kardinál Léon Josef Suenens

kardinál Léon Josef Suenens

ČKCH 1970 IMPRIMATUR: Olomouc č. 1624/70, Prof.ThDr. Josef Vrana, kapit. vikář

k a rd . Sue nens : Ž ít k řes ťa n sk y 2 / 60

1. Jsme si vědomi toho, že jsme milováni? Vyvolil jsem tě, zavolal jsem tě tvým jménem. Jsi můj. (Izaiáš 43,1)

Chtěl bych s Vámi mluvit o Bohu, našem Otci. Víme všichni, že Bůh je náš Otec. Pozdravujeme jej tímto jménem v Otčenáši: „Otče náš, jenž jsi na nebesích“. Ale jsme skutečně přesvědčeni, že Bůh je Otec, že „nikdo není otcem jako On“, že každé jiné otcovství se odvozuje od otcovství jeho a z něho vychází? Uvědomujeme si celý obsah tohoto slova, jeho vroucnost, jeho náplň? Tato otázka se musí položit, neboť víra v otcovskou Boží lásku je takřka srdcem křesťanství. My křesťané jsme návykem tak otupeni, že jsme se do té míry „zabydleli“, jak říká Péguy, že nám prospěje slyšet občas nevěřící bratry, abychom si s bdělou duší uvědomili poklady své víry. Člověk – bezvýznamný atom? Modernímu nevěřícímu člověku připadá zatěžko pochopit, že Bůh je Otec. Obraz, který mu o člověku podává věda, ho svádí a mate. Je to obraz člověka, zanikajícího v nesmírných prostorách, v nichž začínají všemi směry křižovat sputnici a umělé družice. Člověk dneška se cítí ztracen v této gigantické revoluci. Připadá si jako zrnko prachu, jako kapka v moři, jako mraveneček ve velkém mraveništi. Když si uvědomí svou nepatrnost, zmocňuje se ho pokušení, aby uvěřil, že je příliš malý, příliš bezvýznamný, než aby si ho všiml Bůh. Poslyšte, co praví jeden z našich současných ateistů o nicotnosti člověka, jenž ztratil smysl své existence, o nicotnosti člověka bez Otce v nebi: „Jako směšně malý atom, ztracený v těžkopádném, nezměrném vesmíru, si člověk uvědomuje, že jeho horečná činnost je jenom bezvýznamným, lokálním jevem bez smyslu a účelu. Ví, že to, čeho si váží, má hodnotu jen pro něho, a při pohledu z hvězd neznamená pád říše nebo i zničení nějakého ideálu víc, než sesutí mraveniště, šlápne-li na ně nepozorný chodec. Nezbude mu také nic jiného, než aby zapomněl na bezohledné nekonečno, které jej drtí a ignoruje. Musí od sebe odvrhnout neplodný pocit závrati před nekonečnem, musí být hluchý k strašnému mlčení nesmírných dálek a stát se právě tak nekosmický, jako je vesmír nelidský. Zarytě obrácen sám k sobě, skromný, zaměřen k zemi, věnuje se svým ubohým plánům nebo dělá, že se jim věnuje, se stejnou vážností, jako kdyby usilovaly o věčné cíle“ (J. Rostand, závěrečné poselství jeho knihy „Ľ Homme“ – Člověk). Tak vidí člověka racionalistický ateizmus. Tomuto člověku, který ztratil smysl pro Boha, musíme odhalit hřejivou přítomnost Otce, který jej – jeho osobně – miluje. Bůh si nás všímá Zdá se nám zcela neuvěřitelné, že se Bůh o nás stará a řídí svět až do nejmenších podrobností. Což nemá svět přes tři miliardy lidí, a nebude jich mít brzy, za několik let, pět miliard, šest miliard? A Bůh se o každého z těchto lidí i v maličkostech stará? Nanejvýš snad ještě připustíme, že se o ně zajímá v celku, hromadně – tak asi, jako hlava státu zná svůj národ jako celek. Více nebo méně vědomě se domníváme, že Bůh každému z nás věnuje jen nepatrnou částečku svého povšimnutí, protože je dělí na tři miliardy lidí a brzy je bude dělit na pět miliard… Takováto aritmetika je však nesmyslná, jedná-li se o Boha. Nedává každému z nás jen zlomek své pečlivosti a lásky, ale totální pozornost s totální láskou. Jen zřídka najdeme někoho, kdo věnuje jinému pozornost! Jak zřídka potkáme někoho, pro něhož skutečně existujeme – ne jako článek v soukolí nebo číslo v sérii, ale jako bytost pro sebe, živá, jedinečná, osobní bytost! Jak vzácný a jak veliký je to jev! Tento div působí Bůh pro každého z nás. Pro Boha opravdu existujeme. Každému z nás daruje plnost své otcovské lásky. Není to řečnická nadsázka? Ne: čistá, prostá pravda. Bůh nás miluje. Kristus obětoval svůj život za tebe a za mne, docela tak, jako bychom byli jediní na zemi. Plni obdivu citujeme Pascalovu myšlenku z jeho Deníku, myšlenku, v níž dává promlouvat Ježíši: „Tuto kapku své krve jsem prolil pro tebe.“


Ale to je „literatura“. Kristus prolil skutečně za každého z nás svou krev. To musíme uchovávat v živé víře; musíme věřit v osobní lásku Boha ke každému z nás. Boží perspektiva Mluvíme-li o Bohu, musíme své navyklé stanovisko převrátit. Pro Boha je svět, který vidíme, hmatáme, jehož se dotýkáme, svět se svou každodenní hrou, se svými neustálými proměnami, o nichž přinášejí zprávy noviny – pro něho je tento svět jen okrasa, jeviště, orámování života. Co zajímá Boha na světě v prvé řadě, to nejsou ani mírová jednání, ani rušení dohod, ani politické rezoluce. To všechno má zajisté svůj význam podle pořadí a místa. Ale první předmět, k němuž je zaměřena Boží pozornost, jemuž platí jeho pohled, střed jeho prvopočátečního zájmu – to je člověk zde na zemi, každá osoba, každá nesmrtelná duše. Bergson řekl: „Bůh stvořil svět jen proto a jen proto v něm dopouští převraty, aby mohli vzniknout svatí.“ Svět má tento jediný účel. Den, kdy by už země nedávala Bohu, co hledá, by byl ukončením jejích dějin, protože by ztratila smysl. Bůh převrací svět – pro své vyvolené, pro své přátele, pro lidi, pro každého z nás. Mnohdy se tato božská prozřetelnost stává i naším očím náhle viditelná. Písmo praví, že v době císaře Augusta, za vlády Kvirinia, místodržitele v Sýrii, byla pro všechny obyvatele římského císařství nařízeno sčítání lidu. Tento císařský dekret uvedl do pohybu velké množství mužů a žen, kteří se vydali na cestu k písárnám, kde se sčítání provádělo. Když se tážeme na nejvyšší příčinu všech těch navzájem se křižujících změn místa, jestliže pozorujeme tyto lidské zástupy očima Božíma, pak vidíme, že jeho pohled sledoval s jedinečnou pozorností jednu ženu jménem Maria a jejího snoubence Josefa, že jeho prozřetelnost je přivádí touto lidskou hrou k místu, kde se měl narodit Mesiáš – do Betléma. Neříkejme, že v uvedeném příkladu proto tak zářivě vyniká láska Boží, že se jednalo o narození jeho jediného Syna. Jistě, zde je zásah Boží zvlášť viditelný. Avšak v té míře, v jaké jsme spojeni s tímto Synem jako bratři Kristovi a synové téhož Otce, bude zasahovat působení této osobní prozřetelnosti do života každého z nás až do nepatrných podrobností. K tomu se později ještě vrátíme. Zatím Vás jenom prosím, abyste svou duši otevřeli otcovské lásce Boha, a řekli mu: „Otče, důvěřuji ve tvou lásku ke mně.“ Tato důvěra ať naplní Vaši duši radostí, onou radostí, kterou svět nemůže dát, ale ani uloupit.


2. Víra ve skrytou lásku „Co já činím, ty nevíš nyní, ale pochopíš později“ (Jan 13,7).

Všudypřítomná láska Řekli jsme: Bůh nás miluje. Miluje každého z nás osobně. Je dobré, jsme-li si vědomi této Boží lásky, která nás obklopuje a obrací se přímo k nám. Nesmíme se před ní ukrývat. Pouta, která spojují otce s dětmi, jsou svazky upřímného porozumění, vzájemné lásky, je to hluboký rozhovor. Bůh zná každého z nás. S nikým si nás nezamění: – Zná naše jméno, naše příjmení. – Zná naše osudy, stránku za stránkou. – Zná každý jejich řádek, všechno, co stojí mezi řádky a dokonce i téměř neviditelný vodotisk v papíře. Sleduje nás krok za krokem, od kolébky až po hrob. Nic neujde jeho pohledu, jeho něžné lásce. Ani vlas z Vaší hlavy nespadne bez jeho dopuštění. Mistr řekl: „Znám své ovce a moje ovce znají mne.“ Už ve Starém zákoně pravil Pán, aby vyjádřil svou něžnou lásku k lidem: „I kdyby matka na tebe zapomněla, já, Hospodin, na tebe nikdy nezapomenu.“ To dalo sv. Františku Saleskému podnět k tvrzení, že chce být v den soudu souzen raději od Boha, než od své matky. Bůh nás miluje, ví všechno, chápe nás. Člověku dělá tak dobře, když ví, že mu někdo opravdu rozumí. Jak zřídka se nám to přihodí! „Aby byl někdo mým přítelem, musí mi být docela blízký,“ napsal Bloy ve svém Deníku. Bůh je úplně při nás, zcela na naší straně. Pomáhá nám. Uděluje nám vnitřní ochotu. Při sebenepatrnějším náznaku naší dobré vůle nás předchází svým odpuštěním a už tato dobrá vůle je dílem jeho milosti. V podobenství evangelia jde Otec vstříc ztracenému synovi, jakmile jej spatří jenom v dálce, hned, jak se vynoří na obzoru. Nepopřeje mu času, aby svou lítost vyjádřil slovy. Jeho náruč je už rozpřažena a k usmíření dochází ještě před vyznáním viny kajícníka. Bůh nás miluje, chrání nás na všech našich cestách. Písmo praví, že pověřil anděly, aby nad námi bděli. A praví také, že spočítal všechny naše kosti. Skrytá láska Jeho láska je však skrytá. Když jej apoštolové spatřili na vlnách jezera, domnívali se, že vidí strašidlo. Když Maria Magdalena uviděla Pána o velikonočním jitru v Olivetské zahradě, myslila, že je to zahradník. Když se s ním setkali emauzští učedníci, považovali jej za pocestného, který neměl tušení o jejich nadějích. Většinou nepoznáváme Pána, když jde mimo: je třeba bdělé víry, abychom jej postřehli. Bůh se skrývá. Je však zde – v náhodách a setkáních. Je dobré hledat ho zde pod vnějšími postavami a jevy. Mnohdy jsou tyto náhody tak průhledné, že v nich Pána prostě poznat musíme. Každý to už ve svém životě zakusil. Setkání, kniha, náhodně zaslechnuté slovo, zkouška – to bylo onou skrytou Boží přítomností: Bůh byl tady, skrytý, beze slova, ale jak velice přítomný! – Jeden duchovní spisovatel kdysi řekl: „Potřebuje-li duše určitého rádce, aby jí řekl pro ni potřebné slovo, nechá Bůh přijít tohoto člověka od nejzazších hranic světa.“ Možná e Bůh skrývá ve vlně rozhlasového přístroje, v obrazu filmu, v poznámce kolemjdoucího: „Dnes,“ praví Písmo, „až uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ Náhoda, Boží inkognito Bůh nás miluje osobní láskou, která promlouvá přímo k nám a nás obstupuje, která je skryta ve hře náhod a druhotných příčin. V evangeliu máme zprávy o úžasných náhodách. Pán, unavený cestou, si usedá na okraj Jakubovy studny. Může tu být něco přiměřenějšího? V tomto okamžiku se tu objeví nějaká žena ze Samařska. Nese džbán na vodu. Jak je to všechno prosté! A přece: jaké setkání Božího milosrdenství s lidskou slabostí! Celý osud této ženy se odehrá-


vá v rozhovoru s Mistrem. On ji odtrhuje od její minulosti a činí z ní poselkyni Mesiáše u jejích krajanů. Pak tu máme Kánu a svatbu, jíž se účastní Ježíš se svou Matkou. V jistém okamžiku hrozí nebezpečí, že pochybí vína. Maria se obrátí na Syna s jednoduchou prosbou: „Nemají už vína.“ A Ježíšovou odpovědí na tuto prosbu byl jeho první veřejný zázrak, vyvolaný maličkostí, nepatrnou, podružnou věcí v domácnosti, jen aby se ušetřila nepříjemnost docela obyčejným lidem, kteří sami možná ještě nic nepozorovali. Tuto maličkost shledal Bůh za hodnu, aby u ní prodlel a naplnil ji svou všemohoucností a láskou. Tady přichází Natanael a představuje se Mistru zrovna v tu hodinu, kdy Ježíš kolem sebe shromažďuje své první učedníky. Ježíš ho vidí přicházet a praví: „To je pravý Izraelita, muž bez falše." “Odkud mne znáš?" ptá se Natanael. Mistr odpovídá: „Než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkovníkem." – Nevíme, nač Ježíš naráží, jeho odpověď však prozrazuje božskou prozřetelnost, jíž nic neujde. Neujde jí ani penízek vdovy, která háže groš do schránky na milodary, ani příchod a odchod onoho jeruzalémského muže, který nese u městské brány džbán s vodou a kterého označil Mistr apoštolům Janovi a Petrovi jako toho, jehož mají následovat a připravit u něho velikonoční večeři. Ne, nic není příliš malé! V jeho očích má všechno svůj smysl, cíl, význam. Zná všechny naše činy, gesta, sleduje je a řídí je, a tato velká hra prozřetelnosti mu slouží k tomu, aby tkal předivo našeho života a spojoval navzájem všechna jeho vlákna. Tu a tam se tato Boží prozřetelnost v našem životě jasně projeví. Může také zazářit z určitých okolností, souvisejících se smrtí těch, kteří nás opouštějí. „Život,“ praví filozof, „je věta, jejíž smysl pochopíme teprve tehdy, když se vyslovilo poslední slovo.“ Mnohdy je závěrečný bod života poznamenán takovým způsobem, že za tím musíme vidět ruku Boží, něžnou lásku Boha, který k sobě volá svého služebníka. Myslím na P.Sertillangese, kterého našli mrtvého u psacího stolu. Dával právě exercicie dětem a zrovna si připravoval další přednášku, napsal při tom tato slova: „Připravme se tak, abychom se všichni shledali v nebi.“ Slovo „nebe“ ještě pod perem neuschlo, když jej našli zesnulého v Pánu. Myslím na onoho velikého benediktina, který zasvětil svůj život oslavě velikonočního tajemství a zemřel na Bílou sobotu v kostele, právě když se zanotilo velikonoční „Exultet“. Právem zde můžeme říci: „Duše a náhody si navzájem odpovídají.“ Není divu, vždyť je to táž Boží láska, která oboje oživuje a připravuje jejich setkání. Je pro nás dobré, když si tuto všudypřítomnou prozřetelnost Boží uvědomujeme a otevřeme jí svou duši a uvítáme ji. Abychom poznávali Boží přítomnost v životě, k tomu nám pomáhá poznání a ocenění oněch zákonitostí, které se projevují v Božím působení ve světě, a na které stále zapomínáme. Boží hodina Domníváme se, že je Bůh nepřítomen, že nás opouští, protože se nám neukáže v tu hodinu, kterou jsme pro to vyvolili. Není však naše věc, určovat tuto hodinu, je to věc Boží. Celé Písmo svaté nám neúnavně opakuje, jak žárlivý je Bůh na svou hodinu. Jak často přece Ježíš řekl: „Má hodina ještě nepřišla.“ „Moje hodina se blíží.“ Zřejmě nepřísluší nikomu určovat Boží hodinu, jenom Otci. Nechce v tom být ani nucen, ani odmítán. Může čekat a volit svůj okamžik. – – –

Ve člunu spí, když zuří bouře. Nemá naspěch, aby přišel rozechvělým učedníkům na pomoc. A přece je zde, a až přijde jeho hodina, uklidní vlny jedním pohybem. Když se ho ptají na budoucnost, odpovídá svým věrným: „Neznáte den ani hodinu.“ A své tajemství nesdělí nikomu. Petrovi, který nechápe, proč mu chce Mistr umýt nohy, praví: „Co činím, tomu teď nerozumíš, ale pochopíš později.“

Také my se musíme podvolit a přijímat projevy Boží lásky v tu hodinu, kterou si vyhradil Bůh. Musíme souhlasit s rytmem Božím. Protože křesťané chtějí vnutit Pánu Bohu svůj rytmus, naříkají si pak snadno, že Bůh jejich modlitby nevyslyšel. Bůh jejich modlitby vyslyší, ale ve svou hodinu. „Mé


cesty nejsou cestami vašimi a mé myšlenky nejsou myšlenkami vašimi.“ Nechme ho vládnout. Ví nekonečně lépe než my, co činí. Věřme neochvějně, že těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému. Láska Boží používá i toho, co pro nás znamená pouta a překážku. Uvěřme mu, věnujme mu svou důvěru. Jednoho dne budeme Pánu Bohu děkovat v nebi za to, že nevyslyšel naše modlitby tak, jak jsme chtěli my, ale jak chtěl on. Jednoho dne budeme Bohu děkovat za to, že nás miloval jako Bůh se vší vznešeností, s celou šíří a hloubkou lásky, kterou nechápeme a která nás zahanbuje. Pak nám nepostačí celá věčnost, abychom mu vyslovili dík.


3. Sjednocení s Bohem „Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9).

Všudypřítomná láska Ve své fantazii čekáme rádi veliké, vzácné životní příležitosti, abychom osvědčili odvahu a heroizmus. Tisíce všedních, obyčejných příležitostí s nenápadnými, ale důležitými povinnostmi necháváme však míjet kolem sebe, jako by pro nás neměly význam. Přijímat pod všemi způsobami Musíme se naučit vytvářet z malých věcí něco velkého, ze svého života udělat trvalé spojení s Bohem, a to uprostřed rozmanitosti bezvýznamných událostí, v průběhu všedních dnů. „Ó můj Bože,“ napsal jeden duchovní spisovatel, „abych tě mohl milovat nade všechno, dej mi příležitost a odvahu, každý den pro tebe něco milovat.“ Ano, o to jde. Svatost nespočívá v lesku velkých gest, ale v onom smýšlení srdce, s nímž máme všechno potřebné, všechno, co leží v našem dosahu a co obvykle zanedbáváme, protože se nám to zdá bezvýznamné a banální. Křesťanský život se píše prózou, ne ve verších. pozůstává ze samé šedi našich obvyklých činností. A přesto se musíme naučit chápat, že skrytá vůle Boží vězí v nejprostších událostech a že Boží ruka vede a řídí, v tom a tím, co nazýváme „shodou okolností“. Musíme se naučit přijímat Boha pod všemi způsobami, pod kterými se nám nabízí. Jsme zvyklí přijímat Boha pod způsobami eucharistickými. Víra nám praví, že Kristus je přítomen, jakmile kněz pronese slova: „To je mé Tělo, to je má Krev.“ Víme, že Kristus je zcela přítomen v Hostii a také v každé i nejmenší částečce Hostie. Je to tajemství svátostné přítomnosti, která přesahuje lidské myšlení, které však vděčně a plni úcty přijímáme z úst Božích. To je první způsob spojení s Bohem. Jsou však i jiné způsoby. Když přijímáme vůli Boha, který panuje nade mnou, nad mým životem i nad jednotlivostmi mého života, jak tento život se svými hranicemi a překážkami probíhá, sjednocuji se s Bohem, ne sice eucharistickým, ale živým způsobem; toto spojení může trvat celý den, ano, po celý život. Pán ode mne žádá, abych se s ním spojoval hodinu za hodinou, minutu za minutou tím, že každý okamžik plním zcela přesně jeho vůli. Od hodinek se požaduje, aby jejich ručičky stály přesně tam a přesně tam se spolu setkávaly, kde to mají podle vůle svého tvůrce činit. U člověka to znamená, být oddán vůli Boží, znamená to věrnost přítomného okamžiku, svatost až do detailu. Jsme ustavičně pokoušeni prchat z přítomnosti, v níž máme podle vůle Boží žít. Mládí žije v budoucnosti. Je zabráno do svých plánů, je obráceno k zítřku. Stáří žije v minulosti, která se mu mění stále víc v přítomnost. Jen málokdo žije skutečně v přítomnosti, v „Božím dnešku“. Jen málokdo nalézá vůli Boží tam, kde je skryta, ve zlomečcích přítomnosti jako v částečkách Hostie. Jen někteří dovedou poznávat vůli Boží a sklánět se před ní tak, jak je přítomna v každé jednotlivosti a zcela ji naplňuje. Sjednocovat se v životě s vůlí Boží znamená, že pohled víry nás převádí přes vnější formy, a zjevuje nám Boha v banalitě všedního dne. Bůh k nám rád přichází inkognito, a to v takových okamžicích, kdy se toho nejméně nadějeme. V životopise sv. Gertrudy čteme, že světice se dostávala do extáze v málo slavnostních okamžicích. Jednoho dne přišla pozdě do refektáře a otevřela skříň, aby si našla chléb. Právě v tom okamžiku ji Pán zaplavil svou milostí a ponořil ji do sebe. Materiál ke svatosti není nic neobvyklého, není to žádný kararský mramor, který je těžko k nalezení. Ne, postačí kameny, ležící na cestě. Musíme však překročit hru druhotných příčin a najít mezi nimi Boha. Prožívám nějakou radost. Mohu se zastavit u bezprostřední příčiny a jít dál svou cestou. Mohu však také vystoupit k poslední příčině, která se za touto radostí skrývá; touto příčinou není nikdo jiný, než Bůh, úsměv Boha, pobídka Boha, který nám dává znamení kupředu a povzbuzuje nás k výkonu ještě lepšímu. Bůh se skrývá na dně všech lidských radostí, velkých i malých. Všude, kde je jen kousek nebe, je nebe. Všude, kde je něco Božího, je Bůh. Přijímání pod způsobou utrpení


I v utrpení se musíme umět sjednocovat s Bohem. To už je méně lehké. Náš pohled utkví příliš snadno na lidské příčině zla, jež nás zraňuje a zarmucuje. A přesto je Bůh skryt i v utrpení. V nitru přijatého utrpení vykonává Bůh tajemství vykoupení, dílo očišťování, oprošťování, které připravuje růst milosti. Jedna s Bohem zcela sjednocená duše vyjádřila toto „přijímání“ Pána v následujících řádcích, jež jsou výkřikem víry a světlem v noční temnotě. „Můj Bože, dej, ať poznávám tvé působení všude, v každém tvoru, jenž mne zraňuje, v každé události, jež mi uzavírá cestu, stejně tak, jako v každé radosti, která mne oblažuje. Dej, ať chápu i praxi, že přes nekonečnou rozmanitost druhotných příčin je jen jedna prvotní příčina – a touto příčinou jsi ty, Pane! Ruka je stále stejná, jen mění rukavici. Může na sebe vzít rukavici sametovou, rukavici koženou, rukavici železnou, podle toho, zda mne svým dotekem utěšuje nebo zarmucuje. Bože, můj Bože, vždy je to tvá dobrá, něžná ruka, která bere mou ruku a pevně ji drží, aby mi vyjádřila tvou lásku. Ale může být ruka sebeněžnější, jestliže uchopí a tiskne mou ruku železnou rukavicí, je na dotek tvrdá a studená, ba působí bolest. Sevření koženou rukavicí je přinejmenším zkouškou trpělivosti… Chtěli bychom stále cítit jen rukavici sametovou, ale tuto, Bože, zřejmě šetříš víc, než ty druhé… Čiň, jak chceš, můj Pane, nedej si ode mne překážet. Vezmi si rukavici, jakou chceš. Ponech mi jen dětinnou volnost, abych rukavici sňal a ruku políbil.“ To je řeč víry. Každý z nás má vnějšími formami pronikat do nitra. Víra je radarové zařízení, které ohlašuje předměty v mlze a v noční tmě. Kdo z nás již neobdivoval při cestě letadlem tento vynález vědy, který nám umožňuje postupovat kupředu i ve tmě? Také víra proniká přestrojení a vnější zdání. Je jakýmsi „X-paprskem“, který prostupuje jinak neprůhlednou skořápku až k jádru. Kéž by víra rostla v každém z nás a dávala nám oči způsobilé k poznávání skutečností. Kéž nám víra pomůže udělat ze života trvalé přijímání Boha a spojení s Ním. Nežijme ve snu. Neutíkejme se k vytáčkám. Nečekejme na zítřek ani na pozítří, abychom konečně udělali ze svého života něco velkého. Na nynějšek, na přítomný okamžik stanovil Pán bod setkání s námi a čeká nás. „Hle, stojím u dveří a klepu.“ Tato slova platí pro každého z nás. Pozvěme Pána, aby vešel. Nabídněme mu svůj život jako pokoj, připravený k přijetí hosta. Nechme jej, ať postaví všechno na správné místo. To bude nejkrásnější přijímání, které můžeme stále uskutečňovat.


4. Umění naslouchat „Naslouchej, dítě, buď moudré, a veď své srdce po této cestě“ (Př 23,14)

Aby k nám druzí našli přístup, musíme objevit jedno umění – umění, které je těžší, než si myslíme: musíme umět naslouchat. Většina dialogů mezi lidmi jsou jen monology, které se navzájem míjejí. Monolog a dialog Když se setkají dva známí, většinou se nejprve táží: „Co je nového, a jak se vede?“ Kdo však chce odpověď skutečně i slyšet? Naši přátelé v Anglii kladou otázku „How do you do?“ tak automaticky, že by nebylo namístě vysvětlovat, jak se člověku skutečně daří. Je to pouhá zdvořilostní fráze, pouhá konvence. Kdo vede rozhovor, skoro vždycky stočí řeč na sebe, na své vlastní záležitosti, a to do všech podrobností. Ve vhodném okamžiku se jeho partner chopí letmo jednoho z těchto detailů a naváže na něj svou vlastní historku, své vlastní zájmy. Od té chvíle sleduje každý z obou partnerů svou vlastní stopu a zastaví se jen proto, aby nabral dech – tak jako se čeká před červeným světlem. Bude přisvědčovat právě jen tolik, kolik je nutno k tomu, aby mohl oprávněně pokračovat, aby mohl své vlastní myšlenky pustit do proudu. Karikatura? Asi sotva. Mohli bychom zde uvést příklady ze všech vrstev společnosti. Málokteří lidé druhým naslouchají. Málokteří lidé vědí, že mají dvě uši a jedna ústa. To znamená, že příroda sama nás vybízí, abychom dvakrát tolik slyšeli, než mluvíme. Každý z nás je tak naplněn vlastními záležitostmi, že pro jiné už není místo. Půda našeho nitra by se musela zbavit starého harampádí, aby se zas uvolnilo místo i pro druhé. Je nutno si osvojit zvláštní dar, dar umět naslouchat. Svatí to dovedli. Takový Farář arský uměl naslouchat svým kajícníkům, i když seděl ve zpovědnici denně 16 hodin. A každý byl nadšen jeho osobní pozorností. Stane se někdy, že se o někom řekne: Naslouchá tak, jako by neměl nic jiného na práci. To je něco velikého a je v tom úžasná síla. Neboť nic neotevírá srdce tak, jako pozornost, kterou někomu věnujeme, jako úsilí vžít se do předložených starostí. Je to škola trpělivosti! Především však škola zapomnění na sebe. Umět naslouchat! Může se dokonce stát, že ten, kdo přednáší své záležitosti, připisuje druhému, jenž dovedl mlčet a naslouchat, dar výřečnosti – tak velice zapomněl, že mluvil jen on sám. Slyšet víc, než jen slova Musíme umět slyšet to, co se říká, ale také to, jak se to říká a co se neřeklo. Málokteří lidé rozumějí rozpačitému mlčení, nedopověděné větě, úmyslné zámlce. Lidé slyší většinou slova a tóny, mají však uši hluché pro zamlčené nesnáze nebo pro ostýchavě přednesená poloviční přiznání, ba musíme jít daleko, že rozumíme „ano“, když slova říkají „ne“ – tak jako Panna Maria na svatbě v Káni. Prosila Pána o prostřednictví, obdržela zdánlivě odmítavou odpověď, obrátila se však na služebníky a vyzvala je, aby byli připraveni. Slyšela daleko za pronesená slova. Musíme dokonce umět naslouchat i tehdy, když třeba víme něco lépe než ten, kdo k nám mluví. Musíme umět naslouchat a přitom vytěžit ze zprávy maximální hodnotu. Připomeňme si slova Lavellova: „Největší hodnotu a dobrodiní, jaké můžeme jiným prokázat, nepozůstává v tom, že je obdarujeme ze svého bohatství, ale že jim odhalíme bohatství jejich.“ Existují podivuhodní posluchači, kteří mají dar probouzet v druhých slova, jež by je přiměla k tomu, aby se změnili, vyrostli nad sebe, tak, aby to odpovídalo projevenému očekávání, povzbuzení. Takoví posluchači jsou vzácní, ale dějiny vypravují, že nejeden spisovatel čerpal to nejlepší ze své inspirace a svého zanícení z láskyplného postoje své ženy, která se chtěla podílet na myšlenkách svého manžela a být s ním zajedno. Slyšet Boha

k a rd . Sue nens : Ž ít k řes ťa n sk y 1 0 / 60

Blahoslavení, kteří dovedou naslouchat do hloubky, neboť ti uslyší Boha. Připadá nám zatěžko uvěřit, že Bůh k nám mluví. Ale skutečně k nám promlouvá neustále. Proč jeho hlas neslyšíme? Prostě proto, že mu nenasloucháme. Jestliže své rádio nezapneme, není v našem pokoji slyšet žádnou hudbu, přestože náš pokoj je plný zvukových vln, které bychom mohli přijímat. Musíme umět zachytnout Boží hlas, ať už k nám mluví Písmem svatým nebo životem, překvapujícími událostmi nebo zvláštním řízením prozřetelnosti. Abychom však Boha zaslechli uprostřed hluku, který děláme,v záplavě vedlejších zvuků, které jeho hlas přehlušují, musíme být zapojeni na takovou délku vln, která patří jen jemu, ale kterou zjeví jen těm, kdo ho prosí a v mlčení mu naslouchají.


5. Děkování „Díky vzdáváme Bohu vždycky“ (1 Sol 1,2).

Dvě slova se počítají k nejkrásnějším v lidské řeči. Dvě velmi krátká slova, která však mají dalekosáhlý význam, jestliže je bereme skutečně vážně: slovo „ano“ a slovo „děkuji“. Protože je vděčnost neobvyklá, připadá lidem opravdu zatěžko někomu poděkovat. A přece by se mohly lidské vztahy změnit, kdybychom lépe chápali povinnost díků. V evangeliu poukazuje Pán na tento vážný nedostatek. Vzpomeňme si na událost s desíti uzdravenými malomocnými. Pán způsobil ten zázrak, opouštějí jej šťastní a uspokojení. Jeden jediný myslí na to, že b se měl vrátit a Mistru poděkovat. „A ostatních devět?“ ptá se Ježíš, „kde jsou? Nebyli i oni uzdraveni?“ Zapomněli prostě poděkovat. Děkovat druhým Napadlo nám už někdy, jak často se díváme na prokázané služby jako na něco samozřejmého, co nám náleží. Když upozorníte zaměstnavatele nebo mistra na obětavou práci zaměstnance, obdržíte mnohdy tuto odpověď: „Ale vždyť je za to placen!“ Zaplatíme, a domníváme se, že jsme vyrovnáni. Měli bychom uvážit, kolik křesťanské lásky, kolik lidského tepla spočívá v jednom děkuji, i když jsme službu zaplatili. A existuje tolik věcí, které se nezaplatí penězi, ale spíš úsměvem, nějakou pozorností, slůvkem „děkuji“. Prodavači květin vynalezli heslo: „Nechte mluvit květiny.“ Musíme své city vyjadřovat jinak, než jen penězi a spropitným. Mnohé věci a city se dají projevit jen pomocí „bezplatného“, ničím jiným nenahraditelného gesta. Štěstí rodiny je z velké části závislé právě na této vzájemné povinnosti díků. Šťastná rodina, v níž se děti naučily děkovat těm, kteří se za ně obětují a celý den pečují o jejich blaho. Jsou věci, které se dělají jaksi samozřejmě, aniž by se muselo pronášet slovo díků, které se však dělají mnohem radostněji, jestliže to slovo bylo vyřčeno! Existuje umění vděčnosti, jemuž musíme druhé učit s jemností a taktem. Život e skládá z tisícerých nicotností a domácí štěstí závisí většinou na nich. Jednou z těchto nicotností je v pravou chvíli pronesené slovíčko „děkuji“. Vděčnost muže k ženě má hodnotu zlata. Ukazuje, že si je vědom toho, co pro něj dělá, že vidí lásku a námahu, skrytou v nepatrných drobnostech denního života. Vděčnost ženy k muži je tím, co on potřebuje, aby se každý den stále znovu dovedl ujímat statečně jednotvárné, únavné práce a pouštět se do životního boje, v němž padají často tvrdé rány a lidé v něm bývají tak zlí. Tato vděčnost je pro něj slunečním paprskem, který jej provází i do šedivé atmosféry nebo dílny. A slunce potřebuje člověk ještě naléhavěji, než chléb. Vděčnost nadřízeného k podřízenému způsobuje pravé divy oddanosti. Nerozumíme vůbec sociální otázce, dokud si myslíme, že konflikt mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je především otázka peněz. Je to v prvé řadě otázka lidských vztahů. Král Albert se při jedné návštěvě v dolech otázal horníka, zda by si pro sebe a své horníky něco přál. Bez rozmýšlení odpověděl: „Pane, aby si nás lidé vážili.“ Po úctě toužíme především. Vděčnost pak je potvrzením úcty. Proto vděčnost lidské srdce tak dojímá. Musíme děkovat těm, kteří nás obklopují. Musíme začít u těch, kdo nám stojí nejblíže a na které většinou zapomínáme, jestliže si nedáváme pozor. Musíme se čas od času zastavit, zaujmout trochu odstup a pronést slova, která se přečasto předpokládají jako samozřejmá, čas od času však musí být vyslovena. K těmto slovům patří také slůvko „děkuji“. Děkovat Bohu Zásadně důležité je, abychom věděli, že máme děkovat Bohu. Zač? Především za to, že Bůh je. To je veliká modlitba vděčnosti k němu. „Vzdáváme ti díky pro tvou velikost a slávu,“ praví se v mešním Gloria. V účasti na jeho vlastní radosti děkovat Bohu za to, že je Bůh. Charles de Foucauld vyjádřil tuto vděčnost tím, že uprostřed svých utrpení a osobních křížů řekl slova, jež jsou vzletem


nejčistšího klanění: „Můj Bože, tvoje blaženost mi stačí.“ Taková slova díků jsou ctností lásky k Bohu až do všech jejích důsledků. Bohu musíme též děkovat za vše, zač jsme mu zavázáni díky. To je trvalý důvod k radosti a vděčnosti. Nedojdeme konce, kdybychom chtěli všechna jeho dobrodiní vypočítat. Postačí, když řekneme, že musíme Bohu děkovat za to, že je naším Otcem, neboť my se můžeme radovat, že jsme vpravdě jeho dětmi: přijal nás za své dítky. Musíme Bohu děkovat také za to, že je naším Bratrem, že se stal jedním z nás, abychom v něm a skrze něho vstoupili se všemi právy a plnou účastí do Boží rodiny. Musíme Bohu děkovat, že nás posvětil Duch svatý, který nás chce uvést do Božích hlubin a naplnit nás Boží láskou. Musíme Bohu děkovat i za každý předmět, který nám dává k dispozici: za dům, jenž nás ubytovává, za stůl, lůžko i křeslo, za knihy, za lampu, jež pro nás hoří, za oheň, jenž nás zahřívá, za přátele, s kterými jsme se náhodně potkali a za tisíce a statisíce jiných věcí z naší blízkosti. Vždyť Bůh nám tyto věci vlastně dal. K němu musí stoupat naše vděčnost, k němu jako k nejvyšší příčině všech našich statků. Často nás uchvacují a rozjasňují jako by letmo zachycená slova, která vyvolené duše pronesly před odchodem ze světa. Mnohdy se v nich zrcadlí obsah celého života a ukazují nám obzory spirituality, jež tuto duši utvářela. Znáte poslední modlitbu svaté Kláry, této prosté a čisté duše, která tak velkomyslně žila podle evangelia? Když pocítila blízkost smrti, obrátila se k Bohu poslední modlitbou a bylo slyšet, jak šeptá slova: „Děkuji ti, Pane, že jsi mne stvořil.“ To je nejvyšší dík, který je tvor dlužen svému Tvůrci. Je to povolání duše, jež pochopila skvělost vděčnosti.


6. Mlčení „Ježíš však mlčel, až se tomu Pilát divil“ (Mk 15,5)

Pohled na Nazaret Byla svatá Rodina mlčenlivou rodinou, ohniskem ryzí kontemplace, nebo to byla obyčejná rodina, v níž se střídalo mlčení s mluvením, modlitba s výměnou myšlenek, práce s odpočinkem? Všechno nasvědčuje tomu, že byla pravzorem obvyklé rodiny, kde řeč a mlčení byly v rovnováze. Přesto však nám mlčení padne dřív do očí. Maria přijímá od archanděla neslýchanou zprávu: zvěstování. Rozhovor je krátký. Základní otázka: „Jak se to stane?" Závěrečná odpověď: „Staň se podle tvého slova.“ Nato následuje naprosté mlčení, mlčení před celým světem, ba dokonce před sv. Josefem, z úcty před tajemstvím, které Josef ještě nedovede pochopit, a které proto ponechává Maria v ruce Boží. Na jiném místě nám Písmo říká, že Maria uchovávala mlčky ve svém srdci slova, jež slyšela, a radosti, které prožívala. Existuje ctnost mlčení právě tak, jako je ctnost mluvení. Obě ctnosti se musí uplatňovat střídavě podle toho, co se dá vyjádřit. I v Církvi jsou řády mlčení: kartuziáni, karmelitáni, trapisté. Pokračují ve vznešené tradici kontemplativního, mlčenlivého života. Vedle nich jsou řády činné, které hlasitě a mocně hlásají ono poselství, o němž evangelium říká, že je máme vyvolávat se střech světa. Obě povolání jsou veliká a navzájem se doplňují. Rozjímavé mlčení je pokrmem slov apoštolů. V mlčení horských vrcholů tryskají potoky, které tekou do údolí a zavlažují nížinu. Každý křesťanský domov musí uskutečňovat něco podobného. Každý se musí naučit mlčet i mluvit a musí umět dělat oboje ve správný okamžik. Očišťující mlčení Promluvme si o ctnosti mlčení. O čem mlčet? Především o všem, co by mohlo narušovat mír a soulad v rodině. Je tak lákavé oplatit to nebo ono uštěpačně nebo zraňující slovo. Je tak zajímavé udělat ze sebe kolportéra klepů a pomluv, jež jsou hlavní látkou zábavy na trzích, v klubech i ve společnosti. Mluví se často o nutnosti založení ligy proti hluku. Ale měla by se vytvořit také liga proti donašečům a pomlouvačům – proti tomu, co se začíná slovy „říká se“ nebo „slyšel jsem“ – neboť to vše podrývá spravedlnost a lásku mezi lidmi. Před nebezpečnými škodami pomluv se nemáme na pozoru. Stalo se to už tak velice zvykem – mluvit o bližním špatně! Takovéto řeči tvoří v tak rozsáhlé míře obsah konverzace, že je nutno naléhavě varovat před tímto subtilním, úskočným hříchem. Je to takový – ví Bůh – nebezpečný bacil. A kolik zkázy má na svém kontě! Je tak lákavé pronést duchaplné slovo, které zajede do srdce jako otrávený šíp. Je tak svůdné opakovat je v rozhovoru a ozdobit se lehce získaným úspěchem. Začněme ihned tím, že se svých hovorů škrtneme všechno, co lidi od sebe vzdaluje, co je znepřáteluje a odcizuje, co zvětšuje rozdíly a odlišnosti mínění. Rozhodněme se rázně, že nebudeme hrát roli zprostředkovacích agentů, jakmile se nám donese křivé slovo nebo pochybný čin bližního. Naučme se zadržet u sebe a svých dětí každé tvrdé, ironické, pyšné a zraňující slovo. „Nesuďte,“ řekl Pán, to není vaše věc. Aby si byl jist, že jsme porozuměli, připojil, že Bůh nás bude soudit podle našeho chování k bližnímu. Nesuďme, nepřenášejme dál pomluvy, které se k nám dostaly, ale přeřízněme jejich oběh. Jaké by to byly krásné „poruchy oběhu“! Tvář země by se změnila, kdyby se každý křesťan podílel na této křížové výpravě lásky, lásky, která opomíjí, vypouští všechno negativní. Jak by se pročistilo ovzduší, kdyby každý ponechal u sebe pomluvy, které mu někdo pošeptal nebo které zaslechl. Každé takové ničemné slovo je jako infikovaná moucha, která odletí a svůj jed zanese někam jinam. Namítnete: Jak se mohou zničit mouchy? Je jich přece příliš mnoho.“ Podařilo se to v tak velké zemi, jakou je Čína, systematickým a houževnatým bojem téměř vyhubili mouchy, které ohrožovaly zemi. Je to otázka osobní kázně a někdy i odpovědnosti za společnost. Tento příklad by nás měl povzbudit k potírání této neblahé slovní infekce, aby naše životní ovzduší bylo zase čisté.


Musíme nejen odmítat všechno, co kalí lidské vztahy, ale též podporovat všechno pozitivní, co lidi sbližuje. Spojující slovo Musíme vyhledávat to, co tvoří jednotu. Musíme usilovat o to, aby skutečná zásoba dobré vůle mezi lidmi se uvolnila. Vzpomeňme si na slova maršála Lyauteye: „Domnívám se, že mezi lidmi je mnohem častěji než si myslíme společný jmenovatel. Je to jako na tabuli. Napíšete množství zlomků, které zdánlivě nemají nic společného. Vy však víte, jakým aritmetickým výkonem, jakým postupným vylučováním můžeme najít jejich společného jmenovatele, malé, jednoduché číslo, které se předtím v tom číselném zmatku vůbec nedalo tušit. Možná jsem optimista, ale zdá se mi, že by mělo být snadné najít ve všem rozlučujícím nějakého společného jmenovatele.“ Ať je to snadné nebo ne – musíme být nástrojem jednoty mezi lidmi. Musíme prosit o dar, abychom směli zasévat mír. Tuto milost zprostředkuje nejblahoslavenější Panna každému, kdo i o to prosí. Maria má mateřské srdce pro své děti, lidi. A matka je vynalézavá ve své lásce a něžnosti a je i obezřelá a dovede chyby svých dětí skrývat. Čím víc se naše srdce sjednotí s jejím, tím víc budeme skrývat chyby druhých nebo, když budeme nuceni je vyjevit, zamlčíme jméno viníka nebo, když nás povinnost přinutí přece jen je oznámit, podáme zprávu jen o těch chybách, které bezpodmínečně říci musíme, nic víc, nic nadto a vždy tak málo, jak jen možno – jako chirurg, který odřízne jen to, co odstraněno být musí a ránu nikdy nezvětšuje ani neprohlubuje víc, než je nutné. Udělejme rozhodné předsevzetí, že budeme lidi sjednocovat, ne rozdvojovat. Očistěme svou slovní zásobu a své rozhovory od všeho, co by mohlo bližního zraňovat a urážet, aby se na naši zemi sneslo trochu toho pokoje a trochu víc oné radosti, které Bůh přislíbil lidem dobré vůle.


7. Odvaha „Nosím své okovy pro Krista. A většina bratří v důvěře v Pána pro mé okovy se víc osměluje hlásat beze strachu slovo Boží“ (Flp 1,14).

Moderní život se buduje stále víc na vylučování jakéhokoliv rizika. Počítá se, uvažuje, pojišťuje se proti všemu. Kolik lidí je od samého začátku života v zaměstnání jako by hypnotizováno vyhlídkou ne na poslední, věčný odpočinek, který je méně přitažlivý, ale na předposlední odpočinek, na dobu ústraní a penze. Dnes je zapotřebí větší odvahy než dřív, chce-li někdo svůj život postavit na jiných hodnotách než na pozemské jistotě a chce-li se odvážit dát v sázku svou existenci z důvodů, které přesahují obvyklé chápání. A život je přece hoden žití jen tehdy, stojí-li člověk ve službách takových hodnot, které sahají daleko za lidský život. Člověk není stvořen k tomu, aby lpěl na půdě a prožíval život čistě pozemský. Jeho život má jiné dimenze než čtyři stěny domu, i kdyby ten byl sebeteplejší a sebeútulnější. Lidské srdce touží po takových důvodech existence, které odpovídají jeho hladu a žízni. Sní o nekonečném a věčném. Sní o sebedarování v nezištné lásce. To platí už pro pozemský život. Člověk žasne, kolik lidí se ochotně nabídne pro heroické úkoly. Američané i Rusové mohou vybírat z velkého počtu uchazečů zájemce o lety do vesmíru. Tito mladí muži, ba dokonce i ženy, nebyli životem zklamáni. Z velké části jsou to lidé, kteří riskují životy za něco, co je podle nich hodno námahy. V Londýně uveřejnil jeden anglický deník následující inzerát pro získání dobrovolníků pro expedici k jižnímu pólu: „Hledají se lidé pro dobrodružnou cestu. Špatné placení, intenzívní chlad, dlouhé měsíce naprostá tma, ustavičné nebezpečí, návrat pochybný. Pocty a uznání v případě úspěchu.“ Pět tisíc lidí odpovědělo na toto oznámení a poslalo nabídku. Pozdravme tuto statečnost! Zde se však jedná především o fyzickou odvahu. Skutečná mravní statečnost je na této zemi vzácnější. Odvaha plnit povinnost i proti větru a bouři, vydržet ironii a posměch – to poznal sv. Petr, který se třásl na nádvoří před výsměchem děvečky – tuto statečnost musíme získávat stále znovu, statečnost vzhledem k životu, statečnost ke kladnému přijímání života. Péguy nazývá dnešní otce velkými dobrodruhy moderního světa. Je něco krásného a velikého, moci spolupůsobit s Bohem a činit to s opravdovou šlechetností. Je také něco krásného a velikého, když rodiče při volbě povolání svých dětí neudusí velkomyslnost a idealizmus mládí svou „chytrostí“, která ochromuje křídla. Křesťanská odvaha V každém lidském povolání se tají podivuhodná křesťanská odvaha. Mládež to instinktivně cítí: musíme jí dát příležitost, aby udělala ze svého života něco, co je hodno námahy. Ustavičnými výpočty ochromujeme často nadšení, ze samého opatrnictví naděláme často z mladých lidí egoisty. Egoizmus se však dříve nebo později prudkými útoky vymstí na těch, kdo nesprávně milovali. Myslím na tragické konce mnohých povolání ke vznešenému životu kněžskému nebo řeholnímu, která byla udušena něžností, jež je jen projevem sobectví, moudrými radami, které jsou jen zamaskovaným prostředkem k omezení lidského života na nejubožejší míru. – Rodiče, vy o tom uvažujte dvojnásob! Existuje „Ne“, které je naprosto namístě – jestliže se mládí nechá strhnout a chce rozhodovat podle svých nálad a okamžitých nápadů. Ale existuje také „Ne“, které je vzdorem proti Duchu svatému, jenž působí v duších vašich dětí: je to „Ne“, které je atentátem na milost Boží. Děti nepatří v prvé řadě vám, ale Bohu. On vám je jenom svěřil. Ve jménu Pána hájím jejich věc, věc svobodné, božské volby, věc lásky Boží k vašim dětem. Co chce Bůh, co si přeje pro každé ze svých dětí, je, aby v každém z nich mohl rozvinout svůj celý život, všechny své síly vykupující svět. Aby v nich a skrze ně mohl nepřetržitě milovat lidi této doby a připravovat je na jejich věčné určení. Bůh chce udělat světce ze všech lidí, které stvořil. My nemáme právo stavět se na odpor jejich pravému štěstí. – Taková základní otázka, jako je volba povolání a stavu, se nemůže řešit jen z hlediska zisku. Máme jen jeden jediný život.Svou duši nemůžeme vyměnit. Nevlastníme celou řadu duší. Jde tedy o to, utvářet svůj život hodnotně, hodnotně nejen pro vlastní rodinu, ale i pro celé lidstvo. Jde o to, umět obětovat svůj život pro druhé, vydat jej do


jejich služeb. Toto sociální, na celou společnost zaměřené hledisko, je jediné, které odpovídá duchu křesťanství. Evangelium nezná rozdíl mezi sociálně založeným a jiným křesťanem. Co je sociální v pravém slova smyslu, to náleží k vnitřní podstatě křesťanského povolání. Říkám to, milí rodiče, v myšlenkách na vaše odrostlé syny a dcery, které stojí před životním rozhodnutím. Střezte se příliš opatrné vychytralosti a napomáhejte jim k dobrému startu. Doslovně brát evangelium Myslím však také na vás osobně: Jestliže chcete, aby váš život byl velký a krásný, musí obsahovat vždy kus odvahy. Musíme mít odvahu brát doslovně určité stránky evangelia. Musíme mít odvahu, vyjít až za to, co nám zaručuje jen krátkozraká lidská „moudrost“. – Udělejte si občas krátké zpytování svědomí o této otázce: Přihodí se v mém životě často, že konám něco, co bych nedělal, kdyby Kristus nepřišel na svět? Existuje někde ve vašem životě skutek, který byste bez Krista nevykonali? Jestliže váš život ubíhá od rána do večera mechanicky, jestliže všechno v něm se dá vysvětlit jen z pozemského hlediska, neproniklo u vás křesťanství ještě do skutečných hloubek. Chcete se ve jménu Ježíše a pro Něho něčeho odvážit, nějakého velkomyslného činu, byť by byl jen nepatrný? Pán se na vás dívá. Čeká na vás. Měří pravou lásku vašeho srdce podle vzletu, jímž se povznášíte nad sebe samy i nad všechna nesprávná přizpůsobení svému okolí. Nesmíme se bát opustit břeh a vyjet na širé moře. Musíme mít odvahu napodobit mnohdy čin svatého Petra a jít vstříc Pánu po vlnách. Je jenom nutné, aby náš pohled spočinul s důvěrou v jeho pohledu a svůj život abychom vložili do jeho rukou.


8. Vynalézavá láska „Nemají už víno“ (Jan 2,3).

E. Hello jednou řekl: „Slávou lásky je, že dovede uhodnout nevyslovené.“ Uhádnout nepřiznanou bídu, neslyšnou výzvu, nevyslovenou potřebu – to je jedna z nejvyšších forem lidského jemnocitu a opravdové blíženské lásky. Kána Vraťme se ještě jednou ke svatbě v Káni, jak nám o ní podává zprávu Písmo sv. Apoštolové doprovázeli Pána pravděpodobně nepředvídaně. Slavnostní hostina ještě zdaleka nekončila, ale zásoba vína již byla téměř vyčerpána. Maria zpozorovala rozpačitost služebníka. Vžila se do trapné situace rodiny a její prosba předešla okamžik, kdy by se nedostatek vína nutně zpozoroval. Obrací se na Ježíše a říká mu prostými slovy: „Nemají už víno.“ Uhodla a jednala. Zázrak následoval. Je vlastností matek, že dovedou uhádnout němou prosbu v pohledu dítěte – uhádnout to, co druzí nezpozorují. Křesťan má být jako matka stále ve střehu a využívat své představivosti, neboť je třeba jisté obraznosti, abychom se dovedli vmyslit do situace druhých a viděli věci pod jejich zorným úhlem. Existují lidé, kteří jsou jakoby zaživa zazděni. Mají smysl jen pro své vlastní záležitosti a jen o ně se zajímají, jsou zamčeni ve své duševní ohraničené oblasti jako v nějaké pevnosti bez padacího mostu. Vztah k jiným lidem Kolik rodin je osamocených a ponurých jen proto, že žena žije v úzkém světě svých domácích záležitostí a muž v uzavřeném světě starostí ze zaměstnání. Dva životy stojí vedle sebe, dotýkají se, aniž by se navzájem prostupovaly, aniž by padl láskyplný pohled zájmu na druhou stranu, schází prostě blízký vztah k tomu druhému – a mohl by způsobit tak velkou radost! Jako dva vlaky, které uhánějí na dvou rozdílných kolejích. Zdá se, že míří k témuž cíli, ale ve skutečnosti zůstávají nadále vedle sebe, aniž by se spolu kdy potkaly. Každý může lidi svého okolí učinit šťastnými. Je k tomu třeba jen trochu tvůrčí fantazie. Musíme jen umět zaměnit místo a tutéž scénu vidět očima druhých a nepozorovat vše jenom očima vlastníma. Muž např. zpozoruje, že je ještě hodně nádobí na umývání, a chopí-li se rychle díla, že to bude ulehčení pro druhého. Žena vycítí přání, že by se měla zajímat o zamilovaný sport svého muže, a otázat se ho na něj. Velký hoch vidí, že malá sestřička potřebuje kamaráda na hraní, a velká sestra si uvědomí, že babička už nemá žádný román na čtení nebo že její kamna hřejí nedostatečně. Musíme se všichni umět vcítit do druhého, postavit se na „druhou stranu“. Rodiče, vy musíte uhádnout, co se děje v duších vašich dětí.Čím víc dorůstají, tím je to obtížnější, zvlášť v tom věku, v němž si chtějí vybojovat nezávislost a chtějí projevit svou osobnost, jež však teprve hledá samu sebe. Pod povrchem drsnosti, zarputilosti a odmlouvačnosti musíme umět odhalit nesmírnou potřebu něžné lásky a porozumění. Musíme rozumět, že odmítaví odpověď může být utajeným voláním, že může být „ne“, které chce říci „ano“, že přání polepšit se je skryto někdy za skepticizmem nebo ironií. Vy, děti, musíte umět uhodnout, co se děje v duši vašich rodičů. Musíte vědět, že jejich srdce vám zůstává nablízku, i když vás život od sebe odloučí. Musíte vycítit jejich oprávněný smutek, když jste na něco zapomněly nebo řekly prudké slovo. Musíte se dovtípit, čím byste jim v rámci svých možností mohly udělat radost, snad by jim ji způsobil dopis, telefonické zavolání, drobná pozornost. Rozumět starým lidem Musíme se umět vcítit do duševního rozpoložení starého člověka. Jako ohlas na jednu rozhlasovou přednášku jsem dostal dopis od neznámé, staré, sympatické maminky, která mi vložila, jak smutné je někdy stáří. Zde několik řádek z tohoto dopisu, které by měly mladým pomoci rozumět lépe těm, kteří žijí v minulosti, i když prodlévají mezi námi.


„Nekonečně dobrý Bůh chápe a zná všechnu naši bídu, naše ztráty a především naše tajná, přebolestná utrpení. Nemůžeme plakat před těmi, kteří žijí vedle nás. Neporozuměli by tomu. Řekli by: „Proč pláčeš? Vždyť ti nic neschází.“ Ne, v jejich očích nám nechybí nic. Ale našim starým srdcím se nedostává hřejivého paprsku něžné lásky, úsměvu – zvlášť tehdy, když nemáme to štěstí, aby se kladly malé dětské paže kolem našeho krku. Neboť když jsou kolem nás jen dospělí, zaměstnaní svou prací a svými starostmi, nezbývá pro nás nikomu čas. A chce-li člověk při rozhovoru něco říci, odpoví nám rychle, že dnes už se nedá žít se stejnými názory jako před 25 lety. Vývoj pokračuje! Je třeba jít s dobou. My jsme však už dospěli na konec knihy svého života. Když zde tedy bohužel vlastně už nejsme, musíme asi mlčet. Přivíráme oči a polykáme slzy. Ale vnitřní slzy padají na naše srdce jako olovo. Kdo to dovede pochopit kromě někoho, kdo tím sám trpí? Můžeme jen v osamělých nocích upadat do dřímot ve svém pokoji, kde jsme sami se svými fotografiemi a starými památkami, které už nechce nikdo nikde mít, ale pro nás jsou něčím posvátným. Mladí nechápou, jak málo je zapotřebí, abychom se cítili dobře, a jak málo,aby se nám udělala bolest. I když je o nás hmotně postaráno, přece jen to nestačí. Potřebujeme vitamíny pro svá srdce, pro své duše.“ Rozumět strádajícím a nemocným Máme-li všechno, musíme se umět vžívat do situace těch, kteří žijí v nedostatku. Musíme zapomenout na svůj blahobyt a dívat se na věci jinýma očima než svýma. Musíme se snažit pochopit, co to znamená mít poloprázdný žaludek, počítat s každou korunou, skrývat obratně chatrná místa v oděvu a vymýšlet hodnověrné výmluvy k odmítnutí pozvání spojeného s náklady. Jsme-li zdraví, musíme se snažit porozumět nemocným. Velkomyslně přijímané utrpení je činí zralými a připravenými k tomu, aby se otevřeli širším obzorům a pozvedali se ke zcela jiným nadějím. Očekávají od nás něco jiného než banální, povrchní rozhovory. Očekávají, že budeme umět naslouchat jejich mlčení a říci slovo, které vrhne jasný, hřejivý paprsek do jejich srdce a života. Očekávají od nás, že si uvědomíme potřebnost jejich modlitby a utrpení, aby se doplnilo, co ještě schází na utrpení Kristově, aby se projevila celá plnost výkupné milosti. Rozumět nevěřícím My, kteří věříme, musíme chápat nevěřícího. Nesmí nás mrzet, předhazuje-li se nám, že jsme křesťany, mělo by nás spíše mrzet, když se nám vyčítá, že nejsme křesťany do důsledků. Občas se přihodí, že nám někdo řekne: „Jste šťastný, že věříte. Závidím vám.“ Takové slovo má být pro nás výzvou, abychom byli věrnými Kristovými svědky, musíme své svědectví o Kristu vydávat tak, aby to bylo očím našich vrstevníků viditelné. V jednom Claudelově dramatu volá slepá dívka: „Vy, kteří vidíte, co děláte se světlem?“ Tento výkřik by měl dolehnout k sluchu nás všech, kterým se dostalo jasu a jistoty víry jako čirého, nezaslouženého daru. I zde musíme umět dávat odpověď, věřit a mluvit, věřit a podávat druhému pokorně a bratrsky ruku. – Mohli bychom tak pokračovat donekonečna, ale je třeba končit. Ať se každý dívá kolem sebe novýma očima. Rozevře se před ním svět netušených objevů.


9. Důvěra „A my jsme poznali lásku a uvěřili jsme v lásku, kterou má Bůh k nám“ (1 Jan 4,16)

Vychovatelé opakují neúnavně, že tajemství úspěchu výchovy spočívá v tom, že věnujeme důvěru tomu, koho chceme vychovávat. Nic nenapomáhá zrání dítěte lépe než důvěra, nic neživí víc jeho vzpurnost než nedůvěra. Věnovat někomu důvěru znamená kus odvahy, ale toto riziko je hodno námahy. – Naše školní výchova má ještě daleko k důvěře. Že se o ní mluví, to ještě neznamená, že se uskutečňuje. – Výchovu k důvěře je tedy nutno rozhodně zahájit. Co je správné a pravdivé pro výchovu v přirozeném směru, platí i pro výchovu náboženskou. Musíme lidi naučit důvěřovat v Boha. V tomto ohledu žádá Pán zvlášť mnoho. Obdivujeme svatého Petra, jak jde přes vodu. Vidíme v tom podivuhodný výraz oddanosti a odvahy. Náhle však Petr zakolísá. Pán mu přichází na pomoc. A co mu říká? „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Bůh chce, abychom mu nesli vstříc absolutní důvěru, abychom upírali pohled pevně a neochvějně na něho. My však se chceme opírat sami o sebe a požadovat záruky a jistoty. Připadá nám to tak zatěžko, přenechat kormidlo našeho života Bohu. Důvěra v modlitbě Důvěryplná modlitba se nám zdá obtížná. Pro velmi mnohé křesťany je modlitba naléhavou obhajovací řečí před Bohem, požadavkem, aby činil naši vůli, jakýmsi oznámením toho, co potřebujeme a zdůrazněním neodkladnosti toho, co považujeme za prospěšné. Ani ždibec důvěry není v tom všem, ale velmi mnoho starostlivé domýšlivosti. Boha nepotřebujeme přemlouvat, aby vykonal něco pro naše štěstí, neboť On nikdy nepřestává chtít něco jiného, než naše štěstí. My jsme to, kdo klade tomuto štěstí v cestu překážky a Boží lásku drží na uzdě. Bůh vyslyší člověka vždy. Člověk se však velmi často zdráhá naslouchat Bohu. Není tedy už nutné se zabývat otázkou, zda je každá modlitba vyslyšena. Je vyslyšena, jakmile je to skutečně modlitba, a to v té míře, v jaké to modlitba je. Pak to není nic jiného než otvírání duše tajuplnému proudu Boží přítomnosti. Dá se shrnout ve vznešené zvolání z Apokalypsy: „Přijď, Pane Ježíši!“ – Modlit se s důvěrou neznamená, modlit se s přesvědčením, že Bůh učiní to, co si od něho vyprošuji. Znamená to spíš, modlit se s jistotou, že Bůh mi odpoví jako Bůh, to je, jako nekonečný láskyplný Otec, který ví všechno, všechno vidí a který mi dává tu nejlepší ze všech odpovědí. Odpověď však může mé očekávání zmařit, ano, může být opakem toho, oč jsem se modlil. Bůh nás miluje nekonečně lépe a správněji, než milujeme sami sebe. Důvěřovat znamená věřit v neochvějnou lásku Boží, a sice stejně tak, když se nám příčí, jako když se zdá, že zachovává náš rytmus a odpovídá našim názorům. Mít důvěru znamená, zavřít oči a přenechat se Bohu. Existuje tolik modliteb, jež nejsou ničím jiným než netrpělivostí a sobectvím. Schází jim veselost dítěte, které si je vědomo toho, že je milováno a že je v bezpečí. „Ale já tě vidím, to stačí, skoč!“ Noviny přinesly kdysi zprávu o této události: Jednou v noci vypukl v domě požár. Plameny už vyšlehovaly ven a rodiče s dětmi vyskočili z domu. Zděšeně přihlíželi požáru. Náhle zpozorovali, že nejmladší chybí, pětiletý chlapec, který se lekl záplavy kouře a ohně a vylezl do poschodí. Všichni se na sebe dívali. Nebylo už možno vniknout dovnitř, do té jediné planoucí výhně. Tu se nahoře otevřelo okno. Dítě volalo o pomoc. Otec je spatřil a křičel: „Skoč!“ Dítě vidělo jen kouř a plameny. Zaslechlo hlas otce a odpovědělo: „Tati, já tě nevidím.“ A otec na ně zavolal: „Ale já tě vidím a to stačí, skoč!“ Dítě skočilo a octlo se zdravé v náručí otce, který je chytil. Toto dítě v hořícím domě – není to obraz křesťana před Bohem? Ve své úzkosti slyší hlas Boží, který mu praví: „V2nuj mi důvěru, skoč do mé náruče!“ Ale křesťan je tak často v pokušení odpovědět: „Otče, já tě nevidím…“ a domnívat se, že jej Bůh opouští. Kdo se modlí špatně pro nedostatek důvěry, k tomu bych rád zvolal: „Bůh tě vidí, to stačí, skoč!“ – A odvažuji se dodat, že jste tímto „skokem“, to znamená naprostou důvěrou v Boha, vykonali tu nejlepší modlitbu, na niž Bůh vždy odpovídá tím, že otevře svou náruč. Vidím tě, to stačí, skoč! –


Tato slova musíme nechat vniknout do duše. Nepotřebujeme vidět, blažené patření nesmíme žádat předčasně. Na této zemi putujeme v noční tmě. Bůh nás vidí, a to je důležité. Neopouští nás ani na okamžik, drží nás za ruku, i když to necítíme. Bůh nás vidí, Bůh ví, to stačí, abychom skočili do jeho náruče. Prosme nejblahoslavenější Pannu o milost dětinné důvěry. Maria kráčela ve tmě, aniž by viděla. Ale řekla jako dítě „ano“, a Bůh v ní uskutečnil zázraky své milosti. Musíme jít k ní do školy, do školy bezpodmínečné důvěry. A Bůh překoná všechny naše naděje a všechna naše přání. Otevře nám už zde na zemi říši svých zázraků, které nevidělo žádné oko, neslyšelo žádné ucho, které nepronikly do žádného lidského srdce, ale které Bůh připravil těm, kdo ho milují.


10. Soucit „Kdo je slabý, abych nebyl slabý s ním?“ (2 Kor 11,29) (Tento projev pronesl kardinál Suenens v době hornické katastrofy v Marcinelle v Belgii.)

Duchovní pomoc Naše země prožívá v tomto okamžiku nejbolestnější stránky svých dějin. Naše pohledy i srdce se upírají k dolu Bois du Cazier v Marcinelle, kde se odehrává osud 261 mužů, z nichž 70 jsou otcové rodin. Horníci jsou odříznuti plamennou stěnou a uvězněni v podzemních chodbách. Museli bychom tu tragédii vidět přímo na místě, abychom si dovedli představit otřesnost skutečnosti: Rodiny s obličeji vyčerpanými únavou a úzkostným čekáním, mlčenliví, vážní zachránci, kteří vydávají v nebezpečí své životy a střídají se s neslýchaným heroizmem. – Tato dojímavá podívaná budí zcela spontánně ve všech srdcích stejnou otázku: „Jak můžeme pomoci?“ – Hmotná pomoc přichází ze všech stran s obdivuhodnou velkorysostí, lidskou solidaritou a křesťanskou láskou. Ale musíme jednomyslně poskytnout i duchovní pomoc. Musíme tyto trpící muže, ženy a děti doslova zahalit do svých modliteb. Modlitba jedině může proniknout do nejhlubších vrstev duše. Pouze modlitba může sestoupit i tam, kam se nedostane člen čety, aby poskytl pomoc. Jsou hodiny, kdy lidské slovo zní prázdně, kdy se jedině Bůh může dotknout určitých ran, protože je Světlo a Teplo. Jen milost dokáže proniknout silné přehrady, které postavila bolest. Ona jedině může rozsvítit naději, kterou země už nedovede dát. Soucit a naděje Vytvořila-li modlitba ovzduší míru, dětinné oddanosti do vůle Boží, zbývá ještě splnit povinnost vůči trpícím. Je to povinnost, ukázat jemně a s taktem smysl utrpení, které tiskne člověka k zemi. Cítíme v takových okamžicích lidskou bezmocnost, prázdnotu oněch banálních projevů soustrasti a slov, která nejsou proniknuta vděčností, která v sobě nenesou naději na opětné shledání, na vzkříšení. Co máme říci matce, jestliže život jejího syna končí hrobem? Co manželce, když lidský život je zazděn v zemi bez naděje, že se otevře nějaký východ, bez vyhlídky na svět pokoje a světla? Nezapomínejme, že nosíme Krista v sobě, a že on má slova věčného života. Buďme i my jako Kristus, nesme slova života tam, kde je beznadějný smutek. Nemáme právo mluvit jako ti, kdo naději nemají. Nesmíme se spokojovat s povrchními projevy soustrasti a ještě méně ne s pohanskými, neužitečnými slovy. Naše slova mají ukázat, že z nás mluví Kristus, i když řekneme jen jediné slovo, které přinese světlo a naději. Obraz Ukřižovaného A když nenajdeme žádné slovo nebo když bolest znemožňuje řeč, pak ukažme trpícím kříž. Obraz Ukřižovaného promluví místo nás o konečném smyslu lidské bolesti a o její výkupné hodnotě. – Stačí jen se dívat na Něho a na tu vtělenou nevinnost, vtělenou spravedlnost, vtělenou lásku a pozorovat na tomto rozbitém, na kříž přibitém těle stopy utrpení, které si nezasloužil. Pak porozumíme, že utrpení je nepochopitelné tajemství a klíč k němu že leží někde jinde. Pak porozumíme hlubokým Claudelovům slovům: „Kristus nepřišel, aby utrpení odstranil, aby je objasnil, ale aby je naplnil svou přítomností.“ Uvažme tato slova: „Kristus nepřišel, aby utrpení odstranil“, utrpení zrozené ze vzpoury člověka, zanechané nám od toho, jejž Kristus nazval „knížetem temnot“. Ježíš přišel, aby je přijal na sebe, aby se do něj oblékl nebo lépe řečeno, aby se do něho vtěloval, až se stane Mužem bolesti. Kristus nepřišel, aby utrpení objasnil. Přišel, aby je až po okraj naplnil svou přítomností. Přišel, aby je svou přítomností oživil, aby z něj učinil jakýsi druh svátosti, viditelné znamení své milosti. Každé utrpení má podíl na tajemství Velkého pátku. Je třeba pozvednout oči na Kalvárii, chceme-li poznat smysl výkupného utrpení. Na Velký pátek pokryla tma zemi a každý se v úzkosti srdce tázal po důvodu. Zdálo se, že všechno skončilo. A plačící ženy, které přišly na druhý den ráno pomazat mrtvolu, měly na rtech už


jen jednu otázku: "Kdo nám odvalí kámen?" – Pro člověka je smrt půlnoc. A půlnoc značí konec. Ale pro pohled víry předchází půlnoc ranní červánky, uvolňuje cestu velikonočnímu jitru. Z prázdného hrobu vzejde život. Od té doby, co Kristus vystoupil živý z hrobu, dostala pro nás smrt jiný smysl. Mrtví už nejsou zhaslá světla, žijí dál. Jejich zavřené oči nejsou uzavřeny, otvírají se nyní jiným jasnostem. Promlouvejme proto k truchlícím lidem o zmrtvýchvstání Kristově. Snad nám hned neporozumí. Naše trpělivá, bratrská láska jim pomůže pozvednout oči k nebi, k místu definitivního shledání, k domovu nezničitelnému, k otcovskému domu, kde nás čeká Otec. – Zemřelí dospěli k cíli pozemského života, ale my životem teprve procházíme. Náhlá smrt je pro nás všechny napomenutím, abychom byli bdělí. – „Křesťan,“ řekl generál de Sonis, „musí být stále připraven na dvě věci: na svaté přijímání a na smrt.“ A tyto dvě věci jsou jedno, neboť pro křesťana znamená smrt přijímání, spojení s láskou Boží – s láskou Boha, který nám rozevírá vstříc neviditelnou náruč; znamená to sjednocování s Jeho radostí, Jeho blažeností, Jeho mírem. Je dobré v slzách věřit v radost, je dobré v noci věřit ve světlo, je dobré věřit, že za smrtí je život. Je dobré se dívat smrti do tváře, jestliže doufáme, jestliže máme naději – jak to učinila ona světice, která při umírání ukázala na zeď své cely a zašeptala: „Ó, pro mne je smrt tato zeď, která se zřítí, a já padnu do Boží náruče.“ – Zeď, která se zřítí… Ta Boží náruč, rozevřená k objetí – to je celý křesťanský smysl utrpení, jež se dokoná v tajemství pokoje.


11. Četba Filip přiběhl a uslyšel, jak Etiopan čte proroka Izaiáše. I řekl mu: „Rozumíš také tomu, co čteš?“ On pak řekl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží?“ (Sk 8,29).

Umět číst – což to není ta nejlehčí a nejjednodušší věc na světě? Ne, jestliže pod tím rozumíme umění správně reagovat na četbu, umění vybírat četbu a uvažovat o přečteném. To není tak snadné a nevyskytuje se to tak často, jak bychom si myslili. – Umět na četbu správně reagovat znamená, že dovedeme zaujmout kritické, aktivní stanovisko, že umíme zkoumat a usuzovat. Kritické čtení Ať chceme nebo nechceme, potištěný papír na nás doráží jako rychle za sebou následující vlny, počínaje novinami, které čteme u snídaně. Velmi snadno zaujímáme přitom postoj konzumenta, který dychtivě všechno polyká. Poddáváme se tištěným písmenům jako měkký vosk. U většiny lidí, s nimiž se setkáme ve vlaku, můžeme už po pěti minutách odhadnout, jaké zaměření má jejich denní tisk. Ne, čtení není lehké, jestliže to má znamenat, že se nabízeným potištěným papírem nechceme dát balamutit. Je dobré uvážit, jak důkladně se nás tisk zmocňuje. Obrovská proměna, k níž došlo v posledních 30 letech v chování veřejného mínění, pochází z toho, že toto mínění nevzniká uvažováním, ale ve zraku. Vyjádřeno jinak: Důležitost událostí se už nehodnotí podle více méně přesvědčivého výkladu novináře, ale spíš podle toho, na které straně byl přinesen a jaká mu byla typograficky dána podoba. Čtou dva čtenáři (každý pro sebe) stejnou novinku, tutéž krátkou zprávu ve dvou různých časopisech, reagují na ni naprosto rozdílně, jestliže jeden časopis vytiskl toto sdělení nápadným způsobem, druhý je naopak nechal zaniknout v nějakém sloupci. Nuže, to prakticky znamená úplné zotročení, ne sice pozorného čtenáře, ale masy čtenářů. Výzva papeže Chápeme, že papež Pius XII. vzhledem k nebezpečí pasivity v tomto ohledu mohl říci: „Je důležité pečlivě vzdělávat kritický smysl mladých lidí, jakmile jsou ve věku, kdy se před nimi otevírá občanský a sociální život. Rozhodně ne tak, aby se podporovala jejich záliba v kritice, k níž mají v tomto věku příliš velký sklon, ani aby se podporovala jejich touha po nezávislosti, ale spíš proto, aby se naučili žít a myslit jako lidé v tom světě, v němž prostředky k šíření novot a idejí nabyly tak podmanivé přesvědčivosti. Umět číst noviny, posoudit film, zaujmout kritický postoj k divadelní hře – jedním slovem uchovat si svým úsudkem a svou vnímavostí vládu proti všemu, co hrozí připravit člověka o jeho osobitost, to je požadavek dnešní doby.“ Co dělat, abychom zůstali bdělými? Jeden z prostředků pozůstává v tom, že nečteme všechno a každou věc bez výběru, ale že se naučíme rozumně a uváženě četbu volit. Umět vybírat Velmi často jsme při své četbě vydáni náhodě. Kniha vystavená ve výloze knihkupectví, soused nadšený posledním přečteným románem, ješitná touha mít přečtenou knihu, o níž každý mluví – to všechno působí, že náš duch přijímá věci, jež si navzájem odporují. Kdybychom poskytovali takovou stravu žaludku, byl by brzy zkažený. Potrava a knihy se musí vybírat. Jejich vliv sahá příliš hluboko, než aby se zde mohla opomíjet volba, prováděná s jasnou a svědomitou odpovědností. – Volím zde maně dva citáty, které je nesnadno podezírat z dogmatizmu. Jeden je od Jeana Rostanda. Byl uveřejněn v jednom literárním listě, který dal své sloupce k dispozici nejrůznějším vědcům s prosbou, aby v nich vyslovili svá přání světu. Píše: „Přál bych si, aby se bez dotčení posvátnosti svobody slova našel prostředek, jenž by ochránil francouzskou mládež před stále se vzmáhajícím jedem určité literatury.“ Druhý citát pochází od André Gida, který je křesťanství neméně vzdálen: „Přečetl jsem onu knihu. A jakmile jsem ji přečetl, postavil jsem ji zpět do přihrádky své knihovny. Avšak v této


knize byla slova, na něž nemohu zapomenout. Zapadla do mne tak hluboko, že už je od sebe nemohu oddělit. Od nynějška už nebudu takový, jaký bych byl, kdybych je nebyl poznal. Třeba zapomenu na knihu, v níž jsem ta slova přečetl – dokonce i když zapomenu, že jsem je četl – i když si jen neúplně na ta slova vzpomenu… to je všechno jedno! Nemohu se už stát tím, čím jsem byl předtím.“ Slova, která jsem právě uvedl, je třeba brát velmi vážně. Přibližují nám, křesťanům, povinnost svědomí věnovat výběru četby plnou pozornost. Nemáme právo číst všechno pod záminkou, že nám to neškodí. Kdybychom se považovali za imunní proti nákaze, bylo by nutno se obávat, že už máme v krvi množství mikrobů, mikrobů,které se nám jednoho dne vymstí. Nemáme možnost svou duši vyměnit, nemáme právo ohrožovat správnost svého úsudku, neporušenost své víry, svěžest a čistotu svého srdce. S těmito věcmi se beztrestně nezahrává. Musíme proto mít odvahu vyloučit a odříci si četbu, jejíž škodlivost si uvědomujeme. Vzdělávací četba Ale to všechno je negativní. Musíme svou víru obohacovat i kladným způsobem, své duchovní a náboženské vědomosti zjemňovat a prohlubovat. Věnujte každý den zlomek svého času oživující, vzdělávací, posvěcující četbě. V řeči Církve to nazýváme duchovní četbou, rozjímavým čtením. – Pociťujeme občas potřebu naplnit plíce čerstvým vzduchem. Zdravověda nám to naléhavě doporučuje. Církev požaduje pro duchovní život totéž. V hluku uspěchaného denního díla se musíme zastavit a zůstat s knihou sami před Bohem. Několik řádků pomalu přečtených, prodiskutovaných v rozhovoru s Bohem a především doplněných nasloucháním, co nám Bůh těmi řádky říká – jaké je to osvěžení, jaká duchovní ozdravující léčba! Které knihy máme číst? Samozřejmě především evangelium, které je pro nás vždy radostnou zvěstí a vyvěrá bezprostředně z Boha. Ale jsou i jiné potoky a řeky z téhož zdroje, které napájejí duše stejnými vodami. Jako posilující četbu chtěl bych obzvlášť doporučit životy svatých. Svatí nám mají co říci, vždyť jsou to svědkové Boží. Potřebujeme-li se zbavit jedu, mají takové životopisy svatých lék hodnoty zlata. Světcové jsou hrdiny křesťanství. My, kteří putujeme pozemským údolím, pozvedáme občas pohled k těmto vrcholům, abychom se povzbudili. Umožní nám to nadechnout se čistého vzduchu a taková četba vyrovná opět rovnováhu, narušenou tolikerou četbou, která by mohla naši duši zranit, kdybychom nic proti tomu neučinili.


12. Úsměv „Vaše srdce se bude radovat a nikdo vám vaši radost neodejme“ (Jan 16,22).

Když P. Lebbe viděl, že jeho přítel byl smutný, zarmoucený, v pochmurné náladě, řekl mu jednoho dne: „Milý příteli, nemáš už žádný humor, je nejvyšší čas, abys udělal dobré exercicie.“ Radost je jakýmsi testem pro křesťanskou životní sílu jak u národa, tak u jednotlivé duše. Toto znamení, po němž poznáme učedníka Kristova, musíme umět vyčíst z tváře. Kardinál Mercier říkával rád, že člověk ve 40 letech je zodpovědný za svůj obličej. Měli bychom k tomu dodat, že křesťan musí nést na svém čele znamení radosti. Evangelium, poselství radosti Když začal Ježíš s hlásáním radostné zvěsti – už slovo „evangelium“ znamená poselství radosti – postavil na začátek Horského kázání stále se opakující slova: Blahoslavení chudí duchem, blahoslavení tiší, blahoslavení pokojní, blahoslavení lkající. Slova „štěstí“ a „blaženost“ jsou v řeči křesťanství pevně spojena s podstatou náboženského života. To neznamená, že by život měl být prost utrpení a neshod.Ne. Radost a utrpení patří v křesťanském životě k sobě, i když nestojí na téže rovině. Je to asi tak, jako v novém hlavním městě Brazílie, v němž neexistuje váznutí dopravy, protože se silnice křižují na rozdílné rovině.Utrpení nemůže naději podkopat. Radost přebývá v hloubce, kam se lidé nedostanou. To Kristus svým stoupencům sám výslovně přislíbil: - „Vaše, srdce se budou radovat, a nikdo vám vaši radost neodejme.“ To je výslovný slib, svatý závazek, jejž Pán ještě víc zdůraznil, když oznámil: „Mé jho je sladké a mé břímě lehké.“ Přestože tato slova by tou nebo onou tragickou situací mohla být poznamenána jako zdánlivě něco nepravdivého, přece neklamou. Avšak, abychom prorazili temnotu, potřebujeme pohled víry. Připadá nám těžké myslit na slunce, když nad námi těžce visí husté mraky. A přece je slunce bezpečně a jistě nad námi. – Jaký zdroj pokoje a radosti pro trpící! Ujištění Pána: „Mé jho je sladké a mé břímě lehké“, přehluší všechno, co mu zdánlivě odporuje, a zůstává vždy pravdivé. Tato slova není možno vinit ze lži. Zkušenost je nemůže vyvrátit, ona určují, jak je nutno tuto zkušenost posuzovat, nebo vytvářejí dokonce nové situace. Boží pravdivost – je-li to nutno – si vynutí i zázrak. Ovšem pod podmínkou, že se Bohu zcela odevzdáme, tak jako nejsvětější Panna při zvěstování vložila svou dokonalou poslušnost k Božímu nařízení do slov: „Staň se mi podle tvého slova.“ Tímto smýšlením byla Maria prostoupena až do hloubi své bytosti. Radost jejího Magnificat je výrazem její věrnosti. Každý křesťan, který zachovává Boží přikázání, má klíč k radosti a veselosti, a sice v té míře, jak se dětinně podřizuje všem požadavkům Božích přikázání. Křesťanství jako takové je zdrojem štěstí pro jednotlivce, rodiny, společnost. Ve škole svatých Životy svatých jsou skvělým důkazem, že z křesťanství pramení pravá radost. Svatí se dívají na svět zářivým, jasným pohledem, pohledem prozářeným z nitra, prozrazujícím vnitřní oheň, jenž je stravuje. Úsměv svatých lidí je jejich prvním darem. Napodobujme je v tom: je to ten nejskrovnější dar, jaký můžeme druhým nabídnout. I kdybychom nic neměli, i kdybychom nemohli nikomu nabídnout pomocnou ruku, můžeme cestu bližních prosvětlit úsměvem. Usmívat se, znamená, podívat se na druhého očima Kristovýma. Úsměv je jako jasný paprsek, jenž vyšel z tváře Boží. Má cizímu člověku říci, že se na něho pohlíží jako na bratra a jako bratr je přijímán. Slova svaté Terezičky o nebi mne silně dojala: „V nebi už nebudou žádné lhostejné pohledy.“ Jaký protiklad to bude tam nahoře k těm zástupům lidí, jak se potkáváme zde na zemi – s vyčerpanými, ztvrdlými, lhostejnými tvářemi. Buďme dárci radosti! Úsměv spojuje lidi, staví malé mosty, budí důvěru, to znamená – dělá z lidské společnosti jednu velkou rodinu a vytrhuje člověka (byť by to bylo jen na vteřinu) z nepřátelské a ledové anonymity. Úsměv je předtuchou ráje. Je to odlesk z jiného světa. Existuje úsměv, který znamená vítězství. Vzpomeňme si na úsměv některých nemocných nebo umírajících, jejichž radost byla triumfem


statečného souhlasu s Boží zkouškou. Pomysleme na úsměv svaté Bernadetty, který byl všem jejím současníkům tak nápadný a jako by přicházel přímo z úsměvu Naší milé paní, jež jí navždy vtiskla svou pečeť. Usmívat se, znamená, zapomínat kvůli druhým na sebe. Znamená to, být průhledný vůči Bohu. Proto lidi tak dojímá a proto se instinktivně usmívají, když se sklánějí nad kolébkou dítěte, to je nad něčím z těch nejkrásnějších věcí, které země člověku poskytuje nad darem, který přichází přímou cestou z nebe. – Člověk se na dítě spontánně usmívá. Cítí jeho svěžest, nefalšovanost, nevinnost. Usmívá-li se na dospělé lidi, dotýká se toho nejlepšího, co v nich je, ještě dříve, než to projeví, probouzí v dospělém člověku dítě, uvolňuje upřímnost pod nánosem škrobenosti a svobodu pod různými zábranami. Jaké dobrodiní! Trochu humoru – této obměny úsměvu – je projevem vlídnosti, může uvolnit napětí v beznadějných situacích a zdánlivě ztracené opět získat. Humor je jako svěží průvan v přetopené místnosti: ulehčeně si vydechne. V tomto humoru, jenž uvádí věci do správného vztahu, se tají mnoho skryté nezištnosti. Jestliže smích, jak říká Bergson, je vyvoláván kontrasty, nečekanými situacemi, pak by měl křesťan, který svým bytím má smysl pro absolutno, mít víc než druzí také smysl pro relativnost, pro vzájemný vztah věcí, a nebrat věci tragicky. Lidé jsou obvykle lepší než se zdají, a jsou vděčni, když se podle toho s nimi jedná. – Úsměv se obrací k jejich nejhlubšímu „já“, jež patří na Boha, když se nad lidmi sklání, a podle něhož bychom tak rádi byli posuzováni. Úsměv je pozvání do stavu milosti a též z něho vzniká, tak jako květ vyrůstá z lodyhy. Milovat lidi, na ně se usmívat, když je to nutno i přes slzy, to vytváří už zde na zemi ovzduší nebe, ke nepomíjivá, z Boha tryskající radost vytvoří bratrství bez jediného stínu.


13. Umět zapomínat „Vašich hříchů a bezbožností nebudu už vzpomínat“ (Jer 33,4)

Je velmi důležité umět zapomínat. Mohlo by se to zdát paradoxní, jedná-li se o duchovní a duševní bohatství, jež se v nás nashromáždilo četbou, studiem a které se označuje jako všeobecné vzdělání. Nenazval však kdosi vzděláním to, co zůstane, když se všechno zapomnělo? Existuje jakési vyklizení nepotřebného harampádí z mozku, odstranění neužitečné přítěže, to člověka posiluje a oživuje. Copak se neořezávají také stromy, když se blíží jaro? Zde však nebude řeč o takovém zapomínání. Musíme umět zapomínat věci, které se odehrávají v kruhu duše, zvlášť utrpěná bezpráví, chceme-li prožívat křesťanství tak, jak je definoval Pán. Nemůžeme vyškrtnout z evangelia místa, na která by mohla naše citlivost narazit. Nuže, evangelium mluví docela jasně a srozumitelně o odpuštění urážek. Nemůžeme se tvářit tak, jako bychom tomu nerozuměli. Též jedna prosba Otčenáše nás tu zažene do úzkých. Když učedníci prosili Pána, aby je naučil modlit, vložil Ježíš do své příkladné modlitby slova: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Vyjádřeno jinak: „Zapomeň tak, jak my zapomeneme.“ Všimněte si té paralely: prosíme Boha, aby s námi jednal tak, jak my jednáme s druhými. Jak bychom tedy mohli od Boha žádat, aby nám odpustil, když my neodpustíme? Pokušení k farizejství Je pravda, že to na nás nedělá velký dojem, protože jsme si málo vědomi chyb, které se nám musí odpouštět. Zde se musíme znovu zamyslet. Jsme příliš spokojeni sami se sebou, jsme ve vlastních očích příliš dokonalí. Tu hrozí neodbytné a zrádné pokušení, už Ježíš nás varoval před farizejstvím, před touto morovou nákazou hodných lidí. Svatí dovedli lépe než ostatní odpouštět urážky, protože se sami považovali za hříšníky. To není žádný paradox. Když svatý František z Assisi říká, že je největším hříšníkem na zemi, je o tom také přesvědčen, protože lépe než kdo jiný poznává křiklavý nepoměr mezi obdrženými milostmi a způsobem, jak na ně odpověděl. Svatí se cítí tak velice hříšníky, že pokušení k samolibosti se jejich svědomí nedotýká. – Tak se chovají svatí v tomto ohledu. Ať už jsme o své hříšnosti přesvědčeni nebo ne – příkaz Páně, rozkaz Mistrův, je naprosto důrazný: Musíme odpouštět tak, jak odpouští Bůh. Příliš snadno se tu uchylujeme k subtilní kazuistice. Jak často slyšíme větu – a je to už známka pokroku, kroku vpřed – „Odpustím, ale zapomenout nemohu.“ Marná vychytralost! Odpustit znamená právě zapomenout, vymazat, začít znovu. Odpuštění Boží jde dokonce tak daleko – to ovšem je jeho výlučná zásada – že chybu zničí. My můžeme střepiny vázy jen stmelit, Bůh však udělá vázu novou, celistvou, dokonalou. I když je naše lidské odpuštění nedokonalé, musíme přesto zapomínat na minulost, jak nejlépe umíme, a udělat první krok, abychom se přiblížili k těm, kteří nás zranili nebo urazili. Tu jsou dva lidé, kteří se dostali do sebe v záležitosti peněz nebo pro bezohlednost, nebo muž, jenž si špatně rozumí se svou ženou. Pronesla se příliš prudká slova, kterých se pak lituje, ale nechce se to přiznat otevřeně. Každý hledí jako přičarován na skutečné nebo domnělé bezpráví toho druhého. Co má v takové situaci udělat křesťan? První krok Dovolte, ať zde připomenu otázku, která – jak se mi zdá – byla položena jednou francouzskému maršálovi. Dva generálové se přeli o přednost. Který má druhého dřív pozdravit? Oba byli povýšeni zároveň, byli stejně staří a měli stejnou hodnost. Maršál rozhodl: „Ten zdvořilejší z nich.“ Vracím se k našemu sporu a kladu nyní otázku: „Kdo má učinit první krok a zahájit smíření?“ Ten, kdo je víc křesťanský. – Bohužel, často se stává, že se nejedná pouze o přechodné ublížení, ale že se v srdci rodiny zahnizďuje rozdvojení, snad dokonce zrada.


Láska, která má v srdci věrných manželů stále sílit, není už jenom lidská, ale především křesťanská, to znamená láska překlenutá a obohacená láskou Boží. – Co se v takovém případě od vpravdě křesťanského partnera v manželství požaduje, je právě toto: milovat druhého nekonečně víc a lépe, nemilovat jej jenom chudou, omezenou lidskou láskou, ale láskou Boží. – Naší krátkozraké lidské moudrosti připadá zatěžko přijmout perspektivy této šlechetné lásky, přijmout tento nejvyšší požadavek křesťanství. Věrný partner bude muset milovat samým srdcem Božím, a to znamená s vlastnostmi lásky, která není z tohoto světa. Bůh miluje lidi nejdříve. Jan nám to řekl nezapomenutelným způsobem. Láska Boží je nezasloužená, nezávisí na naší odpovědi. Nezakolísá, když ji zrazujeme. Bůh miluje neochvějně a naprosto nezištně. Miluje nás přes naše hříchy a nevěrnosti. Nezná ani chladné odtažení, ani trpkou, odmítavou citlivost. Věrný partner musí milovat touto velkou, vytrvalou, neúnavnou láskou, jestliže chce vyhovět tomu, co od něho Bůh v takových hodinách očekává, a jestliže chce – pokud to na něm závisí – zachránit svou rodinu. Kdo by neznal tyto skličující případy, kde pracuje zřejmá nebo skrytá zrada! Co dělat v takové tísni? Řečeno lidsky – nic. Díváme-li se křesťansky, musíme si znovu přečíst v evangeliu místo, kde Ježíš poroučí odpouštět sedmdesát sedmkrát – a to i s rizikem, že dojdeme ještě zneuznání a posměchu, s rizikem, že se setkáme se zrádnou nevděčností a s pohrdáním. – Když se všechny snahy o záchranu projeví jako marné, musíme mít odvahu milovat dál, čekat, neuchylovat se k obviňování a výčitkám, ale milovat tak, jak miluje otec ztraceného syna. Čeká na návrat kajícího hříšníka a jeho láska je silnější a větší než hřích. – Muž nebo žena, kteří porušují věrnost, zůstávají i přesto svěřeni péči věrného partnera, dokonce i tehdy, když zde na zemi nedojde už k opětnému sjednocení. Křesťanovi je zakázáno hledat východisko v rozvodu. To by bylo o zradu víc. Matka miluje své dítě a navzdory všemu se svého dítěte nezříká. Nevěrný manžel zůstává před Bohem pro manželku jejím prvním dítětem. Musí ho milovat dál, jako milujeme nemocného. V hloubi srdce musí „střežit poklad“, který jí Bůh neodvolatelně svěřil. – Tato slova vyžadují velký heroizmus. Pán zve ty lidi, kteří procházejí zkouškou nevěrnosti, do propasti utrpení. Ale je to cesta evangelia. A žádná jiná nedovede dát i v slzách hluboký mír a hlubokou radost. To je „mír, který nemůže nikdo uloupit“, který přislíbil Pán těm, kdo mu slouží až do konce. V hodině smrti poznáme, jakou cenu má taková bolest pro vykoupení toho, jenž lásku zradil. Zapomínat na sebe Avšak nejen v rodině vyvolává roztržka starost a zármutek. Ohrožuje i shodu mezi lidmi dobré vůle. Číhá na nás pokušení, že ztotožníme svou sebelásku s dílem, jemuž sloužíme, a že nebudeme umět přijmout kritiku pod záminkou, že se jedná o zásadní věci nebo že je ohrožena autorita jako taková. Střežme se před takovou citlivostí a rozevřeme v pokorném postoji evangelium. Každá strana nám říká, že odpuštění a milosrdenství mají přednost.


14. Povzbuzování „Řekl jsem vám to, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla dokonalá“ (Jan 15,11)

Rád bych promluvil o jedné méně známé a všeobecně špatně prováděné lidské a křesťanské povinnosti, o povinnosti dodávat druhým odvahu. Tak snadno zapomínáme, že kritika, má-li být prospěšná a hodnotná, musí být konstruktivní, že se musí zapojit do společného úsilí o zlepšování a musí povzbuzovat síly. Střežme se před kritikou, která e stala jakousi mánií: není neškodná. Málo lidí dovede odporovat kousavému účinku kritiky, málo lidí má dostatek odvahy, podnikavosti a humoru, aby přes nesouhlasné šeptání šli kupředu. Potřeba být povzbuzován Lidé potřebují normální porci povzbuzení. Aspoň čas od času zatouží po několika slunečních paprscích. Jaké divy dokáže zasloužená pochvala u dítěte! Je třeba jenom jet ve vlaku nebo v pouliční dráze a zažijeme opačné výchovné scény. Malé dítě právě provedlo nějaký kousek. Hned začnou pršet hrozby, které – budiž mimochodem poznamenáno – obyčejně nemají žádný účinek a dítě samo je pociťuje jako nesmyslné. Nesmíme se zde klamat! Zřídka najdeme rodiče, kteří si dovedou zjednat poslušnost u těchto tříletých nebo čtyřletých dětí, jež se pokoušejí o nezávislost. Prožívají se tu pak hotové zápasy vytrvalosti. Malý cítí, že by s trochou svéhlavosti – a v nutném případě se slzami – mohl mít poslední slovo. Rodiče většinou kapitulují, aby měli pokoj: Jakožto poražení se pak uchylují k bezmocnému kárání. – Bylo by vychovatelsky mnohem správnější, trvat na splnění daného rozkazu, a pak slabé, křehké vůli přispět na pomoc vhodným povzbuzením. Nemám na mysli příslib nějakého mlsu, ale slovo, jež by pomohlo vykonat lépe uloženou práci, zdůraznilo dobrou snahu a umožnilo poznání, že se očekává ještě něco lepšího. Jak velice by se zlepšily výkony dětí doma i ve škole, kdyby učitelé i rodiče tolik nešetřili chválou a uznáním. A přece se povzbuzující slovo, které pohání kupředu a stupňuje skryté síly, tak rychle vysloví. Jak jsme se naučili jezdit na kole? Asi tak, že nás někdo vyzvedl na sedlo, přidržoval vzadu a stále nám opakoval, že se stromů nemusíme bát, že je jen nutno se dívat pořád přímo před sebe, a pak už to půjde, že už jsme to vlastně skoro dokázali – a šlo to opravdu docela dobře. Povzbuzení probouzí sebedůvěru a způsobuje, že naše lepší „já“ nabývá převahy. Co platí pro výchovu dětí, platí také pro život dospělých, vždyť ti mají ještě často duši dítěte a pro neobratnost a nesmělost si vůbec nedůvěřují. Nesmíme zapomínat, že nesmělost je velmi častou vlastností, a je spíš sympatická, jestliže ovšem nebrzdí vzlet a nenutí člověka uzavřít se do sebe. Musíme si být vědomi toho, že jsme obklopeni muži a ženami, kteří se z ostýchavosti uzavřeli jako korunka květiny před východem slunce. Každý ví, že slunce květy otvírá, ale chlad a noc je zavírá. Povzbuzující slovo má úžasnou sílu, která dovede otvírat a rozvíjet. Chápat se příležitostí Jsme na povzbuzování příliš lakomí. Každý ať se zamyslí sám nad sebou. Mužové, povzbudili jste své manželky, když se pro děti a pro vás tolik namáhaly? Říkám „povzbudili“ – nejenom slovem díků a nějakou pozorností, ale i tím, že jste jim pogratulovali k nějakému dobrému nápadu. Příliš mnoho lidí se domnívá, že mají právo na všechno, co druzí pro ně činí. Vidí v bližním jakoby dlužníka a nemyslí nikdy na vlastní dluhy. Ženy, pamatujete na to, abyste daly svému muži odvahy v jeho úsilí o další vzdělání a postup v jeho apoštolátní činnosti, i když se kvůli tomu musíte vzdát mnoha hodin jeho přítomnosti doma? Myslíte na to, že po únavě a jednotvárné práci pociťuje potřebu a přání všemu uniknout a najít doma ovzduší optimizmu, tryskajícího z důvěry jeho blízkých? Co platí pro rodinný život, platí právě tak pro všechny vrstvy sociálního života. Nadřízení i podřízení, zaměstnavatelé i zaměstnanci – my všichni musíme prozpytovat své svědomí. Lidé očekávají od druhých víc, než jen peníze. Očekávají, že se u nich zastavíme, že navážeme kontakt, že jejich existenci vezmeme na vědomí a čas od času jim to i řekneme. Nic nepovzbudí tak, jako bdělá


pozornost, z hloubi nitra vycházející úcta, krátké, improvizované blahopřání, pramenící z konkrétního života a nikoliv z nucené výřečnosti nějakého akademického shromáždění. Musíme vidět okolní svět, musíme se umět vžívat do situace těch, kdo jsou kolem nás a na které tak často pohlížíme jako na součást vnějšího rámce, třeba jako na pohovku, kyvadlové hodiny nebo na skříň. Musí nás pronikat hluboké vědomí, že lidé, kteří nás obklopují, nejsou stroje, že to nejsou kusy nábytku. Chtějí, abychom si toho byli vědomi a abychom jim to dali příležitostně pocítit. Povzbuzení je jedna z tisíce tváří pozorné lásky k bližnímu. Též bychom měli znásobit příležitost k vyzvednutí a správnému zhodnocení dobra, jež se děje ve světě. Podávají se nám obšírné zprávy o zločinech, krádežích, politických hanebnostech, zákeřných vraždách a dokonce o nepodařených sebevraždách. Tak rádi bychom objevili – jak se to v některých týdenících už vyskytlo – aspoň jeden sloupec věnovaný vynikajícímu dobru, jež se koná, rádi bychom našli jakousi oázu v poušti, koutek pro osvěžení, kde by se vyzvedly skryté činy obětavosti a kde by se ukázalo na šlechetné neznámé lidi. Bylo by mnohem lépe na světě, kdyby lidé dovedli povzbuzovat své bližní k dobrému, jež by se dalo vykonat, kdyby uměli v pravý čas vykřiknout slovo, jež by elektrizovalo a dělalo lidi lepšími. – Umění povzbuzovat je jedna z forem křesťanské lásky. Umění, jemuž se může naučit každý: stačí jen otevřít oči a uši a mít kousek srdce.


15. Odpočinek „Pojďte na odlehlé místo a trochu si odpočiňte“ (Mk 6,31)

Nutnost oddechu Moderní život je životem vysokého napětí. Nervy se rychle opotřebovávají. Tempo je intenzívní. Musíme – ať to stojí co to stojí – vydržet do stanovené doby a umět rozvážně hospodařit s dechem. Lidé řeší problém nutného odpočinku zavedením volných sobot a dovolených. To je pokrok. Musíme však také umět odpočívat, nesmíme se nechat otupit zábavami a musíme odměřovat střídání námahy a klidu, práce a zotavení ve správných dávkách. Je velmi důležité, aby klid skutečně uklidňoval a aby zotavení – jak už slovo samo říká – opět zotavilo a obdařilo nás novým rozmachem, novou silou. Jsme od toho ještě velmi daleko. Kolik turistů provozuje turistiku jako úkolovou práci. Řadí jeden kilometr na druhý, hltají se krajiny, nic se neuvidí a člověk přijde domů rozlámanější, unavenější, než byl před odjezdem. Platí to pro cestování, kino, televizi, a může to platit i pro četbu, jestliže jsme si neosvojili umění odpočívat, abychom mohli lépe pracovat. Chceme-li se v tomto umění pocvičit, musíme zvlášť umět využívat nepředvídaných událostí života, které se nám samy nabízejí, a musíme se opět stát dítětem. Nesmíme žít v tak intenzívním a neuspořádaném rytmu, že už pak nemáme čas… Mít čas, oddechnout si – to dělá člověka přístupným pro druhé. Odpočinek v rodině Rodiče, otažte se někdy sami sebe v horečném denním spěchu, zda máte pro své děti dostatek času, zvlášť pro své velké děti. Úmorná každodenní práce se nás tak zmocní, že už nemáme čas, abychom zde pro někoho skutečně existovali. Člověk stále spěchá a stále se jen chystá, že zůstane – když by na tom opravdu záleželo – chvíli sedět a bude naslouchat, že bude moci vidět a (když zavládne hluboká důvěrnost) také umět s druhým mlčet. – Tolik věcí potřebuje svou zvláštní atmosféru, vyžaduje zpomalené tempo! Říká se, že čas neušetří nic, co se děje bez něho. Je třeba času, než dozraje obilné pole, než rozkvete květina. Náš rodinný život je příliš velkým zmatkem. Náš byt se stává velmi často jakýmsi hotelem, z něhož odcházíme každý za svou prací, stává se místem náhodného, letmého setkání. Už nežije ve vzájemném společenství, nedýchá se společný vzduch, už se společně nezpívá ani nehraje. A to všechno je tak důležité k upevnění jednoty srdcí a myslí! Musíme se pokusit udržet v rodině alespoň minimum společného zotavení, výměny myšlenek, společné večerní modlitby. Tato večerní Ave Maria spojují duše ještě pevněji, než jak jsou k sobě připevněna zrnka růžence. Modlitba vytváří spojení a utvrzuje je, modlitba sjednocuje. Šťastná rodina, kde muž a žena společně čtou a o přečteném debatují, kde se nejen jí tentýž chléb, ale každý se podílí na zájmech druhého, na jeho utrpení i radostech. Myslíme si často, že zábava musí být nákladná, aby byla hodnotná. Kolik dětí zámožných rodičů je nešťastno a smutno uprostřed luxusních hraček! A kolik dětí ve skrovných finančních poměrech je s primitivní hračkou šťastno jako princ! Klíč ke štěstí leží v nitru. Míru radosti určuje srdce. Příklad Páně Musíme se učit nebo znovu naučit mít čas. Ani náš Pán nechtěl, aby jeho apoštolové byli ustavičně zapřaženi. Pozval je, aby s ním šli na odlehlé místo. „Odpočiňte si zde se mnou!“ řekl jim jednoho dne, když se vrátili z apoštolských cest. V samotě pouště jim zjevil své srdce a jádro svého poselství. Náš Pán byl velmi pamětliv času a jeho přirozeného plynutí. Jak často řekl apoštolům: „Nyní tomu ještě nemůžete rozumět, ale pochopíte to později.“ Nebo: „Moje hodina ještě nepřišla; moje hodina se přiblížila; moje hodina je zde.“ Povinnost posadit se


Potřebujeme klid, klid všeobecný a také klid v Bohu. Musíme mu v našem denním díle, bohatém na práci, uprázdnit místo. Místo pro osobní modlitbu, pro pomalé, rozjímavé čtení. Potřebujeme tento druh kyslíku. To není luxus, je to část našich životních potřeb. Je prospěšné posadit se jako Maria k nohám Ježíšovým, než se odebereme k denním, nezbytným úkolům. Naše duše má být i uprostřed práce připravena pro Boha. Musíme svou duši otvírat nebi, to velmi pomáhá, abychom viděli věci v jejich správných rozměrech. Musíme se občas zastavit – raději příliš záhy než příliš pozdě. Křesťanovi má záležet na zdravém uvolnění, které zvyšuje pružnost. Má také široký okruh možností ke správnému zotavení naplnit křesťanským duchem. Existuje "křesťanský způsob“, jak možno dělat výlety nebo tančit. Existuje životní styl, který musíme bezpodmínečně vtisknout svému okolí a existuje způsob života, jaký nemáme právo přijmout, ba ani jej schvalovat. Křesťanští rodiče, neohrožujte duše svých dětí překotnými zábavami, které nemohou být kontrolovány. Nepovolujte naléhání mládí, které chce všechno vidět a všechno číst, aby šlo s dobou. Čím víc je život určován technickým pokrokem, tím větší budou možnosti využívání volného času. Tu se nabízí vyzařování křesťanského ducha široký prostor. Dříve jsme hřešili svým negativizmem, příliš často jsme se spokojovali s odsouzením, aniž bychom napomáhali svou přítomností oduševňovat. Musíme být skutečně přítomní ve světě, jenž se právě rodí a v němž se jedná o životní orientaci přicházející generace. Neodmítejme mládeži její přání ze zlosti, ale nabídněme jí zdravé, radostné zábavy, které budou mít ohled na její duši, její víru a její srdce. – Ve všech velkoměstech světa se naříká na zločiny chuligánů. Z nedostatku vnitřní rovnováhy, který může mít mnoho příčin, se tato mládež snaží rozptýlit pomocí zločinů nebo absurdnostmi. Nedělní klid Musíme občas nabrat dech. Proto trvá Církev tak velice na svěcení neděle, jež je dnem společné modlitby, ale i dnem klidu. Nedělejme z ní ten nejneklidnější den v týdnu. Neděle by se měla od ostatních dnů lišit klidem, který má tak blízko k usebranosti, klidem, jenž není prázdnotou, ale plností. Tak jako si v neděli oblékáme lepší šaty, měli bychom v tento den také přijmout novou duši nebo aspoň obnovenou. Musíme se odpoutat od své práce, abychom se mohli lépe věnovat jednomu potřebnému. Máme se zastavit jako horolezec, který vyšplhal na srázný svah, a pak zůstane stát, nabere dechu, prohlédne si krajinu, naplní plíce svěžím vzduchem a zahledí se na blízký vrchol. Neděle je dnem přestávky, aby se šlo zase lépe do práce. Nezapomeňme pozorovat oblohu tak dlouho, až uvidíme zalesknout se hvězdy. Putuje se nám zde na zemi mnohem lépe, když známe směr a když kráčíme kupředu bezpečným krokem po pevné půdě. Pozorování nebe je nejnezbytnější uvolnění, chceme-li si uchovat správné měřítko pro věci a učinit lidskou zemi útulnější.


16. Srdečná láska „To je mé přikázání, abyste se navzájem milovali“ (Jan 15,17).

Chtěl bych promluvit o lásce k bližnímu jako o revoluční síle. Všichni víme, že láska k bližnímu bývá někdy posuzována nesprávně. Láska k bližnímu – mužná ctnost Máme připomenout, co o tom řekl filozof rasizmu Rosenberg neblahé paměti? Láska k bližnímu, mínil, přišla z Orientu a je člověka nedůstojná. Je jako skleníková rostlina, není vhodná k přesazení do našeho severského podnebí. Je plodem orientální změkčilosti, strachu před životem. Je zženštilá, ponižující, zbavuje důstojnosti. Je dobrovolným odstoupením, zradou, zbabělostí. Prohlásil, že se musí její vliv z křesťanství odstranit. Krista samého je nutno nechat vystupovat jen jako silného muže. Krista, vyhánějícího prodavače bičem z chrámu, je třeba uznat, ale musí se odmítnout Kristus, který hlásá blahoslavenství a který umírá na kříži s modlitbou za své vrahy. Není zde zbytečné každé slovo? Vždyť nic není vyumělkovanějšího, než tato pozice. Celé křesťanství protestuje proti takovému dělení. Mluvím ovšem o pravém náboženství, neboť se vyskytují ojedinělé hlasy, které se pokoušejí udomácnit na katolické půdě ten nejdůslednější pacifizmus. Pod vlajkou evangelijní lásky k bližnímu vznikají snahy o zavedení chabé, neútěšné, nelidské lásky. Toto hnutí se odvolává na Ježíšova slova, vytržená ze souvislosti: „Udeří-li tě někdo na tvář, nastav i druhou, chce-li ti někdo vzít plášť, nezdráhej se mu dát i oděv. Dej tomu, kdo tě prosí, a bere-li ti tvůj majetek, nepožaduj jej nazpět.“ Cožpak vyžaduje křesťanská dokonalost, aby se brutalitě rázně neodporovalo, a aby se člověk vzdal vždy jakékoli obrany, i když je v právu? Ne! Je třeba jen přečíst Písmo svaté do konce, a uvidíme, jak Kristus sám i jeho apoštolové chápali toto přikázání. Když veleknězův služebník udeřil Pána po tváři, nenastavil mu i druhou, ale řekl: „Mluvil-li jsem nesprávně, dokaž mi to, a jestliže jsem mluvil správně, proč mě biješ?" Později se Pavel musel dostavit před soudnou stolici Annášovu. Ten poručil jednomu z dozorců, aby uhodil apoštola do obličeje. Pavel odvětil: „Bůh tě bude bít, ty obílená stěno. Sedíš zde, abys mne soudil podle Zákona, a dáváš mne tlouci proti Zákonu.“ – Copak se můžeme domnívat, že by svatý Pavel evangelium nepochopil, nebo že Kristus jednal v rozporu se svým vlastním učením? Ne. Ježíš nás chtěl spíš naučit, že nemáme trvat na svých osobních, nepodstatných právech. Nejsou tím však míněna svatá práva, která nám jsou svěřena a která hájit musíme. Láska k bližnímu nemá vůbec nic co do činění s nasládlým okázalým jednáním. Je založena na energii a síle. Je to silná, mužná ctnost. O takové blíženské lásce, a jenom o ní, zde chceme mluvit. Láska k bližnímu, plná ctnost Z druhé strany je láska k bližnímu rovněž vystavena negativní kritice. Především ji lidé zaměňují za almužnu. Ale křesťanská láska k bližnímu není vůbec totéž, co almužna. Ta má na svém místě svou vlastní ušlechtilost a hodnotu, ale je to jen jedna z nespočetných rozmanitých forem, jaké láska k bližnímu na sebe přijímá. – Almužna je jedna z jejích odrůd, vnější podoba, jakou v určitých případech na sebe bere. Je však velice vzdálena od toho, že by mohla sama vyplnit nesmírné pole nadpřirozené lásky k bližnímu. – Nuže dobře, řekněme si, láska k bližnímu není tedy totožná s almužnou, ale jak snadno může posloužit jako alibi za spravedlnost, a my chceme vybudovat lidskou společnost na spravedlnosti, ne na soucitné lásce. – Kdyby byla blíženská láska jakýmsi alibi za spravedlnost, postavili bychom se i my rozhodně na stranu spravedlnosti a proti lásce k bližnímu. Je jasné, že musíme respektovat lidská práva, jestliže chceme, aby byl člověk milován skutečně jako člověk. Lidská společnost musí být vybudována na úctě k lidské důstojnosti. Tato úcta předpokládá bratrskou rovnost mezi dětmi téhož Otce, ale také houževnaté úsilí o sociální pokrok a zrovnoprávnění vyděděných tříd nebo vrstev. To však není naším tématem. Spravedlnost a láska k bližnímu


Není důvod, abychom se zastávali spravedlnosti proti lásce. A ještě méně důvodů máme hájit lásku k bližnímu proti spravedlnosti, neboť křesťanská láska leží v srdci lidské spravedlnosti samé. – Jeden francouzský filozof definoval lásku k bližnímu těmito slovy: „Je to jen ryzí pozornost k bytí druhého.“ Málokteří lidé mají tuto pozornost k žití druhého, málokteří myslí skutečně na to, že jejich bližní existuje vedle nich. A je-li tu však láska k bližnímu, uzavírá v sobě už na svém nejnižším stupni tuto pozornost, kterou věnuje bližnímu tím, že ctíme jeho práva. Ctnost, neříkáme instinkt, ctnost spravedlnosti má svůj původ v lásce. Je to forma, kterou láska přijímá, chce-li mezi lidmi vytvořit základní rovnováhu, první rozdělení mezi „mým“ a „tvým“, stanoví-li minimum, potřebné pro všechny, aby společnost byla schopná života. Kdo nechápe, že společnost, v níž vládne jen spravedlnost, by se stala kasárnami? Představme se společnost jako skupinu cestujících v autobusu nebo tramvaji. Panuje tu naprostá spravedlnost. Každý zaplatil své místo, každý má nutnou svobodu pohybu – není-li právě špičkové zatížení provozu. Každý je roven sousedu a může – po jisté hranice ovšem – dělat, co mu libo. – Dodáte, že taková společnost není příliš utěšená. Proč? Protože schází velká souhra lidské společnosti, vzájemný vztah, láska. Papež Pius XI. napsal v encyklice „Quadragesimus anno“ následující řádky: „Aby se tyto sociální reformy upevnily, musíme především počítat s přikázáním lásky k bližnímu, která je svazkem dokonalosti. Zajisté nemůže cvičení blíženské lásky nastoupit na místo povinné spravedlnosti, jejíž plnění bychom odmítali. Ale i kdyby každý zde na zemi obdržel všechno, co mu patří, zůstalo by pro lásku k bližnímu stále ještě široké pole působnosti.“ – Pouhá spravedlnost nemůže odklidit z cesty sociální konflikty ani tehdy, kdyby byla úzkostlivě dodržována. Vlastní silou nedovede lidi k sobě přiblížit ani sjednotit lidská srdce. Abychom mezi spravedlností a láskou nevytvářeli umělé rozpory, musíme pochopit, že na jedné straně zavazuje spravedlnost přísněji než láska, na druhé straně však, že láska je nejskvělejší sociální ctnost. – Spravedlnost ukládá (víc než láska) přesně vymezenou přísnou povinnost – ne, že by byla dokonalejší, ale spíš proto, že stanoví minimum vztahů lásky, to minimum, v němž je nutno spatřovat podmínku pro rozvíjení lásky. „Spravedlnost,“ řekl Friedrich Ozanam, „předpokládá velkou dávku lásky. Musíme lidi velmi milovat, abychom respektovali jejich práva, která omezují naši vlastní svobodu.“ Všechen rozpor zmizí, jakmile jsme jednou pochopili sociální charakter lásky, onen sociální charakter, který zdůrazňoval biskup z Tournai, když napsal: „Co znamená milovat bližního jako sebe? To neznamená, jen udělovat almužny nebo jednotlivcům prokazovat dobrodiní. Znamená to také vniknout hluboko do lidské společnosti, aby se zmírňovaly nerovnosti a napomáhalo se k vítězství spravedlnosti. Nesmíme zapomínat, že sociální pokrok může rázem odstranit nebo zmírnit hmotné a morální nedostatky miliónů lidí.“ – Tak vypadá pravá tvář křesťanské lásky k bližnímu.


17. Milovat božsky „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8)

Pozorovali jsme lásku k bližnímu mezi dvěma extrémními proudy, které ji překrucují. Ve skutečnosti se jeví jako úžasně revoluční síla. – Abychom to poznali, potřebujeme jen sledovat lidské srdce, je-li odkázáno na svou přirozenou sílu, pouze na své spontánní hnutí. Slabé lidské srdce Koho milujeme skutečně? Je snadné říci, že milujeme celé lidstvo, budeme však asi muset dodat, že láska, kterou chováme k obyvatelům severního pólu, nepřivádí naše srdce k zrychlenému tlukotu. O to nám právě nyní jde: Jak daleko sahají pocity lidského srdce? Koho milujeme čistě přirozeně? Své nejbližší, své rodiče, přátele, sousedy? – Sousedy uvádím pro případ, že žijeme na venkově, ve městě neznáme někdy ani jejich jména. – Počítejte sami a podívejte se na výsledek. Každopádně mohu asi říci, že naše schopnost lásky bude velmi brzy u konce. A právě zde je ten zázrak, který v nás uskutečňuje láska nadpřirozená. Vniká do nás jako bystřina, prolamuje naše vodotěsné přehrady, naše čínské zdi, a otvírá srdce zcela nenadále pro nové dimenze, pro dimenze lásky Boží. Neboť láska k bližnímu je láska Boží, která se usadila v lidském srdci, která se rozšiřuje, ano, propůjčuje mu nepředstavitelnou šířku a sílu. Bůh je to, kdo chce v nás a skrze nás milovat. Staré se převrátí a vzniká nové – jen když tomu poskytneme přístup. Abychom poznali rozsah této revoluce, kterou v nás Bůh působí, máme k dispozici prostý prostředek, test, kterého může každý použít. Náš Pán nám na něj poukazuje v evangeliu, když nás zve ke krátkému zpytování svědomí. Klaďte si tuto otázku, říká Ježíš: „Nečiní to také pohané?“ Milujete ty, kteří vás milují. Dobře. Ale nedělají to i pohané? Projděme tak celý den, až najdeme gesto, které se přirozeným způsobem vysvětlit nedá. – Je velmi pravděpodobné, že pak jsme na dobré cestě a že v nás působí láska Boží. Jestliže ne, musíme se rozumně otázat, zda se neklameme nesprávnými iluzemi o sobě samých. Kdy a jak často si můžeme říci: "Co jsem právě učinil, učinil bych to bez Krista?“ Vzpomeňme si na svatého Františka z Assisi, jak ujíždí na svém koni. Přichází mu vstříc malomocný a nastavuje mu svou misku. František jej spatří a uchvácen hrůzou uhání kvapem pryč, když mu jen rychle hodil plnou peněženku. To je přirozená reakce lidského srdce. Náhle však tentýž František puzen Boží láskou zastavuje koně, obrací se, sestoupí z koně, přiblíží e k malomocnému a obejme jej jako bratra. To už není přirozená láska. V jeho srdci došlo k revoluci. Vstoupila do něj láska Boží – a teď miluje toho člověka Božím srdcem. Bůh nepožaduje ode všech stejné heroické činy, ale žádá od nás všech, abychom mu propůjčili svá srdce, aby mohl milovat lidi skrze nás. Síla Božského Srdce Přesně vzato, chceme lidi mnohdy milovat pro lásku Boží. To však nestačí a může to být často velmi strojené, neupřímné. Naše lidské srdce musí být podepřeno silou Boží nejen zvenku, ale musí být proměněno také zevnitř. – Musíme dodat ještě dál: Žádá od nás, abychom bližní milovali nejen pro lásku Boží, ale láskou, kterou miluje Bůh. Jaký svět mezi tím leží! Je hodné námahy uvažovat o tom ještě blíž. Neboť je-li tomu tak, musí naše láska přijmout vlastnosti lásky Boží. První láska Jak miluje Bůh? Řekněme především, že jeho láska je vždycky první. On se tedy chápe iniciativy lásky, promluví první slovo, dá první impuls. To nám musí být jasné. Láska Boží je první. Nečeká na žádnou jinou iniciativu než na popud svého vlastního bytí. Mysleme na to, co od nás Bůh očekává, když dojde doma k nějaké rozepři. Pochopme, že pro křesťana je vždy na omylu ten, kdo neudělá první krok.


Pokračujme ve svém zkoumání. My, lidé – pročpak milujeme ty, kdo milují nás? Zda-li ne proto, že v nich nacházíme spřízněnost bytí a vlastností. Jakmile však tyto vlastnosti zakolísají a shoda pomíjí, naší lásky ubývá a hrozí úplným uhasnutím. – Známe Pascalova slova: „Nemiluje už tuto ženu, kterou miloval před 10 lety. Rád tomu věřím, vždyť ona už není tatáž – a on také ne.“ Láska Boží naproti tomu nezávisí na naší reakci, ani na naší odpovědi. Bůh nás miluje neústupně, smím-li to tak říci. Kdybychom my, lidé, milovali láskou Boží, kdyby nás tato láska skutečně prostoupila, byli bychom první, kteří by milovali, a poslední, kteří by milovali, milovali bychom neochvějně, ať by byla odpověď jakákoli. Milovali bychom své bližní láskou, která nikdy neochabne, která se nestáhne zpět, neboť to jsou vlastnosti lásky Boží: přichází první a je vytrvalá, šlechetná. Bezdůvodná láska Bůh jediný může milovat bezdůvodně. Když milujeme my, nutně přitom něco získáváme. Člověk, který vydává svůj život za bratra, zdokonaluje se ještě tímto skutkem sebezáporu. Obohacuje se, a jeho duše roste. Bůh se nemůže obohatit, vždyť je plnost, nejvyšší bohatství. Bůh může jen bezdůvodně obdarovávat. Neměl co získat tím, že stvořil svět. Toto gesto lásky je zároveň také nejušlechtilejší a nejsvobodnější, jaké si dovedeme pomyslit. Pak také pochopíme, že Písmo vkládá Pánu do úst slova: „Dám ti nové srdce a nového ducha, vezmi ti tvé kamenné srdce, tvé srdce z masa, a dám ti jiné.“ Toto jiné srdce je samo srdce Boží; ono má zaujmout místo našeho srdce a způsobit v něm revoluci. Jakmile vešla do duše láska Boží a všechny její požadavky byly čestně přijaty, stane se ona síla, jež je podstatou Boží lásky, vynalézavou, tvůrčí a revoluční silou. Miluj! Křesťanská morálka není ve skutečnosti nic jiného než logický důsledek jedné jediné povinnosti: Miluj láskou Boží! Je bezpochyby těžké stanovit přesně povinnosti lásky k bližnímu. A příliš často se morálka rozvíjí na čistě negativní rovině. Je skutečně mnohem snadnější říci, co nemáme dělat, než říci, jak daleko máme jít ve své lásce. To je přirozené. Existují přikázání, která jsou jako samozřejmé hranice: nepokradeš, nebudeš lhát! To je jednoduché a platí to vždy a všude. Vidíme velmi zřetelně cestu, kterou se máme ubírat. Avšak kladná stránka: miluj svého bližního – kolik to přináší odstínů, kolik jemnosti, jaké možnosti pro vynalézavost. Jaký nový obzor rozvírá před námi toto přikázání, neboť jeho účinek trvá vždy a všude. Scéna Posledního soudu Kdo by o tom pochyboval, ať si přečte tu stránku z evangelia, která pojednává o Posledním soudu: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a před ním budou shromážděny všechny národy. I oddělí je od sebe, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. A postaví oce po své pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm, kteří budou po jeho pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, vládněte Královstvím, připraveným pro vás od ustavení světa! Neboť jsem lačněl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem pocestný, a přijali jste mě, byl jsem nahý, a oděli jste mne, byl jsem nemocný, a navštívili jste mě, byl jsem v žaláři, a přišli jste ke mně.““ A Mistr pokračoval: „Vpravdě pravím vám, pokud jste to učinili některému z mých bratří, mně jste to učinili.“ Při této stránce si uvědomujeme zločin, jehož e všichni často dopouštíme, zločin nemilování. Rozhovor Každý ať se vážně zkoumá před Bohem a prosí o sílu a světlo, aby miloval lépe a objevil v sobě všechnu schopnost lásky, která zůstává nevyužita pro služby bratřím. Jako pomoc při tomto zpytování svědomí čtěme spolu rozhovor, který vedla královna Anna Rakouská s Vincencem z Pauly podle známého filmu:


Královna se obrací k sv. Vincencovi z Pauly a říká mu: „Konáte velmi mnoho, otče z Pauly.“ Vincenc odpovídá: „Učinil jsem tak málo!“ Královna: „Vy víte, že jste vykonal mnoho a je málo lidí, kteří budou moci při posledním soudu vydat tak bohatý počet ze svého života, jako vy.“ Vincenc rozpačitě: „Spal jsem, strašně jsem spal, madame – byl jsem často líný.“ Královna: „Ach, otče z Pauly – my, kteří jsme mysleli jen na své uspokojení, na svůj požitek, a kteří jsme žili stále se zavřenýma očima – odpovězte mi – vy, který jste stále myslil na to, abyste dával, který jste pohrdl štěstím a mocí, vy, který jste budoval něco jiného než pomíjející paláce a pomíjivou slávu – cítíte – také vy – na prahu smrti tu velkou prázdnotu za sebou?“ Vincenc: „Ano, madame, nic jsem nevykonal.“ Královna: „Co tedy musíme dělat, abychom v životě něco učinili?“ A Vincenc jí odpovídá jedním slovem, které zanechávám i já vám: „Víc“.


18. Milovat stále „Podle toho poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li se navzájem milovat“ (Jan 13,35)

Láska k bližnímu pozůstává v tom, že lidé se milují láskou Boží. Pán učinil naši lásku k druhým zkušebním kamenem naší lásky k němu a měřítkem při oné poslední zkoušce, kterou nazýváme „poslední soud“. Lehce se domníváme, že nemáme s láskou k bližnímu těžkosti, protože e nám zdá, že nikomu neubližujeme. Existuje však jiná chyba proti lásce, kterou tak snadno nepoznáváme. Tato chyba má své jméno, nazývá se hříšné zanedbání, nebo – abychom se vyjádřili jako Léon Bloy – zločin nemilování. Hříšné zanedbání Podívejme se tomuto hříchu do tváře. Prozkoumejme jednou důkladně nezměrný rozsah těch věcí, které jsme měli udělat a na něž jsme nemysleli. Potřebujeme zde příklady? Pomysleme na sociální otázku. Že Církev ztratila dělnickou třídu, to bylo ponejvíc proto, že křesťané 19. století nepochopili dostatečně bídu dělnické třídy a její nelidské pracovní podmínky. „Kdyby všichni matrikoví křesťané byli skutečnými,“ řekl jednou Clemenceau, „nebylo by žádné sociální otázky.“ Hřích lhostejnosti, zločin nemilování, jehož břímě a následky neseme. To musíme uznat, protože to je pravda, a také proto, aby nás znenadání nepřepadly nesnáze a bída 20. století, které jsou zase jiné. Pomysleme dnes na strašný problém hladu ve světě, na zaostalé národy ve vývojových zemích, které tvoří dvě třetiny lidstva a které žijí na úrovni, jež je člověka nedůstojná. Včerejší hřích lhostejnosti nám má pomoci otevřít nejprve oči a pak srdce pro znepokojivou otázku, jež vyžaduje v tomto přítomném okamžiku spolupráci všech lidí dobré vůle. Stanovisko druhých Je vždy nesnadné myslit na bližního, mít srdce pro jeho starosti, ba dokonce je těžké zaujmout jen jeho stanovisko. U poštovní přepážky se zmocnila jedné dámy netrpělivost, protože se jí zdálo, že už stojí příliš dlouho ve frontě. Když přišla konečně na řadu, řekla nervózně přetíženému úředníkovi: „Už půl hodiny stojím před přepážkou.“ Úředník odpověděl mírně: „Já, paní, sedím už 30 let za touto přepážkou.“ Otázka stanoviska, otázka jiného zaměření pohledu. Zkusme vidět věci z druhé strany přepážky, ze stanoviska druhých: jaké možnosti pro jemnocit a laskavost se nám náhle objeví. Pak také objevíme, co bychom mohli činit, abychom jiným život zkrášlili. „Každá lidská bída,“ řekla Isabella Rivière, „je dílo lakoty. Hmotná bída vzniká z toho, že se zdráháme rozdávat svůj majetek. Duševní bída povstává z toho, že odmítáme rozdávat svůj čas a své srdce.“ Láska k bližnímu zapomíná na sebe a olupuje se o své vlastnictví kvůli druhým. Vynalézavá blíženská láska zdroj štěstí, které máme rozdávat, nosíme v sobě. Jako učedníci Ježíšovi máme všichni příkaz vyzařovat světlo a šířit radost a teplo. K tomu však je třeba fantazie. Nikdo ve světě nám nebude razit předem vyšlapanou cestu. Můžeme si jen udat směr a pak si říci, že až do konce půjdeme podle přikázání Páně: „Milovat budeš bližního svého z celého srdce, z celé duše a ze všech sil.“ Jakmile se jednou probudila pozornost, uvidíme tolik maličkostí, na něž prostě potřebujeme jen pamatovat. „Existuje celý svět láskyhodných ctností,“ napsal R.P.Poucel, „jsou však tak skryté, že našemu postřehu unikají.“ Je tolik způsobů, jak se chovat ohleduplně, např.: zavřít dveře při vycházení, chodit tiše, abychom nevzbudili souseda, zvednout papíry rozházené po podlaze, neházet kameny do ramene, z něhož se pije,


všimnout si panenky nějakého dítěte, přijmout návrh, aniž bychom hned vyrukovali s návrhem opačným, dát pozor, aby nemocnému, kterého jsme navštívili, nestoupla horečka, pochválit kuchařku, která si dala s jídlem tolik práce… Láska k bližnímu je taktní. Postřehne přání a očekávání druhých. Vzpomeňme si na první zázrak v Káni. Došlo k němu na upozornění nejblahoslavenější Panny Marie, která vytušila nesnáz. Na taková gesta navazuje Pán mnohdy nečekané a podivuhodné výsledky. Myslím na jednu zcela drobnou událost. Jednoho dne spatřil bruselský farář, právě když opouštěl kostel, jednoho matrikového příslušníka své farnosti, jak se chystá fotografovat svou ženu a dítě. Farář se přiblížil ke skupince: „Nemyslíte, pane, že fotografie by byla lepší, kdybyste na ní byl i vy?“ Farář fotografoval, vrátil fotoaparát a šel pryč. Sotva se vzdálil několik metrů, uslyšel rychlé kroky. Byla to ona paní, zadýchaně k němu přistoupila: „Pane faráři, můj malý není pokřtěný, pokřtil byste ho?“ Navázal na kontakt, povyprávělo se trochu, zjistilo se, že manželství nebylo uzavřeno církevně, jedno vyplynulo z druhého, všechno se dalo do pořádku: malý byl pokřtěn, manželství napraveno. Správné křesťanství se dostalo do této rodiny následkem nepatrného projevu lásky k bližnímu, která se uplatnila v pravý čas a na pravém místě. Onen farář z Bruselu, který mi to vyprávěl, skončil s pobaveným úsměvem: „A to všechno pro jednu fotku, která se ještě k tomu nepovedla.“ Průzkum To je jeden příklad z tisíců, příklad bdělé lásky k bližnímu. Ach, kdybychom se vždy nechali strhnout touto vynalézavou láskou, viděli bychom, jak se v nás, kolem nás a v naší rodině uskutečňuje pronikavá změna. Abych podnítil vaši vynalézavost a povzbudil vás k takové lásce v rodinném kruhu, chtěl bych vám vyprávět o jednom zvláštním průzkumu, který se uskutečnil nedávno u velkého počtu dětí v různých světadílech. Kladly se jim otázky, co očekávají od svých rodičů. Aby se dosáhlo větší správnosti odpovědí, slíbilo se dětem, že odpovědi nebudou uveřejňovány s jejich jmény. Psychologové, pověření průzkumem a hodnocením rozsáhlého materiálu, zjistili při jeho metodickém uspořádávání, že se názory vyslovené dětmi všech ras a barev od sebe vůbec nelišily. Z odpovědí vyplynul následující program jako výsledek jejich přání: Nehádejte se před svými dětmi. Jednejte se všemi svými dětmi se stejnou láskou. Neobelhávejte nikdy dítě. Rodiče musí být k sobě shovívaví. Mezi rodiči a dětmi by mělo vládnout určité kamarádství. Přijímejte přátele svých dětí tak, jak byste přijali přátele svoje. Nehubujte a netrestejte své dítě nikdy v přítomnosti jiných dětí. Obracejte pozornost na dobré stránky svého dítěte, nezdůrazňujte příliš jeho chyby. Odpovězte vždy na otázky dětí. Vycházejte jim vstříc vždy ve stejné náladě a se stejnou láskou. Jaký zdroj pokoje a štěstí, když se dospělí pevně rozhodli, že nezklamou očekávání a logické myšlení dětí, které se na nás dívají a nás soudí. Blíženská láska je v srdci naší rodiny revoluční silou. Popřejme jí široký prostor, přijměme ji velkomyslně. A mysleme na slova, jež řekl Bernaos, a jimiž úvahu zakončíme: „Co od nás očekávají lidé, očekává od nás Bůh.“


19. Milovat všude „Vy však, bratři, neustávejte činit dobré“ (2 Sol 3,13)

Pokusili jsme se pochopit kladné povinnosti blíženské lásky jak na poli sociálním, tak v rodinném životě. – Jsme někdy tak spokojeni sami se sebou, že se nám zdá velmi obtížné objevit na sobě nějakou chybu. V tom se ani zdaleka nepodobáme svatým, kteří se jako první obžalovávali ze svých chyb. „Světec,“ praví Chesterton, „je někdo, kdo ví, že je hříšný.“ My jsme od toho daleko. Proto si musíme občas vydat počet o svých chybách z nedbalosti. Vraťme se proto zase k rodině a podívejme se, co se doma den za dnem děje. Kolik zločinů nemilování! Kolik bychom mohli vynalézt věcí, abychom udělali rodinu šťastnou – věcí, jež jsou samy o sobě nepatrné, ale stávají se velkými srdcem, jež je oduševňuje. Jeden jediný sluneční paprsek stačí, aby ozářil celou světnici! Máme k dispozici nevyčerpatelnou plnost věcí, které můžeme učinit, jež nás nic nestojí a přinášejí radost. Zpytování svědomí Jako vzor zpytování svědomí pro lidi s nedostatkem představivosti jsme našli v jedné knížečce tyto rady: Pro muže: – Zůstat doma, když máme chuť zajít si na partii karet. – Odtrhnout se od novin a pomoci ženě. – Naslouchat dětem, když vyprávějí o škole. – Ubrat ženě některé starosti. – Vyhnout se sporu mlčením. – Pamatovat na narozeniny a svátky manželky a dětí. – Pochválit polévku, že je výborná, ale ne tehdy, když je přesolená. – Otázat se velkých dětí na jejich názor. – Pochválit děti, když udělaly něco dobře. – Nevyprávět dál nějakou hloupost, kterou provedl soused. – Naslouchat, když starý muž vypráví o minulosti. – Prokázat nějakou službu člověku, který o nás špatně mluvil. – Dát někomu potřebnou část mimořádného výdělku. – Oznámit dobrý čin souseda. A tak bychom mohli jít dál. Ale to pro muže stačí. Pro ženy: – – – – – – – – – – – –

Usmívat se přes únavu a přes hluk dětí. Zajímat se o práci muže. Odpovědět dítěti na dvacáté „proč“. Strpět kamarády svých dětí, i když se zdvojnásobil hluk. Pochválit manžela před dětmi. Jít se do zahrady podívat na zeleninu, kterou manžel vypěstoval. Připravit dětem překvapení. Laskavě přivítat rodiče své i svého manžela. Zapamatovat si mužova oblíbená jídla. Navštívit nemocnou sousedku. Pochválit ženu, která udržuje svůj dům v pořádku. Prudké slovo rychle zapomenout a usmívat se při únavě.

Pro chlapce: – Nešpinit chodbu, zvlášť je-li zrovna uklizena.


– – – – – – – – – – – –

Nabídnout se k obstarání něčeho pro rodinu. Jít s otcem do města. Nezlobit starší sestru. Nezůstat sedět v lenošce, když se může pomoci mamince. Pochválit jídlo. Neodporovat otci. Vysvětlit kamarádovi úkol. Vtáhnout do hry toho, kdo stojí stranou. Naslouchat, když kamarádi vyprávějí o svých sportovních výkonech a nechlubit se vlastními. Nehádat se, když druzí mají jiné mínění. Dát své studie do služeb druhých. Starat se na pracovišti o radost.

Pro dívky: – Mlčky spravit bratrův kabát. – Svěřit matce nějaké tajemství. – Snést bratrovo škádlení. – Přinést otci zápalky, když si připravuje dýmku. – První vstávat. – Učit celou rodinu písničky. – Nezapomínat na narozeniny a svátky sourozenců. – Obsloužit 25. zákazníka stejně ochotně jako toho prvního. – Udělat někomu potřebnému radost ze svého kapesného. Proč jsem tyto příklady uváděl? Prostě proto, abych trochu podnítil vaši fantazii. Je spousta věcí, na které bychom měli myslet. Také však proto, abych ilustroval to, co jsem řekl, že totiž láska je vynalézavá, tvůrčí síla. – Nesmíme se bát, že vymyslíme něco, co by mohlo působit komicky. Musíme myslet na všechny tyto maličkosti; vždyť z nich pozůstává štěstí našeho všedního dne. Apoštolská láska k bližnímu Sociální blíženská láska, rodinná blíženská láska – ale je také apoštolská láska k bližnímu. Ke kolika hříšným zanedbáním dochází i na tomto poli! Kolik křesťanů neučinilo ani nejmenší pokus o apoštolát, protože jsou bezděčně v zajetí myšlenky: Já – já musím zachránit svou duši. Každý musí svou duši zachránit. Cožpak jsem zodpovědný za duši svého bližního? Přece už ve Starém zákoně se Bůh otázal: „Co jsi učinil se svým bratrem?“ Tato otázka je stále aktuální. Existují dnes apoštolské hříchy z nedbalosti. Abyste mi porozuměli, dovolte, abych vám předložil dopis mladého rakouského socialisty. Uveřejnil ho v den svého obrácení v jedněch vídeňských novinách: „Potkal jsem Krista ve věku 28 let. Dívám se na roky, které tomuto setkání předcházely, jako na roky ztracené. Ale je to jen má vina? Nikdo nechtěl vzbudit můj zájem o křesťanství. Mám přátele a známé, praktické křesťany, kteří si jsou plně vědomi, co náboženství pro život znamená, ale žádný z nich se mnou o víře nikdy nepromluvil. Věděli přece, že nejsem nějaký dobrodruh ani volnomyšlenkář ani posměvač, a že se nemuseli obávat nějakých sarkastických poznámek. Byl jsem pouze jeden z tisíců, jeden z miliónů mladých lidí, kteří nejsou dobří ani špatní, kteří mají o křesťanství velmi matnou, nesprávnou představu. Víte, proč jsem musel tak dlouho čekat na objevení pravdy? Protože většina křesťanů je lhostejná, protože příliš lpí na svém pohodlí a protože jsou příliš líní. Nestarají se o duši svého bližního.“ Touto naléhavou výzvou vás vybízím, abyste se zamyslili nad takovým zločinem nemilování, který je tak častý v apoštolátní činnosti. Ne, křesťan není ten, kdo zachraňuje jen svou duši bez duší druhých lidí, ale ten, kdo ji zachraňuje právě tím, že s celým svým nadšením pomáhá zachraňovat svět. Očekává se od nás, že budeme revolucionáři křesťanské lásky. Po tomto znamení nás Bůh pozná, neboť až nastane večer našeho života, bude nás soudit podle naší lásky. Také moderní člo-


věk, tento pozitivista, který chce vidět skutky a ne prázdná slova, i ten nás pozná podle tohoto znamení. Záleží jen na nás, abychom mu tento důkaz dali.


20. Mluvit k světu „Bůh nám nedal ducha bázně, ale ducha síly… Nestyď se tedy vydávat Pánu svědectví!“ (2 Tim 1,7)

Je laický apoštolát vynálezem nebo objevem naší doby? Ano i ne. Ne proto, že na apoštolát se pohlíželo odedávna jako na povinnost nerozlučně spjatou s křtem svatým. První křesťané to věděli tak přesně, že oni to byli, kdo přinesli světu jejich doby evangelium. Římští vojáci, otroci, obchodníci hlásali jako první svou radost z toho, že nalezli Krista. Oni to byli, kdo rozšířili Církev v Římské říši. Církev však není nějaká abstraktní skutečnost. Církev byla každým z těch mužů, každou z těch žen. Církev jste Vy, Církev jsem já, Církev jsme my všichni dohromady. Nebo lépe řečeno, Církev je Kristus, který v každém z nás žije a působí. Je tedy povinností každého věřícího, být „Kristem“ mezi bratřími a nechat Krista skrze sebe vykonávat dílo spásy na spolubratřích. Křesťan není hoden svého jména, jestliže se omezí jen na cvičení několika ctností a na plnění několika přikázání podle vlastního výběru. Otážeme-li se někoho: „Co je křesťan?“, dostaneme obyčejně tuto odpověď: „Někdo, kdo chodí v neděli na mši svatou, plní velikonoční povinnost a nejí v pátek maso.“ Ale to by byl jen poloviční, zkomolený křesťan. Obyčejný, „normální“ křesťan je ten, kdo se aktivně stará o spásu svých bratří. Křesťan je apoštol Musíme tuto úlohu nově objevit, jestliže má náš život odpovídat skutečnému určení a nechceme-li se zpronevěřit svému křesťanskému slibu. Nejsme křesťany jen sami pro sebe. Musíme správně rozumět učení katechismu – tomu totiž, co je vyjádřeno formou otázky: „K čemu jsme stvořeni?“ Odpovídáme: „Abychom Boha poznávali, jej milovali a jemu sloužili.“ Velmi dobře; pod podmínkou ovšem, že jsme si ujasnili slovo: „sloužit“. Neboť úplná odpověď je tato: „Jsme stvořeni, abychom Boha poznávali, jej milovali a jemu sloužili a přispívali k tomu, aby byl poznáván, milován a aby se mu sloužilo.“ – To je křesťanství, když v sobě zahrnuje toto všechno. Církev to ví odjakživa, ale my máme sklon na to zapomínat. Co je nové v oboru apoštolátu, je zorganizování celého laického světa pro službu viditelného šíření Boží říše. V tomto směru je nutno vykonat ještě obrovskou, namáhavou práci, aby došly k uplatnění všechny skryté síly, jež jsou k dispozici. V každém křesťanovi dřímá schopnost stát se plným křesťanem. Musí být probuzena, podepřena, zařazena. Musí se jí dát vyhlídka na úspěch a dokonalá možnost uplatnění. Všechno úsilí nejrůznějších apoštolátních organizací má za cíl, uvolnit tuto nevyužitou sílu pro stoprocentní působnost. Říká se mnohdy, že svět už není ochoten přijímat křesťanské poselství. Ve skutečnosti se však má celá věc tak, že my už nejsme ochotni toto poselství světu přinášet. V srdci člověka je skryta nesmírná touha po Bohu, hlad po Bohu, žízeň po Bohu. Nesmíme se klamat. I přes železné opony poznáváme čas od času tento silný a trýznivý hlad. Volání světa Četl jsem nedávno zprávu jedné učitelky, která uprchla z Maďarska v období náboženského útisku. V jedné nižší třídě, v níž bylo přísně, pod trestem, zakázáno vyslovit jméno Boží, zažila toto: Jednoho dne vyzvala děti, aby přednesly krátkou báseň, jakou samy chtějí. Přihlásilo se děvčátko a oznámilo, že přednese báseň, kterou říká každý večer své babičce. A malá začala: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé…“ Jen dořekla první věty, zazněla ze všech rtů stejná slova, a Otčenáš byl dokončen sborově. Náhlé zjevení nevyhlazené víry lidu, uchvacující modlitba, o níž dítě nevědělo, že to je modlitba s názvem Otčenáš! To je obraz tajemného volání, které k nám stoupá z okolního světa. Je věcí křesťana, aby byl svědkem, a to ne svědkem němým, ale výmluvným svědkem Kristova vzkříšení. Je na něm, aby říkal slova spásy hledajícím, nevědomým, těm, kteří kolem něho bloudí v temnotách. „Nesmíme svou duši zachraňovat tak, jak zachraňujeme nějaký poklad,“ řekl Pégyu, „musíme ji zachraňovat tak, jak se poklad ztrácí, tím, že jej vydáme.“ Církev opakuje svým dětem ustavičně:


„Slyšíte-li volání k apoštolátu, ať už v jakékoli formě, nezatvrzujte svá srdce a odpovězte na toto volání.“ Je to užitečné a potřebné i pro vás samotné, neboť aby víra zůstala živá, musí se rozdávat, musí proudit do okolního světa. A svět to potřebuje ještě víc než vy, neboť aby žil, musí vědět, proč žije a doufá. Saint-Exupéry napsal jednomu příteli, generálovi: „Dnes jsem hluboce zarmoucen. Jsem smutný kvůli své generaci, které naprosto schází to, co je pro lidstvo podstatné. Existuje jen jeden problém, jediný na celém světě: ukázat lidem duchovní smysl, duchovně je znepokojit. Musíme s lidmi bezpodmínečně hovořit o Bohu.“


21. Sounáležitost „Skrze jednoho Ducha jsme byli všichni pokřtěni v jedno tělo“ (1 Kor 12,13)

Objev Jedním z nejšťastnějších jevů naší doby je vědomí sounáležitosti, projevující se u údů Církve. Ve světě laiků procitl smysl pro křesťanské společenství. Církev si je nyní mnohem více vědoma společného dobra kněží a laiků, a pochopilo se, že musíme naše problémy promýšlet společně a stejným útokům společně čelit. Je to živá ilustrace slov kardinála Suharda: „Dokonalá misie se nedá uskutečnit ani obyčejným pokřtěným, ani pouze knězem, nýbrž jen křesťanskou obcí.“ Základní buňkou, mírou jednoty v apoštolátu, je jako všude druh organizmu, který je vytvořen z nerozdílné duality kněžstva a světa laiků. Každé řešení problému apoštolátu, které nepřihlíží k této nerozlučitelnost kněžstva a laiků, je nedostatečné. Jeden farář z Bruselu napsal v článku o pastoraci, že on by potřeboval sedm let k návštěvě svých 20.000 farníků, kdyby počítal se třemi návštěvami denně, což je stejně už moc. Musíme uvážit význam těchto čísel, abychom pochopili naléhavost společného úsilí a nutnost využití všech věřících na všech úsecích společného apoštolátu. Kněžství věřících Církev vyžaduje dnes od kněží důrazně, aby věřili v milost křtu u věřících, aby se odvážili věřit v Krista v nich a v moc Kristovu, uplatňující se skrze ně. Tak jako není naprosto úlohou kněží, aby se místo laiků modlili, a tím je od modlitby dispensovali, ale aby se modlili v jejich čele, tak nemá kněz ani vykonávat apoštolát místo laiků, ale v jejich čele. To předpokládá, že si umí najít spolupracovníky. Jako před pokušením ať se kněz chrání před takovouto řečí: „Nemohu nikoho najít.“ Je to snad na první pohled v pořádku a odpovídá to čistě přirozenému způsobu myšlení, ale víra knězi říká, že duše ve stavu milosti – dítě nebo stará žena – nosí v sobě Krista a je možná hledaným spolupracovníkem, který se stane výchozím bodem, počátkem všeobecné akce. Jen jediná duše stačí jako páka a zasluhuje si naší pečlivosti, je-li pravda, co říká sv. Karel Boromejský: „Jedna jediná duše je diecéze dostatečně velká pro jednoho biskupa.“ Poněvadž každý křesťan je „druhý Kristus“, musí být nutně misionářem, neboť i Kristus jím byl. Věřící by se dopouštěli tragického bludu, kdyby si představovali, že Kristus je vzorem výlučně pro kněze a ne pro každého z nich. Nebo také, kdyby se domnívali, že apoštolát je vyhrazen nějakým příštím světcům, kteří je zvláštním způsobem jakékoli vlastní námahy zprostí. Je nutné, aby kněz říkal každému člověku to, co prohlásil apoštolský legát v Anglii na jednom shromáždění věřících: „Bůh nemá žádný jiný hlas, žádné jiné ruce, žádné jiné nohy než vaše, aby nesl světem evangelium.“ Kněžství kněží Církev žádá od laiků víc než kdy jindy nesmírnou úctu před kněžstvím kněží. Jsme vždy v pokušení zastavit se u lidské stránky institucí a jejich reprezentantů. My všichni nosíme své poklady v křehkých nádobách. Kněz to však ví lépe než kdo druhý, neboť cítí křiklavý nepoměr mezi tím, co je skrze milost Boží, a tím, co je sám ze sebe. Bůh od nás požaduje, abychom svůj pohled stále tříbili, abychom tak spatřovali v tomto člověku Boha v činnosti. Je to postoj víry, jaký chtěl Kristus jako důsledek svého vtělení. Bůh chce používat při své činnosti lidí. Ve své absolutní nezávislosti chtěl Bůh tuto závislost. Přijměte toto kněžské prostřednictví, které je prostřednictvím Krista samého, které pokračuje až k nám. Vyprošujte si od Boha kněze podle svého přání… A jestliže zazní volání ve vaší rodině, pak obětujte Bohu své dítě velkomyslně. Neusmrcujte povolání hned v zárodku, prokazuje-li vám Bůh čest a klepe na vaše dveře.


Musíme předvádět činy, teorie nestačí. Je třeba dělníků, kteří jsou ochotni přiložit ruku k dílu. Přemýšlejte o slovech jednoho spisovatele: „K vybudování nového světa bychom potřebovali o něco méně architektů, ale o trochu více zedníků.“ Tak – a jenom tak – se budují katedrály. Církev a svět Abych formuloval přesněji naši povinnost apoštolátu, rád bych postavil na okamžik proti sobě dvě skutečnosti: Církev a svět. Církev je konečně každý z nás, neboť Církev vtiskuje svou pečeť našemu tělu i naší duši. – Svět je ono množství lidí, které nás obklopuje a Krista nezná nebo jej zná pořád méně a méně. Musíme mít odvahu, podívat se skutečnosti do tváře. Svět, to jsou tři miliardy lidí mimo Církev, která sama čítá jen asi půl miliardy. Svět je masa lidí, která se pouhým rytmem porodů vzdaluje od Krista tempem, které zarmucuje. V rozpětí necelých 15 let se obyvatelstvo země rozmnožilo o 500 miliónů lidí.. Z těch je 400 miliónů mimo Církev. Na jedno pokřtěné dítě tedy připadají čtyři děti nepokřtěné. Tento nepoměr před nás staví problém přítomnosti Církve ve světě s novým, ostrým důrazem. Kvas Tento problém dává známému podobenství o kvasu, v němž nám Pán ukazuje Církev, novou aktuálnost. Kvas a kvasná látka, která má proniknout a zvednout vzpírající se, nečinné, těžké těsto, aniž by kvas ztratil na síle; kvas musí bojovat o to, aby zůstal sám sebou a nedal se narušit těstem, které na něm spočívá celou vahou. Je-li Církev těstem, pak spočívá celá otázka, na nás zaměřená, v tom, abychom věděli, zda každý z nás plní svou úlohu kvasu ve světě, zda plní svou povinnost kladného vyzařování, nebo se spokojuje s tím, že je mrtvým břemenem. – Uvažte, že Pán svým učedníkům nikdy neslíbil, že budou velmi početní nebo dokonce mít ve světě většinu. Mluvil o kvasu. To je něco jiného. Musíme pochopit, že v Církvi, která je jako celek na cestě, musí každý kráčet spolu s ní, že v Církvi, která je cele misionářská, musí být misionářem každý, že v Církvi, která je kvasem, musí být každý její člen katolický, být zde pro všechny. Bohužel to všichni nepochopili. Jistě, musíme se k bližnímu přibližovat s nesmírnou úctou a taktem. Ale nesmíme tuto úctu a tento takt zveličovat do absurdnosti tím, že mlčíme. Musíme se druhým přibližovat a uctivě a taktně s nimi mluvit, a to už je něco jiného. Kristus nám poručil, abychom šli do celého světa, každému hlásali evangelium a činili je lidem srozumitelným. To je možné vždycky. Obracet lidi je však jiná věc. Každé obrácení je tajemstvím milosti a svobody. Ale vždy je možné přinášet všem evangelium, všechny s touto zvěstí obeznamovat. A tím jsme pověřeni všichni. Neodmítejme Bohu spolupráci na spáse světa. Apoštolát – vměšování? Existuje jedno záludné heslo, které je schopné vůli k apoštolátu přinejmenším ochromit. Apoštolát – říkají někteří – je zásahem do svědomí druhých lidí, atentátem na respektování mínění druhých. Musíme prý tedy nechat každého jít svou cestou, jakou mu předepisuje jeho svědomí a chránit se každého přemlouvání a hledání nových přívrženců. Abychom zabránili tomu, aby všechno misijní nadšení Církve bylo rozbito a Kristus byl zrazen, musíme se na toto klamné tvrzení podívat zblízka. Rozhodně je nutno respektovat osobní svědomí každého jednotlivce, nevěrce i věřícího. Církev požaduje od věřících, aby nejen respektovali svědomí druhých, žádá také, aby sami v naprosté svobodě – podle svého svědomí – byli Církvi oddáni. Nechce žádnou vynucenou, bezmyšlenkovitou víru, která by ostatně stejně sama zanikla. Chce „vzpřímené pokleknutí svobodného člověka“, o němž mluvil Péguy. Nezdráhá se říci, že nevěřící nemá tak dlouho právo připojit se k Církvi nebo ke Kristu, dokud mu jejich pravda nestojí jasně před očima. To předpokládá Církev, když každému z nás opět a opět klade na srdce, abychom vyšli ven a hlásali všem tvorům evangelium. Tento příkaz je velitelský, jako Boží láska sama, z níž vychází.


Je apoštolát vměšováním? Ale potom by přece byla Kristova slova „Jděte a učte všechny národy“ nesmyslná! A kdyby se nevědomá důvěřivost rovnala teologické víře, zřítil by se základ veškeré misijní činnosti. Není pochyby, že svědomí druhých nesmíme rozbíjet ani se ho zmocňovat ostrým bojem. Ale existují „slova života“, která nemáme právo podržet pro sebe, když náš bližní nemá ani potuchy o blaženosti, která v nich spočívá. – V oblasti duchovní lásky k bližnímu se vyskytují hříchy z nedbalosti, které jsou těžší než všechny ostatní a z nichž nás Bůh bude soudit. – Což není nejvyšším důkazem úcty k druhým, že jim nabídneme tu pravdu, z níž my žijeme a o jejíž překypující radosti nemají potuchy? Neodpovídáme tím na vědomé nebo neuvědomělé volání mnohých, kteří pátrají po pravdě a hledají ji tápavě v noční temnotě? Říkám: volání „mnohých“. Uvedu jen jeden příklad. Víte, že velké apoštolské hnutí v USA dostalo během jednoho roku téměř 300.000 dotazů o Církvi? Byly to odpovědi na anketu v největších časopisech, v nichž se toto sdružení nabídlo zprostředkovat informace o katolickém náboženství. V období osmi let došlo víc než dva milióny žádostí o poučení a 208.000 lidí se dostalo náboženského vyučování. – Tato čísla ukazují, jak velké je množství těch, kteří hladoví a touží v poušti světa po chlebě. Kvůli nim opakuje Pán slova, která pronesl k apoštolům: „Dejte jim vy jíst.“ Bůh nám odpusť naše mlčení!


22. Trpět s nadějí „Což nemusel Kristus toto všechno trpět, a tak vejít do slávy?“ (Lk 24,26)

Tajemství utrpení Nikdo nemůže utrpení uniknout. Provází nás krok za krokem, od kolébky až do hrobu, tak jak nás následuje stín na cestě. Zdá e nám těžké pochopit tajemství utrpení. Přáli bychom si svět, v němž by bylo jen slunce a žádné stíny. Kdyby to záleželo jen na nás, měli bychom dvě roční období: jaro a léto. Utrpení – je to snad tato hromada zvadlých listů, je to onen studený, neužitečný, nepřátelský a zlý náraz větru, který se zvedl bůhví odkud? Vy víte stejně dobře jako já, co zima přináší našim lesům: Ve stromech, které se zdají jako bez života, stoupá do výšky míza. Suché větve, které odřežeme, umožňují lepší vzrůst ratolestem zdravým. Zima není smrt. Je to připravování života. Zima není konec, nýbrž živná půda pro zítřejší rašení listí. Zima není bezútěšnost, ale očekávání, temná cesta, noc, která předchází ranním červánkům. Utrpení v lidském životě se podobá soumraku v zimě. Má velmi důležitou úlohu, jestliže chceme žít křesťanský život, plný mízy, život, který má podle Ježíšových slov přinášet užitek. Pšeničné zrno musí padnout do země a zemřít, aby mohlo vzejít obilí. Nejasně to cítíme, ale je obtížné to vysvětlit. Člověku s horečkou neříkáme, že horečka je známkou obrany, přirozenou reakcí, která připravuje opětný návrat zdraví. Trpí-li příliš, vezmeme jeho ruku do dlaní jako projev účasti. Dáme mu pocítit, že mu jsme blízko, že chápeme jeho bolest a sdílíme ji s ním. Slova působí bolest, protože v takových okamžicích se zdají příliš povrchní, příliš neosobní. Utrpení je něco osobního, něco bezprostředního, dotýká-li se hlubin bytí. Mnohdy je nutno vyčkat vhodného okamžiku, a teprve promluvit. Všichni jsme už prožili srdcervoucí scény různých katastrof. Jak je máme vysvětlit a pochopit takovou míru nashromážděného bolu, když jedním rázem jsou zničeny rodiny, zlomeny životy v plném květu! Nemůžeme tomu porozumět, je-li lidský život jen jakousi epizodou, která končí hrobem a nezná věčnost. Pro toho, kdo nemá víru, je utrpení černou, bezhvězdnou nocí. Kdo ale věří, že život na zemi je přípravou na život jiný, předmluvou a začátkem čehosi budoucího, pro toho se začínají v noci rozsvěcovat světla. Poznává, že utrpení je obtížným průchodem, jímž musíme projít, který však končí v jasném světle a teple, jež nás očekávají za hrobem. Ve chvílích smutku a rozloučení pociťuje lidské srdce hluboce, že láska, která spojila členy rodiny, je trvalou skutečností, jež přetrvává hrob, že láska, jestliže je pravá, nemůže zemřít, protože láska je cosi božského a Bůh neumírá. Lidské srdce věří samo od sebe, že zemřelí žijí dál, že nám jsou blízko a že jsou víc než kdy předtím přítomni v neviditelném, ale skutečném světě, jenž nás obklopuje. Neviditelný svět My, lidé technického věku, chápeme lépe, že dokonce ve světě hmoty existují v naší nejtěsnější blízkosti neviditelné skutečnosti. Uvedli bychom naše předky v úžas, kdybychom jim řekli, že světnice, v níž se zdržují, je plná zvukových a světelných vln a že stačí jen otočit knoflíkem, abychom tyto vlny zachytili tím, čemu dnes říkáme rádio a televize. K vědomému vnímání těchto skutečností stačí dnes otočit aparátem. Přesně tak je tomu s neviditelnými duchovními skutečnostmi. Musíme jen svou duši otevřít vírou, a zachytíme neznámí světy a vstoupíme do řádu nevýslovné lásky, kterou žádné lidské oko nevidělo a ucho nevnímalo, která překonává každou naději, jaká kdy v lidském srdci vznikla – vejdeme do království něžné lásky a radosti, kterou Bůh připravil všem, kdo ho milují. Boží navštívení Víra však jde ještě dál. Proniká ještě hlouběji do tajemství bolesti, zjišťuje, že utrpení není nepřátelskou, planou skutečností, že není stínem, který se rozprostírá jako strašidlo, ale že je právě tak


bolestnou jako nadějnou skutečností – jako zrození dítěte, že je to skutečnost plná spásonosných, výkupných sil. Utrpení dostává zcela jiný vzhled, jakmile poznáme, že to není nějaká anonymní realita, ale přítomnost Boha, který působí v nás a ve světě velké věci. Víra nám ukazuje živou Boží lásku, jež se vždycky tají na dně bolesti. Je to zastřená láska, zajisté, ale láska osobní a bezprostřední. Není těžké uvěřit, že nás Bůh miluje, když jde všechno podle našeho přání. Ale víra musí být tvrdá jako ocel, aby nezakolísala, jakmile se do lodičky opře bouřlivý vítr. A přesto je Boží láska v hodinách těžkostí mohutnější než kdy jindy a obklopuje nás víc než jindy. Chápeme tak špatně projevy této lásky, která nás mate. Jak se bráníme něžnosti, která nás ničí, aby milost mohla do nás lépe proudit. Pochybujeme o Bohu, protože naše víra není dost silná, aby jej rozeznala v projevech často zarážejících, za nimiž se skrývá. „Věříme, Pane,“ volali apoštolové, „pomoz naší slabé víře.“ I my musíme opakovat toto doznání a toto volání o pomoc. Kdyby křesťan rozpoznával v utrpeních navštívení Boží – jak účinně by potom mohl pomáhat bratru, který ve zkoušce podlehl zmatku a zřítil se do propasti zoufalství! Dovedl by jej potěšit a posílit. Ať tedy jde k němu plný lásky a řekne mu, že – podle krásných slov jednoho spisovatele – „ranní červánky začínají o půlnoci“, že Bůh je činný v duše naplněné bolestí a že jednoho dne porozumí zázraku, který se bez jeho vědomí dokonává v hloubi jeho srdce.


23. Trpět s vírou „Těm, kteří milují Boha, napomáhá všechno k dobrému“ (Řím 8,28)

Kdo slyší tato slova a prodělává snad bolestnou zkoušku, ať uváží plný význam těchto slov Písma: „Těm, kteří milují Boha, napomáhá všechno k dobrému,“ a ať pochopí, že „všechno“ znamená skutečně „všechno“. Tuto nespravedlnost a tamtu urážku, tento útok nebo ono zneuznání, toto zarputilé nedorozumění i onu zlomyslnost, toto úmrtí, toto rozloučení – všechno, co působí lidskému srdci bolest, všechno napomáhá k dobrému, protože všechno spočívá v rukou Božích. Byli jste někdy přítomni chirurgickému zákroku? Podívejte se na to množství nástrojů, které chirurg používá, a na ošetřovatelky, které obklopují nemocného a podávají nejrůznější věci. Lékař vezme jednou ten nástroj, pak zas onen, odloží jej, a pak vezme znovu. Všechno působí svým způsobem bolest, ale všechno přispívá k vyléčení, k těm lékařským úspěchům, na něž je dnes svět vším právem tak hrdý. Také Bůh operuje, aby duši obnažil, aby uvolnil pouta, aby vyloučil různé infekce, aby očistil, aby vytvořil nové duše, duše, jež jsou hodny toho štěstí, které přesahuje naše chápání a jaké si neumíme představit. Všechno nám napomáhá k dobrému. Toto „všechno“ chce také říci: radosti, jež nám Bůh poslal do cesty, ale též lidé, kteří o nás smýšlejí nepřátelsky a dokonce proti nám zamýšlejí zlo. Bůh vedl mudrce do Betléma přívětivou hvězdou, která pro ně zvláště zářila na obloze, ale vedl je také údaji zákoníků a potměšilostí Heroda, zamýšlejícího Ježíše usmrtit. V rukou Božích se stal jak Herodes, tak hvězda nástrojem záměrů jeho lásky. A když úloha krále Heroda skončila, Pán zmařil jeho lest a poslal mudrce domů jinou cestou. Vždy je to tentýž Bůh, který nás miluje, který nás miluje právě tak, jak miloval svaté mudrce. Nástroje v jeho ruce se mohou střídat: Vždy je to On, kdo řídí děj, a řídí jej s vševládnoucí láskou. – Pozorujme své zkoušky očima víry. Snažme se vidět za nepřátelskými tvářemi, zaťatými pěstmi, zraňujícími slovy Toho, který nás miluje skrze tvory, a chce, abychom mu důvěřovali a abychom jeho lásce ponechali poslední slovo. Musíme se stále vracet k těmto pravdám naší víry, které září jako maják v noci a šíří jasnou záři uprostřed temnoty. Známe Rembrandtovy malby, na nichž světla a stíny tak silně kontrastují. Život se podobá těmto obrazům. Je tu příliš mnoho jasu, než aby se mohlo pochybovat o Bohu a jeho lásce k lidem. Je tu příliš mnoho stínů, než aby bylo možno pochybovat o dědičném hříchu, který převrátil Boží plán, zasel vzpouru a vyvolal temnotu. Když slunce svítí v plném žáru v pravé poledne letního dne, nepřipadá nám zatěžko uvěřit v sluneční světlo a teplo. A když je chladno a noc nebo jen pošmourno a mlhavo, upadli bychom snadno v pokušení domnívat se, že slunce zmizelo. A přece tomu tak není. Ne slunce se změnilo, nýbrž země se zahalila do stínu. Tak musíme i my uprostřed utrpení a bolesti víc než kdy jindy věřit ve slunce Boží lásky, které netouží po ničem jiném, než mraky prorazit a mlhu rozptýlit. Abychom svůj ohled očistili a viděli věci tak, jak je vidí Bůh – což nepozůstává víra v tom, že vidíme tak, jak vidí Bůh, usuzujeme tak, jak soudí Bůh? – musíme se ustavičně snažit, abychom překročili vnější zdání a vystoupili nad druhotné příčiny. Na druhé straně vnějšího zdání Existuje podivuhodná knížečka s titulem: „Odevzdanost do Boží prozřetelnosti“. Název sám je programem. Autor, P. de Caussade, v ní shromáždil na několika stránkách bez literárního nároku, ale plný křesťanské moudrosti, to nejlepší z křesťanské nauky o Prozřetelnosti. Naslouchejme mu chvíli: „Všichni tvorové žijí v rukou Božích. Smysly vnímají jen působení tvorů, ale víra vidí ve všem působení Boží. Věří, že Ježíš Kristus žije ve všem dál a působí od století ke století, že i ten nejprchavější okamžik a nejnepatrnější atom v sobě zahrnuje něco z tohoto skrytého života a z tohoto tajemného působení. Působnost tvorů se podobá závoji, který přikrývá hluboká tajemství božského působení. Ježíš Kristus překvapoval své učedníky po zmrtvýchvstání svými zjeveními.


Ukazoval se jim ve vnější podobě, která jej skrývala. A jakmile se jim dal poznat, zmizel. Tentýž Ježíš, který je stále živý, který stále působí a překvapuje ještě pořád duše, jež nemají bystrozrakou víru. – Víra je Božím tlumočníkem. Bez jejích vysvětlení nerozumíme ničemu z řeči tvorstva. Je to tajné písmo, v němž vidíme jen spleť čar a tvorů, je jako skvrnité houští, o němž nemáme ani potuchy, že by z něho mohl mluvit Bůh. Ale víra nám umožňuje, abychom spatřili jako Mojžíš uprostřed těchto trnů stravující oheň božské lásky. Podává nám klíč k rozluštění tajného písma a dává nám spatřit v této spleti zázrak moudrosti shůry. Víra propůjčuje celému světu nebeskou tvářnost. Pozvedá srdce vzhůru, odtrhuje od země k prodlévání v nebi.“ Kdybychom měli takovou víru, našli bychom odvahu zkoušku nejen přetrpět, ale – a to je něco docela jiného – ji také přijmout, oddat se jí s tou odevzdaností, jakou měla na mysli madame Swetchine, když řekla: „Odevzdat se, znamená, postavit Boha mezi sebe a bolest.“ Postavit Boha mezi bolest a sebe, znamená, postavit lásku Boží doprostřed hlubin utrpení a objevit v něm netušený smysl, jakési „proč“, které dává životu plný smysl. Kdybychom měli takovou víru, pak bychom Bohu děkovali za všechny kameny, které najdeme na své cestě, za pouště, jimiž musíme projít, za studánky, které měly utišit naši žízeň, jejichž vody však byly tak hořké… Všechno to Bůh chtěl nebo dopustil. Všechno to s láskou zvážil a propočítal. Pán pozoroval naše slzy jako drahocenné perly, které se budou věčně lesknout před jeho tváří. Je dobré to vědět – ne, abychom se uzavřeli do sebe, ale abychom šli radostně kupředu atak, jak to Pán žádá v evangeliu, zvedli v bouři statečně hlavu a podle znamení poznali, že se blíží vykoupení.


24. Dělit se s druhými (Adventní)

„Všichni, kteří uvěřili, žili spolu a měli všechno společně“ (Sk 2,44)

Advent vede vstříc k Vánocům. Každý z nás má vniknout do ducha prvního adventu, který kdysi prožívala Maria s Josefem, když ve jménu nás všech očekávali jedinečné Vánoce. Advent nás vybízí, abychom šli do školy svaté Rodiny a prosili ji o pomoc při posvěcování našeho rodinného života a při vyzařování radosti, prvního dobrodiní Vánoc. Advent nám nabízí milost obnovy rodinného života. Jak rádi bychom nahromadili tuto milost v těchto rozjímáních, jimiž chceme pomáhat lidem uprostřed jejich každodenních starostí a námah. Jak bychom se mohli na Vánoce připravit lépe než tím, že učiníme své rodiny ještě víc pohostinnými, srdečnými, bratrskými? Výměna myšlenek v rodině Chceme promluvit o jedné drobné, nenápadné rodinné povinnosti, která velmi napomáhá k vytvoření pokojné, radostné atmosféry: chceme mluvit o sdělování, o výměně myšlenek v rodině, o rozdávání toho nejlepšího, co každý v sobě nosí. Všichni mají v srdci společnou touhu, která dělá ze všech lidí bratry, která lidi sbližuje a sjednocuje. Na první pohled usilují lidé o rozličné, zdánlivě neslučitelné cíle. Pracují v obchodním životě nebo v politice, zabývají se uměním či literaturou, obdělávají půdu nebo brázdí moře. Co však ve skutečnosti pod touto rozmanitostí své činnosti v zaměstnání hledají, je něco zcela prostého, dojemného ve své jednoduchosti: chtějí milovat a být milováni. Všichni lidé mají hlad a žízeň po opravdové lásce, hledají takový smysl života, který by odpovídal rozsahu jejich srdce. Chceme nyní společně uvažovat, jak může každý pomáhat v rodině druhému, jak objevovat a oživovat setkání s druhým, důvěrný styk, výměnu myšlenek a vyjadřování vzájemné náklonnosti, a darovat tak rodině teplo a radost. Kdo z nás by neznal rodiny, v nichž všichni členové žijí vedle sebe jako v nějakém rodinném penzionu. Jedí společně tentýž chléb u stejného stolu, ale jsou si navzájem cizí. Duševně si jsou vzdáleni na kilometry. Chceme-li dát tomuto světu trochu srdečnosti, musíme ji rozšířit nejdříve ve vlastním domě, musíme být k sobě otevření a dělit se navzájem nejen o chléb, ale také o svou duši a svůj život. Příliš často se jeden bojí zásahu druhého a uzavírá se z nesmělosti, ostychu nebo hněvu do věže ze slonoviny. V naprosté duševní izolaci žijí pak lidé nakonec vedle sebe jako poustevníci. Přitom by bylo prvním obohacením a první radostí, jakou by navzájem mohli darovat těm, kdo žijí po jejich boku, kdyby jim ukázali svou skutečnou tvář. Pronikneme-li do nitra druhého člověka, jsme vždy překvapeni novým světem, který se před námi rozevře, jeho vlastním zorným polem a zpravidla také v jádru dobrou vůlí. Stavět mosty Jak můžeme budovat mosty mezi lidmi dobré vůle? Není to otázka, která se člověku vnucuje v předvečer Vánoc, v předvečer slavnosti, která je jako žádná jiná slavností sblížení? A zdá-li se nám to příliš namáhavé, stavět mosty – začněme s nepatrnými lávkami a upevňujme v rodině „lidské vztahy“, o nichž se tolik mluví a které stavějí odborníci do služeb hospodářského a sociálního života. Tato starost je právě tak stará, jako křesťanství, ale můžeme se těšit, že byla nově objevena a že se o upevňování lidských vztahů usiluje. Je mnohem snadnější být laskavý v jednání s cizím člověkem než se svými lidmi. Ti se nedají vnějšími projevy oklamat. Proč nezačneme tím, že se pokusíme o nové utváření vztahů k lidem z vlastní rodiny? Pokušení zabrat se sám do sebe začíná – když ne hned po procitnutí – tedy při čtení ranních novin. To je první okamžik, v němž bychom se rádi izolovali. Kdo by neznal ty klasické scény, které se opakují v tak přemnohých rodinách! Pán domu, ponořený do novin, se uzavírá před světem své


rodiny, skrývá se za papír jako za plentu, a prchá pak do kanceláře, jakmile požil svou denní dávku chleba a zajímavostí. Nemohl by to být první krok k srdečnějšímu utváření osobních vztahů, kdybychom se na okamžik odpoutali od své četby, i kdyby jen proto, abychom několik zajímavostí sdělili rodině? Jenom pouhé slovo, krátké vysvětlení, a stavba mostu je zahájena. Noviny pak už nebudou izolátorem, který tak hermeticky uzavíral před okolím, ale místem pro setkání, středem společného zájmu. Děti si budou připadat jako dospělé a paní domu vycítí, že pro svého muže existuje ještě v jiném okruhu než jen čistě kuchařském. To je jenom jeden příklad a má jen symbolickou hodnotu. Den je plný takových příležitostí, které nesmíme promeškat. Každý bude neúnavně pátrat, co by mohl druhým sdělit a co má podržet pro sebe. Každý by se měl starat o radost druhých a denně vykonat něco, co radost způsobí nebo rozmnoží. Den v rodině je jako mozaika, složená z nepatrných kamínků, které se musí připojovat k sobě, aby vytvořily celek. Mozaika je krásná jen tehdy, když každá částečka přispívá ke zdaru celku a když neschází žádný kamínek. Láska se buduje kámen po kameni. Každé jednotlivé gesto je pro harmonii celku potřebné. Každý ať se večer sám sebe táže, které kameny ke stavbě svého domova připojil. Dopadne-li zpytování svědomí negativně, ať nabídne Pánu aspoň svou dobrou vůli, že to udělá zítra lépe.


25. Klanění (Vánoční)

„A padli na kolena a klaněli se. Pak otevřeli své poklady a obětovali dary: zlato, kadidlo a myrhu“ (Mt 2,11)

Vánoce nás vybízejí, abychom poklekli před tajemstvím Boží lásky, přesahujícím všechny naše představy. Že nás Bůh miluje, to chápeme. Ale že nás miloval tak velice, až k jesličkám, to nás ohromuje. Láska, která překonává takové překážky, to už není láska z tohoto světa. Před ní už je možný je jeden důstojný postoj: postoj Marie a Josefa, postoj dnešních pastýřů, postoj zítřejších králů, křesťanských národů všech dob – klanění. Tato propast lásky, tato pošetilost Boha, který se stal člověkem, mate lidský rozum. „Všechno, jenom to ne,“ řekne nevěřící. Před těmito jesličkami se člověk nachází na křižovatce. Buď přijme Boha a tajemství jeho lásky, nebo se od něho odvrátí. Tajemství nebo absurdnost? Když se člověk rozhodne pro Boha, přijme také ihned toto tajemství. Bůh stojí nekonečně vysoko nad člověkem. Jeho cesty nejsou cesty naše, a jeho bytí je zahaleno tajemstvím. Kdyby člověk pochopil Boha, nebyl by už Bůh Bohem nebo by člověk přestal být člověkem. Neboť pochopit znamená, být na stejném stupni. Chce-li člověk stát na svém místě, musí pokleknout před Tím, kdo je nekonečně větší. Ale když odmítne Boha, volí absurdno, chaos. Život pak už není nic jiného než zákmit blesku mezi jednou prázdnotou a druhou prázdnotou. Nikdy nepozná absolutno, existenčně nutné, jestliže jen k sobě řadí pouze relativní jevy nebo náhodné násobí náhodným. Existenci světa, jehož části mohou zmizet a který nemá svůj důvod bytí sám v sobě, vysvětlovat jen vzájemným seřazením všech jeho fragmentů, znamená rozhodnout se pro absurdno. Bůh nebo nicota. Tajemství Boží nebo chaos. Nemáme jiné volby. Abychom jasně poznali to správné, musíme nejdříve pokleknout. Povinnost klanění Vánoce jsou v prvé řadě slavností klanění. Tak zřídka se lidé vpravdě Bohu klanějí. Když se modlí, děje se to většinou proto, aby si něco vyžebrali nebo si Bohu postěžovali. Jejich modlitba je často úkonem, kterým se soustřeďujeme ještě více sami na sebe, místo abychom se otevřeli Bohu. Kdybychom Otčenáš vymysleli my, rozhodně bychom pořadí proseb převrátili a začali bychom takto: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, chléb náš vezdejší dej nám dnes a zbav nás všeho zlého..“ A pak bychom se možná pomodlili, aby se děla vůle Boží a přišlo k nám jeho království, ale docela jisté to není. První povinností vůči Bohu je, abychom jej uznali takového, čím skutečně je, tedy jako Boha, to znamená, abychom ho poznávali jako nekonečnou bytost. Člověk, který je na kolenou před Bohem, je něco velikého. Kdo se Bohu klaní, stojí na správném místě, má smysl pro proporce a pro míru. Vyjadřuje souhlas s tím, že on není nic a Bůh je všechno. To je ryzí pravda a spravedlnost. Klanění je začátek každé opravdové modlitby. Rodina v modlitbě Nemáme však Boha uctívat sami. „Pojďte,“ řekli si pastýři vespolek, „pojďte, pokloňme se Pánu!“ Liturgie opakuje tuto výzvu. Společně máme klečet kolem jesliček, jako rodina máme plnit tuto podivuhodnou povinnost. Má rodinná modlitba místo v našem domově? Rodina, která se modlí, domov, v němž se všichni po skončené práci před uložením k odpočinku shromáždí kolem obrazu – třeba také kolem jesliček – aby se společně pomodlili, to je něco krásného a velikého. Hlasy, které spolu splývají, od žvatlání toho nejmenšího až po hluboký a vážný hlas otcův, jsou vyjádřením jednoty duší a srdcí, to je tajemství šťastných rodin.


Zvláštní křížové tažení P. Peytona za rodinný růženec je známé. Právě tak jako jeho výzva, kterou propagoval ve všech pěti světadílech: Rodina, která se společně modlí, drží pohromadě a zůstane pohromadě. Je to tak pravdivé! Modlitba je cement, který spojuje dohromady členy rodiny. Vytváří jednotu, věrnost, něžnou lásku. Zpěv Gloria Máme se společně modlit – a proč ne také společně zpívat? Copak nepatří zpěv k slavnosti Vánoc? Zpěvem andělů bylo pastýřům oznámeno, že se právě přihodilo něco neslýchaného. Tento zpěv si křesťanstvo si přivlastnilo a po staletí opakuje: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!“ Jak bychom neměli při poslouchání těchto slov myslit na onu ženu, která nám je předala? Jakpak vlastně víme, že narození Páně bylo pozdraveno těmito slovy? Pastýři o tom evangelistům zprávu nepodali, ti se s nimi nesetkali. Ani sv. Josef ne; neboť ten už byl mrtev, když Pán vyvolil své apoštoly. Jako všechno to podivuhodné, o čem nám Lukáš vypravuje, byla i tato slova ukryta v duši Panny Marie, která uchovávala všechno v srdci a uvažovala o tom. Gloria byl zpěv andělů a důvěrný zpěv Mariin dříve, než se stal zpěvem naším. Od nich a od ní musíme opět přijímat radost a skvělost tohoto zpěvu. – Zpíváme příliš málo staré a také nové vánoční písně. Měli bychom mít doma několik náboženských gramofonových desek a podle liturgických dob si je přehrávat, abychom mohli spolu prožívat velké radosti Církve; liturgie by měla pokračovat v rodině. Zpěv Církve z kostela by měl doznívat v ovzduší našeho domu. Světla, která obklopují oltář, by měla zářit i u nás, skrovněji ovšem, ale přesto skutečně. Každý by měl cítit, že všude jsou Vánoce, a radost by se měla vyčíst i z našich tváří. Svatá doba vánoční! Měla by přece pro každého znamenat obnovu a prohloubení křesťanského života! Kéž by ovšem umožnila poznání souvislosti mezi oběma částmi zpěvu Gloria: Sláva Bohu – pokoj lidem dobré vůle! Mír mezi lidmi se zrodí z úcty, kterou dáme Bohu. Čest Boží je pokoj lidí. Až si dnes, v tento vánoční večer, klekneme společně před Bohem, který se stal jedním z nás, pak to bude ten nejpřímější a nejkladnější výraz bratrství mezi lidmi.


26. Umění nalézt Boha (Velikonoční)

Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ (Jan 20,15)

Setkání v zahradě Přečtěme si v evangeliu místo, které nám líčí setkání Ježíše s Maří Magdalenou o velikonočním jitru – v oné zahradě, kde byl Ježíš pochován: „Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?" Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Ježíš jí řekl: „Maria!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni", to znamená `Mistře´. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl." Není vám nápadná andělova otázka: „Ženo, proč pláčeš?“ a odpověď: „Protože vzali mého Pána a nevím, kam ho položili?“ Tato žena pláče nad prázdným hrobem. Neví, že tento prázdný hrob je nejvyšší radost jejího života a všech lidí, kteří kdy budou na této zemi plakat. Boží inkognito Pláče v přítomnosti toho, který je vpravdě nejhlubší důvod jejího života a její naděje. – Tato žena v slzách – což není pravým obrazem našeho nepochopení pro tajemství utrpení? Nevidíme nic než prázdnotu, zlom, odloučení, ztrátu. Vidíme jen rub věci a jsme bez útěchy, protože rubová strana nám působí bolest. Tato plačící žena si stěžuje, že jí vzali Pána a ona neví, kam ho položili. Chce najít mrtvolu v tomto hrobě a zjistit, že zde je. Chce měřit věci podle vlastního měřítka, přizpůsobit je svým vlastním úvahám. Chce cosi precizního, chce pořádek, chce počítat s danou skutečností. Chce mrtvého nabalzamovat a naříká nad jeho nepřítomností, která ji zraňuje. Tato žena naříká…, zatímco jí Bůh daruje největší radost jejího života. Ale ona to ještě neví. Pozorujme Magdalenu a tažme se, zda si my také na Boha nestěžujeme, jakmile jeho myšlenky nejsou v souladu s našimi, jakmile jeho cesty nejsou našimi cestami. Marie Magdalena se obrátí a spatří zahradníka. Je to Ježíš, kdo se k ní přibližuje, ona to však neví. Tato žena, která nepoznává Boha v podobě zahradníka – není křesťanem, který se Božím inkognitem dostal z rovnováhy? – Domníváme se, že Bůh k nám může přijít jen ve velké slávě a způsobem, jaký se nám zdá Boha důstojný. Pán však má zalíbení v tom, že přichází ke svým lidem v pracovním oděvu, za zcela obyčejných, za jakýchkoli okolností. Chceme, aby Bůh respektoval naše představy, naše konvence, naše předsudky. On se však nestará o naše názory, o to, co se podle nás hodí nebo nehodí, a přichází pod všemi možnými podobami. Bůh se skrývá nejraději v anonymitě a utrpení; neboť tu je nám bližší a důvěrnější. Může se lépe sklánět nad naší bídou. Bohužel – nám připadá tak zatěžko, abychom tomu uvěřili! Magdalena hledá Ježíše, mrtvého Ježíše, a ten, kterého potkává, je Ježíš živý, Pán nad smrtí a životem. Je jako nepříčetná, ale právě tato pomatenost skrývá Boží triumf. Magdalena hledá Ježíše venku, někde v zahradě, a ptá se: „Kam jste ho položili?“ Slova svatého Bernarda K tomuto místu nacházíme podivuhodný komentář u svatého Bernarda:


„Hledáme Boha tam, kde není, nebo spíš – nehledáme ho tam, kde je. Proto všechna ta bloudění, všechna ta zdržení, všechno to přešlapování na místě. – „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Máš toho, koho hledáš, a nevíš o tom? Máš ho, a proč pláčeš? Hledáš ho venku, a máš jej v nitru. Stojíš před hrobem v slzách – proč? Kde jsem? No přece v tobě! Zde odpočívám, ne jako mrtvý, ale jako věčně Živý. Ty sama jsi má „zahrada“. Správně jsi promluvila, když jsi mne nazvala Zahradníkem. Jakožto druhý Adam opatruji také já svůj ráj. Je mým úkolem na něm pracovat, aby v této zahradě, v tvé duši, dozrála bohatá žeň. Jakže? Ty mne máš, ty mne vlastníš v sobě, a nevíš o tom? Proto mne hledáš venku? Nuže tedy, jsem zde. Zjevuji se ti venku, ale abych tě uvedl dovnitř. Nalezneš mne ve svém nitru… - Nejsem nepřítomný a vzdálený, jak se domníváš. Jsem zcela blízko. Řekni mi, co je člověku blíž než jeho srdce? Kdo mne najde, najde mne ve svém srdci. Tam je mé sídlo.“ Kéž by nám velikonoční slavnost odhalila tajemství utrpení, kéž by nám zjevila, že Bůh žije a že žije v nás. Kéž by jistota o jeho přítomnosti naši duši posílila a učinila ji statečnou a překypující radostí! A pak nás prosí Církev ve jménu Páně, abychom tajemství své víry a své radosti neponechali jen u sebe. Říká slova Ježíšova, jež pronesl k Magdaleně, každému z nás: „Jdi k bratřím a řekni jim, že Mistr vstal z mrtvých.“ Jdi, a nepodrž dobrou zprávu u sebe. Jdi, a volej svou radost do světa! Svět potřebuje tuto jistotu, aby žil a vítězil nad bolestí.


27. Velikonoční poselství „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ (Lk 24,5)

Před několika lety uvedl jeden americký film – mám dojem, že pod titulkem „Svět v temnotě“ – na scénu následující příhodu. Prázdný hrob Jeden učený archeolog prováděl vykopávky v Jeruzalémě, zvlášť v okolí hory Kalvárie. Jednoho dne oznámil, že našel hrob, do něhož byl položen Ježíš, hrob Josefa z Arimatie, a… že hrob není prázdný. Prohlásil, že v něm našel mumifikovanou mrtvolu a ukázal ji. Kristus tedy nevstal z mrtvých. Přiřítilo se množství lidu, aby mrtvolu spatřili. Kristus tedy nevstal z mrtvých. Zpráva se rozšířila tiskem a rozhlasem na všechny čtyři světové strany. Okamžitě se svět ponořil do neznámé temnoty. Všechno, co hlásalo Krista, všechno, co z něho žilo, všechno, co neslo jeho stopy nebo jeho památku, muselo zmizet. Kostely se zavřely, katedrály byla zbořeny, obrazy, které ho připomínaly, zmizely, muzea, kláštery byly vyklizeny, misionáři se vrátili domů, kříž byl odstraněn z bytů. Na závěr, když se svět tímto nesmírným otřesem zakymácel, přiznal učený archeolog krátce před smrtí na smrtelné posteli, že vypovídal klamně a že hrob byl prázdný. Tento film má aspoň jednu zásluhu: Ukázal jasně, že pro svět není nic podstatnějšího než vědět, co se o velikonočním jitru přihodilo. Byl hrob prázdný? Vstal Kristus z mrtvých? To je hlavní otázka. Rozhodující otázka Pro apoštoly, kteří se mezi sebou ráno o Velikonocích bavili, to byla rozhodující otázka. A vede k otázkám dalším: Žili jsme nadarmo nebo ne? Byly tři roky, které jsme s Ním prožili, bláznivým dobrodružstvím bez budoucnosti nebo ne? Je tento Kristus, jehož jsme následovali, podvodník nebo Syn Boží? – Celý jejich život závisí na této odpovědi. A také celý život lidstva. Neboť od onoho dne, od onoho velikonočního jitra se lidé rozcházejí před tímto hrobem. Pro jedny je Kristus mrtvý, a mrtví nebudou vzkříšeni. Pro druhé Kristus zemřel, ale žije a jeho smrt přinesla život. Podle toho, ke které straně se přidáme, mění se tvářnost země, mění se její hodnoty. –

Jestliže Kristus nevstal… pak… je nebe zavřeno. Vězíme ve svých hříších. Země je říší temnoty a smrti.

–

Jestliže Kristus nevstal… pak… strhněme kříž z oltáře, z našich věží, z našich bytů, odstraňme jej z křižovatek, kam ho naši otcové postavili ve své zbožnosti. Vytrhněme ho – a jest-li to dokážete – ze svých srdcí. Nechte zmlknout zvony, které hlásají lež. Všechno je to logické, nemilosrdně logické.

–

Jestliže Kristus nevstal… pak… všichni mučedníci, kteří za něj obětovali život, počínaje svatým Štěpánem až po mučedníky našich dnů, zemřeli zbytečně a katané měli poslední slovo.

Avšak Kristus třetího dne vstal, jak předpověděl, a tedy… je nebe otevřené, a každý z nás do něho vejde jako vítěz. Okovy hříchů jsou zlomeny. Naše víra není marná. Naše nejméně nadějné naděje jsou oprávněné a největší láska je jistá. Jestliže vstal, jak předpověděl, pak nechte zvony radostně vyzvánět Aleluja vzkříšení. Vtiskněme polibek na kříž spásy a vztyčme ho vysoko a hrdě ve svých srdcích a na našich věžích. Pak se


stane krev mučedníků semenem života. Podívejme se budoucnosti do tváře; a kdyby byla pronásledování, která na Církev přijdou, sebevětší – Církev může říci s Montalbertem: „Nad všemi, kteří ji tupili, poutali a zrazovali, dovedla Církev po devatenáct století vítězit, a má jednu bezpečnou pomstu: Je to její msta – že se za ně modlí, a je přežívá.“ Víra Církve Dnes zaznívá opět do světa radostné volání Církve, která putuje staletími: „Bratři, Kristus vstal!“ Církev žije z tohoto zmrtvýchvstání, zrodila se z onoho prázdného hrobu. Všechna její radost je radost velikonoční. Tuto radost vám nyní přeji. Biskup není nic jiného než svědek zmrtvýchvstání. Potvrzuje oficiálně podivuhodnou skutečnost, která byla zázračně stvrzena a Vykupitelem předpověděna. Vstal-li Kristus z mrtvých, pak se pro každého z nás otevírá život. Přicházíme z noci a jdeme do světla. Filozof Bergson napsal dlouho před svou konverzí k Církvi na konci jedné své knihy tato slova: „Vpravdě, kdybychom si byli jisti, absolutně jisti, že budeme žít dál, nemohli bychom myslet na nic jiného. Různá potěšení by třeba trvala dál, ale byla by planá, bezbarvá. Neboť co jim vlévalo život, to byla jenom pozornost, kterou jsme jim věnovali. Zbledla by jako světlo žárovek v ranním slunci. Všechna potěšení by byla vymazána radostí.“ Mezi uspokojením a radostí leží celý svět. Uspokojení je jen na povrchu, radost v hloubce. Dnes přeje Církev svým dětem velikonoční radost. Potřebují ji velmi naléhavě. Člověk se živí víc radostí než chlebem. Vědět, že Kristus žije, znamená zároveň vědomí, že život bude mít poslední slovo nad nicotností a nad smrtí, že zima je poražena a vejde jaro. Církev přináší lidem poselství naděje, aby jim dodala odvahy k další cestě, až Zmrtvýchvstalý přijde opět se vší slávou jako hlava onoho lidstva, které děkuje za vítězství nad smrtí. Až do té doby poputuje Vzkříšený s námi po našich cestách, jako současník všech lidí, od pokolení do pokolení a bude žít v hloubi jejich srdcí. Nikdo nepromluvil o přítomnosti Páně mezi námi lépe než Lacordaire v jedné své slavné řeči v Notre Dame. Ještě dnes, po víc než jednom století, nás rozechvívá toto spontánní svědectví víry a lásky, které je časovější než kdy jindy. S ním chceme toto velikonoční poselství ukončit: „Kdybychom třeba po celý svůj život usilovali o lásku, dosáhli bychom jí jen nedokonale. Nad tím naše srdce krvácí. A kdybychom ji i v životě přijali – co by nám z ní zůstalo po smrti? Připustím, že by snad za námi na onen svět vyslal svou modlitbu přítel, že by naše jméno trvalo ještě ve zbožné vzpomínce. Brzy však nebe se zemí udělají další krok, snese se zapomnění, přikryje nás mlčení, a z žádného břehu nezavane ani tichý dech lásky k našemu hrobu. Je u konce, navždy u konce. To je osud člověka a jeho lásky. Ale klamu se. Existuje jeden člověk, nad jehož hrobem bdí láska. Existuje člověk, jehož hrob je nejen slavný, jak řekl prorok, ale je také milován. Existuje člověk, jehož památka po tolika staletích ještě neuhasla; který žije každý den dál v paměti nesčetných lidí; kterého v kolébce navštěvují pastýři a králové a přinášejí mu o závod zlato, kadidlo a myrhu. Existuje člověk, jehož kroky velká část lidstva neúnavně sleduje, člověk, za nímž jde – přestože zmizel, toto množství lidí na všechna místa jeho dávné pouti, kde byl jako dítě na kolenou své Matky, na břeh jezera, na výšiny hor, po cestách a údolích, pod stíny olivových stromů, do tajemného ticha pouště. Existuje člověk, který zemřel a byl pochován, jehož spánek a procitnutí jsou pečlivě pozorovány, jehož každé slovo ještě dnes působí dál a budí víc než lásku, která plodí ctnosti. Existuje člověk, který po staletí visí na šibenici, a tohoto člověka osvobozují denně milióny ctitelů z trůnu jeho muk, klekají před ním, vrhají se před ním na zem, aniž by se zarděli – a zde na zemi líbají s nevýslovnou vroucností krvácející nohy. Existuje zbičovaný, zabitý, ukřižovaný člověk, kterého vede nepopsatelné utrpení od smrti a potupy ke vzkříšení, a přesazuje ho do slávy lásky, které nikdy neubude, která v něm nalezne pokoj, čest a překypující radost. Existuje člověk, který byl ve svém utrpení pronásledován až do hrobu nevyhladitelnou nenávistí, který žádá od každé generace apoštoly a mučedníky a který v každé generaci apoštoly a mučedníky nalézá.


Existuje člověk, jeden jediný, který svou lásku založil zde na zemi – a tímto člověkem jsi ty, můj Ježíši! Ty, který jsi mne ve své lásce chtěl pokřtít, pomazat a posvětit, jehož jméno jediné v tomto okamžiku otvírá mé nejhlubší nitro a vyluzuje z něho tento chvalozpěv, jenž uvádí ve zmatek mne samého a který už nepochází ode mne.“

kardinál Léon Josef Suenens

Recommend Documents