Katolická církev v českých zemích v letech Brněnská diecéze církevní školství a činnost církve pro mládež (magisterská diplomová práce)

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Katolická církev v českých zemích v letech 1945-1948 Brněnská diecéze – církevní školství a činnost církve pro mládež (magisterská diplomová práce)

Petra Chalupová

Vedoucí práce:

doc. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D.

Brno 2008

Prohlášení o původnosti práce:

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny.

20. dubna 2008

Poděkování:

Děkuji všem, kteří mi při psaní diplomové práce pomáhali a byli mi oporou. Děkuji vedoucímu práce, panu doc. PhDr. Jiřímu Hanušovi, Ph.D. Dále bych chtěla jmenovitě poděkovat S. Václavě Dudové SCM, Ing. Josefu Bambasovi, panu Janu Vodovi a panu Františku Krulovi.

Obsah 1

Úvod .............................................................................................................................5

2

Katolická církev v českých zemích............................................................................9 2.1 Církev v období druhé světové války ................................................................9 2.2 Církevně-politický vývoj v letech 1945-1948 .................................................11

3

Brněnská diecéze.......................................................................................................14 3.1 Brněnská diecéze za války...............................................................................14 3.2 Brněnská diecéze v letech 1945-1948 .............................................................15 3.2.1 Církevní slavnosti ............................................................................... 15 3.2.2 Karel Skoupý biskupem brněnským ................................................... 18

4

Vybrané problémy ve vztahu církve a státu ..........................................................22 4.1 Úprava svátkového práva, zápas o svěcení neděle a církevních svátků ..........24 4.1.1 Oficiální stanovisko církve ................................................................. 25 4.1.2 Reflexe v tisku .................................................................................... 26 4.1.3 Zákon o úpravě svátkového práva ...................................................... 28 4.1.4 Exkurs: Pohled ze strany evangelické církve ..................................... 30 4.2 Zápas o církevní školství .................................................................................34 4.2.1 Stanovisko církve ke školské reformě ................................................ 34 4.2.2 Reflexe v tisku .................................................................................... 39

5

Církevní školy – tři příklady z brněnské diecéze...................................................45 5.1 Řádové dívčí gymnázium v Brně.....................................................................46 5.2 Serafínská škola v Třebíči................................................................................51 5.3 Biskupské gymnázium v Brně .........................................................................56

6

Aktivity pro mládež v rámci katolické církve – příklad brněnské diecéze .........66 6.1 Časopis Úsvit ...................................................................................................66 6.2 Dominik Pecka.................................................................................................70 6.3 Studentské katolické hnutí ...............................................................................74 6.4 Spolek katolických akademiků Moravan.........................................................79

7

Závěr ..........................................................................................................................84

Seznam použité literatury a pramenů............................................................................86

4

1 Úvod Období 1945-1948. Necelé tři roky, vymezené koncem druhé světové války a nástupem komunistického režimu. Krátké mezidobí relativní svobody nebo nevyhnutelné směřování od jedné totality ke druhé? Poválečná obnova v čase „omezené demokracie“ nebo přípravná (pretotalitní) fáze před uchopením moci komunisty?1 Oba naznačené základní úhly pohledu na dobu tzv. třetí republiky a její nejednoznačné hodnocení vzbudilo u mě zájem o zkoumání tohoto období a zvláště zájem o to, jak se v této době „dařilo“ katolické církvi v českých zemích. Obvykle se pozornost badatelů na poli českých církevních dějin ve dvacátém století zaměřuje na vyhrocené osudy církve za nacistické okupace a za komunistického režimu,2 předmětem mého zájmu je však situace církve ve zdánlivě klidném období mezi nimi. K napsání práce mě inspirovala dynamická obnova života církve v krátkém čase mezi dobami jejího pronásledování. Mluví-li se v této práci o církvi, je myšlena římskokatolická církev působící v českých zemích – v Čechách, na Moravě, případně ve Slezsku. Záměrně je tedy pominut církevněpolitický vývoj na Slovensku, v mnohém odlišný od vývoje v ostatních částech Československa. Kvůli dostupnosti pramenů se hlavní část práce soustřeďuje na situaci v brněnské diecézi. Při zkoumání vybraných charakteristik působení církve ve společnosti (církevní školství, činnost pro mládež) jsem vycházela z uspořádání církevní správy, i když některé aspekty hranice diecézí nerespektují. Např. aktivity řeholních řádů a kongregací ve školství a v péči o mládež nebyly vázány na jednotlivé diecéze, ale na řádové provincie. Činnost katolického studentského hnutí probíhala v mnoha případech na celorepublikové nebo na celomoravské úrovni. Vydávání periodik, která jsem využila jako pramenný materiál, kopírovalo – spíše než církevní – státní uspořádání (kraje, země či celkově české země). V následujícím textu se věnuji zejména vybraným problémům ve vztahu církve a státu ve sledovaném období. Cílem práce je ukázat, které otázky považovala katolická církev pro své působení ve společnosti za natolik důležité, že jí stálo zato „vytáhnout do boje“. Zápas o úpravu svátkového práva a o zachování církevních škol je nahlížen z církevního hlediska. Stanovisko představitelů katolické církve (biskupů a ordinářů) je dokumentováno 1

Srov. Balík, Stanislav: Tři roky svobody? Pretotalitní režim v Československu 1945-1948. REXTER, č. 0/2000, roč. I. (http://www.rexter.cz). 2 Srov. např. Fiala, Petr – Hanuš, Jiří (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. CDK, Brno 2001.

5

prostřednictvím pastýřských listů a dalších oficiálních projevů, pro porovnání jsou uvedeny

názory

katolicky

orientovaných

intelektuálů,

publikované

v novinách

a časopisech. Jako stručný exkurs a zajímavé srovnání je míněna pasáž mapující postoj evangelíků ke svátkovému zákonu. Zajímalo mě, zda se v této otázce jejich stanovisko shodovalo či rozcházelo s názory katolíků. V návaznosti na spor týkající se církevních škol má další kapitola za cíl ilustrovat fungování katolického školství v poválečných letech na vybraných příkladech z brněnské diecéze. Zvolený aspekt – působení různých uskupení v rámci katolické církve mezi mládeží a studenty – rozvíjí závěrečná část práce, v níž se pokouším vystihnout nejvýraznější aktivity určené (především) katolickým středoškolským a vysokoškolským studentům. I zde se pozornost soustřeďuje na činnost v brněnské diecézi a zvláště v jejím centru – v Brně. Pro orientaci v poválečných českých (československých) církevních dějinách mají zásadní význam texty katolického laika Václava Vaška. V jeho knize Neumlčená,3 díl I., je detailně popsána situace a obnova katolické církve v poválečném tříletí. Dílo, které by bylo možné zařadit jednak k memoárové a zároveň k historické literatuře, označil autor v podtitulu za „kroniku katolické církve v Československu“. Václav Vaško zde shromáždil řadu základních informací a dokumentů k vnitřní organizační struktuře římskokatolické církve v Československu, zvláštní pozornost věnoval problematice slovenského katolicismu. Během devadesátých let autor tuto knihu přepracoval a rozvinul v díle Dům na skále,4 svazek I. Obě jmenované knihy mají navazující díly, v nichž je sledována perzekuce církve po převzetí moci komunistickou stranou. Při hodnocení dostupné literatury je nezbytné zmínit práce historika Karla Kaplana. Vztah mezi církví a státem dokumentuje K. Kaplan v knize Stát a církev v Československu v letech 1948-1953.5 Ačkoliv je hlavní část knihy zaměřena na situaci po únorovém převratu 1948, v úvodní kapitole autor stručně hodnotí předúnorový vývoj vztahů a sporů mezi církví a státem. Práce je založena na důkladném studiu materiálů z archivů KSČ.

3

Vaško, Václav: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce. 2 svazky, sv. I., Zvon, Praha 1990. 4 Vaško, Václav: Dům na skále 1. Církev zkoušená. 1945 – začátek 1950. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004. 5 Kaplan, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. ÚSD AV ČR/Doplněk, Praha/Brno 1993.

6

Karel Kaplan také podrobně doložil poválečný spor o církevní majetek publikováním dokumentů v knize Katolická církev a pozemková reforma 1945-1948.6 Nejnovější soubornou studií k dějinám katolické církve po druhé světové válce je kniha autorů Stanislava Balíka a Jiřího Hanuše Katolická církev v Československu 1945–1989.7 Pozornost se v této práci soustřeďuje opět převážně na osudy církve během komunistické totality, ovšem autoři samozřejmě vycházejí ze situace před rokem 1948. Kromě shrnutí dosavadních výsledků bádání v oblasti dějin „viditelných, formálních částí církve“ přináší kniha pohledy na proměny vnitřního života katolické církve. Co se týče archivních materiálů, byly při přípravě předkládané práce nejvíce využity prameny vztahující se k brněnskému biskupství, diecézi a osobě brněnského biskupa Skoupého. Fondy „Ordinariát Brno“ a „Konzistoř Brno“, které zmiňované dokumenty zahrnují, byly od šedesátých let 20. století spravovány Moravským zemským archivem v Brně (MZA). V současnosti je jejich zpřístupnění problematické, neboť jsou ve vlastnictví Biskupství brněnského, které má zájem na jejich plném převzetí. Ovšem prozatím zůstává fond „Ordinariát Brno“ (E 80) ve správě MZA, fond „Konzistoř“ (E 82) převzal Archiv Biskupství brněnského v Rajhradě (ABB), který však není oficiálně přístupný badatelům. Mezi hlavní informační zdroje řadím tištěné prameny a dobový denní tisk. Brněnské biskupství vydávalo diecézní oběžník Acta curiae episcopalis Brunensis, kde byly mj. uveřejňovány pastýřské listy biskupů a organizační pokyny pro kněze a správce jednotlivých farností. Na rozdíl od pražské a olomoucké arcidiecéze nevycházelo v brněnské diecézi oficiální periodikum pro katolické věřící, proto jsem v hojné míře použila informace a komentáře publikované v brněnském deníku Národní obroda. Přestože se jednalo o deník vydávaný krajskou organizací Československé strany lidové (ČSL), snažila jsem se vyhnout mapování proudu politického katolicismu, který ČSL reprezentovala. K dějinám vybraných církevních škol poskytly nejvíce informačních zdrojů instituce navazující na poválečnou činnost katolických středních škol (soukromé archivy ředitelství škol

či

jejich

zřizovatelů).

Publikované

materiály doplnily

archivní

prameny

(k Biskupskému gymnáziu v Brně využity fondy MZA; torza písemností brněnských škol 6

Kaplan, Karel: Katolická církev a pozemková reforma 1945–1948. ÚSD AV ČR/Doplněk, Praha/Brno 1995. 7 Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří: Katolická církev v Československu 1945–1989. CDK, Brno 2007.

7

uložena v Archivu města Brna – AMB) a vzpomínky pamětníků, bývalých žáků církevních škol. Pro závěrečnou kapitolu, ale i pro ostatní části práce byly nepostradatelné dobové tištěné materiály (knihy, brožury, sborníky apod.), časopis Úsvit a další katolické tiskoviny.

8

2 Katolická církev v českých zemích 2.1 Církev v období druhé světové války Během válečných let 1939-1945 se v mnohém změnila podoba českého katolicismu. Především se rozešly osudy místní církve v českých zemích a na Slovensku. Katolická církev v Čechách a na Moravě stála v poměrně silné jednotě proti okupaci a její členové se zapojili do domácího i zahraničního odboje. To, že církev za války zůstala na straně národní, mělo pro ni velký význam, neboť po opadnutí silné protikatolické vlny z prvních let existence nového československého státu postupně v průběhu třicátých let obnovovala své postavení v české společnosti. Po druhé světové válce stála česká katolická církev – na rozdíl od Slovenska – na straně vítězů a ve značné části české společnosti již nebyla chápána negativně, jako opora bývalé habsburské monarchie, ale jako součást nacisty perzekvovaného českého národa. Základní službou církve a jednotlivých kněží zůstávaly za války bohoslužby a různé náboženské obřady, které však kromě úzce duchovního poslání získaly v době nesvobody nový rozměr. Poutě a náboženské slavnosti se stávaly vhodnou příležitostí k velkým manifestacím lidu a k vyjadřování odporu k novému státnímu uspořádání. Účast na bohoslužbách a poutích zůstávala jedinou možností pro legální shromáždění většího počtu lidí, navíc duchovní měli jako jedni z mála možnost promlouvat na veřejnosti. Kázání a přednášky využívali k povzbuzení věřících, k projevům upevňujícím vlastenectví nebo přímo k otevřené kritice režimu, což se často stalo důvodem k zatčení a perzekuci. Podobnou roli sehrávalo i školní vyučování náboženství, zvláště když výuka dějepisu byla postupně omezována a nakonec ze škol odstraněna. Přirozeně lidským projevem pak byla solidarita s pronásledovanými, s rodinami vězněných a s pozůstalými (finanční pomoc, poskytování potravin, šatstva apod.). Řada duchovních se zapojila do rezistence (ukrývání osob žijících v ilegalitě, převody přes hranice, vystavování falešných osobních dokladů, křestních listů apod.), stejně tak i mnozí laici se zúčastnili domácího a zahraničního odboje.1

1

Stříbrný, Jan: Katolická církev v českých zemích v čase dvou totalit. In: Jan, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Brno 2000, s. 81.

9

V londýnském ústředí zahraničního odboje působili vedoucí činitelé Československé strany lidové, kněží Msgre. Jan Šrámek a P. František Hála, z nichž první jmenovaný zastával po celou dobu války v exilové vládě v Londýně funkci předsedy vlády a v osvobozené republice se těšil – zejména ve vlastní straně – velké úctě.2 Do československého zahraničního odboje se zapojili také další kněží (např. z papežské univerzitní koleje Nepomucenum v Římě) a řeholníci, někteří z nich se přímo účastnili bojů na frontách druhé světové války.3 Za okupace byli v českých zemích perzekvováni i členové mužských a ženských řeholí, a to jak ztrátou osobní svobody, tak konfiskací majetku, zejména zabíráním řádových budov a škol.4 O škodách způsobených válkou na organismu církve u nás psal ve svém listu (z 28. srpna 1945), adresovaném „ctihodným bratřím arcibiskupům, biskupům a ostatním místním ordinářům v Československé republice“ papež Pius XII.: „I u vás hrozná válka nadělala mnoho škod (...). Zástupy lidí – mezi nimi četní kněží a řeholníci – uvrženy do vězení nebo odvlečeny do zajišťovacích táborů, mnozí podlehli smrti (...). Katolická Církev v některých oblastech Československé republiky – kromě nepřátelského útlaku národa, jenž ji obsadil a od něhož vytrpěly mnoho bezpráví – byla postižena mimořádnou a zlou pohromou: arcidiecése pražská, diecése budějovická a brněnská ztratily pastýře, jichž bylo navýsost zapotřebí, a po řadu let zůstaly bez zákonných nástupců, jelikož My, ač Nás to bolelo, rozhodli jsme se jich zatím nejmenovati, abychom uchránili beze škody nejvyšší statky, totiž svobodu Církve a vaše vyšší duchovní zájmy.“5 Podobně jako ostatní církve v českých zemích vyšla církev katolická z války s velkým morálním kreditem a nebývalou autoritou, vyplývající ze statečného postoje mnoha jejích

2

Z působení v exilu získal Šrámek velký politický kredit u široké veřejnosti, po osvobození byl v republice vítán jako „spoluobnovitel naší samostatnosti“. Milan Drápala v knize Na ztracené vartě Západu hodnotí Šrámkovo postavení po válce v Československu jako nezpochybnitelné. Uvádí dále: „O téměř kultovním Šrámkově uctívání v jeho straně si lze učinit poměrně názornou představu z hagiografických článků publikovaných v lidoveckém tisku při každé významnější příležitosti.“ In: Drápala, Milan: Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945-1948. Prostor, Praha 2000, s. 39. Viz např. články uveřejněné v deníku Národní obroda u příležitosti oslav Šrámkových narozenin. In: Národní obroda, 21. srpna 1945, roč. I., č. 86, s. 1-3. 3 Srov. Ludvík, František: České katolické kněžstvo s národem a lidem v boji, utrpení a práci pro lepší zítřek. Arcidiecézní pastorační ústředí, Praha 1946, s. 7-10. 4 K perzekuci řeholních komunit na Moravě viz např. studii Jana Chvatíka v publikaci Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Chvatík, Jan: Perzekuce katolických duchovních na Moravě od počátku okupace do konce II. stanného práva. In: Fiala, Petr – Hanuš, Jiří (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. CDK, Brno 2001, s. 55-84. 5 Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 113, 1945, s. 116-117. Pražský arcibiskupský stolec zůstal neobsazený od smrti kardinála Karla Kašpara v roce 1941 do nástupu arcibiskupa Josefa Berana v roce 1946. Pro českobudějovickou diecézi byl v roce 1947 jmenován biskupem Josef Hlouch po sedmiletém období sedisvakance. Situace v brněnské diecézi je zmíněna dále v textu.

10

duchovních a laiků v době okupace. Případů kolaborace bylo mezi katolickým kněžstvem velmi málo.6 Podle ne zcela úplných statistických údajů bylo perzekvováno 371 českých kněží, z nichž 75 zahynulo, popraveno bylo 8 kněží.7 Zdeněk Nejedlý, první poválečný ministr školství, který později patřil mezi spolutvůrce „církevní“ politiky komunistické strany, dokonce v listopadu 1945 prohlásil, že „v těžkých letech okupace obstálo katolické kněžstvo z hlediska národního opravdu skvěle“.8

2.2 Církevně-politický vývoj v letech 1945-1948 Podle údajů ze sčítání lidu se v českých zemích (v Čechách, na Moravě a ve Slezsku) v roce 1930 hlásilo k římskokatolické církvi více než 78 % z celkového počtu 10,7 milionů obyvatel. Na Moravě a ve Slezsku, kde byla religiozita tradičně vyšší než v Čechách, podíl katolíků dokonce přesahoval 85 %.9 Římskokatolická církev reprezentovala tedy valnou většinu obyvatel českých zemí. Vlivem druhé světové války se další sčítání lidu uskutečnilo až v roce 1950, poválečné změny v počtu a struktuře obyvatelstva zachytily pouze dílčí soupisy obyvatel z let 1946 a 1947. Procentuální zastoupení příslušníků římskokatolické církve v roce 1950 kleslo na 76 %.10 Toto číslo odráží nově vytvořenou situaci, která v českých zemích nastala po vysídlení německého obyvatelstva, převážně katolického, po roce 1945.11 Zatím ještě nejsou patrné změny dané proticírkevním tažením komunistického režimu od roku 1948. 6

Konfidentem gestapa byl např. samozvaný převor pražského konventu Maltézského řádu Franz Werner Bobe a farář kostela sv. Ludmily v Praze na Vinohradech Friedrich Kasper. 7 Tato statistika je převzata z publikace Františka Ludvíka: České katolické kněžstvo s národem a lidem v boji, utrpení a práci pro lepší zítřek. In: Ludvík, F.: c. d., s. 11. Přebírají ji také další autoři: Stříbrný, J.: c. d., s. 81; Vaško, Václav: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce. 2 svazky, sv. I., Zvon, Praha 1990, s. 25-27; aj. Karel Kaplan uvádí, že „přes pět set (katolických) duchovních bylo vězněno a více než pětina z nich svou aktivitu zaplatila životem“. Kaplan, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. ÚSD AV ČR/Doplněk, Praha/Brno 1993, s. 12. 8 Ludvík, F.: c. d., s. 50. 9 Zdroj dat: Český statistický úřad. Sčítání lidu v roce 1930, tab. 5: Náboženské vyznání přítomného obyvatelstva podle velikosti osady k 1. 12. 1930 [online]. [cit. 2008-01-29]. Dostupný z WWW: . 10 Zdroj dat: Český statistický úřad. Sčítání lidu v roce 1950, tab. 4: Přítomné obyvatelstvo podle náboženského vyznání a národnosti k 1. 3. 1950 [online]. [cit. 2008-01-29]. Dostupný z WWW: . 11 K tomu Zdeněk Boháč uvádí: „Zatímco jižní a východní Čechy spolu s jižní Moravou si uchovaly velké procento domácího katolického obyvatelstva, zaznamenáváme úbytek katolíků v pohraničních oblastech, které byly po odchodu německého obyvatelstva osidlovány ze sekularizovaného českého vnitrozemí, ze Slovenska a případně českými reemigranty ze zahraničí. Úbytkem katolického obyvatelstva byly nejvíce postiženy severní a západní Čechy.“ In: Boháč, Zdeněk: Atlas církevních dějin českých zemí 1918-1999. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999, s. 32.

11

Katolická církev v Československu se spolu s celou společností ocitla po válce v nových podmínkách. Vláda vyhlásila ve svém programu z 5. dubna 1945 rozsáhlé a hluboké reformy v politické, sociální, ekonomické a kulturní oblasti. Většinu z nich krátce po skončení války realizovala a vytvořila nový společenský režim, nazývaný lidově demokratický. Tzv. Košický vládní program zaručoval svobodu náboženského vyznání, ovšem některé reformy navrhované a uskutečňované vládou se církve a její činnosti nepříznivě dotýkaly.12 Vybrané problémy ve vztahu církve a státu budou předmětem dalších kapitol. Politická pozice církve se oslabila změnou stranickopolitické struktury. Představitelé českého odboje v exilu se dohodli redukovat počet politických stran pouze na čtyři (spolu se dvěma slovenskými politickými stranami se deklarovaly jako Národní fronta). Tři z nich – sociálnědemokratická, národněsocialistická a komunistická – byly tradičně antikatolické. Československá strana lidová (ČSL), dlouhodobě zastupující český politický katolicismus, se prezentovala jako jediná nesocialistická strana, z čehož ovšem nedovedla dostatečně těžit a zůstávala v defenzivě. Ve svém programu vyjádřila, že je stranou křesťanskou, ale nekonfesijní, de facto však zůstávala pevně spjata s římskokatolickou církví – v čele strany stáli dva kněží, řada dalších byla předními funkcionáři strany. Lidová strana také hájila zájmy katolické církve a jejích věřících, její majetek a zásadně požadovala zachování církevního školství.13 Důležitou podmínkou pro společenskou roli církve byl poměr mezi státem a Vatikánem. Nutno poznamenat, že tento vztah nebyl bez komplikací jak v době první republiky, tak za války, a problematický zůstal i v období po roce 1945. K obnovení diplomatických styků došlo v polovině roku 1946 na základě dosud platného Modu vivendi – dohody mezi Svatým stolcem a Československou republikou z roku 1928. Podle něj garantovala vláda svobodu církevní činnosti a Vatikán předkládal vládě návrhy na jmenování biskupů a ordinářů, aby se ujistil, „že vláda nemá důvodů rázu politického proti této volbě“. (Tento proces musel tedy předcházet i jmenování ThDr. Karla Skoupého biskupem brněnským v roce 1946.) Církevní hodnostáři také skládali po svém jmenování přísahu věrnosti

12

Kaplan, K.: c. d., s. 11. Podrobněji viz např.: Trapl, Miloš: Československá strana lidová v letech 1945-1948. In: Marek, Pavel a kol.: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861-1998. Gloria, Rosice u Brna 2000, s. 305-308. Pehr, Milan: Československá strana lidová. In: Moderní dějiny, roč. 10 (2002), s. 137-190.

13

12

republice ve znění: „Přísahám a slibuji, jak se sluší na biskupa, věrnost Československé republice, a že nic neučiním, co by bylo proti blahu, bezpečnosti a celistvosti republiky.“14 V červnu 1946 se do Prahy vrátil apoštolský internuncius Msgre. Francisco Xaverius Ritter, který zde před válkou působil v hodnosti nuncia15 a za války spolupracoval s čs. zahraničním odbojem. Od roku 1947 ho pro nemoc zastupoval chargé d’affaires Msgre. Gennaro Verolino. Československým vyslancem u Svatého stolce byl v letech 1946-1949 dr. Artur Maixner, který ve Vatikánu vystřídal krátce působícího chargé d’affaires Františka Schwarzenberga. K nejdůležitějším církevně-politickým úkolům patřilo po válce obsazení uprázdněných biskupských stolců v českých a moravských diecézích.16 Papež Pius XII. jmenoval 3. dubna 1946 Karla Skoupého biskupem brněnským (viz dále), 4. listopadu 1946 byl zvolen arcibiskupem pražským Josef Beran, pozdější kardinál. Následujícího roku se stal biskupem českobudějovické diecéze Josef Hlouch (jmenován 25. června 1947) a na biskupský stolec litoměřické diecéze dosedl Štěpán Trochta (jmenován 27. září 1947), který vystřídal biskupa německé národnosti Antona Webera.17 Podle Karla Kaplana „zvýraznil Vatikán jmenováním vězňů nacistických koncentračních táborů Josefa Berana a Štěpána Trochty a (...) známých podporovatelů odboje Karla Skoupého a Josefa Hloucha biskupy“ vlasteneckou činnost církve a její podíl na národním odboji za okupace.18 Všichni čtyři biskupové osvědčili své kvality po roce 1948, i když patrně nejvýznamnější úlohu v rámci české církve i společnosti sehrál pražský arcibiskup.

14

Text Modu vivendi je publikován např. in: Kaplan, Karel: Katolická církev a pozemková reforma 1945– 1948. ÚSD AV ČR/Doplněk, Praha/Brno 1995, s. 410-411. Brněnský biskup Karel Skoupý složil přísahu republice dne 11. července 1946 při přijetí předsedou vlády Klementem Gottwaldem a ministrem školství Jaroslavem Stránským. 15 Diplomatické zastoupení Svatého stolce nebylo obnoveno na úrovni nunciatury, ale o řád níže – internunciatury. Arcibiskup Ritter se již v roce 1935 stal v Československu nunciem a jako takový byl doyenem tehdejšího diplomatického sboru. Jakožto internuncius byl de facto degradován, nicméně prohlásil: „Tituly sem, tituly tam, do Prahy pojedu z lásky k vašemu národu a půjdu tam rád třeba i jen jako kostelník u sv. Víta.“ Novinkou také bylo, že vatikánský vyslanec již nestál v čele diplomatického sboru v Praze – čestné místo doyena bylo vyhrazeno sovětskému velvyslanci. Srov. Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří: Katolická církev v Československu 1945-1989. CDK, Brno 2007, s. 18. 16 Po válce byl episkopát v českých zemích téměř zcela ochromen. Ze šesti sídelních (arci)biskupských stolců byly obsazeny pouze tři (Olomouc, Hradec Králové, Litoměřice), navíc osobami ve věku velmi pokročilém (Leopold Prečan, Mořic Pícha, Anton Weber). 17 Na doporučení Svatého stolce Anton Weber rezignoval v březnu 1947. Kromě arcibiskupa Berana pocházeli všichni nově jmenovaní biskupové z moravských diecézí. Srov. Balík, S. – Hanuš, J.: c. d., s. 63-67. 18 Kaplan, K.: Stát a církev, s. 12.

13

3 Brněnská diecéze 3.1 Brněnská diecéze za války Po smrti biskupa Josefa Kupky v červnu roku 1941 nastalo v brněnské diecézi období sedisvakance. Do roku 1946 neměla diecéze svého sídelního biskupa a po dobu zmíněných pěti let ji spravoval kapitulní vikář Msgre. Josef Kratochvíl, biskupské funkce vykonával olomoucký světící biskup Stanislav Zela.1 I v brněnské diecézi se za okupace komplikovaly a zhoršovaly česko-německé vztahy. V důsledku mnichovské dohody obsadilo Německo v říjnu 1938 na jižní Moravě pohraniční území obývané převážně německým obyvatelstvem a došlo tak k odtržení části brněnské diecéze, v níž vznikl samostatný generální vikariát se sídlem v Mikulově. Ke generálnímu vikariátu nebyl připojen jen německý jazykový ostrov v Jihlavě a poměrně silné německé menšiny v Brně a ve Vyškově. Z církevního hlediska zůstalo odtržené území (104 farností) v brněnské diecézi, ale biskup Kupka byl stejně jako ostatní biskupové v českých zemích donucen jmenovat zvláštního generálního vikáře, který byl téměř zcela nezávislý na brněnském biskupství.2 Ke zrušení generálního vikariátu došlo na konci května 1945, kdy Brno převzalo do plné správy celé jeho bývalé území. Předmnichovský stav byl oficiálně obnoven až k 1. lednu 1946. Protektorátní části diecéze se válka dotkla poměrně záhy zatýkáním kněží a zákazem činnosti mnoha spolků, např. známého brněnského spolku katolických akademiků Moravan (viz dále v textu). Byla zabrána celá řada církevních budov včetně kněžského semináře; bohoslovci byli totálně nasazeni a vzdělávání zbylých bylo řešeno provizorně.3 Tři diecézní kněží byli popraveni v brněnských Kounicových kolejích, pět kněží včetně opata z kláštera premonstrátů v Nové Říši zahynulo v Osvětimi, jeden starobrněnský

1 Biskupský úřad zůstal neobsazen z důvodu, aby Svatý stolec nemusel vyhovět říšskému požadavku na jmenování biskupa německé národnosti. 2 Podrobněji viz: Macek, Jaroslav: Nástin dějin brněnské diecéze 1777-1990. In: Biskupství brněnské. Biskupství brněnské, Brno 2000, s. 32. 3 Budova brněnského semináře byla zabrána nacisty v září 1942 pro účely vojenské nemocnice. Bohoslovci byli umístěni v chlapeckém semináři, poslední ročník přímo v biskupské rezidenci na Petrově. Kromě církevních škol, které budou zmíněny v dalších kapitolách, byly v diecézi zabrány např. budovy klášterní mateřské školy v Třešti, soukromé školy pro ženská povolání ve Slavkově, budovy sester dominikánek ve Střelicích u Brna a v Brně, a instituce v nich působící zrušeny.

14

augustinián byl popraven v Praze na Pankráci. Vězněných kněží byla celá řada, nechyběli mezi nimi ani duchovní německé národnosti z mikulovského generálního vikariátu.4 Na konci války zahynulo na území diecéze mnoho obyvatel při bombardování, pak též přímo při osvobozovacích bojích a při ústupu německých jednotek. Velké škody utrpěly také některé kostely a církevní budovy. Diecéze byla těžce postižena, když přes ni ustupovala německá vojska před Rudou armádou. Značně poškozené Brno se dočkalo osvobození 26. dubna 1945.

3.2 Brněnská diecéze v letech 1945-1948 Atlas církevních dějin českých zemí udává, že v brněnské diecézi se při prvním poválečném sčítání hlásilo ke katolickému náboženství ve většině okresů více než 90 % obyvatelstva. V ostatních okresech se podíl katolíků pohyboval mezi 75-90 %.5 Celá jižní Morava se tradičně vyznačovala vysokou religiozitou obyvatelstva a tato charakteristika zůstala zachována i po druhé světové válce. Úbytek katolíků nastal kvůli vysídlení německého obyvatelstva v obcích na Hustopečsku, Mikulovsku, Jihlavsku a v Brně. Na ostatním území nedošlo k výraznější změně oproti stavu ze 30. let 20. století, kdy kromě Brna vykazovaly okresy náležející k brněnské diecézi přes 90 % katolických obyvatel. 3.2.1 Církevní slavnosti Následující text zachycuje katolickou církev v brněnské diecézi z hlediska jejího poválečného „veřejného“ působení. Jsou zde uvedeny pouze vybrané církevní události (slavnosti, průvody, shromáždění apod.), které měly rozměr jak duchovní, tak společenský, a při kterých se církev také prezentovala „navenek“. Tyto události byly většinou zaznamenány v katolicky orientovaném tisku, v tomto případě je zdrojem informací brněnská Národní obroda.6 V celé republice se bezprostředně po skončení války konaly děkovné bohoslužby u příležitosti osvobození. Na svátek Nanebevstoupení Páně, 10. května 1945, proběhly církevní oslavy v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně za přítomnosti členů vlády, zástupců

4

Charouz, Jindřich Zdeněk: Pohledy do dějin brněnské diecéze. Biskupství brněnské, Brno 2006, s. 17-18. Data k roku 1950. Srov. Boháč, Z.: c. d., mapy č. 2 a č. 37. 6 Deník Československé strany lidové s názvem Národní obroda poprvé vyšel v Brně dne 9. května 1945 jako ústřední orgán strany pro oblast jižní Moravy. Za změněné situace vycházel deník od března 1948 pod názvem Lidová obroda. 5

15

armády a dalších veřejných činitelů.7 Dne 24. června 1945 se – opět v brněnské katedrále – konala pietní slavnost za oběti války a osvobozovacích bojů. K uspořádání podobných pietních slavností vyzýval ordinariát brněnské diecéze také mimobrněnské farnosti.8 Během prvního poválečného roku se i při dalších příležitostech prolínaly církevní oslavy s oslavami státními (společenskými) – např. oslavy svátku sv. Václava byly v Brně spojeny s velkým smutečním průvodem ke Kounicovým kolejím, které sloužily za nacistické okupace jako vězení a popraviště. Významných církevních slavností se obvykle účastnili představitelé politického a veřejného života, nejčastěji ovšem zástupci ČSL. Tak tomu bylo i v listopadu 1945, kdy byla v Rajhradě u Brna uspořádána oslava výročí 900 let od založení tamějšího benediktinského kláštera, navštívená mj. lidoveckým ministrem Františkem Hálou či P. Karlem Fanfrdlou (ve funkci místopředsedy Zemského národního výboru a zároveň krajského činovníka ČSL).9 Při výročí 17. listopadu se konaly v kostelích v celé republice pietní vzpomínky a zádušní mše za oběti války z řad studentů. V Brně se o zařazení smutečních bohoslužeb do programu slavností 17. listopadu 1945 zasadil po válce obnovený spolek katolických akademiků Moravan. Rekviem za zemřelé studenty a členy akademické obce sloužil v katedrále na Petrově kapitulní vikář Josef Kratochvíl za účasti brněnské veřejnosti, studentů, představitelů vysokých škol, zástupců úřadů a armády. Obdobné slavnosti a bohoslužby proběhly téhož dne v celé brněnské diecézi.10 Významnými událostmi pro řeholní řády i pro celou diecézi byla svěcení opatů tří hlavních klášterů brněnské diecéze v letech 1945-1947. První z nich se konalo v Nové Říši 30. prosince 1945. Na uprázdněné místo opata novoříšského premonstrátského kláštera byl zvolen P. Augustin Machalka,11 jenž obdržel opatskou benedikci z rukou olomouckého světícího biskupa Stanislava Zely. Novým opatem augustiniánského kláštera na Starém Brně se stal P. Benedikt Švanda. Slavnost svěcení, kterou sledovalo velké množství brněnských katolíků, vykonal dne 14. dubna 1946 opět biskup Zela. Účastnil se jí i Msgre. Karel Skoupý, již v nové hodnosti brněnského biskupa. Trojice opatských svěcení se 7

Národní obroda, 11. května 1945, roč. I, č. 3, s. 2. Národní obroda, 23. června 1945, roč. I, č. 39, s. 3. 9 Národní obroda, 6. listopadu 1945, roč. I, č. 151, s. 2. 10 Národní obroda, 18. listopadu 1945, roč. I, č. 162, s. 3. Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 113, 1945, s. 137. V neděli 18. listopadu 1945 se věřící českých a moravských diecézí modlili za budoucí inteligenci a vyprošovali požehnání studující mládeži. 11 Premonstrát P. Augustin Machalka byl vězněn za nacistického i za komunistického režimu. V roce 1950 byl v monstrprocesu, nazývaném „Machalka a spol.“, odsouzen k 25 letům vězení. Podrobněji viz: Balík, S. – Hanuš, J.: c. d., s. 154-159. 8

16

dovršila roku 1947 v Rajhradě. Opatem tamního benediktinského kláštera byl do července 1947 P. Alois Kotyza, který však tragicky zahynul při autonehodě. Proto v den sv. Václava, 28. září, uvedl biskup Skoupý do úřadu opata P. Václava Pokorného.12 Bezesporu největší církevní událostí i manifestací katolicismu se v roce 1947 staly svatovojtěšské oslavy, uspořádané k 950. výročí smrti sv. Vojtěcha a konané postupně ve všech českých a moravských diecézích.13 Jubilejní svatovojtěšský rok měl být vyvrcholením úsilí o obnovu náboženského života v naší zemi. K této příležitosti napsal papež Pius XII. list, adresovaný arcibiskupům a biskupům v Československu. Praví se v něm mimo jiné: „Máme tedy za jisté, že tyto svatovojtěšské slavnosti budou Vašemu lidu velkým povzbuzením, aby statečně následoval svatého příkladu apoštolského muže a posílen jeho přímluvou u Boha, udatně a vytrvale bránil katolickou víru po předcích zděděnou, aby se velmi horlivě snažil o jednotu jak mezi sebou, tak se sousedními národy ke spojení a zmohutnění křesťanské a lidské kultury.“14 V rámci tzv. apoštolské cesty putovaly ostatky sv. Vojtěcha po českých zemích, věřící v brněnské diecézi je mohli spatřit na přelomu května a června 1947, kdy průvod postupně projel obcemi a městy celé diecéze. Průvod i další místní slavnosti a pobožnosti probíhaly za mimořádné účasti diváků, nejen z řad katolických věřících, velkou pozornost jim věnovala lidovecká Národní obroda. Organizaci měl na starosti Výbor svatovojtěšských oslav diecése brněnské pod záštitou a vedením biskupa Karla Skoupého. „Triumfální“ průběh zaznamenaly veřejné oslavy ve dnech 31. května a 1. června v Brně, kde se průvodu centrem města, slavností na Zelném trhu a na Petrově účastnilo několik desítek tisíc lidí.15 Součástí programu byla kromě různých církevních obřadů též celonoční pobožnost k uctění světcových ostatků v brněnské katedrále. Svatovojtěšské oslavy vyvrcholily v srpnu 1947 v Praze a byly nadlouho posledním velkým projevem katolické církve v Československu.16

12

Národní obroda, 3. ledna 1946, roč. II, č. 2, s. 4. Národní obroda, 16. dubna 1946, roč. II, č. 90, s. 2. Národní obroda, 30. září 1947, roč. III, č. 227, s. 3. 13 Podrobněji viz: Vaško, V.: Neumlčená I., s. 194-197. 14 Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 115, 1947, s. 59. 15 Podle zpráv Národní obrody v průvodu kráčeli vojáci, legionáři, studenti, zástupci města, úřadů, vysokých škol, spolků, skauti, členové Orla, duchovenstvo, bohoslovci, řeholníci a mnoho dalších příslušníků různých institucí a organizací. Brněnští občané byli vyzýváni, aby vyzdobili a osvětlili domy podél trasy průvodu. Národní obroda, 3. června 1947, roč. III, č. 128, s. 4. 16 V této souvislosti je třeba zmínit ještě pouť Orla (katolické tělovýchovné organizace) na Hostýn v srpnu 1948 – zúčastnilo se jí na 100 000 poutníků. Srov. Balík, S. – Hanuš, J.: c. d., s. 194.

17

3.2.2 Karel Skoupý biskupem brněnským „Pius biskup, služebník služebníků Božích, milovaným synům, kapitule stoličního chrámu, duchovenstvu a lidu města Brna a diecése brněnské pozdravení a apoštolské požehnání. Dnes (...) vyvolili jsme pro diecési brněnskou, která právě postrádá svého pastýře, milovaného Syna Karla Skoupého, Našeho tajného komořího a rektora velkého semináře této diecése, a postavili jsme ho v její čelo jako biskupa a pastýře.“17 Těmito slovy jmenoval papež Pius XII. v apoštolském listu ze dne 3. dubna 1946 Karla Skoupého sídelním biskupem brněnským, který se tak stal prvním jmenovaným a vysvěceným biskupem v poválečném Československu. (Do roku 1948 pak následovala ještě další tři biskupská svěcení, jak bylo uvedeno v předcházející kapitole.) Podle církevního zákoníku přebírá biskup kanonické držení své diecéze po předložení jmenovacího apoštolského listu katedrální kapitule. V případě biskupa Skoupého k tomu došlo 27. května 1946. Do tří měsíců od jmenování má biskup přijmout konsekraci, tj. biskupské svěcení, z rukou apoštolského biskupa, který je k tomuto úkonu zmocněn papežem. Konsekrace probíhá za asistence dvou dalších biskupů. Závěrečným aktem je intronizace, slavnostní dosazení na biskupský stolec.18 Brněnská katedrála sv. Petra a Pavla se stala svědkem svěcení a intronizace biskupa Skoupého, dvanáctého v řadě brněnských biskupů, dne 30. června 1946. V roce svého svěcení oslavil ThDr. Karel Skoupý šedesáté narozeniny. Narodil se 30. prosince 1886 v Lipůvce (okres Blansko). Po maturitě na klasickém gymnáziu v Brně (r. 1907) studoval teologii v brněnském alumnátu.19 Kněžské svěcení přijal roku 1911 a poté krátce působil jako kaplan v Dyjákovicích u Znojma. Na žádost tehdejšího biskupa Huyna nastoupil místo prefekta (vychovatele) v chlapeckém semináři v Brně (1912-1919); současně vyučoval na brněnských středních školách a věnoval se vyššímu studiu teologie. Po získání doktorátu teologie v roce 1918 v Olomouci začal jako suplent přednášet novozákonní vědu na brněnském bohosloveckém učilišti. Tamtéž se v roce 1921 stal řádným profesorem biblického studia Nového zákona. Navíc od roku 1919 zastával funkci rektora (či regenta, tj. ředitele) chlapeckého semináře v Brně a spolupracoval se spolkem katolických akademiků Moravan. Jeho vychovatelská a pedagogická činnost pokračovala v kněžském semináři v Brně, kde působil od roku 1923 až do biskupského svěcení ve 17

Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 114, 1946, s. 89. Kop, František: K novému obsazení biskupství brněnského. In: Jeho Excelence ThDr. Karel Skoupý, biskup brněnský. Brněnská tiskárna, Brno 1946, s. 17-23. 19 Alumnát – název pro kněžský seminář spojený s diecézním bohosloveckým učilištěm. 18

18

funkci rektora20 – měl tak po dlouhou dobu na starosti výchovu budoucích kněží v brněnské diecézi. Jak bude podrobně uvedeno v následujících kapitolách, Karel Skoupý byl hlavním iniciátorem stavby nového katolického gymnázia s chlapeckým seminářem v Brně na Barvičově ulici. Založil edici „Církev a vlast“ a edici věnovanou homiletice (kazatelství) s názvem „Logos“. Po

únorovém

převratu

se

biskup

Skoupý,

podobně

jako

ostatní

biskupové

v Československu, stal obětí represí ze strany komunistického vedení státu.21 V roce 1950 byl internován ve své rezidenci v Brně a bylo mu znemožněno vykonávat biskupský úřad. Od roku 1953 byl po deset let držen na utajovaných místech v Čechách bez možnosti kontaktu s okolním světem. Internace se poněkud uvolnila v roce 1963 – následujících pět let žil v domě řádových sester v Žernůvce u Tišnova, stále však pod dohledem StB. Při přechodném uvolnění politické situace v roce 1968 se vrátil do úřadu brněnského biskupa (slavnostní uvítání v Brně se konalo 22. června), avšak po necelých čtyřech letech, 22. února 1972, zemřel.22 Zprávu o jmenování Karla Skoupého biskupem brněnským oznámil čsl. rozhlas 6. dubna 1946, příslušný apoštolský list byl věřícím v brněnské katedrále přečten 9. června téhož roku. „Tu zprávu přijalo jak kněžstvo, tak věřící v brněnské diecézi s radostí. Nebylo zřejmě v diecézi nikoho, kdo by jak svými schopnostmi, tak svými zásluhami byl hoden tak vysokého úřadu tou měrou jako on,“23 napsal v životopise K. Skoupého Dominik Pecka. Biskupská konsekrace proběhla v neděli 30. června 1946 v katedrále na Petrově v Brně, tam, kde Karel Skoupý přijal dříve svátost biřmování a kde byl také vysvěcen na kněze. Světitelem nového brněnského biskupa byl královéhradecký biskup Mořic Pícha za asistence biskupů Stanislava Zely a Eduarda Nécseye, světícího biskupa nitranského. Mimořádné slavnosti se v katedrále účastnilo velké množství věřících, kněží a církevních

20

Rektor neboli regens – nejvyšší představený kněžského semináře. Podrobněji o osudech biskupa Skoupého za komunistického režimu viz: Pospíšilová, Jana: Naděje v lepší budoucnost. Život ThDr. Karla Skoupého, XII. brněnského biskupa. Sypták, Brno 2005. 22 Moravský zemský archiv (MZA) Brno, fond E 80 Ordinariát Brno (mylně označeno E 82), kart. 630, sg. 474. Archiv Biskupství brněnského (ABB) Rajhrad, fond E 82 Konzistoř Brno, kart. 5494, nečíslováno. ThDr. Karel Skoupý, biskup. Tamtéž: Pecka, Dominik: Msgre. ThDr. Karel Skoupý, biskup brněnský. Život a dílo. Nepublikovaný životopis. Macek, J.: c. d., s. 35-37. 23 Pecka, D.: Msgre. ThDr. Karel Skoupý, biskup brněnský. Život a dílo. Nepublikovaný životopis. In: ABB, E 82 Konzistoř Brno, kart. 5494, nečíslováno. 21

19

hodnostářů, jako hosté byli přítomni i zástupci veřejného a kulturního života.24 Na památku svěcení vydala Brněnská tiskárna útlou publikaci, uvozenou básní Jana Zahradníčka „Ke dni svěcení“. V brožuře je přetištěn text papežské buly, jíž byl Karel Skoupý jmenován biskupem, dále je uveden biskupův životopis a vysvětlující poznámky k obsazení biskupského stolce z hlediska kanonického práva.25 Oslavy svěcení pokračovaly ještě o svátku sv. Cyrila a Metoděje (5. července), kdy brněnští katolíci po tradičním průvodu centrem města pozdravili nového biskupa v katedrále na Petrově.26 Msgre. Skoupý se jako nově jmenovaný biskup obrátil k duchovenstvu a k věřícím brněnské diecéze pastýřským listem ze dne 10. června 1946.27 Rekapituluje v něm s vděčností svůj dosavadní život, hlásí se k odkazu patronů brněnské diecéze, svatých Petra a Pavla, zmiňuje též význam cyrilometodějské tradice. Nezůstává však jen u odkazu minulosti, ale zaměřuje svůj první pastýřský list také jako výzvu k přítomnosti: „I v dnešní době, kdy jedni křesťanství podceňují a přehlížejí a druzí osnují plány na jeho vyhlazení, budiž naším heslem: Nestydím se za evangelium, neboť i dnes je to síla Boží ke spáse a záchraně světa.“ Dále je v listu obsažena kritika materialistického světového názoru, „nového náboženství“, které „prý všude ve školách a veřejnosti má býti uplatňováno.“ V závěru biskup důrazně odmítá veřejné hanobení papeže Pia XII. a vybízí katolické věřící k věrnosti církvi, jejímu učení a jejím představitelům.28 V duchu svého biskupského hesla „Caritas Christi urget nos – Láska Kristova nás pobízí“ se Karel Skoupý pustil do obnovy duchovního života svěřené diecéze. V krátké době vizitoval téměř všechna děkanství, v některých uděloval svátost biřmování. Od počátku se snažil být v úzkém kontaktu s kněžími, na pravidelných konferencích duchovenstva se projednávaly otázky duchovní správy a vyměňovaly informace o náboženském životě v diecézi.29 Za první a nejdůležitější úkol si biskup Skoupý stanovil dobudování a otevření katolického gymnázia v Brně, což se nakonec podařilo v roce 1947 (viz dále). Jako bývalý rektor 24

Zástupcem vlády byl ministr pošt, Msgre. Hála, dále se svěcení účastnili zástupci ZNV, NV města Brna, zástupci armády, nejvyšší představitelé brněnských vysokých škol a představitelé dalších úřadů a institucí. Srov. Národní obroda, 2. července 1946, roč. II, č. 150, s. 2. 25 Srov. Jeho Excelence ThDr. Karel Skoupý, biskup brněnský. Brněnská tiskárna, Brno 1946. 26 Národní obroda, 5. července 1946, roč. II, č. 153, s. 7. 27 Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 114, 1946, s. 90-94. Pastýřský list byl čten v kostelích brněnské diecéze v den biskupského svěcení 30. června 1946, případně v den předcházející, ve svátek sv. Petra a Pavla. 28 Tamtéž. 29 Pecka, D.: Msgre. ThDr. Karel Skoupý, biskup brněnský. Život a dílo. Nepublikovaný životopis. In: ABB, E 82 Konzistoř Brno, kart. 5494, nečíslováno.

20

kněžského semináře a dlouholetý vychovatel bohoslovců měl stále zvláštní zájem na zajištění vzdělání a výchovy kandidátů kněžství. S tím souvisela i snaha o promyšlený systém v pastoraci mládeže (viz dále kapitolu o časopise Úsvit a o studentském katolickém hnutí). Dalším cílem biskupa bylo oživení a rozšíření činnosti Katolické akce30, tzn. snahy o větší aktivitu laiků v rámci katolické církve, o duchovní obnovu a evangelizaci. K těmto účelům sloužil např. nově zřízený exerciční dům v Brně, umístěný v budově bývalého chlapeckého semináře na Veveří ulici. V neposlední řadě chtěl K. Skoupý podporovat ve své diecézi charitativní činnost a rozvíjet její organizaci.31 Avšak pro realizaci všech těchto úkolů a plánů byl brněnskému biskupovi dán pouze krátký čas necelých dvou let, od února 1948 musel čelit stále se stupňujícímu tlaku komunistické moci, jež mu po dalších dvou letech znemožnila vykonávat biskupský úřad.

30

Katolická akce (KA) neboli tzv. laický apoštolát – laické hnutí v katolické církvi na úrovni farností, diecézí i celé republiky, založené zejména na organizování jednotlivých sociálních skupin. Cílem skupinek KA byla pastorační činnost a snaha o prohloubení osobního duchovního života. Poválečná KA není totožná s komunisty prosazovanou „Katolickou akcí“ po roce 1949 (jejím účelem bylo postavit kněze a laiky proti biskupům; aktivisté schizmatické akce s matoucím názvem „katolická“ byli z církve exkomunikováni). 31 Národní obroda, 29. prosince 1946, roč. II, č. 297, s. 2.

21

4 Vybrané problémy ve vztahu církve a státu Když v únoru 1946 přijal prezident Beneš delegaci katolických studentů, formuloval ve svém proslovu pozici katolické církve v poválečném státě takto: „Především pokládám za samozřejmé, a také z programu naší vlády je to vidět, že v naší republice bude svoboda náboženství a církví bezpodmínečně respektována. Je to naše zásada, je to zásada demokracie a po této stránce tedy také katolické studentstvo a katolicismus vůbec může býti klidný, že se nic nestane, co by bylo na úkor této zásady. (...) Mohu potvrdit, že čeští katolíci za války se vzhledem na svoje postavení chovali dobře. To je velká hypotéka, kterou máte, a myslím, že to vám a katolickým činitelům vůbec dává u nás oprávnění, aby na této spolupráci budovatelské našeho státu se účastnili.“1 Za katolickou církev se ke vztahu církve a státu vyslovili biskupové a ordináři, kteří svůj první poválečný pastýřský list zahájili slovy: „V posvátné chvíli, kdy po prvé v obnovené Československé republice jsme my, katoličtí biskupové a kapitulní vikáři shromážděni na biskupských poradách, (...) obnovujeme slib oddanosti naší drahé Československé republice a společně se všemi katolíky chceme ze všech svých sil pracovati o její rozkvět.“2 Tento pastýřský list byl vydán po biskupské konferenci konané v listopadu 1945 v Olomouci. Biskupové jako nejvyšší představitelé a mluvčí katolické církve u nás chtěli tak vyjádřit loajalitu obnovené republice, respektování jejích představitelů a nového politického režimu. Ze stejného důvodu byly z této konference zaslány pozdravné telegramy s projevy oddanosti prezidentu Benešovi a vládě.3 Přes několikerá oboustranná ujištění církevních a politických představitelů o vzájemném respektování a o „dobrém a přátelském poměru“4, nebylo soužití církve a státu v období koaliční vlády Národní fronty v letech 1945-1948 bezproblémové a bezkonfliktní.5 Vláda sice ve svém programu plně zaručila svobodu náboženského vyznání a nezasahovala do vnitřního života církve, ovšem některé uskutečňované reformy se církve a její dosavadní činnosti nepříznivě dotýkaly. Neshody vyvstaly zejména při řešení tří sporných otázek, týkajících se přímo náboženského života katolíků: otázky církevního školství, otázky 1

Národní obroda, 10. února 1946, roč. II, č. 35, s. 1. Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 113, 1945, s. 155. 3 Národní obroda, 16. listopadu 1945, roč. I, č. 160, s. 2. 4 Pamětní spis katolických biskupů vládě Československé republiky. In: Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 115, 1947, s. 1-5. 5 V důsledku rozdílného vývoje českých zemí a Slovenska byly spory a napětí ve vztazích četnější a vyhrocenější na Slovensku, kde napětí vyvolal mimo jiné soud a následný trest smrti pro Jozefa Tisa. 2

22

svěcení nedělí a církevních svátků a otázky církevního majetku, respektive pozemkového vlastnictví. Všechna tři témata byla obsažena v biskupských memorandech vládě, která však zůstala bez odpovědi. První dva problémové okruhy budou předmětem dalších kapitol. Spor o církevní majetek podrobně doložil Karel Kaplan publikováním dokumentů v knize Katolická církev a pozemková reforma 1945-1948,6 proto bude zmíněn jen okrajově. Podle hodnocení Karla Kaplana byl spor o zahrnutí církevního majetku do poválečných pozemkových úprav a reforem největším a trvalým poválečným sporem mezi československou vládou a katolickou církví. Komunistická strana se svým ministrem zemědělství Júliem Ďurišem prosadila vlastní pojetí pozemkové reformy – reformu postupující ve třech etapách záborů a přidělování půdy. Všechny tři etapy reformy katolickou církev postihly. V první fázi se jednalo o uplatnění dekretů o konfiskaci majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů na půdu spravovanou před válkou a za okupace německými a maďarskými řeholními řády a církevními institucemi. Proti tomu protestovali čeští církevní činitelé i zástupci Vatikánu, jejich argumentem byla univerzálnost vlastnictví katolické církve, jež jednotlivci či řády pouze spravují. K rozhodnutí vlády, aby bylo upuštěno od dalších konfiskací církevního majetku, však došlo až v závěru roku 1946.7 Druhou etapu představovala revize první pozemkové reformy (z roku 1919), kterou parlament schválil v červenci 1947. Na základě zákona č. 142/1947 Sb. byla církvi odňata zemědělská a lesní půda nad 50 ha. Tato revize zasahovala majetkové poměry katolické církve natolik, že ohrožovala její společenské poslání, neboť ji vydávala ekonomicky na milost státu. Představitelé církve proti uplatnění zákona o revizi na církevní pozemkový majetek marně protestovali a následně prosazovali, aby byl zákon uplatněn pouze na zemědělskou půdu, o kterou rolníci projeví zájem, nikoliv na církevní lesy. Úsilí zastánců katolické církve ovšem skončilo neúspěšně a všechny protesty byly marné. V lednu 1948 začaly rolnické komise provádět parcelaci půdy, a to včetně půdy církevní. Následovaly sice další protesty ze strany církve, ale byly stejně neúčinné. Nicméně, ještě než mohla být revize plně uvedena v život, přišel Únor a po něm vydání zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (březen 1948). Podle něj byla

6 7

Kaplan, K.: Katolická církev a pozemková reforma 1945–1948. ÚSD AV ČR/Doplněk, Praha/Brno 1995. Kaplan, K.: Stát a církev, s. 16-19.

23

soukromým vlastníkům vyvlastněna veškerá půda nad 50 hektarů. Návrh zákona, o kterém se od podzimu 1947 bouřlivě jednalo, znamenal hospodářskou závislost církve na státu (odnětí zbytku církevní půdy) a ohrožení její nezávislosti vůbec, čemuž se církevní představitelé opakovaně důrazně bránili. Nakonec opět neúspěšně.8 Oba jmenované zákony se prováděly současně, a byl jimi zlikvidován jeden z nejvýznamnějších zdrojů hospodářského zabezpečení církve.9

4.1 Úprava svátkového práva, zápas o svěcení neděle a církevních svátků Komunistům a jejich spojencům ve vládě byly církevní sváteční dny včetně nedělí trnem v oku a usilovali proto o změnu svátkové praxe. Snížení počtu zasvěcených svátků a „dobrovolné“10 národní pracovní směny, vyhlašované záměrně na neděle a svátky, měly přispět ke zlepšení hospodářské situace republiky „zvýšeným pracovním úsilím národa“. K těmto praktikám zaujal varovné, skoro prorocké stanovisko teolog a publicista P. Reginald Dacík, který v dominikánské revue Na hlubinu napsal: „Stále ještě mnozí nechápou, že tato a podobné akce jsou jen zkouškou, jak daleko si mohou troufat vyznavači dialektického materialismu, kam až mohou jít ve snaze zbavit lidstvo posledních zbytků ,náboženských pověr‘. (...) Ukáže-li se, že lid je stádem, které ochotně poslouchá a jde bezmyšlenkovitě, kam je hnáno, pak je poženou, kam budou chtít.“11 Proti porušování nedělního a svátečního pracovního klidu, který je pro věřící závazný podle třetího přikázání Desatera „Pomni, abys den sváteční světil“, se zvedla vlna odporu v celém spektru katolické církve. Brněnská Národní obroda vyjádřila nespokojenost katolíků nekompromisně: „To, co se děje v osvobozené republice s nedělemi a zasvěcenými svátky, možno klidně označit za provokaci náboženského přesvědčení a křesťanské tradice českého a slovenského lidu. To možno dokonce označit za hrubé porušení a porušování práv a svobod československého lidu, zaručených mu samou ústavou.“12 I když je počátek sporu o neděle a svátky dáván do souvislosti s vyhlášením dvouletého hospodářského plánu 28. října 1946 a s vyhlášením tzv. národní směny na neděli 8

Kaplan, K.: Katolická církev a pozemková reforma, s. 8-9. Balík, S. – Hanuš, J.: c. d., s. 16. 10 Slovy Reginalda Dacíka měla tato dobrovolnost „charakter oné dobrovolnosti, na jakou jsme byli zvyklí za nacismu – musíš dobrovolně“. 11 Dacík, Reginald: Svěcení neděle, pracovní brigády a křesťanská statečnost. In: Na hlubinu, roč. XXI (1947), s. 389-390. 12 Národní obroda, 3. listopadu 1946, roč. II, č. 251, s. 2. 9

24

předcházející tomuto datu, objevily se protesty proti nedodržování nedělního pracovního klidu již o rok dříve.13 Na stránky tisku se pak komentáře s touto problematikou vracely opakovaně až do února 1948 u příležitosti jednotlivých sporných svátků, pracovních nedělí a před schvalováním svátkového zákona v závěru roku 1946. 4.1.1 Oficiální stanovisko církve K otázce znesvěcování svátků zaujali českoslovenští biskupové jasné stanovisko v memorandu vládě, sepsaném na olomoucké konferenci ve dnech 12.-14. listopadu 1946.14 S politováním konstatovali opětovné porušování nedělního a svátečního klidu a snahy o zrušení zasvěcených svátků, kdy je pro katolíky závazná účast na bohoslužbách: Zjevení Páně (svátek Tří králů 6. ledna), Nanebevstoupení Páně, Božího Těla (oba pohyblivé svátky), Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna), Neposkvrněného Početí Panny Marie (8. prosince), svatých Petra a Pavla (29. června). Znepokojení vyjádřili i ohledně snah zrušit památné dny republiky: svátky sv. Cyrila a Metoděje (5. července) a sv. Václava (28. září). Dosud totiž platila svátková úprava daná zákonem z 3. dubna 1925, č. 65 Sb. o svátcích a památných dnech, která uznávala výše uvedené svátky tak, jak jsou stanoveny církevním zákonem.15 Biskupové argumentovali tím, že „tato úprava je vžitá a uváděné hospodářské důvody jsou naprosto nepřesvědčující proto, aby došlo ke zrušení těchto svátků, ať již na přechodnou nebo trvalou dobu“. Dále upozorňovali na to, že „pracovní morálka v našem

13

Neděli 4. listopadu 1945 „věnoval pracující lid republice jako dík za znárodnění průmyslu“. Nestalo se tak nařízením vlády, ale na nátlak komunisty ovládané Ústřední rady odborů. Národní obroda uveřejnila k této pracovní neděli dva odmítavé komentáře, ve kterých autoři naráží na praktiky komunistů: „Skoro bych věřil tomu, že s návrhem na nedělní práci přicházejí hlavně ti, kteří po celý týden pracují buď málo, anebo vůbec nepracují. A jestliže dáváme nedělní práci darem republice, pak jí dáváme práci jednoho unaveného a vyčerpaného dne a okrádáme ji na práci hodnotné plných šest pracovních dnů. Bilance je jistě již předem jasná.“ In: Národní obroda, 6. listopadu 1946, roč. II, č. 151, s. 3. V dalším článku reagoval Mečislav Razik, představitel mladých katolíků: „Nechť se pracuje poctivě v pracovní dny a v pracovní dobu. Nebudeme se bránit ani přesčasovým hodinám, ale musí být odůvodněny a ne výmyslem lidí, kteří pro tyto hodiny a v tyto hodiny pracují jen hesly. (...) Není důvodem, když se ve všední dny řeční, tancuje a manifestuje, aby pak neděle musela vynahradit ztracené pracovní hodiny.“ In: Národní obroda, 8. listopadu 1945, roč. I, č. 153, s. 1. 14 Pamětní spis katolických biskupů vládě Československé republiky. In: Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 115, 1947, s. 1-5. 15 Předmětem sporů a důvodem zmatků byla též vládní výzva z 30. října 1946, aby svátek Všech svatých (1. listopadu), uznaný zákonem z roku 1925, nebyl svěcen. Proti této výzvě se v Národní obrodě mimo jiné ohradili zástupci mládeže ČSL: „Mladí lidovci spatřují ve výzvě přeložení svátku Všech svatých na svátek Dušiček přímý útok na křesťanství a jeho tradici. Mladí lidovci budou světit svátek Všech svatých a 2. listopadu budou všichni o to pilněji pracovat.“

25

lidu nebude zlepšena přidáním pracovních dnů, nýbrž tím, že lid se naučí lásce k práci a k plnění svých povinností“.16 Varování zástupců episkopátu vycházelo především z křesťanských (katolických) zásad, neboť jak napsali, „v případě znesvěcování nedělí tak zvanými národními směnami a pod. (...) jde o přestupování třetího přikázání Božího. V očích každého katolíka jde o akt vzpoury proti Bohu, jemuž pod záminkou zvýšeného pracovního výkonu odpírá lidstvo dávati povinnou daň úcty, k níž Božím přikázáním je zavázáno. V důsledku toho každý katolík je si vědom toho, že taková práce nemůže míti Boží požehnání (...).“17 V závěru memoranda je uvedena prosba, aby „bylo upuštěno ode všech zásahů do náboženské svobody“, a smírně vyznívá slib jménem všech katolíků, že ve všední dny zvýší pracovní výkon ke zdaru dvouletky. V pastýřském listu ze dne 14. listopadu 1946, který byl druhým důležitým dokumentem zmiňované biskupské konference, označili biskupové nedodržování nedělního a svátečního klidu „za veliké nebezpečí ve veřejném životě“. Apelovali na věřící, aby v této otázce plnili své náboženské povinnosti, i „kdyby snad opět nějakým ministerským nařízením byl učiněn pokus svěcení svátků znemožnit, (...) protože více se sluší poslouchat Boha než lidi“. Katolíci měli zadanou práci vykonat ve všední dny prodloužením pracovní doby. Bylo také zdůrazněno, že „klidem nedělním a svátečním hospodářské zájmy státu neutrpí žádné škody, bude-li se řádně pracovat ve všední dny“.18 4.1.2 Reflexe v tisku Polemiku (nejen) na stránkách Národní obrody vyvolal v srpnu 1946 před svátkem Nanebevzetí Panny Marie a zároveň před zveřejněním návrhu osnovy o křesťanských svátcích projev předsedy Ústřední rady odborů (ÚRO), komunisty Antonína Zápotockého. Jeho slova19 měla za následek vlnu kritiky a ironických poznámek ze strany křesťansky smýšlejících komentátorů: „Pro soudruha Zápotockého jsou církevní svátky komedií? Pro nás, většinu českého národa a ještě větší většinu národa slovenského, jsou křesťanské 16

Pamětní spis katolických biskupů vládě Československé republiky. In: Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 115, 1947, s. 4. 17 Tamtéž, s. 3. 18 Společný pastýřský list arcibiskupů a biskupů Československé republiky. Datum vydání: 14. listopadu 1946. In: Pastýřské listy 1945-2000. Arcidiecéze pražská. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003, s. 23. 19 „Ještě jinou věc mám dnes na srdci. Je to komedie s našimi svátečními dny. Blíží se opět jeden z nich, 15. srpen. Připadá na čtvrtek a rozbije nám opět pracovní týden. Kdekdo ve výrobě na to nadává. Dělníci žádají zrušení a omezení svátků, které naši výrobu poškozují a rozrušují. 15. srpen jako svátek bude nás stát v národní výrobě opět na půl miliardy korun.“ (citaci z deníku Práce přetiskla Národní obroda 6.8.1946, s. 1)

26

svátky duchovní normou daleko vážnější a zavazující než na př. čísi program či akční agitka nebo progitka komunistické strany. Pan soudruh Zápotocký pracně vypočítává, že mariánský svátek nám přijde na půl miliardy korun. A kolik miliard ztratil náš znárodněný průmysl tak mnohými a tak zv. spontánními projevy pracujících, které vždy a všude organisovala, nařizovala a vyvolávala jistá politická strana (...)?“20 Proti výzvám k práci ve svátky21 se ostře ohradilo Ústředí katolického studentstva (ÚKS). Z valného sjezdu (22.-23. srpna 1946 v Olomouci) byla zaslána rezoluce vládě, ministrům školství, vnitra, ochrany práce a Ústřední radě odborů. Uvádí se v ní mimo jiné: „Katolické studentstvo – jsa naplněno obavami, že mnozí činitelé (...) neodpovědně štvou proti církevním svátkům a žádají urážlivými slovy jejich zrušení – pociťuje zneuctění svátku Nanebevzetí Panny Marie za urážku (...) a varuje proto celý národ před dalším podobným rouháním.“ Zástupci studentů také důrazně požadovali, aby se zdánlivě budovatelskými hesly nekryly útoky proti církvi.22 Protesty v podobném duchu vznesl např. též Svaz katolických mužů a Svatováclavská liga. Ke splnění dvouletého plánu mělo sloužit i zavádění tzv. národních směn o nedělích. Vláda tak chtěla jednak kvůli špatné hospodářské situaci rozšířit pracovní dobu, ale zároveň měly nedělní pracovní směny sloužit protináboženskému boji. Bohdan Chudoba,23 výrazný představitel katolicky orientovaných intelektuálů té doby, označil směny za „úplně protizákonnou akci na porušení nedělního klidu“, o které je třeba „mluvit jasně a bez pokrytectví“.24 První národní směna byla vyhlášena na neděli 27. října 1946, kdy se navíc v církvi slavil svátek Krista Krále. „Jaký paradox!“, psala Národní obroda, „28. října se oslavuje svoboda, ale den předtím má být nadiktováno její hrubé porušení, které tolik připomíná doby okupace“.25 Kromě kritiky nedělní směny jako takové vyjadřovali zástupci katolíků nesouhlas s nátlakem, aby se mládež zúčastnila nedělní práce, i když studenti hlásící se ke 20

Národní obroda, 6. srpna 1946, roč. II, č. 178, s. 1. Podobně zaměřené komentáře např. 15. a 17. srpna 1946 na prvních stránkách Národní obrody. Ke svěcení svátků se vyslovovali i čtenáři Národní obrody, příspěvky byly uveřejněny např. 3. září 1946 (s. 5) a 16. listopadu 1946 (Zemědělské vydání, s. 1). 21 Před svátkem 15. srpna vyzvala úřední zprávou ministerstva průmyslu, vnitra a sociální péče, aby se tento den pracovalo. Proto nebyl všude pracovní klid dodržován, přesto byli věřící vybízeni, aby se zúčastnili poutních oslav (např. tradiční pouť k P. Marii Svatotomské se konala na Starém Brně). 22 Srov. Národní obroda, 30. srpna 1946, roč. II, č. 198, s. 4. 23 Bohdan Chudoba (1909-1982), historik, překladatel, prozaik, publicista, politik, narozený v Brně. Po válce pracoval jako úředník na ministerstvu informací a jako redaktor lidoveckého tisku. V letech 1946-1948 byl poslancem Národního shromáždění za ČSL. Zabýval se zejména školskou a kulturní politikou. Působil také velmi aktivně ve studentském a lidoveckém hnutí. 24 Srov. Národní obroda, 20. října 1946, roč. II, č. 241, s. 1. 25 Národní obroda, 26. října 1946, roč. II, č. 246, s. 1.

27

katolictví navrhovali odpracovat si směnu ve všední dny. Součástí nátlaku byly výzvy předčítané ve školách a návrhy Svazu české mládeže (SČM).26 Situace se opakovala o rok později, když byla, opět na neděli, 26. října 1947 vyhlášena další národní směna u příležitosti 29. výročí samostatnosti republiky. Ten den SČM znovu organizoval „velkou národní směnu mládeže“, na což reagovalo Ústředí katolického studentstva vyhlášením pracovních směn katolické mládeže na dvě předcházející soboty, aby katolíci nebyli obviňováni, že se straní úkolů dvouletky. 4.1.3 Zákon o úpravě svátkového práva V otázce restrikce svátků nakonec vláda pod tlakem četných protestů ustoupila. Zákon ze dne 20. prosince 1946, č. 248 Sb. o úpravě svátkového práva27 prohlásil za státem uznané svátky 11 církevních svátečních dnů28 a za památné dny republiky 6 dnů včetně svátku sv. Cyrila a Metoděje a svátku sv. Václava. Pro státem uznané svátky a památné dny platilo ustanovení o nedělích, byly tedy dny pracovního klidu. S takovým zněním zákona mohli být katolíci vcelku spokojeni, kdyby však třetí paragraf tohoto zákona neumožňoval zrušit pracovní volno vládním nařízením po dobu „kdy toho vyžadují hospodářské zájmy státu“. Ustanovení se vztahovalo na všechny svátky s výjimkou Vánoc, Nového roku, Božího Těla, Nanebevzetí Panny Marie a Všech svatých,29 platilo také v případě 28. září.30 Církevní obřady spojené s těmito svátky měly být přeloženy na následující nebo předcházející neděli. Jen „není-li to možno, jest zaměstnancům umožniti, aby se mohli v těchto dnech zúčastniti církevních obřadů a oslav podle svého náboženského vyznání“. V oběžníku brněnské diecéze Acta curiae byly v souvislosti s novou zákonnou úpravou vydány pokyny pro věřící týkající se „zatímního“ zrušení některých svátků. Směrnice 26

„V mnoha městech se práce pro mládež teprve hledá, neví se ani, co se má dělat, co je nutné, co počká. Práce, která by byla vykonána v sobotu místo v neděli, se odbývá poznámkou, že je nařízena nedělní směna. Tedy znesvěcení neděle za každou cenu.“ In: Národní obroda, 25. října 1946, roč. II, č. 245, s. 3. Národní obroda podrobila kritice činnost SČM v Třebíči (viz 19. října 1946, s. 4). 27 Kompletní znění zákona otištěno v Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 115, 1947, s. 8-10. 28 Nový rok, Svátek Tří králů, Velký pátek, Nanebevstoupení Páně, Božího Těla, Sv. Petra a Pavla, Nanebevzetí Panny Marie, Všech svatých, Neposkvrněného početí Panny Marie, Hod Boží vánoční a druhý svátek vánoční. 29 Autoři Václav Vaško a Zdeněk Demel ve svých pracích neuvádějí při jmenování těchto výjimek svátky Božího Těla a Nanebevzetí Panny Marie, čímž se rozcházejí s oficiálním zněním zákona, uvedeným ve Sbírce zákonů. Srov. Vaško, V.: Neumlčená I., s. 120. Demel, Zdeněk: Neděle a totalita. In: Fiala, P. – Hanuš, J. (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. CDK, Brno 2001, s. 98. 30 Z přechodného uplatňování tohoto paragrafu vznikla trvalá praxe, která po únoru 1948 vedla nakonec ke zrušení pracovního volna téměř u všech zasvěcených svátků.

28

zdůrazňovala zejména čtyři církevně zasvěcené svátky,31 při kterých měli mít zaměstnanci podle zákona možnost zúčastnit se mše svaté (pro katolíky závazné). Biskupská konzistoř vybízela věřící, aby tohoto ustanovení využívali a byli ochotni odpracovat si zameškanou pracovní dobu jindy. „Při této příležitosti znova prosíme věřící, aby svědomitě světili neděli a zasvěcené svátky, (...) protože, je-li pro národ nepostradatelnou práce, stejně nepostradatelné je i požehnání Boží.“32 Nový svátkový zákon přijali katolíci s povděkem, neboť doufali, že zamezí další „svátkové anarchii“: „Bude konec době, kdy každý, kdo měl jmenováním neb vůlí lidu nějaké postavení, zrušoval a překládal si svátky, jak to prostě vyhovovalo jemu neb zájmům toho směru, jejž zastupoval a za nějž mluvil. Nastane u nás již jednou pořádek, kdy svátky budou pevně stanoveny.“33 Pořádek však úplně nenastal, protože hned v roce 1947 se vyrojily zmatky a nejasnosti ohledně velikonočního a svatodušního pondělí.34 Tyto dny se tradičně zachovávaly jako dny pracovního klidu, ovšem podle nového zákona měly být dny pracovními. Vláda nakonec musela pod tlakem veřejného mínění vydat usnesení ad hoc35: o velikonočním a svatodušním pondělí umožnila zachovat pracovní klid, ale za podmínky, že zameškaná pracovní doba bude plně nahrazena v jiné dny. Ani tím spory okolo svátků neskončily, protože na nátlak závodních rad a odborových organizací (pod vlivem komunistů) se měly dodatečně vyhlašované volné dny odpracovávat o nedělích, s čímž katolíci nemohli souhlasit, i když se vyhrožovalo pokutami a zkrácením mzdy.36 Dalším sporným bodem se ukázaly být požadavky katolických rodičů o omluvení dětí z vyučování v zasvěcené svátky, kdy mělo být žákům umožněno účastnit se bohoslužeb. Z církevních kruhů se apelovalo na rodiče a studenty, aby trvali na svých právech podle paragrafu 3 svátkového zákona a žádali na ředitelství

31

Zjevení Páně (Tří králů), Nanebevstoupení Páně, svatých Petra a Pavla a Neposkvrněného Početí Panny Marie. 32 Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 115, 1947, s. 54. 33 Národní obroda, 24. prosince 1946, roč. II, č. 294, s. 1-2. 34 Viz např. komentář v rubrice „Mluvte lidem pravdu...“, odsuzující agitaci za zrušení svátku o velikonočním pondělí. In: Národní obroda, 9. dubna 1947, roč. III, č. 83, s. 3. 35 V tisku byla kritizována nejednoznačnost usnesení týkající se velikonočního pondělí a z toho plynoucí další zmatky. Na podzim 1947 byla proto v připomínkovém řízení novela zákona o úpravě svátkového práva. Podle návrhu mělo být velikonoční a svatodušní pondělí zařazeno mezi státem uznané svátky. Z celkem 13 těchto svátků se mělo v 7 případech přechodně pracovat (včetně svátků Nanebevzetí P. Marie a Božího Těla, které do té doby byly dny pracovního klidu). K této úpravě však už kvůli únorovému převratu nedošlo. 36 Národní obroda, 7. prosince 1947, roč. III, č. 284, s. 2.

29

škol uvolnění z vyučování. V tomto smyslu bylo ministerstvo školství a osvěty nuceno vydat na začátku roku 1948 vyhlášku, která toto právo potvrzovala.37 Různé skupiny v rámci katolické církve v čele s biskupy zaujaly k problematice svěcení nedělí a svátků jednotné stanovisko. Podle křesťanského přesvědčení trvali věřící na dodržování nedělního a svátečního klidu, protože je k tomu zavazovalo Desatero a tradice církevní praxe. Jako občané se katolíci ohrazovali proti porušování práva na odpočinek a připomínali opakování situace z dob okupace. „Vnucuje se tolikrát dojem, že se nic nezměnilo než barva.“38 Katolíci projevovali ochotu vykonat požadovanou a společensky potřebnou práci, ovšem na nátlak z různých stran reagovali tím, že není bezpodmínečně nutné pracovat právě v neděle a zasvěcené svátky. Ačkoliv se nový svátkový zákon zdál být řešením sporu a zdánlivě vyhovoval potřebám věřících, obsahoval ustanovení, která byla využitelná v neprospěch církve a která pak byla také stále častěji uplatňována. 4.1.4 Exkurs: Pohled ze strany evangelické církve Pro zajímavost a pro srovnání bude na tomto místě odbočeno od hlavní linie výkladu a k uvedené problematice svěcení nedělí a církevních svátků budou nastíněna stanoviska reprezentující postoj Českobratrské církve evangelické. K reflektování tohoto názorového proudu byly využity články a komentáře publikované v tiskovinách, které byly (těsněji či volněji) svázány s Českobratrskou církví evangelickou. Jedná se o evangelický týdeník Kostnické jiskry39 a o časopis Křesťanská revue40. Soudě podle těchto periodik, dá se obecně říci, že se evangelíci ke svátkové úpravě vyjadřovali méně často a s menší vehemencí než katolická strana. V evangelickém tisku se příspěvky k připravovanému svátkovému zákonu začaly objevovat od léta 1946 (před

37

Citováno v Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 116, 1948, s. 37. Vydání vyhlášky totiž předcházely nejasnosti o výkladu svátkového zákona v případě žáků a studentů u příležitosti pracovních dnů 8. prosince 1947 a 6. ledna 1948. Arcibiskupský ordinariát v Praze vydal k tomu prohlášení, v němž mj. stojí: „Pokud se týče studujících a žáků, považuje se za nutné upozornit, že ustanovení par. 3 cit. zák., pokud se jím 6. leden prohlašuje za den pracovní, se jich podle názoru arcibiskupského ordinariátu netýká, neboť na studující a žáky nelze vztáhnout ustanovení o hospodářských zájmech státu a zaměstnancích, existenci uvedeného paragrafu odůvodňující. Pro žáky a studující jest tedy svátek Zjevení Páně volným dnem. Pokud by se vyskytly nesnáze a bylo trváno na vyučování, pak se naléhavě žádá, aby rodiče uplatnili právo par. 3, odst. 3 zákona a požádali ředit. škol o potřebné volno pro návštěvu bohoslužeb. V případech nerespektování zákonných předpisů se strany zaměstnavatelů nebo ředitelů škol obraťte se s udáním skutkové podstaty na svou diecésní kancelář.“ In: Národní obroda, 3. ledna 1948, roč. IV, č. 2, s. 3. 38 Mečislav Razik: Pracovní neděle. In: Národní obroda, 8. listopadu 1945, roč. I, č. 153, s. 1. 39 Kostnické jiskry – Evangelický týdeník vydávala Kostnická jednota v Praze. Sledovány byly ročníky 19451948. 40 Křesťanská revue – měsíčník vydávaný v Praze Křesťanským sdružením mladých lidí YMCA. Sledovány byly ročníky 1946-1948.

30

schvalováním zákonné úpravy); během roku 1947 zaznívaly již jen dozvuky diskuze k tomuto tématu, které stálo spíše na okraji zájmu evangelické církve. Za hlavní odlišnost od přístupu katolíků lze označit důsledné oddělování problematiky zachovávání nedělního pracovního klidu a svěcení svátků. Stanoviska evangelíků byla totiž v těchto dvou případech rozdílná: „Pro nás evangelíky principielně nedotknutelný jest jeden den, sedmý den, neděle. V tento den nebudeme pracovat a žádný zákon nesmí proměňovati neděli na den pracovní. (...) Je-li pak co třeba omezit, jsou to ovšem svátky a památné dni“, uvedly v komentáři Kostnické jiskry.41 Toto rozlišování pramenilo z přesvědčení, že neděli jakožto den Páně je nutno světit podle Božího přikázání, avšak svátky jsou pouze lidskými ustanoveními. Proto se kritika ze strany evangelické církve zaměřila zejména na nedělní práci a tzv. národní směny vyhlašované na neděle. Synodní rada – nejvyšší úřad církve českobratrské evangelické – zaslala v této souvislosti přípisy vládě a Ústřední radě odborů. Vyjadřuje v nich ochotu a odhodlanost evangelíků k budovatelským snahám a k plnění dvouletého plánu, ovšem zároveň také znepokojení ohledně nedělních pracovních brigád. „Podle Božích přikázání je nám neděle dnem odpočinutí a klidu, věnovaná duchovnímu soustředění, mravnímu posílení a obnovení v společenství věřících. Našim lidem jest toto otázkou svědomí a nejvnitřnější potřeby. Věříme a jsme přesvědčeni, že této duchovní a mravní výchovy je zvláště dnes nadevše potřeba, že se nedá ničím nahradit a že její přehlížení nebo zanedbávání bude znamenat vnitřní a mravní ochuzení a seslabení života. Žádáme proto zdvořile, aby (Ústřední rada odborů – pozn. aut.) s pochopením hleděla na toto stanovisko našich pracujících a dovolila a umožnila jim, aby práci, která by od nich byla žádána v neděli, mohli poskytnouti v sobotu nebo v kterýkoli jiný den.“42 Přes souhlas s nutností zvýšit pracovní úsilí a účastnit se národních pracovních směn obhajovala evangelická církev dodržování nedělního pracovního klidu a vyzývala své věřící k nahrazení směn v jiné dny. Pouze okrajově se ze strany evangelíků ozývaly hlasy upozorňující, že nařizovaná nedělní práce je narušením náboženské svobody, a varující, že bez dne odpočinku není možné zvýšit pracovní výkonnost a morálku.43 Jak již bylo v předchozích řádcích naznačeno, zcela jinak se evangelická církev stavěla ke svěcení svátků a památných dnů. Na rozdíl od katolické církve neprosazovala všeobecné

41

Kostnické jiskry, 4. července 1946, roč. XXXI., č. 27, s. 158. Srov. Kostnické jiskry, 7. listopadu 1946, roč. XXXI., č. 45, s. 270. 43 Srov. Kostnické jiskry, 24. října 1946, roč. XXXI., č. 43, s. 256. 42

31

zachovávání církevních svátků a byla naopak ochotna k redukci jejich počtu. „Čím méně bude svátků, tím lépe. Proč? Tím více totiž vystoupí do popředí cena neděle. A zde jsme již u kořene věci, která nás trápí. Je to soustavné a hrubé znesvěcování, zesvětštění neděle. Např. všelijaké schůze, manifestace, sportovní podniky atd. se ve svátek nekonají, zato však v neděli ano. Když se věci takto mají, náš zájem je, aby svátků bylo co nejméně. To proto, aby neděle přišla zase ke cti, byla nám vzácná a milá a její hodnota nemizela v záplavě všelijakých svátků cenných, méněcenných i bezcenných.“44 Samozřejmě nejméně záleželo evangelíkům na svěcení „výlučně katolických“ svátků – Božího Těla, Všech svatých či mariánských svátků. „Evangelíci nemají pražádného zájmu, aby byly v celém státě a občany všech vyznání zachovávány mariánské svátky. Chtějí-li katolíci, nechť si je světí, nikdo jim v tom nebude bránit ani dnes. Ale prohlašovat římskokatolický svátek za záležitost všech občanů a tedy za svátek státní, je upřílišněné.“45 Zástupci evangelické církve vyjádřili též názor, že omezení počtu svátků, navrhované vládou, neznamená omezení náboženské svobody. Kritizovali tím postoj katolíků a jejich argumentaci pro dodržování svátečního klidu. „Důvody, které jsou tu přinášeny, jsou nikoliv důvody víry, nýbrž důvody politické a je absurdní, dovolává-li se jich někdo ve jménu svobody náboženské!“46 Kritika ze strany evangelíků se snesla i na všeobecné zachovávání svátku sv. Václava, jakožto památného dne republiky. Českobratrská církev evangelická spolu s ostatními křesťanskými církvemi trvala na svěcení vánočních, velikonočních a svatodušních svátků, i když velikonoční a svatodušní pondělky považovala spíše za záležitost tradice, jejíž dodržování si vyžadovalo veřejné mínění. Jediným výrazným požadavkem evangelíků, týkajícím se připravovaného svátkového zákona, bylo prosazení uzákonění Velkého pátku jako svátečního dne (bez výjimky). Protože však v nově přijatém zákoně platilo pro Velký pátek ustanovení o možnosti omezit sváteční klid, neskrývali evangelíci nespokojenost s touto úpravou. V článku nazvaném „Nová úprava svátků ignoruje evangelíky“ se uvádí: „Evangelíci dopadli podle osnovy nového zákona prauboze, neboť zatím co se dávají římské církvi hned čtyři svátky47, nebylo vyhověno ani tentokrát jejich dávnému volání po uzákonění největšího z evangelických svátků, Velkého pátku. (...) Menšina jest tisknuta, jak patrno, ke zdi: neboť co je ten necelý milion evangelíků v republice proti katolíkům, kterých je 44

Kostnické jiskry, 29. srpna 1946, roč. XXXI., č. 35, s. 208. Tamtéž. 46 Křesťanská revue, 15. listopadu 1946, roč XIII., č. 9, s. 210-211. 47 Boží Tělo, Nanebevzetí Panny Marie, Všech svatých a sv. Cyrila a Metoděje – pozn. aut. 45

32

zhruba desetkrát tolik a kteří mají k tomu ještě svou politickou stranu a s ní zastoupení ve vládě? Ať nikdo neříká, že se evangelíkům vyhovuje tím, že se 6. červenec jakožto den Husův prohlašuje za den pracovního klidu. Husův svátek je záležitostí celého národa, nejen evangelíků (...).“48 Z výše uvedeného srovnání vyplývá, že evangelická církev – stejně jako katolická – hájila dodržování pracovního klidu o nedělích a vystupovala proti „nutnosti“ zavádět pracovní směny právě na neděle. V názorech na svěcení svátků se však evangelíci s katolíky nápadně rozcházeli: přikládali důležitost Vánocům, Velikonocům (zejména Velkému pátku) a svatodušním svátkům, ale kritizovali všeobecnou závaznost typicky katolických svátků a vyslovovali se pro jejich omezení. Z tohoto důvodu se lišil také postoj k zákonu o úpravě svátkového práva – pro evangelíky znamenal zklamání a opomíjení jejich požadavků.

48

Kostnické jiskry, 19. prosince 1946, roč. XXXI., č. 51-52, s. 314.

33

4.2 Zápas o církevní školství Co se týče církevních škol, panovala rozdílná situace v českých zemích a na Slovensku. Slovenská národní rada, která vykonávala zákonodárnou moc na Slovensku, zestátnila všechny školy nařízením z 16. května 1945. Slovenští biskupové několikrát proti nařízení protestovali a požadovali, aby se nevztahovalo na školy církevní. Poukazovali při tom na existenci církevních škol v Čechách a na Moravě a tuto dvojkolejnost považovali za diskriminaci církve na Slovensku. Opakované protesty však neměly úspěch. V Čechách a na Moravě platilo pro znovuotevření církevních škol ustanovení Košického vládního programu,49 ovšem církevní představitelé viděli ve slovenské situaci oprávněně nebezpečný precedens. Pro české země připravovalo ministerstvo školství, vedené komunistou Zdeňkem Nejedlým, dekret o zestátnění škol. Jeho návrh měla v říjnu 1945 projednávat vláda, ovšem na naléhání biskupů, katolických rodičů a dalších skupin katolíků došlo k odkladu připravovaného zákona.50 Církev tak získala čas ke zformulování a zorganizování protestů v otázce pro ni tak citlivé. Zachování svobodného církevního školství bylo v poválečné době pro katolickou církev jednou z priorit. To dokládá fakt, že se školskou otázkou zabývaly všechny biskupské konference v letech 1945-1947. 4.2.1 Stanovisko církve ke školské reformě „Jeden z nejdůležitějších úkolů, které církevní zákony ukládají biskupům, jest pečovati o to, aby se dětem i ve školách dostávalo křesťanské výchovy a aby ve škole nebylo nic, co by škodilo náboženskému životu dítek,“ prohlásili v listopadu 1945 čeští a slovenští biskupové ve společném pastýřském listu.51 Situace, v níž se ocitla církev a její činnost ve školství, byla závažná, proto biskupové pokračovali naléhavým tónem: „Zapřísaháme vás, křesťanští rodiče, abyste chránili i s největšími osobními obětmi křesťanská práva ve škole. Podnikejte vše, aby náboženské vyučování ve škole zůstalo zachováno – nebylo nijak 49

V článku XV., odstavec 3, se uvádí: „Němečtí násilníci uzavřeli řadu českých škol, knihoven a divadel (...) Proto budou učiněna tato opatření: Obnoveny budou české a slovenské školy všech kategorií, okupanty a háchovským režimem uzavřené.“ Citováno podle: Národní obroda, 30. srpna 1945, č. 94, s. 3. 50 Přijetí základního školského zákona měla v programu první Gottwaldova vláda po květnových parlamentních volbách v roce 1946. Osnovu zákona připravovalo ministerstvo školství, řízené již národním socialistou Jaroslavem Stránským. Za základ sloužil původní Nejedlého návrh, který předpokládal nejen zestátnění škol, ale také zařazení náboženství mezi nepovinné předměty ve školách. Odpor církve a ČSL vedl k tomu, že konečný Stránského návrh byl určitým kompromisem. Obsahoval ustanovení, že školy smí zásadně zřizovat stát a že náboženská výuka je i nadále relativně povinná (tzn. děti mají náboženskou výuku podle toho, ke kterému vyznání se hlásí). Podrobněji viz: Kaplan, K.: Stát a církev, s. 13-16. 51 Pastýřský list episkopátu republiky o současných nejnaléhavějších otázkách československých katolíků. Datum vydání: 14. listopadu 1945. In: Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 113, 1945, s. 156.

34

zkracováno, aby se při vyučování nepodávalo dětem nic, co by škodilo jejich víře a otravovalo jejich duchovní růst, aby církevní školy byly zachovány a nové zřizovány.“52 V těchto řádcích shrnuli církevní hodnostáři hlavní požadavky ohledně náboženské výchovy a vzdělávání, ke kterým se pak po celé sledované období (v jiné situaci i po únoru 1948) opakovaně vraceli. Věřící v brněnské diecézi vyslechli v listopadu 1945 pastýřský list olomouckého arcibiskupa Prečana s názvem „Jaké povinnosti nám ukládá nově nabytá svoboda“.53 Mezi tyto povinnosti byla zařazena též povinnost rodičů bránit se v případech omezování náboženského vyučování, rušení církevních škol a vylučování řeholních vyučujících ze škol. Biskupové a správci českých a moravských diecézí věnovali školské problematice dokonce samostatný pastýřský list, ze kterého je patrné, jak velký význam této otázce přikládali. List je stručný a výstižný, podle zvolených formulací vyznívá velmi závažně: „Vyskytují v životě chvíle tak vážné, že na nich závisí osud celých budoucích desetiletí, časné i věčné blaho celých pokolení. Takovou chvílí a takovou záležitostí je dnes u nás otázka školské reformy.“54 Argumentace biskupů ve prospěch církevních škol a náboženské výchovy se odvíjela od obecně platných práv a povinností rodičů určovat „ducha výchovy“ dětí. Bylo zde myšleno zejména na práva katolických rodičů, kteří měli mít možnost volit pro své děti školní výuku a výchovu odpovídající katolické víře. Dále se zástupci episkopátu vyslovovali k nejasně formulovanému návrhu tzv. jednotné školy55 a varovali před nedemokratickými prvky takové organizace: „Myslí-li se touto jednotou, že všechno smýšlení dětí, (...), má býti utvářeno ve smyslu skupin, které právě ve školství rozhodují a chtějí mluviti jménem státu – taková jednota by byla neštěstím. Byla by důkazem, že myšlenka totalitního státu, (...), v oboru školství se chce udržeti stůj co stůj.“ Kromě problematiky církevních škol byl v tomto listu kladen důraz na vyučování 52

Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 113, 1945, s. 156. Pastýřský list byl určen jak pro olomouckou arcidiecézi, tak pro brněnskou diecézi, která stále ještě neměla sídelního biskupa. In: Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 113, 1945, s. 141-144. 54 Pastýřský list biskupů a správců diecésí českých a moravskoslezských o škole. Datum vydání: 23. dubna 1946. In: Pastýřské listy 1945-2000. Arcidiecéze pražská. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003, s. 18-19. 55 „Osnova základního školského zákona“ zaváděla pojem „jednotná škola“ pro novou organizaci školství. Reorganizace školské soustavy se měla týkat zejména nového rozčlenění stupňů škol: tzv. jednotnou střední školou byl míněn druhý stupeň škol – čtyřtřídní měšťanská škola rovnocenná (či sloučená) s nižšími třídami gymnázií. Tímto opatřením měla být zajištěna dostupnost vyššího vzdělání pro širší okruh dětí, škola se měla stát „lidovou“. Mělo dojít také ke změnám v obsahu výuky – např. náboženská výchova měla být omezena nebo nahrazena „laickou mravní výchovou“, naopak měla být zavedena politická výchova (odpovídající marxistické ideologii). Za základní pilíř reformy bylo považováno zestátnění všech škol. 53

35

náboženství, jehož zachování mezi školními předměty „nesmí býti jen nějakým dočasným ústupkem, z milosti trpěným“. Naopak, podle stanoviska biskupů je v zájmu celého národa přiznat náboženské výchově její důležitost. Jde o reakci na fakt, že náboženství jako školnímu předmětu se přisuzovala podružná role – např. omezováním počtu hodin, nepovinností ve vyšších ročnících, zařazováním na poslední místo mezi předměty na vysvědčení apod. Závěr listu je výzvou nejen pro posluchače z řad katolických věřících: „S pevnou důvěrou očekáváme, že křesťané jednomyslně budou si hájiti své právo ve škole a že si je i uhájí. Mohou se s důvěrou opírati i o Košický program, (...). Kdyby byla Církvi vzata možnost vychovávati děti v duchu Kristově a zřizovati školy, (...), bylo by po svobodě náboženství a v důsledku toho i po pravé demokracii, jejíž nedělitelnou součástkou je svoboda náboženského vyznání dospělých a náboženská výchova mládeže.“ Nejucelenější přehled připomínek a požadavků ke školské reformě podali zástupci episkopátu v dříve citovaném memorandu vládě v listopadu 1946.56 Stanoviska za katolickou církev formulovali precizně, jasně a důrazně. I když ve většině bodů byli nuceni nesouhlasit s navrhovaným zákonem, uvítali snahu státu poskytovat vzdělání bez ohledu na sociální rozdíly. Ostře se ohradili proti ideové náplni, prezentované v návrzích školského zákona: „Zcela rozhodně se (biskupové – pozn. aut.) staví proti úmyslu, aby škola svým ideologickým zaměřením vyhovovala pouze nepatrnému procentu občanů bez vyznání a opomíjela nábožensko-mravní výchovu většiny rodin.“ Vyslovili nesouhlas s tím, aby měl stát monopol ke zřizování škol, a obhajovali právo na obnovení,57 zachování a zřizování nových církevních škol, čímž by byla zajištěna zdravá konkurence mezi církevními a státními školami. Naprosto konkrétně vyjádřili požadavek ohledně výuky náboženství: povinný předmět ve všech třídách na všech druzích škol po dvou hodinách týdně. Dále požadovali jeho zrovnoprávnění s ostatními předměty, stejně jako rovnocenné postavení katechetů s ostatními vyučujícími. Memorandum vládě obsahovalo též nabídku spolupráce z církevních kruhů při přípravě školského zákona a prosbu, aby zákon nebyl přijat ukvapeně, ale vypracován až po schválení nové ústavy. Biskupové jako mluvčí katolické církve u nás zakončili pasáž 56

Pamětní spis katolických biskupů vládě Československé republiky. In: Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 115, 1947, s. 1-3. 57 „Církevní školy se také osvědčily. Výtka důvodové zprávy posledního školského návrhu, že církevní řády jsou nespolehlivé, poněvadž mají řádová centra v cizině, je nespravedlivá a svědčí při nejmenším o neznalosti. Vždyť stát dává řádům povolení, smí-li na jeho území působit, a vedení řádů v jednotlivých státech je samostatné. (...)“ Tamtéž, s. 2.

36

memoranda věnovanou školství tím, že očekávají uvážení a splnění jmenovaných požadavků, „aby mohli všude uplatniti křesťanské zásady a tak přispěti k rozvoji a blahu státu a národa“.58 Hlas episkopátu k tomuto tématu zazněl i na biskupské konferenci v listopadu 1947 a ve společném pastýřském listu československých biskupů a ordinářů, který z konference vzešel.59 Školská problematika je v tomto prohlášení opět spojována s náboženskou svobodou obecně a s řešením „nezdravých poměrů mravnostních“. „Jestliže hájíme existenční právo náboženských škol60 soukromých či státních,“ psali biskupové, „pak toto právo hájíme v zájmu národa i státu a máme na zřeteli oprávněnost tohoto požadavku, jenž je úplně ve shodě s přirozeným právem všelidsky platným. (...) Nemůžeme mlčeti k tomu, jak je mládež záměrně matena v názoru světovém, a zejména, jak je propagována jednosměrná ideologie učebnicemi úředně schválenými (...).“ Není pochyb, že zde jde o kritiku postupného prosazování marxistické ideologie ve společnosti. Všechny žádosti, protesty a memoranda církevních kruhů týkající se školské otázky zůstávaly bez odpovědi státních úřadů.61 Proto českoslovenští biskupové, právem nespokojení s tím, že jsou jejich požadavky přecházeny mlčením, intervenovali v této věci ještě 26. ledna 1948, kdy podali vládě nové memorandum.62 Jak sami uvádějí, činí tak „téměř v hodině dvanácté“. Za necelý měsíc daly tomuto tvrzení za pravdu únorové události. Převzetí moci komunistickou stranou udusilo veškeré naděje církve a popřelo i poslední větu biskupského memoranda: „Doufáme, že toto naše úpěnlivé volání přec nebude bez výsledků.“63

58

Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 115, 1947, s. 3. Společný pastýřský list všech ordinariů v Československu. Datum vydání: 19. listopadu 1947. In: Pastýřské listy 1945-2000. Arcidiecéze pražská. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003, s. 43-47. 60 I zřízení státních náboženských škol by bylo pro katolickou církev v tehdejší situaci u nás přijatelné. 61 Pražský arcibiskup Beran se k problematice školské reformy vícekrát veřejně vyjadřoval. Pronesl např. hlavní projev na manifestačním shromáždění katolíků za svobodnou školu, které se konalo 13. května 1947 v pražské Lucerně. V březnu téhož roku formuloval stanovisko k otázce zestátnění škol, otiskla jej např. Národní obroda pod názvem „Právo rodičů na výchovu dětí“. In: Národní obroda, 14. března 1947, roč. III, č. 62, s. 2. Viz též: „K otázce zestátnění škol píše pražský arcibiskup“ In: Na hlubinu, roč. XXI (1947), s. 141-142. 62 „Neničte nikomu zákonem svobodu přesvědčení a svobodu náboženskou, stále ještě zaručovanou dosud platící ústavou a nerušte sliby slavnostně dané a stvrzené jak v Košicích, tak i na nejvyšších místech. (...) Nerozdmychujte kulturní boj, který by musel nastati po uzákonění předlohy (školského zákona – pozn. aut.) přes všechno ujišťování, že si nikdo u nás kulturní boj nepřeje. Nesměli bychom mlčet, abychom nebyli zrádci svého národa, jenž by jistě vnitřními rozpory nesmírně trpěl a jenž by nezbytně hynul mravně i kulturně. (...) Uzákonění jednotné školy by jistě vyhovělo nejnutnějším potřebám školským a nemusí být vázáno na potlačení svobody náboženské (...).“ Citováno dle: Národní obroda, 29. ledna 1948, roč. IV, č. 23, s. 2. Viz též: Vaško, V.: Neumlčená I., s. 184. Kaplan, K.: Stát a církev, s. 15-16. 63 Národní obroda, 29. ledna 1948, roč. IV, č. 23, s. 2. 59

37

V brněnské diecézi (podobně i v jiných diecézích republiky) mělo na řešení školských poměrů a na otázku katolické výchovy ve školách upozornit organizování tzv. školské neděle. Konala se vždy před začátkem školního roku (25. srpna 1946 a 31. srpna 1947), v kostelích diecéze se ten den sloužily mše za „zdar náboženské výchovy“. Z biskupské konzistoře bylo doporučováno, aby se kněží věnovali tématu „svobodné školy katolické“ v kázání, případně i v přednáškách, a aby zdůrazňovali důležitost výchovy dětí na základě víry. Při té příležitosti byla pořádána sbírka na potřeby katolického školství. „Mnohé z katolických škol nacházejí se ve velmi tísnivé hmotné situaci. (...) Bylo by dobře doporučiti obětavým katolíkům dobrovolnou školskou daň na katolické školy – asi 5 Kčs průměrně na rok a osobu.“64 Kromě představitelů duchovenstva zaujaly ke školské otázce stanoviska různé katolické spolky a organizace. Na tomto místě budou stručně zmíněny pouze dva příklady. Na obranu církevního školství vystoupil mj. Svaz katolických žen a dívek, když uspořádal v březnu 1947 v Brně veřejnou schůzi k tomuto tématu. „Schůze vyzněla v manifestační projev pro zachování církevního školství a dokonce ještě pro jeho rozšíření,“ referovala Národní obroda.65 Ze schůze pak byly zaslány rezoluce členům vlády, v nichž se členky Svazu vyslovovaly proti zestátnění škol. Velká manifestace katolíků „za svobodnou školu“ se konala v Praze v sále Lucerny dne 13. května 1947 za účasti arcibiskupa Berana a ministra školství Stránského. Účastnily se jí delegace ze všech diecézí Čech a Moravy i zástupci Slovenska. Opět byl vládě zaslán protest proti navrhované osnově školského zákona, kterou ten den měla vláda projednávat. Zástupci manifestujících se pak setkali s předsedou vlády a s dalšími ministry.66 Deputací různých katolických spolků k představitelům státu bylo několik (např. v únoru 1946 přijal prezident Beneš delegaci katolických studentů, v květnu téhož roku delegaci katolických spolků, v obou případech se hovořilo o chystané školské reformě, zachování církevních škol a náboženské výuce), ovšem ani tyto akce nezměnily nic na faktu, že nakonec v dubnu 1948, po nastolení komunistické moci, parlament schválil školský zákon67 podle komunistických návrhů a uskutečnil tak zestátnění škol.

64

Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 115, 1947, s. 83-84. Viz též: Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 114, 1946, s. 106. Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 113, 1945, s. 64. 65 Národní obroda, 18. března 1947, roč. III, č. 65 s. 5. 66 Podrobněji viz: Vaško, V.: Neumlčená I., s. 181-182. Kaplan, K.: Stát a církev, s. 15. 67 Zákon ze dne 21. dubna 1948, č. 95 Sb. o základní úpravě jednotného školství (školský zákon).

38

4.2.2 Reflexe v tisku Diskuse o školské reformě a jejích možných důsledcích se rozvířila samozřejmě také na stránkách novin a časopisů. Pro dokumentování názorového proudu křesťansky orientovaných intelektuálů budou zmíněny vybrané komentáře otištěné v brněnském lidoveckém deníku Národní obroda a v časopise katolických studentů Úsvit.68 Pouze okrajově byla školská otázka reflektována v revue Akord,69 větší pozornost jí věnovala olomoucká revue Na hlubinu.70 Nejvíce článků s tematikou školství, výchovy a vzdělání, publikoval v Národní obrodě v letech 1945-1948 dr. Bohdan Chudoba.71 Jeho první komentář vyšel již v červnu 1945 pod názvem „Bude i škola lidová a demokratická?“ jako reakce na uveřejnění osnovy základního školského zákona. Chudoba zde ostře kritizuje předkládané návrhy a „touhu po návratu totality a usměrnění, diktátu a stádovosti“, která z nich vyzařuje. Kritika se týká jak formy, tak obsahu navrhovaných (zpátečnických) změn ve školství. „Dvě věci však tento temný obraz reakce ještě doplňují: náboženská výchova se ze škol podle ,Osnovy‘ škrtá a zejména řeholníci nesmějí ani školy zřizovat, ani na školách vyučovat. Kdyby zůstalo při prvém z těchto dvou bodů, řekli bychom, že jde o pouhé zpátečníky, (...), nebo o kolaboranty, kteří netuší, že jen víra (...) sílila a udržovala Čechy v pekle koncentračních táborů.“72 Bohdan Chudoba nezůstává jen u kritiky. V dalších článcích věnuje pozornost výchově obecně a podává konkrétní návrhy na změny v organizaci školské soustavy i na změny obsahu vzdělávání. K reformě školství se vyslovuje z několika úhlů pohledu: historického, pedagogického, psychologického atd. a opakovaně zdůrazňuje důležitost výchovy před výukou.73 Souhrn jeho názorů a námětů ke školské otázce je prezentován v knize „O novou českou školu“, která vyšla v Praze roku 1945. Mimo jiné v této studii argumentuje proti zestátnění škol a obhajuje zachování náboženské výchovy na školách, resp. zachování škol 68

„Úsvit - výchovný časopis pro katolickou studující mládež“. V letech 1946-1948 jej vydával Biskupský ordinariát v Brně. 69 „Akord – měsíčník pro literaturu, umění a život“. Vydavatel: Sdružení katolických publicistů a spisovatelů (sídlo redakce v Brně). Článek Rudolfa Černého „Nebezpečí jednotné školy a jubileum Svazků“, v němž autor částečně reaguje na školskou reformu, byl publikován v r. 1947. In: Akord, roč. XIII. (1946/1947), s. 376-378. 70 „Na hlubinu – revue pro duchovní život“. Vydavatel: Dominikánský řád čs. provincie v Olomouci. 71 Viz pozn. 23. Medailon Bohdana Chudoby pod názvem „Na křížové výpravě dvacátým stoletím“ viz: Drápala, M.: Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945-1948. Prostor, Praha 2000, s. 415-436. Tamtéž kompletní bibliografie: s. 643-650. 72 Národní obroda, 9. června 1945, roč. I, č. 27 s. 1. Rétorika je poznamenána situací krátce po válce, v dalších článcích používá autor mírnějších výrazů, ale ve vyjádřeních zůstává přímý a věcný. 73 Viz např. článek: „Stydíme se za své otce?“ In: Národní obroda, 1. července 1945, roč. I, č. 45, s. 1-2.

39

zřizovaných církví: „Škola,“ píše Chudoba, „je věcí rodičů, nikoli věcí státu. Stát sice může a má sloužit rodičům svými školami (...), ale výsostným právem rodičů je volit způsob výchovy a vyučování. Již z toho důvodu je naprosto nemístné, aby všechny školy byly státní. Ostatně jen totalitní, fašistický stát má takové úmysly. Stát demokratický ponechává rodičům naopak největší možnou svobodu. (...) Duchovní jednota národa nemůže být nařízená – žádná pravá jednota nemůže být nařízená – nýbrž musí vyplývat z vůle k společnému životu ve svobodném a demokratickém státě. Stát ostatně má právo přesvědčovat se o tom, že vyučování náboženství je vždy kladné vůči němu samému. A na školách vydržovaných na příklad církví má stát plné právo dohledu, co se týče zdatnosti a kompetence učitelů a výchovy politické.“74 Před květnovými volbami 1946 se B. Chudoba v Národní obrodě vrací k tématu školství článkem „Školy potřebují klidu“, v němž kritizuje nejistotu pramenící z řady návrhů školského zákona. Proti reformním návrhům má „z křesťanského stanoviska“ dvě základní námitky: „Tvrdili jsme – a tvrdíme ještě dnes – že je třeba jasně říci, v čem bylo nebo ještě je naše posavadní školství špatné, a za druhé je třeba mít na zřeteli více výchovu než výuku, to jest více podstatu věcí než okolnosti průvodní.“75 Ačkoliv se ztotožňuje s názorem, že je potřeba zlepšit stav českého školství, odmítá unáhlené, nepromyšlené „reformy pro reformy“. Na několika příkladech se nepokrytě vyslovuje proti komunistickým praktikám a heslům. Stanovisko z pozice křesťana zaznívá u Chudoby nejsilněji v komentáři nazvaném „Jakou školu?“. Byl uveřejněn v květnu 1947, kdy se měl znovu projednávat školský zákon ve vládě a kdy probíhaly manifestace katolíků za svobodnou školu. Kromě zásad, které Chudoba rozpracoval ve své knize, se v této úvaze zastává zejména nábožensko-mravní výchovy na křesťanských základech: „Poněvadž pro křesťana je (...) vzorem pochopitelně Kristus Pán, chce také, aby celá škola byla Jeho osobností proniknuta a Jeho odkazem prosycena. Takový vzor nelze nahradit žádnou nestranností nebo objektivitou (...). Z toho důvodu, i když hospodářské a jiné poměry nutí často křesťanské dítě, aby chodilo do školy společně s dětmi, jejichž rodiče jsou jiného světového názoru a náboženství, je třeba usilovat aspoň o to, aby se mu tam na všech stupních a ve všech třídách dostalo

74 75

Chudoba, Bohdan: O novou českou školu. Universum, Praha 1945, s. 8 a 23. Národní obroda, 19. května 1946, roč. II, č. 116, s. 1-2.

40

nábožensko-mravní výchovy v co největším počtu hodin. (...) A všude tam ovšem, kde je možnost zbudovat samostatnou křesťanskou školu, je nejvýše záhodno tak učinit.“76 Jako poslanec Ústavodárného národního shromáždění za ČSL (od roku 1946) se Bohdan Chudoba nadále věnoval otázkám školství a kultury. Formuloval stanoviska lidové strany k „jednotné škole“, náboženské výchově a reformě studia na vysokých školách. Byl zastáncem vysokoškolského vzdělání učitelů, i když měl výhrady k nově zřizovaným pedagogickým fakultám.77 Kromě článků, v nichž se autoři přímo obraceli na katolické rodiče (ať už jménem kněží či např. Matice cyrilometodějské), a dalších příspěvků týkajících se obecně křesťanské výchovy a křesťanské morálky, uveřejňovala Národní obroda komentáře, které spíše vysvětlovaly principy a následky školské reformy a nebyly tak úzce zaměřeny na požadavky katolíků.78 Nejvíce těchto článků se objevilo v novinách na jaře 1947 v souvislosti s jednáním o návrhu školského zákona. Antonín Krejčíř v úvodníku, výstižně nazvaném „Zápas o školu“, mapuje historii návrhů a projednávání školského zákona.79 V dalším článku polemizuje s ustanovením navrhovaného zákona, že „školy může zřizovat zásadně toliko stát“. Upozorňuje, že stát tím chce v podstatě omezit svobodu náboženského vyznání, zakotvenou v „Košickém programu“ i v „Budovatelském programu Gottwaldovy vlády“. „Myslím, že svoboda v zakládání soukromých škol je nezbytným požadavkem našeho dalšího vývoje školského i kulturního. (...) Jde tu nikoliv o učitelstvo, ale o národ, nikoliv jen o školu, ale o stát a jeho klidný rozvoj i jeho upevnění.“80 Před začátkem školního roku 1947/1948, kdy se plánovalo uvést v život nový školský zákon, stejný autor konstatuje, že „je nanejvýš užitečné, že tento návrh zůstává až dosud jenom návrhem“. A uvádí nedořešené problémy (zejména v organizaci jednotné střední školy), které by se po jeho schválení vyskytly.81 V jiném příspěvku vyvrací obecně zmiňované důvody pro monopol státu zřizovat školy („potřeba vnitřní jednoty státní“ či „potřeba demokratického soužití veškeré mládeže“) a odkazuje na podobně nebezpečné

76

Národní obroda, 25. května 1947, roč. III, č. 122, s. 1-2. Viz např. článek nazvaný „Školní brána otevřená...“. In: Národní obroda, 25. srpna 1946, roč. II, č. 194, s. 1. Projev B. Chudoby v kulturním výboru ÚNS v únoru 1947, v němž vyjádřil stanovisko ČSL k základnímu školskému zákonu. In: Národní obroda, 28. února 1947, roč. III, č. 50, s. 1-2. 78 Často se řešil např. požadavek, aby ve třídách zůstaly na stěnách kříže jako symbol křesťanství. 79 Národní obroda, 29. března 1947, roč. III, č. 75, s. 1-2. 80 Národní obroda, 30. března 1947, roč. III, č. 76, s. 3. 81 „Trampoty školského plánování“. In: Národní obroda, 23. srpna 1947, roč. III, č. 195, s. 1-2. 77

41

snahy „nadiktovat jednotu“ v případě sloučení tělovýchovných organizací či budování jednotného Svazu české mládeže.82 Chystaný školský zákon podrobil tvrdé kritice univerzitní profesor František Novotný v úvodníku „Rozvoj či rozvrat našeho školství“. Zároveň detailně popsal a interpretoval zákonem navrhovaná opatření. Podle jeho názoru znamená zákon, jehož heslem je jednotná škola, „veliké nebezpečenství, které hrozí plodné práci i dalšímu rozvoji našeho školství. Útok tohoto zákona je namířen především proti dosavadní střední škole, představované nynějším gymnasiem; útočníky jsou kromě několika vůdců lidé, kteří sami střední školu neprošli. (...) Dosavadní střední škola prý hleděla na výsady privilegovaných vrstev. Je věru trapné, že se tato nepravda, mnohokrát již vyvrácená, opakuje při této příležitosti znova, jako by nebylo dobře známo, že se na středních školách rovnoprávně vyučili a učí žáci ze všech vrstev našeho národa.“83 Zde zastává podobně jako Bohdan Chudoba protikomunistická stanoviska, i když na reformu školství se dívá z poněkud jiného pohledu. Stejně jako prof. Novotný dochází k závěru, že navrhovaný zákon by způsobil rozvrat školství, dr. Gustav Šebek varuje, že „zglajchšaltování“84 české školy by znamenalo krok zpět. Ve svém článku „Škola, rodiče a děti“ mj. bilancuje poválečný vývoj ve školství a není to bilance nijak radostná: „Dva roky osvobozené školy znamenají dva roky nepodařeného pokusnictví, pochybných experimentů, stálého měnění učebních osnov, střídání profesorů, nedostatek školních učebnic a pomůcek! Nelze svalovat vše a stále jen na válku a její důsledky. Děti jsou místo vyučování komandovány na práci a na různé oslavy (...).“85 I když je podle G. Šebka reforma potřebná, nesmí být narychlo vnucená či nadiktovaná. „Tou dobou potřebuje zejména naše střední škola jediné: klid a pokoj k práci!“ To je názor, ve kterém se shodují téměř všichni citovaní autoři. Časopis Úsvit, určený katolickým středoškolákům a vysokoškolákům (viz dále v textu), začal publikovat příspěvky ke školské reformě na jaře roku 1947. Vícekrát citoval ministra školství Jaroslava Stránského, ovšem spíše vybíral z jeho proslovů myšlenky, které se hodily ke katolickým požadavkům ohledně náboženské výchovy.86 K tématu školství uveřejnil časopis také úryvky z prohlášení arcibiskupa Berana (z března 1947), 82

„Školský monopol“. In: Národní obroda, 30. listopadu 1947, roč. III, č. 278, s. 2. Národní obroda, 22. prosince 1946, roč. II, č. 293, s. 1-2. 84 Odkaz na snahu politicky nebo kulturně usměrňovat vývoj v duchu fašistické uniformity. Z německého „gleichschalten“ – usměrnit, sjednotit. 85 Národní obroda, 31. května 1947, roč. III, č. 126, s. 1-2. 86 Viz např. „Ministr školství o novém školském zákoně“. In: Úsvit, roč. I (1946/1947), č. 11-12, s. 175. 83

42

z pastýřského listu biskupů (z listopadu 1947) a citace Církevního zákoníku (Codex iuris canonici). Překvapivé stanovisko (vzhledem k tomu, že Úsvit se profiloval jako katolický časopis) k otázce zestátnění škol lze nalézt v článku „Reforma proti pokroku“.87 Autor odmítá státní monopol na vzdělání „spíš z důvodů zásadních než z důvodů okamžité praktické výhody“ a svůj postoj dále vysvětluje: „Nejde nám o to, bude-li postátněno těch několik škol zemských, kuratorních obchodních učilišť a škol klášterních. Je přece jasné, že navrhované rozšíření povinného náboženství do všech tříd střední školy znamená pro Církev více než několik klášterních škol. Jde však o zásadu, že na děti (a tedy i na jejich výchovu) mají nárok na prvním místě rodiče a nikoliv stát. Kromě toho je třeba myslet i na doby zlé, kdy může ve státě nabýt moci vůle, která není v souhlasu s vůlí lidu.“ Kupodivu zde autor neobhajuje zachování církevních škol jako takových, ale především se staví za možnost svobodně rozhodovat o výchově. V další části článku podává přehledný rozbor návrhů jednotné školy a vyvrací důvody uváděné pro její zavedení. Podle něj jsou skutečnými důvody politicko-sociální argumenty spíše než důvody školské.88 Polemika se netýká témat, na kterých v té době katolíkům zvlášť záleželo (církevní školy a náboženská výchova), ale zejména pedagogických hledisek reformy.89 Další komentář je v Úsvitu uveden pod názvem „Ať žije škola!“. Pozornost je v něm věnována především dopadům zákona o jednotné škole na gymnázia. Článek vyznívá opět velmi kriticky, některá opatření reformy autor ironizuje tím, že je domýšlí ad absurdum. K výuce náboženství poznamenává: „Je zřejmé, že podřazení náboženství morálce laické je snahou náboženství zlaicisovat, znetvořit a tím vyřadit.“90 Autor se ve svém komentáři opět ptá po důvodech a cílech reformy, vyvrací proklamované sociální důvody a odhaluje skryté důvody ideové (zásady dialektického materialismu). Závěr článku shrnuje hlavní výhrady k připravovanému zákonu a varuje před snížením úrovně vzdělanosti, stejně jako před záměrnou snahou vyloučit ze škol náboženství.91

87

Marek, František: Reforma proti pokroku. In: Úsvit, roč. I (1946/1947), č. 11-12, s. 159. Všechna uváděná tvrzení (1. „Nestejný druh vzdělání rozděluje národ a překáží vnitřnímu porozumění a jednotě.“ 2. „Dnešní střední škola nevybírá žáky podle nadání, nýbrž podle sociální příslušnosti.“ 3. „Do střední školy jde dnes žák v 11 letech, což je příliš brzy na rozhodování o životní dráze.“) autor podrobně komentuje a označuje za nepravdivé. 89 „Po stránce pedagogické je tedy zásada jednotné školy reakční, neboť zavádí pravý opak požadavků pedagogického pokroku, t. j. zásadu bezohledné uniformity.“ 90 Úsvit, roč. II (1947/1948), č. 6, s. 129-130. 91 „Reformou školy má být zjednána náprava omylů školství dosavadního. Tak se to tvrdí, ale omyly či příčiny chyb školy dosavadní se neuvádějí. Hlavní důvody, které se uvádějí, jsou fingované. Návrh sám je 88

43

Jak ukázaly výše uvedené řádky, školská reforma byla v letech 1945-1948 skutečně ožehavým tématem. Pro katolickou církev a její činnost ve školství představovalo nebezpečí zejména navrhované zestátnění škol (tzn. nemožnost zřizovat církevní školy) a snaha o omezování náboženské výchovy ve školách. V zápase o církevní školství vystupovali zástupci katolíků aktivně, nezůstávali zaměřeni úzce jen na „vlastní“ požadavky. Nakonec se ale všechny snahy o změny navrhovaného školského zákona ukázaly jako marné. Biskupové v Československu vytrvale a důrazně upozorňovali věřící i představitele státu – v návrzích na zestátnění škol viděli vážné nebezpečí pro náboženskou svobodu obecně. Jejich varovné hlasy však zůstaly nevyslyšeny, nemohli prosadit své požadavky. Prohlášení a protesty dalších skupin v rámci katolické církve byly ve shodě s oficiálním stanoviskem církevních představitelů a zdůrazňovaly zejména právo rodičů rozhodovat o výchově a vzdělání dětí. Názory publikované v tisku se týkaly spíše školské reformy jako celku, komentátoři kritizovali zejména nepropracovanost, neodůvodněnost připravované reformy a snahy o její rychlé prosazení, i když se v mnohém jevila jako nedemokratická.

nepropracovaný a místy pro svou všeobecnost nedosti srozumitelný. Nepropracovanost spočívá především v tom, že se nepřihlíží ani k následkům, které by reformou nutně povstaly, ani k jejich řešení.“

44

5 Církevní školy – tři příklady z brněnské diecéze Básník Jan Zahradníček v rozhovoru pro studentský časopis Rozmach1 na otázku o významu církevních škol odpověděl těmito slovy: „Otázka trochu zbytečná, protože ti, kteří chtějí o osudu církevních škol u nás rozhodovat a rozhodnout s konečnou platností, aby jich nebylo, nebudou dbát mého mínění, tak jako nedbají mínění Vašich rodičů a Vašich učitelů. Ale katolíci jsou vázáni o církevní školu bojovat, bojovat o udržení těch škol, které už jsou, a o právo zřizovat další.“2 Cílem této kapitoly je ukázat, jak se tento „boj bojoval“ v praxi, a dokumentovat fungování církevních škol v poválečné době na třech příkladech z brněnské diecéze. Protože se další část práce zabývá působením církve mezi středoškolskou a vysokoškolskou mládeží, byly vybrány tři střední školy, odpovídající současným víceletým gymnáziím: Řádové dívčí gymnázium v Brně, Serafínská škola v Třebíči a Biskupské gymnázium v Brně. Nutno poznamenat, že pro výběr církevních středních škol nebylo mnoho možností: kromě jmenovaných škol nepůsobila v brněnské diecézi jiná církevní gymnázia ani jiné ústavy odpovídající středním školám.3 Fungovaly zde sice různé odborné školy, zřizované řeholními řády a kongregacemi, ale nebyly to střední školy v dnešním slova smyslu – jednalo se o dvouleté nebo jednoleté školy (někdy jen o kursy) se zaměřením pro praktický život.4 Dá se říci, že po válce bylo obecně gymnaziální studium méně rozšířené než je tomu v současnosti. V brněnské diecézi se řeholní řády věnovaly převážně odbornému vzdělávání dívek, zřizovaly měšťanské a obecné školy a různé výchovné a sociální ústavy. Většina církevních škol byla soustředěna v Brně, což odpovídalo většímu soustředění řádů a kongregací. Seznam katolických škol, které po válce fungovaly v českých zemích, uvádí Václav Vaško v knize Neumlčená. V tomto jeho přehledu jsou vyjmenovány školy všech stupňů a zaměření – od bohosloveckých fakult po obecné a mateřské školy – a také různé řeholní 1

Rozmach, časopis studentů Biskupského gymnázia v Brně, roč. 1947/1948. Zahradníček, Jan: Studentům. Psáno pro Rozmach. In: Biskupské gymnasium 1947-1949, 1990-1995 a konvikt 1946-1950, 1990-1994 v Brně. Sursum, Brno 1995, s. 84-85. 3 Ani třebíčská serafínská škola nefungovala po válce jako gymnázium, byla obnovena jen jako internát a její chovanci navštěvovali státní reálné gymnázium v Třebíči. 4 Odborné školy v brněnské diecézi: ošetřovatelské školy (dvouleté, s právem veřejnosti) Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Brně a v Jihlavě; řádová ošetřovatelská škola ve Znojmě; industriální školy (tzn. školy, v nichž se měly dívky naučit praktické dovednosti, v současnosti odpovídající tzv. rodinným školám) Školských sester de Notre Dame v Brně, Dačicích, Jimramově, Slavkově u Brna a v Třešti; hudební škola voršilek v Brně; školy „pro ženská povolání“ dominikánek v Brně a ve Vyškově a Školských sester de N. D. v Brně a ve Slavkově u Brna. Srov.: Vaško, V.: Neumlčená I., s. 186. 2

45

ústavy a domovy.5 Tři vybrané školy jsou uvedeny v chronologickém pořadí podle data vzniku.

5.1 Řádové dívčí gymnázium v Brně Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje6 zřídila v Brně v roce 1933 dívčí klasické gymnázium, aby „si opatřila středoškolsky vzdělaný dívčí dorost, ale také proto, aby doplnila dívčí střední školství v Brně, ale i v zemi Moravskoslezské prvním dívčím klasickým gymnasiem.“7 Řádové dívčí československé gymnasium v Brně, jak zněl oficiální název školy před válkou, fungovalo od školního roku 1933/1934. Zahájilo vyučování pouze v prvním ročníku, každý další rok postupně přibývala jedna vyšší třída. Škola byla původně umístěna v budově ústavu cyrilometodějských sester na Lerchově ulici (v Masarykově čtvrti), od září 1936 se gymnázium přestěhovalo do nové školní budovy, sousedící s řeholním domem (Lerchova č. 63).8 Gymnáziu bylo uděleno právo veřejnosti, což umožňovalo konat závěrečné zkoušky a vydávat státně platná vysvědčení.9 Nebylo podmínkou, aby žákyně vstupovaly po ukončení studia do řádu, gymnázium bylo otevřeno pro „dívky, které chtějí studovati na katolické střední škole“. Fungovalo také jako škola internátní – mimobrněnské studentky bydlely v penzionátu v budově kláštera, kde se o výchovu staraly řeholní sestry. Podrobněji bude provoz internátu zmíněn dále v textu. Většinu pedagogického sboru tvořily cyrilometodějské sestry, ale v předválečném období na gymnáziu vyučovalo

5

Vaško, V.: Neumlčená I., s. 184-188. „Kongregace sester Cyrillo-Methodějských“ (původní přesný název) byla zřízena dekretem olomouckého arcibiskupa Prečana v roce 1928 jako první domácí kongregace v tehdejším Československu. Podle propagační brožury (není datována, pravděpodobně vydána ve druhé polovině 30. let) je účelem kongregace „výchova dívčí mládeže a zvláště podpora děl křesťanské lásky pro sjednocení odštěpených národů s církví katolickou“. Sestry působily (a působí) jako učitelky ve školách, jako vychovatelky; v ústavech se staraly o sirotky a mentálně postižené děti. Před válkou měly na Moravě řeholní domy v Brně, na Velehradě, ve Skaličce (okres Brno-venkov) a v Těšanech u Brna, na Slovensku působily v Žilině a v Turzovce. 7 Kronika Řádového dívčího gymnázia v Brně. Uložena v soukromém archivu Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje v Brně, ul. Bílého 9. Kronika není signována, není datována, stránky nejsou číslovány. Vedena od roku 1933 do roku 1949, některé pasáže byly doplněny zpětně. Obsahuje též stručné záznamy z období po roce 1989, neboť od roku 1992 navázala na tradici cyrilometodějského gymnázia církevní základní škola. 8 V současnosti má v původním řeholním domě sídlo Cyrilometodějská církevní základní škola, ve vedlejší (školní) budově sídlí Cyrilometodějské gymnázium a střední odborná škola pedagogická. 9 Kvůli této možnosti se zde podrobovali zkouškám v letech 1936-1938 také studenti třebíčské serafínské školy, byli přiřazeni do tříd jako tzv. privatisté. Právo veřejnosti bylo soukromé škole uděleno, vyhovovala-li účelem a zařízením předpisům pro veřejné školy, v opačném případě ji mohlo být odňato. 6

46

i několik civilních profesorů. Ředitelem gymnázia byl do roku 1941 (do zrušení školy) kněz, Msgre. Metoděj Marvan.10 „Poměry pro české školství za okupace se stále zhoršovaly jak po stránce vnitřní, tak i po stránce vnější. Budovy škol byly zabírány a zvláště v Brně byla patrna snaha vytlačit české školy z vnitřního města,“ píše se v kronice gymnázia. V říjnu 1940 obsadila budovu školy pro vojenské účely říšská branná moc. Gymnázium se muselo přestěhovat do provizorních místností v sousední budově kláštera a penzionátu, ovšem za necelý měsíc zabraly oddíly SS i tento objekt. Sestrám cyrilometodějkám a dívkám, které bydlely v internátu, poskytly azyl jiné brněnské řeholní řády a biskupský chlapecký seminář (v Brně na ulici Veveří). Řádové gymnázium však prozatím zůstalo zachováno. Vyučování probíhalo provizorně ve třídách státního gymnázia v Brně na Legionářské ulici. Na jaře 1941 ještě stihly odmaturovat první studentky gymnázia, ale už v červenci bylo řádové gymnázium zrušeno z nařízení ministerstva školství.11 Žákyně byly přeřazeny na dívčí reálné gymnázium v Brně na Mendlově náměstí, sestry-profesorky pak pracovaly jako sociální pracovnice. Řádové dívčí gymnázium bylo jedinou českou střední školou, která byla za války v Brně zrušena. Po osvobození se podařilo Kongregaci sester cyrilometodějských vyjednat jednak navrácení budov na Lerchově ulici a jednak obnovení soukromého gymnázia.12 Protože budova školy značně utrpěla pobytem SS a do září 1945 sloužila Rudé armádě jako lazaret, bylo gymnázium krátkodobě umístěno v sirotčinci v Brně-Jundrově. Od listopadu 1945 se pro vyučování provizorně upravily místnosti v ústavu (řeholním domě) sester cyrilometodějek. Zde zůstaly gymnaziální třídy až do konce školního roku 1945/1946, zatímco řádové sestry celý rok pracovaly na obnově budovy školy. V prvním poválečném roce bylo do pěti tříd gymnázia (od sekundy po sextu) zapsáno celkem 111 žákyň. Profesorský sbor tvořilo 12 řádových sester, kněz vyučující náboženství a ředitel školy, dr. Josef Jančík, který působil zároveň jako „domácí“ kněz v ústavu sester cyrilometodějek a jako profesor na bohosloveckém učilišti v Brně. Většina sester, které vyučovaly na gymnáziu, dokončovala po válce vysokoškolská studia na Masarykově 10

Kronika Řádového dívčího gymnázia v Brně. K předválečné činnosti gymnázia viz též: Výroční zprávy řádového čs. dívčího gymnasia. In: Archiv města Brna (AMB) Brno, sg. H 12654. 11 Výnos ministerstva školství a národní osvěty ze dne 10. července 1941 zrušil Řádové dívčí gymnázium ke dni 31. srpna 1941. AMB, M 90 Řádové dívčí gymnasium, inv. č. 16, 17. 12 Znovuotevření gymnasia vzalo ministerstvo školství a osvěty (MŠO) na vědomí výnosem z 24. 8. 1945, č. A-Z2.28i/45-III/3, intimát zemské školní rady (ZŠR) z 3.9.1945, č. 24.893/45-III. Gymnázium obnoveno ke dni 1. 9. 1945.

47

univerzitě v Brně. Skládaly též požadované zkoušky učitelské způsobilosti.13 Gymnázium dostalo znovu potvrzeno právo veřejnosti a právo udělovat vysvědčení. Školní rok 1946/1947 byl zahájen již ve vlastní školní budově. Toho roku se zvýšil počet studentek – v šesti třídách studovalo více než 130 dívek, z nichž skoro polovina bydlela v internátu. V následujícím roce otevřelo gymnázium všech 8 tříd od primy po oktávu a počet zapsaných žákyň převýšil číslo 180. Tím pádem se rozrostl také učitelský sbor – kromě sester-profesorek začaly na gymnáziu vyučovat jako výpomocné učitelky mladé sestry, které samy ještě studovaly na vysoké škole. Před zrušením gymnázia v roce 1949 měly

cyrilometodějské

sestry

aprobaci

na

všechny

vyučované

předměty.14

V pedagogickém sboru působili i civilní vyučující – učitelé a učitelky – ovšem byli v menšině15 a vyučovali převážně jako externisté. Ředitel školy, dr. Jančík, se v roce 1947 ze zdravotních důvodů vzdal své funkce a správu gymnázia převzala profesorka S. Assumpta Dubská. Jak již bylo uvedeno, zřizovatelem („vydržovatelem“) školy byla Kongregace sester cyrilometodějských, která financovala celý provoz gymnázia. Rodiče studentek sice platili školné 100 Kčs měsíčně, ovšem tyto minimální příspěvky byly určeny na uhrazení režijních nákladů a studentkám z chudých rodin byly prominuty.16 Při škole fungoval studentský podpůrný fond; dary charitativních organizací, sponzorů a rodičovského sdružení se využívaly jako příspěvky na stravování, oblečení, výlety apod.17 Řádové sestry pracovaly zdarma, externí učitele platila Kongregace ze školného. Vybavení knihovny a školních sbírek bylo z velké části osobním majetkem jednotlivých sester, přesto po zestátnění gymnázia a zabrání budovy v roce 1949 muselo být předáno stejně jako ostatní vnitřní vybavení školy. Tak, jak se zvyšoval celkový počet studentek gymnázia – ve školním roce 1948/1949 bylo zapsáno více než 220 studentek – narůstal i počet chovanek internátu (85), i když stále většinu žákyň tvořily dívky z Brna. Studentky ubytované v internátu byly podle věku 13

Osobní spisy učitelů viz: AMB, M 90 Řádové dívčí gymnasium, inv. č. 16, 17. Sestry začínaly na gymnáziu jako výpomocné učitelky, pak byly jmenovány suplujícími profesorkami. Jako zatímní profesorky působily po složení II. státní zkoušky na vysoké škole a po tříletém čekatelském období a složení zkoušky mohly být ustanoveny definitivními profesorkami. 14 Rozhovor se S. Václavou Dudovou, provinční představenou Kongregace sester sv. Cyrila Metoděje v Brně, ze dne 19. listopadu 2007, archiv autorky. 15 Podle kroniky gymnázia byli z celkového počtu 23 vyučující v roce 1947/1948 asi 3 civilní učitelé. 16 MZA, E 80 Ordinariát Brno, sg. K 211 c, kart. 473. Odvolání Kongregace sester cyrilometodějských proti postátnění řádového dívčího gymnázia ze dne 7. října 1948. 17 Žákyně se stravovaly v internátní jídelně – hradily náklady na potraviny, práci v kuchyni vykonávaly sestry zdarma.

48

rozděleny na tři skupiny: nejmladší oddělení tvořily žákyně primy až tercie, ve druhé skupině byly studentky od kvarty po oktávu a třetí skupinu představovaly vysokoškolačky. Díky vzpomínkám paní Marie Haičmanové, která studovala na řádovém gymnáziu v letech 1947-1949, je možné rekonstruovat denní režim v internátu: Budíček byl v 6 nebo v 6.30 hod. (každý druhý den se vstávalo v 6 hod. a následovala mše svatá), v 7 hod. ranní modlitba, snídaně, od 8 do 13.30 probíhalo vyučování, poté oběd a vycházka do 15 hod. Následovala hodina věnovaná studiu, kdy se dodržovalo ticho („silentium“), svačina, čtvrthodinka věnovaná duchovní četbě a od 16.30 opět silentium, určené pro školní přípravu. Od 18 do 18.30 hra na hudební nástroj, pak večeře a večerní modlitba. Čas mezi 19.30 a 20.30 vyplňovalo opět studium, po přípravě ke spánku následovala ve 21 hod. večerka.18 Zachovávaný přísný režim a pravidelná příprava na vyučování se odrážely v dobrém prospěchu studentek. Vysoká úroveň vědomostí se projevila při srovnání se žákyněmi z jiných ústavů, když po zestátnění řádového gymnázia byly studentky přeřazeny na státní školy a mimobrněnské studentky se musely vrátit do škol v místě bydliště. Na dobu, kdy výuku na gymnáziu převzali civilní učitelé (po pololetí školního roku 1948/1949), vzpomíná další z tehdejších studentek takto: „Řádovému gymnasiu (při nástupu nového ředitele – pozn. aut.) předcházela pověst, že pěkné známky se tam dávají zadarmo, že je tam problémů na všech stranách atd. Ředitel řekl učitelům, ať přezkoušejí vědomosti. Bylo pro něho překvapením, že učitelé zjistili ještě lepší známky, než byly známky od sester. Kázeň děvčat prý byla jedinečná.“19 Ve vzpomínkách paní Bohumily Lojkáskové je zachycen i vztah žákyň k řádovým sestrám-profesorkám: „Od překročení prahu školní budovy sestry s námi jednaly vlídně. Vyučování probíhalo v naprosté kázni a klidu. (...) Žádná sestra na nás nikdy nezvýšila hlas. (...) V jedenácti letech nám vykaly. Byly veselé s námi, rády jsme jim povídaly o sobě.“20 Školní rok na dívčím gymnáziu začínal i končil slavnostními bohoslužbami, každou neděli měly žákyně spolu se sestrami mši svatou v klášterní kapli. V ústavu sester cyrilometodějek se studentky účastnily také pravidelných předvelikonočních exercicií (duchovních cvičení), v sále ústavu se pořádaly žákovské besídky, divadelní představení pro rodiče a další školní slavnosti. Pro dívky ubytované v internátě byla přístupná klášterní 18

Rozhovor s Marií Haičmanovou-Cenkovou ze dne 22. listopadu 2007, archiv autorky. Vzpomínky Bohumily Lojkáskové-Jelínkové. Záznam ze dne 28. března 1993, soukromý archiv paní Marie Haičmanové. 20 Tamtéž. 19

49

zahrada s ořechovou alejí, která sloužila mj. jako klidný prostor ke studiu. Ve škole mohly žákyně navštěvovat kroužky francouzštiny a liturgické latiny pod vedením sester nebo se mohly podílet na tzv. žákovské samosprávě (pomocné práce ve škole, organizace sběru surovin, návštěva kin a divadel atd.). Mimo to, že sestry cyrilometodějky zajišťovaly výuku na gymnáziu, se některé z nich věnovaly vychovatelské praxi v internátu a vyučování náboženství na jiných školách.21 Cyrilometodějský ústav na Lerchově ulici využívali pro exercicie (zejména o prázdninách) také studenti a studentky různých jiných škol z celé brněnské diecéze.22 Podle vzrůstajícího počtu studentek brněnského řádového gymnázia v poválečných letech, lze usuzovat, že o studium na této škole byl zájem.23 Cyrilometodějské gymnázium bylo totiž jedním ze dvou katolických dívčích gymnázií na Moravě – druhé vedly sestry dominikánky v Olomouci-Řepčíně. Brněnské řádové gymnázium bylo opakovaně inzerováno (na jaře 1946 a 1947) v lidovecké Národní obrodě, kde se mohli rodiče dozvědět stručné informace o možnosti studia na této katolické škole.24 Poválečná existence gymnázia však trvala pouze necelé čtyři roky. Školní rok 1947/1948 proběhl ještě bez větších změn a omezení, na jaře 1948 se konaly první (a poslední) poválečné maturitní zkoušky. Od září 1948 zasahovala činnost gymnázia jedna rána za druhou. Podle nového školského zákona, který vešel v platnost 1. září 1948, byl nižší stupeň gymnázia (I.-III. ročník) nově organizován jako střední škola II. stupně; tzv. III. stupeň tvořilo pět zbývajících tříd gymnázia (od kvarty po oktávu). Přes formální rozdělení zůstali vyučující i správa obou stupňů společná. Zemská školní rada (ZŠR) v Brně oznámila v říjnu 1948 zestátnění řádového gymnázia, proti čemuž se Kongregace cyrilometodějských sester odvolala, neboť stále doufala v udělení výjimek ze školského zákona pro církevní školy.25 Na vedení gymnázia byl dlouhodobě činěn nátlak, aby

21

Podle odhadů pamětníků bylo v poválečném období v řeholním domě na Lerchově ul. asi 40-50 sester; horní patro budovy zaujímala klauzura – prostor vyhrazený pouze sestrám. Mimo to, že se sestry věnovaly výuce a výchově mládeže, vedly také domácnost (staraly se o provoz, o kuchyň atd.) v nedaleké Sušilově koleji, která patřila Spolku katolických akademiků Moravan. Pomáhaly i v Moravskoslezské domovině (Brno – ul. Tábor) a v exercičním domě v Brně na Veveří ulici (bývalý chlapecký seminář). 22 Kromě exercicií se v ústavu konaly katechetické kurzy, ošetřovatelské kurzy Charity; místnosti byly propůjčovány místní organizaci ČSL a dalším katolickým spolkům. Srov. MZA, E 80 Ordinariát Brno, sg. K 211 c, kart. 473. Odvolání Kongregace sester cyrilometodějských proti postátnění řádového dívčího gymnázia ze dne 7. října 1948. 23 Ve školním roce 1948/1949 dokonce otevřelo dvě paralelní třídy ve III. ročníku. 24 Viz např.: Národní obroda, 12. dubna 1947, roč. III, č. 86, s. 7. 25 MZA, E 80 Ordinariát Brno, sg. K 211 c, kart. 473. Zemská školní rada oznamuje postátnění řádového dívčího gymnasia v Brně přípisem ze dne 4. října 1948. Odvolání Kongregace sester cyrilometodějských proti postátnění řádového dívčího gymnázia ze dne 7. října 1948.

50

poskytlo místnosti ve škole různým jiným institucím a školám, ačkoli v budově byl umístěn i ústav pro mentálně postižené děti, který vedly cyrilometodějské sestry. V lednu 1949 dostala škola zákaz vydávat vysvědčení, v únoru zaslala ZŠR ředitelství gymnázia přípis, v němž oznámila postátnění gymnázia se zpětnou platností od 1. září 1948. Název školy byl změněn na „Dívčí gymnasium v Brně“, ale až do pololetí škola užívala původního názvu. Do vedení školy byla dosazena státem jmenovaná správkyně. Řádové sestry, které tvořily většinu profesorského sboru, se měly rozhodnout: buď vstoupit do státních služeb nebo z gymnázia odejít. Když sestry odmítly (přes nátlak) první možnost, byl s nimi rozvázán pracovní poměr a byly nahrazeny státními učiteli. Koncem školního roku 1948/1949 došlo k definitivnímu zrušení gymnázia. Žákyně byly přeřazeny do jiných brněnských škol,26 mimobrněnské žákyně se měly vrátit do škol v místě bydliště. V budově gymnázia musely zůstat všechny učební pomůcky, knihy, nábytek i ostatní vybavení. Sestry-profesorky pak vykonávaly práci v ústavech sociální péče nebo vyučovaly náboženství. Pro gymnázium kritický rok 1949 se završil v listopadu, kdy Ústřední národní výbor v Brně zabral celou budovu gymnázia a přidělil ji velitelství školy Stráže národní bezpečnosti (SNB).27

5.2 Serafínská škola v Třebíči Mezi zvolenými školami je třebíčská „serafínská škola“28 výjimkou. Před válkou fungovala pod názvem „Ústav řádu kapucínského pro výchovu kněžského dorostu řádového“ jako nižší řádové gymnázium s internátem, po určitou dobu měla uděleno i právo veřejnosti. Toto soukromé kapucínské gymnázium však bylo v roce 1942 zrušeno

26

Škola II. stupně nejprve připojena jako expozitura k Marešově střední škole v Brně, ul. Husova, od února 1949 osamostatněna s novým ředitelem a státními učiteli. 27 Kronika Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje. Uložena v soukromém archivu Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje v Brně, ul. Bílého 9. V rámci tzv. Akce vyklizení ženských klášterů – akce Ř – byla v červenci 1950 zabrána budova cyrilometodějského ústavu v Brně a sestry byly spolu s mentálně postiženými dětmi, o které se v ústavu staraly, vystěhovány do bývalého redemptoristického kláštera ve Filipově u Rumburka v severních Čechách. 28 Název je odvozen od přídomku zakladatele Řádu menších bratří kapucínů (OFMCap) – sv. Františka z Assisi Serafínského. Myšlenka zakládání ústavů pro výchovu a vzdělání chlapců z chudých rodin vykrystalizovala v kapucínském řádu v poslední třetině 19. století. Nejprve ve Francii a Itálii vznikaly malé kolejní semináře, ve kterých se bratři kapucíni snažili vést chlapce ke zbožnosti, poskytnout jim přiměřené humanitní vzdělání a vychovat si tak řádový dorost. Pro označení těchto ústavů se z počátku užívalo nejrůznějších pojmenování, nakonec se oficiálně mluvilo o „serafínských seminářích“ (Seminarium Seraphicum), lidově o „serafínských školách“ (Schola Seraphica) nebo zkráceně „serafikách“. Srov. Matějka, Pacifik: Tradice serafínských škol v kapucínském řádu. In: Universum – revue České křesťanské akademie, č. 3 (35), rok 2000, s. 28-30.

51

a po válce už nebylo obnoveno.29 Škola při kapucínském klášteře plnila pak funkci internátu a většina jejích chovanců navštěvovala státní reálné gymnázium v Třebíči. Poválečná historie serafínské školy zde tedy bude uvedena i přesto, že se ve sledovaném období v podstatě jednalo o řádový chlapecký internát. První serafínskou školou v českomoravské provincii byl ústav v Olomouci, který vznikl roku 1894 a po roce 1935 byl přeměněn na teologické učiliště. V roce 1924 byla v Mostě založena škola pro chlapce německé národnosti, po dvou letech vznikla další serafínská škola v Praze na Hradčanech. Na počátku 30. let 20. století představitelé kapucínského řádu rozhodli, že v olomoucké škole bude umístěno řádové bohoslovecké učiliště (vyšší teologické studium pro studenty přímo směřující ke kněžství), a proto zde už nebude místo pro studenty-gymnazisty. V důsledku toho bylo nutné přikročit k založení nového ústavu, a tak byla v roce 1934 zřízena řádová škola pro výchovu dorostu v Třebíči.30 K působení serafínských škol v českých zemích píše ve svém článku Pacifik Matějka: „Cíle a očekávání vkládaná do serafínských škol lze nejlépe poznat z propagačních materiálů té doby. V jednom z nich z roku 1937 čteme: ,Serafínská škola je zřízena tak, aby vychovávala zbožné a nadané hochy, kteří by v Řádu sv. Františka jako budoucí kněží Řádu kapucínského slovem i životem hlásali v Československé republice blahodárné učení sv. Evangelia a pracovali na mravní obnově českého národa. (...) Je to výchovný ústav pro ty, kdo se chtějí stát kněžími Řádu kapucínského.‘“31 V občasníku „Náš dorost“, který vydávala pražská serafínská škola, se jako jeden z důvodů pro umístění nové serafínské školy v Třebíči uvádí tiché a zdravé prostředí města a jeho okolí a velká klášterní zahrada.32 Více pravděpodobná se jeví varianta, že Třebíč byla vybrána za sídlo ústavu z důvodu početné komunity bratří kapucínů. Komunita při třebíčském klášteře na přelomu 30. a 40. let čítala 12 otců kapucínů („páterů“) a asi 8 řádových bratrů („fráterů“).33 Sídlil zde i nejvyšší představený – provinciál řádu pro Čechy a Moravu. Byl jím od r. 1935 P. Aegidius Pytlíček, podle mnohých svědectví významná osobnost, všeobecně oblíbený „moudrý a vzácný člověk“, za jehož působení došlo k rozvoji serafínské školy. 29

V tomto tvrzení se rozchází výše citovaná studie Pacifika Matějky a výpověď pamětníka poválečné historie serafínské školy, pana Jana Vody. Rozhovor s panem Janem Vodou ze dne 28. listopadu 2007, archiv autorky. Jan Voda byl chovancem kapucínského ústavu v Třebíči v letech 1941-1948. 30 Serafínská škola. In: Katolické gymnázium Třebíč. Katolické gymnázium Třebíč, Třebíč 2000, s. 13-15. 31 Srov. Matějka, P.: c. d., s. 30. 32 Srov. Nep, Jan: Nové učiliště řádové v Třebíči. In: Náš dorost. Serafínská škola v Praze, nedatováno, s. 1. (pravděpodobně vydáno v roce 1934) 33 Rozhovor s panem Janem Vodou ze dne 28. listopadu 2007, archiv autorky.

52

Podrobnější údaje o založení školy, o slavnosti svěcení nové školní budovy v červenci 1935, o členech komunity kapucínů apod. jsou uvedeny v publikaci Katolické gymnázium Třebíč nebo v dobovém kapucínském časopise Náš dorost.34 Tamtéž lze nalézt popis školy a jejího předválečného působení.35 Oproti původnímu počtu pěti chovanců v roce založení školy se kapucínský ústav počtem studentů v dalších letech rozrostl: v roce 1938 studovalo ve škole 40 chlapců, za války počet kolísal mezi 40 až 50.36 Co se týče organizace studia, bylo cílem, aby chlapci studovali soukromě pod vedením řádových profesorů a zároveň aby dostali veřejně platná vysvědčení, aniž by museli navštěvovat státní školy, nevhodné pro výchovu k řeholnímu životu. Protože serafínská škola neměla z počátku uděleno právo veřejnosti, řešila se organizace studia v různých letech různým způsobem. Před dostavěním budovy serafínské školy byli chovanci ubytováni v kapucínském klášteře a výuku absolvovali na státním gymnáziu v Třebíči. Pak se přešlo k jinému modelu studia: chlapci studovali soukromě v klášterní škole a na konci každého pololetí skládali zkoušky na některém z veřejných gymnázií – z počátku na třebíčském gymnáziu, v letech 1936-1938 na Řádovém dívčím gymnáziu v Brně,37 poté na jezuitském gymnáziu na Velehradě. S určitostí ve školním roce 1941/1942, ale pravděpodobně i v roce předchozím, získala serafínská škola právo veřejnosti (alespoň pro některé ročníky), tzn. měla právo konat závěrečné zkoušky a vydávat vysvědčení.38 Ke studiu v kapucínském ústavu byli přijímáni chlapci z katolických rodin, kteří ukončili 5. třídu obecné školy a u kterých byla perspektiva řeholního povolání. Škola fungovala jako klasické gymnázium s třídami od primy po kvintu, důraz byl kladen na výuku jazyků.39 Vyšší třídy gymnázia byly před válkou umístěny v pražské serafínské škole, v roce 1939 došlo k oficiálnímu spojení pražské a třebíčské školy a v důsledku toho i k přesunu několika řádových učitelů a studentů.40 Mnozí ze studentů serafínské školy v pozdějších letech dokončovali gymnaziální studia na reálném gymnáziu v Třebíči. 34

Katolické gymnázium Třebíč (c. d.), Náš dorost (c. d.). Budova serafínské školy, vystavěná v letech 1934-1935 a propojená s kapucínským klášterem v TřebíčiJejkově, byla pouze třetinou plánovaného komplexu. Další dostavby se později nepodařilo realizovat kvůli nedostatku financí a situaci za války. I tak měla internátní škola kapacitu 60-80 studentů, ale tento počet nebyl nikdy úplně naplněn. 36 V těchto údajích se znovu rozchází studie Pacifika Matějky (viz výše) a svědectví pamětníka školy, pana Vody. 37 Kronika Řádového dívčího gymnázia v Brně. Viz pozn. 7. Ke školnímu roku 1936/1937 je v kronice uvedena poznámka, že do tříd bylo „zařazeno i 26 privatistů, žáků soukromého učiliště řádu kapucínského v Třebíči (...), od r. 1938 privatisté přikázáni na řádové československé gymnasium Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě.“ 38 Rozhovor s panem Janem Vodou ze dne 28. listopadu 2007, archiv autorky. 39 Na rozdíl od běžných gymnázií se latina vyučovala už od primy, studenti absolvovali i výuku řečtiny. 40 Serafínská škola. In: Katolické gymnázium Třebíč, s. 14. 35

53

Zvláště ve vyšších ročnících byli chovanci přesvědčováni ke vstupu do noviciátu kapucínského řádu.41 Když se rozhodli pro řeholní poslání, pokračovali už jako členové řádu ve studiu na teologickém učilišti kapucínů v Olomouci. Učitelský sbor v posledním roce fungování třebíčské serafínské školy tvořilo šest otců kapucínů;42 jediný externí civilní učitel měl na starosti tělocvik a hudební výchovu. Ostatní kněží z kapucínské komunity vykonávali duchovní službu ve farnosti, s velkou péčí se věnovali výchově ministrantů, organizovali též náboženské schůzky pro věřící studenty (o činnosti Studentského katolického apoštolátu bude pojednáno dále). Řádoví bratři-laici pracovali v klášteře jako zahradníci, kuchaři, kostelníci, vrátní apod.43 V prosinci 1941 byla budova serafínské školy zabrána jako pobočka okresní veřejné nemocnice v Třebíči. Vyučování se sice prozatím podařilo zachovat – škola našla útočiště v provizorních učebnách na faře – ale toto provizorium trvalo jen do konce školního roku. Na základě rozhodnutí ministerstva školství z června 1942 byl soukromý kapucínský ústav zrušen44 a studenti, kteří neměli předepsaný věk pro vstup do noviciátu, museli být propuštěni. Přešli pak buď do škol v místech, odkud pocházeli, nebo navštěvovali třebíčské reálné gymnázium a klášter kapucínů využívali jako internát.45 Tato praxe se udržela i v poválečném období, kdy v kapucínském internátě bydlelo asi 25 studentů. Většina chovanců kláštera pocházela z jižní Moravy a z Hané, ale byli zde také chlapci původem z Čech. Studenti přímo z Třebíče tvořili asi třetinu všech chovanců a i oni bydleli v klášteře. U mnoha chovanců to byly sociální důvody, které vedly rodiče, aby dali své děti do řádové internátní školy. Protože kapucínský řád hradil všechny náklady spojené s provozem internátu a se studiem chlapců, neplatili rodiče školné ani jiné poplatky46 a možnost studia na střední škole se tak otevírala i pro chlapce z chudých rodin. Rodiče 41

Podle svědectví Jana Vody se pro vstup do řádu podařilo získat nanejvýš dva z deseti studentů. Příklad některých otců kapucínů, kteří nebyli dobrými vychovateli, studenty spíše odrazoval. 42 Citace ze vzpomínek Jana Vody: „Učitelskému sboru velel P. Gaudens Kašík – výborný a oblíbený pedagog, který vystudoval češtinu na brněnské filosofické fakultě. Němčinu učil kvardián (představený kláštera – pozn. aut.) P. Cyril Navrátil, latinu P. Evarist Rozsypal, o další předměty se dělili 3-4 páteři.“ Viz pozn. 29. 43 Mimo komunitu kapucínů pracovali v klášteře hospodář a pradleny – jediní civilní zaměstnanci. 44 Citaci dekretu z ministerstva školství uvádí Leoš Vala ve své seminární práci, v níž cituje z Knihy pamětní fary v Třebíči na Jejkově. In: Vala, Leoš: Církevní školy v Třebíči v letech 1930 až 1996 [seminární práce]. Třebíč 1998, archiv autorky. 45 Chovanci serafínské školy – na gymnáziu nazývaní „serafíni“ – patřili podle svědectví Jana Vody mezi disciplinované a schopné studenty, řada z nich pak studovala na vysokých školách. Mezi spolužáky byli prý velice oblíbeni také ti ze „serafínů“, kteří ve vyšších ročnících už jako členové řádu oblékali hábit. 46 Podle publikace Katolického gymnázia v Třebíči hradili rodiče chlapců školní knihy, psací potřeby, opravy oděvů apod. Ostatní příspěvky (ve výši 60-100 Kčs měsíčně) byly dětem z chudých rodin promíjeny. Srov. Katolické gymnázium Třebíč, s. 14.

54

chovanců podle možností podporovali klášter hmotnými dary, dodávali např. potraviny z domácích hospodářství. Pro rodiče a další mecenáše kláštera se pravidelně pořádaly besídky, při nichž účinkovali chlapci při hře na hudební nástroje a hrálo se též ochotnické divadlo. Díky vzpomínkám pamětníka, pana Jana Vody, je možno si udělat představu o běžném denním režimu chovanců serafínské školy. Chlapci v internátě vstávali po 5. hodině ranní, v 6 hod. se účastnili (někteří jako ministranti) mše svaté. Po snídani následovala příprava na vyučování a od 8 do 13 hod. výuka. Odpoledne měli chlapci jen asi hodinu a půl pro osobní volno; nejméně tři hodiny se pod dohledem otců kapucínů věnovali studiu. Tato pravidelná a důkladná příprava do školy se zúročila v prospěchu studentů, kteří ji s odstupem času hodnotili jako klad. Po modlitbách, duchovní četbě a večeři následovala v internátě ve 21 hod. večerka, po níž museli chlapci až do snídaně zachovávat mlčení. Náročný a přísný režim, na jehož dodržování stále dohlížel někdo z otců a bratrů kapucínů, měl chovance vést k samostatnosti, odpovědnosti a disciplině. Avšak přísnost vychovatelů byla v některých případech až přehnaná a chlapce od vstupu do řádu spíše odrazovala.47 Nutno poznamenat, že v poválečném období se striktní režim poněkud uvolnil, což bylo dáno také tím, že chovanci chodili do městského gymnázia a netrávili celý den v klášteře. Kontakt s rodinou byl omezený, domů k rodičům se chlapci dostali jen o Vánocích, Velikonocích a hlavních prázdninách. Pravidelně v sobotu odpoledne se konaly turistické výlety pod vedením řádových vychovatelů; slovy bývalého žáka serafínské školy bylo účelem těchto výletů „kluky pořádně fyzicky utahat, aby neměli ,roupy‘ a stesk po domově“.48 Kapucínský ústav poskytoval svým svěřencům dobrou příležitost získat hudební vzdělání – chlapci měli možnost hrát na různé nástroje („od pikoly po varhany“) a spolu s otci kapucíny koncertovali při besídkách pro rodiče a další pozvané hosty. Při klášteře fungoval i studentský chrámový sbor, který zpíval při studentských bohoslužbách a také o Vánocích a poutích. Pro náboženskou výchovu nesloužily jen hodiny náboženství ve škole. V celé diecézi se v letech 1945-1948 formoval Studentský katolický apoštolát (SKA), organizace určená pro duchovní obnovu mládeže. V Třebíči fungovala místní SKA pod vedením profesorů náboženství na gymnáziu. Akcí organizovaných SKA (jako byly např. duchovní cvičení, 47

Rozhovor s panem Janem Vodou ze dne 28. listopadu 2007, archiv autorky. Chlapci měli např. zákaz trhat ovoce z klášterní zahrady, veškerá jejich činnost byla pod dozorem některého z vychovatelů. Běžně se užívaly tělesné tresty. 48 Rozhovor s panem Janem Vodou ze dne 28. listopadu 2007, archiv autorky.

55

každoroční pouť mládeže a studentů do Přibyslavic, studentské bohoslužby, biblické závody atd.) se účastnili hlavně studenti vyšších ročníků. Profesoři náboženství a otcové kapucíni se podíleli na pořádání pravidelných schůzek věřících studentů (tzv. pondělky) v hovorně kapucínského kláštera.49 Pod názvem „Legio angelica“ (Andělská legie) existovala organizace ministrantů,50 kteří pod vedením řádových kněží přisluhovali při bohoslužbách v kapucínském kostele. Činnost Legio angelica se neomezovala jen ministrantskou službu. Pořádaly se např. prázdninové tábory, v sále serafínské školy se hrálo ochotnické divadlo, na sv. Václava se slavil ministrantský svátek.51 Budova serafínské školy byla až do srpna 1947 sídlem nemocnice, ve školním roce 1947/1948 fungovala opět jako internát pro asi 30 chlapců. Do té doby sloužila pro ubytování chovanců část kláštera a část fary. Po únoru 1948 se ztížila pozice katolických studentů („serafínů“) na třebíčském gymnáziu. Pedagogický sbor se stranicky rozdělil a zvláště komunističtí profesoři dávali chovancům kapucínského kláštera najevo, že ve škole nejsou žádaní. Ukončení činnosti řádového internátu není přesně dokumentováno, souvisí ale pravděpodobně s rozehnáním komunity třebíčských kapucínů v dubnu 1950.52 V předcházejícím roce využívala místnosti serafínské školy ošetřovatelská škola Červeného kříže. Další osudy klášterního areálu a budovy serafínské školy za komunistické éry jsou popsány např. v publikaci Katolické gymnázium Třebíč.53 Svému původnímu účelu – katolickému střednímu školství – slouží budova serafínské školy opět od roku 1999, kdy ji převzalo Katolické gymnázium Třebíč.

5.3 Biskupské gymnázium v Brně Zvláštní postavení mezi vybranými školami má Biskupské gymnázium v Brně. Do sledovaného období spadá pouze první rok existence gymnázia, které bylo po dlouhém úsilí otevřeno až v roce 1947. Před komunistickým převratem v únoru 1948 tedy fungovalo pouhého půl roku. Přípravy k založení gymnázia, stavba nové školní budovy a otevření 49

Vzpomínky na život katolických studentů gymnázia v Třebíči ve čtyřicátých letech. Archiv ředitelství Katolického gymnázia v Třebíči. Spis není datován ani signován. 50 Skupinky ministrantů, zvané Legio angelica, se od roku 1929 postupně formovaly po celé republice. První taková organizace pro výchovu ministrantů vznikla v Praze v emauzském klášteře. 51 Legio angelica – vzpomínky ministranta. Archiv ředitelství Katolického gymnázia v Třebíči. Spis není datován, podpis je nečitelný. 52 V noci z 27. na 28. dubna 1950 byl přepaden třebíčský kapucínský klášter a řeholníci byli odvlečeni do internačních táborů v Broumově a Želivi. Jako správce fary zůstal v Třebíči nakonec pouze P. Aegidius. Zabavena byla většina klášterního inventáře včetně obsáhlé knihovny a vybavení serafínské školy. 53 Katolické gymnázium Třebíč, s. 10-11.

56

gymnázia v poválečné době jsou významně spojeny se jménem ThDr. Karla Skoupého. Ve 20. letech se stal hlavním iniciátorem stavby nového katolického gymnázia spolu s chlapeckým seminářem, ve 30. a 40. letech se jako místopředseda a pak předseda spolku „Kněžský dorost“54 zasloužil o stavbu školní budovy v Brně na Barvičově ulici. Ve funkci brněnského biskupa se v roce 1947 dočkal otevření gymnázia a při slavnosti svěcení vyjádřil motivy k jeho vybudování těmito slovy: „K založení vlastního gymnasia vedla nás veliká láska k mládeži a zrovna otcovská starostlivost o vzdělání co možná nejširší a výchovu co možná nejdokonalejší jeho žáků, především těch, kteří si zvolí povolání kněžské, ale i těch, kteří by se po maturitě necítili povolanými a zvolili si povolání světské.“55 Jak je patrné, existence biskupského gymnázia byla od počátku spojena s existencí konviktu56 a činnost gymnázia měla být zaměřena především na výchovu a vzdělání budoucích kněží. Snahy o otevření katolického gymnázia v Brně sahají do období první světové války, ale rozhodnutí o stavbě gymnázia učinil až biskup Kupka roku 1927, kdy brněnská diecéze slavila výročí 150 let od svého založení. Toto jubileum chtěl tehdejší biskup oslavit jednak dokončením kostela sv. Cyrila a Metoděje v Brně-Židenicích, jednak založením českého katolického gymnázia.57 „Bylo nám jasné, že ústav musí býti buď v Brně nebo v jeho blízkosti, aby studenti měli přístup k různým ústavům a sbírkám, které jsou v hlavním městě,“ uvedl později biskup Skoupý ve svém proslovu při otevření gymnázia.58 Díky daru kláštera brněnských augustiniánů mohlo být gymnázium s konviktem postaveno na pozemcích v Brně-Masarykově čtvrti (dnešní ulice Barvičova). Finance na stavbu pocházely hlavně ze sbírek a z darů katolíků brněnské diecéze. Po dlouhém vyjednávání se se stavbou začalo v nejméně příznivé době – v srpnu 1939, ale po dvou letech musely být práce před dokončením zastaveny kvůli zákazu německých úřadů. V roce 1943 zase Němci nařídili budovu dostavět podle původních plánů a dát ji k dispozici policejní akademii SS.

54

Spolek Kněžský dorost vznikl roku 1933 a jeho úkolem bylo především shromažďovat finanční prostředky na vybudování a vydržování katolického gymnázia při chlapeckém semináři v Brně a podporovat tak výchovu a výuku nových kněží. Srov. Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 116, 1948, s. 23. 55 Pozdrav z Biskupského gymnasia v Brně. Sdružení rodičů a přátel při Biskupském gymnasiu, Brno 1948. 56 Konvikt – výchovný ústav pro studenty směřující ke kněžství, spojený s internátním zařízením. Konvikt spolu s gymnáziem tvořil tzv. chlapecký seminář. Ten původně sídlil v Brně na ulici Veveří, ale měl pouze konviktní část; školní vzdělání získávali chovanci na státním gymnáziu. 57 ABB, E 82 Konzistoř Brno, kart. 5494. „Msgre. ThDr. Karel Skoupý, biskup brněnský. Život a dílo.“ (autorem životopisu biskupa Skoupého byl Dominik Pecka) 58 Pozdrav z Biskupského gymnasia v Brně, s. 4.

57

Po osvobození – od května do srpna 1945 – byla budova školy zabrána jako nemocnice Rudé armády.59 „Po vyklizení skýtaly místnosti žalostný pohled. Stavební výbor vždycky chtěl, aby budova byla co nejhezčí, aby opravdu representovala církevní školství, zatím však válečné události toto úsilí zmařily,“60 posteskl si v pozdějších letech biskup Skoupý. V dopise strahovskému opatu Jarolímkovi biskup sděluje, že na budově gymnázia „okupanti obojí způsobili nám milionové škody a náhradou dostali jsme po svízelném jednání pouhých 200 000 Kčs dosud“.61 Jakmile byla budova uvolněna, brněnský ordinariát poskytl část místností k užívání jezuitům a studentům jejich filozofického institutu, protože otevření gymnázia zatím nebylo povoleno a školní budova potřebovala nutné opravy. Na obnově se podíleli studenti jezuitského institutu, kteří zde zůstali do roku 1947. Další prostory byly propůjčeny správě Sušilových kolejí pro ubytování vysokoškolských studentů. Kromě oprav budovy a získávání financí se snaha odpovědných církevních činitelů zaměřila na získání povolení k otevření gymnázia. Tento svízelný úkol výstižně charakterizuje opět biskup Skoupý: „Zkoušeli jsme to žádostmi zezdola i seshora, ale všecko marné. Úřední odpověď nám nepřicházela, ale soukromé informace nám nebyly příznivé. Prý je Brno středními školami již saturováno. Přitom se zapomínalo, že naše gymnázium má zvláštní poslání a že přijímá žáky z celé diecése.“62 Zástupci ordinariátu se obraceli s žádostmi přímo na ministerstvo školství, na místní i zemský národní výbor (ZNV), prosbu o pomoc adresovali též Msgre. Šrámkovi, náměstkovi předsedy vlády. Nepřímo se snažili získat alespoň doporučení ve věci povolení gymnázia. Když na podzim 1945 žádali představitelé Filozofické fakulty Masarykovy univerzity o poskytnutí provizorních

učeben

v biskupském

semináři,

ordinariát

podmiňoval

pronájem

požadavkem, aby zástupci fakulty intervenovali ve prospěch biskupského gymnázia na ministerstvu školství.63 Ve stejné záležitosti jednali církevní hodnostáři i se zástupci ZNV v Brně.64 Ovšem ministerstvo školství, vedené komunistou Zdeňkem Nejedlým, nemělo

59

MZA, E 80 Ordinariát Brno, sg. K 211 c, kart. 473. Katolické gymnasium. Pozdrav z Biskupského gymnasia v Brně, s. 4. 61 MZA, E 80 Ordinariát Brno, kart. 630, sg. 474 a/9b. Odpověď biskupa Skoupého ze dne 2. srpna 1947 na dopis opata Jarolímka. Spolek Kněžský dorost, který financoval stavbu gymnázia a konviktu, se po válce dostal do finančních problémů, neboť budova potřebovala nutně opravit a vybavit, ale finanční prostředky (asi 3 miliony Kčs) měl spolek na vázaných vkladech a nemohl je použít. 62 Pozdrav z Biskupského gymnasia v Brně, s. 8. 63 MZA, E 80 Ordinariát Brno, sg. K 211 c, kart. 473. 64 Zemský školní a kulturní referent zaslal Ordinariátu diecéze brněnské dne 2. ledna 1946 vyjádření: „Vaše žádost o povolení chlapeckého semináře s biskupským gymnasiem byla mnou ministerstvu školství a osvěty 60

58

zájem na otevření církevního gymnázia a na žádosti nereagovalo nebo reagovalo negativně. Msgre. Karel Skoupý bezprostředně po nástupu do úřadu brněnského biskupa (v červenci 1946) jednal s novým ministrem školství Stránským, který „slíbil, že se bude o věci informovati, a počátkem října (...) překvapil mě sdělením, že právě (...) podepsal dekret, jímž se gymnasium povoluje“.65 Sice nebylo možné stihnout plánované otevření gymnázia ve školním roce 1946/1947, ale rok po válce začal v budově na Barvičově ulici fungovat alespoň biskupský konvikt.66 Do semináře (konviktu) mohli být přijati „zdraví, zbožní a nadaní hoši, kteří by jako kněží chtěli následovat Krista“. Chovanci semináře, věkem odpovídající studentům primy a sekundy, navštěvovali státní gymnázium v Brně na Legionářské ulici.67 Rekonstrukční práce trvaly dva roky, přesto byla budova i při oficiálním otevření stále nedokončena (zejména kaple a věž), chybělo vnitřní vybavení a úpravy venkovního areálu. Aby škola vyhověla zákonným předpisům a získala právo veřejnosti, musela být vybavena nábytkem a učebními pomůckami. Na jaře 1947 se proto biskup Skoupý obrátil na duchovenstvo a věřící s prosbou o přispění a ve všech kostelích brněnské diecéze se pořádala sbírka na účely biskupského gymnázia.68 Podle předválečné dohody měla být výuka na gymnáziu, stejně jako výchova seminaristů a správa celého ústavu svěřena řádu Tovaryšstva Ježíšova (jezuitům).69 Po válce se tato dohoda obnovila a uskutečnila, když jezuité založili v Brně svou kolej. V budově gymnázia a konviktu bylo jedno křídlo vyhrazeno pro ubytování profesorů a ostatních členů řádu.70 Ve vedení celého semináře stál rektor koleje, jezuita P. Alois Galatík, po něm doporučena. Dovoluji si Vás upozornit na to, že jednání s ministerstvem v této záležitosti bude dosti svízelné. Ministerstvo se staví proti rozšiřování středních škol v Brně a dosud neotevřelo ku př. reál. gymnasium v Židenicích. (...) Doufám však, že ve Vašem velmi odůvodněném případě bude ministerstvo postupovat ohleduplně.“ MZA, E 80 Ordinariát Brno, sg. K 211 c, kart. 473. 65 Pozdrav z Biskupského gymnasia v Brně, s. 8. 66 Konvikt (chlapecký seminář) byl přestěhován z budovy na Veveří ulici (dnešní Petrinum). Původní budova semináře pak byla využita jako exerciční dům. 67 Národní obroda, 5. června 1946, roč. II, č. 130, s. 5. 68 Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 115, 1947, s. 20. Sbírky ve prospěch spolku Kněžský dorost (určené tedy na financování biskupského gymnázia) se konaly i v letech 1946 a 1948. 69 ABB, E 82 Konzistoř Brno, kart. 5494. „Msgre. ThDr. Karel Skoupý, biskup brněnský. Život a dílo.“ 70 Národní obroda, 7. prosince 1947, roč. III, č. 284, s. 9. Popis využití rozlehlé budovy uvedla Národní obroda v článku uveřejněném při příležitosti otevření gymnázia: „Vstoupíte-li dovnitř, přivítá vás světlo a čistota, účelná prostornost i úhledná jednoduchost. Z prostřední haly máte přístup do všech částí budovy: do kaple a sálu (menší křídlo s věží), do školní budovy – gymnasia, do konviktu – studoven, spáren a ústavní nemocničky; čtvrté křídlo tvoří Kolej Tovaryšstva Ježíšova. Podél konviktu se táhnou hřiště.“

59

P. Antonín Zgarbík. Prvním ředitelem gymnázia se stal RNDr. Jan Smrž, kněz Tovaryšstva Ježíšova (T. J.), který přišel z Arcibiskupského gymnázia v Praze. V září 1947 při otevření gymnázia tvořilo brněnskou komunitu jezuitů 9 kněží, 5 scholastiků a 3 bratři. Někteří ze scholastiků se věnovali výchově chlapců v konviktu, laičtí bratři T. J. vykonávali práce pomocného personálu jako vrátní, topiči, údržbáři apod. O domácí práce, zejména o kuchyň, se v ústavu staraly sestry z kongregace Školských sester de Notre Dame. Kromě řádových profesorů s odbornou kvalifikací pro vyučování na středních školách bylo v učitelském sboru i několik civilních profesorů, ale představovali menšinu.71 Jak bylo výše uvedeno, povolení ke zřízení soukromého biskupského gymnázia s právem veřejnosti vydalo ministerstvo školství a osvěty v září 1946. Zemská školní rada v Brně potvrdila zřízení výnosem ze dne 27. února 1947. „Ústav bude otevřen ve školním roce 1947/1948 třídami první až pátou a v dalších letech smí býti otvírána vždy jenom jedna třída nejblíže vyšší.“ Dalšími podmínkami pro otevření gymnázia72 bylo splnění všech předpisů závazných pro státní střední školy (učební osnovy, vybavení školy, aprobace vyučujících atd.) a povinnost zřizovatele, Biskupského ordinariátu v Brně, hradit náklady na vydržování školy.73 Právo veřejnosti bylo gymnáziu uděleno zpětně s platností pro školní rok 1947/1948. V září 1947 zahájilo tedy gymnázium vyučování v pěti třídách s celkem 172 žáky, z nichž valná většina bydlela v konviktu (149), ostatní docházeli do školy z Brna. Dalších 11 chovanců semináře – studentů 6. a 7. třídy gymnázia – absolvovalo výuku na státním gymnáziu.74 Konvikt, stavěný pro ubytování 250 chlapců, byl tak naplněn asi ze dvou třetin. Podmínky pro přijetí žáků, odpovídající zaměření ústavu, byly stanoveny takto: „Za chovance konviktu se přijímají hoši z řádných katolických rodin, kteří se chtějí věnovat duchovnímu stavu. Přijímají se hoši z brněnské diecése nebo studující pro brněnskou diecési. (...) Za žáky gymnasia vedle chovanců konviktu mohou být přijati, pokud místo stačí, též chovanci řádových juvenátů v Brně a hoši z opravdu katolických rodin v Brně

71

Podrobněji viz: Biskupské gymnasium 1947-1949, 1990-1995 a konvikt 1946-1950, 1990-1994 v Brně. Sursum, Brno 1995. 72 Jednalo se o gymnázium klasického typu s výukou latiny a řečtiny. 73 MZA, E 80 Ordinariát Brno, sg. K 211 c, kart. 473. Gymnázium bylo zřízeno výnosem ministerstva školství a osvěty ze dne 5. září 1946, č. A-114.245/46-III/3, intimovaného výnosem zemské školní rady ze dne 27. února 1947, č. S95/45-2/ai. 74 Srov. Národní obroda, 7. prosince 1947, roč. III, č. 284, s. 9. Přesné údaje o počtech žáků na konci školního roku 1947/1948, které se od uvedených mírně liší, lze nalézt v propagační brožuře gymnázia. Viz: Pozdrav z Biskupského gymnasia v Brně, s. 14.

60

bydlících, u nichž je naděje na kněžské povolání.“75 Podle podávaných přihlášek se na gymnázium hlásili žáci z celé diecéze, výjimečně i ze vzdálenějších obcí.76 I když prioritou školy bylo vzdělání a výchova budoucích kandidátů kněžství, většina studentů si po zrušení školy v roce 1949 a přechodu na jiné ústavy zvolila „civilní“ povolání. Při sbírkách vyhlašovaných v brněnské diecézi pro potřeby biskupského gymnázia se opakovaně zdůrazňovalo, že toto gymnázium má za cíl umožnit vyšší vzdělání „i těm, kteří pocházejí z vrstev sociálně slabších“.77 Ovšem poplatky chovanců a žáků gymnázia, kterými přispívali na ubytování, stravování a ostatní režijní náklady, byly v roce 1948 stanoveny na 7500 Kčs ročně. To je v porovnání s poplatky žáků ostatních církevních škol (viz předchozí kapitoly) částka výrazně vyšší.78 Mimo to platili externí studenti roční školné 1000 Kčs a všichni žáci zápisné a příspěvky na učební pomůcky. Pouze v jednotlivých odůvodněných případech mohl zřizovatel ústavu poplatky snížit.79 Sdružení rodičů a přátel žactva Biskupského gymnasia, které se ustanovilo jako spolek v říjnu 1947, si dalo za cíl mj. poskytovat žákům stipendia a různé podpory. K běžnému dennímu režimu v chlapeckém semináři se vztahují vzpomínky Vojtěcha Piňose, který byl v roce 1948/1949 studentem kvarty: „Laudetur Jesus Christus. Ranní pozdrav frátera Šnejdara nás budil přesně a nemilosrdně. Ranní toaleta a odchod do kaple, snídaně, studovna a odchod do školy, do druhého křídla budovy. Konec vyučování, studovna, oběd. (...) Po obědě volno – sportování, nácviky v orchestru, ale také četba, a když bylo třeba, tak i studium. Přísné studium bylo jednoznačné. Všichni ve studovně studovali. Kdo potřeboval, mohl si vyžádat konzultaci. Ta byla mimo přísné studium. Přísné studium vystřídal volný čas, večeře, večerní modlitba v kapli (...) a opět studium. Hygiena před spaním, Laudetur Jesus Christus, zhasnutí a spánek. Nedělní den byl volnější – společná mše, sportování, vystoupení v orchestru, čtení, volné studium, návštěvy rodičů a příbuzných. Někdy také společná vycházka k salesiánům nebo po Brně.“80 Jak je z těchto vzpomínek patrné, v semináři se dával důraz na pravidelnou a poctivou přípravu do školy –

75

MZA, E 80 Ordinariát Brno, sg. K 211 c, kart. 473. Smlouva mezi Biskupským ordinariátem v Brně a Provincialátem T. J. v Praze o svěření a odevzdání správy a vedení Biskupského chlapeckého semináře (gymnasia a konviktu) v Brně koleji T. J. ze dne 8. prosince 1948. 76 AMB, M 54 Biskupské gymnasium v Brně, inv. č. 2. Jednací protokol. 77 Acta curiae episcopalis Brunensis, Annus 114, 1946, s. 61. 78 Také v porovnání s tehdejšími obvyklými platy státních zaměstnanců se jednalo o vysokou částku – měsíční plat středoškolského profesora, který měl uživit čtyřčlennou rodinu, se pohyboval okolo 3 500 Kčs. Srov. Národní obroda, 7. listopadu 1946, roč. II, č. 254, s. 1. 79 MZA, E 80, sg. K 211 c, kart. 473. 80 Piňos, Vojtěch: Ze vzpomínek na kvartu A. In: Biskupské gymnasium, s. 51. Denní pořádek chovanců biskupského semináře v Brně je uveden tamtéž, s. 77.

61

kromě průměrně šesti hodin školního vyučování se chovanci další tři až čtyři hodiny denně věnovali studiu. Výchova v semináři měla chlapce vést „ke vzdělanosti, zbožnosti a povahové ukázněnosti“. Vyžadovalo se přesné dodržování denního režimu, kázeň a slušné chování. Při studiu a od večerní modlitby do snídaně museli chlapci zachovávat mlčení. Nároky kladené na žáky gymnázia hodnotí další z pamětníků s odstupem času jako přínos. „Poměry v gymnasiu byly náročné. Jako ve všech školách se vyžadoval určitý řád a důsledné plnění studentských povinností, ale přitom jsme nebyli neustále k něčemu napomínáni nebo upozorňováni. Zodpovědnost žáků, ale i profesorů se cítila jako samozřejmost.“81 Bývalý student Oskar Hirnšal dále zaznamenal své vzpomínky na řádové vyučující: „Otcové jezuité (...) nám sami dávali příklad. Všichni byli velmi vzdělaní a přitom skromní a pokorní. Vlastně jsme se o jejich vědeckých kvalitách dozvídali až později a myslím si, že vliv jejich výchovy na nás jsme si dostatečně uvědomili též až v dalším životě.“82 Co se týče náboženské výchovy v semináři, chlapci se každý den účastnili mše svaté, v neděli dvou. Slavnostní bohoslužby na zahájení a ukončení školního roku se konaly v blízkém kostele sv. Augustina za přítomnosti biskupa Skoupého, hlavního „patrona“ semináře. Kromě různých pobožností a pravidelných modliteb byla denně věnována čtvrthodina duchovní četbě; každoročně probíhaly v semináři exercicie (duchovní cvičení), určené chovancům. K prohloubení duchovního života měla sloužit i činnost chovanců organizovaných v tzv. Mariánské družině.83 Pro využití volného času se v konviktu nabízelo mnoho možností, jak o tom svědčí dobová propagační brožura gymnázia. Každý den byla příležitost ke sportování, kterého se kromě chovanců účastnili i vyučující a vychovatelé. Hrála se např. házená, volejbal, trénovala se lehká atletika, nejoblíbenějším sportem byl údajně tenis. Mimo sportování a vycházek se studenti věnovali fyzické aktivitě při pracovních brigádách. V ústavu fungoval chlapecký orchestr a pěvecký sbor, který účinkoval např. při slavnostním otevření gymnázia. Studenti nacvičovali divadelní představení a vystupovali při různých besídkách a akademiích. Někteří z chlapců byli organizováni v oddíle katolického Junáka, o prázdninách jezdili

81

Hirnšal, Oskar: Vzpomínky na Biskupské gymnasium. In: Biskupské gymnasium, s. 47. Tamtéž. 83 Pozdrav z Biskupského gymnasia v Brně, s. 13-17. 82

62

společně na tábory, během školního roku se v areálu konviktu konaly táboráky. Na gymnáziu sami studenti vydávali školní časopis Rozmach.84 Událostí velkého významu v historii gymnázia byla slavnost otevření a posvěcení budovy, která se konala dne 7. prosince 1947. „Až do této doby bylo gymnasium vlastně jen otevřeno pro užší kruhy, t. j. pouze pro nás studenty, soukromě a neoficielně. 7. prosince se celá široká veřejnost slavnostním způsobem dozvěděla, že biskupské gymnasium je už v provozu a že je schopno ukázat se veřejnosti.“85 Pro biskupa Skoupého, jako hlavního iniciátora, budovatele a propagátora gymnázia, byla tato slavnost velkým zadostiučiněním. I dodatečně se jeví jako mimořádný úspěch (a zároveň jako paradox) otevření nové církevní školy necelé tři měsíce před únorem 1948, v době, kdy se komunisté snažili prosadit zrušení všech církevních škol. Při slavnosti, jíž se podle údajů propagační brožury gymnázia účastnilo až 800 hostů,86 sloužil brněnský biskup mši svatou, vedl obřady svěcení, pronesl úvodní projev a oficiálně předal správu ústavu jezuitské koleji. Oslavám byli přítomni jak církevní hodnostáři, představitelé řeholních řádů a církevních institucí, tak zástupci škol (včetně zástupce Masarykovy univerzity) a různých úřadů. Podrobný popis průběhu slavnosti přinesla Národní obroda,87 která mj. hodnotila „neobvyklý význam nového ústavu pro náboženský život brněnské diecése“. Kromě denního tisku uveřejňoval informace o biskupském gymnáziu diecézní oběžník Acta curiae episcopalis Brunensis, zejména v souvislosti s každoročně vyhlašovanými sbírkami pro podporu konviktu a gymnázia. Zvláštní zájem a přízeň projevoval gymnáziu biskup Skoupý, který je vytrvale podporoval a propagoval. Biskupské gymnázium mělo však pro relativně svobodnou existenci vyměřen pouze necelý rok. Jeho poúnorový vývoj je v mnohém podobný osudu Řádového dívčího gymnázia v Brně. Blízkost osudů obou těchto církevních škol jako by vyjadřovala i blízkost jejich umístění – obě budovy dělila (a dodnes dělí) vzdálenost jen pár set metrů. Změny směřující ke zrušení gymnázia začaly se školním rokem 1948/1949, kdy měla škola celkem 7 tříd (od primy po sextu; v kvartě dvě paralelní třídy). Když v září 1948 vstoupil v platnost nový školský zákon, nižší třídy gymnázia utvořily tzv. 2. školský stupeň. V říjnu oznámila ZŠR zestátnění Biskupského gymnázia v Brně. Proti zestátnění podal biskupský ordinariát 84

Pozdrav z Biskupského gymnasia v Brně, s. 13-17. Nabídku volnočasových aktivit plánovali jezuité ještě rozšířit – pořízením žákovské knihovny, pingpongových stolů, divadelních kostýmů a různých hudebních nástrojů. 85 Biskupské gymnasium, s. 26. 86 Pozdrav z Biskupského gymnasia v Brně, s. 9. 87 Národní obroda, 10. prosince 1947, roč. III, č. 285, s. 5.

63

odvolání, ale ministerstvo školství je zamítlo.88 K 15. únoru 1949 bylo gymnázium převzato do státní správy – název změněn na Gymnasium Brno, Barvičova 85, a do vedení dosazen správce jmenovaný státem.89 Definitivní zrušení gymnázia přišlo na začátku září 1949. Vyšší třídy byly administrativně podřízeny ředitelství Gymnázia dr. Josefa Kudely,90 nižší třídy byly přiřazeny k tehdejší střední škole na Veveří ulici v Brně a původní profesorský sbor rozpuštěn. Chlapci z bývalého biskupského gymnázia, kteří nepřestoupili na školy v místech, odkud pocházeli, nadále bydleli v budově semináře a účastnili se zde vyučování. Avšak výuku obstarávali učitelé docházející z výše uvedených státních škol. Toto provizorium trvalo do dubna 1950, kdy došlo k násilné likvidaci komunity jezuitů v Brně.91 Žáci nižších tříd museli z konviktu odejít, starší žáci mohli zůstat do konce května, většina z nich dokončovala studia na Gymnáziu J. Kudely.92 Budovu Biskupského gymnázia a konviktu zabrali komunisté včetně vnitřního vybavení a umístili v ní nejprve vojenskou školu Jana Žižky, později stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně. Obnovení Biskupského gymnázia v Brně se podařilo v roce 1990, ale do původní budovy na Barvičově ulici se škola mohla vrátit až o rok později.

Existence tří vybraných církevních škol v brněnské diecézi se začala odvíjet ve 30. letech 20. století (i když v případě Biskupského gymnázia v Brně šlo zatím o přípravy k otevření). Fungování zmiňovaných škol bylo spojeno s činností řeholních řádů – cyrilometodějských sester, kapucínů a jezuitů. Církevních škol se proto nepříznivě dotkla perzekuce řeholníků za obou totalitních režimů. Za války postihl Řádové dívčí gymnázium v Brně a Serafínskou školu v Třebíči osud společný všem církevním školám u nás: zrušení a zabavení budov. Od roku 1945 se podařilo obnovit činnost brněnského dívčího 88

Dokumenty uveřejněny v publikaci Biskupské gymnasium (c. d.). Tehdejší student Biskupského gymnázia vzpomíná: „Dodnes si z té doby vybavuji zachmuřené výrazy tváří našich profesorů, převážně členů Jesuitského řádu, lidí, kteří sice před námi zachovávali důstojné mlčení, nicméně kteří tušili, že čas našeho školního společenství zvolna končí.“ Vyhlídal, Zdeněk: Čas mladosti, čas tříbení duše. In: Biskupské gymnasium, s. 54. 90 Bývalé klasické gymnázium na ul. Legionářské v Brně, později přejmenováno na Gymnázium na třídě Kpt. Jaroše. 91 V noci ze 13. na 14. dubna 1950 obsadili budovu semináře příslušníci SNB. 16 členů jezuitského řádu bylo odvezeno a internováno ve sběrném táboře v Bohosudově u Teplic v Čechách. V době ozbrojeného přepadu bydlelo v semináři 140 studentů. 92 Postavení studentů z bývalého biskupského gymnázia (ostatní je nazývali „biskupi“ či „biskupáci“) nebylo na novém ústavu jednoduché. Ale u spolužáků i vyučujících si postupně získali respekt svou pevností v přesvědčení a dobrými studijními výsledky. Podrobněji viz vzpomínky Františka Čupra, uveřejněné pod názvem „Z řádového na Biskupské gymnasium, aneb Velehradští v Brně“. In: Biskupské gymnasium, s. 48-50. 89

64

gymnázia; třebíčská serafínská škola plnila po válce funkci řádového internátu. Až do roku 1947 trvala složitá vyjednávání o povolení otevřít gymnázium při dosavadním biskupském chlapeckém semináři v Brně. Počátek fungování Biskupského gymnázia v Brně (září 1947) tak paradoxně spadá do doby, kdy převažovaly tendence ke zrušení všech církevních škol. U jmenovaných ústavů bylo podobné zaměření na výchovu mládeže ke kněžství nebo k řeholnímu životu, ale rozhodnutí věnovat se „duchovnímu povolání“ nebylo podmínkou přijetí a většina absolventů těchto škol se později rozhodla pro „civilní povolání“. Při školách zároveň fungovaly internáty, v nichž měl přísný (klášterní) režim vést chovance ke zbožnosti, kázni a řádnému studiu.93 Obě katolická gymnázia v Brně byla zrušena v roce 1949, poté co byla podle nového, komunisty přijatého zákona zestátněna. Po rozehnání řeholních komunit v roce 1950 zanikla i řádová internátní zařízení. Společným znakem všech tří zmiňovaných školy je, že v 90. letech 20. století na jejich tradici navázaly obnovené církevní školy: Cyrilometodějské gymnázium a střední odborná škola pedagogická v Brně (od r. 1996), Katolické gymnázium v Třebíči (od r. 1992) a Biskupské gymnázium v Brně (od r. 1990).

93

Po zrušení církevních škol se tato výchova projevila tím, že žáci, přeřazení na jiné školy, ve většině případů vynikali prospěchem i chováním.

65

6 Aktivity pro mládež v rámci katolické církve – příklad brněnské diecéze 6.1 Časopis Úsvit V roce

1946

začal

v Brně

časopis

vycházet

Úsvit,

určený

středoškolským

a vysokoškolským studentům-katolíkům. Podle podnázvu se prezentoval jako „výchovný časopis pro katolickou studující mládež“. Jeho vydavatelem byl Biskupský ordinariát v Brně, ovšem vydávání nebylo omezeno pouze na brněnskou diecézi. Naopak, Úsvit se měl rozšířit mezi mládeží na Moravě i v českých diecézích. Časopis s obdobným zaměřením vycházel v Praze pod názvem Dorost.1 Mladším dětem byl určen měsíčník Anděl strážný,2 vydávaný v brněnské diecézi a oficiálně doporučovaný jako výchovný časopis katolických dětí. Úsvit navazoval na tradici časopisu Jitro, který v Praze od roku 1919 vydávalo Ústředí katolických studentů. „Na rozdíl od Jitra vychází však nový časopis v Brně a to jako čtrnáctideník. Jinak redaktory Úsvitu jsou opět oba zasloužilí bývalí redaktoři Jitra, prof. Dominik Pecka (...) a prof. Leopold Vrla,“ napsala Národní obroda v článku, v němž inzerovala nový studentský časopis.3 Kontinuitu obou periodik tvořili i další autoři, např. olomoucký dominikán dr. Silvestr Braito, který přispíval články s tematikou duchovního života do Jitra i Úsvitu. Za války muselo být vydávání Jitra zastaveno (v roce 1942), ale pod Braitovým vedením se podařilo vydávat ilegální časopis Na slovíčko,4 rozšiřovaný mezi mládeží na středních školách. „Snad si někteří z čtenářů vzpomínají na špinavě bílý cyklostylovaný leták Na slovíčko, snad se dostal i k nim, dík agilnímu studentu-kolportérovi z neznáma a snad i je zaujal svou opravdovostí. (...) Nepřihlížíme-li k technickým obtížím, bylo vydávání takřka na den pravidelného letáku krajně nebezpečné. A přece vycházelo a dokonce s takovým

1

Dorost, časopis pro katolickou mládež, vydával v letech 1945-1948 Arcibiskupský ordinariát v Praze, řídil jezuita P. František Mikulášek. 2 Anděl strážný, časopis katolických dětí, vydával v letech 1945-1948 Biskupský ordinariát v Brně. 3 Národní obroda, 20. listopadu 1946, roč. II, č. 265, s. 3. 4 Jeho náklad se na konci okupace zvýšil až na 3000 ks. Čtyřstránkový leták obsahoval kromě výchovné a literární části povzbuzující pokyny a rady, určené totálně nasazeným studentům.

66

elánem, že i po osvobození, když bylo Jitro zamítnuto, nezaniklo Slovíčko.“5 Tolik připomínka „předchůdců“ časopisu Úsvit, uveřejněná v revue Akord v roce 1946. Snaha obnovit po válce vydávání katolických tiskovin narážela na překážky. Ministerstvo informací, vedené komunistou Václavem Kopeckým, nechtělo povolit vznik nových katolických periodik, ani zvýšení nákladu či rozšíření periodicity dosavadních. Zdůvodňovalo to „nepříznivými poměry ve výrobě papíru“ – toto odůvodnění ovšem kontrastovalo s množstvím vydávaných komunistických tiskovin. Obnovení katolického studentského měsíčníku se připravovalo již v roce 1945. Jitro nemohlo být obnoveno, úřady byly ochotné povolit jen časopis s jiným názvem.6 Původně se uvažovalo o názvu Svítání. Povolení ministerstva informací se po několika intervencích podařilo získat až v září 1946 a první číslo časopisu, nazvaného nakonec Úsvit, vyšlo v říjnu téhož roku.7 V prvním ročníku měl vycházet jako čtrnáctideník (kromě období školních prázdnin), ale to se zpočátku nedařilo naplnit: od října 1946 do června 1947 vyšlo nepravidelně 15 čísel, některá z nich coby dvojčísla. Redaktor Dominik Pecka vzpomíná ve svých pamětech na začátky Úsvitu takto: „První ročník nově povoleného Úsvitu (...) byl po všech stránkách svízelný. Hlavní závada byla v tom, že tiskárna nestačila našim potřebám a požadavkům (...). Ale ani obsahově nedosahoval první ročník úrovně dřívějšího Jitra. Druhý ročník už byl lepší jak obsahem, tak úpravou.“8 Ve druhém ročníku 1947/1948 došlo ke změně periodicity vydávání – Úsvit vycházel měsíčně a zároveň se zvětšil jeho rozsah: z 16 na 36 stránek. Druhý ročník Úsvitu je jako jediný kompletní, chybí pouze 7. číslo, které bylo v březnu 1948 zabaveno. Podle údajů vydavatele, Ordinariátu diecéze brněnské, vycházel časopis v nákladu 10 000 kusů. Vedení redakce se jej dlouhodobě snažilo propagovat.9 V časopise samotném se často objevovaly výzvy k jeho rozšiřování mezi mládeží; v rámci kampaně za získání nových odběratelů vyhlásila redakce i soutěž pro čtenáře.10 5

Akord, roč. XIII. (1946/1947), č. 4. Podle studie Milana Kopeckého nemohlo být Jitro obnoveno, protože do jeho válečných ročníků pronikly některé politicky nevhodné materiály, které byly podle svědectví Dominika Pecky zařazeny do časopisu z úřední moci. Srov. Kopecký, Milan: Úsvit. In: Náboženství v českém myšlení – první polovina 20. století. Ústav etiky a religionistiky FF MU, Brno 1993, s. 97-108. 7 MZA, E 80 Ordinariát Brno, sg. V 114, kart. 737. Odpovědným redaktorem a zástupcem vydavatele časopisu byl P. František Falkenauer, profesor náboženství. 8 Pecka, Dominik: Starý profesor vzpomíná. Vlastní životopis. Zvon, Praha 1996, s. 174-175. 9 MZA, E 80 Ordinariát Brno, sg. V 114, kart. 737. 10 „Zvláště však studentské kapse vyhovující cenou stane se Úsvit, jak doufáme, oblíbeným a živým časopisem studentů i nestudentů,“ napsal Akord, když inzeroval nový studentský časopis. Srov. Akord, roč. XIII. (1946/1947), č. 4. 6

67

Hlavní náplní obsahu časopisu byla náboženská výchova a duchovní život, zároveň se však Úsvit snažil profilovat jako hodnotný literární časopis. Sami studenti-čtenáři byli vyzýváni, aby se zapojili vlastními pracemi jako přispěvatelé časopisu – nejen literárními dílky, ale i kresbami a fotografiemi. „Příspěvky rázu nábožensko-meditativního, výchovného a poučného“ měl v redakci na starosti vedoucí redaktor, P. Dominik Pecka,11 za rubriky prózy a poezie byl zodpovědný nejprve prof. Leopold Vrla,12 kterého od prosince 1946 nahradil prof. Jaroslav Vrána. Jak napsala Národní obroda, redaktoři Úsvitu „usilují o vyšší duchovní úroveň katolického studenta a kladný rozvoj tvořivých vloh nejmladší křesťanské generace“.13 Na článcích týkajících se náboženské výchovy, morálky, názorové orientace a praktického života mladých křesťanů se podílelo zejména trio uznávaných kněžských osobností – Dominik Pecka, Silvestr Braito a Reginald Dacík.14 Dominik Pecka byl skutečně „duší“celého časopisu. V rubrice „Ze zápisníku starého profesora“15 uveřejňoval úryvky ze své stejnojmenné knihy. Jednalo se o drobné úvahy, poznámky a postřehy ze života, především z pedagogické praxe. Ve druhém ročníku Úsvitu vycházel na pokračování Peckův román „Jarní sonáta“.16 D. Pecka zůstal i v rámci časopisu především vychovatelem mladé generace. Literární historik Milan Kopecký, který se ve studii o Úsvitu věnoval hlavně jeho literární části, k obsahu dále poznamenává: „V Úsvitu (...) vyšlo několik stovek recenzí soudobé literatury, a protože byly recenzovány hlavně spisy názorově blízké zaměření časopisu, lze 11

Medailon prof. Pecky viz dále. Leopold Vrla (1909-1991), pedagog, překladatel a publicista. Působil v akademickém spolku Moravan, patřil k zakladatelům edice Akord. Přispíval do časopisů Akord, Řád, Archa, Vyšehrad aj. Spolu s D. Peckou redigoval i časopis Jitro. Pedagogicky působil jako středoškolský profesor. 13 Národní obroda, 20. listopadu 1946, roč. II, č. 265, s. 3. 14 Silvestr Maria Braito (1898-1962), kněz, dominikán, teolog, básník, esejista, literární kritik, narozený v Bulharsku. Ve sledovaném období působil jako profesor teologické estetiky a mystiky na řádovém učilišti v Olomouci, věnoval se práci s mládeží a přednáškové činnosti. V letech 1926-1948 byl vedoucím redaktorem dominikánské náboženské revue Na hlubinu, přispíval do mnoha dalších katolických periodik (např. Jitro, Úsvit). Vybudoval edici náboženských knih Krystal, je autorem významných teologických prací. Vincenc Reginald Dacík (1907-1988), Braitův žák a nejbližší spolupracovník, kněz, dominikán, teolog, redaktor, publicista. Dlouhodobě působil jako profesor dogmatiky na řádovém učilišti v Olomouci, kde rozvinul bohatou publikační činnost. Jeho statě jsou zastoupeny v řadě náboženských časopisů. Vedle vysokoškolské pedagogické činnosti se věnoval pastoraci mezi středoškolskou a vysokoškolskou mládeží. Vedl četné exercicie, prázdninové studentské kurzy, přednášel v rámci Vyššího náboženského kurzu, Akademických týdnů apod. Ve funkci „duchovního rádce“ působil ve vedení Ústředí katolického studentstva. Podrobněji viz: Hanuš, Jiří: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. CDK, Brno 2005. 15 Kniha, obsahující drobné vtipné historky, anekdoty a aforismy, poprvé vyšla v roce 1940. 16 K tomu Pecka později poznamenal: „Chybil jsem však, že jsem tam zařadil na pokračování adaptaci Jarní sonáty, ač jsem věděl,že určitou hodnotu v tom románku mají jen některé epizody.“ Srov. Pecka, D.: Starý profesor vzpomíná, s. 175. 12

68

si učinit představu, které spisy četli tehdejší katolicky orientovaní studenti především vysokoškolští (ale zřetel ke středoškolákům se v Úsvitu neztratil), ovšem nikoli jen oni.“17 Autorem většiny recenzí tehdy vyšlých literárních děl byl Jaroslav Vrána, zatímco odborné spisy recenzoval zpravidla Dominik Pecka. Časopis měl za cíl vzdělávat a vychovávat studenty nejen po stránce náboženské, ale usměrňovat je i po stránce kulturní, především literární. Jaroslav Vrána pravidelně hodnotil beletristické práce čtenářů-dopisovatelů (často kriticky, aby mladé autory motivoval ke zlepšení). Ačkoliv byla snaha, aby Úsvit studenty zaujal a stal se oblíbeným „časopisem pro studenty a o studentech“, působí celkově spíše výchovným až moralizujícím dojmem. Pouze okrajově se např. věnoval tématům, která mohla být pro mladé čtenáře opravdu zajímavá – ve druhém ročníku se objevila nová rubrika o filmu a ojediněle i sportovní výsledky. Úsvit stručně informoval o dění v katolické církvi a přinášel aktuality o činnosti mládežnických katolických organizací u nás a v zahraničí. Byl úzce propojen s činností Ústředí katolického studentstva (ÚKS) a jemu podřízených organizací: jednak tím, že redakce a tiskárna Úsvitu sídlila v Brně v pasáži Typos,18 stejně jako Rada katolického studentstva moravskoslezského a Studentská katolická akce diecéze brněnské (obě spadaly pod ÚKS), a také tím, že často uveřejňoval informace o aktivitách ÚKS pro studenty. Sepětí Úsvitu s brněnskou diecézí, kde časopis vycházel s církevním schválením, se projevilo hned ve 2. čísle (I. ročníku) – úvodní článek, určený „Milému studentstvu“, napsal nový brněnský biskup Karel Skoupý. Z dalších církevních představitelů přispěli do časopisu pražský arcibiskup Josef Beran (úvodním článkem II. ročníku) nebo budoucí litoměřický biskup Štěpán Trochta.19 Po únoru 1948 se krátká historie Úsvitu začala chýlit ke konci. Březnové číslo bylo zabaveno, ale jinak II. ročník doběhl beze změn. III. ročník ovšem zůstal torzem: vyšla pouze první tři čísla ve zkráceném rozsahu 16 stran („šetříme papír republice“) a k 1. prosinci 1948 bylo vydávání Úsvitu zakázáno. Od dubna 1948 se časopis věnoval čistě jen náboženským a literárním tématům, nebyla (a nemohla být) reflektována aktuální politická situace, ani situace církve v novém režimu. Přes krátkou dobu trvání zůstává Úsvit důležitým dokumentem historie českého katolického studentstva v poválečném období, a to především studentů na Moravě, zvláště 17

Podrobněji viz: Kopecký, M.: c. d., s. 97-108. Pasáž Typos na ulici Běhounské – v současnosti sídlo České televize. 19 Úsvit, roč. I (1946/1947), č. 2 a č. 10. Úsvit, roč. II (1947/1948), č. 1. 18

69

v Brně. Jako studentský časopis s křesťanským a výchovným zaměřením navazoval na předválečný časopis Jitro. Díky článkům a recenzím uveřejňovaným v Úsvitu je možné seznámit se s tehdejšími významnými představiteli katolické inteligence, kteří se mj. zaměřovali na výchovu a formaci mládeže, a také si udělat představu o soudobé katolicky orientované knižní produkci.20

6.2 Dominik Pecka „Práce mezi studentstvem, aby bylo získáno pro zájmy království Božího, jest nesmírně důležitá, nesnadná a rozsáhlá. Platí však v ní slova božského Spasitele: Žeň je veliká, ale dělníků málo.“21 Vyjádření biskupa Skoupého, určené představitelům Studentské katolické akce v brněnské diecézi, lze vztáhnout na životní poslání P. Dominika Pecky. Jeho životopisný medailon zde bude uveden v souvislosti s činností pro časopis Úsvit a s dalšími aktivitami pro mládež. Z širokého spektra zájmů a aktivit profesora Pecky bude kladen důraz na jeho pedagogické působení a různorodou činnost pro studenty a mladé lidi, zejména v poválečném období. V roce 1945 oslavil D. Pecka padesátiny a u této příležitosti vydal Studentský apoštolát brněnské diecéze sborník22 s příspěvky tehdejších význačných osobností. Publikace je uvedena přáním katolického studentstva „milému panu profesorovi“ a básní Jana Zahradníčka Stará země, věnovanou Peckovi. Jednotlivými statěmi a vzpomínkami do sborníku přispěli Peckovi přátelé a kolegové: František Falkenauer, Adolf Pelikán, Silvestr Braito, Bedřich Půža, Jaroslav Vrána, Leopold Vrla, Bohdan Chudoba a Felix Maria Davídek. Každý z nich si všímá jiného aspektu Peckovy osobnosti: Pecka jako student, kněz, vychovatel, pedagog, spisovatel – „Poutník Absolutna v české literatuře“ (J. Vrána), redaktor či filosof (B. Chudoba jej nazývá „filosofem neobvyklým“). Další část sborníku s uveřejněnými fotografiemi ukazuje prof. Pecku jako duchovního „vůdce“ mnoha mladých lidí, kterým se osobně věnoval při mnoha exerciciích a táborech. Třetí část tvoří ukázky z Peckovy tvorby a přehled publikovaných prací.23

20

Srov. Kopecký, M.: c. d. MZA, E 80 Ordinariát Brno (mylně označeno E 82), sg. A 136, kart. 108. Studentská katolická akce. 22 Dominik Pecka 1895-1945. Sborník k padesátinám. Studentský apoštolát brněnské diecése, Brno 1945. Na vydání se podílel Spolek katolických akademiků Moravan a edice Akord. 23 Při příležitosti vydání sborníku otiskla Národní obroda článek, v němž nazývá D. Pecku „nemoralizujícím moralistou“. Srov. Národní obroda, 6. října 1945, roč. I, č. 125, s. 3. 21

70

Charakteristiky Dominika Pecky, uvedené ve sborníku, postihují téměř v úplnosti škálu jeho aktivit. Zbývá ještě doplnit jeho činnost vědeckou na poli filozofie, filosofické antropologie, teologie, pedagogiky a jeho činnost překladatelskou. Kompletní bibliografie je uvedena v autobiografické knize Starý profesor vzpomíná.24 Peckovy knihy jsou zde rozděleny do tří skupin: 1. díla náboženská, 2. díla filozofická, pedagogická a eseje, 3. díla beletristická. Přehled obsahuje také jeho významné statě ve sbornících, články25 a překlady. K dokreslení osobnosti D. Pecky budou zde zmíněny alespoň základní životopisné údaje. Dominik Pecka se narodil 4. srpna 1895 v Čejkovicích u Hodonína. Po studiích na gymnáziu v Kyjově a na klasickém gymnáziu v Brně byl přijat do kněžského semináře v Brně (1914-1918) a studoval zde na teologickém učilišti. V roce 1918 byl vysvěcen na kněze, ovšem potřeboval k tomu biskupský souhlas, protože ještě nesplňoval předepsaný věk 24 let. Působil pak jako kaplan v Tuřanech u Brna, Loděnicích, Troubsku a v BrněZábrdovicích. Po osmi letech služby v duchovní správě se na doporučení představených rozhodl pro pedagogickou činnost. Složil předepsané zkoušky a v roce 1926 získal profesorskou způsobilost pro výuku na gymnáziích. Začínal na českém gymnáziu v Jihlavě, kde kromě náboženství vyučoval filozofii, němčinu a francouzštinu. V Jihlavě zůstal do roku 1941 (toho roku bylo jihlavské české gymnázium zrušeno) a věnoval se zde též literární tvorbě. V letech 1932-1942 redigoval studentský katolický měsíčník Jitro26 a zároveň se organizačně a pastorační službou podílel na prázdninových táborech katolických studentů, kurzech a exerciciích. Jeho dalším pedagogickým působištěm se stalo gymnázium v Brně-Králově Poli. Ihned po osvobození se vrátil do Jihlavy, aby pomáhal při obnově tamního gymnázia. Ale od září 1946 se natrvalo přestěhoval do Brna, kde vyučoval na gymnáziu v Husovicích, věnoval se přednáškové a publikační činnosti, redakčně vedl studentský časopis Úsvit a přispíval do dalších časopisů a sborníků. V letech 1949-1950 působil také jako docent sociologie na teologickém učilišti v Brně. Perzekuce církve za komunistického režimu se dotkla i jeho osoby. V roce 1953 byl zatčen StB a v letech 1954-1955 a 1959-1960 protiprávně vězněn na Pankráci, ve Valdicích a na Mírově. K tomuto období se později vrátil v autobiografickém románu Z deníku

24

Pecka, D.: Starý profesor vzpomíná, s. 291-295. Dominik Pecka spolupracoval s periodiky: Akord (Brno), Archa (Olomouc), Filosofická revue (Olomouc), Jitro (Praha), Katolické noviny (Praha), Museum (Brno), Na hlubinu (Olomouc), Obroda (Praha), Úsvit (Brno), Via (Praha), Výhledy (Olomouc), Vychovatelské listy (Olomouc), Vyšehrad (Praha). 26 Viz předchozí kapitola. 25

71

marnosti.27 Roku 1969 se D. Pecka dočkal ocenění své dlouholeté práce, když mu Cyrilometodějská teologická fakulta v Olomouci udělila čestný doktorát teologie, a téhož roku byl soudně rehabilitován. Zemřel v roce 1981 v kněžském domově na Moravci (okr. Žďár nad Sázavou). Na jaře roku 1946, dříve, než se profesor Pecka přemístil z Jihlavy natrvalo do Brna, byl požádán brněnským spolkem katolických akademiků Moravan, aby v připravovaném cyklu přednášek na téma „Křesťanský realismus – dialektický materialismus“28 přednesl dva příspěvky. Tak se i stalo – v březnu 1946 byl cyklus zahájen Peckovou přednáškou o dialektickém materialismu, konanou za velké účasti publika v sále brněnského Typosu.29 „Odezva byla tak veliká, že jsem tu přednášku musil opakovat i jinde. V Jihlavě, Třebíči, Znojmě a v Trnavě a naposled na schůzi duchovenstva brněnské diecéze za přítomnosti nového biskupa ThDr. Karla Skoupého,“ vzpomíná Dominik Pecka.30 Druhá jeho přednáška v uvedeném cyklu byla nazvána „Tvář člověka“. Pecka se v ní věnoval psychologickému, sociologickému, filozofickému a náboženskému pojetí člověka.31 Profesor Pecka byl v poválečném období vskutku oblíbeným a hojně zvaným přednášejícím. Kromě akcí Moravanu32 přednášel často v rámci tzv. Vyššího náboženského kurzu, pořádaného olomouckými dominikány (Silvestr Braito, Reginald Dacík

a

Metoděj

Habáň).

Vyšší

náboženský

kurz

se

konal

jak

v Brně

(v Uměleckoprůmyslovém muzeu na Husově ulici), tak v Praze i v dalších městech; měl přispívat k prohloubení duchovního života a rozšíření náboženského vzdělání, ale nebyl určen pouze posluchačům z řad aktivních věřících. Dominik Pecka se ve svých příspěvcích obvykle zaměřoval na otázky křesťanské antropologie a filosofie, odpovídající jeho vědecké činnosti.33 Další Peckovy promluvy, určené zvláště studentům, zaznívaly také pravidelně při bohoslužbách v kostele v Brně-Husovicích. (Od roku 1946 působil D. Pecka na 27

Pecka, Dominik: Z deníku marnosti. Atlantis, Brno 1993. Podrobněji o tomto cyklu přednášek dále v textu. 29 Národní obroda, 14. března 1946, roč. II, č. 62, s. 4. 30 Pecka, D.: Starý profesor vzpomíná, s. 169-170. 31 Soubor všech pěti přednášek vydala v roce 1946 edice Akord. Viz: Pecka, Dominik – Pavelka, Artur – Chudoba, Bohdan: Otázky dneška: Křesťanský realismus a dialektický materialismus. Akord, Brno 1946. 32 V závěru roku 1947 proběhl v Brně další cyklus přednášek, tentokrát na téma „Křesťanská idea státu“, mezi přednášejícími byl opět D. Pecka. 33 Na hlubinu, roč. XX (1946), roč. XXI (1947), roč. XXII (1948). Program přednášek Vyššího náboženského kurzu na obálkách jednotlivých čísel. Vyšší náboženský kurz byl spojen s činností okruhu kolem dominikánské revue Na hlubinu. Přednášky, označované za „lidovou univerzitu“, se konaly v semestrálních cyklech, obvykle několikrát do měsíce. Témata přednášek se nejčastěji týkala filozofie, teologie a praktického křesťanského života. 28

72

husovickém reálném gymnáziu jako profesor náboženství.) Sám ke kazatelské a pastorační činnosti poznamenává: „Už dávno jsem se rozžehnal s barokní a citovou kazatelskou manýrou. Vycházel jsem ze zjištění, že náboženské vzdělání valné části věřících je nedostatečné a že je především třeba hlásat základní otázky víry a života.“34 Pecka byl pro svou dobrotu, optimistické naladění (miloval vtip a humor), ale i pro odbornost a široký rozhled oblíbeným kazatelem a učitelem. Otcovským přístupem k mladým lidem, jimž věnoval také svůj volný čas, si získal jejich důvěru. Studenti si ho vážili, měli ho rádi a on měl rád je. Z tohoto předpokladu vycházela jeho pedagogická i kněžská služba. Kromě všech jmenovaných aktivit v poválečném období zastával Dominik Pecka funkci diecézního referenta a „duchovního rádce“ Studentské katolické akce (SKA) v brněnské diecézi.35 Byl tak zodpovědný za organizaci různorodých akcí pro studenty a se studenty (kurzy, tábory, duchovní cvičení, studentské poutě atd.), měl na starosti činnost skupinek a kroužků katolických studentů při jednotlivých středních a odborných školách v rámci diecéze. Jako „vzorný příklad“ fungovala studentská skupinka pod vedením prof. Pecky na gymnáziu v Brně-Husovicích.36 Z pozice dlouholetého středoškolského pedagoga, vychovatele, ale též kněze a filozofa zaujal Dominik Pecka stanovisko k připravované školské reformě. Učinil tak v roce 1947, kdy mu vyšla útlá knížka Škola a život, doporučovaná katolickým rodičům a vychovatelům pro orientaci v často diskutované problematice. Reformu školství i školství jako takové pojímá D. Pecka v této studii podle svého celostního pojetí člověka; na problematiku se dívá z širšího pohledu – psychologického, filozofického, teologického. Jako kněz a učitel náboženství se zvláště zabývá úlohou náboženské výchovy a církevních škol. Z pedagogického hlediska vytýká chyby zamýšlené reformy, která podle něj nemá být omezená pouze na změny v organizaci školství. „Je zřejmé, že škola nebude lepší, dokud nebude lepší učitel a dokud nebude lepší život.“37 Podobně jako ostatní katolicky smýšlející autoři, citovaní v předcházejících kapitolách, zdůrazňuje roli rodinné výchovy a nutnost výchovného působení katolické církve. 34

Pecka, D.: Starý profesor vzpomíná, s. 174. Mimo jiné kvůli funkci vedoucího činitele SKA se D. Pecka na přání svých spolupracovníků od roku 1946 přestěhoval z Jihlavy do Brna, aby byl takříkajíc v centru dění. 36 MZA, E 80 Ordinariát Brno, sg. A 136, kart. 108. Zpráva o činnosti SKA diecése brněnské za škol. rok 1946/47. Biskupské konzistoři zaslal diecézní referent D. Pecka v září 1947. V odpovědi na tuto zprávu píše D. Peckovi biskup Skoupý: „Přál bych si vroucně, aby se tato činnost uchytila a rozvíjela na všech školách brněnských i po diecesi tak utěšeně, jak tomu bylo na r. gymnasiu v Husovicích. Vám, vldp. profesore, a všem Vašim spolupracovníkům za všechnu práci z upřímného srdce děkuji a další práci žehnám.“ (dopis ze dne 23. ledna 1948) 37 Pecka, Dominik: Škola a život. Exerciční dům ve Frýdku, Frýdek 1947, s. 3. 35

73

Dospívající mládeži věnoval Dominik Pecka také mnohé své publikace – ať už laděné teologicky, pedagogicky či beletristicky. Mladí čtenáři jej znali především jako autora drobných vtipných historek, anekdot a aforismů knihy Ze zápisníku starého profesora (3. vydání r. 1944). Podobné zaměření měla kniha Umění stárnouti za školou (2. vydání r. 1944). Obě knihy „vyrůstaly“ při redaktorské práci v Jitru, kde Pecka publikoval glosy a úvahy ze středoškolské praxe. Pod názvem Cesta k pravdě (2. vydání r. 1947) vyšel po válce kurz základních otázek náboženských, původně uveřejňovaný na pokračování v Jitru a směřovaný ke katolické mládeži. Hlavní zásady katolické etiky vyložil D. Pecka v knize Umění žíti (1947). Před jejím vydáním sepsal učebnici pro vyšší třídy středních škol s názvem Katolická mravouka (1945). Mládeži byly určeny i Listy otce synovi a Listy matky dceři (1931), obsahující rady pro křesťanský život. Čtenáři Úsvitu četli na pokračování Peckův studentský román Jarní sonáta; dalším románem o mladých a pro mladé byla Kamarádka (3.vydání r. 1948).38 Dominik Pecka, který sám sebe nazýval „starým profesorem“ (ačkoliv při prvním vydání jeho „Zápisníku“ mu bylo teprve 45 let), ovlivnil svou pedagogickou a literární činností, ale i osobním příkladem několik generací české katolické inteligence. V brněnské diecézi působil jako středoškolský profesor náboženství a organizátor Studentské katolické akce. Z dlouholetého řízení studentských časopisů Jitro a Úsvit a z mnohých kurzů, táborů, exercicií a dalších akcí jej znali mladí katolíci z Čech a Moravy. Často byl zván k přednáškám jako fundovaný odborník – stěžejními oblastmi jeho zájmu byly pedagogika, filozofie a teologie. Svoje sepětí s brněnskou diecézí vyjádřil mj. sepsáním životopisu biskupa Karla Skoupého u příležitosti jeho kněžského a biskupského jubilea v roce 1971. Tento životopis, nazvaný „Msgre. ThDr. Karel Skoupý, biskup brněnský. Život a dílo“, ovšem nebyl publikován a je uložen v pozůstalosti biskupa Skoupého.39

6.3 Studentské katolické hnutí Jak již bylo naznačeno v předcházejících kapitolách, po druhé světové válce se v českých zemích obnovila činnost organizací katolického studentstva. Základní organizací, činnou ve všech českých a moravských diecézích, bylo Ústředí katolického studentstva (ÚKS). Sdružovalo středoškolské Studentské katolické akce (SKA) v jednotlivých diecézích a také vysokoškolské a bohoslovecké spolky. Na Moravě zastupovala celorepublikové ÚKS Rada 38 39

Srov. Pecka, D.: Starý profesor vzpomíná, s. 291-295. ABB, E 82 Konzistoř Brno, kart. 5494.

74

katolického studentstva moravskoslezského se sídlem v Brně. Radě byla podřízena Studentská katolická akce diecéze brněnské, sídlící v Brně na ulici Běhounské v pasáži Typos, a místní SKA při jednotlivých středních či odborných školách. Ve snaze propagovat činnost studentského katolického hnutí před veřejností, shrnul dr. Reginald Dacík (ve funkci duchovního rádce ÚKS) význam a aktivity ÚKS a jeho složek takto: „Hleďte! Katolické studentstvo je velmi důležitou složkou Katolické akce. Naši studenti pochopili výzvu posledních papežů o potřebě apoštolátu prostředí. (...) Vědí dobře, že prvním apoštolem studenta je student, a proto chtějí být apoštoly. Přehlédnete-li jen letmo jejich činnost za poslední rok, budete dojati jejich obětavostí, jejich horlivostí. Kolik bylo exercičních kursů jak v Čechách, tak na Moravě, jak pro nejmenší studenty, tak pro akademiky! Kolik to bylo rekolekcí (duchovních obnov – pozn. aut.), všelijakých oblastních

konferencí,

náboženských

výchovných

kursů,

prázdninových

táborů

s programem opravdu nábožensko-výchovným! Studentský časopis Úsvit si získal hned první rok velké sympatie mezi studenty, mnohdy i nekatolickými nebo krajně vlažnými, a je mocným nástrojem apoštolátu. Studenti brání statečně zájmy katolické Církve (...).“40 ÚKS navazovalo po roce 1945 na tradici organizace katolických studentů, fungující v českých zemích již od první světové války. Dalo si za cíl „náboženskou obrodu studující mládeže a skrze ni ostatní mládeže celého národa“. K tomu měl sloužit jmenovaný časopis Úsvit (a další doporučované knihy katolických autorů), náboženské a výukové kurzy, exercicie (duchovní cvičení), duchovní obnovy, studentské poutě, prázdninové tábory, pracovní týdny, ale hlavně pravidelná činnost studentských kroužků, scházejících se v rámci jednotlivých škol.41 Pro finanční zabezpečení organizace katolických studentů sloužila tradiční sbírka „Mikulášský dar katolickému studentstvu“, konaná ve všech katolických kostelích v Čechách a na Moravě vždy v neděli po svátku sv. Mikuláše.42 Sbírka se pořádala každoročně od roku 1939, s myšlenkou na její založení přišel však už dříve olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan. Katolická veřejnost byla k přispění do sbírky pravidelně vyzývána v tisku (např. v Národní obrodě) a také při ohlašování sbírky

40

Úsvit, roč. II (1947/1948), č. 4, obálka. První poválečný sjezd celorepublikového ÚKS se konal v Olomouci v srpnu 1946. V únoru 1948, těsně před komunistickým převratem, se uskutečnily pracovní porady ÚKS v Brně. Na celorepublikové úrovni se ÚKS snažilo též o mezinárodní spolupráci – např. výměnné pobyty zahraničních studentů či pouť českých studentů do Říma. Pro vedoucí místních studentských skupin se pravidelně konaly pracovní konference. 42 V poválečném období se konaly sbírky: 9. prosince 1945, 8. prosince 1946 a 7. prosince 1947. 41

75

v kostelích. Organizaci sbírky včetně vlastního vybírání peněz měli na starosti sami studenti – k aktivní účasti byli vybízeni např. prostřednictvím časopisu Úsvit.43 Ve vedení SKA diecéze brněnské stál diecézní referent, kněz – P. Dominik Pecka (zastupoval jej P. František Falkenauer), za studenty se na vedení podílel diecézní důvěrník. Obdobně byly organizovány i místní SKA při školách v diecézi: funkci referenta zastával obvykle kněz, vyučující náboženství, z aktivních studentů byl vybírán důvěrník.44 Mnohé akce pro studenty (tábory, exercicie, oblastní kurzy) se pořádaly na celomoravské úrovni (Radou katolického studentstva moravskoslezského – RKSM), tj. bez ohledu na hranice diecézí.45 Na organizaci prázdninových táborů pro středoškoláky spolupracovala RKSM se Studentským odborem Charity v Brně, tábory pro vysokoškoláky zajišťoval spolek katolických akademiků Moravan. Na území brněnské diecéze se mohli studenti účastnit táborů v Kostelním Vydří, v Nové Říši a v Dalečíně na Českomoravské vysočině (zde především vysokoškoláci); některé turnusy byly určené i žákům měšťanských škol. Třínebo čtyřtýdenní tábory – chlapecké či dívčí – měly vždy tzv. duchovní vedoucí, obvykle kněze, kteří měli na starosti náboženskou výchovu a formaci studentů. První dny na táboře bývaly někdy vyhrazeny duchovním cvičením. Další části programu byly typicky táborové – hry, sporty, výlety atd. Netradiční však bylo zařazení „přednášek“ a debat na aktuální témata, nejen z náboženského života.46 O prázdninách pořádalo ÚKS pravidelně také několik turnusů studentských exercicií – duchovních cvičení k prohloubení náboženského života.47 Obvykle trvaly pět dní a byly rozděleny podle věku, zvlášť pro dívky a zvlášť pro chlapce. Zázemí pro exercicie poskytovaly některé kláštery a řeholní domy; v brněnské diecézi se exercicie konaly v Moravských Budějovicích (Domov sv. Antonína), ve Slavkově u Brna (klášter Školských sester) a na dvou místech v Brně – v ústavu sester sv. Cyrila a Metoděje v Masarykově čtvrti48 a v domě sv. Josefa na ulici Pellicově. Studenti a studentky 43

Srov. Úsvit, roč. II (1947/1948), č. 4, obálka. MZA, E 80 Ordinariát Brno, sg. A 136, kart. 108. Studentská katolická akce. 45 Ve všech českých a moravských diecézích pořádalo ÚKS celkem 17 táborových turnusů pro asi 500 studentů a studentek o prázdninách 1946. O rok později se konalo 25 turnusů za účasti asi 900 studentů. 46 „Na táborech jsou zařazeny debaty, jejichž ústřední téma jest: Student dnes. Vynikající odborníci veřejného, uměleckého a vědeckého života ujasní mládeži v rozhovorech problémy dneška.“ Srov. Úsvit, roč.I (1946/1947), č. 14, obálka. Jako duchovní vedoucí se táborů účastnili např. P. Reginald Dacík nebo P. Dominik Pecka, mezi pozvanými hosty byl např. dr. Bohdan Chudoba. 47 V českých zemích organizovalo ÚKS v roce 1946 celkem 22 exercičních turnusů za účasti asi 650 studentů a studentek. 48 Zde sídlilo Řádové dívčí gymnázium, zmiňované v předcházejících kapitolách. 44

76

z brněnské diecéze se účastnili duchovních cvičení i na jiným místech mimo hranice diecéze, např. na Velehradě či na Svatém Kopečku u Olomouce.49 Pro „řádné náboženské vzdělání“ studující mládeže a pro její přípravu k aktivní činnosti ve farnostech a na školách měly sloužit tzv. oblastní kurzy. V roce 1947 organizovala RKSM tyto kurzy v Brně, Olomouci, Ostravě, Kroměříži, Kyjově a plánovalo se ještě jejich rozšíření do Třebíče a Krnova. Hlavními tématy přednášek byly filosofie, dogmatika a unionismus.50 Pro studenty z Brna a okolí se víkendové kurzy pořádaly v ústavu sester cyrilometodějských v Brně (viz výše) a mezi přednášejícími byl např. profesor Pecka. Další „pracovní kurzy“ či konference byly organizovány zvlášť pro důvěrníky a důvěrnice SKA, tzn. pro vedoucí a organizátory studentských kroužků při školách. Kromě organizačních záležitostí se probírala témata náboženské výchovy a výuky.51 Významnou akcí brněnských katolických studentů v letech 1946 a 1947 byla květnová pouť na Vranov u Brna. Na jejím pořádání spolupracovalo ÚKS se spolkem Moravan a se Studentským katolickým apoštolátem. Pouť se konala pod patronátem brněnského biskupa Karla Skoupého, který v roce 1946 na Vranově sloužil mši svatou a pronesl promluvu ke studentům. Svou náklonnost studentskému hnutí projevoval biskup Skoupý mj. účastí na schůzích ÚKS. Při shromáždění několika stovek středoškolských a vysokoškolských studentů na Vranově promluvili také vedoucí představitelé ÚKS z Prahy (František Valena, Mečislav Razik52) a duchovní rádci (Dominik Pecka a Reginald Dacík). Hostem shromáždění byl i lidovecký ministr pošt F. Hála.53 Stěžejní část aktivit v rámci SKA se odehrávala v tzv. studijních kroužcích a místních studentských skupinách. Katoličtí studenti jednotlivých středních a odborných škol se scházeli k pravidelným schůzkám, jejichž duchovní program měl obvykle na starosti kněz – učitel náboženství. Podle požadavků biskupství a ÚKS měl řádně fungující kroužek propagovat mezi studenty časopis Úsvit a další katolické tiskoviny, případně zřizovat malé knihovny a čítárny. Další náplní práce byla propagace akcí určených studentům: oblastních 49

Podle údajů ze zprávy SKA se v roce 1946 účastnilo 7 exercičních turnusů v brněnské diecézi celkem 166 studentů a studentek, v dalším roce se počet akcí i jejich účastníků zvýšil. 50 Unionismus – snaha o dosažení církevní jednoty, zejména snaha o sblížení církve římskokatolické s církví pravoslavnou. 51 Národní obroda, 2. března 1947, roč. III, č. 52, s. 3. 52 Mečislav Razik (1920-1995), katolický laik, narozený v Brně. Vystudoval klasické gymnázium a práva. Angažoval se ve studentských katolických spolcích – byl členem Moravanu, zastával funkci generálního referenta SKA diecéze brněnské, funkci předsedy RKSM či generálního sekretáře Katolické akce v Praze. Další informace viz: Hanuš, J.: Malý slovník osobností, s. 126-127. 53 Národní obroda, 21. května 1946, roč. II, č. 117, s. 5. Národní obroda, 6. května 1947, roč. III, č. 105, s. 5.

77

kurzů, Vyššího náboženského kurzu, studentských poutí, sbírky Mikulášský dar atd. Pro brněnské studenty se konaly též duchovní obnovy a pravidelné adorace v kostele sv. Maří Magdaleny.54 Prof. Pecka se skupinou SKA v Brně-Husovicích pořádal navíc ještě studentské akademie pro veřejnost, nedělní výlety a tzv. debatní konference se studenty.55 Rozšířenou akcí katolické mládeže po válce se staly soutěže v náboženských vědomostech, zvané biblické závody. Mívaly čtyři kola – farní, děkanátní, diecézní a celonárodní. Pořadatelem oddělených studentských kol, organizovaných podle škol a oblastí, byla SKA. V českých diecézích soutěžila mládež od 15 let, na Moravě měly svou kategorii i mladší děti. Podle vzpomínek tehdejších studentů museli účastníci biblických závodů kromě znalostí Bible prokázat i svůj osobní vztah ke čtenému textu. „Povinností závodníka totiž bylo přednést na závodech úryvek z Písma svatého, který jej zvlášť zaujal. Přednes se vyžadoval zpaměti. Hodnotilo se i to, jak účastník závodu úryvku porozuměl a promyslel jej.“56 Biblická soutěž byla veřejně přístupná, v některých farnostech zařazená v rámci tzv. biblického dne farnosti.57 V krátkém poválečném období se podařilo obnovit a úspěšně rozvíjet aktivity studentského katolického hnutí v českých zemích. Ústředí katolického studentstva a jemu podléhající složky byly součástí laických aktivit (Katolické akce) v katolické církvi a jejich činnost součástí snah o duchovní obrodu. Na několika úrovních se ÚKS věnovalo rozmanitým aktivitám pro mládež – kromě všech výše jmenovaných se snažilo pomoci v sociálních otázkách studentů (ubytování a stravování středoškolských a vysokoškolských studentů). Studentská katolická akce brněnské diecéze fungovala ve spolupráci s brněnským biskupstvím, sám biskup Skoupý byl příznivcem a často i účastníkem mládežnických akcí. SKA také spolupracovala s katolickou Charitou, s dalšími katolickými studentskými a akademickými spolky (o činnosti spolku Moravan pojednává následující kapitola) a s představiteli katolické inteligence, např. olomouckými dominikánskými profesory.

54

V Brně na Masarykově ulici. MZA, E 80 Ordinariát Brno, sg. A 136, kart. 108. Referát o činnosti Studentské katolické akce diecése brněnské ve školním roce 1946/1947. 56 Vzpomínky na život katolických studentů gymnázia v Třebíči ve čtyřicátých letech. Archiv ředitelství Katolického gymnázia v Třebíči. Spis není datován ani signován. 57 Vaško, V.: Neumlčená I., s. 222. 55

78

6.4 Spolek katolických akademiků Moravan Následující text nemá za cíl pojednat v úplnosti o historii brněnského spolku Moravan. Pozornost zde bude spíše zaměřena na jeho činnost po roce 1945, zejména na organizaci přednášek pro vysokoškoláky a veřejnost. Vznik Moravanu souvisel s úsilím mladých katolíků zastavit náboženskou lhostejnost na počátku 20. století. Katoličtí studenti brněnské české techniky založili v roce 1906 spolek Moravan po vzoru pražské České ligy akademické. Přestože mohl Moravan navázat na různé starší instituce, zejména na Vlasteneckou družinu Sušilovu, není jeho počáteční činnost (do značné míry i vinou první světové války) nijak výrazná. Situace se změnila po založení Masarykovy univerzity, jejíž studenti rozšířili řady spolku a ujali se jeho vedení. Moravan se v roce 1923 zasloužil o vybudování Sušilových kolejí58 v Brně, určených pro katolické vysokoškoláky. Zde pak měl svoje ústředí a svého „duchovního vůdce“ v Msgre. dr. Josefu Hegerovi, řediteli kolejí. Mezinárodní pověst si později získal mužský pěvecký sbor Moravanu s dirigentem Josefem Veselkou. Tiskový a literární odbor vydával od roku 1934 revue Akord, která předtím vycházela v Praze. V Brně dostal Akord novou podobu a nového redaktora v osobě básníka a esejisty Jana Zahradníčka. Pod názvem Akord fungovalo též nakladatelství, zaměřující se na katolicky orientovanou knižní produkci. Akord vydával beletrii, překlady (včetně překladů biblických knih), odborné publikace, náboženské knihy a pravidelně také Kalendář katolického studentstva.59 S činností Moravanu bylo spojeno též jméno Karla Skoupého, který v letech 1918-1927 působil jako duchovní rádce spolku. Později, ve funkci biskupa, vděčně vzpomínal na spolupráci s Moravanem: „Milému Moravanu patřilo devět let mé práce, katolickým akademikům po bohoslovcích patřilo a patří mé srdce, mé sympatie, můj zájem. (...) I v nové své hodnosti chovám k milému spolku starou lásku a upřímný zájem o vše, co koná a podniká.“60 Biskup Skoupý jako příznivec Moravanu převzal záštitu nad oslavami 40 let trvání spolku v r. 1946 a osobně se jich také účastnil.

58

V Brně-Masarykově čtvrti na ulici Klácelově, nedaleko jmenovaného Řádového dívčího gymnázia a Biskupského gymnázia. Spolu s kostelem sv. Augustina tvořily školy a koleje v Masarykově čtvrti centrum života katolické mládeže. 59 Kopecký, M.: c. d., s. 97. Kalendář katolického studentstva vydával Akord pro každý školní rok také v poválečném období (30. ročník v roce 1946/1947). Kromě kalendária obsahoval seznam modliteb při mši svaté, články, praktické rady a informace, užitečné při studiu. 60 Akord, roč. XIII. (1946/1947), s. 1-2.

79

Úspěšný meziválečný rozvoj Moravanu byl násilně ukončen v listopadu 1939, kdy došlo k uzavření českých vysokých škol nacistickým režimem. Sušilovy koleje obsadilo gestapo, činnost Moravanu byla zakázána a mnoho jeho členů zatčeno a vězněno. Bezprostředně po osvobození se plánovalo a připravovalo obnovení spolku. Moravan opětovně zahájil svou činnost v září 1945. Při náboru nových členů se prezentoval jako spolek sdružující veškerou katolickou inteligenci na Moravě. Absolventi středních škol, studující i absolventi vysokých škol byli vyzýváni ke členství ve spolku. Moravan si dal za cíl vychovávat „nábožensky uvědomělou katolickou inteligenci“ a přispět tak k šíření křesťanských zásad ve společnosti. Pro tento úkol bylo nejdůležitějším počinem organizování přednášek významných představitelů křesťanského kulturního života. V březnu 1946 uspořádal Moravan v Brně cyklus pěti přednášek na téma „Křesťanský realismus – dialektický materialismus“.61 Cílem těchto přednášek bylo přesně vymezit poměr křesťanského a materialistického světového názoru a fundovaně obhájit křesťanství vzhledem

k marxistickému

materialismus

kritice

po

myšlení. stránce

Přizvaní

filozofické

odborníci (P. Dominik

podrobili Pecka),

dialektický přírodovědné

(RNDr. Artur Pavelka) a historické (PhDr. Bohdan Chudoba). Přednášky se konaly v sále Typosu v Brně za velkého zájmu a účasti především studentů.62 Podle vzpomínek D. Pecky byly z přednášky, stejně jako z následné diskuse, vyloučeny politické náměty. Celý cyklus přednášek vydala ještě téhož roku edice Akord pod názvem Křesťanský realismus a dialektický materialismus.63 Dominik Pecka nazval své dva příspěvky „Útěk před metafysikou čili o dialektickém materialismu“ a „Tvář člověka“. V prvním případě podal Pecka přehledný výklad teoretických východisek marxismu a z hlediska různých vědních disciplin zdůvodňoval jeho omyly.64 Bohdan Chudoba byl autorem dvou přednášek s tématy „Humanismus a dějiny“ (křesťanství, marxismus a jejich názory na dějiny, pokrok v dějinách) 61

Národní obroda, 12. března 1946, roč. II, č. 60, s. 3. Národní obroda, 14. března 1946, roč. II, č. 62, s. 4. Národní obroda, 2. února 1947, roč. III, č. 28, s. 4. 62 Přeplněný sál Typosu byl v prosinci 1946 svědkem dalšího teoretického klání „křesťanství versus marxismus“ v podobě diskusního večera Bohdana Chudoby s komunistou Jaromírem Blažkem. Viz: „Demontáž etických principů.“ Rozhovor s Antonínem Procházkou. In: Hanuš, Jiří: Mezi tradicí a reformou. Rozhovory o moravském katolicismu ve 20. století. CDK, Brno 2002, s. 93-102. 63 Pecka, Dominik – Pavelka, Artur – Chudoba, Bohdan: Otázky dneška: Křesťanský realismus a dialektický materialismus. Akord, Brno 1946. 64 „Zajímavé bylo, že mnozí lidé, kteří po čase měli se podrobit zkoušce ze znalosti dialektického materialismu, používali mé tiskem vydané první přednášky k přípravě, libujíce si, že v té přednášce je jasně a srozumitelně vyjádřeno, co ten dialektický materialismus vlastně je.“ Srov. Pecka, D.: Starý profesor vzpomíná, s. 170.

80

a „Humanismus a společnost“ (stanovisko k socialismu a k sociální společnosti). Přednáška Artura Pavelky, nazvaná „Křesťanský realismus, přírodní věda a dialektický materialismus“, se od ostatních přednášek lišila zařazením myšlenek slovanské vzájemnosti a unionistických snah. Všichni autoři se shodli v tvrzení, že křesťanství stojí názorově mezi idealismem a materialismem, není však ani jedno. Ve svých studiích odhalovali teoretické mezery, nedostatky a nedomyšlenosti v argumentaci marxismu, rozpory a omyly historického materialismu, který „sám nemá žádného smyslu“. V protikladu uváděli a obhajovali křesťanský (realistický) názor na svět. Obdobný cyklus přednášek, který však už nedosáhl takové popularity jako prvně jmenovaný, se konal v listopadu 1947 a měl ústřední téma „Křesťanská idea státu“. Mezi přednášejícími byli opět Dominik Pecka a Bohdan Chudoba, k nimž se připojili Miloslav Skácel65 a Silvestr Braito. Moravan byl taktéž pořadatelem mnoha literárních (přednášeli např. Jan Zahradníček a Jan Čep) a uměnovědných přednášek, nejčastěji konaných na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Mimo osvětové činnosti se katoličtí vysokoškoláci angažovali v organizaci tradičních reprezentačních plesů Moravanu. Mimořádnému zájmu publika v Brně, v Praze, ale i v zahraničí se těšil pěvecký sbor Moravanu – jeho koncerty byly považovány za významné umělecké a společenské události.66 Pro své členy i pro další vysokoškolské studenty-katolíky pořádal Moravan letní tábory v rekreačním středisku u Dalečína na Českomoravské vysočině. Tyto „akademické konference“ zahrnovaly tradiční táborové aktivity, exercicie a přednášky pozvaných odborníků, převážně z humanitních oborů.67 Zásluhou náboženského odboru Moravanu došlo v roce 1945 k obnovení tradice nedělních akademických bohoslužeb v Brně. V meziválečném období se mše pro vysokoškoláky konaly v kapucínském kostele, později v kostele sv. Michala na Dominikánském náměstí. V prvním poválečném roce se nakrátko přesunuly do kostela sv. Maří Magdaleny, ale od října 1946 fungovaly opět u sv. Michala. Pastorační činnost mezi studenty a kázání při bohoslužbách měli na starosti kněží Tovaryšstva Ježíšova.68

65

Miloslav Skácel (1914-1974), filozof-novotomista, spisovatel, publicista. Do roku 1948 působil jako právník. 66 Národní obroda, 17. března 1946, roč. II, č. 65, s. 5. 67 Národní obroda, 30. května 1947, roč. III, č. 125, s. 5. 68 Nedělní bohoslužby určené středoškolským studentům se konaly v kostele sv. Tomáše v Brně.

81

Rok 1946 přinesl Moravanu významné výročí – uplynulo 40 let od založení spolku. Této události věnovala pozornost Národní obroda několika články o historii spolku a o programu oslav.69 V úvodním čísle XIII. ročníku Akordu byl otištěn soubor vzpomínek osobností70 spojených s Moravanem; nepodařilo se totiž vydat samostatný vzpomínkový sborník jako v roce 1931. Do programu oslav 40 let trvání spolku bylo zařazeno znovuotevření Sušilových kolejí, které po nutné rekonstrukci mohly od roku 1946 opět sloužit k ubytování vysokoškolských studentů71 a jako centrum vysokoškolského katolického hnutí v Brně. Svobodné existenci spolku katolických akademiků byl však po válce vyměřen jen krátký čas. Od roku 1948 zesilovaly komunistické orgány tlak proti katolickým spolkům s cílem zamezit jejich činnosti.72 Moravan zachránil svou existenci redukcí dosavadní rozmanité (spolkové, vzdělávací, vydavatelské) činnosti na činnost pěveckého sboru, který během komunistické éry vystupoval pod názvem „Akademické pěvecké sdružení Moravan“ a dosáhl značných úspěchů.73 Sušilovy koleje, sídlo spolku, byly v roce 1951 přiděleny Vysokému učení technickému v Brně, částečně zabrány čs. armádou, a od roku 1973 sloužily studentům brněnské univerzity. Spolek katolických akademiků Moravan vytvořil v Brně silné centrum katolického života, jak v meziválečném, tak v poválečném období. Jeho vliv však nebyl omezen jen na Brno a okolí, díky mimobrněnským studentům sahal po celé Moravě. Také díky úspěšnému pěveckému sboru byl Moravan znám v celé republice. Ačkoliv byla činnost spolku zaměřena na studenty vysokých škol, pro něž organizoval prázdninové tábory, akademické mše, studentské poutě apod., veřejnosti se prezentoval především jako pořadatel přednášek katolických intelektuálů, které měly za cíl propagovat a obhajovat křesťanství (zejména v konfrontaci s marxismem) a které byly v Brně v letech 1946-1947 sledovány s velkým zájmem. S Moravanem bylo spojeno i fungování vysokoškolských Sušilových kolejí a existence nakladatelství a stejnojmenného měsíčníku Akord.

69

Národní obroda, 24. listopadu 1946, roč. II, č. 269, s. 5. Národní obroda, 26. listopadu 1946, roč. II, č. 270, s. 5. 70 Akord, roč. XIII. (1946/1947), s. 1-15. Uveřejněny vzpomínky biskupa Karla Skoupého, Msgre. Josefa Hegra, dr. Augustina Uhra, Leopolda Vrly a Josefa Veselky. 71 Po válce panovala v Brně tíživá bytová situace a pro ubytování mimobrněnských studentů nebylo dost míst. Sušilovy koleje s kapacitou asi 180 míst byly přeplněny. 72 Revue Akord, vydávaná Sdružením katolických spisovatelů a publicistů, byla zastavena ihned v březnu 1948. 73 Srov. Balík, S. – Hanuš, J.: c. d., s. 275.

82

Celá kapitola sledovala na příkladu Brna a brněnské diecéze činnost vybraných organizací, zaměřujících se na katolickou středoškolskou a vysokoškolskou mládež. Je třeba dodat, že Ústředí katolického studentstva a Moravan nebyly jedinými představiteli těchto aktivit. Mladí katolíci byli často členy tělovýchovné organizace Orel, největší katolické organizace v českých zemích, či katolických oddílů Junáka. Široké spektrum aktivit (nejen s politickým zaměřením) vyvíjely mládežnické organizace Československé strany lidové – na Brněnsku fungoval Klub lidových akademiků (KLA), od roku 1946 se k jeho činnosti paralelně připojil Klub lidových středoškoláků (KLS).74 Práci s mládeží se věnovaly také řeholní řády a kongregace – nejtypičtějším příkladem je činnost salesiánů, kteří působili (a v současnosti opět působí) v Brně-Žabovřeskách. Mimo to fungovaly na mnoha místech jižní Moravy pobočky Svazu katolických žen a dívek a různé Mariánské družiny, většinou stavovsky organizované (např. Mariánská družina mužů a jinochů v Brně u sv. Michala).

74

Činnost KLA a KLS byla hojně propagována a reflektována v lidoveckém tisku – v brněnské Národní obrodě.

83

7 Závěr Poválečné tříletí se ukázalo jako doba, která byla pro katolickou církev v českých zemích velmi důležitá, i když se jednalo pouze o krátkou a jen „omezeně svobodnou“ epizodu v českých dějinách. Katolická církev v českých zemích měla po válce ve společnosti velký kredit, byla vnímána jako důležitá součást národa, který trpěl nacistickou okupací. Podle ne zcela přesných údajů se ke katolické církvi ve sledovaném období hlásilo více než 75 % obyvatel Čech, Moravy a Slezska. Léta 1945-1948 byla dobou významnou pro obnovu církevních struktur (obsazení biskupských stolců, obnova církevních škol, katolického tisku atd.), ale též dobou dynamického rozvoje „vnitřního“ života církve. Vybrané pohledy na situaci v brněnské diecézi v letech 1945-1948 posloužily za příklad této obnovy a rozvoje. Do úřadu brněnského biskupa nastoupil v roce 1946 Msgre. Karel Skoupý. Jeho životní poslání – vzdělávání a výchova katolické mládeže – se stalo příznačným pro řadu událostí v brněnské diecézi, které sledovala tato práce. Došlo k obnovení za války uzavřených církevních škol. Rozdílné poválečné osudy řádových škol byly dokumentovány na příkladech Řádového dívčího gymnázia v Brně a Serafínské školy v Třebíči. Po mnohaletém úsilí se podařilo otevřít Biskupské gymnázium v Brně. Stalo se tak paradoxně jen několik měsíců před únorovým převratem 1948, v době, kdy převažovaly tendence ke zrušení všech církevních škol. Velkou měrou se o vybudování a otevření Biskupského gymnázia zasloužil právě biskup Skoupý. Podle ukázek aktivit, které byly v rámci katolické církve organizovány pro studenty a mládež, můžeme říci, že studentské katolické hnutí bylo po válce velmi vitální a činorodé. Navázalo na předválečnou činnost, vytvořilo propracovanou celorepublikovou organizaci a vyvíjelo různorodé aktivity pro středoškolskou a vysokoškolskou mládež. Při dokumentování činností zaměřených na výchovu a pastoraci mládeže v brněnské diecézi se studie místním vymezením zúžila převážně na Brno. Zde se totiž rozvíjelo silné centrum duchovního života, podporované výraznými kněžskými i laickými osobnostmi – např. Msgre. Karlem Skoupým či P. Dominikem Peckou.1 Úspěšné vydávání studentského časopisu Úsvit (s celorepublikovou působností), fungování kroužků Studentské katolické akce či pestré aktivity spolku katolických akademiků Moravan tuto skutečnost dokládají. 1

Na jižní Moravě měli obecně silnou pozici lidovci a také jejich mládežnické organizace. Výraznou osobností v lidoveckém studentském hnutí byl laik Bohdan Chudoba.

84

Hodnocení vztahu mezi církví a státem v letech 1945-1948 ukázalo, že tyto vztahy nebyly bezproblémové. Přes proklamovanou náboženskou svobodu se katolická církev cítila zkracována ve svých právech zejména v otázkách pozemkového vlastnictví, svátkové praxe a svobodného církevního školství. K problematice svěcení nedělí a církevních svátků zaujali katolíci jasný a jednotný postoj. Podle svého přesvědčení hájili dodržování nedělního a svátečního klidu, i když byl činěn nátlak „zvyšovat pracovní úsilí“ za každou cenu – záměrně vyhlašovat pracovní brigády na neděle a redukovat počet církevních svátků, uznaných zákonem. Školská otázka byla ve sledovaném období pro církev prioritou. Pro činnost církve ve školství představovalo nebezpečí zejména navrhované zestátnění škol, tj. nemožnost zřizovat církevní školy, a snaha o omezování náboženské výchovy ve školách. Varovné hlasy biskupů týkající se problémů působení církve ve společnosti zaznívaly opakovaně v pastýřských listech a memorandech vládě, ovšem zůstávaly nevyslyšeny. Při prosazování práv katolíků aktivně vystupovaly také další skupiny v rámci církve (spolky, sdružení, katolicky orientovaní intelektuálové atd.) – například boj za zachování církevních škol a náboženské výuky ve školách doprovázely rezoluce, manifestace či kritika připravované školské reformy v tisku. Snahy katolíků však narážely na postupně se prosazující praktiky komunistů a na jejich promyšlený proticírkevní tah. Poúnorový vývoj pak potvrdil, že varování a obavy o svobodné působení církve v několika pro ni důležitých oblastech byly oprávněné, i když úsilí o jeho zachování se zpětně ukázalo jako marné. Autorka si v předkládané práce nekladla za cíl sepsat všeobsažnou „kroniku“ katolické církve v českých zemích v letech 1945-1948. Naopak, jedná se zde pouze o výběrovou studii, která snad může být příspěvkem k poválečným dějinám katolické církve u nás a která může posloužit k dokumentování vztahu církve a státu ve sledovaném období. Dále mohou shromážděné informace přispět k bádání o dějinách brněnské diecéze a také o dějinách města Brna. Práci možno považovat i za podklad a impuls k rozsáhlejšímu a obecnějšímu zpracování dosud málo zmapované problematiky církevního školství.

85

Seznam pramenů a literatury 1) Prameny a) Archivní materiál Biskup Skoupý. Moravský zemský archiv (MZA) Brno, E 80 Ordinariát Brno, kart. 630, sg. S 474. Biskupské gymnasium v Brně. Archiv města Brna (AMB) Brno, M 54, inv. č. 2. Časopis Úsvit. MZA Brno, E 80 Ordinariát Brno, kart. 737, sg. V 114. Katolické gymnasium. MZA Brno, E 80 Ordinariát Brno, kart. 473, sg. K 211c. Kronika Řádového dívčího gymnázia v Brně. Soukromý archiv Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje v Brně, ul. Bílého 9. Nečíslováno. Řádové dívčí gymnasium, Lerchova 65 (63). AMB Brno, M 90, inv. č. 16, 17. Serafínská škola v Třebíči. Soukromý archiv ředitelství Katolického gymnázia v Třebíči. Nečíslováno. Studentská katolická akce. MZA Brno, E 80 Ordinariát Brno, kart. 108, sg. A 136. ThDr. Karel Skoupý, biskup. Archiv Biskupství brněnského (ABB) Rajhrad, E 82 Konzistoř Brno, kart. 5494, nečíslováno. b) Dobová periodika Acta curiae episcopalis Brunensis (ACEB) (1945-1948) Akord (1945-1948) Anděl strážný (1945-1948) Kostnické jiskry (1945-1948) Křesťanská revue (1946-1948) Na hlubinu (1945-1948) Národní obroda (1945-1948) Náš dorost (1934) Úsvit (1946-1948)

86

c) Tištěné prameny Pastýřský list biskupů a správců diecésí českých a moravskoslezských o škole (duben 1946). In: Pastýřské listy 1945-2000. Arcidiecéze pražská. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003, s. 18-19. Společný pastýřský list arcibiskupů a biskupů Československé republiky (listopad 1946). In: Pastýřské listy, s. 20-26. Společný pastýřský list všech ordinariů v Československu (listopad 1947). In: Pastýřské listy, s. 43-47. d) Vzpomínky pamětníků Rozhovor s Janem Vodou, který byl v letech 1941-1948 žákem Serafínské školy v Třebíči, ze dne 28. listopadu 2007, archiv autorky. Rozhovor s Marií Haičmanovou-Cenkovou, která byla v letech 1947-1949 žačkou Řádového dívčího gymnázia v Brně, ze dne 22. listopadu 2007, archiv autorky. Rozhovor se S. Václavou Dudovou, provinční představenou Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje v Brně, ze dne 19. listopadu 2007, archiv autorky.

2) Literatura -

Babička, Vácslav: Únor 1948 a katolická církev. In: Paginae historiae, roč. 7, 1999, s. 277-294.

-

Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří: Katolická církev v Československu 1945–1989. CDK, Brno 2007.

-

Bibliografie českých/československých dějin 1918-1995. 2 svazky, ÚSD AV ČR, Praha 1997.

-

Bibliografie českých/československých dějin 1918-1999. 2 svazky, ÚSD AV ČR, Praha 1999.

-

Bibliografie českých/československých dějin 1918-2004. 3 svazky, ÚSD AV ČR, Praha 2004.

-

Biskupské gymnasium 1947-1949, 1990-1995 a konvikt 1946-1950, 1990-1994 v Brně. Sursum, Brno 1995.

-

Biskupství brněnské. Biskupství brněnské, Brno 2000.

-

Boháč, Zdeněk: Atlas církevních dějin českých zemí 1918–1999. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999.

87

-

Demel, Zdeněk: Neděle a totalita. In: Fiala, P. – Hanuš, J. (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. CDK, Brno 2001, s. 97–119.

-

Dominik Pecka 1895–1945. Sborník k padesátinám. Studentský apoštolát brněnské diecése, Brno 1945.

-

Drápala, Milan: Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945-1948. Prostor, Praha 2000.

-

Fiala, Petr – Hanuš, Jiří (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. CDK, Brno 2001.

-

Hanuš, Jiří – Stříbrný, Jan (eds.): Stát a církev v roce 1950. CDK, Brno 2000.

-

Hanuš, Jiří: Lidová zbožnost jako předmět výzkumu. Likvidace spolkové činnosti v brněnské diecézi v padesátých letech. In: Časopis Matice moravské, č. 1, roč. 119, 2000, s. 65-91.

-

Hanuš, Jiří: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. CDK, Brno 2005.

-

Hanuš, Jiří: Tradice českého katolicismu ve 20. století. CDK, Brno 2005.

-

Charouz, Jindřich Zdeněk: Pohledy do dějin brněnské diecéze. Biskupství brněnské, Brno 2006.

-

Chudoba, Bohdan: O novou českou školu. Universum, Praha 1945.

-

Chvatík, Jan: Perzekuce katolických duchovních na Moravě od počátku okupace do konce II. stanného práva. In: Fiala, P. – Hanuš, J. (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. CDK, Brno 2001, s. 55–84.

-

Jan, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. CDK, Brno 2000.

-

Jandlová, Martina (ed.): Brněnská diecéze (1777–2007). Historie a vzpomínky. Biskupství brněnské, Brno 2006.

-

Jeho Excelence ThDr. Karel Skoupý, biskup brněnský. Brněnská tiskárna, Brno 1946.

-

Kaplan, Karel: Katolická církev a pozemková reforma 1945–1948. ÚSD AV ČR/Doplněk, Praha/Brno 1995.

-

Kaplan, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. ÚSD AV ČR/Doplněk, Praha/Brno 1993.

-

Katolické gymnázium Třebíč. Katolické gymnázium Třebíč, Třebíč 2000.

-

Kopecký, Milan: Úsvit. In: Náboženství v českém myšlení – první polovina 20. století. Ústav etiky a religionistiky FF MU, Brno 1993.

-

Ludvík, František: České katolické kněžstvo s národem a lidem v boji, utrpení a práci pro lepší zítřek. Arcidiecézní pastorační ústředí, Praha 1946. 88

-

Macek, Jaroslav: Nástin dějin brněnské diecéze 1777–1990. In: Biskupství brněnské. Biskupství brněnské, Brno 2000, s. 14–39.

-

Matějka, Pacifik: Tradice serafínských škol v kapucínském řádu. In: Universum – revue České křesťanské akademie, č. 3 (35), 2000, s. 28–30.

-

Pastýřské listy 1945–2000. Arcidiecéze pražská. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003.

-

Pecka, Dominik – Pavelka, Artur – Chudoba, Bohdan: Otázky dneška: Křesťanský realismus a dialektický materialismus. Akord, Brno 1946.

-

Pecka, Dominik: Starý profesor vzpomíná. Vlastní životopis. Zvon, Praha 1996.

-

Pecka, Dominik: Škola a život. Exerciční dům ve Frýdku, Frýdek 1947.

-

Pecka, Dominik: Z deníku marnosti. Atlantis, Brno 1993.

-

Pehr, Milan: Československá strana lidová. In: Moderní dějiny, roč. 10 (2002), s. 137–190.

-

Pospíšilová, Jana: Naděje v lepší budoucnost. Život ThDr. Karla Skoupého, XII. brněnského biskupa. Sypták, Brno 2005.

-

Pozdrav z Biskupského gymnasia v Brně. Sdružení rodičů a přátel při Biskupském gymnasiu, Brno 1948.

-

Procházka, Antonín: Demontáž etických principů. In: Hanuš, Jiří: Mezi tradicí a reformou. Rozhovory o moravském katolicismu ve 20. století. CDK, Brno 2002, s. 93–102.

-

Stříbrný, Jan: Katolická církev v českých zemích v čase dvou totalit. In: Jan, L. (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. CDK, Brno 2000, s. 78–115.

-

Švábenský, Mojmír: Územní vývoj brněnské diecése. In: Brněnský archivní věstník, roč. 1959, č. 2, Státní archiv v Brně, Brno, s. 11-23.

-

Trapl, Miloš: Československá strana lidová v letech 1945–1948. In: Marek, Pavel a kol.: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861–1998. Gloria, Rosice u Brna 2000.

-

Vaško, Václav: Dům na skále 1. Církev zkoušená. 1945 – začátek 1950. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004.

-

Vaško, Václav: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce. 2 svazky, sv. I., Zvon, Praha 1990.

89

3) Internetové zdroje: Balík, Stanislav: Tři roky svobody? Pretotalitní režim v Československu 1945-1948 [online]. REXTER, č. 0/2000, roč. I. [cit. 2008-01-29]. Dostupný z WWW: . Sčítání lidu v roce 1930, tab. 5: Náboženské vyznání přítomného obyvatelstva podle velikosti osady k 1. 12. 1930 [online]. Český statistický úřad. [cit. 2008-01-29]. Dostupný z WWW: . Sčítání lidu v roce 1950, tab. 4: Přítomné obyvatelstvo podle náboženského vyznání a národnosti k 1. 3. 1950 [online]. Český statistický úřad. [cit. 2008-01-29]. Dostupný z WWW: .

90