Kancelář CZELO - Záznam jednání Jméno:
Anna Vosečková, Jan Famfule
S kým: Název akce
Bruegel: Manufacturing Europe’s future
Datum:
2. 10. 2013
Kde:
Bibliotheque Solvay, Brusel
Zapsal
JF
Dne 2. října 2013 se v knihovně Salvoy v Bruselu, u příležitosti 150 letého výročí jejího založení, konalo slavnostní uvedení publikace bruselského think-tanku Bruegel s názvem „Manufacturing Europe’s future.” Na začátku účastníky přivítal Geoff Meade, editor Press Association a uvedl hlavního řečníka, profesorku Katolické univerzity v Leuvenu a vedoucí pracovnici Bruegelu, Reinhildu Vuegelers, která ve své prezentaci shrnula hlavní body a témata publikace, jejíž byla editorkou: Průmyslová politika se v Evropě opět dostala na stůl. Tato prezentace poskytne trendy a důkazy. 1) Průmyslová výroba je stále důležitá pro jednotlivé ekonomiky EU, ale její přínosy se mění. Zaměstnanost ve výrobě a podíl výroby na celkovém HDP v EU dlouhodobě klesá a nyní představuje okolo 15 % přidané hodnoty a 14 % celkové zaměstnanosti. Navzdory těmto nízkým mírám a stabilnímu poklesu, výroba stále hraje důležitou roli v evropském hospodářství, přičemž významně přispívá k exportu (67 %), VaV (65 %) a růstu produktivity. Největší přínos výroby v Evropě exituje skrze vnější konkurenceschopnost (posun směrem k aktivitám s vyšší přidanou hodnotou) a vyšší růst produktivity (zvláště v porovnání s růstem produktivity v sektoru služeb). Tyto trendy a charakteristiky průmyslové výroby nejsou pouze evropskou specialitou, nýbrž projevují se ve všech západních ekonomikách, zvláště pak v USA. Část ztráty přidané hodnoty ve výrobě je připisována nástupu nových trhů, především Číně, která se stala největší výrobní ekonomikou. Podíl EU na světové výrobě klesl z 30 % v roce 2003 na 23 % v roce 2010. V rámci EU jsou pak nejdůležitějšími přispěvateli k přidané hodnotě ve výrobě Německo, Itálie, Francie a Británie. Odlišné trendy v různých zemích EU korelují s odlišnými úrovněmi rozvoje. Nejsilnější relativní pokles a zároveň nejnižší celkové míry zaměstnanosti ve výrobě zaznamenaly státy EU15, zatímco země Střední a Východní Evropy (a Portugalsko) zaznamenaly nižší pokles a stále si ve výrobě udržují vyšší podíl zaměstnanosti. Zajímavostí je, že zcela nejmenší relativní pokles a nejvyšší zaměstnanost ve výrobě měla ve sledovaném období (1995-2009) Česká republika (viz graf č. 6 na str. 13 v publikaci). Pokles zaměstnanosti ve výrobě napříč EU lze vysvětlit kombinací 3 faktorů: - důsledky zvýšené produktivity (úspora pracovní síly) - důsledky obchodu (posun směrem k zemím s nízkými náklady) - důsledky poptávky (pokles v poptávce po průmyslovém zboží relativně ke službám) Hlavní hnací silou růstu produktivity ve výrobě jsou inovace a VaV. Sektor výroby nadále čítá nejvíce soukromých investic do VaV. Např. v USA a Japonsku je výroba 5 krát více „výzkumně intenzivní“ (poměr mezi výdaji na VaV a přidanou hodnotou), než ostatní sektory ekonomiky.
V Evropě je tomu podobně, s výjimkou Itálie a Španělska, které jsou významně méně výzkumně intenzivní, než ostatní ekonomiky (viz graf č. 8 na str. 18). Vysoké míry produktivity, jež se zakládají na vysoké intenzitě VaV, dovolují výrobnímu sektoru udržovat vysoké mzdy. Průměrné ohodnocení zaměstnance se v tomto sektoru pohybuje výše, než je průměr ekonomiky. V Evropě konkrétně je to o 20 % výše, a významně se tak děje především v Německu a Rakousku. To ilustruje posun těchto zemí směrem k menšímu počtu, ale zato vyšší kvalifikaci pracovních míst, která jsou více produktivní a lépe placená. Tento vzor naopak nekopíruje Francie a Itálie, zatímco ve Španělsku, Irsku, Maďarsku a Řecku pracovní ohodnocení ve výrobě dokonce pokleslo. Vysoká produktivita je extrémně důležitá především pro země s vysokými náklady práce, které musí soupeřit se zeměmi s nízkými náklady práce. Hodinová mzda ve výrobě se značně liší napříč Evropou (viz graf č. 10), přičemž nejniží je v Estonsku a Portugalsku, zatímco nejvyšší v Německu a Spojeném království. Korelace mezi poklesem výroby a vzestupem služeb bývá považována za důkaz, že tyto dva sektory jsou naprostými soupeři: růst poptávky po službách je považován za důvod klesající poptávky po zboží zpracovatelského průmyslu, zatímco větší poptávka po pracovní síle v oblasti služeb vytlačuje pracovníky z výroby. Nicméně tento vztah je daleko složitější. Existuje pojem „servitizace“ výroby, který poukazuje na situaci, kdy se hranice mezi výrobou a službami se stírá. Výrobní podniky dělají více, než jen vyrábí produkty. Firmy poskytují také „řešení“ potřeb zákazníků. Jimi poskytnuté služby mohou být buď explicitní (např. před a po-prodejní servis) a/nebo zabudované v řešení (např. projektová činnost). Samotná výrobní fáze v hodnotovém řetězci průmyslového zboží pak může být stále méně stěžejní složkou procesu tvorby přidané hodnoty (viz graf č. 16). 2) Průmyslová výroba se stále více integruje v rámci globálních a evropských hodnotových řetězců Jako důsledek rozptýlení činností v rámci hodnotového řetězce po celém světe se výroba stále více organizuje v rámci tzv. globálních hodnotových řetězců. Hodnotový řetězec zahrnuje široké spektrum aktivit, které firmy vykonají za účelem dodání zboží na trh, od konceptu až po finální použití (design, produkce, marketing a distribuce). Tyto aktivity mohou být vykonávány jednou společností, nebo se rozdělit mezi více (dodavatelských) firem. Mnoho společností již rozbilo svůj vlastní hodnotový řetězec a outsourcovalo jeho části externím partnerům a offshore produkcím v cizích zemích – proto pojem „globální hodnotový řetězec“ (Global Value Chains, GVCs). Účast v GVCs dovoluje firmám a zemím vybudovat udržitelnou konkurenceschopnou pozici, a to zvláště, pokud ji doprovází inovační kapacity (benefit společné vyšší produktivity). Zejména nadnárodní firmy tohoto fenoménu efektivně využívají. Avšak pouze malý počet malých a středně velkých podniků (SMEs) je intenzivně zapojen do GVCs. Malé firmy čato dodávají meziprodukty exportním firmám ve své zemi a jsou tak relativně více integrovány do domácích hodnotových řetězců. Malá velikost těmto firmám neumožňuje masivně investovat do VaV, do školení zaměstnanců a plnění vysokých požadavků na kvalitu produktů. Nicméně SMEs mají nyní nové příležitosti, aby rozšířily své podnikání za hranice do GVCs (OECD, 2006). Dodavatelská základna automobilového průmyslu se zglobalizovala, což vyvolalo rapidní internacionalizaci malých firem, které se staly klíčovými dodavateli. EU27 jako celek má nejnižší míru participace v GVCs (30 %) z 57 sledovanbých ekonomik. Pokud se však díváme na členské státy EU jednotlivě, participace v GVCs je výrazně vyšší, přičemž v rámci dodávání/využivání meziproduktů vykazují menší země větší „backward“ participaci a větší země (Německo, Francie, UK) relativně vyšší „forward“ participaci. Tento zásadní rozdíl mezi
EU27 a jednotlivými členskými státy potvrzuje existenci významných GVC vazeb v rámci EU. Celkově jsou země EU silně integrovány do evropských hodnotových řetězců koncentrovaných okolo původní EU15 (s Německem jako ústředním hráčem). Regionální charakter GVCs je patrný i v jiných částech světa. Např. země NAFTA jsou silně orienotvány na USA. Silná regionální koncentrace je výsledkem vzdálenosti a obchodních nákladů (ačkoliv transportní náklady neustále klesají, pořád hrají důležitou roli). 3) Ceny energie ovlivňují konkurenceschopnost
sektorální
specializaci
země,
ale
nikoli
její
exportní
Vysoké ceny energie vyvolávají obavy, zda jimi neutrpí konkurenceschopnost evropské výroby. Ceny zemního plynu a elektřiny v Evropě se mezi lety 1990 a 2012 pro průmyslové odběratele několikanásobně zvýšily. USA zaznamenaly pouze nesrovnatelně menší nárůst. V roce 1990 byly evropské ceny elektřiny o 35 % vyšší, než v USA, zatímco v roce 2012 to bylo o více než 120 %. Nicméně k agregátním číslům musí být přistupováno obezřetně, neboť existují značné rozdíly mezi jednotlivými státy, a to jak v Americe, tak v EU. Jaké politiky je tedy potřeba zvolit, abychom „vyrobili“ v Evropě růst? Hlavní cíl by měl být učinit z Evropy atraktivní místo pro výrobní firmy s unikátními inovačními kapacitami a zapojené do efektivních GVCs. Tyto firmy exitují ve všech hospodářských sektorech a aktivitách v rámci hodnottových řetězců. Jednotný trh a politika hospodářské soutěžě jsou zde hlavními nástroji. Hlavní úkoly jsou: - přístup k rozsáhlým, otevřeným a vzájemně propojeným trhům s produkty - přístup k efektivním podpůrným službám (supporting-services) - přístup k specifickým dovednostem a inovačním kapacitám - přístup k (levné) energii skrze efektivní jednotný trh s energiemi - přístup k financování pro malé a nové firmy, které chtějí na světových trzích prosadit své nápady a nové inovativní produkty Celá studie je ke stažení ve formátu PDF na této adrese: http://www.bruegel.org/publications/publication-detail/view/795/ Geoff Meade poděkoval Reinhildě za prezentaci a vybídl 4 přítomné panelisty ke krátkým komentářům a následné diskuzi s publikem. -
Antonio Tajani, vice-prezident Evropské komise, komisař pro průmysl a podnikání Jean-Pierre Clamadieu, generální ředitel společnosti Solvay André Sapir, vedoucí pracovník Bruegelu a profesor na ULB Philippe Lamberts, poslanec Evropského parlamentu
Antonio Tajani (Evropská komise): Kniha je velice zajímavá. Vztahuje se k oblasti, která bude probírána na schůzi Komise v listopadu. Zásadním nástrojem je zde fiskální kompakt, ale je třeba se zaměřit na boj proti současné ekonomické krizi. Potřebujeme více reálné ekonomiky, vybudouvat lepší vztah mezi sektorem finančních služeb a jednotným trhem. Důležitý je přístup k financování pro nové firmy, ale i pro VaV. Bez kvalitního výzkumu nebude možné soupeřit na globální úrovni. Potřebujeme více rizikového kapitálu (venture capital), jako v USA. V Komisi se nyní pracuje na novém balíčku,
který poskytne financování reálné ekonomice. Potřebujeme také vnitřní energetický trh. Dnešní ceny energie jsou skandální (zvláště v porovnání s USA nebo Japonskem). Musíme prozkoumat možnosti pro břidlicový plyn a postupovat kupředu k větší internacionalizaci. Potřebujeme strategii, jak přenést firmy a společnoti do nové éry. Potřebujeme silnější strategii pro zelenou ekonomiku. Existují zde však rizika v podobě delokalizace, změny klimatu aj. Zelená ekonomika je prvním krokem. Druhý krok zahrnuje větší investice, odbourání byrokracie, reformy, vybudování vhodnějšího prostředí. Důraz musí být vždy kladen na kvalitu. Nesmíme zapomínat ani na turismus, což je důležitý hospodářský sektor. Musíme do Evropy přilákat více turistů. Nakonec, pokud máme fiskální kompakt, měli bychom mít i průmyslový kompakt. Jean-Pierre Clamadieu (CEO of Solvay): Souhlasí, internacionalizace je velmi důležitá. Není to o tom, že si řekneme „pojďme investovat do nízkých nákladů.“ Potřebujeme efektivní řetězce, služby i VaV. Evropa má dobrou pozici v automobilovém průmyslu, dopravě, technologiích, vybavení a dále obhajuje vedoucí pozici v globálním průmyslu. Nesmíme polevovat, a to ani pokud tuto vedoucí roli ztratíme. Klíčové věci, které potřebujeme, jsou následující: - energie – klíčové pro všechny sektory, divergence napříč Evropou v přístupu k energiím - flexibilita – schopnost rychle se přesunovat od jednoho řešení k druhému - více Evropy – potřeba více integrovat evropské politiky, jak je možné, že stále nemáme dokončený jednotný trh? André Sapir (Bruegel, ULB): Naprosto souhlasí s předchozími řečníky. Má 3 poznámky. Kontext: Je nezbytné, aby evropský průmysl myslel v kontextu globalizace. Pokud vytváříme nové politiky a strategie (na úrovni podniků i státní administrativy), musíme si být vědomi, že jednáme v globální éře. Role sektorů versus role jednotlivých činností: Tady se liší od předchozích řečníků. Všechny sektory neznamená všechny aktivity. Např. v textilním průmyslu existuje mnoho vstupů z jiných sektorů. Firmy posouvají své portfolio v rámci sektoru. Aktivity se mohou geograficky outsourcovat, ale myslet musíme v rámci těchto aktivit, nikoli sektorů. V této souvislosti se musíme zamyslet, jak zajistit, aby byla Evropa atraktivním místem. V Evropě je vysoký životní standard, vypláceny vysoké mzdy. Jednotný trh je jediným zdrojem evropské konkurenceschopnosti a přesto po 30 letech stále není dokončen, musíme postupovat mnohem rychleji. V tomto světě na nás nikdo čekat nebude. Sektory: potřebujeme vůbec sektorální politiku? Ne, potřebujeme takové politiky, které motivují firmy k vyvýjení činnosti. Severský (sociální) model: Tento model kombinuje flexibilitu a zabezpečení/jitotu (security). Ale evropští voliči volí pouze jistotu. Přitom hlavní není více jsitoty, ale lepší jistota, a to je průmyslová politika, kterou potřebuje. Philippe Lamberts (MEP): Podívejme se na úroveň dluhu v Evropě. Za těchto podmínek nemůžeme očekávat žádné zásadní možnosti pro investice. Ekonomiky založené na finančním sektoru jsou problém. Super-vysoké míry výnosu vzhledem k základnímu kapitálu („15 % bude stačit“) nepatří do skutečného života. Život nenabízí takové míry výnosu. Musíme s tím něco udělat. Co se týče globalizace, Evropa je asi poslední na této planetě kdo zastává pozici absolutní otevřenosti, v tomto jsme nejvíce naivní. Přitom nám nikdo trhy neotevírá (USA se svým „Buy American“, nebo snad Čína?). Potřebujeme lepší ochranu. Muíme se rozhodnout, jetli zaujmeme ofenzivní, nebo defenzivní průmyslovou politiku. USA si nyní užívá bubliny velice nízkých cen energie, ale na úkor koho? Na úkor společnosti, životního prostředí? Někdo tyto externality platí. My Evropané toto neděláme, my to tak nechceme. Až dosáhneme plné vybavenosti, co se týče zelené a efektivní energie, potom sklidímě benefity v podobě nižších cen atd. Ale do té doby nesmíme polevovat, nesmíme se zastavit. Pokud teď zastavíme, nedivme se, že nás předběhne Čína a další.
Geoff Meade poté uvedl diskuzi (Q&A) s publikem: Q: Nebylo by lepší aplikvoat konzistentní politiky spíše, než „cross-sectoral policies“? A (Sapir): Existují sektory, které mají specifické požadavky a „policy makers“ je musí pochopit a správně na ně reagovat. Pokud učiníme investici, na její návratnost musíme čekat dlouho. Lidé to musí pochopit a mělo by jim to být vysvětlováno. A (Lamberts): Co se týče zelené energie a efektivního využívání zdrojů, musíme toho dosáhnout jako první a získat výhodu. Plnění cílů 2020 ohledně energetické efektivnosti musíme monitorovat a uvalovat sankce, pokud nebudou plněny (stejně jako v rámci Evropského semestru). Není jiné možnosti, pokud chceme splnit cíl „být nejvíce energeticky efektivní na této planetě.“ Evropané musí činit rozhodnutí. Pokud je neučiní, zůstanou pozadu. Q: Co je potřeba k tomu, aby se nastartovaly investice? A (Clamadieu): Způsob Evropského semestru není ta cesta, kterou bychom se měli v této době vydat. Evropské instituce by neměly říkat 28 vládám, co mají a nemají dělat. I když Komise vypracovává dobré analýzy (to nikdo nezpochybňuje), takto to nemůže fungovat, lidé to takto nechtějí. A (Lamberts): Důrazně nesouhlasí. Ve skutečnosti mnoho věcí, které považujeme za průmyslovou politiku, jsou stále v rukou členských států. A (Clamadieu): Za starých časů bylo pouze pár portfolií, zemědělství a jednotný trh. V rámci Komise je především zapotřebí lepší koordinace. V současné době platíme cenu za finanční krizi, což nás táhne zpět. Až krizi překonáme, tyto problémy nás opět dostihnou, nikdy nezmizely. Čím dříve budeme mít krizi za sebou, tím lépe. Budeme se opět soustředit na řešení dlouhodobých problémů.
