Kapitola 1
„Dej na mě, měly bychom ho přivázat ke kůlu do mraveniště a pomazat ho medem.“ Amanda Devereauxová se Seleninu návrhu zasmála. Ať už se přihodilo cokoliv, starší sestra ji vždycky dokázala pobavit. Právě proto teď, za chladného nedělního odpoledne, seděla u Selenina stánku na Jackson Square, místo aby ležela v posteli s peřinou přetaženou přes hlavu. Amanda, stále pobavená představou milionů mravenců zakusujících se do Cliffova tvarohovitého těla, přelétla očima po davech turistů, jež proudily známým neworleanským náměstím dokonce i za pošmourného listopadového dne. Zatímco se z kavárny Cafe du Monde linula vůně horké cikorkové kávy a beignetů, jen o pár metrů dál projížděla auta. Mraky a obloha měly tísnivě šedivou barvu souznící s Amandinou zasmušilou náladou. Většina pouličních prodejců z Jackson Square během zimy svá místa opustila, Selena však považovala svůj spiritistický stánek za jeden ze skvostů New Orleans, o nic méně významný než katedrála svatého Ludvíka přímo za ním. A že to tedy byl skvost… Levný karetní stolek maskoval přehoz ze silné nachové látky, na niž jejich matka vyšila „jedinečné“ zaklínadlo známé pouze jejich rodině. 9
S h e r r i ly n K e n y o n ová
Madame Selene, známá také jako Měsíční paní, seděla za ním, oblečená do splývavé zelené semišové sukně, tmavě fialového pleteného svetru a velkého černo-stříbrného kabátu. Selenin zvláštní úbor ostře kontrastoval s Amandinými vybledlými džínami, růžovým svetrem s copánkovým vzorem a béžovou lyžařskou bundou. Amanda se vždycky oblékala nenápadně. Na rozdíl od své okázalé rodiny nerada přitahovala pozornost. Raději zůstávala skrytá v davu. „S chlapy jsem skončila,“ prohlásila Amanda. „Cliff, to byl poslední důkaz, že to nikam nevede. Už se mi nechce takhle plýtvat časem a energií. Odteď se budu věnovat výhradně účetnictví.“ Selena, která právě míchala své tarotové karty, znechuceně ohrnula rty. „Účetnictví? Víš jistě, že tě v porodnici nevyměnili?“ Amanda se pousmála. „Někdy si myslím, že ano. Jen doufám, že si pro mě má rodina přijde dřív, než se tou vaší potrhlostí nakazím.“ Selena se ušklíbla a začala vykládat tarotový pasiáns. „Víš, co je tvůj problém?“ „Jsem moc prudérní a upjatá,“ odpověděla Amanda slovy, která od své matky a osmi sester slýchávala nejčastěji. „Jistě, to taky. Ale spíš jsem chtěla říct, že by ses měla poohlédnout jinde. Přestat se zajímat o ty nudné kravaťáky, co doma mámě brečí, jak je zklamal život. Ty si, sestřičko, potřebuješ užít s chlapem, který ti dokáže zrychlit tep. S někým divokým a bezstarostným.“ „S někým, jako je Bill?“ zeptala se s úsměvem Amanda. Vzpomněla si totiž na Selenina manžela, který byl ještě upjatější než ona sama. Selena zavrtěla hlavou. „To je něco úplně jiného. Z nás dvou jsem ta divoká a bezstarostná já. Zachraňuju ho před jeho vlastní nudností. Právě proto se k sobě skvěle hodíme. 10
n o č n í rozko š e
Doplňujeme se. Tobě ten správný protipól chybí. Ty a tvoje známosti, to je přímo koncentrát nudy.“ „Hele, mám nudné chlapy ráda. Jsou spolehliví a nemusím se bát, že je ovládne testosteron. Jsem zkrátka hodná holka skrz naskrz.“ Selena si pohrdavě odfrkla, zatímco dál překládala karty. „Tak mám dojem, že potřebuješ pár sezení s Grace.“ Amanda se zašklebila. „Sexuoložka provdaná za řeckého sexuálního otroka, kterého si vykouzlila z knížky, ta mi ohledně randění jistě poradí. Vážně ne, dík.“ Navzdory tónu oněch slov měla Amanda Grace Alexanderovou doopravdy ráda. Na rozdíl od ostatních Seleniných kamarádek, většinou notně potrhlých, stála Grace vždy nohama pevně na zemi a byla příjemně normální. „Jak se vlastně má?“ „Dobře. Niklos začal před dvěma dny chodit a teď je ho všude plno.“ Amanda se při pomyšlení na rozkošné plavovlasé batole a jeho sestřičku-dvojče usmála. Vždycky ji potěšilo, když ji Grace a Julian požádali o hlídání. „Kdy se má narodit to další?“ „Prvního března.“ „Určitě se už oba moc těší,“ poznamenala Amanda a pocítila nepatrné bodnutí závisti. Vždycky toužila po domě plném dětí, ale v šestadvaceti letech už její vyhlídky vypadaly nevalně. Zvlášť když nemohla najít muže ochotného zplodit děti s ženou pocházející z rodiny plné bláznů. „Tak mě napadá,“ prohodila Selena a vrhla na Amandu onen zkoumavý pohled, pod kterým se její sestra vždycky přikrčila, „Julian má bratra, který byl taky zaklet do knihy. Mohla bys zkusit –“ „Děkuju pěkně, ale nechci! Pokud jsi na to náhodou zapomněla, tak právě já všechny tyhle paranormální věci nesnáším. Chci obyčejného, hodného muže, ne nějakého démona.“ 11
S h e r r i ly n K e n y o n o vá
„Priapos je řecký bůh, žádný démon.“ „To je prašť jako uhoď. Věř mi, užila jsem si toho víc než dost, když jsem ještě bydlela doma a vás devět pořád mumlalo nějaká zaklínadla a provádělo hokusy pokusy. Chci žít normální život.“ „Normální neboli nudný.“ „Co ty víš? Tak si to zkus.“ Selena se zasmála. „Jednoho dne, sestřičko, ti nezbude než přijmout i tu druhou polovinu svého já.“ Amanda však její slova nebrala vážně. V myšlenkách se znova vrátila ke svému bývalému snoubenci. Vážně si myslela, že Cliff je pro ni ten pravý. Hodný, tichý, nenápadný úředník byl přesně její typ. Pak se ovšem seznámil s její rodinou. Hrůza! Celých šest měsíců to setkání odkládala, protože věděla, jak to dopadne. On však stále naléhal a Amanda se nakonec podvolila. Zavřela oči a otřásla se, neboť si vzpomněla na Tabithu, své dvojče. Ta mu přišla otevřít oblečená do gotických šatů, v nichž obvykle vyrážela na lov nemrtvých. K úboru patřila kuše, kterou mu samozřejmě musela předvést, a celá sbírka vrhacích hvězdic. „Tahle je vážně dobrá. S ní uřízneš upírovi hlavu na víc než dvě stě padesát metrů.“ Jako by to nestačilo, matka a tři Amandiny starší sestry v kuchyni právě pro Tabithu vymýšlely ochranné kouzlo. To nejhorší ovšem přišlo poté, co se Cliff omylem napil z Tabithina hrnku. Byl v něm její posilující elixír z kyselého mléka, tabaska, vaječných žloutků a čajových lístků. Zvracel víc než hodinu. Pak ji Cliff odvezl domů. „Nemůžu se oženit s ženou, která pochází z takové rodiny,“ řekl, když mu vracela zásnubní prsten. „Dobrý bože, co kdybychom měli děti? Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby něco z toho pochytily?“ 12
N O Č N Í RO Z KO Š E
Amanda zaklonila hlavu vzad. Ještě teď by je za ten trapas nejraději zabila. Bylo to snad příliš chtít po nich, aby se aspoň u jedné večeře chovaly normálně? Proč, proč jen se nemohla narodit do normální rodiny, kde nikdo nevěří na duchy, skřety, démony a čarodějnice? Nemluvě o tom, že dvě z jejích sester ještě pořád věřily na Santa Clause! Jak jen mohl její naprosto normální otec v takovém blázinci vydržet? Za tu trpělivost by ho měli prohlásit za svatého. „Ahoj, holky!“ Amanda otevřela oči a spatřila přicházet Tabithu. No bezva! Co přijde dál? Srážka s autobusem? Tenhle den je čím dál tím lepší. Měla sice své jednovaječné dvojče ráda, ale právě teď si přála, aby se Tabithě přihodilo něco opravdu ošklivého. Tabitha byla jako obvykle celá v černém. Černé kožené kalhoty, rolák a dlouhý černý kožený kabát. Husté, vlnité, tmavě kaštanové vlasy měla stažené do dlouhého ohonu, světle modré oči jí zářily a tváře hořely, jak kráčela svižným krokem. Ale ne, byla zase na lovu! Amanda si povzdychla. Nechápala, jak mohou pocházet z jediného vajíčka. Tabitha sáhla do kapsy kabátu, vytáhla útržek papíru a položila ho na stolek před Selenu. „Potřebuju tvůj odborný názor. Je to řecky, že?“ Aniž odpověděla, odložila Selena karty a pečlivě si papírek prohlédla. Zamračila se. „Kde jsi k tomu přišla?“ „Měl ho na sobě upír, co jsme ho dostali včera v noci. Co tam stojí?“ „‚Noční lovec je blízko. Desiderius nechť se chystá.‘“ Tabitha v zamyšlení strčila ruce do kapes. „Tušíš, co to znamená?“ 13
S h e r r i ly n K e n y o n o vá
Selena pokrčila rameny a vrátila lístek Tabithě. „O žádném nočním lovci ani Desideriovi jsem nikdy neslyšela.“ „Eric tvrdí, že ‚noční lovec‘ je krycí název pro jednoho z nás. Co myslíš?“ naléhala Tabitha. To Amandě stačilo. Bože, jak jen nesnášela ty jejich okultní žvásty o upírech a démonech! Proč nemůžou konečně dospět a žít v normálním světě? „Víš co,“ prohlásila Amanda a vstala. „Stavím se později.“ Chystala se odejít, ale Tabitha ji popadla za ruku. „Ale no tak, snad se ještě nezlobíš kvůli Cliffovi?“ „Jasně že jo. Vím, že jste to udělaly schválně.“ Tabitha ji pustila. Skutečnost, že připravila sestru o snoubence, ji zjevně nijak netrápila. „Udělaly jsme to pro tvé dobro.“ „No samozřejmě, jak jinak?“ Amanda roztáhla rty do zářivého úsměvu. „Díky, že se o mě tak staráte. A což takhle mi vypíchnout oko? Jen tak, aby byla nějaká legrace?“ „Ale no tak, Mandy,“ pronesla Tabitha s roztomilým výrazem, který na otce vždycky platil. Na Amandu tím však nezapůsobila, jen ji naštvala ještě víc. „Chápu, že se ti nelíbilo, co jsme udělaly, ale pořád nás máš ráda. A nemůžeš si vzít nějakého upjatého blbce, který nedokáže přijmout to, co máme všechny společné.“ „My?“ vydechla Amanda nevěřícně. „Mě do toho blázince laskavě nezatahuj. Já jsem nositelkou recesivního genu normálnosti. A vy ostatní jste –“ „Tabby!“ Amanda zmlkla, protože k nim mířil Tabithin přítel. Eric St. James, vyznavač gotického stylu, byl jen o pár centi metrů vyšší než ony dvě, jelikož však obě měřily metr pěta sedmdesát, nebylo na tom nic zvláštního. Krátkou černou kštici, v níž zářil pramen nabarvený na fialovo, měl natuženou do bodlinek. Byl by velmi přitažlivý, jen kdyby nenosil piercing a dokázal si najít a udržet stálou práci. 14
N O Č N Í RO Z KO Š E
A taky kdyby nechal lovení upírů. Proboha! „Gary padl na stopu té smečky upírů,“ vyhrkl. „Pokusíme se je dostat, než se setmí. Jsi připravená?“ Amanda zakoulela očima tak, že se jí div neobrátily dovnitř hlavy. „Jednou omylem zabijete člověka, co si na upíra jen hraje. Pamatuješ, jak jste se tuhle vrhli na ty fanoušky Anne Riceové?“ Eric se ušklíbl. „Nikomu se nic nestalo a turistům se to líbilo.“ Tabitha se obrátila k Seleně. „Mohla bys pro mě něco udělat? Zkus prosím zapátrat, jestli něco najdeš o tom Desideriovi a Nočním lovci.“ „Ale Tabby, kolikrát ti mám říkat, ať se na to vykašleš?“ ozval se podrážděně Eric. „Upíři si s námi jen tak hrají. ‚Noční lovec‘ je jen strašidelně znějící název, který neznamená vůbec nic.“ Selena a Tabitha si ho nevšímaly. „Jasně,“ přikývla Selena. „Ale nejspíš bude lepší zeptat se Garyho.“ Eric podrážděně zafuněl. „Gary prý o tom taky nikdy neslyšel.“ Naštvaně se podíval na Tabithu. „Takže to neznamená vůbec nic.“ Tabitha setřásla jeho ruku z ramene a dál ho ignorovala. „Je to psané řecky. Napadlo mě, že by tomu mohl rozumět některý z tvých přátel, co učí na univerzitě.“ Selena přikývla. „Až dneska půjdu za Grace, zeptám se Juliana.“ „Díky.“ Tabitha se otočila zpátky k Amandě. „Na Cliffa už nemysli. Vím o jednom chlápkovi, co se k tobě skvěle hodí. Poznala jsem ho před pár týdny.“ „Panebože,“ vyjekla Amanda. „Hlavně mi už nedomlouvej žádné rande naslepo. Ještě jsem se nevzpamatovala z toho posledního, a to už to budou čtyři roky.“ Selena se zasmála. „To byl ten zápasník s aligátory?“ 15
S h e r r i ly n K e n y o n o vá
„Ano,“ kývla Amanda. „Krokodýl Mitch, který se mě pokoušel předhodit svému miláčkovi, Velké Martě.“ Tabitha si odfrkla. „Ale jdi. Jen se ti snažil ukázat, čím se živí.“ „Víš co? Až ti Eric strčí hlavu do aligátora, pak si něco říkej. Do té doby jsem to já, kdo ví, jak krokodýlům smrdí z tlamy, a já trvám na tom, že Mitchovi šlo jen o levné krme ní.“ Tabitha na ni vyplázla jazyk, popadla Erika za ruku a svižně vyrazili ulicí. Amanda si třela čelo a pozorovala, jak na sebe ti dva vrhají zamilované pohledy dokazující, že každý si někoho najde, i ten největší exot. Bohužel, jí samotné se to pořád nějak nedařilo. „Jdu se litovat domů.“ „Poslyš,“ nadhodila Selena, dřív než se Amanda stihla doopravdy zvednout. „Co kdybych zrušila tu návštěvu u Grace? Mohly bychom spolu někam vyrazit a dát si na Cliffovu počest symbolický páreček.“ Amanda se při té představě vděčně usmála. Žádný div, že na své rodině lpěla. Navzdory chaosu a zmatku to byly dobré duše, kterým na ní záleželo. „Ne, dík. Párky si můžu ohřát i doma. Kromě toho Tabithu by nejspíš kleplo, kdyby ses Juliana nevyptala na toho jejího Nočního lovce.“ „Dobrá, ale kdyby sis to rozmyslela, dej vědět. A když už budeš doma, zavolej Tiyaně. Mohla by uřknout Cliffův penis, aby se mu scvrkl.“ Amanda se zasmála. V určitých chvílích se docela hodilo mít za starší sestru velekněžku vúdú. „Věř mi, o moc víc už by to nešlo.“ Mrkla na Selenu. „Zatím.“ Zvonění telefonu Amandu vytrhlo z podvečerního snění tak prudce, až nadskočila. Odložila knihu a zvedla sluchátko. Byla to Tabitha. 16
N O Č N Í RO Z KO Š E
„Ahoj, ségra. Mohla bys zajít ke mně domů a vyvenčit Terminátora?“ Amanda zaskřípala zuby, neboť tuto žádost slýchávala nejméně dvakrát do týdne. „Ale Tabby! Proč jsi ho nevyvenčila ty?“ „Nevěděla jsem, že budeme pryč tak dlouho. Prosím! Když s ním nepůjdeš, natruc se mi vyčůrá do postele.“ „Víš, Tabby, mám svůj život.“ „Jasně, jen čirou náhodou právě teď sedíš sama na gauči začtená do posledního románku Kinley MacGregorové a hltáš čokoládové pralinky, jako by měl nastat konec světa.“ Amanda pozvedla obočí a její pohled sklouzl po závějích papírků od čokoládových bonbonů a výtisku Rytíře mnoha srdcí položeném na kraji konferenčního stolku. Sakra, tohle na své sestře nesnášela. „Ale no tak,“ žebronila Tabitha. „Na tvého dalšího přítele už budu milá.“ Amanda si povzdechla, neboť věděla, že svým sestrám nedokáže nic odmítnout. Byla to její největší slabina. „Ještě že bydlíš jen kousek ode mě, jinak bych tě za tohle už zabila.“ „Já vím. Taky tě mám moc ráda.“ Amanda s temným zavrčením zavěsila a vrhla toužebný pohled na knihu. Zatraceně, právě se do ní začetla. Povzdychla si. No nevadí, aspoň bude mít na pár minut společnost. Terminátor, výjimečně ošklivý pitbull, byl momentálně jediný příslušník mužského pohlaví, kterého dokázala snést ve své blízkosti. Popadla svou béžovou lyžařskou bundu pohozenou na křesle a vyšla ven předním vchodem. Tabitha bydlela jen o dva bloky dál a Amanda neměla chuť sedat za volant, přestože noc byla obzvlášť tmavá a studená. Navlékla si rukavice, vykročila po chodníku a v duchu zalitovala, že u ní není Cliff, aby ten úkol vzal na sebe. Ani 17
S h e r r i ly n K e n y o n ová
by nedokázala spočítat, kolikrát ho uprosila, aby se cestou domů stavil u Tabithy a Terminátora vypustil. Právě ve chvíli, kdy její myšlenky poprvé po několika hodinách zabloudily ke Cliffovi, zakopla o prasklou dlaždici. Jestli ji na jejich rozchodu něco doopravdy štvalo, pak to byl fakt, že jí nechyběl. Ne doopravdy. Chyběl jí někdo pro noční povídání. Parťák pro sledování televize, ale nemohla upřímně říct, že by jí chyběl on. A právě z toho jí bylo smutno nejvíce. Nemít svou potrhlou rodinu, mohla si ho doopravdy vzít a až pak zjistit, že ho vlastně nemiluje. Pomyšlení, které mrazilo víc než poryvy ledového listopadového větru. Zapudila myšlenky na Cliffa a soustředila se na své okolí. O půl deváté byla ulice překvapivě tichá, dokonce i na nedělní večer. Ve většině domů, kolem kterých kráčela po starém křivolakém chodníku lemovaném auty, se svítilo. Všechno bylo normální, přesto to působilo strašidelně. Záře měsíčního srpku vysoko na nebi vytvářela kolem Amandy křivolaké stíny. Každou chvíli k ní vítr donesl slabý zvuk smíchu nebo útržky hlasů. Byla to noc jako stvořená pro rejdy temných sil – „Vari z mé hlavy!“ řekla nahlas. Proboha! Teď už tím Tabitha nakazila i ji! A co dál? Co když se příště vzpamatuje kdesi uprostřed bažiny, kde bude se sestrami hledat aligátory a byliny pro kouzla vúdú? Při tom pomyšlení se otřásla. V tu chvíli stála před strašidelně vyhlížejícím domem, který si Tabitha pronajala společně s kamarádkou. Domek s křiklavou nachovou omítkou patřil k těm nejmenším v ulici. Amandu udivovalo, že si na jeho ošklivou barvu nikdo ze sousedství nestěžoval. Tab by se samozřejmě líbila, neboť značně usnadňovala popis cesty. 18
