Resumé | Rozhovory | Michael Connelly: Romanopisce nic neváže
Michael Connelly: Romanopisce nic neváže Autor Básníka a tvůrce postavy Harryho Bosche je v současnosti považován za jednoho z mistrů amerického románu noir ve své kalifornské verzi, kterou bychom mohli označit jako „hard boiled“. V rozhovoru vzniklém při příležitosti francouzského vydání jeho románu The Reversal (české vydání Zrušený rozsudek vydalo Domino v roce 2011) se autor, duchovní žák jedinečného Raymonda Chandlera, s jehož Philipem Marlowem má Hieronymus Bosch nemálo společného, vrací ke svému pojetí žánru, k povolání spisovatele kriminálních románů. Setkání s romanopiscem, milovníkem poldů, dokonalé zápletky a pozorným znalcem Města Andělů…
Alexis Liebaert: V Los Angeles patříte k těm nejznámějším autorům, ale z Kalifornie nepocházíte…
Michael Connelly: Nepocházím a vlastně už ani v Kalifornii nebydlím. Žil jsem tam patnáct let, pak jsem se přestěhoval na Floridu. Ale od svých třinácti let zbožňuju knihy a filmy, které se odehrávají v L.A.. Raymond Chandler nebo Ross Macdonald, které jsem tehdy četl nejraději, psali oba o L.A. Trvalo mi dlouho, než jsem se tam mohl usadit, ale jak se mi to podařilo, dostaly již věci příznivější spád, tedy co se mé spisovatelské dráhy týče. Dva romány jsem měl sice už hotové, ale vydavatelům jsem je ani nenabízel, věděl jsem, že jsou špatné… taková slohová cvičení. Až tomu třetímu, The Black Echo (Černá ozvěna, vydalo Domino v roce 1999), započatému až v Kalifornii se konečně dostalo vydání (zde vzniká postava Harryho Bosche, pozn. překl.).
Říkal jste, že jste byl v mládí vášnivým čtenářem románu noir…
Ano, moje matka byla velkou milovnicí detektivek ve stylu Agathy Christieové a já jsem ty knihy četl také, tvrdší verzi, hard boiled, jak se říká, jsem objevil, myslím, v šestnácti.
Odtud se vzala touha pustit se sám do psaní takových příběhů?
Asi ano, ale nebyl to jediný důvod. Já jsem se totiž v šestnácti stal svědkem policejního vyšetřování. Jednou jsem se autem vracel z práce – vydělával jsem si jako myč nádobí – zastavil jsem se na červené a najednou vidím, jak přibíhá nějaký chlápek a hází něco do křoví. Když zase odběhl, tak jsem se na tu věc šel podívat, no a našel jsem do hadru zabalenou pistoli. Když kolem projely policejní patroly s puštěnými houkačkami, vypadalo to, že jsou mu v patách. Tak jsem tu pistoli zas položil a šel jsem zavolat otci, aby
mi poradil, co mám dělat. Řekl mi, že mám zavolat policajty, ti mě pak odvedli na okrsek, kde mě vyslechli a potom mě skutečným zrcadlem bez cínového dna z naší strany – jak v nějakém filmu – nechali v řadě několika „podezřelých“ identifikovat toho mého běžce, ten ale mezi nimi nebyl. Jenže oni byli přesvědčení o opaku, měli za to, že jsem dostal strach, a tak opakovali pořád dokola: „Ale samozřejmě že je mezi nimi, no tak, stačí na něj ukázat.“ Mně bylo líto, že jim nemohu pomoci, ale můj chlápek tam zkrátka nestál. Od toho večera jsem začal v novinách sledovat vývoj vyšetřování. Jednalo se o loupežné přepadení, které se zvrtlo a při kterém ten můj člověk někoho zabil. Potom jsem se začal zajímat i o širší informace kolem celého případu, četl jsem soudničky, začalo mě to bavit, pustil jsem se i do širší kriminalistické dokumentace. Myslím si, že tato událost zásadně přispěla k tomu, že tady s vámi dnes sedím.
Když to byla taková vášeň, proč jste tedy nevstoupil do policie?
Jenže já měl tehdy kariéru již pevně nalajnovanou! Můj otec měl malou stavařskou společnost, pracoval jsem u něj přes léto, abych si něco vydělal, a bylo přirozené, že do firmy jednou vstoupím také. Začal jsem tedy studovat stavebnictví, ale pak došlo k jedné šťastné události. Zašel jsem do kina na film The Long Goodbye od režiséra Roberta Altmana, natočeného podle jednoho z Chandlerových románů, který jsem si pak přečetl. Pochopil jsem, že i já chci psát něco podobného. Jenže ono v devatenácti není nikterak jednoduché oznámit otci, že místo abych pracoval v rodinné firmě, se chci živit psaním detektivek… Byl jsem si jistý, že to mí rodiče nezkousnou, opak byl pravdou. Teprve pak jsem se dozvěděl, že můj otec se toužil kdysi stát malířem, ale že se před narozením svého prvního dítěte umělecké dráhy vzdal. Nechtěl, abych se dostal do stejné situace. „Ok,“ řekl mi, „chceš psát, ale jak toho chceš dokázat? S tímhle světem se můžeš dostat do styku třeba přímo v policii.“ Připadalo mi, že se na to nehodím, hlavně mi nevyhovovala ta uniforma, kterou musí každý na začátku nosit. Tak došla řeč na novinařinu, kde jsem se mohl naučit psát a zároveň být v bezprostřední blízkosti policejní práce. Tak jsem přešel na žurnalistiku a po studiích jsem pracoval jako soudničkář v jedněch novinách na Floridě – tam jsem se dostal k vyšetřování jedné letecké katastrofy, díky němuž se mé jméno tehdy objevilo v užším výběru na Pulitzerovu cenu. Pak jsem dostal pracovní nabídku od Los Angeles Times. Ve třiceti jsem se konečně dostal do L.A.
Odkud ale taková fascinace tím městem?
Možná proto, že je to město, kam se sjíždí tolik lidí poblázněných hollywoodským či jiným snem. Něco jako cílové místo, poslední šance pro ty, komu se sny jinak plnit nedaří. Samozřejmě že u většiny z nich se nic moc nezmění, ale u mě se tím změnilo úplně všechno.
Nekomplikuje vám to práci, teď když žijete tak daleko, píšete přeci o Los Angeles, městě, které se neustále vyvíjí?
Tak to je pravda, L. A. se neustále mění, ale já jsem tam pořád, tak jednou za měsíc, dohromady tak dva měsíce ročně, abych vyzpovídal své informátory z řad inspektorů, advokátů, soudců. Svoji novinářskou práci jsem neodložil: pátrám, poslouchám příběhy ostatních, anekdoty, zjišťuji, co se změnilo za poslední měsíc. Přístup ke všem těm lidem mám dnes podstatně snazší než v dobách, kdy jsem psal do novin.
Dokázal byste říct, proč je v amerických detektivkách, včetně vašeho Zrušeného rozsudku, tolik popisů soudních líčení?
(smích) Asi proto, že jsme zemí s přebujelým, řekl bych i neúměrným legálním systémem. Ale hlavně proto, že dramaturgie procesu se k románu výborně hodí. Takový boxerský zápas: každý uštědřuje rány, vrací se do rohu a čeká na rozhodnutí arbitra – soudce. Dlouho jsem se soudním přím ve svých románech vyhýbal, protože nejsem právník, a většina velkých jmen tohoto žánru, John Grisham například, mají právnické vzdělání, měl jsem před tím respekt. Jako novinář jsem psal o tolika procesech a přesto mi dlouho trvalo, než jsem se k takovému námětu odvážil.
Většina vašich románů se odehrává v L.A., ale v jednom z vašich posledních, Nine Dragons (česky Devět draků, Domino, 2010), jste se rozhodl, že váš hrdina Harry Bosch se při zachraňování vlastní dcery vydá do Hongkongu. Chuť po exotice?
Ani ne. Mám to štěstí, že mohu svého hrdinu sledovat již dvacet let – každou z knih, které mu zasvětím, vnímám jako část příběhu, který se odvíjí z románu do románu. Ale vzhledem k tomu, že L. A. je také jednou z mých důležitých postav, nebylo nikdy lehké odvést Bosche daleko od města. Ale nakonec se mi přeci jen podařilo dostat ho do Mexika, Las Vegas a pak tedy do Hongkongu, města, které mi připadalo dostatečně flashy na to, aby mohlo čtenáře zaujmout, šlo mi vlastně o to, abych celé sérii dal nový směr, abych ji osvěžil. Vlastním cílem bylo uvedení Harryho dcery do srdce příběhu tak, aby se jejich vztah mohl vyvíjet v dalších pěti, deseti dílech, a to se povedlo. Jednal jsem instinktivně, ale mám pocit, že správně. Sám mám totiž dceru ve stejném věku a i ona je pochopitelně v samém středu mých citů, emocí.
Proč ale svého poldu počastovat tak zvláštním jménem: Hieronymus Bosch? Z obdivu k vlámskému mistrovi?
Jednou nám profesor na vysoké škole ukázal reprodukce Boschových maleb. Pro mě to bylo úplně první setkání - čelní střet - s tím jeho uchvacujícím a tak zvláštním světem. A když jsem deset let poté začal pracovat na tom, z čeho se pak vyklube Harry Bosch, už jsem díky četbě věděl (mimochodem, četba je pro spisovatele neuvěřitelnou studnicí informací, inspirace) o naprosto zásadní roli, kterou postavy u čtenáře sehrávají, aby ho příběh vůbec zaujal. A postava, to je v prvé řadě jméno. Proč ji tedy nedát jméno zajímavé, záhadné? Vzpomněl jsem si na Hieronyma Bosche, na jeho svět. Napadlo mě, že by příběh mohl začít popisem místa činu, které je svým způsobem zjevením chaosu. Přesně to, co Hieronymus Bosch zaznamenával ve svých obrazech. Proto mi to jméno dokonale sedlo – ti ze čtenářů, kteří umělce znali, by mohli vnímat onu souvislost a ty zbylé – značnou většinu, zvláště u mě doma - zaujalo aspoň zvláštní jméno hlavního hrdiny…
Váš vztah s Harrym Boschem, s jeho dobrodružstvími trvá již dvacet let, naplnil již skoro dvacet detektivních románů… Že byste měli něco společného?
Záleží na titulu. Do těch, co nevyšly, jsem toho vlastního dal až moc, příliš. Co se té postavy týče, pokaždé, kdy jsem se ocitl před zásadní volbou, rozhodl jsem se pro pravý opak toho, co jsem. On je sirotek, já jsem z početné rodiny – miluje jazz, já rock’n’roll – on kouří, chlastá, já ne. Jedinou společnou věcí, o níž přitom nikdo nevěděl, byl fakt, že jsme oba leváci. Tyto charakteristiky: kuřák, piják, levák, z něj měly dělat outsidera. Byla to pro mě výzva – jak ze strážce zákona dostat přesvědčivého outsidera. Takže na začátku nás nic nespojovalo. Ale zhruba po deseti letech jsem mu připsal dítě, dcerku, v době, kdy přicházela na svět ta moje. Vznikl mezi námi most, začali jsme se dělit o jisté životní skutečnosti, spojil se náš pohled na svět, na otcovství. Takže konečná odpověď na vaši otázku: ano, dnes máme s Harrym nemálo společného.
Ovlivňuje vás?
I to se dá říct. Třeba při výběru hudby, kterou by mohl v příběhu poslouchat, jsem začal poslouchat jazz, až se stal jeho milovníkem. Do té míry, že se budu podílet na produkci dokumentárního filmu o jistém jazzmanovi.
Má váš hrdina, kromě jména, ještě jiné, konkrétní předlohy…, skutečné policejní inspektory?
Inspirovalo mě hned několik osob, jak literární postavy, tak několik kriminalistů, na které jsem při své novinářské práci jako soudničkář narazil. V několika posledních titulech se u Harryho objevují povahové rysy dvou detektivů, mých přátel, které při psaní konzultuji, které jsem ale před dvaceti lety ani neznal. No a vůbec na začátku, když jsem svědčil u toho případu loupežné vraždy, tak už tam jsem zahlédl inspektora – nemluvného tvrďáka jako je Bosch – který na mě velmi silně zapůsobil. I po letech, když jsme se znovu setkali, si stál za svým, byl přesvědčen, že tam ten jeho „klient“ stál a že jsem se ho jen bál prásknout. V prvních románech měl Harry hodně z jeho povahy, tu jeho zatvrzelost, paličatost. Mohl bych ale zmínit i jiné poldy. Třeba seržanta, velitele okrsku v Munday, který vždy velmi svědomitě přistupoval ke všem případům, u kterých byl. Myslím, že existují dva typy inspektorů: ti, kteří dokážou udržet své emoce, a ti ostatní, kteří vědí, že se citově nesmí nechat do případu vtáhnout, ale nedaří se jim to (a přitom do puntíku dodržují zákony). Harry patří samozřejmě do té druhé kategorie.
Proč jste zvolil neustálý, seriálový návrat téhož hrdiny?
Především proto, že tyhle seriálové příběhy s jediným, chandlerovským hrdinou čtu sám velmi rád. Ale také z toho důvodu, že mi to jistým způsobem umožnilo pokračovat v novinářské práci, když jsem léta držel soudničku v Los Angeles Times. Chtěl jsem na svém hrdinovy ukázat proměny, vývoj města. A tak jsem se rozhodl k co možná nejrealističtějšímu postupu – v každém díle bude Harrymu o rok víc a i L.A. bude danému roku odpovídat.
Ale zároveň jste vytvořil ještě jinou postavu, Terryho McCaleba…
Víte, se seriály je to občas záhada. Někdy se prostě vyčerpají a nikdo neví proč. Ani ti nejlepší autoři se tomu nevyhnou. Uvědomují si to čtenáři, někdy i autor sám. Možná že nejlepším způsobem, jak se tomu vyhnout, je nechat Bosche čas od času na rok odpočívat, netrávit s ním úplně všechny dny a hodiny, kdy píšu. Navíc mi to umožnilo psát i něco jiného, i když jsem vždy zůstal v rámci žánru. Je to pouhopouhý literární postup. Do té doby se čtenář pohyboval výhradně v hlavě Harryho Bosche, všechno, co jsme věděli o něm a jeho světě, přicházelo jeho prostřednictvím. Řekl jsem si, že by mohlo být zajímavé, vidět ho očima i někoho jiného.
Největší úspěchy jste ovšem slavil s románem The Poet (česky Básník, Domino, 2010), v němž Bosch nevystupuje.
To je pravda. Možná proto, že se jednalo o thriller, můj první opravdový thriller, nikoliv román o detektivním vyšetřování jako v sérii s Boschem. V jeho středu stál novinář, no, a protože žurnalisti ve Státech ze všeho nejraději píší právě o sobě, byly kritiky o Básníkovi plné novin, to se u mých jiných titulů nikdy nestalo. Opravdu nevím proč, ale zrovna tento román mi otevřel cestu i do jiných zemí, Francie, Itálie, Japonska či Austrálie.
Jak těžký byl přechod od novinařiny k psaní románů?
Nejtěžší bylo změnit ten svět. Když píšete detektivku, tak je od vás očekáváno, že záhada je na konci vyřešena, zloduch potrestán, že dobro zvítězí. Při své novinářské práci jsem byl naopak svědkem, že to takhle často vůbec není, že viníci zůstanou na svobodě. Když jsem psal o Boschovi, věděl jsem, že na konci musí vždycky zvítězit. Ne z obavy, že bych přišel o čtenáře – v tom už jsem konečně nad věcí – ale proto, abych je nezklamal. Přišla tedy chuť napsat román, v kterém zločinec upláchne. Tak vznikl Básník, takové mé sbohem žurnalismu.
Řekl jste kdysi, že Bosch je pro vás kanálem, kterým se můžete volně vyjadřovat o americké společnosti. Myslíte, že romanopisce váže taková povinnost - přitahovat čtenářskou pozornost na nespravedlnosti v jeho zemi?
Vůbec ne. Romanopisce neváže žádná povinnost. Pokud má ale možnost „nastavit zrcadlo společnosti“, proč by se měl omezovat jen na vyšetřování, skládačku s tajenkou na konci? Proč čtenáři nepřinést něco víc, něco jiného? Já v to věřím, právě v tuto povinnost tlačit své dílo na tuto vyšší úroveň. Autor nepodává svůj názor, nenabízí řešení, to není jeho úkol. Je to v mých očích taková základní zásada. Mnozí ji sice nedodržují, proto ale ještě nemusíme volat po literárním zločinu, že. Já si myslím, že je lépe mluvit o světu takovém, jaký je, říci čtenáři: „Taková je skutečnost, co si o tom myslíte?“
Zdá se, že k policajtům chováte silné sympatie.
Řekl bych spíš, že soucítím s těmi, jejichž povinností je nořit se pravidelně do té temné stránky našeho světa. Je v nich skutečná noblesa. Práce kriminálního vyšetřovatele je tak složitá, že je tak lehké se zmýlit, pak tu jsou rizika fyzická, emoční, všechna pravidla, které musí mít člověk na mysli. Pokud své vyšetřování dotáhnete do zdárného konce – odvahou, odhodláním – tak se to většinou nikdo kromě parťáka, možná několika kolegů v okolí ani nedozví. Jestli se ale zmýlíte, tak o tom mluví všichni. Takové je pravidlo hry. A o tom mluvím právě prostřednictvím Harryho Bosche.
Nikdy vás nelákalo napsat něco jiného než detektivní román?
Čas od času mě to napadne a vždycky si pak řeknu, že nemám proč. Když chci o něčem napsat, mohu to zmínit v rámci své detektivky. Neříkám, že se o to nepokusím, nikdy neříkám nikdy. Vlastně si myslím, že jednou napíšu román, který nebude mít s detektivkou nic společného, jen nevím kdy. Nejdříve musím Harryho dovést do věku, kdy bude muset do důchodu…
rozhovor přeložil Denis Molčanov
