Každopádně vždy si chovají naděje, že se rodiče k sobě vrátí, a to většinou paradoxně i v těch situacích, kdy samotnému rozvodu předcházel

1 ÚVOD Rozvod představuje ohromnou psychickou zátěž pro každého člena rodiny bez rozdílu věku. Pro děti nemusí být za každých okolností v tom nejhorším slova smyslu výlučně traumatizující, ale nelze v žádném případě předpokládat, že se jich ani nedotkne, pokud jej nechápou, nevnímají jej, anebo se o něm nemluví. Bohužel rozvodu ve většině případů předchází více či méně intenzivního rodinného rozvratu, který samozřejmě zvyšuje stres rodičů, strmě narůstá napětí mezi nimi a ti jsou přirozeně mnohem méně vnímaví pro potřeby dítěte. Je nesporné, že rozvod jako takový vyžaduje sociální a citové přizpůsobení se úplně nové situaci, což můžeme shrnout do jediného slova psychorozvod. Ten zahrnuje citové odpoutání se a přijetí reality. Především u partnera, který je právě ten opouštěný, to představuje prožívání emoční „bouře“, kdy se jedná o stavy zoufalství, depresivních rozladů, hněvu a v neposlední řadě hněvu a hostilních až útočných (zákeřných) snah a tendencí. Přirozená potřeba jejich prožití plyne z pocitů frustrace jako reakce na ztrátu. Psychorozvod dále zahrnuje oddělení manželství od rodičovství a právě díky tomu se prudce snižuje pravděpodobnost tzv. zatažení dětí do vzájemných sporů mezi partnery. Nelze ani opominout, že by se rodiče měli zaměřit na potřeby dětí, kdy si zodpovědně připustí a uvědomí, že jejich děti mohou strádat, a měli by hledat tu správnou cestu, jak dopady rozvodu zmírnit. Jedná se o uspořádání života úplně novým způsobem, podstatou je jednání směřující k budoucnosti. Zde je každopádně větší pravděpodobnost vytvoření vzájemné domluvy a dohody o tom, jak budou tito bývalí partneři dále fungovat jako rodiče, jak se materiálně a finančně vyrovnají, jakým způsobem se k celé události postaví, ale jak jsem zmínil, prvotními nejskloňovanějšími slovy by měly být „rodiče“ a „výchova jejich dětí“. Na zprávu o rozvodu nebo rozestěhování rodičů, kdy děti či dítě ztrácí kontakt s rodičem, který odešel, mohou často děti reagovat obdobným způsobem jako na úmrtí blízké osoby, blízkého člověka, nebo na jinou, silně traumatizující událost a následně procházejí několika adaptačními údobími. V počátečním období se přirozeně zapojují obranné mechanismy, které tlumí psychickou bolest a zraňující emoce – bolest, strach, zlost, děti například nemohou uvěřit, že je to pravda, snaží se předstírat, že na tom nezáleží – stejně by šli od sebe, stejně by se rozešli, a nebo ovlivňují rodiče v tom smyslu – kdyby za něco stál, neodešel by, zůstal s námi. V mnoha případech také obviňují samy sebe, obecně :“ Kdybych tolik nezlobil, maminka by neodešla“. Někdy se také stává, že se snaží najít mnohem méně bolestivé téma, na které přenesou nepříjemné pocity ze ztráty, např. :“ Mně to vůbec nevadí, je mi to jedno, ale tátovi to působí bolest, jak to řeknu ve škole, kámošům, co tomu oni řeknou?“ 7

Každopádně vždy si chovají naděje, že se rodiče k sobě vrátí, a to většinou paradoxně i v těch situacích, kdy samotnému rozvodu předcházel déletrvající, velmi intenzivní rodičovský konflikt. Reakce dětí se různí podle věku a pohlaví dítěte i pohlaví rodiče, který odešel, podle povahy dítěte, jeho schopnosti se přizpůsobovat změnám, podle toho, zda mělo psychické obtíže již před rozvodem atd. Většinou je však popisován jako nejdůležitější faktor charakter předrozvodového soužití rodičů. Jistě se mnou bude každý souhlasit, že v rodinách, kde předcházely dlouhodobé konflikty a násilí, tam je ten dopad těchto konfliktů závažnější, než dopad samotného rozvodu. U dětí se poté nejčastěji objevují lítost, obavy, zlost a vnitřní chaos. Navenek se posléze děti projevují zvýšenou plačtivostí, negativizmem, zlobením nebo zhoršením školního prospěchu v důsledku neschopnosti soustředit se. Celý tento proces spolu s výsledky různých studií zabývajících se rozvodovými situacemi mě hluboce oslovil a vybídl k zamyšlení, kde a jakým způsobem začít ve zmírnění negativního dopadu okolností rozpadu rodičů na dítě. Například účelnou a erudovanou pomocí rodičům formou poradenství, terapeutickou podporou či porozvodovou mediací. Dle mého názoru naše společnost potřebuje opravdové odborníky s výcvikem a odbornými zkušenostmi, kteří jsou schopni zachytit rodiče ve fázi emoční bouře, načasovat poskytování informací o dopadech jejich jednání na děti, o možnostech porozvodového uspořádání, a především poskytnout nadhled a neutralitu vůči oběma stranám, a tím předejít nebo zmírnit eskalaci konfliktu, kdy těchto odborníkům si nesmírně vážím. Mým cílem je poukázat na ohromný problém týkající se rozchodu rodičů, který zasáhne jednak je samotné, ale mnohem více jejich potomka či potomky, přičemž bych si přál touto svoji prací oslovit potencionální rozcházející se partnery, ale i širokou veřejnost k zamyšlení se nad tímto velmi těžkým životním údobím, které bezpochyby ovlivní děti i jejich rodiče. Myslím si však, že není třeba podléhat přílišnému pesimismu co se týče rozvodové problematiky, neboť existuje mnoho účinných cest, jakým způsobem zmírnit dětem právě tu jejich bolest a co nejvíce omezit negativní dopad rozvodu či rozchodu na jejich psychiku. Předmětné téma jsem si zvolil zejména proto, že rozvod považuji za problém, který se bohužel v naší společnosti vyskytuje nesmírně často a nesporně má vliv na obrovskou část jejích členů. Ke zkoumání tohoto problému mě vedla i skutečnost, že veliké procento lidí v mém okolí si rozvodem či rozchodem prošlo, ačkoli mají jednoho či více potomků a já jsem byl svědkem, či přímo účasten negativního vlivu této události na psychiku zúčastněných, zejména samozřejmě dětí. A právě proto jsem se začal zabývat otázkou, zda vůbec existuje „nějaké“ řešení situace v době rozvodu a po rozvodu, které by trápení dotčených dětí co největší částí alespoň zmírnilo, nebo trápení dětí v důsledku rozvodu úplně zamezilo. V této 8

souvislosti jsem si byl nucen zejména klást otázku, v čem řešení co možná nejmenšího zla pro děti spočívá. Cílem mé práce je shrnout vliv rozvodů na chování, jednání, psychiku dětí a rovněž alespoň zčásti přiblížit a poukázat, jakým způsobem negativní dopad rozvodů na dítě co nejvíce zmírnit. V mé práci bych rád shrnul a zhodnotil klady i zápory jak u dětí z rozvedených rodin, které byly svěřeny výlučně do péče matky, tak výlučně do péče otce a v neposlední řadě do společné péče obou rodičů, kdy považuji za nutné uvést kladné i záporné vlivy na dítě při těchto porozvodových uspořádání. Pevně věřím a byl bych nesmírně rád, kdyby se mi podařilo velmi obsáhlou rozvodovou problematiku přiblížit veřejnosti, jak by mělo vůbec porozvodové uspořádání vypadat, aby na dítěti či dětech samotných zanechalo vůbec co možná nejmenší následky. Každý se mnou bude jistě souhlasit, že se v podstatě dítě ve většině případů stává tou největší obětí rozvodu rodičů, i když na něm absolutně nenese jakoukoli sebemenší vinu, a v podstatě záleží pouze na rodičích, zda mu tu jeho pozici spíše usnadní či ztíží.

9

2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Základní vymezení pojmů Dítě – Dítě je člověk v prvním období svého života. Období dětství není obecně ostře ohraničeno. V některých kontextech se za počátek dětství považuje narození, v jiných kontextech se za dítě (nenarozené dítě) považuje i plod. V některých kontextech je konec dětství ztotožňován s dosažením dospělosti, v jiných kontextech se fáze dospívání (adolescence, mladistvý věk atd.) nebo její část k dětství již nepočítá. Mladistvý - je v českém prostředí v nejobecnějším smyslu člověk, který dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. Mládež – demografická skupina obyvatelstva nacházející se stavem vývoje mezi dětstvím a dospělostí. Nejčastěji bývá vymezována věkem přibližně od 13–15 do 25-30 let. V tomto období se mladí lidé začleňují do světa práce, osvojují si společenské normy a požadavky, formují svůj světový názor. Rodičovství - obsahuje všechny úlohy spojené s výchovou dítěte, které vedou k utváření nezávislé dospělé osobnosti. Rodičovství začíná už před narozením nebo adopcí dítěte a je součástí rodinných vztahů. Manželství - právní a společenská instituce, která tvoří legislativní základ pro rodiny. Tradice manželského obřadu, práva a povinnosti v manželství, způsob výběru partnera, počet a pohlaví partnerů i právo vstoupit do manželství se mohou lišit v závislosti na kultuře. Dlouhodobě je manželství ekonomicky, právně, nábožensky a sociálně uznáváno jako primární společenská instituce pro výchovu dětí. V České republice je manželství dobrovolným, v zásadě trvalým soužitím dvou osob různého pohlaví, které je založeno zákonem stanoveným způsobem – sňatkem. Jeho hlavním účelem je dle zákona založení rodiny a řádná výchova dětí, tedy biologická a výchovná funkce. Jde o institut veřejného práva. Rodina - podle sociologické definice je skupina osob (případně více skupin osob) navzájem spjatých pokrevními svazky, manželstvím nebo adopcí, jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí. Existuje několik variant uspořádání rodiny. Základní ("jádrovou") rodinu 10

tvoří muž a žena a jejich děti, zatímco rozšířená rodina zahrnuje prarodiče, tety, strýce a bratrance. Další modely jsou polygamní (obvykle patriarchální) rodina a neúplná rodina s jedním rodičem (obvykle ženou). Rozvod - představuje právní akt ukončení manželství. Rozvod je složitý etický, právní a společenský problém, který přesahuje z oblasti rodinného práva i do dalších oblastí. Dotýká se nejen života manželů a jejich majetkových poměrů, ale též dětí, které případně manželé mají, a kulturních a náboženských zvyklostí manželů a celé společnosti. Střídavá péče - jinak též střídavá výchova se vztahuje k rodinnému uspořádání a odpovědnosti v opatrovnické péči o dítě nebo v porozvodovém uspořádání. Jedná se o rovnocennou nebo víceméně vyrovnanou péči o dítě rozdělenou mezi biologické rodiče. Soud může dítě svěřit do střídavé výchovy obou rodičů v době po rozvodu manželství, pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a pokud je to v zájmu dítěte Vývoj - je označení pro soustavný proces, během kterého dochází ke změně aktuálního stavu do stavu nového. Cílem vývoje je na základě zkušenosti, plánu, či náhodné chyby vyvíjet stále lepší verze. Vývoj může být přirozený nebo umělý. Pod přirozený vývoj spadá veškerý vývoj, který není přímo řízen zásahem bytosti zvenčí a je nezávislý na její vůli. Mezi umělé změny patří takové, které jsou přímo ovlivňovány bytostí za účelem zlepšení stávající věci zájmu. Výchova – tj. edukace je cílevědomá, plánovitá a všestranná činnost směřující k přípravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život. Výchova je celoživotní působení na procesy lidského učení a socializaci s cílem přeměny člověka po všech stránkách, tedy tělesné i duševní. Výchova je zprostředkování znalostí, dovedností a postojů (kompetencí), které jsou přítomny v dané společnosti a které se pokládaly a pokládají za důležité, předat dalším generacím. Různé koncepce výchovy byly v čase ovlivněny sociokulturními podmínkami a odlišnými koncepcemi chápání člověka. Predelikventní chování – chování, z něhož se s vyšší pravděpodobností než z jiných typů chování může vyvinout trestná činnost, např. útěky z domova, záškoláctví, agresivní napadání spolužáků.

11

Riziková mládež – mládež se zvýšeným rizikem sociálního selhání, tj. disponovaná k delikventnímu chování, drogové závislosti, alkoholismu, patologickému hráčství, k členství v extremistických skupinách a v náboženských sektách. Socializace – sociologický, sociálně psychologický a pedagogický pojem, který označuje proces, během kterého se jedinec začleňuje do společnosti. Probíhá-li socializace úspěšně, individuum má v sobě zakotveny sociální normy, hodnoty, vystupování, ale také i sociální role svého společenského a kulturního okolí.

2.2 Rodina a rozvod jako náročná situace v životě rodiny Rodina je vnímána jako velice křehká a zároveň velmi významná instituce již velmi dlouho. Rodina má pro zdravý vývoj jedince nesmírný význam, plní v tomto kontextu široké spektrum funkcí a rolí, a je proto vnímána jako naprosto unikátní prostředí. O obecném respektu k významu rodiny svědčí nepřímo i to, že společnost ji bere ve svou ochranu a vyjadřuje tento svůj postoj formálně i fakticky v podobě zákona o rodině. Jaká jiná přirozeně existující sociální instituce může takovou oporou disponovat? Na druhou stranu stále výrazněji vnímáme, že rodina prochází hlubokou proměnou, která negativně postihuje vztahy uvnitř rodiny a mění funkčnost této instituce. Tento fakt vyjadřují nejen tak citlivé duše, jako byl Franz Kafka, ale je to stílený názor doprovázející moderního člověka na prahu 21. století. Rodinu lze z hlediska její dominantní role pojmout jako strukturovaný celek, jehož smyslem, účelem i náplní je utvářet relativně bezpečný, stabilní prostor a prostředí pro sdílení, reprodukci a produkci života (Plaňava, 2000). Rodinné prostředí je vždy spojeno s konkrétním prostorem (rodný dům či byt, ve kterém jsme založili rodinu a vychovali své děti), tento prostor rodina utváří, udržuje, v něm se rodina rozšiřuje a s průběhem času i mění. Tento model rodiny, tvořený rodiči, jejich dětmi, případně prarodiči, vykazuje stabilitu ve všech epochách vývoje lidstva a téměř ve všech společnostech. Můžeme jej proto bezpečně označit za základní článek lidské společnosti (Procházka, 2012, 101). Rodina je tradičním společenstvím osob, které lze najít v nějaké podobě v každé známé kultuře. V jejím rámci se utvářejí základní charakteristiky našeho duševního života. Rodina přitom slouží jako zprostředkující skupina mezi jedincem a společností. Proto byla Cooleym označena za „primární společenskou skupinu“, v níž se lidé setkávají tváří v tvář a jsou provázáni vzájemnými emocionálními vztahy. Vnější vlivy jsou tímto společenstvím přeměňovány a svérázně upravovány, včetně společenských vlivů jedince. Obecně vzato spočívá primární funkce rodiny v tom, že již od narození ovlivňuje vývoj jedince, vytváří 12

citové vazby, které mají dlouhodobý vliv a zapisují se trvale do duševního života dítěte. Jedinec si sebou do života odnáší základní pojetí citů a modely chování jako své vlastní dispozice či sklony. Zprostředkující funkce rodiny spočívá také v tom, že v jejím společenství získává jedinec základní stupnici hodnot, jejichž prostřednictvím se připravuje na společenský život. Socializační funkce rodiny jsou velice široké. Rodina jednak zajišťuje uspokojování biologických potřeb dítěte, zajišťuje podmínky pro jeho zrání a růst, ale připravuje jej také na přijetí rolí a vzorů jednání. Z tohoto základu se rozvíjí vědomě řízená výchova – utváření návyků, sebekontrola, učení, přijetí disciplinovaných forem jednání, očekávání odměn či trestů apod. Tím se právě v rodině kladou základy výchovy mimo rodinu. Bezprostřední rodinné prostředí badatelé považují za monopolní v raném dětství, což platí zvláště pro bílé rodiny ze střední třídy. Zkušenosti ukázaly, že mnohé malé děti trávily vlastně veškerý čas s matkou a sourozenci. Lze to srovnat s neindustriálními společnostmi, v nichž byli prarodiče, tety, strýcové, bratranci a sestřenice integrální součástí domácnosti. V mnoha etnických skupinách platí početná domácnost za stále trvající normu (Koťa et al., 2004, 38). Jak se promítají teoretické předpoklady optimálního zrání dítěte do sociálně-psychických znaků rodiny? Charakter rodiny je výsledkem integrace sociálně-psychických charakteristik členů rodiny a anticipace společenských požadavků vyplývajících z dané pozice v sociální struktuře. Rodinu můžeme podle určitých rysů charakterizovat takto: 1. Statičnost – dynamičnost rodiny. V dimenzi této párové kategorie se silně projevuje historická a společenská úloha rodiny. V rodině statické jsou striktně rozloženy role jejích členů a vztahy mezi nimi. Výměna rolí se nepředpokládá. Činnosti vyplývající z role jsou konány podle dané normy, toleruje se pouze minimální odchylka a spontánnost subjektu. V patologické podobě se plnění rolí ve statické rodině podobá rituálu. V dynamické rodině se odráží bytí a vědomí jejích členů do struktury rolí a činností. Rodina reaguje ne posun v potřebách a hodnotách svých členů. Subjekt se zde může ve větší míře realizovat a jednat spontánně, protože nenaráží na rigidní předpisy a uspořádání. Statická rodina vychází z tradice a opírá se o minulost. Dynamická rodina koresponduje se současným životem svých členů. 2. Otevřenost (progresívnost) – uzavřenost (konzervativnost) rodiny. Rodiny se výrazně liší i ve svém vztahu k sociální a kulturní realitě, která je obklopuje. Rodina otevřená a rodina uzavřená představují extrémní póly interakční dimenze. Otevřená rodina se nebrání přílivu nových informací, ale naopak je přijímá, provádí jejich selekci a používá je jako inovační prvky, působící na kulturu, životní styl a světonázorová hlediska rodiny. Zdroj informací může být různý, počínaje přáteli přes hromadné 13

sdělovací prostředky až k institucionalizovaným formám sebevzdělávání. U uzavřené rodiny se víceméně konzervuje nástupní status quo z doby vzniku manželství. 3. Hodnotová hierarchie rodičů a souhrn postojů z ní vyplývající

vypovídá

v nejobecnější rovině a základní světonázorové orientaci a zaměřenosti rodiny, jejích aktuálních i potenciálních cílech. Přijaté nebo zamítané hodnoty určují jednání a prožitky lidí. Dítě citově vnímá atmosféru, která je odrazem rodinou uznávaných hodnot. Postupně je přejímá do vlastního hodnotového systému. Aktivity, provázené v rodině kladnou citovou atmosférou si dítě osvojuje lehčeji. Naopak při záporném hodnocení, spojeném s lhostejností, strachem či posměchem, se dítě od činnosti vnitřně distancuje. Například otec, který se věnuje pouze autu a svému synovi dává jako dárky jedině autíčka, sám nikdy nečte a vyjadřuje se o knize s despektem, vytváří s největší pravděpodobností (pokud nebudou působit jiné vlivy) lhostejný nebo negativní poměr svého syna ke knize. 4. Životní způsob rodiny je dynamizovaný hodnotový systém promítnutý do časoprostorové a sociální reality. Společensky je životní způsob podmíněn výrobními vztahy, materiálně ekonomickou úrovní, kulturou, potřebami a pozicí členů rodiny ve společnosti. 5. Kulturní úroveň rodiny. V životním způsobu je obsažen i poměr rodiny ke kultuře dané společnosti. Kulturní úroveň rodiny lze hodnotit stupněm osvojení si kulturního dědictví a mírou živého kontaktu s kulturou novou. Kulturní úroveň je zvnějšněná i v materiálním prostředí rodiny. Není však dána pouze knihovnou, diskotékou, televizorem, autem, užíváním automatické pračky, ledničky apod., ale i rodinnými normami, chováním, jednáním a prožíváním všech členů rodiny, úrovní stolování, jazykovou kulturou aj. 6. Integritu rodiny můžeme posuzovat podle kritérií vnějších (podle činností v rodině a činností na rodinu zaměřených), nebo vnitřních (uspokojování biologických, psychických a sociogenních potřeb členů rodiny, množství a charakter konfliktů, způsob jejich řešení, hodnotové disproporce apod.). V našem případě máme na mysli vnitřní integritu rodiny, která vychází z vytvořené manželské pospolitosti. Takováto integrita není vnějšková a formální, protože v ní dochází k uspokojování potřeb všech členů rodiny, a proto se vzájemné vazby neustále reprodukují. Rodina v časové dimenzi přesahuje do budoucna v cílech, vycházejících z interiorizované společné hierarchie hodnot. Vnitřně integrovaná rodina se lehčeji přenáší přes dočasnou nepřítomnost některého ze svých členů, přes nárazy vnějšího světa a nutné krize. V rodině 14

s malou mírou vnitřní integrace je tendence buď k víceméně nezávislému životu jejích členů a k uspokojování potřeb mimo rodinu, nebo je tendence k dezintegraci překonávána na mocenské platformě (příkazy, zákazy, sankce, nátlak). V dynamické rodině místo dítěte v sociálním poli lépe koresponduje s jeho dosaženou sociální a mentální zralostí. (Sak, 1985, 32). Co se míní neúplnou rodinou? Jestliže je rodina v základní podobě tvořena oběma rodiči a jejich dítětem či dětmi, pak v neúplné rodině zůstává s dítětem či s dětmi jen jeden z rodičů, přičemž ten druhý chybí – podle kritérií pro sčítání lidu „není v rodině hlášen k trvalému pobytu“. Můžeme ovšem uvažovat, jak dalece se liší neúplná rodina, kde například otec fyzicky není přítomen v důsledku úmrtí, rozvodu apod., od úplné rodiny, kde otec neplní svou funkci a je „nepřítomen“ nebo jen zkomoleně přítomen psychologicky, například v důsledku alkoholismu, duševního onemocnění aj. Tuto otázku zatím ponecháme stranou a zaměříme se jen na fyzickou nepřítomnost. Avšak ani tak si o mnoho svou situaci neulehčíme. Stačí, když si vyjmenujeme alespoň základní činitele, jež tu nepochybně psychologicky působí: kdo chybí v rodině, jak dlouho chybí, od kterého věku dítěte, jak je nahrazován, jaká byla osobnost onoho ztraceného rodiče a jaká je osobnost toho zbývajícího, a hlavně jaká je osobnost dítěte. Jaký je sociální kontext či sociální pozadí, na kterém život neúplné rodiny probíhá (tj. jak pomáhají prarodiče, jaké je hospodářské zajištění rodiny, jaké jsou kulturní tradice společnosti, jakými hodnotami společnost žije atd.). Je tu však ještě jeden významný činitel, na něhož nesmíme zapomenout, totiž příčina oné neúplnosti – úmrtí, rozvod, svobodná matka, atd. A pak ovšem příčina této příčiny. Jiný psychologický význam má nepochybně smrt otce nešťastnou náhodou a smrt sebevraždou, rozvod po vzájemném odcizení a rozvod po odcizení jen jednoho z manželů atd. Neúplné rodiny jsou tu od pravěku. Po celá tisíciletí byla hlavní příčinou neúplnosti rodin smrt jednoho z rodičů. Byli tu vdovci, vdovy a sirotci. Společnost tradičně s tím počítala a měla osvědčené přístupy k tomuto problému. Ochrana vdov a sirotků byla znakem rytířství, známkou zbožnosti, občanskou ctností. Byly sirotčince a bylo tradiční (psychologicky a pedagogicky krajně pochybné) pojetí macechy a otčíma. Rozvody jsou tu rovněž od od dávných dob a nejsou vynálezem moderní doby. Masově se rozšířily teprve v posledních desítiletích. Se snížením úmrtnosti lidí středního věku podstatně ubylo sirotků a polosirotků, relativně však přibylo neúplných rodin v důsledku rozvodu či vnitřního rozpadu rodin (Matějček, 1989, 29). Určitě se mnou bude každý souhlasit s tvrzením, že rozvod ( ne – li vlastní, tak nejbližších lidí v našem okolí) a jeho potenciální perspektiva, velice otřásl vlastním pocitem 15

bezpečí u naprosté většiny lidí. Rozvod jako takový je jednou z těch možná největších zkoušek a zátěží v životě člověka. Nesporně klade veliké nároky a to jak na psychickou stránku rodičů, rovněž však ( dle mého názoru v převážné míře) na psychiku dětí. Všichni se mnou zajisté snad budou souhlasit, že nemůže existovat jediné procento dětí, které by je rozvod jejich rodičů nějakým způsobem negativně neovlivnil, nezasáhl. Záleží samozřejmě na jednotlivých dětech, jejich vývoji, psychice, věku, vyzrálosti, některé se s rozvodem vyrovnají lépe, naopak jiné hůře, bezesporu však dle mne značně poznamená. Bohužel u velkého procenta dětí v důsledku rozvodu rodičů zůstávají jistě trvalé následky, které mohou, a často dosti podstatně, ovlivnit jejich budoucnost, budoucí celý jejich život. Nelze v této souvislosti nejdříve opominout rodinu jako takovou. Partnerské konflikty končí ve vyhraněné formě rozvodem. Abychom zabránili jakýmkoli nedorozuměním a chybným interpretacím, musíme poznamenat, že podle našeho názoru je každý rozvod v podstatě pouze výsledkem dlouhodobého bolestného procesu, který silně psychicky zatěžuje všechny zúčastněné osoby. A patří k našim smutným zkušenostem, že partnerskými konflikty jsou nejvíce postiženy děti. Podle statistik o rozvodovosti vedly k rozpadu manželství tyto okolnosti dle četnosti výskytu: navázání sexuálních vztahů s jiným partnerem, neslučitelnost charakteru a názorů, nadměrné požívání alkoholu, sexuální neshody, násilnosti, předčasné lehkovážné uzavření sňatku, neshody v názorech na výchovu dětí, různé další neshody mezi manželi, např. pokud jde o vedení domácnosti nebo rozdělení úkolů v oblasti pracovní a společenské činnosti, dále problémy týkající se povolání a funkcí, trestní jednání (např. asociální chování), materiální (finanční) potíže, negativní vliv třetích osob, problémy týkající se kvalifikace a nesplněná touha po dětech (Oderich, 1988, 34). Rodina je předmětem intenzivních výzkumů a analýz a snaha porozumět jejím problémům spojuje sociální pedagogiku, psychologii, sociologii i celou řadu dalších oborů. Toto zkoumání konstatuje, že současná rodina je prostě jiná než tradiční. Ona jinakost nemusí v sobě obsahovat jen negativa, ale též pozitiva. Například do péče o dítě se dnes mohou výrazněji zapojit otcové, a to již v době rodičovské dovolené, kterou mohou čerpat stejně tak muži jako ženy. Otázka je, zda je tato možnost v praxi využívána. Na rodičovské dovolené je poměr matek ku otcům trvale téměř sto ku jedné. V letech 1993 až 2006 podíl otců na rodičovské dovolené kolísá mezi 0,9 % a 0,4 % (Možný, 2008). Z výše uvedených poznatků je zřejmé, že současná rodina prochází obdobím změn, lze zaznamenat několik časových posunů a změn vztahujících se k soužití v manželství a rodinách:

16



Prodloužení doby mládí a dospívání. Nejvíce je patrné u vysokoškoláků, jejichž počet narůstá. Možnost ekonomického zabezpečení se posouvá nejen vlivem studia, ale zvýšenou nezaměstnaností, prodlužuje se doba finanční závislosti na rodičích.



Rozšíření, dostupnost a zkvalitnění antikoncepce způsobila, že sex není prostředkem k početí, ale k rozvíjení vzájemnosti nebo k poskytnutí potěšení.



Legitimizace předmanželského i mimomanželského sexu, což potvrzuje rostoucí počet nesezdaných soužití.



Menší závažnost manželského svazku, rozvod již není neobvyklý jako u dřívějších generací.



Změny v očekávání, zvýšení nároků na osobní spokojenost, pokud jedinec pocítí nespokojenost nebo zklamání, nastane manželská krize a následuje rozvod.



Akcent na lidská práva. Existuje mnoho práv – právo na zdraví, právo zvolit si partnera, založit rodinu, mít děti. Děti mají právo na domov, na vzdělání, šťastné dětství. Některá práva si odporují, což vede k uvolnění norem chování a jednání.



Společenské normy a pravidla regulující jednání se rozvolnily. Co bylo dříve nepřijatelné, dnes neplatí, například rozvody, homosexualita, předmanželský sex a další. Dnes naopak téměř vymizelo kruté tělesné trestání, zneužívání dětí, znásilňování, trápení zvířat.



Hodnotové orientace a žebříčky hodnot se pozměnily. Je to důsledek rozvoje techniky, možností cestovat, máme jiné preference než dříve.

Budoucí vývoj rodiny je těžké předpovědět, zřejmě bude větší nárůst rozvodů, bude přibývat více nesezdaných soužití, dětí žijících v nestabilním prostředí (střídání života u matky s novým partnerem a jeho dětmi a života u otce s novou rodinou), bude tendence odkládat sňatek a rození potomků na co nejpozději, případně je nemít vůbec. Svou roli zde určitě sehrává stát a jeho politika, ale dle mého názoru je nejdůležitější výchova v samotné rodině, odkud jedinec pochází, kde se tvoří jeho osobnost, která není narušena a je schopna dalšího rozvoje a vzdělání. Pro tento rozvoj osobnosti je důležitá stabilita vztahu rodičů a existence sourozence. Každý z nás by si měl uvědomit, že prostřednictvím svých potomků investuje do budoucnosti. Naznačené tendence i problémy otevírají prostor pro uplatnění sociální pedagogiky. Současná praxe sociálního pedagoga směřuje do oblasti sociální péče a práce s rodinou, mládeží či dětmi. V rámci výkonu své profese (nejčastěji na odborech sociálních věcí městských, obecních úřadů) se sociální pedagogové setkávají v praxi často s extrémními případy a jsou mnohdy poslední možností, jak pomoci ohroženým vztahům znovu najít pozitivní cestu životem (Procházka, 2012, 117). 17

Podle Bakaláře (2006, 7) „rodina je a zůstává , přes všechny dlouhodobé a pomíjivé proměny své vnějších formy, prostředím klíčovým pro vývoj dětí. Udržení rodinné konstelace je přece nezbytné pro zdravý vývoj dětí i v rozvedených manželstvích. Každé dítě vstupuje do života branami rodiny. Ta stojí na dvou pilířích: Matce a otci. Tam, kde jeden z nich chybí, se klenba bortí a životní start je těchto dětí ohrožen či alespoň velmi ztížen. „ Rodinná výchova je základem a má určující význam při formování osobnosti dítěte a je rozhodující i pro jeho mravní vývoj. Mladý člověk si má z rodinné výchovy odnášet do života především správný vztah a úctu k základním principům a hodnotám společnosti. Neplní-li rodina takovouto funkci, jsou tím již dány větší předpoklady pro vznik kriminogenního prostředí. Výskyt kriminality je vyšší u mládeže z rozvrácených rodin. Tak je tomu i u rodin, kde dítě (mladistvý) postrádá citový vztah a zájem o jeho život, jeho problémy, i když po materiální stránce nestrádá (Zadina, 2009, 24). Podle Saka (1985, 31) „při výchově v rodině působí na dítě celá řada výchovných mechanismů a stereotypů závislých na výchovných cílech a charakteru rodiny. Při intelektuální výchově dítěte a jeho socializaci lze systémem zákazů, příkazů, odměn a sankcí určit normu a vyžadovat její plnění. Rodiče předávají dítěti metodu, která ho přivede k cíli, jejž rodiče s určitou pravděpodobností očekávají. Dítě má určitý problém, ať již vyplývající z jeho vlastního bytí, či nastolený někým dalším, a samostatně hledá řešení. „ Nutno přiznat, že rozvodové řízení a zejména okolnosti, které mu předcházejí a které ho provázejí, jsou většinou traumatizující a nepříjemné jak pro oba partnery, tak i pro jejich děti. Koneckonců samo rozvodové řízení je důkazem životního neúspěchu alespoň jednoho z manželských partnerů. Řízení o rozvodu manželství je v našem zákonu o rodině upraveno v ustanoveních § 24 až 29, která se zabývají jak rozvodem, jeho důvody, tak řešením vztahů rodičů k dětem po rozvodu. Náš zákon definuje okolnosti, za kterých je manželství možno rozvést v ustanovení § 24 odst. 1 takto: Soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, jestliže manželství je tak trvale a hluboce rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití, bere přitom v úvahu příčiny rozvratu manželství (Francová & Dvořáková Záborská, 2008, 3). Rozvod se v naší společnosti stal zcela běžnou záležitostí. Rozvod nebo jeho perspektiva – ne – li vlastní, pak blízkých – otřásl pocitem bezpečí u většiny lidí. Když se dvojice rozhodne pro rozvod, má před sebou celou řadu rozhodnutí. Ta nejdůležitější rozhodnutí – často ta nejbolestivější – se týkají dětí. Kde by děti měly žít? Kdo za ně ponese odpovědnost? Komu budou podle práva a zákonů svěřeny do péče? I když to zní překvapivě, většina rozvádějících se dvojic stráví méně času a energie při rozhodování, kdo bude pečovat o děti, než při 18

rozhodování, komu budou patřit které knihy a který nábytek. Jde o rodiče, kteří milují své děti. Když ale dojde na to, kdo bude pečovat o děti, většina dvojic slepě následuje kulturněspolečenskou zvyklost, která je zbavuje potřeby řídit se vlastním úsudkem. Tento zaběhlý postup diktuje vždy stejné porozvodové uspořádání pro všechny děti: po rozvodu děti mají žít s matkami a být v jejich výhradní péči (Warshak, A. R., 1996, 15). Podle Marhounové (1988, 25) „děti rozvedených rodičů, pokud zažily aspoň pár let rodinného klidu, jsou na tom většinou sice o něco lépe než děti svobodných matek, ale zase ne o moc. Spolu se svými rodiči prošly martýriem rozvodu, obdobím nejistoty a úzkostí, a díky všemu tomu jim v převážné většině případů zůstal obraz jednoho z rodičů na léta hrubě zkreslen. To ovšem komplikuje a zatěžuje jejich další vztahy. Proto se tak často u těchto lidí i po letech setkáváme se spoustou výhrad k osobnosti rodičů a občas taky s neschopností vytvořit si skutečně silné a nosné citové pouto“. Podle Warshaka (1996, 17) „je jasné, že společnost považuje rozvedené otce za druhořadé rodiče. Převládající praxe, omezující kontakt rozvedeného otce s jeho dětmi na každý druhý víkend, to co soudy nazývají privilegiem pravidelných setkání, je tak názorným příkladem zmíněného postoje, že ani nemusíme hledat názornější. Tato praxe vykoření vztah otec – dítě z úrodné půdy při rozené denní interakce a přesadí jej na umělý trávník víkendů naplněných zábavou a dárky. Ale dva týdny nelze snadno vtěsnat do dvou dnů. Ve většině případů vztahy trpí“. Podle Bakaláře (2006, 11) „média, tedy komunikační prostředky, nám často ukazují, že vztah dítěte k rodiči je jaksi předem dán – fyzickou blízkostí od malička, péčí, mazlením, přípravou jídel apod. To je pravdivé. Málokdo však ví, že existující vztah dítěte k rodiči je možné cíleně prohloubit a podstatně posílit psychologickými prostředky“. Řada autorů se snaží vysvětlit současnou situaci rodiny jako její krizi. Zdůvodňují to vysokou rozvodovostí, jež se dotýká nezletilých dětí, zvyšujícím se počtem dětí mimo manželství, nárůstem počtu neúplných rodin, zvyšujícími se počty týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí v rodině samé, vysokou sebevražedností dětí a mladistvých, jejich kriminalitou, agresivitou a dalšími společensky nežádoucími jevy. Také je zdůrazňována nepříznivá ekonomická situace mladých rodiny, kdy je trvalý nedostatek bytu a též vyšší nezaměstnanost. Krize rodiny zasahuje především oblast rodinných funkcí. Projevuje se tím, že stále méně rodin je schopno udržet v souladu své jednotlivé úkoly a poslání a realizovat je ve své každodennosti. Z tohoto hlediska již v osmdesátých letech Jiří Synovský (Synovský, 1986) vysledoval čtyři typy rodin. Autor analyzoval funkčnost rodiny ve vztahu k výchově dítěte, použitými diagnostickými kritérii byly: složení rodiny, stabilita rodiny, sociálně19

ekonomická situace rodiny (vycházející z věku, rodinného stavu, vzdělání, zaměstnání rodičů, z příjmu a bydlení rodiny), osobnost rodičů, osobnost sourozenců, osobnost dítěte, zájem o dítě a péče o ně. Na základě výsledků výzkumu byly definovány čtyři typy rodin: rodina funkční, problémová, dysfunkční a afunkční. Ve funkční rodině je zajištěn dobrý a optimální vývoj dítěte a jeho prospěch. V takových rodinách výchova a socializace dítěte probíhá optimálním způsobem. V problémové rodině se vyskytují závažnější poruchy některých nebo všech funkcí, které však vážněji ohrožují rodinný systém či vývoj dítěte. Rodina není vždy schopna tyto problémy řešit vlastními silami a musí poruchy svých funkcí kompenzovat za případné jednorázové či krátkodobé pomoci zvenčí. Dysfunkční rodina je chápána jako rodina, kde se vyskytují vážné a dlouhodobé poruchy některých nebo všech funkcí rodiny, které bezprostředně ohrožují nebo poškozují rodinu jako celek, a zvláště vývoj a prospěch dítěte. Tyto poruchy již rodina není schopna zvládnout sama, a proto je nutno učinit řadu opatření zvenčí. Poradenská péče nebývá vždy účinná, neboť rodina je vnitřně poškozena a dlouhodobý nesoulad má podobu vztahové krize. Otázkou spojenou s řešením těchto chronických problémů je často dilema spojené s rozhodnutím, do jaké míry podporovat takovou rodinu ve výchově a péči o dítě a od kdy se postavit za zájmy dítěte a zajistit mu náhradní rodinnou péči. V afunkční rodině jsou poruchy tak velkého rázu, že rodina přestává plnit své základní úkoly a dítěti závažným způsobem škodí, nebo je dokonce ohrožuje v samotné existenci. V takové rodině dochází často také k týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte. Jediné možné řešení, které dítěti může prospět, je urychleně jej z této rodiny odebrat a umístit do ochranné péče. Následné zajištění náhradní péče může dítěti navrátit šanci na šťastný život. (Procházka, 2012, 112). Rozvod je neštěstí a měli bychom se tedy k němu jako k neštěstí chovat. V životě rodičů něco selhalo, některé životní představy padly; neosvědčili se tak, jak se od nich očekávalo. Můžete namítnout, že se jedna ani druhá strana nijak nešťastně netváří a že místo nějaké lítosti je v jejich projevech daleko více zloby a hněvu, povýšené uraženosti, touhy po pomstě, škodolibosti, sobectví. Ale copak všechny takovéto postoje a tendence, které se člověka najednou zmocní, nejsou samy o sobě už dost velkým neštěstím? A kde je neštěstí, tam je třeba pomáhat. To znamená, že před rozvodem svých rodičů jako před žádným jiným neštěstím neutečeme a nestrčíme hlavu do písku. Tady je na místě důkladný, uvážený rozbor celé situace. Je-li ještě naděje na smíření a bylo-li by toto smíření účelné, budeme zajistné pomáhat k němu. Ale budiž řečeno, že to není právě častý případ. Rozvod je totiž obvykle už jen vnějším důsledkem něčeho, co tkví hlouběji v povahách lidí, v jejich společné minulosti, v životních okolnostech apod. Je psychologicky velice zajímavé, ale lidsky velice bolestné 20

sledovat, jak v takovém případě docela řádní a hodní lidé dovedou všechnu svoji inteligenci zapřáhnout do služeb skrytého nebo otevřeného boje proti tomu „druhému“ a jak rafinovaných forem tento boj může nabýt. Přitom platí jeden psychologický zákon: máme-li na někoho zlost, vybavují se nám především jeho špatné vlastnosti a špatné činy. Jestliže nás však zlost přejde, jestliže se smíříme, pak velmi rychle, ba skoro naráz se všechno změní, na to špatné zapomeneme a toho druhého vidíme v dobrém světle, uvědomujeme si jeho dobré vlastnosti a vzácné lidské hodnoty. Z toho tedy vyplývá nejdůležitější zásada. Pomáhat k tomu, aby rodiče ani při rozvodu neviděli toho druhého jen ve špatném světle, ale aby si dovedli připomenout i jeho vlastnosti dobré. A tady mohou děti prokázat oběma i samy sobě velkou službu. Nutno se samozřejmě řídit podle příležitosti a situace a postupovat velice taktně. Je mnoho případů, že se lidé rozcházejí a nevznikne mezi nimi trvalejší nepřátelství. Nemohou-li žít spolu, mohou ještě žít každý zvlášť, být hodnotnými osobnostmi a být svému dítěti každý na svém životním místě oporou. Dítě má zpravidla oba rodiče rádo, i když každého trochu jinak – a rodiče mají zpravidla rádi je, i když opět každý trochu jinak. Dítě se může stát jazýčkem na vahách konfliktu a přitěžovat jednomu nebo druhému podle toho, na kterou stranu se přikloní. Může se stát jejich samolibým soudcem, může se stát i povolným nástrojem, jímž jeden z rodičů trápí toho druhého. Ale může převzít i velmi pozitivní úlohu prostředníka, který pomáhá odstraňovat nepřátelství a zlost jednoho na druhého, který informuje jednoho i druhého nezaujatě, pravdivě, který sám nezraňuje a snaží se urazit hrot jejich vzájemného zraňování. Působit – nejde-li to ke smíření – tedy aspoň k vyrovnání, k řešení, k uvážlivému hodnocení. Dítě, i když třeba již dospívající nebo i dospělé, má v rozvodových konfliktech svých rodičů ještě jinou úlohu, které by si mělo být vědomo. Je zpravidla přetrvávajícím pojítkem mezi oběma. Na jeho jednání v důsledku toho záleží daleko více než za normálních okolností. Jeho snaha by tedy měla být zaměřena k tomu, aby se předešlo scénám a citovým výbuchům, které nic neřeší a věci jen zhoršují (Matějček, 1989, 319).

21

2.3 Reakce dětí na rozvod a jeho dopady na vývoj dítěte Rozvod má sice vždy traumatizující účinek, ale ve většině případů nebývá nejnáročnější fází konfliktní situace před rozvodem ani v průběhu rozvodového řízení, ale nastává zhruba v následujícím půlročním období, kdy se dítě náhle ocitne pod velkým sociálním tlakem okolí a je nuceno se vyrovnávat s rolí dítěte rozvedených rodičů. V posledních desetiletích se však odehrávají změny, které poukazují na to, že ty děti, které zůstanou se svými matkami, jsou na tom lépe než ty, kterých se ujali pěstouni nebo další příbuzní. Zůstat s jedním z rodičů snižuje traumatizující důsledky nepříjemných událostí. Sílící tendence ovdovělých a rozvedených žen ponechat si své vlastní děti se zdá být nejvhodnějším řešením. Ne zcela jasná je tendence žen pořídit si dítě, ale bez manžela, vytvořit si vlastní domácnost a žít odděleně i od ostatních příbuzných a přátel. Nepřítomnost dalších dospělých v domácnosti enormně zvyšuje odpovědnost za zabezpečení dítěte a neumožňuje odreagování některých napětí, což může zvyšovat podrážděnost. Ale děti v těchto domácnostech jsou předmětem nepřetržité pozornosti a často utvoří s matkou mimořádně pevnou a obapolně sdílenou alianci. Rubem bývá ztráta společnosti dalších dospělých, omezení kontaktů, a tím i modelových rolí, s nimiž se děti běžně setkávají ve velkých domácnostech. Zatím nebylo objasněno, proč řada lidí touží po oddělených domácnostech, čeho se vzdávají a co tím reálně či alespoň fiktivně získávají. Přesto situace rozvodu, ztráty rodičů, vědomé přijetí v úzké domácnosti mají výrazně individuální dopady a je obtížné, ne-li téměř nemožné, odhadnout, jaký budou mít tyto skutečnosti vliv na socializační působení na následující generaci (Koťa et al., 2004, 43). Podle Taxové (1989, 110) „manželské krize rodičů nejednou vrcholí v údobí blížící se dospělosti dětí. Pubescenti i adolescenti se pak stávající nepříjemnými kritiky krizových stavů mezi rodiči. Rodiče se neprávem domnívají, že dospávajícím na nich už nezáleží. Opak je pravdou. Četná poradenská šetření zjišťují zvýšenou citlivost mladistvých, ať už jsou kritičtí k jednomu či oběma rodičům. Na rozchody svých rodičů reagují krajně kriticky až hostilně, skrytě i zjevně trpí proviněním rodičů, chápou je osobně, se značnou mírou subjektivity. Důsledkem toho pak bývají stupňující se výchovné problémy, zhoršení prospěchu ve škole i únik od rodiny a snaha nalézt citovou oporu v milostném vztahu.“ Česká republika patří k zemím s nejvyšším výskytem rozvodů, rozpadá se každé druhé manželství, boj o děti ovlivňuje jejich stabilitu na celý život. Rozvodový spor, kdy se dítě mnohdy stává rukojmím i obětí zároveň, ovlivňuje jeho další psychický vývoj, zneuctění jedné či obou rodičovských rolí v jeho očích jej socializačně i výchovně poškozuje. Navíc partneři uzavírají často nové svazky, mají zde většinou další děti a vzniká pro dítě

22

z původního svazku velmi složitý komplex vztahů v systému prarodiče – rodiče – děti (Procházka, 2012, 116). Vliv rodiny je vedle politického vývoje a zásahu státu důležitým faktorem pro vznik, nebo naopak potlačení delikventního chování. Pokud rodiče zanedbají výchovu dítěte, neposkytnou mu dostatek péče, nepředají mu hodnoty potřebné pro život v demokratické společnosti, pak platí, že se dítě delikventem nerodí, ale je v něj vychováno (Jedlička, Koťa, 1998, 105). Celá řada studií se snaží ukázat, jaký vliv má neúplnost rodiny na vývoj osobnosti dítěte. Výsledky však zdaleka nejsou jednoznačné a výzkum zdaleka ještě není uzavřen, mezi jiným i proto, že činitelů, kteří vstupují do hry, je příliš mnoho a jejich součinnost je málo přehledná. Některé obecné poznatky nám však výzkum přece jen poskytuje. Byly zkoumány tisíce pacientů psychiatrických ambulancí a léčeben, tisíce mladistvých delikventů, tisíce dětí v nejrůznějších psychologických poradnách. A shodně se ukazuje, že v osobní historii těchto lidí se odloučení od jednoho z rodičů objevuje nápadně často. Je nepochybně v nějakém vztahu k jejich pozdějším obtížím. V jakém vztahu, je však zatím nejasné. Že ztráta matky je těžkým životním otřesem, je obecně známo. V pečlivých srovnávacích studiích se opakovaně ukazuje, že významná je i ztráta otce, a to především ve věku předškolním. Také v materiálu pražské psychiatrické léčebny se prokázala významná spojitost mezi neúplnou rodinou, z níž dítě pochází, a zločinností mladistvých a zvláště tzv. toxikománií čili návykem na užívání drog. A opět ztráta otce, tj. otcovská deprivace, se jeví jako rozhodující. Současně musíme ovšem vzít na vědomí, že více mladistvých zločinců a toxikomanů pochází z rodin úplných, ale vnitřně nešťastných, než například z rodin rozvedených, kde panuje vnitřní klid a vyrovnanost. Přechodné nebo i trvalé odloučení dítěte od jednoho z rodičů nebo i od obou, ať už v důsledku úmrtí, rozchodu nebo rozvodu, k poruchám chování u dětí většinou nevede! Většina takových dětí přece nepřichází do konfliktu se zákonem ani se nedostává do psychiatrických poraden! Musí se tu spojit patrně více nepříznivých činitelů, aby k něčemu takovému došlo. Ale budiž řečeno, že u dětí z neúplných rodin se takoví nepřízniví činitelé snáze sejdou. Je jich sice menšina, ale ne zanedbatelná (Matějček, 1989, 32). Na zprávu o rozvodu nebo po rozestěhování rodičů, kdy dítě ztrácí kontakt s rodičem, který odešel, mohou děti reagovat podobným způsobem jako na úmrtí blízké osoby nebo na jinou silně traumatizující událost a procházejí několika adaptačními fázemi. V první fázi se zapojují obranné mechanizmy, které tlumí psychickou bolest a zraňující emoce (bolest, strach, zlost), nemohou například uvěřit, že je to pravda, předstírají, že na tom nezáleží (stejně by se rozvedli, stejně se mi nelíbil), nebo obviňují rodiče (kdyby za něco stál, tak by zůstal), někdy 23

obviňují samy sebe (kdybych tolik nezlobil, tak by maminka neodešla). Někdy se snaží najít méně bolestivé téma, na které přenesou nepříjemné pocity ze ztráty (mně to nevadí, ale tátovi to působí bolest, co tomu řeknou kamarádi, jak to řeknu ve škole). Vždy chovají naděje, že se rodiče k sobě vrátí, a to většinou i v situacích, kdy rozvodu předcházel intenzivní rodičovský konflikt. V této fázi může dojít k nesprávné interpretaci rodiči nebo příbuznými, popř. všemi, kdo se v rozvodové situaci angažují, kteří docházejí k názoru, že dítě žádný problém nemá (pokud jej bagatelizuje nebo o něm nemluví), a nebo že druhého rodiče nepostrádá. Ve druhé fázi mohou děti pociťovat velkou zlost. Je to přirozená reakce na někoho nebo něco, co dítěti působí bolest, a pokud dětem není umožněno zlost vyjádřit (v krajním případě za její projevy mohou být trestány), tak ji v dané chvíli potlačí, ale objeví se v podobě různých úzkostných projevů nebo neadekvátního chování. Ve třetí fázi se s novou situací vyrovnávají, hledají nové jistoty a zvykají si na nové uspořádání. Neznamená to, že s rozvodem souhlasí a že se vzdávají myšlenky na možné obnovení soužití rodičů. Otevírá se jim však předtím beznadějný výhled do budoucnosti. K vyrovnání významně napomáhá, pokud je dítě předem připraveno na to, co jej čeká, co, kdy a jak bude s ním a s rodiči, a když má svůj pravidelný řád. Reakce dětí se různí podle věku a pohlaví dítěte i pohlaví rodiče, který odešel, podle povahy dítěte, jeho schopnosti se přizpůsobovat změnám, podle toho, zda mělo psychické obtíže již před rozvodem atd. Jako nejdůležitější faktor je však popisován charakter předrozvodového soužití rodičů. V rodinách, kde předcházely dlouhodobé konflikty a násilí, tam je dopad těchto konfliktů závažnější než dopad samotného rozvodu. U dětí se nejčastěji objevují lítost, obavy, zlost nebo vnitřní chaos. Navenek se děti projevují zvýšenou plačtivostí, negativizmem, zlobením nebo zhoršením školního prospěchu v důsledku neschopnosti se soustředit. Čím výrazněji má pro dítě rozvodová situace charakter psychického traumatu, tedy přesáhne-li možnosti jeho organizmu ji zvládnout a není-li toto trauma adekvátně ošetřeno, tím problematičtěji zareaguje a tím více se stává náchylnější např. k depresím v dětském i dospělém věku. Všechny z výše popsaných obtíží dítěte vycházejí převážně z neúnosného zatížení dítěte napětím, změnami a nejistotami v rozvodové situaci nebo ze vtažení do rodičovského konfliktu. Tyto obtíže často bývají jedním z rodičů nesprávně přičítány negativnímu vlivu výchovy nebo chování druhého rodiče a bývají nesprávně interpretovány jako důkaz nevhodnosti těchto návštěv. Patří k nim pomočování, noční děsy nebo ztížená koncentrace, změny v chování dítěte po návratu z víkendové návštěvy. Sebeúcta je psychologická charakteristika, která umožňuje dítěti prožívat pocit vlastní hodnoty sám před sebou i před druhými, kreativně využívat vlastních schopností, těšit se ze života a důvěřovat druhým. Sebeúcta se také pojí s představou o vlastní mužské nebo 24

ženské roli. V situaci, kdy jsou rodiče zaslepeni vlastními problémy nebo kdy probíhají jejich vzájemné nelítostné boje a dítě stojí vprostřed bitevního pole, jsou děti připraveny o významný zdroj vlastního sebehodnocení – o možnost vnímat samy sebe jako zdroj radosti svých rodičů. Dalším oslabeným zdrojem je rodič přetížený nebo nevyrovnaný (v našich podmínkách nejčastěji matka-samoživitelka), který má větší sklon k hubování, kritice a trestání svých dětí, a tím v nich buduje představu o jejich nedokonalosti a neschopnosti, se kterou se děti ztotožňují. Ke zvýšení zátěže přispívá, pokud se matky před dětmi vyjadřují o otcích a naopak otcové o matkách negativně a hanlivě. Je alarmující, že v případě chlapců může tento faktor uškodit chlapci v jeho identifikaci se sexuální rolí a v jeho sebeúctě někdy i více, než by mu uškodil nedostatek kontaktu s otcem. Pokud rodiče ponižují jeden druhého nebo proti sobě bojují, dopadají „rakety vystřelené na bývalého manžela či manželku nejčastěji do srdcí dětí, děsí je a zraňují“ (Magdalena Ryšánková, 2002, Děti, rodiče a rozvody Web: http://www.rodina.cz/clanek2859.htm). Děti z rozvedených manželství mohou vynikat v řadě oblastí, avšak mohou v sobě nosit skryté problémy se sebehodnocením a s mezilidskými vztahy, které se nemusí projevit po řadu let. Dokonce i dětem z rozvedených manželství, kterým se podaří uniknout dlouhodobým problémům, to trvá asi tak dva roky, než znovu získají svoji psychickou rovnováhu. V této době jsou vystaveny celé sérii změn, které se zvětšují a zahrnují mnoho aspektů života. Více než polovina dětí z rozvedených rodin s výhradní péčí matky má pocit, že třebaže se před rozvodem rodiče často hádali a v rodině panovala špatná atmosféra, nejsou na tom po rozvodu jejich rodiny lépe. I když se jim vede docela dobře, dali by ve většině případů přednost otočit ručičkami hodin nazpět a vrátit se do předrozvodové rodiny i přesto, že si pamatují většinu problémů. Ještě větší podíl dětí, asi tak čtyři z pěti, chová naději, že se jejich rodiče znovu sblíží. Rozvodem se totiž dá do pohybu řada nevítaných změn, které jsou překážkou pro štěstí dítěte – např. otec se odstěhuje z domu, matka stále nemá čas, protože musí více pracovat (peněz je vždy málo), rodina se přestěhuje z domu a z prostředí, které bylo dítěti známé do menšího bytu, rodiče na sebe křičí a hádají se ještě více než dříve (Matějček, 1994, 83). Hovoří-li se o svěřování dětí, pak nejzřetelnější emocionální tóninou je zoufalství. Každý připustí, že v současné praxi svěřování je něco zásadně nesprávného. Počet soudních sporů vzrůstá. Rozvedení otcové jsou rozzlobení, matky jsou přetížené a děti z rozvrácených domovů zaplňují v rekordních počtech naše zdravotnická (psychologicko-psychiatrická) zařízení a záchytné domovy pro mládež. Zprávy o tom, že rodiče poznamenaní rozhořčenými soudními spory nakonec dítě unesou nebo někoho zabijí, se stávají již zcela běžnými. 25

Nemůžeme očekávat, že by se situace zlepšila, pokud nerozpoznáme skryté problémy, které jsou ve hře, a nenapravíme je (Warshak, 1996, 21). Zkoumání V. Trnky na 100 dětech z rozvedených manželství a 100 dětech kontrolních přineslo zajímavé výsledky v oblasti sociálních vztahů. Při hodnocení kolektivem třídy jevily se děti z rozvedených manželství častěji jako neoblíbené, samotářské, bázlivé, neukázněné, svárlivé. Autor přičítá tyto vlastnosti ztrátě autority a pocitům méněcennosti. Ztráta autority a podmínky pro pocity méněcennosti existují ovšem i v rodinách dokonale úplných – jen rozložení těchto podmínek a jejich intenzita se zřejmě různí. A konečně nesmíme zapomenout ani na to, že dítě samo si vnáší do své životní situace svými základními temperamentovými vlastnostmi podmínky pro utváření své osobnosti v součinnosti s okolím. Dítě není jen pasivně přijímajícím účastníkem výchovné činnosti – je samo aktivním strůjcem svého osudu. A život v neúplné rodině je stejně tak „součinností“ jako život v rodině dokonale úplné. Výsledky získané rozlišnými výzkumnými přístupy shodně svědčí o tom, že situace dítěte vyrůstajícího v neúplné rodině je svým způsobem zvláštní, náročná, někdy ohrožující a někdy i nebezpečná. Toto nebezpečí může a ovšem i nemusí být uskutečněno. Je zřejmé, že ona početná řada činitelů vnáší velikou rozmanitost do tzv. následků neúplnosti rodiny. Můžeme dokonce vidět jakousi plynulou řadu těchto „následků“ ve vývoji dítěte – od osobností dokonale přizpůsobených, veskrze pozitivně hodnocených až po osobnosti málo přizpůsobené a problematické či již výrazně patologické. Proto na podkladě dnešních poznatků sotva se můžeme odvážit něčeho víc než velmi obecných, rámcových závěrů. Toto zjištění nás ovšem nijak neosvobozuje ani od starostí, ani, připusťme, od určité společenské odpovědnosti. Vždyť drobné úchylky v psychickém vývoji dětí mají dnes nepoměrně větší společenskou závažnost než kdykoliv v minulosti. Jestliže jsou děti v rodině neúplné spíše než v rodině úplné ohroženy „citovou subdeprivací“ a jestliže neúplných rodin hrozivě přibývá, nelze s nápravou a prevencí čekat „až bude všechno jasné“. pomoc ohroženým dětem v ohrožených rodinách je zřejmě jedním z nejnaléhavějších společenských úkolů dneška (Matějček, 1989, 35). Rozvinutý syndrom zavržení rodiče, který odhadujeme přibližně na 25 % u dětí svěřených do výchovy jednomu z rodičů, má samozřejmě i průvodní důsledky tohoto jevu. Každoročně jde o zhruba 7600 dětí. Ale i u ostatních dětí se objevují dílčí či mírnější projevy tohoto syndromu zavržení rodiče. Zcela bezproblémové vztahy k druhému rodiči jsou u nás po rozvodu spíše výjimkou, týkají se zhruba 15 % uvedené dětské populace. Mezi důsledky syndromu zavržení patří:

26

 Dítě ztratí téměř vše, co s druhým rodičem souvisí. Ztráty se týkají hmotných statků, výchovného a vzdělávacího působení, praktické pomoci v různých životních fázích či situacích apod. Zavržený rodič by mnohdy takovou pomoc svému dítěti rád poskytl. Je k tomu motivován nejen různými společenskými tlaky, ale zejména obecně známými genetickými mechanismy. Jeden z jejich projevů v našem vědomí je i silný emocionální zájem o úspěch vlastního potomka, „své krve“. Tento zájem se projevuje obdobně u matek i otců a samozřejmě i u jejich pokrevních příbuzných, byť již v menší míře.  U dítěte se zabrzdí a zdeformuje emocionální vývoj. Dítě je programováno, aby potlačilo původní pozitivní emoce k nyní zavrhovanému rodiči. Navíc potlačení či vytěsnění

emocí

pravidelně

vede

ke

vzniku

celé

škály

trýznivých

psychopatologických symptomů, které odčerpávají značný díl psychické energie. Dítě je programováno, aby dávalo volný průběh emocím nenávisti, podloženým jen slabými, neopodstatněnými či absurdními argumenty a za úplné absence pocitů viny. Takové programování rovněž zamezí možné korekci, sebereflexi apod. ( Takto asi vzniká živná půda pro fanatismus). Dítěti se podstatným způsobem naruší jeho sebedůvěra; vštípí se mu totiž do citového života přesvědčení, že jeho druhý rodič je špatný, závadný. Později se dítě v hodinách biologie ve škole dozví o dědičnosti, chromozomech, genech a tedy také o tom, že přesná polovina jeho genetické výbavy, „jeho krve“, je ze závadného, veskrze ničemného člověka. Sebedůvěra a sebehodnocení dítěte tak utrpí citelnou a trvalou ránu.  U dítěte se zabrzdí a zdeformuje psychosociální vývoj. a) Dítěti je totiž odebrán vhodný, tolik potřebný model k převzetí sexuální identity a role. Programuje-li matka (zdaleka nejčastější případ), pak chlapci jsou – mnohdy nevratně – poškozováni v identifikaci s přirozeným mužským vzorem, tedy s otcem, a dívkám je ztěžována volba erotického partnera v budoucnosti, který je rovněž vybírán podle otcovské předlohy. Programuje-li otec, pak se popsaný obraz pouze zrcadlově mění. b) Dítěti je narušen vztah k autoritám, snížena schopnost sociální diferenciace. Je špatné, když dítě začne bez vážné příčiny nenávidět nějakou osobu v relativně neutrálním postavení, např. učitelku hudby, a když to rodiče tak ponechají. Je však mnohem horší, když se tak děje vůči osobě, jež dítě miluje a která je současně jednou ze dvou nejdůležitějších osob, jež dítě na světě má. V tom spatřujeme tragický prvek syndromu zavržení rodiče, naznačující, že 27

programující rodič „jde přes mrtvoly“. Zavržený rodič má vůči dítěti i postavení legitimní autority; později tak u dítěte dochází k narušení vztahu k autoritám vůbec, neboť tento základní modelový vztah je hluboce zpochybněn. Navíc syndrom zavržení rodiče operuje tak, že nepřátelství a nenávist se rozšíří na všechny příbuzné zavrženého rodiče. Vliv tohoto „tréninku“ působí ještě dál, dítě získá pohotovost se obdobným způsobem chovat i ke všem dalším „nepohodlným osobám“. c) Dítěti je znemožněno, aby zažilo tolik potřebný model slušné, civilizované domluvy i za ztížených podmínek mezi dvěma různícími se stranami. Dítě, které takový model má, je mnohem lépe vybaveno pro svůj budoucí život. d) Dítě ztratí významnou část dat k vytváření své identity, řečeno jinými slovy, ze strany zavrženého rodiče ztratí polovinu informací typu odkud pochází, jaké má předky, co dělali, čím vynikli apod. Tyto genealogické informace jsou dítěti upřeny, v nejlepším případě (začne-li se s programováním, až když je dítě starší) zůstávají v jakémsi zakázaném území, v němž se pátrání nedovoluje. e) Dítě, které původně milovalo oba rodiče, projde zkušeností „brainwashingu“, která je hluboce ovlivní. Vytváří se tak u něj „falešné já“, nepravé a zdeformované jádro vlastní osobnosti, což je celoživotně poznamenává. Riziko vzniku syndromu zavržení rodiče se sníží, udržuje-li dítě k druhému rodiči láskyplný, smysluplný a samozřejmě pravidelně kultivovaný vztah (Bakalář et al., 2006, 31). V rozvodových sporech vidíme často snahu na obou stranách, aby ten druhý na to nějak „doplatil“. Je to pochopitelný postoj tam, kde se nahromadilo příliš mnoho hořkosti a kde lidé nejsou schopni rozumné úvahy. Ale zkušenosti ukazují, že nejlepší je rozvod, na který nikdo nedoplácí. Totiž v tom smyslu, že je nejlepším východiskem pro další život všech účastníků. Pamatujme přitom na psychologický poznatek, že nový život se nejlépe začíná v nových životních okolnostech, v novém prostředí, bez předchozích zátěží a hořkostí. Proto není dobré, když rodiče při rozvodu příliš lpějí na vnějších hmotných věcech. Komu připadne byt, kdo dostane auto, kdo chatu, kdo nábytek. I zde může dospívající nebo i dospělé dítě významně působit k tomu, aby si rodiče uvědomili pořadí hodnot, které přijímají za své, a nový život aby začali na dobrých základech. Smíření, odpouštění, vyrovnání je jejich úhelným kamenem (Matějček, 1989, 320). 28

2.3.1 Výhradní péče matky Je příznakem doby, že více dětí než dříve zůstává jen se svými matkami. Statistiky nám ukazují, jak mnoho je u nás nemanželských dětí, v kolika případech se rodina rozpadá, kolik je rozvodů a kolik úmrtí a jaký je vývoj v těchto ukazatelích v posledních letech. Obraz, který tak dostáváme, není rozhodně nijak zvlášť potěšující. A to nám statistikové ještě nemohou povědět nic o těch případech, kdy rodina je sice formálně ustavena, ale prakticky nefunguje a výchovný přínos otce je tak nepatrný, že s ním nelze počítat. Nechceme rozebírat všechny možné příčiny tohoto nezdravého stavu – zamysleme se však společně nad některými výchovnými otázkami, které z toho vyplývají pro děti. O dětech vychovávaných jen matkou můžeme slyšet často podivuhodně rozdílné názory. Jedni soudí, že je to vždycky špatné, jiní ukazují, že to nikterak nevadí, a třetí dokonce dokazují, že mnoho úspěšných, ba vynikajících lidí bylo vychováno jen matkami a že je to tedy vlastně výhoda. Aspoň nikdo výchovu nekazí. A jako krajní příklad je možno uvést i některé ženy, které docela vědomě a uváženě chtějí mít vlastní dítě, avšak nechtějí založit rodinu a odmítají soužití s mužem.

Jak se v těchto

protichůdných názorech vyznat? Předně jsou to velkou většinou příliš rychlé a povrchní generalizace z jednoho případu nebo z jedné zkušenosti. Za druhé, jde zpravidla o příliš zjednodušené pojetí výchovy. A o tom si musíme říci několik slov než se dostaneme k jádru věci. Ona prostá skutečnost, že dítě je vychováváno jen svou matkou, nepůsobí sama o sobě nějaké zvláštní úchylky v jeho vývoji, nezavádí je na scestí, nepřináší mu nějaké nové, specifické vlastnosti, které bychom neviděli u jiných dětí. Působí jenom to, že výchova za takových okolností je náročnější a že přináší určitá nebezpečí, jimž musíme věnovat zvýšenou pozornost. Nemůžeme proto dát přímý návod, jak má osamělá matka se svým dítětem jednat, co má dělat a co nemá dělat – tak jako jej nedovedeme dát žádné jiné kategorii matek nebo otců, babiček, učitelů či kterýchkoli jiných vychovatelů. Můžeme jen působit k tomu, aby taková matka sama lépe rozuměla svému postavení, své vychovatelské funkci, potřebám svého dítěte a uvědomovala si cíle, ke kterým chce dítě dovést, i nebezpečí, která se při tom naskýtají (Matějček, 1989, 59). Výchova malého dítěte jediným rodičem se zdá poměrně snadná. Ale když dítě roste a prochází obdobím vzdoru – to už je jiná! V neúplné rodině není nikdo, kdo by řekl: „Tak dost, tohle mámě dělat nebudeš!“ Matka musí proti svému dítěti stát tváří v tvář sama – bránit se (a taky bránit vztah), přičemž schopnost její obrany snižují ohledy k dítěti, které i přes tu neposlušnost miluje, a samozřejmě i únava z práce i z pocitu hořkosti nad vlastní samotou. Tak se stává, že některé osamělé matky ze svých nároků vůči svým dospívajícím dětem 29

ustupují a výchovu vlastně vzdávají. Je to škoda. Pro ně a také pro jejich děti. Rezignované mávnutí rukou je vlastně tak trochu prohra. Neměla by se v našich rodinách vyskytovat (Marhounová, 1988, 21). Riziko dramatického vývoje, případně „pohromy“ pro domácnost matka – dítě: 1. Matka může ztratit zaměstnání, nebo přejít na jiné – hůře placené místo a dostat se do finanční tísně. 2. Domácnost matka – dítě může přijít o podstatnou část majetku, úspor (krádež, loupež, vytunelování banky atd.). 3. Domácnost matka – dítě může stihnout živelní pohroma (povodeň, požár atd.). 4. Matka může „sklouznout“na dráhu trestné činnosti a v následku toho je vězněna. 5. Matka se může stát závislou na návykových látkách (alkohol, drogy…). 6. Matka může vážně onemocnět, utrpět úraz nebo dokonce zemřít. Riziko negativních dopadů nepřítomnosti biologického otce v prostředí, v němž dítě vyrůstá, se sníží, udržuje-li dítě k otci láskyplný, smysluplný a samozřejmě pravidelně kultivovaný vztah (Bakalář et al., 2006, 30). Podívejme se krátce na popis práce typické matky samoživitelky. Matka má plnou odpovědnost za tělesnou a psychickou péči o děti, když jsou doma, a má odpovědnost za výběr vhodného náhradníka, když s ní děti nejsou. Koordinuje jejich program a zajišťuje, aby byly tam, kde být mají. Je odpovědná za provoz domácnosti včetně praní prádla, udržování čistoty, nákupů a placení účtů. To vše navíc ke své výdělečné činnosti mimo domov a případně aktivitě ve společenském životě. Matka samoživitelka má kromě této velké pracovní zátěže i odpovědnost za rozhodování o všech věcech souvisejících s výchovou dětí. Vyžaduje se od ní, aby vykonávala práci dvou rodičů, a to v době, kdy její vlastní schopnost snášet emoční zátěž je pravděpodobně snížena a kdy citové požadavky dětí i jejich poruchy chování se zákonitě zvyšují. Navíc matka bude patrně fungovat jako hromosvod pro dětský hněv, zatímco otce dosažitelného jen občas budou děti vnímat spíše jako oblíbeného strýčka (Warshak, 1996, 153). Na problematiku psychologických aspektů vnitřního lékařství zaměření psychoterapeut Honzák připomíná, že vrozené vlohy mohou ovlivnit i vývoj a kvalitu vztahů: matka – dítě. Například přílišná vzrušivost a dráždivost kojence, který na jakýkoliv podnět hned bouřlivě reaguje zlobným křikem nebo obtížně utišitelným pláčem, matku značně duševně namáhá a vyčerpává (nadměrně senzitivní bývají též mnohé kříšené děti postižené během příchodu na svět cirkumporodní asfyxií). Žena pak může reagovat nedostatečně laskavě, být neklidná a trpět výčitkami svědomí či špatně potlačovaným hněvem, což zhoršuje jak kvalitu ošetřování, 30

tak hodnotu vzájemné emoční výměny. Na druhé straně však i dobře pečující osobu může frustrovat příliš apatické dítě, jež nedostatečně reaguje na její starostlivost a něžné projevy. Rovněž v takovémto případě snadněji dochází k poruchám primárního dydického vztahu, jež se pak nevhodným způsobem projevují při dalším rozvoji daného jedince (Koťa et al., 2004, 228). Některé ženy prohrají svůj spor o svěření dětí u soudu. Velká většina žen, které žijí oddělení od svých dětí, však tuto volbu činí dobrovolně. Většina lidí tomu nerozumí, podobně jako nerozumějí i jinému nekonvenčnímu chování. Představy společnosti o nonkonformistech jsou ovlivňovány spíše strachem a předsudky než porozuměním. Matky, které se vzdají péče o děti, musí být připraveny na dvojitou dávku kritiky. Typicky se předpokládá: Jsou to nezralé ženy, které se jen snaží uniknout rodičovské odpovědnosti. Opustily své potomky, jen aby se mohly věnovat životu se sexuální promiskuitou. Jsou to ženy bez srdce, které nemají mateřský cit a dávají přednost kariéře a vlastní svobodě před dětmi. Jako obyčejně předsudky nesedí. Psychologické testy srovnávající ženy s výhradní péčí a bez výhradní péče o děti neukazují žádné rozdíly v citové zralosti, vřelosti či pečovatelských „mateřských“ citech. A žádná studie zatím neobjevila ženu, která by opustila své děti kvůli milenci. Jestli takové ženy existují, pak se nějakým způsobem vědcům vyhnuly a zcela jistě nereprezentují matky bez výhradní péče. Jestliže předsudky nesedí, co mohlo vést matku k tomu vzdát se péče o své děti? Ve skutečnosti je takové rozhodování složité a obyčejně odráží interakci řady úvah, nikoliv pouze jeden motiv. Konec konců většina rozvedených žen má nějaké povolání nebo aspirace na další vzdělání a většina z nich má méně peněz než jejich bývalí manželé. Tyto okolnosti jim nebrání, aby si péči o děti zachovaly. Ve skutečnosti většina žen nad záležitostí péče příliš nepřemýšlí. Považují za samozřejmé, že děti zůstanou u nich a že se na požadavky této nové role zadaptují, jak nejlépe budou umět. Když jsou tázány na důvody své volby v této věci, matky s výhradní péčí reagují s mírným překvapením: „To pro mě nebyla věc k přemýšlení. Je přece samozřejmé, že děti zůstanou u mě“. Jiná matka říká: „Nikdy jsem neměla žádné pochybnosti. Na nic jiného bych nepřistoupila.“ Kritický rozdíl mezi matkami, které si ponechávají péči, a těmi, které se jí zříkají, má co dělat více s postoji k mateřství než s praktickými ohledy, jako jsou např. finance. Matky, které žijí dále se svými dětmi, považují mateřskou roli za podstatný aspekt své identity. Je pro ně nepředstavitelné, že by se zřekly této části své identity. Matky bez výhradní péče jsou ve vztahu k mateřství více ambivalentní. Jejich názor na mateřství lze nejlépe vyjádřit takto: „Není to to, o čem se pořád pěje taková chvála.“ Pro tyto ženy nebylo mateřství zdrojem pýchy a úspěchu, kterým bylo pro jiné. Z péče o děti a z jejich výchovy 31

čerpají méně osobního uspokojení a je i mnohem méně pravděpodobné, že by v roli matky cítily své poslání. Nesmíme zaměňovat pocity těchto žen vůči mateřské roli s pocity vůči jejich dětem. Není sebemenších pochyb, že své děti milují a že jim na nich velmi záleží. Co jim nevyhovuje, je role matky na plný úvazek. Jedna žena vysvětluje: „Shledala jsem, že mateřství je velmi utiskující úloha – ne fyzicky, ale odpovědností.“ Ambivalence k mateřství může mít kořeny ve vztahu matky k její vlastní matce. Více matek bez výhradní péče říká, že vztahy s jejich matkami byli konfliktní a že také jejich matky byly s mateřskou rolí méně spokojeny (Warshak, 1996, 91). Komunikace mezi pečujícími rodiči v případě jakéhokoliv modelu pečování o společné nezletilé dítě je vždy namístě a potřeba. Oba rodiče jsou v dítěti spojeni, dítě je jejich společným „manifestovaným“ plodem. Na začátku se oba podíleli na početí a byli spolu spojeni tělesně, duševně, duchovně… To, že dojde k rozvodu, rozchodu rodičů, nezmění nic na nitkách propojení v jejich společných dětech. A pokud nefunguje komunikace (koneckonců na jejich prvotní komunikaci závisel život jejich společného dítěte), tak vidím nutnost hledání cest, jak ji vylepšovat, budovat, měnit. Komunikace mezi rodiči je důležitý mezník v životě jejich dítěte. Je svědkem, pozorovatelem jejich vzájemných interakcí a nasává pro sebe zkušenosti a vzory, které se s ním potáhnou další léta jeho života. Je smutné, že mezilidské vztahy spojené s láskou k dětem, doprovázením dětí v jejich životě musí řešit instituce, ale na druhé straně to vybízí každého z nás ke změně v chování a jednání, a tam jsou velké rezervy. Učit se respektu, úctě, toleranci např. k zákazníkům nějaké velké firmy, to musí umět každý prodejce, který chce být úspěšný. Projde školením, kurzem, seminářem apod. Rodičovství se nějak nevěnujeme - hodnotím to podle toho, jak to vypadá v naší společnosti. Jako ideální model vidím, pokud se podílí oba rodiče na péči o společné děti, každý za sebe dělá to nejlepší. A ještě kdyby se rodiče mohli střídat v bytě, kde by stabilně jejich děti žily, děti by nemusely cestovat… Když maminky hovoří o sobě a dítěti jako o „my“, je dobré se podívat, v jaké fázi vývoje je dítě (a maminka). Pokud je v lůně matky nebo je kojeno, tak jsou prostě „my“. Pokud dítě již zvládlo separaci od matky, tak jistě „mykání“ něco signalizuje, je to případ od případu jiné. Pokud jsem v terapii, tak se ptám přímo té konkrétní maminky, co to „my“ znamená a jak tomu mohu rozumět. „My“ je víc než jeden… V některých případech to je zapojení dětí do boje proti druhému rodiči. Dítě se ocitá v pozici soudce druhého rodiče a stává i se trestajícím. Možná taková maminka potřebuje pomoci a posílit svoje rodičovské kompetence, ale hlavně potřebuje dozrát. V mé hlavě zní „my a ty“ jako oddělování se („my“ – já s dětmi a „ty“ - otec) a v tom vidím háček, protože rodičovství nemohu oddělit od žádného dítěte. 32

Všichni jsme součástí nějaké konkrétní rodové linie (Taťjana Horká, 2012, Web: http://www.stridavka.cz/tatjana-horka-dite-neni-nici-majetek.html). Psychologické studie z posledních desítiletí ukázaly, že jsou zhruba čtyři okruhy potřeb, které musí být dobře uspokojeny, aby se dítě o duševní stránce mohlo vyvíjet zdravě a aby se mohlo dobře zapojit do své společnosti. V normální úplné rodině se tyto potřeby uspokojují vlastně přirozeným, normálním soužitím. V rodině neúplné však je k tomu třeba více uvědomění a více zaměřeného úsilí. Nezdá se mi, že by dítě samotné matky mělo být v nějaké zvláštní nevýhodě, pokud jde o přísun vývojových podnětů. Nebezpečí je jen v tom, že osamělá matka, spíš než matka v úplné rodině, může být od počátku příliš pracovně zatížena nebo zaujata jinými osobními problémy. Pak by se mohlo stát, že se dítěti bude méně věnovat a že je tedy svým způsobem bude zanedbávat. Má méně příležitostí rozdělit se s někým jiným o svou práci i o své radosti i starosti. Druhým okruhem potřeb, které přicházejí ke slovu sice poněkud později, ale stále ještě hluboko ve věku kojeneckém, jsou potřeby sociálního učení. Ani v této věci nemusí být osamělá matka ve velké nevýhodě. Učí své dítě od prvních dnů života týmž přirozeným způsobem jako každá jiná matka. Má snad dokonce i jistou výhodu v tom, že její výchovné působení může být dokonale „jednotné“ ve srovnání s různými výchovnými vlivy v četnějších rodinách. Je však také pravděpodobnější, že dítě osamělé matky přijde do jeslí v časnějším věku a že tam bude trávit delší denní dobu. V takovém případě je ovšem situace pro matku zvlášť náročná, neboť je třeba nejen mateřského citu, ale i vychovatelského taktu a uvědomění, aby dovedla dítěti svou nepřítomnost „vynahradit“ a přitom ve výchovném procesu s kolektivním zařízením úzce spolupracovala. Třetí okruh potřeb je z oblasti citové. Také v tomto bodě není ještě osamělá matka ve zvláštní nevýhodě. Není důvodu, proč by se citový vztah dítěte k ní se vším blahodárným, co s sebou přináší, neměl vytvořit tak, jak se vytváří u jiných dětí. Konečně přicházejí potřeby související se společenským zapojením dítěte. Možno očekávat, že v tomto směru jsou děti osamělých matek přece jen ve zřejmé nevýhodě, zvlášť když role „vlastního otce“, kterého třeba neměly příležitost ani poznat, nebyla nahrazena jinou vhodnou osobou. Ale když jsme již narazili na tuto obtíž, musíme se vrátit k některým dalším okolnostem, které nutno brát v úvahu. Předně je tu otázka věku dítěte. Jiná je zajistné situace samostatné matky a jejího dítěte, které je dosud v kojeneckém věku, než matky, jejíž dítě už chodí do školy nebo již prošlo obdobím puberty a hledá si cestu do života. V každém vývojovém období potřebuje dítě i matka poněkud jiný druh pochopení, pomoci a vedení.

33

K tomu však přistupuje další komplikující činitel – a to pohlaví dítěte. Jiné nároky přináší život se samotnou matkou děvčeti a jiné chlapci. Jinak bude otce postrádat nebo nepostrádat chlapec ve třech letech a v deseti letech. A jiný vztah k matce bude mít táž dcera, když ji matka strojí první den do školy, než když ji bude strojit do tanečních. Zkušenosti v celku ukazují, že chlapci jsou v tomto směru citlivější, vnímavější a také „zranitelnější“ než dívky. V poradenské praxi se u nich častěji shledáváme s obtížemi z nedostatku autority, kterou zpravidla v rodině zastupuje otec, ale i z nedostatku možnosti najít si imponující mužský vzor, uspokojit své sportovní, technické, přírodní zájmy apod. Dívky jsou zpravidla společensky přizpůsobivější a výchovných obtíží bývá u nich méně. Avšak i u nich někdy shledáváme, že jim v otci chybí osoba, k níž by mohly prožít vztah nevázaného citového obdivu a podle níž (až už v pozitivním nebo negativním smyslu) by si mohly vytvářet představu o svém příštím životním partnerovi. A tak chlapcům i děvčatům vyrůstajícím jen s matkami hrozí určité nebezpečí, že by mohli zůstat příliš dlouho citově nezralými. Znamená to, že ve vztazích k druhému pohlaví pak snáze mohou upadnout do některé z krajností, jakou je např. navázání vztahů bez rozmyslu a bez zábran, anebo naopak postoj rozhodného odmítání jakýchkoliv kontaktů. Dalším činitelem ovlivňujícím vývoj vnitřních vztahů v neúplné rodině jsou okolnosti, za jakých ke „ztrátě otce“ došlo. Jiná je situace dítěte, které otce nikdy nepoznalo, a jiná dítěte, které bylo od něho odloučeno v pozdějším věku. A přitom v prvním i druhém případě záleží ještě na tom, došlo-li ke ztrátě rozvodem, a to po citovém odcizení rodičů nebo po citovém napětí a konfliktech, anebo úmrtím či jinou tragickou událostí, je-li otec ve vězení (přičemž povaha provinění je dalším komplikujícím činitelem) či v cizině nebo trvale v nemocnici. V konečné instanci pak záleží na tom, jak se matka se všemi těmito okolnostmi vyrovnala. Chtě nechtě přenášíme totiž své osobní problémy do vztahu k dítěti a čím více jich je a čím jsou tíživější, tím spíše je výchova ohrožena. Zde mají svůj podklad ony známé historie z románů, kdy dcera je vychovávána tak, aby mstila na mužích citové zklamání své matky, nebo chlapec, aby připravoval ženám podobný osud, jaký potkal matku. V životě se sice neshledáváme často s tak výraznými úchylkami, avšak určité tendence v tomto směru rozhodně nejsou vzácností. Není tak docela lehké předejít tomu, aby dítě, které už pouhou svou přítomností připomíná matce její osudný citový nezdar, nepocítilo důsledky takového citového rozpoložení své matky ve své výchově. V tom případě může být postoj matky k dítěti „nepřátelský“ nebo „zavrhující“, i když navenek je to maskováno horlivou snahou dítě řádně a „přísně“ vychovat a matka si toho sama třeba ani není vědoma. Častěji se tu shledáváme i s dalšími krajnostmi ve výchově. Matka např. v dítěti vidí všechno, nebo lépe 34

řečeno to jediné, co jí po všem životním zklamání na světě zbylo. Úzkostně si pak toto své jediné citové útočiště chrání a zapomíná, že dítě je samostatným lidským jedincem. Chce si je udržet jen pro sebe, lpí na něm, chce je mít stále malým a závislým, bojí se jeho dospělosti, chrání je proti všem „nezdravým“ vlivům – až je donutí buď k otupělé rezignaci, nebo ke vzpouře. Jiné matky za takových okolností činí z dítěte spíše nástroj než cíl svého snažení. Určují mu, aby splnilo, co jim se v životě nepodařilo. Má být krásné, úspěšné, obletované a tím vynahradit matce její strádání. Jindy opět vidíme přepjatou kontrolu všech vztahů, které dítě touží navázat mimo domov, a krajní podezíravost vůči všem jeho známostem, jako by matka na dítě žárlila a vnucovala je spíše do role „milenecké“ než dětské. Je přirozené, že tyto postoje více postihují chlapce než děvčata (Matějček, 1989, 61).

2.3.2 Výhradní péče otce Kult mateřství se v naší kultuře tak zakořenil, že většina soudů svěří dítě do péče otců jen v případě, kdy matka péči o děti hrubě zanedbává nebo je týrá. Zájem o svěřování dětí po rozvodu do péče otce se sice obecně zvýšil, ale podíl dětí žijících s otci se za posledních dvacet let podstatně nezměnil. Zůstává na hodnotě asi jedna ku deseti. Je jasné, že společnost považuje rozvedené otce za druhořadé rodiče. Převládající praxe, omezující kontakt rozvedeného otce s jeho dětmi na každý druhý víkend, to co soudy nazývají „privilegiem pravidelných setkání“, je tak názorným příkladem zmíněného postoje, že ani nemusíme hledat názornější. Tato praxe vykoření vztah otec – dítě z úrodné půdy přirozené denní interakce a přesadí jej na umělý trávník víkendů naplněných zábavou a dárky. Ale dva týdny nelze snadno vtěsnat do dvou dnů. Ve většině případů vztahy trpí. Zeptejme se dětí, co si ony myslí, a dostaneme velmi rozdílný obraz. Z jejich hlediska má současný systém svěřování dětí k dokonalosti hodně daleko. Oběti jsou početné a byly dobře dokumentovány výzkumem ve společenských vědách během dvou desetiletí. Avšak většina z běžných hodnocení těchto výzkumů se dopouští zásadního omylu. Problémy vlastní rodinám s tradiční výhradní porozvodovou péčí matky jsou popisovány jako nevyhnutelné důsledky rozvodu. Varovné líčení života po rozvodu, tak jak ho podávají znalci v časopiseckých článcích a knihách, neodpovídá zkušenostem rodin, ve kterých se děti setkávající se svými otci na více než čtyři dny v měsíci. Rodiče v těchto rodinách, někde se společnou péčí, někde s výhradní péčí otce, uznávají důležitost toho, co zde nazýváme „otcovským faktorem“. Odmítají kult mateřství a zvolili vzdor konvenci právě to, co vnímají jako nejlepší věc v zájmu dětí (Warshak, 1996, 17).

35

Při rozvodu či rozchodu otcové o své děti často přicházejí. Soudy až z 93 procent svěřují děti do výchovy a péče matkám. Jedná se o diskriminaci mužů, nebo je naopak téměř bezvýjimečné svěřování dětí do péče matek v jejich zájmu? Otec může být potrestán i když rozvod nijak nezavinil. Rozvod se může stát pro mnoho mužů stresujícím zážitkem nejen z důvodu rozpadu dosavadního života a dosavadních jistot, ale také z důvodu ztráty dětí. Děti získávají až na výjimky do své péče výhradně ženy. Otcové tak z důvodu ztráty vztahu s matkou svého dítěte přicházejí o každodenní kontakt se svými dětmi, ztrácejí možnost je aktivně a efektivně vychovávat a často dochází k oslabení citového pouta mezi otcem a dítětem. Vydírání dětmi je na vzestupu. V mnoha případech se jedná o postup oprávněný. Dítě bývá na matku více fixováno. Mezi matkou a dítětem existuje obecně od přírody výrazně hlubší citový vztah, než mezi dítětem a otcem. Nicméně žádné pravidlo nefunguje univerzálně. Ne vždy za krach vztahu nese odpovědnost muž, který je následně i přes svou nevinu potrestán. Děti se totiž velmi často stávají předmětem „vydírání“. Často se tak setkáváme s výhružkou: „Když mi budeš dělat problémy a neodstěhuješ se, tak své dítě už neuvidíš“. Právě jistota, že dítě získává do péče téměř vždy matka je jednou z příčin vysokého výskytu zneužívání dětí ve sporech mezi rodiči. Soudy by měli rozhodovat o péči v zájmu dítěte a pečlivě zkoumat všechny okolnosti, včetně přání dítěte a ne jen rozhodovat automaticky, dle toho na co jsou zvyklé a co je v dnešní společnosti „normální“. Otcům můžeme jen doporučit, aby podobné výhružky nebrali vážně. Je sice více než pravděpodobné, že matka bude dělat s půjčováním dětí otci problémy a bude se snažit ve styku dítěte a otce bránit, otec se však může domáhat zastání u soudu (Miroslav Zeman, 2010, Svěření dítěte do péče otce, Web: http://www.profipravnik.cz/p/svereni-ditete-do-pece-otce-proc-maji-otcovena-deti-smulu-373.html). Když se pupeční šňůra jednoho dne oddělení a je tu samostatný lidský tvoreček, který se hlásí o svá práva, psychologicky k žádnému radikálnímu oddělení nedojde. Je tu kojení, opatrování a ošetřování dítěte, blízkost na dosah ruky nebo nejvýš na doslech, takže ono původní pouto biologické se přetváří v pouto psychologické, které pak vytrvá po celý život. To s otcem je tomu přece jen trochu jinak. Přichází, abychom tak řekli, víceméně k hotovému. Obvykle se na svou novou funkci ani nestačí připravit a nedovede si s ní tak hned poradit. Na svém vlastním těle nic zvláštního nezažil. Jen kamarádi ho nyní poklepávají po ramenou a gratulují mu se zvláštním ironickým přízvukem v hlase. Má více starostí, více práce a více vzruchu, zato však méně pohodlí, méně uspokojení vlastních osobních potřeb a v citových zájmech své ženy se cítí vytlačen ze středu, který dříve bezpečně zaujímal, až kamsi na okraj. Někdy to jde až tak daleko, že se musí vnitřně bránit, aby na toho malého tvorečka nezačal 36

žárlit. Tak tomu asi bývalo od dávných dob. Avšak otcovská funkce, do níž mladý muž dnes vstupuje, má podstatně jiný obsah než dříve. Sociologické průzkumy ukázaly, že funkce otce se v posledních desítiletích změnila výrazněji než funkce matky. A změnila se zřejmě k dobrému. Otcové si dnes nepoměrně více s dětmi užijí. Užijí si také více intimity rodinného života než jejich dědečkové. Dříve totiž hlavní otcova role spočívala v tom, že opatřoval pro rodinu obživu a chránil ji svými svaly a obratností před nebezpečím zvenčí. Dnes však je jeho působení zaměřeno daleko více do rodiny než mimo ni. Rodina už dávno není ohrožena dravou zvěří a nepřátelským kmenem, ale vnitřním nedorozuměním, nedostatkem lásky, nedostatkem ohledu jednoho k druhému. To je také podklad takzvané „rodinné dysfunkce“, o níž se dnes častěji dočteme na stránkách odborných časopisů. Otec je dnes mnohem více vychovatelem dítěte než kdykoli dříve. Už proto, že se s ním dostává do intimního styku takřka od prvních dnů, má možnost formovat od samých počátků stavbu jeho osobnosti, a že při novém rozdělení úloh v rodině přebírá celou řadu prací dříve vysloveně „ženských“.

Dnešní otec nemá tedy tolik práce s obživou rodiny, ale zato má

nepoměrně náročnější úkoly v oblasti psychologické. A v tom je nové, nebývalé zhodnocení otcovské role (Matějček, 1989, 57). Z rodičů jsou to pravidelně matky, k nimž má dítě hlubší a pevnější vztah – zdá se, že celoživotně. Je to dáno faktem porodu, kojení a následnou péčí matky o dítě a dlouhodobým, většinou mnohaletým intenzivním kontaktem. Dítě si jako kojenec a batole zvykne na matčino zacházení, její hlas, pach. I v pozdějších letech se matka předškolákům a školákům věnuje o něco více než otec – od toho se spíše očekává nějaký výdělek navíc, např. za přesčasovou práci. Avšak nemusí to tak být vždy a navždy. Později může třeba dojít k vývoji, kdy: 

matka se v takové míře dítěti věnovat nemůže, je zde např. další dítě vyžadující náročnou péči,



matka sleduje svou profesní, společenskou, politickou kariéru, péče o dítě spíše přenechává jiným,



matka může mít výraznější zdravotní potíže, může u ní propuknout dosud latentní hlubší psychická porucha, může zjistit, že to, čemu se říká mateřský pud, patřilo pouze malému a zcela závislému dítěti, může sklouznout do alkoholové nebo drogové závislosti apod.

Současně otec je spíše domácího založení, nelpí na kariéře, má relativně dost času (podstatnou část své práce si udělá, když je dítě ve škole nebo když už spí). Dítě má velmi rád (dost se mu podobá) a věnuje se mu. Dítě samo je rádo, když se mu otec věnuje, těší se na něj 37

a vyhledává jej. Může to být např. také tehdy, je-li dítě nadané či talentované po otci a když cící, že jej v tom otec podporuje (zatímco matka pouze napomíná a okřikuje). Vyvíjí-li se situace naznačeným směrem, pak se šance otce – při případném rozchodu/rozvodu – na získání dítěte do výchovy výrazněji zvyšují. Jak lze citovou vazbu dítěte k rodiči ještě posílit, prohloubit? V podstatě jde o pět aktivit, které se navzájem mohou více či méně prolínat. Jsou to tyto aktivity: 1. Dbáme na to, aby se dítě na nás, naši přítomnost mohlo spolehnout – musíme být dosažitelní. 2. Dítěti se angažovaně a kvalitně věnujeme. 3. Posilujeme sebedůvěru dítěte. 4. Sledujeme odbornou literaturu a situačně z ní čerpáme. 5. Založíme dítěti archiv/kroniku – a máme ji u sebe. (Pozn. autora: I když níže uvedenou pasáž „umístil“ Bakalář et al., 2006 k okolnostem výchovy dětí otcem, jsem názoru, že ji lze pojmout obecně - jak posílit citový vztah dítěte k rodiči). Ad 1. Naše fyzická přítomnost Naše fyzická přítomnost je pro vztah dítěte k rodiči předpokladem sine qua non, předpokladem skutečně základním. Nepravidelnost a nepředvídatelnost naší přítomnosti oslabuje citové pouto dítěte k nám. Dbáme proto o pravidelný kontakt. Má-li dojít k nepravidelnostem, pak je dítěti – pokud je to možné – vysvětlíme. V období fyzické nepřítomnosti jsme v pravidelném telefonickém kontaktu. Nejhorší pro citové pouto je, když se ztratíme z obzoru, kdy zmizíme. Citové pouto se tak přetrhává, dítě se automaticky a přirozeně brání tomu, aby v budoucnu nebylo znovu frustrováno. Samozřejmě, že jde o přítomnost, která není jen pouhým spolu-pobýváním ve společném prostoru, ale soužitím neustále zabarvovaným pozitivním citovým vztahem k dítěti, zájmem o něj a jeho potřeby a empatií k jeho prožívání. Ad 2. Věnování se dítěti aneb „Co vše otec může dítěti poskytnout“ Dítěti se věnujeme, trávíme s ním dost času, provádíme různorodé aktivity. Otec i matka jsou především oba rodiči, jejichž „funkce“ v rodině nejsou jen odlišné, ale i zástupné. Ad 3. Posílení sebedůvěry Sebedůvěra dítěte mu otevírá dveře k plnějšímu, produktivnějšímu a tedy i šťastnějšímu životu. Jedinec, který ji nemá, celoživotně přehlušuje pocity méněcennosti a vyplýtvá na to 38

hodně psychické energie. Sebedůvěru můžeme u dítěte posílit několika způsoby, mezi jinými i oceněním, pochvalou, povzbuzením i jinak. Přiblížíme si je mj. několika citacemi z Pedagogického slovníku (Průcha et al., 2001). Sebedůvěra je součástí pojetí. Kladný postoj člověka k sobě samému, spojený s p Sebedůvěru můžeme u dítěte posílit několika způsoby, mezi jinými i oceněním, pochvalou, povzbuzením i jinak. Přiblížíme si je mj. několika citacemi z Pedagogického slovníku (Průcha et al., 2001). Sebedůvěra je součástí pojetí. Kladný postoj člověka k sobě samému, spojený s příznivým hodnocením svých možností a aktuální výkonnosti. V pedagogických situacích lze sebedůvěru posilovat zadáváním přiměřeně obtížných úkolů, povzbuzováním, pochvalou. Sebedůvěru lze snižovat zadáváním příliš

obtížných

úkolů,

napomínáním,

trestáním,

zesměšňováním,

nespravedlivým

hodnocením apod. Pochvala je jedna z nejdůležitějších forem odměny žáka ve škole i v rodině. Má přinejmenším dvě funkce: informační (konstatování správnosti chování, postupů a výsledků činnosti) a motivační (navozuje u žáka pocit sebeuplatnění, prožitek úspěchu, snahu pokračovat v odměňovaných aktivitách). Žák v ní někdy vidí ještě třetí funkci (vyjádření osobního vztahu učitele či rodiče k sobě, projev osobní důvěry). Má-li být pochvala účinná, pak by měla být adekvátní vykonané činnosti, měla by následovat bezprostředně po jejím skončení, její frekvence by měla být nejvyšší na začátku nové nebo obtížné činnosti a pak postupně klesat; škála pochval musí být široká. Pochvala by se měla soustředit především na hodnocení výkonu, nikoli pouze na osobní vlastnosti žáka. Povzbuzení je jedna z důležitých forem pozitivní zpětné vazby při učení. Má přinejmenším dvě funkce: poznávací (žák se dozvídá, že zatím postupuje správně) a motivační (žák je mírně odměněn za dosavadní snahu, je u něj navozen prožitek úspěchu a je pobídnut pokračovat dále). Může změnit aspirační úroveň žáka; při častějším používání může pozitivně ovlivnit vnitřní jistotu o správnosti své činnosti, zvýšit žákovu sebedůvěru, posílit autoregulaci učení. Zmíníme se o dalším způsobu, jak dítěti posilovat sebedůvěru. V myšlenkovém experimentu dítěti propůjčujeme zvýšenou důležitost a pozorně a bez přerušování (samozřejmě i bez kritiky) nasloucháme tomu, co nám říká. Na konci experimentu dítě oceníme a pochválíme. Návod k tomuto druhu posilování podáváme formou srovnání dvou forem hovorů s dítětem: běžného či standardního a „posilovacího“. V situacích, v nichž se od dítěte očekává větší příklon k jednomu z rodičů (např. při soudně-znaleckém/psychologickém vyšetření), dítě upřednostňuje toho z rodičů, který se o vnitřní svět dítěte opravdu a aktivně zajímá, kdo v dítěti vidí řadu pozitiv.

39

Ad 4. Odborná literatura Pravidelné

nahlížení do odborné či popularizační

literatury patří k důležitým

předpokladům, chceme-li být dítěti platní, prospěšní. Naše dítě může mít potíže, poruchy, kterým tak můžeme lépe porozumět a co nejdříve zajistit odbornou pomoc. Vývojových poruch je několik desítek, zde uvedeme alespoň čtyři: nesprávná výslovnost, dyslexie, hyperaktivita, úzkostné stavy. Na druhé straně i u bezporuchového dítěte můžeme objevit nějakou cennou schopnost, případně nevšední nadání. O posílení sebedůvěry usilujeme ve všech případech. Ad 5. Album a archiv či kronika pro dítě Někteří rodiče vedou – vedle běžného alba fotografií (ale i zde záleží na dovednostech a nápaditosti fotografujícího) – jakýsi archiv či kroniku pro dítě, někdy více, jindy méně systematicky. Tyto rodičovské aktivity, zachycující a dokumentující vývoj jejich dítěte, dojdou svého ocenění zpravidla až tehdy, když se z dítěte stane dospělý. Umožní mu určitou potřebnou sebereflexi – vidí, jaký byl, když byl malý, kdo byli nejbližší lidé a v jakém prostředí vyrostl. K vedení archivu či kroniky pro dítě existuje i jiný důvod, a to: chcete-li v očích dítěte nabýt na významu, pak musíte mít ve svém držení i důležité věci, přinejmenším zajímavé pro dítě. Založte osobní archiv vašeho dítěte, kroniku zásadních či jinak důležitých dokumentů a událostí. Dobře poslouží větší album na fotografie. Na začátku by měl být rodný list dítěte (nebo alespoň fotokopie), první a další fotografie dítěte, jeho rodičů a dalších příbuzných. Dále začleníme první dětské kresby – čmáranice (opatříme datem) a později i další kreslené obrázky, zprávy z lékařského (psychologického) vyšetření, první písemné projevy dítěte, školní vyšetření, zápisy z výletů, dopisy Ježíškovi, vtipné otázky dítěte („Proč mouchy nenosí kabátky?“), projevy nějakého nadání a fotografie atd. včetně případných úředních a soudních rozhodnutí. Dítě by mělo vědět, že důležité materiály, jak osobní, tak úřední, máte u sebe. Dejte dobrý pozor, ať vám kronika nezmizí. Měla by být uložena na čestném místě vašeho bytu, nejlépe však uzamykatelném. Vhodným doplňkem by samozřejmě byly i nahrané videokazety, pro pocit důležitosti jsou však patrně nejvýznamnější úřední listiny (samozřejmě až do určitého věku dítěte) ( Bakalář et al., 2006, 60). Otcové, kteří chtějí mít děti ve výhradní péči, se zamýšlejí, jaký bude jejich život po rozvodu. Ve většině rodin původní zlom v manželství způsobuje další otřesy a dozvuky, které každý v rodině cítí po mnoho měsíců, někdy i po mnoho let. To platí stejně i pro muže, kteří mají děti ve své výhradní péči. Stejně jako jiní rozvedení rodiče, i otcové s výhradní péčí o děti zápasí v porozvodovém rozruchu s hněvem, pocity viny, úzkostí, osamělostí a depresí. Otcové, kteří se domnívají, že péče o děti je ochrání od stresu z rozvodu, jsou na omylu. Jak 40

většina rozvedených matek ví, s výhradní péčí o děti přicházejí další požadavky či nápory. Výhradní péče otce o děti však přináší některé „svérázné“ problémy, protože jde o nekonvenční záležitost v naší kultuře. Otcové s výhradní péčí o děti se na svých pracovištích setkávají s málo vstřícnými postoji svých nadřízených a spolupracovníků. Zaměstnavatelé očekávají, že pro muže bude prvořadou záležitostí jeho zaměstnání. Projevují jen málo pochopení pro otce, který musí zvládat jak svou práci, tak závazky spojené s péčí o dítě. Muži s výhradní péčí o děti, kteří z těchto důvodů odmítají pracovat přes čas, práci sice ztratit nemusí, avšak pohlíží se na ně jako na méně hodnotné zaměstnance a v důsledku toho mají i méně příležitostí k postupu. Otcové s výhradní péčí o děti a matky v tomtéž postavení mají mnoho problémů totožných. Musí v jedné osobě převzít odpovědnost za domácnost a za děti, což je obvykle práce pro dvě osoby, a současně zvládat nároky svého povolání. Není divu, že otcové s výhradní péčí si stěžují, že jsou přetíženi příliš mnoha záležitostmi a nemají dost času a energie starat se o všechno. Psychologové to nazývají „přetížení úkoly“. Účinky jsou ubíjející. Slovy jednoho otce, který by mohl mluvit za oba rodiče s výhradní péčí, tzn. jak za otce, tak za matku:“ Často to pociťuji jako velké břímě a je tomu skutečně tak… Je to hodně práce. Všechno musím splnit. Zdá se, jako by rozsah toho, co všechno musím obstarat, se ještě hodně zvětšil“. Kombinace emocionálního stresu, nároků povolání, úkolů v domácnosti, odpovědnosti v péči o děti a schůzek znamená méně času a pozornosti pro děti. Děti na takové snížení rodičovské přítomnosti reagují frustrací a nejistotou. Vyjadřují tyto pocity tím, že jsou náročnější, zlostnější, těžko zvládnutelné. A to samozřejmě vytváří více stresu pro rodiče, a bludný kruh se tak uzavírá. V tomto okamžiku mnoho rozvedených rodičů začne zvažovat, zda rozvod přece jen nebyl chybou. Mnozí také hledají pomoc u psychoterapeuta, a pokoušejí se tak přerušit stálé zhoršování rodinných vztahů. Nejde jen o množství práce, která vyčerpává, či o propočty, jak vyvážit požadavky zaměstnání, domácnosti a péče o děti. Je zde navíc ještě psychologické břemeno pramenící z vědomí, že jste to jedině vy sám, kdo je plně odpovědný za záležitosti dětí. Nemáte žádného druhého rodiče, o kterého byste se opřel, se kterým byste diskutoval problémy a rozhodnutí o dětech. Nemáte žádného dospělého, který by zastával roli tlumiče emocí mezi vámi a dětmi v období, kdy vaše vztahy jsou příliš napjaté, jak k tomu nevyhnutelně čas od času dochází ve všech rodinách. V jedné studii označili otcové s výhradní péčí položku „pocit plné odpovědnosti za děti“ jako více stresující než položku „skloubení zaměstnání a péče o děti“. Jste rodič v manželském svazku a chcete problému lépe porozumět? Vybavte si na chvíli všechna rozhodnutí, která činíte v záležitostech dětí, a připomeňte si úlevu, která vyplývá 41

z toho, že tato rozhodnutí se svým partnerem proberete. Muži, kteří byli na svých manželkách velmi závislí, pokud jde o jejich emocionální a společenskou podporu, jsou postiženi nejvíc. I když společný život s dětmi pomůže rozvedeným otcům částečně zmírnit osamělost, od dětí nelze očekávat uspokojování potřeby citově naplněného svazku s jinými dospělými. Rodič s výhradní péčí, který v tomto směru až příliš čerpá ze svých dětí, děti psychologicky svazuje a omezuje jejich citový rozvoj, což vede ke zvláštním problémům v rodinných vztazích (Warshak, 1996, 81).

2.3.3 Střídavá a společná péče Pokud sahá historie, lidé si vždy mysleli, že po rozchodu či rozvodu má mít péči a výchovu dětí na starosti jen jeden z rodičů. Nárůst rozvodovosti přinutil celou generaci, aby si povšimla problému „výhradní péče“ – přetížení rodiče, kterým byly děti svěřeny; od svých potomků odcizení a nazlobení rodiče, kterým děti svěřeny nebyly; a děti smutně toužící po hlubším, opravdovějším vztahu s nepřítomným rodičem. Řešení, které se nejčastěji nabízí a které získává stále větší pozornost, je společná péče. Společná péče podle zákona znamená, že oba rodiče jsou oprávněni činit rozhodnutí v důležitých záležitostech, které se týkají jejich dětí, jako je léčení, vzdělávání a účast v náboženských aktivitách. V některých případech si rodiče svou autoritu rozdělí, takže každý si ponechá právo činit rozhodnutí jen v některé oblasti. Jedna matka byla ochotna podílet se na rozhodnutích, která se týkala zdravotní péče a vzdělávání, avšak trvala na tom, že bude mít výhradní právo vybrat místo, kam bude dítě chodit do kostela. Společná péče podle zákona také znamená, že oba rodiče mají právní odpovědnost za aktivity svých dětí. Toto uspořádání může nebo nemusí zahrnovat společnou péči fyzickou. Střídavá péče (či střídavá výchova) znamená, že o dítě pečují střídavě oba rodiče. Čas, který dítě stráví s oběma rodiči, by měl být v zásadě stejný nebo alespoň podobný. Interval, v jakém ke střídání dochází, bývá od několika dnů do několika týdnů, v některých případech i delší. Společná péče (či společná výchova) je podobná střídavé výchově, liší se však v tom, že nejsou pevně stanovené intervaly střídání. Rodiče tedy musejí být schopni se domluvit podle potřeby, kdy který z nich bude o dítě pečovat. Na rozdíl od minulosti již není požadavek společného bydlení rodičů. Protože existuje mnoho významů pro výraz „společná péče“, je velmi důležité, aby rodiče přesně vymezili, co jejich právní zástupci a bývalí manželé myslí, když tento výraz užívají. Společná péče nutně neznamená, že oba rodiče se budou stejnou měrou podílet na péči a výchově dítěte. Myslíte-li si, že ano, pak setkání s realitou může být nepříjemným procitnutím (Varshak, 1996, 148). 42

Vedle výlučné péče jednoho rodiče a péče společné je střídavá výchova třetí možností porozvodového uspořádání poměrů nezletilých dětí. Jedná se o poměrně nový způsob úpravy poměrů, do našeho právního řádu vstoupil novelou zákona o rodině platnou od roku 1998. Střídavá péče byla a dosud je, předmětem sporů právníků, dětských psychologů, sociálních pracovníků. Její podstata je v tom, že dítě v pravidelných časových úsecích přechází z péče jednoho rodiče do péče druhého. Většinou je tím míněn fakt, že skutečně přechází – tedy s menším či větším zavazadlem odchází z domácnosti otce do domácnosti matky. Výhody jsou zřejmé, dítě je v časově rovnocenném kontaktu s oběma rodiči, oba rodiče se stejnou měrou mohou podílet na všech oblastech péče o dítě. Pokud jsou zvoleny přiměřené časové úseky, není nutné řešit otázku kontaktu dítěte s rodiče, u kterého zrovna nebydlí. Nevýhody jsou ale také výrazné – neexistence jednoho místa, které by dítě označilo jako domov, nároky na širokou komunikaci rodičů, předávání si informací týkajících se zdravotního stavu dítěte, školních povinností, nálady dítěte apod. Dítě se stává „ poutníkem“mezi rodiči. Tomu se dá oponovat námitkou, že domov není místo, ale lidé. Že je pro dítě přednější být rovnocenně s oběma rodiči než být na jednom místě. Střídavá péče není řešení, které je možné ordinovat plošně. Ne každé dítě je schopné a ochotné střídat prostředí, ve kterém žije a mít dva domovy. Ne každý rodičovský pár je schopen střídavou výchovu zvládnout – organizačně, citově, vztahově...(Šercová, 2009, Web: http://www.socialka.cz/index.php?iva-sercova-porozvodoveusporadani-pomeru-nezletilych-deti-(09.02.2009),63 ). Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27.1.2005 sp. zn. I.ÚS 48/04 konstatuje, že „…svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem v jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů.“ Podle názoru Ústavního soudu není v tomto případě podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolu spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilého kooperovat. Z citovaného nálezu Ústavního soudu ČR vyplývá, že souhlas obou rodičů je základním předpokladem, přestože se v praxi setkávám s případy, kdy soud prvního stupně bez souhlasu jednoho rodiče o střídavé péči rozhodne, a tím rodičům doslova střídavou péči „nařídí“. Problém je totiž v tom, že v případě střídavé výchovy se rodiče musí domluvit na všech věcech, a to nejen výchovných, ale v neposlední řadě i praktických, tj. na aspektech materiální péče, jako je bydlení, úklid, praní, stravování, docházka do školy a zájmových kroužků, na otázkách finančních, tj. kdo z rodičů bude které výdaje hradit, a to nejen 43

pravidelně se opakující výdaje, avšak i letní tábory, školy v přírodě, jazykové pobyty v zahraničí, školní výlety, sportovní akce, sportovní vybavení, platby kroužků atd. Často mám dojem, že takováto spolupráce je pro rodiče i pro dítě daleko náročnější než kooperace v době manželství. K otázce střídavé péče nemají jednotný postoj ani psychologové. Například PhDr. Tomáš Novák ve svém článku v časopise Právo a rodina č. 7/2006 uvádí, že „…psychologicky je naprosto oprávněné rozhodnutí Ústavního soudu ČR, který v roce 2005 nazval, že střídavou výchovu nelze nařídit, respektive vynutit při nesouhlasu jedné z rodičovských stran“. Dále v tomto článku PhDr. Tomáš Novák a brněnská advokátka Mgr. Bohumila Průchová jako spoluautorka kritizující stanovisko psychologa PhDr. Jiřího Pila, který ve svém článku v časopise Právo a rodina č. 4/2006 nesouhlasí s podmínkou souhlasu obou rodičů jako zásadním předpokladem soudního schválení této péče, kdy hovoří o „zmaření ducha a litery zákona“ a že „rodiče, kteří každý sám pro sebe podávají návrh na svěření dítěte do své péče, jsou nepřátelé a nechtějí se o dítě s tím druhým dělit“. Mgr. Průchová a PhDr. Novák ve svém článku dále upozorňují i na odlišné stanovisko soudkyně Ústavního soudu ČR JUDr. Ivany Janů, která využila svého práva na odlišné stanovisko , do kterého napsala, že „…v projednávaném případě obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost a nezjistily důvody, proč matka nezletilého není ochotna s otcem dítěte spolupracovat na společné střídavé výchově, ačkoliv on tuto ochotu deklaroval před soudem nalézacím i odvolacím“. Toto odlišné posouzení učinila JUDr. Janů za situace, kdy na základě zpracovaného znaleckého posudku z oboru psychologie považovala za prokázané, že nezletilá je bohatě citově stimulována oběma rodiči, k nimž má hlubokou citovou vazbu, a výchovné přístupy obou rodičů k dceři jsou hodnoceny znalkyní stejně, jakož i schopnost obou rodičů zajistit péči o nezletilou, a že se nejedná o dítě útlého věku, ale o dítě věku školního. Psycholog PhDr. Tomáš Novák dále v citovaném článku uvedl, že „…to, co někdy připadá dospělým jako velmi problematické, dítě obvykle přijímá poměrně dobře… Střídavá výchova omezuje pocity ztráty, a tím zvyšuje i sebeúctu dítěte. Při výchově jsou zachovány jak prvky mužského, tak i ženského přístupu, možnost ztotožnění a komunikace s mužským i ženským rodičovským vzorem. Stav ovšem nelze idealizovat. Bez dobré vůle obou rodičů může nadělat víc škod než užitku.“ S tímto závěrem jednoznačně souhlasím. Záleží na konkrétní situaci, a to nejen na vzájemných vztazích rodičů k dítěti, ale i na vztahu rozvedených, rozvádějících se nebo rozcházejících se rodičů mezi sebou i na materiálních podmínkách, tj. na možnosti blízkého bydlení, docházky do stejné školy, návštěvách mimoškolních kroužků, dohody rodičů o

44

financování potřeb dítěte a v neposlední řadě též na stanovisku a přání samotného nezletilce (Francová & Dvořáková Závodská, 2008, 16). Moderní věda objevila starou pravdu: dítě potřebuje lásku! To však neznamená nějaké rozněžnělé hýčkání a rozmazlování. Znamená to však, že dítě má mít ve svém prvním společenství hluboký pocit jistoty, že k někomu patří, kdo je neopustí, na koho může spoléhat, kdo je prostě jeho. Není dobře, když je mateřská láska slabošská, a není dobře, když je pojímána jen jako oběť. Naopak, má být náročná, důsledná a třeba i přísná. Mnohokrát už lidé obětovali své síly a zdraví, ale i svou čest a svědomí v blahé představě, že jejich děti se budou mít líp a budou „šťastné“. A jejich děti se vskutku měly líp, ale šťastné nebyly. Nestaly se pevnými, vyspělými osobnostmi, které by byly společnosti k užitku. Je mnohem lépe, dokážíli matky a otcové, aby sami byli šťastní se svými dětmi a ve svých dětech. Nešťastní, ponížení, obětovaní rodiče sotva mohou vytvořit svému dítěti takové prostředí, ve které by se dařilo zdravým citovým vztahům (Matějček, 1989, 39). Možná jste už četli některé články o tom, kdy je a kdy není pro děti po rozvodu vhodná střídavá péče. Na rodiče usilující o střídavou péči jsou zde kladeny tak nesmyslně vysoké nároky, že jejich sítem by snad neprošli ani partneři v dosud fungujícím vztahu. Připomíná mi to pohádky, kde uspěje pouze princ, který splní nesplnitelné. Zamýšlí se ale vůbec někdo nad tím, za jakých podmínek je vhodné ponechat dítě v péči pouze jediného rodiče? Myslím, že sotva. Tak pojďme se o to pokusit. Jaké faktory zde mají vliv? 1) Věk dítěte - žádný z odborníků vám neřekne, v jakém věku nebude dítě jednoho z rodičů silně postrádat. Dítě vnímá oba své rodiče už v prenatálním stádiu. Téměř vždy nepřítomnost jednoho z rodičů (dřív nebo později) cítí jako ztrátu, bolest a nejistotu, je zde velké riziko do jeho dalšího vývoje. Rozvod je navíc poškozením mezigeneračních svazků, na naše chyby tak mohou doplácet ještě i naši vnuci. Věk dítěte tedy nehraje žádnou roli. Velmi nebezpečné je pro rozvod a následnou péči pouze jednoho z rodičů např. období dospívání. Revoltující "puberťák" sice vykřikuje: "Dejte mi všichni pokoj!", ve skutečnosti však potřebuje zvýšenou pozornost svých rodičů. Pokud soustavně podléhá pouze autoritě jednoho z nich, je to nejlepší cesta, jak jej zahnat do nějaké nevhodné party, která mu lásku, péči a (možná i přísnější) výchovu chybějícího rodiče rozhodně nenahradí. 2) Nevynucený souhlas obou rodičů s péčí pouze jednoho z nich by měl být naprostou samozřejmostí, vzhledem ke všem negativním důsledkům, které zde mohou nastat. Jelikož je dítě v kontaktu s jedním z nich velmi omezeno, je důležitá také schopnost a ochota rodičů spolu komunikovat, poskytovat informace a spolupracovat při výchově 45

dítěte, domlouvat se na všem ohledně vzdělání, zdraví dítěte a dalších věcech. V komunikaci s dítětem je pak nezbytné dodržet pravidlo "o nepřítomném jen dobře". Pokud nejste schopni s dítětem a před dítětem mluvit pouze v dobrém o svém bývalém partnerovi, naopak máte třeba tendenci jej kritizovat (pozor - dítě vás vnímá, i když máte pocit, že si třeba hraje a vůbec neposlouchá, jak se bavíte s někým jiným), popřípadě o něm mluvíte jen neutrálně nebo raději vůbec, nepřipadá pro vás výhradní péče v úvahu – dítě je totiž v nebezpečí jednostranného ovlivnění. Vy nepotřebujete mít svého bývalého partnera v úctě, vaše dítě ale ano, jelikož je "společným mixem" vašich genů. 3) Blízkost bydlišť obou rodičů - velmi důležité je, aby dítě nebylo rozvodem vytrháváno z jedné části své rodiny či z kolektivů kamarádů, tedy aby mohlo např. navštěvovat stále své prarodiče a další příbuzné a samozřejmě také stejnou školku/školu. Zcela oprávněný je proto požadavek, aby rodič, který chce mít dítě ve své výlučné péči, měnil bydliště své i dítěte pouze se souhlasem druhého rodiče. V opačném případě by neměl mít šanci dítě do své péče získat. 4) Stejné výchovné metody - toto je také zásadní požadavek. Rodiče by měli dokázat odolat tomu, aby dítě ve výlučné péči začali například rozmazlovat a poskytovat mu různé výhody. A to i když máte oprávněný pocit, že se na dítěti proviňujete a že mu musíte ztrátu rodiče nějak vynahrazovat. Je to ovšem velmi nevýchovné - děti mají tendenci toho zneužívat, a může se pak stát, že vám začnou vyhrožovat: "Povol mi to, dej mi to, nebo už k tobě nepůjdu," případně "půjdu bydlet k druhému rodiči". 5) Naprostá preference potřeb dítěte před vlastními - největší potřebou dítěte je mít dobrý a fungující vztah k oběma svým rodičům, proto je nezbytné umožnit dítěti navštěvovat druhého rodiče co nejčastěji, různé kroužky či jiné aktivity jsou druhořadé. Je potřeba potlačit vlastní ego či ambice, které do dítěte mnohdy nevhodně vkládáme. 6) Dlouhodobě podobný poměr péče obou rodičů o dítě jako před rozchodem - jestliže v tomto směru dochází k jakýmkoliv změnám a rodič, který chce mít dítě ve své péči, plánuje do budoucna např. návrat do zaměstnání a dítě by tak musel z časových důvodů svěřit chůvě, do jeslí či do školky, měl by o tom vyrozumět druhého rodiče a umožnit mu v tomto čase o dítě pečovat. Další z klíčových podmínek pro minimalizaci traumatu dítěte je, co nejvíce mu zachovat nejen všechny pečující osoby, ale také všechny osoby milující. Je velmi důležité, aby se dítě cítilo být součástí celé své rodiny. 46

Dítě má být vedeno k tomu, aby si i po rozvodu rodičů zachovalo úctu k oběma z nich (Vlasta Hurtová,

2012,

Web:

http://www.stridavka.cz/je-pro-nase-dite-vhodna-pece-jednoho-

rodice.html). Rozhodnutí o střídavé péči není jednoduchou záležitostí a přikláním se k názoru, že pokud rodiče nedokážou spolupracovat na velmi vysoké úrovni, jak k tomu v mnoha případech rozvádějících či rozcházejících se rodičů bývá, není pro dítě vhodným řešením. Podle psychiatra doc. MUDr. Jaroslava Gebharta, CSc., může v praxi střídavá péče optimálně fungovat teprve v případě, že oba rodiče mají své nové partnery, jejich vzájemné negativní emoce již odezněly a všichni zúčastnění jsou ochotni se na této péči podílet. Atypická situace u pubertálních dětí, které se snaží zajistit si u každého z rodiče určité zejména finanční výhody a těží ze situace, že žádný z rodičů nemá za dospívajícího nezletilce odpovědnost a spoléhá se na výchovu druhého rodiče. Ani takováto situace není v zájmu dítěte a v tomto případě je vhodnější svěřit nezletilého do péče jednoho z rodičů, který je ochoten tuto odpovědnost převzít a druhého rodiče žádat o spolupráci a pravidelně ho informovat. V některých případech je však střídavá péče pouze snadným rozhodnutím pro soud i opatrovníka nezletilého, neboť veškerou odpovědnost svalí na rodiče a nemusí se zabývat úvahami o tom, kterému z rodičů svěřit dítě do výchovy a zejména jakou výši výživného určit druhému rodiči. Takovýto postup samozřejmě není v zájmu nezletilého a odporuje i zákonu o rodině. Někdy se též jeden z rodičů snaží požadavkem na střídavou péči vydírat druhého rodiče po stránce finanční. Při schvalování dohody o střídavé výchově soud ve většině případů nerozhoduje o výživném, pokud se na tom rodiče výjimečně nedohodnou. Zpravidla se tak stává v případě, že jeden z rodičů má podstatně vyšší příjmy než druhý rodič. Podle mého názoru však i toto řešení v podstatě odporuje smyslu střídavé péče, kdy se má jednat o „dohodu o všem“, tedy o dohodu o všech záležitostech týkajících se nezletilého. Počet použití institutu střídavé péče se v posledních letech zvyšuje. Společná péče přichází v úvahu pouze v situaci, kdy rodiče žijí společně v jednom bytě či domě a hodlají takto i nadále bydlet v blízké budoucnosti. Často se dohoda o společné péči uzavírá v situaci, kdy nezletilec nabude brzy zletilosti, tj. dovrší věku osmnácti let, rodiče bydlí dosud společně, neboť nemají vyřešenou bytovou situaci a považují za zbytečné se o péči a výživné na krátkou dobu do zletilosti dítěte soudit (Francová & Dvořáková Závodská, 2008, 18). Společná péče umožňuje mužům, aby se vyhnuli povrchním vztahům, které jsou typické pro „návštěvy“ mezi dítětem a druhým rodičem. Hodnotu dvou týdnů života nelze vtěsnat do dvou dní. Pozoruhodné rozhovory, které otce s dítětem sbližují, se dostavují spontánně. Takové chvíle nelze načasovat jako jednotlivá vystoupení na programu konference. Muži, 47

kteří vyzkoušeli obojí postavení, tj. rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, a rodiče se společnou péčí, souhlasně vypovídají, že společná fyzická péče je velmi rozdílná zkušenost ve srovnání s tím, vidí-li své děti jen každý druhý víkend. Více času umožňuje kvalitativní změnu ve vztahu rodič – dítě. Muži, kteří mají společnou péči, stejně jako ti, kteří mají výhradní péči, se těší skutečné důvěře a prožívají se svými dětmi opravdovou blízkost, ke které může dojít jen při společném soužití. Jsou spolu propojeni nikoliv filmy a pizzou, nýbrž rytmem denních rutinních činností, zvyky, vyjednáváním a přizpůsobováním se; teprve to všechno dohromady přináší člověku pocit, že toho druhého skutečně „zná“. Společná péče podle zákona slibuje ulehčení břemena jediné a plné odpovědnosti v důležitých věcech týkajících se jejich dětí. Společná fyzická péče slibuje matce pomoc s každodenními úkoly při péči o děti a jejich výchově. Její bývalý manžel se na péči podílí různými způsoby: Zaveze děti autem, ukázní je, uklidní, nakoupí a dohlíží na věci, které s výchovou souvisejí. Matka má možnost na chvíli vystoupit z kolotoče rodičovství na plný úvazek. Když se děti vrátí do jejího domova, má na ně více energie a může jim věnovat plnou pozornost, která je pro vyvíjející se děti takřka životodárná. Společná fyzická péče slibuje matkám – stručně řečeno – pomoc při výchově dětí, což také po právu očekává od osoby, která je společně odpovědná za jejich existenci. V průběhu manželství má muž rovnocennou odpovědnost za zdraví, vzdělání a životní úroveň svých potomků. Zastánci společné péče jsou přesvědčeni, že rozvod by neměl otce těchto povinností zbavovat. Ženy se společnou fyzickou péčí mají užitek z pomoci bývalého manžela. Ten se dětem věnuje obvykle více než při tradičním porozvodovém uspořádání, často je jeho podíl i poloviční. Ženy nejsou tak vyčerpány množstvím času a energie, které děti vyžadují. „Jsem lepší matka, protože nejsem matkou nepřetržitě,“ říká žena, která shrnuje klady společné péče. „A nikdy se necítím na vše sama, tak jako mnoho jiných matek samoživitelek. Vím, že děti mají otce a že ho mohu zavolat, je-li nějaký malér.“ Žena, která vcelku dobře vychází se svým bývalým manželem, může dokonce vymyslet pružné porozvodové uspořádání, při kterém děti stráví více času s tátou v době, kdy máma má např. zkouškové období, a více času s mámou, když má ve škole prázdniny. Sama konceptce flexibilního uspořádání je při diskusích o svěřování dětí po rozvodu obyčejně ignorována. Společná péče též umožňuje matkám samoživitelkám prožívat spontánnější společenský život, aniž by se museli zneklidňovat možným vlivem na děti, přivede-li si známost domů nebo když se vrátí domů dosti pozdě (Warshak, 1996, 154).

48

2.4 Porozvodové uspořádání Víme-li o problémech tradiční porozvodové péče, zejména v základní otázce svěřování dětí do péče a výchovy, rodiče i soudy by měli mít na zřeteli různé alternativy řešení, a ne rozhodovat u každé rodiny podle stejného porozvodového schématu. Pro některé rodiny je nejlepší, jsou-li děti svěřeny otci. Vyhýbat se tomuto řešení z úcty k tradici nemá žádný smysl. Viděli jsme, že otcové jsou stejně schopní jako matky, jde-li o zvládání konkrétních úkolů v péči a výchově, a že v průměru děti v domácnostech pouze s otcem netrpí o nic víc než děti v domácnostech pouze s matkou. Mnoho dětí však trpí, když v důsledku rozvodu ztratí jednoho z rodičů. Čtyři dny v měsíci (nebo i méně), ať již s tátou nebo s mámou, je příliš málo na to, aby většina dětských potřeb ve vztahu k rodičům mohla být uspokojena. Víme, že je to málo i pro rodiče, který nemá děti ve své péči. Na druhé straně rodič, který děti v péči má, je zase neúměrně a nespravedlivě vytížen péčí o děti: když se dvojice rozhodla mít děti, takové břímě nebylo v jejich původní dohodě. Musí zde být nějaký lepší způsob, jak řešit problémy s porozvodovou péčí o děti. Lepší způsob existuje. Vyžaduje však více než jen drobné změny systému současného. Vyžaduje úplně nový přístup k porozvodové péči o děti, revoluci jak v podstatě rozhodování o dětech, tak i v procesu tvorby těchto rozhodnutí – o čem rozhodujeme, a také jak, kdy a proč tak rozhodujeme (Warshak, 1996, 147). Rozhodování o poměrech nezletilých dětí na dobu po rozvodu, tj. úprava rodičovské zodpovědnosti, je pro rodiče rozhodnutím zásadním, často velmi bolestivým, neboť jím soud upravuje jejich práva a povinnosti k dítěti na dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho obživu. Právě v tomto řízení se nejčastěji projevují negativní emoce, následky rozvratu manželství, které ke škodě dětí a jejich budoucnosti ovlivňují stanoviska rodičů. Někdy dochází až k neuvěřitelně tristním situacím. Nahromaděná zloba, komplexy, na jedné straně pramenící z pocitu viny a na druhé straně z pocitu křivdy, často vedou rodiče k tomu, že tato svá traumata přenášejí i na dítě a snaží se tak ovlivnit jeho vztah k druhému rodiči. V životě to zejména znamená bránění ve styku některého rodiče s dětmi, k uplácení dítěte různými dárky nebo nákladnými dovolenými, které si druhý rodič nemůže dovolit, atd. Děti to mají opravdu v rozvodových a porozvodových situacích obtížné, neboť až na řídké výjimky, kdy se rodiče dokážou před dětmi ovládat a své spory v jejich přítomnosti neřešit, jsou děti svědky domácích výstupů, hádek a někdy i fyzického násilí. Je potom samozřejmě těžké určit, zda odpor dítěte ke styku s některým z rodičů má původ v těchto skutečnostech, či je způsoben snahou jednoho rodiče dítě druhému odcizit, a tak se partnerovi „pomstít“. Mnohokrát byly slyšeny výroky „…A dítě neuvidí“ nebo“…“Vždyť ona by ty peníze proparádila“. 49

Nenávistné emoce mezi manželskými partnery při rozvratu manželství tedy mohou těžce poškodit nezletilé děti. Nikoliv ojediněle se projevuje v tomto řízení snaha jednoho či obou rodičů dokázat, že druhý rodič není schopen se o dítě řádně postarat fyzickou péčí ani o řádně vychovávat. Dokonce i tvrzení, že dítě v péči druhého rodiče utrpí mravní úhony. Soud péče o nezletilé musí tedy řešit často velmi složité situace a vodítkem jsou ustanovení zákona o rodině, zejména ustanovení § 26 odst. 1 až 4 zákona a dále pak Úmluva o právech dítěte, která je součástí našeho právního řádu jako zákon č. 104/1991 Sb. Soud svým rozhodnutím upraví práva a povinnosti k dítěti na dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy, určí výši výživného, kterým mají rodiče přispívat na výživu dítěte. Je samozřejmě vítané a pro dítě velmi blahodárné, jsou-li rodiče sami schopni se dohodnout o svých právech a povinnostech k dětem. Takováto dohoda rodičů, aby nabyla platnosti, však musí být schválena soudem. Soud ovšem dohodu rodičů přezkoumá, zda odpovídá zájmům dítěte. Například ujednání rodičů, podle něhož vyživovací povinnost přejímá pouze jeden z nich, je proti dítěti právně neúčinné a soud by takovouto dohodu schválit nemohl. Soud dohodu rodičů schvaluje rozsudkem, proti němuž není možno podat odvolání. Pokud se rodiče nejsou schopni dohodnout, musí rozhodnout soud. Soud při svém rozhodování především sleduje, jak ho k tomu zavazuje ustanovení § 26 odst. 4 zákona o rodině tato hlediska:  zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti, vývojové možnosti, a to se zřetelem na životní poměry rodičů,  dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi, právo rodiče, kterému dítě nebude svěřeno, na pravidelné informace o dítěti,  soud přihlíží k citové orientaci a zázemí dítěte, k výchovným schopnostem rodiče a jeho schopnosti se dohodnout s druhým rodičem,  soud přihlíží ke stabilitě budoucího výchovného prostředí,  k citovým vazbám dítěte, na sourozence, prarodiče a další příbuzné,  k hmotnému zabezpečení a bytovým poměrům. Soud při svém rozhodování má na zřeteli zajištění co nejpříznivějších podmínek pro zdárný vývoj dítěte, včetně vytvoření možností utváření a upevňování vzájemných vztahů mezi dítětem a oběma jeho rodiči, a současně dbá na zachování citových vazeb dítěte k sourozencům, prarodičům atd., neboť tyto citové vazby mohou být pro dítě velmi pozitivní. Dokazování proto soud vede ke zjišťování okolností pro takové rozhodnutí potřebných. Soud vychází při svém rozhodování, komu z rodičů svěřit dítě do výchovy na dobu po rozvodu, ze 50

shora uvedených hledisek a k jejich zjištění provádí řadu důkazů a šetření, často i znaleckými posudky znalců dětských psychologů či dokonce psychiatrů. Nutno konstatovat, že rozhodování soudů je velmi obtížné právě proto, že je komplikováno vyhrocenými vztahy rodičů dětí. Nezainteresovanému pozorovateli je nepochopitelné, že partneři, kteří se vzájemně uznali za vhodné rodiče pro své děti a tyto děti také přivedli na svět, ovlivněni krizí svého manželství se snaží zničit i vztah svých dětí k matce či otci. Podobné zážitky poznamenají děti na dlouhou dobu, možná že i doživotně (Francová & Dvořáková Závodská, 2008, 12). Míra, kterou je dítě, a také jeho budoucí vývoj, rozvodem poškozováno, je přímo úměrná způsobu a průběhu rozvodu, zejména pak funkčnosti porozvodového uspořádání. Každý rozvod přináší pocity ublížení, smutku, zklamání, nejistoty. To, do jaké míry jsou ale rodiče schopni tyto pocity zvládnout, je pro situaci dítěte zásadní. Rozhodování o tom, s kým bude dítě dál žít, je v rámci všech rozvodových témat to nejcitlivější. Oba rodiče mají morální, zákonné, lidské právo podílet se rovnocenně na výchově dítěte i po rozvodu manželství. Je to i právem samotného dítěte. V praktickém uspořádání poměrů to ale většinou bohužel není doslovně realizovatelné. Dítě totiž není nic, co by se mohlo striktně rozdělit napůl a požadavek dělby jeho času na přesné poloviny bývá mnohdy jen výrazem neústupnosti rodiče při tvorbě porozvodového uspořádání. Naprostým ideálem je stav, kdy jsou oba rodiče, přes své partnerské a osobní problémy, schopni dostát své rodičovské povinnosti, naplnit to, čemu zákon o rodině říká rodičovská zodpovědnost, a mnohdy s vlastním sebezapřením dojít k dohodě, která je rozumným kompromisem. Rodiče jsou přece svým dětem nejblíže a tedy nejlépe znají potřeby dítěte a jeho schopnost adaptace na změny apod. Tady se ale pohybujeme v období těsně před a během rozvodu, tedy ve většinou nejcitlivější a nejvzrušenější době, kdy jsou emoce nejsilnější. Nic není jisté, nic není vyřešené. A v této situaci se rodiče mají dohodnout na tak zásadní věci, a to - jak bude jejich dítě dál žít. Možností není mnoho. Pokud vyjdeme ze základního faktu, že už máma a táta nebudou bydlet na jednom místě, je jasné, že bude dítě buď s jedním, nebo s druhým, nebo střídavě. Dalším faktem, který je třeba přijmout je , že pro dítě jaksi neexistuje to, čemu se dá říci „ dobré řešení“. Tím by bylo, kdyby dál existoval svět, který zná, do něhož se narodilo, ve kterém žije se svými dvěma nejbližším lidmi. Hledáme tedy nejlepší řešení z těch špatných. Jinak je to samozřejmě v případech, kdy je dítě ohroženo spíše dalším trváním manželství a kontaktem s jedním rodičem - násilníkem, alkoholikem, psychopatem. Těchto případů je ale podstatně méně, než by se zdálo podle sdělení rozvádějících se rodičů. Rozvod je totiž ve velké většině případů řešením pro rodiče. Pro děti je traumatem, které zvládnou lépe nebo hůře. A právě s 51

tím by mu měli dospělí, a především ti „jeho“ dospělí, pomoci. Současná právní úprava přináší v zásadě tři možnosti řešení porozvodových poměrů dítěte. Výlučnou péči jednoho z rodičů, péči střídavou a péči společnou (Šercová, 2009, http://www.socialka.cz/index.php?i.dite-a-rozvod,65 ). Ke zdravému vývoji osobnosti dítěte nezbytně potřebuje vzor, výchovu má určovat psychicky zdravější rodič. Do tohoto kritéria jsou zařazeny pojmy jako dobře fungující osobnost, citová zralost, psychosociální zralost, produktivní orientace. Tyto pojmy se v mnohém překrývají stejně jako i jejich protiklady – poruchová osobnost, emoční labilita a nízká odolnost vůči stresu, ustrnutí na infantilních reakcích, neproduktivní (např. konzumní) orientace. Připomeneme zde v v největším možném zhuštění

z celkem 398 stran knihy

amerického psychiatra L. Saula několik nejdůležitějších kritérií zralé osobnosti: „Při naplnění citového vývoje má dospělý jedinec zralou osobnost. Jako takový je převážně nezávislý a odpovědný, přičemž má malou potřebu regrese; je také dávající a produktivní, i když stále schopný relaxovat a normálně přijímat. Je spíše kooperativní než egoistický či soutěživý; je v relativní shodě se svým svědomím, které se snadno integruje s jeho dospělými city a chováním. Jeho sexualita je osvobozená a orientovaná na založení rodiny a na odpovědnou produktivní aktivitu jak sexuální, tak sociální; jeho nepřátelství k jiným a sobě samému je minimální, je však přesto k dispozici pro účely obranné a konstruktivní. Jeho chápání reality je jasné a nezkomolené emočními stigmaty z dětství; a osvobozeno od dětských vzorců prožívání a chování, dovede se realizovat a je vysoce adaptabilní. Jeden z mnohých výsledků tohoto vývoje je minimální úzkostnost.“ Platí obecná zásada: čím více psychopatologie je v osobnosti rodiče, tím méně je takový rodič vhodný k výchově dítěte. Každý posuzovatel má svůj osvědčený přístup k vyšetřování osobnosti, svoji vlastní preferovanou typologii, své oblíbené metody. Práci posuzovatele lze přirovnat k práci detektiva při sestavování portrétu podezřelého, který se samozřejmě chce jevit ve světle co nejpříznivějším či nejnevinnějším. U sofistikovaných jedinců má posuzovatel vskutku nesnadnou práci a může se i zmýlit. Kritérium jsme uvedli odbornými pojmy a nyní opět použijeme běžnou řeč a připomeneme alespoň některé osobnostní charakteristiky, jejichž zhodnocení by posuzovateli nemělo uniknout:  rodič by měl mít značnou dávku lidské slušnosti,  měl by mít alespoň částečně ucelený obraz o tom, jaký ten svět vlastně je, a dovednosti, jak se v něm – beze ztráty cti – pohybovat,  měl by také mít schopnost realisticky vidět své dítě – jeho vlastnosti, schopnosti, nedostatky, potřeby apod., 52

 rodič by měl umět dávat i brát, umět se zasmát i sám sobě atd., atd. (Bakalář et al., 2006, 17). Pokud rodiče žijí i po rozvodu v nepřátelství, záhy se jejich dítě naučí žít dva od sebe navzájem oddělení životy. Je-li s matkou, nezmiňuje se o tom, co pokládá za nevhodné ve světle otcově, a naopak. Snaží-li se oba rozvedení manželé o jeho přízeň a činí to – nejčastěji ze strachu, že ho ztratí – především rozličnými způsoby podbízení se, pak si dítě velmi záhy osvojuje schopnost citového vydírání, a pokud jde o volbu prostředků, osvědčuje neobyčejnou vynalézavost. Tato okolnost je důležitá jak pro utváření jeho charakteru, tak i pro jeho schopnost eventuálního bezproblémového přijetí nového člena rodiny. Osamělý rodič velmi chybuje, vyžaduje-li na dítěti, aby řeklo, zda má raději jeho, či druhého rodiče. Dítě buď stereotypně odpovídá, že má nejraději oba dva, nebo řekne jednoznačně to, co tazatel chce slyšet. Přitom si však jasně uvědomuje svou důležitost a velmi rychle pochopí, že odejmutím přízně lze dospělému ubližovat. Přistoupí-li k tomu všemu ještě oboustranné „kupování“ si dítěte drahými předměty, stávají se z obou rozvedených rodičů otroci, jež ve snaze udržet nynější dítě, ztratí po letech milovaného dospělého. S postupujícími roky by dítě mělo čím dál více doceňovat hodnotu osobnosti svých rodičů a ani známý pubertální negativismus by neměl dojít až k zavržení všech jejich kladných vlastností. Jakmile se dospělý ve vztahu k dítěti směňuje za věc, pak v něm jen utvrzuje neformulované vědomí, že je pouhým nástrojem k plnění přání. Jednou může přijít den, kdy dětské přání nebude možné uskutečnit. A co se obvykle stává s nástrojem, který je k nepotřebě? Některé osamělé matky vychovávající syny staví je postupem let do role manželů. Tím jim jednak přidělují pravomoc, která jim nepatří, jednak jim takovým zatěžováním upírají dětství. Činí z nich dospělé, přestože jde o děti. Také tento způsob výchovy je velmi nebezpečný. Chlapec je záhy vedoucím činitelem neúplné rodiny, matku staví do podřízené role a v klíčových situacích životního rozhodování neposlouchá její rady s náležitou pozorností. Takový hoch také velmi nerad přijímá nového dospělého člena rodiny. Na matku žárlí a pochopitelně vidí v jejím eventuálním životním partnerovi vážné ohrožení své role. Takto vychovávaní synové bývají překážkou při rozhodování matky o uzavření dalšího sňatku. Defekt výchovy se nakonec vymstí v chlapcově dospělosti, kdy ve své vlastní nově založené rodině někdy až despoticky vyžaduje podřízené chování všech ostatních. Další ze znaků nedostatečného přizpůsobení rodičů na porozvodovou situaci je ovlivňování dítěte proti druhému z rodičů. Zejména v těch případech, kdy dítě je ve věku základní školní docházky, kdy průběh jeho učení ve škole není dost hladký a kdy častěji do týdne nastávají konflikty, v nichž rodič, jemuž bylo dítě přiděleno do výchovy, vyžaduje plnění školních povinností 53

v takovém rozsahu, že je to proti vůli a někdy i schopnostem dítěte – tehdy stačí málo, aby dítě osnovalo útěk ze situace, kterou chápe jako nevyhovující. Pro rodiče, který chce dítě získat, se tím otvírá možnost velmi snadného vítězství. Ovšem je to vítězství krátkodobé a zrádné. Přejde pár let a dítě pochopí, že to s ním první z rodičů tehdy zas tak špatně nemyslel, když vyžadoval, aby školních jedniček bylo přece jen o něco víc. Pochopí, že druhý z rodičů jen chytře využil příležitosti, a jestli se ještě dopustil té chyby, že ve srovnání s předešlými nároky snížil požadavky – je vztah k němu zpečetěn. Vzrostlé dítě mu připisuje odpovědnost za to, čeho nedosáhlo (Marhounová, 1988, 44). Chceme-li mluvit konkrétně a prakticky – co to všechno znamená? Zaprvé, dovedeme předpovědět, že v typické rodině se chlapci přizpůsobí rozvodu lépe ve výhradní péči otce než ve výhradní péči matky. Zadruhé, podle výše zmíněné předpovědi by se měla významně podpořit angažovanost rozvedeného otce s jeho syny (pokud by to nevedlo k odloučení bratrů a sester), tj. v rodinách bez dcer. Zatřetí, k porozvodovému uspořádání, které by omezovalo kontakt chlapce s jeho otcem nebo kontakt dívky s její matkou, by se mělo přistupovat pouze s plným vědomím psychologického rizika, které z takové situace vyplývá. Využijte shody pohlaví – má prospěšné stránky. 1. Rozhodujete-li se o porozovdovém uspořádání, snažte se maximalizovat kontakt vašeho dítěte s rodičem stejného pohlaví. 2. Není-li možné nebo žádoucí, aby vaše dítě žilo s rodičem shodného pohlaví, usnadněte dítěti jeho citovou vazbu na takového rodiče, jak to jen půjde. Časté nebo dlouhé návštěvy během školních prázdnin, časté telefonické hovory, dopisy, vzkazy na magnetofonových páskách, to vše může přispět k pocitu blízkosti a spojení. Důležité je také zapojit druhého rodiče do školních schůzek rodičů s učiteli a informovat jej o důležitých událostech v životě dítěte, jako jsou například sportovní aktivity a hudební večírky. 3. Při rozhodování se vyhněte schématům jako „chlapec bude svěřen otci, děvče matce““. I když je pohlaví vašeho dítěte důležitým faktorem, je jen jedním z více faktorů, které se musí vážit při hledání nejlepšího řešení porozvodového uspořádání. 4. Má-li dojít k rozdělení sourozenců, bratrů a sester mezi rodiče, pak pouze s velkou opatrností. Sourozenecká podpora může někdy převážit výhody vyplývající z péče rodiče shodného pohlaví.

54

5. Vztah dítěte k rodiči stejného pohlaví je důležitý, jeho význam by však neměl být namířen proti významu druhého rodiče v životě dítěte. Děti potřebují matky a otce; děti, které v důsledku rozvodu ztratí svého rodiče, zasluhují našeho soucitu…stejně jako jejich rodiče. Stále ještě málo rozumíme vlivu nového sňatku rodiče na vývoj dítěte. Protože výsledek je ovlivňován tolika dalšími faktory v nové rodině, pohlaví dítěte by mělo mít mnohem menší váhu při rozhodování o porozvodovém uspořádání (Warshak, 1996, 128). Soud sám bez návrhu některého z rodičů neupravuje styky druhého rodiče s dítětem, tedy toho, kterému děti nebyly svěřeny do výchovy. Dává se takto rodičům možnost, aby se o styku s dětmi dohodli, a to jak o jejich četnosti, tak i o jejich trvání. Je ovšem možné, aby i o těchto stycích dětí s druhým rodičem soud v tomto řízení rozhodl, ovšem učiní tak k návrhu jednoho z nich. Rozsah a četnost setkání dětí s druhým rodičem je pak upraven co nejpřesněji již proto, že výrok soudu musí být „vymahatelný“. Proto i návrh na úpravu styku dítěte s rodičem, kterému děti svěřeny nebyly, musí být jasný a přesný, musí určovat nezaměnitelným způsobem pravidelné styky s dětmi, styky o svátcích a dovolených atd. V zásadě se soud snaží, aby volný čas dítěte byl rozdělen rovnoměrně mezi oba rodiče. Pokud rodič, který má nezletilého ve výchově, styk s dítětem druhému rodiči na základě soudního rozsudku neumožňuje, je možné podat návrh na výkon rozhodnutí u příslušného soudu. Před nařízením výkonu rozhodnutí soud písemně nebo ústně do protokolu vyzve toho, kdo odmítá podrobit se soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi nebo rozhodnutí o navrácení dítěte, aby se soudnímu rozhodnutí podrobil nebo aby soudem schválenou dohodu plnil. V této výzvě upozorní též na následky neplnění povinností stanovených v rozhodnutí nebo v dohodě. Zůstane-li výzva bezvýsledná, nařídí soud výkon rozhodnutí, kterým tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu, uloží pokutu. Výkon rozhodnutí uložením pokuty lze nařídit opětovně, jednotlivé pokuty nesmějí přesahovat 50 000 Kč a připadají státu. Soud může též nařídit odnětí dítěte tomu, u koho podle rozhodnutí nebo dohody nemá být, a jeho předání tomu, komu bylo podle rozhodnutí nebo dohody svěřeno nebo má být navráceno, anebo tomu, komu rozhodnutí nebo dohoda přiznávají právo na styk s dítětem po omezenou dobu (Francová & Dvořáková Závodská, 2008, 13). „Nízká úroveň rodičovských konfliktů před rozchodem a po něm“ nebo-li „Konfliktnost rodičovských vztahů po rozchodu je jednoznačný rizikový faktor pro psychický vývoj dětí.“ Jaké závěry bychom měli tedy udělat z této vždy znovu potvrzované zkušenosti? 55

 Rodiče je třeba motivovat k tomu, aby svou rodičovskou funkci vykonávali pokud možno nekonfliktně, aby se mezi sebou dohodli, nakolik je to jen možné.  Zákonodárce by měl podle svých možností zabraňovat vzniku sporů mezi rodiči, minimálně je však nepodněcovat. Základním principem by mělo být: lidé se nepřou o to, na čem se společně dohodli. To znamená, že by se mělo zásadně akceptovat „společné opatrovnictví“, tedy v právním smyslu společná rodičovská zodpovědnost. Tak jak je i v novém belgickém zákonu o výkonu společné rodičovské zodpovědnosti ustanoveno, obecným základním pravidlem před rozchodem i po něm sezdaných i nesezdaných párů je společné rozhodovací právo.  Pro praxi soudců to znamená, že vždy musejí respektovat a potvrdit dohodu rodičů, tj. potvrdit ji formou právoplatného rozsudku.  Pro zákonodárce to implikuje, že by měl tento schvalovací proces maximálně zjednodušit. Toto právoplatné potvrzení by měl vydávat ten nejlépe přístupný soud nebo notář nebo jen úřad města či obce (jako je tomu ve skandinávských zemích).  Pro praxi poraden, OSPOD atp. to znamená snahu o minimalizaci rodičovských sporů. Měly by rodičům ve všech směrech pomáhat v tom, aby se vyhnuli sporům (např. pomocí katarzní ventilace negativních pocitů, např. mluvení k symbolické židli, údery do polštáře, roztržení telefonního seznamu...) a raději se dohodli. Velice dobrou metodou je na tomto místě rozvodová mediace. Když toho sami nejsou schopní, měli by poradci a sociální pracovnice zprostředkovat kontakt ke kompetentním terapeutům nebo mediátorům.  To platí i pro soudce a zákonodárce: také od nich by měli rodiče získávat kontakt k mediaci - i když už jen z toho důvodu, aby byli dobře informováni a měli šanci si jejich působení vyzkoušet. To ale také znamená, že rodiče musejí mít dostatek času k tomu, aby mohli společně vypracovat všechny potřebné dohody a že všechny v mezidobí dosažené částečné dohody budou průběžně pravomocně schvalovány (de Man, 2009, Web: http://www.stridavka.cz/zajem-ditete-v-rozvodove-praxi.pdf ).

56

3 EMPIRICKÁ ČÁST 3.1 Cíl výzkumu Rozvod považuji za problém, který se bohužel v naší společnosti vyskytuje nesmírně často a nesporně má vliv na obrovskou část jejích členů. Ke zkoumání tohoto problému mě vedla skutečnost, že veliké procento lidí v mém okolí si rozvodem či rozchodem prošlo, ačkoli mají jednoho či více potomků a já jsem byl svědkem, či přímo účasten negativního vlivu této události na psychiku zúčastněných, zejména samozřejmě dětí. A právě proto jsem se začal zabývat otázkou, zda vůbec existuje „nějaké“ řešení situace v době rozvodu a po rozvodu, které by trápení dotčených dětí co největší částí alespoň zmírnilo, nebo trápení dětí v důsledku rozvodu úplně zamezilo. V této souvislosti jsem si byl nucen zejména klást otázku, v čem řešení co možná nejmenšího zla pro děti spočívá. Cílem mého výzkumu je tedy shrnout vliv rozvodů na chování, jednání, psychiku dětí a rovněž alespoň zčásti přiblížit a poukázat, jakým způsobem negativní dopad rozvodů na dítě co nejvíce zmírnit. V rámci výzkumu bych rád shrnul a zhodnotil klady i zápory jak u dětí z rozvedených rodin, které byly svěřeny výlučně do péče matky, tak výlučně do péče otce a v neposlední řadě do společné péče obou rodičů, kdy považuji za nutné uvést kladné i záporné vlivy na dítě při těchto porozvodových uspořádání. V souhrnu jsem si položil otázku, jakým způsobem a do jaké míry ovlivní rozvod či rozchod partnerů vývoj a výchovu jejich dětí či dítěte?

3.2 Výzkumné předpoklady V rámci svého výzkumu jsem předpokládal, že… a) …většina dětí (samozřejmě s ohledem na svůj věk) je před rozvodem svými rodiči, či alespoň jedním z nich, o rozvodové situaci seznámeno a srozuměno se změnami, které nastanou, b) …děti zcela jistě reagovaly na rozvod negativně ve všech oblastech jejich života, zejména po psychické stránce, c) …i když bylo dítě svěřeno do výhradní péče jednoho z rodičů, přesto udržuje kontakt s druhým rodičem, kterému se chce svěřovat se svými úspěchy i neúspěchy, d) …rodiče po rozvodu ve většině případů nejsou schopni v klidu se domluvit na běžných situacích promítajících se do výchovy a vývoje dítěte (školní docházka, zájmové kroužky, dětské tábory, výběr školy, atd.).

57

3.3 Metoda výzkumu Pro svůj kvalitativní výzkum jsem si zvolil metodu hloubkového interview, tj. individuálního hloubkového rozhovoru a to zejména proto, že mi tyto jednotlivé rozhovory umožnily zcela detailně pochopit preference, motivy, názory, postoje jednotlivých respondentů. Nespornou výhodou rozhovoru je skutečnost. že se jej účastní pouze dotazovaný respondent a moderátor, který vede rozhovor podle předem připraveného scénáře. Co se týče mého výzkumného tématu, které je velice osobní, až intimní, je pozitivum v tom, že respondent není na rozdíl od skupinové diskuse ovlivněn, třeba i částečně, přítomností ostatních diskutujících a v důsledku toho prezentuje tedy pouze své názory, které nejsou nijak ovlivněny, zejména skupinovou diskusí, reakcemi a názory jiných lidí, kteří samozřejmě na diskutované téma mají rozdílné názory. Před samotným výzkumem jsem prostudoval odbornou literaturu týkající se výzkumného tématu, aby se ze mne přinejmenším v základu stal kvalifikovaný tazatel, který povede rozhovor s respondentem podle předem sestaveného určitého schématu. Následně jsem díky této metody pomocí co nejvolnějších, ale tématicky předem vymezených asociací, zjišťoval skupinově specifické relevantní obsahy, které lze najít na všech úrovních vědomí.

Hlavní otázky jsem se snažil pečlivě konstruovat s ohledem na

to, aby neomezovaly nebo nepředurčovaly odpovědi a zároveň aby pokrývaly zájem výzkumu. Mou snahou bylo v rámci rozhovoru povzbudit jedince, aby co možná nejautentičtěji hovořili o svých zážitcích, dojmech a přesvědčeních. Jako veliké pozitivum této metody spatřuji v tom, že rozhovory mi umožnily detailně pochopit názory, motivy, preference, postoje jednotlivých respondentů. Rozhovorů se účastnil pouze respondent a já coby tazatel, který vedl rozhovor podle předem připraveného scénáře. Jednotliví respondenti tedy nebyli na rozdíl od skupinové diskuse ovlivněni přítomností ostatních diskutujících a prezentovali tedy pouze své názory, které nejsou ovlivněny skupinovou diskusí, reakcemi a názory jiných lidí. Otázky pro interview jsou součástí příloh této práce.

58

3.4 Výzkumný vzorek Při volbě metody výzkumu a formulování výzkumných otázek jsem se samozřejmě musel zamýšlet nad tím, jakou formou a kde získám osoby, které jednak budou splňovat mnou stanovená kritéria a jednak budou ochotny dobrovolně se zúčastnit diskuze se mnou v rámci prováděného výzkumu, zejména když se jedná z jejich strany o poskytnutí velice osobních, až intimních a choulostivých informací, které se dotýkají manželství, výchovy dětí, konfliktů a hádek v manželství, rozvodů a porozvodové situace. Samotný výzkum jsem rozdělil na dvě skupiny dotazovaných respondentů a to z důvodu jiného pohledu na zkoumané téma. Do první skupiny jsem zařadil již dospělé jedince, jejichž rodiče se rozvedli v době jejich dětství a v druhé skupině jsou dospělí jedinci, kterým se narodilo dítě (či děti) a poté se rozvedli. Již tato volba rozdělení do dvou skupin respondentů značně omezila výběr dotyčných. Z výše uvedeného vyplývá, že jasně stanovená, neměnná kritéria pro volbu respondentů byla taková, že se musí jednat o již dospělé jedince a dále si museli „projít“ rozvodem manželství, ať už jako dítě při rozvodu rodičů, či jako rozvádějící se rodič potomka či potomků. To byla kritéria, která jedinec ( respondent) musel splňovat. Při výběru respondentů jsem si stanovil i další, avšak ne nutná kritéria. Mezi ně patřil zejména výběr pohlaví. Moji snahou bylo oslovit ve zmiňovaných skupinách spravedlivě obě pohlaví, ženy a muže nerozdílně, neboť každé má zajisté jiný náhled na zkoumanou věc. Také jsem se snažil vybrat ze škály vzorků osoby různého věku, jak ty mladší, kteří mají ještě život před sebou a samozřejmě již ty starší, kterým děti již odrostly a mají nepochybně více životních zkušeností. Nechtěl jsem také opomenout postavení dotyčného dotazovaného jedince, snažil jsem se do vzorků zahrnout osoby s vyšším vzděláním, vedoucí pracovníky, řadové zaměstnance, ale i lidi s dělnickou profesí, toto kritérium si myslím hraje také dost velkou roli ve zkoumané věci. Naopak pro mě nebylo nijak důležité, zda ten či onen potenciální respondent například žije ve městě či na vesnici apod. Celkem jsem oslovil patnáct žen a mužů, tj. ty, kteří splňovali ty zásadní podmínky. Sedm lidí odmítlo udělat se mnou rozhovor na toto téma se zdůvodněním, že je to jejich osobní věc a nechtějí o tom mluvit. S osmi lidmi jsem hloubkové interview udělal, byl jsem i rád, že v obou skupinách jsou napůl zástupci žen i mužů. Jedná se o náhodně vybrané lidi, které jsem buď ze svého okolí znal, nebo mi byli doporučeni známými. Oslovil jsem je a seznámil se skutečností, k jakému účelu budou použita zjištění v rámci mého výzkumu. Zmiňovaní se výzkumu zúčastnili samozřejmě zcela dobrovolně a přeji si, aby se jednalo ty co možná nejvíce reprezentativní vzorky v rámci objektivity a vyvozených závěrů.

59

A. Dospělí jedinci, jejich rodiče se rozvedli v době jejich dětství: a) žena, 44 let, zástupkyně ředitele základní školy, v jejích osmi letech se rodiče rozvedli, b) muž, 24 let, policista, v jeho osmnácti letech se rodiče rozvedli, c) muž, 39 let, kurátor pro mládež, v jeho dvanácti letech se rodiče rozvedli, d) žena, 30 let, skladnice, v jejích šestnácti letech se rodiče rozvedli. B. Dospělí jedinci, kterým se narodilo dítě (děti) a rozvedli se: a) muž, 56 let, komisař Policie ČR, v době rozvodu měl tři děti, b) žena, 36 let, na mateřské dovolené, v době rozvodu dvě děti, c) muž, 48 let, bez pracovního poměru – brigádník u bezpečnostní agentury, v době rozvodu dvě děti, d) žena, 45 let, vychovatelka, v době rozvodu jedno dítě.

3.5 Interpretace k výsledkům výzkumu Analýzu dat výzkumu jsem provedl skrze techniku otevřeného kódování. Postupně jsem si vytvořil jednotlivé kategorie a použil techniku „vyložení karet“. V podstatě jsem si vzal kategorizovaný seznam kódů, jednotlivé kategorie vzniklé skrze otevřené kódování jsem seřadil do určitého obrazce a na základě tohoto uspořádání jsem sestavil text. Z veškerých interview jsem stanovil následující kategorie: 1. Informovanost o rozvodu rodičů. 2. Vliv rozvodu na dítě – psychický stav dítěte. 3. Porozvodové uspořádání. 4. Vztah dítěte k rodičům.

3.5.1 Informovanost o rozvodu rodičů A. Dospělí jedinci, jejichž rodiče se rozvedli v době jejich dětství: Respondentka a) uvedla, že jí nikdo kloudně nevysvětlil, co je rozvod, celou situaci vnímala jako odchod táty z domu. Co má hodně zakořeněno z té doby:“…moc jsem hlídala svého mladšího bráchu, rána jsem ho oblíkala a vyprovázela do jeslí a do školky, já se starala o sebe, mamka byla v práci od 06.00 hod. a přicházela s nákupem kolem 15.30 hod. každý den a starala se o nás…taťka vůbec nebyl doma…“. Dle vyjádření respondenta b) byl rozvod rodičů hrozně rychlý, jednoho dne jim se ségrou máma řekla, že podala žádost – oni se ségrou se tomu vůbec nedivili, bylo to oznámení skoro jako každé jiné, jako kdyby jim řekla, že jde na nákup. Asi po třech týdnech jim rodiče řekli, 60

že jsou rozvedení a to bylo vše. Respondent se při interview zamyslel nad tím, jak je to hrozný, kdy i po rozvodu dále spolu žijí v rodinném domě, všechno funguje tak, jako dřív, nic se nezměnilo, jen že dostaly papíry o rozvodu. Dle jeho slov :“…je jasný, že s námi ani jeden z rodičů o tom rozvodu mluvit nemusel, všechno jsme se ségrou viděli, já ještě více, protože ségra se dala na hromádku s jiným a postavili si…“. Respondent c) sdělil, že u nich to bylo jasný, táta si prostě našel ženskou. Pak už to mělo hrozně rychlý spád, co si pamatuje z toho období, byla to jako rána z čistého nebe. On tenkrát přišel, respondent už v té době pozoroval, že je otec více pryč, mnohem více. Jak přišel, večer jim sdělil, že už s nimi nebude. Respondent s maminkou byli jako opaření. Má to před očima dodnes, otec řekl, že bez té ženské už být nemůže, mamince nic nevyčítal, oznámil, kdy podá žádost o rozvod a že ho to mrzí, měl je prý moc rád. Respondent c) se vyjádřil přesně doslova:“…mně říkal, ať se nebojím, že budu moci být kdykoli u něho, což se později ukázalo jako velká blbost…“ Respondentka d) byla při rozhovoru velice nešťastná, smutná a plačtivá. Ohromný vztek měla proti otci. Zmiňovala, že fotr je zedník, tenkrát začal jezdit do Prahy s partou na zedničinu a zateplování, našel si tam ženskou. Nic jim nikomu neřekl, ale společně s bratry a matkou to poznali všichni hned, jezdil čím dál častěji mimo domov, někdy už se ani na víkend nevracel. Jak uvedla respondentka :“…to období těch asi pěti let bylo už jen ve znamení hádek, táta ten hajzl, že to tak musím říct, promiňte, přijel jen občas, s mamkou se stihli hrozně pohádat a odjel si za tou svou, po nějaký době přišel s tím, že se rozvedou a půjde za ní, hádky se stupňovaly, byl to hnus , kopl do nás jako do špinavýho balónu…“. O situaci po rozvodu s nimi nikdo z rodičů a okolí nemluvil. B. Dospělí jedinci, kterým se narodilo dítě (děti) a rozvedli se: Respondent a) zmínil, že nejstarší dceři celou věc sdělili úplně narovinu, mnohem více s ní v té době hovořila jeho bývalá manželka, dle jeho názoru jej i částečně haněla a pomyslně na něho plivala, sám se už ke slovu moc často nedostal, a to i z důvodu časové zaneprázdněnosti. Dcera dle názoru respondenta celou situaci vzala velice rozumně. Zbylým dvěma mladším dětem vše sdělili úměrně k jejich věku, opět s nimi více komunikovala bývalá manželka respondenta, on sám si říkal, že když se ona chce rozvádět, ať si to s dětma vyřídí sama. Uvedl:“…Těm mladším jsme samozřejmě nevysvětlovali právní formality rozvodu, v podstatě jsme jim řekli, že už tatínek a maminka nemůžou být spolu, ale že se navzájem můžeme kdykoli vidět, setkávat se a jezdit na výlety, myslím si, že to také vzaly velice dobře

61

a nedělaly žádné scény…“. Respondent je přesvědčený, že ze strany dětí nebyl na ně vyvíjen žádný psychický nátlak kvůli rozvodu a informacím o rozvodu. Dle slov respondetky b) byla celá věc jasná. Ten sráč ublížil jí a dětem. Když si chtěl užívat, neměl nadělat děti. Děti to vzalo hrozně moc, i když byly v té době dost malý, dost dobře si uvědomovaly, co se děje. Zmínila, že na dětech bylo vidět, jak nechtějí ztratit tátu ani mámu, chtěly být s oběma, ale co respondentka mohla dělat? Uvedla, že dětem nic nemuseli vysvětlovat ohledně rozvodu, děti to vycítily samy, mají na to neuvěřitelnou schopnost. Děti to vše vnímaly a respondentka si je naprosto jistá, že je to ovlivnilo na celý život. Respondent c) sdělil, že nebyl důvod něco jejich dvěma dětem vysvětlovat, co nastane po rozvodu. U staršího syna to bylo úplně jedno, jejich rozvod vůbec nepocítil. Jednak už byl dospělý a jednak to vůbec nijak nebral, stejně už se doma skoro vůbec nezdržoval, přišel jen, když něco potřeboval. Rozvodem si tento starší syn dle respondenta jen přilepšil, hlavně když potřeboval prachy, šel za mámou, ta mu něco málo dala a hned ho poslala za ním, aby mu peníze dal on. Ten mladší syn, ten byl v době rozvodu zase moc malý a hrozně ho ovlivnila a přitáhla zcela na svoji stranu bývalá manželka respondenta. Respondentka d) se vyjádřila ve smyslu, že se jí narodil syn v době, když už ani s jeho biologickým otcem nebyla. Nikdy ho syn neviděl, protože si nechtěli komplikovat a stěžovat situaci. Krom jiného zmínila, že :“…Těžší situace nastala, když syn začínal komunikovat, lépe vnímat okolí a čím dále častěji měl dotazy na svého tátu. Vyvrcholilo to v jeho dospívání přibližně v pubertě, mluvila s ním otevřeně, vzal to velice rozumně, pochopil, že se o tom nechci bavit dále do nekonečna, bylo i na něm vidět, jak jsem hrdá, že ho mám a vzal vše jako hotovou věc, více jí nepitval a tím mi i hrozně pomohl…“. Poté, co se respondentka provdala za jiného muže, nechali jejímu synovi dát příjmení po současném manželovi a posléze se jim narodili další dva kluci, tudíž všichni mají stejné příjmení a nebyl v tom žádný problém.

3.5.2 Vliv rozvodu na dítě – psychický stav dítěte A. Dospělí jedinci, jejichž rodiče se rozvedli v době jejich dětství: Respondentka a) jednoznačně uvedla, že pro ni to náročné období poznamenalo tak, že mnohem více hlídala mladšího bratra, musela s ním být stále, než si mamka ve městě něco vyřídila. Biologický otec s k nim jako k sourozencům vůbec nenašel cestu, neměl o ně zájem, on sám si založil rodinu, znovu se oženil, narodila se jim dcera, pro kterou by naopak – oproti nim dýchal, té by najednou dal všechno. Respondentka neví, proč je s bráchou otec zcela odepsal a další své dceři by doslova klečel u nohou. Mladší brácha celou situaci v té době ještě nijak více nevnímal, dotyčná podle jejích slov na tom byla hůře. Měla více starostí a 62

zejména úkolů od mamky, převážně postarání se o domácnost. Respondentka situaci shrnula, že ještě že šli rodiče od sebe, jelikož mamka si našla nového manžela, poté ona s bráchou zažili a prožili mnohem lepší období jako děti, období dospívání a současnost, kdy už oba mají děti a ten nový manžel je již děda – vitální děda, který pro ně udělá úplně vše, na co si vzpomenou, jako v jejich dětství. Měl o ně mnohem větší zájem, než ten biologický otec. Respondentka podotknula, že:“…taťka námi opovrhl, dokazují to ta pozdější léta, kdy zpočátku si nás vzal alespoň na Vánoce a poté už vůbec, jako kdybychom nebyli…“. Respondent b) zmínil, že se jejich rodiče rozvedli, když jemu bylo 18 a ségře 20 let. Z tohoto se jich rozvod rodičů dle jeho vyjádření vůbec nedotkl. Rodiče žili stejně jak před rozvodem, tak i po něm, respondent se sestrou měli a mají svůj život, on bydlí s rodiči v přízemí jejich rodinného domku, sestra má již postaveno s přítelem. Respondent je názoru, že je těžké uvěřit tomu, jak u nich po rozvodu nenastala žádná změna, nijak je to neovlivnilo. Oba rodiče mají rádi nadále stejně, nikomu nevyčítají, proč k tomu došlo, setkávají se všichni společně pravidelně. …“Po samotném rozvodu jsem se já s maminkou nedokázali vzpamatovat ze šoku, spolu jsme seděli u stolu, třeba hlavně u večeře a ona brečela, jen si dávala chybu sobě, stále se sama sebe dotazovala, v čem udělala chybu, proč si táta našel jinou ženskou, co ho k tomu vedlo, nebyl jsem schopný v té době mamince odpovědět, snažil se jí uklidnit, že má ještě mě, ale dnes jako dospělý vidím, že jí to bylo samozřejmě málo…“ uvádí respondent c). Dále zmiňuje, že v počátcích měl na otce velký vztek, postupně se vše zklidňovalo, i když maminka dodnes nedokáže pochopit, proč najednou začal milovat jinou ženu. První tři až čtyři víkendy si jej otec ještě vzal a potom ten jeho zájem o něho ustupoval, měl najednou jiné zájmy. Respondent sdělil, že byl šťastný s maminkou, ta už si nikoho jiného nenašla, celá událost ji zdrtila a nevěřila už chlapům, on sám žil dále jen pro maminku. Respondentka d) zmínila, že to je zcela jasný, totálně odsoudila svého otce, jak jej skoro celou dobu nazývala – toho hajzla. Dle jejích slov ji rozvod poznamenal hrozně moc, její bráchové už to brali tak trochu sportovně, nepřemýšleli o tom. Ale respondentka byla hrozně utrápená, nešťastná, ohodnotila to jako hnus ze strany otce, najednou měla hrozný odpor a vztek ne jen vůči otci, ale vůči všem chlapům. Začala se mstít chlapům, nesnášela je a začala jim dělat jen zle, aby se i oni trápili. Z tohoto důvodu krom jiného uvedla :“ …Právě proto jsem v tom svém věku kolem 17 až 18-ti let chodila se spoustou kluků, všem jsem dávala naděje, ani by jste nevěřili, jak se na mě chytali a já je pak odkopla. Dělalo mi to hrozně dobře, ať oni uvidí, jaký to je, kdy jeden druhého pošle do hajzlu kvůli tomu, že si našel jiného nebo jinou. Je to fakt zvláštní, ale fakt mi dělalo dobře, jak se ti kluci trápili a 63

doprošovali se, snažili se, že se kvůli mne zabijou, ublíží si, nemůžou beze mne žít, byli to především hezounkové, který mě měli jen pro užití, je mi to až trapný, ale takhle jsem chtěla pomstít moji mamku a podařilo se, mám z toho radost…“. B. Dospělí jedinci, kterým se narodilo dítě (děti) a rozvedli se: Dle respondenta a) byl jeho rozvod abnormální, výjimečně klidný, jak doslova uvedl:“…jediný dopad na naše děti z prvního manželství měl rozvod v tom směru, že se musely občas sbalit, vzít si své oblečení, připravit si školní a učební pomůcky, aby se mohly předat druhému z rodičů, ale to je dle mne vše…“ Podle tohoto respondenta jiné následky rozvod na dětech nezanechal, jakmile byly děti starší, již si samy vybíraly, ke komu půjdou a kým ze svých rodičů chtějí být. Respondentka b) se v tomto ohledu vyjádřila zcela jasně a nekompromisně. Rozvod či rozchod rodičů ovlivní negativně úplně každé dítě. Tak, jako ovlivní úplně všechny děti, tak ovlivnil v jejím případě rozvod i jejich dva potomky ve všech směrech. Zejména dotyčná respondentka vyjmenovala, že se na výchově pravidelně nepodílí oba rodiče, dítě jednoznačně potřebuje oba z rodičů v pravidelném každodenním vlivu, pak je mu dle jejích slov smutno po jednom či druhém z rodičů. Dále respondentka b) potvrdila, že děti jsou po rozvodu mnohem více rozmazlenější, zvyklé na víc, dostávají mnohem více dárků, než ostatní, protože se často ti rodiče předhánějí a soupeří spolu. Podle uvedené respondentky absolutně nelze minimalizovat dopad rozvodů na děti, ty si to nesou s sebou jako břímě a všichni dospělí, kteří plánují potomka, by si toto měli předem uvědomit. Podle názoru respondenta c) v jeho konkrétním případě rozvod neovlivnil ani jednoho z jeho synů. Jak zmínil, u staršího syna se o žádném dopadu nedá ani mluvit, prošel tím obdobím jakoby se nic nestalo, na něho rozvod určitě žádný dopad neměl, naopak jenom z toho těžil, využíval situace. „Mladej“ si to pro změnu v té době ani neuvědomoval, nevěděl, co se děje a pak už byl pod křídlama svý maminečky, která dle vyjádření respondenta do něho hustila jen to nejhorší proti jeho osobě, takže jeho rozvod také neovlivnil. Obecně však respondent c) zdůraznil, že se musí hodnotit případ od případu, vztah od vztahu a rozvod od rozvodu. Jak mi sdělil, jeho děti rozvod neovlivnil vůbec, ale naopak ve svém okolí zažil rozvod, když dítěti bylo 10 let, byla to holčička a vůbec se nemohla smířit s tím že její rodiče jdou od sebe a ona strašně chtěla být s oběma, nesla to strašně těžko. V každém případě je to tedy jiné, pro tu konkrétní situaci originální a neopakovatelné. Respondentka d) zmínila, že v jejím konkrétním případě rozchodu s biologickým otcem syna, tento neměl žádný vliv na jeho vývoj a výchovu, neboť syna v podstatě celý život 64

vychovával jiný, než biologický otec a ona sama v tom neviděla žádný problém. Nemohla opominout skutečnost, jak se zachovali ti kluci, kteří se jim narodili později – jak vzali jejího prvního syna úplně mezi sebe. Vzápětí však jedním dechem respondentka dodala, že:“…jakmile lidé mají již starší dítě, a třeba i dvě nebo tři a dojde k rozvodu, vidím to jako člověk pracující celý život s dětmi, jako neskutečný problém, který je zasáhne a to ne jenom samostatné potomky, ale rodiče a celé okolí, myslím si, že ten dopad rozvodu na děti nejde minimalizovat…“ Tím nejdůležitějším podle respondentky d) je situace, aby ti dva dospělí společně uměli komunikovat, o všem mluvit a nevytahovat na sebe jen to špatné.

3.5.3 Porozvodové uspořádání A. Dospělí jedinci, jejichž rodiče se rozvedli v době jejich dětství: Respondentka a) byla společně se svým bratrem hned po rozvodu svěřena do výhradní péče matky, dle jejích slov:“…rodiče se rozvedli, s mamkou a bráchou jsme zůstali v našem panelovém bytě, taťka odešel, my byli svěřeni do péče matky a žili jsme spolu my tři velmi krátkou dobu, mamka si našla našeho opravdového tátu, sice nebyl biologický, ale o nás s bratrem se postaral víc, než jiní biologičtí otcové…“. Situace respondenta b) byla o dost jednodušší, než v předchozím případě. On i jeho sestra byli v předmětném období rozvodu rodičů již plnoletí, nerozhodovalo se o jejich svěření do té či oné péče. Dle jeho vyjádření oba se ségrou měli již v té době a nadále mají již svůj život, jejich rodiče žijí stejným způsobem spolu jak před rozvodem, tak i po něm. Žádná změna u nich nenastala v důsledku jejich rozvodu. U respondenta c) příslušný soud rozhodoval pouze v případě jeho osoby co se týče svěření do péče. Jak uvedl, byl svěřený do péče matky, otec si jej chtěl vyzvedávat jednou do 14-ti dnů na víkendy. Posměšně tento respondent zmínil, že to znělo krásně, realita byla taková, že si ho vzal asi první tři až čtyři víkendy a potom ten jeho zájem o něho ustupoval. Co se týče respondentky d), v jejím případě se rozhodovalo o svěření do péče u dvou ze tří dětí, nejstarší její bratr již byl plnoletý. Oba dva mladší sourozenci tj. respondentka se svým „prostředním“ bratem byla svěřena do výhradní péče matky, o svém otci doslova řekla:“Vždyť ten hajzl nás ani nechtěl, sbalil se, ani se nerozloučil a odjel pryč…“. B. Dospělí jedinci, kterým se narodilo dítě (děti) a rozvedli se: Všechny tři nezletilé děti respondenta a) byly svěřeny do výhradní péče matky. Jak se vyjádřil, měli stanoveno soudem, že si jednou za 14 dnů děti vezme, dokonce bylo stanoveno přesně časově – vždy od pátku 18.00 hod. do neděle 18.00 hod. Půjčování dětí dle 65

respondenta probíhalo naprosto v poklidu, bývalá manželka mu nedělala žádné problémy, dokonce cituji:“…v pozdější době jsme už ani nedodržovali ten časový termín, kdy mám děti mít, ona si našla přítele, tak jí i kolikrát vyhovovalo, že jsem měl děti u sebe déle, dokonce i celý následující týden…“. Jak uvedl respondent, vše záleželo na jejich vzájemné domluvě a ta fungovala na sto procent, na to si nemůže stěžovat. Co se týče respondentky b), její oba synové byli svěřeni výhradně do její péče. Zde byl pouze u ní problém, že u soudního stání musel být jiný orgán sociálně právní ochrany dětí, protože ona sama pracuje na příslušném sociálním odboru městského úřadu v jejím trvalém bydlišti. Bývalému manželovi respondentka dává oba kluky zcela bez problémů, dokonce prý už teď jsou schopni domluvit se na něčem víc, že u něho zůstanou a pojedou na nějaké kynologické zkoušky, je psovod a vede je k tomu, současně však vypíchla:“…proti tomuto nic nemám, ale výslovně si nepřeji, aby se děti setkávaly s jeho ženskejma…“. Respondent c) zcela rezignovaně sdělil, že u jeho staršího syna se u soudu nic neřešilo, ten byl plnoletý. Mladší syn byl svěřen do péče matky. Dále pokračoval, že:“…soudem byla u Kubíka jasně stanovená doba, že ho budu mít od pátku do neděle každých 14 dnů, takhle dle stanovené doby v rozsudku jsem ho ale měl jen asi dvakrát nebo třikrát, pak už ke mně vůbec nechtěl chodit, nechtěl být se mnou – jak jsem řekl, byl strašně ovlivněnej svojí mámou…“. U respondentky d) nebylo vůbec řešeno svěření do péče, neboť biologický otec svého syna ani neviděl, respondentka ho vychovávala sama, než se provdala za jiného muže a narodili se další dva synové. Jak sama spontánně uvedla, jediné, co s tím mužem (biologickým otcem svého prvního syna) řešila a řeší, jsou finance. Pravidelně jí peníze zasílá, čistě utajeně, kdykoli potřebovala přidat na nečekaný výdaj, zaslal jí je bez problémů. Jinak v podstatě nekomunikovali a nekomunikují kvůli jiným záležitostem, nějaké svěřování do péče, půjčování syna, školní výsledky, nic z toho se jejího případu netýká, podotkla. O syna se starala výhradně sama do svatby s nynějším svým manželem.

3.5.4 Vztah dítěte k rodičům A. Dospělí jedinci, jejichž rodiče se rozvedli v době jejich dětství: Respondentka a) společně se svým mladším bratrem byli svěřeni po rozvodu do péče matky. „Nový“ otec, se kterým se její matka vzala za necelé dva roky po rozvodu, byl úplně jiný. Respondentka s bratrem teprve poprvé poznali, co vůbec je táta, který se o děti stará, krom mámy právě ten nový jim začal čistit uši, stříhat nehty, bral je na procházky, na limču. Bratra bral hodně do dílny, což pro něho bylo úplně nové, to s biologickým otcem ani jeden z nich nezažil. Dle slov respondentky:“…on se vůbec zachoval hrozně, prvních čtyři až pět let 66

si nás bral pouze na Vánoce, i když jsme byli svěřeni matce a jednou za čtrnáct dnů si nás měl brát, tak neměl vůbec zájem, zkrátka jednou v roce na Vánoce přijel s moskvičem, naložil nás a odvezl si nás do svého rodinného domu na jedno odpoledne, tam nám dal dárky k Vánocům a večer odvezl domů, v průběhu roku vůbec o nás neměl zájem…“. Dle jejích slov biologický otec vůbec neměl zájem o to, jak se učí, co dělají, jak to dělají, prostě o nic. Přibližně po pěti letech odpadly i ty Vánoce a už si pro děti nejezdil vůbec. Respondentka doslova uvedla, že jí to nebudu věřit, dnes je to šokující, ale celé to dětství jim oběma s mladším bráchou nahradil úplně do poslední špetky jejich nový táta. Staral se o ně mnohem víc, než vůbec dnešní tátové, dával jim vše, dýchal by pro ně a ona s bráchou zaznamenala, že se na ně skutečný táta úplně vykašlal, úplně je odepsal, dle jejích slov. Respondentka je názoru, že to bylo u bratra ještě období, které vystihl – byl ještě moc malý a pak už zažíval lásku vlastně od nového táty, kterého skutečně oba dva za tátu považují. Ona sama byla starší, byla v tom více zainteresovaná, více chápala, co se děje. Najednou se o ně začal starat člověk, který byl dříve pro ně cizí. Bratra si prý získal koupí autíčka, ale ji samotnou tak snadno ne. Následně však zmínila doslova:“…netrvalo to dlouho a získal si i mne a to neskutečným způsobem – tím, jak se o nás staral, oba jsme z něho měli pocit, že pro nás žije, když nebyl v práci, dával nám všechen čas, jezdil s námi na hory, v létě na kole, učil nás všemu, pomáhal nám se školou…“. Respondentka zmínila, jaké měli s bratrem obrovské štěstí, jakého si mamka našla nového chlapa. V tomto tématu respondent b) začal obšírněji, ke vztahu k rodičům se vyjádřit ve smyslu, že jejich sňatek byl velkým omylem, ti dva vůbec spolu neměli být. Od začátku jejich vztahu každý z nich měl jiné zájmy, vůbec si nerozuměli, žili setrvačností, máma i táta se starali o domácnost, oba vydělávali peníze, o ně se vždy postarali, když se ségrou něco potřebovali, vyšli oba vstříc. Respondentovi to připadalo, jako když rodiče čekají, až budou se ségrou starší, již nebudou na nich závislí a pak od sebe půjdou. Po rozvodu se podle respondenta nic nezměnilo a život si vedou bez problému dále všichni čtyři (respondent, jeho sestra a oba již rozvedení rodiče). Jak se vyjádřil respondent, i když jsou rozpadlá rodina, všichni spolu vychází výborně, každý by udělal pro druhého vše. Respondent c) poté, co byl soudem svěřen do péče matky, dle jeho slov měl k otci v počátcích ohromný vtek, ale postupně se vše zklidňovalo. Otec si jej měl vyzvedávat jednou do 14-ti dnů na víkendy. Avšak realita byla jiná, vzal si jej první tři až čtyři víkendy a potom ten jeho zájem o něho ustupoval, ve svých 12-ti až 13-ti letech cítil, že to ze strany otce vůbec není upřímné, proto už ani k němu respondent nechtěl chodit. Otec se věnoval jenom nové ženě, kdy byl respondent s nimi, cítil, jak jim je na obtíž, cítil že jemu resp. jim překáží a bylo 67

mu čím dál tím lépe s maminkou. Jak uzavírá respondent:“…tak už to zůstalo, táta si mě postupně přestal brát vůbec, vždycky k tomu měl nějaký ten svůj důvod, já byl šťastný s maminkou, ta už si nikoho nenašla, celá událost ji zdrtila a nevěřila už chlapům, což se upřímně nedivím…“. Co se týče respondentky d), ta zcela odsoudila svého otce, jak sama zmínila toho „hajzla“. Dle jejího vyjádření, doba problémů rodičů před rozvodem ji psychicky hrozně deptala, ničila, tlačila hlavu pod vodu, byla si bezradná, nevěděla, jak mamce pomoci a zároveň získala hroznou nenávist a zlobu vůči otci, stydí se, že je jeho dcerou. Poté, co jejich otec odjel pryč do Prahy, nenavštěvoval je, nezajímal se o ně, prostě nic, jakoby ani neměli tátu. Vůbec se po rozvodu nevídali, nechtěl je a respondentka s bratry nechtěla jeho, snad by mu i vyškrábala oči. Jak dále zmínila, bráchové byli starší, brali to jako život, ale ona žila a bydlela stále s mámou, nedokázala to překousnout. „hajzl“ posílal jen peníze ze staveb z Prahy, kde se kurvil. B. Dospělí jedinci, kterým se narodilo dítě (děti) a rozvedli se: Respondent a) uvedl, že to bylo u nich naprosto v pohodě. Oproti ostatním lidem po rozvodu je názoru, že vše u nich proběhlo úplně v klidu. Půjčovali si děti v termínu stanoveném soudem, naopak bývalá manželka si našla přítele a proto měl možná děti i vícekrát. Děti si na tento styl naprosto zvykly, žádné z nich si nestěžovalo, že by mu něco vadilo. Dle vyjádření respondenta, nebyl problém ani ve financích, platil řádně výživné, ale samozřejmě kdy byly děti u něho, dopřával jim mnohem více. A v tom dotyčný spatřuje problém, že ty děti byly více rozmazlenější, měly více hraček apod. , než například jejich spolužáci a kamarádi. Respondent i jeho bývalá manželka připravili pro děti ve svých pozdějších bydlištích pokojík pro děti, kde se mohly v pohodě připravovat do školy, učení si nosily s sebou společně s nějakým oblečením, v tomto směru respondent nepozoroval, že by jejich rozvod nějak ovlivnil děti, dle jeho názoru fungovalo vše naprosto v pohodě. Rovněž zmínil, že se jejich děti později začaly samy od sebe navštěvovat s dětmi, které se mu narodily s novou manželkou v druhém manželství, začaly si spolu hrát, pomáhaly si s úkoly apod. Jeho bývalá manželka si již žádné dítě nepořídila. U respondentky b) vznikla situace, že oba její nezletilí synové byli svěřeni do její výchovy a péče, ob 14 dnů svému bývalému manželovi dává děti na víkend, avšak…. Jemu se asi půl roku před tímto interview narodilo dítě, v důsledku toho ztrácí zájem o ty své dva kluky, které spolu mají, nezajímá se o to, jak se jim vede ve škole, jaké mají kamarády, soustředí se jen na to své nové a dle slov respondentky je úplně zaslepený. Dle jejího názoru 68

by těm dvěma svým klukům měl dát aspoň základ, ale on to nedělá a vidí se jen v té své nové rodině. Respondent c) dělil své vyjádření v interview mezi staršího, plnoletého syna a mladšího, svěřeného do péče matky. U staršího několikráte zmínil, že ten vůbec rozvod nepocítil, naopak ho využil a chodil zvlášť za oběma rodiči jen pro peníze, doma už se skoro vůbec nezdržoval. Ten mladší syn byl dle názoru respondenta ovlivněn svoji matkou. Nejdřív se ho respondent snažil na něco nalákávat, přemlouvat ho…, ale dle jeho slov bylo všechno k prdu, sám viděl, jak se to dítě nedá k něčemu donutit, proto od tohoto způsobu couvnul a začal ho vídat tak třikrát do roka, jen když něco potřeboval, hlavně prachy, a nebo když se náhodou potkali ve městě. Neví o něm skoro vůbec nic, ani o jeho škole respondent není schopen cokoli říci, dle jeho slov:“…když si to takhle zařídila jeho máma, ať se stará, ale pochybuju, že by se s ním učila…“. Jak uvedl respondent, jsou na sebe s bývalou manželkou alergičtí, nejsou schopni se domluvit na ničem, kord alespoň na zásadních věcech ohledně mladšího ze synů. Respondent je nešťastný, vrchol byl, když při jeho závažných zdravotních problémech po těžké autonehodě posílala oba kluky za ním do nemocnice pro prachy, jak sám uvádí. Co se týče respondentky d), jedná se o případ jeden z nejjednodušších. Ta otěhotněla, společně s biologickým otcem se domluvili, že si dítě nechá, avšak on ho po narození nikdy neviděl. Pouze ji finančně dotoval a dodnes dotuje. Trošku komplikovanější situace nastala, když syn začínal komunikovat, vnímat okolí a samozřejmě měl dotazy na svého tátu. Poté, co se respondentka provdala, jejímu synovi dali společně příjmení po současném manželovi a posléze se jim narodili další dva kluci, spolu se k sobě všichni tři chovají jako skuteční bráchové a nebyl v tom nikdy žádný problém, současný manžel jejímu prvnímu synovi dělá také skutečného tátu.

69

3.5.5 Procentuální výsledek výzkumu 1. Kolik roků bylo dítěti při rozvodu rodičů? 1-6 let

a) 1 – 6 let

3

b) 7 – 13 let

3

c) 13 a výše

2

7-13 let 13 a výše

25%

37%

38%

2. Uváděný důvod rozvodu jednotlivými respondenty: a) jiný partner

6

b) ostatní

2

jiný partner ostatní

25%

75%

3. Počet dětí v době rozvodu rodičů: a) 1 dítě

2

b) 2 děti

4

c) 3 a více dětí

2

1 dítě 2 děti

50%

25%

70

3 a více dětí

25%

4. Kolik dětí po rozvodu rodičů zůstalo výhradně v péči a v kontaktu s matkou, otcem, či oběma? a) matka

5

b) otec

0

c) oba rodiče

3

matka otec oba rodiče

38%

62% 0%

5. Zda před rozvodem či rozpadem vztahu byly děti s touto skutečností seznámeny některým ze svých rodičů? 62%

a) ano

1

b) ne

5

c) částečně

2

13%

ano ne částečně

25%

6. Lze minimalizovat dopad rozvodů či rozchodů na děti samotné? a) ano

3

b) ne

5

ano ne

38%

62%

71

3.6 Závěr výzkumu Závěrem mého výzkumu bych nejdříve upozornil na skutečnost, že byl vyvrácen můj předpoklad, kdy jsem se domníval, že většina dětí bude a je o rozvodu a situaci po rozvodu srozuměna svými rodiči. Z mého výzkumu vyplynula skutečnost, že rodiče v minimálním množství své děti srozumí se situací, která při rozvodu nastává a dále zejména se situací, která právě po tom rozvodu či rozchodu rodičů teprve nastane. Mě osobně to velice překvapilo, považuji to za nesmírně důležitý aspekt v celém rozvodovém řízení, neboť si myslím, že rozvod či rozchod partnerů především postihne jejich potomka či potomky a ti (samozřejmě s ohledem na svůj věk) by si zasloužili být o tomto informováni se vším všudy, zejména o dopadech a důsledcích, jaké to bude mít pro ně. Naivně jsem zřejmě předpokládal, že rodiče v tomto ohledu mají stejný názor a snaží se to dětem alespoň vysvětlit, aby co nejméně utlumili bolest a trápení, které při většině rozchodů přichází, a nemyslím tím teď u rozvádějících se partnerů, nýbrž u dětí. Dále musím zmínit, že byl rovněž vyvrácen můj předpoklad, že děti zcela jistě reagovaly na rozvod negativně ve všech oblastech jejich života. Z mnou provedeného výzkumu byl výsledek půl na půl. Tuto skutečnost připisuji k tomu, že jsem se snažil oslovit co možná nejširší vzorek respondentů, samozřejmě aby splňovali mé požadavky ohledně vývoje dětí po rozvodu či rozchodu rodičů, ale v tom vzorku byli také zahrnuti již dospělí jedinci a naopak například dítě, které se narodilo, aniž by svého otce někdy spatřilo. Úmyslně jsem si vybral vzorek respondentů s co možná nejrůznějším spektrem v rámci dopadu rozvodu na jejich potomky. Nicméně z výzkumu vyplynulo, že pouze 50% dětí reagovalo na rozvod svých rodičů negativně, což je pro mě překvapující zjištění a mělo by vést k zamyšlení každého, kdo se s touto problematikou zaobírá, či ho jen prostě zajímá. I třetí můj předpoklad byl výzkumem vyvrácen, zcela s čistým svědomím jsem předpokládal, že dítě po rozvodu, i když je svěřeno do výhradní péče jednoho z rodičů, nadále udržuje kontakt s druhým z rodičů. Opak je pravdou, ve většině případů mi bylo respondenty sděleno, že samozřejmě v počátečních chvílích po rozvodu, většinou tři až čtyři týdny, si děti chtěl jejich bývalý partner (partnerka) ještě brát, avšak u všech tato snaha ochabla, v převážné většině z důvodu, že si našli jiného partnera či partnerku a založili si svoji novou další rodinu. Můj poslední předpoklad opět velmi ovlivnil výběr respondentů, předpokládal jsem, že rodiče po rozvodu ve většině případů nejsou schopni v klidu se domluvit na běžných situacích promítajících se do výchovy a vývoje dítěte. V případech, kde potomci po rozvodu svých rodičů byli již dospělí, či se jednalo o dítě, které se nikdy se svým biologickým otcem ani nevidělo, nebyl evidentně problém v domluvě a dohodě rodičů. Naopak tomu bylo 72

v případech, kdy v době rozvodu rodičů děti již vnímaly, že existuje maminka, tatínek, že jsou již rodina a žijí, či žili společně. V této souvislosti musím souhlasit s jedním z respondentů, který nezištně zmínil, že je rozdíl případ od případu, vztah od vztahu a rozvod od rozvodu. V tomto ohledu s ním zcela souhlasím, že by se každý případ měl brát a hodnotit čistě individuálně. Nemohu nezmínit ani další závěr z mého výzkumu, že u všech dětí, u kterých bylo rozhodováno soudem o svěření do výhradní péče, všechny tyto děti byly svěřeny do péče matky, ani v jednom případě nenastala situace, kdy by potomek byl svěřen do výhradní péče otce či do střídavé péče obou rodičů. Je to pro mě překvapující zjištění, když jsem se v rámci této své práce zabýval i těmito variantami porozvodového uspořádání, osobně jsem v nich neviděl žádný problém, ba naopak. Z mého hlediska je tato situace poněkud diskriminující vůči otcům. Jsem si vědom, že jsem prováděl výzkum většinou s lidmi starších ročníků narození, i přesto mě tento výsledek dosti překvapil. Každopádně bych tímto chtěl poděkovat všem osobám, které se mého výzkumu zúčastnily, za jejich čas, jejich otevřenost a zejména pravdivé a otevřené odpovědi a vyjádření, které mi poskytly a zcela bezesporu z mého hlediska podstatně ovlivnily můj výzkum.

73

4 ZÁVĚR Název mé práce: “Vývoj a výchova dětí z rozvedených manželství“ zrovna není tím nejšťastnějším a nejradostnějším, o kterém bychom chtěli slýchat, ale rozvody a rozpady vztahů, kdy se narodili již potomci těchto dvou lidí, jsou bohužel již na dennodenním pořádku. Toto téma mě zaujalo a oslovilo z několika důvodů, přednostně však mohu uvést, že jsem se sám ocitl jako rozvádějící se otec, v té době pětiletého syna, dalším důvodem byla skutečnost, že v rámci svého pracovního působení pracuji s nezletilými a mladistvými několik let, jejichž rodiče jsou v převážné většině od sebe odloučeni a v neposlední řadě mě toto téma zaujalo, neboť v mém okolí je spousta matek, otců a samozřejmě dětí, kdy každý si vykládá samotný rozvod či rozchod po jiném, po tom svém, a ve většině případů haní toho druhého, dítě bohužel haní opět převážně toho, který mu dá materiálně méně. Ale já jsem se touto svoji prací chtěl převážně zamyslet nad dopady na děti, které přirozeně vyplynou rozvodem či rozchodem rodičů. Co se týče mých výzkumných předpokladů, v převážné většině byly respondenty vyvráceny. Rodiče absolutně opomínají o rozvodové a porozvodové situaci srozumět děti, vysvětlit jim, k čemu vlastně dochází a jaký celá událost bude mít na ně vliv a dopad. Rovněž jsem předpokládal, že děti zcela jistě budou reagovat na rozvod negativně, avšak z mého výzkumu vzešel výsledek půl na půl. Zde se potvrdila skutečnost, že záleží zvlášť na každém respondentovi, za jakých okolností a v jaké pozici se stal svědkem rozvodu. Domníval jsem se také, že i když je dítě svěřeno do výhradní péče jednoho z rodičů, nadále udržuje kontakt s tím druhým z rodičů. Bohužel mýlil jsem se, opak je pravdou. Ve většině případů rodič, kterému nebylo svěřeno dítě do péče, našel si jiného partnera, založil si novou rodinu a se svým potomkem z předchozího vztahu přestal udržovat kontakty. Zcela rozdílné byly odpovědi týkající se porozvodového stavu se zamyšlením se, zda jsou rodiče po rozvodu schopni se v klidu domluvit na běžných situacích promítajících se do výchovy a vývoje dítěte. V tomto směru bylo výzkumem potvrzeno, že v mnoha případech rodiče nejsou schopni jakékoli další domluvy po rozvodu, ale opět se musí posuzovat zvlášť případ od případu, zcela individuálně, záleží na spoustě okolností. Každý se mnou bude jistě souhlasit, že jedním z těch nejzákladnějších předpokladů správného duševního vývoje dítěte je, aby právě ono vyrůstalo a bylo vychováváno v citově stálém a také citově vřelém prostředí. Z tohoto vyplývá, že je nutné, aby oba rodiče měli rádi své dítě a potažmo aby se všichni měli rádi navzájem. Jde v podstatě o to, aby všichni tito společně vytvořili pomyslné, nazveme to společenství, které vydrží po celý jejich život a ve kterém si vše budou užívat krásného života, který doslova budou prožívat. Z mého hlediska je 74

nutné, aby právě v tomto společenství každý našel tu svoji oporu, tu svoji jistotu, aby každý z členů tohoto společenství věděl, že se má kam a za čím vrátit, aby každý cítil, že ho stále čekají v tom jejich pomyslném přístavu. Jsme si všichni vědomi toho, že už narození dítěte jako takového znamená ohromný zázrak života jako takového, v rámci jeho života každičký den přinese zcela něco nepoznaného, nového, ale… Může nastat situace, kdy si ti dva partneři, ačkoli si slibovali lásku až za hrob, najednou nerozumí, začínají hledat jiné spojence, milence a milenky, aniž by si uvědomovali, jak tím v podstatě nejvíce ublíží právě jejich dítěti či dětem. V současné době je stav dle mého názoru v tomto ohledu tristní, partneři spolu žijí na tzv. „hromádkách“, nikdo nespěchá do manželství, děti se rodí, avšak otec mnohdy uváděn v rodném listu není, spíše si ti mladí chtějí užívat apod. Je neskutečně uspěchaná doba, která se promítá podstatně i do této problematiky. Rodí se čím dál tím více neplánovaných dětí, rodí se čím dál tím více dětí rodičům, kteří ani nepomysleli, že by si mohli zařídit rodinu a zázemí pro výchovu svého potomka a zejména rodí se děti nevyzrálým partnerům, kteří se znali pouze krátce a ani se neznají. V rámci svého výzkumu jsem se snažil oslovit vzorek lidí, kterých se rozvod či rozchod bezprostředně dotknul. Samotné rozhovory s těmito respondenty nebyly tím nejpříjemnějším v životě, ale na druhou stranu…, musím konstatovat, že mi vyvrátili mnoho mých tvrzení a předpokladů. Jednoznačně jsem se ujistil, že každý konkrétní vztah dvou lidí a potažmo rozvod se musí hodnotit individuálně pro ten konkrétní případ. I v mém výzkumu se vyskytly excesy, kdy otec tří dětí, který se rozvedl zmínil, jak rozvod neměl dopad absolutně na žádné z dětí a samy si našly cestu, za kým z rodičů chtěly jít a naopak na druhé straně pomyslné barikády „stála“ respondentka, která svého otce nenazvala v rámci rozhovoru jinak než „hajzl“ a stydí se, že je jeho dcerou. Nicméně, chtěl jsem touto svoji prací poukázat na obrovský problém rozvodů, rozpadů vztahů, kterých si dnes čím dál tím lidé váží méně a tato skutečnost se bezprostředně odráží na jejich dětech, konkrétně na jejich vývoji. Mám tím na mysli partnerských vztahů, jejichž vážnost si v současnosti lidé čím dál tím méně uvědomují. Jsem si vědom okolních vlivů jako například počítače, stresy v práci, nedostatek času, shon…., avšak prosím zastavme se a uvědomme si, že žijeme jen jednou, potomka počneme jen jednou a s tím musíme myslet na to, co nás v důsledku narození dítěte čeká, samozřejmě jaké radosti s ním budeme prožívat, ale zpočátku zejména jaké s ním budeme mít starosti, trable atd. Budu jen rád a přivítám, když by se kdokoli nad tímto tématem zamyslel stejně jako já a zapokračoval v mém

75

výzkumu a v mé práci, aby to „otevřelo oči“ co největšímu množství současných či budoucích párů a nehazardovali se životy svých potomků, kteří na to doplatí bezesporu nejvíce…

76

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Knižní zdroje:

1. BAKALÁŘ, E. a kol. Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Karolinum 2006. ISBN 80-246-1089-2 2. FRANCOVÁ, M., ZÁVODSKÁ DVOŘÁKOVÁ, J. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. Praha: ASPI, a.s. 2008. ISBN 978-80-7357-350-8 3. JEDLIČKA, R., KLÍMA, P., KOŤA, J., NĚMEC, J., PILAŘ, J. Děti a mládež v obtížných životních situacích. Praha: Themis 2004. ISBN 80-7312-038-0 4. MARHOUNOVÁ, J. Od osamění k nové rodině. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p. 1988. SPN 4-31-29/1 5. MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, n. p. 1989. 08-056-89 6. ODERICH, P. Žiji správně? Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, n. p. 1988. 08-026-88 7. PROCHÁZKA, M. Sociální pedagogika. Praha: Grada Publishing, a.s. 2012. ISBN 978-80-247-3470-5 8. SAK, P. Sociální vývoj mládeže. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1985. 14550-85 9. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, s. r. o., 2007. ISBN 978-80-7367-313-0 10. TAXOVÁ, J. Pedagogicko-psychologické zvláštnosti dospívání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1987. 14-426-87 11. WARSHAK, R. A. Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha: Portál 1996. ISBN 807178-075-8 12. ZADINA, L. Současný způsob života mladistvých a kriminalita mládeže. České Budějovice 2009. Bakalářská práce Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta.

77

Internetové zdroje: 1.http://www.profipravnik.cz/p/svereni-ditete-do-pece-otce-proc-maji-otcove-na-detismulu-373.html 2. http://www.rodina.cz/clanek2859.htm 3. http://www.socialka.cz/index.php?i.-dite-a-rozvod,65 4.http://www.socialka.cz/index.php?iva-sercova-porozvodove-usporadani-pomerunezletilych-deti-(09.02.2009),63 5. http://www.stridavka.cz/je-pro-nase-dite-vhodna-pece-jednoho-rodice.html 6. http://www.stridavka.cz/tatjana-horka-dite-neni-nici-majetek.html 7. http://www.stridavka.cz/zajem-ditete-v-rozvodove-praxi.pdf

78