K aktuálním otázkám společného jmění manželů

APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2005

MILAN MAKARIUS

K aktuálním otázkám společného jmění manželů

I.

Úvod

I.1

Úvod, vymezení pojmu společného jmění manželů

Uzavření manželství mezi mužem a ženou nemá pouze sociální a společenské aspekty, ale má své důsledky i v rovině právní. S uzavřením manželství náš právní řád mimo jiné spojuje vznik společného jmění manželů. Jedná se o majetkové společenství, které je nerozlučně spojeno právě s manželstvím a představuje specifickou podobu vlastnického práva. Zákon zde v důsledku uznávané plurality subjektů vlastnického práva přiznává práva, která obecně náleží vlastníku věci, více fyzickým osobám, a to manželům. Společné jmění manželů tvoří jednu ze dvou alternativ plurality subjektů vlastnického práva. Druhou alternativou je podílové spoluvlastnictví více vlastníků. Současná právní úprava společného jmění manželů i podílového spoluvlastnictví je obsažena v části druhé, hlavě druhé občanského zákoníku.1) Obě podoby pluralitního vlastnického práva mají určité společné prvky, avšak zároveň se od sebe značně odlišují. Společným rysem podílového spoluvlastnictví a společného jmění je zejména pluralita subjektů vlastnického práva, když práva náležející vlastníku věci jsou zákonem přiznávána několika subjektům. Zatímco u podílového spoluvlastnictví je okruh subjektů neomezený a může se jednat o fyzické i právnické osoby, u společného jmění manželů těmito subjekty mohou být pouze dvě fyzické osoby, které uzavřely manželství. Společné jmění manželů tak může vzniknout pouze mezi manžely. Jedinou výjimku tvoří případ neplatného manželství, kdy na rozdíl od nicotného manželství rovněž dochází ke vzniku společného jmění manželů.2) Předmětem společného jmění manželů mohou být nejen věci, ale i závazky a případně i penězi ocenitelná práva.3) Jelikož se ve svém základu jedná o formu vlastnického práva, jeho obsah se odvíjí z ustanovení § 123 občanského zákoníku.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ze dne 26. února 1964, jak vyplývá ze změn, doplnění a úprav, naposled provedených zákonem č. 554/2004 Sb.

1)

2)

Blíže viz II.

3)

Viz III.


3

Manželé mají právo předmět svého společného jmění držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Svou povahou se jedná o právo věcné, absolutní a jako takové působí „contra omnes“ a lze se jej dovolávat ve vztahu ke všem třetím osobám. Manželům rovněž náležejí ostatní práva a povinnosti spojená s vlastnictvím věci ve vztahu k předmětu jejich společného jmění a pro otázky spojené s obsahem práva náležejícího do společného jmění manželů se použijí ustanovení § 123 až § 135c občanského zákoníku. Manžel při nakládání s věcí je v realizaci práva k věci, mimo zákonná omezení, omezen pouze stejným právem druhého manžela. Každý z manželů má tedy právo k předmětu společného jmění jako k celku a vzájemný vztah mezi manžely není vyjádřen podíly. K tomu dochází pouze v případě vypořádání společného jmění, kdy se vychází z toho, že podíly manželů jsou stejné.4) Institut společného jmění manželů je tak jakýmsi průlomem do individualizovaného práva. Každému z manželů náleží celé právo k věci nebo jiné majetkové hodnotě, omezené pouze stejným právem druhého z manželů, a v případě zániku společného jmění manželů a jeho vypořádání nedochází ke změně vlastnického práva, ale pouze k zániku tohoto omezení. Manželé jsou z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů oprávněni i povinni společně a nerozdílně, stejně tak jako solidárně odpovídají i za závazky, které jsou předmětem jejich společného jmění (§ 145 odst. 3, 4 občanského zákoníku). Dalším charakteristickým rysem společného jmění manželů je jeho dynamičnost. Předmět společného jmění se v závislosti na čase neustále mění, podle toho, jakým způsobem s ním manželé nakládají, a jeho předmět se tak rozšiřuje a zužuje v závislosti na dispozičních úkonech manželů. K uzavření tohoto pohybu předmětu společného jmění dochází až zánikem společného jmění. Zúžením až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti je tento pohyb pouze podstatně omezen. Společné jmění manželů je základním, univerzálním a obecným majetkovým společenstvím manželů. Obecně vzniká uzavřením manželství a zpravidla spolu s ním také zaniká. Principiálně platí, že obsahuje všechna majetková práva, která manželé za trvání manželství nabyli. V případě, že není prokázán opak, platí, že majetek nabytý a závazky vzniklé za manželství jsou předmětem společného jmění manželů (§ 144 občanského zákoníku). V tomto duchu je ochraňována i dobrá víra třetích osob a případných věřitelů. Úprava majetkoprávních vztahů manželů je obsažena v ustanoveních § 143 až § 151 občanského zákoníku a v určité míře i v § 703 až § 705 občanského zákoníku. Úprava vychází ze zásady rovnosti manželů, pokud jde o jejich práva a povinnosti v majetkových vztazích, ze zásady společného výkonu práv a stejné účasti na nabývání společného majetku. V současné době je v legislativě patrný přechod od principu kogentní právní úpravy k úpravě dispozitivní, zejména v rozsahu předmětu společného jmění, a rovněž v otázkách užívání společných věcí a jejich správy.

I.2

Historický vývoj právní úpravy na našem území

Uzavření manželství má vždy důsledky nejen v osobnostním směru, ale

4)

4

Ustanovení § 149 odst. 2 o. z.


i v majetkoprávní rovině. Tak tomu bylo vždy a i historické právní systémy měly svou úpravu majetkových práv mezi manžely. Ty byly upraveny nejen v právu římském. Svůj odraz nacházely v podstatě ve všech právních systémech, které upravovaly institut manželství. Historicky jsou majetkové vztahy mezi manžely v zásadě řešeny z pohledu postavení manželů v rodině a hlavní úlohu v těchto vztazích má tedy muž jako hlava rodiny. Nemalou úlohu v tomto pojetí sehrálo i náboženství, které často zasahovalo do koncepce manželských vztahů, a to bez ohledu na to, o jaké náboženství se jednalo. Tento princip se na druhou stranu prolínal s principem smluvním, kdy majetkové vztahy mezi manžely bývaly u majetnějších manželů zpravidla řešeny manželskými či předmanželskými smlouvami. V křesťanském světě byly manželské záležitosti, včetně záležitostí majetkových, často spravovány církví, a tedy režimem církevního práva. Vedle toho existovalo právo obyčejové, do kterého se prolínal smluvní princip manželských vztahů. Objevují se tak nejrůznější podoby majetkových vztahů mezi manžely, stojící buď na principech oddělených majetků, či majetků společných, např. v podobě tzv. nedílů. V některých případech byl zastáván i princip, podle kterého žena nemohla majetek vlastnit vůbec. K zásadní změně v právní úpravě majetkových vztahů mezi manžely na našem území došlo přijetím obecného zákoníku občanského z roku 1811.5) Ten pojímal manželství jako smlouvu uzavřenou mezi mužem a ženou. Na druhou stranu však jediným způsobem uzavření sňatku byl sňatek církevní. V rodině měl jednoznačně dominantní postavení muž a případné pochybnosti o majetkových záležitostech byly řešeny ve prospěch jeho majetku (§ 1237 obecného zákoníku občanského). Obecně uzavřením manželství žádné majetkové společenství manželů nevznikalo a každý z manželů hospodařil se svým výlučným majetkem. Samotné uzavření manželství tedy žádné účinky ve vztahu k majetkovým poměrům nemělo, platila však vyvratitelná právní domněnka, že manželka svěřila správu svého do manželství vneseného majetku manželovi a že majetek nabytý za trvání manželství nabyl manžel.6) Manželé však měli možnost smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu zřídit tzv. společenství statků (§ 1233 až § 1236 obecného zákoníku občanského). To tedy nenastávalo ze zákona, ale muselo se smluvit. Do společenství statků se vnášel majetek výslovně uvedený ve smlouvě a nemuselo se tak vztahovat na veškerý majetek manželů. Správa tohoto majetku se prováděla podle úpravy obsažené ve smlouvě, případně podle příslušných zákonných ustanovení, které měly dispozitivní charakter. Trvání společenství statků bylo omezeno na trvání manželství, při jehož zániku došlo k rozdělení společenství. Podíly manželů k majetku ve společenství statků stanoveny nebyly a ten se nacházel ve společenském spoluvlastnictví (§ 361 obecného zákoníku občanského). Na manžele se tak hledělo jako na jednu osobu a každému z nich náleželo celé vlastnictví. Společenství statků bývalo zpravidla uzavíráno jako společenství pro případ smrti, které pozůstalému manželovi zaručovalo polovinu z majetku vloženého do spole-

5)

Císařský patent č. 946/1811 ř. z.

Hrušáková M. – Mates P.: K některým otázkám nové úpravy majetkového práva manželů, Právo a zákonnost č. 3/1992, str. 180. 6)


5

čenství. Právní úprava však byla poměrně kusá a přesné vymezení chybělo. Obecný zákoník občanský platil v nezměněné podobě až do roku 1915, kdy jeho první novelou bylo sice v jistém směru posíleno postavení ženy, avšak majetkoprávních vztahů manželů se tyto změny nedotkly. Takzvanou manželskou novelou z roku 19197) byla připravena reforma rodinného práva, avšak až do roku 1950 k realizaci této reformy nedošlo, byť novely obecného občanského zákoníku z roku 1921,8) 19249) a 193110) dílčí změny rodinného práva přinesly. K naplnění reformy tak došlo až zákonem č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Z tohoto důvodu se majetkové vztahy manželů řídily v období tzv. první republiky různými právními režimy v českých zemích a na Slovensku, neboť na základě recepční normy11) bylo po převratu převzato právo rakouské, stejně jako obyčejové právo uherské. Zatímco tedy v českých zemích i nadále platil obecný zákoník občanský, na Slovensku se jednalo o uherské obyčejové právo platné před vznikem Československé republiky na území zemí bývalého Zalitavska. To v majetkových vztazích mezi manžely rozlišovalo, zda se jedná o šlechtice, případně tzv. honoraciory,12) nebo o lid obecný. Zatímco ve šlechtických svazcích byl principiálně nabyvatelem majetku muž, pro lid obecný platila koakvizice. K jejímu vzniku docházelo uzavřením manželství a manželé měli jednak svůj majetek oddělený a jednak společný – koakviziční. Do tohoto majetku náleželo vše, co bylo nabyto manžely za trvání manželství, zejména prací a úsporami. Náležela do něj aktiva i pasiva. Dary, dědictví a příjmy z pohledávek vzniklých před uzavřením manželství však byly z koakvizičního jmění vyloučeny. Každý z manželů samostatně nakládal se svým odděleným majetkem, s majetkem společným nakládali oba manželé společně. Bylo však zvykem, že za trvání manželství muž spravoval i oddělený majetek své manželky. Koakviziční spoluvlastnictví bylo považováno za vlastnické právo sui generis bez vyjádření podílů, které nebylo možno za trvání manželství zrušit. Uherská právní úprava však zároveň počítala se smluvní volností manželů, kteří si své majetkové vztahy mohli v podstatě upravit libovolně. Sjednocením právní úpravy zákonem č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, byl do našeho právního řádu vtělen institut zákonného majetkového společenství (§ 22 až § 29 zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném). Jednalo se o první komplexní a univerzální úpravu majetkových vztahů manželů. Zákonné majetkové společenství vznikalo uzavřením manželství a náležel do něj majetek získaný jedním z manželů za trvání manželství s výjimkou věcí nabytých darem, dědictvím a věcí sloužících osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů. Rozsah svého zákonného majetkového společenství však mohli manželé měnit smlouvou uzavřenou ve formě soudního, později notářského zápisu. Touto úpravou bylo v majetkoprávních vztazích posilováno zejména postavení ženy, která byla v podstatě poprvé postavena na roveň muži. Jednalo se o komplexní právní úpravu, která vycházela

Tzv. rozlukový zákon č. 320/1919 Sb. z. a n., kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a překážkách manželství.

7)

8)

Zrušení instituce obhájce manželského svazku.

9)

Zavedení platnosti rozlukového zákona pro Podkarpatskou Rus.

10)

Úprava alimentační povinnosti.

11)

Zákon č. 11/1918 Sb. z. a n.

12)

Osoby nabývající majetek na základě vědy, umění nebo veřejného úřadu.

6


jak z obecného zákoníku občanského, tak z uherského obyčejového práva. Vedle rozsahu zákonného majetkového společenství upravovala i jeho zánik, vypořádání a správu majetku, který se v něm nacházel. Tato právní úprava byla následně základem změn provedených zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, a v podstatě i právní úpravy současné. K naprosto zásadním změnám v úpravě majetkoprávních vztahů manželů došlo v rámci tzv. socializace práva a jeho přizpůsobování potřebám socialistického soužití, která byla prováděna v první polovině šedesátých let 20. století. Dosavadní občanský zákoník č. 141/1950 Sb. byl nahrazen občanským zákoníkem novým, a to zákonem č. 40/1964 Sb., který po četných novelizacích platí do současné doby. Zároveň došlo i ke zrušení zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném a úprava majetkoprávních vztahů manželů byla přenesena do občanského zákoníku. Stalo se tak zavedením instituce bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Úprava bezpodílového spoluvlastnictví manželů byla kogentní, téměř bez možnosti jakýchkoli dispozic ze strany manželů. Ačkoli judikaturou bylo dovozováno, že při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je nutno vypořádat i další společná práva a závazky, zákonem bylo bezpodílové spoluvlastnictví manželů konstruováno pouze jako forma vlastnického práva. Předmětem bezpodílového spoluvlastnictví bylo vše, co mohlo být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů. Poměrně „brutální“ byla zejména přechodná úprava obsažená v ustanovení § 500 odst. 1 občanského zákoníku (dnes ustanovení § 856 odst. 1 občanského zákoníku), podle které s účinností od 1. 4. 1964 zanikla veškerá majetková společenství mezi manžely vzniklá podle dřívějších předpisů a vzniklo bezpodílové spoluvlastnictví manželů, jehož předmětem bylo vše, co podle zákona do bezpodílového spoluvlastnictví patří. Institutem bezpodílového spoluvlastnictví manželů se v podstatě v nezměněné podobě13) řídily majetkoprávní vztahy manželů až do 1. 1. 1992. Tímto dnem nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník.14) Touto novelou došlo k zásadnímu prolomení rigidnosti a kogentnosti dosavadní právní úpravy, když bylo manželům umožněno smluvně vymezit rozsah bezpodílového spoluvlastnictví dohodami podle § 143a občanského zákoníku, včetně zřízení koakvizice. Zásadní změna se týkala i restituovaného majetku, který byl napříště vyloučen z bezpodílového spoluvlastnictví manželů. K dalším úpravám došlo ve vztahu k podnikatelské činnosti některého z manželů, neboť dosavadní zcela nepružná právní úprava neodpovídala po roce 1989 nově vzniklé situaci, zejména v souvislosti s rozvojem drobného podnikání. Tento stav, doplněný pouze o úpravu dohod týkajících se nemovitostí,15) pla-

13) Jediným zásahem byla novela provedená zákonem č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, s účinností od 1. 4. 1983, která však podstatné změny neznamenala. 14)

Tzv. velká novela občanského zákoníku.

Novela provedená zákonem č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další zákony.

15)


7

til až do přijetí současné právní úpravy. K tomu došlo zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a o změně a doplnění dalších zákonů, kdy bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo nahrazeno společným jměním manželů. Účinnost zákona nastala 1. 8. 1998 a přijatá úprava nebyla doposud novelizována.

II.

Vznik společného jmění manželů

Základním předpokladem vzniku společného jmění manželů je uzavření manželství. Jeho vznik nemůže být, s výjimkou dohody dle § 143a odst. 2 občanského zákoníku,16) vyloučen nebo časově posunován, podmíněn či jinak modifikován. Před uzavřením manželství je však možno vymezit ve smyslu ustanovení § 143a odst. 3 občanského zákoníku jeho obsah odlišně od ustanovení § 143 občanského zákoníku. Společné jmění manželů tak nemůže vzniknout mezi osobami, které spolu manželství neuzavřely a žijí ve společné domácnosti jako druh a družka, stejně tak nemůže dojít k jeho vzniku mezi osobami stejného pohlaví. Majetková společenství těchto párů by měla být v budoucnu řešena samostatnou právní úpravou. K uzavření manželství dochází podle § 3 odst. 1 zákona o rodině17) svobodným a úplným souhlasným prohlášením muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství učiněným před obecním úřadem pověřeným vést matriky, popřípadě úřadem, který plní jeho funkci (dále jen „matriční úřad“), nebo před orgánem církve nebo náboženské společnosti oprávněné k tomu zvláštním předpisem. Zákon o rodině ve svých ustanoveních § 11 až § 17a stanoví, v jakých případech je manželství neplatné, případně nicotné. Neplatnost manželství je v zásadě spojována s případy, kdy manželství uzavře ženatý muž nebo vdaná žena, dojde k uzavření manželství mezi předky a potomky, je uzavřeno s nezletilým starším 16ti let, osobou nesvéprávnou nebo v omylu ohledně totožnosti snoubence, případně v povaze právního úkonu uzavření manželství. Oproti tomu manželství nevznikne v případě, že k uzavření manželství došlo pod fyzickým nátlakem, uzavřela-li manželství osoba mladší 16ti let a nebyly-li splněny formální podmínky stanovené § 4, § 4a odst. 1, § 4b odst. 2 a § 9 zákona o rodině. Zatímco u neplatného manželství k jeho uzavření dojde a k zániku je třeba rozhodnutí soudu, v případech uvedených v ustanovení § 17a zákona o rodině manželství vůbec nevzniká. V některých případech může neplatné manželství i konvalidovat, tedy stát se platným. Tyto skutečnosti mají za následek, že v případě uzavření neplatného manželství dochází rovněž ke vzniku společného jmění manželů, zatímco u nicotného manželství společné jmění nevzniká a je vyloučena i následná konvalidace manželství. Nabývají-li tak osoby, u nichž ke vzniku manželství nedošlo, společný majetek, nabývají jej do podílového spoluvlastnictví, zatímco u osob žijících v neplatném manželství se takový majetek stává součástí

16)

Tzv. koakvizice – viz V.2.

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině ze dne 4. prosince 1963, jak vyplývá ze změn, doplnění a úprav provedených zákony č. 132/1982 Sb., 234/1992 Sb., 72/1995 Sb., 91/1998 Sb., 360/1999 Sb. a 301/2000 Sb. 17)

8


jejich společného jmění. Prohlášení manželství za neplatné má pak stejné důsledky pro trvání společného jmění manželů jako rozvod manželství (§ 17 odst. 2 zákona o rodině). Obdobou vzniku společného jmění manželů je jeho obnovení, pokud k jeho zániku došlo za trvání manželství. Tento institut je upraven v ustanovení § 151 občanského zákoníku. K obnovení může dojít pouze na základě rozhodnutí soudu.18) Vznik společného jmění manželů je tedy podmíněn vznikem manželství, a to i manželství neplatného, když uzavřením manželství vzniká společné jmění manželů vždy, a to i v případě existence dohody dle § 143a odst. 2 občanského zákoníku, s tím, že v takovém případě jsou předmětem společného jmění pouze věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti.

III. Vymezení předmětu společného jmění manželů Předmět společného jmění manželů je vymezen v ustanovení § 143 občanského zákoníku jako majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka19) a závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Zákon při vymezení předmětu společného jmění manželů využívá jednak pozitivní a jednak negativní definici společného jmění. Obecné pozitivní vymezení je tak omezeno taxativním výčtem případů, kdy sice dochází k nabývání majetkových hodnot jedním z manželů za trvání manželství, avšak tyto hodnoty se předmětem společného jmění nestávají. Obdobná úprava platí i v případě závazků náležejících do společného jmění [§ 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku]. Pozitivní definice společného jmění na rozdíl od předchozí právní úpravy používá pojem majetek. Tento pojem není občanským zákoníkem blíže definován a jeho vymezení je odvislé od právní teorie a soudní praxe. Při vymezení tohoto pojmu lze do značné míry vycházet z definice obchodního majetku podnikatele, který je fyzickou osobou obsažené v ustanovení § 6 odst. 1 obchodního zákoníku.20) Majetek je zde definován jako věci, pohledávky a jiná práva a jiné penězi oceni-

18)

Blíže viz VI.3.

Např. zákon č. 403/1990 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zákon č. 229/1991 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 87/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

19)

20)

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ze dne 5. 11. 1991, ve znění pozdějších předpisů.


9

telné hodnoty. Majetkem ve smyslu ustanovení § 143 občanského zákoníku tak může být vše, co může být předmětem vlastnictví, příjmy ze závislé i nezávislé činnosti, jiné příjmy a dále penězi ocenitelná práva, a to jak práva věcná, tak obligační, stejně tak jako práva k nehmotným statkům. Obecně tedy platí, že došlo-li k nabytí majetku jedním z manželů za trvání manželství, je tento majetek součástí společného jmění. K nabytí majetku může dojít všemi zákonem stanovenými způsoby, např. smlouvami (kupní smlouvou, směnnou smlouvou, smlouvou o postoupení pohledávky, smlouvou o převodu obchodního podílu apod.), ale i vydržením nebo zhotovením věci. Majetek do společného jmění manželů lze nabýt i rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných zákonem stanovených skutečností. Ze znění § 143 odst. 1 občanského zákoníku „majetek nabytý některým z manželů“ vyplývá, že není rozhodující právní důvod tohoto nabytí, s výjimkou dědění, darování a restituce výlučného majetku. Podmínkou však zůstává, že majetek je získán zákonným způsobem. Není možné, aby se předmětem společného jmění stala věc získaná např. trestným činem nebo jiným způsobem odporujícím zákonu. Takový majetek nemůže být předmětem společného jmění manželů, neboť zde chybí materiální podmínka právnosti získání majetku, a to buď pro svou protizákonnost, nebo absolutní neplatnost právního úkonu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že majetek byl získán jedním z manželů za trvání manželství.21) Totéž platí i ve vztahu k věcem nebo finančním prostředkům, které byly přijaty jako odměna za spáchání trestného činu, případně za ně byly pořízeny. Stejně platí, že předmětem společného jmění manželů nemohou být věci, které nemůže občan nabýt22) (extra commercium). Jak bylo shora uvedeno, obecná pozitivní definice společného jmění je dále negativně omezena výčtem případů, kdy se majetek předmětem společného jmění manželů nestává, i když jinak splňuje obecné podmínky. Tento výčet je taxativní a ve všech ostatních případech se majetek nabytý jedním z manželů za trvání manželství stává předmětem společného jmění. Z režimu společného jmění manželů jsou vyloučeny některé věci vzhledem k právnímu důvodu nabytí (dědictví, dar, restituce), i když by jinak byly způsobilé být předmětem společného jmění, a dále věci, které vzhledem ke své povaze a užívání součástí společného jmění být nemohou (věci, které povahou a užíváním slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů). O jednotlivých případech, kdy se nabytý majetek nestává součástí společného jmění, bude blíže pojednáno v následujících kapitolách. Obdobná legislativní konstrukce byla použita i v případě pasiv společného jmění manželů, když i zde jsou pasiva vymezena jak pozitivně, tak negativně. Podle pozitivního vymezení jsou součástí společného jmění veškeré závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství. Společné jmění manželů tak netvoří pouze práva, ale i povinnosti. Uzákonění této skutečnosti bylo v podstatě reakcí na dosavadní soudní praxi, která i bez výslovné úpravy tuto skutečnost dovozovala z tehdejšího ustanovení § 145 odst. 2

21)

Např. R 48/1961 Sb. rozh. obč., Rt 31/78.

Čl. 11 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. 22)

23)

Např. Rc 17/70.

10


občanského zákoníku.23) Výjimky z obecného pravidla jsou opět stanoveny taxativně, a to na případy, kdy se závazek týká pouze majetku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů a kdy rozsah závazku přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a závazek převzal pouze jeden z manželů bez souhlasu druhého. Z povahy věci však vyplývá, že v praxi existují další závazky, které nemohou být předmětem společného jmění a přesto je zákon výslovně neuvádí. Bude se jednat zejména o závazky osobního charakteru, které mohou být splněny pouze jedním z manželů (např. provedení uměleckého výkonu). Takové závazky nemohou být předmětem společného jmění manželů, byť je na sebe převezme jeden z manželů za trvání manželství. V opačném případě by mohlo docházet ke zcela absurdním situacím. Lze se tedy domnívat, že pozitivní definici je třeba vykládat v souvislosti s definicí negativní, tedy že se jedná o takové závazky, které se týkají majetku ve společném jmění manželů.24) Převzetí závazku nemusí vždy znamenat dispozici se společným jměním manželů. K tomu dochází pouze tehdy, pokud se závazek přímo dotýká majetku ve společném jmění, např. uzavření kupní smlouvy na straně prodávající. Oproti tomu uzavření smlouvy o půjčce nebo o úvěru není nakládáním s majetkem ve společném jmění manželů. Touto smlouvou se nenakládá s majetkem ve společném jmění manželů, neboť smlouvou o půjčce nebo o úvěru je sledován cíl získat finanční prostředky. Tyto finanční prostředky však v okamžiku uzavření smlouvy nejsou součástí společného jmění manželů a stanou se jím teprve v okamžiku čerpání půjčky nebo úvěru.25) Závazek ze smlouvy o půjčce či úvěru, sjednané pouze jedním z manželů, se stane součástí společného jmění manželů, pokud nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, a to bez dalšího. Naproti tomu závazek odevzdat věc větší hodnoty, vzniklý na základě kupní smlouvy uzavřené pouze jedním z manželů jako prodávajícím, se nemusí stát součástí společného jmění manželů, neboť druhý z manželů se může ve smyslu ustanovení § 145 odst. 2 o. z. ve spojení s § 40a o. z. dovolat neplatnosti takového právního úkonu a předmětem společného jmění by se stal pouze závazek z neplatného právního úkonu podle § 457 o. z. Pochybnosti nemohou tedy vzniknout ohledně závazků, které manželé převzali společně – netýkají-li se pouze jejich výlučných majetků, jsou jednoznačně součástí společného jmění manželů. U závazků převzatých pouze jedním z nich však pochybnosti vznikat mohou, a to nejen ohledně otázky, zda jsou předmětem společného jmění manželů, ale i ohledně jejich obsahu. Zejména se jedná o podmínku, že převzatý závazek nesmí přesahovat míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Tato míra není zákonem nijak blíže specifikována a judikatura se touto otázkou zatím nezabývala. Jelikož zákonná úprava nerozlišuje u závazků, které jsou předmětem společného jmění manželů, důvod jejich vzniku, je nutné i s přihlédnutím k ustanovení § 145 odst. 2 občanského zákoníku uzavřít, že předmětem společného jednání

24)

Holub M. – Pokorný M. – Bičovský J.: Společné jmění manželů, Linde Praha, 2000, str. 35.

25)

Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Cmo 604/94 ze dne 26. 10. 1995.

Dvořák J. — Winterová A.: K právní odpovědnosti za závazky druhého z manželů, Právní praxe č. 9/1999, str. 558. 26)


11

se nestávají pouze závazky z právních úkonů manželů, nebo některého z nich, ale i závazky vzniklé z úkonů protiprávních.26) Důsledky skutečnosti, zda závazek je či není předmětem společného jmění, se projeví v případě jeho vypořádání a dále ve skutečnosti, vůči komu lze závazek uplatnit a z jakého majetku jej lze uspokojit.27)

III.1

Příjmy ze závislé činnosti

Příjmy ze závislé činnosti jsou jedním z hlavních zdrojů společného jmění manželů. Těmito příjmy se rozumějí především příjmy z pracovního a služebního poměru, odměny členů družstev a příjmy nahrazující příjem z práce, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendium, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání a příjmy z dohod konaných mimo pracovní poměr. Za příjmy ze závislé činnosti (příjmy z práce) bývají někdy považovány i odměny a honoráře umělců, případně příjmy z nakladatelských smluv apod. Tyto příjmy sice nahrazují příjem ze závislé činnosti, případně jej doplňují, avšak svým charakterem se spíše než o činnost závislou jedná o činnost nezávislou, kam i tyto příjmy systematicky patří. Do společného jmění manželů náleží teprve vyplacená mzda, plat, či jiný příjem (dále jen „mzda“), nikoli nárok na její vyplacení. Tento nárok nemůže být předmětem vlastnictví a tedy ani součástí společného jmění manželů. Jedná se o nárok ryze osobní, proto nemůže být například postižen výkonem rozhodnutí pro uspokojení pohledávky pouze jednoho z manželů.28) Do společného jmění náleží mzda celá a nikoli pouze část, která z ní zbude po uspokojení osobních potřeb manžela, o jehož mzdový nárok jde. Součástí společného jmění manželů jsou i další příjmy jednoho z manželů, které mu byly vyplaceny v souvislosti s jeho pracovním poměrem. Jedná se například o odměny, na které není právní nárok, odstupné,29) podíly na zisku, tantiémy apod. Stejně tak jako mzda se však stávají součástí společného jmění až okamžikem vyplacení. Obdobná situace je i u služebních poměrů a příjmů získaných v těchto služebních poměrech.30) Součástí společného jmění manželů jsou tak nejen odměny za služební poměr, ale i veškeré vyplacené náhrady, jako odlučné apod. Určité pochybnosti jsou u příjmů, jako jsou výsluhové příspěvky, věrnostní přídavky,31) náhrady při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.32) Na tyto příspěvky vzniká totiž osobní nárok jednomu z manželů většinou v souvislosti s dobou trvání pracovního nebo

27)

Blíže bod IV.

28)

Rc 8/1966.

§ 60a odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ze dne 16. 6. 1965, ve znění pozdějších předpisů.

29)

30) Např. zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů apod. 31)

Např. zákon č. 62/1983 Sb., o věrnostním přídavku horníků.

32)

§ 195 zákoníku práce.

12


služebního poměru, případně v souvislosti s jeho ohrožením nemocí z povolání nebo v souvislosti s touto nemocí, případně s pracovním úrazem. Pokud jde o tyto nároky, obecně platí, že náleží do společného jmění manželů, neboť vznikly v souvislosti se zaměstnáním manžela. Není důvodu, aby tyto příjmy byly spravovány jiným režimem, když jsou vypláceny jednomu z manželů z toho důvodu, že v důsledku změny povolání mu poklesl příjem a tento příjem v původním povolání se součástí společného jmění manželů stával. Jak bylo shora uvedeno, do společného jmění manželů náleží i sociální dávky. Zde je však třeba rozlišovat, kdo je adresátem sociální dávky.33) Součástí společného jmění manželů se tak stává pouze ta sociální dávka, jejímž adresátem je jeden z manželů. Je nerozhodné, komu je dávka vyplácena. Např. u přídavku na dítě nebo příspěvku na dopravu je zpravidla dávka vyplácena jednomu z manželů, rodiči nezletilého dítěte. Adresátem je však nikoli manžel (rodič), ale nezletilé dítě. Proto příjmy z těchto sociálních dávek nemohou být předmětem společného jmění manželů, ale jedná se o majetek nezletilých dětí. Jiná situace je však u dávek podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. V případě sirotčího důchodu34) totiž příjemcem důchodu a osobou oprávněnou není nezletilé dítě, ale rodič, tedy jedná se o majetkový nárok jednoho z manželů, a sirotčí důchod se tak stává součástí společného jmění. Pro všechny příjmy ze závislé činnosti platí, že se nestávají součástí společného jmění manželů okamžikem vzniku nároku, ale až tehdy, kdy jeden z manželů může tyto prostředky užívat, tj. od okamžiku, kdy mu byly vydány nebo vyplaceny. Nároky ze závislé činnosti se stávají součástí společného jmění bez ohledu na to, zda se jedná o nároky finanční či naturální. Jedinou výjimku činí jiné funkční požitky,35) které jsou sice ocenitelné penězi, ale jedná se o osobní nároky pouze jednoho z manželů.

III.2 Příjmy z nezávislé činnosti Pokud jeden z manželů provozuje nezávislou činnost, příjmy z této činnosti jsou rovněž zdrojem společného jmění manželů. Nezávislá činnost, tedy provádění činnosti vlastním jménem na vlastní účet a odpovědnost, může být provozována v různých formách. Typicky se bude jednat o podnikatelskou činnost vykonávanou na základě živnostenského oprávnění podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Formou nezávislé činnosti je i podnikání soukromě hospodařících zemědělců zapsaných ve zvláštní evidenci a podnikatelská činnost na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů. Jedná se zejména o činnost lékařů, lékárníků, stomatologů, psychoterapeutů, přírodních léčitelů, klinických logopedů, kli-

33)

Viz § 17 až 48 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

34)

§ 52 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

35)

Např. právo na služební automobil, užívání služebních zařízení apod.

Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů. 36)


13

nických psychologů a středních zdravotnických pracovníků, s výjimkou očních optiků a protetiků, ortopedických protetiků, ortopedicko protetických techniků,36) veterinárních lékařů, dalších veterinárních pracovníků včetně pracovníků veterinární sanace a osob vykonávajících odborné práce při šlechtitelské a plemenářské činnosti v chovu hospodářských zvířat,37) advokátů,38) notářů39) a patentových zástupců,40) soudních exekutorů,41) znalců a tlumočníků,42) auditorů,43) daňových poradců,44) burzovních dohodců a makléřů,45) zprostředkovatelů a rozhodců při řešení kolektivních sporů,46) rozhodců při rozhodování majetkových sporů47) a úředně oprávněných zeměměřických inženýrů,48) pokud je tato činnost vykonávána za shora uvedených podmínek. Konečně za příjmy z nezávislé činnosti je nutno považovat i autorské honoráře, majetkové nároky vyplývající z autorského práva a z práv s autorským právem souvisejících, příjmy z nakladatelských a obdobných smluv,49) stejně tak jako odměny a honoráře za patenty a vynálezy, zlepšovací návrhy, užitné a průmyslové vzory50) apod. Podnikat je také možno prostřednictvím obchodní společnosti. Zde je však nutno rozlišit, zda se jedná o společnost osobní51) nebo kapitálovou.52) Zatímco zahájení podnikání formou účasti na osobních společnostech, pokud je spojeno s neomezeným ručením za závazky společnosti, má stejné důsledky jako zahájení podnikání fyzické osoby, účast na kapitálové společnosti stejně jako podnikání for-

Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů.

37)

38)

Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

39)

Zákon ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

40)

Zákon č. 237/1991 Sb., o patentových zástupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.

41)

42)

Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících.

43)

Zákon č. 254/2000 Sb., o auditorech a o změně zákona č. 165/1998 Sb.

44)

Zákon č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky.

45) Zákon ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, ve znění pozdějších předpisů. 46)

§ 11 a § 13 odst. 1 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.. 47)

Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.

48)

Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).

49)

Zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 207/2000 Sb. o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů.

50)

51)

Veřejná obchodní společnost, komanditní společnost.

52)

Společnost s ručením omezeným, akciová společnost.

14


mou účasti na podnikání jiného je spíše zhodnocováním majetku, nejedná se tedy o příjem z nezávislé činnosti, ale o příjmy z jiných zdrojů. Skutečnost, že jeden z manželů začal podnikat jedním ze shora uvedených způsobů, má své důsledky i ve vztahu ke společnému jmění manželů. Pokud jeden z manželů získá oprávnění k podnikatelské činnosti, případně se stane společníkem obchodní společnosti, ručícím neomezeně za její závazky,53) soud na základě návrhu některého z manželů zúží jejich společné jmění až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti (§ 148 odst. 2 občanského zákoníku).54) Soud tak nemůže učinit z úřední povinnosti, ale pouze na návrh jednoho z manželů. Pokud však byly splněny shora uvedené podmínky, soud společné jmění manželů bez dalšího zúží. Druhý z manželů se tomuto kroku nemůže nijak úspěšně bránit. Shora uvedená právní úprava vychází jednak ze skutečnosti, že podnikatelská činnost bývá spojena i s určitým majetkovým rizikem, a jednak z toho, že k podnikání bývá využíván nejen výlučný majetek podnikajícího manžela, ale i majetek ve společném jmění manželů. Zákon tak chrání majetková práva nepodnikajícího manžela, který – pokud nehodlá sdílet podnikatelská rizika druhého z manželů a za tato rizika ručit – může prostřednictvím soudu dosáhnout zúžení společného jmění a následného oddělení části majetku, která se stane jeho výlučným vlastnictvím a nebude moci být použita ke krytí podnikatelských ztrát druhého z manželů. Namísto dosavadní právní úpravy však návrh na zúžení společného jmění manželů, až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, může podat kterýkoli z manželů a nikoli pouze nepodnikající manžel.55) Podnikání jednoho z manželů se tak v podstatě stalo závažným důvodem pro zúžení společného jmění manželů soudem ve smyslu § 148 odst. 1 občanského zákoníku a dosavadní ochranná funkce tohoto institutu byla potlačena. Není zcela zřejmé, z jakého důvodu by měl podnikající manžel zájem na zúžení společného jmění, pokud začal podnikat, lze se však domnívat, že k tomuto kroku by jej mohla vést snaha, aby se druhý z manželů nepodílel na jeho ziscích z podnikání. Tento postup lze však akceptovat zřejmě pouze v případě, kdyby manželé dlouhodobě nevedli společnou domácnost.56) Zúží-li soud společné jmění manželů podle § 148 odst. 2 občanského zákoníku a podnikatelská činnost je i nadále vykonávaná manžely společně, případně jedním z manželů za pomoci druhého, příjmy z podnikání se mezi ně dělí na základě písemné smlouvy, případně rovným dílem, nebyla-li taková smlouva uzavřena (§ 148 odst. 3 občanského zákoníku). Tento princip se do určité míry odráží i v daňových předpisech, konkrétně v ustanovení § 13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, když zde obsažená úprava je k úpravě v občanském zákoníku ve vztahu speciality.57) Pokud nedošlo k zúžení společného jmění manželů soudem a neexistuje

53)

Společník veřejné obchodní společnosti, komplementář v komanditní společnosti.

54)

Salač J.: Bezpodílové spoluvlastnictví manželů, Všehrd 5/1994, str. 20.

Novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 95/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších zákonů, a o změně a doplnění dalších zákonů.

55)

56) Hrušáková M. – Mates P.: K některým otázkám nové úpravy majetkového práva manželů, Právo a zákonnost č. 3/1992, str. 184. 57)

Salač J.: Společné jmění manželů, Právní praxe č. 9/1998, str. 561.


15

mezi manžely ani smlouva podle § 143a občanského zákoníku, veškeré příjmy z podnikatelské činnosti jednoho z manželů náležejí do společného jmění. Součástí společného jmění je i celý podnik, tedy soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náležejí věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku, nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit (§ 5 odst. 1 obchodního zákoníku). Součástí společného jmění se tak stávají i veškeré další majetkové hodnoty, které byly vytvořeny jedním z manželů za trvání manželství v rámci jeho podnikatelské činnosti. Podnik však náleží do společného jmění manželů pouze za předpokladu, že k podnikání jeden z manželů využívá nejen svůj výlučný majetek, ale i majetek ve společném jmění manželů, a to alespoň částečně. Pokud by však jeden z manželů podnikal pouze se svými výlučnými prostředky, předmětem společného jmění by jeho podnik nebyl. Do společného jmění manželů by však náležely zisky tohoto podniku, a to jako přírůstek výlučného majetku jednoho z manželů. Podnikání má své důsledky i v nakládání s majetkem ve společném jmění manželů. Začal-li jeden z manželů podnikat s majetkem ve společném jmění, případně s jeho částí, potřebuje k tomuto podnikání souhlas druhého z manželů. Tento souhlas se však vyžaduje pouze při prvním využití majetku ve společném jmění. K dalším úkonům s podnikáním souvisejícím již však souhlasu třeba není (§ 146 občanského zákoníku). Pro tento souhlas zákon nevyžaduje žádnou zvláštní formu. Lze jej tedy udělit písemně i ústně, výslovně i konkludentně a nemůže být udělen s časovým nebo jiným omezením,58) když ustanovení věty třetí § 146 má jednoznačně kogentní povahu. Souhlas se nemusí týkat celého majetku ve společném jmění manželů, ale pouze jeho části, přestože odpovědnost za závazky vzniklé v souvislosti s podnikáním se vztahuje k veškerému majetku ve společném jmění manželů.59) Jiná je však situace u dalších příjmů z nezávislé činnosti, a to u příjmů vyplývajících z práv k nehmotným statkům, ať se jedná o práva průmyslová, autorská nebo práva s autorským právem související. Tato práva jsou svou povahou právy osobními, a i když došlo za trvání manželství k vytvoření předmětu chráněného některým z práv k nehmotným statkům, nestává se tento předmět součástí společného jmění manželů, ale jde o výlučný majetek toho z manželů, který takový předmět vytvořil, ať se jedná o autorské dílo, umělecký výkon, vynález, užitný nebo průmyslový vzor, zlepšovací návrh apod. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že k vytvoření takového nehmotného statku bylo využito prostředků náležejících do společného jmění, zejména v případech, kdy nehmotný statek má i své hmotné vyjádření, tedy tzv. hmotný substrát.60) V takovém případě přichází v úvahu pouze aplikace ustanovení § 150 o. z. a v případě vypořádání společného jmění je manžel povinen nahradit druhému to, co bylo na vytvoření nehmotného statku vynaloženo z jejich společného jmění. Předmět duševního vlastnictví je nerozlučně spojen s tím, kdo jej vytvořil. Předmět duševního vlastnictví od osoby jeho tvůrce nelze oddělit,

Bičovský J.: Bezpodílové spoluvlastnictví manželů podle novely obč. zák. (zákon č. 509/1991 Sb.), Bulletin advokacie č. 4/1992, str. 24.

58)

59) Salačová M.: Podnikání a zákonné majetkové společenství manželů, Právo a podnikání č. 5/ /1996, str. 20. 60)

Např. socha, obraz apod.

16


když jedním ze základních práv takové osoby je s nehmotným statkem nakládat.61) Do společného jmění manželů však náležejí veškeré odměny, honoráře a náhrady, které byly za předmět duševního vlastnictví jednomu z manželů vyplaceny, a to bez ohledu na to, zda předmět byl vytvořen za trvání manželství, či nikoli. Podmínkou však je, aby za trvání manželství došlo k jejich vyplacení, tedy aby se dostaly do dispozice toho kterého z manželů. Postačí například, pokud je autorský honorář vyplacen některému z autorských svazů. Pohledávky ze smluv uzavřených jedním z manželů za trvání manželství k předmětu duševního vlastnictví62) tedy nejsou předmětem společného jmění manželů a jedná se o pohledávky pouze jednoho z manželů.

III.3 Příjmy z jiných zdrojů Předmětem společného jmění manželů jsou i příjmy z jiných než shora uvedených zdrojů. Zejména se jedná o příjmy z kapitálového majetku, z majetkových účastí na obchodních společnostech, ale rovněž o výhry ze sázek, o věcné ceny z loterií a podobných slosovacích akcí, o pojistná plnění, výnosy, užitky a přírůstky věcí apod. Z tohoto principu vyplývá, že veškeré přírůstky, výnosy a užitky věcí se stávají součástí společného jmění manželů, a to bez ohledu na to, zda jde o přírůstky, výnosy a užitky věcí či práv náležejících do společného jmění manželů nebo do výlučného vlastnictví pouze jednoho z manželů.63) Pokud má jeden z manželů výlučný majetek, příjmy, které mu z tohoto majetku plynou, náležejí do společného jmění, neboť se jedná o majetek, který jeden z manželů nabyl za trvání manželství. Tímto způsobem se součástí společného jmění stávají úroky z vkladů náležejících pouze jednomu z manželů, nájemné z nemovitostí ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů apod. Tentýž režim platí i pro přírůstky věci, případně užitky, a to jak věcí náležejících do společného jmění, tak věcí ve výlučném vlastnictví pouze jednoho z manželů.64) Určitou disproporci však vytváří skutečnost, že náklady na údržbu či správu výlučného majetku jednoho z manželů, z něhož plynoucí příjmy se stávají součástí společného jmění manželů, jsou náklady vynakládané ze společného jmění manželů na výlučný majetek jednoho z manželů a v případě zániku a vypořádání společného jmění manželů by byl manžel vlastnící tento majetek povinen nahradit druhému z manželů to, co bylo takovýmto způsobem na jeho výlučný majetek vynaloženo, a to přesto, že fakticky se jednalo o investice z výnosu tohoto majetku. Stejně tak závazek vztahující se k takovému majetku 61)

Rc 57/62 nebo Rc 36/85.

62)

Např. nakladatelská smlouva, licenční smlouva, smlouva o vytvoření a šíření díla apod.

63)

Např. 24 Co 15/97, R 42/72.

Např. ovoce ze stromu na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů se oddělením od stromu stává předmětem společného jmění manželů. Pokud dojde k jeho prodeji, výdělek náleží do společného jmění manželů. Štěňata psa, kterého měl jeden z manželů před uzavřením manželství, jsou předmětem společného jmění, pokud se narodila za trvání manželství, příjem z jejich prodeje je tak součástí společného jmění. 64)

Dvořák J.: K některým otázkám budoucí úpravy manželského majetkového práva, Acta Universitatis Carolinae – Iuridica 1–2/2003, Praha str. 224.

65)


17

bude výlučným majetkem pouze manžela, v jehož výlučném vlastnictví se majetek nachází, ačkoli k převzetí závazku došlo v zájmu zajištění budoucího výnosu z tohoto majetku, který se stane součástí společného jmění manželů.65) Do společného jmění manželů patří také výhry ze sázek, věci získané ve věcné loterii a v podobných slosovacích akcích. Rozhodující je, kdy došlo k výhře, a nikoli k uzavření sázky, zakoupení losu, či k přihlášení do soutěže. Pokud byl např. los pořízen z výlučných prostředků jednoho z manželů, nebo k jeho zakoupení došlo před uzavřením manželství, výhra je přesto součástí společného jmění manželů a výlučným majetkem jednoho z manželů zůstává pouze finanční ekvivalent odpovídající nákladům na pořízení losu. Předmětem společného jmění manželů jsou i příjmy z pojistných a obdobných smluv.66 U těchto smluv je nutno vycházet ze zásad použitých při jiných smlouvách a plněních. Do společného jmění manželů patří i plnění z pojistné smlouvy, pokud bylo ve prospěch jednoho z manželů za trvání manželství realizováno. Sama pojistka však může představovat určitou hodnotu, např. u pojistných smluv uzavřených „na dožití“ apod., kdy při zániku pojištění je pojišťovna povinna vyplatit plnění, případně začít poskytovat plnění pravidelné. Toto právo je součástí společného jmění manželů a pokud dojde k zániku manželství, je třeba zkoumat, jaký je stav takové smlouvy v době zániku manželství a zda a jaké nároky z těchto smluv vyplývají, popřípadě jaké plnění by mohlo být ke dni zániku manželství vyplaceno. Z tohoto důvodu nelze jednotlivé platby pojistného placené za trvání manželství ze společných prostředků posuzovat jako náklady vynaložené na osobní majetek jednoho z manželů.

III.4 Obchodní podíly, akcie a členství v družstvech Jak bylo již shora uvedeno, podnikat je možné i prostřednictvím obchodní společnosti nebo družstva. V první polovině devadesátých let dvacátého století docházelo v souvislosti s rozvojem podnikání až k masovému zakládání obchodních společností, a to zejména společností s ručením omezeným. Legislativa, která vznik společností umožnila, se však podstatnějším způsobem nepromítla do úpravy majetkových vztahů mezi manžely. Na uvolnění podnikatelského prostředí sice reagovala novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, avšak ta se omezila pouze na úpravu vztahů mezi manžely v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti, nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti. Otázky podílů v obchodních společnostech a členství v družstvu, s výjimkou družstev bytových, však žádným způsobem upraveny nebyly. To bylo částečně napraveno zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a o změně a doplnění dalších zákonů, jímž byl institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahrazen společným jměním manželů, avšak ani dnes nejsou otázky obchodních podílů a akcií řešeny zcela jednoznačně a stávající právní úprava umožňuje do určité míry různé výklady, a to i s ohledem na skutečnost, že úprava společného jmění manželů obsažená v občanském záko-

66)

Např. penzijní připojištění, stavební spoření apod.

18


níků zcela nekoresponduje s úpravou obchodního podílu v obchodním zákoníku. Shora uvedené skutečnosti vedly ke vzniku poměrně rozsáhlých odborných diskusí ohledně vztahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů a obchodních podílů a následně společného jmění manželů a obchodních podílů. Spornými se staly především otázky, zda je obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů a následně společného jmění manželů, zda je obchodní podíl předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo společného jmění manželů, případně jakým způsobem jsou vykonávána práva a povinnosti spojená s obchodním podílem, došlo-li k nabytí tohoto podílu za trvání manželství. Jelikož bezpodílové spoluvlastnictví manželů a společné jmění manželů nejsou totožnými instituty, je nutno i otázku obchodních podílů řešit samostatně ke každému z těchto institutů zvlášť. Zatímco institut bezpodílového vlastnictví manželů vycházel z principu, že do něj náležejí všechny hmotné věci, ať movité či nemovité, bez ohledu na způsob nabytí i bez ohledu na to, zda mají výrobní či spotřební charakter, pokud byly nabyty za trvání manželství jedním z manželů, společné jmění manželů se neomezuje pouze na věci hmotné, ale náleží do něj majetek nabytý jedním z manželů za trvání manželství. Z předmětu bezpodílového spoluvlastnictví manželů i společného jmění manželů jsou pak pouze taxativně vyloučeny věci, či majetek, který se předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů či společného jmění manželů nestávají, ačkoli k nabytí došlo jedním z manželů za trvání manželství. Obchodní podíl je definován ustanovením § 61 odst. 1 obchodního zákoníku jako míra účasti na čistém jmění obchodní společnosti. S obchodním podílem jsou spojena práva a povinnosti společníka společnosti, ať se jedná o práva a povinnosti spojené s rozhodováním o společnosti, či s jejím hospodářským výsledkem. Při zániku účasti společníka na společnosti mu vzniká právo na vypořádací podíl, případně podíl na likvidačním zůstatku. Obchodní podíl je tak souborem práv a povinností a jako takový jej lze považovat za penězi ocenitelné právo, tedy jinou majetkovou hodnotu ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 občanského zákoníku, a jako takový může být předmětem občanskoprávních vztahů. Obchodní podíl však není věcí a nemůže tak k němu vzniknout vlastnické právo, když náš právní řád zná pouze vlastnictví k věcem, a ty dělí na movité a nemovité.67) Ostatní práva a majetkové hodnoty být předmětem vlastnictví nemohou, i když jsou předmětem občanskoprávních vztahů, pokud to jejich povaha připouští. Zákon přímo vztah obchodního podílu a bezpodílového spoluvlastnictví manželů či společného jmění manželů neřeší, nevylučuje však, aby obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným náležel více osobám. Podle § 114 odst. 3 obchodního zákoníku v takovém případě mohou takové osoby svá práva z obchod-

67) Oproti tomu obecný občanský zákoník znal i tzv. nehmotné věci, jako např. pohledávky. Viz zejména § 292, § 298, § 353 nebo § 1424 obecného občanského zákoníku. Podle některých názorů (např. Rouček F. – Sedláček J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, díl VI, strana 281, Praha 1935) tak i nehmotné věci mohly být předmětem vlastnictví. Podle jiných názorů (např. Randa A.: Právo vlastnické dle Rakouského práva v pořádku systematickém, Praha 1917) však vlastnické právo mohlo vzniknout jen k věcem hmotným a u nehmotných bylo pojmu vlastnictví užito jen v širším slova smyslu.


19

ního podílu vykonávat jen společným zástupcem. Právě ze skutečnosti, že předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů může být pouze to, co může být předmětem vlastnictví, vycházel názor, že obchodní podíl nemůže být v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, neboť obchodní podíl není věcí a nemůže k němu tudíž vzniknout vlastnické právo.68) Pokud nabyl tedy jeden z manželů za trvání manželství obchodní podíl, stává se výlučně tento manžel společníkem společnosti a obchodní podíl náleží výlučně jemu.69) Druhý z manželů má v případě zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů pouze právo na náhradu toho, co bylo ze společných prostředků na obchodní podíl vynaloženo. Naproti tomu se lze setkat i s názorem, že obchodní podíl je součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť k jeho nabytí bylo použito prostředků z bezpodílového spoluvlastnictví manželů.70) Společníkem společnosti se však stává pouze ten z manželů, který podepsal společenskou smlouvu. Tento manžel je však povinen respektovat pokyny druhého manžela, neboť účastí na společnosti spravuje i jeho majetek. V případě zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů tak předmětem vypořádání není pouze vklad, ale celá hodnota obchodního podílu. V případě, že by ve lhůtě stanovené v ustanovení § 149 odst. 4 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., nedošlo k vypořádání společného jmění manželů, stal by se obchodní podíl nabytý za trvání manželství společným obchodním podílem ve smyslu ustanovení § 114 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku,71) případně výlučným majetkem toho z manželů, který je společníkem společnosti, pokud jej pro svou potřebu užívá.72) Zcela jednoznačně se lze ztotožnit se závěrem, že obchodní podíl nemůže být předmětem vlastnictví a z tohoto důvodu se nemohl stát ani součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Je rovněž nepochybné, že společníkem společnosti se stal pouze ten z manželů, který uzavřel společenskou smlouvu, avšak nelze souhlasit s názorem, že by obchodní podíl ve společnosti v případě zániku a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepodléhal vypořádání, případně že by se vypořádání provedlo pouze náhradou toho, co bylo z bezpodílového spoluvlastnictví manželů vynaloženo na získání obchodního podílu. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebyly totiž předmětem vypořádání podle § 150 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. pouze věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nýbrž vypořádával se společný majetek manželů. Jak již bylo uvedeno, pojem majetek nezahrnuje pouze věci, ale i majetková práva, přičemž obchodní podíl majetkovým

68) Pokorná J.: Další poznámky k obchodnímu podílu a bezpodílovému spoluvlastnictví manželů, Právní rádce č. 4/1995, s. 9. 69)

Weinhold D.: Obchodní podíl a akcie náležející více osobám, Právní rádce č. 5/1995, s. 16.

Jankovská M.: Obchodní podíl v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, Právní rádce č. 12/ /1994, s. 12.

70)

Jankovská M.: Obchodní podíl v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, Právní rádce č. 12/ /1994, s. 13.

71)

Vašíček M.: Obchodní podíl v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů – ohlas, Právní rádce č. 2/1995, s. 14.

72)

20


právem nepochybně je. Předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví se tak stal i podíl v obchodní společnosti, přestože nebyl součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Zánikem bezpodílového spoluvlastnictví manželů se na postavení manžela, který uzavřel společenskou smlouvu a je společníkem společnosti, nic nemění. Tento z manželů je však povinen poskytnout druhému manželovi při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů náhradu odpovídající části obchodního podílu, která na tohoto z manželů připadá.73) Druhému z manželů tak v podstatě náleží právo na vyplacení na něj připadající části vypořádacího podílu, na který by měl manžel – společník právo v případě, že by ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů došlo k zániku jeho účasti na společnosti. Tento závěr odpovídá i konstantní judikatuře tehdejší doby, která pojetí bezpodílového spoluvlastnictví pouze jako majetkového společenství k hmotným věcem považovala za příliš úzké a soudní praxe tak předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů činila nejen věci, ale i závazky a pohledávky, pokud vznikly za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví74) v souvislosti s jejich hospodářským a spotřebním společenstvím.75) V opačném případě by se totiž předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nemohly stát například ani peněžní prostředky uložené na vkladní knížce, či bankovním účtu, neboť z právního hlediska se nejedná o věci, ale pohledávku jednoho z manželů za bankovním ústavem. Není tak jediného důvodu, proč stejnému režimu nepodřídit i podíl v obchodní společnosti, když opačné pojetí by vedlo k disproporci v postavení manželů, z nichž jeden se stal společníkem obchodní společnosti.76) Novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. byl institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahrazen společným jměním manželů. Jak již bylo shora uvedeno, nejednalo se pouze o terminologickou záměnu, ale podstatným způsobem došlo k rozšíření obsahu tohoto institutu, když pojem majetek, který zákonná úprava společného jmění manželů užívá, v sobě zahrnuje nejen věci, ale i práva a povinnosti.77) Právě rozšířením obsahu společného jmění manželů oproti bezpodílovému spoluvlastnictví manželů se vytvořil prostor pro to, aby se obchodní podíl napříště stal součástí společného jmění manželů, došlo-li k jeho nabytí jedním z manželů za trvání manželství, s výjimkou způsobů nabytí taxativně uvedených v ustanovení § 143 odst. 1 občanského zákoníku, neboť obchodní podíl jako majetkové právo je způsobilý být součástí majetku, a tedy i společného jmění manželů. V zákonné úpravě společného jmění manželů však byla zároveň novým způsobem upravena situace, kdy jeden z manželů získá obchodní podíl ve společnosti.

73) Kopáč L. – Švestka J.:, Obchodní podíl – bezpodílové spoluvlastnictví manželů a zástavní právo, Právní rozhledy č. 9/1996, s. 393. 74) Ibl V.: Stabilizační příspěvky a bezpodílové spoluvlastnictví manželů, Socialistická zákonnost č. 6/1985, str. 374. 75)

Např. Rc 17/70.

Tato disproporce vychází zejména najevo v případech, kdy veškerý majetek manželů je formálně z daňových důvodů veden jako majetek společnosti, v níž je společníkem pouze jeden z manželů.

76)

77)

Srovnej bod III.


21

Podle ustanovení § 143 odst. 2 občanského zákoníku nabytí obchodního podílu, včetně akcií, ani nabytí práv a povinností členů družstva jedním z manželů nezakládá účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev. Pokud tedy obchodní podíl představuje účast společníka ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti (§ 114 odst. 1 obchodního zákoníku) a nabytí obchodního podílu jedním z manželů za trvání manželství nezakládá účast druhého manžela na společnosti, je otázkou, zda ustanovení § 143 odst. 2 občanského zákoníku nevylučuje obchodní podíl ze společného jmění manželů.78) Protože druhý manžel není účasten ve společnosti, nemůže se stát ani společníkem společnosti a není oprávněn vykonávat ani práva a povinnosti společníka. Z této skutečnosti je v některých případech dovozováno, že obchodní podíl součástí společného jmění není,79) neboť nabývá-li účast na společnosti pouze jeden z manželů a pouze ten se stává společníkem společnosti, obchodní podíl je tak jeho výlučným majetkem a druhý manžel se nestává ani spolumajitelem obchodního podílu z titulu společného jmění manželů, ani společníkem ve společnosti.80) S tímto závěrem se však nelze zcela ztotožnit. Je nepochybné, že obchodní podíl je majetkovým právem a jako takový je způsobilým stát se součástí majetku. Způsobilá být součástí majetku jsou tedy i práva a povinnosti společníka. To, že občanský zákoník v ustanovení § 143 odst. 2 stanoví, že stane-li se jeden z manželů za trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva, nezakládá nabytí podílu, včetně akcií, ani nabytí členských práv a povinností členů družstva, účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou družstev bytových, neznamená, že by obchodní podíl nebo členská práva a povinnosti členů družstva byla vylučována ze společného jmění manželů. To lze dovodit již z přijaté legislativně technické konstrukce, která byla použita, tedy že ze společného jmění manželů je vyloučen pouze majetek uvedený v ustanovení § 143 odst. 1 občanského zákoníku. Tento výčet je taxativní, a pokud tedy obchodní podíly či členská práva a povinnosti členů družstva v tomto výčtu obsažena nejsou, nelze než dovodit, že se tyto majetkové hodnoty součástí společného jmění manželů stávají. Pokud však jejich nabytí jedním z manželů za trvání manželství nezakládá účast druhého manžela na společnosti nebo družstvu, znamená to, že ačkoli došlo k nabytí obchodního podílu nebo členských práv a povinností do společného jmění manželů a druhý z manželů se tak stal majitelem obchodního podílu nebo členských práv a povinností z titulu společného jmění manželů, společníkem ani členem družstva se tento manžel nestává. To má pouze ty důsledky, že veškerá práva a povinnosti společníka nebo člena družstva může vykonávat pouze ten z manželů, který obchodní podíl nebo členská práva a povinnosti nabyl, a pro druhého z manželů neplatí obecná zásada, že předmět společného jmění manželů užívají a udržují oba manželé společně (§ 145 odst. 1 občasného zákoníku). Dochází zde tedy k omezení práva jednoho z manželů k předmětu společného jmění, které

78)

Dvořák T.: Společné jmění manželů a obchodní podíl v s. r. o., Právo a rodina č. 8/2000, s. 17.

Haderka J.: Osobní a majetková práva manželů od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb., Právní praxe č. 9/1998 str. 553.

79)

Pařízek I.: Obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným a společné jmění manželů, Právní rozhledy č. 8/2001, s. 366.

80)

22


je v jiných případech stejné jako právo druhého z manželů. Lze tedy uzavřít, že došlo-li za trvání manželství k založení obchodní společnosti jedním z manželů, případně stal-li se za trvání manželství jeden z manželů společníkem obchodní společnosti, náleží tato společnost, případně obchodní podíl, do společného jmění manželů, pokud k získání podílu nebo k založení společnosti došlo ze společných finančních prostředků. Totéž platí i o akciích či členském podílu v družstvu. Přestože tyto majetkové účasti jsou předmětem společného jmění manželů, nabytí těchto práv jedním z manželů za trvání manželství nezakládá účast druhého z manželů na společnosti či družstvu, s výjimkou členství v bytovém družstvu (§ 143 odst. 2 občanského zákoníku). Práva spojená s obchodním podílem, akciemi nebo členstvím v družstvu tak může vykonávat pouze ten z manželů, který podíl, akcie nebo členství v družstvu získal (např. účast na valné hromadě, členské schůzi, hlasování, jednání jménem společnosti v případě veřejné obchodní společnosti nebo komanditní společnosti). Druhý z manželů se tedy společníkem obchodní společnosti, členem družstva nebo akcionářem nestává. Veškeré příjmy z těchto účastí vyplývající, jako dividendy, podíly na zisku apod., jsou však součástí společného jmění a v případě vypořádání společného jmění jsou předmětem vypořádání i obchodní podíly, členská práva a povinnosti člena družstva, případně akcie. Jedinou podmínkou je, aby k jejich nabytí došlo za trvání manželství a nikoli z výlučných prostředků jednoho z manželů. Poněkud odlišná situace je v případě bytových družstev. Pokud za trvání manželství vznikne jednomu z manželů právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, dojde ke vzniku společného členství manželů v bytovém družstvu (§ 703 odst. 2 občanského zákoníku). Z tohoto členství jsou manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Není rozhodné, zda jeden z manželů byl členem družstva i před uzavřením manželství, případně kdy a z jakých prostředků byl zaplacen členský podíl, případně zda byl zděděn či darován – rozhodující je skutečnost, kdy došlo ke vzniku práva na uzavření nájemní smlouvy.81) Ke vzniku společného členství tak dojde pouze v případě, že právo na uzavření nájemní smlouvy vzniklo za trvání manželství, přičemž rozhodující je, kdy toto právo mohlo být vykonáno poprvé, nikoli kdy k uzavření smlouvy skutečně došlo, a není ani podstatné, kdy byl byt jednomu z manželů přidělen.82) Paradoxně může dojít i k tomu, že právo na uzavření nájemní smlouvy k družstevnímu bytu vzniká dříve nežli fakticky existuje byt, o jehož nájem jde. K tomu docházelo například v bytových družstvech, kde byla výstavba prováděna částečně svépomocí. Právo na uzavření nájemní smlouvy (dohody o převzetí a odevzdání bytu) totiž vzniklo zaplacením členského podílu a příslibem výkonu určitých prací na stavbě domu. Člen družstva tak získal právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu (dohody o převzetí a odevzdání bytu) dříve, nežli byl byt postaven (někdy i několik let) a k faktickému uzavření nájemní smlouvy (dohody o převzetí a odevzdání bytu) došlo až následně.

Šíma A.: K otázce darování členského podílu k družstevnímu bytu a jeho vypořádání mezi bývalými manžely s ohledem na ustanovení § 149 odst. 4 obč. zák., Socialistická zákonnost č. 3/ /1989, str. 146.

81)

82) Jehlička O. – Švestka J.: Nad některými aktuálními otázkami vlastnictví bytů, Právní rozhledy č. 12/1995, str. 473.


23

Pokud právo na uzavření nájemní smlouvy vznikne před uzavřením manželství, ke vzniku společného členství v družstvu nedojde a uzavřením manželství, případně uzavřením nájemní smlouvy (podle toho, která ze skutečností nastane později) vznikne pouze právo společného nájmu bytu (§ 704 občanského zákoníku). K poměrně zvláštní situaci však může dojít v případě, že jednomu z manželů za trvání manželství vznikne právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, avšak manželé spolu trvale nežijí.83) V takovém případě ke vzniku společného nájmu bytu manžely ani ke vzniku společného členství podle § 703 odst. 3 občanského zákoníku nedojde. Nabyl-li však tento manžel členský podíl za trvání manželství, měl by být takový členský podíl součástí společného jmění manželů, avšak nevzniká společné členství manželů v družstvu. Ustanovení § 143 odst. 2 občanského zákoníku však použít nelze, neboť to se na práva a povinnosti členů v bytových družstvech nevztahuje.

III.5 Nemovitosti Jak již bylo řečeno, předmětem společného jmění je veškerý majetek nabytý za trvání manželství za podmínek ustanovení § 143 odst. 1 občanského zákoníku. Mezi předměty tvořícími společné jmění manželů mají významné postavení zejména nemovitosti. Předmětem společného jmění manželů mohou být veškeré nemovitosti, tedy pozemky, stavby, ale i byty nebo nebytové prostory nabyté ať podle zákona č. 53/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorám a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. Není pochyb, že nemovitosti získané manžely za trvání manželství na základě některé z převodních smluv, s výjimkou smlouvy darovací, náleží do jejich společného jmění. Určité potíže však vznikají v případě, kdy nemovitost byla získána vlastní výstavbou, případně za pomoci jiných osob. Při vzniku vlastnického práva vytvořením věci je třeba nejprve řešit otázku, zda se jedná o věc samostatnou nebo o součást věci jiné, případně příslušenství jiné věci, a teprve poté otázku vlastnictví k ní, tedy zda věc patří do společného jmění manželů či nikoli, a zda nejde pouze o pohledávku vůči jiné osobě. Pokud manželé jako stavebníci postavili novou stavbu za trvání manželství, náleží tato nemovitost do jejich společného jmění v celé své hodnotě ke dni zániku manželství, a to bez ohledu na účast třetích osob při výstavbě. Ve vztahu k těmto osobám mohou manželům vzniknout pouze závazky, které se rovněž stávají součástí jejich společného jmění. Nelze vyloučit, že na základě vzájemné dohody má po dokončení stavby vzniknout k této stavbě podílové spoluvlastnictví, kdy jedním z podílových spoluvlastníků jsou manželé, přičemž spoluvlastnický podíl náleží do jejich společného jmění. V případě, že však manželé pouze upravují nebo opravují nemovitost, která

83) Novotný M.: Převody vlastnictví k družstevním bytům podle zák. č. 72/1994 Sb., Právní rozhledy č. 5/1997, str. 250.

24


je ve výlučném vlastnictví jednoho z nich, případně třetí osoby, nestává se tato nemovitost součástí společného jmění. K těmto skutečnostem se případně přihlédne až při vypořádání společného jmění, kdy se může jednat buď o náklady vynaložené ze společného majetku na výlučný majetek jednoho z manželů, případně o společnou pohledávku manželů za třetí osobou. Dojde-li tedy za trvání manželství ze společných prostředků k přestavbě či přístavbě domu ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, toto výlučné vlastnictví jednoho z manželů zůstává zachováno, a to bez ohledu na rozsah přestavby nebo přístavby a zhodnocení nemovitosti.84) Předmětem společného jmění by se však stala stavba, která by vznikla přestavbou původní stavby ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, pokud by v průběhu přestavby došlo k zániku stavby původní a následně ke vzniku stavby nové. Tedy pokud by došlo k takovým změnám prvků dlouhodobé životnosti stavby, že by novou stavbu nebylo možno považovat za stejnou věc jako stavbu původní. Stejně tak předmětem společného jmění manželů se nemůže stát nemovitost třetí osoby, do jejíž stavby či přestavby manželé investovali společné prostředky, pokud jejich činností nedošlo ke vzniku samostatné nemovitosti. Do společného jmění nenáleží dokonce ani hodnota prací na takové nemovitosti provedených a manželé mají pouze pohledávku za vlastníkem nemovitosti, k níž se přihlédne při vypořádání společného jmění, pokud však v konkrétním případě nebylo dohodnuto něco jiného.85) Vzhledem ke skutečnosti, že výstavba domu může být i poměrně časově náročnou záležitostí, může dojít k takové situaci, že stavba byla započata před uzavřením manželství a k jejímu dokončení došlo již za jeho trvání, případně, že manželé stavbu zahájili, avšak dokončena byla až po zániku nebo zúžení jejich společného jmění. Pro vyřešení otázky, zda je ve shora uvedeném případě stavba předmětem společného jmění, je zásadní posouzení vzniku stavby jako věci ve smyslu práva. Tento okamžik není totožný s vydáním či právní mocí kolaudačního rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí pouze potvrzuje soulad skutečného provedení stavby se stavební dokumentací, avšak vznik věci a vlastnického práva v ní nekonstituuje. Při posuzování okamžiku vzniku věci nelze vycházet ze stavebně právních předpisů, neboť i nedokončená či nekolaudovaná stavba může být předmětem právních vztahů a v občanskoprávním smyslu tedy je věcí právně existující. Pojmem vznik stavby je tak nutno rozumět stav kvalitativně vyšší nežli pouhé změny v terénu, avšak nelze jej klást ani do roviny se stavební dokončeností. Pokud stavba jako věc již existuje, další prováděné stavební práce nejsou pracemi směřujícími k vytvoření věci, ale pracemi směřujícími k dokončení věci již vzniklé. Proto je nutno vznik stavby klást do souvislosti se způsobilostí stavby stát se předmětem právních vztahů. Stavba tak musí vykazovat již určitou míru „konkrétnosti“, tedy musí být patrno, o jakou stavbu se jedná z hlediska jejího charakteru a jejího budoucího využití. Bude se tedy jednat o okamžik, kdy je dokončena většina prvků dlouhodobé životnosti (svislé i vodorovné nosné konstrukce, konstrukce střechy,

84)

R 11/1964.

85)

R 42/72, Rc 6/72.

86)

Rc 44/93.


25

schodiště apod.), případně kdy již je alespoň částečně zřejmá základní vnitřní dispozice. Pokud tedy ke vzniku stavby došlo za trvání manželství, náleží do společného jmění celá nemovitost, a to bez ohledu na to, kdy došlo k zahájení, případně dokončení stavby a kdy byla stavba kolaudována.86) Nabýt nemovitost do společného jmění manželů je možno i vydržením podle § 134 občanského zákoníku, a to i v případě, že vydržitelem se stane pouze jeden z manželů. Rozhodné je pouze, zda v okamžiku vzniku vlastnického práva manželství trvá a zda společné jmění manželů existuje. Vydržení věci není uvedeno mezi výjimkami uvedenými v ustanovení § 143 občanského zákoníku a okamžikem vzniku vlastnického práva tímto originálním způsobem se tak vydržená věc stává součástí společného jmění manželů jako věc nabytá jedním z manželů za trvání manželství.87) Pokud nabyli manželé za trvání manželství nemovitost některým ze shora uvedených způsobů, nemovitost náleží do jejich společného jmění celá, a to bez ohledu na to, zda na její zakoupení, případně při její výstavbě, byly použity i finanční prostředky, nebo stavební materiál ve výlučném vlastnictví pouze jednoho z manželů. Rozhodující je, zda na zaplacení či výstavbu byly třeba jen zčásti použity i společné prostředky.

III.6 Majetek získaný dědictvím Podle § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku jsou ze společného jmění manželů vyloučeny věci získané dědictvím, tedy právním nástupnictvím po zemřelé osobě ve smyslu ustanovení § 460 a násl. občanského zákoníku. Tímto způsobem jsou ze společného jmění manželů vyloučeny věci či práva, která za jiných okolností mohla být jeho součástí, a přestože k jejich nabytí jedním z manželů došlo za trvání manželství, součástí společného jmění se nestávají vzhledem ke způsobu, jakým byla nabyta. Je nerozhodné, zda je jeden z manželů dědicem ze zákona nebo ze závěti, rozhodující je pouze, že k nabytí majetku došlo děděním. Pro posouzení, zda se jedná či nejedná o majetek nabytý děděním, je rozhodující rozhodnutí soudu vydané v řízení podle § 175a občanského soudního řádu a násl., případně obdobná rozhodnutí vydaná zahraničními orgány příslušnými k rozhodování o dědictví, pokud k projednání dědictví došlo mimo území České republiky. Majetek získaný děděním se vždy stává výlučným majetkem jednoho z manželů a pokud nedojde k rozšíření rozsahu společného jmění manželů dohodou podle § 143a občanského zákoníku, nemůže se takový majetek předmětem společného jmění stát. I v případě, že dědictví nabývají oba manželé, nestává se nabyté dědictví předmětem jejich společného jmění, ale manželé se stávají podílovými spoluvlastníky takto nabytého majetku, přičemž jejich podíly odpovídají jejich podílům dědickým, případně podílům vyplývajících z dědické dohody uzavřené podle § 482 odst. 1 občanského zákoníku. Vzhledem ke způsobu nabývání majetku není ani možné, aby nabytí zděděného majetku do společného jmění bylo provedeno na základě dohody dědiců. Taková dohoda by byla v rozporu s ustanovením § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku a nemohla by tak být schválena soudem

87)

II ÚS 219/95.

26


(§ 482 odst. 2 občanského zákoníku). Vzhledem ke skutečnosti, že rozsah dědictví je vymezen rozhodnutím soudu, nevznikají ohledně takto získaných věcí v praxi většinou žádné pochybnosti.

III.7 Majetek získaný darováním Dalším způsobem nabytí majetku, který vylučuje, aby se nabytý majetek stal součástí společného jmění manželů, je darování. Darováním je třeba rozumět bezúplatný převod vlastnického práva na jednoho z manželů (případně i na oba), a to darovací smlouvou podle § 628 a násl. občanského zákoníku. Případy darování dotýkající se společného jmění manželů lze rozdělit v podstatě do tří kategorií: na dary jiných osob manželům, darování mezi manžely a darování nezletilým dětem manželů. Aby se jednalo o dar, musí být splněny všechny podmínky uzavření darovací smlouvy podle § 628 občanského zákoníku a musí být dodržena i předepsaná forma. Pojmovými znaky darování jsou předmět daru, bezplatnost a dobrovolnost. Předmětem daru mohou být jak věci movité, tak nemovité, ale i práva majetkové povahy, pokud to jejich povaha připouští. V případě, že jde o darování nemovitosti, je zákonem předepsaná písemná forma smlouvy, stejně tak jako v případech darování movitých věcí, nedochází-li při uzavření smlouvy k předání věci (§ 628 odst. 2 občanského zákoníku). Pokud uzavřená smlouva nemá veškeré předepsané náležitosti a pojmové znaky darování, nemůže se o jednat darovací smlouvu, a v případě, že na základě takové smlouvy dojde k nabytí majetku jedním z manželů, stává se tento majetek součástí společného jmění manželů. Při darování manželům je třeba posoudit, kdo je obdarovaný, zda jeden z manželů, případně oba. Obdarovanými může být i více osob, než pouze manželé, např. celá rodina, včetně dětí. Pro určení, kdo je obdarovaným, je rozhodující úmysl dárce, zda chtěl obdarovat pouze jednoho z manželů, případně oba. Na tento úmysl lze usuzovat zejména z okolností, za kterých k darování došlo. Úmysl dárce je zcela rozhodující a je nepodstatné, jakou má darovaný předmět povahu, tedy zda např. slouží potřebám celé rodiny.88) Byl-li totiž obdarován pouze jeden z manželů, stal se i výlučným vlastníkem daru bez ohledu na skutečnost, že dar je určen svým charakterem pro užívání druhého z manželů, či celé rodiny, stejně tak jako bez ohledu na to, že dar je užíván i jinými osobami nežli obdarovaným manželem. Jsou-li obdarováni oba manželé, dar se součástí jejich společného jmění nestává a předmět daru manželé nabývají do podílového spoluvlastnictví. Je přitom nerozhodné, zda dar manželé obdrželi před nebo po uzavření manželství. Výjimka stanovená v ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku o věcech darovaných tak platí nejen při darování jednomu z manželů, ale i oběma z nich. Při darování mezi manžely je třeba rozlišit, zda předmět daru je samostatným majetkem druhého z manželů nebo je součástí jejich společného jmění. V případě, že dar je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, není pochyb o tom, že k darování může dojít a dar se tak stane výlučným majetkem druhého z manželů. Jiná je však situace v okamžiku, kdy předmět daru je součástí společného

88)

R 42/1972.


27

jmění manželů. Darovaní věci náležející do společného jmění manželů jedním manželem druhému možné není. Každý z manželů má totiž vlastnické právo k celé věci, která je součástí společného jmění manželů. Toto jeho vlastnické právo je omezeno pouze stejným právem druhého manžela. Právní vztahy vyplývající ze společného jmění manželů docházejí výrazu jen ve vztahu k celé věci, a to bez ohledu na to, zda se jedná o vztah mezi manžely a třetími osobami, nebo mezi manžely navzájem. Z uvedeného vyplývá, že u předmětu společného jmění manželů chybí podíl jednoho z manželů, který by mohl být samostatným předmětem právních vztahů. Jestliže tedy každý z manželů má vlastnické právo k celé věci, omezené stejným právem druhého manžela, nemůže jeden z manželů toto své právo na druhého manžela převést, a to ani darovací smlouvou. „Darování“ majetku ze společného jmění manželů jednomu z nich je tak v podstatě pouze hospodařením se společným jměním. Stejně jako manželé může darováním nabývat majetek i jejich nezletilé dítě. Takto nabytý majetek je majetkem nezletilého dítěte a nemůže se stát součástí společného jmění manželů, a to ani v případě, že dar jménem nezletilého dítěte manželé přijímají jako jeho zákonní zástupci.89) Věc se stává vlastnictvím nezletilého i bez ohledu na povahu darované věc, jakož i způsob jejího užívání. Nezletilé dítě věc ani užívat vůbec nemusí. Dar nezletilému dítěti může být poskytnut i z majetku tvořícího společné jmění jeho rodičů. V takovém případě dojde ke splynutí osoby dárce s osobou zákonného zástupce vyslovujícího souhlas s přijetím daru. V případě, že by došlo ke kolizi zájmů nezletilého dítěte a jeho rodičů, muselo by být dítě zastoupeno zvláštním kolizním opatrovníkem ustanoveným soudem podle § 37 odst. 2 zákona o rodině. Takový právní úkon by dále vyžadoval schválení soudem za nezletilého podle § 28 občanského zákoníku v řízení podle § 176 a násl. občanského soudního řádu.

III.8 Věci sloužící osobní potřebě jen jednoho z manželů Z masy společného jmění manželů jsou vyloučeny i věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů. Takové věci nejsou předmětem společného jmění manželů, a to bez ohledu na způsob, jakým byly nabyty. I když taková věc byla získána za trvání manželství ze společných prostředků, stává se výlučným majetkem pouze jednoho z manželů. Musí však být splněny dvě podmínky. Svou povahou věc musí být schopna osobní potřebě jednoho z manželů sloužit a skutečně také takové potřebě slouží. Výlučným majetkem jednoho z manželů se taková věc stává bez ohledu na svou hodnotu (např. šperky, kožichy apod.). Obě podmínky musí být splněny současně a nesplnění jedné z nich má za následek, že věc se stává součástí společného jmění manželů. Výlučným majetkem jednoho z manželů se tak nemůže stát věc, která je sice výlučně pouze jedním z manželů užívána k uspokojování jeho potřeb, avšak svou povahou se jedná o věc schopnou uspokojovat nejen potřeby tohoto manžela. Stejně platí, že jedná-li se sice o věc svou povahou určenou k uspokojování potřeb jen jednoho z manželů, avšak věc je užívána oběma manžely, je taková věc ve společném jmění manželů.

89)

Nejde-li o právní úkon podle § 9 občanského zákoníku.

28


Nerozhodné přitom je, v jakém rozsahu a jak často byla věc využívána i druhým z manželů nebo oběma manžely společně. Pokud došlo byť k jedinému užití takové věci k jiným než osobním potřebám jednoho z manželů, jedná se o věc náležející do společného jmění manželů. Příkladem může být automatická pračka, která je výlučně užívána jedním z manželů, avšak svou povahou se nejedná o věc sloužící jen osobní potřebě jednoho z manželů. Ani osobní automobil sloužící jen jednomu z manželů k dojíždění do zaměstnání nebo k výkonu jeho podnikatelské činnosti nemůže být jeho výlučným majetkem, neboť povaha této věci to vylučuje. Výlučným majetkem jednoho z manželů by však mohl být umělecký ateliér sloužící k uspokojování jeho uměleckých zájmů, avšak pouze za předpokladu, že by v průběhu manželství nebyl využit jiným způsobem, třeba k uskladnění společných věcí manželů. Obecně je zastávána zásada užšího výkladu ve vztahu k věcem osobní potřeby, aby tak nedocházelo k neoprávněnému zvýhodňování některého z manželů, avšak takový výklad nelze posouvat až do roviny hodnotové, podle kterého by veškeré věci vyšší hodnoty náležely do společného jmění manželů, bez ohledu na to, jaká je jejich povaha a jakému účelu slouží. Pokud by některý z manželů za trvání manželství získal do svého výlučného vlastnictví věc sloužící osobní potřebě vyšší hodnoty, měl by v případě vypořádání společného jmění manželů povinnost nahradit to, co bylo na takovou věc ze společného jmění vynaloženo (§ 149 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku). U věcí osobní povahy se často jedná o dary jednomu z manželů, zejména v případě šperků, oblečení apod. Jedná-li se o dar od třetí osoby, nestává se taková věc předmětem společného jmění manželů, a to bez ohledu na to, jak je taková věc využívána. Převažující je totiž právní důvod nabytí věci a darování vylučuje, aby se věc stala předmětem společného jmění manželů. Pokud se jedná o dar mezi manžely, platí zde stejná pravidla jako u jiného darování.90)

III.9 Věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka V souvislosti s vydáním tzv. restitučních předpisů došlo k úpravě i v rozsahu společného jmění manželů a dříve i bezpodílového spoluvlastnictví manželů.91) Těmito zákony je třeba rozumět zejména zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů. Tyto právní předpisy jsou zvláštními předpisy (legis specialis) ve vztahu k občanskému zákoníku (lex generalis) a z tohoto pohle-

90)

Viz bod III. 7.

Novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. 91)


29

du je nutno k nim přistupovat i ve vztahu k rozsahu společného jmění manželů. Pokud zákon [§ 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku] majetek vydaný v rámci restitučních předpisů vylučuje ze společného jmění manželů, nečiní tak paušálně, ale pouze v případech, kdy se jedná o restituci majetku nabytého před uzavřením manželství, nebo o majetek vydaný jednomu z manželů jako právnímu nástupci původního vlastníka. Výkladem ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku je však nutno dovodit, že předmětem společného jmění manželů se nemůže stát ani majetek vydaný v rámci restitučních předpisů nabytý jedním z manželů po uzavření manželství, pokud byl nabyt některým ze způsobů vylučujících majetek ze společného jmění manželů.92) Věci vydané v rámci restitučních předpisů se tak mohou stát předmětem společného jmění manželů, avšak pouze za předpokladu, že v okamžiku jejich odnětí byly způsobilé být součástí takového společného jmění. To v podstatě znamená, že došlo-li k odnětí věci manželům za trvání manželství a tato věc náležela do jejich bezpodílového spoluvlastnictví (§ 143 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.), případně do jejich zákonného majetkového společenství (§ 22 až § 29 zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném), při restituci tohoto majetku se stane tento majetek součástí společného jmění manželů. Postačí, podá-li výzvu k vydání věci pouze jeden z manželů, neboť jeho právo není omezeno velikostí a poměrem podílů spoluvlastníků.93) Druhý z manželů dokonce ani nemusí splňovat podmínky a předpoklady pro vydání věci podle restitučních předpisů.94) Takovému z manželů se vydá věc celá a stane se předmětem společného jmění manželů. V ostatních případech majetek vydaný v rámci restitučních předpisů do společného jmění manželů nenáleží. V této souvislosti je nutno zmínit ustanovení § 856 odst. 1 občanského zákoníku.95) Toto ustanovení učinilo předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů vše, co podle tehdy platné právní úpravy do bezpodílového spoluvlastnictví náleželo. Jelikož původní zákonné majetkové společenství manželů bylo užší nežli bezpodílové spoluvlastnictví manželů, staly se některé věci předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, aniž by před účinností zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku byly součástí jejich zákonného majetkového společenství. Otázkou tak zůstává, jak přistupovat k věci, která byla odňata jen jednomu z manželů, neboť nebyla součástí zákonného majetkového společenství, ale s účinností od 1. 4. 1964 by se stala předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pokud by k jejímu odnětí nedošlo. Není jednoznačné, zda taková věc po vydání v rámci restituce náleží do společného jmění manželů či nikoli. Současná rozhodovací praxe vychází z názoru, že takovou věc do společného jmění manželů zařazovat

92) Např. pokud by byla v rámci restitučních předpisů vydána věc, kterou jeden z manželů získal za trvání manželství darováním, nestává se taková věc předmětem společného jmění.

Bičovský J.: Bezpodílové spoluvlastnictví manželů podle novely obč. zák. (zákon č. 509/1991 Sb.), Bulletin advokacie č. 4/1992, str. 19.

93)

94)

Viz stanovisko Rc 34/93.

Původní přechodné ustanovení občanského zákoníku ke změnám provedeným s účinností od 1. 4. 1964. 95)

96)

Reivindikační nárok dle ustanovení § 126 občanského zákoníku.

30


nelze. Při vydání věci podle restitučních předpisů se nejedná o retroaktivitu restitučních nároků, ale o vznik nového nároku na vydání věci podle předpisu zvláštního. Proto nárok na vydání věci podle restitučních předpisů nelze zaměňovat s nárokem na vydání věci podle předpisů obecných.96) S výjimkou případů soudních rehabilitací podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nedochází ke zrušení právního titulu, na základě kterého došlo k přechodu vlastnictví na stát a tento právní titul stále existuje. Restituční předpisy tak nepůsobí ex tunc, ale ex nunc, když i v případě soudních rehabilitací je zákonem konstituován nový nárok na vydání věci podle zvláštního zákona namísto nároku původního.97) Totéž platí i o ostatních případech, kdy by o vydání věci podle obecného zákona jít mohlo, avšak tento nárok je nahrazen zvláštním nárokem na vydání věci podle zvláštního zákona.98) Jak již bylo shora uvedeno, restituční předpisy jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru speciality, což ve svých důsledcích znamená, že obsahují-li restituční předpisy odchylnou úpravu od občanského zákoníku, má tato zvláštní úprava přednost. To se projevuje i v obsahu společného jmění manželů právě ve vztahu k věcem získaným na základě restitučních předpisů. Ze společného jmění manželů jsou vyloučeny i věci, které na základě těchto předpisů získal jeden z manželů jako právní nástupce původního vlastníka. Právní nástupnictví je třeba posuzovat podle předpisů restitučních99) a nikoli podle občanského zákoníku, když právní nástupnictví je restitučními předpisy řešeno odlišně od občanského zákoníku. Vyloučení věcí nabytých na základě restitučních zákonů ze společného jmění manželů bylo převzato z úpravy bezpodílového spoluvlastnictví manželů provedené zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1992. Zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, však nabyl účinnosti 1. 11. 1990, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích dne 1. 4. 1991 a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě) dne 24. 6. 1991. K vyloučení restituovaného majetku z bezpodílového spoluvlastnictví manželů tedy došlo až po účinnosti restitučních předpisů a mohlo tak dojít k situaci, kdy k restituci majetku došlo ještě před účinností zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Jelikož do té doby majetek nabytý podle restitučních předpisů vyloučen z bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebyl, musel se v případě vydání do 1. 1. 1992 takový majetek stát předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Protože přechodná ustanovení zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upra-

97) Ustanovení § 19 a násl. zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

Např. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, § 6 odst. 1 písm. o), p), r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů.

98)

99) § 3 odst. 1, 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů.


31

vuje občanský zákoník, ve vztahu k této otázce nemají zvláštní ustanovení, je nutno postupovat podle § 868 občanského zákoníku a následně podle čl. VIII bodu 2 zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a o změně a doplnění dalších zákonů. To znamená, že došlo-li k vydání majetku podle restitučních předpisů do 1. 1. 1992, stal se takový majetek předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů,100) které se k 1. 8. 1998 transformovalo na společné jmění manželů. Předmětem společného jmění manželů zůstává i nadále, a to bez ohledu na to, že k jeho nabytí došlo podle restitučních předpisů.

III.10 Osobní nároky jednoho z manželů Právní řád v některých případech váže právo nebo nárok výlučně na konkrétní osobu a jejich trvání je na této osobě závislé. Tato vázanost vyplývá buď ze zákona, nebo z dohody, případně z povahy závazku. Tato práva jsou většinou nepřevoditelná a smrt osoby, na kterou jsou vázána, způsobuje jejich zánik (§ 579 odst. 2 občanského zákoníku). Z povahy těchto práv a závazků vyplývá, že vzhledem ke své vazbě na konkrétní osobu nemohou být součástí společného jmění manželů, byť k jejich nabytí dojde jedním z manželů za trvání manželství. Občanský zákoník v ustanovení § 579 odst. 2 výslovně jako právo vázané svým trváním na konkrétní osobu uvádí právo na bolestné a ztížení společenského uplatnění. Tato práva nejsou ani součástí společného jmění manželů, a to bez ohledu, zda se jedná o práva podle ustanovení § 444 občanského zákoníku, nebo práva podle ustanovení § 193 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.101) Právo na bolestné a ztížení společenského uplatnění smrtí oprávněné osoby zaniká, a to i v případě, že bylo nejen přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu, ale byl i pro jeho vymožení nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce.102) Obdobně součástí společného jmění nejsou ani práva autorská103) a další práva k nehmotným statkům,104) včetně práv osobnostních,105) nebo nároky plynoucí z registrované kupónové knížky,106) když toto právo bylo ustanovením § 24 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, vázáno na osobu občana České republiky, která k datu vydání kupónů dovršila osmnáctý rok věku a která má na území České republiky trvalý pobyt. V ustanovení § 22 odst. 1 tohoto zákona byla navíc zakotvena nepřevoditelnost kupónu a i z tohoto důvodu práva vyplývající z registrované kupónové knížky

Bičovský J.: Bezpodílové spoluvlastnictví manželů podle novely obč. zák. (zákon č. 509/1991 Sb.), Bulletin advokacie č. 4/1992, str. 16. 100)

101)

Srovnej ustanovení § 260 odst. 1 zákoníku práce.

102)

Např. R 20/1966 nebo R 31/1973.

103)

Např. R 50/1963.

104)

Blíže viz bod III.2.

Např. Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí plén a prezidia Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud ČSSR, SEVT Praha 1980, str. 180. 105)

106)

Např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 1996, sp. zn. 20 Co 2/96.

32


mají povahu speciálního osobního nároku. Stejně ryze osobním nárokem je nárok na výživné, a to bez ohledu na to, z jakého právního titulu tento nárok vznikl. Pokud je tak jeden z manželů poživatelem výživného, přijaté výživné se předmětem společného jmění nestává. Předmětem společného jmění manželů nemůže být ani výživné přijaté jedním z manželů pro nezletilé dítě z předchozího manželství, neboť zde se jedná o nárok dítěte a nikoli jeho rodiče, byť je výživné placeno k jeho rukám. Práva osobní povahy nejsou zákonem nijak souborně upravena a je třeba posuzovat každé takové právo samostatně s ohledem na jeho charakter, jak je zákonem vymezen ve vztahu ke každému takovému právu. Vodítkem pro posouzení, zda takové právo do společného jmění manželů patří či nikoli většinou může být možnost převoditelnosti práva a otázka trvání takového práva v závislosti na osobě jednoho z manželů, avšak ani tyto vlastnosti nejsou společné všem osobním právům jednoho z manželů, která do společného jmění manželů nenáleží, a proto tato práva musí být posuzována vždy individuálně.

III.11 Majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela Novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a o změně a doplnění dalších zákonů, byl ze společného jmění manželů výslovně vyloučen i majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Dosavadní právní úprava bezpodílového spoluvlastnictví manželů totiž obdobné ustanovení neobsahovala, avšak judikaturou bylo dovozováno, že takovým způsobem získané věci do bezpodílového spoluvlastnictví nenáležejí.107) Uvedenou právní úpravou tak byly odstraněny veškeré pochybnosti o tzv. transformaci majetku ve výlučném vlastnictví,107) když podle některých autorů byla teorie transformace v rozporu s dikcí ustanovení § 143 občanského zákoníku, neboť se jednalo o nabytí věci za trvání manželství a věc tak měla být součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů.109) V případě, že dojde k výměně věci z odděleného majetku jednoho z manželů za věc jinou, případně když je nová věc získána z výtěžku věci, která byla ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, je nově získaná věc ve výlučném vlastnictví toho kterého z manželů. V takovém případě totiž nejde o nabytí nového majetku ani o rozmnožení majetku stávajícího za trvání manželství, ale o jeho změnu, která nemá vliv na právní povahu tohoto majetku. To však platí pouze v případě, kdy je takovým způsobem transformován pouze výlučný majetek jednoho z manželů. Pokud je majetek nabýván jak z výlučných, tak společných prostředků, stává se takto získaný majetek předmětem společného jmění manželů,

107)

Např. R 42/1972 – stanovisko Cpj 86–71.

Veselý J.: Majetkové společenství manželů po novele občanského zákoníku, Právní rádce č. 9/1998, str. 9. 108)

109) Jindřich M.: Dohoda o rozšíření nebo zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů v praxi, Právní rozhledy č. 1/1995, str. 16.


33

a to bez ohledu na rozsah prostředků z výlučného majetku a prostředků ze společného jmění manželů. Postačí tedy byť jen minimální, třeba jinak i zanedbatelná, část zdrojů na získání nového majetku, poskytnutá ze společného jmění manželů, aby se nový majetek stal předmětem společného jmění manželů. Na druhou stranu nelze vyloučit, aby jeden z manželů nabyl spoluvlastnický podíl k věci ze svého výlučného majetku a další podíl k téže věci by nabyli manželé do svého společného jmění. V tomto případě by však takový způsob odděleného nabytí musel být přesně smluvně upraven a vymezen.110)

III.12 Domněnka o rozsahu společného jmění manželů V ustanovení § 143 občanského zákoníku je sice přesně vymezeno, jaký majetek do společného jmění manželů náleží a který nikoli, avšak v konkrétních případech mohou vznikat pochybnosti o způsobu nabytí majetku, případně o jeho charakteru. Pro tyto případy je podstatná domněnka zakotvená v ustanovení § 144 občanského zákoníku, která stanoví, že není-li prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Jedná se o vyvratitelnou právní domněnku, tedy domněnku připouštějící důkaz opaku. Touto domněnkou je přenášeno důkazní břemeno na toho, kdo tvrdí, že majetek nabytý jedním z manželů za trvání manželství nenáleží do společného jmění manželů, což ve svých důsledcích znamená, že se prokazuje důvod, proč by věc nebo právo nemělo být předmětem společného jmění a nikoli důvod, proč by předmětem společného jmění manželů být mělo. Není-li takový důvod prokázán, považuje se taková věc či právo za předmět společného jmění manželů. Domněnka rozsahu společného jmění manželů má zejména procesní důsledky v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, kdy by mělo být soudem vypořádáno vše, co bylo nabyto za trvání manželství a o čem nebylo prokázáno, že by předmětem společného jmění manželů nebylo. Obdobné důsledky má tato domněnka i ve vztahu k ustanovení § 143a odst. 1 nebo 2 občanského zákoníku a k ustanovení § 143a odst. 4 občanského zákoníku. Bude-li se věřitel domáhat uspokojení pohledávky na manželech, jejichž společné jmění bylo zúženo dohodou podle § 143a odst. 1 občanského zákoníku, případně jehož vznik byl vyhrazen ke dni zániku jejich manželství § 143a odst. 2 občanského zákoníku, důkazní břemeno, že věřiteli byl obsah takové dohody znám, bude na manželech a nebude-li tato skutečnost prokázána, nebude se k dohodě manželů podle § 143a odst 1 nebo 2 občanského zákoníku přihlížet. Tímto způsobem je chráněna dobrá víra třetích osob a domněnka vyjádřená v ustanovení § 144 poskytuje věřitelům větší ochra-

Např. jeden z manželů ze svých výlučných prostředků samostatnou smlouvou koupí jednu ideální polovinu nemovitosti a druhou ideální polovinu téže nemovitosti koupí oba manželé druhou kupní smlouvou. Nemovitost bude v podílovém spoluvlastnictví, přičemž jedna její ideální polovina bude ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů a druhá bude ve společném jmění manželů.

110)

111) Srovnej ustanovení § 262a občanského soudního řádu a ustanovení § 42 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.

34


nu.111) Konflikt výlučného majetku a majetku ve společném jmění manželů je tak řešen ve prospěch společného jmění manželů jako univerzálního principu týkajícího se majetku nabytého manžely za trvání manželství.

IV. Práva a povinnosti vyplývající ze společného jmění manželů IV.1

Užívání společného majetku

Užívání věcí náležejících do společného jmění manželů řeší ustanovení § 145 odst. 1 občanského zákoníku, když stanoví, že majetek ve společném jmění manželů užívají manželé společně. Ve většině případů se bude jednat o užívání věcí ve společném jmění manželů, avšak ustanovení § 145 odst. 1 občanského zákoníku se vztahuje i na práva náležející do společného jmění112) stejně jako na další hodnoty, tedy na celý společný majetek. Jelikož každý z manželů je vlastníkem celé věci ve společném jmění manželů, omezený pouze stejným právem druhého z manželů, náleží mu i veškerá oprávnění vlastníka stanovená v ustanovení § 123 občanského zákoníku, tedy předmět společného jmění manželů držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Stejná oprávnění má i druhý z manželů, proto by měla být tato práva vykonávána společně. Užívat společně majetek ve společném jmění manželů však není povinností manželů, ale oprávněním každého z nich. Institut společného užívání majetku ve společném jmění manželů vychází z koncepce manželství ve smyslu ustanovení § 1 zákona o rodině, podle kterého je manželství trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem, jehož hlavním účelem je založení rodiny a řádná výchova dětí. Správa majetku ve společném jmění, nakládání s tímto majetkem a společné hospodaření manželů je upraveno v podstatě duplicitně, a to jednak v ustanovení § 145 občanského zákoníku, jednak v zákoně o rodině, zejména v ustanoveních § 18 až § 21 zákona o rodině. V tomto kontextu je třeba otázky užívání majetku ve společném jmění manželů vykládat. Ustanovením § 18 věty druhé zákona o rodině je manželům stanovena povinnost žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. O uspokojování potřeb rodiny jsou povinni oba manželé pečovat podle svých schopností, možností a majetkových poměrů (§ 19 odst. 1 zákona o rodině), když o záležitostech rodiny rozhodují manželé společně. Nedohodnou-li se o podstatných věcech, rozhodne na návrh jednoho z nich soud (§ 20 zákona o rodině). Tato ustanovení zákona o rodině jsou normami kogentními a nelze se tedy od nich odchýlit. Na druhou stranu však porušení těchto povinností není nijak sankcionováno. Z dikce ustanovení § 20 zákona o rodině vyplývá, že o záležitostech rodiny, tedy i o užívání majetku ve spo-

112)

Např. nájemní právo, právo odpovídající věcnému břemeni apod.

Pokud věc náležející do společného jmění manželů užívá třetí osoba, např. dítě manželů, za souhlasu obou manželů, jedná se o společné užívání majetku ve společném jmění manželů oběma manžely. 113)


35

lečném jmění manželů, rozhodují manželé na základě dohody. Takovou dohodu implicitně předpokládá i ustanovení § 145 odst. 1 občanského zákoníku. Společným užíváním majetku ve společném jmění manželů je nutno rozumět nejen jeho faktické užívání oběma manžely společně, ale jakékoli užívání takového majetku, pokud je o takovém způsobu užívání mezi manžely shoda.113) Zúžený výklad pojmu společného užívání majetku ve společném jmění, omezený jen na faktické společné užívání majetku, by byl nejen nepraktický, ale vedl by až k absurdním situacím, kdy by jeden z manželů mohl být nucen vykonávat činnost, ke které není oprávněn.114) Společné užívání majetku manžely je tak nutno vnímat jako soustavu dohod o způsobu užívání tohoto majetku. Tyto dohody jsou mezi manžely uzavírány převážně neformálně a konkludentní formou. Jejich závaznost je navíc omezena trváním souhlasu každého z manželů. To platí nejen o majetku vyšší hodnoty, ale o veškerém majetku ve společném jmění manželů, tedy i o věcech podléhajících rychlé zkáze nebo věcech rychlé spotřeby.115) V takových případech lze však o společném užívání hovořit pouze do okamžiku trvání existence těchto věcí. K problémům se společným užíváním majetku ve společném jmění manželů většinou nedochází v případech, žijí-li manželé pohromadě. Ty vznikají v případě rozvratu manželství a v okamžiku opuštění společné domácnosti jedním z manželů. Současná právní úprava společného jmění manželů obsažená v občanském zákoníku otázku sporů při společném užívání majetku výslovně neřeší. Předchozí úprava bezpodílového spoluvlastnictví manželů umožňovala každému z manželů obrátit se na soud v případě, že se na užívání věci manželé nedohodnou.116) Lze se však domnívat, že ačkoli výslovná úprava v občanském zákoníku dnes schází, může se každý z manželů úpravy užívání majetku ve společném jmění manželů domáhat soudní cestou i nadále. Stále totiž platí ustanovení § 20 zákona o rodině, které je nutno vztahovat i k otázkám společného jmění manželů, a nelze vyloučit ani použití analogie legis ve vztahu k ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku,117) které řeší „patovou“ situaci při hospodaření se společnou věcí u podílových spoluvlastníků. Právě žaloba na úpravu užívání majetku ve společném jmění manželů je jedinou možností řešení konfliktů ohledně společného užívání tohoto majetku soudní cestou. Žádný z manželů se totiž nemůže proti druhému z manželů úspěšně domáhat vydání věci vindikační žalobou, neboť druhý z manželů věc drží oprávněně, když mu svědčí stejné právo jako manželu žalujícímu.118) Rozhodnutím o vydání věci by byl druhý z manželů vyloučen z možnosti takovou věc užívat, čemuž však brání jeho právo stanovené v ustanovení § 144 občanského zákoníku.

114)

Např. řídit automobil ve společném jmění manželů bez řidičského průkazu.

115)

Např. potraviny, úklidové prostředky apod.

Podle § 146 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. dojde-li mezi manželi k neshodě o právech a povinnostech vyplývajících z bezpodílového spoluvlastnictví, rozhodne na návrh některého z nich soud. 116)

Podle § 139 odst. 2 občanského zákoníku, o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.

117)

118)

R 42/1964.

36


IV.2 Správa společného majetku Jak bylo uvedeno v předchozí části, majetek ve společném jmění manželů manželé společně užívají, avšak správa tohoto majetku je upravena poněkud odlišně. Obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů nemusí manželé vykonávat společně, ale je k ní oprávněn každý z manželů sám. Pouze v jiných než obvyklých záležitostech je třeba souhlasu obou manželů (§ 145 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 40a občanského zákoníku). Nedostatek souhlasu jednoho z manželů je sankcionován neplatností takového právního úkonu, avšak nikoli neplatností absolutní, ale pouze relativní ve smyslu ustanovení § 40a občanského zákoníku. S tímto principem koresponduje i ustanovení § 21 odst. 1 zákona o rodině, tedy že manžel je oprávněn zastupovat druhého manžela v jeho běžných záležitostech, zejména přijímat za něho běžná plnění, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak. Zmocnění uvedené v ustanovení § 21 odst. 1 zákona o rodině je navíc zmocněním širším nežli oprávnění stanovené v § 145 odst. 2 občanského zákoníku, neboť zmocnění upravené v zákoně o rodině se netýká pouze společného jmění manželů, ale veškerých záležitostí manželů. Systém správy majetku ve společném jmění manželů je tedy založen na dvou principech, jednak správy obvyklých záležitostí a jednak správy záležitostí nikoli obvyklých, tedy záležitostí ostatních. Zatímco při obvyklých záležitostech může jednat každý z manželů za oba manžele na základě zákonného zmocnění, tedy jménem obou manželů, v ostatních záležitostech je k takovému jednání nezbytný souhlas druhého z manželů a manželé tedy musí jednat společně, respektive vyjádřit k takovému jednání společnou vůli. Při jednání v obvyklých záležitostech, byť jedná pouze jeden z manželů, platí nevyvratitelná právní domněnka, že jednání tohoto manžela je jednáním po vůli obou manželů. Účinky takového jednání tedy nastávají bez ohledu na vůli druhého z manželů a nelze jej proto ani z tohoto důvodu zpochybňovat. V případech mimo obvyklé záležitosti se však souhlas druhého z manželů vyžaduje a nedostatek takového souhlasu může vést k neplatnosti právního úkonu učiněného jen jedním z manželů. K tomu, aby však byl takový úkon považován za neplatný, je nezbytné, aby se neplatnosti úkonu pro nedostatek souhlasu jednoho z manželů dovolal ten, kdo byl takovým úkonem dotčen. To znamená, že neplatnosti takového úkonu se může dovolat pouze jeho účastník, avšak za předpokladu, že sám neplatnost úkonu nezpůsobil (§ 40a občanského zákoníku). K dovolání neplatnosti právního úkonu z důvodu nedostatku souhlasu druhého z manželů je aktivně legitimován buď další účastník takového právního úkonu, nebo manžel, který souhlas k právnímu úkonu nedal. Třetí osoba na právním úkonu nezúčastněná, ani manžel, který právní úkon bez souhlasu druhého z manželů učinil, se neplatnosti takového právního úkonu dovolávat nemůže. Dokud se však oprávněná osoba neplatnosti takto vadného právního úkonu nedovolá, hledí se na něj jako na právní úkon perfektní, který vyvolává právní účinky s takovým úkonem spojené. Pokud však dojde k vyslovení neplatnosti takového právního úkonu, je právní úkon neplatný od samého počátku (ex tunc) a nikoli až od vyslovení neplatnos-

119)

Viz § 451 a § 457 občanského zákoníku.


37

ti (ex nunc) a hledí se na něj, jako by učiněn nebyl, tedy jako na absolutně neplatný právní úkon, a to se všemi důsledky z toho vyplývajícími.119) Neplatnost takového právního úkonu pak působí nejen ve vztahu k jeho účastníkům, ale i ve vztahu k třetím osobám. Právo dovolat se neplatnosti relativně neplatného právního úkonu podle § 40a občanského zákoníku se jako jakékoli jiné právo, s výjimkou práva vlastnického, promlčuje, a to v obecné tříleté promlčecí lhůtě,120) jejíž běh počíná okamžikem, kdy byl právní úkon učiněn. Okamžik, kdy nastaly jeho účinky, případně, kdy se o právním úkonu druhý z manželů dozvěděl, je pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty nerozhodný. K odlišení shora uvedených principů správy majetku ve společném jmění manželů je zásadní vymezení pojmu „obvyklé121) záležitosti.“ Tento pojem se nevyskytuje v našem právním řádu pouze v souvislosti se společným jměním manželů, ale i v jiných případech.122) Jelikož se jedná o pojem relativně abstraktní, který poskytuje prostor pro právní uvážení, je jeho obsah vytvářen zejména soudní judikaturou. Ta jej vymezuje jednak pozitivně stanovením, co je obvyklou záležitostí, a jednak negativně, co běžnou záležitostí není. Za běžné záležitosti jsou považována jednání, která nemohou narazit na odpor a nesouhlas druhého z manželů proto, že neohrožuje jeho práva,123) např. jednání směřující k zajištění každodenních potřeb rodiny a domácnosti, která se pravidelně opakují v poměrně krátkém časovém cyklu.124) Stejně tak obvyklou záležitostí jsou plnění zákonem stanovených povinností,125) případně soudních či jiných úředních rozhodnutí,126) tedy plnění na základě zákonného nebo úředního postupu nebo zajištění stávajících práv a majetku, jako např. pojištění.127) Za obvyklé záležitosti jsou dále považována jednání, která jsou zpravidla spojena s jinou, nikoli obvyklou záležitostí, která byla vyřízena za souhlasu obou manželů.128) Oproti tomu za záležitosti nikoli obvyklé, nebo také za záležitosti ostatní, jsou považována taková jednání, která vykazují znaky mimořádnosti, která se tedy

120)

Soukup J.: K novelizaci občanského zákoníku, Socialistická zákonnost č. 2/1983, str. 76.

121)

Podle § 21 odst. 1 zákona o rodině běžné záležitosti.

122) Viz např. § 687 odst. 1 občanského zákoníku, § 701 odst. 1 občanského zákoníku, § 21 odst. 1 zákona o rodině apod. 123)


Např. nákup potravin, hygienických potřeb, placení nájemného a poplatků za služby spojené s užíváním bytu apod. 124)

125)

Např. daňové povinnosti, poplatky, povinné odvody apod.

126)

Např. pokuty, platební výměry, rozsudky na plnění apod.

Plank K.: Vpliv vyporiadania bezpodielového spoluvlastníctva manželov na poistenie majetku a poistenie zodpovednosti za škodu, Socialistické súdnictvo č. 10/1986, str. 23.

127)

Např. za souhlasu obou manželů bude uzavřena leasingová smlouva, jednotlivé splátky, převzetí vozidla, uzavření následné pojistné smlouvy apod. však již může zařídit jen jeden z manželů; uzavřou-li oba manželé kupní smlouvu na nemovitost, ostatní související úkony, jako podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, zaplacení správních poplatků, zaplacení kupní ceny apod. může učinit již jen jeden z nich.

128)

129)

Např. prodej či nákup nemovitostí, movitých věcí vyšší hodnoty jako automobil apod.

130)

Např. zřízení zástavního práva nebo věcného břemene k nemovitosti ve společném jmění.

38


pravidelně neopakují, nejsou spojena s nějakým jiným předcházejícím jednáním, s nimiž souvisejí. Jedná se většinou o dispozice s majetkem většího rozsahu,129) případně o jednání s následky dlouhodobého charakteru.130) Vzhledem k sociálním rozdílům u jednotlivých manželských párů, případně s ohledem na jejich zažité způsoby rozhodování, může být individuální pohled jednotlivých osob na obvyklou záležitost diametrálně odlišný. Právní výklad tohoto pojmu však nemůže zásadně k takovým individuálním odchylkám přihlížet. Musí však respektovat typové odchylky vzhledem k sociálnímu postavení rodiny. Výklad pojmu obvyklé záležitosti by tak měl být obsahově stejný pro veškeré případy dané sociální vrstvy a měl by respektovat obecný vývoj ve společnosti, kdy dříve neobvyklé záležitosti se stávají záležitostmi obvyklými. Při rozlišování obvyklých a ostatních záležitostí může být vodítkem zejména dosavadní rozhodovací soudní praxe.131) Při hospodaření s majetkem ve společném jmění manželů a při jeho správě oba manželé ať samostatně, nebo společně činí řadu právních úkonů. Jelikož se jedná o právní úkony týkající se společného majetku, jsou z těchto právních úkonů podle § 145 odst. 4 občanského zákoníku oba manželé zavázáni i oprávněni společně a nerozdílně, a to se všemi důsledky z toho vyplývajícími. V případě pasivní solidarity manželů se jedná o pasivní solidaritu založenou zákonem ve smyslu ustanovení § 511 odst. 1 občanského zákoníku. Věřitel je tak oprávněn požadovat splnění celého závazku týkajícího se společného jmění manželů na kterémkoli z manželů, případně na obou, bez ohledu na to, kdo z nich právní úkon učinil. Jakmile splní závazek byť i jeden z manželů, v rozsahu tohoto splnění zaniká závazek i ve vztahu k manželu druhému.132) Obdobně je tomu i v případě aktivní solidarity, která se řídí ustanovením § 513 občanského zákoníku. Každý z manželů je sám aktivně legitimován, aby se domáhal splnění závazku týkajícího se společného jmění a splněním závazku jen jednomu z manželů závazek zaniká v celém rozsahu. Každý z manželů je také oprávněn domáhat se samostatně vydání věci vindikační žalobou, případně k podání žaloby na vyklizení nemovitosti proti osobě, která věc neoprávněně zadržuje, nebo nemovitost neoprávněně užívá.133) Mají-li manželé jak majetek ve svém odděleném vlastnictví, tak ve společném jmění manželů, dochází při správě obou majetkových mas k jejich prolínání. Na správu odděleného majetku bývá využíván majetek ze společného jmění manželů a naopak.134) Dochází tak k přesunům z jedné masy do druhé a naopak. Občanský zákoník tyto přesuny výslovně neřeší, avšak počítá s nimi, což má odraz zejména v ustanovení § 149 odst. 2 a § 114 větě druhé občanského zákoníku. Jedná se o právní úkony sui generis, když použitím výlučného majetku ve prospěch společného jmění manželů vzniká v podstatě pohledávka výlučného majetku za společ-

131)

Např. R 46/1966, R 104/1967, R 15/1964, R 15/1972, R 21/1972, R 42/1964 a další.

132)

Viz dále bod IV.3.

133)

Rc 10/90.

Např. do nemovitosti ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů jsou investovány prostředky ze společného jmění manželů, např. na rekonstrukci, přístavbu apod. 134)

135)

Platí zde stejný princip jako při darování mezi manžely popsaný v bodě III.6.


39

ným jměním manželů a naopak.135) Za trvání manželství a společného jmění manželů tyto pohledávky nejsou a ani nemohou být uspokojovány, když není možné převádět vůlí manželů aktiva ze společného jmění do výlučného majetku jednoho z manželů a naopak. K jejich zohlednění dochází až v okamžiku zániku společného jmění manželů, při jeho vypořádání podle § 149 občanského zákoníku. V rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů se takové pohledávky zohledňují bez ohledu na to, kdy vznikly. Za trvání manželství ani nemůže dojít k jejich promlčení, neboť tomu brání ustanovení § 114 občanského zákoníku. Poněkud jiná je situace v případech, kdy dochází k majetkovým přesunům mezi oddělenými majetky obou manželů – zde nic nebrání tomu, aby manželé mezi sebou uzavírali běžné smlouvy se všemi právními důsledky z toho vyplývajícími. Ustanovení § 114 občanského zákoníku však platí i nadále, a proto se práva z těchto vztahů vyplývající nepromlčují, když po dobu trvání manželství promlčení nepočíná ani neběží promlčecí lhůta.

IV.3 Uspokojování pohledávek za společným jměním manželů a pohledávek věřitele jednoho z manželů Jak bylo výše uvedeno, součástí společného jmění manželů jsou i závazky vzniklé za trvání manželství, a to bez ohledu na to, zda tyto závazky převzali manželé společně nebo jen některý z nich, s výjimkou závazků týkajících se výlučného majetku jednoho z manželů a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal pouze jeden z nich bez souhlasu druhého z manželů (§ 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku).136) Závazky za společným jměním manželů tak mohou vznikat jak společným jednáním manželů, tak jednáním jen jednoho z nich.137) Je třeba uvést, že k převzetí závazku, jímž není disponováno s majetkem ve společném jmění manželů, není třeba souhlasu druhého z manželů. Za podmínek ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) se takový závazek stává součástí společného jmění manželů. Pokud tyto podmínky splněny nejsou, je zavázaným pouze manžel, který závazek převzal a takový závazek je součástí jeho odděleného majetku. Neplatnosti právního úkonu, jímž byl takový závazek jedním z manželů převzat podle ustanovení § 145 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 40a občanského zákoníku, se druhý z manželů dovolávat nemůže. Takto může jeden z manželů uzavřít smlouvu o půjčce nebo úvěru,138) podepsat směnku,139) případně převzít ručitelský závazek.140) Nesouhlas druhého z manželů s převzetím takových závazků však neplatnost úkonu způsobit nemůže, neboť těmito právními úkony není disponováno s majetkem ve společném jmění manželů a nedotýká se to ani správy tohoto majetku. Jediným důsledkem je skutečnost, že se takový závazek nestane součástí společného jmění manželů, avšak pouze za

136)

Blíže viz bod III.

Dvořák J., Exekuční postih pohledávek, pohledávky nabyté manželem povinného a tvořící SJM, Právní rádce č. 6/2001, str. 10. 137)

138)

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 5 Cmo 604/94 ze dne 26. 10. 1995.

139)

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 5 Cmo 735/95 ze dne 25. 11. 1996.

140)

R 9/1973.

40


předpokladu, že převzetí takového závazku je nepřiměřené majetkovým poměrům manželů. Ačkoli společné a oddělené závazky manželů stojí velice blízko sebe, je nezbytné přesně je od sebe oddělovat, neboť pro ně platí různé režimy při jejich uspokojování. Ohledně společných závazků platí, že manželé jsou z nich zavázáni společně a nerozdílně. Z tohoto důvodu se splnění závazku může věřitel domáhat na kterémkoli z manželů.141 Uspokojení závazku se pak může domáhat jak z majetku ve společném jmění manželů, tak odděleného majetku obou manželů.142) Naproti tomu v případě odděleného závazku jednoho z manželů se věřitel obrací jen na tohoto manžela a uspokojení závazku může požadovat buď z jeho výlučného majetku, nebo majetku ve společném jmění manželů, avšak pouze za předpokladu, že ke vzniku závazku došlo za trvání manželství (§ 262a odst. 1 občanského soudního řádu, § 42 odst. 1 exekučního řádu).143) Tento princip má své vyjádření a dopad i v procesněprávní rovině, byť nikoli v plném rozsahu, a procesní předpisy tak zcela nekorespondují s hmotněprávní úpravou. V nalézacím řízení jsou v případě společných závazků pasivně legitimováni oba manželé, avšak nemají postavení nerozlučných společníků. Žalobce tak nemusí uplatnit nárok ve vztahu k oběma manželům. To má však důsledek ve vykonávacím, případně exekučním řízení. Je-li vykonáván rozsudek, jímž bylo manželům uloženo splnit povinnost společně a nerozdílně, lze výkonem rozhodnutí postihnout veškerý majetek obou manželů. Pokud však rozsudkem byla uložena povinnost jen jednomu z nich, byť se jedná o závazek společný, výlučný majetek druhého z manželů postihnout nelze a nelze přímo postihnout ani majetek ve společném jmění manželů, který je byť formálně evidován pouze na druhého z manželů.144) Není možné tak například vést výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu manžela povinného, ačkoli podle hmotného práva je taková pohledávka součástí společného jmění manželů,145) neboť výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu lze podle § 303 a následujících občanského soudního řádu postihnout pouze účet povinného a tím druhý z manželů není. Jediným možným postupem, jak uspokojit dluh i takovou pohledávku, by pak byl výkon rozhodnutí postižením jiných majetkových práv podle § 320 občanského soudního řádu.146) Rozsudek ve vztahu k druhému z manželů totiž není materielně vykonatelný (§ 261a odst. 1 občanského soudního řádu, § 36 odst. 3 exekučního řádu), když osoba, jíž byla uložena povinnost, není totožná s osobou, proti níž je veden výkon rozhodnutí, případně exekuční řízení.147) Je-li

141)

Chmelík M.: Daňová exekuce a manželé, Právní rozhledy č. 5/2001, str. 216.

142)

Breburda J.: Odpovědnost manželů za závazky, Právní rádce č. 6/2000, str. 25.

Dvořák J. – Winterová A.: K právní odpovědnosti za závazky druhého z manželů, Právní praxe č. 9/1999, str. 557.

143)

144) Dvořák J. – Winterová A.: K právní odpovědnosti za závazky druhého z manželů, Právní praxe č. 9/1999, str. 561.

Dvořák J. – Poledna Z.: Exekuční postih pohledávek patřících do SJM a výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, Právní rozhledy č. 10/2002, str. 484.

145)

146)

Rc 75/2002.

147)

Tripes A.: Exekuce v soudní praxi, C. H. Beck Praha 1997, str. 46.


41

výkonem rozhodnutí nebo exekucí postižen majetek náležející do společného jmění manželů, účastníkem takového řízení se ze zákona stává i druhý z manželů, byť je výkon rozhodnutí nebo exekuce vedena jen proti jednomu z nich (§ 255 odst. 2 občanského soudního řádu, § 36 odst. 2 exekučního řádu). Jeho účastenství se však omezuje pouze na tyto hodnoty. Účastníkem řízení se druhý z manželů stává až okamžikem, kdy k postižení majetku ve společném jmění manželů dojde, tedy nařízením výkonu rozhodnutí nebo exekuce na takový majetek.148)

V.

Zúžení a rozšíření rozsahu společného jmění manželů a odlišná úprava správy společného jmění

V.1

Smlouvy o zúžení a rozšíření rozsahu společného jmění manželů a o správě společného jmění

Úprava rozsahu společného jmění manželů a správy tohoto majetku je úpravou v podstatě dispozitivní. Manželé mohou smlouvami uzavřenými podle § 143a odst. 1 občanského zákoníku nebo podle § 147 občanského zákoníku rozsah svého společného jmění a způsob jeho správy upravit odlišně. Výjimkou zůstávají pouze věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Ve vztahu k nim vzniká společné jmění manželů vždy a jeho vznik v tomto rozsahu nemohou smluvně omezit, či vyloučit a potud je také úprava obsažená v ustanovení § 143 občanského zákoníku kogentní. Pro veškeré smlouvy podle § 143a občanského zákoníku, případně podle § 147 občanského zákoníku, je povinná forma notářského zápisu a platí pro ně i stejné principy ohledně ochrany dobré víry třetích osob. Předepsaná zpřísněná forma notářského zápisu je závazná nejen pro smlouvu samu, ale i pro její případné změny či dodatky. Nedostatek této formy činí smlouvu absolutně neplatnou,149) jakákoli ujednání, třeba i dílčí, týkající se rozsahu společného jmění manželů, pokud nemají formu notářského zápisu, jsou neplatná, byť jsou provedena písemně. Požadavek na tuto formu smlouvy je opodstatněn zejména skutečností, že takovýmito dohodami dochází k poměrně zásadním změnám v majetkových poměrech manželů, které mohou mít značný dopad jak na vztahy mezi manžely, tak na vztahy k třetím osobám. Dodržení formy notářského zápisu by mělo být i jakousi pojistkou svobodné vůle manželů a zároveň jistotou pro věřitele, aby nedocházelo k machinacím s majetkem ve společném jmění manželů. Rozšíření rozsahu společného jmění manželů nad zákonem stanovený rozsah lze provést v podstatě ve všech směrech. Rozšíření je možno provést společně pro určitý druh majetku, který se za normálních okolností součástí společného jmění manželů nestává, případně ve vztahu ke konkrétním hodnotám.150) Společné 148)

Rc 113/97.

Mandák V.: Nedodržení formy dohod manželů o BSM – neplatnost relativní nebo absolutní? Bulletin advokacie č. 5/1993, str. 30.

149)

Společné jmění manželů lze rozšířit například pouze o nemovitost nabytou jedním z manželů dědictvím, aniž by jinak bylo do rozsahu společného jmění manželů zasahováno.

150)

42


jmění tak lze rozšířit například o věci získané darováním, děděním, vydané podle restitučních předpisů, či o věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů. Rozšířením je možno učinit v podstatě veškerý majetek obou manželů předmětem jejich společného jmění, a to včetně závazků, o které lze společné jmění rovněž rozšiřovat. K tomu lze navíc přistoupit kdykoli v průběhu trvání manželství, neboť rozšíření se nemusí týkat jen majetku, který bude jedním z manželů nabyt v budoucnu, ale lze do něj zahrnout i majetek, který již jeden z manželů nabyl151) způsobem uvedeným v ustanovení § 143 občanského zákoníku.152) Zákon výslovně nestanoví, zda rozšíření společného jmění manželů lze vztáhnout pouze na majetek, který byl nabyt za trvání manželství, případně jestli je možno předmětem společného jmění manželů tímto způsobem učinit majetek, který náležel jednomu z manželů již před uzavřením manželství. Zákon hovoří o rozšíření rozsahu společného jmění nad zákonem stanovený rozsah. Z této dikce lze dovodit, že rozšíření se může týkat nejen způsobu nabytí majetku, případně charakteru tohoto majetku, ale že nemusí zůstat zachována ani podmínka nabytí majetku za trvání manželství. Ustanovením § 143a odst. 1 občanského zákoníku je tedy manželům dána plná smluvní volnost v tom, co učiní předmětem svého společného jmění a co nikoli,153) s výjimkou věcí tvořících obvyklé vybavení společné domácnosti, které jsou ve společném jmění manželů vždy. Lze se však setkat i s opačným názorem, podle kterého takové rozšíření možné není, neboť by jím nebyl měněn rozsah společného jmění manželů, ale došlo by k posunu okamžiku jeho vzniku. Součástí společného jmění manželů by se tak stal majetek, který jeden z manželů získal ještě před tím, nežli vůbec společné jmění manželů vzniklo. Tento názor ani nepřipouští, aby došlo k rozšíření společného jmění manželů o majetek získaný děděním či darem, neboť vůle dárce či zůstavitele nemůže být podřazena vůli manželů. Dále vychází z principu, že smlouvy podle § 143a odst. 1 občanského zákoníku by měly působit pouze dobudoucna.154) Tento výklad však nemá oporu v ustanovení § 143a odst. 1 věta čtvrtá občanského zákoníku, ze které vyplývá, že dohoda podle § 143a odst. 1 občanského zákoníku se může týkat i majetku nabytého v minulosti. Obdobně jako při rozšíření rozsahu společného jmění manželů lze postupovat i v případě jeho zúžení. I zde mohou manželé změnit rozsah svého společného jmění kdykoli za dobu jeho existence. Zúžení se může týkat jak jednotlivých hodFleischer J.: Dohody manželů podle § 143a odst. 1 občanského zákoníku, Ad notam č. 1/ /1995, str. 3.

151)

Jindřich M.: Dohoda o rozšíření nebo zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů v praxi, Právní rozhledy č. 1/1995, str. 17.

152)

153)

Rozhodnutí pléna Ústavního soudu 2/96.

Holub M. – Pokorný M. – Bičovský J.: Společné jmění manželů, Linde Praha, 2000, str. 50, Bičovský J.: Bezpodílové spoluvlastnictví manželů a podnikání, Daňová a hospodářská kartotéka, sešit 1/1993, str. 4.

154)

155) Veselý J.: Majetkové společenství manželů po novele občanského zákoníku, Právní rádce č. 9/ /1998, str. 11. 156)


Bičovský J.: Bezpodílové spoluvlastnictví manželů podle novely obč. zák. (zákon č. 509/1991 Sb.), Bulletin advokacie č. 4/1992, str. 21. 157)


43

not či závazků, tak určitého jejich okruhu.155) Jediným limitem jsou věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti.156) Zákon sice tuto hranici výslovně nestanoví, avšak je nepochybné, že zde taková hranice je. Smlouvou podle § 143a občanského zákoníku lze totiž rozsah společného jmění manželů zúžit a nikoli zcela vyloučit uplatnění institutu společného jmění manželů.157) Tuto hranici, kam až lze zúžení provést, je možno dovodit z ustanovení § 142a odst. 2 občanského zákoníku a zejména z ustanovení § 148 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Právě z povahy tohoto ustanovení vyplývá, že zúžení společného jmění manželů, až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, je zúžením maximálním, když k němu přistupuje soud v závažných případech a tehdy, když jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti. Stejně jako v případě rozšíření rozsahu společného jmění manželů lze jeho zúžení provést jak ve vztahu k majetkovým hodnotám a závazkům, které již jsou předmětem společného jmění manželů, tak k majetkovým hodnotám a závazkům, které teprve v budoucnu vzniknou. Další spornou otázkou týkající se smluv uzavřených podle ustanovení § 143a odst. 1 občanského zákoníku je otázka, zda je možno takové smlouvy uzavírat opakovaně, nebo zda jednou uzavřenou smlouvou je rozsah společného jmění manželů vyřešen pro celou dobu jeho trvání. Druhý z názorů vychází z dikce, v níž je použit dokonavý tvar sloves rozšířit, zúžit, a nikoli nedokonavý rozšiřovat a zužovat, z čehož nelze dovozovat opakovanou možnost uzavírání takových smluv.158) Opírá se také o jistotu a ochranu třetích osob, které by mohly být opakovanými majetkovými přesuny mezi manžely poškozeny.159) Tento názor však odporuje zákonnému pojetí společného jmění manželů jako institutu, jehož obsah lze smluvně měnit a upravovat. Ustanovení § 143a dává manželům v podstatě úplnou smluvní volnost, jaký rozsah bude jejich společné jmění manželů mít. Protože se zúžení i rozšíření rozsahu společného jmění manželů může týkat i jednotlivých majetkových hodnot a závazků, ať již existujících, či v budoucnu vzniklých, je zřejmé, že manželé musí mít možnost na ekonomický vývoj v jejich stávajícím společném jmění reagovat. Manželství a vztahy mezi manžely také nejsou konstantní a z tohoto důvodu nemusí jednou zvolená úprava v budoucnu manželům vyhovovat. Není proto důvodu, aby manželé v průběhu manželství smlouvy podle § 143a odst. 1 občanského zákoníku nemohli měnit. Nemůže obstát ani námitka ochrany dobré víry třetích osob, neboť ustanovení § 143a odst. 4 občanského zákoníku ve spojení s povinnou formou notářského zápisu poskytuje třetím osobám dostatečnou ochranu a v podstatě zcela vylučuje zneužití dohod podle § 143a odst. 1 občanského zákoníku. Konečně nelze ani odhlédnout od ustanovení § 262a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a § 42 odst. 1 a 2 exekučního řádu, která rovněž věřitelům poskytují dostatečnou ochranu a umožňují postižení majetku vyloučeného ze společného jmění manželů smlouvou uzavřenou podle § 142a odst. 1 nebo 2 občanského zákoníku. Z tohoto pohledu pak není důvod, proč by smlouvy podle § 142 odst. 1 občan-

158) Bičovský J.: Bezpodílové spoluvlastnictví manželů podle novely obč. zák. (zákon č. 509/1991 Sb.), Bulletin advokacie č. 4/1992, str. 22. 159)

Holub M. – Pokorný M. – Bičovský J.: Společné jmění manželů, Linde Praha, 2000, str. 49.

160)

Společné jmění manželů bude nejprve dohodou podle § 143a odst. 1 občanského zákoníku

44


ského zákoníku nemohly být modifikovány nebo uzavírány opakovaně, když tato možnost naopak odpovídá dynamičnosti společného jmění manželů. Smlouvy uzavřené podle ustanovení § 143a odst. 1 občanského zákoníku však v žádném případě nelze považovat za smlouvy převodní, ačkoli při opakovaném uzavírání mohou fakticky převod majetku způsobit.160) Jsou-li smlouvy uzavírány ve vztahu k majetku nabytého v budoucnu, nelze o převodu majetkových hodnot či závazků hovořit vůbec. Jinak je tomu však v případě, že se smlouvy týkají majetkových hodnot nebo závazků stávajících. Uzavřením smlouvy o rozšíření rozsahu společného jmění manželů, jejímž předmětem je věc ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, nedochází k převodu vlastnického práva z tohoto manžela na oba manžely, ale pouze k tomu, že dosavadní vlastnické právo jednoho z manželů je omezováno stejným právem druhého manžela.161) Stejně tak při zúžení společného jmění manželů nejde o převod věci ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví jednoho z manželů, ale pouze o zrušení omezení práva jednoho z manželů právem manžela druhého.162) Smlouvy podle § 143a odst. 1 občanského zákoníku jsou zvlášť upravenými smluvními typy a přirozeně se na ně vztahují i veškerá obecná ustanovení o právních úkonech, stejně jako obecná ustanovení závazkového práva. Z tohoto důvodu je účinnost smluv podle § 143a odst. 1 občanského zákoníku, je-li jejich předmětem nemovitost, vázána na vklad do katastru nemovitostí. Obdobně jako si mohou manželé dohodou upravit rozsah jejich společného jmění, mohou odlišně upravit i správu majetku ve společném jmění. Pro tuto smlouvu platí v podstatě stejné zásady jako pro dohody podle ustanovení § 143a občanského zákoníku. I zde je vyžadována forma notářského zápisu a i ochrana dobré víry třetích osob je založena na stejných principech. V případě smlouvy o správě majetku ve společném jmění podle § 147 občanského zákoníku není pochyb o tom, že tuto smlouvu lze v průběhu manželství a trvání společného jmění manželů měnit či doplňovat podle potřeb manželů. Musí však být vždy dodržena forma notářského zápisu, a to pod sankcí absolutní neplatnosti takové změny či doplnění. Ustanovení § 147 občanského zákoníku žádným způsobem neupravuje obsah smlouvy o správě společného jmění manželů, a proto tato smlouva může upravovat v podstatě jakoukoli odlišnou úpravu oproti systému správy společného majetku uvedenému v ustanovení § 145 odst. 2 občanského zákoníku. Manželé tak nejsou nijak limitováni a mohou svá oprávnění při správě majetku ve společném jmění manželů oproti zákonné úpravě nejen rozšiřovat či zužovat, ale mohou na základě dohody zákonnou úpravu ve vztahu ke svému společnému majetku blíže konkretizovat či zpřesňovat.163)

rozšířeno o nemovitost ve společném jmění manželů a následně dojde k zúžení společného jmění manželů a stejná nemovitost se stane výlučným vlastnictvím druhého z manželů. Kindl M.: Malá poznámka k daňovým aspektům společného jmění manželů, Právní rozhledy č. 11/1998, str. 568.

161)

162)

R 34/1974.

Např. stanovením konkrétní částky, se kterou může jeden z manželů nakládat samostatně, vymezením konkrétních úkonů apod. 163)


45

Jak bylo již výše naznačeno, smlouvy manželů podle § 143a občanského zákoníku a podle § 147 občanského zákoníku mohou mít značný dopad v právních vztazích mezi manžely a okolím, tedy třetími osobami. Obdoba smluv o změně zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů byla do našeho právního řádu znovu zavedena ještě před účinností novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, a to zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Dohod o rozšíření a zúžení bezpodílového spoluvlastnictví bylo v minulosti často využíváno k „tunelování“ majetku z bezpodílového spoluvlastnictví manželů do výlučného majetku jednoho z manželů, a to takovým způsobem, že po zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů byla na jednoho z manželů převedena veškerá aktiva a na druhého veškerá pasiva. Tímto způsobem bylo v podstatě znemožněno uspokojení věřitelů, když „zadlužený“ manžel navíc nadále na sebe přebíral veškeré závazky a případná aktiva dále převáděl na druhého z manželů. Z těchto důvodů byla při úpravě společného jmění manželů posílena zejména ochrana dobré víry třetích osob a především věřitelů. Tím byla také posílena úloha takových dohod na vztah mezi manžely oproti jejich účinkům navenek. Na dohody o změně rozsahu společného jmění nebo o správě společného majetku se manželé mohou odvolávat pouze v případě, že obsah takových dohod byl třetí osobě znám. Důkazní břemeno navíc leží na manželích, neboť v pochybnostech platí domněnka uvedená v ustanovení § 144 občanského zákoníku. Jedná se tedy o objektivní vědomost třetí osoby.164) Ještě dál jdou procesní předpisy v případech exekuce a výkonu rozhodnutí, jak bylo již uvedeno shora. Rozšířit nebo zúžit společné jmění manželů, případně odlišně upravit jeho správu, mohou nejen manželé, ale i muž a žena, kteří chtějí uzavřít manželství (§ 143a odst. 3 občanského zákoníku a § 147 věta druhá občanského zákoníku). Z povahy věci vyplývá, že snoubenci mohou smluvně upravit pouze své budoucí majetkové vztahy a správu v budoucnu nabytého majetku. Pro takové smlouvy platí vše, co bylo uvedeno o smlouvách uzavřených mezi manžely s tím, že účinnost takových smluv nastává až uzavřením manželství. Tato možnost navíc neplatí pro všechny snoubence, neboť způsobilost uzavřít manželství je v zákoně o rodině upravena jinak než obecná způsobilost k právním úkonům podle občanského zákoníku. Výjimečně tak může dojít k situaci, kdy osoba způsobilá k uzavření manželství není způsobilá k uzavření smlouvy o rozšíření či zúžení společného jmění manželů, o koakvizici, případně smlouvy o správě společného jmění manželů, které uzavřením manželství vznikne.165)

V.2

Koakvizice

Manželé, případně snoubenci, mohou nejen rozšiřovat či zužovat své stáva-

Salačová M.: Podnikání a zákonné majetkové společenství manželů, Právo a podnikání č. 5/1996, str. 19.

164)

165)

Dvořák J.: Habilis ad nuptias, habilis ad pacta nuptiala, Právní praxe č. 7/1999, str. 431.

46


jící či budoucí společné jmění, ale mohou vyhradit zcela nebo zčásti jeho vznik ke dni zániku manželství, s výjimkou věcí tvořících obvyklé vybavení domácnosti. Jedná se tzv. koakvizici, právní institut uherského obyčejového práva platného v Československé republice na území Slovenska až do roku 1950, byť v částečně obměněné podobě. Uzavřením koakviziční smlouvy je v podstatě vyloučen vznik společného jmění manželů, do toho náleží pouze věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti.166) V ostatních případech budou manželé majetek nabývat do odděleného majetku, případně do podílového spoluvlastnictví. To má ten důsledek, že v majetkových vztazích budou existovat čtyři režimy. Jednak každý z manželů bude mít svůj oddělený majetek, jednak zde bude majetek tvořící společné jmění manželů,167) a konečně majetek, který manželé nabudou společně, avšak nestane se předmětem jejich společného jmění.168) Tento majetek bude v podílovém spoluvlastnictví manželů, a to se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Správa majetku bude probíhat v závislosti na jeho charakteru. Výlučný majetek bude pod správou každého z manželů, majetek ve společném jmění manželů bude spravován v režimu ustanovení § 145 odst. 2 občanského zákoníku, nedohodnou-li se manželé jinak, a správa dalšího společného majetku se bude řídit ustanovením § 139 občanského zákoníku. Vyhradí-li manželé vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželství zcela a do jejich společného jmění tak budou náležet pouze věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, správu tohoto majetku bude moci provádět kterýkoli z nich, neboť se bude jednat o správu obvyklou.169) Toto rozdělení majetku zároveň umožňuje, aby mezi jednotlivými majetkovými skupinami, s výjimkou společného jmění manželů, docházelo k majetkovým přesunům, a to na základě běžných převodních smluv, jejichž použití je v režimu společného jmění manželů vyloučeno. Za trvání manželství koakviziční smlouva funguje obdobně jako smlouva o zúžení společného jmění manželů, kterou by byly upraveny majetkové vztahy manželů dobudoucna. K zásadnímu rozdílu však dochází v okamžiku, kdy manželství zanikne. Zatímco u smlouvy o zúžení společného jmění manželů nemá tato skutečnost na majetek manželů téměř žádný vliv a předmětem vypořádání se stává pouze majetek náležející do zúženého společného jmění, v případě koakviziční smlouvy tomu tak není. Zánikem manželství dojde ke vzniku společného jmění, a to za podmínek stanovených v ustanovení § 143 občanského zákoníku, pokud manželé spolu s koakviziční smlouvou neuzavřeli i smlouvu o zúžení či rozšíření společného jmění manželů. Okamžikem zániku manželství se předmětem společného jmění manželů stává vedle majetku, který do něj náležel za trvání manželství, i veškerý majetek obou manželů nabytý za trvání manželství a další společný majetek, avšak s omezeními uvedenými v ustanovení § 143 odst. 1 občanského zákoníku.170) Takto vzniklá masa společného jmění manželů teprve podléhá vypořádání. Koakviziční smlouva tak má spíše význam pro majetkové vztahy 166)


167)

Přinejmenším věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti.

168)

Tzv. koakviziční majetek.

169)

Srovnej bod IV.2.

170)

Např. majetek získaný darem, dědictvím apod.


47

manželů za trvání manželství a správu majetku, avšak ve vztahu k vypořádání společného jmění není příliš efektivní. Pro uzavření koakviziční smlouvy a její účinnost ve vztahu k třetím osobám platí stejná pravidla jako pro smlouvy o změně rozsahu společného jmění manželů. Smlouva o koakvizici tak musí být uzavřena ve formě notářského zápisu a manželé se jí mohou ve vztahu k třetím osobám dovolávat, jen byl-li jim obsah této smlouvy znám.171)

V.3

Zúžení společného jmění manželů rozhodnutím soudu

Do rozsahu společného jmění manželů může zasáhnout i soud, avšak pouze ve vztahu k jeho zúžení. Svým rozhodnutím soud může společné jmění manželů zúžit až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Soud tak nemůže společné jmění zužovat podle své úvahy a nemůže jej ani zcela zrušit, jak tomu bylo u bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Zúžení může provést jediným způsobem, a to tím nejširším, tedy až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Podmínky, za kterých může soud zúžit společné jmění manželů, jsou stanoveny v ustanovení § 148 odst. 1 občanského zákoníku. Řízení může být zahájeno pouze na základě žaloby jednoho z manželů172) a musí k němu existovat závažné důvody. Závažné důvody jako relativně abstraktní pojem je vykládán zejména soudní judikaturou, a to s ohledem na konkrétní případy. Za závažné důvody jsou považovány takové důvody, pro které by další trvání společného jmění manželů v nezměněném rozsahu bylo v rozporu s dobrými mravy.173) Jedná se zejména o případy nezodpovědného rizikového chování jednoho z manželů, které ohrožuje společné jmění manželů, ale i chování jednoho z manželů k třetím osobám, druhému z manželů či nezletilým dětem. Typickým případem je tzv. marnotratnictví, které dle obecného občanského zákoníku mohlo být i důvodem ke zbavení způsobilosti k právním úkonům (§ 21 císařského patentu č. 946/1811 č. z., obecného zákoníku občanského, ve znění pozdějších předpisů). Skutečnost, že manželé nevedou společnou domácnost, však sama o sobě důvodem pro zúžení společného jmění manželů být nemůže. V ustanovení § 148 odst. 2 občanského zákoníku je vymezen jeden z konkrétních důvodů, pro který může ke zúžení společného jmění manželů soudem dojít. Takovým důvodem je skutečnost, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti. Aktivní legitimaci k podání žaloby mají v takovém případě oba manželé a zjistí-li soud, že jednomu z manželů oprávnění k podnikatelské činnosti vzniklo, případně se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti, společné

171)

Blíže viz bod V.1.

Řízení o zúžení společného jmění manželů je řízením sporným podle části třetí a čtvrté občanského soudního řádu. 172)

173)

R 3/1968.

174)

Blíže viz bod III.2.

Bičovský J.: Bezpodílové spoluvlastnictví manželů a podnikání, Daňová a hospodářská kartotéka, sešit 1/1993, str. 3.

175)

48


jmění manželů zúží.174) Ustanovení § 148 odst. 2 občanského zákoníku je tak ve vztahu speciality k ustanovení § 148 odst. 1 občanského zákoníku.175) Z povahy řízení podle § 148 občanského zákoníku, a to jak podle odstavce prvního, tak druhého, vyplývá, že je vyloučeno, aby řízení bylo ukončeno soudním smírem podle § 99 odst. 1 občanského soudního řádu. Jedná se totiž o zvláštní řízení mimo příklady uvedené v ustanovení § 80 občanského soudního řádu, kdy rozhodnutím dochází k založení změny právního stavu a toto rozhodnutí má tak konstitutivní charakter. Stejně, jako je možné v případě změny rozsahu společného jmění manželů na základě smlouvy tento smluvený rozsah společného jmění manželů následně změnit, i v případě zúžení společného jmění manželů soudem se nemusí jednat o zúžení definitivní. Na základě žaloby jednoho z manželů může soud podle § 148 odst. 3 občanského zákoníku společné jmění manželů opět rozšířit do původního rozsahu. Jedná se o jediný způsob, jak obnovit rozsah společného jmění manželů v případě, že k jeho zúžení došlo rozhodnutím soudu a případné dohody manželů o opětovném rozšíření jejich společného jmění, byť uzavřené ve formě notářského zápisu, by byly neplatné. Zákon nestanoví podmínky, za kterých může k opětovnému rozšíření dojít, avšak lze dovodit, že pokud s opětovným rozšířením oba manželé nesouhlasí, lze jej rozšířit do původního rozsahu pouze v případě, že odpadly důvody,176) pro které k zúžení společného jmění manželů došlo. Nelze se však ztotožnit s názorem, že k obnovení rozsahu společného jmění manželů by mohlo dojít i na základě žaloby obou manželů,177) neboť to zcela vylučuje kontradiktornost občanského soudního řízení, když i řízení o rozšíření společného jmění manželů do původního rozsahu je řízením sporným a musí v něm tedy vystupovat jak žalobce, tak žalovaný. Není však vyloučeno, aby se druhý z manželů ve svém vyjádření k žalobě připojil a s rozšířením společného jmění manželů do původního rozsahu vyslovil souhlas.

VI. Závěr Institut společného jmění manželů je poměrně novým institutem našeho právního řádu. Judikatura vztahující se přímo ke společnému jmění manželů se doposud v potřebném rozsahu nevytvořila a i teoretické právní práce se začínají objevovat spíše výjimečně. Jelikož však současná právní úprava přímo navazuje na předchozí pojetí majetkových vztahů mezi manžely reprezentovaném bezpodílovým spoluvlastnictvím manželů, vychází se při aplikaci příslušných zákonných ustanovení do značné míry z judikatury, právních názorů a výkladů vzniklých za předchozích právních úprav. Většina z těchto zdrojů výkladu je použitelná i pro společné jmění manželů, když v základních rysech se jedná o právní úpravu kontinuální, a to již ve vztahu k zákonnému majetkovému společenství manželů podle zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Je třeba respektovat základní principy institutu společného jmění manželů, jako je rovnost manželů, jejich shodné postavení jak

176)

Důvody podle § 148 odst. 1 a 2 občanského zákoníku.

Jehlička O. – Švestka J. – Škárová M. a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 8. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str. 422.

177)


49

v manželství, tak v majetkových vztazích, značná dispozitivnost právní úpravy ve vztahu k rozsahu společného jmění manželů a smluvní volnost manželů v tomto směru, případně ochrana oprávněných zájmů třetích osob a zájmů nezletilých dětí. Se společným jměním manželů je přirozeně spjato mnoho dalších otázek, nežli je jeho vznik, zákonný rozsah a jeho možná smluvní modifikace, mezi něž náleží zejména otázky zániku a vypořádání společného jmění manželů. Tyto otázky budou předmětem volného pokračování této stati. ••• Milan Makarius On Topical Issues Concerning Joint Marital Property The author examines the historical developments and current legal regulation of joint marital property. The basic prerequisite for establishing joint marital property in the Czech Republic is having entered into a marriage. Joint marital property cannot be established between common-law partners or between persons of the same sex. The subject of joint marital property is, in principle, the property acquired by either of the spouses, or by both of them jointly, during the marriage, with the exception of property acquired as inheritance or as a gift, and items which by their nature serve to satisfy the personal needs of only one of the spouses. Joint marital property, however, also includes the obligations which arise jointly for one or both of the spouses during the marriage. Joint marital property thus includes not only rights, but also obligations. The author goes on to analyse, in their turn, the various sources and types of joint marital property, especially income from employment (salary and wages), income from business, ownership interests, dividends, real estate, and items serving the personal needs of only one of the spouses. He pays greater attention to the rights and obligations arising from joint marital property. He notes that, by notarial agreements, joint marital property may be limited or extended, which is important especially if one of the spouses takes up a small business.

50


K aktuálním otázkám společného jmění manželů

Recommend Documents