KARMA Sanskrtské slovo „Karma“ znamená činnost. Být a konat je totéž. Celý Vesmír je jedna nepřetržitá činnost, řízená neměnným zákonem spravedlnosti.
Podle učení hindské náboženské filosofie představuje Vesmír rozumnou činnost, která vychází z jediného zdroje. Vesmírná činnost je vyjádřena pohybem o různé síle a rychlosti. Nositelem tohoto pohybu je hmota, dostupná nedokonalým nástrojům našeho vědomí pouze v nejhrubší formě. Za hranicemi dosahu našeho vědomí existuje pro nás neviditelný život. Život kamene nám uniká, protože jeho projevy jsou pro naše pozorování příliš pomalé, život v neviditelných světech je nám skryt, protože jsou jeho projevy pro naše vědomí přespříliš jemné a rychlé. V pozemské činnosti je vše spojeno se vším, vše se nachází ve vzájemné závislosti a vše směřuje k jedinému cíli.
Každá činnost ve vesmíru je výsledkem předcházející příčiny a zároveň příčinou následující činnosti. Vzniká nepřetržitý řetěz příčin
a
důsledků, jejichž realizace představuje život vesmíru. Odtud pochází význam Karmy jako zákona příčinnosti.
Karma představuje souhrn veškeré činnosti člověka. Vše, co člověk znamená nyní a co bude znamenat v budoucnu, je důsledek jeho činnosti v minulosti. Proto konkrétní lidský život není izolovaný, zakončený, ale je výsledkem předcházejících životů a zároveň je zárodkem budoucích životů v řetězu posloupných inkarnací, ze kterých se skládá nepřetržité bytí každé lidské duše. V životě nedochází k náhlým změnám ani k náhodám. Vše má svoji příčinu. Každá naše myšlenka, každý cit a každý skutek vychází z minulosti a má vliv na budoucnost. Dokud je tato minulost a budoucnost pro nás neznámá, díváme se na život jako na hádanku, netušíc, že jsme ho vytvořili sami. V tomto případě jako by projevy našeho života před námi náhodně vyvstávaly z propasti neznáma. Tkaninu lidského osudu si člověk vytváří sám – z nesčetných nitek, splétajících se do pro nás nepostižitelně složitých vzorů. Některá nitka zmizí z dosahu našeho vědomí, ale to neznamená, že se přetrhla. Jenom sklouzla dolů. Nečekaně se objevila jiná nitka a je to ta samá nit, která prošla po neviditelné části tkaniny a znovu se objevila na pro nás viditelném povrchu. Jelikož se díváme pouze na ústřižek látky a pouze z jedné její strany, není naše vědomí schopno rozpoznat složité vzory na tkanině jako celku. Příčinou toho je naše neznalost zákonů duchovního světa – naprosto stejná neznalost, jakou
pozorujeme u divocha, pokud jde o jevy materiálního světa. Vypuštěnou raketu, výstřel z pušky považuje divoch za zázrak, protože nezná zákony, které se staly příčinou těchto jevů. Aby je přestal považovat za zázrak, musí znát zákony přírody. Poznat tyto zákony je možné pouze proto, že jsou neměnné. Přesně takové zákony platí i v pro nás neviditelném duchovním světě. Dokud je nepoznáme, budeme stát před projevy našeho života jako divoch před tajemnými silami přírody, budeme žasnout, obviňovat svůj osud, bezmocně se rozhořčovat. Protože nechápeme, odkud se berou projevy našeho života, nazýváme je „osudem“, „náhodou“, „zázrakem“. Avšak tato slova tak jako tak nic nevysvětlují. Teprve tehdy, až člověk pozná, že naprosto stejné, neměnné zákony, které platí ve fyzické přírodě, řídí i události jeho života, teprve, až se přesvědčí, že tyto zákony je možno zkoumat a jejich působení usměrňovat svou vůlí, teprve tehdy skončí jeho bezmocnost a on se skutečně stane pánem svého osudu. Je však skutečně možné přenést stejnou jistotu o neměnnosti přírodních zákonů, jistotu o jejich bezvýhradné spolehlivosti, i do oblasti našeho duševního a mravního života? Stará moudrost tvrdí, že to možné je. Otevírá před námi vnitřní laboratoř lidského bytí a ukazuje nám, že každý člověk neustále tvoří svůj osud ve třech rovinách života: duchovní, duševní a fyzické. Ukazuje nám, že všechny síly a schopnosti člověka nejsou ničím jiným, než výsledkem jeho předcházejícího konání a zároveň příčinou jeho budoucího osudu.
Stará moudrost dále tvrdí, že síly člověka mají vliv nejen na něho samotného, ale i na okolní prostředí, přičemž neustále proměňují jak jeho samého, tak i prostředí. Tyto síly, vycházející ze svého centra – člověka, se rozbíhají na všechny strany a člověk je zodpovědný za vše, co vzniká v dosahu jeho vlivu. Stav, ve kterém se v každém daném okamžiku nacházíme, je určen přísným zákonem spravedlnosti a nikdy není závislý na náhodě. „Náhodnost“ je pojem, vytvořený negramotností. Ve slovníku mudrce takové slovo není. Mudrc řekne: „Jestliže dnes trpím, je to proto, že jsem v minulosti překročil zákon. Já sám nesu vinu za své utrpení a musím ho klidně nést. „Takovou náladu má člověk, který pochopil zákon Karmy. Nezávislý duch, víra v sebe, statečnost, trpělivost a pokora – to jsou nevyhnutelné důsledky tohoto chápání, které proniklo do srdce a vůle člověka. Ten, kdo prvně slyší o Karmě a začíná chápat, že všechny jeho činy podléhají stejnému neměnnému zákonu, podle kterého den přechází v noc, toho toto vědomí zpočátku skličuje, zdá se
mu být jakýmsi železným zákonem nezbytnosti. Ale tento stav sklíčenosti postupně mizí s tím, jak člověk jasněji poznává zákony, které řídí nikoliv formu, nýbrž podstatu jevů. Člověk poznává, že zákony jsou neměnné, ale síly neviditelného světa – vlivem své jemnosti a činnosti mimo prostor a čas, kterými je spoutaná fyzická hmota – podléhají tak nepředstavitelně rychlému pohybu a tak nekonečné rozmanitosti spojení, že když člověk vědomě usměrní síly svého vnitřního života, může s úspěchem pracovat, dokonce během jedné inkarnace, na změně své Karmy. Dále pochopí, že se tato práce uskutečňuje v mezích jím vytvořených vlastností a dovedností a v mezích jím určených hranic, tudíž, že zdrojem všeho prožívaného je on sám, jeho nesmrtelná duše a že v jeho moci je zaměřit své síly ke kýženému cíli. Člověk staví svůj dům sám a může do něho vnést „spoušť“. A v jeho moci je dům od základů přestavět, udělat ho překrásným. Když člověk přemýšlí, cítí a o něco usiluje, jako by pracoval s měkkou a plastickou hlínou, kterou mne a formuje podle vlastního uvážení. Avšak tato hlína je měkká pouze v jeho rukou. Zformovaná rychle ztvrdne. Proto je řečeno: „Pohleďte! Hlína v ohni tvrdne a stává se železem, ale formu jí dal samotný hrnčíř. Člověče, včera jsi byl pánem, nyní se tvým pánem stal osud.“ Abychom mohli prověřit celou pravdu tohoto rčení, porovnáme nejprve dva obrazy: člověka, který s obavami žije ze dne na den v područí svých rozmarů a vášní, a klidného mudrce, který přesně ví, kam jde a proč. Srovnáme-li tyto dva obrazy, pochopíme, v jakých otrockých okovech se nachází první a jak úplná může být svoboda druhého člověka, který si uvědomuje svou sílu. Pestré vzory, které vytvářejí tkaninu lidské Karmy dnem i nocí, proplétající se nitky mnoha různorodých existencí, jsou tak složité, že studium Karmy je nejobtížnější ze všech věd. Člověk nejen vytváří svůj rozum, svůj charakter, své vztahy k ostatním lidem, ale jeho osobní Karma je součástí nejrůznějších skupin (rodiny, národa, rasy) a svými nitkami se vplétá do celkové tkaniny hromadné Karmy každé z těchto skupin. Abychom si ujasnili alespoň nejobecnější pojmy o lidské Karmě, je nezbytné vydělit z tohoto složitého souboru tři kategorie sil, které utvářejí lidský osud. 1. MYŠLENÍ ČLOVĚKA. Tato síla utváří lidský charakter. Člověk sám bude takový, jaké jsou jeho myšlenky. 2. TOUHY A VŮLE ČLOVĚKA. Touhy a vůle, které jsou dvěma póly jedné a téže síly, spojují člověka s předmětem jeho touhy a obrací jej tam, kde může být jeho touha uspokojena. 3. SKUTKY ČLOVĚKA. Přináší-li skutky člověka druhým živým bytostem uspokojení a
štěstí, odpovědí stejným uspokojením a štěstím jemu samému. Jestliže přináší ostatním utrpení, přinesou stejné utrpení i jemu, ne menší, ne větší. Pochopí-li člověk zcela tyto tři části, ze kterých vzniká zákon Karmy a naučí-li se své znalosti používat, stane se tvůrcem vlastní budoucnosti, pánem vlastního osudu, bude schopen vytvářet vlastní osud podle svých znalostí a své vůle. 1. MYŠLENÍ UTVÁŘÍ CHARAKTER ČLOVĚKA. Nikdy se člověk nestává tak jasně a nezvratně tvůrcem svého osudu, jako v oblasti duchovní. Díky vysoké pohyblivosti a rychlosti myšlenkových vibrací může myslitel, který vědomě vytváří svůj vnitřní život, pracovat s toutéž přesností a jistotou, s jakou architekt staví budovu podle nakresleného plánu. Každá nová myšlenka přidává nový detail k budované stavbě, ani jedna nepřijde nazmar. Skupiny sourodých myšlenek, které se opakují během několika životů, určují rysy lidského charakteru. A takzvané vrozené myšlenky a dovednosti nejsou ničím jiným, než výsledkem duševní práce minulosti. Ten, kdo chce prověřit sílu myšlenky vůči charakteru, může ji kdykoliv vyzkoušet na sobě. V tom případě si zvolí svoji nejslabší stránku, např. netrpělivost. Jestliže má člověk tuto vlastnost, zvolí si za předmět každodenního zamyšlení vlastnost opačnou – trpělivost. Začne tuto vlastnost studovat ze všech stran. Začne si postupně sebe sama představovat v nejrůznějších situacích, které mohou vyvolávat výbuchy netrpělivosti a přitom se bude v myšlenkách nutit plně se ovládat, být trpělivý. Tuto myšlenkovou práci je potřeba dělat každý den (nestálé, střídavé úsilí nepomáhá) během určité doby. Brzy člověk zjistí, že se myšlenka na trpělivost začíná objevovat v jeho vědomí i mimo dobu, určenou pro zmíněnou práci mysli. Bude to signál toho, že základy návyku k trpělivosti jsou položeny. Při pokračování v téže práci den za dnem, měsíc po měsíci, přijde okamžik, kdy se člověk přesvědčí, že se trpělivost stala součásti jeho charakteru. Totéž se vztahuje ke všem lidským vlastnostem. Jestliže člověk neustále myslí na opačnou, kladnou vlastnost, může jí nahradit svou zápornou charakterovou vlastnost. Bude-li práce mysli dostatečně zodpovědná a vytrvalá, je úspěch zaručen. Je důležité si zapamatovat, že charakter je hlavní podmínkou lidského štěstí na Zemi. Vnímavý, ušlechtilý a silný charakter je zárukou velké budoucnosti. Člověk, který zná tuto vlastnost mysli, může pomocí vědomé vnitřní práce postupně vytvořit svůj charakter takový, jakým ho chce mít. Smrt tuto práci nepřeruší. Naopak, člověk, zbavený okovů
fyzického těla, začíná přetvářet veškerou zásobu zkušeností, získanou během pozemského života. Po svém návratu na Zem si s sebou přinese všechny dříve získané myšlenky, které se v záhrobním životě přeměnily ve sklony a dovednosti. Na nich záleží, jací vzniknou noví nositelé vnitřního života – mozek a nervový systém. Proto bylo řečeno: „Člověk je výtvor přemýšlení. Ó čem přemýšlí během tohoto života, tím se stává během příštího.“ Tímto způsobem zůstává zachován nesmrtelný obsah lidské duše. Nic nezahyne. Práce duše, která neztrácí nic ze získaných zkušeností, se obnovuje právě na té úrovni, které dosáhla v předchozí inkarnaci. Úsilí, vynaložené v jedné inkarnaci, se v nové přetvoří v dovednosti, opakující se myšlenky se přetvoří ve sklony, nejrůznější zkoušky (útrapy) se přetvoří v moudrost, a utrpení duše v její svědomí. Šance, které jsou člověku předkládány, aniž by je tento z nedbalosti a lenosti využil, vyvstávají znovu, ale již v jiné formě, jako neurčitá touha, jako mlhavý stesk, který nenajde uspokojení ze dvou důvodů: síly, které byly v minulosti marně vyvolávány (karmickým požadavkem), se díky nečinnosti nerozvinuly v příležitost. To znamená, že podmínky, Karmou už jednou zvolené, se musí zopakovat. Rozšířené přesvědčení, že prostředí vytváří naše duševní rysy, pochází z neznalosti pravého směru našeho vnitřního života. Nikoliv prostředí vytváří rozum člověka, nýbrž člověk – působením karmického zákona – míří do prostředí, které odpovídá jeho minulosti. Důkazem jsou lidé, kteří se od raného dětství výrazně liší od svého prostředí. Nemají nic společného s okolím, a jestliže mají silnou vůli, mění směr své Karmy a přecházejí do jiného, pro ně bližšího prostředí. Do pro ně nehodícího se prostředí se dostávají proto, že se svými skutky a hříchy spojili s lidmi právě tohoto prostředí. Zřetelným příkladem této myšlenky je osud Lomonosova, který se narodil v rodině negramotných rybářů a přesto přenesl svůj život (úsilím své vůle) do pro sebe vhodného prostředí předních vědců své doby. Jestliže je těchto lidí málo, není to důkazem toho, že prostředí vytváří náš rozum. Naopak, je to důkazem toho, že každý člověk míří do prostředí, vhodného pro stupeň rozvoje, kterého už dosáhl. Takový je zákon: my sami jsme strůjci svého rozumu. Je-li stavba dobrá, využíváme všechny její přednosti, je-li špatná, sami zakoušíme odpovědnost za její špatné vlastnosti. To je však málo. Následky myšlení se odrážejí nejen na jeho tvůrci. Není nic odpovědnějšího, než lidské myšlenky. Neboť žádná jiná síla se tak lehce nepředá ostatním, jako naše myšlenky. Zrodí se v jednom rozumu a díky lehkosti a rychlosti svých vibrací, nesrovnatelně rychlejších než světlo, se lehce předají okolním lidem. Myšlenka jednoho člověka se předá druhému, myšlenka posledního – prvnímu, svazují se nitě, které spojí dohromady lidi k dobru i ke zlu, určí pro jejich budoucnost příbuzné, přátele i nepřátele.
Proto nás někteří bez jakékoliv zjevné příčiny milují a jiní nás jakoby nezaslouženě nenávidí. Zákon, který odtud pramení, vede k následujícímu: naše myšlenky mají na nás vliv, vytváří náš duchovní a mravní charakter. Díky svému vlivu na ostatní lidi zavazují tyto myšlenky karmické nitě, kterými budou lidé spojeni v následující inkarnaci.
2. TOUHY SPOJUJÍ ČLOVĚKA S PŘEDMĚTEM TOUHY. Touha a její vyšší druh – vůle, jsou nejmohutnějšími tvůrčími silami vesmíru. Touhy nás přitahují k jedněm či druhým předmětům vnějšího světa, vytvářejí naše vášně, určují osud člověka v jeho posmrtném stavu v Očistci. Touhy, t.j. vnitřní zaujetí člověka k vnějším předmětům, jej přitahují vždy k tomu prostředí, kde mohou být uspokojeny. Touhy po pozemských věcech připoutávají naši duši k zemi, vysoké touhy nás táhnou k nebesům. Proto bylo řečeno: „Člověk se rodí přiměřeně svým touhám.“ Vědomí této pravdy nám slouží jako výstraha, abychom byli nároční ve svých touhách a nepouštěli do své duše touhy, které mohou brzdit náš vývoj. K nim patří materiální bohatství. Touhy člověka určují místo jeho inkarnace. Jestliže byly nečisté, nevázané, zvířecí, vytvoří pro jeho nové vtělení vhodné tělo vášní a toto tělo jej nasměruje do rodiny, do útrob matky, jejíž krev může dát vhodný materiál pro jeho fyzický obal. Naše touhy mají na okolí stejný vliv, jako myšlenky – předávají se ostatním.A protože v daném období lidské evoluce jsou touhy lidí mnohem silnější, než jejich myšlenky, spojuje je karmické sepětí, utkané z tužeb, ještě silněji, než myšlenky. Touhy, které nás spojují pouty lásky či nenávisti, nám vytvářejí budoucí nepřátele nebo přátele, právě ony nás mohou spojit s lidmi, u kterých nemáme o vznikajícím spojení ani potuchy. Např. důvodem k takovému spojení může posloužit nevědomky daný popud ke zločinu nebo dokonce k vraždě. Může se stát, že velice silné zlobné vzplanutí jednoho člověka ovlivní jiného v době a v situaci, která dává dispozice k vraždě. Bývají takové vnitřní stavy, kdy se misky vah, kolísající mezi dobrem a zlem, nachází v nestabilní rovnováze, kdy jediná zbytečná pohnutka, jediná zbytečná vibrace z pro nás neviditelného duševního světa rozhodne o naklonění kolísajících vah na jednu nebo na druhou stranu. Tímto rozhodujícím popudem pro kolísajícího člověka může být zlobné vzplanutí nebo touha uškodit, jdoucí ze srdce jiného člověka. První podlehne pokušení a zabije, tvůrce zlobné myšlenky bude v budoucí inkarnaci spojen s vrahem, dokonce i v případě, že jej dříve neznal. Újma, kterou způsobil zlobným vzplanutím tomu, kdo se dopustil vraždy, se neodvratně projeví na tvůrci hněvivé myšlenky. Někdy člověka potká úplně nečekaně neštěstí, jak se zdá – nezaslouženě a jeho nižší vědomí,
které nemá ponětí o tom, že zdrojem tohoto neštěstí byla újma, způsobená jeho zápornými vášněmi jiné bytosti, se bouří. Je rozhořčen pro zdánlivou nespravedlnost, avšak toto rozhořčení pochází z jeho neznalosti. A jeho nesmrtelná duše při tom získá ponaučení, které nikdy nezapomene. Nic, co si člověk nezaslouží, jej nedonutí trpět. Nedostatek paměti, který je nezbytný pro naše blaho na nižším a středním stupni rozvoje, nezabrání zákonu spravedlnosti, aby se uskutečnil. Z řečeného vyplývá, že touhy, které na nás působí, vytvářejí naše tělo vášní a jeho prostřednictvím působí na vytváření našeho fyzického těla při nejbližším vtělení. Ony určují místo našeho narození a mají vliv na výběr lidí, se kterými budeme v budoucnu spojeni. 3. SKUTKY ČLOVĚKA URČUJÍ VNĚJŠÍ PODMÍNKY JEHO NÁSLEDNÉ INKARNACE. Jestliže se skutky člověka staly příčinou utrpení pro ostatní, bude stejnou měrou strádat on sám. Jestliže jeho skutky přinášely okolí radost nebo blahobyt, odrazí se to v jeho budoucí inkarnaci v příznivých pozemských podmínkách. Špatné skutky lidí narušují světový pořádek a rovnováhu. Pro obnovení rovnováhy je nezbytné, aby ten, kdo udělal špatný skutek, zakusil následky porušené rovnováhy na sobě. Skutky člověka mají vliv na vnější podmínky jeho následujícího života. Na samotného člověka a na jeho charakter mají pouze nepřímý vliv, jelikož v něm probouzejí nové myšlenky a touhy. Avšak síla, utvářející nesmrtelnou duši, vychází z činnosti rozumu, srdce a vůle, nikoliv z vnějších lidských projevů. Často opakované skutky vytvářejí fyzické návyky, které mají mocný vliv na podmínky pozemské existence a zároveň omezují projev vyššího JÁ člověka, jeho nesmrtelné duše, v pozemském životě. Avšak fyzické návyky jednu inkarnaci nepřežívají. Ničí se se smrtí fyzického těla. Ovšem otázka se naprosto mění, začneme-li zkoumat následky, které naše skutky zanechávají na okolí. Jestliže způsobujeme blahobyt nebo utrpení svým bližním, svazují nás tyto skutky, stejné jako naše myšlenky a touhy, s těmi lidmi, na jejichž osud měly vliv. Jestliže jsme v minulosti byli pro okolí příčinou utrpení, prožijeme v budoucnu stejné utrpení a naopak, jestliže jsme napomáhali zlepšení vnějšího blahobytu ostatních, karmický účet nám za tuto pomoc zaplatí tak, že vytvoří pro náš pozemský život šťastné podmínky. A tyto podmínky, ať už špatné nebo dobré, splatí navždy výsledky našich špatných nebo dobrých skutků. V obou případech nejsou následky našich skutků závislé na jejich motivaci. Dosud jsme se zabývali třemi druhy sil, díky kterým může člověk vědomě budovat svoji budoucnost: naše myšlenky utvářejí náš charakter, naše touhy určují to, čím budeme obklopeni v budoucím životě, naše skutky stanovují přesný cíl našeho vnitřního a vnějšího štěstí úměrně množství vnitřního a vnějšího štěstí, které jsme rozdávali druhým.
Nyní přecházíme k druhému zákonu Karmy – každá síla působí ve své oblasti. Jestliže člověk zaseje semena do země, může sklidit úrodu pouze na zemi. Může zasít obilí s jiným úmyslem, např. s myšlenkou získat prostředky pro uskutečnění něčeho zlého, ale ze semene, které zasel, vyroste stejné žito nebo pšenice, jako kdyby sel s myšlenkou nakrmit hladové. Motiv je výraz rozumových, duševních nebo duchovních sil a jeho následky se mohou projevit pouze v oblasti mysli, vášní nebo ducha, což záleží na tom, odkud motiv pochází. Až když se myšlenka nebo cit rozhodl k činu, tento se odrazí pouze v pozemské sféře, naprosto nezávisle na motivu. Jestliže člověk postaví školu nebo nemocnici pro chudé a bude-li při tom jeho pohnutkou ctižádostivost, touha po pochvale nebo odměně, získají chudí totéž, jako kdyby pohnutka byla sebe ušlechtilejší. Ale pro opravdovou podstatu člověka, pro nesmrtelnou duši, je rozdíl nesmírně důležitý: v prvním případě, byla-li pohnutka sobecká, projeví se plody jeho činnosti pouze ve fyzickém prostředí, jeho duše při tom zůstane nedotčená. Ve druhém případě, byla-li pohnutkou nezištná snaha o dobro, šlechtí tento motiv duši a zanechá v ní nové zrnko nesmrtelnosti. Neboť dobrá hnutí duše vytvářejí setbu, jejíž úroda se sklízí na věčnosti. Dobré, špatné nebo smíšené motivy skutků se odrážejí na rozumu, srdci a vůli člověka. Avšak následky samotného činu, jestliže vyvolal u okolí blahobyt nebo radost, budou stejně příznivé pro jeho strůjce, ať byly pohnutky jakékoliv. Zákony Karmy si vedou nejpřísnější účty a platí za vše, co člověk udělal, do posledního haléře. Největší sobec se narodí do příznivých podmínek, jestliže v minulosti napomáhal blahobytu okolí. Bude-li v těchto podmínkách spokojen a šťasten, nebo smuten a nespokojen, to bude záviset na jiném karmickém účtu, který dělá bilanci jeho motivů, jinými slovy – těch dobrých nebo špatných vlastností, které vytvářel ve skrytých koutech své duše. Může se stát, že se člověk s nádhernou duší narodí do nejnepříznivějších vnějších podmínek, jestliže v minulosti způsobil svými nerozumnými činy svému okolí nouzi. Avšak, jestliže jeho pohnutky byli při tom čisté a nezištné, vtiskly mu vlastnosti, které mu pomohou tuto nouzi trpělivě a lehce zvládnout. Zákon, podle kterého se každý druh projevující se energie odráží právě v té oblasti, ze které tato energie pochází, má pro rozvoj lidské duše obrovský význam. Neboť fyzická energie, tj. skutky člověka, které mu přináší pozemské blaho nebo utrpení, podle toho, do jaké míry měly ten či onen vliv na ostatní, se těmito důsledky naprosto splatí. Nemají tu tvůrčí sílu, která shromažďuje poklady pro jeho nesmrtelnou duši. Člověka je možno srovnat s rolníkem, který vyšel na své pole a obdělává ho za slunečného počasí i v nepohodě, v zimě i v horku. Když je pole zorané a je zaseto, rolník se vrací domů, svléká svůj oděv a odpočívá. Když přichází znovu na své pole, aby sklidil úrodu, má na sobě již jiný oděv, ale na tom vůbec nezávisí
výsledek sklizně. Sil sám Člověk, a jestliže byla setba skrovná, sklidí i skrovnou úrodu. (Psychologie Starého Východu jasně rozlišuje nesmrtelnou individualitu člověka a jeho smrtelnou osobu. Vše osobní umírá spolu s člověkem, ale veškerý výsledek osobních prožitků se zachovává v nesmrtelné individualitě a představuje její neměnný obsah. Odtud pramení rozšířené lidské vědomí – v transu – kdy se mysl osvobodí a začne působit mimo hranice fyzického mozku. „Sil sám člověk“ – označuje jeho nesmrtelnou individualitu, nikoliv dočasnou osobu.) Bezvýznamný motiv zůstane pro duši bez následků, špatný motiv pozdrží její vývoj, dobrý ji navždy obohatí. Vysoký motiv, mající na mysli pouze vůli Boha, který pro sebe ničeho nežádá, vede člověka ke svobodě a k dokonalosti. Čím výše je zdroj, ze kterého pochází vnitřní činnost člověka, tím trvalejší a mohutnější budou její následky. Když stojí svědomí člověka, který zná zákon Karmy, před střetnutím různých povinností a není mu jasné, jak má postupovat, probere si v klidu všechny své motivy, očistí své srdce od všeho sobeckého a vybere si nejvíce nezištný motiv. Jestliže se jednou rozhodl, postupuje bez váhání, beze strachu, s vědomím, že i když bude postupovat nesprávně, důležitá je pouze pohnutka. Následky možné chyby přestojí ochotně a trpělivě, jako poučení, které se z jeho duše nikdy nevymaže.
