POZNÁMKA AUTORKY
Při psaní této knihy jsem vycházela z vlastních deníků, v rámci možností z rešeršovaných faktů, z konzultací s několika lidmi, kteří se v ději objevují, a z vlastních vzpomínek na popisované události a životní období. Změnila jsem jména většiny, ale ne všech jedinců, a v zájmu zachování anonymity jsem v některých případech také uzpůsobila detaily, na jejichž základě by bylo možné jisté osoby identifikovat. V této knize nevystupují komplexní postavy ani se zde ne odehrávají ucelené události. Pár lidí a věcí jsem vynechala, ale pouze tehdy, kdy to nemělo dopad na pravdivost ani podstatu příběhu.
9
Divocina_11_(imprimatur).indd 9
10.9.2013 17:53:47
KANADA
poh
oří
Pacific Creat Trail
ÁN TICHÝ OCE
Kaská
dové
Most bohů
KALIFORNIE S Z
Mohavská
V
poušť
J
kilometrů
pacifická hřebenovka trasa Cheryl Strayedové náhradní trasa
MEXIKO
Divocina_11_(imprimatur).indd 10
Mappinig Specialists
mil
10.9.2013 17:53:48
PŘEDMLUVA
Stromy sahaly vysoko, ale já byla výš, stála jsem nad nimi na strmém horském svahu v severní Kalifornii. Před chvílí jsem si zula pohory a levá bota mi zapadla mezi ty stromy; nejprve se vymrštila do vzduchu, když se na ni převrhl můj obrovský batoh, pak přeletěla přes cestu pokrytou štěrkem a přes okraj srázu. Odrazila se od skalnatých výčnělků pár metrů pode mnou a nakonec zmizela v korunách stromů, s nulovou šancí na její záchranu. Ohromeně jsem zalapala po dechu, třebaže jsem tou dobou v divočině strávila třicet osm dní a dávno pochopila, že se může stát cokoli a že se to také stane. To ovšem neznamená, že jsem nebyla v šoku, když na to došlo. Moje bota byla fuč. Naprosto fuč. Přitiskla jsem její osamocenou družku k hrudi jako miminko, ačkoli to samozřejmě bylo marné. K čemu je jedna bota, když člověk nemá druhou? K ničemu. Je zbytečná, navždy osiřelá a já jsem s ní nemohla mít slitování. Byla to velká a těžká, nesmírně neskladná bota značky Raichle z hnědé kůže, s červenou tkaničkou uchycenou ve stříbřitých kovových háčcích. Zvedla jsem ji do výšky, vší silou ji odhodila 11
Divocina_11_(imprimatur).indd 11
10.9.2013 17:53:48
C H E RYL S TR AYE D OVÁ
a sledovala, jak padá do bujného porostu a vytrácí se z mého života. Byla jsem sama. Byla jsem bosa. Byla jsem šestadvacetiletá a také osiřelá. Opravdová tulačka, jak před několika týdny poznamenal nějaký neznámý člověk, když jsem mu prozradila svoje příjmení Strayed, „zbloudilá“, a objasnila mu, jak málo mě pojí k okolnímu světu. Otec z mého života odešel, když mi bylo šest. Matka mi zemřela, když mi bylo dvaadvacet. Můj otčím se hned po její smrti proměnil z muže, jehož jsem považovala za tátu, v člověka, kterého jsem jen málokdy poznávala. Moji dva truchlící sourozenci se rozprchli navzdory mé snaze udržet nás pohromadě. Tak jsem to vzdala a rozprchla se také. V letech před tímto dnem, kdy jsem mrskla botu z okraje horského srázu, jsem i já balancovala nad propastí. Potulovala jsem se, poflakovala a potloukala – z Minnesoty do New Yorku, do Oregonu a po celém západě –, až jsem se konečně našla – bez bot, v létě 1995, už ne tak nezakotvená, ale spjatá se světem. Byl to svět, v němž jsem nikdy nežila, a přesto jsem o jeho existenci celou dobu věděla, svět, do něhož jsem přivrávorala se smutkem, ve zmatenosti, strachu a naději. Svět, v němž, jak jsem se domnívala, bych se stala ženou, v jakou jsem mohla dospět, a zároveň znovu holčičkou, jíž jsem kdysi byla. Svět dvě stopy široký a 2 663 mil dlouhý. Svět se jménem Pacific Crest Trail, pacifická hřebenovka. Slyšela jsem o ní jen o sedm měsíců dříve, když jsem bydlela v Minneapolisu, sklíčená, zoufalá a na pokraji rozvodu s mužem, jehož jsem dosud milovala. Stála jsem ve frontě v obchodě s outdoorovou výbavou a chtěla si koupit skládací lopatku, když jsem z nedalekého regálu zvedla knihu nazvanou Pacific Crest Trail, 1. díl: Kalifornie a přečetla si text na zadní straně obálky. Psalo se tam, že PCT je stezka táhnoucí se nepřetržitou divočinou, která vede od kalifornské hranice 12
Divocina_11_(imprimatur).indd 12
10.9.2013 17:53:48
Před mluva
s Mexikem do míst kousek za hranicí s Kanadou, přes hřebeny devíti pohoří – Laguna, San Jacinto, San Bernardino, San Gabriel, Liebre, Techahapi, Sierra Nevada, Klamath a Kaskádové pohoří. Vzdušnou čarou to je tisíc mil, ale ve skutečnosti je stezka více než dvakrát delší. Sahá přes celé státy Kalifornie, Oregon a Washington, prochází národními parky a rezervacemi, protíná pozemky ve federálním, kmenovém i soukromém vlastnictví, vede přes pouště, hory a deštné lesy, přes řeky a dálnice. Otočila jsem knihu, zadívala se na přední stranu obálky – jezero s kamenitými břehy obklopené skalisky a nad tím modré nebe – a pak ji dala zpátky do regálu, zaplatila lopatku a odešla. Pak jsem se ale vrátila a knihu si koupila. Pacifická hřebenovka pro mě tehdy nebyla světem. Byla pro mě nápadem, neurčitým a nepravděpodobným, plným příslibů a záhad. Jak jsem prstem přejížděla po klikaté čáře na mapě, něco ve mně vypučelo. Půjdu po té trase, rozhodla jsem se – anebo zdolám ales poň co největší část, jakou zvládnu ujít zhruba za sto dní. Bydlela jsem v garsonce v Minneapolisu odloučená od manžela, pracovala jako servírka a byla jsem na tom tak zle a natolik rozhozená jako nikdy v životě. Každý den jsem si připadala, jako bych vzhlížela ze dna hluboké studny. A z té studny jsem hodlala vylézt a vydat se sama na cestu do divočiny. Proč bych nemohla být cestovatelkou? Už jsem měla tolik různých rolí. Milující manželka a cizoložnice. Milovaná dcera, která teď trávila svátky o samotě. Ambiciózní všeumělka a začínající spisovatelka, která šla z jedné bezvýznamné práce do druhé a přitom si nebezpečně zahrávala s drogami a spala s příliš mnoha muži. Byla jsem vnučka pensylvánského horníka z uhelných dolů, dcera dělníka v ocelárnách, který se stal obchodníkem. Po rozchodu rodičů jsem bydlela s mámou, bratrem a sestrou v bytovém komplexu obývaném svobodnými matkami a jejich dětmi. Jako teenager jsem žila 13
Divocina_11_(imprimatur).indd 13
10.9.2013 17:53:48
C H E RYL S TR AYE D OVÁ
ve stylu návratu k přírodě v minnesotských lesích, v domě s venkovním záchodem, bez elektřiny či tekoucí vody. Přes to všechno jsem se stala roztleskávačkou a školní miss, pak jsem odešla na vysokou a stala se radikální levicovou feministkou. Ale co žena, která jedenáct set mil sama kráčí divočinou? Ničím takovým jsem nikdy nebyla. Neměla jsem co ztratit, když tomu dám šanci. Teď – když jsem stála bosá na té kalifornské hoře – mi připadalo, jako bych k onomu zřejmě nerozumnému rozhodnutí vydat se bez doprovodu na dlouhou cestu po PCT a zachránit tak sama sebe dospěla před dávnými lety, vlastně v jiném životě. Tehdy jsem věřila, že vše, čím jsem si do té doby prošla, mě na tuhle pouť připravilo. Jenže nepřipravilo, ani nemohlo. Jedinou možnou přípravou na každý den byl den, který mu předcházel. A někdy mě na zítřejší události nepřipravil ani včerejšek. Například na to, že mi boty nenávratně odplachtí z horského srázu. Musím říct, že mě rozloučení s nimi mrzelo jen napůl. Během šesti týdnů, které jsem v nich strávila, jsem chodila pouštěmi a sněhem, procházela kolem stromů a keřů a travin a květin všech tvarů i velikostí i barev, chodila nahoru a dolů po horách, přes louky a paseky, přes kusy země, které zanic nedokážu popsat – mohu jen říct, že jsem je prošla, mám je za sebou, zvládla jsem je. A celou tu dobu mi boty dělaly na nohou puchýře a dřely je do masa; to ony mohly za to, že mi na čtyřech prstech zčernaly nehty a s trýznivou bolestí se odlouply. V době, kdy jsem o boty přišla, jsem s nimi byla hotová – a ony byly hotové se mnou, i když je zároveň pravda, že jsem je milovala. Už to nebyly ani tak neživé předměty, ale do jisté míry se staly součástí mě samotné, stejně jako všechno ostatní, co jsem tehdy v létě měla s sebou: batoh, stan, spacák, filtr na čištění vody, ultralehký vařič a malá 14
Divocina_11_(imprimatur).indd 14
10.9.2013 17:53:48
Před mluva
oranžová píšťalka, kterou jsem u sebe nosila místo zbraně. Ty věci jsem znala a mohla se na ně spolehnout, ty věci mi pomáhaly přežít. Zadívala jsem se na stromy pod sebou, na vysoko položené koruny, jemně se pohupující ve žhavém vánku. Ať si ty boty nechají, pomyslela jsem si s očima upřenýma na rozlehlou zeleň. Původně jsem si to místo vybrala k odpočinku kvůli výhledu. Bylo pozdní odpoledne uprostřed července a já byla ve všech ohledech na míle vzdálená od civilizace, několik dní chůze od osamocené pošty, kde jsem si měla vyzvednout další objednanou krabici se zásobami. Existovala naděje, že na stezce na někoho narazím, ale stávalo se to jen málokdy. Zpravidla jsem několik dní za sebou nepotkala živou duši. Na tom, jestli někdo přijde, stejně nezáleželo. Byla jsem v tom sama. Zkoumala jsem své bosé, pohmožděné nohy s pozůstatky zbývajících nehtů. Až po linii pár centimetrů nad kotníky, kam mi sahaly ponožky, jež jsem obvykle měla na sobě, byly přízračně bledé. Lýtka jsem měla svalnatá, dozlatova opálená a chlupatá, pokrytá špínou i četnými modřinami a škrábanci. Vyrazila jsem na cestu v Mohavské poušti a neměla v úmyslu zastavit dřív, než se rukou dotknu mostu přes řeku Columbia na hranici států Oregon a Washington, grandiózně pojmenovaného Most bohů. Pohlédla jsem k severu, směrem k tomu mostu – a samotná myšlenka na něj pro mě byla majákem. Obrátila jsem se k jihu, odkud jsem přišla, k divočině, která mě vystavila zkouškám a nepohodlí, a zvažovala jsem, jaké mám možnosti. Věděla jsem, že mi zbývá jediné. Že jsem vždycky mohla dělat jen jedno. Jít dál.
15
Divocina_11_(imprimatur).indd 15
10.9.2013 17:53:48
Divocina_11_(imprimatur).indd 16
10.9.2013 17:53:48
PRVNÍ ČÁST
DESET TISÍC VĚCÍ Takový výbuch by měl provázet obrovský třesk. W I LLI AM SHAKESP E A R E , Antonius a Kleopatra (překlad Jiří Josek)
Divocina_11_(imprimatur).indd 17
10.9.2013 17:53:48
Divocina_11_(imprimatur).indd 18
10.9.2013 17:53:48
1 DESET TISÍC VĚCÍ
Tříměsíční cesta, kterou jsem sama podnikla po pacifické hřebenovce, začínala na několikrát. Prvním začátkem bylo prvotní, náhlé rozhodnutí vyrazit, po němž následovalo druhé, promyšlenější rozhodnutí vyrazit doopravdy, a pak ještě třetí fáze, dlouhé období nakupování, balení a příprav. Musela jsem skončit s prací servírky a dotáhnout do konce rozvod a prodat takřka všechno, co jsem měla, rozloučit se s přáteli a ještě jednou naposledy zajít na matčin hrob. Musela jsem autem dojet z Minneapolisu do Portlandu v Oregonu a o pár dní později nastoupit do letadla ve směru Los Angeles, dostat se do města Mojave a pak dojet na místo, kde se PCT protíná s dálnicí. Tehdy jsem opravdu vyrazila, po čemž následovalo chmurné uvědomění, co všechno takový podnik obnáší, a záhy také rozhodnutí s tím ihned praštit, protože celá ta věc je absurdní a k ničemu a nesmyslně obtížná a mnohem 19
Divocina_11_(imprimatur).indd 19
10.9.2013 17:53:48
C H E RYL S TR AYE D OVÁ
náročnější, než jsem si představovala, a protože jsem byla absolutně nepřipravená. A pak přišla skutečná, nefalšovaná, pravá cesta. Zůstala jsem na ní a šla dál navzdory všemu. Navzdory medvědům a chřestýšům a trusu pum, které jsem nikdy nezahlédla, navzdory puchýřům a strupům a škrábancům a tržným ranám. Zakusila jsem vyčerpání a strádání, chlad i horko, jednotvárnost i bolest, žízeň a hlad, byla jsem obklopená nádherou i přízraky, jež se ke mně přikrádaly celých jedenáct set mil, které jsem urazila na cestě z Mohavské pouště do státu Washington úplně sama. A když jsem to měla za sebou, když jsem urazila všechny ty míle a strávila na cestě tolik dní, nakonec mi došlo, že to, co jsem považovala za začátek, vlastně vůbec žádný začátek nebyl. Že moje túra po pacifické hřebenovce nezačala v momentě, kdy jsem se narychlo rozhodla, že ji podniknu. Začala ještě dřív, než se mi ta myšlenka vůbec usadila v hlavě, přesně řečeno před čtyřmi lety, sedmi měsíci a třemi dny, kdy jsem stála v nevelké místnosti na klinice Mayo v minnesotském Rochesteru a dozvěděla se, že moje matka umírá. Byla jsem v zeleném. Měla jsem zelené kalhoty, zelenou košili, zelenou mašli ve vlasech. To oblečení mi ušila matka – celý život na mě šila. Některé modely byly přesně podle mých vysněných představ, jiné ne zas tak docela. Z toho zeleného kalhotového kompletu jsem nebyla nadšená, ale stejně jsem ho nosila – jako známku pokání, jako obětinu, jako talisman. Celý ten den v zeleném, kdy jsem na klinice Mayo doprovázela matku a otčíma Eddieho z jednoho podlaží do druhého a matka chodila z jednoho vyšetření na druhé, mi hlavou táhla modlitba, ačkoli modlitba možná není to pravé slovo. Neskláněla jsem se pokorně před Bohem. Dokonce jsem v Boha ani nevěřila. Neprosila jsem: Bože, smiluj se nad námi. Neměla jsem v úmyslu žádat o slitování. Nebylo to zapotřebí. Matce bylo pětačtyřicet. Vypadala v pohodě. Hez20
Divocina_11_(imprimatur).indd 20
10.9.2013 17:53:48
D eset ti sí c v ěcí
kých pár let se stravovala vegetariánsky. Škůdce ze zahrady neodháněla pesticidy, ale řádkami měsíčků vysazenými kolem záhonů. Moje sourozence i mě nutila při nachlazení polykat syrové stroužky česneku. Lidé jako moje matka nedostávají rakovinu. Vyšetření na klinice to potvrdí a vyvrátí tvrzení doktorů z Duluthu. Tím jsem si byla jistá. Co mohlo být v Duluthu za odborníky? A co je vůbec zač ten Duluth? Duluth! Promrzlá křupanská díra, kde doktůrci, co o ničem nemají ánung, vykládají pětačtyřicetiletým vegetariánkám, které jedí česnek, užívají přírodní medicínu a nekouří, že mají rakovinu plic v pokročilém stadiu. To je Duluth. Ať se jdou vysrat. Tak zněla moje modlitba: Aťsejdouvysrataťsejdouvysrat aťsejdouvysrat. Jenže moje matka teď byla na klinice Mayo a vyčerpávalo ji i to, že měla vydržet na nohou víc než tři minuty. „Nemám tě svézt?“ zeptal se Eddie, když jsme v dlouhé chodbě pokryté kobercem míjeli zaparkovaná kolečková křesla. „Nepotřebuje vozík,“ prohlásila jsem. „Jen na chvilku,“ řekla moje matka a takřka se do jednoho zhroutila; než ji Eddie dotlačil k výtahu, letmo na mě pohlédla. Kráčela jsem za nimi a snažila se na nic nemyslet. Konečně jsme se dočkali a vyjížděli vzhůru, kde jsme měli navštívit posledního lékaře. Opravdového doktora, jak jsme mu říkali. Lékaře, který zhodnotí všechny testy a výsledky a řekne nám, jaká je pravda. Když se dveře výtahu otvíraly, matka natáhla ruce a srovnala mi kalhoty, přičemž mezi prsty majetnicky promnula zelenou bavlnu. „Perfektní,“ zhodnotila. Bylo mi dvaadvacet, stejně jako bylo matce, když mě čekala. Napadlo mě, že se mi chystá odejít ze života ve stejném věku, v jakém jsem já vstoupila do jejího. Z nějakého důvodu 21
Divocina_11_(imprimatur).indd 21
10.9.2013 17:53:48
C H E RYL S TR AYE D OVÁ
mi ten fakt zrovna v tom okamžiku vytanul na mysli a dočasně zastínil modlitbu Aťsejdouvysrat. Téměř jsem zaúpěla lítostí. Skoro jsem se udávila k smrti poznáním, které mi prolétlo hlavou dřív, než padl konečný verdikt. Zbytek života prožiju bez svojí matky. Vší silou jsem tu skutečnost od sebe odrazila. Nedokázala jsem tomu tam a tehdy v tom výtahu uvěřit a zároveň dál normálně dýchat, takže jsem sama sebe přesvědčovala, že je všechno jinak. Třeba že když vám má doktor říct, že brzy zemřete, vezme vás k tomu účelu do místnosti, kde je stůl s naleštěnou dřevěnou deskou. Tam nás ale nevzali. Šli jsme na vyšetřovnu, kde sestra nakázala mojí matce, ať si svleče blůzu a natáhne si bavlněnou nemocniční halenu, z níž po stranách visely šňůrky. Když se matka oblékla, vysoukala se na čalouněné lůžko pokryté bílým papírem. Papír se při každém jejím pohybu trhal a muchlal. Zahlédla jsem odhalená záda a útlou oblinu pod jejím pasem. Neumře. Její holá záda jako by mi to potvrzovala. Zírala jsem na ně, když do místnosti dorazil opravdový doktor a sdělil matce, že bude mít štěstí, jestli vydrží ještě rok. Objasnil, že se ji nebudou pokoušet léčit, že je nevyléčitelná. Prohlásil, že se nedá nic dělat. U rakoviny plic je prý běžné, že se odhalí v tak pozdním stadiu. „Ale ona je nekuřačka,“ namítla jsem, jako bych mu tu diagnózu mohla vymluvit, jako by se rakovina řídila jasnými, rozumnými pravidly. „Kouřila jen jako mladší. Už několik let si nezapálila.“ Lékař smutně zavrtěl hlavou a pokračoval dál. Musel dokončit svou práci. Nabídl, že matce mohou zkusit zmírnit bolest v zádech ozařováním. To by mohlo přispět ke zmenšení nádorů, které rostou podél celé páteře. Neplakala jsem. Jen jsem dýchala. Hrozivě. Usilovně. A pak jsem dýchat zapomněla. Kdysi jsem jednou omdlela – vzteky bez sebe jsem zadržovala dech, protože jsem odmítala 22
Divocina_11_(imprimatur).indd 22
10.9.2013 17:53:48
D eset ti sí c v ěcí
vylézt z vany; byly mi tehdy tři a nevzpomínala jsem si na to. A co jsi dělala? Co jsi dělala ty? ptala jsem se matky celé dětství, dokola jsem ji nutila převypravovat tu historku, žasla jsem a těšila se ze síly své vlastní impulzivní vůle. Vždycky odpovídala, že natáhla ruce a dívala se, jak modrám. Počkala, až jí má hlava dopadne do dlaní a já se nadechnu a přijdu zase k sobě. Nádech. „Můžu jezdit na koni?“ zeptala se matka opravdového doktora. Seděla s rukama pevně stisknutýma a s překříženými kotníky. Stáhla se do sebe. Lékař vzal tužku, postavil ji na okraj výlevky a zprudka s ní uhodil o desku. „Takhle bude vypadat vaše páteř po ozařování,“ řekl. „Stačí jeden náraz a vaše kosti se rozdrolí jako sušenka.“ Šly jsme na dámskou toaletu. Každá jsme se zamkla v jedné kabině a daly jsme se do pláče. Neřekly jsme ani slovo. Ne proto, že bychom byly ve svém smutku osamocené, nýbrž proto, že nás natolik svázal, jako bychom byly jedno tělo, a ne dvě. Cítila jsem, jak se máma opírá o dveře, jak do nich v pomalém sledu buší rukama, až se celá konstrukce otřásá. Poté jsme vyšly ven, umyly si ruce, opláchly obličej a navzájem se pozorovaly v nasvíceném zrcadle. Poslali nás, ať počkáme v lékárně. Seděla jsem mezi matkou a Eddiem ve svém zeleném oděvu a zelenou mašli jsem jako zázrakem pořád měla ve vlasech. Viděli jsme malého chlapečka bez vlasů usazeného na klíně starého muže. Ženu, které se divoce třásla paže od lokte dolů a druhou rukou ji toporně přidržovala, snažila se ji zkrotit. Čekala. My jsme čekali. A s námi krásná tmavovláska usazená na vozíku. Na hlavě měla fialový klobouk a na rukou několik diamantových prstenů. Nemohli jsme z ní spustit oči. Se svým doprovodem, rodinou a možná i manželem, mluvila španělsky. 23
Divocina_11_(imprimatur).indd 23
10.9.2013 17:53:48
