E-LOGOS ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/2002 ISSN 1211-0442 ------------------------
K ohlasům Spinozovy eticko-ontologické soustavy v českém filosofickém myšlení Martin Hemelík Vysoká škola ekonomická v Praze Katedra filosofie Srpen 2003 I.
Filosofování bylo vždy nedílnou součástí duchovní kultury vznikající v českém prostoru, a proto má pěstování filosofie v českém kulturním prostředí velice dlouhou, řadu staletí trvající historii, během které se české filosofické myšlení nejen imanentně vyvíjelo, ale především se vyrovnávalo s rozmanitými podněty a vlivy reprezentujícími proměny evropského (popřípadě světového) filosofování. Tím či oním způsobem tak zde nalézaly svou odezvu myšlenky téměř všech významných představitelů evropské a světové filosofie a prosazovaly se rozhodující myšlenkové proudy. Je vcelku přirozené a povaze věci odpovídající, že souběhem mnoha historických okolností i v důsledku charakteru filosofických koncepcí samotných došlo k tomu, že některé postavy a osobnosti světa filosofie ovlivnily české prostředí podstatně více než ostatní (za všechny /bez nároku na reprezentativnost výběru/ uveďme například I. Kanta, G. W. F. Hegela, J. S. Milla, E. Husserla, M. Heideggera či J. P. Sartra), u jiných lze konstatovat působení spíše okrajové. Holandský filosof židovského původu Baruch Benedictus Spinoza (1632-1677) je autorem monolitní eticko-ontologické koncepce, jejíž odezva, vliv či dokonce eventuální prosazování se v českém prostředí nebyly nikdy zvláště výrazné či zásadně určující, nicméně mají svou zajímavou historii, která však doposud nebyla uceleně zpracována. Účelem této stati, která je prvním pokusem o takové ucelenější zpracování, však není pouze zachycení a souhrnné podání dosud nezpracovaných osudů spinozovských myšlenek v českém prostředí. Z jistého hlediska ji snad lze považovat i za určitou sondu do vývoje české filosofie, která by mohla být dalším příspěvkem k reflexi historických pohybů filosofických myšlenek v českém kulturním a intelektuálním prostředí. Snaha o souhrnné podání a rámcové porozumění povaze ohlasů spinozovské filosofie mezi českými filosofy a jejich časové seskupování a následnost si vyžaduje určité strukturování celého příspěvku. Zdá se, že nejvhodnější bude rozčlenění celého procesu do čtyř základních období: 1) Rané období, které lze časově vymezit počátkem 18. století a koncem 19. století.
1
2) Hlavní období, které vyplňuje převážnou část první poloviny 20. století 3) Období komunismu, které vyplnilo čtyři desetiletí druhé poloviny 20. století 4) Postkomunistické období začínající rokem 1990 V následujících částech této studie se pokusím podat základní charakteristiku těchto čtyř etap z hlediska sledovaných ohlasů Spinozovy filosofie. Zároveň bych chtěl alespoň elementárně přiblížit ty autory, o jejichž reakcích na spinozovskou filosofickou soustavu je nutné se zmínit ze dvou důvodů: - předně nějakým způsobem reagovali na spinozovskou eticko-ontologickou soustavu jako celek, popřípadě na některý její motiv či téma - a zároveň proto, že náleželi mezi významné osobnosti české filosofie minulých (a eventuálně i současných) let. Jako nezbytný doplněk pokusu o první ucelenější zpracování osudů spinozovských myšlenek v českém prostředí je v závěru celé práce uvedena první podrobnější bibliografie českých překladů Spinozových děl i titulů sekundární spinozovské literatury vzniklé v českém prostředí během let 1900 – 2002.1
1
Celková a vyčerpávající bibliografie české spinozovské literatury zahrnující více než tři století není dosud zpracována. Uvedená bibliografie posledního století by se mohla stát základem pro její vypracování v rámci nějakého budoucího spinozovského výzkumného projektu. 2
II.
1. Rané období
Ačkoli to může být pro leckoho překvapivé, je doložitelnou skutečností, že se vzdělanecké kruhy v českém prostředí mohly se Spinozovým jménem setkat poměrně záhy a že jisté povědomí o filosofických názorech „bezbožného Žida z Amsterodamu“ vznikalo v tomto prostředí již někdy kolem poloviny 18. století.2 V některých filosofických pojednáních či učebnicích filosofie té doby se objevují nejen zmínky, ale i krátké, povětšinou polemické informace o Spinozově filosofii, popřípadě zprávy o hlavních myšlenkách jeho tehdy již velice pověstného Traktátu teologicko-politického3. Četnost výskytu takových zpráv je poměrně nízká, což bylo jistě způsobeno i tím, že Spinozovo renomé „bezbožníka, kacíře, ateisty, volnomyšlenkáře“ bylo v očích a myslích vzdělanců rekatolizovaného českého prostředí čímsi výrazně diskvalifikujícím a vyvolávajícím nejvyšší míru opatrnosti. I autor v jistém smyslu velice osvícený a šířící vlastním nákladem vydávané knihy, které jsou vůči katolicismu reformně naladěné, František Antonín hrabě Sporck (1662-1738) ve svém spisu Widerlegung der Atheisten, Deisten und Zweifler (1712) zařazuje Spinozu jednoznačně mezi ateisty.4 Nicméně přesto nalezneme i rozměrnější výklady o Spinozově filosofii například ve spise Notitia philosophiae historica in tres libros divisa (Wratislaviae 1715), jehož autorem byl regent minoritské koleje u sv.Jakuba v Praze Antonín Kalckstein (+1748). Polemicky a výrazně odmítavě se proti Spinozově nauce staví premonstrát Bohuslav Herwig (1723-1779) ve svém pojednání Antidotum libertissimi moderni sanis fidelium mentibus in praeservationem, male vero affectis ad reparationem propinatum, v němž vysvětluje libertinské postoje a hájí katolické stanovisko.5 V těchto případech se jedná vskutku o první, elementární informace. Teprve pozdější doba již přináší i první reakce a myšlenková vyrovnávání se zejména s některými dílčími spinozovskými motivy. Tak tomu například bylo i u světoznámého českého matematika, logika a filosofa Bernarda Bolzana (1781-1848). Vzhledem k jeho zaměření není překvapivé, že reagoval zvláště na některé Spinozovy pojmy a postupy. V § 12 svých slavných Paradoxů nekonečna (Paradoxien des Unendlichen)6 přímo reaguje na spinozovský výměr nekonečna7 , který je podle jeho názoru příliš úzký, přičemž jako argumentu užívá příkladu s délkou přímky omezené pouze v jednom směru.8 Polemika se Spinozovým pojetím 2
K tomu je třeba poznamenat, že již v předcházejícím století je možné u českého učence Marka Marci z Kronlandu (1595-1667) nalézt pozoruhodné myšlenky o paralelismu tělesné afekce a jejího kognitivního doprovodu připomínající Spinozovu ideu paralelity atributu rozlehlosti a atributu myšlení. Poprvé na to upozornil S.Dunin-Borkowski v práci De junge de Spinoza , Mnichov 1910, str. 385. K tomu srov. S. Sousedík: Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím, Praha 1997, str. 176 a násl. 3 Zřejmě to souviselo s tím, že toto Spinozovo pojednání bylo hned po svém vydání v roce 1670 jedním z nejdiskutovanějších děl v evropských vzdělaneckých kruzích a řadu desetiletí bylo předmětem ostrých kritik a vyvolávalo řadu polemik a diskusí. Navíc již v roce 1674 bylo zařazeno do seznamu tzv. Libri prohibiti. Viz blíže např. J. Hrůša: Baruch Spinoza. Život a dílo., Hradec Králové 1932, str. 28 a násl. 4 Blíže viz J. Král: Československá filosofie (Nástin vývoje podle disciplin), Melantrich Praha 1937, str. 17 5 Bližší podrobnosti viz S. Sousedík: cit. dílo, str. 255 a násl., str. 283 a násl. 6 B.Bolzano: Paradoxy nekonečna, Academia Praha 1963, str. 22 7 Bolzano zřejmě reaguje na obsah pověstného Spinozova dopisu z 20.dubna 1663 adresovaného L.Meyerovi, v němž je o pojmu nekonečna filosofem podrobně pojednáno. Viz B.de Spinoza Opera quae supersunt omnia, ed. C. H. Bruder, tom. II, Lipsiae 1844, str. 210 a násl. 8 K tomu srov. A. Kolman: Bernard Bolzano, Praha 1958, str. 77 a násl. 3
nekonečna se tak stává Bolzanovi součástí budování jeho vlastních matematicko-logických koncepcí. Zajímavým způsobem komentuje filosofické myšlenky „bezbožného Žida“ jeden z nejvýznamnějších českých myslitelů prvé poloviny 19. století kněz Augustin Smetana (1814-1854). Hlavním inspiračním zdrojem jeho vlastního filosofování byla monumentální filosofická soustava G. W. F. Hegela. Právě z hegeliánských pozic také ve svém spise Obrat ve vývoji filosofickém a jeho konečný cíl 9 provádí jisté hodnocení dvou hlavních proudů evropské filosofie předkantovského období – empirismu a racionalismu. Ve vztahu ke Spinozově filosofii prezentuje zvláštní stanovisko: „… (Spinoza mohl) systém prodchnutý ve všech svých částech orientálským názorem světovým zbudovati na západní půdě, tj. na stanovisku cartesiovského vědění a to s matematickou přesností.“10 Onen „orientálský názor světový“ charakterizuje Smetana takto: „Nejvyšším účelem východního filosofa byl za příčinou jeho úzkého spojení s božským všebytím hluboký, nepřetržený mír.“11 Zároveň se domnívá, že lze velice snadno prokázat, že „u Spinozy princip východního spekulativního názoru nad principem západní filosofie – a sice uvnitř této prvníkráte – zvítězil. Jeho vznešený Bůh je u věčné nezměnitedlnosti ponořen. Vše, co povstává , hyne , všecka mnohost je pouhé zdání – v něm. Mimo tohoto boha nestává ničeho, protož jest jeho věčná volnost spolu věčnou nutností, člověk nemá svobodné vůle, - nejvyšší jeho účel jest poznávání, hřích jen pouhým přeludem.“12 V podobném duchu pojednával o Spinozově panteismu i autor prvního významného českého pojednání o východní filosofii František Čupr (1821-1882)13 , který právě spinozovské pojetí Boha použil pro srovnávací studium filosofie indické a evropské, protože podle jeho názoru výborně reprezentovalo panteismus jako nejvyšší pojem, k němuž západní přístup dospěl. Nebývale vysoce hodnotil Spinozův přínos další z českých myslitelů té doby Ignác Jan Hanuš (1812-1869), který dokonce ve svých historicko-filosofických pojednáních řadí Spinozovo jméno do „skvělého sedmihvězdí evropského filosofování – Pythagoras, Platón, Aristoteles, Spinoza , Kant, Herbart, Hegel.“14 Podobné jednotlivé ohlasy a reakce můžeme sledovat i ve druhé polovině XIX. století, v níž se do dominující role v českém vzdělaneckém prostředí dostává herbartismus. U hlavního představitele českého herbartismu Josefa Durdíka (1837-1902) jsou zpracovávány některé spinozovské podněty. Durdík si zejména cení holandského filosofa jako „zakladatele statiky duševních hnutí“, neboť mu konvenuje jeho snaha pojednat i o lidském nitru jakožto o něčem zákonitém, vůči čemu, resp. na co může být uplatněna matematická (geometrická) metoda.15 S jinými spinozovskými tématy naopak Durdík polemizuje. Například s proslaveným motivem „amor Dei intellectualis“ z páté knihy Spinozovy Etiky16 nemůže souhlasit, neboť „… myslitel upřel Bohu všechny lidské znaky, všechnu osobnost, všechno cítění“, a proto pak nelze mluvit o lásce k takovému Bohu. Navíc láska je cit a tedy nemůže být rozumová. Jestliže nadto Spinoza charakterizuje tuto lásku
9
V originálním znění viz A. Smetana: Die Katastrophe und der Ausgang der Geschichte der Philosophie, Hoffman und Campe Hamburg 1850. 10 A. Smetana: Obrat ve vývoji filosofickém a jeho konečný cíl, in: A.Smetany Sebrané spisy filosofické I, Praha 1903, str. 323. 11 A. Smetana: Kritický rozbor dějepisu filosofie, in: Časopis Českého museum, roč. 24 (1850), čís. 1, str. 97. 12 A. Smetana: Kritický rozbor dějepisu filosofie II, in: Časopis Českého museum, roč. 24 (1850), čís. 3, str. 417. 13 Viz F. Čupr: Učení staroindické, Paedagogium Praha 1880 14 I. J. Hanuš: Kritische Blätter, 1858, sv. III, str. 303-309, cit. dle J. Loužil: I. J. Hanuš, Praha 1971, str. 209 15 J. Durdík: O nové psychologii, in: Rozpravy filosofické od dra. J. Durdíka, Praha 1876, str. 105 a násl. 16 Viz Spinoza, B.: Etika, přel. K. Hubka, Praha 1977, str. 368 a násl. 4
slovy „Deus se ipsum amore intellectuali infinito amat.“17, pak se jedná o sebelásku a to je protimluv, byť by to byla sebeláska (egoismus) nekonečná.18 Kromě těchto reakcí je však nutno připomenout jednu podstatnou okolnost – čeští herbartisté vytvořili svou systematickou prací na filosofickém poli dostatečné předpoklady pro následný nástup českého pozitivismu, v jehož rámci se pak rozvinuly i podstatně širší a významnější odezvy spinozismu v českých zemích. To se pokusíme přiblížit v následující kapitole studie. Souhrnně lze říci, že toto rané období je charakteristické tím, že české prostředí postupně vstřebávalo základní informace o Spinozově filosofii. (Ostatně je nutno podotknout, že totéž platí i o mnoha jiných filosofech novověku.) Nelze nebrat ohled na to, že celé 19. století se dokončuje proces tzv. českého národního obrození, v němž se dosti zdlouhavě a obtížně znovu budovaly základy i nejrůznější komponenty duchovního života českého národa. Bylo třeba vykonat mnoho poctivé až mravenčí práce pro to, aby se české filosofické myšlení skutečně zkonstituovalo a mohlo se úspěšně rozvíjet. Z hlediska námi sledovaného tématu je důležité, že Spinoza a jeho filosofie byla v tomto procesu vnímána jako nepřehlédnutelný moderní filosofický systém, jehož jednotlivé momenty mohly začít hrát roli důležitých impulsů dalšího pohybu filosofické myšlenky.
17 18
Spinoza, B. de: Ethik in geometrischer Ordnung dargestellt, lat. – deutsch., F.Meiner Hamburg 1999, str. 578. J. Durdík: Všeobecná aesthetika, Praha 1876, str. 272-273. 5
III.
2. Hlavní období Nejdůležitějším dějinným aktem, který dotvořil rámec pro reálný vývoj moderní české filosofie, bylo samozřejmě vyhlášení samostatnosti Československé republiky 28. října 1918. Plně osamostatněný a svobodný český ( resp. „česko-slovenský“) národ se mohl ze všech sil věnovat rozvíjení nejrůznějších materiálních i duchovních stránek svého života, mezi nimž má filosofie své nezastupitelné místo. Filosofové, historici filosofie, filosofující přírodovědci, literáti, umělci – ti všichni se nějakým způsobem podíleli na tom, že záhy získala česká filosofie poměrně dobré renomé i na mezinárodním poli.19 Během dvou desetiletí existence samostatné republiky se rozvinulo české filosofické myšlení do mnoha podob a forem, z nichž mnohé úspěšně navázaly na předchozí, vzniklé již na přelomu 19. a 20. století. Nastal čas rychlého pohybu filosofických myšlenek. V nově získaném prostoru filosofických diskusí i publikačních možností se přirozeně dostávaly ke slovu filosofické ideje a koncepty nejrůznější provenience a mezi nimi zcela oprávněně i témata spinozovská. Mělo to však jistou základní podmínku či předpoklad – totiž přiměřenou dostupnost Spinozových filosofických děl. Naštěstí se tento úkol podařilo v relativně krátkém časovém období úspěšně splnit. V letech 1922 až 1939 byla vydána celá řada překladů hlavních textů spinozovské filosofie.20 V této souvislosti je třeba především připomenout jméno klasického filologa Josefa Hrůši, který se o to zasloužil velikou měrou. Z latiny do českého jazyka přeložil Traktát teologicko-politický (1922), výběr padesáti nejvýznamnějších listů ze Spinozovy korespondence (1932) a Traktát politický (1939). Hlavní Spinozovo dílo Ethica ordine geometrico demonstrata přeložili Čestmír Stehlík, Alois Stejskal a František Krejčí (1925). Krátký traktát o Bohu, člověku a jeho blahu přeložil z holandského originálu František Kalda (1932). Významným iniciátorem a garantem těchto překladatelských (i jiných) aktivit byl filosof František Krejčí21, který sám přeložil z latiny Rozpravu o zdokonalení rozumu (1925). Díky této zdatné překladatelské práci mohly být základní Spinozovy texty studovány širokým okruhem odborné, studentské i laické veřejnosti. Znalost spinozismu neobyčejně vzrostla a to se nemohlo neprojevit i v dějích na české filosofické scéně. Soudím, že není nijak obtížné si povšimnout, že se tato překladatelská aktivita určitým způsobem koncentrovala kolem dvou časových bodů, na které připadala spinozovská kulatá výročí – 250. výročí filosofova úmrtí v roce 1927 a 300. výročí filosofova narození v roce 1932. V jistém smyslu se právě v těchto časech stala filosofická soustava holandského myslitele předmětem mnoha aktivit (publikačních, překladatelských atd.). Jistou koordinující úlohu v tomto směru hrál filosofický časopis Česká mysl22. Jako určitou kuriozitu je možné připomenout i tu skutečnost, že postava B.Spinozy vyvolala dokonce zájem i mezi literáty a objevila se i beletristická dílka (bohužel nijak kvalitní a významná) věnovaná jeho životním osudům.23 19
Určitým vyvrcholením a zároveň stvrzením správnosti této cesty české filosofie za mezinárodním uznáním bylo uspořádání VIII. mezinárodního kongresu filosofů, který se konal 2.-7. září 1934 v československé metropoli Praze. 20 Blíže k tomu viz závěrečnou bibliografii. 21 Blíže o této osobnosti viz dále v textu. 22 Dostatečně to dosvědčují obsahy dvou ročníků tohoto časopisu - ročník XXIII (1927) a ročník XXVIII (1932). 23 Viz například M. Melicharová: Pokušení Baruchy Spinozy, Praha 1932. 6
Zvláště rok 1932 by bylo možno v jisté nadsázce označit jako „rok spinozovský“. Během tohoto roku byly vydány dva nové překlady, objevily se první dvě původní (byť rozsahem drobné) monografie J. Hrůši a J. Dvorského24 a samozřejmě byla publikována celá řada statí a článků (především na stránkách časopisu Česká mysl), v nichž se odehrávaly pozoruhodné diskuse a polemiky o různých tématech spinozismu. To vše jistě velikou měrou přispělo k tomu, že Spinozova filosofie začala být daleko více vnímána jako velký metafyzický (eticko-ontologický) systém, kterému je záhodno věnovat dostatečnou a stálou pozornost. Následný vývoj to jenom potvrdil. Již jsme naznačili, že se v české filosofii té doby prosazoval zejména pozitivismus. Nicméně svou podstatnou roli zde hrály i další vlivy – idealisticky orientované proudy, pragmatismus, tomisticky i jinak orientované náboženské filosofie, různé podoby přírodně filosofických spekulací apod. Každý z těchto myšlenkových proudů tak či onak na spinozimus reagoval. U některých zůstalo u okrajových zmínek a marginálních komentářů, u jiných se jednalo o poměrně rozvinuté systematické studium. My se přirozeně soustředíme zejména na ty rozvinutější formy. Bezesporu tím myšlenkovým proudem, v němž se lze setkat s výraznými stopami spinozovského filosofování, byl, jak už jsme zmínili, český pozitivismus. Jeden z jeho čelných představitelů František Krejčí (1858-1934) věnoval filosofii B. Spinozy velkou pozornost. Ostatně nikoli náhodnou shodou okolností se jeho příspěvek ocitl (v pozici článku reprezentujícího vztah české filosofie ke spinozismu) v pátém svazku prestižního sborníku Chronicon Spinozanum vydávaného Societas Spinozana v Haagu.25 Krejčího poměr ke spinozismu byl mnohotvářný. Na jedné straně již velice záhy ocenil mladý filosof osobitou spinozovskou koncepci paralelity atributu myšlení a atributu rozlehlosti, i když zároveň zdůraznil odlišnosti ryze pozitivistického přístupu k této myšlence.26 Na straně druhé sice v mnohém, polemizuje se Spinozovým úsilím o vymezení substance (absolutna), ale zároveň neváhá vyslovit na mezinárodním fóru toto hodnocení holandského filosofa: „Die Bedeutung der Philosophie Spinozas läßt sich nicht besser andeuten, als wenn wir sagen, daß sie durchaus modern ist. Seine Gedanken passen zu dem Geiste unserer Zeit gerade so, als die Gedanken welche heute aus dem jetzigen kulturellen Milieu emporwachsen. Seine Gedanken kehren in den wissenschaftlichen und philosophischen Werken der Gegenwart so wieder, wie sie Spinoza ausgesprochen, sie sind Gemeingut geworden und haben das gesamte wissenschaftliche und philosophische Denken durchdrungen.“27 Na tyto Krejčího způsoby vyrovnávání se se spinozismem navázal i Josef Tvrdý (1877-1942, koncentrační tábor Mauthausen), autor řady spinozovských statí, v nichž například intenzivně prozkoumává Spinozovu koncepci pravdy.28 V článku, který J. Tvrdý uveřejnil v České mysli v roce 1932, určitým způsobem shrnuje význam Spinozovy filosofie pro tehdejší české (a nejen české) filosofické myšlení. Filosofie „bezbožného Žida z Voorburgu“ byla podle jeho názoru inspirativní v řadě ohledů: 24
Viz blíže závěrečnou bibliografii. Viz Chronicon Spinozanum, tom.V, Haag 1927, str. 30-40. 26 Své pojetí paralelismu (neboli „rovnoběžnosti pochodů nervových a duševních“) vyložil F. Krejčí již například ve své učebnici psychologie (F. Krejčí: Psychologie, Praha 1897, str. 6) . O rozdílnosti mezi Spinozovým a pozitivistickým pojetím monismu (tj. o diferenci monismu metafyzického a pozitivistického) pojednal F.Krejčí kupříkladu v objemné práci Filosofie posledních let před válkou, J. Laichter Praha 1918, str. 50 a násl. Tento silný motiv se prolíná však i jeho jinými pracemi. 27 F. Krejčí: Über die Bedeutung der spinozistischen Philosophie (O významu Spinozovy filosofie), in: Chronicon Spinozanum, tom. V, Haag 1927, str. 37. 28 Viz jeho stať Pojem eksistence a pravdy u Spinozy, in: Česká mysl, roč. XXIII (1927), čís.2. S tímto tématem se J. Tvrdý vyrovnává také ve své „noetické rozpravě“ nazvané Teorie pravdy, in: Sborník filosofické fakulty University Komenského v Bratislavě, roč. VI, čís. 51, Bratislava 1929, str. 19- 124. 25
7
-
jako pokus o prolnutí racionalismu s iracionálním konceptem intuice kvůli svému přesnému odlišování filosofického a historicko-dogmatického náboženství - jako naturalistický koncept, v němž dominuje myšlenka paralelismu - jako originální a pronikavý filosofický výklad problému lidské svobody - jako zásadně významné vypracování sociálně filosofických i filosoficko-politických (státoprávních) koncepcí29 I z tohoto strohého výčtu je patrné, že i pro J. Tvrdého představoval spinozismus filosofii, bez které si lze sotva moderní filosofování představit. Do širšího okruhu českých pozitivisticky orientovaných autorů lze zařadit i psychologa Františka Šerackého (1891-1942), který věnoval vztahu filosofie B. Spinozy a moderní psychologie dosti pozornosti30 v rámci svého úsilí o podrobné prozkoumání všech zdrojů a historických souvislostí moderního vývoje psychologických věd. Znovu však připomeňme, že i veliká míra obdivu a úcty, kterou někteří čeští pozitivisté chovali vůči spinozovské filosofii i samotnému filosofu31, nebránila těmto autorům v zachování si určitého kritického odstupu a prostoru pro polemiku. Lze to například demonstrovat i u dalšího stoupence pozitivismu Františka Drtiny (1861-1925), který ve svém rozsáhlém přehledu myšlenkového vývoje lidstva věnoval Spinozovi značný prostor, aniž by se však omezil jen na chválu a obdiv, neboť stejně tak jsou u něj patřičně zvýrazněna slabší místa spinozovského konceptu a na mnoha místech ostře polemizuje s holandským myslitelem.32 V každém případě je nutno konstatovat, že to byli právě čeští pozitivisté, kteří se rozhodující měrou zasloužili o uvedení spinozismu do českého kulturního prostředí a sami usilovali o jeho náležité promýšlení. V jiných myšlenkových proudech té doby můžeme rovněž sledovat působení různých spinozovských motivů. A jsou to mnohdy autoři, jejichž vlastní stanoviska jsou v příkré opozici vůči pozitivismu. Pro ilustraci uveďme, že se v české filosofii doby mezi dvěma světovými válkami prosadily také mysticizující tendence. Mezi typické představitele takových postojů patřil Vladimír Hoppe (1882-1931). Ve svém velice objemném pojednání Přirozené a duchovní základy světa a života z roku 1925 vyjadřuje na řadě míst názor, že jeho a Spinozova filosofická stanoviska jsou si poměrně blízká. (Ostatně podtitul jeho práce zní Od života sub specie temporis k životu sub specie aeternitatis, tj. přímo se v něm objevuje známý Spinozův obrat.33) Mezi Hoppeovou filosofií a spinozismem jsou vskutku mnohá pojítka, která jsou konec konců ukotvena v pojmu „intuice“ (intuitio). Proto také můžeme u Hoppeho číst tato slova: „Takto jsou v Spinozově „Etice“ uloženy veškeré předpoklady nejen duchovního znovuzrození intuitivní neb kontemplativní metody, nýbrž i přesně vymezené věčnosti a možnosti soužití s ní.“ 34 Jestliže se naopak porozhlédneme v oblastech, kde byla v českém prostředí pěstována křesťansky orientovaná filosofie, setkáme se vůči spinozismu s velice chladným odstupem až averzí.35 Ostatně není nic podivuhodného na tom, že filosof s pověstí „bezbožníka, kacíře a ateisty“ nevyvolával mezi křesťanskými filosofy žádný zájem.
29
Viz J. Tvrdý: Spinoza, in: Česká mysl (Časopis filosofický), roč. XXVIII (1932), čís. 5, str. 274-281. Svědčí o tom i jeho článek v časopise Česká mysl z roku 1927. Viz závěrečnou bibliografii. 31 Velice vstřícný je vůči Spinozovi i Jiljí Jahn ve svém spise Stříbrný svět (Pokus o nadhoministickou filosofii), Vídeň 1931. Tento autor věnoval spinozovské filosofii i velkou část svého článku Pravda a spravedlnost uveřejněného v revue vídeňských Čechů Dunaj (1927-1928). 32 F. Drtina: Úvod do filosofie (Myšlenkový vývoj evropského lidstva), sv. 2, J. Laichter Praha 1948, str. 204-244. 33 Viz Spinoza, B.: Etika, cit. vyd., str.161, 366 aj. 34 Viz V. Hoppe: Přirozené a duchovní základy světa a života, Praha 1925, str. 147 35 Viz například práce renomovaného historika filosofie J.Kratochvila. 30
8
Zcela zvláštní postavení zaujímá v kontextu české filosofie první poloviny 20. století Emanuel Rádl ( 1873-1942). Pro tohoto myslitele patřil Spinoza jednoznačně mezi ty filosofy, kteří byli nositeli samotné negace, deismu, volnosti myšlení, osvícenství a popírání křesťanství. Rádl o nich říká, že „s posměchem ukřičeli minulost“.36 Navíc se podle jeho názoru Spinoza podílel na iniciaci a vzniku německého romantismu a tzv.romantické vědy vůbec37, kterou bylo třeba výrazně potírat, protože „romantism (v tom smyslu, v jakém jej líčím) jest pochybený, víra v absolutno nutně vede k nepřirozenosti a k násilí v theorii i v praxi.“38 Ve svém odporu vůči spinozismu jde Rádl dokonce tak daleko, že holandského filosofa v jednom svém článku (Filosofie rasových teorií) uveřejněném v časopise Křesťanská revue (v roce 1935)39 obviňuje jako původce teoretického antisemitismu a rasových teorií (!). Rádlovy nekonvenční až extrémní názory se promítly i do jeho výrazně tendenčních Dějin filosofie I-II (1932-1933). Mezi těmi, kteří se zabývali moderní vědou, jejími výsledky i metodami, tj. sledovali zejména metodologické otázky, nepatřila Spinozova filosofie k těm soustavám, jež by vzbuzovaly výrazný zájem. Například Albína Dratvová řadí Spinozu do okruhu tzv. dogmatických racionalistů dospívajících povětšinou z pozic “přílišného rozumování“ až k „nesmyslům“.40 Ačkoli byly zaujímány vůči spinozovské filosofii různé postoje, musí být ve vztahu k tomuto hlavnímu období konstatováno, že se v něm postupně vytvořily všechny základní předpoklady pro to, aby se mohla zdárně rozvíjet spinozovská bádání a aby mohly myšlenky holandského myslitele plodně ovlivňovat samostatný vývoj českého filosofického myšlení. Bohužel, tento slibný vývoj byl násilně přerušen Mnichovskou dohodou a německou okupací Československa. Události po konci druhé světové války něčemu takovému bohužel rovněž nebyly nakloněny.
IV. 36
Viz E. Rádl: Útěcha z filosofie, Praha 1946, str. 73-74 Viz E. Rádl: Romantická věda, Praha 1918, str. 27-28 38 tamtéž, str. 9 39 Viz blíže J. Král: Československá filosofie, Praha 1937, str. 206 40 Viz A. Dratvová: Filosofie a přírodovědecké poznání, 2. vyd., Praha 1947, str. 162. 37
9
3. Období komunismu
Komunistický převrat v roce 1948 znamenal nástup pronikavých změn ve vývoji českého filosofického myšlení. Tato sféra byla jednoznačně mocensky ovládnuta marxistickoleninskou (přesněji řečeno stalinistickou) ideologií, která v mnohém směru a nejrůznějšími (často nevybíravými) prostředky bránila svobodnému rozvoji filosofických i historickofilosofických bádání. Zvláště první desetiletí komunistické moci se vyznačovalo téměř totální myšlenkovou sterilitou a ubíjející jednostranností, kterou přímo symbolizovala bezduchá leninsko-stalinistická ideologie opírající se o jedinou, velice často pouze kvazifilosofickou pozici. Není tedy vcelku nic podivného na tom, že první vážná a zajímavá spinozovská studie se objevila až v roce 1957. Jejím autorem byl tehdy mladý a začínající historik filosofie Milan Sobotka (* 1927), který pojednal spinozovskou metafyzickou soustavu zejména s ohledem na její silný vliv v německém romantismu a nadšené přijetí mezi představiteli německé klasické filosofie (zejména F.W.J.Schelling a G.W.F.Hegel a posléze i L.Feuerbach) na konci XVIII. století a počátkem XIX. století.41 Nastupující šedesátá léta znamenala poměrně výrazné oživení v oblasti českého filosofického myšlení i historicko-filosofických bádání. Velkou zásluhu na tom měl Husserlův žák Jan Patočka (1907-1977), pozdější disident a mluvčí Charty 77. Jeho pedagogické působení, které mu bylo vládnoucí mocí po letech opět umožněno, a vliv jeho autority, podložený ohromnou erudicí a filosofickým rozhledem, podnítil i nová filosofická a historicko-filosofická bádání, odborné diskuse a polemiky atd. Česká filosofie tak opět mohla postupně navazovat na své nejlepší tradice z předválečné doby. Sám J. Patočka se spinozovskou filosofií speciálně nezabýval, vždy ovšem respektoval a nikdy neopomíjel její význam zejména v souvislostech s nástupem novověkého filosofování a konstitucí moderní matematizující přírodovědy.42 Jeho postupy filosofické reflexe a způsoby analýz navíc neobyčejně silně působily na mnoho začínajících autorů, kteří se pak sami stávali nositeli tradic předválečných. Nicméně slibné oživení ve druhé polovině šedesátých let ( neobyčejně silně podporované především v rámci nástupu tzv. Pražského jara) bylo znovu násilně přerušeno v roce 1968 srpnovou okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Následná „éra normalizace, tj. perzekuce a útlaku“ zasahující všechny sféry společenského života se samozřejmě velice negativně odrazila i v oblasti pěstování a rozvoje filosofických myšlenek. Celá řada filosofů i historiků filosofie buď emigrovala (dobrovolně či nuceně) nebo byla vytlačena násilně na okraj společnosti. Svobodné filosofické bádání v oficiálních akademických či vědeckých institucích spíše „pokoutně živořilo“ a nebo se skrylo za mnoha jinými činnostmi. I za těchto velice složitých podmínek ale nebylo zcela potlačeno a umlčeno, a tak se i spinozovská studia příležitostně rozvíjela. Jedním z prvních impulsů se stalo 300. výročí Spinozova úmrtí v roce 1977, které poskytlo určitý prostor a nabídlo využitelné možnosti. (Ostatně bylo to výročí, které se v mnohém směru stalo výrazným impulsem spinozovských studií i v evropském či světovém měřítku.)
41
Viz M. Sobotka: Boj o Spinozu v německé filosofii 1780-1787, in: Filosofický časopis, roč. V(1957), čís. 5. K tomu srov. např. J. Patočka: Tělo, společenství, jazyk, svět (Zpracované záznamy vysokoškolských přednášek), Oikumené Praha 1995, str. 141-144.
42
10
V tomto roce byl vydán nový pečlivě provedený překlad Spinozovy Etiky, jehož autorem byl klasický filolog Karel Hubka.43 Péčí neúnavného M. Sobotky byl vydán na Karlově universitě obsažný vědecký sborník věnovaný otázkám Spinozovy filosofie.44 Ač z pochopitelných důvodů nesou příspěvky v něm obsažené pečeť své doby (a zvláště některé jsou dosti značně ideologicky zabarveny), naleznou se mezi nimi i pronikavé analýzy a cenné spinozovské studie (zejména uveďme statě M. Sobotky, J. Peška, D. Machovce aj.)45 Proto také tento obsažný sborník představuje opravdu závažný počin. (Pro úplnost je třeba dodat, že výše uvedení autoři se v oné době výrazně podíleli i na vydání dalších významných vědeckých sborníků věnovaných dílu některých velikánů evropského filosofování – Aristotelovi, I.Kantovi, F.W.J.Schellingovi aj.) Na druhé straně nelze pominout smutný fakt, že kromě ještě jedné pozoruhodné studie M. Sobotky46 představuje to, co bylo uvedeno, produkci za dlouhé dvacetiletí (19701990). Více se neobjevilo. Na filosofických fakultách českých vysokých škol bylo obhájeno jen několik málo diplomových prací o filosofii Barucha Benedikta Spinozy a jejím významu v kontextu evropského filosofování47, protože ideologičtí představitelé státní moci ovládající i akademickou půdu nebyli vůbec příznivě nakloněni historicko-filosofickým bádáním a analýzám. Ale nejen to. Pohyb filosofické myšlenky byl umrtven nemožností cestování a navazování kontaktů s jinými spinozovskými badateli. Získávat pro svou potřebu tituly zahraniční literatury bylo téměř nemožné (často se k nim bylo možno dostat pouze díky ochotě, vstřícnosti a leckdy i osobní odvaze těch, kteří přístup neztratili), natož pak vstupovat do otevřených diskusí, účastnit se konferencí apod. Jisté možnosti, byť značně omezené, skýtalo pouze „undergroundové prostředí“ a práce v nelegálních bytových seminářích o filosofii, které organizoval a vedl například i J. Patočka. Pokud to bylo možné, účastnili se jich i zahraniční hosté (např. R. Scruton, A.Kenny, K.Wilkesová aj.). Obecnější povědomí o Spinozově filosofii proto spíše sláblo bez naděje na budoucí rozvoj. (To samozřejmě platilo i o mnoha dalších velkých filosofických soustavách z historie a současnosti evropské či světové filosofie.) Všeobecné znalosti byly čerpány pouze z oficiálně povolených příruček dějin filosofie povětšinou sovětské provenience, které byly silně ideologizovány, popřípadě z nich kompilačně sestavených studijních materiálů českého původu. Jakákoli obeznámenost s nejnovějšími výsledky evropských i mimoevropských spinozovských bádání byla neobyčejně těžce dosažitelným cílem, o který usilovalo pouze několik málo jedinců.
43
B. Spinoza: Etika, přel. K. Hubka, Svoboda Praha 1977. Odbornou revizi překladu provedl M. Sobotka. Obsáhlou předmluvu (str. 5-49) z pozic marxisticko-leninsky pojatých dějin filosofie napsal J. Netopilík. Bohužel tendenčnost této studie je až příliš výrazná. Kupříkladu jedním z jejích základních motivů je přemrštěné zdůrazňování tzv. spinozovského materialismu a ateismu. Netopilíkova předmluva představuje poměrně typickou ukázku toho, jakým způsobem byly filosofické soustavy prezentovány široké veřejnosti z tehdy oficiálně uznávaných pozic. 44 Viz K otázkám Spinozovy filosofie, Acta Universitatis Carolinae, Phil. Et Hist.1, Studia philosophica VII, Praha 1978. 45 Viz závěrečnou bibliografii. 46 M. Sobotka: Spinozova nauka o afektech, in: Z dějin české a světové filosofie, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica 5, Studia philosophica IX, Universita Karlova Praha 1979, str. 279-301. 47 Jakousi averzi či odpor k dějinám filosofie a rozvoji historicko-filosofických bádání lze dokumentovat osobní zkušeností. V roce 1981 se podařilo autoru této statě obhájit (za vydatné podpory M. Sobotky) na filosofické fakultě University Karlovy (byť dobou a okolnostmi výrazně poznamenanou) diplomovou práci pod názvem Deus sive natura sive substantia. (Poznámky ke Spinozově panteismu). Bylo ovšem k tomu nutno překonat nejeden nesnadný problém S podobnými překážkami se setkávali mnozí další studenti, kteří si zvolili za předmět své diplomové práce čistě historicko-filosofické téma. 11
V.
4. Postkomunistické období
Tzv. sametová revoluce v Československu a pád komunistických režimů ve východní a střední Evropě otevřely české filosofii opět doširoka horizonty svobodných a ničím nerušených bádání. Bylo ovšem potřebné jisté množství času na to, aby se česká odborná veřejnost i akademické obce „probudily z dogmatického spánku časů normalizace“. Jakmile nastalo skutečné procitnutí, začala se rychle rozvíjet mezi jinými i spinozovská bádání. Nejprve bylo nutno zaplnit informační mezery a uspokojit touhu po základních informacích. Z toho důvodu se začaly objevovat menší či větší studie, stati, zprávy, v nichž byly zprostředkovány české veřejnosti výsledky vývoje spinozovských bádání ve světě v uplynulých desetiletích. Až v současné době nazrává čas i k podrobným a detailním analýzám. Bibliografie spinozovské sekundární literatury v českém jazyce se začíná potěšitelně rozrůstat. V roce 1996 uveřejnil autor této statě první obsáhlejší spinozovskou monografii.48 Ač se jednalo spíše o popularizační práci, soudě podle ohlasů, kterých se autorovi dostalo, vzbudila tato pomenší kniha nový zájem o spinozovskou filosofii jak mezi odbornou veřejností, tak především mezi laiky. Ostatně jedním z příznaků rostoucího zájmu je i skutečnost, že se spinozovská filosofie a některé její podstatné motivy staly opět námětem diplomových i jiných prací na českých vysokých školách.49 V českých filosofických periodikách (Filosofický časopis, Česká mysl, E-Logos (První elektronický časopis pro filosofii)) se opět začaly objevovat větší či menší spinozovské studie. Nesmírně důležitá je ta skutečnost, že se znovu rozvíjí i překladatelské aktivity, pomocí kterých je zajištěno, že se může ke studiu Spinozových textů dostat i studentská veřejnost, která ne vždy dost dobře ovládá latinský jazyk. Takto byly po dlouhých desetiletích vydány některé prvopřeklady spinozovských textů (či textů Spinozovi připisovaných).50 Starší překlady musí být postupně novelizovány, aby více odpovídaly současným potřebám.51 Není 48
Aby bylo dostatečně ilustrováno to, jak časově veliká byla mezera v českých spinozovských bádáních, která byla způsobena druhou světovou válkou a událostmi následujícími po jejím konci (tj. zejména nástup komunistické moci v roce 1948), nechť je uvedeno, že od vydání dvou drobných spinozovských monografií (J. Hrůša, J. Dvorský), které do té doby byly jedinými pokusy o souhrnnější podání informací o B. B. Spinozovi a jeho myšlenkového díla, uplynulo v roce 1996 již předlouhých 64 let (!). 49 Svědčí o tom informace o tématech diplomových a jiných prací, které má autor z university v Praze, Brně, Olomouci, Českých Budějovicích aj. 50 V poslední době takto byly do českého jazyka přeloženy Cogitata Metaphysica i pseudospinozovský spisek Reeckening van Kanssen. Blíže viz závěrečnou bibliografii. Před krátkým časem byly zahájeny práce i na obtížném překladu Spinozova Kompendia gramatiky hebrejského jazyka do češtiny. Pro úplnost je třeba dodat, že posledním Spinozovým textem, který doposud nebyl přeložen do českého jazyka, je výklad Descartesových Principů filosofie z roku 1663. Nicméně i na tomto překladu již byly práce zahájeny a měl by být vydán během nejbližších let. Takto bude dosaženo jednoho z nutných cílů jakýchkoli spinozovských bádání – totiž toho, že celá Spinozova Opera omnia budou českým čtenářům dostupná v českém jazyce. Osobní zkušenost autora této statě svědčí o tom, že zvláště s ohledem na studentskou veřejnost je nutné považovat tento cíl za základní prioritu. 51 Nový český překlad Tractatus de intellectus emendatione je již připraven v nakladatelství Filosofia k tisku a měl byt být vydán v roce 2003. 12
možné v těchto souvislostech pominout ani fakt, že teprve nedávno byl poprvé v českém překladu vydán i proslavený spis o Spinozově filosofii, jehož autorem je významný německý romantický myslitel F. H. Jacobi.52 Doba svobody, která po roce 1990 nastala, umožnila také české odborné, studentské a případně i zcela laické veřejnosti, aby navázala nejrůznější mezinárodní kontakty, které do té doby zcela absentovaly a nebo byly pouze sporadické. Vzhledem k tomu, že některé spinozovské společnosti ve světě (například North American Spinoza Society se sídlem v Baltimore v USA, Spinoza-Gessellschaft e.V. se sídlem v Hannoveru ve Spolkové republice Německo aj.) jsou velice otevřené a jejich představitelé a členové nesmírně vstřícní, mohou se čeští „spinozovci“ stát bez jakýchkoli překážek jejich členy, což jim umožňuje podstatně lepší přístup k nejnovějším informacím.53 Přístup k literatuře již nemá žádná omezení a možnost kdykoli vycestovat do zahraničí je již považována za samozřejmou. To zcela přirozeně vytváří podmínky pro zdárný rozvoj spinozovských bádání i v českém prostředí. A právě ve vztahu k tomu musí být uvedena ještě jedna důležitá okolnost vážící k námi sledovanému tématu. Všechny podmínky i předpoklady a z nich se odvíjející úspěšný rozvoj spinozovských bádání by totiž neměly své opodstatnění, pokud by filosofický koncept B. B. Spinozy byl chápán pouze jako pozoruhodný a vlivný historický fenomén. Naštěstí tomu tak není a podobně jako v západní Evropě či USA i v českém prostředí je, byť zatím v omezenější míře, vnímána filosofie holandského myslitele jako cosi živoucího, aktuálního a působivého, a to zvláště mezi příslušníky mladších generací. Zajímavou ilustrací toho, že myšlenky holandského filosofa židovského původu i v současné době vyvolávají pozornost a budí zájem studentské veřejnosti, je skutečnost, že již téměř jedno desetiletí probíhá každoročně na Vysoké škole ekonomické v Praze studentský spinozovský seminář54. Právě jeho účastníci se výraznou měrou podíleli na vzniku některých nejnovějších překladů Spinozových děl do českého jazyka. Filosofie B.Spinozy je tak mnohém směru znovu objevována, studována, analyzována a především jsou v ní nalézány podněty a inspirující myšlenky pro filosofování vůbec, stejně jako pro teoretické úvahy v nejrůznější oblastech lidského vědění (například etika, filosofie společnosti, práva, státu, kognitivní vědy aj.) Otevřenost a vstřícnost vůči spinozovským bádáním proto projevují i některé neakademické instituce. Například pražský Liberální institut, vlivná instituce zabývající se ekonomickými a sociálními analýzami, neváhal iniciovat vydání menšího pojednání o Spinozově výkladu lidské společnosti, státu, právu a lidském svobodném jednání v kontextu počátků evropského liberalismu.55 Samozřejmě, že stále ještě nedosahují česká spinozovská bádání těch parametrů, kterých by mohla dosáhnout56. Svobodné možnosti bádání (conditio sine qua non skutečného filosofování) však skýtají dostatečné záruky toho, že postupem času se jistě i v českém 52
F. H. Jacobi: O Spinozově učení v dopisech panu Mojžíši Mendelssohnovi, přel. J. Loužil, Oikumené Praha 1997. 53 V současné době je navíc ohromné množství informací dostupné prostřednictvím internetové sítě, v níž se nachází několik desítek spinozovských webových stránek. Na nich jsou umístěny Spinozovy texty jak v originálním znění, tak i v nejrůznějších překladech, lze si z nich stáhnout pozoruhodné spinozovské studie, popřípadě jejich prostřednictvím se stát účastníkem mnoha spinozovských diskusí. 54 Je ctí autora této statě, že může tento seminář vést. 55 Viz M. Hemelík: De libertate (B. Spinoza a počátky evropského liberalismu), Liberální institut Praha 1995. 56 Je třeba mít také na paměti, že tyto parametry nelze stanovovat skrze přímá mezinárodní srovnávání. Jde spíše o to, aby spinozovská bádání tvořila přiměřenou součást pohybu filosofického myšlení odpovídající potřebám celkového rozvoje české filosofie a dějin filosofie. 13
prostředí rozvine zájem o spinozovskou filosofii do plné šíře, která by odpovídala současnému (časově vzato je zájem koncentrován především do posledních dvou desetiletí) enormnímu zájmu o spinozismus v evropském i světovém měřítku.
14
VI.
Česká spinozovská bibliografie (1900 – 2002)
První ucelená a podrobnější (nikoli však zdaleka vyčerpávající) česká spinozovská bibliografie bude mít následující podobu. Bude rozdělena do celkem pěti oddílů: překlady Spinozových děl, monografie, sborníky, stati a články a díla beletristická. Celý soupis bude očíslován. Tento bibliografický soupis by se mohl stát počátkem a východiskem dalších bibliografických zkoumání ve spinozovské literatuře české provenience. S tímto záměrem a ve vztahu k tomuto účelu byl sestaven.
A. Překlady Spinozových děl 1. B. Spinoza: Etika, přel. K. Hubka, Svoboda Praha 1977 2. B. Spinoza: Etika, přel. K. Hubka, II. nezměněné vydání (reprint), Dybbuk Praha 2001 3. B. Spinoza: Ethika po geometricku vyložená, přel. Č. Stehlík a A. Stejskal, in: Benedikta de Spinozy Spisy filosofické I., Filosofická bibliotéka, řada II, čís. 4, ČAVU Praha 1925 4. B. Spinoza: Krátké pojednání o Bohu, člověku a jeho blahu, přel.F. Kalda, in: Benedikta de Spinozy Spisy filosofické II, Filosofická bibliotéka, řada II, čís. 8, ČAVU Praha 1932 5. B. Spinoza: Listy, přel. J. Hrůša, in: Benedikta de Spinozy Spisy filosofické II, Filosofická bibliotéka, řada II, čís. 8, ČAVU Praha 1932 6. B.Spinoza: Metafyzické myšlenky, přel. M. Hemelík, Filosofia Praha 2000 7. B.Spinoza: Rozprava o zdokonalení rozumu, přel. F. Krejčí, in: Benedikta de Spinozy Spisy filosofické I, Filosofická bibliotéka, řada II, čís. 4, ČAVU Praha 1925 8. B. Spinoza: Rozprava politická, přel. J. Hrůša, in: Benedikta de Spinozy Spisy filosofické III, Filosofická bibliotéka, řada II, čís.10, ČAVU Praha 1939 9. B. Spinoza: Traktát theologicko-politický, přel. J. Hrůša, Knihovny „Obelisk“ čís. 6, Praha 1922 10. B. Spinoza (?): Výpočet šancí, přel. M. Hemelík, in: E-Logos/2002 11. B. Spinoza: Pojednání o nápravě rozumu, přel. M. Hemelík, Filosofia Praha (v tisku)
15
B. Monografie 12. Barša, P.: Imanence a sociální pouto, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001 13. Dvorský, J: Spinoza. Slavný a neohrožený filosof státního demokratismu, nákladem autorovým Hranice nad Bečvou 1932 14. Hemelík, M.: De libertate (Baruch Spinoza a počátky evropského liberalismu), Liberální institut Aleko Praha 1995 15. Hemelík, M.: Spinoza (Život filosofa), Votobia Olomouc 1996 16. Hrůša, J.: Baruch Spinoza. Život a dílo., Nábožensko-bohoslovecká knižnice Veřeje, nakladatelství Nedělní besídky Hradec Králové 1932
C. Vědecké sborníky 17. K otázkám Spinozovy filosofie, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica 1, Studia philosophica VII, Universita Karlova Praha 1978 (vydáno při příležitosti 300. výročí Spinozova úmrtí, ed. M. Sobotka et V. Ráb.)
D.Odborné stati a články 18. Bednář, M.: Nepřekonaný protiklad tělesnosti a ducha u Spinozy a Kantova sekularizace tohoto problému, in: K otázkám Spinozovy filosofie, AUC, Universita Karlova Praha 1978, str. 111-124 19. Hemelík, M.: Amor Dei intellectualis (K barokní povaze filosofického myšlení B.Spinozy), in: Akord (Revue pro literaturu, umění a život), roč. XVII (1991/1992), čís. 9, str. 35-47 20. Hemelík, M.: De bono, malo, virtuteque (Ke Spinozovu pojetí mravního hodnocení), in: E-Logos/1995 21. Hemelík, M.: De corpore humano (K problému lidského těla ve filosofii B.Spinozy), in: Filosofický časopis, roč. 47(1999), čís. 3, str. 1-12 22. Hemelík, M.: De ente et aeternitate (Ke Spinozově rané koncepci transcendence), in: E-Logos/1999 23. Hemelík, M.: De fato humano (Spinozismus a šabatiánství – dva fenomény XVII. století), in: E-Logos/1996 24. Hemelík, M.: De repertore entis (On Spinoza´s Conception of Being), in: E-Logos/1998 25. Hemelík, M.: Informace o Spinoza-Gessellschaft e.V., in: Filosofický časopis, roč. 43 (1995), čís. 4 26. Hemelík, M.: Informace o NorthAmerican Spinoza Society, in: Filosofický časopis, roč. 42 (1994), čís. 1 27. Hemelík, M.: Ke Spinozovu pojetí rozumnosti jako zdroje pravého života, in: Filosofický časopis, roč. 41(1993), čís. 1, str. 15-42 28. Hemelík, M.: Místo úvodu aneb několik poznámek o Metafyzických myšlenkách Barucha B. Spinozy, in: B. Spinoza: Metafyzické myšlenky,
16
Filosofia Praha 2000, str. 15-35 29. Hemelík, M.: Mors immortalis ( The Question of Death in Spinoza´s philosophy), in: E-Logos/1994 30. Hemelík, M.: Reeckening van Kanssen (B. Spinoza a počátky počtu pravděpodobnosti), in: E-Logos/2002 31. Hemelík, M.: Recenze knihy F. H. Jacobi: O Spinozově učení v dopisech panu Mojžíši Mendelssohnovi, in: Filosofický časopis, roč. 46 (1998), čís. 1 32. Hemelík, M.: Zpráva o jedné studijní cestě, in: Filosofický časopis, roč. 49 (2001), čís. 1 33. Kalda, F.: Úvod, in: B. Spinoza: Krátké pojednání o Bohu, člověku a jeho blahu, Benedikta de Spinozy Spisy filosofické II, Filosofická bibliotéka, řada II, čís. 8, ČAVU Praha 1932, str. I-XII 34. Kozák, J. B.: K článku prof. Krause o Spinozovi, in: Česká mysl, roč. XXIII (1927), čís. 3 35. Kraus, O.: O Spinozově filosofii, in: Česká mysl, roč. XXIII (1927), čís. 2 36. Krejčí, F.: O významu Spinozovy filosofie, in: Česká mysl, roč. XXIII (1927) čís. 2 37. Machovec, D.: Základní filosofická myšlenka, společenskovědní přínos a metodologická hodnota Spinozova Traktátu theologicko-politického, in: K otázkám Spinozovy filosofie, AUC, Universita Karlova Praha 1978 38. Netopilík, J.: Život a dílo Benedikta Spinoza, in: B. Spinoza: Etika, Svoboda Praha 1977, str. 5-49 39. Pavlíček, I.: Spinozova teorie afektů, in: Cesty moderní filosofie, Acta Universitatis Carolinae, Studia philosophica et historica 4, Studia Philosophica XII, Universita Karlova Praha 1991, str. 59-76 40. Pešek, J.: K ontologické povaze „agere“ jako předpokladu metafyziky pravdy a svobody člověka ve Spinozově Ethice, in: K otázkám Spinozovy filosofie, AUC, Universita Karlova Praha 1978, str. 61-74 41. Ráb, V., Sobotka, M.: Spinoza, in: K otázkám Spoinozovy filosofie, AUC, Universita Karlovca Praha 1978, str. 7-12 42. Sobotka, M.: Boj o Spinozu v německé filosofii 1780-1787, in: Filosofický časopis, roč. 5(1957), čís. 5 43. Sobotka, M.: Konference “Marxismus a spinozismus“ v Lipsku, in: Filosofický časopis, roč. 25 (1977), str. 816-818 44. Sobotka, M.: Spinozova nauka o afektech, in: Z dějin české a světové filosofie, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica 5, Studia philosophica IX, Universita Karlova Praha 1979, str. 77-84 45. Sobotka, M.: Spinozův vliv na Schellingovu filosofii, in: K otázkám Spinozovy filosofie, AUC, Universita Karlova Praha 1978, str. 101-110 46. Sobotka, M.: Jacobiho kniha o Spinozovi a německý idealimus, in: F. H. Jacobi: O Spinozově učení v dopisech panu Mojžíši Mendelssohnovi, Oikumené Praha 1997, str. 279-301 47. Stehlík, Č.: Úvod, in: Benedikt de Spinoza: Rozprava o zdokonalení rozumu a Ethika po geometricku vyložená, Benedikta de Spinozy Spisy filosofické I, Filosofická bibliotéka, řada II, čís. 4, ČAVU Praha 1925 48. Svoboda, L.: Ke 300. výročí úmrtí B. Spinozy, in: K otázkám Spinozovy filosofie, AUC, Universita Karlova Praha 1978, str. 13-20 49. Šeracký, F.: B. Spinoza a moderní psychologie, in: Česká mysl. Roč. XXXIII
17
(1927), čís. 2 50. Špalek,¨V.: Některé problémy Spinozova pokusu o totální svět, in: K otázkám Spinozovy filosofie, AUC, Universita Karlova Praha 1978, str. 51-60 51. Tlustá, M.: K bojům o Spinozu v německé filosofii, in: K otázkám Spinozovy filosofie, AUC, Universita Karlova Praha 1978, str. 93-100 52. Tvrdý, J.: Pojem existence a pravdy u Spinozy, in: Česká mysl, roč. XXIII (1927), čís. 2 53. Tvrdý, J.: Spinoza, in: Česká mysl, roč. XXVIII (1932), čís. 5
E. Beletristická díla 54. Melicharová, M.: Pokušení Barucha Spinozy, Praha 1932
18
