Kateřina Piňosová Vnitřní cestopis

Kateřina Piňosová ¶ Vnitřní cestopis

mal;color:grey;font-family:Verdana,Geneva,Kalimati,sans-serif;text-decoration:none;text-align:ce

==
==Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz==
, UID: KOS200125

VNITŘNÍ CESTOPIS

==
, UID: KOS200125

Autoportrét s lilií

==
, UID: KOS200125

Kateřina Piňosová ¶

¶ Vnitřní cestopis

Praha 2014

==
, UID: KOS200125

Kniha vychází za finančního přispění Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond

Copyright © Kateřina Piňosová, 2014 Illustrations © Kateřina Piňosová, 2014 Epilogue © Václav Cílek, 2014 Czech edition © dybbuk, 2014 ISBN 978-80-7438-111-9

==
, UID: KOS200125

I. část (2002–2003)


==
, UID: KOS200125

„… byla němá jako ryba. Byla ale tak krásná, že se do ní král zamiloval. ,Tu si chci vzít a žádnou jinou,‘ řekl král své matce. I přesto že se jí to nezamlou valo, se král oženil. ,Kdoví odkud přišla tato bytost, která nemluví,‘ stěžovala si králova matka. Za rok se královně narodilo první dítě. Králova matka jí ho ve spánku vzala a potřela jí ústa krví. Potom šla za králem a osočila královnu z toho, že jí lidi. Král tomu nevěřil. Královna zatím bez přestání šila ko šile. Když se královně narodilo druhé dítě, mace cha jí ho znovu vzala a znovu se snažila svého syna přesvědčit, že jeho manželka jí své děti. Ani po druhé jí král neuvěřil. ,Je tak zbožná a dobrá, že by nic takového neudělala, a navíc se nemůže bránit, protože je němá. Kdyby mohla promluvit, vyvrá tila by tvé lži,‘ řekl král své matce. Když ale mace cha ukradla královnino třetí dítě a potřetí královnu osočila, král uvěřil a odsoudil svou manželku na smrt upálením. ¶ Přišel den, kdy měla být krá lovna upálena. Byl to také poslední den šestiroční lhůty, kdy sestra sedmi bratrů nemohla promlu vit ani slůvko a měla vysvobodit své bratry ze za kletí. Šest košil bylo došito, pouze na poslední chy běl levý rukáv. Když ji vedli na hranici, přehodila si košile přes rameno, a když už měla být hranice zapálena, uviděla šest labutí, jak se k ní slétají. Po skočilo jí srdce radostí, protože teď už věděla, že je zachrání. Labutě dosedly blízko hranice, aby na ně

‹ 9 ›

==
, UID: KOS200125

mohla košile hodit. Jak se jich košile dotkly, shodily labutí kůži a proměnily se v krásné muže. Pouze tomu nejmladšímu zůstalo místo levé ruky labutí křídlo…“ Jacob a Wilhelm Grimmové, Šest labutí

‹ 10 › Labutě nakažené

Sedím na podlaze chrámu sv. Víta, ale vlastně si uvědomuju, že je to starý románský kostel, a vlastně je to také kostel na Vyšehradě. Točím se dokola na zadku velikou rychlostí a soustředím se na strop (na jeden ornament). Potom jsou kolem nějací lidé a jeden muž dává hádanku: „Najděte tu pravou kouli.“ Já s ostatními se pustíme do hledání, když najednou zahlédnu uprostřed chrámové lodi fontánu-studnu. Stojí u ní dva zahalení muži a chápavě se na mě usmívají, protože na fontánu ukazuji prstem. Vím, že v ní ta koule je, vzpomínám si totiž, že předtím jsem ji (kámen) dokonce oběma mužům pomáhala spouštět do vody. Bylo to takhle: ponořila jsem hlavu do fontány a zpod vodní hladiny jsem viděla,

==
, UID: KOS200125

jak tu kouli spouštějí dolů; já ji potom rukou usadila na dno. Takže přicházím k fontáně-studni a začnu kouli vytahovat z vody. Je mi nádherně, jsem si naprosto jistá, že jsem objevila něco velice podstatného. Jak kouli-kámen vyzvedávám, mění se v krystal a rudne. Vítězně ji držím ve vzduchu. Otáčím hlavu a vidím toho muže, který dával hádanku. Jen kroutí hlavou a ukazuje do kouta chrámové lodě, kde leží jen tak pohozená PRAVÁ hliněná koule. V roce 2002 jsem se seznámila s Hurou. Jmenuje se Hura brasiliensis. Její mléko se nazývá Assaku, tedy mléčná míza, a léčí lepru. Hura je z čeledi Euphor biaceae. Hura je strom hada. ¶ Hura je strom, jehož větve jsou obuty do střevíců. „,Podívejte se sem!‘ zvolal. ,Zde vidíte stříbrný stře víc, který mi darovala velká Matka Isais. Pokud jej nosím, co zmohou proti mně strach nebo bolest?! Jsem proti nim obrněn!‘… ¶ S hrůzou jsem spat řil, že jeho noze scházely prsty; nahý pahýl vypa dal jako hrubá kovová bota: rozežrala ji stříbrná le pra, třpytné malomocenství. Bartlett byl jako onen malomocný v Bibli, o němž stojí psáno: bílý byl jako třpytný sníh. – – –“

‹ 11 ›

Gustav Meyrink, Anděl západního okna

Nemoc jako dar. ¶ 1. dubna ve 13.00 hod. mě střihla kadeřnice do ucha. ¶ Když jsem kreslila sedm papoušků, vycestovala jsem do starodávného Ruska a tam jsem přihlížela malování ikon. Naučila jsem se užívat zlatou barvu. ¶ Jeden druh asijského papouška se nazývá sat-bhais. Tihle ptáci obvykle létají v hejnech po sedmi. ¶ U Karlových Lázní v Praze je na jednom domě hlava a poprsí

==
, UID: KOS200125

bílého kakadu. Pamatuji si Brentanovu povídku „Křížálníček“, kde jistá vdova chová velkého bílého papouška a nakonec ho zabije, protože toho na ni moc ví. Já jsem v dětství viděla velkého bílého papouška sedávat v kuchyni na parapetu. Měl hluboké, velké oči, jimiž jsem se dívala na světla nočního města.

‹ 12 ›

Hura brasiliensis

==
, UID: KOS200125

Sedm papoušků

Ocitla jsem se v nějakém komplexu budov. Byla tam tělocvična, velké sály a také kino. Měla jsem na sobě krátkou sukni a neměla jsem kalhotky. Chtěla jsem si natáhnout punčocháče. Pořád se mi to nedařilo. Byla jsem zoufalá. Rozhlédla jsem se kolem, nacházela jsem se ve velkém sále, v rozích ležely žíněnky. Bylo tam šero. Přišel za mnou jakýsi hoch a přinutil mě k souloži. Já to nechtěla, ale přesto jsem mu vytáhla péro z kalhot. Překvapila mě jeho délka. Začal ejakulovat okamžitě, ale postupně, takže jsem ejakulát vyháněla po troškách, jakoby „s citem“. Říkal mi potom tichým hlasem, že to bylo výtečné. Poté do sálu přijela skupina lesbiček, mezi nimi jedna moje známá. Chtěla jsem ji pozdravit, ale nešla jsem za ní, protože jsem se stále snažila navléknout ty punčochy. Holky měly s sebou psa a osla navlečené do masek a oblečků – osel byl ozdobený takovými těmi copánky, jaké se dělají lamám. Zadívala jsem se mu do očí. Jeho oči vypadaly jako průřez achátu – neměly panenky. Cosi mě do nich vtáhlo,

‹ 13 ›


a já letěla. Z výšky jsem nejprve viděla laguny, potom hory a oceány. ¶ Viděla jsem labutě tak jako nikdy předtím. Plavaly kolem nich černé lysky – černí raraši. Já na rameni stěhovala svou oblíbenou kosu. Šla jsem pražskou Sinkulovou ulicí a potom přes most Legií. Nic mi nedošlo, i přestože lidi přecházeli na druhý chodník. Až teprve na mostě, kdy na mě začali řidiči pokřikovat: „Ježíši, Smrtka, a má kosu!“, jsem si uvědomila, jak vypadá můj stín.

‹ 14 ›

Labutě na Vltavě

6. dubna. Jdu domů, do bytu v Sinkulově ulici, je noc. Než otevřu domovní dveře, musím otočit hlavu doleva. Ve vzdálenosti asi pět set metrů ode mě stojí náklaďák s otevřenou korbou. Na ní se tyčí postava ženy. Má krátké blond vlasy, nevidím jí do obličeje. Myslím, že je to Laura, ale divím se, proč má ostříhané vlasy. Postava mi gestem pravé ruky naznačí podříznutí krku. Je to to nejhorší, co jsem kdy zažila. Nevím, co dělat. Zkřížím obě paže nad hlavou, abych se ubránila hrůze. Později si vzpomenu na

==
, UID: KOS200125

Kateřina Piňosová Vnitřní cestopis

Recommend Documents