Junová Anastázie, 1. G Předmět: Politologie Gymnázium Bratří Čapků, Trhanovské nám. 8, 102 00
Ročníková práce
REŽIM NA KUBĚ
Obsah Úvod
4
Stručná historie Kuby
5
Kuba jako španělská kolonie
5
Za nezávislost
6
Počátky diktatury
7
Bratři Castrovi
8
Dětství
8
Předzvěsti
9
Státní převrat
11
Konec, začátek
13
Kuba dnes
16
Kuba a Evropská unie
16
Porušování lidských práv
17
Práce a peníze
17
Závěr
17
Zdroje a reference
18
Úvod Kubánská republika (španělsky República de Cuba) přes moře geograficky sousedí se Spojenými státy americkými, Mexikem, a některými ostrovními státy karibské oblasti. Sama Kuba je rovněž ostrovní stát o rozloze 109 886 km² (což ji činí sto pátou největší zemí na světě) s obyvatelstvem o počtu zhruba jedenáct a půl milionu, čímž si pro změnu vysloužila šedesáté deváté místo v pořadí nejlidnatějších států. Úředním jazykem na Kubě je španělština, jako měnu místní lidé používají kubánské peso a peso convertible – a v současnosti je Kubánská republika druhou nejchudší zemí Latinské Ameriky, předstihnutá pouze Haiti. I přesto, že Kubě velí socialistický režim protkaný myšlenkami komunismu, je Kuba turisticky vyhledávaným místem, jenž je plné hotelů a rekreačních středisek. Nikdy jsem si neuvědomovala, že Kubánská republika patří do mála dnešních totalitních států. Státy Evropské unie i Spojené státy Americké jsou – v současnosti – vůči Kubě poměrně vstřícné a dá se říci, že Kubánský režim svým způsobem akceptují. Evropská unie sice vůči Kubě zavedla sankce, ale ty byly v létě roku 2009 zrušeny (převážně na naléhání Španělského království); v prosinci roku 2014 prezident USA Barack Obama oznámil, že hodlá měnit zahraniční politiku vůči Kubě a otevřít své velvyslanectví v Havaně, hlavním městě Kubánské republiky.1 Podnětem pro toto rozhodnutí bylo propuštění padesáti čtyř politických vězňů, kteří byli na Kubě vězněni – a prohlášení prezidenta nezůstalo nevyplněno: v květnu roku 2015 Spojené státy vyškrtly Kubu ze seznamu zemí, podporujících terorismus, což je bezpochyby zásadní krok ke sblížení obou států.2 Integrace Kuby i přes její socialistický režim je nejspíš hlavním důvodem, proč jsem si toto téma zvolila na svou ročníkovou práci. Totalitních států dnes na světě není mnoho (jejich počet se dle názorů jednotlivých odborníků liší v závislosti toho, co pod pojmem „totalita“ chápeme) a Kuba jakožto stát blízký USA, jenž se veřejnosti staví jako silně demokratická země, se mi zdá být pozoruhodnou raritou. Ve své práci se pokusím zodpovědět na otázky ohledně kubánské totality, zamyslet se nad dějinami Kuby a zmapovat současného vůdce republiky, Raúla Castra a jeho bratra, který vládl před ním, Fidela Castra; jejich krátkým životopisem hodlám vysvětlit Kubánskou
1
http://zpravy.idnes.cz/kuba-propustila-americana-grosse-zadrzovaneho-pet-let-p1b/zahranicni.aspx?c=A141217_160908_zahranicni_im 2 http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/usa-vysrktly-kubu-ze-seznamu-zemi-podporujichterorismus/r~2661e912061711e593f4002590604f2e/
4
revoluci, co jí předcházelo, jak probíhala, a pokusit se předpovědět, jak samotná Kubánská republika pravděpodobně dopadne. V práci jsem mimo jiné použila knihu Vincenta Botína „Raúl Castro – blecha, která si osedlala tygra“, jenž je v podstatě komplexní životopis bratří Castrů. Také jsem využila poznatků z beletrie „Čekání na sníh v Havaně“ od Carlose Eire, která se formou krásné literatury dělí o vzpomínky a zkušenosti kubánského chlapce narozeného roku 1950.
Stručná historie Kuby Kuba jako španělská kolonie Počátky dějin Kuby se datují v letech 10 tisíc až 8 tisíc BC, kdy pomalu začínalo její osidlování. Původně byla Kuba obývána indiánskými kmeny (např. Taíny či Kariby), avšak roku 1492 se na dnešním kubánském území vylodil Kryštof Kolumbus a prohlásil objevenou zemi za koloniální území Španělského království; poté byli – při kolonizaci Kuby roku 1511 místní obyvatelé převážně vyhubeni. Na ostrovech započali Španělé chovat dobytek a drůbež, čímž se Kuba stala důležitou zásobovací základnou; přesto ale byla Kuba od dvacátých let šestnáctého století ohrožována piráty z evropských zemí, kteří drancovali její přístavy. I tak se Havana, hlavní kubánské město, postupně začala prosazovat jako důležité dopravní spojení při importu surovin do Španělska. Nehledě na tento fakt se však Španělské království se o Kubu nijak nestaralo; nepodporovalo její rozvoj a ani se nezajímalo se o místní obyvatelstvo, které zůstávalo zoufale chudé. Kubánci si těchto faktorů všímali, pociťujíc nevoli, kterou rovněž podpořila mnohá absurdní opatření – kupříkladu nařízení, že jedinými místy, kde Kubánci mohli legálně obchodovat, byly již zmíněné město Havana a Santiago de Cuba. V roce 1648 skončila v Evropě třicetiletá válka, což se otisklo i na území Ameriky, kde si koloniální panství začala budovat Velká Británie s Francií. Roku 1665 získali Angličané Jamajku a v roce 1697 Francouzi obsadili Santo Domingo, což byl v té době název pro severní část Hispanioly. 3 Tímto důležitost Kuby pro španělskou vládu mnohonásobně stoupla ; na kubánském území mezitím započalo pěstování tabáku, který se v sedmnáctém století stal velkou módní záležitostí. Jako pracovní síla se do Kuby začali dovážet otroci ze západní Afriky (vzhledem k nedostatku otroků ve formě původního obyvatelstva).
3
http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Kuby#Hospod.C3.A1.C5.99sk.C3.BD_rozvoj_v_18._a_ na_po.C4.8D.C3.A1tku_19._stolet.C3.AD
5
V roce 1762 – při průběhu sedmileté války - byla Kuba dobyta Velkou Británií a následně navrácena zpátky do rukou Španělského království. Zatímco však měli Britové kubánské území ve své vlasti, zrušili na sebe se vztahující obchodní omezení a posílili sebevědomí místního obyvatelstva ve vztahu ke Španělsku. Poté, co válka skončila a španělská vláda získala ostrov zpátky, znovu upevnila svou vojenskou moc na Kubě, avšak postupně byl kubánský obchod uvolňován od opatření; roku 1778 byl havanský přístav nakonec otevřen volnému obchodu. V období mezi osmnáctým a devatenáctým stoletím zaznamenala Kuba rychlý rozvoj hospodářství, převážně díky pracovní síle afrických otroků, jež v období dvacátých let osmnáctého století tvořila cca 30% kubánské populace. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století byla velká část místních statkářů a intelektuálů ovlivněna evropským osvícenstvím. Tato společnost začala rozlišovat zájmy Kuby a zájmy španělské vlády; to vedlo k tomu, že v roce 1793 byla na ostrově založena tzv. Sociedad Ecónomica de Amigos del País, česky Hospodářská společnost přátel vlasti. Mezi její důležité členy patřili převážně bohatí obchodníci, kteří spolu řešili, jak zvýšit úroveň místního hospodářství a průmyslu. Založili první veřejnou kubánskou knihovnu a také začali vydávat první regionální noviny. Z Hospodářské společnosti přátel vlasti se později vyvinulo tzv. reformační hnutí, které se bilo o rovnoprávnost Kubánců se Španěly.
Za nezávislost Omezené volební právo, špatná situace ve školství, úplatkářství úřadů – nespokojenost Kuby s koloniálním režimem stále narůstala. Jako významná figura tehdejší doby se dnes jeví kubánský básník a politik José Martí. Prosazoval myšlenky, které odmítaly sloučení „Hispánské Ameriky“ s kulturou, politikou a ekonomikou Ameriky anglosaské, konkrétně tedy USA. Propagoval kupříkladu i myšlenky o rasové rovnoprávnosti a získal si popularitu mezi Kubánci i mezi obyvateli Latinské Ameriky. V roce 1892 založil Kubánskou revoluční stranu, která postupně organizovala přípravy pro obnovení bojů za nezávislost, a v únoru roku 1895 se na Kubě vylodily povstalecké jednotky pod velením samotného Martího. Přestože José 20. května téhož roku padl, podařilo se mu zachvátit důležité pozice na ostrově. Španělská armáda proti povstalcům postupovala tvrdě a nelítostně, po cestě přesouvajíc vesnické obyvatelstvo, které jednotkám Martího pomáhalo, do svérázných koncentračních táborů, kde většina z nich uhynula hlady. Tato panika inspirovala vládu USA k tomu, aby začala uvažovat o zásahu do probíhajícího 6
konfliktu, a jako odpověď Španělé vyhlásili Kubě autonomii, jež se setkala s prudkým odporem ze strany povstalců. Po výbuchu amerického křižníku Maine získala vláda USA další argument pro invazi, a vše skončilo španělsko-americkou válkou, ve které Španělé utrpěli velkou porážku; tím pádem byli roku 1898 přinuceni Pařížskou mírovou smlouvou předat Kubu pod správu Spojeným státům americkým. Vztahy mezi americkou vládou a kubánskými politiky nebyly zrovna dobré – i přesto, že se okupační správa USA snažila zlepšit bídné ostrovní školství, zdravotnictví a ekonomiku, chtěla Kubu postupně zapojit do amerického hospodářství. Kubánci byli proti, ale nedalo se nic dělat: pokud chtěli ukončit prezenci okupační vlády, museli podmínky USA přijmout. K formálnímu podřízení Kuby sloužil USA tzv. Plattův dodatek – dokument, který se stal součástí vznikající kubánsko-americké smlouvy a také kubánské ústavy. Spojeným státům umožňoval kontrolovat kubánskou zahraniční politiku a prosazovat jejich ekonomické zájmy na ostrově.4 Poté, co byla dohoda 20. května 1902 podepsána, se Kuba stala samostatným státem. Prvním prezidentem nově vzniklé Kubánské republiky se stal Tomás Estrada Palma, který měl ke Spojeným státům velmi dobrý vztah. Nová republika však byla velmi nestabilní. Kubánská ekonomika byla silně podřízená Spojeným státům – na počátku dvacátého století patřila třetina kubánských cukrovarů, železniční doprava i městská doprava v Havaně americkým majitelům. Mezi kubánskými politickými stranami často probíhaly spory; zpočátku se konflikt projevoval mezi liberály (kteří požadovali alespoň částečnou svobodu zpod vlivu USA) a konzervativci (mezi které patřilo mnoho politiků, jejž v minulosti podporovali spolupráci se Španělskem). V prezidentských volbách roku 1906 znovu vyhrál Estrada Palma, který patřil ke konzervativní straně. To vyvolalo ozbrojené povstání liberálů, do něhož musela zasáhnout vláda Spojených států; v letech 1906–1909 tedy Kubu řídil americký guvernér.
Počátky diktatury Roku 1925 nastoupil do úřadu prezidenta generál Gerardo Machado, jehož vláda se postupně zvrtla v diktaturu nazvanou (v jeho čest) Machadado. Roku 1928 panovník pozměnil ústavu, která nyní prodlužovala jeho funkční období a zvyšovala jeho pravomoci reakcí čehož byl prudký odpor pravicových politiků, dělnických organizací i studentských
4
http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Kuby#Okupace_Spojen.C3.BDmi_st.C3.A1ty_americk.
C3.BDmi
7
hnutí. Situace v zemi nepomohla Velká hospodářská krize v roce 1929, kdy o práci přišla více než čtvrtina kubánských zaměstnanců. Opozice v zemi sílila a diktátor ztrácel podporu USA; proto se musel v srpnu 1933 vzdát moci a následně opustit Kubánskou republiku. Ve vzniklém bezvládí se moci ujal seržant Fulgencio Batista. Ten své postavení na přelomu let 1933–1934 upevnil čistkou v armádě a také dosazením politicky spřízněného plukovníka Carlose Mendiety do úřadu prezidenta republiky; rovněž se moudře držel zahraniční politiky orientované na USA. Po odstoupení Mendiety v roce 1935 řídil stát pomocí jemu naprosto oddaných prezidentů, z nichž žádný neměl skutečné pravomoci – sám se do čela státu nechal zvolit až v roce 1940. V tom samém roce prosadil pro Kubu pokrokovou ústavu, která např. garantovala rovnoprávnost ženám, zavedla osmihodinovou pracovní dobu pro dělníky a přiznala jim právo na měsíční placenou dovolenou. V roce 1944 se z kubánské politiky stáhl, ale na přelomu 40. a 50. let už byl ve spojení s částí vojenského velení, aby si připravil půdu pro svůj případný návrat. Kubě mezitím vládla tzv. Auténticos – Opravdová Kubánská revoluční strana, která násilně postupovala proti komunistům. Jejím největším oponentem byla tzv. Ortodoxní strana kubánského lidu, která kritizovala zejména rozsáhlou vládní korupci. Předpokládané vítězství Roberta Agramonteho – ortodoxního kandidáta do prezidentské funkce roku 1952 - překazil převrat Fulgencio Batisty, který se za pomoci kubánské armády opět chopil moci. Počáteční popularitu si získal veřejným odsouzením úplatkářství předchozího vedení země a tolerancí opozice, avšak nelibost některých politiků si vysloužil zrušením ústavy z roku 1940.
Bratři Castrovi Dětství Chlapec, jemuž dali jméno Raúl, se narodil 3. července roku 1931 do rodiny majitele firmy Ángelu Castrovi a Lině Ruzové, místní služebné. Již měl šest sourozenců, čtyři sestry a dva bratry (Ramóna Eusebiona a Fidela Alejandra); ze všech dětí byl nejmladší, nejmenší a moc fyzických rysů se svými příbuznými nesdílel. Své dětství trávil ve stínu starších bratrů; byl o sedm let mladší než Ramón a o pět let mladší než Fidel – oba bratry ustavičně provokoval a škádlil ze strachu, že na něj zapomenou. Neduživý Raúl byl i přesto mazlíčkem a miláčkem své matky a sestry Juanity, které mu daly přízvisko Múzíček: ve škole ho však za tak roztomilého a citlivého neměli; chlapec neustále rušil výuku a dožadoval se pozornosti.
8
Fidel ho napomínal, ale starší Ramón – přezdívaný Mongo – ho vždy bránil, protože stejně jako Raúl o výuku nejevil moc velký zájem. Roku 1934 se rodiče rozhodli poslat tři své nejstarší děti (Angelitu, Ramóna a Fidela) do internátní školy v Santiagu de Cube. Lina odloučení od svých potomků nesla těžce, ale vidina dobrého vzdělání ji uklidňovala - což se ostatně nedalo říci o Raúlovi, kterému se po Fidelovi silně stýskalo. Stával se z něj vztekloun, a po té, co oslavil své čtvrté narozeniny, se ho otec s matkou rozhodli transportovat na školu k sourozencům. Vlivný Castrův přítel (Fidel Pino Santos) se dokonce postaral o to, aby jedenáctiletý Ramón, devítiletý Fidel a čtyřletý Raúl studovali společně ve speciálně vytvořeném ročníku. Příchod Raúla do školy byl skutečnou událostí; malý chlapec ve věku, který bychom dnes nazvali předškolní, svou první noc v novém internátě proplakal. Snažil se držet staršího Fidela, ale ten byl zaujatý studiem a bratra si moc nevšímal. Raúlovi se uchytila nová přezdívka, Bleška, a když se na konci školního roku všechny čtyři děti vrátily domů, obdržel Ángel skličující posudky plné stížností, že prý tak neposlušné žáky ve své instituci ještě nezažili. Otec si jenom povzdechl a dal své tři syny na další studium do školy Dolores de la Compania, která byla přísnější než internát, ve kterém se učili předtím. Fidel byl v nové škole docela spokojený – přestože vyvolával rvačky a hádky, šly mu sporty a projevil se jako bystrý student. Pro Raúla však byla školní disciplína čirým utrpením, a tak roku 1938 Fidel s Raúlem odjeli na jinou školu, Belén de La Habana, nejprestižnější internát na Kubě. Fidel zazářil i zde, ale Raúla začaly bratrovy úspěchy frustrovat. Kantoři školy si všímali chlapcova narůstajícího komplexu méněcennosti a naléhali na jeho rodiče, aby syna zbytečně netrápili a vzali zpátky domů. Po třech měsících otec prosbě vyhověl: ke své nelibosti však brzo zjistil, že se z Raúla stal neposlušný a nevrlý kluk. Poslal ho tedy na jednodušší vojenskou školu, kde se jeho syn nemusel učit matematice a jiným předmětům, které očividně byly nad jeho síly. Raúl otcovo rozhodnutí přijal s radostí.
Předzvěsti Na konci roku 1949 Raúl (ve svých devatenácti letech) přijel do Havany, kde Fidel již platil za ostříleného studentského vůdce. Patřil k ortodoxní straně založené Eduardem Chibásem, a proslavil se svým slavným castrovským řečnickým uměním. V letech 1944-1948 kubánský tisk napočítal šedesát čtyři politicky motivovaných vražd a zhruba sto pokusů o vraždu; s nástupen Carlose Prío Socarráse do funkce prezidenta roku 1948 se situace moc nezlepšila. 5. listopadu 1948 uvedl do platnosti protigangsterský zákon, který však byl 9
pouhým cárem papíru. Sám prezident se pokusil skoncovat s násilím tak, že nabídnul gangsterům dobře placená místa ve správě, tzv. trafiky. Fidel mu tento čin nenechal projít jen tak, a na stránkách deníku Alerta se do Pría tvrdě obul s obviněním, že ochraňuje kriminálníky. Již na univerzitě se Fidel přikláněl ke komunistům, ale i tak vždy sympatizoval spíše s nacionálním hrdinou José Martínem. Raúl se také pohyboval na univerzitní půdě, ale o studium se nikdy nezajímal; bavily ho však politické idey, kterými studenti přímo překypovali. Po třech letech však školu opustil – což neznamenalo, že se přestal učit. Výuky Raúla se ujal Fidel a mladší bratr z respektu staršího poslouchal na slovo. Stejně jako jeho bratr, Raúl koketoval s komunisty, ale zatímco se mladší Castro mohl bez problému nazývat marxistou, Fidel se zajímal i o jiné typy vlády (je známo, že rád čítal Machiavelliho Vladaře a obdivoval život Napoleona Bonaparte). V únoru roku 1953 Raúl vyrazil na čtvrtý Světový sjezd mládeže a studenstva v Bukurešti pod patronátem Sovětského srazu. Patřil ke kubánské delegaci – a atmosférou sjezdu byl tak uchvácen, že se mu zachtělo komunismus poznat zblízka. Vydal se tedy do Rumunska, Maďarska a Československa: zkrátka za železnou oponu. Výlet se mu vyplatil; pohledem na socialistické země byl absolutně unesen. Dne 10. března 1952 na Kubě proběhl státní převrat Fulgencia Batisty mířený proti prezidentovi Príovi, což silně urychlilo dramatický slet událostí následujícího desetiletí. V prvních měsících po převratu začal Fidel organizovat tzv. Hnutí, svébytnou předpověď budoucího Hnutí 26. července. Raúl o jeho činnosti nic nevěděl, protože se právě vracel z návštěvy Československa. Mladší Castro aktivně spolupracoval s komunisty, kteří – stejně jak příznivci ortodoxní strany – s násilným svržením Batisty nesouhlasili, takže se na spiknutí Fidela ani nijak nepodíleli. Fidel vystudoval právnickou fakultu a za svého mládí tvrdě odsuzoval násilí. Jeho zoufalý čin, ztřeštěný a nečekaný, nakonec paradoxně stál život mnoha mladých lidí, kteří 26. července roku 1953 přepadli kasárny Moncada, druhou hlavní vojenskou posádku země. Celá akce dopadla jako obří krvavá jatka – devadesát mrtvých a pět zraněných z celkového počtu sto třiceti jedněch snílků. Raúl se však, ke svému štěstí, napadení kasáren neúčastnil. Jeho bratr ho i přesto do akce zapojil; dal Raúlovi za úkol dobýt justiční palác, téměř nestřežené venkovské stavení. Jakmile se však mladší Castro dozvěděl, že bratrova akce selhala, nechal zbraň zbraní, justiční palác palácem, a dal se na úprk. Oba sourozenci byli nakonec dopadeni 10
a zatčeni, odsouzeni k vězení – Fidel si měl odpykat patnáct let vězení, zatímco Raúl dostal o něco mírnější trest: třináct roků.
Státní převrat Dne 13. října 1953 byl Raúl přesunut (spolu s dvaceti pěti dalšími odsouzenci) na ostrov Isla de Pinos do Národní mužské věznice. Mladý Castro rád velel ostatním vězňům, organizujíc jim život – jakoby byl důstojník velící své jednotce: to, že byl tiskem označen za jednoho z iniciátorů povstání, ho usvědčilo v důležitosti jeho osoby. Sedmnáctého října dorazil do věznice i Fidel, který, stejně jako jeho bratr, neklesal na duchu. Jeho čin však silně otřásl politickou scénou Kuby – zatímco ortodoxní strana se od konfliktu oparně distancovala, Lidová socialistická strana (ke které patřil Raúl) útok otevřeně odsoudila. (Ovšemže v roce 1960, kdy už oni velitelé ozbrojené akce byli u moci, se Blas Roca, starý komunista z předrevolučních dob, nechal slyšet úplně jinak. My, Strana, ovládáme všechny záznamy, a my také ovládáme veškerou paměť – takže ovládáme minulost.5) Mezitím Fulgencio Batista, spokojený s tresty pro povstalce, vyhlásil na 1. listopadu 1954 volby. Netušil, že Fidel Castro začal plánovat druhý a konečný úder proti jeho diktatuře. 15. května roku 1955 všichni odsouzení za útok na kasárny Moncada opustili vězení, protože jim Kongres udělil milost. Raúl s Fidelem byli propuštěni také; Fidel se rozhod zůstat i se svými plány v Havaně, aby zbytečně neztrácel čas, kdežto Raúl se rozhodl vydat do Bíránu za rodinou. Starší Castro ignoroval, že byl v hledáčku havanské policie; jeho výpady proti Batistovi naopak nabíraly na intenzitě. Zároveň pokračoval ve svém projektu „národního osvobození“, později překřtěné na známé Hnutí 26. července, jehož jádro tvořilo deset útočníků na kasárny. Vláda však neustupovala a ve věci Castrových přitvrdila: Raúl, který se po návštěvě rodičů vrátil k bratrovi do Havany, byl obviněn z výbuchu bomby v havanské čtvrti Víbora, zatímco Fidel byl pronásledován s rozkazem, aby po něm nekompromisně stříleli. Oba bratři nakonec byli přinuceni uprchnout do Mexika, kde se okamžitě zapojili do aktivit mezi kubánskými exulanty. Roku 1955 Fidel odjel do New Yorku, kde přednesl projev, jímž publikum čítající tisíc Kubánců přesvědčoval, že v roce 1956 bude Kuba svobodná. V Mexiku bratři postupovali obezřetně; Batistovi špehové jim byli v patách a Fidelovo Hnutí se ze všech sil chtělo vyhnout vyhoštění ze země. Učili se zacházet se zbraněmi
5
ORWELL, George. 1984: a novel by George Orwell. New York: Signet Classic, c1949, [2005?], 326 s. ISBN 0-451-52493-4.
11
v soukromých domech a malých skupinkách, kde na ně dohlíželi Raúl Castro a jeho přítel Ernesto Guervara6. V tomto období Raúl poznal svoji budoucí manželku, Vilmu Espínovou. Dne 21. října zemřel Ángel Castro. Zpráva bratry otřásla, a Raúl matce se sestrou bez konce posílal chlácholivé dopisy. (Juanita, jeho sestra, se mimochodem pět let po vítězství revoluce odebrala do exilu, protože nesouhlasila s komunistickým směrováním svých dvou bratrů.) Castrovi sice nezvládli vyplnit svůj slib, že Kubu zachvátí za života svého otce, ale i tak noci 25. listopadu roku 1956 pod jejich velením dorazilo do malého přístavu Tuxpan osmdesát dva mužů. Cesta odtud na kubánský ostrov byla příšerná vzhledem k hroznému počasí, a vzhledem k tomu, že loď povstalců byla Batistou očekávaná, nečekalo je ani lehké vylodění. Druhého prosince však nakonec zahlédli světla majáku z mysu Cruz. Pochopitelně se nemohli vylodit v přístavu, a tak byli přinuceni přistát na břehu, který byl víceméně jedna velká bažina. Po cestě ven na tvrdou zem ztratili osm mužů a veškerý těžký náklad. Když se jim konečně podařilo dostat na pevninu, byla již nákladní loď, kterou se plavili, nahlášena pobřežní policii, a ta vyhlásila po Fidelových jednotkách pátrání. Vláda pomocí rozhlasu obyvatele Kuby ujišťovala, že povstalci byli dopadeni a zneškodněni, což naštěstí pro Castovy nebyla pravda. Přesto se vojákům podařilo pobít víc než půl oddílu, přičemž asi dvacet revolucionářů zmizelo beze stopy. Nakonec přežilo pouhých šestnáct bojovníků včetně Fidela i Raúla. 13. prosince kubánská armáda oficiálně potvrdila, že povstalce zlikvidovala a ukončila vojenské operace. Malá hrstka přeživších se však našla a pospolu se vydala do pohoří Sierra Maestra. Tam se Raúlovi podařilo sestavit dobře cvičenou armádu, čemuž vděčil hlavně podpoře místního obyvatelstva, které Fidel učaroval „šlechetností“ a sympatickými sliby. Bratři vystavěli školy, ve kterých se přednášely marxistické myšlenky a probíraly problémy kapitalismu, a po nějaké době se jim podařilo vytvořit vlastní komunistickou stranu. V červenci roku 1958 rádio Rebelde zveřejnilo „Manifest jednoty pohoř Sierra Maestra“, zvaný také Caracaský pakt, ke kterému se připojilo devět politických stran. Ty utvořily Radu jednoty neboli Demokratickou občansko-revoluční frontu, jež si kladla za cíl vytvořit společnou strategii ke svržení diktatury a sestavit prozatímní vládu, která plně zaručí ústavní a demokratická práva. Fidel Castro byl jmenován velitelem Revolučních ozbrojených sil, a z této pozice zahájil strmý vzestup k absolutní moci.
6
Také znám pod přezdívkou „Che“. Marxistický revolucionář a vůdce kubánských partyzánů, který později působil na různých postech v Castrově vládě.
12
Konec, začátek Partyzáni zaútočili zrovna ve chvíli, kdy se Batistovy oddíly začaly rozpadat. Dne 5. ledna 1959, čtyři dny po útěku, předsedal Raúl Castro v Santiagu de Cuba krátkému soudnímu procesu, který skončil pro více než sedmdesát zajatých vojáků trestem smrti. Byli narychlo zastřeleni a poté pohřbeni, někteří z nich ještě živí; Raúl Castro, který stejně jako jeho bratr Fidel odsuzoval brutalitu režimu Fulgencia Batisty, zahajoval první rok revoluce krvavou lázní. Sám Raúl, stejně jako jeho přítel Che Guevara, se projevil jako nelítostný kat. To byl počátek metody popravy, kdy se buldozerem vyhloubila jáma, na okraj které se postavili vězni do řady a poté zlikvidováni střelnými zbraněmi. V Havaně se Fidel postupně odprošťoval od demokratických částí Rady jednoty, zapomínajíc na svá slova „toto je revoluce zelená jako palmy, humanistická, nikoli komunistická“. Měl otevřeně nakročeno k totalitě, a v projevu z 8. ledna v kasárnách Columbia, odkud Batista odletěl do exilu, se přirovnal ke Kristovi (což později v jiném prohlášení popřel). Přestože prozatímní vláda v čele s Manuelem Urrrutiou řídila zemi v očekávání budoucích voleb, jiná, neviditelná vláda mezitím spřádala plány, jak se dostat k moci. Tehdy, v pohoří Sierra Maestra, by se Fidel za žádnou cenu nenazval komunistou, už jen proto, že se komunismus netěšil velké oblibě kvůli odkazu Batisty – avšak nyní si usmyslel, že dá dohromady novou komunistickou stranu, v jejímž čele by byl pochopitelně on sám. V červenci roku 1959 vyvolal demisi prezidenta Urrutii a nahradil ho nevýrazným komunistickým advokátem, přičemž sám se obsadil do role premiéra. Začal hon na čarodějnice, který neměl žádné slitování pro ty, kteří se stavěli proti komunistickému obratu revoluce; zároveň byla ukončena práce všech kritických médií, novin, rozhlasových a televizních stanic. Fidel se nechal slyšet, že „veškerá kritika je opozicí“ a že „veškerá kritika je kontrarevolucí“. Také podotkl: „Neutralita neexistuje, existují jenom stoupenci revoluce nebo její nepřátelé. Kdo zradí revoluci, zradí celou zemi.“ Starší Castro nezadržitelně stoupal k vrcholu moci, čemuž napomohl Raúl, který si vzal na starost očistu armády. Měl místo ministra Revolučních ozbrojených sil, takže velel i oddělení kontrarozvědky, jejíž práce pátrání po podezřelých odpůrcích režimu byla stěžejní. V tomto období rovněž započal konflikt mezi Kubou a USA, který pokračoval po vyvlastnění a znárodnění amerických zájmů na ostrově; naopak způsobil sblížení Kuby a SSSR. Sám sovětský vůdce Nikita Chrusčov vyslovil v New Yorku v září 1960 přesvědčení, že „Fidel není komunista, ale za dva roky se jím díky nátlaku Ameriky stane.“
13
V únoru roku 1960 na ostrov poprvé vstoupili zástupci SSSR, aby podepsali obchodní smlouvu mezi Kubou a Sovětským svazem. V květnu 1960 navázala Kuba se Sovětským svazem oficiální diplomatické styky a začalo období masivní ekonomické a vojenské pomoci, při které Raúl Castro vybudoval svou armádu, jejíž důstojníci byli lidé, které se těšili jeho mimořádné důvěře. Raúl již podruhé cestoval do SSSR za účelem koupi zbraní, včetně těžké vojenské techniky jako například děla, tanky a letadla. Mezitím pokračovala čistka, která zasáhla – paradoxně – tisíce bojovníků z pohoří Serra Maestra, katolíky, akademiky, homosexuály, členy Ortodoxní strany a „věrné druhy“, kteří bratrům Castrovým upřímně věřili, že nastolí demokracii. (Také založil „Vojenské jednotky na podporu výroby“, což byly tábory nucených prací, kam se zavírali lidé, kteří se vyznačovali „nežádoucím chováním“, čili odmítaly přijmout za své nejsvatější principy revoluce. Ty naštěstí byly zrušeny v roce 1568 vzhledem k protestům veřejnosti proti zvěrstvům, které se tam odehrávaly.) V té době se už mladší Castro nekryl se svými plány o budování socialistické společnosti, avšak Fidel i přesto mlžil a schovával se za své reformní sliby – a teprve v dubnu 1961 oznámil změnu politického kurzu k socialismu a veřejně se k němu přihlásil. Na začátku července 1962 Raúl nevědomky podepsal dohodu, která z Kuby učinila jadernou mocnost. Jednalo se o dohodu, kterou ostrov souhlasil s tím, že na jeho půdě bude Sovětským svazem rozmístěno čtyřicet střeleckých ramp utvořené pro jaderné rakety. Rozzuřený Fidel, který s ničím takovým nepočítal, si Raúla pozval na kobereček, a poslal Che Guevaru do SSSR, aby dohodu zmírnil. K umístění jaderných zbraní přeci jenom došlo, což Washington nenechal být jen tak. Pohrozil, že v případě útoku je USA připravena se bránit stejnými prostředky. Fidel Castro, pochopitelně, svůj lid neinformoval o tom, že z jejich země udělal jadernou základnu, ale dokonce ani nepřijal žádná bezpečnostní opatření pro případ vypuknutí konfliktu. (Nakonec to vše dopadlo tak, že Chruščov uzavřel s Kennedym dohodu, že jaderné zbraně z Kuby stáhne, a že se USA na oplátku zaváže, že Kubu nenapadne a že také odstraní rakety z Turecka.) V říjnu roku 1963 byl vyhlášen zákon o zemědělské reformě, snižující maximální hranici rozsahu půdy ve vlastnictví jednotlivce na pouhých 67 hektarů, což znamenalo, že 70% veškeré půdy padlo do rukou státu. O dva roky později opustil Kubu Che Guevara, který nebyl vůbec nadšený z kurzu, jenž revoluce nabrala; místo toho se postavil po bok Číňanům, 14
kteří si udržovali „mnohem autentičtější socialistickou morálku“. Kuba silný vliv SSSR pociťovala, a i samotný Fidel projevil přání stát se styčným důstojníkem pro země třetího světa. (Sovětský svaz z toho nebyl nadšen.) V roce 1968 byl však kubánský režim intelektuálně na dně, a tak se Fidel vděčně vrhl zpátky do náruče SSSR. Tento rok rovněž znamenal definitivní konec všeho, co v zemi zbývalo ze soukromého faktoru – stát převzal kontrolu nad všemi ekonomickými odvětvími s výjimkou drobných pozemkových hospodářství. Roku 1976 Kuba přijala novou ústavu, která byla silně inspirována ústavou sovětskou. Rok předtím se Fidel zapojil do Angolské války, do níž poslal v přepočtu 200 tisíc vojáků; chtěl tím na sebe strhnout pozornost a podtrhnout svou důležitost. Povedlo se – roku 1988 se kubánským jednotkám podařilo dosáhnout vítězství v bitvě u Cuito Canavale, a roku 1991 se zpět do vlasti vrátil poslední kubánský voják. V roce 1985 se Fidel seznámil s Michaelem Gorbačovem, který ho pro změnu seznámil s ideí perestrojek. Kubánský vůdce mu sice myšlenku pochválil, ale doopravdy se reforem obával, a tak znovu započal diskrétní čistku mezi příslušníky své politické strany. V roce 1991 nastal rozpad Sovětského Svazu, což bylo pro Kubu hotovou katastrofu – SSSR po ostrov znamenal obchod, takže ekonomika a hospodářství Kuby utržilo obrovskou újmu. Hrubý domácí produkt poklesl na 35%, dovoz se snížil o 75% a vývoz o neuvěřitelných 95%. Země přišla o veškerý import ropy, potravin, léků, hnojiva, strojů – a zjistila, že kromě cukru (který Kuba se SSSR směňovala v poměru jedna tuna na osm tun ropy) produkovala snad jenom prázdné řeči. Kubánci nyní byli přinuceni přežívat mezi ruinami nedostavěných měst bez světla, jídla a elektrického proudu. Fidel nemohl zajistit ani běh továren, natož škol a veřejné dopravy; není tedy divu, že se na zdech začaly objevovat nápisy proti Castrovi a že začalo docházet k nepokojům. K tomu všemu ještě bývalí Sověti stáhli svou armádu, takže kubánská vláda zůstala bez zbraní, vojáků a těžké techniky. Raúlovi se podařilo bratra přeci jenom přesvědčit, aby dovolil investici zahraničních podniků, čímž ovlivnil zejména turismus. V roce 1994 rozšířila Kubánská vláda prostor pro občanskou iniciativu, když povolila konání trhu soukromých zemědělců, a také se ekonomcky začala orientovat na Čínu a Venezuelu. Ekonomické reformy však nepřispěly k všeobecnému růstu společenského blahobytu – naopak, prohloubily rozdíly a nechaly vzniknout nové kastě. 5. srpna se lidová nespokojenost přelila do masových demonstrací v havanských ulicích. V tomto období mnoho
15
Kubánců legálně i nelegálně emigrovalo do USA. Vzkvétal černý trh, všechno bylo zoufalé a socialistický systém se s Fidelem v čele obyvatelům ostrova doslova vysmíval.
Kuba dnes V roce 2004 se začaly objevovat vážné spekulace o zdraví Fidela Castra, které byly posléze potvrzeny. Lékaři byli nuceni konstatovat chybnou léčbu po odoperování části tlustého střeva kubánskými doktory a vměšování pacienta do lékařského rozhodování; Fidel, odmítl, aby mu zasaženou část tračníku vyjmuli a zasadili plastový pytlík na zachycení fekálií, než se orgán zahojí. Místo toho rozhodl, že si chce střevo nechat odříznout a znovu spojit, což je mnohem riskantnější řešení – a skutečně, operace se sebou přinesla značné komplikace, ale nakonec se vůdce podařilo zachránit. V roce 2006 byl kvůli svému chatrnému zdraví abdikovat; své místo předal bratrovi Raúlovi, ale i tak si ponechal funkci prvního tajemníka. V roce 2010 publikovala kubánská vláda velký návrh ekonomických "úprav", jehož částí byli plán propouštění 500.000 státních zaměstnanců do března 2011 s cílem umožnit jejich přechod do soukromé sféry. Plán reforem byl formálně schválen v dubnu 2011 pětiletým sjezdem Komunistické strany Kuby, která se sešla poprvé po 11. letech. Na tomto sjezdu se Fidel Castro vzdal svých funkcí ve straně a na místo prvního tajemníka strany byl zvolen jeho bratr Raúl, který tak opět drží všechny hlavní funkce – prezidenta, premiéra i předsedy komunistické strany.
Kuba a Evropská unie Evropská unie je, co se názorů ohledně problému Kubánské republiky týče, velmi nejednotná. V EU se najdou státy, které se Kuby zastávají a udržují s ní důležité obchodní styky, i státy, které Kubu velmi kritizují; kupříkladu, španělská vláda je v Evropské unii svébytným obhájcem kubánského režimu, protože řada španělských firem má na ostrově investice. (Madrid dokonce blokoval zostření sankcí vůči Kubě, které v Bruselu roku 2009 prosazovala i Česká republika.) Celkově se však Evropská unie k diktatuře Castra staví negativně. Česká republika ve shodě s politikou EU udržuje vztahy spíše s demokratickou opozicí na Kubě, avšak v rámci Evropské unie patří Česká republika k největším kritikům kubánského režimu a již dlouho podniká různé diplomatické kroky, aby situaci na Kubě zlepšila. To nezůstává nepovšimnuto; česká vláda má v Havaně pověst „americké loutky“ a 16
často zde dochází k zatýkání českých státních příslušníků. V Praze rovněž silně působí jedna z nejvlivnějších humanitárních organizací střední Evropy, a to společnost Člověk v tísni. Její aktivní podpora opozice7 je pro Kubu pochopitelně nepříjemná.
Porušování lidských práv Nejsilněji je v Kubánské republice potlačovaná především svoboda projevu, spolčovací a shromažďovací svoboda, právo na informace a svoboda pohybu. Podle organizace Amnesty International je nyní na ostrově zadržováno 71 politických vězňů za to; Kuba rovněž vede v počtu vězněných novinářů, předstihnutá pouze Čínou. Na Kubě stále existuje trest smrti, přestože poslední tři popravy se datují 11. dubna 2003.
Práce a peníze Soukromé podnikání je na Kubě povoleno, i když je doprovázeno velmi vysokými daněmi. Dnes je průměrný plat na Kubě okolo 15 USD měsíčně. Přestože jim stát garantuje bydlení a zdravotnictví zadarmo, oboje bývá velmi nízké úrovně a ne vždy obyvatelům peníze vystačí na pouhou obživu. Zbytek, včetně oblečení, dostávají Kubánci zdarma formou přídělů na lístky. Kubánci si vydělávají kupříkladu prací v továrnách a zemědělstvím, avšak největším výdělkem státu je kubánská turistika, která dnes tvoří až 42% příjmů země. Poměrně podivuhodnou záležitostí je i jedna ze dvou kubánských měn, konvertibilní peso. Slouží především k platbě luxusního zboží a služeb; je využíváno hlavně turisty, běžní Kubánci oficiálně nemají možnost jak si tyto pesa vydělat, protože na něj jednoduše nemají. Přestože má měna v názvu slovo „konvertibilní“, nejedná se o volně směnitelnou měnu a směna valut za peso je možná pouze přímo na Kubě.
Závěr Budoucnost - ostatně stejně jako přítomnost – Kubánské republiky zůstává ukryta pod velkým otazníkem. Bratři Castrovi jsou stále naživu, udržujíc režim v zemi pod kontrolou, a i přes snahu moderních států dění v Kubě nevypadá nijak nadějně. Přestože je tento ostrovní stát beznadějně chudý, pro jeho obyvatele je těžké představit si život bez vůdce Fidela – a také je sám stát stále moc vyčerpaný na to, aby sváděl další boj.
7
Na Kubě se počátkem roku 2004 zformovalo hnutí Dámy v bílém, které sdružuje manželky a dcery kubánských politických vězňů. Jejich způsobem protestu je oblékání do bílého, což má symbolizovat mír; projevují se zejména silnou kritikou porušování lidských práv kubánským režimem.
17
Historie Kubánské republiky je plná nepokojů a vzpour; začínala jako povídka malého koloniálního území, které kolovalo z rukou jedné velmoci do druhé, a nyní se prezentuje jako vyčerpaný příběh státu, ve kterém si lidé stále musí dávat pozor a jazyk. Přesto země dělá pokroky, co se týče kupříkladu výše zmiňovaného obchodu a podnikání, stejně jako otevření hranic pro turisty. Kdo ví – třeba se ona mučednická, krví pokřtěná země zvládne vzchopit a učiní pokroky k jasnějším zítřkům.
Zdroje a reference EIRE, Carlos M. Čekání na sníh v Havaně: vzpomínky kubánského chlapce. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, 411 s. ISBN 80-734-1499-6. BOTÍN, Vicente. Raúl Castro: blecha, která si osedlala tygra. Vyd. 1. a Litomyšli: Paseka, 2012, 365 s. ISBN 978-80-7432-200-6. OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, 100 s. Stručná historie států, sv. 1. ISBN 80-727-7089-6. CHARVÁT, Jiří. Kuba první díl - jak se žije lidem na Kubě. PALADIX [online]. 1. 2. 205n. l. [cit. 2015-06-14]. Dostupné z: http://www.paladix.cz/clanky/jak-se-zije-lidem-nakube.html Dějiny Kuby. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia
Foundation,
2015
[cit.
2015-06-14].
Dostupné
z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Kuby Kuba. Tamchci.cz [online]. [cit. 2015-06-14]. Dostupné z: http://kuba.tamchci.cz/ Kuba - historie Kuby. Tamchci.cz [online]. [cit. 2015-06-14]. Dostupné z: http://kuba.tamchci.cz/historie-kuby. Lidská práva na Kubě. Lidská práva na Kubě [online]. [cit. 2015-06-14]. Dostupné z: http://absolventi.gymcheb.cz/2008/sttezka/VOS/prava.html
18
