KAREL URBÁNEK 1938 – 1991 Karel Urbánek se narodil v Praze. V letech 1958 – 1963 studoval na Matematickofyzikální fakultě Univerzity Karlovy obor fyzikální elektronika a vakuová fyzika. Při promočním aktu měl čest vystoupit jménem absolventů svého oboru. Po emigraci do Spojených států amerických v roce 1963 se usadil v Kalifornii nedaleko San Franciska, kde pracoval v polovodičovém průmyslu. V roce 1970 založil firmu Randex, Inc., vyrábějící naprašovací zařízení pro polovodičový průmysl. V roce 1976 založil společnost Tencor Instruments, která produkovala měřící a řídící systémy pro výrobu polovodičových čipů. V roce 1997 se Tencor sloučil s jinou společností podobného zaměření a vznikla firma KLA – Tencor. Karel Urbánek si velmi cenil svého vzdělání na Matematicko fyzikální fakultě a zůstal jejím věrným a oddaným přítelem. Věřil, že jednou budou mít pražští studeti možnost plně uplatnit svůj tvůrčí potenciál ve světovém měřítku a zaujmou místa vedoucích osobností v moderních technologiích. Urbánkova rodina je poctěna možností přispět k uskutečnění vize Karla Urbánka. _________________ Karel Urbanek was born in Prague and in the years 1958 - 1963 studied at Charles University the Faculty of Mathematics and Physics, specializing in high frequency and vacuum technology. He had the honor to be chosen the commencement speaker for his graduating class. After emigrating to the United States in 1963, Karel settled near San Francisco, California, where he worked in the semiconductor industry. In 1970 he founded Randex, Inc. a maker of sputtering equipment for semiconductor manufacturing and in 1976 founded Tencor Instruments which provided measurement and process control equipment for the manufacture of semiconductor chips. In 1997 Tencor Instruments merged with another semiconductor equipment company to become KLA - Tencor. Karel Urbanek deeply valued his education at the Faculty of Mathematics and Physics, and remained a loyal friend of his School. He envisioned that the students in Prague would one day have the opportunity to reach their full potential and to take their place as leaders in the advancement of technology worldwide. The Urbanek family is honored to be able to contribute toward the implementation of Karel Urbanek’s vision. Tento text zdobí spolu s podobiznou našeho spolužáka Karla Urbánka vchod do fyzikálního praktika a znamená, že jeho vdova, paní Lída Urbánková, Čechoameričanka žijící v Kalifornii poblíž San Franciska, věnovala z Karlovy pozůstalosti Matematicko-fyzikální fakultě půl milionu dolarů jako investici na modernizaci a rozvoj praktika. Podmínkou zakotvenou
v darovací smlouvě bylo, že fakulta sežene z jiných zdrojů stejnou částku a doplní tak podporu, kterou poskytuje pí Urbánková. Další podmínkou bylo, že modernizovaná praktika ponesou označení „Laboratoř Karla Urbánka“. Obě tyto podmínky se obdarovaná strana na doporučení děkana Netuky zavázala splnit. Slavnostní podpis smlouvy se konal na Karlově 21/10 2003, za asistence děkana Netuky, proděkana Němečka, proděkana Sedláka a vedoucího praktik Nedbala. Fakulta již předtím určitou část svého podílu do praktik investovala, zejména část elektřina a magnetizmus se již nyní nachází v nově zařízených místnostech a další obory budou nepochybně postupně následovat. Pí Urbánková, která mluví docela slušně česky, přítomným sdělila, že tím jednak plní Karlovo přání a za druhé jedná dle amerických zvyklostí, tj. jak je u nich zvykem, vrací škole úspěšného podnikatele dluh za poskytnuté vzdělání, které Karel v Americe uměl tak dobře zhodnotit. Je poučné i pro naši současnost v kostce zrekapitulovat příběh nemajetného absolventa z tenkrát totalitního Československa, který dokázal v Kalifornii vybudovat podnik, jenž dodnes kvete a vykazuje mnohasetmilionový, po sloučení s KLA dokonce miliardový, obrat. Karel Urbánek (22/3 1938-28/5 1991), jak si pamatujeme, byl nejstarším spolužákem v našem ročníku. Již před dokončením studia byl pevně rozhodnut přestěhovat se do USA co nejdříve po promoci. Své rozhodnutí tenkrát zdůvodňoval celkem lapidárně: „Přece nepůjdu na stará kolena žebrat na socialistickou penzi!“, což je výrok, jehož realizmus jistě ocení mnozí z nás při nadcházejícím odchodu do důchodu. Metoda útěku, kterou zvolil, byla prostá a účinná. Zakoupil si tenkrát velice drahý (asi 14 tis. tehdejších korun) rekreační zájezd na spřátelenou Kubu, protože měl zjištěno, že letadlo povinně kvůli tankování mezipřistává v kanadském Ganderu a že při doplňování paliva musí cestující z bezpečnostních důvodů letadlo opustit. Na zaplacení zájezdu si musil zapůjčit peníze. Plán vyšel bezchybně. Jedinou komplikací bylo nečekané mezipřistání v Severním Irsku, ale když se dozvěděl od kapitána letadla, ze se další mezipřistání v Ganderu bude přece jen konat, nastoupil zpět do letadla, které pak definitivně opustil až v Ganderu. Tentýž kapitán letadla mu sice zpočátku odmítl vydat kufr, ale zasáhla kanadská policie, která odmítla nechat letadlo odletět, dokud kufr nebude vydán. Takto zajímavě začínal Karlův život v Novém světě, což pokračovalo tím, že mu byla k prozatímnímu ubytování přidělena policejní cela v místním momentálně nevyužitém vězení, ovšem kromě vedlejší cely, kde se zrovna nacházeli 2 litevští námořníci uprchlí ze sovětské lodi, která přijela do Kanady naložit obilí. Byla to zrovna doba masivních dodávek obilí z amerického kontinentu do bývalé obilnice Evropy, která tím nechtěně ilustrovala dobový vtip popisující důsledky vítězství socializmu na Sahaře (za 3 roky se začne dovážet písek). Litevci byli ve své cele pečlivě zavření zevnitř a do odjezdu sovětských lodí odmítali komunikovat se světem jinak než vězeňskou špehýrkou. Karel později přeletěl z Kanady do USA, což musel na radu imigračních úředníků ještě jednou zopakovat, protože vydání povolení k pobytu tenkrát záviselo na tom, aby žadatel použil k příletu na území Spojených států americkou leteckou společnost. Ještě krátce k pražskému období, na které si mnohý z nás jistě vzpomene. Od 3. ročníku nastoupil Karel na specializaci vysoká frekvence a vakuová technika, kde na příslušné katedře tenkrát vedené prof. Kunzlem studium úspěšně dokončil. Byl poněkud starší než my všichni, protože absolvoval průmyslovou školu, která byla o rok delší než tehdejší jedenáctiletka, a též ve školním věku prodělal dětskou obrnu, která znamenala další zdržení ve školní docházce. Tím, že byl starší a hlavně svým vystupováním a zralostí si získal přirozený respekt. V době, kdy jakýkoliv výjezd do ciziny, včetně tzv. lidových demokracií, představoval téměř nepřekonatelný problém a všeobecně se zdálo, že aktivní znalost cizích jazyků představuje zbytečný luxus, udivoval plynnou znalostí francouzštiny a později i angličtiny, kterou během studia samouckým způsobem intenzivně studoval, mj. též poslechem „Hlasu Ameriky“ v angličtině, což mělo kromě jazykového přínosu tu přednost, že anglický program, narozdíl od českého, nebyl rušen. Karel přitom neměl jednoduchý osud. Jeho rodiče byli rozvedeni,
neměl během studia v Praze kde bydlet a nebyl zajištěn ani finančně. Po nějakou dobu našel útočiště u rodičů svého spolužáka z dřívějších dob (ten pak našel zaměstnání v Karlově firmě v Kalifornii), ale pak skončil na koleji 5. květen s „krajským stipendiem“, což byla tenkrát pohádková suma asi 600 Kč/měsíc, uvážíme-li, že mnozí penzisté včetně Karlova otce museli vystačit s penzí méně než 200 Kč měsíčně. Přes tyto potíže absolvoval s dobrými výsledky a na promoci jako senior ročníku mluvil za nás absolventy právě on. Mistrným způsobem obešel při projevu nařízené poděkování „straně a vládě“, které bylo tehdy povinnou součástí podobných slavnostních řečí. Veškerá poděkování nechal až na závěr řeči, kterou si dle povinné osnovy sám složil. Postupně obřadně poděkoval profesorům, docentům a zbytku pedagogického sboru. Pak rodičům, příbuzným, přítelkyním a známým a až úplně nakonec zaznělo, že „taky děkujeme straně a vládě“. Naslouchající naštěstí zadrželi smích a doba už byla natolik relativně uvolněná, že podobná „drzost“ prošla bez důsledků. Karel měl v té době už všechny důvody nebrat přílišné ohledy na režim, který od začátku považoval za nesvobodný a nelidský. Doma ho nic příliš nedrželo, všudypřítomná komunistická indoktrinace mu připadala primitivní a ponižující a jeho výjimečná znalost jazyků, kterou zdokonaloval i brigádnickým voděním turistů v rámci tehdejšího Čedoku, mu umožnila navázat nové známosti. Kromě toho ho ale jako průvodce západních turistů, byť občasného, začala obtěžovat StB, takže už před koncem studia se nechal slyšet před užším kroužkem známých, že už nemá vlastně moc na výběr. V době, kdy pronášel svou památnou řeč na promoci, měl již v kapse letenku na onen kubánský zájezd, o níž později prohlásil, že si, bohužel, ji byl nucen zakoupit jako zpáteční. Ke Karlově rozhledu patřilo i to, že k emigraci zvolil Spojené Státy, zemi, kterou považoval za svobodnější než zbytek tehdejší „kapitalistické ciziny“ a o které cítil, že tam bude moci nejlépe uplatnit svůj podnikatelský talent. Ke cti katedry zesnulého prof. Kunzla je třeba dodat, že právě tato katedra zřejmě poskytovala svým absolventům nejužitečnější a nejpraktičtější druh vzdělání pro uplatnění ve svobodném světě. Karlova příkladu postupně následovalo relativně vysoké procento jejich absolventů (Hurych, Jančařík, Pachner), nikdo z nich se ve světě neztratil a všichni našli dobré uplatnění v oboru, pro který byli vyškoleni. Žádný z nich však nebyl finančně tak úspěšný jako Karel Urbánek. V USA působil Karel nejprve asi rok na MIT v Bostonu, kde měl možnost dokončit aspiranturu, ale rozhodl se přejet do Kalifornie a plně se věnovat podnikání. Měl pro to důležité předpoklady a sice užitečné známosti, které si pořídil během průvodcování ještě v Praze. Když totiž přebíral jednu ze skupin amerických turistů, které se v té době začaly objevovat v Praze, nařídila mu StB, aby jí podával informace o jistém panu S. Marxovi, bankéři a investorovi ze San Francisca. Karel to ale při nejbližší příležitosti panu Marxovi prozradil. Otřesený pan Marx si uvědomil, s jakým rizikem je tento Karlův počin spojen, na Karla od té doby nezapomněl a začal ho považovat za důvěryhodného i po jiných stránkách než jen na úrovni jednoduché lidské protifízlovské solidarity. V další z turistických skupin potkal za méně dramatických okolností i svoji budoucí ženu, dceru čs diplomata při OSN, který se po r. 1948 nevrátil do Československa. Paní Lída roz. Náprstková pochází z rozsáhlého rodu Náprstků, který je roztroušen po Kladensku a Slánsku, z něhož vzešel i Vojta Náprstek. Známost s panem Marxem usnadnila Karlovi jeho podnikatelské začátky v Kalifornii. Tam Karel nejprve nastoupil do vakuářské firmy Varian1. Byl tam pověřen vývojem vakuového naprašovacího zařízení na základě výboje při velmi nízkém tlaku. Patrně šlo o předchůdce zařízení, které se dnes nazývá „magnetron“ a je dnes v nejrůznějších variantách k dispozici i komerčně2. Vývoj tohoto naprašovacího zařízení, které je dnes jednou 1
Bratři Varianové, spolupracující s E.L. Giriztonem a M. Chodorovem, kdysi též emigranty z Ukrajiny, vynalezli vysokofrekvenční elektronku klystron a tím začali svůj podnik. 2 S běžnějším stejnojmenným vysokofrekvenčním výkonovým generátorem velmi krátkých vln, nyní součástí každé mikrovlnné trouby, má naprašovací magnetron společnou konfiguraci elektrického a magnetického pole.
ze základních pomůcek tvorby tenkých vrstev a povlaků nejrůznějších kvalit a určení, byl tenkrát v naprostých začátcích. Karlovi se práce celkem dařila, nevzdával se ale myšlenky, že by se mohl osamostatnit a pokračovat v rámci vlastní malé firmy. Shodou okolností po několika letech působení ve Varianu se zase jednou zhoupl vývoj americké ekonomiky směrem ke zpomalení a začalo se propouštět. Karel toho využil, od Varianu odešel a s pomocí peněz vypůjčených od pana Marxe si otevřel vlastní firmu, kterou nazval Randex. Ta byla úzce specializovaná na dokončení vývoje naprašovacího zařízení, které už začal vyvíjet ve Varianu. Jeho vývoj se za dobu samostatné existence Randexu podařilo asi podstatně postrčit dopředu, protože když se zhruba za 5 let začali synové pana Marxe, rovněž finančníci působící v rámci rodinné investiční společnosti, hlásit o vložený kapitál, podařilo se jim celkem snadno a s velkým ziskem firmu Randex prodat jednomu z kalifornských optických gigantů. Karlovi nebyl zánik Randexu zřejmě příliš po chuti, přál si dotáhnout vývoj naprašovačky do prodejného stádia ve vlastní firmě, ale rozhodla velikost vložených kapitálových podílů a rodina Marxových držela jednoznačnou většinu. Zdaleka to neznamenalo, že by se s rodinou Marxových, specielně s panem S. Marxem, rozešel ve zlém. Karel ctil zásadu, že pokud jejich vztahy nevybočily z rámce férového byznysu, nemohl proti rozhodnutím většinového vlastníka nikdo nic namítat. Odmítl však možnost pokračovat ve vývoji v rámci nové mateřské firmy a rozhodl se založit nový nezávislý podnik který nazval Tencor Instruments. V něm už měl rozhodující kapitálovou většinu, což mu umožnil jeho podíl na zisku z prodeje Randexu. Tencor nezaložil sám, poněkud menší kapitálové podíly tam vložili další 3 účastníci, z nichž jeden byl již zmíněný bývalý Karlův spolužák, český technik-inženýr, který uprchl po roce 1968 do USA. Karel, takto novopečený „prezident“ Tencoru, hodlal zpočátku pokračovat ve vývoji své naprašovačky. Pro testování kvality naprášených vrstev zakoupil pro Tencor několik diagnostických přístrojů, které měly pomoci posoudit, jak dobře či špatně naprašovačka funguje. Mezi těmito pomůckami se vyskytl i profilometr, neboli zařízení, které pomocí diamantového hrotu taženého po povrchu vrstvy přenáší jeho nepatrné vertikální pohyby dané měnící se tloušťkou vrstvy mechanickým pákovým převodem na papír, kde kreslí ve zvětšeném měřítku její profil. Zakoupené zařízení však nepracovalo spolehlivě. Bylo velmi choulostivé na mechanické otřesy a nedávalo reprodukovatelné výsledky. Jiné však na trhu nebylo. Dva technici v zakládající partě Tencoru, zmíněný český inženýr a další zřejmě velmi nadaný technik Američan, si ale všimli, že celkem jednoduchými mechanickými úpravami zařízení by bylo možno vyléčit většinu neduhů profilometru a vytvořit tak nový mnohem praktičtější přístroj, který na trhu diagnostických přístrojů velmi chyběl. Od tohoto postřehu byl jen krůček k činům, mechanická výbava byla k dispozici v rámci Tencoru a nápad stál rozhodně za vyzkoušení. Jedná se o výboj při velmi nízkém tlaku (mTorr), který vzhledem k velmi dlouhé střední volné dráze umožňuje přímé urychlování ve výboji generovaných iontů. Ty pak dopadají velkou rychlostí na katodu a účinně ji rozprašují. Odprášený materiál katody se usazuje na přistavené podložce a vytváří tam tenkou vrstvu nebo povlak. Dlouhá střední volná dráha by ale současně znamenala, že elektrony a ionty by byly schopny velmi rychle unikat i do stran na stěny výbojové nádoby a to rychleji, než by docházelo k jejich obnově srážkami elektronů s atomy v objemu výboje. Výboj by tak nebyl vůbec schopen v takovém režimu hořet. Aby se zabránilo úniku do stran, vnoří se výbojový prostor ještě do magnetického pole, které je rovnoběžné s elektrickým polem, ve kterém výboj hoří. Mg pole nebrání pohybu částic směrem ke katodě, ale zakřivuje jejich dráhy, pokud se snaží uniknou do stran, a tím brání jejich úniku na stěny a výboj může hořet. Magnetron vf generátor pracuje ještě při mnohem nižším tlaku ve stejné konfiguraci el a mg pole. Žádný výboj v něm nehoří, jen se v něm ve vakuu pohybuje elektronový svazek generovaný na katodě. Tento svazek je ale místo nevodivé výbojové nádoby obklopen přesnou kovovou vf dutinou (rezonátorem), ve které energie svazku vyvolá zesílené elmg vlnění. To se pak vyvádí anténkou ven, takže celé zařízení funguje jako vf generátor. Pro nás je zajímavé, že princip magnetronu, srdce radarů už za 2. světové války, kdy magnetron nahradil zmíněný klystron, objevil ve 20. letech min. století předchůdce prof. Kunzla na Karlově KVFVT prof. A. Žáček, vyakčněný začátkem 50. let. Naprašovací magnetron byl naproti tomu v dobách Karlových amerických začátků ještě v plenkách.
Cesta k technickému vylepšení profilometru sice nebyla přímočará, ale nakonec se podařila. Pro Karla samotného, kterému jako většinovému vlastníku firmy náleželo poslední slovo, nebylo v tomto stádiu rozhodování určitě jednoduché. Měl se vzdát projektu své zamilované naprašovačky a přeorientovat zaměření firmy úplně jiným směrem. Učinil však v tomto bodě určitě nejzávažnější rozhodnutí své „kapitalistické“ kariéry. Rozhodl, že Tencor opustí projekt naprašovačky a plně se soustředí na výrobu a prodej profilometru, který ještě v ne zcela hotovém stádiu začal po patentování sám intenzívně komercionalizovat. Neznamená to, že sama naprašovačka by byla bývala zcela ztraceným projektem. Pozdější vývoj ukázal, že šlo o správnou cestu. Avšak dotáhnout ho do stádia, kdy by se začal v dohledné době vracet vložený kapitál, bylo nad síly malé firmy. Profilometr sliboval mnohem rychlejší komerční úspěch. Tak se zrodil Alpha-Step, dnes světoznámý výrobek Karlovy firmy3. Znamenal jednoznačný a rychlý komerční úspěch. Jen ve Fyzikálním ústavu AVČR fungují již řadu let úspěšně a spolehlivě nejméně 2 kusy, aniž by si při jejich nákupu kdokoliv uvědomil, že jde o výrobek firmy založené bývalým absolventem MFF. Informační bariera uměle vytvořená komunisty znemožňující orientaci v úspěších emigrantské elity fungovala dokonale ještě dlouho po převratu. Po úspěchu Alpha-Stepu, po kterém na vyhladovělém trhu kalifornských výrobců elektronických čipů byla veliká poptávka, začala firma Tencor rychle růst. Karel nyní zhodnotil svou na americké poměry nevšední znalost jazyků a otevřel řadu poboček Tencoru v Evropě, čímž získal přirozený náskok i před sousedními kalifornskými firmami. Po jistých potížích se mu podařilo proniknout komerčně i do Japonska. Navíc rychle se rozvíjející kalifornský i světový elektronický průmysl zoufale potřeboval diagnostické přístroje zvyšující výtěžnost bezchybných elektronických čipů opouštějících jeho výrobní linky. Bylo to v době, kdy v bývalém Československu koloval vtip, kdy se zde objeví prvý 32-bitový procesor. Odpověď zněla, až zde přistane první pershing. Karel tuto ekonomickou niku dokázal beze zbytku využít. Dalším „trhákem“ jeho firmy byl laserový skener, schopný na povrchu křemíkové monokrystalické destičky projíždějící výrobní linkou najít i třeba jediný usazený prášek. Na povrchu destičky se před zapouzdřením nacházejí v odkrytém stavu všechny elektronické prvky složitých schémat v miniaturní podobě: miliony transistorů4, diod, odporů, kondenzátorů a všechny spoje vytvořené opakovaným napařováním, leptáním, dopováním atd. Zrníčko prachu usazené na povrchu vyřadí třeba jen jediný z mnoha tranzistorů a složitý, s takovou námahou vytvořený čip, přestane prostě fungovat. Skener Karlovy firmy stojící ve výrobních halách jezdí modrým laserovým paprskem po povrchu destičky a po straně se nacházející světelné čidlo měří jeho rozptyl. Prášek prozradí rozptýlené světlo, jev dobře známý z pozorování prachu vznášejícího se ve světelném sloupci. Příslušnou linku je pak třeba zastavit a zdroj prachu včas odstranit. Zajisté mnohem ekonomičtější způsob, než na konci výrobního procesu zjistit, že již finalizované čipy jednoduše ve velké většině nefungují a musí se vyhodit. Laserový skener byl výrobek ještě úspěšnější než profilometr, oba zvyšovaly výrobcům procento fungujících čipů opouštějících jejich linky, vytoužený „yield“. Tencor rychle rostl, postupně se z něj stala továrna působící v kalifornském Mountin View při pobřeží San Francisského zálivu v předpřipraveném „průmyslovém parku“, kde bylo možno pružně pronajímat další výrobní haly. Před rokem 1989 již měl stovky zaměstnanců a obrat sta milionů dolarů. Urbánkovi se mohli přestěhovat z nájemního bytu do vlastního domu 3
Je nutno si uvědomit, že Alpha-Step vznikl dlouho před vynálezem tunelovacího mikroskopu či AFM mikroskopu, což jsou moderní zařízení, které dokáží na povrchu vzorku mechanicky posouvaným hrotem „ohmatat“ a zobrazit i jednotlivé atomy. Na svou dobu to byla velmi pokroková koncepce, zejména co se týče mechanické stability. 4 V době začátků Tencoru byly mikroprocesory ještě na úrovni předchůdců řady x86 (čtyřbitový 4004 z r. 1969 měl 2300 tranzistorů, osmibitové 8008, 8080 byly vystřídány prvým šestnáctibitovým 8086 a do prvního PC přišel 8088 v r. 1981, pak už následovaly 80186, 80286,…), nicméně už tehdy se z nich dal sestavit stolní počítač výkonnější než mnohá sálová zařízení. Dnešní Pentium 4 má 42 milionů tranzistorů a nejmenší součástka na povrchu křemíkového čipu rozměr desetiny mikronu.
s pěknou velkou zahradou nedaleko podniku v jedné z příjemnějších rezidenčních částí San Francisské megapole, která vznikla splynutím původních městeček v okolí zálivu a jejíž součástí je i pověstné Silicon Valley v okolí San Jose. Tento úspěch nebyl ale zadarmo. U Karla to znamenalo každodenní nasazení a neustálou nutnost rozhodování v mnoha klíčových záležitostech, z nichž každé, kdyby bylo špatné, mohlo úspěšný vývoj firmy zpomalit nebo ji úplně potopit. Karel, evidentně talentovaný podnikatel, ve velké většině případů takovou chybu neudělal. Přednášky z politické ekonomie, které jsme navštěvovali v prvém ročníku, mu k tomu asi moc nedopomohly. Vědecký komunizmus ještě méně. Spíš mu tato „vzdělání“ poskytovalo vodítko, jak se ekonomika podniku vést nemá. Když možnost vysokých výdělků začala do vývojových oddělení Tencoru přitahovat osobnosti amerického akademického světa, musel často čelit otázce, proč firma alespoň částečně nehradí zaměstnancům sociální či dokonce zdravotní pojištění, na které byli zvyklí ze státních univerzit. Karlova lapidární odpověď zněla: „Company stock that’s your insurance“, možné poučení i pro naši dobu. Na obecnější politické angažování ani jen v rámci kalifornské politiky neměl čas, přesto si zřejmě neodepřel čas od času návštěvu politické schůze místních občanů, kde asi k nemilému překvapení místní levice občas utrousil nějaký ten postřeh k možnému vylepšování kapitalizmu prostřednictvím státních zásahů prosazovaných zejména místní demokratickou stranou. Sarkasticky je např. upozorňoval, že za socializmu může stát regulovat nejen nabídku, ale i poptávku. Kdo si vzpomene na to, jak za starých časů JZD musela povinně odebírat přebytek umělých hnojiv, která plánovaný chemický průmysl chrlil v nezvládnutelném množství, a pak je používala v zimě k sypání vozovek místo soli se všemi ekologickými důsledky, mu dá jistě za pravdu. Velmi bystře též odhadl význam zvolení bývalého kalifornského guvernéra Reagana prezidentem Spojených států. Americký ústavní systém považoval za největší klad Spojených států. Jednotlivé politiky však často nemíval v lásce. V době všeobecného obdivu pro klan Kennedyu nebyl ochoten zapomenout, že starý Joe Kennedy, kdysi velvyslanec USA v Londýně, získal své rodinné bohatství na základě neregulérní „insider information“ o chystaném zrušení prohibice. Občas se nechal slyšet, aniž by ale podával bližší vysvětlení, že za největší neštěstí americké politiky považuje intelektuály. Typický představitel tohoto vzácného druhu, bratr minulého prezidenta Ivan Havel, odborník na informatiku, byl však za svého působení na Bercleyské univerzitě v Karlově domě častým a vítaným hostem. Rovněž dříve než jiní rozeznal prvky velkoruského nacionalizmu v díle obdivovaného A. Soldženycyna. Kritický postoj měl i k 1. Československé republice, která se v době totality automaticky jevila jako ideál demokracie. Karel ale za něj nepovažoval parlament skládající se z dvaceti vzájemně se hašteřících politických stran. Jednotlivé události tehdejší americké scény komentoval s nadhledem své středoevropské životní zkušenosti. Když se již po několikáté v Americe stalo, že se někdo zbláznil a legálně drženou zbraní postřílel spoustu lidí a jako obyčejně se zvedla vlna odporu proti ústavní svobodě držení zbraně občanem, která se traduje snad už od doby amerických minutemanů, Karel se nepřipojil. Říkal, že zbraň v rukou voliče je vlastně poslední zárukou toho, že si nějaký politik nevzpomene, že by vlastně mohl ignorovat výsledky voleb a udělat si doživotní sídlo v Bílém domě. Karla tenkrát též velmi rozčilovaly poměry v zemích Západní Evropy, zejména v předthatcherovské Anglii. Zatímco nám kontrast mezi tím, co bylo doma, a poměry v libovolné západní zemi připadal jako příjezd do konzumního ráje, Karel narážel při zakládání filiálek Tencoru na byrokracii a všeobecnou nepružnost. Obojímu v USA už odvykl, navíc tenkrát i v těchto zemích pod dlouholetou vládou levice se začaly objevovat hospodářské neduhy, které vzdáleně připomínaly stav tehdejší československé ekonomiky. V Anglii např. zavedla Wilsonova vláda v r. 1967 roční „příděl“ peněz ve výši 50 liber, které si Angličan směl s sebou vyvézt na útratu v cizině (tenkrát asi jeden čistý měsíční plat). Proti 2 librám (později jedné libře a pak nic), které si směl na dlouhé cesty do ciziny vyměnit a vzít s sebou našinec, to sice bylo pohádkové
bohatství, nicméně pro anglického občana tím padla neomezená směnitelnost libry. Kalifornie za Karlovy éry zaznamenala naštěstí dlouhou řadu vítězství republikánských guvernérů, takže její hospodářství trvale a nerušeně rostlo. Bylo by zajímavé, jak by Karel komentoval dnešní kalifornskou situaci, kdy v Silicon Valley dochází k vypínání elektřiny a jeho stát má horší investorský rating než Česká republika. Stará vlast však zasahovala do Karlova života i jiným, závažnějším způsobem. Karel zanechal v Praze oba rodiče a měl stálou starost obzvláště o velmi starého otce. Ze začátku bylo možné zorganizovat jeho návštěvu v Kalifornii, ale potom už mu to věk nedovoloval. Tím, že se Karel oženil s americkou občankou, měl po pěti létech nárok na americké občanství a to mu zaručovalo jakousi ochranu pro případ návštěvy Prahy. I zde se postupně měnila situace, režim degeneroval a spěl k roku 1968, na emigranty se postupně přestávalo hledět jako na třídní nepřátele, ale naopak jako na vítaný zdroj valut a též informací. Karel si v té době stále nebyl jist, zda ho americký stát bude schopen v případě potíží během návštěvy v Praze účinně ochránit, jeho heslo v té době znělo „Po druhé mě nedostanou!“, čímž mínil, že se původně narodil na špatném místě. Nakonec ho přesvědčil případ Komárek, který se odehrál někdy kolem r. 1965. Český emigrant z 50. let a majitel cestovní kanceláře v Bostonu K. Komárek, již dávno americký občan, odjel na konferenci majitelů cestovních kanceláří na téma rozvoje cestovního ruchu, která se s velkou publicitou tenkrát odbývala v Moskvě. I SSSR potřeboval valuty. Vše proběhlo ze začátku normálně, konference skončila a Komárek odletěl zpět do USA. Letoun ale pod záminkou předstírané poruchy přistál v Praze a Komárek byl zatčen. Americká diplomacie však byla na nohou a nasadila proti Praze nejtvrdší sankce. Komárek musel být nakonec asi po dvou měsících propuštěn a vydán zpět do USA. Na letišti ho doma vítal i senátor R. Kennedy. Celý případ popsal podrobně uprchlý důstojník čs rozvědky Bittman v knize „Špionážní oprátky“, vydané ještě za totality Škvoreckým5. Jakmile Karel měl americké občanství v kapse, zažádal si o československé vízum. To však byla pro zaměstnavatele zmíněného Bittmana příležitost, která nesměla zůstat nevyužita. Až do Kalifornie se za ním vypravil pracovník čs velvyslanectví, pozval Karla „tajně“ do restaurace a tam mu začal předkládat návrhy spojené s nenuceným vydíráním stran víza. Mezi jiným apeloval na Karlovy vlastenecké city, které by mohl stále cítit ke staré vlasti, v tom smyslu, zdali by nechtěl své staré vlasti pomoci. Karel, který chtěl vidět otce a navíc měl s podobnými složkami zkušenosti již z časů svého působení v Čedoku, tyto návrhy rovnou neodmítl, ale bezprostředně po schůzce informoval FBI. Od té doby se stýkal s bývalou čs rozvědkou jen dle jejích pokynů. Do Prahy se podíval po prvé někdy kolem r. 1969, aniž by byl nějak zvlášť obtěžován rozvědkou. Zato při jedné další návštěvě asi kolem r. 1973, kdy se též dostavil na ročníkový sraz ve vinárně Bystrica, byl dokonce pozván na schůzku v „propůjčeném bytě“ (viz Cibulkovy seznamy) někde na Proseku, kde se z něj pracovník rozvědky snažil tahat technické informace spolu s nabídkou poměrně drahých osobních darů. Dary Karel odmítl, o charakteru kladených dotazů se vyjádřil jako o silně nekompetentních a týkajících se většinou materiálů, jež byly stejně k dispozici ve veřejně přístupné literatuře. Nabízelo se, samozřejmě, že po odpovědi na méně choulostivé dotazy, přijdou otázky závažnější. To se však nikdy nestalo. Na závěr schůzky dostal Karel ilegální adresu do Prahy 6, na kterou by měl poslat z USA pohlednici jako žádost o novou schůzku před další návštěvou Prahy. Co mu v této situaci radila FBI není známo, ale Karel nejspíš žádnou pohlednici nikdy neposlal a čs rozvědka už asi taky v té době prokoukla, že ji Karel vodí za nos. Pomstila se tím, že mu vízum pak dlouhou dobu nebylo uděleno. Jeho otec zemřel v osamění a Karla nepustili ani na obřad ukládání otcova popela. Karel se dokonce později stal jedním z direktorů sdružení výrobců pomůcek pro výrobu elektronických čipů SEMI, kde mu hlavní uznání vynesl jeho 5
L. Bitttman, předchůdce známějšího rovněž uprchlého rozvědčíka J. Frolíka, ovšem uvádí, že Komárek přece jen později dopadl tragicky, to ale Karel tenkrát netušil.
nápad na zavedení standardních čipových „normálů“, na kterých by se tyto pomůcky daly kalibrovat. Jejich výrobní program dokonce navrhl sousední menší firmě v Mountin View, která byla rovněž založena českým emigrantem (Berger). Čs rozvědka ho tudíž nepřestala pouštět ze zřetele. Na konferenci ve Švýcarsku, která se odbývala v 2. polovině 80. let, za ním vyslali agenta, kterýmžto úkolem byl pověřen jeden z čs účastníků konference. Karel ovšem podle důvěrně známých příznaků uhodl, která bije, a dotyčného, na kterého měl podezření, nám později v rozhovoru prozradil. Mezitím ale začal režim praskat ve švech, Karel pak po létech v r. 1988 konečně zase dostal vízum a mohl se dostavit na ročníkový sraz do gruzínské vinárny Thamada. Bylo to, bohužel, naposled, co jsme ho viděli. Kalifornské slunce, nadmořská výška, hlavně v chatě u jezera Tahoe v horách na nevadsko-kalifornské hranici, a Karlova vlastní neopatrnost při opalování vedla k tomu, že v roce 1990 byla u něj diagnostikována rakovina kůže počínající z mateřského znaménka. Jak je v USA zvykem, lékaři mu rovnou sdělili, že má jen velmi malé procento naděje na přežití. Karla to nezlomilo, neměl nejspíš čas se zabývat vlastním zdravím. I když se přísně řídil pokyny lékařů a podroboval se všem předepsaným diagnostickým i léčebným procedurám, kvůli kterým často létal ze San Franciska do Los Angeles, do poslední chvíle řídil a spravoval svůj podnik. Též plánoval a velmi se těšil na společnou oslavu padesátin v r. 1991 na „Granátce“, i když své vlastní padesátiny si odbyl už o 3 roky dříve. Po roce se ale jeho stav stal beznadějným. Nemohl se už ani zúčastnit konference o tenkých vrstvách v Chlumu u Třeboně pořádané na jaře 1991 jeho bývalou vedoucí diplomové práce prof. Eckertovou/Pátou, od níž dostal pozvání. Na portrétu, který visí v zasedací místnosti akcionářů jeho Tencoru a který byl namalován až po jeho smrti dle fotografie z posledního období, má ve tváři zapsány známky pokročilé nemoci. Zemřel na jaře v r. 1991 a je pochován v USA. Dar, který dostala naše bývalá škola, byl součástí jeho závěti. Není to jediná podpora, kterou jeho rodina poskytla veřejnosti. Existuje nadace Urbánek/Levy, pro podporu nemajetných studentů a cena Karla Urbánka v polovodičovém průmyslu úspěšným odborníkům v oboru. Je to v duchu Karlových celoživotních názorů. Poučen zkušenostmi z „nejhumánnějšího systému“ státního dirigizmu, který doma zažil na vlastní kůži, věřil, že nejúčinnějším sociálním počinem je přímá vzájemná svépomoc mezi občany, bez účasti státu v jakékoliv formě. Vždy obdivně mluvíval o různých amerických miliardářích, kteří se na stará kolena „zbláznili“ a věnovali díl svého bohatství na nějaký bohulibý účel, do školství, vědy, zdravotnictví, kultury apod., aniž by ale nějak naznačil, že jednou hodlá udělat totéž. Jeho rodina si to mohla dovolit. Firma Tencor se spojila s poněkud větší firmou KLA a tak vznikl velký podnik s miliardovým obratem http://www.klatencor.com/company/overview.html, jehož obchodní záležitosti převzali po Karlově smrti přední odborníci s dlouholetou zkušeností z vedení jiných kalifornských high-tech firem. Akcie Tencoru byly vrženy na veřejný trh a jeho podílníci určitě neměli důvod litovat, že nakoupili „company stock“, jak jim Karel kdysi radil. Je škoda, že se Karel o několik měsíců nedožil zániku SSSR. Určitě by mu to poskytlo zadostiučinění a potvrzení jeho celoživotního přesvědčení, že lidská svoboda, ve kterou celý život věřil a kterou hledal a v největší míře nalezl právě v USA, je schopna vygenerovat i hmotné prostředky dostatečné k porážce i té nejhrozivější „říše zla“, jak SSSR barvitě označoval Karlův oblíbený prezident Reagan. Nad Reaganovou původní koncepcí „hvězdných válek“, kterou hodlal SSSR „uzbrojit“, však ve skutečnosti převládla nenápadnější ale tím praktičtější koncepce „smart weapons“, počítačově řízených přesných zbraní, kdy už si žádný diktátor ani terorista nebude moci být jist ani pod 11 m betonu svého bunkru umístěného uprostřed čtvrti hustě obydlené civilisty coby živými štíty. Relativně malá střela vypálená ze vzdáleného letadla je nyní schopna proniknout dovnitř třeba větrákem. Na tomto vítězství svobodného světa mají nemalou zásluhu i výrobky firmy Tencor. To by Karla jistě těšilo.
V Praze, 17/4 2004. Z korespondence a osobních vzpomínek na Karla Urbánka sestavil Karel R. Dodatek 24/5 2010: V loňském roce na podzim zaslala pí Urbánková na fond praktika poslední smluvní splátku. Protože též MFF dodržela svůj závazek a dodala odpovídající smluvní sumu se své strany, podařilo se zrekonstruovat praktika velice pěkně a moderně. O letošních prázdninách proběhne pravděpodobně rekonstrukce části optika jako poslední laboratoře praktik, která dosud neprošla zevrubnou modernizací. Na úspěšný průběh rekonstrukce dohlíží celou dobu bývalý vedoucí praktik doc. Nedbal. Přestavby praktik včetně interiéru a vybavení praktickým nábytkem se ujal Ing. arch. Jan Vrána, který též mezitím velice citlivě zrekonstruoval bývalý jezuitský „Profesní dům“ ze 17. století na Malé Straně, neboli objekt fakulty ve špalíčku na Malostranském náměstí, za našich časů zoufale zanedbaný. Tam, kde vojenská katedra měla kdysi v bývalém refektáři sklad plynových masek a vojenských hadrů v zanedbaném skladu, je nyní krásná promoční síň se zachovalou freskovou výzdobou. Podobně v suterénu jsou uvnitř budovy pro návštěvníky zpřístupněny základy malostranské svatováclavské rotundy objevené 3/2 2004 při rekonstrukci. Po skončení rekonstrukce praktik hodlá pí Urbánková v podpoře MFF pokračovat. S pomocí děkana Němečka založila „Stipendium Karla Urbánka“, což bude nadace, která umožní každý rok jednomu až dvěma studentům fyziky financovat roční pobyt na nějakém akademickém pracovišti v USA. Předpokládá se, že příslušná katedra přes své spolupracující pracoviště v Americe vyjedná svým studentům možnost takového studijního pobytu tak, aby tam nemuseli platit školné, ale všechny ostatní náklady (pobytové, cestovní a další) bude hradit tato nadace. Být dnes studentem na MFF je opravdu o mnoho zábavnější, než to bývalo za našich časů.
