Koule Fantasy příběh
Kapitola I. K smrti unavený Jorg se trmácí po schodech věže. Musí se na chvíli zastavit. Má pocit, že dnešní den je jeho posledním. Celý den ve střehu. Celý den k dispozici Erden. Královně Erden. Její nečekaný příjezd zaskočil všechny na hlásce v Trojmezí. Dunění koňských kopyt, hlahol mužských hlasů, pokřik psovodů, trubači. Správce hlásky, legrační v úprku po schodech, snažící se stáhnout dobře živený břich pevným řemenem, ve spěchu vydával pokyny všem kolem. I přes tučný vzhled měl nohy rychlé a stihl padnout na kolena v uctivém gestu podřízenosti ve stejný okamžik, kdy se dotkly nohy Erden dlažby nádvoří. Má paní, jaká čest pro nás, vítejte v Trojmezí. Erden pokyne hlavou, jediným pohledem obsáhne celé nádvoří. Cítí tu zmatek a lehké zděšení. Ne strach. Ne nebezpečí. Gestem naznačí svému doprovodu klid zbraní. Správce vyskočí jak na obrtlíku a vykročí před královnu. Tudy, má paní. V mírném předklonu míří do velké síně. Jediná velká místnost na hlásce schopná pojmout královnu s celým doprovodem. Ve chvíli, kdy se otevřou vstupní dveře, mizí v pozadí ženské, které proběhly s rychlým úklidem, v krbu hoří oheň, na stole se třpytí váza s květinami. Správce si v duchu oddechne. Ještě že se Strážný díval správným směrem a zahlédl průvod v dáli. Postřehne náznak úsměvu v jinak tvrdé tváři Erden. Je potěšena. Královna usedne na vyvýšený stolec a pokyne ostatním. Za opěradlo se jí postaví stráže. Osobní garda. Muži z dalekých severních hor. Vysocí a statní jak dávno vyhynulí obři, široké hrudníky kryjí chrániče z kůže skolených araneí. Dlouhé vlasy spletené do ozdobných copů a přichycené tenkými řemínky. Jejich světlá pleť a jasně modré oči je oddělují od ostatních, stejně jako jejich mlčenlivost a věrná oddanost Královně. Se svými meči a kušemi stojí vždy kolem své paní jako hradba. Poslušní psi připraveni vyrazit zabíjet na její pokyn. Poslušní a krvelační. Z jejich mlčení a kamenných tváří jde strach. Stejně tak, jako z tváře Erden. Krásná tvář obklopená záplavou černých vlasů. Tvář lákající muže k laskání. Kdyby nebylo té nesmírné síly, tak neženské, pronikající až na povrch těla a formující rysy do ostrých hran. Síly vůle, která vyhrála boj o území. Boj o život. Donutila ostatní podepsat příměří. Příměří, které zabránilo zhoubě všech. Konec strašlivé války, která skoro vyhubila život. Krev mrtvých zbarvila do ruda zem i nebe nad ní. 1
Až Erden dokázala ostatní přesvědčit o šílenosti nekonečného boje. Její neústupná výřečnost posadila všechny k jednacímu stolu. Právě tady, na hlásce Trojmezí. Drobní Dryadalisové si ponechali v držení hory, Riptidové, znalí zákonů mořeplavby, zem spadající k přístavům a Armentové a Sedebitové roviny plné pastvin a úrodných polí. A byl to Dimun, vládce Dryadalisů, který první poznal a pochopil, že další boj vede jen ke zničení. Podpořil Erden v jejím snažení. Podepsané příměří přineslo úlevu všem. Bylo dohodnuto vyslat své zástupce mezi ostatní. Vyslanci míru a spolupráce. A tak se ocitl Jorg tady, na hlásce v Trojmezí. On a mlčenlivý Riptid s tak složitým jménem, že nebylo možné je vyslovit. Zůstal pro všechny Riptidem. Nezdálo se, že by mu to vadilo. Trávil dny pokuřováním dýmky a teskněním po moři. Jorg měl štěstí. Jeho pověst zdatného bylinkáře a alchymisty mu umožnila vybudovat laboratoř ve věži. Některé jeho pokusy byly totiž dost hlučné a páchnoucí. Lidé ho nechávali na pokoji, čas od času jim vystrojil barevný ohňostroj a namíchal čaj pro lepší zažívání. Veškerý svůj čas věnoval bádání o tajemstvích země, především však o tajemství největším, znal ho jen on a Dimun. Královna si pro něho nechala poslat při jídle. Jako jedna z mála znala většinu jeho schopností. Pozorně poslouchala odpovědi na všechny své otázky. Desítky, stovky otázek. Tak podrobných. Tak zvídavých. Pohybem ruky přivolávala ostatní ze svého doprovodu, pokud i oni měli naslouchat. Tak přistoupil nejen Správce hlásky, ale i Stavitel, Zbrojíř, Hvězdář …… na závěr mu poklepala na rameno Děkuji ti, mistře Alchymisto. A pak se k němu sklonila a šeptem dodala Jsi víc, než dáváš najevo, milý Jorgu. Zůstaň tak a buď ještě víc pozorný. Budeš potřeba dřív, než tušíš, než tuší kdokoliv z nás. Na jeho němý dotaz a zvednutné obočí jen dodala Hvězdář vyčetl nedobrá znamení. Něco se blíží, něco zlého, zlého pro nás všechny. Budeme doufat, že se mýlí. Jorg pohlédl směrem k Hvězdáři. Takřka neznatelný pohyb očního víčka. Ne, Hvězdář se nemýlí. Dokonalá znalost hvězd se mezi Riptidy dědí po tisíciletí. Zbytek dne strávil v suitě Královny. Poslouchal novinky z ostatních hlásek. Ptal se a odpovídal. Před chvíli nasedla Královna na svého koně. Krásného a děsivého jak ona sama. Její rudý šat s pancířem na hrudi a šerpou se znakem Království zářil jak ohnivý plamen. Dunění podkov doprovázelo odjezd družiny ve svitu pochodní. Konečně se Jorg drápe po věžních schodech. Jindy je vybíhá poklusem. Ale ne dnes. Až teď pociťuje tu strašlivou únavu. Konečně dveře do laboratoře. Konečně. I navzdory vyčerpání se 2
přesvědčí, zda není porušeno tajné znamení, které na kliku umístil při odchodu, pečlivě zamyká za sebou dveře, pečlivě stahuje závěs před nimi, aby ani skulinka nebyla. Kdyby náhodou hlídka stoupající na stráž na vrchol věže podlehla zvědavosti a chtěla nakouknout dovnitř, co Alchymista po nocích dělá. Nejdřív otevře okenice a usedne do křesla. Netrvá dlouho a dovnitř vlétne krkavec. Sedne si Jorgovi na rameno a přátelsky se mu otře o ucho. Dostane se mu jemného podrbání a kousíčků masa z královského stolu. Jorg si pomalu čte zprávu, kterou krkavec přinesl z domova. Dimun píše to samé, co naznačovala Královna. Objevují se zlá znamení. Kdosi zahlédl na vrcholu severních hor letku araneí. Jorg se zachvěje. Ďábelské harpyje. Obecně se soudilo, že jsou dávno vybité. V hlubinách Dryadalských hor se objevují pukliny, ozývají se tajemné zvuky. Strach. Už skoro zapomněli, co to slovo znamená. Teď se vrací zpět mezi ně. Jorg se znovu přesvědčí, že uzamkl dveře. Vytáhne malou truhličku z úkrytu v koutku za zásobou dříví pro malá kamínka. Chvíli váha a pak ji otevře. Na dně truhličky, zabalená v kouskách kůže, ukryta před zraky všech, se ukrývá černá koule. Hladká a lesklá, ve velikosti dětské hlavičky, pokryta tajemnými znaky. Jakmile se jí Jorg dotkne dlaní, začne vydávat jemnou záři. Záři, která postupně sílí, až je jí plná komnata. Jorg rychle zatáhne závěs před oknem. V jeho laboratoři září slunce. Nikdy nepotřeboval svíčky pro svou práci. Usmívá se. Celé roky pracuje i v noci za denního světla. Jen kdyby se mu povedlo rozluštit ty znaky. Tu kouli našli jejich předkové na dně hluboké propasti. Skryta mezi ostatními kameny čekala na svou příležitost, vyklouzla elegantním pohybem mezi kopáče. Jediný, kdo nyní o ni ví, je Dimun a on. Vládce a Alchymista. Už několik generací tomu tak je. Tuší, že tajemná koule má veliký význam. Nějaké určení. Její objev nebyl nahodilý. Její světlo se objevilo v rukou Dimunova děda v soukromí jeho komnaty. Jasné znamení, že musí zůstat ve skrytu před očima lidí. Nejdříve musí rozluštit její tajemství. Tajemství ukryté ve starodávných znacích. Teprve pak ji může ukázat Dryadalisům a možná i ostatním. Navzdory únavě usedne Jorg ke stolu. Zahloubá se do starých spisů. Třeba v nich objeví nějaký náznak řešení. Usíná s prvními záblesky denního svitu. Dřív než ulehne, ukryje kouli do truhličky. Teprve pak se poddá únavě.
XXXX Za ranního svítání si podupává Správce na vrcholu věže. Je chladno, ruce si ohřívá v kapse kabátce. I když letní den, rána jsou studená. Rozhlíží se po okolí. Vysoká věž hlásky umožňuje široširý výhled do všech stran. Těší ho pohled na zem kolem dokola ve třpytu vycházejícího slunce. Chodí sem často a rád, trochu neúspěšně předstíraje ostatním, že důvodem je odeslání hlídky na zaslouženou snídani. Nikdo se nesměje. Není jediný, kdo si chodí užívat výhledu. 3
Na východě hluboké lesy Arboru, směrem na jih se blyští vlny Flumenu spěchajícího do hlubokých vod moře omývajícího zemi Riptides, nikdy tam Správce nebyl. Zná přístavy jen z vyprávění Námořníka, když se občas sejdou večer u sklenice vína. Směr na sever dává tušit vysoké hory Dryadalis, domovinu Jorga Alchymisty. A na dohled západní strana, Sedebit, příměřím spojený s Arborem a Armentem. A právě zde, ve špici sbíhajících se území, na Trojmezí, byla postavena bytelná hláska, cílenou dostavbou takřka pevnost. Správce se pohupuje v bocích. Je pyšný na své postavení. Je pyšný na svou hlásku. Její důležitost je nezpochybnitelná. Sama Královna mu to včera potvrdila. Má její důvěru a nezklame. Zesílí hlídky, doplní zásoby. Prověří zbrojnici. Hned teď se dá do práce. Netuší, co se chystá, ale bude připraven. Cestou po schodech zaváhá u dveří laboratoře. Spustí již zvednutou ruku, ne, nebude klepat. Ví, že Jorg pracuje dlouho do noci. Jen zeptat se chtěl, co mu Královna šeptala do ucha. Potlačí svou zvědavost na příhodnější dobu.
Kapitola II. První sluneční paprsek otevře lehkým zašimráním oči Erden. Ač Královna, vstává mezi prvními. Krátký spánek sotva stačil vstřebat únavu těla. Do noci štvali včera své koně z Trojmezí směrem k Thesauru, přístavu, omývaném zelenými vodami mořského příboje. Jen s vypětím všech sil vydržela ostré tempo až k hostinci v Althesionu. Vzácná návštěva vybičovala Hostinského k horečnaté činnosti. Během chvilky zajistil pokoje, jídlo, probudil podomky. Hostinská s mnoha úklonami dopřála Královně přepych služebné. Cestuje vždy pouze s muži, v hejnu královských služebných dosud nenašla žádnou sobě rovnou při snášení útrap a nepohodlí. Naučila se nosit jednoduchý šat, prostý účes, odložila šperky. V případě nouze tu je Tarris, velitel její osobní gardy. Erden se rozpustile ušklíbne. Jak by mohla mít před ním nějaký ostych. Prošli spolu posledními boji před uzavřením příměří. Byl to on, kdo vytáhl šíp z jejího těla a zastavil řinoucí se krev. Byli to jeho muži, kteří dopravili Erden do bezpečí. Tarris, věrný a oddaný. Nikdy nenaznačil žádným náznakem důvěrnosti, jak blízko měl její nahé tělo. Erden se se slastným povzdechem ponoří do ranní koupele. Pozorná Hostinská zaslechla pohyb v pokoji a nechala nanosit džbery s teplou vodou. Díže na mísení chlebového těsta poslouží dnes na královskou koupel. Jaká potěcha. Musí tu dobrou ženu odměnit za mateřskou péči. Ve vzácné chvilce soukromí, ukolébaná teplou vodou, užívá si Erden drobné radosti. Tak málo jich bylo dopřáno dceři Krále. Od útlého dětství předurčena k převzetí insignií síly a moci Armentu. Místo dětských her a laškovného dospívání tvrdé studium. Každý den vyplněn usilovnou prací od první vteřiny po probuzení až k polibku matky na dobrou noc.
4
A pak bitvy, boje v té nekonečné a nekončící válce, meč a krev, lítá zuřivost, vyčerpání a smrt. Stovky a tisíce smrtí. Dobrý vojevůdce je se svými muži v bitvě i odpočinku. To byla zásada jejího otce. Od chvíle, kdy Erden udržela meč v útlé ruce, kdy přitiskla chladnou ocel k srdci při slovech přísahy, nejdříve v povzdálí, pak stále blíž a blíž, až najednou stála v čele bitvy. Divoce krásná, vlasy spoutané přilbicí, rudý šat a pancíř kryjící srdce, v jedné ruce meč a ve druhé uzdu černého koně, černého a divokého jako noc bez hvězd. Erden v čele otcových mužů. Erden bojovnice. Erden vítězná. Na pláních Armentu, se šikem bojovníků za zády, pohlédla zpříma na přesilu nepřátel. Ne, neustoupí, nezradí. Pozvedla ruku s mečem a s bojovým pokřikem se řítila vpřed přímo do středu nepřátelského vojska. Její odvaha vybičovala muže ke zdrcujícímu útoku. Za Arment. Za Krále. Za Erden. Za život. Vítězství nebo smrt. Ten den vyhrála bitvu a získala srdce mužů i žen. Ten den poznala opojení z vítězství. Ten den však také viděla bezpočet mrtvých, bezpočet zmasakrovaných, raněných, nekonečný výkřik bolesti ze zmařených životů. Ten den poznala a pochopila. Už stačí. Už dost. Přednesla svou vizi otci. Vášnivě. Nemusela hledat slova. Mluvilo za ní její srdce. Stála čelem proti němu, připravena nést trest. Trest za vzpouru. Jak jen se v něm mýlila. Až dnes oceňuje jeho velikost. Otevřel cestu a veškerá jednání předal své dceři. Padl v poslední bitvě. Někdy si Erden myslí, že schválně. Není místo pro dva na královském trůnu. Zemřel tak jak žil. S mečem v ruce. Hrdinská smrt pro krále. Vstoupil do legend své země. Přenechal Erden vítězství, jaká velikost královské prozíravosti, jak nekonečná láska otce. Má paní ….. Erden otevřela oči se zaškubnutím. Snad neusnula při vzpomínkách? Hospodská stojí před ní s ručníkem nahřátým před sálajícím teplem ohniště. Na židli čeká rudý šat, zbavený prachu cesty, pancíř se blyští odrazem ohniště. Propletený znak tří zemí, zkřížené meče Armentu, hlava zuboroha Sedebitu, dubová ratolest Arboru. S neuvěřitelnou jemností vytepaný na čelní straně. Znak Království na hrudi Královny. Jak symbolické. Hostinská pomáhá Erden s oblékáním, zachytí očima jizvu kousek od srdce, i její sestru pod lopatkou. Docela zručně utáhne řemení pancíře. Dlouholetá válka zanechala svou zkušenost i v rukou žen. Jen lehká snídaně před další cestou koňmo. Erden nestojí o rozklepaný žaludek. Její Seveřané si plní břicha bez skrupulí. Ona se raději zajde podívat do stájí na svého koně. Před vraty zaslechne jemný konejšivý hlas. Její černý miláček Niger, sklání hlavu, podupává kopytem do hrazení a nechává se hladit od drobné dívky. Neuvěřitelné. I statní muži k němu přistupují s respektem. Jsi krásný, jsi úchvatný, jsi hebký jak nejjemnější aksamit …….
5
Erden se usmívá. Tak proto. Tolik lichotek snad nikdy neslyšel. Patrně jen tlumené kletby podomků, kterým se vzpěčoval při kartáčování. Prohlíží si dívku. Suknice přichycená v pase a vyhrnutá do výše stehen, mužské nohavice vzbuzují zdání alespoň základní cudnosti. Nazrzlý ohon spletený stejně jako koňské žíně. Rovná záda a pevná stehna jezdkyně. Ohromný kůň vzbuzující strach a úctu taje v jejich malých dlaních jak kotě. Frká a dožaduje se dalšího hlazení. Děvče?! Prudce se otočí a Erden vidí její tvář. Přímý pohled zelených očí. Nosík se sprškou drobných pih. Hrdé držení ramen. Líbí se jí. Teď však v úleku sklání hlavu v náznaku úklony. Má paní, odpusť mou troufalost. Tvůj kůň …… nemohla jsem odolat ….. To je v pořádku, děvče, jak ti říkají? Nariba, má paní. Dobrá, Naribo. Chtěla bys být členkou mé družiny? Dívka vykulí oči. Snad i poskočí. Ve chvíli se rozzáří úsměvem. Ach, má paní, nic bych si nepřála víc. Kdo jsou tví rodiče? Mrtvi. Sloužím tady v hostinci. Připrav se na cestu. Za chvíli vyrážíme k přístavům v Thesauru. Ano, ano, má paní. Dívka políbí koně na hebký čenich, roztočí se radostí. Pak si vzpomene, kdo stojí před ní a nešikovně se ukloní. Erden ji pokynem propustí. Ta dívka, tak svěží, tak svá. Jistě není znalá jemných fines dvorské etikety, ale tak, tak ….. tak živá. Tak moc připomíná Erden jí samotnou. Hladí Nigera a přijímá jeho něžné frkání. Až podomek připravený sedlat koně je vyruší. Stáje opouští Erden a do hostince se vrací Královna. Tarris zrovna rovná účet s Hostinským. Přihodí několik mincí navrch. Postřehl spokojenost své paní. Nenápadný pohyb ruky a Erden uchvátí jeho váček. Podává ho Hostinské. Tu máš, za svou námahu a péči. A za děvče ze stájí. Za Naribu. Beru si ji sebou. Jestli nic nenamítáš. Hostinská padá na kolena. Kdo by namítal proti vůli Královny. Ten váček znamená bohatství. Její čtyři dcery si budou moci vybrat ženichy. Do smrti budou velebit svou Královnu. 6
Ta s úsměvem opouští hostinec. Nikdo si nevšimá Tarrise. Ten jen silou vůle potlačil rozechvění, když se ruka Erden mihla kolem jeho slabin. Když tak blízko zacítil její vůni. Když se mu mihla před očima vzpomínka na její tělo zbrocené krví. Tělo, které odnášel do bezpečí. Takřka nahé tělo ženy v jeho náručí. Nikdo nesmí poznat, co cítí ke Královně. Nikdo. Naskočí na koně, zamračením odežene zvědavý pohled svého bratra dvojčete. Postřehne dívku a rychle ji ohodnotí. Na koni sedí dobře, mužské nohavice znamenají rozum a praktičnost, narezlé vlasy cit a zvídavost, dychtivé oči touhu poznávat a učit se. Mávne rukou. Do Thesaura zbývá ještě pořádný kus cesty. Poslední v družině, Jarris. Bolí ho srdce za bratra. Ví, že miluje Královnu. Zoufale a beznadějně. Když bude třeba, nastaví své tělo mezi ní a nebezpečí, mezi ní a smrt. Stejně tak, jako on za něho, za svého bratra. Povzdechne si a otočí se k dívce. Přidej se ke mně. Dívej se a uč.
Kapitola III. Doprovázená vlnami Flumenu míří kavalkáda jezdců vpřed. Svěží vítr přináší vůni moře. Vůni chaluh, ryb a soli, vůni ochranných nátěrů lodí. Blíží se přístavy Thesauru, sídlo Gurgita, vůdce Riptidů, krále námořníků, rybářů a hvězdářů. Blížící se cíl zrychlí jejich tempo. Tarris postřehne signály vlajek na hláskách, které cestou míjejí. Vlajky ve dne a lampy v noci zajišťují tok informací. Značná vyspělost vedle krkavců Dryadalisu a jízdních poslů Armentu. Mají uvolněnou cestu po nábřeží. Není nutno krotit koně a zpomalovat jejich běh. Zastaví se až na nádvoří Plenilunia, královského sídla a observatoře zároveň. Sám Gurgit pospíchá v ústrety. Ani on není příznivcem ceremonií. On, stejně jako Erden, vyrostl ve válce, kdy rozhodovala síla meče, obratnost těla a úsudku. Těší ho jejich pravidelná setkání. Jsou si blízcí věkem proti Dimunovi. Ten je už také přítomen. Šetří své nohy a s úsměvem odmítl doprovodit Gurgita na nádvoří. Erden, má Paní, vítej. Vítej, Královno, v Thesauru, vítej v mém domě, ty i tvůj doprovod. Tak, oficialitě bylo učiněno zadost a teď může přátelsky obejmout mladou ženu. Políbí ji bratrsky na obě tváře. Vždyť to byl jeho dům, kde Erden bojovala o život, když šíp vystřelený odnikud nikam prorazil její tělo. Gurgit se rozhlédne. Ano, ten podmračený obr, který ji přinesl, je stále v její družině. I teď se dívá na Gurgita úkosem.
7
Pojď má Paní, Dimun už také dorazil. Ten jeho střečkovitý osel dokázal dojít až sem. Divím, že stále odmítá jízdu na koni. Smějí se oba drobnému žertu. Drydalisové nevynikají výškou svých postav. Ze Sedebitských koní, jejichž hřbet sahá nad hlavu vzrostlých mužů, mají strach. Pojď, někoho ti představím ….. Trochu zvýší hlas, aby i Tarris slyšel …. moji paní, mou manželku …… obrátí se čelem k němu …. vítej i ty veliteli Tarrisi. Jak je jen možné, že to nikdo nevidí! Copak jen on sám poznal sílu Tarrisova citu? Ba ne, není sám, už vidí pohled jeho bratra, lítost a soucit ukryté v chladné modři. Na jeho zvučný povel se seběhnou sloužící, pomáhají znaveným jezdcům z koní, přebírají zavazadla a ukazují cestu do jejich pokojů. Zatím se před Erden uklání mladá žena. Krásné oči a jasná, čistá tvář. Volné šaty dávají tušit nový život. Columpna, to jméno značí bezpečný přístav pro lodě a jak vidno, i pro krále. Gurgit drží svou manželku za ramena. Pyšný manžel, hrdý budoucí otec. To děvče …. upomene se Erden Má pokoj vedle tvého, má Paní. Tvé hlídky mají bystré oči, milý Gurgite. Mávnutím všechny propustí a míří za Dimunem. Starý muž je očekává v ústředním sále Plenilunia. Skleněná kopule nad spoustou přístrojů. Spojnice Riptidů a hvězd. Na stolech leží mapy oblohy, moře i pobřeží. Erden si je se zájmem prohlíží. Vida, ani Sedebit nechybí, ani další země západu. Musí požádat Gurgita o překreslení. Znalosti jeho mužů podložené navigací v neznámých vodách jsou nedostižné. Teprve když sluha rozloží občerstvení na stolky a pečlivě uzavře dveře, sednou si k jednomu stolu. Úsměv vystřídají vážné tváře. Scházejí se pravidelně od uzavření Příměří. Královská trojka jim říkají. Jejich setkání předchází možným sporům, nikdo nechce, aby znovu vypukla ničivá válka. Vědí, jak rychle dokáže lidská paměť zapomenout. Avšak dnes se nesešli kvůli drobným hraničním půtkám. Dnes chtějí mluvit o zlých znameních, která jsou čím dál častější. 8
Pukliny ve skalách, ze kterých uniká mrazivý dech. Smrtící všemu živému. Děs, který se šíří z hlubin země, svírá srdce, přináší hrůzu a strach do žil. Oheň a rozžhavené kamení unikající k povrchu. Hejna araneí, tvorů na hraně zvířete a člověka. S křídly, jež zastiňují slunce, s jedovatými zobáky a neustálým hladem po mase, bez rozdílu zda lidským, či zvířecím. Objevili se znenadání. Zatím se drží nad vrcholky severních hor. Zatím. Tajemný tvor, tak ohromný, že mění hlubiny moře na černou tmu. Jen smrdutý zápach prozradí jeho pohyb. Zmizelá hejna ryb. Plaché vodušky, vodní bytosti, které se dosud vyhýbali setkání s člověkem, se přiblížili k pobřeží, kde hledají ochranu. Ztracené lodě. Kvílivý zvuk, který doléhá v noci až k domům v přístavech. Náhlá smrt stád dobytka, zetlelá úroda a jedovatá voda ve studních. Hvězdy, které mění svůj pohyb po noční obloze. Strach vyhnal lidi z osad do vesnic a měst. Poprvé od podepsání příměří se znovu drží noční hlídky. Něco zlého se blíží. Nebezpečí, které neumí nikdo pojmenovat. Dávají dohromady střípky informací od svých Knihovníků. Snaží se najít společný bod. K ránu dospějí k rozhodnutí. Vyšlou své zástupce za severní pohoří. Je-li pravdou, co se píše v nejstarších letopisech, měla by tam být jeskyně, kde v odloučení žijí nejstarší z nejstarších. Tisícileté vědění uložené na tajném místě, aby odolalo nejen přírodním živlům, ale i zkáze válek a nerozvážnosti lidského ničení. Cesta k Jeskyni se ztratila v průběhu času a dunění krvelačnosti bojů. Avšak Knihovník Dyadalisu našel prastarý zápis. Zápis z cesty svého dávného předchůdce do Jeskyně v Ledových horách na severu. Drobný záchvěv naděje. Malá skupinka by mohla projít bez přílišné pozornosti a zvědavosti. Není dobré šířit jejich obavy mezi prostý lid. Není nic horšího, než panika a strach. Koho vyšleme? Koho navrhujete? To zazní Dimunova otázka brzo k ránu Je to jednoduché. Chytrost a sílu. Jorg Alchymista je ten pravý a k němu Knihovník Arboru, znalý starých znaků a písmen. Oba jsou mladí na nepohodu cest. A k nim Horala Altisima, zná horské průchody a na ochranu dva Seveřany. Erden chtěla navrhnout Tarrise s bratrem, ale je ráda, že jí to Gurgit vymluvil. Královna se přece nepřipraví o velitele své Gardy. Musí s ním souhlasit. V koutečku duše si přiznává, že by nechtěla přijít o Tarrise.
9
Přijetí rozhodnutí jim všem přinese úlevu. Snad rozhodli správně. Teprve teď se odeberou k odpočinku do svých pokojů. Únava vítězí.
Kapitola IV. Erden ráno zaspala jak snídani, tak společné díkůvzdání na nádvoří Plenilunia. Vypětí několika minulých dnů si vybralo svou daň. Když konečně otevřela oči, klonilo se slunce na druhou část své denní pouti. I tak ji trvalo několik okamžiků, než si uvědomila, kde vlastně je. Ledabyle přes sebe přehodila spodní šat a vykoukla na chodbu, odkud slyšela tlumený hovor. Tarris rozmlouval s Naribou. Právě vysvětloval, jak se má chovat řádná služebná královny. Nariba poslušně pokyvovala hlavou, ale jiskřičky v očích jí prozradily. Víc jí zajímala statná postava, než slova jí určená. Tarrisi?! Děkuji ti, dál už poučím Naribu sama. Chci nejen služebnou, ale i společnici. Jen pokývnutí hlavy s kamennou tváří. Nikdy se neprotiví její vůli. Nechal Naribu projít do ložnice královny a sám stanul přede dveřmi jako socha Jen lehký pohyb hrudníku naznačoval život v obrovitém těle. Nariba rychle a šikovně pomohla Erden při oblékání. Jen u vlasů lehce zaváhala. Pak zkusmo stočila spletený cop kolem hlavy. Královna pokynula spokojeně hlavou. Kdo byl tvým otcem? Městský Písař, má Paní. Ano, to vysvětluje jistou kultivovanost děvčete, kterou ani služba v hostinci nedokázala pokazit. Erden se utvrzuje, že její spontánní rozhodnutí bylo správné. Cítí se dobře s Naribou vedle sebe. Možná už je načase stát se z bojovnice ženou. Teď však kráčí rázným krokem za Gurgitem, Tarris, jako vždy, dva kroky za ní. Gurgit sedí s Dimunem v observatoři nad mapami a probírají možné cesty výpravy. Nechali jsme tě spát. Tohle je nudné pro ženu zvyklou na boj. Erden poklepe Gurgita na rameno. Pokyne hlavou Dimunovi. Ano, Gurgit má pravdu. Raději na koni s mečem v ruce, než probírání zásob pro mužstvo. Tázavě se otočí k Dimunovi A co Jorg? Co tvůj Alchymista? Bude souhlasit? Cesta přes severní hory …… vždyť víš, není to sezení nad starými literami.
10
Dimun se lehce usměje Jorg….. inu, Jorg prahne po vědění víc, než kdokoliv jiný. Už jsem vyslal krkavce. I Knihovníkovi do Arboru. Sejdeme se všichni na hlásce v Trojmezí. Jestli s tím budeš souhlasit, tak za nás tři pojedu na hlásku já. Gurgit už nechává překreslit potřebné mapy. Jorg se zabývá ….. myslím, že uvítá příležitost dostat se do Jeskyně vědění. Teď bylo na Erden a Gurgitovi aby naznačili otázku. Dimun se v duchu rozhoduje ….. má nebo ne ….. bojuje sám se sebou, není-li příliš brzo a nakonec se rozhodne a vyjeví jim tajemství o existenci Koule. Gurgit neskrývá roztrpčení. Dimun se k němu nakloní s vysvětlením Nene, to nebyla nedůvěra. Jen ….. jen jsme nevěděli, co znamená, zda o ní můžeme hovořit. Jaký má význam a proč se nechala nalézt v podzemí hor. Vlastně si nejsem jist, zda nedělám chybu, když vám o ní říkám….. a možná ….. možná je to jen stará koule a nic víc v ní není. Možná že Alchymisté ztrácí celé roky čas snahou o její poznání. Ale ta záře ….. k čemu pak ta záře reagující na dotek jen někoho! Jen Král Dryadalisu a jeho Alchymista ji rozsvítí ….. Gurgit chvíli přemýšlí. Ba ne. Ta koule, Dimune ….. vzpomeň na staré legendy o ukrytých silách. Díky nekonečným válkám bylo tolik zapomenuto. Ať ji vezme Jorg sebou, třeba …. Kouli nechte ukrytou v bezpečí. Jorg opíše znaky a ty vezme s sebou. Možná víc opisů, pro Knihovníky a Scriptory. Všichni mohou přemýšlet a hledat rozluštění. Budou mít jen text. Čeho se týká, se nemusí dozvědět. Nebo v pravý čas. Oba muži vzhlédnou k Erden. Nezapře dceru svého otce. Nezapře Královnu. Jak jednoduché a elegantní řešení. Ou, co se to ….. co to je! Otřesy země rozechvěly nábytek a rozházely přístroje. A další, ještě silnější. Erden sotva udrží rovnováhu. Na chodbě se rozlehá křik. Prudké kopnutí rozrazí dveře. To Tarris Má Paní, pojď! Rychle ven, všichni! Bez váhání uchopí Erden do náruče a odnáší ji pryč z observatoře. Jakmile vyběhne na chodbu další hrozivý otřes rozechvěje palác takovou silou, až s děsivým skřípěním pukne kupole a tisíce drobných úlomků padají na podlahu. Gurgit chytne Dimuna a na poslední chvíli proběhnou dveřmi do bezpečí před skleněnou tříští. Všichni ven. Bez paniky. Všichni na nádvoří. Gurgitův silný hlas uklidní pobíhající služebnictvo. Otřesy ustávají a v nastalém tichu je slyšet hluk z přístavu. Gurgit vyběhne na terasu s výhledem na moře. Nevěří svým očím. Všechny lodě 11
leží na pobřeží, poházené kolem mola jak dětské hračky, moře ustoupilo do dáli, zvedlo se do neuvěřitelné výše, kolem se šíří strašlivý puch, na skalách pod palácem leží několik umírajících vodušek mezi stovkami mrtvých ryb. Rychle, běžte jim rychle na pomoc. Rychle s nimi do vody. Rybář utíká po skaliskách. Pozdě. Teprve zblízka vidí rozdrcená těla vodušek. Ještě jedna se trochu hýbe. Vezme ji do náruče a rozběhne se za ubíhajícím mořem. Snad to stihne. Nečekaně pevný stisk, voduška se dusí, ale snaží se něco říci, její táhlý hlas rve uši mistra Rybáře. Nikdo nerozumí řeči vodušek. Ta, jako když pochopí, mávne svou šupinatou rukou ke břehu a druhou ukáže k černé hradbě vln. Ještě jednou pevně stiskne lidskou ruku a její dech se zastaví. Rybář ji něžně položí na trs chaluh. Pochopil, rychle pryč, rychle zpátky ke břehu. S varováním. Moře se vrátí. Ve zlém. S posledním otřesem zmizela i panika. Riptidové jsou zvyklí na bušení vln na pobřeží, na nárazy zpěněných vod do pobřežních skalisek. Jen jejich síla je dnes zaskočila. Erden se již dávno vymkla z ochranné Tarrisovy náruče. Je ve svém živlu. Opět velí, tak jako v boji, i když dnes jen při záchraně. I ona si všimla děsivé mořské hradby, která se převaluje v povzdálí, jako by čekala na vhodný okamžik zdrcujícího úderu. Ženy, děti, staří, ti všichni se přesunují výše po skalách pobřeží. Sebou jen to nejnutnější. Její Seveřané odvádějí koně, na kterých sedí ranění. Nikdo nekouká sám na sebe, pomáhají si navzájem, tak jak jsou zvyklí za bouře na moři. Nariba donutila Columpnu k odchodu z paláce. Ta se stále otáčí a pohledem hledá Gurgita. Ale dívka je neústupná. Rychle, má Paní …. A pak, aby zmírnila strohost svého hlasu, jemně dodává Tvůj manžel je Král, on nemůže utíkat se ženami. Gurgit spolu Dimunem sbírá vzácné mapy. Srdce mu krvácí, ale hvězdářské přístroje musí nechat být. Riptidové jsou mořeplavci, nemají nákladní koníky a těch pár jezdeckých odváží raněné. Poslední pohled na zničenou observatoř, srdce Plenilunia a mezi posledními odchází. Jen mistr Hvězdář zůstává. Zavrtí hlavou. Zůstane tady a bude doufat….. Hukot a dunění opět zesilují. Temná hradba nad mořem se začíná chvět, přelévat, točit a vířit, stoupá vzhůru až zastíní oblohu, otřesy se přenáší na skaliska, padají kameny, ve vzduchu se zhmotňuje strach, kvílivý pláč a křik dětí ….. ….. a pak, v jediném strašlivém okamžiku, v okamžiku, který všem zastavil dech, přiřítila se zuřivá bestie vodní hladiny. S dunivým hukotem, s otevřeným chřtánem hrozícím spolknout celý svět, vlasy z pěny vlající až ke slunci, černočerná hrůza nekonečných hlubin, lačný smrtihlav, řvoucí zoufalství, děsivý pohled, který zastavil křik a pláč. Gurgit stojí ochromen, přiražen tou 12
mrazivou hrůzou, neschopen čehokoliv, pevně svírá ruku své ženy a bezmocně přihlíží, jak se vodní pěst na vteřinu zastavila nad přístavem, aby pak s drtivou všezničující silou dopadla a rozdrtila život pod sebou. Hrozivý rachot otřásá zemí a ohluší všechny na skalách….. Konec. Ticho a klid. Bestie se vrací pomalu zpět do hlubin. Za sebou nechala bolest a zmar. Přístav Thesaurus zmizel. Zmizel palác Plenilunium, přístavní mola, domky rybářů a námořníků, loďky, plachetnice, rybí tržnice, dílničky, obchody, všechno je pryč. Srdce země Riptis zmizelo z povrchu světa.
Kapitola V. A je to Erden, která svou nezměrnou vnitřní silou potlačila všechny city, ne, teď na ně není čas, teď musí přijít záchrana přeživších. Královna v celé své velikosti. Nikdo neodporuje jejím rozkazům, které udílí pevným, úsečným hlasem. Gurgite, podpoř svůj lid….. Paní Columpno, Naribo, zjistěte zraněné, rozdělte podle potřebnosti ošetření …. Mistře Alchymisto, běž s nimi a vezmi pár služebných, roztrhejte šaty na obvazy …. Sama jde příkladem a odhazuje svrchní šat. Nikdo se nepohorší pohledem na Královnu ve spodní suknici. Ostatní ženy ji následují a trhají plátěné haleny. Tarrisi, vezmi pár mužů a jeďte tryskem pobřežím, zda i ostatní přístavy …. Dimune, překonej svůj strach a sedni na mého koně. Zajeď k nejbližší hlásce, ať signalizují o pomoc ….. Pak tichým hlasem, jen do ucha mistra Rybáře Vrať se na pobřeží, kdyby někdo ještě …. zůstali tam lidé …. Ne všichni poslechli výzvu opustit Thesaurus. Lidé na skalách poslouchají Erdenin velitelský hlas a pospíchají vyplnit její rozkazy. I Gurgit se podvolí. Už překonal chvilkovou slabost. Už je opět Králem, ale ví, že velet může jen jeden. V takových okamžicích se pozná velikost muže. Pak už jen zbývá čekání. Louky nad pobřežními skalami jsou obsypány ostrůvky lidských těl. Nariba se snaží zabavit děti hrou u vodopádu, který vytváří rameno Flumenu. Mistr Rybář přichází za Erden. Jen zavrtí hlavou na znamení, že nikdo, kdo zůstal v přístavech, nepřežil. Má v očích smutek ze zmaru lidských těl, propletených s těly mrtvých vodušek,
13
s rozbitými těly hravých artemonů doprovázejících lodě rybářů. Všude ruiny, závěje chaluh a mrtvých ryb. Pošli pár mužů, má Paní, ať připraví pohřební hranice…. ….a podává Erden, snad zázrakem nezničený, její pancíř. Pancíř se znakem Království. Erden dojatě pohladí zkřížené meče kolem hlavy zuboroha obtočené dubovou ratolestí. Pancíř září ve večerním slunci jak zlatý plamen. Přistoupí k Rybáři a políbí ho na tvář …. …. Má Paní…. …. dotkne se své tváře, polibek Královny, na okamžik ho zasáhne opojení. Kolem běží Jarris, bratr ho tu nechal Erden k ruce, i v tak vypjaté chvíli mu hlavou bleskne úsměvná myšlenka – tohle vidět Tarris ….. i tvrdé Seveřany, zvyklé na smrt v boji, zasáhl rozsah zničení. Jejich ledové moře si také bere lidské oběti, ale tohle, tohle se vzpírá lidskému chápání. Večerní červánky přinesou zvuk trubky. Lodě s pomocí připlouvají po Flumenu k pobřeží. Posádky záchranářů polykají zděšení. Není co zachraňovat. Jen spálit mrtvé, naložit zbylé z Thessauru a odplout pryč. Na pohřební hranice jsou uložené i vodušky. Patří moři, ale Rybář tvrdě rozhodl Ne, moři ne. Dokud tam je ….. ta ….. ta bestie ….. Nikdo mu neodporuje a nikdo už nepochybuje, že se v moři něco skrývá, nějaké zlo, zlo, které jen pohrozilo svou silou a které se určitě vrátí. V noční tmě se vrací Tarris se svými muži. Poklekne před Erden, která stírá z víček stopy únavy. I Gurgis přichází, vyslechnout si ortel smrti své země. Mluv, veliteli Tarrisi. Má Paní, můj Pane ….. celé pobřeží je zničené, většina lidí se zachránila útěkem, domy a lodě padly vniveč, jen přístav v Asterionu vydržel nápor vod, nezůstal jediný maják i některé krajní hlásky jsou zle poničené. Gurgit jen s vypětím sil potlačuje bolestné dojetí. Riptis, jeho země ….. Erden ho obejme. Snaží se převzít do sebe část jeho bolesti. Teď na ni ale není čas, nastal čas na rozhodnutí. Gurgite, teď musíme jednat. Rychleji, než se včera večer zdálo. Vezmi svůj lid, ať ho Columpna odvede do mé země, ve městech Armentu budou snad v bezpečí. Vyšleme zprávu do Silentia a Reliqua, ať je čekají. Dimun nás čeká v první pobřežní hlásce. Jedeme na Trojmezí. Všichni.
14
Obrátí se k Tarrisovi Vím, jsi unaven. Jeď ale, prosím, na pobřežní hlásku za Dimunem. Ať vyšle krkavce. Ať nás v Trojmezí očekávají všichni Knihovníci a Scriptoři, které se podaří tak rychle sehnat. Ach ano, ještě Alchymisté, ti také. Gurgite, snaž se na chvíli usnout. Vyrazíme hned ráno za úsvitu. Vypijeme odvar z Jorgových bylin na spaní, budeme potřebovat hodně sil Gurgit neprotestuje. Ví, že má Erden pravdu. Tarris sedá znovu na koně. V srdci mu hoří plamen. Jeho paní ho potřebuje. Cítí její dotek na své ruce a i přes všechnu hrůzu a bolest toho dne se usmívá. Dohlédni na její odpočinek stačí jen zavolat na svého bratra a bodne koně k trysku. Splnit úkol své Paní.
Kapitola VI. Na hlásce v Trojmezí je rušno. Hlídka z věže hlásí další příchozí. Správce jen zalomí rukama. Kam je všechny uloží. Kam s koňmi. Hláska praská v základech, už několik dnů se sjíždí jezdci ze všech stran. Krkavci si mohou umávat křídla, hromadí se zprávy ze všech koutů království. Mezi prvními přijela Královna Erden. Spolu s ní vládci Gurgit a Dimun. Dorazily i zprávy o zkáze Thesauru a o lodích s uprchlíky plujících proti proudu. Královna seskočila z koně a v rychlé chůzi vytřepávala prach cesty ze suknice. Královská trojka zamířila ihned do laboratoře Jorga Alchymisty. Erden se otočila ke Správci Na cestě jsou uprchlíci z Riptisu, je potřeba ….. V tu chvíli se Správce vypjal a dovolil si přerušit svou paní. Není třeba povelů, má Paní, postaráme se o ně. Ženské už chystají jídlo, dorazil Mastičkář z hlásky před Arborem. U hráze Flumenu staví stany pro odpočinek. Dovolil jsem si tvým jménem přesunout část zásob určených pro zimní čas už nyní. Královna uznale pokývla. Výborně. Teď potřebuje své soustředění na důležitější věci, než seno pro koně. Děkuji, mistře Správče. Jsem potěšena. Děláš dobře svou práci. Odchází k laboratoři a usmívá se. Nemusí se dívat, dobře ví, že Správce stojí na místě zrudlý rozpaky z pochvaly.
15
To bylo před třemi dny. Tři dny horečnaté činnosti. Správce pobíhá sem tam mezi věží, kuchyní, sklady .... poslední na lože a první vzhůru. Už si ani nedopřává potěšení ranního výhledu z věže hlásky. Dnes ráno utáhl řemen v pase o další dvě dírky. Erden míří k laboratoři. Ta zvláštní koule přitahuje její zvědavost. Když se jí poprvé dotkla, pocítila záchvěv po celém těle, jako by na několik vteřin ztratila vědomí. Lapala po dechu, než zklidnila horečnatý tep. Uklidnilo ji, že to samé cítil i Gurgit. Avšak ani jí, ani jemu se koule v dlani nerozzářila. Pak se jí dotkl Jorg a černá koule se začala měnit ve slunce. Dimun to již viděl, ale Erden s Gurgitem byli uchváceni. Dnes jsou dokončeny opisy tajemných znaků a Knihovníci, Scriptoři a Alchymisté ze všech Království si lámou hlavu nad jejich významem. Chodbami hlásky se nese brumlání jejich hlasů. Jorg je trochu zaskočen vývojem událostí. Jeho poklidný život byl přerušen samotnou Královnou. Stála proti němu ve svém rudém šatu, dosud neodložila pancíř, po boku jezdecký meč, zaprášená a vyčerpaná cestou. Mistře Alchymisto, přišel tvůj čas. Nečekala jsem, že tě tak brzo povolám. Ale zničení země Riptis urychlilo naše rozhodování. Nejsi mým vazalem, proto tě nežádám, proto tě prosím, prosím tě o cestu za Severní hory. O cestu do Jeskyně vědění. Doufáme, že tam najdeme odpověď, co se to skrývá v hlubinách moře a skal. Co nám ještě hrozí, jak se můžeme bránit, jak můžeme bojovat. Jorg se v úžasu až zakoktal. Královna Erden prosí jeho nicotnou maličkost o pomoc. Chvíli nebyl ani schopen promluvit, dokud ho Dimun pohledem nepovzbudil. Má Paní, má Královno, já …. jsem jen alchymista, jen bylinkář ….. já nejsem bojovník, nejsem hrdina. Klid této věže a staré zápisy naplňují můj život. Vždyť ….. bojím se, že zklamu. Erden přistoupí k mladému muži a vezme ho za ruku, cítí jeho vnitřní boj. Touhu i strach. A pod tím vším ukrytou sílu. Sílu lidské čistoty. Sílu oběti. Má právo to chtít? Pomyšlení na Riptis smete její pochyby. Jorgu, už jednou jsem ti řekla, že v tobě je víc, než tušíš. Jsem přesvědčena, že ty jsi ten pravý. Ne, neboj se, nepojedeš sám. Doprovodí tě mistr Knihovník z Arboru, Horal Altisim a dva z mých Seveřanů, Asper a Belicos. Ale konečné rozhodnutí je na tobě. Můžeš odmítnout bez obav. Pokusili bychom se najít někoho jiného. V Jorgovi se sváří boj mezi touhou po vědění, snahou pomoci a strachem z neznáma. Myšlenky mu prolétávají hlavou jak jarní vítr. Mohl by rozluštit tajemství koule, mohl by ….. tolik skrytého vědění ……. z hluboka se nadechne Má Paní, přijímám. Je-li mým osudem cesta do hor, přijímám ji bez výhrad. Dobře, milý Jorgu. Začni s přípravou. Asper ti pomůže s výběrem věcí na cestu.
16
Rozhodnuto. Celý večer prosedí Jorg na vrcholu hlásky. Skutečně řekl ano? Při večeři se seznámil s Asperem. Obr snad o dvě hlavy vyšší než on. Jeho plácnutí po ramenou málem srazilo Jorga na stůl. Přetrpěl zvědavé pohledy ostatních. Hláskou se rychle rozkřiklo, že Erden osobně žádala mistra Alchymistu o laskavost. Rozhodnutí už nelze vzít zpět. Jedno jediné ano změní celý Jorgův život. A tuší, že ne jen jeho.
XXXX Teď v ranním svítání stojí Jorg ve stájích a doufá, že na něm není příliš vidět strach. Asper mu vybírá koně na cestu. Proč jen nemůže jet na svém oslíkovi! Ten Seveřan nemá slitování. Před chvíli mu nemilosrdně vysypal obsah cestovní tašky. Tázavě přebíral lahvičky a míšky, zápisy, mapy, vše o čem byl Jorg přesvědčen, že bude potřebovat. Kde máš suché boty? Halenu? Zbraň? K čemu tohle všechno?! Na Jorgův udivený pohled tvrdě řekne Jen tolik, co uneseš na zádech při rychlém běhu. Nic víc. A teď pojď. Jdeme vybrat koně. Asper se po něm poočku dívá. Je mu toho drobného muže trochu líto. Sedebitští koně se nepoddají každému. A tenhle musí natáhnout ruku, aby dosáhl na hřbet. Nakonec se podaří vybrat koně s mírnou povahou. Jorg zvládne projížďku po Trojmezí. V duchu musí přiznat, že se mu to docela zamlouvá. Ještě vybrali koně pro Alchymistu z Arboru a pak si šel Asper po svých. Najednou Jorg neví, co má dělat. Celý jeho dosavadní poklidný život je rozbit na prach. Musí jít do laboratoře, mezi své bylinky, svazky starých spisů, musí chvíli přemýšlet a získat zpátky svůj klid.
XXXX Dimun, vládce Dryadalisu, čeká jak poslední služebník před zamčenými dveřmi laboratoře. Jorg je zděšen Můj Pane, můj Pane..... přeci ….. stačilo říci ….. ach, můj Pane ….. Sedí spolu v tichu laboratoře. Dimun vezme Jorga za ruku a beze slov se s ním loučí. Je pro něho jako syn, který mu nebyl dopřán. Je pro něho neskonale víc, než Alchymista pro Krále. Vybral ho sám, před léty, když stáří odvedlo Alchymistu, kterého zdědil po svém otci. Poznal v malém chlapci jiskru budoucnosti. A teď ….. teď ho možná posílá smrti vstříc.
17
Kdo pak dodrží základní zákon Dryadalisu?! Starý Alchymista předává vědění mladému králi a starý král vybere nového Alchymistu. Tak bylo dáno. Tak bylo dáno po staletí. Dimun si povzdechne z hlouby své unavené duše. Nic není jako dřív. Nic. Jorg sotva zaslechne tichá slova. Tak tichá, že zaševelí kolem uší jak motýlí křídla nad vůní letních květů. Jorgu, můj mistře Alchymisto, můj chlapče, vrať se, vrať se zpátky domů.
Kapitola VII. Druhý den v sedle a Jorg má pocit, že má rozlámané všechny kosti v těle. V hlásce před Silentiem je očekával arborský mistr Knihovník. I jeho zavazadla padla v plen Asperovu nelítostnému třídění. Pohled na drsného Seveřana umlčel jeho protest. Stejně tak, jako pohled na podupávajícího si koně. Teď tlumí zvědavost. Tak rád by se Jorga vyptával, ale nechce riskovat ukousnutý jazyk. K večeru dorazili k poslední armentské hlásce. Koutkem oka zahlédne Jorg krkavce mířícího směrem jejich příjezdu. Jistě zpráva pro Královnu. Čeká je vydatná večeře a pohár květnice, zvláštního nápoje sedebitských pastevců, stírá únavu a povzbuzuje mysl, není-li ho mnoho. Asper s Belicosem si bohatýrsky přidávají. Jejich výdrž v čemkoliv je obdivuhodná. Mistr Knihovník může konečně uspokojit svou zvědavost. Ale Jorg ho zklame. Utápí se ve vlastních myšlenkách a odpovídá na hranici zdvořilosti. Nakonec se jen dočkají příletu krkavce se zprávou od Dimuna a jdou spát s těžkými myšlenkami. Otřesy země se šíří od pobřeží. Zatím slabě a ne příliš často, ale už stačily vyvolat strach. Kdo není vázán polem a stádem, míří do vnitrozemí. Brzo ráno vyrazili k horám Dryadalisu. Jediný světlý bod pošmourného dne, Jorg s Altisimem uvidí své rodiny. Jak se blíží k horám, mění se i krajina. Stromy snižují svou výšku, ubývá zeleně, ochladilo se, nad hlavami se ozývají skřeky orlovců. Jorgovi to nevadí, nevadí mu dnešní nevlídná tvář hor, vrčení Aspera, kterému přemíra květnice předchozího večera buší zevnitř hlavy do čela, ani studený oběd v sedle koně. Je rozechvěn, jede domů. Stačí den rychlé jízdy a hory se přiblíží na dosah. Do večerního šera se nese hlas trouby. Znamení z věže Lapidia. Už je vyhlížejí a strážní jedou naproti s pochodněmi. Jejich koníci vypadají vedle těch sedebitských jako malá hříbata. Správce, hubený mužík s holou hlavou a dlouhým spleteným vousem je uvádí do hodovního sálu. Teď je na Asperovi a Belicosovi, aby stanuli v úžasu. Ohromný prostor vykutaný ve skále, ze které vyrůstá celý hrad Lapides. Úchvatná práce generací kameníků, sloupy s něžným
18
krajkovím ozářené z desítek lamp. Belicos se udiveně podívá po Jorgovi, marně hledá svíce nebo olej Tajemství Alchymisty směje se Jorg, ale ochotně ukáže zvláštně zabarvené hořící kameny, osvícené jsou i chodby s vysokými stropy, všude vyřezávané dveře, vytesaná podloubí a balkony ze skal ven. Důstojné místo pro krále Dryadalisu. Srdečné uvítání a pohostinná večeře. Sedí dlouho do noci a stále mají co vyprávět. Jorg drží za ruku svou matku. Ne, nemohou se zdržet, opravdu ne. Mají před sebou dlouhou cestu a času není nazbyt. Přes hory a dál, dál k severu. Jen jednu noc. Hned po východu slunce Asper s Altisimem hloubají nad mapami, hledají nejschůdnější cestu pro koně a místo noclehu. Vyšlou krkavce do horských osad, aby se tamní nevyděsili, nejsou zvyklí na cizince. Za dva dny sestoupí z hor a pádí dál k severu. Muži, které potkávají, jsou vysocí a statní. Zvedají k pozdravu svalnaté paže. Pozorné a ostražité oči, těla krytá kožešinami, kopí a meče, přilbice a pancíře z kůží araneí, osady s domky přitlačenými k zemi, ukryté za ohradami z kmenů stromů. Drsný sever, domov Aspera a Belicose, domov královniny gardy. Poslední výspa lidských obydlí. Dál už jen ledové hory, zima a chlad. A snad, snad i cíl jejich cesty. Zastaví až v osadě Cassis, hory už nejsou daleko. Ženské snášejí jídlo, jsou stejně statné a vysoké, jako jejich muži. Jorga uspává teplo ohniště a šum hlasů. Jako ve snu sleduje mistra Knihovníka, jak si se zájmem prohlíží meče Seveřanů, něco poutá jeho pozornost, vytahuje z kapsy pláště malý svitek. Jorg poznává opis znaků z koule. Únava je zapomenuta. Aspere, co je tohle? Co je to za znaky? Kdo vyrobil ten meč? Kde je váš mistr Knihovník! Asperovi skoro zaskočí sousto z toho přívalu otázek. Jemně vytáhne meč z Jorgových rukou. Pomalu, pomalu, mistře Alchymisto, skoro jsi mě probodl. To je meč mého otce, jemu ho předal jeho otec a jemu též. To jsou znaky prvních Seveřanů, nikdo už je nepoužívá, zůstaly jen na starých zbraních. A nemáme mistry Knihovníky. A umíš je přečíst? Ne, ale vím, co znamenají. Život a čest. Smrt a naděje. Jorg si pomalu opakuje ta slova, život, čest, smrt, naděje ….. chápe jejich význam, už poznal nesmírnou hrdost Seveřanů. Lpí na životě jako ostatní, ale umějí se podívat smrti do očí jako rovný rovnému. Aspere, jak dlouho tu žije tvůj lid?
19
Od nepaměti. Naši předkové se ještě potkávali s obry. Ano, nesměj se, s obry. Ti žili ještě dál k severu a občas zabloudili až sem. Nevědí o nic víc, než před tím. Snad jen, že Koule možná pochází z těchto končin. Asper přivolal starou Pruinu, takřka bezzubá stařena vyprávěla do noci prastaré legendy, byly plné statečných mužů, řinčení mečů, hrdinných skutků ..... také o obrech, bojovali o moc mezi sebou tak dlouho, až se sami zahubili, až je pohltila černá tma, příliš pozdě se vzpamatovali, příliš pozdě na záchranu ….. jen o zářící Kouli nevypráví, o té není v legendách ani zmínka
XXXX Celou noc Jorga děsí temné sny. Dohání ho něco zlého. Utíká kamsi do skal, padá a znovu se zvedá, aby padl, slyší výkřiky bolesti, řítí se kamsi do hlubin, točí s ním černý vír, pohazuje jak s dětskou hračkou a naráží s ním do skal ….. ve snu Jorg umírá….. Ráno se probudí ztuhlý a vyděšený těžkým snem, vyděšený svou smrtí. Jen s námahou se připraví na cestu. Postřehne, že ho Asper sleduje zkoumavým zrakem, donutí se k úsměvu, sní pár kousků snídaně a raději vyjde ven. Slunce už rozhodilo trochu tepla do ostrého vzduchu svítání. V dálce se skoro neznatelně rýsují obrysy hor. Cíl jejich cesty. Těsně před odjezdem přichází stará Pruina. Dotkne se lehce Jorgova čela znamením ukazováku a něco zamumlá ….. Za šťastný návrat prohodí Asper na Jorgův udivený pohled.
Kapitola VIII. Dva dny trvalo, než dorazili k Ledovým horám. Pusté a nehostinné, jen uschlá tráva v úpatí, pahýly keřů, nic nenaznačuje jakoukoliv přítomnost života. I slunce tady ztrácí svou zář. Dál musíme pěšky zavelí Asper. Koně odvede chlapec, který se k nim v osadě připojil. Mistr Knihovník zalapá po dechu. Nepočítá snad Asper s návratem?! Ten jako by četl jeho myšlenky Nenecháme tady koně jako potravu pro cokoliv zlého. Zpátky se můžeme vrátit pěšky, pokud se nám nepodaří dát znamení. Znamení?
20
Proč ne! Třeba ohňostrojem, viď, mistře Alchymisto! I Jorg se usmívá. Však několik lahviček na cestu přeci jen do tašky přihodil. Ten Asper má ale postřeh! Teď však Altisim s Belicosem třídí věci na pět kupiček, dvě velké pro statné Seveřany, tři trochu menší pro ostatní, jídlo, vodu, deku pro noční chlad, hlavně spletená lana, křesadlo …. Mohou se zdržet den, dva a nebo také týden, či déle. Záleží na štěstí při hledání. Tak, ještě připnout meč k pasu, kuši a lana k rameni, vak se zásobami na záda, poslední ohlédnutí do roviny za sebou a vzhůru do hor. První jde Horal Altisimus. Vybírá nejschůdnější cestu a udává tempo. Pak Asper, ve střehu sleduje okolí, Jorg s Knihovníkem a za nimi uzavírá cestu Belicos. Jdou potichu, nemluví, šetří síly. Altisimus ví, že Knihovník není zvyklý na fyzickou zátěž, Jorg má výhodu, vyrostl v Dryadalských horách. Jakmile za sebou zaslechne sípavý dech, zvedá ruku na znamení zastavení . Usadí se pod ochranným převisem skály. Sedí tiše, každý zaměřen na svou únavu, na své myšlenky, když tu se nad jejich hlavami se ozve táhlý hvizd a slunce zakryje stín. Asper vykoukne, ale okamžitě se stáhne zpět Ššššš, tiše, tiše ….. Hvizd sílí a blíží se rychlostí divoké letní bouřky, nad jejich úkrytem se odráží na hranici snesitelnosti, Knihovník si drží ruce na uších, Jorg se bezmocně tiskne ke skalní stěně, jako by se do ní chtěl na ochranu protlačit, Altisim prudce dýchá neschopen pohybu, jen Seveřané zachovávají klid. Podívají se na sebe a v souhře válečníků opatrně chystají zbraně. Pak ostrý práskavý zvuk a hvizd mizí. Co …. co to bylo?! Zděšení v očích Knihovníka je přímo hmatatelné. To, mistře Knihovníku, byla aranea. Jak se zdá, nějaká přece jen zůstala. Budeme doufat, že už je po obědě. Prý má skvělý čich. Vstávat, musíme dál. Mistře Alchymisto, co máme hledat? Jorg se snaží odehnat z hlavy představu děsivé harpyje. Jen ten strašlivý zvuk stačil, aby byl vyděšen do konečku každé kůstky svého těla. Asper s Belicosem si vymění chmurný pohled. Snad chlapec s koňmi je dostatečně daleko, aby unikl pozornosti věčně hladového netvora. Jorg konečně srovná dech a doufá, že na jeho hlasu není příliš znát strach Jeskyně ….. propasti ….. snad nějaké symboly ….. jako na vašich mečích ….. cokoliv, co vypadá dotknuté rukou člověka …..
21
Stoupají dále do hor. Nakonec si rozdělí úlohy. Seveřané hlídají obzor před útokem, Alchymista s Knihovníkem hledají jakékoliv znamení a Altisim je k ruce podle potřeby. Všichni doufají, že aranea ohlásí svou přítomnost z dálky hvizdem. A že jich tu není víc. Mistře Alchymisto, podívej ….. Knihovník uchváceně sleduje symbol vytesaný do hladké skály. Stejný jako na meči Seveřana, stejný jako dostal od své Paní ke studiu. Snad tedy nepřišli nadarmo. Udělá několik kroků ke skále, nedívá se napravo, nalevo, jen ten znak ho přitahuje naprostou fascinací ….. najednou ….. pod jeho nohou se utrhne zmírající keřík jakéhosi býlí a on, v marné snaze se zachytit, uklouzne a řítí se po lavině kamení do hlubiny skal. Jorg v ochranném gestu se ho snaží zastavit v pádu, ale marně. Padá také za Knihovníkem. Sotva zachytí výkřik Altisima. Konečně se zastaví rachot kamení. Tvrdý úder. Zastavení dechu. Dvojitý výkřik se nese propastí vzhůru spolu se zvířeným prachem. Jorg, otřesen tou rychlostí kamenné laviny, rozhlíží se kolem. Propast není tak hluboká, jak se zdálo, na dno dopadá lehce denního světla. Dívá se na Knihovníka, který se rozhlíží kolem sebe. Ten se nakonec rozesměje. Je živý, živý. Natáhne ruku k Jorgovi Jmenuji se Buntur, mistře Alchymisto Jorg se usmívá také A já Jorg, mistře Knihovníku A já Asper, vy dva ….. ozve se nad jejich hlavami. Seveřan se spouští na laně dolů. Doskočí na zem a rychle se rozhlíží. Podívejte, podívejte se ….. I v tom trošku světla je jasné, že se ocitli v prostoru vytvořeném člověkem. Jorg vytáhne z kapsy křesadlo a několik svíticích kamenů. Mrkne na Aspera a rozsvítí oheň. Rozhlíží se se zatajeným dechem. Jsou v jakési dvoraně, ohniště s náznakem popela, tak proto ten sopouch, propadli se vlastně komínem …. v rohu zbytky ztrouchnivělého lůžka ….. Asper se pořádně podívá, ta velikost ….. jsou snad v jeskyni obrů?! Jorgu, pojď sem, honem se pojď podívat! Knihovník Buntur, s očima rozsvícenýma nadšením ještě víc, než světlem z kamenů, se dotýká skalní zdi. Znaky a symboly jsou všude kolem. Běhá sem tam jak malé dítě, vzrušením nemůže ani promluvit To je ….. to je ….. to je úžasné, nádherné ….. nevěřil jsem, že někdy ….. na vlastní oči …..
22
Jorg se snaží poznat, kde je začátek, souvislosti a pokračování, objeví i malby a vrchol všeho ….. otisk ruky …. ruka tak velká, že i mohutná dlaň Aspera vyplní sotva střed dlaně. Je to jasné, jsou v jeskyni obrů. Legendy nelhaly.
XXXX Buntur se odmítl vzdálit z jeskyně. Neopustí nalezený poklad. Jen ať mu Jorg nechá ještě nějaké kameny na svícení. Je tohle snad jeskyně vědění? Kde jsou záznamy, tisky, litery, kde je nějaký život!
XXXX Erden přechází rázným krokem hodovní síní královského sídla v Silentiu. Poslední zprávu přinesl krkavec z osady Cassis. Nic, nic, od té doby nic. Moře udeřilo podruhé a vzalo si přístav Asterion. Dimun odjel zpátky do Dryadalských hor. Otřesy dorazily i tam. Zřítilo se několik podzemních jeskyní. Lidé z horských osad hledají bezpečí v Lapidiu. Mají strach, z některých vrcholů stoupá černý a dusivý dým. Horští koníci, tak mírní a trpěliví, odmítají opustit stáje. Gurgit se marně snaží zaplašit beznaděj Riptidů. Ta se začíná šířit po Armentu jak černá mlha. Erden se jen silou vůle nutí k trpělivosti. Nemůže, nesmí ukázat před ostatními své obavy, svůj strach.
Kapitola IX. Jorg se drží lana a šplhá pomalu vzhůru. Už několik dnů se snaží najít Jeskyni vědění. Asper spolu s Altisimem a on s Belicosem. Marně. Kreslí si značky cest aby nezbloudili, večer jen prohodí několik slov. Hory se zdají nekonečné. Buntur nevnímá svět kolem sebe, zapomíná se i najíst, je zcela pohroužen do jeskyně obra. Do prachu u svých nohou si píše poznámky, maže a přepisuje, řadí symboly, někdy radostně vykřikne, pak zklamaně zabručí, nechávají ho být, mají svých starostí dost a dost. Začínají docházet zásoby jídla a nenašli žádnou stopu jakékoliv zvěře pro lov. Není divu, je-li poblíž aranea. Někdy zaslechnou v dáli její kvílivý hvizd. Nic z toho nepřispívá k náladě. Večer stojí u drobného praménku vody. Aspoň že ta voda tu je. Jorg zuřivě přemýšlí Aspere, přeci to musí být někde tady. U vody. Vždyť lidé i obři ….. ti všichni potřebují vodu ….. žádný jiný pramen než tento jsme nenašli ….. Asper se rozhlíží kolem, všude balvany, rozeklané a rozervané skály
23
Víš přeci, co vyprávěla Pruina, jak spolu obři bojovali, roztrhali skály a házeli je po sobě ….. mohlo to tu všude vypadat úplně jinak ….. ne, zítra je poslední den, jakmile nic nenajdeme, vracíme se zpátky ….. Jorg se ale stále drží své myšlenky. Nikde jinde jsme nenašli ani symboly na skalách, jen tady ….. ta jeskyně ….. přeci tu musí být i další ….. možná je v jeskyni cesta dál …. přece nelezli komínem! Dívají se na sebe udiveně. Jak to, že je to nenapadlo dřív! Kolik máš ještě těch tvých zázračných kamenů? Jorg vytáhne několik málo posledních. Pro každý případ. Ostatní nechal Bunturovi. I ten jimi šetří a raději namáhá zrak v příšeří jeskyně. Dobrá, hned při rozednění nasbíráme co nejvíce uschlých keřů, vše, co by posloužilo ohni ….. Mrkne na Jorga ….. však ty ještě vytáhneš nějaké překvapení, viď! Alchymista, aby si neporadil! Ten večer si povídají dlouho do noci. Hlavně Buntur. Má pocit, že začíná rozumět sdělení na zdech jeskyně. Není si ještě úplně jist, ale i s tím, co vyprávěla Pruina ….. obři bojovali mezi sebou o moc, dlouho a zuřivě, stovky let horami prosakovala krev, bolest, neštěstí ….. tak silně, až se v hlubinách zrodilo Něco ….. Něco, co nemělo jméno, Něco, co bylo živeno bolestí a zmarem, Něco, co ve skrytu čekalo na další přísun pro svůj chtivý růst ….. pak mu to přestalo stačit, chtěl víc a víc, víc krve, víc pláče, víc křiku, víc rozervaných těl ….. už si sám začal brát a aby mohl, tak nechal vzniknout araneím, aby ty mu dodávali životadárnou sílu, maso nechával jim, Jemu stačil jen ten zmar ….. obři pozdě prozřeli a pochopili, už se ale nedalo nic dělat, už bylo pozdě na záchranu ….. těch několik málo posledních, smířených s přicházejícím koncem, vytesalo do zdí jeskyně varování….. jestli Buntur dobře rozumí, tak pro To měli i jméno, Gach´rúll, Temná zhouba….. Všichni dlouho mlčí, pohnuti osudem obrů. Tak proto zmizeli z hor. Zůstaly po nich jen legendy. Ale to znamená ….. že jsme to znovu probudili …..tu Temnou zhoubu, Temnotu….. Acer se udiveně podívá na Jorga Jak my probudili? Jorg skoro nemůže promluvit, zoufalství v něm ho začíná tížit jak hory kolem
24
Ty války, vždyť celý život jsme žili v bojích, jako naši otcové a jejich stejně tak ….. Temnota dostávala své krmení …. ale teď …. několik let je příměří …. a ona …. má …. hlad ….. proto ta divná znamení ….. ona nechce čekat, chce si vzít sama! A už začala! Jorgovo srdce se svíjí v bolesti. Všechno padne ve zmar. A jestli je v Kouli tajemství záchrany, tak on, Jorg, selhal, selhal …..kvůli němu všichni zahynou ….. Asper vidí to nezměrné zoufalství v Jorgových očích. I jemu pomalu dochází, jaký osud se blíží. Ale je Seveřan. Nepodléhá tak rychle slabosti. Opatrně vezme Jorga kolem ramen. Zítra buď nalezneme odpověď, nebo se vrátíme domů bez pomoci a zemřeme se svými blízkými se ctí. Jsi-li připraven, pak Světlo smrti přijmeš s hrdostí, jako muž, jako bojovník! Tu noc už nikdo z nich neusne. Jen k ránu, než se rozbřesk přiblíží, únava jim na chvíli zatíží víčka. Posledních několik soust jídla, po okolí posbírají uschlé křoviny a pak se spustí dolů, do jeskyně. Jorg utrhne kousek deky a přiváže ji ke kousku pevného klacku. Pokape čímsi z lahvičky to je flammabilia, hoří dlouho, i ve vodě, kámen fosfy rozdrcený na prášek spolu s přísadami vysvětlí ostatním a škrtne křesadlem. Pomalu kráčí jeskyní. Světlo dvou loučí ozařuje i skryté kouty. Kousek od obrovy postele se plamen zatetelí. Belicos zbystří. Lehounkatý závan vzduchu. Ano, to co vypadalo jako ruiny, jako kamenný zával, nesahá až ke stropu. Trochu viditelný průlez, který se rozšíří silou svalů a ukáže pohled do chodby. Žádné dohadování, přemýšlení, postupují hned a rychle dál. Jorg se rozhlíží a snaží se vtisknout do paměti vše, co vidí kolem. Ozdobné držáky, snad na louče, kamenné mísy, vytesané tváře do skal, děsivé svou velikostí ….. vchody do dalších místností, jen letmý pohled na zbytky nábytku zteřelého věky, nádoby, kusy oblečení rozpadajícího se v prach, než …. než objeví první kosti, snad teprve teď uvěří beze zbytku světu obrů. Kostra dvojnásobné délky Aspera vzbuzuje i ve své mrtvé nehybnosti úctu. Konečně dojdou na konec chodby, dveře a za nimi ….. sál, ohromný a ohromující, uprostřed kamenný stůl a kolem kamenná sedadla a na nich ….. poslední z posledních obrů, kostry sedících, opřené o kamenná opěradla, ruce položené na stole v gestu smíření s přicházejícím koncem. Buntur se zvědavě dívá k rukám obra sedícího v čele. Jorgu, pojď sem, podívej, penam, takový používají naši mistři Scriptoři a tady, tincidunt, ach ne, všechno je tak křehké ….. to se hned rozpadne, ani dotknout se nemůžeme ….. ale tohle ….. tohle je mensamk …. tabulka ….. rychle, pořádné světlo ….. Asper se jen udiveně dívá, jak Alchymista s Knihovníkem poskakují radostí mezi mrtvými obry. Přiloží hořící louč ke kamenným držákům a k jeho podivu zbytky loučí v nich vzplanou jasným plamenem. I v ohromném krbu jsou kousky ztrouchnivělého dřeva, které přijmou oheň. Rozhlíží se kolem, zatímco ti dva opatrně čistí tabulku. Závěsy a kamenná ostění dávají tušit 25
okna. Belicos strhne jeden ze závěsů a přes víření prachu ho hodí do krbu. Ve chvíli je ozářený celý prostor. Kamenný palác připomínající svou nádherou hodovní síň dryadalského Lapidia, jen mnohokrát větší. S neuvěřitelnou jemností vytesané plastické obrazy a sochy, reliéfy, život obrů zachycený ve věčném kameni. Ohromná okna obložená jemnými kamennými květy a za nimi ….. zhroucená skála. Altisim počítá kroky, čtyři stovky kroků kolem půlkruhu s okny. Jen povzdechne. Vypadá to, jako by někdo zasypal sídelní sál obrů ohromnými kameny, místo výhledu na denní světlo tíseň podzemí. Jorg s Bunturem se dívají v naprostém úžasu na tabulku. Je na ní ostrým rydlem vyryta Koule. A znaky. Jorg už dávno o ní řekl svým společníkům. Buntur rychle probíhá očima svitek s opisem. Ano, všechny souhlasí. Musí si sednout. To teda znamená ….. že Jeskyně vědění ….. že se jedná o obry?! Naše země ničí Temnota? Ta samá, jako Temná zhouba obrů? Jak tady mohou najít odpověď, v podzemí plném koster! Jak je možné, že takovou naději upínali …. k legendě! Jak je může Koule ochránit, když nepomohla obrům? Nebo snad už bylo pozdě, už ji nestihli použít a návod k záchraně je v Kouli nadále ukryt? Tolik otázek, tolik a žádná odpověď. Jorg se podívá na Aspera a zavrtí hlavou. Jsme stále tam, kde jsme byli. Vrátíme se domů. Bez odpovědí. Nedá se nic dělat. Je pozdě. Vše je ztraceno. Ne, Jorgu. Nic není ztraceno. Ještě ne. Ještě je naděje. Vždycky je naděje. Vždycky.
Kapitola X. Vracejí se chodbou zpátky. Nejvyšší čas, louče zmírají. Vracejí se se zklamáním. Jorg nese mensamk, jediný doklad o existenci Jeskyně vědění. Ještě stále si rovná v hlavě jejich nález. Už poznal, jak dokáže staletí zkreslit minulost. Jak mění ústní podání události dávno minulé. Snad jeskyně smutného varování by se měla jmenovat. Jaképak vědění, žádní nejstarší z nejstarších, žádné spisy ….. nic. A jestli přeci jen nějaká byla, pak padla v plen ničivým bojům obrů. Protáhnou se komínem zpátky na denní světlo. Šero? Cožpak byli v podzemí celý den? Ohlušující hvizd je odpovědí. Na skalním převisu nad sopouchem sedí aranea s roztaženými křídly. Snad ji přitáhl pach kouře z komína síně obrů, snad jen náhoda …. Všichni se přikrčí, ale pozdě. Už je vidí a útočí. První reaguje Belicos, srazí Jorga k zemi a rychle tasí meč. Asper se postaví před Buntura a Altisima a i jeho meč je připraven. Aranea rozpřáhne křídla a s napřaženým zobákem útočí na Belicose, ten se nezalekl, ale děsivý, ohlušující kvil mu rve uši a láme ho k zemi, ostrý zoban ho sekne po zádech, jedovaté sliny leptají holou kůži krku a ramenou …. je ztracen, na jed araneí není lék a ona to ví, děsivá harpyje, 26
už ji neuteče, už obrací svou pozornost na druhé, chystá se zaútočit na pádem omráčeného Jorga a v tu chvíli Belicos, plný bolesti z jedu rvoucího mu tělo, se strašlivým výkřikem přitáhne zpátky její pozornost a jediným pohybem slábnoucí ruky setne harpyji hlavu ….. ….. čas se zastavil …. Jorg se jak ze sna dívá na Belicose padajícího k zemi, na bezhlavé tělo harpyje mlátící se o kameny a lámající si křídla s posledním zbytkem života, na Aspera, který vráží meč do srdce monstra, na Buntuse, který drží Altisima kolem ramen a křičícího děsem a bolestí ….. ….. ale ještě není konec, ještě ne, předsmrtný aranein křik přivolal její družky a ty se blíží s práskavými zvuky svých ohromných křídel, nevydávají žádný zvuk, o to je to horší, harpyje v naprostém tichu míří ke skupince svých obětí, pomstít jednu ze svých ….. Zpátky, zpátky dolů, všichni rychle dolů ….. křičí Asper, ale nejde to, ohromení z té hrůzy je silnější ….. a Jorg, při pohledu na Belicose, do jehož bezbranného těla se chystá hladově seknout další zobák a ukojit hlad, polije svůj plášť trochou flammabilia a škrtne křesadlem, jednou, dvakrát, potřetí, konečně jiskra a plášť vzplane jak pochodeň, Jorg nevnímá žár ohně, uchopí plášť a vrhne se proti bestii, točí se do kruhu a mává ohněm nad hlavou a posledních pár kapek vychrstne na křídlo nejblíže k sobě a mávnutím pláště předá oheň dál a ve chvíli je aranea v plamenech a v té nečekané strašlivé bolesti snaží se vzlétnout pryč a předává oheň svým družkám až se k nebi vznáší točící vír smrdutého plamene, škvířících se křídel, kůže a masa a pomalu umlkající zvuk hvizdu, který ještě před okamžikem přibíjel svou silou vše živé k zemi ….. Belicos však umírá. Jed už mu zasahuje celé tělo. Svíjí se v křeči. Jorg nedbá popálených rukou, rychle prohledává své lahvičky, kam jen, kam jen ji dal?! Asper ho chytne za ruku Je pozdě, Jorgu, pozdě. Já vím, jen pár kapek, na bolest ….. Belicos se začíná propadat mimo svou mysl. Asper ho pevně drží za ruku. Umíráš se ctí, Belicosi, o tvém životě a smrti budou vyprávět muži svým synům. Ještě několik okamžiků a smrt zahalí a uzavře oči statečného Seveřana. Jen lehký úsměv mu zůstal na tváři. Se smutkem na něj ostatní chvíli hledí, ale není čas na bolest, není čas na smutnění. Jorg vypustí k nebi salvu barevného ohňostroje, snad zahlédnou v osadě znamení pro chlapce s koňmi, snad zahlédli plamenný rej smrti araneí. Nebudou čekat dva dny na jeho příjezd. Pohřbí Belicose ve skalách a vydají se na cestu zpět. Opouští Ledové hory, ještě jeden pohled na mohylu z kamení, na jejímž vrcholu je položen meč bojovníka. Jen Jorg se zdrží o chvíli déle. Tak moc by chtěl nechat na mohyle něco svého, na znamení vděčnosti za záchranu života, nemá žádné ozdoby, nic, přejede tedy dlaní po ostří meče 27
a zanechá na něm svou krev. Otisk své dlaně na kameni. Pak doběhne ostatní. Asper pokyne hlavou na znamení, že Jorg učinil to nejlepší, co mohl. Smutný návrat do osady Cassis, bez Belicose. Jeho rodina přijme zprávu o jeho smrti se smutkem i pýchou, že zemřel jako muž, statečně a s mečem v ruce. Hrdí Seveřané nedávají najevo žal. Možná snad jen ženy, ve skrytu noční tmy, tichým pláčem uleví své bolesti. Jorg sedí tiše u ohniště. Pruina mu natírá dlaně chladivou mastí a drmolí bezzubými ústy jakási zaříkávadla. Mlč, ty čarodějnice ….. křikne Asper a podává Jorgovi velký pohár, těžká kořeněná vůně, až se zatočí hlava Co to říká? Jorg trochu nešikovně drží pohár a pomalu upíjí, ze síly nápoje se mu zatočí hlava Nic….. nic ….. pij ….. na Belicose ….. na smrt, která nás všechny čeká ….. pij, Jorgu ….. s těmi harpyjemi ….. to bylo ….. nečekal jsem, že něco takového dokážeš ….. pijeme i na tebe, statečný Jorgu …..
XXXX Erden ještě jednou pročítá zprávu od Dimuna. Krkavec unavený letem sedí na bidýlku a čeká na nějaký pamlsek. Nariba ho jemně hladí po hlavičce a on ji sleduje chytrým pohledem černých oček. Vracejí se zpět. Už jsou v Lapidiu. Nariba pohlédne na Královnu, Erden jen zavrtí hlavou Ne, nenašli nic. Doufali jsme marně. A navíc, ztratili jsme Belicose Královna pomalu dojde k oknu. Večerní obloha se ztrácí v černé tmě, ta se pomalu blíží a pohlcuje svit hvězd, temná černota se neztrácí ani ve dne, už několik dnů má převahu, ozývá se z ní těžké dunění a sem tam ji protne ostří blesku, jeho žár spaluje oči. Jemné zaklepání na dveře Má Paní ….. to Gurgit přichází z věže hlásky Silentia
28
…. další oheň nad lesy Arboru, Flumen vysychá a sedebitské pastviny zmírají žízní, moře urvalo další kus pobřeží, úroda armentských polí je zničena nájezdem hladových bruchusů, jejich hejno zastínilo slunce ….. města se plní uprchlíky….. vydal jsem příkaz k otevření zásobáren ….. Erden mu podává zprávu od Dimuna. Snaží se dechem zklidnit rozbouřené srdce a potlačit slzy. Neví, zda nebylo chybou naučit strážné hlásky signalizaci Riptidů. Všechno špatné se dozvídají tak moc rychle, tak rychle, že nestačí vstřebat jednu bolest a již tu je další. Jen Dimun odolává a zůstává věrný svým krkavcům, i když i na věži Lapidia se střídá na hlídce Riptid s Dryadalem. Našli poselství obrů, Gurgite, ale nerozumí mu, Koule je určená k záchraně, ale zatím neví jak, snaží se rozluštit písmo obrů, ale zdá se ….. Letmo zaletí pohledem k oknu a spolkne slova, nechce ranit Gurgita, ví, jak často letí jeho mysl k těhotné manželce. Běž za Columpnou, ať nemá strach a ty, Naribo, jdi také, chci být chvíli sama ….. Počká, až odejdou a zavolá k sobě Tarrise Tarrisi, obejmi mě, prosím …. potřebuji na chvíli pevnou oporu, jen trochu tvé síly ….jen chvíli vědět, že nejsem tak sama ….. Tarris svírá v náručí svou lásku, pevně ji tiskne ke své hrudi a sám vnímá bolestnou touhu, která nemá naději na naplnění. Jen polibek, jediný polibek kdyby mohl …. zavře oči, vdechuje vůni květin a silou vůle potlačí své myšlenky ….. na milování s Erden.
Kapitola XI. Jorga s Asperem probudí otřesy. Možná už je ráno, ale černá tma nad horami Dryadalisu brání slunci přijít. Temné nebe, tak nízké, tak hrozivé, přibližuje se pomalu, bez přestání. Je plné dunění a oslnivých blesků. Strach zasáhl všechny, kdo zůstali v Lapidiu. Ostatní odeslal Dimun směrem k Armentu a Sedebitu, kde ještě trochu světla zůstalo, ale zprávy, které přinesli krkavci, zastavily zbytek uprchlíků. Už není kam utíkat. Lesy Arboru zmírají v plamenech, Ledové hory pukly a z jejich nitra proudem létají rozžhavené kameny, jejich tok se hrozivě blíží k osadám Seveřanů. Lidé z Cassis pobrali co mohli a raději odešli. O jejich osudu nikdo neví. Krkavec se vrátil s nepořízenou, nebyl nikdo, kdo by přečetl zprávu a napsal odpověď. Otřesy sílí, balvany z hor se řítí dolů, narážejí do sebe a zrychlují tím svůj let. Rána za ránou. Celý palác se chvěje v základech, jako první padá věž a roztříští svou kamennou krásu na nádvoří. V jejich troskách umírá hlídka a všichni, kdo nestihli utéci. Pryč, všichni pryč, všichni ven, okamžitě ven z paláce, rychle, nechte všechno být a utíkejte!
29
To Asper nahlédl do hodovní síně a spatřil tu strašlivou trhlinu. Pomožte raněným a ven, ven, ven …….. Jorg popadne pár věcí, hlavně cenný mensamk a utíká chodbou. Pohledem hledá Dimuna, ten stojí smířený u brány svého paláce a připravený na smrt. Můj Pane, pojď, tohle ne, tohle on chce, tohle potřebuje ….. Chytí Dimuna za ruku a takřka násilím táhne svého Krále co nejdál od padajících skal. Spolu s nimi utíká i zbytek přeživších. A další otřes a další, puklina v hodovní síni se rozšiřuje a s děsivým šklebem polyká vše kolem, strašlivé divadlo hrůzy a bolesti nebere konce ….. a další otřes, tak silný a strašlivý, že rozlomí zdi paláce a ty se propadají do propasti …..a pak se pomaličku se skřípěním a vrzotem začne země zavírat. Poslední úder a před vyděšenými pohledy lidí zůstává v závějích prachu jen prázdná pláň. Palác Lapidium, po staletí sídlo Králů země Dryadalis, zmizel v hlubinách země …..
XXXX Není co sbírat, jen přivolat a uklidnit pobíhající koníky, naložit raněné a vydat se k Armentu. Asper se ujal velení. Zlomený Dimun, ve chvíli zestárlý o stovky let, shrbený stařec s nepopsatelnou bolestí v očích, nemá sil. Smutný průvod se vydává na cestu k nejbližšímu osídlení, k hlásce v Trojmezí. Za zády se jim rozpíná černá nicota. Je to snad Gach ´rúll, Temná zhouba obrů? Jorg nepochybuje.
XXXX V královském paláci v Silentiu se ozývá tichý pláč. Erden ho celý přenechala uprchlíkům. Přicházejí další a další, k Riptidům se přidali Arborové, které vyhnaly hořící lesy, teď už i Dryadalisové, ti všichni hledají ochranu na útěku před temným zmarem, poslední kousek jasné oblohy v Království zůstal tady. Jen Sedebité odmítají opustit svou půdu, přitlačeni k zemi větrnými bouřemi, doufají v přežití své i svých koní. Erden spolu se svými nejbližšími si ponechala palácovou hlásku. Celé dny tráví mezi uprchlíky, s Naribou a Tarrisem dohlíží na rozdělování potravin, cítí, že musí něco dělat, něco užitečného, něco co ji natolik unaví, aby pozdě v noci usnula vyčerpáním. Jinak by ležela s očima dokořán a marně čekala na úlevný spánek. Zoufalá beznaděj už zachvátila všechny kolem. Upínají se na svou Královnu s nadějí, že právě ona ukončí tu hrůzu. Erden se na ně povzbudivě umívá, ale srdce má sevřené mrazivým stiskem.
30
Několikrát denně vystoupá na vrchol hlásky. Pohled kolem jí ještě víc drásá srdce. Skutečně to znamená konec všeho? Po letech válek znamenalo příměří naději nového života a teď….. Má Paní, podívej! Nariba vzrušeně ukazuje na krkavce. Mátoří se ve větru, sotva mává křídly, s posledním zbytkem sil usedne na kamennou zídku. Nariba uvolňuje trubičku se zprávou a podává ji Královně. Erden musí přečíst ještě jednou, aby pochopila dosah slov. Pak se obrátí k Naribě a Tarrisovi Lapidium zmizelo, propadlo se celé do země, poslední došli na Trojmezí. Je tam Jorg, Dimun, Asper. Ať Gurgit převezme velení v Silentiu. Tarrisi, sedlej koně, jedeme na Trojmezí, rychle, dokud je kousíček modré oblohy, ještě žijeme!
XXXX Skupina jezdců tryskem míří k Trojmezí. Erden s Naribou a za nimi královská Garda. Královna v rudém šatu, s pancířem na hrudi, s mečem po boku, černé vlasy spletené do koňského ohonu, stejně jako před lety v čele svých vojsk, teď v čele své Gardy. Nezlomená, nepoddajná. Hrdě sedí na svém Nigerovi, jestli má zemřít, tak s hlavou vzhůru. Jak prudce vyrazili ze Silentia, tak vjíždějí do hlásky v Trojmezí. Dusot koní a trubač z vrcholu hlásky jim rozráží cestu. Erden mávnutím ruky umlčí Správce s pozdravy. Kde jsou?! A už míří do hodovní síně. Kde jinde by se všichni sešli. Prudce rozrazí dveře Můj pane Dimune, mistře Jorgu, Aspere ….. Dimun sedí v křesle a ostatní pokleknou k poctě Královny. Ne, to ne. Erden přiklekne k Jorgovi Zvedněte se, všichni, to vám patří pocta. Má Paní, selhali jsme, našli jsme jeskyně obrů, našli i jejich poselství, ale nerozumíme, nevíme jak použít Kouli, žádné vědění ….. Mistře Alchymisto, ještě je čas, ještě není vše ztraceno, pojď a vyprávěj, všechno, nevynech jediné slovo, třeba teď, v nouzi nejvyšší, najdeme odpověď. Jorg Alchymista, jen s občasným pohledem k Asperovi, zda dobře říká, vypráví každý okamžik jejich cesty, všechno, co říkala Pruina, všechno, co viděli v jeskyních obrů, všechno, co Buntur rozluštil, o zničení obrů Temnou zhoubou, i o tom, co ji vyvolalo, o jejich síni zasypané balvany
31
jak dětskou hračku pískem na mořské pláži, když dojde ke smrti Belicose, neubrání se dojetí, jen o jeho hrdinském skutku musí promluvit Asper ….. Má Paní, byly tam zápisy, ale tincidunt byl tak věkem zteřelý, ani dotknout jsme se nemohli, ale nechali nám mensamk, tabulku, podívej ….. Erden si pozorně prohlíží poselství obrů. Vyrytá Koule a znaky, některé ve spěchu, jiné s nesmírnou pečlivostí na věčnost zaznamenané. Buntur si je jist, že Koule přinese záchranu, ale někdo ji má nést a nemůže rozluštit ten znak, kdo to je, někam se má snad položit, do něčeho největšího ….. Běž pro ni, milý Jorgu, přines Kouli sem, ať se znovu na ni podíváme, třeba nám něco uniklo. Jorg pomalu stoupá po schodech ke své laboratoři. Černá tma se začíná zhmotňovat nad hláskou, je cítit smrdutý puch spáleniny a rozkladu těl. Hřmění zesiluje a odráží se duněním od zdí věže. Zhouba se blíží, pomalu, plíživě, roste každým zmarem, každým výkřikem bolesti, každou kapkou krve, chlemtá lidské neštěstí a ukládá do sebe…... Nariba sedí na schodech a polyká slzy. Chce být statečná, ale strach je silnější. Nebojí se o sebe, ale o všechen život kolem. Sleduje Jorga pohledem svých zelených očí. Teď, v předtuše smrti, jsou tmavé jak hluboké tůně Flumenu, už nesvítí jiskřičkou horské bystřiny. Jorg vyndá Kouli z úkrytu v truhličce, pomalu rozvine kůži a Koule mu vklouzne do dlaně, do očí ho štípne drobný pablesk svitu ….. ….. v tu chvíli se věž otřese strašlivým řevem, to Zhouba zaryčela vzteky, když ucítila přítomnost odkazu obrů ….. a Jorg v té chvíli pochopí tajemství Koule ….. pochopí, čeho se Temná zhouba bojí nejvíce - světla lidské naděje ….. ….. pochopí, proč si Koule vybrala Dryadalis ….. pochopí, kdo ji má nést a kam ….. pochopí, co znamená poslední symbol ….. největší ….. největší oběť života ….. ….. s Koulí v ruce začne stoupat po schodech vzhůru na věž, pak jako by se upomněl, vrátí se zpět a políbí Naribu, prudce a bolestivě a rychle vyběhne nahoru ….. ….. Nariba stojí v úžasu, cítí své rty, kapičku krve, která klouže po bradě a mísí se se slzami, poznala, že Jorg se loučí ….. jejím prostřednictvím ….. se všemi ….. ….. Jorg, na vrcholu hlásky, nedbá řevu Temné zhouby nad svou hlavou, nedbá vichru, který lomcuje jeho tělem ve snaze hodit ho do hlubiny, nedbá blesků, které vzteklými údery se snaží rozlomit věž ….., pevně zapřen nohama, nevnímá bolest popálených dlaní, ani ohlušující ryk, který hrozí rozervat ho na kusy ….. zvedá Kouli nad svou hlavu …..
32
….. ve chvíli, kdy se Zhouba přiřítila až k němu, s rozevřenou mordou děsu a hrůzy, páchnoucí smrtí a hnilobou, ve chvíli, kdy se ho chystá rozdrtit, vyšlehne z Koule oslnivá záře, plamen poznání umírajících obrů, silou udeří do černého těla nad sebou, rve tu kupu děsu na kusy, cupuje ji, přitahuje k sobě blesky a posílá je zpět na podporu své vlastní síly ….. ….. Jorg neví, zda křičí bolestí z hořících obvazů na svých dlaních, nebo víc tou hrůzou, která se na něho valí a chce smést z hlásky dolů, ale drží ruce stále pevně vzhůru, neustoupí ani o píď, nemůže, nechce, cítí za sebou všechny své blízké, své drahé, srdce mu hrozí rozervat hrudník, nemůže skoro dýchat, jeho tělo se sotva brání té strašlivé křeči ..… …. tolik bolesti, tolik bolesti, co musí ještě unést, ale Jorg vytrvá, i když padá na záda, stále drží ruce vzhůru, spálené oči tím žárem, ale neuhne, neuhne ani o kousíček ….. dokud nespatří nad svou hlavou první záblesk modré oblohy, první kousíček záchrany, první náznak vítězství naděje ….. …. pak se jen propadá do snu, má pocit, že létá, že pluje po schodišti věže dolů, za Naribou, za Erden, za Dimunem a Asperem, za všemi, které má rád a pro které se rozhodl zemřít …..
XXXX Byl to Asper, který snesl z vrcholu věže zle pochroumané Jorgovo tělo a s nesmírnou jemností ho uložil na stůl rychle pokrytý plátnem….. Byl to Dimun, který ho držel za ruku a svými slzami zkrápěl černé spáleniny, hladil po vlasech a šeptal Měl jsem jít já, můj chlapče, měl jsem jít já ….. Byla to Nariba, která políbila Jorga na čelo, oči, tváře a rty, na znamení díků a vděčnosti….. Byla to Erden, která položila svůj královský meč na Jorgovu hruď, pocta a čest pro umírajícího hrdinu…. Jorg se usmívá, už necítí bolest, vnímá nastálé ticho a klid, hřejí ho paprsky slunce, které prorazily temnotu a vstoupily oknem do místnosti, jako by sebou chtěly odnést tu čistou duši ….. Pomaličku se propadá do šera konce a z nezměrné dálky k němu doléhá Asperův hlas Umíráš se ctí, mistře Alchymisto, můj bratře Jorgu ….. o tvém životě a smrti budou vyprávět muži svým synům …..
Epilog 33
U vodopádu řeky Flumen, na pobřeží země Riptis, v posledních kapkách tepla slunce, běhají malé děti, hrají si mezi ženami, které sledují čilý ruch dole na pláži. Gurgit vede obnovu přístavu Thesaurus, dohodl se tak s Královnou Erden, když jí předával svou zemi do spojeného Království. Stejně jako učinil Dimun. Zničení Lapidia a smrt Jorga mu vzalo všechnu sílu. Dny tráví u kamenné mohyly a diktováním mistru Knihovníkovi. Kroniku, aby lidé nezapomněli. Buntur se usmívá při psaní. Lidé stejně zapomenou. Jen legendy zůstanou. Královna v čele Gardy objíždí zem. Je toho tolik na práci. Podle Gurgita má Erden s pomocí Tarrise, svého manžela, sil dost a dost. Večer pokročil a ženy svolávají své děti. I Columpna volá na syna Jorgu, chlapče, pojď, půjdeme se podívat na pobřeží za otcem. A v tu samou chvíli, na dalekém severu v osadě Cassis, přichází na svět dítě, chlapec. Pyšný otec ho zvedá do výše, stará Pruina otírá čelo rodičky ….. Jaké máš jméno pro svého syna, Aspere ….. ….. Jorg
Pruina pokývne hlavou, ano, tak je to správné. Osud se naplnil.
Konec
34
35
36
