Kdo voněl k její prsti a lásku chutnal v rozkvétající stráni ten laská ji a miluje a v úžasu se sklání

W

_

N

_

ľ~i~

_

VY SO

Č

I N A

Bory rozevlátá Břízami cukrovaná Žena v rozkvětu V zákoutích nedotčená panna Drsného člověka chová navyklého potem brodit Kolik jen ho proklelo než počal kámen chleba rodit Však člověk její i země rozeklané strohé líce srdce přímého že nenajdeš snad více Nový šat si obléká kdysi pomíjený kraj rubců a tkáčů V rytmu strojů továrních rozezpíval se z pláčů Kdo voněl k její prsti a lásku chutnal v rozkvétající stráni ten laská ji a miluje a v úžasu se sklání

Otto ~ídký: Mít lidem co říci Vysočina

DÉJINY JSOU VeBEC MOŽNĚ JEN PROTO, ŽE ČLOV~K NEZAČÍNÁ VŽDY ZNOVU A ZE ZAČÁTKU, NÝBRŽ NAVAZUJE NA PRÁCI A VÝSLEDKY MINULÝCH GENERACÍ

PŘEDCHOZÍ KRONIKÁŘ Při změně kronikáře bývá zvykem zhodnotit život a dílo předchozího kronikáře, jímž byl v obci, asi třicet let, ře ditel školy Josef Noháček. Narodil se v Poděbradech 30. 10. 1889, studoval na zemské reálce v Telči do roku 1906, zkoušky učitelské konal roku 1909 v Praze a zkoušky o učitelské způsobilosti roku 1911 v Brně. Učil ve Vladislavi a v Pyšele, v době první světové války v Budišově, ve Výčapech, v Trnavě, v Třeb~íči na Nových Dvorech, v~ Třebíči — Domcích a pak opět v Pyšele. Roku 1917 narukoval, odjel do Hallu v Tyrolích, pak byl. pře— ložen do Vídně a odtud vyreklamován pro “potřeby školské“ á přidělen na školu do Bransouz. 1)

Í

Bransouzská škola byla tehdy ve velmi neutěšeném stavu. Dostal v ní byt a oženil se se ~těpánkou, dcerou číchovského učitele a měli dceru Zdeňku, dnes také učitelku. V silně katolické obci nebyl zpočátku oblíben, nebo~ sem přinášel příliš nové, až revoluční myšlenky. Odvážil se vystou pit z katolické církve a přihlásit se k tehdy moderní církvi československé, později zcela od víry ustoupil. Něk~‘teM občané těžce nesli, že učil nejen jejich děti, ale poučoval i je. Jiných se nemile dotklo, že při oslavách M. J. Husa řekl, že to byl národní mučedník. Jiným se nelíbilo, že v obci založil odbočku Sokola Okříšky, nazývanou Bransouze

—

Číchov. 2)

Ale děti ho měly rády a brzy si ho oblíbili i dospělí. Jeden z jeho žáků vzpomíná: “Při vyučování míval ticho jako v kostele. Na stolku míval kapesní nůž. Když někdo zašeptal, zabkal nožíkem a bylo zase ticho až do té doby, kdy byla přestávka. Učil velmi dobře~ a já jsem záviděl jeho krasopisné

‚

psaní a zvláště ozdobné na vysvědČeni. Jména žáků psával rondovým perem. Býval ohleduplný ke umět když jsem v osmi letech ke konci zimy těžce onemocněl. J. Noháček byl obecním knihovníkem ~ kronikářem, půso bil jako divadelní ochotník a režizér, obstarával obecní agendu, později byl obecním pokladníkem. a pokladníkem & pokladníkem místní záložny. Byl též dŮvěrníkem Okresní péče o mládež, jednatelem m~stní osvětové komise, komisa~em při sčítáních lidu, cvičitelem Sokola, náčelníkem a okrsko— vým velitelem. Jeho spolupracovnice, učitelka Marie Weignerová vzpomíná: “Sokol byl druhou velkou láskou řídícího učitele. Byl to člověk čistého srdce, vzácných charakterových vlastností, výborný pedagog a horlivý propagátor sokolské myšlenky. Každá jeho práce svědčila o neobyčejném rozpětí jeho zájmů“. Jiní pamětníci vzpomínají, že byl zván na svatby a jiné slavnosti do rodin, že chodíval k sousedům jako domů a že si postupně získal přízeň všech. Pro nadšené vlastenectví byl za druhé světové války pod stálým policejním dozorem četníka; unikl zatčení, i když někdy

Ĺ

měl namále. V roce 1945—46 vedl v obci na MNV zásobovací agendu a pracoval jako předseda zásobovací komise. Za zásluhy o zve lebení obce a za neúnavnou práci na poli kulturním, byl jmeno ván Josef Noháček dne 22. listopadu 1947 ČESTNÝM OBČANEM obce Bransouz. Na odpočinek odešel 30. června 1950, ale nezaložil ruce v klín. Vypomáhal na MNV a to v roce 1946 na úseku zemědělském a v roce 1960 byl ještě aktivistou NV. Pracoval i jako poklad ník záložny. Zemřel v roce 1971 v třebíčském domově důchodců. Jako jed nomu z nejzasloužilejších občanů Bransouz mu MNV vystrojilo kremaci v Brně, jíž se zúčastnilo více než 40 občanů. Ale jeho památka žije, žije v jeho žácích, v obecní a ve třech školních kronikách a v celém jeho díle, které kdysi nepatrnou vesničku, zastrčenou na konci okresu, přivedlo k rozkvětu a ně kolikrát i k zařazení mezi nejlepší obce okresu. Jan Neruda:

Zde jsme jen chvilinku, ale v knihách žijí naše myšlenky dlouhý čas

Poznámky: ~1) školní kronika Bransouz IL, str. 1 2) dtto, str. 21

—

2

3) Vzpomínky A. Bláhy 4) Vzpomínky J. Novotného, bratří Koukalů, rodiny Olivových a Rambousků.

D~JINY LIDSTVA JSOU POKRAČOV~.N±M D~JIN P~ÍRODY A. I. Gercen

P~f~0DN~

I

POM~RY

Katastr obce Bransouze patří horopisně do oblasti Českomoravské vrchoviny. Tato vrchovina dosahuje v průměru

[ L

650 in nadmořské výšky a k jejím nejvyšším bodům patří vrch Javof‘ice (836 in ) v Jihlavských vrších a vrch Děvět skal

[

(837

‚

ve ~árských. Západní část katastru obce Bransouze náleží skupině javořického masivu a směrem k jihu pokračuje do Brtnické in)

vrchoviny. Hřeben od Brtnice k Cidlině dosahuje nejvyšších bodů horou Mařenka (711, 6 in), dále na Kobylí hlavě (671 in) a na holém Salátově kopci u Zašovic (661,4 in). Průměrná nadmořská výška v Bransouzích se pohybuje kolem

[ L

421 rn, na Bukovci dosahuje 571,89 535m. 1)

L

Nejníže je položeno koryto řeky Jihlavy, u mostu dosa— huje 535 in, v Přibyslavicích, kam se svažuje, 410 in.

in

a tra ~timberky dosahuje

~eka Jihlava pramení pod masivem Javořice, je celkem

I

184, 9 km dlouh~ a její povodí měří 3 004 km2. Její průměrný sklon je 2, 67 u Bransouz jen 0,8 takže se tu klikatí. —

Její celkový spád činí 492 2) ustí reky.

—

in.

Bransouze leží na 120 km od

‚

Hory star~ tisíce jsou let Tráva zelená je od jara Stromy tady sázel matčin děd Jen vítr se o čas nestará Fr. Branislav: Pramen pod hvězdami

GE0LOGICK~

V~VOJ

Dnešní obraz krajiny tu má za sebou dlouhý a pestrý geologický vývoj. Území Československa je možno geologicky rozdělit do dvou od sebe značně odlišných oblastí jak geologicky, tak i stá— řím. Jedná se o oblast Českého masivu, ke kterému patří i Českomoravská vrchovina a o oblast karpatskou. Rozhraní mezi nimi probíhá přibližně na čaře Ostrava-Hranice—Přerov.

Vyškov-Znojmo.

J

Nejstarší masivu je tzv. ~o1danobikum. Zaujímá rozsáhlésérií územíČeského v jižních Čechách (~umavu, včetně

L

[

části Českého lesa), jhv. část Čech, Českomoravskou vrcho— vinu~ a přilehlé části Rakous a Bavorska.3~ Je z prakambria, .

I

tedy z doby asi před 1,8 miliardou 1et.‘~ V Českém masivu se vyskytují rozsáhlé oblasti tvořené z mořských usazenin a jiné z hlubin vyvřelin. Z písčitých a jílovitych usazenin na dně moře vznikly břidlice, ktere

I

L

při horotvorných pochodech působením tlaků a teplot několi— krát překrystalovaly a změnily se v praruly. Z vyvřelých hornin stejnými pochody vznikly ortoruly.

L

Moldanubické ruly značně zvrásněné a přeměněné, byly při horotvorných pochodech vyvrásněny do mohutných horských pá— sem, Český masív tehdy tvořil celistvou kru. Ale v druhé

I

polovině druhohor, za tzv. variského vrásnění, byl rozlámán na bloky. Variské horstvo se prostíralo v mohutném oblouku o šířce asi 500 km od francouzskeho Centralního masivu do střední Evropy. Variské vrásnění začalo v karbonu a doznělo

L

v permu.lU Po hlubinných poruchových líniích se dostalo k

L

magma, jež vytvořilo mohutná tělesa, jakými jsou jihlavský porfyrický syenit a třebíčsko—meziříčský žulosyeriitový masiv

I

.

povrchu

obrovského trojúhelníkového tvaru. Okraj třebíčského masivu zasahuje město Třebíč, obce Újezd, ~ípov, Račerovice a Čech— 12) tin. Jihlavský syenit, vystupující na jhz., z., sz. Bransouz, zasahuje k Panské Lhotě. 13)

Po skončení horotvorných variských pochodů na konci prvohor nebylo již moldanobikum vrásněno, ani přeměněno,

I [

ale jen obroušeno (denudováno) a rozbrázděno (erodováno). Předpokládá se, že i v dlouhém období druhohor, které trvaly asi 125 milionů roků, se oblast Českomoravské vrchoviny sni žovala. V našich zeměpisných šířkách v druhohorách a dlouho do třetihor převládalo tropické a později subtropické pod— nebí s odpovídajícím tropickým a subtropickým rostlinstvem a zvířenou. 14)

I

I

Na zemský povrch neustále působí vnější Činitelé voda, slunce, vítr, mráz & organizmy. Zvětralé horniny jsou —

z povrchu odnášeny a splavovány do ‚idolí. Celý povrch kdysi vysokých hor byl tak postupně zarovnáván a broušen v pahorka tinu. Na druhé straně však potoky a řeky svou erozní činností obnažovaly stále hlubší části krystalika, zařezávaly se stále hlouběji do podloží a povrch terénu se tím zmlazoval. Tento pochod probíhá neustále, i v současnosti. ~íční a pötoční sí~. byla původně uspořádána stromovitě

I

a řídila se geologickou stavbou podkladu. Změny nastaly až koncem mladších třetihor, kdy došlo k vyvrásnění alpsko—karpat— ského horstva. Koncem druhohor a ve třetihorách tisk mladého

I

I ‚

karpatského horstva vyzvedl trup starého Českého masivu, zatím— co jeho okrajové části poklesly a došlo k tvoření zlomů. Koncem třetihor zaplavilo mioceriní moře z oblasti alpsko— karpatské část d~zemí jižní Moravy i okraje pok1eslé1~io moldano— bika a zasahovala svými zálivy až do okolí Ivančic, časem však sahala i na Třebíčsko, kde zanechala nehojné stopy v malých ostrůvcích mořských jílů a písků, které byly uchráněny od poz dějších splavení. Nejznamější z uchraněnych ostruvkŮ mořskych jílů je loka lita kralická, která poskytuje množství zkamenělin (drobné dír—

Í (

kovce, mořské houby, červy, mechovky, mořské ježky, mlže, kel natky, skořepaté korýše a zbytky ryb. 16) v roce 1970 byly různé zkameněliny nalezeny při stavbě kotelny konc. podniku Elitex v Třebíči bíČe). 17)

—

Domcích, jiné nálezy pocházejí z Terůvek (m.Č. Tře

Změna spádu hor změnila tehdy i tok řeky Jihlavy, která do té doby tekla směrem severním (k Havlíčkovu Brodu, Sázavě,

[

do Polabí). Její mohutnost byla větší, asi jako dnešní Sázavy. Po vzniku karpatské čelní prohlubně se tok řeky změnil tak, že začala teci k ivančickemu vodopisnému uzlu tedy směrem opač ným do blízkého mořského zálivu. Na řece u Číchova vzniklo —

-

průtokové jezero. Během třetihor se klimatické poměry změnily. Tropické

[

klíma přešlo v subtropické a koncem třetihor postupným ochla zováním nastalo podobné počasí jako je dnes. 18) Během následujících čtvrtohor došlo k dalšímu ochlazení, ~ystřídalo se několik chladných ledových a teplejších mezile

‚

dových dob. Při ochlazení postoupil pevninský ledovec ze Skan— dinávie až Po naše severní hranice a pokrýval celou severní Evropu. Tehdy byly i všechny vrcholy našich hor zaledněny. Také z Alp se šířil k severu horský ledovec. V oblastech, které nebyly zaledněny, se nalézala tundra. Vály zde větry, které hlav—

[

ně na uzemí jižní, jihovýchodní a jihozápadní Moravy navály mo— hutné vrstvy spraše. V Evropě svědkem prvního meziledového období je člověk zvany Homo heidelbergensis. 19) Z doby před risským, tedy předposledním zaledněním nebo z jeho začátku pochází nález pěstního klínu z Vedrovic a Moravskobudějovjcku. Asi před 12 000 ĺety ustoupil ledovec definitivně z prostoru Evropy a postupně se začalo oteplovat. Někdejší tundry osídlila borovice, potom bříza a pak další listnaté stromy.

HORNINY A MINER~LY V 0KOL~ BRAN~OUZ V okolí obce jsou nejhojněji zastoupeny pararuly, mají še— (

davě hnědou barvu. Podle obsahu různých minerálů se tu dělí do několika skupin: s tmavou slídou biotitem, s minerálem silli— —

manitem, který vznikl jen ~ Vysokých tlacích a teplotě, s gra nátem a jinými, Všechny zdejší ruly jsou prostoupeny křemennými

žilkami a celými prokřemenělými polohami, které můžeme vidět ‘

Po obou březích Jihlavky, nad obc:Ĺ i pod ní. Mnoho křemene se nalézá pod Vrcholy, odkud se před léty vozil do sklárny v Opa— 20) tove. V sousední Panské Lhotě se nalézají drůzy krystalů křemene běžného vzhledu na puklinách kvarcitu z opuštěného železnorud— neho dolu v trati “V rudě“. Tamtéž se naleza limonit, železná ruda a psilomelan červenohnědý, ledvinovitý, na puklinách ruly.2~

I

V místním jihlavském syenitovém masivu nebo v jeho těsné blízkosti, byl nalezen lithný pegmatit, k jehož nejznámějším

(

L

lokalitám patří Rožná u Bystřice nad Pernštýnem, Dobrá Voda u Velkého Meziříčí, Ctidružice u Mor. Budějovic a Jeclov u Ji-

‚

hlavy. Lithné pegmatity se vyznačují tím, že kromě běžných

‚

minerálů — živců, křemene, muskovitu, biotitu a skorylu, obsa hují ještě další vzácné nerosty, obsahují ještě další vzácné nerosty. 22) V bransouzských para~uléch se dále vyskytují horniny tzv.

I I

pestré serie. Jsou to krystalické břidlice, které vytvářejí čočkovitá tělesa. V okolí Bransouz se v rulách objevují i tma—

‘

vozelené amfibolity, černé grafické křemence (obsahující tuhu) a hlavně u Číchova krystalické vápence. Na tzv. Dvořákově nivě

I

bývaly kdysi vápenné pece starého způsobu, podobné milířům. 23) Na puklinách ruly za řekou Jihlavou, kde stávala středo—

‘

věká tvrz, bylo nalezeno mnoho zajímavých nerostů, takže Bransouze a jejich blízské okoli přitahovaly zajem sběratelů již v minulém století. Dnes tu lze u koupaliště sbírat bělavé slou— povité krystaly křemene, dříve tu byly nalezeny krystaly kM— š~áiu a záhnědy a vzácně i fialový ametist. Nejvzácnější byly

I I ‚

L ‚

žluté krystaly citrínu, nejvzácnější odrůdy kř~mene, nalézané na trhlinách kamene ze zřícené tvrze. Z jiných nerostů stojí za zmínku krystalky periklínu a aduláru (odi~dy živce) s povlaky mastku na trhlinách ruly. 24) Přímo v rule jsou zarostlá až centimetr velká fialově červená zrna granátu a černý jehlicovitý turmalín, vzácný je kovově lesklý žlutavý pyrit. V erlánech tvořící tenké vložky v rulách byl zjištěn bílý sloupečkovitý křemičitan skapolit, lesklé krystalky hnědého ti— tanitu a malinově červené povlaky thulitu. 25)

V blízkosti hradiska byl v minulosti těžen krystalický vápenec (mramor), z něhož byly vyráběny náhrobní kameny. 26) Dnes je tento lom zaniklý. V šedém hrubozrném mramoru jsou hojné lupinky slídy glogopitu, fialově silně lesklé krystalky

[ L

spinelu, vzácná jsou tu zrnka sirníku olova a zinku—galenitu a afaleritu. Místy je mramor jemnozrnný světle zeleně zbarvený serpentinem (hadcem). Obsahuje agregáty bílého diopsidu leino— vaně zelenavým forsteritem. 27) František Dvorský uvádí z tohoto lomu nález celistvého chlo— ritu (pseudoritu). Na puklinách křemene na blízském Chlumu se setkáváme se zajímavým minerálem wawellitem, s jeho radiálně paprsčitými růžicovými agegáty. 28) Východně Od obce, mezi Bransouzemi a Leštinou je v rulách

[

větší vyvřelé těleso dvojslídné žuly. Žula se nalézá i v Kopa ninách pod Bukovcem, použili ji Italové v minulém století při stavbě dráhy, jsou z ní vytesány veškeré kvádry ke stavbě železničního mostu. 29)

VZNIK

P~D

Do období čtvrtohorního klademe vznik dnešních půd. Zvláště vlhčí a teplejší klíma přispělo k jejich rozvoji a do zrání. Na rulách Vysočiny se vytvářejí půdy hlinitopísčité, ne L

příliš kyselé. V údolí řek a potoků jsou půdy naplavené aluviální.

—

!~dolí řeky Jihlavy mezi Číchovein a Bransouzemi je poměr ně široké. Tvoří je především louky. Aluviem je pokryta asi desetina bransouzského katastru a je produktem intenzivního větrání pararul a porfyrického syenitu. Aluviální usazeniny jsou několik metrů široké, jejich půda je písčitá a hlinito písčitá a je kyselá, proto dříve považována za méně úrodnou.

HYDROGEOLOGIcK~

POM~RY

Spodní voda se obyčejně hromadí v propustných vrstvách na L

nepropustnem podloži, tvořenem krystalickymi břidlicemi. Proto— že v této oblasti se vyskytuje větší vrstva naplavených hornin,

nenachází se ani zde souvislejší hladina spodní vody, v napla—

J

L ‘

veninách ‚je tato voda v hloubce 1 2 iii. Prameny na Českomoravské vrchovině bývaly hojné a časté, —

i když drobné, většinou puklinového charakteru, s nevelkým množstvím vody, závislým na vodn:Ĺch srážkách. Tyto prameny, studánky a mokřiny však ubývají, uměle jsou vysoušeny a odvod—

ňovány (např. melioracemi na polích směrem k Brtnici). Tak se na jedné straně půda Po odvodnění lépe obdělává, ale na druhé

I

[ I

straně je voda z ií.zemí rychle odváděna, což má za následek porušení vodního režimu v daném ‚~zemí a snížení vlhkosti ovz duší. Tím dochází ke snížení vodních srážek nad odvodněným ‘3.zemím. Povrchové vody na Vysočině nemusejí být závadné, pokud nejsou znečiš~ovány hnojivy z polí (du~ičňany). Záleží na li— dech a amotných, ~ek dlouho si zachovají své přírodní prostředí zdravé a čisté bez negativních následků, nebo~ člověk je na pří rodě závislý víc, neŽ si to vůbec uvědomuje.

Žilnatá ruka žuly zvedla krajinu do výše, když povolila stisk, pole se zazelenala......

Ant. Bartušek: Tanec ptáka emu Stará studna

o

ROSTLINÁCH NAŠEHO OKOLf

Přírodovědci dělí území Československa do tří velkých oblastí. První z nich je středoevropská (hercynská) lesní ob last, která zasahuje horstva a podhůří Českého masivu, druhá je panonská, zaujímá nejteplejší oblasti státu a třetí je karpatská. Bransouze leží v oblasti hercynské. Prolínají se v nich teplomilnější druhy rostlin původem z nížin a pahorkatin s druhy horskými, sestupujícími z Jihlavských a Ž~árských vrchů.2~ K zajímavějším botanickým lokalitám tu patří:

21!~_x~

na levém břehu Jihlavky mezi Bransouzemi a Číchovem ~ u potoka. Z lesů je zajímavý su~ov~ les asi 1 km odBransouz směrem jižním v trati zvané Šatov, les

S

půdou bohatou na vápenec a Borov~

v Bransouzích. Ze strání je zajímavá slunná

~

te

koucího z Chlumu a stráň ~ Jihlavky se nacházejí pozoruhodné rostliny a dokonce i na uměle navršen~m železniČ—

Ze vzácnějších druhů se v bransouzském okolí nalézá: lolita lékařská, brslen bradavičnatý, pupkovec poměnkovitý, rozrazil drchničkovitý, smil písčitý, voskovka menší, náprst ník velkokvětý, bolehlav plamatý ~‚ hvozdíček prorostlý a mochna šedavá.

.

LOUKY Jsot~ tu na hlinitých, méně hlinitopísčitých půdách. U řeky jsou nepravidelně zaplavovány z jara a po letních nenadálých průtržích. Dávají hojně dobrého sena,otavy, ale mnohdy je píce pokálena přívalem deš~ů kolem sv. Jana — 24. června. Učitel Cyril Marek si poznamenal, že tu jsou z jara louky plné pryskyr

níků, na horních loukách že rostou ostřice a řeřichy. Lesní louky bývají plné kukaček (vstavačů) a bledulí. A. Bláha vzpomíná: “...na jaře jsme chodili na bledule pod Bílou skálu do lesa u Radonína, v potoce chytali ryby a raky, brzy z jata chodili na trávu přes řeku na panskou lou— ku “Na vopatůvce“. Na sladkosti jsme si chodili “na zámek“, kde mezi skalami jsme si trhali “vosladéř“ a kořínky osladiče nám chutnaly až jedna radost. Na skalách rostly v době mého mládí i vzácné lišejníky“. V dnešní době hnojení luk umělými hnojivy má za následek jejich ochuzování o květoucí druhy lučních biliri, takže největší pokryvnost na nich mají vysoké trávy. Z některých luk se stávají pastviny. Na pastvinách některé druhy květin nesnášejí spásání, nemají možnost dostatečně rychlého vegetativního rozmnožování, nejsou přizpůsobeny sešlapování, které obnažuje kořeny a drob nější kořínky přetrhává, konečně nadbytek dusíkatých látek v půdě má za následek absenci některých lučních druhů bylin. Pro pastviny je tu charakteristický nízký porost trav, jež jsou tu zastoupeny poměrně méně kvalitními druhy. Botanických lokalit ubývá. Rybník na levém břehu byl pro měněn v parkoviště aut (když před tím tam z rybníka zbylo bah niště). Ztrácejí se i další vyschlá močálovitá místa a rumiště, je však více času na úpravu zahrádek a veřejných prostranství, čímž obec nabývá lepšího vzhledu. Místní su~ový les je vázán na členitý povrch, jsou v něm hluboká, zaříznutá údolí, prudké svahy, žleby a rokle s půdami mělkými, kamenitými s příznivým vodním a vzdušným režimem.

5! Co v něm roste: bažantka vytrvalá, ukazatel nejle~ších lesních půd, bez černý blok jednohlízný a další jeho dva druhy, brslen bradavičnatý a brslen evropský, buk lesní česnáček lékařský, dobromysl obecná,

dob letní-křemelák a dub zimní-drnák, dymnivka bobová, habr obecný, roste tam roztroušeně, hluchavka žlutá neboli pitulník, hrachor jarní neboli lecha, hrušeň obecná, jasan stepilý, jaterník podléška, javor klen a javor mléč, jestřábník stínomilný, jilm drsný, kakost smrdutý, kapra~ samec, kapustka obecná, kokořík mnohokvětý, vyskytuje se v habrové doubravě, konopice pýřivá, kopřiva dvoudomá, která ukazuje na příznivý rozklad organických látek, kopytník evropský, který roste nejhojněji na vápenatém podkladě na humosní půdě ve smíšených lesích, kozí noha neboli bršlice obecná, též rostoucí na humosních, ~rod— ných půdách, kozinec sladkolistý, krabilice zápašná, křivatec žlutý, kuklík městský, lípa srdčitá, lipnice hajní, tráva významného druhu rostoucí v habrových doubravách, líska obecná, mice květel, marulka kliriopád, medyněk měkký, netykavka málokvětá, orsej jarní, rostoucí na svěží, humosní půdě, ostružník, plicník lékařský,

pomněnka řídkokvětá, popenec břečnatolistý, praskyrník zlatožlutý, pryšec sladký, ptačinec velkokvětý, rostouc:Ĺ na vlhkých humusních půdách, ptačí zob, pupkovec poměnkokvětý, rozrazil břečtanolitý, růže planá, řešeťlák počistný, smrt stepilý, srstka neboli angi‘ešt, svída kravavá, svízel — dva druhy, roste na vápencovém podkladě, strdivka nící, která je ukazatelem svěžích půd a příznivou strukturou, straček hajní, .

tolita lékařská, topol osika, třešeň ptačí, roste na okraji lesa violka lesní, která charakterizuje svěží humusní půdy dost bohaté na minerální živiny, vlaštovičník větší, vratič obecný, vrbina penízková, ukazatel vlhkých úrodných půd, zimolez pýřivý, zvonek broskvolistý, rostoucí na půdě bohaté vápnem, zvonek okrouhlolistý. K vytvoření další zajímavé lokality přispěla lidská ruka navršením železničního náspu v 60. letech 19. století. Udržují se na něm květiny, žijící na písčitých a štěrkovitých podkladech a příměsí popela a uhelného prachu, která se snadno zahřívá a rych le vysychá. Rostou tu druhy suchomilné, teplomilné, rumištní a luč ní, někdy i rostliny sem uméle přenesené a vysazené. V poslední době tu květena mizí. Souvisí to S přechodem od lokomotiv na parní

[ [

pohon k lokomotivám na naftu. Roste tu: bělotrn kulohlavý, čista roční, hledíček menší, kozí brada luční, mák polní,

[ [

pe~our malo~borný a srstnatý, rýt žlutý, řeřich rumní, sveřep japonsky, trýzel Cheirův, trnovník neboli akát, vikev čtyřseaenná, vratič obecný. Na rumišti u nádraží nalezl v roce 1978 A. Bláha blín.

[

[

[

Mnohe rostliny rostou v obci a v okoli roztroušeně. Ve svět lém smrkovém lese lze najít kopretinu řimbabu, v bukovém lese a na levem břehu Jihlavky dymivku bobovou, v borovicovem lese u trati hruštičku zelenokvětou a na návsi rmen, trýzel jestřáb— níkokvětý a mátu dvoulistou. 6)

řeřišnice hořká, milující vlhká místa, stín, nalézá se tu vzácněji, dvojzubec paprsčitý, trýzel CheirŮv, krušina olšová, keř s beztrrinými větvemi, plody dříve užívány

I

v lékařství, konopice širokolistá, považovaná za plevel, petour srstnatý, smil písčitý,

IĹ

střemcha, roste u v křovinách u potůčku, vemeník dvoudomý,

L

šalvěj přeslenolistá, roste ve stráni rozchodník skalní, rozchodník skalní

I

—

roste i ve stráni,

netřesk výběž jatý, vikev setá, roste ve s tráni

Poznámky: 1) Jaroslava Chlupová dip1omn~ práce 2) Ze vzpomínek Antonína Bláhy -

NaskálenalevérnbřehuJihlavk~roste: slezn:Ĺk routička a to v puklinách skal, na kamenitých zdech, voskovka menší, puchýřník křehký, —

konopice širokolistá, rozchodn:ik bílý, netřesk výběžkovitý.

slezník, ost~íce zobánková na mokrých loukách, voskovka menší na výslunných stráních a mezích úžanka lékařská, —

-

.

kyprej vrbice, š~ovík vodní, vrba křehká, hvozdíček prorostlý.

Na polích, kde převládají podzoly lehkých písčitých a hlinito písčitých půd, bylo odedávna pěstováno žito, oves a ječmen. Pšenice se tu seje až v nové době. Dříve se po sobě pěstovalo žito, oves a brambory, ~o bramborách se pole očistilo od ple— velů a proto pěkně rostlo žito, pak oves a po ovsu se pole pohnojilo, aby zase pěkně rostly brambory. Ale zachovala se velmi zajímavá zpráva o torn, že ve stře dověku se v Bransouzích na vinicích pěstovalo víno. V roce 1486 byl veden s oudní spor o desátky “z nově založených vinic v Bran souzích“. 7)

P

0

Z

ri ~ in Ic y:

1) Propagační brožurka Naše lesy, vyd. v Třebíči 2) Jaroslava Chlupová: Folklorické poměry okolí řeky Jihlavy, diplomní pr~ce; Brno 1975 3) dtto 4) Josef Skopyl: Pojihlaví a Pó~1aví; Praha 1967, str. 73-74 5) Jaroslava Chlupové4: dtto, str. 39 6) “ “ dtto, str. 117 166 —

7) Metoděj Zemek: Jižní Morava v Lichtenštejnských listinách Vaduzu; Jižní Morava 1978, str. 180, Č. 79.

KALENDÁ~ P0LN~CH PRA0~

Prosinec se sněhem na pěšině, žitko Po celé Vysočině.

Počátek jarních prací počátek setí jarního ječmene

27. března 8. dubna 24. dubna

počátek sázení pozdních brambor počátek květu trnky obecné (počátek skutečného jars na Vysočině) počátek květu jabloní počátek senoseče L

3. května 10. května 13. červen 2. srpna 22. zarí

počátek žní jarního ječmene počátek setí ozimého žita

V polích a na loukách bývalo hodně včel, brouků, různého užitečného a škodlivého hmyzu a plevelných rostlin. Pomalu se vytraci chrpa a koukol, ale i čmelaci, cvrčci a chrousti. Ve škole se děti učili: V polích oral Jan, za ním šlo pět vran. První řekla: “Dobře oře“, Druhá řekla: “Nedobře oře“, třetí řekla: “Dobře oře“, čtvrtá řekla: “Nedobře oře“, pátá řekla: “Dobře oře Jan, za ním hodně ponrav mám.“

2)

1)

Výkaz o oseté a osázené ploše asi v roce 1915: Bransouze vlastnily tehdy 369, 3 ha půdy. Z toho bylo osázeno a oseto: žitem zimním žitem letním jeČmenem ovsea zemčaty řepou krmnou zelím hrachem čoČkou lnem mákem jetelem na semeno jetelem na píci vikví na semeno vikví na píci

130 ha půdy 1,30 10 120 “ 25

3 1 4 8

‘I II

“

2 4

“

4 24 2

“ “

4

“

úhorem zůstalo luk tenkrát bylo zahrad

26 33,2 2,6

pastviska lesů

50,8 41,2

“

“

“ “ “

»

Ovocného stromoví tehdy tu bylo 1 400 kusů, z toho 860 pecko vého a 540 jádrového. VČelích ~.lů tu bylo 35 kusů. Včelařství má v obci silnou. tra dici, v roce 1935 tu bylo 66 včelstev. 2) LEN

—

třely hospodyně vždy v pazderně v měsíci listopadu‘ (dnes budova MNV)

MÁK

-

také toho tu bývalo mnoho. Kdysi děti chodily s matkami plet mák a ty je poučovaly říkankou: »Pošlapej si mne, poválej si mne, jen mne v trávě nenechávej.‘~

ČOČKA

—

se tu už za první republiky nepěstovala, alespoň pamětníci si na ni už nepamatují.

CO SE TU PÉSTUJE V SOUČASNOSTI? přehled z roku 1960: žito pšenice jeČmen oves

L

57,5 ha půdy 11,5 “ 14, “ 51

směska jarní luštěniny jedlé

1,5 1,5

“ “

len mák

5 2

“

—

semeno

hořČice

0,6.

brambory ranné brambory ostatní

1 51

krmné okopaniny

„ „

“

5)

6

Po žních Kraj všechen ostříhán a oholen jako dlaň, nebesa proudy ohně vylévají naň. Kožichu stébel zbavena a k obzoru až pustá se táhnou pole rezavá a prázdno jejich vzrůstá dnem každičkým, však nic už letos nestane se v té vodorovnosti, jejíž peče~ slunce nese a život našlapávající si z široka zas kruh svůj uzav~rá do roka.

—

6)

P

0

z n á m k y:

1) Seznam asi z roku 1915 je zapsán na deskách knihy zápisů obecnCho zastupitelstva z let pi~ed I. svět, válkou 2) Pamětn~ kniha obce, str. 126 3) Ze vzpomĹnek A. Bláhy 4) dtto 5) J. ZahradnĹček z Mastníka 6) RoČní výkaz JZD 1960 (fond OAT

—

statistika)

O ZV~I

V NAŠEM KRAJI

~(ekaknámpřinášíživot.......,........

I

Život řeky, pramenaci pod masiveiri Javořice, se projevuje úrovní stavu vody během roku. Závisí na podnebí, horopisných poměrech, složení půdy, zalesnění jejich břehů ap. V místech, kudy protéká, shromaž~uje se drobná i vysoká zvě~. Sama řeka je od pradávna zarybněna a na jejích březích, hlavně v minulosti, žilo mnoho ptactva, mezi jinými i divoké husy a kachny, které tu ještě pamatoval učitel 0. Marek na šatovském potoce.

I

~eka, místní potoky a rybník (dnes zrušený), bývaly místem klidu, v němž bydlelo drobné ptactvo, jehož v poslední době

[

‚

rychle ubývá. Žijí zde ještě ledňáčci, jeden byl viděn v roce 1977 těsně u koupaliště. V pravěku žili v našem kraji mamuti. Kosterné pozůstatky mamuta byly nalezeny v ~ce 1904 v Nové Vsi, naproti Červenemu mlýnu. 2) Kosti mamuta, soba, nosorožce a diluviálního jelena byly nalezeny ve sprašových oblastech v Třebíči. V roce 1910 při stavbě železobetonového mostu přes řeku

[ L

I L

Jihlavu v Bransouzích, byl v hloubce 4 m nalezen zkamenělý krční obratel a část lebky nejspíše medvěda. Ve středověku, kdy obec dlouhou dobu správou patřila k pan ství brtnickému, žilo ria tomto panství celkem velmi mnoho zvěře, jak dokládají archivní prameny o odstřelu. Na panství bylo v le— tech 1662 1743 odstřeleno 107 vlků, 8 rysů, 40 divokých koček, —

107 vyder, v roce 1717 v revíru Předíri dva medvědi. Mimo lovnou zvěř se v brtnickém panství pásly ovce, v roce 1622 mělo panství čty~i ovčírny pro 1 630 kusů. 6)

I

Dnes v bransouzských lesích žije běžná zvěř jako srnci, zajíci a divočáci, v 70. letech byli v radonínském revíru uměle vysa— zen mufloni. Nedaleko obce směrem na Horní Smrčné, v údolí Pro setíně, na hranicích s jihlavským okresem, spatřil 11. června 1944

Dr. Vl. šilhavý užovku stromovou Asskulapovu. Je to náš největší plaz, žijící mnohem níže, taktéž jeho nález u Sinrč— něho je zoologickou zajímavostí. -

0 RYBÁCH V okolí Bransouz byly ve středověku rybníky a v nich kapři, patřící vrchnosti. Po zrušených rybnících, hlavně směrem k Brtnici, zůstaly jen hráze, z rybníků jsou louky. V blízkých potocLch se sami množili pstruzi, kteří se občas dostávali i do řeky, často za povodní, kdy s nimi tam z ryb níků se dostávali i kapříci. Pstruhový číchovský a podobný chlumský potok pronajímala vrchnost poddaným za 10 12 grošů. Bransouzská obec za rybolov v řece a v přilehlých potocích z bransouzské strany platila do Brtnice 4 zl. a —

5 kr.

Potok, protékající chlumským lesem byl nazýván “pstruhový“ už v roce 1558. V Chlumu býval rybník a z něho vytékal potok. Dovídáme se o něm za složitého zápisu vztahujícího se k robotním povinnostem, jehož část zní:......“ je rybník panský pstru hový, od téhož rybníčku jde potok pstruhový až k řece, slove Jihlava, nad kterýmžto potokem z obojí strany les Černý, slove Chlumský, kteréhožto rybníčku, potoku i lesu hlídají, aby se Škod v nich neudělalo, hajní ze vsí Chlumu a Radošova k tornu naří zení...“ 10) Řeka, zadržovaná splavy, bývala oživena rybami, které se tu vytíraly nebo těmi, které sem pronikly za větších vod z po toků a rybníků. Kapři žijí v řece dodnes, ale jsou tu uměle vysazováni, stejně tak i jiné ušlechtilé ryby. Mimo pleveln~ ryby tu dnes žijí parmy, tedy bílé ryby, aproto se bransouzský usek nazývá parmový, zatímco potoky v této části okresu patří k pstruhovému pásmu.

Starý Semrád ze samoty Leština na číchovském potoku

v šedesátých letech vzpomínal, že ta)~é zde bývaly tůně půl— druhého metru hlub:oké a v nich až půlkiloví pstruzi. Dnes jsou koryta potoků zanesena a tak slouží Ic pěstění pstruží násady, která se po dvou letech odchytává elektrickými agregáty a přemístňuje do jiných revírů, kde mohou potoční pstruzi dorůst konzumní váhy. Dostane—li se potoční pstruh do řeky Jihlavy, pak se zdržuje u Ústí potoka a může dorůst j 1 kg váhy. V řece žijí cejni, podoustve, štiky a z ciziny dovážení Úhoři. O vysazování ryb tu pečuje třebíčská organizace a nepřímo i jihlavští rybáři, nebo~ tím, že obec je na hranici okresu, žijí tu ryby z obou výsadeb. Frekvence rybářů u Bran souz je poměrně malá. Bývalo tu oblíbené místo profesora Gym nasia v Třebíči Matěje Koutka (1869—1950), dlouholetého před sedy třebíčského rybářského spolku a předsedy Poříčního svazu, který se velmi o řeku staral. Před válkou ulovil Jan Uhlíř u Přibyslavic 7 kg těžkou štiku, M. Vondráčková chytila u Čí— chova 2,40 kg těžkého jelce tlouště. Třebíčtí rybáři v současnosti (1977) provádějí odchyt ryb v parmových pásmech dolních toků řek, hlavně Jihlavky, která se mění v dalešickou vodní nádrž a těmito obohacují vyšší parmová pásma, tedy i Úsek bransouzský, V době, kdy se ušlechtilé ryby v řece samy vytíraly, bý vala celá velice čistá, nebylo v ní průmyslového odpadu a byla také neregulována. Dnes je silně znečištěna odpadem z textil ních závodů v Heleníně, Velkém Beranově a v Lukách (přádelna vlny hraběte Palma v Malém Beranově byla zřízena již v roce 1774). 11) Jakmile se zvyšuje životní Úroveň obcí při řece, tak klesá její čistota, řeka se zamořuje saponáty a jinými odpadky či hnojivem, i když město Jihlava si již vybudovalo čistící stanici. Pro ryby byl katastrofální rok 1947, kdy saharská vedra téměř Úplně vyhubila pstruha. Ale ještě větší katastrofa postihla řeku v úseku Od Jihlavy po Vladislav v roce 1964, ale o torn později.

O MOTt~ECH

T.~dolí Jihlavky a jím probíhající železniční trat mezi Třebíči a Jihlavou je místem, kudy pronikají některé rela tivně tepelně náročnější dráhy motýlů z Třebíčska až do bezprostředního okolí Jihlavy. Na suchých stráních u Bransouz byl v roce 1940 hojně loven v červnu a červenci motýl PYRGUS MALAE - soumaračník

:

jahodníkový. Jeho housenka žije na jahodníku pospolitém, na soustružníku, na zábělníku bahením a na slezu pižmovém. Na výslunných stráních, pasekách a na otevřených nebo lesostepních zbytcích kraje, s pestrou a zachovalou vegetací, žije ÁDOPAEA SYLVESTRIS. Je to také druh soumračníka. Soumr~ač— nikoviti jsou nejrozšiřenější v Jižní Americe, ve světě je jich na 3 000 druhů, u nas žije jich kolem 20 druhů. Někteří z tro pických soumračníků jsou pestře zbarveni a mají pěkný kovový lesk. Většinou jsou však nenápadní, a hnědavou barvou křÍdel. V červnu a počátkem července na sušších lesních mýtinách je dost hojný LASIOMMATA MÁERA okáč ječ~iínkový. Jeho housenka žije na lipnicích, kostřavách a ria ječmínku zedním. Na suchopárech a u suchých polních cest se tu objevuje —

‚

typycký srpnový motýl LASIOMMATA MEGERA

—

okáč zední. Sedá ria

zdech a skalách, žije ria ~trávách. Poletuje rychle, podivně tr— havyin letem. V údolí Jihlavky u Bransouz byl pozorován motýl ARACHNIA LEVANA - babočka sí~kovaná, pronikající údolím řeky k Jihlavě. Jarní generace této babočky je tu méně hojná než letní. Je to jeden z nejpozoruhodnějších výskytů tohoto motýla na Jihlavsku. U nás jsou babočky zastoupeny skupinami perle~ovců, hnědásků, baboček, batolců a bělopásků. Zatím bylo v českém prostředí pro— kázáno 44 druhů baboček. Babočka sí~kovaná klade vajíčka na kopřivu velkou. Rovná je jako perličky Po 4 — 7 kusech do řádků nebo na hromádky a do hrozivých útvarů. Housenky se 4 x svlékají, dozrávají asi za 4 týdny, pak se zakuklují hlavou dolů, jako všichni tzv. závěsníci. Na Třebíčsku žije babočka sí~kovaná na několika, lokalitách. Nejhojnějším jejím nalezištěm jest údolí Chvojnice.

P o z n á in

k y:

1) Zápisy učitele Cyrila Marka, str. 10 2) J. I~okuli1: Náš kraj v pověstech v lidovém vyprávění; Třebíč 1936, str. 14

3) A, Bartušek: Umělecké památky Třebíče; Brno 1969, str. 5 4) školní kronika Bransouz I., 1910 — 1911 5) Propagační brožura Třebíčské lesy, str. 22 6) dtto, str. 21 7) V. ~i1havý: Nález užovky stromové na Třebíčsku;VSV 1961,

L

sv. V.; str. 214 8) Vlastivěda moravská, třebíčský okres; Třebíč 1906, str. 174 9) dtto, str. 15 10) Z robotních povinností

—

Kronika obce Chlumu II., str. 136

11) J. Janák: Sociálně ekonomická struktura západní Moravy

[ Oddíl:

a velká hospodářské krize; Brno 1970, str. 6 O motýlech: I~. Povolný: K poznání denních motýlů Třebíčska a Ji-. hlavska. Sborník přírodovědeckého klubu .

ZMM v Třebíči z r. 1969, Č. 7 H~nza1, Mucha, Zahradník: Světem zvířat, V. bezobratlí; Praha 1973, str. 100 K. Exier: Motýlové; praha b.1. A. Růžička: Araschnis levana I. v našem kraji. Sborník pří— rodovědeckého klubu 1MM v Třebíči z roku 1938; Třebíč 1939, str. 26

—

31

P~VOD

KAŽD~ĚHO Z N~S SE ZTRÁC~ V NEPAIVIĚTI............. Seneca

PRAVĚK T~EBÍČSKÁ A ZNOJEMSKA Většina severní a střední Evropy byla do počátku stře dověku pokryta rozsáhlými listnatými lesy, přerušovanými jen

[

tu a tam vřesovišti a močály. Těmito lesy na území budoucí Moravy, procházel pravěký člověk ji~ v době kamenné (Paleolitu). Paleolitické nálezy z míst bližších naší obci jsou hojné hlavně na Znojemsku a Moravskokrumlovsku, jen málo je jich z Vysočiny. Ve ye_dr i_2_ích byl nalezen úštěpový pěstní klín z doby středního scheulenu, někdy z doby před risským glaciá lem nebo na začátku risského glaciálu. Na Třebíčsku byla nalezena acheulenská čepel ve

V~ča~ech.2~

Paleolitická stanice z období solitrénu byla odkryta u Mohelna, jiné doklady z té doby byly nalezeny na Malé s k á 1 e u Senorad.3~ V Čučicích taktéž.

‚

N á m ě š t i

nad Oslavou a v

Až na Znojemsko zasahovali na svých taženích lovci mamut‘~i.5~ O přítomnosti mladopaleolitického člověka na západní Moravě svědčíinálezyz UherčicL Vratěnína a V~so

Vypráví Se, že mladopaleolitický člověk žil pod Bílou skálou u Radonína, ale prozatím se žádný doklad k tomuto, asi vymyš— lenému názoru, nenašel. Až V dob~ě neolitické, v době před 10 000 lety, v době pole dové, začali neolitičtí lidé hustěji osídlovat střední a severní Evropu. Asi v době 6 000

-

2 500 lety př. n. 1. byla částečně

osídlena i Vysočina a její osídlování postupovalo z center v ní— žinách do vyšších poloh. Neolitický lid poznal zemědělství a na učil se vyrábět keramiku. Nejstarší keramika (lineární volutová) —

byla opět nalezena ve

V

ovicích

‚

spolu a riá—

lezy dvou dlouhých domů, z nichž starší původně měřil 35, 4 Byla nalezena ~ v ~_2_~_~_2....V e~ně,_ ohel— na,

Í

U

~_~2_~_2_v

O něco mladší keramika, nesoucí vpichovanou výzdobu, byla nalezena v Horníc Dun a~o ích G

šJ_2~_~_m

~

a

v

šLc~ch.

T

Lid této vpichované keramiky se později spojil a lidem kera miky malované.

[

Malované, keramika byla nalezena u

B

e~naL

Ĺ~_!_LL2_!_~_21. L2_~_k e, j c nad kytnou, Ctidružic (inalovana naběračka, misky na nožce), na Hradisku u Kramolína, na ve

~

~

~

a V Nalézá se i dále na Vysočině např. u meziříčsku. V

‚

[

o_y~_~~_h,

L1_~_2_YJ• Vlčatí na

na Velko—

Neolitické pronikání do vyšších silně zalesněných poloh Českomoravské vrchoviny, která sama o sobě ve výšce 500 70O~n nebyla nikterak nepřekročitelnou hradbou a dokonce ani nejneinož— nějším terénem k osídlení, pokračovalo jak údolím Oslavy, tak i -

Jihlavy. 10)

(

D

Na Jihlavsku ojedinělé nálezy nástrojů z doby neo—

litu pocházejí z rova. 12) Z

L ouk~,

Svat

i

a

H r a d i Š t ě u Kramolína na spodním toku Jihlavy,

pocházejí četné zlomky nádob, naběraček, lžic, přeslenů, pazour— kových nožíků, škrabadel, hrotů, seker, výrobků z kostí, hlavně šídel apod. Kamenná, hlazená industrie neolitického lidu byla též nalezena ve (18 sekerek), jiné neolitické ná— stroje byly nalezeny v B ~ ~_L2_l j ~

—

2~2~‘ P O_~2!~ CÍCh, Vladislavi. 133

~

a

Ve starém sídlištním prostoru na Znojemsku není téměř je diná obec, v níž by se hlazená industrie nenalézala ve větším počtu dokladů. 14)

Vedle keramických kuchyňských potřeb z té doby známe i sošky, např. venuše z ~ az Jaroměřic. Velmi zajímavý neolitický objekt byl nalezen v

T

e

ti c í c h. Byl tam odkryt kruhový prostor asi 50 in široký s hrazeným příkopem a 4 vstupy na čtyři světové strany. Př:Ĺkop býval 6 — 7 m široký, asi 4 in hluboký, nálevkovitého tvaru. Býval obehňán palisádou uvnitř i zvenčí, mezi vnější palisádou a příkopem byly hrnčířské pece. Za vnější ohradou stávala neo pevněná vesnice, v níž nalezeny zbytky malované keramiky. 15) Z archeologických nálezů vyplývá, že jen jižní oblasti a pak teplejší předhůří Českomoravské vysočiny byly osídleny od doby kamenné. Chladnější a vyšší Části ~ízemí, tedy i budoucí území Bransouz, bylo pokryto pralesem. V následující eneolitické době (2 500 — 1 800 př. n. 1.), se na našem území objevují první kovové předměty z mědi a zlata. Ze starší eneolitické doby byl na kramolínském H sku nalezen bubínek. Toto sídliště bylo tehdy obehnáno ~em a nalezená keramika tu dosvědčuje přítomnost lidu kultury nálevkovitých pO hárů. Ze střední doby se na témže hradišti nalézají zbytky kanelované keramiky. Z té doby pochází torzo koně a cedník. V mladší eneo— .

litické době tu užívali nádob malovaných — jevišovické kultury. V pozdní době se u Slav i_2 nedaleko Hrotovic set káváme s doklady keramiky tvaru zvoncových pohárů a na Znojemsku v 70 lokalitách s kulturou protoúnětickou. V eneolitu se oddělilo zemědělství, dobytkářství a řemeslo. V následující dobu bronzovou máme dokumenty na Třebíčsku a to nálezy v prostoru předpokládané třebíčské tvrze na Podklášteří, nálezy učiněné v roce 1949 dosvědčují tu bronzovou únětickou kulturu. 15) V mladší a pozdní době bronzové vznikla tzv. “popelnicová pole“ nalezená i v Mor ě a nicích. Různé předměty z té doby byly nalezeny vicÍch

a

v

H

ích

V

v

VilérnovjcÍch. 16)

Na Znojemsku odkryto asi 40 na1eziš~ mohylové kultury. Z doby bronzové pocház:Ĺ bronzový depot z ~rnav~ a bronzové fragmenty z T v_~ 18) bronzové sekery z V 1 a d i s 1 a v i a malá nádobka‘z H a r t V Í k o v ~ C19)

V 8. století před n. 1. začíná u nás tzv. doba železná. Starší období doby železné zvané halštatské (700 500 př.n.1.), je doloženo keramikou horákovskou a to hliněnými měsíčkovitými závažími z J ~ Ze stax~ší železné doby pochá zejí i kostěné jehly a šídla z Jaroměřic, pozdně halštatské ná —

doby, náramek, bronzové jehlice a spony, bronzové udice a želez né jehlice a broušené trojboké šipky. 20) Z doby železné pocházejí doklady lužické kultury v povodí řeky Oslavy, doložené v L icÍch Ze slezského odbobí doby železné je doloženo osídlení na skřipinském hradišti nad řekou Oslavou. 21) Pak následovalo období kultury laténské, které klademe dá let 400 př. n. 1. až Po dobu římskou. Z laténu bylo na Znojem sku odkryto asi 60 lokalit s doklady keltského osídlení. rokla— dy o Keltech na našem ‘~zemí nalézáme u

~

~

L2_!_L~~

o.~_~_~_L~ a ~ Keltské mince byly nalezeny snad i u Velkého Meziříčí, v Brtnici a v ~_LLb i, ale dnes nelze ověřit pravdivost tohoto

tvrzení, nebo~ nálezy se nedochovaly v dostupných sbírkách. Z la ténského období je i železný klíč z Jarorn~řic. Keltové vyráběli nádoby na hrnčířském kruhu a stavěli opevněná centra opida. po době železné, z následující doby římské, bylo na Znojem —

sku odkryto asi 79 lokalit. V římské době naše země obývali Germáni, objevující se na hranici římské říše při Dunaji už ve 2. století př. n. 1. Kolem přelomu našeho letopočtu odcházejí z Porýní a Pomohaní germánské kmeny Markomanů a Kvádů a na čas obsazují uzemí budou~ích Čech a Moravy. Germáni sídlili též v blízkosti Třebíče u

S t ř í t e Ž e.

V době římské Římané z říše římské používali tzv. Janta rovou cestu, která vedle mezi Baltským mořem, z oblasti mezi Od~ou a Němenem k moři Středozemnímu a procházela podél řeky Moravy tzv. Moravskou Branou. 23) Římské mince byly nalezeny na Třebíčsku u ~ ~ T ~‚ ~ a ZaŠo ~

Naposledy se o Narkomanech z dob~‘ kolem roku 550 zmiňuje Jorda ntis ve svých ‘~Dějinách G~tů“. 24; Doba římská končí u nás “stěhováním národů~‘ ve 4. století. Nálezy z následující doby slovanské sahají na Jižní Moravě do 5. století. Slované žili v jakýchsi župách, tyto župy se v 7. století spojily ve svaz Sámovy říše a v 9. století v říši Velkomoravskou. Keltové, Germáni a Po nich Slované přejímali od starého místního obyvatelstva tu rozptýleně žijícího, místní přírodo pisné a zeměpisné znalosti. Přejímali též místní názvy, názvy místních kovů, zvířat a rostlin. Keltové prý znali název pro řeku Moravu a zněl podobně jako dnes. Ke starým praevropským slovům řadíme název beran, osika, železo, jabloň, jahoda, jalo vec, jasan, javor, jedle, jelec, jelen, jelito, jeřáb, jeřábek, jean, Jeseter, ještěr a jiná. Vlastní jméno Moravané se objevilo na seznamu Slovanů, účastnivších se na sněmu ve Frankfurtu v ro ce 822, je to první doklad o jejich existenci v písemných mate— riálech. 26) Říšó Velkomoravská se rozpadla počátkem 10. století pod nájezdy kočovných uherských kmenů, které zastavila až porážka Uhrů na řece Lechu v roce 955 spojenými vojsky německého krále a českého knížete. Po ní Morava, jako válečná kořist, připadla knížeti Boleslavovi I. V roce 1003 Přemyslovci ztratili Moravu, když celý český stát byl násilím připojen k piastovskému Polsku. Teprve po několika iispěšných taženích českého kníže Oldřicha (r. 1004 1034) mírem budyšínským, byla Morava opět spojena s českým státem. Na Znojemsku ze 4. 11. století odkryto 120 lo kalit. 27) .

.

.

—

—

Učitel Štěpán Sláma z Chlumu roku 1955 v kronice obce Chlumu napsal, že se doslechl o nefritové sekyrce, nalezené u Radošova a o několika popelnicích u Horních Vilémovic. V bezprostředním okolí Chlumu měla být dle udání V. Chvojzíka z C~umu, nalezena kostra skrčence. 28)

Pozná

mky:

1) V. Podborský, V. Vildomec: Pravěk Znojemska; Brno 1972, str. 38 2) A, Bartušek: Třebíč, metropole západní Moravy; Praha 1959, s. 8 3) J. Skopal: Pojihlaví a Pooslaví a povodí ‘Rokytné; Praha 1967, str. 14 4) A. Bartušek: Umělěcké památky Třebíče; Brno 1969, str. 5 5) V. Vildomec: Pravěk Znojemska, str. 38 6) dtto 7) K. Sklenář: Památky pravěku na území ČSSR; Praha 1974, str. 70 8) Z přednášky o archeologii v Západomoravském muzeu v Třebíči 9) Pojihlaví, str. 14 10) J. Skutil: Archeologické nálezy na Moravě; Velké Meziříčí 1941, str. 18 ii) 12) 13) 14) 15) 16) 17) 18) 19) 20) 21) 22) 23)

J. Skutil: mapka J. Skutil: str. 24 42 Pravěk Znojemska K. Sklenář; Památky, str. 77—78 Přednáška v ZMM Pojihlaví, str. 14 Bartušek: Třebíč metropole, str. 9 J. Skutil: str. 38 Bartušek: Umělecké památky, str. 6 Katalog výstavy Moravského muzea v Brně, nazvané Morava, s. 45 Bartušek: Umělecké památky, str. 6 Katalog, str. 47 F. Schiette: Germáni mezi Thoreborgem a Ravenou; Praha 1977, str. 104 —

24) F. Schiette: Germáni..., str. 43 25) J. Holub, S. Lyer: Stručný etymologický slovník jazyka českého; Praha 1967, str. 7 26) Pravěk Znojemska, str. 131 27) dtto, str. 133 28) Š. Skála: Kronika obce Chlumu II., str. 6

NÁŠ

KRAJ

V malebném údolí Jihlavka plyne, protéká krajinou omšelých skal, bublavé potoky v náruč svou vine a a nimi pospíchá přes Třebíč v dál. Šumí a šepotá prastaré zvěsti o krásách pahorků, lesů a skal, o torn, jak před věky a holou jen pěstí, člověk se a přírodou o život rval. Kterak si těžce on dobýval chleba, kterak zde bydlel a v noci zde spal, čeho mu bylo jen k životu třeba, kdy on tu v přírodě bezbranný stál. V poli jen žita a oves sei~dí, tu a tam brambory, kam hlédne zrak. Sychravé větry sem do kraje vodí kdejaký na nebi studený mrak. Útulné osady rozseté v kraji poblíže rybníků, potoků, cest, štěstí i zármutek ve vínku mají, mnohou též o kraji pradávnou zvěst. Jak odkaz předků mají zde rádi příběhy, pohádky, pověst i báj, nebo~ jsou radostí, odleskem mládí a učí milovat třebíčský kraj.

Jan Dokulil:

část z úvodní básně ke knize: Náš kraj v pověstech a lidovém vyprávění; Třebíč 1936

VYSOČINA KOLEM ROKU 1000.

Kolem roku 1000 se moravská část Českomoravské vrchoviny dělila do tří pásem. Jednalo se o staré kulturní uzemí, pře chodné pásmo a pomezdní hvozd. Star~ kulturní ‚~zernÍ je to, v němž se nalézají bohaté archeologické nálezy. Je to uzemí nfžinné a při řekách, cha rakterizované lesy dubovými (Mikulovsko), buko—dubovými (Zno jemsko) a dubo—bukovými (Jaroměřicko, Bítovsko jižně od Mory Budějovic s výběžkem na Litohoř a Jakubov). —

~ leželo na okraji pralesa. Člověk do něho v dávných dobách pronikal jako lovec a později jako pastevec dobytka. Lesy byly v 11. 12. století prořezány a osídleny. Byly to lesy hlavně bukové, asi 10 15 km široké, u nás Sa —

—

haly Ic Herlaticím.

~2~J~!2~ byl jedlo—bukový, osídleny až za středo věké kolonizace a smrko—bukový, zaujímající horské polohy (Jihlavské vrchy, Novobystřická vrchovina a ždárské vrchy). 1) Rozsáhlé pohraniční lesy byly do konce raného feudalizmu ~e střední a severní Evropě výtečnou ochrannou hranicí a těžce překonatelnou hradbou starých sídlištních oblastí. V původních pralesích tak jako zvěř si vytvářela svoje cestičky, tak i lovec si tu vytvářel svoje chodníky a lovecké stezky. šířka pomezního hvozdu mezi Čechami a Moravou činila vzdušnou čarou přes 80 km. Z chodníků mezi jednotlivými sídlišti se stávaly spojovací cesty, z nichž některé se staly hlavními a sloužily Ic dálkovému spojení. Po těchto cestách se pohraničním hvozdem mezi Moravou a Čechami jelo asi 100 km. Každá zem si hájila svůj hraniční hvozd. Ale sousední pod manitelé země se ho snažili likvidovat a tím pevně připojit pod maněnou zemi ke své. Byla—li Morava pod mocí Uhrů, kolonisovali moravsko—uherskou hranici Uhři, patřila—li pod české knížectví, kolonisovali čeští přemyslovští panovníci a v době polské nadvlá dy započala silná kolonizace hranice na severu. Po definitivním připojení Moravy k Čechám byl zničen česko—moravský pomezdní hvozd.

‘ ‘

Brzpečnost hranic země před zničením hvozdu byla zajiššována itrážemi na horách, z nichž v případě blížícího se nepřátele ského vpádu, se kouřem nebo ohněm dávala varovná znamení, rychle přeskakující z kopce na kopec • Zemské výsadky na zemských hra dištích byli signály upozorněny a mohly rychle obsadit vstupy de hvozdu záseky a připravit se tak na obranu. Po likvidaci ochranných hvozdů byly budovány při hranicích mocné brady např. Vranov, Bítov, Oornštejn aj., střežící moravské—rakouskou hra niti. Při kolonizaci byly rozšiřovány staré cesty, které i. tehdy si většinou ponechávaly starý směr. Pro skolí budoucích Bransous byly důležité cesty Haberská, Teleěská a Lovětínská. Také strážní systém se ve středověku udržoval a zdokona lil. ~l uspořádán tak, aby sjrgmál co nejrychleji směřoval de ústředí státu, takže asi za jeden den i méně se zpráva o jakém koliv cizím vpádu mohla dostat do Praby. Z blízských strážných vrchů známe Strážnou horu u Třebíče (Kostelíček), Stimberky u Bransouz, Strážný kopeč u Jihlavy 717 m vysoký, Strážky u Panské lhoty, Strážný vrch nad Novou Vsí aj. Počátkem 11. století Morava, jako válečná kořist, byla přidě lena jako ‚lděl synu českého knížete Oldřicha — Břetislavovi. Ten ji později rozdělil svým synům na Úděl brněnský, olomoucký a zno jemský. Země se tehdy správně dělila na eddy a ty na hradské okrsky. Z 11. století na Hradišti u Kramolína byl nalezen neznámý moravský denár, pak denár brněnského údělného knížete Konrád* :1:. (1061 — 1092) a denár za společně vlády Břetislava fl. a Vratisla va fl., na Hradišti u Znojma byly nalezeny dva denáry Litolda I., dále osovité náušnice, pleteně prsteny, přesky, prsteny se štít kem, skleněně perly a jiné drobnosti. Na Palliardiho hradišti na Moravskobudějevicku bylo nalezeno 26 denárů uherského krále Štěpána I. a tři moravské denáry z konec 11. století, v Jemici pak denár fladislava fl. (1140 — 1173). Z 11. století jsou archsologické nálezy o osídlení Sokolí a

Přibyslavic.

D&LEŽITĚ ZEMSKĚ STEZKY HABERSKÁ STEZKA

‚

vedla asi místy starého keltského spojení na Vindobonu. Je doložena v Kosmově kronice, v níž se dovídáme, Že roku 1101 uŽ spojovala &echy S Podunajím. Byla to ‚izká cesta vhodná jen pro soumarskou dopravu. Po velké kolonizaci pohraničního českomorav ského hvozdu, stala se cestou vozovou, veřejnou ‚ a celnicemi, z nichž jedna byla v Habrech a možná i v Brtnici. 2) Po kolonizaci ve 13. století st~1a se součástí silniční sítě, sloužící hlavně dálkovému obchodu, ktery se soustře~ova1 v nové zakládaných centrech městech. Při silnici byly zastávky se zá— jezdními hostinci a odpočívadly asi 20 km vzdálenými, vhodné pro půldenní jízdy, počítající a poledním a nočním odpočinkem pro lidi i tažný dobytek. Bývaly u nich pro koně ~ybníčky k vyplavení po celodenní ‚~morné cestě. Haberská stezka od Čáslavi směřovala ~na Golčův Jeníkov. Ten byl poslední lokalitou před vstupem do hlubokých lesů. Dále směřovala na Habry, kde se křižovala a Lovětínskou cestou. Dále pokračovala na Havlíčkův Brod, přešla přes řeku Sázavu, vinula se k Jihlavě, přešla řeku Jihlavu a šla na Příseku a Brtnici. Odtud, v různých dobách, směřovala různými směry, dál do Morav ských Budějovic a do Znojma. V ‚lseku mezi Jihlavou a Mor. Budějovicemi šla původněji na Brt nici, Heraltice, Babice a Moravské Budějovice. Později šla z Brt nice na Želetavu a Moravské Budějovice, později šla přímo z Ji hlavy na Stonařov a Želetavu ( a vynecháním Brtnice). Cestou sině— rem přes Brtnici táhla vojska Rudolfova z ~akouska do Čech, Po porážce Otakara II. roku 1278. Přešla Jihlavu a postupovala ke Kutné Hoře. Povšimněme si několika výzmaných míst na této cestě: BRTNICE kdysi příslušela ke knížecímu velkostatku českých Přemyslov ců. Její správní středisko leželo v Přibyslavicích, centu župy. Později byl v Brtnici vybudován zeměpanský hrad a z něho zámek. Stal se pravidelným ~tulkem prvních Habsburků, cestujících tudy do Prahy a zpět. Upomínku na to tvoří 11 obrazů z roku 1724, vy malovaných na zdi zámeckého sálu Karlem Františkem Teperem. —

‚

Ty malby vzpomínají návštěvu Ferdinanda II. roku 1630, Fer dinanda III. roku 1638, Leopolda I. roku 1679, Josefa I. roku 1701 a poslední císařskou návštěvu Karla VI. roku 1723. HERALTICE Poprvé připomínané v roce 1256, byly časem městečkem s kostelem sv. Jiljí. Byla tam feudální tvrz a blízko nich stá Vala dnes zaniklá ves a příznačným jménem pro blízkost cesty Mosty (zpráva z roku 1364). MMOV Poprvé připomínán roku 1257, dlouho náležel klášteru v Nové ~íši. ~áslavice Poprvé připomínané v roce 1240, a kostelem ev. Martina, byly dlouho v markraběcím majetku. Byly silně zasaženy němec kou hornickou kolonizací. BABICE Poprvé připomínány roku 1278 a kostelem Nejev. Trojice, ěasem patřily křižovníkům a červenou hvězdou. Po napřímení cesty mezi Brtnicí a Moravskými Budějovicemi šla z Brtnice na Kněžice, Brodce, Strážov, Opatov, Předín, Želetavu, Šašovice, Meziříěko, Martínkov, Jakubov, Litohoř do Mor. Budě jovic. KNĚŽ ICE Poprvé jsou připomínány v pramenech~ dochovaných z roku 1222, je v nich kostel sv. Jakuba, patrona německých kolonistů, horníků. V místě bylo probošství. Přes polesí Kněžice vedla stará silnice na Radonín, odlišná od Haberské. V těch místech je dnes kaplička sv. Trojice. STRLŽOV Obec dnes zaniklá, dnes se tak nazývá rybník, při kterém je Strážná hora 613 ni n. ni.

OPATOV původněji zvaný Opatovice, připomíná se roku 1222 a kos— telem. Opatov výsadou Ferdinanda I., z roku 1540, se stal měs— tečkein a právem skladu soli, vína a železa, ale jeho mýto je staršího původu (přip. se 1330).

P~EDÍN Poprvé připomínaný roku 1358, a kostelem sv. Václava, který je románského jádra, založili jej havíři a při něm i faru. V II. polovině minulého století byl Předím městečkem se dvěma trhy. Zvláštnost soustružení perletě. Ta se dovážela ze zá mořských loviš~ prostřednictvím velkých firem přes Terst a Ham burg. Jména perletí Macassar, Massauna, Panama, Tahiti ukazují na původ jednotlivých druhů. Vyráběly se z nich téměř výhradně —

knoflíky a ozdobné předměty. Vyrábělo ~ pouze pro světový trh. V celém předínském okolí je vidět stopy býv. dolování, ale pí semné stopy po něm se nedochovaly. Existuje pověst o torn, jak došlo v těchto místech k~těžbě zlata a stříbra. V okolí zaniklá ves Bezděkovec. Další zaniklé osady štítky a Štítečky, stávaly směrem. k Želetavě. ŽELETAVA Poprvé připomínána roku 1303, s kostelem sv. Michaela. Vznikla na lesní půdě a stala se brzy městečkem r. 1368 —

a hospodářským centrem pro své hornické okolí. V 18. století, kdy byla z Haberské stezky vyřazena Brtnice, šla tato cesta z Jihlavy na Stonařov a na Želetavu. Brzy nato byla zemská ~ezka přestavěna na císařskou silnici.

LOV~rfNSK.Á

CESTA

Vedla od Starého Brna přes Zastávku, Nárněš~€, Trnavu, Stráž nici u Okřešic, tratí Brodky a Strážnicí u Nové Vsi, dále Přibys— lavicemi, podél radonínského potoka, kolem tvrze Střeliště, vys toupila přes Černé lesy u Radonína do prostoru Brtnice, odkud šla do Stonařova, asi přes zaniklou ves Lhotku, dále pak pokra—

čovala do Kamenice nad Lipou. V ~.iseku od Přibyslavic se cesta v první polovině 16. století nazývala “Třebíčskou silnicí“. V urbá— M z roku 1530 je psáno, že lee patřící k městečku Brtnici sahal “od Branc~1zské cesty až do Třebíěské silnice, kteráž jde k Brt nici“. Poblíž ní je vrch Strážka u Brtnice 607 a vysoký.

TELEČSKÁ CESTA vedla z Třebíče do Telče a to kolem Okříšek (vrch Stréžka) na Heraltice, na zaniklou ves Mosty, na Opatov a do Telče. Křižo vala Haberekou cestu.

POLITICKĚ A HOSP0D.~(ŘSK~ CENTRUM KRAJE Přibyslavice : V 11. 13. století byly centrem rozsáhlé oblasti kolem tzv. Haberské stezky, tvořily. cúdu, která zanikla asi v první polovině 13. století. V Přibyslavicích byly objeveny základy původního kostela, patřícího časově k první vrstvě románské architektury. Nejstarší místní kostel byl prý zasvěcen Sv. Matouši, druhý sv. Gotthardu, tornu se dnes říká “u 5v. Anny“ a třetí, barokní, je mariánský. Gotthardův kostel je tribunový, má tribunu pro feudála z doby, kdy byl feudál jeho majetníkem. Pozdější kostely tribunu již nemají, nebo~ zakladatelské právo bylo časem redukováno jen na patronát a pro patrony se budovalo čestné místo v cháru. Přibys lav•ický kostel je farní. Ve 13. století k jeho faře patřily Pe trovice, Zašovice, Panská Lhota, Radonín, Bransouze a Číchov, jak o torn svědčí zpráva, potvrzená Janem Lucemburským. Všechny tyto obce leží na pravém břehu řeky Jihlavky. Později k nim přibyla Nová ves, ~žící na břehu levém, na opatství benediktín— ského kláštera v Třebíči. —

Pos náaky:

2) 3) . 4)

5) 6)

Čss‘

ě. 3 a 4, roČ. Zn; Praha 1971, str. 597 ZIt Čs*v Č. 3, roČ. fl; Praha 1971, str. 500 Š. Sláma: Kronika obce Chlum, Sr. 156 J. Uhlíř: Západomoravský barokní malíř Tepper a jeho Činnost v Brtnici u Jihlavy v letech 1723e1726; Vlastivědní sborník VysoČiny 1969, str. 43-50 !. Vávra: Haberská stesks. Historická geografie !!!.‚ Praha 1969, str. S a 29 Dějiny města TřebíČe !.; Brno 1978, str. 17 Jindřich Šebánek: Listiny přibyslavickě ; ČIM 1933, 8. 57

1) Zpravodaj místopisně komise

a

.

ZALOžENÍ

BRANSOUZ

Bransouze byly jednorázově založeny jako ves v době kolonizace. V roce 1234 se nazývaly Branchewess. Název “ves“ nesou mladší sídlištní útvary. Jsou odlišné od dřívějších, dlouhodobě se vytvářejících a rozrůstajících dědin. Dědiny ze starých sídlištních oblastí měly společnou půdu pro všechny obyvatele. Oproti tornu v nových vsích patří půda jednotlivým rodinám, žijícím v sousedských vztazích, již nepříbuzenských. I když pojem dědina a ves splynul, zdá se nám, že při vyslovení slova “dědina“ se jedná o něco malého, neuspořádaného, trochu “zanedbaného“, oproti větším ~sírn a návsí a pevným pozemko vým katastrálním dělením. Katastry vsí na sebe navazují. Jed notlivé díly katastrů patří rodinám usazených na individuálních selských usedlostech, jejichž počet se často Po staletí neměnil. Ještě dnes lze odhadnout, kolik selských rodů tu Po staletí ‚ilo tak, že spočítáme přibližně stejné pásy polí za grunty. Kdo nemá pás pole za ucelenou řadou selských stavení, ten získal půdu později. Někdy některá vesnice na svém katastru společně zúrod nila kus půdy a ten si pak rozdělila na stejné díly, stejně řa zené, jako díly za domy. Na kolonizační původ Bransouz napovídají i jména místních tratí jako Díly, Láz, Kopaniny a další. Díly ležely na lepší půdě. Mezi nimi bývaly horší kousky, z počátku neobdělávané půdy, kterou se podařilo zpracovat až později, když hlad Po půdě rostl. Takové dílky se jmenují padělky a Padělíčky. Láz je poze mek, pole, louka, získaná vypálením lesa. Kopaniny mají vztah k nově obdělávané půdě, získané po vyklučení lesa, jedná ~ o “novinu“, ornou půdu získanou klučením. NÁZEV OBCE Přesné znění dnešních Bransouz před rokem 1234 neznáme. Zachoval se jen překlad dokladu ze 14. století, který dokazuje existenci vsi už v roce 1224, nebo i 1214, ale název obce v něm bude upraven. V roce 1234 se obec jmenovala BRANCHEWESS, v dokladu z roku 1373 BRANSUED a z roku 1376 BRANSUD. 2)

V 15. století byla nazývána BRANSUS a BRANSUDY, její obyvatelé žili v BRANSUDIECH či BRANSUDECH. V tereziánském katastru z roku 1715 užito názvu BRANTZOSEN a v roce 1848 se začalo užívat názvu BRANZAUS či BRANCOUZE. Rozhodnutím c. k. třebíčského hejtmanství ze dne 11. 9. 1913, Č. 16 132 se píše název obce “BRANCTJZI“. V roce 1925 se začalo užívát nynějšího názvu BRANSOUZE. 4) Bransouze se názvem podobají názvu Bransudice (zaniklá ves u BřežaĎ na Jaroslavicku),třebíčským Sudicím a v Čechách názvu dyera Bransoudov u Humpolce. Dříve byl název obce odvozován od osobního jména Bransud. Snad to byl nějaký tvar jména Branek, Branislav, Branomír Či Branžen. 6) Branomír je jméno srbské a bulharské, Branislav jméno polské. Obyvatelé obce se domnívali, že žil na tvrzi za řekou nad obcí. Byla to prý ves Brankova, v roce 1407 pokládaná za ves Brankovy rodiny. Ve slovanském prostře&Ĺ “branS“ je název pro boj, bitvu a z toho pochází i slovo bránit a brána.. V krátkém znění je bran5 bez —n základem pro slovo bor, borba a zaznívá i ve slově obrana. Objevují se tu však i jiné názory na původ jména Bransouze a to dokonce z anglického (germánská řeč) BRANCH, blízkým slovem k afflux, což znamená přítok, příliv, nával. Jiní je znají co

“Vlčí hrdlo“, což je prý odvoženo z řeckého prostředí. Město Saud je Lykopolis Město vlků. V němčině “bran“ připomíná slovo Brand se vztahem k ohni. Brand je hojné v pomístních a místních jménech se vztahem k Po žárům, uhlišti apod. Vypálením lesa byla získána půda k osíd1ení.10~ Nejspíš se v našem případě jedná o německý tvar názvu Zhořec, —

žíreč, ždárná apod. Podobně byl asi založen i Chlum. Chlum v obecním pojetí je les natý pahorek. Byla to ves také asi vyž~ářená a vyklučená mezi lesy. Lesy ji chránily před větrem a nepřáteli, v lesích bylo

dost dřeva a možnost lovu zvěře a pastva dobytka. 11)

P

[

0

Z fl

á m k y:

1) Zpra~odaj místopisné komise ČSAV Č. 4, roČ. X; Praha 1969, str. 500 2) J. Šebánek: Listiny přibyslavické ČMM, Praha 1933, Č. 57 3) L. Hosák: Místní jména na Moravě a ve Slezsku A — L; Praha 1970, str. 108 4) Školní kronika Bransouz I., 1913-1914 Školní katalog 1923—1924, 1925—1926 5) A. Profous: Místní jména v Čechách I., Praha, str. 166 6) F, Kopečný: Průvodce našími jmény; Praha 1974, str. 49 7) L. Hosák: Místní jména....., str. 108. .8) Zpravodaj místopisné komise ČSAV 1974, XV. Č. 2; str. 250 .

[

9) Karel May: Lovci lidí; str. 77 10) ZMK 1969, X. Č. 2.; str. 225 11)

Š.

Slama

Kronika obce Chlum II., str. 6

PEČEŤ OBCE BRANSOUZ Některé písemnosti se pečetily. Několik pěkných otisků pečetidla obce, namočeného do baryy, se zachovalo v pokladní knížce Bransouz z 2. pol. 19‘ století a peče~ z červeného vosku je na zakládací listině místní školy z roku 1863. Na této pe— četi je nepříliš jasný letopočet 1787. Učitel Cyril Marek a autor Vlastivědy moravské třebíčského okresu František Dvorský se domnívali, se domnívali, že na pečeti byl znázorněn svatý Roch. Ale pozorujeme—li tuto peče~ podrobně a srovnáváme á pe četí z Přibyslavic, z nichž jedna nese letopočet 1668 zjistíme, že jek v Přibyslavicích, tak i v přifařených Bransouzích, ctili sv. Gottharda, jemuž byl přibyslavický kostel určitou dobu zasvědcen. Stajného svě~ení je i kostel v Budišově. Gothard, Gotthard, Godhart byl benediktínský opat a biskup V rakouském Helsheimu. Narodil se kolem reku 961 v Bist‘~m Passau a zemřel 5. 5. 1036. Za svatého byl prohlášen (kanonizován) roku 1131 a téhož roku byly jeho ostatky přeneseny do Čech a uloženy v kostele sv. Jakuba v Praze. Velkým ctitelem Sv. Gotharda byl pražský biskup Jan (1134-1139). Gothardovi byl zasvěcen chrám ve Slapech (1131, v 17. stol. přestavěn), v Českém brodě (brzy po 1131), ve Slaném (z let 1131 1136) a v Praze bubenči (v L polovině 12. století) Roku 1134 byla vybudována kaple Sv. Gotharda u sv. Víta v Praze. hda kostelů sv. Gotharda leží —

—

—

na pravděpodobné trase, kudy mohly být jeho ostatky vezeny. ~1o snad o chrámy v Krupé u Rakovníka, ve Slaném a v Bubenči. Jméno Gothard je původu nekřesEanského, existovalo dříve, než katolický světec, na něhož lid mohl přenést řadu vlastností

předchozího pohanského nositele, tak Jak to učinil v případě sv. Vavřince (Apolona) či 5v. Víta Svantovíta. Pečetní typář z Bransouz se nedochoval. Pečetilo se jím ještě za první republiky. —

P• známky: flastivěda moravská, okres TřebÍč

fl

Li

Zpravodaj mÍstopisu‘ komise .

X. Nov‘kov‘

L

-

-

Čstv

č.

S

‘

vyobrazenÍ se sv. Rochem ~.‚

roč. XI; Praha 1970, str. 438

šiajsov‘: X problematice patrociniÍ v Čechách, ZME Č. 5, roč. X., Praha 1969, str. 731 .

.)

O N~(ZVECH OKOLNÍCH

vsí

Tak jako Bransouze byly odvozovány z osobního jména, tak i názvy řady okolních vsí jsou odvozovány z osobních jmen “zakladatelů“, ale Jak je patrno, v řadě případů to není pravda. HO~Nf YIL~MOVICE

Za řekou, nedaleko Nové Vsi, leží VIL~MOVICE Horní, jinde na okrese jsou i Dolní Vilémovice. Prý je založil nějaký Vilém. Ale co když se jedná o přizpůsobený latinský název “villa nova“ (nova ves), který pro blízkost Nové Vsi nebyl přesně přeložen, aby nedocházelo Ic záměně obcí~; zpráva o existenci Horních Vilémovic pochází z roku 1360. Nová Ves je jako název doložena Ic roku 1459, což by odporo valo výše uvedenému, ale může to být i název starší, i když se v písemnostech nezachoval. 2) Možná, že podobně byl upraven název Luka z latinského “loco“ místo (Louka u Znojma, Luka u Jihlavy). —

BENETICE Prý mají vztah k Benedovi, Benetovi, Benediktovi či ke klášteru benediktínů, který v nich měl jednoho ze svých manů. V roce 1409 tam působil man Stibor z Benetic. Domnívám Se, že i název Benetice vznikl ‘ipravou z latinského “benefice“. Be nefici propůjčovali lenní páni svým lenníkům, vasalům, manům na doživotí za prokázané služby. LHOTY K velmi zajímavým názvům v okolí Bransouz patří Lhoty. Už v 11. století (můžeme—li věřit zprávám z listinného falsa třebíčského kláštera z konce 12. století), existovaly na Náměš~sku Lhotiee. Název Lhota, Lhctka, Lhotice aj. dostávala osada založená na lesní půdě, kde žili noví osadníci určitou lhůtu, pevně stanovenou, osvobozeni ode všech platů. Větši nou to bylo za práci, spojenou s mýcením lesa v zájmu panov níka nadvládce podmanitele. Lhoty vznikaly v době, kdy se —

—

osídlení posouvalo z nižších oblastí do vyšších, klučených každým, kdo chtěl v zájmu panovníka klučení provádět. Noví osadníci nebyli spjati rodově. Z ~do1í velkých toků řek postupovalo osídlení do pohorských poloh (Panská Lhota) a v takovém ‘ldolí leží i Bransouze.

PANSL( LHOTA Od Jihlavy ~dá1ená 12,5 km; je nazvána roku 1234 Legota, Je prý první doloženou Lhotou na Moravě. Do roku 185 se jmenovala jen Lhota, pak Panská a nesprávně Panenská, snad od toho, že ves náležela kratičký čas ženské mu klášteru v Tišnově. Byla jednou z osmi obcí, které spolu a Brtnicí, Bransouzemi, Číchovem a jinými věnoval markrabí Přemysl tišnovskému klášteru a to se svolením krále Václava I. a na prosbu své matky, královny Konstancie. Stalo se to roku 1234. Dnes tato ves nemá starých památek, kostel je tu až z roku 142. ČERVENÁ LHOTA Od Třebíče je vzdálena 9,5 km a v roce 1400 je zvána Ruben Lhotka. Bývali v ní tři manové nápravníci třebíčského kláštera. V listinném falsu tohoto kláštera z konce 12. století není ještě jmenována. V Červené Lhotě je původní románský kostel sv. Vavřince, z něhož se po přestavbách dochoval jen románský portál. Sv. Vavřinci se zasvědcovaly kostely v 11. století. 6) —

Jméno Vavřinec má vztah k pohanskému Apolonovi, vítězi, zdobe nému vavříny, k bohu světla, slunce, jasu a “ligotání“. Některé okolní vsi a městečka názvy napovídají na vztah k nějakému nadřízenému, majiteli, který mohl být stavu svět ského či duchovního. Nadřízeným mohl být kněz, opat apod., ale 1 ‘lředník, např. sudí,

c‘f~dař, župan aj. Možná odtud pocházejí

názvy: Kněžice kněz, Opatov opat, Popovice pop, Biskupice —biskup, Kralice král, Županovlce župan, Pocoucov ten, kdo —

—

—

—

—

—

je pod soudcem, Vilémovice mohly být i pod ~ředníkem zvaným villicus.

Poznámky: 1) Dr. Fr. Dvorský: Vlastivěda moravská, okres TřebCě; Brno 1906, str. 249 2) dtto str. 300 3) Hosák, bask: Mistni jména: na Moravě a ve Slezsku; Praha 1970, str. 520 4) Hosák: M~stopis Zfl., kraj Bra., str. 33‘ 5) J. Pátek: Vlastivěda moravská, okres jihlavský;str. 1$‘ 6) Zpravodaj afstopisné komise, roč. XIV, 1.973 Praha; Č. 2—3, str. 508 .

Na roboty se chodilo z Bransouz na brtnickou panskou půdu a to 14 sedláků se dvěma voly 5 dnů, dále 3 podruzi a 5 domkařů. Podsedek konal pěší robotu 3 dny, chalupník pěší 2 dny, v létě sedláci a podsedci 6 dní, chalupníci 3 dny do týdně.

BRANSO!JZE V 19. STOLETÍ Počátkem 19. století naším krajem prošla Napoleonova vojska, 14. prosince 1805 byli na chlumské faře ubytováni čtyři důstojníci (desátník, setník, první a druhý poručík) a ti tu bydleli do 27. 12. Pak odtud táhli a vojskem do Telče, spolu se dvěma setninami Bavorů, francouzských spojenců. Za nimi táhli Francouzi od 5. ledna 1806. Jednali a lidem přá telsky a chovali se ukázněně, jak se na vojáky sluší. 8) Počkej, Bonaparte, všaks ještě nevyhál, strojí se na tebe perský, moškvanský král. Nebudeš císařem, ani žádným králem, strunka se přetrhne, na vělcy ámen.

Podle zachovaných písemných dokladů z roku 1:34 bylo v obci 57 domů a 350 obyvatel. Stejný počet domů je zachycen i při sčítání domů v roce 1857, tedy 57 budov. 10) Brtnické panství se v roce 1848 skládalo ze tří městeček a z řady obcí. Jednalo se o Brtnici, Starou ž~íši a Opatov a o vsi Bítovčice, Bransouze, Brodce, Brtnička, Číchov brtnický, Dolní Smrčné, Heraltice, Hrutov, Hvězdo~oviee, Chlístov, Jes třebí, Kněžice, Komárovice, Krahulov, Malé, Markvartice, Nepo muky, Novou Brtnici, Panskou Lhotu, Petrovice, Předín, Přibys lavice, Přímělkov, Příseka, Radonín, ~chlov, Střížov, Uhří— novice, Vísku a Zašovice. basem byly součástí brtnického panství i OkMšky a Pokojovice.

Poznámky 1) Moravské Zemské desky r. 1505, Č. 215 2) dtto r. 1492, Č. 229 3) PříručnÍ slovník naučný III.; Praha 1966, str. 921 dtto I., str. 580 4) Dr. F. Dvorský: Vlastivěda moravská, okres TřebÍč; Brno 1906, obec Bransouze 5) J. Redimský: Jihlavský kraj roku 1716, VSV III, 1959; str. 107 — 115 6) Radimský, Trantírek: Tereziánský katastr moravský; Praha 1962, str 90 a 333 7) dtto, str. 257

~) 9) Č. ~‚

Sláma: Kronika obce Chlum II., str. 170 Amort: Kutuzov a Napoleon na Moravě; Praha 1971, str. 142

10) OAT: Okresní úřad Třebíč, sčítací operáty z r. 1857

MAN0V~ T~EBíČSK~ TVRZE U BRANSOUZ

Nedaleko obce Bransouze stávala na levém břehu řeky na skále manská tvrz. Ležela na majetku kláštera třebíčského, založeného počátkem 12. století členy panovnického přemyslov ského rodu v době kolonizace. Tvrz střežila hranici třebíč ského panství kláštera směrem na severozápad, nebo~ tu u řeky končilo opatství (trat Opatůvka nedaleko) a sahalo dále smě rem severním k Měřínu. Tvrz tvořil opevněný dům a valy. Po prozkoumání místa, kde tvrz stávala, je patrno, že skála směrem k řece byla lámána a ze získaného kamene pak stavěno. Drobné kamení a hlínou bylo nasypáváno jako val, jek dokazuje jeho ~1he1 kolem 62.‘stupňů, typj~cký pro sypanou stráň. Její manové byli povini spolu a ostatními m~ny osobně chránit klášter a s opatem táhnout pod jeho praporem do boje, byl—li králem vyhlášen válečný stav. Dochovala se zpráva, že třebíčský opat Beneš z Lomnice se podílel se svými many na křižácké výpravě proti husitům v roce 1423, neboi jako krá lovský vazal se uvázal v tuto povinnost. Byl též povinen v době “upotřebení“ starat se o stravu a koně svým manům a hradit jim všechny Škody, které jim během konání vojenské služby vznikly. Zchudlé a staré zemany byl povinen dochovat na klášteře do smrti. Manové kromě služeb vojenských se z‘~— častňovali manských soudů a to obyčejně čtyřikrát do roka. Z třebíčských manských soudů se nám nedochovaly zápisy, ale jen zápis ze soudu z Brna odkazuje Nikolase Seidla roku 1420 na třebíčský soud ve věci týkající se dědičné nápravy a tak je prokázáno, že tento manský soud tu existoval. Zvláštní záležitostí třebíčské nižší Šlechty mohl též řešit král. Třebíčtí zaslali jeden list králi, někdy kolem poloviny 15. století a prosbou, aby přiměl k poslušnosti tře bíčské měš~any, kteří se vzbouřili proti svému pánu, třebíč skému opatu. Pod textem listu byli podepsáni:

Nácek z Kvíčovic

—

purkrabí na Třeb:Ĺči (vlastnil ves Koži—

chovice a jiná zboží), Mikuláš Petrovský z Rochova (vlastnil Petrovice), Sigmund z Arkiebic (dnes zaniklá obec, která ležela mezi Kožichoviceini a Stříteží, pustá už v roce l558,~~ Boček ze Zakřan ‚ Zich z Podc‘~1cova, Jan Sele z Bransud, Jan z Kyjova, Vaněk z Pece, Mikuláš z Třesova, Miksa z Hartvíkovic, Sigmund ze Sedlece, Jan z Chr~stova a Stibor z Okrašovic. 2) V té době se činil rozdíl mezi zemany a many. Zemané se pokládali za služebníky krále, manové za jeho poddané. Zemané vlastnili celé vsi, manové drželi vazalovu půdu. Vlastní majetky si musely zakupovat, proto jim patřily jen díly vsí. Existovali i nešlechtičtí manové, kteří vlastnili jen několik lánů. Moravské zemské desky neznají rodinu manů od Bransouz, ale znají ji brněnské soudní půhony. Na zápise jednoho z pů honu učiněném na zemském landfrýdě o obecním sněmu 4. března 1434 je podepsán Michal Sele z Brans~d a ze Skal. Ves Skály zanikla u Javůrka na Novoměatsku pod hradem Skály. V roce 1436 se připomíná Michalův bratr Sigmund, oba byli dlužni Zde~kovi z Uhřínova 100 kop a neplatili. Proto pohnal Zdeněk jejich ručitele Beneše z Holoubka a z Krhova, Ctibora z Arkiebic, Dobše z Opatova seděním na Kútech aj. k soudu. Naproti tornu vinil Jan Sele z Bransuz Zde~ka z Valdštejna, “že se mu mocí uvázal v jeho dědictví v Branst~dech“, když Zdeňka v témže roce žaloval i Václav Hecht z Rosic ze stejného přestupku. Zdeřikovi bylo rozkázáno, aby dědictví postoupil Janu Seleti. V roce 1447—1448 je v brněnských půhonech zapsán Jan Sele z Brans‘~d za pohnání jihlavského rychtáře a měš~anů pro 100 hřiven grošů, protože se zmocnil jeho domu

a všechno mu po

bral.V zápise příčina toho přepadení není uvedena, přesto zní docela dramaticky, když čteme“...Jan Sele z Brans~1d pohoním Harnlška, ryhtáře a měšEany jihlavské z Košova a Studének a z Předína ect., ze sta hřiven grošů..~.že jsú mi všechno pobrali, což jsem měl, paní m~ i če1e~ obnažili, a neměl.....“

já

na ně žádné péče

V roce 1458 byl proti němu vydán další půhon a to vlastním vrchním pánem, opatem kláštera třebíčského Matějem, z 10 hřiven grošů. Opat s nimi jednal jako se šlechticem a ne jako a manem. Jan mu asi zaplatil. Ale téhož roku byl znovu obžalován a to Mikulášem z Pertvic za 4 hřivny grošů, “že ho jest neduovodně haněl a k nákladuom připravoval.“ V roce 1464 byl ještě jednou pohnán před soud a to knězem Václavem, kanovníkem u sv. Petra v Brně a to za dluh 16 hřiven grošů, protože zkracoval příjmy přibyslavického kostela...“že mu béře tu v Bransúzích jeden hon (jitro) planý, který přísluší kostelu přibyslavickému, nemá k tornu žádného práva a k tornu desátek ze svého domu dávati kostelu nechce.....“ 6) Jakým způsobem ukončili ma~vé z blízké tvrze manskou služebnost klášteru, nelze zjistit. Tvrz byla rozbořena v roce 1468 za bojů krále jiřího z Poděbrad a uherským krá lem Matyášem. Tehdy Matyáš dobyl i klášter. Dnes z tvrze zbylo něco málo zdiva, obehnaného valy. Místo toto se dnes nazývá na hrádku nebo na zámku. Za bojů a králem Matyášem zanikla i ves Prosetín~ Po němž se dodnes nazývá les severně od Horního Srnrčného. Při vkladu dědictví na Třebíč roku 1556, se prosetín u Radošova jmenuje pustou vsí. 8)

Čas je asi jako řeka událostí a dravý proud. Nebo~ sotvaže se co objeví, už to uchvátí a už přináší něco nového, co také odnese. Marcus Aurelius

po známky: 1) V. Nekuda: Zaniklé osady na Moravě v období feuda lismu; Brno 1961, str. 52 2) A. Kubeš: Manové t~ebíČského kláštera, str. 90 3) Nekuda, str. 156 4) F. Dvorský: Vlastivěda moravská, okres Tř~ebíČ; Brno 1906, str. 177 5) Kniha půhonů III., str. 346 6) Kubeš, Manové..., str. 45 7) Š. Sláma: Kronika obce Chlum, str. 20 8) Nekuda, str. 10$

—

91

BART OL0M~J BRANCŮSKÝ V Brtnici žil koncem 16. a poč. 17. století Barto— loměj Branc~izský, zat:Ĺm nevi:m, kde se narodil, kdy a zda—li jeho předkové přišli do Brtnice z Bransouz. Slažil vrchnosti brtnické na velkostatku (k němuž i Bransouze patřily) jako p:Ĺsař a to asi od roku 1562 a je co písař jmenován i v roce 1581. V zápise do gruntovní knihy 1584 se sám jmenuje BRANCÚS KÝ. Část zápisu zní: “Léta Páně 1584 v sobotu Po svaté Dorotě, a vuolí Jana Custského a mne Barth. Branc‘lského, stal se jest freymark...“ Později byl purkrabím 1584 1600, v roce 1602 byl správcem —

panství a v letech 1604 1613 ~ředníkem panství. V listině Zdeňka Brtnického z Valdštejna ze dne 24. prosince 1602, v níž osvobozuje dům Bartoloměje Branc~zského, ležící v Brtnici, ode všech robot, je zmínka o torn, že Bartoloměj Branc‘~1ský předkům vydavatele této listiny čtyřicet let věrně sloužil.U —

V 17. století žil v Brtnici Karel Brancouský. Dal zhotovit zvonek na radnici a v gruntovní knize je o torn psáno: “Léta 1661 dne 20. marti daroval jest k této poctivé vobci jeden zvonec, které na malý věžce pod hodinami na domě rad(n) ím visí, vážíce 30 hb., slovutný a opatrný muž pan Karel Bran— couzský, toho času kuchlmistr na panství brtnickém, pročež ta slavná pamě~ Po něm se do těchto gruntovních knih zapsala“. 2) V roce 1726 uváděn co starší obecní v Brtnici Benedikt Brancovský. Takže jméno podobné blízské vsi je v Brtnici dost rozšířeno.

P o z

ii

4 m k y:

1) M. Zaoralová: Dějiny brtnického archivu collaltovského a vývoj správy~brtnického velkostatku a její písemnosti. SAP, roč. XIX, Č. 1.; Praha 1969

2) J. Svoboda: Brtnické zvony Od Horáckak Podyjí, roč. XIV 1937—38; Znojmo 1938, str. 105, 146

BRANSOUZE V OBDOBÍ VRCHOLNÉHO A POZDNÍHO FEUDALIZMU Bransouze náležely k zeměpanskému najetku Přemyslovců. Ležely v těsné blízkosti třebíčského benediktínského kláštera, k němuž patřila i polovina Číchova a Chlum, neboi h~anici tu tvořila řeka. V listině markraběte Přemysla, dané 31. října 1234 ve Znojmě nově založenému panenskému klášteru v Tišnově, je jme nována Jihlava a devíti vesnicemi a Brtnice a devíti vesni cemi,

jako věnný dar klášteru, udělený na žádost Přemyslovy

matky královny Konstancie uherské. Z brtnické oblasti klášteru připadly vsi Bransouze, Číchov (brtnický), Jestřebí, Ostechovice, UhMnovice, Příseka, Doubkov a Malé a Yyhnanov. Z těchto jmeno vaných později Ostechovice, Doubkov a Vyhnanov zanikly. O Doub kovu víme, že ležel asi 2 kin severně od Malého, kde býval mlýn Doubkov, mezi Komárovicemi a Střížovem. V držení tišnovského cisterciáckého kláštera nezůstalo vzdá— lené brtnické zboží dlouho, již v roce 1240 vyměnil král Václav I. se souhlasem abatyše, zboží jihlavské a brtnické za jiná a tak se Bransouze vrátily pod zeměpanskou správu a ustředím V Brtnici. Nějaký čas drželi Část Bransouz jako markaraběcí léno Rostislav a Smil z Heraltic, Část nadále patřila k Brtnici pod zeměpána, menší požitky zde měli klášter třebíčský a kanov níci u sv. Petra v Brně a patronát kostela přibyslavického. Bransouze byly děleny na různé díly, mezi jejich držiteli byly vedeny dlouhé spory. Tyto postihly pány z Heraltic, bojující skorocelé století o jednotu heraltického rodového statku a skončily připojením i heraltické části Bransouz k Brtnici. Do předhusické doby spadalo období, v němž Brancouzský, původně heraltický díl~držela Kateřina, vdova Po Oldřichu z Rosic, která ze vsi Bransouze dostávala 160 kop ročnědůchodu a 27 kop bez 2 gr. ze 3 lánů, na kterých seděli Martin Filip, Machek a Myslen. Dále tu měla dvě čtvrtě a dolní mlýn, na kte rém seděl Jan. Z doby těsně předhusické je z Bransouz zajímavé to, že nějaký Zikmund a Jetřich, bratři z Bransouz, dali také

svůj podpis na stížnost, proti upálení Mistra Jana Husa v Kostnici. V roce 1466 zeměpán, král Jiří z Poděbrad, daroval 5 lánů v Bransouzích Oldřichovi z Miličína. Oldřich se totiž vyznamenal při obléhání králi odbojného hradu Corn— štejna. Dostal i panství předínské. Listinu na to vydal král Vladislav jeho synu Přibíkovi z Miličína 8. 12. 1491. V listině se mu Bransouze dostaly j~o svobodný majetek, nikoliv jen dočasné léno. Po Přibíkovi zdědil majetek Oldřich z Miličína, zvaný Mládenec a ten roku 1505 prodal předínské panství i a bransouzským majetkem Zdeňkovi a Bu rianovi, bratřím z Valdštejna na Brtnici. Zápis o této směně v moravských zemských deskách zní: “Oldřich Mládenec z Miličína a na šumwaldě i a svými erby Zdeňkovi a Burianovi, bratřím vlastním z Vald štejna a jich arbuom tvrz Štěměchy s dvorem i se vsí, $ mlýnem, ves Předín a kostelním podacím, v městečku Heralticích šest lánů a dva podsedkové, ves Zašovice tři lány a čtvrt, ve vsi Brancázích pět lánů a pod sedky, a mlyništěm a a řek‘l, ve vsi Hvězdeněovicích dvuor s lánem a a mlýnem, ve vsi Chlístově tři lány, ves pustáPetrůvky, ves pustá Březová, ves pustá Bez— dělcovec, ves pustá Dašovice, ves pustá Březová, ves pustil Bezděkovec, ves pustá Svojldovice, ves pustá Je nišov, ves pustá Čížov, a jich se vším příslušenstvím, a rolí orná i neorná, a lukami, a pastvinami, a past vištěm, a horami, s doly ‚ a lesy, a háji, a luhy, s chrastinami, a lovy, a hony, a čižbami, a mezemi, a hranicemi, a lidmi ~atícími i neplatícími, a robo tami i a užitky a požitky i se všemi poplatky, a ryb níky, potoky tekutými i netekutými i se vším plným právem, panstvím a příslušenstvím v desky vkládám a vpisuji ku pravému dědictví, nic sobě tu ani erbom svým práva, panství ani kteréhokoliv vlastnictví nepozůstavuji.“ 1)