KAPITOLA
11
Velhartice
Kterými jmény mám oslovití tvou krásu, krajino velhartická1 , aby i jiným vyvolala tvuj ˚ obraz v celé své složitosti a promˇenách! Jednou se mi zjevuješ v snách jako bosá dívˇcina na luˇcní stezce, úsmˇevná a rozezpívaná, jindy se mi zdá, že nalézám tvou tváˇr v pˇretichém mírném zahledˇení tvých matek – po každé se mi jevíš jinak – a já nevím, zda už jsem nalezl pravý klíˇc, kterým bych odemkl asponˇ jednu z bran, vedoucí k tvému srdci. Znovu a znovu vracím se v jeden listopadový den, kdy mi bylo dopˇráno spatˇriti nejvíce, a bylo to setkání nezapomenutelné... Je tu krása gotická a cˇ eská, rytíˇrská i husitská – a pak ta lidovˇe prostná jako rozkvetlý rˇ ebˇríˇcek na podletní mezi. Ta hovoˇrí nejjímavˇeji. Jsou tu kopcovité polní cesty s cˇ ervenými korouhvemi jeˇrabin, jemný ostych metlice2 i prudký zpˇev bˇehutých vod – nízké zchmuˇrené nebe nad pahorkovitými políˇcky, ztarasenými kamením i lidskou houževnatostí – a lesy, lesy, v jejichž teskný zelenavý žaláˇr chtˇela by se navždy uzavˇrití duše; toužící po tichu nejtišším. 1 Velhartice: Vesnice severozápadnˇ e od Sušice se zˇríceninou hradu ze 13. století. (viz mapa na str. 25, obrázek na str. 3) 2 metlice trsnatá: Deschampsia cespitosa (viz obrázek na str. 9)
1
11. Velhartice
Hledáte-li krajinu baladickou, vystupte nˇekdy k veˇceru na zalesnˇené návrší u hˇrbitovního kostelíka svaté Maˇrí Magdaleny a máte pˇred sebou dˇejištˇe Erbenovy “Svatební košile3 ”. Vede sem poutníka alej kˇrivých jabloní, náhle konˇcící u prostého ostení gotické branky, a bílá zídka pod temnými vˇežemi smrku˚ uzavírá toto mlˇcelivé království nebožtíku. ˚ V létˇe tu hledí do nebes barvínek svým temnˇemodrým spanilým zrakem a pod dˇrevˇenými kˇríži “v zahrádkách” dˇetských hrobeˇcku˚ svítí na podzim chladnou bˇelí kvˇety listopadek – kateˇrinek, tak cudné a nevinné jako duse nemluvnátek. ˇ Ve stínu vysokých thují spí pod empirovými náhrobky nˇekolik patricijských rodin, ale mne nejvíce zaujalo jedno jméno, pane rˇ editeli Matyáši Benjamine Koslere. Vím, že váš hrob bych musil híedati jinde, az na hˇrbitovˇe plzenském, ˇ ale svým životem patˇríte této krajinˇe, cˇ etl jsem vaše listy, psané krásné komtese4 , listy, z nichž dýchá i po letech láska odˇríkavá a horoucí jako potlaˇcované slzy. Ne, to nebyla krupˇ ˚ ej rosná, kterou jsem spatˇril na posmutnˇelé snítce myrty, to nˇekdo nad ní plakal – protože jí nebylo dopˇráno, aby z ní byl uvit vˇeneˇcek svatební. Nikdo jiný než Jan Evangelista Purkynˇe5 , tehdejší mladý vychovatel v blatenském zámku6 , byl št’astnˇejším sokem v tomto milostném pˇríbˇehu, ale ani on nevyšel z nˇeho jako vítˇez. Žár i led je ztajen v této dávné romanci lásky nesplnˇené, tolik pˇripomínající básenˇ Novalisovu svým plápolajícím zakonˇcením. Tak ráda cˇ ítala verše tohoto básníka nˇemecké romantiky komtesa4 Adeiaida Desfoursová, láska obou ctitelu˚ – aby se nakonec sama promˇenila v hoˇrící pochoden, ˇ v kˇrídlo plamene. Nezvíme už nikdy, která sdˇelení roztoužené duše svˇerˇ ovala posiednímu svému dopisu, peˇcetíc jej – a byla to náhoda, neštˇestí cˇ i pˇredurˇcení, co pˇrimˇelo smrt k tak dramatickému odvolání z tohoto svˇeta? To vše mne napadlo pˇri pohledu na jméno Kosler, vyzlacené jednom litém náhrobku. Chtˇelo by se mí znovu jít podzimním modˇrínovým hájem, rozsvíceným jako nádherná komnata, a spˇrádat v nˇem sny o hradních pannách, jejichž útlé pobledlé tváˇre jsem si tolik pˇrál spatˇrit v rulových ostˇeních oken zdejšího hradu. Zahlédl jsem v nich jen stonky vadnoucího planého vína a plu3 Svatební
košile: (viz text na str. 18) neprovdaná dcera hrabˇete 5 Jan Evangelista Purkynˇ ˇ e: Ceský biolog a básník (1787-1869). (viz obrázek na str. 11) 6 zámek Blatná: Puvodnˇ ˚ e tvrz ze 13. století; souˇcasný kamenný palác s vˇeží pochází ze 14. století, souˇcástí zámku je renesanˇcní palác. K zámku náleží obora, pozdˇeji pˇremˇenˇená na anglický park. (viz obrázek na str. 3) 4 komtesa:
2
11. Velhartice
Velhartice
myrta obecná
zámek Blatná
kostel sv. Maˇrí Magdaleny ve Velharticích
hrad Velhartice
Rabí
3
11. Velhartice
jící oblaka – a nevím sám, proˇc pod prsty vˇetru mi zaznˇel ze strun pavuˇcin jen kavˇcí kˇrik. A proˇc šedivé, zvˇetralé zdivo starých hradu˚ naplnuje ˇ nás nevýslovnou tesknotou, snad proto, že nelze UŽ opakovat život dožitý, že zachytneme ve svém zraku jenom cípek snu, tajemné poselství, jímž hovoˇrí (ne vždycky) duše vˇecí. A pˇrece vytušil jsem i tady z výrazu nˇekolika tváˇrí mnohé osudy, o kterých si budeme vyprávˇet. Jméno zakladatele tohoto hradu zustane ˚ už navždycky spjato s pˇrekrásnou Nerudovou8 romancí o Karlu IV.9 , v níž Bušek z Velhartic tak výmluvnˇe pˇresvˇedˇcuje dobrého krále o kráse naší vlasti a chvále jejího lidu. jistˇe spatˇril tento “kamrmistr” a nejvˇernˇejší pruvodce ˚ “Otce vlasti” mnohou znamenítost v italské, francouzské í nˇemecké zemi a porozumˇel jistˇe i jiným vˇecem než koˇríti se fraucimoru a prázdniti cˇ íše rýnského vína – a proto nás dojímá jeho horoucí vyznání o skrytých puvabech ˚ naší domoviny. “Má duši zvláštní, trochu drsná zdá se, však kvete po svém v osobité kráse,” dí o cˇ eské zemi v Nerudovˇe8 básni vzdˇelaný vladaˇr, jenž byl svˇetskou hlavou celého tehdejšího kˇrest’anstva. Nechme historikum ˚ zaprášená lejstra archivu˚ i mezníky letopoˇctu˚ a vyvolejme si z velhartické1 minulosti nˇekolik postav a poprosme je, aby se nám svˇerˇ ily. Vím, že chcete, abychom i vás pˇripomnˇeli, pane Jene z Velhartic, vznešený kanovníˇce olomoucký a vratislavský, už proto, že jste se dovedl zˇríci tolika bohatých obroˇcí, abyste mohl vládnout z tohoto hradu lidu celé širé krajiny. Nechceme na vás prozradit, že jste se pˇríliš dlouho rozmýšlel, než jste pˇrijal knˇežské svˇecení, a fialové roucho kanovnické jste také neodložil tak zcela bez váhání. Pˇrimˇela vás k tomuto rozhodnutí smrt bratˇrí, nebo láska, cˇ i touha žítí znovu v konˇcinách dˇetských her? Nevíme pˇresnˇe a nikdy toho už nezvíme – ale budiž požehnána chvíle, kdy jste svˇerˇ il panu faráˇri Zdatovi stavbu hˇrbitovního kostela svaté Máˇrí, kam od vašich cˇ asu˚ smˇerˇ ují poslední cesty všech Velhartických. Z vašich dvou dcer mne nejvíc zajímá ta mladší, Aniˇcka. Její pˇríbˇeh není nepodobný únosu Heleny Spartské, která, mužeme-li ˚ vˇerˇ iti Homérovi, byla ˇ prý ve své dobˇe nejkrásnˇejší ženou celého Recka a Paridovi se jí dostalo darem od bohynˇe. – Vznešenému pánu Hervíku z Degenberka jistˇe nepomáhali bohové olympstí, když velhartickou Aniˇcku unášel na svuj ˚ hrad do ba8 Jan Neruda: Ceský ˇ básník a novináˇr (1834 Praha – 1891 Praha), cˇ len májovcu; ˚ zakladatel žánru fejetonu. (viz obrázek na str. 14) 9 Romance o Karlu IV.: (viz text na str. 22)
4
11. Velhartice
Jindˇrichuv ˚ Hradec
olše lepkavá
Hory Matky Boží
tavolník
silenka nadmutá
lípa
5
11. Velhartice
vorské zemˇe. Zde je pˇríbˇeh prostší a duvod ˚ mnohem zištnˇejší; život nebývá vždycky totožný s puvaby ˚ básní. – Ještˇe slyšíme fanfáry trub oblehatelu˚ a tˇresk zbroje obráncu˚ na znamenitém hradním mostˇe, který nemá v celých ˇ Cechách obdoby, a náˇrek pana purkrabí, obávajícího se ne bezduvodnˇ ˚ e prudkého hnˇevu pánova, se rozléhá nádvoˇrím. Pokraˇcováním tohoto dˇejství byla válka, ovšem ne toho rozsahu a trvání jako kdysi ta u bran Troje, ale spˇríznˇení páni z Ruže ˚ plenili se svým zbrojným lidem tak dlouho statky vydˇeraˇcovy, dokud pannu Aniˇcku nevrátil zase na rodný hrad. Celý rok byla v zajetí a už nezvíme, jak se jí tam vedlo. To byl asi nejvzrušenˇejší pˇríbˇeh jejího života. Zanedlouho ji pan Oldˇrich z Rožmberka provdal za svého pˇríbuzného, pana Menharta z Hradce, který byl nestálého zdraví a zemˇrel po dvou letech. Neželela dlouho svého manžela, asi ji pˇríliš tížil cˇ erný vdoví závoj – i provdala se znovu po dvou letech za pana Vácslava z Vartemberka, a když i ten pˇrekroˇcil práh smrti, šla po tˇretí k oltáˇri, tentokrát s Hynkem starším z Dubé, jemuž podle starých zápisu˚ dva syny porodila. Tehdy už také nesídlila na Velharticích1 . Švagr Jan z Hradce odkoupil její polovinu panství a vládl zde sám. Byl zajat Žižkou13 na blízkém Rábí14 a vˇeznˇen na Pˇribˇenicích. Až zase jeho vnuka Oldˇricha z Hradce si blíže všimnˇeme. Opovˇedník husitského krále, odvezl z Karlštejna na svuj ˚ hrad svatováclavskou korunu a klenoty zemské a Velhartice1 byly celou rˇ adu let jejich dustojnou ˚ schránkou. A sled událostí zastavuje se u vás, urozený pane Vácslave Otakare Perglase z Perglasu, “vyhnanˇce cˇ eský”, s výraznou, ostˇre rˇ ezanou, myslitelskou tváˇrí, jejíž vnitˇrní ušlechtilost a lidskou dobrotu se snažil vyjádˇrit Ivan Klicpera ve svém románˇe tylovské inspirace. Snad ho vaše postava zlákala, když se léˇcil v lázních Vodolence16 . Víme, že paní Kateˇrina z Perglasu hostila svoje poddané “na pˇeti stolích”, ovšem ne tak hojnˇe, jako se hostívalo na Hradci Jindˇrichovˇe17 ; ostatnˇe zboží velhartické1 nebylo ani zdaleka tak bohaté jako dominium pánu˚ z Ruže. ˚ – Pan Vácslav z Perglasu byl pro svou pevnost u víˇre odsouzen k ztrátˇe hrdla a statku, ˚ ortel smrti byl mu 13 Jan
Žižka z Trocnova: Váleˇcník a táboritský vojevudce ˚ (1360-1424) (viz obrázek na str. 14) Zˇrícenina hradu na Otavˇe, severovýchodnˇe od Sušice. Hrad byl postaven v 15. stoˇ letí na místˇe starší tvrze a je nejvˇetším hradem v Cechách. (viz obrázek na str. 3) 16 Vodolenka: Bývalé láznˇ e. 17 Jindˇrichuv ˚ Hradec: Okresní mˇesto severovýchodnˇe od Budˇejovic, asi 22 tisíc obyvatel. (viz obrázek na str. 5) 14 Rabí:
6
11. Velhartice
však prominut a na velhartickém zboží vystˇrídává jej povˇestný váleˇcník don Baltazar de Maradas. Nepobyl tu dlouho – za ním v patách jde krutá postava španˇelského dobrodruha dona Martina de Hoef Huerty. Ponˇevadž tento zemˇrel neženat, odkázal všechno své jmˇení adoptované dceˇri Annˇe Marii “weyvodovnˇe z Moldavy” – provdané “purkrabience z Donína”. Paní Marie purkrabienka z Donína nebyla ani zdaleka bytostí tak citovˇe ušlechtilou, jak nám ji pˇredstavuje romantické líˇcení Klicperovo – naopak její privilegia, daná Velharticím, svˇedˇcí spíš o povaze poˇctáˇrsky chladné a požitkáˇrsky rozmaˇrilé, pravé to dcery barokní doby, tolik si libující v kontrastech. Neudržela dlouho svˇerˇ ené zboží, které velmi záhy pˇrichází v dražbˇe do cizích rukou. Pod tˇežkou hmotu dvou kostelních vˇeží se v duvˇ ˚ erˇ e posadila všechna stavení mˇesteˇcka od cˇ asu˚ svého vzniku. Dˇrevˇené štíty chalup, hledící do námˇestíˇcka, mají svuj ˚ zvláštní neopakovatelný puvab, ˚ tolik pˇríznaˇcný pro Šumavu. Trpící tváˇr Ukˇrižovaného v pˇredsíni chrámové tají v sobˇe všechnu citovou horoucnost neznámého gotického rˇ ezbáˇre a v nedávném cˇ ase bolesti nalézali jsme v ní skrytou symboliku onˇech dní. Stejnou dusažnost ˚ mˇely i postavy cˇ eských svˇetcu, ˚ vyryté citlivou rukou na starém mešním kalichu. I vˇežovité sanktuarium s tajemným a tajuplným nápisem pne se v gotické vertikále ke klenbˇe nebeské. Ta tam je sláva cechu˚ – ale staré korouhve a lucerny cechovní jsou nám symbolickou pˇripomínkou cˇ eské zbožnosti, která svˇerˇ ila každodenní konání svým nebeským ochráncum. ˚ Vracíme se znovu k podivnému nápisu sanktuaria. Jaké poselství asi nám chtˇel svˇerˇ it onen neznámý kameník, jehož jméno upadlo v zapomenutí? Už je nerozluštíme. Šedá plachetka mraˇcen halí tváˇr mˇesteˇcka do cˇ asu˚ dávno minulých a jemné prsty deštˇe vyt’ukávají na šindelových19 stˇrechách tlumenou jednotvárnou melodii míjení a stesku. Voda Pstružné, cˇ istá a pruhledná, ˚ bˇeží pod temnými olšemi20 až k náhonu koželužny a hoˇrká chut’ tˇrísla vane na prahu mˇesteˇcka vstˇríc pˇríchozímu. Míjí laviˇcky na “kálení” prádla, skryté 21 mezi vrbovím, odkud spatˇríme hrubata ˚ i zbytky starých couku˚ pod vrchem 19 šindel: Druh dˇrevˇ ené stˇrešní krytiny, sestávající z destiˇcek bˇritovitého tvaru. (viz obrázek na str. 17) 20 olše lepkavá: Alnus glutinosa, listnatý strom, vyskytuje se ve vlhkých pudách, ˚ na bˇrezích rˇ ek a potoku, ˚ v moˇcálech. (viz obrázek na str. 5) 21 sejp: Drobný kopcovitý útvar nˇ ekolik metru˚ dlouhý, vzniklý nakupením hlušiny pˇri rýžování.
7
11. Velhartice
Borkem. Z kouˇre nizouˇckých, dˇrívím obložených chalup cítíme vlhký pach chvoje. Mlha padá na pahorky, obrostlé lískami, kde pasáˇcek koz si dýchá do zkˇrehlých dlaní, opoždˇená husopaska se choulí pod mezí u jalovcového22 keˇre a z ticha zaléhá k sluchu písniˇcka oráˇcova, zatím co jiná jí odpovídá od tušených topolu˚ starého dvora pod hradem. Pohaslo už zcela šálení barev a celé námˇestíˇcko hrouží se samo do sebe. Slyšíme ted’ hlasy, kterými hovoˇrí jen nitro vˇecí. Není tˇreba ani tvých sluneˇcních hodin, faro velhartická1 , ani altu kašny, abychom jimi mˇerˇ ili cˇ as, který zde pocit’ujeme jako trvání, naplnování a pokraˇcování života i díla stera pokolení. Zastavili jsme se na dˇekanství u dˇekana Václava Brdlíka, moudrého a spravedlivého knˇeze, synovce spisovatele Františka Pravdy24 , pietnˇe ošetˇrujíˇcího celou strýcovu pozustalost. ˚ Vlídná tváˇr starého duchovního, zjemnˇelá pˇrirozenou lidskou dobrotou a pokreslená vráskami mnoha zkušeností cˇ lovˇeka z lidu, jejž miluje, pˇripomnˇela leckterou postavu z cˇ eské doby probuzenecké. Probíráme se zažloutlými listy staré korespondence, kde cˇ teme jméno Nerudovo8 , Hálkovo, Bendlovo – na pamˇetní adrese, zaslané “Májem”, nás upoutá podpis Vrchlického26 , Jiráskuv ˚ 27 a jiných, ale nejvíce nás zaujme dopis, poslaný z Prahy do hrádecké samoty v pohnutých dnech svatodušních roku osmaˇctyˇricátého. Co tu podnˇetu, ˚ vzpomínek i nedávné historie. Kaligrafické písmo starého spisovatele napovídá mnoho o jeho povaze, i když zrovna nejste zasvˇeceni do taju˚ grafologie. V soupisu prací jsou zaznamenány pˇreklady mnohých dˇel do cizích jazyku. ˚ – I zasvˇecený literární historik byl by pˇrekvapen mnohými objevy a podrobnostmi. Manˇe vzpomínám krásného líˇcení Kvapilova28 v knize “O cˇ em vím”, kde je vˇernˇe a sugestivnˇe podáno líˇcení o návštˇevˇe Jiráskovˇe27 a Kvapilovˇe u staˇrického spisovatele na Hrádku. A tak jsem si živˇe pˇredstavil postavu Pravdovu24 právˇe zde, nad jeho knihami, folianty a lejstry. Nejsou dnes už pˇríliš cˇ astá setkání s písmáky. Tady jsem se však sešel s jedním z nejzajímavˇejších. Vcházíme do dˇrevˇené chalupy na námˇestí, kde 22 jalovec:
Cypˇrišovitá dˇrevina, jedovatá, plody se používají jako koˇrení. (viz obrázek na str.
14) 24 František Pravda: Ceský ˇ katolický knˇez a spisovatel (1817 Nekrasín – 1904 Hrádek u Sušice). (viz obrázek na str. 17) 26 Jaroslav Vrchlický: Ceský ˇ spisovatel (1853–1912). (viz obrázek na str. 19) 27 Alois Jirásek: Ceský ˇ spisovatel, známý svými historickými romány (1851-1930). 28 Jaroslav Kvapil: Ceský ˇ básník a divadelník (1868 Chudenice – 1950 Praha). (viz obrázek na str. 19)
8
11. Velhartice
Klatovy
rˇ ebˇríˇcek obecný
metlice trsnatá
9
11. Velhartice
se u ševcovského verpánku seznamuji s Františkem Votavou, zaníceným znalcem místní historie, nadšeným muzikantem, zpˇevákem a pozdˇejším vˇerným pruvodcem ˚ velhartickými znamenitostmi. Pod nízkým stropem visí nˇekolikeré housle. Tento otec dvanácti dˇetí nalezne po práci chvíli cˇ asu, aby si s nimi pro potˇešení zahrál nˇekterou ze zamilovaných skladeb. Jako sbormistr zpˇeváckého spolku ukazuje nám svazek starých not, psaných kaligraficky na velhartickém papíˇre z Apeltauerovy papírny, a upozornuje ˇ znalecky na jeho vodoznak. Archiválie, opisy, výstˇrižky z novin – to vše svˇedˇcí o hlubokém a pouˇceném zájmu, který pˇrekvapuje právˇe v tomto prostˇredí. Zda jste si nˇekdy vzpomnˇela, paní Gabrielo Preissová31 , že vaše knihovna byla zrobena z dˇreva velhartických lip, které stávaly po stranách jedné ze zdejších kašen? A zda jste vzpomnˇela i na Františka Votavu, který byl vlastnˇe puvodcem ˚ tohoto plánu a dˇríví vám pˇrenechal? Zanechala jste tu po sobe nˇekolik krásných vzpomínek. – Musila byste slyšet našeho písmáka, jak tiše rˇ íká: “To byla hodná paní.” Za rˇ iˇcení vˇetru vede nás náš zanícenec kolem staré formanské hospody Mikšíˇckovy a chalup bez dvorku, ˚ obložených dˇrívím až k cestˇe, vedoucí k Horám Matky Boží. Sestupujeme do údolí k staré papírnˇe Na šlajfu a obloukem kolem Werichovy chaty, dále míjejíce starý hradní vodovod, vstupujeme znovu pod hradní zdi. Kamení se sesouvá pod našimi kroky až nˇekam dolu˚ k bˇrehum ˚ Pstružné a ústa povˇesti rozhovoˇrí se o Sirotˇcí louce i o dobˇríšském bakaláˇri, vˇeznˇeném ve zdejší hladomornˇe. Z šumˇení smrku˚ zaslechneme jméno Martina Kurce, ˚ mistra ovˇcáckého pˇri zámku velhartickém, i pˇríbˇeh o podivném zachránˇení mlynáˇre z mlýna pod Veselicí, jenž jen zvláštní náhodou ušel popravˇcí sekyˇre. Pruvodce ˚ nás vede k vinopalnˇe, kde ve zˇrícených zdech naše obraznost vyvolá dávné postavy sousedu˚ Velhartických, vydatnˇe prázdnících víno z cínových hubatek, zatím co mládež chodila na frej za nedˇelních odpolední kamsi mimo dosah poˇcestných matron a bdˇelý zrak pˇrísného konšelstva. Jistˇe sem kdysi chodíval i zasnˇený chlapec z blízkých Stojanovic, pozdˇejší spisovatel Adolf Velhartický, jehož román z gotické Francie tolik vzrušoval naši chlapeckou fantasii a vodil náš vznícený zrak s kˇrižáckými rytíˇri až daleko, daleko do Svaté zemˇe. Kde jinde mohlo býti dˇejištˇe všech jeho vysnˇených pˇríbˇehu˚ než právˇe tady? 31 Gabriela
10
ˇ Preissová: Ceská spisovatelka a dramatiˇcka (1862-1946). (viz obrázek na str. 19)
11. Velhartice
Karel Jaromír Erben
Jan Evangelista Purkynˇe
túje západní
Novalis
11
11. Velhartice
Krásná je procházka loukami kolem zpívajících vod, kde dˇeti tanˇcí v travách u hejna bílých hus – a “na panském” právˇe kosí pšenici – až zase se octneme ve spleti “rejniˇcek” u staré synagogy, kovárny a trafiky. Nevím už, kolikrát jsem šel z Velhartic1 k Horám Matky Boží, ale tuto cestu bych poznal i potmˇe; mám ji vtisknutu ve šlápotách a podle vunˇ ˚ e šel bych i po letech po ní docela neomylnˇe. V samotˇe Na šlajfu nakládali na vuz ˚ cˇ erstvˇe naˇrezaná prkna, vánek pˇrinášel z lesní louky vuni ˚ pokosených sen, kousíˇcek dál se pásly krávy, na pˇešince v travách zasvitly ryzce, a kdo by odolal, aby si neutrhl modravé kuliˇcky z pichlavého keˇre jalovcového22 ; pro jejich aromatickou chut’ je kousají zdejší dˇevˇcata, jdou-li na veˇcerní dostaveníˇcko. Sem, do svého letního sídla, se uchyluje herec Jan Werich34 , aby zde užil do sytosti lesního ticha; pod olšemi20 rád vysedává ˇ na bˇrehu Pstružné, cˇ íhaje nad udicí na pstruzí koˇrist. Cist’ounká je zde bˇehutá voda Pstružné, pruhledná ˚ až ke dnu, les voní houbami, tráva rosou, olše20 hoˇrkostí, ale všechno pˇrevoní tavolníky svým neopakovatelným mandlovým výdechem. Potkávám furu, ˚ naloženou pilinami, pˇri nichž se bude hˇrát celá rodina za dlouhé šumavské zimy, zastavuji se na chvilinku v drouhaveˇcské hospodˇe, odkud je jen koušíˇcek cesty do Hor Matky Boží. Nikomu však neradím, aby se pˇred mˇesteckem zeptal náhodného chodce na dvˇe vˇeci: kterou z bran má vejiti do mˇesta a že by rád vidˇel obecní les. Celé mˇesteˇcko sestává totiž jenom z námˇestí, a mˇestské lesní bohatství representuje jeden jediný smrk. “Horáci” se však mohou pyšnit svou historií, která je bohatá na zlato a stˇríbro, jež se tu dolovalo za Jagellovcu. ˚ Už roku 1552 byly povýšeny na svobodné horní mˇesteˇcko a nadány znakem a obrazem Matky Boží, kolem jejíž hlavy se vznášejí andˇelé a po stranách stojí dva havíˇri. Erb zavrcholuje královská koruna a pod ní dvˇe zkˇrížená hornická kladívka. Nejstarší mˇestská peˇcet’ má letopoˇcet z roku 1560. Zdenˇek Lev z Rožmitála mˇel propujˇ ˚ ceno kutací právo na deset let; staré anály vypravují o ohromném kusu ryzího zlata, zde nalezeném, ale hornická sláva netrvala dlouho, i když cˇ as od cˇ asu byla nakrátko obnovována. Pozdˇeji se tu témˇerˇ v každé chalupˇe jen ševcovalo, šily se košile pro klatovské továrny, chodilo na práci do lesa a pásly krávy. Z dob blahobytnˇejších zustal ˚ honosný název hospody “Na zámecké” a opuštˇené šachty na Kˇrížovce, zarus˚
34 Jan
12
ˇ Werich: Ceský herec, spisovatel a dramatik (1905-1980).
11. Velhartice
tající silenkou37 a trnˇcím38 . Námˇestíˇcko si promˇenili v park, kde jsem vidˇel cˇ tyˇri roubené studnˇe a kameninovou polychromovanou sošku cˇ ernošky, nesoucí vázu. Šindele19 kostelní40 bánˇe jsou natˇreny sytou cˇ ervení a hlas vˇežních hodin mi pˇripomnˇel z dálky nˇejakou starodávnou písenˇ z hracího obrazu. Kolem starých šachtic jsem sestupoval dolu˚ k Mokrosukum, ˚ jejichž siluetu zduraz ˚ nuje ˇ prastará lípa tak prostorné výduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat cˇ tyˇri dospˇelé osoby. Osamˇelý dub svou rozsochatostí koruny a mohutností zbrázdˇeného kmene zaujme oko divákovo naráz, i když mˇelo jinak dost pˇríležitosti pokochat se pˇrírodními architekturami stromovými vˇeru dosyta, at’ už jsou to lípy malonické nebo jiné, stojící u cesty mezi Jindˇrichovicemi a Mlázovy. Renesanˇcní arkády zámecké a krásnˇe cˇ lenˇené štíty s bohatou dekorací, byt’ rustikalisovanou, zapusobily ˚ na mne jako kouzelný snový pˇrelud. Tato venkovská renesance má v sobˇe nˇeco tak bytostnˇe cˇ eského, že jsem kolem ní chodil jako omámen, kresle ji se všech stran a vzpomínaje na Mikoláše Alše41 , který by z ní dovedl vyvolat život tak umocnˇený, až by se nám dech zatajil... Stejným pˇrekvapením byl pro mne modˇrínový háj, skrývající rozpadlé zdi kašovické tvrze, která již ve 14. století byla pustá. Nejspíš staroˇceský zemánek, její držitel, podlehl v zápase s mocným panským sousedem, jemuž pˇrekážel už svou pouhou existencí. Jen zbytky stˇrílen, sesutá klenutí a zavalené pˇríkopy pod nˇekolika zdmi zustaly ˚ jako svˇedectví dávného života, který pˇrežily tráva a divizny42 . Zdejší modˇríny, dvojáky a trojáky, mají zvláštní rust, ˚ jinde nevídaný. Tˇesnˇe k háji pˇriléhá ves s budovami starého dvora, jehož pevná dubová vrata jsou bytelnou tesaˇrskou prací. Jsme v kraji kamene, proto všude u cesty setkáváme se s podstavci kˇrížu, ˚ jejichž vtesaná ornamentika se srdíˇcky, kvítky a kalichy má svuj ˚ cˇ istˇe krajový ráz, plný poesie a líbeznosti. Louky podél pospíchající vody, plné zátoˇcin pod vykotlanými vrbami a jinde oroseného olšového stínu, v nˇemž se pasou krávy, a na sluneˇcném ˇ místˇe se koupají dˇevˇcata, dovedou nás až k Hrádku. Reka tu protéká pod 37 silenka
nadmutá: Silene inflata (viz obrázek na str. 5) obecná: Prunus spinosa 40 kostel Jména Panny Marie v Horách Matky Boží: Barokní kostel z r. 1637. (viz mapa na str. 26) 41 Mikoláš Aleš: Ceský ˇ malíˇr a ilustrátor (1852-1913) (viz obrázek na str. 19) 42 divizna velkokvˇ etá: Verbascum densiflorum, žlutˇe kvetoucí léˇcivá bylina. (viz obrázek na str. 24) 38 trnka
13
11. Velhartice
14
Jan Neruda
Jan Žižka z Trocnova
Karlštejn
jalovec
11. Velhartice
starým kamenným mostem a stranou nad ní se rozložila zámecká zahrada, kde všude vzpomínám na Františka Pravdu24 . Pˇrišel do zdejšího zámku už dávno, roku 1847, tˇricetiletý, jako vychovatel šlechtického synka a zustal ˚ tu celých sedmapadesát let až do své smrti. Pˇrežil svou dobu, ale neupˇreme mu jadrné vypravˇecˇ ské umˇení i duvˇ ˚ ernou znalost venkovského života, z nˇehož dovedl vyhmátnout velmi citlivˇe typické figurky a zasadit je do dˇejového pásma. Jeho knihy bývaly hojnˇe cˇ ítány a ještˇe dnes se s úctou podivíme, jak cˇ istou cˇ eštinou psal tento starý lidový povídkáˇr. Jistˇe mˇel rád lidi, mezi nimiž žil, a pro tuto lásku k prostému cˇ lovˇeku si nezaslouží zapomenutí. Jeho hrabˇecí chlebodárci mu dali vystavˇet poschodový domeˇcek, v nˇemž dožil svých 87 let roku 1904. Celá ves vydychuje starosvˇetským ovzduším dávných let. Nalezneme zde štíty lidového baroka a nejstarší cˇ ást zámku patˇrí renesanci, ovšem venkovsky prosté a ponˇekud strohé. Od poslední chalupy ve vsi už vidíme románskou vˇež zdounského ˇ kostelíˇcka svatého Vavˇrince, který sám jediný zustal ˚ z celé osady, zaniklé v tˇricetiletých válkách. Lidová povˇest mu pˇrisoudila jednu mši, kterou prý zde dal sloužiti Jan Žižka13 , když táhl od Velhartic1 na Rábí14 . V chrámové lodi upoutá kˇríž Volfa Gotharda Perglera z Perglasu v Tedražicích. postavený sem na konci šestnáctého století. Pamˇetihodnˇejší však je nápis, jehož starodávné veršování pˇribližuje nám nejen osobu donátorovu, ale i ducha doby: Tobˇe samému Bohu živému bud’ chvála a cˇ est. Toto vím, že toliko dˇrevo obraz cˇ lovˇeka jest. Tu kˇrest’ané poslouchejte evangelia svatého, tuhle poznáš z toho stvoˇritele živého a pravého, Toho, který je v Trojici požehnaný Pán Buh ˚ svatý, totiž nestihle, neobsáhle jedinký, Božské podstaty. Já Volf Gothart Pergler z Perglasu na Tedražicích, Mokrosuce pánem toho cˇ asu, cˇ iníc náklad, verš tento jsem pˇri tom položil, tak, aby mne nikdo za modláˇre nevyložil, nýbrž rozumˇel, proˇc jsem to mínil, ukazujíc obraz tento živého jsem uˇcinil, tomu samému bud’ chvála i cˇ est, neb on mým stvoˇritelem i vykupitelem jest. 15
11. Velhartice
V rohu u kostelní zdi uzavírá železná mˇrížka ošetˇrovaný hrob, kde nˇejaká pozorná ruka vsadila cˇ ínské karafiáty, buxus, betunie a lobelky, právˇe kvetoucí do sluneˇcného dne. Na cˇ erném mramorovém pomníˇcku cˇ teme nápis, že zde odpoˇcívá knˇez jubilár Vojtˇech Hlinka, literárním jménem František Pravda24 , cˇ eský spisovatel. Obracím se zpátky k Hrádku a v mysli si vyvolávám nˇekolik postav, které se mi vryly do pamˇeti z cˇ etby chlapeckých let, at’ je to Štˇepánuv ˚ Vít, uˇcící se na knˇeze, nebo Matˇej sprost’ák, Vávra kuˇrák cˇ i žárlivý Adam... Po cestˇe vzpomínám na všechny zámeˇcky, typické pro kraj. V Kunkovicích má okrouhlou, starodávnou vˇež a vysoké topoly pˇred vjezdem, v Horním Stankovˇ ˇ e zahradu s amoretem, v Nemilkovˇe sluneˇcní hodiny, v Tajanovˇe kapliˇcku svatého Jana, rumpál a košaté stromy oˇrechové, malonický bych našel podle rˇ ady pˇrekrásných modˇrínu. ˚ Všechny jsem je kreslil a znám jejich historii. Vˇeru krásné místo si našli velhartiˇctí židé pro svuj ˚ hˇrbitov. Kolem dokola šumí stmívavý smrkový les nad žulovými omšelými náhrobky, pod jedním z nich odpoˇcívá zakladatel velhartické1 koželužny Šimon Polák, jiný z Poláku, ˚ David, mˇel zase papírnu. Samuel Berger byl chudý žid a pod nápisem “Hier ruhet Jakob Suchaˇripa” jsem si vzpomnˇel na mnohé venkovské židy z románu˚ Karla Poláˇcka49 . Smuteˇcní jasany se sklánˇejí nad tyto nenavštˇevované hroby a bˇreˇct’an se pne po šedivé zdi, kam lidová fáma umist’uje zazdˇený poklad, který tam prý židé ukryli ještˇe pˇred svým odsunem do Terezína a Osvˇetimi... Nikdo se z nich nevrátil a jen bývalá židovská škola se znamˇením Davidovy hvˇezdy na stˇrešním hˇrebeni a synagoga s dlouhými, úzkými okny je pˇripomínkou jejich bývalého života. S grafikem Karlem Štˇechem50 , kterého zdejší prostˇredí inspirovalo k celemu cyklu leptu, ˚ jsme zašli nakonec do krásné nové školy. Nejen samým uˇcením živ je cˇ lovˇek. Paní rˇ ídící Klimentová z bylinek velhartické1 krajiny umí pˇripravit pˇredobrý trunk, ˇ jehož úˇcinné užívání pˇrispívá prý k lidské dlouhovˇekosti. ˇ Rídili jsme se touto radou, vychutnávajíce velhartickou konˇcinu ještˇe jinak než zrakem, a pˇrišli jsme jí na chut’. Pˇri návratu do domu pˇrítele Marka svítila hvˇezdná nebesa a do usínání zaznívalo z rejniˇcky táhlé vyzpˇevování ponocného: ˇ Poláˇcek: Ceský spisovatel a novináˇr (1892 Rychnov nad Knˇežnou – 1945 Gleiwitz). ˇ ˇ ˇ Štˇech: Ceský malíˇr, ilustrátor a grafik (1908 Ceské Budˇejovice – 1982 Ceské Budˇejovice). 49 Karel
50 Karel
16
11. Velhartice
topol
šindel
František Pravda
Vítˇezslav Hálek
17
11. Velhartice
Odbila dvanáctá hodina, chval každý duch Hospodina, i Ježíše, jeho syna. Ó, svatá Boží Rodiˇcko, ochranuj ˇ nám naše mˇesteˇcko zdrávas Maria! Vždycky jsem si myslil, když nám je vytruboval do oken u Janoušku, ˚ 41 53 na starodávná námˇestíˇcka z kreseb Alšových i z obrázku˚ Josefa Lady . Svatební košile Karel Jaromír Erben – Text básnˇe Již jedenáctá odbila, a lampa ještˇe svítila, a lampa ještˇe hoˇrela, co nad klekadlem visela. Na stˇenˇe nízké svˇetniˇcky byl obraz boží rodiˇcky, rodiˇcky boží s dˇet’átkem, tak jako ruže ˚ s poupátkem. A pˇred tou mocnou svˇeticí vidˇeti pannu kleˇcící: kleˇcela, líce sklonˇené, ruce na prsa složené; slzy jí z oˇcí padaly, želem se nádra ˇ zdvíhaly. A když slziˇcka upadla, v ty bílé nádra ˇ zapadla. „Žel bohu! kde muj ˚ tatíˇcek? Již na nˇem roste trávníˇcek! Žel bohu! kde má matiˇcka Tam leží – podlé tatíˇcka! Sestra do roka nežila, bratra mi koule zabila. Mˇela jsem, smutná, milého, život bych dala pro nˇeho! do ciziny se obrátil, potud se ještˇe nevrátil.
Do ciziny se ubíral, tˇešil mˇe, slzy utíral: „Zasej, má milá, zasej len, zpomínej na mˇe každý den, první rok pˇrádla hledívej, druhý rok plátno polívej, tˇretí košile vyšívej: až ty košile ušiješ, vˇeneˇcek z routy poviješ.“ Již jsem košile ušila, již jsem je v truhle složila, již moje routa v odkvˇetˇe: a milý ještˇe ve svˇetˇe, ve svˇetˇe šírém, širokém, co kámen v moˇri hlubokém. Tˇri léta o nˇem ani sluch, živ-li a zdráv – zná milý buh! ˚ Maria, panno pˇremocná! ach budiž ty mi pomocna: vrat’ mi milého z ciziny, kvˇet blaha mého jediný; milého z ciziny mi vrat’ aneb život muj ˚ náhle zkrat’: u nˇeho život jarý kvˇet bez nˇeho však mˇe mrzí svˇet. Maria, matko milosti! bud’ pomocnicí v žalosti!“
53 Josef Lada: Ceský ˇ malíˇr, ilustrátor a spisovatel, autor známých knih a ilustrací pro dˇeti (1887 Hrusice – 1957 Praha).
18
11. Velhartice
Jaroslav Vrchlický
Jaroslav Kvapil
Gabriela Preissová
Mikoláš Aleš
19
11. Velhartice
Pohnul se obraz na stˇenˇe i zkˇrikla panna zdˇešenˇe; lampa, co temnˇe hoˇrela, prskla a zhasla docela. Možná, žet’ vˇetru tažení, možná i – zlé že znamení!
„Což bych se bála? tys se mnou, a oko boží nade mnou. Povˇez, muj ˚ milý, rˇ ekni pˇrec, živ-li a zdráv je tvuj ˚ otec? tvuj ˚ otec a tvá milá mát’, a ráda-li mˇe bude znát?“
A slyš! na záspí kroku˚ zvuk, a na okénko: t’uk, t’uk, t’uk! „Spíš, má panenko, nebo bdíš? Hoj, má panenko, tu jsem již! Hoj, má panenko, co dˇeláš? zdalipak mˇe ještˇe znáš, aneb jiného v srdci máš?“
„Moc, má panenko, moc se ptáš! jen honem pojd’ – však uhlídáš. Jen honem pojd’ – cˇ as neˇceká, a cesta naše daleká. Co máš, má milá, v pravici?““
„Ach muj ˚ milý! ach pro nebe! tu dobu myslím na tebe; na tˇe jsem vždycky myslila, za tˇe se právˇe modlila!“
„Zahod’ je pryˇc! to modlení je tˇežší nežli kamení! Zahod’ je pryˇc! at’ lehce jdeš, jestli mi postaˇciti chceš.““
„Ho, nech modlení – skoˇc a pojd’, skoˇc a pojd’ a mˇe doprovod’; mˇesíˇcek svítí na cestu: já pˇrišel pro svou nevˇestu.“
Knížky jí vzal a zahodil, a byli skokem deset mil. -
„Nesu si knížky modlicí.“
„Ach pro boha! ach co pravíš? Kamž bychom šli – tak pozdˇe již! Vítr burácí, pustá noc, poˇckej jen do dne – není moc.“
A byla cesta výšinou, skalami, lesní pustinou; a v rokytí a v úskalí divoké feny štˇekaly; a kulich hlásal povˇesti: žetˇe na blízku neštˇestí. -
„Ho, den je noc, a noc je den ve dne mé oˇci tlaˇcí sen! Dˇrív než se zbudí kohouti, musím tˇe za svou pojmouti. Jen neprodlévej, skoˇc a pojd’, dnes ještˇe budeš moje chot’!“ -
A on vždy napˇred – skok a skok, a ona za ním, co jí krok. Po šípkoví a po skalí ty bílé nohy šlapaly; a na hloží a kˇremení zustalo ˚ krve znamení.
Byla noc, byla hluboká, mˇesíˇcek svítil s vysoka, a ticho, pusto v dˇedinˇe, vítr burácel jedinˇe.
„Pˇekná noc – jasná – v tento cˇ as mrtví s živými chodí zas; a nežli zvíš, jsou tobˇe blíž má milá, nic se nebojíš?“
A on tu napˇred – skok a skok, a ona za ním, co jí krok. Psi houfem ve vsi zavyli, když ty pocestné zvˇetˇrili; a vyli, vyli divnou vˇec: žetˇe nablízku umrlec!
„Což bych se bála? tys se mnou, a ruka pánˇe nade mnou. Povˇez, muj ˚ milý, rˇ ekni jen, jak je tvuj ˚ domek upraven, cˇ istá svˇetniˇcka? veselá? a zdali blízko kostela?“
„Pˇekná noc, jasná – v tu dobu vstávají mrtví ze hrobu, ˚ a nežli zvíš, jsou tobˇe blíž má milá, nic se nebojíš?“
„Moc, má panenko, moc se ptáš! však ještˇe dnes to uhlídáš. Jen honem pojd’ – cˇ as utíká, a dálka ještˇe veliká. -
20
11. Velhartice
Co máš, má milá, za pasem?“
Kˇrížek utrh a zahodil, a byli skokem tˇricet mil. -
„Ruženec ˚ s sebou vzala jsem“ „Ho, ten ruženec ˚ z klokoˇcí jako had tebe otoˇcí! zúží tˇe, stáhne tobˇe dech: zahod’ jej pryˇc – neb máme spˇech!“ Ruženec ˚ popad, zahodil, a byli skokem dvacet mil. -
Tu na planinˇe široké stavení stojí vysoké; úzká a dlouhá okna jsou, a vˇež se zvonkem nad stˇrechou. „Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš?“ „Ach pro boha! ten kostel snad?“
A byla cesta nížinou, pˇres vody, luka, bažinou; po bažinˇe, po sluji modrá svˇetélka laškují: dvˇe rˇ ady, devˇet za sebou, jako když s tˇelem k hrobu jdou; a žabí havˇed’ v potoce pohˇrební písenˇ skˇrehoce. A on vždy napˇred – skok a skok, a jí za ním již slábne krok. Ostˇrice dívku ubohou bˇritvami rˇ eže do nohou; a to kapradí zelené je krví její zbarvené. „Pˇekná noc, jasná – v tu dobu spˇechají živí ke hrobu; a nežli zvíš, jsi hrobu blíž má milá, nic se nebojíš?“
„To není kostel, to muj ˚ hrad!“ „Ten hˇrbitov – a tˇech kˇrížu˚ rˇ ad?“ „To nejsou kˇríže, to muj ˚ sad! Hoj, má panenko, na mˇe hled’, a skoˇc vesele pˇres tu zed’!““ „Ó nech mne již! Ó nech mne tak! Divý a hrozný je tvuj ˚ zrak; tvuj ˚ dech otravný jako jed, a tvoje srdce tvrdý led!“ „Nic se, má milá, nic neboj! Veselot’ u mne, všeho hoj: masa dost – ale bez krve, dnes bude jinak po prvé! Co máš v uzlíku, má milá?“ „Košile, co jsem ušila.“
„Ach nebojím, vždyt’ tys se mnou, a vule ˚ pánˇe nade mnou! jen ustanˇ málo v pospˇechu, jen popˇrej málo oddechu. Duch slábne, nohy klesají, a k srdci nože bodají!“ „Jen pojd’ a pospˇeš, dˇevˇce mé! však brzo již tam budeme. Hosté cˇ ekají, cˇ eká kvas, a jako stˇrela letí cˇ as. Co to máš na té tkaniˇcce, na krku na té tkaniˇcce?“ „To kˇrížek po mé matiˇcce.“ „Hoho, to zlato proklaté má hrany ostˇre špiˇcaté! Bodá tˇe – a mˇe nejinak, zahod’ to, budeš jako pták!“
„Netˇreba jich víc nežli dvˇe: ta jedna tobˇe, druhá mnˇe.“ Uzlík jí vzal a s chechtotem pˇrehodil na hrob za plotem. „Nic ty se neboj, na mˇe hled’, a skoˇc za uzlem pˇres tu zed’.“ „Však jsi ty vždy byl pˇrede mnou, a já za tebou cestou zlou; však jsi byl napˇred po ten cˇ as: skoˇc a ukaž mi cestu zas!“ Skokem pˇreskoˇcil ohradu, nic nepomyslil na zradu; skoˇcil do výšky sáhu˚ pˇet jí však již venku nevidˇet: jenom po bílém obleku zablesklo se jest v útˇeku, a schrána její blízko dost -
21
11. Velhartice
nenadál se zlý její host! Stojít’ tu, stojí komora: nizouˇcké dvéˇre – závora; zavrzly dvéˇre za pannou a závora jí ochranou. Stavení skrovné, bez oken, mˇesíc lištami šeˇril jen; stavení pevné jako klec, a v nˇem na prknˇe – umrlec. Hoj! jak se venku zmáhá hluk, hrobových oblud mocný pluk; šumí a kolem klapají, a takto písenˇ skuhrají: „Tˇelu do hrobu pˇrísluší, bˇeda, kdos nedbal o duši!“
smiluj se v bídˇe nejvyšší! Ty mrtvý, nevstávej a lež; pán buh ˚ tˇe potˇeš – a mne též!“ A mrtvý zas se položiv, natáhnul údy jako dˇrív. A znova venku: buch, buch, buch! až pannˇe mizí zrak i sluch! „Vstávej, umrlˇce! hola, hou! a podej mi sem tu živou!“ Ach bˇeda, bˇeda dˇevˇceti! Umrlý vstává po tˇretí, a velké, kalné své oˇci na poloumrtvou otoˇcí.
A tu na dvéˇre: buch, buch, buch! burácí zvenˇcí její druh: „Vstávej, umrlˇce, nahoru, odstrˇc mi tam tu závoru!“
„Maria panno! pˇri mnˇe stuj, ˚ u syna svého oroduj! Nehodnˇe jsem tˇe prosila: ach odpust’, co jsem zhˇrešila! Maria, matko milosti! z té moci zlé mˇe vyprosti.“
A mrtvý oˇci otvírá, a mrtvý oˇci protírá, sbírá se, hlavu pozvedá, a pulkolem ˚ se ohlédá.
A slyš! tu právˇe nablízce kokrhá kohout ve vísce; a za ním, co ta dˇedina, všecka kohoutí družina.
„Bože svatý! raˇc pomoci, nedejž mne d’áblu do moci! Ty mrtvý lež a nevstávej, pán buh ˚ ti pokoj vˇecˇ ný dej!“
Tu mrtvý, jak se postavil, pádem se na zem povalil, a venku ticho – ani ruch: zmizel dav, i zlý její druh. -
A mrtvý hlavu položiv, zamhouˇril oˇci jako dˇrív. -
Ráno když lidé na mši jdou, v úžasu státi zustanou: ˚ hrob jeden dutý nahoˇre, panna v umrlˇcí komoˇre, a na kadiˇcké mohyle útržek z nové košile. -
A tu poznovu – buch, buch, buch! silnˇeji tluˇce její druh: „Vstávej, umrlˇce, nahoru, otevˇri mi svou komoru!“ A na ten hˇrmot a na ten hlas mrtvý se zdvíhá s prkna zas, a rámˇe ztuhlé namˇerˇ í tam, kde závora u dveˇrí. „Spas duši, Kriste Ježíši!
Romance o Karlu IV. Jan Neruda – Text básnˇe 22
Dobˇre ses, panno, radila, na boha že jsi myslila, a druha zlého odbyla! Bys byla jinak jednala, zle bysi byla skonala: tvé tˇelo bílé, spanilé, bylo by co ty košile!
11. Velhartice
Karel s Buškem z Vilhartic ted’ zasedli si k dubovému stolu — ti dva už pili mnohou cˇ íši spolu a zapˇeli si z plných plic. „Nuž dej sem zlaté cˇ iše, páže, a nalej vína — dolej výš — dnes, pane Bušku, cˇ ehos zvíš!“ král Karel vesel káže.
Pˇrec zase cˇ íši k ústum ˚ zdvih‘, a napiv se své velké dobré oˇci ted’ kradmo pˇres stul ˚ po soudruhu toˇcí, ten však je jako pˇena tich. Jen — aby marnˇe nezahálel — pan Bušek máˇcel zub a pysk a víno ku punebí ˚ tisk‘ a po jazyku válel.
„Zde po tom vínˇe, Bušku, slyš, domácí slunce naše vloni hrálo — ˇ tot’ první víno, které v Cechách zrálo — aj tedy vzhuru, ˚ pijme již!“ A pili — král však náhle prsknul — „To že je víno? tenhle kvas? vždyt’ kˇriví ústa, láme vaz!“ a zlostnˇe rukou mrsknul.
„Ba je to bída,“ dˇel zas král a rychle zavdal sobˇe vína znovu, tak rychle, jak by bránil zlému slovu; však kolem úst již úsmˇev hrál. „Mám žízní umˇrít? — na mou víru, Ty‘s oslep‘, páže — nevidíš, že pˇrede mnou je prázdná cˇ íš? — a dej mi dobrou míru!
„Eh — vezu révu z Burgund sem,“ král dál a dál si v zlosti svojí vede, „a takovouhle pelunˇ mnˇe z ní svede ta velebená cˇ eská zem! Jsem pˇresvˇedˇcen, když broskve vsadím, že sˇcesám trpké trnky s nich, a chceš-li klidit pustý smích, zde ruže ˚ sázet radím!
Pij, Bušku — již se nezarmut’ — a poslyš, co Ti král Tvuj ˚ moudrý praví: muj ˚ jazyk je jak známo vybíravý — a našel již v tom vínˇe chut’. Víš — zkoumat tˇreba, Bušku milý! to víno má svuj ˚ zvláštní ráz, zprv trpké, ale milé zas — my, myslím, se už vpili!“
Však jaká zemˇe — taky lid! vás kdyby uˇcit chtˇeli všichni svatí, ˇ zda všimnou si jich Ceši paliˇcatí — bud’ svatý rád, když není bit! Jak bych zde mlátil otep slámy! Necht’ chci co chci, za krátký cˇ as se všechno jinak zvrtne zas — mám já to bídu s vámi!“
„Nu vidíš, králi: tak náš lid! Má duši zvláštní — trochu drsná zdá se — však kvˇete po svém, v osobité kráse —“ ted’ pˇrerušil svuj ˚ náhle klid hned rozveselen Vilhartice — „ach pˇribliž k tomu lidu hled a pˇritiskneš svuj ˚ k nˇemu ret a neodtrhneš vice!“
23
11. Velhartice
divizna velkokvˇetá
24
koncentraˇcní tábor Terezín
11. Velhartice
Velhartice – mapa mˇest a vesnic: 1 – Velhartice, 2 – Hory Matky Boží, 3 – Stojanovice, 4 – Klatovy, 5 – Mokrosuky, 6 – Malonice, 7 – Jindˇrichovice (Sušice), 8 – Mlázovy, 9 – Kašovice, A – Hrádek u Sušice, B – Zdoun, ˇ C– Tedražice, D – Kunkovice, E – Horní Stankov, ˇ F – Nemilkov, G – Tajanov
25
11. Velhartice
Velhartice – mapa kostelu˚ a kaplí: 1 – kostel sv. Maˇrí Magdaleny ve Velharticích, 2 – kostel Jména Panny Marie v Horách Matky Boží, 3 – kostel sv. Vavˇrince ve Zdouni 26
Rejstˇrík
27
Rejstˇrík
Štˇech, Karel, 16 Žižka z Trocnova, Jan, 6, 15 rˇ ebˇríˇcek obecný, 1 šindel, 7, 13
Hálek, Vítˇezslav, 8 Hervík z Degenberka, 4 Homér, 4 Horní Stankov, ˇ 16 Hory Matky Boží, 10, 12 Hrádek u Sušice, 13, 16 hrad Velhartice, 2, 4, 8 Hynek starší z Dubé, 6
Aleš, Mikoláš, 13, 18 arkády, 13 Borek, 8 Brdlík, Václav, 8 Bušek z Velhartic, 4
jalovec, 8, 12 Jan z Hradce, 6 Jan z Velhartic, 4 Jindˇrichuv ˚ Hradec, 6 Jindˇrichovice (Sušice), 13 Jirásek, Alois, 8
couk, 7 Desfoursová, Adelaida, 2 divizna velkokvˇetá, 13 Dobˇríš, 10 don Baltazar de Maradas, 7 don Martin de Hoef Huerta, 7
Kurec, ˚ Martin, 10 Kašovice, 13 kanovník, 4 Karlštejn, 6 Kateˇrina z Perglasu, 6 Klatovy, 12 Klicpera, Ivan, 6
Erben, Karel Jaromír, 2 foliant, 8 fraucimor, 4 28
ˇ REJSTRÍK
komtesa, 2 koncentraˇcní tábor Terezín, 16 Kosler, Matyáš Benjamin, 2 kostel Jména Panny Marie v Horách Matky Boží, 13 kostel Narození Panny Marie ve Velharticích, 7 kostel sv. Maˇrí Magdaleny ve Velharticích, 2 kostel sv. Vavˇrince ve Zdouni, 15 Kunkovice, 16 Kvapil, Jaroslav, 8 lípa, 13 Lada, Josef, 18 Malonice, 13, 16 Menhart z Hradce, 6 metlice trsnatá, 1 Mlázovy, 13 Mokrosuky, 13 myrta obecná, 2 Nemilkov, 16 Neruda, Jan, 4, 8 Novalis, 2 O cˇ em vím, 8 olše lepkavá, 7, 12 Oldˇrich II. z Rožmberka, 6 Oldˇrich z Hradce, 6 Ostružná, 7, 10, 12 písmák, 8 Pˇríbˇenice, 6 Paris, 4 Perglas z Perglasu, Vácslav Otakar, 6
ˇ REJSTRÍK
Pergler z Perglasu, Volf Gothard, 15 Poláˇcek, Karel, 16 Pravda, František, 8, 15, 16 Preissová, Gabriela, 10 purkrabí, 6 Purkynˇe, Jan Evangelista, 2 Rabí, 6, 15 Romance o Karlu IV., 4 rula, 2 sanktuarium, 7 sejp, 7 silenka nadmutá, 13 Stojanovice, 10 Svatební košile, 2 synagoga ve Velharticích, 12 túje západní, 2 tˇríslo, 7 Tajanov, 16 tavolník, 12 Tedražice, 15 topol, 8, 16 trnka obecná, 13 tvrz Kašovice, 13 Vítkovci, 6 Vácslav z Vartemberka, 6 Velhartice, 1, 4, 6, 8, 12, 15, 16 Velhartický, Adolf, 10 Vodolenka, 6 Votava, František, 10 Vrchlický, Jaroslav, 8 Werich, Jan, 12 Werichova chata u Velhartic, 10 29
ˇ REJSTRÍK
zámek Blatná, 2 zámek Hrádek u Sušice, 15 Zdenˇek Lev z Rožmitálu, 12 Zdoun, ˇ 15
30
ˇ REJSTRÍK
