Karel Čapek. O umění a kultuře Od člověka k člověku (Dodatky)

Karel Čapek O umění a kultuře Od člověka k člověku (Dodatky)

Znění tohoto textu vychází z díla O umění a kultuře ; Od člověka k člověku : (Dodatky) tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1995 (ČAPEK, Karel. O umění a kultuře ; Od člověka k člověku : (Dodatky). 1. soubor. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1995. 340 s. Spisy, Dodatky ke svazkům 14-19.). Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: www.mlp.cz/karelcapek. Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze, Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.

1909 TÉMATA: HUMOR Veřejný humor je kritika veřejného života. Vážnost je bez konce mocná, a jediné je ještě mocnější než vážnost: nevážnost. Žádná věc není tak vážná, aby nebyla zodpovědna vtipu. Vtip je nejsilnější formou kritiky, neboť věcnou kritiku vyvrátí každý lhář, ale lehké pointy nevyvrátí nikdo. Veřejný humor je odborná kritika veřejného života. * Časový humor má býti zlomkem letopisů, a ne efemérou dnešku. Časový vtip má psáti špičatou kurentkou červenou kroniku současnosti. Politický vtip má býti žhavou jiskrou, jež odletí zpod broušených zbraní. Avšak odkud mají u nás sršeti žhavé jiskry, vraždí-li politika politiku oslí čelistí místo mečem? * Tedy český politický vtip je tvrdý a dřevnatý, raději uráží, než poráží a hledí poraniti spíše hranatostí než hrotitostí. A přece u nás je pro politický humor dosti politického boje, a to dokonce nepočestného. Vždy to bývá nepočestnost, jež je prstí vtipu, kdežto počestnost zrodí nanejvýše sladkou životní moudrost naivity. * Politika bojuje jenom proti politice, socialismus však bojuje proti dnešní společnosti. Je-li tedy socialismus pretendentem světa, má již nyní právo dozoru na tento svět; všechny veliké otázky světa jsou zároveň otázkami socialismu; jeho kritice a kontrole podléhá obecná kultura tak dobře jako světový trh práce a veřejná mravnost, stejně jako výluky a chudoba. Takovou kritickou instancí má býti také sociální humor. Socialistická Assiette au Beurre je drsnou diagnostickou kritikou dnešní mravnosti; Simplicissimus je broušenou kritikou nejširší veřejnosti. U nás Kopřivy jsou nejlepším, ale stále ještě poněkud

3

úzkým listem, jenž se rozhlíží do světa jenom z výše vrcholu svého praporu. * Každý národ táhne v noci pod praporem spodničky v řinčivém bakchanálu, všude válí se na loži smích a na jazyku frivolní bonmot veselého nářečí dvou. Dobrá pornografie je metoda bráti hřích lehce, aby nebyl těžkým. Avšak u nás není dosti ducha ani v nepočestnosti. * Přísně umělecká karikatura Simplicissima je nervózní, kyselá a sardonicky ironizující, karikatura Assiette au Beurre křičí vášnivě a tragicky. U nás se nekřičí, u nás se tiše kreslí, pětka za kus. Odmyslíme-li si mladé Kopřivy, je u nás karikatura prebendou malých umělců; a přece dobrý karikaturista má lépe kresliti, hlouběji mysliti a nervověji pracovati než dobrý malíř. Nuže, věc je celkem ta: Až se jednou u nás narodí člověk, jenž bude míti geniální smysl pro veselí, bude jeho prvním úkolem potříti český humor. Stopa 4. 12. 1909

1910 TÉMATA: ŘEČ S KLOBOUKEM NA HLAVĚ Mluvíme k vám s kloboukem na hlavě, ale je to pěkný klobouk, jejž před vámi nesmekáme, klobouk tak fashionable, že řeknete: Hle, to jest dandysm. Avšak není to dandysm, je to Goethe, jenž pravil: Man kann dem Publikum keine größere Verachtung zeigen, als wenn man es als Pöbel behandelt. Neboť nutno předem říci, že veškero umění má jediného nepřítele: obecenstvo.

4

Říkají, že umění má účel táhnouti obecenstvo k sobě nahoru. Ale to je tlach, a kdo to říká, pomazává umění etickými sirupy, aby je učinil chutnějším. Naopak umění má účel státi nahoře nad obecenstvem a nechati obecenstvo dole. Poněvadž tedy Apollo je naneštěstí nahoře a obecenstvo má tak dalece charakter snoba, že nemůže bohužel bez umění existovati, shledá se jednoduše, že dole je naštěstí chlupatý Marsyas se svou žlutou píšťalkou, pískající Fallovy árie nebo hedvábná pastorália Quidona Marie, je-li libo, anebo vychytralý hlas Arsena Lupina, vše jedno, a darujte nám ostatní jména. Koneckonců publikum je obslouženo a při svém demokratickém charakteru je uspokojeno tím, že se může dívati na umění jako na něco sobě rovného, beze vší nepohodlné úcty, pro rozkoš demokratického charakteru. Denn man kann dem Publikum kein größeres Vergnügen erweisen, als wenn man es als Pöbel behandelt. Tedy publikum má svou zábavu, a píská-li dnes Marsyas podle obecenstva, píská zítra obecenstvo podle Marsye a vždycky se najdou boty, jež tančí podle melodie publika. Poněvadž má publikum, jak dobře známo, instinktivní smysl rozlišiti dobré od špatného, aby si vyvolilo špatné, a poněvadž dále žijeme v demokratické době, kdy jsou si všichni rovni kromě publika, jež podědilo autoritu a nadpráví někdejších pánů, ví již Štech, Hynek a Urbánek Mojmír, čeho je honem potřebí: obecenstvo se respektuje. Man kann dem Publikum keine größere Verachtung zeigen, als wenn man es respektiert. A tak se příčiny seřazují v řetězy. Obecenstvo chce jísti špatně a firmy chtějí jísti dobře. Poptávka rodí nabídku, nabídka rodí reklamu a tato rodí dvojnásobnou poptávku. Business jsou věcí zcela čestnou a vedle toho mají zlaté dno, dno tak dobře zlaté, že je lhostejno, co se nalévá dovnitř. Nuže, hra je vážně špatná, a poněvadž nelze čekati, že bude jednou obecenstvo méně hloupé a že business budou méně business než nyní, je z této špatné hry jediné východisko: 5

Dokázati firmám, že mohu pěstovati jakožto umění zboží zcela dobré a čisté bez přílišné ztráty na trhovém obratu; neboť obecenstvo je nasáklé snobismem tak hanebným a bezduchým, že by si nakonec musilo posloužiti uměním, i kdyby bylo zcela dobré a čisté. Stopa 18. 1. 1910

1913 *** V NOVÉ FRANCOUZSKÉ REVUI LA VIE DES LETTRES podává Nicolas Beauduin “pokus syntézy současné poezie”, který je vlastně programním článkem básnické školy paroxystů čili imperialistické estetiky, kterou Beaudin (jemu věnováno 9. číslo letošního ročníku revue L’Essor) zastával již dříve v časopise Les Rubriques Nouvelles. I u nás může býti zajímavo slyšeti energické formulace, ve kterých francouzští básníci vyslovují své směrové napětí. Moderní poezie dle Beauduina “usiluje o umění živoucí, úplné, vpravdě syntetické, jež bylo by transpozicí naší průmyslové, obchodní a válečné epochy, našeho epického věku ze železa a zlata, z mašinerie a pohybu, kde moderní člověk ode dne ke dni rozšiřuje svou moc do výšiny entuziasmu”. Je to směr exaltace, individualismu a imperialistického rozpětí, aktivní lyrismus, jenž tvoří psychologický stav srovnatelný s povahou heroů, “l’état riche de la personne”. Lyrismus paroxystů je prý vědecký a přináší krásu novou, svobodnou, aktivní a dynamickou; jeho látkou je “celý život sociální, opěvaný ve své plnosti, strašlivý moderní mašinism, jenž očím básníka uchváceného formami minulosti a idylickým sněním neposkytuje než ošklivost, velebený v ódách na moderní mocnosti, na nejširší život a na solidaritu lidských snah”. Tato nová poezie však nemá vyjadřovat jen síly zevnější, nýbrž i vnitrné; je to

6

psychické rozlití a promítnutí vlastního “já” do světa, takže zevní svět je jen prodloužením nitra, jež je pravou živoucí realitou. V tomto “psychismu” se paroxysté dovolávají německého estetika vcítění, mnichovského profesora Theodora Lippse; dále přijímají za své Nietzschea, Bergsona, Whitmana, projevy Belgičana Mockela, aktivní lyrism Barresův a Gidův, po stránce veršové techniky Ghéona, Kahna a Souzu; příbuznosti nalézají i v souvislé melodii Debussyho a v posledních výsledcích moderní techniky malířské. Úhrnem imperialistické umění je “aktivní lyrism, přímá vize skutečna, patos plnosti, objektivace zářivých stavů duše, úsilí o rozsáhlejší život” vše to hesla trochu demagogická, snadno přecházející v pouhé slovní siláctví a ve frenezii čistě vnějškovou; v tom ohledu se paroxysté značně podobají italským futuristům. Nicméně však jsou to pozoruhodné a symptomatické úkazy, že značná část moderního básnictví přivrací se tak silně k hrubým silám současnosti, opouštějíc svou věž ze slonové kosti, svůj poetický ezoterismus, jenž snadno stává se útočištěm duší negativních. Přehled 1. 8. 1913

*** V 11.–12. ČÍSLE MODERNÍ REVUE PÍŠE RUDOLF MEdek o podstatné divergenci mezi snahami nového literárního i výtvarného hnutí a zásadami Moderní revue. Kdokoliv sympatizuje s novými myšlenkami, rád uvítá každý kritický pokus o zaujetí stanoviska vůči nim. Je dobré a prospěšné, vyciťuje-li se, jak jinorodé a naprosto odlišné jsou tyto nové snahy vzhledem k celému nynějšímu dílu Moderní revue. (Skutečně také pro mladé generace neznamená Moderní revue mnohem více než Zvon nebo Dílo.) K ujasnění těchto rozdílů přispěl Medkův článek dostatečně tím spíše, že tento epigon Moderní revue mluví jako její oficiální zástupce. Článek ten

7

sdostatek ukázal trudný tradicionalism někdejší radikální generace, jakož i nechuť ke všemu novému a rozkoš verbálního literátství, jež charakterizuje mladé přívržence “Moderní” revue. Nelze bez humoru čísti, jak mladý zastánce někdejší statečné generace s nářkem vytýká novým pokolením, že se opovažují vyjít “na volný vítr”, opouštět tradice, jež staly se eklektismem, a pokoušet se o něco nového, místo aby se oháněly slovy o “bytostném tvůrčím činu” a “tragickém napětí k božství” jako Rudolf Medek. Rovněž není bez komiky pisatelův nářek, že ony nebezpečné mladé tendence svádějí a obluzují lidi a stávají se tak hotovým neštěstím české literatury. Ale Rudolf Medek kazí veselost i prospěch, jež mohla by jeho polemika přinést, způsobem velmi nízkým; nepolemizuje jen a nevyvrací, nýbrž podezřívá a osobně osočuje lidi, se kterými nemá co jednat. Z čista jasna mluví o jakémsi zákulisí, o “pomluvách, klepech, záští a injuriích”, a sice způsobem tak kluzkým, že není jasno, míní-li tím osoby nebo snad všechny, kdo se činně účastní mladého vývoje literárního. Osoby, jež Medek ve svém článku uvádí, jsou: S. K. Neumann, Ot. Theer, Fr. Langer, J. Kodíček, K. Čapek, E. Taussig. Má Medek odvahu nařknout některou z těchto osob z pomluv, klepů a nízkostí? – Všichni jmenovaní projevili své literární názory i svou nechuť k Moderní revui cestou veřejnou; ke svým averzím mají totéž právo jako Rudolf Medek ke své nepřízni vůči nim; podezřívat je za to z osobní msty, insinuovat jim klepaření, pomluvy a záští je uličnictví, ke kterému se Moderní revue neměla propůjčovat. Místo aby poměr jmenovaných k Moderní revui byl posuzován tak, jak skutečně je, jakožto zásadní a otevřená, veřejně projevená literární divergence, je v Medkově článku zfalšován a potřísněn; lidé Moderní revui nemilí jsou tam strkáni do líbezného sousedství s plagiátory; kritiky jejich jsou líčeny jako akt osobní msty a kolem nich je paušálně rozestřena atmosféra klepů, injurií a nenávisti. Kritika má právo býti nespravedlivá a krutá, útočná a bezohledná, pokud jde o věci přesvědčení; avšak Medkova kritika mladé české literatury je osobně nemravná a nízká a zasluhuje, aby byla dobře podržena v paměti jako svědectví o 8

charakteru pisatelově a zahanbující dokument o tom, jak nečisté metody boje se připouštějí, jen když se jedná o potření jiných tendencí uměleckých. Přehled 12. 9. 1913

*** V POSLEDNÍM ČÍSLE ČESKÉ KULTURY POJEDNÁVÁ pan F. X. Šalda o mém literárním přesvědčení, jak je vyčetl z mého referátu o F. V. Krejčího Červenci; avšak “vykládá” je s takovou neznalostí toho, co jsem psal v kritice o Červenci a jinde, že bude nutno, abych při nejbližší příležitosti opakoval své názory tak, jak si je myslím já, a ne jak je líčí pan Šalda. Pak bude doufám zcela zřejmo, že jsou samy sebou vzdáleny známých přesvědčení páně Šaldových a že jich nemusel zkarikovati, aby s nimi polemizoval. Avšak zdá se, že panu Šaldovi nešlo jen o výklad; “přibíjí” mne s notorickou prudkostí tím zbytečnější, že zdaleka nepatřím ke generaci, která bavila sebe a ostatní slovním rytířstvím v polemikách, ironiích a útocích. Pro mladé lidi se jeho názorům už dávno známým živosti a novosti nepřidá, říká-li je pan Šalda v afektu a dělá-li s nimi větší hluk, než jaký by byl jeho úměrným a nedivokým myšlenkám přiměřený. Co se týče jeho námitek proti mně, stačí snad říci jen toto: Nelíbí-li se mu způsob mého psaní a myšlení, nestane se mu ani budoucně příjemnějším a bližším; jelikož nehledám pravdy u pana Šaldy, nenajde jí on nikdy ve mně; to, co říkám, je samozřejmě jiné než to, co tvrdíval pan Šalda, neboť zatím udály se jisté přeměny a přehodnocení, se kterými se pan Šalda sotva bude moci usmířiti. Za těchto okolností bylo by všechno další vyjednávání mluvením do větru, či spíše, což je mnohem horší, mluvením do publika. Přehled 19. 9. 1913

9

*** NA POZNÁMKU, KTEROU PAN F. X. ŠALDA MI ADREsuje v novém čísle České kultury, nemínil bych vůbec reagovati, neboť každý už zná způsoby páně Šaldova polemizování. Nemohu však mlčeti na neskrupulózní prostředky, kterých proti mně použil. Pan Šalda cituje soukromý dopis, kterého jsem já nepsal, aby sugeroval, že jsem mu kdysi lichotil; což je od něho tím nemístnější, že sám to v oné době činil (fejetonem v Národních listech ze dne 1. ledna 1912) mladým autorům, které dnes potírá. Dále pan Šalda pokouší se vzbuditi domnění, že přejímám své názory z cizích revuí, kde prý je již četl. Vyzývám pana Šaldu, aby beze všeho vyhýbání uvedl jména těch revuí, autorů a článků, ve kterých, jak tvrdí, četl mé názory, a aby přesným citováním shodných míst a myšlenek v mých článcích a oněch cizích dokázal, že jeho tvrzení není pouhou pomluvou: když to řekl, vzal na se povinnost dokázati to. Konečně žádám ho, aby vůči mně plnil povinnost kritika a neztotožňoval libovolně má témata s mými názory. Se sympatií nebo s výhradami informoval jsem naši literární veřejnost o moderních směrech a zásadách, jež uvádějí v pohyb literární stav mladé Francie; ale jako pan Šalda není Flaubertem, přestože o něm tolik píše, tak málo smí mne ztotožňovati s kterýmkoliv ze směrů, o kterých jsem kriticky referoval nepřejímaje jich, nýbrž přejímaje jejich prostou existenci jako fakt hodný zájmu. Přehled 10. 10. 1913

*** V POSLEDNÍM ČÍSLE SVÉHO ČASOPISU PAN F. X. ŠALda opět zneužívá veřejnosti k polemice, které ze své strany nehodlám prodlužovati. Již v první své odpovědi jsem projevil, že nečekám od pana Šaldy slušného a věcného dorozumění. Nyní p. Šalda

10

potvrzuje to způsobem, kterým konečně přestává věcná kritika nebo diskuse. Tím odpadá mi nutnost opravovat jeho omyly [* Podotýkám jen, že nebyl jsem nikdy v redakci Uměleckého měsíčníku a že nečetl jsem revue a článků, z nichž (dle p. Šaldy) jsem prý mechanicky přejal své názory; věty, které z nich p. Šalda cituje, zřejmě nemají s mými názory společno nic než zálibu pro moderní román určitého typu. Je opravdu nezodpovědné, že p. Šalda zakládá na nich své tvrzení, jež je skutkově ostouzením. Teorii “unanimismu” jsem “přejal”, tj. interpretoval dle autentických, mnou výslovně citovaných projevů sama J. Romainse, ježto jednati jinak bylo by falšováním doktríny, jež vůbec není mojí; podati autenticky expozé cizí teorie patří k elementárním požadavkům korektní kritiky, mám-li o ní p. Šaldovi něco říci.] nebo bráti vážně jeho “zásadní” námitky, jež nejsou toho druhu, aby zabývání se jimi mohlo přinésti sebemenší prospěch. Přecenil jsem polemika p. Šaldu tím, že psal jsem pro něho věcný článek v tomto listu; to, co napsal odpovědí, ukazuje plnou zbytečnost oživovati jej nadále interesem o jeho negativní stanoviska. Nakonec projevuji politování, že p. Šalda dal své polemice ráz skandalizování a soustavného snižování odpůrce, kterýžto jemu vlastní způsob je hanbou českého života literárního. Za takových okolností pokračovati v neprospěšném sporu bylo by pod posláním tohoto listu. Přehled 14. 11. 1913

1914 *** PŘEDNÁŠKA P. A. MERCEREAUA, SPISOVATELE Z PAříže, pořádaná SVU Mánesem dne 24. t. m. jako úvod k mezinárodní výstavě kubistického umění v paviloně Mánesa, podala cenný a pěkný přehled nových tendencí uměleckých na této výstavě

11

zastoupených. Vedle krátkého nástinu vývoje umění v 19. století zasluhuje zaznamenání velmi pěkný dogmatický výklad nových snah v jich celé složitosti; je to zároveň tendence realistická, usilující o plnou a mnohostrannou vizi skutečnosti; tendence architektonická, snaha o čistotu a vyváženost formy, o přesnou výstavbu linií, povrchů a objemů; konečně tendence muzikální, touha po harmonii, kolorismu atd. Láska a přesvědčenost, se kterou pan přednášející se zahluboval do této bohaté a plodné povahy nového umění, může býti pro nás tím největším poučením, neboť poměr ke kubismu je u nás buď prostě a bez úvahy negativní, jako se děje všemu novému, nebo vlažně netečný, nebo konečně amatérsky specializovaný na určitou distingovanou složku vybranou z plného vývoje. Vřelá a rozhodná slova francouzského hosta jsou proti tomu nabádavá dvojím směrem: že buď máme míti pro svou negaci k novému umění důvody stejně životní a zralé, jako byly jeho důvody pro klad k novému umění; nebo zadruhé že náš vklad má býti prost vší úzkoprsosti a zaklauzulovanosti, že má se vztahovati ke všemu vážnému hledání a se sympatií přihlížeti ke každé formě touhy po obnově umění. V tomto smyslu neměla by být přednáška p. Mercereaua zapomenuta. – Konec přednášky byla historie kubismu vyznačená jmény dobře známými u nás; rozšířenost tohoto umění byla ilustrována výčtem jmen umělců kubistů cizích i českých, pokud totiž jsou zastoupeni na výstavě Mánesa p. přednášečem organizované, – výčtem tak dalece neúplným, jak dalece neúplná je výstava sama, jež naprosto nemohla by obsáhnouti veškerý rozkvět nového umění v cizině i u nás. Ostatně současně otevřená výstava Skupiny VU obsahuje právě ta jména, jež by snad někdo postrádal na výstavě Mánesa, takže přítomně máme v Praze skoro úplný průřez skrze seriózní umění kubistické. Tím více včas přišla srdečná a rozumná slova našeho francouzského hosta a přítele. Přehled 27. 2. 1914

12

ZASLÁNO V 11.–12. čísle Uměleckého měsíčníku podniká E. Filla útok na několik autorů, kteří mimo UM vzali hájení mladého umění výtvarného za svou věc: na S. K. Neumanna, arch. Vl. Hofmana, J. Čapka a mne. S pilně sebraným “průkazným materiálem” chce je usvědčiti z rozporů a přemetů, ale činí tak způsobem, jenž zasluhuje veřejné pozornosti. Cituje, že oni napsali (prohlásili, milostivě uznali) to a to, ale citát, jejž uvádí, napsal a podepsal Jaroslav Kabelka. Ke jménu a na vrub J. Čapka připisuje dva odporující si soudy, ale vědomě zamlčuje, že jeden z nich napsal a podepsal Richard Weiner. Tento způsob usvědčování provádí Filla jenom šestkrát v jediném článku. – O jmenovaných tvrdí, že jsou stoupenci futurismu, zatímco oni psali proti futuristickému umění v Přehledu, Lumíru a České revui. Udává, že právě tím provedli “harakiri a neslyšné salto mortale ve svém kritickém žonglérství veřejně před publikem”, ale zamlčuje, že J. Čapek první u nás, a sice v závěrech článku v UM přede dvěma lety, jejž Filla cituje, a tedy zná, zaujal kritické stanovisko proti futuristické malbě – stanovisko, na němž nebylo lze posud měniti. Redakce Volných směrů, insinuuje dále Filla, propagovala futurism, Gleizese, Fauconniera, Mondriana, Šejnosta, Honsu(!); ale zatím ve VS byl Fauconnier nepříznivě kritizován, Gleizes, Mondrian, Šejnost nebyli ani reprodukováni, ani pojednáváni v textu a futuristé nebyli reprodukováni, nýbrž jen (od J. Kabelky) nepříznivě kritizováni. To tedy jsou dokázané lži a musel bych citovati celý článek Fillův, abych uvedl všechny; méně znalému čtenáři jsem však dlužen vysvětlení, že tyto insinuace nejsou lhostejné, nýbrž že mají jmenované autory usvědčiti z nekompetence a z nesmyslů; což se ovšem nejspíše dokáže nesmysly podvrženými. – Filla chce dále dokázati napadeným autorům přemety ve stanoviskách: proto cituje Čapky a Arne Nováka, že si v čemsi odporují; udává na S. K. Neumanna, že soudí jinak než třeba podepsaný, nebo na J. Čapka, že se neshoduje s Vl. Hofmanem! To tedy jsou ty rozpory, to je ten “materiál”, k němuž něčí ruka v

13

redakci UM připisuje, že “musí býti konečně předložen veřejnosti”. To je všechno, co UM odhaluje: celý jeho “materiál” je juxtaponování citátů pokaždé od různých autorů; ani na jediném místě nemůže ukázati, že by některý z jmenovaných autorů odporoval sám sobě nebo měnil své stanovisko. Zato aspoň cituje špatně a vytrhává z kontextu, co a jak mu je libo; a z toho všeho sestavuje cosi jako žalobu proti uvedeným autorům, žalobu zároveň směšnou i ošklivou ve formě i ve věci. To, co je uvedeno, ji kvalifikuje dostatečně, a sice tak, že odpadá další jednání s původcem polemiky. Ježto však špatné prostředky jsou důkazem špatných zájmů, postavil do velmi divného světla i spolek, za nějž mluvil, i list, jehož redakce mu přispěchala dáti souhlas. To jest doufám zcela jasné a formální; všechno zamlouvání a polemizování by bylo jen vyhýbáním se zodpovědnosti. Potud byl bych hotov a zbývá objasniti tolik: autoři v UM napadení pojímali ve všech svých projevech moderní umění jako širší duchový proud, ve kterém je místo pro všechny osobní snahy, pro každou novou zkušenost; umělec vyjadřující se po svém byl jim vždy cennější než sebeučelivější kopista a každý, byť přečasto nedostatečný výsledek individuální myšlenkové práce jim znamenal více než epigonské kořistění z chef-d’oevrů sebelepších. Snad někdo řekne, že připouštějíce příliš mnoho věcí do počtu moderny, snížili její standard; avšak ve skutečnosti nikdy nehájili minus takových výsledků, nýbrž hodnotu a nutnost takového hledání; nikdy nehájili a nechválili, nýbrž jen existenčně uznali a zaznamenali práci menších dělníků vývoje, vždy však “přímo a rozhodně” oceňujíce dílo Picassa, Braqua, Deraina a snad už nikoho jiného z moderních. Právě pro toto cenění byli nuceni s rostoucím důrazem varovati E. Fillu a jeho komilitony před otrockým imitováním tvorby Picassovy; řada kritiků osobně neangažovaných potvrdila tuto výtku po svém a s eklatantní zřetelností. Filla a jeho druhové nemohli zakrývati své neplodné odvislosti na Picassovi; proto udělali ze své chudoby ctnost; teoreticky postavili se na stanovisko, že jen nejlepší je dobré, ale prakticky stíhali všechno mladé umění, které mohlo býti 14

protipříkladem jejich napodobitelské horečky; to byl jejich boj proti “ismům”. Jejich stanovisko by zasluhovalo respektu, kdyby bylo ryzí, kdyby podle něho vyhodili z výkvětu umění své vlastní dílo jakožto nezdařilé a nepůvodní. Avšak imitátoři jsou zpravidla nejneskromnější a věří, že jsou kongeniální s duchem, jehož zevní rysy mimují. A když jim tu víru kritika nemohla potvrditi, prohlásili to za kampaň proti sobě a vrhli se na kritickou vážnost nepohodlných autorů, – nikoliv na jejich stanovisko. To tedy je skutečná situace, a proto byl ztropen celý hluk. – A přece je tu otázka stanoviska. Ve filozofii třeba je ještě více “ismů” než v umění; neznám nic hloupějšího než odsuzovati je všechny jako nesmysly ve jménu jednoho nejlepšího, převzatého a naučeného; každý z nich má mi co říci, i když s ním nebudu souhlasiti, neboť každý je nějakým projevením a řešením života, někdy hlubšího a dokonalejšího, ale vždy opravdového; žádný z nich není zjevením, žádný není “tím pravým”, ale každý má “to pravé”, totiž to životné, vydobyté a cenné, co náleží každé původní a nové práci člověka. To platí o umění, jako o filozofii; i tomu stanovisku lze odporovati, ale legitimní odpor proti němu je možný jen potud, pokud je poctivě poznáno. Polemika UM je však cokoliv spíše než legitimní. Byl jsem nucen poukázati na prostředky, kterých se Filla neštítil užít; v jeho článku není řádku, který by nebyl políčkováním pravdy a čestnosti, a v tom sekunduje mu ještě Vincenc Beneš v tomtéž čísle UM. Taková polemika je smutná a zahanbující pro všechny mladé; je smutné, že k ní dala svolení mladá redakce UM, jež sama dovolila si nalhávati cosi o příčinách, proč někteří z napadených přestali svého času býti členy Skupiny. O tom bylo lépe mlčeti: ze Skupiny postupem času vystoupilo deset členů: B. Kubišta, O. Kubín, dr. A. Matějček, V. H. Brunner, arch. Vl. Hofman, arch. J. Chochol, V. Špála, L. Šíma, J. Čapek a podepsaný. Každý z nich mohl by sděliti své zvláštní důvody, proč odešel, a mnohé z nich by divně charakterizovaly společnost Skupiny; o všech pak trvám lze říci, že první pohnutka jejich rozchodu se Skupinou byla nedůvěra v lidi rázu Emila Filly a 15

několika jiných. Přichází mi zatěžko takto psáti o lidech, jichž komilitonem jsem býval; není trapnější podívané než na rozeštvané někdejší soudruhy a je to jen škoda pro mladé umění, jež samo sebou je něco jako martyrium pro ty, kdo je na se vzali. Vím také, že mohou z toho mít nejspíše radost ti, kdo nemají mladých v lásce. Avšak větší škodou než to vše by bylo, kdyby mladé umění mělo mravně zahnívati bezcharakterností, konkurenčností a neuměleckým myšlením, které (jako v polemice v UM) pojímá rozpor hledisek v umění jako boj politických stran. Přehled 24. 4. 1914

1916 *** MALÍŘ UMBERTO BOCCIONI, NEJVÝZNAČNĚJŠÍ z italských futuristů, zahynul ve světové válce. Smrt jeho, jako smrt tolika vynikajících mladých umělců všech válčících národů, prošla při dnešní náladě světa nepovšimnuta. Pozornosti však právě dnes zasluhuje jistý detail. Boccioni, jako všichni futuristé, byl veřejně vášnivě a činně zaujat pro italský imperialism. “Chceme hlásati válku,” manifestoval roku 1912, “tuto jedinou hygienu světa, militarismus a patriotismus.” Ale když se to vše splnilo měrou vrchovatou, došel Boccioni poznání jiného, které zasluhuje povšimnutí i u nás, kde se tolik mluví o vlivu války, o vlivu této války na kulturu a umění. “Z této existence,” napsal Boccioni několik dní před smrtí, “vyjdu s pohrdáním ke všemu, co není umění. Nic není hroznějšího než umění. Vše, co přítomně vidím, je jen hra proti jedinému správnému tahu štětce, proti harmonickému verši, proti dokonalému akordu. Vše s tím srovnáno je pouze věcí mechanična, zvyku, trpělivosti, paměti. Je jen umění.”

16

Lumír 20. 10. 1916

1918 ÚVODEM Tuto studii o svém rodném bratrovi píši zároveň rád, i s velikými rozpaky. Proč rád, nepotřebuji říkat, a jsem vděčen příležitosti, která mi dovoluje říci mnohé, co mám na srdci. Proč s rozpaky, povím hned: nehněte mne tak přirozené mínění, které ve vás už předem vyvolá tato bratrská studie, že bude totiž ochotnou a velmi stranickou chválou (uvidíte záhy, že jí nepřeháním), jako něco jiného. Člověk, se kterým jsem spojen krví, mnoha lety života a společnou prací, mně není předmětem; je mně příliš člověkem a životem, než abych o něm dovedl přemýšlet klidně a s tak řečenou objektivností. Snad by mi bylo snazší psát o něm román nebo povídku než studii o jeho umění. Ten román či ta povídka nebudou nikdy napsány. Tolik však je mi jasno, že by jejich dějem nemohlo být nic jiného než ustavičná, málomluvná umělecká práce, přerušovaná trudnými chvílemi, cestami a životními událostmi, jež dopadají těžce a zřídka radostně; ale vlastním smyslem a mánií toho života by bylo umění. Jak vidíte, byla by taková povídka skoro jen studií o umění. Smysl umění není však ten, aby bylo vysvětlováno, nýbrž aby bylo požíváno. * Ve starých rodinných časopisech bývalo zvykem, že přívětivá redakce připojovala k obrázkům několik vřelých slov “na vysvětlenou”. Tak třeba: “Dívčí podobizna. Snivě a roztouženě vyzírají její modré oči, jako by někoho nedočkavě vyhlížely. Nyní – co to? Z dálky sem zaléhá dusot koňských kopyt; to jistě kýžený miláček letí ke schůzce! Malíř laškovně zachytil úsměv, jejž tento okamžik vykouzlil na rtech dívčiných.”

17

Takřečený pokrok doby nás přenesl přes takový způsob slovních doprovodů; dnes čteme a píšeme spíše “smělými tahy štětce podává umělec výsek prostoru, zachycuje světelný dojem” a tak dále. Ale bůhví že bych o obrázcích tohoto alba mluvil raději oním starým způsobem, a ne bez vážné příčiny. Dnes totiž vídáme bezpočtu obrazů, o kterých tak mluviti nelze. Jsou-li to krajiny, je z nich přímo fyzicky cítit stojan, se kterým se malíř rozložil někde na mezi, aby “smělými tahy štětce” omaloval “výsek prostoru”; jsou-li to figurální obrazy, křičí z nich hmotná nuda a lhostejnost placeného nebo platícího modelu. Jinými slovy, většině moderních obrazů schází fabulace, skrytý a poetický moment děje nebo životní události, která je přece něco více než výsek prostoru. Většinou je malíř pramálo zaujat obsahem toho, co maluje; vidí jen, co mu oči přinesou, a maluje “smělými tahy štětce” to, co zrovna vidí. Chtěl bych zvlášť důrazně poukázat na to, že předmětem obrazů mého bratra jsou lidé, jen lidé a zase lidé; lidské postavy plní jeho obrazy až po okraj, že není už nic vedle nich a za nimi. Většinou jsou to ženy a děti, dále žebráci, námořníci a detektivní figury, tedy vesměs postavy, k nimž ani váš poměr není lhostejný a je jen zrakový. Řada Toalet líčí ženy okrouhlých, plných paží nebo opět dlouhých a štíhlých rukou, které se zvedají k účesu, zadržují košili nebo vraždí blechu; jdou spat, i záleží na tom, vyvolati dojem teplého, spokojeného, důvěrného ticha o samotě. Nepozorujete tu necudné přítomnosti malířovy v pokoji svlékající se ženy; je to spíše, jako by osamělý chodec v noci, pohnut a okouzlen, zahlédl okénkem mladou matku nebo dívku nic netušící; ale dříve než se přiblíží o krok – a tento krok dělí právě sen od skutečnosti –, lampička zhasla a zbývá jen vzpomínka. Řada Chudých žen připomíná svaté téma Madony: zahaleny v šátcích, s dlouhými umdlenými lícemi, se svým posvátným těhotenstvím, se svou smutnou a trpělivou chudobou nenáležejí žádné době. Mluvím však o jejich chudobě a snad ji každý cítí, a přece tu nejsou cáry a záplaty, které by ji popisovaly. V čem leží ta 18

nálada chudoby? Snad by zmizela, kdyby v těch ženách bylo o málo méně vážnosti a utkvělosti, kdyby pohnuly hlavou, pozvedly oči a snažily se promluvit něčím jiným než svou němostí. Žebráci: Se žebrákem je ulice, tvrdá zeď, o kterou se opírá, a chodba, která ho vyhošťuje. Žebráka nutno si představit vážně a velce; nejde přece o to, že je “pitoreskní” nebo že má “zajímavou hlavu”! Pro lidovou duši býval žebrák hostem božím, tajemným poslem, který klepe na vrata: I ty můžeš někdy prosit! Pro každou duši je žebrák jednou z nejstarších vzpomínek; kdysi jste se ho báli uctivou a nedůvěřivou hrůzou, byli jste maličtí a nesli jste mu skývu nevědouce, zda vás ukradne, nebo vám požehná. Námořníci znamenají českému člověku robinsonskou poezii dětství; jsou osamělému člověku symbolem osamění, znamením smutku a svobody zároveň. Námořník vyjadřuje i dobrodružství, i touhu po domově, nekonečné lákání světa i loučení se vším drahým: Sbohem, sbohem!, zapomeňte na mne a odpusťte mi; má duše nemá pokoje. Vrahové a Detektivové, aktéři senzačního filmu, vystupují ze tmy prudce a náhle osvětleni, uskakují a řítí se někam znepokojivou a děsnou rychlostí. Vždy mně vyvolávají představu vlaků a motorů, jistoty a strašné energie, zla a rychlosti zároveň. Svatý a dobrý život plyne pomalu. Dobro je holé jako dlaň, kdežto zlo je nahé, rychlé a mechanické jako nůž, nemyslíte-li na plíživé a tajné zlo, jež vám tiskne ruku dlaní zrádcovou. Zde je zlo zlým přízrakem: sama rychlost, sama akce; let ptačích profilů s očima zlého svědomí. Dětí se tu vracejí stále a s nekonečnou činnou rozmanitostí; dětský život je nevyčerpatelný, neboť dítě je nejzaměstnanější člověk. Nikdy nevystihne dítěte ten malíř, který v něm vidí jen model, nebo ten, který se mu směje; ale vystihnout je může ten, kdo v něm vidí sebe. Ty sám s vážnou a trnoucí zvědavostí strkáš prst rybě do huby; ty sám se děsíš bludných, strašidelných stínů a světel, jež vrhá do tmy tvá svítilna; ty sám jsi malý, hluboce zaměstnaný, užaslý a okouzlený; i ty jsi byl dítětem.

19

To je jen několik témat mezi mnoha jinými. Ve světě lidí je bezpočtu řemesel, stavů a činností; malíř nechodí však po světě jen proto, aby to vše viděl, nýbrž aby něčím sám byl. Jinak vám nepodá než výseky prostoru, smělé tahy štětce, světelné dojmy a podobné věci, kterými oplývá kterýkoliv referát o kterékoliv výstavě. Ano, záleží na tom, čím malíř je. Je-li tak trochu žebrákem, dítětem, námořníkem, detektivem, chodcem, který nahlíží do oken, je-li trochu tím, co maluje, může v sobě vynajít ještě více; může vylíčit svou vlastní práci v cyklu Řemesel, může se vyzpovídat v řadě Tváří, může konečně – pomalu a kus po kuse – vyobrazit celý svět, protože je ve svém malování cele člověkem. * Cítím však a uznávám vaše neuspokojení. Vy všichni, kdo pozorujete, jak velice, ano, jak nepokrytě a důsledně se tyto obrázky odlišují od takřečené skutečnosti, od přírody, jak jste si navykli ji vidět, a vy zvláště, kteří přesto máte tolik dobré vůle, abyste v nich neviděli jen bluf a zmatený blud, chtěli byste snad slyšeti, proč to tak malíř dělá, proč tu schází nos nebo oko, kloub, knoflík, proč je to všechno tak jednoduché a geometrické, proč ty bílé a temné plochy, jež se stáčejí nebo vystupují podle podivné a neznámé plastiky; chtěli byste snad slyšeti rozumný, přesvědčující důvod, nějaký skrytý a důmyslný systém, pravidlo nebo subtilní teorii této malby. Je mi líto, ale není zvlášť rozumného důvodu, nedopátral jsem se tajného systému a nevím o žádné teorii. Snad jsem tak zaslepen, že je mi vše to samozřejmé. Jistě však malíř nemaluje proto, že je o něčem rozumově přesvědčen, nýbrž proto, že mu tato podoba, tato linie působí požitek a že přes mnohé zklamání doufá, že bude působiti stejný požitek také jiným. Najdete-li v ní zálibu, nebudete se již ptáti, proč ji malíř udělal. Netanulo mu jistě na mysli než to, uskutečnit něco krásného. Věřím ve dvě věty: Malířství je nápodoba. Malíř má pokud možno dokonale vystihnouti skutečnost. Avšak skutečnost není jen to, co ho zvenčí trkne do zornice; skutečnost je i to, co cítí, jeho

20

vzpomínky, obrazy, které se v něm rodí nebo které s sebou přinesl na svět, skutečností je jeho srdce i jeho duše souvisící s duší národa. Zadruhé malířství je umění iluze čili magie. Neobkresluje, nýbrž vykouzluje. Čím více skutečnosti obsáhne jeho dílo, tím je tajemnější. Rembrandtův portrét, fetiš z Oceánie, Alšova kresba i miniatura Vyšehradského kodexu jsou obrazy skutečnosti; v každém případě umělec chtěl podati daleko více než pouhé linie a plochy, a také uskutečnil daleko více. Tak i moderní malíř usiluje, a dokonce s nebývalou vážností, aby vystihl skutečnost. Už jeho témata ukazují, že nežije ve světě forem, nýbrž ve světě lidí. Celé jeho tajemství je, že se nepřibližuje skutečnosti cestou fotografické věrnosti, nýbrž cestou poetického vytváření. Říkává se, že moderní malíř “abstrahuje” od skutečnosti. Není většího omylu. Jeho postup není ten, že by měl před sebou model nic zlého netušící a nyní jej strašnými mozkovými nástroji ořezával a zjednodušoval, uťal nos, vyloupl oko, zaoblil soustruhem hlavu a tuto hroznou loutku pak vydával za člověka dokonalejšího a umělečtějšího, než je člověk in natura. Naopak. Postup je spíše obrácený a tak málo abstraktní, že bych řekl: to je ten umělecký román, o kterém jsem mluvil zpočátku. Ano, stanouti před něčím, před člověkem, před květinami, před tichou krajinou v obdivu a lásce; nikdy se dosti nedohleděti, nikdy se nenasytiti toho pohledu, prodleti na každém záchvěvu živého těla, na každé vrásce tváře, na každé travičce, na každém světelném bodě oblohy, a to vše vymalovati právě tak, jak to vidíš, tak bohatě, blízce, účastně a přirozeně – jak bys nebyl přístupen tomu ideálu! Anebo pozorovati blízce a věrně život člověka: matku s dítětem v pokoji, muže při práci, starce dřímajícího v polostínu, a vše to vymalovati právě tak, jak to vidíš, se vzduchem a světlem, s každou podrobností, kterou objevíš, a přitom lidsky a živě – jak bys neměl smyslu pro takovou malířskou práci! Život ti toho nedal; jsi jako cestující ve vlaku, který tiskne čelo k okennímu sklu a nemůže se také dosyta dohleděti; ale vše, co vidí – a jsou překrásné věci mezi tím, scény ze života, průhledy do 21

lidských oken, den a noc, města a pole, děti, ženy a starci, námořníci a zločinci –, všechno nezadržitelně ubíhá; již je pozdě, již nikdy se nevrátí tento pohled! Jsi jako cestující ve vlaku; na protější koleji stojí jiný vlak, snad Orientální expres; z okna první třídy vyhlédne krásná žena, ach, cizinka nevím kterého jazyka, nevím jaké lásky; dítě vystěhovalcovo tiskne nos a rty na špinavou tabuli okenní; ale již se Orientální expres rozjíždí, krásná žena mizí, dítě se s pláčem odvrací a v posledním okně stojí námořník a dává všemu sbohem. Na prázdném nádraží zůstal jen žebrák s kloboukem v ruce; cizinka mu nehodila nic, prchající zločinec se odvrátil a námořník zobracev kapsy hodil starci jen svou medaili. Tu vzdychne si cestující a zamhouří oči; viděl toho tolik, ale nic neprodlelo a nic se nevrátí; vlak ujíždí a ty už neuvidíš toho člověka, který jedl na hromádce štěrku. Tu otevřel cestující oči a vidí na protější lavici chudou ženu; je celá zaklopena šátkem, vypadá jako Madona a hledí do sebe, do svého těhotného a trpělivého nitra. Už nikdy jí nepotkáš; ale můžeš jí proto zapomenout? Moderní malíři, které jsi míval rád a máš rád posud, malíři impresionisté dávno před tebou pocítili ten rychlý a mocný pohyb, který je unášel a dal jim viděti všechny věci – ale překrásné a předrahé! – jen v rámci prchající vteřiny. Ani oni nemohli prodleti; než aspoň si vynašli způsob, jak zachytit vteřinu tím, že ji vystihli. Tu jsi, letící, světelná, pestrá chvilko! Nemohu s tebou soužít, ale aspoň tě zvěčním. Ty však jsi jako cestující, který touží po něčem více: klid, prodlení a bytí! Zavíráš oči a pohlížíš do sebe: vše, co jsi viděl, se slilo v beztvaré, vniterné bytí; tisíceré zkušenosti zůstaly. Vzpomínáš jedné z nich, a pohne se nesčetné bytí v tobě. Nevzpomínáš žádné z nich, ale bytí v tobě se pohne a rodí ze sebe podobu člověka. Neviděl jsi ho, ale znáš ho. Zrodil se ti z dlouhého a tichého trvání, z dlouhé a skryté přítomnosti, a zde tedy je: vynutil si existenci a trvá na ní. Zde tedy jsi, nový tvore, samobytná lidská podobo, tu jsi, oživlá čáro, která dovedeš obsáhnouti stejně rychlost i klid. Podobáš se náznaku, jenž rychle a jistě, nejstručnější zkratkou zaznamenává 22

nový fakt. Podobáš se modle, na níž nekonečné trvání předem smylo podrobnosti. Připomínáš mi první pohled i dlouhou důvěrnou známost, tak blízkou, že nejjednodušší značka stačí, aby mi vyvolala ostatek. Neboť tím dvojím dotýká se nás skutečnost nejsilněji:překvapením prvého pohledu, úžasem z nové a neznámé věci; a známostí, jež shrnuje tisíce pohledů v jediný jednoduchý cit. Tu tedy jsi, tvore překvapující a známý; dáváš mi znamení, abych se na mnohé rozpomenul. Avšak nač jiného bys mne chtěl upomínat než na skutečnost? A proč by ses snažil ji připomínat, kdybys jí nechtěl být? Ano, státi se plnou skutečností!, býti člověkem!, ta touha tě pudila k bytí, ty však jsi zůstal vpolou cestě a stal ses obrazem. Tož aspoň, nemoha dále, se soustředíš s horoucím úsilím, abys jasně a silně se vyjádřil: “Jsem! Nemám snad všeho, čeho je třeba k životu tam venku, mezi vámi; nejsem opatřen všemi potřebnými údy a součástkami, a beztak nebyly by mi platny. Nemohu býti, čím bych chtěl, ale jsem; v ploše, která je mi vykázána a kterou přemáhám, a v rámu, který mne ohraničuje, jsem co nejsilněji! Musím být tak přímý a plastický, tak sám, tak intenzivně vztyčený, abych určitě vyplnil své bytí, a každá podrobnost by mne rozptylovala. Zjevuji se tak naléhavě, že jsem skoro přízrakem. Všechno jsem obětoval tomu, abych byl s takovou soustředěnou silou. Ach, že se nemohu státi člověkem! Ženou nebo žebrákem, dítětem nebo námořníkem! Než aspoň jsem, a poznejte, že jsem něco víc než závoj barev.” * Obraznost! To slovo zde zapisuji hnedle v čelo. Žádné umění není děláno jenom pro oči nebo pro uši, nýbrž pro básnivou sílu v nás. Neobrací se jen na naši vnímavost, nýbrž také – a především – na naši tvořivost, a nedovolá-li se jí, zůstává nám zavřeno na sedm zámků. “Slyšte, přátelé, božský sen mi přišel ve spánku za vonné noci.” Ani o slovo více nemá sladký, flétnový verš řeckého originálu, a přece třpytí se hvězdami, dýše slavným a velikým klidem, nesmírným dojetím noci; ptejte se, v čem to leží, odkud to vše prýští, 23

– jako božský sen! Ano, neleží to jen ve slovech; je třeba velikého rytmu Iliady, který je nese, a nevímjakého kouzelnictví, aby jediný pohnutý verš stvořil tuto čaromoc jižní noci. “Zahučaly hory, zahučaly lesy; kam jste se poděly, moje mladé časy!” Několik slov, jen těch několik slov!, hučící, temné, mračné hory, vlhké hlubiny lesů, podzim a jarní tání; hukot mladých, utracených let, hlas veliký a smutný, bezpočtu vzpomínek, nedožitá láska, zklamání i odříkání, touha a beznaděj, celý život a celý osud – to vše tu je, vysloveno a zpodobeno až do skutečnosti; vysloveno – ale nejenom slovy, vymalováno melodií a vyteskněno táhlou linií hudby. Je něco více než slova a líčení, než tisíceré údaje a podrobnosti, něco silnějšího, mlčelivějšího, prostšího a což já vím! Jen tolik je jisto, že v tom, a v tom jediném tkví sám život, sama poezie, hudba a – dodávám – i malířství; neboť to nejkrásnější v malířství je opět život, poezie, hudba a obraznost. Melodie i rytmus mluví a vyjadřují. V umění není holé formy, vše je zároveň smysl a obsah. Proč chcete, aby obraz mluvil k vaší duši jen omalovanými předměty? Proč pasete jen po opsaných údajích zevního světa? I v obraze jest rytmus a melodie a zároveň vše, co lze jimi vyjádřiti, věci nevýslovné a plné smyslu. Linie, barvy a světla nejsou němým povrchem těl. Pro smysl obrazu není lhostejno, jakou silou, jakou rychlostí probíhají na něm linie; jsou čáry přísné, zamilované, smutné nebo chudobné, jako jsou taková slova nebo takové melodie. To vše je tisíckrát známo, a přece vás to zaráží, najde-li se malíř, který užívá formálních prostředků v takovém čistém, výrazném a přímém smyslu. Obyčejně se myslí, že forma je abstraktní, umělý výtvor. Ale to je omyl. Zrození všech forem hranatých i oblých, volných i geometrických odpovídají žité a věcné zkušenosti, a moderním formám moderní zkušenosti. Kdyby malíř žil jako pasáček pod šípkovým keřem, díval se na oblaka a hrál na píšťalku, byla by jeho formová řeč bezpochyby jiná; avšak v tomto světě, který se zcela jinak točí a tyčí, jsou i jeho formy tak veliké, holé a silné. A tu snad řeknete: “Ale toho my právě nechceme! Ach, utéci z toho nového 24

světa a nemít aspoň pro chvíli s ním co dělat! Malíři, udělej mi zelenou krajinu, namaluj mi nahé dívky tančící v lese, vyleptej mi kout Prahy, ale ne té nové, která mne sžírá, nýbrž staré a tiché Prahy, jaká bývala. Nebo mi udělej portrét, černý a uzený, jako by nesl patinu věků! Stvoř mi nějaký klam, odveď mne odtud, otevři mi, malíři, okénko do lepšího a staršího světa, abych si trochu odpočinul!” Jak bych té touze nerozuměl! A přece bych řekl: Jak, vy chcete léčit svou duši; chcete, aby vám umění poskytlo okamžik lepšího života, a přitom nemyslíte, že i umění má být vyšší a lepší, svobodnější a čistší? Většina vašich obrazů podává svět v pohledu oka hmotného a všedního; většina moderních obrazů přežvykuje narychlo optickou surovinu světa, bezmyšlenkově, bez zájmu a chuti; a toto zběžné, povrchové, nedbalé umění slove z divného nedopatření “realismus”. Oč jinak, oč pietněji malovali staří mistři! Pohleďte, zda takový starý obraz nepraví: “Modelace, tělesnost věci je dílo svaté a vážné; obrys čili podoba věci je čára nekonečně významná; barva označuje a vyznačuje různé věci; světlo je dar boží.” Tento starý, důstojný, ryze věcný názor je pravý opak ducha, jenž oživuje obrazovou fabrikaci našich dnů, tu hroznou a soustavnou ledabylost kresby a malby; přitom mluvím jen o malířské práci, nehledě ke krutější ještě otázce obsahu a smyslu té práce. A tu se odvažuji tvrditi, že nejmodernější umění je daleko blíže poctivosti starého malířství než celá ta staronová, hmotařská malba našich dnů. Blíže technicky i duchem. Modelace, linie a čistá barva tu opět přicházejí ke cti. Ale také přicházejí znovu ke cti vážné a sličné city piety k věcem, prohloubené, vnitrné pozornosti a zvláštní noblesy, která propůjčuje monumentální rys slohové krásy i nejintimnější malbě. Tu tedy, vida to vše, bych řekl: “Udělej mi, malíři, obraz člověka nebo krajiny, ale hleď, abys mne nijak neoklamal. Nechci uniknout z tohoto světa ani do přírody, ani do minulosti; nač se nadarmo odvracet? Ukaž mi však, že tento život sám unáší v sobě prvky slohové velikosti a vážnosti; 25

že v něm samotném jsou zdroje povznášejících citů, skryté prameny klidu a krásy, neztenčené důstojnosti a pozemské, třeba v bolestech shledané harmonie. Jak to provedeš, je tvá věc! Jen když tvé dílo, věrný obraz skutečnosti, bude oživeno duchem nového idealismu.” Album deseti grafických listů Josefa Čapka, Veraikon 1918

DVOJÍ RADOST Viděl jsem ho, kterak se klaněl arcidílům v chrámu umění, zaklínaje se velikými jmény: “Při sám Dante, Homér, Michelangelo, Feidias a Šalamoun, při sám Bach, Rembrandt, Dostojevskij a božský Lionardo, pohleďte, jaká je má úcta k Umění! Pozorujte, zda mezi bohy, kterým se já klaním, je jediný malý, nepovedený a pochybný! Zda jsem si nevybral to nejlepší, zda neklečím před nejvyššími podstavci! Já a géniové! Ich gleiche dem Geist, den ich begreife! Dante, rozumím ti! Rodine! Smetano! Sofokle! Jahve! Není krásy než krása arciděl; není umění než umění géniů; není hloubky než v elitě duchů. Vidím jen Veliké a uznávám jen Obecně Platné; umění je bytostný projev velikého, notorického génia; též můj osobní přítel Lukáš Sobíšek je hluboký, tvůrčí duch, a kdo tomu nevěří, je idiot, jenž musí býti vymrskán z Chrámu. Poussin! Sobíšek! Beethoven! Má největší radost a pýcha je, že jsem tak pravověrný a klaním se jen pravým bohům. Požívati umění jest – ctíti je. Jediná radost z umění je kult génia.” Tu však, publikáne, jenž v pozadí chrámu mručíš svoje “Pane, nejsem hoden”, – často ovšem jsi se vkradl do prázdného chrámu a postával jsi před piedestaly, trochu stísněn vůní kadidla a suchých věnců; nyní však se procházíš po ulicích pozemského Jeruzaléma bez cíle a bojím se, že i bez zamyšlení. Zato tvé oči a uši mají co dělat; musíš chvíli naslouchat u americké vzduchoplavby ohnivému orchestrionu a podívat se u kolotoče na malované grácie, jež je tak málo cítit profesionální modelkou; musíš se překvapen zastavit u

26

patníku zalévaného všemi psy, objevuje, že je krásný jako stéla či jako bůh nadmíru primitivní; musíš počkat u hrajících si dětí, až domalují draka; a velmi se ti zalíbil tento divošský drak, když vznesl do výše svou pokojně hroznou tvář. Pak jsi stál u okna diletantova a s pohnutím sledoval jeho naivní a pokorné dílo. U vetešníka našel jsi obrázek bez rámu; nevíš, kdo jej maloval, ale jsi okouzlen kouskem malované cesty, několika stromy či bílým obláčkem. Zvedl jsi z prachu pošlapanou vinětu, prohlížel jsi vývěsní štíty a díval se do výkladů s panenkami, pohlednicemi či s nádobím. Viděl jsi kohosi malovat obraz, kterému nikdo nerozuměl; nevěděl jsi ani, rozumíš-li mu, ale líbil se ti, a smáli se ti, když jsi to řekl. Nyní jdeš domů spokojen a myslíš si: “Sláva bohu, viděl jsem dost, dost pěkného. Kupodivu co je krásných věcí na světě. Dnes jsem měl zvláště šťastný den; ale nevím ani, jak se jmenují ulice, ve kterých jsem to vše viděl.” Novoročenka 1918 (Knihovna Veraikonu)

EVROPA A ASIE Pozoruhodnou knihu vydal (v nákladu Aktion) německý filozof Theodor Lessing, Europa und Asien, cyklus přednášek zrozených “z oné nálady bolestí, hanby a hluboké ošklivosti z lidí, v okamžiku, kdy lidé Evropy – všem v čele ,vůdčí duchové‘ – na ohni vlastenecké horečky se roznítili k extázím politického imperialismu”. “Srpen 1914 strhl závoj. Za kulturní maskou ukazuje se bestie. Chytrá, všechno mohoucí, všechno vědoucí, vše vykonávající, svět přemáhající bestie Evropa. Evropa, její křesťanství, její morálka heroismu, její vývojová etika, její pokrok a štěstí stojí naze přede všema očima.” Všichni lidé jsou uvrženi do ohromného, slepého, zuřivého stroje, který je rozemílá a mrzačí. “Kdo však jistě zůstane bez úrazu, to jsou kulturní koketky Evropy: její ,velcí mužové‘, vše, co tu nyní mluví a píše, píše a mluví, dělá si ,zážitek‘ ze světového

27

požáru a vaří své polévky na jeho plamenech a cítí se důležitým. Tato celá pakáž zůstane.” Z tohoto lítého zoufalství ohlíží se Lessing po jiném, hlubším, lidštějším světě a nalézá jej v Asii. Snad teprve z trosek Evropy vykvete vysněná země bratrské lásky, o níž Buddha praví: “Kdo je nepřítel? Kdo je bratr? Átman není ve Mně ani ve Vás, nýbrž My v Něm.” Tuto duši Asie musíme poznati. Ale dříve je nutno odložiti víru, že naše kultura je jediná kultura, naše náboženství jediné náboženství a že naše povolání na zemi jest 900 milionů lidí, kteří myslí a cítí dokonale jinak a daleko životněji než my, vychovati k naší logice, naší politice, naší vědě a zbožňovanému umění. – Odtud srovnává Lessing duši evropskou a duši asijskou, aby dal přednost této. Evropský duch je racionelní, účelný duch pořádku; naše skutečnost je omezený a relativní svět vědomí. To, co je nad skutečností, svět metafyzický, jmenuje “světový duch, světová vůle, světové vědomí, energie” – vždy je to činnost, něco aktivního a účelného. Místo přírody postavili jsme ohavný golem, stroj. Slovem “život” rozumíme moc, štěstí, světovládu, bohatství, sílu, pozemskou filozofii, lidský užitek. Vše je pro nás výkon, čin, akce, funkce – jedním slovem vůle. Náš ideál je povinnost. Naše kultura je vítězství mašinerie nad lidskou duší. Naše věda mechanizuje skutečnost. Jakožto lidé činu jsme individualisti. Jsme krutí ke zvířatům. Jsme optimisti “pokroku”. Jsme typ jednající, známe jen heroismus boje. “Všechno vědění obrací život v mašinu. Mašina stala se naším bohem. Modlíme se k pořádku… Obdivujeme se hrdinovi, ale loupežné tažení zdá se nám být stejně hrdinným jako Kristova smrt na kříži. Velebíme život, sílu, růst, vývoj násilí. Ale po tom, co roste a žije, co má žíti a růsti, se netážeme… Nestojí člověk proti člověku, duše proti duši v lásce či nenávisti. Nikoliv! Nyní táhne organizace proti organizaci, státy proti státům, moc proti moci, uniforma proti uniformě, knoflík proti knoflíku…” “Srpen 1914 roztrhl závoj!” Proti tomu rýsuje se Asie Lessingovi jako země hlubokého, podvědomého, elementárního života. Asijské národy koření v nezměnitelném životě, odtud čerpají tajemné, nám nepřístupné síly: 28

sílu thaumaturgie, sílu sebeobětování a utrpení, heroismus snášení. Za závojem skutečnosti vše je jedno: člověk i zvíře, já i ty; nekonečná je jednota života. Není dualismu, není imperativu; není ani jedince a kastovní, kolektivní duch Asie vyjadřuje toto odosobnění stejně jako kult přírody, kult předků nebo kult nirvány. Život je věčný; proto nemá smyslu krátkodechý shon a horečná energetika evropského života. Kontemplativně, pasivně ponořuje se asijský člověk do podstaty světa, nedbaje jeho funkcí. Nikoliv život, nýbrž bytí. Nikoliv výkon, nýbrž askeze, kázeň utrpení a odříkání. Ideálem je svatý život. Každá bolest je brána k nové dokonalosti. Každé poznání je deziluze. Tak stojí kontemplace proti činu, bytí proti konání, trpění proti akci, zápor proti přitakání: kdo, ptá se konečně Lessing, zvítězí? “Ani nirvána, ani Dionýsos nás neoklamou. A tak zbývá nám jen třetí cesta, cesta Evropy.” Nervózní rukou a několika slovy ji vyznačuje: Omezení porodů. Vypěstění člověka k nejvyššímu splnění v něm uložených možností. Zespolečenštění. Svoboda ženy. Socializace a zároveň podpora sektářských aristokracií. Podpora malých států a samosprávy. Boj proti kapitálu a mamonismu. Zatím tolik: neboť máme před sebou ještě sto let barbarství, státního kramaření, politického čachru a mechanismu. Odkládajíce tohoto filozofa si snad řeknete: Není jeho palčivé zoufalství, jeho varovný křik, jeho kritika a nepokoj právě projevem evropského ducha? a zároveň svědectvím, že evropská duše má v sobě vyšší hodnoty, o nichž nemluvil, hodnoty protestu za všechny, revoluce a vědomého, činného idealismu? Národní listy 22. 1. 1918

HERMAN COHEN † Heřman Cohen, jehož úmrtí jsme již oznámili, byl profesorem filozofie na univerzitě mariborské a zároveň hlava Mariborské školy novokantiánů a idealistů, k níž náležejí filozofové tak vynikající jako

29

Natorp a Cassirer. Cohen vyšel z kritické filozofie Kantovy, ale zpracoval ji vlastním způsobem, poněkud ve směru hegeliánském, v duchu absolutního idealismu. Je to názor, který lze nejtíže vyložiti populárními slovy; již jeho východisko, totiž totožnost myšlení a bytí, je něco velmi cizího nefilozofickému rozumu. Podle tohoto názoru myšlení samo vytváří čili “produkuje” svůj předmět; předmět není nám ve smyslové zkušenosti “dán” (gegeben), nýbrž “uložen” (aufgegeben) jako problém. Poprvé čiré, logické, vědecké myšlení vytváří z tohoto problému “předmět” pomocí apriorních rozumových kategorií, jako je čas, prostor, pohyb, číslo, kauzalita atd. Není světa nezávislého na myšlení: vědomí vytváří bytí, přírodní věda vytváří přírodu. Ale není to ovšem produkování libovolné a neomezené: je vázáno především logickou nutností, zákonitostí a systematičností vědeckého, tj. matematického myšlení, a zadruhé tím, že “vědomí” znamená pro Cohena “jednotu kulturního vědomí”, tedy soustavný a jednotný úhrn všelidského poznání. – Jako “čisté myšlení” samo produkuje svůj předmět, tak “čistá mravní vůle” sama ze sebe, z vlastní svobody vytváří své vlastní omezení, tj. etický zákon, “das Sollen”. Jeden žák Cohenův vyjadřuje tuto ryze německou etiku tak, že není jiné idealistické svobody než vědomé kladení zákona. – Cohenova filozofie neměla a stěží může míti větší vliv za hranicemi německého myšlení; je to soustava typicky katedrová, úctyhodná, těžko přístupná a čiře abstraktní. Cohen sám uložil ji ve třech velikých oddílech své šestisvazkové Filozofie čistého poznání. Kruh jeho oddaných žáků v Německu je veliký. Během války zůstal Cohen jeden z těch málo filozofů, kteří nezneužili své katedry k filozofickému požehnání vítězných zbraní. Národní listy 6. 4. 1918

30

*** V PRÁVU LIDU 25. T. M. SE ROZEPISUJE F. V. KREJČÍ o biografu. “Stojíme... před novým zjevem: nynější generace lidu, alespoň ve větších městech, bude po stránce obraznosti a citu ,vychována‘ především biografem. Všichni, kdož mají zájem nebo povinnost starat se o duševní a mravní stav lidí, musí dříve nebo později položit si otázku: jaká jest tato výchova? Mají vidět v biografu spojence, či nepřítele?” A F. V. Krejčí právem se pozastavuje nad dnešním stavem této podívané. “... ovládly na celé čáře scény detektivní, krvavé, senzační nebo brutálně sentimentální; na minimum jsou stlačeny v programech biografů obrazy krajin a nejméně už se setkáváme s... výhledy do tajů přírody... Místo toho je celý večer vyplněn ,dramatem‘ buď hrůzně napínavým, nebo hloupě pohnutlivým a obligátní ,veselohrou‘... Dosti na tom, že veškeren téměř program dnešních biografů je produktem ducha cizího zájmům lidu a demokracie. Filmy, jež by byly založeny na dobré a výchovné myšlence, stávají se bílou vranou... Co dobrého biograf v sobě má, to je opomíjeno, co sliboval, je nesplněno; žije a pohodlně tyje jen ze svých forem nejnižších, neboť předpokládá se, že obecenstvo z nedostatku jiné zábavy se spokojí se vším. Ba nejen to, předpokládá se, že obecenstvo nechce nic jiného... My v Čechách však už dokonce můžeme říci, že biografy těchto nízkých a nekulturních formách, v jakých během války živoří, byl nám prostě vnucen... A tak stojíme před tím pro nás pokořujícím faktem, že v Praze vzrůstá denně ono množství lidí, které čerpá nejsilnější vzněty pro své city a svou fantazii z biografu, ale že na tom, co se jim tu denně podává, nemá česká myšlenka a česká ruka nejmenšího podílu.” Atd. Nářky daly by se množiti; ale zatím dík F. V. Krejčímu, že jediný z českých spisovatelů neváhá starati se o biograf. Rádi bychom slyšeli pomalu také jiné a také něco jiného než zásadní odmítání. Jednoduše proto, že biograf přežije všechno odmítání. – Přiznávám se ovšem, že vidím v biografu spíše zábavu než výchovu; děsí-li mne kino někdy, je to proto, že je špatnou

31

zábavou, a ne proto, že je špatnou výchovou. Proto nevidím nejhorší zlo v detektivkách; Stuart Webbs je výtečný člověk, kavalír, šlechetnost sama, pravý vzor pro chlapce všech věků; ale! Ale všechna jeho dobrodružství nestojí za nic po stránce imaginace a přirozenosti. Proti němu nešlechetný, bezpříkladný Fantomas z francouzské filmové produkce býval čistokrevným epickým hrdinou, on a Zigomar... Bohudík, jsou na světě lepší věci než detektivky, ale detektivky nejsou ty nejhorší. Detektivky nesnižují člověka. Sebehroznější moritáty nejsou takovou pohanou lidskosti jako německé filmové veselohry snižující člověka, lásku, manželství, hlad, všechno bez výjimky; sebedivější senzace neohlupuje fantazii tak jako uboze lepené drama v kulisových pokojích či kašírovaných skalách, jako děj trapně nepravděpodobný, všedně hrany a vypravený bez nejmenší úcty ke skutečnosti. Idealistickým reformátorům rázu F. V. Krejčího odpovídají divadelní praktikové: “Ano, to je všechno pěkné, ale lid se chce bavit!” Dobrá, chce se bavit; musí se bavit; má na to svaté právo. A má-li se kino jednou zreformovat, tedy budiž to s heslem Více zábavy! Zahrňte diváka; vysypejte na něj roh hojnosti! Vezměte herce, kteří každým pohybem mu objeví kus plného a bohatého lidského zjevu; vezměte ty nejlepší jezdce, aby uháněli na nesedlaných koních; lezce šplhající po skalách; tváře ze všech nejvýmluvnější; herečky, jejichž krása záleží v nekonečné invenci. Najděte kusy přírody, města, předměstí a interiéry, které by vyjadřovaly pitoresknost a sílu světa. Najděte ve své obraznosti pravou epičnost, při níž by se tajil dech; pravou romantiku, pravou sentimentálnost, pravou dobrodružnost – ale jen už udělejte konec té trapné nemohoucnosti, která se zmocnila filmové výroby; konec pitomosti, fadesy, chudoby, ledabylosti a povrchnosti, kterou krmíte lid, jenž “se chce bavit”! Nevytýkám biografům, že nevychovávají; vytýkám jim, že švindlují ve velikém úkolu bavit člověka, že jej neplní ani s takovou vážností a dovedností jako krasojezdkyně či salonní kouzelník. Vytýkám jim, že z pokroku techniky vyrábějí úpadek zábavy. A jako jsem již jednou psal o amerických filmech, ukazuji k nim znovu; jsou 32

herecky a technicky dokonalé, a právě tato zřejmě vypěstovaná, vědomá dokonalost svědčí o popularitě filmů v Americe i o vážném, skutečně demokratickém hodnocení této lidové zábavy za mořem. Válka nás odkázala ovšem na německé koryto; a snahy o český film vedly doposud až příliš málo daleko. Cesta 30. 8. 1918

*** VE 29. ČÍSLE KMENE PÍŠE F. X. ŠALDA O NÁRODNÍM podobenství tvorby Březinovy. Úvodem praví několik slov, která nám vyznívají osobní zpovědí: “… Zítra bude snad jinak – snad nastoupí éra tvorby z družnosti pro družnost, jako tomu bylo v třikráte blažených časech antických: včera a dnes nebylo a není jinak. Lékem proti osamocení jest modernímu tvůrci tvorba. Tvůrce vytváří své dílo z potřeby, z tísně, z hrůzy: doplniti se, uniknouti samotě, vyplniti ji, zalidniti ji! Tato bolestná potřeba nebo nutnost – ne milostné překypění, nýbrž skoupá tíseň – stojí jako železný zákon nad moderní tvorbou, zároveň její velikost i bída. Ne štědrým odleskem marnotratného života, nýbrž jeho bolestnou náhradou bude ti umění, stojí psáno nad touto branou. Moderní tvůrce tvoří, aby unikl hrůzám samoty. Umění jest mu cestou k vykoupení a nástrojem sebevykoupení. Život klade za jeho podnož – –” Nuže, není snad pochyby, že touto branou, kterou zde líčí F. X. Šalda, neprošli zdaleka všichni, kdo včera nebo dnes se dali cestou umění. Tak třeba – abych nešel dále – Machar i Dyk, Neumann, Šrámek, Sova a bohaté desítky jiných nám nejbližších nevyvolávají ve vás, svých čtenářích, snad toho citu, že by to byla tato bolest, která je nutí psáti! Ano, snad je to velmi často bolest; avšak stejně často i radost, bujný a svobodný cit, něha, hněv, soustrast a boj, nesčetné věru vášně byly a jsou překypěním – a ne skoupým – umělce. Umění není jen kalvárie. Ukřivdíme českému životu, budeme-li jej výlučně

33

tragizovati; a řekl bych dokonce: znehodnotíme jej, neokřídlíme-li jej ničím jiným než patosem žalu. Měl velikost žalu; ale také velikost potěchy, důvěry, boje a veselí. Přecenění bolesti není zrovna úkazem nejpevnějšího zdraví. A tak věříme Šaldovi, že správně a upřímně naznačil bránu, kterou on sám došel umění. Avšak nevěříme mu, že správně vyznačil povahu moderního umění vůbec. A snad je dosti důležito pro poznání díla Šaldova znáti tuto bránu, jež uvádí v jeho tvorbu… V 27. čísle České stráže rýsuje J. Vodák Literární výhled do budoucnosti. Je to podle něho výhled na literaturu rozhodně demokratickou. “Měli bychom mít jistě literaturu z nejdemokratičtějších světových, ale ve skutečnosti dráha naší literatury nejde hloub a hloub do demokratismu, nýbrž dál a dál od něho; demokratismu v naší literatuře postupně ubývá, místo aby ho přibývalo. Naše obrozenská literatura vycházela z lidu, milovala ho, vážila z něho svá díla, byla prodšena jeho duchem, snažila se mluvit… jeho řečí; čím však blíže k dnešku, tím víc lid z literatury mizel a tím víc se mu literatura odcizovala, nazíráním, smýšlením, slohem, vším. Kdo je svým dílem demokratičtější, Vrchlický, či Mácha? Svatopluk Čech, či Erben? F. X. Svoboda, či Tyl? Březina, či Čelakovský? Růžena Svobodová, či Božena Němcová? Havlíček byl demokrat a Neruda byl také dobrý demokrat, a přece je mezi nimi rozdíl odstínu, kterým demokratism Nerudův proti Havlíčkovu znamená úbytek srdnatosti, úplnosti a důslednosti. Rozmach hmotného blahobytu, rozmach boháčských zálib, chutí, potřeb, zvyků, mravů, hledisek a názorů přenesl se z národního života na literaturu, podlehla mu i tam, kde se nezdálo a kde toho vědomě nezamýšlela. – – – Dnes dospěli jsme pomalu tak daleko, že literatura, která se zabývá nižšími vrstvami lidovými a chudinou, pokládá se za něco méněcenného nežli literatura psaná v duchu vrchních deseti tisíc…” (Kde tohle pan J. V. sebral!) “Takhle několik nových Bezručů aby bylo! Slyšíme o hoších, kteří se vymršťují na rozjeté vozy, zmocňují se uhlí a nechávají na sebe střílet nevzdávajíce se svého lupu. A o ženách čítáme, jež padají na koleje 34

před rozjetý vlak, aby si vymohly deset dvacet kil brambor. V tom prostředí by asi měli vyrůst noví Bezručové, aby měli proletářskou krev, proletářské oči a proletářský jazyk; a napojit by se musili svým prostředím, aby se mu nikdy neodrodili!” – Tedy o to jde! Je sice nevděčným úkolem být advocatus diaboli, ale trochu bych se té nedemokratické české literatury přece jen ujal. Pro spisovatele totiž nestačí “slyšeti o hoších” a “čítati o ženách”, nýbrž životně poznati, prožíti svět, o němž píší. Není vadou Tolstého, že psal hraběcí a knížecí romány, ani zvláštní předností Gorkého, že psal romány bosácké; v jádře psali o svém životě a prostředí, a nikdo snad nežaluje na Tolstého, že nepsal raději o kupcích nebo továrních dělnících. Je to – snad bohužel – prostý fakt, že produktivní česká inteligence vědecká i umělecká se rekrutuje stále více z městských vrstev; škoda že není na to statistiky, jež byla by nepochybně velmi zajímavá. – Psáti o lidu, ano. Avšak lid není objekt. Není zvíře pro podívanou. Lid je život – život, který se nedělí na vrstvy a stavy. Láska a žárlivost, dobrodružství, smrt, to nejsou třídní skutečnosti. Ten nejhlubší život je jediný, všem společný, všemi sdílený; buďte ujištěni, že dělnice bude plakati nad hraběnkami Ohnetovými, nad zlatovláskami paní Marlittové a – ve své naivní lidskosti – třeba nad princeznami z hvězdy Siria, dáte-li jí o nich román dosti milostný a něžný. Lid je romantičtější nežli pan Vodák; četl-li před sto lety o královně Jenovéfě, má dnes náhradu ve filmech “z nejlepší společnosti”, nalézaje patrně zvláštní uspokojení v tom, viděti něco jiného než Žižkov a svou továrnu. Ano, je to od něho velmi nedemokratické, ale také velmi přirozené. Snad by bylo z nějakých mně neznámých příčin velmi úspěšné krmiti lid samou lidovostí; snad by měl lékař číst jen lékařské romány a vesnická dcerka jen agrární literaturu B. Brodského a dělník by neměl ani na okamžik viděti svět jinak než “očima proletáře” a osloviti jej jinak než “jazykem proletáře”. Nevím, nežene-li se svět za touto ukrutnou specializací. Vím jen, že královské epos Homérovo bylo literaturou lidovou a že pohádky o králích a princeznách se asi nepovídaly dětem královským. Vše jedno. Ale tuhle v Americe dělali anketu o 35

literatuře vskutku lidové. Výsledek byl příznačný: byla jí bible a cliftonky. Z toho ovšem neplyne potřeba psáti nové bible a cliftonky, ale plyne z toho jiné poučení: že lid není jen demokratický; že je také romantický, zbožný, ctitel hrdinů, morální a epický – a velmi básnivý. Chcete-li už mluviti v zájmu lidu, tlučte do skály, aby vytryskl pramen – nikoliv programu, nýbrž fantazie. A přijde-li bez tlučení v podobě básníka, stačí bez programových starostí zvolati s největším básníkem demokratem Waltem Whitmanem: “Hola, místo pro Jonathana!” Cesta 20. 9. 1918

*** V 5.–7. ČÍSLE MORAVSKOSLEZSKÉ REVUE ROZEPIsuje se Josef Klvaňa “o módě krojové v roce 1918”: “… bych si přál, aby se kroje neomezovaly na kyjovský, uhersko-ostrožský nebo píšťanský z uherského Slovenska. Viděl bych rád, aby se nosily… kroje… i hanácké, valašské, české od Plzně, z Blat, z Domažlicka, ze severovýchodních Čech atd.… Jen aby se ruch ten nestal módou přeletavou, za nějaký čas zapomenutou. Kdyby byl přišel před desíti lety, bylo... hračkou opatřiti kroje nynější i zaniklé… Teď je nesnadno opatřiti si starý kroj nebo koupiti nějaký slovenský nynější. I toho všeho uchopily se – bohužel – lichva a řetězové obchody.” Jak podotýká dále J. Klvaňa, stály úplné kroje před válkou 90–100 K, dnes 1 500–4000. “U nás na Slovensku bude to míti za následek, že se vydrancují tou chtivostí a lakotností všechny starodávné kroje, že jich více nebude a po válce bůhví jak se budou upravovati. Očekávám místo rozkvětu krojového na základě starých tradic a krásných vzorů urychlený zánik kroje našeho. Také opravdovým milovníkům a sběratelům lidového umění bude následkem nynějšího rozvíření krojového zle. Památek, jež dále chtěli shromažďovati, nebude anebo budou svými cenami

36

nedostupny obyčejnému milovníku. I muzea budou ve svých nákupech drahotou omezena…” Vskutku velmi vážná je tato námitka ukazující ke krojovému vydrancování Slovenska. Čeká lidový kroj takový osud jako kolibříky? Produkce lidových krojů neroste tou měrou jako konzum; v takovém případě stává se konzum ničením statků. Nevaříme si oběd ve starých popelnicích ani neprodáváme egyptské papyrusy na ulicích místo večerních novin; nenahraditelné statky se uchovávají a nekonzumují. – Život krojů má svůj hluboký národní smysl – tam, kde kroje kvetou na své zemi jako rozmarýna či hvozdík v zahrádce; nošení krojů je bezcenné bez stálého dělného vzniku krojů. Práce je živou tradicí, nikoliv ornament. V 36. čísle píše Rozhled: “Z kruhu čtenářů Cesty se nám píše: Před časem upozornil Rozhled na antisemitsky zbarvenou novelu Viktora Kamila Jeřábka, uveřejňovanou v Cestě, v níž s průhlednou tendencí vyličován byl přivandrovalý německý žid jako jediný pramen vší bídy a nedostatku na Moravě. Asi na téže úrovni je práce K. M. Čapka Choda, jež právě v Cestě vychází a jejíž hrdina Siegfried Žibřid Paperstein, vykořisťovatel a vilný holkář, zkarikován je v typického představitele židů žijících na českém venkově. Práce není sice ještě ukončena, ale konec bude sotva lepší než počátek. Proti vkusu těžko mluvit. Jen to je nutno přibíti, že vzpomene-li si již český spisovatel na žida, zkarikuje ho jako poslední antisemitský žurnalista. Jsou arciť výjimky, ale to jsou bohužel jen výjimky. Divné jsou cesty Cesty.” – Ano, konec jest horší než počátek a proti vkusu těžko mluvit. Cesta nemůže hájiti K. M. Čapka Choda; je to s ním vskutku zlé. Vždyť tuhle svaz korektorů proti němu protestuje, že ve svém nepořádném Vondrejcovi pohaněl jejich stav. Američtí Češi jsou roztrpčení do té duše, že v Turbině zkarikoval jejich příslušníka. Šlechta (na schůzi v Roudnici) vydala memorandum proti tomu, že ve Vondrejcovi tak ukrutně zkreslil kněžnu Pychnowskou. Marně jsme na autora naléhali, aby napsal povídku o střízlivém korektorovi, šlechetném strýci z Ameriky, svaté kněžně Jenovéfě a dobrém rabbi Löwy; 37

prohlašuje neústupně, že toho nedovede. Zkrátka, jak správně praví onen čtenář Cesty: Proti vkusu těžko mluvit. V Právu lidu 22. září rozepisuje se F. V. Krejčí “o českém filmu”, upozorňuje na české podniky, které se již pokoušejí o český film. “… Nic neleží tu opravdu tak nasnadě, jako že má tento film těžiti především z viditelných krás, jimiž oplývá naše vlast, Praha a život našeho lidu… Ale byla by tím již celá věc vyřízena? Aby český film obstál v soutěži s cizími, postačí, umístí-li děj na Macochu, Trosky nebo Malou Stranu anebo bude-li předvádět slovácké děvčice v úprkovském stylu? To může znamenat mnoho, neznamená však ještě všecko. Nebude záležet jen na tom, co bude podávat, ale sejde mnoho na tom, jak to bude podávat. – – Film je určitý žánr divadelní, jenž průběhem svého vývoje vytváří si svou vlastní techniku a zjevuje také znenáhla svou podstatu… Zajisté” že podstatou jeho je “iluze života, pokud možno prudkého a kaleidoskopicky měnivého, soustředěného v řetěz prchavých obrazů a scén, němých, ale výmluvných zato svou epickou spojitostí nebo dramatickým výpočtem. A technika biografu… zakládá se na napínavé, popřípadě fantastické dramatičnosti, ale vyvozené z obrazů nejčistší reality. Tímto spojením fantastiky s realismem předstihuje film veškeré možnosti divadla mluveného a na tom zakládají se také sliby jeho pro budoucnost… Tedy těžit co nejvydatněji a nejvynalézavěji z možností, daných podmínkami tohoto světelného pantomimického divadla, toť předním požadavkem pro produkci filmu. I český film… musí se hledět vyrovnat cizím výrobkům co do napínavosti a překvapujícího vzruchu fantazie; detektivní a zločinecké motivy jejich nebude dále přemílat, ale bude hledat svou účinnost v jiných způsobech dobrodružnosti a napínavé fabulace, v takových, jež by lépe odpovídaly rázu našeho života a mravním názorům našeho lidu.” – K českému filmu se ještě vrátíme; zatím cituji F. V. Krejčího obšírně, protože je tu jasně zdůrazněn hlavní požadavek, který musíme klásti na český film: totiž dokonalost výroby. F. V. Krejčí omezuje se zatím na otázku dramatického námětu; ale je tu ještě stránka 38

technická, herecká, výtvarně obrazová atd. Nepodceňuji přitom motiv mezinárodní soutěže; ale není mi věcí hlavní, aby český film vítězil nad německým filmem, nýbrž aby český film vítězil nad českou nesamostatností, nerozměrností a ledabylostí, o níž lze na poli výroby mluvit jistě právem. Dokonalost výroby je mi věcí pravého svérázu, ať se jedná o cokoliv: svérázná myslím je anglická ocel stejně jako švýcarský sýr nebo brabantské plátno. Vše to nemluví jenom o hmotě, nýbrž i o duchu vynalézavém a velikém, o práci, o hodnotném a splněném životě. Pokud bude člověk většinu svého života tráviti v práci, potud bude jakost práce zasahovati do jakosti a hodnoty života. A pokud bude člověk žízniv urvaných okamžiků zábavy a volnosti, potud se bude i v těchto okamžicích rozhodovat o hodnotě jeho života. Snad se tohle zdá trochu velikou oklikou k tomu, abych se zase vrátil k skromným počátkům českého filmu; nezapomeňte však, že film jest a daleko více bude skutečností svrchovaně lidovou. Cesta 27. 9. 1918

*** V 10. SE ŠITĚ NAŠÍ DOBY DOKONČUJE FR. WEYR své pojednání O kritikách a polemikách, z něhož vybíráme hrst rozumných slov: “Literární polemiky nejsou zajisté pro žádného autora příjemnou věcí (výjimky platí jen pro zvlášť bojovné povahy literární, kterým boj o sobě způsobuje již rozkoš)… Polemik totiž, jemuž skutečně záleží na věci, bude se jí ve všem držeti a vyvaruje se přirozeně a nenuceně každé odbočky, poněvadž mu právě záleží… na tom, aby ten či onen správný názor zvítězil… Osobní polemik naproti tomu prozradí se především tím, že mu nejde jen o vyvrácení určitých chybných vývodů, nýbrž o osobu určitého protivníka. Proto bude vyhledávati a uváděti (někdy i bezděčně) vše, co by odpůrci u čtenáře dle jeho mínění mohlo uškoditi bez

39

ohledu na to, jsou-li uvedené věci v souvislosti s vlastní spornou otázkou… Brániti se proti takovému osobnímu polemiku… nemá smyslu… napadený autor nemá zpravidla mravní povinnosti pouštěti se do boje s neslušným polemikem.” Ano. – Ve 31. čísle Kmene polemizuje FXŠ s naší Časopiseckou hlídkou z čísla 16 Cesty. Nemáme mravní povinnosti odpovídati na to; uvádíme jen, že FXŠ se neprávem obrátil proti M. Ruttemu; dotyčná Hlídka byla přece signována značkou K. Č. Lze snad zjistit. V tomtéž čísle Kmene rozepisuje se Marie Štechová o pohádkách. “Jsou pedanti, kteří by chtěli odstraniti pohádky z výchovy, jinými slovy, uzmouti je z dětství… Sudičky, víly, dědové vševědové, princové, čarodějnice, princezny a černokněžníci mají svoje nezadatelné právo v lidském životě; jejich účast byla nám kdysi tak nutna, jako jsou nám dnes nutny pojmy vzájemnost, bratrství, svoboda. Jsou to zárodky životního mysteria, které vtělovalo se v obraz básnický… Čím jest primitivnímu, necivilizovanému člověku příroda, tím byla dětství pohádka: tajemstvím, úžasem, které mají nepochopitelné, blízké vztahy k duši. Propůjčují jí křídel a nechávají ji klesati, zděšenou velkými zákony bytí, v prach pokory, aby ji pozvedaly posléze k hrdinství odvahy. Je to nekonečno, které se v pohádce odělo obrazy konečna; tak cítili všichni neznámí tvůrci pohádkoví, tak cítí, i když nedovede si jasně toho uvědomiti, dítě. V tomto přívalu mysteria jsou zárodky světa mimosmyslového, které dětství jen vnímá…” Ano, sudičky a víly, dědkové a černokněžníci mají svoje právo v dětském životě prostě proto, že dětský život má na ně právo. Ale je to jen polovina pravdy, řekneme-li, že hlubší význam pohádek je v jejich tajemnosti; druhá polovina pravdy naopak jest, že význam pohádek je v jejich netajemnosti: v tom, že překládají tajemný svět do řeči dětem důvěrnější. Byla kdysi devadesátiletá zlá stařena, které jsem se bál; pokládal jsem ji za čarodějnici, což se mi zdálo svrchovaně pochopitelné a zajímavé; ale nepochopitelné a nedůvěrné bylo by mi snad tehdy pojetí, že je to ubohý paralyzovaný tvor, lidský svazeček bídy a slabosti. A tak i mluvící zvířata, šťastní princové, hadí králové, hastrmani a víly jsou 40

dětem představy nadmíru přirozené a blízké – snad bližší než počty, přirozenější než mluvnice, pochopitelnější než hovor velikých při obědě. Snad každý chlapec zkusil, pozvedne-li sebe sama do výše: v tom je stejně mnoho logiky jako naivnosti. Podobně snad každý chlapec věřil, že bude králem, Bruncvíkem nebo aspoň Old Shatterhandem; i řekněte mi, není-li to přirozenější, než kdyby věřil, že bude poštovním oficiálem nebo soudním radou! Jistě dítě, čtoucí pohádky, neklesá “v prach pokory”; naopak, pohádka odpovídá mu slovy důvěry a naděje: Ach, dítě, člověče, tam za Dolcí uléhá slunce do klína babiččina; voda v Úpě není hloupá nekonečnost, nýbrž vodník, kterého můžeš obelstít; Voříšek rozumí docela dobře všemu, co mu povídáš, a ty sám budeš jednou králem a uděláš tuhle Pepíka svým vojevůdcem. Myslím i dnes, že je v tom všem něco přirozenějšího než třeba v náhledu, že slunce jen měří tvou unavenou práci, že Úpa je dobrá továrnám, že Voříšek je svazek atomů a pudů, že jsi už zapomněl na kamaráda Pepíka a sám že jsi, ty sám víš a žaluješ co. Nejenom mysterium, nýbrž i podivuhodná pochopitelnost světa je tajemstvím pohádek. Cesta 4. 10. 1918

*** V POSLEDNÍCH ČÍSLECH ZVONU PSAL JOSEF THOmayer Z rodinné kroniky básnických géniů. Ukazuje tu na datech ze života rodičů Sv. Čecha, Vrchlického, Nerudy a Máchy, že básničtí géniové rodívají se spíše z neklidného, poněkud dobrodružného života rodinného. “Otcové žili život nevšední, mnoho proměn jevící, mnoho ku přemítání nabádající, a jejich synové žili rovněž život nevšední, přičemž ovšem nevšednost brala se jinými cestami nežli u otců. Dá se ostatně, abych tak řekl, ve velkém ukázati, že národové, jichž život je pohnutý a četné změny vykazuje, jeví mnohem více talentů básnických nežli národové, jejichž generace po generaci žije

41

na téže hroudě bez podstatných změn.” V tom vidí prof. Thomayer jakýsi zákon dědičnosti. – Indukce prof. Thomayera je ovšem příliš neúplná, než aby se z ní mohlo vyvoditi jakékoliv pravidlo. Ale i kdyby tomu snad tak bylo, je věru bližší a přirozenější domněnka, že neklidný, proměnlivý život rodinný působí spíše výchovně, bohatstvím dojmů a zkušeností než fyziologicky dědičně. Jinak ocítili bychom se v povážlivé blízkosti “degenerační” teorie: že básnický génius je jakási degenerace, nervóza zděděná po rodičích – zděděná duševní nerovnováha. A k tomu snad prof. Thomayer svými vývody nemíří. Poslední (15.–16.) dvojčíslo Ženského světa přináší epickou báseň Černohorky od Josefa Holečka. Jsou tam verše, které neztrácejí palčivé časovosti ani dnes. Odrodilec mluví k zajatým křesťanům: “… vy si pojďte svatou pro obřízku, uzříte, co bude z toho zisku! Svobodní zas budete, ne rabi, vsadíme vás štíhlé na araby, dostanete nepřehledné statky, břich vám bude sytý vždy a hladký. Rozmyslete se již, hlupci hloupí! Ke svým věrným Alláh není skoupý, chytrý si ho za obřízku koupí a on za ni ze svých štědrých dlaní vysype naň darů požehnání… To mi víra, to mi víra pravá, která méně bere, více dává. Miluji tu novou víru svoji, víru takou chtěl bych míti trojí!” Nyní přijde čas, že se odrodilec zase přerodí a bude třeba zpívati: “To mi víra, pravá víra věru, víru takou chtěl bych míti čtveru!” Už takových pomalu přibývá. Ba ani ne pomalu! V posledních číslech Národa psal A. Salač o “antice a české kultuře”. Jejich poměr nezdá se mu uspokojivý. “Toužíme po české samostatnosti kulturní, úkol dalekosáhlý a velmi nesnadný. Jsme 42

větrníkem Evropy, k nám zalétají větry od jihu i severu, od východu i západu; nechceme se jim uzavírati, ale užívati jich jen potud, pokud se nám hodí, abychom mleli své vlastní obilí. Jsme malý národ, může nám škoditi, co prospívá národům velikým… Soudím, že právě v této významné době přechodu z kulturního mládí ke kulturní zralosti může nám býti bližší styk s antikou, a to především řeckou, neobyčejně prospěšný. Kultura řecká byla vytvořena malým národem, má skvělé hodnoty, samostatný vývoj, a proto souvislou linii vývojovou takřka bez revolucí… je majetkem celého národa, v nejskvělejším svém období vyrůstá z prostředí demokratického… Nezná ohledů na publikum, na němž tvůrci její jsou téměř bez výjimky nezávislí, nezná rozdělení na literaturu pro mládež, dámy nebo politické strany, zná jen cíle ryze umělecké… antika správně pojatá může tvořiti vítanou protiváhu vlivům moderním a kontrolu ryzosti uměleckých snah.” Načež autor doporučuje soustředění překladatelské práce (jež dosud téměř s vyloučením veřejnosti živořila jen ad usum scholarum, bez lidové propagace) a pomýšlí velmi správně na zřízení muzea starověkého umění aspoň v odlitcích. – Skutečně, budiž jakékoliv umění v květu: každému může posloužiti antika jako přísné a ryzí umělecké svědomí. Avšak mluví-li se už o významu antiky pro malý národ, nebudiž zapomenuto, že řecký a římský starověk jest také politickou školou lidstva. Vzpomeňte si, jaký vliv měla antika na demokratismus první francouzské revoluce nebo na skvělé státnické a řečnické formy anglického parlamentarismu. Vzpomeňte si u nás na řečnické umění Palackého a Riegra a hleďte z nich vyčísti, kolik dluží klasickému vzdělání minulých dob. Do třetice antika je matkou, a vznešenou matkou sportu a tělesné výchovy. Umění, politika a fyzická dokonalost: to troje náleží svobodnému národu a po všech těch stránkách by měla ještě být antika příkladem pro náš národní život. Ve 30. čísle České stráže pokračuje Gamma ve svých Poznámkách z těchto dnů. Tentokráte jej znepokojuje píseň Svatý Václave. “Ještě brní sluch písničkou svatováclavskou – což nepocítil opravdu nikdo 43

ze zpívajících, kterak dnes, zrovna dnes nesluší se Čechům zpívat takový chorál? Právě v tyto těžké časy, protože jsou tak doopravdy vážné a nebezpečné, měli by Češi přestat vzývat a volat na pomoc přelud. Nyní nastala nejhorší doba, plná záludných nečekaných možností závěrečných: tedy lze spoléhat jedině na sebe a na čin vlastní, naprosto nic na přispění svatých odkudsi z oblak. Ve víře národa v možnost zázračného přispění svatováclavského v dobu nejhorší nouze je zle ochromující moc; národ obluzuje se vlastní písničkou, aby přestával napínat vlastní síly… povoluje a v neblahé důvěře předává dílo do rukou fantomatických, to jest vpravdě opouští své dílo, zrazuje svůj rozpočatý, nedokončený čin. Není takových zázračných pomocí, jsou jen pomoci nezázračné, zato tím jistější a pevnější.” – Nu, letos náhodou svatý Václav opravdu přinesl zázračnou pomoc. Avšak nejde tu o pomoc, nýbrž o píseň. Dejte lidem v pravý okamžik do úst píseň, a je to věru tolik, jako by jim přijel na pomoc zázračný jezdec na bílém koni; píseň aspoň bohudík není přelud a zástup, který ji zpívá a myslí přitom na velmi určité věci, není naprosto fantomatický; zástup a píseň, pane, patří horce k sobě a hledají se; najdou-li se, je to zrovna přispění svatých z oblak. Nejde mi o svatého Václava, ale o lid; každá revoluce měla svou statečnou pannu, každé lidové hnutí má svého jezdce na bílém koni; ať je to svatý Václav na bílém koni, nebo císař Josef na bílém koni, nebo korunní princ Rudolf na bílém koni (který se ukázal, jak víte, v prvních měsících války na bojišti krasnickém), – vždy je to tajemný, elektrizující vůdce, který rozněcuje davy nejvyšší měrou. Ano, zdá se mi velmi možné, že se takový jezdec opravdu ještě ukáže, budou-li události podle toho: mytický ztělesnitel božího a bojujícího lidu. Ach věru, pramálo záleží na tom, že lid jaksi naivně věří v legendu; avšak neskonale záleží na tom, že ji tu a tam opravdu uskuteční se vším všudy, s otevřenými nebesy, zázraky a vítězstvím. Cesta 11. 10. 1918

44

*** V 32. ČÍSLE ČESKÉ STRÁŽE OTISKUJE JINDŘICH Vodák článek Cesty naší veselohry. Pozastavuje se v něm nad skutečností, že nové české veselohry vcelku spíše zastávají staré mravní řády, než aby svými prostředky razily cestu mravnímu vědomí modernějšímu. “Ti naši mladí dramatikové veseloherní, kdežto by jako dramatikové měli rázně a řízně pobízet kupředu, jsou oporami zarytého konzervatismu, jenž se chce houževnatě držet pozadu… Kde by se při té zadřímlé konzervativnosti vzala pravá dramatičnost, kde pravá veselohernost a pravý nabádavý plodný vtip? Veselohernost jistě může se sloučit s bezstarostností, jíž nepřipadne, aby něčím viklala a třásla, a která věří, že Bůh i vrchnost bdí nad krotkým stádcem, aby mohlo v míru tropit své neškodné skotačiny.” Ale tu uvádí autor příkladem Shakespeara, Moličra, Shawa, u nás pak, “budiž komu vhod čili nikoliv”, Svobodu a Štecha: zde všude komedie slouží vyššímu a volnějšímu typu života. “Mohli bychom být šťastni, kdyby se ho nahrnulo víc, bylo by to znamením, že nám přibývá lidí, kteří touží do života činně a úrodně zasáhnout, vykonat a způsobit něco platného a kteří si k tomu přinášejí dost vlohy, důvtipu a statečnosti.” – Slova Vodákova jsou hluboce oprávněna, a to nejen na poli vlastní veselohry. Odečteme-li satiru politickou, která od Havlíčka po Machara a Dyka neváhala “činně a úrodně zasáhnout” do aktuálního života, byl u nás humor převážně – a snad bezděčně – laudator temporis acti. Není to samo o sobě neštěstím. Ať se humor definuje jakkoliv – a na takové definice bylo už vyplýtváno přemnoho důvtipu i šroubovanosti –, vždy snad zesměšňující živel je živel nějaké převahy. A tu naprosto není lhostejno pro život, jaká převaha stojí za tím humorem. Nejsnadnější převahu má ovšem duše skeptická; nic na světě – vy to víte – není tak silné a zakotvené, aby nad tím nedůvěra a nevíra nemohly slaviti své pohodlné vítězství. Ale jako v životní praxi jsme nuceni dáti přednost nejisté víře před jistou skepsí, je snad i v komedii a humoru převaha víry

45

něco více, něco neskonale závažnějšího než superiorita skeptikova. Budiž to víra jakákoliv: věříte-li, že život starý je ryzejší a lepší než život dnešní se svým takzvaným pokrokem, dobrá; věříte-li naopak, že pokrok, svoboda, nový člověk jsou hodnoty nesrovnatelně vyšší než takzvané dobré staré časy, výtečně; nebudiž předem námitek proti ničemu, co klade něco vyššího a povedenějšího proti něčemu ubožšímu a nepovedenému. Avšak potkáváte-li humoristu, podívejte se dobře, co je za jeho usmívající se, výsměšnou grimasou; tato tvář se něčemu směje, zdalipak se tu smějí rysy krásné, nebo ukrutné? Anebo snad už žádné a není tu nic více než tato grimasa? Jistě tvář bratra Palečka byla tak krásná jako tvář bratra Řehoře. Rádo se říká, že za maskou humoristy se skrývají slzy; nuže, bylo by snad ještě lidštější a významnější, kdyby se za ní skrýval entuziasm, zápal bojovníka, nikoli snad mravní program, nýbrž mravní temperament; chcete-li, třeba i mravní frenezie. – Připojuji-li tyto poznámky k článku Vodákovu, nemíním tím rozmnožovati teorii humoru; je už, jak jsem řekl, až dost důmyslná i šroubovaná. Otázka humoru je však u nás zcela praktická; stačí se podívati na naše humoristické časopisy i scény – s jistými čestnými výjimkami –, aby bylo zřejmo, že výtky Vodákovy platí ještě palčivěji jinde než o vlastní veselohře. Rád bych svými poznámkami řekl jen to: Budiž více humoru u nás! to jest, budiž více mravní opravdovosti! Cesta 25. 10. 1918

ŽURNALISTIKA V AFRICE Hererové tuze rádi se dovídají něčeho nového. Neobejde se to ovšem bez zvláštních obřadů. Stojí dva domorodci u plotu a zvědavý začíná: “Kóra!” (Vypravuj!) “Indé.” (Ne.) “Kóra!” (Vypravuj!)

46

“Indé, indé.” (Ne, ne.) “Kóra!” (Vypravuj!) “Indé vanga.” (Ne, naprosto ne.) “Kor’ omámbo!” (Povídej slova!) “Hin’ omámbo.” (Nevím žádných.) “Kor’ ovizezé!!” (Povídej lži!) Teprve teď se černý chlapík dá do vypravování, co se stalo na Ugandě nebo jinde, lže, až se práší, a druh vděčně poslouchá. Divoši a domorodci Střední Evropy také si tuze libují ve všelijakých ovizezé, ale jejich zpravodajové nedělají tolik drahot a okolků jako jejich černý kolega z Afriky. Nebojsa 31. 10. 1918

DIVADÉLKO ČASU CHRONOS, stařec v bílém plášti a s kosou. VYDAVATEL, pán podobný komukoliv. VYDAVATEL: Pane – CHRONOS mlčí. VYDAVATEL: Hej, pane! CHRONOS mlčí. VYDAVATEL hlasitěji: Hej, starý, jářku, pane Chronos, hola, dědečku, probuďte se přece, haló, ha-lóó! CHRONOS: Co zas? VYDAVATEL: Tadyhle vám nesu, pane, založili jsme totiž nový časopis, zkrátka tady je první číslo našeho nového – – CHRONOS: Už zase? VYDAVATEL: Žádné “zase”, dědečku. Tohle tu ještě nebylo. Vidíte titul? A vidíte tady ty verše? Haha, pane! CHRONOS: Já nic nevidím. VYDAVATEL: Tady, podívejte se, co držím v ruce. CHRONOS: Já tě nevidím.

47

VYDAVATEL: Copak tedy vidíte? CHRONOS: Něco se na světě hýbá. Něco se hýbá. Něco se na světě hýbá. VYDAVATEL: Hýbá, panečku; zrovna proto jsme založili tuhleten nový týdeník. Koukejte, tady je první číslo. CHRONOS: Kolikáté? VYDAVATEL: První. Ale ne, co to je? Vždyť je to druhé číslo! Jak to přijde, že to už je druhé? CHRONOS: Kolikáté? VYDAVATEL: Odpusťte, dědečku, zmýlil jsem se. Tady stojí: páté číslo. CHRONOS: Něco se na světě hýbá. Něco se děje. VYDAVATEL: To jsou divné čáry. Vždyť už mám v rukou dvacáté páté číslo! CHRONOS: Ano. Něco se na světě hýbá. Co to máš v ruce? VYDAVATEL: Nějaký časopis, dědo. První číslo, ročník pátý. CHRONOS: Nu, ukaž sem. Nějak špatně vidím. Co to je? VYDAVATEL: Takový starý časopis. Docela už zežloutl. Je plný prachu. CHRONOS: Ukaž. Aha, už vidím. A kdypak to vyšlo? VYDAVATEL: Tady to je napsáno: 1918. To bylo zrovna tehdy, víte? CHRONOS: Tedy už před sto léty! Dobrá, podívám se na to, podívám. A co ty bys chtěl? VYDAVATEL: Běžel jsem k vám, starý, abych vám ukázal první číslo, bude-li se vám líbit. Ale teď už je snad pozdě se ptát, zda to je dobré. CHRONOS: Nepleť se. Teprve teď je k tomu čas. Teprve teď se to pozná. Víš, nejčasovější jsou ty věci, které jsou dobré i po stu letech. Hochu, nejsem nadarmo Čas; čtu jen časové věci; čtu jen to, co nezastará. A teď mne nech, abych se podíval na ten tvůj časopis. Nebojsa 31. 10. 1918

48

BŘETISLAV FOUSTKA: NÁROD NESMRTELNÝ Tato řeč byla přednesena v předvečer osvobozujícího převratu a vskutku je kuropěním svobodné demokracie. Národ, který chce svou nesmrtelnost, chce především svobodu, chce se vtěliti v samostatný stát; ale tento hlavní cíl není cílem konečným. Cílem je tvořiti a uskutečňovati vznešené a čisté lidství cestou poctivé, pravé demokracie. Poctivé, to jest opravdově prožívané; a pravé, to jest nejen politické, nýbrž i sociální, kulturní a mravní demokracie. Mravní demokracie není jenom demokracie svobody, nýbrž demokracie povinnosti, odpovědnosti veřejné i osobní, bratrské solidarity. Nyní jsme částí nového světa. Svět nový je s námi a očekává od nás, čím budeme. A jako prof. Heron, důvěrník Wilsonův, nám vzkázal, že nemáme býti jen zeměpisným srdcem Evropy, nýbrž i jejím srdcem demokratickým a sociálním, tak – a týmiž skoro slovy – o měsíc dříve nás zavazoval prof. Foustka k tomu, abychom se stali skutečným demokratickým srdcem a demokratickou hlavou Evropy. – Tu lze jen souhlasiti. Malé státy, jež v germánské válce užuž platily za “překonané”, v mnohém ohledu předháněly státy veliké: tak Holandsko, Belgie, Dánsko. Vybojovala-li veliká válka “malým státům” uznání, nechť jim veliký mír vybojuje také úctu! Cesta 13. 12. 1918

1919 KRONIKA PESTRÁ V Praze dál se velký sjezd, jehož facit tento jest: “Soudruzi, já jsem sic Šmeral, doznávám tu ostudu;

49

přísahám však, že už příště nikdy šmerat nebudu. Proti všem já vedl jsem politiku zadních vrátek. Pamatovat na ústup musí každý dobrý stratég. Stavěl jsem most ústupu, kudy bychom mohli směle, kdyby to hůř dopadlo, Rakousku vlézt do průdušek. Jiná v míru, jiná v boji taktika se sluší vůdci; za války jsem sloužil vládě, v míru sloužím revoluci. Náš boj platí měšťákům. Vším jsou vlastně vinni oni. Být jen oni pro válku, nebýval bych já byl pro ni.” Povstal řečník levice: “Dobře jsi se, druhu, omyl. Korektní byls v taktice, jenom v myšlence byl omyl.” Povstal řečník pravice: “Pomluvy jsi rázem zlomil. Myslil jsi to výborně, jenom v taktice byl omyl. Nový duch buď ve straně, nové cesty, nový vývin. Nezmění se vedení. Šmeral změnil se a Stivín. Kde domov můj, kde vlast je má, náš prapor vlaje nade trůny. Sláva českým legiím, sláva zásluhám buď Muny.” 50

– Na sněhu až dosud máme nedostatek veliký. Snad s ním jeli keťasovat do centrální Afriky. V tříkrálový týden šťastně vrátili se k národu. Koníček a Hajs a Klapka, mudrcové z Východu. “My tři králi, my jdeme k vám, štěstí, zdraví neseme vám.” “Ohlašujeme kometu, poselství ruských sovětů.” “Ve vašem státě otrockém vám zazpíváme o Trockém.” “A co ty tam, černý vzadu, jakou zastupuješ Radu?” “A já zastupuju Radu různých černých kamarádů.” “Táhneme za jeden provaz. Nevíte, co přijde po vás.” “Po vašem, bratři, teroru, já dostanu se nahoru.” “Jen, bratři, dál, jen dále vpřed! Reakce přijde naposled.” – A v tom pěkném nadělení končí pestrá kronika. Rozumu v tom světě není. Všechno je jen taktika. Nebojsa 9. 1. 1919

51

OSMÝ LEDEN Hráli si s ohněm. Hráli si s davy, hráli si s bolestí lidu. Jitřili nenávist, do krve drásali bídu. Teď, nebo nikdy. Okamžik přišel pravý. Svět je tak znaven. Jen trochu teroru. Jen trochu odvahy zahráti vůdce. Teď, nebo nikdy se dostanem nahoru. Teď, nebo nikdy omyjem si ruce. Stát je tak mladý, sotva zřízen. Do zbraně, druzi! Lide, jsi šizen! Pryč s měšťáky! Ať žije revoluce! Zápalná slova jsme nasili. Ulice brzo najde svého pána. Nebudem bát se ani násilí. – – Vtom padla rána. Osmý leden. Tragické ticho místo revoluce, vše rozprchlo se. Zůstal jenom jeden, bledý, s bambitkou v kleslé ruce: “Jsem vinen, vím. Než moje mladá leta žalují vinu jiných soudu světa.” Nebojsa 16. 1. 1919

Z GALERIE VÁLEČNÝCH HRDINŮ Jako by živ byl, zachycen tu pan doktor, je od regimentu. Chodil on, chodil k odvodům, prohlížel prsa marodům, volata, srdce; městky, kýly,

52

platfusy, hrby, zpuchlé žíly, – jo, holenci, na taká místa se hodí jenom optimista. Každému, dobrák od kosti, promíjel jeho slabosti, sílil a křísil – dlužno říci, byl přímo studna zmlazující: prohlédl slepý, kusý zcelen, vyskočil chorý jako jelen, vojáčky z nich… “Ach, páni, dost, já konal jen svou povinnost.” * Zde ztělesněná stojí ctnost, pan školní rada Vrtichvost. Zavanul shora ostrý vánek do knihoven a do čítánek, že to a ono doba žádá… Co učiní pan školní rada? Knihovny pilně prošťárá, vyhodí Čecha, Machara, Jirásek rovněž vyletí, copak je tohle pro děti? Pryč Neruda i Němcová, Třebízský, Erben, Mácha, Hálek, Vrchlický, Sova buď nás dalek! Hle, knihovna je hotova. To, holátka, je velký počet, co knih pan školní rada pročet, co čítanek… “Ach, páni, dost, já konal jen svou povinnost.” * Už čtyřicátý slouží rok 53

tuhle pan c. k. pedagog. Hrdinně řídil za války gymnázia a reálky: oktávu vodil k odvodu, dřel v třídách hymnu národů, předčítal štábní zprávy – inu, to, děťátko, je nad latinu; dějiny přešil pro školy, loajální dával úkoly, v počtech do učební látky v praktickém směru pojal splátky na půjčku první, druhou, třetí, což jsou ty pravé počty, děti; a ještě řídil přesvěže vojenský výcvik mládeže a přednášel… “Ach, páni, dost, já konal jen svou povinnost.” * Jiného pána zase viz tu: Pochválen velebníček v Kristu. Kdysi, už dávno, v dobách míru Kristovu hlásal lidem víru a k lásce vedl křesťany, jež naučil věřit “Nezabiješ!” Však s válkou oblék jiný hábit a kázal: “Tamtěm chlapům nabít a krvácet pro vlast a krále je bohulibé a tak dále. Sám chopil bych se bodáku rád, jen kdybych nebyl polní kurát. Ve jménu božím…” “Ach, páni, dost, já konal jen svou povinnost.” 54

* Když zezdola i seshora nepřítel mocí doráží, kdopak tu stojí na stráži? Zde vizte pana cenzora. Když revoluce, potvora, své síly sbírá potají, kdo jediný vlast uhájí? Zde vizte pana cenzora. Byl skvělý ve svém oboru. Buď sláva panu cenzoru! Byl úžasný… “Ach, páni, dost, já konal jen svou povinnost!” * Do galerie hrdinů zde ještě snítka vavřínu: Toť sám pan c. k. dodavatel. Dodával kromě munice aspirin, kafe, čepice s obětmi, zdarma, za pakatel. Dodával sádlo, boty, stany, byl pro zásluhy vyžádaný, vagony, mouku, handgranáty, košile, pražce, čočku, dráty, onuce, víno… “Ach, již dost, já konal jen svou povinnost.” * Tož aby řada plná byla, zde vizte c. k. lidumila. Byl Červeného kříže oud a vedl mnohé akce jiné; v své horlivosti dobročinné 55

se mohl zrovna přetrhnout. Dnes mluví skvěle jako Kato: “Vlast potřebuje hlavně zlato.” Vřelými zítra káže slovy: “Vlast potřebuje hlavně kovy.” (A sám se béře za slovo: jeť každé slovo volovo [* Pozn. sazeče: Spisovněji “olovo”. Básník chce asi naznačiti váhu jeho slov.].) Pak zase káže potřetí: “Vše pro děti! Vše pro děti!” Počtvrté ladí nové struny: “Sbírejte na podmořské čluny!” Pošesté, osmé, podeváté – jak sčítat jeho činy zlaté? Podesáté... “Ach, páni, dost, já konal jen svou povinnost!” * A tenhleten je, pro pět ran, sám pan k. k. Bezirkshauptmann. On za války... “Ach, páni, dost, já konal jen svou povinnost! Ač v srdci byl jsem velas, – inu, musí se myslet na rodinu; a pánbůh ví, že jak jsem mohl, jsem k revoluci dopomohl; na převratu mám věru díl, zášť k Rakousku jsem probudil a všemi svými šikanami já pracoval jsem vlastně s vámi; jitřil jsem srdce, jitřil mozky, na vaše mlýny hnal jsem vodu, s Beneši, Masaryky, Vosky 56

jsem vlastně štval tak pro Dohodu. Odmítám skromně vaše díky. Jsem nyní sloupem republiky.” Nebojsa 16. 1., 30. 1., 13. 2., 27. 2. 1919

SOCIÁLNÍ ZEMĚ PIS 1. Francie, Anglie a Amerika Osm hodin práce, osm vzdělávat se, osm hodin spaní, to je naše přání. 2. Německo Sedm hodin práce, osm vzdělávat se, devět hodin spaní, to je naše přání. 3. Rusko ? ? hodin práce, ? ? vzdělávat se, ? ? hodin spaní, to je naše přání. 4. U nás ??? ??? ??? ??? Nebojsa 13. 2. 1919

57

OPOZICE Bylo pozdě v noci, už po desáté hodině, když jsem šel nejčernější Prahou domů. Přede mnou se ubíral člověk; šel po rukou hlavou dolů a vzdychal; myslím, že nadával na bláto. “Člověče,” řekl jsem mu, “to vás tak zmrzačili ve válce, že musíte tento po rukou?” Muž hbitě vyskočil na nohy, otřel si zablácené ruce o můj zimník a řekl: “Kdybyste měl, pane, tak zdravé nohy jako já, mohl byste být rád. Já chodím po rukou, protože… vzpomínáte si na ten Havlíčkův epigram?” “Vzpomínám.” “Počkejte, nevíte ještě na který. Víte, ten epigram: Není nad původnost! Každý po ní touží. Lidé chodí přes most, to já půjdu louží. Vy ovšem jste o tom nikdy nepřemýšlel. Když se všichni neoriginální ženou jako stádo přes most, pak ovšem musejí lidé originální chodit louží. Chápete, že to je křivda? Zrovna ti neoriginální by měli chodit louží, protože oni ten most nevymyslili. Oni vynalezli jenom mostné, aby odírali chudáky. – Ale počkejte,” dodal muž temně, “až přijde revoluce: pak nestačí zrušit mostné. Pak zboříme i mosty.” “Není to,” ptám se “trochu namáhavé, chodit po rukou?” Muž mávl rukou. “Já nejsem takový originál. Mám, pane, vážné důvody. Jsem opozičník. Nechci, slyšíte, nechci chodit po nohách jako vy měšťáci!” Zdál se unaven a rozčilen. “Pojďte si někam sednout,” řekl jsem mu. “Nechci sedět. Sedím jenom na vládě. Jsem, pane, pro třídní teror. Až budou měšťáci pro teror dělníků, budu pro monarchii. Proč jenom nejste vy měšťáci pro monarchii? Proč nejste proti vládě?

58

Proč nejste proti státu? Proč nenecháte nás, abychom byli pro stát? Proč, proč, proč?” “Inu,” povídám, “snad jsou takové jakési důvody.” “Pah, důvody,” řekl muž trpce. “Je to jen měšťácká bezohlednost. Nemáte nejmenší šetrnosti k opozici. Zkazili jste nám celou válku. Byli jste proti válce, proti dynastii, proti – proti – proti militarismu; všechno jste chtěli shrábnout. Co nám zbývalo než být pro válku? Museli jsme být sloupem monarchie. Museli jsme dělat munici. Museli jsme jít louží. Pane, opozice zavazuje. Nemůžete ksakru někdy zas vy jít louží a pustit nás na most? Oh, to je nelidské! prostě nelidské! Ale přijde den odplaty; haha, pane! Přijde den – zúčtujeme spolu!” “Prosím,” řekl jsem. Muž se trochu uklidnil. “Celou válku jste nám zkazili,” pokračoval. “Víte, nemohli jsme být v jednom táboře s vámi. Dělí nás třídní propast. Ty vpravo, já vlevo, jako Abrahám a Lot. Vaše víra není naše víra. Rozumíte, jde tu o čistotu zásad. Jsme proletáři ze zásady, a ne z nedostatku peněz. Vy jste bohatí ze zásady, a ne z majetku. Nemáte sirku?” “Prosím,” řekl jsem. Muž si zapálil. “Vaše sirky jsou přežitek. My zapalujeme druhým koncem. Žádné hlavičky! Ano, pane, opozice zavazuje. Lid musí vidět, že jsme proti vám. Nemusíte ani říkat, pro co jste; my jsme s rozhořčením proti tomu. Lide dělný, braň se! V řady, proletáři! Chystá se nový útok na tvoje práva! – Silné, co?” “Ano.” “Dělníci! Buržoazie chytá se křečovitě republiky, aby pod její zástěrou vykořisťovala lid. Kdo byl proti dynastii, kdo vedl rozvratnou činnost za války? Kapitalisté! Soudruzi, řekněte, proč to činili? Myslíte, že z lásky k vám? Proto aby se zřekli svých nacpaných měšců? Proč se spojili s kapitalistickou Dohodou? A proti komu? Odpovězte sami!” “Výborně,” řekl jsem.

59

“A nyní táž buržoazie, která uvrhla v bídu zproletarizované Habsburky, ujařmuje těšínské horníky, pořádá dobývačné výpravy proti maďarským soudruhům, kořistně se zmocňuje Slovenska a slyšte, i Němce, i Němce chce si násilím podmaniti! Její imperialism nezná mezí! Soudruzi, myslíte, že jí jde o národní zájmy, o velikost a sílu republiky? Genossen, soudruzi, jde jí jen o vlastní kapsy, es handelt sich bloß um die Interessen des tschechischen Kapitalismus!” “Znamenité,” zvolal jsem uchvácen. “Soudruzi,” mluvil muž velikým hlasem, “wir protestieren dagegen! Protestujeme slavnostně proti krvavým zvěrstvům, které takzvaní legionáři páší v krajinách obsazených českým kapitalismem. V Mostě byly povražděny dva tisíce německých nemluvňátek. Liberec stojí v plamenech, do lidu střílí se salvami granátů. V Těšíně upálili naši vojáci zaživa čtyři sta polských dívek, jež bránily svou cudnost. Na Slovensku uřezávají židům vousy a plení jejich krámy. V Altkotlány byl starosta rozčtvrcen dvěma páry koní. V nesporně maďarské Jihlavě byla dosazena česká správní komise. Legionáři bitím a pokutami nutí rusínské sedláky z okolí Domažlic, aby se hlásili k Československé republice. I Košíře mají být připojeny k tomuto státu. Wir tschechische Genossen protestieren gegen diese grausame Gewalt. Jak se to řekne francouzsky?” “Nous, les camarades tchčques, protestons contre cette violation cruelle.” “Nů, nů, kamarád Fiala krvel, verstanden? Nechceme vyhrožovati; odmítáme hrůzovládu, ale voláme po teroru mas. Soudruzi, domluvil jsem!” “Bravo,” řekl jsem dojat. Muž se odmlčel. “Ach,” řekl po chvíli tichým hlasem, “proč vy měšťáci nejste pro Habsburky? Proč k čertu nedržíte s Němci? Proč se neshodnete s maďarskou šlechtou? Jak bychom se na vás vrhli! Soudruzi, volali bychom, do zbraně! Kapitalisté prodávají vlast! Prodali Deutschböhmen svazu německých bank! Prodali Těšínsko 60

polským stančíkům! Vzhůru, lidové legie, na ně! Prodali nás bolševikům za sto milionů rublů! V řady, proletáři; lide dělný, braň se! – Vy měšťáci poškozujete vlast, nutíce opozici, aby byla proti ní. Podrýváte republiku tím, že jí odcizujete nás. Jen vy, jen vy jste vším vinni. A podrýváte i demokracii –” Muž se opět odmlčel. “Ano,” řekl konečně, “i demokracie je ohrožena. Zahájíme strašnou reakci, budete-li pro ni. Ale bohudík s vámi to není ještě tak jisté.” “Kde bydlíte?” ptal jsem se. “Až v Bubenči. Dnes už nepůjdu po rukou domů. Budu si jen strkat cigáro hořícím koncem do úst. Buďte zdráv a proklet!” Nebojsa 27. 2. 1919

PROJEKT OBČANA NÁDVORNÍKA … a proto navrhuji, aby se neprodleně začalo s věšením měšťáckých psů. Soudruzi, občané, proletáři! Řekl jsem veliké slovo a vím, co znamená. Věšeti je práce, ano, těžká a mozolná práce. Věšeti se musí důkladně a poctivě; chceme věšeti pro lid, chceme věšeti navěky, nechceme žádné provizorium. (Výborně.) Řekl jsem, že začneme s věšením měšťáckých psů. V takzvané “vlasti” je jich jen třicet procent. Připočtěte stávkokaze, zaprodance, inteligenty a jiné nespolehlivé psy. Budeme-li soudit mírně, budeme-li soudit s krajní a slepou shovívavostí, budeme-li soudit s nedůstojnou a přímo zločinnou blahovůlí, budeme přesto nuceni pověsit nejméně šest milionů psů. Pravím to prozatímně. Hněv lidu nikdy nespí. Dílo očisty se musí dokonat. Pověsíme šest milionů v době nejdéle jednoho roku. K tomu je třeba celé armády dobře placených proletářských sil. Věšení je práce. Chceme-li dosáhnout svých cílů, musíme někdy sáhnout i k

61

práci. Musí se pracovat, říká Rašín. Dobrá, budeme pracovat. (Smích.) Počítejte s jedním rokem. Krom nedělí a svátků zbývá 300 dní. Odečtěte řekněme 100 dní na stávky. Odečtěte 100 dní na schůze, volby, průvody a vůbec. Zbývá plných sto dní práce. Neříkám, soudruzi, že je to málo. Za sto dní máme pověsit 6 milionů měšťáckých psů; tedy za den šedesát tisíc. Informoval jsem se podrobně. Jeden kat nemůže pověsit více než šest psů denně. Je to práce unavující a monotonní. Budeme tedy muset míti 10 000 katů a tolikéž pacholků. Činí dvacet tisíc zaměstnanců. Dále jsou hrobaři. Jeden hrobař vykope tři hroby denně; je to práce těžká, která se musí dobře zaplatit. Úhrnem dvacet tisíc hrobařů. Povozníci. Dopravit šest psích mrtvol za den na hřbitov je výkon maximální při mzdě dvaceti korun za mrtvolu. Musíme mít deset tisíc povozníků. Soudce, nu, toho nebude vůbec potřeba. Ale musíme mít profousa, aby žalářoval asi tak šest měšťáckých psů, a na každého psa jednoho vojáka, který by ho zatkl a odvedl na popraviště. Úhrnem deset tisíc profousů a šedesát tisíc vojáků revoluční armády. Občané, mluvím v číslech co nejnižších. Na šest poprav stačí jeden úřední zapisovatel, jeden řečník, který by odsouzencům vyčetl jejich třídní zločiny, jedna stařena, která by jim spílala a hodila po nich blátem, jež by po celý den udržovala ve vlhkosti; dále jedno chudé dítko, které by dalo odsouzencům napít vody, – občané, musíme pamatovat i na pohnutlivé momenty; konečně byli by tu zaměstnáni nejméně dva diváci, kteří by si při popravě sdělovali své dojmy a hlasitě schvalovali spravedlivý trest. To dělá šedesát tisíc dalších stálých zaměstnanců revoluce. Tak zaměstnáme věšením měšťáckých psů přinejmenším dvě stě tisíc našich pracovníků po dobu jednoho roku. (Hlas: A co potom?) A potom budem panovat! (Sbor zpívá: A potom budem panovat…)

62

Proto navrhuji, abychom ihned začali s věšením měšťáckých psů! (Potlesk. Občanu Nádvorníkovi je odevzdán nádherný vyšívaný provaz.) Nebojsa 13. 3. 1919

JEDINÁ VOLBA Nemluvím o volbách; volba, na které záleží neskonale více, jediná veliká volba přítomné chvíle je volba mezi ctí a hanbou, životem lidí a smrtí lidí, důstojností vlasti a jejím ponížením. Mluvím o Slovensku. Není starosti, která by byla strašnější než tato. Bolest, která nás rozryla v listopadu 1918, se opakuje za horších okolností; tehdy jsme měli postupovati, dnes ustupujeme. Tehdy jsme neměli skorem vojska; dnes, kdy se vrátili naši hrdinové, jde o čest našeho vojska. Tehdy jsme se dovolávali vojáků; dnes nevíme, koho se dovolávati, neboť vojáci republiky bojují, umírají a –ustupují. Co se to děje? Což nemáme vojska, což nemáme lidí, což nešli bychom všichni, kdybychom byli zavoláni, což bychom nespěchali plni hrůzy, aby nedošlo k porážce vítězů? Povězte vy, kteří odpovídáte národu, zda nebylo něčeho zanedbáno, zda bylo učiněno vše, aby se zabránilo tomu, co se nyní děje? Povězte, zda potřebujete více lidí? Povězte, jakých obětí je třeba? Poroučejte, žádejte; ukažte národu, že nebylo a nebude ničeho opomenuto; a hlavně, hlavně objasněte příčiny toho, co se stalo! Stala-li se nějaká chyba či provinění, povězte; neboť nebojíme se jenom událostí, nýbrž jejich příčin, a dokonce daleko více příčin než událostí. Jediná čest v neúspěchu jest poznání a náprava; žádáme obé; k tomu nás nutí jediná volba. Národní listy 3. 6. 1919

63

PROČ Amnestie není amnézie čili ztráta paměti. Promíjíme-li trest černožlutým politikům z dob války, nezapomínáme jejich viny. V přítomnosti žalujeme na jiné, stejně vážné politické chyby; snad osud, který nám bývá přízniv, je odčiní a tím dá jim své odpuštění – avšak nebudiž jich zapomenuto. Národ může si dopřáti sto amnestií, ale žádnou amnézii. Lid nesmí zapomenouti, proč, pro jaké osudné chyby byl na prahu své svobody vržen v bolest a hanbu, proč hynuli jeho nejlepší synové a proč ustupovali z půdy nejmilovanější. Bylo to pro pošetile chápaný internacionalism, který si nepočkal na dobu, kdy svoboda národů bude zabezpečena. Bylo to pro naivní antimilitarism, který skládal zbraně, když se soused zbrojil po zuby. Bylo to pro třídnost, která zapomínala na národ. Bylo to pro stranickou konkurenci, která raději hnala vlast do zkázy, než aby nechala hlas druhých bez odporu. Bylo to pro demagogii, která se překřikovala hesly stejně svůdnými jako zločinnými. Bylo to pro verbířství, jež lovilo v kasárnách straníky pohodlným ideálem nekázně. Bylo to dále... ale což vskutku byly tu jen omyly v programu? Nebyly tu snad daleko strašnější viny osobní, jako zištnost a zrada, perverze nebo msta? Byl vinen program, či byly vinny osoby? Toť otázka svrchované váhy a měl by si ji otevřeně, čestně položit každý, kdo v hloubi srdce cítí, že byl veden cestou nesprávnou. Národní listy 7. 6. 1919

OBECNÉ PRAVDY Přímka jest nejkratší spojnice mezi dvěma body; avšak mír jest nejdelší spojnice mezi čtrnácti body. Teplem se tělesa roztahují; výjimku činí Labe, které se teplem stahuje.

64

Čechy prý leží na padesáté rovnoběžce. To je omyl. Čechy leží vždycky na různoběžce. Historie je učitelka života. Zkouší nás a dává nám “nedostatečně”. Každá církev má něco; katolická svátky, socialistická stávky. Spravedlnost je slepá; u nás bohudík ne, nýbrž jen šilhá (nalevo). Rozeznávají se veličiny záporné a veličiny kladné; tak například státní deficit je veličina záporná, Zápotocký je veličina Kladna. Demokracie: mnoho je povolaných, ale málo vyvolených; vyvoleni bývají ti nepovolaní. Výchova k internacionále: škoditi vlastnímu národu. Výchova k vlastenectví: vyžírati vlastní národ. Demagogie v bibli: “Křičte a bude vám dáno.” “Jsme srdce Evropy.” Půjdeme-li trochu dolů, bude nás mít Evropa v žaludku. A někdy je kredit důležitější než krédo. Nebojsa 26. 6. 1919

LOUISE WEISS: LA RÉPUBLIQUE TCHÉCOSLOVAQUE Avec préface de M. Edvard Beneš Francouzská autorka, spolupracovnice díla L’Europe Nouvelle, podává v tomto vřelém dokumentárním díle přehled našeho boje o svobodu. Ladnou a vroucí formou vypravuje o české otázce a jejím uskutečňování; líčí český boj ve vídeňském parlamentě, velké národní události v klíně národa za války i práci našich zástupců a vojáků za hranicemi. Zde právě její kniha podává mnoho pro nás ještě nového nebo málo známého: tak zejména, že ve Francii byly to jednak katolické kruhy, jednak socialisté, kteří usilovali o uchování Rakouska a agitovali proti osvoboditelskému dílu našich velkých emisarů. Autorka velmi šťastně líčí tyto naše zástupce; například o Štefánikovi kreslí tuto živoucí podobu: “Člověk chatrného zdraví,

65

jehož jasné oči ozařují rozdrásaný obličej, diplomat a dobývatel. Jeho vůle, toť rychlá čepel. Soudí lidi s bezpečnou znalostí jich vnitřních pohnůtek. Jeho vystupování má cosi překvapujícího a geniálního. Jeho kouzlo, jeho duch zároveň geometrický i zjemnělý, jeho umělecký vkus získaly Čechám vybrané přátele ve všech zemích světa, aniž kdy prudkost jeho vášnivé a fantastické povahy znavila jejich věrnou trpělivost.” Takovými živými rysy krásná kniha oplývá. Každý český čtenář měl by sáhnouti ke knize, v níž cizinka plná sympatie mluví o nás čistěji a vřeleji, než bychom snad dovedli sami. Národní listy 27. 7. 1919

DR. JAN BARTOŠ: RUSKO A EVROPA Duchovní základy ruské revoluce Čtenář Národních listů se pamatuje na cyklus Bartošových fejetonů, jež jsou několika kapitolami doplněny v úhledný svazeček přítomný. Jsou to kapitoly psané vřelou láskou slovanskou. Bartošovi jsou stejně vážnou skutečností knihy, jak dějinné činy, ano, dokonce vážnější skutečností. Spisy Dostojevského a Tolstojovy jsou mu klíčem k nynější ruské hádance; mesiánská myšlenka, vykoupení člověka a lidstva Bohem, je mu předem danou odpovědí na dnešní ruský rozvrat. Nebojí se prorokovati, co z něho vyjde: prý mohutná náboženská reakce, jež zaplaví Evropu. Rusko je mu stálou mystickou revolucí proti bezbožné, nelidské kultuře evropské, i věří, že odtud, z krve a zničení vzejde evangelium božské víry a svobody. – Čtenář shledává toto řešení hodně apriorní. Ano, Bartošovi je daleko spíše vodítkem hluboký duch ruských spisovatelů než ten či onen fakt, jemuž můžete věřiti nebo nevěřiti při čtení novin. Proto je mu “klamem”, že Rusko bojuje za Marxův Komunistický manifest. Vůbec musili bychom málem uvěřiti, že všechno, co víme o dnešním Rusku, je klam, abychom mohli přistoupit na mesiánské výklady

66

Bartošovy. Ale oč je i taková apriorní víra lepší než apriorní nedůvěra! Národní listy 27. 7. 1919

NA UVÍTANOU Před dvěma léty vítali Kramáře, když ho pustili z žaláře. Věnec mu dávali z vavřínu vitej, volali Nazdar a Vítej. Za dvě léta se mnoho změnilo v běhu světa. To vavřínové listí zežloutlo, nejspíš ze závisti. Co s věnci? Pár čistých dlaní je nejlepší uvítání. * Františku, Františku, kam se ženeš? “Musím se podívat, přijede Beneš.” Dívej se, Františku, jemu dím, bude to pěkné, slavné vítání; za rok tě možná uvidím při jeho ukřižování. Nebojsa 2. 10. 1919

CHARLES RIVET: POSLEDNÍ ROMANOVEC Ch. Rivet, dopisovatel Tempsu, který právě nyní mešká v Praze, chystaje v řadě svých děl o slovanských národech knihu o Čechoslovácích, napsal tuto knihu o carském Rusku a ruské revoluci

67

jako očitý svědek, jenž pozoroval Rusko očima západního politika. Jeho kniha je neobyčejně zajímavý doplněk naší vlastní literatury o Rusku. Vcelku náš poměr k Rusku je intimnější; všímáme si ruské ideologie (Masaryk), vycházíme od hospodářského a kulturního stavu ruského mužika (dr. Kramář) nebo chceme pochopiti ruskou duši z hloubi ruské literatury (dr. Bartoš), a snad právě pro tento náš zcela intimní, výlučně vniterný zájem může nám kniha francouzského publicisty říci mnoho zajímavého a nového. Rivet všímá si s pronikavou pozorností oficiální politiky ruské i lidového odporu, pokud se projevil politickými akty v dumě; jsa cizinec, hledí si předem vrhnouti anekdotické světlo na temné, pro západníka přímo asiatské poměry bývalé slovanské veleříše. Pozoruje vratký, slabý charakter posledního cara, absolutisty uboze podléhajícího své hysterické ženě Němkyni, rejdy Rasputinů a palácových stvůr, reakcionářů, podvodníků a zkorumpovaných byrokratů; z protokolů dumy snaží se pochopiti ruský liberalism a revolucionism, aniž by hledal skrytější orientaci v ruském životě lidovém a myšlenkovém. Odtud jistá zjednodušená názornost jeho líčení – nutno říci, že jeho obraz je zdrcující a dramatický, neboť ukazuje holý rozvrat, jejž jako by duch už opustil. Pro něj jako pro Francouze plyne z toho rozumná sebeobžaloba: západní Evropa neměla nechat věci tak daleko na Rusi dojít, ne snad jen za rozvratu bolševického, ale už dříve za korupce a temné slepoty carské. Proto i v Češích, jak poznamenává v předmluvě, v Češích realistických a vzdělaných vidí příští zákopníky Dohody na Rusi; nevěří patrně v latentní sílu Ruska, že by našlo “spásu v sobě”. Je zcela prost řekněme našeho mysticismu, se kterým jsme zvyklí uvažovat ruské věci. Duchaplný racionalista, předvídavý a reální politik, skvělý vyprávěč dává ve své knize mnohem více než informace a politické předpovědi o veliké říši Východu; poskytuje určitý příklad. Vidí ruskou ránu, ale nepřibližuje se k ní soucitným prstem, nýbrž chladným a rozumovým nožíkem. Nemyslí tak tuze na ruský národ jako na ruský stát, který dnes nebo zítra počne opět existovat jako část politické Evropy. Proto nepokrytě souhlasí s ruským 68

vzdělaným liberalismem, který by byl s to jaksi kanalizovati lidové proudy Ruska; nejde mu o názory, nýbrž o politiku, pokud zasahuje politický život Evropy a zejména Francie. V této jisté jednostrannosti tkví právě poučnost jeho knihy i pro nás a můžeme se věru těšiti na jeho chystanou publikaci o Čechoslovácích. – Podotýkáme, že kniha tak zajímavá by měla být přeložena méně nedbale. Národní listy 5. 10. 1919

PŘESMYKOVAČKY 1. Přesmykovačka vzniká, přehodí-li se tajemným a obratným způsobem slabiky nebo hlásky slov; potom se to pošle někam do “hádankářského koutku” a předkládá k řešení. Vylosovaný řešitel obyčejně nic nedostane. 2. Sloh přesmykovaček není dosud prozkoumán; je pln překvapení a záhadných nálezů. Je obsažný, stručný, vždy nový. Najdete dejme tomu neočekávanou otázku: Mářo, krade-li rak rok? (i = t) Rázem jste uvedeni do nového světa. O jakou Mářu jde? Co by dělal rak s ukradeným rokem? Jste okouzleni, upoutáni, ať jste jakéhokoliv politického názoru. Řešení je: “Doktor Karel Kramář”; sedmdesát procent národa ztrácí hned nadšený zájem tímto rozluštěním. – Jindy vás přesmykovačka vede nevinně slovy zcela rozumnými, ale náhle vás úskočně praští do hlavy; například: To Čech skáče, bol lká, vos a kaštan bodá. (n = m) Tento svět je pln záludů a překvapení; záhy najdete i podivuhodnější věci než kaštan, který bodá. Zatím vezměte na vědomí řešení zcela všední a zarmucující: “Tobolka, Čech, Maštálka, Česká svoboda.” Může být něco podivuhodnějšího než tato próza bez tajemství? 3. Pythický, ano, pythický je sloh přesmykovaček; pln skoků, paradoxů, nesouvislostí; avšak tu a tam zableskne hlubší pravda,

69

tajůplný pokyn, ano i proroctví. Pythie delfská mluvila v hádankách; je možno, že mluvila také v přesmykovačkách. Podle rozhozených karet, podle nahodile vržených kostek nebo střev kuřecích se věští budoucnost; proč neměli bychom ji čísti v přeházených slabikách a záhadné inkoherenci přesmykovaček? Záleží jen na tom, umět rozumět; prorokování začíná tam, kde končí rozum. Zde několik nových pythických orákulů: Kov ven! Tím “kovem” myslí snad Pythie peníze; nutno si zvykati na její zvláštnosti. A hle, řešení je: “Venkov!” Jindy volá kněžka přesmykovaček: O’ hana! Prst orá vlas! Zřejmě tím označuje chování nezpůsobné a vulgární; na koho však naráží? Pokuste se o řešení; rozluštíte-li konečně “staroslavná Praho!”, porozumíte. Proneslo-li proroctví, že Zanik hrad Petra, týká se to patrně církve. Zdá se, že je vážně ohrožena. A opravdu “Páter Zahradník” chce prý se vzdát kněžství! Nenadále se však orákulum táže: Má dáma raracha? Snad do té dámy vjel ďábel. Řešení vám to poví: “Machar a armáda.” Má tedy naše vojsko “un diable dans le corps”, což mu neuškodí. Kref na hadry! Tento výkřik Pythie svědčí o radikalismu skutečně příšerném. Řešení je ovšem: “Dr. Franke, dráhy.” Někdy věštba pohlíží výstražně do budoucnosti; pak řekne: Nic držen leze na rakef! Kdo je to, koho nikdo nezdržuje, aby sám nelezl do záhuby? “Dr. Franke, na železnice.” Jindy dává Pythie přímý pokyn: Aj, trn! Sekni tím, basta! 70

Nečekejte od delfické ženy, aby řekla přímo, kdo tím má seknout. Dá radu – vy přemýšlejte a hledejte osobu; snažte se o řešení; najdete konečně: “Státní tajemník Srba.” Nečekejte dále od věštky, že bude zdvořilá; pronáší pravdy mnohdy nepříjemné a její prorocké uchvácení ji zbavuje sebevlády. Bez okolků z ní vyhrkne strašlivé zaklení: O’ hu, šel mi hubou smrrrad! Rozluštíte-li, že v této tirádě se tají “Soudruh Bohumír Šmeral”, pochopíte, proč si po revoluci musil vypláchnout ústa silným roztokem bolševismu. Přívětivěji zní lidová rada: České vosla, vozil sa. (a = o) Dialekt naráží na Moravu, ne bezdůvodně; neboť řešení je: “Svozil a České slovo.” Kde se vozil, věštba nepraví; snad na agitační cestě. Lidový tón je u věštky vůbec obvyklý; bez rozpaků poví: Zatraceně panská p… Slovo je nedopověděno. Luštění zkrátka je: “Pan Staněk na práce.” Věštba je půl roku stará; místo práce má pan Staněk teď pošty; snad proto změnil křeslo, že má “zatraceně panskou p…” Uctivá Pythie není; na jiného ministra poví: Ni Petr Capl Čehona si neví… (h = g) Neví si patrně rady; je to zarmucující, neboť ten, o koho jde, je “Pan G. Winter, sociální péče”. Nebo poví orákulum z čista jasna: Oj, strp míšení karet! Věštba nemíní pana Stříbrného; přepočítejte písmenka a shledáte, že se shodují s jiným luštěním: “To je ministr Prášek.” Jindy učiní věštírna erotický projev: Lolča, Fany, Minka – co brv! Patrně hezké dívky, mají-li tolik brv. Luštění však netýká se ničeho dívčího, nýbrž praví krátce: “Václ. Klofáč, min. obrany”, kupodivu! Záhadný je jiný projev: 71

Šlehni mistra Wintra! Jde tu asi o ministra Wintra. A hle, řešení je: “Ministr vnitra Švehla.” Jsou to věru v kabinetě divné poměry! Opravdu neomalené je jiné proroctví: Ba, zahovní soudek od … Od čeho je ten soudek, není řečeno, ale luštění je: “Houdek, zásobování”, a celá věštba temně, a smím-li tak říci, květnatě prorokuje dle všeho těžkou zásobovací krizi. Vůbec vyjadřování orákule je často bohatě metaforické; například hlad opisuje obratem: Střevo kutá u dna, načež vzápětí klade vědeckou otázku: Dutá střeva: úkon? Obojí věštba skrývá týž smysl: “Tuková ústředna.” Před několika dny proneslo orákulum poprvé slova politování: Nebožáku, trneš! Fi, je ti nanic! Nos mi sem g… Poslední slovo zůstává kusé; mělo snad zníti “groše”. Luštění je prostě: “Bože, Kuneš Sontág je ministrem financí!” Proto mu je nanic. A nato neočekávaně propuklo orákulum v smích: Ta sranda! půl ven! Kdo je už napolo ven? Jakou krizi to zase znamená? – Upokojte se, nic se nestalo; tato věštba skrývá jen slova mírumilovná a pravdivá: “Vládne pan Tusar.” Nebojsa 6. 11. 1919

VZKAZY Panu prof. Zd. Nejedlému: Nezastavujte se na půl cestě. Nestačí dokázat, že zásluhy Kramářovy jsou jen legendou. Celý Kramář je pouze legenda. Ve skutečnosti žádný Kramář neexistuje a nikdy neexistoval. Je to jen výmysl Národních listů.

72

Panu Kramářovi: Jste škrtnut z dějin. Byl jste legendou. Ve skutečnosti existuje jen Zdeněk Veliký. Hysteria est magistra vitae. Všem: V malém těle velký duch, z malé stinky velký puch, v malé duši velký vztek, v malých činech velký rek. Nebojsa 27. 11. 1919

K. M. ČAPEK CHOD: AD HOC! Devět próz Čapka Choda, psaných ad hoc, na okraji světové války, vypravuje různé osudy lidské, zauzlené, zadrhnuté nebo přestřižené líticí vojny. Válka tu nestojí ve středu dění jako v Lítici Weinerově či ve vojanských povídkách Šrámkových; zůstává něčím ohromným a temným na obzoru, jako bouřlivý mrak, od něhož se ostře obráží zoufalá, groteskní, vášnivá gestikulace lidí; časem sjede blesk, uhodí hrozná zpráva o smrti tam na obzoru, lidé se odtamtud vracejí s ostnem hrůzy v srdci; je dusno a strašno. Jakkoliv různé jsou tyto povídky, pojí je něco víc než válečné pozadí: všechny dohromady jsou Tancem Smrti, jež používá války k svým extraturám. Čapek Chod, který ve svém Vondrejcovi podal ojedinělou monografii umírání, kreslí zde výstřední variace smrti: náhody, vraždy, omyly, sebevraždy a nakonec i cynický podvrh úmrtí; teprve v předposlední povídce smrt ustupuje horkému, silnému, primitivnímu útoku života – náhlé zjasnění vpadá do knihy, jejíž “ad hoc” je tragicky dokumentární pro šílená léta, která jsme prožili. Jinak tento soubor próz nemá nějakého plánu; jsou to kusy různé hodnoty a velmi různých látkových oblastí. Ale právě v této různosti vystupuje tím ostřeji Čapkova úžasná znalost života. Mohl bych stěží uvésti ve světové literatuře spisovatele, jenž by měl

73

neříkám tolik znalosti, ale ani tolik naléhavého, přímo technického zájmu o život. Většinou spisovatel se spokojí jakousi povšechnou znalostí života, zatímco vlastní látku mu dává lidská duše; nebo se specializuje, jak se říká, důvěrně v jistém životním okruhu a tvoří pak obrazy života venkovského, maloměstského atd. Nevím, jaká nekonečná zvídavost pohání K. M. Čapka Choda; ale kteroukoliv stránku u něho obrátíte, všude najdete konkrétní, věcnou, zrovna odbornou znalost prostředí a života. Napoprvé vás překvapí, jak zná autor dejme tomu métier pražských posluhů; ale najdete-li, že stejně se zná třeba v kolářství, medicíně, hudební pedagogii, sportu, zednictví, filozofii a cokoliv bych jmenoval, že stejně se zná v lidech primitivních i prohnaných, ve vášních i nejútlejších citech, tu už nevystačíte s pouhým překvapením; už nevidíte autora, který zná a dovede něco neobyčejného, nýbrž život, který ve všem všudy je neobyčejný, napínavý a – technicky zajímavý. Víte, jak naturalism vydal heslo “sbírání dokumentů”; s tímto heslem prolezli naturalisté dílny, pelechy i salony, aby mohli slovně podati své získané zkušenosti o věcech čtenáři patrně tuze neznámých. Avšak hoblík a pilka není celý truhlář; truhláře dělá především jeho truhlářský hmat, jeho živelný způsob, jak se zmocní dřeva, jak je pochopí jediným hmátnutím ruky; celé tajemství řemesla je v takovémto odborném a intuitivním hmatu. Nuže, takový odborný hmat má Čapek Chod ve všech řemeslech a oblastech života; nesype na vás nasbírané poznatky nebo “dokumenty”, nýbrž předvede vám ten mistrovský hmat, tu praktickou intuici, to silné sáhnutí ruky, znalé své věci; pro něho každá látka je skutečně látkou, tj. hmotou, která chce, aby byla uchopena drsnýma a praktickýma rukama. A stejně si počíná, kde nepodává métier, kde má co činiti s lidmi a vášněmi; jak v této knize se dovede zmocniti třeba prostředí židovského nebo zase domažlického lidového, musí vzbudit úžas; žádné popisné okolky, žádné náladové cavyky; ale každé slovo sáhne rovnou a bez váhání do živého. Tato pudová odbornost K. M. Čapka Choda má až něco krutého tam, kde jde o duši lidskou; děsí vás, jak bezpečně, neomylně a 74

nepředvídaně nahmátne smyslnost, bezcitnost, hysterii, vypočítavost lidskou, aniž by za mák odsuzoval nebo za mák omlouval; děsí vás, jak nechává nezastřenu a nezměkčenu kteroukoliv krutost lidské sudby. Stěží, jen zaškrceně zachvěje se v jeho přednesu lítost a pohnutí tam, kde by si vás mohl získati řeřavým soucitem; o málo silněji zazvučí jeho sympatie, kde vkládá ruku na zvonově silný, živočišně jadrný život. Avšak tato zdánlivá tvrdost naprosto neznamená lhostejnost; některý spisovatel ze samé lásky k lidstvu se postará, aby šťastný princ hravě a krásně potřel saň osudu, aniž by se uhřál; v takovém případě Čapek Chod by měl… tolik prudkého zájmu o člověka, že by si neodepřel jediný moment z jeho strašného a riskantního podniku, jedinou surovost boje, jediný otřes hrůzy a slabosti v bojujícím hrdinovi; ach, je to snad jeho vina, že tam, kde zápas s osudem je opravdu strašný, riskantní a surový, je hrdina tak často sežrán? nebo že zápasí hrubě a bezohledně? Chtěli byste snad více sympatie; v díle Čapkově není pro ni místa pro strašné napětí zájmu. Tato kniha povídek konečně jasně opakuje úhrnný rys Čapkovy tvorby: Čapek Chod je monumentální humorista. Jen intimní humor je pro smích; monumentální humor je však stejně hrozný a stejně rozrývá srdce jako tragika. Vášeň, smrt, bolest sešinují se u Čapka Choda v jakousi grimasu… groteskní, jak se říká; avšak slova “groteskní” se užívá také o opičině Gustava Meyrinka. Čapkův humor nežertuje; někdy se podobá karikatuře, ale nemá její chladné vtipnosti; nezlehčuje a nezmenšuje svůj předmět, nestrhuje jej do všednosti; má divokou velikost, čiší z něho výsměch bez hořkosti a skleslosti; je silný a svrchovaný. Vidím, jak těžko je popsati jej; a přece je to právě tento humor, co nese celou reálnost i fantastiku, krutost i hloubku románů a romanet Čapkových. Národní listy 14. 12. 1919

75

1920 *** UPLATNÍ-LI SE NĚ KDY VE VÝVOJ I URČITÉ NOVÉ umění, říká se rádo, že umění jemu předcházející je jím “překonáno”, že bylo vývojovým omylem, něčím, co zaběhlo do slepé uličky, a tak podobně. Děje se tím jisté bezpráví; staré umění není nikdy překonáno uměním novým, tak jako loňské jaro není překonáno jarem následujícím. Loňské jaro není zastaralé, nemohlo zestarati, neboť pominulo; jaro loňské, jaro před sto lety, jaro před deseti tisíci lety je něco stejně mladého, svěžího, bujného jako to příští, na které se těšíme. Takovým věčně se obnovujícím jarem je také umění. Před padesáti lety se zrodil impresionismus, jarý, mladý a zbrusu nový. Nezestaral, nebyl ničím překonán, ale pominul, jako pomíjí jaro. Přišli epigoni, ale to již není umění; neboť jen potud mluvíme o umění, pokud můžeme mluviti o jaré tvořivosti, jež vydává něco nového. Ano, krásný byl impresionismus; ale krása není naučené gesto, a kdo chce stvořiti něco krásného, nedojde toho nápodobou, nýbrž musí stvořiti novou krásu. A stejně krásný je třeba Ingresův klasicismus, Rembrandtův mystický realism, renesance, gotika, antika i umění národů primitivních; chceš-li však tomu všemu postaviti po bok něco stejně krásného, jdi a vynalez novou krásu; jediný návrat k velikým vzorům minulosti je obrat od bezmocného, neradostného epigonství k jaré a nové tvořivosti, jakou bývalo každé veliké umění. Vzniká-li nové umění, tu buďte si vědomi, že se tím děje něco svrchovaně přirozeného v umění; nepřirozené, umělé, skleníkové jest jen opakování vzorců už naplněných. Umění nechce míti před sebou jen diváka, nýbrž živého, dokonce velmi živého člověka, který vycítí samu živost a přirozenost umění, kterému obraz nebo socha dovedou důvěrně a na první pohled říci, co mají nového, prvně zrozeného, navěky jarního. Avšak dáte-li pozor, řekne vám takové dílo ještě něco jiného a většího: prozradí vám důvěrně a na první

76

pohled svou zákonnost. Dovoluji si tvrditi, že jen nově tvořící umění je v plném smyslu výtvarně zákonné, poslušné obecně tvárných pravidel. Tvrdím, že epigon marně zápasí, a musí zápasiti se správností kompozice, jednoty, harmonie a čeho všeho ještě; tvrdím, že hřeší a musí hřešiti proti jasné a dokonalé zákonnosti, proti klasickému řádu, proti jemné kázni dobrého umění. Proto opakuji: chceš-li se vyrovnati krásnému řádu minulých umění, vymysli něco nového; avšak do epigonství vpadá nevyhnutelně duch chaosu. Píši tyto poznámky úvodem k výstavě, která už věru nemusí pohoršovat nikoho, kdo není zrovna schválně zaryt do obmezenosti vkusu. Deset dvanáct let trvá u nás tato revoluce v umění za nejtěžších, veřejností daných podmínek; sám ten mravní fakt věrnosti a vytrvalosti v nové kráse je doklad vážný a přesvědčující. Než co znamená deset let odporu sebejízlivějšího? V umění záleží málo na okolnostech zevního života; kdyby novotářství bylo stíháno přímo trestem, vrátilo by se jednou dozrálé a hotové, živené vírou hlubší, než je obecný úvěr, a postavilo by vás před volbu: vzít je, nebo nechat. V umění volí se stejně odpovědně jako v politice nebo morálce. Bezcennější je konvencionální a nevážný indiferentism než konzervatism vědomý sebe sama. Úvod v katalogu 2. výstavy Tvrdošíjných, leden 1920

AŽ TO BUDE... Pan František Kopeček, člen Národního shromáždění, šel spat na Silvestra, jářku, bylo snad už drobet pozdě, ale čert sám ví, jak ten čas někdy splašeně utíká; šel tedy spat v nejlepší míře, velebě Boha takto: “No servus, lidičky, to byla dřina, tenhle rok 1919; to není jen tak, holenku, být u vlády a musit pro všechno hlasovat; ani nevíš, oč jde, a už máš ruku nahoře, ježíšmarjá! Vždyť je to jako sokolské cvičení: vzpažit, upažit, vzpažit, upažit… No,” zabručel usínaje,

77

“teď bych rád medle věděl, jaký bude ten příští… nový rok… devatenáct… dvacet… deva… tenáct.” Vtom František Kopeček usnul, Pámbu požehnej, jako malé dítě a spal až do – Zkrátka, buď si to při usínání nějak pomíchal, nebo si to spletl v rozespalosti, ale místo aby se probudil v novém roce 1920, probudil se v novém roce 2019. Vždyť, namoutě, je to také nápad mít v letopočtu dvě devatenáctky! Člověk pak hnedlinko neví, ke které z nich má ten nový rok připočítat. František Kopeček se probudil, udělal brrr, pomodlil se, drobet se umyl a sáhl po svém Právu lidu. Četl úvodník, byl jako jindy: “Lid zúčtuje s každým, kdo…,” “Proletariát odrazí každý útok na svá práva,” “Nebudeme již váhati před žádnými prostředky…” “Dobře řečeno,” poliboval si pan František Kopeček a běžel k snídani. Tramvaje ovšem nejezdily; zato prostřed ulice zely ohromné vykopané díry. “Těpéro,” užasl Kopeček, “tady bude podzemní tento; inu má se ta naše radnice k světu!” Okřídlen příslušnou radostí běží dál; kouká nekouká, ale všechno je jaksi jiné než včera. “To asi po Silvestru,” rozhodl se pan Kopeček; a tuhle jdou dva občané, koukají na něj spatra jako na venkovského balíka, “i sakra,” dovtípil se pan Kopeček, “to se ňáko ta móda změnila!” Předhoní jiné dva občany, zrovna si povídají: “Jo, holenku, ten má štístko; zrovna byl povýšen na hrobníka, chlap zatracená; považ, že jeho táta byl jen univerzitní profesor.” “Inu, protekce,” mínil druhý občan, a dál už pan Kopeček neslyšel, neboť – Po ulici jel bílý automobil, jehož siréna troubila celou Píseň práce. V tu chvíli všichni se zastavili a smekli, a když se mihl automobil mimo, vykřikli: “Zdráv buď cézar!” Do Kopečka jako by hrom udeřil; smekl honem a křičel také (rakouská škola!), ale nechápal. Vidí tuhle staříka a ptá se šeptem: “Prosím vás, občane, kdo tohle jako je?” Stařík ho změřil a povídá: “Jo, pantáto, tuze velký pán to je.” (Proboha, monarchistický převrat! zděsil se Kopeček.) “Snad ne ňáký císař?” ptá se s chabým pokusem o úsměv. “Kdepak císař,” mávl stařík pohrdavě rukou. “Větší pán!” “Aha,” řekl Kopeček s úlevou. “To je náš pan prezident!” 78

“Kdepak prezident,” šeptal stařeček. “Něco většího!” “Už vím,” nato Kopeček. “To byl pan ministerský předseda.” Stařík zavrtěl hlavou: “Ještě větší zvíře.” Kopeček vyvalil oči. Tu se k němu stařík naklonil a zašeptal: “To je… člověče drahá… sám pan… sekretář… odborové organizace! Jede… přijmout… v parlamentě… novoroční hold vlády!” “Ježíšmarjá,” zvolal Kopeček, “to tam musím taky!” Běží za bílým automobilem rychlostí 200 km za hodinu; sám nevěděl, kolik lidí přejel, a stěží si uvědomil, že ho honí strážníci se strojními puškami. Doletěl do sněmovny a ve dveřích se srazil, ježíškote, s Brodeckým, s kolegou Brodeckým z NS! “Servus, Kopečku,” řekl Brodecký, “to koukáš, viď? Ale já taky koukám. Tak mně je, člověče, jako bych sto let zaspal.” “Pojď honem,” drmolil Kopeček, “bude se holdovat!” Vklouzli do zasedací síně, právě když předseda odzváněl začátek. Ale nebyl to pan Tomášek, čert ví, kdo to byl; ani ho neznali. A tuhle sedí ministři. “Kdepak je Winter? Kdepak je Tusar?” rozčiloval se Brodecký. Ale tu už předseda zahajoval schůzi. “Meine Herren,” začal. Brodecký se nezdržel: “Mluvte česky!” křikl. Předseda se zamračil a opakoval němčinou nikoli bezvadnou: “Meine Herren, in der heutigen Sitzung ist sowohl uns wie der hohen Regierung gnädigst erlaubt ehrerbietig zu huldigen unseren allerhöchsten, sozialapostolischen, fachverbandallermächtigsten Herren, Herren Sekretären von...” “Mluvte také česky,” křikl Brodecký rozhořčen. Tu řekl předseda česky: “Odveďte ho a na místě popravte!” Jeden z odborových sekretářů pokynul hlavou. Čtyři parlamentní podúředníci se vrhli na Brodeckého a přes jeho strašný křik ho odvedli. Za okamžik třeskla kdesi venku rána… “Also weiter,” vzdychl jeden z odborových sekretářů, potlačuje zívnutí.

79

“Meine Herren,” začal opět předseda sněmovny, “tief betrübt durch den gräßlichen Vorfall der monarchistischen, nationalreaktionären Verschwörung, der gerade jetzt, in voller Sitzung unseres sozialdemokratischen Parlaments, verübt wurde…” “Vždyť on mluví stejně pomalu jako Tomášek a má stejně dlouhatánské věty,” pomyslil si pan František Kopeček, zoufale zápase s dřímotou; ale v tu chvíli opravdu usnul a tentokrát se probudí snad až v roce 9120. Budiž mu spánek lehký. Nebojsa 2. 1. 1920

NOVÝ REŽIM Měl jsem tě, holka, rád, teď tě má kamarád. Prohlásiti tedy běžím: Zahájil jsem nový režim. Romantiky modrý květ nahradíme něčím svěžím. Milovat je stará vesta. Prodávat je nový režim. Větříčku, větře, vyřiď moskevským zlatým věžím: Bývali bratři. Jsou soudruzi. Bývala idea. Zůstal režim. Není ruský národ. Je jen ruský problém. Netrudím si srdce, jenom problém řeším. Stará mátuška má zbrusu nové cary. Problém rozřešen: Ať žije nový režim! Nebojsa 12. 2. 1920

80

ZLOMKY EPOPEJE Z legionářské literatury Dnes konečně dostáváme do rukou fragmenty válečné historie, průhledy do všech úhlů světa, kde se rozptýleně napohled, ale s tajemnou dějinnou jednotností rozhodovalo bojem a utrpením o našem národě. Snad po letech vznikne z těchto fragmentů úhrnné dílo historické; avšak zlomky, které čteme dnes, mají svou zvláštní živost, jsou to životní dokumenty, z nichž není ještě setřena svěžest a výraznost individuálního zažití. Major-lékař 1. čsl. pluku na Rusi František Langer vydal v Irkutsku sešitek Za cizí město (Knihovna Čsl. deníku, sv. 9), kde líčí několik dnů boje o Kazaň. Jen několik dnů; ale je to tak bohatý a oživený obraz života, strategie, bohatýrství i trampot, vytrvalosti a odvahy, krajiny i lidí, že vám je, jako by se rázem před vámi otevřel nekonečný pohled na sám život, na samo skutečné, hromadné, dramatické dění, z něhož vyrostla veliká historie. František Langer uložil si skromný úkol býti kronikářem jedné významné epizody válečného děje; ale že psal svou kroniku se srdečnou, prostou důkladností starých kronikářů, rozsely se do jeho líčení půvaby nezapomenutelné: tu výsek krajiny, tu obraz ruského života, jinde vzpomínka, žaloba, úvaha, tu zase několik slov, která vymění unavení hoši. Není tu jediného velikého, nadnešeného, prázdného slova; vše je na pohlazení blízké, vše nám dýše do tváře přítomně a teple, vše se vás dotýká tak, jako byste stáli bezprostředně mezi vojáky, kteří bojují a žijí. V tom hnedle poznáte umělce, že nejprostší, odosobněný úkol kronikáře splní tak ladně, bohatě a vřele; a přáli byste si, aby básník, který napsal kroniku boje o Kazaň, vylíčil ne-li celou epopej sibiřskou, tedy aspoň vše to, čeho byl svědkem ve velkém tažení. Nikdo nedovedl dosud lépe, to jest prostěji a samozřejměji vylíčiti úžasnou romantiku tohoto dobrodružného boje hrstky lidí proti neznámému počtu; a na tuto romantičnost holé pravdy jest ještě jednou třeba pera básníkova.

81

Praporník čsl. legií Jan Laška sepsal vzrušující Pochod hladu Albánií. Z Niše do Valony. (Nákladem Pražské akc. tiskárny.) Tato knížka je vnitřně pravým opakem díla Langrova. Tam, přes všechny útrapy, je život prosycen radostí z volné iniciativy a bohatýrské svobody; na každé řádce cítíte ten život lehce, široce oddychující; zde však, v historii Laškově, se vám vypravuje nejtrpčí zkušenost války, pasivita zajatce smýkaného jako soumar bez vlastní vůle. Zbývá mu jediná volnost: dívati se a pamatovati si. A tento pohled na věci a kraje, na lidi klesající a umírající, tato nevyhladitelná paměť člověka, který se nemohl brániti osudu, je obsah knihy Laškovy. Praporník Laška byl poutník nedobrovolný sice, ale pozorný; ostře, bez sentimentality vnímal golgatu srbského útěku a vypravuje o ní dokumentárně, se střízlivou a taktní věcností; kreslí kraj a ponechává vám, abyste oplakali ubohé, ztracené stopy české krve, jež poznamenaly každý skoro krok onoho “pochodu hladu”. I tato pasivní zkušenost, tato anabáze utrpení musela býti napsána na věčnou paměť dějů našeho osvobození. Konečně mám tu knížku Václava Fryčka, pod jejímž názvem Porcelánový hrníček (vyd. A. Fryčková v Plzni) byste stěží hledali zlomek epopeje. Je to “vzpomínkový” fejeton, jenž někdy udýchaně, přesložitě, ale někdy s překvapující čistotou vypravuje subjektivní zažití českého důstojníka, mladého, mamince urvaného chlapce, jenž trpí rakouskou vojnou, ponížením, zbabělostí druhů i vlastní mravní bezradností a zachrání se dezercí na italské frontě. Nyní následují nejpěknější stránky knihy, náhlé a jaksi subjektivně nahodilé průhledy do mentality legionářů; jejich strohá a mladistvá přísnost, vzlykající nadšení, tutam nějaké kazy a hořkosti, to vše je tu vysloveno neobyčejně citově, se svěží a oživenou upřímností mladého srdce. Jsou tu stránky, jež nepřečtete bez pohnutí; musíte umět je rýžovat z jiných, kde autorův temperament se rozlil v nezkrotné reflexe. Vcelku tento jitřivě nitrný, naze subjektivní dokument je dosud jediný v české legionářské literatuře a doplňuje “zlomky epopeje” lyrickým tónem jímavé, byť někdy disharmonické rozechvělosti. 82

Národní listy 27. 2. 1920

JINDŘICH FLEISCHNER: CHRÁM PRÁCE “Socialistická čítanka” jmenuje se kniha Fleischnerova, ale hned při čtení poznáte, že jeho socialismus znamená dvě věci. Především organizaci práce, jejíž konečný cíl je učiniti každou práci radostí, smyslem a posvěcením života, hodnotou mravní, a ne pouze hospodářskou. Zadruhé však znamená čistě hospodářský, materialistický socialismus Marxův s jeho celou omezeností v náhledu na dějiny, na život společenský, na přítomnost. Zde nerozpakuje se filozofující technik opakovati takové táborové pravdy, jako že historikové a básníci slouží kapitalismu, že sáhlo se k válce proto, aby byli ze světa rázem odstraněni nezaměstnaní dělníci, že pro bojující dělnictvo bylo (za minulé války) lhostejno, která z válčících stran zvítězí, a tak dále. Lituji těch demagogických slov ve Fleischnerově knize, protože snižují onen druhý socialismus, ono vášnivé velebení lidské práce, ono hledání spásy skrze práci, jež je utopickým obsahem spisu technikova. Shrnu-li program jeho “organizace práce” ve větu, že účelem techniky a jejího rozvoje není v prvé řadě zisk podnikatele, nýbrž blaho pracujícího dělníka, tu by tato věta měla vejíti v srdce a mozek každého inženýra, a zdá se mi, že inž. Fleischner neposloužil mravnímu významu své víry tím, že ji bezvýhradně sepnul s marxismem, místo aby řekl: Budiž si kdokoliv kterékoliv barvy nebo víry, dovolávám se tvého srdce i rozumu, abys přemýšlel se mnou o mravní hodnotě práce a techniky. – Zde ve svém referátě se omezím jen na tuto stránku. Už jinde, v knize Technická kultura, uvažoval autor o významu technické práce pro vytvoření lidské kultury. Veškerý hospodářský život, veškerá práce směřuje nevyhnutelně k stupňování lidské svobody a lidské moci nad přírodou. Je možno “vůli k moci člověka nad člověkem úplně nahraditi vůlí k moci nad neorganickou

83

přírodou a plné moci nad organickou přírodou dosáhnouti jen s vyloučením duší lidských. Tu je smysl kulturního vývoje veškeré lidské civilizace vyvozený z dějin práce. Veškerý hospodářský život, veškerá Práce všech jedinců musí směřovati za stupňováním lidské moci nad přírodou a za snižováním každého vykořisťování člověka člověkem, každého utlačování lidské duše prací či vším ostatním. Vláda člověka nad přírodou v zájmu rozvoje jeho vlastního života, jeho duše, to je cílem kultury lidské… Každé plýtvání člověkem a jeho schopnostmi jest hříchem… proti svatému duchu kultury… Každé zlepšení pracovních podmínek vytvoří vyšší typ pokolení lidského…” Podmínkou úspěchu sociální kultury “jest podřízení vší práce jednotnému cíli ovládnutí přírody svobodnou lidskou duší. Socialismus, toť dokonale organizovaná práce lidstva.” Ukájení primitivních potřeb života není vlastně prací. Hospodářská práce se zrodila teprve z organizovaného společenství, je od prvopočátku činností sociální za vedení vůdčí individuality. Z práce konané nad okamžitou potřebu se rodí směna statků, tato vyvolává nové a nové, složitější potřeby, zjemnění života, kulturu. Práce dává člověku pýchu z vlastní dovednosti a lásku k výtvoru jako k osobnímu projevu. “Jen práci, která umožňuje člověku promítnouti do hmoty svoji nejvlastnější bytost, která mu dovolí získati svou osobní dovedností… přímý a intimní vztah k plodům své práce a k hodnotícím je lidem, jen tu může pokládati za objektivizaci své duše, za zvěstování svého já, jen ta mu zaručuje nesmrtelnost, věčné trvání jeho bytosti, a jako takovou může a musí ji milovati. To je smíření duše lidské s tělesnou prací, její odhmotnění, posvěcení…” Ale současně zručný výrobce stává se vládcem kmene, dává vznik porobě, otroctví, robotě, než také účelné spolupráci; vůdce kmene přenáší neradostnou práci na jiné k svému prospěchu, ale i k prospěchu kmene. Zejména technické vynálezy dávají člověku moc nad druhými, na něž pak skládá břímě hrubé a nesvobodné práce. Avšak pokračující technika osvobozuje stále více lidí od těžké práce; stroje jsou otroci, otroci železní, živení uhlím a olejem, kteří učinili 84

zbytečnými a technicky nemožnými bílé i černé otroky. Nikoliv náboženství, ale parní stroj odstranil otroctví a technika je povolána, aby zrušila i porobu proletariátu, jenž musí pochopiti, že v ní je jeho vlastní zbraň. A tu dospívá filozofující technik k těmto závěrům: Internacionála práce musí se státi jakousi církví moderní doby, náboženstvím technické kultury, které musí nastoupiti na místo starých pozitivních náboženství. Musí pracovati k odhmotnění a zduchovění, ba i zbožštění vší práce lidské; musí učiniti práci součástí náboženského kultu lidstva a jím nahraditi přežilá náboženství. “Každá práce, která znamená tvoření nějakých všem prospěšných nových hodnot, je svatá, a proto mezinárodní socialismus jako organizace všech pracujících může býti náboženstvím lidstva dvacátého věku... Musí nastoupiti na místo křesťanství, jehož Bůh... má mnoho společného s bohem církve práce, jakýmsi Nejvyšším Inženýrem, tvůrcem a konstruktérem světa, který z dlouhé chvíle ho stvořil, ponechávaje lidem jeho další zdokonalení. Je to bůh stvořený k obrazu inženýra, snažícího se ovládnouti veškeré přírodní síly, zbožňujícího hrdý zákon rozumu a vnucujícího zákon tohoto svého intelektu celé přírodě kolem sebe, vyjímaje své duše.” (Zastavuji se v této bezbožné tirádě, abych poznamenal: Nestvořil-li Bůh inženýra k obrazu svému, je zbytečno a už příliš pozdě, aby inženýr stvořil Boha k obrazu svému.) “Jediné, co má býti v budoucnosti ctěno… co má býti nejvyšší mocí tohoto světa, bude práce tělesná a duševní… která je nejvyšší objektivizací... lidských duší.” Proto budiž zřízen CHRÁM PRÁCE, kde by se konaly církevní sněmy vynálezců a pracovníků, aby se radili o spáse pokolení lidského, radovali z práce osvobozené od ponížení a útlaků a podávali zprávy o pokrocích své práce pro lidstvo. A tímto Chrámem Práce budiž Petrský chrám v Římě s Vatikánem. Odtud bude řízeno království boží na zemi. “Dělník, toť spasitel lidstva, hlasatel nového křesťanství, jež brány pekelné nepřemohou: náboženství práce. Prací bude spasen svět!” Neboť svět byl stvořen kvůli práci zdokonalujících ho dělníků. “Bůh tak miloval člověka, že mu stvořil svět nedokonalý, aby sám syn 85

člověka prací svojí se spasil. Člověk je spolutvůrcem svého Boha při jeho stvoření světa.” Nuže, tento inženýrův kult práce je nepochybně upřílišněný; především přehlíží, že jsou v člověku také jiné zdroje mravní síly a jiné motivy velikých, nadlidských hodnot nežli jen práce. Než nechme ho mluviti: “Člověk má v práci jediný a jedinečný prostředek k vyššímu, ano k nejvyššímu úkolu, spasení své duše, a není tedy při konání žádné práce zbaven práva na nejvyšší radosti životní.” Je nutno “člověku vštípiti nadšení k práci, přímo pracovní zuřivost, nezbytí práce… musí se vypěstovati nejen úcta ku každé práci, ale přímo hrdost, sebevědomí, pýcha pracovníka na jeho dílo… Jsou vyšší hodnoty v každé práci než ta, která se vyjadřuje v papírech a zlatě… V práci je všelék proti krizím duševním a nerozvážnostem, prostředek neomylný pro získání harmonie sil… Člověk hledící dosáhnouti nejlepší úpravy svých… schopností za cílem lepší úpravy sociálních, všeobecných potřeb celku, nalezne v práci nejvyšší filozofii a morálku.” Jde tedy o úpravu a organizaci práce, a to je úkolem techniky. “Technickým problémem vědecky řešitelným jest i dosažení radosti z práce... Veškerá technika jest obranou člověka proti povinnosti pracovati neradostně; prostředky technické zvyšují radost z práce… přenášením téže na zotročené síly přírodní… Svobodná práce, radostná, plně oduševnělá… je technickou vymožeností.” Dokonce “třeba učiniti ze svého vlastního života, ze svých vlastních schopností a sil technické dílo… osobnost, která… vtiskne celému svému životu vědomě chtěný ráz, za který plně odpovídá… Chci býti i vůči svému srdci spravedlivým technikem… Chceme-li ovládati přírodu a její síly, musíme začíti u těch, které by nás nejnebezpečněji ovládaly: u vnitřních sil srdce.” – Organizace práce je z největších moderních vymožeností, epochálnější než parní stroj. Moderní je jen ta organizace průmyslové výroby, která je sociální, která hájí práva každého jedince na práci podle jeho schopností, a jeho schopnosti i síly staví nad každý jiný statek hodný ochrany, která při lidském pracovním motoru bere ohled k potřebám duše, k svobodě osobnosti. “Každá 86

nová pracovní technika musí býti vítězstvím člověka nad jeho závislostí, zvýšením a rozšířením jeho svobody. Prvým úkolem každé pracovní organizace musí býti zmírniti vliv práce na pracujícího.” Proto inž. Fleischner bojuje, a jistě právem, proti americkému taylorismu, jenž je vědecky soustavným využitím pracovní schopnosti po krajní mez a výhradním hodnocením práce podle její rentability bez ohledu k jejímu významu životnímu a kulturnímu. “Práce musí nechati duši pracujícího veškeré možnosti k soustředění a povznesení. Místo domnělé povinnosti pracovati více a rychleji je třeba vštěpovati pracujícím lidem radost z práce… umění účelného konání práce. Výrobky každého národa dosáhly by tím konečně… národní svéráznosti,” které se jim dnes nedostává, a “toho nedocílíme dalším zmechanizováním… práce dle vzoru největší rychlosti.” I technik musí se říditi láskou k člověku a vědomím odpovědnosti za to, co koná; musí dodati hrubému hospodářskému pachtění vyšší smysl, pamatovat na spásu člověka prací, milovati jej a pracovati na zlidštění jeho života ve společnosti. “Zmírnění tíhy nesvobodné práce, zvýšení radosti z práce stále četnějších osvobození duší lidských železnými otroky,” to je smysl a vývojový směr technické práce. Přenechal jsem veškero svoje místo autorovi Chrámu práce a končím jen poznámkou: Bylo by mi velikou útěchou, kdybych mohl s ním uvěřiti, že práce a technický pokrok spasí svět. Zatím každý technický objev je kusem úspěchu a kusem pekla; přikládá se k statkům lidstva jen za tu cenu, že přispěje jakousi kvótou také k úhrnu lidského utrpení. Byla by to snad zoufalá vyhlídka do budoucna, kdybych pevně nevěřil, že jsou ještě jiné, zcela jiné zdroje “spásy” pro člověka, především v něm, v jeho srdci technicky neovládnutém, a v silách života, jež se vymykají jakékoliv možnosti technického využití. A ještě jedna poznámka. Kniha Fleischnerova napravuje křivdu, která se děje na technice. Technika, prakticky ovšem doceněná, je příliš přehlížena myšlenkově; srovnejte, jak filozofie respektuje vědu čili poznání, neznajíc málem techniky čili práce. I tam, kde 87

Fleischnerova kniha vás unáší idealismem své víry, i tam, kde vyvolá váš odpor, vás nabádá a učí, abyste ve svém přemýšlení o světě, o jeho mravním prospěchu, o jeho zušlechtění a posvěcení snažně, s nepokojem a úctou se orientovali ve světě práce a hledali v něm otázky, na které máte odpovídati, a odpovědi, které se týkají vašich nejdůležitějších otázek. V tom směru dává Chrám práce příklad každému. Národní listy 7. 5. 1920

POVÍDKY O LEGIONÁŘÍCH František Langer: Železný vlk. Příběhy z naší anabáze. (S obálkou V. Špály. Nakl. G. Voleský, Král. Vinohrady.) Psal jsem zde již o Langrově kronice Za cizí město, jež vyšla v Irkutsku. Nyní je zahrnuta ve sbírce zpola novel, zpola historie, v níž dokonalý vyprávěč kreslí obrazy ze života našich dobrovolců na Rusi a v Sibiři. Pravím “zpola novel”; ve skutečnosti novelou a románem je sama ta kolektivní historie českého tažení. Autor ji nezdrobňuje ničím osobně lidským, žádnou zápletkou, žádnou sentimentální anekdotou. Nejspíše ještě první příběh Smrt v píscích upomíná na novelistu Zlaté Venuše s jeho krutou kresbou hrůzy. Všude jinde ustupuje povídkář neobyčejně decentně do pozadí; nádherymilovný aranžér dějů, groteskní vyprávěč, ukázněný architekt novely stává se dobrovolně kronikářem, jehož ctností je čistá objektivnost zápisu. Jeho vlastní osoba je tu tak zapřena, že v celé knížce nepadne málem slůvko “já”; nikdo by neuhodl, že příběh bitky na Urale, kde ruská děvčata odvážejí české raněné, znamená pro autora okamžik, kdy nalezl svou ženu. Ani slůvka o tom. Autor vypravuje o jiných, o muzikantu Novotném, který tam padl. Vypravuje o našich zajatcích na Turkestánu. Zborovská bitva rýsuje se ve vypravování prostého vojáčka, který tam byl a který se o nic více než autor nechlubí svou účastí při těch slavných událostech. Následuje ústup z Ukrajiny – a

88

Langer vypravuje o žitomirské silnici, kudy by se tak pěkně šlo nebýt německých obrněných automobilů. V Čeljabinsku vypukne boj s rudými – a autor vypravuje o muzikantu Novotném, jenž padl prostřed odříznutého ešelonu u Miassu. Následuje dobývání Sibiře – a Langer se rozhovoří o prvním “železném vlku”, obrněném vlaku a jeho bojích. Hájení Kazaně uzavírá knihu, jež takto v několika epizodních zápisech kreslí první část sibiřské anabáze od Ukrajiny po Ural. Autor vypravuje jen to, co sám zažil, s vyloučením vlastního já. Nelze jíti dále v objektivnosti; avšak je to objektivnost básníka přetékající láskou k věci, láskou, jež vše oživuje. Každá stránka je plna této živosti; pravda, živosti drsné a vojanské, jistého vojanského odbornictví, jisté chlapské skouposti ve výrazu dojmů. Autor se vystříhá toho, aby obdivoval a chválil; ale z jeho věcné jasnosti prýští a vyzařuje tolik hrdinství, tolik kolektivní, nehonosné, samozřejmé statečnosti, že nemáme druhé knihy, která by spíše náležela do rukou mužské mládeže než tato. Langrova kniha měla by se státi kusem výchovy příštích generací; učila by je heroismu a družnosti, dávala by příklad impulsů neobyčejně rytířských a ušlechtilých. Je v ní kus antiky přenešené do našich dob a našich dějin; právě protože je tak objektivní, tak liviovsky střízlivá, je klasická. Je klasická i svým ladným, střídmým, a přece živým vypravováním, nadevše klasická a zároveň moderní je svým heroismem prostých lidí a demokratických kolektivit. Je to nejdokonalejší doposud vypravování sibiřské anabáze; vypravování zcela epizodické, zcela mezerovité, ale od počátku do konce prováté silným duchem skutečného, drsného, epického života, širé přírody, mužské jarosti, úhrnem čehosi, co nehistoricky, ale jaksi živelně vystihuje duši a motivy onoho ohromného tažení. * Zdeněk Němeček: Novely legionářské. (Knihovna Památníku odboje č. 3.) Němeček stojí v líčení života legií na opačném pólu než objektivní Langer. Je sentimentalik, prosím však, abyste tomu slovu nerozuměli ve špatném smyslu. Tématem jeho novel není kolektiv, nýbrž jedinec, jedinec složitý, kultivovaný, romaneskní, se 89

zaníceným srdcem a hlavou sentimentálně reagující na příhody starodružiníků. Meditace, soucit, rytířství, láska a obdiv, vědomí sebeoběti, jakési sebezrcadlení, romantická stránka války, to je obsah těchto legionářských novel. Všude cítíte, že se tu promítá mladá osobnost autorova, znamenáte, jak se celá válka aranžuje kolem mladého srdce, jež sní o lásce, a mladého mozku, který se rozeznívá myšlenkami. Není pochyby: ten mladý vzdělanec, který v různých obměnách je hrdinou novel Němečkových, není a nechce vůbec býti typickým obrazem českého kolektivu legií; je osamělý mezi ostatními, nesplývá s nikým a s ničím, v každé situaci vzníceně nebo teskně vyžaluje své výjimečné srdce a svůj osamělý mozek. Je to rytíř subjektivity, zcela neklasický, zcela romantický typ; není náhoda, že autor jej rád označuje jako šlechtice duchem. Nuže, je zcela přirozeno, že tato subjektivnost, toto velmi osobní rytířství se narcisovsky zrcadlí v zrcadle snu; a hle, láska se sklání k mladému hrdinovi, výjimečné osudy potkávají sorelovského mladíka, toto hladké a ušlechtilé čelo žije myšlenkami, které je osamocují mezi pokornými čely ostatními. Nelze si představiti většího protikladu ke kronice Langrově, tak zcela davové, jež sděluje jen myšlenky nejprostší a city sloučené z tisíců statečných chlapských srdcí, která si nepřipouštějí mnoho jiných starostí a krizí, konfliktů a vznětů krom té jediné, veliké a jednoduché věci, provésti co nejlépe své xenofontské tažení a uhájit své životy. Langrova kronika už nebude nikdy později psána; Němečkovy novely jsou však literární index příštích románů, novel a dramat, které se budou inspirovati hrdinnými dějinami legií; je až na podiv, jak záhy k tomu dochází. Národní listy 13. 8. 1920

KRONIKA PESTRÁ, PO DELŠÍ DOBĚ Přišel dotaz z Chodska, od Tater i z Náchodska,

90

proč není Plocka, žádných veršů od Plocka. Plocek tedy nezemřel, anobrž dál žije a na kudle dále píská krásné melodie. Píská i na politiku, nic mu není svato, o mnohém však lépe mlčet, mlčení je zlato, zlato zlepší valutu, valuta zas platy, a z těch peněz Plocek sobě koupí lepší šaty. Šestnáct set dal za šaty, byl to velký nářek, a dřív než je zaplatil, prodřel si v nich zadek. Na díru se neumírá, ale když je v šatech díra, může mu tam každý vlézt, klerikál i antikrist a diplomat i komunista, politika, kabinet, Kriegsanleihe, celý svět, občane, pro Pána Krista, všechno mu tam může vlézt, pro všechny tam místa jest. Prší, prší, jen se leje, po dešti zas bude bláto, hrom vzal všechnu politiku, Stříbrný mluvil, mlčet je zlato, chleba bude zase dražší, zato nejsou brambory, 91

ale v Borech bylo živo Svěcenými hovory, bude zima, bude mráz, ale dříve, nežli zchladnem, nechť se zpijem rudým Kladnem, a taky pod Tatrú sa blýská. Dál se už jen píská. Nebojsa 17. 9. 1920

POKUS O KŘESŤANSKOU FILOZOFII R. I. Malého Jasnýma očima. Studie o různých věrách filozofických podle zásad rozumu a zbožnosti. Nákl. A. Srdce. Knížka R. I. Malého vás na prvý pohled překvapí jistou paradoxií. Zatímco tolik a tolik současných rozumujících filozofů se namáhá nalézti nějakou citovou branku, kterou by bylo možno vklouznouti z filozofického pole do zahrady náboženství, mladý filozof, který hned podtitulem projevuje své náboženské stanovisko, prohlašuje znovu a znovu zásadu rozumu. Vskutku vychází z velikých racionalistů, Malebranche a Descartesa; a kdybyste v současnosti hledali podobný křesťanský racionalismus, nemohli byste mysleti na zatuchlou tomistickou filozofii oficiálních katolických filozofů, nýbrž spíše na veselé katolíky anglické, na Chestertona nebo Belloca, kteří z důvodů praktického a životního rozumu uznali racionálnost náboženské víry. Než ti dva britští katolíci jsou přísně ortodoxní a R. I. Malý na několika místech povážlivě uvolňuje krunýř ortodoxie; plně a skoro nesnášelivě křesťanský, jest zároveň silně proticírkevní, nepochybně působením těžkých pohnutek specielně českých. Autor pozdravuje se sympatií obrodu katolicismu u francouzských básníků, zejména u Claudela a Péguyho, obrodu, která hledá spojení s věrou prostých srdcí. Neboť rozum, jejž míní

92

mladý filozof, není rozumářský, nýbrž zjasněný citem; je to “vazba a řád”, řekl bych určitý vkus pro kázeň a světlou určitost. Vidíte, že skoro s nechutí mluví o mysticismu; ale se stejnou nelibostí mluví též o všetečném poznávacím “rozoumku” vědeckých racionalistů. Co tedy jest ten jeho rozum? Myslím, že by se mohl přetlumočiti asi tak: je to rozum pokojný, asertorický, činný, stojící v protivě k rozumu neklidnému, kritickému, podezíravému, spekulujícímu; je to spíše jasný stav ducha, rovnováha mysli, a tedy dar víry. Neplyne víra z rozumu, nýbrž rozum plyne z víry. Tento rozum není nástroj poznání, jako tomu je pro noetiku, nýbrž ovoce náboženské jistoty. Chceš-li býti rozumný, to jest pokojný a přesvědčený, musíš vyjíti z přesvědčení víry; což jest zajisté circulus vitiosus, ale kruh, který ti zároveň poskytuje bezpečné a bytelné hranice. Nuže, má-li duch touhu položiti si bytelné meze, jakými důvody mu v tom brániti? Rozumí se, že tato jistota dává Malému rychle se vyrovnati s novými proudy filozofickými. Odvrací se od bergsonismu, protože “tady nebydlí Kristus” a protože řád Bergsonův se neshoduje s řádem evangelickým. Vývojová teorie přírodních věd jej neuspokojuje, protože nemá “jiného cíle i původu než nevěru v Boha, Tvůrce a zákonodárce všeho”. Vadí se s Tolstým, jelikož Tolstoj neuznává pravd objektivních, nýbrž jen subjektivní, mystické pravdy mravní. V případě H. G. Schauera soudí jedním dechem nevěrectví národnostní a náboženské, jež odporuje základním pravdám božského rozumu o lidské jsoucnosti. Tato atituda je zcela přirozená, povážíme-li, z jaké noetické jistoty, tj. z jistoty náboženské víry, Malý vychází; a pro svou osobu se přiznávám, že bezohledný klad víry Malého je mi milejší než takzvané důkazy, kterými kazatelé a katechismy hledívají víru zdůvodniti. Vcelku každá víra je daleko silnější než všechny důvody, kterými lze ji opříti, a je také prvotnější. V našem případě Malý odvolává se se svou věrou na “rozumovou intuici”; myslím však, že i za tuto intuici bychom mohli dosadit jistou specifickou životní chuť, jistý optimism a voluntarism, který Malého disponuje pro náboženství.

93

Avšak taková kniha, jejíž primum je jistý bezprostřední klad, nemůže dokazovati; čeká jen na souznění čtenářovo. Žiji bohužel pod jiným klíčem než filozof jasných očí; ani zásady rozumu, ani zásady zbožnosti nejsou mi tak nepochybny jako jemu. A tak zbývá mi jen oceniti upřímnost a myšlenkovou svěžest jeho knížky, onu jistou radost filozofickou, která je řídkým tónem v naší filozofické literatuře. Cesta 12. 11. 1920

1921 JULES ROMAINS patří do skupiny těch mladých francouzských básníků, kterým se před válkou říkalo “unanimisté”. Pro ty, kdož věří, že název něco znamená, budiž zde výklad slova: “unanimism” je víra v kolektivní duši – sociologicky vzato spíše ve smyslu Durkheimově než Le Bonově –, v jakousi víceméně podvědomou, neurčitou, beztvarou duševnost, která se rodí ze soubytí lidí. Hlouček nebo dav spojený společným zájmem, nešený jednou myšlenkou splývá v jakýsi netrvalý, a přece živoucí celek; je to hromadné tělo, jež má svou jedinou duši, nadřaděnou duším jednotlivců; chcete-li, považujte tuto duši za velmi primitivní božství: Le Dieu Unanime. Potud teorie; a byl to právě Jules Romains, který ji opravdu ztělesnil ve svých knihách, ať jsou to básnické Ódy nebo pronikavé studie pařížských davů Mocnosti Paříže, povídkový cyklus Na nábřežích Villetty, rabelaisovsky bujná kniha Kumpáni nebo těžký román Kdosi umřel. Než co je teorie v básnickém díle? V nejlepším případě slouží k tomu, aby obrátila pozornost k nové, dotud neobjevené skutečnosti. Kdosi umřel; tato maličká, individuální událost razí si cestu mezi lidmi a stává se postupně událostí hromadnou: tak jako když padne oblásek do vody a zčeří ji širšími a

94

širšími kruhy. Sledovati tuto sdělnost lidských faktů, toto přelití osobní události v hromadné dění může být velmi zajímavo pro sociologickou teorii; myslím však, že je neskonale zajímavější jakožto mravní a sociální skutečnost. A to je podstatnější rys oné mladé literatury francouzské: že je hluboce sociální; že se obrátila nejpozornějším zřením k prostému a základnímu faktu lidské družnosti. Myslím nyní na překrásnou Vildracovu básnickou Knihu lásky, tak vzdálenou veškeré erotiky; na Duhamelův Život mučedníků nebo Civilizaci, dvě díla milosrdné lásky v temnotách války; na Romainsův protiválečný protest v básni L’Europe; na Vildracovo drama Koráb Tenacity, jehož tématem je síla přilnutí; na všechna tato ušlechtilá, sociální, horoucně lidská díla, jež vtiskují moderní francouzské poezii ráz tak hluboce morální. V této širší souvislosti je Jules Romains duch sice nejméně dojatý, ale nejzpytavější a nejprudší; nebál se ani hrubé komiky Kumpánů, aby oživil sociálnost smíchu; dával se v zápas s nejprchavějšími zjevy kolektivního života, aby na nich vydobyl element družnosti; vždy nově a nově experimentuje, znásilňuje jazyk a obrazy, pracuje vůlí a viděním. Nezápasí se slohem jako jemní umělci předchozí generace; zápasí se skutečnostmi a na jeho výrazu stále vidíte úpornost tohoto boje. V době, kdy se tolik mluví o sociální literatuře, je dobře ukázat na příklad mladých Francouzů. Říká se, že už je odzvoněno básnickému individualismu, že jedinec není už obsahem literatury. Čekají se jako spása třídní a davové romány, kolektivní dramata a nevím co ještě. Nuže, čekání sice nic nestojí; avšak více vynese všimnouti si toho, co tu je. Mladí Francouzové, které jsem jmenoval, našli a oslavili ve svých dílech to, co bych nazval sociální prvek: přejemná pouta lásky a důvěry, soubytí a družnosti, která jdou od jedince k jedinci, od duše k duši, od okamžiku k okamžiku jako společenská pralátka pronikající nejosobnější život člověka. Jejich “objevy” (jak příznačně se jmenuje jedna kniha Vildracova) se zdají někdy až příliš skromné a infinitesimální, jejich analýzy až příliš podrobnostní, jejich látky každodenní; avšak nezapomeňte, že 95

pracují na podkladu duše, že vykopávají základy zastavěné kulturními stavbami, že odkrývají moralitu a ušlechtilost všednosti. V tom ohledu – jako v nejednom jiném – nutno je považovati za mluvčí Nové Evropy. Doslov ke knize J. Romainse: Kdosi umřel, leden 1921

KNIHY PRÓZ K. M. Čapka Choda román Jindrové (nákl. Pražské akc. tiskárny) připojují se ke knize novel Ad hoc! jako doznění válečného tance smrti; a žádná kniha tohoto krutého románopisce nevyzněla dosud akordem tak harmonickým jako váleční Jindrové. Bez hrozné reálné tíhy Vondrejce, bez fantastické grotesknosti Turbiny je nový román Čapka Choda tišší a střídmější než jeho knihy předchozí; jakýsi chlad leží na obou těch silných intelektuálech, otci a synu Jindrech: jako by se básník Vondrejce nemohl plně rozehřát pro tyto poněkud anglicky střižené, téměř dokonalé džentlmeny; ale jaká prudká svěžest je v románku Boženy Nekušové! jak klukovsky nečesané a pravé jsou kapitoly o Jindrovi Nekušovi! a konečně s jakou smyslnou a něžnou teplotou, přímo fyzicky dýšící, je kreslena mladá filozofka Jiřina Menotová! Tato dívka, jedna z nejkrásnějších, které kdy Čapek Chod vytvořil, by vůbec zasluhovala kapitoly pro sebe; tak nekonvenční je tato univerzitní Pallas Athéné zrajícího a prudkého těla, tak dráždivá ve svém protnutí cudného intelektualismu a horce ženské tělesnosti, že už pro tuto jedinou postavu je Čapkův román dílem, které skokem přerůstá svůj rámec aktuality. Ano, řeknete snad, že děj Jindrů je poněkud nastavován a že náhoda nebo zevní osud až bizarně bortí čáru děje; dějové paprsky křižující se mezi Prahou, Indií a italským bojištěm; osudné quiproquo obou Jindrů sobě tak podobných; průsek tolika a tak barvitých životních sfér, to vše je počítáno, a dobře počítáno na to, aby vzrušovalo čtenáře rozkoší silných senzací. Avšak pod tímto

96

prudkým, unášejícím tokem děje jsou hlubiny a tišiny básnického pozorování; a nadělí-li Čapek Chod více než kdokoliv jiný u nás lačnému čtenáři nadbytek vzrušujících dojmů, odnese si čtenář dychtivý poznání života zisk nemenší. Čapek Chod zůstává i zde zcela jedinečný jistotou a bohatstvím svého vidění, svým životním objevitelstvím, svou ostře se zařezávající a opět smyslně vitální pozorností; a lahodný, simeonovsky dojatý závěr Jindrů přemáhá nečekaným zjihnutím děs života, který vždy byl spodním a znepokojivým hlasem naturalismu Čapkova. Spisy Viktora Dyka, jež vydává Topič, došly druhým svazkem k souboru próz mladosti pod názvem Počátky, zahrnující Hučí jez, Povídku o sentimentálním krokodýlu, Smutnou lásku, Epizodu Tacitovu, Smrt panenky a Stud. Čteme-li dnes tyto povídky, podivíme se, jak hotově a už docela po svém začínal básník tehdy dvacetiletý. Týž přesný, a přece subjektivní sloh, táž hrotitá, ironická pointovanost výrazu, týž málomluvný, a přece zjitřený cit zahrnující se v nápověď několika slov, vše, co vyznačuje zralého Dyka, mluví už z jeho prvotin, leda poněkud načechraněji a mlžněji a s jistým oparem tehdejší dekadence. Zrání, jež osud dal tomuto básníkovi, bylo čistě vnitřní a řeknu rovnou morální; bylo jím překonávání mladé, čistě dykovské skepse kladnou a neméně dykovskou rezignací, bylo jím zmoudření z příliš citového mládí, bylo jím a jest jím postupné kladení činu, naplněných úkolů, životní povinnosti namísto bolestných otázek a sebetrýznivého subjektivismu. Už jindy a jinde jsem psal, že vlastním orgánem Dykova lyrismu se mi zdá svědomí, ostatně jediný most od subjektivismu k etickému hrdinství. Proto už v Počátcích trpí jeho lidé první otázkou svědomí – proč tu jsou; Čertovo kopýtko, vystupující zde v Epizodě Tacitově, je spíše rozryté svědomí generace než její obraz; Alferi se zabíjí, protože nenachází odpovědi, jaký smysl má jeho život; Stud je malá monografie svědomí vychvělého z rovnováhy. Je-li v základních rysech Dykův obraz neměnný, tož přece jsou Počátky aspoň prosyceny křehkou mladostí; jejich rezonování je ještě bez cíle a

97

vyhlídky, jejich citovost se rozpíná chiméricky bez ukojení, ještě je daleko věk odpovědí; ale i v tom je jisté kouzlo, byť dobové. Po vojenských Večerech na slamníku vydává Jaromír John “mravoučné čtení” Tátovy povídačky (nakl. Polygrafie v Brně, s obálkou E. Miléna), líčící růst malého človíčka vlastně od sňatku rodičů až po vyčouhlé chlapectví nového muže. Noviny přinesly nedávno zprávu o smrti Johna Habbertona, jehož Heleninu drůbež zná jistě většina čtenářů; jiní znají Montgomeryho Nepochopen, jiní Malého lorda – to jsou jen drobty z obsáhlé a živé anglosaské tradice, kterou lze nazvati kult dětství. U nás není takového zamilovaného kultu, takové nadšené radosti z dětství; u nás, v životě i v literatuře, se pohlíží na dítě vážněji a střízlivěji. Tátovsky pozorná, ale také tátovsky zdrželivá je kniha Johnova; jako by si ukládala jistou rezervu, jistou vlídnou ironii; vzpomínka je zároveň jemným poučením mladému hochu, lehký didaktický tón nese se skoro všemi kapitolami, moudrá, povznešená úvaha o souvislosti života uzavírá příjemné dílko. Život dítěte je tu viděn jen a jen očima dospělého muže; mluví-li závěrečná kapitola o tvoření se člověka jako o největším a nejpoutavějším tajemství života, tu je v celé knize toto tajemství jen poněkud zevně, byť velmi srdečně pozorováno. Myslím, že spíše se nalezne přístup k tomu tajemství vzpomínkou na vlastní dětství, jak učinili jiní; na opačné cestě Jaromír John, věren své literární metodě, obohatil naši literaturu o dítěti svým přímým a věcným pozorováním. Dvě krásné knížky Jakuba Demla vycházejí v nových vydáních: Miriam ve čtvrtém a Moji přátelé ve třetím (obě nákl. Aventina a v úpravě Sv. Klíra). Miriam, kniha nejhoroucnější lásky, lyrika a žvatlání, styl trochu katolických litanií a trochu Šalamounovy velepísně, dílo cudné a planoucí; jistě je zvláštní, že tuto skutečnou báseň lásky, z nejvášnivějších, které máme, psal kněz; a nejen to, prosytil ji svým kněžstvím, bez pokrytectví před láskou i před Bohem, naivně spojuje jedním dechem slova milence se slovy božího sluhy. V té naivitě a jinošské zanícenosti a pak ovšem v líbezné básnické prostotě je obzvláštní kouzlo této knížky. Moji přátelé jsou 98

lahodné jammesovské pozdravy květinkám: myslíte trochu na Františka z Assisi nad tímto básnickým herbářem, z něhož voní radost a něžná moudrost životní. Národní listy 18. 3. 1921

OHNIVÝ DRAK Román. Napsal Rudolf Medek Junácké jméno Rudolfa Medka je tak spojeno s našimi legiemi, že ani v jeho románě, jenž je začátkem rozlehlé románové skladby, nečekáte nic jiného než dějství válečného odboje československého. A je předností tohoto románu, že se k svému úmyslu, býti výkladem a dokumentem, upřímně hlásí. Děj románu? Je velmi prostý. První část románu nastavuje zrcadlo našemu předválečnému životu. Nebo spíše předválečným směrům života. Krom mladého Skály, jenž je samo mládí, ještě neusměrněné, hledající a toužebné, každá figura zastupuje určitý názor. Jan Budecius, toť skepse, která se prokousává k národní víře; rozleptaný, kritický intelekt, ale duch okřídlený, jenž první chápe veliký úkol doby; slovem český spisovatel. Děd Jirák, toť českobratrské tradice; typograf Štěpán, toť mluvčí předválečného socialismu; malíř Hora, toť Slovensko, a Helena Savičová, toť sama horoucí Jugoslávie. Jak vidíte, úlohy jsou jasně rozděleny. A myslivec Březa, čím jest on jiným než junáckým výkřikem, jenž je láska a boj, než morálkou přírody a země, jež je naší zemí, než volným hlasem života, který je životem národním? Tyto protivy a doplňky spřádají děj románu; lásky a vraždy jen tak trochu romaneskně proplétají pravý dějový proud, jenž z tenkých praménků se slévá v procitající vědomí národního odboje. Je to rozhovořený proud debat a řečných výlevů; osoba po osobě jasně, důkladně, s prostomyslnou zřetelností vykládá své životní krédo, žaluje, polemizuje, přesvědčuje. Je něco až milého v tendenční, didaktické průhlednosti těchto dlouhých řečí; najednou ztratíte z očí

99

básníka lyrika a vidíte mladého družiníka, praporčíka Medka, jasného vojáčka, který jedná i ve slovech, agituje, organizuje, káže svým chlapcům, probouzí jejich vědomí, vykládá jim chutě a s naivní čistotou důkazů. Vždyť ta jeho pravda je tak vitální, tak samozřejmá, že je radost nechat ji proudit překotně a hovorně. A tak výše a výše, v debatách pražských kaváren a ateliérů i na pruském pomezí, v dalekozírajících i zaslepených, rozvrácených i naivních, mladých i starých hlavách stoupá elektrické mračno, z něhož sjede první blesk v mobilizaci 1914 a první zabíjející výboj na karpatské hranici, kde důstojník Březa přeběhne se svými hochy k nepříteli. Odboj je zahájen. Proti “ohnivému draku” nesvobody se staví mladé hrdinství. Končí se úvod do vlastního románu. Nyní teprve má se začíti epický román odboje. Ohnivý drak podal myšlenkový vstup: krizi a zrod. Mnoho se uvažovalo, aby se zrodil čin. Román o činu musí dovršiti Ohnivého draka. Lidové noviny 10. 4. 1921

TECHNIKA A PSYCHOLOGIE Pan inž. Jindřich Fleischner, autor Technické kultury a Chrámu práce, připsal mi vlídně v Tribuně 31. července svůj článek Sociologie a technika. Děkuji mu za tuto pozornost; ale jeho poznámka o výhodách diskuse v oboru, kterým on se po leta zaměstnává, mne uvádí v rozpaky. Stydím se před p. Fleischnerem jakožto nevěřící před věřícím a konečně i jakožto laik před odborníkem; čtu-li pěkné, jasné, vědecké jeho vývody o organizaci práce, o vědeckém výzkumu duše dělníkovy, o sociální a technické psychognózi, psychotechnice a užité sociologii, jsem proniknut skeptickou úctou asi tak, jako kdyby mně vlekle a beznadějně stonal bratr a někdo mi odborně, plynně odříkával chemické vzorce látek, které, jak jednou budoucnost ukáže, zlepší tělesný stav příštího lidstva.

100

Inž. Fleischner je, pokud věci rozumím, vzácný socialista, který nevidí dejme tomu v továrníkovi tupého vysávače, v jeho úřednících otrokáře a v dělníkovi otroka, nýbrž v celém výrobním systému nalézá dělbu práce, v níž má (nebo aspoň má mít) každý svůj užitečný podíl. Jako socialista žádá, aby každý ten podíl byl vskutku užitečný a spravedlivě vážený; jako myslící teoretik chce, aby sama ta dělba práce byla vědecká a nesla se k výrobnímu a společenskému pokroku; a jako praktický inženýr nehledá řešení sociální otázky jen v hospodářské úpravě mzdy a vlastnictví, nýbrž v technické úpravě práce, v organizaci a ekonomii práce. O těch věcech čtěte blíže v jeho jmenovaných knihách. Nyní znovu obrací svou pozornost k dělbě a organizaci práce: má-li býti dělba práce správná, má se vědecky vyšetřiti způsobilost každého pracovníka pro obor, v němž by mohl co nejvíce vykonati pro celek; to koná psychotechnika. Má-li se dosíci největší výkonnosti pracovní skupiny, nutno zkoumati duševní pochody, které jednotlivce v ní spojují; to je psychologická sociologie. Skupinová psychologie vyšetřuje společné zvláštnosti té které skupiny. Diferenciální psychologie stanoví typ hlavně vedoucích činitelů. A tak dále. Tyto nauky skutečně existují, třeba teprve v počátcích; a inž. Fleischner ve svém článku rýsuje možnost a úspěšnost jejich užití v sociální praxi. Nuže dejme tomu, že jednou psychologie s pobočnými naukami dojde tak daleko, že bude moci takto zasahovat do životní praxe. (Bůh uchovej, aby se do toho pustila už dnes!) Pak tedy se psychotechnicky, psychometricky a diferenciálně psychologicky vyšetří zvláštní schopnosti každého jedince k jeho povolání: ty buď úředníkem, ty, klidný a rychle jednající, strojvůdcem, ty, neúnavný a solidní, zedníkem, ty, pozorný a trpělivý, tkalcem. Skupinová psychologie zjistí, co máš duševně společného se skupinou lidí, mezi které tě postavilo tvoje povolání, psychologická sociologie změří tvou pospolitost, a toto dvojí poznání umožní vedoucím činitelům, aby s tebou jednali jako s duší a organizovali tvou práci jako “svobodnou spolupráci a šťastné spolužití v spravedlnosti a lásce”. Nebude o tvém povolání rozhodovat brutální nátlak poměrů, 101

nahodilá příležitost nebo poptávka; věda určí tvé místo, usnadní tvé soužití, a i když se někdy zmýlí, nebude se mýlit surověji než náhoda, která dosud rozhodovala o povolání a práci většiny lidí. A inž. Fleischner má jistě pravdu, vidí-li v takovém přihlížení k duši pracovníkově zhodnocení práce. Tak tedy vědecká dělba práce a vědecká volba povolání, hle, vážný a naléhavý sociální problém. Ale problémy nevznikají jen zrozením nových poměrů, nýbrž porušením starých jistot. I volba práce má svou tradici. V minulém světě se dála jaksi samozřejmě a nadobro neproblematicky. Byl-li táta tkalcem, byl i syn tkalcem; práce se dědila z pokolení na pokolení jako rodové vlastnosti nebo jako jméno. Jako jsou podnes dynastie sedláků, bývaly dynastie havířů, kovářů, pláteníků a všeho možného. Dědila se práce, ale dědilo se také mistrovství; syn nepřejímal z ruky otcovy jen nutné nástroje, ale také zkušenosti, dovednost a jistou stavovskou pýchu. Celé krajiny dědily lokální mistrovství; takové krkonošské textilní fabriky jsou posledním dědicem staré plátenické slávy. Řekněte, zda tato pracovní tradice nebyla velikým zhodnocením práce? I solidarita pracovních skupin byla ve starém řádu věcí. Byla zejména v cechovnictví. Cech tkalců byl pyšný na své tkalcovství; domýšlel si na ně a byl ochoten porvat se za jeho čest dejme tomu se sedláři nebo konváři. Je to směšné a primitivní; ale prosím, i v tom je zhodnocení práce. Starý svět práce stojí v jediném znamení: ve znamení mistrovství, to jest osobní a stavovské pýchy na svou práci a zvláštní dovednost. Moderní přehodnocení, nebo spíše podhodnocení práce nastoupilo s pojetím dělnictví místo starého pojetí mistrovství. Je to samozřejmý následek toho, že místo dílen nastoupily fabriky a místo rukodílných technik stroje; ale táži se inženýra, technika, organizátora výroby, není-li opravdu v dnešním výrobním řádu místa pro staré mistrovství, třeba v jiné formě? Myslím na zjemnění průmyslové výroby, na zdokonalení produktů, které tovární výrobou vlastně zhrubly; myslím na to, že by technika mohla zainteresovat dělníka ve směru dokonalosti a kvalitativnosti práce. Ztrácí-li dělník zájem na kvalitě svého výrobku, podstrčí-li se 102

mu taylorismem zájem na kvantitě, a nikoliv na hodnotě díla, nepomůže mu žádná vědecká dělba a volba práce; jeho osobní poměr k práci je jednou provždy porušen, zbaven zájmu o métier jako takové; práce stává se hodnotou jen hospodářskou a nikdy nebude sama o sobě důvodem uspokojení. Věřím, že socialismus je v právu, pokud zastupuje hospodářské zájmy pracovníkovy; ale není v právu, pokud hodnotí práci samu jen hospodářsky jako otázku mzdy, zisku, vlastnictví atd. V lidském světě je práce hodnotou tak ohromnou – myslím zde hodnotou osobního štěstí, životní hrdosti a mravního naplnění –, že je největším hříchem v dějinách lidstva její znehodnocení. Fleischnerův výkřik po zhodnocení a zduchovění průmyslové práce zasahá hlouběji do sociálního problému, než se na prvý pohled zdá; jenomže otázka není jen vědecká, a snad vůbec není vědecká, nýbrž mravní. Lidové noviny 11. 8. 1921

NOVÉ RUSKÉ DIVADLO V PRAZE Několik ruských spisovatelů a publicistů, dlících v Praze (Surgučev, Meščerskij aj.), připravují organizaci nové ruské herecké společnosti, jejíž základna byla by v Praze. Podle jejich názoru Moskevští omezili se na určitý starší repertoár, v němž není místa pro nové kusy a moderní hry z jiných literatur, zejména z české. Proto svolávají do Prahy vynikající herce rozptýlené po Evropě (režiséra Naděždina z Cařihradu, Dněprovou ze Sofie, Leontovičovou, Prokofjovou, Polybickou, Kuzněcova, Bulatova aj.), aby utvořili nové Umělecké divadlo. Pro jeho repertoár chystají hry: Tolstého ml. Lásku – zlatou knihu, Naživinovo Pokušení na poušti, od Surgučeva Na řekách babylonských, Lazarevského Noční ptáky, nový kus Buninův a Kuprinův překlad Dona Carlose, a vedle toho řadu moderních her českých. Tato společnost by v zimní sezoně hrála v Praze, Brně a na větších scénách československých, zjara a na

103

podzim by putovala po Německu, Rakousku atd. s kusy u nás nastudovanými. U nás jistě potkají se s dobrou vůlí stálých divadel, která jim přenechají své scény pro několik pohostinských her. Můžeme se jen radovat z toho, stane-li se Praha takto víc a více střediskem kulturní slovanské tvorby. Lidové noviny 2. 10. 1921

1922 PRAVÁ TVÁŘ BURŽOAZIE byla objevena v Rudém právu 8. června; tou pravou tváří je ovšem “idiotství a nepříčetné zuření”. Zajímavější je, že přitom byl objeven také pravý hlasový fond buržoazie: “... nechť si to myslí, tito… Dykové, Marešové, Arne Novákové, Kramářové, Rašínové, Arnošti Procházkové… ať to troubí, frkají, chrchlají a chrochtají co nejhlasitěji do světa…” Tak to vidíte, buržoazie je tak hanebná, že ani ten lidský hlas s odpuštěním nemá; proti jejich troubení, frkání, chrchlání a chrochtání je řeč žurnalisty z Rudého práva hotová šalmaj. Co platno, ten slavíček z Rudého práva má už takový hlasový talent, že hned zpívá dál: “… a pak nastane ten veliký, slavný hon na veliké, nafouklé trubce, lvi splasknou, kůže z nich spadne a uvidíme je v pravé jejich podstatě, jak tváří v tvář dějinné spravedlnosti budou dělat do kalhot. To jediné, co pozitivního kdy udělali.” Nu, jak vidíte, žurnalista z Rudého práva je jiný chlapík: nedělá do kalhot, dělá do novin. Pozitivně. Až splaskne. V pravé podstatě. Tváří v tvář dějinné spravedlnosti. Lidové noviny 10. 6. 1922

104

TŘÍDNÍ VĚDOMÍ Jedete-li ve vlaku třetí třídou, tedy máte vědomí: že je v Čechách hrozně mnoho lidí, samých Čechů, a že naše národní povaha záleží v nesmírném množství batohů, košů, bedniček, kufříků, tašek, balíků, balíčků a tak dále; že československý tabák strašně smrdí a že politická situace je vůbec neutěšená a samá keťasina a ouroda špatná. Jedete-li ve vlaku druhou třídou, tedy musíte dospět k vědomí, že devadesát dvě procenta lidí v Čechách mluví německy, devadesát devět procent je židů, přičemž zbývající jedno procento v koutě spí; že je v Německu náramně lacino, že životním účelem člověčenstva je valuta a že se tři lidé vedle sebe těžko vejdou. Jedete-li ve vlaku první třídou, nemáte vůbec žádné vědomí, nýbrž jen sebevědomí, vydatně podporované nevraživými pohledy těch, kteří nevešli ani do druhé, ani do první třídy, a proto si na chodbičce vagonu myslí špatné věci o republice, o ministerstvu železnic, o poměrech vůbec a o vás zejména. Lidové noviny 2. 9. 1922

1923 Z POLITICKÝCH DŮVODŮ Dvacet let, a šel zabít člověka “z politických důvodů”; mínil odstřelit jednoho z mála silných, opravdu kovově silných lidí, jednu z mála jadrných hlav, jednoho nenahraditelného, jednoho pravého vůdce – dosvědčte to všichni jeho nepřátelé, není-li takový; ale i kdyby ten, jejž zasáhl, byl kdokoli menší a zbytečnější, považte, že ten, kdo střílel, byl chlapec dvacetiletý a že to učinil… “z politických důvodů”! Slyšte, co jsou to “politické důvody”. Jsou to nějaká hesla, nějaké obecné poučky a pravdy, kterým se prostě a pitomě věří?

105

Nebo jsou to věcné důvody, jež člověk poznává a zakouší prakticky na vlastním těle, na těle společnosti, jejíž široké a spletité souvislosti, jejíž prospěch či škodu v průběhu let sám cítí a zjišťuje? Bože, co může o “politických důvodech” věděti dvacetiletý hoch, co zná z hospodářských souvislostí, jež přesahují důmysl nejvzdělanějších a nejmyslivějších mužů, co může rozhodovati o dobrém či zlém pro společnost, jež ho jen nese na povrchu, mladičkou bublinku, co ví o té pravé, praktické, životní, státní a společenské politice dvacetiletý chlapec? A hle, přesto, či snad právě proto jde a střílí člověka... “z důvodů politických”! Co jste to učinili ze světa, z lidí, z lidskosti, z dvacetiletých srdcí, vy politikové, rozsévači nenávisti, rozsévači hesel a “důvodů”, čemu jste naučili svět a lidi, co je to vaše “politika”, vaše hrubé a hloupé polopravdy, vaše nesmyslná hesla – co jste učinili? Stalo se něco hrozného. Vy se nezastydíte, neboť jste canaille; utřete klidně tu kapku krve, která vám přitom snad stříkla na tvář, a budete pokračovat ve své setbě. Byl prý “mimo strany”, ten ubohý mladý bídník; dobrá, ale vraždil “z politických důvodů” a politické důvody neprší z nebe; že ano, někam, k někomu, k nějakým hlasitým ústům je nutno je stáhnouti a tato ústa toho člověka bych nyní chtěl míti před sebou, abych viděl, abych viděl… Čtenáři, kteří nejste politikové, řekněte, nebyl-li vaším prvním citem při této zprávě stud, palčivý stud, národní a lidský stud, hrůza a úzkost, že taková událost je vůbec možna, a možna zejména u nás? Nezdálo-li se vám, že nás to jaksi ponížilo a pokořilo? Kriste, což jsme zvířata? Což je to jen iluze, že jsme lidé a žijeme mezi lidmi? Nebo snad… jsme lidé, ale je mezi námi něco nelidského, totiž... snad... právě “politické důvody”? Tolik se honosíme my lidé svým rozumem. Ano, to byl černý středověk, kdy se lidé zabíjeli z důvodů náboženských. Pomalu omrzí lidstvo zabíjet se z důvodů nacionálních; a tedy, lidský tvore, buď nyní bašibozukem politickým! Buď znovu otrokem, náruživcem, bestií, neboť není pro tebe svobody a míru ani lásky, není prohlédnutí ani vykoupení. Hle, tu jsou apoštolé, kteří ti 106

vtisknou do rukou novou zbraň. Politické důvody. Nikdy konec! Nikdy blahovůle! Nikdy tolerance! Ó Bože, což opravdu není člověku pomoci? Bylo mu dvacet let, a šel zabít politika. Vymažte z lidských pamětí ubohé jméno pominutého tvora. Myslete nyní na vzteklinu, která ho otrávila, na šílenou politickou vášnivost, která nám infikuje život. V takové hodině hanby nutno myslet na spásu duší. Lidé, proboha, lidé, politika nespasí vašich duší! Myslete na duše! Lidové noviny 6. 1. 1923 PANÍ H. M. Ptáte se v Rudém právu, proč jsem se ozval při atentátu na Rašína, a nikoliv dejme tomu při zavraždění Rathenaua nebo Liebknechta. Nuže, paní Malířová, prostě proto, že rána proti Rašínovi třeskla blíže; že třeskla mezi námi a mohla by zítra, pozítří mít svou hroznou ozvěnu. Nemějte mi za zlé, že to, co bolestného se stane doma, se mne jako snad každého dotýká podstatně víc. Ale četla-li jste můj článek Z politických důvodů s trochou pozornosti, posuďte sama: Je třeba měnit něco víc než jméno, aby všecka ta slova se týkala vrahů Liebknechtových nebo Rathenauových? Našla byste tam co jiného než lítost nad politickým zfanatizováním lidí, nad dogmatickým hovadstvím, jež nedospělcům, štěňatům, omámeným dětem vkládá do ruky brovnink proti lidem, jichž život má eticky větší hodnotu než jakékoliv heslo? Věřte tedy, že jsem myslil i na ty jiné oběti; že to byla právě symptomatičnost tohoto politického zabijáctví, jež mne děsila nejvíc. Mohl bych vás odkázati na své práce, jež se netýkají politiky; do omrzení káži proti fanatismu – ale ovšem od vás a od vašich straníků nemohu žádat pochopení pro toto své snažné úsilí. Lidové noviny 10. 1. 1923

107

KULDA KONTRA RAŠÍN Toto podivné spojení dvou jmen, jména dělníka z Kobylis, který byl zastřelen při útoku nezaměstnaných na sněmovnu, a jména ministra úkladně zastřeleného při cestě do práce, zavedlo Rudé právo; a je to tak zvláštní případ novinářské a politické logiky, že stojí za to, posvítiti si na něj. Od atentátu na ministra Rašína rozumuje Rudé právo takto: dr. Rašín byl zastřelen; jest to politováníhodné, jako jest politováníhodné každé násilí. Byl zastřelen z politických příčin; padl tedy pro svůj politický ideál. Ale také dělník Kulda padl pro svůj politický ideál, byv zastřelen při výkonu svého politického přesvědčení. Tedy případ je zhruba týž; a dělníci zastřelení v Krompaších nebo v Novém Městě nad Váhom, to jsou další Kuldové, kteří položili život za svůj politický ideál. Není tedy dr. Rašín první padlý na domácí frontě; před ním je řada padlých dělníků, ale s vámi, proletáři, se ovšem nedělá tolik sentimentálních orací; zahrabou vás do země a nikdo o tom ani necekne. Voila. Pro proletáře je tím věc vyřízena. Držme se tedy Kuldova případu. Dělník Kulda zahynul, nechávaje po sobě ženu a šest sirotků. I po veliké válce uznej každý: je to tragické. Nikdo z nás neznal osobně zastřeleného; dejme tomu, že měl nejlepší osobní vlastnosti. Neprovádějme srovnání mezi dr. Rašínem a zastřeleným dělníkem Kuldou; přejděme velikou otázku o významu toho či onoho života, ačkoliv by se tato otázka měla zejména v politice klásti s největší důrazností. Řekněme si, že když ne před lidmi, před veškerým lidským hodnocením, před lidskými dějinami, tedy snad před Bohem je život jako život, dělník rukou Kulda jako dělník republiky Rašín. Nechme stranou neměřitelný rozdíl, jenž prakticky je mezi veřejným významem smrti Rašínovy a smrti Kuldovy; je příliš jasno, kam by to srovnání vedlo. Vezměme abstraktní předpoklad: život jako život; násilí jako násilí. Dělník Kulda byl zastřelen v davu, který se chtěl zmocniti sněmovny. Toť holý fakt. Byl zastřelen při výkonu násilného činu; stráž vystřelila, ať právem či neprávem, ze sebeobrany. Kdyby měl

108

dr. Rašín podobně zahynout “pro svůj politický ideál”, musel by dejme tomu v čele rozvášněného davu hnát útokem na parlament, aby pobil nebo vyhnal socialistické poslance; nebo na redakci Rudého práva, aby pomlátil redaktory a zmocnil se tiskařských lisů. Kdyby při takové akci byl zastřelen, ať už od policie, nebo od kohokoliv, na koho by útočil, dobrá: je to riziko násilí; kdo bojuje na život a na smrt, ví, co na sebe bere. Dr. Rašín byl zastřelen odzadu, když šel po své práci. Dělník Kulda byl zastřelen v davu. Nikdo neměl na mušce zrovna jeho, dělníka Kuldu, nikdo nemířil puškou na jeho politické přesvědčení, nikdo neprahl po krvi dělníka Kuldy proto, že byl komunistou. Padl v davu, který útočil a střílel. Nikdo nepřišel za ním s revolverem, když pracoval, – ať jakákoliv byla jeho práce; nečíhal na něho před jeho bytem, aby ho skolil prostě proto, že měl svůj politický ideál. Představte si tu hrůzu, že by dělník Kulda měl být odzadu zastřelen jen proto, že měl takový či onaký politický ideál, zastřelen v okamžiku, kdy by nic netuše šel za svou užitečnou prací, zastřelen na ulici od prvního, kdo má jiné názory než on! Dejme tomu, že Rašínova činnost byla bojem proti komunistickému řádu věcí; avšak dála se pod veřejnou kontrolou, v zákonném rámu demokratické vlády. Bylo možno bránit se jí v parlamentě a v tisku, snést důvody proti ní, kdykoliv ji podrobit souhlasu či nesouhlasu majority. Byl-li to boj, nebylo to násilí ani útok; v zásadním boji mezi muži platí jiná pravidla nežli ve rvačce. Tuším, že je v interesu… i komunistů, aby tyto rozdíly nebyly setřeny. Kdyby se o těchto pravidlech čestnosti a slušnosti mělo pochybovat, pak běda... především minoritním stranám. Ať nehlásají minority právo na násilí, neboť tento meč by se – proti všemu zájmu lidskosti – mohl obrátit proti ruce, jež jím pohnula. Není třeba být sentimentální, ale mluvte jako muži: s počestnou logikou. Zvažte holá fakta: jak padl dělník Kulda, jak padl Rašín, a za jakých věcných a mravních okolností; je nutno …nebýti prostě počestným mužem, abyste mohli tato fakta tak strašlivě zfalšovat. Ať už se jakkoliv bojuje, nedotýkejte se fakt! Má-li v našem světě 109

ještě něco zůstat pevného a spolehlivého, má-li ještě být jaké mravní srozumění od člověka k člověku, máme-li zůstat mezi sebou lidmi, a nikoliv dravci, nerozvracejte samu skutečnost! Je hrozné, žije-li váš proletariát ve světě faktů tak úžasně zkreslených; neboť nežije pak v tomtéž světě, kde ostatní; žije kdesi, kam ho již nelze jít hledat. Ty, fanatiku, jenž falšuješ samu skutečnost, rozbíjíš svět; mateš jazyky; přetínáš poslední svazky mezi lidmi. Ale pozor, mezi těmi posledními svazky jsou mravní hodnoty, je čestnost, slušnost, vzájemnost, poměr k zločinu, odpor k násilí. Ty pak, jenž ve svých politických kejklech se nezastavuješ ani před těmito hodnotami, – jsi vůbec ještě člověk? Neboť nelze již s tebou mluvit lidským jazykem; ale nepracuj k tomu, aby jednou nebylo nutno tyto nejprostší poklady lidské prstem vyhrabávat z hrobu. Lidové noviny 24. 2. 1923

O PESIMISMU HRY ZE ŽIVOTA HMYZU New York Heraldu Ve velmi zajímavém článku Naturalizing the Insect Play, uveřejněném v New Yorku Heraldu dne 14. ledna (1923) a pocházejícím od p. Owena Davise, váženého upravovatele naší hry, nacházíme některé poznámky, týkající se amerického publika, které považujíc naši hru za cestu pesimistickou, tvrdí, že “kdyby život byl tak marným, jak hra jej představuje, pak žíti bylo by bezúčelno”, a další, “že jedinou správnou věcí po spatření hry by bylo přeříznout si krční tepny”. Poděšeni tímto nečekaným účinkem, prosíme ony diváky, aby nic podobného neprovedli a nechali své krční tepny na pokoji. Neboť hra není skutečně tak pesimistickou, jak by se zdálo. Jest pravda, že je rmutno popatřiti na obraz a analogii lidského života v marném shonu motýlů, chrobáků, mravenců nebo cvrčků; ale je tu světlejší stránka obrazu, kde divák může spatřit lidský život předvedený v lepším světle, hlavně v našem Tulákovi, jehož úkol

110

spočívá ve snaze po vědění a porozumění, v hledání vyšších forem života, a když je nutno, i smrt podstoupiti na pouti za pravdou. Vy, diváci, při naší hře nejste ani motýly, chrobáky, aniž mravenci, když lze vám patřiti na marnost hmyzího hemžení; vy sami jste Tuláky; jste živým, trvalým, po pravdě toužícím svědomím, právě jako náš vlastní Tulák. Nenechte se však svésti k názoru, že jest to pesimistický život, život bludného, pravdu hledajícího tuláka. Jeho život byl bezútěšným, protože jest ve hře osamocen… A to jest naší pesimistickou chybou, neboť i my jsme tvořili tuto hru v samotě; kdyby ale Tulák byl tušil, že v jiných lesích – příkladně amerických – ostatní tuláci bloudili a hledali, pak byl by zemřel s větším pocitem ulehčení a odkázal by jim svoji nekonečnou touhu. Neboť naše hra má další epilog, dosud na jevišti nevypravený, psaný ve volném verši, nemožný zde ve správném překladu, ve kterém Tulák procitne ze své zdánlivé smrti a vzchopí se, aby pomáhal drvoštěpům při jejich práci, a recituje závěrečnou sloku: You have said it. Yes. You have! I must help. And where it is possible to help there is nothing lost. And you yourself are not lost, when you see the life, suffering or erring. And where there is help for man, there is not reason to judge him. V původním znění: Vy jste to řekli, ano! Musí se pomáhat! – A není ztraceno nic, pokud je pomoci možno. A nebudeš ztracen sám, když uvidíš život trápit se nebo bloudit: pokud lze člověku pomoci, není proč ho soudit!

111

Tento epilog v knižním vydání byl psán v hlubokém obdivu nad vaším filozofem Williamem Jamesem, jehož jméno zajisté jest amuletem proti pesimismu. Používáme této příležitosti k vyjádření našich nejvřelejších díků p. Owen Davisovi za výborné upravení našeho díla pro americké jeviště. The New York Herald 9. 3. 1923

KAŽDÝ A VŠICHNI Je stará dobrá pravda, že si člověk nevidí do huby. Kdyby si tam viděl, především by méně mluvil, nebo aspoň by sám méně věřil tomu, co mluví. Neboť vidět znamená rozeznávat. Dejme tomu, na první pohled vypadá stejně, prohlásím-li, že “všichni lidé mají nos” nebo že “každý člověk má nos”. Oboje kategoricky vypovídá soubytnost člověka a nosu. Ale je-li v obojím případě stejná soubytnost, není stejný nos. Řeknu-li, že “všichni lidé mají nos”, zjeví se mi jakýsi pomyslný, obecný a velikánský nos, orgán se dvěma dírkami a žádnou osobní zvláštností, nos, abych tak řekl, udělaný z pojmové sádry. Ale řeknu-li, že “každý člověk má nos”, znamená to už, že má svůj nos, osobní, hrbolatý, hák, bambuli, velký, lesklý, všetečný, orlí, studený nebo teplý, nosánek, nos, rypák či chobot, zkrátka že každému přísluší jeho vlastní, personální, ryze soukromý nos, jejž někam strká, za jehož špičku nevidí a na němž mu lidé čtou, co chce říci. Nos každého člověka prostě a venkoncem není nos všech lidí. A není-li tohle dosti jasné, tedy: platí sice, že “každý americký chlapec může se stát prezidentem”, ale proboha neplatí, že “všichni američtí hoši se mohou stát prezidentem”. Z čehož nesporně plyne, že co může činiti každý, nemohou proto ještě činiti všichni. Jen zákon může mluviti o všech a ke všem, neboť zákon je také takový velikánský sádrový model pověšený na stěně obecných

112

platností. Ale mluví-li se v politice o “všech” a ke “všem”, je to zneužití slova. Žádná politika nemá co dělat se všemi. Například takový sádrový model pravdy je, že “všichni lidé jsou si rovni”. Ve skutečnosti každý člověk je roven jen sám sobě, tak jako má svůj vlastní nos, a nikoliv nos všech lidí. Formulujte to slovy méně povšechnými; řekněte dejme tomu “každý člověk je roven každému” nebo “kdokoliv je roven komukoliv”; čím více se vzdalujete od osobní generalizace takového “všichni”, tím je platnost děravější. Ale zas naopak, co patří “všem”, nepatří ještě “každému”. Člověk má milovat všechny lidi, ale bylo by mnoho žádáno, aby miloval každého z nich. Zkrátka “všichni” a “každý” jsou slova, jež se kryjí jen výjimečně; a přece na jejich směšování a matení záleží úspěch strašně mnoha pravd a hesel. Například komunismus je soustavné matení “všech” a “každého”. Vezměte si dejme tomu teoretické heslo, že statky nebo výrobní prostředky “patří všem”. V praxi se tomu pak ovšem rozumí, že statky a výrobní prostředky patří každému, to jest komukoliv: tomu, kdo k nim přijde. To byl kolosální filologický omyl ruského bolševictví; a je zajímavo, jak to pak sovětská vláda musila napravovat soustavným dokazováním, že co patří všem, nepatří vlastně nikomu. Komunističtí “všichni”, to je vlastně zas jen sádrový model proletáře; můžete mu přiřknout cokoliv: živý dělník nemá z toho teplo ani zimu, pokud svět nebere zřetele k jednomu každému z nich. Kdybychom v našich kolektivních a spasitelných heslech nenahradili tu záhadnou osobnost “všech”, jež nemá chlupu ani barvy ani čichu, velmi určitou a představitelnou osobou každého a kohokoliv, pomátlo by to po čertech tu skvostnou obecnou platnost většiny našich věr. Se “všemi” jsme náramně snadno hotovi; “všechny” můžeme spasit, jestli svět přistoupí na naši formuli, ale spasit jednoho každého, to by, holenku, byla páračka náramná. Začít ode všech je tuze lehké; těžší je začít od kohokoliv; a nejtěžší je začít od sebe.

113

Všichni zajisté cítíme, že je nutno něco podniknout, aby se lidem ve světě žilo lépe. Ale kdybych napsal, že pan Pavlíček cítí, že je hrozně nutno něco takového podniknout, myslili byste si, že si z něho nebo z vás dělám blázna. Z toho je vidět, jak lehko se mluví a káže jménem “všech”. Kdyby se na jediný den politickým řečníkům zapovědělo užít slovíčka “všichni”, přivedlo by je to z konceptu; nevěděli by prostě, o čem mluvit. Ale tu by je napadla spasná myšlenka, že by místo “všichni” říkali “my”. Nebo by si vzpomněli na slovo “lid”. Jeť velmi mnoho cest, jak lze obejít slovo “člověk” a mluvit o skutečnosti. Lidové noviny 8. 7. 1923

VÝZNAM RUR Právě jsem se dověděl o diskusi o smyslu hry, k níž se z jistých důvodů hlásím jako ke své. O autorech se říká, že jsou dětinsky ješitní, a jako jeden z nich si osobuji právo říci několik slov o své práci. Pan Chesterton v průběhu diskuse správně uvedl, že nikdo nemůže definovat, co je tendencí uměleckého díla. Nemohu to říci ani já sám. Avšak diskuse nebyla v žádném případě bez užitku, neboť dala vynikajícím účastníkům příležitost vyjádřit své osobní názory, přesvědčení, ideály. Velmi mne potěšily jak názory a ideály pana Chestertona, tak i přesvědčení a ideály pana Shawa a komandéra Kenworthyho. Avšak zdá se mi, pokud jde o mou hru, že se jejich zájem soustřeďoval především k Robotům. Co se mne týče, doznávám, že jako autor jsem se více než o Roboty zajímal o lidi. Jsou někteří otcové, kteří řekněme mají větší zájem o výchovu ve všeobecném slova smyslu než o výchovu právě svých vlastních dětí. Dovolte mi zaujmout opačné stanovisko, stanovisko otce, který hovoří spíše o svém dítěti než o zásadách výchovy. Nejsem si zcela

114

jist tím, co jsem napsal, ale vím velmi dobře, co jsem chtěl napsat. Chtěl jsem napsat komedii zčásti o vědě, zčásti o pravdě. Starý vynálezce pan Rossum (jehož jméno v angličtině znamená pan Intelekt nebo pan Mozek) není víceméně než typickým představitelem vědeckého materialismu minulého století. Jeho touha vytvořit umělého člověka – v chemickém a biologickém, nikoli mechanickém slova smyslu – je podnícena hloupým a umíněným přáním dokázat, že Bůh je zbytečný a nesmyslný. Mladý Rossum je moderní vědátor, kterého netrápí metafyzické ideje; vědecký experiment mu je cestou k průmyslové výrobě, nestará se o důkaz, ale o výrobu. Vytvořit homunkula je středověká idea, a chceme-li držet krok s dnešním stoletím, musí se toto tvoření převést do masové výroby. Okamžitě jsme v zajetí industrialismu; tato strašlivá mašinerie se nesmí zastavit, protože kdyby se zastavila, zničila by život tisíců. Naopak, musí se pokračovat rychleji a rychleji, i když se tak v tomto proudu ničí tisíce a tisíce jiných existencí. Ti, kdo si myslí, že ovládají průmysl, jsou jím ovládáni sami; Roboti se musejí vyrábět, přestože jsou, nebo spíše protože jsou válečným průmyslem. Výplod lidského mozku se nakonec vymkl lidem z rukou. To je komedie o vědě. A nyní moje druhá idea, komedie o pravdě. Generální ředitel Domin ve hře dokazuje, že rozvoj techniky osvobozuje člověka od těžké tělesné práce, a má pravdu. Tolstojovský Alquist naopak věří, že rozvoj techniky člověka demoralizuje, a já myslím, že má také pravdu. Busman myslí, že jedině industrialismus je schopen vyhovět moderním potřebám; má pravdu. Helena se instinktivně bojí celé této lidské mašinerie, a má velice pravdu. A konečně Roboti sami se vzbouří proti všem těmto idealistům, a jak se zdá, mají také pravdu. Nemusíme hledat jména pro tyto rozličné a protichůdné idealismy. Ať jsou tito lidé konzervativci nebo socialisté, žlutí nebo rudí – a to je moment, který chci zvláště zdůraznit –, všichni mají pravdu v tom prostém a mravním slova smyslu. Každý z nich má nejvážnější důvody, materiální i vnitřní, pro svou víru a podle své povahy hledá největší štěstí pro co největší množství svých 115

spolubližních. Ptám se, není-li možné vidět v současném sociálním konfliktu světa analogický zápas mezi dvěma, třemi, pěti stejně vážnými pravdami a stejně šlechetnými idealisty? Myslím, že je to možné, a je to nejdramatičtější prvek v moderní civilizaci, že lidská pravda stojí proti pravdě neméně lidské, ideál proti ideálu, pozitivní hodnota proti hodnotě neméně pozitivní a že zápas se neodehrává, jak se nám často říká, mezi vznešenou pravdou a mrzkou sobeckou špatností. To jsou věci, které bych byl rád řekl ve své komedii o pravdě, ale zdá se, že se mi to nepodařilo, protože ani jeden z vážených řečníků, kteří se zúčastnili diskuse, neobjevil tuto prostou tendenci RUR. The Saturday Review 21. 7. 1923

1924 TĚŽKO SE DOPOČÍTAT, kolik že bylo lidí na komunistické manifestaci v Praze na Staroměstském rynku? Podle Rudého práva “tábor byl zahájen za účasti deseti tisíc soudruhů a soudružek”. Podle Tribuny “bylo tam dobře počítáno půldruhého tisíce osob, z nichž ovšem část byla pouhými diváky”. Podle Práva lidu “sešlo se všeho všudy na dva tisíce lidí, z nichž dobrá polovina byla diváků”. Podle Českého slova shromáždilo se “asi 1 000 osob, z nichž byla asi polovina nekomunistických diváků”. Podle Národního osvobození “počet účastníků vyrostl na 5 až 6 tisíc”. Podle Národních listů “komunistů bylo podle zmíněných odhadů sotva 150-200”. Podle Čs. republiky “včera se věrní (komunisté) počítali jen na desítky”. Podle Venkova dostavilo se stoupenců dobře počítáno o nic víc než čtyři sta. Jak vidět, nesouhlas v číslech je velký a podivný; avšak zmizí, sečteme-li jednotlivé cifry; tedy: Národní osvobození 5 000 lidí Právo lidu 2 000 ”

116

Tribuna 1 500 ” České slovo 1 000 ” Venkov 400 ” Národní listy 150 ” Úhrnem 10 050 lidí Rudé právo udává 10 000 ” Přebývá tedy 50 lidí To byli asi fašističtí provokatéři. Lidové noviny 19. 8. 1924

NAŠE VÝCHODNÍ VĚCI Pod tímto titulem uvažuje Josef Knap v 1. čísle Cesty o slovenské kultuře, a zejména o přirozeném rozporu mezi dvojí provinciální kulturou: pražskou a slovenskou. “... Přišla inteligence česká. Mělo to být zkouškou pro ni. Výhra mohla znamenati asi tolik, že by slovenský lid, jenž žádné neměl, mohl mít českou inteligenci. Jako svou, jako vlastní. Ale přišla a bylo v ní příliš pražského... Mstilo se to a mstí. A politika ovšem ihned těží... Je však fakt, že v kultuře republiky je dvojí izolované ovzduší a že za šest let se nedovedlo prolnouti a znásobiti. Je-li tu konečně již na místě revize, jest revidovati bezlítostně na obou stranách.” Ano, proč ne? Avšak Josef Knap zapomíná, že šest let v kulturním vývoji je opravdu příliš krátká doba. Mlýny kultury melou jistě pomaleji než mlýny boží. V kulturním vývoji se počítá nejméně s desítkami let… Správné jistě je, že “kritika, kritika, kritika je to první potřebné, co jest reklamovati pro slovenský kulturní svět, kde se rostlo bez ní”. A posléze: “Není problému československého na kulturním poli, jest jenom příkaz. Má-li své klady české umění... nuže, tedy dobýti českou kulturou Slovensko. Jestliže však i slovenské umění má svou obecnou lidovou hodnotu… nuže, jen zaplaviti slovenskou kulturou Čechy! Právě z divergentních prvků se buduje… syntéza pružná, průbojná a silná.”

117

– Čili ještě jednodušeji řečeno, nemluvit mnoho a tvořit. Toho je především třeba… na obou stranách bez rozdílu. Lidové noviny 10. 9. 1924

VŠEMI HLASY PROTI HLASŮM KOMUNISTŮ Před několika dny navrhl starosta dr. Baxa v zastupitelstvu města Prahy, aby sedmdesátiletému Ignátu Herrmannovi za literární činnost a paní Renátě Tyršové za činnost humanitní byla udělena čestná plaketa města Prahy. “Návrh byl přijat všemi hlasy proti hlasům komunistů.” Dobrá, i když člověk není přítelem zevních poct vůbec, a plaket zvláště, musí uznati, že je k tomu třeba veliké... síly, aby zástupci politické strany překousali v sobě všechnu slušnost a lidskou přívětivost a naplivli do kytice podávané někomu k sedmdesátým narozeninám. K tomu velkému činu musili mít radniční komunisté velmi silné a zásadní důvody, přinejmenším ty, že: 1. oba jubilanti jsou ovšem buržousti, a žádný zásadní komunista nemůže buržoustovi projevit uznání, vděk nebo sympatii, ať je to za cokoliv; 2. že komunisté jsou přece v opozici, i musejí hlasovat proti všemu, co navrhují ti druzí; 3. že vzdát někomu za zásluhy dík a poctu je slušnost, a že slušnost, jak známo, je něco naprosto buržoazního; 4. že jubilanti, nejsouce komunisty, nemají vůbec žádných zásluh, neboť jedinou zásluhou na tomto světě je třídní a revoluční vědomí, a 5. že komunisté nemohou přece s ničím v bídném starém řádu projevit souhlas a spokojenost a nic oslavovat. Možná že těch důvodů je ještě víc; ale musí to být, drazí lidé, velké sebepřemáhání, tvářit se pořád jako zlý pes a ani na okamžik si nemoci odpočinout v blahovůli, přívětivosti a slušnosti. Lidové noviny 11. 9. 1924

118

ESTETIKA PROLETARIÁTU Pod tímto názvem rozepisuje se Jaroslav Durych v posledních číslech Cesty o literárním zneužití proletariátu. “Takzvaní básníci se ohánějí vším možným dadaismem a za vzor výrazu proletářského ducha a kultu uvádějí automobily, expresní rychlíky, biografy a – finis coronat opus – bar. Nejedná se tedy o epidemickou juvenilní demenci, nýbrž o vědomou, příčetnou nestoudnost.” “Zástupci proletariátu vytýkají starému umění, že příliš zveličovalo důležitost subjektivního stavu jednotlivcova na úkor smyslu všelidského.” Ale kdo si přečte písně jako Když jsem plela len, Pod našima okny atd., vidí, že “nezpívají o touhách kolektivních, nýbrž o své nejsubjektivnější milostné touze... nutno poslechnout, co si zpívají služky drhnoucí zem, peroucí prádlo nebo umývající okna; lze říci s jistotou, že vždy budou raději zpívati písně individualistického obsahu než nové zpěvy, které jim předkládají... apoštolové nové krásy z kaváren a barů.” Typ ryze měšťácký se podle Durycha vyžil, dosáhnuv své tělesné i duševní dokonalosti. (U nás jistě ještě ne, pozn. red.) Ale ani proletariát není bez tradice. “Podvodu se dopouští, kdo proletariát datuje od revolucí a… hlásá, že se kultura proletariátu vytvoří ode dneška nebo od zítřka. Proletariát se tvořil zdlouhavě. Fyzické síly, které mu daly hrubý tvar, zároveň působily tlakem na jeho duši, a to netoliko tlakem ujařmujícím... Přisuzovati proletariátu jakoukoliv inferioritu může jenom šosák, ať zjevný, či zakuklený. Proletariát sám jest nejen pasivním, ale i aktivním oživovatelem světa hmotného i duchovního a měl za všech věků a u všech ras tvůrčí převahu nad vrstvami druhými, a to kvantitativně i kvalitativně… Není však nutno a také ne radno zabývati se proletariátem výhradně jako třídou. Proletariát jest všudypřítomný, na nebi i na zemi... Proletář... není odsouzen k životu kastovnímu, a usiluje-li o své vyvýšení třídní až na stupeň nobilizace, jest to snaha se všemi známkami pravé přirozenosti lidské… Kdo tedy chce správně viděti a nalézti krásu proletariátu,” musí “nalézti v sobě nejdříve otcovskou lásku k těm, které hledá a – nestyděti se za ni.” –

119

K tomu jen poznámka: U nás, kde skoro všichni v druhém ve třetím koleně pocházíme z proletářů nebo malých sedláků, je to opravdu teoretický luxus, vymýšlet propast mezi kulturou měšťáckou a proletářskou; prostě proto, že měšťácké kultury u nás tak mnoho není. Lidové noviny 26. 11. 1924

1925 *** REFLEKTOR, OBRÁZKOVÝ KOMUNISTICKY ČTRNÁctideník redigovaný S. K. Neumannem, začíná se velmi slibně; jeho redaktor vyzývá černochy a barevné proletáře Afriky, Asie a jiných zemědílů, aby “nasadili nůž na prsa bílé šelmě”, vycenili zuby a vypořádali se s bílou tváří a pak si zatančili volnosnubné tance. (Počet černošských odběratelů Reflektoru není dosud znám, takže je zatím těžko změřit dosah této přívětivé evropské výzvy.) Vedle povídek vladislava vančury a ivana olbrachta (tak totiž se Reflektor rozhodl psát jejich jména) nepřináší první číslo nic, co by nebylo komunistické; i obrázek “Volgy, matky rodné” jaksi znázorňuje “příští osvobození všeho pracujícího lidu”. Celkem je to velmi naivní a velmi málo lidové. Lidové noviny 15. 1. 1925

KOMUNISTICKÝ REFLEKTOR Komunistický časopis Reflektor zavedl také “Proletářského rádce”. V druhém čísle radí například otci zkormoucenému pro nějaké hlouposti své dcerušky, aby jí vysvětlil, že “existuje pitomá

120

nemoc, před kterou třeba se míti na pozoru, a že nevítané dítě zkazilo by jí život”. Aby proletářský otec pak docela jasně věděl, co má své dcerušce poradit, dodává Reflektor: “I v tomto směru ovšem prospěly by ti ,zakázané‘ vědomosti a mužný, revoluční poměr otce k dítěti... i uvědomělým lidem nového světa zdá se někdy pohodlnějším spolehnouti se na šťastnou náhodu než ,trapné‘ výklady, kterým společnost nedala dosud své sankce a za které byla by schopna dobrého otce i zavřít.” Tady už nechybí než doporučit dobrému otci, aby přinesl své dcerušce zboží té a té známky, tucet za atd. – Tamtéž odpovídá řízný Reflektor jinému tazateli: “Máš úplně pravdu, především pracující vrstvy potřebují literárního rádce... Jistě více než 80 procent vycházející literatury je proletariátu buď zhola neužitečno, nebo přímo škodlivo... Zřídíme v Reflektoru také rubriku knih, ve které budeme doporučovati nebo varovati.” Máš úplně pravdu, statečný rádče; považme, jakou úhonu by vzal mladý proletář na duši, kdyby náhodou četl Boleslava Jablonského nebo jinou podobnou literaturu. Lidové noviny 22. 1. 1925

ANGLICKÝ ROMÁN Z ČESKÉHO PROSTŘEDÍ Mr Henry Baerlein, jenž procestoval Československo, napsal (a vydal u Parsonů) román Zde jsou draci (Here are Dragons), jehož titul je narážka na geografickou neznámost naší vlasti. Mr Baerlein nedělá propagandu – to by se jeho čtenářům přejídalo – ani neužívá jména Czechoslovakia, jež zní Angličanům nelibě a je těžkým handicapem naší země; dějištěm jeho románu je postaru Bohemie a děj je velmi romantický, s romantickou princeznou Frederickou, jež sympatizuje s českým odbojem, s romantickým princem Condorottim a tak dále; to je ovšem anglickému čtenáři bližší a přijatelnější než střízlivá skutečnost nevyslovitelné Czechoslovakie.

121

Lidové noviny 19. 5. 1925

VÁLEČNÉ PLYNY Po senzační knize J. B. S. Haldanea o vojenském významu plynových útoků přichází kniha E. B. Veddera, plukovníka zdravotnictví v armádě Spojených států. Lékařský aspekt chemického válečnictví, jež zcela potvrzuje náhledy Haldaneovy. Jedovaté plyny jsou podle autora jednou ze zbraní budoucnosti jednak proto, že jsou účinnější než jiná zbraň, jednak také, že jsou humánnější, byť veřejné mínění je pokládalo za prostředek zvláště barbarský. Chlorové plyny jsou už “ohroženy” a nebude se jich asi užívat; hořčičný plyn pak nezabíjí ani nemrzačí ani nezanechává následků pro dýchací cesty. Úmrtnost po plynové otravě je 1,73 procenta, po zranění projektilem 8,26 procenta. Přijde čas, kdy boj na bajonety nebo třaskavinami bude platit za barbarský. Lidové noviny 23. 5. 1925

KRIZE AMERIKY Prof. J. Russell Smith vydal poutavou hospodářskou knihu Severní Amerika, kde vykládá rozkvět Ameriky ne nějakými ctnostmi národa, nýbrž ctnostmi klimatu, zdrojů a zeměpisných podmínek. Dočtete se tam o dělání sýrů, pěstění banánů i výrobě filmů; najdete tam, proč je v Maine lepší obilí než v Illinois, proč údolí Aroostooku vyrábí polovinu všech amerických bramborů, proč domy v Kalifornii mají převislé těžké okapy, a tak dále. Zejména však autor upozorňuje na úžasné vymrskávání přírodních zdrojů v Americe. “Naše lesy jsou většinou tytam. Naše zemní plyny tytam. Náš petrolej bude rychle pryč. Naše uhlí se těží mrhačně na rozdíl od Evropy. Naše půda je rozežírána jako žádná

122

půda v dějinách světa. Jsme nejhorší ze všech mrhačů, protože naše nástroje a mašiny nám dávají sílu, jíž užíváme stejně na konstrukci jako k mrhání. Budeme-li ještě čtyři sta let tak rozežírat půdu jak po minulé století, budeme mít jen tolik dobré země, co by se z ní udělaly tři nebo čtyři Belgie.” Na Fraserově řece za rok zničili stavitelé železnice rybářství lososů, jež mohlo nést ročně deset až patnáct milionů dolarů. “Bylo to nedůstojno Turka nebo některých divochů; ale my, pyšní Anglosasové, jsme to udělali.” Americký rozmach je “ničení zdrojů s nevyrovnatelným spěchem”. Lidové noviny 19. 7. 1925

UMĚLECKÉ POKLADY V SOVĚTSKÉM RUSKU Pod tímto titulem vydal sir Martin Conway (ed. Arnold) zajímavé dílo o veřejných ruských obrazárnách, jež vznikly konfiskací soukromých uměleckých sbírek. Sir Conway právem podotýká, že “soukromý majetek a veřejný majetek jsou po téhle stránce (tj. umělecké) docela různé věci. Druho- a třetiřadé obrazy v soukromém domě se vám mohou docela dobře líbit, ale ve veřejné galerii jsou bezcenné.” “Ruská konfiskace ve velkém mi ukázala, jak málo získá veřejnost tímto ohromným znásobením individuálních ztrát.” Přesto však toto nesmírné nakupení materiálu dříve nepřístupného odhaluje leckteré důležité průhledy, například v souvislost východního a západního umění. Sir Conway podotýká, že přes všechny revoluční zmatky nebylo ze starých veřejných sbírek ukradeno nic; správy muzeí až po poslední uklízečku uchránily muzea ode všech ztrát; ba ani portréty osob revolucí nenáviděných nebyly zničeny. Petrohradská Eremitáž měla před válkou 11 000 obrazů, nyní má o 4 000 více, nepočítajíc sbírku zkonfiskovaných ikon; a kupuje se dále, jako například zcela nedávno krásný Caravaggiův Bakchus. Muzea jsou předmětem skutečné vášně, ale spíše u lidu než u vlády; je tu nová radost z

123

vlastnictví, byť veřejného. Například Eremitáž má 40 Rembrandtů, moskevská galerie však žádného; i žádala Moskva, aby se s ní Eremitáž “rozdělila”, – Petrohrad rozhořčeně odmítl. “Mám jistou naději,” uzavírá sir Conway suše, “že ruské poklady jsou v bezpečných rukou a že přátelé umění mohou být uspokojeni s jejich situací.” Lidové noviny 12. 8. 1925

AUTOŘI O SVÉ HŘE Bezprostřední popud k vytvoření hry Ze života hmyzu vzešel z četby J. H. Fabrových děl La Vie des Insectes a Souvenirs entomologiques roku 1919. V některých kapitolách překvapovaly tu tak zvláštní a silné shody s formami života lidského, zvláště co se týká boje o život, kruté chytrosti instinktu, péče o zabezpečení rodu, že v těch časech, jež uzavíraly válku s mnohými jejími průvodními úkazy, nebylo možno nevzpomenouti si nad hmyzem na lidi. Myšlenka tato byla tím spíše nasnadě, že oběma autorům, kteří v mládí honili se rádi za motýly a brouky (a tuto zálibu uchovali i do zralých let), začasto přicházely nad pozorováním hmyzího života souběžné poznatky, veselé i vážné, z bytí člověkova. Tak tedy vzniknula myšlenka hry z nápadu, že by bylo možno v hmyzí komedii říci mnohé o životě lidí ostřeji, plastičtěji, bez mnoha slov, příprav a důkazů, zkrátka účinněji, než by bylo možno dokázati na hře, v níž by vystupovali přímo lidé. Přitom ovšem šlo o to, ukázati určité lidské typy a zobraziti význačné věci ze života individuí i společnosti tak, jak vynikly a zaryly se autorům v mysl z obecných životních zkušeností posledních let. Hra měla býti do jisté míry moralitou, kritikou a zrcadlem, je tedy přirozeno, že voleny příklady černější a ošklivější; pohříchu je nutno doznati, že Fabrovy obrázky ze života hmyzu, převedené na život lidí, k ničemu jasnějšímu ani nenabádaly.

124

Tulákovi byla v první chvíli přisouzena úloha pouhého komentátora, poněkud ztřeštěného filozofa, který doprovází svými poznámkami a úvahami to, co se děje na scéně. Při promýšlení látky se však hned ukázalo, že i ten abstraktní, poněkud výstřední a ironický komentátor je uprostřed hmyzu přece jen člověkem. Proč je tento člověk právě tulákem? Protože nemá ani majetku jako chrobáci, ani rodiny, pro niž by byl sobcem nebo vražedníkem jako cvrčkové a lumek, a je tedy volný a oproštěn od pudů a potřeb, jež se mu v tak příkrých obrazech zjevují; jako tulák, jemuž bylo mnohé zakusiti, prodělati a viděti, zná mnohý lidský vztah a čin, neúčastněn, avšak hledající smysl a cíl. Mnozí se budou ptáti, jak se to dělá, když dva lidé, byť i byli bratry, tvoří jediné dílo, zda jeden to píše a druhý mu do toho mluví, či zda každý píše kousek a z těch kousků se pak složí hra. Nuže, zde byla spolupráce obou autorů velmi těsná a v hotovém díle je pak těžko ji rozlíšiti. Nezáleží na tom, že jeden měl spíše myšlenku Motýlů, druhý Kořistníků, že jeden přišel s Mravenci, druhý s Epilogem, že jeden navrhl třeba postavu Parazita, druhý Kuklu. Formovaná látka vyžádala si postupem a dokonáváním díla tolika invence a promýšlení a tolika vzájemných a překrývajících se redakcí každé části textu, nechť byla dříve rozvržena a nahozena tím nebo oním z autorů, že by bylo nutno odtrhávati myšlenky od textu nebo rozcupávati až slova, aby mohl býti vymezen jednotlivý podíl na tom či onom verši nebo odstavci. Při provedení na jiných scénách se ukázalo, že divák si většinou odnesl dojem beznadějného soudu nade vším lidským pachtěním. Jakže! Společnost i rodina i stát, láska i práce, silný jedinec i kolektivita, krása i sám život, to vše sub specie přírody není než kruté a krátkodeché, sobecké, bezcílné pachtění hmyzu na pídi země! Budiž upřímně řečeno, že autorů je vzdálena tato beznaděje; jejich hra anebo moralita jest jen jakýsi druh Jiříkova vidění, z něhož jest zdravě a povzbuzeně procitnouti k prostému a užitečnému lidství – už v Epilogu na scéně; ale pravý vykupující Epilog kladli

125

autoři předem do duše diváků. Nezazní-li, je to snad jejich vina, ale nikoliv jejich úmysl. Národní a Stavovské divadlo 27. 8. 1925

1926 GRAFOLOGICKÝ ROZBOR PÍSMA DR. EDVARDA BENEŠE Muž ducha velmi zdatného, myslící věcně, jevící schopnost ostrého, jasného úsudku a stále živou snahu po jasném seskupení myšlenkových komplexů; ráz zanedbává estetický dojem svého způsobu vyjadřování z primérního pudu po věcnosti a zřetelnosti. Jeho vysoká duševní úroveň jeví se hlavně v neobyčejné schopnosti kombinování a seskupování. Při velké duševní zdatnosti, neúmorné píli a velké věcnosti přece jen stěží najde čas k úplnému provedení všech prací, – proto stále spěchá. Co si lze jen pomysliti, vykonává všechno důkladně a sám, s největším úsilím a důsledně. Neobyčejně silná vůle, která se nepoddá a nedopřeje si pohodlí. Je velmi přístupný změnám nálady, tyto změny však nezmenšují činorodou sílu a energii. Vedle silných zájmů duševních je tu též silný smysl praktický a je zjevna zvláštní tělesná zdatnost, jakákoliv póza je mu cizí, má jen střízlivě věcné zájmy a je ovládán vysloveným idealismem. Přesto je v něm rozpor, vyjadřující se častými, ale velmi krátkými depresemi. Je to předně skepse, zrozená ze silného kritického založení, namířená proti vlastní osobnosti a vlastním poznatkům; zadruhé je to pocit obavy, že se dosti jasně nevyjádřil, a že je proto špatně chápán. Obě tyto překážky překonává nejlepší složkou svého individuálního nadání, takže stupňují hodnotu jeho práce, aniž oslabují jeho energii. Skepse, jež ho přepadá uprostřed rychlé, věcné práce, chrání ho od toho, aby se považoval za neomylného. Obava, že mu lidé neporozumí, stupňuje jeho již o sobě silný pud k zřetelnosti až do virtuozity přesného způsobu

126

výrazu, přičemž zdůrazňuje i samozřejmosti a všednosti jako věci nové, a teprve jím formulované. Vidíme v něm originální, až k virtuozitě stupňovaný kombinační talent, jenž z daných pojmů dovede tvořit stále nové tvarové hodnoty. (Podle Roberta Saudka.) Lidové noviny 26. 4. 1926

F. X. ŠALDA V ZRCADLE GRAFOLOGIE Silně kosmopolitické cítění ve všech otázkách vkusu, kultury a (v tomto čistě uměleckém rukopise) umění; cítění, jež tak dokonale odpovídá této povaze, že se v písmu projevuje zcela volně. Vedle výraznosti řeči schopnost rychlého myšlení a kombinování. Hlavní problém tohoto muže je v tom, nalézti pro své myšlenky nejvkusnější, nejoriginálnější, nejmarkantnější a někdy nejnápadnější výraz (pour épater le bourgeois). (Podle Roberta Saudka.) Lidové noviny 29. 4. 1926

PANU M. Z NÁRODNÍCH LISTŮ Pane Gabrieli Moudrý, jenž jste včera napsal článek Unaven se známými již třemi tečkami, dovolte, abych vás poučil ve třech věcech. 1. Neznáte-li nějakého cizího slova, zeptejte se na ně nějakého vzdělaného člověka. Nebudete dělat aspoň ostudu svému listu, když už jste bez míry ji ochoten dělat sobě. Snad by vám některý váš sazeč řekl, že filozofický pragmatismus je něco jiného než pragmatická sankce nebo historický pragmatismus; že je to jméno pro velmi známý, třebaže dosud živoucí způsob filozofování. Leckdo by si snad vzpomněl i na to, že jsem o pragmatismu čili o

127

filozofii praktického života napsal a vydal jakousi knížku, dokonce zrovna v době, kdy jsem byl s vámi v jedné redakci. 2. Nedomnívejte se napříště, že k tomu, aby se mohl kdokoliv pokládat za žurnalistu, stačí kromě jiné troufalosti Ottův naučný slovník, z něhož jste doslovně opsal vše, co jste o pragmatismu natlachal. Ottův slovník je totiž už trochu zastaralý a od roku 1903, kdy vyšlo písmeno P, se ve světě mnoho změnilo – aspoň více, než si dosud dovedou uvědomit redaktoři Národních listů. 3. Třetí poznámka se netýká mne a nemusil bych ji činit. Nicméně ve vašem zájmu bych vám odhalil, že jsou jistá pravidla slušnosti. Mají-li vaše noviny co kritizovat na panu prezidentovi, patřilo by se, aby to učinil jejich šéfredaktor nebo dr. Kramář nebo jiná odpovědná osobnost, ale nikoliv žvanivý a nedovzdělaný novinář. Měl byste cítit sám, čemu se říká mezi námi lidmi nestoudnost. Lidové noviny 21. 7. 1926

STAROSTI INTELEKTUÁLŮ Před několika dny jsem četl v novinách provolání podepsané asi tuctem českých intelektuálů; bylo to moc pěkné a rozhořčené říkání, protestující předem proti tomu, aby byl v Pešti odsouzen maďarský komunista Rákosi. Bojovat o spravedlnost je dobrá věc; netroufal bych si tvrdit, že před maďarskými politickými soudy je o spravedlnost postaráno, zvláště pokud jde o komunisty. Kdybych viděl, že tak, jako je souzen Rákosi, je u nás souzen dejme tomu Josef Hora nebo S. K. Neumann, jistě bych hlasitě a ohnivě protestoval volaje, že je to národní ostuda. Ale když jsem četl, že tucet českých intelektuálů protestuje proti perzekuci Rákosiho, měl jsem dojem, že je to tak málo platno, jako kdyby tucet našich intelektuálů protestoval proti krupobití na Kecskemetsku. Avšak asi tak čtyřiadvacet hodin po tomto manifestu Rákosi před soudem promluvil; řekl slavnostně, že staré hranice Uher obnoví jen

128

komunisté a sovětské Rusko. Dobrá, řekl-li to Rákosi, zajisté se tím nemění čistě justiční otázka jeho odsouzení; ale přesto doufám, že se aspoň některý z českých intelektuálů, kteří tak pěkně a rozhořčeně protestovali, podrbal za uchem. Kdyby se to stalo mně, řekl bych si, že jsem, jak se po česku říká, jelimánek; že chtějí-li maďarští komunisté obnovovat staré hranice Uher, nemusel bych jim k tomu zrovna ohnivě pomáhat; a že podruhé se nebudu raději plést do věci, o které nejsem velmi jasně informován. Kdyby se Rákosi topil v Dunaji, byl bych pro to, aby třeba celý tucet českých intelektuálů skočil do řeky, aby mu pomohli; neboť jde o lidský život. Avšak jdeli o tak intimní maďarské zájmy, jako je obnova starých hranic, nevidím dosti jasně, co v tom mají čeští intelektuálové co dělat. Stejně by mohli protestovat, že generál Kövesz de Köveszháza upadl do nezaviněné bídy. Je lidské pomáhat i svému nepříteli; ale nebudu mu pomáhat na nohy v té chvíli, kdy mi vyhrožuje, že mi namlátí a vezme boty. Dám si vrtat koleno pro spravedlnost, ale nehnu prstem pro obnovu starých hranic Uher; spíše se budu proti ní ohnivě a rozhořčeně ohánět. Kdybych byl intelektuálem, který se podepisuje na všech sloupích, považoval bych za první úkol svého intelektu, abych měl víc informací a větší dávku rozmyslu, než má takzvaná širší veřejnost. Těch pár tuctů českých projevujících se intelektuálů má vůbec velmi rozsáhlé starosti. Nedávno sbírali podpisy proti atrocitám v Číně; tyto podpisy vyšly v novinách, ale co se s nimi stalo v Říši Středu, není mi známo. Potom sbírali podpisy proti rumunské tyranii v Besarábii; jak jsem slyšel, měl ministr Beneš pak co dělat, aby uchlácholil rumunskou vládu, s níž jak známo máme jakousi dohodu. Čekám, že čeští intelektuálové budou příště protestovat proti stoletému útisku dakotských Indiánů, proti vymírání Bushmanů a proti velrybářům v Jižním arktickém moři. Vím, že to bude vždy v zájmu čisté spravedlnosti; krom toho to nestojí ani haléř a tucet lidí bude otištěn v novinách v povznášející funkci představitelů světového svědomí. Podpis je zadarmo; manifest není

129

směnka a podepsat jej nezavazuje k ničemu – ani k tomu, abych věděl, co a pro koho podepisuji. Chce-li už někdo bojovat o spravedlnost, myslím, že by nemusel chodit tak daleko. Když byla u nás odsouzena k smrti děvečka pro zločin spáchaný z hladu, tucet intelektuálů ani nemrkl okem; asi jim obyčejná služka nestojí za to nebo by sepsali protest, kdyby byla odsouzena k smrti v Jižní Africe. Vždycky lze mést před vlastním prahem; někdy je k tomu třeba i víc kuráže než k protestu proti atrocitám v Číně nebo na Saturnu. I u nás se někdy dějí čertoviny, takže se člověk ohlíží po nějakém svědomí, které by se proti nim ozvalo; ale tehdy člověk ty intelektuály nevidí. Dějí se u nás bezpráví, ne-li před soudy, tedy na veřejnosti; tehdy intelektuálové nepřiběhnou na pomoc tomu, komu se ubližuje. Je často třeba něco trpělivě zastávat nebo něco prakticky zřizovat; tehdy intelektuálové, ochotní se rozčilit pro věci, o kterých čtou něco ve svých novinách, zůstávají většinou doma. Myslím, že by pro naše intelektuály bylo dost co dělat; bohužel bylo by to jenom v našich zemích a na této skutečné půdě. Zejména pak by bylo velmi mnoho co dělat pro nás i pro svět v těch různých oborech práce, které se jmenují intelektuální. Lidové noviny 5. 8. 1926

DVĚ ODPOVĚDI Je tomu asi měsíc, co jsem dal na tomto místě čtyři otázky českým žurnalistům. Ptal jsem se, kdo je bez výhrad pro demokracii, kdo je pro klid a pořádek, kdo si přeje nových linií v zahraniční politice a kterých, a kdo se chce postavit za důstojnou volbu prezidentskou. Daleko od Prahy, vysoko na Tatrách jsem četl jenom v citátech odpověď Viktora Dyka; nyní dostávám do ruky pamflet Karla Horkého. Nerad odpovídám panu Horkému, neboť přál bych mu, aby se o něm co nejméně mluvilo; nerad odpovídám i Viktoru

130

Dykovi, neboť je mi ho líto pro rodinnou ztrátu, která ho právě stihla, a ještě více pro morální situaci, ve které se ocitá i před lidmi, kteří ho mají nebo měli rádi. Avšak jde-li o politiku, nechme těch jistých rozpaků; pohovořme si aspoň o některých věcech, kterými mně bylo odpovídáno. * Pane Viktore Dyku, odpovídal jste na mou první otázku, že zachovat národ a samostatnost je větší úkol a odkaz než chránit demokracie; že lepší je v politice volit skok do tmy než demokratický konec. Stálo by za to si posvítit na tu tmu, do které byste se uvolil skočit ve jménu svého věčně rozčileného nacionalismu; stálo by za to jednou prodiskutovat, kdo a co vlastně ohrožuje národ a samostatnost, lze-li vůbec mluvit o vážném ohrožení; myslím, že bychom musili chytit za límec ty kverulanty, dobrodruhy, ublížence, desperády a politické taškáře, jichž blízkosti se nevyhýbáte tak, jak byste byl povinován svému jménu a dílu. Avšak Vy jste uznal za vhodno diskutovat i tím, že jste mne nazval “farizejem” a “dobrým obchodníkem”, který si prý našel “styky užitečnější” než ty čistě literární s Vámi. Pane Viktore Dyku, tohoto by bylo lépe se nedotýkat; z nás dvou nejsem to já, kdo je placen za své politické názory. Nejsem a nehodlám být za to, co myslím a konám, honorován žádným poslaneckým ani senátorským platem; nemám k nikomu a k ničemu jiných povinností než ty, které mi ukládá vlastní svědomí; chtěl jste mi ublížit osobně; jsem nucen Vás osobně upozornit na tuto nerovnost, která mi dovoluje Vám dále neodpovídat. Můžete odvolat, co jste o mně řekl, nebo můžete sám způsobit, abyste opět zaujal prestiž nezávislého a neslužebného spisovatele; pak mi bude ctí, dáte-li mi příležitost diskutovat s Vámi o čemkoliv, v čem se naše občanská víra i náš nacionalismus neshodují. * Pan Karel Horký sepsal a vydal celou brožuru Masaryk redivivus, kterou mne apostrofuje. Promiňte, že se nebudu zabývat vším, co z ní čouhá. Z největší části snad jde panu Horkému o mou 131

čtvrtou výzvu: aby nebylo diskutováno v aktuálních politických tahačkách o osobě prezidenta Masaryka a abychom se ve jménu národní cti připravovali na důstojnou a bezúhonnou volbu prezidenta. Znamenalo to docela zřejmě, že se osoba prezidentova nemá zatahovat do partijních polemik a rozpoutaného aférismu; ale pan Horký si usmyslil rozumět tomu jinak: jako bych hlásal, že hlava státu nesmí být předmětem diskuse, kritiky nebo svobodného mínění vůbec. Načež pan Horký honem ukazuje, že diskusí, kritikou a svobodným míněním rozumí právo na klevety a špinavé řeči. Budiž mu přáno; nikdo na světě, ani prezident, není chráněn od plebejství svých bližních. Avšak promluvme si o tom tématě, které si pan Horký vzal do hlavy. Dejme tomu, že pan Horký by neměl ve své minulosti důvody, pro které by měl mlčet, a že by psal svůj pamflet v nějakém lepším úmyslu než tom, aby jaksi oklikou vytloukl okna ministru Benešovi. Dejme tomu, že by tento jiný, úctyhodnější pan Horký cítil živou potřebu kritizovat mužně, otevřeně a upřímně jednání nebo názory hlavy státu a že by mu velmi záleželo na tomto právu svobody mínění. Tento lepší pan Horký by tedy napsal snad lepší brožuru o hlavě státu; ale tady je háček: hlava státu by se z důvodů daných jejím postavením nemohla hájit proti ničemu, co by o ní v této kritice bylo psáno. Prezident nemůže napsat brožuru proti panu Horkému, ale pan Horký může napsat brožuru proti prezidentovi. Avšak nechme běžet pana Horkého; věci jsou vážnější. Předseda sněmovny si dovolí na veřejné schůzi kritizovat prezidenta, ale prezident, vázán ústavou a zvyklostí, si jaksi nemůže dovolit, aby veřejně kritizoval předsedu sněmovny. Představte si, jaký by z toho vznikl pokřik v národě nebo aspoň v některých listech. Anebo abychom mluvili o jiném určitém případě: jedna politická strana s celým svým tiskem vedla poťouchlý boj a chronickou polemiku proti prezidentovi; byla to dokonce, aby to bylo ještě horší, strana vládní. Je otázka, má-li se nejvyšší úředník státu nechat donekonečna a den za dnem pasivně, bez námitek diskreditovat potměšilým stranickým tiskem. Stalo se, co nemohlo překvapit nikoho: prezident se osobně 132

exponoval, aby uvedl na správnou míru věci, jež uváděly veřejné mínění ve zmatek. A tu jste to viděli: najednou se to v novinách hemžilo důtklivým upozorňováním, že se prezident nemá projevovat ničím, co není kontrasignováno vládou a v čem by s ním mohli nesouhlasit zrovna ti, kteří proti němu po své libosti polemizují. Prosím, to je absurdní situace, ve kterou nás uvádí nedostatek politických a demokratických tradic. Budiž, zastávejme stanovisko, že prezident má býti nad stranami, neexponován proti žádné z nich; ale to nás pak zavazuje, abychom s veškerým úsilím slušnosti a společenské kontroly bděli nad tím, aby žádná strana neporušovala neutralitu prezidentova postavení. Což tedy se nestalo, aspoň ne ve vládních stranách. Nebo vezměme opačnou možnost, kterou si představuje takový pan Horký, ale na kterou mohou pomýšlet i vážnější lidé. Budiž i hlava státu odpovědna veřejnému mínění; hádejme se s ní v novinách, polemizujme s ní na veřejných schůzích, diskutujme s ní stejně volně jako třeba pan Hudec s panem Stivínem; ale pak prosím jí dejme ústavně i zvykově právo, aby si kdykoliv a jakoukoliv cestou publicity mohla tyto námitky osobně vyřídit. Nemyslím sice, že by to byl ideál demokracie, aspoň ne v národě dosud tak nevychovaném, jako je náš; ale bylo by to lepší než dnešní nerytířský stav, kdy prezident není kryt demokratickou loajalitou proti veřejně projevované zlé vůli osob nebo stran a kdy současně má být vázán svým postavením, aby sám proti nikomu a ničemu se nesměl ohradit. Jsou zajisté jiné cesty, kterými hlava státu může projevovat své názory, než přímá a veřejná cesta novinářské publicity; ale pak je svrchovaně nutno volit také jiné způsoby a cesty, kterými by se hlava státu seznamovala s kritikou své činnosti, než je novinářská nebo schůzová kampaň vedená proti němu před politicky neodpovědnou veřejností. Ale nejde tu jen o hlavu státu; zrovna pamflet pana Horkého oplývá poučením, jak se z našich psavců sype politická nevyspělost jako piliny z dětského panáka. Pan Horký, jako tolik jiných, si obral ministra Beneše za zvláště vděčný cíl své palby: povídá, s jakou 133

ďábelskou zlobou ministr Beneš odstranil vyslance Perglera nebo druhého, třetího a čtvrtého pána. Takto by se – pokud vycházíme z kodexu slušnosti – smělo mluvit, kdyby ministr Beneš mohl a směl vzápětí vydat v Zemědělském knihkupectví A. Neuberta brožuru, ve které by veřejnosti vykládal, z kterých úředních důvodů byl suspendován pan Pergler nebo poslán domů ten který jiný pán. Ale to pan ministr Beneš jako úředník prostě udělat nemůže; což tedy, pane Horký, znamená velmi nerovný a nerytířský boj. Jsou otázky, na které ministr Beneš může odpovídat jenom zahraničnímu výboru parlamentu, ale žádnému panu Horkému a žádným novinám. Musíme si zvykat na vědomí, kam která věc patří. I v demokracii – bez úhony občanských svobod – platí, co kdo smí a co kdo nemá. Ale aby se nám tohle vžilo, k tomu bude třeba ještě mnoha let, slušnějšího tisku, několika trapných zkušeností a důrazného odbytí lidí, kteří se už poučit nedají. Toto vše se týká obecně nejvyšších úřadů, a nikoliv osob, které je vyplňují. Mluvil jsem zde jenom o prezidentovi, nikoliv o prezidentu Masarykovi; to by byla jiná kapitola, k níž, promiňte, není pamflet pana Karla Horkého slušnou ani vážnou příležitostí. Ale ta kapitola nemusí a nemá být ani psána; jsou věci, které jsou mezi námi rozumnými lidmi příliš samozřejmé, než aby se o nich mluvilo. Prosím, skončeme to; už uzavřemež s pocitem studu tu politickou sezonu, jíž přes slávu sokolských dnů byl vtištěn ošklivý znak hanby. Smýt to a napravit věci i lidi: to je to jediné, co nás teď má zajímat. Lidové noviny 8. 10. 1926

134

1927 DO MRTVÉ SEZONY Nedáme sice mnoho na proroky a proroctví; nicméně lze se značnou pravděpodobností vyslovit věštbu, že v nejbližších týdnech a měsících bude v novinách mnohem méně nového než v jiných ročních údobích. Je sice možno, že někde jinde vypukne nějaká válka nebo některý aviatik na jedno posezení obletí celou zeměkouli; ale ve vnitřní politice nastane doba velmi nevydatná, bude méně polemik a ty, které přece jen budou, nebudou stát ani za loňskou okurku; politická situace nebude buď naprosto žádná, nebo bude vlekle kritická; úvodníky v novinách budou většinou pojednávat o zahraniční politice, ne proto, že by se v ní něco dělo, nýbrž proto, že se o ní vždycky píše, není-li už docela nic jiného, o čem psát. Příčina tohoto úkazu je jednak ta, že letní slunce opravdu vysušuje lidi a budí v nich jistou malátnost, jednak (a daleko podstatněji) to, že většina lidí, kteří dělají politiku v parlamentě, partajích a novinách, se odebírá na zasloužené prázdniny. Lidé, kteří po celý ostatek roku byli tak nějak podrážděně a bojovně na stráži, aby den po dni hájili “životních zájmů našeho lidu” neb “našich ideálů” nebo “celonárodních a nejvyšších hodnot”, se nyní zcela pokojně koupají v rybníce nebo opalují na slunci, aniž mají sebemenší obavy, že to ty životní zájmy, naše ideály a celonárodní hodnoty bez nich, bez jejich řečí i bez jejich psaní vůbec nevydrží. Až se vrátí z prázdnin, neuplyne dne, aby tak říkajíc nedali ránu; neboť opět budou na stráži u dotyčných zájmů, hodnot a ideálů a budou měřit svou činnost stupněm rozčilenosti, se kterou se budou hádat s těmi druhými. Mrtvá sezona v politice vzniká právě dočasným odmlčením oněch nakvašených a důležitých lidí, kteří obyčejně představují veřejné mínění. Máme už jisté zkušenosti v tom směru, že se v mrtvé sezoně místo normální politické hádavosti občas líhnou jakási kukaččí vajíčka. Bývá to proto, že takzvané odpovědné osobnosti, totiž

135

vůdcové stran, šéfredaktoři, sekretáři, správní radové a jiní činitelé odcházejí na své zasloužené prázdniny, čehož jaksi použijí méně odpovědné osobnosti, aby vpašovaly do tisku nebo do ústního podání věci, které by se tam dostat neměly. Viděli jsme to loni; sokolský slet zavinil obecný odklad letních dovolených, a zatímco se odpovědné osobnosti po sletu hromadně rozběhly na prázdniny, využili toho ti méně odpovědní a vyseděli ve svých žurnálech nelibě páchnoucí vajíčko gajdovštiny. Ještě nejsme hotovi s oním potratem loňské mrtvé sezony; mějme pozor na tu letošní. V této době, tak jako každoročně, se děje “výměna dětí”. České děti se stěhují na prázdniny do německých rodin a německé do českých; dělá se to proto, aby se děti naučily té druhé řeči a ještě něčemu jinému: poznání, že také na té druhé straně jsou lidé, které lze mít docela rád nebo se kterými lze aspoň vyjít. Nuže, co chci říci, je sice jen utopie, ale snad by to bylo mnohostranně zdravé; jednou by se měla zkusit “výměna žurnalistů” nebo “výměna redakcí”. Představte si, že by se – dejme tomu – nastěhovali na týden redaktoři Rudého práva do Národních listů a po ten celý týden by je po svém redigovali a vyplňovali. Za ten týden by se pokusili vyložit čtenářům Národních listů, co vlastně chtějí a jak si to představují s tím smetením buržoazie a jinými věcmi; zatím by redaktoři Národních listů měli po celý týden příležitost budit ve čtenářích Rudého práva aspoň drobítek nacionalismu k zásluhám dr. Karla Kramáře. Myslím, že by sice ani ti, ani oni nepořídili příliš mnoho u svých nových čtenářů, ale že by se sami něčemu naučili: totiž psát pro jiné lidi a bezmála jiným politickým jazykem, pokud by ovšem tuto výměnu brali vážně. Nám všem, kdo hýbáme perem, by bylo tuze zdravé se občas přinutit psát pro jiný okruh lidí, než na jaký jsme zvyklí, a pokusit se, abychom se pro ně učinili lidsky srozumitelnými. Představte si dále, že by si redaktoři Venkova na týden nebo dva vyměnili své stolky s redaktory Práva lidu, kladouce si navzájem na srdce, aby si dali hodně záležet na tom, co řeknou svým novým čtenářům. Nevěřím sice, že by se těm nebo oněm podařilo narekrutovat masy nových straníků, ale snad by se 136

do těch i do oněch čtenářů vneslo jakési ponětí, že se koneckonců dá s těmi druhými aspoň o některých věcech mluvit. Bohužel žádná z těchto a jiných výměn se jakživa nestane skutkem; ledaže pan Sádecký nebo jiný takový žurnalista přejde z redakce do redakce a přitom vymění i kabát, i politické krédo. Přesto se oddávám svůdné představě, jak pěkně by se dalo psát a jak mnoho by se dalo říci při sebemrtvější sezoně, kdybychom si takto vyměnili své čtenáře nebo své redaktory; jaká by to byla lekce pro všechny čtoucí i píšící! Ledaže – Nu ano, ledaže je u nás v politice dovoleno vše krom jediné věci: naučit se něčemu novému a snášet jiné mínění. Lidové noviny 3. 7. 1927

SLYŠTE! Poslední číslo Gajdovy fašistické Stráže přineslo tento Dotaz k čsl. ministru zahraničí: “1. Je Vám známo, pane ministře, že anglický světový obrázkový list The Graphic přinesl v posledním svém čísle podobiznu úředníka čsl. ministerstva zahraničí, přiděleného službou londýnskému vyslanectví s titulem vyslance, pana Jana Masaryka, a to s poznámkou, že týž se vrátil do nesourodého Československa a nastoupil tam vládu, kterou zahájil pochytáním loupeživých cikánských band? 2. Můžete, pane ministře, uklidnit znepokojenou veřejnost československou v tom směru, že nejde v případu tohoto úředníka o projev monarchistického smýšlení a slavistické ctibažnosti a panstvíchtivosti? 3. Můžete, pane ministře, závazně prohlásiti, že tato aféra není přesmyknutým projevem hledaného “červeného generála”? 4. Jste, pane ministře, ochoten zavésti s úředníkem čsl. zahraniční služby p. Janem Masarykem disciplinární řízení, aby zjištěna byla naprostá jeho neúčast v této věci, protože již často vzbudily některé

137

jeho výroky úžas a bolestné vzrušení v kruzích našich pokrokových, abstinentních žen?” Máme za to, že znepokojená veřejnost se neuklidní ani tímto přesmyknutým projevem našich fašistů. Navrhujeme, aby bylo dále co nejrozhodněji žádáno: 5. Můžete, pane ministře, závazně prohlásit, že úředník Jan Masaryk doopravdy nebyl zvolen za prezidenta republiky, jak oznámil anglický list Graphic? 6. Můžete, pane ministře, zjistit, zda se týž nevzdálil samostatně z místa mu úředně přiděleného, aby pochytal v Čechách loupežné cikánské bandy, čímž by znepokojil československou veřejnost? 7. Jste, pane ministře, ochoten vyšetřit, co se vlastně přesmyklo: zda mozek našich fašistů nebo redakční skřítek časopisu Graphic? 8. Jste, pane ministře, závazně ochoten uklidnit znepokojenou veřejnost tím, že budete ihned suspendovat řečeného úředníka, podáte svou demisi, pošlete do Londýna jako vyslance pana Perglera nebo pana Borského a pochytání cikánských tlup svěříte povolaným rukoum generála Radoly Gajdy v čele československých vojsk? Lidové noviny 3. 7. 1927

V ZÁJMU VEŘEJNOSTI Jeden večerník, který je lépe nejmenovat, přinesl onehdy zas palcovou senzaci: Střelba na auto ministrovo. Zamýšlený atentát? Neznámý muž vypálil z pušky sekané olovo. A tak dále. Senzace pak se končí slovy: “Jedno však zůstává pro nás nepochopitelným: proč byl případ utajen? Nepřál si ministr, aby událost, která přece musí veřejnost zajímati, nepřišla do novin? Žijeme v době prudkých politických bojů, a tu není vyloučeno, že

138

jde skutečně o atentát politický. V zájmu veřejnosti žádáme, aby o události byla vydána úřední zpráva.” Dobrá, byla tedy v zájmu veřejnosti vydána úřední zpráva, ze které plynulo, že na ministrovo auto bylo střeleno patrně z uličnictví a že “v žádném případě nemá útok pozadí politické”. V zájmu veřejnosti jsme rádi, že tomu tak je; ale tážeme se, je-li v zájmu veřejnosti pouštět do světa takové falešné senzace a pak žádat, aby v zájmu veřejnosti byly dementovány. Rádi bychom řekli onomu orgánu bývalého politika a náměstka ministrprezidentova, že v zájmu veřejnosti by spíše bylo dřív se pořádně novinářsky informovat, co na věci je, a pak teprve psát a dělat tučné titulky. V zájmu veřejnosti je nemalovat straky na vrbě a nepodněcovat zbytečnou paniku. Ukázalo se sice, že opravdu “neznámý muž vypálil z pušky sekané olovo”, ale ukázalo se také, že neznámý žurnalista vypálil z novinářské bouchačky tatarskou senzaci; v obojím případě šlo “o obyčejný případ uličnictví”. Bylo by skutečně v zájmu veřejnosti, aby neznámý žurnalista nestřílel kolem sebe sekaným olovem. Bylo by v zájmu veřejnosti, aby se trochu šetřilo zájmem veřejnosti. Je velmi silně v zájmu veřejnosti, aby bylo toho “zájmu veřejnosti” konečně trochu méně. Lidové noviny 11. 11. 1927

OTEVŘENÁ CESTA Obyčejně nepoznáváme ve svých dnech znamení budoucnosti. Když si Galvani hrál s žabími stehýnky, nenapadlo nikoho, že se tím okamžikem zrodila elektřina se vším, co z ní pošlo a ještě pojde. Když Berchtold Schwarz začal míchat síru, sanytr a dřevěné uhlí, neměl ovšem ani ponětí, jakých zásluh si tím získává například o světovou válku a o impozantní počet těch, kteří padli na poli cti. Takový veliký vynález vypadá ze začátku dost nejasně a tak říkajíc neelegantně; teprve pozdější věky mu dají ten pravý a

139

světodějný rozmach. Proto hledejme v přítomnosti něco, co vypadá poněkud nejasně a tak říkajíc neelegantně; neboť právě z toho se může jednou urodit něco, co předělá tvářnost a metody světa. Tak. Jedna taková zbrusu nová myšlenka je Získávání Hráčů. Kupovat lidi, to je praktika stará jako civilizace; ale postoupit člověka konkurenci, to je idea přece jen trochu jiná. Například Peršany nenapadlo, že by mohli od Řeků za nějaké odstupné získat statečného Leonida, ačkoliv byl, jak dějiny svědčí, výtečným brankářem v brance thermopylské. Rovněž Mauři se nepokusili získat smluvně od Karla Velikého hrdinu Rolanda, jenž byl zajisté prvotřídním forwardem, tvrdě útočícím na nepřátelskou obranu. Ani Zikmund nevyjednával s husity, aby mu (dejme tomu) za nějaké kompaktáty postoupili nepřekonatelného kapitána Žižku. Byly to primitivní doby, kdy muž prostě sloužil svým barvám; můžeme říci, že tělem i duší náležel svému klubu, ale následkem málo vyvinutých poměrů mu ještě nenáležel v té míře, že by ho jeho klub mohl prodat nebo postoupit jinému klubu. Představte si například, že by klub sociálnědemokratických poslanců vyjednal s klubem národnědemokratických poslanců, že mu tento postoupí Antonína Hajna jako útočníka; že za něj dostane řekněme Okresní nemocenskou pokladnu na Královských Vinohradech, druhého náměstka na pražské radnici, sedm nádražních prodejen novin a dvacet tři tisíce Kč na hotovosti. Smlouva by byla řádně vyhotovena a v příštím zasedání sněmovny by už pan Antonín Hajn hrál za barvy nového klubu. Nebo by agrárníci shledali, že nemohou hrát bez Beneše, a nabídli by za něj českým socialistům tři místa ve vládě a uhelný monopol. Načež by se čeští socialisté pokusili získat od národních demokratů dr. Karla Kramáře do forwardu, i kdyby jim přišel sebedráž. Klerikálové by převedli do svého klubu Rudolfa Bechyně vzhledem k tomu, že mají citelný nedostatek vousatých hráčů. Menší kluby by si mohly troufat získat jenom menší hráče, například pana Matouška nebo pana Světlíka.

140

Kdyby se tento systém vzal šikovně do rukou, mohla by se zavést i mezinárodní výměna hráčů. Naši nacionalisté by třeba mohli postoupit říšskoněmeckým nacionálům Františka Síse a dostat za něj hraběte Westarpa, aby hrál za červenobílý dres. My bychom postoupili Anglii ministra Najmana a získali bychom za něj aspoň Mr Asquitha. Sověty by se pokusily získat generála Gajdu – ale kdepak, to prý by nešlo! Francie by mohla vyslat do Ženevy pana Stresemanna, aby vedl útok proti klubu Germania, zatímco by tento klub postavil do svého středu tvrdého a houževnatého francouzského hráče Poincaré. Mussolini by byl získán jako kapitán pro barvy SSSR a místo něho by byl povolán dejme tomu Jiří Stříbrný, na kterého jsme dosud zapomněli. Vůbec možných kombinací je tolik, že – Prosím vás, proč by to nešlo, když třeba takový politický novinář mohl být včera bezvěrcem a dnes už je řekněme politickým mluvčím klerikálů, aniž by jinak bylo patrno, že byl osvícen? Ale jděte, bylo by lepší pro jeho duši, kdyby ho prodal Svaz bezkonfesijních, než když se jim prodal sám? Dobrý den 25. 11. 1927

1928 DOKOLA Bylo ctí a prestižem dnešních vládců sovětského Ruska, že vzešli z vyhnanství; že se vrátili ze Sibiře, z Turkestánu nebo mimoruského zahraničí, aby skoro symbolicky vládli jménem těch všech politických obětí, které carská despocie nechala umírat v katorgách. Nyní se kruh uzavírá: bývalí trestanci a exulanti posílají na Sibiř bývalé trestance a exulanty. Bývalé oběti carského režimu potřebují obětí svého režimu. Exulanti končí v exilu; političtí vypověděnci usedli na místa svých někdejších politických katů.

141

Tento vtip dějin se dokonale povedl; ale jeho hořkou pointu může v plné míře ocenit jeden člověk, který bohužel není humorista: vypověděný vypověděnec Trocký. Lidové noviny 15. 1. 1928

TAJEMNÝ ODCHOD DR. BENEŠE Večerní list přináší odhalení – počkejme, kdepak to je? “Krvavá rvačka na život a na smrt” – ne, to není to. “Připoutejte toho muže k židli” – to také není to. “Matka prodávala mužům své tři nedospělé dcerušky”, “Růžová odaliska v hedvábném kostýmu”, “Orgie v nouzových barácích”, “Nepěkná aféra”, “Nádoba s teplou vodou”, “Svinstvo pro nezaměstnané” – to také není to. Aha, tuhle: “Třetí svíčička dr. Beneše.” Tedy pod tímto titulem přináší Večerní list odhalení, že dr. Beneš přednášel onehdy v německé zednářské loži, a sice s velikou tajností! “Jinak nelze si vyložiti tajuplný příjezd pana dr. Beneše v tmavém krytém automobilu do Nekázanky ve čtvrtek před dvěma týdny v 8 hodin 20 minut večer v průvodu… civilního hlídače, střežícího jeho nepostradatelnou hlavu, schovanou podezřele do vysoko vyhrnutého límce zimníku. Uzavřená železná mříž před vstupem do 1. patra, kde konala se Benešova přednáška, rovněž měla této tajnosti napomáhati.” Ale to ještě není nic proti tajemnému odchodu dr. Beneše. “Stejná opatření provázela i odchod pana ministra Beneše o 11. hodině večerní. Nevstoupil do automobilu před domem, nýbrž odešel, provázen svými německonacionálními bratry, pěšky směrem k Příkopům, kde si potřásl bratrsky pravicí s bratrem Altschulem” atd. – No tohle už přestává všecko! Dr. Beneš dělá už takové tajnosti, že nevstoupí do čekajícího automobilu, nýbrž jde pěšky až na Příkopy! Pomalu ho nějaký pozorovatel přistihne, kterak se tajně ubírá o 11. hodině ráno po Celetné ulici! Nebo kterak – s kloboukem do čela, jak je jeho zvyk – jde tajně pěšky odpoledne po Starých zámeckých schodech! A když

142

si tak pomyslíme, že nějaký fízl pana Stříbrného musí čekat od 8 hodin 20 minut až do 11 hodin, aby přistihl ministra Beneše, že jde pěšky z Nekázanky na Příkopy! Lidové noviny 16. 2. 1928

ZTRATILA SE DVOJKA Nelekejte se, neztratila se tramvaj číslo dvě; ztratila se jenom dvojka v Národních listech. Už před třemi týdny vyšla tam první část referátu dr. Stloukala o Benešově knize pamětí; byl to úvod k referátu, označený jedničkou; měla zřejmě následovat dvojka, ale ta dvojka se ztratila. Není jí a nebude jí; ukazuje se, že za každou jedničkou nenásleduje dvojka a že řekne-li se A, nemusí se říci B; nebo se to B může ztratit. V té jedničce řekl referent, že Benešova kniha není špatná, naopak že je velmi zajímavá a že z ní plyne mnoho dobrého poznání o tom, jak se dělala za hranicemi revoluce. Jednička povšechně charakterizovala dokumentární cenu Benešových pamětí; dvojka to měla historicky rozvést, ale bohužel dvojka se ztratila. Prosím vás, jak by k tomu čtenářové Národních listů přišli, aby museli číst, že Benešovo dílo není jaksi tento... abychom tak řekli, zavrženíhodné? I stalo se, že se dvojka ztratila a názory čtenářů Národních listů jsou zachráněny od nevítaných poznatků a od historické pravdy. Lidové noviny 9. 3. 1928

ČESKOSLOVENSKÉ UMĚNÍ Světová válka nezměnila pouze naše hranice, nýbrž také naše zvyky. Národy se začaly zajímat o sebe navzájem s mnohem větším zaujetím než kdy předtím. Mezinárodní solidarita přestala být

143

pouhým ideálem a pomalu – snad až příliš – se začíná utvářet a organizovat. Pohleďte jen na mapu Evropy. Spojíte-li sever s jihem a východ se západem a budete-li hledat střed, kolem něhož gravituje pohyb velkých evropských národů, zjistíte, že místem, kde se čáry protínají, je barevná podlouhlá skvrna, která označuje polohu současného Československa. Tak, a tady stojíme před historickou pravdou. Tam se dotýkala říše římská barbarských území na severu, byzantské křesťanství se potkávalo s křesťanstvím římským, tam se zlomil nápor mongolských nájezdů. Tento bod představuje nejzápadnější rozšíření Slovanů, nejvýchodnější domov francouzské a italské kultury ve středověku, kolébku náboženské reformace a nejjižnější hranici protestantismu. V průběhu dějin byla tato země vždy ostrůvkem, kde se setkávaly a někdy i srážely všechny velké směry evropského vývoje. Tento charakter zůstal zemi dodnes. Pokud by bylo možné narýsovat dělicí čáru mezi Evropou západní a východní, procházela by zhruba středem naší republiky. Z toho bezpochyby plyne i zvláštní poslání Československa v poválečném zaměření Evropy, ale o tom zde mluvit nechceme. Tento stručný nástin “kulturního zeměpisu” nechce více než představit čtenáři jistý základní charakter československého umění. Mluvíme-li o vývoji, máme tím na mysli i dějiny. Sledujte chvíli přeryv v plynulosti historického vývoje, který uškodil československému umění, a dějinné okolnosti, za nichž tolik utrpěly umělecké památky v naší zemi. Dvakrát byla naše země v minulosti vystavena drancování, při němž bylo mnoho uměleckých děl uloupeno, zničeno a spáleno: poprvé to byli obrazoborci v době husitských válek a podruhé žoldáci a lupiči za třicetileté války. Poté přišla protireformace, která zničila vše, co jen trochu zavánělo kacířstvím. Ve vylidněné zemi, kterou zaplavila cizácká šlechta a buržoazie, se umělecká inspirace nadlouho odmlčela. Počátky nového českého umění spadají do období ani ne před sto lety, a jaké to byly těžké začátky! Plastické umění žije více než které jiné v úzkém spojení s plynulým vývojem národa a relativním pokojem v 144

zemi. Umělecké památky zůstaly zachovány stejně jako smysl pro umění, ale jakým zázrakem! Je-li naše moderní umění v současné době v plném rozkvětu, je to zásluhou mnohem většího úsilí – a zároveň je hodno mnohem větší úcty –, než jaké musely vyvinout jiné, mocnější a šťastnější národy. Vždyť po celých 250 let byl náš národ pouze národem nevolníků. Po půlstoletí žil provinčním životem. Deset let žije náš národ v moderním státě. Všechna tato fakta uvádíme proto, abychom mohli prohlásit s jistou hrdostí v hlase: Podívejte, čeho jsme dosáhli za podmínek více než nepříznivých; podívejte, jaké skvostné gotické umění se v této tolikrát zpustošené zemi podařilo zachovat a jak na této plodné půdě vykvetlo barokní umění cizí inspirace. Vychutnejte kouzlo lidového umění, v němž si našel zalíbení utiskovaný národ, pohleďte, jak živé a odvážné je umění, jež vzniká v dnešní době. Posuzujte ho podle děl, ale mějte na paměti i odvážné a vytrvalé úsilí národa, z něhož tato díla vzešla. L’Art Vivant 15. 3. 1928

O SBÍRÁNÍ ZVADLÝCH LÍSTKŮ PELARGONIÍ Milý Peroutko, citoval jste v minulém čísle řádky pana Fučíka, ve kterých mně zle vytýká, že místo abych “proléval krev na bitevních polích nejvyšších lidských zájmů”, například místo abych něco velikého podnikl proti teroru, krveprolévání a justiční libovůli v Besarábii, prolévám vodu na zahrádce nebo sbírám zvadlé lístky pelargonií. Dobrá: vzpomněl jsem si, že jednoho dne jsem byl skutečně vyzván, ne sice abych proléval krev na bitevních polích nejvyšších lidských zájmů, nýbrž abych se chopil péra a podepsal jakýsi manifest českých intelektuálů proti reakci v Besarábii. Přišli ke mně dva mládenci, – byl-li jeden nebo druhý z nich například pan Fučík, to opravdu nevím, a vytahovali z aktovky jakousi listinu,

145

abych ji podepsal; že prý jdou (ovšem) od pana profesora Zdeňka Nejedlého. Nuže, neodpověděl jsem na tuto výzvu ani sbíráním lístků pelargonií, ani proléváním vody na zahrádce, nýbrž prostou češtinou; řekl jsem jim v hlavních rysech toto: 1. Příčí se mi takové podepisování manifestů a protestování jednou kvůli Číně, podruhé kvůli vlámským nacionalistům a potřetí proti nevím čemu; je to ukrutně laciné a pohodlné, takto protestovat beze všeho rizika a bez osobní odpovědnosti. Je nechutně snadné blýsknout se jen tak se svým jménem v novinách v roli bojovníka za práva a spravedlnost; tak fórový si ten boj, pokud mne se týče, nepředstavuju. 2. Kdybych měl zvednout ve jménu lidskosti protest proti nějakému bezpráví kdekoliv ve světě, považoval bych především za svou povinnost buď se o něm osobně přesvědčit, nebo se aspoň spolehlivě informovat. Dávat můj podpis k věci, o které nejsem velmi dobře informován, ukazuje tuze malou vážnost k pravdě. 3. Uváděl jsem ovšem mládencům tento poučný příklad: svého času jsem byl vyzván, abych se “před světovým fórem”, jak se říká, ujal německého komunistického básníka, který seděl pro vzpouru v Mnichově a v kriminále se vážně roznemohl; šlo o to, aby se směl léčit a po uzdravení si odpykal trest. Dělal jsem, co jsem mohl; protože jsem českou akci nepovažoval za prospěšnou v německém veřejném mínění, obrátil jsem se na Mr Johna Galsworthyho, aby zorganizoval pomoc anglických spisovatelů. Mr Galsworthy zajisté není muž méně spravedlivý a citlivý nežli pan dr. Zdeněk Nejedlý; a Mr Galsworthy prostě odpověděl v tom smyslu, že přece angličtí spisovatelé nebudou urážet německé literáty tím, že by udělali něco, co je především právem a povinností spisovatelů německých. 4. Dále jsem mládencům řekl, že je dost proti čemu protestovat a čeho se ujímat doma; že máme především mést před svým vlastním prahem. Pokud mne se týče, činívám to, pokud se mohu o věci dobře informovat. To jsem učinil i v případě, který panu Fučíkovi dal podnět k jeho psaní: v případě pankrácké trestnice a uvězněných komunistických intelektuálů. Nežli jsem šel na Pankrác, opatřil jsem 146

si informace a stížnosti od dr. Brilla a od pí poslankyně LandovéŠtychové; napsal jsem poctivě, co jsem viděl v přítomnosti dvou jiných svědků redaktorů. Pan Fučík neviděl nic; ale pan Fučík má drzost o věci psát. Pan Fučík mimoto lže; tvrdí, že jsem o otázce politických vězňů nenapsal nic více, než že je ji “nutno předložiti k úvaze parlamentu i veřejnosti”. Ve skutečnosti jsem napsal toto: “… pro každého laika, pro každého nezaujatého občana jsou osoby odsouzené podle zákona na ochranu republiky provinilci politickými” – tj. majícími požívat výhod politických vězňů. “To křičí po nápravě,” psal jsem; “naše republika nemůže na sobě nechat odium, že poskytuje méně politických svobod než stará monarchie.” – Tohle tedy pan Fučík opomněl citovat; což je přece jenom příznačné pro slušnost těchto mladých lidí. Přítomnost 5. 4. 1928

OURAZ Úraz ovšem je, oslavují-li noviny vzácné jubileum, “kterého se právě dnes dožívá vysoce zasloužilý ten a ten”, a spí-li dotyčný oslavenec už nějakých patnáct let pod drnem, jako se stalo zrovna nám v Pondělníku s oslavou 80. narozenin nebožtíka archiváře Heraina. Každému někdy klopýtne pamět; ostatně lépe pamatovat na činy dobrých pracovníků než na jejich smrt. Ovšem jeden háček tu je: kdybychom zjistili datum smrti archiváře Heraina, nenajdeme ji v žádné příručce; poslední doplňky k Ottovu slovníku vyšly v roce 1909, Masarykův slovník je teprve u písmene G a jinak nemáme lexikonu, který by pomohl naší paměti pro české události od roku 1910. Tady je vydavatelská a přímo kulturní mezera, která by mohla často zavinit lapsus vážnější než ten, z něhož činíme pokání a na němž spolu má vinu neklid a rozháranost z války. Herainovi, který dovedl srovnat a zařadit tolik faktů našich dějin, by se takový omyl

147

ovšem nestal; ale jeho památka se tak snadno neztratí jako datum jeho skonu. Lidové noviny 15. 5. 1928

*** TAKÉ ODPOVĚĎ – VELMI ZDVOŘILÁ SICE, ALE NADmíru výmluvná – na rothermerovskou nenávistnou kampaň proti národu a státu československému je tento společenský fakt: že anglický král a královna pozvali československého ministra zahraničí a jeho choť k intimnímu obědu a quatre a že tento oběd se prodloužil na dvouhodinnou rozmluvu, což je výjimečné, ne-li přímo nebývalé. U nás dovedeme těžko ocenit, jak anglické veřejné mínění ve své ústavní loajalitě vážně pojímá a cení takový mimořádný akt pozornosti, jímž byl vyjádřen nejlépe poměr anglického dvora i vlády k ministru naší republiky. Naučme se, abychom uměli správně čísti i takovéto formální události po jejich politickém významu. Lidové noviny 20. 5. 1928

GOROVSKÝ VINEN... “GOLIATH-GOROVSKÝ DOZNÁVÁ, ŽE SVOJI PŘEDVOLEBNÍ BROŽURU PROTI KOMUNISTICKÉ STRANĚ PSAL A UVEŘEJNIL V ZÁJMU ČESKOSLOVENSKÉHO STÁTU!” Tento tlustý titul přineslo Rudé právo a k tomu s upřímným rozhořčením připojuje: “Tím říká a vysvětluje vše. Tím sám konečně se staví do onoho světla, do kterého byl námi ihned po svém odchodu ze strany postaven.” To je ovšem pro naše komunisty zdrcující světlo. Kdyby to udělal ze vzteku nebo za peníze, byl by

148

jeho případ lehčí, ale že to udělal v zájmu československého státu, to už přestává všecko. Nemůže býti pro Rudé právo skutku víc difamujícího; nic horšího nemůže komunista spáchat než udělat něco v zájmu státu československého. To se musí našim komunistům nechat, že pro tenhle zájem mají tuze málo smyslu. Ještě se jim nestala ta hanba, že by se něčeho dopustili v zájmu státu československého; že by mu byli nějak ke cti, že by přinesli něco, co by vůbec mělo co dělat s touto zemí, že by vůbec teď či příště byli k něčemu kloudnému pro to prostředí, ve kterém žijí. Ne – to jim nemůže nikdo vytknout. Na tu neschopnost zajímat se o československý stát také zajdou. Lidové noviny 19. 10. 1928

ČERVENÝ KŘÍŽ A STŘÍBRNÝ TISK 29 mužů a žen stojících v čele Čs. červeného kříže poslalo tisku prohlášení, jež by nemělo projít nepovšimnuto. Praví se v něm: “1. Výkonný výbor a všechny jeho poradní i dozorčí orgány konají nenáročně svěřenou práci a plně za ni odpovídají. 2. Za dobu desetileté činnosti Čs. červeného kříže byly čtyři defraudace úředních orgánů. Při celkovém vydání 145 milionů Kč činila prokázaná defraudovaná částka 49 153 Kč 32 h. Viníci byli ihned ze služeb propuštěni a učiněno trestní oznámení. – Z defraudované sumy uvedené bylo dosud zplaceno 17 591,39 Kč, zbytek je zčásti zaručen a dále se vymáhá. 3. Slečna dr. A. G. Masaryková nikdy neobdržela od Čs. červeného kříže ani haléře za svou činnost, ani žádné náhrady cestovní nebo reprezentační či podobně. Všechny výlohy své cesty do Paříže, do Švýcar a jinam si platí slečna dr. A. G. Masaryková ze svých soukromých příjmů. Čs. červený kříž nikdy na ně ničím nepřispěl.

149

4. Hlavní stan prohlašuje, že je si vědom, proč a kým jsou činěny útoky proti Čs. červenému kříži.” Ano, proč a kým; není třeba dále citovat. Tyto útoky byly činěny osobním orgánem bývalého ministra, bývalého náměstka předsedy vlády, bývalého poslance pana Jiřího Stříbrného. Proč byly činěny, to by mohl vysvětlit jenom jmenovaný pán; neboť nám je těžko pochopit, jaký slušný smysl mohou míti útoky proti instituci takového státního a sociálního významu, jako je Červený kříž. Je skutečně třeba zvláštních úmyslů, aby se budila nedůvěra právě k Červenému kříži. Dále: Přečtěte si ještě jednou 3. paragraf prohlášení; odpověď na insinuace, že předsedkyně Červeného kříže užila peněz této humánní instituce pro sebe. Uvažte dobře, že celkem není možno metnout někomu ve tvář obvinění ještě strašnější a surovější. Každý muž by na urážku tak nesmírnou odpověděl poličkem; nuže, našel se list, orgán bývalého ministra, který takto uráží dámu. Ať by kdokoli byla, v žádné slušné společnosti by se nesmělo strpět, aby takto byla veřejně pohaněna. I kdyby to pravda byla, není dovoleno takovým způsobem porušit nejprostší pravidla slušnosti; ale je-li to nadto lež, tu je těžko najít slovo, kterým to nazvat, aniž bychom se tím nepostavili dobrovolně před tiskový senát. Nemůže se nám říci, že bychom cítili osobně s tiskem pana bývalého ministra Stříbrného; ale v tomto případě se za něj rdíme. Lidové noviny 14. 11. 1928

POVOLEBNÍ TITULKY Pražský večerník (klerikální): Lidová strana zachovala své državy ve všeobecném náporu. – Vzrůst hlasů v jednotlivých okresech. – Velké zisky lidovců na Moravě a ve Slezsku. Říšská stráž (fašistická): Jsme spokojeni. – Jednoty NOF zůstaly věrny rozkazu bratra Vůdce.

150

Nový večerník (živnostenský): Jsme na postupu. – Nápor socialistických stran proti straně živnostenské selhal. – Řada obcí, v nichž živnostenská strana dociluje nových přírůstků hlasů proti roku 1925. – Velké úspěchy v místech, kde živnostenská strana kandidovala poprvé. – Vítězný postup živnostenské strany na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Pondělní list (Stříbrný): Mluva včerejších voleb. – Vzrůst republikánů ve městech. – Úbytek lidovců. Národ (národní demokracie): Národnědemokratické volební úspěchy. – Získáváme hlasy v Praze i na venkově. – Skvělé úspěchy národní demokracie v dělnických obcích Čech a na Ostravsku i Těšínsku. – Zklamané naděje socialistů. – Jsme na postupu. Večer (agrární): Přes jeden milion hlasů republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. – Veliké vítězství na Slovensku a Podkarpatské Rusi. – Další vzrůst v Čechách i na Moravě. – Úplná porážka národních socialistů a sociálních demokratů. Rudý večerník (komunistický): Perzekuce nezlomila vliv KSČ na masy! – Síla vlivu revoluční proletářské ideje, kterou naše strana ztělesňuje, ukázala se v těchto volbách znova naprosto nezdolnou! Právo lidu (sociálnědemokratické): Koalice poražena! – Těžké ztráty občanských vládních stran. – Drtivá porážka klerikálů a živnostníků. – Agrárníci vytlačují ve městech národní demokraty a sami ztrácejí vedení v celé řadě venkovských okresů. – Sociální demokracie poráží komunisty! – Debakl komunistů. Pondělník (národněsocialistický): Těžké ztráty koaličních stran. – Katastrofální porážka klerikálů a živnostníků. Večerní České slovo (národněsocialistické): Drtivá porážka lidovců. – Katastrofa živnostníků. – I pozice agrárníků ohroženy. Večerník Práva lidu (sociálnědemokratický): Klerikálové a živnostníci decimováni. – Agrárníci na venkově na ústupu. – Národní demokraté vytlačeni z měst. – Pozice reakčních stran roztříštěny.

151

Lidové noviny 4. 12. 1928

1929 PŘEDSTAVITEL ČECHŮ ANTONÍN ŠVEHLA Bylo mi řečeno, že bych měl napsat pár slov o české národní povaze. Přiznám se, že je to úkol, který mi trochu nahání strach. Jednou jsem se procházel pražskými ulicemi s Johnem Galsworthym. Rozhlížel se napravo a nalevo a pak řekl: “Pokouším se zjistit, jak vypadá typický Čech.” Podíval jsem se rychle kolem sebe, abych našel toho nejpohlednějšího a nejurostlejšího mládence a mohl prohlásit, že právě on, a nikdo jiný je tím skutečným českým typem. V tom okamžiku však pan Galsworthy poznamenal: “Jak vidím, většinou jste poněkud zavalití a malí lidé.” Jako vždy měl pan Galsworthy pravdu, alespoň tehdy. Úplnou pravdou však zůstává, že byla krásná neděle, a tak všichni ti čilí a dlouhonozí mladí lidé vyrazili do lesů a na hory, a ulice města přenechali korpulentním peciválům, kteří by sebou nepohli ani o píď, i kdyby čert na koze jezdil. Nuže, máme-li popsat průměrnou národní povahu, je to podobné. Jistěže to jde udělat, ale jen tehdy, vyčleníme-li lidi tak trochu zvláštního ražení. Rád bych věc zjednodušil a vybral jeden vzorek, který bych vám předvedl jako typický. Kdybych musel popsat štíhlý typ s dlouhýma nohama, jistě bych si zvolil prezidenta Masaryka. Máme-li se však držet typu obtloustlého, malého, který tak mocně zapůsobil na pana Galsworthyho, rád bych vám představil pana Antonína Švehlu, československého předsedu vlády, muže, jenž je nyní pro celou zemi “le grand malade”. Zasluhuje si respekt a uznání nade všechny ostatní, v zahraničí stejně jako doma, v zemi, které vládl po deset let víc než kdokoliv jiný.

152

Antonín Švehla je statkář a mlynář, ačkoli mimochodem Švehlovi jsou velmi stará rytířská rodina; to je však zanedbatelný detail u národa bez šlechty. Dovolíme si být netaktní: náš statkář asi nikdy nevěděl, kolik má koní a krav, i když by si je snadno mohl spočítat na prstech. Přesto však je dost paradoxně tím nejagrárnějším politikem, jakého si jen lze představit. Nejen proto, že je předsedou agrární strany, s níž je spjat už od mládí, nýbrž proto, že fundamentální, takřka mystická filozofie jeho politiky je neodmyslitelně svázána s půdou. Takový rolník ví, že musí orat a sít, ale nemůže popadnout kosu a pokosit obilí, nýbrž musí počkat, až dozraje: všechno má svůj čas. “Jen se podívejte,” říká Švehla, “nemohu změnit řád přírody, ani kdybych se na hlavu postavil. Vy chcete mít všechno hned, všechno chcete udělat sami; ale rolník musí brát v úvahu věci tak kosmické, jako je pohyb Země kolem Slunce. Musíte si uvědomit, že celá zeměkoule pro něho pracuje. A v politice pro nás pracovaly už celé generace. Nejdřív musíte udělat, co je potřebné dnes, ne co bude potřebné za rok nebo za sto let.” Vypráví se, že v tu nejkritičtější a rozhodující noc, několik hodin po převratu, kdy lidé čekali, že poslední rakouské jednotky obsadí Prahu, Švehla zmírnil napětí větou: “Co kdybychom si šli lehnout.” Tento historický výrok si zaslouží zmínky stejně jako Napoleonovo: “Dějiny se na vás dívají.” Jednou, už k ránu, vyprávěl Švehla o tajemství obilného zrna, o jeho setí, o vůni, kterou vydává, když klíčí, o sílícím stéblu a o zázraku, jenž způsobí, že z jednoho zrna je stovka dalších. Když mluvil, svíral ruce a vzrušeně se kolébal. Myslím si, že v Evropě není politika schopného této obzvláštní poetické křehkosti a že by ji svedl jen málokterý básník, kterého znám. Místo úvodu toto: síla jeho projevu a jeho rabelaisovský slovník jsou proslulé, pro své argumenty a výrazy nechodívá obvykle příliš daleko. Dovolte mi citovat jednu z jeho mírnějších poznámek. Jeden politik tvrdil, že ta a ta věc způsobí krizi. Švehla snese cokoli, jen ne pochybnosti o státě, a tak vybuchne. “Politická krize! Člověče, když

153

táta popadne pásek a přetáhne svýho kluka přes gatě, také tomu říkáte rodinná krize?” Má pověst bezohledného a zapáleného praktika, s podivuhodnou obratností zvládá situace i lidi. “Politika je krásná věc,” řekl jednou. “Uvědomte si, jak vzpurná a vrtošivá je lidská nátura, jak kouše a vzpouzí se, když chcete, aby něco udělala podle vás. Ale popadnout ji a podrobit vaší vůli,” zvolal, “to je tak krásné jako tvořit sochy!” Utvářet lidskou přirozenost, to je úkol státu; stát znamená pořádek, kázeň, autoritu – vše ostatní, i sama svoboda, je jenom prostředek k dosažení pořádku. To jsou zřejmě klasické ideály konzervatismu, a nyní si představte: státník, naplněný od Pánaboha takovýmito ideami, stojí v čele nové republiky, státu bez jakýchkoliv tradicí, národa bez konstitučních zvyků; představte si překážky třebas malicherné, ale nesčíslné, se kterými se musí denně potýkat. Není tu předem hotový a dějinami posvěcený řád, jehož autority by se bylo lze dovolávat; náš stát se zrodil z převratu, z trosek monarchie a vše z jejích bývalých institucí, úřady, armáda i ústava, bylo předmětem skutečné a hluboké nenávisti. Připojte k tomu sociální a finanční rozvrat, který zpustošil středoevropské státy po válce, a máte zhruba představu těch nesnází, se kterými se setkával Švehla a jeho koncepce autority a kázně. Jak známo, řada států se dostala z podobných svízelů pohotovým heslem diktatury, ale Švehlova metoda byla nesrovnatelně obtížnější a trpělivější: byla to metoda demokracie, nekonečná práce urovnávat věci, získávat lidi, přesvědčovat strany a národnosti. Právě v tom se ukázala jeho mistrovská ruka a tím také bylo podryto jeho robustní zdraví. Nicméně pro tuto obrovskou práci není Švehlovo jméno zapsáno pouze v análech naší země, ale i v historii světové demokracie. Jeho vzdělání je cosi záhadného. Nesháněl se po titulech a nikdy neměl čas stát se knihomolem, ale zná všechno: zřejmě proto, že ho všechno zajímá a že umí přemýšlet. Jeho koníčkem je historie, archeologie, umění, cestování, láska k pořádku, číslům a některým dalším metafyzičtějším věcem; pro svou kromobyčejnou mnohostrannost je jako doma ve všech vědních oborech. Není to jen 154

pouhý výkon paměti, ale dar či instinkt pochopit, co je podstatné. Nic z toho, co získá, není pro něj ztrátou nebo překážkou; vše, co zná, dokáže využít po svém – věc, která nám, vzdělaným lidem, chybí. Je to například takhle: my se můžeme nenuceně bavit o starých Římanech, když je řeč o starověkém Římu; ale on, přírodní mudrlant bez univerzitní průpravy, si vzpomene na Římany, když se mluví o posledních volbách nebo o plánu kanalizace; byl to právě on, kdo se po nich pídil místo toho, aby si přečetl, co o nich napsal Cornelius Nepos. Když byl v Londýně, šel se podívat do parlamentu a to mu posloužilo mnohem více než jakákoli z vašich knih o konstitucionalismu, parlamentním zřízení, tradici a já nevím o čem ještě. Jeho mozek, to je nepřetržité propojení mezi realitou a obecnými závěry. Jeho zevšeobecnění bývají často uspěchaná, avšak takřka vždy směřují k věci a jsou naprosto životaschopná. Jednou nám kdosi na soukromé schůzce vyčítal, že náš státní svátek oslavujeme dlouhými projevy, zatímco se 14. červenec ve Francii slaví tancem na ulicích. “Ano,” řekl Švehla, “ale já jsem si zjistil, že až tak do šedesátých let se 14. červenec slavil řečněním u hrobů padlých na Pere Lachaise.” Z toho vidíte, o jaké věci náš energický premiér dbá; buďte ujištěni, že si ověří stanovisko Společnosti národů právě tak jako míru popularity nějakého odsouzeného kriminálníka. Někdy máte dojem, že ví všechno. S plachostí a tvrdošíjností se vyhýbá publicitě: jeho místo je na důvěrných jednáních, on je tím mužem v pozadí. Jednou jakýsi vysoký státní úředník telefonoval s nedočkavým novinářem: “Počkejte s tou věcí, až se k ní vyjádří Švehla.” “Cože,” odpověděl onen novinář, “vy vážně věříte v Švehlovu existenci? Švehla je mýtus, Švehla nikdy neexistoval, Švehla je jako bůh Saturn.” “Ale jděte,” odpověděl úředník jaksi sklesle. “Sám jsem ho včera viděl.” Já jsem ho také viděl, předtím než onemocněl.

155

Vypadá úplně jako klasický John Bull, jen elegantněji a živěji: je trochu snědý a má energickou tvář s pečlivě ostříhanými licousy, které připomínají hostinského a lodního kapitána současně; mocné ruce většinou svírají růžičku, k níž voní. Také mi připomíná Chestertonova “muže, který byl příliš živý”; Švehla však neužívá přemíry své vitality, aby se vypravil do světa hledat svůj domov, ale aby vládl vlastnímu domovu zdravým rozumem a ze všech svých sil. The Slavonic (and East European) Review, leden 1929

ARGENTINSKÝM ČECHŮM A PANU R. KNEIBLOVI Z tisku pana Stříbrného, kterému se hodí do krámu vše, co z jakéhokoliv důvodu šlape na prsty jistého Karla Čapka, se dočítám, že vás jaksi pohoršila jedna věta; užil jsem jí, když v jednom listě byla zcela neslušným způsobem vláčena dáma ulicí lží a pomluv. Napsal jsem tehdy: “I kdyby to pravda byla (tj. co psal ten jistý list), není dovoleno takovým způsobem porušit nejprostší pravidla slušnosti.” K čemuž v buenosaireském Věstníku československém připojujete trochu podivné poznámky: že prý dovedu “pravidla slušnosti postaviti výše než pravdu samu. Ve znamení slušnosti bude možno napříště loupit, vraždit, podvádět, aniž by se směl kdo ozvat.” A tak dále. – Tedy pánové, takhle bychom se nedomluvili; doufám, že s vámi je lepší řeč než s tiskem, který si vás ocitoval. Pravidla slušnosti žádají, aby nebylo v bulvárním plátku vláčeno a ostouzeno jméno dámy pro politický hec. Nežádáme pro ženy exlex; žádáme jenom slušnost. Soudíme je jako muže; ale zdržíme se vůči nim surového skandalizování a verbálního banditismu. Tedy tak je to na mou duši, nejde o to, aby se, jak pravíte, ve znamení slušnosti mohlo loupit, vraždit a podvádět: jde daleko naléhavěji o to, aby zcela slušní lidé nebyli zákeřně ostouzeni dejme tomu i z toho, že loupí a vraždí, pro pouhou politickou legraci ulice.

156

Lidové noviny 12. 1. 1929

ŠETŘTE HO Bylo by načase požádati časopis Venkov, aby šetřil osoby, které se tak často dovolává: Antonína Švehly. Ve své poněkud ukvapené nedělní polemice proti kritikům pomníku Přemysla Oráče vyhrkl pan úvodnikář tučným písmem: “Antonín Švehla ustanovil, kde musí státi pomník Přemyslův.” Toho si tedy Antonín Švehla nezasluhuje, aby mu byla přičítána taková (promiňte) wilhelmovština. Antonín Švehla je příliš dobře znám jako opravdu vřelý oceňovatel umění, a zejména sochařství; jeho poměr k umění je nadprůměrně intenzivní. Můžeme se zaručit předem, že Antonín Švehla by nedal své placet žádnému hrubému porušení vkusu a měřítka a že by neužil slova “muset” tam, kde platí jen slovo “umět”. Nešikovný úvodník Venkova by lehko mohl vzbudit dojem, že Švehla mocí svého úřadu a postavení chtěl prosadit tento pomník na tomto místě. Prosím, nečiňte toho; Antonína Švehly si můžeme a máme vážit jako osobnosti také kulturně nadmíru pronikavé a bohaté; nepodsunujte mu názory a způsoby, které by se nesrovnávaly s jeho vážnou láskou k umění. Lidové noviny 25. 4. 1929

POHOTOVÝ ZPRAVODAJ Ve Vysočanech shořel stoh, ve kterém uhořel jeden chudák a dva byli popáleni. Jak se honosí pana Stříbrného Expres 24. t. m., “před uzávěrkou listu dostavil se do naší redakce náš zpravodaj a přinesl z požářiště spálené části lidských koster. Spálené kosti máme v redakci a vydáme je k vědeckému přezkoumání.”

157

Máme vážně za to, že lidské kosti, byly-li nějaké, nemají co dělat v redakci Expresu, nýbrž měly zůstat na místě neštěstí; rovněž máme za to, že na řečeném místě měl být aspoň jeden strážník, aby dal onomu pohotovému zpravodaji pendrekem přes ruku. Jde-li nám lidsky i občansky o to, aby byl zjištěn počet uhořelých, je více než opovážlivé odnášet kosti ze spáleniště; kdo nyní zaručí, zda je onen pohotový zpravodaj opravdu našel, kde udává? Pomalu bude pan pohotový zpravodaj aportovat do redakce celé mrtvoly; tak bude dovršen nový typ českého žurnalisty. Lidové noviny 25. 4. 1929

JEN KDYŽ JDE O “BENESCHE” Udělal to ovšem Expres; otiskl si v sobotu karikaturu Společnosti národů, kde vykládá rukama “Benesch”, zapaluje si cigáro Briand, pokuřuje Zaleski, Scialoja a ostatní; nad nimi stojí s přísnou tváří Stresemann, drže ruku na rameni bosého dítěte, a praví těm ostatním: “Obávám se, pánové, že budete mít dnes alespoň trochu času pro tohoto maličkého,” – to jest pro německé menšiny v Polsku. Někdy se člověk zarazí, i když je to nad Expresem; ta karikatura i ten vtip je zřejmě německého původu; je asi vystřižen z nějakého německého nacionalistického listu. Německý nacionalista má ovšem subjektivní právo představovati si Společnost národů jako pár povídavých a pokuřujících patronů, nad kterými vysoko ční Stresemann se svým problémem německých minorit; ale co – u všech rohatých – má tahle německá karikatura co dělat v českém listě? Proč tenhle projev účasti k německým menšinám? – Zdá se, že redaktoři Expresu ani nepochopili, co ten obrázek i text vlastně znamená; stačilo jim, že je na něm karikován “Benesch”, a už si honem otiskli ten kousek německé propagandy. Jim je patrně vše jedno: jen když se mohou otřít o Beneše! To je u nich hlavní.

158

Lidové noviny 15. 6. 1929

O NEZNÁMÉM KURÝROVI Tuhle soudil soud v Brně dva komunistické členy zemského zastupitelstva, pana Chaberu a pana Kotase, že se provinili proti zákonu na ochranu republiky řečmi, které pronesli v uvedeném ctihodném sboru. Slyšte dále: “Obžalovaní se hájili tím, že neznali obsahu prohlášení, jehož koncept jim byl doručen krátce před zasedáním neznámým kurýrem, a že toto prohlášení četl Chabera na tribuně vůbec poprvé.” Jsou to legrační politikové, tihle komunisti; je sice už dávno známo, že dostávají své plamenné řeči napsané na papírku, ale že si je dřív ani nepřečtou, to je přece jen nová podrobnost. Obáváme se, že tato řečnická pohotovost našich komunistických zástupců svede neznámé kurýry k nekalému kousku: že třeba neznámý kurýr doručí panu Chaberovi krátce před zasedáním koncept, ze kterého se teprve na tribuně vyklube hold oddanosti dr. Kramářovi nebo úvodník dr. Borského z Političky. Pan Chabera se jistě nezarazí a dočte to: jako komunistovi mu postačí, že mluví opravdu za “neznámé kurýry”. Lidové noviny 20. 6. 1929

ULICE Pražský lid už našel pro jméno královského hosta svou vlastní výslovnost, která mu patrně jde lépe, jak se říká, do huby; a tak se od rána sbíhala pražská populace, že se jde “podívat na toho Fauda”. Tak se postavil po celé trati dobromyslný špalír, který se zájmem sledoval vyčištěné strážníky, vlající prapory a poslední přípravy a mimoto si liboval v pěkném sluníčku. Jakmile zahoukala

159

děla, počali strážníci tuhnout, ze všech oken se vysunuly lidské hlavičky a špalírem projelo příjemné napětí, že “už jedou”. A skutečně, tady se žene červený policejní sidecar, pak jede policejní prezident v cylindru, velmi klidný, protože si je jist svou ulicí; špalír smeká a vytahuje šátečky, teď se rozsype ulicí řinčení a cvakot koní, přejíždí v pěkném pořádku eskadrona jízdy v červených gatích a s tasenými šavlemi, za ní auto, tlustý a pokojný král Fuad ve vyšívaném kabátě zdraví rukou s pravidelností metronomu, pan prezident v černém a v cylindru vypadá bělejší a štíhlejší než kdy jindy, pak jede ministr Beneš s velmi starým a velmi vyšívaným egyptským hodnostářem, vyslanec Masaryk se směje s jiným vyšívaným a veselým pánem, pak auto za autem, v každém nějaká vyšívaná, pozamentýrovaná a krumplovaná osobnost ve fezu, pak náš ministr vojenství, generalita s řády, znovu řinčí cválající četa jízdy, a je po parádě. Pražská populace se vrací domů uspokojena; bylo to sice krátké, ale vše bylo v pořádku, mělo to tu pravou úroveň a poprvé jsme viděli a naučili se, jak svobodný stát přijímá s formální kázní a srdečným zájmem cizího suveréna. Lidové noviny 27. 6. 1929

ZLATÁ SLOVA Byli bychom o ně přišli, kdyby si je pan Gajda neotiskl ve své věrné Stráži: je to jedenáct let starý telegram Masarykův dr. Girsovi do Vladivostoku: “Řekněte Gajdovi, aby nedělal hlouposti.” – Snad to dr. Girsa vyřídil; ale patrně těch pět slov padlo na úhor; nejspíš ten, komu ta prorocká věta měla být vyřízena, zapomněl pověsit si ji nad svůj psací stůl a nad postel a nedal si ji vymalovat na talíře ani vyšít na ručník, aby ji měl pořád na očích. Je to věčná škoda; kdyby to byl učinil, mohlo se ušetřit mnoho trapného pro náš veřejný život; bylo by to uspořilo trochu té blamáže některým politickým hlavám; nebylo by nám někdy tak drobet hořko nad Sázavou a ledačíms

160

jiným. Ten moudrý vzkaz mělo dostat do rukou mnoho lidí; snad by je to trklo a vyřídili by Gajdovi… Pan Gajda ta zlatá slova otiskl hodně pozdě, ale ještě dnes je můžeme s citem a nahlas číst, volajíce: “Řekněte Gajdovi, aby nedělal hlouposti!” Lidové noviny 29. 6. 1929

DVĚ GLOSY V procesu pana Tuky Bély našli jsme podobnost, pozoruhodnou svými personáliemi: pan Belanský vypověděl, že když se v roce 1925 chtěl přihlásiti k fašistické organizaci, představil ho v Praze Jan Michalko dr. Lvu Borskému, jakožto prý vůdce slovenských fašistů. Tehdy Jan Michalko nebyl ještě obviněným ani odsouzeným člověkem. Byl redaktorem Národních – zaplať pámbů za ten fašismus – listů. Pan Belanský podle vlastní své výpovědi byl tehdy spolupracovníkem protistátních Tukových akcí a pan Borský z mandátů nynějších vládních stran zakládal svou frontu. Ono setkání nebylo sice nijak historické, ale je pikantně příznačné pro psychologii politických konexí. * Onehdy statečný Polední list pana Stříbrného, pojednávaje o vztahu autora brožury Ad usum pana prezidenta republiky k prezidentu Masarykovi, užil jedné věty, stejně rozkošné, jako upřímné: “Nechceme vinit Viktora Dyka ze smířlivosti.” Protože jak známo lze někoho vinit jen z vlastností hanlivých a zavrženíhodných, doporučujeme Polednímu listu, aby při vhodných příležitostech užil podobných slov o jiných lidech. Například: “Nechceme vinit generála Gajdu z vojenské kázně a zákonných úmyslů.” “Nechceme vinit dr. Lva Borského z dobré vůle.” “Nechceme vinit našeho Jirku Stříbrného z nějaké opravdovosti.” “Nechceme vinit pana Horkého z objektivity.”

161

A tak dále. Ta pamětihodná věta je nevyčerpatelný zdroj mravního poučení. Lidové noviny 6. 8. 1929

*** ZVĚDAVÍ PTÁCI SE PTAJÍ, co nového v celém kraji. Tož Pražan je v Praze upražen, úřady hledají vraha žen, svou úrodu mají stodoly a tisk má své ženské mrtvoly. Těžiště zájmu právě je nyní v Bratislavě, kde ruka myje ruku a Hlinka myje Tuku, kde před tabulí soudní zní svědectví jurigorózní. Faráři druhé státní půle se scházejí u tabule, a že jsou tu páteři pospolu, i Briška nechybí u stolu. Kde k ruce se vine ruka, tam různé prsty najdu; a kde se vyskytne Tuka, najdeme také – koho? Lidové noviny 17. 8. 1929

162

1930 Z NOVINÁŘSKÝCH MRAVŮ Onehdy se obíral agrární Večer článkem F. Peroutky, i dal tučně do titulu: FERDA PEROUTKA. Autor toho vtipného titulu se nepodepsal, i nemohli jsme se pana Peroutky zeptat, je-li pisatel opravdu tak blízkým kamarádem, aby měl společenské právo tak důvěrně ho nazývat. A za pár dní nacházíme v tomtéž agrárním Večeru titulek: GUSTA HABRMAN COBY BÁSNÍK. Psal-li tento titulek pan senátor Vraný, který zajisté míval přátelské styky s panem Habrmanem, pak by se ovšem měl podepsat, aby nevznikl dojem, že to je pouhé a trochu triviální uličnictví; ale psal-li to nějaký méně důležitý člen redakce, pak je to samozřejmě pepictví, na jaké si anonymní novináři zvykat nesmějí. Myslím, že by se Večeru a jeho politickým pánům nelíbilo, kdyby se v těch ostatních novinách počalo psát o Pepkovi Vraném nebo o Frantovi Staňkovi; řekli by, že i k odpůrci, a právě k odpůrci slušný člověk zachovává jisté základní společenské formy. Snad ten bodrý humor pisatelům Večera nadále zajde; ale pamatujme si to jako příspěvek k bližšímu určení úrovně části našeho tisku. Lidové noviny 23. 1. 1930

KOMUNISMUS U DIVOCHŮ U četných primitivních národů, například u Australanů, je komunismus proveden opravdu do důsledků: lenoch má stejné právo na život jako člen pracující. V australské vesnici všechny nástroje patří komukoliv ze vsi, kdo si o ně řekne. Dejte Australanovi odměnou za práci košili: zítra ji bude nosit naháč, který nevykonal nic víc, než že si o ni řekl. Zaváže-li se klan k námezdní práci, pracuje jich jen několik; přitom jim nepřijde na

163

mysl, že na jejich útraty žije povaleč, který by mohl stejně pracovat jako oni. Lidové noviny 25. 3. 1930

DIVOCH A MZDA Když australský nebo africký divoch uzavře námezdní smlouvu s bílým zaměstnavatelem a když náhodou během své námezdní služby nezemře, vrací se do své vsi s jistým majetkem, který si za svou mzdu koupil; se zrcátky, noži, skleněnými perlami a hlavně žvýkacím tabákem. Jakmile přijde do své rodné vsi, odevzdá tyto statky starším, kteří je neprodleně rozdělí všem členům vesnice, do čehož nemá jejich vlastní majitel už co mluvit. Divošský námezdní dělník má totiž vědomí, že svým odchodem do evropské služby ochudil svou ves o jednu pracovní sílu a že následkem toho to, co vydělal, nepatří jemu, nýbrž celé vsi. Ani mu nepřijde na mysl, že by si mohl něco ze své mzdy nechat jako svůj soukromý majetek. Lidové noviny 29. 3. 1930

OTOKAR BŘEZINA O BENEŠOVI Ve své kritické stati o Hovorech s Otokarem Březinou od paní Gisy Pickové-Saudkové píše referent A. N. v tomto listě, že čtenář někdy autorku “přistihne… při nepochopení ironického smyslu výroků Březinových (např. na str. 294 souhlas s taktikou E. Beneše a p. v.)”. Vzpomínaje na jeden svůj hovor s Otokarem Březinou o tomtéž předmětu, vyhledal jsem uvedený pasus v knize paní Saudkové. Zní v celém rozsahu takto: “O ministrovi Benešovi praví Mistr, že to dělá, jak za daných poměrů nejlíp může. Líbí se Mistrovi, že vedle Mussoliniho v Římě

164

navštíví i církevní hodnostáře, a za výborný tah prohlašuje, že zatímco Tuka agituje mezi katolíky proti státu, Orlice jsou vypravovány do Paříže za patronance našeho vyslanectví a našich úředních kruhů. To je nejlepší odpověď. Dobře to dělá Beneš: neztrácet sil, neztrácet sympatií, sbírat, nerozptylovat! Pravda, mluvil jsem sám někdy dost ostře proti němu. Byl jsem nervózní, když jsem viděl, že se dějí chyby a že se ruskému komunismu dělají ústupky větší, než je nám zdrávo. Mohlo se přece počkat, až co řeknou naši velcí spojenci, Francie a Anglie; s monarchisty ruskými bylo nešetrně nakládáno. Tak byla z republiky vykázána vdova po generálu Bobrinském, když se sem uchýlila, protože její muž sloužil v carské armádě. A ten Bobrinský svého času byl u nás slaven. Všude, kde se objevila jeho bílá čapka, zůstávali lidé stát a ukazovali si ho. Tu se mělo jednat šetrněji a taktněji. Ale dnes nemohu než chválit práci, jak ji koná Beneš.” Mám za to, že věcně můžeme z citovaného výroku vyčíst jen přímý souhlas nebo nesouhlas Březinův s Benešem, opřený o konkrétní příklady, ale ani stopu po nějaké ironii. Neposloužilo by památce Březinově, kdyby mu bylo přičítáno bezvýhradní smýšlení dejme tomu Národa nebo Poledního listu. Přes své vyhraněné politické antipatie smýšlel a mluvil Březina vždy jako muž spravedlivý, který rozdíl v názorech neobracel ve zlostné a stůj co stůj invektivní nepřátelství. Myslím, že tento ušlechtilý Březinův rys si může každý ověřit právě na uvedeném citátu. Lidové noviny 13. 9. 1930

1931 DOKUMENT ZE SOVĚTSKÉ KOLEKTIVIZACE Sovětský život je značně popletený. To je známá pravda, o které netřeba dlouhých úvah. Stačí dokument, například ten, který

165

otiskuje sovětský časopis Molodaja gvardija. Je to protokol č. 62 o žádosti občana Girše Levitina, aby nebyl zařazen mezi kulaky, kteří se při kolektivizaci a spojeném s ní odkulačování – likvidaci třídy zámožných sedláků – zbavují majetku a musí se stěhovat za obvod kolektivizované vesnice. Zmatení pojmů, výrazů a závěrů je tak důkladné, že pobaví i čtenáře vzdálené na tisíce honů sovětského života. Citujeme: Předmět jednání: Žádost občana Girše Levitina. “Vzhledem k tomu, že obecná schůze sedláků naší obce postavila mou kandidaturu jako kulaka podléhajícího odkulačení, prosím velevážený Komnezam (komitét nezámožných sedláků na Ukrajině), aby pronikl do této věci a zrušil usnesení o mé likvidaci jako třídy, protože pomluva, že prý jsem věrou a pravdou sloužil Mikuláši II. a přivlastnil si peníze, které se měly rozdat vojačkám, když jejich muži, chudí sedláci, hnili v zákopech, – to všechno je drzá lež. Zrovna tak se to má i s tlachem, že prý jsem půjčoval pud mouky a dostával za to tři pudy pšenice. Jsem ochoten zapřisáhnout se vším, co bude Komnezamu libo, že na tom není ani stínu pravdy, protože jsem nikdy nebyl exploátor, a to mohou potvrdit i lidé, kteří mi pomáhali sklízet úrodu, když to ještě bylo dovoleno zákonem a kdy jsem za to nebyl ještě počítán mezi kulaky. Jediná má vina spočívá v tom, že můj otec byl skutečně silný hospodář a zažraný starorežimník. Ale on přece, zaplaťbůh, zemřel a dluhů zanechal po sobě víc, než mám vlasů na hlavě, a protože to je má jediná vina, na které koneckonců nemám viny, protože jsem vůbec nestál o to, aby mne zplodil právě kulak a nadto starorežimník, prosím, aby nespravedlivé usnesení o mé likvidaci jako třídy bylo zrušeno a abych byl přijat do kolektivu jako všichni sedláci.” Rozprava: Brusackij Eljokum uvádí, že Girš Levitin přidal do své žádosti značnou dávku demagogie; počítal s tím, že se mu podaří zatemnit touto cestou třídní vědomí chudiny, která má být vždy na stráži a dovést rozeznávat machinace nepřátel mezinárodních i domácích, jako je tento občan Girš Levitin. 166

Kalmanovič Josef praví, že nesouhlasí se soudruhem Brusackým v otázce odkulačení občana Levitina, který si založil velké hospodářství. Komunistická strana je pro kulturní hospodářství a jen určitá část naší chudiny má až příliš závistivé oči. Meler Fajvl praví, že nemůže nijak pochopit, jak si může takový soudruh, jako je Kalmanovič, který nosí v kapse legitimaci strany, dovolit polévat tak neproletářsky špínou hrdé jméno Komnezamu. A pokud jde o takové politické židáčky, jako je Levitin, Komnezam je odhalil se všemi příznaky jako vyděrače, kteří se přežírali pečenými kuřaty v době, kdy vesnický proletariát se statečně válel na frontách s rudým praporem v rukách. Blechman Bencij prohlašuje: My všichni víme, co byl roku 1921 vážený občan Levitin, kdy jsme se my všichni váleli s vyplazenými jazyky a s nenávistí se dívali na nešťastný balíček rýže nebo mouky, které vydávala prostřednictvím občana Levitina americká Ara (zde si dovolíme redakční poznámku, že tak se nazývala americká pomoc hladovějícím v Rusku za známé hladové epidemie), a za ten balíček rýže odírala nestydatě naše soudruhy v Americe. Usneseno: Postavit kandidaturu občana Girše Levitina jako kulaka, kterého třeba zlikvidovat jako třídu, a požádat selský sovět a také okresní výkonný výbor a okresní výbor strany o schválení tohoto usnesení. Lidové noviny 2. 9. 1931

BIA TORBAGY Atentát na rychlík ve stanici Bia Torbagy leží na nás dosud jako noční můra; neboť zvrátit tu jistou důvěru v bezpečnost vlakové dopravy, aspoň v její bezpečnost proti zlé vůli lidí, znamená otřásat jeden ze základů technické civilizace, v níž chtíc nechtíc žijeme. Kdyby se mělo potvrdit, co dosud je jen dohadem, že totiž vlakový atentát u Bia Torbagy je dílem komunistů, pak by jméno staničky

167

Bia Torbagy mělo být zapsáno v lidské paměti tak jako jméno lodi Lusitanie. Když Němci za války potopili s Lusitanií sta nic netušících civilních osob s ženami i dětmi, otřásl se svět hrůzou a jeho svědomí se obrátilo proti státu, jenž vyslal neblahou ponorku do boje proti mravním jistotám vzdělaného světa. Může se říci, že na Lusitanii Němci prohráli svou válku. Je-li nějaká komunistická skupina strůjcem útoku na spící lidi unášené vlakem a ničím se neprovinivší na sociální bídě kraje, kterým projížděli, pak je to čin tak sprostý a pitomý, tak pobuřující, že by ve jménu všech lidských hodnot nemělo zůstati jediného neutrála na této bojové frontě. Budeli hrozný čin v Bia Torbagy právem přičten k tíži útočnému komunismu, prohrál komunismus právo na poslední špetky sympatie nebo aspoň tolerance; potom by mělo být každému vzdělanému a odpovědnému člověku jasno, na které straně není jeho místo. Lidové noviny 16. 9. 1931

CO S MARTINEM? V těchto dnech bylo opět nasypáno drobet řeřavého uhlí na hlavu Martinských: že k slavnému odhalení náhrobku Svetozara Hurbana Vajanského na starém cintorínu svatomartinském opomenuli pozvat i bratislavskou univerzitu, i literární činitele z druhé strany Karpat, že Turčanský Svatý Martin si v tom poněkud zatrucoval nebo co. Budiž, je to patrně chyba; památka básníkova tím byla ochuzena o kousek spravedlivého a zaslouženého holdu i od těch, jež živí Martinští nemají sice ve zvláštní lásce, ale kteří přesto by rádi složili věnec vavřínový na náhrobní kámen velkého svatomartinského rodáka. Ale za takovým pochybením bývá obyčejně hlubší příčina; hledáme-li ji, narazíme na martinský problém. Nejsem zrovna kompetentní řešit ten problém, jenž není jen lokální, ale týká se celého slovenského života; kdo zajde do

168

Turčanského Svatého Martina, narazí na něj očitě, i kdyby od nikoho neslyšel o martinských bolestech a hořkostech. Ten problém člověk potká na martinském cintoríně, kde čte na náhrobních kamenech tolik jmen, jež znamenají slovenskou historii; vidí jej v knižnici Matice slovenské, kde najde nejúplněji na půdě státu sebránu slovenskou literaturu, od českých biblí a Tranosciů po první náznaky slovenské spisovné řeči v edicích jezuitských a odtud až po mohutnou bibliografii slovenské literatury, kterou nyní martinská Matice publikuje. A vidí jej v muzeu, jež se dnes podobá zvláště skladišti, ale už příštím rokem bude v nové budově největší na Slovensku sbírkou slovenského lidového umění a folkloru. Potká jej – promítnuty do budoucna – i ve Štefánikově ústavě, ze kterého vyzařuje výchova nové ženské generace po celém Slovensku. Svatý Martin je slovenská tradice; na každém kroku potkáte stopy toho těžkého a násilně přerušovaného slovenského hrdinství, té drobné práce pomalu už stoleté. Pro národy šťastnější je sto let nemnoho; pro Slovensko je to bezmála všechno. Ta ona místní tradice se lehko přehlédne; ale tady je jí daleko víc, než aby kdo směl jí nedbat. Cítí-li se dnes Turčanský Svatý Martin jako místo deposedované, zbavené velkých prerogativů tradice, můžeme pochopit jeho bolest; ale můžeme si ji fomulovat pozitivně: že Martin hledá své poslání, svou plnou funkci v národním životě slovenském, – a na to má právo silou své tradice i své zeměpisné polohy. Kdybychom v hlavních rysech srovnávali situaci například Bratislavy a Turčanského Svatého Martina, viděli bychom na straně Bratislavy polohu na rozmezí tří národností, starou tradici osvícenskou a zednářskou, civilizační funkci amalgamizace kulturních i etnických sil; na straně Turčanského Svatého Martina polohu centrální a čistě slovenskou, starou tradici buditelskou a národně konzervační, kulturní funkci kmenové sebezáchovy a svojskosti. Nuže, živá otázka je, nedají-li se i dnes ty dvě funkce, dobře založené zeměpisně i historicky, plně vyvinout a zhodnotit; není-li tu k harmonii národních sil stejně zapotřebí zvláštního poslání Martina tak jako zvláštního poslání Bratislavy. Bratislava už svou polohou je 169

cosi jako československá a středoevropská Ženeva; Martin zavřený v horském klínu Turčanské zahrádky, přirozený střed nejčistších slovenských oblastí, Oravy, Trenčína, Nitranska a Liptova, se zdá předurčen k tomu, aby zůstal strážcem svébytných národních hodnot slovenských. To zní trochu jako teorie; ale kdo se podívá blíž na Martin, najde to tam jako skutečnost, počínajíc cintorínem mrtvých a končíc velkou a trochu zklamanou vůlí žijících, kteří cítí nesplněné poslání Svatého Martina. Lidové noviny 3. 10. 1931

POZVÁNÍ K PODEPSÁNÍ A ODPOVĚĎ Velectěný pane! Jsme přesvědčeni, že se Vás hluboko dotkla tragédie u Frývaldova. Proto žádáme Vás zdvořile, abyste se svým podpisem připojil k akci, která nechce nic více než dokázat, že i dnes žije v nás lidská solidarita. Zdeněk Nejedlý F. X. Šalda J. Krejčí Josef Kopta Souhlasíte-li, zašlete podepsané na adresu: Zdeněk Nejedlý, Smíchov, Dientzenhoferovy sady. “Nelze mlčet – to jistě ozývá se dnes v každém, kdo neztratil poslední špetku mravní odpovědnosti za to, co se u nás děje. Střílí se do demonstrantů. Demonstrovat za právo je svatá povinnost člověka, který není otrokem. Každý z nás také, za Rakouska, demonstroval. Ale tehdy se nestřílelo. Dnes se střílí. A střílí se demonstrantům do zad – do prchajících. V osvobozeném národě, svobodném státu! Nemluvíme o věci politicky. Mluvíme lidsky. Protestujeme. Ano více – křičíme, neboť mlčet – toť být spolupachatelem. A dále: protestujeme jménem lidské inteligence proti tomu, co se uvádí na omluvu. Je nutno již jednou říci, že jsou to atentáty na

170

lidský rozum. Ozbrojený četník musí prý střílet – do dětí, do žen, do prchajících. Nemusí nám i z toho být – hanba, že se nám ukládá v to věřit? Hlásíme se proto: je nás dost těch, kteří jsme jiní – srdcem, rozumem, vším.” V Praze 28. listopadu 1931 * Vážený pane profesore, projev, který jste mi zaslal, nepodepíši, a sice – promiňte, že to řeknu tak rovnou – pro jeho frázovitost a neurčitost. Máme-li pokdy věc si rozmyslit, nebudeme obecně vzlykat, nýbrž protestovat proti něčemu určitému, tedy ve frývaldovském případě: 1. Proti okresnímu hejtmanovi, který předem – neznámo proč – zakazoval nejen demonstraci, ale i schůzi dělníků. S tím protestem bych naprosto souhlasil. 2. Proti ministerstvu vnitra, vydalo-li politickým úřadům takové instrukce nebo staví-li se za postup politického úřadu ve Frývaldově. Souhlasím. 3. Proti parlamentu, že až dosud nevyřešil do důsledků celý případ. Souhlasím. 4. Proti četníkům a jejich střílení. Jenže o tom jsou až dosud známy dvě skoro diamentrální verze, jak to vlastně vypadalo. Pokud není rozpor ve svědeckých výpovědích objasněn, necítím se v právu tvořit si svůj úsudek a někoho veřejně obžalovat. 5. Proti agitátorům, kteří zbytečně vedou dělníky a ženy proti nabitým puškám. Souhlasím. Kdyby mi věc byla jasná, nespokojil bych se podpisem na manifestu i určitěji formulovaném, nýbrž psal a třeba i křičel bych o věci sám. S projevem plné úcty Karel Čapek Přítomnost 30. 12. 1931

171

1932 CO KDO ŘEKL Řekl jeden cizinec, který už něco viděl: “Poslyšte, kdyby tohle dělali v sovětské Rusi... to by všichni snobové světa před tím leželi v prachu.” Řekl generál Syrový, když viděl cvičení žen s kuželi: “Pane na nebi, tohle by byli vojáčkové! Ty bych dal vymustrovat!” A když stály ženy pěkně vyřízeny, vydechl jeden mírný abstinent: “Koukejte, to je krásné… jako dvacet tisíc lahví vína ve vinném sklepě.” Kdežto předseda sněmovny Malypetr si liboval v cvičení mužů: “Slyšíte, jak jejich pohyby šustí? To je, jako když žnec sáhne rukou do zralého obilí.” Ministr Beneš zářil. “Tak co tomu říkáte?” děl kdekomu na potkání. Nedalo mu to: dělal propagandu pro slet a pro náš stát… div ne i u těch sokolů. V jedné figuře cvičení s kuželi odložily ženy kužele, takže každá řada žen byla po jedné straně rámována bílým řádkem kuželů. “Táto,” vydechla v tu chvíli paní Revilliodová k panu prezidentovi, “to je tak hezké, jak když moře při odlivu nechává na pláži pruh pěny.” Lidové noviny 5. 7. 1932

*** NAČ REPTAT JEN a skuhrat s citlivostí nemužnou? Když není víc, i cibulička je nám almužnou. Když není víc,

172

i zprávy ze Ženevy rozjaří, neboť i tam se občas něco téměř podaří. To vzácné je, i diplomaté že se dohodnou; buď sláva jim, dokud to zase nějak nezbodnou. Toť zajisté je předvánoční dobré znamení, že jednou zas svět slavnostně se zřekl válčení. A na důkaz, že opravdu lze žíti v pokoji, se například Německo rovnoprávně ozbrojí. Toť v pořádku a zcela jasně z toho ovšem plyne, že vyzbrojit se budou muset taky státy jiné. A potom zas v Ženevě diplomaté k stolu sednou a slavnostně se budou odzbrojovat ještě jednou. (Ba, přátelé, to žádná švanda není; tomu se říká: cesta k odzbrojení.) Lidové noviny 17. 12. 1932

173

1933 KARLOVY VARY NA PRAHU SEZÓNY Jsou to potíže: nejprve – hned od války – odpadli Rusové; v posledních letech ubývá Američanů; letos už se otevírá mezera po říšských Němcích. Bývalo jich tu průměrně patnáct tisíc ročně; už na začátku sezóny je tu o tři tisíce hostů méně než loni. Je to důkladně vidět: velké hotely jsou povážlivě prázdny, ceny jdou dolů, zdá se, že tu je víc východních židů, víc jeptišek, víc kněží než kdy jindy; to proto, že těch druhých, těch okázalejších a hlučnějších hostí je o tolik méně. Karlovy Vary se opravdu stávají lázněmi; zlidověly jaksi – a hlavně zčeštěly; skoro polovinu chodců s pohárky v ruce slyšíte mluvit česky. Je otázka, pochopí-li Karlovy Vary plně a včas tento vývoj věcí. – Ještě před několika dny se poklidný život lázní občas zhustil; desítky lidí se zastavovaly, pak to byla sta a sta čekající půl hodiny, hodinu třeba v dešti, až z domu U Tří mouřenínů vykročí štíhlý starý pán s bílou bradkou. Jen dva kroky přes chodník k čekajícímu autu; v ten okamžik letí dolů všechny klobouky v uctivém mlčení, až auto dávno přejelo. Zástup lidí ze všech koutů světa zdravil prezidenta Československé republiky. Lidové noviny 29. 6. 1933

O ČEM TVORBA NEVÍ V posledním (t. č. skutečně posledním) čísle Tvorby je otištěno toto: na jedné straně obrázek zpívajících dětí z Plickova filmu Zem spieva, a na druhé straně obrázek s textem “dítě ze skutečného Slovenska”, a na obrázku ubohé, otrhané, špinavé děcko. To tedy, podle Tvorby, je to pravé Slovensko, kdežto Plickova fotografie je prý “folkloristický kýč”. Jenže Tvorbě se stalo malé... řekněme kavárenské nedorozumění. To všivé a otrhané dítě totiž není

174

Slováček; je to etnografický typ cikánského dítěte, jak pozná na první pohled každý, kdo jednou viděl východní cikány. Toto cikáně, to je podle Tvorby “skutečné Slovensko”, kdežto ty hezké zpívající holčičky v krojích –. Nuže, Tvorba ovšem neví, že se na Slovensku děti opravdu smějí, opravdu tančí a zpívají – přes všechnu bídu; že slovenské děti nejsou otrhané a zavšivené, že jsou proti jiným krajinám až nápadně čisté a úpravné – přes všechnu bídu a druhdy i trachom. Ne, toto Tvorba již při svém zájmu o Slovensko neví; patrně tam z těch pánů nikdo nikdy nevkročil nohou, neboť by si nemohl plést cikánský tábor se skutečným Slovenskem a snad by nemohl nepozorovat, že i to nejchudší Slovensko má ve svých lidech i dětech zvláštní krásu a důstojnost, jaká se najde málokde. Nebo je to intelektuálům z Tvorby jedno, dotknou-li se tak nejapně slovenského lidu: jen když to pro kavárenské čtenáře vypadá jako “revolučně dynamický způsob pohledu na věci a lidi”. Lidové noviny 28. 11. 1933

V DEN POHŘBU Vždy nosíval v ruce růžičku nebo květ karafiátu a voněl k nim, vždy velmi elegantní, jako ze škatulky, vymydlený a hladký, s pěknými energickými gesty rozeného pána. Říká se sedlák, ale rytířský rod Švehlův je doložen už z husitských válek. Podivuhodný smysl pro sochy a obrazy, pro architekturu, pro krásné věci. K tomu pěkný, pevný, aristokratický obličej, robustní a chytrý, tvrdý a neobyčejně oživený. Každým coulem pán, něco jako anglický squire. To selství bylo v něm spíš věc tradice a přesvědčení, věc krve, a ne věc rukou. Zvláštní směs velitelství a plachosti, vůle panovat a touhy nebýt viděn. Těšila ho moc a netěšila ho sláva. Silný, když vládl, slabý, když byl prošen. V názorech písmácký mystik, v projevech drsný až k cynismu: jeho dílo uzavírá obojí pól. Neúprosně konkrétní ve vztahu k lidem, byl proniknut úctou k abstraktní autoritě státu. Silák vonící k růžičce, myslitel s

175

rabelaisovským slovníkem, muž z lidu a král Ječmínek, rozumář a člověk instinktu. Jen v takových protikladech lze opsat tu bohatost života a mozku, to kouzlo osobnosti, která dnes bude pohřbena na selském hřbitově. Položme na jeho rakev vonnou a jemnou růži, jakou měl rád. Lidové noviny 15. 12. 1933

1934 ŠEJDREM NA LEVICI Když už nás neváže velikonoční mír, můžeme vyřídit jeden trapný případ z minulého týdne. Satirický časopis Simplicus, který vznikl z podnětu a za spolupráce uměleckých a literárních emigrantů německých, přinesl z českých luhů pod názvem Nelidský hlas tlach tak patologické špinavosti a sprostoty, že je bez příkladu i v poměrech, ve kterých vycházel kdysi Nájemník a později Šejdrem. Je veřejná hanba, že se u nás takto může psát o ženě; neříkejme rytířství, ale prostá lidská slušnost nemůže mlčky přejít přes podobnou nízkost. Tím trapnější je, že bůhví čí vinou se toto tiskové svinstvo dostalo do listu, jehož politická fronta počítala se sympatií kulturní veřejnosti. Skoro se zdá, že se do Simplica přestěhovali anonymní spolupracovníci a... také podivní inzerenti bývalého Šejdrem a že se zde pod praporem kulturní levice veze kontraband, jenž nese značku docela jiné provenience. Pozor na to; je tam například obrázek na téma Společnosti národů, který by se dokonale zapásl řekněme do tiskovin pana Stříbrného. Budiž jednou řečeno, že věc názorů nelze odloučit od mravní a kulturní úrovně; ta nakonec rozhoduje o tom, kam kdo patří. Simplicus se bude muset rozhodnout, má-li se připočítat k domácímu šejdrismu – nebo jinam. Lidové noviny 5. 4. 1934

176

POZNÁMKY O EDVARDU BENEŠOVI Nikdy se mi nenaskytla lepší možnost pochopit politický temperament Edvarda Beneše, než když jsem ho viděl hrát tenis. Jsem téměř laik, pokud jde o tenis a politiku. Rozdíl mezi hrou pana Beneše a jiných hráčů ale pozná i laik. Nespočívá totiž pouze ve větší vášni a pohyblivosti, kterou vkládá do hry. Zatímco jeho soupeř nechával plavat příliš těžké údery, pan Beneš vybíhal i za těmi nejtěžšími míčky a nikdy je nenechal jen tak proletět; žádný míček mu nepřipadal tak těžký, aby mu nestál za námahu. Vyskakoval i za těmi hodně vysokými a řekli byste, že by se pro nízký míček byl ochoten zavrtat do země. Divák chtivý tenisové krásy by možná panu Benešovi vytkl, že nemá styl. V tom ale právě spočívá styl jemu vlastní: nezahodit ani tu sebemenší šanci a pokusit se míček vrátit i v případě, kdy by to jiný na jeho místě již vzdal. Když jsem tak pozoroval pana Beneše, jak hraje tenis, říkal jsem si, jestli jeho styl v tenise nesouvisí s jeho stylem v politice: nezanedbat jedinou příležitost, nevynechat jedinou možnost zaznamenat bod, vrhat se vždy naplno do každého činu se vší houževnatostí a rychlostí, které je schopen, bez obav z vyčerpání, aniž by na okamžik ztratil optimismus muže stvořeného k rychlému jednání. Nikoliv však optimismus toho, kdo zůstane stát blaženě se založenýma rukama, ale optimismus člověka, který si za každé situace řekne, že stojí za to něco podniknout, a který jedná, i kdyby měl zůstat osamocen a bez pomoci. Jsem přesvědčen, že pokud by lidstvo stihla nová potopa, Edvard Beneš by byl prvním, kdo by se pustil do stavby archy nebo prámu. Avšak tato potřeba jednat neobsahuje ani náznak improvizace. Pan Beneš je navíc člověkem obdařeným analytickým a logickým duchem. Ať pronese nebo vysvětluje cokoli, vždy rozdělí pojednávané téma s matematickou jistotou na základní části a nadhodí všechny aspekty, které z tématu logicky vyplývají; zaprvé se věc má takto a takto, zadruhé ji provázejí tyto okolnosti, zatřetí vyplývá nutně z této příčiny, a tak dále podle potřeb. Toto logické

177

rozdělení problému mu pak umožňuje okamžitě reagovat na jakýkoliv jev. V jeho pojetí světa nemají místo zjednodušená a pohodlná řešení stejně jako víra, která hory přenáší. Či spíše: přenášet hory, pročpak ne, ale jen za podmínky, že po lopatách přemístí zem a vozíky plné kamení… V jeho analýze nenajdete ani stopu po rétorice. Pan Beneš se vyhýbá rozvláčným a výmluvným výrazům. Všechny jeho činy jsou rozdělené na části a součásti, které odpovídají rozdělení politického tématu na různé aspekty. Vůdcové dnešní doby často připomínají středověké kapitány, kteří stáli v prvních řadách a mávali ohnivým mečem mezi bojovými zástavami vlajícími ve větru. Velitelé dnešních vojsk již ohnivým mečem nemávají; studují terén, přístupové cesty, způsoby zásobování a jiné neméně prozaické věci. Politické koncepce Edvarda Beneše a způsoby jejich použití se podobají mnohem více strategii moderní než středověké. Pravdou ovšem je, že pokud budou lidé považovat politiku za divadelní scénu, budeme tu a tam v čele mas potkávat i ty, kteří mávají zástavami a vyhlašují ohnivá hesla. Tato vynikající schopnost analýzy, která je panu Benešovi vlastní, je v oblasti teoretické plodem disciplíny vědce sociologa, jehož zaměření je však veskrze praktické. Domnívám se, že jeho schopnost reagovat vyplývá právě z tohoto neotřesitelného daru analýzy. Jakmile je zkoumaný předmět rozdělen na základní části, nejsme již proti němu bezmocní a víme, za jaký konec ho nejlépe uchopit. Realita, myšlenkou redukovaná na příčiny a elementy, nemůže nám již uniknout ani přesáhnout naše síly, pokud jsme si ovšem vědomi jejich hranic. Nazveme-li určité události “během dějin”, vyjadřujeme tím, že není v naší moci je ovládnout, a tak nám nezbývá než se vzdát. Analýza je naopak prostředkem, jak se ubránit fatalismu, který kolísá mezi zaslepeným optimismem a odevzdaným pesimismem. Ten, kdo ví, že je v jeho moci porazit aspoň část sil nepřátel, udělat alespoň něco, čím by uvolnil sevření osudu, ten nikdy nepřijme porážku předem a nikdy neztratí odvahu. Je jisté, že každá politika založená na analýze faktů, jak je tomu v případě Edvarda Beneše, je nahony vzdálená patosu a 178

dramatickému efektu. Nepěstuje ani výmluvná gesta, ani halasné sliby, což však neznamená, že by byl takový druh politiky zbaven svého ideálu. Analýza, jež není ve službách přesných a dlouhodobých záměrů, se stává pouhou rozkladnou kritikou. Aby mohla sloužit jako příprava k činům, musí být nepřetržitou zkouškou toho, co může být učiněno k dosažení trvalých a přesných záměrů. Analýza se zároveň musí řídit pevnou koncepcí, která však musí neustále podléhat trvalé kontrole a pečlivému zhodnocení reality. A právě na tomto souladu analýzy a syntézy spočívá základ racionální politiky. My Češi jsme povahy veskrze racionální díky přirozeným dispozicím a každodenní praxi. Vrozený racionalismus je často kompenzován sklonem k politice romantické a sentimentální povahy. Rádi snad někdy necháváme v politice volný průchod podnětům, jimž upíráme místo v běžných životních situacích. Edvard Beneš bývá svými spoluobčany často obviňován z výlučného a jednostranného prosazování racionalismu. Táži se, zda není více jednoty v něm než v mnohých z nás, protože on dal na politické scéně světové i domácí vykvést plodům nejvlastnějších kvalit českého národa: smyslu pro realitu, vytrvalosti a smyslu pro houževnatost. Ať je tento světoobčan a zároveň příkladný Evropan považován za ztělesnění nejdůležitějších ctností svého národa. Má to pro nás hluboký význam, neboť je to naše vizitka. L’Europe Centrale 26. 5. 1934

VÝSTŘELY V MARSEILLE Ano, mohlo se to stát spíš v Marseille nežli kdekoliv jinde. Protože Marseille, to je takový kotlík, ve kterém to vře všemi palčivými přísadami jihu. Podivné, vzrušené město, směs dobrodruhů z celé Evropy, negrů, Arabů, emigrantů, lidí odněkud zabloudilých nebo na odskoku někam do světa.

179

V Marseille se může stát cokoliv, a nemusíme se tomu divit. Žhne to tam v lidských očích kdekterým fanatismem, láskou, nenávistí, chtíčem, desperátstvím. Snad ta salva výstřelů, která tam padla, může být zčásti přičtena k horečnosti toho kvasícího přístavu: přesto víme a uvědomujeme si s hrůzou, že tu zase jednou jako trhlinou v zemi prokmitlo žhavé a sopečné nitro Evropy. Počtvrté, popáté tohoto roku se to někde řeřavě provalilo, zase to bylo na čas zasuto, ale přesto se nelze ubránit tomu, abychom ty krvavé, zuřivé události neseřadili v řadu symptomů. Toto je dnešní Evropa, svět tisícileté vzdělanosti, ohnisko rozumu, dílna lidského pokroku! Je potřeba ještě něčeho víc, aby se všichni zhrozili tohoto šílenství, nestačí to ještě, aby se svět pokusil vrátit se k rozumu? Bude to ještě dál v osudech vzdělaného světa pracovat s vášněmi, s politickou zběsilostí a politikou krve a bouchaček? Za letošní rok bylo už těch mement dost. Už není ve hře jenom ten nebo onen stát, ten nebo onen režim: teď už jde o věc celé Evropy. Lidové noviny 10. 10. 1934

1935 DVĚ OPRAVY První “oprava trapné chyby v článku S. K. Neumanna” byla v Rudém právu: “Mělo býti správně: A bylo-li těch 60 nebo 119 popravených – naprosto ne nevinných – obětí, jak pranepatrná je to oběť v zájmu pořádku.” To je oprava tiskové chyby, ale to nestačí. Ještě je třeba opravit jednu chybu věcnou. Poprava 60 nebo 119 lidí, to už není poprava, nýbrž masakr. Musíme se snažit o jakousi přesnost v pojmech. Ani jeden jediný popravený není pranepatrná oběť, nýbrž v každém případě těžká a hrozná věc, i kdyby šlo o vraha. T. G. Masaryk

180

označuje ve svém kalendáříku den, kdy podpisuje rozsudek smrti, vážným křížkem. Básník klidně napíše, že poprava 119 lidí je pranepatrná oběť. Nemůžeme zamlčet, že se mu přihodila trapná chyba, jež bohužel není jenom tisková. Lidové noviny 12. 1. 1935

1937 SPISOVATEL A VOJÁCI Pod tímto titulem vzal si mě v Důstojnických listech 21. t. m., jak se říká, na paškál plukovník gšt. E. Moravec. Kdyby to učinil sám za sebe, snad bych mu odpověděl jinde a jinak; ale protože mluvil jménem vojáků, obracím se se svou odpovědí k těm, za něž psal. Prosím jen o jednu paritu: mluvil-li plukovník Moravec obecně za vojáky, dovolte mi, abych mluvil obecně za spisovatele, a nikoliv za svou osobu. To udělal za mne a beze mne plk. dr. František Langer měrou až vrchovatou; i nebudu se k té stránce věci už vracet. Jen jedno bych předeslal: že jde-li tu o výměnu názorů mezi spisovatelem a vojákem, nežádám pro spisovatele tu výhodu, kterou pan plukovník vymáhal pro vojáka, když psal: “Člověk zbraně, který zítra půjde na smrt za vás, kteří si hrajete s pejsky, kopete v zahrádkách a opěvujete západy slunce, je hoden šetrnosti, i když někdy vybočí z jízdní dráhy.” Spisovatel o takovou šetrnost stát nebude, jednak proto, aby se rovnou vyřídilo, co se vyřídit má, jednak také proto, že nevidí tak hluboký rozdíl mezi muži zbraně a těmi, kdo si hrají s pejsky, kopou v zahrádkách a opěvují západy slunce. Jak známo, dojde-li jednou na ty zbraně, půjdou ti, kdo kopou v zahrádkách, stejně na smrt jako mužové zbraně; budou konat svou službu v zákopech nebo v zápolí a nebudou mít většinou k té smrti o nic dál než mužové zbraně. Nepůjdou vojáci na smrt za ty, kdo kopou na zahrádce; ale všichni ponesou své riziko ve jménu

181

těch, kdo po nich si budou hrát s pejsky, opěvat západy slunce nebo dokonce nosit zbraně. A nyní k článku plukovníka Moravce, který píše: “… Náš důstojník nechce být kritikem uměleckých hodnot literární tvorby, má však svůj úsudek o branné výchovné hodnotě některých literárních děl. Alois Jirásek nesporně udělal před válkou pro brannou výchovu našeho národa více, než mohl dokázat půlroční pobyt v kasárnách. Proto se důstojník, kterému záleží na tom, aby měl mezi svými vojáky alespoň takové chlapy, jaké měl v legiích, velmi zajímá o to, jak se moderní československá literatura stará o morální otužilost našeho občana. –– Voják v určitém smyslu nechápe Karla Čapka, který je přímo chorobně citlivý k otázkám běžné politiky a přitom tak necitlivý v otázkách národní výchovy. Na jedné straně v Evropě ztroskotala odzbrojovací konference a udělalo se dusno. Na druhé straně si spisovatel hraje se štěnětem. Na jedné straně se žaluje, že se v národě dost nevychovává odvaha, sebevědomí. Na druhé straně spisovatel předkládá trilogii, kde v prvním díle je popisován mátožný typ podkarpatského horala, v druhém nemužný typ exotického dobrodruha a v třetím občánek plandavý, takový Švejk v civilu… Ale jděme dále. V Evropě stačí půlkrok a jsme ve válce, dr. Karel Čapek však vykládá o cestě na sever, pozoruje skály, kreslí. Pročteme a máme dojem, že Evropa je v boží dlani, tolik míru, tolik bezstarostnosti. A vojáci čekají a čekají, kdy se objeví nový Jirásek naší demokracie, poněvadž Jirásek naší poroby už nestačí. Vojáci, aby tento stát uchránili, potřebují národ chlapů. Chlap, to je tvor mužského rodu, který staví povinnost a boj před citová utrpení a před hru. – – Dobrá kniha vydá někdy za sto tanků.” Poněvadž jsem si vyžádal čest, abych směl odpovídat za spisovatele obecně, přiznám panu plukovníkovi víc, než co ve svém článku vytýká; přiznávám kajícně, že také Božena Němcová se nevěnovala výchově chlapů, že Otokar Březina si všímal víc vesmíru než branné výchovy, že v Janu Nerudovi postrádám ctností vojenských a že vůbec česká literatura je ve většině opravdu 182

převeliké naprosto civilistická. Útěchou je mi, že to s jinými literaturami, pokud je znám, nestojí jinak. Pan plukovník jistě nepokládá Francouze za nejhorší vojáky; ale asi by nemohl uvésti vedle Quintona nebo snad někdy Montherlanta mnoho francouzských spisovatelů, kteří by pěstovali mravní chov chlapů; v anglické literatuře to s výjimkou starého jingoisty Kiplinga taky nevypadá jinak; přesto bychom svému národu přáli to tuhé a loajální chlapství Britů, že ano? Pokud je mi známo, jediná literatura se záměrně věnuje racionálnímu chovu vojenského hrdinství. Je to ovšem písemnictví dnešního Německa. Mám jakési pochyby o tom, že by se nám mělo stýskat po takové literatuře a takové výchově národa. Myslel jsem dosud, že naše duchovní místo je spíš – na té druhé straně. Klade-li pan plukovník takovou váhu na výchovu našeho národa k branné statečnosti a mravní otužilosti, má k tomu jako voják plné právo a můžeme s ním jenom souhlasit. Nebudeme však zapomínat na jinou stránku věci: že muži i zbraně bojují vždycky o něco a za něco; že se bojuje za národ a mateřskou zemi; za národ, to znamená za jeho svobodu i duchovní nezávislost, za jeho duševní i hmotnou pohodu, za jeho jazyk, za jeho životní autonomii; bojuje se za lásku, za ženu a děti, za rodný kraj i za tu zahrádku, za domácí mrav i za vlastní políčko, za pravdu, za víru, za intimitu domova a za všechno, co dává lidskému životu plnou hodnotu. A tady myslím má svůj zvláštní úřad a poslání všechna dobrá literatura, všechno národní umění a myšlení, neboť odívá krásou a poznáním svůj národ a svou zemi, zpodobuje jejich tvář a šlechtí je klenoty kulturními. Nemyslíte, že všechno, čím se zvýší krása domova, radost a poznání života, láska k lidem i věcem, hledání pravdy a pocit duchovní svobody, že toto všechno rozmnožuje ten nesmírný poklad, který má být a bude hájen muži a zbraněmi? Nejsem sice voják, ale myslím, že ve válce rozhoduje i mravní strategie; že se jinak bojuje o výboj a slávu a jinak o právo, svobodu a lidství. Nemýlím-li se, nešli bychom nikdy do boje pro junáckou slávu, nýbrž pro ty druhé hodnoty, které máme čest a úkol hájit na 183

mravním území světa. A pokud naše kultura spolupracuje na těchto hodnotách míru, svobody a humanity, evropanství, práva a svědomí, mám za to, že plní svou největší povinnost vůči národu a jeho obraně. Ano, jsou knihy, které mají hodnotu divizí nebo tanků; ale jsou knihy a kulturní činy, které mají hodnotu tichého spojenectví, neboť zavádějí kulturní společenství mezi lidmi všech národů. Pan plukovník by mohl třeba žádat na našich hudebnících, aby místo kvartet nebo symfonií skládali vojenské marše; ale myslím, že dejme tomu Smetanovo Z mého života plní za nás poslání vyššího řádu. Prosím, nezvykejme si říkat, že vojáci potřebují něčeho jiného než ostatní národ okopávající své zahrádky nebo opěvující západ slunce. My všichni potřebujeme tanků i básní, chlapů bojových i žen, i hrajících si dětí, vojáků i poetů; nejsme dva světy, vojenský a civilní, nýbrž jediná obec bratří polem pracujících i bratří kutících na práci míru a poznání. Musíme udělat místo pro tu i onu práci; ale někdy se na sebe můžeme ohlédnout povzbudivě a se zájmem: Dělají ti druzí dobře svou věc? Buďme rádi, že v těchto úkolech není u nás doopravdy ani konflikt, ani usměrnění. Důstojnické listy 4. 2. 1937

ČECH PRO NĚMECKÝ ROZHLAS Vy, kdož se přete, zda náš rozhlas má na počátku dne potěšit srdce svých posluchačů veselými písničkami, nebo povznášející hudbou, dovolte, aby se slova ujal nestranný člověk, který ještě spí spánkem spravedlivých v době, kdy ostatním již v uších zní Vzhůru do nového dne. Mohlo by mu tedy být osobně jedno, zda se tou dobou rozléhá éterem zpěv kůrů nebeských, nebo hřmění orchestrionu. Chtěl bych oběma stranám pouze říci, že tak jako tak nelze dospět k žádné dohodě, a nedivil bych se, kdyby náš rozhlas,

184

poté co si vyslechl všechny rady, co má a nemá ráno vysílat, jednoduše mávl rukou a zavřel amplion či jak se v rozhlase jmenuje ta věc, které u lidí říkáme huba. Dohoda by byla daleko snazší, kdyby šlo jen o to, co chce ten nebo onen slyšet. Horší je, že ten, kdo si chce rozveselit srdce při holení nebo obouvání bot nějakým pochodem nebo polkou Pro Aničku, se málem urazí, když mu zahrají něco takzvaně vážného. Na druhé straně trpí pravá muka ten, kdo chce začínat den za vznešených tónů, a pociťuje jako morální úhonu, když má poslouchat nějaké to m-tata, m-tata. Hlavní chyba nespočívá totiž v tom, že lidé mají různý vkus, nýbrž v tom, že jsou nesnášenliví a opačný vkus považují za jakýsi bezohledný zásah do svých osobních práv. Různým uším by se mohlo vyhovět tak, že by se jednou hrálo to, podruhé ono; ale jak uspokojit lidi, kteří nejen trvají na svém, ale to jiné pobouřeně odmítají, ba přímo zakazují? V jistém ohledu tu lze vidět rozpor mezi demokratickou dohodou a choutkami diktátu; každý chce svou píseň, ale má tím již právo, aby ji zásadně vnucoval druhým? Mohli bychom však našemu rozhlasu možná poradit něco jiného. V průběhu dne jsou v našem středoevropském éteru hodiny, kdy nevysílají skoro žádné stanice nebo jen několik. Například hned odpoledne, když úředníci přicházejí domů, když se v mnoha rodinách teprve obědvá, a tak dále. Stanici, která by tou dobou vysílala dobrou hudbu, by snad vyhledali posluchači celého světadílu. Všude by si lidé mnuli ruce a říkali by: Teď si pustíme Prahu (jedna). Mluví se teď tolik o propagandě: tahle by byla účelná a dosáhla by daleko. Nejvážnější otázka našeho rozhlasu je však zcela jiná. Bez obalu řečeno, je to otázka německého rozhlasu. Nevím, jak dlouho se chceme ještě tvářit, že je nám jedno, co poslouchají tři miliony našich Němců. Rádiovým vlnám samozřejmě nelze uzavřít hranice. Ale stejně tak je jisté, že naši Němci nebudou zavírat své přijímače při dobrém programu nebo při dobrém zpravodajství. Nedělali by to ani Němci za hranicemi a tak by si zvykli na to, že v evropském prostoru slyší i demokratickou intonaci. Tím není rozhodně míněna 185

polemika s názory jiných států a vlád. Ale kdo má uši ke slyšení, ať si poslechne, jak se jinde myslí, jak se jinde svobodně mluví, lidsky cítí. Kdybych já byl naší vládou, tak bych tento německý, tento mezinárodní rozhlas pěstoval s obzvláštní láskou a moudrostí, aby se z něho stalo to nejvyšší a nejušlechtilejší, co si v evropském prostoru razí cestu. Požaduji podle Palackého pro český lid právo na duchovní zbraně. Bůhví proč nevyrábíme tyto zbraně s větším dosahem, než mají děla a letadla. Jen se podívejte na mapu, jestli naše země není geopoliticky stvořena k tomu, aby se stala rozhlasem střední Evropy: žádnou černou vysílačkou, nýbrž nejvyšší anténou evropského ducha. Prager Tagblatt 16. 5. 1937

*** KTERÝ ČESKÝ SPISOVATEL BY MOHL NEPOZDRAvit Otto Picka při jeho padesátce! Jednak náš starý Pick byl vždycky milý a hodný člověk, takový skromný poeta z gruntu srdce, a zadruhé byl prvním a obětavým tlumočníkem tolika českých básníků a spisovatelů v německé řeči. A když jsme u toho překladatelství – to nejlepší u Otty Picka je, že při překládání z české literatury se nikdy necítil být propagátorem nebo misionářem česko-německého dorozumění. Prostě se mu ty ony české knížky zalíbily; prostě cítil se v české literatuře doma a chtěl, aby něco dala také jiným čtenářům. Byl a je posláním umělec; chvála bohu, nikdy se nestal kulturním propagátorem z profese. Mimo politiku, mimo programy, mimo cokoliv, co by čpělo úmyslem a oficiálností, sedal nad knížkami, které měl rád, a překládal je pečlivým a vzdělaným jazykem; a my cítíme: tak a jenom tak se to má dělat. – Byl naším státním aktivistou avant la lettre; začal tu svou oddanou práci konat dávno před skončením války, kdy takových přátel měla česká literatura žalostně málo. Svým způsobem představuje Otto Pick

186

jeden z nejdokonalejších a nejvyspělejších typů německého Pražana. To nejmenší, co můžeme k jeho padesátce říci, je: dal jste dobrý příklad, starý kamaráde! Sborník Otto Pick zum 50. Geburtstag, 1937

1938 MATKA Ve své divadelní hře Matka nechal jsem mluvit matku; domnívám se, že má dost co říci, dokonce víc, než je řečeno v mém kuse, a proto nechci jí ani skákat do řeči. Ať říká sama, co má na srdci; snad se potom ukáže, že to neleží na srdci jen jí. Autor má jen jediné přání: aby nemusel takové kusy víckrát psát. Ale to nezávisí na něm. To záleží na době, ve které žijeme. Blätter des Deutschen Theaters Prag 8. 3. 1938

LIST KARLA ČAPKA DO FRANCIE Tento dopis bude pojednávati více o československých spisovatelích než o československé literatuře. V dnešním světě, kde se tolik mluví o Československu, nestačí upozorniti na několik dobrých knih, které nedávno vyšly v českém nebo slovenském jazyce. Jedná se mnohem více o ducha celé tradice naší literatury. Spisovatelé této země, jsme povinni to říci, se vždy účastnili, a to velmi úzce, všech politických, sociálních a kulturních bojů svého národa, více, než to činili spisovatelé jiných národů. Prostě bylo by nemožné odděliti naši literaturu od aktivní a často vedoucí účasti v politickém vývoji a osudu našeho národa. Naše literatura byla více než sto let v předních řadách v boji proti politické a kulturní

187

germanizaci; křísila náš národní jazyk, politicky a kulturně skoro pohřbený, a probouzela národní vědomí a touhu po svobodě. Zázrak našeho národního obrození byl především dílem našich spisovatelů. Je tomu již sto let, co se naše literatura ujala soudobého odkazu francouzské revoluce; bojovala v reakčním Rakousku za občanskou a demokratickou svobodu, od počátku se stavěla po bok všem snahám směřujícím k sociální rovnosti a spravedlnosti. Nenašli byste v 19. století jediného českého nebo slovenského spisovatele, který by se vyhnul službě pod praporem svého národa a svého sociálně utlačeného lidu. Náš spisovatel se nikdy nemohl uzavříti do slonovinové věže svých snů; jedná-li se o právo a o svobodu národa a lidu, stává se spíše vojákem než trubadúrem. Můžeme skoro říci, že dějiny naší literatury moderní doby jsou také dějinami našeho politického a sociálního vývoje, tak úzce a aktivně se proplétá dílo našich spisovatelů s osudem našeho národa. To všechno dnes připomínám, protože tato tradice služby zůstala tradicí naší současné literatury. Za války bylo přirozené, že všechna československá literatura bez výjimky zahájila boj proti centrálním mocnostem; a po válce ji nalézáme vždy, kdykoliv je ohrožen nový sociální řád, mír mezi národy, demokracie a lidská svoboda. Přes hluboké politické a životní rozdíly mezi československými spisovateli nenašel se ani jediný, který by zůstal na druhé straně v ideologickém konfliktu, který rozděluje dnešní Evropu. V tomto oboru je duch naší literatury mnohem jednotnější než kdekoli jinde. Proto i dnes, kdy pangermanismus ohrožuje znovu Československo, nalézáme opět všechny československé spisovatele bez výjimky ve vojenském táboře; je to něco, co bychom mohli přirovnati k samočinné psychologické mobilizaci, zrozené takřka přes noc. Spisovatelé, včera ještě vášnivě pacifističtí nebo revoluční, se bez váhání zapsali do služeb armády; je to pro tuto chvíli duševní služba, ale zavazuje stejně jako služba ve zbrani. Je to myslím v tomto okamžiku mnohem důležitější než poezie nebo romány. Vy, spisovatelé jiných národů, si můžete být naprosto jisti jednou věcí: vaši přátelé v Československu jsou dnes o něco vpředu před svými 188

kolegy kterékoli jiné země alespoň v jednom bodě: že jsou mravně a organicky již připraveni k obraně svobody, demokracie a míru. Rudé právo 22. 6. 1938

189

Život a doba spisovatele Karla Čapka v datech 1890 Narozen 9. 1. v Malých Svatoňovicích. Otec MuDr. Antonín Čapek (1855-1929), matka Božena, rozená Novotná (1866-1924). Sourozenci: Helena (1886-1961), provdaná Koželuhová, ovdověla, od roku 1930 provdaná Palivcová; Josef (1887-1945) ženatý od roku 1919. 1895-1901 V Úpici, kde rodina bydlí, navštěvuje obecnou školu a jednu třídu měšťanské školy. 1901-1909 Středoškolská studia začíná v Hradci Králové, posléze pokračuje v Brně, končí maturitou v Praze. 1907 Rodina se stěhuje z Úpice do Prahy. 1909-1915 Studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii, estetiku, dějiny výtvarného umění, anglistiku, germanistiku a bohemistiku. (V letech 1910-1911 studuje v Berlíně a v Paříži.) V listopadu 1915 je promován na doktora filozofie. 1917 Působí jako domácí učitel Prokopa Lažanského na zámku v Chyších u Žlutic. V říjnu nastupuje do redakce Národních listů. 1921-1938 Je členem pražské redakce Lidových novin, v letech 1921-1923 pracuje v Městském divadle na Královských Vinohradech jako dramaturg a režisér.

190

1922 Poprvé představen presidentu T.G. Masarykovi. 1925 Je zvolen předsedou československé odbočky Penklubu, kterou pomáhá založit. Stěhuje se s bratrem Josefem do nového domu na Vinohradech. 1931 Jmenován členem mezinárodního výboru pro duševní spolupráci Společnosti národů (stálý výbor pro literaturu a umění). 1933 Pracuje ve Výboru pro pomoc německým uprchlíkům, je místopředsedou Penklubu. 1934 Organizuje pomocnou sociální akci Demokracie dětem. 1935 Žení se s Olgou Scheinpflugovou, počátky stavebních úprav domu ve Strži, který novomanželé dostali od Václava Palivce do doživotního užívání. 1937 Účastní se světového kongresu Penklubů v Paříži. 1938 Podílí se na organizaci světového kongresu Penklubů v Praze. Opakovaně je navrhován na Nobelovu cenu za literaturu. Po mnichovské konferenci (29. - 30.9. 1938) čelí nenávistné kampani, bojuje s českým fašismem a prožívá nejtěžší období svého života. Umírá 25.12. na zápal plic. Pohřeb na Vyšehradě se koná 29.12.

191

První vydání knih Karla Čapka 1917 - Boží muka 1918 - Pragmatismus čili Filozofie praktického života - Krakonošova zahrada - Nůše pohádek 1920 - Loupežník - Kritika slov - RUR 1921 - Trapné povídky - Ze života hmyzu (společně s Josefem Čapkem) 1922 - Lásky hra osudná (společně s Josefem Čapkem) - Zářivé hlubiny a jiné prózy - Továrna na absolutno - Věc Makropolus 1923 - Italské listy 1924 - Krakatit - Anglické listy 1925 - Jak vzniká divadelní hra a průvodce po zákulisí - O nejbližších věcech 1927 - Adam stvořitel - Skandální aféra Josefa Holouška 1928 - Hovory s T.G.M. (1. díl) 1929 - Povídky z jedné kapsy - Povídky z druhé kapsy - Zahradníkův rok 1930 - Výlet do Špatněl 1931 – Hovory s T.G.M. (2. díl) - Marsyas čili na okraji literatury 1932 - Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek - Obrázky z Holandska - Apokryfy - O věcech obecných čili zoon politikon

192

1933 - Dášenka čili život štěněte - Hordubal 1934 - Povětroň - Obyčejný život 1935 - Hovory s T.G.M. (3. díl) - Mlčení s T. G. Masarykem 1936 - Válka s mloky - Cesta na sever 1937 - Bílá nemoc - Jak se dělají noviny - První parta 1938 - Matka - Jak se co dělá 1939 - posmrtně - Život a dílo skladatele Foltýna (torzo románu)

193