Karel Čapek O VESELÉM KONDUKTÉROVI … a další z novinových článků let dvacátých a třicátých
ÚVODNÍ SLOVO Vážení návštěvníci Noci kostelů, když jsme před čtyřmi lety po soukromém objevu Komenského díla „Jediné jest potřebí“ začali přemýšlet o tom, jakým způsobem dál šířit tak silné myšlenky, jaké jsme nalezli právě v této knize, dospěli jsme k prostředku, pro nějž se v minulých dobách vžil název samizdat. Nežijeme už sice v nesvobodě, ale volnost projevu a šíření myšlenek umožňují dnes extrém opačný – o němž shodou okolností mluví už Aldous Huxley ve své knize Konec civilizace – totiž zahlcení informacemi. Lidstvo už nečelí velkému bratru, o kterém psal Orwel. Lidé si svého „diktátora“ naopak zamilují a technologie, které podvracejí jejich schopnost přemýšlet, začnou zbožňovat. Množství informací, které nám poskytnou, nás dovede k pasivitě a egoismu a knihy už nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. Pravda se utopí v moři bezvýznamnosti a my se proměníme v kulturu trivialit zaujatou jen vlastní slastí, která nás ovšem nakonec zahubí. Tolik parafráze více než osmdesát let starého románu. Je zřejmé, že potřeba vybírat je stále silnější a tak věříme, že obrácením se k dílu Karla Čapka neuděláme ani letos chybu. V minulých třech letech jsme volili texty nesoucí, pokud to tak mohu nazvat, punc serióznosti a vážnosti. Letošní kniha nebude sice výjimkou, ale zároveň doufám, že se u mnoha článků i zasmějete! Poprvé byly publikovány ve dvacátých až třicátých letech v Lidových novinách nebo Peroutkově Přítomnosti, řazeny jsou zde chronologicky a na rozdíl od zbytku Čapkova díla nebyly dosud pro 2
veřejnost digitalizovány. Rozhodli jsme se tedy letos poprvé knihu publikovat i v digitální verzi. Nakonec vám s velkou radostí chceme nabídnout i její audio verzi, kterou pro nás namluvil člen Národního divadla Brno pan Otakar Blaha. Oba dokumenty naleznete ke stažení zde: http://www.pipp.cz/~pvljnck/capek Přeji vám příjemné čtení a v následujícím roce mnoho veselých konduktérů! Pavel Janeček
3
O VESELÉM KONDUKTÉROVI Jezdí vám v Praze na dvojce takový starý konduktér, který stojí za zaznamenání jako vzor konduktérských ctností. Neboť povolání konduktéra nese obyčejně s sebou jakousi pochmurnost povahy a uzavřenost; proti tomu starý pán z dvojky je sama srdečnost a radost. Přivítá vás na prahu svého vlečňáku a hned začne vesele: „To je dnes čásek, co? Tak pojďte dál. Slečno, není vám zima v těch punčoškách? Koukněte, já nosím holinky; panečku, v těch je teplo. A nazdárek, pane, to jsme se dávno neviděli. To je vaše holčička? Kškš, na, nechceš ty kleštičky? Ja, ty holinky jsou ruské, ty mám od legionáře. Tak odkaďpak, matko? Ale, ale, tak z daleka? Za synem? Já mám taky syna doktorem. Dnes nám to pěkně jede, že? Rovnou? Jezus, vy máte krásný zimník.“ Ke každému novému pasažéru starý pán si na chvilku přisedne, pochválí mu něco, — kupodivu, že vždycky najde něco k pochválení. A každého už zná, s každým poseděl; snad nikdo na světě nemá tolik známostí jako on. Je jako hospodský, který vítá hosty do svého lokálku; z každého má radost, každému hledí říci něco milého. A proč o něm píšeme? Protože je bezmála jediný. Protože zrovna vnucuje myšlenku: kdyby každý zaměstnanec měl tak účastný poměr k „svému“ podniku, kdyby se cítil tak doma u svého stroje, kdyby měl takovou radost ze svého provozu, jak by se snadno řešila otázka sociálního spoluvlastnictví! Pročež, až přijdete do Prahy, sedněte si do vlečňáku dvojky; snad vás náhodou přivítá starý pán s brejličkami a něco vám pochválí, aby se vám veseleji jelo. Lidové noviny čtvrtek 5. ledna 1922
d 4
ŠKOLA A STYL Redakce časopisu Střední škola pořádá anketu mezi literáty na téma „co střední škola dala jejich stylistickému rozvoji“. Nevím, vyjde-li z ankety takto vymezené více než osobní vzpomínky na dobré i špatné typy gymnasiálních kantorů. Odpovídáme-li v novinách, je to proto, že se dnes střední škola hodně podceňuje a že je zkrátka skoro zvykem nadávat na „gym“ jako na instituci středověkou a hrozně málo užitečnou. Prošel jsem trojím gymnasiem a mám tedy dosti vzpomínek dobrých a ještě více špatných; přesto jsem přesvědčen, že jsem, pokud se týče vyjadřovací schopnosti dlužen střední škole velmi mnoho, a snad více, než sám vím. Střední škola může dát a dává mnoho pro styl, ale naprosto ne nejvíce tím, co v hodinách češtiny povídá o metafoře a synekdoše, o lícni a příměru a tak dále; nýbrž spíše tím, že nutí žáka, aby teď přetlumočil kvetoucí přirovnání z Homéra a nyní zase temnou periodu Sallustiovu, teď aby formuloval holou fyzikální poučku a hned zase souvisle vypravoval nějaký úsek dějin, nyní aby prováděl ve značkách matematický důkaz a pak zase aby syntakticky analyzoval parádně rozvinutou klasickou větu. Nejlepší vliv střední školy na slohovou kulturu vidím právě v její univerzálnosti, v její mnohostrannosti, která se — kupodivu — nyní zrovna oklešťuje. Bůhví, neutvořil bych už ani jediný aorist; ale jsem přesvědčen, že jsem se nelopotil s Démosthenem nadarmo. Vyhýbám se s hrůzou nejjednoduššímu sčítání; ale podnes lituji, že jsem nebyl ani trochu zasvěcen do tajemství integrálů a diferenciálů. Neboť není, myslím, účelem střední školy, aby absolvent podržel slovíčka a vzorce, jimž se učil, nýbrž myšlenkové metody, na kterých to vše visí. Umět, to je dočasné; ale rozumět, to je trvalé obohacení ducha. Bývali učitelé, kteří žádali, aby žák prostě uměl, co mu bylo uloženo; požehnáni buďtež ti, kteří žádali, aby tomu také rozuměl: aby si osvojil 5
metodickou stránku gramatického a historického a matematického a přírodovědného myšlení. Tady se střední škola zastavuje; ta scholasticky hračkářská logika pro septimány a uboze formulková psychologie pro oktavány — nevím ovšem, jaké cvičebnice jsou dnes — se nemohou považovat ani za předsíň filosofického myšlení. Odpusťte, nyní se mi poněkud rozšiřuje pojem „stylu“. Nechci jím rozumět jen verbální pohotovost a vkusnost ve vyjadřování, nýbrž formální dokonalost myšlení všude, a obzvláště v praktickém životě. Dobře rozumět slovu i faktu i myšlence; mít návyk přesnosti a jasné určitosti i v tom, jak vnímáme a zařaďujeme fakta, i v tom, jak je sdělujeme; nic nepřijímat ani nedávat polovičatě, chaoticky, nestráveně a matně; to je „styl“ v daleko důležitějším smyslu, než je onen krasocitně estetický. Střední škola není proto, aby vychovávala umělce, nýbrž lidi. Střední škola má být skutečně „gymnaseion“, totiž cvičiště; má spíše vychovávat než učit. Nikdo v životě nepotřebuje plusquamperfekta od „deiknymi“; ale mít v některé kapse svého mozku notný kus filosofické metody, to je věc tak užitečná jako umět si ořezat tužku. Mít v hlavě určitou schopnost historického myšlení je dokonce, myslím, užitečnější než umět dejme tomu hrát tenis nebo dovést štěpovat růže. Nepodceňujte nauky ve jménu praxe; naopak, v široké mnohostrannosti praktického života mají obecné naukové metody daleko více užití než ta ona speciální praktická znalost — pokud má pro vás cenu, dobře nebo aspoň přibližně dobře rozumět všemu lidskému. A v tomto smyslu bylo velmi důležito pro můj „styl“, jako pro styl každého, kdo nepohrdl šmahem svým vlastním osmiletým trápením ve škamnech, že jsem se musel učit gramatickým pravidlům a čistým, složitým, logicky podivuhodným starým jazykům, ani že jsem se musel učit dějinám a fyzice a krystalografii a geometrii, zoologii a matematice, že jsem se musel vyjadřovat v přesných větách, definicích, popisech, vzorcích a číslech, a že tu a tam se našel učitel, který mne přinutil tomu také rozumět, jako byl jemný filolog 6
Steinmann nebo krásný přírodopisec Oldřich Kramář. A je to snad kruté, ale přál bych i nynějším žákům pro jejich duševní styl, pro formální dokonalost jejich příští mozkové činnosti v kterémkoliv okruhu práce a života, aby se museli mnoho učit: ale nikoliv mrtvým slovům a vzorcům, nýbrž živým, krásným a užitečným cvikům duševní všestrannosti. Lidové noviny sobota 18. listopadu 1922
K
7
PRONOBIS Za jediný týden Reden a Redding, dva uhelné doly, oheň a voda, výbuch a zátopa, tři sta mrtvých a šedesát mrtvých; zas dvě prohrané bitvy z těch, jež svádí člověk s přírodou a jež odnáší vždycky chudák s motykou v ruce. Zas o kus zkrváceného uhlí víc; stroje světa se proto nezastaví; nikdo nevzdá smeknutím klobouku čest neznámému padlému ve věčné bitvě práce. Reden a Redding, šachta v Polsku a ve Skotsku, dvě nová jména v předlouhé rubrice prohraných srážek. Noviny psaly, že při požáru v dole Reden třikrát sfáral jeden havíř, aby zachraňoval zasuté kamarády; dvakrát byl vytažen v bezvědomí; potřetí byl vytažen mrtev. Ten člověk se podivnou náhodou jmenoval jménem, jehož symboličnost je otřásající: jmenoval se Pronobis; jmenoval se Zanás. 'Za nás' potřikrát sestoupil do hořícího dolu; a zahynul 'Za nás'; 'Za nás' nesl pomoc zasypaným lidem. Nedočteme se, jaký to byl člověk; snad byl, jako havíři bývají, trochu bledý a hubený, šlašitý, těžké chůze a šikmých ramen; snad byl podoben komukoliv jinému, ale jméno, jež nesl, jeho trojí cesta a smrt za kamarády z něho činí věčnou a symbolickou postavu. Sám Kristus by se mohl korunovat jeho jménem. Když tonul Titanic, setrval lodní telegrafista ve své komůrce, aby vrhal do světa volání tonoucích: S.O.S. Setrval, zatímco odrážely záchranné čluny od klesající lodi, a utonul na ní. Vzpomeňte si na telegrafistu z nedávné katastrofy japonské. Skoro vždy, když osud drtí lidi a jejich dílo, potká vás nějaký Pronobis: zjeví se na okamžik lidská tvář, ozářená tragickým zábleskem chvíle, a zmizí opět ve tmě; ale tento okamžik stačí, aby člověk začal bezhraničně milovat lidstvo. Jistě nikde ve světě nemají zlatou knihu hrdinů, kde by byly zapsány všecky skutky statečné pomoci, vytrvalosti a nasazení života; neboť dějepis se nestará o lidi. Kdo ještě vyloví ve své paměti jméno telegrafisty z Titanicu? Kdo kdy napíše acta sanctorum et martyrum činného lidského života? Každý poslanec, každý literát 8
a ministr a nevímkdo má své místečko v tom, čemu se říká „dějiny”. Pronobis nevstoupí do žádných dějin, neboť je věčný; neznamená pranic ve vývoji lidstva; on jenom… udržuje nejvyšší hodnotu lidstva, a to je skutek tak nadčasový, že se na něj nejsnáze zapomíná. Pronobis neudělal nic nového; jistě byl nějaký Pronobis už v hořící Sodomě a Gomoře a nestál Abrahámovi ani za zachránění, neboť byl to obyčejný hříšník; ale v hodince nejvyšší nouze učinil nebo se pokusil učinit víc než deset spravedlivých. Jistě takový Pronobis pomáhal lidem při potopě světa, a Noe jej nevzal do archy jako zvláštní druh zvířete, stejně jako my jej nebereme do dějin nebo na titulní list novin; bože, to je tak samozřejmé, že se při každé katastrofě najde Pronobis! Vypadá to jako slovní hříčka, ale nelze se vymknout její podivné mravní logice: co učinil Pronobis, učinil za nás. Za jednoho každého z nás sfáral do hořící jámy, abychom se nemusili hrozit, že člověčenstvo se střemhlav nevrhlo na pomoc hynoucím; za jednoho každého z nás nasadil život, aby byla udržena hodnota lidské obětavosti; vykoupil nás svou smrtí z můry bezmocné soustrasti. PRO NOBIS! Kolik vůdců lidu, básníků, velkých tohoto světa by mohlo naplnit smysl toho zvláštního jména? Spíše to učinili zapomenutí hrdinové katastrof už zapomenutých. ORA PRO NOBIS, oroduj za nás, povídá se v litaniích ke všem svatým. Svatí a mučedníci tohoto světa za nás neorodují v žádném nebi, nýbrž na zemi; orodují v našich srdcích za lidstvo, abychom v ně neztratili víru. MORERE PRO NOBIS, zemři, Pronobis, zemři za nás, až bude opět třeba dát svrchovaný příklad lásky a statečnosti uprostřed všeho toho zla, jež otřásá lidstvem. REVIVE PRO NOBIS, vracej se věčně mezi nás; neboť ještě je nám souzeno mnoho trpět a mnohokrát zvedat oči k ozářené tváři člověka. Lidové noviny neděle 30. září 1923
G 9
NÁRODNÍ ZVYKY Abych začal definicí: Národní zvyky jsou ony obyčeje, jež nemají prakticky jiného účelu než ten, aby se dělaly; někdy bývají spojeny s pocitem zábavy. Národní zvyky jsou například stavění májí, vynášení Morany, pořádání oslav a podobně. To jsou národní zvyky hromadné. Vedle nich jsou národní zvyky rodinné, jako například rozsvěcování hromniček, sbírání podkov pro štěstí nebo tzv. veliké poklizeni před svátky. Nejméně pozornosti věnoval dosud národopis národním zvykům, jež vykonává člověk v kruhu nejužším, totiž sám pro sebe. Těmto zanedbaným, ale obecně rozšířeným obyčejům chci věnovati trochu místa a studia. Zaujímání stanoviska Zaujímání stanoviska je národní obyčej, který se vykonává zpravidla, dostaví-li se něco nového. Tento zvyk je příbuzný s jiným, který se jmenuje „vzetí na vědomí“. Vzetí na vědomí je intelektuální obřad, kterým se nějaká nová věc nebo okolnost přijímá z jisté poloexistence, z jakéhosi stavu čekatelství do plné, uznané a přípustné existence. Tím, že jsem něco vzal na vědomí, jsem — abych tak řekl — dovolil, aby to bylo. Zaujímání stanoviska je obřad, kterým přijímám novou věc nejen do třídy faktů, nýbrž mezi skutečnosti tak solidní a známé, že o nich mohu nadále říkat pořád to samé. Co o nich říkám, je lhostejné; je to obyčejně něco docela vedlejšího nebo se to samotné věci vůbec netýká; podstatné je, že je tu něco neměnného, totiž ustálená věta, kterou budu mít kdykoliv po ruce, kdy se setkám s dotyčnou věcí nebo okolností. Zaujímání stanoviska je vskutku obřad čili proces čistě formální. Nepředpokládá ani zájem o věc, k níž stanovisko zaujímám, ani jakoukoliv znalost věcí. Naopak každá podrobnější znalost věci hrubě ztěžuje zaujetí stanoviska. Nejlépe se stanovisko zaujímá 10
zdálky. Často je třeba obejít věci tak, aby ležela v nějakém jiném směru, dejme tomu nalevo ode mne; teprve pak mohu k ní zaujmout stanovisko. Pokud jsem k věci nezaujal stanoviska, je jaksi nehotová, nedodělaná, k ničemu; jelikož o ní mohu říci cokoliv, nemohu o ní říci nic. Teprve když si ze všech možných tvrzení vyberu jedno určité a rozhodnu se opakovat je, kdykoliv o věci nebo i o čemkoliv jiném bude řeč, zaujal jsem stanovisko a vynesl soud. Vynášení soudu je cosi jako vynášení Smrtky; připojujeme se tím k události, která nastala naprosto bez našeho přičinění. Jenže při vynášení Smrtky se Smrtka hodí do vody a nechá uplavat; při vynášení soudu se to bohužel neděje. Stanovisko lze zaujmout ke všemu: k aviatice, deflaci, socialismu, modernímu malířství nebo divadelní krizi; nejsnáze k věcem, po kterých nám docela nic není, tíže k věcem, o kterých jsme poněkud informováni, nejhůře k těm, se kterými máme, tvoříce a věříce, co dělat; naprosto nelze zaujmout stanovisko sám k sobě. Přiložení ruky Přiložení ruky je zvyk, jejž velmi často vykonáváme, když se něco děje, zejména věci, ve kterých se nevyznáme a do nichž se nemáme plést. Je to činné braní účasti na osudu druhých lidí nebo zasahování do takzvaného běhu událostí. Podstata přiložení ruky je v tom, že naprosto nepřikládáme ruku, nýbrž začneme mluvit a radit. Svalí-li se na ulici kůň, přiložíme ruku tím, že řekneme, aby ho někdo vzal za ocas. Ruka se přikládá obyčejně, když je takových rukou celá kupa; a přece to není národní zvyk hromadný, nýbrž individuální, neboť celý vtip té živé účasti je v tom, že každý přikládá ruku jinak a doporučuje něco jiného. Tento národní zvyk je spojen s intenzívním pocitem zábavy, neboť dovoluje nám, abychom toho, jemuž přikládajíce ruku radíme, považovali za osla. 11
Přiloží-li ruku někdo, kdo tomu náhodou opravdu rozumí, řekne se, že tohle by každý dovedl, nebo že ten chlap tu chce poroučet, nebo něco podobného. Národní zvyk se totiž ve své čistotě nemá kalit praktickou užitečností, jsa především zábavou. Líti čisté víno Nalíti někomu čistého vína náleží mezi staroslovanské zvyky pohostinnosti. Nesmí to být víno lehké ani šumivé, suché ani sladké. Nalévání čistého vína záleží podstatně v tom, že někomu vynadám; čím víc a silněji mu vynadám, tím je to víno čistší. Účelem tohoto zvyku není uctít a rozjařit toho, jemuž nalévám, nýbrž potěšit své srdce a jaksi si ulevit. Uctívání jednoho muže Tento zvyk je poněkud záhadný; musíme předpokládat, že kdysi existovala vynikající mužská osobnost, která se neobyčejně přesně a spolehlivě dostavovala, kde jí bylo třeba, povstávala zvláště dochvilným a slavnostním způsobem, který podnes nevymizel z paměti lidí, a i jinak jednala naveskrz příkladně. O tomto muži není dále nic známo, ani jeho jméno, ba ani věk, kdy žil; uvádí se prostě jako „jeden muž“. Na jeho zářivý příklad se vzpomíná podnes, říká-li se, dejme tomu, „dostavte si všichni jako jeden muž“, nebo „shromáždění povstali jako jeden muž“, nebo i „dalo se na pochod jako jeden muž“. Je ostatně dobře, že neznáme jeho jména: zní to naléhavěji a tajemněji, než kdybychom říkali „dostavte se všichni jako Václav Říha“, nebo „shromáždění povstalo jako František Šedivý“. Navrhuje se, aby byl Jednomu Muži postaven pomník; doufám, že všichni jste pro to jako jeden muž. Co je požehnané I v tomto nevěreckém století zůstaly dvě věci požehnány: tloušťka a jisté stáří. Manželství například už není požehnané, 12
ačkoliv je řekněme také tak nepříjemné; v nejlepším případě je požehnáno dětmi. Fakt, že tloušťka platí za požehnanou, je snad atavismus z dob kanibalských. Požehnané stáří je to, ve kterém se umírá: „Umřel v požehnaném věku osmdesáti let.“ Tedy věk čtyř let, kdy dostal první kalhoty, nebyl nikterak požehnaný, ani věk čtrnácti let, kdy se poprvé zamiloval, ani hodně pozdější věk, kdy dostal trochu rozumu. Je to fatální věc, že požehnaného věku dosáhneš teprve tím, že umřeš; to už je na požehnání trochu pozdě. Budování základů Budovati základy je obecným národním zvykem v každé veřejné činnosti. Jeden buduje základy našeho pojišťovnictví, druhý opět základy odborných škol pro pěstění bourců, třetí pak základy klusáctví a čtvrtý základy mravního hnutí pro správné žvýkání. Vůbec pak veřejná práce je taková stavební živnost, kde se budují jenom základy a samé základy a patrně nic víc. O nikom se neřekne, že zasklil naše pojišťovnictví, oslavil rovnost v odborných školách, omítl naše klusáctví nebo vykonal potřebné lakýrnické práce na poli mravního hnutí. Přinést o kousek výš nebo dál, co už tu je „vybudováno v základech“, to není to pravé záslužné dílo; něco přihobloval a vyspravit, opatřit trochou pohodlí pro každého, udělat to pěkné na pohled, připravit k hladkému a modernímu fungování a to vše pořídit lacino a navěky, to už nenáleží k národnímu zvyku budování. Mluvení nahlas a do očí Říci něco nahlas a do očí, to je také takový národní zvyk, který má své závazné formální předpisy. Například nemá se říci nahlas, že je něco (v naší republice nebo v našem konzumním spolku) v pořádku, nýbrž nahlas se má říci, že tam něco není v pořádku. Nahlas má se mluvit o korupci, zlořádech, machinacích a podobně; o lepších stránkách života se má mluvit šeptem a po straně. Neříká se 13
někomu do očí, že má krásné oči nebo že je moudrý a vůbec správný; do očí se mu má říci, že dejme tomu ničemu nerozumí nebo že je nám známo, kdo má na hlavě máslo, a podobně. Vůbec když už mluvíme nahlas a do očí, musíme přitom nalíti čisté víno. Podobným zvykem je mluviti po česku. Když jsem „někomu něco řekl po česku“, tu jsem mu jistě nedal kochat se na krásách mateřštiny, nýbrž podivovat se mé ráznosti a — nu, tedy otevřenosti. Říkám to, jak si to myslím. Mluviti jménem! Mluviti jménem všech, jménem stavu, jménem každého poctivého Čecha neb podobně je národní obyčej provozovaný při každém veřejném mluvení. Je odkoukán asi soudcům, kteří odjakživa vynášeli rozsudky „jménem Jeho Veličenstva“, ježto by to jistě nemělo tu pravou a hroznou platnost, kdyby je vynášeli s formulí „aby nestála řeč“ nebo „když jsme tak pěkně pohromadě, tak vás odsuzuji k deseti letům vězení“. Podobně veřejný mluvčí si myslí, že by to, co říká, nemělo tu pravou a hroznou platnost, kdyby to neříkal „jménem všech“, nýbrž sám za sebe nebo jen proto, aby nestála řeč. K tomu, aby člověk mluvil jménem všech, není naprosto nutno, aby něco viděl o smýšlení dotyčných všech nebo aby si dotyční všichni v tu chvíli vůbec něco myslili. Třeba řečník prohlašuje jménem všech, že poměry v obecní radě jsou prostě neudržitelny, zatímco všichni myslí na to, že je tady v sále hrozně horko a že už toho ten partyka napovídal dost. Mluviti jménem všech je velmi zábavné, neboť dává to mluvčímu kuráž tvrdit věci, které by se přece jen ostýchal nebo rozpakoval pronášet jako své vlastní mínění. V obecném zájmu V obecném zájmu například není, aby zámečník dělal dobré zámky (to je jeho a ne obecná věc), nýbrž aby vedl opozici v místní záložně. Není v obecném zájmu, aby pan berní vybíral daně, nýbrž 14
aby organizoval nějakou stranu obecných zájemníků. Tomu se říká veřejné zásluhy. Kdo dělal laciné zámky nebo vzorné účty nebo vůbec to, co uměl, na místě, kde byl postaven, nedostane olivový věnec veřejných zásluh. Obecný zájem je něco jako obecní pastvina: může tam každý; zde je — v opaku k biblickému slovu — mnoho vyvolených, ale málo povolaných. K obecnému zájmu není třeba zvláštních znalostí; naopak zvláštní znalosti zužují takzvané široké hledisko obecného zájmu. Každá moderní obec má mít pro děti několik obecních hřišť a pro dospělé několik obecných zájmů. Ujmouti se slova Tady už mne zřejmě jen šálí usus verbi: Když čtu, že se někdo někde „ujal slova“, mám představu, že se ho ujal tak, jako by se ujímal sirotka: tak šlechetně a obětavě; že tomu slovu bylo křivděno, že bylo utlačeno nebo zapomenuto, a tu tedy že ten člověk vstal a řekl: „Proboha vás prosím, lidičky, buďte tak hodní, já nevím, jak to říci, ale tuhle je jedno slovo, které leží mezi námi na zemi jako žebráček a nikdo z pánů řečníků se k němu neschýlil, aby mu pomohl na nohy; a tak jsem chtěl jaksi poprosit, abyste se nad ním jako slitovali.“ A tu by řekl to sirotčí, ušlápnuté, všemi zapomenuté slovo, a bylo by to dejme tomu „láska“ nebo „odpusťme si, co jsme si“ nebo „všichni naši bližní“ — slovo, které opravdu nemá zastoupení na politických schůzích či valných hromadách, kde právě se lidé „ujímají slova“. To však rozhodně není národním zvykem. Lidové noviny pátek 3. srpna, středa 8. srpna a neděle 14. října 1923
i 15
VLASTNÍ MÍNĚNÍ Každý chce mít své vlastní mínění; to je v pořádku a nelze proti tomu nic namítat. Ale toto vlastní mínění má jednu prašpatnou vlastnost: že se obyčejně také nahlas řekne. Jsem rád, že můj soused má o všem své vlastní mínění, ale je mi nevolno, když je musím někdy poslouchat. Kdybych potkal toho jistého neznámého pána a řekl mu, že je osel a nemehlo, hnus, pitomec, zvíře a šubjak, urazil by se hrozně. Ale on, neznámý pán, se postavil před jeden z nejlepších obrazů Goghových, pochechtával se a pronesl co nejhlasitěji, že to je blbost, a že jeho šestiletý kluk by to také tak namaloval. A řekl to aspoň pětkrát, aby to všichni slyšeli. Kdyby veřejně pouštěl své větry, styděl by se patrně; ale pranic se nestydí pouštět veřejně své vlastní mínění, ačkoliv tohle je daleko horší. Tlustá panička se tlačí v divadelní šatně a veřejně si povoluje: to že zas byla otrava a pitomost, a že je škoda večera a podobně. Kdybych se před ní postavil a veřejně hlásal, že je tlustá, stará, nejedlá kvočna, dostala by asi křeče. Neboť „vlastní mínění” lze si dovolit jen vůči umění; v soukromém životě je žalovatelné. První požadavek společenské výchovy je umět ukrýt svou hloupost. Vlastní mínění je veliký dar od pánaboha, ale musí se za ně něčím platit: mlčením. Vlastní mínění je cosi jako trávení a jiné vnitřní procesy; nemá se s tím chodit ven. Nevýhoda kritiky je, že kritik veřejně říká své vlastní mínění. Příliš se tím prozrazuje. Proto mají umělci tak špatné mínění o kriticích; ale za to kritikové nemohou, že musejí veřejně říkat to, co jiní — bud zámožnější nebo lépe vychovaní — mohou utajit a nechat pro sebe, totiž právě své vlastní mínění. Existuje také vlastní mínění v politice. Ale ačkoliv každý své mínění považuje za vlastní, mají tato vlastní mínění paradoxní
16
náklonnost organizovat se. Takovou vymožeností vlastního mínění je například novopečená organizace abonentů divadla. Je vůbec psychologicky zvláštní, že takové mínění, ač je výslovně vlastní, má tak strašnou náklonnost vylézt hlasitě na veřejnost. Mášli o něčem své vlastní mínění, važ si toho; a hleď je pečlivě uchovat jako právě tvé vlastní. Když to pustíš ven, už to patří všem. Buď žárliv na své vlastní mínění: nech je pro sebe; a když už to musí ven, tedy tiše, tiše! Je jenom jeden druh mínění, který je ještě horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější než vlastní mínění; a to je veřejné mínění.
Lidové noviny středa 20. června 1923
h
17
CHVÁLA ZAHÁLKY Chtěl bych dnes zahálet: snad proto, že je tak obzvláště krásně, nebo že na dvoře pracují truhláři, nebo že slunce svítí, nebo z tisícerých jiných příčin: chtěl bych zahálet. Nechtěl bych jít někam ven, neboť jít není už zahálet; ani číst ani spát, protože ani to ani ono není zahálka; ani se bavit, ani odpočívat, protože zahálka není ani odpočinek ani zábava. Zahálka, čistá, dokonalá zahálka, není ani kratochvíle ani dlouhá chvíle; zahálka, toť něco negativního: je to nepřítomnost všeho, co člověka zaměstnává, zabavuje, rozptyluje, zajímá, zaneprázdňuje, trápí, těší, váže, vyžaduje, baví, nudí, okouzluje, otravuje, zabírá nebo zaneřáďuje: je to nic, zápor, neúčel, bezcíl, nevím už jak to říci: zkrátka něco dokonalého a vzácného. Především: zahálka není maření času; mařil bych čas, kdybych dejme tomu nabíral sítem vodu; ale když zahálím, tak to právě nedělám, nedělám nic zbytečného, jelikož nedělám vůbec nic. Za druhé, zahálka není matkou hříchu; nemůže být vůbec matkou, jsouc dokonale neplodná. Netouží po ničem; zahálka, která touží, už nezahálí, už něco dělá, už má někam zamířeno. Za třetí, zahálet není lenošit. Lenošit je opomenout dělat něco, co by člověk dělat měl, a místo toho chtít si hovět. Zahálet, to je nedělat vůbec nic, a přitom vůbec nic nechtít. Zahálet není ani odpočívat. Kdo odpočívá, dělá něco užitečného: připravuje příští práci. Zahálka je bez vztahu k jakékoliv minulé a budoucí práci; nemá následků a nečeká na nic. Zahálet není také požívat klidu. Hřát se na slunci, mhouřit blaženě oči, příst jako kočka, to vše je činnost případně velmi účelná, nebo je aspoň příjemná; a příjemnost sama o sobě už je cosi jako účel. Zahálka je naprosto bezúčelná; nedomáhá se ani klidu ani libosti, prostě ničeho.
18
Klid, toť pomalu a stále plynoucí proud, jenž tiše šplouchá a zkolébává; odpočinek, to jest temná a pokojná tůně, na níž odplývá rmut a pěna zlých nebo prudkých chvil; lenošení, toť zátoka pokrytá zelenou řasou, slizem a žabími vajíčky; ale zahálka jest utkvění. Nemá rytmus ani zvuku; stojí, nepostupuje. Nedává život plevelu ani řase ani komáru. Voda mrtvá a průhledná. Byť stojí, nezahřeje se. Stojí a neobrůstá. Nemá směru ani obsahu ani chuti. Chtěl bych dnes zahálet; ne, chce se mi nechtít nic. Chce se mi — čeho vlastně? Ničeho; neboť to právě jest zahálka. Být jako kámen, ale bez tíhy. Být jako voda, ale bez zrcadlení. Jak oblak, ale bez pohybu. Být jako zvíře, ale bez hladu. Být jako člověk, ale bez myšlenky. Dívat se na bílý papír, prázdný a hladký; nepsat a dívat se, až by se (z vlastní iniciativy) pokryl černými písmenky, slovy, větami, řádky odshora dolů: první list, druhý a třetí; a pak, pak to nemuset číst, pak to s ohromnou samozřejmostí pravé, hluboké zahálky vůbec nepřečíst a obrátit oči k první jarní mouše, která leze po okně, dívat se na ni a nevidět ji; a pak — nu, což zahálka potřebuje nějakého programu? Neboť vždy lze nalézt něco k nedělání, k nevidění a k nesledování. A když člověk dozahálel, vstane a vrací se jakoby z jiného světa. Vše je trochu cizí a daleké, protivné jaksi a napjaté; a člověku je tak… tak divně, že… zkrátka si musí po zahálce odpočinout; odpočinuv pak chvíli lelkovat, pak si ještě polenošit, potom se oddat jistému klidu, a teprve potom je schopen sebrat všechny své síly a začít dělat něco zcela zbytečného.
Lidové noviny úterý 27. března 1923
o 19
DOBRÉ ÚMYSLY U některých lidí se to dostavuje pravidelně na Štědrý večer, u jiných až na Silvestra a u ještě jiných třeba i o jejich narozeninách nebo kdy; zkrátka každý člověk má svůj den, ve kterém pojímá dobré úmysly. Tak to na něj zničehonic přijde jako nachlazení nebo zjevení; nejdřív je mu trochu hloupě, pak se mu udělá morálně nanic, a potom si řekne, že sám je tím vinen a že by všechno mohlo být jinačí a lepší, kdyby nějak zreformoval svůj život. To je okamžik, kdy se člověku zpravidla vynoří Dobrý Úmysl. I pojme pevné předsevzetí, že dejme tomu od zítřka nebo od Nového roku bude časněji vstávat; nebo že bude pro své zdraví dělat strašné a hygienické věci, například hned ráno pět minut cvičit nebo se koupat ve studené vodě nebo číst na lačný žaludek několik stránek Marka Aurelia; nebo že bude míň kouřit; nebo že vůbec přestane kouřit; nebo že nechá politiky a pití; nebo že denně věnuje tři hodiny sebevzdělání a rozjímání; nebo že začne šetřit a zaplatí své dluhy; nebo že udělá něco velikého. Mám za to, že každý z vás prodělává aspoň jednou do roka tuto hodinu Dobrých Úmyslů. Myslím dokonce, že i velmi slavní lidé, jako třeba ministři nebo světci, pocítí aspoň jednou za rok strašné pokušení Dobrých Úmyslů. Věřím, že není člověka, který by aspoň jednou za rok nechtěl obrátit a začít nějakým způsobem nový život. Nuže, je to pravda: když člověk pojal dobrý úmysl, nevstane zítra ani o pět minut časněji nežli včera, nedá se do müllerování, ani nezačne dělat něco velikého; ne že by to nešlo, naopak, ale zrovna toho dne to náhodou jaksi netento, a člověk si na to musí pomalu zvykat, a ostatně může s tím začít až zítra, ano, určitě zítra; čímž bývá dobrý úmysl zpravidla vyřízen. Je tím sice vyřízen, ale není zmařen; neboť podstata a smysl dobrého úmyslu není to, aby jej člověk splnil, nýbrž aby jej prostě měl.
20
Vyvstane-li ve mně v hodinu Dobrých Úmyslů ctnostné a hrdinné předsevzetí, že od zítřka budu časněji vstávat, projeví se tím velký a osvobozující fakt: že mohu časněji vstávat, jelikož to záleží jen na mně a je to v mé moci. Bylo by strašné, kdybych věřil, že prostě nemohu časněji vstávat a že to vůbec není v mé moci. Bylo by hrozné, kdybych měl za to, že vstávám trochu pozdě ze zdravotní nutnosti nebo pod neúprosným nátlakem poměrů. Dobré úmysly dokazují, že ještě pořád můžeme změnit svůj život nebo sebe samy. Bylo by zdrcující, kdybychom došli k poznání, že už nemůžeme vůbec nic na sobě nebo na svém denním životě předělat a měnil. Pokud člověk v sobě živí heroickou představu, že začne časně ráno vstávat, udržuje v sobě i podivuhodnou možnost, že začne nově žít; že uvidí východ slunce nebo dokonce nádherný východ sebe sama. Pokud si člověk umiňuje, že bude müllerovat, nechává si otevřenou možnost, že bude krásný jako olympijský vítěz. Pokud pěstujeme dobré úmysly, popíráme, že to, co děláme, děláme nutně. Dobrý úmysl je nezkrotný projev svobodné vůle. Pokud je člověk schopen dobrých úmyslů, leží před ním život jako veliká, nevyzkoušená a slibná možnost. Panebože, jaké věci bych napsal, kdybych počal vstávat v šest hodin ráno! A kdybych nadto čtvrt hodiny cvičil a koupal se ve studené vodě a přitom četl Marka Aurelia a dvě hodiny denně se vzdělával a místo čtení novin truhlařil nebo okopával zahrádku a naučil se hrát na harmoniku a denně běhal pár hodin po polích a trochu se ponořil do východní filosofe a chodil mezi lid a osvojil si základy národního hospodářství a četl v originále Platóna a sám si zhotovil radiostanici a naučil se skvěle lyžařit a pilně se věnoval hvězdářství a cvičil se v řečnictví a pěstoval turistiku a dělal pokusy s křížením hvozdíku a choval holuby a odpovídal ihned na všechny dopisy a denně několik hodin rozjímal o velikých věcech člověka a vyvinul nějakou rozsáhlou činnost ve prospěch všech bližních a poznal všechno, co má člověk znát, a přitom nepromařil ani minutu času. — Neboť to vše a ještě mnoho 21
jiného je v mých dobrých úmyslech. Život je nesmírně a nevyčerpatelně bohat pro naše dobré úmysly. Přeji vám hodně mnoho dobrých úmyslů na svátky dobré vůle.
Lidové noviny pátek 25. prosince 1925
E
22
OBÁLKA, KTERÁ NELEPÍ Nu ano, je to maličkost; napíšeš dopis, olízneš naklíženou ořízku, a je to. Za půl minuty se začne cípek ořízky odchlipovat a zvedat; koukejme, nechce to držet. Zabručíš něco, navlhčíš ořízku znova a zatížíš dopis biblí nebo Herzerovým slovníkem; tak teď to musí držet. Za hodinu ten slovník zvedneš; a ta obálka se zřejmou úlevou slabounce vzdychne a rozlepí se po celé ořízce. Teď hledej arabskou gumu nebo lžíci mouky nebo sakra něco, čím bys ten zlořečený dopis zalepil; co při tom pronášíš, to se nedá napsat, ale je to strašné. Proč u všech všudy z desíti obálek jich devět nelepí? Jak povídám, je to maličkost; ale opravdu, proč u nás obálky nelepí? Nic jiného nemají na práci; nic na nich nežádáš, než aby, u čerta, lepily. Když jsi je kupoval, řekl jsi: „Dejte mně obálky, ale takové, které lepí.” „Prosím,” řekli ti, „to je zaručeně výtečná kvalita, vašnosti, to je prima zboží.” Ale ani tato zaručeně výtečná kvalita, vašnosti, z jakýchsi tajemných příčin nelepí; snad lpí na našich obálkách nějaká stará kletba; jen to mne dožírá, že jsem ještě nenašel papírníka, který by mi řekl: „Vašnosti, kdepak, u nás přece obálky vůbec nelepí; ale kupte si tadyhle lahvičku lepidla, zaručeně výtečná kvalita, vašnosti; uděláte líp, když nebudete spoléhat na naše obálky, naklížíte si je sám. Ale z nějakých orientálních důvodů mi dosud žádný papírník neřekl pravdu; a přece, vidíte, mohl by přitom vydělat na lepidle. Jsou země, kde kvetou oranže, a země, kde je věčné jaro; jsou dokonce země, kde obálky lepí; sám jsem tam byl a sám jsem to zkusil. Snad je to neuvěřitelné, ale je to tak: jsou končiny, kde fabrikant má za to, že obálka, která nelepí, je jako hodinky, které nejdou, nebo jako kráva, která nedojí; kde se domnívá, že pro pár mizerných šilinků výdělku nemusí denně dopalovat sto tisíc lidí, kteří olizují obálky. Nejspíš má ten fabrikant jakousi něžnost k lidstvu a hledí mu láskyplně pomazat obálky nejlepším lepidlem; nebo věří v Boha a bojí se věčných trestů; nebo věří v lidi a přeje si, aby lidé věřili v něho; nebo je optimista a svým způsobem hledí dokázat, že není všechno na světě šmíra a svízel a nepohodlí. Snad je to pro 23
něho věc ctižádosti, aby jeho obálky lepily; nebo to považuje za zvláštní mravní příkaz; nebo to je v jeho zemi prostě obchodní uzance. Obchodní uzance nebo životní názor: je to potřeba kvality. Můžete posuzovat země podle jejich básníků a filosofů; ale můžete je posuzovat také podle jejich sirek, obálek a motouzů. Země, kde obálky nelepí a motouzy se trhají, má něco nedobrého; život je tam jaksi svízelný, plný malých nezdarů, zlosti a lapálií; lidé jsou nakvašení a nespokojení, protože denně se potýkají se životní smůlou a nesolidností; nemohou důvěřovat ničemu, neboť svět je většinou šmízo, náhražka a zatracený šmejd. Být denně připravován o důvěru a trpělivost, to je životní šmíra; člověk může s nadšením slepovat rozbitou popelnici, ale nemůže s nadšením slepovat obálku, která nelepí; dokonce ani nemůže s nadšením psát dopisy nebo posílat do tisku básně. Ano, je to maličkost; ale svět by byl lepší, kdyby všechny obálky lepily; nebyl by lepší jen o ty obálky, ale o pocit důvěry a solidnosti. Solidnost má jakýsi společný kořen se solidaritou, je to vzájemnost výrobce a konzumenta; je to index společenské úrovně. Člověče, povídá dobré zboží, koukej, můj výrobce jedná s tebou jako s džentlmenem; bere na tebe ohled, váží si tě a nedělá si z tebe šoufky; vždyť vidíš na mně, jak si tě cení. Zdá se, že střední Evropa, která mívala svůj trh skoro výhradně v zemích civilizačně zaostalejších, nemusila si ve svých výrobcích klást přísný požadavek kvality; víme, čemu se říká „exportní zboží”. Je otázka, není-li tenhle export trochu vinen tím, že se u nás v mnohém ohledu plně nevyvinula pravá morálka výroby, to jest kvalita. A je další otázka, jak daleko a jak hluboko zasahuje problém kvality náš národní život. Ale to už je věc obsahu a ne obálky. Lidové noviny úterý 23. června 1925
U 24
STUD PŘED ŽEBRÁKEM Bývá to dědeček s bílými vlásky, nebo maminka se zachumlaným dítětem, nebo babka ohnutá v pravý úhel, jako by něco pořád hledala na zemi a nemohla to nalézt; bývá to slepec, ťukající před sebou holí, nebo ženská se dvěma zkřehlými caparty, nebo hrozný starý, nebo lidé bez rukou, bez nohou, všelijak zkřivení a nepodaření, lidé s pahýly, zmítaní třasem, zakrslí, s užraným nosem, huhlající, kašlající, prodávající sirky nebo svazeček ptačího zobu, stojící u zdi, skrčení v koutě jako odložená věc, putující po chodníku, modlící se, obalení v hadrech nebo podivně čisťouncí, nebo takoví, kteří nemají nic než oči, kterými prosí; věru, velmi podivná sbírka člověčenstva, velmi zvláštní a roztodivný soubor. Kupodivu, že se nenašel výstřední miliardář, který by si založil sbírku žebráků, který by chodil po městech a sbíral tyto zvláštní kusy tuctové i jedinečné, tak jako jiný sbírá staré hodiny nebo staré a vzácné tabatěrky. Mohla by to být velmi veliká sbírka. Mohla by to být největší galerie na světě. Nemohu si pomoci: nedovedu považovat žebrotu za věc nedůstojnou. Nemám za nedůstojno člověka, aby dostával od bližního něco darem. Nepovažuji za ponížení, aby člověk o něco prosil. Naopak, je zcela důstojno nás lidí, aby se prosilo i dávalo. Obecně řečeno, člověk není dobrý jen k tomu, aby se na něm vydělávalo; je dobrý i k tomu, aby se mu dávaly dary. Pravý žebrák je člověk, který už není užitečný k ničemu; hodí se jen k tomu, aby byl živ z milosti lidí; ale jeho zvláštní a skrytá užitečnost je právě v tom, že žije z milosti. Příroda nechává umřít své žebráky; strom, který se nemůže sám živit, umře; zvíře, které se nemůže samo živit, zahyne; člověk, který se nemůže sám živit, budiž živ. U nás doma chodívali žebráci každého pátku hromadnou žebrotou; byl to pro mne, kluka rozdiveného, den slavný a vzrušený. Už z dálky jsem vyhlížel to chromé, belhavé, mručící, klopýtající procesí, i běžel jsem domů 25
s velkým a vítězným křikem, že „už jdou“, jako by se blížili tři králové ve vší své slávě; a pak jsem mohl nechat oči na tom, jak maminka vyšla na práh a krájela jim chleba, zatímco oni přešlapovali a huhlali. Měl-li jsem tehdy nějaký pocit svátku, bylo to v pátek ráno a ne v neděli. Existují řemeslní žebráci, kteří mají svá místa, jako má kramář svůj krám; existují ostýchaví žebráci, kteří zazvoní u vašich dveří a odříkají své „promilosrdenstvíboží“; existují žebráci, kteří chodí jen po lepších obchodech, odkud je šéf honem vyklopí s nějakým šestákem, aby už byli venku; existují jiní, kteří se k vám připojí na ulici a chroptí vám do ucha, že zrovna přišli o místo a nemají co dát do úst. Nuže, o všech těchto varietách a odrůdách vám řekne každý policejní rada a strážník a muž zakládající si na svém rozhledu i zkušenosti, že to jsou většinou taškáři a lenoši, kteří by mohli dělat a nedělají, že ty děti těch maminek jsou vypůjčené, že tamhleta ohnutá babička má dceru vdanou za správce domu, a tamten bílý dědeček že všecko prochlastá; že všechna žebrota je švindl a povalečství a řemeslo, živící se z hlouposti důvěřivých lidí, a že zkrátka nic jim nedat a basta. To vše bylo řečeno mnohokrát i veřejně; mělo-li to nějaký praktický následek, nebyl to ten, že by vymizela třída žebráků, nýbrž ten, že se vytvořila nová třída lidí; stydlivých a rozpačitých dárců. Řekněme si to: vztáhne-li se k vám z temného kouta žebrající ruka, možná, že do ní nic nedáte; řeknete si třeba, že nemáte kdy se hrabat v kapse po drobných a že beztoho žebrota je švindl a že už by se jednou mělo něco udělat, aby se takové věci na ulici netento. Ale ještě jste to nedomyslili, a už se vám udělá hořko a stydno; stydíte se, že jste do té vztažené ruky nic nedali; je vám trapno vrátit se k ní; máte na sebe vztek, že jste se hned nerozhodli vrátit se, neboť teď už je rozhodně pozdě. Ten šesták by toho chudáka sic nevytrhl; nicméně vztáhl k vám ruku a čekal… Nu, stalo se; a obtíženi nespokojeností, která se tak hned nerozplyne, jdete po svém. 26
A podruhé dáte svou almužnu do první ruky, která se před vámi nastaví; nejbližším krokem se ve vás zvedne trapná nelibost: že to je od vás hloupá sentimentalita; že beztoho ten starý je kořala nebo ta ženská má to dítě na loktech vycpané; že se řemeslná žebrota nemá podporovat, a kdesi cosi; nu, stalo se: ale jste tím jaksi rozladěn. Nedat almužnu je tvrdost; dát almužnu je falešná sentimentalita. Nedat je hřích — dát je hloupost. Jen velmi prostí a obyčejně chudí lidé dovedou ještě dávat almužnu samozřejmě a bez váhání. Ale nás ostatní už cibulička daná almužnou nespasí; spíše nás uvádí do rozpaků, a dáváme-li ji, činíme to honem, plaše a téměř zbaběle. Ale skutečný, pravý, boží žebrák nemá nepřítele v lakomci, který utahuje svůj váček, ani v strážníkovi, před kterým zdálky utíká. Má nepřítele v taškáři, který kazí jeho řemeslo; má nepřítele v nepravém žebrákovi, v Lžidimitriji chudoby, v podvodníkovi, který se vydává za žebráka; neboť tento mu ukrádá krom almužny i zvláštní a velikou důstojnost žebráctví. Lidové noviny neděle 21. února 1926
X
27
O NAŠICH ŠPATNOSTECH Psáno jest, že devětkrát za den hřeší spravedlivý; jelikož pak je jen desateru přikázání, je zřejmo, že aspoň proti jednomu z nich se spravedlivý člověk během jednoho dne nemá prohřešit. Co se mne týče, obyčejně nikoho nezabiju. Jsou viny, kterých se dopouští každý člověk; doufejme, že při posledním soudě budou počítány mezi těch devět hříchů, které máme povoleny jako denní dávku spravedlivých. Tak například každý z nás je nepolepšitelně zlomyslný. Jdete po ulici a před vámi se ubírá za nějakým svým životním cílem člověk, kterého neznáte, který vám nikdy neublížil a proti kterému zhola nic nemáte. Najednou ten člověk do něčeho šlápne nebo mu jaksi ujede noha; zkrátka na okamžik ztratí rovnováhu a důstojnost, zamáchá rukama a zoufale zachraňuje svou, abych tak řekl, nahnutou situaci; načež se s nápadným spěchem vzdaluje z místa svého okamžitého ponížení. Tu vy, zlomyslný člověče, se mu smějete; zašklebíte se nepotlačitelnou radostí, i když zrovna jdete k zubnímu lékaři nebo uvažujete o politické situaci; vaše srdce se potěšilo klopýtnutím vašeho bližního. Možná, že ten bližní jsem byl náhodou já; mnohokrát mi už ujela noha, ale přisámbůh, nikdy se mi to nezdálo zvlášť komické; zato se mi zdálo ukrutně komické, když uklouzla noha někomu jinému. Když se rozběhnu za tramvají a ona mi ujede, považuji to celkem za hrubou bezohlednost od té tramvaje; ale když jsem v tramvaji a ujedeme někomu, kdo se za ní rozběhl, považuji to za jistý úspěšný šprým. Proč se nám zdá komické, když někdo rozbije talíř — pokud ovšem to není náš talíř? Proč je jednou z nejstarších legrací světa, že lovec netrefil zajíce nebo že kluk spadl do kopřiv? To je jedno z tajemství života; je to ďábelská, škodolibá, zlomyslná radost, která je nejspíše solí života; a život, jak pravím, vždy má být náležitě posolen. Nebo uvaž, člověče, jak jsi závistivý. Běžíš k obědu a uvidíš zedníka, kterak do sebe nandává takhle tlusté špalky chleba a špeku; 28
a tu ti ten zedníkův špek zavoní tak silně a nádherně, že se ti srdce sevře závistí, i když tě doma čekají buchty nebo dokonce pečená husa. Nikdy tvá pečená husa nebude tak dobrá jako sousedovo hovězí žebro, neboť toto je okořeněno tvou neúkojnou závislí; a kdybys jedl kvíčaly nebo pečené kaštany, budeš závidět lukulský požitek učňovi, který na rohu ulice požívá dlouhý brunátný párek. Kdybys měl peněz jako babek, nebo ještě víc, nikdy si nekoupíš všechno, co ostatní lidé jedí; proto se nikdy nezbavíš závisti a umřeš s ní, až přijde tvá hodina, která tě vykoupí z věčného hříchu závisti. A jsi pln nenávisti, člověče spravedlivý. Jdeš-li pěšky, máš vztek na člověka, který jede autem a počastuje tě prachem nebo smradem; ale jedeš-li autem, nenávidíš člověka, který jde pěšky a na kterého musíš míti pozor, abys ho, vrtáka splašeného, nepřejel. Tomu se to jede, myslíš si hněvivě o muži v autu. Tomu se to šlape, myslíš si hněvivě o pěším člověku. A tak, ať putuješ jakkoliv, neseš v sobě tichou zlobu proti všem, kdo svou cestu konají jinou metodou. A když vám někdo řekne, že tam a tam se děje velká zlodějna a strašný skandál, zajiskří vám oči zájmem a nadšením, jako by vás nadmíru rozjařili, že je na světě zlodějna a špatnost tak do nebe volající. Nikdy by vás tak příjemně nevzrušilo, kdyby vám někdo tajemně šeptal, že tam a tam se zjevila ohromná ctnost a stal se šlechetný skutek. V takovém případě byste spíše pronesli jisté výhrady asi v tom smyslu, že ono to takové nebude a že v tom jistě vězí nějaký háček. Z čehož je zřejmo, že naše mysl je nakloněna spíše ke zlému než k dobrému. K tomu, aby člověk s chutí uznával něčí přednosti a ctnosti, musí být přinejmenším jeho straníkem; ale aby někoho s chutí a libostí pokládal za banditu a špatenku, nemusí být jeho osobním ani zásadním nepřítelem; k tomu stačí obyčejná a přirozená lidská náklonnost. Lidové noviny neděle 7. listopadu 1926 29
O NAŘÍKAČÍCH „Brejden, pane, jak se máte?" „Aále špatně, pane, za nic to nestojí." „No, no, a co vám chybí?" „Ale to víte, starostí je —" „Copak vy víte o starostech, pane! Já bych chtěl bejt na vašem místě." „To byste to chyt! A jak se vede vám?" „Ale to víte, bídně. A co zdravíčko?" „No tak tak. A rodina zdráva?" „Ještě to ujde. No tak máucta." „Služebník." To je normální československý rozhovor, který by měl stát hned na první stránce každé praktické cvičebnice jazyka českého. Téměř bez výjimky prvním slovem propuká náš člověk v nářek a stížnosti na svůj osud; obyčejně tím získá jakýsi rozběh, aby mohl v dalším hovoru nadávat obecně na mizerné poměry, na tu lumpárnu a na jiné veřejné záležitosti; ale to už je jiná kapitola. Ze zvláštního národního zvyku nám nejde jaksi z krku, abychom řekli, že se nám vede docela dobře, nebo že to ujde, nebo že by to mohlo být horší. Víme, že se nás náš bližní nevyptává ze soustrasti; nedomníváme se, že ho svou pochmurnou odpovědí nějak dojmeme. Vzdálený pozorovatel by mohl soudit, že máme vrozený strach ze svých bližních, že jim na potkání naznačujeme svůj těžký osud jen proto, aby nás ušetřili, nebo aby si snad od nás nechtěli vypůjčit; nebo že chceme odvrátit jejich zlobu a závist, nebo že se hledíme před nimi ponížit, aby jejich postavení a štěstí vyniklo tím zářivěji. Ale my si nenaříkáme sklíčeně; my si naříkáme okázale; my se jaksi honosíme svými starostmi a bědami; my tvrdíme svému bližnímu do očí téměř s opovržením, jemu že se tak všivě nevede, 30
kdepak, holenku! My známe život, protože se nám vede špatně; my jsme chlapíci, protože si máme, panečku, nač naříkat. Kdyby se nám vedlo obstojně nebo kdybychom byli celkem spokojeni s tím, jak se máme, pak to není naše zásluha nebo úspěch, nýbrž z pekla štěstí a laková nějaká povrchnost nebo prostopášnost. Vážný člověk, pane, má jenom starosti a trampoty. Ale nejzvláštnější je, že to je vlastně jenom taková forma. Trpímeli opravdu ať nemocí nebo láskou nebo bídou, zamlčujeme to s jistou cudností utrpení; nehlásíme lidem na potkání, že v nás doktor našel rakovinu jater nebo že se můžeme zbláznit žárlivostí na svou manželku. Trpíme-li nejhůř a ptá-li se nás někdo, jak se nám vede, řekneme plaše „děkuju za optání” nebo tak něco vyhýbavého. Pokud si zplna hrdla naříkáme, že se nám vede špatně, vede se nám, zaplaťpámbu, ještě dobře. Řekne-li nám náš bližní, že se mu vede dobře, vyvolá v nás bezmála podezření, že před námi zapírá nějaké zatracené starosti; že to s ním nějak smrdí. Jsme národ naříkačů; obyčejně se setkáváme, jen abychom si navzájem pobědovali, že se nám vede mizerně, ačkoli nás vlastně nijak nezajímá, jak se tomu druhému vede; je to už jen taková formalita, tak jako když Angličané mluví o počasí. Upřímně řečeno, ozývá se v tom spíše snaha jevit se malým a ubohým než skutečná nespokojenost; je v tom taková vnitřní nesvoboda a nedůvěra. Jako naše pozdravy, tak i naše konverzační zvyky ukazují, že snáze se mění státy a ústavy, zákony a řády, než lidské mravy; podrželi jsme zvyky malého, ublíženého, reptajícího poddaného, jehož první slovo je nějaká bezmocná stížnost a jemuž beztoho nikdo nevěří. Ostatně ani nečekáme, že nám někdo bude věřit. Tak tedy: Jak se vám vede? Lidové noviny neděle 17. června 1928
J 31
O POVAZE KOSŮ Stěžují-li si staří lidé, jak se ten svět mění, míní tím obyčejně mravy mládeže, rozmach automobilismu, sociální trampoty a jiné novodobé úkazy; ale obyčejně přehlédnou, že se ten svět mění i v některých úkazech přírodních. Tak například rackové prý dříve nemívali svou povinnou jarní etapu u pražských mostů; vzali si to do zvyku teprve před několika desítkami let. Anebo v přírodopisech našich otců býval kos líčen jako plachý lesní pták. Jděte dnes hledat kosa do lesa; a co se týče plachosti, je o hodně méně plachý než podomní prodavač vstupenek na dobročinný koncert. Přesněji řečeno, stal se z něho úplný nestyda a městský flákač. Nechal lesy lesní reformě a nastěhoval se do městských zahrádek a parků; vlastně zmocnil se jich rukou násilnou. Hle, co učinila civilizace z plachého lesního ptáka. Ráno začne hulákat za naprosto nemožné hodiny, jen aby vás vyrušil ze zaslouženého spánku. Když se mu to povede, utiší se a počne provozovat své pravidelné rošťárny: popelí se v záhonech, aby si podrbal muňky, uštipuje puky květů, rve tulipány a vytahuje z půdy malé sazeničky; za nějakou hodinku práce vám zdemoluje kus přírody, který nazýváte svou zahrádkou, a uspokojen se vyhoupne na plot a volá: „Kolik je hodin? Kolik je hodin?” Druhý se vychloubá: „Já jsem z Vídně! Z Vídně! Z Vídně!”, kdežto třetí se vysmívá: „To se ví!” Pak vyjdete potěšit se rosnou zahrádkou a najdete rozryté záhonky, rozškubané plátky vzácného tulipánku, orvané kročce a vyhrabané pomněnky, které jste včera sázel. I počnete bědovat a láteřit na toho černého surovce, který se natřásá na plotě, hrozíte mu pěstí a slibujete mu, že si na něho koupíte flobertku nebo strojní pušku; a tu ten černý ničema se k vám obrátí zády a zvedne ocas, dávaje co nejzřetelněji najevo: „Polib mně šos, člověče!” Rozzuříte se a hodíte po něm hrudou; poskočí a počne hrubě nadávat. 32
Řeknete si, že s takovou sebrankou si raději nezačínat, a dáte se do práce s motyčkou nebo rýčem; vleze vám rovnou pod nástroj, takže musíte dávat pozor, abyste ho nepřekrojili, zatímco tahá ze země žížalu jako ohromný makarón. Odstrčíte ho motyčkou, aby vám nepřekážel; vynadá vám a vysadí na vás zadek, ale neustoupí. Je dotěrný jako štěnice a drzý jako váš největší nepřítel. K večeru usedne na kraji střechy a počne ftétnovat tak pěkně, že se opřete o rýč a necháte všeho — A když hnědá kosice snese svou kolekci vajíček (jsou totiž strašně plodní), můžete jí strčit nos až do hnízda; ani se nehne, jen mírně mrká a dává najevo: „No tak hlídej, člověče, hlídej, tleskej do dlaní, abys zahnal kočky; hleď jednou být nějak užitečný.” A člověk tedy hlídá a zahání kočky od hnízda těch černých nestydů.
Lidové noviny neděle 3. května 1931
y
33
TISÍC FILOSOFŮ HLEDÁ MÍSTO Tak je prý už na tisíc absolventů filosofie, kteří marně čekají na hubené místo suplentské; tisíc mladých, vzdělaných lidí, kteří se učili nejmíň dvanáct let a teď shledávají, že té jejich učenosti a vzdělanosti nikdo nepotřebuje. Co to stálo stát, co to stálo je a jejich rodiče, a teď to není k ničemu. Dvanáct let přípravy k tomu, aby nastoupili cestu nezaměstnaných. Škola jim nedala ani ty pracky, které by se hodily ke kopání nebo nakládání hlíny. A táta, je-li ještě živ, kývá povážlivě hlavou: Hochu, hochu, chtěl jsem, abys měl život lepší než já — proč, u všech sakramentů, jsi byl nadaný? Dal jsem tě na školy, a teď to s tebou takhle dopadá. Abych tě, chlapa dospělého, živil tou prací, které jsem tě chtěl ušetřit. Dovedete si snad představit, jaký to je pocit pro ty táty i pro ty syny. Ano, je to velmi zlý pocit. Promiňte, že vzpomenem na jednoho mladého filosofa, který hledal místo v roce 1916. Tehdy ovšem nebyl nadbytek mladých lidí, právě naopak; ale dát místo takovému mládenci, to tehdy znamenalo, že by někdo jiný přestal být nepostradatelný a musel by rukovat; to bylo jako poslat někoho druhého na frontu. Pravda, bylo tu a tam místečko, kde by si mládenec mohl potichu sednout; ale prosím vás, při těch stálých odvodech a přehlídkách — za měsíc ho vezmou na vojnu a bude s ním amen; ani to nestojí za to ho zaučovat. Byla místečka, řekněme, s platem čtyřiceti korun měsíčně; ale bůhví jaká kvalifikace byla na ně žádána — prostě mládenec s doktorátem marně běhal a přešlapoval před osobnostmi, jež rozhodovaly o čtyřiceti korunách měsíčně. Setkal se jen s pokrčením ramen; žadatelů prý je mnoho… U jednoho mocného pána se potkal s účastí poněkud větší. „Človíčku,“ řekl ten pán, „vy ale špatně vypadáte!“ Mládenec si netroufal říci, že to je od tuřínu a hladu. „Tak víte co,“ hlaholil srdečný pán, „místo vám nedám, ale dám vám dobrou radu: pijte zeměžluč, to vám spraví žaludek.“ 34
Že ten mládenec z nezaměstnanosti a zoufalství počal psát knížky, to je už jiná kapitola. — Byl to ošklivý kus života, z nejtěžších, které jsem prožil; mohu říci: vím, jak to chutná. Řekl bych, že se to dalo za války snáze přežít než nyní. Za války takový mladý člověk raději vůbec nemyslel na budoucnost; mohl být rád, že běhá-li už zbytečně po světě, běhá aspoň v civilu. Dnes se nezaměstnaný inteligent dívá, musí se dívat do své budoucnosti a nemůže zavírat oči, jako jsme je zavírali za války. Tehdy jsme mohli považovat za zvláštní milost, že vůbec ještě žijeme; dnes tím nemůžeme nikoho utěšovat. Tehdy bylo možno obviňovat a nenávidět Rakousko; kdo bude nenáviděn dnes? — Tisíc vystudovaných filosofů bez místa, a nevím, kolik je těch druhých vysoce kvalifikovaných a marných existencí; to se nedá napravovat žádnými podporami v nezaměstnanosti a žádnou almužnou. Jako malý národ si nemůžeme dovolit, aby vzdělání a inteligence zůstávaly nepotřebným a nepoužitelným haraburdím na smetišti práce. V té věci je nutno volat po svědomí a rozumu všech, kdo rozhodují v našem státě. Snad uvolnění míst pro tyto mladé se neobejde bez toho, že bude do nějaké míry ublíženo řadě lidí starších. Pravda, bude jim snad ublíženo v zaslouženém postupu nebo na vedlejších příjmech; ale ta křivda nebude tak těžká, jako je křivda na těch mladých, kterým se zavírají před nosem dveře k životu. Pozor na to: vidíme-li, že diktatury dělají z mládí svůj nástroj, pamatujme, aby demokracie nebyla mladým chladnou a starou macechou. Lidové noviny neděle 3. prosince 1933
C 35
ANESTHESIS Ve své utopii „The Brave New World“ nám vedle jiných luzných vyhlídek líčí Aldous Huxley, jak to bude mít budoucí lidstvo snadné s pozemskými starostmi; spolkne se prostě pilulka úředně dodávaného preparátu „somy“, jež okamžitě opatří zkormoucené duši zapomenutí. Přiznám se, že když jsem toto četl, styděl jsem se za tu budoucnost a rozhostilo se ve mně cosi jako vděčnost za to, že žiju v pradávné, primitivní a hrdinné přítomnosti. Ale kdyby se nějaký lidský tvor z pravěku ne příliš odlehlého přišel podívat na nás, měl by možná podobný pocit. Snad by shledal, že odvěká lidská potřeba odpoutání a zapomenutí už nedochází svého úkoje jen výjimečně, nýbrž stala se prostě denní potřebou. Rádio, film, sport, lehká literatura a divadlo — vždyť to jsou vlastně také jenom drogy, které lidé berou, aby zapomněli na tíhu a starost života. Snad by takový návštěvník z minulých dob na první pohled nepostřehl, že největší spotřeba těchto prostředků se nenalézá právě tam, kde se té tíhy nese nejvíc; snad by se proto domníval, že se dnešní lidé vcelku něčím tuze a vytrvale žerou, když tak horlivě hledají únik ze své vlastní tísně. Teprve ponenáhlu by na to kápl, že obecenstvo, které konzumuje maximum těchto prostředků, neuniká nějaké trýzni nebo konfliktu, nýbrž něčemu jinému: prázdnotě a nudě. Že se lidé odpoutávají vlastně jen sami od sebe; že se pokoušejí zapomenout vlastně na svůj vlastní životní normál. A tu by se ten člověk z minulých časů patrně zasmušil nad tím, co vidí. Pokud máme doklady o minulých dobách (jako například o devatenáctém století), zdá se opravdu, že konzum těch kulturních anestetik se od těch časů nějak zmnohonásobil. Předně, rozumí se, nebylo tehdy tolik příležitostí; ale nesporně nebylo také té habituální potřeby. Když si vzpomínám na lidi, kteří obklopovali mé dětství, mám dojem, že se nesnažili zapomenout na svůj osobní život, naopak, že si ho byli náramně vědomi a trvali na něm až 36
komicky důstojně a důležitě. Že neměli nutkání přenést se přes meze svého všedního života, ale zato dbali, aby své místo vyplnili důkladně a bytelně. Zdá se mi, že se vůbec nenudili; ale pokud vím, pořád něco dělali, a když odpočívali, požívali sebe samých, svého rozumu, své rodiny, svých přátel. Nehledali odpoutání, nýbrž připoutání, člověk by řekl, že je nadobro saturovalo, že žijí, jak žijí a co dělají; i nebylo jim třeba úniku. Žili těžce, ale nějak sebevědoměji; své povolání nesli jako trvalou hodnost, ne jako špinavou dřinu, na kterou je lépe zapomenout. Nechci je vynášet, ale zdá se, že byli šťastnější a prožili svůj život silněji a bděleji. Měli ze svého života víc, protože jim nebyl předmětem zapomenutí a odpoutání. Co tam, to tam: nač o tom marně mluvit. Jde o to, je-li dnešní výroba hromadné anestézie biologicky a sociálně účelná. Nechceme zajisté kazit žádnou legraci a přejeme každému jeho potěšení; ale předně anestézie není žádný pravý špás: i k tomu, abychom se hluboce veselili, je třeba bdělosti. A za druhé: anestézie není léčením choroby, není řešením konfliktu, nevede nikam dál. Biologicky lépe je cítit, že nás něco bolí, a kurýrovat to, pokud to umíme. Sociálně lépe je nezapomínat, kde nás tlačí bota, a myslet na to, jak ji zout nebo předělat. Kulturně lépe je neunikat své vlastní prázdnotě a hledět ji naplnit něčím kloudným. Zvykne-li si člověk bavit se náhražkami života, ztrácí schopnost bavit se životem samotným. Žít je nudno; jděme do biásku. Pozorovat lidi je matoucí; pojďme pohlížet na jejich stíny. Stalo se potřebou odpočinout si od života, být vedle skutečnosti; v jádře je to kouření dýmčičky s opiem. Chodíme se dívat na zápasy; to nás zbavuje vnitřní nutnosti zápasit sami. Hledáme v novinách, co je nového; následkem toho už nemáme své vlastní oči pro to, co je nového ve vesmíru. Co všechno se vymyslelo jen proto, aby se nemuselo myslet! Říká se, že náboženství je opium pro lid; ale i politický chiliasmus, diktatura, demagogie jsou opiáty pro lid:
37
zbavují jej odpovědnosti, osobní snahy a těžkého úkolu myslet a soudit. Ale ne, žádného návratu není; není-li něco v pořádku, je jediný prostředek posvítit si na to. Například se jednou celým svým rozumem podívat na to, jak pitomá a nicotná je většina toho, co jsme si zvykli považovat za kratochvíli. Vzbouřit se proti ohlupování, které si kupujeme jako zábavu a zapomenutí. Shledat, že je to vlastně nedůstojné a že nás to ponižuje. Na to není třeba než obyčejného rozumu. Konec konců víme skoro všichni, že to, čím zabíjíme svou nudu, je hloupé a věčně stejné; ale chováme se k tomu shovívavě a dáváme najevo, že jako neklademe větších nároků na pouhou kratochvíli. Ale řekněme si, že život přese vše je tuze cenná věc a že následkem toho i ta kratochvíle si zasluhuje trochy naší vážnosti. Bavme se cele, s vynaložením plného intelektu: shledáme potom, že k tomu je zapotřebí myslet, poznávat, kutit, s něčím se potýkat, něco tvořit — zkrátka být aktivně při věci; a přestat být pouhým obluzeným divákem. Přítomnost středa 4. ledna 1933
a
38
STARÝ MISTR Dívat se na obrázky Alšovy, to se dělá jinak než u všech jiných obrazů. Jinde člověk se znalecky nakloněnou hlavou a jedním okem přimhouřeným nazírá na obraz zdálky a celkově; pak se podívá zblízka, jak je to děláno, a ještě jednou ustoupí, aby ocenil úhrnný dojem. Ale dívat se na Mikuláše Alše, to znamená strčit nos až k obrázku a celý si jej pročíst, aby nám nic neušlo; třeba je to žnečka, to se musím podívat na její šněrování („a pan farář se jí ptal, kdo tě, děvče, šněroval”), ty silné panenské ruce, a s jakou láskou hleděl starý mistr na prsty jejích bosých nohou, a hele, tady v trávě sedí kobylka, za vlnami klasů vyzírá cibulová báň věže, na nebi obláčky a skřivan, dole vlášení kořenů — co toho je, co toho chce dobrák Aleš vylíčit na tom drobném obrázku; vždyť je to kousek vesmíru od oblak až po to podzemní kořání; kousek vesmíru a celý mnohohlasý domov. A proto si Mikuláš Aleš tak liboval v těch skládaných obrázcích, kde z arabesky větví či kořání vykukují scény z přírodního, dětského a lidového života: je zima, kluk se zaťatými pěstmi se klouže po ledě, řezník zabíjí prase, voják na koni kluše zasněženou krajinou, tetky a děvčata přadou, v Betlémě se narodil Kristus Pán, tři králové s uzlíkem putují sněhem maloměstského rynečku, nad bílým a mrtvým krajem, nad palicemi vrb a řadami topolů krouží havrani: to vše patří k české zimě, k zimě našeho dětství a domova; to vše je na jednom listě, všecko chce kreslíř láskyplně připomenout v hovorné simultánnosti svých obrázků a ještě to vyložit lidovou písničkou, pořekadlem nebo pranostikou. V té miniaturní skladbě jeho kreseb je dojemná snaha říci vše, nic neopomenout, obsáhnout celý život — pokud a jak se jeví dítěti; neboť dítě je objevitel domova. Nebo je to jen jedna figura: dragoun, dítě, pocestný, a za ním celý svět. U Alše není pozadí jenom pozadím; mluví s sebou, hovoří, pomrkává důvěrně: Nepamatuješ se? Já jsem ta myslivna, ten 39
ryneček, ta alej topolová, ten pokřivený Nepomuk, vzpomínáš si? Vše patří k sobě a vše žije svým osobním životem; svět je pln věcí, a každá je o sobě důležitá, neboť na každé se zachytí milující pohled. Alšova kompozice není podřaďování; je to harmonické soubytí, je to simultánní mnohost bezpečně sevřená rámem domova. Ano, je to národní idyla: děti, lid, písnička, kraj. A hned vedle husitský hetman na netolickém koni, svatý Václav, turecké vojny, silný Bivoj. Poděbrad, šavlování, erby, pohanský pravěk a vlající korouhve. Vedle monumentálních fresek obrázky pro slabikář; vedle kalendářů heroický mýtus. Všecko má otec Aleš v jednom uzlíčku: národní idylu i národní epos, brouka v trávě i rytíře v seči, přírodu a dějiny, děti a krále, zvířátka a živly, přítomnost i pravěk: neboť to vše spolu zní, řekne-li se a cítí-li se domov. Toto je druhá veliká simultancita, která k nám mluví z Alšova díla: přítomnost všeho, co nám znamená domov; domov, to je svět našeho dětství, příroda, lidi i havěť polní, píseň děvčete a moudrost babičky, práce mužů a písmáctví dědů, rodný kraj, mýtus, legendy a dějiny, lid a králové, požehnání míru a třesk zbraní. To vše musel Mikuláš Aleš kreslit, neboť chtěl cele nakreslit domov, ničeho nepomíjeje. Husitský hetman mu byl stejně kusem domova jako kluk vytloukající píšťalku, jako motýl, jako roční počasí, jako čeření stébel. V té plnosti a celosti je Alšova klasičnost. A v tom je i jeho příklad. Není a nemůže být národní umění bez takové celosti, která shrnuje nebe i zemi, přírodu i mýtus, věky i vteřiny, věci největší i nejdrobnější v jednu skutečnost danou k vidění a lásce. Tím je nám Aleš i Smetana, tím jsou nám hlasy národních básníků. Vše ostatní je jenom osobnost. Lidové noviny neděle 22. ledna 1933
x 40
O ALELIDECH Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není „ano ano“ ani „ne ne“, nýbrž „ano, ale“ nebo „ne, ale“. Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“ Načež od vás odejdou s uspokojením, že se nedali a že to vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru. Kdybyste si oddychli, že už se, chválabohu, trochu dlouží den, namítnou něco na způsob: „Ano, ale tím se jistě hospodářská mizérie nezlepší.“ Kdybyste se z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, že Petr je zloděj a huncút, odpovědí: „Ano, ale tamhle Capl není o mnoho lepší.“ A tak dále. Jak známo z mluvnice, ale je spojka odporovací. Alelidé nic nevyvracejí ani nepopírají, nýbrž jenom odporují, kladou všemu jakýsi odpor; jsou to od nátury špatní vodiči, ve kterých se ztrácí sdělovaná energie. Nepopírají, že dvakrát dvě jsou čtyři; dají jenom najevo, že na tom tak mnoho nezáleží, že si tu čtyřku můžete dát za klobouk, a že jsou na světě důležitější fakta, například to, že dvakrát tři je šest. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na lodi Prinzipessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty že nikdo z vody nevytáhl. Můžete pomoci chudému, ale tím se ještě, holenku, nerozřeší sociální problém. Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké ale. Od toho tu jsou alelidé; oni vždycky mají víc rozumu, vždycky si vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno v dané situaci a co tedy lze káravě vytknout jako nedostatek, neúplnost a špatné řešení. Být alečlověkem má své výhody: 1. Vědomí intelektuální převahy, s níž opravujeme a „odkazujeme do náležitých mezí“ činy i poznatky svých bližních. 41
2. Příznivou možnost nic nedělat, nýbrž obírat se jenom zaujímáním svého stanoviska, vytyčit své výhrady a tím jaksi uplatnit své já. 3. Konečně hluboké uspokojení z toho, že takto můžeme nejúspěšněji otravovat druhé lidi. Toto zásadní „ale“ je povětšině nemocí intelektuálskou. Prostý člověk má spíš co dělat s věcmi než se stanovisky k nim; nesnaží se odlišit své já od druhých nějakými výhradami nebo zdůrazňováním svého zvláštního hlediska. Proto to intelektuálové prohrávají, jakmile jde o věci obecné; pro samé výhrady přestávají být schopni prostého, rozhodného ano nebo ne. Všechny pravdy, kterých by mohli potřebovat, jsou pro ně ověšeny samými „ale“, která je omezují. Proto se ve veřejném životě tak často ztrácejí pravdy a jsou nahrazovány něčím neskonale primitivnějším; totiž hesly. Alelidé prohrají všechno, čeho se dotknou; zůstane jim jenom jejich „ale“. Chraň nás pánbůh od alelidí!
Lidové noviny neděle 30. prosince 1934
b
42
O SEBEVĚDOMÍ A JINÝCH SLOVECH Sebevědomí se vyskytuje nejčastěji ve spojení s národem; říká se národní sebevědomí. Méně hojně se mluví o sebevědomí osobním; řekneme-li o někom, že je značně sebevědomý, myslíme tím zpravidla něco, co není příliš lichotivé; například, že si ten chlap o sobě moc myslí, že se vypíná a že s ním vůbec není příjemno obcovat. Nikdo o sobě neřekne: co mne se týče, já mám velmi vyvinuté sebevědomí. To se spíš říká o druhých lidech, a to s přízvukem hodně kritickým; není to sice urážka na cti, ale za rámeček by si to nikdo nedal. Naproti tomu národní sebevědomí, to je hned něco docela jiného; v tom směru bývá co největší sebevědomí téměř cosi jako program a lidé se v něm přímo předhánějí; div na sebe neukazují, koukejte, jak jsme národně sebevědomí! Z čehož je patrno, že to, co se nám příliš nelíbí jako vlastnost osobní, může být veliké a žádoucí, jakmile to je vlastnost národní. Podobně je tomu s hrdostí. Člověk bývá hrdý, ale vždycky na něco: třeba sedlák na své koně, švec na své boty a maminka na své nunátko. Je-li někdo hrdý jen tak, bez zvláštního důvodu, tu je to, pane, protiva, jakého pohledat; rozhodně nemáte rádi člověka, který se nevyznamenává ničím jiným, než že uplatňuje svou hrdost. Ale národní hrdost, to zní tak velkolepě, že se ani neptáte, nač je ta národní hrdost hrdá. O to není, máme ledacos, nač být hrdi; můžeme být hrdi na svou poměrnou vzdělanost, na svůj pořádek a rozvahu, na ten kus demokracie, na svou pracovitost, na mnoho a mnoho věcí; ale to je právě to zvláštní, že národní hrdost není hrdá na nic z toho, co by bylo možno jmenovitě uvést, nýbrž je hrdá jen tak, obecně a jaksi zásadně; není a nechce být podobna hrdosti člověka, který něco vykonal, nýbrž hrdosti člověka hrdého. Nezdá se vám, že tím zase přisuzujeme národu vlastnost, která je nám protivná, nalézáme-li ji na svých bližních? 43
Nebo mluvíme docela bez rozpaků, ba okázale, o nesmlouvavém češství. Nesmlouvavý člověk, to je asi člověk, se kterým je těžko se smluvit; obyčejně potřebujeme spíš lidi, se kterými je přece jen možno se dorozumívat. Nebo se říká, že národ musí ukázat tvrdou pěst; hned se vám vybaví představa člověka, který terorizuje své okolí a zejména své podřízené. Tvrdou pěst ukazuje polír, fabrikant nebo velký pán v úřadě, který dobře ví, že se mu z druhé strany nemůže odpovídat tvrdou pěstí, nýbrž bezmocí a skřípěním zubů; ale pánovi s tvrdou pěstí je lhostejno, co si myslí a co cítí druzí lidé. Vsadil bych se, že toho druhu jednotlivci se netěší vaší lidské sympatii; proč tedy se národu připisují rysy, které těžko snášíme v lidském styku? Nebo nikdo z nás nemá rád lidi, kteří ve všem hledí jenom na svůj prospěch a děj se co děj myslí jen na sebe; říkáme jim egoisti a cítíme k nim upřímný odpor. Ale národům se doporučuje, aby myslily jenom na svůj prospěch, bez jakýchkoli jiných ohledů; říká se tomu sacro egoismo a vidí se v tom nejvyšší politická moudrost. To se rozumí, nelze na žádném národu požadovat, aby se na prvním místě nestaral sám o sebe; ale od toho je ještě daleko k tomu, starat se jenom o sebe a nedělat si z ničeho jiného žádné svědomí. Prosím vás, jakou podivnou mravní přeměnou se z nízkého egoismu lidského stane svatý egoismus národní? To tedy je dost zvláštní úkaz, že kolektivní etika se v některých pojmech tak radikálně rozchází s etikou individuální. Snad je to tím, že naše pojetí mravních zákonů nebývá dost důsledné; nebo — a spíš — je to tím, že naše pojetí národa je trochu primitivní. Díváme se na národ jako na bytost, které je všechno dovoleno; to se potom přenáší i na politiku. Bývaly doby, kdy všechno bylo dovoleno panovníkům; dnes lidé přisuzují národu nadlidskou a nelidskou důstojnost, která jej klade někam mimo lidský mravní řád. Řekli bychom, že není nejlepším uctěním národa, velebí-li se na něm vlastnosti, které u lidí víceméně odmítáme jako rysy málo ušlechtilé. 44
Větší čest prokáže svému národu, kdo na něm bude hledat a jemu ukládat jen to, co můžeme ctít a milovat na člověku. Bude to rozum a vzdělanost, laskavost a spravedlivost, statečnost, sebekázeň a spousta jiných vlastností, které uznáváme za dobré, ať je najdeme u kohokoliv. Národ není na to, abychom v něm sublimovali své špatné vlastnosti a sklony. Když se potápěl Titanic, vydal jeho kapitán poslední rozkaz k mužstvu. Neříkal jim nic o hrdosti, národní velikosti a podobných věcech. Řekl jim jenom: Buďte Brity. A posádka Titanicu se zachovala jako hrdinové. Jako džentlmeni. Jako celí lidé. Tak nějak — a se stejnou samozřejmostí — bychom měli chápat své češství.
Lidové noviny neděle 20. ledna 1935
a
45
FILMY Neznámé jídlo To se může přihodit každému, že se octne u víceméně slavnostní tabule a že mu je předloženo jídlo, jehož ještě nikdy nepojedl. Obyčejně to bývá nějaký mořský prevítek, něco v mušli nebo korýším krunýři; a kruci, jak se tohle jí? Vidličkou? Nožem? Rukou? V takové situaci nedá hodovník na sobě nic znát; rozhlídne se sice, ale tak, jako by ho právě něco napadlo, a pustí se do nápadně horlivého hovoru se svým sousedem. (Tak ať už někdo začne jíst!) Kupodivu, v té chvíli se skoro všichni stolující taky dají do nápadně horlivého povídání se svými sousedy; jenom jeden pán, který nemá komu co říci, váhavě honí vidličkou po talíři tu neznámou lahůdku. (Aha, vidličkou se to asi nejí!) Posléze se najde někdo, kdo s jakýms takýms zdarem načne ten tajemný chod; tu všichni se s úlevou chopí příslušného příboru a počnou jíst, tváříce se, jako by jakživi nejedli nic jiného než právě toto jídlo. U tabule To se také může stát každému, že mu vystříkne omáčka nebo ukápne červené víno; prostě na bělostném ubruse zrovna u jeho talíře se udělá skvrna. (Safra, zrovna u mého talíře!) (A není tu ještě někdo, kdo taky pobryndal ubrus? Ne, není. To je hloupé!) (Já na tu skvrnu položím vidličku.) (Tak! teď mně ji sklepník odnesl.) (Tak tam dám housku.) (Ten nekola sklepník ji zase odnesl!) (Tak tam položím ubrousek.) (Ano, ale ostatní ještě jedí!) (Tak tam jen tak položím ruku.) „Ne, děkuji, já už nechci ovoce.“ (Hergot, kdy už bude to žraní u konce!)
46
Muž ve smokinku Člověk je pozván na večer do společnosti; to asi bude smokink. A pak zjistí, že ti druzí jsou vesměs v šedivých a pruhovaných a všelijakých jiných šatech; div že nepřišli v papučích nebo trenýrkách! Kdyby aspoň jeden z těch chlapů měl taky smokink, abych nebyl tak sám! Ještě se mi budou smát, že jsem se tak nastrojil… Nato se chování muže postiženého ojedinělým smokinkem vyvíjí tou nebo onou ze dvou možných cest: Buď přátelsky hlaholí a chová se pokud možno nenuceně, aby dal najevo, že to pro něho nic, ale pranic zvláštního není, hodit se do smokinku, a že tak chodí i doma. Nebo uchovat až do konce rezervovanou a poněkud výlučnou izolovanost člověka, který ví, že on jediný je v právu, ale nechce to těm druhým příliš ukazovat. Vycházkový oblek Jindy naopak se dostaví člověk v šedivých nebo károvaných šatech mezi samé smokinky a naškrobené košile. V první chvíli je trochu uražen, že ho předem neupozornili, a potom se začne chovat poněkud výstředně a ostentativně, jako by hulákal: Já kašlu na váš formalismus, já jsem demokrat a pohrdám vámi, vy naškrobení panáci; a vůbec, ať žije revoluce! Omylem zdravící Pán jde po ulici, a najednou sebou trhne; tamhle, to je přece ten a ten! I vycení se nadšeným úsměvem a užuž se hrne rukou po klobouku, aby mocným rozmachem smekl. A tu ten, jejž považoval za toho a toho, k němu obrátí tvář neznámou a poněkud udivenou. V tom okamžiku ruka letící ke klobouku zaváhá, změní svůj směr a rozhodne se k nějaké nenápadné akci, například k podrbání za uchem, zatímco nadšený úsměv se honem předělá na lhostejné
47
zašklebení. (Co vás nemá, pane! To neměl být pozdrav!) (No proto! Vždyť já vás neznám, pane!) Domněle zdravený Jde člověk ulicí a najednou — někdo zdraví. (Kdo to je?) I nadzvedne člověk klobouk, a tu se setká s poněkud uraženým pohledem neznámého zdravitele. (To víš, tebe jsem zdravil! To patřilo jinému, ty ňumo!) Nyní náš člověk blazeovaně, lhostejně dá zase na hlavu. (Já jsem tak zvyklý, že mne lidé zdraví! Věříte, že mě to jenom obtěžuje?) Lidové noviny neděle 24. května 1936
D
48
DVĚ ÚSLOVÍ Někdo by měl. Někdo by měl něco udělat, aby se zlepšila situace. Někdo by měl dát podnět k tomu, aby celý svět něco udělal. Někdo by měl promluvit vládnoucím do duše. Mělo by se něco stát, dokud není pozdě. Někdo by se v té věci měl chopit iniciativy. Tyto a podobné výroky slýcháme několikrát denně, tím častěji, čím je doba vážnější; obyčejně bývá při tom v hlavních rysech naznačováno, co by měl ten někdo udělat, aby se vše obrátilo k lepšímu a vyřešily všechny těžkosti; jediné, co při tom zůstává jaksi nedořešeno, je, kdo by to měl opravdu udělat. Ale někdo by to udělat měl. Naproti tomu se skoro nikdy neříká: Měl bych udělat to a to; měl bych udělat něco velikého a rozhodného. Rovněž vzácně se vyskytá rčení: My, co tady sedíme, bychom měli tohle nebo onohle sami pořídit; tak co, dáme se do toho? Lidská fantazie a moudrost je přímo nevyčerpatelná ve vynalézání úkolů, které by měl někdo vzít na sebe; naproti tomu je nápadně skoupá, pokud jde o to, co bychom mohli udělat nebo oč bychom se měli pokusit my sami. Z jakýchsi příčin představa, že bychom něco měli udělat my sami, velmi brzdí svobodný vzlet našeho přemítání o tom, co by se mělo dělat; to však, co by někdo měl dělat, není omezeno žádnými překážkami. Jenomže, pokud je nám známo, věci a činy nevznikají tím, že by je někdo měl udělat, nýbrž tím, že je někdo udělá. Kolumbus neříkal, že by někdo měl plout na západ, nýbrž že tam popluje sám, dostane-li loď. Když někdo tone, nestačí rozumné mínění, že někdo by měl pro něho skočit do vody. Dějiny spíš potřebují lidí, kteří něco dělají, než lidí, kteří navrhují, co by někdo měl dělat.
49
Věc není tak jednoduchá. Toto rčení je do jisté míry protějšek toho předešlého; obyčejně ho užívá ten, kdo by měl něco udělat. Zkuste někomu naznačit, že by to snad byl on, kdo by mohl to neb ono vykonat pro spásu světa nebo jinou velkou věc; ihned zvážní a pronese duchapřítomně: „Ano, ale věc není tak jednoduchá.“ A ihned vám vysvětlí, proč je svízelná, choulostivá a vůbec prakticky neproveditelná. Každá věc je naprosto jednoduchá a samozřejmá, pokud se jen tak uvažuje, že by ji někdo měl udělat; ale jakmile řeknete Petrovi nebo Caplovi, že by ji měl udělat on, ukáže se ihned, že věc není tak jednoduchá. Kdepak, pane, tady jsou ukrutné potíže. Nemáte ponětí, s jakými překážkami by se to setkalo. Prostě nedá se to dělat. Proč? Protože věc není tak jednoduchá. Jenomže, pokud je nám známo, žádná věc na světě není tak jednoduchá; a když se přesto v průběhu dějin to neb ono (aspoň jedna stotisícina z toho, co by někdo měl udělat) opravdu udělalo, zdá se, že by nám nemělo být dostatečnou překážkou to, že „věc není tak jednoduchá“. Řekli bychom, že skoro všechny užitečné nebo důležité věci, které se v posledních tisíciletích staly, nebyly tak docela jednoduché. Kdyby lidé považovali věci za neuskutečnitelné jen proto, že „nejsou tak jednoduché“, bylo by asi na světě málo z toho, co se nazývá dílem lidským. Z čehož plyne, že někdo by měl na sebe vzít udělání všeho, čeho je třeba, a nedívat se na to, že věc není tak jednoduchá.
Lidové noviny neděle 15. května 1938
i 50
OBSAH ÚVODNÍ SLOVO ....................................................................... 5 O VESELÉM KONDUKTÉROVI .................................................. 7 ŠKOLA A STYL .......................................................................... 8 PRONOBIS ............................................................................. 11 NÁRODNÍ ZVYKY.................................................................... 13 VLASTNÍ MÍNĚNÍ ................................................................... 19 CHVÁLA ZAHÁLKY.................................................................. 21 DOBRÉ ÚMYSLY..................................................................... 23 OBÁLKA, KTERÁ NELEPÍ......................................................... 25 STUD PŘED ŽEBRÁKEM ......................................................... 28 O NAŠICH ŠPATNOSTECH ...................................................... 31 O NAŘÍKAČÍCH....................................................................... 33 O POVAZE KOSŮ.................................................................... 35 TISÍC FILOSOFŮ HLEDÁ MÍSTO .............................................. 37 ANESTHESIS........................................................................... 39 STARÝ MISTR ......................................................................... 42 O ALELIDECH ......................................................................... 44 O SEBEVĚDOMÍ A JINÝCH SLOVECH...................................... 46 FILMY .................................................................................... 49 DVĚ ÚSLOVÍ ........................................................................... 52
51
Karel Čapek O VESELÉM KONDUKTÉROVI … a další z novinových článků let dvacátých a třicátých Úvodní slovo napsal a přepis a sazbu zpracoval Pavel Janeček. Korektury a předtiskovou úpravu zajistili Veronika Foltánková a Jan Blažek. Články vybírali a výtisky sešili: Petr Goliáš, Lenka Kosohorská, Martin Čermák, Lucie Čermáková, Kristina Malachová, Stanislav Heller, Zdeněk Rosenberg, Andrea Hýžová a Eva Pavloušková. – Stran 56. Formát A6. Zvukovou stopu přednesl, nahrál a sestříhal Otakar Blaha. Vydáno v Brně 24. května 2013. Neprodejné
