje brzy osmačtyřicetiletý Antonín Střížek (narozeniny má toto pondělí). Figur se příliš nedočkáme, zato krajiny – převážně městské – si užijeme dostatek. Autor odkazující k četným dílům našich moderních klasiků se tentokrát svým civilně poetickým pohledem zaměřil i na nenápadný půvab takové papírové krabice s vejci. Vrcholem výstavy je plátno, na kterém v až funkeovsky čisté diagonále zachytil sloup elektrického vedení.

Nové nahrávky Wilco: Sky Blue Sky, Nonesuch / Warners „Přežil jsem, to prozatím stačí.“ Písně chicagských Wilco o samotě a milostných ztroskotáních nejsou idyla, ale mají v sobě jakýsi jas a klid. Jako by se po odvykací kúře učil zpívající autor Jeff Tweedy zas normálně našlapovat: po předchozích experimentálnějších albech (vedle prestiže za ně získali i Grammy) se vrací k velké prostotě s dotyky folku, soulu a country. Von Südenfed: Tromatic Reflexxions, Domino Records / Day After Nové trio, ale staré známé firmy. Pokřikující padesátiletý básník Mark E. Smith přiměl „doprovodné“ duo Mouse On Mars k mimořádnému výkonu. Živoucí paranoia v surreálných textech, futuristický soundsystem, inspirováno londýnskými pirátskými rádii. Hrajete-li na alba roku, pak zde běsní jeden z kandidátů. Červená sedma, Radioservis Významná kapitola české písně a kabaretu z éry před V + W. Vedle zakladatele sdružení, dr. Jiřího Červeného, zpívá mj. i Konstantin Biebl.

František Kupka-Piet Mondrian, Museum Kampa, Praha, 17. 5.–29. 7. Z haagského Gemeentemusea do Sovových mlýnů doputoval soubor Mondrianových (1872–1944) obrazů, který má v konfrontaci s díly Františka Kupky (1871–1957) návštěvníkům předestřít problematiku vývoje světového abstraktního umění. „Nemáme sice informace o tom, zda se vůbec znali, ale patrně o sobě věděli. Měli společného přítele, malíře a kritika Thea van Doesburga, který v roce 1924 dokonce napsal oslavný článek ke Kupkově pařížské výstavě,“ uvádí k expozici mecenáška Meda Mládková, která se rozhodla se na výstavě soustředit právě na období, kdy oba autoři začali pracovat v Paříži. Markus Huemer: Don’t waste time with art, Galerie Jiří Švestka, Praha, 18. 5.–30. 6. Kdo nevezme název expozice doslova, může se seznámit s díly devětatřicetiletého Rakušana, který je sám označuje za „mediální manýrismus“: klasickou malbu se snaží propojovat s novými médii, přičemž v ní cituje práce Pollocka, Rothka či Kleina. Japonsko, má láska, jedinečná sbírka Joe Hlouchy, spisovatele a sběratele, Národní muzeum, Náprstkovo muzeum, 17. 5.–30. 9. Joe Hloucha (1881–1957) strávil na počátku minulého století rok a půl v Japonsku. Jeho okouzlení tehdy ještě zcela exotickou, Evropou a Amerikou téměř nedotčenou zemí se v Čechách projevilo i několika architektonickými realizacemi, na kterých se podílel: v Paláci Lucerna vznikla na jeho popud v roce 1909 Japonská čajovna, v Roztokách u Prahy si pak nechal postavit pohlednou vilu Sakura. Své texty o japonském umění publikoval v Českém světě, dojmy ze svých cest zachytil i v knihách Japonečky, Vzpomínky na Japonsko či Sakura ve vichřici. V Náprstkově muzeu jsou nyní k vidění jím sesbírané exponáty, které mohli diváci obdivovat například na výstavě Primitivního umění mimoevropských zemí, jež se v pražském Mánesu konala v roce 1935. V krátké době jde už o druhý pokus přiblížit Hlouchův odkaz, loni v Roztokách proběhla výstava unikátního souboru japonských kolorovaných fotografií, které Hloucha koupil v Tokiu a Kjótu.

Teodoro Anzellotti: Chanson Discrète, Winter & Winter / 2 HP Memento mori, nová hudbo: akordeonový virtuos konfrontuje barokní meditace o smrti se soudobými skladbami Beria, Sciarrina a Toshio Hosokawy. Hráče, který hraje na harmoniku i Janáčka, známe z festivalu Struny podzimu.

Leonardo Cremonini: Víkend, Národní galerie, Veletržní palác, Praha, 17. 5.–9. 9. Výběr maleb a kreseb z posledních deseti let dvaaosmdesátiletého doyena italské malby. Máme-li věřit Národní galerii, jeho tajemně kódovaná plátna inspirovala „mnohé spisovatele a filozofy jako A. Moraviu, Umberta Eca, G. Lascaulta, M. Kunderu“.

– p@k –

– JHV –

foto teodoro anzellotti

televize

Chytilová v. Jankulovski

Muzika Paka, Nová Paka 25. 5.–27. 5. Festival napříč žánry, iniciovaný už podvanácté básníkem Jaromírem Typltem, nechá do poklidného Podkrkonoší naráz vpadnout desítky událostí: hudbu (Midi lidi, Sylvie Krobová, Agon & Pavel Zajíček), filmy (Jodorowsky, Bondy), divadlo (Na tahu), performance (Ursonate Kurta Schwitterse), výstavy (Martin Zet, medijní kresby). Celý program viz open-art.cz.

foto archiv

25

Vyhraje Marek Energická legenda české režie se netají svým despektem k fotbalovému fandění. I v jejím posledním hraném snímku Hezké chvilky bez záruky bylo televizní sledování nejoblíbenějšího sportu na světě s lahváčem v ruce jednou z charakteristik záporné postavy manžela hlavní hrdinky v podání Igora Bareše. Nový aktivistický dokument Chytilové si evidentně klade za cíl probudit (hlavně) ženy z letargie a upozornit na jejich nerovné postavení v pracovních vztazích a ve společnosti vůbec. Na vlnách programu ČT 2 se tak tento týden odehraje zajímavý symbolický souboj. Burcující feministický dokument se o přízeň diváků utká s přenosem jednoho z nejočekávanějších letošních fotbalových utkání. Přes veškeré sympatie k osvětové práci Věry Chytilové není těžké si tipnout, jestli se více diváků bude dívat na Potížistky, nebo na výkon českého reprezentačního obránce Marka Jankulovského v dresu italského velkoklubu. V novém filmu se režisérka rozjela s kamerou po republice, aby nasbírala názory co možná nejpestřejšího vzorku žen, které se přes různý věk a postavení na společenském žebříčku rozhodly angažovat ve veřejném životě. Poněkud didaktický film by v rukou jiného autora mohl snadno působit monotónně. Chytilová v sobě ale naštěstí nezapře výtečnou filmařku, a proto její dokument nesklouzne k tomu, aby byl pouhým záznamem mluvících hlav. Divoce švenkující kamera často nápaditě ilustruje proslovy protagonistek. Montáž dramatické hudby a záběrů kouřících komínů a opuštěných průmyslových staveb uvozuje například příjezd režisérky do Havířova, kde jedna z „potížistek“ hovoří o údajně destruktivním vlivu prostředí chudého industriálního severu Moravy na vztahy mezi muži a ženami. Režisérka prostřednictvím svých anonymních hrdinek (výčet účinkujících žen běží až v závěrečných titulcích) probere všechna podstatná témata agendy genderové problematiky. V Domažlicích horuje žena na mateřské dovolené za větší podíl muže na výchově dítěte. V Úlovicích se svěřuje se svým příběhem na kameru oběť domácího násilí. V parku v Olomouci si mladá dívka stěžuje na výši rodičovského příspěvku. Herečka z Hezkých chvilek bez záruky Jana Janěková vypráví ve Zlíně o platovém znevýhodnění žen v divadelní branži. Liberecká intelektuálka mluví o feminismu, který má podle ní dehonestující nálepku, ale přitom je to filozofický směr, jehož pravidly se lidstvo musí

Zdenka Ulmannová. foto česká televize

řídit, aby přežilo. Skupina žen v Třešti má konkrétní problém – nelíbí se jim politika radnice na malém městě, která místo zlepšení služeb financovala sportovní halu.

Až ubude schůzování Potížistky v něčem připomínají tvorbu Michaela Moorea. Spíše než dokument by se daly označit za pamflet. O svém srdečním tématu točí Chytilová se zápalem, dává prostor pouze jedné zainteresované straně – ženám, ale dělá to s režijní bravurou a nepopiratelným vtipem. Téma ženské diskriminace je podobně nosné jako problematika držení zbraní v Americe nebo válka v Iráku, kterými se v poslední době zabýval kontroverzní režisér s kšiltovkou. Ale stejně jako levicový aktivista Michael Moore dělá v očích mnohých lidí protibushovskému hnutí spíše medvědí službu, podobné pochybnosti lze mít i u filmu Chytilové. Problém není v tom, že jsou Potížistky nepokrytou propagací jedné politické strany. Spíše v tom, že se nezdá, že by až na výjimky členky Rovnosti šancí kromě obecných frází a aktivistického entuziasmu nabízely nějaké zázračné recepty na problémy, které je na mužském pojetí politiky pálí. Ano, předsedkyně strany Zdenka Ulmannová mluví zapáleně o tom, jak ji naštvalo prezidentovo veto zákona upravujícího legislativu v oblasti alimentů, a když ji člověk poslouchá, musí uznat, že takových žen je v politice opravdu zoufale málo, že podobný pohled v českém parlamentu chybí. Jinak ale Chytilová až příliš často nechává zaznít naivní představy o tom, že s masivním přírůstkem žen v politice by výrazně ubylo schůzování nebo by se radikálně zjednodušil a zpřehlednil právní systém. A například debata spravedlivě rozhořčených adeptek na role komunálních političek ve Fulneku připomíná kvalitou argumentace obyčejné hospodské tlachání. Jestli sympaticky donkichotské úsilí neúnavné české režisérské legendy v boji za rovnost šancí mužů a žen spíše škodí, nebo prospívá, to už si musí divák rozhodnout sám. Jan Gregor

Q

Potížistky, ČT 2, 24. 5., 20.00

S těmi alimenty to Klaus přehnal! Věra Chytilová na projekci své novinky. foto günter bartoš

26


civilizace

Z čeho jsou pyramidy

Staří Egypťané prý stavěli z umělého kamene vyrobeného z písku. Co je na tom pravdy?

Budou se stavitelé třetího tisíciletí učit od starých Egypťanů? (Pyramidy v Gize) foto profimedia.cz

K

dyž jsem se nedávno vracel z expedice v Egyptě, netušil jsem, jakou otázku budu dostávat nejčastěji. „Z čeho jsou postaveny pyramidy?“ ptali se mě všichni. Mnoha českými sdělovacími prostředky, včetně těch seriózních, totiž před časem proběhla tvrzení francouzského výzkumníka Josepha Davidovitse: staří Egypťané ve skutečnosti stavěli pyramidy z takzvaných geopolymerů, tedy z umělého kamene, který lze získat tak, že písek z pouště zalijeme roztokem alkalických uhličitanů získaných z popela místních palem. O geopolymerech se přitom hovoří jako o stavebních materiálech pro nové tisíciletí a právě čeští vědci jsou dle zmíněných zpráv v jejich výzkumu na špici. Jednou se prý můžeme stát „Geopolymer Valley“ celého světa. Jako „důkaz“ vynalézavosti starých Egypťanů předložila média snímky z elektronových mikroskopů, zachycující vnitřní strukturu umělých kamenů, a údaje moderních přístrojů k provádění geochemických analýz. Za rozhodující svědectví byl považován záběr umělého kamene, ze kterého vyčníval lidský vlas. Nebylo však přitom zřejmé, o jaký materiál se jedná – v omítce či maltě by vlas nikoho nepřekvapil. Celá záležitost skrývá tři hlavní otázky: jak to je s těmi pyramidami, zda vůbec existují geopolymery a jak je možné, že této podivné historii bylo věnováno tolik mýtotvorné pozornosti.

Nil a volný čas Větších, víceméně dokončených a ne zcela zničených pyramid je kolem šedesáti. První vznikaly před necelými pěti tisíci lety. Jejich zlatý věk trval zhruba jedno tisíciletí, během něhož se pyramidy postupně zmenšovaly, zároveň ale získávaly čím dál složitější vnitřní výzdobu. Její součástí se staly i celé knihy pyramidálních textů, vytesané do kamene. Jak narůstala státní administrativa, stále víc úředníků se snažilo získat podíl na faraonově božství a výhodách posmrtného života. To představovalo tak velké zatížení státní pokladny, že velikosti hrobek musely být unifikovány. Za některými pyramidami se proto táhnou pravoúhle uspořádaná pohřebiště, jejichž pravidelný plán poněkud připomíná panelové sídliště. Ve stínu pyramid tak člověk pociťuje nejenom jisté tajem-

ství věčnosti a posmrtného života, vnímá také dávný pokus regulovat politický boj o panovnické výhody. Možná ještě zajímavější než pyramidy samé jsou stovky méně nápadných hrobek. Nejen kvůli vnitřní výzdobě, která leckdy pyramidy předčí, ale také z technického hlediska: celkový objem přemístěného materiálu byl možná ještě větší než u pyramid. Z čeho jsou tedy pyramidy a hrobky? Nejprve k údajnému zalévání písku z pouště uhličitany získanými z popela: Nejběžnějším příkladem alkalického uhličitanu je obyčejná soda, tedy uhličitan sodný. V Egyptě se soda používala již skoro před pěti tisíciletími k balzamování mumií – z mrtvého těla odváděla vodu a tím jej vysušovala. Sodu Egypťané sbírali ve vyschlých jezerech, ale nikde – například ve staroegyptských účtech – není doloženo, že by sloužila k něčemu jinému. A spalování palmových kmenů (palma nemá větve) zřejmě nepřipadá v úvahu, protože každý strom představoval značný majetek; výpočet daní byl dokonce v některých oblastech prováděn z počtu stromů. Většinu materiálů, které staří Egypťané používali, lze nalézt v podobě úlomků ve městech mrtvých i přímo v terénu: červenou asuánskou žulu, širokou varietu různě kvalitních vápenců a pískovců, černé čediče z Fajjúmu. Všechny horniny obsahují přesně to, co od nich geolog očekává: ve vápencích najdeme společenstva odpovídajících zkamenělin, živce žul vznikaly v hloubkách několika kilometrů, poměr hořčíku a železa v olivínech čedičů svědčí o tom, že čedičové magma stoupalo zvolna k povrchu. Důležité je, že tyto charakteristiky přírodních materiálů se nedají zfalšovat. A také proč by to někdo v Egyptě roku 2600 před Kristem dělal? Egyptologové se z pestré palety stavebních materiálů nejvíc zajímají o vepřovice, z nichž vyrůstaly zejména mladší pyramidy. Obyčejné vepřovice sušené z nilského bahna a plev totiž obsahují pylová zrna, drobné měkkýše a rostlinné zbytky, které umožňují poznat, jaké přírodní prostředí vládlo v dobách různých dynastií. Ani postup stavebních prací není záhadou, vypovídají o něm archeologické výzkumy, antické prameny včetně Herodotova líčení i scény zobrazené na reliéfech; existují stovky staroegyptských lomů s ještě nedokončenými bloky kamene. Blo-

ky horniny Egypťané oddělovali pomocí velkých klínů, podkládali je kulatinou a stěhovali po předem připravených trasách, prvních dlážděných cestách světa. Přepravovali je k Nilu. Některé materiály urazily až 700 km, než dospěly na místo určení. Hlavní část transportu probíhala po vodě a v podstatě kopírovala posmrtnou cestu faraona, jehož tělesnou schránku loď dovezla až do blízkosti pyramidy. Dopravu horniny i stavbu pyramidy usnadnily systémy šikmých plošin, náspů a pák. Egypťané jsou dodnes mistry v zacházení s kamenem. Celý tento technický div umožnilo několik okolností. Především se obyvatelé starověkého Egypta díky péči o zavlažovací kanály naučili centrálně organizované „týmové“ práci. Navíc měli hodně volného času: Nil jim sám přinesl úrodné bahno, vodu na polích nechávali stát kolem 40 dní, aby se půda nasytila. Obilí seli do vlhkého bahna, a někdy dokonce jenom rozhodili zrno a nechali vepře, aby je zašlapali do půdy, která pak „plodila sama“. Problémy nastaly teprve později, když se počet obyvatel zvýšil nad určitou mez: nezbývalo pak než budovat stále delší kanály, pole hnojit a vodu do vyšších míst čerpat. V té době však stavba pyramid již utichala.

„Beton“ z hlíny Přesto není úplně vyloučeno, že staří Egypťané něco na způsob geopolymerů skutečně používali. Lze si to představit třeba u malt spojujících jednotlivé bloky. Geopolymery by tak ovšem tvořily méně než jedno procento stavebních hmot. Moderní geopolymery lze vyrobit třeba z teplárenských popílků, do nichž přidáme sodné nebo draselné louhy či uhličitany a zahřejeme je – stačí ohřev na pouhých 80 °C či méně. Celý proces připomíná tuhnutí betonu, liší se však chemicky. Podobně jako v betonu vznikají i v geopolymeru shluky drobných krystalků, tvoří se z přidaných chemikálií a fungují jako lepidlo. Výsledná hmota má výborné vlastnosti; je například velmi lehká, dobře váže nečistoty a přitom si zachovává pevnost některých druhů betonu. Jako výchozí materiál k výrobě geopolymeru mohou sloužit dokonce i sprašové hlíny nebo jíl. Směs pak sice musíme zahřát na vyšší teplotu (kolem 750 °C), ale i tak je celý proces méně energeticky náročný než výroba cementu. Neuvolňuje

se při něm navíc žádný oxid uhličitý, není nutné těžit vápenec. Možná budeme jednou zpracovávat obrovské výsypky hnědouhelných dolů Severočeské pánve právě na tento typ materiálu. Přesto geopolymery zřejmě klasický beton z trhu nikdy nevytlačí. Beton totiž není drahý a je předvídatelný. Dovedeme velmi dobře spočítat, kolik toho ještě po sto letech fungování vydrží betonová skořepina přehrady nebo mrakodrapu. Na druhou stranu si umíme představit, že na stavbu rodinného ekologického domu budoucnosti nebudeme využívat jenom obyčejnou hlínu, ale právě hlínu zpracovanou naznačeným způsobem na geopolymer, protože bude pevnější a odolnější. Jak je to tedy s „geopolymerovými maltami“ starých Egypťanů či jiných civilizací minulosti? Odpovědět můžeme nejspíš v tom smyslu, že je co objevovat. Některé antické betony a malty jsou dodnes neuvěřitelně odolné. Mnohé kultury kromě toho intenzivně experimentovaly s organickými materiály, jako je mléko, krev, moč, namáčené plodiny či pověstné žloutky používané do středověkých malt (nejen v případě Karlova mostu). Překvapení tedy nejsou vyloučena. A na závěr trochu „srovnávací mytologie“. V příběhu o stavbě pyramid z geopolymerů nacházíme kombinaci něčeho velmi starého – egyptských tajností – a něčeho velice nového až futurologického, tedy geopolymerů jako stavebního materiálu pro třetí tisíciletí. To je přesně ta nejatraktivnější směs (high-tech a low-tech), použitá například ve Hvězdných válkách, kde autoři zkombinovali světelné meče a dávnou sílu s těmi nejmodernějšími hvězdnými loděmi. Spojení daleké minulosti a očekávané budoucnosti fascinuje ještě víc než historie sama i než očekávaný technický pokrok. V Davidovitsově historce je to skloubeno dokonale: Geopolymery skutečně budou časem patřit mezi důležité, i když nejspíš okrajové stavební materiály. A ani souvislost se starým Egyptem není zcela vycucána z prstu. Egyptologové se už dávno nepídí jen po nálezech srovnatelných s objevem Tutanchamona, ale také po tom, co obsahují staroegyptské vepřovice či jakou maltu používali stavitelé hrobek. Václav Cílek Autor je geolog.

Q


civilizace

Být hráčem Břečťanové ligy Jak čeští studenti (ne)dobývají univerzity za velkou louží

N

ejlepší zem je Amerika, dolary všem dá Amerika, příležitost je tu veliká! Tak se to zpívá v muzikálu West Side Story a není to jen ironická nadsázka. Jakmile se jednou ocitnete na univerzitě v USA, zvlášť pokud jde o některou z osmi škol prestižní Ivy League, už jen berete: zkušenosti, vědomosti, kontakty, peníze... A nakonec vám návrat domů mohou ztížit skvělé pracovní nabídky. Problém je se do Států dostat, ale jakmile se to podaří, jste (v přeneseném významu i doslova) za vodou.

Vzhůru ke hvězdám (a pruhům) Řada Čechů se vydala studovat za oceán dlouho před dosažením plnoletosti; díky skvělým výsledkům ve sportu získali stipendia na tzv. high school (střední školu), odkud je cesta na univerzitu velmi snadná až automatická. Ovšem ne každý, kdo chce do Ameriky, musí být přeborník v judu. Mnozí dřeli na domácí akademické půdě tak dlouho, až se jim po schůdcích letních škol, žádostí o prestižní stipendium Fulbrightovy komise a semestrálních výměnných pobytů podařilo vystoupat až na ty nejlepší univerzity v USA. Kdybychom ale v minulém akademickém roce prošli všechny vysoké školy ve Spojených státech, nalezli bychom tu jen necelou tisícovku českých posluchačů. Ve zdejším moři přibližně půl milionu zahraničních studentů je to jen kapka. Přitom mají Američané o cizince velký zájem, zvlášť v přírodovědných a technických oborech. Důvodem není pouze to, že loni přinesli vědci a studenti ze všech koutů světa americké ekonomice jen na školném a základních životních nákladech 13,5 miliardy dolarů; nesrovnatelně víc na nich stát vydělá, až jednou budou platit daně ze svých mezd. Nástupní plat schopného fyzika s čerstvým doktorátem může v komerční společnosti činit i 120 000 dolarů ročně. Češi se na amerických školách těší dobré pověsti a byli by tu vítáni. Je tedy škoda, že se budoucí česká vědecká elita nesnaží intenzivněji popadnout příležitost za pačesy. Nepochybně jí v tom brání mnoho zbytečných obav. Jak to tedy v USA doopravdy chodí? Mnozí ze zahraničních uchazečů mají skvělé znalosti ve svém oboru a o poznání méně skvělou angličtinu, kterou se bojí použít. Obrovskou úlevou pro ně může být fakt, že přijímací pohovory se na zdejších univerzitách v drtivé většině nekonají. Za nepříliš ohromující anglickou výslovnost vás tedy nikdo peskovat nebude. Dokonce ani vstupní testy se obvykle nepíšou. Zato budete minimálně půl roku vyplňovat přihlášku, sumírovat životopis, skládat testy TOEFL (angličtina) a GRE (analytické a kritické myšlení) a škemrat přinejmenším o tři doporučující dopisy. Ty jsou ze všeho nejdůležitější. Můžete totiž být sebelepší student, ale pokud nemáte kvalitní doporučení, nejlépe od váženého profesora, kterého daná univerzita dobře zná, vaše šance přijet do USA studovat nebo bádat se výrazně sníží. Jedním z Čechů, kteří celé martyrium absolvovali, je Martin Suchara. Jako student jednoho z nejlepších pražských gymnázií se dokázal probojovat na California Institute of Technology (zkráceně Caltech). Už jako undergraduate, tedy student čtyřletého bakalářského cyklu, se na Caltechu stal součástí výzkumného týmu v oblasti počítačových sítí. Takové vybavení jako v Kalifornii by v Praze nejspíš ani nezahlédl, natož aby s ním pracoval. Navíc se mu, podobně jako ostatním studentům soukromých škol, dostalo neobyčejné pozornosti školitelů a přednášejících. Na Caltechu je přibližný poměr vyučujících a studentů 1:3, takže vedení je opravdu individuální, žádné přecpané konzultační půlhodiny, jaké známe z Česka. Martin dostal příležitost na Caltechu učit dokonce ještě před dosažením titulu bakalář. Kromě vynikající životní zkušenosti pro něj výuka znamenala vlastní příjem a pomohla mu k přijetí do doktorského studia na Princeton University v New Jersey. Americké školy umějí být štědré: tzv. undergrads sice třeba na Harvardu, Brown University nebo Yale platí školné až 40 000 dolarů ročně (což pro ilustraci není o moc méně než průměrný roční nástupní plat čerstvého absolventa sociologie z dobré univerzity), ale většinou, leckde až v 70 % případů, dostávají stipendia, která pokryjí školné i živobytí. Takzvaní grads – studenti navazujícího, standardně čtyř- až šestiletého doktorského cyklu – jsou na tom ekonomicky ještě lépe; mohou si dovolit vlastní byt a auto. Jedním z grads je Filip Matějka, absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK. Během studia jezdil tak dlouho na letní školy do Států a sepisoval projekty, až se přes krátkodobé pobyty v Kansasu a Kalifornii dostal na Princeton, jednu z deseti nejlepších univerzit světa. Teď přednáší, vede semináře a pracuje na výzkumu pro disertační práci, za což od své alma mater dostává, stejně jako typičtí postgraduální studenti lepších univerzit, stipendium 20–25 000 dolarů ročně. Nehledě

Až zápas skončí, pošleme článek do Nature. (Studenti z Princetonu hrají lakros) oto profimedia.cz f

na to, že za něj jeho katedra platí ze svých grantů tučné školné, jako ostatně za všechny grads. Samozřejmě tu vůbec nejde jen o peníze. Hlavní je, že na rozdíl od mnoha potenciálních vědců, kteří se v Česku otáčejí zády ke (zvyšujícím se) doktorandským stipendiím a prchají do soukromé sféry, mají oba zmínění Češi oprávněný pocit, že odvádějí kvalitní vědeckou práci. Příčinou jejich spokojenosti může být už samotná škola, kterou v současné době navštěvují: Princeton, jedna z hvězd Ivy League.

Z večírku do laboratoře Ačkoli na žebříčku kvality světových univerzit zaujímají přední místa techniky Caltech a MIT a na stupně vítězů se sápou kalifornští dravci typu Stanford, Američané znají své skutečné rodinné stříbro. Na východním pobřeží se pyšně tyčí osm tradičních, kamenných, starých (na americké poměry), soukromých, snobských, nestydatě drahých, rigidních a do nebe vynášených univerzit, na něž se Američané i cizinci hrnou nejvíc: Harvard, Yale, Columbia, Dartmouth, Brown, Princeton, Cornell a Pennsylvania. Jméno Ivy League (doslova Břečťanová liga) získala původně jen vzájemná sportovní klání jednotlivých univerzit a později – přeneseně – celá slavná osmička díky břečťanu (anglicky ivy), který se už před více než sto lety pnul po kamenných zdech školních budov. Zájemci o studium na Ivy League dobře vědí, s čím se tu setkají (často z vyprávění rodičů, neboť příslušnost k „břečťanové“ univerzitě se dědí podobně jako sociální třída nebo členská karta golfového klubu). Kromě vynikajícího servisu v podobě kolejí doslova hotelového typu, špičkových tělocvičen a přepychového výběru „volnočasových aktivit“, na které stejně onen volný čas většinou nebudou mít kvůli zdejší zvrhlé pracovní morálce, tu najdou záplavu mozků. K jejich učitelům bude patřit mnoho držitelů Nobelových cen. Univerzity mohou zaplatit špičkové vědce mimo jiné díky tomu, že se jim absolventi i po letech odvděčují štědrými finančními dary. Na ty dochází zejména v rámci každoročního prodlouženého víkendu Reunion na přelomu května a června, kdy přijedou někdejší, jen o pár desítek let starší studenti na svou alma mater, ubytují se ve „svých“ dřívějších kolejích, baví se vzpomínáním na staré zlaté časy a zpovídáním současných studentů, načež kolem sebe v opojení rozhazují peníze a šeky, sochy Gastona Lachaise a Cézannova plátna, jež pak hýčkají univerzitní muzea. Mezi undergrads Břečťanové ligy najdeme zázračné děti s obrovskými svaly, klavírní virtuosy, doko-

nalé herce či mimy – mnozí prostě disponují talentem nebo dovedností, které přispěly k tomu, že je daná škola povolala do svých řad. Grads, budoucí magistři a doktoři, nemají nic: jen svůj mikroskop, pracovnu, svoje studenty a své publikace v Science a Nature. Spousta z nich je totiž součástí týmů, které ve zmíněných periodicích, nejvlivnějších a nejpopulárnějších vědeckých žurnálech, pravidelně publikují. Standardní absolvent přírodních věd na Princetonu za dobu studia uveřejní kolem pěti odborných článků v časopisech s průměrným impakt faktorem 4,5 (impakt faktor je měřítkem citovanosti, tedy vlivnosti daného časopisu v konkrétním vědeckém oboru; české přírodovědné časopisy v drtivé většině nepřesahují 1,0 – je-li jejich impakt faktor vůbec měřitelný). Pro některé české vědce s hodností profesora (!) je publikace v dobrém impaktovaném časopise nedostižnou metou. Na školách Ivy League není ovšem výjimkou, že indický student biologie prchne ve dvě hodiny v noci z oslavy vlastních narozenin zpět do laboratoře nebo že si s vámi vyučující sjedná schůzku na sedmou hodinu večerní. Stáváte se tu zkrátka součástí skvěle pracujícího mechanismu, k jehož dobrému jménu několik let přispíváte a jenž pak obratem své dobré jméno otiskne na váš strukturovaný životopis. Česká věda by jako sůl potřebovala závan svěžího větru, nejlépe od Atlantiku. Badatelé, kteří vystudovali v USA, mohou přinést nové nápady, kontakty a někdy i peníze na výzkum ze zahraničních grantů. Jistě, kvůli atraktivním pracovním příležitostem se mnozí absolventi zapomínají vrátit, nicméně ve srovnání třeba s východoevropskými zeměmi jsme na tom podstatně lépe. „Znám tu tak dvě desítky ruských studentů a není mezi námi nikdo, kdo by po promoci hned odjel domů. Většinou už během posledního ročníku studia podepíšeme smlouvy s IBM, Microsoftem nebo podobnými společnostmi,“ přiznává princetonský chemik Konstantin Kudin. Naopak Češi se stále ještě vracejí – například pro držitele Fulbrightova stipendia existuje pravidlo, že po absolvování studijního nebo vědeckého pobytu v USA musejí minimálně na dva roky zpět do ČR (mnozí by samozřejmě zamířili domů i bez tohoto pravidla). V každém případě zkušenosti z Nového světa obohatí nejen studenty samé, ale také naši akademickou půdu i soukromý sektor. Kateřina Kadlecová Autorka je doktorandkou Fakulty sociálních věd UK, nyní na vědeckém pobytu na Princeton Q University.

27

boční světlo

Žáci v hiphopovém světě Osudem dětí vědeckých pracovníků je, že jsou vláčeny po světě svými neposednými rodiči. Nebylo tomu tak vždy; vzpomínám, jak jsem jako dítě záviděl svému otci fyzikovi, že může jezdit na tak vzrušující místa jako Akaděmgorodok v Novosibirsku, zatímco já musel trčet v nudné Praze. Dnes ale přednáším semestrální kurz na Jihokalifornské univerzitě v Los Angeles a moji tři nezletilci jsou tu se mnou. Nemají žádný plážový život, neboť jsme je vrhli do jámy lvové – do místních veřejných škol. Jaké jsou tedy školy v předměstské Jižní Pasadeně, kde bydlíme, ve srovnání s těmi pražskými? Co dítě, to názor. Šestnáctiletý Matěj je ke zdejší střední škole velmi kritický. Zatímco v Praze občas nadává na tuhý řád, v USA jako by měl svobody až příliš. Hned na začátku si mohl vybrat, jaké předměty bude navštěvovat a jaké vynechá. Když po týdnu zjistil, že biologie, kterou si zvolil, je nad jeho síly, nebyl problém se nechat přeřadit na nižší úroveň. Pro nováčka ovšem není lehké navazovat kontakty se spolužáky. Od nižší střední školy tu totiž nemají třídní kolektivy, každý si volí svou vlastní skladbu předmětů. Navíc skoro všichni nosí u pasu iPod a na uších sluchátka (údajně i v hodinách, i když při otázkách učitele prý jsou ochotni jedno sluchátko vytáhnout) a žijí ve svém hiphopovém světě. Třináctiletá Sára chodí na nižší střední školu, což odpovídá naší šesté až osmé třídě. Je spokojená, výuka tu je praktičtější a zábavnější než v Praze. Při probírání Mendelových genetických zákonů učitelka rozdala bílá a černá trička a ponožky a děti se celou hodinu křížily převlékáním. Sára se tak sice nedozvěděla, že Mendel byl moravský rodák, ale jak fungují dominantní a recesivní alely, věděla přesně. Fakta tu nejsou nejpodstatnější (ostatně si je děti mohou doma stáhnout z internetu), ve škole se učí souvislosti. Manželka Iva k tomu ale správně podotýká, že nelze chápat souvislosti bez bazální znalosti skutečností. Základní školu, která odpovídá našemu prvnímu stupni, navštěvuje desetiletá Rút. Zatím neovládá pořádně angličtinu, což ale v Kalifornii, zemi přistěhovalců, není žádná tragédie. Příjemné je, že na základní škole ještě mají normální třídy, kde vládne velmi vstřícná atmosféra k cizincům a k nováčkům. Nejen základní, ale i střední školou tu projde každý. Odpadají proto naše přijímačky na gymnázium a s nimi spojené rozřazování ve velmi útlém věku. V tomto smyslu je americký systém otevřenější a prostupnější. Selekce tu ale probíhá také, i když spíš podle peněženky rodičů. Činže a ceny nemovitostí jsou v místech s dobrými školami vyšší než jinde. Ulice pod námi již patří katastrálně do Los Angeles, kde mají výrazně horší školy – a platí se v ní za stejný dům, jako je náš, o 30 % nižší nájem. Jak ale člověk pozná, zda je daná škola dobrá, či nikoliv? Američané každoročně provádějí plošné a standardizované testování všech škol. Shodou okolností probíhají testy právě v těchto dnech. Atmosféra tedy houstne, podobně jako u nás v období přijímaček. Nešílí ovšem rodiče, ale učitelé a neblázní se jen v páté a deváté třídě, ale ve všech ročnících. Školám nesmírně záleží na tom, aby v testování dobře dopadly. Perfektně totiž funguje zpětná vazba: dobré výsledky v testování – zvýšený zájem rodičů o školu – nárůst cen nemovitostí v místě školy – více peněz z daní pro školu. Rodiče jsou písemně žádáni, aby během dvou týdnů testování zajistili dětem dlouhý spánek, lehkou stravu a dobrou náladu. A jakýkoli trik, který může zlepšit výsledek školy, je povolen. Před pár dny mi volala třídní učitelka, aby mi oznámila, že vzhledem k slabým znalostem angličtiny se Rút nemusí, ale opravdu nemusí testování zúčastnit (rozuměj – snížila by skóre školy). Konzultoval jsem to s dcerou, které se představa ulití z testů zalíbila. A tak paradoxně české povalečství zachraňuje čest americké školy. Pavel Jungwirth (s přispěním rodiny) Autor je chemik. Příští týden píše Václav Cílek.

28


trendy

Dějiny násilí

Máme důkazy, že lidstvo se vyvíjí k vlídnosti, ale nevíme proč

foto rebacca goldstain

Steven Pinker (1954) je americký psycholog. Působil na Massachusettském technologickém institutu na katedře mozku a kognitivních věd, dnes je profesorem na Harvardu v Bostonu. Publikoval práce z výzkumu jazyka dětí a dospělých, je autorem teoretických syntéz týkajících se jazyka, kognitivity a lidské evoluce. Jeho nejslavnější kniha Slova a pravidla vyšla slovensky. Poslední kniha nese název The Stuff of Thought: Language as a Window into Human Nature.

V

šestnáctém století bylo v Paříži oblíbenou zábavou dívat se, jak upalují kočky: kočku vytáhli zavěšenou do popruhů nad pódium a pomalu upalovali. Historik Norman Davies píše: „Diváci včetně králů a královen se zajíkali smíchy, když zvíře ječelo bolestí, svíjelo se a postupně shořelo na uhel.“ Dnes by byl podobný sadismus ve většině světa nepředstavitelný. Tato změna senzibility je jen jedním z příkladů nejvýznamnějšího a zřejmě také nejméně doceňovaného trendu lidského vývoje: v dlouhých meandrech dějin ubývá násilí a my dnes zřejmě žijeme v jednom z nejmírumilovnějších okamžiků, jaké kdy náš druh na Zemi zažil. V dekádě Dárfúru, Iráku a po nedávném století Stalina, Hitlera a Maa může vypadat tvrzení o ústupu násilí trochu fantasmagoricky a zvráceně. Ale přesně k tomuto závěru dospěly poslední výzkumy, které se snažily kvantifikovat historické přílivy a odlivy násilí. Některé důkazy jsme měli po celou dobu před nosem. Konvenční historiografie nám už dlouho ukazuje, jak jsme v mnoha ohledech zjemněli. Krutost pro zábavu, lidské oběti, jež si vyžadovaly pověry, otroci jako pracovní síla, genocida jako způsob nabývání majetku, mučení jako rutinní trest, poprava jako trest za přestupky a odlišný názor, vražda jako mechanismus politické změny, zabíjení jako běžná forma řešení konfliktů – to všechno bylo samozřejmou součástí lidských dějin. Na Západě dnes tyto jevy prakticky vymizely, jinde už nejsou tak časté, jako bývaly, a pokud k nim dojde a vyjdou najevo, bývají odsuzovány.

a bodem obratu byl podle všeho zrod věku rozumu na počátku 17. století.

Počítání mrtvol Z velkého odstupu tisíciletí je vidět významný posun, který nás dělí od našich prehistorických předků. Na rozdíl od antropologů, kteří opěvovali vznešeného divocha, vypovídá sledování počtu mrtvol – například prehistorických koster poznamenaných sekerami či hroty – o tom, že prehistorické společnosti byly mnohem násilnější než naše. Při přepadech a potyčkách sice tehdy zahynulo jen malé procento v porovnání s počty obětí moderních válek, ale v kmenovém prostředí byly konflikty častější, procentuální zastoupení bojovníků v populaci mnohem významnější a ztráty na životech na jednu bitvu vyšší. Antropologové Lawrence Keeley, Stephen LeBlanc, Phillip Walker a Bruce Knauft vypočítali, že kdyby měla ve válkách dvacátého století zahynout proporčně stejná část populace jako v dávných kmenových válkách, muselo by být mrtvých na dvě miliardy, ne sto milionů. Řada historiků tvrdí, že počet válek, o nichž máme zprávy, se v průběhu staletí zvyšuje a že nejvyšší je dnes. Jak ale poznamenal politolog James Payne, možná jde jen o důsledek toho, že „Associated Press vyhledává informace o bitvách

tého století snižoval. Například Angličané ve 14. století zaznamenali 24 vražd na 100 tisíc obyvatel ročně, jejich potomci na konci 60. let 20. století už jen 0,6.

Slepota vůči šťastné křivce Viděno z pohledu staletí nám celkové údaje kreslí šťastnou křivku: od středověku dodnes globální násilí neustále klesá. Západní Evropa a obě Ameriky zažily v druhé polovině minulého století prudký pokles počtu válek, vojenských převratů a krvavých etnických nepokojů. Ve všech částech světa po studené válce téměř ustaly mezistátní konflikty a ty, jež vznikly, spějí spíš k diplomatickému než krvavému konci. Politoložka Barbara Harftová tvrdí, že od roku 1989 do roku 2005 klesl počet konfliktů s masovým vražděním civilního obyvatelstva o 90 procent. Ústup zabíjení a krutosti nás ale staví také před otázky, jaká je naše schopnost chápat svět. A hned první otázka je velmi zajímavá: jak se mohlo v něčem tak důležitém tolik lidí mýlit a tento jev nepostřehnout? Částečně je to proto, že propadli kognitivní iluzi: pravděpodobnost události odhadujeme podle toho, jak lehce si vzpomeneme na příklady. Dá se předpokládat, že do našich bytů se častěji dostanou scény masakrování a že se nám vryjí do paměti podstatněji než třeba obrazy lidí umírajících přirozeným způsobem. Část viny nese také naše intelektuální elita, která nerada připouští, že na institucích civilizace a západní společnosti může být něco dobrého. Svou úlohu v tom hraje i hnací síla aktivistů a soupeření vlivných politických hráčů: nikdy nikdo nevyburcoval davy a sponzory prohlášením, že poměry se zlepšují. A část vysvětlení je součástí samotného fenoménu, o němž je řeč. Úbytek násilného chování provází současně úbytek postojů, které násilí tolerují či oslavují. Jakkoli jsou incidenty v Abú Graíb či popravy několika vrahů v Texasu smrtící injekcí politováníhodné – jsou stále velice mírné ve srovnání s hrůzami, jimiž jsou lidské dějiny zaplněny. My je dnes pochopitelně vnímáme jako znaky toho, jak hluboko může naše chování klesnout, a nikoli jako doklad vysoké úrovně našich norem.

Záhada naší vlídnosti Další otázka, která si žádá odpověď, zní: Jak si ubývání násilí vysvětlit? Co ho způsobilo? Nějaká síla tlačí lidstvo stejným směrem na různých

Omyl intelektuálů V určitém období byl tento ústup od násilí oceňován jako pokrok civilizace, jako vzestup lidstva z divošství. Brzy se však ukázalo, že tato idea současně démonizovala jiné národy, legitimizovala koloniální výboje a zakrývala zločiny, které západní společnost páchala na jiných místech planety. Doktrína vznešeného divocha – myšlenka, že lidé jsou od přírody mírumilovní a že je pokazily až moderní instituce – se často objevuje v textech angažovaných intelektuálů jako José Ortega y Gasset („Válka není instinkt, ale vynález“), Stephen Jay Gould („Homo sapiens není zlý ani destruktivní druh“) a Ashley Montagu („Biologický výzkum znamenal podporu etice všeobecného bratrství“). Jenže vědci, kteří zkoumají vývoj společnosti, začali počítat zabité v různých historických obdobích a zjistili, že tato romantická teorie nemusí platit a že je to naopak: právě moderní doba a něco z jejích institucí pomohly k jisté vznešenosti našim generacím. Jistě, jakýkoli pokus zdokumentovat změny v páchání násilí selhává na nedostatku historických faktů a statistik. Dlouhodobé trendy se dají vyčíst jen ze sledování cyklů, jakými krveprolévání procházelo. Mravně neřešitelný je také spor, zda se soustředit na absolutní, nebo na relativní čísla. Je horší, když je zabito 50 procent nějaké populace, anebo jedno procento z miliardy? Je tu také více kategorií násilí – od genocidy po válku, od vzpour po zabíjení, po týrání dětí a zvířat. Ale přes tyto výhrady nabývá obraz minulosti určitý tvar. Ubývání násilí je fraktálový jev, viditelný v měřítku tisíciletí, staletí, desetiletí a roků. A zdá se, že jde o světový trend, i když ne homogenní. Jeho nejvyšší vrcholky jsou v západních společnostech, zejména v Anglii a Holandsku,

že zabíjí člověka, jehož nemá rád. A moderní lidé mají z násilí ještě stále požitek – soudě podle oblíbenosti tajemných vražd, Shakespearových dramat, filmů Mela Gibsona, videoher a hokeje. Tím, co se změnilo, je samozřejmě naše ochota se k násilnickým choutkám přiznávat. Sociolog Norbert Elias tvrdil, že evropská modernita urychlila „civilizační proces“, který charakterizuje zvýšená sebekontrola a citlivost vůči myšlenkám a pocitům druhých. To jsou přesně funkce, které vědci zabývající se kognitivními, poznávacími procesy, připisují dnes prefrontální mozkové kůře. To ale vyvolává další otázku: Proč lidé tuto část mozku dnes stále víc využívají? Nikdo neví, proč se naše chování dostalo pod lepší kontrolu andělů či přírody, ale existují čtyři možná vysvětlení.

Čtyři možnosti První dává za pravdu filozofu Thomasi Hobbesovi. Život v přírodním stadiu je odporný, zvířecí a krátký. Důvodem však není primární krvelačnost, ale logika anarchie, z níž není úniku. Životní zájem každé bytosti ji vede k tomu, že má sklon zaútočit na souseda jako první, což vyvolává stejné sklony u souseda, a tak dále. Nebezpečí vyvraždění se dá odvrátit zastrašovací politikou, na jejímž počátku je rozhodnutí neudeřit jako první, ale případný úder jen opětovat, aby propříště každý útočník věděl, co ho čeká. Musí tu však být záruka hodnověrnosti: obě strany se musí zdržet urážek a mít vyrovnané účty, aby nehrozilo nové kolo krvavé vendety. Takovým tragédiím může zabraňovat stát se svým monopolem na násilí – může ukládat nestranné tresty za rozněcování násilí a tím rozptýlit strach z preventivního útoku. Elsner a Elias skutečně připisují zásluhu na úbytku vražd v Evropě přechodu od rytířských bojových společenství k centralizovaným vládám prvních moderních států. Dnes je pro násilí typické, že proniká tam, kde vládne anarchie, do hraničních regionů, rozvrácených států, zkolabovaných impérií a na území ovládaná mafiemi. Payne předkládá jinou možnost: pro vysvětlení míry obliby násilí je důležitý náš dojem z toho, jak velká je hodnota života. Když bolest a předčasná smrt patří ke každodenním jevům našeho vlastního života, necítíme velké zábrany způsobovat je jiným. Čím více se naše životy prodlužují a zlepšuje se technologie a ekonomika, tím větší hodnotu připisujeme životu jako takovému. Třetí teorie – kterou prosazuje Robert Wright – se odvolává na logiku her s nenulovým výsledkem. Tedy na scénáře, v nichž oba aktéři můžou uspět, jen když budou spolupracovat, například obchodovat mezi sebou, dělit si práci anebo se těšit ze společných dividend, které jsou výsledkem toho, že byly složeny zbraně. Když lidé získali know-how, o které se můžou dělit s jinými a vyvíjet technologie, které jim umožňují distribuovat zboží a myšlenky na velkých územích za nízkou cenu, jejich vůle ke spolupráci rychle narostla, protože jiní lidé začali mít větší hodnotu jako živí než jako mrtví. Je tady také scénář, který nastínil filozof Peter Singer. Evoluce nadělila lidem drobné dávky empatie, které standardně uplatňují jen v úzkém kruhu přátel a vztahů. V průběhu tisíciletí expandovaly morální okruhy lidí do stále širších a širších společenských útvarů: klan, kmen, národ, obě pohlaví, jiné rasy, a dokonce i zvířata. Kruh se může rozšiřovat ještě dále a může dojít až k inflaci empatie, dané neúprosnou logikou zlatého pravidla: čím víc víme a čím víc přemýšlíme o jiných živých bytostech, tím těžší je dávat přednost našim vlastním zájmům před jejich.

Proč je mír, ne válka?

Přijde den, kdy násilí zmizí? (Oběť konfliktu mezi ozbrojenými milicemi a klany, jež zmítají Somálskem více než 15 let.) fotoprofimedia.cz

mnohem zdatněji než mniši ze šestnáctého století“. Sociální dějiny Západu mají množství důkazů o tom, jak v průběhu posledních pěti set let mizely barbarské praktiky, například otroctví, amputace, oslepování, upalování, čtvrcení, lámání kolem a tak dále. U jiného typu násilí – vražd – máme mnoho podrobných údajů. Kriminolog Manuel Eisne nashromáždil stovky odhadů počtů vražd v lokalitách západní Evropy: všude se počet vražd v období přibližně od roku 1200 do konce dvacá-

kontinentech a úrovních společenského vývoje – a vysmívá se našim standardním nástrojům pro výklad jevů. Naši nejběžnější podezřelí – zbraně, drogy, tisk či americká kultura – jsou v tom tentokrát zřejmě nevinně. Ani evoluce v biologickém smyslu není dostatečnou odpovědí: přirozený výběr nemůže dát přednost genům mírumilovnosti s takovou rychlostí. Lidská povaha se v žádném případě nezměnila natolik, abychom ztratili touhu po násilí. Sociální psychologové tvrdí, že minimálně každý osmý z nás si někdy v životě představuje,

Ať už způsobuje ubývání násilí cokoli, má to hluboké následky. My si dnes můžeme užívat mír jen proto, že lidé v minulých generacích se děsili násilí a pracovali na tom, aby skončilo. Ale také my bychom měli pracovat na tom, aby skončilo hrozné násilí naší doby. Nemáme přece žádný důvod k přílišnému optimismu – svět nikdy předtím neměl vůdce, jako jsme my: s prehistorickým cítěním a moderními zbraněmi. Je to fenomén, jenž nás nutí promyslet naše vlastní chápání násilí. Lidská nelidskost byla velmi dlouho předmětem moralizování. S vědomím, že naši nelidskost cosi dramaticky potlačilo, můžeme o ní uvažovat jako o příčině i jako o následku. Místo toho, abychom si kladli otázku „Proč je válka?“, můžeme se ptát: „Proč je mír?“ Prudce se zmenšila pravděpodobnost, že státy budou páchat genocidu a že lidé budou upalovat kočky – cosi se nám tedy muselo podařit. Q A bylo by dobré přesně vědět, co to je.


trendy

29

Homo sovieticus, Homo putinus Psaní mi umožňuje odstoupit od nesnesitelné reality Vladimir Sorokin (1955) je spisovatel, žije v Moskvě. Jeho díla byla do roku 1989 v Sovětském svazu zakázána, dnes jsou tam pro změnu veřejně pálena a odsuzována. Patří k nejvíce překládaným současným ruským autorům, mezinárodním bestsellerem se stal jeho román Goluboje salo (Modrý špek, 1999). Česky vyšly romány Fronta a Třicátá Marinina láska. foto ARCHIV

V

Rusku je každý člověk, taxikář, politik či intelektuál, literární postavou. Neděláme rozdíl mezi literaturou a životem. Pro spisovatele je tato země eldorádem. Ve Francii musí spisovatelé v potu tváře vyhrabávat postavy ze společenských naplavenin, v Rusku chodí po povrchu a najdete je na každém rohu. Své spisovatele, od Tolstého po Pasternaka, považujeme za bohy. Proto mne v románu Modrý špek bavilo představovat si v roce 2068 klony Tolstého, Čechova, Dostojevského či Platonova. To je můj způsob boje proti zbožštění literatury. V literatuře, na rozdíl od života, si můžu dovolit cokoli.

Absurdní svět násilí Vyrostl jsem v zemi, v níž bylo násilí jakoby rozptýleno ve vzduchu a strukturovalo celou spo-

lečnost. Modrý špek je pokusem pozorovat tento svět z jistého odstupu – jako kdybych stál za divadelní scénou. Sovětský vesmír byl absurdním divadlem a v divadelním sále žijeme dodnes. Ano, jsem posedlý typem Homo sovieticus a jeho mutacemi, zejména tou, co nazývám Homo putinus. Jako občan mám jen jedinou touhu: utéct z této země. Ale jako spisovatel chci zůstat. Psaní mi umožňuje udržet si odstup od reality, která je nesnesitelná. V Rusku se dnes hodně debatuje o myšlence, že veškerá naše bída pochází z neblahého vlivu Západu. Mnozí intelektuálové hlásají izolaci, jež má zachránit naši národní identitu. To je absurdní. Za Stalina jsme byli odříznuti od světa a stejně jsme se kořili myšlení, které přišlo ze Západu: marxismu. Ruský člověk neumí žít v přítomnosti. Buď žije ve vzpomínkách, ane-

bo v naději na zářivé zítřky. Proto se děj mých knížek odehrává v budoucnosti. Ve své poslední knížce, jmenuje se Den opričnika, si představuji Rusko v roce 2028, odříznuté od světa zdí a vydané napospas násilí tajných služeb. Ruské dějiny je možno shrnout takto: je to permanentní boj státu proti jeho lidu. Žiji v Rusku, ale Západ je pro mne velmi důležitý. Kdyby neexistoval, nemohl bych dýchat. Ano, opravdu jsem nenáviděl sovětský svět. Pro nás byl Západ nadějí, že ten potupný svět jednou pomine.

Putinova mládež zuří Intenzivně se zabývám literárním klonováním – integruji velké spisovatele do těla příběhu, dávám jim slovo anebo napíši některé pasáže jejich jazykem. Leckterý spisovatel touží být aspoň na okamžik Tolstým. Je to jako mít doma jeho portrét zavěšený na zdi. Můj děda, otec i já jsme ho takto vídali pořád. Díky literárnímu klonování se portrét obrátí k vám a ožije. Ruská literatura není žádné muzeum, je to živá dílna. Když vyšel Modrý špek, mnoho nadšených internautů vyhlašovalo na mojí webové stránce soutěž v klonování ruských spisovatelů. Byl jsem tím hodně nadšen až do chvíle, než mou knihu brutálně napadlo hnutí Putinova mládež, obvinilo ji z pornografie a označilo za škodlivou. Proti knize byly organizovány pouliční protesty a musel jsem běhat po soudech. Měl jsem nepříjemný dojem, že jsem se octl uprostřed vlastního příběhu. Celé to skončilo asi za rok – na příkaz shora. Je pravda, že Rusko bylo čestným hostem frankfurtského veletrhu a tato aféra by režimu dělala špatnou reklamu. Za ten rok jsem ale zjistil, v čem se v Rusku nikdy neshodnou spisovatel a moc. Samotný Vladimir Putin je klonem staré éry, je člověkem minulosti, KGB. Má země s ním udělala veliký krok vzad.

Fantomová bolest říše Před Modrým špekem jsem šest let nenapsal ani řádku. V první polovině devadesátých let se Rusko velikou rychlostí měnilo a jeho jazyk také. Literatura nestíhala tu proměnu následovat. Až v roce 1997 jsem konečně dokázal porozumět jazyku své doby a představit si ruštinu budoucnosti. Víte, že na Sibiři, u čínských hranic, jsou noviny psány ve fonetické čínštině azbukou? Rusifikovanou čínštinou bez ideogramů, jíž každý rozumí. Jaká zvláštní mutace jednoho jazyka! Bez humoru by byl život v Rusku nesnesitelný. Jak říká Nietzsche, humor je poslední pozdrav otroka. V Sovětském svazu by intelektuálové nedokázali přežít bez humoru, literatury a vodky. Gogol byl absolutním mistrem tohoto ruského absurdního humoru. Naše drama i fraška je to, že jsme se vycvičili v ohromné trpělivosti. Umíme se zazimovat jako medvědi, jsme národem s patologickým smyslem pro osud. Sedmdesát let Sovětského svazu vytvarovalo Homo sovieticus, který žije ještě generaci po zhroucení komunismu. V Rusku je možné zavraždit novinářku, jako byla Anna Politkovská, honit Gruzínce, lynčovat africké studenty – nikomu to nevadí. Demokracie je v Rusku vzácnou květinou, zapouští kořínky jen velmi ztěžka. Dnes pootevřela okvětní lístky a spisovatelé snad věří, že se dá naklonovat. Současná moc je posedlá ztracenou říší. Musí připustit, že z Litvy či Gruzínska jsou nezávislé státy. Je to s ní jako s lidmi, které bolí amputovaná končetina. U nás tomu říkáme „fantomová imperiální bolest“. Vždycky jsem do svých románů pašoval gargantuovské hody. Zbožňuji Rabelaise. Za Stalina hrály noční hostiny klíčovou roli. Byl to tyran s velkým stylem! Rád krmil a opíjel své podřízené, aby vyžvanili to, co chtěli skrýt. Q

Pocta Ségolène Royalové

Líbil se mi ten poslední záběr, to držení těla, ten přímý pohled Bernard-Henri Lévy (1948), narozený v Alžírsku, je filozof a jeden z nejvlivnějších francouzských intelektuálů. Česky vyšly jeho knihy Poslední dny Charlese Baudelaira (1997), Sartrovo století (2003) a Americká závrať (2006) – o cestě po stopách Alexise de Tocqueville. Velkou pozornost vyvolala kniha Qui a tué Daniel Pearl? (Kdo zabil Daniela Pearla?), která je investigativní studií islamistického teroru v Pákistánu. foto profimedia.cz

T

ak dobře. I když to možná někoho překvapí, myslím si, že kandidátka socialistů Ségolène Royalová zvládla kampaň výborně. Ano, prohrála prezidentské volby, a s větším rozdílem, než se čekalo – jejích 47 procent bylo opravdu příliš málo na 53 procent Nicolase Sarkozyho. Ale ona prohrála z důvodů, které ji podle mého názoru slouží ke cti.

Démon děvčete z vesnice Prvním důvodem byla démonizace. Ve francouzském tisku se hodně debatovalo o pokusech démonizovat Sarkozyho, ale to, co se řeklo a napsalo o ní, bylo nakonec zákeřnější a bolestnější. Když mlčela, moudré hlavy a komentátoři tvrdili,

že je nekompetentní, když něco řekla, tvrdili, že je agresivní. Když si dopřála čas, aby naslouchala voličům, tvrdili, že nemá co říct, a teatrálně ji skandalizovali, když mluvila o třicetipětihodinovém pracovním týdnu nebo když vyslovila neortodoxní názory (jako bylo její odvážné stanovisko k vývoji jaderných zbraní v Íránu nebo k Dárfúru). Před debatou se Sarkozym 2. května jí přezdívali bécassine, děvče z vesnice – po debatě zase Cruella de Vil, protože projevila vášeň, měla tu drzost ho přerušovat a usazovat. „To není žena,“ zněly škodolibé posměšky, „to je čarodějnice.“ Už to najednou nebyla sladká, mateřská Ségolène, ale zabiják s naběhlými žílami. Přivřené oči metaly blesky, ztvrdlý hlas ječel o oktávu výš. Ach, to nevědomé mizogynství Francouzů – a nejednou,

bohužel, také Francouzek. Líbil se mi ten poslední záběr po ukončení diskuse, její postoj v té chvíli, to krásné držení těla, ten upřený přímý pohled. Dělala Francii čest. Za druhé vstoupila do této bitvy ve chvíli velikého otřesu a nevyřešených konfliktů. Bylo jasné, že známá strategie socialistické strany bleskově shromáždit levicové frakce a sjednotit je proti společnému nepříteli nevyjde. Myšlenka socialistické aliance s novou centristickou stranou Françoise Bayroua byla ještě příliš nová, neznámá, ba revoluční – než aby mohla změnit myšlenkové stereotypy. Royalová tomu rozuměla, řekla slova, která bylo třeba říct, a udělala správné gesto směrem ke středu. Ale opravdu velkou debatou této kampaně, tou, kterou si skutečně zapamatujeme, byla televizní diskuse – z její iniciativy – s Bayrouem. Je to precedens v politických dějinách Francie, první debata mezi prezidentským kandidátem ve druhém kole a kandidátem, který vypadl. Prý to udělala pozdě, prý to, co řekla, a celé toto gesto měla udělat dřív. Ne, já si myslím, že je to ještě jinak. Bylo to příliš brzo, příliš brzo v tomto století, příliš brzo v dějinách našeho státu. A Royalová – příliš pozdě nebo příliš brzo – ukázala všem ten velký třesk, o němž někteří snili, jiní ho ohlašovali. Nikdo před ní si na něco takového netroufl. Za toto si ji všichni zapamatují. Tím vyhrála, i když prohrála.

Nevinná Francie Sarkozy odvedl skvělou práci. Svezl se na vlně, kterou každý kromě něj podcenil, a udělal to s pozoruhodným mixem talentu a cynismu. Jak mohl jakýkoli komentátor tušit – přesně dvanáct let potom, co prezident Jacques Chirac uznal hanebný francouzský podíl na nacistických přepadech 16. a 17. července 1942, kdy na pařížský stadion nahnali 13 tisíc Židů a odtam-

tud je poslali do táborů smrti –, že by Sarkozyho mohla vynést tak vysoko óda na Francii, která prý nikdy nespáchala žádný zločin proti lidskosti? Kdo mohl kdy předpovědět ty výkřiky radosti a hluboké vzdechy úlevy, když dal najevo, že exkoloniální Francie ve skutečnosti nespáchala žádné zločiny ani v Alžírsku, ani na Martiniku, ani v jiných svých bývalých državách – že nikomu není nic dlužna a že by měla být pyšná na svůj úspěch v civilizování jiných částí světa? Kdo by byl býval řekl, že škody napáchané studentskými bouřemi a vlnou stávek v květnu 1968 nám zůstanou v hlavách tak bolestně čerstvé, že Sarkozyho opakované výzvy „zlikvidovat“ – už to slovo! – dědictví strany „chuligánů a raubířů“ – tak nazval socialisty – by mohly zplodit tolik jedu, tolik sladkotrpké zášti? Royalová odolala takovému jazyku. Zůstala věrna pozicím dvou posledních prezidentů, snažila se držet stranou proudu zatuchlé nenávisti. Já budu vždy mluvit o její chladnokrevnosti, od začátku do konce tohoto dobrodružství – kdykoli si nějaká zlomyslná galská hlava troufne ji zpochybňovat. Nebudu se také zmiňovat – i když to bylo úplně ojedinělé v dějinách francouzských volebních kampaní – o dvou bitvách, jež musela vybojovat: veřejnou bitvu se svým soupeřem a skrytou se svými vlastními lidmi ve straně. A už jen do notesu zaznamenám ten pocit – jak o něm píše básník, jehož má ráda – „nového záchvěvu“, který vnesla do staré socialistické melodie, definitivně slábnoucí v očekávání vysvobozujícího úderu z milosti. Všechno toto udělala. A musím doufat, že ti, kdo jsou v pokušení hledat obětního beránka, čarodějnici na upálení, na to budou pamatovat. Royalová rozhodně neřekla svoje poslední sloQ vo, a takto je to mnohem lepší. © New York Times Syndicate

30


polemika

Cesta z krize armády Český rezort obrany má vážné problémy. Prapodivné zakázky, mizející miliardy a chaotická modernizace. Jak zdejší armádu zachránit?

Ivan Gabal: Respekt se periodicky věnu-

je nedobré situaci ve financování, modernizaci a netransparentnosti české armády. Je to depresivní čtení. Cestu z krize není vidět. Redaktoři Spurný a Kundra si ani nevšimli, že v loňském roce ministerstvo obrany nedočerpalo přes 10 mld. Kč, protože nedokázalo své projekty řídit a dokončit. Přijdou tedy další škrty v rozpočtu na obranu a dále poklesne schopnost čerpat, až z armády zbude jen ministerstvo a generální štáb? Existuje cesta ven? 1. Obrana je exekutivní rezort řízený vládou a ministrem. Vláda se omezuje na určení výše rozpočtu a rozhodování o mimořádně nákladných zakázkách. Těžiště řízení rezortu leží na ministrovi. Za uplynulou dekádu jsou ministři stále slabší a stále více v rukou úředníků a generálů. Vojáci svému oboru „rozumí“, znají se a vědí, co armáda potřebuje. Ministři jim na to shání peníze, politickou podporu a krytí. Nemá smysl argumentovat, jak moc vojáci modernizaci armády rozumí. Výsledky mluví za samy sebe. Vojáci a úředníci si spíše dělají, co chtějí. Chybí jim totiž mantinely: politické zadání v konkrétních cílech a krocích vývoje armády a obranyschopnosti; následně chybí nemilosrdná politická kontrola plnění tohoto zadání a vyvození odpovědnosti. 2. Převaha exekutivního a „profesionálního“ řízení i obraz důsledků tohoto stavu napovídají, že u nás chybí demokratická parlamentní kontrola ozbrojených sil a obrany země. Poslední velkou debatu o armádě, koncepci obrany a strategické modernizaci obrany zažil parlament při projednávání garance na nákup letounů Gripen. Parlament musí stav armády a rezortu projednat alespoň jednou ročně. 3. Parlament musí mít co projednávat. Předmět jednání musí poskytovat pravidelná kontrolní jednání branně-bezpečnostních výborů obou komor, a to minimálně 6x ročně se závaznými vstupy a výstupy. Současnost je ovšem hlubokým opakem jak v Senátu, tak ve sněmovně. A ponechávám stranou tak sofistikované otázky, jako je diskuse bezpečnostních rizik, posuzování adekvátnosti reakcí v úrovni armády, kontrola modernizací a akvizicí. Formulování alternativních řešení, externích expertiz, průběžné hodnocení bezpečnostních rizik a výkonnosti a flexibility naší armády. Akcelerace systematické práce a kontroly ze strany parlamentu a výborů by jistě vytvořila tlak na důraznější exekutivní vedení rezortů ze strany vlády a výběr kompetentnějších ministrů. Nedostatečnost současné situace ukazuje ryze „exekutivní“ projednávání umístění americké radarové základny. Ať již si koalice představuje, že radar „protlačí“ hlasováním s marginální většinou a následně zaplatí cenu prohranými volbami, nebo riskuje, že projekt skončí odmítnutím parlamentu, jde o hazardní exekutivní strategii.

Poslanci a senátoři se musí naučit nést plnou odpovědnost za stav obrany země. 4. Rezort obrany zpravidla nahlas a razantně vytýčí cíle, nasadí se na ně finanční, lidské i politické zdroje, návazně však nikdo nekontroluje jejich plnění a nezabývá se analýzou, zda zdroje byly vzhledem k výsledkům užity smysluplně a efektivně. V tom nepomohlo ani členství v NATO. Zpětné vyhodnocení, od finančního až po vojenské a obranné, fakticky není a je pouze formální. K radikálnímu zlepšení pomohou parlamentem zadané externí expertní analýzy, které budou výbory projednávat, kritická veřejná slyšení k vybraným otázkám, případně zpracování zahraničních expertizních studií. Ke každé vážné bezpečnostní otázce nebo programu modernizace musí být zpracováno alternativní řešení a přijaté řešení musí být zpětně posuzováno. 5. Způsob využívání rozpočtových prostředků, financování vojenských misí, ale i domácích pro-

Ptejte se na cokoli, ale někoho jiného. (Vlasta Parkanová) foto GüNTER BARTOŠ

Jaroslav Spurný:

Ivan Gabal napsal pro politiky a vojáky a jejich úředníky stručného a zasvěceného průvodce pravidly budování dobré armády. Kdyby jej dodržovali, lze už dnes říct, že během několika let bychom tu měli skvělou malou profesionální armádu, schopnou opravdu účinné spolupráce v rámci NATO i Evropské unie. Problém je v tom kdyby. Vlastně dnes není až tak těžké vědět, po sedmnácti letech zkušeností, jak by mělo ministerstvo obrany fungovat. Mělo by mít své strategické plány, krátkodobé i dlouhodobé finanční a akviziční výhledy. Mělo by spolupracovat s politiky, kteří by dokázali jemně kormidlovat obranu podle

Ivan Gabal

Jaroslav Spurný

sociolog, zakladatel společnosti Gabal Analysis & Consulting

redaktor Respektu

Politici musí chtít a umět situaci změnit. Peníze se na to jistě najdou. Je vhodná doba dát rezort do pořádku.

V armádě se děje jen máloco podle strategické, podnikatelské či ekonomické logiky. Selský rozum je úplně přehlížen.

gramů a změn jsou natolik komplikované, že dnes vlastně neznáme cenu, za jakou dostáváme tu či onu „bezpečnostní“ službu poskytovanou rezortem obrany. Situace je zralá k externí analýze po výběrovém řízení nařízeném parlamentem nebo branně-bezpečnostními výbory. Další musí být závazný způsob finančního plánování, finančního managementu a zpětné kontroly. Jejich pomocí mohou parlamentní výbory účinně rezort obrany kontrolovat. Poslanci a senátoři musí chtít a musí umět situaci změnit. Peníze se na to jistě najdou. Je vhodná doba dát rezort obrany do pořádku a pod civilní a parlamentní kontrolu. Náprava je nutná vzhledem k budoucím nárokům na naše vojáky. V těžkých zahraničních a stále více bojových misích, které je čekají, z nich nikdo riziko nesejme a potřebují kvalitní zázemí, stejně jako my jejich kvalitní práci. A je nepřijatelné, když se dnes za jejich zády, před zraky poslanců a z našich peněz šmelí s národní bezpečností tak, jak Respekt popsal.

vývoje nejnovějších bezpečnostních rizik ve světě. Na post ministra obrany by měli být dosazováni aspoň trochu fundovaní lidé s jistým ekonomickým a strategickým rozhledem. Nebo by si aspoň měli umět najít takové náměstky. Tato pravidla se dodržují jen zřídka. Naprosto totožné je to s vojenskými zakázkami, s organizací armádních akvizičních úřadů, s nákupem zbraní. Teoreticky víme, jak by to mělo vypadat. Jak zadávat zakázky, aby armáda nakupovala co nejefektivněji. Ale skutečnost je úplně jiná, naprosto hororová. K ilustraci stačí namátkou připomenout kauzu modernizace tanků T-72. Před deseti lety se armáda rozhodla modernizovat 350 kusů těchto tanků. Fajn. Připusťme, že to byl správný nápad. V tu chvíli už měli mít generálové jasnou dlouhodobou strategickou vizi, proč jich potřebujeme právě tolik. Měli by vědět, kde na to vezmeme peníze. Měli by si být jisti, že bez takového počtu tanků a za takovou cenu se prostě neobejde bezpeč-

fyzikové, o náboženství, a zvláště pak katolické církvi, se s do očí bijící suverenitou vyjadřuje snad už úplně každý. Respekt se tím bohužel zařadil mezi periodika, pro která je příznačné, že čím více se novinář od nějakého tématu osobně vzdaluje, tím více soudů o něm vynáší. Prvním, takřka spontánním pocitem zúčastněného čtenáře je pak pocit trapnosti nad neschopností novináře uvědomit si svoje limity. I když si kritiku zasluhuje snad každá věta z uvedeného článku, konkrétně si všimnu jen jediného odstavce, ve kterém je zmíněno občanské sdružení, jehož jsem předsedou. „Spolek St. Joseph“, o kterém Třešňák s Topolem tak „zasvěceně“ píší, se ve skutečnosti jmenuje Institut sv. Josefa, o čemž se může přesvědčit každý, kdo užívá internet (www.stjoseph.cz), a spolu s ním i zdravý rozum. Je samozřejmě úplným nesmyslem, že se uvedené sdružení nebo časopis Te Deum (www.tedeum.cz) zabývají primárně otázkami, které autoři článku uvádějí, natož aby se o nich vyjadřovali způsobem, jak to oni činí. Je samozřejmě dovolené, aby spolu za určitých podmínek manželé žili manželským životem i tehdy, je-li téměř jisté, že nedojde k početí nového lidského

života. Třešňák s Topolem ve svém příspěvku neuveřejnili nic jiného než hloupou karikaturu jednoho z mnoha aspektů katolického učení o manželství, pochopitelně vytrženou z kontextu, ve kterém se věcně pojednává. Ach jo.

nost této země (a našich spojenců). Že zakázka podpoří tuzemský průmysl. Na otázky novinářů, proč tolik tanků, odpovídali tehdy neurčitě cosi o kruhové obraně naší země. Obraně před kým? Rakušany, Slováky, Němci a Poláky? O rok později už jsme najednou potřebovali těch tanků jen 250, a současné armádě stačí podle jejích strategických studií pouhých 35. Nemá smysl připomínat podezřelé okolnosti soutěže o zakázku. Taková je prostě skutečnost. Zakázka na modernizaci tanků neměla smysl. V armádě se děje jen máloco podle strategické, podnikatelské či ekonomické logiky. Selský rozum je úplně přehlížen. Přesto se v systému zadávání zakázek jistá logika dá najít. Buď ta korupční, klientelistická, anebo logika vyplývající z neschopnosti úředníků, z toho, že si ulehčují práci. Je mnohem jednodušší oslovit jednoho zájemce, i když je to drahé a chybí záruka, že dodá kvalitní zboží, než se párat s nějakou soutěží. Bylo by bezvadné, kdyby se parlament a jeho odpovědné výbory skutečně zabývaly děním v armádě. Jenže kdo navštěvuje kuloáry obou sněmoven, marně pátrá po někom, kdo by v sobě našel politickou vůli, aby se pokusil něco změnit. Můžeme spekulovat, že neprůhlednost v zadávání zakázek je úzce propojena s korupcí a že tyto špinavé peníze tečou i do kapes politiků a jejich stran. Potom je naše volání po odpovědném přístupu naprostou marností. Zkusme si představit, že nejde o korupci. Po všech těch skandálech v rezortu obrany je to těžké, ale zkusme to. Třeba jde jen o hloupé projekty, jak zachránit tuzemský průmysl. Což je asi případ neuvěřitelných investic do pořízení sedmdesáti podzvukových letounů L-159 (může jít až o sto osmdesát miliard korun). To je slepá cesta, hlavně v globálních časech, kdy se třeba na výrobě vojenského náklaďáku podílejí společnosti z deseti zemí. Můžeme přicházet se sebelepšími koncepty, ale pokud nebude existovat politická vůle, budou jedinou reakcí na dobře míněná slova pouze vyhýbavé odpovědi senátorů, poslanců, generálů a jejich úředníků a nic se nezmění. Nová ministryně obrany Vlasta Parkanová není také žádným příslibem do budoucna, je v celé té hře jen zoufalou figurkou. Ženou, která se vyhýbá novinářským mikrofonům, televizním kamerám, ale dokonce i neškodným otázkám zákonodárců. Stručný rozbor Ivana Gabala je bezvadným podnětem k diskusi. Jen je škoda, že s ním asi nikdo Q z odpovědných nebude chtít debatovat.

dopisy Sami proti Satanovi Respekt č. 19/07

Úhel pohledu Článek autorů Třešňák-Topol o životě katolické církve v naší vlasti mi připomněl časy, kdy se veřejnost o církvi v Čechách dozvídala prostřednictvím kolaborantské kněžské společnosti Pacem in Terris. Nejde tu jen o množství dezinformací, ale i o zvolený úhel pohledu. Svůj názor na katolickou církev zde podávají výhradně osoby, jež se s církví rozešly, neboť nesouhlasí s tím, co ona po celou dobu své existence učí. Těžko mohou jen trochu objektivní pohled na církev podat lidé, kteří si přejí, aby se katolická církev stala jen další protestantskou denominací, kde si každý vyznává, co chce, převážně v závislosti na tom, kde má svoje největší morální slabiny, jež potřebuje „teologicky“ opodstatnit a obhájit. Takovou metodickou hrubku bych mohl pochopit u puberťáka, nikoli však u novinářů časopisu, který sám sebe vnímá jako elitu soudobé české žurnalistiky. Stalo se u nás neblahým zvykem, že zatímco o složitých otázkách moderní fyziky píší

Michal Semín Domov v zemi nepřítele Respekt č. 18/07

Co chceme po Bělehradu Článek je psán zhruba v duchu myšlenky, že obě strany mají svůj díl viny, největším viníkem je však Bělehrad. Bez jeho podpory by kosovští Srbové byli spíše ochotni ustoupit. Možná byli. Ale kam? K vzájemnému smíření? Smířit se mohu se sousedem, od kterého mě odděluje jasná a víceméně respektovaná hranice. Mám-li s někým žít v jedné zemi, jedné obci, pak to chce víc než jen smíření. Násilnosti v Kosovu jsou popisovány jako účelově nadsazené. Možná tomu tak je. Pro budoucnost ale není důležitý počet těchto incidentů. A možná

ani jejich závažnost. Důležitější je, kolik těchto zločinů bylo vyšetřeno a jejich pachatelé potrestáni. Ještě důležitější je, nakolik se na dopadení těchto pachatelů podíleli lidé, jejichž kolektivním jménem byly spáchány. Pokud kosovské firmy „obnovují“ zničené srbské domy popisovaným způsobem, jde o obyčejný šlendrián. Ty domy měl ale někdo zkolaudovat. Napadlo někoho z mezinárodní správy, že by takto odvedená práce nemusela být zaplacena? Nebo by šlo o příliš necitlivý přístup? Článek nechtěně potvrzuje, že pro Albánce jsou Srbové legitimní lovnou zvěří. A to i pro ty, kteří se sami nimrody stát nechtějí a třeba si je i trochu oškliví. Za těchto okolností je otázka, co vlastně po Bělehradu chceme. Aby hodil přes palubu své občany (nikoli pouze soukmenovce), kteří stále uznávají jeho autoritu? Snad máme právo žádat, aby Srbsko nepředstavovalo hrozbu pro Evropu (byť by šlo „jen“ o miliony problematických uprchlíků). Ovšem chtít po Srbech, aby dopláceli na naše ideály, to je snad přece jenom příliš. Pavel Urban, Velim


respekt před 10 lety

jednatřicítka

mimochodem

ve hvězdách

Kam s ním „Západoevropské státy loni do Čech vyvezly více než jeden milion tun odpadů. Na seznamu, jehož dovoz posvětilo MŽP, najdeme staré hadry, sklo, papír, plasty, zbytky olova, rtuti, hliníku, ojeté pneumatiky, použité motorové oleje či popel z uhlí a koksu. Otázka zní: Proč země, která za rok vyprodukuje 50 milionů tun vlastního odpadu, ještě přiváží další z ciziny? Co je na zahraničních odpadcích tak lákavé?“ Tuto otázku si kladl Respekt před deseti lety – týden předtím byl parlamentem schválen zákon o odpadech, který byl k dovozu liberálnější než předchozí norma. „Zatímco dosud muselo ke každému dovozu dávat souhlas MŽP, od příštího roku přejdeme na praxi zemí OECD. Vzniknou tzv. barevné seznamy: červené odpady (superjedy) bude stále možné dovážet jen s povolením MŽP. Kdo bude stát o odpady ze žlutého seznamu (nebezpečné), musí svůj úmysl ministerstvu oznámit. Pokud mu úředníci neřeknou do měsíce ne, může vozit. Věci zapsané na zeleném seznamu (například papír, staré železo nebo hadry) přestanou být odpadem a stanou se volně obchodovatelným zbožím.“ Rozhodně nešlo říci, že by naše popelnice trpěly nedostatkem například plastů, přesto zdejší firmy zabývající se jejich zpracováním surovinu raději dovážely a importem pokrývaly až dvě třetiny výroby. Kšeft byl proto výhodný pro obě strany: česká firma dostala za odebrání tuny plastové směsi z Německa zhruba 200 DM, německý partner by musel za likvidaci balíků umělých hmot zaplatit doma spalovně mnohem víc. Kšeftování s odpadem je výhodné i dnes a kromě legálních cest se do Česka dostává odpad i nepovoleným způsobem. Právě v těchto dnech likvidovali hasiči oheň, který pustošil stovky tun slisovaného textilu a plastů uložených na nelegální skládce na Liberecku. Respekt 21/97

Multi kulti 2007

Soudružky a soudruzi, nezapomínejte na druhé. foto ljuba svobodová

Maryška V dubnu ještě asistovala při důležité české události v Paříži. Jako obvykle, a jako vždy elegantní. Bělovlasá dáma Marie Dubinová, francouzskými Čechy familiárně přezdívaná Maryška. Dle přítomných byla při odhalení pamětní plakety časopisu Svědectví, které řídil její bratranec Pavel Tigrid, zesláblá a zrak jí dosluhoval, avšak hlava jí fungovala pořád dokonale. Leč minulý týden přišla zpráva, že dvaadevadesátiletá Maryška zemřela ve svém venkovském domku ve vesnici Saint-Bonnet, v hornatém kraji Correze. Paní Dubinová se narodila za císaře pána v roce 1915 v Praze, odkud roku 1937 zamířila za studiem na pařížskou Sorbonnu. Po nacistické okupaci Čech a Moravy odjela do Marseille, kde pracovala ve Středisku československé pomoci a jako jiní dobrovolníci pomáhala tisícům zoufalých krajanů uprchlíků. Šlo především o akce týkající se dětí a žen z velké části židovského původu, ale i o pomoc demobilizovaným vojákům při jejich putování za hranice. Středisko rovněž shánělo průkazy i stovkám osob z jiných evropských zemí, jež se pokoušely uniknout z neobsazené části Francie. Od konce roku 1940 se spolu se svým manželem, právníkem Oldřichem Dubinou, zapojila do činnosti odbojové sítě „Réseau Rossi“, která Spojencům dodávala informace vojenského charakteru, opatřovala falešné doklady uprchlíkům z koncentračních táborů a organizovala jejich odchod přes Španělsko. V prosinci 1943 byli oba zatčeni, deportováni do Německa a do května 1945 vězněni v koncentračních táborech, v jejím případě se jednalo o lágr Ravensbrück. V roce 1946 jí bylo uděleno vysoké francouzské vyznamenání Médaille de la Résistance. Byť právník Dubina dostal nabídku ministerského postu v první poválečné československé vládě, vzhledem k narůstání komunistického vlivu odmítl a s Maryškou se usadili na farmě ve střední Francii, aby zde opět vytvořili útočiště pro

lidi, tentokráte prchající před vládou lidu. V roce 1977 začali spolupracovat s francouzským „Comité du 5 janvier“, podporujícím aktivity Charty 77. Oba překládali dokumenty Charty i prohlášení VONS, jež poté publikoval francouzský tisk. Po smrti manžela založila v roce 1987 Nadaci Dubina, určenou na pomoc československým politickým uprchlíkům. Od ledna 1990 nadace uděluje stipendia na stáže českých ekonomů, právníků, lékařů, architektů a umělců. Za zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv jí v roce 1998 prezident republiky Václav Havel propůjčil Řád T. G. Masaryka. Tolik oficiální životopis. Na druhou stranu desítky Čechů a Slováků nikdy nezapomenou na proslulá nedělní odpoledne, která se u manželů Dubinových pravidelně pořádala v jejich pařížském bytě. Dveře byly otevřeny jak pro „staré“ emigranty, tak i pro ty, kteří se z totalitních bažin v Paříži právě vynořili. Maryška i Oldřich nabízeli víno, sýry, saláty, ale zejména rady, jak to chodí ve Francii, kam se obrátit kvůli papírům, kde hledat levné bydlení či práci. A samozřejmě pomáhali s překlady oficiálních žádostí, dopisů. Na první pohled maličkosti, ovšem v neznámém cizím prostředí v hodnotě zlata. Oba se navzájem titulovali „soudruhu“, „soudružko“, a člověk pochopil, že tato ideologicky vyčpělá slova může společný život ve znamení oboustranné úcty, lásky a tolerance, ale i velkorysosti, statečnosti a srdečnosti k jiným naplnit nějakým obsahem. Paní Maryška byla neobyčejně vitální i navzdory svému pokročilému věku. Bylo-li to možné, pomoc nikdy neodmítala. Jediné, čeho autor těchto řádků lituje, bylo laskavé, ale pevné odmítání zaznamenat její neobyčejný život formou novinového rozhovoru. „Koho by zajímaly vzpomínky staré báby,“ odpovídala, aby dodala: „A soudruh by s tím taky nesouhlasil.“

začátkem dubna pojedu na „dovolenou“ s humanitární pomocí do ukrajinského dětského domova a po návratu mám vždycky trochu problém s akulturací. Ono napsat projekt na chráněné bydlení, které bych na tomto statku chtěl realizovat, bere dost času. Zvláště když se člověk musí prodírat deprimujícími pasážemi nového zákona o sociálních službách. Třeba registrace nových poskytovatelů sociálních služeb mi připadá trochu diskvalifikující. Nově vznikající poskytovatelé, kam budu spadat i já, budou mít dle mého názoru znatelnou nevýhodu při získání registrace. Na rozdíl od dobře zavedených poskytovatelů sociálních služeb – ti už jsou rozjetí, mají odkud čerpat finanční prostředky a jejich služba adekvátně splňuje standardy kvality. Zde je tedy rozdíl oproti nově vznikajícím poskytovatelům sociálních služeb, kteří nebudou schopni konkurovat již dlouhodobě etablovaným poskytovatelům. A jak splní noví případní poskytovatelé (hlavně neziskové organizace) standardy kvality nutné pro registraci, když teprve začínají? Vždyť když nebude organizace registrována, nebude moci pro svou službu shánět peníze z veřejných rozpočtů. Odpověď je nijak, protože jednoduše nebudou mít mandát na poskytování té či oné služby. A bez něj budou všechny takové služby působit velice netransparentně a nedůvěryhodně.

Někdo klepe. Stavil se soused a dává mi sedmiletého syna na hlídání, než se vrátí z pohřbu. Jsem rád – stejně se mi ta práce moc psát nechtěla. Ohřívám Davídkovi párek a vtom zvoní mobil. „Čau, jsem před vraty,“ hlásí mi kamarád, jehož vždy rád vidím a jenž si přijel zadobrovolničit na mých latifundiích. Štípáme enormní vrbu, kterou jsme v létě (po dlouhé anabázi) porazili se švagrem, a Davídek nám ji rozštípanou skládá. Když Aleš odjede a pro Davídka si přijedou rodiče, opouštím exteriér a mířím domů. Dělám večeři, po které honem pospíchám dočíst noviny. Přečtu je a zmačkané nacpu do bot, aby vyschly. Po vyschnutí stránky vyndám a uklidím do úložného prostoru pod kamny, kde opět vyschnou a dají se znovu použít. No a když už jsou hodně opotřebované, tak jimi zatopím. V jedenáct hodin musím konstatovat, že mě z půldenního štípání dřeva bolí záda víc než obvykle. Za značné bolesti se belhám přiložit a odvaluji se pod svou milovanou ovčí peřinku a zavírám oči… Dnes to s usínáním bude bez problému.

Jaroslav Formánek

Q

jeden den v životě

Pasákova rutina Ráno se budím kolem půl osmé a z peřiny z ovčí vlny vůbec nechce vylézat. Nakonec volím často užívanou taktiku. Rozdmýchám oheň v kamnech, pořádně přiložím, stavím vodu na ranní čaj a mizím zpět pod exkluzivní peřinu. Už však nespím, nýbrž si čtu noviny. Bydlím totiž ve středu české Sibiře na značně zdecimovaném statku (eufemisticky řečeno), z nějž komunistický režim deportoval náš rod do blízkosti města hermelínů. Po snídani vyrážím navštívit stádo oveček. Čeká mě milé překvapení – ve stáji vrávorají dvě jehňátka. Během jednoho měsíce se narodilo už osm jehňátek, tak jsem sedlácky pyšný. Jen je mi vždy líto jejich oušek, když je, kvůli bruselským vyhláškám, musím procvaknout kleštěmi s ušními známkami. Nanosím jim plné jesle sena a odcházím naštípat zásobu dřeva. Když mám za sebou obligátní každodenní rutinu, rozmýšlím plán dne. Sednout k počítači a makat na absolventské práci? Musím s tím pohnout, jelikož

31

Jan Počepický Autor je student Vyšší odborné sociálně pedagogické a teologické školy Jabok a Evangelické Q teologické fakulty Univerzity Karlovy.

„Nějaký problém?“ ptá se Kohn, když vidí zachmuřeného Roubíčka na štaflích před krámem. „Aby ne,“ říká Roubíček, „nemůžu tam ten nápis vecpat.“ – „Zde se prodávají čerstvé ryby,“ opakuje si Kohn pro sebe slova z firemní cedule, zamyslí se a vzápětí se rozzáří: „Ale to vyřídíme hned! ‚Zde.‘ Maj snad kšeft u rybníka? Vyhodit. ‚Prodávají se.‘ Rozdávaj je snad zadarmo? Vyhodit. ‚Čerstvé.‘ No to se rozumí samo sebou, že nenabízej zamřelé. Vyhodit. ‚Ryby.‘ No to je přece jasný, že ryby, dyť smrděj na sto honů.“ Občas si ten stařičký vtip připomenu při redigování článků. Snad každý člověk z branže se setkal s textem, který lze bez újmy zkrátit až na nulu. Nedávno jsem si však na Kohna a Roubíčka vzpomněl v jiné souvislosti. Kráčím po schodech vzhůru, když tu potkám sousedku. „Počkejte chvíli,“ říká hned po pozdravu, „nepodepsal byste tady tu petici?“ Oč jde? O stížnost majiteli domu, řekněme rovnou bývalému podniku OPBH. Loni se ve zdejším krámě usídlili Vietnamci a prodávají tu zeleninu a leccos dalšího. I jinak se leccos změnilo. Mají otevřeno od pondělka do neděle a každý den od 7 ráno do 11 večer. Je to dobře, nebo špatně? Až dosud jsem se domníval, že dobře. Je snad něco špatného na tom, mohu-li si nakoupit po libosti? Navíc rád pozoruji jejich rodinný byznys. Nevím přesně, kolik se jich tam střídá, ale jisté je, že žádný z nich ani chvilku nezaváhá – a když náhodou nemá co dělat, vezme koště a zametá chodník. Jenže teď už vím, že to, co je pro mě dobře, může být pro jiného špatně, zvláště pro staršího člověka neopouštějícího svůj byt. „Dělají hluk, na dvoře si skladují krámy, domluva nepomůže, tak proč se nepodepíšete taky?“ Nechce se mi, nemám nic proti Vietnamcům ani zelinářům, leč zároveň nechci znevážit ani postoj sousedky. Nakonec si naběhne sama. „Ta zelenina smrdí po celém domě,“ posílí svůj argument. A já se rozloučím a s klidem v duši odcházím. Před vietnamskými zelináři – aniž by kdo protestoval – tam totiž byla rybárna. „Chovám se přesně podle tvé rady. Každé ráno běhám za tramvají a ušetřím 5 pencí,“ píše Patrik z londýnských studií otci do Edinburghu. „Ty troubo, běhej za taxíkem a ušetříš libru,“ odpoví vzápětí hlava rodiny. Tenhle stařičký skotský vtip je aktuální stále. Jak se zachovat, když vám po měsíci, co jste dali byt v plen řemeslníkům, přijde telefonní účet s hovory za 1000 Kč? Když je na něm volání do mobilních sítí a pětkrát do ciziny? Zjišťovat, zda to bylo na Ukrajinu? Tak velí stereotyp. Zahájit spor s dotyčnou stavební firmou? Tak velí občanský aktivismus. Skuhrat v hospodě? Tak velí pražský zvyk. Inu skuhrám, skuhrám a naběhnu si sám. „To nic není,“ prohodí kamarád Jirka Peňás, „to Yekta Uzunoglu, když ho zatkli, tak z telefonu v jeho bytě mezitím někdo protelefonoval 200 tisíc, a on si nic nevyhádal.“ Hrome, má vlastně pravdu, vždyť já jsem přišel jen o tisícovku, o 199 tisíc Kč méně. 199 tisíc korun, tolik peněz jsem v životě neušetřil, až letos. Však jsem si za část z nich koupil odměnu. Je to faksimile mapy, kterou v 17. století nakreslil můj oblíbenec Willem Janszoon Blaeu – ukazuje nejenom tvářnost našeho kontinentu, ale na okrajích i všechny národy na něm žijící.

Zbyněk Petráček Příští týden píše Jan Balabán.

32


minulý týden

Všeobecná fakultní nemocnice v Praze spustila ve svých budovách bezdrátové připojení k internetu. Vláda si zakázala slovo reforma. Do kin přišly Tajnosti. Podle státních zástupců se bývalý šéf Českého Telecomu Gabriel Berdár ničeho nedopustil, když osmkrát vystřelil po nevinných lidech. Rezignoval šéf Vojenského zpravodajství Miroslav Krejčík. Na Everestu bylo rušno, když jej nejdříve dobyla osmadvacetiletá Češka a pak i třiačtyřicetiletý Čech. V Africe začal soud ohledně vydání Radovana Krejčíře české spravedlnosti. Českem se prohnaly bouřky a kroupy. Česká televize žaluje režiséra Víta Olmera za to, že prohlásil, že ČT ovládá mafie, která do této instituce nepustí nikoho, kdo nepatří do klanu. Úředníci, kteří mají v Českých Budějovicích na starosti dopravu, budou postiženi pokutami, protože díky jejich chybnému rozhodnutí se ve městě vytvořily dlouhé fronty aut. V Praze opět kolabovala doprava. Sociální demokraté podle agentur dohonili v preferencích občanské demokraty a pár hodin nato šéf ČSSD Jiří Paroubek státotvorně nabídl, aby se příští rok konaly předčasné volby.

Pan Liška asi dostal instrukce z Berlína, aby s tím Zahradilem něco dělal, tak dělá. Jde o útok páté kolony eurofederalistů, který jsem dříve či později čekal, protože jde s ústavou do tuhého, reagoval vládní vyjednavač pro evropskou ústavu Jan Zahradil na kritiku Strany zelených, že v Unii hájí jiné zájmy, než které mu zadala vláda. Česká média a Regionální televizní agentura zveřejnily ukradený záznam výpovědi týraného chlapce, pak je následovala i MF Dnes. Začala se točit třetí řada Nemocnice na kraji města. V Olomouci skončila Růžová jízda proti rakovině prsu, která ženám nabízela v autobusu konzultace ohledně této zákeřné nemoci. Anonym hrozil útoky na církevní školy v Praze. Prezident Václav Klaus odhalil, že planeta Země je modrá. U:fon je čtvrtým mobilním operátorem na trhu. Rasisté z Národní strany narušili pietní akt v Letech u Písku, kde se připomínaly oběti zdejšího romského koncentračního tábora. Vyhrál každej, kdo to má v hlavě v pořádku, zakončil fascinující alobalovou show Eurovize ještě více fascinující televizní komentátor a zpě-

vák skupiny Kabát Josef Vojtek. Poprvé za třináctiletou historii Pražského mezinárodního maratonu nevyhrál Afričan, ale Portugalec. Evropská unie se shodla na regulaci roamingových cen, takže by mělo zlevnit volání ze zahraničí. Česká televize odmítla vysílat sběrný dokument o Václavu Havlovi, na kterém se pracovalo čtrnáct let, a tak tvůrci vyjednávají s televizí Nova. V jižních Čechách opravili poslední most, jenž byl poničen povodní v roce 2002. V německém tisku se objevily zprávy o tom, že vaše dcera Charlotte Ella není vaše. Můžete to komentovat? zeptal se deník Právo na své třetí zpravodajské straně Karla Gotta. Jana Hybášková rezignovala na post šéfky SNK Evropští demokraté. Generální ředitel Českého rozhlasu odvolal ředitele ČRo 1 – Radiožurnálu Miroslava Konvalinu. V Jeruzalémské synagoze v Praze proběhl koncert, který má pomoci získat peníze na opravu tamních varhan. Po půlročním vyšetřování policie usoudila, že se zastupitel Sezimova Ústí Martin Klíma nedopustil trestného činu padělání bankovek, když na zasedání rady města na protest vysypal

na zem jednostranně vytištěné tisícikoruny, aby tak dokumentoval, že město zbytečně vyhazuje veřejné peníze – nicméně policie to označila za přestupek a předala přestupkové komisi města. Kardinál Vlk si na své 75. narozeniny splnil dětský sen a chvíli pilotoval vyhlídkové letadlo. Mirek Topolánek jednal s Milošem Zemanem o vládním ekonomickém batohu. Znásilnění není tak neobvyklý čin, to bychom museli ženy upozorňovat dost často, odpověděla vyšetřovatelka Hana Maierová na otázku MFD, proč policie nevarovala kladenské obyvatele, že tam řádí muž, který znásilnil čtyři ženy. V Praze se zkouší metro bez řidiče. Kdosi vypustil umělé desetihektarové jezero nedaleko Habartova. Cenu Františka Kriegla získal za ojedinělou a statečnou činnost při monitorování neonacistického hnutí Ondřej Cakl. Teplický soudce Miroslav Čapek zrušil stíhání muže, který si pro svou potřebu vypěstoval marihuanu, a to s tím, že ničím neohrozil společnost, neboť trávu využíval jen on sám. [email protected]

Q

inzerce

Základní umělecká škola Praha 7, Šimáčkova 16 vypisuje

přijímací zkoušky pro školní rok 2007/2008 29. května 2007 HRA NA HUDEBNÍ NÁSTROJE SÓLOVÝ ZPĚV VÝTVARNÝ OBOR 30. května 2007 HRA NA HUDEBNÍ NÁSTROJE SÓLOVÝ ZPĚV 31. května 2007 HRA NA HUDEBNÍ NÁSTROJE SÓLOVÝ A SBOROVÝ ZPĚV 15 - 18 hodin telefon 220875863, 220806848 e-mail [email protected] www.zuspraha7.cz

Ročník XVIII. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. Zahraničí: adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441, fax: 224 930 792 e-mail: [email protected], [email protected] e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová. Art director: Mira Antonovič. Grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Martin Pavlík. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková (vedoucí) – tel. 224 934 586, fax 226 216 799. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 226 216 799. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis s.r.o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 20. 5. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

Když babičky nemají čas:

Recommend Documents