Manažer dobroty nebeské
U
ž při prvním setkání mi otec Vrána málem vyrazil dech svou dobrotou. Svět je už takový, že se hned ptá: Jak k tomu přijdu? Jenže dobrota neodměňuje zásluhy, rozdává svobodně. A tak brzy poznávám, kolik se nás octlo v síti, kterou Don Carlo neustával spřádat z dobrých skutků, přátelství a vždy pohotové pomoci. Leckomu vrtá hlavou: Je tohle vůbec možné!? Ale on dál svůj taktní lidský zájem i svou štědrost jen rozmnožuje, ne-li násobí. Jako by byl zrcadlem (v tom pavlovském smyslu) nebo spíš manažerem dobroty nebeské. Ne jánošíkovské, co bohatým bere a chudým dává: umožňoval majetnějším zakoušet radost, že konají něco dobrého. Dobrodincem byl svou povahou, ale nadáním, schopnostmi a profesí byl kněz Karel Vrána filozofem a teologem. Velmi laicky si troufám tušit, že i v tom poslání ho charakterizuje dialogická vstřícnost, odvaha chápat největší dějinné události - křesťanství, Evropu - jako pokus, tedy dílo otevřené, putující ke smyslu, svěřené součinné odpovědnosti člověka neseného nadějí.
Ka rel Vrána 1 9 2 5 - 2 0 0 4 „Vírou přistupuje křesťanský člověk ke Kristu a před Krista. Jí se otvírá jeho slovu a činu. V ní je Kristem oslovován, proměňován, obnovován a v ní se duchovně rodí v nového a jiného člověka. Vírou křesťan zakotvuje své bytí, myšlení, své srdce i svou tvořivost, své ruce i svůj svět v Kristu. Obléká se v Krista a účastní se všeho, co Kristus je, čím žije a co uskutečňuje; účastní se jeho slova, jeho dějin, jeho života, utrpení, kříže, smrti a zmrtvýchvstání.“ (Karel Vrána: Křesťanství a kultura, 2004)
Nasvědčuje tomu i jeho nebývalá oddanost poezii a láska k ní. Ničím nepřipomínala postoj estetizujícího snílka. Podobala se vyznání moudrého člověka, který v tajemných střetech básnických metafor i drásavých předtuch zahlédá řád vyšší logiky, spravedlnosti, a především lásky. Řád víře a také lásce přístupnější než ten, který umí vydefinovat filozofie příliš spolehnutá na autokratický rozum. Připadá mi, že s každým dnem, který nás vzdaluje od jeho odchodu, je naše bolest sice méně palčivá, ale kupodivu se prohlubuje. Karel Kraus dramaturg a překladatel
Nebudoval si pozici ani slávu
O
Karlu Vránovi jsem se dověděl v době Pražského jara, že je významnou osobností českého exilu v Itálii. Po farářování na severu Itálie a po působení jako profesor filozofie na jejím jihu se v Římě úspěšně pokusil zachránit kolej Nepomucenum pro české posluchače. Stál v pozadí rozvoje českých katolických periodik a knižní edice pro exil. Část římských tisků se různými cestami dostávala i k nám domů. Tento doktor filozofie a teologie psal a publikoval i odborné statě, ale předním zájmem mu byla pomoc církvi v komunistické vlasti. Všechny jeho aktivity ovšem vyžadovaly dostatečný přísun peněz - říkával, že potřebují „kyslík“. Mohl jsem zblízka pozorovat, jak si jej opatřoval. Ještě v devadesátých letech po návratu do vlasti pokračoval zde v aktivitách s pomocí zahraničních přátel. Jednou mě v Belgii vzal s sebou na návštěvu k lidem, kteří ho podporovali v roztáčení pohybu po desetiletích zmrazeného náboženského života u nás. Kouzlo, jež mu otevíralo pokladny, byl on sám, jeho jemný úsměv a nehlučná vděčnost. Kolik milionů proteklo jeho rukama na množství míst jako záchrana či pomoc a povzbuzení, to věděl jen on sám. Přitom rozdával jakoby kradmo, ani zdání, že by si tím budoval nějakou pozici či slávu. Pro celkovou charakteristiku této nenápadné, ale před Bohem velké osobnosti se mi opakovaně nabízí svatý Pavel, když píše o těch, kteří nic nemají a mnohé obohacují (2Kor 6,10).
Muž velkodušné naděje
K
arel Vrána byl člověk, který druhé vždy obohatil. Od roku 1991, kdy jsem ho poznal, jsem se o tom přesvědčil mnohokrát. Má první jasná vzpomínka na rozhovor s ním se týká situace, kdy jsem si posteskl, že se počátek české edice Mezinárodní katolické revue Communio příliš nezdařil. Odpověděl: „Bytí je základ a předpoklad všech ostatních dokonalostí. Těm je ještě třeba v rámci naší poutnické existence pomoci. Trpělivost a naději!“ Poslední vzpomínka je ze setkání dva dny před jeho smrtí. Hovořil o vztahu církevních představitelů ke katolické teologické fakultě a vyslovil jeden ze svých vzdělaně ironických soudů. „Trpí olfatickou schizofrenií – fakulta jim voní, nakolik plní své poslání, ale smrdí, jakmile by ji měli finančně podporovat.“ Neměl to rád, protože fakultu pokládal za něco, co je ku prospěchu celé místní církve, a proto by jí všichni měli pomáhat. Na druhé straně ale rád citoval svá tři pravidla pro jednání s Vatikánem: 1. Nikdy nic nechtěj, hlavně ne peníze. 2. Přesto poděkuj za projevenou přízeň. 3. Cokoli předkládáš, prezentuj to jako umírněné stanovisko, potom to schválí. Namítal jsem, že to lze také přeložit takto: Nic konkrétního od církevních představitelů neočekávej, přesto jim lez do zadnice a přechytrač je. On odvětil, že je to jeho životní zkušenost. Záleží přitom na vnitřním postoji, protože přes to všechno je třeba zachovat zásadní církevní loajalitu. Uvádím tyto vzpomínky proto, že o Karlu Vránovi říkají cosi podstatného. Byl mužem, který k druhým přistupoval realisticky, celistvě a s nadějí. Realisticky: viděl dobré i špatné. Celistvě: přitakával celku. S nadějí: velkodušně pomáhal dobrému, aby se rozvinulo tak, že špatné pomine. Přitakával celému bytí a choval naději, že je naše existence – ustavená v napětí mezi již ano a ještě ne – směřováním ke vždy větší plnosti v trojjediném Bohu, který k nám přichází. To charakterizovalo jeho myšlení i jeho skutky. Měl jsem ho moc rád. P. S.: Už mu svěřuji fakultní starosti...
Oto Mádr
Vojtěch Novotný
teolog a šéfredaktor Teologických textů
proděkan KTF UK
D ě l e n í j e n á s o b e ní... (úryvky z delší vzpomínkové črty)
P
íše se září 1945. Zahrádecký farář Josef Toufar a jeho farník, dvacetiletý mladík Karel Vrána, který se v té době už připravuje na studium teologie v Římě, jedou na kolech do nedalekého poutního místa Želiv, aby tam studentovu cestu svěřili pod ochranu Matky Boží, ochránkyně všech poutníků a jejich návratů. Tehdy se v Želivě setkávají i s Vítem Tajovským. S nadějnými vyhlídkami ti tři „vysočiňáci“ hovoří o budoucnosti. Nikdo z této trojice nemohl tušit, jakými soutěskami a strmými cestami budou procházet. A jako kdyby od toho dne byly jejich životy svázány tajemnými pouty. Toufar se stal číhošťským mučedníkem. Tajovský želivským opatem a muklem komunistických věznic. A Vrána se po roce 1948 už do vlasti nesmí vrátit a stane se z něj jedna z nejdůležitějších postav našeho exilu a české církve. Za svůj spisovatelský pseudonym si pak zvolí jméno Pavel Želivan. Jako echo rodných končin a vzpomínku na tuto pouť. (...) Tolik pater v něm bylo uloženo, a přitom byl celým, celistvým člověkem, z jednoho kusu. Sedlák, vzdělanec, kněz, dobroděj, učitel, básnivý esejista, Vysočiňák, Tyrolák, Říman, inspirátor, iniciátor, křtitel, organizátor, mecenáš... Nikdy jste neměli dojem, že k vám na návštěvu přijel suchopárný profesor či odměřený církevní hodnostář, ale opravdový mužný otec. Chtěl bych dosvědčit, že v jeho blízkosti roztávaly vnitřní závěje a smutky. Vždy jsem po setkání s ním odcházel zahřátý, potěšený a jakoby zasažený. To člověk může zažívat snad jen v blízkosti lidí svatých. Přitom svatostí nemyslím absolutní lidskou dokonalost, ale naplněnost a šíření Boží dobroty, vřelosti, soucitu a jiskřícího, osvobozujícího humoru. (...)
Vránova otcovská štědrost nespočívala pouze ve slovech, povzbuzování, moudré radě, darované knížce, pravidelném dopisu. Nezapomínal ani na pomoc materiální. Podpořil vydání mých knížek, našim dětem, tomu „domus ecclesiae“, jak vždy říkal, nikdy nezapomněl poslat dobroty. Naprosto skrytě podporoval chudé. Velkoryse pomáhal i při cestách do jeho milované Itálie. Nebyl jsem sám - otec Karel radil a pomáhal desítkám, ne-li stovkám dalších. Jednou mi řekl: „V logice Kristova království platí metamatematický zákon: dělení je násobení. Proto se dělím s tebou o své málo a o tvé budoucí dílo.“ (...) Píše se 11. prosinec 2004. Dopoledne. V želivském klášterním chrámu se koná vzpomínková slavnost na pana opata Víta Tajovského. Ten den si připomínáme nejen pět let od opatova úmrtí, ale také pětapadesáté výročí „číhošťského zázraku“, a tudíž i Josefa Toufara. Stojíme pak s kamarády na želivském klášterním nádvoří pod věžemi mariánské svatyně. A najednou mi volá přítel a oznamuje, že ráno nečekaně otec Karel zemřel. Podivuhodné cesty těch tří svatých mužů z Vysočiny jsou v Bohu definitivně svázané. Miloš Doležal básník a rozhlasový redaktor
Po d ě k o v á n í K a r l u V r á n ovi
Bude nám chybět tvůj úsměv...
oprvé zasáhl Karel Vrána do mého života v době, kdy jsem jako zvídavý, sotva šestnáctiletý mladík mořil jednoho kněze nesčetnými otázkami. Aby mi pomohl a zajistil si trochu klidu, vtiskl mi tenkrát dotyčný duchovní správce do rukou dvě útlé příručky, jejichž autorem byl jistý Pavel Želivan. Později jsem se dostal k další římské publikaci zmíněného Želivana, díky níž jsem se dověděl řadu věcí o díle P. Teilharda de Chardin.
dykoli jsem šel po chodbách teologické fakulty a v dálce jsem viděl postavu přítele profesora Karla Vrány, vždy volal už zdaleka své tak typické „Čau, carissime!“ a vždy to bylo setkání s laskavě usměvavým člověkem, který rozdával na potkání jen radost a pohodu. Zdroje té radosti jako by byly nevyčerpatelné: předával ji nejen studentům, kteří obdivovali jeho světem křtěnou erudovanost, ale i nám ostatním, kteří jsme s ním sdíleli vše dobré i méně dobré, čím fakulta procházela. Celým svým habitem moudrého filozofa vrchovatě naplňoval známý chestertonovský paradox o nemožnosti být smutným křesťanem.
P
Po pádu rudé totality se otevřela možnost studovat v zahraničí, a tak jsem se v polovině roku 1990 ocitl v Římě, přesněji řečeno na papežské univerzitě Antonianum, kde jsem také bydlel. Jednoho dne zazvonil telefon. Volal mi Karel Vrána, který mne zval na setkání do Nepomucena. Jak se dozvěděl, že jsem v Antonianu, to dodnes nevím. Jindy se ozval, aby mne varoval před určitými lidmi. Takhle rozhodně nebděl jen nade mnou. Od počátku roku 1996 jsem se s Karlem začal setkávat v naší vlasti. Pomáhal mnoha kolegům a kolegyním radou, a především obstaráváním financí. Spočítat projekty, které by se v minulých letech bez Karlovy pomoci nemohly uskutečnit, je velmi obtížné také proto, že on to všechno dělal bez halasu, taktně a nenápadně. Karel Vrána zcela zapomínal na sebe, rozhodně mu nešlo o osobní prestiž. Jeho srdce bilo až do poslední chvíle pro českou vědu, tedy především pro českou křesťanskou filozofii a teologii. Drahý Karle, chtěl bych ti za všechno to dobro, které jsi způsobil, moc a moc poděkovat. Nejenom mně tu bude chybět tvá myšlenková hravost, tvoje štědrost a nezměrná dobrotivost. Jedno ale vím docela jistě, ty nemůžeš být nikde jinde než u svého milovaného Pána, a proto netruchlím. Vím také, že budeš dál pokračovat ve svém sponzorském působení, od nynějška ale prostřednictvím nebeské měny, jíž je milost a osvícení. Ctirad V. Pospíšil OFM teolog a vysokoškolský pedagog
K
Carissime, jako filozof už teď víš vše o podstatném, ale nám, kteří stále putujeme, bude moc a moc chybět tvůj úsměv, který nám šel vždy naproti... Tvůj Jaroslav Med Autor je literární historik a vysokoškolský pedagog.
KAREL VRÁNA * 24. 8. 1925 Zahrádka u Ledče n. Sázavou † 11. prosince 2004 v Říčanech
Vystudoval Klasické gymnázium v Praze (1937–45), teologii a filozofii v Římě (1945–51) a v Solnohradě (1956–60). Od r. 1955 působil jako profesor filozofie na papežském vysokoškolském teologickém institutu v jihoitalském Beneventě. Od r. 1974 byl hostujícím profesorem na TF v Neapoli, od r. 1978 rektorem české bohoslovecké koleje Nepomucenum v Římě a zároveň (od r. 1980) profesorem filozofie na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Po návratu do vlasti roku 1991 přednášel na Katolické teologické fakultě UK v Praze a pokračoval v činnosti jako předseda české římské Křesťanské akademie, u jejíhož zrodu stál již roku 1951. Papež Jan Pavel II. ho roku 1980 jmenoval prelátem a roku 2003 apoštolským protonotářem. Roku 2001 byl prezidentem České republiky vyznamenán Řádem T. G. M. Po celý kněžský život vnímal svůj niterný vztah ke královéhradecké diecézi, z níž pocházel a k jejímuž presbyteriu patřil. Roku 1992 byl jmenován sídelním kanovníkem Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové a roku 1999 ředitelem nově koncipovaného Diecézního teologického institutu při Biskupství královéhradeckém. Působil jako předseda římské Křesťanské akademie a pokračuje v její ediční činnosti. V zahraničí publikoval zejména v exilových časopisech Nový Život a Studie a v nakladatelství Křesťanské akademie Řím (příležitostně pod pseudonymem Pavel Želivan). Vedle pedagogické a vědecké práce ve svém oboru se podílel na českém kulturním životě v exilu i v domácím podzemí (vydávání knih, rozhlasové i jiné přednášky apod.). Jako rektorovi koleje Nepomucenum mu záleželo hlavně na udržení možnosti svobodného zahraničního studia českých a slovenských studentů teologie.
Filozofické myšlení V. se rozvíjí v prostoru kritického a otevřeného tomismu (J. Maritain, E. Gilson, J. Pieper). Navazuje též na augustinovskou tradici (R. Guardini) a přihlíží k mnichovské fenomenologické ontologii (A. Pfänder, D. von Hildebrand, H. Conrad-Martiusová, E. Steinová, J. Seifert). Ovlivňují jej také představitelé dialogického personalismu (M. Buber, F. Rosenzweig, F. Ebner, G. Marcel). Tematicky lze V. filozofické dílo rozčlenit do tří okruhů: Do prvního patří otázky týkající se vztahu přírodních věd a filozofie, zejména epistemologického statutu biologie a její filozofické problematiky: vznik organického života, vývoj organismů, náhodnost a finalita v biosféře. Zvláštní pozornost věnoval evolučnímu, vzestupnému (epigenetickému) a syntropickému pohybu v přírodě a jeho neméně reálnému protikladu, tj. dění involučnímu, sestupnému, entropickému. Časová dimenze tohoto složitého, syntropicko-entropického pohybu svou neopakovatelností ukazuje na ontologickou historicitu přírody. Kosmos je nejen kosmogenezí (P. Teilhard de Chardin), ale též ontologickou dějinou, tj. stále trvající historií. V ní lze zahlédnout stvořenost vesmíru a jeho metafyzický vztah k transcendentní svobodě Boha. Druhý tematický okruh věnovaný filozofické antropologii završuje a zároveň přesahuje okruh první. V souladu s principy otevřeného a kritického tomismu Vrána chápe filozofickou nauku o člověku jako integrální filozofickou antropologii. Je totiž přesvědčen o možnosti integrovat, propojovat a scelovat různé historické pohledy na člověka. Řecká kosmocentrická antropologie spolu s teocentrickým středověkým obrazem člověka a s moderním antropocentrickým důrazem nalézá svou perspektivní pravdu a pozitivní korektiv v personocentrické integrální dialogické antropologii. Právě zde se ukazuje, že tzv. „relační ontologie“ nevylučuje, ale spíše umožňuje a zakládá ontologii substanční. Do třetího okruhu V. filozofického přemýšlení vstupuje jeho filozofická hermeneutika literatury. Jeho zájem o filozofickou a teologickou dimenzi podstatné světové i české literatury (román, povídky, poezie) vyrůstá z potřeby filozofie naslouchat všem hlasům kultury, nejen vědám, ale také umění, zejména literatuře. I ta vypovídá něco podstatného o člověku a jeho údělu, o jeho putování časem a jeho bloudění. Výpovědi literatury jsou pro filozofii obohacením, dávají jí možnost překonávat své abstraktní, nadčasové sítě a sestupovat do konkrétního příběhu skutečně existujícího člověka, který je vždy „homo viator“ (G. Marcel).
Bibliografie:
Čas. přísp.:
Původ vesmíru, 2. vyd. Řím 1966; Původ života, 2. vyd. Řím 1966;
Situazione attuale della Biofilosofia, Filosofia e Vita (FV) 1962; Filosofia della natura viventa, Scienza, filosofia, poesia in Teilhard de Chardin, FV 1963; Na hranicích přírodních věd a filosofie, Studie 1963;
Věda a bible o původu světa, Řím 1966;
Biologia e filosofia. Sviluppo storico dei loro rapporti fino al 1900, FV 1967;
Teilhard de Chardin, Řím 1968;
Problematica filosofica della biologia vitalistica prima di H. Driesch, FV 1968;
Antropologia filosofica, Řím 1984;
L‘eclissi della natura I–II, FV 1969;
Personalismo dialogico, Řím 1984;
Filosofie a svoboda, Studie 1971;
Experiment křesťanství, 1995;
La filosofia della natura e le strutture epistemologiche del sapere biologico integrale, Asprenas 1971;
Dialogický personalismus, 1996; Svoboda k pravdě, 1996. Sborníky: Biologia, filosofia, religione, Filosofia, Religione, Religioni (a cura di Fr. Tinello), Torino 1967;
Smysl soudobého ateismu, Současný vývoj křesťanské filosofie a křesťanské sociální nauky, Studie 1972; Friedrich Nietzsche – černý prorok 20. století, Studie 1974;
Nad časem doměřeným, R. Vlach: Labyrint a jiné básně z pozůstalosti, Řím 1970;
Der Schriftsteller und die Gemeinschaft – heute, Ethologie (Ukrainische freie Universität) 1977;
The Ecumenical Sense of Culture in J. A. Comenius, Comenius, New York 1972;
Evangelium a církev v proměnách dějin, Studie 1977; Básnický svět Jana Čepa, Jan Čep: Slovo a naděje, Řím 1978;
Le principali correnti filosofiche nell‘Europa centro-orientale, The Common Christian Roots of the European Nations II, Firenze 1982;
I rapporti dialogali nella comunita ecclesiale locale, Lateranum 1984; Pluh a orlice, Studie 1984;
Nietzsche und Christus, Zur Genealogie einer Moral, München 1985;
Experiment Evropa, Studie 1988; La casa comune europea: sogno di una primavera o progetto di futuro? Ethologie 1994.
Punti salienti della letteratura ceca nel XX secolo, Storia religiosa dei Cechi e degli Slovacchi, ed. L. Vaccaro, Milano 1987; Ateismo postulatorio di Jean-Paul Sartre, Ideen zu einer integralen Anthropologie. Festschrift für Prof. Dr. K. Mácha, München 1991; Filosofické modely lidské svobody, Přerušená setkání. In memoriam František Pinďák, 1994.
Víra jako lidský fenomén, Smysl pro humor, Studie 1987;
Das Wesen des Menschen. Festschrift zum 60. Geburstag von Prof. Dr. K. V., München 1985; K. Skalický: Filozof K. V. – muž pro každé podnebí, in K. V.: Experiment křesťanství, 1995; (heslo) Želivan Pavel, Slovník českých spisovatelů, Toronto 1982; B. Janát: Umělecký motiv ve filozofii K. V., Tvar 1997, č. 18.
