K O ČIČÍ STŘEDOVĚK KOČIČÍ STŘEDOVĚK DĚJINY KOČEK

DĚJINY KOČEK

KOČIČÍ

KOČIČÍ STŘEDOVĚK

STŘEDOVĚK

Středověkem se obvykle rozumí období mezi koncem starověku, tedy většinou od pádu Římské říše, jež spadá do roku 476, dle jiných teorií začíná středověk příchodem Slovanů do Panonie roku 568, tedy konec doby stěhování národů, do počátku novověku, který je signalizován tu nástupem renesance a objevením Ameriky Kryštofem Kolubem roku 1492, tu zveřejněním tezí Martinem Lutherem roku 1517. V jedné z předchozích kapitol jsme už nakousli, co všechno se na počátku středověku dělo. Končilo velké stěhování národů. Během tohoto období vznikalo jen velmi málo památek, z nichž bychom si mohli udělat komplexní představy o tom, jak tehdejší lidé skutečně žili. Tedy, abychom byli přesní, mluvíme tu o lidech obyčejných, takzvaně dělných. O církvi, nejvyšší šlechtě a náboženství bylo sepsáno i v této době leccos. Postupem středověku se myšlení lidí měnilo, pomalu, ztuha, ale měnilo a nakonec dovedlo Evropskou společnost až k obnově ducha a myšlení, to renesance. Během středověku se v Evropě odehrála předlouhá řada politických událostí, které měly za následek vznik nových států. Mapa Evropy začala získávat v těch nejzákladnějších rysech podobu, jakou známe i dnes. Západořímská říše zanikla. Na její území se při stěhování národů nastěhovaly germánské kmeny, které tu zavedly nové poměry. Nejvýznamnější středověkou germánskou říší byla říše Franská, dalším poměrně stálým státním útvarem, snad kvůli svému umístění, bylo anglosaské Britské království. Východořímská říše sice zůstala zachována, ale její původní Vikulka, CZ

~1~

http:/vikulka.ic.cz/

DĚJINY KOČEK


civilizace se v důsledku rozmachu křesťanství podstatně změnila. Vznikl tu jednotný, centrálně řízený stát, Byzanc. Odtud se křesťanství šířilo do celé Evropy. Jenomže, názory na to, co by mělo být předmětem křesťanských otázek, na to, na co by se měla církev zaměřovat především, se na západě a východě začaly lišit. Východní, ortodoxní, křesťanství bylo zaměřeno na vztah Boha ke světu a člověku, kdežto západní řešilo otázku, jak se má vlastně člověk chovat, aby si Boha usmířil. Aby toho nebylo dost, z jihu na Evropu doráželi arabové, kteří v té době ovládali v podstatě celou severní Afriku, ze severu se za kořistí na kontinent vydávali Vikingové, z východu další různé kmeny, včetně Avarů, kteří se nakonec povětšinou usadili na území dnešního Maďarska, ale částečně splynuli i se Slovany. Lidem se tehdy žilo těžko, byli zemědělci, téměř všechny nástroje si museli vyrábět sami, protože řemeslníků bylo poskrovnu, a to to ještě byli většinou kováři a hrčíři. Aby člověk mohl hospodařit, musel mít půdu, ta ovšem většinou už byla v něčích rukách. Ti zámožnější za určité nemalé poplatky propůjčovali půdu k hospodaření méně bohatým. Společnost se začala měnit, nastupoval feudalismus. Ti nejbohatší a nejzámožnější začali tvořit privilegovanou skupinu obyvatelstva, z níž se postupem doby stala šlechta. A z těch nejsilnějších a povětšinou nejvypočítavějších šlechticů vzešli první panovníci. Ti měli v zásadě dvě možnosti: uznávat a spolupracovat s cíkrví, nebo se jí postavit, ignorovat jí, jít si svou cestou. Vzhledem k tomu, že křesťanství stále sílilo a sílilo a církev získávala stále větší a větší moc, druhá volba byla vždy chybou. Kdo zkrátka církev neposlouchal, byl kacíř, kdo byl kacíř, byl nepohodlný, a buď se musel k církvi přidat, nebo zemřít. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí si jen vzpomenout na Mistra Jana Husa, Jana Wiklefa či Jeronýma Pražského. Do dějin Evropy vstoupila celá řada velmi významných osobností, od Karla Velikého, Fridricha I. Vikulka, CZ

~2~


DĚJINY KOČEK


Barbarossu, přes nejrůznější papeže, až třeba po našeho Karla IV. Jmenovat jen ty nejvýznamnější, zmínit jen ty nejdůležitější události, by bylo při vší stručnosti, příliš obsáhlým úkolem. Přesuňme se tedy do doby, kdy Velkomoravskou říši nahradilo Království české, kdy z Pyrenejského poloostrova byli už vytlačeni Arabové a vzniklo tu silné království Španělské, kdy Francouzi vedli spory s Anglií, a schylovalo se ke Stoleté válce. Kočky v období středověku do dějin Evropy moc nezasahovaly, neměly žádná privilegia, nebyli v žádném výsadním postavení. Přesto se o nich můžeme dozvědět leccos. Není tomu ještě tak dávno, kdy se všeobecně uznávala hypotéza, že kočky se do Evropy dostaly s křížáky, vracejícími se ze Svaté země. V takovém případě by šlo o křížovou výpravu s číslem tři. Vyhlásil jí papež Řehoř VIII. poté, kdy sultán Saladin dobyl Jeruzalémské království, do té doby v držení křesťanů. Nechat jedno z nejposvátnějších křesťanských míst v rukách muslimů bylo samozřejmě nemyslitelné a tak dne 29. října 1187 byla vydána Audita tremendi, bula, svolávající všechny pravé křesťany do zbraně. Třetí křížové výpravy se účastnili například Fridrich I. Barbarossa, který se kromě jiného zasloužil i o lva v Českém státním znaku (o tom bude jedna z pozdějších kapitol), normané, dánové, vojska holandská… Papeži Řehořovi VIII. se dokonce podařilo nemyslitelné, dosáhnout míru mezi rozhádanou Francií a Anglií, takže se na výpravu mohli vydat i francouzský král Filip August a anglický král Richard zvaný Lví srdce. V létě roku 1191 dorazili křižáci do Svaté země, další tři roky bojovali s vojsky sultána Saladina, dobyli Arsuf a Jaffu, ale na Jeruzalému si vylámali zuby. Jenomže ani Saladin už nebyl v postavení, kdy by si mohl poroučet. Uzavřel tedy s Richardem smír, podle něhož zpřístupnil Boží hrob a všem křesťanským poutníkům zaručí bezpečnou cestu. Mír byl definitně stvrzen 2. září 1194. Křižáci se domů nevraceli s prázdnou, cestou si tu a tam zarabovali, ale kočky cíleně Vikulka, CZ

~3~


DĚJINY KOČEK


nekradli, nežádali, nepřinášeli. Vlastně neměli proč, kočky už v té době byly v Evropě i na sever od Alp známé. Podle jiné legendy se měly kočky po Evropě rozšířit díky mnichům z Kypru. Na Kypru leží na pobřeží Středozemního moře město jménem Paphos (Pafos). Dnes má přes 40.000 obyvatel a díky svým prastarým památkám bylo roku 1980 zařazeno ke světovému dědictví UNESCO. Podle antické mytologie se právě tady měla narodit Afrodité. A podle historických pramenů tu měli práci i křesťané. Legendavypráví o tom, že poblíž města Paphos ležel křesťanský klášter, kde mniši chovali poměrně velkou kolonii koček. Chovali je tu proto, že na území, na němž se klášter nacházel, bylo plno hadů a ještěrů, včetně těch jedovatých. Už od přírody mají kočky dáno, že jsou jedněmi z nejlepších hadobijců, vzpomeňme jen na vyprávění o Egyptu a souboj slunečního boha Re v podobě kočky s Apopem, hadem ztělesňujícím všechen chaos. Kočky tu s mnichy žily v pokojném soužití po dlouhá léta, až se jednoho dne na obzoru objevily turecké armády. Nepřátelští Turkové by si křesťany asi přežít nenechali, a tak se mniši i s kočkami sebrali a odešli. Rozešli se po celé Evropě a kočky s nimi. Vyprávění je to jistě zajímavé, možná i pravdivé, ale opět, stejně jako v případě křižáckých výprav ničím nepodložené. Legenda o mniších z Paphosu sice nezmiňuje, o jaký konkrétní klášter šlo. V oblasti se však nachází jen jeden jediný. Leží severovýchodně od Paphosu a jmenuje se Aylios Neophytos. Je to skutečná perla, nacházejí se tu nejnádhernější byzantské fresky z období 12. – 15. století. Kočky na nich bohužel nenajdeme. I když je dost dobře pravděpodobné, že tu s mnichy skutečně žili i kočky a hadi, neboť klášter byl vytesán ve skále, na níž se určitě nejrůznější ještěři rádi vyhřívali, i tato kočičí teorie má jednu trhlinu – ve dvanáctém století už v severní Evropě byly kočky známé.

Vikulka, CZ

~4~


DĚJINY KOČEK


0-1 Freska Dionýsa v Dionýsově domě, Paphos (Wikipedia Commons; Wolfgang Sauber)

Na otázku, jak se kočky do Evropy dostali, jsme si už odpověděli. Kočky byly vzácným, mnohdy kradeným, zbožím dováženým do antického Řecka a Říma. Římští vojáci je jako užitečné ochránce zásob brali s sebou na svá válečná tažení a protože se Římané dostali na většinu evropského území, včetně britských ostrovů, dostaly se sem i kočky. Když se pak legionáři z nejrůznějších důvodů stahovali, kočky tu zůstaly. První severoevropská písemná zmínka o kočkách pochází z Anglie, konkrétně z první poloviny desátého století. Alespoň to tvrdí Sir John Lubbock, první Baron z Avebury (1834 – 1913), entomolog, botanik, biolog, archeolog a etnograf. Ona první kočičí zmínka pochází z Walesu, od jeho panovníka jménem Hywel Dda (anglicky Howel the Good, česky Howel Dobrý). Ten žil v letech 880 – 950, byl považován za vzdělance a učence, a dodnes se o něm vypráví Vikulka, CZ

~5~


DĚJINY KOČEK


jako o králi dobrém, spravedlivém, s lidským přístupem. A tento panovník měl na svědomí roku 948 vznik jednoho z prvních psaných wellských zákonů, jimiž přiznával práva i ženám, což v té době bylo naprosto nevídané. Jedno z nařízení Law of Hywel Dda se týkalo i koček. Předně se stanovovaly pevné ceny za kočky, kotě, které ještě 0-2 Hywel Dda neotevřelo oči, kresba z knihy z poloviny 13. století stálo jednu penny, National Library of Wales dvě penny stála (Wikipedia Commons; volná licence) kočka už odrostlejší ale v lovu nezkušená, tedy kočka, která ještě neulovila myš, a schopní myšilovci stáli pence čtyři. Zákon dál stanovil, že ten, kdo ukradne nebo zabije kočku, která stráží královské sýpky, je povinen poskytnout zadostiučinění. Tím bylo buď mléko ovce, její vlnu a jedno jehně, nebo přiměřená míra obilí. Přiměřená míra se přitom určovala délkou kočky, jinak řečeno, nebohou mrtvou kočku (když byla kočka ukradena a nebylo možno jí získat zpět, byla použita samozřejmě kočka náhradní) za ocas zvedli do vzduchu, tak aby se čumákem jen lehce dotýkala země. Provinilec pak musel dodat tolik obilí, aby utvořilo hromádku vysokou stejně, Vikulka, CZ

~6~


DĚJINY KOČEK


jako byla „vysoká“ visící kočka. Vezmeme-li v úvahu, jaká byla obvyklá spotřeba obilí v té době na jednotlivce, či kolik se platilo například za ovčí rouno, byly pokuty za ubližování královským strážcům sýpek dosti vysoké. Kočičí zákon nám však prozrazuje ještě jednu věc. V době vlády páně Howellově už byly kočky ve Walesu obvyklé, nebyly výjimečné, lidé na ně byli zvyklí, nebrali je jako něco zvláštního. Tedy – kočky tu musely žít už od pradávna. Tento fakt jen podporuje teorii, podle níž se kočky po severu Evropy rozšířily už s Římany, naopak nepřímo vyvrací teorie o křižácích či mniších. Postavení koček v Evropě se od počátku středověku měnilo. Kočky byly nejdříve chápány jako užiteční tvorové, držící škodící hlodavce v odstatečné vzdálenosti od zásob obilí. Kočky se lidí držely, protože právě u zásob obilí měly dostatek příležitostí ulovit si něco k snědku bez příliš velké námahy. Vztah koček a lidí byl tedy zpočátku symbiotický. Měla to na svědomí církev, kdo kočky postavil do negativní role. A vlastně ani nikdy nebylo řečeno proč. Jenomže mnohdy kočka i v rámci církve vystupovala v postavení kladném. Byla to dosti schizofrenní situace. O tom negativním postavení kočky si povíme posléze, nyní se pojďme podívat na těch několik výjimek, kdy kočky pomáhaly. Výsadní pozice se kočky dočkaly v klášterech, přesněji řečeno v ženských klášterech. Mohlo to být i proto, že kočky byly dost často spojovány se starými dobrými chůvami, které se staraly o své svěřence. Postavení jeptišky bylo v podstatě stejné, pomáhat, ulevovat od bolesti, soucítit, starat se. Faktem je, že nikdo neví, kdy se tento zvyk, zejména v klášterech na území Velké Británie, vzal, musel být nesmírně starý. Možná už od chvíle, kdy na britské ostrovy přišlo křesťanství, a objevily se první jeptišky, přišly s nimy kočky do nově postavených klášterů. Je to jen další otázka, na níž neznámě odpověď.

Vikulka, CZ

~7~


DĚJINY KOČEK


0-3 Studie kočky pro Codex Vallardi, Pisanello 15 x 23,3 cm; 15. stol., Musée National du Louvre, Paříž (Wikipedia Commons; volná licence)

Roku 1127 bylo v Anglii vydáno nařízení, jakýsi kánon, podle něhož se žádná jeptiška, a to ani sama abatyše, nesměla odívat do jakéhokoliv nákladnějšího oděvu, než byly kožešiny z jehňat a koček. Roku 1205 sepsal neznámý autor pravidla pro poustevníky. Saský manuskript s názvem Ancren Riwle, mimo jiné zapovídal chov jakéhokoliv obvyklého domácího zvířectva v ženských klášterech. Snad proto, že starat se o drůbež, dobytek, prasata a podobné bylo pro ušlechtilé poslání jeptišek příliš hrubé. „Ye, my dear sisters, shall have no beast but a cat.“ Ano mé sestry, žádná zvířata, kromě koček, uvádí se v manuscriptu s odůvodněním, že bez nutnosti starat se bez přestání o stáda, může se správná domácí žena (a tedy i jeptiška) soustředit na to, aby ve svém srdci a duši našla mír. Kočky byly evidentně chápány jako jediná stvoření, jejichž Vikulka, CZ

~8~


DĚJINY KOČEK


péče nenarušovala rozjímání a bohulibé úkony obyvatelek klášterů. Navíc, mít ovce v ohradách, krávy ve stodole, mulu ve stáji, bylo prohřeškem proti chudobě a čistotě samotné Panny Marie. Kočky měly výjimku, nebyly nákladné (nepředstavovaly žádné bohatství, ani majetek), nevyžadovaly stálou péči (neodváděly pozornost jeptišek od Boha), byly užitečné (chránily zásoby potravin) a z nehostinných kamenných a ponurých chodeb se díky kočkám mohl pro jeptišky stát i celkem útulný domov. Obdobné bylo postavení i středověkých koček v Království českém. Zatím to byla celkem užitečná zvířata, natolik užitečná, aby byly trpěny, ale zase ne tolik užitečná, aby byly obvyklé v domácnostech obyčejného obyvatelstva. Tomu odpovídá i skutečnost, že kočky se nikdy ve staročeské středověké literatuře nevyskytují, až na malé výjimky. Když už se v nějakých textech (většinou kronikách) vyskytují, pak v pouhých přirovnáních. Například Kosmas ve své kronice k roku 1102 poznamenává: Vladislav, kníže polský, rozdělil své panství na polovic mezi své dva syny: jednoho, narozeného ze souložnice, jménem Zbyhněva, druhého, vzešlého z Jitky, dcery krále Vratislava, jménem Boleslava. Ale poněvadž podle slov Páně každé království samo v sobě rozdělené zpustne a dům na dům padne, a jak se obecně říká, dva kocouři do jednoho pytle chycení pohromadě býti nemohou, roku od narození Páně 1103 Zbyhněv hned po smrti otcově zdvihl zbraně proti svému bratru, a slíbiv knížeti Bořivojovi peníze, získal si ho na pomoc. Výjimkou, kde kočky vystupují samy za sebe, tedy za kočky, jsou nemnohá literární díla naučná. Jde o jakousi obdobu bajek. Nejstarší z nich napsal slavný Smil Flaška z Pardubic (1350 – 1403), šlechtic, spisovatel, satirik, od roku 1396 nejvyšší písař zemských desek a od roku 1403 hejtman čáslavského kraje. Spisek dostal název Nová rada, a toto dílko

Vikulka, CZ

~9~


DĚJINY KOČEK


v 2116 osmislabičných verších bylo věnováno samotnému králi, aby věděl, jak naplnit představy šlechty o panování. „Bylo to už dávno kdysi. Lev, král zvířat, usmyslí si poslat posly do všech stran. Každý poddaný i pán, ať je velký nebo malý, má se dostavit ke králi. Tak lev chtěl a tak rozkázal, i knížeti orlu vzkázal, aby s všemi svými ptáky dostavil se k dvoru taky, vždyť ho všichni poslouchali a horlivě na to dbali, slyšeti královské slovo - tehdy též panství orlovo, v časech, kdy se toto dálo, výsosti lvu podléhalo.“ Určitě každého udeří do očí, že tím vrchním zvířetem je lev, symbol českého státu. A určitě také nikoho nepřekvapí, že knížetem byl jmenován orel, symbol Moravy. „A tu orel bez váhání Na to královské vzkázání Přivedl svých věrných pluk, Když už zvířat velký shluk, Horlivě pobíhající, Svému králi k disposici Připraven byl na rozkazy. Zástupem si cestu razí A lev s velkou laskavosti Vítá hned své milé hosti, Nejdřív s orlem objímá se, Pak pokyne jeho chase A orlovi vzdává díky Za oddané služebníky. Vikulka, CZ

~ 10 ~


DĚJINY KOČEK


Už se utišili všude, Všichni čekají, co bude. Lev přehlédl celý průvod, Nyní oznámí jim důvod, Proč se všichni sešli tady, Proč je svolal do porady. "Moji věrní, moji milí, Vím, že jste vždy věrni byli Otci mému do skončení. V žádné zemi tajno není, že vaší službou a radou Podmanil svět svojí vládou. Věrnost i já očekávám Při důvěře, již vám dávám, Rytíři, knížata, páni A všichni milí poddaní. Vidíte, že jsem král mladý - Proto, jak jste dohromady, Každý ať mi radu dá tu K správě a řízení státu - Vaše čest je též ctí mojí!" Sám král, mladý a nezkušený, pozval si tedy všechny ctihodná zvířata – šlechtu, rytíře a různé pány, aby mu poradili, jak má zemi vést k blahobytu. Před lva se svými radami předstoupí postupně celá plejáda zástupců zvířecí říše, včetně kočky. „Kočka ihned mluví potom, a řkúc: Přizři králi o tom, jakožť jest čáp věrně radil, aby popravce usadil na zloděje i mordéře. K tomuť třeba špehéře, ježtoť ostře v noci vidí, nebť jest obyčejn zlých lidí, žeť svú zlost nezjevně vedú, Vikulka, CZ

~ 11 ~


DĚJINY KOČEK


po tmě viec, než ve dne jedú; neradiť zjevie své moci, kromě kdež mohú přemoci. Protož ktož sě na to snaží, musíť mieti tajnú stráži; zvěda, kde mají své stavy, tak spieš nad nimi popraví.“ Jinak řečeno, už ve čtrnáctém století bylo všeobecně žádáno vytvoření jakéhosi tajného policejního aparátu. Důvod, proč je to právě kočka, kdo takto radí králi, je nasnadě. Kdo vidí ve tmě lépe než kočky? Kočky samozřejmě nejsou jedinými z kočičí říše, kdo radí králi lvu. Radí třeba i levhart, vlastně levhart je tu chápán jako zvíře velice významné, mluví hned po orlu, tedy jako druhý, navíc o jeho výsostním postavení mludí i sám lví král: „Potom praví levhartovi: "Věrný můj, vždy pohotový, tys po mně první z mé země, tobě důvěřuji pevně, nade všechny pevně, to věz, proto, co víš, to mi pověz!" Ten praví: "Můj drahý pane, co řek' orel, ať se stane a ty všechno vyplňuj. To je první návrh můj. Mé srdce tvůj prospěch žádá, prostá je však moje rada – - Víc však už nechci odkládat ti, kdož k radě náleží, ať se vždy shromáždí tady, vždyť je často třeba rady v nejrůznějších případech. V radě jen své věrné nech, kteří radí ti vždy vážně. Ty, kdo mluví nerozvážně, Vikulka, CZ

~ 12 ~


DĚJINY KOČEK


nikdy netrp v jejich středu, nechceš-li mít z toho škodu. Přijmi, královská výsosti, jen ty, které poznáš v ctnosti. Ti, jak mluví, také cítí, nedají se přemluviti, ať je kdo chce, čím chce nutí, na ně je vždy spolehnutí, oni jsou tvá věrná stráž, proto si jich vždycky važ! Ale ti, co chtějí za to, že ti radí, stříbro, zlato, které lidskou duši zkazí, co ti způsobí neblazí, jaká zla svou chamtivostí! Milý králi, to je k zlosti, kolik zlého státu zplodí! Tobě, králi, nejvíc škodí, protože jsi státu hlava. Rozsuď tedy podle práva a dle této skromné rady: Vyžeň všechny dohromady, vždyť oni tajně piklemi zamořují celou zemi a cpou zlato do svých skříní, a nikdo je neobviní. Vždyť se o to nestarají, jen na tebe spoléhají. Rozhlédni se svojí radou, ať na tě vinu nekladou! Chceš-li, králi, prospěch míti, dej si moudrým poraditi, ať svou radou rádci tvoji ukáží, zač sami stojí.“

Vikulka, CZ

~ 13 ~


DĚJINY KOČEK


Levhart se tu ukazuje jako velice moudrý tvor, radí králi vytvořit si sbor rádců, ale zároveň ho varuje, aby si jeho členy vybíral velmi pečlivě a ty, kteří se neosvědčí, aby bez prodlení vyhodil. Rada vskutku nadčasová. Na Smilovu Novou radu volně navázal český historik, spisovatel a olomoucký biskup Jan Dubravius 1486 – 1553). Svojí knihu Theriobulia Joannis Dubravii iurisconsulti et equitis aurati De regiis praeceptis věnoval pro změnu králi Ludvíku Jagellonskému. Zvířata opět, stejně jako v Nové radě předstupují před svého krále lva a dávají mu užitečné rady, jak spravedlivě panovat. Kočka radí: „Jestliže souhlasíš, chci ti, ó králi live, teď tuto radu dát. Nechť chodí bezpečně po celém království jak každý z občanů, tak také příchozí, když bude cestovat v odlehlých roklinách, po lukách kvetoucích, přes brody velkých řek a rovněž po cestách, kudy chodívá lid. Je proto nezbytné, aby tvé království bylo vždy zbaveno krádeží, zločinů, zhoubného vraždění a nočních loupeží. Tak císař Severus častokrát udělil svou milost mnohému, který se provinil nějakým přečinem, nikdy však zloději nemohli dosáhnout jiného rozsudku nežli smrti na kříži.“ Jinak řečeno, král má vládnout přísně, rozhodovat spravedlivě. Zloděje a vrahy soudit co nejpřísněji, ale těm, kdo si to zaslouží udělit milost. Tak má být zajištěn klid a mír v zemi, díky tomu budou moci kupci po nejrůznějších cestách jezdit bez obav a přispívat tak k rozvětu obchodu v zemi a platilo tehdy stejně jako dnes, že peníze se musí točit, aby fungovala ekonomika, aby se lidem vedlo lépe. Vždyť čím více člověk vydělá, tím vyšší zaplatí daně, čím vyšší zaplatí daně, tím více peněz bude mít král na rozvoj země – a samozřejmě také pro sebe a pro své radovánky. Trošku odlišné je dílko plzeňského měšťana Jana Fencla Mantuána (před 1500 – 1544 nebo 1545) jménem Radda zhovadilých zvířat a ptactva k čověku. Jak už sám název napovídá, zvířata tu neradí králi lvu, ale přímo člověku. Vikulka, CZ

~ 14 ~


DĚJINY KOČEK


„Hned potom přilže mlsná kočka, sotva přístupu k člověku dočká, člověku se jest tak omlauvala, proč by po jiných dlouho meškala, řekúc: bylať bych prvé k tobě přispěla, ale jsem tu u tebe psa uhlídala jenž jest nepřítel můj úhlavní mého zlého on po vše časy hledí a já mu pak nic zlého nepřeji. Ještě zaň častokrát páteře pěji, ale on jest zlobivý a závistivý, žádnému než toliko sám sobě příznivý ano mi nepřeje on kusu chleba a sám všecky kauty všudy shledá. Vyhání mne často ven z domu. Snad ty, člověče, dal jsi mu vůli k tomu bych se tebe nebála a nešanovala. Druhdy bych mu dobrú šnupku dala, ale nechci tě pána svého hněvati. Chci mu radši ustoupiti a místo dáti uteku před ním v svrchek na domy. Na zdi na středhy na vysoké stromy tu, kdež on za mnau nikda nevejde. Až mnohokrát hněvy zvyje a pryč ujde. Jáť sem kočka tvá věrná služebnice, ustavičná strážná a pilná domovnice všecky kauty já všudy opatřím, i po vysokých střechách v noci chodím. Vlezu také sopauchem až do peci, shlédnu co se peče nebo vaří v hrnci, okusím krmí dobře-li jsú vhod slané mastné, kořenné a dokonale vařené. Nepřálať bych tobě by ty se strávil ale radši aby vždycky čerstev a zdráv byl. Radšiť ten neduh uzřím sama na sobě, Vikulka, CZ

~ 15 ~


DĚJINY KOČEK


než bych jej měla viděti na tobě. Umyjiť mísy, pukličky a také hrnce, všehoť pomáham kliditi tvé kuchařce, ač ty mi pak člověče málo věříš, maso vysoko přede mnou pověsíš, a všecko když můžeš vskryté schováš neb ke mně velmi malu víru máš, a ja tvého dobrého vždycky hledím, zloděje v tvém domu ukrutně hubím…“ Měšťan Fencl, řečený Mantuán, nám kočku představuje v trochu jiném světle, než Smil Flaška z Pardubic a Jan Dubravius. Jde tu o zvíře vychytralé, podlézavé, překrucující skutečnost. Svojí mlsnost tu schovává za starost o svého páníčka, když tvrdí, že veškeré zásoby ve spíši i jídlo na kamnech ochutnává jenom proto, aby zjistila, zda není jidlo zkažené a zda je dobře připravené. I tak je to stále ještě poměrně pozitivní přístup ke kočkám na počátku 16. století. V této době už totiž bylo pronásledování koček pro jejich spojení s ďáblem v plném proudu. Pohled evropské lidské populace na kočky byl s postupujícím časem stále negativnější a negativnější, jejich krutost stále vynalézavější. O tom ale později. Zmiňme ještě jednu legendu s reálným základem, v níž kočka vystupuje v pozitivním světle, jako nástroj pomoci a zajištění blahobytu. Je to anglická Legenda o Dicku Whittingtonovi a jeho kočce. V Anglii se tato „pohádka“ stala velice oblíbenou, je součástí zlatého literárního anglického fondu. Ale je to skutečně pohádka? Každá legenda má, nebo by měla mít, pravdivý základ. Nejinak je tomu i v tomto případě. Dick Whittington je jméno, které v dějinách Anglie na nějakém významném postu nenajdete. Jenomže on Dick nebyl Dick, ale Richard a Richard Whittington žil v letech 1354 – 1423 a působil nejenom jako kupec, ale i jako politik, který se několikrát stal starostou Londýna a členem Parlamentu. Narodil se v hrabství Gloucestershire, na rozdíl od Vikulka, CZ

~ 16 ~


DĚJINY KOČEK


legendy rodičům bohatým. Jeho otec byl rytířem a šlechticem, jmenoval Sir William de Whittington. Jenomže Dick, vlastně Richard, byl až druhorozeným synem, a tak po smrti otce veškeré jmění spadlo do rukou Richardova bratra a Richard sám odešel skutečně do Londýna a tady se vypracoval jako schopný kupec. Jeho lodi 0-4 Portrét Sira Richarda Whittingtona a jeho kočky z orientu dovážely Alex Hogg and Company, 1808 bavlnu, hedvábí a další (Wikipedia Commons; volná licence) luxusní komodity, které se v Anglii tehdy žádaly. Díky tomu získal i kontakty s členy královského dvora a netrvalé dlouho, obchodoval se samotným králem Richardem II. Z dochovaných záznamů můžeme zjistit, že Richard II. od Richarda Whittingtona v letech 1392 až 1394 nakoupil honosné oblečení v celkové ceně tří a půl tisíc liber, což v přepočtu na dnešní ceny bylo zboží za neuvěřitelných více než jeden a půl miliónu liber! Styky se samotným králem mu pomohly na poli politickém, roku 1384 se stal londýnským radním, roku 1392 byl součástí delegace vyslané ke králi a žádající svobodu pro město Londýn a pozemky jemu patřící. Roku 1393 se stal londýnským jakýmsi policejním prezidentem a roku 1397 londýnským starostou. Během let se jeho jmění neustále zvětšovalo i díky půjčkám, které poskytoval. Těžko říci, jaký dával svým dlužníkům úrok, ale faktem je, že Richard Whittington byl dobrodincem. Nechal například vybudovat

Vikulka, CZ

~ 17 ~


DĚJINY KOČEK


0-5 Richard Whittington Renold Elstracke rytina; kolem 1617 National Portrait Gallery, Londýn (Wikipedia Commons; volná licence)

Vikulka, CZ

~ 18 ~


DĚJINY KOČEK


ubytovnu pro svobodné matky při nemocnici Svatého Tomáše, odvodňovací systém pro území Billingsgate a Cripplegate, nechal přestavět a opravit farní kostel Svatého Michaela v Paternoster Royal, zasloužil se o dokončení knihovny v Greyfriars, či o rekonstrukci nemocnice Svatého Bartoloměje. A aby to nebylo všechno, nechal postavit veřejné záchody ve farnosti St. Martin Vintry, které se automaticky čistily vždy při přílivu řekou z Temže. Ale dosti o skutečném Whittingtonovi, který měl kočky bezesporu rád, podívejme se na legendu samotnou. „Před více než pěti sty lety žil malý chlapec jménem Dick Whittington. Jeho otec i matka zemřeli, když byl ještě velmi malý a nebyl schopný se sám o sebe postarat. Tak se Dickovi vedlo velmi zle. Býval rád, když občas sehnal slupky od brambor a suchou kůrku od chleba. Žil na malé vesnici, jejíž obyvatelé nebyli nijak zámožní a tak se ani oni o něj nedokázali postarat. A v té době si všichni vesničané mysleli, že v Londýně žijí pouze urozené dámy a samí gentlemanové, kteří celé dny pouze zpívají a tančí. Říkalo se dokonce, že tamější lidé jsou tak zámožní, že si nechávají i chodníky dláždit zlatem. Dick sedával v koutku a poslouchal vyprávění o prapodivných příhodách a bohatství Londýna, mnohokrát zatoužil tam žít, v dostatku, mít spoustu jídla, krásné oblečení namísto starých roztrhaných šatů a mít příjem takový, aby si mohl zakoupit kousek vlastní země. Tak jednoho dne, kdy ve vesnici zastavil velký vůz tažený osmi koňmi, Dick se spřátelil s kočím a požádal ho, aby jej dovezl do Londýna. Když se kočí od Dicka dozvěděl, že už nemá ani matku, ani otce, a když viděl, v jakých ubohých šatech chodí, bylo mu ho líto a usmyslel si, že se mu pokusí pomoci. Nakonec tedy kočí souhlasil a Dicka do Londýna s sebou vzal. Jak daleko jel a kolik to trvalo dní, nevím, ale na konci cesty se Dick ocitl v nádherném městě, v tom, jehož nesmírnou Vikulka, CZ

~ 19 ~


DĚJINY KOČEK


nádheru si vždycky představoval. Jenže ouha! Jak byl zklamaný, když se tu rozhlédl. Bylo tu špinavo, lidé tu nezpívali a netančili. Procházel ulicemi sem a tam, jednu po druhé, až už byl unavený, ale žádnou ulici vydláženou zlatem nenašel. Všude viděl jenom špínu, žádné zlato, o němž si myslel, že si jím nacpe kapsy. Malý Dick běhal po ulicích dokud se úplně neunavil. Už se stmívalo. Nakonec se usadil v rohu jednoho z domů a usnul. Když přišlo ráno, byla mu zima a měl hlad, ale když lidi požádal o jídlo, našel se pouze jeden či dva, kdo mu dali půl pence na chleba. Dva či tři dny žil Dick takto na ulici, sotva byl schopen se udržet naživu. Nakonec se mu podařilo získat práci jako sekáče na louce, a i když už senosec byla u konce, vydělal si nějaké peníze. Jenomže potom na tom byl stejně jako dřív a už nevěděl, kam se vrtnout. Jednou si Dick lehl před dveře domu bohatého obchodního jménem Fitzwarren, aby si tu trochu odpočinul. Brzy se ale ve dveřích objevila služebná a hned mu začla spílat. „Ty líný tuláku“, volala, „jestli hned neodejdeš, vyleju na tebe špinavé pomyje“. Ale v tu chvíli se vracel domů i pan Fitzwarren, a když přišel blíž, zeptal se Dicka, proč leží zrovna u jeho dveří. „Jsi dost starý na to, abys pracoval, chlapče,“ řekl. „Bojím se, že jseš jenom líný.“ „Ale pane,“ řekl Dick, „to není pravda.“ A vyprávěl mu, jak moc se snažil sehnat práci a jak se má kvůli nedostatku jídla špatně. Dick, chudák, byl tak slabý, že i když se snažil vstát, nohy se mu podlomily a musel si znovu lehnout. Bylo to už více než tři dny, kdy měl naposledy něco k jídlu. Obchodník se nad Dickem slitoval, vzal ho dovnitř do domu, dal mu připravit dobrou večeři a nakonec mu řekl, že u něj může zůstat a pomáhat služebné v kuchyni. Od té doby žil Dick v rodině obchodníkově spokojeně, jenom služebná Dickovi dělala všeliké naschvály, aby ho z domu dostala. Dnem i ncí ho plísnila. Nic, co udělal, jí nebylo dost dobré. Bylo to samé „pohni sebou“ a „pospěš si“ Vikulka, CZ

~ 20 ~


DĚJINY KOČEK


a mnohdy ho i přetáhla koštětem, pánvičkou, či čímkoliv jiným co měla v ruce. Konečně se to všechno doneslo až k uším slečny Alice, dcery pana Fitzwarrena. Alice si k sobě služebnou zavolala a řekla jí, že pokud se k Dickovi nezačne chovat vlídněji, vyhodí ji. Dick se stal velmi rychle v rodině oblíbeným. Od té doby se sice služebná k Dickovi chovala o něco líp, ale dál mu dělala naschvály, které musel trpět. Spal v podkroví, kde byly ve stěnách a v podlaze spousty děr, kterými do místnosti vbíhali potkani a myši. Lezly mu i do postele, někdy se Dick vůbec nevyspal. Jednou si Dick vydělal penny za to, že jakémusi gentlemanovi vyčistil boty. Nato potkal malou dívku s kočkou v náručí a tak se jí zeptal, zda by mu jí neprodala. „Ale ano,“ řekla dívka, a i když jí to bylo líto, kočku Dickovi prodala. Dick si kočku držel v podkroví, krmil jí jídlem, které si vyšetřil z vlastní večeře. Netrvalo dlouho a od potkanů a myší měl pokoj. Dick se tak mohl v klidu vyspat a kočka, tedy vlastně kocour, mohl sladce spát s Dickem v posteli. Nedlouho nato měla vyplout na obchodní plavbu loď pana Fitzwarrena. Bylo obchodníkovým zvykem dát všem svým sloužícím šanci na výdělek a tak si i teď všechny svolal a zeptal se jich, jestli by se někdo z nich nechtěl na dalekou plavbu vydat nebo se na ní nějak podílet. Všichni měli něco, co byli ochotní s vidinou zisku riskovat, kromě chudého Dicka, který neměl ani peníze, ani zboží a s lodí tak nemohl poslat nic. I proto Dick ani nepřišel do místnosti, kam si služebnictvo svolal pan Fitzwarren. Ale všimla si toho slečna Alice a nařídila, aby i Dicka zavolali. Pak řekla: „Půjčím mu nějaké peníze, dám mu je z toho co mám našetřené.“ Ale její otec jí řekl, že to musí být věc, která patří přímo Dickovi. Když to Dick uslyšel, řekl: „Nemám nic jiného, kromě kočky, kterou jsem koupil za penny před nějakým časem.“ „Jdi chlapče, a přines jí sem,“ řekl obchodník. Vikulka, CZ

~ 21 ~


DĚJINY KOČEK


Dick tedy šel nahoru do podkroví, vzal kočku, ale měl slzy v očích, když jí předával kapitánovi. Ŕekl mu: „teď budu muset zase být vzhůru celou noc kvůli potkanům a myším“. Všichni se tomu smáli, jen slečně Alici bylo Dicka líto a dala mu proto peníze, aby si mohl koupit jinou kočku. Náklonnost, s jakou se slečna Alice k Dickovi chovala, byla trnem v oku staré služebné. Ta se k Dickovi začala chovat ještě hůř a krutěji, než kdy předtím. Často si z Dicka utahovala: „Co si myslíš, za kolik se ta tvoje kočka prodá? Bude to aspoň tolik peněz, abych si za ně mohla koupit hůl, s kterou tě vypráskám?“ Dick už nebyl schopný dál snášet ústrky služebné a začal přemýšlet nad tím, že by utekl. Sbalil si všechny své věci, měl jich jen velmi málo a brzy ráno na All-hallows Day, prvního listopadu, odešel. Šel daleko, došel až do Holloway, kde se posadil na kámen, aby si odpočinul. Dodnes se tomuto kameni říká „Whittingtonův kámen“. Začal přemýšlet nad tím, kterou cestou by se měl ubírat dál. Zatímco přemýšlel, uslyšel z nedalekého kostela v Cheapside odbíjet zvon. Jak tak zvon zvonil, Dickovi se zdálo, že slyší znovu a znovu: „Vrať se, Whittingtone, starosto Londýna.“ „Starosta Londýna!“ řekl si pro sebe „Proč bych, pravda, se nemohl stát starostou Londýna a jezdit v krásném kočáře, když jsem konečně vyrostl v muže! No, vrátím se, nebudu si nic dělat z nadávek staré služebné. Konečně, když mám být tím londýnským starostou…“ A tak se Dick otočil a vrátil se zpět do domu, kde se k němu přeci jen poprvé v životě přitočilo štěstí. Stihl se vrátit brzy, takže nikdo nepoznal, že chtěl odejít. Rovnou začal dělat svojí každodenní práci. Ale teď si poslechněte, co se mezitím dělo s kočkou. Loď Unicorn už byla dlouho na moři a kočka se osvědčilo, když chytala všudypřítomné krysy. Jednou loď zakotvila v přístavu na pobřeží Barbary, ostrova, kde jediným lidem, Vikulka, CZ

~ 22 ~


DĚJINY KOČEK


kteří tu žijí se říká Moors. Nikdy předtím neviděli loď z Anglie a tak se v davech hrnuli do přístavu, aby na vlastní oči viděli námořníky s jinou barvou pleti, v cizokrajných šatech, které se jim zdály jako pravý zázrak. Brzy se o příjezdu anglické lodi dozvěděl místní král. Aby mohl král s kapitánem dojednat obchody, povzal jej k sobě do paláce. Kapitán byl pozváním potěšen, ale když přišel, viděl, že po zemi se tu hemží myši a potkani a snaží se ukrást jídlo nandané na talířích a mísách. Zeptal se proto stráží, zda by se těchto škůdců nechtěl zbavit. „Ó ano!“ odpověděl jeden ze strážců, „král už vyhlásil, že dá polovinu ze svého pokladu tomu, kdo myši vyžene. Nejenom že kazí jeho večeři, ale nenechají ho ani v noci spát, takže ho stráž musí hlídat, když spí.“ Kapitán se zaradoval. Vzpomněl si najednou na chudého Dicka Wittingtona a jeho kočku. Řekl, že má na palubě lodi zvíře, které by bylo schopné brzy všechny myši vyhnat. A samozřejmě, jakmile to uslyšel král, chtěl hned mít toto nádherné zvíře jenom pro sebe. „Přineste mi jiné“, řekl král, „ti hlodavci jsou strašní, jestli je to skutečně tak jak říkáte, naplním vaší loď zlatem a drahokamy.“ Kapitán byl už zběhlým obchodníkem, nechtěl proto podcenit hodnotu Dickovy kočky. Řekl králi, jak nepříjemné by pro něj bylo se s kočkou rozloučit, že by mu neměl na lodi kdo lovit krysy a ty by mu pak mohly zničit zboží, ale zavázal se králi, že mu jí přinese alespoň ukázat. „Ale pospěšte si,“ pobízela kapitána sama královna. „já jsem taky netrpělivá vidět tu úžasnou bytost.“ Kapitán pro kočku odešel ještě než byla připravena další večeře. Kočku vzal pod paží a vrátil se do paláce právě včas, aby zase viděl koberec pokrytý běhajícími potkany a myšmi. Když to však viděla kočka, vytrhla se z kapitánových rukou a netrvalo dlouho, všechny krysy a myši, které neutekly, ležely mrtvé u králových nohou.

Vikulka, CZ

~ 23 ~


DĚJINY KOČEK


0-6 Ilustrace z knihy Dick Whittington and his cat z počátku 20. století

Král byl velmi potěšen, jak se snadno zbavil té nesnesitelné havěti a královna žádala, aby jí zvíře, které to všechno dokázalo ukázal zblízka. Kapitán na kočku zavolal a kočka k němu přiběhla. Pak kapitán postavil kočku před královnu. Královna se jí nejdříve bála, jenom s obavami se jí dotkla, ale záhy poznala, že její srst je hebká a příjemná na dotek. Kapitán pak položil kočku na klín královně, kočka začala příst, chvíli se hrála s královninou rukou a zanedlouho usnula. Král si spočítal, co udělala kočka za práci a přemítal, že její koťata by mohla časem hlídat zásoby jídla v celé zemi a udržovat tak celou říši bez krys. Začal s kapitánem vyjednávat. Nakonec odkoupil od kapitána celý jeho náklad a za kočku mu zaplatil desetkrát tolik, jako za všechno ostatní dohromady. Vikulka, CZ

~ 24 ~


DĚJINY KOČEK


Nato se kapitán s obyvateli ostrva Barbary rozloučil a už po klidných vodách doplul zpět do Londýna i s jeho drahocenným nákladem zlata, drahých kamenů a šperků. Jednoho rána přišel pan Fitzwarren do své kanceláře v obchodní společnosti. Usadil se ke stolu a chystal se počítat peníze, když tu se ozvalo zaklepání na dveře. „Kdo tam?“ zeptal se pak Fitzwarren. „Příteli,“ odpověděl hlas, „přišel jsem s dobrou zprávou o tvé lodi Unicorn.“ Obchodník ve spěchu otevře dveře a za nimi stáli kapitán a první důstojník a nesli truhlu plnou šperků a náklady listy. Když se pan Fitzwarren podíval pod víko, nahlédl do nákladních listů, zaradoval se a děkoval nebesům, že se mu loď z cest vrátila s tak velkým bohatstvím. Čestný kapitán panu Fitzwarrenovi vyprávěl o tom, co zažili a jak to dbylo s Dickovou kočkou. Týž den si nechal pan Fitzwarren zavolat všechny služebníky, stejně jako to udělal před časem, když loď odjížděla. Zavolal si i Dicka: „Jděte, zaběhněte pro něj a my mu řekneme o jeho štěstí. Modleme se ve jménu pana Whittingtona.“ Někteří služebníci však záviděli, říkali, že tak velký poklad pro chudého chlapce bude příliš, ale pan Fitzwarren se ukázal jako dobrý muž a z Dickova podílu nenechal nikoho vzít ani penny. „Bůh chraň!“ vykřikl. „Je to jen jeho a všechno mu zůstane, do halíře!“. Dicka našli zrovna když čistil hrnce v kuchyni. Snažil se vymluvit, aby k panu Fitzwarrenovi nemusel, ale obchodník trval na svém. Když Dick přišel do místnosti, kde už byli shromáždění všichni ostatní, nabídl mu pan Fitzwarren židli. Dick si myslel, že si z něj všichni chtějí utahovat, a tak jen prosil, aby ho toho ušetřili a nechali ho zase odejít, aby mohl dělat svou práci. „Milý pane Whittingtone,“ řekl pan Fitzwarren, „myslíme to s tebou dobře a mluvíme tu vážně. Chceme, aby ses radoval s námi nad dobrými zprávami, které námi přinesli tito pánové.“ A ukázal na kapitána a prvního důstojníka. Vikulka, CZ

~ 25 ~


DĚJINY KOČEK


„Kapitán prodal tvou kočku králi Barbary a přivezl ti za ní větší bohatství, než mám já po celém světě.“ Pak pan Fitzwarren rozkázal, aby byla otevřena přinesená truhla s pokladem a řekl: „Teď už pro pana Whittingtona nemůžeme udělat víc, než jeho majetek uložit na bezpečném místě.“ Chudák Dick, vida otevřenou truhlu, nedvěděl radostí, co si honem počít. Prosíl pana Fitzwarrena, aby si vzal tolik, kolik jen chce, protože právě jemu vděčí za to všechno, co se stalo. Ale pan Fitzwarren řekl: „Ne, ne, tohle všechno patří jen vám a já nepochybuji, že s tím dobře naložite“. Dick nabídl část svého obhatství slečně Alici, za to, že mu nosila štěstí, zastávala se ho, ale ani Alice si od něho nic nevzala. Všichni Dickovi přáli jeho velký úspěch. Ale Dick byl příliš dobrosrdečný, aby si všechno nechal jen pro sebe a tak nakoupil dárky pro všechny, dokonce i pro starou služebnou, která mu tak ztrpčovala život. Pak mu pan Fitzwarren poradil, aby si nechal od krejčího ušít pěkné gentlemanské šaty a nabídl mu, aby i nadále zůstal v jeho domě, než bude schopen najít si něco lepšího. Dick Whittington se umyl, nechal ostříhat, elegantně obléci a byl k nerozeznání od těch gentlemanů z nejvybranější společnosti. Myslel na Alici, která k němu byla kdysi tak laskavá, dívala se na něj s lítostí, snažila se mu pomáhat, měla ho ráda. A Dick také vždy přemýšlel, co by mohl udělat, aby ji potěšil, aby jí udělal radost. Pan Fitzwarren brzy zpozoroval, odkud vítr fouká. Netrvalo dlouho a manželství Dicka a Alice bylo domluveno. Za pár dnů se konal svatební obřad, na nějž se přišli podívat nejvýznamnější obyvatelé města, starosta a konšelé, zámožní obchodníci a šlechtici. Historie praví, že pan Whittington a jeho choť žili ve velké nádheře spokojeným životem. Měli spolu několik dětí.

Vikulka, CZ

~ 26 ~


DĚJINY KOČEK


Dick se stal nakonec celkem třikrát starostou Londýna a byl povýšen v rytířský stav králem Jindřichem V.“

0-7 Titulní strana knihy Dick Whittington and his cat z počátku 20. století

Vikulka, CZ

~ 27 ~


K O ČIČÍ STŘEDOVĚK KOČIČÍ STŘEDOVĚK DĚJINY KOČEK

Recommend Documents