1
e i n r LD o f i l a UQ K
s OLI R s i M &D
V V 0L
Heuréka [Nalezl jsem] motto státu Kalifornie
Seděla jsem na schodech před vchodem do našeho domu a dívala se, jak se béžové Subaru kombi příliš rychle otáčí na kruhovém objezdu na konci naší ulice. To byla začátečnická chyba, jíž se dopustil už bezpočet poslíčků z FedExu. Na Raven Crescent stály jen tři domy, a většina lidí tak dojela až na konec ulice, než jim to došlo. Charlieho zhulení kámoši si to nikdy nedokázali zapamatovat a vždycky radši projeli tím objezdem ještě jednou, než zahnuli na naši příjezdovou cestu. Subaru ale tento osvědčený postup nevyužilo, místo toho s rudě zářícími brzdovými světly zastavilo, vycouvalo z objezdu a zaparkovalo před domem. Naše příjezdová cesta byla tak krátká, že mi nedělalo problém si přečíst nálepky na jeho nárazníku: MŮJ SYN BYL STUDENTEM MĚSÍCE V RANDOLPH HALL a MOJE DÍTĚ A MOJE $$$ CHODÍ NA COLORADO COLLEGE. V autě spolu rozmlouvaly dvě postavy, byl to ten trochu trapný druh konverzace typický pro auta, když ještě sedíte se zapnutými pásy a nemůžete se na sebe pořádně otočit.
16
Na už pořádně přerostlém trávníku před naším domem se tyčila cedule. Stála tam tři měsíce, neživá věc, již jsem začala nenávidět tak hluboce, procítěně a upřímně, až mě to občas znepokojovalo. Byla to cedule realitní kanceláře, z níž se usmívala blondýna s přehnaně nalakovanými vlasy. Taky na ní byl nápis na prodej a pod ním, většími písmeny, vítejte DOMA. S těmi kapitálkami jsem si lámala hlavu už od té doby, co se cedule na našem trávníku objevila, ale žádné uspokojivé vysvětlení mě nenapadlo. Přišla jsem jen na jednu věc, a to, že něco takového asi rádi uvidíte před domem, do kterého byste se chtěli nastěhovat. Ale asi už ne tak rádi před domem, z kterého se stěhujete pryč. V hlavě jsem zřetelně slyšela pana Collinse, kterého jsem v páté třídě měla na angličtinu, jak na mě křičí: „Amy Curryová,“ jeho intonaci jsem si pamatovala přesně, „neopakuj pořád jenom ‚který‘ – existují alternativy!“ Naštvalo mě, že mě po šesti letech pořád v duchu opravuje, a tak jsem svému vnitřnímu panu Collinsovi, jenž byl otravnější než kdy dřív, řekla, ať se jde vycpat. Nikdy mě nenapadlo, že na našem trávníku jednou bude stát cedule realitní kanceláře. Až do doby před třemi měsíci jsem vedla nudný spořádaný život. Žili jsme v městečku Raven Rock, jednom z předměstí Los Angeles, kde oba mí rodiče učili na College of the West, malé vysoké škole deset minut autem od našeho domu. Bylo to dost blízko na pohodlné každodenní dojíždění a dost daleko na to, aby k nám v sobotu nedoléhal hluk z kolejních mejdanů. Táta vyučoval historii (občanskou válku a poválečnou rekonstrukci), máma anglickou literaturu (modernismus). Moje dvojče Charlie – o tři minuty mladší než já – měl plný počet bodů v jazykové části celostátního srovnávacího testu a jen těsně se vyhnul obvinění z držení omamné látky,
17
když se mu podařilo přesvědčit policajta, který ho chtěl zatknout, že tři deka hulení, co měl v batohu, jsou vlastně vzácná kalifornská bylinka známá pod názvem Humboldt a že on je ve skutečnosti studentem Pasadenského kulinářského institutu. Já jsem zrovna začala dostávat hlavní role ve školních představeních a třikrát jsem se líbala s Michaelem Youngem, čerstvým vysokoškolákem zatím nerozhodnuté specializace. Můj život sice nebyl úplně dokonalý – moje nejlepší kamarádka, Julia Andersenová, se v lednu odstěhovala na Floridu – ale když se na to podívám zpětně, řekla bych, že k dokonalosti neměl moc daleko. Jen mi to tou dobou nedocházelo. Vždycky jsem předpokládala, že všechno zůstane pořád v podstatě tak, jak to je. Podívala jsem se na to cizí Subaru a dva cizí lidi v něm, pořád zabrané v hovoru, a po tisící jsem si pomyslela, co jsem to byla za idiota. A nějaká má část – část, která nikdy nevyplula na povrch, dokud nebylo opravdu pozdě a už už to vypadalo, že bych se mohla konečně trochu vyspat – si kladla otázku, jestli jsem to třeba nějak nezavinila jen tím, jak jsem spoléhala, že se nic nezmění. Tedy mimo jiné. Máma se rozhodla, že dům prodá, skoro okamžitě po té nehodě. Se mnou a s Charliem to nekonzultovala, jen nás informovala. Ne, že by tenkrát mělo nějaký význam ptát se Charlieho na cokoli. Od té doby, co se to stalo, byl skoro konstantně na kaši. Lidi na pohřbu soustrastně pošpitávali, když ho viděli, protože si vyvodili, že má tak zarudlé oči od pláče. Tihle pošpitávači ale evidentně přišli o čich, protože každý, kdo stál od Charlieho po větru, ten skutečný důvod musel cítit. Charlie pařil více méně od sedmé třídy, ale v posledním roce se to zhoršilo. A po té nehodě se to zhoršilo ještě mno-
18
hem, mnohem víc, až do té míry, že se můj bratr v nezhuleném stavu stal jakousi mytickou, vágně povědomou entitou, něco na způsob yettiho. Řešením našich problémů, jak rozhodla moje matka, bylo stěhování. „Nový začátek,“ řekla nám jednou u večeře. „Někde bez všech těch vzpomínek.“ Cedule realitní kanceláře se nám před domem objevila hned druhý den. Stěhovali jsme se do Connecticutu, státu, který jsem nikdy nenavštívila a do kterého jsem se stěhovat nijak zvlášť netoužila. Nebo, jak by to bez pochyby preferoval pan Collins, do něhož jsem se nijak zvlášť netoužila stěhovat. Bydlela tam moje babička, ale ta vždycky jezdila na návštěvu za námi, protože my jsme přece bydleli v Kalifornii a ona v Connecticutu. Ale mámě nabídli práci na katedře anglistiky místní univerzity Stanwich College. A nedaleko od ní podle všeho byla skvělá střední škola, kterou si určitě zamilujeme. Univerzita mámě pomohla najít dům k pronájmu a podle plánu jsme se tam všichni měli nastěhovat, jakmile s Charliem dokončíme předposlední ročník střední školy, zatímco realitní kancelář vítejte DOMA prodá náš dům. Jenže plán se změnil. Asi měsíc poté, co se nám na trávníku vztyčila ta cedule, už ani moje matka nedokázala dál předstírat, že nevidí, co se děje s Charliem. Bez varování ho vytáhla ze školy a odvezla do odvykací léčebny pro náctileté v Severní Karolíně. Potom rovnou odjela do Connecticutu, kde učila letní kurzy a „připravovala to tam pro nás“. Tedy, to byl důvod odjezdu, který sdělila mně. Já jsem však měla docela silné podezření, že odjela, aby se dostala co nejdál ode mě. Zkrátka to vypadalo, že mě nemůže ani vidět. Ne, že bych jí to nějak zazlívala. Většinu času jsem na tom byla stejně.
19
Takže jsem poslední měsíc strávila v našem domě sama, tedy až na občasné návštěvy makléřky Hildy s potenciálními kupci, téměř pokaždé zrovna ve chvíli, kdy jsem vycházela v ručníku z koupelny, a na moji tetu, která párkrát zaskočila ze Santa Barbary, aby se ujistila, že se úspěšně stravuji a nezačala jsem na dvorku vařit perník. Nový plán nebyl nic složitého: Dokončím školní rok, potom odjedu do Connecticutu. Jediný problém představovalo naše auto. Ti dva v Subaru spolu pořád ještě mluvili, ale vypadalo to, že už se odpásali a otočili se čelem k sobě. Podívala jsem se na naši garáž s místem pro dvě auta, v níž teď stálo jen jedno – jediné, které jsme ještě měli. Bylo to auto mojí matky, červený Jeep Liberty. Potřebovala ho v Connecticutu, protože neustálé půjčování prastarého Coupe de Ville mojí babičky se trochu zkomplikovalo. Babička podle všeho už zmeškala dost bridžových dýchánků a bylo jí jedno, že máma potřebuje jezdit nakupovat domácí potřeby. Moje matka mi sdělila svoje řešení problému s autem před týdnem, minulý čtvrtek. Bylo to po premiéře Candide, jarního školního muzikálu, kdy na mě poprvé po představení v hale nikdo nečekal. Dřív jsem vždycky rodiče a Charlieho rychle odbyla, přijala jsem jejich kytice a gratulace, ale v myšlenkách už jsem byla na afterparty. Dokud jsem nevyšla se zbytkem účinkujících do haly, nedokázala jsem si představit, jaké to bude, až tam na mě nikdo nebude čekat, aby mi řekl: „Bylas dobrá.“ Téměř okamžitě jsem si zavolala taxi a odjela domů, ani jsem si nebyla jistá, kde se ta afterparty měla konat. Ostatní účinkující – lidé, kteří byli ještě před třemi měsíci mí nejbližší přátelé – se spolu smáli a vtipkovali, zatímco já jsem si zabalila věci a vyšla před školu čekat na odvoz. Předtím jsem je opakovaně nabádala, aby mě nechali být, a oni mě očividně poslechli. Na
20
tom nebylo nic překvapivého. Zjistila jsem, že když někoho odstrkujete dostatečně silně, většinou nakonec odejde. Stála jsem v kuchyni, make-up mě svrběl na tváři, oči mi začínaly slzet z umělých řas a hlavou se mi honila píseň „Nejlepší ze všech možných světů“, když v tom zazvonil telefon. „Čau zlato,“ zívla moje matka, když jsem ho zvedla. Podívala jsem se na hodiny a došlo mi, že v Connecticutu je skoro jedna hodina ráno. „Jak se máš?“ Napadlo mě, že bych mohla říct pravdu. Ale vzhledem k tomu, že to jsem nedělala už téměř tři měsíce a ona si toho evidentně nevšimla, nemělo smysl teď začínat. „Dobře,“ odpověděla jsem, protože to byla moje výchozí odpověď. Dala jsem si trochu večeře ze včerejška – pizza Casa Bianca ohřátá v mikrovlnce. „Tak hele,“ začala máma, a okamžitě tak upoutala moji pozornost. Takhle většinou uváděla zprávy, o nichž věděla, že se mi nebudou líbit. A mluvila dost rychle, další ukazatel. „Jde o auto.“ „Auto?“ Položila jsem si pizzu na Talíř, aby trochu vychladla. Aniž bych si to nějak zvlášť uvědomovala, přestal to být talíř a stal se z něj Talíř. V podstatě jsem neustále používala, myla a znovu používala jen ten jeden talíř. Jako by všechno ostatní nádobí bylo najednou tak nějak navíc. „Ano,“ řekla a potlačila další zívnutí. „Dívala jsem se, kolik by stálo nechat si ho sem dovézt a na cenu tvojí letenky a, no...“ Odmlčela se. „Obávám se, že to zrovna teď nepůjde. Ještě jsme neprodali dům a náklady na ústav tvého bratra...“ „Co nepůjde?“ zeptala jsem se nechápavě. Opatrně jsem si kousla pizzy. „Nemůžeme si dovolit platit obojí,“ oznámila mi. „A to auto potřebuju. Takže sem s ním někdo musí dojet.“
21
