Kalifornie ( )

Kalifornie (25.5. - 9.6.1995) Pár slov úvodem: Jelikož jsme tuto cestu nepodnikli s českou cestovní kanceláří a neměli ani české cestovní příručky, tak se mnohá označení míst, památek a i jména osob vyskytují ve formách, jak jsem je získal např. z cizojazyčného Baedekera či Polyglotta. Není tudíž vyloučeno, že mnohá označení nejsou v češtině naprosto korektní. Floridu jsme zvládli, New York bez úhony přežili a tudíž bylo na čase se jet podívat na další turisticky velmi frekventovaný kout USA - Kalifornii. O Kalifornii jsme měli představy poměrně ucelené z nejrůznějších cestopisných pořadů a pochopitelně i z mnoha seriálů a filmů, převážně kriminálních. Alespoň jsme si to mysleli. Jak se ale ukázalo později, tak se Kalifornie neskládá jen z Hollywoodu, tramvaje v San Francisku či vězení Alcatraz. To jsou pouze "spoty", s oblibou do nekonečna omílané na celuloidu. S ostatními státy USA, které jsme na naší kružní cestě projeli, to nebylo jiné. Arizonu přeci známe dopodrobna z westernů, Utah jsme už v televizi procestovali s Mormony a Nevada pro nás bylo El Dorado dobrodruhů v Siera Nevadě, trochu říznuté Elvisem v Las Vegas. Celkový obrázek nám ještě navíc doplnilo pár přírodovědeckých pořadů a byli jsme přesvědčeni, že nás nemůže nic překvapit. Alespoň takové byly naše představy před odletem a podle toho dopadla i moje příprava na cestu. K autoklubu jsem si skočil pro mapy a příručky a prolistoval je více méně způsobem, jakým se v knihách hledá zapomenutá účtenka. Nejvíc nás zaměstnávala cesta na letiště. Protože se mělo odlétat už ráno v 6:00 hodin a nám se moc nezamlouvalo opětné ponocování, tak jsme si objednali na letišti hotel a přespali tam. Mimoto jsme u hotelu mohli nechat celou dobu zaparkované auto, což nám ušetřilo zážitky s jízdou vlakem. V práci jsem měl kalup až do odjezdu. Původně jsem si myslel, že budu moci ve středu skončit dřív, abychom neměli s cestou do Mnichova honičku, ale když jsem v úterý zjistil, že by ze zkrácené pracovní středy nic nebylo, tak jsem si vzal dovolenou už i ve středu. Do Mnichova jsme vyrazili pozdě odpoledne. Cesta stála za starou belu, protože začínaly prázdniny a podle toho to na dálnicích vypadalo. Ve snaze vyhnout se zácpě kolem Mnichova jsme kličkovali po okolních samotách a letiště jsme našli spíše jen po čuchu. Kufry jsme podali ještě ten večer "až na konečnou" a pak po trablích v parkhausu, kde jim blbnul automat, jsme konečně dorazili do hotelu Mövenpick. Možnost podat na letišti zavazadla večer u speciální přepážky je prima věc, která člověku druhý den ušetří další tahání kufrů a stání ve frontě. U hotelu jsme odstavili auto, nahlásili se na příští den ráno na autobus k letištnímu terminálu, zapadli na pokoj a tím první část naší cesty skončila.

Čtvrtek, 25.5. Ráno raníčko panna vstala... resp. jsem vstal já a upaloval s věcmi na spaní k autu, kde jsem je deponoval do v kufru. Autobus nás pak odvezl a vyklopil u odletové haly, kde už stála dlouhá fronta na podání kufrů. Ta nám byla, podáním kufrů včera večer, ušetřena. Z Mnichova do Düsseldorfu je to letadlem jen skok a let stačil tak akorát na posnídání. Düsseldorf, odkud jsme odlétali poprvé, je ve srovnání s jinými, tzv. „letiště kapesní“, což nám ale není nesympatické. Odlétali jsme s hodinovým zpožděním v 9:25 hodin, ale to nám nijak moc nevadilo. Hlavně, aby s námi cestovaly naše kufry, protože při známé mnichovské organizaci není nic nemožné. Letadlo byla transatlantická obluda MD-11 a celý let jsem přemýšlel nad tím, jestli letuška tak zoufale huláká do mikrofonu jen proto, protože si myslí, že je v hokejové hale. Hlas měla jako polnici a vzbudila by i mrtvého. Na spaní to ale stejně moc nebylo. Nemohu se upamatovat, že by nás někdy tak často krmili jako tentokrát. Mám pocit, že jsme se celý let jen cpali. Nakonec nás málem překvapilo, že jsme po přistání nedostali na další cestu svačinu. Mezi jídlem jsme se ještě stačili podívat na dva filmy a občas i z okna, když se hlásil kapitán z cockpitu s informací, že právě přelétáme západní pobřeží Skotska, ledová pole u Grónska, zasněžená pohoří v Kanadě, severní hranici USA, Sacramento a nakonec Los Angeles. Hlášku o Los Angeles, nebo-li L.A., si mohli ušetřit, protože to snad musel poznat každý. Když jsme letěli do New Yorku, tak mě překvapilo, že se objevila první předměstí již dávno před přistáním. Když se ale letí do L.A., tak dojde snad každý k názoru, že New York je proti L.A. jen trochu roztahaný městys, protože ani z letadla nebyl vidět konec města. Od obzoru k obzoru se táhly nitě ulic s navlečenými korálky domů. Není se čemu divit. Megametropole L.A. vznikla postupným spojením osmdesátiosmi měst, čtrnáct a půl milionu lidí musí někde bydlet a protože bydlí převážně v bungalovech, tak se město "trochu" roztáhlo po okolí. Vlastní město L.A. zabírá 1200 km² a s přidruženým okolím plochu ještě daleko větší. Takže nemusí být jednoduché, když se má pro něco jen tak "sjet do města", protože to může být hezkých pár desítek kilometrů. Mají sice k dispozici skoro 2000 km desetipruhových dálnic, ale na těch se dnes a denně pohybuje přes sedm milionů aut, což plynulosti provozu nijak nepřidá. A aby se domorodci necítili „opuštění“, tak je každý rok ještě navštíví dvacetpět milionů turistů. Lidské mraveniště se začalo zvětšovat a zanedlouho máme dojem, že musíme škrtat podvozkem o střechy domků. Lidé tam bydlící, musí mít svatou trpělivost nebo být hluší, aby je nepřivedl do blázince kravál letadel, prolétajících jim v nekonečných řadách nad střechami málem mezi komínem a televizní anténou. Aby to šlo s přistáním rychleji, tak letadla dosedají pomalu v letkách. Měli jsme poprvé možnost se navzájem fotit se sousedy v letadle opodál. Přistáli jsme po devíti hodinách letu a jízda a pojíždění letadla k příletové hale bylo naší první okružní cestou v L.A. V hale jsme měli dojem, že jsme přistáli v Japonsku. Všude se kroutily dlouhé fronty pidlook, čekajících na pasovou kontrolu. Tam jsem byl poprvé rád, že jsme letěli na čtrnáct dní, protože 2

tamní fronty vypadaly na dva až tři dny čekání. Vše ale dobře dopadlo, na běžícím pásu se na nás zubily naše kufry a opodál se zubil mladík s cedulí Mayer's Weltreisen – naší cestovkou. Naše skupina se začala pomalu scházet, my jsme zvědavě okukovali naše spolucestující a dohadovali se, kdo vypadá sympaticky a kdo na trable. Autobus pak s námi vyrazil do ulic města a my získávali první dojmy. Moc jich ale nebylo, protože město, jako takové, je dost fádní. Teprve až ve středu města, kde se objevily první prosklené mrakodrapy, to začalo být zajímavější. To už jsme ale byli u cíle a vystupovali u hotelu Figueroa na stejnojmenné ulici. Na pokoji jsme odstavili kufry, dali se trochu do pořádku a opět upalovali do hotelové haly, kde už na nás čekal průvodce Štefan. Bylo 15:00 hodin odpoledne, ale podle našeho domácího času byla půlnoc a podle toho každý vypadal. Čekala nás ale první procházka městem poblíž hotelu. Důvodů, proč nás vytáhli do ulic pěšky hned ten samý den, bylo několik. Jednak nám něco ukázali, za druhé bylo nutné si trochu rozhýbat nohy a za třetí z nás spadlo spaní a tím jsme se lépe přizpůsobili jejich času. Štefan vyrazil po dláždění, spustil výklad které firmě který mrakodrap patří a sypal ze sebe i řadu dalších zajímavostí o městě. Ukázal nám místní knihovnu z roku 1926 postavenou v egyptském stylu, coural s námi po Pershing Square s řadou "historických" staveb, jako je např. hotel Biltmore a ukázal nám i místní Broadway. Zívající a mžourající hlouček utahaných turistů se za ním jen ploužil a výklad zřejmě moc nevnímal. Nakonec nás rozpustil nedaleko hotelu a my měli čas nakouknout do prvního nákupního střediska. Nějakou dobu jsme prolézali kšeftíky a okukovali nabídku a ceny. Cesta totiž končila opět ve Figueroa a proto bylo nutné vědět, co by se tam dalo na poslední chvíli ještě koupit. Před návratem do hotelu jsme se stavěli u Číňana na jídlo a pak se v hotelu usadili u bazénu, kde se sešla celá skupina na uvítacím cocktailu. Tím byl první den naší cesty u konce. Pak už jen sprcha, nakouknout do televize jaké tam mají zprávy a reklamy a pak do pelechu. Usínali jsme ještě za světla a ve dvě hodiny v noci jsem už byl zase jako rybička. Není divu, protože podle našeho domácího času bylo 11:00 hodin dopoledne a jetlag – problém svrozdílem časových pásem, se tvrdě hlásil. Popsat vývoj a dějiny Los Angeles je velmi jednoduché, protože žádné nemá. Roku 1781 bylo město založeno Španěly jako miniaturní farmářská osada a tak to zůstalo přes sto let. Po dostavění železnice se roku 1876 začalo něco málo dít, ale teprve roku 1892, kdy byla nalezena ropa, se město začalo rozrůstat. Největší událostí z počátku našeho století bylo roku 1913 postavení 400 km dlouhého aquaduktu z Qwens Valley. Slunce měli vždycky dost, ale vody se jim začalo nedostávat. Krásné počasí bylo také důvodem, že se tam začali stahovat filmaři a od roku 1915 se stává Hollywood Mekkou filmu. Díky filmu a hlavně plantážím dobře přežili krizi třicátých let (viz. "Hrozny hněvu" od Steinbecka) a pak se začalo L.A. nezadržitelně rozrůstat hlavně díky loděnicím a továrnám na letadla. Ona totiž mezitím vypukla 2. světová válka a průmyslovým firmám se nevedlo špatně. Po válce přišla další vlna přistěhovalců - důchodců, kteří si nemohli kalifornské podnebí vynachválit. Že je L.A. na dějiny velmi chudé je poznat i na tom, že do jejich dějepisu patří i 3

založení Disneylandu roku 1955. O dějinách nejnovějších se mluvilo i u nás v televizi a sice v souvislosti s rasovými nepokoji v roce 1992. Pátek, 26.5. Ranní vstávání nám nedělá potíže, přestože je teprve 6:00 hodin. Důvodem bylo, že jsou doma tři hodiny odpoledne a už dlouho jsme toho "po ránu" tolik nenapovídali jako tam. Do odjezdu autobusu máme dvě hodiny a tudíž plno času vydat se na snídani do nedalekého kvelbu Pantry, který nám průvodkyně vřele doporučovala už při cestě z letiště. Šlo o raritu a hrozně populární místní špeluňku, patřící starostovi města a pověstnou tím, že od jejího založení, roku 1924, nebyla ani na minutu zavřená. Podle toho také interiér vypadal. Jídlo bylo ale dobré a laciné, šlo to rychle a porce smažený brambor a míchaných vajec byly jak pro dřevorubce. Pouze lívance svjavorovým sirupem se nám zdály být trochu moc exotické. Autobus s námi vyrazil v 8:00 hodin a nikdo se neopozdil, což bylo dobrým znamením pro složení skupiny. Opět posloucháme výklad o firmách vlastnících mrakodrapy v downtown a je vidět, že je historie města velmi chudá. Jako raritu nám ukázali Music Center, kde se v pavilónu Dorothy Chandlerové uděluje filmovým hvězdám cena Oscara. Za zmínku pak ještě stála City Hall - radnice a soud, kde přešlapovalo plno reportérů, protože ten den měl soud O. J. Simpson a to byl pro bulvární novináře pochopitelně trhák. Nakonec jsme jeli do "starého města" - Olvera Street. Zde bylo roku 1781 založeno „Andělské pueblo" - Pueblo de Los Angeles. Z původního puebla zůstalo jen pár staveb z nepálených cihel (adobe) a náměstí Plaza Church. Jinak je to dnes celé spíše turistickým střediskem se suvenýry. Opustili jsme downtown a vydali se do Hollywoodu. S Hollywoodem má každý spojenou slávu filmových hvězd a představu, že na každém rohu potká lidi typu Clark Gable, Marylin Monroe nebo alespoň Gary Coopera. Možná, že jsme tam byli ve špatnou dobu, ale my nikoho takového nepotkali. Potkali jsme pouze neznámého mladíka s cedulí, že je herec a hledá roli. To ale nikoho nepřekvapí. Tvrdí se, že v L.A. má každý taxikář v kapse připravený scénář a kdejaký číšník je adeptem na nějakou roli. O servírkách a kadeřnicích a jejich nadějích stát se filmovými hvězdami, není nutné se v souvislosti s filmem ani zmiňovat. Historie Hollywoodu začala roku 1913, kdy si zde Cecil B. De-Mille pronajal stodolu a pustil se do natáčení prvního celovečerního filmu "The Squaw Man". Kalifornské počasí je pro filmaře ideální a není proto divu, že ho brzy následovaly stovky dalších producentů a herců. Brzy se ze zapomenuté vesničky stalo středisko amerického filmu, kde dominovalo pět největších společností: MGM, Warner Brothers, Paramount, 20th Century Fox a Columbia. Naše první zastávka byla u Mann's Chinese Theatre, premiérového kina, postaveného ve slohu čínské pagody. Stojí na Hollywood Blvd., který byl společně se Sunset Blvd. ve čtyřicátých a padesátých letech centrem filmové industrie. Zde byly nejzajímavější betonové desky na zemi dvorany kina s otisky rukou a nohou nejpopulárnějších hvězd filmu. Všichni turisté tam budili 4

dojem, že jsou na houbách, protože stále jen čuměli na zem a něco hledali. Ani na chodníku před kinem to nebylo lepší. Tato část boulevardu je známá jako Walk of Fame. Jsou zde mosazí rámované mramorové hvězdy se jmény populárních lidí majících co společného s filmem či TV. Od Mickey Mouse až po Steven Spielberga jsou zastoupeni všichni. Na rozdíl od obtisků rukou a nohou v betonu, si ale musí každý prominent za 4500 US$ jeho hvězdu koupit. Za pozornost ještě stál nově renovovaný hotel Roosevelt, kde byla roku 1922 poprvé udělena cena Oscara. Autobusem jsme se pak vydali ulicemi a poslouchali výklad či spíše drby o nejrůznějších prominentech. Vily a ,,rodinné domky" na okolních pahorcích zůstávaly stále stejně pompézní a jen jména ulic se měnila. Sunset Blvd., Rodeo Drive, Santa Monica Blvd., Beverly Hills a nakonec Wilshire Blvd., kde nám v Hancock Parku ukázali "rybník" plný dehtu, kde se v dávných dobách utopilo plno mamutů. Je to jedno z největších nalezišť prehistorických skeletů a muzeum George C. Page je jimi přímo narvané. Na vše jsme se podívali jen z autobusu a pokračovali jsme k naší druhé zastávce - Farmer's Market, kde jsme měli polední přestávku a čas si tu tržnici prohlédnout. Čekali jsme turisticky blázinec, ale ukázalo se, že to je opravdu ještě fungující tržnice, kde převládalo hlavně ovoce. Okukovali jsme nabídku, něco pojedli a pauza byla u konce. Odpoledne byla na plánu prohlídka filmového studia Universal. Studio je spíše městem, kde návštěvníka přivítá celý zábavní park. Upalovali jsme nejdříve na „vláček“, který nás vozil po celém prostranství přeplněném kulisami z různých známých filmů. Ze starých filmů to byl dům z filmu "Psycho" a z nových "Návrat do budoucnosti". Pochopitelně nechyběly ani kulisy z westernů a tam, kde jsme měli dojem, že jedeme kolem skládky železného šrotu, se nacházely rekvizity ze science fiction filmů. Nechyběl ani vozový park sloužící v různých televizních seriálech, např. A-Team a nechyběla ani "loděnice". Cestu nám zpestřili filmovými triky, jako třeba průjezd v U-Bahnu kde bylo právě zemětřesení, o kousek dál jsme projížděli ulicemi nočního New Yorku, kde se na dům zřítila a vybuchla helikoptéra, chvíli poté se na nás sápal King Kong a u nedalekého rybníka na nás zaútočil žralok z filmu „Čelisti“. Také na vodu měli specialisty. Jednou se před námi hladina rozestoupila a jinde se přiřítila stromy vyvracející povodeň. Tu povodeň jsme viděli v jednom filmu po návratu v televizi, takže ty triky stále používají. Skoro na konec s námi zamířili na chatrný most, který se pod námi (jakoby) propadl. Jen poslední atrakce jim nevyšla. Měla nás v tunelu zasypat lavina, ale nezasypala, takže nevím, jak to má vypadat a doufám, že to v nějakém filmu uvidím. Projížďka skončila a zbytek volna jsme se procházeli na vlastní pěst. Vydali jsme se nekonečným jezdícím schodištěm k halám, kde předváděli jak se ve filmech dělají další triky. Největší dojem na nás udělal požár a výbuchy z film "Backdraft". Pak jsme se šli podívat ke zvukařům a na triky z filmu "Návrat do budoucnosti“. Ukázali nám ještě jak se točí lezení a pád z Miss Liberty, nahlédli jsme i do tajů filmu "Psycho" a pak jsme vyjeli jezdícími schodišti zpátky k areálu se zábavním parkem, který nám dost připomínal Disney World. Zastavili jsme se u auta 5

KITT ze seriálu „Knight Rider“, chvíli jsme poslouchali krásný live vokál s melodiemi z padesátých let, navštívili představení kde hlavní roli hrála zvířata známá z různých filmů a seriálů a nakonec se podívali se ke Gulliverovi v říši obrů. To už byl ale čas se pomalu vrátit k autobusu. Universal City bylo jediným místem v Hollywoodu, kde naše představy odpovídaly skutečnosti. Potkali jsme Marylin Monroe i Clarka Gabla a jako přídavek jsme dostali i Goucha z Marx Brothers pochopitelně jen jejich dvojníky. Autobusem jsme se vrátili do hotelu a měli tak akorát čas se drobet zcivilizovat a dobít baterie do videokamery, protože jsme v 19:00 hodin už zase odjížděli do Olvera Street na večeři k Mexičanům. Nejdřív jsme tam vyzunkli Margaritu - cocktail s kaktusovým šnapsem tequila, podívali se na červa v láhvi - nejkvalitnější tequila je bez červa nemyslitelná a pak jsme se zásobili mexickými specialitami u buffetu. Muzika k tomu vyhrávala jako na pouti a my se dost divili, že k mexickému folklóru patří i česká "Škoda lásky". Po jídle jsme chvíli prohlíželi nabídku suvenýrů v boudách v okolí, kde nás nejvíc ohromily portréty Johna Wayna, Clinta Eastwooda, Burta Reynolda a Marylin Monroe, provedé v nejkřiklavějších barvách jaké si dovedeme představit. To už se ale setmělo a my se vydali večerním L.A. do Griffith Parku k observatoři, která nás na celém večerním výletu lákala nejvíc, protože jsme odtamtud měli noční L.A. jako na dlani. Pohled na nekonečné moře světel člověka ohromí i přestože vše už zná z nesčíslných filmů. Vlastní observatoř s výstavou exponátů jsme si prohlédli také, ale s pohledem na noční město se nic nedalo srovnat. Tam se poprvé ukázalo, že věci, které zná člověk z filmů či obrázků, ve skutečnosti vypadají úplně jinak a i když nevidí věci neznámé, přeci je ohromen. Tato skutečnost se v průběhu naší cesty potvrdila ještě nesčíslněkrát. Jediné co nás trochu zklamalo, byla ona známá písmena HOLLYWOOD na kopci nad městem. Při naší projížďce odpoledne jsme je sice zahlédli včetně jejich menší kopie nedaleko, ale v noci jsme je mohli pouze tušit. Bylo nám nepochopitelné, že se při tolika světlech, které tam všude mají, nenašlo pár žárovek navíc i na osvětlení toho nápisu. Opustili jsme park, vrátili se do města, den ale ještě nebyl u konce a skončili jsme v baru hotelu Bona Verde. Zajímavý nebyl ani tak pitím (Sunrise Tequila, Mai Tai, Fantasy) jako spíše tím, že se celé patro s barem otáčelo kolem své osy a za oknem nám „vandrovalo“ noční město. Pozornost jsme věnovali nejen pohledu na město, ale i jedněm svatebčanům, jejichž oblečení bylo přehlídkou, co teď v Los Angeles jako večerní garderoba frčí. Skleněný výtah nás po fasádě mrakodrapu opět odvezl do přízemí, v hale se ještě průvodkyně zmínila o potížích filmařů, kterým se tam u kašny splašil kůň a pak už nás čekal jen pelech. Sobota, 27.5. Ráno jsme opustili L.A. a vydali se směrem na východ. Řidič Bill pustil klimatizaci, pěknou muziku, nastavil tempomat na 65 mph a vydal se s námi směrem do pouště Mojave. Na vidění toho celkem moc nebylo a my odpočívali, rušeni jen občas informacemi průvodkyně Margaret. Za 6

zmínku stál pochopitelně Palm Springs. Dříve to byla jen oaza Cahuilla indiánů, kde trávili horká léta a nyní je tomu jinak. Indiánů už moc není, ale o to více je tam "bílých tváří", kterým Palm Springs slouží jako zimní domicil, či jako výletní středisko na weekend. Jediné, co tam nebylo k přehlédnutí, byly nekonečné řady větrných mlýnů, táhnoucí se po hřebenech pahorků, sloužící jako elektrárny. Protože k poušti patří pochopitelně i kaktusy, poslala průvodkyně po autobuse obrázkovou knížku a přidala výklad. Odrůd kaktusů tam roste moc a pár už jsme jich znali i z pouští jiných. Proto nás nijak nepřekvapila zmínka o kaktusu "ušáku", nesoucím plody opuncie. V Izraeli jim říkají „sabre" a Arabové „hendija". Místní pozoruhodností byly ještě Joshua Trees, vypadající jako divná míchanina mezi kaktusem a malým dubem. Kousek za Palm Springs byla malá pauza, tak říkajíc na cigaretu, protože se v autobuse nekouřilo. Skočili jsme si na kafe a pak pánové čekali u autobusu na dámský zbytek, který jako obyčejně trčel v obligátní frontě u WC. O zpestření se jim postarala jedna domácí, která přijela Fordem Mustangem a na WC čekala s fešáckým popouškem na rameni. Pokračovali jsme dál pouští a vzdálené hory se začaly přibližovat. Podle mapy jsem věděl, že jsme poblíž báze Edwards Field, kde někdy přistává space shuttle, když je Florida pod mraky a odkud s ním jumbo, majíc space shuttle tzv. v „ruksaku", zase přelétává na Floridu. Při další pauze jsme stáli v rozpálené poušti a měli na dosah ruky hory se sněhem. Pro mne ale byli zajímavější naši sousedé na parkovišti a auta valící se po dálnici. V první řadě to byl aluminiový "Greyhound", autobus-chrt, známý z různých filmů. Spíše jsem ale okukoval kempingovou výbavu amíků. Obří přívěsy a obytné náklaďáky se vidí i u nás. U nich se ale dost praktikuje metoda, známá doma jen u náklaďáků. Je to tahač s kloubem nad zadní osou, na kterém visí přívěs. Další věcí, ze které by u nás doma byla technická kontrola asi na mrtvici, byl způsob, jak si za obytným busem vezli další auto. Toho už jsme si všimli při jízdě a dost jsme se divili, jak některá auta "nedodržují rozestupy". Až později jsme zjistili, že v těch autech nikdo není a ona visí na voji a jsou jen tažena. Jakým stylem se tažené auto řídí, se mi nepodařilo zjistit. Něco sice vedlo i k přední ose taženého vozu, ale jak to celé funguje to nevím. Další technickou kratochvíli jsme měli u Blythe, kde jsme se stavěli na oběd. Byl to typický motorest s nabídkou obligátního "fast foodu". Na tom nebylo nic zajímavého, zajímavosti byly spíše na parkoviště kolem. Jako první nám padly do oka motorky Harley Davidsony, vyšperkované metalízou, zářící chromem, s velurovými sedadly, připomínajícími spíše lenošky a často i s malým přívěsem. Motorky byly už sami o sobě obludy, ale byly to jen malé blešky ve srovnání s brontosaury na parkovišti náklaďáků, kde nám oči úplně přecházely. Znali jsme vše sice z filmů, ale teď jsme museli konstatovat, že tak vypadají nejen ve filmu, ale i ve skutečnosti. Vlastně vypadaly ve skutečnosti ještě daleko lépe a daleko mohutněji. S nějakými učouzenými náklaďáky u nás doma se nedají srovnat. To je rozdíl jako mezi frakem a rozdrbanými montérkami. Točil jsem vesele na video a i fotil, až na mne přišel řidič - černoch, zhruba o dvě

7

hlavy větší něž já. Nevěděl jsem co bude, jako první mne napadlo, že se mu nelíbí, že ho snímám, ale vylezlo z něj, že by rád dostal fotku. Co chtěl, to má mít - fotky už jsou na cestě. Cesta pokračovala dál, Margaret se nechala slyšet, že telefonovala kvůli extra výletům a všechno klaplo a my spokojeně poslouchali muziku a nudili se pouští kolem dálnice. Kalifornii jsme opustili při přejezdu řeky Colorado River a vjeli jsme do Arizony. Na ničem se to ale nepoznalo. Krajina zůstala stejná až do Phönixu, kde jsme skončili v části Scottsdale v hotelu Ramada. Tam už bylo bydlení podle našeho gusta. Uprostřed zahrado-parku stály řady jednopatrových bungalovů, pokoje byly vybavené veškerým komfortem a pochopitelně nechyběly ani bazény. Netrvalo to dlouho a už jsme se cachtali v bazénu a vychutnávali dovolenou. Podíval jsem se ještě kde tam mají restauraci kvůli snídani a už zase upalujeme na pokoj. Večer je totiž na plánu výlet do blízkých kopců za městem do Pinnacle Peak Patio. Jedeme nejen na večeři, ale i na představení Country & Western. Přivítala nás srubová osada a Buffalo Bill, který po nás střelil z medvědobijky. Průvodkyně ještě překontrolovala, jestli někdo náhodou nemá kravatu a mohli jsme jít. Proč se zajímala o kravaty, jsme zjistili až později. Na nádvoří mezi sruby jsme se usadili u dlouhých stolů a už se kolem nás hemží kovbojové a "kovbojky", roznášející pivo a obří talíře naplněné grilovanými Tbone steaky a pochopitelně boby. Jídlo bylo výborné, live muzika ještě lepší a domácí, vytáčející na parketu jejich kovbojské mazurky, byli k pohledání. Mezitím se setmělo, vyšly hvězdy a romantika Arizony byla kompletní. Junior ani nestačil spocívat zmrzlinu, protože se nechala slyšet zpěvačka tamního bandu, že budou pořádat "taneční" a kdo chce, ten může přijít. Parket byl plný během minuty a společnost byla velmi pestrá. Od sedmnácti do sedmdesáti let tam byly zastoupeny všechny věkové skupiny. Nějakou dobu se mořili s poměrně jednoduchými kroky, kde byla největší potíž se správným sledem, protože jinak to bylo na zauzlovaní nohou. Kiksy ale nikomu nevadily, náladu měli všichni výbornou, během pár minut měl junior společnost a jeho nadšení nebralo konce. Není divu, že se nám odtamtud ani nechtělo. Atmosféra byla jako v hospodě na vesnici, kde se všichni znají a dokonce se rozšoupli nejen Němci, ale i odměření Angličané. Návštěvníky zlobil Buffalo Bill, který s oblibou bez hlesu koukal lidem zezadu přes rameno do talíře a zubil se na ně, když to zjistili a lekli se, což zažila i moje spolucestující. Dlouho ale takhle lidi nezlobil, protože přišel „přísný“ a „ostrý“ šerif a - hrozíc jeho coltem - udělal pořádek. Po jídle jsme si ještě celý areál proběhli. Zastavili se u fotografa, kde pět Angličanek skoro čůralo smíchy, když se nechaly fotit vymóděné jako do filmu s Garry Cooperem a zašli jsme i do baru, kde jsme pochopili starosti Margaret o kravaty. Od stropu tam visely snad tisíce ustřižených kravat a klády stěn toho srubu byly do posledního místečka pobity vizitkami kravatových obětí. Byla i možnost udělat si obrázek o životě na západě. Ať už to byla hoblinami pokrytá podlaha, či nápis zvěstující traperům, že ve veřejné koupelně stojí vana čisté vody deset centů a vody už

8

použité, pět centů. Byl to velmi vydařený večer a kdyby bylo po našem, tak jsme tam zůstali celou noc a přímo odtamtud odjížděli druhý den ráno dál. Neděle, 28.5. Ráno jsme se probojovali snídaňovým buffetem a pak do odjezdu seděli na terase. Junior coural kolem a najednou vidím, že se dohaduje s nějakou paní. Koukal na ni zpočátku trochu zaraženě, protože paní měla zato, že tam pracuje a snažila se mu udat nějaké prádlo. Když se vše vysvětlilo, byla pro změnu vykulená zase ta tetka. Opustili jsme Scottsdale a zamířili na sever. Ten den jsme toho měli na plánu haldu a první zastávka byla v Kaktus City. Nejednalo se ale o město, byla to pouze poušť a mraky kaktusů. Stříbrné a zlaté chuchvalcovité kaktusy Cholla, soudkovitý Sonora Barrel a pochopitelně i obří kaktusy Saquaro, známé z westernů. Dojem byl o to větší, protože kaktusy zrovna kvetly. Jediné, co tam mimo trávy a kaktusů ještě rostlo, byly žlutě kvetoucí keře. Tam jsme se dozvěděli, proč má jejich grilované maso tak výbornou kořeněnou chuť. Používají na grilování dřevo právě těch keřů a to je celé jejich tajemství koření na bifteky. Následně jsme se dostali do oblasti dřívějších vulkánů, zvané Great Base. Dostalo se nám informací o indiánech, kteří dost zamotali Španělům hlavu tím, že žili v oblasti, kde nebyla ani kapka vody. Ono tomu sice tak úplně nebylo, ale španělské jméno - Sinaqua (bez vody) - už jim nikdo neodpáral. Z indiánských kmenů jsou v té oblasti nejznámější Navajo a to asi jen díky proslulosti jejich šperků. Margaret pak zabrousila i do doby, kdy se indiáni o výrobu šperků nijak moc nezajímali a šlo jim spíše o skalpy. Padla jména Sioux a Sitting Bull, Apachové a Geronimo a nechyběl ani generál George Armstrong Custer a Buffalo Bill (William F. Cody). Stále jsem čekal kdy přijde na řadu i Winnetou, ale nějak na něj zapomněla. Od indiánů se průvodkyně dostala k honákům krav, kteří, na rozdíl od krvelačných rudochů, stále ještě jsou. Výnosné řemeslo to ale není. Vydělávají měsíčně 800 - 1200 US$ a mají zadarmo jen bydlení a navíc mají podle tradice nárok na neomezené množství masa pro vlastní potřebu zdarma. V tom koutě se to hemžilo názvy majícími už sami o sobě nádech divokého západu. Black Hills, Green Valley, Sioux Junction a to jediné, co k tomu moc nepasovalo, byl Montezuma Castle, mající spíše mexický šmrnc a který byl naším dalším cílem. Serpentiny úzké silničky nás dovedly k ruinám indiánského puebla, přilepeného na skále jako vlaštovčí hnízdo. Jméno pochází od Španělů, kteří se tam roku 1583 dostali a při pohledu na pětipatrovou tvrz nechtěli věřit, že to mohli postavit místní domorodci. Usoudili, že v tom museli mít prsty Aztékové a jméno bylo na světě. Pueblo bylo postaveno ve 12. století a předpokládá se, že tam žilo asi padesát obyvatel, kteří patřili ke kmeni už zmíněných Sinaqua. Velcí vynálezci to nebyli, byli spíše učenlivý. Od kmene Hohokam, který v té oblasti žil před nimi, převzali techniku stavění vodních kanálů a od kmene Anasazi okoukali stavbu puebel. Žili tam asi tři století a pak, stejně jako před nimi Hohokam a 9

Anasazi, beze stopy zmizeli. Proč zmizeli, je stále ještě záhadou. Courali jsme po okolí a byl jsem zklamaný, že jsem u Biber Creek (Bobří řeka) nepotkal hochy s Rikitanem. „Hochy od Bobří řeky" jsme nepotkali, zato jakéhosi přičinlivého a mlsného křížence mezi veverkou a svištěm. U autobusu museli pánové zase chvíli čekali, protože dámy opět netrpělivě přešlapovaly ve frontě u WC. Od puebla jsme zamířili podél Oak Creek (Dubová říčka) do malého městečka umělců Sedony, romanticky položeného uprostřed cihlově zbarvených skal. Popsat Sedonu je velmi jednoduché. Vyhnat odtamtud turisty, tak se tam může z fleku zažít natáčet kovbojka "V pravé poledne". Prohlédli jsme si suvenýry, dali tuzér pohyblivé soše indiána, snažili se pro mne vybrat sombrero a nakonec jsme se vydali hledat něco na zub. Resp. jen moje spolucestující s juniorem, protože já číhal na náměstíčku, kde měla být v pravé poledne přestřelka. Přestřelka byla, ale na poslední „mrtvolu" začalo poprchávat a zřejmě tam prší živá voda, protože se mrtvola velmi rychle vzpamatovala a odklusala pod střechu. Před odjezdem jsme stačili jen něco slupnout a za deště pokračujeme podél Oak Creek krajinou, připomínající soutěsky v Prachovských skalách. Kolem řeky občas zahlédneme pompézní sruby a pak nás Margaret upozorňuje na turistický hotel, jehož velkou atrakcí je tzv. Slip Rock skála skluzavka. Oblíbená kratochvíle ježdění po zadku (jeansy se doporučují) po mokrých skalách do potoka. Já tam spíš mlsně koukal po kempu, kde by se nám to určitě moc líbilo. Celé mě to tam dost připomínalo náš horský kemp „Špik“ nedaleko slovinské Kraňské Gory. Jediné, co se mi nelíbilo ani v nejmenším, byla zatažená obloha a černé mraky nad horami. Nakonec jsme chytli správnou bouřku a jedinou naší nadějí byl světlý kousek oblohy v dáli před námi, kam jsme mířili. Liják nakonec přeci jen polevil a když jsme dělali pauzu u famílie Flintstone, kreslený TV seriál o rodině v době kamenné, tak už jen krápalo. Margaret stále visela na telefonu, protože jsme mířili k helikoptérám u Grand Canyon a nebylo jisté, jestli budou létat. Projeli jsme městem Flagstaff a pokračovali k jednomu z nejnavštěvovanějších monumentů USA - Grand Canyon. Pár kilometrů od něj část autobusu, včetně nás, Bill vysypal u helikoptér a se zbytkem pokračoval dál. Přešlapovali jsme mezi loužemi a jedním okem jsme hlídali mraky a druhým koukali jestli vrtulníky létají. V miniaturní hale si nás srovnali podle pořadí jak budeme nastupovat, protože se létalo po čtyřech nebo šesti a místa v helikoptéře byla rozdělena podle toho kdo kolik váží. Co následovalo pak, je těžké, nebo spíše nemožné popsat a když na to jen pomyslím, tak mi zase naskočí úplně stejná husí kůže jako před lety v nočním Karnaku. Let nad Grand Canyonem je nepopsatelný už sám o sobě a když k tomu ještě přibyde výklad, podmalovaný hudbou ve sluchátkách, kterou byla skladba „Chariots of Fire“ od Vangelis, tak je se spisováním šmytec. Je to velké, je to gigantické, je to k zbláznění. Nejdříve člověk letí kousíček na zemí a má pocit, jako kdyby jel jen v autobusu. Tak nízko se letí. Pak ale louka skončí, přiletí se ke srázu a helikoptéra se „propadne“ přímo do kaňonu. Hudba ve sluchátkách zesílila přesně v tom okamžiku, kdy jsme se 10

v kaňonu ocitli a pak už jsou to jen emoce, emoce a ještě jednou emoce, které snad nedokáže popsat nikdo a já už vůbec ne. Když skončí nějaká naše cesta, tak se vždycky juniora ptám na jeho největší zážitek. Obyčejně to trvá delší dobu než se rozhodne co na něj udělalo největší dojem, ale tentokrát jsem ještě nebyl s otázkou ani u konce a už z něj vyletělo - let helikoptérou v Grand Canyonu. Popisy zážitků a dojmů z letu Canyonem tudíž radši vynechám a vrátím se k něčemu, co popsat lze. Roku 1869 se vydal major John Wesley Powell s partou dobrodruhů na člunech po řece Colorado. Přes tři měsíce se potýkali s peřejemi a to, co začalo jako výlet, skončilo pro tři z nich tragicky. Grand Canyon byl ale objeven, zpráva o dalším divu světa se rychle rozšířila a roku 1906 prohlásil Theodor Roosewelt celou oblast za přírodní rezervát. O třináct let později z rezervátu udělal prezident Wilson národní park, což jest nejvyšší "šarže", jakou může příroda v USA dostat. Celý ten zázrak má na svědomí řeka, která nepatří ani k nejdelším a ani k největším na světě, ale určitě patří k nejpilnějším. Dnes a denně Colorado River odplaví 80000 tun materiálu a když si člověk uvědomí, že s prací začala před šedesátipěti milióny let, tak už se dalším číslům, popisujícím Canyon, ani moc nediví: Šířka je 6,5 - 29 km, délka 448 km a průměrná hloubka 1,6 km. Čísla neohromí, ale stačí slyšet doma hudbu z helikoptéry a naskočí mi opět husí kůže jako hřebíky. Autobus nás vyzvedl absolutně nadšené a z dojmů celé rozklepané a odvezl nás ke zbytku skupiny, která se už kochala pohledem do míst, kde příroda a hlavně Colorado River, ukazovaly co umí. Dokonce i počasí se umoudřilo a občas vysvitlo slunce. Byly jsme ale vysoko v horách a studený vítr nás nutil zatáhnout krk do límce. Trochu jsme courali a najednou zjistili, že junior zmizel. Nikam nespadl, pouze jen potkal spolužačky ze školy. Opět důkaz, že svět je malá vesnice. Déšť nás vyprovázel i při zpáteční cestě do Flagstaff a my děkovali všem svatým, že nás přesně v potřebném čase ušetřili vláhy z nebe. Za pošmourného počasí jsme vystoupili u srubového hotelu Howard Johnson a ožili až u hořícího krbu s cocktailem v ruce. Ten večer bylo našim jediným cílem zbavit se zimomřivosti. Moje spolucestující se naložila do vany plné horké vody pochopitelně za „10 centů", já při sepisování poznámek strčil nohy skoro do krbu a nejpestřejší to měl junior. Nejdříve udělal pár temp v krytém bazénu, pak se usadil do horkého whirlpoolu a nakonec šel ještě do sauny. Klimatizace na pokoji běžela tentokrát jako topení a v televizi nás nejvíc zajímalo počasí. Slibovali zlepšení, ale čert jim věř. Pondělí, 29.5. Nikoho nepřekvapí, že jsem se ráno hned vrhnul k oknu, roztáhnul závěsy a už jsme měli prima náladu při pohledu na nebe bez mráčku a na sluncem ozářené hory se sněhovou čepicí. Nebezpečí, že budeme běhat s deštníky, bylo tudíž zažehnáno. Opustili jsme Flagstaff po silnici č. 66 (viz. "Hrozny hněvu"), jeli opět směrem ke Grand Canyonu a posléze jsme odbočili na severovýchod k jezeru Powell. Opět se nám dostalo výkladu o Navajo indiánech, kteří tam žijí a Margaret pilně ukazovala kopce kolem a vykládala jak je který

11

pro indiány posvátný. Na krajině nejvíc upoutala barva. Skoro vše tam bylo červené, úplně jako v jedné básničce ze základní školy: Rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři. Podívej se oknem: všude v ulicích je všechno rudé. Každé okno, každá střecha jako by dnes hořela. Tam, kde jindy tramvaj spěchá, kapela jde zvesela. Celá země - i my děti velký svátek máme dnes. Rudý balonek můj letí, přímo k obloze se vznes'. Naštěstí ale barva nepocházela od všelijakých nesmyslných bolševických transparentů, ale od barvy skal, náhorních plošin a dokonce i od oblaků, které odraz slunce od země zabarvil do růžova. Počasí nemohlo být na focení ideálnější a my toho pilně využívali. Zastávek bylo jen pár a krátké, protože náš denní plán byl zase nabitý. Nejdříve byla na programu přehrada Lake Powell a pak jsme ještě museli stihnout Bryce Canyon. Jezero Lake Powell vzniklo díky postavení přehrady Glen Canyon Damm v letech 1954 1964. Návštěvníci přehrady jsou všude pyšně informováni, že je hráz 475 metrů dlouhá, 200 metrů vysoká a na postavení se spotřebovalo pět milionů kubických metrů betonu. Určitě ohromující čísla, jenomže nás po návštěvě Grand Canyonu nějaká obyčejná „hráz“ už moc ohromit nemohla. Prohlíželi jsme si to tam sami. Na modelu jsme se podívali jak rozlehlé jezero je, podívali se z mostu na hráz a říčku z jezera vytékající, okukovali jsme stopu nějaké prehistorické obludy, která se tam dochovala a pak šli na představení film / diapozitivy a podívali se i na věci, které na našem programu nebyly. Tím návštěva Lake Powell skončila a Bill s námi zamířil k hranici Arizony s Utahem. Informace, které nám Margaret dávala, spíše připomínaly turistickou reklamu, poněvadž se týkaly hlavně možností jak tam trávit dovolenou. Nejlákavější byla možnost pronajmout si hausboot. Jízda netrvala dlouho a velká reklamní cedule u silnice hlásala, že jsme opět překročili hranici. To už jsme to neměli daleko do městečka Kanab, kde byl oběd. Margaret nám slíbila překvapení a já po zkušenostech z jiných cest jen doufal, že se nejedná o obchod s koberci. Obchod to sice byl, ale ne s tebichya jednalo se spíše o boutique pro kovboje. Měli jsme snahu se trochu porozhlédnout, ale nebyla šance. Obchodem jsme jen prošli a dostali se na "dvorek", obklopený stavbami jako z westernu. Ale ani tam jsme se nezastavili. Přivítal nás šerif celý v černém, kolty proklatě nízko u pasu a s řemením pobitým stříbrem. Zavedl nás do restaurace, lépe řečeno kovbojské menzy, kde jsme se usadili u dlouhých hrubých stolů. První, co nám padlo do oka, byly zdi přeplněné 12

fotografiemi známých herců často i s jejich autogramy. Na nějaké koukání ale nebyl čas. Tlučením do traverzy oznámili oběd a už se nám otlučené hliníkové talíře plní steaky, boby, saláty a různými omáčkami. Ty otřískané talíře nás zpočátku překvapily, ale když jsme zjistili, že kafe roznášejí v očouzených smaltovaných konvicích a pije se z plechových pucláků, tak jsme se už nedivili. Prostě jsme byli na divokém západě se vším co k tomu patří. Šerif se jmenoval Danny a krátce nám vysvětlil, jak se na zeď dostaly fotky všech těch herců. Kdysi dávno přibyl do Kanab jako honák dobytka neznámý sedmnáctiletý mladík jménem Tom Miks, později známější spíše pod jménem John Wayne. Krajina na něj udělala velký dojem a kde by měl pak točit jeho filmy, když ne v Kanab. Okolní krajina měla u filmu úspěch, natočili tam pěknou řádku westernů, takže nás ani moc nepřekvapilo, když dal šerif Danny z turistů dohromady herce na kovbojku a na dvoře inscenoval představení. Bylo se vším všudy. Včetně vozů s (dřevěnými) koňmi, trapera ala Sam Hawkins, zloducha ohrožujícího osadníky v saloonu a farmářskou rodinou, bránící jejich ranč před útočícími rudochy. Pochopitelně nechyběl ani happyend. Šerif zloducha vyhnal, indiáni prchli před kavalerií a my si libovali, že jsme přišli k řadě pěkných snímků a záběrů na video. Nakonec byl i čas okouknout nabídku suvenýrů, prohlédnout si vyšívané jezdecké boty a vyzkoušet nejrůznější typy sombrer. Nechyběla ani Waynova hučka, ale ta byla pro náš kufr přeci jen trochu neskladná a mimoto by měl mít člověk na tak velký klobouk na výšku alespoň metr devadesát. Venku nás opět uvítal liják. Byli jsme z toho trochu típnutý, ale naštěstí se ukázalo, že to byla jen přeháňka. Při jízdě do Bryce Canyon se počasí opět umoudřilo a když jsme dorazili na místo, tak bylo počasí opět docela přijatelné. Celá formace Bryce Canyonu nevznikla působením řeky, ale erozí deště, sněhu a ledu a proto je vlastně nesmysl nazvat to canyonem. Jde spíše o jakýsi amphitheatr vymletý v náhorní planině Paunsaugunt Plateau. Eroze odnesla měkčí horninu a to co zůstalo, teď ohromuje návštěvníka bizarními formacemi vápencových skal (hoodoos) a především barvou. O tu se postaraly rudy v hornině obsažené. Lila a purpur (mangan) a žlutá a červená (železo). Z prospektu jsme se dozvěděli, že napočítali celkem šedesát odstínů červené barvy. Počítáním barev jsme se tam ale nezabývali, spíše jsme s otevřenou pusou koukali na ten kaleidoskop forem a barev, které se měnily podle toho jak mraky zakrývaly slunce. Nakonec se objevila i duha a to byl vrchol. Dočetl jsem se, že se Bryce mění nejen opticky, ale i fyzicky. Ročně se erozí rozšíří o třicetpět centimetrů, což je hrozně moc. Proto se tvrdí, že když turista odchází, vypadá Bryce Canyon jinak, než když turista přišel. Bryce Canyon je od roku 1928 národním parkem ale rozlohou 146 km² a délkou třiceti kilometrů patří spíše mezi trpasličí národní parky. Jméno pochází od prvního bělocha - skotského truhláře Ebenezera Bryce, který se odtrhl od svých mormonských druhů a začal tam farmařit. Zkoušel to pět let, ale nakonec vše vzdal. Když se ho ptali proč, tak pronesl legendární větu: "A hell of a place to lose a cow" - ďábelské místo, když se ztratí kráva. Co je pro jednoho peklem, může být pro druhého místem posvátným. Pajutští indiáni 13

nazývali canyon místem, kde "Rudé skály jako muži v propasti stojí". Daleko romantičtější, než jakékoliv vědecké vysvětlení vzniku Bryce Canyonu, je jeho vznik podle indiánské pověsti. Bůh Coyote tam postavil město pro své věřící, kterým se ale nezdálo být dost krásné a stále se ho snažili vylepšovat. Bůh se jednoho krásného dne dopálil, vzal všechny kýble barev které měl, vylil je na své ovečky, proměnil je v kámen a tak tam všichni dodnes stojí v zakletí. Opustili jsme Bryce Canyon a vrátili se po příjezdové silnici do Old Bryce Town. V dobách indiánů a traperů tam byla jen obchodní stanice vykupující kožešiny a zásobující dobrodruhy vším potřebným. Teprve s turismem vznikla dědina, proti které je ale kdejaká minivesnice přímo Los Angeles. Za pět minut by byl člověk z jednoho konce na druhém, kdyby stále něco neočumoval v kšeftíkách se suvenýry, či kozy, slepice, králíky a koně na miniranči. Vše slouží turismu. Půjčovna koní a terénních čtyřkolek, plac s vrtulníky a pochopitelně benzínová pumpa s kempingem a motelem. Bydleli jsme v Ruby's Inn ve sroubených jednopatrových bungalovech. Navečer jsme to tam procourali, v suvenýrech koupili pohledy, zastavili se u jízdárny, kde bylo zrovna rodeo a až za tmy jsme ochutnali místní fast food. Koupili jsme ještě trochu ovoce a pak delší dobu okukovali v Ruby's obchodu s potřebami na kemping s oddělením na způsob "Krásné jizby", kde nám ceny obrazů a plastik místních indiánských umělců dost přímo vyrazily dech. Rubens hadr. Úterý, 30.5. Ráno byla obloha jako vymetená, slunce svítilo, ale byla psí zima a dokonce i auta byla omrzlá. Před odjezdem jsem ze zvědavosti krátce okouknul kemping, kde už domácí připravovali nejrůznější terénní vozítka k výletům po okolí, stačil se ještě zastavit u jezírka za kempem a pak jsem už upaloval k autobusu. Cestou byla jen zastávka na tankování, kde se potvrdilo, že v USA leží peníze na ulici. Komu se tam protrhla kapsa nevím, ale všude na zemi ležely drobné mince. Mířili jsme do dalšího národního parku Zion, který s těmi předchozími neměl jeho formou nic společného. Žádné vymleté údolí ani strže se zakletými lidmi, žádná ohromující propast, pouze homolovité hory, lesy a údolí, kde šplouchal potok. Rozdíl byl v tom, že do Bryce či Grand Canyonu se člověk dívá zezhora a Zionem projíždí klikatou silničkou, kde se v každé serpentině objeví nové scenárium divokých skal. Tam byla zážitkem i jízda dlouhým tunelem, kde byla v pravidelných rozestupech ve skále vytesaná "okna", což při jízdě fungovalo jako diashow. Nám se Zion park líbil hlavně proto, protože to byl po minulých dnech zážitek tzv. normální, to znamená bez vykulených očí, zrychleného dýchání a husí kůže. Ke jménu park přišel díky neukázněnosti jednoho žida, který se tam usadil. Byla to samota a proto si na nějaké dodržování židovských náboženských předpisů moc nepotrpěl. Jednou měl smůlu a rabín ho navštívil zrovna v okamžiku, když bylo mecheche v nejlepším. Rabín z toho byl celý vedle, nechal se slyšet, co si jako myslí, že to tam není Zion a první jméno toho kouta bylo na světě – „Not Zion", ze kterého nakonec zůstal jen Zion. 14

Pauzu jsme měli v Zion Lodge a bylo štěstím, že se k ní dalo jet, protože měli na silnici zával a odstranili ho pár dní před naším příjezdem. Poflakovali jsme se po okolí, vychutnávali klid a junior mlsně okukoval horská kola, na která tam byl ideální terén a cesty. Klikatá silnice nás zavedla k jižní části parku, kde v jedné serpentině Bill zastavil, Margaret udělala pár obligátních snímků celé skupiny a pak jsme Zion opustili. Dálnice se nadále točila mezi horami a my se dohadovali kudy tam asi dříve táhly vozy s přistěhovalci. Opustili jsme nejen Zion, ale zanedlouho i Utah, jeli opět kousek Arizonou a přijeli do Nevady. Tentokrát byly na hranici menší průtahy, protože náklaďáky a autobusy musí z dálnice odbočit na "úřad" a zaplatit mýto. Ale ne vždycky a ne každý. Bill jel skoro krokem, držel se nápisu "Follow green arrow", nakonec zastavil na "care", ale nedělo se ale vůbec nic. Nikde ani živáčka a to jediné, co jsme viděli, byla obří elektronická informační tabule. Na té najednou začali poskakovat jásající světelní pumprlíci, vítající nás v Nevadě a my mohli jet bez další průtahů dál. Na oběd jsme zastavili v pohraničním městečku Mesquite. Nebylo k přehlédnutí nejen díky obřím reklamám, ale hlavně kvůli tomu, že je zelenou kvetoucí oázou uprostřed vyprahlé pouště, protože zavodňování dělá v poušti divy. Vodou tam přímo plýtvají a díky technice vlastní Mesquite uprostřed pouště golfová hřiště, fontány, jezírka a palmové háje. Margaret nás varovala, protože to byla první zastávka v Nevadě, kde jsou vůči hazardním hrám velmi benevolentní. Bodejť by nebyli, když casina přinesou státu ročně víc než čtyřicet miliard US$. Vystoupili jsme u "Oazy", typického křížence hotelu a casina a odebrali se halou plnou řinčících slotů - "jednorukých banditů", do restaurace. Buffet byl bohatý a jídlo dobré. Ani jsem vše neochutnal a omezil se jen na věci nové. Pak jsme si vyměnili drobné a pustili se do potyčky s hracími automaty. Moji spolucestující to brzy přestalo bavit a usadila se u baru a já jsem s juniorem dál okukoval techniku a zkoušel štěstí. Na jednom slotu jsme prohráli, na druhém v pokeru vyhráli, takže nula od nuly pošla. Bavili jsme se tím až do doby, kdy se u nás zastavil šerif s dotazem kolik je juniorovi let a když zjistil, že podle jejich předpisů na hrací automaty ještě nemá věk, tak ho vyšustroval a já šel pochopitelně s ním. Nijak nás to ale nepřekvapilo, protože jsme na to byli připraveni a bylo jen otázkou času, kdy odtamtud juniora, a tudíž i mne, vyhodí. Naše cesta pokračovala vyprahlou krajinou a já se nedivím, že si amíci na zkoušky atomových bomb vybrali právě Nevadu. Tam opravdu není co rozbít za předpokladu, že se dá pozor na těch pár měst s hráčskými doupaty. Do jednoho takového města jsme mířili a je to město známé z nesčíslných filmů a reportáží, jedná se o Las Vegas. Las Vegas je známé nejen z filmů, ale i tím, že tam s oblibou vystupovali umělci od Elvise až po Lisa Minelli, je známé i ze sportu, hlavně z boxu a především je známé jako hráčské "doupě". Původně vše začalo jako malá osada Mormonů, ale to už je dávno pryč a z přísné mormonské morálky nezbylo nic. Důvodem jsou velmi liberální zákony Nevady s ohledem na hazardní hry, alkohol a mj. i na svatební formality. Když se vezme v úvahu, že okolní státy jsou v tomto směru 15

velmi puritánské, tak tomu nemohlo být jinak, než že z toho musel být velký kšeft. Las Vegas o sobě tvrdí, že je hlavním městem světa pokud se zábavy týče. Podle mne je ale spíš hlavním městem blázinců a cvoků. Z bezvýznamné osady se po dostavění železnice roku 1905 začíná stávat město. Největší konjunkturu mělo po roce 1940, kdy byly povoleny hry a kdy bylo postaveno první casino. Bylo to celé i zfilmované a my měli krátce před odletem možnost podívat se v televizi na trable mafiána se stavbou casina a hlavně jeho financováním. Zpočátku to vypadalo na bankrot a mafiána proto nechali jeho kolegové odstřelit. Měli ale ještě chvíli počkat, protože šlo o casino Flamingo, které má dnes pod palcem Hilton a je zlatým dolem. Popsat Las Vegas je velmi jednoduché, protože má jen dvě části (ty ostatní celkem nikoho nezajímají) - downtown a strip. Downtown je "starým městem" na Fermont Street a strip je Las Vegas Boulevard, kam se nastěhovala všechna casina, která v downtown už neměla místo. Jinak se ještě dá napsat, že je to město, kde žijí turisté velmi levně, pochopitelně za předpokladu, že to, co ušetří na bydlení a jídle, neprohrají třeba v ruletě. V tom je totiž háček. Nikde jinde se tak lacině nebydlí v nejluxusnějších hotelech jako tam a snad nikde jinde se nedostane krabový cocktail za 75 centů. Kdo nemá rád kraby, ten se může nechat zlákat reklamami restaurací, že si u nich lze za necelých 5 US$ udělat u bufetu z břicha mrzáka podle jejich hesla „All You Can Eat”, což jest něco jako ono husitské „Na množství (snědeného jídla) nehled'te". Osobně bych návštěvníky Las Vegas rozdělil do dvou, resp. tří skupin. Do první skupiny patří ti, kteří jedou za hazardem, do druhé patří návštěvníci show a ta třetí skupina jsou turisté, kteří ze sportu prohrají šesták a občas se podívají na nějaké představení. Nejhůř je na tom skupina první, protože do té patří lidé, pro které je hráčská vášeň prvním a posledním. Moc dobře na tom je skupina druhá, protože kulturní nabídka je nevyčerpatelná a umělecká smetánka z Broadwaye jim zaručí jen to nejlepší. Jak na tom jsou turisté se neodvažuji říci. Těm tam jde stejně ale ze všeho jen hlava kolem a je jim za chvíli asi stejně všechno jedno. Popsat Las Vegas bylo jednoduché, ale pokusit se popsat downtown a strip je bezvýchodná záležitost. Nejlepší je se praštit kovadlinou pořádně do nosu a to jiskření před očima by mohlo být slabým odvarem večerního města. On je docela problém popsat i náš hotel Excalibur. V každém případě to byl první hotel, kde nám průvodkyně nejdřív rozdala plán budovy, abychom nezabloudili. Vtip je totiž v tom, že má každý hotel několik částí vzájemně propletených halami přecpanými sloty a hráčskými stoly. V jedné části se bydlí, ve druhé jsou obchůdky a boutique, ve třetí jídelny, bistra a kavárny a v další jsou nejrůznější kratochvíle, okoukané ve všech zábavních parcích světa. Každý hotel se na něco specializoval a i architekturou a nabídkou se tématu přizpůsobil. Excalibur byl ve znamení starověku a krále Arthura s jeho pověstným mečem, hotel Luxor, ve formě pyramidy, se věnoval výhradně Egyptu, Caesars Palace se upsal starému Římu, v MGM se vše pochopitelně točí kolem filmů, Treasure Island unese návštěvníka na dobrodružný 16

ostrov, včetně pirátské bitvy v laguně před hotelem, Tropicana Resort si pro nápady jel na tichomořské ostrovy, Mirage se specializoval na výbuch sopky a bílé tygry Siegfrieda & Roye a téma hotelu Circus Circus je jasné samo o sobě. Ještě jsme tam nebyli ani hodinu a už bylo jasné, že to bude nápor na nervy. Nejdříve byla patálie s nalezením pokoje, protože jich hotel Excalibur vlastní 4032 ve čtyřech věžácích o dvacetiosmi patrech. Potíž by to nebyla, kdyby se jeden mohl v hale rozhlédnout. Jenomže všude stály nepřehledné řady hracích automatů (sloty), kterých tam je přes 2600 a to v tom nejsou započítané stoly na ruletu, poker, blackjack a další loupežné "žolíky". Naši věž jsme nakonec přeci jen našli a poté, co nám tamní hlídač překontroloval náš karta-klíč, jsme skončili na pokoji. Dlouho jsme tamní středověký interiér neobdivovali a upalovali do ulic. Daleko jsme se ale nedostali, protože je toho všude tolik na koukání, že se člověk stále u něčeho zastavuje a nikam daleko se nedostane. Stačili jsme si prohlédnout něco málo u nás, svezli se v simulátoru při závodu v poušti a poté navštívili sousedy v Tropicana a MGM. To už toho měli moje spolucestující a junior dost a i mně nekonečné cinkání a řinčení slotů lezlo na mozek. Mne to stále táhlo dál do města, ale zbytek famílie odmítl jít se mnou. Tak jsme se trhli a já se vydal po stripu do downtown. Bylo asi půl deváté večer, když jsem vyrazil. Odolal jsem všem lákadlům a mašíroval bez zastávky až do downtown, kde jsem si chtěl za každou cenu natočit z filmů známá casina - Golden Nugget & spol. Cesta nebrala konce, protože jsem se musel proplétat mezi lidmi na přeplněných chodnících a nohy po dlažbě už jen škobrtaly. Pomocí putny coly, jako doping, jsem vše nakonec zvládnul a pilně pak točil v místech, kde se odehrávalo tolik filmů a kde mi každé casino bylo odněkud povědomé. Cestou dolů jsem zjistil, že je část stripu před downtownem nezajímavá, když se pomine reklama na zpustlém motelu, že tam kdysi přespal Elwis. Proto jsem jel zpátky kus cesty autobusem a vystoupil až v místech, kde už zase šílely reklamy. Chodníky se mezitím trochu vylidnily a já chytil druhý dech. Záběrů na videu utěšeně přibývalo a stihnul jsem i výbuch sopky u hotelu Mirage. Sopka sice vybuchla už i při mé cestě dolů, ale bylo tam tak narváno, že jsem na video nic nevzal. Teď sopka vybuchla skoro jen pro mne. Nohy se mi začaly ke konci přeci jen už trochu motat, ale já byl spokojený, že jsem zvládnul vše, co jsem zvládnout a vidět chtěl. Mimo jiné jsem zjistil ještě dvě věci. Že v Las Vegas neznají pojem zavírací hodina, a že v celém tom blázinci existuje pouze jediný bar, kde nestojí ani jeden slot. Ten bar tím překvapil i naši průvodkyni. Do postele jsem sice lezl málem po čtyřech, ale naprosto spokojený a s vědomím, že se druhý den mohu vyspat. To jsem ale ještě netušil, jak je naše průvodkyně svědomitá. Středa, 31.5. Ráno v 9:00 hodin mě vzbudil řinčící telefon a bylo mi to trochu divné, protože žádné buzení být nemělo a byl jsem přesvědčen, že to je omyl. Nebyl. Na drátě byla průvodkyně Margaret a hlásila, že pro mne má informace jak se dostaneme do nákupního střediska za městem. Myslel jsem, že mne raní mrtvice, ale nedalo se nic dělat, už jsme byli vzhůru. Spakovali jsme se, trochu 17

vyplundrovali snídaňový bufet, nasedli na autobus a vydali se z města ven, směrem do pouště. Jednou jsme přestupovali a nakonec jsme skončili v opuštěné divočině, kde stálo nákupní středisko Betz Mall. Tyhle tržnice amíků jsou snad všude stejné. První jsme zažili na Floridě v Clearwatter a tahle byla jako když jí z oka vypadne. Dlouhatánská přízemní klimatizovaná stavba s nekonečnými řadami kšeftíků. Specializovali jsme se hlavně na obchůdky s výrobky firem Nike a Lewis a při cenách, o kterých se nám doma ani nesní, jsme měli brzy plné ruce tašek a pytlíků. Autobus měl naštěstí zastávku přímo před barákem, takže jsme nikde nemuseli trčet na stanici na slunci. Ono totiž venku správně připalovalo a rozbít na asfaltu vejce, tak jsme měli nejspíš v mžiku buličí oko. Počítám, že kdyby ze dne na den zakázali v Las Vegas klimatizaci, tak mohou vše zavřít a ani auta či autobusy by nejezdily. Vrátili jsme se do hotelu, odstavili náš objemný nákup a pak jsme se chvíli věnovali věcem všedním, jako je dobíjení baterií a "velkému prádlu", které jsem pak sušil na klimatizaci a moje spolucestující s juniorem odešli k bazénu, kde měl junior zážitek poněkud nepochopitelného rázu. Chtěl si koupit džus, ale neprodali mu ho, protože ještě nebyl plnoletý. V čem to vězelo se nám nepodařilo zjistit. Ještě bych chápal, kdyby si chtěl koupit pivo, ale on chtěl jen obyčejný džus a ani ten mu neprodali a musel jsem pro něj já. Navečer jsme vypadli z hotelu, zastavili se ještě (bezúspěšně) v kšeftíku s Oakley brýlemi a pak jsme vlezli do autobusu a jeli do downtown. Výhoda byla v tom, že už jsem včera vše okoukl a věděl kam máme jít. Bloumali jsme pod miriádami blikajících žárovek, sledovali kaleidoskopy světelných reklam a nakukovali do heren. Těm jsme se ale vyhýbali, protože nekonečně cinkání a řinčení je skutečně o zblbnutí. Ještě jsme se stavěli na jídlo a pak jsme nastoupili na autobus, projeli "mrtvou" částí stripu a vystoupili v místech, kde strip už zase svítil a zářil. Tentokrát jsme necourali jen po ulici, ale zašli se podívat i do hotelů. Byli jsme v Mirage - pochopitelně s výbuchem sopky, navštívili legendární bílé tygry Siegfrieda & Roye a pak se jezdícími chodníky vydali do vedlejšího Caesar's Palace, kde jsme si připadali opravdu jako ve starém Římě. Leštěný mramor, bílé sochy bohů, fontány a dokonce i celá italská ulička včetně dlažby, obchůdků a nebe s červánky. Obchůdky i dlažba byly pravé, jen červánky byly stropní projekce "made by Disney". Do našeho hotelu jsme dorazili uťapaný jak listonoši a libovali si, že nás do haly vezou z ulice jezdící chodníky. Pouze ven se muselo šlapat. Dělali jsme si legraci z toho, že s plnou prkenicí si člověka dovnitř přivezou a s prázdnou pak musí jít ven pěšky. Na pokoji jsme chvíli vychutnávali výhled na ozářený strip a shodli se na tom, že je nejvyšší čas, abychom už zase vypadli někam do přírody. Po přírodě v národních parcích bylo Las Vegas přeci jen trochu moc velkým kontrastem. Čtvrtek, 1.6. Dnešní den patří Billovi. Pojedeme do zblbnutí, protože na celé štrece není nic na koukání. Takže dnešní den bude jak v jedné písničce "On the road again... ". Využil jsem toho, že Bill Las Vegas znal jak svoje boty, protože tam dříve dělal a zeptal jsem se ho, jak daleko to je od našeho

18

hotelu do downtown. Můj odhad na pět až sedm kilometrů se ukázal mylným, je to cca.osm mil, což jest skoro třináct kilometrů. Nijak jsem se už nedivil, že mne moje včerejší „procházka" tak zmohla. Opustili jsme Vegas a vydali se pouští Mohave. Při pohledu na neutěšenou krajinu se člověku opět vybaví "Hrozny hněvu". Tudy jeli Okiové do zaslíbené Kalifornie a třásli se obavami, jak jejich cesta pouští dopadne. K nejobávanější části pouště, Údolí smrti, to bylo jen skok, ale my mířili na západ směrem do Barstow. Město vzniklo roku 1886 jako železniční depo a později se rozvinulo díky tomu, že se v okolí našlo stříbro. Centrum těžby stříbra bylo Calico. Leží v horách nedaleko a mělo stejný osud jako řada dalších, kam se nejdřív nahrnuli všichni se zlatostříbrnou horečkou a když bylo po všem, tak se zase rozprchli. Opuštěné město zpustlo a teprve roku 1950 opět obživlo díky podnikavcům, kteří „ghost town“ s celým jeho morbidním šarmem přebudovali na turistický park. Barstow není pozoruhodné vůbec ničím, leda snad jen tím, že na předměstí stojí řada Mall's, kde jsme udělali pauzu a opět se podívali do obchodů. Cesta pokračovala dál krajinou, kde se daří jen kaktusům a škorpionům a o to větší bylo naše překvapení, když se před námi objevilo letiště s řadami letadel. Ukázalo se ale, že to není letiště, ale pouze "skladiště" letadel, kombinované s letadlovým šrotištěm. V poušti Mohave je tak malá vlhkost vzduchu, že nic nerezaví a toho využívá vojsko a deponují tam nepoužívanou techniku a výzbroj. Teď se jim tam ale přeci jen asi trochu rezu objevilo, protože krátce před naším příletem lilo. Krajina začala pomalu dostávat jiný ráz a díky nedávným lijákům příroda ožila. Nedaleké kopce byly celé fialové kvetoucí flórou a to už jsme se blížili k městu Bakersfield, ležícímu v Big Central Valley - úrodné údolí při úpatí pohoří Sierra Nevada. Naše denní etapa skončila ve Fresnu v hotelu Best Western Village Inn. Město nás uvítalo miniaturní skyline, ale nijak nás neohromilo. Na podnikání tam nic nebylo a proto jsme se vydali přes ulici do Mall opět okukovat kšefty a hlavně na jídlo. Moc úspěšná návštěva to ale nebyla. Jednak jsem si sedl na lavičce do čokolády a pak ještě dostal boty, které mi velkou radost neudělaly. Jen jídlo u Japonce bylo dobré a především neznámé. Pátek, 2.6. Ráno jsme snídali trochu rozháraně. K vybavení pokoje patřil i automat na kafe a toho moje spolucestující hned využila. S juniorem jsme běžel naproti k Číňanovi na kakao a donut (vdolky uprostřed s dírou) a přinesli jsme je i mojí spolucestující ke kafi. Snídaně byla na naše poměry neobvykle hladová, ale šlo to rychle a my moc času neměli, protože se odjíždělo za kuropění. Z Fresna jsme pokračovali Velkým Centrálním Údolím, kterému tam říkají San Joaquin Valley, do národního parku Yosemite. Po cestě jsme udělali zastávku v Oakhurst, kde už nás čekali v samoobsluze. Margaret jim dala telefonem avízo, že přiveze autobus turistů, toužících se u nich zásobit na piknik. Vybavili nás výborně a jejich gigantické sendviče, či spíše obložené veky, musely uspokojit i toho nejhladovějšího.

19

Yosemity prohlásil prezident Harrison národním parkem už roku 1890 a patří tudíž s Yellowstone NP a Sequoia NP, k nejstarším parkům USA. Pod dohled státu byl dán ale už roku 1864, kdy prezident Lincoln a milovník přírody John Muir poukázali na jeho přírodní poklady. Proto se tvrdí, že se nápad, založit národní parky, zrodil v Yosemity a ne v Yellowstone. Yosemity byl nás čtvrtý park v pořadí a zase úplně jiný. Vznikl působením ledovce na granitový masiv a výsledek se dnes představí ve formě obrovských skalních dómů, jezírek a idylických údolí. Celé to korunují vodopády a jako rarita prastaré stromy redwoods. Silnička se vinula lesem a nakonec zmizela v tunelu. Když jsme z tunelu vyjeli, byli jsme v Yosemity Valley. Zastavili jsme na parkovišti, kde už na nás čekali veverko-svišti. Těm jsme ale věnovali pozornost až když jsme se dosyta vynadívali na horské panorama a především na 189 metrů vysoký vodopád Bridaveil. Díky dešťům se nám ukázal v celé jeho mohutné síle a přitom to byl prcek ve srovnání s tím, co nás ještě čekalo. Jeli jsme pak dál k turistickému centru údolí a poznali, že je tento park mezi domácími velmi oblíbený. Bill se motal mezi přívěsy a obytnými náklaďáky a nakonec přeci jen zaparkoval. Vydali jsme se k hukotu v lese a po chvíli jsme se dostali z krásného počasí do lijáku. Ono ale nepršelo, byla to jen vodní tříšť od vodopádů. S ohledem na videokameru jsem dál nemohl a pouze moje spolucestující, s jejím vodotěsným foťákem, pokračovala. Daleko se ale také nedostala a nakonec jsme se všichni vrátili zase do slunce. Mašírovali jsme pak na druhou stranu údolí, kde burácí Yosemity Falls – vodopád, padající ve třech kaskádách z výšky 739 metrů. Teprve tam si člověk uvědomí, jak je proti přírodě malý a bezmocný. Poflakovali jsme se po okolí, courali po pěšinách, okukovali stromy a nakonec se všichni sešli u potoka, kde už se nám chladilo pití. Pustili jsme se do konzumování sendvičů, což s ohledem na jejich rozměry a hlavně tloušťku nebylo nijak jednoduché. Všude kolem nás se tyčily hory, u nohou nám zurčel potok a my se shodli na tom, že blázinec v Las Vegas nijak nepostrádáme. Horu Half Dome, vysokou 2695 metrů a připomínající čvtrtku bochníku chleba, jsme měli na dohled a k další známé hoře, El Capitain, vysoké 2307 metrů, to byl jen skok. El Capitain je pověstný tisíc metrů vysokou kolmou skalní stěnou, kde skládají "mistrovské zkoušky" horolezci. Margaret nám vyprávěla zajímavý příběh z doby, kdy ještě nedělala průvodkyni, ale pracovala jako rehabilitační sestra. Dva horolezci se vydali na tůru a jeden se zřítil. Měl po té nehodě ochrnuté nohy a dostal se do jejího opatrování. Duševně na tom nebyl zpočátku zrovna nejlépe, ale časem se vzpamatoval a dotáhnul to nakonec až k medailím na olympiádě tělesně postižených. Vrcholem jeho kariéry bylo rozhodnutí, že se i v tom stavu pokusí El Capitain zdolat. Skalní stěna mu odolávala sice několik dní, ale nakonec svého cíle přeci jen dosáhl. Jeho slezení El Capitaina je počítáno mezi největší horolezecké výkony jakých bylo kdy dosaženo. Byl pomalu čas pokračovat v cestě a nikomu se moc nechtělo. Ještě jsem si skočil na záchod a měl další zajímavý zážitek. Na zdi tam visela velká cedule informující turisty, jak se chovat v případě se setkání s medvědem. Na cestě z údolí jsme měli možnost poznat, že El Capitain je 20

hora, která se jen tak nevzdá. Stopli nás lidé s dotazem jestli má Bill vysílačku, protože si všimli, že ve skalní stěně někdo mává červenou vlajkou - znamení, že má velké potíže a potřebuje pomoc. Bill pak chvílí komunikoval s rangerskou stanicí a pomoc zjednal. Tím naše návštěva Yosemity skončila a my se vydali na další cestu. Bill pilně šlapal na plyn a jen v Oakdale udělal malou pauzu u kšeftíku s čerstvým a sušeným ovocem. Na tom by nebylo nic zvláštního, protože ovoce a zelenina tam roste jak plevel. Co nám spíš vyrazilo dech, byla "ulička hrůzy". Vedle obchůdku byl plac, kde nabízeli sádrové trpaslíky, andílky, vzpínající se oře a "medvědy v říji". To nebyl jen kýč, to už byl skutečný horor. Vzdálenost do San Franciska se podle cedulí utěšeně zkracovala, ale daleko pomaleji než doma. Jednak pomaleji jezdí a také proto, že jsou míle přeci jen drobet delší než kilometry. Nakonec jsme dorazili do Oaklandu, což už je vlastně předměstí Friska. Na dálnici se náklaďáku před námi rozletěla pneumatika a její trosky, bušící do našeho autobusu, probudily klímající část osazenstva. Projeli jsme Oaklandem a u vojenské námořní báze jsme vjeli na Oakland Bay Bridge, most vegetující ve stínu slávy světoznámého Golden Gate. Přitom je Oakland Bay Bridg starší a jeho délkou třinácti kilometrů i daleko delší. Také konstrukci má zajímavější. Mezi Oaklandem a ostrovem Yerba Buena je konstrukce mřížová, pak přijde tunel ostrovem a nakonec konstrukce se čtyřmi dojitými věžemi a betonovým pilířem v moři. Navíc je most ještě dvouposchoďový. Přesto ale zůstal oproti Golden Gatě jen Popelkou. Nás konstrukce mostu při přejíždění nijak moc nezajímala, spíše jsme očima hltali panorama města a radovali se při objevení známých věcí. Pochopitelně nám neušel jeden špičatý mrakodrap, nepřehlédli jsme Alcatraz a v dáli zahlédli i Golden Gate. Ruce mě na videokameře přímo svrběly a já se musel krotit, protože to byly všechno věci které ještě uvidíme a určitě z lepších míst, než je drncající autobus. Autobus nás vysypal u hotelu Canterbury a my ze všeho nejdříve vybalujeme naší parádu, protože je večer plánován výlet včetně luxusní večeře. Saka po dnech skladování v kufru získala nežádoucí puky a kalhoty na tom nebyly o moc lépe. Frisko ale má být městem ležérním, takže se z toho nijak moc nestřílí. Když jsme se opět všichni sešli u autobusu, tak jsme měli dost potíže se navzájem poznat, jak byl každý vyparáděn. Bill nás neodvezl daleko a vystupujeme u hotelu Fairmont. Juniorovi byl známý z jednoho televizního seriálu, mně v souvislosti se založením UNO a z hotelu přímo vyzařoval luxus a vznešenost. Porozhlédli jsme se trochu v hale a už jedeme výtahem do restaurace v posledním patře vysoko nad městem. Kruhová restaurace se skleněnými zdmi nám nabídla nejen bohatý buffet, ale i jedinečný pohled na podvečerní město, což nebyla zrovna ideální kombinace. Když se člověk věnoval jednomu, ušlo mu druhé a naopak. Prohlédli jsme si nabídku buffetu a po zjištění, že se to tam hemží mořskými potvorami, jsem už neměl problém s výběrem. Největší dojem na nás udělal uzený losos a na moji spolucestující ráčci a mušle, přestože je na jejím talíři neměla, jelikož se jí ty potvory vzhledově nijak moc nezamlouvají. Dojedli jsme, dopili, něco natočili a vyfotili a opět se scházíme u autobusu a jedeme do mezitím už 21

večerního města. Udělali jsme si malou procházku čínskou čtvrtí a nakonec přejeli na ostrov Yerba Buena, odkud je jedinečný pohled přes záliv na noční skyline města. Dojem to na nás udělalo velký a připadali jsme si jako v Jiříkově vidění. Do hotelu jsme se vrátili poměrně pozdě a moc jsme si libovali, že v S.F. zůstaneme ještě dva dny a já jen doufal, že stihneme všechno, co jsem si stihnout přál. Že toho nebylo málo, nemusím asi ani dodávat. V místech, kde se dnes město rozkládá, žil již od 5. století př. n. l. indiánský kmen Miwok. Žili si spokojeně až do 16. století n. l., přestože se tou dobou už kolem po moři plavili Španělé. Indiány ale pokaždé zachránila pověstná letní mlha a Španělé proto záliv neobjevili. Teprve Gaspar de Portala, putující po souši ze San Diega na sever, záliv našel. Došlo ke kolonizaci, Juan Bautista de Anza tam postavil roku 1776 vojenskou pevnost - presidio a františkánský páter Junipero Serra založil misi San Francisco de Asis. Smůla byla ale v tom, že Španělé nepřinesli jen bibli, ale i nakažlivé nemoce a o padesát let později už z indiánů skoro nikdo nezbyl. Ve vesničce na břehu zálivu se pak delší dobu nic velkého nedělo a spíše jen vegetovala. To se ale rychle změnilo roku 1848, kdy bylo objeveno v Siera Nevada zlato. Nastal poprask a San Francisko se rozrostlo pomalu přes noc na velké město. Z celého světa se začali sjíždět dobrodruzi a podle toho město vypadalo. V rekordním čase byly postaveny banky, hotely a pochopitelně i nesčíslné hospody a bordely. Roku 1869 byla prodloužena železnice až k Pacifiku a to už růstu města nic nebránilo. Tak to zůstalo až do 18.4.1906, kdy přišlo zemětřesení. Město bylo zničeno a co nezvládlo zemětřesení, to dokonal požár a Jack London v místních novinách napsal, že "... ještě nikdy v historii nebylo moderní město tak kompletně zničeno...". Sotva ale uhasly poslední požáry, začalo se opět stavět a o čtyři roky později už San Francisko opět existovalo. Zlatá dvacátá léta se postarala o jeho slávu a ani recese ve třicátých letech mu neuškodila díky tomu, že nezaměstnanost vyřešili stavěním mostu. Za války se o prosperitu postarali vojáci a brzy po válce turisté. Svoji pověst, jako jedno z nejliberálnějších měst USA, získalo Frisko v šedesátých letech, kdy se stalo hlavním městem hippies a flower power. Vše ale už víceméně pominulo a to jediné, co nadále zůstává, je stálé nebezpečí zemětřesení, jak se opět potvrdilo roku 1989. Nám ale nezbylo, než jen doufat, že zemětřesení nepřijde zrovna v době kdy tam budeme, abychom pak bezradně nepobíhali v pyžamu po ulici jako Enrico Caruso v roce 1906. Sobota, 3.6. Dnes je na programu půldenní organizovaná jízda městem. Snídáme jen kafe z kávovaru na pokoji a v osm hodin odjíždíme. Nejdříve jedeme k Civic Center, kde jsou úřady a radnice City Hall z let 1912 - 1915, zajímavá její podobou s washingtonským Capitolem. Margaret nás upozornila na Public Library z roku 1917 a na moderní M. Davies Symphony Hall, v jejímž těsném sousedství stojí, roku 1932 otevřená, War Memorial Opera House, kde byla podepsána roku 1945 charta spojených národů. Zabrousili jsme i do japonské čtvrtě a posléze skončili u další pozoruhodnosti St. Mary's Cathedral, moderní sakrální stavby. Chrám má přezdívku "pračka", protože se forma střechy kostelní věže nápadně podobá vrtuli amerických praček, resp. vrtuli pračky „Perobot“. 22

Ukázali nám toho sice dost, ale my stále netrpělivě čekali na typické dřevěné viktoriánské vilky, kterými je město pověstné. Dočkali jsme se až na Alamo Square a byly to přesně ty vilky, které jsou s oblibou foceny na pohlednice, nebo snímány jako kulisy ve filmech. Dokonce i tentokrát blokovali ulici filmaři. Pak jsme se vydali čtvrtí Castro, pověstné svými obyvateli - homosexuály. Často byly vidět v zahrádkách prapory duhových barev, informující o sexuálním založení obyvatel. To už jsme se ale začali rozhlížet po obloze a dohadovali se, jestli nám slunce vydrží či ne. Jeli jsme totiž na kopec (resp. dva) Twin Peaks - oblíbené vyhlídkové místo nad městem. Měli jsme smůlu, protože vyhlídku jsme sice měli jedinečnou, ale jen na místní pověstnou mlhu. Jinak nebylo vidět vůbec nic. Kopec v mlze jsme rychle opustili a zamířili do Golden Gate Parku, rozlehlého areálu sloužícího nejen rekreaci, ale i kultuře, umění a vědě. Dějiny parku dost připomínají vznik Central Parku v New Yorku, jen s tím rozdílem, že zde to nebyly bažiny, ale vyprahlé území, které roku 1887 John MacLaren přeměnil na bující botanickou zahradu takovým způsobem, že by mě nikdy nenapadlo, že tam ta příroda už nebyla odjakživa. Zastavili jsme u Music Concourse, kde se pořádají Open Air koncerty, udělali pauzu a trochu se prošli. Jako první nám padlo do oka muzeum Academy of Sciences z roku 1853. Tam jsme ale nebyli, to by nám nestačily ani celé naše tři dny. Ze stejného důvodu jsem se nešli podívat ani do De Young Memorial Museum a ani do Asian Art Museum. S muzeem Asian Art je těsně spojeno jméno Avery Brundage (IOC), jehož privátní sbírku umění dostali. Nevím o jaké kulturní lahůdky jsme přišli, ale hlavu jsme si tím nelámali. Potulovali jsme se po prostranství kolem vodotrysků a já si představoval jak to tam asi vypadalo roku 1968, kdy tam hippies pořádali Summer of Love a chvíli jsme sledovali Japonce při jakýchsi rituálních tancích či cvicích s meči. Jediné, co jsme si nenechali ujít, bylo nakouknutí do Japanese Tea Garden nedaleko, kde jsme žasli nad tím, co se dá z keřů a stromů pilným oštipováním všechno udělat. Trvalo dost dlouho, než jsme parkem projeli, zastavili se ještě u louky s bizony a nakonec dorazili ke Cliff House, výletní restauraci na skále nad mořem, kde se už roku 1863 mohli návštěvníci kochat pohledem na moře a na skálu v moři - Seals Rock s tuleni. Ale jen do zemětřesení roku 1906, protože od té doby se tuleni na útesech objeví jen zřídka. Možná, že se tuleňům také nelíbilo, že Cliff House celkem 3x vyhořel. Místo tuleňů jsme na vodě objevili pár surfařů a na břehu několik svišťů. Před odjezdem jsme ještě zašli do malého muzea s exponáty technických věciček sloužících dříve na jarmarcích. To už jsme se ale opět rozhlíželi po obloze a dohadovali se jestli se mlha zvedne, protože jsme měli namířeno k zlatému hřebu výletu - Golden Gate. Chvíli jsme jeli silnicí nad mořem, pak projeli areálem Presidio of San Francisco, založené už Španěly a chvíli jsme diskutovali na téma jak mohou také kasárna vypadat, protože to má všechno pod palcem americká 6. armáda. To už jsme ale vyhlíželi náš nový cíl - Zlatou bránu. Golden Gate se před námi ale žinýroval, cudně se skrýval v mlze a pouze část prvního pilíře a vozovky byla vidět. Dohadovali jsme se, jestli most nahoře z mlhy vykukuje, protože na mořské hladině byl přes 23

úžinu vidět celý jeho rozplizlý stín. Dlouhou chvíli jsme ale stejně neměli. Pod mostem se krčila pevnost Fort Point z let 1853 - 64, mající dříve za úkol chránit svými stodvacetišesti kanóny vjezd do zálivu. Jestli pevnost byla schopna úkol splnit se neví, protože tam nikdy nepadla ani rána. O stabilitě pevnosti mám menší pochyby, protože je celá z cihel. Cihlami byly dlážděné i chodníky, což sice nic zvláštního není, ale bylo zajímavé, že co cihla, to vtištěné blahopřání se jmény oslavence i gratulujícího. Malému náměstíčku před pevností dominuje socha konstruktéra mostu, Josefa B. Strausse. Most byl dokončen 28.5.1937 a i když není nejdelším visutým mostem na světě, je asi nejhezčím a určitě tím nejznámějším a mimoto má ještě jednu zvláštnost. Mlžné bóje uprostřed mostu, které jsme v pravidelných intervalech slyšeli houkat, jsou prý jediné bóje světa, kterým se lodě nevyhýbají, ale naopak k nim míří. Protože se žádná technická stavba neobejde bez čísel, tak jich pár napíši také zde. Most je 2,7 km dlouhý, pilíře měří 227 metrů a vozovka se nachází ve výšce 67 metrů. To ale závisí na počtu aut na mostě, kterých po něm přejede 120000 denně. Nejvíce se prý most prohnul roku 1987, kdy na něm bylo najednou 250000 lidí, slavících padesáté jubileum otevření mostu. Kolik most váží nevím, ale bude zřejmě rok od roku těžší, protože se na údržbu ročně spotřebuje 20000 litrů barvy. Nejzajímavější na konstrukci jsou pochopitelně lana, jejichž celková délka je 129000 km, což by vystačilo víc než 3x kolem zeměkoule. Průřez tím "kabelem" jsme si prohlédli nedaleko sochy stavitele mostu a lano vypadá skutečně stabilně. Tím naše návštěva mostu skončila a my vyjeli podél vody k turistickému centru města. Margaret nás cestou ještě upozornila na Palace of Fine Arts, pozůstatek ze světové výstavy roku 1915 a na Fort Mason, další bývalou pevnost, sloužící dnes ale už jen turistům. Pak už to netrvalo dlouho, před námi se objevilo obří kormidelní kolo s krabem, známé z TV kriminálního seriálu „The Streets of San Francisco“ a my věděli, že jsme v turistickém centru města - Fisherman's Wharf. Tam projížďka skončila, část skupiny odešla na loď - na extra výlet do Muir Woods a zbytek se rozprchnul za nějakým jeho speciálním cílem, kterých jsem měl plný ranec. V místech, kde dříve přistávaly rybářské a dopravní lodě a kde bylo nábřeží zaplněné rachotícími jeřáby a rozkolébanými námořníky, se dnes procházejí tisíce turistů pilně cvakající fotoaparáty. Je to velká pouť snažící se uspokojit požadavky návštěvníků ať už jde o blaho duševní či fyzické. Podle mapky jsme se nejdříve informovali kde co je, já jen nesměle oznámil co všechno bych rád stihnul a udělali jsme válečný plán. Nejdříve jsme okukovali v rybářských bufetech mořské potvory, pak se moje spolucestující zakoukala ve francouzké pekárně do housek a teprve poté jsme se vydali podél řady přístavních mol. Našli jsme přístaviště výletních lodí, podívali se kdy jezdí a pokračovali podél vody na Pier 39, kde na nás už čekali lvouni a tuleni, vyvalující se na dřevěných pontonech, nebo laškující ve vodě. Nějakou dobu jsme tam zůstali, já uvažoval jak daleko to může být k věži tyčící se nedaleko přístavu na kopci nad městem a pak jsme se jen procházeli po kšeftíkách se suvenýry a žasli, co vše si pod pojmem upomínkové předměty amíci 24

představují. Největší zážitek tam měl junior. Objevili jsme atrakci Cyberspace, což je computerová hra, při které má člověk brýle, či spíše skoro helmu, kde mu simulují různá dobrodružství. Junior tam delší dobu mašinkvérem bojoval s nejrůznějšími science fiction obludami a my vedle na obrazovce sledovali jak si vede a jakou má „mušku“. Pak jsme upalovali na loď a vydali se na okružní cestu zálivem. Počasí bylo krásné, mlha se rozplynula a jen studený vítr nám nadouval bundy zapnuté až ke krku. Každý jsme dostali něco jako „Walkmana“ kde jsme poslouchali výklad. Golden Gate se nám představil bez mlhy a my nevěděli kam dřív koukat. Jestli na most, nebo na panorama města. Měli jsme ale spíš koukat jak jsou vysoké vlny. Stáli jsme na přídi a přestože jsme byli hodně vysoko, tříšť jedné vlny nás promočila. Videokameru jsem stačil schovat jen tak tak a moje spolucestující pak byla bez výkladu, protože z naslouchátka jejího Walkmana tekla voda. Loď s námi projela pod mostem, my ze všech úhlů vyfotili konstrukci tyčící se vysoko nad námi a pak se začala vracet zálivem, kde se proháněly nakloněné plachetnice a dokonce i jeden surfař. Ve studeném větru nás to na prkno nijak moc nelákalo a když jsme se ještě dozvěděli, že se v zálivu líbí žralokům, tak už jsme surfaři jen drželi palce aby nespadl. Pluli jsme podél pobřeží, sledovali siluetu města a nakonec zamířili k ostrovu známému z filmů, odehrávajících se převážně v noci - Alcatraz. Původně stál na ostrově jen maják, v době občanské války tam byla postavena vojenská věznice a roku 1933 byla na Isla de los Alcatraces (Ostrov Pelikánů) zřízena známá věznice "hostící" pouze vězně nejtěžšího kalibru, z nichž nejznámějším byl Al Capone. Útěk byl díky ledové vodě, záludným proudům a žralokům prakticky nemožný, přestože vzdálenost od břehu pevniny není nijak velká. Neutekl jim prý nikdo a když už se o to někdo pokusil, tak byl buď chycen, nebo o něm už nikdo nikdy neslyšel. Roku 1963 bylo vězení zrušeno a jedinými obyvateli byli Indiáni, demonstrující tam jejich nárok na ono území. Objeli jsme ostrov a pokračovali dál do zálivu směrem k Oakland Bay Bridge. Podívali jsme se na přístav, kde přistávají zaoceánské lodě a na skyline mrakodrapů ve Financial District. Vyjížďka skončila a my si v teple na břehu moc libovali. Skončili jsme zase u výborného francouzkého chleba a poté, co si junior koupil dlouho sháněné Oakley brýle, jsme se vydali podél pobřeží na druhou stranu Fisherman's Wharf. Věděl jsem, že je tam námořní muzeum a to jsme si nemohli nechat ujít. Nejdříve jsem hledal ponorku z 2. světové války - USS Pampanito, ale měl jsem smůlu. Na molu, kde měla být, jsem našel jen ceduli zvěstující, že si ponorku vypůjčili filmaři. Čert aby je vzal. Cestou k muzeu jsme si prohlédli The Cannery z roku 1894, což byla původně konzervárna broskví, přestavěná roku 1968 na restaurace, kavárny a boutique. Námořní muzeum jsme našli bez potíží a zanedlouho jsme už nakukovali do dílen a sledovali jak se dříve stavěly čluny. Nejzajímavější byly dvě plachetnice. Žádné napodobeniny španělských galér, jako jsme viděli kdysi v Barceloně, ale originální restaurované clippery, z nichž jeden byl "Balclutha", poslední trojstěžník, který obeplul mys Horn, než začala doba lodí na páru. Prolezli jsme celou loď, 25

podívali se jak vše fungovalo a navštívili i prostory pro náklad a pasažéry. Totéž se opakovalo na lodi stojící hned za ní a nám opět přibyla řada snímků. Pak jsme ještě nakoukli na lod', sloužící dříve jako převoz přes záliv a námořní muzeum jsme měli odškrtnuté. Chvíli jsme dumali nad plánkem města a vyrazili se do ulic. Lépe řečeno, jsme se začali škrábat do kopců. Byli jsme v místech, kde u moře začíná Hyde Street. Jako první nám padla do oka konečná stanice Cable Car, ale fronta čekajících turistů byla nekonečná a my nehodlali ztrácet čas. Vydali jsme se do strmého kopce a chvílemi jsme šli i pozpátku. Nejen proto, že to bylo pohodlnější, ale i proto, protože jsme byli na ulici tak často fotografované a výhled na moře tam byl opravdu jedinečný. Příkrá ulice s tramvají a v pozadí moře s Alcatrazem. Vyškrábali jsme se na kopec a skončili u ulice, známé jako "nejklikatější ulice světa" - Lombard Street, která má deset serpentin a stoupání až 40%. Ulici opravovali, byla pro auta zavřená, což bylo naše štěstí a my se po ní vydali mezi typickými vilkami a nesmírným množstvím hortensií, tentokrát pro změnu zase s kopce dolů. Tím jsem měl odháknutý jeden z nejdůležitějších cílů města a byl naprosto spokojen. Zjistili jsme, že část města, kde se všechny pozoruhodností nachází, není nijak rozlehlá a vydali se po zbytku Lombard Street napříč městem k Telegraph Hill. Velká výhoda je v tom, že jsou ulice jako podle pravítka a člověk dovede vzdálenosti poměrně dobře odhadnout. K našemu cíli to byly necelé dva kilometry a nebyla to cesta marná, protože pod kopcem měly opět "hnízdo" ony viktoriánské vilky, na které je moje spolucestující zatížená obdobně, jako na PanAm Bldg. v New Yorku. Telegraph Hill je devadesát metrů vysoký kopec nad městem, kde roku 1933 postavili uprostřed parku šedesát metrů vysokou rozhlednu Coit Tower. Přestože jsme museli opět vyškobrtat do příkrého kopce, nebyla naše námaha zbytečná. Je odtamtud jedinečný pohled na město a celý záliv. Chvíli jsme posedávali pod sochou Kolumba, ale že by tam někdy přistál mi není známo, potom jsme chvíli okukovali suvenýry a já si nenechal ujít příležitost podívat se ve stereopromítači, pamatujícím snad ještě zlatokopy, na obrázky města zničeného zemětřesením. Opustili jsme rozhlednu a vydali se na jih, kde mezi mrakodrapy dominovala nejvyšší a nejtypičtější budova města - Transamerica Pyramid. Byla dokončena roku 1972 a výškou 260 metrů a především její formou dominuje celému okolí. Stavba to je impozantní, ale já měl větší radost z objevu v sousedství. Na rohu ulic Columbus a Kearny stojí patinou mědi zelený činžák Columbus Tower z roku 1907. Ten sice nijak moc neohromí, ale já ho viděl doma před odletem v jedné knížce na obrázku a chtěl jsem ho vidět i ve skutečnosti. V ulicích se začaly pomalu rozsvěcovat reklamy a to byla nejideálnější doba vydat se na cestu do hotelu, protože jsme museli projít čínskou čtvrti a ta je nejhezčí, když je večer osvětlená. Chinatown vzniklo už roku 1847 jako gheto pro Číňany, kteří stavěli železnici. Číňany chtěli mít pod dohledem a nejjednodušší je, když jsou všichni na jednom místě. Při zemětřesení byla čínská čtvrť úplně zničená, což jí ale jen prospělo. Staré barabizny nahradily nové domy v typickém slohu a dnes už čtvrť ničím nepřipomíná její nuzné začátky. Všude je plno obchodů a restaurací a je stále 26

nač koukat. Ať už to jsou štěbetající obyvatelé, hemžení na ulici, či parta mládeže, slavící cosi za zvuku bubnů v typickém oblečení a s obrovským hadem - drakem. Proto není divu, že nám cesta do hotelu trvala dost dlouho a protože bylo z Chinatown tolik dojmů, tak jsme den zakončili večeří v čínské restauraci. V hotelu jsem si na pokoji pak ještě krátil dlouhou chvíli dobíjením baterií, protože jsem toho sice ve městě už hodně natočil, ale ještě to nebylo zdaleka vše. Neděle, 4.6. Ráno jsme vypadli do ulic bez snídaně - tu si dáme někde po cestě a rovnou jsme namířili k hotelu Fairmont na California Street, kde jsme měli cílů hned několik. Jednak místo vyhledávané fotografy lovící Cable Car v prudkých kopcích ulic a za druhé novogotickou Grace Cathedral, stavěnou padesáttři let a dokončenou roku 1964. Obojí jsme našli a v katedrále, hrozně připomínající pařížský Notre Dame, kde jsme chvíli poslouchali mši a na ulici natočili na video tramvaj za zvuku zvonů z jejích věží. Bylo vidět, že je neděle dopoledne. Žádná hektika, ale té je ve Frisku, ve srovnání s ostatními americkými městy, málo i ve všední den. Žijí tam úplně jinak a nejlepší illustrací místního života byl mladík, hrající na ulici na banjo. Muzikantů tam sice byla (hlavně u moře) fůra, ale tenhle si v širáku a s doutníkem v zubech hrál jen pro své potěšení a za jeho muzicírování nic nevybíral. Dalším bodem na našem plánu byla jízda Cable Car, bez které se návštěva města pochopitelně neobejde. Ve městě jezdí celkem tři linie. Powell-Hyde, Powell-Mason a California. První dvě vedou z jihu na sever k Fisherman's Wharf a California Line vede městem napříč a na tu jsme měli spadeno, protože jsme u ní nepočítali s frontami na konečné, jak je tomu u prvních dvou tras. S dopravou měli v San Francisku vždycky potíže, protože pravoúhlé ulice nebraly ani v nejmenším ohled na příkré kopce. Na chůzi ulice zrovna ideální nejsou, ale to není nic ve srovnání s potížemi, které musely překonávat koňské povozy. 21% stoupání není legrace a často se koně z kopce zřítili i s povozem. Našel se ale koumák, který celý problém vyřešil. Byl to Andrew Hallidie, vyrábějící v době zlaté horečky ocelová lana pro šachty. Přišel na nápad vést kanálem mezi kolejemi lano poháněné motorem. Je to vlastně stejný princip jako lyžařský vlek. Pak už bylo celkem jednoduché vymyslet "chňapák", aby se mohla tramvaj lana „chytit“ a Cable Car byla na světě. Se stavbou začali roku 1870 a po třech letech už mělo město novou raritu. Cable Car byla tak úspěšná, že jezdila koncem 19. století na většině ulic města. Celková štreka měřila 160 km a vozový park měl šestset vozů. Teprve s vývojem automobilu ztratila Cable Car význam a po válce jen protest obyvatel zamezil jejímu úplnému zrušení. Roku 1964 se dostala pod ochranu památkového úřadu a po rekonstrukci v letech 1982 - 84 se opět stala neodmyslitelnou součástí města. Celou historii Cable Car je možné zhlédnout v Cable Car Barn Museum, které jsme si nemohli nechat ujít. Hlavně proto, že to není jen muzeum, ale stále ještě hlavní strojovna. Budova je postavena z neomítnutých cihel a už svým vzhledem dává tušit něco technického. Ve velké hale má člověk pocit, že se tam čas zastavil. Řada obrovských kol žene hučící lana a na ochozech kolem strojovny 27

se tísní exponáty původních vozů a nejrůznějších technických zařízení s vysvětlením nač byly a jak fungovaly. Vše je doplněné množstvím výkresů a fotografií a nechybí ani televize z filmem o historii Cable Car. V klidu jsme si vše prohlédli, zastavili se i v suvenýrech a pak se zase vrátili na California Street a pokračovali po ní luxusní čtvrtí města - Nob Hill. Po cestě došlo i na snídani, ale to už jsme se blížili ke konečné stanici Cable Car. Z prospektu jsem věděl, že má být nedaleko kavárna Hard Rock Cafe, což je všude na světě Mekkou mládeže. Nakonec jsme se podívali i tam a když už jsme v tom koutě byli, tak jsme zabrousili ještě i do sportovních potřeb Lombardi. To, že měli otevřeno i v neděli, nás stálo dost času, jelikož jsme se tam s juniorem museli „trochu“ zdržet. Pak jsme ale už upalovali na konečnou tramvaje a bez strkání a fronty nastoupili na Cable Car. Průvodčí nám prodal jízdenky, moje spolucestující se s juniorem uvelebila na plošině, já si s kamerou stoupnul na stupačku podél vozu a mohlo se jet. Gripman (strojvůdce) zatáhl za metrovou páku v podlaze a já si díky exponátům muzea dovedl představit, jak se grip (chňapák) v kanálu mezi kolejemi zakousl do lana a vyrazili jsme omračující rychlosti 15 km/h s řinčením do ulic. Gripman si nenechal ujít sebemenší příležitost cinkat na zvonec, což mi připomnělo staré pražské tramvaje. Mimochodem je jim Cable Car velmi podobná. Největším zážitkem při jízdě jsou okamžiky, kdy se jede přes nějakou křižovatku a poté se člověku před očima objeví strmý sešup. Vozy ale mají celkem čtyři různé druhy brzd a proto není nutné se nějak znervozňovat. Dojeli jsme na konečnou ve Financial Distrikt, kde byly ulice mezi mrakodrapy jako po vymření, poněvadž v neděli úřady a banky neotvírají jako třeba obchody se sportovními potřebami. Prošli jsme kolem štíhlých věžáků Embacadero Centra, podívali se na Justin Herman Plaza na fontány a plastiky a pak jsme zamířili k Ferry Building z roku 1896, jehož kopulovitá střecha je okoukaná ve španělské Seville od tamní Giraldy. Velký nápis „Port of San Francisko“ hlásal, že jsme v místním přístavě. Na rozdíl od Fisherman's Wharf, tam bylo turistů málo a pouze domácí měli dostaveníčko na rybaření. Byl odtamtud pěkný výhled na Oakland Bay Bridge a my jsme si vychutnávali poklidný den. Vydali jsme se podél přístavu, zastavili se u remorkéru a chvíli sledovali cirkusové kousky kluků na skateboardech. Na chodníku jsme byli nejpomalejší, protože skoro každý jezdil na kolečkových bruslích. Došli jsme podél moře až k Lewis Plaza, kde jsme se chtěli podívat co to má společného s texaskami. V neděli tam ale chcípnul pes a s tamními obchody tomu bylo obdobně. Namířili jsme pak napříč čtvrtí, kde to bylo přecpáno starožitníky a skončili opět v Chinatown. Dlouho jsme ale nezůstali, protože byl nejvyší čas opět dobít baterie na video a my se vydali domů. Baterky jsem nabil, trochu jsme si oddechli a udělali plán na zbytek dne, přičemž na mne můj doporovod poněkud podezíravě koukal, s čím vším ještě přijdu. Navečer jsme opět vyrazili do ulic, vydali se tentokrát na jih a brzy jsme došli k Market Street, tvořící jižní hranici místního downtown. Ulice byla zpočátku dost sešlá, ale čím blíž jsme byli Financial Districtu, tím byly obchody lepší. Došli jsme k Powell Street, kde je další konečná Cable Car a já si mohl natočit a odškrtnout poslední bod mého plánu v San Francisku. Šlo o 28

dřevěnou točnu jako v depu lokomotiv, kde se Cable Car, když dojede, otočí jak na obrtlíku a může jet zase zpátky. Chvíli jsme ještě sledovali nějakého místního cvoka, snažícího se nejen nám, ale i všem ostatním vykládat, že je průvodce a že tam vše organizuje. Co vše, to ale nevím. Zřejmě byl ale úplně neškodný, protože policajti, postávající hned vedle, se nijak nevzrušovali. Pak jsem si ještě pro štěstí nechal od Cable Car přejet centovou minci a pak jsme vyrazili po Powell Street a nakukovali do obchodů, které tam měly otevřeno. Trochu déle jsme zůstali viset u kufrů a tašek, ale nebezpečí, že něco koupíme, nebylo nijak velké. Courali jsme nazdařbůh ulicemi, zastavili se chvíli u nějakého hotelu a sledovali rozruch, protože byla ulice přecpaná extra dlouhými limuzínami. Nikoho prominentního jsme ale nezahlédli a pokračovali dál. Hotel Fairmont musí mít nějaký magnet, protože jsme zase vyšli u něj. Namířili jsme opět do Chinatown, sledovali nějakou dobu tamní cvrkot a pak pokračovali do sousední čtvrtě obývané Italy, kam jsme měli namířeno na večeři. Chvíli jsme hledali kam zapadnout a při té příležitost zabrousili i na místní Broadway. Dlouho jsme tam ale nezůstali, protože to byla část města, kde se ještě dost dodržuje tradice z dob zlatokopů, týkající se převážně bordelů. Vrátili jsme se k Italům a zapadli do pěkné malé restaurace. Výběr byl jednoduchý – moje spolucestující měla chuť na špagety a junior a já na pizzu. Mně jen při výběru trochu mátla čísla u názvů, protože to nebyly ceny. Objednali jsme si s juniorem každý středně velkou pizzu a pak si čekání krátili pošilháváním k sousednímu stolu, kde seděl vyšňořený párek a to jediné, co trochu rušilo, byla náušnice mladíka. Nebylo by na tom nic zvláštního, nebýt skutečnosti, že náušnice měla tvar dřevěného špalku o průměru dobrých pět centimetrůa a "dírka" v boltci ucha měla přiměřeně velký průměr. Jídlo jsme dostali rychle a já při pohledu na pizzu konečně pochopil, co znamenala na jídelníčku čísla u názvů. Byly to velikosti udané v coulech. Naše "středně" velká pizza nebyla jen JAKO kolo od vozu, ona BYLA velikosti kola od vozu a mojí spolucestující by její porce špaget doma vystačila pomalu pro nás všechny. Není proto divu, že toho po jídle na stole dost zbylo a já se pak dohadoval s číšnicí aby nám jako „dogbag“ zabalila pouze zbytek pizzy, protože měla nutkání zapakovat všechny zbytky - včetně špaget. S tím "kontejnerem" zbytků jsme neopouštěli restauraci sami, ale skoro každý si nesl svačinu na příští den. Posledním zážitkem večera byl invalida na vozíčku, kterého jsem zahlédl oknem na chodníku před restaurací. Dlouhé vlasy, vousy a na sobě měl vojenskou parku s označením na rukávě. Hlavou mi bleskla myšlenka na vietnamské veterány a na protestní akce, kterých bylo v době války ve Vietnamu v San Francisku plno. Měl jsem trochu divný pocit, protože je něco jiného podobné věci vidět v televizi a něco úplně jiného na vlastní oči. Půlnočním Chinatownem jsme se vrátili do hotelu a myšlenky na blízký odjezd se nám nijak nezamlouvaly. Pondělí, 5.6. Dnes opouštíme San Francisko. Město na nás udělalo ohromný dojem a my se shodli na tom, že bychom to tam ještě klidně nějaký den vydrželi. Vydali jsme se směrem na jih, byli po cestě 29

upozorněni na dědinu Gilroy, která je světovou metropolí česneku a poblíž San Jose se Margaret zmínila i o nedalekém Silicon Valley, centru techniky a computerů. Od Santa Cruz jsme pokračovali podél moře po Highway Number One do Monterey a po prvních kilometrech podél Pacifiku jsme věděli, že cesta nebude nudná, protože pobřeží nebylo v žádném případě jednotvárné. Rozeklané útesy, vlny tříštící se o skaliska a příroda přímo lákající někde se tam usadit. Záliv v Monterey objevil roku 1542 Portugalec Juan Rodriguez Cabrillo, ale kvůli bouři se na břeh nedostal. Teprve o šedesát let později se tam objevil Sebastian Vizcaino, oblast jménem Španělska zabral a záliv pojmenoval po španělském vicekráli hraběti z Monte Rey. Delší dobu se tam nic nedělo a teprve roku 1770 přišli Gaspar de Portala a Juniper Serra ze San Diega a stejně jako v San Francisku, tak i tam založili presidio a františkánskou misi. Ta se sice o rok později přestěhovala do Carmel, ale to důležitosti města nijak neubralo. Monterey zůstalo hlavním městem mexické provincie Alta California až do 7.7.1846, kdy na Custom House dvěstěpadesát Američanů vztyčilo "Stars & Stripes" a prohlásilo Kalifornii za součást USA. Zastavili jsme u přístavu, navštívili molo rybářů s racky, tuleni a mořskými vydrami, chvíli pozorovali surfaře a potápěče a pak jsme se vydali podél přístavu jachet k turistickému molu Fisherman's Wharf. Prošli jsme se po molu, které je spíše vesnicí postavenou v moři na kůlech a pak se usadili na lavičce v parku u Custome House a dlabali místní specialitu – vydlabaný bochánek chleba naplněný něčím, co konzistencí a barvou připomínalo houbovou omáčku, chutí ale spíše rybí polévku. Od přístavu jsme pokračovali podél moře vilovými čtvrtěmi a zanedlouho dorazili do Cannery Row, kde stály počátkem 20. století továrny zpracovávající sardinky. Margaret nám připomněla Johna Steinbecka, který zoufalé poměry v továrnách popsal v jeho stejnojmenné knize „Cannery Row“ a tím si v Monterey nadělal zlou krev. Opustili jsme město a zanedlouho jedeme po nejkrásnějším úseku pobřeží Pacifiku, Seventeen Mile Drive. Všude je vidět, že tam nikdo nejezdí za prací, tam se jezdí za rekreací a nejpopulárnější kratochvílí je golf. Zelené koberce golfových hřišť se střídají s kvetoucími loukami, cypřišovými háji a pochopitelně nikde nechybí útesy v moři s tříštícími se vlnami. Jízda se neobešla bez obligátní zastávky u Lone Cypress Tree - osamělého cypřiše na skále nad mořem, který je pro místní oblast turisticky stejně důležitý, jako třeba Eifelovka pro Paříž. Cílem naší etapy byl Carmel, malé městečko u moře, zajímavé pouze tím, že starostou byl Clint Eastwood a františkánským klášterem Carmel Mission, kam jsme se šli podívat. Vše se pochopitelně točilo kolem zakladatele kláštera pátera Junipera Serra. Klášter připomíná pevnost a uvnitř je zajímavavou směsicí kostela, muzea a školy. Křik hrajících si dětí bylo slyšet až do klášterní zahrady, kde pro kvetoucí popínavé rostliny nebyly zdi skoro vidět. Od kláštera nás Bill zavezl do hotelu - Carmel Mission Inn, který měl s klášterem naštěstí společné jen jméno. Moje spolucestující a junior odpočívali u poolu a já se vydal po okolí. Hned naproti byla srubová osada s restauracemi, „UVA-mi“ a „Krásnými jizbami“. O kousek dál jsem 30

objevil velkou samoobsluhu a tudíž nám nic nechybělo. Obtížen pytlem meruněk a kartonem Coca Coly jsem se vrátil do hotelu a už byl čas jít na autobus, protože se jelo do města na večeři. Sice jsme jeli také, ale ne na večeři s ostatními. Měli jsme v úmyslu usadit se na jídlo někde v ústraní na terase u moře a zbavit se tak našeho houfu. Jenže nám to nevyšlo. Carmel je vlastně jen jedna ulice vedoucí k moři s restauracemi na každém kroku, ale přímo u moře nebylo nic než pláž, vítr, mořská vydra a na vlnách skákající surfař. Naše představy o večeři na terase s výhledem na moře se tudíž rozplynuly. Nějakou dobu jsme zůstali u moře a pak jsme pomalu courali po Ocean Avenue, prohlíželi luxusní kšeftíky a koukali kde co slupnout. Nakonec jsme skončili u Itala. Jenomže jsme tentokrát moc nadšeni nebyli. Bylo to ale pochopitelné, protože Carmel je známý jako vyhlášené místo pro lepší společnost a podle toho tam vše vypadá. Do restaurací se chodí tzv. "na jídlo", což je přeci jen něco jiného, než se jen "jít najíst". Účelu ale bylo dosaženo a v břiše nám nekručelo. Čas do odjezdu autobusu jsme strávili opětným okukováním kšeftů a já pak poštuchoval zaparkovaný BMW, jehož alarm reagoval i na přiblížení se k autu. Hranice byla cca. jeden metr. Pak blikala světla a od půl metru začala lehce kňourat i siréna. Blíž už jsem nešel, aby z toho nebyl mazec. Po návratu k hotelu jsme se šli ještě podívat na srubové „UVY“ a nakonec do sámošky doplnit náš proviant na cestu. Úterý, 6.6. Dnešní ráno bylo jedno z nejklidnějších, jaké jsme na cestě měli. Zašel jsem nakoupit do sámošky něco na snídani a v deset hodin jsme odjížděli jak velcí páni. Cesta vedla opět podél moře a říkají tam tomu Big Sur, což jest snadno pochopitelné. Stačilo se podívat na útesy a tříštící se vlny azurového Pacifiku. Silnice se vinula podél moře, jeden záliv byl romantičtější než druhý, junior se vybavoval s Billem a my vychutnávali poklidnou cestu. Občas jsme zastavili, podívali se na malý vodopád do moře, či navštívili krotké sviště. Margaret nás pravidelně upozorňovala na "chaty" prominentních osob, např. Orsona Wallese, diskrétně skryté v krajině a přidala i pár drbů. Polední zastávka byla v Gorda u Whales Watch, což bylo místo, odkud dříve rybáři vyhlíželi velryby. Teď místo velryb vyhlížejí domorodci spíše turisty, na kterých se dá víc utržit. Trhli jsme se od ostatních, našli si pěkný plácek na skále nad mořem a vybalili náš proviant. Nadlábli jsme se, udělali pár záběrů tuleňů slunících se na pláži hluboko pod námi a opět se mohlo pokračovat v cestě. Poslední zastávka byla nedaleko San Simeon, kde jsme se prošli po pláži a podívali se z dálky na Hearst Castle - sídlo extravagantního tiskového magnáta, W. R. Hearsta. Jeho životopis je znám z filmu „Citizen Kane“, kvůli kterému měl po natočení režisér Orson Walles existenční problémy, protože Hearstovi se film moc nezamlouval. Jízda skončila v městečku Gambria ve srubovém hotelu Pina Lodge, ležícím uprostřed borového háje. Jako první sebrala moje spolucestující suvenýr ve formě obří šišky a pak jsme šli do našeho srubu. Ještě jsme ani pořádně neotevřeli dveře a už jsme věděli, že se nám tam bude moc líbit, protože jsem jako první uviděli krb v obýváku. Nechyběla ani kuchyň s ledničkou a 31

mikrovlnkou, koupelna a pochopitelně ani ložnice. Naše nadšení prostě nebralo konce a už jsme se těšili na večer, až v krbu zapálíme oheň. Jenže ještě bylo odpoledne a my se „doma“ dlouho nezdrželi. Po strmém svahu jsme sklopýtali do vesnice, po cestě se zastavili u stromů plných závojovitých mechů a pak jsme se vydali po ulicích, kde byl na každém rohu umělecký krámek. To nás ale nijak moc nepřekvapilo, protože Gambria je kolonií umělců. Plastiky ani obrazy mě moc nezajímaly, spíše jsem zavětřil při pohledu na starožitníka. Několik kamer jsem sice objevil, ale z koupě nic nebylo, protože byly buď neskladné, nebo v hrozném stavu, nebo obojí. Pak jsme ještě něco koupili v koloniálu, nakoukli do salloonu a nakonec šli na večeři do hospody babičky „Grand Ma“. Babička je originál, přivítala nás jako ztracené děti, naservírovala dřevorubecké porce a neustále se kolem nás starostlivě točila a vyptávala se, jestli nám něco nechybí. S plným žaludkem jsme se dost pracně vyškrábali do srubového „kempu" vysoko na kopci a nahoře pochopili význam varovných cedulí u začátku cesty, že je cesta schůdná pouze pro lidi s dobrou kondicí. Tu jsme ale po všem tom běhání během cesty měli. Stačili jsme se akorát vysprchovat, vyměnit si košile a už upalujeme na pivo do baru. Usadili jsme se pod trámovým stropem, upíjeli ze sklenic místní řídké pivo „Bud", dívali se na plápolající polena v krbu a poslouchali zpívající děvče s kytarou. Romantika to byla až kýčovitá a to jediné, co dost rušilo, byly myšlenky na blízký konec cesty. Junior zakončil den u televize před plápolajícím ohněm v krbu a bylo úplně zbytečné se ho ptát, jak se mu vede, protože spokojeností jen zářil a neustále se usmíval. Středa, 7.6. Ráno se u autobusu skupina trochu mračila. Není divu, protože nás čekala poslední etapa cesty přes Santa Barbara do L.A. Krajina podél moře se začala měnit a stále častěji vidíme místo útesů písečné pláže. Osídlení pobřeží bylo čím dál tím hustší a všude bylo vidět, že se blížíme ke kalifornské riviéře, jako vystřižené z písniček Beach Boys, které nám pouštěl Bill v autobusu z kazety. Stále častěji se na vodě objevovaly plachty surfařů a my na ně s juniorem jen mlsně koukali. V poledne to Bill zapíchl u moře v Santa Barbara. Město je krásně položené při úpatí vrchoviny a všude je vidět, že si tam s oblibou dávají dostaveníčko VIP's. Historie města začala roku 1602, kdy se tam objevil Sebastian Vizcaino a protože to bylo na den Sv. Barbary, tak nemohla osada dostat jiné jméno a pak už šlo všechno podle zaběhnutého schématu. Nejdříve bylo postaveno presidio a pak už růstu města nic nebránilo. Nebylo ale nijak pohledné a když bylo město roku 1925 zničené zemětřesením, tak o žádné vzácné památky nepřišlo. Město bylo znovu postaveno v pseudošpanělském stylu a tak se jeví návštěvníkům dodnes. Nejdříve jsme prošli palmovým hájem na molo s nezbytnými turistickými kšeftíky a poté se od Delfíní fontány vydali po hlavní ulici State Street. Nedostali jsme se ale daleko, došli jsme jen k prvnímu kšeftu se surfy. Junior sháněl zlomený rámeček k brýlím a delší dobu tam zůstal. Šlapali jsme pak pilně dál, 32

prohlíželi a občas zašli do starožitnictví, kde jsem zase pro změnu zůstal viset já a když junior objevil obchod s koly a já Military shop, tak to vypadalo, že autobus odjede bez nás. Nakonec ale vše dobře dopadlo, včetně toho, že junior u kolaře splašil onen nešťastný rámeček na brýle. Cesta vedla dál podél moře, ale začalo to být pomalu fádní. Pouze pláže a daleko v moři ropné věže. Jediné, co začalo být zajímavé, byly stavby v okolí, protože kdo na to má, ten si tam staví letní sídlo. Vily jsou opravdu jedinečné a ceny se pohybují v milionových částkách. Nejnápadnější to bylo v Malibu a okolí. To už jsme byli na předměstí L.A. a je tam zřejmě dost lidi, kteří na nějaký ten miliónek nemusí při stavbě „domku“ koukat. Stále častěji byly vidět stopy nedávných neštěstí o nichž se mluvilo i u nás v televizi. Při lijácích došlo k sesunu svahů a při tom vzala za své i řada vil. Velkým nebezpečím je tam nejen voda, ale i požáry. Často jsme viděli vypálená místa, kde stál jen komín a zbytky zdí. Takže nevím, jestli to je opravdu tak ideální místo na bydlení. Na Los Angeles jsme se trochu mračili, protože byla cesta u konce a nás čekal už jen let domů. Bydleli jsme opět ve Figueroa a protože jsme už věděli kam jít, tak jsme se v hotelu dlouho nezdrželi. Zamířili jsme opět do naší Mall, zastavili se i ve velkém obchodním domě na Broadway a mne pak couraní po obchodech omrzelo a vrátil jsem se do hotelu. Trochu jsem si udělal pořádek v prospektech, napsal pár poznámek, vysprchoval se a pak se usadil u televize. Moje spolucestující a junior se zanedlouho přiharcovali a přinesli mi večeři - fast food. Čtvrtek, 8.6. Ráno jsme šli na snídani opět do naší osvědčené špeluňky, junior si v bedně na ulici koupil poslední noviny a pak jsme už jen čekali u autobusu na odjezd na letiště. Na letišti jsme se zbavili kufrů, okoukli Duty Free Shop, usadili se venku a krátili si chvíli sledováním policajta a cestujících, proti jejichž stěhovákům byly naše narvané kufry úplnými diplomatkami. Bylo zajímavé, že čím šikmější oči cestující měli, tím víc měli nejen kufrů, ale i pytlů a dokonce i beden. Po prošacovaní na check in jsme nastoupili do letadla a odhadovali, jak dlouho to bude trvat, než náš zase začnou cpát nějakým jídlem. Dlouho jsme opravdu čekat nemuseli. Snažil jsem se pak usnout, ale nikam to nevedlo. Jediným zážitkem z letu byla asi hodinová polární noc, po které kolem deváté večer slunce opět "vyšlo". Podívali jsme se na dva filmy a byli rušeni jen dalšími dodávkami jídla. Byl jsem zoufalý z toho, že jsem nemohl neusnul, protože mě stále ještě čekala jízda autem z Mnichova domů. V Düsseldorfu jsme přestoupili, dostali v letadle zase najíst a nakonec jsme v pořádku dorazili do Mnichova. Bylo sice odpoledne, ale náš vnitřní čas byl tak popletený, že se to ani nedá popsat. Shuttle nás od letiště dovezl k hotelu, kde jsme auto v pořádku našli. Vyjeli jsme na cestu domů a brzy zjistili, že to nebude tak jednoduché. Dálnice byla ucpaná a my začali hledat objížďku. Tu jsme našli, ale zavedla nás až do středu Mnichova, kde to bylo ještě ucpanější. Nevím co si o nás lidi mysleli, ale my se mohli ve čtyři hodiny odpoledne uzívat. Nakonec jsme se přeci jen vymotali z města a kolem šesté jsem dorazili domů. Junior a moje spolucestující v autě usínali na počkání u každého semaforu, mne držela při smyslech jen obava 33

abych nenaboural a když jsem konečně dojel domů a zastavil před barákem, tak jsem měl potíž vylézt z auta a motal jsem se jako nametený. Kalifornie byla krásná včetně všeho, co jsme viděli ještě i mimo. Kalifornie byla plná zážitků, Kalifornie byla náročná, Kalifornie je prostě Kalifornie se vším, co si člověk představuje a co tam opravdu najde. Problém je jen v tom, že by se tam musel člověk na nějakou dobu usadit, aby si mohl všechno v klidu prohlédnout a vychutnat. Dá se tudíž říci, že jsme v Kalifornii ani tak nebyli, jako jsme spíše jen krátce nakoukli. Ale i za to málo musí být člověk vděčný.

34