Reflex – 20. 9. 2012 – autorka: Kateřina Kadlecová
Můj život ve strachu KATEŘINA KADLECOVÁ A FOTOGRAF DAVID TURECKÝ NAVŠTÍVILI V LONDÝNĚ SPISOVATELE SALMANA RUSHDIEHO SALMAN RUSHDIE (65), jeden z nejváženějších světových spisovatelů, neproslul jen svým monumentálním dílem. Celý svět ustrnul, když nad ním roku 1989 ájatolláh Chomejní vynesl rozsudek smrti v podobě fatwy, a média jej od té doby nenechala spát. Osmnáctého září vycházejí Rushdieho dlouho očekávané vzpomínky na život v utajení a ve strachu – a hrozba fatwy se nečekaně obnovuje. Aniž má spisovatel prsty v aktuálním kritizovaném snímku urážejícím Mohameda, jistá íránská nadace zvýšila odměnu za jeho zavraždění o 500 000 dolarů – tedy na 3,3 miliónu dolarů. Stalo se tak necelé dva týdny po našem rozhovoru. S VĚHLASNÝM LITERÁTEM, který nazývá své romány „šestisetstránkovými monstry“, se setkáváme v londýnském sídle společnosti literárního agenta Andrewa Wylieho. Právě pod střechu své agentury Rushdie utekl 14. února roku 1989, v první den fatwy. V první den z těch dvanácti let, po něž bude jeho život v obrovském nebezpečí. Japonského překladatele Satanských veršů, Rushdieho románu, který tolik pobouřil konzervativní muslimy, ubodal atentátník o dva a půl roku později; překladatel do italštiny vražedný útok stěží přežil stejně jako norský vydavatel knihy. Kolik lidí zemřelo při atentátech a demonstracích spojených s „pouhopouhým románem“, Salman Rushdie raději nechce vědět. Všechny události své nejhorší a nejdelší noční můry však musel nedávno prožívat znovu – skvěle je totiž popsal ve svém jedenáctém románu Joseph Anton: Vzpomínky, který v několika jazykových mutacích spatří světlo světa 18. září. České nakladatelství Paseka tento napínavý memoár vydá 11. října, na Velký knižní čtvrtek. Poté, co jste ve své čtvrté knize vylíčil poněkud alternativní představu o životě proroka Mohameda, vzplály po světě hranice se Satanskými verši a milióny lidí vás pro rouhačství posílaly do horoucího pekla. Ani na kulturní frontě nebyl klid: „Doufám v jeho smrt,“ vyjádřil se na vaši adresu popový zpěvák Cat Stevens a mnozí další se přidávali. Teď už se cítíte v bezpečí? Samozřejmě. Už víc než deset let je po všem, pošťák mi přestal nosit výhrůžné „valentýnky“ z Íránu. Nad ortelem smrtonosného starce Chomejního se snad už navždy zavřela voda. Ačkoli letos v lednu jsem musel kvůli jistým obavám zrušit svou návštěvu literárního festivalu v Džajpúru – nevěřil jsem, že je pro mě v tu chvíli Indie bezpečná. Ale hned po třech týdnech jsem zajel do Dillí kvůli mnohem významnější události. Už před publikováním Satanských veršů, kritiky vstřícně přijatého příběhu dvou indických přistěhovalců v Británii, z nichž jeden trpí schizofrenií přinášející ony kritizované rouhačské vize, jste musel tušit, že kniha vyvolá kontroverzi. Předpokládal jsem, že se jistým prominentním muslimským konzervativcům nebude zamlouvat. Ale těm se beztak nelíbilo ani nic z toho, co jsem napsal dřív. Ctím svobodu projevu – když se někomu kniha nelíbí, má právo to říct. Ale fatwu jsem nečekal. Nikdo z nás.
Život s fatwou jste popsal ve svých dosud přísně utajovaných pamětech. Čtou se spíše jako thriller než jako memoár, žánr mnohdy prodchnutý nostalgií a romantikou. Taky to thriller byl. Občas jsem si zoufal. Věřím, že se to pěkně čte – žít to bylo o dost horší. Dnem i nocí se bát o ženu a malého synka, vystupovat výhradně pod fiktivním jménem Joseph Anton (křestní jména Rushdieových milovaných autorů, Conrada a Čechova; pozn. red.) a nechat si říkat Joe, půjčovat si domy od přátel, z minuty na minutu být připraven odjet neznámo kam, mít kufry permanentně sbalené a oči na stopkách, podřídit rytmus svého života potřebám všudypřítomných bodyguardů. Málokdo žije životem, jaký přímo vybízí k literárnímu ztvárnění. Mně se to bohužel přihodilo. Kniha Joseph Anton: Vzpomínky je nabitá fakty – pomáhal vám s vyhledáváním souvislostí a ověřováním dat tým rešeršérů? Měl jsem ohromnou spoustu materiálů – vedl jsem si deník, taky jsem archivoval důležité dokumenty a zprávy z novin. Navíc jsem strávil hodně času na internetu a zaměstnal lidi, kteří chodili do knihovny a nořili se do dobového tisku. Netvrdím ovšem, že se mi do těch šesti set stran nevloudila chybička. Vždycky někoho omylem špatně ocitujete nebo se seknete o dva roky s letopočtem. Kniha pamětí má nárok být stejně omylná jako vaše paměť. Vím to z doby, kdy jsem se rozhodl odejít z reklamního průmyslu a napsat Děti půlnoci, knihu o muži vzpomínajícím na svůj život a na život své země, Indie. Tenhle Salím Sináí taky zapomínal věci, jeho paměť byla děravá a on si to uvědomoval. Jenže i když člověk konfrontuje paměť s holými historickými fakty, hlava se odmítá nechat přesvědčit a dál si vede svou. Mimochodem, v týdeníku New Yorker právě vychází ukázka z mých memoárů. Musel jsem ji nechat projet jejich legendárním procesem ověřování faktů, který odhalil dvě zásadní chyby. Legrační na tom je, že obě kdysi pustili do oběhu právě redaktoři New Yorkeru. Nikdo není dokonalý. Nese podle vás Alláh svůj podíl viny na tom, co vám po vydání Satanských veršů udělali ze života islámští fundamentálové i mnozí kolegové umělci? V žádném případě. Pocházím z muslimské rodiny a kořím se muslimské kultuře Indie, i když do mešity nechodím. Ale je dobrý islám a je špatný islám – každý extrém potenciálně plodí zlo. Napsal byste dnes, po tom všem, Satanské verše stejně? To vážně netuším. Naštěstí jsme neměli křišťálovou kouli a nedokázali předvídat, co ten román způsobí. Je dobře, že nemáme budoucnost předem nalinkovanou a můžeme si užít tu nesnesitelnou lehkost bytí, jak to nazývá váš velký krajan Milan Kundera. V životě často neexistují opravné termíny, máte jen jednu šanci a musíte se rozhodnout. Tu knihu jsem prostě musel napsat, byla ve mně, a přes to, co mně i mým nejbližším přinesla, jsem moc rád, že jsem si ten příběh nenechal pro sebe. Jsem na Satanské verše pyšný a nedokážu si své dílo představit bez nich, jsou s Dětmi půlnoci, Maurovým posledním vzdechem, Zběsilostí, Hanbou a ostatními hluboce propojeny.
Co by se stalo, kdyby ájatolláh vyřkl podobný ortel nad umělcem dnes, v éře internetu? To radši ani nechci domýšlet. Se současným tempem komunikace a možností velmi rychle cestovat by to nebezpečí bylo šílené. Popravovat je dnes tak snadné! Když se potkám s Ayaan Hirsí Alí (somálskonizozemská politička, spisovatelka, aktivistka a kritička islámu, která se po mnoha výhrůžkách zabitím musela skrývat; pozn. red.) nebo s Robertem Savianem (investigativní novinář a autor bestselleru o mafii Gomorra – kvůli hrozbám smrti ze strany kmotrů bydlel několik let na tajném místě; pozn. red.), mluvíme o tom, čím jsme si prošli. Ayaan podle mě mohla být ve velkém nebezpečí v Nizozemsku, ale nemyslím, že kdekoli jinde. Naopak Savianův problém je zásadnější povahy než ten můj – mafie je všude a má nesmírně dlouhou paměť. Teď, když je kolem něj díky jeho textům tak rušno, je v bezpečí. Ale co se asi stane za dvacet třicet let, v době, kdy už nebude stát pod světly reflektorů na světovém jevišti? V některých případech se člověk může odstěhovat, jindy ne. Ještě štěstí, že jsem mohl občas opustit svoje „domácí vězení“ a odjet na týdny, ba na měsíce do Ameriky a žít něco, co se blížilo normálnímu životu. Něco, nad čím jsem měl moc i já sám, a ne jen ochranka, policisti a agenti. V pamětech nikoho nešetříte – na sebe jste prozradil zálety, na tátu alkoholismus … Nejhůř dopadla vaše druhá žena Marianne Wigginsová, spisovatelka nominovaná na Pulitzerovu cenu. Nečekáte od ní nebo od své čtvrté exmanželky, modelky, celebrity a podle vašeho vyprávění zhýčkané semetriky Padmy Lakshmi, výčitky, že jste je zostudil? S Padmou si od té doby, co se z extrémně ambiciózní modelky stala velmi úspěšná moderátorka vlastní kuchařské show, velmi rozumíme. Dokonce o jistých pasážích knihy věděla před jejím vydáním a jednu nebo dvě zmínky o své osobě mi doporučila odstranit, což jsem v zájmu dobrých vztahů provedl. Psal jsem o bolestech nerovného manželství, které ukončila ona – některé trpké zážitky se mi nepopisovaly snadno a jí se zas snadno nečetly. Však už taky pracuje na svém vlastním memoáru. A pokud jde o Marianne, nezáleží mi na jejím názoru ani za mák, protože všechno, co stojí v knize, je naprostá pravda. Takže je vážená prozaička a univerzitní přednášející opravdu patologická lhářka a sprostá zlodějka? Copak se to vylučuje? Pravda je prostě pravda. Věřte mi, že Marianne ani nepípne – důkazy a svědkové jsou na mé straně, byla by blázen, kdyby se hnala do sporu. A divila byste se, co všechno jsem v té knize nenapsal – víte, kolik toho vím? Myslím o lidech? Ale kašlu na šťavnaté detaily, přátelství jsou pro mě přednější. Vy se osudy svými i svých bližních inspirujete v každé z vašich knih, obnažovat v díle osudy druhých je však leckdy riskantní. Jedna česká autorka v románu popsala milostnou aféru s mužem, v němž pozorný čtenář okamžitě odhalil Václava Havla – a ten zemřel necelý půlrok po publikování oné knihy. Mnozí tehdy tvrdili, že mu zmíněná žena pomohla do hrobu. To je smutné. Já snad do hrobu nikomu nepomáhám. Ale když píšete paměti, musíte napsat pravdu tak, jak ji vidíte vy, do všech důsledků. Pokud k tomu nejste ochotni, prostě na memoár zapomeňte. Před mnoha a mnoha lety jsem o tom mluvil s Doris Lessingovou, ještě než dostala Nobelovu
cenu, když psala ty svoje dvoudílné paměti. Říkala mi tehdy: „S prvním dílem je to lehké – všichni, o kom píšu, jsou mrtví. Ale dvojka, to bude oříšek! Byla jsem krásná ženská – a pár mých milenců jsou prominenti, osoby veřejného zájmu …“ Já jsem ji přesvědčil, že jestli chce psát paměti, musí ven s celým příběhem. Nebo se na to úplně vykašlat. Když už jsme se ocitli u Václava Havla – vy dva jste se několikrát setkali v době vašeho stíhání. A taky jsme si telefonovali. Můj přítel Harold Pinter byl Havlův velký kamarád – to víte, dva světoznámí dramatici. A Havel řekl počátkem roku 1990 v Praze Haroldovi, že jeho první státnická návštěva poté, co se stal prezidentem, musí vést do Británie. Prý kvůli mně. Ale z naší společné tiskové konference, kde mi měl vyjádřit podporu, sešlo – britská vláda nám to znemožnila s tím, že pro mě neexistuje místo, kde bych mohl bezpečně veřejně vystoupit. Havel byl strašně naštvanej, prý jsem byl číslo jedna na jeho seznamu věcí, které je za hranicemi Československa třeba vyřešit. Aspoň mi tedy zavolal a pak mě roku 1993 pozval do Prahy. To bylo těsně před tím, než vaše Děti půlnoci dostaly cenu Booker of Bookers za nejlepší román oceněný Bookerovou cenou v prvním čtvrtstoletí její existence. Z návštěvy Prahy vám v paměti jistě utkvěla skvrna v podobě Václava Klause. To máte pravdu, ačkoli vašeho současného prezidenta jsem nikdy nepotkal. Havel se s ním už tehdy dost přel, v čemž pak po léta pokračovali ... Klausovi se nelíbilo, že jsem byl párkrát na Hradě. Vyjádřil se prý tehdy, že o mé návštěvě netušil, že tím pozváním Havel zkompromitoval celou českou vládu a tak dále. A přitom jsem, jak Havel veřejně prohlásil, celou dobu jezdil po Praze zapůjčeným autem, které patřilo Klausovi, a vozil mě jeho řidič! Samozřejmě nevím, kdo z nich měl pravdu, ale něco mě nutí věřit spíš Havlovi, kterého jsem měl moc rád a který ke mně byl mnohokrát strašně laskav. Proto jsem se s vámi snažila po jeho smrti spojit přes vaši agenturu, abyste napsal pro Reflex nekrolog, ale prý jste byl zaneprázdněn. Musela jsem o totéž požádat Umberta Eca a ten vyhověl … Á, třetí mušketýr! (Tři z nejvýznamnějších světových literátů, Rushdie, Eco a Mario Vargas Llosa, se přes zřejmé rozpory v politickém smýšlení velmi spřátelili a několikrát společně veřejně vystoupili jako „tři mušketýři“; pozn. red.) To mě mrzí, má agentura je vůči mně občas tak hyperprotektivní, až je to kontraproduktivní. Havel byl skvělej. Právě on mě seznámil s Prahou, kam se od té doby rád vracím. Vzpomínám, jak mi posledně říkal, že už není schopen doopravdy psát, že už formuluje jen proslovy. Myslím, že se obětoval pro národ, že položil své umění na oltář veřejné služby. Prezidenti prostě absurdní dramata nepíšou. Na rozdíl od jiných spisovatelů si docela tykáte s technikou – k počítači jste přešel už při psaní Maurova posledního vzdechu v první půli devadesátých let, díky bezpečnostním opatřením v době vašeho pronásledování jste velmi brzy vlastnil mobilní telefon druhé generace. Máte rád „vychytávky“ a „udělátka“? Miluju nové technologie. Víte, kolik lidí mě sleduje na Twitteru, na tom nekontrolovatelném, nevázaném, divném médiu? Bezmála čtyři sta tisíc. Twitter je bezvadný nástroj, baví mě ta rychlost,
s jakou dostáváte nejzajímavější informace – pokud si tedy dobře dokážete vybrat lidi, které budete „sledovat“. Jsem taky na Facebooku, ale dost si kontroluju, koho prohlásím za „přítele“. Svůj veřejný profil jsem vedl jen dva týdny, pak jsem ho musel zrušit. Je to jako přivléct si dav fanoušků z fotbalového stadiónu do obýváku. Chci znát jen ten Facebook, který je tichým, klidným přístavem, v němž si já a mí nejbližší přátelé můžeme vyměňovat zprávy. Po následující měsíce však můžete na iluzi ticha a klidu zapomenout – v listopadu má premiéru film Děti půlnoci, na němž jste se po boku indo-kanadské režisérky Deepy Mehty hodně podílel. Před třemi týdny jsme film představili na filmovém festivalu v coloradském Telluride a vedl si skvěle, pak odcestoval na přehlídku do Toronta. Má přes dvě hodiny, ale až na ty osmiminutové závěrečné titulky vás určitě nebude nudit. Mně samotnému se moc líbí, a neříkám to proto, že jsem napsal námět a scénář, že to produkuju, že jsem namluvil hlas vypravěče, že jsem se podílel na střihu a že jsme s Deepou staří přátelé. Ostatně, prodal jsem jí před čtyřmi lety práva na snímek s dvouletou opcí za jeden dolar, s možností prodloužení za dolar, zatímco ona se mi smluvně zavázala vyplatit dolar za scénář. Třídolarový byznys – aby to bylo legální, nemohli jsme to udělat zadarmo. Prý vás íránská nenávist na chvíli dostihla při natáčení. Ano, po dva březnové dny jsme nemohli pracovat. Měli jsme oficiální souhlas s natáčením na Srí Lance podepsaný srílanským prezidentem, s nímž se Deepa dokonce osobně setkala – oni se snaží udělat ze Srí Lanky skvělou lokaci pro zahraniční filmaře a na tomhle filmu si chtěli vybudovat dobré jméno, použít ho jako výkladní skříň. Takže jsme měli neuvěřitelnou podporu – když jsme chtěli natáčet válečné scény, vyrukovala jejich armáda s několika typy tanků, půjčili nám i helikoptéru. Jenže íránské ministerstvo zahraničí kontaktovalo srílanského velvyslance s tím, že je skandál, že jsem právě já dostal povolení u nich točit. Prostě si řekli, že to starému Rushdiemu zase nandají. Začali vyhrožovat různými sankcemi, takže nám z Colomba (srílanské největší město; pozn. red.) přišla zpráva o zrušení naší licence. Po dvou dnech vyjednávání jsme se dostali přímo k prezidentovi, který veto udělené svými úředníky naštěstí rezolutně zrušil a my mohli film dokončit. Tentokrát Íránci prohráli. Teď pracujete pro film tolik, jako byste si říkal, že tištěné knihy nemají budoucnost. Právě jste dopsal scénář seriálu pro americkou kabelovou televizi Showtime. The Next People, Příští lidé, je takový bláznivý sci-fiseriál, víc vám o tom zatím říct nemůžu. A máte pravdu – myslím si, že televizní seriály převzaly od knih a filmů roli nejsledovanějšího média, s jehož pomocí lze příběh nejlépe zprostředkovat. Proto ten seriál chci také koprodukovat, věřím tomu formátu. Budete v něm taky hrát? To ne. Rád si sem tam naordinuju jednorázový projekt – odjedete někam na dva dny, řeknete pár vět do kamery a jste volná. Jenže seriálu se musíte věnovat dlouhodobě, na to moje herectví nestačí a taky můj diář by byl proti. Ale něco vám prozradím – Deepa Mehta napsala velmi vtipný scénář, gangsterku, ve které bych si s chutí zahrál jednoho z hlavních padouchů. Příběh vypráví o sikhských emigrantech
v Kanadě, kteří si na západním pobřeží založili vlastní mafii s kmotrem, consiglierim a veškerým příslušenstvím ... Nemůžu se hraní v tomhle filmu dočkat – jen musím chvíli posečkat, až Deepa dokončí Mistrovské dílo, svůj aktuální snímek o Henrim Matissovi. Občas si rád zadáte s popkulturou. Psal jste texty pro svého přítele Bona z U2, zahrál jste si ve vtipné scéně Deníku Bridget Jonesové sám sebe, a před kamerou jste se tehdy dokonce líbal s idolem žen Hughem Grantem … Tady vás musím opravit – to Hugh líbal mě! Trval na tom, aniž to bylo ve scénáři! Dost mě to překvapilo, ale nakonec míň než to, že tu scénu ve finále vystřihli. Teď se ptám za všechny ženy, které by Grantovi rády nastavily rty místo vás – jaké to bylo? Příšerné. A taky šokující – ten chlap mě před tím vůbec nevaroval! Respektive, řekl mi: „V téhle scéně ti dám pusu.“ Čekal jsem letmý dotyk na tvář, ale chytly to rty, a navíc mi sáhl na zadek! Měli to dát aspoň do bonusů na DVD, aby všichni viděli, jaký Hugh je. Sir AHMED SALMAN RUSHDIE (65) je britský prozaik, scenárista a příležitostný herec. Kromě Bookerovy ceny posbíral několik desítek ocenění za svých jedenáct románů. Nejvýznamnější z nich jsou Děti půlnoci a Satanské verše, kvůli nimž na spisovatele uvrhl ájatolláh Chomejní 14. února 1989 fatwu, islámský trest smrti. V češtině vyšlo zatím deset jeho knih; vydání té jedenácté, memoárů Joseph Anton: Vzpomínky, chystá nakladatelství Paseka na 11. října. Rushdie byl čtyřikrát ženatý, má syny Zafara a Milana. Foto autor| FOTO DAVID TURECKÝ Foto popis| Počátkem září Salman Rushdie ještě netušil, že se hrozba islámského trestu smrti nečekaně vrátí. Redaktorka Reflexu Kateřina Kadlecová (na snímku) ani fotograf David Turecký nemuseli projít žádnou osobní prohlídkou a po bodyguardech nebylo ani památky.
