PIHOUN OD SLAVOŠE. Karel Paták

PIHOUN OD SLAVOŠE Karel Paták

Karel Paták

PiHouN OD SLAVOŠE 2009

© Machart s.r.o. ilustrace © Kameel Machart obálka © Karel Paták ISBN 978-80-903342-8-1

Tato kniha vyšla díky laskavému přispění města Berouna a obce Loděnice.

Místo předmluvy Když jsem se před lety rozhodl napsat příběh o sečtělém školákovi z berounského předměstí, bylo mým záměrem, aby se románový hrdina, ač fiktivní postava, pohyboval v autentickém prostředí, obklopen autentickými, v té době žijícími lidmi. Jeviště, na kterém se příběh odehrává, je město Beroun a jeho nejbližší okolí v reáliích dvacátých let minulého století. Umístit příběh do Berouna jsem se rozhodl v době, kdy jsem se podílel na stěhování a instalaci muzejních sbírek do Jenštejnského domu. Tady jsem měl příležitost potkat se s  výjimečným člověkem, někdejším dlouholetým fürstenberským archivářem panem Janem Königem. Jeho znalost minulosti města Berouna, například zajímavosti a postřehy o Václavu Talichovi, o slavné pěvkyni Tekle Podleské a  o  některých dalších postavách berounského kulturního života byla tehdy při společných chvilkách u šálku kávy nejčastějším námětem našich rozhovorů. Fürstenberský archivář samozřejmě znal i mnohé příběhy ze života šlechty. Jeho oblíbeným tématem byli Habsburkové – a z Habsburků pak zejména kontroverzní následník trůnu korunní princ Rudolf. Od pana Königa jsem se například dozvěděl o  princově úloze ve vědecké ­expedici do Egypta, od něho jsem poprvé slyšel, že Rudolfovy odborné stati o dravém ptactvu dunajské delty byly dokonce publikovány v  Brehmově Životě zvířat. (Přiznávám, že tomuhle tvrzení jsem uvěřil, až když jsem si příslušnou stať v Brehmovi našel.) Pan König mi vyprávěl o arcivévodových četných nešťastných láskách a z úst pana Königa jsem poprvé slyšel slovo Mayerling. Archivář znal i  podrobnosti z  princovy návštěvy na zámku v Loděnici, kam ho v roce 1880 pozval bohatý pražský podnikatel Antonín Cífka. Tenhle fakt nemohu coby loděnický patriot v příběhu opominout, protože mladý ­Habsburk tehdy v naší obci pobýval celé tři týdny.

Vzpomínám, jak pan König jednou při společném posezení u kávy nalistoval v publikaci z archivu muzea obrázek prince na koni, pod který kdosi tužkou připsal pár řádků přibližně tohoto znění: Korunní princ Rudolf při své návštěvě v Loděnici často vyjížděl do okolí, pozdravován vesničany, kterým odpovídal perfektní češtinou. Pro děcka měl v kapsách vždy dostatek mincí, které za jízdy rozhazoval. Cífkové a  loděnický zámek. Ta podivná stavba, podobná spíš nějaké pevnosti než rodovému sídlu, mě už od dětství neobyčejně přitahovala. Můj zájem o  tu budovu ovšem vyvrcholil v době, kdy jsem na tomhle zámku bydlel a v archivu obce našel rodokmen rodiny Cífků. Tehdy jsem si uvědomil, že bez široké palety aktivit příslušníků jejich košatého rodu – bez jasnozřivosti Antonína, bez podnikatelské obratnosti a mecenášství Jindřicha Cífky a bez věhlasu obou Lišků – Emanuela i Jaroslava – by Loděnice pravděpodobně zůstala jednou z  mnoha provinčních vsí s všední historií srovnatelných sídel. V době, kdy jsme s kolegou Svatošem instalovali muzejní expozice v Jenštejnském domě, jsem večer často čekal U Slavoše na autobus a povídal si tam s místními štamgasty. Když jsem se o  těch večerech zmínil před panem ­Königem, rozšířil okamžitě svá vyprávění o  zasvěcené hodnocení mnoha berounských hospod a hospůdek. I když lokály nenavštěvoval, věděl o nich všechno. Vyprávěl, že právě hospoda U města Slavošova bývala po staletí útočištěm formanů a furberkářů – služby, která byla i ve století páry pořád ještě důležitým prostředkem přepravy zboží. Archivář znal mnohé podivuhodné příběhy z dob, kdy silnice patřily formanům, a vyprávěl je s takovým zaujetím, že jsem se rozhodl, že pokud mé zápisky a poznámky povedou v budoucnosti k napsání nějakého příběhu nebo knížky, bude tohle prostředí jeho jevištěm. Pan König vyprávěl

mnohé, někdy i  velmi dramatické zážitky formanů, ale mně se v jeho podání líbil spíš poklid jejich neuspěchaného života. Zaujalo mě jeho vyprávění o štacích – o hospodách, kde se formani pravidelně setkávali a ve kterých nocovali, když ze Šumavy do Berouna vozili vysoko nastlané fůry voňavého sena. Jak večer, když obstarali koně, při dobrém moku místním vyprávěli, co nového ve světě, a ti zas jim, co nového u nich. Byl bych rád, kdyby tahle knížka vybídla čtenáře, aby se na chvíli zastavil a spolu se mnou se ohlédl za zmizelým světem cest v alejích stromů a za světem klenutých lokálů v zájezdních hostincích. Aby se mnou zkusil nahlédnout i do dvorů a maštalí a vychutnat omamnou vůni sena a pach koní a zdáli zachytit doznívající klapot jejich podkov. Seznámím vás s  Janem Šestákem, kterému říkají ­Pihoun, a s jeho kamarádem Emanem. Spolu s nimi a s několika stálými hosty od Slavošů hraje v knížce, kterou vám předkládám, důležitou roli tak trochu nadčasová osobnost, doktor Otto Kottek, Pihounův učitel a  věčný oponent. I  pan Kottek byl ovšem živoucí postava, člověk, kterého jsem poznal v době, kdy mi bylo třináct let. Tehdy jsem u něho bral hodiny angličtiny a on mne často místo únavné gramatiky učil kreslit, přičemž mi vykládal, co je světelný rok, co mlhovina v Andromedě a jak je to vlastně s tím nekonečnem. Pan Kottek byl staromilský podivín, který jako by do současnosti vstoupil z některého z fantastických románů Julia Verna – filozof, astronom i astrolog z Loděnice, kde žil mládeneckým životem ve skrovném podnájmu u paní Čedíkové. Místnost, ve které bydlel, opravdu vypadala tak, jak je popsána hned v  první kapitole. Na stěně opravdu visely staré rytiny a diplom z  pařížského astronomického ústavu, byl tu na třínožce i  zmiňovaný hvězdářský dalekohled a  na stole doopravdy stál glóbus a mosazný mikroskop.

V našem vyprávění jsem doktorův kabinet přemístil z Loděnice do Berouna. Přestěhoval jsem ho do domu, který stojí na Závodí přímo proti hospodě U Slavoše. Chtěl jsem, aby vševědoucí pan doktor Kottek byl našim hrdinům co nejblíž a mohl spolehlivě plnit úlohu jejich věčného mentora. Ten starý dům tu stojí dodnes, ale zájezdní hostinec U  města Slavošova už bohužel řadu let neexistuje. Dovolím si tvrdit, že jeho starobylé klenuté prostory mohly po úpravách sloužit dál třeba jako muzeum koněspřežné dopravy. Ta hospoda sloužila pocestným už v době, kdy se za vodou, tam, kde se dnes rozkládá město Beroun, ­krčilo jenom pár rybářských chatrčí. Podle starých letopisů stávala na závodském břehu od věků ves zvaná Brod, ve které byla pamatována hospoda už v  době, kdy se tu před bitvou se Soběslavem o český knížecí stolec formovaly šiky knížete Bedřicha. Úvodní poznámku zakončím poukazem na postavu, která nemůže v příběhu chybět, a tou je přítel pana Kottka, vzdělanec encyklopedického rozměru, loděnický drogista pan Antonín Hausdorf, vlastník rozsáhlé knihovny a sbírky vzácných tisků. Do jeho obchodu jsem vždy vstupoval s pocitem zvláštního vzrušení. Jako by omamný pach příběhů a dobrodružství, skrytých za hřbety jeho knih, vystupoval i z neznámých látek v bílých porcelánových nádobkách s latinskými názvy, co stály na regálech za ním. Dodnes cítím tu zvláštní vůni, která v mých představách vyvolávala obrazy dalekých exotických krajů, o  kterých jsem čítával, ve snech je navštěvoval a – proč to nepřiznat – občas ještě navštěvuji.

Pihoun, čert a Bohouš Na kraji města, kousek za mostem, stojí napravo před rakovnickejma šraňkama ve stínu rozložitýho kaštanu odjakživa velkej žlutej dům. Teda odjakživa asi ne, ale že je starej, dosvědčuje ve štítě domu uvedenej letopočet 1852. Od tý doby už uplynulo Berounkou hodně vody, ale v archivu prej mají lejstro, ve kterým je zaznamenáno, že na tomhle místě stávala zájezdní hospoda už za třicetiletý války. Některý štamgasti dokonce tvrděj, že i  tahle z  tý třicetiletý války je postavená na základech krčmy z dob prvních Přemyslovců. Jestli je to pravda, tak by to mělo bejt v tom lejstru zaznamenaný taky. V přízemí domu jsou po stranách klenutýho průjezdu okna se zelenejma okenicema. Napravo vedle oken je vchod do lokálu. Na levým

páru okenic jsou namalovaný zkřížený tága a  kulečníkový koule a  napravo jsou napěněný tupláky ve věncích z chmelovýho listí. Nad oknama je švabachem napsáno U MĚSTA SLAVOŠOVA Průjezd vede do velikýho čtvercovýho dvora. Prostorná klenba umožňuje, aby tudy projel žebřiňák s  vysoko nastlanou fůrou sena nebo slámy. Naproti, přímo proti průjezdu, je stodola z neomítnutejch červenejch cihel. O žních se tu na roztažený plachtě mlátí cepama oves pro koně a  vymlácená sláma, která se používá na podestýlku, se ukládá do pater. Dlážděnej dvůr je napravo uzavřenej stájema s řadou stání, připravenejch k přepřahání koňskejch potahů for7

manů, který donedávna vozili z Rakous do Prahy sůl. V poslední době se ale začala sůl vozit na šífech po Vltavě, a tak zůstávají stáje po většinu roku neobsazený. Výjimkou je konec léta, kdy se pro koníky pražskejch drožkářů a pro těžký belgický tahouny, co rozvážejí po Praze sudy s pivem, vozí voňavý seno ze Šumavy. Na levý straně dvora je kovárna pana Maštalíře, obytná světnice kočího a lednice z bílejch cihel. V lednici se v létě uchovává pod vrstvou slámy led na chlazení piva. Před kovárnou je žulovej sloupek s železným kruhem, ke kterýmu uvazujou koně, když jim pan Maštalíř s pomocníkem Vasilkem vyměňuje podkovy. Vasilek je Ukrajinec, jmenuje se Vasil Fjodorovič Artěmjuk, v roce 1917 přeběhnul k  Rakušanům a  když válka skončila, rozhodnul se v Rakousku zůstat. Ve dvoře je hned vedle průjezdu menší okno do kuchyně. To bejvá, pokud není velká zima, otevřený, aby tudy vyšly kuchyňský výpary. Pod větracím okýnkem stojí litinová pumpa s  oblejskaným táhlem a výtokovou rourou, která má na konci šklebící se psí hlavu. Vyplazenej litinovej jazyk tý potvory slouží jako háček na kbelík.

grošáka Fricka. Táta s  Frickem povozničí pro pana Ctirada Helebranta, kterýmu tohle všechno i s tím kaštanem patří. I cihelna na Lhotce. Táta o mně říká, že jsem upovídanej mudrlant a  na všechno mám odpověď, ale já si myslím, že to bude tím, že si hodně čtu. Nejradši si čtu o  velkejch objevech a  o  slavnejch vynálezech, ale úplně nejvíc mě zajímají cestopisy a  knížky o  výpravách do neprobádanejch zemí. Tak vemte třeba „Lovce šelem“ od Arnoulda Galopina. Výprava po třech světadílech je tam vylíčená, jako byste po těch zemích putovali s těma cestovatelema. Nebo deníky kapitána Jamese Cooka z objevitelskejch cest kolem světa. Čtyřiadevadesát mužskejch, tři a půl tuny kysanýho zelí a jedna koza. Všechno nacpaný na malý, asi třicetimetrový plachetnici. Žádná pára, žádnej motor. To bylo fakt něco, a všechno pravda. Nic vymyšlenýho. Dokonce s obrázkama od malíře, kterýho si kapitán Cook na ty slavný výpravy bral sebou. Zásluhou tohodle pečlivýho mořeplavce jsou dodneška na mapách  Tichýho oceánu zakreslený i ty nejmenší ostrůvky. Blbý je akorát to, že na jednom takovým malým ostrůvku nakonec na apríla roku 1779 domorodci slavnýho objevitele Jamese Cooka snědli. Kdyby ty divoši věděli, že kapitán Cook jednu takovou skupinku teček i s tím jejich mrňavým ostrůvkem zakreslil do mapy a nazval je Přátelské ostrovy,

V  tom domě, ve světnici mezi kovárnou a  lednicí, bydlíme. Můj táta a  já. Říkají mi Pihoun, ale ne proto, že bych byl pihovatej, ale proto, že mám na tváři znamínko po mamince. Jmenuju se Jan Šesták, táta se jmenuje Alois Šesták, maminka nám umřela, když jsem se narodil, a v jednom stání v maštali máme světlýho 8

tak by ho možná nechali naživu. Zeměpis mi jde. To uznává i primas třídy Jukl.

Hledám, čím bych vražedkyni praštil. Jako na potvoru nemůžu nic najít. Slepice se podrbe na hřebínku a jde si po svejch. Jdu taky.

Sedím na chladivým roubení studny a palcem nohy postrkuju lezoucího brouka dál od spáry mezi kamenama dláždění, odkud před chvílí vyrazil do světa. Lesklej černej brouk se tvrdošíjně snaží dostat zpátky do spásnýho úkrytu, ale já ho nepouštím, hrnu na něj kopeček prachu, ten se po chvíli propadne a brouk, teď už od prachu celej šedivej, na mě zahrozí předním párem nohou. Krapánek se opucuje a uraženě míří od pumpy pryč. Nastavím mu chodidlo, brouk se zastaví, jako by přemejšlel, a tykadla se mu hejbaj. Převrátím ho palcem naznak. Najednou znehybní a – nožky pěkně srovnaný na břiše – je mrtvej. Otočím ho a palcem trochu postrčím. Tak si jdi, ty chytráku, myslím si a zavřu oči. Počítám do dvaceti a v duchu odhaduju, jak daleko asi doleze.

Loudám se průjezdem plným vlaštovčího štěbetání a čtu nápisy a vzkazy, který tu do omítky škrábe už kolikátá generace. Ty nejstarší jsou překrytý několikerou vrstvou nátěrů vápnem, ale většina z nich se dá ještě přečíst stejně dobře jako ty letošní. Jsou tu i příklady z aritmetiky, některý dobře, některý špatně vypočítaný, a jsou tu samozřejmě i neslušný obrázky. Je tu i mojí rukou vyškrábaná koňská hlava s nápisem „Fricek“. Vyhýbám se hromádkám vlaštovčího trusu a očima hledám vysoko u klenby slavnou rýhu kapelníka Plavce. Rýha je hluboká až na cihlu a vedle ní je do omítky vyškrábáno: Vojta Plavec – 1919. Když jsem se před časem táty ptal, co ta rýha znamená, zabručel něco jako že ten Plavec tak vysoko doplivnul či co, ale pozdějc mi to Eman Buriánků vysvětlil. Že prej si tu tehdy pan Plavec s celou svojí kapelou ulehčoval po nějaký tancovačce, a tak, měchejře pěkně naplněný, se vsadili s trombónistou Mrčilem o štěně plzeňskýho, kdo dočůrá vejš. No

Otevřu oči, brouk nikde, a místo něj se pár kroků ode mě prochází slepice vlaška a dělá jako by nic. „Kššc, ty mrcho!“ 9

a  ten Plavec pak bohatýrským střikem zvlhčil omítku až tam, co je teď ta rýha. Prej světovej rekord. Bez dvaceti centimetrů čtyři metry. Tomu se nechce věřit, protože jsme to s Emanem mockrát zkoušeli a výsledek byl vždycky nevalnej.

přiložit polínko babka s  otýpkou chrundí na zádech. Hus se strašný výhně nevšímá a kouká netečně okýnkem do výčepu. Na druhý straně polyfónu dostávají křižáci na frak od bratra Žižky. Mydlí je palcátem, i když má u pasu docela fortelnou policajtskou šavli. V pozadí doutná hrad Karlštejn a na suchý větvi čeká pár černejch krkavců. Naproti vedle závěsu poletujou pacholata s  růžovejma prdelkama okolo sedící osoby, která si jednou rukou přidržuje na klíně otevřenou knížku a druhou rozhrnuje oponu, za kterou se vzpínají Hradčany. Na obloze s mráčkama je letopočet 1918, na kterým sedí holub s větvičkou v zobáčku. Nad dveřma do kasínka se rozkládá paroží jelena šestnácteráka. Kapitální trofej se podle tátovýho vyprávění stala ozdobou lokálu zásluhou Ctiradova dědečka, nadlesního Gustava Helebranta, kterej byl v  nižborským polesí už třetím Helebrantem v týhle funkci. Ten na honu, pořádaným loděnickým podnikatelem panem Antonínem Cífkou na počest korunního prince Rudolfa Habsburskýho, údajně podal v  úloze vrchního náhončího tak mimořádnej výkon, že urozenej host, kterej kapitálního šestnácteráka složil, ocenil jeho služby tím, že mu tuhle vzácnou trofej věnoval.

Jdu kolem otevřenejch oken lokálu a  pár mokrejch rukou mi přikreje oči. Je to Adéla, ficka, co posluhuje v hospodě. Dneska je zavříno, tak meje okna. Stojí bosejma nohama na parapetu a  její baculatý lejtka připomínaj cylindry od petrolejky. Schválně se vypíná a zuby jí svítěj v širokým úsměvu. „Nemáš hlad, Pihounku?“ To víš, že mám, myslím si, ale vrtím hlavou. Seskočí dovnitř do lokálu a  zmizí za zeleným závěsem. Stěny lokálu jsou nad dřevěným obložením vyzdobený výjevama z českejch dějin, jak je vymaloval berounskej malíř a  lakýrník pan Frajberk. Tak například proti oknům dává nějakej fousatej rejtar pít svýmu šimlovi ze šmolkovýho potoka. Pikolík Čenda Páv tvrdí, že je to kníže Oldřich a ta panička, co na druhým břehu máchá prádlo, že je Božena, za kterou Oldřich zrovinka na tom šimlovi přijel. Stěnu proti závěsu rozděluje na dvě půlky polyfón. Na hromadě polen, do který ústí roura od kamen, stojí Mistr Jan Hus, na hlavě čepici z papíru a kolem dokola plameny a oblaka čoudu. Od polyfónu sem ještě pospíchá pod Mistra

Pod parožím prej původně visíval šikmo seříznutej oválnej březovej plát s  vypálenejma údajema o  úlovku. V  němčině – to dá rozum. Na tom březovým prkýnku bylo samozřejmě 10

hledaj nestrávený semínka. Chocholouše ani nenapadne odlítnout. Čiperně na krátkejch nožičkách jezděj mezi kobližkama, jako by ani neměli křídla. Nedávám jim pokoj. Najednou se zvednou a jako když střelí, nízko nad zemí odfrčej.

vypálený i jméno úspěšnýho střelce. Protože tím střelcem nebyl nikdo jinej než Rudolf – ten nešťastnej následník habsburskýho trůnu, rozhodli rozkurážený závodský národovci v osmnáctým roce to aristokratický prkýnko sundat a přiživit jím plameny výhně v kovárně pana Maštalíře. Asi tak, jak to udělala ta přičinlivá babka u polyfónu, když přiběhla přiložit polínko pod Mistra Jana.

Na druhý straně ulice si u trafiky pana Metelky prohlížím za gumičkou nastrkaný noviny. Pan Metelka vystrčí hlavu a brejličky mu visej na špičce nosu.

Adéla je zpátky a strká mi patku od fašírky. Ještě je teplá a voní po majoránce. Pomalu ukusuju a rozmejšlím, kam se vydat. Škoda, že Eman s Čendou museli zrovna dneska, když je tak krásně, jít do města s katechetou okopávat nedávno vysázený lipky u kostela.

„Jdeš tátovi pro viržinka, Pihoune?“ „Ne, jen se tak koukám,“ opáčím. Trafikant prstem popostrčí brejle ze špičky nosu zpátky na oči a mizí v přítmí boudy. Panu Metelkovi utrhla v patnáctým u Tarnowa nohu pod kolenem mina.

Vycházím z chladivýho stínu pod kaštanem a bílej jas sluníčka mě řízne do očí a přinutí mě, abych je přivřel a pouštěl k nim denní světlo po troškách. V puse mám po fašírce chuť smažený cibulky, a tak se snažím co nejdýl nepolknout slinu, abych si ten požitek prodloužil. Přecházím ulici a teplá dlažba mě příjemně hřeje do bosejch chodidel. Schválně kličkuju mezi kobylincema a plaším chocholouše, který v nich

„Nebylo, kam by si si zalez. Do štelunků pálily minomety a zpředu se na nás hrnuli kozáci,“ opakoval u nás v šenku s každou vypitou čtvrtkou červenýho štamgast Metelka, kterej coby válečnej invalida dostal od císaře Františka Josefa mechanickou dřevěnou protézu, a navíc jako odškodnění patent na tuhle trafiku. 11

Trafika je natřená zelenou zrovna jako naše okenice. Vedle okýnka visí smaltová tabule s reklamou na cigaretový papírky Riz Abadie. Jsou na ní pyramidy, sfinga s uraženým nosem, ­vedle sfingy velbloud a  na něm fousatej Arab kouří cigaretu, kterou si z  těch papírků Riz Abadie zrovna ubalil. Koukám, jestli vyšlo nový číslo Malýho čtenáře. Jsem totiž hrozně zvědavej na pokračování obrázkovýho příběhu o posledním Mohykánovi od Jamese Fenimora Coopera.

ročníku Malýho čtenáře neuvěřitelnejch tisíc dvě stě obrázků. A jak nakreslenejch! Pak jsem samozřejmě chtěl můj uvozdřenej papír vyhodit, ale táta kresbu vzal a  někam ji uložil. Že prej to někomu ukáže a poptá se, jestli bych se tomu přeci jenom neměl věnovat. Nalevo od Metelkovy trafiky stojí záhadný, dlouho opuštěný stavení, o  kterým se údajně u  stolu v  šenku, kde sedává i  táta, sice občas prohodí slovo, ale ani závodský starousedlíci toho prej o tom tajemným baráku moc nevěděj. Prej tu stojí asi tak dlouho jako naše hospoda.

Já si docela rád kreslím, a tak jsem nedávno taky zkusil vymyslet a do řady rámečků nakreslit nějakej obrázkovej příběh. Teda nakreslit postavy a těm pak do bílejch bublin, který vypouštěj z pusy, vpisovat hůlkovým písmem, co jeden druhýmu povídá. Rozměřil jsem papír velkej asi jako dvoustránka Malýho čtenáře na čtyřiadvacet dílů a do nich jsem se snažil rozdělit dobrodružství mladýho hrdiny Fifiho z  románu „Aeroplánem kolem světa“ od Arnoulda Galopina. Kreslil jsem, gumoval, překresloval, znova gumoval a znova kreslil. Zkrátka smolil jsem se s tím hnedle měsíc – a byl jsem v koncích!

Ten vysokej dům na bytelný kamenný podezdívce připomíná stavení, jaký znám z obrázků k pohádkám bratří Grimmů. Taky má ve štítě ty zkřížený dřevěný trámy. V průčelí do ulice, hned nad podezdívkou, jsou dvě ouzký vysoký okna s  malejma skleněnejma tabulkama. Oni jsou v tom zvýšeným přízemí ty okna celkem čtyři, ale obě krajní jsou zazděný, a tak tu po nich zbyly dva vejklenky, naštukovaný stejně jako fasáda. Obě prostřední okna jsou sice, jak říkám, zasklený malejma tabulkama, ale svůj účel neplněj o  nic líp než ty zazděný. Jsou zevnitř věčně zatažený závěsama z červenýho sametu. Řek bych, že ty závěsy jsou ušitý ze stejnýho štůčku látky jako opona jeviště na sále u Tří korun. Jenom jsou víc vybledlý.

Fakt, že ilustrátor Grund je schopnej nakreslit do jednoho ročníku Malýho čtenáře padesát pokračování Posledního Mohykána, každý na čtyřiadvaceti obrázkách, mě fakt vzalo. Zkouším to spočítat. Páníčku! Tisíc dvě stě obrázků! Počítám to znova. Je to tak! Váženej pan Vilém Grund fakticky nakreslí do jednoho jedinýho

Jak to celý začalo a  kterej den se do toho opuštěnýho domu ten dotyčnej – budu mu říkat 12

pan X – nastěhoval, si nikdo nevybavuje. Ten dům byl odjakživa opuštěnej a pustej. A přestože nikdo z okolí nezaznamenal žádný obvyklý rušno spojený se stěhováním, jednoho rána z ničeho nic bylo okno v přízemí otevřený, z vyrudlýho sametu se vysunula ruka a odhrnula závěs! Byl tady!

Maštalíř ztišil hlas a nenápadně se rozhlížel. Co mi to tu vykládají o čertech? Copak si myslej, že jsem vloni nepoznal, že za Mikulášem, kterýho dělal školník Mrva, chodil s tvářema ušmudlanejma od sazí coby čert Maštalířův tovaryš? „Už nejsem malej, pane mistr – myslíte, že nepoznám vašeho Vasilka? Já přeci dávno vím, že čerti nejsou!“ uzemním kováře. Vemu zbytek cmundy, zvednu se a hrdě odcházím.

„Říká se, že v tom domě bydlí čert!“ povídal jednou při obědě u Slavošů táta. „Toho by určitě nepálilo.“

„Počkej, Pihounku, zapomeň na to,“ volá mě zpátky pan Maštalíř.

Táta při řeči sykal a foukal si na mastný prsty, kterejma trhal horkou cmundu. Maštalíř s Buriánkem, který seděli proti nám, pokyvovali souhlasně hlavama. „Já ho tůhle taky merčil a hned jsem si řek: ať se na místě propadnu, jestli tohle není nějakej zakuklenej pekelník! My kováři máme na tyhle ptáčky, co na nás hříšníky líčej, zvláštní čuch,“ rozohnil se Maštalíř.

„Kruci, teď mě docela mrzí, že jsme o tom před tebou začali. Máš pravdu! S dárkama opravdu chodí Mrva s Vasilkem a s nima coby anděl Adéla od Helebrantů. Tohle je ale něco docela jinýho. A není to opravdu nic pro tebe. To je moc vážná věc, o který se před dětma v tvým věku nemá mluvit.“

„Dám si na něj setsakramentskej pozor. Hlavně tady okolo mladýho aby se moc neochomejtal, to by pro něj byla snadná kořist. Radši se mu zdálky vyhni, Pihoune!“

Tím mě teda naštval! Neříkám mu na to nic a vyjdu průjezdem na ulici. Ale stejně mi to nejde na rozum. Když nad novým obyvatelem toho domu kroutějí hlavou dospělý, tak by 13

za tím opravdu mohlo bejt něco podezřelýho. A mělo by se to prozkoumat!

že mě hrozně zajímají ty do omítky vyškrábaný nápisy a vzkazy, který znám dávno nazpaměť.

V  jednom se pan Maštalíř nemejlí. Je to opravdu divnej zjev. Nad hubeným bledým obličejem s tenkým, nahoru nakrouceným knírkem se mu kadeřej hustý černý vlasy, který by opravdu mohly spolehlivě zakrejvat malý růžky. Chodí oblečenej do tmavýho klotovýho kabátu, pod kterým mívá těsně upnutou červenou vestu s  řádkou perleťovejch knoflíčků. Z  černejch kalhot vykukujou špičky lakýrek. Pokud je to čert, jak tvrdí kovář, tak ale nevím, jak by do těchhle ouzkejch střevíců moh nacpat pazneht či kopyto, narostlý podle normální čertovský anatómie. Dotyčnej občas taky vyjde mezi lidi a  většinou chodí přes most do města. Má vždycky pod paží vysouvací stojan – třínožku – a na zádech dřevěnou bedýnku, o který jsem se pozdějc dozvěděl, že skrejvá deskovej fotografickej aparát. Tenhle X – už mu tak říká i kovář – je rafinovanej, protože tuhle se dokonce zastavil s berounským děkanem a docela vážně si spolu o  něčem vykládali. Dlouho jsem koumal, k čemu asi slouží malý sklíčko na šňůrce, který mu visí z kapsičky u vesty. A na to jsem přišel dneska.

Pan X se zastaví u  rámečku s  vyvěšeným jídelním lístkem a  koukám – najednou sklíčko veme, zasune si ho do očního důlku, pak ho pustí a  ono mu tam drží, jako by ho přilepil! Sklíčko je zvětšovací! Něco jako čočka v brejlích, protože pan X jede po jídelním lístku prstem a čte. Kouká jedním okem přes to sklíčko a čte, co dobrýho kuchař pan Šilpoch dneska uvařil. Asi si vybral, protože bere za kliku. Teď jsem se lek! Uvědomuju si, že jestli se v  lokále potká s  podezíravým kovářem, mohlo by bejt zle. Rychle přebíhám k  oknu a  koukám dovnitř. Maštalíř tam samozřejmě jako vždycky v tuhle dobu sedí s mým tátou a s Buriánkem a ten X si to namíří rovnou k jejich stolu! Svlíkne si plášť, pověsí ho na věšák a přisedá k nim. Škvírkou mezi záclonama pak s údivem sleduju, že si s ním ty zrádci docela srdečně povídají. No tohle! Musel je očarovat! Rozkládají rukama, táta se usmívá a pan X zdviženou rukou přivolává pikolíka Čendu a podle všeho si objednává něco k jídlu, protože ten se uklání a odbíhá do kuchyně.

Je asi půl jedný a  pan X jako obvykle vychází z domu, ale tentokrát nejde přes most do města, ale rovnou si to namíří přes ulici k Helebrantům. Stojím na rohu u průjezdu a dělám,

Vypadá to, že se ty čtyři docela dobře baví. Čekám, co se z  toho vyvrbí. Pan X při rozhovoru nad přineseným pokrmem obratně balancuje příborem a  dobrota vyhlášenýho kuchaře 14

Šilpocha mu zjevně chutná. Po jídle se nakloní k tátovi a něco mu říká.

„Mladej pane, teď mě napadá, že tady s pánama jsem se seznámil, ale jim jsem se ještě nepředstavil. Mé jméno je Kottek, Otto Kottek se čtyřma té.“

Ten se zvedne a jde rovnou k oknu, kterým civím dovnitř. Říkám si – nemůže mě přes záclonu vidět, ale táta klepne na okno a  gestem ukazováčku mě důrazně zve dovnitř! Není mi jasný, jak moh ten X poznat, že tam jsem. Protože znám tátu, vím, že mi nezbejvá než poslechnout. Pomalu se loudám k jejich stolu. Pan X se usměje a pod knírkem se mu blejskne zlatej zub. Položí mi ruku na rameno a slyším, jak říká:

V  létě stojí slunce navečer v  sedum ještě vysoko nad Městskou horou a pořád pěkně připaluje. Okouním před domem pana X. Vlastně bejvávalo. Od oběda je to přece pan Otto Kottek. Trafikant Metelka už hodnou chvíli, jako ostatně každej večer u  nás v  šenku, vykládá, jak to u  Tarnowa prali do kozáků atamana ­Buďonnýho, takže můžu bejt v  klidu pohodlně opřenej o prodejní pultík jeho budky. Nade mnou šejk u pyramid čudí Riz Abadie a já rozmejšlím o svým dalším kroku. Neboj se, říkám si, vždyť ten pan X v poledne prohlásil, že není žádnej pekelník, ale Otto Kottek! Tak se konečně hni! Nemůžeš se dlouho rozmejšlet! Ten spolek od tátova stolu tě určitě od Helebrantů oknem sleduje! Dám si říct, odlepím se od trafiky, udělám dva kroky a jsem u dveří jeho domu.

„Prej si rád kreslej, mladej pane, je to pravda?“ Nevím, co odpovědět, a tak jenom kejvnu. „Tak přijdou navečer ke mně – řekněme v sedum. Pan tatínek souhlasí. A vemou sebou nějaký svoje obrázky!“ „Ale, my – já… nic nemám,“ zaplet jsem se do jeho onikání, ale táta mě přerušuje, že prej má většinu mejch výtvorů schovanejch. „Tak jo,“ vyhrknu, otočím se a jdu. „Sbohem,“ slyším se a poleje mě horko! Panebóže, sbohem néé! Nejradši bych se propad! Co když je to doopravdy ňákej pekelník! A  já mu dal sbohem! Nevím, jak se mám zachovat, ale pan X mě překvapí, když docela klidně odpoví:

Nahoře pod průhledem z  barevnejch skleněnejch tabulek je skrze dírku ve veřeji těžkejch dvoukřídlejch dveří přes malou porculánovou kladku protaženej řetízek s kroužkem. Zatáhnu – vevnitř to zacinká a já poodstoupím a čekám, až mi pan Kottek přijde otevřít.

„Sbohem, sbohem, kadete, budu jich čekat!“ A hned nato s vážnou tváří prohlásí: 15

Dveře zůstávaj zavřený. Už se chci pakovat, když se nade mnou otevře okenní vyhlídka a čertovskej pan Kottek vystrčí hlavu.

stole ležej různě porozvíraný knihy a popsaný a  pokreslený lejstra a  na nich lupa, prosejpací hodiny a rozevřený kružidlo. Na vzdálenějším konci stolu se vedle kalamáře leskne mosaznej mikroskop. Je tu i glóbus – velká koule s modrejma oceánama a  žlutavejma pevninama stojí vedle soudku, ze kterýho roste palma se zelenou korunou až ke stropu. Z  vysokýho podstavce mezi oknama se kouká k psacímu stolu sádrová hlava nějakýho bejvalýho slavnýho. Za psacím stolem stojí na trojnožce k oknům namířenej hvězdářskej dalekohled. Volný místa na stěnách zaplňujou starý rytiny. Některý znám z  učebnice dějepisu. Třeba „Zavraždění Valdštejna v Chebu“ nebo „Popravu sedumadvaceti českejch pánů“. Obrázek probodenýho Marata v lázni vidím dneska prvně. Je tu i mapa hvězdný oblohy.

„Jen jdou dál, Pihounku, je otevříno!“ Obouma rukama mačkám velikou železnou kliku. Jde to ztěžka, ale zatlačím, dveře hlasitě zasténaj, udělám krok a jsem v temný chodbě. Dveře jsou tak těžký, že když chci, aby se zavřely, musím se do nich vehementně opřít zádama. Asi jsem zatlačil moc – dveře prásknou, až se na zdi roztřesou duhový zrcátka paprsků, co prosvítaj těma barevnejma tabulkama. Zvonek se tím otřesem znova rozcinkal, jako by chtěl do příšeří domu nahlásit: Už ho tu máme! To už se ale přímo proti mně otevírají dveře. V obdélníku světla stojí pan Kottek a vzniklej průvan kolem něj zviřuje modrej cigárovej kouř. Mezi prstama drží viržinku, druhou ruku mi přátelsky pokládá na rameno a  zlehka mne před sebou postrkuje do místnosti, ze který vyšel.

Vprostřed mezi všema těma lejstrama je jedno zežloutlý, ze kterýho visí na stužce červená pečeť. Teprve po nějakým čase mi pan Kottek řek, že je to diplom, kterej mu udělil pařížskej Astronomickej ústav při Akademii krásnejch umění. Údajně za diplomovou práci o  vlivu magnetismu mimozemskejch těles na psychiku člověka. Ale tohle všechno samozřejmě v tuhle chvíli ještě nevím. Vzduch je tu cejtit zvláštní přiboudlinou. Asi jako když se típne knot od svíčky.

„Tudy, mladej pane!“ Strach mě pomalu opouští. Vejdu dovnitř a  zůstávám v  údivu stát. Jako bych se octnul v pracovně kapitána Nema nebo v kabinetu nějakýho jinýho vědce nebo podivínskýho učence z románů Julese Verna. Všude jsou knihy. Stěnu proti oknům pokrejvá od podlahy až ke stropu knihovna s regálama plnejma knih. Knihy se povalujou dokonce i po podlaze kolem velikýho psacího stolu. Na

„Tak už nechaj toho průzkumu, mladej. Vítám jich v  kabinetu doktora X,“ ozve se za 16

mnou můj hostitel. Trochu mi podklesla kolena. Pohoda je ta tam.

Sedím v polstrovaným křesílku a pan Kottek si prohlíží složku kreseb, co mi dal táta sebou. Po chvíli zvedne hlavu a řekne:

„Pane, vždyť jste se mi u nás v poledne představil jako ten... Kottek!?“

„Pihounku, myslím, že táta má pravdu. Ty kresby jsou dobrý. A kresba hlavy vašeho Fricka je dokonce moc dobrá. Já jsem s tvým tátou v poledne dohodnul, že spolu budem občas kreslit a vedle toho tak trochu probírat anatomii. Ale my si budeme při tom občasným setkávání navíc povídat i o jinejch věcech, stejně důležitejch, jako je kreslení.

„Já vím,“ přerušuje mě. „Podívaj, Pihounku, jestli jim tak můžu říkat, nemaj strach. Jdou dál a posaděj se! Chci jim něco důležitýho říct. Musím přiznat, že mi docela lichotilo, že jsem byl coby jakejsi X ze strany tvýho táty a kováře podezíranej z přípravy nejrůznějších pekelnejch nekalostí.

Určitě si všimli, že když chodím po městě, nosím sebou bedýnku a stojan. Fotografickej aparát mi při výpravách mezi lidi nahrazuje skicák. Snažím se zachytit nejrůznější opomíjený zákoutí města nebo místa určený k demolici, aby se pro budoucí generace zachovaly obrázky Berouna, jak kdysi vypadal. Oni bydlej U Slavoše a možná ani nevěděj, kdo byl ten Slavoš.“

Měl jsem je možná při tom nechat a zůstat tím X, protože tajemno je zajímavý a přitažlivý, pokud zůstane nerozluštěný. Vždyť v očích mistra Maštalíře a tvýho táty jsem se coby X octnul po boku takovejch proslavenejch mistrů záhad, jako jsou například pánové Mesmer nebo hrabě Cagliostro, a to jsou osobnosti podle mýho gusta. Ale jim, Pihounku, potvrzuju, že jsem opravdu doktor přírodních věd Otto Kottek a při tom zůstane. Tak, a teď mi ukážou, co nakreslili.“

Byl jsem z tý přednášky trochu zmatenej, takže jsem hned nepostřehnul, že mě zkouší, ale po chvilce přemejšlení jsem se chyt: 17

„To náhodou vím – byl to slovanskej hrdina, kterej žil na Tetíně.“

drogistou Hausdorfem. Z Jána mě tam poveze bryčkou klášterní kočí Beneda.“

„No výborně, vidím, že jsem neprohloupil, když jsem si jich vybral. Jenom bych dodal, že podle pověsti byl Slavoš statnej mužskej – silák. Jeho ženou byla Teta, jedna ze tří dcer knížete Kroka. Byli oddáni pod širým nebem a obřadu se zúčastnila Kazi i kněžna Libuše.

Domů jsem se vrátil za tmy. Táta, kterej už byl na odchodu do kovárny na obvyklou partičku kaufcvika, se tvářil, jako by měl povědomost o  všem, co jsem dneska prožil. Nalil mi bramboračku, z trouby vyndal zbytek cmundy a chvíli sledoval, jak mi chutná. Pak si nasadil čepici a řek:

Se Slavošem uspěli, Pihounku, takže se vraťme do současnosti. Já myslím, že neodmítnou, když bych jich vedle kreslení časem zasvětil i do zacházení s fotografickým aparátem.“

„Honzíku, zejtra mi všechno povíš, dneska už dlouho nesviť a jdi si lehnout. Tak dobrou!“ Ležím na posteli – okno je otevřený a kartounová záclonka lehounce povívá.

Než jsem stačil kejvnout hlavou, že jo, pan Kottek pokračoval:

Táta mi řek Honzíku. Obyčejně mi říká Honzíku jenom o vánocích nebo na konci školního roku, když přinesu vysvědčení. Jinak jsem Pihoun nebo Pihounek. Civím do tmy a nemůžu usnout. Tenhleten den si teda budu hodně dlouho pamatovat. Ale byl krásnej – nakonec!

„První krok v tý věci by šlo udělat příští neděli na pouti ve Svatým Janu. Jestli souhlasej, tak na mě můžou počkat v osum hodin u Metelkový boudy. Budou mi při fotografování ­asistovat.“ Trochu jsem se ošíval. „Chtěli jsme na tu pouť jít s klukama.“

Sluníčko už stojí hodně vysoko, když ráno otvírám oči. Táta mě nechal spát, i  když bych mu měl jako každej den pomáhat ve stáji u Fricka. Na štokrleti u postele stojí hrnek s mlíkem a  na něm je položenej krajíc chleba s  máslem. Eman bude koukat! Nevím, jestli mu to všechno mám vyprávět. Stejně mi asi nebude věřit. Mlíko jsem vypil, krajíc beru do ruky a jdu ven.

„Jen se nestrachujou, o nic nepřijdou. Není to nic náročnýho, ponesou mi druhou kameru. Pár krejcarů za jejich asistenci jim pak na pouti přijde určitě vhod. A odpoledne se už zas můžou po Závodí producírovat s těma klukama od řeky, protože já mám ze Svatýho Jána ještě namíříno do Loděnice. Mám v restauraci Na Nový na půl jednu domluvenej oběd s  loděnickým 18

kterej, uvázanej k pásku provázkem, za sebou courá ve vodě.

Fricek ve stáji není a není tu ani fasuněk, takže táta nejspíš vozí ze závodskýho nádraží uhlí do pivovaru. S Čendou dneska dopoledne asi nic nebude, protože do oběda musí běhat po place u Helebrantů. Na závodský straně mostu sejdu pěšinou, vyšlapanou v bezinkama porostlým příkrým náspu, dolů k řece hledat Emana. Jestli není doma, tak nebude jinde než u vody.

Zabrodím mělčinou k Emanovi a chytáme celý odpoledne spolu. Já ovšem za Emanem co do úspěšnosti značně zaostávám. Než chytnu jednu, má jich Eman sedm. Rybka nebejvá pod každým kamenem, ale Eman zkušeným okem pozná, pod kterej má šáhnout.

Buriánkovic bydlej kousek od řeky v malým baráčku, kterej je postavenej ve svahu před mostem. Pod náspem mají směrem k řece vystrčenou malou zahrádku.

V atlasu ryb je fousáč vedenej jako mřenka. Ta obyčejně stojí bez hnutí natlačená pod kamenem, ale drobounkej pramínek kalu, zvířenej nepatrným pohybem jejích skřelí, kterej zpod toho kamene po proudu uniká, Emanovi spolehlivě prozradí, kde je ta mrška schovaná. Nachytaný fousáče, teda správně řečeno mřenky, nosíme zpeněžit do kavárny Sport. V týhle kavárně nad horní bránou, který berouňácí neřeknou jinak než Športka, vládne v kuchyni coby vrchní kuchař pan Osvald, kterej z našeho úlovku umí vyčarovat, jak on říká, nebe v hubě. Do zlatova upražený rybičky, napřed obalený v mouce smíchaný se speciálním kořením, který je tajemstvím mistra Osvalda, se tu podávaj jako

Pěšinu, po který jdu, si vyšlapali závodský rybáři, aby s prutama nemuseli až ke schodům, po kterejch se chodí k řece z berounský strany. Než stačím paní Buriánkovou, která na zahrádce protrhává špenát, pozdravit, ukáže bez řečí rukou od hlíny k Berounce. Poděkuju, sejdu níž mezi topoly a už z dálky vidím Emana, jak se brouzdá v mělkým proudu kousek od břehu. Je ohnutej a ruce má potopený ve vodě. Chytá do ruky pod kamenama fousáče. Na to je Eman kabrňák. Úlovek strká do plátěnýho pytlíku staženýho gumičkou, 19

pikant k pivu a říká se jim berounský grundličky. Pan Osvald nám dává dva šestáky za tucet.

dně, zatíženýho kamením, kterej měli u  břehu na mělčině.

„To je slušnej vejvar,“ vyjadřuje se o našem výdělku mazácky Eman. Občas se ale při tomhle ručním lovu stane, že se i zkušenej Eman splete. Šáhne pod kámen a místo fousáče ho do šmátrající ruky píchne ostrým trnem hřbetní ploutve vranka – my jí říkáme pulec.

„Kdybyste to tak taky dělali, tak byste mi je mohli nosit čerstvý rovnou od řeky. Hrouzek, ježdík, to jsou ryby dna, ty z  lavóru nevyskočej!“ Když pan Osvald říká hrouzek a ježdík, tak mluví o  rybkách, který my s  Emanem známe jako řizáky nebo ševce. Já to vím, ale Emanovi jsem to musel přeložit.

Ta jako malej dráček zrovna pod tímhle kamenem hlídá v jemným písečku schovaný jikry – svý budoucí potomky.

„Oukleje, střevličky nebo slunky bych taky bral, to by byly k  pivu extra chroupinky,“ pokračuje pan Osvald. „Ale to byste asi museli se síťkou do tůněk na Kačáku nebo vejš na Litavku.“

Píchanec do rozmáčený ruky umí pořádně zabolet a  dost dlouho se hojí. Eman to samozřejmě ví a dává si většinou pozor, ale někdy se mu to jako na potvoru stane i víckrát za den a já podle jeho nespisovnýho zařvání hned poznám, že si zrovna šáhnul pod nesprávnej kámen. Dneska jsme měli štěstí – těch fousáčů jsme do oběda nachytali víc jak stovku. Dohromady jsme utržili tři koruny sedumdesát, a to je letos prozatím největší „vejvar“.

Procházíme horní bránou dolů k  náměstí. Když dodáme do Športky aspoň pětkrát takovou várku jako dneska a  k  tomu přibyde pár korun za stavění kuželek u Jelena, máme vystaráno. Táta a  pan Buriánek nám totiž slíbili, že když si s Emanem něco vyděláme, tak k tomu ňákou kačku přidaj, zajedou spolu do Prahy k Rouskovi a tam nám každýmu koupěj prut ze štípanýho bambusu. To by teda bylo něco! Lepší rybářskej prut než štípák od Rouska neexistuje!

Pan óbrkuchař Osvald byl moc spokojenej. Když jsme mu povídali o tom, že nás občas píchne pulec, tak hned navrhnul, abysme nosili i ty vranky, nebo třeba i ježdíky. „Velký asi tak do deseti dvanácti centimetrů, větší se tak dobře nepropražej,“ upozorňuje a dodává, že když on byl kluk, tak úlovek dávali během chytání do starýho lavóru s dírkou ve

Dneska je neděle. Odpoledne je trochu pod mrakem, ale z  hřiště Českýho lva na Ostrově 20

se ozývá křik fanoušků. Červenobílý hrajou rozhodující mistrák s Rakovnickým SK, ale my s  Emanem – protože si chceme vydělat na ty pruty – jsme se rozhodli, že místo fotbalu budeme radši v kuželníku u Jelena stavět kuželky. Zrovna jsme načínali druhý kolo, když rozrazil dveře mladej Jícha, co u  Křížů rozváží chleba, a celej uřícenej pad do židle:

Vyběh s nima dokonce i jindy akurátní číšník Pavelka s  kasírtaškou v  ruce a  běželi jsme i my dva s Emanem. Přestože je to teď napínavý jako na poslední stránce Zelený paruky, nezbejvá než prozradit inkognito toho Bohouše, i když se dá předpokládat, že každej pravověrnej Berouňák ví, o koho se jedná. Ovšem čas kvapí – Bohouš je na šňůře, a tak, než se mu jí zase povede přetrhnout, prozradím vám, co nejste z Berouna, že ten Bohouš je sumec! Ale ne ňáký dvacetikilový tintítko na rybářskej výuční list, ale pořádnej metrákovej klacek! Váhu odhadli ty nešťastný šťastný páni rybáři, kterejm se v minulosti dostalo cti, že si ho po řece mohli aspoň chvilku povodit.

„Pánové, než vám řeknu něco, co s  váma určitě sekne, musím se honem napít!“ A ze stolku s počítadlem popad pivo, který tu stálo. „To asi bude věc,“ utrousil starej Bureš, kterej si zrovna plivnul na kouli, aby mu pěkně sedla do dlaně. Vrátil kouli do šuplíku a zatím s hodem nepospíchal. Palcem si umačkával horkej popel ve fajfce a čekal, co z mladýho vypadne.

Když jsme přilítli k  pivovaru, tak už tam bylo hotový pozdvižení. Na navigaci to vypadalo, jako kdyby měl do Berouna připlout Primátor Dittrich. Okolo školníka Kaliny, kterej obouma rukama s námahou držel prut ohnutej do oblouku, se pohyboval hlouček pokřikujících poradců. Jak školník musel sem a tam popocházet a povolovat táhnoucímu Bohoušovi, tak i  ty křiklouni zpocenýho Kalinu sem a tam po navigaci provázeli a jeden přes druhýho mu do toho kecali. Šňůra zatím pomalu a rozvážně prořezávala hladinu.

„To pivo klidně doraž, já po tobě vocintky dopíjet nebudu!“ Jícha ještě dvakrát polknul, postavil prázdnou sklenici, utřel si hubu a vyjek: „Kalina vodí u  Štulovny Bohouše! Má ho na šňůře…“ Ale než dořek větu, byl kuželník prázdnej. Chlapi ho div neporazili, jak se jeden přes druhýho hrnuli ke dveřím. Nechali kuželky kuželkama, a  byli pryč! Zbyly po nich než rozkouřený viržínka v popelníku.

Bohouš nepospíchal – proč taky. Měl tu věc zapíchnutou v necitlivý tvrdý čelisti už mockrát, 21

a dopadlo to vždycky stejně. Když ho to omrzelo, rozjel se proti proudu a ta věc ho pustila a nechala mu v pysku další kousek bižutérie.

Kalina se spustil do loďky, Bureš mu opatrně podal prut s napnutou šňůrou, a pořád s fajfkou v zubech, se sešoup za ním.

Když k navigaci přiběh Bureš, rozrazil lidi okolo Kaliny a  spustil, jako by se znali odjakživa:

„Já ti pomůžu rejdovat. Podívej se, ten Rajchl je rybář jak se patří – má tady i zátěž s řetězem.Tu budeme moc potřebovat.“

„Jak dlouho už ho vodíš? Hodinu? A kolik tam máš šňůry? Tadle pletená šňůra že utáhne víc jak metrák? No, a  co když to Bohouš rozjede nahoru okolo skály pod Ptákem? Na těch ostrejch kamenech ti to najisto urve!“

Rajchl stál nahoře a mlčky sledoval naloďování. Taky měl nedávno Bohouše chvíli na prutě. Věděl, že jestli má vůbec někdo šanci Bohouše zdolat, tak že to není nikdo jinej než Bureš. Ten honem nasadil vesla a  narychtoval pramici podle natažený šňůry. Kalina se usadil a  trochu přitáh. Prut se ještě víc ohnul, ale Bohouš táhnul pořád stejně. Před chvílí zmáhal odpor brzdy, ale teď, i  když táhnul navíc loď s posádkou, se najednou účinek všech těch věcí, který ho omezovaly, zmírnil, protože pramice se rozjela po vodě za ním.

Hrobník Bureš byl starej praktik. Věděl, čeho je Bohouš schopnej a  jakou zkoušku ten Kalinovej cajk bude muset podstoupit. „To by chtělo loďku! U  pivovaru je na řetězu pramička klempíře Rajchla. Ve vrátnici by měli mít kladívko nebo sekyrku. Hele, já tam skočím a zkusím urazit zámek. Rajchl je zapálenej rybář a rozumnej chlap – ten by s tím určitě souhlasil.“

„Teď ho necháme jezdit bez zátěže. Tu přidáme, kdyby začal zlobit. Musíme ho utahat!“ Bohouš je tahal ve velkým kruhu mezi Štulovnou a závodským břehem, jako by ho to bavilo. Víc jak hodinu je bez štosů a bez kliček vozil jako parník, až se před pramičkou dmula vlna s bílou krajkou bublin.

To už Bureš běžel, jako by si vzpomněl na svý mladý leta, a vystydlá fajfka se mu houpala v zubech. Po chvíli se vrací a vedle něj jde i Rajchl – majitel tý loďky. On se totiž zrovna taky běžel podívat na tu bitvu se sumcem, a tak teď s Burešem táhne svojí pramici za řetěz ke skupince radilů okolo Kaliny. Za nima běží vrátnej z pivovaru a nese vesla.

Pro chlapy v pramičce přestal čas existovat. Kalina svíral prut a srdce mu bušilo jako zvon. Bureš, kterej v tom fofru nechal v hospodě sir22

vode dna a trochu si vorazit. A ty si zatím dej zóru! Cigáro tě uklidní. A nevykej mi!“

ky, si občas ze studený fajfky šluknul močky, ale zatím byl klidnej.

„To nejde – vždyť jste starej jako můj táta.“

Když se Bohouš snad potřetí stáčel od Štulovny k Závodí, tak najednou trochu zpomalil, jako by rozmejšlel, jestli tý štrapáce už není dost.

„Tak dobrý – jak chceš, teď není čas na zdvořilosti. Já cejtím, že náš Bohoušek má ještě sílu, tak ho necháme tahat. Pak spustíme kotvu až na dno a milej Bohouš bude vorat.“

„Myslím, že se chystá rozjet to ke skále. Pane Bureš, já už necejtím ruce, vemte to na chvíli! Vy jste sumcař, vám toho pacholka rád svěřím.“

Protlačili jsme se s Emanem k navigaci a sledujeme souboj těch dvou s berounskou legendou. Sumec tahá loďku po řece, která je tady hodně široká, od nás k závodskýmu břehu a velkým obloukem zpátky, jako by se zatím nechtěl moc vzdálit od jezu.

Kalina předal prut Burešovi včas. Bohouš za to vzal – asi se rozhod to s nima skoncovat, ale teď držel prut zdatnej soupeř. Hrobník už měl na prutě ňákejch pár sumců a prozatím si uměl vždycky poradit:

A je tu noc. Utíká to, ale Bohouš, jak se zdá, má ještě v zásobě dost sil.

„Václave, spouštěj pomalu kotvu, ale přidržuj řetěz, aby se zátěž prozatím jen tak courala po dně,“ cedil přes okousanej mundštuk. Vesla zatím nechali volně ponořený ve vodě, aby rybu pomáhaly brzdit. A Bureš pokračoval:

My s Emanem stojíme na navigaci a mlčky mačkáme palce, ale přitom občas shovívavým pokývnutím hlavy schválíme lovcům na lodi zvolenej postup, jako bysme tu událost ze břehu režírovali. Na řece se zatím drama schyluje k vyvrcholení.

„Sedlanej sumec – třeba i těžkej a silnej, toho má za ňákej čas dost, a ať chce, nebo nechce, tak nakonec taky podlehne nutkání zvednout se

Nad jezem naštěstí nejsou kameny – dno je tvořený břidlou, která je prodloužením skály 23

Mezitím se Kalina naklonil přes záď a opatrně povolil řetěz. Jestli kotva prve zvedala mračna kalu, tak teď se ukázalo, že se jenom courala v měkkým bahně a pramici moc nebrzdila.

na Ptáku, a  na ní je nejmíň půlmetrová vrstva bahna. Proto taky Bohoušem tažená kotva zvedá k hladině ohromný bubliny černýho kalu. Zvířený bahno s  pukajícíma vzduchovejma bublinama vypadá, jako kdyby se v  hloubce pod pramicí rozparádila Etna nebo ňákej havajskej vulkán. A hrobník školí Kalinu, až se to nad vodou nese k nám:

Teď ovšem kotva drcala do tvrdejch hrbolin břidlice na dně a to, spolu s odporem bahna, způsobilo, že se loď hnedle zastavila. A Bohouš se namích! Napnutá struna vlasce začala řezat hladinu sem tam do stran, jak se sumec snažil zbavit tý protivný otěže, která se ho, zaklesnutá do tvrdý čelisti, snažila zvednout nahoru.

„Václave, tak teď už to železo pustíme na dno! Zkusíme, co to s naším klukem udělá. Ale ať řetěz neřachtá vo loďku, pod vodou by se to rozlejhalo jako v tunelu!“

Prozatím se držel v  hloubce poblíž jezu, jako by se nechtěl zbavit možnosti dostat se ňák dolů do spásnýho proudu.

Na břehu u Štulovny už počáteční pozdvižení ustalo. Pak se ale přeci ještě někdo do houfu vtlačil. Dorazil pan Kottek, kterej je, jak se zdá, vždycky včas tam, kde se něco zajímavýho děje. A hned navázal na hrobníkovo upozornění:

Po půlhodince bláznivýho křižování se najednou stočil ke skále a  rozjel to tak, že to vypadalo, jako když tu kotvu utrh. Když byl vprostřed řeky, tak ale najednou zvolnil – šňůra povolila, až se jako klikatej unavenej had položila na hladinu, a zůstala volně ležet.

„Vážení, když pan Bureš upozorňuje, aby kotvicí řetěz nelomozil o hranu lodi, tak ví, co říká. Sumec zvuky vnímá jenom tak zvanou boční čarou, ale pokud by se Bohouš srovnával s nějakým jiným živočichem, mohli bysme říct, že má vnímání zvuku srovnatelný s  citlivým sluchem vejra nebo netopejra.“

Bureš chvíli počkal, jestli Bohouš náhodou nemíří pod loď, a  pak začal pomalu navíjet. Když navinul asi patnáct metrů, tak jemným potažením špičkou prutu zjistil, že sumec pravděpodobně někde vprostřed koryta zastavil a odmítá s nima závodit.

Takový přihrávky si ovšem Eman nemoh nevšimnout a potichu si pro sebe zamumlal: „No vida, oba slyšej jako rys, a ještě se jim to rýmuje.“

„Lehnul si, parchant! No, jen si lež!“ 24

Bureš si odplivnul a pak vymyslel dost riskantní manévr. Spolu s  opatrným odvíjením šňůry veslovali pomalu zpátky k  navigaci ke skupince rybářskejch fanoušků, mezi kterejma jsme stáli i my dva s Emanem.

sebou přines velkou signální lampu, půjčenou ze  závodskýho nádraží. Táta držel v  podpaží sbalenou plachtu, kterou používal na přikrejvání nákladu na voze. Kdyby se rozpršelo, tak se pod ní schováme všichni.

Pan Kottek už tu nebyl – před hodnou chvílí odešel pro kameru, jako by si byl jistej, že Bohouš bude ještě dlouho odolávat.

„Jestli se těm dvoum povede dostat Bohouše ňákým fíglem ke břehu, tak tady budou určitě potřebovat pomoc šikovnejch rukou,“ ozval se Buriánek a kibicové mu houfně přitakali.

Když pramice přirazila k  navigaci, tak se pivař Bureš v prvý řadě začal shánět po ňákým studeným napití. Protože děj toho dramatu probíhal jenom pár kroků od pivovaru, tak to nebyl problém. Orosenej džbánek tu byl dřív, než si oba rybáři stačili trochu protáhnout ztuhlý nohy. Poloha pivovaru kousek od navigace se ukázala bejt výhodou i v jiným ohledu.

Což v  podstatě znamenalo, že jsme tu my dva s Emanem museli zůstat taky.

Okýnkem do vrátnice vnikají šikmý paprsky ranního sluníčka. Bureš s Kalinou – hrdinové uplynulý noci – srkají horkej grog, kterej jim uvařil pivovarskej vrátnej Šubrt, a zabalený do houní si ohřejvají o horký hrnky zmrzlý vymáčený ruce. Před nima na stolku ležej na štůsku starejch novin drobnosti z  jejich kapes a  rozebraná fajfka starýho Bureše. Na plůtku u vrátnice visej jejich mokrý svršky.

Napřed jim Rajchl spustil do lodi asi tři metry řetězu, na kterým visel pořádnej kus kolejnice. Kalinovi se to moc nelíbilo, ale Bureš řek: „Vašku, jestli Bohouše udrží ta tvoje zázračná pletená šňůra, tak todle ho udolá!“ Vrátnej jim půjčil baterku, protože za chvíli nebude vidět na krok. Vylovovací hák se bohužel v  tom fofru sehnat nedal, ale Rajchlovi se za tu chvilku povedlo aspoň spojit novou zátěž s tou původní. Pak osamělí lovci odrazili a vzdalovali se do tmy. Pomalu navíjeli šňůru.

Maštalíř s tátou a s panem Rajchlem se mačkaj na kanapi a my s Emanem sedíme – každej půlkou zadku – na štokrdleti vedle stojanu s lavórem. „To je síla, pane Šubrt, jak to, že je tak horkej, když je v něm tolik rumu?“ jektal zubama Kalina.

Mezitím se pan Kottek vrátil na navigaci s kamerou a přived sebou tátu a Buriánka, kterej 25

„Toho rumu je tam akorát, ale tendle grog je bez vody – dal jsem červený víno. Takovej si prej vařili Hašek s Ladou a říkali mu námořnickej.“

„Dobrá, když jsem to vydržel celou noc, tak snad tu chvíli ještě fajfku oželím. A jsem rád, že už si konečně tykáme. Rozhodli jsme se dostat se s  pramicí přibližně do míst, kde jsme byli, když Bohouš zaleh. Vašek pomalu navíjel volnou šňůru, až mířila tam, kde si Bohouš ustlal. Držel prut a povídá mi: ,Bureši, aby tam tak ten sumec už nebyl – to by byla ostuda!´ A  já mu opáčil: ,Tak eště zaber kličkou a poznáš to hned! Jestli se tam ještě rozvaluje, tak mu trochu zabrnkáme na pozdrav. A jestli se hne, tak holt budeme válčit dál a pak se uvidí, kdo s koho.´ No a Vašek navíjel a zvedal přitom špičku co možná nad sebe nahoru. Prut se ohnul jako luk. A byli jsme doma! Hajal tam a  čekal na nás! Tak Vašek přidržel kličku a já jsem zabrnkal na strunu. Nic. Tak jsem zabrnkal znova a  pořádně. Furt nic. Pak jsem do šňůry párkrát seknul hřbetem dlaně jako sekyrkou, ale Bohouš dělal mrtvýho dál. Posvítil jsem na šňůru baterkou. Protože jsem věděl, že je tu asi třímetrová hloubka, odhad jsem podle úhlu mezi napnutou šňůrou a hladinou, že od nás není daleko.“

Koukám, že Šubrt je fachman jak přes pitivo, tak i přes literaturu, ale táta má jinej názor: „Ale kdepak – to bylo jinak. Oni nechali na primusu to červený víno do mrtě vyvařit, a pak rychle do rozpálenýho plecháčku nalili rum. Ale to ostatní je tak, jak říkáte. Opravdu to vymyslel Hašek a opravdu tomu říkal námořnickej grog!“ Vidím, že můj táta se ukazuje jako ještě větší fachman. Ten fachman by ale radši slyšel, co všechno se stalo, když v noci odtáh Bohouš loďku na řeku. „Kvůli grogu tu přeci nesedíme, že ne. Kalino, nebo ty, Bureši, nebo oba – radši nám povězte, co a jak bylo v noci! Teda v tu dobu, kdy jsme vás vůbec neviděli, ale občas jsme slyšeli, jak hulákáte.“

Dva rybáři ve tmě statečně bojujou s Bohoušem a nás šest na navigaci – Rajdl, Buriánkové, pan Kottek a já s tátou – koukáme, div si nevykoukáme oči, a  furt nic nevidíme. My jsme se s Emanem dohadovali, jestli to občasný bliknutí způsobuje někdo na závodským břehu, nebo jestli jsou to naši rybáři. Nakonec jsme se dohodli, že jsou to naši, protože proč by tam měl

Na to se ozval Kalina: „Bureši, povídej ty! Já jsem se sice s Bohoušem začal prát první, ale pak už to probíhalo podle tvejch not. A i ten závěr sis vymyslel ty. Tak jestli ti to pude bez fajfky, tak mluv!“ Bureš si srknul grogu a chvíli si probíral strnisko. 26

přitom leží hlavou proti proudu, tak může bejt šňůra zalehlá mezi ním a tím balvanem. Nedá se nic dělat, musíme ho ze strany object, dostat se před něj. Pak nezbejvá než doufat, že když ho budeme mít za sebou a šňůra bude mířit od háčku přes to sevření k našemu prutu, že se tlakem proudu třeba uvolní.´

někdo tejrat baterku, když na Závodí ještě svítěj pouliční světla? Potom řek pan Buriánek, že jednou někde slyšel, že vodní dravce přitahuje světlo a  že kdyby se třeba nějaký světlo tady u  navigace spustilo pod hladinu, že by to mohlo Bohouše taky přilákat. Nato Eman svýmu otci odpověděl, že takový světlo, který by potopený nezhaslo, by se asi v Berouně teď v noci nesehnalo, ale co takhle potopit zrcadlo a svítit na něj tou nádražní lucernou. Nakonec debatu o světelný léčce ukončil táta:

Pak ale řek opatrnej Vašek, že jestli je ta šňůra Bohoušovym tělem pevně přitlačená k Bábě, mohla by se při našem manévru o ten šutr předřít. A  já na to, že má pravdu, ale že bohužel nemáme jinou možnost, a  že to teda musíme risknout. To se ovšem lehko řeklo, ale hůř provádělo. Teď už i mě začaly brát křeče. Potřeboval jsem si protáhnout ruce, a tak jsem prut předal Vaškovi. Začalo se rozednívat.

„Pánové, to, co tu navrhujete, platí jenom na candáta, ten se dá oblbnout světlem a některý pytláci toho taky zneužívají. Ale v  žádným případě to neplatí na sumce. Ten je totiž slepej jak mimino! Ale v týhle chvíli je podstatný, že se každou chvíli rozední a bude tolik světla, že Bohouše oslní leda pohled do sluníčka!“

Světla na Závodí jedno po druhým zhasínalo a na obzoru začaly z šera vystupovat obrysy kopců. Ještě nedávno stačilo bliknout přes prut dopředu a osvětlená šňůra se ze tmy vyloupla jako jasnej rovnej paprsek.

Bureš počkal, až se vykecáme, a pokračoval: „My dva na lodi jsme se občas vystřídali. Prut byl pořád ohnutej jako luk. Zrovna když se mi podle sklonu šňůry povedlo odhadnout, že Bohouš leží od nás asi patnáct metrů, tak Vašek najednou vykřik:

Teď jsme sice rozeznávali i  obrysy některejch závodskejch baráků, ale co je okolo nás, jsme v tom šedivým šeru neviděli. Nepomáhalo ani občasný rozsvícení baterky. Kde je naše šňůra a  kterým směrem vlastně míří, jsme jenom odhadovali.

,Bureši, že von leží u Báby!´ A já se chytil za hlavu!

Nebudete tomu věřit, ale my jsme za ­tohodle kritickýho stavu toho ležícího halamu objížděli snad dvě hodiny. Šňůra se tak pronášela, že při

,No jasně, Václave, ještě že tě to napadlo včas. Jestli je přimáčklej k tomu kameni a jestli 27

tom, jak ležela na vodě, nám v tom šeru úplně mizela z  dohledu. To objíždění bylo navíc nebezpečný, protože pokud by se Bohouš na tý neviditelný volný šňůře zničehonic rozjel, moh by jí takovej náhlej škubanec lehko přervat.

Pružná špička trochu pomohla ztlumit náraz, ale prvořadej byl v tom momentě odpor tý zátěže na řetězu. Stejně důležitej a dá se říct rozhodující byl fakt, že to vydržela Kalinova šňůra – odolávala celou noc a vydržela všechny ty divoký Bohoušový škuby. I  tenhle poslední. Ten štos otočil Bohouše tak, že jsme na vteřinku zahlídli jeho mramorovanej bok!

No, nakonec jsme milýho Bohouše objeli a ukázalo se, že tendle manévr byl pro úspěšný zakončení naší noční anabáze rozhodující. A teď poslouchejte! To, co vám teď povím, není nic jinýho než naše domněnka. K tomu, jak to dopadlo, nám podle našeho názoru pomohla obezlička, o  který se můžem jenom domnívat, že se opravdu vyvrbila tak, jak si myslíme. Já to pozdějc ještě vysvětlím.

Nevím, jestli z  tý dlouhý řady rybářů, co ho vodili po Berounce, některej toho krasavce zahlíd, ale mně v tom momentě, jak sem starej chlap, stouply slzy do očí. Ale to už na mě Kalina křičel, abych k němu přised blíž a nastavil mu záda, aby se moh opřít loktama.

Když se nám konečně povedlo Bohouše obkroužit a Kalina zase napnul šňůru – sumec vyrazil! Mně naštěstí hned napadlo hodit do vody tu zátěž na řetězu! A bylo to včas. Bohouš ještě nebyl moc rozjetej a Kalinovej štípák stačil náraz jeho váhy ztlumit.

Zapřel jsem se podrážkama do lavičky a Kalinový špičatý lokty se mi zabořily do zad tak, že jsem se musel kousnout do rtů, abych nezařval. A pocejtil to i Bohouš. Loďka zpomalila, okolo nás se vyvalilo mračno bahna, jako když bouchne prachárna! Bohouš ztratil důstojnost a  ukázal se nám ještě jednou! Pramice se rozhoupala, protože Bohouš udělal těsně pod hladinou přemet a  ohromná tlama se mu přitom šmejkla nad vodu, a  my jsme nadšením řvali a brečeli zároveň.

Podle mýho – a to je ta domněnka – sumce splašila šňůra, která, když se uvolňovala ze sevření mezi jeho tělem a Bábou, ho bolestivě řízla přes citlivý fousy. Jak říkám – je to domněnka, ale žádný jiný logický vysvětlení jeho náhlýho rozjetí mně nenapadlo, ale rozjel to, jako by se nám za tu bolest chtěl pomstít.

,Dal si šluka – máme ho, dal si šluka,´ vzlykal Kalina. A hned nato zaštkal: ,Bureši, vždyť nemáme hák!´ 28

,Jestli si opravdu šluknul,´ křičel jsem, ,začne tancovat a bude polykat bubliny sytýho berounskýho vzduchu.´

Oba jsme byli tak zaujatý tim slavným vítězstvím, že jsme nepostřehli, že jsme se při tom přetahování o pěknej kus vzdálili od Štulovny na druhou stranu k závodskýmu břehu.“

A  opravdu – sumec teď každou chvíli vystrčil tlamu z  vody a  s  každým vynořením si pořádně nabral berounskýho povětří! Pak už Bohouš vlastně netáhnul, ale točil se na místě a občas se pokusil o náznak vejvrtky, ale bylo to pomalý, protože ho zmáhala únava.

My jsme ze břehu zatím pozorně sledovali počínání rybářů na lodičce. Tátova předpověď o  rozednívání se začala naplňovat rychlejc, než jsme čekali. Při tom jsme sledovali, jak se loďka čím dál víc vzdaluje na druhou stranu k Závodí.

Už nedokázal rozhejbat svý mohutný tělo natolik, aby hnul s  pramicí. Viděl jsem, že už nemá sílu, ale Vašek mu radši vždycky povolil a dával pozor, aby se mu nezamotal do šňůry.

„Nedá se nic dělat, musíme přeběhnout most!“ rozhod táta. Pan Kottek s aparátem se mlčky otočil a vyrazil první. My s Emanem jsme taky na nic nečekali a vzali jsme to trapem. Když jsme na druhý straně sbíhali pěšinou v bezinkách, tak jsme už z dálky viděli, že hrobník v pramici klečí, jako by se modlil. A pan Kalina že v pramici dokonce stojí s prutem nad hlavou a doširoka rozkročenej vypadá, jako když se husita ohání  cepem. Když jsme s Emanem konečně přiběhli k vodě, tak byla loďka prázdná! Bureš se brodil vodou vedle ní a levou rukou jí táhnul za kruh na špičce ke břehu.

,Bureši, člověče, vždyť ty máš pravdu,´ jásal Kalina. Bohoušova obrovská palice se čím dál častějc ukazovala nad zpěněnou hladinou, až se stalo něco, co se prozatím ještě žádnýmu z těch rybářů, který usilovali o Bohoušovou svobodu, nepodařilo. Bohouš se přestal točit a pomalu se podvoloval tahu šňůry. Poškubával hlavou ze strany na stranu, ale už to zdaleka nemělo tu vehemenci jako v noci, protože teď všechnu tu gymnastiku předváděl na docela malým prostoru kousek od loďky. Měl toho dost.

Před ním se dělala vlna – a teprve teď jsme to postřehli. Bureš táhnul sumce! Ale jak!

Teď už jsme věřili, že Bohouš je hotovej, ale Vašek pořád držel prut jako doteď – špičkou nahoru a s co nejvíc napnutou šňůrou. Bohouš nakonec zůstal stát na místě a otevřenou tlamou ukazoval k nebi.

Pravou ruku měl vraženou v  Bohoušový tlamě a vlek ho za spodní čelist! Vedle něj brodí Kalina a  zdviženým prutem pomáhá držet sum29

ce hlavou nahoru. Když přiběh udejchanej Buriánek s tátou a dorazil i pan Kottek, bylo po všem.

čelisti Bohoušovi visela jenom jedna malá blejskavá třpytka s červeným korálkem.

Bureš se odmlčel a ve vrátnici byl slyšet jenom bzukot osamělý mouchy, která nahoru dolů šmejdila po okenním skle, jak usilovala dostat se ven na sluníčko. Na stolku stály prázdný plecháčky a ve vzduchu zůstala trocha vůně rumu. První porušil ticho pan Kottek:

,Člověče, tu znám, to je přeci třpytka klempíře Rajchla!´ povídá pan Kalina. Ostatní blinkry, trojháčky, finský dvojháky, kovaný háky, menší modrý kalený háčky, ze kterejch měl údajně mít okolo tlamy tu pověstnou bižutérii a o kterejch se u piva vyprávělo a na pupek přísahalo, že jsou věčný a nezničitelný – všechny dávno vyhnily.

„Musím uznat, že jde o pozoruhodnej příběh. Protože jsme  na scénu závěrečnýho dramatu dorazili s  panem Rajchlem pozdějc, rádi bysme se dozvěděli, jak to nakonec s tím velesumcem dopadlo.“

Potom se pan Kalina sehnul, vzal Bohouše oběma rukama zespoda za hlavu a zved mu jí nad hladinu. Pan Bureš mu šetrně vyndal háček a pak se Bohouše chopilo šest párů rukou, otočily ho hlavou zpátky směrem ke Štulovně a pomalu – jako na slavnostní přehlídce s vládcem – brodili do hloubky.

Nechali to na mně. Tak jsem to dovyprávěl, jako když píšu sloh: „Pozvolna se zvedající písčina závodskýho břehu umožnila dotáhnout unavenýho sumce na sluncem prohřátou mělčinu. Pan Kalina pořád s prutem v ruce pustil pramici a zůstal stát nad bezvládným Bohoušovým tělem. Pak jsme se všichni postavili dokola okolo něj, jako bysme se chystali tančit vítěznej tanec, ale stáli jsme tam jako zkoprnělý a do tance jsme měli daleko. Král hlubin – jak ležel na boku – vypadal jako oběť ňákýho neštěstí. V  rozevřený bílý tlamě bylo vidět, že háček není zaseklej v  pysku, ale dál vzadu v patře. Zázračnou šňůru pana Kaliny měl protaženou zubatým kartáčem horní čelisti a to bylo štěstí, protože to zaklesnutí znemožnilo tření šňůry po tom šmirglu do stran. Z dolní

Když měli vodu po prsa, to už Bohouš nic nevážil, tak ho jenom zlehýnka nadnášeli, až jim nakonec ruce klesly. Zůstali stát – a král plaval dál. Mohutná ocasní ploutev se trochu zavlnila a majestátní mramorovaný tělo se pomalu a  rozvážně vzdalovalo, až se ztratilo v  zelený hlubině. Stáli jsme tam ještě hodnou chvíli, a Eman dokonce salutoval.“

30

Loděnická anabáze Sedíme s  Emanem na lavičce před kovárnou a  sledujeme pana Maštalíře, jak se z  hromady prkýnek, obručí a loukotí snaží vykouzlit tři závodní trakaře. Pan Maštalíř ty speciální soutěžní vozidla – tři bugatky mezi trakařema – připravuje pro nás, co jsme se přihlásili k  závodu trakařů ulicema Berouna. Teda pro nás tři od Slavoše – přihlášenejch bude samozřejmě víc. Běh s trakařem je závod, kterej se v Berouně koná pokaždý při ňáký slavnostní události a  mívá kolikrát víc diváků než souběžně hraný fotbalový pouťáky. V Berounským hlasateli píšou, že závod s trakařema se poprvý jel jako sportovní zpestření při slavný krajinský výstavě v roce 1899. To byla ta, kterou tehdy navštívil i  císař František Josef I. blahý paměti, ale pan

doktor Kottek tvrdí, že tradice závodu s trakařema je o moc delší. V  městskejch kronikách prej existujou zápisy, ze kterejch je patrný, že v Itálii běhali pekaři za jednokolovým vozejkem o závod už ve středověku. Bejvaly to údajně tak urputný a kolikrát i  krvavý štvanice, že městský potentáti vydali nařízení, že jednotlivý účastníci musej zachovávat při předjíždění odstup nejmíň na sáh. A  před závodem musel každej závodník odevzdat všechno, co by mohlo posloužit jako zbraň. Když táta viděl, že si taky vyplňuju přihlášku, trochu pochybovačně vrtěl hlavou, ale mně nezbejvalo než se přihlásit, protože když poje31

de Eman a Čenda, musím ject i já. Já sice nejsem tak dobrej běžec jako ti dva, ale nemůžu zůstat mezi divákama, kór když vím, že se do závodu přihlásil dokonce i  šprt Jukl. Závod se pojede v neděli a bude jubilejní krajinskou výstavu uzavírat. Že ta výstava bude něco mimořádnýho, prozrazovaly vyvěšený plakáty, který navrhnul pan profesor Solar. Překvapilo mě, že oznamujou, že pořadatelem je Královský Město Beroun – teda abyste mi rozuměli, mě nepřekvapuje, že se v Berouně koná ňáká výstava, to vůbec ne, ale zarazily mě ty tři velký písmena na začátku tří slov, který označujou pořadatele výstavy.

mě – vždyť se na to podívejte: Královský, Město, Beroun – Kašpar, Melichar, Baltazar! Vždyť takhle se lidem dává příležitost, aby si z městskýho představenstva dělali šoufky, a protože plakáty už visej, tak to ani nepude napravit!“ Pan Kottek se na mě chvíli koukal, jako by mě viděl prvně, a pak se dal do smíchu. Potom zvážněl, vzal mě za ramena a řek: „Pihounku, voni jsou opravdu bystrej a všímavej chlapec, ale maj obdivuhodnou schopnost objevovat problémy i tam, kde by je žádnej normální smrtelník nehledal. Já jim zaručuju, že kdyby tu ty plakáty visely ještě dejme tomu dvacet let, nikdo za těma slovama ty tři biblický krále hledat nebude!“

„Pokud jindy Beroun něco pořádá, tak na plakátech bejvá obyčejně uvedený město Beroun, nebo Městskej ouřad, ale nadpis ozdobenej královskou korunkou, kterej uvádí, že pořadatelem je Královský Město Beroun – všechno velkejma písmenama, vidím na plakátech poprvý.“

Nechtěl jsem panu doktorovi odporovat, ale řek jsem si, že se mezi známejma poptám, jestli jim na těch plakátech ty velký písmena něco nepřipomínaj. Pan Kottek už ale považoval problém s tím káembé za vyřízenej a vrátil se znova k jeho obsahu.

Když jsem tohle řek před panem Kottkem, tak mne poučil, že Beroun je coby královský město doloženej už v roce 1265, protože v tom roce král Přemysl Otakar II. za svýho pobytu v našem městě podepsal důležitý lejstro, na kterým stálo, že bylo sepsaný a podepsaný v Královským Městě Berouně.

„Plakát by měl samozřejmě odpovídat významu takový události. To není jako když se oznamuje, že je ve městě zakázanej podomní obchod nebo že v  sirotčinci přijímaj obnošený šatstvo. Ta výstava nebyla jenom mimořádná pocta – vždyť na slavnostní zahájení přijel do Berouna dokonce i pan prezident. Určitě se vyplatila měšťanům i finančně, protože za těch de-

„Pane Kottek, nezlobte se, to je všechno hezký, ale ty tři velký písmena, tak jak z toho textu vyčuhujou, ty potentáty přeci, když to tehdy sepisovali, musely taky trknout, když trkly dneska 32

„To se ví, že to bude těžký – jak to ty kuchaři chudáci budou dělat? To se budou všichni najednou i s těma komisařema motat okolo ňáký vybraný soutěžní plotny? Já si to neumím představit, protože vím, jak nás pan Šilpoch honí, když se mu někdy v kuchyni pleteme.“

set dní musela místním řemeslníkům a obchodníkům přinést do šrajtoflí nemalej obolus.“ Na tenhle argument nezbylo než mlčet, ale Eman si nedal pokoj: „Pane Kottek, mně pana prezidenta nemusíte připomínat, vždyť já stál kousek od něj.

A já, protože jsem nechtěl zůstat za Emanem pozadu, jsem si taky přisadil:

Ale stejně je škoda, že návštěvu Berouna nenaplánoval až na neděli – to by byl slavnostní závěr výstavy! Vítěz závodu trakařů by se s ním moh nechat vyfotografovat.“

„A kolik toho bude muset každej soutěžící kuchař navařit – a jak to ty odborníci budou hodnotit? To si jeden bude pochutnávat na prsíčkách a druhej bude okusovat biskupa? Co vy na to, pane Maštalíř?“

Já ovšem do Emana vidím jak do kozy, jak říkává pan Buriánek. On si totiž myslí, že ten závod vyhraje, a že by tím pádem byl na tý fotografii s panem prezidentem on.

Kovář, kterej mlčky poslouchal naše remcání, na to neřek hnedle nic:

Nechci mu to rozmlouvat, ale já jsem přesvědčenej, že závod vyhraje Čenda Páv, protože ten je od lítání s pivem po lokále U Slavoše tak vytrénovanej, že si ho půjčujou na výpomoc i do hotelu U Tří korun. Táta tvrdí, že o moc těžší to bude mít náš pan Šilpoch, kterej se přihlásil do soutěže kuchařů. A Eman hned převeksloval od trakařů do kuchyně – přikejv rozhodně hlavou a přidal jako vždycky pár otazníků:

„Jo – to já vám nepovím.“ Ani přitom nevyndal fajfku z huby. Po chvíli ji přeci jenom vyndal, protože potřeboval vyfouknout z hoblíku hoblovačky… a pár slov přidal: „Taková soutěž se přeci nepořádá prvně. Podle mýho si s tím ty pánové poraděj, od toho jsou přeci placený.“ 33

Tohle už kovář prohlásil docela rozhodně a fajfkou jako by napsal ve vzduchu vykřičník. Čekal jsem, jestli nakonec taky neřekne howgh, ale Maštalíř strčil kalumet zpátky do fousů a dál se věnoval těm rozebranejm trakařům. Tak jsme se s Emanem zvedli a šli jsme se po městě podívat, jestli po tý slávě v ulicích něco nezůstalo.

„Mohli je tu nechat i na ten váš závod.“ „Nám by byly platný jako mrtvýmu zimník,“ opáčil Eman. „Vždyť se to jede dopoledne. Hlavně aby nepršelo. Na mokrejch kočičích hlavách by to klouzalo jak po mejdle.“ No a  v  neděli jako na potvoru leje jako z konve. Sedíme s Emanem a s panem Maštalířem pod nízkým přístřeškem na nářadí a vzadu za náma stojej opřený o  zeď naše nablejskaný závodní stroje. Zaraženě mlčíme a koukáme do čůrků deště. Po dvoře se  klikatí proud kalný vody a hrne splavený smetí. Sledovali jsme, jak voda, než zmizela v kanále, se na kanálový mříži rychle roztočila, jako by se jí dolů do tý černý díry nechtělo. Docela jako u těch slavnejch vírů v moři u Sicílie, jenže v malým. Nebo jako v odstředivce na mlíko – i s tou dírkou veprostřed.

Škoda, že se taková výstava nekoná v Berouně každej rok. To vám bylo něco epes rádes! Měšťanstvo už tejden před tou slávou leštilo okna a vývěsní štíty a metaři na ulicích pečlivě seškrabovali rozježďený kobližky a naschlý kravský lívance. Mnohejm starejm krovům se dostalo nový krytiny a okapům čerstvýho nátěru. Město bylo vystrojený jako slovácká nevěsta. Všude visely červený a  bílý stuhy, věnce, sokolský prapory, girlandy a  květinový koše a nad ulicema se na šňůrách houpaly elektrický žárovky. Všechny plakátovací plochy a  nároží byly polepený modrobílejma plakátama profesora Solara. Ty ještě leckde visej – možná trochu opršelý a roztrhaný, ale program výstavy se na nich dá většinou docela dobře přečíst.

„Tak co s tím uděláme, pánové, takový práce to dalo, a konec. I když na druhou stranu – trakaře s  kuličkovejma ložiskama má málokdo,“ rozpovídal se Eman. Potom zkusil zavtipkovat dokonce i kovář:

Na nataženejch šňůrách večer sem tam ještě blikne i pár zapomenutejch žárovek. Ovšem když se při zahájení tý slávy rozzářily všechny najednou, tak to byla paráda.

„Možná byste s nima mohli ject příští neděli na pouť do Jána. Tam byste mohli vozit malý děti okolo kláštera a vybírat po korunce za svezení.“

„To je nádhera – hnedle jako v  Turecku,“ prohlásil tehdy o iluminaci uhlíř Buriánek a dodal:

„Tam já pudu stejně, protože jsem panu Kottkovi slíbil, že když nebude pršet, tak že mu 34

pomůžu s kamerou. Pojď taky, Emane. Bude to zajímavý, uvidíš. Až vylezem ke křížku, tak by nám pan Kottek moh půjčit dalekohled.“

Na zádech nese pan Kottek bedýnku s větší kamerou a mě řeže do ramene řemen od kamery, která je sice o dost menší, ale bude to asi taky dost vzácnej aparát, protože mi ji pan Kottek svěřil s  důrazným upozorněním, abych dával pozor na cestu a pokud možno neklopýtal.

„To určitě – já budu muset lízt ke křížku doma. Slíbil jsem tátovi, že mu pomůžu vázat drátem kola dříví, a místo toho s tebou lítám po Berouně a sháním ložiska do trakařů.

Na dnešek pan Kottek nachystal výpravu tak trochu jako cestovatel Livingston, i když tentokrát nepůjde o prameny Nilu, ale o kaňony na Kačáku. Kamera mě tlačí do zad a já potlačuju nutkání zeptat se, proč pan Kottek ještě v týhle době, kdy je to samá nová technická vymoženost, používá tak těžký a nepraktický aparáty.

Ale zkusím tátu přemluvit – možná když mu povím, že jde i pan doktor, že mě pustí. Ale napřed budu muset udělat to dříví. Pak bych vás moh cestou dohonit. Nebo až na pouti. Uvidíme. Vemu sebou Čendu – má volno, s ním to pude rychlejc.“

Už minulou neděli, když za náma supěl k  řece fotografovat toho sumce, mě napadlo, že by si měl pořídit něco lehčího. Loni na konci školního roku fotografoval naší třídu na vejletě pan učitel Pucherna aparátem, o  kterým nám potom řek i pár technickejch zajímavostí. Pamatuju si, že ten aparát byla zrcadlovka německý výroby, vážila sotva půl kila a pan učitel jí do terénu nosil zavěšenou na řemínku kolem krku.

Neděle je tady a my s panem Kottkem stoupáme kamenitou cestou nahoru na Lištici. Jdeme sami dva. Pan Kottek dneska vyměnil svůj čertovskej kostým za turistickej komplet včetně módních, po anglicku zkrácenejch pumpek. Lejtka mu obepínaj filcový kamaše, po stranách sepnutý řadama knoflíčků. Trochu připomíná ctihodnýho sira Davida Lindsaye, kterej v románu Karla Maye „Ve stínu padišaha“ putuje s autorem a s jeho sluhou Halefem z Bagdádu do Stambulu. Na hlavě ovšem nemá cylindr, jakej nosil sir Lindsay, ale docela obyčejnou buřinku.

Jdu za panem Kottkem, ale neříkám nic a dál táhnu neforemnou bedýnku. V ruce navíc nesu složenou trojnožku, ale o tu se můžu cestou do kopce aspoň opírat. Blížíme se k lomu před Lišticí. Lámat kámen tu začali teprve nedávno, takže spíš než o opravdickej lom tu jde o  jakejsi čerstvej vejmol ve stráni. Do tváří nám přes zalesněný kopce nad 35

Hostimí svítí ranní sluníčko, který jak stoupalo, postupně zhasínalo v trávě u cesty světýlka rosy. Zastavili jsme se a odložili do oschlý trávy bedýnky s kamerama.

vil kolmo do dlaně a lehkým klepnutím sekyrky odděloval jednotlivý plátky, na kterejch hledal eventuální otisk nějakýho pradávnýho tvora. Po chvíli mi na plátku, kterej zrovna rozloupnul, ukázal pár otisků malejch mušliček. Ty byly na obou plátkách břidlice stejně zrcadlově rozložený, akorát že na jednom plátku byly vypouklý a  na tom protějším zapadlý jako mělký jamky. Místama byl na nich patrnej náznak zbytků namodralý perleti. Pak jsme ňákou chvíli loupali jenom samou jalovinu, ale pak zkusil pan Kottek kladívkem zapáčit ve škvíře pod plátem břidlice na kraji vejmolu. Plát se zlomil a na úlomku se ukázal pěknej otisk pravidelnýho žebrování.

Nalevo je zmiňovanej lůmek s  obnaženejma plochama zelenkavýho vápence s  čerstvejma rejhama po nedávnejch úderech krumpáče. Napravo se pole svažuje k obrovský strži. Z ní na druhý straně za Berounkou vystupuje kolmá skalnatá stěna, na který trůní starodávnej Tetín. Hluboko dole spěchá mezi skalama Berounka, která se ještě před chvílí pod soutokem s Litavkou líně rozlejvala v širokým mělkým korytě. „Berounka si na svý cestě ve vápencovejch skalách po milimetrech pomalu vymílala koryto, který se za milióny let stalo současným hlubokým údolím,“ poučuje mě pan Kottek a  rukou naznačuje postupný klesání dna. Pak tou rukou opíše kruh:

„Tak ten je pěknej – škoda, že se zlomil. Je to prvohorní členovec – trilobit, kterej žil v moři, o kterým jsem mu vykládal před chvílí. Tehdejší subtropický podnebí bylo etapou rychlýho vývoje tvorů, který prozatím žili jenom ve vodě. Jejich otisky jsou v usazeninách v okolí Berouna hojný. Druh, kterej byl pro tohle teplý moře typickej, byl právě tenhle trilobit, kterej se jako nějakej velikej opancéřovanej brouk pohyboval po mořským dně před stamiliónama let.

„Ty skály tady kolem, i ty dávno zalesněný kopce – to všechno bylo kdysi dno nehlubokýho moře. To dno samozřejmě nebylo takhle členitý, a protože moře bylo mělký, dobře se prohřejvalo. Proto se tu dařilo tehdejším jednoduchejm živočichům. Některý z  nich, zkamenělý a  uložený ve zdejších břidlicích, se teď spolu pokusíme najít.“

Kdyby byl celej, tak by měřil asi šest nebo sedm centimetrů, ale pan Barrande, francouzskej geometr a  paleontolog, podle kterýho je krasová oblast kolem Berouna pojmenovaná, nacházel svýho času v  okolí mnohem větší jedince tohohle druhu. Dohledat v břidlici zbytek

Pan Kottek odepnul od pasu nástroj, kterej vypadal z jedný strany jako sekyrka a z druhý jako kladívko. Vybranej kousek břidlice posta36

se podíval do některýho z cestopisů, ve kterejch se mimo jiný fotografuje a filmuje. Dozvěděl by se, že například americkej kameraman Fred v „Lovci šelem“ už na začátku století točil při filmování divoký zvěře klikou na o hodně menším aparátu, než je ten na mejch zádech. A to by pan Kottek ještě musel vzít v úvahu, že pan Galopin tu knížku o lovu šelem kamerou napsal dlouho před tím, než vyšla tiskem a že od tý doby se kamera určitě ještě o hodně zmenšila.

toho kousku by neměl bejt problém. Napřed ale musíme pořídit snímek místa, kde jsme tu potvůrku objevili.“ Šikovný prsty pana Kottka během řeči hbitě povolily matice na posuvnejch nohách třínožky. Pak je za bodce vytáh na předpokládanou dýlku a vyhledal pro kameru proti vejmolu příhodný místo, aby měl pěkně osvětlený břídličný plotny přímo před objektivem. Když zjistil, že třínožka už stojí na nerovným terénu pevně, zasunul do kamery schránku, ve který je, jak mě poučil, ukrytá skleněná destička pokrytá emulzí citlivou na světlo.

Sešli jsme klikatou pěšinou dolů do Hostimi. U hospody stojí ve stínu dvou košatejch lip kříž s Ježíšem, u kterýho se při procesí ke hrobu svatýho Ivana zastavujou poutníci, co choděj z Berouna stejnou cestou jako dneska my.

Stoupnul si za kameru, sundal buřinku, strčil hlavu do pytle z černýho klotu a chvilku v tý tmě něco kutil. Pak se vynořil, vrátil buřinku zpátky na hlavu a rychle odkryl z čočky vyčuhující vpředu na bedýnce nasazenej kryt a hned ho tam zase vrátil.

Zastavili jsme se, rozložili nádobíčko a ten kříž s přibitým plechovým, pěkně vymalovaným Ježíšem, jsme několikrát z různejch úhlů zvěčnili.

Fotografování mi připadalo zbytečně zdlouhavý a složitý, ale pan Kottek, jak se zdá, ten tradiční způsob nechce opustit. Mě by teda o přednostech tý starodávný bedýnky nepřesvědčil. Měl bych panu Kottkovi doporučit, aby

„Dál půjdeme cestou, která přes Svatej Ján a Sedlec vede až do Loděnice, kde končí napojením na státní silnici. Po tý silnici vyšla dneska v noci od břevnovskýho kláštera jako každej rok na Jana Křtitele početná výprava poutníků 37

a za hlasitýho troubení a bubnování mířej přes Dušníky a Loděnici do Jána. Tou samou cestou, kterou teď jdeme my, vyrazilo dneska za stejným cílem a za stejnýho lomozu procesí poutníků z Berouna a okolí. Ty se vydali na cestu před rozedněním.“

bednou už dost. Do Loděnice a pak zpátky do Berouna můžou ject se mnou bryčkou. Vyplatím jich na pouti a rozhodnutí, jestli tam zůstane s jeho berounskejma přátelema, nechám samozřejmě na nich.“

Zeptal jsem se pana Kottka, proč ty procesí choděj tak brzo ráno – vždyť je chladno, bejvá rosa a teprve se rozednívá, nemají ani žádný diváky. A ty bubny a trumpety že dělaj zbytečnej kravál – lidi přeci ještě spěji. Pan Kottek mi vysvětlil, že poutníci musej bejt v určitou hodinu na místě, aby nezmeškali mši. Přesto nepospíchaj, v čele nesou obrazy a monstrance, kráčej důstojným, okázalým tempem a za chůze naplňujou ovzduší voňavým kouřem z  kadidelnic. Bubny a trumpety prej mají spáče vzbudit a vyzvat je, aby se k poutníkům připojili.

„Pane doktore, já vám řeknu, až co kluci na pouti.“

Nevím, ale vypadá to, že by pan Kottek byl z nějakýho důvodu radši, kdybych ho provázel až do Berouna. Nemůžu se rozhodnout. Rád bych zůstal s  klukama, ale jsem zvědavej i  na další program pana Kottka.

Pan Kottek souhlasně kejvnul hlavou. Povídáme si a pomalu míjíme poslední hostimský stavení, kterým je vysoká budova mlejna. Od potoka, kterej se tu pěkně rozeběh, vede klenutým kanálem pod cestou náhon k velkýmu černýmu mlejnskýmu kolu. Kačák nám teče naproti jako opravdická horská bystřina. V  těchhle místech vyhlodal mezi vysokejma skalníma stěnama v měkkým vápenci šluchtu podobnou tý, kterou zahloubil proud Berounky pod tetínským ostrohem. Pan Kottek i  o  týhle propasti věděl něco zajímavýho:

„To pražský procesí bejvá samozřejmě nesrovnatelně početnější než to z berounský strany. V minulosti nebyly mezi pražskejma poutníkama výjimkou dokonce ani králové a císaři s družinama šlechticů, který na cestě do Svatýho Jána šlapali stejnej prach jako dneska my. Ale to jsme trochu odbočili od našeho programu. Já jim navrhuju tohle. Jestli jich na pouti ve Svatým Janu čekají přátelé, můžou s  nima zůstat. Svou úlohu splnili. Můžou se ovšem rozhodnout jinak a provázet mě dál, protože závěr dnešního putování bude ještě zajímavej. A  navíc bude pohodlnej. Natrmáceli se dneska s tou

„Pihounku, poslechnou si, jak spisovatelka Žofie Podlipská ve vlastivědným  almanachu Čechy popisovala dojem, jakej na ní udělala tahle soutěska, když jí prvně uviděla. Cituju jim to doslova, aby pochopili, jak je každej, kdo po38

prvý Svatej Ján navštíví, tím pohledem překvapenej a unešenej.“

hradbu čím dál víc prosazuje břeskot dechovky smíchanej s krkolomnou melodií flašinetu.

A pan Kottek deklamoval:

Cestou potkáváme čím dál víc lidí. Přešli jsme dřevěnou lávku a  zatočili do otevřenýho údolí, ve kterým je vprostřed jako vejce v hnízdečku uložená bílá budova svatojánskýho kláštera.

„Val svatojánský na jihu jest protnut příšernou soutěskou skalní, kterou potok loděnický žene se do úvalu hostimského. I tu zříme ohromné skalní stěny a strmé stráně lesní, které od potoka se zdvihají do výše přesahující dvě sta metrů.“

Skály se tu trochu rozestoupily a umožnily, aby v údolí vedle kláštera vznikla útulná osada. Pan Kottek se na chvíli zastavil a udělal mi krátkou přednášku:

Pan Kottek jako vždycky ví všechno. Pomalu začínám ztrácet jistotu i ve věci praktickýho užití těch jeho starožitnejch bedýnek. Že by nakonec měl z  ňákýho mně neznámýho důvodu pravdu i  s  tím aparátem na skleněný desky? Na to se mi zatím nechce odpovídat, ale červík pochybnosti vrtá. Stejná pochybnost nahlodává i mý rozhodování o tom, co a jak dál, až se v Jáně sejdem s klukama. Jako můru k plamenu svíčky mě totiž čím dál víc přitahuje moje mlhavá představa něčeho novýho, doteď nezažitýho, o co bych moh přijít, kdybych se s panem Kottkem ve Svatým Jánu rozešel.

„Za chvíli shledaj, že to údolí svým tvarem kopíruje hadovitej průnik toku Kačáku, kterej si odedávna hledal v travertinovejch skalách cestu nejmenšího odporu, a tady v těch místech svou pomalou vytrvalou činností vytvořil jeho proud opravdu divukrásnej a romantickej prostor. Podobnej v Čechách neuviděj. Však ho z tý skály obdivovali mnohý slavný návštěvníci. Byla by jich pěkná řádka, ale já jim řeknu než dvě jména: Josef Mánes a Karel Hynek Mácha.“

Mlejn zůstal za náma. Nalevo provázej běh potoka mohutný olše, který se nad našima hlavama spojujou s korunama javorů, co rostou na druhý straně cesty. U  některejch stromů se po kmenech nahoru ke světlu pnou přítulný jazejčky břečťanu. Kráčíme pod prosvětlenou klenbou plnou usilovnýho bzukotu a cvrkotu a jak se blížíme ke Svatýmu Jánu, tak se přes tu zelenou

Pan Kottek pozdravil kohosi z kolemjdoucích a pokračoval: „Jestli v tom davu najdou svý přátele, doporučuju vylézt s nima stezkou kolem kaple až nahoru ke křížku. Nádhera, kterou jim ten výhled poskytne, bude zaslouženou odměnou za úsilí, který vynaložili, když se drápali nahoru.“ 39

Koukám se zakloněnou hlavou a  mhouřím oči. Nad klášterem korunuje údolí sluncem osvětlená skála, která se svýho času Svatýmu Jánu vloudila do názvu. Na vrcholu skalní stěny s nehlubokou prohlubní pod vrcholem se na pozadí zvolna plujících oblak zřetelně rýsuje nitka kříže. A pan Kottek vykládá dál:

Vidím, že se musím rozhodnout jak dál, než se objeví Čenda s  Emanem. Pan Kottek bude možná překvapenej, pokud je ovšem u něj něco jako překvapení vůbec možný. Prozatím mlčím, ale v paměti úsilovně hledám nejvhodnější slova, kterejma bych klukům, až se setkáme tváří v  tvář, ňák kulantně vyjádřil hloubku mý zrady. Ale než stačím rozvinout řadu nesmyslnejch vejmluv, jako je vymknutej kotník nebo žihadlo od čmeláka, popadne mně zezadu za límec pevná ruka!

„Svatojánskou skálu namaloval někdy kolem roku 1790 malíř Antonín Balzer a ten obraz je dokumentem, jak Svatej Ján pod Skalou na konci osumnáctýho století vypadal. Zhruba sto let nato pak vznikla krásná uhlová kresba profesora Julia Mařáka, která dokládá, jak se Svatej Ján v průběhu těch let změnil.“

„Prr, vašnosto, kam s tím lupem? A kde jste ho uchvátil? Uctivej dobrej den přeju, pane Kottek!“ Eman! A je to tady! Pomalu se otáčím. Koukám, kde je Čenda, ale nemůžu ho v tom davu objevit. Než se stačím zeptat, kde toho pinglíka nechal, prohlásí Eman:

Po pár krocích – to už se prodíráme opravdu značným množstvím korzujících poutníků – přejdem kamennej můstek a  ocitáme se na malým náměstíčku před mohutnou budovou kláštera. Cestu až sem lemujou po obou stranách stánky trhovců s nejrůznějším zbožím.

„Jsem tu sám – to ti nestačí? Náš drahej přítel Čeněk Páv teď zrovinka roznáší sódovku Sokolům. Slítli se na sál U Tří korun a pan Helebrant jim milýho Čendu půjčil. Takže dneska budem pouťovat sami dva.“

„Kouknou, co je tady lidí. Měli by dávat pozor, aby nepřehlídli svý přátele. A tady maj, kdyby tu s nima chtěli zůstat.“

Pan Kottek sledoval naše přivítání s úsměvem. Pak se vytáh na špičky a dělal, jako když se rozhlíží.

Pan Kottek mě při tom, jak mluvil, vzal za ruku, vtisknul mi do dlaně pětikorunu a pak mi zas dlaň zavřel. Zároveň mi tou rukou potřásal, jako když se mezi dospělejma uzavře obchod.

„Takže už nikdo? Pihounku, čekal jsem, že dneska tu bude těch berounskejch poutníků alespoň pět, a vono jich není ani do mariáše. Takhle bryčku pana Benedy obsadíme sotva způli.

„Děkuju uctivě, pane Kottek. Já už hodnou chvíli po klukách koukám.“ 40

Jich, Emane samozřejmě zvu, aby jeli s  náma. Předpokládám, že jsou pro?“

čoklovi nezůstalo viset na tý pracce nebo na zahnutým ocase, by byl učiněnej zázrak!“ Dal opičku kolemjdoucí malý holčičce a řek:

„Jsou,“ řek Eman, a bylo. A tak teď v bryčce sedíme tři a já si uvědomuju, že nakonec všechno dopadlo líp, než jsem čekal. Vlastně úplně nejlíp.

„Jdem vocaď, než tu způsobím ňákej balkánskej problém!“ Míjíme další mlejn – tentokrát v  Sedlci – a napravo za hřbetem lesa ještě na moment zahlídnem sluncem ozářenej vrchol svatojánský skály. Jedeme mlčky, protože bryčka drkotá po kamenitý silnici, až je strach o  zuby. Údolí se trochu rozšířilo, potok se teď točí napravo těsně podél vysokýho lesnatýho svahu.

Zatímco jsme se s  Emanem šli podívat ke krámu s  perníkovejma srdcema, zašel si pan Kottek do učitelskýho ústavu v budově kláštera fotografovat nástěnný malby. Pak jsem zkusil za padesátník trefit kroužkem některej z předmětů, rozestavěnejch pro ten účel na plachtě před kostelem. Netrefil jsem se ani náhodou, ale Eman si zaplatil tři hody a trefil hezkýho porculánovýho ohaře, kterej zdviženou přední tlapkou zrovna vystavuje ňákou kořist. Majitel atrakce – pán s  velkým černým knírem a s červeným fezem na hlavě – Emanovi napřed vysvětlil, že k tomu, aby pejska vyhrál, se musí trefit třikrát po sobě a kroužek že nesmí zůstat na figurce viset, ale musí pokaždý spadnout až na plachtu. Pak mu s  úklonou podal malou sádrovou hlavičku opičky s přilepeným ocáskem z kousku králičí kůže.

Nad korunama stromů vedou seshora do údolí natažený lana, po kterejch – nahoru i dolů –  jedou zavěšený železný kocábky na malejch kolečkách, který, když najedou na dřevěnou konstrukci, na který jsou lana zavěšený, pokaždý dvakrát cinknou, jako když klepnete kladívkem na kovadlinu. „To je lanová dráha belgický společnosti Solway, která sváží dolů k trati do Loděnice vápenec vytěženej nahoře v lomu Paraple. Laboratorní zkoušky prokázaly, že nejvhodnější surovinou na výrobu sody je právě tenhle růžovej kámen. U železniční trati, kde lanovka končí, je vybudovaná takzvaná skládačka, kde se kámen z kocábek sype do přistavenejch vagónů. Ty odvezou surovinu do Neštěmic, kde se zpracovává na sodu.

Eman se na tu titěrnost zatvářil jako kakabus. Pak se, s jedním okem přimhouřeným, jako když míří flintou, na Turka podíval a prohlásil: „Pane, trefit toho křepeláka třikrát by snad neměl bejt tak velkej problém, vždyť se nehejbá. Ale trefit ho tak, aby to zatracený kolečko tomu 41

Pihounku, představěj si, že tahle lanovka je tak jednoduchý a důmyslný zařízení, že kromě zemský přitažlivosti nepotřebuje žádnej pohon. Princip je jednoduchej. Dolů jedoucí naložený kocábky táhnou svojí vahou zpátky nahoru do lomu ty prázdný, který svůj náklad vysypaly na skládačce do vagónů. No řeknou – není to řešení geniální?“

„To je komín vápenky, ke který vede z lomů na Branžovech taky lanovka. Tahle od Paraplete je ovšem starší. Nechal ji postavit pražskej podnikatel Cífka, o  kterým toho dneska ještě hodně uslyšíme. Abysme lanovky měli kompletní, musím se zmínit ještě o  tý, co vede do Loděnice ze sousedních Chrustenic. Kousek za hranicí loděnickýho katastru tam začátkem dvacátýho století otevřeli železorudnej důl. Je to sice od železniční trati co by kamenem dohodil, ale protože se kocábky na lanech ukázaly bejt oproti dopravě po silnici o hodně levnější, cinká na cestě od šachty ke skládačce u nádraží ještě i tahle lanovka. Na speciální skládací stanici se přeloží na vagóny a odtud pak nákladníma vlakama surovina směřuje do tří různejch míst ke zpracování. Vápenec do Berouna, kde se pálí na cement, a do Neštěmic, kde se chemicky zpracovává na sodu, a chrustenická ruda na Kladno, kde se z ní taví železo. Menší část vápence zůstává v loděnický vápence. Tam se z něj vyrábí kvalitní vápennej hydrát.“

Pan Kottek se po dlouhý chvíli zas rozpovídal. Jsem rád, že nezapomněl, že jsme tu s ním taky my dva. A Eman taky přišel s troškou do mlejna: „V  lomu tahaj naložený vozejky k  lanovce koňma. Maj jich tam prej pět nebo šest. Táta říká, že si už dávno zasloužili jít do penze, protože jsou to starý utahaný herky. Asi je krměj bičem.“ U břidlicovýho vejmolu, trochu podobnýho tomu na Lištici, se před náma najednou otevřelo široký údolí. Cesta se tu odklání od potoka a  vede dál loukou, hustě pokropenou bílejma kopretinama. Pan Kottek mě upozorňuje, že to, co mě už hodnou chvíli lechtá v nose, je čmejří z kvetoucích vrb, který rostou podle potoka. Dál od cesty stojí v louce taky jedna nosná konstrukce lanový dráhy – v  lomařským žargónu „koza“, přes kterou vedou nad Kačákem lana ke skládací stanici u  nádraží. Nalevo za skládačkou vykukuje na obzoru za  lesem vysokej tovární komín.

Kousek před náma míjí silnice malej borovej hájek a za ním údolí uzavírá oblouk železničního náspu. Silnice za lesíkem mizí pod klenbou kamennýho viaduktu, kterej umožňuje, aby tím náspem mohly projet i vysoko naložený povozy. Napravo pod silnicí se k lesíku přitulila skupinka domků, obklopenejch pěkně upravenejma zahrádkama. 42

„To je osada Jánská. Úředně patří do Sedlce, i když do Loděnice je to z Jánský pár kroků.“

je skrz plaňky plotu vidět na záhony velikýho zahradnictví.

„Pane doktore, jak to, že tohle všechno víte, vždyť jste berounskej?“

Naproti přes silnici stojí řada kaštanů. V zrcátku jezírka, ozdobenýho ostrůvkem leknínů, se odráží bílá zeď opodál stojícího osamělýho pavilónu. Na břehu stojí veliká smuteční vrba, která v hladině jezírka smáčí dlouhý šlahouny prutů.

„Na to je, Pihounku, jednoduchá odpověď. Svýho času jsem v Loděnici bydlel. Tehdy jsem loděnický občany při nejrůznějších příležitostech fotografoval a doučoval místní studenty, takže ještě dneska tu dost lidí znám. Z tý doby přetrvává i naše přátelství s místním drogistou panem Antonínem Hausdorfem, se kterým mě navíc spojuje zájem o přírodní vědy a o literatůru. Ten člověk je živá encyklopedie. Však se s ním za chvíli v Loděnici setkáme.“

Pan Kottek požádal pana Benedu, aby na chvíli zastavil: „To je vila pana Jaroslava Lišky. Jeho otec, malíř Emanuel Krescens Liška, někdejší spolužák Mikoláše Alše, se oženil s jednou ze sedmi dcer známýho pražskýho hoteliéra a loděnickýho podnikatele pana Antonína Cífky a tuhle vilku od něj dostal coby svatební dar.“

Projeli jsme viaduktem. V dnešním horku to byl příjemnej okamžik chladu. Přes železnej most, kterej u skládačky lanový dráhy překlenuje potok, zrovna rachotí lokomotiva s pár vagónama, naloženejma kamením. Prašná silnice, po který jedeme, končí u asfaltky, vedoucí z Prahy do Plzně. Pár kroků napravo od nás stojí u asfaltky kilometrovník s číslem 23, kterej určuje vzdálenost toho místa od Prahy. Nalevo

„To je krásná samota – co říkáš, Emane?“ „Samota? Co tě napadá, Pihoune – tady se asi s hostama dveře netrhnou.“ Pan Kottek naše úvahy v zárodku přerušil a pokračoval: „K zámeckým hostům se pozdějc taky dostaneme, Emane – ale zatím mluvíme o jejich 43

jmenovci, o  malíři Emanuelovi Liškovi. Jeho nejslavnějším obrazem je zpodobení biblickýho výjevu Kristus na hoře Olivetské. Originál visí v ženevský galérii. Barvotisk toho díla je v Evropě dodnes vůbec nejrozšířenějším obrázkem Krista. Najdete ho viset v domácnostech po celý Evropě. Jeho syn Jaroslav se sice potatil – absolvoval úspěšně pražskou Akademii, ale zvyk si na bohémskej život a  začal se toulat po světě. Jestli je v současný době v Loděnici, bude určitě vědět pan Hausdorf. “

o  zámku a  o  rodu Cífků bude určitě vyprávět můj vzácnej přítel magistr Hausdorf.“ Zatočili jsme kolem kilometrovníku a jedeme k Loděnici ve stínu mohutnejch lip, který napravo lemujou silnici až k prvním loděnickým domkům. Na levý straně navazuje na řadu kaštanů dlouhá „navostro“ nahozená zeď, v pravidelnejch odstupech zpevňovaná pilířkama. Za ní se najednou z  korun stromů vynoří široká budova zámku, zalitá poledním sluncem. Na chvilku jsme zastavili. Mezi zdí a zámkem se zelená pás čerstvě posečený louky, kterej nám umožňuje vidět budovu s  náležitým odstupem.

Eman se v  bryčce postavil a  znova si vilu s jezírkem prohlížel. „Nechce se mi věřit, že někdo může opustit takovou nádheru. Já bych řek, že tu někdo hospodaří. Dyť se podívejte – okenice jsou otevřený a tráva je posekaná.“

„Tady bych jich chtěl, Pihounku, upozornit, že zkušenej stavitel, aby případnýmu pozorovateli poskytnul co nejlepší zornej úhel, stavbu záměrně umísťuje dál od veřejný komunikace. K  objektu pak odkloní  vlastní přístupovou cestu, většinou ozdobenou působivým stromořadím. Stavitelé loděnickýho zámku pánové Barvitius a Ullmann tady tohle pravidlo do puntíku uplatnili. Pohled na takovej komponovanej objekt, jak sami vidějí, pak působí vzácně uměřeným dojmem.“

Pan Kottek přikýv hlavou: „Možná maj pravdu. Však se to za chvíli dozvíme.“ A pokračoval: „Antonínu Cífkovi, kterej tudy často jezdil do vinařskejch oblastí ve Francii, se tu tak zalíbilo, že si tady nechal v  roce 1873 postavit zámek v  toskánským stylu. Na Kněží hoře, to je ten velkej kopec před náma, založil zkušenej hoteliér rozsáhlej vinohrad, kterej osadil kvalitníma odrůdama. Vína z  Loděnice pak získaly na mezinárodních výstavách dokonce několik prvních cen. A jak už jsem řek – zasvěceně nám

„Prosím vás, pane Kottek, počkejte na chvíli s  tou přednáškou. Vy to líčíte tak pěkně, že bysme ten zámek a všechno okolo ani nemuseli vidět, ale já se koukám a vidím, že ta široká 44

fasáda s věžema po stranách vypadá spíš jako ňákej festuňk než jako zámek.“

bem, do kterýho jsou vpletený velký písmena A a C.

Přerušil jsem pana Kottka, protože jsem si začal tak trochu připadat jako v hodině dějepisu. Pan Kottek se skutečně odmlčel, počkal – a po chvíli odpověděl:

„Ty písmena připomínají Antonína Cífku, kterej před padesáti lety zakotvil v Loděnici a nechal si tu postavit tohle rodinný sídlo, “ vysvětluje pan Kottek a dodává:

„Podobná kritická připomínka byla vyslovena někdy kolem roku 1880 dnes už neznámým kritikem, kterej údajně prohlásil: ‚Pane Cífka, vždyť to je nádraží Františka Josefa!‘

„V domku vedle vrat bývala donedávna vinárna, kde nacházeli odpočinek a občerstvení pocestný a povozníci, který tu rádi koštovali kněžihorský víno, podávaný v létě i na zahradě. Vinárna byla vyzdobená nástěnnejma malbama a zařízení z obyčejnejch dubovejch stolů a lavic působilo útulně a domácky. Populární byl místní orchestrión, představovanej figurínou fousatýho Tyroláka, kterej si po vhození mince sám točil klikou na boku jako u flašinetu a hrál známý písničky.“

A pan Cífka prej mu na to řek: ‚Do určitý míry mají pravdu, pane. Antonín Barvitius projektoval obě stavby. To nádraží i tenhle zámek.‘ “ Poslouchám a nevím, jestli mě pan Kottek pochválil, nebo jestli si ze mě dělá legraci, a tak nereaguju. Cesta k zámku v aleji košatejch lip začíná u státní silnice vstupní branou. Asi čtyři metry vysoký vrata z těžkejch kovanejch kopí jsou ve spodní části spojený plátama silnýho železnýho plechu, na kterejch je z hlavic ozdobnejch nejtů vytvořenej jednoduchej ornament. Vprostřed mříže je nad hrotama kopí přidělanej štít s postříbřeným er-

Pokračujeme dál kolem zámecké zdi a blížíme se k prvním stavením v Loděnici. Slunce stojí vysoko na obloze a pěkně připaluje. Vyschlo mi v krku a těším se, že si v hospodě, ve který se máme sejít s panem magistrem, koupím sódovku. To už jedeme kolem veliký budovy, která 45

malichernej spor byl tehdy dokonce látkou k diskusi v místních novinách.

svítí novotou. Na terásce nad širokým vchodem rozpínaj křídla, jako by chtěli odlítnout, dva betónový sokoli.

No, my se tím bohudík nemusíme zabývat, ale ta dávná válka hospod o prvenství se v Loděnici tu a tam rozhoří ještě dneska. Ale teď už jsme na místě, pánové. Stará či Nová – ať se ta hospoda kdy jmenovala, jak libo – tady konečně spláchneme prach z vyschlejch hrdel.“

„To je místní Sokolovna. Na její stavbu přispěl značnou částkou syn Antonína Cífky – Jindřich. Postavili ji v roce 1905 podle projektu pražskýho stavitele Beránka a  loděnickým se moc líbí, protože je postavená v módním secesním slohu.“

V  okamžiku, kdy pan Kottek sestupuje s bryčky a chystá se přejít silnici, vychází naproti z restaurace pán. Je oblečenej celej do černýho jako na funus – i  buřinka, kterou drží v ruce, je černá. Pan Kottek, než k  němu zamíří, nám oznamuje, že je to avízovanej materialista pan Hausdorf. Pak si oba pánové chvíli potřásají pravicema a přitom si stejným gestem levý ruky obřadně tisknou k hrudi smeknutou buřinku.

Po týhle informaci pan Kottek poklepal panu Benedovi na rameno a ukázal rukou dopředu: „Tu žlutou budovu nalevo před námi určitě znáte, pane Beneda. Tam nám pak zastavte!“ Pak se zase obrátil k nám: „To je hospoda Na Nový. Kromě týhle je v obci ještě jedna restaurace a ta nese název Na Starý. Oba názvy daly svého času vzniknout sporu, která hospoda byla v Loděnici dřív. O tom, že obě sloužily veřejnosti už v  první polovině devatenáctýho století, existovaly různý písemný odkazy, ale která byla první, o  tom se v  kronikách nenašel žádnej konkrétní záznam. Na první pohled by se dalo říct, že podle pravidla „nómen – ómen“ tu logicky měla jako první stát hospoda Na Starý. Tenhle názor měl ale kupodivu početnou skupinu odpůrců, který tvrdili, že jestli tu opravdu jako první stála hospoda s názvem Na Starý, tak proč se vůbec takhle jmenovala? Proč se jí říká Na Starý, když tu není žádná Nová? Ten

Průčelí hostince Na Nový trochu připomíná naší hospodu U Slavoše, ale zatímco v Berouně se hosti oknama koukají přes ulici na fasády protějších domů, tady je z lokálu pěknej výhled do ovocnýho sadu na pozadí vysokýho zalesněnýho kopce. Protože byl čas oběda, byly stoly kompletně obsazený, a tak nás majitel restaurace pan Plocek usadil do takzvanýho kasínka. „Tady v  kasínku se scházejí karbaníci až k večeru, takže teď vás tu nikdo nebude rušit.“ Kasínko bylo o  dost menší než obdobná místnost v berounský Športce, ale jsou tu úplně stejný hráčský stolky s  šuplíčkama na peníze. 46

Místnost mi ale připomíná spíš lokál u  Helebrantů, protože tu taky mají malbu na zdi. Je na ní zachycená skupina rozkuráženejch opic s půllitrama v pazourách, který skáčou po pivních sudech a  okolo nich poletujou rozházený mariášový karty. Na stěně naproti visej v rámečkách zasklený starý rakouský papírový bankocetle, obložený nalepenejma mincema různejch hodnot. Na každý z  nich vystrkuje doleva bradu císař František Josef. Mezi zasklenejma bankovkama visí v  rámečku i  velký žaludský eso, na kterým je zpodobenej všem valchařům a kibicům známej červenej medvěd s modrejma ušima, až na to, že tenhle žmoulá v hubě cigáro a v prackách jako ty opice drží po půllitru napěněnýho piva.

po malým černým a pan Beneda upíjí z tupláku plzeňský. Pan Hausdorf má při tom, jak povídá, ruce spojený na prsou a palcema točí mlejnek. „Možná bych vám měl, vašnostové, trochu přiblížit některé slavné okamžiky historie naší obce. Vám, příteli, se omlouvám,“ oslovil mezi řečí pana Kottka. „Vás samozřejmě nehodlám poučovat, ale vaše přátele by mohl zajímat dalekosáhlými událostmi a  významnými osobnostmi nabitý osud tak malého sídla.“ „Souhlasím – jen do toho, pane magistře!“ Pan Kottek se pohodlně usadil a dával zjevně najevo, že máme času habaděj. Byli jsme tu všichni pěkně uvelebený – už dávno jsem si nepřipadal tak dospělej. O Emanovi nepochybuju, ten má kolikrát navrch i mezi dospělejma.

Pan Hausdorf, když viděl, že se zvědavě rozhlížíme, podal k malířský výzdobě místnosti vysvětlení:

Pan Hausdorf zastavil mlejnek a začal:

„Pánové, dovoluju si upozornit, že ta freska s opicemi je opravdová vzácnost, protože ji před lety společně vytvořili kolegové místního malíře Jaroslava Lišky – slavní český krajináři Alois Kalvoda a  Otakar Lebeda. Mnohé obrazy těch pánů jsou vystaveny v Národní galerii. Oba umělci sem pravidelně chodili obnovovat sílu po vyčerpávajících pochůzkách po okolí Loděnice, kde malovali zdejší krajinu.“

„Podívejte se, vážení, naše obec, která za čtyři roky oslaví sedmistépadesáté výročí svého vzniku, leží na prastaré zemské stezce a je jedním z mála míst, která významným způsobem určovala chod dějin, a to nejenom v našem regionu. To místo v údolí mezi kopci, které je v normálních časech idylickým místem k životu, bylo v dobách, kdy se konflikty řešily bitvami, přímo předurčené k léčce – k přepadení ze zálohy. Je třeba si představit, že úbočí našeho údolí navíc bývalo hustě porostlé lesem a křovinami.

Teď všichni čtyři sedíme u  karbanickýho stolku pod těma vzácnejma opicema. My dva s  Emanem srkáme malinovku, pánové si dali 47

Bitva o  českou korunu mezi Soběslavem a Bedřichem, která se tu odehrála v lednu roku 1179, byla příkladem takové léčky. A nezůstalo jenom při ní. Na poli kousek za Loděnicí, v místě, kterému se říká  Hluboký důl, tehdy slavil vítězství Soběslav, pro svou náklonnost k prostým lidem zvaný ,selské kníže´. V nemilosrdné řeži dvou soupeřících příbuzných – oba byli Přemyslovci – tehdy padlo více než dva tisíce bojovníků a mezi nimi řada významných šlechticů.

kázal vyhýbat nástrahám cesty, takže vozu co chvíli hrozilo překocení a kočímu pád!“ Eman, když slyšel slova, kterejma dávnej kronikář popisoval Bedřichovo kralování, zničehonic skočil panu Kottkovi do řeči: „Já se vám omlouvám, pane Kottek, ale k tomu se nedá říct nic jinýho, než že je to moc trefný přirovnání, protože – jak by vám určitě potvrdil zde přítomnej kočí pan Beneda – řídit bryčku, žebřiňák, nebo třeba i fasuňek s hnojem je hrozně zodpovědná a  důležitá práce, kterou nemůže dělat kdekdo. To chce vedle grifu silnejch rukou, co držej otěže, mít i lásku k tomu božímu hovádku, který je vám svěřený a který vedete po cestě tím směrem, kam se potřebujete dostat.“

A představte si, dvě stě let potom, zrovna vprostřed husitských válek, došlo znova v tomtéž místě ke krvavé bitce, tentokrát mezi Bedřichem Libštejnským z Kolovrat a oddílem žoldnéřů ze strážní posádky hradu Karlštejn. I tahle nevýznamná šarvátka dokládá, že Hluboký důl je místo k přepadům přímo stvořené.“

Čekal jsem, že pan Kottek nebo pan ­Hausdorf Emana pokárají, protože takhle skákat dospělejm do řeči, to je o pohlavek, ale oba pánové k mýmu překvapení při Emanovým výkladu souhlasně přikyvovali a pan Kottek neobvykle silným hlasem dokonce Emanovi za jeho neslušnost poděkoval.

Tady se – jako při hodině dějepisu, přihlásil pan Kottek: „Možná by bylo na místě upozornit, že tehdejší rozhodný vítězství knížete Soběslava, vykoupený tolika padlejma, nakonec o  český koruně nerozhodlo. Až čtyři dny potom, v bitvě na polích mezi Prahou a Vyšehradem, došlo ke konečnýmu rozhodnutí. Teprve tady Bedřich, za pomoci vojska znojemskýho knížete Konráda Oty, porazil statečnýho Soběslava. Důsledkem tý bitvy bylo následný dlouholetý panování Bedřicha, kterej, jak napsal kronikář Jerloch, řídil vůz českého státu jako vozka, jenž se nedo-

„K  tomu, Emánku, hnedle není co dodat a  mně nezbejvá, než jim za jejich osobitej výklad toho zápisu poděkovat. Sám bych to neřek líp a  myslím, že se mnou souhlasí i  přítomnej pan Hausdorf. Jenom bych to doplnil o  jednu zajímavost. Místu za Prahou, kde k rozhodující 48

bitvě došlo, zůstal až do současnosti název Na bojišti. Dneska už je to ulice vprostřed Prahy.“

jak svítí sluníčko na ňákej kopec někde u Loděnice?“

Pan Hausdorf, kterej s panem Kottkem očividně souhlasil, se zvednutým ukazováčkem přihlásil o slovo:

Na tuhle otázku odpověděl pan Hausdorf, jako by jí čekal: „Podívejte příteli, podrobnosti neznám, ale vím, že se pan Cífka právě vracel z  francouzských vinařských oblastí, kde byl zajišťovat dodávku kvalitních vín do svého hotelu v Praze. Loděnická obdoba nedávno viděných burgundských svahů ho nadchla natolik, že se rozhodl ten kopec včetně okolních pozemků co nejdříve koupit a založit tady vinici. Tehdy ovšem netušil, že na tomhle kopci se víno pěstovalo už za vlády Karla IV.

„Ano, připojuji se k ocenění slov pana Emana a děkuji i za vaše doplnění, příteli, ale jako loděnický patriot bych nechtěl zdůrazňovat jenom tuhle dávnou událost. Já bych rád poukázal hlavně na události, které my starší ještě pamatujeme, a na okolnosti, které byly pro budoucnost Loděnice mnohem závažnější než ta bitva. Na konci minulého století totiž v Loděnici žila a její další vývoj ovlivňovala celá řada významných osobností. Pro rozvoj podnikání v obci byl osobou nejvýznamnější bezesporu před chvílí jmenovaný pan Antonín Cífka. Loděnice by časem asi zapadla do průměrnosti, kdyby na konci léta roku 1869 tohoto pražského hoteliéra neokouzlil sluncem zalitý jižní svah Kněží hory.“

Císařský a královský dvorní dodavatel pan Antonín Cífka byl velmi schopný a známý podnikatel, který ve svým oboru dosáhl pozoruhodných výsledků, a uměl tudíž posoudit, zda je ta pustá stráň pro zbudování vinohradu vhodná. Byl totiž majitelem známého hotelu Černý kůň v Praze na Příkopě a kromě jiných vlastnil i populární žižkovskou restauraci Bezovku.

Tady jsem – povzbuzenej Emanovým úspěchem – přerušil pana Hausdorfa pro změnu zase já. A dal jsem si na tý otázce opravdu záležet:

Úspěšný hoteliér a  kavárník obchodoval i se senem, kterým zásoboval pražské povozníky a drožkaře. V době, kdy pan Cífka projevil o pozemek v Loděnici zájem, se na křovinatých stráních toho kopce páslo stádečko koz místního faráře, protože Kněží hora byla v té době majetkem církve. Jednání o prodeji pozemku nebylo snadné. Ten se uskutečnil až na konci roku 1870

„To je všechno hezký, ale jak a proč se vlastně ten pan Cífka dostal do Loděnice? A čím to je, že takovejhle bohatej pražskej hoteliér, kterej si jezdí vlastní ekvipáží sem a  tam do Francie a zpátky, se najednou začne zajímat zrovna o to, 49

po přímluvě Cífkovy sestry, která byla shodou okolností manželkou bohatého loděnického statkáře Kleinberga.“

Nezbylo mi, než todle logický vysvětlení přijmout, ale neřek jsem nic. Zato Eman potichu zavrčel:

Znova jsem to nevydržel. V tý chvíli jsem si byl jistej, že jsem pana Hausdorfa nachytal na švestkách!

„To dá rozum!“ A pan Hausdorf se rozpovídal: „Neměl bych zapomenout na rok 1880 a na návštěvu korunního prince Rudolfa Habsburského na zámku. To byla v životě obce tak významná událost, že lze jen těžko hledat srovnání. Dokládá to i  význam rodiny Cífků, na jejichž pozvání následník trůnu do Loděnice přijel. Tehdy Rudolf, doprovázený praporem vojáků, pobyl u Cífků jedenadvacet dnů, a to od 19. června do 9. července. Účel jeho pobytu sice nebyl dodneška uspokojivě vysvětlen, ale faktem je, že jeho návštěva byla provázena nákladnými vojenskými poctami, které ještě umocnil třídenní pobyt arcivévody Albrechta, který s celým plukem v Loděnici Rudolfa navštívil.“

„Tak přeci – já jsem si hned myslel, že to nebyla náhoda a  že se už dávno před tím nachomejt někdo s poměrama dobře obeznámenej – v tomhle případě konkrétně paní statkářová, kdo toho bohatýho pana Cífku na výhodnou koupi tý stráně v Loděnici naved!“ Pan Hausdorf se nenechal ani teď vyvést z bohorovnýho klidu: „Ale v  tom máš pravdu! Pan Cífka, který projížděl Loděnicí opravdu velmi často, nikdy nezapomněl navštívit svou sestru a  musel samozřejmě pokaždé projet kolem toho kopce. Ale vykládejme si to, jak chceme, vážení, on si té stráně opravdu všiml až tenhle den! Troufám si říci, že to mohl být nějaký náhlý záblesk splynutí dvou obdobných obrazů, který možná vycházel z momentálně výhodných atmosférických podmínek. Možná se mu najednou překryl obraz burgundských vinic a téhle stráně. Jak jinak vysvětlit, proč se navýsost praktický Cífka nezajímal o tak výhodnou koupi už dávno před tím, ale až  roku 1869? Vždyť tu stráň viděl za ta léta tolikrát, a nikdy před tím ho nenapadlo projevit o ni zájem.“

Pozorně jsem poslouchal a neodpustil jsem si pana Hausdorfa přerušit a  dát taky najevo svou sečtělost: „Na tak vzácnou návštěvu museli bejt v Loděnici opravdu hrdý, protože asi bylo málo obcí, který by někdo tak významnej poctil návštěvou, ale možná za tím byl ňákej zvláštní důvod. Vždyť on byl fešák a  ve Vídni bejval, jak jsem se dočet v knížce Smrt v Mayerlinku, furt obklopovanej šlechtičnama a  slavnejma hereč50

kama. Sám jste říkal, že účel jeho pobytu nebyl dodneška spolehlivě vysvětlenej. Třeba tady v Loděnici našel zalíbení v ňáký místní krásce.“

„Nezlobte se, pane Hausdorf, ale vy jste to opentlil jak se patří. Krásně – jako v dívčím románu. Ale já si myslím, že Pihoun to řek jasně – ňákou si tady namluvil. A že se do dneška nikdo nedozvěděl její jméno? To si tak mocnej pán s císařským dvorem za humny už umí zařídit.“

Vypadalo to. že jsem pana Hausdorfa konečně vyved z míry. Díval se udiveně na mě i po ostatních a  vrtěl nechápavě hlavou. Po chvíli přerušil ticho a řek:

Pan Hausdorf se rozesmál: „Pane doktore – příteli, koho jste mi to dneska proboha přivedl? Vždyť to je jeden koumes vedle druhého, ale musím přiznat – jsou to realisti. To jste je naučil, nebo jsou to samorosti? Mně ovšem nezbývá, než s nimi souhlasit. Budu se asi pro příště muset vyjadřovat lapidárněji. Alespoň v jejich společnosti si na to budu dávat pozor.“

„Tak pánové, musím přiznat, že jsem konsternován. Podezření, které jsem se po zvážení všech okolností neodvážil vyslovit ani ve společnosti svých nejbližších přátel, vyjeví ostrovtipný školák po přečtení publikace, ve které není ani zmínka o návštěvě Loděnice. Ani nevíte, jak jste mě překvapil, mladý pane, ale bezelstná upřímnost, s jakou jste položil otázku, mě odzbrojila. Nezbývá mi, než odpovědět, jak to vidím já.

Pan Kottek neříkal nic, ale bylo vidět, že je dobře naladěnej. A Eman ho dostatečně zastoupil: „Pane magistře, pokračujte, prosím vás. Vždyť všechno, co nám tu vyprávíte, je moc zajímavý.“

Čas nenávratně zasul všechny stopy, které by mohly vést k rozšifrování té tajenky, a já se domnívám, že je tak dobře. Nechť tedy zůstane pravý účel princovy návštěvy navždy záhadou, která nedávnou historii naší obce obestře krásným tajemstvím, o  jehož rozluštění se možná bude čas od času pokoušet neúnavný historik, i když si myslím, že ten příběh by mohl být spíš inspirací pro básníka.“

„Budiž, pánové, ještě o  jednu nesmírně zajímavou loděnickou osobnost vás nesmím ochudit, a to o jednoho z vnuků pana Antonína Cífky. Už jsme se o něm zmiňovali. Bez mladého Jaroslava Lišky by totiž obraz současné Loděnice nebyl úplný. Jeho mnohem slavnější otec Emanuel Liška byl v obci váženou osobou, ale i pan Jaroslav je tady velice známou a obdivovanou figurou. Řekl bych, že vzhledem k svému

Pěkná řeč pana Hausdorfa mě překvapila, ale než jsem stačil zareagovat, ozval se Eman: 51

současnému způsobu života je dokonce populárnější než jeho otec.“

jako je například příprava jedu na krysy. Teď samozřejmě žertuji, ale když slyšíte Jaroslava vyprávět o jeho americkém výletě, jeví se všechno, co tam prožil, tak zvláštní, že by si jeho posluchač opravdu mohl myslet, že si z něj Liška dělá legraci.

Pan Kottek magistra ještě jednou přerušil: „Příteli, chcete tím říci, že se mladej Liška už vrátil?“ „Ale ovšem, měl byste ho vidět. Chodí oblečen jako Tom Mix – hotový kovboj. Valnou část té doby, co byl nezvěstný, prožil v Americe mezi Indiány. Tam se kromě jiného živil i  chytáním chřestýšů, kterým se naučil odebírat jed pro lékárenské účely. Říká se, že ho jakýsi indiánský medicinman dokonce naučil rozeznávat a sbírat tamější léčivé byliny.“

No posuďte sami! Zpráva o tom, že je hledán Červeným křížem, ho zastihla na univerzitě v Memphisu, kam se nechal nějaký čas před tím zapsat. Studium si platil z peněz vydělaných za pobytu u  Indiánů chytáním jedovatých hadů. Indiáni ho naučili krotit divoké koně a jezdit na nich bez sedla. Když ho dostihla zpráva, že je hledán Červeným křížem, tak studium ukončil a vydal se na cestu domů. No věřte – nevěřte, když paroloď Queen Mary přistála v Hamburku, vystoupil s Liškou na břeh i zkrocený americký mustang, na kterém jezdil už během studií v Americe a  kterého za žádnou cenu nehodlal opustit. Po příjezdu do Čech z něj byla pražská bohéma u vytržení. Přiznávám, že já taky a se mnou i většina loděnických občanů.“

Tady se o slovo přihlásil pro změnu Eman: „Pánečku, Indián v  Loděnici – to je něco, že jo, pane Hausdorf. Měl byste toho Lišku zaměstnat v drogérii, když se tak vyzná v lekvarech. A jestli ty Komančové stříleli otrávenejma šípama, tak možná umí zacházet i s jedama.“ Pan Hausdorf měl z nějakýho mně neznámýho důvodu pro Emana slabost a  na jeho věčný popichování odpovídal se shovívavým úsměvem:

Připadalo mi, jako bych v tý chvíli neseděl v loděnický restauraci, ale někde na břehu Rio Pecos u ohně a poslouchal vyprávění mladýho Karla Maye o jeho prvních americkejch zkušenostech při stavbě Velký pacifický. I Eman poslouchal s otevřenou pusou a přes to, jak je sečtělej, poslouchal drogistu napjatě i pan Kottek.

„No ovšem, Emánku, jsem materialista, a obchod, který provozuji, je drogerie, a z toho vyplývá, že jsem oprávněn s jedy pracovat. Ale přesto všechno pochybuji, že by Jaroslav, který byl donedávna vůdčím duchem pražské bohémy, byl ochoten přijmout tak přízemní službu,

„Koně přivezl Jaroslav do Loděnice a jezdil na něm po okolí bez sedla. Na velké louce u po52

toka pod Černidly dokonce cvičil házení lasem a proháněl přitom dobytek, který se tam pásl. Donedávna za ním jezdili na návštěvu z Prahy jeho bývalí spolužáci z Akademie a přátelé z uměleckých kruhů. Liška je učil střílet z luku a občas je nutil vrhat kouli nebo házet diskem. Všechno to sportovní nářadí si přivezl z Ameriky. Jednou dokonce odněkud vytáhl šišatý kožený míč, a milí hosté s ním museli na louce u vily hrát rugby, nebo jak se to jmenuje. Ale teď už se trochu drží zpátky.“

„Milej příteli, to je vynikající nápad – pojďme hned, času máme dost.“ Objednal panu Benedovi další plzeň a šli jsme. Cestou k vile nám pan Hausdorf vyprávění o panu Liškovi dokončil. „Liškova americká anabáze má ale i jednu tragickou stránku. Jeho maminka, postižená už tím, že brzy ovdověla, utrpěla po zmizení Jaroslava navíc částečnou ztrátu paměti. Celých šest let byla vilka opuštěná, protože paní Růžena po tu dobu žila u svých rodičů v Praze. Když se ale dávno oplakaný Jaroslav vrátil, pookřála, nastěhovala se k němu a teď s ním zase bydlí v Loděnici jako dříve. Sedává u jezírka s rozpuštěnými vlasy, prozpěvuje si a plete z pampelišek věnečky. Občas je nabízí přes plot kolemjdoucím. Však ji poznáte, je milá.“

Poslouchal jsem a říkal jsem si, že něco takovýho bych chtěl jednou zažít taky. Nevím, jestli bych měl tu kuráž, vydat se na takovou cestu jako pan Jaroslav. Sám asi ne, ale s Emanem... „Myslím, že byste ho měli navštívit,“ pokračoval pan Hausdorf. „Je v té velké vile sám s matkou a je rád, když za ním někdo přijde. Já bych tam s vámi třeba zašel a on by vám určitě rád leccos zajímavého, včetně svých obrazů, mohl ukázat.“

Pan Jaroslav opravdu vypadal jako Indián. Ne že by byl oblečenej do ňáký vyšívaný jelenice s třásněma a běhal s brkem v hlavě jako Vinnetou – to ne. Otevřít branku nám přišel štíhlej pán ve starejch, do holinek zastrčenejch opotřebovanejch rajtkách. Měl snědej, ostře řezanej obličej

Pan Kottek neváhal, mrknul na hodinky a řek: 53

a smolně černý vlasy s pěšinkou veprostřed. Asi nosil pořád nad lokte vyhrnutý rukávy, protože měl šlachovitý ruce opálený dočerna. V  jedný držel srp a v druhý smeknutej klobouk.

v bílejch šatech jako do plesu a s úsměvem nám z  tý vejšky kynula ručkou v  nitěný rukavičce. Vypadala zrovinka jako paní kněžna, když vítala babičku s dětma na zámku.

Páni, ale jakej klobouk! Stetson! Originální bílej stetson – zrovinka takovej, jakej stíní oči Old Shatterhanda hned na první stránce prvního dílu Vinnetoua.

Jediným kusem nábytku v  prostorný hale byla komoda podobná tý, co mají u Helebrantů na ukládání ubrusů. Tahle ale asi sloužila jako stolek na klobouky, protože tu nebyl žádnej věšák. Teď na její desce stál vedle štíhlý vázičky s  uschlou růží trojramennej stříbrnej svícen. Zbytky svíček s černejma koncema knotu, utopenejma ve ztuhlým vosku, prozrazovaly, že tu není jenom jako dekorace.

„Právě jsem se chystal posekat kopřivy, které nám začaly bujet kolem jezírka. Ale to zatím počká, pánové – pojďte dál a buďte vítáni!“ Pan Liška mluvil spisovně jako pan Hausdorf, ale s cizím přízvukem – měkce a s hrdelním err, který mu bublalo hluboko v krku. Na opálený hubený šíji mu visela šňůrka z ňákejch drobounkejch peciček. Pan Jaroslav si všimnul, že mě ta ozdoba zajímá:

„Vážení, pojďte prosím za mnou!“ Pan Liška otevřel dveře napravo od schodů. „Podíváme se do ateliéru,“ pokračoval a zopakoval svoje obřadní gesto, kterým nás zval do domu. Vešli jsme do velký světlý místnosti. Stěna proti dveřím byla celá prosklená – velikánský okno skoro až ke stropu. Místnost byla plná zvláštního, docela příjemnýho pachu.

„To jsou kapky sférického skla, které lze získat proséváním písku na poušti Gila v jižní Arizoně. Ta sklíčka jsou dosti vzácná. Ovšem ne proto, že by se jich tam vyskytovalo málo, ale proto, že pobyt na té poušti, která je, jak známo, absolutně nejteplejší oblastí na zeměkouli, je pro člověka dost velkým rizikem.“

„Co to tu tak… voní, pane Liška – teda vlastně Mistře – omlouvám se,“ zamotal se Eman. „To jsou ředidla – francouzský terpentýn, lněný olej a  samozřejmě i  barvy. Roztírají se v tenké vrstvě na plátno, pomalu se odpařují – a to je ta vůně. Tím, jak se odpařují, obraz pomalu dosychá. Ale každému ten proces nevoní tak jako vám, mladý pane.“

Došli jsme ke schodům před zasklenou verandou. Tady se náš hostitel zastavil a  gestem ruky nás obřadně vyzval ke vstupu do vily. Vešli jsme do chladivýho šera vstupní haly, ze který vedlo dřevěný schodiště do prvního patra. Nahoře na schodišti stála paní Růžena Lišková 54

Pan Liška ochotně odpovídal a rukou ukazoval na velkej pracovní stůl, pokrytej napůl vymačkanejma, prázdnejma i  nenačatejma tubama olejovejch barev. Vedle byly ve velikým džbánu hustě nastrkaný štětce, který vypadaly jako ňáká divná exotická kytice.

hmataj slepci. Proti nim stála osoba v  krátký košili přepásaný rudou šerpou. Přes prsa měla plechový brnění, na kterým jako by se rýsovaly svaly, a  na nahejch lejtkách plechový chrániče podobný chráničům fotbalistů. Na nohou měla páskový střevíce s prstama ven a přes kotníky upnutý kovový pásky s  ostruhama. Hrdina si jednou rukou zakrejval oči a druhou měl dlaní dopředu vztaženou proti těm duchům, jakoby je chtěl zastavit.

U stěny nalevo stály různě velký plátna napnutý na dřevěný rámy a napravo byl na dvou truhlářskejch kozách kusem zelenýho sametu přikrytej velikánskej obraz. Divil jsem se, kudy ho sem nastěhovali.

„Tak tenhle obraz se vám opravdu poved, Mistře!“ Teď už to Eman s tím titulem nesplet.

„Jak jste sem ten velikánskej rám dostali, Mistře, vždyť to okno má jenom větrací vyhlídku, jinak je zazděný nafest. Asi jste vybourali dveře, že jo?“

„Kdyby se konala olympiáda v  malování obrazů, tak byste za něj musel dostat zlatou medaili.“

„To nebylo třeba, mladý muži. Rám se na místě sestavil z nařezaných fošen a latí. Ovšem pokud bych chtěl obraz někde vystavit, musel bych plátno z napínacího rámu sejmout a ve výstavní síni znova na rám napnout.“

Pan Liška shovívavě pokyvoval hlavou a po chvíli řek: „Já vám za projev uznání samozřejmě děkuji, ale současně vám musím sdělit, že autorem dnes už bohužel neexistujícího originálu obrazu Vidění císaře Maximiliána byl můj otec. Ten obraz byl nenávratně poškozen při požáru výstavního sálu na Žofíně v Praze. O tom se tehdy hodně psalo.“

Pan Liška během řeči svinul zelenej samet a nechal ho viset přes roh rámu. Obraz byl nádhernej! Skvělej! Byl úplně nejlepší ze všech obrazů, který jsem kdy viděl. Lepší než všechny obrazy v kostele, a kam se hrabal i Oldřich s Boženou od Slavošů!

„Ale ovšem,“ ozval se pan Kottek. „Mám ve svým archivu novinových výstřižků i ten o požáru žofínskýho pavilónu. A pamatuju si, vzhledem ke čtyřem osmičkám v datu, i den toho neštěstí. Byl to 18. prosinec roku 1888.“

Na tomhle obraze vystupovala z  mlžnýho oparu jako ňákej přízrak skupina trochu průhlednejch postav – snad duchů v  dlouhejch řízách – s  rukama vztaženejma dopředu, jako 55

„Ano. Je to tak, vážený pane. Tehdejší Světozor o tom napsal obsáhlý referát.“

Chvíli jsme před obrazem postáli a  pan Kottek nám vykládal, kdože byl ten Maximilián a jak to s tímhle krutým pánem nakonec dopadlo.

A pan Liška nám z útržku zežloutlejch novin část toho článku přečet:

Když jsme se loučili, tak mi pan Liška k mýmu údivu věnoval opravdickou tenisovou raketu.

„…Požár byl způsoben použitým vynálezem – elektrickou obloukovou lampou, ze které bohužel odpadaly žhavé oharky uhlíků, od nichž se vzňala drapérie, kterou byl obraz dekorován. Zaměstnanci pavilonu sice strhali hořící látku, ale plameny přesto stačily zničit větší část obrazu včetně Maximiliánovy postavy. Značně ohořel i  bohatě zlacený rám. Česká veřejnost a veškerý umělecký svět projevuje umělci účast s vírou, že geniální výtvor mistrovského štětce nezůstane pohroben!“

„Mně už není na nic,“ povídal, když mi jí podával. „Ale vy si jí považujte, mladý pane – s tou moje maminka vyhrála mistrovství Českého království.“ Na Novou jsme se vraceli za šera. Přestalo pršet, a tak jsme, snad pod dojmem vyprávění pana Lišky, šli pomalu – mlčky. Vyšli jsme brankou u jezírka na silnici a sotva jsme ušli pár kroků, přehnal se kolem nás tryskem kůň s  jezdcem. Liška! S  uchem u  hřívy letícího hnědáka stál ve třmenech a tlouk koně bílým stetsonem do slabin.

Pan Liška se odmlčel, asi aby ta zpráva na nás udělala větší dojem. Po chvíli pokračoval: „Já sám jsem Vidění Maximiliána nikdy neviděl, ale řekl jsem si, že pokud mi byl dán alespoň střípek génia mého otce, je mou povinností ten obraz vytvořit znovu. Bohudík se zachovala otcova přípravná figurální skica a několik barevných studií. Tak jsem si připravil plátno a začal pomalu tu velikou bílou plochu pokrývat barvami. No a jak ráčíte vidět, dnes tu mám nejenom pietně uschované ohořelé zbytky původního díla mého otce, ale i tenhle obraz – můj skrovný pokus o jeho zmrtvýchvstání.“

„To je ale divoch,“ ulevil si pan Hausdorf a zahrozil za ním pěstí. Než jsme došli k prvnímu loděnickýmu stavení, už se Liška řítil zpátky. „Snad toho koně nechcete schvátit…“ křičel za jezdcem pan Hausdorf, až se zajíknul. Než se stačil nadechnout, byl milej Liška v trapu.

Mistr mluvil tiše a ruce měl sepjatý, jako by se modlil. 56

„Podívejte se na něj – mudruje, člověk by se nad ním ustrnul. A najednou… hotový čert!“

„To snad není pravda! Proto on tak letěl na tom koni.“

V hospodě bylo poloprázdno. Kasínko bylo zavřený, ale skrz skleněnou výplň prosvítalo světlo.

Pan Hausdorf se už zvedal k odchodu, ale teď si zase sed: „Jeho zběsilá jízda mi připomněla ještě jednu podrobnost, která lépe dokreslí jeho povahu. O té vám musím povědět. V roce 1912 – to mu bylo devatenáct let – neváhal podniknout tajný výlet do Vídně, aby si osobně vyslechl přednášku na téma Vzhůru do říše vznešených lidí.

„Prostřel jsem vám v lokále – v kasínku už se scházejí karbaníci,“ přivítal nás pan Plocek. „Nebo snad nebudete večeřet?“ „Jen nám něco nabídnou!“ ozval se pan Kottek.

Až vám povím jméno přednášejícího, pochopíte, proč tolik stál o to, aby se na tu přednášku dostal. Liška, který celý život vyhledával dobrodružství a  už jako student holdoval historkám o dobývání Divokého západu, se vydal do Vídně, protože tím přednášejícím nebyl nikdo jiný, než v té době velmi populární spisovatel dobrodružných románů – proslavený Karel May.“

„Mladý pánové mají po tý štrapáci určitě chuť na ňákou z vašich dobrot, co říkaj, Emánku?“ „Ježíš, pane Kottek, já bych snad sněd i pásek od kalhot, kdyby byl uvařenej. Byl bych bejval radši, kdybysme jeli rovnou domů. Ale takhle…,“ pokrčil ramenama a  přitáh si židli blíž ke stolu. Pan Beneda si dal vepřovou se zelím, pan Kottek si objednal rajskou a my s Emanem jsme dostali párek s  velkým kopcem bramborový kaše s cibulkou. Pan Hausdorf si dal než sódovku.

„To je teda něco – vidět živýho Old Shatterhanda. Pane Hausdorf, škoda, že jste nám o tom neřek, když jsme byli u  pana Lišky. Moh nám o  Karlu Mayovi něco zajímavýho říct – třeba jestli při tý přednášce taky nemluvil o svý henryovce nebo jestli jí dokonce neukazoval – a tak. Jestli třeba neříkal něco, co se dneska o ňom ani neví. Pánečku, kluci by koukali – hlavně vševěd Jukl.“

Chvilku jsme poseděli a  když se pánové hotovili k  placení, přišel ke stolu pan Plocek, naklonil se důvěrně k  uchu pana Hausdorfa a s povytaženým obočím mu sdělil: „Outrata jde na pana Lišku!“ Pan Hausdorf sprásknul ruce:

Ale Eman v tom měl jasno: 57

„Pihoune, je přeci jedno, že jsme s  panem Liškou o tý přednášce nemluvili. Důležitý je, že teď už o ní víme. Flintu sebou na přednášku Karel May určitě netahal – o tom nepochybuj – ale možná, že pan magistr zná i ňáký jiný zajímavý podrobnosti.“

„Pánové – nádhernej život, příkladnej konec! Jako Feidipidés, posel Lakedeimónskejch po vítězství u Thermopyl. Zazářil – a zhas. Jako meteor!“ Nevím, jestli si pan doktor Kottek tohle někde přečet, ale bylo to krásný. Když jsme se pak před hospodou loučili s  drogistou, předvedli s  panem Kottkem podobnej buřinkovej rituál, jako když se v  poledne před hospodou vítali. Řek bych, že trochu delší.

„To víte, že znám. To byla velká událost. Žofiin sál hotelu Krantz praskal ve švech. Karel May přijel do Vídně krátce poté, co veřejnost vzrušily zprávy o tom, že slavný spisovatel si v  mládí odpykal několik trestů za podvody a krádeže a že ani jednu z těch zemí, o kterých ve svých románech píše, nikdy nenavštívil. ­Přesto, nebo možná právě proto byla jeho přednáška už dlouho předem vyprodána. Slavného autora, kterého do Vídně pozval Akademický spolek pro hudbu a  literaturu, přivítal nabitý sál bouřlivým potleskem. May hovořil plné dvě hodiny a když skončil, ovace nebraly konce. Přednáška tak zaujala přítomnou laureátku Nobelovy ceny, spisovatelku Bertu von Suttner, že když byl konec, přistoupila k pódiu, sundala rukavičku, a se slovy: ,Vivat Mistře, vivat!´ podala uklánějícímu se Mayovi ruku k políbení.

Jeli jsme domů. Zase jsme míjeli jezírko s leknínama, ale u viaduktu jsme nezatočili doleva na Jánskou, ale vzali jsme to po silnici mezi řádkama políček rovnou nahoru na Vráž. Ztichlá vilka za smuteční vrbou na nás mrkla okýnkem na rozloučenou. I  když bylo ještě celkem dobře vidět, vysoko nad Berounem už visel na nebi nedočkavej měsíc. Seděl jsem zády po jízdě a sledoval, jak se Loděnice vzdaluje a víc a víc se tulí mezi zalesněný kopce, až v modrým oparu zmizela docela.

Ta událost má ale bohužel smutný konec. Spisovatel za pobytu ve Vídni onemocněl zápalem plic a krátce po návratu do rodného Radebeulu zemřel.“ Seděli jsme a  nebylo nám do řeči. Potom prones pan Kottek památnej nekrolog: 58

Závěrem Můj přítel – velkej čtenář a občasnej psavec, kterýmu jsem dal přečíst rukopis Pihouna, se mě po jeho přečtení zeptal, jak by to s Pihounem dopadlo, kdybych se rozhod psát o něm dál. Jestli prej bych ho nechal dál si užívat léta dospívání s Emanem, s Čendou, s kovářem a ostatníma štamgastama z hospody U Slavoše. Ten dotaz mě překvapil, protože jsem téma považoval za vyčerpaný a vymejšlet pokračování se mi nechtělo. Nakonec mě ten zvědavej pán přemluvil, abych aspoň náznakem určil směr, kterým by se moh příběh dál ubírat. Tak jsem mu řek, že pokud bych chtěl povídání o Pihounovi rozšířit o další léta, musel bych začít u  setkání s  profesorem Solarem, kterej Pihounovi předpověděl úspěšný studium na grafický škole. Pak by Pihoun, kterej uspěl u  přijímacích zkoušek, sice nastoupil do prvního ročníku tý elitní školy, ale vydržel by v Praze jenom rok. Po prázdninách, prožitejch znova vedle táty na šejtroku, by se už do školy nevrátil. A táta by mu to ani v nejmenším nezazlíval – vždyť když spolu byli na hřbitově v Malkovicích, tak mamince slíbil, že se postará, aby Pihoun moh jednou dělat to, co ho doopravdy baví. A tak s ním Pihoun dál jezdil po Berouně a po silnicích v okolí – teď už jako placenej pomocník. Jezdil s tátou až do doby, kdy se koňský potahy a furberkařina přestaly vyplácet, protože je na silnicích začaly nahrazovat sériově vyráběný Fordky, Laurinky a Pragovky – ty dokonce už i jako nákladní. No, a nakonec ohromný stěhovací auta, jaký provozovala například pražská firma Holan, povozníky vytlačily definitivně. Táta tehdy ještě občas sehnal rito, aby bylo aspoň na oves, ale pak přišel čas, kdy nesehnal ani to. Když pak navždycky odešel do formanskýho nebe, dostal Pihoun, kterej byl odjakživa náruživým čtenářem, místo v berounský knihovně, kde pak coby knihovník pracoval až do penze a platil tu za velkýho znalce. Tak takhle nějak by moh Pihoun dožívat svý léta, pokud by skutečně existoval.

Mezitím ovšem nastala éra novejch hrdinů. Přímočarejch, s tvrdejma loktama. Pokud bych v týhle éře přistoupil na výzvu, abych psal dál, nezbylo by mi, než svýho Pihouna do tohohle nemilosrdnýho světa přesadit i s celým komparsem jeho nekonfliktního prostředí a  ty současný tvrďáky v knížce prostě ignorovat. Ale současně si uvědomuju, že takovej ostrůvek klidu by vprostřed současný hektický společnosti neměl nejmenší naději na existenci. Proto, vážení čtenáři, zapomeňte, že jsem – byť jen na okamžik – akceptoval výzvu vpustit Pihouna na jeviště současný společenský arény. Vždyť ani v knížce, kterou jste právě dočetli, vedle Pihouna nežijou jenom lidi ze dvorů a maštalí. I tady jste se setkali s různejma dalšíma zajímavejma osobama a poznali jejich povahy, záliby i případný drobný neřesti. Akorát běžný prvky současný společenský scény jste tam nenašli: Konflikty a intriky. Ve vymyšleným příběhu jde tohle snadno zařídit. Škoda, že takhle jednoduše nejdou vyškrtnout konflikty i z reálnejch mezilidskejch vztahů, ale přítel Láďa Svatoš by mi vysvětlil, že svět bez hříšníků a bez pokání není možnej – že takhle je to zkrátka v tom našem světě zařízený. A tak mi dovolte tvrdit, že tu s náma ještě dneska někde jsou i všichni moji hrdinové: Eman, pan doktor Kottek, kovář Maštalíř, uhlíř Buriánek a hvězdecká babička, samozřejmě. A s nima docela určitě i Mírek Pešulovic. A taky drogista Hausdorf a páni Liškové a Cífkové… Může se stát, že si Pihoun bude těžko hledat čtenáře. Možná, že ta smířlivá atmosféra s pomalu plynoucím dějem uspokojí jenom ty, co už mají větší část života za sebou – hodně toho prožili a už hledají jenom pohodu a klid. A já? …já bych to bral!

Patákova berounská fantasy Když skončila poslední světová válka, bylo Karlovi Patákovi čtrnáct. Únor 1948 mu vítězně vpadl do sladkých let adolescence, v padesátých letech se mu dělaly první vrásky (v šedesátých často i od smíchu), v srpnu 1968 mu bylo sedmatřicet – byl, jak říká klišé, „umělec na vrcholu tvůrčích sil“. Následovala páchnoucí dusivá houně normalizace. Komunisti to konečně prohráli, když mu bylo padesát osm. Pak se stal starostou Loděnice… Docela pestrý a „dějinnými událostmi“ nabitý život, nezdá se vám? A to nemluvím o trampotách kluka ze smíšené německočeské rodiny… Mnozí z nás prožili podobný osud, někdo lehčí, někdo i těžší, podle toho, jak se, řečeno s Milanem Šimečkou, naše malé osobní dějiny pronikaly s těmi velkými. A podle toho, jak tlustou jsme měli kůži. Kumštýři mívají často kůži velmi tenkou. Na jednu stranu cítí každý záchvěv větru, každé lehké zavlnění plisované sukně, na straně druhé je holt hrozně štípají kalhoty z nekvalitní látky a spávají jako princezna na hrášku. Pohlazení má pro ně větší cenu než pro tlustokožce, ale zato jsou často samá modřina. A tak si Karel ve zralém věku pro vlastní potěchu napsal vzpomínkovou idylu. Fantasy, řekl by dnes někdo. Ne, nepřeháním. Na internetu jsem jako jednu z charakteristik tohoto žánru mimo jiné našel: „V anglosaském světě je fantasy označení pro jakékoli dílo fantastického žánru, které není science fiction. Svět, nazývaný často „druhotný svět“, ve kterém se příběh odehrává, je většinou nezávislý na našem, v některých případech je s naším nějak spojený či se děj odehrává přímo v našem, nějak pozměněném světě.“ Docela sedí, ne? Malíř si tedy napsal fantasy na podobném principu, jakého použil ve své poslední próze jeho slavný jmenovec

– Karel Poláček. A já pevně doufám, že v Karlově případě o poslední prózu nejde. Napsal ji totiž krásně. Jeho vzpomínky, stejně jako jeho obrazy, občas narážejí do příslovečných břehů realismu. Jeho text je idylický, nejde však o nějakou naivitu. Příběh totiž není zase tak jednoduchý a přímočarý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Při pozorném čtení najdete pod jeho hladinou celou spoustu narážek, citací a jiných nástrah, které autor svému čtenáři k jeho užitku schystal. Za to chce po něm jen inteligenci, dobrou vůli a chuť ke spolupráci. S překvapivou vypravěčskou zručností vyzobává Karel Paták ze svého mládí rozinky prázdninových zážitků plných prachu rozpálených silnic, brodí se Berounkou, jež je omamně cítit rybinou a sluncem rozpáleným dehtem pramic a ovšem dršťkovou z hrnců zájezdních hostinců – a pivem, jehož blahodárnou hořkost v létě nic nenahradí, jak víme my chlapci, co spolu mluvíme. Jestli si chcete tohle čtení dokonale užít, musíte přistoupit na autorovu hru. Zapomeňte na chvíli na všechny trable, na to, „jak to všechno vlastně bylo“, a vyrazte s Pihounem, Emanem a vševědoucím panem Kottkem vstříc jejich malým verneovským dobrodružstvím. Jan Velíšek

Karel Paták

Pihoun od Slavoše

Vydalo jako svoji devátou publikaci nakladatelství Machart s.r.o. (Lidická 669, 266 01, Beroun, www.machart.cz) za laskavé podpory města Berouna, obce Loděnice a pana Václava Lafanta. Obálka: Karel Paták, grafická úprava a ilustrace: Kameel Machart Vyšlo v Berouně v roce 2009, 1. vydání ISBN 978-80-903342-8-1

„...od pana Königa jsem poprvé slyšel o princově úloze ve vědecké expedici do Egypta, od něho jsem se dozvěděl, že Rudolfovy odborné stati o dravém ptactvu dunajské delty byly dokonce publikovány v Brehmově Životě zvířat. Pan König mi vyprávěl o arcivévodových četných nešťastných láskách a od něho jsem poprvé slyšel slovo Mayerling.“

ISBN 978-80-903342-8-1