K T E RAK ČEŠI KE SVÉMU L VU PŘI Š L I

DĚJINY KOČEK

KTERAK ČEŠI

KTERAK ČEŠI KE SVÉMU LVU PŘIŠLI

KE S VÉMU LVU PŘI Š LI

Podle § 2 odstavce 1 zákona České národní rady číslo 3/1993 Sb., velký státní znak tvoří čtvrcený štít, v jehož prvním a čtvrtém červeném poli je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve druhém modrém poli je stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím zlatém poli je černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí. Malý státní znak tvoří červený štít, v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí (odstavec 3). Asi každý ví, že stříbrný dvouocasý lev je znakem Čech, stříbrnočerveně šachovaná orlice se zlatou zbrojí je znakem Moravy a černá orlice se stříbrným půlměsícem je znakem Slezska. Ale jak vlastně Češi ke svému lvu přišli? Lev není zrovna obvyklým zvířetem v českých luzích a hájích, naposledy tu žil – a to ještě 0-1 Malý státní znak České republiky jenom možná – lev jeskynní, což bývávalo kdysi v pravěku. Odpověď najedeme ve Starých pověstech Českých Aloise Jiráska, konkrétně v pověsti o Bruncvíkovi:

Vikulka, CZ

~1~

http:/vikulka.ic.cz/

DĚJINY KOČEK


0-2 Velký státní znak České republiky

„Když zemřel kníže Žibřid, tehdy Bruncvík, jeho syn, uvázal se u vládu nad českou zemí. Mladý kníže byl šlechetný a ke všem spravedlivý. Ve své říši však dlouho nezůstal. Maje stále na mysli hrdinství nebožtíka svého otce, jeho čest a slavné jméno, rozhodl se v třetím roce svého panování, že se vypraví do světa hledat cti svému jazyku. Vikulka, CZ

~2~


DĚJINY KOČEK


„Můj otec si dobyl znaku orla, já pak chci si lva dobýt.“ Tak řekl své manželce, když jí úmysl svůj oznamoval. Mladá paní se nad tím velice zarmoutila a prosila ho, aby nejezdil, aby se nevydával v nebezpečenství. Když Bruncvík ji nechtěl vyslyšet, rozplakala se a plačíc jej objala a znovu žádala, aby jí tu samotné, v tesknotě a smutku nenechával. Než Bruncvík srdečně ji těšil, že nebude opuštěna, že vzkázal jejímu otci, aby tu s ní byl a jej u vládě zastal. A sňav svůj prsten, pravil: „Tuto ti dávám na svědomí svůj prsten a tvůj prsten z tvého prstu beru. Nevěř nikomu, ať slyšíš cokoliv, nevěř, leč sama uzříš tento prsten. Jestliže ho v sedmi letech neuvidíš, věz, že nejsem již naživu.“ Když pak její otec přijel, dal Bruncvík osedlat třicet koní, a přichystav se s družinou, rozloučil se s Neomenií, svou manželkou, i s jejím otcem a vydal se do světa na dobrodružství jako pravý, statečný rytíř. I jel do rozličných zemí, jel pořád dál a dál a rytíři jeho a zbrojní s ním, až pro vody nemohli dále. Dostaliť se až na břeh širého moře. Než ani tu se nezastavil, ani neobrátil. Opatřiv sobě koráb, vsedl na něj se svou družinou, i koně s sebou vzali, a pustili se širým mořem do neznámých končin. Když odráželi od břehu, vál příznivý vítr a vál pak za dlouhý čas. Až jedné noci, to již čtvrt léta na moři jezdili, náhle se obrátil. Za temné noci rozehrálo se moře. Bruncvíkův koráb potácel se v bouři a divoké vlnobití metalo jej hned vysoko a hned zase dolů do vodních propastí. Plavci byli u velikém strachu, ale ještě více se pak polekali, když náhle spatřili ve tmách dalekou, žlutavou zář a když je všechny pojednou ovanula silná, pronikavá vůně. Tu počali teprve naříkat a bědovat, neboť nevěděli, že ta zář i vůně jsou z Jantarové hory a že ta hora v noci zářící má tu moc, že všecko, ať lidi, ať zvířata, lodě, všecko, což jest v padesáti mílích kolem ní ze všech stran, k sobě živou mocí přitáhne, zrovna přitrhne, a kdo se na ni dostane, ten že při té Vikulka, CZ

~3~


DĚJINY KOČEK


Jantarové hoře musí zůstat a nikdy, nikdy více se z ní nedostane. Proto se plavci tak lekali a bědovali, když viděli, kam je vichr žene. Marně se modlili, marně i sliby činili, aby se vítr obrátil. Neobrátil se, hnal je dál, a jak se již na padesát mil před tu horu vichrem dostali, letěla loď rovnou, přímo k Jantarové hoře, letěla v žluté její záři, jež stoupala vysoko do tmy a byla rozlita daleko na rozbouřených vlnách. Loď pak se pojednou zarazila u břehu ostrova, prostřed něhož se ta Jantarová hora vypínala. Na ten ostrov Bruncvík vystoupil i jeho družina a koně tam také z lodi vyvedli, jakmile se moře pojednou utišilo. To již svítalo, a v slunečné pak záři seznali, že je ten ostrov opuštěný, liduprázdný a že není na něm nic, čím by se mohli živit. Jak jej obcházeli, spatřili na pobřeží mnoho zetlených, rozpadlých lodí a mnoho lidských kostí, bělajících se v písku na palčivém slunci. I zastesklo se z toho Bruncvíkovi i všem. Viděliť, že ti tu bídně zhynuli, a tušili, jaký žalostný konec je samé čeká. Smutně se rozhlíželi kolem a široširou mořskou plání, jejíž zelenavé vlny splývaly v nedozírné dáli s oblohou. Když se pak poněkud vzpamatovali a sobě po té bouři odpočinuli, přece se o to pokusili, aby se odtud dostali. Vsedli zase na svou loď, a odrazivše ji od břehu, rozpjali plachty, pak se vesel chopili a veslovali úsilně, bez únavy. Loď jela, od ostrova jela, a již se počali těšit, že zmohou kouzelnou moc Jantarové hory. Jak ta naděje počala jim svítat, opřeli se tím více do vesel a pracovali, až zrudlí, až se jim po těle řinul pot. A loď jela, rychle jela, až pojednou se zarazila a stála tiše jako na kotvách – opět u břehu ostrova pod Jantarovou horou. Bruncvík se tuze zarmoutil a všichni byli na mysli hrubě sklíčeni, vidouce, že již jim souzeno zůstat na tom neblahém ostrově. Dokud měli potravu na lodi, nebylo zle. Za dobu, co tu meškali, ještě dvakráte se pokusili, aby se na lodi

Vikulka, CZ

~4~


DĚJINY KOČEK


odtud dostali. Než pokaždé ocitli se zase zpátky u břehu jako poprvé. Když pak došly všecky zásoby lodní, zabíjeli koně a živili se jejich masem. Ale když snědli posledního, Bruncvíkova koně, nastal krutý hlad a ten je hubil. Zoufale hledali, čím by ho zkonejšili; než po všem ostrově nenalezli ani zrna, ani ptáčka nespatřili, nic, čím by se mohli nasytit. Přitom vždy ještě čekali smilování božího. Ale když nabyli jistoty, že nadarmo, zmohla se jich zoufalost, až pak tupě oddavše se svému osudu, usedli nebo ulehli na břehu, u lodi, a čekali smrti. A ta brala jednoho po druhém. Již jenom Bruncvík a starý rytíř jeden, Balád jménem, zůstali ze všech pod Jantarovou horou. Ten rytíř starý, když s Bruncvíkem sedě do širého moře hleděl, promluvil pojednou k mladéu knížeti: „Pane milý! Kdyby tak věděla tvá paní, kdyby tak věděli tvoji zemané o tvém neštěstí!“ Slyše to Bruncvík, byl velmi žalostiv. A tu mu Balád řekl: „Nestýskej si, můj milý pane! Poslechneš-li mne, mohl by ses odtud dostat. Jenže nevím kam.“ „A což ty?“ vece Bruncvík. „O mne se nestarej. Jsem stár a nedbám. Mně jest již zde ostati. Zachráníš-li se však a přijdeš-li kdy ke štěstí, rozpomeň se na mou věrnou službu.“ „A co bys mně radil?“ ptal se Bruncvík. „Viděls, pane a kníže můj, že sem prvního roku za našeho pobytu přiletěl pták noh a druhého roku také jednou. A tohoto roku přiletí zajisté zas, jak se zdá, že jeho obyčej, že na každý rok jednou sem přiletí. Ten tě má vyvést, jestliže ráčíš.“ „A jak by mne vyvedl?“ Bruncvík žasna se tázal. Starý rytíř ukázal na koňskou koži, která u lodi ležela, a řekl Bruncvíkovi, aby si do ní lehl, ale aby meč svůj vzal

Vikulka, CZ

~5~


DĚJINY KOČEK


s sebou. Když se tak stalo, zašil jej rytíř řemenem a vložil Bruncvíka v koži zašitého na Jantarovou horu. Nedlouho poté v povětří zašumělo a bylo cítit prudké vanutí větru jako před bouří. To bylo od letu ptáka noha, jak se blížil k Jantarové hoře na ohromných perutích. Když se pak ukázal nad horou, to jako by nesmírný mrak se tam vznášel. Okamžik spočíval noh vysoko v povětří na rozpjatých křídlech, pak vráz se dolů spustil, a sebrav Bruncvíka, jako by zrnečko bylo, vznesl se do povětří a letěl pryč. Na ostrově pod Jantarovou horou bylo zase ticho a pusto. Smutně stály zetlelé, rozpadlé lodi, nehnutě ležely jejich stíny na písčitém pobřeží, kdež na slunci se bělaly kosti zhynulých. Jediný živý tu byl: starý věrný rytíř Balád, jenž hladem zmořen, vysílen seděl v písku, opíraje se o trosky vymřelého korábu, a kalným zrakem teskně hleděl do výše, za ohromným ptákem nohem, jenž se již v dáli tratil, unášeje jeho mladého knížete bůhvíkam. Pták noh letěl s Bruncvíkem nad širým mořem, letěl prudkým letem tři dni a tři noci a uletěl za tu dobu sta a sta mil od té hory Jantarové, až se snesl daleko na pustých horách a uvrhl Bruncvíka do hnízda mezi své mladé. Jak jej tam hodil, sám se zase vznesl a letěl za jinou kořistí. Hladová mláďata se vrhla na veliké to sousto, a hněvivě křičíce, trhala koži kolem Bruncvíka. Ten, jak se mu uvolnilo, vytrhl svůj meč a vztyčiv se porubal všechny mladé nohy. Když se tak vyprostil, prchal odtud, nepřeje si hrubě oddechu, ubíhal těmi nehostnými horami vzhůru dolů pustou, holou strání i lesnatým úvalem, až se dostal na kraj hlubokého údolí. Sotvaže sem vkročil, divý řev a ryk dolehly k jeho sluchu. Chvíli naslouchal, nevěda, co činit. Zpět však již nesměl. Musil kupředu, a tak Pánu Bohu se poručiv, dal se tím oudolím. I šel, až došel k vysoké skále,a tu se zastavil, nebo předivnou věc uviděl, krutý zápas líté saně se lvem. Vikulka, CZ

~6~


DĚJINY KOČEK


Zuřivě bojovali, na život a na smrt, a řvaní jejich a ryku byl plný úval a třásly se stromy i skála. „Nu, milý Bože, komuž pomoci?“ pomyslil Bruncvík, jenž stavu opodál, hleděl na zápasící: „Pro lva jsem vyšel, pro znak lva tolik jsem již zkusil; nelze jinak nežli lvu pomoci. Děj se jak děj!“ Tak se rozhodl a vytasiv meč udeřil na zelenavou, kovově lesklou saň s devíti hlavami. Jak ji počat tepat a hlavy usekávat, upustil lev od boje a všechen krví zalit, udýchán, uštván zuřivým zápasem, ulehl, aby si odpočinul. Tak zůstal Bruncvík v boji sám. Bil se mužsky, rány jeho se na netvora jen sypaly; ale saň byla nezdolná. Již počal Bruncvík umdlévat, již sám nedorážel, již se jen bránil. Vtom lev, oddechnuv si, vyskočil velikým skokem a jako bleskem zakousl se do saně a roztrhl ji vejpůli. Bylo po nebezpečenství. Bruncvík se však lekal nového. Bálť se nyní lva. Než lev na něj neskočil, nýbrž lehl u jeho nohou. Bruncvík chtěl odtud. Ale jak vykročil, vstal lev a šel za ním. A šel pak dál a dál, jak se Bruncvík bral údolím, všude za ním na každý krok. Mladému knížeti nebylo to milo; nevěřilť lvu, a proto by se ho byl rád zbavil. I nasbíral si žaludů a bukvic a vylezl pak na vysoký dub. Tam usednuv na mocnou haluz, ukryl se v hustém listí starého stromu a čekal, až lev odejde. Čekal a čekal, chvíli, půl dne, a lev seděl pořád dole pod dubem a hleděl nahoru do husté koruny. Nastala noc; Bruncvík ji prodřímal na dubu. Jak ho ráno probudil chlad, jakmile otevřel oči, první bylo, že se podíval po lvu. A lev by ještě pod dubem. Seděl tu jako věrný pes a vyseděl tak i druhý den, smutně hledě do koruny, vyseděl i druhou noc a z místa se nehnul. Až třetího dne, když Bruncvík z dubu neslízal, zařval zarmoucený lev tak silně, že se až dub zachvěl, a Bruncvík přívalem hrozného zvuku ohromen, pustil se haluze a spadl na zemi. Tak ležel hrubě potlučen a nemohl ani vstát. Byl sláb a neměl co jíst; nezůstal však bez pomoci. Lev, jenž od něho Vikulka, CZ

~7~


DĚJINY KOČEK


odběhl, vrátil se zanedlouho, nesa ulovenou srnu, a tu položil Bruncvíkovi k nohám. Mladý kníže již viděl, že lvu křivdil a že netřeba se ho bát. Proto když lev přilehnuv hlavu mu na klín dal, hladil ho po husté hřívě jako věrného psa. Od té chvíle ho počal mít rád, a lev zůstal mu oddán po všechen čas, co v těch divokých horách meškali. Tři léta Bruncvík bloudil pustinou, mezi lesy; a lev pořád s ním, všude a vždy, zvěř honě a pánu svému přinášeje. Jednou za těch potulek dostal se Bruncvík na vrchol vysoké hory, odkudž zahlédl před sebou širé moře a v tom moři daleko hrad nějaký. I zaradoval se, že vidí zase lidské obydlí, neb do té chvíle žádného nenašel ani neviděl; i pospíchal směrem k moři, prose Pána Boha, aby mu dal tam dojít. Patnáct dní minulo, nežli pronikl pustými horami a dostal se na břeh mořský. A ten byl pustý, písčitý a kamenitý. Bruncvík, puzen nadějí a touhou po tom hradě, jal se hned mečem roubat stromky a proutí, a nanosiv vše na pobřeží, zrobil si a spletl širokou lésu, kterouž pak spustil na vodu. To učinil ve chvíli, kdy lev odešel na hon shánět potravu. Bruncvík tak schválně udělal, neb nechtěl ho s sebou, aby mu nepřekážel. Právě když mladý kníže odrazil od břehu, vrátil se lev, nesa v tlamě ulovenou kořist. Než hned ji pustil a zařvav skočil do moře za svým pánem, skočil ohromným skokem a předníma nohama voru doskočil. Jimi se držel a plava dobrou chvíli, až Bruncvík, pohnut oddaností tou, pomohl mu z nesnáze na lésu. A tak plavali nyní spolu na chatrném člunu, na jednom konci Bruncvík, na druhém lev. Devět dní a nocí plavali na lése; moře s nimi často hrálo, takže nejednou byl Bruncvík ve vodě do pasu, do hrdla. A nebe nad nimi se tmělo i všecko povětří, až pak plouli ustavičně hustým šerem, nevědouce kam. Jen to viděl a pozoroval Bruncvík, jemuž v té tmě teskno bylo, že nejsou již Vikulka, CZ

~8~


DĚJINY KOČEK


na širém moři, neboť vpravo vlevo černaly se šerem obrysy hor. Až se pak projasnilo, to když podplynuli pod Karbunkulovou horu. Ta hora velmi jasná svítila jim rudou září, až posléze z té tmy vyjeli. A tu před sebou zhlédli hrad, an strměl na výspě v plném slunečném světle. Byl to ten, který byl Bruncvík zhlédl z temene vysoké hory. Přistal ke břehu, a provázen jsa svým druhem lvem, vešel do hradu, v němž panoval král Olibrius. Divný byl, neobyčejný. Mělť dvojí oči, jedny v obličeji, druhé vzadu hlavy. A divnější ještě bylo jeho dvořanstvo: mnozí o jednom oku, o jedné noze, mnozí rohatí. Jiní měli dvě hlavy nebo i psí hlavu, někteří byli jako lišky červení, jiní od polovice šedicí, od polovice bílí. Mnozí se obrům podobali, jiní jako trpaslíci míhali se mezi nohama těchto velikánů. Bruncvíkovi nebylo tu volno a chtěl opět zpět. Než Olibrius král ho zadržel a tázal se ho, jak sem přišel, z vůleli či z nouze. „Z vlasti jsem se vydal z vůle, sem přibyl jsem z nouze. Prosím, pomoz mi, abych se zas mohl vrátit domů,“ tak Bruncvík žádal. Král pak mu odpověděl: „Odtud můžeš jen železnými vraty. Ty ti však neotevru, těmi tě nepustím, dokavad neosvobodíš mé dcery, kterou mi unesl drak Bazilišek.“ Když Bruncvíkovi nezbylo, nežli aby zůstal mezi těmi obludami královými, nebo aby vysvobodil jeho dceru, odhodlal se, že se pokusí o draka Baziliška. Král Olibrius dal mu připravit korábec a na tom plul Bruncvík s věrným svým lvem k ostrovu a hradu přemocného draka. Až k ostrovu doplul bez nesnází; do hradu však se dostat nebylo skoro možná, neb měl ten hrad trojí bránu, u každé pak brány zuřivé obludy za strážce. Bruncvík musil podstoupil s nimi boj. Zápas ten byl tuhý, od brány k bráně byl tužší a hroznější, a Bruncvík by si byl průchod do hradu neproklestil, kdyby nebylo jeho věrného lva. Vikulka, CZ

~9~


DĚJINY KOČEK


Ten pokaždé, když pán již v zápase umdléval, přiskočil a tak dlouho se s obludami potýkal, dokud si Bruncvík jak náleží neoddechl. Tak pronikli posléze do hradního paláce, a tu v nádherné síni zastal Bruncvík dceru Olibriovu, dívku spanilou, ale od paty do pasu hady otočenou. Žasla, když rytíře zhlédla, a nechtěla ani věřit, že mocí se do hradu dostal; myslilať, že strašliví strážcové bran usnuli. Pak prosil Bruncvíka, aby se nevydával v nebezpečenství ještě větší, aby se vrátil, dokud je čas; jestliže strážce ve branách zahubil, draka Baziliška a jeho družiny že nepřemůže, aby tedy jen chvátal, žeť na velikém čase, protože touto chvílí Bazilišek, hrozný její teď pán, sem přicházívá. Bruncvík však zůstal a nelekl se, když se počala pojednou do síně valit, hrnout družina Baziliškova, pištíc a syčíc; nejrůznější lesklí hadi, ještěři, hadové panenky a divné a jiné obludy, různo, v chumlech, v kotoučích, vše v hrozné směsici, v takové záplavě, že veliká síň byla jimi za chvilku plna. Bruncvík se dal s nimi hned a chutě v zápas, posilněn prstenem, jejž mu panna dala a jímž nabyl síly za dvacet mužů, a ještě více posilněn touhou, aby nebohou pannu vysvobodil. A lev mu také vydatně pomáhal. Švihal ocasem do oblud, drtil je tlapami, trhal je zuby, rozškubával je na kusy, a tak všecka ta pištící, syčící havěť zničena jeho silou a Bruncvíkovým mečem. Již měl mladý rytíř vyhráno; vtom hrozný hluk, jako hřímání, otřásl síní, a již sám Bazilišek, drak s osmnácti ohony, kovové, měňavé barvy, ohnivé tlamy, vrazil na své protivníky. Tu teprve nastalo Bruncvíkovi hoře. Bránil se, zápasil, sekal do draka, zranil ho kolikrát, ale sám už také krvácel. Kolik ran již utržil, několikrát již na zemi povalen. Ale pokaždé ho lev zastoupil. A když pak opět lev umdléval, sebral se Bruncvík a dal se v nový boj. Ten trval od nešporů, po celou noc a nezejte ráno, až do samého poledne. Tu teprve padl Bazilišek, natáhl údy a zdechl. Lev hlasno zařval, Bruncvík však, posetý ranami, ležel na zemi jako bezduchý. Vikulka, CZ

~ 10 ~


DĚJINY KOČEK


Tak nebohého ujala se dcera Olibria krále. Vymyla Bruncvíkovi rány, obvázala je, léčila je a ošetřovala tak, že devátého dne zase vstal. I vzav vysvobozenou pannu, uvedl ji na loď a vrátil se s ní a se lvem na hrad jejího otce, těše se, že nyní budou otevřena železná vrata a že bude lze, aby se navrátil do vlasti. Král Olibrius ho s radostí uvítal, o železných však vratech se ani nezmínil. A také nechtěl o nich ani slyšet, řka, že tu Bruncvík musí zůstat, že si dcera Afrika statečného ochránce tak zamilovala, že ho chce za manžela. Bruncvík zahořel hněvem na krále i na jeho dceru a trpce jí v duchu vyčítal nevděk. Že však nebylo ani rady, ani pomoci, musil povolit a pojal královu dceru za manželku. Ale mysl jeho byla ustavičně jinde, daleko ve vlasti, u Neomenie, a čím dále tím více po ní tesknil a toužil. Smuten sedával na břehu a vyzíral na moře, do dáli, nezjeví-li se nějaká loď, která by ho odtud vysvobodila. Než po širu daleku nikde se nezabělala plachta, žádný koráb nezčeřil zelených vln, jež na slunci hrály a v jejichž hukotu zanikaly teskné povzdechy mladého rytíře. Často také, když osaměl, bloudil hradem, jejž v duchu proklínal, i jeho krále i dceru a jejich dvořanstvo netvorné. Když se tak jednou hradem zamyšlen procházel, přišel do sklepení, jehož do té chvíle nikdy neviděl. V tom sklepení spatřil na kamenném stole starý meč bez jílce. Maně ho obnažil, a jak si ho prohlížel, seznal, že je z vybrané ocele, náramně ostrý. I zalíbil se mu tak, že sňal jílec ze svého meče a vstrčil jej na ten starý meč, kterýž pak vrazil do pochvy svého meče. Svůj pak meč bez jílce položil ve staré pochvě na kamenný stůl a potom odešel. Setkav se s Afrikou, neřekl jí, co učinil, ale optal se, jaký to meč v tom sklepení. Králova dcera se lekla a hned šla a zavřela sklepení na devět zámků. Bruncvík se tím dychtivěji vyptával, jaký to meč a proč ho tak skrývají. „Kdybys věděl, co ten meč mnoho moci má!“

Vikulka, CZ

~ 11 ~


DĚJINY KOČEK


Více však neřekla. Ale když Bruncvík naléhal a neustal prosit, aby pověděla, že může, teť má k tomu meči klíče, jeho že není, tu povolila. „Když tedy chceš vědět, slyš. Ten meč má tyto moci: když bys z pochvy ho vytrhl a řekl „Hlava jedna, dvaceti, třiceti sto tisíc hlav dolů!“, hnedky by hlavy dolů skákaly.“ Bruncvík se tomu smál, jako by nevěřil; ale řeč ta mu utkvěla v mysli, a již uvažoval, jak by se přesvědčil. A tu, když jednou několik těch obludných dvořanů ryšavých, šedých, hrbatých i o dvou hlavách a psí hlavě vstoupilo k němu do komnatky, vytrhl meč a řekl: „Nuž tímto mečem první potvorám hlavy dolů!“ Hned hlavy všech, co jich tu bylo, dolů skákaly a on, sebrav je, do moře je hodil. Potom po malém času, když král Olibrius s dcerou a se vším dvořanstvem seděl za stolem, vytrhl Bruncvík znenadání svůj meč a vzkřikl: „Nuž milý můj meči! Těmto obludám i králi s dcerou, všem hlavy dolů skákejte!“ Tak se stalo. Bruncvík, pomstiv se za nevděčnost, nechal pobitých, vyšel rychle ven a chystal se hned na cestu. Otevřev železná vrata, nabral si potravy, zlata i drahého kamení, naložil vše na koráb, a vzav milého lva, vydal se vesele na cestu. Loď šťastně vyplula a Bruncvík zamířil domů, do vlasti. Vítr vál příznivý a koráb plul šťastně poklidným mořem. Bruncvík nepotkal nikoho cestou, žádné lodi, také žádného ostrova nespatřil. Až teprve sedmého dne událo se mu mimo jeden ostrov plout. Zdaleka již utěšeně vypadal. Zelenal se, vysoké, košaté stromy strměly na břehu k modrému nebi a stavení nadiv krásná, nevídaná jimi prokmitovala. A s větrem vanuly od ostrova rozkošné zvuky. Lahodná hra se tam ozývala, také veselých fanfár troubení a bubnů rachocení. Pak líbezný zpěv mužských i ženských hlasů nesl se k němu čarovným ohlasem nad vlnami zářícím vzduchem. I

Vikulka, CZ

~ 12 ~


DĚJINY KOČEK


zatoužil Bruncvík po lidech a srdce i sladký hlas hudby táhly ho k ostrovu. Když tam přistal, uzřel veliké veselí, lidí mnoho, na koních, pěších, všechny v bohatém obleku, v sametu, v hedvábí veselých barev, zvláště urostlé paní a panny překrásných očí, vlasů a tváří. Všichni tam byli bez starostí, v bujném veselí. Tu na koních, v nádherné zbroji v okolu kláli, tam na volné prostoře tančili, jiní zpívali, hráli. – Jakmile vstoupil Bruncvík a počal se na ně dívat, hrnuli se k němu, mládenci, panny, a volali: „Jak jsi k nám přišel? Ale ať jakkoliv, budeš tancovat.“ „A s námi zůstaneš!“ „Nepustíme tě! Zůstaneš navždycky s námi!“ Krásné panny a paní podávaly mu ruce, muži ho obklopovali. Než Bruncvík pamatuje se poznal, že to sladké, lahodné nebezpečenství, že v tom utěšení jest jeho záhuba. Proto vytrhnuv se obnažil meč a zvolal: „Nuž těm nejbližším hlavy dolů!“ A hned se tak stalo. Ostatní se však nezalekli a volali: „Tím našim rukám neujdeš. Ty přece budeš s námi tancovat a na koních jezdit. Jsme Azmodeové, ďábli sem zakletí, a máme tu moc –„ Slyše to Bruncvík, potrhl meč a vzkřikl: „Nuž těmto všem ďáblům hlavy dolů!“ A tu všem skákaly dolů, Bruncvík pak odkvapiv vsedl na loď a plul dále. Jel a jel a bloudil zase mnoho neděl, až posléze uzřel překrásné město zdaleka zářící. Zakotviv u něho, zamířil se lvem k němu. Kolem města nezhlédl ani člověka, také v otevřené bráně bylo ticho i na ulicích a náměstí. Krásné to město jako by vymřelo. Všecky však domy byly otevřeny a bohatě opatřeny. Všude našel kryté stoly a jídla dost i vzácného vína. Jak tak Bruncvík chodil dům od domu, zaslechl náhle trubače a bubeníky a ti troubili a bubnovali náramně velmi. Vikulka, CZ

~ 13 ~


DĚJINY KOČEK


Vojsko táhlo do města; to byli Astriolové, před nimiž jel na vraném koni jejich král Astriolus. Bruncvík, znamenaje, že mu s nimi nebude dobře, obrátil se a chtěl z města. Ale vtom ho zhlédli, a zaskočivše ho, tázali se, jak se dostal sem. „Ať jsem přišel sem jakkoliv,“ odvětil Bruncvík, „ale to vězte, že se vás nebojím.“ Tu oni uchytivše ho, vedli ho před krále Astriola a ten mu řekl: „Buď nám slib, že tu zůstaneš s námi věčně, nebo tě dám vsadit na ohnivého koně.“ „Tvé hrozby se nebojím. Doufám v svého Boha, poněvadž mně již z velikých strachů a nebezpečenství pomohl, že mi odtud také pomůže.“ I kázal Astriolus přivést ohnivého koně. Bruncvík však, když ho čtyři chlapi začali trhat, aby ho na toho koně dovlekli, vytrhl meč a vece: „Než těm čtyřem hlavy dolů!“ A hned hlavy skákaly, a lev přiskočiv naráz je roztrhal. Astriolus, tím rozlícen, vzkřikl na houf vojska. Přitrhli s velikým hlukem a troubením, tolik tisíc jich bylo, a hned obklíčili Bruncvíka. Ten však neboje se, netřesa se, stoje prostřed nich, blýskl svým mečem a zvolal: „Nuž dvaceti mužům, nuž třiceti, nuž sto, nuž tisíce hlav dolů!“ A hned se hlavy koulely a trupy se kácely v takovém množství, že se až země zatřásla. Hrůza padla na všechny kolem i na krále, děsili se a křičeli, král pak volal: „Pamatuj se, Bruncvíče! Pamatuj se pro svého Boha a schovej meč! Slibuji ti, že tě dovedu do tvé vlasti, jen nevraždi již více!“ Když pak na Bruncvíkovu žádost svatě slíbil, že to vše splní, že ho se vším, co má, i se lvem beze všeho úrazu do české země dopraví, zarazil Bruncvík meč. I stalo se, jak Astriolus slíbil. Bylo ve čtvrtek v první soumrak, když vysadil Vikulka, CZ

~ 14 ~


DĚJINY KOČEK


Bruncvíka na hranicích své říše. Odtud se bral Bruncvík dál, až se dostal beze všech nesnází do své říše. Když stanul před Prahou, vzal na se poustevnické roucho a šel se lvem na svůj hrad. Tam bylo hlučno a veselo, neboť zrovna v ty časy vdávala se Neomenia, jeho manželka. Minuloť více nežli sedm let, co Bruncvík odešel z Prahy do světa. Poněvadž Neomenia po tu dobu jeho prstenu nezhlédla, poslechla rady svého otce a přijala nabídnutí vzácného knížete, jenž ji chtěl za manželku. Když Bruncvík v poustevnickém rouše na hradě uslyšel, co se děje, velmi se zarmoutil. Neřekl však žádnému nic, aniž se dal poznat. Jen k číšníkovi, nosícímu na stůl číše stříbrné a zlaté, se přibočil a pustil do číše, ze které Neomenia pila, prsten, který do té chvíle sám na prstě nosil. Pak se hned obrátil a vyšel z hradu. Když branou vycházel, napsal na vrata: „Ten, který před sedmi lety vyšel, je tu.“ Z toho povstal nemalý poplach a shon. Zatím Neomenia, jak dopíjela ze zlaté číše, zhlédla na dně prsten a hned jej také poznala. V srdečném pohnutí neutajila, čí je, i to, že se Bruncvík jistě navrátil. Toho se lekl její ženich. Vyskočil, dal hned osedlat koně, aby dohonil svého soka, aby ho zničil. S třiceti jezdci hnal se za ním, až je uhonil a jal. Bruncvík, vida, že běží o jeho hrdlo, vytasil meč a zvolal: „Nuž tomuto ženichovi hlavu dolů i jeho služebníkům!“ Skákaly hlavy dolů, padala bezhlavá těla z koní a koně volní běželi zpátky do města. Potom se odebral Bruncvík na jeden z knížecích hradů a svolal tam pány a zemany, kteří ho uvítali s velikou radostí a hned s ním do Prahy jeli. Když se již k městu blížili, potkali Neomenii, jejího otec s velkou družinou. Braliť se všichni hledat Bruncvíka. I radovali se všichni z toho shledání, a nejvíce Neomenia, jež ve své blaženosti slzy ronila.

Vikulka, CZ

~ 15 ~


DĚJINY KOČEK


Všichni se vrátili do Prahy a tam pak všecko obyvatelstvo, staří i mladí, vítalo Bruncvíka s velikou radostí a mnohým plesáním. Těšiliť se, že se jim kníže navrátil i že jim lva přinesl. Veškeré zemi se stala radost, když kníže dal po všech městech volat a lva na branách malovat, též na zemské korouhvi, to lva bílého v červeném poli. Odtud žil Bruncvík spokojeně s Neomenií a panoval šťastně ještě dobrých čtyřicet let. Věrný lev byl pořád s ním a u něho. Když pak Bruncvík ve vysokém věku zemřel, zanechav jediného syna Ladislava, nechtěl lev bez svého pána živ být. Tesknil a chřadl, až naposled zařvav v té tesknosti, u Bruncvíkova hrobu zemřel. A zázračný Bruncvíkův meč? Ten je pevně a hluboko zazděn v Karlově mostě do pilíře, tam, kde stojí socha Bruncvíkova, mající u nohou podobu lva. Tam dal Bruncvík před svou smrtí meč tajně zazdít, tam odpočívá ta čarovná zbraň již staletí a objeví se, teprve až bude v českém království nejhůře. Když naše vlast bude nejvíce sklíčena, přitrhnou od Blaníka svatováclavští rytíři na pomoc a sám svatý dědic české země je povede. A tu jak pojede po Karlově mostě, zakopne jeho brůna bělouš a vyrýpne kopytem z kamení Bruncvíkův meč. Toho se svatý Václav chopí a v tuhé seči pak jím na hlavou zatočí a zvolá: „Všem nepřátelům země české hlavy dolů!“ Tak se stane a bude svatý pokoj v naší vlasti.“ Byl to tedy Bruncvík, kdo měl do našeho státního znaku opatřit lva. Jenomže, kdo byl Bruncvík? Nejmenoval se tak ani žádný doložený panovník Království českého, Velkomoravské říše, Sámovy říše, nepatří ani mezi bájná knížata, o nichž se mluví ve starých českých legendách (kronikář Kosmas je jmenuje všechny: Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít). Komu by se útrapy a putování našeho Bruncvíka zdály povědomé, podobné dobrodružstvím, které prožil třeba Vikulka, CZ

~ 16 ~


DĚJINY KOČEK


Odysseus, uvažuje správně. Legenda o Bruncvíkovi není původní českou legendou. A je to ještě zamotanější. Bruncvík, socha stojící na jednom z pilířů u Karlova mostu, není Bruncvík. A je to ještě spletitější, Bruncvíkův meč, který má být zazděn v Karlově mostě, nemusí být Bruncvíkův. Ale hezky popořadě. Začněme oním mečem. V místě, kde dnes stojí Bruncvíkova socha údajně, podle dochovaných staroslovanských legend, stávala v posvátném háji pohanská svatyně zasvěcená bohu Perunovi. Ten měl vlastnit zázračný meč, s ním byl schopen porazit jakkoliv velké armády nepřátel. S příchodem křesťanů byl háj vykácen, svatyně zbořena a socha Peruna, která v ní stávala, měla být svržena do Vltavy. Perunův zázračný meč měl být zazděn do základů právě budovaného mostu. Bruncvíkův meč tak mohl patřit Perunovi. V jedné z předchozích kapitol jsme už popisovali, jak křesťané postupovali v případě, kdy nebyli schopní vyvrátit pohanské modly z myslí obyvatel – prostě si pohanské bohy přivlastnili a udělali z nich svaté – tak vznikl ze slovanského boha Velese dodnes známý a zejména v Rusku oblíbený Sv. Vasilij, resp. počeštěně Sv. Blažej. Původní není ani Bruncvíkova socha. Současná socha umístěná na jednom z pilířů Karlova mostu pochází z roku 1886 a vytvořil ji sochař Ludvík Šimek. Předtím tu dlouhá léta čněl do výšky pouze holý podstavec, s pozůstatky nohou po původní soše. Historik a topograf Jaroslav Šaler (6. 3. 1738 – 6. 1. 1809) během svého života sepsal Beschreibung der Hauptstadt Prag, knihu, v níž poměrně podrobně popsal nejen soudobý vzhled našeho hlavního města, ale leckdy zabrousil i do jeho minulosti. Domnívá se, že namísto Bruncvíka stávala kdysi na tomtéž místě socha, vyobrazující Rolanda a šlo tedy o tzv. Rolandův sloup. Šaler se dále domníval, že Roland mohl být sochou prastarou, přeživští i z období starých Slovanů a možná mohlo původně jít i o Perunovu sochu, přetesanou

Vikulka, CZ

~ 17 ~


DĚJINY KOČEK


0-3 Socha Bruncvíka u Karlova Mostu (Zdroj: Wikipedia Commons; autor Patrick-Emil Zörner)

Vikulka, CZ

~ 18 ~


DĚJINY KOČEK


křesťany do podoby pro ně stravitelnější. Jestli tomu tak bylo, to se už s největší pravděpodobností nikdy nedozvíme, a to i proto, že ona Rolandova socha vzala za své při ostřelování Prahy švédy za Třicetileté války. Faktem však je, že názor, že Bruncvíkova socha je následníkem Rolandova sloupu zastávají v podstatě všichni přední čeští historikové. Rolandův sloup nestál jenom v Praze. Stál v mnoha městech po celé Evropě, zejména v těch městech, jejichž pravidla podléhala saskému právu, a byl jakýmsi symbolem městských práv. Díky jedné staré rytině víme, jak pražský Roland vypadal. Šlo o muže s plnovousem, který v rukách svíral meč. A proč jde zrovna o Rolandův sloup? Vysvětlení existuje hned několik. První vychází ze starých německých legend o rytíři Rolandovi, který se stal symbolem ctnosti a rytířskosti a později se stal patronem či symbolem práva. Profesor Millauer, který byl mimo jiné v roce 1834 i rektorem Karlovy univerzity (tehdy tedy Ferdinandovy university) však uvádí, že název „Rolandův sloup“ mohl pocházet i z německého slova rollen, jež v češtině znamená role či svitek, na které se psaly ve středověku mimo jiné i zákony. Třetí vysvětlení se zdá nejpravděpodobnější. Totiž, že Roland není jménem osoby, nýbrž odvozeninou od německého slova rugen – odsouzení. S ohledem na skutečnost, že Rolandovy sloupy vždy ve městě stávaly na místech, které nějak souvisely se souzením a právem, se zdá taková úvaha logická a není snad třeba připomínat, že meč je i atributem ztělesnění spravedlnosti, které se používá dodnes (jen pro připomenutí, žena se zavázanýma očima drží v pravé ruce meč, v levé váhy). Existují dokonce i zmínky o tom, že ve svatyních zasvěcených Perunovi se pořádaly soudy. Dáme-li si tedy dohromady všechno, co už jsme zjistili, můžeme si udělat hypotetický závěr: v místě dnešní Bruncvíkovy sochy kdysi stávala svatyně zasvěcená Perunovi, v níž se soudily spory a různé prohřešky jednotlivců. Po příchodu křesťanství byl Perun odstraněn, nicméně kvůli Vikulka, CZ

~ 19 ~


DĚJINY KOČEK


dávným soudním tradicím se tu v souzení pokračovalo. Aby se na Peruna zapomnělo, nahradil jeho sochu Rolandův sloup, který zničili švédové za Třicetileté války a poté byla namísto Rolanda postavena socha, z níž čeští obroditelé stvořili bájného Brunvíka. Teorie je to jistě hezká, logická a zajímavá, ale založená na pouhých dohadech. Jak tomu skutečně bylo? Můžeme odpovědět pouze (jako už mnohokrát): kdo ví. Kde má tedy kořeny pověst o Bruncvíkovi? Na náměstí dolnosaského města Braunschweig (česky Brunšviku – ta podobnost není náhodná!) stojí lev. Stojí tu nádherná bronzová socha lva z druhé poloviny dvanáctého století (socha měla údajně vzniknout mezi lety 1163 a 1181), která byla ve středověku s ohledem na své proporce opravdovým unikátem,

0-4 Brunšvický lev na náměstí Braunschweigu (Zdroj: Wikipedia Commons; autor Magnus Manske)

Vikulka, CZ

~ 20 ~


DĚJINY KOČEK


0-5 Oriiginál sochy Brunšvického lva z roku 1166 na hradě Braunschweig (Zdroj: Wikipedia Commons; autor Brunswyk)

klenotem města, monumentem. Je vysoká 1,78 metru, dlouhá 2,79 metru a váží 880 kilogramů. Síla stěn je v některých místech až 12 milimetrů. Její originál je dnes uložen na hradě Dankwarderode, na náměstí v Braunschweigu dnes stojí pouze kopie (další kopie brunšvického lva stojí například ve městech Goslar, Lübeck či Rateburg). Z městských knih se zjistilo, že sochu daroval městu vévoda Jindrich Lev. A právě o tomto vévodovi Jindrichu Lvu z Braunschweigu – Brunšviku

Vikulka, CZ

~ 21 ~


DĚJINY KOČEK


(staroněmecky Bruneczwig) – Bruncvíkovi (neboť v končinách českých nebylo neobvyklé nazývat cizince místem jejich původu) kolovala mezi lidmi legenda o tom, jak během cesty do Jeruzaléma narazil na lva bojujícího s drakem. Rytíř se v boji přidal na stranu lva a spolu draka přemohli. Lev si svého zachránce oblíbil a zůstal s ním až do konce jeho života. Obdobné legendy mají tedy nejen Němci, ale jsou známy i z Holandska, Dánska, Švédska, Maďarska a Ruska. Koukneme-li se na mapu Evropy, dojde nám, že by bylo absolutně nelogické, aby Češi legendu o Bruncvíkovi neměli. Jenom pro úplnost, Jindřich Lev se na cestu do Svaté 0-6 Jindřich Lev země skutečně vydal, bylo to Iluminace z Evangeliáře v letech 1172 – 1173. Spolu Jindřicha Lva z 12. století s ním se tehdy na cestu vydali (Zdroj: Wikipedia Commons; členové předních saských volná licence) šlechtických rodin a čelní církevní představitelé (jmenovat můžeme alespoň některé: brémského arcibiskupa Balduina, lübeckého biskupa Konráda, brunšvického opata Jindřicha, hraběte Siegfrieda z Blankenburgu, hraběte Sigeboda ze Scharfeldu, či hraběte Helgera z Hohensteinu). Cesta Jindřicha Lva vedla přes Bavorsko, Rakousy, Uhry až do Konstantinopole, kde byl přijat samotným byzantským císařem Manuelem I. Komnenem. Z Konstantinopole cestoval dál až do jeruzaléma, Vikulka, CZ

~ 22 ~


DĚJINY KOČEK


kde jej přijal pro změnu tamější král Amaury I. Na zpáteční cestě se seznámil s dalšími významnými osobnostmi, z nichž nejvýznamnější je asi sultán Kilič Arslan II. Postava Jindřicha Lva je trošku rozporuplná, ve své době byl jedním z nejvýznamnějších šlechticů, jeho moc byla dokonce údajně srovnatelná s mocí tehdejšího císaře Fridricha Barbarosy. S tímto císařem byl zadobře, byl mu věrný, jenomže Jindřich Lev vždycky prosazoval pouze své zájmy. Je například doloženo, že roku 1164 přijal Jindřich Lev u sebe doma v Braunschweigu vyslance byzantského císaře, aby s ním projednal případné spojenectví právě proti tehdy vládnoucímu Fridrichu Barbarosovi. O tom, že každá legenda má pravdivý původ, svědčí skutečnost, že během plavby po Dunaji z Ostřihomi směr Konstantinopole loď Jindricha Lva skutečně ztroskotala a zachránili jej obyvatelé nedaleké pevnosti. Málem by byl ztroskotal i podruhé, tentokrát na cestě z Konstantinopole do Akry, kdy přeplouval Marmarské moře a v bouři jen náhodou nenarazila jeho loď na útesy. Ani se není čemu divit, že Jindřich Lev z Jeruzaléma zvolil zpáteční cestu už jen po souši. O cestách Jindřicha Lva se nemusíme pouze dohadovat, podrobné informace nám zanechal ve své kronice sám opat Arnold z Lübecku, či další přímý účastník Helmold z Bosau. Nicméně nejpodrobnější a nejpřesnější bude asi Chronica Slavorum. Dobře, víme tedy, že Bruncvík nebyl tím, kdo přinesl do Českého erbu lva. Dokonce víme, že Bruncvík nebyl Bruncvík ale Jindřich Lev a Bruncvíkova socha není Bruncvíkova, nýbrž Rolandova. Vyvrátili jsme všechno, z čeho staré české pověsti těžily. Kde se tedy lev v Čechách vzal? Možná je to ironie osudu, ale Českého lva nám do znaku neopatřil Jindrich Lev, ale jeho císař. Rudovous, jak se Fridrichu I. Barbarossovi říkalo, se narodil v prosinci 1122 a zemřel 10. června roku 1190 na řece Salefu (Turecko). Od roku 1152 byl římským králem a o tři roky později byl

Vikulka, CZ

~ 23 ~


DĚJINY KOČEK


0-7 Fridrich I. Barbarossa, iluminace ze 14. století (Zdroj: Wikipedia Commons; volná licence)

honorován titulem císař. Byla to významná osobnost evropských dějin, snažil se řešit tehdejší papežské schizma, na svých územích začal používat staré římské právo a zasloužil se o jeho rozšíření po všech evropských univerzitách na které měl jakýkoliv vliv. Většinu života se ale snažil dobýt Itálii. Z našeho lvího hlediska bylo nejdůležitější kapitolou italského tažení obléhání Milána od 6. srpna do 8. září roku 1158. „Ciesař káza kněziu českému u sebe býti. I jechu sě u městě i u vojscě młuviti, že ciesařovi jedú liudie na pomoc, jichž každý jmá pěti mužóv moc, a ti sú tak velmi liútí, ež ti jedie jiné liudi. Kací sú to liudie, každý vsudi! Když to Čechy vzvěděchu, že ty pověsti o nich jdiechu, když sě k městu přiblížichu, tu łesť oni učinichu. Na rožny vzěchu těsto jako děti, Vikulka, CZ

~ 24 ~


DĚJINY KOČEK


to jim do sebe dachu viděti, že to łakomě jediechu. By Čechové děti jedli, Vłaši mniechu. Pověsť o nich veliká jdieše, město sě jich velmi bojieše, řkúc: „Hubená jesť ta máti, kteráž s svým dietětem liudí těchto smie doždáti." Čechové, jakž k městu přijidú, mociú tu řěku přěbřidú; neb Odolen z Chyš nalezł jim był brod, a tiem sě vzmohł ten rod. Čechy krabošky sobě učinichu, pod nimi vałem města dobychu. Neb když Čechové po řebří na zeď leziechu, by črtie lezli, Vłaši mniechu. Oni se zdi vši běžiechu, utkati jich nesmějiechu. Čechové, chtiece ciesařové hanby pomstiti, učinichu skutek, o němž mě hanba młuviti. Tu sě fíkóv z prstóv jechu činiti: podáš-li ho Vłachu, chce-ť sě o to zabiti. Neb ktož chtěł v tom městě živ býti, en musił kobyle vytrhnúti fík ústy z říti.“ Tak píše o obléhání Medoliána (Milána) tak řečený Dalimil. Češi využili fám, které se o nich šířily – že prý jedí jiné lidi. Když tedy přišli Češi ve službách císaře Fridricha k Milánu, využili toho. Z těsta uplácali cosi, co z dálky připomínalo dětská těla. Zděšení obyvatelé Milána se pak nevzmohli na žádný větší odpor při obraně města. Strach vždy byl, je a bude mocná zbraň. „Ciesařovi by v děk to posłúženie, i da českému kněziu volenie: nebo těla tří svatých králóv z města vzieti, neb v svej zemi královstvie jmieti. Kněz zemanóm da na vóli, Vikulka, CZ

~ 25 ~


DĚJINY KOČEK


podle jich rady koronu zemi vzvoli. Nad to ciesař kněziu ščít změni, také úřad jemu na svém dvořě proměni. Tehdy za orla črného da j'mu o jednom ocasě lva biełého.“ Za odměnu za dobytí Milána dal Fridrich knězi velícímu českým oddílům, jímž byl kníže Vladislav, na vybranou. Buď může z Milána domů odvést ostatky tří svatých králů, nebo se Čechy stanou královstvím. Po poradě se svými zemany zvolil kníže Vladislav možnost druhou a stal se prvním Českým králem. Navíc mu Fridrich I. Barbarossa vylepšil štít, když namísto orla černého, dal mu o jednom ocasu lva bílého. Černého orla podle kronikáře Václava Hájka z Libočan měl ve znaku už sám Praotec Čech. Jestli je to pravda nebo ne, nevíme, od si pan Hájek poměrně často a rád i vymýšlel. Z jeho pera pochází třeba pověst o Horymírovi, která má mimochodem také předlohu cizozemskou, konkrétně v legendě o Tristanu a Izoldě. Lev vždy symbolizoval sílu a odvahu. Platilo to už u starých Egypťanů, platilo to u Peršanů, platilo to u všech prastarých národů, na jejich území se lvi v přírodě vyskytovali. Lvi měli vždy v heraldice výsadní postavení, patřily do erbů nejvýznamnějších panovníků a významných královských měst. Mnohdy se v heraldice objevuje lev ve skoku s vystrčenými drápy. Takováto póza má zdůrazňovat právě všechno to, co lvi představují. V leckteré heraldické encyklopedii se můžeme dočíst, že lev s jedním ocasem je lvice, aby šlo skutečně o lva – kocoura, musí mít ocasy dva. To je však specialita české heraldiky. Ono to platí i pro ptáky, koukneme-li se na Český státní znak, uvidíme na něm kromě dvouocasých lvů rovněž jednohlavé orlice, kdyby orlice měly hlavy dvě, šlo by o orly. Vladislav tedy získal skutečně do znaku lva, ne lvici. Jediným historickým problémem je, že Vladislav lva na žádné své pečeti ani jinde nepoužíval. Vikulka, CZ

~ 26 ~


DĚJINY KOČEK


0-8 Český lev, iluminace z Pasionálu Abatyše Kunhuty ze 14. století (Zdroj: Manuscriptorium; volná licence)

Vikulka, CZ

~ 27 ~


DĚJINY KOČEK


První doložené použití lva jako symbolu českého panovníka pochází až z roku 1203 (jen pro srovnání, tehdy už byl Fridrich I. třináct let na pravdě boží), z pečeti Vladislava Jindřicha, moravského markraběte a bratra Přemysla I. Otakara. Nicméně už o rok později se na přemyslovských pečetích, znacích a štítech, objevuje 0-9 Znak českých králů z kostela lev dvouocasý. Přemysl I. v rakouském městě Kremž Otakar se narodil roku 1155 (Zdroj: Wikipedia Commons; volná nebo 1167 a zemřel 15. licence) prosince 1230. Byl synem Vladislava II. a Judity Durynské. Český knížetem byl hned dvakrát, v letech 1192 – 1193, a poté po návratu z vyhnanství po sporech s pražským biskupem Jindřichem Břetislavem a císařem Jindřichem VI., v letech 1197 – 1198. Roku 1198 se stal třetím českým králem. Druhý ocas pro svého (tehdy ještě svého – přemyslovského, nikoliv zatím českého) lva získal od císaře Oty IV. Brunšvického, mimochodem syna Jindřicha Lva, který vyrůstal v Anglii na dvoře Richarda I. Ota IV. Brunšvický podporoval papeže Inocence III. Ten byl v letech 1178 – 1180 vzdoropapežem Alexandra III. a v letech 1198 – 1216 už papežem jediným. Jenomže z doby papežského schizmatu pocházely nejen spory v církvi, ale i spory politické. Spory mezi Štaufy a Welfy. Mezi Filipem Švábským a Otou IV. Brunšvickým. Nutno dodat, že po smrti Fridricha I. Barbarossy usedl na císařský trůn Jindřich IV. Po smrti Jindřicha IV. měli na císařský trůn usednout oba již zmiňvoní Filip Švábský a Ota IV. Brunšvický. Náš Přemysl I. Otakar byl nejdříve spojencem Filipa Švábského, který jej i Vikulka, CZ

~ 28 ~


DĚJINY KOČEK


korunoval na českého krále (tehdy se česká koruna ještě nedědila, ale k tomu se záhy dostaneme). To se samozřejmě nelíbilo papeži Innocenci III. a tak Přemysla I. Otakara (a nejen jeho) přesvědčoval, aby se přidal na „tu správnou“ stranu, tedy na stranu Oty IV. Brunšvického. Politické přebíhání z jedné strany na druhou je českou specialitou a tak Přemysl I. Otakar papeži vyhověl. V květnu roku 1203 svedl v Durynsku Ota IV. Brunšvický 0-10 Historický znak českých s Filipem Švábským jednu panovníků na Pražském hradě (Zdroj: Wikipedia Commons; autor z rozhodujících bitev, do Pastorius) které zasáhl, samozřejmě na straně vítězné, i český král. „Ciesař Otta na Sasy jide, kněz k němu do Sas přijide. Kněz sám o sobě stojieše, ciesař s svými jinde bieše. Sasici na české stany udeřichu, Čechové je tu pobichu. Opěť je kněz Přěmysł pobi, mnoho na Sasiech tvrzí doby. Pro to počě ciesař Přěmysła miłovati, káza sě j'mu koronovati. Na biřmovániu ciesař kněziu rúšku vzváza, a Ottakar, točiúš Ottě mił, j'mu řiekati káza. Druhým ocasem obdaří lva biełého, Budišinem a Zhořěłcem rozšíři zemiu jeho.“ Vikulka, CZ

~ 29 ~


DĚJINY KOČEK


A tak získal Přemysl I. Otakar svému lvu druhý ocas. Papež Innocenc III., potěšen tím, že Přemysl I. Otakar se řídil přáním Nejvyššího (neboť vůle papežova byla vždy vůli Boží) hned rok nato, v dubnu 1204 Přemysla I. Otakara znovu, teď už definitivně, korunoval na českého krále. Tehdy mu v jednom dopise napsal: „Jasnému králi Čechů… když jsme vzali pozorně v úvahu, že ses dal korunovat vznešeným mužem Filipem, vévodou švábským, který sám nebyl právoplatně korunován, a proto ani tebe, ani jiné nemohl právoplatně korunovat, až dosud jsme nepovažovali za vhodné nazývati tě králem. Avšak když jsi, napomenut apoštolskou stolicí a námi, opustil švábského vévodu a když ses lépe poradil, obrátil ses k nejdražšímu v Kristu, synu našemu jasnému králi Otovi, vyvolenému… a on sám tě uznává za krále, jak pro jeho prosby, tak pro tvou oddanost nadále tě chceme považovati za krále a nazývati králem…“

0-11 Originál znaku českých králů, který se dříve nacházel nad první branou hradu Točník (Zdroj: Vikulka, CZ; autor Vít Štejnar)

Vikulka, CZ

~ 30 ~


DĚJINY KOČEK


Papežův čerstvý oblíbenec využil svého postavení a po několika letech snahy dosáhl roku 1212 vydání Zlaté buly sicilské, která zaručovala dědění titulu českého krále. Jednoocasý lev byl bezesporu významným atributem jakéhokoliv znaku. Dvouocasý lev už byl dost velikou specialitou, díky níž získalo České království mezinárodního věhlasu. Stále však šlo o znak přemyslovců, nikoliv o znak Království českého. Na státní symbol povýšil dvouocasého lva až vnuk Přemysla I. Otakara Přemysl Otakara II. Od roku 1262 už nesou všechny královské pečeti znak lva. Dodnes máme ve velkém znaku dvouocasé lvy dva. Jeden má symbolizovat a zastupovat moc českých panovníků, druhý je symbolem České země. Ale nejen ve státním znaku máme lva. Lvi byli vyobrazováni i na nejvýznamnějších státních vyznamenáních. Předchůdcem nejvyššího současného státního vyznamenání, Řádu Bílého lva, byla Český šlechtický kříž, německy Böhmisches Adelskreuz. Český šlechtický kříž byl udělován pouze císařem Františkem I. pouze jednou, dne 3. května 1814, a pouze českých šlechticům, kteří císaře doprovodili do dobyté Paříže jako jeho osobní ochranná garda. Do Paříže se František I. vydal po porážce Napoleona I. v bitvě u Lipska (16. – 19. října 1813). Právě po bitvě u Lipska byl Napoleon vyhoštěn na ostrov Elba. Český šlechtický kříž tak byl vlastně prvním a za Rakouska – Uherska jediným vyznamenáním, které bylo udělováno pouze a jen Čechům. Český šlechtický kříž byl vyroben právě v počtu 38 kusů, z ryzího zlata. Má podobu červeně emailovaného maltézského kříže, uprostřed s medailonem, na něm je na líci stříbrný český lev na červeném podkladu a na zadní straně na bílém podkladu černý nápis NOB BOHEMIS BELLOGALL. FIDIS CORPORIS CUSTODIBUS. FRANC. AUG. MDCCXIV. V češtině by se nápis dal přeložit jako „Český

Vikulka, CZ

~ 31 ~


DĚJINY KOČEK

KTERAK ČEŠI KE SVÉMU LVU PŘIŠLI 0-12 Český Šlechtický kříž

0-13 Český Šlechtický kříž – zadní strana (Zdroj obou fotografií: Národní muzeum v Praze)

Vikulka, CZ

~ 32 ~


DĚJINY KOČEK


šlechticům, věrným tělesným strážcům, za francouzské války císař František, 1814. Ke kříži náleží také stuha, bílá s červeným pruhem uprostřed. Po první světové válce vznikl samostatný Československý stát. Dosavadní monarchie byla, jak už to tak při změnách režimů bývá, považována za nepřijatelnou, naprosto opovrženíhodnou, prostě něčím, na co je potřeba co nejrychleji zapomenout a všechny pozůstatky po ní vymýtit. Tak byla roku 1920 i zrušena šlechta a šlechtické a rytířské tituly. Zákonem ze dne 10. dubna 1920 číslo 243/1920 Sb. pak soudobí zákonodárci zmocnili tehdejší vládu, aby vytvořila řád, udělovaný cizím státním příslušníkům za zásluhy o nově vzniklý stát Československý. Vznikl řád, kterému se od 3. prosince 1920 říkalo „řád Československého lva“, teprve později přejmenovaný na „řád Bílého lva“. Podle původního zákona měl řád Bílého lva udělovat pouze prezident republiky, popřípadě jím výslovně pověřený premiér nebo vrchní velitel vojsk.

0-14 Velký státní znak meziválečného Československa v katedrále sv Víta (Zdroj: Wikipedia Commons; autor Kirk)

Vikulka, CZ

~ 33 ~


DĚJINY KOČEK


22. dubna 1921 byla vypsána první soutěž na podobu nového státního vyznamenání. Bez vítěze. Druhé kolo proběhlo 12. září 1922 a vyhrál návrh Rudolfa Karneta, který se nechal inspirovat právě podobou Českého šlechtického kříže. Roku 1924 pak k řádu přibyl i řádový řetěz.

0-15 Řád Bílého lva používaný v letech 1922 – 1961 (Zdroj: Wikipedia Commons; autor: Robert Prummel)

Vikulka, CZ

~ 34 ~


DĚJINY KOČEK


Podoba řádu Bílého lva se postupem let měnila. Ten nejstarší se užíval v letech 1922 až 1961. Byla to pěticípa hvězda s paprsky rozeklanými do tří hrotů. Paprsky byly granátově červené se zlatými okraji a mezi nimi se nacházely lipové lístky. Uprostřed hvězdy se nacházel stříbrný lev, stejný jako na malém státním znaku. Na zadní straně středu hvězdy je pak smaltovaný monogram ČSR s textem Pravda vítězí. V jednotlivých paprscích jsou znaky český, moravský, slezský, slovenský a podkarpatskoruský. Samotná hvězdice byla zavěšena na přívěsku ve tvaru palmového věnce, přes nějž byly položeny buď dva zkřížené meče, nebo dvě palmové ratolesti. To proto, že existovaly dva druhy řádu Bílého lva: civilní a vojenský. První změny doznalo nejvyšší státní vyznamenání za druhé světové války. Roku 1945 byl namísto řádu Bílého lva zřízen Československý vojenský řád Bílého lva „Za vítězství“. Uděloval se za „bojový čin, který měl vzápětí rozhodující vliv na úspěšné provedení bojového úkolu, jednotky, ve které byl zařazen nebo které byl velitelem, případně na úspěšné provedení úkolu jednotek nadřaděných nebo sousedních“, nebo za „velitelský čin takového 0-16 Československý vojenský mimořádného rázu, že byl řád Bílého lva „Za vítězství“ rozhodující pro úspěch operace (Zdroj: Wikipedia Commons; autor Robert Prummel) vlastní vyšší jednotky“.

Vikulka, CZ

~ 35 ~


DĚJINY KOČEK


Roku 1961 vznikla Československá socialistická republika a měnil se znovu i řád. Jeho název se sice změnil zpět na původní řád Bílého lva, namísto monogramu ČSR se uváděl monogram ČSSR, lvíček dostal pěticípou hvězdu a zmizely znaky zemí z jednotlivých cípů hvězd. V této podobě se řád udržel až do roku 1990, tedy opět do změny režimu. Nelze se nezmínit o skladbě vyznamenaných. Za období od roku 1961 do 1990 získali řád Bílého lva kupříkladu Fidel Castro, Leonid Brežněv, Muhammad Kaddáfí, či Jásir Arafat. Po roce 1990 vznikla Československá federativní republika a musel se opět přizpůsobit i řád Bílého lva. Lev dostal korunu a druhý ocas. Namísto ČSSR se psalo ČSFR a namísto nápisu Pravda vítězí se uvádělo totéž latinsky Veritas Vincit. V této podobě získal řád Bílého lva pouze profesor kanadské University of Toronto Harold Gordon Skilling, který se dlouhodobě věnoval moderním dějinám Československa. Na konci roku 1993 se Československá federativní republika rozdělila na Českou republiku a Slovensko a řád Bílého lva se musel znovu upravit. Na rubu se namísto samotného lvíčka objevil velký státní znak České republiky a latinské Veritas Vincit se změnilo opět na české Pravda vítězí. Novodobým řádem Bílého lva se honosí například bývalý francouzský prezident Jacques Chirac, Madeleine Albrightová, generálmajor George Smitth Patton, George Bush, Ronald Reagan… a mnoho dalších, kteří byli před rokem 1989 považování za největší nepřátele tehdejších držitelů řádu Bílého lva. Ale dějiny jsou plné absurdit a politika zvláště. Aktuální podoba řádu Bílého lva je samozřejmě přesně stanovená a stanoveny jsou i podmínky, za jakých řád lze získat. Všechno je upraveno Stanovami, které jsou přílohou č. 1 zákona č. 157/1994 Sb., o státních vyznamenáních České republiky. Řád Bílého lva propůjčuje nebo uděluje prezident republiky občanům České republiky za zvláště vynikající

Vikulka, CZ

~ 36 ~


DĚJINY KOČEK


0-17 Řád Bílého lva v současné podobě

zásluhy o stát, zejména v oblasti politiky, správy státu, rozvoje hospodářství, vědy, techniky, kultury, umění, školství, za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu, za vynikající velitelskou a bojovou činnost, za vědeckou a odbornou práci vojenského a branného charakteru a za významné proslavení vlasti v zahraničí, a těm, kteří nejsou občany České republiky, za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky. Řádovým odznakem Řádu Bílého lva je granátově červeně smaltovaná pětidílná hvězdice. Díly hvězdice jsou navzájem spojeny lipovými lístky se stonky směřujícími ke středu hvězdice. Na středovém medailonu hvězdice je na líci Vikulka, CZ

~ 37 ~


DĚJINY KOČEK


korunovaný, dvouocasý, stříbrný lev přesahující do jednotlivých dílů. Na rubu je na střed hvězdice položen medailon, v jehož terči je velký státní znak České republiky a ve zvýšeném zlatém mezikruží modrý opis "PRAVDA VÍTĚZÍ" dole oddělený modrým lipovým lístkem. Na prostřední nejvyšší díl je pohyblivě přichycen převýšený závěs v podobě oválného lipového věnce překříženého u skupiny občanské palmovými listy, u skupiny vojenské zkříženými meči hroty vzhůru. Znak, závěs, mezikruží, rámování hvězdice a lipové lístky jsou ze zlaceného stříbra. Insignie I. třídy řádu tvoří klenot na velkostuze nošené od pravého ramene k levému boku a hvězda nošená na levé straně hrudi. Klenot tvoří řádový odznak o průměru 68 mm, lipový věnec závěsu má rozměry 35x25 mm. Velkostuha je 100 mm široká červeno-bílo-červeno-bílo-červená v poměru 5:15:60:15:5, v místě překřížení je našita kokarda překrývající kotvu k zavěšení klenotu. Červená barva všech stuh má šarlatový odstín. Hvězda je osmicípá, stříbrná, paprsková, lesklá o průměru 90 mm, na střed je položen granátově červený medailon, v jehož terči je plastický korunovaný, dvouocasý, stříbrný lev a v mezikruží stříbrný opis "PRAVDA VÍTĚZÍ", oddělený dole stříbrným lipovým lístkem. Na rubu hvězdy je v čočce velký státní znak České republiky. Řádový řetěz se skládá z dvaceti článků spojených na obvodě vždy dvěma řetízky. Středový závěsný článek na klenot tvoří bíle smaltovaný monogram "ČR". Další články tvoří stříbrní lvi s opisem "PRAVDA VÍTĚZÍ". Rozměry závěsného článku jsou 40x30 mm, řetěz je ze silně zlaceného stříbra, síla článků je 2 mm. Řádový řetěz lze udělit pouze hlavě státu. Insignie II. třídy tvoří řádový odznak na náhrdelní stuze a menší hvězda nošená na pravé straně hrudi. Řádový odznak má průměr 62 mm, závěs má rozměry 30x20 mm a je doplněn svislou granátově smaltovanou závěsnou lichoběžníkovou sponou o rozměrech 35x8x4 mm. Náhrdelní Vikulka, CZ

~ 38 ~


DĚJINY KOČEK


stuha je 45 mm široká červeno-bílo-červeno-bílo-červená v poměru 3:7:25:7:3. Hvězda je stejná jako u I. třídy, ale o průměru 70 mm. Na rubu hvězdy je na čočce velký státní znak České republiky. Insignie III. třídy řádu je stejná jako u II. třídy, ale bez hvězdy. Insignie IV. třídy tvoří řádový odznak o průměru 45 mm, závěs je o rozměrech 20x15 mm. Odznak je zavěšen na náprsní průvlečné stuze široké 38 mm s rozetou o průměru 20 mm, stuha je červeno-bílo-červeno-bílo-červená v poměru 2:6:22:6:2. Insignie V. třídy řádu je kromě smaltovaných částí ze stříbra a náprsní průvlečná stuha je bez rozety. Jinak je stejná jako insignie IV. třídy.

Vikulka, CZ

~ 39 ~


K T E RAK ČEŠI KE SVÉMU L VU PŘI Š L I

Recommend Documents