JUDr. Petra Dvořáka. Konec. Libor Petříček. Všechny osoby v této knize jsou skutečné, stejně jako jejich příběhy a osudy

Libor Petříček

Konec

JUDr. Petra Dvořáka Všechny osoby v této knize jsou skutečné, stejně jako jejich příběhy a osudy a jakákoli podobnost se smyšlenými postavami, knižními či filmovými a jejich virtuálními životy je čistě náhodná.

1. JUDr. Petr Dvořák ležel na posteli. Noha ho už tolik nebolela, což byla docela úleva. Nakonec to tu nebylo tak nepříjemné, jak se původně obával. Po tom každodenním shonu si tu alespoň pár dní odpočine. Překvapilo ho, jak se problémy, které se mu jinak dnes a denně valí na hlavu, dokáží zmizet, když prostě zmizet musí a jinak to nejde. „Asi nejsem tak nepostradatelný,“ pomyslel si, „což je na jednu stranu pomyšlení poněkud tristní, leč z druhé strany potěšující. Hlavně se to nesmí dozvědět klienti. Ještě, že jsem nakázal Monice, aby každému s patosem objasnila nebezpečí, ve kterém se jeho kauza ocitla, když nejsem k dispozici, ale že coby klient má při vší smůle přesto fantastické štěstí, neboť to bylo jen koleno a je to na pár dní.“ „Monika lže fantasticky, měl bych jí přidat,“ pomyslel si, „nebo přefiknout,“ pokračoval chvilku v úvaze přemýšleje, co by ho vyšlo levněji. „Jenže, co je v domě, není pro mě,“ zabručel si, i když dobře věděl, že to pravidlo nebere tak doslova, a pokud jej vůči Monice dodržoval, nebylo to ani tak kvůli pravidlu samotnému jako proto, že Monika není jeho typ („je moc vysoká a má malý prsa“) a potom z důvodu neskonale důležitějšího, s prvním závažností nesrovnatelného - dvakrát to v opilosti zkusil a neuspěl. Co kdyby to někdy zkusil střízlivý, napadlo ho vzápětí, jenže střízlivý to zkusit nemůže, neboť střízlivý dodržuje pravidla a (varovně zdvihnutý prst) co je v domě, není pro mě. „Začarovaný kruh,“ pomyslel si. Nemuselo by to být tak špatné, nemusel by pořád běhat za kdejakou sukní, mohl by se před ní pěkně v pohodlí doma naparovat doma a tvářit se jako „big boss“. No jo, jenže co je v domě, není pro mě, uzavřel celý problém, a hlavně, „ty prsa sou fakt malý.“ „Ták, chlapci, budeme měřit teplotku,“ zašvitořila sestra Jana (Janička, jak jí v duchu říkal) a vtrhla přímo do středu pokoje krokem téměř tanečním, propracovaným k dokonalosti po tisíci službách zde, na ortopedické klinice Na bojišti, Praha 2. „Nožička už nebolí, pane doktore ?“ pokračovala v každodenním rituálu, „redony už nesají, pan primář bude mít radost, za pár dní, po neděli poběžíte. Možná,“ dodala opatrně, dobře vědouc, že místní „lucerny medicinae“ nemají rády, když jim někdo kafrá do řemesla, byť by to byla jinak všestranně zasloužilá pracovnice. „Nebolí, aspoň ne nějak moc,“ odpověděl, „dneska večer jste tu vy, sestři? Ať vím, kdo mi zase bude sát krev a tak ...“ „Odběr krve máte psaný až zítra, to se na vás vyřádí Jituška, ale jinak tu jsem dneska já, až do rána bílého, stejně jako včera, dnes i zítra. Proč se ptáte, máte mě už plné zuby ?“ široce se na něj usmála, vyzývavě, jak trochu domýšlivě usoudil náš hrdina. „To v žádném případě, spíš mě zajímá, kdo do mě zas bude vrážet jehlu. Od vás to vždycky přijímám tak nějak s pokorou, asi pro pohled do vašeho, dovolte mi to říci, proklatě malého výstřihu, který si tak občas dopřeju,“ zkusil zaflirtovat. „A já se zase rád na vás podívám zezadu, když tady panu doktorovi dáváte injekci, dneska se tak

krátké sukně často nevidí,“ přidal se spolupacient ing. arch. Kapusta, ležící na posteli naproti. „Ale, ale, pánové se nám nějak rozjeli, budu hlásit panu primáři, že váš zdravotní stav se vylepšuje, že, pane inženýre,“ dodala sestra, rozdala teploměry a tím odkráčela pozoruhodným, jaksi houpavým krokem, který uváděl do smyslně vířivého pohybu horní i dolní k tomu přírodou a střihem šatů určené partie, kterými ji Stvořitel obdařil („a to více než dostatečně,“ konstatoval Petr) a pro něž připoutávala pozornost jak pacientů, tak lékařů. „Zajímalo by mě, kolik těch doktorů tady přefikla,“ vyjádřil otázku, která visela ve vzduchu ing. arch. Kapusta, světoběžník v důchodovém věku, který často osazenstvo pokoje bavil vyprávěním svých erotických zkušeností situovaných ovšem většinou do doby krátce po válce a pro dnešek již proto poněkud nepraktických. „Řek’ bych, že všechny,“ odpověděl mu Dvořák zasmušile. „Proč tak soudíte, pane kolego ?“ zeptal se Kapusta. „Protože všem tyká,“ řekl na to Dvořák a pokračoval: „U těch mladejch doktorů by to nakonec nemuselo bejt tak podezřelý, ale vona tyká i těm starším, jako jediná z těch mladších sester, a to musí být jedině za zásluhy. A pochybuju, že by si tu výsadu zasloužila jako součást vyznamenání ‘Za vynikající práci’. Ostatně, kterou sestru byste si vybral vy, pane architekte, být zdejším chirurgem za dlouhých zimních večerů, abych tak řekl?“ „No, když přihlédnu výhradně k exteriéru, tak nepochybně tuhle, jak se jmenuje, Janičku, že, jenomže já jsem pán v letech, ze mě by ta ženská nejspíš vytloukla duši a navíc, řekl bych, se k mému věku jaksi již nehodí. Ale k vám se myslím docela má, pane doktore, to, jak vám vždycky předvádí, čím ji pán bůh obdařil, není myslím jenom náhoda, nakrucuje se před vámi jako holub na báni, teda jako holubice na báni,“ upřesnil Kapusta. „Myslíte?“ ožil Dvořák, „faktem je, že je to fešanda, takový klasický typ, ne?“ řekl a začal o Janičce přemýšlet jako o ženě. To ostatně činil často, krátit čas erotickými fantaziemi patřilo k jeho oblíbeným zábavám a jak musel uznat, zdejší sestra Janička, v jeho představách oblečená tu v kůži, tu v plavkách, nejčastěji však neoděná vůbec, zabírala v oněch fantaziích čestné místo. Pak si představil jemné a dlouhé prsty sestry Janinky hnětoucí jeho šíji na nějaké imaginární pláži, ale hned se znepokojivě ošil, když si uvědomil, kolika zlatými prsteny jsou ty prstíky ozdobeny. „Z platu sestry si je asi nekoupila, prodejný potvory jsou to všechno, ženský, mrchy jedny,“ vyvodil z toho, povzdychl si a sáhl po knížce povídek od Libora Petříčka. To ho vždycky uklidnilo. „Ten chlap mi píše z duše,“ pomyslel si, aniž věděl, jak velkou má pravdu. V tom se rozrazily dveře a dovnitř vtrhl zdejší Napoleon, malý velký muž, přednosta oddělení MUDr. Švarc, v patách za ním Janička s charakteristickým vířením všeho, co má na ženě vířit, aby to všem osobám mužského pohlaví v dohledu ve věku od dvanácti výš patřičně povzbudilo činnost žláz s vnitřní sekrecí. MUDr. Švarc, sám v podstatě přírodní úkaz, nevěnoval Janičce jako přírodnímu divu konkurenčního typu žádnou pozornost a chaoticky rotoval po místnosti mezi ležícími pacienty. Náhoda tomu chtěla, že tentokrát zamířil k JUDr. Dvořákovi jako k poslednímu, když však před tím na něj již vychrlil své obvyklé otázky: „Jak se máte, pane doktore? Nepotřebujete něco? Noha nebolí? Teploty nejsou?“ Na odpovědi nikdy nečekal, a tak Petra, který stereotypně odpovídal jen ano - ne, podle toho, co z otázek stačil zachytit, překvapilo, když svou poslední otázku, jak se hraje squash, zopakoval: „No tak, jak se to hraje, pane doktore, já to nikdy neviděl .... ?“ otázal se a světe div se, zmlkl, vyčkávaje odpovědi. JUDr. Petr Dvořák se zarazil. Při příjmu před týdnem na dotaz po původu zranění mu bylo stydno přiznat, že si ho uhnal při celonočním satyrském škádlení se s jednou ze

svých dlouholetých favoritek Jituškou, když oslaben několikahodinovým podáváním výkonů na poli lásky a ovlivněn třemi sedmičkami bílého vína „Mopr“ (červené většinou nepil) si pohazoval s taktéž znavenou Jituškou tak nešikovně, že se přitom kolenem propadl do mezery mezi postelemi. Omámen alkoholem a koňskými dávkami pohlavních hormonů si však svého zranění nepovšiml a tak si meniskus „dotloukl“ až k chirurgickému zákroku s následnou hospitalizací. Na příjmu ho potom nenapadlo nic lepšího než ohlásit, že k úrazu přišel při squashi, inspirován jakýmsi spolupacientem, který se mu tím při čekání na chodbě kliniky pochlubil. „Podnikatel, co?“ reagovala na to sestra vystavující kartu. „Advokát, takže vlastně podnikatel,“ odpověděl potěšen, že si vybral mechanismus úrazu hodící se k jeho společenskému postavení, leč bližšími znalostmi o této hře nijak nezasažen. Nyní však nezbylo než MUDr. Švarcovi cosi odpovědět. Zavzpomínal proto a poté přesvědčivým hlasem popsal svou představu pravidel badmintonu lehce upravenou tušením, jak se asi squash hraje. „Tak to je něco jako badminton,“ zahlaholil přednosta, „nic nového pod sluncem, že, Janičko?“ obrátil se na přírodní úkaz, který stál za ním a jehož sportem utužená postava hrozila tím, že by mohl cosi o squashi vědět. Úkaz však nevěděl nebo nechtěl vědět a jen se usmíval, vypnuv svá bujná ňadra dmoucí se jinak v pravidelném rytmu spolu s dechem skrze hluboký výstřih do přítmí pacientského pokoje č. 101. „To vypadá pěkně,“ pokračoval Švarc, tentokrát však již o koleni. „Když to vydrží do pondělka takhle, tak vyndáme redony a poběžíte domů, ale ten podnikatelský badminton si chvilku nezahrajete a vůbec na tu nohu budete muset být opatrnější.“ Pak se obrátil k Janičce, vychrlil ze sebe několik dalších pokynů a odrotoval k další posteli. Za chvíli bylo po vizitě. Nastal čas večeře. Každý pacient obdržel plastový tác, na němž, jako obvykle, byl talíř naplněný hmotou těžko definovatelné konzistence, neurčité barvy, chuti a zápachu. „Zase kolínka, já se na to ...,“ zasupěl pan Bichrt, nespokojený jako obvykle s žádným zde podávaným pokrmem. Ostatní své pocity nevyjadřovali až natolik expresivně, nicméně postupné odkládání lžic po několika prvních soustech svědčilo o tom, že pocity pana Bichrta jsou všeobecně sdíleny. Ne však dalším pacientem JUDr. Zelenkou. Ten svou aktivitou, obvykle projevovanou jen několikrát denně, pravidelně však v době oběda a večeře, udivoval. Na jeho chuti k jídlu by možná nebylo nic pozoruhodného, nebýt věku páně doktora Zelenky. Bylo mu totiž 94 let a dožil se jich v obdivuhodné duševní a nakonec i tělesné kondici. Jediné, co mu zřetelně nesloužilo, byl sluch a to se projevovalo nejen v komunikaci s okolím, ale i při běžných činnostech, při kterých mu chyběla sluchová korekce vlastního jednání. Při jídle proto dával nepokrytě a dosti hlučně najevo, že mu chutná. „Já to nemůžu poslouchat, já bych to nedal ani prasatům a von se krmí s takovým nadšením, jako by tejden nejed’,“ prohodil svou oblíbenou repliku na toto téma pan Bichrt. „Proto se taky dožil takového věku, protože jí všechno a nevybírá si,“ na to Petr. „Myslíte, pane doktore?“ nedůvěřoval mu Bichrt. „Určitě, když tu byl naposledy ten jeho synovec, ten mladej doktor, no von to bude nejspíš nějaký prasynovec, nebo tak něco, tak říkal, že byl v padesátých letech ve Valdicích šest let, no a tam se asi moc nevyvařovalo,“ sdělil plénu svůj názor Petr. Doktor Zelenka nic neslyšel a pokračoval v požívání kolínek. Patřičně nahlas.

„No jo, ten nás ještě přežije všechny, no vás možná ne, pane doktore, ale nás ostatní tady určitě,“ řekl ještě Bichrt a nedůvěřivě se na JUDr. Zelenku díval. Doktor Zelenka dojedl. Rozvážně odložil lžíci a několikrát hlasitě zamlaskal. Přitančila Janička: „Ale, ale, chlapci, tady nikdo nejedl, jenom tady pan doktor Zelenka, ten taky bude nejdřív zdravý. Chutnalo vám, pane doktore?“ zeptala se dr. Zelenky. „Cože, říkala jste něco?“ zaregistroval dr. Zelenka, že je tázán. Janička zopakovala svůj dotaz hlasitěji. „Nerozumím, ale počkejte, vezmu si naslouchadlo,“ rozhodl se a začal štrachat ve svém stolečku. Všichni si povzdychli, neboť naslouchadlo dr. Zelenky bylo ďáblovým vynálezem. Stávalo se sice, že s ním lépe slyšel, ale nesrovnatelně častěji ten přístroj pískal, vydával zvuky v celém spektru vlnových délek a byl zdrojem rozruchu na celém patře kliniky. Janička v panice prchla. Petr si nasadil sluchátka svého walkmana a zbytek pokoje se začal modlit, aby to celé dlouho netrvalo. Problém byl totiž v tom, že vysvětlit dr. Zelenkovi, jak jeho sluchadlo nesnesitelně píská a jinak otravuje ostatním život, bylo možné, jen když ho měl nasazeno a funkčně zapojeno, tedy tak, že nepískalo. Jenže pak už zase nebylo co vysvětlovat, a i když to někdo zkusil, byl stižen zřetelným opovržením důstojného starce dr. Zelenky, který nechápal, proč je s takovou banalitou obtěžován, když přece sluchadlo nepíská. „Typický problém kvadratury kruhu,“ řekl jednou Petr v zoufalství po téměř půlhodinové snaze domluvit se s dr. Zelenkou na toto téma v atmosféře naplněné pištěním sluchadla. „Cože?“ zakřičel na to dr. Zelenka. „Kvadratura,“ zaječel Petr, „kvadratura kruhu,“ avšak bez zjevného úspěchu. Pak obvykle nezbývalo než přistoupit k hrubému násilí. Na to musela být přivolána sestra a žádná z nich to neměla ráda. Dr. Zelenka totiž útok na sluchadlo považoval za přímý útok na svou osobní integritu a choval se podle toho. I nyní po jisté době bylo jasné, že vyřešení tohoto problému se bez razantního násilí neobejde. „Třeba mu dojdou baterky,“ vyjádřil planou naději ing. arch. Kapusta. „Nedojdou,“ chmurně pronesl Bichrt, „byl tu ten synovec a namontoval mu nový, další má v šuplíku.“ „Nějak to zlobí a takovou fůru peněz to stálo,“ zakřičel dr. Zelenka, zjevně rozradostněn tím, že své sluchadlo slyší, „ještě, že mám náhradní baterky, Tomáš jich přines spoustu, mám je v šuplíku.“ „Ježíšmarjá,“ zaskučel ing. arch. Kapusta, „já to nevydržím, já zavolám sestru.“ Jak řekl, tak i učinil. Po chvíli do pokoje sestra skutečně vstoupila, velká statná žena středního věku, která okamžitě pochopila o co jde. „Tomáš mu přines baterky, co?“ prohodila dovnitř pokoje a bez čekání na odpověď se naklonila k dr. Zelenkovi a mocným hlasem zvolala: „Píská vám to, pane Zelenka!“ „Cože?“ „Píská to, ostatní to ruší.“

„Ještě jednou, já vás totiž neslyším, vono to píská.“ „No právě, pány to pískání ruší!“ „Cože?“ „Ježišmarjá,“ ozval se pan Kapusta. „Já se na to ...,“ pravil pan Bichrt. Petr se pokusil přidat walkmanu na hlasitosti, ale jemu baterie nikdo nepřinesl a ty, které v přístroji byly, na technickou a energetickou převahu přístroje páně Zelenky nestačily. Sestra se pokusila sluchadlo nasadit. Pořád totiž existovala teoretická možnost, že poté sluchadlo přestane pískat, začne fungovat a dr. Zelenka se bude moci otázat Janičky, co že mu to chtěla. „Víte, ona mi něco chtěla ta sestřička a já jsem ji neslyšel, tak proto si to sluchadlo teď beru,“ snažil se dr. Zelenka vysvětlit, proč se domáhá sluchadla. „Co mu chtěla, pánové?“, zeptala se sestra. „Ale nic.“ „Cože?“ neslyšela tentokrát sestra. „NIC!!!“, zařval Bichrt. „Aha,“ odpověděla sestra a pokračovala v pokusu vrazit jednu část naslouchadla dr. Zelenkovi hlouběji do ucha. Petr si s povzdechem sňal sluchátka z uší a walkmana vypnul. „Budete mu ho muset sundat a vypnout, vždycky to tady nakonec tak dělaj’,“ poradil vzápětí sestře a připravil se na nejhorší. „Pane Zelenka, budeme to muset vyndat a vypnout.“ „Cože?“ „Vyndat a vypnout,“ předvedla sestra hlasový výkon hodný předních světových scén. „To ne, to musí fungovat, stálo to takový peníze,“ nesouhlasil dr.Zelenka. „Pane Zelenka, neperte se se mnou! Slyšíte? Nechte toho!“ „Co jste říkala, já vás neslyším?“ „To je cirkus,“ ozval se Kapusta. „Do prdele,“ pravil pan Bichrt. „Dokonáno jest,“ řekl Petr, když se sestře konečně podařilo zdolat houževnatý odpor dr. Zelenky,

sluchadlo bylo vyrváno z jeho sluchovodu a vypnuto. „To se tady děje často?“, zeptala se sestra, celou akcí zjevně vyvedena z míry. „Dvakrát až třikrát denně,“ odpověděl Kapusta, „když má baterky, tak častějc.“ Dr. Zelenka se během zápasu zamotal do hadičky, kterou mu do žil byly vpravovány jakési infúze. Nyní se snažil opět si ruce uvolnit a se znovu nabytou důstojností požádal sestru o pomoc s tou „kapavkou“, jak kapačku nazýval. Petr požádal o prášek na spaní a pivo, které měl za oknem. Opět si nasadil sluchátka walkmana, vzal si knihu s nadějí, že se mu podaří brzo usnout.

O tři dny později stál obtížen několika igelitovými taškami naplněnými whisky, vodkou, šampusem, vínem a džusy, přesně v tomto pořadí u dveří pokoje a rozloučil se se spolupacienty. Když všem popřál brzkého zdravení a dočkal se od všech obdobného přání, zakřičel totéž do ucha dr. Zelenky. Uviděl však, jak dr. Zelenka se širokým omluvným úsměvem sahá do zásuvky po svém naslouchadle, a tak na nic nečekal a urychleně opustil pokoj. Zamířil k lékařskému pokoji, prohodil několik uctivých slov („kdo ví, kdy je zas budu potřebovat“), předal whisky a vodku a zamířil k pokoji sester. Tam, o poznání méně formálně předal šampus a džusy. Pak vybalil z papíru poslední dárek, květiny a předal je Janičce. „Sestři, to je speciálně pro vás. Věřte nevěřte, takovou péči jako od vás, tu jsem ještě nezažil, ovšem ty injekce ... Skoro by se chtělo říci, že tak, jako jste mě tady píchala vy, tak mě ještě žádná ..., no nic, opravdu, snad se mi po nich bude i stýskat.“ „Víte, že vám to věřím? To je od vás, pane doktore, milé,“ usmála se Janička a vzala si květiny, „jestli se někdy ten stesk stane nesnesitelný, tak se zastavte, my na vás vždycky něco najdeme.“ „Tomu rád věřím,“ otřásl se Petr, „ale raději bych se s vámi potkal někde jinde. Když už, tak třeba v nějaké restauraci, co myslíte, sestři.“ „No, při svíčkách mezi polévkou a hlavním chodem jsem ještě injekci nikomu nedávala. Nezapomínejte, že to má jistá rizika, pane doktore, ale pokud na tom budete trvat ...“ „No, já to zvážím a pak vám zavolám, pokud na to najdu odvahu.“ „To pacienti slibují velmi často, pane doktore. A jen se ocitnou venku, zapomenou na své strasti, o nás se raději ani nezmiňuji.“ „Nevděk světem vládne. Já vám ale slibuji, že na vás nezapomenu.“ „Jenom aby, pane doktore. Neměl byste nic slibovat, znáte to - sliby chyby ...“ „Ujišťuji vás, sestři, že jste se do mých vzpomínek zapsala nesmazatelně. Ubezpečuji vás, že málokdo, pokud vůbec někdo kromě maminky, a to je už dávno, měl možnost mě poznat tak důvěrně jako vy tady, ještě teď se červenám,“ vzpomněl si Petr na vše, co pro něj Janička z titulu své funkce zdravotní sestry činila, když nemohl po operaci opustit lůžko. „Teď už ale musím prchnout, zachovejte se tu, sestři, a na shledanou,“ rozloučil se Petr a vrhl na Janičku zářivý pohled, o kterém si myslel, že patří mezi ty neodolatelné. Řada žen se naopak domnívala, že když se takhle usmívá, vypadá jako pitomec. Co si myslela Janička, nevíme. Proniknout za její tajemné tmavé oči

není jednoduché ani pro autora této knihy a to je co říci, když uvážíme, že si ji vymyslel. Nezbývá, alespoň do doby, než autor Janičce poněkud lépe porozumí, spoléhat na to, co sama řekne. Tentokrát však Janička neřekla nic, a tak se Petr naposledy kradmo podíval na ňadra, která se tak hezky rýsovala pod sesterskou uniformou, řekl ještě jednou „na shledanou“, otočil se a zamířil k východu. Umínil si, že na Janičku skutečně nezapomene, připomněl si obecně sdílené názory na sexuální dovednosti zdravotních sester a začal, obrazně řečeno, slinit jako Pavlovův pes. Těsně před východem potkal „malého velkého“ MUDr. Švarce, řekl také „na shledanou“ a pokračoval v chůzi. „Na shledanou a pozor na ten váš podnikatelský badminton,“ ozvalo se za ním ještě a Petr si uvědomil, že musí zavolat Jitušce. Jeho topdog, ten horní z těch dvou čoklů, výhružně štěknul. Underdog, ten dolní se okamžitě položil na záda a začal vrtět ocasem. Horní se uklidnil, lehl si a usnul.

2. Jituška, přesněji mgr. Jitka Hájková, čerstvá absolventka Právnické fakulty Univerzity Karlovy, byla mladá statná čtyřiadvacetiletá žena. Již tři měsíce působila na svém prvním pracovišti, jímž byl Finanční úřad Praha - západ, čímž jí ubyla třetina jejích hlavních starostí. Zbývající dvě třetiny představoval problém, kde bude bydlet, a to, že doposud není vdaná. Nelze říci, že by do manželství nějak spěchala, ale na druhé straně ji velmi přitahovala možnost vyřešit svůj problém s bytem, který ji dost pálil, jaksi pohromadě s otázkou životního partnera uzavřením sňatku. Udržovala sice současně několik potencionálně mileneckých vztahů, ale nebylo možno říci, že by byla zamilovaná. Jeden či možná i dva z těch mladíků, s nimiž se občas stýkala, ji sice pravděpodobně milovali, alespoň to občas říkali, ale problém s bytem to neřešilo. Pak se občas vídala s jedním spolužákem z fakulty, ale ten zas byl ženatý a ženami, které muže rozvádějí jen proto, aby se za ně později samy provdaly, Jituška opovrhovala. „To já přeci nemám zapotřebí. Aspoň zatím,“ pomyslela si sebekriticky. Vypadala velmi hezky a věděla to o sobě. Byla typem ženy, které se obvykle označují jako „plnoštíhlé“, bruneta plných, krásných tvarů. Věděla ovšem také, že čas běží rychle a krása se ztrácí ještě rychleji. Navíc si pořád musela dávat pozor na svou váhu, protože přechod od přitažlivé barokní krásky k obtloustlé matróně byl v jejím případě dílem okamžiku, resp. jen několika kilogramů a to si dovolit nemohla, již s přihlédnutím k oněm dvěma nevyřešeným třetinám svých starostí. Jako vhodný ke sňatku se Jitušce jevil JUDr. Petr Dvořák, třicetiletý advokát, který s ní občas, proč to neříct, spával. Činil tak s natolik neskrývaným potěšením, že jí bylo jasné, že ji nevyhledává zrovna pro krásu jejího ducha, a to ji mrzelo, neboť jinak byla na sebe docela hrdá a byla o sobě přesvědčená, že dokáže vést jakkoli intelektuální rozhovory na vysoké úrovni. Názor doktora Dvořáka na tuto skutečnost neznáme, ale vše nasvědčovalo tomu, že po vedení intelektuálních hovorů s Jituškou Petr vskutku netoužil. Znala ho dva roky, stejně dlouho s ním „obcovala“, jak tomu občas říkal, jednou s ním byla na nějakém koncertě (Vivaldiho Čtvero ročních dob), několikrát v kině a párkrát jí vzal do své oblíbené hospody, které on říkal vinárna. Tam si ji však prohlíželo několik dalších dívek, se kterými byl, jak se alespoň zdálo, Petr více než zadobře a ona z toho měla nepříjemný pocit - prostě se cítila jako kráva na trhu - a chodila tam proto nerada. Petr byl podle všeho opravdu s řadou těch dívek dosti „spřízněn“ a podezírala ho, že jí říká „kočičko“ jenom proto, že tak říká všem svým přítelkyním, prostě proto, aby se mu nepletly. O tom, že není v jeho „harému“ sama, příliš nepochybovala. Když se s ní miloval, vždycky pečlivě používal prezervativy, které měl pořádkumilovně ukryty v levém i pravém nočním stolku své „manželské postele“, patrně, aby na ně dosáhl z jakékoli polohy, kterou na té posteli zaujal. Vyhledával ji jen občas a byl obvykle „při chuti“, která ho víceméně neopouštěla, a to ani po několika dnech, jak se mohla několikrát, když spolu strávili celý prodloužený víkend, přesvědčit. Z toho Jitka za použití toho, čemu se trochu pejorativně říká „ženská logika“, vyvozovala, že kdyby byla jedinou jeho pravidelnou „milostnicí“, jak ji často ubezpečoval, musel by ji vyhledávat častěji, než doposud činil, a tudíž musí mít „těch ženských“

víc. „Mrchy,“ pomyslela si Jitka. Jak vidno, v tomto punktu se s Petrem v obecném hodnocení převážné většiny ženské populace shodovala. Jednou mu domnělou skutečnost, že má kromě ní ještě jiné ženy, dokonce vyčetla. Bránil se tím, že se jí nemůže věnovat zdaleka každý den, má přeci spoustu práce a také asi opravdu má, protože, když mu volá, většinou jí sdělí jeho sekretářka, že Petr není přítomen. „To, že ho to baví, bych mu nakonec odpustila, já bych si ho už pohlídala, aby neměl na cizí holky ani pomyšlení,“ říkala mgr. Jitka Hájková často před svými kamarádkami, přičemž ovšem velmi pečlivě hlídala, aby se s nimi Petr neseznámil, a nabídky kamarádek, že Petra „otypnou“, ať ho někdy přivede, pečlivě odmítala. Dobře si totiž vzpomínala, jak se spolu s Petrem potkali, a nemínila opakovat chybu, které se tehdy dopustila Ivana, její nejlepší kamarádka, když je seznámila. To, že se s Petrem spustila, Ivanu navíc dost rozladilo a silně jejich vztahy zkalilo, byť jenom přechodně. Petrův předpokládaný sklon k promiskuitě tedy nepovažovala za hlavní problém jeho případné manželské „kandidatury“. Měl navíc řadu předností, zavedenou (a platící) klientelu, hezké auto a jakž takž zařízený byt Na Petřinách, kousek od kolejí, kde se s ním ostatně seznámila, když byl u Ivany na návštěvě. Ivana tehdy dělala „fóry“ a nechtěla si ho připustit k tělu. „Šla na to dobře, potvora,“ pomyslela si mgr. Jitka Hájková, „byl z toho úplně perplex a běhal za ní s vyplazeným jazykem.“ Hlavním Petrovým nedostatkem byl jeho zjevný nezájem o manželství, co nezájem, to by snad nebylo až tak na závadu, u něj šlo přímo o negativní vztah k ctihodné instituci matrimonia. „A moc pije, s tím by byl po svatbě konec, teď ho musím nechat, jinak by se vylekal. To dělá ten jeho kamarád Babák, s tím bych taky udělala krátký konec.“ Mgr. Hájkové se ovšem nezdálo být zrovna nejjednodušším úkolem tento nezájem dr. Dvořáka o sňatek nějak eliminovat. Zkusila již pochopitelně ten nejstarší trik a projevila jednou silnou obavu ze svého nechtěného těhotenství po jedné zvláště divoké noci, kdy silná podnapilost dr. Petra Dvořáka skýtala jistou naději, že si nebude vzpomínat, zda prezervativy byly použity, či nikoli (byly). Reakce byla cynicky odmítavá: „Jé, kočičko, to by byla radost, vždycky jsem toužil po spoustě dětí, doufám, že pokud bys byla těhotná, tak si to nenecháš vzít. Samozřejmě pochopíš, že sňatek nepřichází do úvahy, a s nějakými penězi bys taky nemohla počítat, moje daňový přiznání je bída a utrpení. Ale ty jsi silná, mladá, perspektivní žena a pokud by sis to nenechala vzít, tak určitě najdeš nějakýho manžela, kterej bude šťastnej, že tě získal, a vezme si tě i s dítětem, zvlášť, když to dítě bude chytrý po mě. No a přinejhorším se o tebe postará stát, když jsem byl na vojně, tak mi něco dluží.“ Těžko říci, nakolik bylo možno vzít tohle Petrovo vystoupení vážně, ale přesto si řekla, že tudy cesta nevede. Později jí jednou Petr vypravoval, kolik jeho kamarádů se muselo ženit jenom proto, že jim jejich partnerky tvrdily, že nemohou z těch a těch důvodů mít děti a pak samozřejmě otěhotněly. „No a chlapci se ženili a ženili, pak rozváděli a rozváděli, teď se soudí a soudí a dobře jim tak, z čeho bysme my advokáti živi byli,“ zakončil tehdy svou úvahu. Přerušil ji telefon. Zdvihla sluchátko. „Hájková.“ „Nazdar, kočičko, tady Petr“. „Ahoj, Péťo. Odkud voláš a jak se máš, promiň, že jsem se za tebou nezastavila, ale neměla jsem čas, právě jsem na tebe myslela ...“ „Neunavuj se, kočičko, vím, že mě máš jenom do postele a že jsem další z nekonečné řady sexuálně zneužívaných mužů a v podstatě můžu bejt rád, že se se mnou bavíš aspoň po telefonu, co taky se mnou, s trubcem, ale o to teď nejde, jsem jakž takž zdráv a propuštěn, a tak se hlásím. Úraz nezanechal trvalé následky, alespoň ne na orgánech, které tě, pokud vím, nejvíc zajímají.“ „Myslíš tím peněženku? ... Ale vážně. Ty jsi ale kecal, viď, Petře. Měla jsem opravdu obavy, zdá se, že už nejsi mladík, asi se budu muset poohlídnout někde vedle.“ „To nepochybně udělej, musíš už taky myslet na zadní kolečka, že jo, kočičko, ale než to uděláš,

měla bys ještě splnit sliby, když je tak neuváženě rozdáváš.“ „Něco jsem ti slíbila?“ „No jasně,“ přešel dr. Dvořák do temného, jakoby vášní tlumeného hlasu, „říkala jsi mi, že mi to uděláš, jako mi to ještě žádná neudělala, a i když musím říct, že jsem opravdu ještě nikdy nemusel na operaci kolena, mám takový neurčitý pocit, žes to nemyslela zrovna takhle.“ „Chraptíš, nebo mi tím něco chceš naznačit? Nic? Ale k věci. Ne, myslím, že takhle jsem to opravdu nemyslela. Když budeš hodný, tak bych ti před tím, než se začnu porozhlížet, mohla dát ještě šanci. Pokud si ovšem neurveš druhý koleno.“ „To je od tebe opravdu ohromně milé, využiju toho, nakonec proto volám. Ale abych pečoval i o tvého ducha, vzal bych tě zejtra do Bláta, nechceš?“ „Ne díky, zítra něco mám, ale dneska mám čas, kdyby ses moh’ utrhnout a vyzvednout mě tady, nebyla bych proti.“ „Kočičko milá, rozmilá, nejenom tvou inspirující společností živ je český advokát. Zatímco ty se už třetí měsíc nebo jak dlouho fintíš za peníze daňových poplatníků, a tedy i moje, na finančáku, aniž je doposud patrno, nakolik jsi vlastně státnímu aparátu posilou, já musím pečovat o své klienty podnikatele, tedy mé a nakonec i tvoje živitele.“ „Nemyslím, že tebou nebo tvými klienty zaplacené daně by mě uživily, a to tu beru skutečně málo.“ „No jo, doba je skutečně zlá. Ale k věci, zavolám ti v pátek? Mohli bychom spolu strávit víkend, v pátek půjdem do kina, pak tě vezmu na večeři a nakonec usnu. Co ty na to?“ „To jsem skutečně zvědavá, to slibuješ vždycky a nakonec mě obtěžuješ až do rána.“ „Snažím se jenom splnit ti, co ti na očích vidím, až tam uvidím, že toužíš po tom, abych ti vysvětlil, co to je třeba autoremedura, rád ti vyhovím.“ „Autoremedura? Co to je?“ „Panebože, ty jsi vystudovala práva?“ „To víš, Péťo, nediv se, víš co říkával Cepl - každá kráva studuje práva.“ „To neříkal Cepl, to je ctihodný soudce Ústavního soudu, to jsem říkal já.“ „Ty, opravdu? Myslela jsem, že to byl někdo chytřejší, asi to teda nebude úplně pravda.“ „Teď jsi urazila sloup české advokacie. No nic, uvidíme se, kočičko, pa, pa, zavolám ti v pátek. A buď pěkně vymydlená, vyčištěná, navoněná, čeká tě zblblý sameček.“ „Ahoj,“ řekla Jitka už do hluchého telefonu. Pak si povzdechla. „Je pořád takový? Takový ... neuchopitelný,“ řekla si hrdá na to, jaké neobvyklé, snad i vznešené slovo ji napadlo. No co, v pátek se podívám do kina a pak trochu sexu, to je víc, než může o sobě říci většina české ženské populace. Petr zavěsil telefon. Jituška je skutečně sladká. V posteli nakonec provádí všechno, co po ní chce, ale přitom z ní vždycky úplně čiší, jak se stydí a jak je cudná. To se Petrovi moc líbilo, měl pak pocit, že je dobyvatel a válečník. Jituška by se asi pobavila, kdyby věděla, čím ho vlastně rajcuje. Nebo to ví? Ženský jsou potvory. Jak to říkal kolega Volopich? Jeho žena, soudkyně soudu v Plzni

pak vyhrála Miss monokiny... Jo, vzpomněl si Petr, Dan říkal: „... a ženský jsou úplně stejně stejný bestie jako jsi ty.“ Přeloženo do normální řeči, „cokoliv si dokážeš představit ty, dokážou ženský taky, a cokoliv jim dokážeš provést, dovedou ženský provést tobě taky. A ještě něco navíc,“ dodal si pro sebe Petr. „To by mohlo znít - „Dvořákovo rozšíření Volopichova pravidla“: „Každá žena je stejná mrcha, jako jsi ty, většinou ovšem ještě mnohem větší.“ Jenže, marná sláva, my jsme lovci, dobyvatelé, myslitelé, vládci. Ony by měly pěkně čekat v poníženém předklonu, až se k nim milostivě skloníme, až se vyřádíme při znásilňování příslušnic nepřátelského kmene po pobití všech nepřátel. Vzpomněl si na mjr. Švarce z Tábora, který říkával: „A pak, po dobytí nepřátelského území nastupuje, Petře, poslední fáze válečného konfliktu - znásilňování civilního obyvatelstva.“ No, dosti úvah. Musí zajet do kanceláře a zjistit, co se děje. Porozhlédl se po bytě, nebylo tu příliš uklizeno. „Potvory,“ pomyslel si, „pelešit by chtěly všechny a neuklízí žádná.“ Ve skutečnosti po tom, aby jeho dámské návštěvy uklízely, v nejmenším netoužil. Měl by potom pocit, že se nepřípustným způsobem zmocňují jeho království. Jen pomyšlení na to, s jakými obtížemi by se z jeho životního prostoru vypuzovala žena v případě, že by podlehl konvencím a pojal některou za svoji zákonitou choť, nehovoře o dalších komplikacích s tím spojenými, mu nahánělo husí kůži. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině stejně jako ustanovení občanského zákona o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů a o společném nájmu bytu manžely v něm vůbec vyvolávala silný odpor. „To zas komanči, rudoši zatracený, něco vymňoukli,“ házel obvykle odpovědnost za úpravu v těchto předpisech obsaženou na komunistické zákonodárce. Zvedl ještě jednou telefon, vytočil známé číslo a zavolal do kanceláře. Ta se nacházela kousek od jeho bytu, v Radimově ulici na Praze 6. Bylo to skutečně strategicky položené místo. Kousek odtud byly vysokoškolské koleje Větrník, kde pobývali studenti Právnické fakulty, kromě dalších fakult alma mater, nedaleko byly koleje Na Kajetánce, kde zas působili především studenti (a studentky) pediatrie a FTVS. To vše bylo doplněno řadou studentských hospod, nechyběl luxusní hotel Diplomat a hlavně bazén Petynka, odkrytá padesátka, kde trávil celé léto a přijímal tam dokonce některé klienty, se kterými byl v obzvláště dobrých vztazích. Tím je vysvětlena jeho snaha být s každým klientem pokud možno co nejvíce zadobře, nic totiž nebylo otravnější, než přerušit slunění prokládané pohledy na mládež školou povinnou, kterak se honí za míčem, případně se sluní, slečny starší 14 let nahoře bez, a spěchat do kanceláře. Nehovoře o udivených pohledech ostatních návštěvníků, když se přiřítil hned po otevření plovárny, shodil ze sebe sako, kravatu, košili a kalhoty, aby za hodinu a půl opět tuto advokátskou uniformu navlékl a běžel na schůzku s klientem a za další hodinu byl opět zpátky. Někdy celou tuto show opakoval i třikrát denně. Telefon dvakrát zazvonil a na druhé straně se ozvala sekretářka. „Advokátní kancelář.“ „Dobrý den, Moniko, jak se máte?“ „Á, dobrý den, pane doktore, odkud voláte, z nemocnice?“ „Ne, ne, dneska mě pustili, jsem doma. Jak to vypadá? Stojíme ještě? Nikoho nám nezavřeli?“ „Jsem ráda, že jste v pořádku. Vše vypadá normálně. Kancelář stojí. Zavřeli nám Chalabalu, od pátku je ve vazbě, jeho žena tady pláče každý den a touží po vás.“ „Sakra, proč?“ „Proč pro vás touží?“

„Ne, proč je ve vazbě?“ „Nechodil tak dlouho na ta soudní jednání, až se soudce rozčílil.“ „No, to se ani nedivím. Hodila jste ji k Honzovi? Víte, že tresta nesnáším ...“ „Samozřejmě. Jenže pan doktor Motyčka na ni tak nezapůsobil, ona si myslí, že pokud ho někdo dostane ven, budete to jedině vy.“ „To je potěšující, ale vzal si to Honza, nebo ne?“ „Vzal, včera už byl na Ruzyni, pana Chalabalu uklidnil, pak zajel za soudcem, dělá to dr. Frydrych, a říkal, že pan Chalabala by mohl být za pár dní doma.“ „To paní Chalabalové nestačí?“ „Ona to chce slyšet od vás. Co jste naposledy obměkčil majitele prostor, kde pan Chalabala neplatil, a oni mu vrátili všechny zadržené věci i s omluvou, domnívá se pravděpodobně, že ve volných chvílích rozmlouváte rovnou s Bohem.“ „Vy o tom pochybujete, Moniko?“ „To bych si nikdy nedovolila, pane doktore, až s ním zase budete mluvit, zmiňte se mu případně o výši mého platu.“ „Pochybuji, že by mě v této tak osobní věci vyslechl. A když jsem vám naposledy navrhoval, zda si s ním nechcete promluvit taky, odmítla jste.“ „Nebylo vám pane doktore jaksi dostatečně dobře rozumět, předtím u vás byly na jednání pánové z Lantecu. A pak, upřímně řečeno, nebyla jsem si jistá, že ten s kým hovoříte je, právě Bůh, i když, ať už jste hovořil s kýmkoli, musel mít božskou trpělivost.“ „Tu máte přece vy, jinak byste u mne nemohla vydržet.“ „Nemylte se, pane doktore, máte mnohé jiné pozoruhodné vlastnosti, například dodržujete výplatní termíny.“ „To myslím bude tím, že všechny příkazy k úhradě mi připravujete vy. Ještě něco jiného?“ „No, máte tu asi pět rejstříků, volala vám jakási paní Renata, zřejmě osobně, potom pan dr. Babák, mgr. Hájková, dr. Kříž a pan Benno. Ten říkal, že příští týden ve středu jede do Prahy, ať ho čekáte v kanceláři. Pak ještě volali nějací páni, hovořili rusky a říkali, že jsou z republiky Sacha. Jste z toho moudrý? Pak ještě pan Křeček z Paříže, nějaká paní prý z Alby Hradec Králové s vámi chtěla domluvit schůzku, potom několik osobních hovorů, ty jsem vám zapsala stranou. Pak chlapci z Lantecu, máte prý přijet na kachnu ...“ „To stačí Moniko, já za chvíli přijdu, prozatím pa, pa,“ skončil hovor vyděšený Petr a zavěsil. „Ještě že tu Moniku mám, bez ní bych to moh’ rovnou zabalit,“ pomyslel si ještě a zaváhal, zda má jít pěšky, nebo jet autem, nakonec se rozhodl pro auto, nebude to koleno přetěžovat. Navlékl se do svého oblíbeného obleku vínové barvy, pohledem do zrcadla zkontroloval, zda se kravata a spona na kravatu hodí ke košili i k obleku, zaváhal, zda si vzít plášť, či nikoli, pak si ho oblékl a vyrazil. Na chodbě na něj číhal soused:

„Pane doktore,“ šeptal a máváním ruky z polootevřených dveří ho zval k sobě do bytu, „pane doktore, podívejte se na mě, jak vypadám, slíbil jste, že s tím něco uděláte. To mi přece nemůžou dělat? Že ne?“ „Á, dobrý den, pane Macek. Tak co dneska? Už tu zase byli?“ „Byli, pane doktore, celou noc. Já nemůžu jít do práce, podívejte se na mě, jak vypadám, troska je ze mě.“ Petr uznal, že pan Macek vskutku nevypadá dobře: „Vážně, pane Macek. Já nevím, co přesně bych s tím měl dělat.“ „K soudu to dejte, ať mi dají ochranu, já nevím co, ale tohle není k žití.“ „Budu o tom přemýšlet, pane Macek, ale nezlobte se, teď musím běžet,“ řekl ještě Petr a rychle vstoupil do výtahu. Venku nasedl do auta, měl japonský vůz MAZDA 626, nastartoval, pustil rádio, přepnul ze stanice Vox, kde zrovna „řádila“ reklama, na Evropu 2 a nabral kurs do kanceláře . 3. „Dobrý den, Moniko,“ pozdravil v kanceláři. „Dobrý den, pane doktore, jsem ráda, že vás vidím,“ odpověděla Monika. „Potěšení je na mé straně. Uděláte mi kávu? A přidejte minerálku. Nemáme v lednici nějaký dar od pozorného klienta, který jsem ještě nestačil vypít?“ „Je tam vodka.“ „Tak si dám panáka, dejte si, Moniko, taky a přijďte mi odrecitovat, co mě čeká a nemine,“ řekl Petr, vešel do své místnosti, odložil si a posadil se za stůl. Spustil počítač, pomyslel na své koleno a začal pročítat poštu. Po chvíli vstoupila Monika, na tácu kávu, minerálku a odlivku vodky. „To je božský nápoj, tím Rusové ovlivnili svět víc než těma svejma revolucema. Ono bejt Rusem není vůbec jednoduchý, bejt Rusem je celoživotní povolání, na nějaký rafinovanosti není čas, a tak jim nezbylo nic jiného než si vymyslet vodku, což je v podstatě čistý líh zředěný vodou. Z toho plynou i všechny jejich povahový zvláštnosti. Představte si, že jste se narodila někde na Sibiři a kterýmkoli směrem se vydáte, tak musíte ujít dva tisíce kilometrů, než dojdete někam, kde je to jiný než u vás. Kde není tak hrozná zima, kde se mluví jinak a žije jinak. To udělá málokdo, to pak radši sedíte, pijete vodku, a když se moc nudíte, něco vymyslíte, třeba revoluci, nebo napíšete symfonii, ne operetu, symfonii.“ „Něco podobného jste posledně říkal o Francouzích.“ „To jsme, Moniko, pili koňak, a tak jsem mluvil o Francouzích. Víte, já mám teorii, že národní vlastnosti se utvářejí podle alkoholu, který ten národ pije. Doktor Babák tvrdí, že národy pijí alkohol podle toho, jakou mají povahu, že je to obráceně. Ať už je to tak, nebo tak, všimněte si, že takový národy jako Italové, Francouzi, Hispánci, Chorvati jsou z toho vína takový divoký, temperamentní. A taky pijou kořalku, jenže ta kořalka se vyrábí z vína a podobně. To má pak úplně jinou energii, než vodka. No a Rusové, Švédi, Fini, to jsou všechno povahy typu vypít deset stakanů vodky, popřemýšlet o smyslu života a prostřelit si hlavu. Znáte to, nejdřív vypijou tý kořalky kýbl a pak křičí: ‘Kdo jsem? Jsem člověk, nebo jsem zvíře? Kdo je víc, člověk v okovech, nebo volný

pták?’ Takový otázky jsem nikdy od Frantíků nebo Taliánů neslyšel. A pak, zkusila jste někdy vypít dvacet pět koňaků?“ „Ne.“ „Já jo. Vono to nejde. Ale dvacet pět vodek, to vypijete bez potíží. A pak můžete mluvit třeba přímo rovnou s Bohem.“ „No, řekla bych, že s Bohem možná, ale s kýmkoli jiným těžko, pane doktore. A co Češi?“ „My pijeme pivo. Proto je tu takovej klid. Už jste někdy zkoušela dělat revoluci, když jste vypila patnáct piv?“ „No, to asi nejde.“ „Jde, Moniko, ale tak nějak po česku. Pomalu, rozvážně. Nikomu by se u toho nemělo pokud možno nic stát, víte smrt je definitivní řešení. My Češi nemáme bytostně rádi definitivní řešení. Nikdo nikdy nemá míti nic za definitivní, zpívali V+W. Z toho taky plyne, že nejsme moc dobrý vojáci. Češi jsou dobrý vojáci jenom v legiích, někde v zahraničí, když nemaj’ na vybranou. To pak bojujou výborně, chytřejš než třeba ty jinak vychvalovaný Germáni, Češi u toho přemýšlejí. Češi většinou přemýšlejí, jsou totiž líný. Všechny velký věci vymysleli líný lidi. Onehdy jsem třeba četl, že z jakéhosi koncentráku za celou válku utekli úspěšně jenom dva vězni, jeden Čech a jeden Rus. Ten Čech se převlík do železničářský uniformy a odjel vlakem, byl asi línej jít pěšky. Rus se schovával zakopanej v hnoji, jed kůru a tak ... Ale nic Moniko, do práce, povídejte.“ „Poštu máte na stole, nic urgentního tam není. Příští týden máte soud ve věci pana Novotného, jde o to, jak uznal tu promlčenou pohledávku.“ „Hm, na tom docela záleží, víte, že si myslím, že pokud to bude muset nakonec zaplatit, ukousne mu paní Novotná hlavu,“ řekl Petr. „Divil byste se jí?“ „V zásadě ne.“ Petr potřásl hlavou a zasmál se. Pan Novotný měl nadmíru přísnou ženu, která měla od samého nasazování maskovacího výrazu egyptské sfingy v obličeji vyhloubené dvě hluboké vrásky okolo úst. Pan Novotný se svou ženou vydražil v Mělníku obchodní dům i se zásobami zboží za pěkných pár milionů, které prodal, ale nezaplatil. Na tom by nebylo nic neobvyklého. Stejně běžné bylo i to, že skomírající státní podnik, kterému tyto zásoby patřily, nevyvíjel dosti dlouhou dobu žádnou aktivitu směřující k tomu, aby zboží bylo zaplaceno. Byl nečinný tak dlouho, až došlo k promlčení celého nároku, a teprve poté se tam někdo vzpamatoval a požádal pana Novotného, aby se dostavil k projednání celé věci, a on tak učinil. Ani na tom by nebylo nic zvláštního, avšak to, co na místě potom pan Novotný provedl, bylo sice gesto hodné gentlemana, leč do dnešní doby podle názoru JUDr. Dvořáka poněkud nepraktické. Pan Novotný bez dalšího uznal, že zaplatit měl a nezaplatil, a když šokovaný právník státního podniku toto uznání uslyšel, požádal pana Novotného, aby to provedl písemně, což pan Novotný bez meškání učinil „co do důvodu i výše“ a z doposud promlčeného, tudíž soudně nevymáhatelného nároku rázem učinil nárok vymáhatelný. Následovala pochopitelně žaloba a poté jednání pana Novotného s manželkou u dr. Dvořáka, který manželům Novotným vysvětlil následky takového uznávacího prohlášení. Výraz paní Novotné svědčil o tom, že se panu Novotnému těžce povede ještě ten večer a podstatně hůře později v případě, že soud prohrají, čemuž vše nasvědčovalo. „Kde to je?“

„Na desítce, pane doktore.“ „Tak, dobře, už jsem si to zapsal, ale jsem zvědav, co s tím udělám. Zaplatili zálohu?,“ zeptal se ještě Petr. „Zaplatili, už přišel výpis z banky.“ „Co máme dál?“ „Rejstříky, pane doktore. Tady jsou dvě nová eseróčka, ty z minulého týdne, tady tři změny, jedna je naše, dvě patří dr. Motyčkovi. Kolky a peníze na úplatky jsou v obálkách.“ „Jak to spěchá, Moniko?“ „Spěchá, hlavně ty nové věci, v pátek to má být. Hlavně ta jedna společnost, ti Belgičané, chtějí hned kupovat nějakou nemovitost, přiletí jenom na jeden den a zase odlítají.“ „No to bude hukot. Kolik jsme si za to vzali?“ „Za to jste si řekl o patnáct, bez faktury.“ „A zaplatili?“ „Do koruny. A dalších deset na úplatek.“ „Dobře. Tak mi zavolejte na rejstřík paní Pokornou, potom to ostatní. Dáme se do toho a půl je hotovo.“ Ozval se telefon. Petr řekl, že si ho přímo vezme, Monika vzala skleničku od vodky i s tácem a odešla do vedlejší místnosti. „Advokátní kancelář, Dvořák, dobrý den,“ spustil Petr do telefonu. „Nazdar Petře. Tady Kostelník, jak se máš? Doufám, že už dobře. Co se ti vlastně stalo? Už jsi zdráv? Doufám, že jo. Máme průser, ty Japonci z toho definitivně cukli.“ „Dobrý den, pane doktore, mám se už docela dobře. Japonci cukli, no to je radost, co s tím?“ „Proto ti volám. Nechceš se tu zastavit, budem muset něco vymyslet, nebo nás akcionáři sežerou.“ „Dobře, zejtra ráno jedu na rejstřík, tak se před tím zastavím u vás, tak asi v sedm? Vyhovuje to?“ „Jo, to by šlo, tak v sedm, ahoj.“ „Na shledanou, pane doktore,“ rozloučil se Petr s ing. Kostelníkem, který si ovšem bůhví proč nechával říkat doktore. Tak Japonci z toho projektu odstoupili, no to je nadělení. Petr byl v dozorčí radě jednoho maličkého investičního privatizačního fondu. Fond, jak to bylo v době kupónové privatizace zvykem, nasliboval držitelům investičních kupónů, že od nich odkoupí jejich akcie za nejméně jedenáct tisíc korun, pokud mu svěří své privatizační body. Mnoho jich to neudělalo, ale fond neměl skoro žádnou reklamu ani další náklady, a tak na tom byl docela dobře. A jako přilepšení to nebylo špatné. Za to nic, co Petr v dozorčí radě dělal, dostal za rok obvykle okolo padesáti tisíc korun, takže měl na dovolenou pro sebe a pro nějakou samičku. Celý fond stál a padal s tím, že předseda představenstva ing. Kostelník, bývalý plukovník rozvědky, se v době svého

působení v různých funkcích v zahraničním obchodě přimotal v Egyptě mimo jiné k nějakým Japoncům a ti ho po čase již v Čechách požádali o pomoc, když hledali místo pro montážní závod videotechniky pro celou střední a východní Evropu. Petr často přemýšlel o tom, jestli „doktor“ Kostelník stále vykonává „řemeslo urozených“. Většinou došel k názoru, že už ne, ale kdo ví. Faktem zůstávalo, že dr. Kostelník měl malou společnost, která se zabývala poradenstvím v mezinárodním obchodě, organizováním různých sympozií, rautů a dalších akcí, při nichž měl dr. Kostelník možnost stýkat se s každým, kdo ve státě něco znamenal, a s každým, kdo do republiky přijel a s nímž stálo za to se seznámit. Petr měl celou tu Kostelníkovu partu rád také proto, že ho dr. Kostelník, víceméně za zdarma prováděnou právně poradenskou činnost, zval na nejrůznější společenské akce, recepce, rauty apod. Petr toho využíval k ohromování svých přítelkyň. Vzhledem k tomu, že přes špatně zastíraný smutek různých méně či více významných účastníků těchto akcí s sebou tito pánové byli obvykle nuceni brát sebou manželky, většinou již dámy v letech, působily Petrovy mladé přítelkyně jako lákavé osvěžení. Přitahovaly tak pozornost různých celebrit, které pak s Petrem volně konverzovaly, zatímco jejich pohledy žádostivě spočívaly na ňadrech Petrových společnic. Ty nabývaly dojmu, že v Petrově osobě konečně potkaly svou šťastnou hvězdu, a povětšinou pak snáze podléhaly jeho milostným návrhům. „Jak primitivní, ale účinné,“ říkával potom Petr v hospodě přátelům, když jim popisoval milostné úspěchy připsané na konto této metody. Teď však nešlo o recepci, ale o to, že fond za privatizační body získané od jednotlivých DIKů nakoupil do svého portfolia hlavně a především akcie jedné mimopražské Tesly a to samozřejmě daleko nad povolený limit, který zákon pro rozložení rizika předepisoval. To by samo o sobě nebylo nic strašného v případě, že fond po čase tyto akcie prodá za dobrou cenu. Teď to ale vypadá, že pokud Japonci od koupě ustoupili, má fond na krku spoustu bezcenných akcií a jeho jako člena dozorčí rady („Nebo jsem sakra dokonce předseda? Budu se muset Kostelníka zeptat,“ pomyslel si Petr) by se nějaký šťoura mohl začít ptát, proč se ustanovení zákona o diverzifikaci portfolia nedodržovala a tak podobně. „No to je nadělení,“ povzdychnul si a zavolal Renatku.

4. Renatu Šůmovou potkal jednou na chodníku před Blatničkou, kde léto co léto (ostatně zimu co zimu taky) požíval každou středu s železnou pravidelností bílé blatnické víno. Renatka byla vysoká štíhlá dáma, asi pětadvacetiletá a naprosto nezapadala do jeho erotických norem. Astenička. Postávala na chodníku s nějakou přítelkyní, nezajímavou šedivou myší. Obě měly pěknou špičku a Renatka Petra požádala o oheň. „Je mi líto, nekouřím,“ odpověděl, „ale žádné neštěstí, hned to napravím,“ a požádal o zápalky vedle stojícího opilce, svého přítele Babáka. Přítel Babák nejistou rukou člověka, který blatnické víno konzumuje již řadu let v dosti nadprůměrných kvantech podal Petrovi zapalovač a tomu se podařilo Renatce zapálit cigaretku. Musela se přitom k Petrovi sklonit, a tak měl možnost důkladně si prohlédnout obsah jejího výstřihu a zjištěnými skutečnostmi byl příjemně překvapen, chvilku zauvažoval nad tím, že Renatka (její jméno tehdy ovšem ještě neznal) nepatří mezi barokní typy, jež nad jiné obdivoval, pak si však řekl, že lehce namazaná vedle něj stojící mladá žena je dar a darovanému koni se na zuby nekouká. Ostatně, když už tam Renatka tak stojí, bylo by negalantní a nehodné skutečného gentlemana nepokusit se ji svést. Podíval se na ni ještě jednou, potvrdil si svůj odhad Renatčina věku na 25 let, zkontroloval horního ze svých dvou psů, který se tvářil nezúčastněně a řekl si „potěšíme stařenku“: „Mohu se vás zeptat, co slavíte slečno? Zkusím si tipnout, teď jsou maturity, takže maturitu?“ „Cože?“ rozšířily se Renatce oči údivem, „ne, maturitu ne. Kamarádka má narozeniny. Já sice ne,

ale jsem stejně stará.“ „Narozeniny? To je vynikající. Tak to se taky připojuji ke gratulaci. Mohu se pozeptat kolikáté? Devatenácté, nebo dvacáté?“ „Bohužel musíte přidat,“ zapojila se do hovoru ošklivka. „Pětadvacátý.“ Petr si pogratuloval ke svému odhadu. „Skutečně? Tak to vám ještě musím pogratulovat k tomu, jak jste se skvěla uchovala,“ dodal s úsměvem. „Můžu vás pozvat na skleničku?“ Než slečny mohly odpovědět, zeptal se Petra přítel Babák těžkým jazykem: „Chceš koupit víno, vole?“ „Jistě, Babáčku, vem mi tři dvojky bílého, tady jsou peníze,“ a zatímco se Babáček odpotácel těžkým krokem člověka, který tu stojí již řadu hodin a po celou dobu poctivě konzumuje jednu sklenku vína za druhým, pokračoval Petr v hovoru. „Omlouvám se, ale nevím ani proč, odhadl jsem vás obě, milé dámy, na studentky. Ale to se vám stává často, že?“ „No, že by mi někdo hádal osmnáct let, se mi často nestává.“ „Což je ovšem jenom důkazem toho, jak jsou muži nevšímaví,“ pokračoval Petr v plácání. „Můžu se pozeptat na váš obor, když to není studium?“ „Já jsem sekretářka v agentuře, která poskytuje překladatelské služby.“ To Petra zaujalo, neboť, jak již bylo výše poznamenáno, chodil často na různé společenské akce, kde by se znalost jazyků hodila, a taková agentura bude jistě oplývat řadou mladých, jazykově vybavených krasavic. „Opravdu?“ zareagoval proto téměř okamžitě, „no to je skvělé. Já často potřebuji někoho, kdo vládne cizími jazyky, a vždycky mi to dá velikou práci někoho sehnat. Nedala byste mi nějakou vizitku, v případě potřeby bych si dovolil obrátit se na vás.“ „Ale samozřejmě, prosím, tady ...“ podala mu Renatka vizitku. „Hm, Renata, to je krásné jméno. Víte, že žádnou Renatu neznám?“ To nebyla tak úplně pravda, správnější by bylo říci, že doposud s žádnou Renatou nespal. Hodlal to změnit. „Můžu si teď já taky tipnout?“ „Ale jistě.“ „Nejste právník?“ To jsem, jak jste to poznala?“ „Mluvíte tak nějak zřetelně, čistě, tak to dělají právníci.“ „Myslíte? Kolik jich znáte?“ „Teď už jednoho.“

„Tady máš víno, vole,“ vmísil se do rozhovoru dr. Babák. „Už dva. Doktor Babák,“ představil Petr Zbyška Babáka potácejícího se ze strany na stranu. Doktor Babák ve své kožené bundě s opaskem pobitým stříbrnými hřeby, v opraných džínách, obut v kanadách a s počínající pleší vskutku jako univerzitně vzdělaný muž nevypadal, ale zdání klame. „Čau holky,“ pronesl originálně a pokračoval: „Proč se s nima bavíš, to je chceš vopichčit, nebo co, dyť to nejsou tvý typy.“ Pak se zasmál, z ničeho nic si sednul na zem, polil si červeným vínem kalhoty a řekl trochu udiveně: „Jsem se ožral nebo co. Musím chlastat furt, jsem psychopat.“ „S tím nelže než souhlasit,“ pokýval hlavou Petr. „Tedy s tím, že se můj přítel Zbyšek opil. Psychopat není, je to neurotik, vedeme na toto téma dlouholetou diskusi. Pokud jde o to ostatní, chtěl tím myslím říci, že pokud jde o můj osobní vkus, dávám u žen přednost jinému než vašemu somatickému typu.“ To Renatku zaujalo. Každou ženu to zaujme, zvláště, když si o sobě myslí, že je neodolatelná a že je na světě jenom proto, aby jí muži leželi u nohou. Obvykle pak zatouží dokázat muži, který tvrdí, že ona není jeho typ, jak hluboce se mýlí. „A kterému typu tedy dáváte přednost?“ „Vždycky jsem měl slabost pro dámy na barokních obrazech. Řekněme macandičky.“ „No a nemyslíte, že o něco přicházíte, když ty nebarokní typy opomíjíte?“ „Vidíte, to mě doposud nenapadlo, vždycky jsem si myslel, že spíš o něco přicházejí ty žirafky.“ „O co proboha?“ „No o mě přeci,“ řekl Petr pateticky a rozpřáhl ruce. Vylil přitom bohužel víno Zbyškovi na hlavu. „Do prdele, prší,“ řekl na to dr. Babák a pokusil se vstát, což se mu po několika pokusech podařilo. Poté se odpotácel do výčepu Blatničky, kde se hodlal ukrýt před deštěm. Zatímco Petr plkal s Renatkou, její společnice se nudila a bylo evidentní, že tento stav je trvale neudržitelný. Petr proto Renatku nezdržoval, když oznámila, že budou pokračovat dále. Formálně se rozloučil, vymámil z ní vizitku a připomněl, že pokud bude něco potřebovat, dovolí si zavolat. Učinil tak za pár dní, když, jako několikrát do roka, dostal lístky od své sestry Ivety, praktické lékařky v Neratovicích na koncert Vivaldiho „Čtvero ročních dob“. Iveta je získávala od jakési své přítelkyně či pacientky, která patřila do hudebního tělesa, jež tuto hudbu, pro kterou jinak Petr neměl žádné buňky, provozovalo. Důsledkem bylo, že řada Petrových přítelkyň již tuto skladbu slyšela a žila v domnění, že Petr je milovníkem umění, zvláště pak vážné hudby. Petr se obvykle nenamáhal jim jejich omyl vysvětlit. Vytočil tehdy Renatčino telefonní číslo, po chvilce se ozvalo: „Šůmová“. „Dvořák, dobrý den Renato, omlouvám se, že vás vyrušuji, ale možná si na mne vzpomenete. Vyškemral jsem si od vás vás vizitku před pár dny v Blatničce, či spíše před Blatničkou. Vaše kamarádka tam slavila narozeniny.“ „Samozřejmě, že si vzpomínám, jak se má váš přítel, ten trochu unavený.“ „Zbyšek, myslím, že dobře, až zase půjdete okolo Blatničky, pozdravujte ho ode mne, nepochybně

tam bude, vždycky je tam.“ „Můžu pro vás něco udělat, pane doktore?“ „Můžete, Renato. Představte si, získal jsem dva lístky na Čtvero ročních dob od Vivaldiho. Nechtěla byste jít se mnou, máte-li ráda klasickou hudbu...“ „Ráda, jenomže nevím, pane doktore, když nejsem ten váš typ, aby vám to nepůsobilo potíže...“ „Ha“, řekl si Petr, „kočičce to zůstalo vězet v její hezké hlavince, to je dobře,“ a nahlas odpověděl: „Důležitější než to je Renato styl. A uznáte, že klasicistní Vivaldi vyžaduje klasicistní krasavici a tou nepochybně jste. Na Bacha bych vás nelákal.“ Sotva to dořekl, zarazil se, „je sakra Vivaldi klasicista, nebo ne?“, ale pak usoudil, že na tom příliš nezáleží a pokud to neví on, nebude to snad vědět ani Renatka. Ta považovala předložené zdůvodnění za dostačující a pozvání přijala. Setkali se před Betlémskou kaplí, kde se produkce konala. Petr ji přečkal se stoickým klidem muže, který ví, že cesta k úspěchu bývá trnitá a jenom odvážným a trpělivým štěstí přeje. Potlačil několikrát nával spánku tím, že si představoval, jak bude Renatku svlékat a líbat na ňadra, až si bude vybírat svou odměnu za to, že poslouchá již nejméně po padesáté ten samý koncert. Během produkce se k němu několikrát Renatka naklonila a pošeptala mu několik nadšených slov o úrovni hudby, celkové atmosféře a podobných nesmyslech, o kterých ženy hovoří, když se snaží vzbudit dojem citlivých, romantických a vzdělaných bytostí. „Zatím to jde dobře,“ říkal si Petr, když se připojoval k euforicky aplaudující Renatce a nahlas pronesl: „Nádhera, že, Renato. Víte, já nejsem žádný fajnšmekr na vážnou hudbu, ale jsou kousky, které mě vždycky dojmou. Třeba právě tenhle Vivaldi. Nevěřila byste, co s ním je spojeno vzpomínek. (A jakejch, dodal si pro sebe). Nepůjdeme si někam ještě sednout?“ Renatka nebyla proti. Usadili se, kde jinde, v Blatničce, tentokrát v té na sezení. Přicupitala číšnice Martina, Petrova dobrá známá: „Dobrý večer, budete si přát?“ dělala, jako by Petra v životě neviděla, jak bylo jejím dobrým zvykem, když tam přišel s novou, ještě neokoukanou samičkou. Petr objednal litr Vavřineckého, neboť mu krvavě rudé víno připadalo vzhledem k tomu, co dnes hodlal s Renatkou provést, stylové. Hovor poté probíhal standardně, avšak trochu koženě. Renatka pila pomalu a s rozmyslem. „A jé,“ pomyslel si Petr, „vona to bere moc vážně, bojí se ukázat, že normálně pije jako carský důstojník, abych si o ní něco nepomyslel, no budu se muset trochu zlidštit.“ A začal jí vyprávět několik bohatýrských historií ze života a Renatka se začala rozehřívat. Skončili, jak jinak, až se zavírací hodinou. „Nemůžu tě teď pustit domů samotnou, něco by se ti mohlo stát, je jedna v noci, pojedem ke mně. A neboj se, nebudu se na tebe vrhat jako námořník, kterej se po půl roce vylodí na pevnině,“ říkal Petr s tím, že přesně tohle při první příležitosti udělá. „Ale já tě vůbec neznám, nemůžu jet k tobě,“ chabě protestovala Renatka, ale to už Petr v taxíku poroučel: „Na Petřiny.“ A tak jeli. Už v taxíku ji začal líbat, nejprve jenom velmi lehce za ouško na krk, ten měla štíhlý, dlouhý a krásně voněla. Jenom se zavrtěla a šeptala: “Co to děláš, Petříčku.“ Petr si toho nevšímal a snažil se pravou ruku narvat co nejhlouběji do jejího výstřihu. Pokračoval ve svých útocích tím, že Renatku hryznul do krku, současně s tím se konečně do výstřihu dostal, sevřel svou pravou rukou Renatčino nahé levé ňadro a s uspokojením konstatoval, že pohled do výstřihu, který mu byl dopřán před několika dny na chodníku před Blatničkou, nelhal. Renatka se na nějaký

významnější odpor nezmohla, a tak v obapolném muchlování dospěli až k Petrovu domu. Petr zaplatil taxík, k taxikářově nelibosti si řekl o účet („Monika to narve do nákladů“) a s rukou pevně přilepenou na Renatčině poprsí se dopotácel ke vchodu. Teď Renatku na chvíli pustil, aby mohl vytáhnout klíče, ale zato ji nepřetržitě líbal. Renatka nic neříkala, jenom zrychleně dýchala a občas ho kousla. Petr čím dál více připomínal jelena v říji, přestávalo mu to myslet, zato vydával podivuhodné zvuky. Víceméně po paměti zmáčknul tlačítko ve výtahu a zatímco Renatce škubal blůzku, rychle se dostali až do svého patra. Tam Petr otevřel dveře výtahu, opřel teď již zcela vláčnou Renatku o „futro“ a otočil klíčem v zámku. Jakmile se dveře otevřely, spadli oba v objetí dovnitř bytu a okamžitě se ocitli na zemi. Petr s posledním záchvěvem zdravého rozumu nohou za sebou zabouchl dveře a pak již nastoupila na scénu Matka Příroda. Ta neponechala nic náhodě. Uspala horního psa, kolem kterého teď ten dolní, underdog, vesele poskakoval a kousal ho do ocasu. Pak úplně zlikvidovala lehký nános konvencí a studu, který každý v menší či silnější vrstvě máme zabudován ve vědomí, a otevřela tím prostor pudům daleko starším a silnějším, než je jakákoli výchova. „Pak se pohnula země,“ říkal později svým kamarádům v hospodě, když vyprávěl celý tento příběh. Doplnil to potom řadou bohužel nepublikovatelných podrobností, bez kterých se musí čtenář této knihy obejít. Autor může postupovat jen v náznacích a doufat, že fantazie čtenářova nahradí chybějící popis událostí lépe, než by tak mohl učinit sebezručnější adept spisovatelského umění. Můžeme tedy jen říci, že Petra nejprve překvapila proměna, která se s Renatkou stala poté, jakmile si ujasnila, že Petr bude zřejmě ten správný muž ve správný čas na správném místě. V rekordním čase došlo k odložení všech svršků jak Renatčiných tak Petrových. „Aspoň vím, co jí koupit k Vánocům,“ blesklo Petrovi hlavou, když utrhl ramínko Renatčiny podprsenky a značně poškodil i zbytek jejího spodního prádélka. „Doufám, že ji to napadne taky,“ pomyslel si, když Renatka udělala krátký proces s jeho oblíbenou košilí, kravatu zachránil jenom náhodou a o spodním prádle je lépe se nezmiňovat. Pak měl příležitost ocenit, co pro nejrůznější milostné techniky znamenají dlouhé Renatčiny nohy a musel konstatovat, že to má něco do sebe a změnil svůj názor na ony dlohonohé krasavice, kterým se až doposud vyhýbal ... Celé to šílenství trvalo až do rána. Postupně se však otupovala intenzita milostných výpadů a skončilo to „zcela regulérně“, jak v hospodě líčil později. Nakonec Petr, vycucaný jako houba, k ránu navrhl Renatce společnou koupel, kde si společně omývali získané šrámy. Poté se Renatka, jako slušně vychovaná mladá dáma oblékla, zamaskovala, jak se dalo, poničené součásti garderoby, odmítla Petrovu nabídku, že jí zavolá taxíka, a odjela tramvají do práce. Petr to všechno sledoval s nelíčeným údivem, neboť on nebyl schopen se ani pořádně postavit, natož chodit, či dokonce pracovat. Zavolal proto Monice s tím, že mu není dobře, nechť odvolá všechny schůzky a volá ho jen v nejnutnějších případech. „Ale, vždyť jste byl včera na Vivaldim, pane doktore.“ „No právě, Moniko, nedokážete si představit, co je ve Vivaldim za sílu.“ „To opravdu nedokážu, pane doktore, a sliboval jste, že mě někdy vezmete s sebou.“ „Ale kdo by pak pracoval Moniko, kdo by nás živil, děvče zlatý ...“

To vše mu rychle prolétalo myslí, když čekal, až se Renatka ozve. „Šůmová.“ „Tady Petr, ahoj, kočičko, jak se máš?“ „Ahoj, Petře, já se mám dobře, ale ty, jak jsem slyšela, máš nějaké problémy s kolenem, co se ti stalo, porazila tě síla Vivaldiho hudby?“

„Něco podobného, Renatko. Jsem rád, že tě slyším, dlouho jsem tě neviděl. Zanedbáváš mě, děvče, a já potom zvlčím a s mou nadějně se rozvíjející kariérou bude konec.“ „Kdo je tomu na vině, Petře, nezavolal jsi už nejméně měsíc.“ „Teď to napravuju. Můžu pro tebe něco udělat?“ „Mám kamarádku, v práci jí jen tak bez ničeho řekli, že jí navrhujou skončit pracovní poměr dohodou a odmítli jí dát nějaké odstupné, výplatu jí taky nedali a ona teď neví, co má dělat. Pracovat tam nechce, ale myslí si, že má nárok na nějaké peníze. Má nebo nemá?“ „Tak, jak to popisuješ, tak má. Víš co, co kdybys ji sem za mnou přivedla, já to s ní vyřeším a pak někam spolu půjdem. Mimochodem, tu kamarádku znám? Je hezká?“ „Ty jsi darebák, Petře. Kamarádku neznáš, je moc hezká a já se od tebe nehnu ani na krok a jí řeknu, že jí nohy zpřerážím, jestli se na tebe jenom usměje. Ty to možná nevíš, ale já jsem hrozně žárlivá na každýho chlapa, se kterým jsem se zapletla. Takže tě varuju, s mýma kamarádkama máš utrum.“ „Není nad jasně řečené slovo, kočičko, beru na vědomí a respektuji to. Navíc jsem si plně vědom toho, že ve srovnání s tebou je každá jako pivovarská herka vedle andaluské kobyly.“ „Musím říct, že tvoje lichotky jsou velmi originální.“ „Ale výstižné, kočičko.“ Petr si rychle v duchu prošel svůj „milostný kalendář“, dneska chce klid, zítra je středa, to jde do Blatničky, v pátek má objednanou Jitušku, před ní si Renatku do postele vzít nemůže, potom je vždycky aspoň dva dny úplně groggy, zbývá neděle: „Co kdybyste se obě zastavily u mě doma v neděli odpoledne. Kamarádku vyslechnu, poradím, zaženu, vrhnu se na tebe, až z tebe budou cucky lítat a budu u toho křičet: „Jsem silný jako býk ...“ a ty budeš dodávat „... a stejně tak chytrý.“ A tak se promilujem až k půlnoci, kdy usnu jako špalek.“ „Vzpomínám si na doby, kdy jsi neusínal vůbec.“ „Taky jsem z toho měl vždycky skoro smrt. Poučil jsem se a říkám si raději méně, ale častěji.“ „Tak dobře Péťo, v neděli v šest u tebe. Pa, pa.“

5. Tak uplynul den. Všem bylo zavoláno, program na několik budoucích dní dohodnut, zrevidován stav podnikatelského Petrova účtu, nastala chvíle pro právnickou nádeničinu. Četba předpisů, novel, stanovisek, rozhodnutí, precizace dokumentů, psaní smluv a tak podobně.Ve čtyři nakoukla dovnitř Monika: „Tak já už půjdu, pane doktore.“ „Jasně Moniko, víte co, přineste mi ještě panáka a jestli nespěcháte, dejte si taky.“

Za chvíli se Monika objevila se dvěma skleničkami. „Tak a vodka už není.“ „To je smutné, Moniko. Čekáme nějakého klienta, který přijíždí na lahvi?“ „Ne, bohužel ne.“ „Tak zítra něco kupte, ať tady bídně nezajdu. Kam se dneska chystáte, vypadáte nějak obzvlášť naštafírovaně.“ „Jdu do kina.“ „Na co, to mě vždycky zajímá. Víte, kino, to je jediný opravdový umění, když se na to nedá moc koukat, řeknete si ale co, je to barevný a hejbe se to a přinejhorším můžete usnout. Nezanedbatelnou skutečností je také fakt, že v řadě kin je bar a tam se v případě potřeby můžete nacamrat. Ujišťuji vás, že takhle se dá přežít většina filmů, aniž by to mělo pro vaši psychiku nenapravitelné následky. Takže na co to jdete?“ „Na Pulp Fiction.“ „Jděte a pak mi podáte recenzi. Pokud to bude ke koukání, vyrazím na to taky. Kopněte to tam a utíkejte.“ Monika poslechla a Petr v kanceláři osaměl. Trošku posmutněl, podíval se na svého topdoga, toho horního čokla, jak rdousí underdoga, obrátil se k obrazovce počítače a potom, obklopen spisy, předpisy, komentáři, rozhodnutími, vším tím balastem, který advokát ke své existenci potřebuje, se pomalu prokousával dnem k jeho konci a tím i k vidině své čisté postele, kde hodlal večer sám spočinout a spokojeně usnout při sledování televize.

Nutno říci, že se mu to bez potíží podařilo, a tak ráno, když budík v šest hodin zazvonil, vstal s menším odporem než obvykle, což se projevilo tím, že z postele opravdu vstal, aniž by, jak jinak bývávalo pravidlem, z ní prostě spadnul a teprve poté, probuzen tvrdým dopadem, se po čtyřech dopravil do koupelny, kde se pak ze sebe pokoušel udělat člověka. „To je pocit, vstávat ráno vyspalej,“ pomyslel si, „měl bych to vyzkoušet častějc.“ Zapnul si rádio a zaposlouchal se do ranního štěbetání infantilních moderátorů. Z koupelny uslyšel znělku „Kameňák dne Romana Holého“ , přerušil holení a naslouchal.

Víte, proč Rómové nemůžou být vegetariáni ? Protože ještě nikdo nevynalezl sójového psa.

„Ježišmarjá, to je vůl,“ zařval Petr smíchy a pomyslel si cosi o § 198 písm. a) trestního zákona: „Kdo veřejně hanobí některý národ, jeho jazyk nebo některou rasu, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Až na tři léta, jestliže to učiní nejméně se dvěma osobami,“ odrecitoval si a hned

popřemýšlel, zda jsou Rómové z hlediska trestního zákona rasa, a odpověděl si kladně, pak zauvažoval, zda narážka na to, že příslušníci rómské menšiny, jak se alespoň traduje, mají vřelý, i když ne zcela nezištný vztah ke psům, je možno považovat za veřejné hanobení rasy. „Kdyby někdo řek’ vo Číňanech, že žerou psy, tak by se k tomu myslím hrdě hlásili, Číňani žerou leccos, tak proč nakonec ne Rómové. A v pivovaru žrali psy všichni, včetně ředitele, Rómové nerómové, na česneku a jak jim šmakoval,“ vzpomněl si na své gymnaziální působení v pivovaru Žatec. „Ale stejně, kdyby se toho chyt nějakej magor, jako třeba ten Petr Uhl, co tuhle v televizi vykřikoval k nelíčenému údivu moderátora i zbytku národa, že na Slovensku je větší demokracie než u nás, tak by mohli nějací snaživci Romanu Holému pěkně zavařit.“ Doholil se při probírání dalších právních aspektů inkriminovaného výroku, pak se navlékl do jednoho ze svých vínových obleků, zcela nezbytných pro večerní návštěvu Blatničky, vzhledem k zálibě jeho kamaráda dr. Babáka v červeném víně a jeho poněkud vratkým pohybům, které bylo lze u něho předpokládat s pravděpodobností hraničící s jistotou, pokud se jednalo o Blatničku ve středu odpoledne a večer. Venku nasedl do auta a vyrazil ke Kostelníkovi, „Mazdečka“ v poklidu vrněla, zcela v souladu s reklamním sloganem „Mazda - auto, které neslyšíte“ a Petr byl za pár minut u tanku, tedy na náměstí Kinských. Zaparkoval přímo pod podstavcem, kde pozdější šéf Bezpečnostní a informační služby Stanislav Devátý před několika lety natíral tehdy tam umístěný tank na růžovo. „To musí bejt taky pěknej magor,“ pomyslel si Petr, ostatně jako vždy na tomto místě, vyčkal příchodu strážce parkoviště, které tam teď bylo, křepce vyskočil z auta a bolest v noze mu připomněla, že ještě není žádný jura, a tak raději opatrnými, pomalými pohyby vyndal ze zadních sedaček svůj kufřík, zabouchl auto, zamkl dálkovým ovládáním, podíval se jak „Mazdečka“ spokojeně kvikla a mrkla na něj všema svýma čtyřma očkama, vpředu po japonsku sešikmenýma a vydal se za Kostelníkem. V kanceláři ještě nikdo z kmenových zaměstnanců nebyl a Petra uvítal Julius, Kostelníkův spolupracovník a kamarád již od dětských let, jinak vysloužilý špión, víceméně celoživotně působící v Indii. Julius, jak mu Petr na jeho žádost říkal, byl klidný, sympatický muž tak okolo padesátky, hovořící, jak bylo a je v jeho branži zvykem, několika jazyky. Pokud Petr věděl, tak anglicky, rusky, francouzsky, německy a maďarsky. Slovenštinu nepočítaje, tou v Čechách hovoří všichni. „Ahoj, Julku,“ pozdravil Petr. „Tak co se děje s tou Teslou?“ „No, máme problém. Karel je v Tesle předseda představenstva, už to bylo zapsáno v rejstříku, takže oficiálně zahájil s Japoncema jednání, ještě se do toho zapojil ten Czech Enterprises Fund, to je ten fond, co tu založil Bush, když byl v Praze před pár lety, Karel tam má taky nějaký známý, počkej, co ti to povídám, tys tam s nima taky jednal ne?“ „Jednal,“ pomyslel si Petr a dodnes za to Tesla nezaplatila, „jsou to pěkný darebáci, hlavně ten ředitel. Tesla je v kelu, von si v mezidobí udělal pár vejletů do Japonska a do Států, z ředitelování v Tesle rozhodně neschudnul a mě těch pár tisíc za ta jednání nezaplatil. No nic, soudit se s ním kvůli tomu nebudu.“ „Jo, jednal,“ řekl nahlas. „Co se vlastně stalo?“ pokračoval, „Tesla se jim znelíbila?“ „Já nevím, to ví Karel, ale prý je to definitivní, z toho joint venture nic nebude a náš fond je tím pádem v pěkným průseru.“ „Nazdar, Petře,“ ozvalo se z náhle a prudce otevřených dveří Kostelníkovy pracovny. „Pojďte dál, brácho, nabíd’ si Petrovi kafe nebo aspoň vodu?,“ zeptal se Kostelník Julia. „Nenabíd’, Karle, ještě tu nikdo není,“ odpověděl Julius.

„Nic nechci,“ řekl Petr, „před chvílí jsem vstával, jsem napojen i nakrmen, nic nepotřebuji, ale děkuji za nabídku, pane doktore, jak se vám vede?“ „Děkuju, slyšels to, co nám žluťasové provedli? Třiadvacet milionů dolarů je pryč,“ povzdechl si bolestně Kostelník. „Třiadvacet milionů dolarů, ježišmarjá,“ pomyslel si Petr, „to bysme se nakrmili všichni a jak bysme se mohli vytahovat, kapitáni průmyslu bysme byli, to by bylo ženskejch, těch sekretářek, překladatelek, asistentek, reklamních agentek, novinářek a všechny by toužily jenom po jednom, po mejch dolarech, a taky by je mohly dostat, kdyby byly na mě hodný. No co se dá dělat, bylo to moc krásný na to, aby to byla pravda, budu je muset ukecávat jako po staru,“ dokončil Petr úvahu a nahlas řekl: „Znamená to, že je definitivně konec, a pokud ano, je to konec i s Teslou?“ „Přesně tak, rozhodnutí Japonců je definitivní a s tím padá i účast těch Američanů. Teslu by mohlo zachránit jenom, kdyby jí Tesla Pardubice vrátila dluhy, a ta je bude moct vrátit jenom, když dostane povolení prodat Tamaru. A to jí nikdo nedá, ať se Barák snaží jak chce, Amíci na to vyhlásili veto.“ „To můžou?“ zeptal se Petr. „Oficiálně ne, ale neoficiálně jistě. Kdyby totiž Tamaru měl třeba takový Husajn, tak válka v zálivu vypadala úplně jinak, on by sice stejně dostal na prdel, ale vypadalo by to asi opravdu jinak. Američani by si mohli ty svoje Stealthy strčit za klobouk.“ Petr viděl Tamaru na výstavě zbrojní techniky v Brně, na IDETu (International Defence Technology, vzpomněl si Petr na význam zkratky, která výstavu označovala). Šlo o unikátní radiolokační zařízení, vysoce mobilní, umístěné jen na čtyřech nákladních automobilech, z nichž se tři v terénu rozestavily do trojúhelníku se stranami dlouhými několik kilometrů a dokázaly identifikovat najednou několik desítek jakýchkoli leteckých cílů na vzdálenost stovek kilometrů a to pasivně, tedy bez toho, že by samy musely vysílat radarové záření, čímž by se jinak okamžitě prozradily a upoutaly na sebe pozornost druhé strany a vystavily se tak nebezpečí preventivních úderů. Principem pasivní radiolokace, kterou Tamara provozovala, bylo, alespoň pokud si to Petr pamatoval využití faktu, že každé letadlo při svém letu vyzařovalo velmi „tiše“ nějaké vlastní záření, například z provozu elektroniky na vlastní palubě. Bez této elektroniky nemohlo vůbec letět nebo alespoň používat palubní počítače a bylo by tak při vzdušném boji buď k ničemu nebo velmi oslabeno. No a to se o to víc týkalo tzv. neviditelných stíhacích bombardérů Stealth, které byly zkonstruovány tak, že jen minimálně odrážely záření vysílané běžnými radary a tak byly těmito radary nezjistitelné. Zato však musely neustále používat palubní elektroniku, neboť bez ní by okamžitě spadly. Byly to stroje zkonstruované k minimálnímu odrazu radarových paprsků, ale ve vzduchu se díky k této „neviditelnosti“ uzpůsobenému tvaru udržovaly jen zázrakem, přesněji řečeno díky neustále za letu upravovaným leteckým parametrům, což prováděla nejvýkonnější výpočetní technika, kterou mělo letectvo Spojených států k dispozici. A to všechno stálo pěkný balík. Ten elektronický „šum“ způsobovaný elektronikou jednotlivých letounů zachytával ona tři v trojúhelníku rozestavěná nákladní auta, která zprávu s výsledky podávala do čtvrtého skříňového automobilu, kde jeho posádka získané zprávy vyhodnocovala a porovnávala se zprávami z jiných zdrojů, klasických radarů a pozorování z pozemních stanovišť. Když pak Tamara zjistila, že někde je letadlo, které tam však podle radarů být nemá, jednalo se o Stealth. Vojenské využití bylo tedy jasné, ale i civilní využití bylo komerčně velmi zajímavé. Jenže to ani to Amíci nedovolili. „Člověk se těm Američanům nakonec nemůže divit,“ pomyslel si Petr. „Zvlášť, když Tesle Pardubice teď šéfuje bývalý náčelník Hlavní technické správy MO, gen. v.v. ing. Oldřich Barák, o kterém se říkalo, že by čertovi prodal vlastní babičku, natož Saddámovi Tamaru, že.“ „Když se události vyvinou k tomu nejhoršímu, dál se mohou vyvíjet už jen k lepšímu. Jak si teď naše Tesla stojí na burze?“ zeptal se Petr.

„Špatně, asi šedesát nebo osmdesát za akcii. Za prvé každý ví, že je na tom kvůli Tesle Pardubice bledě, a za druhé jsme my stlačovali cenu, jak jen to šlo, chtěli jsme potom, co se s Japoncema podepíšou smlouvy, ještě provádět dodatečný nákupy.“ „Takže je to jasný,“ řekl Petr, „Tesly se musíme zbavit, ale za tuhle cenu to nepůjde. Jak jste pánové cenu stlačovali dolů, tak ji zase musíte dostat nahoru. To je jasný jako facka. Podívejte se, já znám pár makléřů, to je povětšinou tlupa tupé zvěře, která teď vylezla ze školy, některý maj’ za sebou stáže někde v Londýně, ve Franfurktu a tak podobně a myslí si, že co platí tam, platí u nás taky.“ „No ale co s tím Petře,“ přerušil Petra netrpělivě Kostelník. „Počkej, nech ho mluvit,“ skočil mu do řeči Julius a Petr pokračoval: „U nás se víc než kde jinde pracuje s očekáváníma. Nikdo nemá žádný informace, a tak burzovní analytici čtou noviny v naději, že se něco zajímavýho dozví, a podle toho se pak zařizujou a doporučují svým klientům cenné papíry k nákupu a prodeji. Jsem sice zvědavej, jak dlouho to bude investory bavit, ale zatím to tak funguje celkem spolehlivě. Takže, jak jste až doteď vstup Japonců tajili, tak teď ho bude zapotřebí naopak zveřejnit a jakmile cena akcií nějak vhodně stoupne, tak to střelíme. Růst zařídíme tím, že podáme u jednoho nebo i několika brokerů jakoby nezávisle na sobě pokyny ke koupi Tesly.“ „No ale co když se někdo najde, kdo to bude chtít prodat, co potom budou dělat ti, kdo za nás dali na burzu objednávku na akcie?“ „No Julku, to se dělá takhle, my víme kolik procent akcií máme. Dáme přes nějakou spřátelenou třetí osobu pokyn k nákupu celého balíku akcií tak, aby součet akcií, které máme my, a akcií, které bude jakoby chtít nastrčený kupec nakoupit, přesahoval celkový objem vydaných akcií a to bude znamenat, že se nikdy nabídka a poptávka nesejdou a žádný obchod se realizovat nebude. Poptávka přitom bude v totálním převisu nad nabídkou a cena poroste, co jedna burzovní seance, to 10% nahoru. Krátce poté se začnou makléři pídit po tom, proč akcie Tesly letí nahoru, a v tom se v tisku objeví zprávy „z obvykle dobře informovaných pramenů“ o tom, jak se chystá v Tesle obrovská japonská investice. To si daj’ makléři dohromady, ucejtěj kšeft a začnou svý klienty přesvědčovat, že Tesla je dobrej kauf. My si zjistíme, kdy se opravdu na burze začne objevovat reálný zájem třetích osob, svoji nastrčenou nabídku stáhnem a prodáme to. ‘Hit and run,’ trhni a běž.“ „To se smí?“ zeptal se Kostelník. „Takhle bych to nestavěl, pane doktore,“ odpověděl Petr. „Bude to jednání ‘damnabiles, non damnandi’, jak říkali staří latiníci, tedy jednání odsouzeníhodné, nikoli však odsouzené. Řekl bych prostě, že to není přímo jednání tak zvaně contra legem, to znamená proti zákonu, spíš tak zvaně extra legem, to znamená jaksi mimo zákon. Naše zákony to sice přímo nezakazují, s výjímkou těch objednávek, o kterých dopředu víme, že je nemožné je uspokojit, ale kriminální jednání to v žádném případě není, maximálně by nám burza mohla zrušit objednávku. Jenže ta se to nemůže nijak dozvědět. Tedy, pro váš klid, v New Yorku by nám to asi hned tak neprošlo. Ale my nejsme v New Yorku a než se Ježek okotí, bude to v suchu.“ Tady Petr narážel na snahu pana Tomáše Ježka, známého politika, svázat náš kapitálový trh přísnějšími pravidly. „To je skutečně takhle jednoduchý?“ nechtěl se nechat přesvědčit Kostelník. „Všechno geniální je jednoduché,“ usmál se Petr. „Ale nesmí se to zvorat. Je třeba zajistit, aby se nikdo nedozvěděl, že Japonci o Teslu nemají zájem, případně, pokud se to proslechne, aby to bylo interpretováno jako zastírací manévr ze strany vlastníků Tesly, to znamená od nás. Takže vlastně vy

pane doktore, když se vás někdo přímo zeptá, lhát nebudete. Projevíte údiv, kterak se to tazatel dozvěděl a odpovíte, že Japonci se k investici skutečně nějak nemají, ale vy rozhodně náš podíl v Tesle zatím prodávat nebudete, to už si každej vyloží tak, že se investice bude konat. Pak bude zapotřebí zajistit, aby pár novinářů psalo o vstupu Japonců do Tesly jako o hotové věci. Buď je budeme muset přesvědčit, nebo podplatit, nejlépe obojí. Vyberte si z tý smečky pár dobře vyjících pejsků a slibte jim nějakou kostičku. To bude vaše práce, já se postarám o burzu a Julius nám spočte, na kolik musíme cenu akcie vytlačit, abysme se prodejem dostali z nejhoršího a něco vydělali. Pak to prodáme a utíkáme pryč. No a samozřejmě, že kromě nás tří o tom nesmí mít nikdo ani ponětí. Štěnice tu doufám nemáte, pane doktore.“ „Taky doufám. Co ty na to brácho?“ obrátil se Kostelník na Julia. „Já myslím, že to, co doktor říká, má hlavu a patu. Ty teď přeci připravuješ tu Klausovu cestu do Egypta, že jo. K tomu bude tiskovka a ty budeš vybírat, který novináři s Klausem pojedou. Tak bys mohl ty, které vybereš, požádat o protislužbu a dát jim něco k Tesle ve smyslu, jak tu říkal doktor.“ „A jak jim zdůvodním, že to současně tajím a současně je žádám o zveřejnění?“ „Řeknete jim třeba, že potřebujete přesvědčit ještě dalšího partnera, třeba ty Američany, aby se na tom taky zúčastnili, a oni že se pořád bojí toho, jak o Teslu není u nás na burze zájem, a vidí v tom nějakou čertovinu, a tak by je vzestup ceny akcií přesvědčil. Samotní Američané přitom kupují svůj díl akcií za v opci domluvenou pevnou cenu, a tak burzovní cena má pro ně význam jen jako argument pro ústředí, nikoli pro nákup. Trochu to zamotejte a oni to spolknou,“ již trošku vzrušeně řekl Petr. Jeho okamžitý nápad se mu postupně začal čím dál tím víc zamlouvat. Tohle byly obchody podle jeho gusta, ne jako třeba rozvody, nebo převody nemovitostí, v tomhle bylo zapotřebí tvůrčího ducha. Ve více či méně vzrušené debatě strávili hodinu. Okolo osmé se začali trousit do práce zaměstnanci, a tak Petr nakonec dostal i kávu. Konečně bylo vše základní dohodnuto. „No to jsem zvědav, jak tohle dopadne,“ povzdechl si Kostelník. „Za pár týdnů to budete vědět, pane doktore,“ řekl na to Petr. „A pokud bude všechno O.K,. tak doufám, že to poznám na stavu svého advokátského účtu, dovolil bych si potom předložit nějakou malou, z hlediska tohoto obchůdku zcela bezvýznamnou fakturku, o jejíž výši bychom si taky někdy měli pohovořit.“ „Vidíš Karle, ty advokáti jsou mor, nejdřív si vymyslí všechny možný zákony, za což berou hezký peníze, a potom vymýšlej, jak ty zákony zase obejít, a to za peníze ještě větší,“ řekl k tomu Julius. „Tak to na světě chodí, Julku,“ obrátil se k Juliovi Petr se širokým úsměvem, „víš, že například autoři antivirových programů jsou většinou současně taky autoři těch virů samotných? Maj’ to geniálně zařízený, nejdřív vymyslí vir, vypustí ho do oběhu, nechaj’ jím zamořit kdekterý computer, a když je nejhůř, draze prodávají antivirový program proti tomu viru, kdo by taky vymyslel lepší antivirový program než jeho autor, že jo. Já sám znám několik chlapíků třeba z Ministerstva financí, který za úřednickej plat vymejšlej daňový předpisy a prováděcí vyhlášky k daním a metodický pokyny a bůhví co ještě a potom za podstatně vyšší příjem poskytují jako daňoví poradci buď přímo nebo prostřednictvím různejch poradenskejch firem napsanejch na manželky, babičky, prababičky a zbytek příbuzenstva rady, jak ty daňový předpisy ošulit. A kdo by nakonec měl vědět líp, jak na to, než sami autoři těch předpisů. Proto jsou jejich služby velice vyhledávaný. Oni ten postup ovšem označují jako optimalizace daňové povinnosti daňového subjektu, to je takovej eufemismus. A tak to taky má bejt. Tady dochází ke skutečnému spojení teorie s praxí. Ale to už je o něčem jiném, poběžím, na shledanou. Julku, ahoj,“ rozloučil se Petr a vypochodoval z kanceláře. Zastavil se ještě u paní sekretářky a poprosil, zda si smí zavolat.

„Jistěže, pane doktore, zmáčkněte si nějakou linku, jedničku ne, ta je jenom pro šéfa.“ Petr poděkoval, namačkal číslo do kanceláře, Monika se ozvala téměř okamžitě. „Dobrý den, Moniko, to jsem já, jak se vám dnes vede, jste doufám dobře naladěna, kino bylo pěkné?“ „Výborné pane doktore, vřele doporučuji. Děje se něco?“ „V zásadě ne. Moniko, zavolejte prosím do Hradce Králové ing. Zicha, aspoň doufám, že už promoval. Řekněte Tomovi, že bych s ním potřeboval mluvit, ať se mi ozve, čím dřív, tím líp. Pokud bude v Praze, ať vám na něj dají telefon, nebo ho sami zavolají, kdyby měl dneska čas, ať se staví v Blatničce, večer tam budu.“ „Á, dnes je středa, že?“ „Tak, tak, Moniko, teď vyrážím na rejstřík, přijedu odpoledne, prozatím se mějte, pa, pa.“

6. Venku Petr nasedl do auta, se skřípěním zubů zaplatil padesát korun za parkování a vyrazil na rejstřík. „Kde dneska budu zase parkovat,“ pomyslel si, když se blížil k centru. Nakonec se rozhodl pro Rytířskou ulici, tam se vždycky nějaké místo najde. Bohužel tam však také nebývá nouze o botičku, kterou naši chrabří policisté tak rádi nasazují. Zaparkoval nakonec na stání vyhrazeném pro ústředí ODA, které sídlí v Rytířské 12. „Jako volič pravice na to mám svým způsobem právo,“ pomyslel si s úsměvem, když se mu podařilo se narvat mezi stojící auta. Pak vystoupil a vyrazil směrem k Uhelnému trhu, kde sídlí Obchodní rejstřík. Vyšel po schodech, přišel ke kanceláři, nasadil nepřístupný výraz a bez ohledu na čekající na chodbě bez klepání vešel dovnitř. Všechny úřednice jinak skloněné nad svými spisy a počítačovými terminály krátce zdvihly hlavu a poté, co Petra jako pravidelného návštěvníka poznaly, se opět sklonily ke své práci. „Paní Pokorná tu není, je tu někde v budově, ale za chvíli přijde,“ řekla Petrovi jedna z úřednic. „Děkuji, počkám venku,“ odpověděl Petr a opět z místnosti vycouval. Venku se posadil jako každý spořádaný čekající na konec dřevěné lavice. Pak si vytáhl jednotlivé soubory dokumentů a začal si je prohlížet. „Dobrý den, pane doktore, jak se vám vede?“ Petr zdvihl oči, uviděl paní Pokornou, vyskočil z lavice a nasadil široký úsměv: „Dobrý den, mladá paní, mám se docela dobře, ale mám potíže s kolenem, pár dní jsem s tím byl nemocnici, ale už je to v pořádku. Mám k vám prosbu.“ „Pojďte se mnou,“ řekla na to paní Pokorná a poodešla trošku stranou, mimo zvědavé uši fronty před kanceláří. „Tak co máte?“ „Jak jsme včera spolu mluvili telefonicky, dvě nové věci a tři změny. Ta jedna nová věc, eseróčko,

ale dost spěchá, v pátek bych to potřeboval.“ „Tak to bude problém pane doktore, četl jste Lidové noviny z minulého týdne?“ „Ne, nečetl. Je tam zase nějaký článek o rejstříku?“ „Je a veliký. Naše šéfová zuřila. Psali tam, že za zápis nebo změnu zápisu se dávají desetitisícové úplatky a pak prej to jde hned. Takže teď se prý tady budou sledovat všechny zápisy, které budou provedeny dřív než za tři týdny a možná i dýl. Já vám povím pane doktore, kam na to ty novináři choděj, desetitisícový úplatky, to bych chtěla vidět.“ Petr na to raději neříkal nic. Po chvíli vytáhl složky, které mu Monika připravila, postupně z nich vytahoval připravené dokumenty s komentářem: „To je krajně nepříjemné, mladá paní. Mohla byste se podívat na tohle, to jsou změny tří společností, tady dvě změny eseróček a jedna akciovka. To by tak nespěchalo, tam by ty tři týdny nevadily. Tady u toho jednoho nového eseróčka to taky postačí, ale tady u téhle nové společnosti je problém. To bych nutně potřeboval v pátek, jinak je to průšvih. Jsou to nějací cizinci, potřebují to pro nákup nějaké nemovitosti, přiletí v pátek a hned zase letí pryč.“ Už když to říkal, uvědomil si, že pokud naléhavost svých potřeb bude příliš zdůrazňovat, bude ho to stát spoustu peněz. Paní Pokorná, v jejíž mysli evidentně probíhal obdobný myšlenkový proces, se usmála. „Půjdu se zeptat, počkejte tady, pane doktore,“ řekla a vzápětí odkráčela potemnělou chodbou. Petr se opět posadil na dřevěnou lavici a začal přemýšlet o tom, nakolik je úplatkářství na obchodním rejstříku příkladem toho, že každá insuficience je živnou půdou korupce. Institut obchodního rejstříku spočíval v tom, že všechny právnické osoby a někteří podnikatelé - fyzické osoby musely každou právně významnou skutečnost zapisovat do tohoto rejstříku a to poměrně složitou cestou ve zvláštním soudním řízení. Obchodní rejstřík byl veřejný seznam, ve kterém si každý mohl tyto právně významné skutečnosti najít a vyhledat a při dalším podnikání se podle nich řídit. Zápis do obchodního rejstříku má navíc tzv. konstitutivní charakter, to znamená, že všechny skutečnosti „vzniknou“ teprve zápisem do tohoto rejstříku. Tak například obchodní společnost je založena podpisem příslušných listin, ale vznikne až zápisem do obchodního rejstříku a teprve od tohoto data je oprávněna provádět reklamu, nakupovat nemovitosti, uzavírat smlouvy a tak dále, prostě podnikat, velmi jednoduše řečeno. Stejně tak za společnost může podepisovat nejrůznější dokumenty a zastupovat ji vůči třetím osobám jen osoba, která je s tímto oprávněním v rejstříku zapsána. Tak si každý může jednoduše před jakýmkoli jednáním zjistit, zda ten s kým jedná, je k tomu opravdu oprávněn, zda může podepisovat například smlouvy jen sám, či společně s další osobou a podobně. Užitečná věc. Problém však nastal na počátku devadesátých let, kdy se před podnikovým rejstříkem, předchůdcem obchodního rejstříku, začaly tvořit fronty podnikání chtivých občanů. Zjistilo se, že „materiálně technické zabezpečení“, jak hezky česky říkají vojáci, celé této instituce je nedostatečné a že lhůty pro vyřízení zápisu do rejstříku dosahují řady měsíců i let v případě, že podání k soudu, jenž rejstřík „obhospodařoval“, bylo právně bez vad. Pokud nějaké vady mělo, mohl jste to rovnou zabalit. Soudci jsou dnes nezávislí, a tak jim nikdo nemohl oficiálně nařídit, aby postupovali rychleji. Objektivně vzato to ani nebylo vzhledem k množství věcí, které dnes a denně na rejstřík přicházely a přicházejí, možné. Brzy se tedy zjistilo, že ten, kdo dokáže urychlení takového zápisu zařídit, má v rukou veliké možnosti. Protože však „urychlení“ zápisu bylo prostě úplatkářstvím, ať už se na díváte, jak chcete, nebylo prostě možné přijít jen tak na soud a nabídnout nějakou sumu za urychlení. Časem se vytvořily skupiny osob, většinou advokátů či, v době na počátku devadesátých let, komerčních právníků, kteří si našli své cesty a kanály, jak vše, za patřičnou „úplatu“, zařídit. Vše bylo ještě komplikováno tím, že žádný takový „urychlovatel“ neznal pochopitelně všechny soudce příslušného soudu, a záleželo proto velmi na tom, kdo ze soudců věc

vyřizoval. Pokud už totiž byla někomu přidělena, nemohla mu být odejmuta, neboť „nikdo nesmí býti odejmut svému zákonnému soudci“. A tak bývalo jednodušší vyřídit věc novou, u které si soudce, který měl zájem na jejím rychlém vyřízení, pohlídal, aby byla přidělena jemu, obvykle tak, že prostě počkal, až v podatelně přijde na řadu jeho číslo. Tedy tak, že když soudci například připadla každá věc, jejíž číslo přidělené v podatelně končilo např. číslicí 7, vyřizoval takový sudí spisy s konečným trojčíslím 007, 017, 027 atd. Petr byl často svědkem, jak do podatelny „muži a ženy zákona“ vcházeli a pracovnici podatelny dávali štosy spisů s tím, aby jim bylo přiděleno to „správné“ číslo. Petr někdy s černým humorem přemýšlel o tom, zda se taky někdy nestává, že všichni netrpělivě čekají na to, až přijde někdo s „čistými úmysly“ a posune řadu čísel v podatelně tak, aby tam mohli dát tu „svou“ věc a ta mohla být opatřena číslem, které zaručí, že se spis dostane k tomu správnému člověku.“Bejvá to sranda,“ řekl si Petr, když okolo sebe uviděl prosprintovat známou tvář neomylně zabočující do kanceláře taktéž známé soudkyně. „Každý máme svoje koně,“ komentoval to pro sebe. Větší problémy nastávaly v okamžiku, kdy se jednalo nikoli o zapsání společnosti nové, ale o nějakou změnu ve společnosti již existující. Tam se takové šachy dělat nemohly, respektive byly vrcholně obtížné. Tam již taková společnost své číslo přidělené měla a jak víme, „nikdo nesmí být odejmut svému zákonitému soudci.“ Změny v zápisu byly tedy obecně obtížnější, než zařídit rychlý zápis společnosti nové. Systém popsaný shora byl používán s různými obměnami a často se měnil. Naposledy Petr slyšel, že se připravuje přidělování spisů pomocí náhodných čísel vybraných počítačem, a byl upřímně zvědav, jak si s tím pracovníci soudu poradí. Nakonec se totiž zjistilo, že tento korupční systém všem báječně vyhovuje. Šikovní pracovníci soudu si takhle mohli vydělat pěkných pár desítek, či možná i stovek tisíc měsíčně navíc, advokáti, kteří si své cestičky na soud našli, byli taktéž spokojeni, neboť i pro ně to znamenalo značné zvýšení příjmů a navíc jaksi patřili svým způsobem do „1.ligy“. Na Petra se každou chvíli obracel nějaký kolega s žádostí, aby mu na rejstříku něco urychlil, což Petr rád činil, neboť to byla práce, kterou při své vrozené lenosti vykonával rád. Nakonec byli spokojeni většinou i klienti, neboť jejich věci bývaly vyřízeny včas, a to, že se platí něco navíc, na to byli zvyklí, neboť v Čechách se platí všude a úplatkářství vesele bují. V zájmu spravedlnosti Petr vždy dodával, pokud o tom s někým mluvil, že v tom nejsou Čechy nijak výjimečné, neboť jeho zahraniční klienti mu vyprávěli totéž o svých zemích, i když jen o některých. „Stojíme hrdě v čelných řadách s Italy, Turky, Rusy, Poláky, Slováky, Maďary a bůhví s kým ještě mezi největšími úplatkáři Evropy,“ říkal Petr často v hospodě svému příteli JUDr. Babákovi, podnikovému právníkovi významného podniku zahraničního obchodu Omnipol, který ovšem zavedenou praxí silně trpěl. Omnipol totiž s jistou nepopiratelnou logikou odmítal platit advokáty za takovou věc, jako je změna zápisu v obchodním rejstříku, zvláště když má vlastní právní oddělení. Pupíci z Omnipolu, jak dr. Babák označoval své nadřízené, však nedoceňovali fakt, že nezávislému soudci obchodního soudu pověřeného vedením obchodního rejstříku je z hloubi duše jedno, že o zápis žádá firma s mnohamiliardovými obraty jako Omnipol, sloup české ekonomiky. „Zaplať, milý Omnipole,“ říkal si, jak alespoň Petr předpokládal, takový soudce, „nebo hezky čekej, až na tebe dojde řada.“ Jenže v Omnipolu fondy na úplatky na rejstřík neměli (na řadu dalších věcí ano, jak se „šuškalo“ v zasvěcených kruzích) a z platu by to dr. Babák nezaplatil. Je totiž třeba podotknout, že časem se vžil systém, podle kterého se výše úplatku odvíjela mimo jiné i od kapitálové síly společností, které o zápis v rejstříku žádaly. Nakonec dr. Babákovi většinou nezbylo, než doslova na kolenou prosit příslušné soudce, aby zápis provedli, že na tom visí osud miliardových kontraktů, což byla do jisté míry mimochodem často pravda. Těžko vysvětlovat někde v Libyi, USA nebo Indii, proč je na úředně ověřeném výpise z Obchodního rejstříku pečlivě přeloženém do angličtiny a podrobeném tzv. superlegalizaci, tedy ověření autenticity na mezivládní úrovni, jakožto osoba oprávněná kontrakt podepsat uvedený muž, který v Omnipolu už rok a půl nepracuje, protože je mrtvý, emigroval bůhví kam, nebo pracuje pro konkurenci. „To tam museli čumět jako jeleni, když jim to Lukáš vysvětloval,“ řekl jednou Zbyšek, když popisoval takové soudní jednání vedené v USA, které tam za Omnipol prováděl pan náměstek řečený Lukáš, když prý se jednání zaseklo na problematice výpisů z Obchodního rejstříku. Tehdy mu musel dát Petr za skutečně pravdu. Občas se do problematiky zápisů v obchodním rejstříku opřel tisk, zvláště Lidové noviny tomuto problému věnovaly stálou pozornost. Zveřejnění každého takového článku mělo zajímavé následky. Za prvé vyvolalo obvykle nelíčené veselí v pražských právnických kruzích,

neboť nejapnosti, které na dotazy redaktorů ze sebe soukala předsedkyně příslušného soudu skutečně k smíchu byly. Petr jí to však neměl za zlé. „Volové, co byste chtěli,“ říkal obvykle, „aby přiznala, že tam berou všichni horem dolem a jediný, za co se modlí, je, aby jim ministerstvo spravedlnosti nedalo další lidi, prostory, počítače a sekretářky, takže by ty kauzy konečně začali stíhat? Ta předsedkyně bude možná jediná, která nebere, proto jí asi taky povýšili.“ Tyto svým způsobem nevyvratitelné argumenty však obvykle jen zvýšily veselí naslouchajícího auditoria a jinak šlo téměř vše postaru, vyjma cen. Vždy po otištění takového článku došlo ke zvýšení „cen“ ze strany pracovníků soudu. Zdůvodňovalo se to zvýšeným rizikem, ale Petr to bral spíše jako poplatek na pokrytí inflace. Jediné, co pracovníky soudu obvykle velmi rozčilovalo, byla údajná výše úplatků, které u soudu podle novin měli dostávat. „Tolik mi nikdo nikdy nedal,“ rozčilovala se paní Pokorná. „Bodejť,“ pomyslel si obvykle Petr. „Ty bys taky chtěla všechno, holka,“ pokračoval v úvaze, „za nový eseróčko si vezmeš pět tisíc a já klientovi řeknu, že chceš osm tisíc nebo taky deset, a zbyde mi pak tři nebo pět tisíc do kapsy, kromě palmáre. Dobrej byznys, jenom by mě zajímalo, kolik dáváš soudcům, pokud vůbec něco.“ Petr byl totiž mezi ostatními advokáty, měřeno známostmi na obchodním rejstříku něco jako šlechtic. Jeho kontakt, paní Pokorná, totiž nebyla soudkyně, ale zaměstnankyně soudní správy, Petr sice přesně nevěděl, co dělá, a bylo mu to upřímně řečeno naprosto jedno, ale paní Pokorné to umožňovalo vstupovat do kontaktu víceméně se všemi soudci, a tak zařídit téměř všechno. Téměř, byly totiž na soudě dvě dámy, soudkyně, pro Petra postrach, podle paní Pokorné naprosto neúplatné. Pokud měl nějakou změnu u nich, bylo to až donedávna zabité. Petr vždycky říkal, že minimálně dvě soudkyně na rejstříku neberou. Donedávna. Měl totiž u jedné z nich věc starou již několik měsíců a nebyl s to s ní pohnout. Šlo o zápis změny vlastnických poměrů u jednoho eseróčka, které si koupil jeden Čechošvýcar, a „koukal jako jelen“, když vše zaplatil a podnikat nemohl, neboť rejstřík změnu nezapisoval a nezapisoval. Jeho advokát mu sdělil, že dokumenty mu samozřejmě připraví, ale rejstřík si buď bude musit zařídit sám, nebo bude hodně dlouho čekat na vyřízení, on sám jako advokát na rejstříku známé nemá a zařídit to tudíž nedokáže. Milý Čechošvýcar čekal měsíc, dva, tři, pět, osm měsíců a pořád nic. Podnikat řádně nemohl, neboť ve výpisu byl jako vlastník společnosti uveden někdo jiný, navíc se s oním původním vlastníkem společnosti nějak nepohodl a chtěl se s ním soudit. Ani to však nemohl, neboť ve výpisu z obchodního rejstříku byl jako vlastník stále zapsán původní majitel. Začarovaný kruh. Když si již milý Čechošvýcar začal škubat vlasy, někdo mu poradil, aby se obrátil na Petra, že ten všechno zařídí. Petr ho tehdy vyslechl, řekl O.K. a vzal si za to dvacet tisíc bez dokladů, „cash“, což zdaleka neznamená jen obyčejné „v hotovosti“. K tomu samozřejmě dalších dvacet tisíc na úplatek, taky samozřejmě „cash“, s tím, že ho to bude ve skutečnosti stát nejvíc pět, takže na tom vydělá celkem asi 32.000,-Kč, neboť kolek ve výši 3.100,-Kč se rozhodl koupit sám a zavázal se čestným slovem, že věc bude vyřízena do dvou týdnů. Avšak ouha, padl na vskutku neúplatnou bytost. Paní Pokorná mu řekla, že přesvědčit tuto soudkyni prostě neumí a Petrovi se to taky nepodařilo. Týdny utíkaly, věc se nedařila, Čechošvýcar padal do mdlob. Petr, který si jako „čestný muž a šlechtic“ zakládal na tom, že vždy plní slovo, se tomuto klientovi začal vyhýbat, zapíral se do telefonu, prostě se skrýval. Když byla již situace neúnosná a paní soudkyně stále pevná jako žula, chtěl od celé věci odstoupit, peníze vrátit a klientovi popřát hodně štěstí. Ten to však odmítal. „Nechci zpátky peníze,“ křičel, „chci, abych byl zapsán jako vlastník společnosti, kterou jsem si poctivě koupil a zaplatil.“ Petr uznával, že na jeho požadavcích vskutku něco je, a říkal si, že podnikat v zemích, jako je Švýcarsko nebo Německo, Francie či Velká Británie umí každý blbec, ale v České republice, to chce mít filipa. A štěstí. Postěžoval si na tuto svou kauzu jednomu známému, při jedné advokátské pijatyce. „A kdo to tam má? Jo tahle? Za kolik ti to stojí? Za dvacet? Tak mi to zejtra přines, přilož dvacet tisíc a pozejtří si pro to přiď. Já s ní chodil do školy a mě takovýhle věci dělá na počkání v průměru za tři tisíce. Ten zbytek je pro mě, ale aby ti to nebylo líto, tak dneska to tady platím já.“ Petrovi to sice líto bylo, ale dvacet tisíc mu ještě zbývalo, asi tři tisíce ten večer propil na účet kolegy a ve vděčném Čechošvýcarovi získal stálého, dobře platícího klienta, který mu dokonce občas posílal další kamarády Čechošvýcary, když je, jak Petr říkal, „přepadla horká nemoc“ a rozhodli se podnikat ve staré vlasti. Většinou však paní Pokorná vše zařídila k plné Petrově spokojenosti s cenami mírnými, okolo 3 - 5 tisíc za vznik nové společnosti, eseróčka, 5 - 7 tisíc za změnu, u akciovky vše tak dvakrát až třikrát více. Byl to jednoduchý

nenáročný byznys. Znali se spolu dlouho. Když Petr začínal s advokacií, působil pod ochrannými křídly jednoho spolužáka. Ten jednoho dne poslal Petra, aby stůj co stůj zařídil na rejstříku nějakou změnu zápisu s tím, že to prostě jako advokát zařídit musí, že to je v podstatě legrace a ať se bez zapsané změny nevrací. Tehdy Petr nevěděl, že to tak docela není a že je to spíše tak, že to až taková legrace není a přítel nejspíš neví, jak na to. Vyzbrojen začátečnickou drzostí, vyrazil na rejstřík a měl štěstí. Padl na paní Pokornou, která u soudu právě začínala a již si povšimla, že kdekterý tam působící zaměstnanec má svou síť dodavatelů spisů spolu s obálkami za „urychlení“. Jako inteligentní ženu nespokojenou s výší svého měsíčního příjmu, který si při troše šikovnosti mohla na úplatcích „vydělat“ za týden, či dokonce za den, pokud vše půjde obzvlášť dobře, ji pochopitelně napadlo vytvořit si také takovou síť „dodavatelů“. Právě když byla v tomto duševním rozpoložení, vrazil do kanceláře zkormoucený Petr s žádostí dozvědět se, jak si stojí jedna konkrétní kauza, visící na rejstříkovém soudě již pátým měsícem. Ujala se ho. Vodila ho z kanceláře do kanceláře. Zjistila, že spis měl mít jeden soudce, ten však svou „příslušnost“ ke spisu popíral. Zjistila, že oprávněně, neboť spis byl převeden jiné soudkyni. Ta však o tom neměla ani ponětí a byla očividně touto skutečností překvapena. Pak nastoupilo pátrání v podatelně. Kdy byl návrh na změnu zápisu podán, Petr věděl, v podatelně to bylo potvrzeno, následoval úprk za zapisovatelkou, která měla mít na starosti soudkyni, jež „vlastnictví“ spisu popírala. I ona zapisovatelka popřela, že by s předmětným spisem měla cokoli společného, přesto však paní Pokorná v nezařazené poště dotyčné dámy našla poštu ke spisu zasílanou, různé urgence, přiložené listinné důkazy, spis však nikoli. To však již bylo povzbuzující. Petra nijak nezarazilo, že paní zapisovatelku nevzrušovala řadu měsíců nezařazená pošta, tak to na úřadech v Čechách chodí. Spis se nakonec objevil u zapisovatelky soudkyně, které byl spis přidělen. Paní zapisovatelka totiž spisy přenesla z kanceláře do kanceláře, ale záznam u kolegyně neučinila a ta proto jí doručenou poštu považovala za „svou“, i když, jak jsme již řekli, ji nijak nevzrušovalo, že poštu se nedaří zařadit, což znamená, že spis není k nalezení. „Non est in actis, non est in mundo,“ říkal pak Petr v Blatničce dr. Babákovi, „to je, Zbyšku, stará zásada inkvizičního řízení, znamená to ‘Co není ve spisech, není na světě’, jinak řečeno inkvizitoři se zabývali pouze tím, co se dostalo do spisu, co bylo podáno písemně, co bylo písemně zachyceno, co kdo říkal, nebo jak to ve skutečnosti bylo, je vůbec nezajímalo. Na fakultě nám říkali, že u nás pochopitelně tahle zásada inkvizičního řízení neplatí. Pche! Ať se jdou podívat na rejstřík.“ Spis se tedy nakonec našel, ale to nic neznamenalo, pošta byla do spisu zařazena a bylo konstatováno, že paní doktorka teď dělá věci staré tak rok a půl, tak ať se Petr přijde zeptat asi za rok. To Petra nepotěšilo. Na chodbě se k němu paní Pokorná přitočila a se zřetelnou nervozitou mu řekla: „Pane doktore, možná by to nějak šlo urychlit, ale něco by to stálo.“ Petr se mrknul na své dva psy. Horní spal, dolní se usmíval a vrtěl ocasem. Petr si povzdechl a odpověděl: „Samozřejmě, mladá paní, v tom nevidím žádný problém.“ „Tak počkejte, já se půjdu zeptat.“ Petr stál na chodbě a modlil se, aby si u soudu byli ochotni úplatek vzít. Underdog si radostně štěknul. Topdog otevřel jedno oko, ale pak ho zase tiše zavřel. Po chvíli se paní Pokorná vrátila s rozzářenou tváří a řekla jen: „Tak by to bylo za pět a mohl byste si pozítří přijít.“ Pak si špatně vysvětlila Petrův výraz v obličeji, který signalizoval znatelnou úlevu a pokračovala: „No možná by to mohlo být i méně, ale to bych se musela ještě zeptat.“ „Ne, to je v pořádku, to je výborné, pokud by to tedy takhle šlo, jsem pro, mám tedy přijít zítra?“

„Ano, zítra, ale raději si před tím zavolejte, mělo by to být zítra odpoledne.“ „Skvělé, mnohokrát vám děkuji, mladá paní, jsem vaším dlužníkem, takže zítra.“ Od té doby se pak psala dlouhá a nutno říci i plodná spolupráce Petra a paní Pokorné. Petr na to vždy pomyslel, když poslouchal údaje o rostoucí výkonnosti naší ekonomiky. „Všem navzdory,“ říkal si, „všem navzdory jsme my, já s paní Pokornou, jako drobní mravenci odstraňovali z cesty překážky našim i zahraničním podnikatelům v jejich práci na budování rozvinuté kapitalistické společnosti.“ A pak se tomu spokojeně chechtal. Jako tehdy, když se seznámili i nyní přišla paní Pokorná s obdobnou zprávou: „Dobře, v pátek to bude, okolo oběda, ale bude to za deset.“ „Děkuji, v pátek v jednu hodinu jsem tu jako na koni, mladá paní. A jak se vám jinak vede?“ „Ujde to pane doktore. Vybíráme s manželem dovolenou. Letos jsme byli s Fischer Reisen v Turecku, na vánoce se chystáme na Kanáry, taky asi s Fischerem, je to sice trochu dražší, ale zato se na to můžete spolehnout.“ „Máte asi pravdu, já zastupuju několik cestovek, a tak jezdím potom s nima a Fischer Reisen bohužel mezi mé klienty nepatří, takže s touhle cestovkou asi hned tak nevyrazím. No nic, já poběžím a děkuji. Jo, málem bych zapomněl, ty ostatní věci?“ „Žádný problém, bude to tak za ty tři týdny. Nebo se zeptejte už za čtrnáct dní. Mějte se hezky, na shledanou.“ „Na shledanou,“ řekl Petr a otočil se. Podíval se na hodinky, bylo půl jedenácté, řekl si, že se zastaví za dr. Babákem.

7. V Omnipolu byl za chvíli. Vytočil z vrátnice číslo, a když se na druhém konci drátu ozvalo: „Ano prosím,“ odpověděl Petr : „Hou, hou.“ „Hou, hou, jsi dole?“ „Dole, Zbyšku.“ „Tak počkej, hned jsem tam,“ ozvalo se a pak už jen cvaklo v aparátu. Po chvíli se ve vestibulu objevila známá postava. Prořídlé houští špinavě blond vlasů, lehce zarostlý obličej, krví podlité oči, opraná džínová bunda, svetr, opasek pobitý stříbrnými cvoky, oprané džíny, kanady na nohou. JUDr. Babák v celé své kráse. „Nazdar, vole.“ „Nazdar, Babáčku, jak se ti vede?“ „Vidíš, ne? Krvavý zrak, třes rukou, byl jsem včera v Blátě, to zas bylo, ježišmarjá. Zaháněl jsem včera svoji psychopatii, pomohl až třetí litr vína, kvůli Jezince. Ta Jezinka mi to dělá naschvál, já

jsem si tam přived’ Zdeničku a jako bych to nevěděl. Ta mrcha Jezina to zas nějak vyčmuchala nebo vytušila a šup tam, už tam byla. Hned se posadila vedle Zdeničky a už to začalo. Babáku sem, Babáku tam, natřásala se, vrtěla zadkem, mávala kozama, Zdenička mlčela, slzy na krajíčku a pak už to zase šlo jako vždycky. Zdenička najednou lup tam sklenici, jednu, druhou, třetí, říkám jí, nech toho Zdendulo, já tě tu nechám, jestli se tu zase vožereš jako prase, tak se na tebe vykašlu a nechám tě tady. A do toho Jezinka ‘ty si strašnej Zbyšku, nech Zdenu, co ji uzurpuješ, je přeci dospělá, může si dělat co chce’. Zdenička na to nic a zase lup, lup, další dvě dvojky má v sobě. Ta to do sebe klopila jak carskej důstojník. No a ta mrcha Jezinka, když viděla, že Zdenička už má dost, tak se usmívala ještě líbeznějc a sedala si mi na klín, to už Zdenička měla vopravdu dost a klinklala se ze strany na stranu. No a sotva sem teda na Jezinku sáhnul, tak hned vyskočila, co to prej dělám, mám tam společnost, jsem prostě strašnej, příšernej a měl bych se sebou něco dělat. Zakroutila naposled tim svým ohromným zadkem a zmizela.“ „Ježišmarjá Zbyšku, ty nejsi psychopat, kolikrát ti to mám říkat, jsi neurotik jako víno ... A Jezinka, chudák, ta kdyby tě slyšela - s ohromným zadkem, už by s tebou asi nepromluvila.“ „Ať mi políbí šos, šukat se mnou nechce, ale jak se objeví nějaká jiná, tak hned přiběhne a dělá, co může, aby ji zlikvidovala, to mi dělá furt. A na moji psychopatii mi nesahej. Mimochodem, nemohla by mi tvoje ségra předepsat nějakej Rohypnol? Nemůžu spát ...“ „Zeptám se jí, neurotiku. A co se Jezinky týče, čemu se divíš? Kde jinde by našla takový oddaný zvíře. Kdyby ses moc osamostatnil, už bys tak hezky nepanáčkoval. Každý potřebujeme svého Babáka.“ „Ale proč mi krucinál nedá pokoj, normálně mě nepřipustí, jak je rok dlouhej, a jak se objeví nějaká jiná, už tam je a, Babáku, jak se máš, co děláš, tak to je tvoje nová přítelkyně a tak je to furt dokola.“ „No to je, už aspoň deset let. Nic nového pod sluncem. A co Zdenička?“ „Jako vždycky, když Jezinka odešla, tak do sebe Zdenička naklopila ještě tři dvojky a bylo po všem. Přestala mluvit, přestala chodit, sedět nemohla, padala ze židle. Vykašlal jsem se na ni, řek’ jsem jí, ‘když neumíš pít a chlemtáš jako prase, tak si tu teď seď sama’ a bavil jsem se s Holanďanem. Jenže potom přišla Martina od vedle, pinglice, a říkala ‘to je tvoje, tohleto, co tu sedí, Zbyšku, jo?’, tak jsem ji musel naložit a vláčet domů. A to jsem včera před tím ještě byl nakoupit, takže jsem měl plný ruce tašek. No a jak jsem byl z tý Jezinky a potom ze Zdeničky nervózní, tak jsem taky vypil i koze chcaní a měl jsem ji jako z praku. Byl jsem nacamranej jako brok. No na nás musel bejt pohled, když jsme se drželi a potáceli do metra, vždycky krok tam, potom tři úkroky do strany a dva zpátky, prostě strašný. Teď já v ruce ty tašky, Zdenička každou chvíli na zemi, lidi v metru na to čuměli, smáli se, každou chvíli tam někdo měl nějaký chytrý průpovídky. Prej ‘tys jí dal, kdes jí tak vožral, to bude noc’ a podobně. Tak jsem na ně chtěl zařvat, ať si hledí svýho, ale zjistil jsem, že neumím mluvit. Ňák jsme se dopravili na Nový Butovice a tam jsem se rozhodl, že si vezmeme taxíka, protože bych ji do autobusu nedostal a teď ten taxikář, prase jedno drzý, že prej ji nevezme do auta, že by mu poblila auťák, tak jsem mu musel slíbit kilo diškreci, pak nás vzal. V taxiku Zdenička usnula, nemoh’ jsem ji probudit, domů jsem ji musel vynést, zase s těma taškama, a rozhod’ jsem se pro strašlivou pomstu. Svlíknul jsem ji, pěkně hodil do vany, vysprchoval studenou vodou, ale ji to stejně neprobudilo, a tak jsem ji vzal, mrsknul s ní na postel a pěkně na ni skočil a šoup’ jsem jí ho do análu, to vona nesnáší. A hned byla vzhůru, ale měla smůlu, jak byla ožralá, nemohla se bránit. Když to bylo hotový, šel jsem spát. Ráno jsem myslel, že jsem mrtvej. Zdenička se taky nehejbala, tak jsem ji tam nechal ležet, před chvílí jsem jí volal, aby aspoň brnkla k sobě do práce, že dneska nepřijde, a něco si vymyslela.“ „Už byla naživu?“

„Jo, a už to všechno stačila vyslepičit Gábině. Ta mi volala vzápětí, že prej jsem na Zdeničku zlej, tak jsem se zeptal, kdy že jsem na ní byl zlej, jestli v tý chvíli, kdy jsem ji nenechal ležet na zemi, nebo když jsem ji vynášel z taxíku. To prej ne, ale potom doma. Tak jsem jí řek’, že to, že jsem ho Zdeničce šoupnul do zadku, bylo to nejmenší a ať si radši sama dává pozor na sebe, co si kam nechá strčit, když se vožere vona. A bylo po kecech.“ Oba se teď zasmáli. JUDr. Babák narážel na příhodu, která se Gábince, jinak nerozlučné přítelkyni Zdeničky, obě pocházely ze stejného městečka, přihodila před několika lety s JUDr. Petrem Dvořákem. Ten se tehdy s Gábinkou, dvacetiletou blondýnkou, někde seznámil a snažil se ji mnohokrát bezúspěšně svést. Chodíval s ní ke svému oblíbenému bazénu Na Petynce a tam neúspěšně tokal, pak se pokusil Gábinku opít, což ovšem nebylo nijak jednoduché, neboť ta pracovala jako sekretářka na Ministerstvu obrany a z pravidelných důstojnických pitek byla patřičně otužilá. K vrcholu všeho obvykle Gábinka pak spolu se svou přítelkyní Zdeničkou a se Zbyškem, který takhle vlastně Zdeničku poznal, a samozřejmě s dr. Dvořákem odjížděli tu k němu, tu k dr. Babákovi, a zatímco Petr v jedné místnosti sváděl s Gábinkou, která mu odmítala být po vůli, těžké boje končící obvykle až nad ránem, Zbyšek se ve vedlejší místnosti věnoval se Zdeničkou lásky hrám. Tak to šlo den za dnem, nejméně po polovinu léta. Jednoho dne si Petr řekl dost a Gábince nadbíhat přestal. Často však s dr. Babákem celou situaci hodnotili a Petr občas říkával ‘člověče, vona je snad panna, jinak to není možný, zeptej se tý svý Zdeničky’. Ta ale jako vždy nic neříkala a jen se usmívala. Jednoho dne se všichni čtyři opět potkali v Blatničce a Petr, který již svoje pokusy o Gábinku vzdal, s údivem zjistil (často o sobě říkal, že jak je starej, tak je blbej), že jakmile jeho zájem polevil, Gábinka se k němu začala chovat nezvykle vstřícně, všelijak se natřásat a tančit kolem něj rituální tance. Změnil tedy stanovisko k otázce Gábinčina případného svedení a nakonec navrhl, aby všichni ještě jeli k němu domů, s čímž obě děvčata souhlasila. Tak jeli. U Petra doma Gábinka pokračovala v bohatýrské konzumaci alkoholických nápojů a nebylo tudíž divu, že po jisté době dosáhla její společenská únava takové úrovně, že se rozhodla uložit se ke spánku, a neprodleně tak učinila, aniž o svém úmyslu někoho uvědomila, zřejmě proto, že vládnout jazykem jí činilo výrazné potíže. Petr se po chvíli vztyčil, prohlásil, že jde také spát, a odkráčel do ložnice, kde s uspokojením našel Gábinku, kterak, jak se domníval, disciplinovaně čeká na jeho příchod. Když se však Petr taktéž disciplinovaně v souladu s tím, co myslel, že se od něho očekává, na Gábinku vrhnul, v okamžiku, kdy mazlení mělo přejít v řádný milostný akt, Gábinka opět zahájila aktivní obranu. Tu Petr nyní vzhledem ke všem okolnostem považoval jen za formalitu, o čemž ho navíc přesvědčovala na Gábinku nezvykle nízká intenzita odporu. Jakmile však mělo dojít k oboustrannému spojení, zjistil, že to skutečně jaksi příliš nejde, řekněme z technických příčin. ‘Vona je snad opravdu panna,’ pomyslel si a hned usoudil, že pokud tento Gábinčin stav v jejích dvaceti letech změní, udělá dobrý skutek. Dobré skutky dělal rád. Tato překážka ho tedy nezastavila a vše se v dobré obrátilo, Gábinka byla pomilována a věc dopadla k oboustranné spokojenosti, jak se alespoň Petr domníval. Ráno však přes to, že akt lásky byl během noci ještě několikrát zopakován, byla Gábinka velmi odměřená a uprchla, jak jen to bylo možné. Zbyšek vše po několika dnech „vytáhl“ ze Zdeničky. „Tak ty si, ty vole, myslíš, že to byla panna, co?“ „No já ti nevím, bylo to nějaký divný.“ „No to bych řek’, Zdenička mi to nakonec všechno vyslepičila. Gábina menstruovala, měla tampón a tys ho, ty vole, do ní zarazil tak, že s tím musela hned druhej den ke gynekologovi. Moc by mě zajímalo, co mu řekla, jak k tomu přišla, to mi bohužel Zdenička neprozradila. Ale tak jsem hned aspoň vzal telefon a zavolal jí. Dobře víš, že Gábina je tvrdá jako kus šutru, hned tak něco ji nedostane, ale tohle ji vzalo, červenalo se i sluchátko, tak jsem si ji vychutnal. Prostě nádhera.“ Dlužno podotknouti, že od té doby neměl JUDr. Dvořák s Gábinčinou ochotou k milostným hrám

potíže a obě strany je čas od času spolu provozovaly k všeobecné spokojenosti bez jakýchkoli reklamací. Oba pánové setrvávali často v konverzaci obdobného typu. Probírali jak povahové, tak tělesné atributy řady krásek, jim oběma důvěrně známých, zhodnotili společensko politické klima, poslední novinky z podnikatelsko - právní branže, poslední právní názory „pupíků“ z Omnipolu ke žhavým problémům zahraničního obchodu a jeho deficitu, probrali osobní finanční situaci, kolik který jejich známý pravděpodobně v poslední době vydělal a kterému případně hrozí za jeho aktivity zatčení a usoudili, že žádnému, neboť, jak predikoval dr. Babák, „proč by sakra policajti někoho zatýkali, to je hrozně složitý někoho zatknout a pak mu něco dokazovat, daleko snadnější je běžet do Radosti, udělat razii, zmlátit tam pár chudáků, pro jistotu rozbít videokameru, když už jim nějakej papaláš nařídil, že se všechno musí točit, a potom se postaví ten jejich vrchní trouba před televizní kamery a kváká něco vo tom, jak zasadili těžkou ránu drogový mafii, přitom jediný, co tam našli, bylo pár jointů, víc jich najdou dneska večer v Blátě, jestli tam přijde Netopýr. A že Na Můstku, támhle za rohem, v kteroukoli denní i noční dobu najdou dvacet arabskejch kaštanů, co šmelej s herákem a péčkem, je jim jedno. Vono je lepší zmydlit nějakýho chudáka s jointem než nasrat někoho, kdo s drogama vopravdu kšeftuje, von by moh’ třeba přestat policajtům platit a to víš, služba je těžká, kdo by to dělal jenom za plat, že jo.“ „To víš, Zbyšku, vono je to těžký. Von, kdo něco v tý státní správě uměl, tak utek’ do soukroma, co by tam hledal za štěstí. Podívej se třeba na ty ministerstva, to je bída a utrpení. Já jsem třeba tuhle volal na Ministerstvo financí, protože jsem měl nějakej problém, kterej se týkal osvobození od daně z příjmu u příjmů z restituce. Tyhle osvobození od daně řeší myslím § 4 zákona o daních příjmů. Když jsem se tam po strašlivým úsilím dovolal, tak mě spojovali od čerta k ďáblu. Nakonec mě přepojili na nějakou paní inženýrku, který jsem vysvětlil svůj dotaz, a vona mi povídá, ‘tak to já bohužel, pane doktore, nevím, já tady dělám § 6’. Tak jsem se zeptal, kdo dělá § 4, a to prej dělá nějaká jiná paní inženýrka, které má ovšem právě teď dovolenou. A tehdy jsem se, milý Babáku, zarazil. Co bude s § 4, když milou paní inženýrku, která ho má na starosti, přejede na dovolené auto? Nebo otěhotní? Neměla by být v zájmu § 4 chráněna speciální ochrankou? Neměla by být sterilizována, vše v zájmu § 4? Příznivci § 4 zákona o daních z příjmu, spojte se! Chraňte § 4 před drze se rozpínajícími ostatními paragrafy, zvláště před zpupným § 6, jehož vykladačka na dovolené nebyla a nebezpečí otěhotnění jí podle všeho v nejmenším nehrozí. Co bude s § 4, nebude-li ho nikdo chránit? A kdo, když ne my, a kdy, když ne teď? Nebo finanční úřady. Tam povětšinou taky sedí úřednice s inteligencí díry ve zdi, která z tebe sedře kůži, aby z tebe vyrazila 5, 50 Kč. V zájmu 5 korun a padesáti haléřů se protelefonují stovky a tisíce korun, spálí stovky litrů benzínu, za oběť pěti korunám a padesáti halířům padne za oběť stoletý smrk, tolik na to spotřebuješ papíru. Představ si, jak se vznáší semeno toho smrku ve vzduchu někdy v roce 1890, ve Vídni je Franz Josef a semeno vyklíčí v zemi, vyroste smrk, je plnej optimismu, smrčí život má před sebou, přežije dvě světový války, sedm režimů nebo kolik, přežije emise, kůrovce, bolšána, dožije se svobody, hrdě padne na oltář ekonomické transformace, udělaj’ z něj papír a pak někdo na finančním úřadě ten papír popíše kvůli 5, 50 Kč. Kdyby alespoň kvůli miliardovýmu daňovýmu úniku, to by pak smrčí oběť měla smysl. Ale ne, je to kvůli 5, 50 Kč. Víš proč? Protože tomu, že dlužíš na daních 5, 50 Kč na finančním úřadu rozumí. To, že fabriky dluží miliardy na daních, nemluvě vo těch lehkejch topnejch olejích, alkoholu a bůhví čem, tomu tupoun z finančního úřadu nerozumí. To neumí spočítat. To neumí rozplést, zvlášť když to uzlujou nejlepší právnický a ekonomický hlavy státu, který dělaj’ advokáty a finanční poradce a mezi které se samozřejmě ve vší skromnosti hodlám počítat, byť jako skromný mraveneček. A tak zaplatím císařovi, co je císařovo, tedy jeho 5, 50 Kč a ponechám si ročně několik set tisíc, který na dani nepřiznám, a poradím spoustě dalších, jak to udělat, aby si nechali miliony. A tak to má bejt. Ale je mi líto toho smrku. Proto by z takhle poničenýho papíru měli dělat alespoň papír toaletní, aby duše smrku trochu pookřála vidouc, že její oběť, přesto, že je v prdeli, měla nějaký smysl.“ Pak se Petr podíval na hodinky a usoudil, že je čas jít. Vyjádřil naději, že večer uvidí Zdeničku, se

slovy, že se těší na to jak jí řekne něco jako ‘nazdar holka, nevypadáš dobře, ale židli ti dneska nabízet po tom, co jsem slyšel, jak sis včera užívala, radši ani nabízet nebudu’, a rozloučil se. V Rytířské ulici s úlevou zkontroloval, že na Mazdečce není nasazená botička, nasedl a vyrazil do kanceláře.

8. Cestou si však uvědomil, že se mu proklatě nechce pracovat a že by si stejně potřeboval promyslet celou akci s Teslou. U Petra mělo sloveso „promýšlet“ specifický obsah. Prakticky to znamenalo, že nemyslel na nic, nic intelektuálně náročného nedělal a byl přesvědčen o tom, že jeho podvědomí už provede analýzu problému a najde správné řešení. Když se blížil k náměstí I. P. Pavlova, napadlo ho zastavit se u bratrance, shodou okolností také JUDr. Petra Dvořáka, nikoli však advokáta, nýbrž podnikatele v cestovním ruchu, majitele cestovní kanceláře Alex. JUDr. Petr Dvořák, bratranec našeho hrdiny, byl jen o rok starší. Oba spolu vyrůstali a později studovali právnickou fakultu. Zatímco náš hrdina se věnoval právnickému oboru, vrhl se jeho bratranec na podnikání hned na počátku devadesátých let, kdy ke zděšení své matky, tetičky našeho hrdiny, která synkovi naspořila malou hotovost k, jak se ona domnívala, vybavení domácnosti, použil oné drobné sumy k nákupu několika videopřístrojů. Pomocí nich potom prováděl v zapadlých krajích naší vlasti kulturně osvětovou činnost spočívající v půjčování oněch přístrojů spolu s několika videokazetami, to vše za přijatelnou cenu, která, jak se domníval, nestála v podstatě za to, aby s ní někoho, zvláště daňové úřady, vůbec obtěžoval. Pomocí jeho buditelské péče tak měl brzo každý i v té nejzapadlejší vísce severočeského pohraničí možnost přesvědčit se, jak vypadají silikonová prsa Dolly Baster, železné svaly Sylvestra Stalloneho či pohlavní orgány bantuských černochů. Když však i mnozí další v sobě objevili buditelského ducha a půjčování videopřehrávačů již tolik neneslo, napadlo milého bratrance, že součástí kulturního rozvoje každé osobnosti je i právo cestovat, vidět svět. Aby toto právo nezůstalo jen prázdně znějícím slovem, rozhodl se umožnit poznat krásy evropských letovisek i těm méně majetným a připravil několik zájezdů pro především mladé lidi, kteří byli ochotni spát třeba jen pod stanem a cestovat poměrně strastiplně, jen aby viděli to, co bylo jejich dědečkům a otcům tak dlouho odpíráno. Tyto levné zájezdy měly slušný úspěch a umožnily JUDr. Petru Dvořákovi, kterého budeme nadále pro větší srozumitelnost nazývat jen označením ‘bratranec’, vybudovat středně velikou slušně prosperující cestovní kancelář, zdravý podnik vybudovaný z vlastních zdrojů, a tudíž nezatížený půjčkami, úvěry, splátkami, úroky, pokutami z nich a tak dál, prostě tím vším, co naprostá většina ostatních podnikatelů s sebou všude vláčela jako hrb. Bratranec měl několik koníčků, a pomineme-li jeho zálibu v urostlých krasavách, která se v něm často svářila s jeho jistým sklonem ke spořivosti, má pro toto vyprávění snad jistý půvab bratrancova vášeň pro dobré obchody. Dobrým obchodům neodolal. Dělal spoustu dobrých obchodů. Například v době tak zvané první vlny kupónové privatizace obešel všechny spoluobčany rómského původu v severočeském městečku, z něhož pocházel a kde bydlel, a nabídl jim, že od nich dopředu odkoupí akcie, které získá tím, že za body těchto držitelů investičních kupónů objedná akcie, a poté je v souladu s touto dohodou převede na sebe. Řada oslovených vedena nepochybně realistickou vizí, že lepší tisícovka v hrsti než kupónové akcie na střeše, jeho altruistickou nabídku přijala. Když však pan Kožený o něco později veden nepochybně taktéž jemu vlastním altruismem nabízel za kupónovou knížku „jistotu desetinásobku“, usoudila většina bratrancových obchodních partnerů, že jeho nabídka má proti nabídce pana Koženého sice řadu výhod, především tu, že bratranec platil na rozdíl od pana Koženého „na dřevo“, ale přesto by stálo za to pokusit se o zvýšení již smluvené kupní ceny. Takový pokus se nikde na světě nesetká s nadšenou odezvou, neboť nikdo nemění pravidla hry v průběhu hry samotné, a tak nebylo divu, že bratranec byl brzo nucen odolávat nátlakovým akcím, které jeho obchodní partneři před domem jeho matky organizovali za vydatné pomoci všech svých rodinných příslušníků, mezi nimiž hlasitostí vynikaly zejména nezletilé děti a značná kvanta psů neurčitých, avšak velmi různorodých ras. V zájmu spravedlivého posouzení celé věci je nutno dodat, že bratranci se dařilo těmto nátlakovým akcím

čelit, a to zřejmě o to lépe, že většinou pobýval v zájmu svých dalších obchodních aktivit mimo rodné městečko. O to více obdivu je nutno v této souvislosti vyslovit jeho matce, která statečně odolávala všem rafinovaným pokusům, jak z ní dostat peníze. Dozvěděla se v této souvislosti o našich spoluobčanech mnoho zajímavého, takže si později na rodinných sešlostech mohla vyměňovat své zkušenosti s matkou hrdiny našeho vyprávění, která také jako ekonomka jednoho středně velikého severočeského podniku měla k věci co říci a věděla o technikách, kterak vyzískat další finanční prostředky, jež jsou některými našimi spoluobčany často používány, své. Celá tato finanční operace nakonec dopadla úspěšně a je nutno konstatovat, že právě to bylo společné všem obchodním aktivitám bratrance JUDr. Petra Dvořáka, víceméně. Dalším jeho oblíbeným obchodem bylo vkládat peníze, které ve svém podnikání v cestovním ruchu „otáčel“ do bank, jež ovšem v zápětí poté, co z nich své prostředky po sezóně vybral, aby mohl uhradit svým zahraničním partnerům vzniklé závazky, krachovaly. Petr již bratrance podezříval z jakéhosi bankovního „čarování“, neboť bratranec vždy své prostředky odčerpával před uvalením nucené správy na ten či onen bankovní ústav, a zatímco se těšil ze získaných úroků, sledoval zbytek národa v televizi fronty drobných střadatelů bušících na zavřené dveře bank. Naposledy si tuto bratrancovu slabost k dobrým obchodům Petr připomněl, když byla uvalena nucená správa na Kreditní banku Plzeň s odhadovanou ztrátou banky ve výši 12 miliard korun. Bratranec měl totiž, jak jinak, u této banky uloženo 8 milionů korun, a tak mu raději hned po zveřejnění zprávy o uvalení nucené správy na tento ústav zavolal. Dozvěděl se, jak jinak, že bratranec několik dní před uvalením nucené správy podal pokyn k převedení v Kreditce uložené sumy někam jinam, takže všechno je O.K. Petr dojel na náměstí I. P. Pavlova, zařadil se pravého jízdního pruhu, odbočil doprava a zastavil před Ústředním domem armády II, znal to tady, kdysi se o tento objekt soudil s Ministerstvem obrany. Vystoupil z „Mazdečky“, nechal ji kviknout a vydal se za příbuzenstvem. Bratranec měl kancelář v pátém patře. Petr vyjel čtyři patra výtahem a poslední patro zdolal pěšky, když si s každým krokem a zabolením v koleně vzpomněl na Jitušku. Po energickém zaklepání okamžitě vstoupil dovnitř. „Nazdar bratranče, zdravím tě,“ řekl k vysoké postavě hrbící se před obrazovkou počítače. „Nazdar bratranče, zdravím tě,“ odpověděl bratranec originálně. „Jak se máš, přijel jsem tě navštívit, pozeptat se na zdraví tvé, manželky, dětí vzešlých z manželství i těch, co sis uhnal za svobodna, a tak dál. Jak jdou obchody?“ „Špatně člověče, s Kreditní bankou je to pěknej průser, mám tam osm milionů.“ „Cože? Vždyť jsi říkal, že jsi to stihnul někam převést?“ „No to je právě to. Já jsem včas podal pokyny k převodu, oni je přijali, potvrdili a šlus. Žádnej neprovedli, žádnej můj příkaz, ani mě o tom neinformovali. Za pár dní mě začaly honit letecký společnosti, že jsem nezaplatil, tak jsem jim poslal kopii příkazů no a ty mi sdělily, že nic neobdržely.“ „No to je věc. Jak si na tom?“ „Bledě. S leteckejma společnostma jsem se nakonec domluvil, Řekové prozatím nic netuší, ale bude to zlý. Předpokládám, že vklady do výše čtyř milionů se budou proplácet, tak z toho zaplatím letadla, proto nakonec letecký společnosti vydržely, teď mě vlastně úvěrujou. Oni mě tam znaj’, věděj, že se mnou nikdy nebyl problém, a tak mi taky chtěj pomoct, ale platbu mi neodpustěj. Teď sháním nějakej úvěr, alespoň na dobu, než se začnou vyplácet vklady z Kreditky, ty do těch čtyř milionů. Ale dobře, že jsi přijel, jinak bych ti stejně volal, tys mi jednou vyprávěl, že znáš někoho, kdo Kreditní banku zastupoval, ne?“

„Znám, já jsem u nich s advokacií začínal. Je to jedna kancelář, která se nějak přimotala k Hrnčiříkovi, to je chlapík, kterej tu Kreditní banku založil a vlastnil. To byl opravdu ďábel. Já vlastně krach Kreditní banky beru za důkaz toho, že nejsem úplnej blázen. Já jsem totiž, když jsem toho Hrnčiříka viděl a tu partu kolem něj taky, prostě nemoh’ pochopit jak to, že to funguje. Odpověď byla tak jednoduchá. Vono to nefungovalo. Já si vzpomínám, že jsem nastoupil do tý advokátní kanceláře jako zaměstnanec a po několika dnech mi můj zaměstnavatel, byl to spolužák z fakulty, kamarád, dal do ruky notebook a řek’ mi, že půjdem na valnou hromadu společnosti, která vydávala deník Prostor. Možná si na to vzpomínáš, byla na to veliká reklama ‘Každý člověk potřebuje Prostor’, Kodet ji dělal, aspoň myslím. Jenže Prostor zkrachoval stejně jako všechny ostatní aktivity pana Hrnčiříka. Jak to ten chlap dělal, nevím, ale myslím si, že prošustroval úplně všechno, na co sáhnul, ale stejně přitom vždycky někde našel někoho, kdo ho zase založil. To se nám to žije, když nám lidi půjčujou, že jo. Von prej to byl za bolševismu nějakej obchodník s uměním v Artii nebo kde. Možná kupoval levně od vdov po prvorepublikovejch ředitelích a bankéřích obrazy a tak podobně a pak s nima na západě šmelil. Ale to nevím jistě, to jsou jenom takový řeči. Po osmašedesátým zdrhnul a pak prej dělal osobního tajemníka Salvadoru Dalímu. U toho asi taky nezchud’. Po revoluci se vrátil a začal tady podnikat. Založil si společnosti Panok, měl jich spoustu, možná tak ke čtyřicítce. Sám jsem jich pár zakládal. Privatizační fondy Panok, potom Panok Immobilien, to byla realitka, dál Panok - Knight, tu měl s nějakou paní Jarmilou Knight, která tady otevírala Business Club, nedávno jsem ji viděl v televizi. Všechno to hospodařilo od desíti k pěti, ale pořád to fungovalo a to mi právě nebylo jasný. Já, když jsem tam poprvé přišel, tak jsem koukal jako jelen. Domy na Staromáku, uvnitř tlupa yuppies, všichni měli ty nažehlený držky, mobilní telefony a fialový saka, já a Jirka jsme tam vypadali jako jediný normální lidi. A k tomu všichni vedli takový ty kecy o tom, jak si stojí býci a medvědi, tak se voznačujou některý typy akcií na burze v New Yorku a potažmo pak i jinde, kde si kdo byl zahrát squash, mimochodem, jak se to hraje, nevíš? Ale to je teď vedlejší. Takže tam zkrátka byli všichni důležitý jak psí hovno. Miliony lítaly vzduchem, prostě dělná atmosféra velikýho byznysu. A pak najednou přišel takovej strejda, bez kravaty, v tmavým obleku jako z tanečních, lehce připlešlej s bříškem. Kdybych ho potkal na ulici, tak mu dám bůra na gulášovou polívku. A von se tam tak motal a ved’ takový bodrý řeči, no prostě strejc. A najednou se všichni ty panáci postavili do pozoru, roztáhli ty svý tlamy do širokýho úsměvu a běželi k němu panáčkovat a hučet mu do ucha různý kraviny. Pak mi ho představili a ecce homo, on to byl Hrnčiřík. Z valný hromady, která se týkala dluhů po Prostoru si hlavně pamatuju, to jsem se moh’ potrhat smíchy, jak se tam probíralo, kam zmizel movitý majetek společnosti, mimo jiné počítačová technika. Ten notebook, na kterým jsem z tý valný hromady dělal zápis, byl totiž ukradenej odtamtuď, když jsem neměl co dělat, čet’ jsem si články, který tam byly v paměti uložený po původním novinářským uživateli. Ňákej Slovák to byl. A tak to tam bylo se vším. Hrnčiřík hospodařil a hospodařil, až jednoho dne asi pochopil, že vše je ztraceno, a prchnul. Za pár let po tom se Kreditka položila a podle toho, co jsem čet’, tak prej hlavně pro hospodaření právě z doby, kdy tam kraloval Hrnčiřík. To je všechno, co o tom vím, a to moc není. Ale jestli chceš, tak ti dám telefon na toho advokáta, Jirka bude určitě vědět o Kreditce víc. Moc bych si ale od toho nesliboval, ze svýho ti to nezaplatí, to je jasný.“ „Stejně bych si ten telefon vzal, já jsem v takový situaci, že musím vyzkoušet všechno. Jedna možnost tu je, prý to banky povolují, kdybych našel někoho, kdo je Kreditní bance dlužen, a domluvil se s ním, že by dluh místo bance vrátil mě, banka by si potom jenom odškrtla jeden svůj dluh vůči mně a jednu svoji pohledávku vůči tomu, kdo jí dluží.“ „Máš představu, kolik za to započtení pohledávky bude ten hypotetický dlužník banky chtít? Zájemců o podobnou službu bude mraky, dlužník si bude moct vybírat toho, kdo mu sleví nejvíc.“ „No jednoho jsem už našel, ten chtěl dvacet procent.“ „Dvacet procent, to je u čtyř milionů osmset tisíc. To už je pěkná ztráta.“

„Lepší než čtyři miliony, to by mě položilo.“ „Příjemný by to nebylo,“ zakončil Petr tuto část hovoru a nadiktoval bratranci telefonní čísla. Pak už jen dodal, aby bratránek pozdravoval kolegy advokáty, pokud s nimi bude hovořit a odvolal se případně přímo na něj. Pak se rozloučil a smutně vyrazil do své kanceláře. Proč smutně? Čekala ho tam práce.

9. V kanceláři čekala Monika, jako obvykle se zápisníkem plným vzkazů. Petr si vyslechl, co zařídila, co je třeba, aby vyřídil Petr, kdo ho čeká během odpoledne, zítra, pozítří a tak dál, zkrátka běžná rutina. Petr si objednal kávu a odešel k sobě, když před tím Monice popsal, jak dopadl na rejstříku, a požádal ji o vyznačení všech lhůt pro jednotlivé věci, kdy mají být hotovy a na co se u nich nesmí zapomenout. V půl čtvrté nakoukla Monika k Petrovi, který pracoval, „až se z něj kouřilo“. „Jsou tady ti pánové z republiky Sacha.“ „Ježišmarjá, já na ně zapomněl, jak vypadají?“ „No, řekla bych, že mají moc pěkné čepičky.“ „Čepičky?“ „Ano, takové teplé, huňaté“. „Aha, to si dovedu představit, to jsou ty jejich papachy. Na jednu papachu jeden polární medvěd. Pošlete je dál.“ Monika zavřela dveře, Petr se odvrátil od monitoru počítače a rázně shrnul na jednu stranu všechny na stole se povalující písemnosti. Dveře se otevřely. Dovnitř vstoupil muž silně Petrovi připomínající Rasputina, mohutný muž s dlouhým, nepříliš pěstěným vousem a za ním dva drobní muži se šikmýma očima, s tvářemi plnými drobných, ale hlubokých vrásek. „Dóbryj den“. Řekl Rasputin velmi hlubokým hlasem. Jestlipak taky umí zastavit krvácení jenom svou přítomností, napadlo Petra a hned si řekl, že zkoušet to nebude. Všichni tři měli na sobě vcelku elegantní tmavé obleky, bílé košile a tmavé vázanky. „Aspoň jsou na sněhu dobře vidět,“ napadlo Petra, ale hned si uvědomil, že pro tento účel by byla daleko vhodnější oranžová barva a představil si příchozí oblečené v oranžových společenských oblecích vhodných jak do tundry, tak do salónů. Ta představa u něj vyvolala široký úsměv, který svou upřímností na příchozí zapůsobil. „Dóbrovo dňa,“ pozdravil Petr. „Ja němnožko udivilsja, kagda vy mně pozvanili, čestno skazano, ja v žizni o respublike Sacha něslyšel. Što ja mogu dlja vas sdělať?“ „Vy dobře mluvíte po rusky, pan dóktor, já o tom slyšel, ale s námi můžete mluvit česky, ja tady v Česke republice žil mnogo let a panum všechno preložim,“ řekl obstojnou češtinou s výrazným ruským akcentem Rasputin. „Tím lépe, tak tedy, vážení pánové, dovolte mi, abych vás tu přivítal. Pokud se mohu pozeptat, co vás ke mě přivádí?“

„Dovolte, abychom sebe predstavili. Já jsem Kyrilov Ivan Kyrilovič a toto jsou panove Kim Alexandrovič Anastaz a Kim Alexandrovič Alexandr, bratri.“ „Těší mě.“ „Nás taky. My jsme na vas dostali doporučeni od pana Jaroslava Grubera z česke ambasady v Moskvě, kde jsme my byli se posovětovat, tedy poradit se před letem do Prahy, omluvte mne, ja už dlouho česky nehovoril.“ „Mluvíte dobře, kde jste se to naučil?“ „Já tu pracoval několik let na naši ambasadě tady v Praze, ale teď už dlouho česky nemluvil. To za pár dní bude lepší.“ „Takže vas za mnou poslal pan Gruber? Jak se má?“ „Myslím, že dobre, ale se těši domů. Teď do Moskvy nastoupil novy česky ambasador a tak tam vše po novemu. Jak to ržikate? Nove koště dobre mete? Tam teď pan Dobrovsky.“ „Ano, já vím, trochu ho znám.“ „Ten rapl tam asi vyvádí, naposledy jsem Dobrovského viděl už jako exministra obrany na notářství, tehdy ještě státním na Praze 6,“ pomyslel si Petr. „Toho, když to chytlo, tak dokázal vyvádět,“ prolétlo mu ještě hlavou a nahlas se zeptal: „Takže, mohu vám v něčem pomoci?“ „Ano, to mužete. Panove Kim jsou zde jako predstavitele respubliky Sacha, ale neoficialni. Respublika Sacha je za polarnim kruhem, ja sam moc nevim o ni. Oni se tam teď osamostatnili, ale k čemu samostatnost, když všude kolem Rossija,“ bodře pravil Rasputin. „K čemu takova samostatnost,“ opakoval ještě jednou spokojeně. „Něfť je z Rossije, gaz je russkij, avtomašiny, letadla, lodě, domy, televize, všechno je ruske. Jenom oleni jsou jejich a sobi a tak. Tak oni tam vyhlasili samostatnou respubliku Sacha, ale on ji nikdo neuznal. A Moskvě je to jedno, ať si tam co chtěji vyhlašuji. A oni taky nechtěji byt uplně samostatny, nejsou blazni. Moskva pak uděla takhle,“ tady Rasputin ukázal gesto, jako když uzavírá kohoutek, „a neni nic v respublice Sacha, jenom oleni a nějaky polarni medveď. A to oni vědi. Oni by chtěli jenom trochu sami obchodovat, to se teď v Rossiji smí, ale oni to neumi. A tak bratry Kimove, oni jsou velmi chytri, jeden je členom Rossijskoj akademii nauk, sem prijeli založit akcionernoje obščestvo zakrytovo tipa, akciovou společnosť po vašem. Ta potom bude obchodovat s vecmi z respubliky Sacha, tam mnoho uhli a zoloto a kuže a ještě aluminij, hlinik po vašem a dalši věci. Moje žena tam rodila se a tak se na mne obratili a ja doporučil Pragu. To je nejlepši z cele Evropy, neni tu dorogo, do Moskvy dve hodiny a každy tu rozumi rusky a když je potreba, tak tu každy mluvi i anglicky, nemecky a tak dale. Ale je tu problem.“ „Problém? Jaký, s penězi?“ „Ne, peněz my mame dost. My prijeli iz Moskvy a tam je hodne draho, nejvic na světě, jenom Tokio je dražši než Moskva. Tady v Praze je všechno děšove, levne. My byly nejdrive na Narodni tride u advokata a tam byl takovy jurist, mlády, po rusky něponimal a ržekl nam, že nevi, jak to udělat s tou akciovou společnosti, aby byla založena, aby patrila respublice Sacha. On ržikal, jak ji založit, když respublika Sacha neni nikde uznana, to neni pravnicka osoba, neni stat, nejsou diplomaticke styky, nic neni. A tak jsem volal do Moskvy, sveho kamarada Jaroslava Grubera, aby nam porádil a on mi dal vaš telefón a ádres.“

„Aha, už rozumím. A ta akciová společnost musí být přímo založena republikou Sacha, nebo by postačilo, aby prostě vznikla tak, že by ji založil kdokoli a potom by se existující společnost převedla celá na republiku Sacha?“ „Moměnt, já se zeptám,“ odpověděl Rasputin a zatímco hovořil s bratry Kimovými, zeptal se Petr Moniky, zda nabídla občerstvení. „Jistě, pane doktore, pánové si řekli o čaj, vám nesu vodu a minerálku.“ Petr Moniku pochválil a diskuse mohla pokračovat. „Oni ržíkají, že jim je to jedno. Musí ale prživést dokuměnty o tom, že tady má respublika Sacha svoji obchodní společnosť.“ „Mají s sebou pověření, nějaké čisté hlavičkové papíry, razítka a tak podobně?“ „Samozržejmě.“ „Mohl bych se podívat?“ „Jistě, tady to je.“ Petr se začetl do listin. Bumažky s velikánskými razítky, plné moci, pověření, fotokopie pasů atd. „Já se domnívám, že cesty jsou tu dvě, respektive jenom jedna. Ta první, evidentně neschůdná by byla taková, že by páni Kimové jako osoby k tomu zplnomocněné právnickou osobou, tedy republikou Sacha provedly náležitým způsobem všechny právní úkony nutné k založení a vzniku právnické osoby - akciové společnosti. Jenže, jak na to správně upozornil kolega, za kterým jste již byli, to naráží na skutečnost, že mezinárodní statut republiky Sacha není, řekněme, zcela vyjasněn. Je tedy evidentní, že bude lepší využít cesty druhé. Zde přítomní pánové Kimové jsou, jak jsem si všiml, vybaveni pasem Ruské federace, tedy státu, se kterým má Česká republika standardní vztahy, a nic tedy nebrání tomu, aby pánové jako fyzické osoby založili tady v Praze českou právnickou osobu ve formě akciové společnosti s akciemi vydanými v listinné podobě, které budou znít na majitele. To ve stručnosti znamená, že majitelem akcií a tím v odpovídajícím poměru i majitelem společnosti je ten, kdo má akcie ve své držbě, samozřejmě, pokud je nabyl legálně. Pánové Kimové tedy jako dvě fyzické osoby, státní příslušníci Ruské federace, tady akciovku založí a v zápětí ji převedou stoprocentně do vlastnictví republiky Sacha tím, že jí všechny ty akcie předají. Já jim k tomu klidně vyrobím nějakou hezkou smlouvu, na kterou dáme spoustu razítek, aby se měli doma čím pochlubit. Tohle jim přeložte.“ V následující diskusi bylo vše dovyjasněno a domluveno, sídlo, název, předmět podnikání, základní jmění, způsob jeho splacení, jména, adresy, rodná čísla, plné moci, podpisová oprávnění a tak dále a tak dále. Zbývalo palmáre. Petr provedl jednoduchý výpočet, pak ho zahodil, řekl si, že pokud přicházejí z Moskvy, měli by být na leccos zvyklí a neměli by se cukat víc, než je zdrávo. „Ke všem okolnostem věci, přepokládané výši základního jmění, k tomu, že se jedná o věc s mezinárodním prvkem, tak, hm, 5.000 USD, resp. ekvivalent v českých korunách.“ „Cha, cha, cha,“ zasmál se Rasputin, „já měl být jurist. Pět tisíc dolarov, to neni málo. Ale dobre, bereme to.“ „Sakra,“ pomyslel si Petr, „měl jsem říct sedm, ale nevadí, dneska máme stejně vyděláno. Ještě je přesvědčím, aby mi to dali bez faktury, a můžeme slavit.“ Pak došel do lednice pro vodku a kšeft zapili. Akciovku za 5.000 dolarů Petr každý den nezakládal. Pak pomyslel na kolegu z Národní třídy, který tyhle klienty zapudil. „Buď už tam nevěděj, co s prachama, nebo to byl nějakej trouba. Asi koncipient, určitě specialista na mezinárodní právo. Pro samou mezinárodní komplikaci ho

nenapadne to nejjednodušší řešení na světě.“

10. Když Petr opouštěl kancelář, bylo něco k osmé. Vše bylo domluveno, nemuselo by to trvat déle než čtrnáct dní. „Ta vodka mě nějak vzpružila, takže hurá do Bláta,“ řekl si Petr. „Mám si vzít auto? Ale jo, teď ještě poliši čmuchat nebudou,“ pokračoval v monologu a nasedl do vozu. Na Uhelném trhu byl za patnáct minut. Zaparkoval naproti škole, kde vždy touto dobou nějaké místo bylo, a vydal se do Blatničky. Venku stálo několik lidí přes chladno, které bylo. Už zdálky viděl dr. Babáka, jak se lehce potácí se skleničkou Vavřineckého v ruce. „Ježišmarjá, ten ji zase má, určitě tu stojí od tý doby, co jsem byl u něj, maximálně byl v kině,“ konstatoval pro sebe Petr. „Hou, hou,“ řekl nahlas, když přišel k dr. Babákovi, který se sklenkou ruce volně konverzoval s několika dalšími postavami stojícími na chodníku. Většinu jich znal, a tak i jim pokývl na pozdrav. „Co že v takové zimě venku?“ zeptal se a vzápětí si odpověděl, „á, čichám čichám člověčinu, někde je tu Netopýr, že? A s ním přiletěl konopný vichr. Tak proto tu stojíte, zevniř by vás vyrazili, no jen si dejte, na vaše zdraví.“ „Čau, vole,“ rozesmál se dr. Babák, jakmile ho uviděl a jeho smích povzbuzený tlustým jointem, který držel v ruce, jím potichu ještě notnou chvíli třásl: „Netopejr byl v Amsterodamu, tak něco přivez. Chceš taky?“ „Ne díky, já na sladký nejsem, vystačím si s alkoholem, na to máme v rodině vypěstovanou rezistenci. Tohle by mi určitě ublížilo.“ Ale to se již blížil Richard, všeobecně nazývaný Netopýr. Vysoká postava, dlouhé vlasy, na protáhlé tváři širokánský úsměv, tak zvaně od ucha k uchu a srdečně hlaholil: „Nazdar, doktůrku, jak se máš? Nezatoužilo tvoje okoralé srdce po něčem sladkém? Je to opravdu kvalitka.“ „Ne, Richarde, díky, na sladký já nejsem, já mám svoje víno.“ „A to děláš velikou chybu. Víš, jak si vy alkoholici ničíte zdraví těmahle splaškama, co ti Vokurka nalejvá?“ Splašky myslel Richard víno v Blatničce rozlévané, Vokurkou pak číšnici Martinu, shodou okolností jeho stávající životní družku, Vokurkou jí nazýval proto, že se „kysele“ tvářila na jeho celoživotní nezaměstnanost. „Alkoholik je člověk, který pije víc než jeho lékař a to já rozhodně nejsem. Mimochodem, každou sklenicí Richarde, kterou tady vychlemtám, zvyšuju tvůj životní standard, alespoň pokud tě Martina pořád ještě živí, jak si myslím.“ Na to se Netopýr rozesmál ještě víc, sklonil se ze své výše 189 centimetrů k Petrovi, objal ho okolo ramen a pravil: „To máš, právníčku, docela pravdu. Tak hezky pěkně pracuj a vydělané prašulky přinášej sem, směňuj je za zdejší vyhlášený mok a nech se hřát pomyšlením, že umožňuješ tvůrčí existenci

jednomu z géniů naší doby. Možná tě pak namaluju.“ „Proboha jen to ne,“ zděsil se Petr upřímně, „rád, Richarde, podpořím tvou tvůrčí nezávislost tím, že nechám vydělat tvoji živitelku, ale jenom pod podmínkou, že mě nebudeš malovat, i když vono je to vlastně jedno, za prvé by mě nikdo na tvých plátnech stejně nepoznal a za druhé, jak bych ti to řekl, abych se nedotknul tvého tvůrčího génia, bojím se, že nebudeš v dohledné době několika staletí kritikou ani milovníky umění objeven, to víš, Richarde, malost vládne světem a umělci to maj’ těžký.“ „To maj’, zvlášť v zimě. V létě ráno okolo jedný hodiny vstanu, jdu hrát tenis, pak jdu třeba fotit a večer jdu sem, kde pak s váma ztrácím čas. Ale v zimě se přes den nudím. Ještěže aspoň támhle Babáka tu většinou najdu, ale ani ten není vždycky k mání. Chodí, šosák jeden, do práce. Proto jsem si musel pořídit dona Pedra.“ Don Pedro byl obrovský pes, něco jako Maxipes Fík, Petr tušil, že se tomuto plemenu říká „bobtejl“, nebo tak nějak, ale jistě to nevěděl a ani ho to nezajímalo. Faktem bylo, že don Pedro vzbuzoval všude svou velikostí přes svou dobrosrdečnost úctu. Býval však znechucen neustálým lidským hemžením a nebylo proto neobvyklé najít ho v blatnické nálevně zvané pro svůj interiér tvořený sklem a chromem „Pitevna“, jak leží mezi hloučky více či méně podroušených hostů na zemi, roztažen v celé své úctyhodné délce a čeká na svého pána. Pro svou trpělivost v tomto ohledu byl často stálými blatnickými hosty dáván za příklad jejich partnerkám, pokud se jim v Blatničce nelíbilo. Fráze jako ‘dám si ještě jednu dvojku a ty se na mě tak divně nekoukej, podívej na toho psa, jak je tu spokojenej, měla by si si z něj vzít příklad, když to tu vydrží zvíře, tak tu nemůže bejt zas tak nakouřeno...’, zněly lokálem po příchodu dona Pedra velmi často a i to bylo příčinnou značné Pedrovy popularity. Tu Pedro nesl se šarmem hodným aristokratického původu a se stoicky chladným opovržením snášel různé „pozornosti“ od hostů, mezi nimiž zvláště vynikaly podnapilé ženy, které mívaly tendenci různě se nad Pedrovou chlupatostí rozněžňovat a posléze ho obtěžovat mazlením, hlazením a jinými projevy svých neukojených mateřských vášní, když přitom zapomínaly, že don Pedro není plyšová hračka, ale starý pes, který zhluboka kašle na jejich pudy. Rozčílil se však, pokud Petrova paměť sahala, pouze jednou, a to když se mu jeden z inventárních blatnických opilců „Peggy“ vyzvracel do kožichu, což Pedrovi nikdo z lidí s kouskem soudnosti nemohl vyčítat. Mocně tehdy na Peggyho štěknul, čímž Peggyho nechutnou produkci přerušil, a donutil ho, aby v ní, pokud to bude nutné, pokračoval na místech k tomu určených. Peggy tím tehdy zdaleka nejvíc nenaštval dona Pedra, ale Netopýra, neboť ten si po právu stěžoval, že s donem Pedrem teď pro jeho zápach není k vydržení a vykoupat ho není jen tak, neboť don Pedro se ve vaně myl nerad, a v těch dnech zrovna nechtělo pršet. Nakonec to prý vyřešila hadice a pět Netopýrových sousedů, kteří dona Pedra museli při této proceduře držet. I dnes ležel don Pedro uprostřed lokálu, na boku, všechny čtyři tlapy vytrčené šikmo vzhůru a přemýšlel o svých psích problémech a nijak nevěnoval pozornost vření uvnitř. Petr obešel celou „Pitevnu“, pozdravil se se známými tvářemi a přešel do sousední vinárny, kde v zřetelně kultivovanějším prostředí našel po chvíli hledání Tomáše Zicha. „Nazdar, pane inženýre,“ pozdravil růžolící kulatou tvář lemovanou neposlušně se kroutícími kadeřemi hnědých vlasů. „Jak mi to říkáš?,“ ohradil se Tomáš Zich vzápětí poté, co na pozdrav odpověděl. „Jsem stále studentem a nehodlám na tom v blízké budoucnosti nic měnit.“ „No to ti chválím, ale měl bys mi někdy prozradit, jak to sakra děláš. Léta ubíhají, Vysoká škola ekonomická chrlí tisíce a tisíce nových inženýrů a ty stále, Tomáši, setrváváš v náruči alma mater, dokonce i tvoje konkubína už dostudovala, ne?“ „Neměl by si Ivetku takhle nazývat, Petře.“

„Cože? Konkubína je žena žijící v konkubinátu a konkubinát je manželské soužití muže a ženy bez řádného sňatku. Nebo ty už sis ji vzal?“ „Ne, to ne proboha, ty bys mi přál věci. Žijeme spolu, Ivetka hezky pracuje a vydělává a já taky pracuju a navíc taky studuju, teda, jestli se to dá studiem nazvat. Řekněme, že mám index.“ „Jo, to bude dostatečně pružná definice,“ souhlasil Petr. „Ale říkáš konkubína? To bude mít Ivetka radost, co že to vlastně je. Žádná přítelkyně nebo tak, konkubína je to. Takhle jí budu ode dneška představovat, z toho budou mít všichni radost, nejvíc její matka.“ „Není nad to potěšit bližní, zvláště příbuzné svých konkubín. Ale teď k našim byznysům. Ta tvoje parta z Hradce Králové, jste členové burzy?“ „Jasně.“ „Opravdu? A co ty tam vlastně děláš Tome?“ „No, my jsme brokerská společnost, akciovka, a já jsem člen představenstva. Obchodujeme pro své klienty na všech trzích s cennými papíry, děláme správu portfolia a tak dál. Máme teď stočtyřicet poboček a kontaktních míst, hlavně tam u nás, a teď se chystáme na Prahu a postupně taky do zbytku Čech.“ „No to koukám jako jelen Tome. Nějak jste vyrostli, co jsme se viděli naposledy.“ „To víš, obchody jdou dobře, jsme národ akcionářů.“ „Tak ma počúvaj, jak říkají bratři Slováci, mám takový problém, tedy přesněji řečeno mám klienta a ten má problém. Nakoupil v kupónové privatizaci velký balík akcií jednoho podniku, jedná se o jednu Teslu, když se dohodneme, řeknu ti o jakou jde.“ „To musel bejt pěknej magor, všechny Tesly jsou víceméně v hajzlu.“ „Ten klient to udělal proto, že měl za zády nějaký Japončíky, který ještě s nějakejma Amíkama chtěli tu Teslu koupit a vybudovat tu velikej montážní závod bůhví na co a zásobovat s tím nás a východ.“ „Východ, to myslíš asi Bangladéš, ne? Neumím si představit, že by ňáká naše Tesla vyráběla pro někoho jinýho.“ „Problém je v tom, že žluťasové dospěli zřejmě k témuž názoru a bangladéšský trh, mám-li použít tvé nadsázky, jim asi nepřipadá dostatečně lukrativní, takže ...“ tady se Petr odmlčel, pozdravil Martinu „Vokurku“ a objednal si u ní dvě deci Rulandského. „Takže Japonci utekli, až se jim za patama prášilo, následováni v těsném závěsu Američany,“ doplnil Petra Tomáš. „Jak to víš?“ zeptal se Petr. „Celá pouť naší ekonomické transformace je dlážděna klamnými nadějemi a úprky vyděšených investorů. Zůstávají jen dobrodruzi, mafiáni a Němci. Ty ten náš bordel znaj’ a věděj, jak na to. Z

kapes jim padaj’ úplatky a sliby, který potom neplněj. Takový Francouzi si myslej, že tady jsou v Evropě a ne v Guinea - Bissau, takže, když něco nabídnou, domnívaj’ se, že by to měli taky splnit. Němci vědí, že to vůbec není zapotřebí. Že stačí něco slíbit, vyhrát konkurs, veřejnou soutěž nebo prostě jenom uzavřít smlouvu a s plněním není třeba si dělat starosti. Voni se říděj heslem To co my vám můžeme slíbit, to vám splnit nedokáže nikdo.“ „No, ať už tak nebo tak, dopadlo to skutečně úprkem Japonců. Výsledkem je, že můj klient má spoustu akcií Tesly a potřebuje se jich zbavit. Tak jsem mu doporučil, aby vyhnal cenu akcií někam do nebes a pak je prodal.“ „To se lehko provede, vyhnat cenu akcií nahoru, ale prodat je, to chceš udělat jak?“ „Řekni mi, Tome, jak u vás ohodnocujete bonitu cenných papírů?“ „Normálně, podle dostupných informací a někdy, když se nám povede najít insidera, někoho zevnitř společnosti, kdo nám dodá nějaký vnitřní informace, tak podle nich. Ale to bejvá dost rizikový.“ „A podle novin?“ „Podle novin samozřejmě.“ „Počkej, já nemyslím zrovna Hospodářské noviny, mám na mysli běžný tisk, tuhle mi vyprávěl kamarád z burzy, kterej řídí na parketě jednotlivý seance, že tam všichni čuměj do novin.“ „To sice jo, ale čtou ligový výsledky. Počkej, teď vážně, samozřejmě jsou všechny zdroje dobrý, takže, když si analytik přečte něco zajímavýho třeba v Mladý frontě, tak nalistuje na počítači, co má o tom kterým podniku, a zapřemýšlí. Ale vono to neni stejně moc důležitý, co si myslí makléři nebo brokerský společnosti. Většinou přichází investor se svojí představou a řekne ‘chci, abyste pro mě koupili to a to, za takovouhle maximální cenu chci takovejhle balík, nebo kupte jakýkoli množství akcií’ a tak dále.“ „A když přijde a požádá o radu, jestli kupovat nebo ne, tak mu řeknete co?“ „Všechno a nic. Dáme mu všechny údaje, který máme a naší případnou analýzu. K tomu mu řeknem, že všechno taky může bejt úplně jinak, a rozhodnout se musí stejně sám. Ohromně záleží taky na tom, který cenný papíry chce kupovat, myslím teď druh. Když se chce vrhnout například na státní dluhopisy, nebo městský obligace, u kterejch je dopředu znám výnos i současná cena, tak mu sdělíme, kolik na nich vydělá, a míru rizika, podle našeho názoru. Ta je zase samozřejmě dána kromě bonity emitenta třeba předpokládanou výší inflace a ta je ovlivňována kde čím, například tím, jestli Zeman vyhraje volby. To pak inflace půjde nahoru, aspoň se toho všichni bojej, protože sociální demokracie kdekomu něco slibuje a kde na to vzít jinde, než tím, že se vytisknou peníze, a šup, inflace je tady. A když svý sliby nesplní, tak dojde k nespokojenosti, novým volbám, občanským nepokojům a čert ví k čemu všemu ještě. Nikoliv z dělnické práce živ je národ, ale z kapitálu, kterej si pro sebe hledá nejvhodnější místo, a jak na něj jenom dupneš, už je pryč. A že by se tady někdo musel bát soudů nebo vůbec státní moci, to nehrozí. A ekonomická situace se přesto zlepšuje.“ „To spolu souvisí, jakmile se zlepšuje ekonomická situace, všechno ostatní jde do háje. Všichni začnou hrabat a morálka, právo a jiné než majetkové hodnoty nastoupí na pořad dne až ve chvíli, kdy bude dostatek bohatých, případně, když zase začnou chudnout, prostě jít dolů, to je ten správnej čas na filozofování. My teď prostě žijeme v kapitalismu 19. století, probíhá prvotní akumulace kapitálu a vyhrává ten, kdo má kolty zavěšený proklatě nízko. Kultivovaní zbohatlíci, rentiéři žijící z bankovních úroků a věnující se umění nastoupí až ve druhé generaci. Ale k věci. Tak tedy, měl

bych pro tebe byznys. Potřeboval bych, aby ty akcie Tesly začaly jít nahoru, až ti řeknu, samozřejmě.“ „To není problém, ale žádnej byznys v tom nevidím. Když budeš chtít, vyženu ti jejich cenu až do nebes, ty, teda ten tvůj klient je ale potřebujete prodat, samotný zvýšení ceny mu kupce nenajde. Je to ale trochu nezvyklé.“ „To bych řek’, že je to trošku nezvyklý,“ odpověděl Petr, „ale není to zase tak nezvyklý, abys kvůli tomu začal tančit passo doble. Řekněme prostě, že máme vážný důvod se domnívat, že se kupec objeví. Drzost je v byznysu věcí první, druhou i třetí. A mohl by to být zajímavý obchod pro toho, kdo se v něm bude angažovat, čímž myslím tebe, respektive tu tvoji partu. Proč jsem tě ale nejdřív požádal, řekněme, o neoficiální rozmluvu. Můžeš hádat,“ řekl Petr, nasadil široký úsměv a pokračoval, tentokrát již v úmyslně teatrálním tónu, „to víš, obchody váznou, děti křičí hlady, milenky mne opouštějí, auto mi bere banka, neplatím zdravotní pojistku, půjčuji si u svých starých rodičů, jsem plajte, jsem bankrot.“ „No jasně, hm, řekněme, že naše společnost by zajisté ohodnotila několika málo procenty ze svého zisku to, že jsi jí ten kšeft přihrál.“ „To je balzám pro mou duši, že by děti, sirotci, no sirotci vlastně ne, tedy, že by mé hladové děti mohly něčím utěšit svůj hlad, naplnit svá nafouklá bříška? Pět procent z vaší provize cash bez faktury, patnáct procent na fakturu.“ „Musím říct, že to je opravdu dost, Petře, jak to zaúčtuju?“ „Tome, když nasadíš tenhle výraz, mám chuť všeho nechat a jít tlouct na buben do Armády spásy. Nikdy se netrap tím, co přijde zítra chlapče. Možná, že zítra zdědíš milion dolarů, možná, že tě přejede náklaďák. Nebo zdědíš milion dolarů a přejede tě náklaďák.“ „To by nám, Petře, nic nezbylo, to nejde. Navíc by to tvejm dětem mohlo uškodit, takhle se přejíst.“ „Těší mě tvoje péče o moje potomky, ale nemyslím, že by to bylo tak moc. Když z toho budete mít milion, tak mi prostě dáte padesát tisíc v obálce a stopadesát tisíc na fakturu, podívej, co vám ještě zbyde.“ „U nás je zvykem dávat tak třetinu až polovinu toho, co chceš.“ „Ale tady jsi, synku, v Praze, odlož svoji sukýnku pletenou z listí, zapíchni do země své bambusové kopí, jsi v zemi bílého muže a musíš přijmout jeho křesťanské zvyky.“ „Křesťanské? Mě to zavání spíš Izraelem.“ „Od každého národa přebíráme jeho pozitivní zkušenosti. A navíc, peníze ze švindlu jsou dvakrát tak sladký než peníze vydělané poctivou prací, takže mi neber ten pocit radosti z toho, že jsem se na to nemusel dřít nad Sbírkou zákonů a počítačem.“ V podobném tónu probíhala diskuse ještě několik minut. Jak Petr říkával, dělili medvědí kůži, zatímco medvěd ještě pobíhal po lese. Ale jinak to nejde, neboť je pozdě požadovat cosi po skončení celé operace a gentlemeni tak nikdy nečiní, pokud se mohou domluvit dopředu. Domluvili se tedy na pěti procentech v hotovosti a dvanácti procentech na fakturu za poskytnuté právnické služby, to vše ze základu, kterým bude zisk brokerské společnosti. Dohoda byla učiněna ústně a předběžně, neboť Tomáš si vyžádal její schválení zbylými členy představenstva. Příští týden si zavolají, dohodnou podrobnosti, a co bude možno sepsat, sepíší. Poté se Tomáš zvedl, rozloučil se a odešel ‘za tou svojí konkubínou’.

11. Petr požádal číšnici Martinu „Vokurku“, aby mu útratu napsala na účet s tím, že se ještě vrátí, a odešel zpět do „Pitevny“. Cítil se již lehce podnapilý a měl vynikající náladu. V „Pitevně“ se vmísil k jednomu z velkých kulatých stolů bufetového stylu, kolem nějž byly rozestavěny barové židličky, v této chvíli však již plně obsazené. Opětovně pozdravil a zeptal se dr. Babáka, co celý den dělal. Ten, zbaven již účinků vykouřené marihuany neoplýval dobrou náladou. „Byl jsem v kině,“ zavrčel. „Kde máš Zdeničku?“ „Nevím a je mi to jedno, hlavně doufám, že není u mě doma. Nemám náladu, až přijdu domů nakulenej na ni koukat.“ „Hlavně si, Zbyšku, až zase pojedeš domů autobusem, nepřelež ruku,“ vmísila se do rozhovoru Věruška, zdravotní sestra, malinká drobná dívka s velikými ňadry. Petr se na ně teď, jako již mnohokrát před tím, zadíval a v jistém úžasu zakroutil hlavou. „Jak to může takovej prcek jako Věruška vůbec nosit, vždyť bude mít skoliózu, kolik ty její prsa můžou vážit,“ napadlo ho a vzpomněl si na Janičku z nemocnice Na Bojišti. „Jo, ta měla prsa, velká, ale pevná a krásně jí trčela vpřed jako dopravní značky POZOR, SAMIČKA !“ Pohledem se vrátil k Věrušce, která se zhluboka napila a očička se jí už pěkně leskla. „Co bych si přeležel ruku, nejedu do Chorvatska,“ opětovně zavrčel dr. Babák, tentokrát směrem k Věrušce. Ta narážela na příhodu z pozdního léta, díky mnohému vyprávění již v Blatničce dostatečně známé. Jako již mnohokrát došlo jednoho letního dne k tomu, že se v „Blátě“ setkala přítelkyně dr. Babáka Zdenička s jeho bývalou přítelkyní z „mladých let“ Jezinkou. Zbyšek se ten den posilňoval na zítřejší cestu do Chorvatska, na dovolenou, kam s několika přáteli z mokré čtvrti odjížděl, když s taktem sobě vlastním Zdeničce ani slovem nenaznačil, že by mohla jet s ním. Ta se o jeho cestě dozvěděla jaksi mimochodem, ne že by ji před ní tajil, prostě ho vůbec nenapadlo Zdeničce cokoli říct. Jezinka však byla o plánované cestě od něj plně informována, neboť nejenom, že ji žádal o cestovní rady, ale nabízel jí dokonce, aby jela s ním. Jezinka tedy, taktéž s taktem sobě vlastním, hezky Zbyška i Zdeničku pozdravila a dala se se Zbyškem do řeči o dovolené i o důvodech, které jí zabránily využít Zbyškovy nabídky, aby jela s ním. Zdenička reagovala po svém a na míru u děvčete nevídanou zrychlila požívání vína. Klopila do sebe jednu dvoudecovou sklenici za druhou, zatímco dr. Babák tančil, či spíše poskakoval okolo Jezinky, kterou v hovoru často příznačně označoval jako Bohyni. Netrvalo dlouho a Bohyně se rozloučila, zanechávajíc po sobě zcela zpustošenou Zdeničku a nic nechápajícího JUDr. Babáka. Teprve poté si Zbyšek našel několik slov pro Zdeničku, ale bylo již pozdě. Zdenička byla doslova a do písmene v jiném stavu, ve stavu zcela nezpůsobilém pro verbální komunikaci. Alespoň se tedy rozplakala. To JUDr. Babáka silně zmátlo, neboť to byl v podstatě citlivý člověk a pohled na ženské slzy v něm vyvolával nejistotu. Teď však tento pohled vyvolal spíš zmatek, neboť ani při nejlepší vůli nebyl schopen pochopit, co je tu k pláči. Nešikovně se proto pokoušel Zdeničku uklidňovat tím, že se brzy vrátí, protože se domníval, že důvodem k slzám je tu jeho odjezd. Zdenička neplakala dlouho. Přes svoje slzy si totiž neopomíjela často a pilně přihýbat, a tak se brzo přivedla do stavu naprosté nezpůsobilosti, ostatně jako vždy, když se jí podařilo střetnout se v Blatničce s Jezinkou. Petr, svědek celé tehdejší události, se rozhodl „ušít“ na svého přítele „boudu“ myšlenou jako trest za podivuhodnou Zbyškovu nevšímavost k citlivému živému tvoru, jímž Zdenička podle většinového názoru návštěvníků Blatničky byla. Zavolal proto druhý den Zbyškovi do zaměstnání: „Ano prosím,“ ozvalo se v telefonu. „Hou, hou,“ pozdravil Petr.

„Hou, hou,“ odpověděl Zbyšek. „Volám jenom tak, ani jsem nečekal, že tě ještě zastihnu. Co děláš v práci?“ „Říkal jsem ti asi desetkrát, že jedeme až někdy okolo pátý z Pankráce, odtud půjdu tak ve dvě.“ „Tak co, jak si dopad’ včera?“ „Copak já, ale Zdenička, musel jsem ji zase táhnout jako pytel. Já nevím, proč se vždycky tak vožere a včera měla navíc pěknej hysterák, brečela jako želva, ale slova jsem z ní nedostal.“ Petr si v duchu zamnul ruce. Ideální. Nahlas se zeptal: „Jak jí je?“ „Copak já vím? Volal jsem jí, ale už vypadla a v práci mi řekli, že si vzala dovolenou.“ „Aha,“ pokračoval Petr, „takže ona ti nic neřekla, viď?“ „Dyť ti říkám, že s ní nebyla řeč, večer byla úplně tvrdá a ráno jsem vypad’. Domů jsem jí musel zase vézt taxíkem, kde na to mám sakra furt brát?“ „No, já nevím, jestli ti to mám vůbec říkat, abych ti tu dovolenou nekazil, ale vona ten ‘hysterák’, jak říkáš, neměla jenom tak. Proto taky ten pláč, včera na tebe koukala trochu jinejma očima a to, co zjistila, ji asi vzhledem k okolnostem moc neuspokojilo.“ „Ježišmarjá, co to žvaníš, co ji neuspokojilo, proč brečela, už se sakra vymáčkni.“ „Já jsem si s ní povídal, když ty jsi tam tokal s Jezinkou a chodil jsem jí pro pití ...“ „To jsem si všim’, kdybys ji tak nenapájel, nemusela se tak zdunět.“ „Řek’ bych, že Zdenička k tomu, aby se v rekordním čase uvedla do dokonalé narkózy, nikoho nepotřebuje, snad kromě výčepního. Ale to je teď vedlejší. Jak jsem tam tak s ní postával, tak mi to vybalila. No, Babáku, je to tak, těš se na potomka.“ Na druhé straně drátu se rozhostilo dlouhé ticho, po chvíli se ozvalo bolestně procítěné zaúpění: „Ježišmarjá, to ne. To není možný, já nemůžu mít dítě, žádný nechci, sám jsem ještě dítě, ještě jsem nic neužil, co bych s tím dělal, dyť bych to ani neuživil ...“ „Klid, Zbyšku. Spousta lidí má dítě. Vždyť si ji nemusíš brát, nebo můžeš, a když to nebude fungovat, rozvedeš se. Tolik chlastat sice asi nebudeš moct, to víš, taky nějaký alimenty budeš muset platit, kdyby měla rizikový těhotenství, a to má dneska kdekterá ženská, tak asi taky něco jí už během těhotenství, potom náklady se slehnutím ... Co ti to budu povídat, znáš to sám. Nakonec, když si ji nevezmeš, tak se s ní budeš soudit. Tam ti daj’ kouř. Pan doktor, holku přived’ do neštěstí a teď se k tomu nemá. Jestli budeš chtít, tak tě zastoupím, u soudu samozřejmě, ha, ha.“ „Ježišmarjá, ježišmarjá,“ ozývalo se jen na druhé straně drátu. Po několika minutách, kdy si Petr kladl otázku, zda to nepřehnal, se dr. Babák trochu vzchopil. „Hele, Petřochu, ty tady zůstaneš, ty seš tady můj vyslanec, musíš jí vysvětlit, že jsem strašnej kruťák. Nikdy si ji nevezmu, peníze žádný neuvidí, protože všechno propiju, děti bych tlouk’, jsem

opilec, kdo ví, jestli by to dítě nebylo dementní. Tohle všechno jí musíš hustit do hlavy. A je to jistý?“ „Jak to mám vědět, zeptej se jí.“ „Teď už ji nikde neseženu, ježišmarjá ... Jak jsem řek’, musíš jí vysvětlit, jaká jsem kreatura, životu nebezpečnej.“ „Hele, Zbychu, víš, že jsem pro tebe schopen udělat leccos, ale tohle po mě nechtěj. V tomhle stavu, kdybych jí říkal nějaký takový věci, tak si může něco udělat, nebo samovolně potratit a nějak si ublížit a to já si na svědomí nevezmu, to po mě nechtěj.“ „Tak jí aspoň řekni, jak to vypadá u soudu, na co se jí tam budou ptát, jakou bude mít ostudu a tak ...“ „Já jí můžu maximálně říct, že každýho chlapa narození dítěte změní, často k lepšímu. Až to dítě uvidí, najde potom v sobě odpovědnost, narození dítěte ho rozněžní, probudí v něm otcovský city, takovejch případů je ...“ Po chvíli tato konverzace skončila. Zcela psychicky devastovaný JUDr. Babák zavěsil a Petr přemýšlel o tom, jak hezky si dovolenou užije. Po třech týdnech se jednoho dne, když už se na něj téměř zapomnělo, objevil JUDr. Babák opět v Blatničce. Opálený, s divým výrazem v tváři se okamžitě vrhnul na JUDr. Dvořáka: „Tys mi to teda zavařil, to se ti povedlo. První, co jsem udělal, bylo, že jsem běžel za Zdeničkou, všechno mi řekla.“ Po celé Blatničce se ozval smích, neboť všichni věděli, o čem je řeč. „Jenomže ty nevíš, ty vole, že to byla skoro moje smrt. Já jsem z toho byl úplně na mrtvici, já a dítě, nemožné.“ Kolem Zbyška se začal tvořit hlouček. „Já jsem byl úplně zničenej. Běžel jsem do obchodu, koupil litr becherovky, v autobuse jsem se posadil dozádu, zabral jsem všechny sedadla a začal jsem to pít na žal. K tomu jednu cigaretu za druhou, celej autobus na mě křičel, všechny jsem je poslal do prdele. Na hranicích mě nechtěli pustit, protože jsem nemoh’ najít pas, na druhejch jsem se ztratil a nebejt kumpánů, tak ještě dneska bloudím po Rakousku. Až jsem konečně usnul, s hlavou na ruce. Ráno jsem se probudil a zjistil jsem, že s tou rukou nemůžu hejbat. Přeležel jsem si nějakej nerv a ta ruka ochrnula. Tak jsem čekal den, dva, to mi už bylo jasný, že je konec, přemýšlel jsem, že až přijedu, tak tě poprosím o ten tvůj kvér a zastřelím se. Nakonec jsem tam šel k doktorovi a oni tam v hotelu hned ‘problema, problema, hospital, vrač, doktor, Pula.’ Tak jsem jel do Puly a tam takovej starej doktor na to kouk’ a povidá ‘Neny problema’, to prej maj’ vojáci z fronty, když jsou strašně z toho stresu unavený, nebo opilci, když usnou na stole hlavu opřenou o ruku, přeleží si nerv, prej to bude dobrý, ale pár dní to potrvá. Taky že jo, to teda byla dovolená, deset dní jsem tam byl bez ruky, ježišmarjá ...“ S touto historií Zbyšek tehdy sklidil veliký úspěch a jak vidno i dnes, po několika měsících si na ni Věruška vzpomněla. Teď si však jen trošku zívla, zdvihla ruce nad hlavu a protáhla se. Petr fascinovaně sledoval její ňadra, kterak se také poslušně zvedla, jakoby líně následovala pohyb paží směrem vzhůru a poté se opět líně položila na blatničkovský stůl mezi sklenice s vínem, láhve s mattonkou, krabičky cigaret, zápalek a několik popelníků. Na skleněné stolní desce se pak vytvarovala podle pohybů majitelky, tvaru stolu, frekvence dechu, konzistence spodního prádla, košile a svetříku do podoby dvou nafukovacích balonů, trochu všemi zmíněnými vlivy

deformovanými, se zřetelnými „čudlíčky“ na konci. Petr na ně fascinovaně koukal. Směr jeho pohledů nezůstal Věrušce utajen, ostatně na to byla zvyklá, vzápětí se natáhla šikmo přes stůl pro zapalovač a položila přitom obě prsa Petrovi nejprve na ruku, pak se k němu obrátila, řekla ‘promiň’, a když se pomalu vracela do sedu na svou židličku, otřela se oběma ňadry o Petrův hrudník tak, že zřetelně ucítil její trochu vystouplé bradavky a mohl se jí podívat do výstřihu na obě polokoule, ze dvou třetin zakryté podprsenkou a jakousi košilkou. Na chvíli se ho zmocnila panika, cítil, že jí bude muset na ta prsa sáhnout a pořádně je zmáčknout, a jen s vypětím všech sil se ovládnul. Současně ucítil příjemnou vůni, kterou kolem sebe Věruška šířila. Se stoupajícím vzrušením si říkal „uklidni se Petře, je to podvod, vůně je koupená, tisíce chemiků se snaží jenom o to, aby jsi se choval přesně tak, jak máš teď chuť chovat se, to samý výrobci podprsenek a všeho toho ostatního a nakonec Věruška taky, jinak by se tady přes tebe tak nepřevalovala, přeci jim na to všem neskočíš“. Současně s tím však uviděl svou levou ruku, jak se zpomaleně noří Věrušce pod svetřík, tam okamžitě nahmátl mezeru mezi knoflíčky košile, tou vjel přímo na ono spodní „nic“, co ženy nosí z důvodů, které by snad nejlépe mohly specifikovat ony samy. Věruška ztuhla. Petr se k ní téměř současně s tím naklonil, kousl jí jemně do krku a pak zašeptal do ucha: „Nemoh’ jsem to vydržet, musel jsem si sáhnout, Věruško, máš na to vůbec zbrojní pas?“ a současně ji pravou rukou přitiskl k sobě. Věruška sebou po chvíli cukla, vymanila se z jeho sevření a nikoli rozladěně polohlasem řekla: „Co to děláš, Petře, to nemůžeš ...“ Tím to mohlo skončit, ale neskončilo. Na rozdíl od zbytku u stolu tu sedících, tu stojících lidí, kteří si buď ničeho nevšimli, nebo to nepovažovali za nijak hodné pozornosti, vše zaregistroval JUDr. Babák. „To je nápad,“ zařval, „budeme osahávat Věrušku,“ a bez zbytečného odkladu k ní přiskočil s nataženýma rukama a vší silou Věruščina prsa zmáčknul. „To je vono,“ ryčel, zatímco Věruška stačila pouze kviknout. Petr s pozoruhodnou rychlostí, kterou byl schopen v podobných případech vyvinout, se okamžitě přidal a v mžiku se na Věruščiných prsou ocitly dva páry rukou, což Věruška komentovala kviknutím položeným o půloktávu výš. „Uuaaááá,“ vyjádřil své pocity JUDr. Babák. „Hůůůůůů,“ souhlasil JUDr. Dvořák a zakousl se Věrušce do krku. Věruška pochopila, že z řetězu byly vypuštěny nespoutané živly a pokud okamžitě nezasáhne, bude vážně ohrožena její, když ne pověst, tak vážnost. „Plesk, plesk,“ ozvalo se a celá akce skončila. Všichni účastníci opět zaujali svá místa u stolu, Věruška si upravovala svůj šat, Petr kravatu a Zbyšek si třel tvář. „Dobrý, Věruško, ty teda sou, to musí ten tvůj amík chrochtat blahem, co?“ narážel JUDr. Babák na Věruščina amerického přítele, kterého jednou vzala do Blatničky s sebou. „Dereck odletěl do států,“ odpověděla Věruška. „Tak proč nás nenecháš, Věruško?“ „To víš, Zbyšku, chudá holka má jenom tu pověst a tu si musí chránit.“ „O pověsti nebyla řeč, Věruško, tu si klidně chraň, můžeš mi věřit, pokud jsme od tebe něco chtěli, pověst to nebyla,“ řekl Petr a usmál se. „Chceš něco k pití?“ zeptal se, dopil sklenici, vzal

Věruščinu skleničku, „předpokládám, že červené,“ podotknul a vydal se do fronty k nálevnímu pultu. Když se vrátil, bylo místo u Věrušky obsazeno, postavil se tedy naproti, předal Věrušce sklenku a na její poděkování se jen usmál. Zábava potom pokračovala obvyklým tempem, „Pitevna“ se zaplnila, vzduch zhoustnul, hluk dosahoval maxima. Don Pedro se z ničeho nic vztyčil na všechny čtyři, dvakrát bafnul a opět si lehnul, tentokrát na druhý bok, tlapy způsobně poskládané pod sebe. Působil trudomyslně, asi se již těšil domů, bylo mu však jasné, že na to je ještě brzo. V té chvíli se však rozsvítilo, neklamný znak toho, že je něco po půl desáté, blíží se zavírací hodina, je nutné dopíjet, případně spěchat do fronty pro poslední dvojku. Když desátá přikvačila a paní Zuzanka za výčepním pultem divokým bušením dřevěné palice oznámila, že už je opravdu konec, přitočil se Petr k Věrušce, která již zřetelně měla svoje upito, s návrhem, zda ještě nepůjdou vedle, tedy do vinárny, kde se zavíralo až o půlnoci. Věruška nebyla proti, a tak s ním a s několika dalšími šla.

12. Téměř okamžitě poté, co se Petr s Věruškou usadil v lokále, ozvalo se současně ticho a tma. Tak to alespoň působilo. Před tím pořád hrála hudba a šum hovorů ode všech stolů vytvářel konstantní hladinu zvuků. Vše nyní zmlklo. Výpadek elektrického proudu vypnul kromě světla i rádio, nebo co to vlastně nad barem hrálo, a hovor také zmlknul. Tma byla i venku, jenom měsíc trochu prosvětloval černé neznámo. „Výpadek proudu,“ ozvala se od baru paní Zdena, „okamžik, přineseme svíčky.“ A skutečně, po chvíli se nad barem rozblesklo a paní Zdena začala zapalovat jednu svíčku za druhou, vyndavala je zpoza baru a bylo patrno, že je na takovou situaci připravena. Petra zastihla tma právě v okamžiku, kdy Věrušce recitoval báseň, o níž tvrdil, že ji právě na její počest složil. Nebyla to pravda, naučil se ji ještě jako pubertální mladík a převyprávěl ji už desítkám dívek, aktuálně měně jména:

Ptala se u lékaře Věra, zda-li je to lepší zvečera či z rána, pokud se týče milování. A on jí řekl: „Paní, zrána je to zdraví prospěšnější, zvečera zase zábavnější.“ I řekla Věra mlsně, usměvavě, že zvečera vždycky touží po zábavě, že však teď kromě zábavy, bude dělat více pro zdraví.

Poslední verš dokončil již ve tmě, šeptem do Věruščina ucha. Věruška se koketně a trošku přiopile zasmála a Petr se poté po šeptem proneseném dotazu ‘teď se to už může, ne?’ opět zabořil Věrušce pod svrchní svetřík. Věruška se zhluboka nadechla a trochu se napřímila, ale jinak nedělala nic a v této póze, Petr s rukou někde v oblasti Věruščina hrudního koše, hlavu přisátou k jejímu krku, ona toporně napřímená, setrvali několik desítek sekund do chvíle, kdy paní Zdena začala rozsvěcet svíčky a hovor ve vinárně opět nabral na intenzitě. „Líbila se ti básnička?“ zeptal se Petr. „Ta taky,“ odpověděla Věruška. Petr se chystal v nastartované koketérii pokračovat, když ho přerušil dotaz pronesený mužskou částí dvojice sklánějící se nad Petrem: „Dobrý večer, máte tu volno?“ „Snad jo, trošku se tady na tý lavici posuneme, pokud to bude stačit ...“ „Děkujem,“ ozval se pro změnu hlas ženský. Petr zdvihl od Věrušky hlavu a snažil se proniknout tmou. Pak se ozval: „Sestři, to jste vy?“ „Ale to je překvapení, pan doktor, co dělá koleno? To jsme se neviděli dlouho, že?“ „To tedy je překvapení, co tu děláte, nikdy jsem vás tady neviděl a to sem chodím dost často.“ „Šli jsme s Pavlem okolo, když zhaslo osvětlení, tady jsme slyšeli hovor a viděli ty svíčky, přišlo nám to romantické.“ „Aha. Rád vás vidím, sestři. Představím vás, to je moje kamarádka Věra, taky zdravotní sestra, Věruško, to je Jana, taky zdravotní sestra, z ortopedie Na Bojišti, pečovala o mě a zasloužila se tak nadmíru o mé zdraví.“ „Ahoj, já jsem Jana.“ „Těší mě, Věra.“ „Petře, ty si s Janou vykáš?“ „Jo, doposud jaksi nebyla příležitost ..., hm, takže, nemohli bychom si tykat?“ „Ale jistě, ráda. A dovol mi hned představit tady Pavla.“ „Ahoj, já jsem Pavel.“ „Nazdar, Petr,“ představil se Petr s jistou nechutí. „Tak s tímhle vocasem se mi páříš,“ pomyslel si a bez toho, že by se nějak blíže projevoval, poslouchal společenské štěbetání obou děvčat, jak jinak, o zdravotnictví. Po chvíli se do jejich úvah o výhodnosti či náročnosti nočních služeb, jednotlivých medicínských oborů z pohledu středního zdravotnického personálu a tak podobně zapojil i Pavel a projevoval pozoruhodně zasvěcené postřehy. „Ty s tím máš taky něco společného?“ zeptal se ho po chvíli Petr.

Než stačil odpovědět, otočila se Janička k Petrovi: „Pavel je zdravotní sestřička.“ To Petra natolik překvapilo, že přestal upřeně pozorovat čtvero ňader, spořádaně spočívajících vedle sebe na stole tam, kde si je děvčata odložila. „Zdravotní sestřička? To jde? A máš taky ten čepeček? A sukýnku?“ „Ne, nemám ani jedno. Já jsem absolvent střední zdravotní školy a jsem zdravotní bratr. Teď dělám na dětský kardiochirurgii v Motole.“ „V Motole? Tam to trochu znám, jezdíval jsem tam okolo autobusem, stosedmdesátčtyřkou a vždycky tam nastupovala a vystupovala strašná spousta ženskejch, sestřiček, měly tam nějakou ubytovnu, nebo co.“ „Tak tam bydlím. Já a ještě asi deset tisíc sester.“ „Ježišmarjá,“ zatemnilo se Petrovi z těch možností před očima. „To ještě držíš pohromadě?“ zeptal se vzápětí věcně. „Voni mě ty ženský vůbec neberou jako chlapa. Sprchujou se tam přede mnou, povídaj’ si se mnou vo šminkách, jak jim sluší tenhle hadr nebo jinej a vůbec se nestydí.“ „To jsou věci,“ podivoval se Petr. „Voni se mnou mluvěj vo chlapech, jako bych byl taky ženská, fakt se vůbec nestyděj. To bys koukal, co vyprávěj, ženský prej jsou jemný, citlivý bytosti, PCHE!!, měl bys to slyšet.“ Petrovi začal být kupodivu Pavel docela sympatický. Na poslední repliku mu proto souhlasně odpověděl: „Já ti mám člověče takový tušení, že je to velkej podvod už dlouho. Když si s ženskejma povídáš a voni tě pořádně neznaj’ a řekneš nějakou hrubost nebo neomalenost, tak to je samý ‘fuj, no to je hrůza, kdo to kdy slyšel, vy jste ale sprosťák pane’ a tak podobně. A já jsem se ti jednou nechtěně napích’ na cizí telefonní rozhovor, tak jak se to stává. A tam si roztomile štěbetaly nějaké dvě dívky, křehké bytosti, člověk by měl chuť nad nima nosit slunečník, aby je ostré slunce příliš neosmahlo, číst jim básně o kráse kapky rosy třpytící se v měsíčním svitu a tak podobně. Já se styděl, že je vůbec poslouchám, skoro jsem nad sebou plakal, jaké jsem zvíře, když tak potajmu naslouchám těm dvěma křehkým, čistým bytostem, co tak jemně hovoří o krásách všedního dne, o malém pejskovi, kterého jedna z nich měla doma, o rybičkách, které ta druhá krmí, a tak dál. A najednou přišla řeč na jejich milostné záležitosti. Ponejprv jsem se domníval, že jsem snad přeskočil do jiného hovoru, na nějakou erotickou linku pokleslé úrovně, ale běda, ty citlivé duše začaly používat výrazy, z nichž jsem znal pouze některé a slyšel jsem je naposledy při výkonu vojenské základní služby, když mému řidiči tanku svobodníku Baloghovi spadl na nohu patnáctikilový závěrový klín. Slyšel jsem od nich výrazy, o kterých jsem jen tušil, co znamenají, a výrazy, o kterých jsem to dokonce ani netušil, a pouze zcela nezaměnitelný kontext mě nenechal na pochybách, v jakém významu byly použity ... To byl jeden z těch okamžiků, kdy chlapec dozrává v muže, kdy jsem pochopil, co vše se může skrývat za tím pečlivě pěstěným zjevem, který nám většina žen staví na odiv. A to vše díky špatné kvalitě naší telefonní sítě. Bojím se domyslet, v jakých bludech o takzvaně něžném pohlaví žijí mladí muži v zemích, kde se telefonní hovory vedou po kvalitních rozvodech.“

Pavlovi se evidentně líbilo, že našel spřízněnou duši. „A tam u nás v Motole si ty ženský snad ještě libujou v tom, že tohle, o čem mluvíš, můžou přede mnou předvádět. Jim to dělá dobře, když mě tam vidí červenat se.“ „Ty se červenáš?“ zeptal se s jistým obdivem Petr. „Někdy mi k tomu moc nechybí. Já byl vždycky chudák. Už na zdrávce jsem byl jedinej kluk na škole a to si nedokážeš představit, co to bylo za mstivý bestie. Nejenom, že mě tloukly, tahaly za vlasy a tak podobně. Ale moc se se mnou nebavily, nedávaly mi opisovat, bonzovaly na mě. Musel jsem se s nima převlíkat v šatně, pro kluky tam nic nebylo a to bys viděl. Ty byly schopný mi taky ukrást trenýrky, vtrhnout ke mně, odklopit víko skříňky, za který jediný jsem se moh’ schovat, samy polonahý v těch svejch podprsenkách a kalhotkách nebo taky bez nich a hlasitě mě hodnotily, jak jsem narostl a jaká bude moje budoucí žena chudák a jestli nechci trochu pomoct, abych v těch partiích vyrostl a voni se na mě mohly aspoň koukat, když už jsem jinak evidentně k ničemu, a já nevím co ještě. Úplně mi tak zničily sexuální život na řadu let. Ještě dlouho po zdrávce jsem se nemoh’ na ženskou ani podívat, aniž by mi po celým těle nevyrazila husí kůže.“ „Ale už to myslím překonal,“ řekla s koketním úsměvem Janička. „Za tvé vydatné pomoci,“ pomyslel si hořce Petr a nahlas řekl: „Já myslím, že v tom si libujou. Když mi bylo čtrnáct, tak jsem nacvičoval na spartakiádu. A na nějakým tom okresním předvádění, dál jsme se nedostali, mě jako dorostence postavili do průvodu k dorostenkám. Prostě vedle mě vpravo holka, tak osmnáctiletá, dospělá, vyvinutá, oblečená do takovýho elastickýho trikotu, kdyby byla nahá, bylo by to míň sexuálně dráždivější, Okolo stehen jí trčely chloupky, bradavky vystrčený. Já se na to nemoh’ koukat, tak se votočím na druhou stranu a tam to samý. A to samý přede mnou a za mnou. A mezi tím vším já ve svých čtrnácti letech s trčícím penisem, rudej jak kniha Maových citátů a holky z toho měly ohromnou srandu. Jak si toho všimly, tak na to začaly upozorňovat, všechny se začaly otáčet, jedna z nich dokonce říkala něco jako, ukaž co to tady máš a hladila mě po hrudníku, pak zapískali, že máme cvičit, a já zapomněl co mám dělat ... Jo, jo, ubližovat, to je jejich.“ „Můžeš se potom divit,“ navázal Pavel, „že v rozumnejch zemích držej ženský trochu u huby? Nemůžeš. Co je takzvaná mužská společnost, to známe, ale co by byla ženská společnost, to bysme teprve koukali. Matriarchát by nám dal. Ženský dovedou bejt strašně krutý, necitelný, daleko víc než chlapi, protože ženský musely po tisíce generací bejt úskočný, falešný, podvádět a lhát a já nevím co ještě. Ta, která to neuměla, ta zahynula v konkurenci ostatních, a tak se rozmnožily a do našich dnů zachovaly jenom ty, co maj’ na všechny tyhle špatnosti vyvinutý buňky.“ Petr se rozesmál: „Myslím Pavle, že ty seš takovej feminista naruby.“ „Já se nestačím divit,“ řekla obě děvčata současně. „Počkej,“ pokračoval již poněkud rozpáleně Pavel, „chceš mít někdy dítě, Jano?“ „No, ráda bych.“ „Chlapečka, nebo holčičku?“ „Holčičku.“ „Vidíš,“ řekl vítězoslavně Pavel.

„Co vidím?“ nechápal Petr. „Jak protěžujou vlastní pohlaví.“ „No to teda koukám jako jelen.“ „Blebleble,“ řekl na to JUDr. Babák, který se v mezidobí trošku probral, zjistil, kde je, jedním hltem vypil skleničku s vínem a opětovně upadl do strnulosti. „Co to říkal?“ zeptal se Pavel. „Nic důležitého, ve zkratce vyjádřil svůj názor na dění okolo.“ „Aha, a teď si představ, co by se dělo, kdyby někdo vynalezl způsob, jak dosáhnout toho, aby se rodily jenom ženský.“ „To by bylo,“ zasnil se Petr, „jenomže to nejde.“ „Jak to, že to nejde. Víš, jak to udělat, aby se ti narodila holčička?“ „Mám jistou představu, ale bojím se, že při jejím realizování to pořád bude tak padesát na padesát, jako už asi deset milionů let.“ „Tak poslouchej, i když to jsou všechno víceméně rady pro ženský.“ Obě děvčata se zájmem upřela dva páry hlubokých očí na Pavla. „Tak za prvé, ženský, když chtěj zplodit holčičku, můžou šoustat, jak často chtěj, až do termínu dvou dní před ovulací. Pak na týden přestanou. Spermie dívčího zárodku obvykle přežije do tý doby, než se vajíčko uvolní z vaječníku, mužská spermie zahyne obvykle dřív. No a ještě před oplodňující souloží se ženská pěkně osprchuje kyselou sprchou, respektive udělá si kyselý výplach pochvy, to ochromí mužské spermie.“ „Jak se získá ten kyselý výplach?“ zeptala se se zájmem Věruška. „Dvě polévkové lžíce octa do jednoho litru vody.“ „A sakra,“ pomyslel si Petr, „až k tobě přijde roztoužená ženská do postele a bude cítit octem, aby si člověk dával sakramentskej pozor.“ „Za druhé, k ejakulaci by mělo dojít tak, aby byl penis v pochvě nejméně dvaapůl centimetru, nejvýše pět centimetrů. Prodlouží se tak dráha, kterou musí spermie urazit, a to je výhodnější pro ženské spermie.“ „Aha,“ řekl si Petr, „takže samici čpící octem s měřítkem v ruce do postele nebrat.“ „Za třetí, ženská by neměla mít orgasmus, protože sekrety, které se při něm vyměšují, jsou alkalické a zvýhodňujou mužský zárodky.“ „A když budu chtít chlapečka?“ zeptala se Věruška. „Tak všechno obráceně. Prášek do pečiva místo kyselé sprchy, penis tak hluboko, jak je to jen možný, hezký orgasmus a s oplodňující souloží vyčkat do začátku ovulace.“

Věrušku výklad evidentně zaujal, naklonila se k Pavlovi a začala se vyptávat na podrobnosti. Petr se dlouze podíval na Janičku, usmál se a poté se zeptal: „Takže, až přijde čas, bude to chlapeček nebo holčička?“ „To jako jestli se s manželem budeme nejdřív koupat v octě a potom bůhví co ještě?“ „Nevěděl jsem, že ke zplození dítěte je nutný manžel.“ „Naprosto nepochybně. To vás neučili na právech, že otcem je vždy manžel?“ „Jo, právo si v těch mezilidských zmatcích vypomáhá tímhle pravidlem. Zavedli to ve starém Římě a vcelku se to osvědčilo. Ale já měl na mysli spíš ty biologický aspekty celé věci.“ „No já bych se určitě snažila, aby tyhle dva aspekty, ten biologický i právní, byly v souladu.“ „Blebleble,“ řekl opět dr. Babák. „Co to říkal?“ „Myslím, že s tebou tak zcela nesouhlasil. Možná tím chtěl říct, že cesty, na kterých dochází k plození dětí, bývají křivolaké.“ „To tím myslíš početí na polní cestě, nebo co?“ „Ne, to zrovna ne. Myslel jsem to, že dnes velmi mnoho dětí bývá počato mimo manželství. Můj jeden kamarád, co jeden, vlastně celá řada přišla k potomkovi tak, že partnerkám věřili jejich údajnou neplodnost. Tak starej trik to je a vždycky na něj někdo skočí. Já měl třeba kamaráda, vlastně mám kamaráda, kterej šel dělat po fakultě notáře. A státní notářství, v té době, sídlilo v budově soudu. Říkal mi, ‘Petře, voni tam u toho soudu na mě udělali normální atentát. To byl zcela regulérní komplot. Oni mi strčili do kanceláře pětadvacetiletou svobodnou soudkyni. No jak to mohlo dopadnout jinak. Vona se mi zapřísahala, že nemůže mít děti, a bác ho, já vůl jí na to skočil a buch, byla těhotná. Co teď, viď. Tak jsem řek’, že si ji nevezmu, a teď u toho soudu na mě všichni koukali jako na Herodesa. Jedinej dědeček, lidumil, lékař, měl řešení, říkal mi, nakopej jí do břicha, mrchu a bude to. Já to ale nakonec neudělal a už s ní žiju šestej rok ve spokojeným manželství’. Hm, napadá mě taková intimní otázka, nevím, jestli se můžu zeptat?“ „No jenom do toho, přinejhorším neodpovím.“ „Jakpak je s tebou?“ Janička na tuto otázku zareagovala divadelním rozšířením očí a pak pravila: „Ach, nemohu mít děti, po zápalu slepého střeva z dětství jsem totálně neschopná oplodnění. Alespoň to říkají doktoři, sama nevím, nikdy jsem ještě ..., nikdy ..., jak by to řekla,“ Janička sklopila oči a nevinně zamrkala, pak se zase napřímila, podívala se na Petra a zeptala se: „Bylo to tak správně?“ „Naprosto, odpověď bez chyby. Ale nevěřím ti, prozradila tě vůně octa a měřítko, co máš v kabelce.“ Do debaty se zapojil Pavel: „Já jsem tady zaslech’, jak mluvíš vo tom otcovství, jak vono to vlastně je, myslím podle práva?“ „No, právo vychází z tzv. vyvratitelných domněnek. První touhle domněnkou otcovství je, že otcem

je vždy manžel matky dítěte. A to i za okolností, že manžel otcem evidentně biologicky být nemůže, třeba proto, že prostě nemůže, nebo proto, že je někde léta v cizině a tak podobně. Když matka dítěte není vdaná, má se podle druhé domněnky za to, že otcem je ten, kdo v tomto smyslu učiní společně s matkou prohlášení před k tomu určeným orgánem, například soudem. Ten, kdo to udělá, má do budoucna tu smůlu, že kdyby si to rozmyslel, už se s tím nedá nic dělat a je otcem na věky věků, i kdyby se mu po porodu narodil roztomilý černoušek, zatímco on i matka jsou bílí jako padlý sníh. No, ne tak do slova, protože po dobu šesti měsíců po narození dítěte může podat žalobu na popření otcovství, je-li vyloučeno, že byl otcem. Jo, to jsem totiž neřekl, tohle prohlášení je totiž možno udělat ještě před narozením dítěte. Konečně další právní domněnka říká, že pokud otcem není manžel, prostě proto, že matka žádného mažela nemá, ani nikdo neprohlásí, že je otcem, před k tomu určeným orgánem, je potom otcem ten, kdo s matkou souložil v takzvaném rozhodném období a to je, teď si sakra nejsem úplně jistej, no myslím že to je 180 dní až 300 dní před porodem, prostě šest až deset měsíců před porodem. To je dost dlouhá doba, a tak potom může být u soudu pěkná tlačenice. Tam se potom, pokud nařčení pánové otcovství popřou, provádějí zkoušky a znalecké dokazování.“ „Co když teda manžel otcem není a podle té právní domněnky je za otce považován?“ zeptal se Pavel. „Je to domněnka vyvratitelná. To znamená, že za jistých okolností může manžel požádat soud, aby ho otcovství zbavil, prostě podá žalobu na popření otcovství. Fígl je v tom, že ji může podat jen do šesti měsíců ...“ „Od narození dítěte,“ skočil mu do řeči Pavel. „Ne, do šesti měsíců ode dne, kdy se o narození dítěte dozvěděl, což může být samozřejmě mnoho a mnoho let po jeho narození. Když o tom tak přemýšlím, tak musím říct, že teď nevím, jestli tu žalobu na popření otcovství může podat i někdo za něj, třeba po jeho smrti. Představ si, že máš bohatého bezdětného nevlastního strýce, který ti všechno odkázal. Těšíš se na dědictví, strýček umře, jdeš si pro své miliony a najednou se objeví nějaký člověk, který má v ruce papíry, že strýc se před padesáti lety oženil někde třeba na Sumatře, nebo radši někde u nás, abysme to nekomplikovali mezinárodním právem, tak třeba v Brně. Jenže po pěti letech prchnul s krásnou baletkou, tvou tetou, do Prahy, kde s ní žil spokojeně řadu let, děti s ní neměl, tebe si oblíbil jako vlastního. Teď tedy strýček umřel, všechno ti odkázal a objeví se dítě jeho manželky, evidentně biologicky ne jeho, protože se narodilo až řadu let poté, co strýc vzal z Brna roha, ale vzhledem k tomu, že se strýc zapomněl rozvést, je dítě de lege jeho. A máš po ptákách. Ona sice existuje speciální žaloba, kterou je oprávněn podat generální prokurátor, prokuraturu už nemáme, takže to oprávnění asi přešlo na nejvyššího státního zástupce, možná na někoho jiného, to z hlavy nevím, musel bych se podívat. V každém případě by to značně mohlo celou věc zkomplikovat. Z tohoto úhlu pohledu, když už se někdo rozhodne rozmnožit se, je nejlépe tak učinit s vlastní manželkou, a pokud s ní člověk nežije, je dobře se s ní rozvést a tím podobným a zdaleka nejen takovýmto zmatkům předejít. A teď si představ, jaký potíže v tomhle právním systému působí všechna ta umělá oplodnění, náhradní matky a v budoucnu třeba genový manipulace.“ „Hm,“ řekl na to Pavel, „je hezký umět zákony a vyznat se v nich. Co by takhle měl člověk znát nejvíc?“ „V zásadě nic a všechno. Tedy znát všechno aspoň tak, aby ses nedostal do nějakýho průšvihu a tady si víceméně vystačíš s Desaterem. Když budeš rozumně žít podle Desatera, neměl bys pochybit. A právní řád, se kterým by ses přitom případně dostal do rozporu, je nemorální, čímž by ses mohl v base utěšovat, kdyby ti tahle rada nepomohla. Ale pokud se něčemu budeš věnovat důkladnějš, zaměstnání například, podnikání, budeš kupovat nemovitost, nebo se ženit a tak podobně, pak se určitě vyplatí nechat se poučit, nejlépe u advokáta, kteří k tomu tady jsou, že, a za

přiměřený peníz ti rádi takové poučení dají. Pokud nepadneš na nějakýho blba.“ „Jak já ale takovýho blba poznám?“ „Nepoznáš, ale víceméně platí, že blbí jsou všichni advokáti kromě toho, se kterým právě mluvíš. A tak je to i teď, svěřím ti veliké tajemství, je to jeden kokot vedle druhýho, jedinej, kterej za něco stojí sedí teď vedle tebe.“ „Nevěděla jsem, pane doktore, tedy pardon, Petře, že používáš i takové výrazy,“ řekla na to s neproniknutelným výrazem Janička. „Bůh stvořil svět i se sprostými slovy a pokud se jich nezneužívá, myslím, že proti nim v zásadě nic nebude mít.“ „Blebleble,“ pravil JUDr. Babák a s rozvážností svědčící o tom, že celou operaci důkladně promyslel, se nejprve zmocnil Petrovy plné sklenice, kterou nadvakrát vyprázdnil, a poté se pomalu sesul vedle židle, stočil se okolo nohy stolu a pod hlavu si poskládal své zavazadlo, naditou ledvinku. „Není mu něco?“ zeptala se Janička, která JUDr. Babáka doposud neznala. „Žádný strach, nic mu není, usoudil jenom, že díky našemu hovoru si nemůže řádně odpočinout. Když tohle udělá, je jenom důležité ho vyzvednout tak, aby stihnul poslední metro a nemusel pak platit taxíka, to ho vždycky rozčílí. Ale mám nápad, uděláme mu radost,“ řekl Petr a naklonil se ke spícímu JUDr. Babákovi. Opatrně vyndal zpod jeho hlavy ledvinku a vyndal z ní kompaktní fotoaparát Yashica, který JUDr. Babák všude nosil s sebou. Potom několikrát k všeobecné pozornosti celého lokálu ležícího JUDr. Babáka vyfotografoval a poté zvolal, že všechny prosí, aby až do příchodu policie zachovali klid, na nic se nevyptávali a hlavně neodcházeli. „Až si ten film vyvolá, což bohužel dělá jenom jednou za čas, hromadně, třeba jenom jednou za několik let, bude mít hezkou vzpomínku. A my taky, protože se teď vyfotíme,“ řekl Petr a poprosil Věrušku, aby ho vyfotografovala s Janičkou. Sotva fotografování skončilo, opět se rozsvítilo a kouzlo bylo pryč. Zbyšek se probudil a vyšplhal se na své místo, hovor v lokále nabral na intenzitě, Janička s Pavlem se chystali k odchodu. „Měj se moc hezky, rád jsem tě viděl,“ loučil se Petr s Janičkou letmým podáním ruky a poté i náhlým, jako by intuitivním polibkem na tvář, jak se to dělá mezi přáteli, že. „Líbila se ti?“ zeptala se Věruška Petra, když za Janičkou a Pavlem zaklaply dveře. „Líbila,“ odpověděl Petr, „ale dneska pomiluju tebe, Věruško, tak to nekomplikuj.“ „Tak na to musí bejt dva, Petříčku.“ „Nech to na mě, Věruško, a netrap s tím svou pěknou hlavičku a radši si přihni, ať jsi povolnější děvče a druhý den to můžeš svádět na náhlou indispozici způsobenou alkoholem.“ K tomu nebylo třeba Věrušku nijak zvláště pobízet, a když nastoupila půlnoc a s ní i zavírací hodina, byla již pěkně pod parou. Zbyšek byl již několik minut na cestě k metru, a tak Petr s Věruškou po zaplacení osaměli. „Tak co teď, Věruško?“ zeptal se Petr Věrušky, kterou již bylo nutno při chůzi podpírat.

„Teď mě pěkně odvedeš k mamince spinkat.“ „A kde bydlíš, Věruško?“ „Nevím, podívej se do občanky, jestli ji mám s sebou.“ „To určitě,“ zabručel Petr, „proč se ty ženský takhle vždycky ožerou, to nechápu,“ pravil si pro sebe trochu pokrytecky. „No, jak chceš, holka.“ Podpíral Věrušku a vydal se s ní k zaparkovanému autu. Položil Věrušku na zadní sedadlo a řekl jí, aby si hezky lehla a zkusila usnout. Pak se posadil za volant a vyrazil k domovu.

13. Kousek za Ústřední vojenskou nemocnicí stála policejní hlídka. „To mi ještě scházelo,“ pomyslel si Petr, když uviděl policistu, jak mu dává signál k zastavení. „Dobrý večer, pane řidiči, váš řidičský průkaz, osvědčení o technickém průkazu k vozidle, občanský průkaz, doklad o zákonném pojištění.“ „Okamžik, hned to bude, prosím ...“ „Děkuji, kdo, nebo co to je?“ zeptal se policista a ukázal na Věrušku schoulenou na zadním sedadle. „Moje přítelkyně, trošku víc vypila a teď spí.“ „Tak taky její občanku.“ „Myslím, že ji nemá.“ „Tak to bude muset k nám.“ „Hm, pánové, myslím, že to je zbytečný problém, můžeme ji zkusit vzbudit, ale proč? Nic neprovedla, je jenom trochu připitá, řeč s ní bude jako s kozou na ledě, tak proč to dělat.“ „To nechte laskavě na nás a taky si dejchněte, prosím.“ „Do prdele, to nám to pěkně začíná,“ pomyslel si Petr, vzal trubičku a začal foukat. Trubička nemeškala a divoce se zbarvila do zelena. „A vida,“ pravil strážce zákona, „takže pojedem i na krev, pane doktore.“ „To víte, pánové, nemohl jsem ji tam nechat, v tomhle stavu, co kdyby se jí udělalo špatně, že, do taxíku jsem radši nelezl, znáte dneska ty taxikáře ...“ „To nám povíte potom, pane doktore, měl byste jako právník vědět, že to vás neomlouvá. Co vůbec děláte jako profesi?“ „Jsem advokát.“

„Navíc advokát, to budou mít na advokátní komoře radost.“ „Podívejte, advokátní komoru nechte stranou. Je tu jinej problém, já papíry potřebuju ke své práci, to víte advokát bez řidičáku, to by byl problém.“ Petr se nadechl a pomyslel si, že teď přichází nejchoulostivější část celého jednání. Horní pes táhle zavyl, dolní metal radostné kozelce. Ještě se mu sice nestalo, že by v podobných situacích policista zareagoval proti očekávání, ale člověk nikdy neví, jestli nepadne na zakomplexovaného blba, kterého navíc právě za vydatné pomoci nějakého jiného advokáta oškubala manželka i o poslední kalhoty. To by měl topdog radost. Ne, že by se dělo něco nenapravitelného, kdyby následující scénář nevyšel, všechno by se vyžehlilo přes kamarády v Kongresové ulici (underdog si vesele štěknul), ale trávit noc místo s Věruškou někde na policejních stanicích v debatách o tom, proč odmítl odběr krve, se Petrovi nechtělo. „Všechno proběhne dobře,“ pomyslel si, když uviděl, jak se druhý policista, nepochybně dobře věda, co bude následovat, disciplinovaně postavil stranou, aby u rozhovoru nebyli žádní svědci. „Tak co navrhujete, pane doktore?“ zeptal se policista, který se teď naklonil k Petrovi do okénka. „Já myslím, že by se všechno dalo vyřešit tím, že bych dojel domů, bydlím na konečné tramvaje, to je kousíček a vy byste mi mohli dát nějakou pokutu. Bločky nepotřebuji, do daní si je nedám, že jo, takže je mi vlastně jedno, jestli je dostanu, nebo ne.“ To byl vždy kritický okamžik, neboť obě strany se bály provokace ze strany druhé. Petr proto časem začal používat této formulace s tím, že přinejhorším by si skutečně svůj postup obhájil. Nenabízel přeci úplatek, ale chtěl svůj přestupek vyřešit řádnou pokutou. To, že k ní nechtěl bločky, je přeci jeho věc a na druhou stranu není jeho povinností kontrolovat to, jak policisté s pokutou naloží. I policistovi se Petrův postup zalíbil: „Kolik byste jako pokutu navrhoval?“ „To nechám, pánové, na vás, ale já už jednou takhle pokutu platil a bylo to za dva tisíce.“ „Dobře, dejte sem dva tisíce a je to.“ „Výborně, tady to je a děkuji.“ „Počkejte ještě, pojedem před vámi, abyste v pořádku dojel.“ Petr se podivil ochotě strážců zákona, ale neříkal nic. Zaplatil „pokutu“ s dobrým pocitem, že zdvihl životní úroveň dvou policejních příslušníků, neboť nepochyboval o tom, že se pánové spravedlivě rozdělí, a vyjel za policejním autem směrem k domovu. Mezitím underdog rdousil topdoga. Když asi o kilometr dále míjeli další policejní hlídku, bylo mu jasné, proč se ho „ti jeho“ policisté rozhodli doprovodit domů, báli se, že celá akce by mohla být zopakována druhou hlídkou a tam by Petr mohl protestovat, že již platil. I to se mu už stalo. Doprovázen policejní eskortou, dojel Petr po chvíli domů. Příslušníci policejního sboru pomohli dopravit rozespalou Věrušku do výtahu, rozloučili se a odjeli zpátky na lov. Na chodbě před Petrovým bytem číhal pan Macek: „Pane doktore, dneska zase příjdou, to bude jejich noc, cítím to. Zejtra se zase nepohnu, budu úplně vysátej, vím to.“ „Jen klid, pane Macek. Třeba to dneska bude lepší. Vytrvejte a uvidíte.“ „Myslíte? Já nevím. A dal jste to k tomu soudu?“ „Ještě ne, pane Macek. Mám moc práce.“

„To vidím, pane doktore,“ pravil zachmuřeně pan Macek, hledě na Petra, jak podpírá zcela vláčnou Věrušku ochotnou se kdykoli zhroutit, podobna hadrovému pytli, na zem. Petr dopravil Věrušku do bytu, posadil ji v předsíni na nízkou stoličku, kterou používal při obouvání se, zajistil ji proti pádu a začal se zouvat a svlékat. Přemýšlel přitom o naší hrdinné policii. Petr nikdy o řidičský průkaz nepřišel a to jezdil pod vlivem alkoholu velmi často, ostatně jako v Praze kde kdo. A o tom, že by někoho někdy za alkohol za volantem potrestali, vždy četl jen v novinách. Z jeho přátel a známých, a těch byla skutečně pěkná řádka, jezdila s alkoholem v krvi rozhodně většina a to bez potíží. Když neudělali nějaký průšvih, a to jeho přátelé většinou nedělali, přejeli přes všechny policejní hlídky bez ztráty řidičského oprávnění, pokud ovšem nebyli ožralí tak, že nemohli ani promluvit, a tudíž úplatek řádně nabídnout. Petr často přemýšlel o tom, kolik se dá na silnici přes noc tímto způsobem vydělat. Vycházely mu strašlivé sumy a to se mu přeci jenom jaksi nezdálo. Přesto však, za, dejme tomu, hodinu „lapání“ řidičů po desáté hodině večerní musela jedna hlídka zkontrolovat, dejme tomu, deset vozů. Kdyby jen dva řidiči z těch deseti byli „pod vlivem“ a průměrná cena činila dva tisíce korun (Petr už platil i víc, ale věděl, že dva tisíce jsou tak „akorát“, kamarádi měli totožné zkušenosti), dalo by se takhle „vydělat“ klidně dvacet, třicet tisíc za noc. A když se někdy povede opravdu „rána“, tak i mnohem víc (jeden klient mu vyprávěl, že platil pětadvacet tisíc, měl auto za skoro dva miliony, a tak se asi jednalo o „daň z přepychu“). A to všechno v případě, že „napitý“ jsou jen dva z deseti, Petr by se vsadil, že po jedenácté večer, když se zavře většina hospod a restaurací, je za volantem namazáno nejmíň sedmdesát procent řidičů. Pak se však již věnoval Věrušce. Zpočátku to vypadalo, že všechno skončí spánkem, neboť Věruška vypadala velmi zvadle a Petr neměl v úmyslu milovat se s Věruškou, která je v „bezvědomí“, ale ta se spánkem v autě poměrně „zvetila“. „Chtěla jsem, abys mě vzal domů.“ „Copak vím, kde bydlíš? A doklady jsem nehledal.“ „Zavolám si taxíka.“ „Jak je libo, ale jestli tě nějaký vilný taxikář někde znásilní a zabije, případně zavleče do ciziny a prodá do jihoamerického bordelu, bude to tvoje vina. Tak tady radši zůstaň a jestli musíš mamince někam zavolat, tak si brnkni odtud.“ A tak Věruška po úplném probuzení požádala o kávu, telefon, něco na převlečení, ručník a po jednom krátkém hovoru, ze kterého Petr vyslechl, že dnes zůstane spát u kamarádky, odkráčela do koupelny. Tam se pak ozývalo silné čvachtání. „Všechno jsou to kachny,“ glosoval to Petr, „ale lepší, když tam tvrdne půl hodiny, než kdyby tam nešla vůbec.“ Vzpomněl si na Zbyška, který si mu mnohokrát stěžoval, že Zdenička je pěkné čuně a „když ji chci vopíchat, tak ji musím násilím narvat do vany a celou, opakuji celou si ji vydrbat. Úplně všude.“ Petr si gratuloval, že ty jeho samičky jsou pěkně čistotné a vždycky se hezky umyjí. Pak si ale chmurně pomyslel, co ho to všechno stojí, teplá voda, útrata v hospodě, benzín, a těch nesmyslných keců co ze sebe musí vždycky dostat. Možná, kdyby tolik nežvanil, dopadlo by to stejně? Kdo ví, ale je už starej, aby se měnil nějakým lámáním přes koleno. Když Věrušku třikrát zkontroloval, zda se mu neutopila, ozvalo se konečně bouchnutí dveří u koupelny a vyšla Věruška, na sobě jeho tričko, na hlavě jeho ručník, na dolní části těla jeho tepláky, na nohou jeho ponožky a celá zabalená v jeho županu. „Hm,“ řekl, „tady máš kafe, teď se jdu vysprchovat já, v lednici je otevřený bílý víno, jestli chceš, nalej si, až na tebe křiknu, přineseš mi ten župan, jasný?“ „Jasný,“ pípla Věruška. „Pusť si televizi, jestli chceš, nebo video, kazety jsou v támhletý skříňce,“ vydal Petr poslední pokyny a odešel do sprchy. Voda mu udělala dobře. Když vylezl ven, byla Věruška už celkem v

pohodě, i když do střízlivosti měla daleko. Předala mu župan a vrátila se k televizi, kde si pustila film o skupině „Doors“. „Tak tohle s tebou udělám, když budeš zlobit,“ řekl Petr, když přišel z koupelny oblečený do svého domácího oděvu a zahalen županem. Na obrazovce Jim Morrison právě divoce souložil s jakousi ženou ve výtahu. „A když zlobit nebudu?“ „Nepotáhnu tě do výtahu,“ řekl a zazubil se. „Dám ti šanci,“ pokračoval, „tady jsou karty, budeme je snímat. Kdo bude mít nižší, svlékne si jednu součást oblečení. Šperky se nepočítají. Komu zbyde nějaká část oděvu, rozhodne, co provede s tím druhým, nějak rozumně, ne že mě vyženeš ven, prostě třeba nařídíš spánek, nebo pro mě za mě zpěv bojových písní.“ „Takže, když vyhraju a nařídím ti, abys šel spát do jednoho pokoje a tam zůstal až do rána, tak to uděláš?“ „No jasně, slovo gentlemana,“ řekl Petr a pomyslel si „holka, to víš, v lásce jsou všechny úskoky povoleny, nepomůže ti ani svěcená voda, natož karty.“ „Tak dobře,“ souhlasila Věruška, „ale zhasni světlo.“ „Ha, Věruška se připravuje na striptýz a chce intimní osvětlení,“ pomyslel si Petr a rozsvítil namísto hlavního světla intimnější lampičku. „Tak snímej,“ vyzval Věrušku, která si sejmula žaludského krále. „To nám to pěkně začíná,“ řekl vesele, když si vytáhl desítku, taktéž žaludskou a sundal si župan. Věruška vyhrála i podruhé a Petr sundal jednu ponožku, kterou si ostatně pro tento účel před tím natáhl. Pak třikrát za sebou prohrála Věruška a kromě ponožek šel dolů ručník z hlavy. Věruška přestala vypadat jako turecký janičar a Petr se mohl zbavit zbývající ponožky a mikiny, kterou měl nad tričkem. „Jde to rychle, Věruško viď? Kdybychom měli víc času, mohli jsme místo prostého snímání hrát třeba prší.“ „Ještě můžeme začít.“ „Kdepak, podívej se, kolik je hodin, už tak budeme ráno jako mrtvoly a to ještě není všemu konec.“ Konec sice ještě nebyl, ale šlo to rychle. V okamžiku byla Věruška v kalhotkách a tričku, pod ním se však ještě nacházela podprsenka, takže tři kousky oděvu. Petr měl na sobě slipy a tričko. Prohrál Petr, dolů šlo tričko. Opět prohrál a tak začal při pohledu na Věrušku výt: „Úúúú, vaouůůůů, stydím se, stydím. Hůůvaouůůů,“ zavyl ještě, ale Věruška byla nekompromisní: „Dolů s tím.“ Petr tedy uposlechl a stáhl si svůj poslední hadřík. „Vyhrála jsem.“ „Ještě ne. Mám hodinky,“ napadlo Petra. „Říkal jsi, že šperky se nepočítaj’.“ „Hodinky nejsou šperk. Neukecáš mě, jsem ďábelsky lstivý advokát a ty jen slabá žena.“

„Dobře, ale není to fér,“ řekla Věruška a sejmula si sedmičku. „Karta se obrací,“ zajásal Petr a sejmul si také sedmičku, „ale jenom částečně,“ dodal, když to uviděl. Věruška si teď sejmula svrška, Petr krále. Věruška odložila tričko a odhalila konečně svoje veliká ňadra, byť v podprsence. „Vaouúúůů,“ zavyl Petr a zaryčel: „ Jedem dál.“ Sejmul eso. Věruška desítku. „Dolů s tím,“ zařval Petr. „Ne, já se stydím,“ pípla Věruška. „Žádný stydím. Říkej si, že jsi u doktora, dolů s tím.“ „Ne.“ „Tak dost, hra je hra.“ „Já ji hrát nechtěla.“ „Ale hrála. Kdybys ji nehrála, stejně bych to z tebe strhal, takhle sis toho většinu svlékla dobrovolně.“ „Tak dobře, ale otočím se,“ řekla Věruška, otočila se k Petrovi zády a začala si rozepínat podprsenku. Jakmile to udělala, nechal Petr karty kartami, vrhl se k Věrušce, objal ji a zakousl se Věrušce do krku ... Ráno bylo velmi těžké, jak to už tak v podobných případech bývá. Věruška byla schopná pouze zavolat do zaměstnání noční sestře s tím, že ji napadnul jakýsi zákeřný virus a i když ji to nesmírně mrzí, dnes jak v zájmu svém, tak v zájmu pacientů nebude moci přijít, a pak se již propadla do jakéhosi polobezvědomí - polospánku. „Jo, mládí,“ říkal si Petr, když viděl, že se Věrušce podařilo bez problémů usnout, zatímco on se povaloval na posteli. K osmé ráno ho to přestalo bavit, vlezl si do vany, pustil si rádio, nalil si sklenici studeného piva a nechával tu strašlivou únavu pomalu rozpouštět v horké vodě. Na chvíli to pomohlo. Citát dne v rádiu Petr zaregistroval s pobavením:

Kdybych věděl, že budu žít tak dlouho, budu si na sebe dávat větší pozor.

Takhle se autor, hudebník David Crosby, prý vyslovil po transplantaci jater vyvolané nemírným pitím. „Tak na tohle bych si měl taky dávat pozor,“ pomyslel si Petr a se zavřenýma očima si promítal celý večer ještě jednou. „Uúúůůů, ale nebylo to špatný,“ řekl si pro sebe nahlas a zaregistroval, kolik je hodin. „Za hodinu mě čeká paní ředitelka z Alby Hradec Králové, co může chtít, sakra, no uvidíme.“ Vstal z vany, vytřel se do sucha, vešel do ložnice a začal se oblékat. Věruška se nenechala rušit a pokračovala ve spánku. Petr jí letmo políbil a odešel, potichu otevřel dveře, vyšel na chodbu a zaklapl je za sebou.

Na chodbě stál pan Macek a evidentně nebyl ve své kůži. Petr se rozhodl, že nejlepší obranou v tomto případě bude útok: „Dobrý den, pane Macek. Tak co vampýři dneska, vysávali? Vysávali?“ „Hrozně se cejtim, pane Dvořák, strašně, strašně, nedali pokoj, do rána sáli. Já už nemám žádnou energii. Uděláte s tím něco?“ Petr dostal nápad: „A co pane Macek jim tu energii, kterou vám sajou, nějak znechutit. Zkuste se třeba na noc, když cítíte, že budou zase sát, opít. Vypijte láhev kořalky a uvidíte.“ „Myslíte, pane doktore?“ „Ujišťuji vás, pane Macek, že já jak vypiju láhev kořalky, žádnou energii nemám. A kde nic není, ani vampýr nebere.“ „Tak já to zkusím, pane Dvořák, ale nevím ...“ „Uvidíte, pane Macek, uvidíte, co to udělá. Teď promiňte, už je tady výtah, musím jet. Nashledanou, pane Macek, a nezapomeňte, láhev kořalky a ne abyste ji vypil najednou, pěkně to cumlejte celej večer. Nashle,“ hlesnul ještě Petr a už se řítil výtahem vstříc novému dni, přemýšleje o tom, jestli je větším cvokem on nebo pan Macek.

14. Do kanceláře dorazil s půlhodinovým zpožděním, s těžkou únavou a výbornou náladou. „Dobrý den, Moniko,“ pozdravil po příchodu. „Dobrý den, pane doktore. Ježišmarjá, vy vypadáte, jako byste do rána kutal v uranových dolech, paní ředitelka přijela před pěti minutami, čeká u vás. Dáte si něco?“ „Uranovou rudu jsem nekutal, ale cítím se tak. Dám si čaj a džus. Do džusu mi dejte krapet vodky, ať z něj nedostanu anafylaktický šok. Já jdu na to,“ řekl Petr a vkročil do své kanceláře. Tam seděla dáma okolo čtyřiceti let pěstěného vzhledu a četla si noviny. Petr pozdravil, představil se a omluvil za drobné zpoždění: „Je mi to moc líto, doufám, že dlouho nečekáte. Pracoval jsem do rána s klienty na konečných verzích našeho návrhu smluv pro jednu zahraničně obchodní operaci. Bylo to velmi náročné, ale všechno klaplo podle mých předpokladů, takže jsem v takříkajíc dobrém rozmaru. Co pro vás, paní inženýrko, můžu udělat?“ „Pane doktore, máme problémy s jednou pohledávkou a chtěla jsem vás požádat o pomoc při jejím vymáhání.“ „To mne velmi těší, paní inženýrko, ale než přejdeme k věci, mohu se vás pozeptat, jak se mi dostalo té cti, že se obracíte na mě, v Hradci je přece řada advokátů, některé znám osobně a ujišťuji vás, že to jsou špičkoví právníci?“ „To jistě jsou a nakonec my s některými i spolupracujeme v řadě věcí. Ale tohle je věc, kdy pohledávka je trošku řekněme zvláštního druhu a já bych byla raději, kdyby se jí věnoval někdo

mimo Hradec.“ „Jistě, chápu. Nechce zaplatit někdo, komu jste otrávili konkurenci, že? Ha, ha, ha, hm, promiňte, to měl být vtip. Ale vážně, zabýváte se přece potravinami?“ „Ano, produkujeme masné výrobky.“ „A zeptal bych se přeci jenom ještě jednou, jak padla volba na mě?“ „V Praze nikoho neznám, a když mi představenstvo uložilo situaci s tou pohledávkou řešit, vzpomněla jsem si, že jsme od vás dostali v zastoupení Kovových profilů dopis, abychom uhradili nějakou pohledávku. Styl toho dopisu se mi velmi líbil, a tak jsem se rozhodla obrátit se na vás.“ „Celá ta pohledávka zvláštního druhu, jak říkáte, má něco společného s Kovovými profily? Pokud ano, musel bych bohužel konstatovat, že pro vás nemohu nic udělat, nemohu zastupovat současně dva klienty, jejichž zájmy jsou v kolizi.“ „Ne, ne. S Kovovými profily to nemá společného nic.“ „No, výborně, jsem čím dál napjatější, povídejte.“ „Takže, pane doktore, ta pohledávka vznikla v roce 1991, to jsme začali obchodovat sami bez Koospolu a musím říci, že jsme to prostě neuměli. A tehdy, prostě, musím vás jenom požádat, pane doktore, abyste se nesmál, i když uznávám, že to k smíchu je, tehdy k nám přijel nějaký pan Nikolič. Přijel v krásném mercedesu a představil se jako občan Jugoslávie, žijící ale již řadu let v Londýně. Měl spoustu dokumentů, krásných hlavičkových papírů, dokonalý oblek, mluvil asi pěti jazyky, prostě vypadal jako obchodník mezinárodního kalibru. Vysvětlil nám, že je velmi rád, když se může obrátit přímo na nás jako na prvovýrobce a nemusí jednat s pézetkou, která je nepružná, drahá a tak dál a která je především na vině tomu, že máme potíže s odbytem v zahraničí. My jsem měli tehdy s podniky zahraničního obchodu, s pézetkami, pro nás to byl hlavně Koospol, špatné zkušenosti, a tak jsme s ním zahájili přímá jednání. On projevil zájem o velikou dodávku hovězích půlek celkově asi za dva miliony marek. Dohodli jsme s ním předběžně nějaké podmínky, on souhlasil, napsal všechno na papír a odeslal do Londýna. Celou tu dobu byl v Hradci a žil si tam ve velkém stylu, znáte to, bydlel v Černigovu, jezdil často do Prahy, všude spoustu děvčat, na peníze nehleděl, bylo prostě vidět, že je to bohatý člověk. Abych to neprodlužovala, Londýn souhlasil a po řadě dalších faxů, telefonů a jednání jsme mu nakonec nadvakrát dodali značné množství těch hovězích půlek, do Hamburku, všechno včetně dopravy na naše náklady a ...“ „A peníze ani pana Nikoliče jste už nikdy neviděli, o hovězích půlkách ani nemluvě.“ „Přesně tak, pane doktore.“ „Co bylo dál?“ „Když se platba smluveným způsobem nekonala, tak jsme začali do toho Londýna volat a posílat faxy, ale na telefonu, který jsme měli, se nejdřív neozýval nikdo a později zas někdo úplně jiný, kdo říkal, že pana Nikoliče nezná, no znáte to.“ „Co jste s tím provedli?“ „Bylo nám jasné, že jsme nalítli podvodníkovi, tak jsme po delší době, kdy jsme ještě pořád doufali, že se to nějak vyjasní, navštívili policii. Tam nám řekli, že to není jejich věc, že se jedná o obchodně právní vztah. My jsme se už víceméně smířili s tím, že peníze neuvidíme, ale pořád nám

to dělá ohromné potíže v účetnictví, valíme to před sebou, každý rok jsou s tím zmatky. Museli jsme z toho navíc zaplatit daně, bez ohledu na to, že je to pohledávka a ne reálné peníze. Jednáme o tom na každé valné hromadě, na každém představenstvu. Tam mi bylo nakonec uloženo, abych to nějak definitivně a hlavně potichu smetla ze stolu. Akcionáři už na to víceméně zapomněli, takže bychom to prostě mohli uzavřít jako ztrátu a odepsat to jako nedobytnou pohledávku, ale k tomu potřebujem nějaký doklady, vyjádření policie, rozhodnutí soudu, já nevím co.“ „No to je radost, paní ředitelko. Hm. Co s tím? Jak jste správně řekla, možnost, že by se ty peníze podařilo nějak vymoci, je jen teoretická. Víte co? Já bych to udělal takhle. Já napíšu do Londýna některé z advokátních kanceláří, se kterou spolupracujeme, a požádám je, aby se pokusili zjistit něco o té adrese, kde měl pan Nikolič tu svoji londýnskou firmu. Pak je taky požádáme, aby nám sdělili, zda by se dal nějak najít přímo pan Nikolič, kde a jak byla registrována ta jeho firma, pokud něco najdou, navážeme spolupráci, uděláme si výlet do Londýna a budeme se soudit. Uvidíme. Jestli pana Nikoliče někde najdou, o čemž vážně pochybuji, pak tedy zahájíme standardní mezinárodní spor. Pokud ne, sepíšeme všechno a podáme trestní oznámení u naší policie pro podezření z podvodu a požádáme o spolupráci Interpol. Ti ho buď najdou, nebo nenajdou, ale to už by mělo účtařům stačit, aby to dostali z účetnictví ven.“ „Dobře,“ řekla paní ředitelka se zřetelnou úlevou v hlase. „Já bych to nechala na vás pane doktore. A teď tedy, kolik myslíte, máte-li o tom už představu, by to celé stálo.“ „No, paní inženýrko, existuje advokátský tarif, že. Ale já ho moc nepoužívám a dávám přednost smluvní odměně. Kdybychom tady použili tarif, tak ze základu asi třicet šest milionů korun by to činilo, okamžik, podívám se, něco okolo 40.000,-Kč za úkon. První úkonem by byla první porada s klientem a převzetí věci, další třeba sepis toho podání do Anglie, pak další porada s klientem a tak dále, to byste se nedoplatili. Já navrhuju, že byste mohli uhradit jeden úkon jako zálohu, tedy těch 40.000,-Kč plus DPH, a později uvidíme, kolik by to mělo být celkově. Ale pokud, vzhledem k tomu, že tady bude pár telefonů do Londýna, faxy, možná nějaký soudní překladatel, něco se bude muset nechat přeložit znalecky, nepřekročí tyhle náklady nějakou únosnou mez, tak by to tím mohlo i skončit. Samozřejmě případná cesta do Londýna a náklady těch Angličanů by byly zvlášť, ale o tom byste byla opět dopředu informována a upřímně řečeno, myslím si, že na to vůbec nedojde.“ „Dobře, pane doktore, takže, jestli tomu dobře rozumím, záloha teď asi čtyřicet tisíc a později možná dalších čtyřicet. Všechno navíc se bude konzultovat dopředu. Ano?“ „Přesně tak, paní inženýrko. Okamžik vyčkejte, připravím smlouvu o právním zastoupení, založíme spis, vystavíme fakturu a všechno si ještě jednou projdeme, dáte si ještě něco, kromě té kávy? Ne? Takže okamžik prosím.“ Petr odešel vedle k Monice, zavřel za sebou dveře, plácnul Moniku sklánějící se nad kopírkou po zadečku a pravil: „Můj tatínek vždycky říkal, Moniko, že kde je vystrčeno, tam je dovoleno. Zdá se, že jsme udělali byznys. Připravte paní inženýrce fakturu za jeden právní úkon, první porada s klientem, převzetí věci a příprava zastoupení, spočítejte to ze sumy šestatřicet milionů, to je něco okolo čtyřiceti tisíc. Pak s ní sepište smlouvu o právním zastoupení, vyplňte plné moci a tak dále. Máme ještě někde tu vodku? V lednici, no kde jinde taky, že jo. Včera jsme taky udělali byznys, s těmi Rusy, pak vám to řeknu, teď utíkejte za paní inženýrkou.“ Zatímco Monika vedle začala sepisovat s novým klientem příslušné dokumenty, Petr si nalil ještě jednu sklenici vodky s džusem a začal přemýšlet, co s takovouto kauzou provede. Byl v tom problém, neuměl moc anglicky, což by však až tolik vadit nemuselo. Horší bylo, že neměl ponětí, na koho se v Londýně obrátit. „Od čeho máme každý svého Babáka,“ napadlo ho, „dělá v pézetce, ať se snaží,“ řekl si spokojeně a začal vyřizovat telefony. Po chvíli ho Monika přerušila s tím, že všechno je připraveno k podpisům. Odešel tedy zpět za paní inženýrkou, vysvětlil jí, co je se zastupováním v takové věci spjato, nechal ji podepsat dokumenty, pak si s ní opět pečlivě prošel veškerou dokumentaci, vytřídil, co si ponechá v originálech, ze

zbytku nechal udělat kopie, domluvil se na příští schůzce, rozloučil se a bylo to. „Tak, Moniko, a je půl dvanácté, nepůjdem spolu na oběd?“ „Ráda, pane doktore. Kam mě vezmete?“ „Zajedeme dolů Na Markétu.“ Monika souhlasila a tak společně vyjeli do nedaleké restaurace. „Co si dáte, Moniko?“ zeptal se, když se společně usadili. „Já, pane doktore, klasicky, nějakou polévku a potom cokoli od kuřete.“ „Tak já taky. Vyberte to a objednejte. Jak se vám včera líbil Rasputin?“ „Rasputin?“ „Ten velikej vousatej Rus. Von se jmenoval Kyrilov, nebo tak nějak, ale vypadal, jako by z oka vypadl Rasputinovi. To byl takovej ruskej vizionář, pop. A ten měl v sobě jakési charisma, tedy takovou téměř nadpřirozenou schopnost působit na své přívržence, kromě toho dokázal jenom svojí přítomností zastavovat krvácení. Takhle nějak se dostal do blízkosti ruské carevny, jejíž dítě trpělo poruchou srážlivosti krve a při každým, i drobným zranění hrozilo, že by mohl carevič, Alexej se myslím jmenoval, ale to nevím jistě, vykrvácet. A Rasputin, tupý veliký páchnoucí zvíře s pološílenejma očima v tom Rusku, který vždycky hrozně milovalo tyhle magory, čaroděje, léčitele, proroky a bůhví co ještě, měl úspěch. Von taky věštil a prej mu to docela šlo. Tak von tu carevnu nějak zblbnul, což bylo s podivem, protože carevna byla původem Němka, pokud se dalo vůbec u příslušníků panovnických rodů Evropy v té době hovořit o národnosti. Jak teda léčil careviče, tak získával na carevnu a tím i na cara veliký vliv, mezitím chlastal jako Rus, přirozeně, a obšťastňoval kdejakou dvorní dámu. Všechno v tý svý rubášce s divokejma nepěstěnejma vousama, prostě úžasnej pohled na něj je. Pár fotek se zachovalo. Když pak začala První světová válka, tak Rusové dostávali na prdel, promiňte, na zadek, a zachraňovali to, jak je v ruskejch národních dějinách zvykem, pomocí lidskejch obětí a nesmírným utrpením, hladem, nemocema a vším ostatním, co ke správný orientální despocii, kterou Rusko vždycky bylo, je a bude, patří. A tehdy ten Rasputin začal svůj vliv využívat i k ovlivňování cara samotného ve věcech celoimperiálního významu, vedení války, obsazování velitelských funkcí. Všechno šlo pochopitelně „cugrunt“ a tak se jednoho krásného zimního dne roce 1916 pár ruských šlechticů, byl mezi nimi myslím i kníže Dolgorukov, potomek zakladatele Moskvy Jurije Dolgorukova, kníže Jusupov, carův příbuzný, myslím, že bratranec, prostě šlechtická elita, rozhodlo, že se Rasputina zbaví. Nejdřív ho nechali vychlemtat otrávenej koňak, jedu prej tam bylo tolik, že by to otrávilo stádo koní, ne však Rasputina. On měl buď opravdu nějaký nadpřirozený schopnosti, nebo byl tak prolezlej všema jedama, drogama a chlastem, že to na něj prostě neúčinkovalo. Možná oboje. Když to milí šlechtici zjistili, tak se značně polekali. Za prvé chtěli zabít milce carské rodiny, což už samo o sobě bylo na pováženou, za druhé byl Rasputin skutečně děsivá, charismatická osobnost. Takovej Sládek po rusku, ha, ha, ha. Pak jeden z nich našel odvahu, šel dovnitř tý lodi, kde se Gríša, jmenoval se Grigorij Rasputin, domáhal nějakýho chlastu nebo co, a práknul ho pistolí. Pak pro jistotu Gríšu ještě hodili pod led. A on opravdu zemřel až utopením, tím jedem ani těma kulkama ne. Neuvěřitelné. A za nějakou dobu po jeho smrti se splnilo to, co prý caru prorokoval, že bude veta po samoděržaví i Romanovcích. A měl pravdu. Vzal to do ruky Vladimír Iljič, první ze tří velikých nepřátel lidstva, který nám dalo 20. století, a bylo to. Ale to je jiná historie. Už jste vybrala menu?“ „Ano jistě. Když přivoláte vrchního, pane doktore, tak si můžem objednat.“ Objednali si. Monika se pak zeptala: „Co dělá váš oblíbený Vivaldi, pane doktore. Už jste nějak dlouho nebyl.“

„Zase se chystám. Potkal jsem včera jednu zdravotní sestřičku, která o mě pečovala, když jsem ležel s tím kolenem Na Bojišti. Budu muset svojí rodné sestře, Ivetě, zavolat, jestli nebude mít lístky. To byla moc milá holka, ta sestřička z Bojiště a navíc je pěkná, tu bych si mohl vzít. S sebou na Vivaldiho myslím. Já už toho Vivaldiho umím, Moniko, nazpaměť. Ta parta, kde hraje ta Ivetina kamarádka, by měla změnit repertoár, nebo ustrnu ve vývoji. Já sice nevím, jestli je Vivaldi klasicista, nebo představitel baroka, nebo obojí, ale jinak už jsem specialista. Už se mi to začalo i líbit. Koncert jedna - La Primavera, jaro, koncert dvě - L´Estate, léto, koncert tři - L´Autunno, podzim, koncert čtyři - L´Inverno, zima. Vivaldi žil v letech 1678 až 1741. Můžu dělat chytrýho.“ „To byste mohl. Ale kdy si vezmete mě? S sebou. Já mám totiž koncerty moc ráda a vy jste mi to myslím dokonce slíbil. Stačilo by, kdybyste mi sehnal lístky.“ „Na Vivaldiho beze mě, Moniko? Vyloučeno. Na Vivaldiho se mnou, Moniko? Taky vyloučeno. Já mám totiž už vybudovaný podmíněný reflex. Jak jsem na Vivaldim a mám s sebou ženskou, v tu ránu jsem do ní zamilovanej a nepustí mě to, dokud ji nesvedu. Uznáte, že to by mohlo naše harmonické pracovní vztahy narušit, ať už byste se svést nechala nebo ne.“ „Vy to máte, pane doktore, opravdu těžký. Nevyřešil by to třeba sňatek?“ „Dejte pokoj, Moniko. Víte, celej systém sňatků je ohromnej, velikánskej podvod. Větším podvodem bylo snad jenom budování komunismu. Malé holčičky jsou od dětství indoktrinovány tím, že manželství je vrcholem lásky, chlapečci nakonec taky a on je to přitom takovej bullshit. Proč se těm dětem neřekne pravda, jak je možný, že se dovolí, aby se děti braly v osmnácti, někdy dokonce dřív. Manželství, Moniko, není útočiště dvou tokajících srdcí, manželství je instituce, která slouží k hromadění majetku, vlivu a výchově dětí. Když se přitom ještě povede, že se v této instituci sejdou dvě milující duše, kterým to vydrží když ne celej život, tak alespoň pár let, je to fantastický. Ale je to víceméně náhoda a už vůbec ne výsledek toho zvláštního pomatení smyslů, kterýmu se říká láska, nebo spíš zamilovanost. Ono totiž odlišit zamilovanost od lásky je strašnej problém a nepomůže vám v tom nic jinýho než čas. Takže, když manželství z lásky, a já už jsem řekl, že to považuju za pitomost, tak až po letech. To si, Moniko, pamatujte, manželství je instituce, kterou si stát vymyslel, aby se nemusel starat o svý občany. Je to náhrada paternalistického vztahu rodičů a dětí něčím jiným. Máš nějaký problém? Tak si to vyřeš se svou manželkou nebo manželem a za mnou nechoď, říká stát. Nemáš kde bydlet, nemáš, kdo by tě živil, kdo by tě šatil, za mnou s tím nechoď, máš manžela nebo manželku, ty jsou povinný se o tebe starat, běž si za nima. To se dnes a denně dozvídáte na úřadech sociální péče, to si můžete přečíst v našem zákoně o rodině. A proto, aby co nejvíc občanů vlezlo do týhle pasti a stát se mohl zbavit své odpovědnosti za ně, za jejich životní podmínky, za to, jestli je práce, nebo ne, jestli jsou byty, nebo ne, jestli tě na ulici nepřepadnou, neokradou, neznásilní a nezabijou, proto stát nutí svoje občany, aby se brali. A proto se stát brání rozvodům, ne z humánních důvodů, stát je instituce, stát žádný humánní důvody nezná, ale proto, aby se nemusel starat o rozvedené, o malé děti po rozvodech a podobně. Přitom jaký je rozdíl v tom, jestli spolu páry žijou v manželství nebo v konkubinátě? Podle mne z hlediska těch dvojic žádný. Snad jenom jsou ty ženský trochu víc zodpovědnější a nedělaj’ tolik hysterický záchvaty, protože se bojej, aby jim ten chlap neutek’. Vony by totiž potom měly ztížený živobytí. On by sice na svoje děti musel platit stejně jako kdyby byl manžel, takže v tom rozdíl není, rozdíl je v tom, že by ta ženská neměla nárok na jeho majetek, jako má teď, kdy je v bezpodílovém spoluvlastnictví všechno, co manželé nabyli během manželství, plus těch pár výjimek. Taková ženská si potom vyskakuje. Už aby zavedli ty předmanželský smlouvy. V některých zemích je ta situace tak neúnosná, že tam už se lidi neženěj a nevdávaj’, prostě proto, že v případě rozvodu je jeden z těch dvou, zpravidla muž, úplně vyřízenej. Víte, u nás totiž panuje diskriminace mužů. Děti po rozvodu zásadně dostává matka, i když je to mrcha nemytá, alkoholická a bůhví co ještě. Matka se rozhodne, že otec dítě neuvidí a on ho už neuvidí, i kdyby se na hlavu stavěl. A tak dále a tak dále. Manželství je vynález ženskejch a pro ženský. On institut manželství dřív opravdu sloužil

ochraně ženy a měl smysl, když ženy byly bezprávné bytosti. Ale dneska jsou plnoprávné a fakticky dokonce zvýhodňovanější než muži. A do toho byste chtěla, aby se muž ženil. Leda by padnul na hlavu. No a protože stát z výše uvedených důvodů potřebuje co nejvíce sňatků a co nejméně rozvodů, je třeba ty malé chudáky chlapečky oklamat, což se děje všema těma podvodama, jako jsou pohádky, v nichž vyvrcholením lásky je sňatek, masáží mozků od dětství, kdy vám všichni říkaj’, to se zahojí, než se oženíš, a podobně. Já bych sňatek povolil až po jednom roce od podání žádosti.“ „Od podání žádosti?“ „Jo, zavedl bych povinnou čekací lhůtu. Třeba jednoletou. Pokud někdo zblbne natolik, že se rozhodne oženit se, prosím, ať si podá v tomto smyslu žádost, chci si vzít tu a tu, ona si chce vzít toho a toho, oukej, přijďte za rok, a pokud za rok na to ještě budete mít náladu, proč ne, vemte se.“ „Co do té doby?“ „Do té doby ať žijou jako manželé, ať si to vyzkouší. Klidně bych uvedl, že když po tom roce od toho neucuknou, bude jejich manželství považováno za vzniklé tím podáním žádosti před rokem. Jo a povinně bych zavedl předmanželské smlouvy a k nim povinné právní poučení, každého snoubence zvlášť. Žádný takový dohromady. Mrcha na toho chudáka udělá oči, dramatickým hlasem pronese ‘ale Richarde, naše láska přeci takové smlouvy nepotřebuje, jestli to podepíšeš, znamená to, že mě nemiluješ’. A ten trouba samozřejmě řekne, že ji miluje, a na důkaz své lásky do smlouvy napíše, že všechno, co od této chvíle vydělá, bude patřit jeho ženušce. A je v pytli.“ „Vy jste, pane doktore, cynik, který v lásku vůbec nevěří.“ „Kristepane na nebi, ty to vidíš. I vy, Moniko, žena, kterou já považuji za nejen krásnou, ale i chytrou! Já přeci nejsem vůbec cynik. Já jsem realista. Já jsem zamilovanej, než bys řekl švec. Já se tomu hrozně bráním se zamilovat. Když se mi to stane, tak vyvádím jako kostelní myš v krabici od eidamu. Nejím, nespím, nepracuju, pořád jenom mluvím o té, do které jsem se zamiloval. Vůbec nechápu, že ostatní nevidí, že moje milovaná se při chůzi vznáší dva centimetry nad zemí a nevrhá stín, tak éterická je to bytost. Každý, kdo v její přítomnosti nepadne na kolena, nebije hlavou o zem a nedrží půst, je u mě ignorant, barbar a trpí nedostatkem jódu. Já když se zamiluju, tak se dostanu do takovýho mlejnku na maso, že ze mě nic nezbyde. Já jsem proto, abych mohl olíznout plastikovou lžíci, kterou moje drahá použila při obědě, schopen tři dny zadarmo pracovat u MacDonalda, a vy byste chtěla, abych v tomto stavu, kdy nejsem objektivně schopen rozhodnout ani o tom, jestli Miloš Zeman při svém posledním parlamentním projevu nelhal jako obvykle, abych se rozhodoval o tom, že s nějakou ženskou budu žít zbytek života, v praxi do rozvodu tak dva roky? Já přeci v lásku věřím. V co nevěřím je to, že jenom na lásce se dá budovat manželství. Vždyť si poslechněte všechny, kteří o manželství něco ví. Psychology, manželský poradce, moudré starce. Co si myslíte, že mají na mysli, když všichni říkají, že manželství je především přátelství a tolerance, vzájemná úcta a tak dál. Myslíte, že maj’ na mysli lásku ve smyslu přechodného pominutí smyslů? Zamilovanost, jak tomu taky říkaj’? Samozřejmě, že ne.“ „Já se ale stejně jednou zamiluji, vdám se z lásky a nikdy se nerozvedu.“ „A k tomu vám dopomáhej Bůh, Moniko. Na to já nestačím, já vám kdyžtak potom, kdyby na to Bůh taky nestačil, pomůžu s rozvodem a servem z něj, z vola, z vašeho budoucího chotě i poslední kalhoty.“ Při těchto a podobných řečech čas příjemně plynul a za chvíli bylo po obědě. Po návratu do kanceláře volal Petr nejprve domů, zda Věruška již vstala, a když se nikdo neozýval, usoudil, že odešla za svým programem. Zavolal proto Zbyška:

„Hou, hou, Babáčku, jak se vede?“ „Čau vole, jak by se vedlo. Celý dopoledne jsem spal na hajzlu votočenej vokolo mísy, nemoh’ sem se hejbat, ale už je to lepší. Jak si dopad’?“ Petr mu barvitě vylíčil průběh včerejšího večera. „Tak to abych si příští středu vzal do Bláta karty a hned nabíd’ Věrušce, že bych si chtěl taky zahrát.“ „Jo a já budu mít příště utrum. Kdepak, žádný takový. Hele, mám problém,“ seznámil Petr dr. Babáka s kauzou Alba Hradec Králové v. pan Nikolič. „Potřeboval bych, abys mi vytipoval nějakou vhodnou a cenově přijatelnou advokátní kancelář v Londýně, na kterou se můžu obrátit, a taky nějaký doporučení, od koho že jsem, aby věděli, že jsem si je nevybral v telefonním seznamu.“ „No jasně, žádnej problém. Co budeš dneska dělat?“ „Odpočívat. Jsem slabej jako moucha. Co kdybychom zašli do sauny?“ „To je vynikající nápad. V kolik?“ „Vyzdvihnu tě na Hradčanský ve čtyři.“ „Ve čtyři patnáct, ať si stihnu ve čtyři píchnout.“ „Dobře jsme domluveni.“ Petr zavěsil, s povzdechem se vrhnul na práci, kterou musel pro nejrůznější klienty dodělat a vše pro něj rázem zešedlo.

15. JUDr. Babák byl na smluveném místě oproti svým zvyklostem včas. Naskočil do auta a za pár minut byli oba na místě. Malá útulná sauna patřící ČVUT touto dobou ještě nebývala plná, a tak koupit lístek na dvě hodiny nebyl problém. Před půl pátou oba vstoupili do vytopené místnůstky, do suché sauny a vyšplhali se až na nejvyšší stupeň schodovitého dřevěného obložení. Zbyšek si nechal ještě jednou se všemi podrobnostmi převyprávět včerejší Petrův večer s Věruškou. „To je materiál, to je materiál,“ mnul si spokojeně ruce. „Až si zase bude Věruška vyskakovat, mám ji v hrsti.“ „No jo, Babáčku, Věruška ale není problém, potkal jsem Janičku, tu, která mě opečovávala Na Bojišti, nevím, jestli si ji zaregistroval, měl jsi ji jako z praku, ale seděla tam chvilku s nějakým svým fuckerem, mrcha jedna, a to je problém. To ti je skutečná krasavice, ty prsa, kdybys to viděl, k tomu štíhlej pas, takovou pěkně kulatou prdelku má, no radost pohledět. Moc toho sice nenamluví, ale myslí jí to, vidím jí to na očích.“ „Ježišmarjá, Petřochu, jestli se zase zamiluješ ... Já ti povím, co jí vidíš na očích. Že ti to udělá tak, jak ti to ještě žádná neudělala, to jí vidíš na očích. Jak to vždycky říkal Kozel, ‘už vidím svý sperma na jejím břiše’, to je všechno, co vidíš, ty vole, prej ‘myslí jí to, vidím jí to na vočích’, to je ale blbost ... Víš, že zamilovat se nesmíš. Vypadáš u toho jako blb, ale to by nebylo nejhorší, to vypadáš často, jenomže ty se jako blb i chováš. Jestli zase budeš křepčit vokolo ní a nosit jí kytky, to zas bude tyjátr. A jestli je jenom trochu chytrá, tak se s tebou hned nevyspí a ty budeš úplně v prdeli. Už jsi na to starej. Musíš bejt tvrdej, když už, tak ji někam pozvi, trochu ji vožer a tvrdě do ní. Jestli si všimne, že jsi se zakoukal, tak máš utrum, jsou to všechno svině. Jak ženský zjistěj, že seš

zamilovanej, je konec, v tu chvíli budou spát se všema vokolo a s tebou ne. Podívej se třeba na tu mrchu Jezinku. Ta mě vždycky připustí jenom tehdy, když vidí, že už ji nemiluju. Pak mi dá, druhej den jsem už zase z toho hin, v tý chvíli se vona sebere a odjede. A já už zase za ní běhám, volám jí a vona nic. Ale jestli se ti tvoje Janička zase tak hrozně líbí, tak je mi to jasný, zas to bude nějaká tlustá potvora s vlasama vzádu sčesanýma do uzlu, to je tutovka.“ „No, Jezinka taky není zrovna Twiggy.“ „To teda není. Prdel má jak valach, ale když já strčím hlavu mezi ty její ohromný dudy, tak jsem v sedmým nebi.“ „Jo, jo, Babáku, Landová by z nás měla radost.“ „To je zas kdo?“ „To je ta moje psychoanalytička, ke který jsem chodil nějakou dobu, když mě tam ségra vyhnala už nešťastná z těch mejch bab.“ „Já vím a řekla ti, že trpíš ..., čím to sakra trpíš?“ „Separační úzkostí.“ „Co to je?“ „To se zeptej jí. Něco jako, že nedokážu být sám, tak se ze samoty vždycky vožeru.“ „Ty se vožereš, i když sám nejsi.“ „Ale z jinejch důvodů. Hochu, to je věda. Vona ta Landová je moc zajímavá ženská. Je jí tak k padesáti, vyprávěla mi, jak experimentovali v šedesátejch letech s LSD a tak. Kdyby byla mladší, tak se do ní zamiluju.“ „To u tebe není problém. Stačí, když má velký prsa, hnědý vlasy a oči a nosí vlasy do uzlu. Pak seš v koncích. Vzhledem k tomu, že takovejch bab je všude plno, seš permanentně v problémech.“ „Tak tahle Landová říká takový různý zajímavý věci. Možná si ji někdy slyšel v televizi nebo v rádiu, vona se taky angažuje v boji proti volnýmu držení zbraní. Říká, a podle mě zcela pravdivě, že zbraní si pánové prodlužujou přirození, což je zcela jistě fakt. Kdo prostě cítí nejistotu ve svý mužský roli, kdo není opravdovej chlap, tak si tu mužnost musí dodat vnějšími atributy, velký auto, veliká pistole, veliká krasavice, prostě nějaká sexbomba. A všechno proto, že ten chlápek je ve svý podstatě malej ustrašenej chlapeček s malým čuráčkem. Aby si dodal sebevědomí ve svý mužský roli, musí si ho prodloužit, obrazně řečeno. Prostě si dodat vnějších atributů mužnosti. Pistolí, autem, ženskejma, prachama.“ „Tak mě napadá, Petřochu, že ty máš doma taky gun, auto, peněz dost a o tvejch ženskejch jsme se bavili, že jo.“ „Ne, ne, ne, Babáku, to je něco jinýho. Pistoli mám jen docela malinkou, auto na leasing, prachů málo a ženský, sám jsi to řek’, tlustý mrchy.“ „A co ještě říkala ta tvoje psychoanalytička?“ „Vona je úplně v pohodě. Asi je zvyklá na leccos. Jednou jsem ji chtěl nějak vyprovokovat, nebo

co, tak jsem jí vyprávěl, jak jsem jednou přiznásilnil, skoro, Jitušku, tu z toho finančáku, zejtra s ní mám rande. Vyprávím jí teda, jak Jituška nechtěla, jak jsem s ní mrsknul na postel, serval z ní hadry, trošku jsem to přibarvil, řek’ jsem, že jsem jí dal taky nějakou facku při tý příležitosti, Jituška se bránila, není to přeci žádná taková, aby mi byla po vůli, kdykoli si o to řeknu, že, ale jakmile ho tam měla, hned bylo po nesouhlasu. No, to není podstatný. Tak Landový vyprávím, jakej jsem násilník, ona mě ale asi prokoukla, že bych kuřeti neublížil, a povídá mi ‘pane doktore, to víte, tohle někdy patří k milostným hrám’. Úplně v klidu. Nebo jsem jí vyprávěl, jak mě jednou ta Renatka, víš která, ta vysoká hubená žirafa, jak mě jednou z ničeho nic přitáhla k sobě domů a tam mě představila svýmu stálýmu fuckerovi. Seděli jsme tam jako dva volové a koukali na sebe. Já nevěděl, že von je doma, von často jezdí do ciziny. Já vůl tam přišel, pěkně natěšenej, jak Renatku přefiknu, a tam doma ten její. A vona to přitom musela vědět. Prostě mě tam posadila, prej ‘Jirko, nebojaksejmenoval, promiň, ale pan doktor byl u nás v práci a tam se uvolil, že mě odveze domů’ a šla se sprchovat. A já tam v debatě s tím jejím, kterému jsem jinak pilně nasazoval parohy. K zblití ty ženský. Je mu nevěrná a ještě si mě přivede domů, abych si ho prohlíd. Já s ním přitom soucítil a říkal jsem si, kolikrát mi nějaká moje samice takhle představovala nějakýho snaživce, kterej zase nasazoval parohy mě.“ „Často, nepřej si to vědět. Co ti na to řekla ta Landová?“ „Že prej si nás asi chtěla zkonfrontovat, aby zblízka viděla nás oba a mohla tak lépe srovnat, kterej je lepší, kterej by byl lepší otec jejích dětí. Pěkně děkuju, ale jestli to tak bylo, tak jsem asi, zaplaťpánbůh, prohrál, protože si ho nechala, i když se se mnou taky občas chodí pářit. Třeba mě bude chtít jenom na chov, ne na výchovu potomstva. To by se mi líbilo, trošku bych tomu mamlasovi vylepšil rod. Mám s ní rande v neděli. Na to mi Landová řekla, že jsem se ve své roli milence asi osvědčil.“ „A ptal ses jí na tu naši zálibu v těch ženskejch prsou?“ „Jo. Řekla mi, že to má kde kdo. Já jsem jí sdělil, že se domnívám, že to mám asi proto, že mě matka málo kojila, a ona mi řekla, že to je docela dobře možný, ale spíš to bude proto, že se mi to chlemtání mateřskýho mlíka líbilo a teď tam podvědomě hledám ty libý pocity, který jsem u prsu zažíval jako miminko. Jsou prej známy i reakce mužů, kteří, když se trochu nalejou, tak do těch prsou bouchaj’ a křičej něco jako ‘proč z toho sakra neteče mlíko’. Teď mě napadá, že bych to měl říct bratranci, toho nechávaj’ prsatý ženský chladným, měl by tetě vynadat, že ho řádně nekojila.“ „No to je opravdu zajímavý. A za to platíš?“ „Jasně, čtyři kila za hodinu cash.“ „Tak vidíš, kolik vlastně ušetříš, když to říkáš mně a ne doktorce Landové. Víš, kolik jsi mi vlastně za ty dlouhý hodiny, kdy to do mě hučíš, dlužen?“ „To si máš považovat za čest, kde bys jinak našel tak roztomilého magora.“ „To teda opravdu. Pche!!! Vždyť ty jsi nenormální snad jen tím, jak jsi normální. Drogy nebereš, gruppen sex nepěstuješ, svý klienty neokrádáš. Všichni ostatní mí známí se snažej, aby se něčím lišili, aby byli „In“. Dneska je největší úchylák někdo jako ty. Měli by tě vystavovat v zoologický zahradě.“ „Ha, ha, ha. Ty bys tam moh’ mít výběh vedle mě a tam nápis „Tady je v kleci lawyer z Omnipolu, obchodník se smrtí, kterej od svejch dvaceti let miluje furt tu samou ženskou, nestřídá partnerky, netouží po autu a penězích, svejm rodičům říká ještěři a prodává malejm černochům kalašnikovy“. Teď už ne, od tý doby co Havel řek’, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, se černoši střílej

em šestnáctkama, Uzi a thompsonama. Měl bys myslím taky úspěch. Člověče, už toho mám dost, jdu se ochladit,“ uzavřel Petr tento podnětný rozhovor, vyšel ze sauny, skočil do malého bazénku se studenou vodou, vylezl ven a snažil se procítit, co se v jeho těle děje. Zbyšek se po chvíli posadil vedle něj: „To je nádhera, co? Tady vždycky cítím, jak ze mě odcházej všechny ty jedy. Stejně je to divný. Vzpomínáš si, jak jsme tady seděli za komunismu? To byla beznaděj. Nikam se nemohlo, totální ztráta ideálů, pokud jsme vůbec někdy nějaký měli. A jak jsme krásně hajlovali.“ „Já jsem hajloval doma, tam u nás. Jako dítě jsem se na to dokonce těšil, protože na VŘSR byl vždycky ohňostroj. Někdy to byla dokonce sranda. Vzpomínám si, jak v Podbořanech, to bylo kousek od nás, měli nějakej pomník Lenina, první v Evropě. V těch Podbořanech je keramička, a tak si dělníci za první republiky, Němci samozřejmě, vymodelovali svýho Lenina. Od tý doby tam vždycky v listopadu byly veliký oslavy a jednou tam taky přijela televize. No dětičky prej tam krásně nastoupily, veliká sláva, slavnostní řečníci řečnili o vítězství proletariátu, všichni hajlovali, do toho ta televize. Slavnostní chvíle. Ten pomník je tam, nebo vlastně byl, už ho sundali, hned vedle školy. Škola má takový velikánský okna, pěkně na úrovni ulice, jak výkladní skříň. A teď si to představ, dav stojí, děti se těší na ohňostroj, nějakej tajemník řeční, pláče štěstím nad tím, že máme socialismus, bodejť by nebyl dojatej, když z toho má takovou prebendu, že jo, myslí si, hlavně aby to vydrželo, s těma disidentama zametem, do toho Pochod padlejch revolucionářů, předválečný členové KSČ se snaží neumřít sešlostí věkem, věnce, milicionáři, pionýři, svazáci, všichni maj’ nasazený takový ty pohřební ksichty, televize všechno snímá, a aby jí to hezky vyšlo, přivezla si velikej reflektor. Tím světlem přejíždí pomalu po celým panorámatu, dav to sleduje, kužel světla přejíždí přes tajemníka, ten z toho tak zblbne, že začne salutovat, aniž má uniformu, zabere dětičky v krojích s květinami a střelí najednou do těch školních oken. A tam, všem známá paní učitelka, vevnitř za oknem, stojí ohnutá a rukama opřená o tabuli, vytřeštěně zírá do toho reflektoru a za ní ředitel školy, shodou okolností nikoli její manžel, kalhoty dole, paní učitelka sukni vyhrnutou, šuká jí zcela nemilosrdně, prostě zátiší. Do toho Internacionála, drama vrcholí, paní učitelka leknutím svírá pochvu, ředitel řve jako při kastraci, bodejť by ne, když ti takhle zmáčknou penis, taky budeš řvát jako tur. Dav vše sleduje, vážnost chvíle narušena. Kužel světla mizí, dav se směje, panování proletariátu je ohroženo. Několik organizátorů běží do třídy, řediteli se ho nedaří vytáhnout, přivolán je lékař. Paní učitelka dostává antispastickou injekci, pochva se uvolňuje, ředitel vytahuje penis a odchází. Případ je zdokumentován a nahlášen výš. Nic se však neděje, neklamný důkaz, že režim již slábne, v padesátých letech by to dopadlo jinak. Paní učitelka má ostudu, rozvádí se, ale brzy se opět vdává, neboť je to štramanda a kdekterý z místních by možná takovou „masáž“ strpěl za radosti, kterých se mu s paní učitelkou dostane.“ „Ježišmarjá, to snad není možný, to jsou story, kam ty na to chodíš.“ „Kdepak, hochu, pravda pravdoucí. Já v těch milostných zmatcích nacházím poezii, v ostatních lidských činnostech se mi to tak nedaří, proto jsou mé životní příhody poněkud jednostranně zaměřené. Já mám třeba pověst milovníka vážné hudby, jak víš. Já, kterej nerozeznám housle od violy! Jsem, který jsem, jak říká Jahve Mojžíšovi. A víš, jak jsem k tý pověsti přišel? Jednou jsem byl přes víkend sám na koleji. Tak jsem byl v sobotu v Iuridice, návštěva malá, práce málo. Tam sedělo děvče, z ročníku, Římanka se jí říkalo. Tak jsem se s ní dal do řeči, nudila se, já měl málo práce, napájel jsem ji vínem. Když bylo okolo půlnoci a v klubu se končilo, tak jsem ji pozval na nějaký desky, ke mně na pokoj na kolej, vzal jsem láhev, proč ne, šla. Tak jsem ji tam posadil, chvíli jsem do ní hučel, pak jí povídám, ‘Ivanko, už je pozdě půjdem spát, ne? A víš, já nejsem zvyklej spát sám, nechceš tady přespat, ve vší počestnosti samozřejmě, ani se tě nedotknu, slibuju při všem, co je mi svatý.’ Ivanka teda nakonec, že jo, ale že musí nejdřív k sobě, bydlela o pár pater výš. Myslel jsem si, že chce zdrhnout, víno jsme už vypili, tak co dál, že jo. Nechtěl jsem ji pustit, ale nakonec jo, pustil jsem ji a zapřísahal, ať určitě přijde. Ivanka odkráčela, já osaměl, vysprchoval jsem se a nachystal na Ivanku a ona nikde. Tak čekám, čekám, Ivanka furt nikde, myslím na ni,

vzrušenej jak hřebec na dostizích, Ivanka nikde, už nepřijde myslím si. Co ale se mnou? Ivanka Římanka nikde, vychlastala víno a zdrhla, já se ztopořeným penisem nemůžu spát, a tak mě posedl, jak říká Chaun, démon samohany. Spáchal jsem Onanův hřích a uklidněn a spokojen uléhám ke spánku. V tu chvíli vrznou dveře, přichází Římanka, klasický obličej, pro který se jí tak říkalo, celý natěšený, oděna v průsvitném závojíčku, prsa přes něj prosvítají, bradavky ztopopořené, vůně prostupuje pokojem, je nachystaná pro lásku, klín dráždivě láká pozornost, tedy, zde pozor, lákal by, kdybych jen několik sekund před tím, neposkvrnil se hříchem autoerotiky. Smutně na ni hledím a snažím se zamaskovat stopy svého poklesku. ‘Můžu dál?’ špitne Ivanka a já zrudlý jako rak nic neříkám. Ivanka přiléhá ke mně na lůžko a snaží se ke mně pod dekou přitisknout své krásné tělo k mému. Zbaběle couvám a zoufale mumlám hlouposti ‘tak konečně jsi přišla, už jsem myslel, že si to nedoposlechnem’ a vrhám se ke gramofonu, kde pouštím nějakou desku, beru obal a začnu nic nechápající Římance vysvětlovat cosi o hudbě, která však pokojem vůbec nezní, neboť jsem popadl obal od jiné desky. ‘Pojď ke mně, pustíš mi to jindy,’ pokouší se všechno vyřešit Ivanka, co teď, napadá mě a zoufale říkám ‘Ivanko, tohle si ještě poslechni, slyšíš tu nádheru’. Ivanka kroutí očima, ale má trpělivost, situace se uklidňuje. Když pak cítím, že do mě opět vstoupila mužná síla, vrhám se beze slova na Ivanku, která jen překvapeně říká, ‘ale vždyť to ještě nedohrálo, tvoji Montekové a Kapuleti, balet’, já, teď už zase připraven k tomu, co má následovat, ze sebe temně vyrážím ‘kašlu na Monteky i s Kapuletama,’ a rvu z ní hadříky, ‘no dobře, já jsem jenom myslela, že ...’, co myslela, jsem se už nedozvěděl, neboť jsem se do ní pustil, až z ní cucky lítaly, a nikdy jsme už o tom nehovořili. Naopak, zbaven obavy, že mne postihne situace lékaři označovaná jako ejaculatio praecox, předčasná ejakuace, jsem Ivance ukázal, co jsem za bejka. A ona pak o mě kamarádkám vyprávěla, jaká jsem poetická duše. Jsem, který jsem.“ „Kristepane, to jsou příhody.“ „To se stává, takovýhle omyly. Jednou mi vyprávělo jedno děvče, jak mělo rande s nějakým chlapcem. Chlapec se jí líbil, seděli v nějaké hospodě, pak šli na procházku do blízkého parku, milému děvčeti se začalo chtít na záchod. Jenomže děvče se stydělo přiznat, že taky chodí čůrat a že není jen éterickou bytostí živící se vůní polního kvítí, a tak mu to neřeklo a za chvíli už nemyslelo na nic jiného, než jak utéct a někde se vyčůrat. Chlapec mezi tím rozhodl se, že se s děvčetem sblíží, a začal ji v parku všelijak klátit. Děvče by za normálních okolností nebylo v zásadě proti, teď však nastala prekérní situace. Močový měchýř plný, chlapec čím dál dotěrnější, to je situace, jak říkává Gábinka. Nakonec musela hrubou silou chlapce zahnat na útěk a vydat se hledat nějaké to útulné křovíčko. A tak sešlo z velké lásky.“ „Už je mi zas horko. Půjdem?“ „Tak jo,“ souhlasil Petr a oba vyběhli ze sauny přímo do ochlazovny. Z ochlazovny pak do odpočívárny, kde Petr usnul. Zdálo se mu, že je s Janičkou, svléká ji, hladí ji, miluje se s ní, ale běda, Janička se mu najednou mění před očima, mění se v pavouka, omotává ho dlouhými končetinami, má jich několik párů, přitahuje si ho k sobě,chystá se mu ukousnout hlavu ... Probudil ho zaměstnanec. „Pánové, jste tu už dvě hodiny, venku čekají další, musíte končit.“ „Jistě, jistě, usnul jsem, tamhle je kolega, vzbudím ho, za chvíli jsme venku, hned to bude.“

16. Po sauně se Petr cítil mnohem lépe, i když by si v odpočívárně ještě trochu pospal. Odvezl Zbyška na metro a odjel domů. Rozhodl se strávit večer doma a odpočívat.

„Zítra mě čeká rejstřík, Alba Hradec Králové, budu muset sehnat překladatele do angličtiny, podívat se na toho Chalabalu, připravit ty Rusy a bůhví co ještě. Ten týden tak uteče,“ pokračoval v samomluvě, „na co vezmu Jitušku do kina? Na Bod zlomu, Break Point, už jsem to viděl, líbilo se mi to, pak ji vezmu někam na večeři, potom do Bláta, jestli ji přesvědčím, pak domů, jednou dvakrát ji přefiknu a pak se půjde spát. Ráno si skočím pro noviny, udělám něco k obědu, to bych měl sakra nakoupit, půjdu radši teď, koupím kuře a brambory. Taky nějakou flašku, Jituška mi zase všechno vychlemtá. Po obědě ji strčím do postele, dvakrát přefiknu, pak se trochu vyspíme a pošlu ji domů. Ale co budu dělat večer? Moh’ bych jít pracovat, bez telefonů tam aspoň něco udělám, víc než za dva normální dny. No jo, ale pracovat v sobotu, uvidíme.“ O hodinu a půl později dosupěl s narvanými taškami a svým kufříkem domů. Sotva položil nákupy na podlahu, ozval se telefon. „Ano,“ ohlásil se. „Ahoj, tady Iveta. Nenapadlo tě ohlásit, že tě pustili z nemocnice, hledala jsem tě tam jako blázen, nikdo tě tam neznal, tedy vrátný tě neznal, už tě neměl zapsaného a tvrdil mi, že tam neležíš a nikdy jsi neležel. Co dělá noha, už je to v pořádku? Co dělají tví psi? Zvláště pozdravuj toho horního.“ „Nazdar, sestrušo, zdravím tě, noha je v pořádku, zato já jsem v jednom kole, soukromé věci se mi proplítají s pracovníma, takže nevím co dřív. A psi? Perou se čoklové. O tom jindy. Jak se máš?“ „Docela dobře, ale mám hrozně moc pacientů, začaly řádit chřipky, ordinace je plná. Kup si Oscillococcinum a vem si ho, nebo tě to taky schvátí. A musím se pochlubit, končím na gestaltu a tam mě vybrali a se mnou ještě další tři, abych šla do dalšího kursu a pak to mohla učit. Mám radost.“ „No ty jsi šikula, kdo tě vybral, ty Belgičani?“ „Van Baalen, to je teď taková největší kapacita v gestaltu, po tom co zemřel Perls, byl to jeho žák. Ne že by to něco znamenalo, ale potěšilo mě to.“ „Jistě, samozřejmě, co to bude znamenat?“ „Že ještě půjdu do dalšího kursu a získám speciální osvědčení.“ „Tak potom už budeme všichni magoři.“ „To je, milý bratře, jenom tvoje projekce.“ „No samozřejmě, to se budu muset naučit. Až mi nějaký klient bude říkat, že jsem svou práci odved’ nekvalitně, nebo že jsem ho při fakturaci natáh’, tak mu řeknu, že je to jenom jeho projekce, a dám mu tvoji vizitku, abys ho mohla natáhnout ještě jednou.“ „Já jsem se teď naučila používat další psychologickou techniku. Vždycky jsem měla hrozný potíže říkat někomu ne, odporovat, zvlášť když mě začal vydírat. To moji pacienti brzo zjistili a začali si ke mně chodit pro neschopenky a psát si nejrůznější léky a tak. Nebo když mají platit za nějaký potvrzení a nelíbí se jim to. Vidí jenom, že jim dám razítko, a žbrblaj, že prej dvě stě korun za razítko je moc, když to vlastně není žádná práce. Nevidí, že jsem na to musela spoustu let studovat, abych byla oprávněna takový razítka dávat, a že jsem taky odpovědná, že když mu dám berana na to, že smí řídit náklaďák, tak taky odpovídám za to, že to s ním nenabourá do mateřský školky, nesu tedy nějaké riziko. Tak ta první technika spočívá v tom uznat, že předestřený problém je vážný, ale

současně dát najevo, že to není zdaleka nejhorší. To platí na hraniční osobnostní struktury, který jsou na hranici normality a nějakého vyšinutí. Máš čas, nezdržuju tě?“ „Vůbec ne, povídej, to mě moc zajímá, všichni mí klienti jsou hraničáři, jinak by taky v naší republice nemohli podnikat, maj’ to místo ruský rulety.“ „Obrátí se na mě paní Nováčková, ‘paní doktorko, já vůbec nespím, vůbec, už čtrnáct dní, já z toho budu mít smrt, musíte mi dát neschopenku’, křičí, pláče, lomí rukama, chytá se za srdce a chrčí, štká a vůbec vypadá, že na tomto světě už ji nic nečeká. Přitom dobře vím, že ji odpoledne potkám v Neratovicích se třema nákupníma taškama, jak běží jako liška, po zhroucení ani stopy. Tak jí odpovím ‘paní Nováčková, já vám věřím, že nespíte, ale že by čtrnáct dní, to se mi věřit nechce a na umření to taky nevypadá, jinak bychom museli nařídit hospitalizaci’. A šup, hned se mi jí ta nechopenka lépe odmítá a i paní Nováčková to bere přívětivěji, než kdybych ji jenom stroze odmítla.“ „A co ty razítka?“ „Tam většinou pacienti říkaj’: ‘Za to mám platit, vždyť je to jenom razítko, tohle stojí dvě stovky?’ a já říkám ‘Nemusíte za to platit, pane Krtička, když si myslíte, že platíte jenom za razítko, tak si tam dejte nějaký jiný, třeba z brambory si ho udělejte, nebo běžte někam jinam, ale za tohle razítko, na kterým je moje jméno, se prostě platí tolik a tolik.“ „Ha, ha, ha, to musej koukat jako jeleni.“ „To taky koukaj’. A já mám pokoj.“ „Jsem rád, že voláš, sestrušo, neměla bys nějaký lístky na Vivaldiho, pokud teda pořád hrajou ty tvý kamarádi jenom toho Vivaldiho, já se z něj už zblázním.“ „Chápu, bratře, že jsi Vivaldiho hudby už přesycen, ale že by ti z něj hrozilo šílenství, tomu nevěřím.“ „No jo, funguje to, máš pravdu, asi se nezblázním, ale zeptáš se mi?“ „Jistě, máš nějakou novou krásku, kterou chceš vzít s sebou?“ „Tak nějak. A ještě jednu věc bych od tebe potřeboval. Je mi jasný, že jsem příšernej bratr.“ „Jsi sice trochu náročný bratr, ale zdaleka ne nejhorší, tak co to bude?“ „Já bych potřeboval přeložit nějaký texty do angličtiny, nemohla bys požádat Esteru?“ „Mohla, ale mohl bys ji požádat sám, dám ti na ni telefonní číslo, domluv se s ní přímo.“ „To bych moh’, pořád vypadá na dvacet?“ „Teta Estera sice vypadá velmi dobře, ale na dvacet to není.“ „Ha, ha, vidím, že jsi tu techniku zvládla dokonale, přešlo ti to do krve. Ale já jsem jenom žertoval. Vzpomněl jsem si, jak jsem vzal Esteru někam na setkání pražských ambasadorů s tehdejším ministrem obrany Baudyšem. Mělo to bejt celý v angličtině, jenom pro pár pozvaných a já se tam taky dostal, organizoval to Kostelník. Tak jsem si chtěl s sebou vzít jednu kočičku, dvacetiletou, která uměla asi tři jazyky. Řek’ jsem to Kostelníkovi, ten souhlasil, na kočičku byla vystavena

akreditace a ona na poslední chvíli cukla. Tak jsi mě tehdy seznámila s Ester, tý bylo asi jedenatřicet, vypadala výborně, copak o to, ale dvacet jí nebylo. Já nikomu neřekl, že to není ta ohlášená dvacítka, a každej tam koukal jako jelen, co si to tam vedu za dvacetiletou dámu, která vypadá o deset let starší. Nejvíc to rozsek’ Kostelník, kterej za ní běžel, Estera taky nevěděla, že ji mají všichni za dvacítku, a von na ní ‘vám to ale sluší, slečno, kde jste se to naučila všechny ty jazyky, tak mladá’. Estera taky koukala, tak mladá si zase nepřipadala a odpověděla, že se je poctivě naučila a že se to učí už pětadvacet let. Kostelník koukal, myslel si, že má nějakej divnej smysl pro humor, odešel a pak o ní roztrušoval, že byla nějaká vadná.“ „Řekl jsi jí to?“ „Ne.“ „Jsi opravdu příšernej.“ „Jsem sice příšerný, ale zdaleka ne nejhorší. Jo a Zbyšek mě prosil, jestli bys mu nepředepsala nějakej Rohypnol.“ „Zbyšek? No to je taky hraničář. Nemůže z toho pití spát, co? Já mu to klidně předepíšu, ale jak si to vyzvedne? Nevidí už bílý myši? Mimochodem, nevidíš je občas taky?“ „Já mu to vyzvednu, až se u tebe zastavím. A bílý myšky, co máš proti těm roztomilým zvířátkům, občas mi tu nějaké proběhnou, ale většinou nezlobí, hrajou si s růžovými slony.“ „No právě, ráda jsem tě slyšela, kdy jedeš za staroušky?“ „Ještě nevím, teď o víkendu budu tady, pak se uvidí.“ „Tak pa pa.“ „Počkej ještě, spěcháš někam?“ „Ne.“ „To je dobře. Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Tuhle s Babákem jsem na to téma měl diskusi, asi už po stý .... Babák o sobě tvrdí, že je psychopat, proto tolik pije. Já tvrdím, že je to neurotik, a proto tolik pije, pokud ovšem nepije proto, že je ..., jak se to jmenuje ...“ „Psychotik.“ „Jo, psychotik. Co to vlastně je? Já mám intenzívní puzení, že kdekdo okolo mě je psychopat, nebo neurotik, aniž vím proč. Ten dojem je tak intenzívní, že si často myslím, že psychopat jsem především já ..., no a to je vono. Co vlastně jsem? Neurotik, psychopat, psychotik? Hlavně mi neříkej, že jsem úplně normální, moh’ bych se urazit.“ „Proč Babák pije, to nevím, ale určitě ne proto, že by byl psychotik, nebo psychopat. Zbyšek je školní případ neurotika. Ale k těm rozdílům ... Víš co, ono se to moc definovat nedá. Každý člověk existuje ve vztahu a teprve v tomto vztahu a ve vymezení k jiným vztahům se může tvrdit, to je psychopat, to je neurotik. Jinými slovy, tentýž člověk v jednom vztahu, respektive v celém komplexu vztahů, do kterých je postaven tím, kde se narodil, vyrůstal, kam se přistěhoval, kdo ho obklopuje a tak podobně, vystupuje nějak, třeba trochu psychopaticky a ve vztazích jiných by vystupoval zase jinak, neuroticky například. Obecně lze říci, že všichni, ty, já, kdokoli prostě, jsme neurotici nebo psychopati. Občas se dokonce najde někdo i normální, tedy v tom smyslu, že jeho

osobnost není vychýlená, vyšinutá směrem k neuróze či psychopatii. Pokud vezmeš za základ slova normální to, že se to týká většiny populace, tedy řekneš, že normální je to, co je většinové, pak bude normální být lehkým psychopatem, neurotikem a tak dál. Veřejnost ale pod pojmem psychopat chápe už většinou patologické psychopaty, tedy lidi, jejichž psychopatie překročila určitou mez. Těžcí psychopati i neurotici se musí léčit a velmi těžcí samozřejmě i ústavně, mohou být nebezpeční, někteří. Ale to je věcí psychiatrie. Věcí psychologie jsou lidi, kteří ještě nejsou za tou hranicí, kdy se tomu říká nemoc, ale balancují v určité vzdálenosti od ní. Spousta lidí jsou psychopaty už dost blízko této hranice. Umělci, politici velmi často například.“ „Jo? To mě zajímá.“ „Jistě. Cítíš se být umělcem nebo politikem? Ale k věci. Všechno je to problém relace, vztahu. Narodí se dítě a má nějakou matku. Ono je v děloze součástí matky, takže se vnímá jako ona, vůbec se nevnímá jako samostatná bytost, nemá samo žádný vztah ke svému okolí. Teprve když jsou rozděleni porodem, tak si to dítě počíná uvědomovat, že ono je nějakým způsobem samo a existuje i mimo matku. A základem pro možnou existenci samostatného individua je takzvaný praobraz své matky, což je jakási osobní jistota, jo, to znamená ‘Já neumřu, i když ty tu nebudeš’. To se vyvíjí, roky. Dítě to zkouší, že jo, ze začátku je tři hodiny v postýlce, pak je u matky, to je taky to, proč děti pláčou, každý dítě má jinou potřebu cítit matčino tělo. Ale ono se vlastně pořád chce stávat onou prvotní součástí matky, kterou do narození bylo. No proto ho taky matka bere a chová, proto taky na druhou stranu existují teorie typu ‘Nechte ho vyřvat’, což si myslím je hrozný, protože to dítě se bojí, bojí se, že umírá, a důsledky postupu a’ la ‘nechte ho vyřvat’ v něm zůstanou a ozývá se to v něm třeba až v padesáti.“ „Zní to logicky. Kdekdo tvrdí, jak ho zážitek z blížící se neodvratné smrti, třeba v zavaleném dole, před popravou a tak podobně, poznamenal, pokud se zachránil, pochopitelně, a jestliže takhle maličký miminko cítí zcela neodvratně svůj konec, svoje oddělení od matky, kdy přestalo být jediným s ní spjatým organismem a má zcela logicky dojem ukončení své fyzické existence, tak to s ním musí pěkně mávat. Počkej, ale co že to v něm vlastně zůstane?“ „Úzkost.“ „To v něm, v tom dítěti fakt zůstane, třeba až do těch padesáti?“ „Jistě, to je základ budoucí separační úzkosti, což máš třeba ty. Pokud se ti nepodaří se posunout a budeš pořád ve fázi klišé, budeš jí mít i v padesáti, dožiješ-li se. A co je separační úzkost, víš, když jsi delší dobu sám, cítíš se úzkostně a buď někam běžíš do společnosti, nebo se opiješ. Nebo oboje. Má to kdekdo. Zvláště z tvé generace, kdy matky odkládaly děti ve třech měsících do jeslí a musely jít do práce, jako třeba naše máma s tebou. Ale k věci, dítě je separovaný, strašně se bojí a nikdo k němu nepřijde. A pak se to s ním protrahuje, vleče dál, i když dítě roste, tak tohle zůstává někde na daný úrovni. A teď každej si do dospělosti přineseme jinou úroveň a máme taky každej jinou matku. Ale hlavně ty nejhlubší strukturální poruchy, to znamená psychózy, vznikaj’ těm, kterým se v tomhle věku nedotvoří pevná hranice mezi nimi a jejich matkou. A tím, jak nemaj’ tu pevnou hranici kolem sebe, tak se jim to občas rozbije a pak přestávaj’ rozlišovat rozdíl mezi realitou a skutečností a svými sny. Ty bys taky moh’ tvrdit, že jsi třeba kočička, bílá nebo mourovatá, ale ty máš jasnou hranici mezi sebou a kočičkou. Tebe ani nenapadne to směšovat, ale oni tu hranici necítí. To je ta první skupina, to jsou vlastně psychotici. Lidi mezi námi, kteří se zasekli ve vývojové fázi třech čtyřech měsíců, maximálně do roka. Když pak dostanou psychotický záchvat, tak se u nich objevují nevyřešené problémy z prvního období. Proto se psychotik chová směšně, bojí se, říká hlouposti. On má v sobě stejný chaos jako to pětiměsíční dítě, ale už je třeba padesátiletý. Psychotici jsou chaotický, nemaj’ v sobě vůbec žádnou strukturu.“ „A psychopat?“

„Když tohleto všechno dítě nějak překoná, nestane se z něj psychotik, přichází do druhého období a to je období vzniku těch poruch osobnosti, které se označují jako psychopatické. Psychopati nejsou schopni vztahu. To znamená, že psychopat se neumí k nikomu vztahovat, on existuje izolovaně, on se umí s někým jen potkat, to se mu třeba podaří, ale on jakoby toho člověka jenom využije, neumí mu dávat. Vztah nepokračuje dál za úroveň dítěte, na emoční úrovni pochopitelně, ne na rozumové, ta se vyvíjí jinak. Tak tedy psychopat se emočně nedostane za úroveň dítěte tří, čtyř, pěti či šestiletého a nerozumí vztahům okolo. To je jeho největší problém. Psychopati uspokojují svoje potřeby, těm rozuměj, ale jinak jsou jako tříletý, čtyřletý děti. Tříletý nebo čtyřletý dítě si taky úspěšně řekne ‘mami, dej mi tohle, dej mi tamto’ a nerozumí tomu, že mámu třeba bolí hlava a v tu chvíli na něj nemá čas. To dítě tě bude otravovat, půjde ti na nervy, ty ho budeš mít chuť seřezat, ono bude otřesný, ale ono si půjde za svým. Tak to jsou psychopati a autisti, tyhlety nedospělý v těch velikejch tělech. Znáš je sám, věční stěžovatelé, pisatelé stížností znovu a znovu otravující s banálním problémem, s tou svojí hračkou, kterou za každou cenu chtějí bez ohledu na to, jestli ji reálně můžou dostat nebo ne.V podstatě ty nemůžeš s nimi nikdy navázat rovnocenný vztah, jako ho nemůžeš navázat s pětiletým chlapečkem. Nemůžeš! Ty si s ním můžeš porozumět na chvíli, můžete si pohrát, můžete se zasmát, ale to dítě bude mít vždycky jiný potřeby než ty. A pak jako další typ poruchy jsou neurotici.“ „To je co?“ „To je dospělej, kterej se umí vztahovat, kterej umí být ve vztahu, ale bojí se kontaktu. V podstatě se mu vyhýbá. Psychotik ho vůbec není schopen. S psychotikem se můžeš potkat jenom v nějaké tělesné rovině, to je to miminko. Na toho, když budeš mluvit, nebo mu něco vysvětlovat, tak to vůbec nepůjde.“ „Jo.“ „Ten emočně pětiletej, šestiletej, tedy psychopat, má veliký problém jít s tebou do vztahu. To jsou většinou hraničáři, ti potřebují jenom jednu alternativu, tedy to, co chce dítě. Dítě si vždycky přeje, abys mu jasně přikázal. Vem si takového malého prcka, třeba čtyřletého, ten potřebuje, abys mu jasně řekl ‘ty teď uděláš tohle a tohle’. Když mu řekneš ‘vyber si’, tak on začne strašně zlobit, protože si prostě nebude umět vybrat, projevuje se tak, že když mu to zůstane v dospělosti, označí se jako psychopat. Neurotik tu nutnost výběru unese, ale kontaktu se vyhýbá. To je třeba to, co dělám já. Já dělám konfluenci, klasickou. Já než bych šla do kontaktu s někým, s kým bych si to měla vyřídit, tak radši ustoupím. To znamená, že ten asociál, ten psychopat se nenaučil nikdy žít ve vztahu, nikdo to s ním třeba taky nedělal. Schopnost jít do kontaktu je tvoje individuální schopnost být si vědom, co se děje v tobě a tvém okolí na základě toho, že máš otevřený oči, otevřený uši a čelíš tomu. Neutečeš, ať už fyzicky, což je méně časté, nebo psychicky tím, že začneš hovořit o počasí nebo o nějaké jiné neutrální věci. Čelíš tomu, dejcháš a neutečeš, ať se děje, co se děje. Když hovořím o kontaktu, mám přitom na mysli psychologický kontakt, setkání dvou intelektů, dvou psýché, dvou duší. A neurotik se kontaktu bojí, počínaje tím, že se někdo bojí dotyku, a konče tím, že někdo se bojí, že se ho zeptáš ‘tak jak jste to myslel?’, neurotik se ustrašeně zeptá ‘co jako?’ a ty zase ‘To myslíte vážně, co jste tam napsal?’ a neurotik mu na to začne odpovídat ‘Ale ne, a co kdybychom si radši někam zašli..., to jsem neřekl já, to řekl von’, prostě utíká od toho, všechno, jen ne přímý kontakt dvou duší.“ „Hm, ty neurotický reakce jsou asi velmi častý, co?“ „Neurózu má, ..., takhle, každej člověk je neurotik, více či méně.“ „Kdybys měla neurózu charakterizovat jednou větou, tak bys řekla, že neuróza je strach z kontaktu, jo?“

„Neuróza je zmrtvění, jseš mrtvej brouk.“ „Takže třeba tréma je forma neurózy?“ „No ježiš, tréma je vlastně neuróza. A co je tréma? Strach z očekávaného kontaktu, s publikem, s posluchači, s diváky. Tréma je prostě strach z očekávání. A tohle všechno jsou hraniční struktury. Psychopat je třeba Zeman, předseda naší slavné sociální demokracie a nyní také předseda Poslanecké sněmovny. Jak on to řekl? ‘Toto je vláda gaunerů a zločinců’. Jo? Klasika. Ano, toto je vláda gaunerů, zločinců a slušných lidí. Taková je realita. Tam je spousta gaunerů, zločinců a slušných lidí v tý naší vládě, takhle odpoví neurotik, tedy já. To samý nějaký další blázen, psychopat, kterej bude zbožňovat Klause, zase bude exaltovaně křičet: ‘To je vláda ušlechtilých, slušných a hodných lidí’.“ „To je taky psychopat ...?“ „Ano, to je taky psychopat. Protože toto je vláda ušlechtilých, hodných, slušných a zlých lidí, gaunerů současně. Prostě vláda vzešlá z nás a nám vládnoucí. To není nějaká polopomatená sekta, která se vyhoupla k moci mimo nás, nějak jinak, zásahem cizí mocnosti například, jako v devětatřicátým, osmačtyřicátým, devětašedesátým a já nevím kdy jindy. Prostě proto, že v každým je všechno. A to já se snažím vysvětlovat, pěkně gestaltisticky svým pacientům, když jejich psychopatie nad nimi nabyde vrchu a oni křičí, jak je Klaus nádhernej, božskej a nepřekonatelnej, respektive jak je skvělej Zeman, případně obráceně. A někdy mi dojde trpělivost, když poslouchám, jak se některým v těch jejich problémech líbí, jak se v nich masochisticky nimraj’ a nejsou ochotný něco pro jejich řešení dělat, to si pak v duchu říkám ‘Tak si strč do prdele šroubovák’ a je to,“ zakončila sestra dr. Dvořáka svou úvahu. „Ha, ha, ha, dobrá rada nad zlato, zvláště od lékaře. No nic, díky za vysvětlení, ještě si o tom budeme muset popovídat, budu muset končit, prozatím pa, pa.“ „Pa, pa, ahoj,“ ozvala se sestra a zavěsila, Petr taktéž zavěsil a pomyslel si, že se sestrušou je legrace. Sestra byla o tři roky starší než Petr. Byla lékařkou, a jak Petr s oblibou říkal, byla o hodně chytřejší než on, což bylo s podivem, neboť tohle Petr o mnoha lidech netvrdil, o ženách již vůbec ne. V mládí mu sestra, pravda, ubližovala, jak s chutí dnes vyprávěl, neboť využívala své intelektuální převahy nad bratrem znásobené věkovým rozdílem. „Byl jsem strašně důvěřivý dítě,“ říkával Petr, „a ona toho často využívala. Obvykle jsem jí na cokoli skočil, znovu a znovu. Jejím oblíbeným vtipem bylo, že mi sypala do čaje sůl. Vždycky jednou za čas se nabídla, že mi udělá čaj, když jsme se ráno chystali do školy, a pak mi ho silně osolila. Já jí na to znova a znova skákal, míchal jsem čaj s dojetím nad tím, jak skvělé je mít za sestru tu nádhernou, pečlivou, citlivou a starostlivou bytost, která mi dnes nezištně připravila oblíbený ranní nápoj. Zapomněl jsem již, jakým ústrkům jsem byl v minulosti vystaven a opětovně jsem byl její starostí dojat, když se mi nabídla s pomocí. A opět a opět jsem byl oklamáván a napalován, o čemž jsme měl dost času přemýšlet, opřen o okraj vany, potupně zvracející přesolenou tekutinu. Často také číhala u koupelny, aby ve chvíli, kdy přicházím provést očistu sportem znaveného těla, mi zákeřně nastavila sprchovou baterii tak, aby na mě vystříkla studená voda pod silným tlakem, dobře vědouc, jak těžce taková překvapení snáší má jemná jinošská duše. Vzpomínám si, jak mě přesvědčila, že nad hrobečkem našeho kocoura skonavšího sešlostí věkem je nutno stát nejméně do úplné tmy a úpěnlivě štkát, jinak z rodičů další domácí zvíře nevyrazíme, zatímco sama si užívá klidu a pohody u mého oblíbeného večerníčku, řkouc rodičům, že při tryzně za zesnulé zvíře nepřeji být si kýmkoli rušen. To byly mé první zkušenosti s proradným ženským plemenem. Později mě házela do nedaleko tekoucího potoka, žalovala na mne u rodičů a hlavně je různě mystifikovala, vyprávěla jim o mně smyšlené historky, ve kterých jsem potajmu kouřil, zahazoval maminkou připravené chleby s máslem a buchty, zatímco já je vždy poctivě stláskal. Byl jsem těmito lstmi a léčkami silně

poznamenán. Později, když sestruša knedluša dospěla do puberty, bylo to již lepší, neboť mi byla značně k smíchu, když pobíhala po rodném městě se stejně postiženými kamarádkami ověšená nejrůznějšími nesmysly a vyzdobená nápisy ABBA, Beatles a podobně, zatímco na mých cvičkách se hrdě skvěla jména jako Sparta či Bohemians. Později jsem uznával, že mít starší sestru má něco do sebe, to když u nás přespávaly její kamarádky, které jsem si v nestřežených chvílích prohlížel klíčovou dírkou. Ještě později mne mrzelo, že sestra není mladší než já, a tudíž k nám nechodí její stejně staré kamarádky, na které bych se mohl světácky usmívat a dávat jim milostné návrhy. Dnes je mi to již putna. Dnes se svou sestrou často psychologizuji, respektive naslouchám jejímu psychologizování. Zjistila totiž, že různá zákoutí lidské duše jsou to, co jí je ve skutečnosti to nejbližší, a tak se nyní kromě výkonu lékařské praxe v Neratovicích věnuje studiu různých psychologických škol, především pak gestalt terapii. Zblbla už dokonale celou rodinu, a tak naše výměna informací v rodině neprobíhá tak, jak je obvyklé ve většině ostatních famílií, u nás se nemluví, u nás se komunikuje, a to verbálně, nonverbálně, písemně, telepaticky a já nevím jak ještě. Není to tak dávno, kdy se maminka probudila a zjistila, že se jí vyplnila jakási předtucha, seznámila s tím zbytek rodiny se slovy, že je zcela jistě čarodějnice. Zatímco já jsem jí v této souvislosti nabídl k Vánocům nové koště, otec v zájmu své psychické rovnováhy nereagoval, sestra konstatovala, že matka je sice možná trochu čarodějnice, nemusí se s tím však nijak znepokojovat, neboť na troše kouzlení není nic špatného, zvláště pokud bude dobytek, který maminka uhrane, pojištěn.“ Tak Petr vyprávěl o sobě a sestře, která vůči němu evidentně trpěla jakýmsi pečovatelským vztahem, jak už to u starších sester vůči mladším bratříčkům bývá a Petr míval v této souvislosti pocit, že to není tak docela špatně na tomto světě zařízeno. Po úklidu nákupů, poslechu nahraných vzkazů a krátké přípravě na zítřek se zhroutil u televize a uprostřed hlavních zpráv usnul.

17. „Dobré ráno, pane doktore,“ pozdravila Monika jako obvykle. „Jak se vám vede, vypadáte vyspinkaný do růžova.“ „To taky jsem, Moniko, a můžu vám říci, že jsem se p r á v ě v r á t i l z h r a d u , tedy z rejstříku,“ parodoval Petr slavné vystoupení Klementa Gottwalda z února 1948, „a v š e c h n y m é n á v r h y , t a k , j a k j s e m j e p o d a l , b y l y s o u d e m p ř i j a t y. Mám to eseróčko, dneska si pro něj přijedou, tady to je.“ „Už třikrát kvůli tomu klienti volali, řekla jsem jim, že jste pro to jel.“ „Velmi dobře, Moniko, zvoní nám telefon,“ řekl Petr, ale to už Monika říkala do sluchátka ‘dobrý den’. „Pan Zich, pro vás.“ „Dejte mi to vedle,“ řekl Petr a přešel do své kanceláře, vzal si telefon a ohlásil se: „Ano.“ „Tomáš, nazdar Petře.“ „Nazdar, Tome, ty už pracuješ? Není na tebe brzo, vždyť je teprve jedenáct a je pátek, myslel jsem, že v pátek nepracuješ, to je přeci už víkend.“ „Máš pravdu, ale těžký je život studenta v období budování rozvinuté kapitalistické společnosti. Měli jsme schůzi představenstva s jediným bodem programu, který by tě myslím mohl zajímat.“

„Nic mi neříkej, budu hádat, všechny mé návrhy byly přijaty, je to tak?“ „Je, jak to víš?“ „Dneska je takový den, myslím že, to bude únor.“ „Cože?“ „To nic, soukromý vtip. A ani není moc vtipnej.“ „Aha. Takže, já bych se u tebe zastavil k podpisu smluv, máš-li něco připraveno.“ „Nemám, ale budu mít. Zavolej mi v pondělí, pokud tu nebudu já, domluv si schůzku se mnou přes Moniku a já to připravím. Už taky budu vědět, kdy to rozjedeme.“ „Jasně, já s sebou vezmu naše papíry a od tebe budu potřebovat, aby to podepsal statutární zástupce vlastníka balíku akcií té Tesly. Už mi řekneš, která to je a kolik tam máte procent?“ „Nespěchej na mě, jsem v obchodech tohoto typu cudná panna a musím si dobře rozmyslet, s kým přijdu o počestnost a hlavně za kolik.“ „To už jsme si vyjasnili, cudná panno, nebo ne?“ „Každý obchod má minimálně dvě strany, ale tenhle bude mít strany nejmíň čtyři, nitky od tří se přitom scházejí v mém roztomilém panenském klíně, tak na mě netlač. Vše se, synu, dozvíš, až přijde tvůj čas. Pak položím na oltář tvé zvědavosti svůj hymen.“ „Kam ty na to chodíš, Petře?“ „Čtu pokleslou literaturu.“ „Tak to jo, já čtu akorát burzovní zprávy. Mám tě pozdravovat od Ivetky. Titul konkubíny ji moc potěšil, jak jsem předpokládal. Prej ti vyrve několik chumáčů vlasů, máš jich stejně na svůj věk podezřele moc.“ „Dobře, pozdravuj ji ode mě, řekni jí, že udělám všechno pro to, abys ji nenechal žít ve hříchu a pojal ji brzy za choť, třeba mi pak pár vlasů ponechá na mé stářím seschlé lbi.“ „Jo, řeknu jí to, tak čau.“ „Pa, pa. Tome,“ zavěsil Petr, zvedl se, zastavil se u Moniky a požádal ji, aby mu spojovala telefony podle seznamu, který jí napsal na lístek papíru, bez ohledu na pořadí. Pak se posadil do hlubokého křesla, otevřel si na počítači hru Solitaire, pomalu přesouval karty a začal vyřizovat hovory, jak mu je Monika spojovala. Levou ruku na počítačové myši, pomocí které obracel karetní listy, sluchátko mezi ramenem a uchem, pravou rukou zapisoval poznámky, schůzky, data, uklidňoval spěchající klienty, pobízel ty pomalé, lákal váhavé, verboval nové. Po asi hodině naplněné telefonními hovory se mu začal rýsovat program na příští týden. Podíval se na hodinky, povzdechl si, že dnes oběd nebude, požádal Moniku, aby mu venku koupila něco k jídlu, dohrál karty, dal si nohy na stůl a pustil se do četby novin. Pak si našel program kin, uspokojivě konstatoval, že U hradeb dávají „Break point“ a zavolal Jitušku, zatímco v rádiu klepali na nebeskou bránu. „Knock, knock, knock in a heaven’s door,“ prozpěvoval si, vyťukávaje Jituščino číslo.

„Hájková.“ „Íhahá, íhahahahá ...“ „Kdo to je prosím?“ „Íha, íha, íhahahá ... Íhahaíhahahá.“ „Kdo to je?“ „To jsem přeci já Jituško, tvůj hřebeček, ty mě nepoznáváš? Bojíš se zeptat, viď, co kdyby ses spletla ve jménu a naštvala tím některého ze svých fuckerů. Íhahá.“ „To seš ty, Petře?“ „Samozřejmě, řehtá snad na tebe ještě někdo jinej?“ „To tedy opravdu ne. Děje se něco?“ „Samozřejmě, že se něco děje. Hříva mi divě vlaje ve větru, všechny čtyři mé končetiny se nervózně chvějí, seno mi nechutná, hledám svou andaluskou klisničku.“ „Pochopila jsem, že hovoříš o mně.“ „Nevím, zda-li ty jsi ta, pro kterou mé koňské srdce tluče. Nějak divně řehtáš.“ „Prosím?“ „Divně řehtáš. Nebudeš ta, se kterou jsem chtěl dnes vyběhnout na šťavnatá luka plná rozkvetlého jetele, kterou jsem chtěl škádlivě tahat za žíně a občas ji lehce dupnout, kopýtko na kopýtko.“ „Petře, nešil, prosím tě.“ „Nevezmu tě tedy dnes na pastvu, dokud mi nedáš tajné znamení, že ty jsi to, jediná, které bych svěřil zimní zásoby obroku.“ „Kristepane, cože?“ „Zařehtej.“ „Co prosím?“ „Zařehtej, jinak do kina nejdu, nechám tě uvázanou ve stáji, sám kobylou zklamán, najdu si divokou oslici.“ „Petře, já jaksi nemůžu, jsem tady v kanceláři ...“ „Je mi jedno, že tě poslouchaj’. Zařehtej.“ „To nejde.“ „ZAŘEHTEJ !!!“

„Íhaha,“špitla Jituška. „POŘÁDNĚ ŘEHTEJ !!!“ „Íhahá, íhaíhaíhahá.“ „To už je lepší, obskočím tě za měsíčního svitu, mí bratranci hřebci a tvé sestřenky klisny nám budou svědky, až ti předními kopyty budu cuchat hřívu. Vyzdvihnu tě ve čtyři, od pěti půjdem do kina, pak na večeři do vietnamské restaurace v Rytířské, pak se uvidí.“ „Ve čtyři? Dobře, na co půjdem?“ „Neboj, nebude to žádná umělecká sračka, vybral jsem pořádnej film „Break point.“ „Ježišmarjá, nemoh’ bys mě někdy vzít třeba na pohádku, nebo na komedii? Bude se tam střílet?“ „Samozřejmě, že se tam bude střílet. Pořád se tam střílí. A taky se tam surfuje a skáče padákem. A hraje tam Patrik Swayze, nebo jak se jmenuje. Hrál v „Dirty dancing“. Hříšný tanec jsi viděla, ne?“ „Asi desetkrát, to je moc hezký film.“ „To je odporná hollywoodská sračka a ne film. Nestřílí se tam, zatímco Bod zlomu je hodnotné umělecké dílo, proto na něj půjdem. Ve čtyři u tebe, pa, pa.“ „Pa, pa,“ rozloučila se Jituška a také zavěsila. Poté se plaše rozhlédla po kanceláři. Kolegyně okamžitě svěsily hlavu opět ke své práci. Jen ředitel se na ni dlouze podíval a pak trochu zaraženě řekl: „Ne že by mi do toho něco bylo, paní doktorko, ale musím uznat, že slyšet hýkat vás do telefonu bylo poněkud překvapivé.“ Jituška nasadila cudný úsměv, pokusila se zapýřit (jak se to sakra dělá, pomyslela si) a odpověděla: „To nebylo hýkání, pane řediteli, řehtala jsem.“ „No to tedy ano, to mění situaci, řehtala jste, pochopitelně, proč si v pátek nezařehtat, co taky v pátek dělat jiného, než si trochu zařehtat, není nad řehtání ...,“ opakoval to, ještě když odcházel z kanceláře, kroutě přitom nevěřícně hlavou.

18. „Stalo se něco, pane doktore?“ nahlédla dovnitř kanceláře Monika. „Ne, proč se ptáte, Moniko?“ odpověděl Petr. „Nevím, zdálo se mi, že ..., myslela jsem, že něco slyším ..., ale to nic, něco se mi asi ...“ „No tak se vymáčkněte, co se vám zdálo?“ „Nevím, myslela jsem, jestli vám třeba není špatně, nebo tak něco, jako byste, hm, pane doktore, já

nevím, zpíval ...“ „Íhauiíhahahá !! Tohle jste myslela?“ „Tedy, ..., ano, takhle to myslím znělo?“ „Takhle to znělo. Tomu říkáte zpěv Moniko?“ „Každý není obdařen krásným hlasem a hudebním sluchem.“ „To tedy ne. Ale tohle nebyl zpěv, to bylo řehtání rozvášněného koně.“ Monika již nabyla své obvyklé duševní rovnováhy: „Aha, chápu, mluvil jste s klientem. Co dostaneme jako palmáre, otýpku sena?“ „To byl soukromý rozhovor, Moniko. Řekněme, že šlo o romantické vyjádření jistých tužeb a inspirací, které ve mě byly vyvolány spanilým protějškem. Vám by se nelíbilo, kdyby na vás váš přítel občas do telefonu zařehtal?“ „Nejsem si jistá.“ „Ani já si nejsem jistý, že to slyšela ráda. Možná nemá ráda koně, příště zaštěkám.“ „To bude určitě lepší, pane doktore. Můžu už jít, je pátek ...“ „Pustím vás, dokonce vás svezu na metro, když mi zaštěkáte na souhlas.“ „Musím?“ „Jistě, nezaštěkání, třeba jen pouhé zavrčení, bude považováno za hrubé porušení pracovní kázně.“ „Vrr, haf, haf. Raději jsem udělala oboje, bylo to tak správně?“ „Hezky vrčíte, hezky i štěkáte. Váš budoucí manžel z vás bude mít radost. Vyrazíme, povypínejte computery, já si mezitím sklidím stůl.“ „Haf, haf.“ „A jak vám to jde, Moniko, klobouk dolů.“ „Našla jsem v tom zalíbení, vrr.“ Moniku vysadil na Hradčanské. Pokračoval dál, na Špejchaře odbočil doprava a sjel Chotkovými sady dolů na Malou Stranu, prodral se na Malostranské náměstí, poslušen příkazů dopravních značek udělal malé kolečko po Malé Straně, přijel na Malostranské náměstí z druhé strany, zastavil „Mazdečku“ a rozsvítil všechny blinkry, pak vyběhl do kina U Hradeb a koupil dva lístky, začátek v sedmnáct třicet. Vrátil se k autu, podíval se na hodinky, usoudil, že má chvilku času, přeparkoval auto na hlídané parkoviště o pár desítek metrů dál a rozhodl se, že se projde. Vyšel Mosteckou ulicí směrem ke Karlovu mostu, pak koupil pro Jitušku květiny, tři růže, a volným krokem se vrátil k autu. Byl čas. Ulice nebyly kupodivu zcela ucpané, asi nebylo tak hezky, aby se celá Praha vydala na víkend ven. Chvilku před čtvrtou byl u finančního úřadu. Vypnul motor. Z finančního úřadu se začaly trousit úřednice spěchající domů. Nebylo jich moc, většina jich zřejmě prchla dávno před čtvrtou. Jituška vyšla mezi posledními, chvilku se rozhlížela, pak ho zahlédla, mávla a vykročila

směrem k němu. Naklonil se a otevřel dveře u spolujezdce. Když Jituška přišla, pozdravil a vyzval ji, aby se posadila. Jakmile tak učinila, naklonil se k ní, políbil ji na obě tváře, sáhl na zadní sedadlo pro květiny, předal je s tím, že dnes je Jituška krásná jako růže, a tak jich snad několik přijme jako vyjádření jeho obdivu. Pak ji políbil ještě jednou na krk, pošeptal jí, že jí to moc a moc sluší, načež ji silně kousnul do krku. „Jsi skutečně k nakousnutí, kočičko. A jsi nějaká celá do růžova, jestlipak mi tam nezahýbáš s vilným šéfem, který tě nutí, abys mu byla po vůli ve sklepních prostorách úřadu? Znáš to, sexuální harašení, chvíli poskakuje okolo, pak ti nazdvihne sukýnku, ty mladé děvče, nezkušené, nevíš, o co jde, nevíš, jak se bránit, chvilka a neštěstí je hotovo.“ „Budeš mi muset ukázat, před čím se mám mít napozoru, zvlášť s tou sukýnkou mě to zajímá.“ „Dobrá, najdeme tiché zákoutí a já ti ukážu, co s tebou chlap chce provést, když tě vyzve, aby ses otočila, předklonila a vykasala sis sukni.“ „Co? Chce si prohlídnout, jak je ušitá, aby si ji mohl doma sám spíchnout?“ „Ne, ne, ne, ne, ne. Špatně.“ „Tak se snad chce podívat, jestli se mi neodpárala podšívka?“ „Taky ne. Uvědom si, je to darebák, chce tě připravit o to nejcennější.“ „Chce mi ukrást punčochu.“ „Ne, ne, ne, ne, ne.“ „Tak já nevím, jsem jenom hloupá holka, nic o tom nevím.“ „Právě, proto taky s tebou bude provedeno na toto téma školení.“ „Kdy?“ „Nevím, při nějaké vhodné příležitosti.“ „Kino je až za dlouho, vhodná chvíle je teď.“ „Jituško, že ty jsi něco bumbala viď?“ „Jedna kolegyně měla narozeniny, takže jsem si trošičku připila.“ „Já tě nepoznávám, ty sis nepřipila, ty sis přihla.“ „Ano, ale teď chci vidět, čemu se mám bránit, když mi někdo bude zvedat sukýnku. Ukaž mi to teď a tady.“ „Teď? Proč ne, ale tady, zhola nemožné.“ „Ale, ale, Petříčku,“ zašeptala Jituška a pohladila Petra pomalu po stehnu. Petr cítil, jak se mu rozbušilo srdce. „Kristepane“, pomyslel si, „ona to myslí vážně, co to do ní vjelo?“ Oba psi zdvihli hlavu a nastražili slechy.

„Jituško, jedině, že bychom odjeli ke mně, místo kina.“ „Ne, chci do kina, ale chci taky být poučena. Půjdem ke mně do úřadu, je tam sklep, ve sklepě mi všechno ukážeš.“ „Jituško, proboha ...“ „No tak, hřebečku, ukaž se.“ „Ježišmarjá, tak dobře, ale jestli nás tam někdo chytí.“ „Ale vlastně proč ne, i když nás tam někdo chytí, tak co, mně je to putna, a když to nevadí Jitušce ...,“ řekl si Petr a rázně pravil: „Tak dobře, jdeme, pojď!“ Horní pes se divoce rozštěkal. „Počkej, to byla legrace, Péťo, půjdeme do kina.“ „Kdepak, pojď, ukážeš mi, kde pracuješ!“ „Ale Petře ...“ To však byl Petr již venku z auta, vytáhl Jitušku ven, zabouchl dveře a spěchal, Jituška vlající za ním, k vrátnici. „Něco jste zapomněla, paní doktorko?“ zeptala se vrátná. „Nějaké papíry,“ odpověděl Petr a táhnul Jitušku po tmavé chodbě směrem ke kancelářím. „Tak kam?“ „Ty to myslíš vážně, Petře?“ „Smrtelně.“ „Já nevím, v kanceláři ještě jsou, popíjejí tam.“ „Je tady sklep?“ „Nevím.“ „Kde je výtah?“ „Támhle.“ „Tak pojď,“ řekl Petr a táhnul Jitušku do výtahu. Tam zmáčknul tlačítko u písmena „S“, a když výtah zastavil, vytáhl Jitušku z výtahu ven. „Petře, neblázni, pojď nahoru.“ „Ne, ne, kočičko, ať vidíš, že dráždit býka se nevyplácí.“ „Býka? Já myslela, že jsi dneska kůň.“ „Jsem muž tisíce tváří, teď jsem bejk. Tamhle,“ zamířil Petr vlekoucí Jitušku do temného zákoutí ... Když bylo po všem, otočil si Jitušku k sobě, objal ji a řekl: „Tak kdyby ti nějakej chlap tohle chtěl provést, nesmíš se nechat, Jituško, pamatuj si, že to smím

jenom já. A teď si mě můžeš odvést, kam chceš, a dělat se mnou taky, co chceš, víš, jak se to s bejčkama dělá, narveš jim kroužek do chřípí a můžeš si je odvést třeba na porážku.“ Jituška Petra hladila po hlavě, tiskla ho k ňadrům a šeptala: „No tak, Péťo, no tak ...“ Byla to moudrá žena a věděla, co muž jako Petr potřebuje. Ten to ocenil a řekl: „Tak, Jituško, dneska jsi mi to opravdu udělala tak, jak mi to žádná ještě neudělala. Ještě párkrát a požádám tě o ruku.“ „Vida,“ pomyslela si, „že by tudy na chlapce vedla cesta? Proč ne, je to nakonec ta nejstarší cesta vůbec.“ Petr se za chvíli vzpamatoval a začal se oblékat: „Myslel jsem, že to bude moje smrt, ale jinak to byla nádhera,“ řekl. „Na to zapomeň, mám s tebou jiné plány,“ odpověděla Jituška a dodala: „chceme přeci jít do kina, že?“ Když odcházeli, vrátná se zeptala: „Našla jste to hned, paní doktorko? Trvalo to jenom chvilku.“ „To tedy ano,“ odpověděla Jituška s jistou lítostí a zavřela za sebou a Petrem dveře.

19. Film se mgr. Jitce Hájkové docela líbil, kromě střílení se tam odehrávalo občas i něco jiného a některé scény na padácích či při surfingu jí braly dech. Petr byl výjimečně jemný, zato neustále aktivní, po celou dobu promítání po ní rejdil rukou, občas, když se zdálo, že to chce trochu přehánět, ho jemně štípla do hřbetu ruky nebo vyvinula protitlak. „Co se s ním děje?“ pomyslela si, když ve svém snažení neochabnul ani v polovině filmu a v nasazeném tempu, byť přeci jen postupně zvolněném do jakéhosi „romantického“ hlazení, mazlení, jak je libo, neustále prokračoval. „Že by to s ním provedl ten sklep? Že by měla Jarmila pravdu?“ pokračovala Jitka v úvaze. Jarmila byla její dlouholetá velmi blízká kamarádka, která jí něco „a’ la sklep“ již delší dobu radila s Petrem provést. „Nic chlapa tak nepřipoutá, jako když mu jseš po vůli na těch nejnemožnějších místech těma nejnemožnějšíma způsobama, samozřejmě ne hned, to by si zase ten dobyvatel světa myslel o tobě bůhví co. Ale když to provedeš až po jisté délce společné známosti, bude si myslet, že je prostě neodolatelný a ty jseš ochotná to s ním provádět jenom proto, že zrovna on je pán tvorstva stojící nade všemi. Jsou to všechno odporně ješitný falický kreatury,“ tak nějak Jarmila uzavírala svoje úvahy o mužích a její názory nebylo možné brát na lehkou váhu, neboť u jejích nohou se permanentně povalovalo několik zlomených mužských srdcí spolu s jejich zcela devastovanými majiteli. A nad tím vším, jako duch svatý nad vodami, se vznášela Jarmila s přezíravým úsměvem. „A to jenom proto,“ řekla si Jitka, „že jim to, jak říká Petr, dělá tak, jak jim to žádná jiná ještě neudělala. A má přitom tak nevinné oči. Ty mám taky, všichni to říkají. Mohla bych z fleku být profesionální jeptiškou. Ale co z toho, Petrovi není dvacet, je velmi důkladně ve věcech lásky vyškolen, ostatně v jeho věku by to snad byla ostuda, kdyby tomu bylo jinak. Jenže potom nelze vliv na něj získaný jedním, řekněme ne zcela konvenčním pomilováním, považovat za něco trvalejšího. A co kdyby si na to časem zvyknul, nemůžu tvrdit, že bych byla nadšená z představy, že se s ním budu milovat zásadně po sklepích, kinech, výtazích, hřbitovech, vlacích, veřejných záchodcích, autech, lesích, na schodech, v kostelích a bůhví kde ještě. Hm,“ zasmála se v duchu, „vida, kde všude si to dokážu představit. Ovšem není nad klasickou postel. I když těžko bych si vybavila z těch stovek či tisíců milování, které mám za sebou, sotva víc než několik desítek, tak na to dnešní hned tak nezapomenu, bude na co vzpomínat, až budu houpat vnoučátka na kolenou. No

uvidíme, co to s Petrem udělá, pokud se to osvědčí, nevidím důvodu, proč mu tu radost nedopřát častěji. Hm, co třeba v kině?“ napadlo jí. „Něco na tom bude, když budeš, Petříčku, hodný chlapec, mohl by ses dožít ještě mnoha pozoruhodných okamžiků, do svatby samozřejmě, potom by s takovými hloupostmi byl konec, nebo radši ne, mohl bys padnout na nějakou snaživou Jarmilku a běhat pak za ní jako pejsek,“ uzavřela celý problém, silně Petra štípla do ruky, která přeci jenom nabrala nevhodný směr a usměrnila ho opět k příjemnému a uklidňujícímu šimrání ramen a zad. Ani Petr se nevyhnul přemýšlení. „Co ji to sakra dneska popadlo? A kde se to mrcha naučila, chovala se, jako by celej život nic jiného nedělala, než šoustala po sklepích. No opravdu možná nic jiného nedělala, co já vím. Panna to tedy rozhodně nebyla, když se se mnou spustila. Byla to legrace, jak mě sváděla,“ zavzpomínal. Zaonačila to tehdy tak, že jí ujela poslední tramvaj, a tak se musela na koleje vrátit, a ke kamarádce jít spát nemohla, protože, jak zjistila, ta tam prý někoho má. Napadlo ji tedy Petrovi zavolat, když byl tak laskav a dal jí vizitku, říkal přeci, že bydlí hned vedle kolejí, a nabízel se, aby se na něj obrátila, kdyby něco potřebovala. Ani ve snu by ji nenapadlo, že bude něco potřebovat tak brzo. Tohle aspoň říkala do telefonu a opakovala, když potom u Petra v noci zaklepala. „Měla to dobře vymyšlené,“ pomyslel si Petr, „za prvé jsem se hrozně naštval na Ivanu, tu její kamarádku, která mě nechtěla připustit, jak to, že mě nechce a někoho jinýho tam přitom má, za druhé mě napadlo, že bych se mohl milé Ivance pomstít, když jí přefiknu nejlepší kamarádku. No jo, navrhnout Jitušce, aby tedy přespala u mě, bylo dílem okamžiku.“ Petr si zřetelně vzpomínal na Jituščiny bezbranné oči se zoufalým výrazem, jak z této prekérní situace vyklouznout. „Málem jsem jí na to skočil a řekl jsem si, že je opravdu možná v problémech. Nabídl jsem jí tedy přeci jenom, že jí zavolám taxíka, zaplatím ho a s penězi ať si nedělá starosti, vrátí mi je až po promoci, neboť vím, jak jsou na tom studentské kapsy. Ale byla dojemná, vysvětlila mi, že nesnese pomyšlení, že by mi byla dlužná nějaké peníze, byť třeba jen několik hodin, a raději podstoupí nebezpečí strávit se mnou, mužem nedobré pověsti, jednu noc pod jednou střechou, neboť věří, že přes všechno, co se o mě povídá, jsem čestný muž a šlechtic,“ vyprávěl později za bujarého řehotu celý příběh přátelům, „a když jí slíbím, že se jí ani nedotknu, raději by u mě přespala, pokud by mi to nevadilo. Řekl jsem jí, že mi to ani v nejmenším nevadí, že však bude muset spát jen pod slabou dekou, neboť pořádnou deku mám jen jednu a tak daleko moje gentlemanství nesahá, abych jí tuto přikrývku přenechal. Teplých dek jsem měl sice nepočítaně, jí jsem ovšem sdělil, že si může na sebe navléct kolik chce triček, mám jich plnou skříň, myslel jsem si totiž, že kdybych se na ni přeci jenom rozhodl vrhnout, bude to dobrá záminka, přijít za ní i s tou údajně jedinou dekou, aby mi jako nenastydla. Ona souhlasila a já ji uložil do vedlejšího pokoje s tím, že pokud je v nesnázích, tak to u mě v pohodě přežije, pokud mě bude chtít svést, tak ať se snaží, předvede-li dobrý výkon, bude odměněna. Tenhle vývoj ji sice trochu zarazil, ale myslím, že očekávala, že za ní během noci přijdu. Já se přiznám, že mě to taky napadlo, pak jsem si ale řekl, že budu přeci jenom zásadový. Usnout jsem ovšem vzrušením nemohl, tak jsem si četl. Asi za hodinu přišla s tím, že nemůže spát a je jí trochu zima. Nabídl jsem jí tedy, aby si lehla ke mně pod tu jednu deku. To z hrůzou odmítla, ale když jsem ji nijak nepřesvědčoval, usoudila nakonec nahlas, že zdraví je přednější před hloupými konvencemi, a když jsem jí jako čestný muž a šlechtic slíbil, že se jí ani nedotknu, nemá se čeho bát a šup, už jsem ji měl v posteli. Tam jsem ji myslím opět překvapil, neboť jsem jí bez dalšího dal dobrou noc, otočil se na druhou stranu a předstíral odhodlání usnout. To už bylo rozhodnuto a bylo jenom otázkou nervů, kdo se do toho pustí. Kdyby měla trochu lepší nervy, vrhnul bych se na ni a kdo ví, kdyby byla dostatečně pevná a alespoň tu první noc se ubránila, moh’ jsem za ní začít běhat jako pes za kůží od špeku. Jenže moje taktika slavila úspěch. Nervově můj nezájem nevydržela a nejdřív se zeptala, jak se ráno ode mne dostane, i když to samozřejmě věděla, jezdily ode mě stejné spoje jako z kolejí. Za dalších deset minut mě probudila s tím, jestli mi to nevadí, že tam je a tak podobně. Já pořád nereagoval, tak nakonec použila těžší kalibr, zeptala se mě, jestli jsem nezapomněl nařídit budíka. Odpověděl jsem, ať se podívá, měl jsem ho u hlavy. Naklonila se přes mě tak, že mi ňadra omotala okolo hlavy, z každý strany jsem měl jedno. A to už jsem nevydržel. Jak se tak nakláněla k budíku, který mimochodem třikrát kontrolovala před tím, než jsme šli spát, kousnul jsem ji přes tričko do bradavky a objal ji, prostě jsem zahájil ofenzívu. Začala se bránit, není přeci žádná taková, že jo. Pro jistotu se

nedovolávala mých slibů, ani toho, že jsem čestný muž a šlechtic, asi měla strach, že bych toho přeci jenom mohl nechat. Zbytečně, byl jsem k nezastavení. Zachránil by ji jenom skutečně vážně myšlený odpor, nikoli divadelní zápas, který předvedla. Přesto se bránila rafinovaně, protože po poměrně úspěšném začátku, kdy jsem ji celkem rychle svléknul z těch triček a dokonce z ní stáhnul podprsenku, kalhotky bránila sveřepě a vynalézavě. Zápas se tedy prodlužoval, a když jsem docházel k názoru, že možná přeci jenom nechce, a začal jsem ochabovat, vycítila to a nechala mě dosáhnou malého úspěchu, například mi umožnila, abych se svléknul sám, aniž by přitom upevnila své pozice či nějaké již ztracené dobyla zpět v okamžiku, kdy jsem ji musel pustit, abych si svlékl vlastní tričko nebo slipy. To pak disciplinovaně počkala, až se vrátím do dobytých pozic. Když se mi například podařilo jednu nohu vklínit mezi nohy její, uvolnila mi ji, abych se, jak říkám, mohl obnažit, a pak mi tu nohu zase dovolila vrátit na původní místo, ale jenom tu jednu, místo pro druhou jsem si musel těžce vybojovat. Mělo to zvláštní příchuť fair play, čestného boje, řádného utkání respektujícího pravidla žánru. Když se mi však podařilo nakonec chytit jí obě ruce k sobě, dát jí je nad hlavu a sevřít do kleští pouze jednou svojí rukou a uvolnit tak druhou, neprala se již natolik, aby se jí podařilo vycuknout se mi a mně se tak podařilo pomocí jedné již zaklíněné nohy a uvolněné ruky udělat mezi jejími tlapkami místo i pro druhou nohu. Pak šlo všechno již snadněji, i když za využití hrubé fyzické síly. Musel to být úžasný pohled, oba jsem supěli námahou, vynakládali všechnu sílu, která byla k dispozici, přitom ale beze slov, bez jakýchkoli diskusí, přesvědčování, nabídek či argumentů. Nakonec to vyšlo a v té chvíli se mi podařilo se s ní spojit. Okamžitě jsme současně oba najednou přestali zápasit, řekl jsem jenom „a je to Jituško, nech toho, už je to jedno“ a začal ji hezky pomalu líbat. Zápas skončil. Zde vidíte, chlapci, jak veliký význam má ten centimetr či dva. Pak jsme se hezky milovali až do rána a od té doby tak s jistou tu menší, tu větší pravidelností činíme až do dnešních dní.“ I Jituška si zavzpomínala na jejich první setkání. Panáčkoval u Ivany, která ho pěkně šponovala. Potkala Petra, právě když zase přiběhl s kyticí a láhví k Ivaně na kolej. Ivana jí Petra představila s potutelným mrkáním. „To je von, jak jsem ti o něm vyprávěla,“ říkalo to mrkání, „takhle tady stepuje dvakrát do týdne, je krásně žádostivej, svítí mu oči, kupuje kytky, nosí láhve, snaží se být roztomilý, slibuje, že mě vytáhne na hory, tak tam potom uvidím, když nebude šetřit, možná ho nechám trochu se přiblížit.“ To všechno bylo v grimasách, domnívala se Jitka, které Ivana, když to Petr neviděl, nasazovala na svůj nevinný dětský obličejík. Zamrzelo ji, že ona takového ctitele postrádá, a už vůbec Ivaně nepřála, aby se po skončení semestru někde rekreovala v Alpách, jak o tom Petr mluvil. Šikovně z něj vytáhla vizitku, poseděla u Ivany ještě chvíli poté, co odešel, a pak se sama odporoučela. Nejdříve zkontrolovala, zda má dost peněz na taxíka, co kdyby jí to nevyšlo, a pak zavolala k Petrovi domů. Nasadila tón, který, jak se domnívala, byl trochu bezradný, ale přitom naivně důvěřivý, a požádala ho, zda by k němu nemohla zajít, ujely jí všechny tramvaje, kterými by ještě stihla metro. Nezdál se být nijak překvapený a souhlasil. Měla trochu výčitky svědomí, když se „nenápadně“, jak alespoň doufala, prořekla s tím, že k Ivaně nemůže jít, neboť ta tam kohosi má, a tak by její přítomnost byla krajně nevhodná, nehovoříc o tom, že není zdaleka jisté, zda by se na koleje vůbec dostala přes noční vrátné. Trochu ji překvapil, když jí nabídl, že jí nejenom zavolá taxíka, ale dokonce i zaplatí, ale nechal se přesvědčit, zahrála to dobře. Dokonce tak dobře, že ho kupodivu ani nenapadlo svést ji. Poslal ji spát do jiného pokoje. Vypadalo to, že to skončí fiaskem. A až by se to dozvěděla Ivana, pokud by jí to řekl, „a to by jí určitě řekl,“ poznamenala sama pro sebe chmurně a plácla Petra po ruce, když jí vyjel po noze příliš vysoko, „tak by s ní bylo k nevydržení.“ Doufala, že si to Petr rozmyslí, šla si tedy nakonec lehnou do vedlejšího pokoje a čekala. K ničemu se neměl !!! „Strašnej chlap,“ myslela si tehdy, „co je to proboha za ňoumu. Nebo mě nechce, nelíbím se mu snad?“ propadla panice. Ale neměla ve zvyku vzdávat se. „Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi,“ pomyslela si tehdy trpce a šla za ním sama. Po nechutné výměně několika vět, myslela, že se propadne hanbou, když mu v evidentně vytopeném bytě mumlala cosi o tom, jak je zvyklá na vyšší teploty, a aby zabránila prochladnutí, lehla si mu do postele. Strašná situace. A on, darebák, místo, aby ji uchránil dalších rozpaků a vrhnul se na ni, jak by zajisté učinil každý „čestný muž a šlechtic“, ležel dál, jako by se nechumelilo, zády otočený k ní a zcela zřetelně na ní kašlal. Byla už zoufalá, „co mám proboha ještě udělat?“ říkala si, „svléknout

se, postavit se před něj a požádat ho, aby se se mnou miloval? Kdybych věděla, že to pomůže a zabere to, přísámbůh, že bych to udělala. Ale co kdyby mě odmítnul, to bych nepřežila, takhle se ponížit. A do téhle hloupé situace jsem se dostala sama. Měla jsem jet normálně domů. Co je mi nakonec po nějakém doktoru Dvořákovi, nebýt toho, že se Ivana tak hloupě šklebila a chlubila se, že si ho vodí na vodítku, jak chce, nikdy by mě nenapadlo se na něj ani podívat.“ Rozhodla se pro poslední pokus, o fyzický kontakt. „Jestli s ním nepohne ani tohle, tak už nic, s mamlasem.“ Napadlo ji postěžovat si na bolesti krční páteře a vůbec zad a požádat ho o masáž, při tom by se musela minimálně nahoře svléci (potkala už takového experta, který ji nutil, aby se svlékla při masáži krční páteře celá, ráda mu vyhověla a nelitovala toho), ale pak se rozhodla před tímto těžkým kalibrem zkusit něco jemnějšího. Projevila obavu z toho, zda je budík správně nařízen, a jak předpokládala, odkázal ji na svépomoc. Naklonila se proto k budíku přes Petra ležícího odvráceně obličejem ke stěně a pečlivě dbala, aby mu ňadry párkrát přejela přes tvář a aby měl možnost ucítit její fyzickou blízkost. Konečně zareagoval, chytil ji za zády, přitáhl k sobě a kousl do bradavky. Musela se té vzpomínce usmát. V podstatě to mělo své kouzlo. Jakmile to učinil, řekla si totiž, „a zrovna teď ne, když ti to trvalo tak dlouho, tak se teď pro změnu snaž chvíli ty,“ a začala se bránit. Zpočátku ne příliš. Aby ho neodradila, nechala si za minimálních slovních protestů stáhnout přes hlavu tričko a rozepnout podprsenku. Moc mu to nešlo, hledal zapínání vzadu, a i když ho nemohl najít, vůbec ho nenapadlo, že se může nacházet vpředu. Byl to subtilní problém, ale vyřešila ho. Když na chvilku přestal hledat ten patent za jejími zády, porušila pravidlo nekomunikovat verbálně, a když mimoděk přejížděl rukou skutečné umístění spínacího háčku, vydechla potichu, ale jak doufala dostatečně zřetelně „ne, nerozepínej mě“. Došlo mu to a podprsenku se podařilo sundat. Ale tím lehké ústupky skončily. „Ostatní si budeš muset zasloužit, chlapečku,“ řekla si a postupovala podle toho. Zápasila s ním statečně. Do slepé uličky se dostal, když usoudil, že by se měl sám svléknout, ale nemohl přijít na to, jak to učinit, aniž by opět neskonsolidovala svou obranu a on tak nepřišel o získané výhody. Umožnila mu to, i přes jeho spodní prádlo cítila, jak je vzrušený. Nechala se tedy znehybnit a když ze sebe sundaval tričko a slipy, nehýbala se. Byl přitom, Petrovými vlastními slovy „roztomile nepraktický“, zamotal si gumu od slipů do vlastního penisu a jak k rozmotání používal jen jednu ruku, druhou ji držel za její ruce sepjaté nad hlavou, dojemně mu to nešlo. V té chvíli se skoro smilovala, ale pak si zase vzpomněla, jak dlouho ji nechal trápit a opět se zatvrdila. Souboj pokračoval ještě pěkných pár minut, ale pak se jí začalo zdát, že nějak ochabuje, a usoudila, že přišel čas hru ukončit. Trochu polevila a po chvíli pokračovat v odporu, byť divadelním, nemělo již smysl. Moc pěkně se potom milovali, až do ranního kuropění. „Až do ranního kuropění,’ pomyslela si, „kam na ty výrazy chodím? Mám to od něj. Je to nakažlivé.“

20. Bod zlomu, Break point, je dlouhý film. Ani Petr nevydržel po celou dobu jeho promítání soustavně osahávat Jitušku, což je náročná věc, jak zajisté potvrdí každý opravdový muž, který si toho v pubertálních letech bohatě užil, že. Problémem bylo, že Petr již pubertálním mladíkem nebyl, alespoň pokud přihlédneme k jeho věku, a tak mu chyběl cvik, ne však nadšení, ale ani to nedokázalo udržet nasazené tempo. Na konci filmu proto již ochaboval a úměrně tím se jeho aktivita zklidňovala. Závěrečné titulky přivítal již jako spořádaný občan, opora našeho ústavního systému, a Jituška tento vývoj taktéž přivítala, neboť ani pro ni nebylo jednoduché snášet v poklidu mysli jeho masérské výkony. Jen jemné zarudnutí jejich tváří by všímavému pozorovateli mohlo prozradit, že dvě hodiny v kině U hradeb nebyly touto dvojicí stráveny jen sledováním filmu, ale v kině takových pozorovatelů nebylo a konec konců, kdyby tam byli, bylo by jim to putna. Jituška zavěšená do Petra pomalu opouštěla kino a tiskla se k němu o trochu více, než bylo obvyklé. „Bylo to docela hezké,“ řekla, „ale příště bys mne mohl vzít na nějakou pohádku.“

„Dobře, vezmu tě na Star Trek.“ „No to jsi mi udělal radost.“ „Buď ráda, že tě někdo vůbec vyvenčí, tebe, seschlou stařenku. Kolik ti je? Dvaadvacet? Nebo snad nedejbože třiadvacet? Vždyť tě skoro ani nemůžu vzít s sebou do Bláta, smějou se mi, že jsem gerontofil.“ „Ty jsi hlavně darebák. Nebýt toho, že já hloupé, nezkušené děvče jsem tehdy uvěřila, že jsi čestný muž a šlechtic, jak jsi pořád říkal, nemusela jsem teď žít v hanbě. Naivně jsem uvěřila tvému ujišťování, že nezneužiješ mé prekérní situace. Tobě však pojem čest nic neříkala, vrhnul ses na mě jako zvíře a za pomoci hrubého násilí jsi mě zneužil. Být to před sto lety, můj bratr by tě vyzval na souboj.“ „Ty máš bratra?“ „Nemám. Rodiče usoudili, že jsem plnohodnotným potomkem, i když mám pocit, že otec si tím není zcela jist. A teď po restitucích tím spíše, že mému budoucímu manželu připadne i povinnost pečovat o rodinné zboží.“ „Ty budeš coby nevěsta obvěněna?“ „Jistě, jsem přece z řádné, na tradice hledící rodiny.“ „Nevěděl jsem, že tak dbáte na staré dobré zvyky.“ „Situace se trochu změnila v souvislosti s restitucemi, kdy se do rodinné péče vrátily naše dědičné latifundie, stáje, pivovary, pastviny, dobytek a měšťanské domy. A není tudíž jenom tak, kdo coby můj choť bude mít čest a povinnost o to vše pečovat. To však ty jako chudý synek z venkova těžko pochopíš.“ „V mých očích, přestože jsi již dostatečně krásná, jak jsem ti myslím dnes nade vší pochybnost dokázal, ještě dále krásníš, ač se to zdálo být již zhola nemožné. Nemáš další sourozence?“ „Ne.“ „Tedy jsi v této souvislosti ještě žádoucnější.“ „Ne však pro tebe, ty darebáku. Nejsi dostatečně důvěryhodný, je tu podezření, že bys rodinný majetek mohl rozházet s lehkými ženami, propít, či prohrát v kartách.“ „Na lehké ženy postačí výdělek z advokátní praxe a to i s pitím, karty nehraju. Od věků přitom přicházeli do Prahy z venkova ti nejlepší chlapci vyrostlí na našem krásném venkově, aby vlili trochu čerstvé krve do žil zdegenerovaných pražských rodů. Proto my venkovani tak rádi przníme zdejší mešťanské dcery. Tudíž si na svůj osud nijak nestěžuj, padla jsi na oltář dějinnému vývoji, o jehož správnosti není pochyb. Kde by bylo národní obrození, nebýt poctivého českého venkovského semene?“ „No tak to opravdu nevím. Kam mě vezmeš, chasníku? Do stodoly na slámu?“ „Až příště. Dneska do vietnamské restaurace. Neříkal jsem ti to?“ „Možná. Kde to je?“

„Uvidíš. Pojedeme žebřiňákem, tak si drž sukni a dávej pozor, ať se ti nerozváže šněrovačka.“ Nastoupili do „Mazdečky“ a za čtvrt hodiny Petr parkoval na rohu Rytířské a Melantrichovy ulice. „Vidíš a do divadla jsi mě nikdy nevzal,“ řekla Jituška při pohledu na nasvícenou budovu Stavovského divadla. „Burany tam nepouštějí, budeš muset jít s někým jiným.“ „Co si dáme v té restauraci, doporučíš mi něco?“ „Prý tam mají výborného psa po sečuánsku s bambusovými výhonky.“ „Ty si ze mě děláš legraci,“ podívala se na něj Jituška s úsměvem. „Vůbec ne. Proto tě tam vedu. Je to ohromná specialita. V Praze to jinde nedělají. Já jsem psa jedl několikrát v Žatci v pivovaru, chodil jsem tam za studií na gymnáziu na brigády, to je ohromná pochoutka.“ „Petře, ty si děláš srandu, že jo? Řekni, že jo, nebo s tebou nikam nejdu. Petře, řekni, že si děláš legraci!“ „Samozřejmě, že si dělám legraci, pojď a nestůj tam jak sup nad mrtvým koněm. Krávy ti líto není, tu klidně zblajzneš na posezení a zajíš to čuníkem. A když jde o psa, tak ohrnuješ nosánek.“ „Řekni, že psa jíst nebudeme, jinak s tebou nikam nejdu.“ „Jasně, že ne, můžeš si dát cokoli. Mají tam výborné ryby, jsou speciálně krmené žížalama, pochutnáš si.“ „Kristepane, pojď někam jinam.“ „Žádný takový, chceš, abych tě vzal někdy na nějakou recepci? Dokud nesníš živou žížalu a nezapiješ to vodkou s hadí žlučí, nikam.“ „Já to věděla, jseš nejenom promiskuitní darebák, ale navíc všeho schopný sexista.“ „Co má společného můj údajný sexismus s pochoutkami orientální kuchyně?“ „Všechno,“ řekla poněkud nelogicky Jituška, ale následovala statečně Petra, jak se na ženu sluší. V restauraci bylo poloprázdno, a tak nebyl problém vybrat si místo u útulného stolku v rohu místnosti. Petr se zmocnil jídelního lístku a objednal za oba. Přinesli jim spoustu mističek, na požádání příbory místo hůlek, jako aperitiv vodku, vietnamskou. „Není to špatný, proč nejíš?“ „Nevím, co to je.“ „Co by to bylo. Vepřové. Kdyby tady podávali psa, tak jim z toho ochránci zvířat udělaj kůlničku na dříví, dělal jsem si legraci. Jez.“ Tohle zdůvodnění připadalo Jitušce věrohodné, a tak se pustila do jídla. „Bylo to vážně moc dobré,“ řekla o půl hodiny později, když odkládala příbory.

„Haf. Promiň, co jsi to říkala?“ „Že to bylo moc dobré,“ odvětila Jituška a podezíravě se na Petra podívala. Ten však nereagoval a žvatlal neustále nějaké hlouposti. Večer příjemně ubíhal až ke kávě, kterou oba po evropsku večeři zakončili. Petr zaplatil a zdvihli se k odchodu. Jitka se omluvila a odkráčela na toaletu, když vyšla ven, zahlédla Petr, jak přechází s jejím kabátem v hale, obrátila se proto na procházejícího číšníka asijského původu a oslovila ho: „Můžu se vás na něco zeptat?“ „Jistě, slečno,“ odpověděl obstojnou češtinou. „Podáváte tady psy?“ „Psy? Ne. Proč se ptáte?“ „Jen tak, to nic.“ „Ale, kdybyste chtěla, mohli bychom vám ho připravit, pokud si ho sama přinesete.“ „Ne, ne, děkuji,“ řekla rychle a vyšla za Petrem. Podívala se na něho s jistým podezřením a zeptala se ho: „Máte doma psa? Tam u rodičů myslím.“ „Už ne.“ „Co jste s ním udělali?“ „Nevím. Zemřel sešlostí věkem, asi ho táta zahrabal. Proč se ptáš?“ „Jenom tak,“ odpověděla Jituška, zavěsila se do Petra a rozhodla se všechna podezření odhodit. „Kam jdeme teď?“ „Do Bláta.“ „Tam ne. Nemám to tam moc ráda. Bývá tam strašně zakouřeno.“ „Je docela hezky, budeme stát venku. Možná,“ rozhodl Petr a vydali se k nedaleké Blatničce. Petr spokojeně konstatoval, že JUDr. Babák stojí venku a jak se zdálo, byl v pozoruhodně dobré kondici, když přihlédneme k tomu, kolik je hodin. S ním na chodníku urostlý muž, tak třicátník, s holou hlavou. „Hele, Káca,“ řekl Petr, „pojď, představím tě.“ „Nazdar, Petřochu,“ řekl JUDr. Babák, „co si to vedeš za brécu? Jo to si ty, promiň, já tě hned nepoznal. Jsi nějaká pocuchaná, nepřefik tě někde? To von dělá.“ „Jasně Babáku, ve sklepě finančního úřadu,“ řekl mu Petr. Jituška cítila, že se nezadržitelně začíná červenat, a tak rychle řekla: „Třikrát a před zraky všech.“

„To musela teda bejt ve sklepě tlačenice,“ zasmál se JUDr. Babák. Petr se obrátil k holohlavému muži a řekl: „Čau, Káco, jak je?“ „Jedu, jedu, dal jsem si kokeše, tak jedu.“ „Tak proto tady tak poskakuješ,“ odpověděl Petr a otočil se k Jitušce: „Káca je kolega z fakulty, ty bys ho měla na škole vlastně ještě zažít, končil pár let po mně. Dal si kokeše, tím chce říci, že si aplikoval kokain, a je teď nabuzenej, to poznáš podle tý jeho hyperaktivity a podle toho, že nepije. Dávej si, Jituško, pozor na lidi, který nepijou, pravděpodobně fetujou. Káca se to naučil v Americe. Jak’s tam byl dlouho, Káco?“ „Pět let.“ „Jo, jo. Káca se tady jednoho krásného dne po revoluci objevil, sdělil nám, že pracuje v hotelu, zapomněl jsem v jakým, a že má moc pěknou uniformu, tu portýrskou, pan doktor, ha, ha, ha. Pak jednoho dne odjel do Ameriky a po letech se tady v Blátě zase z ničeho nic objevil. Měl míň vlasů, víc peněz, šňupal kokain a tvrdil, že pracuje pro nějakou hotelovou společnost a teď ji tady v Čechách bude zastupovat. Zeptal jsem se ho, jestli jeho společnost nemá náhodou sídlo v Medellínu, že bych ji potom znal. Říkal, že ne.“ Jituška koukala jako z jara: „Ty bereš drogy?“ „Ne, jenom kokain, kokeš, a jenom, když potřebuju jet. To je fakt dobrotka. Zkoušela jsi to někdy? Ne? Tak to bys měla, vem si to někdy při sexu, ustřelí ti to hlavu, to je fakt dobrotka.“ „Nenaváděj ji Káco, mohla by potom ustřelit hlavu mě.“ „Ty s ní něco máš?“ „Občas mi dovolí políbit jí kotníček.“ „Tak to jo.“ „A to ti ten kokeš nevadí při práci?“ zeptala se Jituška. „Naopak,“ odpověděl Káca, „ten mi právě umožní pracovat, i když jsem úplně down. Některý lidi v L.A. to právě tak berou. Znám tam chlápka, kterej se tři neděle válí u moře, pak jede do L.A., vezme si kokeše, dělá jako drak několik dní bez přestávky, udělá práci a zas jede k moři.“ „Ty Káco, jak ty ses tam vlastně vyloup’ v tý Americe?“ zeptal se Petr. „Ty jsi sice asi uměl anglicky z těch hotelů, ne, ale stejně ...“ „Já jsem anglicky vůbec neuměl. Učil jsem se vždycky německy, anglicky jenom v ňákým kursu a jel jsem tam jenom tak, pár adres kamarádů a pár dolarů. A tam člověče, první, co jsem z angličtiny, z tý americký, ta nemá s tou britskou nic společnýho, uslyšel, byl nějakej černoch, obrovskej negr, taxikář, kterej mi vzal bágl, já se s ním chvilku tahal a von na mě zařval ‘What’s up?’, já myslel, že se ptá, co je nahoře, tak jsem se podíval a říkám mu anglicky ‘strop’, on na mě vyvalil oči a začal na mě křičet, co jsem zač, něco jako ‘what are you, fucking man’ a tak to bylo se vším. Je to veliká země. To ‘What’s up’ znamená něco jako ‘co je, co se děje’.“

„Kde teď bydlíš?“ zeptala se Jituška. „Teď v Praze, jinak v Los Angeles. Tam to taky bylo dobrý. Když jsem tam poprvé přijel, nikdo mi neřek’, že jako běloch nesmím jezdit vzádu v autobuse. To je pro barevný, černochy, Mexikány, Portorikánce, Kubánce a tak. Bílý jezděj těsně u řidiče, aby moh’ přivolat pomoc, kdyby něco. Když jsem to pak vyprávěl svejm známejm, tak se chytali za hlavu, že jsem to vůbec přežil, ale bylo to o chlup. Nastoupil jsem teda dozadu a tam vtrhla nějaká parta kluků, takovejch výrostků, a koukali na mě, jako na divoký zvíře.“ „Asi si mysleli, že jsi Rambo. Kdo jinej by se odvážil v Los Angeles v noci na jejich trase jet autobusem vzádu, když je bílej, že jo.“ „Jo, takhle nějak to asi bylo. Já se na ně zubil, jako že ahoj, kamarádi, bílý, černý, hnědý, žlutý, všichni lidi bratři jsou a tak. A najednou jeden z nich vyskočil, zařval něco španělsky, nevím co, dejme tomu něco jako ‘Nuněnos!!!’ a v tý chvíli se všichni vrhli k oknům, vytáhli obrovský bouchačky a začali střílet na někoho na ulici. Všichni ostatní v tom autobuse disciplinovaně skočili na podlahu, jenom já seděl a čuměl jako puk. Ty na tý ulici to samý. Někdo na zem, někdo vytáh’ bouchačku a začal taky střílet. Řidič na nic nečekal, dupnul na to a uháněli jsme jako splašený. Tak mladíci přestali střílet, schovali bouchačky a ozývaly se výkřiky jako ‘Nuněnos, bastardo, bastardo’, usmívali se, plácali se po rukou, jak to znáš z těch filmů, pak se na mě usmívali a bouchali mě do ramen, jako že jsem dobrej, protože jsem si neleh’ na tu podlahu, prostě úžasný to bylo. Pak mi ty moji známí vysvětlili, že to byl nějakej pouliční gang, kterej z okna toho autobusu viděl někoho z konkurenčního gangu, kterej si říkal ‘Nuněnos’ a jak je viděli, tak hned začali střílet. To samý dělali ‘Nuněnos’, když potkali členy tohohle gangu. Normálka, Nuněnos.“ „To je opravdu půvabné,“ smál se Petr. „Kolik je tam Čechů v těch dálavách, potkal jsi někdy někoho mimo komunity ve městech, prostě jenom tak?“ „Ty jsi znal, Petře, Frantu Kadlece, ne? Takovej tlustej je, nosí vlasy svázaný vzadu do uzlu, vypadá jako zápasník sumo ...“ „Myslím, že jo, dělal po mně v Iuridice barmana?“ „Tak to je von. Tak my jsme jednou jeli po Oregonu myslím, samej les, pustina, drandíme si to, chlastáme pivo z těch jejich plechovek a najednou u cesty stojí chlap, tlustej, to je v Americe kdekdo, prostě místní buran myslíme si a jedeme dál. Projedeme mimo něj a ten chlap najednou začne vyvádět, křičet, mávat bundou, rukama, vlasy mu vlajou divoce na hlavě, tak zastavíme a couváme zpátky, já na něj čumím, nemůžu si ho vybavit a on mi povídá česky ‘Nazdar vole, co děláš v Oregonu?’ Prostě úžasný. Já nikdy před tím ani potom v Oregonu nebyl, on taky ne a já ho tam potkám na nějaký okresce. Tak jsme ho naložili a odjeli jsme do Kalifornie, kde on měl nějaký známý. Tam jsem se pozdějš seznámil se svou drahou, Češkou, která tam udělala velkou kariéru jako modelka, má tam vilu s bazénem a tak. Rozhod jsem se teda, že tam zůstanu, v Americe, našel jsem si práci v hotelový společnosti a ta mě teď poslala sem. Makám tady na hotelech v Čechách, na Slovensku, v Maďarsku a v Polsku. Centrálu pro Evropu máme v Londýně, tak jsem furt v letadlech.“ „Nekoukej na Kácu jako na Ježíška, Jituško, a zavři pusu. Je zadanej, má svoji modelku. A já jsem strašně žárlivej, dostala bys pěkně napráskáno, jasný Jituško?“ „Ale Petře, co to povídáš, prosím tě,“ zašeptala Jituška, hledíc na Kácovu svalnatou postavu, v očích dálky a dům s bazénem. Problémem evidentně bylo, že dům nepatřil Kácovi, ale nějaké té jeho modelce, ale stejně, Káca měl rozměry a atributy prince z pohádky, snad kromě těch vlasů. Petr jejím myšlenkovým pochodům porozuměl, neboť se k ní naklonil a pošeptal jí do ucha:

„Jituško, to není princ z pohádky.“ „Proč myslíš?“ „Chybí mu bílej kůň.“ „Tak to jo, to je neoddiskutovatelný fakt, koně nikde nevidím.“ „Hele, támhle jde Chaun,“ pravil dr. Babák, „dávej pozor, jak ho rozeberu, je poslední dobou strašně nervózní, že ještě nenatočil žádnej celovečerní film, všichni ty jeho spolužáci a vrstevníci točej, no všichni ne, ale některý jo, Renč, Svěrák a já nevím kdo ještě, a von furt nic. Vždycky ho to strašně rozebere, když se ho na to zeptáš, celej se rozklepe a začne zmateně vysvětlovat, že žádnej film točit nechce, protože se dal na budhismus, a takový ty kraviny. Pak prchne.“ „Čau,“ pozdravil všechny pan Igor Chaun. „Čau,“ pozdravil Káca a zachmuřil se. „Prej si napsal knihu a o mně, starý pípě, tam nic není?“ „No, Káco, ta kniha je o období, když už jsi byl v Americe. Ale budu psát další díl, takže, když dneska uděláš nějakou ostudu, moh’ by ses tam dostat.“ Ta myšlenka Kácu zaujala, ale dřív, než ji stačil zpracovat, zahulákal na celou Blatničku dr. Babák: „Čau, Igore, kdy konečně natočíš nějakej film, kdo se má dívat na ty tvoje sračky o budhismu, nírváně a já nevím, o čem ještě, ještě, že se na to nedívám, moh’ bych se poblít.“ „Čau, Zbyšku? Zase jsi tady? Víš, to máš tak, já jsem zjistil, že hraný filmy, to je úpadek kultury. Tlak peněz tě nutí dělat umělecký kompromisy, nedovolí ti vyjádřit, co skutečně cítíš, stáváš se otrokem peněz ...“ hučel Igor do Zbyška již poněkud stranou všeobecného dění, neboť ten, poněkud překvapen až příliš velikým úspěchem své taktiky, nyní před Chaunem ustupoval do pozadí, zatlačen přívalem velikých slov nadějného režiséra. Jituška se snažila zachytit jeho argumenty, ale marně, zeptala se proto Petra, o co že vlastně jde. „V podstatě o to, že se Igorovi nepodařilo sehnat prachy na svůj film a tenhle fakt jeho ego těžko tráví, a tak vypráví každému o svém příklonu k duchovnímu životu. Až přijde příště, bude mít oholenou hlavu a bude říkat ‘Óm ...’“ Tuto charakteristiku Igor Chaun zaslechl, neboť měl jako každý umělec silně vyvinuté smysly na všechno, co se týkalo jeho samého. Vycítil, že používané argumenty jsou jenom perly házené blatnickým sviním, a nabyl svou obvyklou duševní rovnováhu. A protože to byl muž činu, vrátil vše JUDr. Babákovi i s úroky otázkou: „A jak se má Jezinka? Pořád ji miluješ?“ Teď byla řada na JUDr. Babákovi, aby ze sebe začal chrlit argumenty hovořící o Jezince ne příliš vybíravým jazykem a hodnotící její sexuální život, který byl sice plný a bohatý, ale měl jednu drobnou vadu, pro dr. Babáka ovšem fatálního významu. „Jo tak ona s tebou nepíchá?“ odhalil podstatu problému pan Chaun před blatnickým auditoriem, které to ovšem bez zájmu přešlo, neboť bylo na řešení podobných problémů zvyklé a nikoho to nepohoršovalo a co víc, ani nezajímalo. S výjimkou JUDr. Babáka, kterého naopak celý problém zajímal bytostně, a masochistické patlání se v něm bylo jeho oblíbenou kratochvílí. Nyní považoval Chaunem provedené shrnutí problému za nepřípustné zjednodušení svého ambivaletního vztahu k Jezince, což se vzápětí se vzrušenými gesty pokusil Chaunovi vysvětlit. „No, vždyť říkám, nechce s tebou píchat,“ trval na svém Igor.

„Ne,“ vykřikl zoufale dr. Babák. „Tak ona s tebou píchá?“ „Ne,“ vykřikl ještě zoufaleji dr. Babák. „Tak to máš opravdu těžký,“ uzavřel problém Chaun a pod záminkou, že si půjde něco koupit k pití, ponechal devastovaného dr. Babáka jeho milostným problémům.

21. V těchto a podobných debatách pomalu večer utíkal, a když nastala desátá hodina, Petr nepokračoval do vedlejší Blatničky, vzal Jitušku ‘pod křídlo’ a odvezl ji k sobě domů. Tam Jitušce navrhl společnou koupel, což se Jituška s obvyklým cudným výrazem v tváři zdráhala přijmout, ale po Petrově replice o tom, že přefiknout ve sklepě se nechala, a vykoupat se s ním společně se stydí, usoudila, že na tomto argumentu cosi je, a nakonec souhlasila. Ve vodě udělala tolik pěny, že jí z vody koukal jenom nos, a tak ji Petr ve vaně musel hledat, když se rozhodl vstoupit do koupele za ní. Po chvíli se však ve vaně uvelebil a nahmatal Jitušku. „Nelochtej mě,“ ohradila se Jituška proti Petrově dotyku. „Neškubej sebou, bude báseň a tohle,“ tady položil Jituščinu ruku na symbol své mužnosti, „není to, co si ve své ženském naivitě myslíš, ale pouhá básnická ilustrace.“

Petr chytal žabičky, jimiž strašil holčičky. Jel jím jednou polehýnku, Jitce špásem po stehýnku. A ta vzkřikla s hrozným stonem: „Dej ten neřád pryč, a honem. „Neboj se,“ řek’ Petr, „vždyť je to přec, tamta věc.“ „Ach tak, já myslela, žes byl zase na žábách.“

„To je hezké,“ zasmála se Jituška, „od tebe?“ „Kdepak,“ nezalhal tentokrát Petr, „galantní poezie. Francie, sedmnácté století.“ „Počkej, Petře, co to děláš s tou svojí básnickou ilustrací ...“ Teď autor koupelnu opustí, neboť nechce ze svého románu udělat prachsprostou erotickou čuňačinu. Navíc musí přemýšlet. Přefiknout kdejakou babu, to by Petrovi šlo, ale na Janičku, tu roztomilou zdravotní sestru, úplně kašle. „Co já si s tou Janičkou počnu?“ běduje autor. Neví, co dělat, ani do koupelny teď nemůže ... I když ... Okamžik, nakouknu tam ... To jsou věci, ..., je to divoch ten můj hrdina, a Jituška? Škoda mluvit. Víš co, milý čtenáři? Dojdi si na kafe, odpočiň si, budeme v našem vyprávění pokračovat, až to v té koupelně skončí ... Já se tam přeci jenom mrknu, to jsou věci, to jsou věci ... Sss, sss, no tohle ... Asi o tři čtvrtě hodiny později Petr tvrdě spal, zatímco Jituška se vedle něj na posteli převalovala a přemýšlela o tom, co s chlapem udělá jemné vybočení ze sexuálních zvyklostí obvyklých v našich zeměpisných šířkách. „Je to únavné,“ zívla si, „ale docela hezké,“ řekla si pak ještě a usnula. V noci se jí zdálo, že se na ni Petr vrhal a miloval se s ní, ale když se ráno probudila, byla vyspinkaná do růžova. Pohled na koberec vedle postele, kde uviděla použitý prezervativ, ji však přesvědčil, že se jí v noci nic nezdálo. „Čuňata jsou to,“ pomyslela si, „miluje se se mnou a ani mě neprobudí. Není to vlastně znásilnění? Jak to v tom trestním zákoně je?“ „Petře, spíš?“ obrátila se na Petra slastně se vyvalujícího vedle ní a několikrát do něj jemně strčila. „Teď už ne,“ otevřel Petr jedno oko. „Tys mě v noci znásilnil, jak je ta skutková podstata?“ „Ty to nevíš? Co jsi na tý fakultě dělala?“ „Do toho ti za á nic není a za bé, není přeci důležité znát to z hlavy, ale vědět, kde to najít.“ „Hm, a kde bys to hledala?“ „V trestním řádu přece.“ „K tomu ti dopomáhej Bůh. Tam bys to totiž, kočičko, nenašla, je to v trestním zákoně a nikoli v trestním řádu. Trestní zákon, hlava osmá, trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti, oddíl druhý, trestné činy proti lidské důstojnosti, § 241, znásilnění. Trestného činu znásilnění se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí přinutí ženu k souloži nebo kdo k takovému činu zneužije její bezbrannosti. Bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let. Ve druhém odstavci, tedy v případě, kdy tímto činem bude pachatelem způsobena těžká újma na zdraví, nebo spáchá-li takový čin na ženě mladší než patnáct let, bude pachatel potrestán odnětím svobody na pět až dvanáct let. Třetí odstavec přijde na řadu, když způsobem uvedeným v odstavci jedna způsobí pachatel smrt. Pak dostane deset až patnáct let. Až doživotí v případě, že tento následek způsobí zvlášť zavrženíhodným způsobem. Já bych je věšel všechny, teda ty vrahy, jinak bývá znásilnění věc velmi ošemetná. Ty se cítíš být znásilněná?“

„V noci jsi se se mnou miloval, aniž jsem o tom věděla. Zneužil jsi mojí bezbrannosti.“ „Tak to jsem v pěkným průseru. Je to pravda, nechtěl jsem tě budit. Ohlásíš to? Když jo, tak půjdu rovnou do vazby a tam si chvilku posedím, než mě vůbec někdo vyslechne, obrazně řečeno. Nejmíň půl roku. To bys mi udělala?“ „Rozmyslím si to. Jak je možný, že jsi to věděl o tom znásilnění, měl jsi někdy podobný potíže?“ „Ne ne, kočičko, zaplaťpánbůh ne. Já jsem měl na fakultě na zkoušku chlapíka, sakra, jak von se jmenoval, takovej menší už starší člověk, E.T. se mu říkalo, neměl moc vlasů a skutečně připomínal tu figurku z toho filmu od Spielberga, ‘E.T. go home’. A ten mě to naučil, teda donutil mě se to naučit. Já u něj byl na zkoušce, obecná část za jedna, zvláštní část nedostatečně, von chtěl prostě odrecitovat zvláštní část trestního zákona, tedy výčet všech trestných činů, jejich umístění v zákoně a znění skutkových podstat. To je telefonní seznam. Takže mě sprostě vykosil, já odjel domů a dva tejdny jsem nedělal nic jinýho, než jsem se to učil nazpaměť. Tehdy jsem ho proklínal, dneska jsem mu hluboce vděčen. Všechno bych už sice zdaleka neodrecitoval, ale solidně se v tom zákoníku vyznám, i když tresta nedělám. Klienta ale dokážu upozornit, že když třeba neplatí za zaměstnance sociální zdravotní pojištění, že to nemusí být jenom taková legrace, ale taky trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku například.“ „Chtěla bych ti ovšem říct, že jsi se na mě dopustil trestného činu znásilnění a měl bys za to být po zásluze potrestán. Třeba tím, že uděláš oběd. Když ne, znásilním tě já.“ „Vsaď se, že ne.“ „Vsaď se, že jo.“ „Ty mě totiž znásilnit nemůžeš.“ „Tak to bys viděl, chlapečku.“ „Ja ja jaj, Jituška nám nějak během včerejška zdivočela. Co se to s tebou stalo? Ale vážně, znásilnit mě nemůžeš, prostě proto, že to dikce trestního zákona vylučuje. Říká se tam, že znásilnění se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou násilí donutí ženu k souloži. ŽENU. Takže, pokud by ses chtěla dopustit trestného činu znásilnění na mé osobě, nepodařilo by se ti to. Maximálně by se jednalo o tzv. error in subjecto. Nebo error in objecto? To je jedno. Prostě mě znásilnit nemůžeš.“ „A když tě svážu a nechám znásilnit tlupou čarodějnic, všechny budou ďábelsky krásné ...“ „Pak se nejedná o znásilnění, ale o omezování osobní svobody. A co myslíš, byla bys schopna znásilnit nějakou jinou ženu?“ „Jak je definovaná soulož?“ „Správná otázka. Jako spojení pohlavních orgánů muže a ženy.“ „Tak potom by žena ženu znásilnit nemohla.“ „Chyba. Je to samozřejmě jenom teoretická disputace, kdo ví, jak by to bylo v praxi, ale teoreticky si představ situaci, kdy vtrhneš do místnosti a tam překvapíš třeba svého manžela v rozhovoru s nějakou cizí ženskou. Hrábne ti v hlavě, vytáhneš pistoli a přinutíš pohrůžkou bezprostředního násilí tu ženu, aby souložila s tvým manželem. Tedy pohrůžkou bezprostředního násilí donutíš ženu k souloži, čímž naplníš skutkovou podstatu trestného činu znásilnění a k tomu navíc se dopustíš na

svém manželu trestného činu omezování osobní svobody, vydírání a bůhví čeho ještě. A pokud bys například věděla, že jeden z nich trpí nějakou sexuálně přenosnou chorobou tak i trestný čin šíření nakažlivé choroby.“ „Dobře, neznásilním tě, omezím tvoji osobní svobodu, ale pouze v případě, že mě nakrmíš.“ „To jsou věci. A babička mi říkala, že se jednou budu muset oženit, aby mi měl kdo vařit a prát. Naiva.“ „Vyperu ti, pokud máš automatickou pračku, a tu máš. Funguje?“ „Funguje.“ „Dobře, jsem ochotna ti vyprat.“ „To umím. Co neumím, je žehlení. Já teď půjdu pro noviny a pro pivo, zapnu pračku a vyperu si košile. Až se vrátím, udělám kuře s bramborem. Ty si dělej, co chceš, když tak se přesuň k televizi. Až pračka vypere, dám košile sušit, když v historicky krátké době vyschnou, vyžehlíš je, když ne, vyžehlíš aspoň kapesníky. Pokud se chceš někdy vdát, neříkej, že to neumíš. To víš, ženských, které dokáží potěšit mé tělo, je spousta, ale těch, co umí žehlit, je podstatně méně.“

22. Strávil s Jituškou hezký den, skoro manželského ražení v tom dobrém slovy smyslu. Téměř zauvažoval, že by si ji nechal u sebe do neděle, ale včas se vzpamatoval a k večeru Jitušku vyexpedoval. S tím, že musí dnes večer ještě pracovat, neboť druhý den čeká klienty, odvezl Jitušku domů a pak se vrátil zpátky. Na práci chuť neměl. Pustil si televizi, chvilku užíval samoty a pak se ho zmocnil neklid. „Separační úzkost,“ řekl si vítězoslavně. „Vím, co jsi zač, mrcho,“ hovořil ke své úzkosti. „Nechám tě projít mnou, netkneš se mě, nic mi neuděláš, nevstanu a nepůjdu si dát panáka. Jenom tě nechám projít svým tělem tam a zase zpátky. Až to udělám, budu svobodný a budu se ti zvysoka vysmívat, milá separační úzkosti.“ Pustil si televizi, koukal na ni asi deset minut, načež vstal a s mumláním: „Dostala jsi mě mrcho,“ si došel pro telefon a s ním potom do lednice, kde si nalil velikého panáka vodky. „To je stakan,“ řekl si a vypil sklenici na jeden zátah. Současně s tím vymačkal na bezšňůrovém telefonu číslo informací a nechal si zjistit telefonní číslo ortopedické kliniky Na Bojišti. Zapsal si ho, pak zavolal sestře a zeptal se, jestli náhodou pro něj nemá lístky na Vivaldiho. Měla. Na pátek. Potom zavolal kliniku: „Doktor Dvořák, spojte mě na traumačku,“ řekl suverénně. „Traumatologie,“ ozvalo se.

„Doktor Dvořák, dobrý večer. Sestři, mám prosbu, osobní. Není tam náhodou sestřička ..., a kruci, já nevím, jak se jmenuje, nevadí, křestní jméno Jana a je krásná jako růže květ.“ „Pane doktore, to jste vy, jak jste u nás ležel?“ „Tak, tak, dobří holubi a dobří pacienti se vracejí, byť jenom po telefonu.“ „A co Janičce chcete?“ „Hádejte, sestři, co myslíte?“ „Nevím, pane doktore, ale máte štěstí, má službu, celý víkend, se mnou, ale mě nikdo nevolá.“ „Tak s tím byste něco měla dělat sestři, zavoláte mi Janičku?“ „Ale jistě, okamžik ... Janooó ...“ ozvalo se v telefonu. „Ano,“ ozval se po chvíli známý hlas. „Ahoj, Jano, tady Petr. Omlouvám se, že tě vyrušuji, doufám, že ne moc.“ „Ale ne. Stalo se něco?“ „Ne, kdepak. Ale před chvílí tu u mě byla moje sestra a nabídla mi lístky na koncert, na Vivaldiho Čtvero ročních období. Dostala je od nějaké své kamarádky a sama bohužel nemůže jít, tak je nabídla mně. Jsou dva a já nemám s kým jít, ale vzpomněl jsem si, že jsi říkala ve středu, když jsme se potkali v Blatničce, že máš Vivaldiho ráda, tak jsem si dovolil ti zavolat.“ „Nepleteš se? O Vivaldim jsem neřekla ani slovo. Snad Věra, ta slečna, se kterou jsi tam byl.“ „Ne, ta určitě ne. Že by to byl mládenec, který tě doprovázel?“ „Ha, ha. Ne, myslím, že Pavel to nebyl. Ale hudbu mám ráda, kdy to je?“ „V pátek.“ „Bohužel, v pátek mám službu.“ „Škoda, nedá se s tím něco dělat?“ „Ne, opravdu nedá, těžko bych vysvětlovala, že si chci službu vyměnit ze soukromých důvodů, teď jsou chřipky, každá noha je dobrá.“ „Škoda. A kdyby tě šéf uvolnil, šlo by to?“ „Šlo, ale to nepřichází do úvahy. Říkat mu to nebudu. Snad někdy jindy.“ „Co se dá dělat, stejně ti zavolám, možná se něco změní, sám na ten koncert nepůjdu, kdo ví, třeba se do pátku něco stane.“ „V tom případě mi zavolej, šla bych ráda. Teď ale promiň, prosím tě, práce volá.“ „Překážky se musí překonávat,“ pomyslel si Petr a vymačkal další telefonní číslo.

„Kloud.“ „Čau, Pavle, omlouvám se, že tě vyrušuju, jak se máš?“ Následovala zdvořilostní společenská konverzace a pak konečně jednání in medias res, tedy k přímo k jádru věci: „Co pro tebe můžu udělat, Petře?“ „Já mám, Pavle, takovej svůj obvyklej problém. Já bych chtěl přeříznout jednu zdravotní sestru.“ „Oceňuji tvoji upřímnost, ale co já s tím?“ „Podstata problému je v tom, že ona má v pátek službu a já potřebuji, aby měla volno, večer samozřejmě. Nic víc. A volat jejímu šéfovi nechci, asi by to šlo nějak ji z těch služeb vyreklamovat, ale bojím se, že by to mohlo mít, řekněme, kontraproduktivní účinky.“ „Kristepane, to jsou zadání. Kde dělá ta tvoje sestřička?“ „Ortopedie Na Bojišti.“ „Aspoň to. Hm, poslouchej ... Organizujeme pro rehabilitační pracovníky seminář v nemocnici Na Vinohradech, končí to pátek. Možná by šlo nějak ji tam dostat. Ale musela by tam nastoupit od středy a musel bys vymyslet, jak tam dostat právě ji.“ „No, tak to nevím. Hele, ale ona mi jednou říkala, že babička byla Maďarka a ona mluví trochu maďarsky.“ „No, to je vono. Tak já jim pošlu fax, aby vyslali někoho ze středního zdravotnického personálu s tím, že znalost cizích jazyků je vítána, zvláště angličtina a maďarština, vzhledem k tomu, že hlavní přednášející pro střední zdravotnický personál je Maďar a po oficiální části bude znalost maďarštiny k nezaplacení. Pak se omluvím, že nemohl přijet. Spokojen?“ „Spokojen, ale mohl bys tam prosím tě zavolat a vyloženě si Janičku vyžádat?“ „No dobře, jak se jmenuje?“ „Janička.“ „Víc nevíš? To toho moc nevíš.“ „Ale jo. Hele, udělej to pro mě. Já ti zejtra pošlu fax s tím, co o ní vím a co se do té doby ještě dozvím, pak mi zavoláš, jestli to šlo, jo?“ „Dobře.“ „Moc ti děkuju, Pavle, máš to u mě, zavolám ti, prozatím pa, pa.“ Zaklapl telefon a šel si lehnout k televizi.

23. Ráno ho probudil telefon:

„Ahoj, tady Renata.“ „Nazdar Renatko, kočičko moje, jak se máš?“ „Dobře, volám ti, jestli si na mě nezapomněl. Pokud ne, přijela bych s tvou svojí kamarádkou dneska k tobě.“ „Ale jistě, v kolik?“ „Nevím, dejme tomu ve dvě?“ „Dobře, proč ne. Kde máš toho svýho fuckera?“ „Je v Německu, přijede až ve středu.“ „Tak to si vem s sebou noční košilku, ustelu ti tady.“ „Já budu potřebovat noční košilku? Tak to abych snad ani nejezdila.“ „Jistota je jistota. Nejsem už nejmladší a jsem z těch ženskejch už trošku utahanej, kdybych zklamal jako muž, budu ti vyprávět pohádku a k tomu by se nehodilo, abys byla bez noční košile.“ „To jsou vyhlídky. Ale zkusím to s tebou.“ „Zkus to. Nebudeš litovat. Buď strávíš krásnou láskyplnou noc, nebo si aspoň hezky odpočineš.“ „Dobře, tak ve dvě, zatím ahoj.“ „Ahoj,“ řekl ještě Petr a opět se vrátil ke spánku. Vstával až k krátce před jednou. Nalil do sebe půl litru džusu a šel se koupat. Po dlouhé koupeli se navlékl do svého hedvábného županu a pomyslel si, že je příjemné ho mít na sobě. „Jinak mi ho ty mrchy vždycky seberou. Bodejť by ne, je to kvalitka.“ Usadil se potom u televize a pustil si cosi, co se tvářilo jako zábavný pořad, a tupě hleděl na obrazovku. Chvilku před druhou hodinou odpolední se ozval zvonek, zvedl se, nasadil zářivý úsměv a šel otevřít dveře. Na chodbě stála Renatka s kamarádkou. O dvě hodiny později, něco před půl pátou, bylo vše domluveno, kamarádce vysvětleny její nároky plynoucí z neplatného rozvázání pracovního poměru i všechny kroky, které je třeba v souvislosti s tím udělat, kamarádka vyexpedována, Renatka usazena ve velikém křesle a pozvána na pozdní oběd. Bylo kuře, tedy jeho zbytek, který včera velmi hladová Jituška ponechala dnes taktéž vyhládlé Renatce. „Všechno mi sežerou,“ brumlal si Petr pro sebe, když připravoval Renatce talíř a smutně hleděl na to, co mu zbylo. Renatka byla při chuti, a tak talíř hezky vyčistila. „Nejenom, že všechno sežerou, ale ani nádobí po sobě neumyjou a pak ještě budou chtít ošukat, příživnice,“ pokračoval Petr v samomluvě, zatímco zbavoval nádobí mastnoty a přemýšlel o tom, co bude dělat. Jeho mužská ješitnost mu nedovolovala Renatce prostě sdělit, že na sexuální radovánky nemá náladu, a obavy ze separační úzkosti zase nedovolovaly Renatku jen tak vyexpedovat pod nějakou záminkou pryč. „Začarovaný kruh,“ konstatoval ještě Petr tiše a pak se již se zářivým úsměvem začal věnovat Renatce. „Strašně mě v poslední době bolívají záda. Krční páteř. Neříkala jsi mi, že toho svého občas masíruješ? Nemohla bys mě taky?“ Renatka nebyla proti, a tak ji Petr odvedl do ložnice, sundal si župan, lehl si na postel, pustil desku Mike Oldfielda a poslal Renatku do koupelny pro masážní emulsi.

„No to je ono,“ mručel po chvíli slastně, když ho Renatka zkušeně prohmatávala a ulevovala tak jeho zádovému svalstvu. „Tak co, Renatko, nebudeš se vdávat, jak dlouho už žiješ s tím svým krasavcem?“ „Dva a půl roku, ale vdávat se nechci. Nevím, jestli jsem ti to říkala, ale já jsem jednou vdaná byla. Vdávala jsem se v devatenácti a v jedenadvaceti už jsem byla zase rozvedená. Děti jsme neměli, a tak to nebyl žádný problém. Ale poučila jsem se. Teď mám vlastní byt, vlastní auto, dobrou práci, stálého přítele a nic mi nechybí. Akorát je dost žárlivej. Když je pryč, a to je dost často, tak mi skoro denně volá a kontroluje. Dneska už volal. Řekla jsem mu, že budu spát u kamarádky, tak ji chtěl k telefonu, musela mu to potvrdit a říct, že nemá telefon, jinak by tam v noci určitě zavolal. Ten, kdyby zjistil, že jsem u tebe, asi by mě zabil. Nebo tebe? Možná nás oba. To by byla romantika.“ „Tak to by skutečně bylo ohromný. Já, kterej jsem přežil leccos, včetně pádu berlínský zdi a třicátejch narozenin, nakonec bídně zahynu rukou žárlivce, protože to tobě připadá romantický. Pěkně děkuju. Řekni mi, proč ty jsi mu vlastně nevěrná?“ „Ani nevím, asi proto, že tak žárlí. Možná, že kdyby nežárlil, nepotřebovala bych si dokazovat pocit svobody. A navíc, já se považuji za přísně monogamní. Chci tím říct, že mám jenom jednoho stálého přítele, téměř manžela, a jenom jednoho milence. Tebe.“ „Nelžeš?“ „Možná, ale když, tak docela maličko.“ „Neříkej mi to, nebo začnu žárlit.“ „Ty to umíš?“ „Samozřejmě, jsem strašlivě žárlivý. Po nocích žárlivostí vyju na měsíc, a když si představím, že bys mohla mít kromě mě ještě nějakého milence, hlava se mi může bolestí rozskočit. Kupodivu nežárlím na tvého stálého, řekněme oficiálního druha, k tomu naopak chovám jisté, téměř něžné city. Asi s ním soucítím. Ale jinak, až umřu, budu tě chodit strašit, jestli mi s někým zahýbáš.“ „Kristepane, já si snad pro ten svůj pocit svobody budu muset narazit ještě jednoho chlapa. A pokud jde o tebe, ty jsi mě svedl a to zvlášť zavrženíhodným způsobem, neboť jsi lstivě využil mé lásky ke klasické hudbě, pak jsi mě opil a surově znásilnil.“ „Vida, to je interpretace. Skoro bych řekl, že to tak opravdu bylo, jenomže tím opitým a znásilněným subjektem jsem byl já. Nevzpomínáš si, jak si ze mě rvala věci, jak jsi byla nedočkavá, abych ti byl po vůli? A co se týče žárlivosti, neříkala jsi mi sama, že jsi žárlivá na všechny mužský, se kterýma jsi něco měla?“ „Pokud jsi čestný muž a šlechtic, jak o sobě s oblibou říkáš, musíš přiznat, že jsi zneužil mé bezbrannosti způsobené požitím příliš velikého množství vína, na což jsem pochopitelně jako dáma nebyla zvyklá.“ „Pche, vždyť si toho nasála asi dvakrát víc než já a i tady u mě se mi nezdá, že by abstinence byla zrovna tvůj problém.“ „Pravda, dám si občas skleničku, abych zapomněla na svou hanbu, do které mě uvrhuješ.“

„Víš co ti povím, Renatko? Já obdivuju ten pseudosvět, kterej si vy ženský dokážete okolo sebe vybudovat. Vy netrpíte žádnou bájnou lhavostí, jak se někteří psychologové domnívají, u vás je sklon ke lži součástí genetický výbavy. Vy lžete, i když to vůbec není zapotřebí, i když tím nic nemůžete získat, jenom tak z vlastní přirozenosti. Jedinej rozdíl mezi váma je v tom, že některý svým lžím i věříte, ale těch je vás myslím menšina. Vy jste na to lhaní tak zvyklý, že když nějaká ženská mluví pravdu, tak jí to prostě žádná jiná neuvěří. Vy o sobě a priori předpokládáte, že lžete, a tak si mezi sebou v podstatě rozumíte. To je strašná zbraň. Když chce baba nakrknout babu, tak jí někde stranou s upřímným ksichtem řekne něco o tom, aby se neznepokojovala těma řečma, který se povídají, že jí manžel nebo partner zahýbá. V tý chvíli ta druhá úplně ztvrdne, protože automaticky předpokládá, že ta druhá lže a že jí tedy partner zahýbá na každým rohu. A pak tahle první baba ještě přijde domů a svýmu starýmu řekne, že kamarádce jasně řekla, že její chlap jí nezahýbá, čímž ji uklidnila. A chlap si myslí, že má doma pečlivou, hodnou citlivou bytost, která miluje své bližní a pečuje o ně. Nehovoře o ženské logice. Nic takovýho totiž neexistuje. Logika je vynálezem starejch Řeků, je to věda o zákonech správného myšlení. Ženský totiž nemyslej, ony volně asociujou. Pro sebe si definujou několik základních axiomů, jakýchsi dogmat, jako třeba, že celý svět je tu jenom proto, aby jim ležel u nohou, nebo že právě ony jsou neskutečně krásné, inteligentní a neomylné a cokoli je v rozporu s těmito axiomy, je nepravda, lež a odporný úklad jiných žen, někdy dokonce i mužů. Neomylně si někde v podvědomí stanoví, co je pravda, a tyto objektivně pravdivý skutečnosti pak prostě vymažou z paměti. Za největší křivdu považují, že je ve škole nutí říkat, že jedna a jedna jsou dvě, když je přeci nad slunce jasný, že jedna a jedna je cokoli kromě čísla dvě. Pro ženský je proto logika jako metoda myšlení naprosto nepoužitelná. Přitom kupodivu ženský velmi často docházej k objektivně správným závěrům, obvykle tam, kde kujou pikle proti jiný babě. Z toho se dá vyvodit, že jejich myšlení nějaký pravidla asi má, bohužel ještě nikdo nepřišel na to jaký. Osobně se domnívám, že je to asi tak, že například z Prahy do Chebu můžeš dojet, když pojedeš na západ asi po stopadesáti kilometrech. Taky tam můžeš dojet, když tam pojedeš východním směrem, asi tak po čtyřiceti tisících kilometrech. Tak nějak si myslím, že funguje ženská logika. Z toho taky plyne, že chlap, kterej vůči ženský začne používat tu svoji logiku, přímočarou, aristotelovskou, nemá šanci. Takovýho logika dokáže každá ženská, zvláště pokud jí má doma, dovést k šílenství. Já bych řekl, že pokud se naše myšlení pohybuje obrazně řečeno v třírozměrném prostoru, tak myšlení žen, těch hloupějších, v dvourozměrném, těch chytřejších ve čtyřrozměrném prostoru. Trojrozměrný prostor, ten, který nás obklopuje, ve kterým je náš vesmír, kde jsme se narodili, kde žijeme a kde taky všichni zemřeme, jim asi připadá moc logický, a tudíž pro podivuhodné zákruty jejich mysli nevhodný. Jediná věc, kde se dá myšlení ženský předvídat, jsou peníze, závist a chlapi. Každá ženská je v zásadě vypočítavá, sobecká mrcha se sadistickými sklony. Když se dívá muž na noční nebe, napadne ho obvykle něco jako, že dvě věci ho uvádí v úžas, noční nebe nad ním a mravní zákon v něm. Ženskou, která je tam s ním napadne, v tý chvíli jenom to, jestli by patřičně naštvala svoji kamarádku, kdyby toho chlapa svedla. Pokud si odpoví, že by kamarádku naštvala dost, přefikne ho. Jediný, co jí v tom zabrání, je možnost, že když mu nedá, vzbudí v něm touhu, díky níž z něj vyrazí víc prašulí, než kdyby se s ním spářila hned.“ „Tak už ses vypovídal, Petříčku? Jestli ano, tak se otoč, tak, správně, a teď mi řekni, co říkáš tomuhle, ty můj malý logiku, no? Jak je to s tou logikou?“ obrátila si Renatka svůdně oblečená jen v lehkém negližé Petra k sobě a vypnula ňadra. „Logika? Co to je? Nějaká totálně zbytečná věc asi. Chci se ti dostat pod tu košilku. Logika mě nezajímá.“ „O logiku tedy nejde, jde o tebe ... Ukaž? ... Zdá se, že je všechno v pořádku. Reaguješ tak, jak mi maminka říkala, že mám utéct, když nějaký kluk bude reagovat.“ „A poslechla jsi maminku?“ „Bohužel někdy ne. Například, když jsi mě málem zneužil už v tom taxíku.“

„Měl bych tě nějak odškodnit. Otevři šuplík u nočního stolku, ne tady, na druhý straně.“ „Ne,“ řekla Renatka, když tak učinila. „Ale jo. Koupil jsem ho speciálně pro tebe. V takovým obchodu, říkám mu hračkárna pro kočky. Nedokážeš si představit, jak jsem se styděl, myslel jsem si přitom, že už to neumím. Stál mě tisícovku.“ „Ne!“ „Ale jo, bude to legrace.“ „Ne, já nechci.“ „Ale já jo. Budeme si hrát.“ „S tímhle ne.“ „Jenom chvilku, podej mi ho.“ „Tady to máš, no to je hrůza.“ „Jak to hrůza? Je krásně vyvedenej v barvě, jako živej, baterky jsou nový, podívej, jak krásně vrčí, šimrá to,“ řekl Petr a zapnul robertka na nejvyšší rychlost. „Já to nechci,“ umanula si Renatka. „Jak to, že ne. Je to vynález moderní techniky, to má budoucnost, stárnem a ty taky. Technika nestárne, odhoď předsudky a hurá na to.“ „To bys mě musel znásilnit.“ „Co není, může bejt, podívej, jak krásně vrní, a zkus to, je to příjemný, ne? Udělám ti s tím masáž krku a prsou.“ „Dobře, ale jenom tam a polehounku.“ „Jasně, není to příjemný? Tak vidíš ...“ „Petře, ne, ..., řekla jsem ne, ..., nech toho, myslím to vážně, ..., dej to pryč, ..., řekl jsi jenom na prsou ..., tam ne ...“ Asi o půl hodiny později uznávala i Renatka, že na vědecko - technické revoluci cosi je a že řada nových materiálů, důsledek to kosmického výzkumu, může mít pozoruhodná využití, svými objeviteli jen těžko předpokládaná. Pozdě večer, když se již opravdu chystali spát, přemýšlejíc, o co vše byla ochuzena prababička („nebo ne?“), si umínila, že bude muset se svým přítelem prodiskutovat moderní přístupy k sexu, načež spokojeně usnula. Ráno Petra probudil budík již v sedm hodin, neboť právě v tolik Renatka vstávala. Pustil si rádio a poslouchal Renatčino švitoření ve sprše, pískání vody v konvici a vůni ranního čaje. „V jistém věku začíná mít partnerské soužití svou přitažlivost,“ pomyslel si Petr, když se po chvíli Renatka oblečená v jeho županu objevila s podnosem, na kterém byly kromě šálků čaje i dva rohlíčky,

úhledně potřeny sýrem. „Kdes to proboha vzala?“ „Co, ty rohlíky? Přivezla jsem je včera s sebou, bylo mi naprosto jasné, že tu nic takového nemáš.“ „Začínám tomu tvému vyvolenému závidět,“ mumlal Petr s plnou pusou narvanou pečivem. „Jenom kvůli snídani?“ „To zdaleka ne. Ale když se na to podíváš střízlivě, nemůžeš se mu divit, že jezdí často pryč, jestli s ním jinak každý večer provozuješ takovej tělocvik jako se mnou, je myslím rád, když si může odpočinout při skládání pytlů cementu nebo práci v kamenolomu. Takže rozumím i tomu, že mu ráno děláš snídani, jak předpokládám, neboť těžce fyzicky pracující potřebují kaloricky vydatnou stravu. A pokud na tebe žárlí, je to jenom důkazem jeho jisté nevyzrálosti, neboť, jak prý říkal Komenský, i když pochybuji, že to řekl opravdu on, alespoň v této souvislosti ‘Kdo orá pole mé, je přítel můj, neb šetří pluh můj pro pole jiná’. Jestli ho vždycky takhle utaháš jako mě, předpokládám, že jsou pro něj ženský jenom veskrze nezajímavým druhem lidoopa, prostě jeden z primátů ve vývojovém řetězci, protože v něm nezůstane ani miligram hormonů, který z vás v našich očích v zájmu zajištění biologické reprodukce druhu dělají zajímavé bytosti hodné pozornosti, zájmu a někdy dokonce i obdivu.“ „Pokud jsi se, Péťo, už probudil a tvůj monolog by tomu nasvědčoval, rozhodni se, jestli mě hodíš na metro nebo ne. V kladném případě bych měla asi půl hodiny času a ještě bych si na chviličku lehla.“ „Samozřejmě, že tě odvezu, odhoď župánek a přilehni si.“ „Připadám ti jako lidoop nebo jako okouzlující žena?“ „To druhé pochopitelně, Renatko, takže hezky dojez banánek a hop, ať už si vedle mě.“ „Je tedy vidět, že jenom přeháníš a že jsi včera byl schopen daleko výraznějších výkonů, ne, ne, ne, ..., teď už ne, už jsem se vysprchovala. Kdepak, ale hladit mě můžeš, můžeš mi taky něco vyprávět ...“

24. V práci byl Petr před devátou, což se mu nestávalo často. Monika z toho byla patřičně udivena: „Právě jsem hovořila s dr. Dvořákem, s vaším bratrancem, chtěl se teď zastavit, volal z auta, že teď projíždí okolo nás, řekla jsem mu, že tu nejste a obvykle chodíte až později.“ „Tak mu brnkněte, jestli je pořád někde v okolí, ať se klidně zastaví.“ „Dobře.“ Petr vstoupil k sobě do kanceláře, zapnul počítač a začal pracovat na zakladatelských dokumentech pro akciovou společnost republiky Sacha. Po chvíli se však otevřely dveře a vstoupil dr. Dvořák, bratranec, kudrnatá hlava podmalovaná úsměvem:

„Nazdar, bratranče.“ „Nazdar, jak se ti vede?“ „Dobře, jedu do Varů na nějaké jednání, řekl jsem si, že tě obšťastním svou přítomností. Přišel jsem ti podat zprávy o Kreditní bance. Zdá se, že by se to mohlo vyřešit.“ „No to ti gratuluji, jak?“ „Já jsem volal tomu tvýmu kamarádovi a ten mi řekl, že to bude moc obtížný, protože zájemců o tuhle službu je moc, abych se připravil na zaplacení takovejch čtyřicet procent ze základu na provizích, to bylo u mě milion šest set tisíc. Tak jsem jenom polknul a řek’ jsem, že si to rozmyslím. Jel jsem potom za tou druhou partou, který mi totéž nabízeli za dvacet procent, s těma jsem se jakžtakž domluvil a oni mi řekli, že teda požádaj’ svýho advokáta, aby už nikoho nesháněl, a že já se do dvou dnů vyjádřím definitivně. A víš, kdo ten advokát byl?“ „Nekecej, že ...“ „No jo, ten tvůj kamarád. Zbylo by mu dvacet procent, pochybuju, že by to dal jako bonus svému klientovi.“ „To víš, zadarmo ani kuře nehrabe, natožpak český advokát. Ale stejně je to hezký na tom řemesle, že se tam dá slušně vydělávat, ať už tvůj klient bohatne, nebo se potápí jako Titanik, případně bohatne, zatímco se potápí jako Titanik, to bejvá v našich zeměpisných šířkách nejčastější. Připomíná mi to Milo Mindebindera, nebo jak se jmenoval, ten obchodní genius z Hlavy XXII od Hellera, ten nakupoval vajíčka po osmi centech za kus, prodával za šest a ještě na tom vydělal. Fígl byl v tom, že je nakupoval pro armádu Spojených států od sebe jako od soukromý osoby a potom zase ty samý vajíčka, který vůbec neopustily sklad, prodával z armády sobě jako soukromé osobě nazpátek. A furt dokola. Takže jsi se domluvil s těma lidma přímo bez něj? To musel bejt dost zklamanej.“ „Ještě ne. Odešel jsem místo toho do banky, a tak dlouho jsem kroutil očima, až jsme se domluvili přímo s bankovníma úředníkama bez prostředníků. Budou se vyplácet vklady do čtyř milionů. Já jsem u nich měl dva účty, na jednom osm milionů, na druhým nic. Tak nakonec to snad dopadne tak, že mi zpětně provedou převod čtyř milionů na ten prázdnej účet a já tam budu papírově mít dva účty po čtyřech milionech a oba dva by mi teda měly bejt proplacený.“ „No to je fantazie. A kolik to bude stát?“ „No právě, domluvil jsem se s tím úředníkem, že mu dám v hotovosti sto tisíc a zadarmo zájezd pro rodinu. Zájezd, to je v pohodě, tam vždycky od Řeků dostanu nějaký prázdný jako prémii zdarma a těch sto tisíc mě nepoloží.“ „Je to lepší než osm set tisíc, to nepochybně.“ „Teď se jenom klepu, aby to vyšlo. No nic, mám z toho radost, tohle jsem ti chtěl říct, vyrazím zase do Varů.“ „Jsem rád, že si zase utek’ hrobníkovi z lopaty. Počkej ještě chvilku. Ty děláš hlavně to Řecko, že jo, a jak jsi mi posledně ukazoval ty kočky, který tam máš jako průvodkyně, inspirovalo mě to k napsání básně, hned to bude, vytisknu ti to,“ řekl Petr bratranci a začal cosi kutit u počítače. Oba bratranci totiž psali básně, chcete-li říkanky, a s oblibou si je vzájemně vyměňovali, neboť setká-li

se bard s bardem, hlodá mu v duši touha ukázat tomu druhému své kvality tak intenzívně, že není na světě síly, jež by mu v tom zabránila. A tak ani čtenář této knihy nebude ušetřen jejich poezie. Petr po chvíli vytáhl z tiskárny právě vylezlý kus papíru a předal ho bratránkovi: „Je to o kočce, která utekla do Řecka, ze zdravotních důvodů, ale pak se ukáže, že to možná ani zdravotní důvody nebyly, co ji tam táhlo. Možno využít jako reklamní materiály. Na, přečti si to... Mimochodem, co příští sezónu? Kam zas vrzneš prachy? Měl bys mi to říct dopředu, já to budu prodávat jako tutovou informaci o tom, která banka se zas položí.“ „Ještě jsem se nerozmyslel, ale včas ti řeknu. Díky za báseň, přečtu si to někde po cestě. Takže prozatím čau.“ „Čau, měj se. Počkej ještě, máš taky nějaký hory, Rakousko? Chystám se do Alp, s nějakou samicí, ještě jsem si sice nevybral se kterou, ale na nějakou to slovo padne.“ „Jo, já to sice přímo nedělám, ale nějaký provizní prodeje tam mám. Až budeš vědět kdy, zastav se. Pa, pa.“ Sotva se za bratrancem zavřely dveře, nakoukla do místnosti Monika: „Máte na drátě pana Rasputina, teda toho, jak se jenom jmenuje ...“ „To je v pořádku, Moniko, přepojte ho.“ Autor využije chvíle, kdy dr. Dvořák čeká na telefonát ruského klienta, a jeho báseň, právě předanou bratranci, zde uvádí v doslovném znění:

Zaskočila kočce pecka, utekla s ní do Řecka a tam nyní na pláži, pecku z krku vyráží.

Snědla tedy kočka pecku a teď se léčí v Řecku, neboť jenom v Griechenlandu, užije si s peckou srandu.

Nezaplatí celní taxu, ušetří si na Metaxu, nezaplatí dopravu, vše utratí za potravu.

Neboť chutné řecké myši od našich se značně liší, a kdoví, zda to byla právě pecka proč odjela kočka do Řecka.

Zatímco čtenář četl Petrovu báseň, v telefonu se ozvalo se silným ruský přízvukem: „Kyrilov, dobryj děň.“ „Dobrý den, jak se máte?“ „Děkuji, dobre. Ja volam ne kvuli te akciove spolječnosti, i když kvuli ni take. Jak jste daljeko?“ „Ve čtvrtek bychom mohli vše podepsat, máte pro mě všechny údaje?“ „Ano, mám. Dnes nebo zítra vam všechno privezeme, nechame u sekretařžky. Ale ja ne proto volam. My mame takovy problem. My mame zlato, s sebou vzorky monět, jak jsou moněty po vašem?“ „Mince.“ „Tak my máme s sebou vzorky minci, zolotych. My bysme, teda republika Sacha by je chtěla dat v zalog krjedita, jak to řict?“ „Jako zástavu na půjčku, nechcete mluvit rusky?“ „Ne, ne, já potržebuji mluvit česky, jestli vam to nevadi.“ „Ne, nevadí, pokračujte prosím.“ „Ano děkuji. Tak tedy, republika Sacha má spousty zlata, ona z nich teď razí moněty, ..., jak se to ... “ „Mince.“ „Da, mince. Ale z Rossiji je nemuže oficialně vyvést, protože, jak jsem už objasníl, respubliku Sacha nikdo neuznal a zoloto iz Rossiji muže vyvažet jenom organ rosijskovo gosudarstva, statu. Jenom rusky stat. A nelegalně to my vozit za granicu nechceme, ale chceme krjedit, pujčku. A v tom je zakopana ves.“ „Pes.“ „Cože?“ „V tom je zakopaný pes. To je takové úsloví, poslovica, říká se, ‘v tom je zakopaný pes’, sobaka, ne ves, děrevňa.“

„Aha, mně bylo divny, proč by někdo zakopaval děrevňu.“ Doktoru Dvořákovi přišlo sice divnější, proč by někdo zakopával psa, pokud by byl ještě naživu, samozřejmě, ale nahlas nic neříkal. „A ja jsem se vas chtěl zeptat, jestli vy byste nevěděl, jak to udělat, aby dal někdo respublice Sacha krjedit i v zalog vzjal zolotyje moněty.“ „Tak to opravdu nevím, s tím jsem se nikdy nesetkal.“ „Ne? Opravdu ne?“ zeptal se ohromeně pan Kyrilov. Ta představa ho zřejmě ohromila. „Ne, opravdu ne,“ opakoval Petr, „nezakládám každý den společnosti pro republiku Sacha, ani běžně neobchoduji se zlatem, kaviárem, tuleni, naftou, samopaly, diamanty a asi deseti tisíci dalšími komoditami.“ „To je ale škoda, pan dóktor. Tak, aspoň pan doktor, podúmajtě, to by nebylo plocho.“ „Zkusím to pane Kyrilove, ale moc si od toho neslibujte, nemám v tom nejmenší zkušenosti, hm, ..., snad bych se mohl pozeptat v nějakém podniku zahraničního obchodu, ..., dobře, zeptám se, ale jak říkám, moc si od toho neslibujte.“ „Zkuste, pan doktor, uvidime. A k te naší spoločnosti, ržíkal ste ve čtvrtek?“ „Ano, přepojím vás na sekretářku a ona s vámi všechno domluví. A já se do čtvrtka pokusím zjistit něco k tomu zlatu.“ „Děkuji, naschledanou.“ „Nashledanou,“ rozloučil se Petr a přepojil hovor zpátky na Moniku. Pak si sám vytočil telefonní číslo společnosti Lantec a nechal si spojit jednoho ze společníků: „Nazdar, Jardo, Petr, jak se máš? Prej jste mě sháněli, děje se něco?“ „Ahoj, Petře, děje. Nechceš přijet na kachnu? Dostali jsme zaplaceno od těch klientů, který jsi nám dohodil, takže tu máš roztomile naditou obálku a vůbec bychom tě rádi viděli.“ „No fajn, tak já přijedu na oběd, v jednu?“ „V jednu, fajn, budeme tě čekat.“ Petr zavěsil a zamnul si ruce. Chlapci z Lantecu se mimo jiné zabývali činností reklamní agentury a Petr za nimi posílal své klienty, kteří něco z reklamy potřebovali. Nestávalo se to často, ale někdy přeci jenom ano a profit z toho byl vítaným přilepšením v jeho rozpočtu. Proto se chvilku před půl jednou v dobré náladě odebral na smluvený oběd, kachnička patřila k oblíbeným atributům schůzek s chlapci z Lantecu, a tak po příjezdu k jejich kancelářím v Seifertově ulici s mlsným úsměvem zastavil na chodníku, jinde nebylo místo, a vešel do firemních prostor. Srazil se s oběma společníky firmy Lantec, kteří ho obrátili a vyvedli opět ven. Všichni nastoupili do automobilu a Petr poté řekl: „No to je auťák. Chrysler ...“ „Chrysler Vision, vyhlíd jsem si ho v Americe, a když se to začalo vozit k nám, hned jsem si ho objednal.“ V podobném klábosení za chvíli dojeli na místo. Auto zastavilo před restaurací, všichni tři vešli do salónku, který byl rezervován na firemní jméno, a rovnou bez prohlížení jídelního lístku si objednali kachnu, se dvěma druhy zelí a třemi druhy knedlíků.

„Vypadá to skvěle,“ pochvaloval si po chvíli Petr, když číšník přinesl ohromný oválný talíř plný staročeské pochoutky, která již napohled vzbuzovala na patrech přihlížejících reakce, které proslavil se svými psy ruský vědec I. P. Pavlov. „Ale k práci. Copak pro vás můžu udělat?“ „Potřebovali bychom založit další společnost, chceme rozjet nějaké aktivity a nepovažujeme za vhodné je směšovat s tím, co děláme teď.“ „Žádný problém, pro mě jenom radost. Já mám ale takovou jednu věc, nevím si s tím moc rady. Obrátili se na mě nějaký Rusové, vlastně to Rusové nejsou, jsou z nějaký republiky Sacha, nebo jestli si ze mně dělali srandu, nevím, o republice Sacha jsem v životě neslyšel, má to snad bejt někde za polárním kruhem. A oni chtějí mimo jiné nějakou půjčku, v milionech dolarů a chtějí za to ručit zlatem. Pikantní na tom je, že to zlato je v Rusku a z Ruska se oficiálně nesmí vyvést, oni jsou sice samostatný, ale zas ne tak moc a z Ruska se smí zlato vyvážet jenom se souhlasem Ruské federace, aspoň to říkali, a po mě chtěj, abych něco vymyslel. Ten souhlas Ruské federace asi nedostanou, nebo by se museli s Ruskem dělit, a to se jim nechce. Vidíte, chlapci, v jakejch kravinách se také klienti na nebohého advokáta obracejí, copak já jsem obchodník se zlatem? Nemám o tom ani ahnung. Jediný, co mě opravdu baví, je milovat a požívat alkoholické nápoje, nejlépe současně. Všechno ostatní dělám jenom proto, abych na tyhle svý koníčky sehnal prostředky. Třeba, kdybych jim pomoh’, bych se mohl stát čestným občanem republiky Sacha, to by bylo, měl bych vlastní iglú, místo auta sobí spřežení, kamarádil bych se s polárním medvědem a měl bych sedm manželek, mladší bych šoustal, starší by žvejkaly tulení kůže.“ „Poraď jim, ať si pořídí atomovou ponorku a v tý to zlato pašujou přes Severní ledovej oceán, a na čestný občanství radši zapomeň, mohli by po tobě chtít, abys lovil velryby nebo pásl soby.“ „Na tom něco je. Navíc tam bude zima.“ „Hele, Petře, my jsme teď měli nějaký jednání o úvěru se Citybank, sedí tím směrem, jako když jedeš k letišti, po pravý straně, mají tam veliký nápis, je to vidět ze silnice, ten jejich šéf mi říkal, nebo vlastně šéf, hm ..., nevím jestli to byl šéf ...“ „Určitě, v bance jsou všichni šéfové.“ „To je fakt. Tak ten šéf mi říkal, že za prvé se zlatem obchodují a za druhé, že možná pojede do Moskvy, protože tam otvíraj’ pobočku nebo zastupitelství, jednatelství nebo jak se tomu říká. Nebo ji už otevřeli? To není podstatný. Ten chlap, co my tam s ním vždycky jednáme, je Ind, ale žil celý život v Londýně, teď je pár let v Praze a do Moskvy se mu mimochodem moc nechce, jestli chceš, můžeme se zeptat ...“ „To by bylo příjemný, pochybuji sice, že by z toho něco bylo, ale to víš, chceš-li něčeho dosáhnout, musíš se snažit, z deseti takovejch věcí vyjde třeba jenom jedna, ale ta zase může zaplatit námahu z těch devíti ostatních.“ „Jasně, zeptáme se, dáš si ještě jedno pivo?“ „Jo, rád.“ V tomto lehkém, částečně osobním, částečně obchodním hovoru čas příjemně ubíhal, a tak se Petr dostal zpátky do kanceláře až v půl čtvrté odpoledne. Vyslechl si, jako obvykle, svodku denních událostí, jak mu je Monika podala, a pak od ní dostal do ruky fax se slovy: „Tohle, pane doktore, přišlo asi před hodinou, je to poněkud zvláštní a zřejmě to bude pro vás.“ Petr se podíval a zjistil, že mu bratranec z Karlových Varů poslal báseň, tentokrát svou, neboť, jak bylo již konstatováno, žádný bard dlouho nevydrží tvůrčí záchvat barda jiného a brzy zplodí také své verše. Na faxu bylo napsáno:

Děkuji za báseň o kočce cestující do Řecka. Znám tu kočku, je moje, už dlouho ji postrádám, ale myslím, že se mýlíš, není v Řecku, i když je pravda, že ráda cestuje. Složil jsem o ní také báseň, zde je:

Černá kočka zlobivá, včera se mi opila, nachlemtala se kumysu a odjela do Tunisu.

Brzy byla střízlivá a rychle se vrátila, než strčil jsem ji za mříže, utekla do Paříže.

Vinný sklep tam vypila, a odplula do Londýna, tam teď chlemstá z misky, pravou skotskou whisky.

Až prý bude blondýna, tak vrátí se mi z Londýna, pak po příjezdu do Prahy, zavřu jí do zahrady.

Tam v kleci bude zavřená, dokud mi zas nezčerná,

ta moje kočka zlobivá, co včera se mi opila.

Takže teď víš, co s ní provedu, až jí zase dostanu do ruky. Čau.

Petr se vesele zasmál: „Četla jste to, Moniko?“ „Dovolila jsem si.“ „Jak se vám to líbilo?“ „Musím říct, že docela ano, ale takovou kočku bych nechtěla.“ „Viďte, je třeba ji převychovat, hm, dostal jsem nápad, přepadla mě múza. Okamžik, napíšu taky báseň.“ Načež si Petr sedl a složil odpověď:

Milý bratranče, nezávidím Ti takovou kočku. Na domácí zvíře se chová dosti nevypočitatelně, což sice některé kočky, zvláště ty divoké dělají, ale podle mého soudu jim to nelze tolerovat. Posílám ti proto doporučení, kterak s ní naložit:

Když ti kočka příliš pije, pošli ji do Itálie, tam se kočka nenachlastá, tam se žere antipasta.

Jestli kouří doutníky, pověs ji za kotníky, kde se ti jen zamane, než z ní ten kouř vyvane.

Pokud ale příliš papá, pomůže jen tvrdá tlapa, ať celý den hodně cvičí, nevadí, že strašně kničí.

Jestli kočka pořád spí, nepomůže býti zlý, jen jí občas po ránu, nalej vodu ze džbánu, přímo rovnou do chřtánu.

P.S. Když to nepomůže, přivaž jí na ocas plechovku.

„Moniko,“ zavolal potom Petr, „pošlete to faxem do CK Alex, ať vidí, že s jeho starostmi soucítím.“ „Dobře, a máte na lince doktora Eichlera. Vezmete si ho?“ „Děkuji, vezmu,“ řekl Petr a přepojil si k sobě hovor: „Nazdar, Benno, odkud voláš?“ „Od nás, ze soudu. Volám proto, Petřochu, že je změna, přijedu do Prahy ve středu, vzkázali ti to? Potřeboval bych někde přespat, můžu u tebe?“ „Jasně, kdy se objevíš? Řekli mi, že přijedeš ke mně do kanceláře.“ „Odpoledne, budeš v Blátě? Jestli jo, tak se sejdeme raději přímo tam.“ „Dobře, jsme domluveni, těším se, jak se jinak máš?“ „Špatně, pasou tady po mně, chtějí, abych pracoval, nenosil náušnici a vůbec. A já jim tady dělám k tomu všemu zadarmo ještě tlumočníka do němčiny, asi se jim na to vykašlu. „S překládáním do němčiny bys praštit neměl, ještě víc by ses nudil. Mimochodem, pořád čekáš?“

„No jo, pořád jsem čekatel, neuznali mi praxi v advokacii, kterou jsme měl před tím, než jsem zdrhnul do Německa. Vzpomínáš si?“ „No jistěže. Byla to sranda. Já jsem se zrovna tehdy řízením osudu objevil jako četař absolvent u Pohraniční stráže. To by moje velitele klepla pepka, kdyby to viděli, jak tě doprovázím v uniformě PS přímo k rychlíku Praha - Paříž. Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím. A neuplynulo tolik vody a komunismus se zhroutil a po pár letech ty opět zde. No to je jiná historie, ale to naše loučení bylo dojemný, ty ožralej, já ožralej, ty na cestě do emigrace, já v uniformě lovců lebek tě doprovázím k vlaku, kterým prcháš. To jsou paradoxy. Vlastně byly. No nic, budu se těšit, tak ve středu, čau.“ „Měj se. Čau,“ rozloučil se Benno a zavěsil. „Pane doktore,“ nakoukla dovnitř Monika, „říkal jste mi, abych vám připomněla, že máte dneska od šesti sociální komisi ODA, v parlamentu. Půjdete tam?“ „No jo, ježišmarjá, Moniko, já na to zapomněl, mně se tam vůbec nechce. Mě nějakej chytrák napsal do sociální komise ODA, chápete to proboha, dyť já jsem takovej asociál ...“ „To víte, třeba si řekli, že je dobrý pohled i z druhé strany. A co tam vlastně děláte?“ „Tak různě, Moniko, teď třeba bojujem proti ženské diskriminaci.“ „U nás? Myslela jsem, že u nás už nic takového neexistuje, pane doktore, svět se vyvíjí, snad kromě těch islámských zemí. Tam je to asi pořád s ženami a muži stejné.“ „Možná se mýlíte, Moniko. I tam je prý možno pozorovat změny. Nedávno jsem četl knihu jakéhosi našeho vojáka, který během druhé války bojoval někde v Arábii. Zaujalo mě, když napsal, že válka změnila i zdánlivě nezměnitelné. Dříve tradiční obrázek muže na koni, velbloudu či oslu následovaném v uctivé vzdálenosti patnácti metrů manželkou s nákladem věcí na hlavě a dítětem v náručí už prý nebyl za války vidět. Nahradil ho pohled na muže sice pořád jedoucího na nějakém zvířeti, ale žena s nákladem se přestěhovala do určité vzdálenosti před něj. To kvůli minám. A pak, že životní návyky tamějších obyvatel vůči ženám jsou nezměnitelné.“ „Vybral jste skvělý příklad, pane doktore.“ „Viďte?“ „Ještě, že u nás, myslím v Evropě, takové manýry neexistují.“ „Myslíte, Moniko? Já jsem měl známého, Milo se jmenoval, byl to Chorvat z Černé Hory. Chodil do Bláta, studoval tady Filozofickou fakultu. Ten nám jednou v Blatničce vyprávěl, že chodí pravidelně na návštěvy k nějaký svojí kočce, kterou tady sbalil, a její maminka mu jednou prej řekla: ‘Milo, ale musíte mi slíbit, že kdybyste si tu naši holku vzal, že ji tam u vás nikdy neprodáte za velblouda’. Všichni jsme se rozesmáli, co je maminka Milovy přítelkyně za kačenu, vždyť Černá Hora je v Evropě, mysleli jsme si, Milo je evropsky vzdělaný mladý muž hovořící několika jazyky, prodat manželku za velblouda je pro něj zhola nemožné. I Milo se smál a pak nám povídá: ‘Za velblouda, ..., ona se snad zbláznila, víte, kolik stojí velbloud? To by mi za tu její dceru nikdo nedal.’“ „No to je strašné, vy máte kamarády, pane doktore, bála bych se s vámi někam jít, když to poslouchám. Jak to s Milem dopadlo? Doufám, že si svou přítelkyni vzal, odvezl ji do Černé hory a vyměnil za velblouda, pochopitelně nějakého staršího, už ojetého, nového by za jednu ženu nedostal, že?“

„Máte obchodního ducha, byl by z vás dobrý obchodník s velbloudy. Milo do Bláta chodil celkem pravidelně, a jak se situace v Jugoslávii začala zhoršovat, čím dál tím víc začal blbnout, když se napil, začal pokřikovat ‘Zabít Srba, zabít!!!’ a tak podobně. Jednoho dne zmizel. Když se pak po několika letech objevil, sdělil nám, že mu tatínek zařídil studium v Londýně a za pár dní odjíždí. ‘Zabij Srba’ už nekřičel, pak se opil, načež se rozbrečel, třásly se mu ruce a vyprávěl nám, že se vrátil domů, narukoval do armády a jednou takhle někde za útoku ustřelili jeho blízkému kamarádovi z gymnázia hned vedle něj hlavu, prý dostal kulku z kulometu a hlavu se mu prostě rozlítla. Milo se zhroutil, tatínek mu po čase zařídil nějakou ulejváckou vojnu a posléze vyřídil studium v zahraničí. A od té doby jsem o Milovi neslyšel. Pije teď asi whisky v Londýně a ‘Zabij Srba’ už nekřičí. Ale čert vem Mila i s jeho velbloudy, teď ještě budeme chvíli pracovat. Když jsem byl, Moniko, mladý, domníval jsem se, že nejdůležitější v životě jsou peníze. Teď už to vím jistě. Napíšu dopisy do Londýna, s překladatelkou paní Esterou, znáte ji, ne?, jsem to domluvil. Zavolejte jí, teď by mohla být doma a domluvte se s ní, kdy byste jí to mohla předat a kdy by to mohla mít hotové, že jí potom zavolám, jak se vyrovnáme a tak dál. Jo a přineste mi panáka. Děkuji,“ tím Petr uzavřel hovor a pustil se do práce, neboť nejenom žvaněním živ je český advokát, jak by si leckdo podle dosavadních dějů v knize popisovaných mohl myslet, že. Horní pes se spokojeně rozštěkal. Ten dolní začal kňučet.

25. Ponecháme tedy Petra skloněného nad obrazovkou počítače, nadechneme se, abychom se porozhlédli po svém okolí, a máme nejvyšší čas do děje se vrátit, neboť Petr počítač vypíná, rozhlíží se po potemnělé kanceláři a jenom pohled na Petrovy hodinky nám řekne, že v tomto pro nás pouhém okamžiku uběhlo v životě hrdinově ne méně než padesát hodin, a je proto středa něco k páté hodině odpolední. Monika pilně pracuje ve své místnůstce, zatímco Petr se protahuje. Má za sebou těžké dva dny vyplněné tvrdou prací, nutnou to součástí věcí příjemnějších, které ho nepochybně, jak alespoň doufá, čekají. My však, na rozdíl od něj, se nemusíme otravovat s nezajímavou rutinou a budeme ho následovat přímo do centra dění, když o výsledcích jeho práce si necháme stručně poreferovat, kdykoli to uznáme za vhodné tak, jak to dělá každý pořádný šéf, a kdo je tady šéfem, bylo myslím již dostatečně vyjasněno. Autor, který to celé zběsile buší do notebooku značky Halikan NBD 486C, a pak především laskavý čtenář, jenž může, kdykoli se k tomu rozhodne, rozevřenou knihu prostě zabouchnout, zavřít, odložit, odhodit, spálit, roztrhat či pokapat kečupem a věnovat se čemukoli jinému. Nyní jsme tedy svědky toho, jak Petr končí pracovní den, loučí se s Monikou, nasedá do „Mazdečky“ a po chvíli parkuje na Ovocném trhu, na oblíbeném místě před školou. O chvíli později se již vítá se svými přáteli, JUDr. Babákem a JUDr. Benno Eichlerem. „Nazdar, Beňouchu, jak se máš? Hou, hou, Zbyšku, co ty, ještě se neklátíš, tak to jde, jak se vede chlapci?“ „Čau, Petřochu,“ odpověděli oba pánové, zabráni v rozhovor. „Rád tě vidím, Beňouchu, vypadáš stále lépe a lépe, vidím, že kariéra soudce okresního soudu ti jde k duhu. Přidali vám na platech, tak si pěkně žijete, co? Nic neděláte a peněz jako šlupek, občas nějakej ten úplateček od místních pasáků a jak je na světě.“ „Hezký platy maj’ soudci, já jsem pořád čekatel, co se týče úplatků, u soudu se neberou, aspoň ne u našeho.“

„Nic ve zlém, Beňouchu, já vím, ty děláš tresta a o trestu já nic nevím, zaplaťpánbůh. Tam u vás se pořád patlat s děvkama, s Němcema, co si sem jezděj kupovat cikánský štětky, a řidičema tureckejch kamionů, který si zase kupujou štětky árijskýho původu, na to nejsem zvědav. Ale co ty tam vlastně děláš, když nesoudíš?“ „Očumuju, dělám žádosti o propuštění z vazby, čtu poštu z vazby a z vězení a dávám tam štempla. A protože jako jedinej umím německy, tak to dělám i v němčině, čímž soud šetří státní prostředky za tlumočníka. A plat mi nezvednou.“ „Tak bys je měl nakopat do prdele,“ pravil JUDr. Babák rázně, „a ne jim překládat do němčiny. Jak se má Gábina?“ Gábina byla sestra JUDr. Eichlera, kdysi emigrovala za bratrem do tehdejšího západního Německa a dnes žila provdána za civilního zaměstnance americké armády Dereka, černocha jako poleno. „Gábina povila zebru a Derek nemeškal a hbitě ji oplodnil znova, takže je zas těhotná. Zřejmě proto, aby si manželství s ním nerozmyslela.“ „Copak, neklape to?“ zeptal se Petr. „Ne, to ne, ale Derek se možná bojí, aby ho nenakopala, pořád se objevujou nějaký jeho děti z Ameriky. Když si ho brala, tvrdil jí, že má jenom jedno z bejvalýho manželství. Myslím, že nelhal, z manželství měl jenom jedno, ale mimo manželství další tři, o těch se aspoň ví, takže musí makat jako barevnej, aby to uživil.“ „Co se divíš, Benno, je to fešák a je sympatickej, moc hezky hází šipkama a chutná mu pivo. Vzpomínáš,“ obrátil se Petr na dr. Babáka, „jak nejdřív vychlemtal asi dvacet piv a potom nás oba v pohodě vyklepnul v Norimberku v šipkách.“ „To byl vydařenej večer, zvlášť potom, jak jsme tam museli skákat z oken, když jsi všem těm Němcům v německý hospodě nadával „dojče šajse“, nebejt jeho a těch jeho kamarádů vojáků, tak nás tam ubijou.“ „Pravda, neslyšeli to rádi, kdo by řek’, že maj’ tak málo smyslu pro humor.“ „Nikdy bych neřek’, že Ivan tehdy bude tak dobře řídit toho tvýho Renaulta, když uvážíš, že skoro nemoh’ chodit, asi se na tom stole vyspal, jenom když nás začala honit ta policie, trochu znervózněl.“ „Celý se to silně podobalo Attilovu tažení na Řím.“ „Ale všichni jsme to přežili ve zdraví a na Dereka a americkou armádu to prý učinilo nesmazatelný dojem.“ „Ale vybouchat nás z toho museli voni.“ „Jsou to žoldáci, je to jejich práce.“ „Mimochodem, kde jsou teď?“ „Porůznu, nejvíc je jich v Maďarsku a Jugoslávii.“ „Vídáváš je někdy?“

„Ne. Naposledy jsem je viděl asi před dvěma roky. To už jsem byl v Čechách a přijeli s Derekem na návštěvu k nám na vesnici. To byla veliká legrace, neboť u nás je jenom jedna hospoda a tam chodí všechny ty místní lopaty a ty volí povětšinou Sládka a jsou to rasisti. A teď tam přišel se mnou Derek a tři jeho kamarádi. Americká armáda, profíci, kluci jako sosny a všichni černý jako bota. Posadili jsme se tam a začali popíjet pivo, když se místní burani ožrali, tak začalo rasové pnutí, ale to zase brzo skončilo, stačilo, aby se chlapci postavili a zdvihli každej v jedný ruce jednoho chrapouna ke stropu a zase ho postavili na podlahu. Rázem nastalo sbratření. Když pak chlapci ukázali, že uměj chlastat z toho Německa pivo, byla rasová otázka vyřešena.“ „Jak ty vlastně s Derekem vycházíš, Benno?“ „Dobře, ale když jsme se seznámili, tak mi dal pěstí. Ale já v tom byl nevinně. Já jsem anglicky neuměl a v učebnici angličtiny pro střední školy bylo napsáno, že černoch se řekne „negroe“. Já nevěděl, že to má nějakej hanlivej přídech, jako u nás negr někdy mívá, nevěděl jsem, že on není „negroe“, ale „afroamerican“, a tak jsem ho tak nějak oslovil a buch, von mi ji bez jedinýho slova napálil a já vůbec nevěděl proč. A per se s negrem, pardon s „Afroamerican“, kterej má dva metry a ramena jako podstavec na pomník. Ale o tom dosti. Pořád spíš s každou ženskou, kterou potkáš?“ „Už ne, Benno, už jenom s těma, co mi daj’.“ „A pak, že prej se nezměníš. Dneska mě ale s babama obtěžovat nebudete, jsem tu proto, abych se opil a pěkně se vyblábolil a ne abych čuměl na to, jak se nakrucujete před kdejakou slepicí.“ „O zítřku nikdo nic neví, říká klasik, Beňouchu, a já dodávám, že ani o dnešku. Ale řekni mi, co tam vlastně děláš, popiš mi nějakou pikantérii, ať se pobavím i poučím. Mimochodem, překládáš pořád Rilkeho?“ „Překládám, ale moc mi to nejde. Překládám taky Bukowského. Na ty naše překlady se nemůžu dívat. Je to jak pro ústav přestárlých šlechtičen, on tam řekne ‘budu s tebou šoustat až do rána’ a u nás se to přeloží jako ‘strávím s tebou noc až k rannímu kuropění’. To pak není Bukowski, ale doktor Guth - Jarkovský. „ „To překládáš z angličtiny?“ „Z němčiny, ale anglický znění u toho mám samozřejmě taky, a když nevím co s tím, tak požádám ségru, Dereka nebo někoho jinýho, nejlépe Amíka. Ale nad všechny překlady je lidová tvořivost, tady mám například dopis přímo pro mě, adresát JUDr. Eichler, „Žádost o propuštění z vazby“. To je úžasný, poslouchej:

„Předem se omlouvám za poněkud netradiční formu. Sdělovací prostředky přinesly zprávu o tragické události, která se stala v Plzni. Ve zprávách rozhlasových bylo ještě upřesněno, že dotyčný pachatel užíval psychotropní látky, tedy zřejmě pervitin. Jistě se nyní ptáte, proč vám o tom píšu. Uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni bylo zde na cele podrobeno tvrdé kritice a s lítostí musím konstatovat až urážení soudce Patzenhauera a soudcovského stavu vůbec. Od tohoto se přirozeně distancuji, a jelikož mám s psychotropními látkami jisté zkušenosti, dovedu se vžít do situace ubohého mladého muže a ocenit jasnozřivost, lidskost a profesní odvahu pana soudce Patzenhauera. Hned Vám vysvětlím proč. V rozhlasu totiž uvedli, že rozpory mezi obviněným a jeho matkou vznikly kvůli financím. Matka nechtěla syna živit a sponzorovat jeho pervitinový koníček. Neuvědomovala si, nebo si nechtěla uvědomit, že toto syn po ní žádá proto, aby uchovala čisté jméno rodiny a neposkvrnila jeho charakter. Většina lidí podobného zaměření si prostředky k uhrazování těchto potřeb obstarává více či méně nelegálním způsobem. U chlapců je to zlodějina, u

dívek prostituce. A tento ubohý mladík nechtěl znectít jméno rodiny, a proto požádal o potřebnou výpomoc matku. Proč zrovna matku? Inu proto, že právě matka je stvořitelka, tvor ze všech nejbližší a také nejmilovanější. Když ne k matce, ke komu se měl ubožák obrátit. Narazil však na nepochopení. Jeho zklamání, hoře, bylo bezmezné. V podobných situacích se skáče z Nuselského mostu, nebo přikládá krk na běžící cirkulárku. Chudák, prožil nesmírný šok a v následném afektovém jednání matku zastřelil. Zde je třeba zdůraznit, že tak učinil zezadu a přímo do hlavy, tudíž ji zabil tak říkajíc humánně a lidsky, nic neviděla, netrpěla. V šoku pak ještě prožil několik měsíců, během nichž nebohou matku zakopal a flintičku utopil v řece. Až tento týden se pracovníkům kriminální služby podařilo nešťastníka ze šoku dostat. Mladíkovi pomohla vlídná slovy, otcovské zacházení pracovníků kriminální služby a ulehčil svému svědomí přiznáním. Dokáži si přestavit, jaká to byla úleva a osvobození. Nyní přichází na řadu netradiční a odvážné rozhodnutí pana soudce Patzenhauera, kterým mladíka propustil z vazby. Překvapivé je ovšem pouze na první pohled, dle mého je logicky plně opodstatněné. Tedy důvody vazby jsou: obava z pokračování v trestné činnosti, obava z ovlivňování svědků či obava z vyhýbání se trestnímu stíhání. V tomto případě došel soudce ke správnému závěru, že matka je jen jedna a pokud ji dotyčný zabil, už nemůže zabít jinou matku, neb matky není. K ovlivňování svědků také dojít nemůže, protože k události došlo mezi nimi, takříkajíc mezi čtyřma očima. Nyní tedy zbývá to vyhýbání se trestnímu stíhání. Jelikož pan soudce Patzenhauer obviněného dokonale pochopil a on to vycítil, došlo mezi nimi k tomu, čemu se říká souznění duší. Je to něco jako láska, lidé postižení tímto souzněním k sobě pojímají důvěru a jejich duše se natolik sblíží, že v jedno splynou. Proto se soudce na mladíka dívá jak na sebe samého. Dokáži si představit reakci povrchních či nezasvěcených lidí, kterých je bohužel většina. Znovu opakuji, že plně oceňuji příkladný čin soudce Patzenhauera, vždyť on myslel i na technickou stránku věci. Myslel na to, že vazby jsou plné vyvrhelů jako jsem já. Zrak klopím, spát nemohu, jíst mi nechutná, když si vzpomenu, že jsem se pokusil odcizit autorádio a udělal škodu 3.500,-Kč. Co by si chudák matkovrah zde mezi námi počal. Určitě bychom ho zkazili. Maje na zřeteli celospolečenský zájem, musím vás touto cestou požádat o propuštění z vazby. Činím tak nerad a jenom proto, že v případě, a to je celkem pravděpodobné, dalšího šoku dotyčného mladíka matkovraha může dojít k dalšímu afektovanému jednání. Je sice pravda, že kdyby příště zabil babičku, stát ušetří na důchodu, ale co když zabije někoho jiného, pro společnost nepostradatelného, třeba pana soudce Patzenhauera. To by byla nenahraditelná ztráta. Proto se s těžkým srdcem vzdávám pobytu zde ve vazbě a dobrovolně jsem ochoten uvolnit místo potřebnějším. Na závěr se dovolávám dobrozdání soudních znalců, psychiatrů, dle kterých jsem příčetný a můj pobyt na svobodě není nebezpečný. Žádám, aby tento dopis byl přiložen k soudnímu spisu. Děkuji pěkně, Jan Tomášek.“

„Pan Tomášek měl nepochybně vytříbený smysl pro ironii,“ řekl na to Petr, když se spolu s polovinou Blatničky, kterou Bennova hlasitá deklamace přilákala dosmál, a pokračoval: „Chápu, že Tomášek má jisté potíže pochopit, že on je ve vazbě, i když určitě ne jenom za jedno ukradené rádio, to se mi nechce věřit, zatímco mladík, který pro peníze na drogy zabije matku, si vesele běhá na svobodě. My ovšem samozřejmě nevíme, jestli to všechno bylo tak, jak to Tomášek popisuje, ale faktem je, že někdy nad rozhodnutími soudů o vazbách zůstává rozum stát. Já někdy nevím, jestli ten soudce dostal úplatek, nebo se bojí, neboť je mu vyhrožováno, či trpí senilní demencí, progresívní paralýzou, nebo prostě jenom docela obyčejně kvoká. Kvok, takhle. Co kvok, to jedno propuštění z vazby.“ „Tady to nebyla ženská, ale jakýsi soudce Patzenhauer.“ „Copak by nemohl i soudce Patzenhauer kvokat? Nebraň soudci Patzenhauerovi v kvokání, je to jeho nezadatelné lidské právo obsažené v Základní listině práv a svobod, v Magně chartě libertatum moderního věku, každý má právo si občas kvoknout, nejenom slepice, ale i kohoutci, muži si rádi

pokvokají.“ „Ble ble ble,“ pravil JUDr. Babák, uživ k vyjádření svého názoru na věc svých oblíbených slov. „Co to říkal?“ vyděsil se Benno. „Ble ble ble říkal,“ odpověděl Petr. „No, z toho jsem moudrej.“ „Von to užívá jako vatový slovo, když se buď nemůže vyjádřit pro nedostatek slov nebo silnou opilost, případně, ovšem méně častěji, když nesouhlasí s tím, co bylo řečeno, a je líný oponovat uceleným, gramaticky sevřeným tvarem,“ vysvětlil Petr. „Ble ble ble, budu si to pamatovat, to se mi bude určitě hodit u výslechů.“ „Ale neříkej mi, Benno, že tam u toho soudu jenom sedíš, propíjíš svůj plat a to je všechno. Co tvůj sexuální život?“ „Rezignoval jsem na sex.“ „Nelži a co ta tvoje soudkyně? Jak se jmenuje?“ „Olinka.“ „Co Olinka?“ „S Olinkou nepíchám, aspoň ne často. Olinka je kamarádka.“ „Vyprávěj nám, Beňouchu, o svý kamarádský pichně Olince.“ „Není co. Olinka je starší než já, asi o dvanáct let a já s ní kamarádím, posloucháme muziku, čtu jí svoje překlady Bukowského a dlužím jí peníze. Když se mi zdá, že bych jí měl něco dát, tak jí přeříznu. Ale to dělám jen velmi zřídka. Navíc myslím, že ji miluju.“ „Jseš gerontofil. Každej, kdo se dotkne ženský, který je víc než dvacet, je gerontofil, pokud to není manželka, pak je to v rodině. Starý Francouzi prej říkali, že dvě nejlepší věci na světě jsou patnáctiletý víno a patnáctiletá cikánka. My, ač čestní muži a šlechtici, tak daleko nejdeme, jsme schopni vychlemtat klidně kýbl burčáku a vošoustat třicetiletou bělošku, ale hrdi na to nejsme, že. V hospodě se chlubíme tím, jak jsme nejprve dvacetiletou krasavici napojili dvacetiletou whisky a pak ji bestiálně zneužili.“ „Já se ničím takovým nechlubím,“ pravil Benno chmurně, „já vypiju všechno, co teče, a obzvláště mám rád pivo. Víš, že pivo je doloženo už před pěti a půl tisíci lety? Nedávno jsem četl, že někde v Iránu byly v sedmdesátých letech objeveny džbány, tedy střepy ze džbánů a v roce 1991 se na nich provedla chemická expertiza. Analýzou bylo zjištěno, že v rýhách těch úlomků je přítomen, já si to dokonce pamatuju, kalcium oxalát neboli pivní kámen, kterej se tvoří z ječmenných piv, třiapůltisíce let před naším letopočtem, představ si to. A písemné záznamy týkající se piva sahají až do 5. tisíciletí před naším letopočtem, to je před sedmi tisíci lety, jsou součástí záznamů o denní mzdě dělníků při stavbě nějakého chrámu v Mezopotámii. A nejstarší pivovar na světě je v Německu, párkrát jsem tam byl, Weihenstephan ve Freisingu, to je nedaleko Mnichova, byl založen v roce 1040. To mě zajímá, na ženský kašlu, pak ještě poslouchám vážnou muziku.“

„A diriguješ, až do rána, všichni to známe, bejvá s tebou k nevydržení, ještě, že vynalezli sluchátka. Když si zalezeš do rohu a máváš si rukama, dá se to přežít.“ „Benno,“ zeptal se dr. Babák, „jak překládáš Bukowského, přečti nám něco, ať se taky fucking umělecky povznesu.“ „Jo, přečti nám něco, stejně nás to nemine, tak ať to máme za sebou, dokud vnímáme aspoň to, že mluvíš česky. Bude to doufám česky? Není to překlad do němčiny?“ „Dobře, ignoranti. Mám s sebou, náhodnou shodou okolností pár řádek,“ řekl Benno a vytáhl na světlo boží úctyhodný fascikl. „Ježíšmarjá, Beňouchu, stačí jenom malá ukázka, jsme tu proto, abysme se vykecali, není to literární večer.“ „Ignoranti,“ zavrčel Benno, „poslouchejte, na to jsem velice hrdej, na tohleto:

Pár židliček vedle dál seděla nějaká straší holka s rozcuchanejma vlasama. Vypadala, jako by měla na hlavě prase s bodlinama. Ale to, co měla na sobě, tak to vypadalo, jako by vystříhla ve špinavým prostěradle díru, tou prostrčila hlavu a tuhletu špinavou věc si na sebe natáhla. „Hej,“ řekla. Podíval jsem se na ni přímějc. „Já jsem Helena, cikánka,“ řekla. „Filip Faceball,“ odpověděl jsem, „zevloun bez místa.“ „Mám ti číst z ruky, Filipe?“ „Kolik?“ „No, jedno pivo.“ „O.K.“ Přisunula svojí prcinku na stoličku vedle mě, vzala mi levou ruku, otočila ji a projížděla ji svýma prstama přes mojí dlaň. „Ach,“ řekla, „máš dlouhou čáru života, budeš dlooouuhooó žít.“ „Hm, to už znám, vyprávěj mi něco jinýho.“ Osahávala mě dál.

„Jo, von má před sebou pivo Heineken,“ upřesnil Benno a pokračoval:

„Tvoje nejoblíbenější pivo je Heineken“. „Ale jdi, nech těch keců.“ „Je, je, je, teď, teď, teď to vidím,“ zakřičela.

„Tak? A copak?“ „Během příští hodiny si vrzneš číslo.“ „A s kým? S tebou?“ „Možná se mnou, máš pětadvacet doláčů?“ „Ne.“ „Tak se mnou ne.“

„Není to jako ze života?“ smál se spokojeně Benno. Večer příjemně ubíhal a vypité víno se počítalo na litry. Nebylo proto divu, když krátce po půlnoci pánové opouštějící blatničkovský „bermudský trojúhelník“ měli slušnou opičku a spokojeně se potáceli přes Uhelný trh k Perlové ulici, kde obchod s prodejnou láskou v těchto chvílích vesele kvetl. Petr se zastavil u jedné z nočních létavic postávajících na rohu Perlové a Rytířské ulice a chtěl se na něco zeptat. S údivem zjistil, že zapomněl mluvit, a tak zůstal stát, a opíraje se o dopravní značku ‘Dej přednost v jízdě’, snažil se zformulovat několik slov. Jakých se již nedozvíme, neboť JUDr. Babák pojal podobný úmysl a jako opilec o něco trénovanější ze sebe vyrazil: „Hej, kolik by to stálo?“ „Co jako, brouku?“ zeptala se jedna z kněžek lásky v kratičké sukni a tříčtvrtečním kožíšku. „Vyk..., vyk..., vykouřit,“ podařilo se dr. Babákovi vyslovit se. „Pět set.“ „Tak na to ti seru,“ odpověděl spokojen s tím, že větu vyslovil bez zaškobrtnutí. Kněžka lásky nezaváhala, křepce poskočila ke spokojeně stojícímu dr. Babákovi a vyprskla na něj celý obsah úst, kde bylo bůhví co. Obsah ústní dutiny vytvořil v mrazivém nočním vzduchu kapénkový oblak, který hezky zářil ve světle pouličního osvětlení. Zbyšek s jistým zpožděním zareagoval a prudce ustoupil do silnice, přímo pod kola projíždějícího vozu. Na poslední chvíli projevil JUDr. Dvořák obdivuhodný postřeh a v poslední vteřině vrávorajícího Zbyška popadl za jeho černý bomber a podržel ho přesně na zlomek vteřiny, který postačil k tomu, aby automobil projel kolem nich, a teprve poté se oba zhroutili přímo do silnice. Když se vzápětí postavili a začali se vzájemně oprašovat a čistit, vyrušil je policista, který vystoupil z auta, jež zastavilo opodál: „Co se tu děje?“ „Ale nic, chtěli se zeptat, kolik stojí štětka,“ odpověděl Benno. „Tak občanské průkazy, pánové.“ „Já se na to vyseru,“ pravil dr. Babák důstojně, „nejdřív nás málem zabijou a pak chtěj občanky.“ Policista si beze slova prohlédl tři průkazy, nevěřícně pokýval hlavou a se slovy „doufám, že jste všichni nejmíň soudci“, pomalu odešel.

„Jenom jeden,“ křiknul na něj dr. Babák a vrátil se ke svému nočňátku: „Proč na mě prskáš,“ oslovil ji. „Protože očumuješ a žádnej kšeft nebude.“ „Možná, že bude, možná, že nebude. Mám tady kamaráda, pocem,“ přivolal Petra, „když se mu budeš líbit, kdo ví.“ Petrovi se ale líbila jiná, ukázal na ni a těžkým jazykem řekl: „Já chci támhletu a žádnou jinou,“ pak na ni zařval „Hej ty, počkej“ a pomalu se k ní odpotácel a dal se do smlouvání. Mezitím se Benno dal do řeči se Zbyškem a po chvíli, když Petr již obchod téměř uzavřel, se k němu oba připotáceli, objali ho okolo ramen a řekli mu: „Tu nemůžeš mít, Petřochu.“ „Proč ne, je to velikánská blondýnka s velikejma kozama, tu chci a žádnou jinou.“ „Tu nemůžeš mít,“ pravil Benno. „Di do prdele,“ doporučil Bennovi Petr. „Proč ne?“ pokračoval, „peníze mám. Koupím si tě,“ obrátil se k vysoké dámě, která celou věc neúčastně pozorovala, „chceš mě?“ „Jo, klidně.“ „Nech toho, Petřochu, říkám ti, že ji nemůžeš mít.“ „A proč ne?“ „Protože je to kluk.“ „To není pravda, taková hezká holka ...“ kňučel Petr, zatímco ho Benno se Zbyškem táhli směrem ke stanovišti taxíku. „Měl jsem ho tam nechat,“ říkal Zbyšek Bennovi, když zpocený námahou narval Petra do taxíku, „ten by čuměl, až by zaplatil těžký peníze za teplouše. To by byl materiál. To by ho v Blátě úplně vyřídilo. Ale vytáh’ mě zpod toho auta, zachránil mi život, jsem mu povinován díky.“ Petr mezitím v taxíku usnul. Všichni tři odjeli ke Zbyškovi domů. Tam se Petr již natolik sebral, že byl po svých schopen dojít do Zbyškova bytu. Všichni se usadili v křeslech a Zbyšek Petrovi objasnil, již nejméně popáté, proč mu nedovolil koupit si k sexuálním hrátkám onu vysokou blondýnu. „Jo, tak von to byl chlap. Tak to jo.“ Pak se zamyslel a pokračoval: „Ale stejně byl ze všech nejhezčí, jste pěkný kamarádi, kamarádovi trochu radosti nedopřejete.“ Mezitím dr. Babák namíchal jakýsi drink: „To je Babákova ambrósie, chlapci, to je pití opravdových mužů.“ „To tedy jo,“ rozkašlal se Benno, „co to je?“ „To ti řeknu až ráno, pokud se toho dožiješ, budeme totiž hrát hru, ruskou ruletu,“ pravil Zbyšek a vytáhl repliku perkusního revolveru. „Je tam jedna kule, roztočíme bubínek, každej z nás si ho dá k hlavě a uvidíme, kdo se narodil na šťastný planetě.“ Petr začal rychle střízlivět, neboť tušil, že půjde

do tuhého. „Tak na to já ti kašlu, Babáku,“ pravil zarputile. „Tvůj život patří mně, zachránil jsem tě před homosexuálním transvestitním nebezpečím, vykoupíš se, když roztočíš ruletu. Co ty, Benno?“ „Pro mě za mě, ale točíš první.“ „Dobře,“ pravil dr. Babák. Pustil Orffovu Carminu Buranu, posadil se ke stolku, roztočil bubínek, pak si ho přiložil k hlavě. Ozvalo se tiché cvaknutí. „Nemá to nabitý, Benno, ukaž,“ řekl Petr, roztočil bubínek, přiložil si pistoli k hlavě, zmáčknul spoušť a podal revolver Bennovi. Ten roztočil bubínek, natáhl kohoutek a se slovy „na vaši zodpovědnost“, zmáčkl spoušť. Ozvala se silná rána. Benno spadnul ze židle, Zbyšek se divoce rozesmál, Petr vyskočil z křesla, ztratil rovnováhu a padl přímo na Benna, který se však již opíral o lokty, těžce dýchal, pak se popadl rukou za srdce a pravil: „Nikdy jsem ještě neviděl tak pitomýho bastarda jako jsi ty, Babáku.“ „Co to bylo, ty kokote,“ zařval Petr na dr. Babáka, který na nic nehleděl a smál se tak, že bylo zcela patrno, jak přišel ke svým dvěma přezdívkám „Had“ a „Bazilišek“. Po chvíli odpověděl: „Zápalka, to bouchla jenom zápalka.“ „Moh’ jsem z toho mít smrt!“ „Ale neměl jsi, počkej, jak ti teď bude chutnat Babákova ambrósie.“ Měl pravdu, nervový šok zahnal Zbyškův ďábelský drink z grepového džusu, absintu, vodky a pepře. O co lépe Babákova ambrósie zaháněla nervový šok, o to více přivolávala onen nepříjemný stav způsobený údajně chemickými sloučeninami vzniklými při odbourávání etylalkoholu z krve spolu s různými dalšími příměsemi a přiboudlinami v alkoholických nápojích obsaženými. O co jde? Lidově řečeno o kocovinu čili kočku, trest bohem seslaný na opilce, aby si uvědomili, že v životě není nic zadarmo.

26. Její přítomnost si Petr uvědomil ve chvíli, kdy otevřel jedno oko. Setrval tak několik minut, po nichž se odvážil opatrně pohnout i druhým víčkem a pomalu otočit hlavou. Zjistil, že leží na posteli a přímo na něj zírá vytřeštěný zrak přítele Benna. „Benno? Kolik je hodin?“ „Nevím a je mi to jedno, umírám.“ „Než umřeš, řekni mi, kolik je hodin?“ „Kašlu na to, kolik je hodin, zeptej se Babáka, pokud dejchá. Jak jsi včera začal tancovat a zpívat na melodie z Limonádovýho Joea, přidal se a křepčil ještě potom, co ty jsi se zhroutil. Bohužel jsem tančil s ním. Nemůžu se ani hnout.“ „Ty nemůžeš a já musím, pozor,“ řekl Petr a technicky zajímavou figurou přelezl přes Benna, aby

vzápětí po zdolání této překážky spadl z postele dolů na všechny čtyři, což v obdobných případech považoval za prozíravost. Říkal tomu „stabilizovaná poloha klečícího opilce“, spojiv v tomto označení terminologii lékařskou s militární. Po čtyřech se poté odplazil do vedlejšího pokoje, kde našel JUDr. Babáka ležet zkrouceného v křesle s černým hadrem přehozeným přes oči. „Babáku, slyšíš Babáku, kolik je hodin?“ „Uhmmaum,“ ozvalo se zpod hadru. „Vstávej, je půl devátý, našel jsem svoje hodinky. Nevíš, kde mám věci?“ „Uhmmauh, ..., seru ti na tvoje hodinky, nech mě spát.“ „Musíš do práce, Babáku.“ „Nemusím, umírám.“ „Bojím se, že takový štěstí mít nebudeš, vstávej.“ „Uaaaáá ...“ „No vidíš, že to jde, zkus to po čtyřech jako já.“ „Přines pivo, Petřochu, z lednice, jinak zemřu.“ Petr se přepravil plížením plazením k lednici, pivo nenašel. „Nic tu není.“ „Tak to musel Benno vychlastat. Dirigoval zase až do rána, sáhni pod linku, je tam slivovice. To je takovej hnus, že to nedokážu vypít, mám to jako chlast poslední záchrany.“ Slivovice tam byla. Petr se trochu napil a zhrozil se: „Babáku, to musí bejt jedovatý, nepij to!“ „Hovno jedovatý. Žaludek po tom dostane ránu a lehne, pak můžeš vstát. Někdy,“ zahučel poté, co se mu to na první pokus nepodařilo. Neuplynulo však ani deset minut a oba byli již provozuschopní a dlužno podotknout, že především zásluhou Babákovy slivovice žaludek skutečně lehnul a kovář v hlavě z usilovného bušení přešel do cizelérského ťukání. Petr se vysprchoval, spolykal polovinu Babákovy pasty na osvěžení dechu a zavolal taxíka. Benno odmítl vstát i po dalších několika výzvách a byl tedy ponechán svému osudu. Do kanceláře Petr dorazil krátce před půl desátou. „No ty vypadáš,“ uvítal ho notář. „Je tady Benno, včera přijel a teď leží u Babáka a nehejbe se.“ „Tak to je jasný. Když byl naposledy u mě, nepohnul se deset dní. Po deseti dnech byla Ivanka už trošku nervózní, a tak Benno odjel. Ale těch deset dní byl úžasnej. V noci dirigoval, přes den se vůbec nepohnul. On si ani nevzal nic k jídlu, ke čtení, nic. Odpoledne, když jsem přišel z kanceláře, tak vstal, popíjeli jsme až k ránu, já jsem potom upad, von do rána seděl, pil a kouřil se sluchátkama na uších. V životě jsem to neviděl.“ „No to je celej von. Tady už to párkrát předved’. Teď má tu ležící fázi. Jak se máš, Ivánku? Co nového v Budějovicích? Jak se má Ivanka?“

„Jo, je to dobrý. To víš, my notáři si dáváme svoje razítka a právnický kotrmelce přenecháváme advokátům. Jenom někdy mě to popadne a pak musím někam odjet na pár dní. Naposledy jsem byl hrát v kasínu v Linci. Čtyři dny, ale Ivanka ví, že jsem jinak hodnej, a tak se ani moc nezlobí. Upřímně řečeno, kdyby se zlobila, nebylo by jí to moc platný a to vona asi ví. Hele, už jsou tady ty tví klienti ne?“ Klienti z republiky Sacha skutečně právě dorazili. Věc šla jako po másle a po dvou hodinách byly všechny dokumenty napsány, orazítkovány, podpisy ověřeny, texty sešity, taxa pro notáře zaplacena. „A je to,“ ulevil si Petr, když za pány z republiky Sacha zapadly dveře. „Moniko, přineste nám vodku,“ řekl ještě a vyzval notáře, aby se pochlubil, co je nového v Budějovicích. „Město vzkvétá. Kamarádi soudci žehraj’ na státní zástupce a advokáty, ti zas na soudce a státní zástupce a ti všichni společně na notáře. A my se smějeme. Mám spoustu práce, všude se motaj’ mraky Rakušáků a tak pořád dokola, nic zajímavého. Převyprávím ti to někdy jindy, teď musím zpátky. Pozdravuj Benna a Babáka.“ S tím se notář vypařil a nebylo ho více. „Ježišmarjá,“ povzdychl si Petr, „to zas bude den.“ Pak zavolal Janičce: „Ortopedie,“ ozvala se Janička po několika zazvoněních. „Petr, ahoj, Jano. Jsem rád, že tě slyším. Neruším tě?“ „Ne, nerušíš, ráda tě slyším. Jak se máš?“ „Děkuji, dobře. Zítra je pátek a já mám pořád ty volné lístky na Vivaldiho, vzpomínáš si? Vím, že máš službu, ale řekl jsem si, že ti přeci jenom zkusím zavolat. Za prvé je prostě příjemné tě slyšet a za druhé, třeba se něco změnilo a mohla bys přeci jenom jít, ale to asi ne, viď?“ „A víš, že jo? Představ si, to se mi ještě nestalo ... Volali z Vinohradské nemocnice, že tam mají nějaké školení o rehabilitaci po operacích dolních končetin, já přesně nevím vlastně o čem, a prý tam uvítají, když tam někdo od nás půjde. Chtěla tam samozřejmě jít šéfová, ale pak se zjistilo, že by tam měla být nějaká maďarská delegace, a já, jak jsem ti říkala, umím trochu maďarsky, od babičky, a tak nakonec vybrali mě. Jdu tam jenom zítra, ale to nevadí, docela se těším. Prý to končí ve čtyři, takže večer bych měla mít čas. Od kolika je ten koncert?“ „Od sedmi.“ „Tak to bych stihla.“ „Skvělá zpráva, to by člověk neřekl, k čemu může být maďarská babička dobrá, že jo? Kromě toho, že porodí otce. Kde se sejdeme, před Betlémskou kaplí? Nebo radši trochu dřív? To by bylo lepší. Sejdeme se v půl šesté před ČKD Na Můstku? Vyhovuje ti to? Zajdeme si před Vivaldim ještě na skleničku.“ „Hm, dobře. V půl šesté před ČKD. Budu už muset končit. Zítra se uvidíme. Těším se a ahoj.“ „Ahoj,“ rozloučil se Petr a pomyslel si, že jde všechno jako na másle, a jestli nenastanou nepředvídané okolnosti, a ty mohou bohužel nastat kdykoli, bude zítra Janička ležet na zádíčkách a Petr si bude moci udělat další zářez na pažbě svého derringeru. Z milého snění ho vyrušil telefon: „Volá vás doktor Dvořák, pane doktore Dvořáku,“ pravila rozverně Monika.

„Je tu trochu předvořákováno, že jo, spojte mi ho, Moniko.“ Po chvíli čekání se Petr přihlásil: „Dvořák.“ „Tady taky Dvořák, jak se máš, bratranče?“ „Bídně, mám kočku alias kocovinu. Při životě se udržuju udržováním nízké hladiny krve v alkoholu. Co pro tebe můžu udělat? Kdybys vlastnil pohřební ústav, tak bych věděl. Ještě jeden takový večer jako včera a měl bys zákazníka. Včera tu byl Benno.“ „Tak to je mi všechno jasné. Já však nemám pohřební ústav, ale cestovní kancelář a s tou je problém. Vzpomínáš si na krasavici, kterou jsem zaměstnával, jak se ti líbila a jenom úcta k jejímu mládí ti zabránila v tom, aby ses jí dvořil?“ „No jasně, docela kočka to byla, co je s ní? Přived’ jsi ji do jiného stavu?“ „Samozřejmě že ne. Jsem ženat a, jak ty říkáš, čestný muž a šlechtic. Mám jinej problém. Pěkně mě vypekla. Já jsem se s ní v posledních měsících nějak nepohodl a ona po vzájemné dohodě opustila mou firmu. Odešla dělat do cestovky, která se jmenuje Baroque travel, a.s. Na tom by nebylo až tak nic divnýho, kdyby najednou tahle cestovka nenasmlouvala stejný lokality v Řecku a ve Španělsku, který jsem měl do té doby v Čechách jenom já, velmi levný a velmi kvalitní. Něšť, jednou se to stát muselo. Ale to není všechno, jednoho krásného dne, přesněji řečeno před chvílí, za mnou přišel Pavel Klíma, znáš ho myslím, on mi udržuje počítačovou síť a sdělil mi, že obdržel domů nabídku s katalogem od cestovní kanceláře ..., hádej které.“ „Jak primitivní hádanka, Baroque travel.“ „Správně. A teď si ještě představ, že Pavel, když mi dělal databázi klientů z posledních let, který se mnou jeli, to je za dva roky pět tisíc adres, pět tisíc rodin, většinou totiž jezdí celé rodiny, tak jenom tak, z legrace, do té databáze nenapsal sebe, ale svého maličkého synka, Jiříčka Klímu. Takhle. Jiříček Klíma. Pavlova adresa se jménem Jiříček Klíma se nevyskytuje nikde, v telefonním seznamu, na finančním úřadě, na živnosťáku, prostě nikde kromě databáze klientů mojí cestovky z minulých let. Takže hádej, jak se asi společnosti Baroque Travel dostala ta adresa do ruky.“ „V tvejch hádankách musí být nějaký chyták. Pokusím se. Je ředitel Baroque travel jasnovidec?“ „Myslím, že ne.“ „Není Jiříček Klíma externě v Baroque travel zaměstnán nebo nepíše si Jiříček Klíma po českých cestovkách o katalogy?“ „Ne, jsou mu čtyři roky.“ „Tak zbývá jediné vysvětlení, krasavice databázi štípla a přinesla ji ke svému zaměstnavateli jako dáreček. Neměl jsi s ní šoustat.“ „Nešoustal jsem s ní.“ „Opravdu ne?“ „Ne.“ „Tak ty si necháš ukrást databázi od baby, se kterou ani nešoustáš? Co jsi to za chlapa?“

„Škoda hovoryty, jak říkal tvůj oblíbený hrdina Bohdan Chmelnickij, když se ho ptali ...“ „... na jeho mínění o Tatarech,“ doplnil se smíchem Petr, „co s tím budeš dělat?“ „Dneska, Petře, projevuješ pozoruhodný ostrovtip. Dám ti tři možnosti, proč ti volám. Tak za á po tobě chci rozhřešení a odpuštění za to, že jsem s ní nešoustal, za bé tě chci požádat, abys krasavici navštívil a mým jménem jí nabídl zbytek interních dokumentů společnosti, pokud si je náhodou ještě nestihla okopírovat, za cé tě jako advokáta žádám o radu.“ „Zkusím cé.“ „Cé je správně. Máš nějakou ideu, co s tím? „Jasně, že mám ideu, mám spousty ideí. Dám ti taky tři možnosti vybrat si. Tak za á by bylo nejlepší, abys jí skutečně nabídl a předal zbytek neukradených dokumentů v dárkovém balení, rozvedl se s Monikou a nabídl krasavici manželství, za bé můžeš cestovku uzavřít a v tibetském klášteře meditovat o špatnosti světa a po deseti letech krasavici odpustit, neboť pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí, a za cé vše za mírný peníz či levný zájezd přenecháš bratránku Petrovi, který milé cestovce napíše dopis, ve kterém jí sdělí, že krádež databáze je trestný čin, že dále podáš návrh na náhradu škody spolu s předběžným opatřením zákazu činnosti pro klienty z tvé databáze, resp. v teritoriích, ve kterých jsi doposud působil ty, a konečně, že v zájmu kultivace podnikatelského prostředí nezištně poskytneš tuto informaci sdělovacím prostředkům, které se tak rády zabývají neseriózními cestovkami.“ „I když bych měl silnou chuť vybrat si za bé, vyberu si za cé.“ „A dobře děláš. Takže zatímco já si budu rozmýšlet, ve kterém řeckém špičkovém letovisku strávím zdarma nejbližší léto, pošli mi faxem adresu Baroque travel, pracovní smlouvu té krasavice, kopii nabídky Baroque travel a pokud k tomu ještě něco máš, tak to taky. Mimochodem, máš představu, kolik bys za tu databázi dostal, kdybys ji chtěl prodat?“ „Podobné databáze se prý prodávaly loni tak pět set za jedno jméno. To víš, jde o jména lidí, který jezděj na dovolený, to je něco jiného, než když nabídku pošleš podle telefonního seznamu komukoli, i těm, co nežijou, přestěhovali se, na dovolené v životě nebyli. Navíc se pod jedním jménem skrývá obvykle celá rodina.“ „Jasné, kolik jsi říkal, že v té databázi bylo jmen?“ „Něco přes pět tisíc. Ty jsi tam mimochodem taky, takže ti to přijde domů. A je tam taky Iveta, té už to přišlo, volal jsem jí.“ „Výborně, budu čekat, až to budu mít, pošlu ti to faxem, a pokud nebudeš mít námitky, sekretářka jim to odešle, O.K.?“ „O.K.“ O pár minut později vešla Monika dovnitř s několika faxy v rukou. „Tohle přišlo od doktora Dvořáka.“ „Děkuji, Moniko, položte to na stůl.“ Monika mu všechny dokumenty předala. Petr si všechno prošel, pak chvíli listoval v trestním zákoně, obchodním zákoníku a v občanském soudním řádu a poté napsal dopis:

Baroque travel, a.s. Lidická 24 155 00 Praha 5 __________________ V Praze dne

Vážení,

převzal jsem právní zastoupení cestovní kancelář Alex, s.r.o. se sídlem I.P. Pavlova 3, Praha 2 ve věci náhrady škody. Na základě řádně uzavřené pracovní smlouvy pracovala do 31.8. t.r. pro mého klienta slečna Věra Škodová. Při výkonu své pracovní činnosti se dostávala do kontaktu s obchodním tajemstvím mého klienta, tedy se skutečnostmi obchodní povahy související s podnikem, které mají pro mého klienta jak skutečnou, tak potenciální materiální i nemateriální hodnotu, nejsou v obchodních kruzích zabývajících se činností cestovních kanceláří běžně dostupné a měly být z vůle podnikatele, mého klienta utajeny, přičemž klient odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťoval. Podnikatel provozující podnik, tedy můj klient má výlučné právo s tímto tajemstvím nakládat, přičemž nikomu neudělil svolení k jeho užití ani nestanovil podmínky pro takové užití. Proti porušení práva na obchodní tajemství přitom ve smyslu § 20 Obchodního zákoníku přísluší mému klientovi právní ochrana jako proti nekalé soutěži. Slečna Škodová se po skončení pracovního vztahu se společností Alex, s.r.o. zaměstnala ve Vaší cestovní kanceláři. V těchto dnech Vaše společnost rozesílá své katalogy se svou nabídkou pobytových zájezdů na nadcházející letní sezónu. Tato nabídka byla přitom doručena i klientům CK Alex, jejichž adresy byly součástí výše zmíněného obchodního tajemství. Doručeny přitom byly i na adresy, jejichž specifické znaky vylučují, že by mohly být Vaší společností získány jinak než z databáze mého klienta. Vzhledem k tomu, že k uvedené databázi měl přístup jen omezený počet lidí a z nich pouze slečna Škodová nyní pracuje ve Vaší společnosti, lze se důvodně domnívat, že tuto databázi odcizila a dala Vám ji k dispozici pro reklamní využití. O trestněprávních důsledcích, které by krádež databáze mohla mít pro slečnu Škodovou, respektive jiného Vašeho pracovníka, který dal svolení k jejímu užití, se zmíním níže. Nejprve uvádím, že podle § 420 Občanského zákona je škoda způsobena právnickou osobou, když byla způsobena při její činnosti těmi, které k této činnosti právnická osoba použila, tedy mimo vší pochybnost zaměstnanci této právnické osoby. Z tohoto ustanovení plyne, že použití odcizené databáze klientů Vašimi zaměstnanci přímo zakládá odpovědnost za vzniklou škodu ze strany Vaší společnosti, čímž samozřejmě není nijak dotčeno Vaše případné regresní právo proti těmto zaměstnancům. Tato odpovědnost je objektivní a nelze se jí zprostit poukazem například na to, že vedoucí pracovník slečny Škodové o její aktivitě nebyl informován.

Jak jsem už shora uvedl, proti porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství přísluší podnikateli právní ochrana jako při nekalé soutěži. Tato ochrana spočívá podle § 53 Obchodního zákona v tom, že osoba, jejíž práva byla nekalou soutěží porušena se může proti rušiteli, v tomto případě Vaší společnosti, domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav. Dále může požadovat přiměřené zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Tímto Vás proto

vyzývám

k tomu, abyste se nadále zdrželi rozesílání svých reklamních materiálů na adresy získané z odcizené databáze, dále abyste všem klientům z této databáze, jimž jste již materiály odeslali, zaslali omluvný dopis, jehož znění můj klient odsouhlasí a v němž bude mj. uvedeno, že databáze Vám nenáleží a byla odcizena. Dále nebudete poskytovat služby klientům z této databáze a to po dobu nejméně tří sezón. Pokud by přesto takový klient trval na tom, že využije Vašich služeb při cestách do teritorií, kde poskytuje nabídku i můj klient, vydáte majetkový prospěch, který takto získáte, a konečně nahradíte škodu vzniklou v souvislosti s celou tuto kauzou, tedy náklady právního zastoupení a ztrátu na pověsti, jejíž výše bude dodatečně specifikována. Pokud tak neučiníte do 10 dnů, doporučím svému klientovi přistoupit k následujícím krokům: a) podat návrh u příslušného soudu o náhradu škody spolu s návrhem na vydání předběžného opatření podle § 74 a násl. o.s.ř., kterým Vám bude uloženo zdržet se dalšího používání odcizené databáze, a k zákazu organizování zájezdů, které byly klientům uvedeným v odcizené databázi nabízeny. V loňském roce se cena takovýchto databází na trhu pohybovala okolo 500 - 1000,-Kč. Náhrada škody proto bude požadována nejméně ve výši odpovídající této ceně za jedno odcizené jméno s adresou, spolu s přiměřenými dalšími náhradami, b) v rámci velmi žádoucí kultivace podnikatelského prostředí seznámit s celou kauzou širokou veřejnost, vzhledem k zájmu, který je masmédii věnován společnostem zabývajícím se cestovním ruchem, lze soudit, že se celý případ dočká značné publicity, včetně diskuse nad tím, nakolik budou zahájeným soudním řízením ohroženy pobytové zájezdy organizované Vaší společností v nejbližší sezóně, c) podat u příslušného orgánu činného v trestním řízení podnět k zahájení trestního stíhání osoby, resp. osob pro podezření ze spáchání trestných činů - ohrožení hospodářského tajemství podle § 122 tr. zákona, kterého se dopustí ten, kdo vyzradí hospodářské tajemství nepovolané osobě (trest odnětí svobody až na jeden rok), - zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 tr. zákona, kterého se dopustí ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informace doposud nikoli veřejně přístupné, kterou získal z důvodu svého zaměstnání, resp. kdo jako pracovník dvou společností se stejným předmětem činnosti uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné z nich (trest odnětí svobody až na tři léta),

- nekalé soutěže podle § 149 tr. zákona, kterého se dopustí ten, kdo jednáním, které je v rozporu s předpisy upravujícími soutěž v hospodářském styku (výše zmíněná ustanovení obch. zákona) nebo se zvyklostmi soutěže, poškodí dobrou pověst nebo ohrozí chod nebo rozvoj podniku soutěžitele (trest odnětí svobody až na jeden rok), - poškození nebo zneužití záznamu na nosiči informací podle 257a tr. zákona, kterého se dopustí ten, kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo jinému neoprávněný prospěch získá přístup k nosiči informací (což je např. disketa) a takových informací neoprávněně užije (trest odnětí svobody až na tři roky, resp. pět let, v závislosti na výši škody).

K tomu ještě uvádím, že těchto trestných činů se nedopustil jen ten, kdo odcizil na nosiči informací databázi, ale i ten, kdo dal souhlas k jejímu použití. Pokud se, jak předpokládám, budete od krádeže databáze, respektive jejího užití distancovat, žádám Vás, abyste se spojili se mnou, resp. mým klientem s návrhy, jak celou situaci vyřešit, bez toho, aby bylo nutno požádat o spolupráci stání orgány.

S pozdravem

JUDr. Petr Dvořák advokát

„Moniko,“ zavolal Petr přes polootevřené dveře na sekretářku. „Ano, pane doktore?“ nakoukla Monika dovnitř. „Pošlete tento dopis faxem bratranci do Alexu, pokud znění odsouhlasí, pošlete to doporučeně, založte spis a tak dál. A spojte mi dr. Kostelníka.“ „Hned to bude,“ řekla Monika a zavřela za sebou dveře. Po chvíli se ozval telefon: „Kostelník,“ ozvalo se ve sluchátku. „Dvořák, dobrý den, pane doktore. Doufám, že nevyrušuji. Chtěl jsem se pozeptat, jestli je s tím naším problémem všechno v pořádku?“ „Snad jo, Petře. Byl tady ten tvůj kamarád, takovej mladej chlapec ...“ „Tomáš Zich, je mladej, ale taky bude jednou starej.“ „To nepochybně. Dal mi ty smlouvy, říkal, že jsi je viděl, měly tvoji parafu. Prohlíd’ jsem to, zkontrolovali jsme, jestli jejich nároky nejsou přemrštěný, a nakonec jsme to odsouhlasili. Cenu

jsme stanovili na 550,-Kč za akcii, jakmile to dosáhne této úrovně, prodáme to, pokud se najde kupec. Pořád se mi tomu nějak nechce věřit.“ „Uvidíme, pane doktore. Kdy se to rozjede?“ „Příští týden ve středu máme v Klubu českých novinářů, nebo tak něco, je to v Opletalce, tiskovku k zahraniční cestě předsedy vlády do Egypta. Mimochodem, nechceš jet taky?“ „Ne, děkuji, za prvé se to asi platí, že, za druhé se nepovažuji za kapitána českého průmyslu, bohužel, jsem jenom drobný český advokát.“ „No, něco by se platilo, ale jak chceš. To teď není podstatný. Po té tiskovce jsem pozval několik novinářů na malé posezení, tam vydám malé prohlášení k Tesle. Na to bys mohl přijít.“ „Docela bych se podíval.“ „Tak my ti pošlem faxem pozvánku. Nelekni se, bude to pozvánka pro nějakého novináře, pro tebe tam budou jenom údaje, od kolika to je a kde.“ „Výborně, budu se těšit. Mějte se hezky prozatím, uvidíme se ve středu, pozdravujte Julia a ostatní,“ rozloučil se Petr. Pak zavolal Moniku: „Moniko, přineste nám panáka, dneska jsem groggy. Kašlu na to a pojedu do sauny. Odpoledne od pěti jsem u doktora Moravce Na Bulovce, kdyby něco, tak mi tam zavolejte, ale jenom v případě nejvyššího ohrožení.“ Monika po chvíli přinesla dvě skleničky vodky a posadila se v Petrově kanceláři. „Ještě jste mi neřekl, jak jste včera dopadl u soudu ve věci pana Novotného? Budou muset tu uznanou pohledávku zaplatit?“ „Jak by mohli, když jsem to zastupoval já, Moniko. V prvním kole to bylo zamítnuto.“ „Jak se vám to povedlo? Vždyť on to přeci uznal, udělal, jak se tomu říká, „uznávací prohlášení“, a tak to bude muset uhradit, i když ta pohledávka, ten dluh, byl jinak promlčený, ne?“ „Přesně tak, Moniko. Jenže za prvé, on ten obchodní dům vydražil v malé privatizaci jako fyzická osoba, potom si založil se ženou společnost s ručením omezeným, na kterou převedli všechna práva a povinnosti z něj jako fyzické osoby. Dokonce se podařilo, aby v rejstříku bylo výslovně zapsáno, že všechny právní vztahy přecházejí z pana Novotného na společnost. Státní podnik, původní vlastník obchodního domu žaloval Novotného jako fyzickou osobu, takže já jsem navrhl zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní legitimace. Prostě proto, že žalovali někoho jinýho. Pak jsem taky soudu sdělil, že do toho, zda-li byl zápis v soudním rejstříku proveden oprávněně či nikoliv, mu nic není, protože to je tzv. rei iudicata, věc už jednou rozhodnutá, a tento soud z ní musí vycházet jako z faktu. A konečně jsem vyčmuchal, že k převodu obchodního domu a zásob, o které teď jde, na pana Novotného došlo podle tehdejšího Hospodářského zákoníku a že tedy potom, když Novotný neplatil a státní podnik ho nežaloval, nedošlo k promlčení závazku, nýbrž k jeho prekluzi. Hospodářský zákoník totiž používal místo promlčení prekluzi. Rozdíl je v tom, že v případě prekluze závazek zanikne, pokud není včas uplatněn u soudu, čímž dojde k přerušení prekluzívní lhůty, zatímco v případě, kdy dojde k promlčení, nedojde k zániku závazku, pouze k jeho oslabení, které znamená, že závazek nemůžete vymáhat soudně, pokud druhá strana takzvaně námitku promlčení vznese. Uznáním promlčeného závazku pak dochází k tomu, že nelze tuto námitku promlčení vznést. Ale to jsem odbočil, jinými slovy jsem soudu řekl, že závazek podléhá režimu zákoníku Hospodářského, nikoli Obchodního a podle Hospodáře je závazek prekludován. A nazdar.

Soud návrh státního podniku zamítl, bohužel jeho ústní zdůvodnění bylo tak zmatené, že jsem nepochopil, jestli to zamítli pro tu pasivní legitimaci nebo pro tu prekluzi, případně ještě pro něco jinýho. Voni nám to napíšou. Zástupce státního podniku koukal jako jelen. Bylo to potěšující. Líbí se mi, když lidi koukaj’ jako jeleni. Mám potom radost, že se to přiházívá i někomu jinýmu než mně. Přiházívá ..., hm ..., je to česky? No to jedno, mám radost, že občas i někdo jinej čumí jako tupé zvíře, nikoli jenom já.“ „Vám se někdy stane, pane doktore, že koukáte, jako, hm ..., tupé zvířátko?“ „Často, Moniko, ale ostatní z toho mívají radost, že je nás tupé zvěře zase o něco více, a tak to obvykle nevadí, ale někdy jo, to bych se pak propad’.“ „Jé, řekněte mi, kdy jste se takhle chtěl propadnout, pane doktore,“ žadonila Monika a moc hezky u toho špulila pusu. „No tak dobře. Já jsem byl třeba jednou v Irsku, v Corku. A šel jsem do hotelového pokoje takovej sympaticky nadrátovanej a splet’ sem si pokoj. Vlezl jsem do jiného pokoje a tam sedělo asi deset Arabů, Alžířanů a já jim chtěl vysvětlit, že jsem se spletl, a tak jsem začal něco vysvětlovat anglicky a voni na mě čuměli jako jeleni, a tak jsem se jich zeptal, jestli umí anglicky, a oni že ne, tak jsem zeptal, jestli umí rusky, a oni že ne, tak jak jsem byl nadrátovanej a vstoupila do mě opilecká pýcha, jsem se asi chtěl pochlubit, že jsem polyglot, a zeptal jsem se jich, jestli umí francouzsky. A samozřejmě jeden z nich povídá ‘Oui’. To už všichni Arabové koukali dosti vyděšeně, co tam dělá ten cizí chlap a něco vykřikuje neznámým jazykem, já jsem totiž ještě mluvil česky, pro sebe, měl jsem průpovídky typu ‘sakra, jak vám to mám říct, že se omlouvám’ a tak podobně. V tu chvíli, kdy mi ten Arab povídá, že umí francouzsky, jsem jako jelen začal čumět zase já. A začal jsem se potit. Francouzština ze mě nelezla, tak jsem začal pomalu zbaběle vycouvávat, když v tý chvíli jeden Arab vyskočil a začal říkat moment, moment a zavolali hotelovou službu. Té jsem se pokusil říct, že bydlím hned vedle a že jsem se spletl. Jenže, když vám někdo bude říkat, že Irové mluví anglicky, nevěřte tomu. Ten můj Ir nějakým jazykem mluvil, ale angličtina to nebyla. Hotelový zaměstnanec přivolal jiného zaměstnance, ten hovořil trochu srbochorvatsky, neboť pracoval nějakou dobu v Jugoslávii. Tomu jsem lámaně vysvětlil, že jsem se spletl a že bydlím vedle a že se omlouvám. Ten to přeložil kolegovi, kolega do francouzštiny, Arab hovořící francouzsky pak ostatním Arabům. A bylo to. Koukal jsem jako tupé zvíře až do konce pobytu, kdykoli jsem nějakého Araba nebo někoho z hotelových zaměstnanců potkal.“ „No to se vám opravdu vyvedlo pane doktore. Mimochodem, jak se vám v Irsku líbilo?“ „Moc. Já bych tam klidně žil. Irové jsou starej národ, jde o potomky Keltů a ty už zmiňuje Alexandr Makedonský, Řekové je najímali za žoldnéře, měli totiž pověst neohrožených bojovníků. Nejspíš to souviselo s jejich vírou v putování duší. Legenda praví, že když se Alexandr Veliký ptal, čeho se bojí keltští bojovníci, dostalo se mu odpovědi, že pouze toho, aby nebesa nespadla na zem. Jejich starosti bych chtěl mít. No a ty dnešní Irové jsou roztomilí, vždycky se pěkně nadrátujou a furt zpívaj’. Já tam byl na nějakým mezinárodním zasedání. A jeden večer tam byl takovej společnej večer. Hezký to bylo a pak přišel jeden Ir a řekl nám, že další Ir něco zazpívá. Tak jo, Ir zpíval a měl úspěch, bylo to moc hezký. Načež přišel další Ir a taky zazpíval. Taky to bylo moc hezký. Pak vystoupil další a další. Po třech hodinách zpěvu jsem toho měl plný zuby a odkráčel na pokoj, tam jsem právě podstoupil tu akci s Arabama. Asi po třech hodinách, již bylo hluboko po půlnoci, můj spolubydlící stále nešel, tak jsem se po něm šel podívat. Přišel jsem do hotelového sálu a tam zcela zdevastované zahraničí delegace, kterým mezinárodní zvyklosti nedovolovaly opustit sál, kde hostitelé tak pěkně pěli, vypadaly na brzký exitus. Přichomejt’ jsem se k tomu svému spolubydlícímu a zeptal se, kdy proboha chce jít spát, že zejtra je těžkej den. A von se ke mně naklonil a s pološíleným výrazem mi řekl ‘Petře, všichni Irové krásně zpívaj’. A ještě nejmíň dvacet jich nezpívalo’. On se totiž každej Ir rozhodl, že nám zazpívá, čímž bylo mezinárodní symposium

zcela zdecimováno. Druhej den se kvůli tomu musel posunout začátek jednání.“ „To se vám povedlo. Takže, kdyby někdo urgentně volal, kdyby nám někoho zavřeli, seženu vás Na Bulovce u doktora Moravce?“ „Jasně a večer budu asi doma. Musím si odpočinout.“ Nato se Petr zvedl, odjel do centra vyzvednout si auto, potom do sauny, kde se zbavil největší únavy, a odpoledne odjel na pravidelné sezení k dr. Moravcovi.

27. Doktor Moravec byl leccos, především klinický psycholog, potom gestaltista, v neposlední řadě homeopat. Petr se k němu kdysi dostal kvůli problémům s kůží. Trpěl od dětství úpornými ekzémy, které kožní lékaři stejně úporně léčili stále vyššími a vyššími dávkami kortikoidů. Na ty si tělo postupně zvykalo a jejich účinnost mizela jak jarní sníh. Po čase mu sestra doporučila homeopatickou léčbu. „Co to je?“ zeptal se tehdy Petr. „Co?“ odpověděla sestra. „Homeopatická léčba.“ „To je léčebný směr, který vychází z velmi starých znalostí, ale do dnešní podoby ho dopracoval teprve Ch. F. S. Hahnemann, zemřel myslím v roce 1843. Je založený na poznatku, že některé léky vyvolávají u zdravého člověka příznaky určité choroby a že je proto nemocného třeba léčit dávkami téhož léku, ale - protože jde o nemocného - mnohem menšími a zvláštním způsobem připravenými. Takže se léčebná nebo taky se říká účinná látka ředí a ředí, až je třeba chemicky vůbec nezjistitelná. Na litr vody připadá jenom několik desítek či stovek molekul účinné látky. Ta pak vyvolává stejné příznaky jako choroba, přes ty příznaky se choroba jakoby vyzáří, prostě vyjde z těla ven a tím tělo najde sílu se oslabené choroby definitivně zbavit.“ „Není to nějakej podvod?“ „Já tomu docela věřím, zkus to a uvidíš. Speciálně na kožní choroby je prý homeopatie docela účinná.“ Petr se to tedy rozhodl zkusit. Vzpomínal si na první setkání s doktorem Moravcem. Malá kancelář vybavená psacím stolem, dvěma křesly a lůžkem, malá knihovna převážně vybavená psychologickou literaturou a ozdobená portrétem Einsteina. Teprve při pohledu na obraz tohoto génia 20. století si Petr uvědomil, že doktor Moravec je Einsteinovi silně podobný. Usoudil proto hned, že portrét je vystaven proto, aby v pacientech odstartoval podvědomou asociaci, asociační řetězec - schůzka s doktorem Moravcem - kancelář doktora Moravce - portrét Einsteina Einsteinova genialita - podoba s doktorem Moravcem - podoba geniality - geniální doktor Moravec. „Jak primitivní, ale účinné,“ řekl si a na vyzvání se posadil. Svěřil se potom se svými potížemi a vyslechl si poučení v tom smyslu, že veškerá dosavadní léčba klasické kožní medicíny byla k ničemu proto, že se orientovala na léčbu pouhých příznaků, zatímco cesta ke skutečné úzdravě vede pouze přes uvolnění všech potlačovaných nerovnováh v těle, které po eruptivním výbuchu jaksi zmizí, rovnováha v těle se obnoví a nastane úzdrava. Nepřipadalo mu to hloupé, a proto neuprchl, což by zajisté učinil, kdyby na něj doktor Moravec hned při první schůzce vybalil to, co od něj Petr vyslechl až mnohem později. Úvahy o tom, že vše má svou energii, kamení například, že doktor Moravec čaruje, případně alespoň umí čaroděje odhalit a tak dál. Brzy ostatně pochopil, proč je čekárna vyzdobena skulpturou čarodějnice v životní velikosti. „To bude Moravcovo druhé já,“

pomyslel si tehdy. Na počátku terapie Petr trpělivě odpovídal na všechny otázky, které byly součástí vstupního homeopatického vyšetření. Trochu se sice zarazil u otázek týkajících se různých jeho intimit, například pohlavního života, respektive jeho vyměšovacích pochodů, ale když se přes ně přenesl, odpovídal na vše s chutí. Byl upozorněn, že homeopatická léčba bude trvat přibližně jeden až dva měsíce za každý rok nemoci. „Tak to máme co dělat tak jeden až dva roky,“ zahlaholil tehdy zvesela. Jak však měsíce ubíhaly a s nemocí se nic nedělo, začínal ztrácet trpělivost. „Je to opravdu podvod,“ říkal si, když po několikáté dostal homeopatický lék, bobule, jak říkal doktor Moravec, a nestalo se vůbec nic. Byl přitom znovu a znovu upozorňován, že k úzdravě bude muset dojít přes krátkodobé, velmi intenzívní zhoršení všech příznaků. To ho však nemá znepokojovat a hlavně se nesmí začít ‘patlat’ kortikoidy, neboť by tím léčebný účinek homeopatik potlačil a z léčení by sešlo. Dávno to už pustil z hlavy, včetně všech doporučení k dietě a ke střídmosti. To nebylo divu, neboť dieta naordinovaná doktorem Moravcem byla v podstatě nedodržitelná. Zakázal mu požívat všechny potraviny, které Petr znal. „Co mám teda jíst?“ zeptal se tehdy žalostně, „ryby?“ „Ryby ne, jsou moc tučné.“ „A co teda?“ „Uděláte si každý den svůj makrobiotický pytlíček a s tím strávíte den. Dám vám adresu na makrobiotickou prodejnu, kde si vše potřebné nakoupíte a do rána si vždycky připravíte jídlo na druhý den. Necháte ho pěkně naklíčit a ráno si pošmáknete.“ „Naklíčit?“ zeptal se Petr nedůvěřivě. „Ono to bude klíčit?“ „Samozřejmě, že to bude klíčit. Makrobiotická potrava hlavně klíčí. Počkejte, jak vám bude chutnat naklíčená pšenice například.“ „Naklíčená pšenice? To znamená, že bude nevymletá?“ „Samozřejmě, že bude nevymletá, copak by vám vymletá vyklíčila?“ Petr uznal, že vymletá pšenice pravděpodobně neklíčí, ale k pokusům tohoto typu se zlákat nenechal. Nikdy toho nelitoval. S makrobiotickými potravinami se seznámil později, a to více než důkladně, když se jednoho dne rozhodl naučit se anglicky tím, že se ubytuje společně s takzvaným rodilým mluvčím. Volba padla na mladého Američana Chrise. „Hi,“ řekl tehdy Chris, „I am Chris.“ „Nice to meet you. My name is Peter. How are you?“ Tím jejich konverzace skončila a nikdy bohužel nenabrala nějakých větších obrátek. Míjeli se jaksi v čase i prostoru. Chris žil v Petrově bytě asi půl roku, než se Petr odhodlal jejich soužití ukončit. Zjistil totiž, že při své hluboce zakořeněné toleranci jako pan domácí Chrisovi vše povoluje, a tak po čase nebylo žádnou zvláštností Petra najít zavřeného v jednom pokoji, zatímco Chris okupoval zbytek bytu se svými americkými přáteli. Ti byli roztomile bezprostřední, nečinilo jim žádné potíže v bytě přebývat několik dní, ba i týdnů a na Petra se za všech okolností roztomile usmívali. Chris byl dobrosrdečné povahy a vždy se Petra slušně zeptal, zda si může pár přátel přivést. Petr to nikdy nedokázal odmítnout, a tak brzy žil uprostřed americké komunity. Anglicky se přitom nikdy pořádně nenaučil, získal jen docela obstojný přízvuk, což bylo ovšem spíše k vzteku, neboť kdekoli pak anglicky promluvil, byl považován právě díky přízvuku za rodilého mluvčího, a když ne to, tak za dokonalého znalce angličtiny. Nevyhnul se pak trapnému vysvětlování, jak že na tom se svou

angličtinou vlastně je. Americká komunita, která se u něj doma scházela, byla o to specifičtější, že Chris a většina jeho přátel se zcela zásadně živili potravinami, které by Petr do té doby nedokázal vůbec pozřít, o nichž snad ani netušil a doposud předpokládal, že se jimi mohou živit jen extrémní živly s oholenými hlavami křičící na všechny strany svoje „Óm“. Zrní, fazole, hrách, nikdy maso. Jak přitom Chris smýšlí o něm, se dozvěděl jednou, když o něm Chris prohlásil, jen tak „by the way“, že je „yuppie“. Petr se nechal poučit, a když zjistil, že „yuppie“ označuje něco jako nepříliš sympatického mladého úspěšného muže, který vše dělá pro jen svůj úspěch, zamyslel se a pak se nechal poučit zase on, co zbytek Američanů soudí o chlapcích z Kansasu. Chris Beneke, takové bylo Chrisovo celé jméno, pocházel totiž k Kansasu, z města Wichitta. Poučení se mu dostalo jednoho dlouhého večera, který ho zavál do jednoho z desítek poameričtělých podniků v centru města, někde na Národní třídě. Objímal tehdy jakousi krásku, kterou krátce před tím sbalil kdesi u divadla Borise Hübnera „Gag“ a která z něj teď tahala jednoho panáka whisky za druhým, ochutnávali tehdy po řadě všechny vystavené láhve s tak vřelým potěšením, že připoutali pozornost jednoho ošuntělého, či chcete-li nedbale oblečeného Američana, který se s nimi dal do řeči. Petr z jeho vyprávění pochopil, že je to beatnik, tvrdil o sobě, že právě on byl jedním z blízkých přátel Jacka Kerouaka a že je nesmrtelně popsán ve slavném Kerouakově díle „On the Road“. Maybe, maybe not. Petr však využil příležitosti a pozeptal se ho na Američany z Kansasu, neboť s jedním z nich bydlí. Dostalo se mu místo odpovědi dlouhého a upřímného smíchu, neboť Kansasani jsou prý všichni rudé krky, „red necks“, což mají od toho, jak celé dny pracují v předklonu na kukuřičných polích. Jejich životním ideálem je prý celý den houpat se v houpacím křesle na verandě svého domu a střílet černochy. Být inteligentním Kansasanem je prý velké neštěstí, neboť všude kolem je jen a jen kukuřice, a tak inteligentnímu Kansasanovi nezbývá nic jiného, než navěky zůstat „red neck“, nebo odjet do jihovýchodní Asie, Afriky či Evropy, nejlépe východní, kde s ním všechny místní doroty bezostyšně kopulují (doslova „to fuck“), aniž by se mu smály, že je z Kansasu. Inteligentních Kansasanů je však málo, a proto povětšinou zůstávají doma v Kansasu i se svými červenými zátylky. Je proto veliká vzácnost potkat Kansasana kdekoli mimo Kansas, kde jich však zase bývá až nepříjemně moc. On sám Petrovi nijak nezávidí, neboť potkat klokana mimo Austrálii je také velká vzácnost, a přesto on po tom, aby nějaký „kangoroo“ v této chvíli přihopsal a přisedl si k němu na židli, nijak netouží, natož aby s ním bydlel. Petr si podané vysvětlení zapamatoval. Později narazil v jedné sci-fi knížce americké provenience na dialog mezi malým chlapcem a hrdinou příběhu, kontrolujícím obyvatelstvo ve vnitrozemí Arkansasu, zda nemá na zádech přisátého vesmírného vetřelce. Hrdina se chlapce zeptal, proč že má oproti zákazu oblečenou košili a nechodí jen tak svlečený do půli těla, jak nakazuje nový předpis, a mladíček mu odpovídá ‘Samozřejmě, že nosím košili, u nás každý nosí košili, copak si myslíte, že jste v Kansasu?’. Z toho Petr usoudil, že pověst Kansasanů nebude vskutku nijak valná, a když měl jednou Chris zase velikou společnost, které tentokrát vévodilo několik afektovaných Britek, zeptal se Chrise na to, proč o něm ostatní Američané říkají, že je „red neck“. Na odpovědi netrval (stejně by jí nerozuměl), ale když viděl reakce nafrněných samic, bylo mu nakonec Chrise líto. Nikdo přece nemůže za to, že se narodí v Kansasu, že. To jsme však odbočili. Tím vším chtěl autor říci pouze to, že Petr měl v životě příležitost seznámit se s kvalitami makrobiotické stravy a nikdy nelitoval, že se nestal jejím vyznavačem. Jeho respektování léčebných doporučení doktora Moravce tedy začínalo i končilo v občasném požívání homeopatických bobulí a v konstatování, že se s ním nic neděje. Opravdu se nic nedělo. Do jednoho krásného dne, kdy se Petr po probuzení při pohledu na své tělo zhrozil. Ekzém mu vyrazil všude tam, kde ho kdy měl, a i tam, kde ho nikdy neměl. Byl zoufalý, celé plochy jeho těla pokryly obrovské mokvající plochy, bolestí se nemohl ani pohnout. Z toho měl doktor Moravec, kterému Petr okamžitě volal, nelíčenou radost: „Ne abyste se napatlal těmi svými kortikoidy,“ nabádal ho. „Ale co mám sakra dělat?“ „Musíte to vydržet.“

„Proboha jak?“ „Já nevím jak, musíte to vydržet a žádné kortikoidy, za pár dní to odezní a budete v pořádku.“ Petr tedy poslechl, hodil se takzvaně marod a skutečně za pár dní, jak ekzém přišel, tak odešel, a co víc, už nikdy se neobjevil. „Zázrak,“ mumlal si Petr pro sebe, „asi na tom Einsteinovi něco bude.“ S tím souhlasí i autor, neboť má s léčením kožních onemocnění metodou doktora Moravce totožné zkušenosti jako Petr, takže vyléčeni z ekzémů metodou doktora Moravce jsou nyní minimálně, už dva a pokud by doktor Moravec chtěl, může autor touto metodou vyléčit ve své knize kdekoho, to aby kšefty doktoru Moravci lépe šly. Autor je dokonce ochoten zařídit homeopatické vyléčení i nemocí jinak nevyléčitelných, pokud to v budoucnu nějak pozitivně ovlivní ceny služeb doktora Moravce vůči němu. To pro autora není žádný problém. Kvůli úspěchům léčebných postupů doktora Moravce na autorově těle ostatně autor Petra za doktorem Moravcem také poslal, že. Dokonce na to nyní celé hledí s jistou žárlivostí, neboť Petr na rozdíl od autora nemusel za léčbu nic platit. Nešť, čistá kůže halt něco stojí a zadarmo nejen český advokát, ale ani český homeopat nehrabe. Když tedy Petr doslova na své vlastní kůži okusil úspěchů homeopatie, pokračoval i nadále v docházení za tímto psychologem, neboť ten soudil, že na zdravotním stavu Petrova „hardware“, tedy jeho organismu je stále co vylepšovat, stejně jako na jeho psýché, tedy prostě a hezky česky řečeno, duši čili na jeho softwaru, konkrétně na „operačním systému“, máme-li se držet počítačové terminologie. Pro případ, že by tuto knihu doktor Moravec někdy četl, autor ho tímto zdraví. Autora současně napadá, že by ho měl pozdravit i Petr. Klidně dvakrát: „Dobrý den, pane doktore,“ řekl Petr. „Dobrý den, pojďte dál, jak se máte?“ „Děkuji dobře. Ještě jednou přeji dobrý den.“ „Nemusíte mě zdravit dvakrát. (Ne? No dobře.) Posaďte se. Co dělá kůže?“ „Vše ve vynikající formě. Jak se máte vy?“ „Taktéž dobře. Byl jsem teď s vaší sestrou pár dní na gestaltu. Neměl jsem domácí úkol. Už jsem zapomněl jaké to je, nemít domácí úkol.“ „Jaké to je?“ „Poněkud ostudné. Měli jsme napsat pohádku, v angličtině, a nějak se k tomu nemůžu přinutit. Až si mě školitel vzal stranou a významně mě chytil okolo ramen a pravil ‘Mister Moravec, I will kick you off.’ Z toho jsem pochopil, že situace je vážná, a tak píšu pohádku.“ „Vidím, že studovat gestalt není taková legrace, jak jsem si myslel. Proč to vlastně děláte, pane doktore?“ „Chtěl bych být gestaltista.“ „Ha, nyní vám nastražím past, jsem ďábelsky lstivý advokát. Vy chcete být gestaltista, srovnejte to s výrokem vašeho mistra, zakladatele gestaltu Fritze Perlse, doufám, že to ocituji přesně:

Blázen říká:“ Já jsem Abraham Lincoln“. Neurotik říká: „Chtěl bych být Abrahamem Lincolnem“. A zdravý člověk říká: „Já jsem já a ty jsi ty“.

Neměl byste tedy spíše v souladu s touhle definicí duševního zdraví vašeho mistra říkat ‘Já jsem Moravec a ty jsi Dvořák’?“ „Když já bych hrozně rád říkal ‘Já jsem gestaltista a ty můj klient’, platící samozřejmě.“ „Vskutku, pane doktore, to má svůj půvab.“ „Leccos na gestaltu má svůj půvab. Kde jste ten citát pochytil?“ „Od sestry.“ „No, že se ptám. Co vám ještě ze starého Fritze utkvělo v paměti?“ „Už jen bídné útržky, škoda mluvit. Myslím, že přeci jenom něco, ale nejsem si jist, že tomu rozumím.“ „To si není u gestaltu nikdo. Co vám ještě utkvělo v hlavě?“ „Tohle:

‘Prožít svou smrt a znova se narodit není snadné.’

Je to bonmot?“ „Snad, ale spíš tím měl na mysli pět fází psychického vývoje, kterýma každý z nás může, ale taky vůbec nemusí projít. Někdo si spokojeně vydrží celý život v první fázi, ve fázi klišé. Někdo se propracuje až k té poslední, ale takových jedinců moc není. Čím dál se dostanete, tím je ten váš svět bohatší, plnější a o tom nakonec život je, ne?“ „To zní zajímavě, poučte mě, pane doktore, co to je fáze klišé?“ „Ve fázi klišé se psychicky nachází spousta lidí. To jsou lidi, kteří všechno řeší v ustáleném klišé. Často to bývají povrchní jedinci, znáte to, ten typ ráno sklenka šampaňského, pak s raketou na tenis, hezké šaty a povinný optimismus. Když máte nějaký problém, tak vám řeknou ‘ale to bude dobrý’, hlavně aby mohli zůstat ve svém světě tvořeném samými klišé. Jsou schopni v tom prožít celý život a najednou jsou hrozně překvapení, když jsou konfrontováni s něčím, na co jejich klišé nestačí. Na konci života pak zjistí, že nejsou vůbec schopni přijmou realitu stáří, nemoci a tak dál. Bývají velmi sobečtí a obecně vzato se na ně nedá moc spolehnout. Nevhodní do vztahu s kýmkoli, kdo také není ve fázi klišé. Hodně jich je ve světě módy a takzvaného šoubyznysu, jsou to lidé, kteří ulpívají na povrchu věcí. Druhá, řekněme vývojová, fáze lidské psychiky je polarizace. To je stav, kdy si u všeho jste schopen uvědomit si, že všechno má dva póly, že život je i smrt, že když si ráno jdete pinknou tenis, utíká vám současně i něco jiného. Následuje impass, slepá ulička, to je jedna z nejtěžších fází. Pokud se dostanete do impassu, je vám všechno jedno, to znamená, že jste v depresi, nic nemá smysl. Jakmile vás napadne jakákoli aktivita, okamžitě ji zamítnete, nemá prostě žádný

smysl. Po této fázi následuje fáze strachu ze smrti, stažení se, imploze. A potom přijde exploze. K té je těžko se dopracovat. Někdo k tomu potřebuje jako buddhistický mnich prosedět třicet let v meditacích, někdo k tomu dojde jinak. Jde o průraz životní energie. Rozumíte, většina lidí se vlastně může pohybovat v různých těchto fázích. Řekl bych, že platí, že třeba silný neurotik, strašně silný neurotik, který je zakomponovaný do svých klišé, protože ty klišé mu dávají pocit bezpečí, klišé je něco, co si v dětství vytvoříte, něco co znáte a čím můžete čelit různým situacím ...“ „Takže je to něco jako vzorec chování, který nastupuje místo přemýšlení?“ „Tak, čím je člověk neurotičtější, čím je vevnitř slabší, tím silnější potřebuje klišé. Někdo je tak slabý, že když na něj přijde rána osudu tak silná, že mu to klišé rozbije, on se z toho zblázní, protože to nemá čím nahradit. Silný neurotik tak může v klišé zůstat až do konce svého života, pokud na něj nepřijde osudová událost. To jsou takové ty typy, které se třeba čtyřikrát za život rozvedou, protože v tom klišé je jim dobře a na stejný problém reagují stejně. Na povrchu. Maximálně se dostanou do polarizace, tam ostatně končí většina lidí. Pak taky záleží na tom, jak těžký život máte, tíha života určuje, kam se až v těchto fázích dostanete. Dnešní člověk neumí prožít bolest. Když nám někdo v rodině zemře, řekneme si o prášek, místo abychom si od srdce pobrečeli. Staré lidi posíláme do domova důchodců, postižené děti do ústavů a možná to ani neděláme ze zlé vůle, jen se bojíme smutku. Je to chyba, člověk by se měl znovu naučit bolesti protrpět, protože se tím zoceluje. Smutek i radost jsou prožitky, které potřebujeme. Zapomeňte na strach ze smutku. O tom to je, když budete věnovat pozornost tomu, co vaše tělo potřebuje, tak to můžete překlenout a můžete se posunout dál. Pokud to neučiníte, tak se zaseknete a dál se nedostanete. Stane se z vás chronický nespokojenec, budete se nudit, zívat, usínat, to je všechno o tom, že tělo by se chtělo něčemu věnovat, to vy mu nedovolíte kvůli neuróze, a proto utíkáte z kontaktu, do spánku, nudy, nechuti, otrávení, ale také opilosti nebo drog, když zabrousíme trochu dál. Když se vám to podaří překlenout, to vás ale někdo musí vést, to se vám nemůže podařit samotnému, tak se tělo začne přirozeně věnovat tomu, co chce, a vy můžete pokračovat. O tom je vlastně spontánní život.“ „Tyhle fáze se týkají celého života, jsou to fáze dlouhodobé, nebo je lze prožívat třeba i u jednotlivých problémů?“ „Oboje. Je možné je samozřejmě projít i u jednotlivostí, někdy třeba i během jediné psychologické seance. To přeci znáte, ne? Vytvoříte si u něčeho klišé, pak zjistíte, že věc je polarizovaná, má dva póly, ty vaše kočičky nejsou jenom vaše radost, ale mohou být i vaše starost, citová například, ale taky jejich starost, opět citová například, pak přijde slepá ulička, nejčastěji deprese, pokud ji neodpálíte pryč třeba tím, že se opijete, nebo ji nepřebijete pořádnou dávkou adrenalinu, kterou si přivodíte rychlou jízdou autem. Když si depresi protrpíte, což vám vřele doporučuji, jste dost silný na to, abyste to zvládl, takže žádné zahánění depresí, jen si to vychutnejte, pak nastoupí imploze, stáhnete se do sebe, odmítáte například kontakt, protože jste si vytrpěl v depresi svoje, a když i tohle překonáte, může přijít exploze, schopnost plného prožití si téhož zážitku, ale trochu jinak, už ne v klišé, a tak i s jiným koncem.“ „Ne ovšem nutně dobrým.“ „Samozřejmě, že ne, s jiným koncem. Dost dobře možná i dobrým, pokud jste si ovšem vůbec jist, že víte, co je to dobrý konec. Mimochodem, byli jsme u citátů, že, tak já vám ocituji gestalt vyznání, podle starého Fritze, ano?“ „S potěšením si ho vyslechnu.“ „Bude to taky tak trochu odpověď pro toho lstivého advokáta, jak jste se charakterizoval, tak tedy:

Já dělám svoje a ty dělej taky svoje. Nejsem na světě proto, abych žil podle tvého očekávání, a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mého. Ty jsi ty a já jsem já, a jestliže náhodou najdeme jeden druhého, je to krásné. Jestliže ne, nedá se s tím nic dělat.“

„Zapíšu si to za uši.“ „A teď přejdeme k našim byznysům, uděláme Mopsu, pak masáž těch vašich ztuhlých zad a tak dál ...“ Petr se podvolil nabízeným terapiím a pomalu začal přemýšlet o Janičce. Poučení doktora Moravce mu evidentně nic neříkala, bahnil se ve svých klišé a bylo mu tam dobře, alespoň si to myslel. Janička se mu předváděla tu v negližé, tu bez něj, koketní úsměvy stíhaly grimasy sexuálních rozkoší a tak dál. Běžná klišé. 28. O třiadvacet a půl hodiny později postával Petr u východu z metra stanice A, Na Můstku a schovával se před nepřízní počasí. Zlatým křížem se honil vichr, každý prchal před mračny prachu, větrem přehazovaného z místa na místo střídavě tu do tváří arabských překupníků drog, tu do obličeje Petrova. „Teď jsou venku opravdu jenom sexuální loudilové jako já nebo narkomani,“ říkal si pro sebe, „ale kde je poptávka, tam je nabídka, proto jsou tu taky ty kaštani, každej napakovanej heroinem a péčkem, a Janička, která sem, jak doufám, už pěkně vymydlená a voňavá běží. A ještě policajti,“ dodal, když viděl příslušníky hrdinné Městské policie, jak dohlíží na čile probíhající obchod s narkotiky. Sledovali zřejmě, zda narkomanský dorost přicházející k arabským dealerům není agresívní a nechce ty počestné obchodník okrást, či vyvolávat výtržnosti a narušovat tak veřejný pořádek, což by pochopitelně mohlo obchodu škodit. „Zvonku to tak naozaj vyzerá,“ řekl si Petr a sledoval, jak po krátkém vyjasňování obchodních podmínek mění majitele rulička bankovek a několik malých balíčků s drogou. Všude hlaholila arabština, občas proložená nějakým slovanským jazykem. Petr zrovna přemýšlel, zda se jedná o bulharštinu, srbochorvatštinu nebo něco úplně jiného, když zaslechl: „Ahoj, doufám, že nečekáš dlouho.“ Otočil se a uviděl Janičku s příjemným úsměvem, pečlivě nalíčenou stát metr od sebe. Nasadil taktéž úsměv, který považoval za neodolatelně upřímný, a odpověděl: „Vůbec ne. Krátím si čas pronikáním do problematiky distribuce drog. Vybrala sis pro svůj příchod vskutku působivé počasí, přicházíš jak germánská bohyně Holda na větrném oři, provázena duchy zemřelých bojovníků. Ale já se jako čestný muž a šlechtic nepolekám, naopak na důkaz své statečnosti ti v klidu předám květinový dar a pokusím se tě políbit.“ Jak řekl, tak udělal. Janička dostala tři růže a byla jemně, velmi jemně políbena na tvář. To aby bylo jasno, o co že vlastně Petrovi jde. Nemyslel si sice, že Janička patří mezi ty slepice, které si myslí, že je muži zvou na

schůzky a umělecké produkce z nadšení nad jejich moudrostí, kterou pak ty éterické bytosti ze sebe po částech trousí jak kůň kobližky a nad níž ze sebe musí každý muž v údivu vyrážet výkřiky nadšení, a pak se lepé děvy diví, když jsou v nejbližším lesíku povaleny na zem a je jim neurvale objasněno, že ne pro své názory na modré období Pabla Picasssa či Proměnu Franze Kafky byly pozvány na rande. Chtěl tedy, aby ani v nejmenším nemohlo dojít k nedorozumění. Ten polibek byl nepřehlédnutelným vzkazem, říkajícím Janičce: „Rád s tebou budu chodit na Vivaldiho, do kina a na večeře, rád se s tebou budu procházet romantickou noční Prahou, a když to bude nezbytně nutné, vyslechnu si dokonce tvůj názor na Modiglianiho, impresionisty nebo nedej bože na aktuální otázky zahraniční politiky, ale daleko radši s tebou při první příležitosti zalezu do postele, neboť, upřímně řečeno, žvanit a debatovat o těchto tématech mohu s kdekým, a budu se s ním pravděpodobně i neskonale lépe bavit než s tebou, i kdybys byla anglická královna, což nejsi. Co však s kamarády dělat nemůžu, je provozovat sex a to je eso, které máš v rukou ty. Tak si toho hleď být vědoma a koukej brzo do ringu hodit ručník, nebo to pasuju a rozehraju jinou partii. Což stejně udělám tak nebo tak, ale do toho ti v této chvíli nic není, že.“ Janička květiny přijala, nastavila tvář k políbení a Petr tak mohl nasát vůni jejího parfému. Se smutkem si uvědomil, že s ním kosmetický průmysl opět hraje zcela nerovnou partii. Srdce se mu rozbušilo, nadledvinky nastartovaly činnost, všechno se rozběhlo podle dávno napsaného scénáře. „Doufám jenom,“ pomyslel si, „že s ní ten můj parfém pracuje obdobně.“ „To zní, jako bych ti připomínala čarodějnici,“ zareagovala Janička na jeho zmínku o bohyni Holdě. „Hm, nikde ale nevidím bradavice na nose ani z kapsy vykukující ropuchu.“ „A koště jsem si zapomněla doma.“ „Nevidím ani černého kocoura, zdá se mi, že jsi toho už nechala.“ „To víš, úpadek řemesel. Vezmeš mě někam, nebo se na mě vrhneš hned tady?“ „Co prosím?“ „Měla jsem takový neurčitý pocit při našem přivítání, že ti nejde jen o krásu mého ducha a Vivaldiho hudby.“ „Chytrá holka, zcela správný dojem, proto ti to taky tak sluší, pro jistotu, objevování krás ducha chlapům někdy chvilku trvá a co kdyby mě to přestalo bavit, že jo, pro ten případ jsou tu slušivé šatičky. Ale vážně. Jsem, pravda, zmítán zcela přízemními pohnutkami, skrze tebe si chci získat volný přístup do vašeho zdravotnického zařízení a jak na to jít lépe než přes sestřičku, když tam lékařky nemáte a pokud ano, jde jistě o stařenky po večerech se věnující vnoučatům, případně zakyslé staré panny se silnými brýlemi. Jsem ďábelsky lstivý advokát a ty jen slabá žena,“ použil Petr své oblíbené úsloví. „Tak odtud vítr vane, bála jsem se, že jde o něco jiného, třeba jak ze mne vymámit nějaký ten recept po prababičce, maďarské bosorce, úspěšné zaříkávačce z koňského trhu v Temešváru.“ „To tvoje prababička opravdu byla?“ „Tak to upřímně řečeno nevím, ale to víš, maďarská prababička, k tomu přeci patří koně, cikáni, Temešvár, víno a tak dál.“ „Budeme si rozumět,“ řekl Petr, „a teď půjdeme do Blatničky, tam je můj hlavní stan, odtud naplánujeme křížovou výpravu do Betlémské kaple.“ Popadl Janičku za rámě a vedl ji ulicí Na

Můstku do Rytířské a dál Melantrichovou a ulicí v Kotcích směrem k Blatničce. „Jsi opravdu ďábelsky lstivý advokát?“ „Samozřejmě. Když se mě zeptáš, kolik je hodin, za patřičné palmáre ti obstarám hodinky. Takoví jsou advokáti všichni. Advokáta pozdravíš a už mu dlužíš. Je to velmi náročné povolání, brzy se u něj stárne, zvláště když se poskytují právní služby za hodinovou odměnu. Jsou dny, kdy advokáti vykazují třicet šest hodin práce. Třicetiletému advokátovi může podle účtované doby být klidně pětačtyřicet. Proto já v časové odměně zásadně nepracuji.“ „Popisuješ to, jako by hlavním zájmem každého advokáta byly peníze.“ „No, je tu ještě jeden zájem, někdy skoro stejně tak silný jako peníze.“ „A to je?“ „Kromě peněz je druhým zájmem každého advokáta, aby se celý svět dozvěděl, že dovede víc než kdokoli jiný. Jsme exhibicionisti. Někteří z nás mají ovšem proč, že. Umíme totiž víc než kdokoli jiný.“ „Už do toho začínám vidět. Já pracuju s chirurgy, to je, řekla bych, něco velmi podobného. Asi to k těm povoláním patří.“ „No bodejť. Jeden z praotců medicíny, Paracelsus, se mimo jiné proslavil tím, že někdy v první polovině šestnáctého století prohlásil během přednášky na basilejské univerzitě, že jeho čepice obsahuje víc moudrosti než hlavy všech místních profesorů dohromady a jeho vousy mají víc zkušeností než všechny akademie.“ „Co na to páni profesoři?“ „Asi měli námitky, musel totiž opustit město, tajně a v noci.“ „Podívej,“ pokračovala Janička z jiného soudku, když přišli do Blatničky, „támhle je ten tvůj kamarád, jak se jmenuje, Zbyšek? Nezapomenutelně na mě zapůsobil. Ble, ble, ble. Velmi originální.“ Zbyšek opravdu seděl u jednoho ze stolů ještě v poloprázdné Blatničce, tentokrát nikoli v „Pitevně“, jak bývalo jeho zvykem, ale v oné „vinárenské“ části svého oblíbeného podniku. Četl si knihu a bylo lze se důvodně domnívat, že jde o jeho oblíbenou sci-fi, a čekal na příchod nějaké spřízněné duše. Pátky byly co se týče návštěvnosti vždy poněkud slabší, a tak mu společnost nyní dělal jen poloprázdný, či chcete-li poloplný litrový džbán červeného vína. „Nazdar,“ pozdravil Petr, když si s Janičkou sedl k jinému stolu a dal tím najevo, že chce se samičkou zůstat o samotě. Doktor Babák se však nudil a bylo pod jeho úroveň řídit se nějakými konvencemi, vzal proto bez zbytečného otálení svých pět švestek a přemístil se k Petrovi s Janičkou. „Nazdar,“ pravil, „přeci bys mě kvůli buchtě nenechal samotnýho. Jsem rád, že jste přišli, neboť vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. A dojde k tomu tady. To je Bible, Kniha Kazatel.“ „Ty čteš bibli?“ pozeptala se poněkud překvapeně Janička. „Ne,“ uklidnil jí Zbyšek, „to tady píšou v téhle sci-fi. Je to hodnotná kniha.“

„O tom nepochybuju,“ odvětila Janička. „Hele, ta je nějaká vychovaná. Kdes k ní přišel?“ „Janičku znáš, tedy mohl bys ji znát, kdybys tu minulou středu neusnul.“ „Ehmm, ble, ble, ble, nedělej ze mě zvíře, jsem počestný český opilec.“ „O tom, Zbyšku, nepochybujeme nikdo,“ řekla Janička, „a o nic jsi nepřišel, Petr tady probíral s jedním mým kamarádem ženskou otázku, problematiku určování otcovství, manželství a tak.“ „Na manželství já jsem odborník,“ řekl Zbyšek. „Ty jsi byl někdy ženatý?“ zeptala se Janička. „To zaplaťpánbůh ne. Proto taky můžu bejt odborníkem, sleduju to z povzdálí a analyzuju. Dávno jsem přišel na to, jak zajistit navěky manželské štěstí. Ale je to rada pro tvrdé muže a málokdo se jí ke své škodě drží.“ „A jaká je to rada?“ „Zmlať svou manželku o svatebním dnu a váš manželský život bude provždy šťastný.“ „Ach tak, no tak to jo, to nemůže zklamat. Já jsem zase někde četla nebo slyšela podobnou radu pro ženy, radí se jim, jak se chovat k manželům pro zachování rodinného krbu, rada zní - krmte dobře ty bestie. Recept manželského štěstí.“ „Jsem rád, že to chápeš, jsi chytrá ženská. Kam tě Petřoch táhne?“ „Byla jsem pozvána na Vivaldiho.“ „Co to je? Špagety?“ „Je to možné, já jsem ale až doposud předpokládala, že tím myslí hudbu.“ „To nevím, ale ...“ Petr mu skočil do řeči s dotazem, jak se má Jezinka. Tím se doktor Babák vykolejil a přepadla ho trudomyslnost. Ta mu však dlouho nevydržela a vzápětí položil Janičce záludnou otázku: „Na co máš Petřocha? Každá ženská potřebuje dva muže, jednoho na sex a jednoho na lásku. Na co bude on?“ Janičku dotaz nevyvedl z míry, zamhouřila jen trochu oči, podívala se dlouze nejprve na Zbyška, pak na Petra a potom se sladkým úsměvem pronesla: „Ještě nevím.“ „Vyzkoušej oboje,“ doporučil jí Zbyšek, „ale na lásku bude lepší, když je zamilovanej, moc hezky panáčkuje. To s tím sexem nevím, je už starej. Ale zamilovat by se moh’, vidím mu to na jazyku.“ „Na jazyku?“ zaujalo Janičku, kde všude doktor Babák dokáže odhalit potencionální přítomnost citového vzplanutí. „No jasně, co jste přišli, ještě se nenapil vína, to kvůli tobě, kdybys tu nebyla, už by měl vychlemtaný nejmíň dvě dvojky.“

„To je pravda,“ uvědomil si s jistým pobavením Petr, že se vskutku ještě nenapil. „Napravím to,“ řekl a objednal sobě i Janičce po sklenici červeného vína. „Mám radši bílé, ale dnes je myslím den na červené,“ pokračoval. „Mám červené ráda, nevadí mi to, ale proč je dneska den na červené, chystáš se něco ulovit, červené je ke zvěřině, ne?“ „Je slavnostnější. A lov? Ten přece probíhá dnes a denně. Dnes lovím já tebe, zítra zas ty mě, takhle nějak se to zpívá v jedné písničce. Když jsme u zvěřiny, nemám k ní moc důvěru. Dneska se hodně pytlačí a bůhví co vlastně člověk jí. Vzpomínám si, že u nás v mém rodném kraji jednou naši čačtí myslivci ulovili prase, divokého kance. A domnívali se, že je zbytečné ho dávat na prohlídku veterináři, neboť když se takové prase dalo prohlédnout veterináři, znamenalo to dát ho jaksi do evidence, veřejně ho přiznat, a tedy rozdělit se s ostatními myslivci a něco povinně prodat do obchodní sítě a já nevím co ještě. Slovo dalo slovo, a tak ho bez prohlídky sežrali. ‘Naše prase musí bejt zdravý jako buk, že jo’, říkali si a utírali si mastné huby a cpali se pochoutkama z divočáka, až jim za ušima lupalo. Pak ale jeden z nich přeci jenom, tak nějak pro jistotu, odnesl zbytek divočáka k veterináři, že ho našli už upytlačenýho a vykuchanýho. A ejhle, prase mělo vzteklinu. Tak milý veterinář uhodil na myslivce, kdo že s prasetem přišel do styku. Byla povolána policie a uprostřed noci je tahala z postelí a odvážela na infekční oddělení, kde jim pěkně po několik týdnů píchali roztomile veliké injekce přes břišní stěnu přímo do těla. Moc si to pochvalovali a já od té doby nemám ke zvěřině důvěru.“ „A co ty jseš vlastně zač, Janičko, řekni nám něco o sobě,“ otočil po této Petrově příhodě ze života doktor Babák svou pozornost k Janičce. „Já jsem zdravotní sestra. Po gymnáziu jsem se dvakrát pokoušela dostat na vysokou a nevyšlo to, tak jsem si udělala zdravotnickou nástavbu a už to nezkouším.“ „Není to škoda?“ zeptal se dr. Babák. „Já jsem celej život hledal ženu, která by mě dokázala uživit, a já bych byl muž v domácnosti. Pěkně bych seděl doma, četl knihy a vařil a čekal, až pusinka přijde domů. Jenomže z platu zdravotní sestry bys mě neuživila, a tak nepřipadáš v úvahu. Je tvoje, Petřochu, ztratil jsem zájem. Nebo přece jenom, moh’ bys ji poslat vydělávat do Německa, Benno by jí sehnal práci v Norimberku, pak bych ji já sbalil, ležel bych na zádech a těšil se, kdy přijede, a potom zase, kdy odjede. To by bylo, budu si to muset zařídit. Nemáš nějakou kamarádku, která by chtěla jít pracovat do Německa? Ale skromnou, aby všechno neutratila a mohla mě živit.“ „Pár jich znám, ale nejsem si jistá, že by tím nápadem, tím myslím, že by tě živily, byly nadšené.“ „Nadšený nenadšený. Máme emancipaci. Dneska si kdejaká bréca myslí, že ji je chlap povinen živit. Proč jenom bréci? Já chci bejt taky živenej, já se chci taky od rána do večera válet doma a vařit, číst knihy, fintit se a čekat na tu svoji samici. Pak okolo ní budu chvíli skákat a říkat jí, jak je skvělá a kolik toho vydělá, hlavně když nebudu muset dělat já. A přes den, až bude ta moje pracovat, budu chodit píchat ty mladý matky na mateřskejch dovolenejch, co se nudí, a večer tý svý budu říkat, že ji nemůžu přeříznout, protože mě z toho celodenního uklízení a přemýšlení o tom, co budu vařit, bolí hlava, a že nejsem sexuální otrok a že s ní nebudu spát jenom proto, že přinese domů pár mizernejch pěťáků, který mi nestačí ani na to, abych si koupil pořádnou whisky. Prostě bych chtěl žít tak, jak žije většina ženskejch. To by se mi líbilo.“ „Co ti brání, Zbyšku?“ „Nechtěj mě živit, mrchy. Brání mi to, že máme emancipaci jenom na papíře. Proč ženský nejdou

opravdu dělat jako chlapi, proč nemůžu já bejt v domácnosti? Ale von jim komunismus zasolil. Za první republiky jsme sice měli spoustu zaměstnaných žen, ale to nic není proti tomu, co jich makalo v komunismu. Chtěly mít emancipaci, maj’ jí mít. Já protestuju proti tomu, že ony chtěj z emancipace jenom třešinky na dortu. Když jsem si rovni, a já uznávám, že jsme, tak rovnost ve všem všudy. Tím nemyslím primitivně, že by měly ženský dělat těžkou manuální práci, ale ať makaj’ jako každej jinej a ne si válet šunky u televize, malovat si nehty a křičet, jak jsou vykořisťovaný. Komunismus na ně, ten to s nima uměl. Jako v Rusku, chlapi v armádě, ženský na silnicích rozbíjej kladivama štěrk.“ „Trošku si odporuješ,“ řekla Janička. „Zbyšek tím chce říci, že my sice máme podle obecných tvrzení zavedenou rovnost mužů a žen, ale fakticky jsou ženy v mnohém upřednostňovány. Což je pravda, když si projdeš zákony, najdeš desítky, ne-li stovky případů, kdy je muž znevýhodňován, ale já dneska nemám chuť debatovat o těhle věcech, ostatně, budeme muset, Janičko, jít.“ „Opravdu? Kolik je hodin?“ „Tak akorát. Půjdem. Zbyšku, zalep to tady, pak ti to dám, prozatím se měj, pa, pa.“ „Čau,“ zahučel Zbyšek a ponořil se opět do četby své sci-fi. Po cestě Petr Janičce udělal malou přednášku o koncertě, který je čeká, jak víme, měl v tom praxi. Asi po dvaceti minutách byli před Betlémskou kaplí. Z většího hloučku čekajících před vchodem se najednou oddělila dvojice a šla přímo k Petrovi.

29. „Dobrý den, pane doktore,“ ozvalo se a Petr se otočil. Hleděl přímo do tváře Renatce, která se na něj usmívala zavěšená do nějakého muže, něco k pětadvaceti letům, který se na Petra mračil. „Dobrý den, jak se máte?“ pozdravil Petr, ve kterém by se chvilku krve nedořezal. Renatka se však mile usmívala. „To je náhoda, od té doby, co jste měl s naším šéfem ta jednání, jsem vás neviděla, jak se vám vede?“ „Děkuji, dobře. Jdete na Vivaldiho?“ „Ano, mám ho moc ráda, vážou mě k němu romantické vzpomínky. Dovolíte, představím vám svého přítele, to je Jaroslav, Jaroslave, to je doktor Dvořák.“ „Těší mě,“ zahučel Jaroslav. „I mě, Petr jméno mé,“ odpověděl Petr, „Renatko, Jaroslave, to je Jana, Jano, Renata, Jaroslav.“ „Ahoj.“ „Ahoj,“ vyměnila si děvčata pozdravy, zatímco Petr mumlal nějaké zdvořilostní fráze k Jaroslavovi. Potom šli všichni dovnitř. Petr usadil Janičku, pak si uvědomil, že v předsálí je něco jako šatna. Požádal Janičku o posečkání a vydal se s kabáty k šatně. Tam narazil na Renatku. „Kde máš fuckera?“ řekl jí potichu.

„Vevnitř, řekla jsme mu, že jdu na záchod. Ty darebáku, to je tvoje nová oběť?“ „Ještě nevím, Renatko, to víš, dělám, co můžu, když ty na mě kašleš a vodíš si sem štramáky, mladší než já. Jak jsi ho sem dostala?“ „Dostala jsem lístky od šéfa, napadlo mě, že si zavzpomínám, a co nevidím, tebe. Ty sem totiž chodíš pravidelně, pokaždý s nějakou jinou, mně už to došlo, proto toho Vivaldiho tak znáš, přiznej se.“ „To přeci není podstatné, řekni mi spíš, kdy ti ten tvůj svalovec zase odjede, ať ti dokážu, že mé srdce bije jen pro tebe.“ „Zavolám ti, možná, říkala jsem ti, že jsem strašně žárlivá.“ „Ale no tak, nic jsem s ní neměl.“ „To je mi jasný, jinak by nebyla na Vivaldim. Máš štěstí, že jsem tady s Jardou, jinak bych se jí zeptala, jestli už jsi ji napájel červeným a pokud ne, tak že na to brzo dojde, ale jí by to bylo stejně jedno, chce tě ulovit.“ „Myslíš?“ „Proč by sem jinak chodila?“ „Má ráda Vivaldiho.“ „Kdyby měla ráda hudbu, půjde na koncert s kamarádkou, myslíš, že je zvědavá na nějaký tvoje vejšplechty? Protrpí si to a pak tě svede, ženský jsou mrchy a ty jim vůbec nerozumíš.“ „To necháme na jindy, to je na delší debatu. Mimochodem, jestlipak už sis pořídila domácího přítele na baterky?“ Renatka zrudla, pak se nadechla a odpověděla: „Ano.“ „Koupila jsi ho sama?“ „Ne.“ „Donutila jsi ho k tomu?“ „Ano.“ „Šlo to jako po másle?“ „Ne.“ „Kterej typ?“ „Neřeknu.“ „Ale no tak, takovej ten jako ze života, realistickej s těma vyvedenýma žílama a tak, nebo takovej ten neosobní?“

„Neřeknu.“ „Přiznej se. Je jako živej? Nebo jak z kosmický lodi?“ „Jako živej z kosmický lodi.“ „Jak to?“ „Máme dva.“ „Skvělý, vem je příště s sebou ke mně. Jak se ti to povedlo ho přinutit?“ „Výrobní tajemství.“ „To je pravda, ale nevadí, jsem rád, že teď už vědeckotechnická revoluce pronikla i k vám. A nežárli, slibuji ti, že až přijde na řadu Janička, koupím pro ni nějakýho jinýho. Tamten zůstane jenom pro tebe. Uvážu na něj mašličku s tvým jménem.“ „Petře, jednou tě nějaká ženská dostane a ukousne ti ho.“ „Víš, co na to řeknu?“ „Ne.“ „Řeknu: ‘škoda, až do teďka to nebylo špatný’.“ „Myslím, že ti ho ukousnu já. Už to začíná. Doufám, že to nebude taková husa jako já a nevyspí se s tebou hned dneska. Pa, pa, zavolej mi, jak to dopadlo.“ „Zavolám ti,“ řekl Petr a vrátil se k Janičce. K té se mezi tím stihl přesunout Renatčin Jaroslav a mile se k Janičce měl. „To jsou věci, chtěl bys ji půjčit, viď? Ani nápad, nemáš výměnou co nabídnout, leda tak svou nezletilou sestru, máš-li jakou,“ pomyslel si Petr, když Jaroslava s úsměvem požádal o dovolení a posadil se vedle Janičky, zatímco Jaroslav s lítostivým úsměvem odkráčel na své místo, ke kterému se právě blížila Renatka. „Už jsem se lekl, že to zmeškám,“ řekl šeptem Janičce do ouška. Zase pocítil neodolatelnou chuť ji kousnout do krku, ale ovládl se. „Nesmíš ji vylekat,“ pomyslel si. „Třeba by se ani nevylekala,“ pokračoval v úvaze, „ale musela by se bránit, aby se zachovalo dekorum, nebo by taky mohla na celou koncertní síň pronést nahlas něco jako - Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč mě hryžeš do krku? - , radši jí kousat nebudu.“ Místo toho pravil: „Jsem zvědav, jestli neusneš, kdyby, polož mi hlavičku na rameno, nebudu sebou škubat, abych tě neprobudil.“ „Jsi velice laskav, v případě potřeby ti posloužím stejně, ovšem na odborné úrovni, položím tě do stabilizované polohy a budu všem okolo tvrdit, že jsem tě nikdy před tím neviděla.“ „Tak jsme domluveni, hle, umělci přicházejí.“ Na pódium nastoupili hudebníci a po krátkém úvodním slově celá produkce začala. Petra hudba přivedla do poloslavnostní nálady. „Život přeci jenom není tak špatnej,“ říkal si, „sedím tu v teple, no skoro v teple, s jednou samičkou, kterou tímto regulérně a elegantně svádím, další již svedená samička sedí o pár metrů dál a hejna nesvedených slepiček pobíhají venku, nemají stání, divoce klovou zobákem, neví, že smyslem jejich

života je čekat, zda-li mě něčím zaujmou a já se rozhodnu je obšťastnit a vnést do jejich slepičího života trochu toho kohoutího vzruchu.“ Janička v těchže chvílích naslouchala čtvrttisíciletí staré hudbě a přemýšlela o Petrovi. Dělalo jí dobře, že je tady s ní. Nestávalo se jí často, že by byla pozvána na koncert takzvané vážné hudby, totiž, přesněji řečeno, se jí to nestalo ještě nikdy. Oceňovala tedy jistou Petrovu originalitu, i když upřímně řečeno, originální na tom bylo snad jenom to, jak to bylo neoriginální. „Škoda, že už to dneska není v módě,“ povzdechla si. „Dnes se na všechno moc spěchá, dokonce i Petr se na mě dívá tak, že je s podivem, že jsme vůbec došli až sem, kdyby bylo jenom trochu lepší počasí, určitě by mě táhnul do nejbližšího křoví. A kdyby byl jenom o pár let mladší, táhnul by mě tam i v tomhle nečase. Stejně je to ale zajímavý chlap. S někým takovým jsem se ještě nesetkala. Někdy mluví jako kniha, vyjadřuje se v obrazech, v přirovnáních a ještě jsem ho myslím neslyšela mluvit vážně, je v tom vždycky ironie, nebo co. A ten jeho kamarád Babák, ten je zase upřímný až moc. Ale zase mě nesvlíkal očima, což většina chlapů pořád dělá. Včetně Petra samozřejmě. A jak mě očichává, to je půvabné, je na něm vidět, že má rád ženy. Ostatně, na té jeho údajné známé bylo vidět, že to není jenom známá, vrhala na mě pohledy, no takové pohledy, které bych já vrhala na ni, kdyby ... Kdyby co? Kdybych s ním něco měla. A jak se hned, jak to bylo možné, oba vytratili, to hovořilo samo za sebe. Navíc ten její přítel, Jaroslav, něco asi tuší, přiběhl hned vyzvídat, odkud tu jeho slečnu Petr zná a jak dlouho a jak dobře. Měla jsem mu říct, že asi velmi dobře, že se stačí podívat, jak se té jeho krásce blýskají oči a jak si mě sjíždí očima.“ V té chvíli si Janička s jistým překvapením uvědomila, že snad na Petra žárlí, ale vzápětí si to zakázala, ona je tady ta mladá, krásná a žádoucí, pak si ale přiznala, že Petr má taky něco do sebe a navíc má všechny vlastnosti okrašlující muže vhodného pro manželský svazek. Pak si ale podobné úvahy zakázala, vdávat se přeci nechce a je tady hlavně kvůli hudbě. „Opravdu?“ řekla si vzápětí, „vždyť nevím, jestli hrají Jaro nebo Léto. No vždyť je to jedno. Ale budu si muset dát pozor, když nepočítám nemocnici, kde se mnou sice docela flirtoval, viděl mě dneska podruhé a hned květiny, polibek, narážky na lov, červené víno, asi se s ním trošku podnapiju a bude to.“ Janička totiž ovládala tajnou zbraň, po několika excesech z mládí, kdy si po požití většího množství alkoholu, řekněme, pošramotila pověst, si vypěstovala podvědomou sebekontrolu, a kdykoli se napila trošku více, stala se naprosto nedobytnou. Za střízliva přitom byla nedobytná tak nějak v míře odpovídající věku a konkrétní situaci, ale kdykoli se ji snažil někdo svést a napájel ji nějakým tím alkoholem, pak utrpěl těžkou porážku a ona získávala „dobrou“ pověst, v tomto věku ještě docela žádoucí. Věděla však, že léta ubíhají a co je považováno teď za roztomilé, bude za několik let na obtíž. Nijak se tím však netrápila. Jednou se zamiluje a vdá se. Za koho? Za koho jiného než za prince na bílém koni, jak jinak přece. „Když si ho budu trochu držet od těla, bude pěkně napnutý a bude se snažit, a když uspěje až po nějakém delším snažení, bude si úspěchu o to víc vážit a nezdrhne s první sukní, kterou potká. Možná. Jenom mě nesmí kousnout do krku, všimla jsem si, že už to dvakrát málem udělal, asi má nějaký šestý smysl, když jsem kousnutá do krku, je konec, splaší se mi všechny hormony v těle a může si se mnou dělat, co chce. Ještě před několika lety jsem přece kvůli tomu nosila na rande rolák, dneska už to sice není zapotřebí, ale pořád je to jako blesk z čistého nebe. Když jsem tady ucítila, jak mi dýchá na krček, říkala jsem si, teď mě políbí a já ho budu muset okamžitě odtáhnout na záchodek a přefiknout si ho tam. No, neodvážil se, ale pro jistotu si ho budu muset držet dál od těla.“ Karty tedy byly rozdány, strategie stanovena, pozice zaujaty, bitva může začít. Topdog se tupě díval před sebe a pak se podrbal zadní tlapou za uchem. Underdog běhal dokolečka a snažil se chytit vlastní ocas. Občas radostně ňafnul.

30. Klid před bojem byl v našem případě podmalován romantickými tóny. Když se blížil konec produkce, Petr měl hotový plán, dokonalou to ukázku strategického umění profesionála lásky, že. Rekognoskace terénu byla již provedena, válčit se bude na vlastním území. Případná prohra bude

sice více bolet, ale vítězství bude o to sladší. Teď jde již pouze o to, aby se „protivník“ nesnažil ještě na poslední chvíli vymanévrovat. S blížícím se koncem produkce se Petra začal zmocňovat opojný pocit válečníků před útokem, srdce se mu rozbušilo, po celém těle cítil neklid, rozhodl se proto o vyvolání zmatku v řadách nepřítele, neboť nervózní protivník může začít dělat chyby. Přehodil tedy jednu ruku za Janičku a opřel si ji o opěradlo Janiččiny židle. „Už to začíná,“ řekla si Janička, ale jako zkušená válečnice zachovala klid a nezatroubila k ústupu, kterým by bylo odpoutání se od Petrových průzkumných oddílů, tedy odtažení se od Petrovy ruky, ani nezahájila protiútok například žádostí o to, aby Petr ruku zase dal zpět. Zkušeně tedy vyčkává na pozicích dobře vědouc, že plýtvat municí je v této fázi boje zbytečné. „Jak že mi to řekl? Že mu připomínám germánskou bohyni Holdu přijíždějící na větrném oři doprovázena duchy zemřelých válečníků? Taky že ano. Zemřelí válečníci jsou ovšem v mém případě nahrazeni milenci se zlomenými srdci,“ dodávala si odvahu před lítým bojem, který ji, jak se zdá, čekal. Byla si vědoma svého slabého místa, které, pokud bude agresorem předčasně odhaleno, bude mít za následek zhroucení fronty a bude nutně znamenat rychlý přechod do protiútoku, s pokusem o náhlé dobytí protivníkových pozic a okamžité zahájení mírových jednání s cílem dohodnout co možná nejlepší podmínky mírové smlouvy. „Hrdlo si budu muset bránit,“ řekla si a hned se v duchu zasmála, „alespoň budu moci opravdu říkat, že šlo doslova o krk.“ Koncert skončil. Petr odvedl Janičku k šatně a ve frontě na kabáty zahájil lehké ostřelování nepřátelských pozic: „Hezké, že?“ „Byla to nádhera.“ „Bylo to příjemné být na tom s tebou. Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale nepochybně měl Vivaldi dívku, jako jsi ty, před sebou, když to psal. Jako inspiraci.“ „To je ale blbost,“ pomyslel si Petr, jakmile to vyslovil, „ale co, jde jen o lehkou palbu.“ „Hezké, že pane doktore?“ vstoupila do děje Renatka a hned provedla krátký, ale o to intenzívnější dělostřelecký přepad Petrových pozic: „Musím běžet, nashledanou a pozdravujte ode mne tu svou přítelkyni, víte, tu jak jste ji měl u nás, tu moji jmenovkyni Renatu, byla moc sympatická,“ vypálila Renatka zkusmo několik ran a nebylo jí více. „Renatu?“ podnikla do Petrových otevřených pozic rychlý výpad Janička. Petr se rozhodl pro riskantní taktický manévr, který měl otevřít Janiččinu doposud kompaktní obranu. Zachmuřil se a pravil: „Renata byla moje přítelkyně. Znali jsme se spoustu let, moc jsem ji miloval, chtěl jsem si ji vzít, ale víš, jak to chodí. Jednoho dne jsem dostal svatební oznámení a nebylo na něm moje jméno. Bylo to pro mě moc těžký, ale už je to pryč, alespoň doufám, už je to skoro rok. Už to přebolelo,“ řekl Petr a zatvářil se tak, že bylo patrno, že tato rána doposud stále krvácí a jitřit ji, by nebylo od nikoho hezké. Tady se Petrovi vydařil skvělý taktický manévr, neboť Janička, jako každá zdravotní sestra, měla silně vyvinutý pečovatelský pud, a když nyní v Petrovi uviděla trpící lidskou bytost, vzedmula se v ní vlna účasti a touhy pomoci tomuto dospělému, chytrému, úspěšnému a přitom tak citlivému muži, kterého ještě před chvílí podezírala z citové plochosti a cynismu. „Oh,“ chtělo se jí zvolat, „tak proto ta ironie, proto ten smích, jde o pouhý obranný val chránící nebohé, citlivé srdce zraněné bezohlednou ženou, jdoucí za svými nízkými cíli bez ohledu na spoušť, kterou za sebou zanechává.“

„Oh,“ zvolal by Petr, „tak tudy tedy vede nejkratší cesta do tvého lože,“ kdyby věděl, že nyní letmo vypálenou salvou zasáhl a vyřadil z boje nejméně tři pluky, tudíž téměř celou jednu divizi z nepřátelského tábora. „Oh,“ zvolal autor, „tudy na Janičku, Petře, ještě dva tři zásahy a dáš jí pěkně za uši.“ Ten však na autora kašlal, a tak se ke své škodě tuto závažnou informaci nedozvěděl. Tak to je, když válečník podceňuje zprávy své rozvědky. „Oh,“ zvolají nyní zajisté všichni čtenáři, „tak tudy vede cesta do jejich srdcí a odtud potom přímo hup jim pod sukně.“ „Oh,“ zvolají nyní zajisté všechny čtenářky, „tak takovou na nás šijí boudu, na to jim už nenalítneme,“ a zatvrdí svá sladká srdce, i když se sukněmi raději neprovedou nic, neboť konkurence je veliká, jistota je jistota a co kdyby ti chlapi, falokrati zatracení, zdrhli k nějaké potvoře, co tuto knihu ještě nečetla, že. A nejde-li o sukni, respektive o to, co je pod ní, nejde ani o duši, ta už se pak poddá sama, že. Takže vlastně nejde o nic a můžeme jít zpět k Janičce. Tu jsme opustili ve chvíli, kdy utrpěla vážné ztráty na svých vojích. Jako zkušená válečnice však využila poskytnutého času ke zkrácení obranných linií, přeskupení hlavních jednotek a dokončení struktury jednotlivých ohnisek odporu. Petr tak z taktického hlediska svého úspěchu nevyužil, ze strategického pohledu však významně navýšil svůj potenciál a především oslabil protivníkovu vůli k odporu. Janička zjihla, jak jsme však již řekli, Petr tuto změnu v Janiččině chování špatně odhadl, vnesla do něj zmatek, a tak namísto frontálního útoku, který by nyní mohl v historicky krátké době přinést úspěch, přechází do běžných taktických nájezdů nevěda, co Janiččino zjihnutí způsobilo. Konkrétním výsledkem tedy bylo, že když se s Janičkou blížil k Blatničce, kde měl být sveden hlavní lítý boj, krutá řež lemovaná litry vypitého vína vzápětí cynicky vymočeného na blatnických záchodcích, přicházel tam s Janičkou přivinutou jemně a nenásilně na rámě, zaujat rozhovorem o Janiččiných snech a představách, naplněn pocitem, že ženy koneckonců mohou být i něčím jiným než nezbytným nástrojem biologické reprodukce, s čímž byl jinak smířen a považoval to za boží trest. Z těchto neproduktivních úvah ho vyvedla Blatnička, poloprázdná, jejíž osazenstvo dokonale znal a které jeho příchod po ocenění Janiččiných kvalit ocenilo rádoby nenápadným mrkáním, vztyčenými palci či prsty ve tvaru „V“ na znamení, že jeho výběr je auditoriem schválen. Petr si o vkusu přítomných sice iluze nedělal a bylo mu jasné, že by mu pochválili i užovku a to pravděpodobně s větším zájmem, než který věnovali Janičce, přesto byl potěšen. Nakonec, je to zcela logické, Janiček, lépe řečeno „Věrušek“, tak se totiž v Blatničce bůhví proč říkalo mladým děvčatům přivedeným štamgasty, bývalo celkem dost, zato užovku nepřivedl ještě nikdo. Uprostřed Blatničky ležel don Pedro, jako obvykle zhnusen svým okolím a v očekávání, kdy se Richard, jeho pán, nyní zabrán do intenzívního rozhovoru s doktorem Babákem, rozhodne odejít domů. Petr se zřetelnou úlevou akceptoval fakt, že don Pedro přešel Janiččin příchod bez valného zájmu. Už se mu totiž stalo, že věnoval celý večer jedné krasavici, přičemž z očekávaného zakončení večera nic nebylo s poukazem na to, že krasavice, jak Petrovi oznámila, má nyní měsíčky a nechť na ni proto Petr nedoráží, že mu děkuje za příjemný večer a přeje dobrou noc. O deseti vypitých whiskách á 170,-Kč se nezmínila. „A co sis myslel, ty vole?“ řekl mu na to doktor Babák, když si mu Petr po několika dnech stěžoval, „nevšim’ sis, jak se moh’ don Pedro zbláznit, když ta bréca přišla? Cejtil, na rozdíl od tebe, že menstruuje, a tak z tebe buď moh’ bejt ten večer krvavej Joe, nebo si měl mít po ptákách, což se taky stalo, že jo.“ Nyní se tedy Petr s ulehčením mohl posadit a objednat litr červeného vína, neboť don Pedro na Janičku zhluboka kašlal. „Válečné štěstí je na mé straně,“ myslel si Petr, „ježišmarjá,“ pokračoval ustaraně v úvaze, „nemá ten pes rýmu?“, když si z ničeho nic don Pedro mohutně kýchnul. „To by mi tak scházelo,“ uvažoval, „ale co, každý boj má svá rizika, proto je to nakonec zajímavý.“ Janičky

se přesto starostlivě zeptal: „Cítíš se dobře?“ „Cítím se velmi dobře,“ odpověděla Janička udiveně, „proč se ptáš?“ „Ten pes má možná rýmu.“ Janička byla zmatená, nechápala, jak se její zdravotní stav týká toho, zda don Pedro má či nemá rýmu, ale nebylo to poprvé, ani naposled, kdy nestačila sledovat tok Petrových myšlenek, a proto tomu nevěnovala větší pozornost. Petr objednal litr červeného a po chvilce se v duchu začal podivovat tomu, jak Janičce vínko chutná, mizela v ní sklenice za sklenicí, nenechával se tedy pobízet a snažil se držet s Janičkou krok. Po několika hodinách se situace obrátila, Janička se dostala na úroveň, kdy obranné mechanismy byly nastaveny na automatický provoz a mohla tedy uvolnit svůj obranný postoj, zato Petr byl patřičně rozkurážený a měl za to, že vše půjde nad obyčej dobře.

31. Na počátku byla tma. V té tmě se nad vodami nevznášel Duch svatý, nýbrž Petrův žaludek, jak tomu alespoň nasvědčovalo zurčení, které následovalo vždy po zmáčknutí páčky u klozetu, který tedy fungoval, jak se patří, z čehož Petr usoudil, že pokud už zvrací, bude to někde na spřáteleném či alespoň neutrálním území. Povzbuzen tímto zjištěním, opět se stočil okolo toho báječného vynálezu, vodního záchodu, čili Water Closethu, tedy WC a opět se propadl do tmy ... Probudilo ho světlo a vzápětí nějaká postava, která přes něj přepadla a zarazila hlavu přímo do klozetu, do jeho klozetu ..., ale pak zase světlo zmizelo. Třetím vjemem, kterého se mu dostalo, byl pocit strašlivé žízně. „Žízním, tedy jsem,“ usoudil a pokusil se odplazit se do kuchyně, kde ve své lednici zajisté najde něco vhodného pro tuto příležitost. Po nějaké době strávené plížením plazením vpřed však narazil hlavou do zdi. Šátral okolo sebe, ale všude jen zeď, dostal strach, „proboha, kde to jsem?“ pomyslel si. Pak si řekl, že to musí zjistit. S překvapením zjistil, že je oblečen jen do spodního prádla, a usoudil, že je v nemocnici. Muselo se stát něco strašlivého, nějaká katastrofa, snad státní převrat? Zmocnil se šéf sociální demokracie Zeman spolu s republikány a komunisty moci a on byl v boji na ochranu demokracie raněn? Napadla Prahu hrozivá infekce, srazila se země s bludným asteroidem, nebo se zbláznil a nyní je hospitalizován v psychiatrické léčebně? Tyto úvahy odhodil, nyní je třeba zachránit sebe před smrtí žízní, pak bude čas na oportunní přestup do řad sociální demokracie, zachraňování lidstva v případě celoplanetární katastrofy, s jejíž možností, jak se zdá, je nutno počítat, či léčbu nemoci. Nebo byl okraden? Tomu by nasvědčovalo, že nemá nic, peněženku, hodinky, brýle a tyto věci přece nikdy jen tak neodkládal. Pomalu se posunoval podél zdi, nahmatal dveře do jiné místnosti, pomalu do nich zatlačil a podařilo se mu je otevřít. Vplazil se dovnitř, nahmatal něco jako postel, začal se po ní sunout vzhůru. Ve chvíli, kdy se na posteli čehosi dotknul, toto cosi, snad nějaký pytel, sebou divě škublo a hned poté mu téměř odlétla vrchní část lebky. V témže okamžiku totiž došlo k výbuchu atomové pumy, jak jinak si vysvětlit strašlivý záblesk doprovázený řevem sirén. Když po chvilce otevřel oči přesvědčený, že nadešel konec světa, skoro zalitoval, že tomu tak není. Zíral vytřeštěnými zraky přímo do šíleného pohledu nějaké ženy, kterou v životě neviděl. Zařval „uuaaááá“ a prudce se odrazil od postele, neboť usoudil, že bude přeci jenom v blázinci a to nepochybně s velmi nebezpečnou osobou, neboť proč by jinak tak křičela a

rozsvěcovala světla, že. Narazil hlavou na stěnu za sebou a zíral do přímo do tváře tomu nebezpečnému individuu. „Fuj, to jsem se lekla,“ řeklo šílené individuum překvapivě kultivovaným ženským hlasem. „Co se děje?“ „Já nevím, co se děje, proč tak křičíte?“ zeptal se Petr uklidněn, že šílenec hovoří srozumitelnou češtinou a je oblečen v bílém tričku s nápisem MacDonald a je vybaven velmi sympaticky vyhlížejícím poprsím. „Včera jsi mi tykal, klidně v tom pokračuj.“ „Včera?“ otázal se nesměle Petr. „No jasně, měli jste ji s Janou jako z praku, nechtěl jsi jet za žádnou cenu domů, křičel jsi, že Janu miluješ, a vrhal ses střídavě na ni, střídavě na mě. Zaplatila jsem taxíka, to mám doufám u tebe, a vzala jsem tě dovnitř. Pak jsi usnul s Janou v křesle. Janu jsem položila na postel. Tobě se udělalo špatně, tak ses utábořil na záchodě. Jak ti je?“ „Hrozně, mám žízeň.“ „Tak počkej, něco ti přinesu,“ řekla dívka a odkráčela z pokoje. Petr se na ni díval, zatímco jeho psi se vztekle rvali. Ten horní měl jednoznačně navrch. Dívka, docela štramanda, byla oblečená v kalhotkách a v tričku. Za chviličku byla nazpátek a přinesla velkou plastikovou láhev Coca-Coly. Petr se z hluboka napil, pak ještě jednou a ještě jednou. „Díky, zachránila jsi mi život. Omlouvám se, ale pokud jsme se představili, tak jsem to zapomněl, já jsem Petr a ty?“ „Eva, už jsem ti to říkala, když jsi se na mě vrhal s tím, že mě ošukáš hned teď a tady, já jsem ti říkala, že to bude omyl, že jsem Eva a ne Jana, ale ty jsi křičel, že to je jedno, že ty jsi Adam a jsme si souzeni.“ „Ježišmarjá,“ hlesl Petr. „Co bylo dál?“ „Co by, trochu jsem tě nakopla a zase jsi se vrhal na Janu, pak jsem tě tam u ní zavřela, tak nevím, co bylo.“ „Vždyť si říkala, že jsem se utábořil na záchodě.“ „Trochu jsi se toulal, děláš to často?“ „Ani nevím.“ „Kde jste se tak upravili? Jana říkala, že se chystá s nějakým seriózním advokátem na koncert vážný hudby. Ten seriózní advokát jseš ty, nebo ho někde cestou vyměnila za tebe?“ „Řek’ bych, že to budu já.“ „No, tak to jo. Pojala jsem hned v celou advokacii větší důvěru.“ „Z toho by měla advokátní komora radost.“

„Jestli takhle vypadá seriózní advokát, zajímalo by mě, jak vypadaj’ ty neseriózní.“ „Stejně. Když vypije hektolitr vína jako my, bude stejně vypadat i nosorožec bílý, natožpak advokát.“ „Možná bych se na to neměla ptát, ale ženská zvědavost mi nedá, ty něco s Janou máš, nebo jsi měl?“ „Do okamžiku ztráty vědomí jsem s ní nic neměl, leda úmysly a jestli potom, tak doufám, že si to holka užila, já mám totální amnézii.“ „No, dneska, tedy včera jsi na nějaký výkony moc nevypadal, i když, to přiznávám, jsi se snažil. Kdyby se hodnotila snaha, máš určitě sto bodů.“ V té chvíli se připlížila Janička, přes poněkud divoký vzhled svého účesu stále svůdná v tričku a v kalhotkách, vrhla se k Evě do postele. „Proč jsi mě tam s ním nechávala, vrhal se na mě nejmíň půlku noci,“ obrátila se přímo na kamarádku. Petra si ani nevšimla. „Ahoj,“ špitnul Petr. „Byla to tvoje návštěva a navíc vypadal, že touží po dámské společnosti, přičemž je mu víceméně jedno, kdo ji bude tvořit. Řekla jsem si proto, že když už tu má být někdo znásilněn, proč bych to měla být zrovna já, když ho vůbec neznám.“ „A, ..., bylo něco?“ špitla Janička k Evě. „Jak to mám vědět? Zeptej se svého seriózního advokáta.“ Petrovi se v té chvíli začala smíchy chvět bránice, potlačil to a pravil: „Tak, Janičko, teď už si můžem opravdu tykat.“ Ta zrudla a nic neříkala. Petr pokračoval: „Myslím, že jsme se opravdu sblížili, ještě se mi nestalo, že bych s nějakou ženskou ruku v ruce zvracel do jedné mísy. Nu což, všechno je jednou poprvé.“ Janička ožila: „A jinak?“ „Jinak jsi, alespoň pro mě, neposkvrněnou pannou.“ Janičce se začala vracet do tváří původní barva. Pak řekla: „No, pojali jsme to včera opravdu ...“ „Ožrali jste se jako koně, no a co? Kdyby se nestalo nic jinýho ...“ „Ježišmarjá, ono se stalo něco jinýho?“ „Ale ne, teda já nevím, snad né, to jsem jenom tak řekla.“ „Evo, já mám žízeň,“ zakňučela Janička. „Na,“ podal jí Petr láhev s kolou. „Díky,“ špitla a s úlevou se napila.

„Tak si to tu, děti, užijte,“ pravila Eva, „od šesti nastupuju službu, jít spát už nemá cenu, budu vstávat.“ „Počkej,“ zastavila jí Janička, „vyčistím si ještě zuby,“ vyskočila z postele a zavřela se v koupelně. „Taky bych to uvítal,“ řekl Petr. „V zrcadle je jeden nepoužitý kartáček, pro podobné případy, tak si posluž.“ „Hm,“ zabručel Petr, moc se mu to nelíbilo, ale nahlas nic neříkal. Raději se zeptal: „To je tvůj byt?“ „Ne, vlastně jo, jsem tu napsaná u babičky a bydlíme tu s Janou dohromady.“ „Ježišmarjá, já jsem se Jany vlastně nezeptal, ona je z Prahy?“ „Tak na to se zeptej jí. Ale nakonec o nic nejde, není z Prahy, je odněkud z jižních Čech, z Jindřichova Hradce myslím.“ „Tam jsem byl nějakou dobu na vojně, ale to byla ještě malinká.“ „Kolik ti je?“ „Třicet.“ „Tak to byla malinká.“ „Vadilo by ti, kdybych se do tý koupelny vrhnul hned po Janě? Cejtím se hrozně.“ „Ale ne, mám čas, podívej se, kolik je, ale jít spát už nemá cenu.“ „Díky,“ řekl Petr a vystřídal v koupelně Janičku. Ta se mu raději vyhla tím, že hned z koupeny odešla do místnosti, kde strávila noc. Petr si vlezl do vany a pustil si sprchu. „Ježišmarjá,“ myslel si, „to teda bylo šou, jak to tak vypadá, s Janičkou je utrum, já vůl jsem se vrhal na tu druhou, ještě, že to bere sportovně. Takhle se ožrat, máš to zapotřebí, Petřochu ...“ V podobných lamentacích se prosprchoval k čistotě, pak si vyčistil zuby, zalitoval, že se nemůže oholit, a vylezl ven, vyměnil si místo v koupelně s Evou, na kterou se co možná hezky usmál a řekl: „Děkuji.“ Pak se rozhodl ulehnout do místnosti k Evě, neboť, jak předpokládal, Jana bude v té druhé. Ta však nyní seděla na posteli u Evy, rukama objímala kolena přitažená k tělu a přes ně měla přetažené tričko. Petr se posadil na kraj postele a potichu jí oslovil: „Jano, Janičko ...“ Pomalu zvedla hlavu, odhalila obličej do té chvíle zahalený mokrými vlasy a Petr uviděl uslzené oči. Nenamalovaná vypadala velmi mladá a velmi zranitelná. Petra jeho cynismus přešel. Naklonil se k ní a řekl jenom: „No tak, kočičko, nic se neděje.“ Pak ještě dodal: „Snad jenom to, že tě asi miluju,“ přitiskl k ní tvář, pravou rukou ji chytil za hlavu a prsty zabořil do vlhkých vlasů, celou si ji přitáhl k sobě a pomalu ji začal pusinkovat po tváři, po vlasech, krku. Po chvíli ho objala a přitiskla se k němu, zašeptala:

„Jestli mě miluješ, tak musíš strašně moc ...“ „Slibuju,“ odpověděl a začal ji líbat. Polibky opětovala, když jí po chvilce chtěl stáhnou tričko přes hlavu, poslušně a v klidu zdvihla ruce a umožnila mu to, začal jí líbat na ňadra, zatímco ho hladila po vlasech. Počkala, až si tričko, vypůjčené a malé, sundá i on, a znovu se k němu přitiskla ... Když Eva vyšla z koupelny a nahlédla do pokoje, lekla se. „Kristepane,“ říkala si, „to snad není možný. A jak já si teď vezmu věci? Já si snad budu muset vzít ty její hadříky ze včerejška.“ Jak řekla, tak udělala. Navlékla se do šatů nasáklých vůní cigaretového kouře a potichu opustila byt. „Romantika,“ říkala si, když zavírala dveře a slyšela Janiččiny milostné vzdechy. „Tak to chodí,“ říkal si v téže chvíli autor. „A teď mi řekněte,“ pokračoval, „kdo tedy vlastně vyhrál? A nebylo to Pyrrhovo vítězství? Nebo je to plichta? Kdo ví?“ U psů to byla plichta. Leželi vedle sebe a bez povšimnutí si lízali rány.

32. Ať už to bylo tak či tak, Petra ani Janu tato otázka nijak nevzrušovala. Postupně se promilovali ke svítání a potom k pokročilému dopoledni, kdy oba usnuli. První se probudil Petr, pokusil se opatrně, aby Janičku neprobudil, trochu změnit polohu těla, aby ulevil zdřevěnělým končetinám, a probouzející se Janičce pošeptal do ucha, aby ještě spala, což ona s tichým vrněním učinila, zatímco ji Petr hladil po zádech. Po další snad půlhodině, snad hodině se probudila, podívala se na něj a tichounce se zeptala: „Nespíš?“ „Ne.“ „Na co myslíš?“ „Na tebe.“ „Proč?“ „Protože jsi krásná jako dar z nebes.“ „A ještě?“ „Protože jsi ... volooká.“ „To je pochvala?“ „Myslíš, že není?“ „Nevím, snad.“ „Je to pochvala. Ze začátku se mi na tobě líbily hlavně oči.“

„A teď?“ „Teď mají oči vážnou konkurenci.“ „Neříkej mi to. Stydím se.“ „Myslel jsem, že zdravotní sestry se nestydí.“ „Já jo.“ „Co budeme dělat? Máme čas?“ „Nastupuji až v pondělí večer.“ „Takže máme čas.“ „Neodejdeš mi za jinými?“ „Jiné neexistují, vždycky jsi existovala jenom ty. Jenom jsi byla moc malá nebo moc daleko.“ „Věřím ti, protože ti chci věřit.“ „Miluješ mě?“ „Pokud tím myslíš divné pocity okolo žaludku, točení hlavy a tak podobně, tak asi jo. Ale nezaručuji, že se nejedná o kocovinu.“ „Pokud nezvracíš jenom při pohledu na mě, není to špatný začátek.“ „Nápodobně.“ „Jestli to ale dělá jenom alkohol, budu tě muset asi pořád držet průběžně tak na jednom a půl promile.“ „Jednoho dne mě budeš muset nechat vystřízlivět.“ „Myslíš? To mě nenapadlo. Já jsem nevystřízlivěl posledních deset let a jak mi to hezky jde.“ „Před deseti letech mi bylo jedenáct.“ „Nepřipomínej mi můj kmetský věk.“ „Na kmeta jsi pozoruhodně aktivní.“ „V mládí jsem se šetřil.“ „Chci tomu věřit, ale nezdá se mi to. Na to se kolem tebe motá moc slečen.“ „Klientky.“ „Věřila bych tomu, že někoho zastupuješ, pravděpodobně manžely. Ale jestli je to jenom v nějakých těch kauzách nebo jak se tomu říká, to si nedovoluji tvrdit.“

„Jsi žárlivá?“ „Já? Strašně.“ „Já taky, budeme si rozumět.“ „Já nežertuju. Říkám ti to, Petře, hned. Pokud jsem pro tebe jenom flirt, tak z toho okamžitě vycouvej, máš ještě šanci, jinak by tě nevěra mohla mrzet.“ „Co by mi hrozilo?“ „Zbavila bych tě tvojí mužné ozdoby.“ „To je za posledních čtyřiadvacet hodin druhá, která mi vyhrožuje, že mě připraví o Kryšpína,“ pomyslel si Petr, „to maj’ z toho, že noviny se furt babraj’ v těch Američankách, co řežou manželům penisy. Renatka ho chtěla aspoň ukousnout ...“ Nahlas řekl: „Jak bys to provedla?“ „Skalpelem.“ „Zubama by to bylo, no, řekněme stylovější.“ „Ale nehygienické.“ „Ty si snad chrup pravidelně nečistíš?“ „Asi tě nakopnu. Co budeme dělat?“ „Teď se budeme mazlit. A s budoucností si hlavu nedělej, nikdy se netrap tím, co přijde zítra. Možná, že zítra zdědíš milion dolarů, možná, že tě přejede náklaďák. Nebo zdědíš milion dolarů a přejede tě náklaďák.“ „Já bych nechtěla ani milión dolarů, ani aby mě přejel náklaďák. Já bych chtěla tebe.“ „Nesmíš mě brát tak hákem, děvče. Za prvé, to je moje parketa, a za druhé bych se mohl vylekat. Mimochodem, lyžuješ?“ „Lyžuju, proč?“ „Jenom tak, problémy se řeší samy, je to jejich imanentní vlastnost, dosti sympatická. Teď se chci s tebou ještě mazlit a pak, pak uvidíme. Nebo víš co? Půjdeme do sauny. Uděláme ze sebe zase lidi.“ Petr vstal, našel někde svoje věci, vytáhl zápisník s telefonními čísly a zavolal do sauny ČVUT. „Dvořák,“ ohlásil se, „mohl bych hovořit s panem správcem? Děkuji, počkám. Dvořák, dobrý den, pane Jedličko, měl bych k vám prosbu, je tady u mě snoubenka, víte, napadlo mě, že bychom si mohli zajet k vám. Ano, ano, ..., já vím, že máte dneska zavřeno, ale za prvé věřím, že by to panu řediteli nevadilo, vzpomínáte si, jak říkal, že mi vyjde kdykoli vstříc, když tehdy ta jeho kauza dopadla dobře, a za druhé se to nemusí dozvědět, že. Samozřejmě všechny náklady uhradím a vám za to, že budete mít pracovní den jenom pro mě a pro snoubenku, taky pochopitelně poskytnu náhradu mzdy, bez daní, jistěže, co takhle ve výši dvojnásobku vaší průměrné denní odměny? Zůstane to mezi námi, jistěže. Výborně, ve dvanáct, ano, ..., tak asi tři hodiny tam budeme. A mohl byste připravit nějaké občerstvení? Já nevím, šampaňské, šunku a tak. Děkuji mnohokrát a pozdravení vaší paní. Jsme domluveni, ve dvanáct.“ Petr zavěsil a vrátil se k Janičce:

„Jedeme do sauny. Vidíš, nezeptal jsem se tě. Saunuješ se?“ „Strašně ráda. Všechno, co se týká vody, provozuju ráda.“ „Vážně? Doufám, že ti teda nebude vadit, kdybych tě někdy v budoucnosti chtěl utopit.“ „Lepší než upálit.“ „Jsme domluveni.“ Sauna byla krásně vyhřátá. Po chvilce zdráhání se Janička svlékla a posadila se s Petrem na nejnižší ze třech stupňů. „Kam se díváš? Ty se díváš na mě. Nedívej se na mě, říkala jsem ti, že se stydím.“ „Dívám se na kapky potu, malinký neviditelný pramínky se ti shromažďujou u trachey, potom se třema proudama vydávají na cestu dolů. Jeden teče přes tvoje levé, ne počkej, pravé ňadro, každá kapka jede hrozně rychle, dostane se k prsu, které se pyšně zvedá k obloze, a tam ta kapka jako na toboganu nabere nejvyšší rychlost, pak začne zpomalovat a potom už jen líně dojede k bradavce, z níž posléze pomalu skápne na podlahu. A pořád znova a znova.“ „Napadá mě, jestli bych se já neměla podívat, odkud odkapávají pramínky potu tobě.“ „Pyšně ti to místo ukážu, budeš-li chtít.“ „Ne, myslím, že to nebude nutné, zdá se mi, že tuším, odkud by to mohlo být.“ „Hm, myslíš, že z mého ušlechtile klenutého nosu?“ „Ne, myslím, že z tvého ušlechtilého nosu to nebude, Péťo.“ „Tak ze špiček mých dlouhých a štíhlých prstů?“ „Ani to nebude ono.“ „Zbývají mé pevné lokty.“ „Taky ne.“ „Nechám se poddat. Řekni, odkud že ze mě kanou kapky potu?“ „Neřeknu.“ „Řekni!“ „Neřeknu.“ „Tak na to ukaž.“ „Neukážu.“ „Tak na to sáhni.“

„Nesáhnu.“ „Sáhni.“ „Sáhnu, ale jenom malíčkem.“ „Dobře, ale oběma.“ „Nesouhlasím.“ „Znásilním tě.“ „V sauně? To by tě zabilo.“ „Risknu to.“ „Nevěřím ti, mluví z tebe jenom samčí pýcha.“ „Dokážu ti, že ne.“ „Petře, nech toho, pálí mě záda, nech toho, ublížíš si, v sauně, ..., to nejde ...“ Šlo to. Petr dokázal, že Janička nemá pravdu, děvče bylo ještě mladé, nezkušené, ale již tušilo, co udělá s oběhovým systémem sauna při této jinak nepochybně bohulibé činnosti. Čtenářům v Petrově věku a výše se tudíž provozování těchto kratochvílí v sauně nedá doporučit. Autor ví, o čem mluví, jeho lékař se občas dívá na jeho EKG a říká: „Chlape, kde jste k tomu přišel?“ Kde by. V sauně přeci.

33. V těchto a podobných kratochvílích strávil Petr s Janou sobotu i neděli. V pondělí se probudil se smutkem v duši. Díval se na Janiččino mladé a krásné tělo vedle sebe a hluboce litoval toho, že dnes bude muset Janička jít do práce. Odmítala všechny jeho rafinované návrhy na to, aby si vzala volno, hodila se marod, při nejhorším si vzala dovolenou. Petrovi připadalo jako hřích vynořit se z tohoto oceánu čiré lásky a rafinovaných rozkoší, které, jak brzy zjistil, mu dovede Janička s úchvatnou přirozeností poskytovat. Jednou se v něm sice mihl stín žárlivosti, neudržel se tehdy, a když se jeho tepová frekvence dostala na úroveň umožňující mu alespoň mluvit, zeptal se jí: „Ty potvoro, kde ses tohle naučila, hlavně mi neříkej, že jsi přirozený talent.“ V té chvíli Janička nasadila neutrálně milý úsměv a neřekla ani slovo, přes jeho naléhání. Usoudil nakonec, že mu nezbývá, než poděkovat v duchu neznámému dobrodinci, který z Janiččina vrozeného talentu podobného syrovému diamantu vybrousil briliant, vychoval pyšnou dceru Afrodíté a Venuše v přímé linii. ‘„enom doufám, že těch brusičů nebylo víc, než je zdrávo,“ říkal si pro sebe. Nahlas však jenom konstatoval, že doufá, že Janička je zdráva a že by možná nebylo od věci udělat si nějaký ten testík na nemoci, z nichž jde strach a které z pověrčivosti ani nebude jmenovat. Odpověď ho překvapila: „Miláčku, cožpak nejsem zdravotnice, cožpak jsem ti nejmíň pětkrát nebrala krev?“

„Jo, vy tam ty testy děláte automaticky.“ „Něco automaticky, něco se muselo zaškrtnout.“ „Zaškrtnout, co zaškrtnout a kdo to zaškrtnul?“ „Zaškrtnout žádanku o speciální testy, kdo to zaškrtnul? Asi něčí tužka, ne?“ Zde Petra napadlo: „Byl jsem tedy zkoumán již ve chvílích, kdy jsem s Janičkou jen nezávazně flirtoval? Již tehdy jsem byl vážen, a jak se zdá, shledán dostatečně přijatelným pro co? Nebo pro koho? Kdo je tady vlastně honec a kdo štvaná zvěř? Jsem já onen dobyvatel, či jen ubohá oběť plánů v plánech cizích plánů? Neřídí tu někdo moje osudy, tajně a rafinovaně tak, že nejsem s to rozlišit, zda tomu tak je či není?“ Pak se však podíval na Janičku, její hebkou pleť, tmavé oči, hnědé vlasy, pevné prsy a temné bradavky, prohlédl si tu nádheru a snažil se vše pečlivě uložit do paměti. „Ať jsi, kdo jsi, ty, kdož mě řídíš, ať jsi jenom slepý osud, mrtvá prozřetelnost, ať se tvoje podstata blíží podstatě boží, ať jsi skutečný bůh, děkuji ti za to. Dej mi takových dnů ještě víc, dávej mi jich, kolik je jich v mé knize osudu psáno, nešetři na mně zde v těchto chvílích a já ti zaplatím čímkoli jiným, jen mi dej toho zde, co mé srdce bude moci unést, neboť

je zpěněné a přetéká držím ho ve své dlani, čeká na rty člověka.“

„Co to říkáš, miláčku?“ ozvala se Janička. „Co prosím?“ „Něco jsi říkal.“ „Vzpomněl jsem si na jednu básničku. Od Franty Gellnera, brzo jí bude sto let a je to, jako bych ji napsal já, trošku jsem si ji přebásnil.“ „Řekni mi ji.“ „Někdy jindy, dnes ještě buďme veselí a zítra, zítra kdožpak ví, zítra si lehnem třeba do rakví.“ „To je taky báseň, taky od toho Gellnera?“ „Taky, ale jiná.“ „Chtěla bych, abys mi nějakou napsal ty, jenom pro mě.“ „Napíšu, ale teď ne, byla by moc sentimentální.“ „Proč?“ „Protože za chvíli budeme muset vstát a já vůbec netuším, jak bez tebe budu moci existovat déle než hodinu.“

„Cože? Ty bezectný darebáku, ty beze mě vydržíš celou hodinu? Vidím, že mě nemiluješ a já jsem ti jen nalétla a nechala se připravit o to jediné, co chudá holka má, o poctivost.“ „Správně kočičko, málem bych zapomněl, že jsi ženská, teď jsi mi to připomněla, už jsem chtěl hledat, kde máš křídla, domníval jsem se, že jsi anděl. Bylo mi sice podezřelé, že by anděl mohl vypadat jako ženská, ale boží úradky jsou nevyzpytatelné a skoro jsem byl ochoten to akceptovat. Takže, kotě, opět jsi v mých očích nabyla rovnovážného postavení. Nejsi nic méně než žena, ale taky nic více, a proto huš, huš, čeká tě práce. Ale přeci jenom, kdy tě, srdéčko moje, zřítelnice mých očí, červánku mých temnot, bohyně podpírající nebesa, ty jež pohybuješ zemí, čehož jsem byl již nesčetněkrát svědkem, panovnice universa, kdy tě zase uvidím, paní mého osudu, kdy budu moci svou osmahlou šíji položit pod tvé alabastrové chodidélko?“ „Zavolej mi, prosím.“ „Od této chvíle nechť si tvůj zaměstnavatel zařizuje další telefonní linku, neboť ta stávající bude neustále obsazena, budu na ní zcela nemilosrdně viset dnem i nocí, neznaje oddechu.“ „Lžeš.“ „Samozřejmě, že lžu. Jakmile zmizíš z dohledu, volám svým kamarádům, abych jim popsal svůj úspěch, dobytí Tróje, čímž je myšlena tvá ctnost.“ „Pochopila jsem.“ „To mi ale nesmíš vyčítat, neboť největší slast pro svůdce je, hned po pohledu na své sémě na břiše dobyté ženy, okamžik, kdy to vše vypráví svým oplzlým kumpánům.“ „Nikomu to přeci nebudeš vyprávět,“ zhrozila se Janička. „Jistěže ne,“ uklidnil ji Petr. „za co mě máš ...“

34. O několik hodin později seděl Petr ve své kanceláři, u ucha telefonní sluchátko: „A potom se pohnula země, Babáku.“ „To si zase zvracel?“ „To taky. Ale měl jsem na mysli spíš to, že naše těla se spojila v jediném okamžiku, ve kterém splynul čas vzniku i zániku vesmíru, kdy se kácely trůny a padaly dynastie. Tys nic nepozoroval?“ „K nám na Velkou Ohradu nic nedolehlo.“ „Jste prdel světa.“ „A co bylo dál?“ „Pak uplynulo milión let neskonalé slasti a dospěl jsem k orgasmu, tehdy zanikl a zase z popela povstal vesmír, Bing Bang, Velký třesk. Milión let slasti pak uplynulo ještě pětkrát, pětkrát došlo ke

vzniku všehomíra. Měj proto za prokázané, že nyní existuje nejmíň pět paralelních vesmírů a všechny vděčí za svůj vznik mému páření s Janičkou.“ „Takže jseš teď starší než Metuzalém.“ „Po jejím boku věk nic neznamená.“ „Tak počkej za deset let.“ „Kdo tu mluví o deseti letech, já mluvím o věčnosti, tedy tak o roce, o roce a půl. Pak bude již stará.“ „Je stará už teď.“ „Jak to?“ „Je jí přes dvacet, ne?“ „Jezince taky.“ „Tý už bude přes třicet, když ne teď, tak brzo.“ „To je pravda, jsou to stařenky, ale zachovalé. Brzy by mohly porodit, doufám, že dcery, za patnáct let jim je zprzníme.“ „To by je musely mít s někým jiným, a to by se mi nelíbilo.“ „Necháme je oplodnit uměle, nebo ještě líp, teď co byla vyklonována ta ovce, je jasné, že technicky není nedostupné klonovat i lidi. Necháš si vyklonovat spoustu Jezinek, budeš mít Jezinku patnáctiletou, dvacetiletou, třiceti i čtyřicetiletou. Budou se různě krmit, jedna bude hubená, druhá tak akorát, třetí bude pořádnej macek. Všechny budou mít ohromný ňadra, Babáku, a ty budeš pobíhat sem a tam a strkat jim hlavu mezi ty prsa, až se z toho zblázníš. Já si nechám vyklonovat mraky Janiček a se všema budu pořád jenom šoustat.“ „Taky řešení, do tý doby, než ti vyšukaj’ mozek z hlavy. Pokud tam ještě nějakej máš. Co bylo dál?“ „Pak jsem ji odtáhnul do sauny a tam jsem ji zase přefik.“ „V sauně? Víš, že ti to doktoři zakázali.“ „V sauně, vznesl jsem se k nebesům a pak se zchladil v bazénu. Chvilku jsem si opravdu myslel, že zemřu, ale musel jsem dokázat, že jsem nadsamec, nadbýk, nadkohout, nadkanec, nadhřebec a tak dál.“ „A jaká byla?“ „Kámasútru psali podle ní. Ustřelila mi hlavu, nejmíň pětkrát. Cítil jsem, že se nacházím v několika dimenzích současně, vynalezla víceprostorový sex.“ „Co to je?“ „Já ti to řeknu a ty to budeš chtít taky vyzkoušet, žádný takový.“

„Ach jo, není to už na tebe přeci jenom moc? Podívej se na ten svůj pivní břich.“ „Můj břich není pivní, ale vinný, ale pravda je, že nakonec, když se to tak vezme, dávám přednost zcela klasickým postupům. Tohle, jak doufám, bylo jen krátkodobé vzepnutí, týdenní, měsíční, co já vím. Ale ať je to, jak chce, jsem zamilován.“ „Tak si to užij, ale pamatuj si, že všechny ženský jsou mrchy.“ „To jsou, Babáku, vyjma babičky, matky, sestry a Janičky, v tomhle pořadí. Janička tenhle dispens dostává samozřejmě jenom podmínečně.“ „Stejně se mi nezdá, že ses zamiloval.“ „Samozřejmě, že jsem se zamiloval. Má duše zpívá píseň lásky, miluji vše živé, lesní zvěř, stejně jako luční kvítí, bodavý hmyz či sociální demokracii.“ „Takže jsi úplně v prdeli, tokáš, může si s tebou dělat, co chce. Dáš jí klíče od bytu, bankovní konto, auto a tak dál. Vona si na to zvykne, a až jí to budeš brát, bude to pěknej virvál. Kolikrát jsme to už viděli?“ „Co jsou věci proti pokladu lásky, který jsem v Janičce nalezl.“ „Takovej poklad, kterej si nalezl, najdeš u každý ženský a nenuť mě, abych ti přesně popisoval, ve kterejch místech. No nic, ale to zas bude tyjátr. Tak ji aspoň přiveď do Bláta, já ji trochu proškolím, ukážu jí všechny ty holky okolo a řeknu jí ‘podívej, všechny tyhle mrchy Petřoch miloval, některý jednu noc, některý pár měsíců, ani jednu dýl než dva roky. Tak si to užij a nevyváděj.’ A bude to. Mimochodem, má nějaký kamarádky?“ „Má tucty kamarádek, všechny jsou mladý, krásný, prsatý a netouží po ničem jiným, než abys je obskočil.“ „To mě těší, mohla by nějaký přivléct s sebou, někdy.“ „Copak, Zdenička přestala vyhovovat?“ „Ale ne, Zdenička vyhovuje, ale jenom někdy. V Blátě se mi klasicky zduní tak, že je k nepotřebě, odmítá uklízet a všechno mi sežere.“ „Vždycky všechno sežerou, maj’ apetit jak sarančata, pořád se krměj, bestie,“ řekl Petr temně. „Proto maj’ taky ty zadnice,“ přitakal mu Babák. „Janička má nádherně se klenoucí bedra.“ „No, jasně, to víš že jo. A žerou proto, že málo chlastaj’. Kdyby chlastaly jako my, měly by zkaženej žaludek a nemohly by tolik jíst, tudíž by nebyly tlustý a navíc by něco zbylo i na nás.“ „Zas by to moc stálo. I takhle je to drahý, zvlášť když pijou nějaký zahraniční drinky, pak se to prodraží.“ „Tobě přece na penězích nikdy nezáleželo.“

„To je sice pravda, ale i rozmařilost má své meze,“ konstatoval Petr. „Tak to já se Zdeničkou jedeme každej za svý. Vona v tý svý bance vydělává jako já, nebo skoro jako já, tak proč bych ji sponzoroval, že jo. Moc se jí to sice nelíbí, ale co já s tím. Vona si platí tu svoji ubytovnu, já platím byt, vona toho zdaleka neprochlastá tolik jako já, takže musí pochopit, že nemám na rozhazování, a když se chce zdunět, ať se zduní za svý. Ty, Petřochu, teď mě napadlo, budeme o víkendu nahrávat.“ „Ne, Babáku, jsme zamilován, minuty bez Janičky jsou pro mne roky, nemohu s tebou nahrávat nějaký pitomosti na video, když můžu šoustat s Janičkou.“ „Klidně si šoustej třeba s ledním medvědem, já chci nahrávat filmy.“ „Když o tom tak přemýšlím, mohl bych dělat oboje. Říkáš s ledním medvědem? Hm ... Vezmeš s sebou Zdeničku?“ „Samozřejmě, že s sebou vezmu Zdeničku, copak bych se moh’ dívat celej víkend na tebe, jak tančíš rituální tance?“ „Dobře. V pátek?“ „V pátek. Já napůjčuju kazety u nás v půjčovně, pak půjdem do kina, potom do Bláta a pak pojedem k tobě a budeme nahrávat, musíš se ale někdy během tejdne u mě stavit pro druhý video.“ „Uvidíme, jestli mi to dovolí mé srdce.“ „O to bych strach neměl, ale jestli ti to povolí jiný tvoje orgány, to jsem zvědavej.“ „Dobře, pa, pa,“ rozloučil se Petr a zavěsil.

35. O dva dny později vzal s sebou poprvé Janičku „do společnosti“, na tiskovou konferenci. „Co tam budu dělat?“ ptala se Janička, která k Petrovi přijela po noční službě a krátkém odpočinku okolo poledního. „Usmívat se a pozorovat okolí, odmítat pozvání vilných novinářům, které nepotřebuji ke svým nekalým záměrům a přijímat pozvání vilných novinářů, které k těmtýž záměrům potřebuji, jednoduché.“ „To mě budeš prodávat nebo co?“ zděsila se Janička. „V zavísimosti ot ceny, říkají moji ruští klienti. Ne, ne, ne, prodávat tě nebudu, ale chtěl bych tam jít a tebe bych musel někde odložit. Když tě odložím v nějaké blízké restauraci, bude se ti u nohou válet několik zlomených srdcí místních povalečů a co já s tím potom, o nic nejde, podíváme se, jak to doktoru Kostelníkovi, půjde a potom možná dostaneme nějaký drink nebo něco malého k jídlu a půjdeme domů, nebo kamkoli budeme chtít. Mimochodem, co děláš v pátek?“ „Mám volno, v sobotu odpoledne nastupuju službu a jsem tam až do pondělí ráno.“

„To je strašný, měla by sis najít nějakou jinou práci.“ „Docela mi to vyhovuje a nedivila bych se, kdyby to brzo začalo vyhovovat i tobě. V tvém věku podávat pořád každou noc takové výkony, ty můj býčku, to bys nemusel vydržet dlouho.“ „Na tom něco může být, ale teď, teď právě je každá noc bez tebe dosti pustá, den ostatně taky.“ „Kolik jich beze mě prozatím bylo? Od našeho, ehm, sblížení?“ „Dva tisíce? Tři tisíce? Sám nevím.“ „Tak to ano, to je potom jiná, budu muset na tebe být moc hodná, když máš tolik volného času, aby ses mi netoulal a nezaběhl se. Říkala jsem ti už, že ženský jsou hrozný potvory a nejhorší jsou zdravotní sestry?“ „Ženský? Co to je?“ „To jsou velmi nebezpečné bytosti, něco jako pirani například, které to s tebou vůbec, ale vůbec nemyslí dobře. Musíš se jim pečlivě vyhýbat. A já k tomu přispěju svou troškou do mlýna, nepustím tě z postýlky dřív, než se při slově žena neosypeš hrůzou.“ „To je rafinované, kdopak ti to poradil?“ „Maminka mi říkala, že tatínek byl za mlada samá sukně. A když se s ním maminka seznámila, tak ho prý úplně vysála, pochopila jsem, že ho prostě přefikla, jak ty říkáš, při každé vhodné i nevhodné příležitosti. A tatínek prý po čase přestal běhat za děvčaty, po večeři pěkně, když byl pro jistotu zase přinucen mamince odevzdat vše ze svých mužných sil, co v něm bylo, si došel pro pivo do džbánku a seděl pěkně doma a byl náramně spokojený.“ „Ďábelský plán.“ „Vyžaduje ovšem ochotu ke spolupráci. Ty ovšem, zdá se mi, samečku můj roztomilý, spolupracuješ velmi ochotně. Starosti mi dělají jenom ty moje služby.“ „Mně taky. Ti švarní lékaři, elegantně prošedivělí chirurgové, dlouhé noci, no nic ... Měla bys mne tedy možná po dobu služeb svěřovat nějaké kamarádce, která spolehlivě pohlídá, abych všechnu mužnou sílu ztratil v tom okamžiku, kdy jí nabudu.“ „A to právě nejde. Kamarádky jsou totiž ženský.“ „Tak hledej, Janičko, dál, kdo hledá najde.“ „Pak je tady ještě jedno řešení, už jsme o něm mluvili, ale nelíbilo se ti.“ „Copak?“ „Víš přece, jak se dělají z bujných hřebců poklidní valaši?“ „Stejně jako z býků voli. Děkuju, vola ze sebe dělám velmi často sám, není mi třeba žádné pomoci.“ V této volné konverzaci Petr pokračoval i v cestě na tiskovku. Zaparkoval v Jeruzalémské ulici a po chvíli s Janičkou došli na místo. Na vrátnici se přihlásili k tiskové konferenci k cestě pana premiéra do Egypta. Po chvíli strávené dohadováním se objevil Julius:

„Nazdar, Petře, už to běží, ale to nevadí, nás to stejně nezajímá, že. A copak, vzal jsi s sebou nějakou krasavici? Naše děvčata ti nestačí?“ „Ty mají práci, Julie. Dovol, abych tě přestavil, to je Jana, to je ing. Julius Matějovský.“ „Matějovský, velice mne těší.“ „Jana, dobrý den, těší mě, Petr mi o vás vyprávěl.“ „Copak, doufám, že jenom to dobré?“ „Jistěže, říkal, že když mě někdy vezme na nějakou recepci, vy prý nedovolíte, aby mi ubližovali.“ „Tak to měl pravdu. Vy s Petrem pracujete?“ „Nikoliv, Julie,“ odvětil Petr, „pokud se za práci nedá považovat to, že se mnou sdílí lože. Mluví trochu maďarsky, prý, neměl bys ji vyzkoušet?“ „Ha, ha, ha, není nad upřímnost, Petře, támhle se posaďte, nebo chcete jít na tu tiskovku? Ale je to nuda.“ „Ne, ne, díky, počkáme tady.“ „Tak já taky. Nebaví mě poslouchat ty řeči,“ řekl Julius a spustil na Janičku něco v maďarštině. „Kristepane, to je jazyk, mně je každýho Maďara líto, že musí mluvit maďarsky, to opravdu není žádná legrace. Vždycky, když vidím nějaký dítě mluvit maďarsky, říkám si, chudák, je tak malej a už Maďar. V každým jazyce se řekne pošta pošta, nebo post office nebo tak nějak, telefon je telefon nebo telephone a podobně, akorát v maďarštině je to zcela určitě něco úplně jinýho. Všiml jsem si toho při svých studentských cestách mezi pravé Maďary. Já byl jednou s kamarádem, doktor Ivan Kočer se jmenuje, teď je notářem v Českých Budějovicích, v Maďarsku. A tam jsme se dostali do nějakýho města, myslím, že to byl Stoličný Bělehrad, tedy Szekesfehervar nebo tak nějak. Tam jsme se rozhodli, že pojedem někam dál. Šli jsme na autobusový nádraží a zeptali se, kdy nám to jede. Chlap v informacích mluvil jenom maďarsky, z žádného jiného jazyku neuměl ani písknout. Napsal nám, kdy nám to jede a odkud. Odešli jsme na zastávku a čekali. Jeden spoj nejel, druhej ne, třetí ne, nic nejelo. Tak jsme se v nádražním bufetu aspoň ožrali. Druhý den totéž. Třetí den totéž. Čtvrtý den jsme si byl jistý, že bídně zahyneme, neboť nic nejelo ze Szekesfehervaru. Prosil jsem na kolenou na informacích, aby nám řekli, kdy nám jede autobus, prosil jsem česky a rusky, zkusil jsem i polsky, Ivan přidal němčinu, angličtinu, srbochorvatštinu a francouzštinu, nic platno. Opět nejel jediný autobus, který nám na informacích napsali, zatímco jiných jezdilo dost a dost, ze zoufalství a z neustálého pití maďarského vína jsme již vypadali velmi zuboženě, když konečně v budce informací objevila se namísto muže neznalého cizích jazyků jakási žena, která nám v dokonalé slovenštině oznámila, že jsme na informacích o odjezdech vlaků a chodíme čekat na stanoviště autobusů. Záhada byla objasněna a téhož dne jsme odcestovali mezi pravé Maďary, mimo turistická centra, což je taky zajímavá historie. Vivat Kosuth! Eljen Kosuth!“ „Eljen. Maďarština je krásný jazyk,“ řekla Janička. „Jenže je úplně jiná než jakýkoli jiný evropský jazyk. Ugrofini přišli do Evropy kde se vzali tu se vzali. Někde v dalekých stepích se rozdělili, část jich někdy v devátém století nebo kdy dorazila do nynější uherské nížiny a rozrazili do té doby souvislé slovanské osídlení od Čech až na Balkán, Uhři nás oddělili od našich slovanských bratří. A dodnes v celé Evropě kde kdo nějak mluví, tu jazykem keltského původu, germánského, či slovanského, latinského nebo řeckého, co já vím, pouze Fini a

Maďaři mluví úplně jinak a úplně nesrozumitelně. Nic proti maďarštině, ale myslím, že mluvit maďarsky musí být hrozná práce. Nem tudom, teszek, keszenem szepem, három, ügen. Mimochodem připomíná mi to vtip, z bývalého Československa, ptají se takhle na zasedání našich zákonodárných sborů - Jsou přítomni všichni členové České národní rady? Odpověď zní - Hej. Ptají se - Jsou přítomni všichni členové Slovenské národní rady? Odpověď zní - Ügen.“ „Slyšela jsem, že jste hodně cestoval,“ obrátila se Janička k Juliovi. „No jo, to je pravda. Já jsem strávil pětadvacet let v takovejch, dneska se říká horkejch místech. Asi pět let v Bejrůtu jsem byl, ale taky v Egyptě a především v Indii. Teď jsem doma a jsem za to rád, už mě to nebavilo.“ „Nebylo to někdy nebezpečné?“ „Je to neuvěřitelné, ale za ty léta se mi nikdy nic nestalo. V okolí to občas někdo dostal, těch případů byly spousty, ale já jsem měl vždycky štěstí. Jenom jednou, to bylo to nejhorší, co se mi stalo, jsem narazil do auta, který patřilo Jásiru Arafatovi. On někam jel, kolona aut a nikdo nevěděl, že je to on. On se takhle přepravoval, nikdo nevěděl, kdy a kam vlastně jede, kterou cestou, ve kterém sedí autě a tak podobně. Já jsem jel po Bejrůtu, najednou se vynořilo pár aut a jedno do mě narazilo. Z něj vyskočilo pár chlapů, jeden z nich okamžitě přestoupil do jinýho a já koukám jako blázen, von je to Arafat. To bylo o krk, protože tihle chlapci nejprve střílej a pak se teprve ptaj’. Všechny auťáky okamžitě zmizely a z toho, co do mě narazilo, vyskočilo pár chlapů, všichni pistole nebo kalašnikovy, mířili na mě, no, nebylo to příjemný. Zjistili, že o nic nejde, vytáhli pakl dolarů, zaplatili na místě škodu a zase jeli.“ „Už to skončilo, ne? Jde sem šéf,“ řekl Petr. Skutečně, do salónku přicházel doktor Kostelník spolu s asi pěti žurnalisty, které Petr většinou znal. Všichni se posadili k velikému stolu a začali si objednávat. Kostelník přistoupil k Petrovi, nechal si představit Janičku, prohodil s ní několik frází a pak oba nechali Janičku napospas redaktorovi Mladé fronty Dnes, kterému Janička evidentně připadala daleko zajímavější než cokoli, co mělo přijít. „Představím tě jako předsedu dozorčí rady fondu, největšího akcionáře Tesly,“ řekl Petrovi Kostelníl. „To taky jsem,“ odpověděl Petr. „Tím líp. Četl jsi noviny?“ „Ne, měl jsem?“ „Tesla jde už pátou seanci nahoru, pokaždý o maximum.“ „Tak to má být.“ „Těsně před tím se uskutečnily nějaký prodeje.“ „Že by si někdo od nás, Julius například nebo někdo, komu jste se zmínil, udělal byznys na vlastní triko? Pokud jo, pěkně riskuje, ale zisk může být na druhou stranu fantastický.“ „Nevím, já to nebyl, pořád tomu moc nevěřím, konečně na tom nesejde. Co to děvče? To je sekretářka?“ „Ne, milenka, první liga.“

„Vypadá pěkně. Kam na ně chodíš?“ „Většinou do Blatničky, ale tahle je z nemocnice, je to sestřička.“ „No, kdybys u toho dostal infarkt, dostaneš současně kvalifikovanou první pomoc. Výhoda.“ „Nepochybně, je to navíc docela pravděpodobný, miluje jako temešvárská kobyla.“ „Temešvárská kobyla? Co to je?“ „Říkám jí tak, soukromě pro sebe, má nějakou maďarskou babičku.“ „Ach tak, fajn, jdeme na to,“ řekl Kostelník a vrátil se na své místo. Pak požádal o pozornost a začal hovořit: „Vážené dámy, vážení pánové, jsem velmi rád, že jste přijali mé pozvání na toto krátké setkání. Jak možná víte, jsem předsedou představenstva našeho investičního fondu, dovolte mi zde přivítat předsedu dozorčí rady fondu doktora Dvořáka, myslím, že někteří z vás ho znají z našich akcí. Když jsme právě s doktorem Dvořákem a s dalšími našimi pracovníky rozhodovali o tom, kam vložíme v kupónové privatizaci vydané investiční body občany svěřené do správy našeho fondu, zamýšleli jsme se i nad Teslou, jejíž nemalou část jsme, jak sami víte, později do portfólia fondu nakoupili. Nebylo to jednoduché rozhodování. Spolu s rozpadem východních trhů, s tím, že největší dlužník naší Tesly, Tesla Pardubice neměla a nemá ani dnes možnost splatit své dluhy, byl problém zastaralé produkce Tesly silným argumentem proti takovéto investici. Celkovému postavení tohoto podniku nakonec odpovídá i postavení jeho akcií na burze cenných papírů, kde se akcie Tesly téměř neobchodují, a když, tak jen minimálně a za cenu velmi, velmi nízkou.“ „Teď jde pár dní prudce nahoru,“ ozval se někdo. „Ano a to je důvod, proč jsem vás dnes požádal o účast na tomto improvizovaném setkání. Domníváme se, že důvodem pro tento náhlý zájem o Teslu může být prosáknutí zpráv o chystané investici japonsko - amerického konsorcia dvou velmi seriózních partnerů do Tesly. Uvažuje se o vybudování největšího montážního závodu ve východní Evropě pro výrobu dílů a kompletaci finálních výrobků - spotřební elektroniky. I když jsou tato jednání velmi nadějná, je nyní velmi předčasné hovořit o tom, že je vše hotovo a že k této investici skutečně dojde. Snad se ptáte, proč vás o tom dnes informuji.“ „To by nás skutečně zajímalo, nemůže tedy být tím důvodem vaše snaha provádět dodatečné nákupy za co možná nejnižší cenu akcií?“ pokládá otázku paní Marta Pawlicová z Večerníku Praha, listujíc u toho připravenými materiály. „Pokud se bude tato investice realizovat, budeme mít, stejně jako naši japonští i američtí partneři zájem na dalším nákupu, to je však již ošetřeno opčními smlouvami, což jsou, jak víte, smlouvy o budoucím nákupu těchto akcií za předem určenou cenu. Cena akcií na burze nás proto v této chvíli netíží. Co je větší problém - skutečnost, že nereálně vyhnaná cena akcií Tesly by mohla vzbudit řekněme nereálné představy některých subdodavatelů, majitelů pozemků nutných k realizaci investice a podobně. Využívám proto této možnosti, abych varoval před předčasným optimismem v celé záležitosti.“ „Jak veliká to má být investice a kdo je v tom japonsko - americkém konsorciu?“ „Uvažuje se o několika variantách. Podle přijatého rozhodnutí by to bylo od 15 do 40 miliónů

amerických dolarů. My samozřejmě doufáme v tu nejoptimističtější variantu, tedy v oněch čtyřicet miliónů. Japonského účastníka konsorcia bych zatím prozrazovat nechtěl, považuji to za předčasné, americkým partnerem je Czech Enterprise Fund, který, jak víte, založil v roce tuším 1991 prezident Bush při návštěvě Prahy. Chápete tedy jistě, že jde o navýsost seriózní partnery.“ „Ten jim to dává,“ řekl si Petr pro sebe, „mám se od něj co učit. Odsud se všichni rozeběhnou do redakcí a napíšou, že v Tesle se provede obrovská investice. Pak se zjistí, že je to bullshit, a když jim budou šéfredaktoři mejt hlavu, budou křičet, že to Kostelník řekl. Vezmou se kazety se záznamem toho, co opravdu řek’, a zjistí se, že je vlastně varoval před přehnaným optimismem, neboť nic ještě není definitivně rozhodnuto, a že vlastně takhle chtěl bojovat za snížení ceny akcií na burze, lidumil, táta dělného lidu.“ Kostelník prokračoval: „Faktem je, že definitivní rozhodnutí by s burzovními cenami jistě pohnulo, zcela určitě by je vyhnalo do nebes, ale právě proti tomu musím důrazně protestovat, neboť je to naprosto předčasné.“ „Nehodláte spíš opět nakupovat?“ ozval se zase někdo. „Už jsem řekl, že všechny plánované nákupy máme podložené opčními smlouvami.“ „A nelže,“ řekl si opět Petr, „vzhledem k tomu, že nechystáme žádné nákupy, je skutečně z hlediska přísně matematické logiky možno říci, že je máme podložené opčními smlouvami. Máme opci na nulový nákup, to znamená, že plánujeme nulový nákup. Cha, cha, jsem zvědav, kdo mu to z nich zdlábne, asi všichni.“ Skutečně to tak vypadalo. Otázky jen pršely, Kostelník odpovídal, budoucnost Tesly byla malována v růžových barvách, miliony dolarů létaly vzduchem a Petr sahal po stolem Janičce pod sukně. Považoval to v dané situaci za optimální využití času. Když asi po půl hodině schůzka skončila, dal se do řeči s redaktorem Mladé fronty Dnes. Představil mu Janičku, zavzpomínali na poslední recepci, kde se viděli, Petr se s účastí pozeptal na stav našeho nezávislého tisku a pak si mu postěžoval na nedostatečnou kultivaci našeho podnikatelského prostředí. „Představte si, že mému klientovi ukradla jeho bývalá zaměstnankyně databázi klientů a nic se neděje. V každé normální zemi by to znamenalo policejní vyšetřování a zákaz činnosti a já nevím co ještě. U nás tyto spory ještě, alespoň pokud vím, nikde neproběhly, nikdo neví, jak by dopadly, nikdo se jich nebojí, a tak se klidně databáze v miliónových hodnotách loupí a je to jedno. Ale já podám za toho klienta návrh na vydání předběžného opatření, kterým se té cestovce zakáže zájezdy do zemí, kam nabízí své služby můj klient, vozit zákazníky, a ono se nestane pravděpodobně nic, naše soudy pracují tak pomalu, že bych brečel. Tady právě, myslím si, mají média velikou odpovědnost, poukazování na takové praktiky by mohly situaci trochu vylepšit.“ „Myslíte? Píšeme o lecčems, a nic se neděje.“ „Jste masové médium, můžete změnit chování mas a turistický byznys například je masový byznys. Burziány těžko ovlivníte,“ řekl Petr a doufal, že v zájmu Tesly nemá pravdu. „Snad. Řekněte mi, pane doktore, co vlastně chtěl Kostelník dneska tím svým vystoupením říct?“ „A nebudete mě citovat?“ „Znáte to, budete označen jako obvykle dobře informovaný zdroj, nebo tak něco.“ „Myslím, že vám to říct můžu. Jde o to, aby nevznikl další veliký vlastník balíku akcií Tesly, který by mohl s konsorciem jednat. A zdá se, že by k tomu mohlo dojít, někdo se asi dozvěděl, o co jde, a chce získat majoritu, na burze je objednávka na veliký balík akcií, někdo chce Teslu koupit, ale ne pár akcií, ale tvrdě, většinu. Ta informace o investici je tedy už někde venku a dneska to Kostelník

jenom potvrdil. Tím doufejme znemožní třetí skupině, nevíme, kdo to je, aby shromáždila nenápadně nějaký větší balík akcií a začala kafrat do jednání s konsorciem, nebo jim to aspoň ztížíme. Když se upozorní veřejnost na možnost téhle investice do Tesly, nenápadné nákupy se znemožní.“ „Ale zdvihne to cenu.“ „To nás nebere. My svoje máme, zbytek je pokrytý opcemi, bojíme se tedy jenom toho, že se objeví další veliký vlastník akcií, které jsou teď roztroušeny mezi drobné akcionáře, a bude se snažit do toho byznysu taky mluvit. To by byl neznámý faktor, který by celé jednání mohl nakonec zhatit. Ani teď vlastně není jisté, že se to uskuteční. V našem případě jde o vzácnou věc, kdy se shodují zájmy drobných akcionářů s našimi zájmy, jakožto doposud většinovými vlastníky. Rozumíte, pokud malí akcionáři budou prodávat teď, mohou později plakat nad výdělkem, když je varujeme, řekneme jim, že možná jejich akcie budou v budoucnu růst, ať s prodejem nespěchají, tak za prvé ztížíme někomu třetímu vytvoření silné balíku akcií mimo nás a za druhé v případě, že se celá investice podaří, budou moci akcie prodat lépe, nebo čekat na dividendy.“ „Kolik procent máte těmi opcemi pokryto?“ „To vám nemohu říci.“ „Vy přeci nemůžete vlastnit jako fond více než dvacet procent akcií, jak je to tedy s tou majoritou?“ „Opce, pan redaktore, opce, kdykoli se nám zachce, odkoupíme smluvené akcie, před valnou hromadou například, kdyby to bylo zapotřebí, a samozřejmě krátkodobě akcie mohou být vlastněny přes povolený limit. Vše přísně podle zákona.“ „Hm, dobře, mimochodem, neřeknete mi, jak se jmenovala ta cestovka, co ukradla tu databázi?“ „Dám vám kopii dopisu, který jsem jim psal, nechcete? Pokud mne zase uvedete jako obvykle dobře informovaný pramen.“ „Spolehněte se. Děkuji, dám si to do taštičky a budu muset běžet, spěchám ještě na ministerstvo průmyslu. Nashledanou, pane doktore, těšilo mě, slečno, doufám, že se ještě uvidíme.“ „Já i moje snoubenka se budeme těšit,“ řekl Petr. „Snoubenka?“ zeptala se Janička, když redaktor uprchl. „Dával ti milostné návrhy?“ „Zval mě na nějakou vernisáž.“ „Vidíš, vernisáž, Vivaldi, vernisáž, to je začátek a konce už znáš. Kdybych tě neuvedl jako snoubenku, asi by vůbec neodešel. Chtěl po tobě telefonní číslo?“ „Ano.“ „A dala jsi mu ho?“ „Řekla jsem mu, že ho z paměti neznám, aby řekl tobě, že ho máš někde napsané.“ „Chytrá holka. Je to ale svět, sotva si někam přivedu kočičku, hned je u ní pět vošoustů, co jí chtěj

nazdvihnout ocásek.“ „Je na tom něco špatného? Chtěl mě vzít na výstavu.“ „Není na tom nic špatného, pokud jsi odmítla, samozřejmě. Je přeci jednom logické, že ho jako novináře zajímají názory prostého občanstva na výtvarné umění, pouze nevím, na co by mu byly, píše o ekonomice, ne o umění. Řekl bych, že tě chtěl docela obyčejně ošukat.“ „Myslíš?“ rozesmála se Janička. „Samozřejmě, ale to se mu nepodaří, neboť na to jsem tu já, jediný silný veliký nepřekonatelný býk, lev, tygr, samec a on ať si svádí neduživé intelektuálky, škrabal jeden.“ „A co se to děje s tou Teslou?“ „Slyšela jsi, chystá se byznys.“ „Vůbec jsem tomu nerozuměla.“ „Buď ráda, kočičko. Na byznys je tu chovatel koček, hodný strýc Péťa, ty jako správná kočka máš jenom ležet na podušce, okolo krku mít uvázanou mašli, chlemtat mléko z misky a spát. Občas se nechat přeříznout.“ „Nechci jenom ležet na podušce,“ odvětila Janička zamyšleně. „Ale dneska bys mohla.“ „Dneska bych mohla.“ „Tak pojedem ke mně, nakrmím tě a pak se budeme milovat?“ „Neříkám ani tak, ani tak.“ „Tak pojedem.“ „Neříkal jsi, že ve středu chodíš do Blatničky?“ „Zvyky se občas musí měnit, stýská se mi po tobě, chtěl bych být s tebou, stulit se do klubíčka a mazlit se s tebou.“ „Myslím, že já taky. Pojedeme?“ A tak jeli. Petr poprvé snad po deseti letech, nepočítáme-li nemoc, dovolenou či služební cestu, nebyl ve středu v Blatničce. Dal přednost hebkosti ženské kůže před drsným povrchem blatnických stolů. Autor například o něm vždycky tvrdil, že je to trouba. Nahradil víno opojnou, leč jedovatou chutí lásky, změnil preference. První, kdo si toho všiml, byl doktor Babák, volal mu hned druhý den ráno: „Hou, hou, nejsi nemocnej?“ „Hou, hou, proč bych měl bejt nemocnej? Přeříz’ jsem včera Janičku celkem sedmkrát a něco takového se mi nepodařilo ani v hlubokém mládí. Jsem tedy zdráv jako řepa. Hle, jaká překvapení má pro nás střední věk.“ „Cože?“

„Co cože? Přeříz’ jsem Janičku. Sedmkrát. Včera.“ „No právě, včera byla středa a ty jsi nebyl v Blatničce. Já myslel, že jsi měl autonehodu, nebo tě chytli ožralýho za volantem a sedíš v base, nebo že tě unesli Marťani, a ty si šukáš s Janičkou. To je neuvěřitelný. A navíc ty tvoje kecy, sedmkrát, já se jí budu muset zeptat. Uvědom si, že jsi běloch, k tobě se to vůbec nehodí. Podívej se na mě, já jsem Teuton, já to vždycky, za každejch okolností dělám jednou. Zcela výjimečně, za okolností hodných zvláštního zřetele, i dvakrát, ale na prstech jedný ruky bych spočítal, kdy to bylo. A ty prej sedmkrát.“ „Jasně, že sedmkrát, taky jsem koukal.“ „Hlavně asi koukala vona.“ „Řekl bych, že ani ne, byla jako rybička.“ „No jasně, sex ženskejm jenom prospívá, po tom kvetou a člověk aby se strhal. Dávej si pozor, abys to přežil, uvědom si, že už jsi starej chlap, aspoň na takový divočiny. Sedmkrát,“ nešlo mu uvedené číslo z hlavy. „Měl by sis dávat pozor, aby se to ostatní ženský nějak nedomákly, nebo tě uštvou. Ty se tomu nedokážeš bránit a zahyneš vyčerpáním. Budeme zejtra nahrávat?“ „Jasně.“ „Aspoň to, už jsem se lek’, že zase budeš podávat tyhle svoje bohatýrský výkony.“

36. O den později, v pátek večer, se u Petra v bytě měli sejít čtyři. Petr měl dobrou náladu. Ve všech významnějších novinách byly články o Tesle s názvy jako ‘Největší japonská investice u nás?’, ‘Kdo vynesl obchodní tajemství?’, ‘Samurajové jdou na východ’ a podobně. V autě, když se ho Janička ptala, proč že je v tak dobrém rozmaru, ji nechal nahlas jeden článek přečíst:

Postaví Japonci novou montážní továrnu v Tesle? P r a h a (pet) - Japonský investor podle zpráv z obvykle dobře informovaných pramenů se spolu s jedním domácím investičním fondem a americkým rozvojovým fondem Czech Enterprises Fund založeným v roce 1992 prezidentem Bushem spojil k umístění největší japonské investice ve střední Evropě v elektronice, to vše spolu s tuzemským výrobcem některých elektronických komponentů Teslou. Plně automatizované montážní linky a autonomní výrobny spotřební elektroniky, které budou stát podle odhadů až 40 milionů dolarů, tedy asi 1,1 miliardy korun, zpočátku zaměstnají 350 - 400 lidí, ale v cílovém roce 2005 by to mohlo být několikanásobně více. Japonský investor však zatím nechce uveřejnit, kolik hodlá do podniku investovat celkem. „Myslím, že řádově půjde o stejnou částku, jakou dává společnost Toray Industries na výstavbu automatizované tkalcovny a barvírny tkanin v Prostějově, či jako Matsushita v Plzni,“ řekl dr. Karel Kostelník, předseda představenstva Tesly. Projekt Matsushity v Plzni přitom bude stát asi 1,8 miliardy korun.

Majitelé pozemků v okolí Tesly v rozloze 24 hektarů proto získají celkem asi 60 - 100 milionů korun. „Předpokládáme, že pozemky budou pro japonského investora připraveny do konce července,“ dodal Kostelník. Současně Kostelník připouští, že některé firmy v regionu se japonské investice zalekly, protože jim může přetáhnout část pracovníků. „Nezaměstnanost se tam pohybuje mezi třemi, čtyřmi procenty,“ vysvětlil Kostelník. Předpokládá však, že nová elektrotechnická továrna přitáhne zájemce ze vzdálenějších míst. „Lidé tam jsou zvyklí za prací dojíždět,“ řekl. Podle japonského poradce českého fondu Nobura Ičigary japonský investor věří, že mu Tesla otevře dveře do ostatních středoevropských zemí a dále na východ. Kostelník dodal, že japonský investor projevuje rovněž velký zájem o další výrobní kapacity domácího elektronického průmyslu a mohl by investovat i do výzkumu. Současně upozornil, že ne všechna jednání jsou ještě uzavřena a zvláště prudké majetkové změny ve struktuře akcionářů Tesly a nereálné požadavky nově vzniklých skupin akcionářů by mohly celou investici ohrozit. Připustil také, že poslední prudké zvyšování cen akcií Tesly na burze cenných papírů Praha může souviset s touto připravovanou investicí.

„On tam byl nějaký Japonec?“ zeptala se udiveně Janička, když článek dočetla. „Pochopitelně, že ne, to je taková řekněme novinářská licence.“ „To se smí?“ „To nevím, ale dělá se to.“ Pak dojeli k Petrovi domů, po chvíli dorazil i Zbyšek se Zdeničkou. Petr obě děvčata představil a vrhnul se ke Zdeničce: „Nazdar, Zdendulo, ty jseš střízlivá? Ten Babák si ale vymýšlí, říká o tobě, že jseš pořád zduněná.“ „Hele, Janičko,“ pravil na to doktor Babák, „vopravdu ti to ten Petřoch dělá sedmkrát za noc?“ Obě děvčata se zapýřila. „On mě pomlouvá pořád, Petře,“ pravila Zdenička a řádně si přihla ze sklenice, kterou jí Petr strčil do ruky. „No, Janičko, ty Zbyškovi neodpovíš?“ řekl Petr k Janě. „Jsi přece slušné děvče, odpověz hezky po pravdě strejdovi Babákovi na jeho otázku!“ „Já se stydím.“ „No tak, nestyď se a odpověz. Je plachá, Babáku, laň moje nevinná, tak řekni hezky strejdovi Babákovi, kolikrát ti Petřoch během noci dá za ouška?“ „Neřeknu.“ „Tak jinak, co jsem tvůj, jak jsem tě to učil?“ „Býk.“ „Správně, a kolikrát za noc jsem bejk?“

„Jak kdy.“ „Řekni rekord.“ „Sedmkrát za noc jsi býk.“ „Nic si z toho nedělej,“ řekla Janě Zdenička, „voni jsou takový furt, co je znám. Ale nemyslej to zle, aspoň myslím. Já třeba Zbyškovi vůbec nevyčítám, jak pije, ale sama si toho musím vyposlechnout.“ „Cože!!!“ zařval doktor Babák, „ty mi nevyčítáš, že já piju, bodejť bys si mi to vyčítala. Kdy jsi mě táhla domů, kdy jsem byl nacamranej tak, že jsem nemoh’ chodit? To mám za svoji dobrotu, že tě nenechám někde se válet, až se zase zkouluješ.“ „Nic se neděje, Zdeničko, tady se klidně zkoulovat můžeš, Janička se o tebe postará, viď, Jani?“ „Zkouluju se s tebou,“ řekla Janička temně, „budou o nás muset pečovat společně a ona je ta jejich samčí nabubřelost přejde.“ „Tak, Babáku, řekni, co budeme nahrávat, co jsi půjčil v půjčovně?“ zeptal se Petr přítele, který již vytahoval ze svého ruksaku kazetu za kazetou. „Teď něco uvidíš,“ řekla Zdenička Janě. „Samý hodnotný věci,“ řekl Zbyšek. „Podívej, třikrát nějakej Šaolin, to bude karate, pak Smrtonosná past, jedna, dva, tři, pak pro tebe nějaký Jamese Bondy a pak je tu něco pro mě, porno a dobrý porno, jmenuje se to Deep inside Vanesa, to bude pošušňáníčko.“ „Kristepane na nebi,“ hlesla Janička, zatímco Zdenička do sebe beze slova zvrhla pohár s vínem. „Pak tu mám ještě několik hodnotných filmů, Maso a krev, Terminátor II, Vetřelci I, II, III. To bude stačit.“ „Počkej,“ řekla Janička a začala potichu počítat, „to je patnáct filmů, každý asi na dvě hodiny, to je třicet hodin filmů.“ „Správně, máme co dělat.“ „To vydržíte?“ „Občas u toho spí,“ prozradila Zdenička. „U Deep inside Vanesa spát nebudu a ty taky ne, pokud nechceš bejt zase jednou šeredně překvapená,“ řekl Zbyšek Zdeničce s ďábelským smíchem. „Deep inside Vanesa, to znamená,“ říkala opatrně Janička, „to znamená ...“ „Správně, Hluboko ve Vanese to znamená, nadějnej název, proto taky s Vanesou začneme.“ Janička jen polkla, ale nic neříkala. Zbyšek s Petrem propojili videa, produkce začala. S Vanesou přesto ne, nejdřív přišel na řadu James Bond ve Zlatém oku. „Takovouhle pistoli mám,“ začal křičet Petr a nadskakoval u toho na posteli, kterou předtím před

televizí obsadil. „Tu mám, to je zbraň pravých mužů, Walther PPK, tu má Bond a já,“ povykoval. Janička se Zdeničkou se na sebe podívaly, Zdenička pokrčila ramena a řekla: „Takhle vyvádí pokaždý, jsou to malí kluci.“ „Ukaž,“ zařval doktor Babák. Petr vypnul video a běžel pro svou pistoli ráže 7,65 mm Walther Polizei Pistol Kriminal, kterou byl James Bond ve svých filmech vyzbrojen, a poté s ní začal šermovat a mířit. „Nemaj’ to nabitý?“ zeptala se Janička. „Kdo ví?“ odpověděla Zdenička a lupla do sebe sklenici červeného vína. Po prvním Bondovi přišel na řadu druhý a potom Smrtonosná past. Vanesa přišla na řadu o půlnoci. „Teď se dívej, Zdendulo,“ zakřičel JUDr. Babák, vrhl se na překvapenou, již trochu skleněnou Zdeničku a stáhnul z ní tričko. „Dej mi ho!“ žádala zpět svůj kus oděvu Zdenička. „Máš podprsenku, to ti musí stačit,“ řekl jí Petr. Janička neříkal nic. Zdenička si přitáhla deku až k bradě. „Tak u toho já být nemusím,“ vztyčila se Janička v celé své kráse, když již po několika úvodních sekvencích bylo patrno, že Vanesa je tvrdé porno nejhoršího kalibru. „To je vono,“ mnul si ruce doktor Babák, „to je kultúra.“ „Půjdeme spát, Janičko,“ vyskočil k Janičce i Petr, popadl ji za ruku a odtáhl do vedlejšího pokoje. Tam mu padla do náruče: „Přeci nejsi takové zvíře, takový film, hnus,“ říkala, zatímco ji Petr svlékal. „Řekni, že se ti to nelíbí.“ „Samozřejmě, že se mi to nelíbí, zvláště, když tu mám tebe.“ „Kdybys mě tu neměl, tak by ses na to díval?“ Petrovi bylo hloupé říci, že kdyby tu neměl Janičku, měl by tu nějakou jinou, a tudíž by se stejně nedíval, neboť před pornografií dával přednost ženské kráse „in natura“. Na tuto pravdu mu Janička nepřipadala ještě dostatečně zralá, a proto jen odpověděl: „Kdybych tě tu neměl, tak bych se na to nedíval.“ „Ten Zbyšek je čuně.“ Zde mu připadalo spravedlivé se Zbyška zastat: „Zbyšek je možná čuně, no ale co? Tobě vadí jeho film, tak se půjdeme milovat sem vedle. Zdeničce to nevadí a klidně se dívá s ním. Nikomu neubližujou, nikoho k tomu nenutí, půjčit tě nechce, tak o co jde.“ „Cože,“ zhrozila se Janička, „on by mě mohl chtít, jak jsi to řekl, půjčit, to jako k milování?“ „Samozřejmě, že k milování, vařit umí sám. Ale von tě právě půjčit nechce.“

„Tím chceš říct, že se mu nelíbím?“ „Vuauouuů,“ zavyl Petr, „tím nechci říct, že se mu nelíbíš, tím chci říct, že mi nenabízí Zdeničku výměnou za tebe.“ „Tak ty bys chtěl Zdeničku?“ „Já nechci Zdeničku, já chci tebe.“ „Tak proč mě chceš za Zdeničku měnit?“ Zde Petra přepadl poryv náhlého zoufalství, místo odpovědi z Janičky strhnul tričko, které se hlasitě rozpáralo. Nakonec, bylo to jeho tričko. „Co to děláš?“ vyděsila se Janička. „Ukážu ti, že tě nechci vyměnit za Zdeničku.“ „Věřím ti,“ řekla Janička a Petr jí roztrhl ramínko u podprsenky. „Kalhotky ne!!!“ vyjukla, když ji jediným trhnutím zbavil posledního kousku šatstva. „Takhle ty na mě,“ vykřikla nyní obnažená Janička rozhorleně, „já ti ukážu,“ pravila a povalila překvapeného Petra vedle sebe na postel. Pak mu také jediným pohybem servala slipy a rozkázala: „A teď se ani nehni.“ Petr poslechl. „To mám z filmu,“ řekla a svázala mu roztrženým prádlem obě ruce nad hlavou. Pak mu zavázala oči. „Tohle v tom filmu nebylo,“ zvolal Petr. „Asi jsem viděla jinej,“ řekla Janička temně a pokračovala v Petrově znehybňování. Asi o hodinu a půl hodině později se Janička, stulená vedle Petra s hlavou na jeho hrudníku, zeptala: „Tak kam se hrabe Vanesa?“ Petr neodpověděl, neodbytně se mu na mysl drala otázka, kdeže se to Janička všechno naučila.

37. O čtrnáct dní později se Petrovou kanceláří ozval jeho vítězný křik: „Vaouvaouůůů.“ Povstal z křesla a zakřičel do telefonu: „Řekni to ještě jednou. Fakt? Skvělý. A je to zaplacený? Jo? Báječný. Ne, já jim to zavolám sám. Ty si připravuj svoje prachy a samozřejmě ty moje. Fakturu ti pošlu ještě dneska a ten zbytek? Přivezeš mi to? Paráda. A za kolik? Pět set sedmdesát? Nádhera, paráda, moc díky. Přineseš mi to do Bláta? Nebo radši ne, vožereme se tam a ztratíme to, buď mi to pošli, ne to radši ne, přivez mi to sem, zavolej, kdy jedeš do Prahy. Vynikající, měj se. Díky, pa, pa.“ Pak vytočil číslo k doktoru Kostelníkovi a nechal si ho spojit: „Kostelník.“ „Dvořák.“

„Ahoj, děje se něco?“ „To bych řekl, pane doktore. Prodali jsme.“ „Opravdu? Za kolik?“ „Pět set sedmdesát.“ „Je to zaplacené?“ „Už to hezky spinká na účtě.“ „To je fantazie, Petře, to nám tedy vyšlo. Budeme slavit. Připrav si nějakou fakturu, jak jsme o tom hovořili, a příští týden přijeď na oběd, oslavíme to krátce, ale důstojně. Vem s sebou nějakou slečnu, kdyby to byla ta, co jsem ji s tebou viděl naposled, tak bych se nezlobil, líbila se mi.“ „Dobře, rád, domluvíme se na termínu přes Julka?“ „Jo, přes Julia. Ale řeknu ti, že to je k neuvěření.“ „Aspoň vidíte, že někteří naši investoři umí číst. A čtou noviny.“ „Člověk by měl skoro chuť zkusit to ještě jednou s nějakým jiným podnikem, ale je to přeci jenom riziko.“ „Jo, radši už bych to nezkoušel, byly to nervy. Nebudu vás zdržovat, uvidíme se příští týden. Na shledanou,“ rozloučil se Petr. Skoro v témže okamžiku mu Monika přepojila další telefon: „Pane doktore, volá vám slečna Šůmová, mám ji přepojit?“ „Renatka? Renatku přepojte.“ Petr chvíli počkal a po několika cvaknutích ve sluchátku se ozvalo: „Renata, slyšíš mě, Petře?“ „Samozřejmě, že tě slyším, slunce mého života.“ „Copak, jsem sluncem tvého života? Asi nějakým bílým trpaslíkem, nezavolal jsi už tři týdny.“ „Hodně práce, kočičko.“ „Nelži, znám tě. Odložil jsi mě z aktivního stavu do personálních rezerv? Klidně mi to řekni, nebudu se zlobit.“ „Já ti to řeknu, viď a ty se budeš zlobit, já tě znám.“ „Proč bych se zlobila? Jak se vlastně máš? Jsem tu teď sama, Jarda odjel na dva týdny do Německa.“ „Hm, tak si aspoň odpočineš.“ „Podívej, nech těch řečí, já nejsme úplně blbá, dřív jsi aspoň volal nejmíň jednou týdně, teď tři neděle nic. Máš nějakou přítelkyni? Řekni mi to, já zavěsím a je to.“

„Podívej, Renatko, já bych nechtěl, abys zavěšovala, ale na druhou stranu je to tak, jak jsi řekla, mám teď, ehm, přítelkyni, jak jsi to hezky nazvala.“ „ .... hm, ... znám ji?“ „Jo.“ „Je to ta z Vivaldiho?“ „Jo.“ „Je pěkná.“ „Jo.“ „Je mladší než já.“ „Jo.“ „Je milá.“ „Jo.“ „Má taky nějakou nectnost?“ „Ne, jo, jo, to má.“ „Otočila si tě okolo prstu.“ „Jo, ne. Já nevím.“ „Zato já jo, koktáš jako školáček. Na druhou stranu jsem ráda, že jsi se usadil.“ „Hm.“ „Usadil ses?“ „Nevím.“ „Kolik jí je?“ „Bude jí třiadvacet.“ „Vypadá na víc.“ „Myslíš, Renatko?“ „Ale jinak jí to moc sluší.“ „Jo.“ „Jmenuje se Jana, že?“

„Jo. Poslyš, Renatko, já za to nemůžu. Myslím, že jsem se zamiloval. Víš, že mezi náma to bylo spíš jako přátelství, ne?“ „Jo.“ „A budeme přátelé pořád, ne?“ „Jo.“ „Nezlobíš se na mě?“ „Jo, teda ne, samozřejmě, že ne.“ „Nepůjdeme na večeři?“ „Ne, myslím, že ne. Nepřipadá mi to nejvhodnější.“ „Jak myslíš, Renatko, ale kdybys něco potřebovala, víš, že se na mě můžeš kdykoli obrátit.“ „Jistě, děkuju.“ „Renatko, nezlob se, to by mě moc mrzelo.“ „Mohl jsi mi zavolat a říct mi to.“ „Bál jsem se. No, bál, to není to pravé slovo, bylo mi to takový nějaký hloupý.“ „A čekat, že ti zavolám já, ti hloupý nebylo?“ „Nevím. Můžu se ti někdy ozvat?“ „Když budeš chtít ... Takže se měj hezky a ať ti to vyjde.“ „Pa, pa a měj se moc hezky, zavolám ti.“ „Co to žvaníš,“ propukla v lehký pláč Renatka, „samozřejmě, že nezavoláš, a když, tak leda, abych ti pofoukala bolístky, co ti udělá ta tvoje ... Jana, ale to už nevolej, nebudu na to zvědavá. I když vůbec nevím proč, měla jsem tě docela ráda.“ „Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ „Měl jsi to poznat, co bych ti to říkala.“ „No, já nevím, měla jsi přece toho svýho, Jaroslava, nebo jak se jmenuje.“ „Když ty jsi nic neřekl.“ „Vy ženský máte ve zvyku opouštět jednoho chlapa, až když máte druhýho, víš? A to je někdy problém. Já jsem se necítil na to, abych tě připravil o stálýho partnera, říkal jsem si, že ty bys mi to mohla taky jednou vyčítat, jako bych to slyšel - kvůli tobě jsem se rozešla s Jardou! - a sama jsi nebyla ochotná to udělat, prostě to risknout.“

„Nikdy jsi se moc nesnažil ... bejt úplně můj.“ „Kristepane, copak ty ses snažila bejt úplně moje? Myslel jsem si, že ti to tak vyhovuje, Jardu mít pořád, do života, do nepohody, mě jenom někdy, pro zábavu, pro sex.“ „Říkala jsem ti, že ženám vůbec nerozumíš.“ „Těm nerozumí nikdo, kromě nich samotných. Na tom není nic divnýho, delfínům nikdo nerozumí, delfíni si rozuměj taky jenom mezi sebou.“ „Ty máš, Petře, jeden problém, pořád musíš být vtipný. I ve chvíli, kdy to vůbec není na místě.“ „Promiň, já jsem tě miloval, ale měl jsem pocit, že je to jenom můj problém a můj pocit, nechával jsem si to pro sebe.“ „Kdybys Petře něco řekl ...“ „Změnilo by se něco? Opustila bys Jardu? Bydlíš v bytě, kterej je taky jeho, ne? Říkala jsi, že ti na něj půjčil. Jezdíš v jeho autě, když je pryč, jezdíš s ním k jeho rodičům, na dovolenou, spíš s ním, nebyla jsi ochotná se toho zbavit jen tak, s rizikem, že by to mohlo skončit tak, že bys byla bez milence, bytu, auta, bála ses do všeho šlápnout. A myslím, že ses měla proč bát. Nejsem tak spolehlivý, jak by sis přála, nechtěl jsem se ženit a nechci se ženit, neženil bych se, a kdyby to pak špatně dopadlo, po roce, po třech letech, co by bylo pak? Neříkej mi, že jsi o tom neuvažovala. Nebylo to spíš tak, že sis mě nechávala v záloze, pro jistotu, kdyby Jarda zmizel v propadlišti dějin?“ „Jseš hnusnej.“ „Takže to tak nebylo?“ „Samozřejmě, že to tak nebylo. Nevím, co si vlastně o sobě myslíš. Skoro mám chuť tý tvý Janičce zavolat a říct jí, co jsi zač.“ Petr si pomyslel, že by to za prvé nebylo moc platný, za druhé Renata nezná Janiččino telefonní číslo a za třetí se bojí, aby pak Petr nezavolal Jardovi. Jak prosté. Nahlas řekl: „A co jsem vlastně zač, Renato? Poznala jsi mě během těch desítek či stovek souloží? Prohlédla jsi moje ledví? Zjistila jsi, co mám uloženo v šedé kůře mozkové? Stihla jsi se tam dopracovat od jiných mých tělesných struktur? Zajímalo tě, co chci a proč to chci? Nikdy jsem ti nic nesliboval, Renato. Chtěl jsem, aby ty chvíle, které jsme trávili spolu, byly příjemný a hezký, a hezký taky byly. Není to dost, nestačí to snad?“ „Snad. Promiň že jsem tě obtěžovala, už se opakovat nebude. Sbohem.“ „Renato ...“ Odpovědí bylo pípání zavěšeného telefonu. Do dveří nakoukla Monika: „Pane doktore, už jste domluvil? Máte na drátě paní magistru Hájkovou.“ „Do prdele, ty mě berou hákem,“ řekl Petr. „Co prosím?“ zeptala se Monika. „To nic, spojte mi ji.“

„Jitka, ahoj, Petře, neruším tě?“ „Ne, nerušíš,“ řekl Petr sklesle, „jak se máš?“ „Pracovně. Dlouho jsem o tobě neslyšela, tak ti volám, co s tebou je? Šla jsem tuhle okolo Blatničky, uvažovala jsem, jestli se nemám stavit, ale pak jsem si řekla, že ti radši zavolám.“ „To by tak scházelo, kdyby se Jituška zjevila v Blátě zrovna ve chvíli, kdy jsem přisátej na Janičce, jednu ruku pod sukní, druhou pod svetříkem,“ pomyslel si Petr. Ale Jituška byla žena těžšího kalibru: „Slyšela jsem totiž, že jsi zamilovaný, prý sis našel nějakou přítelkyni, prý je moc hezká, gratuluji.“ „Hm, děkuju, kdopak ti to říkal?“ „Už ani nevím, šlo to přes několik lidí. Tvrdí se ale, že jsi prý velmi zamilován. Je to tak?“ „Lidi toho napovídaj’.“ „No, nevím, nezavolal jsi mi už delší dobu, prý s tou svojí krasavicí všude chodíš a snad i bydlíš.“ „Občas u mě přespává.“ „Takže na staré přítelkyně jsi zapomněl?“ „Co na to říct?“ „Pravdu, Petříčku.“ „Copak se na tebe dá zapomenout?“ „Neodpovídej mi pořád otázkami, samozřejmě, že se na mě nedá zapomenout, nebo máš přeci jenom zatemněný mozek?“ „Hm.“ „Došel ti humor?“ „Ne, proč? Prostě jsem potkal jednu holku, sbalil jsem ji, nebo ona mě, to už je jedno, a teď jsem s ní, hodně jsem s ní. To je všechno. Jak dlouho se spolu známe, Jituško? Pět let? Víc? Míň? Známe se dobře, velmi dobře, jako starý manželé. Kontroloval jsem někdy tvoji ložnici? Nebo ty moji? Tak s tím přeci nebudeme na starý kolena začínat.“ „Ne, to nebudeme. Mrzelo mě jenom, že jsi mi nezavolal a něco neřekl. Třeba se jenom nezeptal, jak se mám, a mezi řečí mi nesdělil, že na mě nemáš čas. Nemusela bych se to dozvídat od kamarádek, které mi to vyprávějí s velikou radostí.“ „Vážně? Myslel jsem si, že je to každýmu hluboce putna.“ „Ty, Petře, vůbec nerozumíš ženám.“ „Hm, to už jsem dneska slyšel.“ „Taky od nějaké opuštěné krasavice?“

„Řekněme.“ „Rozpouštíš si harém? Abys nelitoval. Skoro mám chuť se s tím tvým novým objevem seznámit, abych se dozvěděla, čím je tak zajímavá, Ale asi to nebude patrné na první pohled, že. Nebo snad ano? Má na hlavě roh?“ „Nemá na hlavě roh.“ „Vadilo by ti, kdybych se tedy v Blátě zastavila?“ „Ne, proč.“ „Já se tam sice nechystám, ale řekla jsem si, že se raději zeptám.“ „Jsem rád, že jsem tě slyšel, Jituško, ale ...“ „Mám už končit? Proč ne, tak se měj, ty Casanovo,“ zasmála se Jituška a zavěsila. Po chviličce se ozvalo znovu zazvonění telefonu, Petr zdvihnul sluchátko a Monika mu oznámila, že mu volá Věra. S Petrem to škublo. „Co se děje sakra, volaj’ snad z všechny jednoho telefonu, u kterýho se střídaj’ nebo co? Založily si Klub žen přefiknutých doktorem Dvořákem, zkratka KŽPDD? To by musely volat ze Sportovní haly,“ zasmál se a odpověděl: „Nazdar, Věruško, jak se máš, kočičko?“ „Slyšela jsem, co slyšela, i viděla v Blátě, jak se plazíš po mé kolegyni Janičce, ale ty sis mě ani nevšim’, jde to s tebou z kopce.“ „Copak, Věruško, můžu pro tebe něco udělat?“ „Proto volám, něco bych potřebovala, ale teď tě v Blatničce potkat už není jednoduchý, a pokud tam jseš, tak se tě neodvážím radši rušit, aby ses nezlobil.“ „Jak bych se mohl na tebe zlobit?“ „Nevím, ale vypadáte s Janičkou jako dvě hrdličky. Nestává se často vidět někoho jako ty takhle vrkat, vždycky jsem si myslela, že to se dělá v patnácti.“ „V patnácti jsem se tvářil jako cynik, ve tváři lehký smích, v srdci hluboký žal. Dneska je to obráceně, ve tváři hluboký žal, v srdci lehký smích.“ „No, abys mi rozuměl, mně se to hrozně líbí, je to tak romantické.“ „A chlámeš se tomu, kudy chodíš.“ „Já ne, zbytek Blatničky.“ „To víš, mé srdce je plné lásky, až přetéká. Mimochodem, už jsi se naučila hrát karty?“ „Nehraju je.“ „Není to škoda?“

„Nebuď zvědavý.“ „Nebudu. Tak co potřebuješ?“ „Já mám tetičku, už starší paní je to. A ona celej život užívala nějakou zahradu. Teď se zjistilo, že zahrada prý není její, ale státu snad. Ona žije v pohraničí a dostala tam po Němcích dům a k tomu patřila ta zahrada, ale tu změnu nezapsali do nějakého registru. Rozumíš tomu?“ „Velmi dobře. Vlastnictví nemovitosti nepřechází z osoby na druhou osobu předáním jako je to obvyklé u většiny movitých věcí, ale zápisem do speciální evidence. A tady se to zřejmě zapomnělo udělat. Oni jí teď chtějí tu zahradu sebrat?“ „Ani snad ne, ale prý bude muset platit nájem a na to ona nemá.“ „Máš k tomu nějaký papíry?“ „Mám.“ „Tak se tady zastav.“ „Nemohla bych to vzít ve středu do Bláta? Přijdeš tam?“ „Asi jo.“ „Nechci tě rušit, jestli přijdeš s Janou.“ „Ona si mě tam vyzvedne, má službu, přijde během večera.“ „Tak já to tam přinesu. Půjde s tím něco dělat?“ „Tetička to pravděpodobně vydržela. Ten pozemek, tomu se tak říká, tak dlouho pozemek držíš, až ho vydržíš. To musíš znát, tak dlouho něco držíš, až to prostě vydržíš. Bude zapotřebí dát návrh k soudu, aby jí to z titulu vydržení přiklepnul do vlastnictví.“ „A nebude to moc drahý?“ „Tetička je předpokládám důchodkyně a důchod je jediný zdroj jejích příjmů?“ „Ano, myslím, že ano.“ „Tak požádáme o osvobození od soudních poplatků a já to pro tebe udělám zdarma, pokud to na mě nepráskneš Advokátní komoře, poskytovat právní služby zdarma smím jenom se souhlasem Komory.“ „To bys byl moc hodnej.“ „Něco za něco. Slíbíš mi, že až budu chtít, zahraješ si se mnou karty.“ „Hi, hi, hi, takže ono to s tebou nebude tak špatný. Jaká jinak Janička je?“ „Myslíš jako jaká je tak, nebo spíš jaká je onak?“ „Oboje.“

„Je moc milá a onak, darmo povídat, ta by z dinosaura sedřela všechny šupiny, co potom z nebohého zdegenerovaného zástupce rodu homo sapiens. Všechny chlupy by mi opadaly, kdybych nějaký měl.“ „To je pochvala?“ „Samozřejmě.“ „Takže až budu mít nějakýho chlapa v práci, tak mu nemám načesávat srst, ale naopak z něj chlupy servat?“ „To je jenom půlka úspěchu, Věruško.“ „A ta druhá?“ „Musíš mu je rvát tak, jak mu je ještě žádná jiná nervala, ale v tom o tebe nemám strach. Tisíce děkovných dopisů, není-liž pravda?“ „No, ty to musíš vědět. Tak se měj hezky, ve středu ahoj.“ Petr se taky rozloučil a doufal, že tohoto dne se již bývalé milenky telefonického kontaktu domáhat nebudou. Jeho psi se už zase rvali. „To mám z toho, že jsem na ně moc hodnej,“ zavrčel si pro sebe tiše a začal psát dopis ředitelce Alby Hradec Králové:

ing. Diana Semelková ředitelka Alba, a.s. Mostecká 77 Hradec Králové ______________________ V Praze dne

Vážená paní ředitelko,

dovoluji si tímto obrátit se na Vás se svými zjištěními in re Nikolič. Po převzetí právního zastoupení Vaší společnosti v této věci jsem se neprodleně obrátil na londýnskou advokátní

kancelář Thomas and Johnson, attorneys at law s žádostí o nalezení pana Nikoliče podle dostupných identifikačních znaků, resp. nalezení společnosti, jejímž jménem pan Nikolič při jednání s Vaší společností vystupoval.

Podle jejich sdělení není a nebyl pan Nikolič nikdy občanem Království Velké Británie a Severního Irska. V inkriminované době pobýval však ve Velké Británii legálně na základě příslušných povolení vydaných mu státními orgány. Společnost, v jejímž jménu pan Nikolič při jednání s Vámi vystupoval, má, či spíše měla, sídlo v té části Londýna, která není příliš typická pro umístění kanceláří firem zabývajících se zahraničním obchodem. Jednalo se o firmu nezapisovanou ve speciálním soudním řízení do příslušných seznamů, šlo o subjekt vzniklý v řízení přibližně analogickém našemu řízení před živnostenským úřadem, tedy bez skládání základního jmění apod. Právní forma subjektu, v jehož jménu pan Nikolič vystupoval, tedy opět neodpovídá zvyklostem panujícím v zahraničním obchodě s objemy dodávek v miliónech DM, jako tomu bylo ve Vašem případě. Konečně je třeba uvést, že na adrese firmy sídlila tato firma jen omezenou dobu a v jediné kanceláři a měla jediného „zaměstnance“. O dalších osudech celé této „společnosti“ není v nájemním domě, kde sídlila, nic známo. Podle informací kanceláře Thomas and Johnson se pan Nikolič v současné době na britských ostrovech vůbec nezdržuje, alespoň ne legálně, a o místě jeho současného pobytu není nic známo.

Ze všech těchto okolností lze usuzovat, že pan Nikolič vešel ve styk s Vaší společností s úmyslem dopustit se minimálně trestného činu podvodu a vylákat movité věci značné materiální hodnoty. Je proto podle mého soudu na místě podat na pana Nikoliče v tomto smyslu trestní oznámení u naší policie, požádat ji o zahájení mezinárodního pátrání a kopie tohoto oznámení postoupit pražské pobočce Interpolu. Texty všech těchto dokumentů jsem v návrhu připravil a přikládám je k tomuto sdělení. Současně přikládám i kopie korespondence s kanceláří Thomas and Johnson spolu s překladem do češtiny. Přikládám i vyúčtování za poskytnutou právní pomoc.

V případě nutnosti či jakékoli nejasnosti Vám okamžitě poskytnu nutnou konzultaci či pomoc.

Bylo mi potěšením s Vámi spolupracovat

S pozdravem

JUDr. Petr Dvořák advokát

Přílohy:

kopie dopisu č. 1 pro londýnskou advokátní kancelář, odpověď č. 1 z Londýna, kopie dopisu č. 2 pro londýnskou advokátní kancelář, odpověď č. 2 z Londýna, návrh textu trestního známení, návrh doprovodného textu pro Interpol, překlady dopisů č. 1 a 2, překlady odpovědí na dopisy č. 1 a 2, vyúčtování poskytnutých právních služeb.

Petr zavolal Moniku: „Moniko, doopravte tenhle dopis, připravte fakturu, vytiskněte a připravte mi to k podpisu do konce týdne, doplňte datum a odešlete. Pak napište do Londýna poděkování s nabídkou spolupráce, kdyby něco potřebovali v Praze. Bylo od nich hezké, že za to nic nechtěli, i když faktem je, že práce s tím moc neměli, zvedli párkrát telefon.“ „Koho to necháme přeložit?“ „Esteru ne, je to prkotina, určitě seženete nějakého švarného mladíka, který hovoří anglicky a udělá to, když už já jsem takovej blb, že anglicky neumím, přinejhorším zavolejte Zbyškovi do Omnipolu, ať tam někoho požádá o překlad.“ „Dobře, mám k tomu pro Albu udělat fakturu?“ „Samozřejmě, udělejte fakturku a těšte se na zvýšení platu. Pokud to zaplatí, ale nakonec i když to nezaplatí, kupodivu nám nikdo v poslední době není dlužen.“ „To by bylo, aby advokátům neplatili.“ „Máte pravdu. Jo a před tím si dáme panáka, přineste nám každýmu vodku.“ „Vodka došla.“ „Moniko, zasloužíte si vůbec zvýšení platu? Jak mám pracovat, když nemám kořalku? Jak se má vodní mlýn točit bez vody, větrný bez větru, spalovací motor bez benzínu, doktor Dvořák bez vodky?“ „Pomohl by vám jako náhradní pohonný zdroj koňak?“

„Může být, pokud to nebude moc sladký, nesnáším sladký kořalky, ale pokud je to z vašich soukromých zásob, tak raději ne, nechci vám vypít láhev, s níž máte zajisté jiné úmysly.“ „Ne, ne, nechal to tady jeden klient, pan Chalabala, propustili ho z vazby, zapomněla jsem vám to říct, byl tu v pátek odpoledne.“ „Tak kolega Motyčka zapracoval, musím mu poděkovat. Jak Chalabala vypadal?“ „Zhubnul tam o dvacet pět kilo, říkal alespoň.“ „Inu vazba, až tam budu já, budete mi doufám nosit buchty.“ „Buchty by měla nosit žena vašeho srdce, pane doktore.“ „Myslíte? Abych pak nechcíp’ hlady. Řekl bych, že ženy mého srdce ode mě očekávají zcela jiné činy než dřepění ve vazbě.“ „Myslíte, že by si na vás žádná nevzpomněla?“ „Vzpomenout si a nosit buchty, to je sakramentský rozdíl.“ „Já bych buchty nosila.“ „I mně?“ „I vám, pane doktore.“ „Jste anděl, Moniko.“ „Myslíte, pane doktore?“ „Já to vím. Očekávám, že se každou chvíli začnete vznášet a přestanete vrhat stín. Pokud ovšem k vaší andělské podstatě patří to, že nebudete kupovat vodku, budu si raději přát, abyste zůstala pozemskou bytostí.“ „To jste tedy pěkný sobec, pane doktore.“ „Nepopírám. Na druhou stranu i existence v podobě anděla má své nevýhody.“ „A jaké?“ „Nikdo s vámi nebude nic chtít mít, každý se bude před vámi stydět za svoje špatnosti, za to, jak před třiceti lety urval ve školce z erární hračky traktoru volant, jak zatahal na písku cizí holčičku za cop a tak podobně.“ „Jste si tím jist?“ „Naprosto.“ „Tak já nechci být andělem.“ „To je závažné rozhodnutí, ale být čerticí má taky výhody, určitě na vás vybude víc partnerů.“

„Já myslím, že o anděly je taky zájem, vizuálně myšleno. Vemte si takovou Marylin Monroe, to byl přece andílek, že?“ „To teda jo. Takový růžový prasátko. Nesnáším růžovou barvu, připadá mi strašně falešná, nevím proč.“ „Nepřipadá vám dostatečně solidní?“ „Snad. Je taková neupřímná, povrchní, prostě všechno jako. Já mám rád sytý barvy, temně červenou například, to je barva krve i vína. Já mám rád všechno opravdové. Třeba počasí, podívejte se ven, jak to tam vypadá, ale nešť, za pár dní odjedu lyžovat do Alp a bude. Tam je sněhu i slunce, co hrdlo ráčí, ale stejně, radši bych byl, kdyby bylo léto. Léto já mám ze všeho nejraději. V létě se moc nepracuje, budeme zase, Moniko, chodit Na Petynku ...“ „Budete mě brát s sebou?“ „Samozřejmě, někdy, když tu nebude nic hořet, jako loni, znáte to, spálíte si čumáček, až bude k zulíbání, budou se okolo vás točit pubertální chlapci a já tam budu ležet, tvářit se jako váš starší bratr a přísně se mračit. A budu chlemtat pivo. A víno. A vodku, sakra já bych si dal vodku. Už aby bylo léto ...“

Stačí říct.

38. „Ježíšmarjá,“ skučel Petr u otevřeného okna, „to je horko, já se na to ..., Moniko, taky je vám takový vedro?“ „Taky, pane doktore.“ „Víte co? Jdeme se koupat, tohle budeme dělat, až bude pršet, to přeci musí každý pochopit. Doťukejte ty faktury, to je důležitý, já mezitím zavolám Janě, že jsme Na Petynce, ať tam rovnou přijede za mnou, Babák už tam bude určitě sedět. Petr vytočil číslo Na Bojiště a požádal o to, aby mu zavolali Janu. „Ano, ahoj, Péťo, copak se děje?“ „Kočičko, nic se neděje, jenom nervózně pofrkávám a nadskakuji na zadních kopytech, cítím vodu.“ „Tak to je vážné. Odkud?“ „Co odkud?“ „Odkud vane vítr?“ „Vítr vane ... od západu.“ „Tak to cítíš déšť. Petynka je na východ od vás. Kdyby vítr vanul od východu, myslela bych, že se

chceš jít sobecky koupat, zatímco já pracuji.“ „Jak víš, že se chci jít koupat?“ „Každý hřebec se dnes chce koupat, aby byl čistý a roztomilý a líbil se tak klisnám.“ „Jsi geniální, vypasu tam pro tebe plac, kam se budeš moci složit, rozhodit kopyta a rozprostřít svou hřívu. Nutně tě tam potřebuji, přijeď brzo.“ „Miluješ mě? Nemůžeš se mě pro samou touhu dočkat?“ „To taky, ale hlavně ti ten chlap v bufetu dává pivo přednostně, jinak je tam strašná fronta.“ „Jsi citový zabiják.“ „Mám žízeň, k čemu bych ti byl zdechlý žízní?“ „Asi k ničemu. Ono už teď to není, co to bývalo. Kdypak jsi byl naposledy za býka?“ „Býk je odporné zvíře, symbol sexuálního chtíče. Přece bys nechtěla, abych tě miloval jenom pro tvé tělo a pro sex, co s tebou provozuju.“ „Já bych ...“ „Řekni, že bys to ode mě nechtěla sedmkrát za noc.“ „Já bych ale ...“ „Řekni to!!!“ „Nechtěla bych to od tebe sedmkrát za noc.“ „Řekni, že mě miluješ pro mou duši.“ „Miluji tě pro tvou duši, ale ...“ „Žádné ale. Vysvětlil jsem ti přece, co je sexuální dekadence. Co je to sexuální dekadence?“ „Sexuální dekadence je označení pro jev, naprosto zákonitý, jehož podstatou je fakt, že po čase upadá sexuální zájem o partnera. Vztahy založené výlučně na sexu proto nemohou nikdy trvale vydržet.“ „Co je třeba udělat, když se ve vztahu objeví sexuální dekadence?“ „Vyměnit býka. Je to tak dobře?“ „Ne, ne, ne, ne, není to tak dobře. Co je třeba udělat, kočičko?“ „Zavést ho na kastraci, aby se netrápil.“ „Ne, ne, ne, ne, ne. Zase špatně.“ „Udělat z něj vola?“

„To už jsi říkala, ne, ne, ne, ne, špatně.“ „Hladit býka za ušima a říkat mu, že je veliký býk a samec a že dvakrát, třikrát týdně to stačí? Já už nevím, jsem jenom hloupá kočka, kdo si to má všechno pamatovat.“ „Teď to bylo správně. Co tedy budeš dělat, až přijedeš?“ „Budu tě hladit za ušima a říkat, jé, ty jsi můj jediný, největší býk, samec, hřebec, nadsamec, nadhřebec. Pak se budu koupat a přinesu ti pivo a budu potichu, abych tě nebudila.“ „To to dalo práce. Konečně se mi zdá, že jsem z tebe něco vychoval, ale že to trvalo.“ „Mňau.“ „Jsi tam sama?“ „Mňau.“ „Jsi tam sama, kočičko, miluju tě, přijeď co nejdřív, vem si taxíka, ano?“ „Mňau. Vezmeš s sebou Moniku?“ „Ano.“ „To je dobře, ať tam nemusí v tom vedru sedět, stejně se pracuje jenom v nemocnicích a možná v nějaké jaderné elektrárně nebo u vysokých pecí, nebo tak nějak.“ „Tak jo, těším se, mňau.“ „Mňau,“ rozloučila se Janička. Petr vypnul počítač, přistoupil ke skříni a rychle se převlékl z obleku do trička a šortek. Pak přešel vedle k Monice a zeptal se, zda již mohou jít. Mohli. Venku nasedli do rozpáleného vozu: „Sakra, příště si budu muset koupit auto s klimatizací.“ „Nepůjdeme tam pěšky, pane doktore?“ „Ne, pak bych musel jít pěšky do kopce a v tom horku by to mohlo být životu nebezpečné.“ „Asi máte pravdu,“ souhlasila Monika a za chvíli byli u bazénu. Petr zaplatil vstupné za oba a vstoupili dovnitř. Již zdálky viděl Petr doktora Babáka, jak oděn ve slipech a černých brýlích sedí na lavičce, před sebou na trávníku rozložený ručník a sleduje omladinu, jak si pinká míčem. „Nazdar, Babáku,“ pozdravil Petr. „Ahoj, Zbyšku,“ pozdravila i Monika. „Hou, hou. Vole, podívej se na to. Na ty nestydy.“ „Pozor, Babáku, příteli, kane ti slina žádosti.“ „Bodejť by nekanula. Podívej na ty mrchy, mladý jsou, kolik jim může bejt?“

„Čtrnáct, patnáct,“ řekla Monika. „A jak jsou kozatý. A pobíhaj’ za tím míčem nestydy, nahoře úplně nahatý a já abych si chránil zrak tmavejma brejlema.“ „Zatahuješ břicho, Babáčku.“ „Nezatahuju,“ řekl doktor Babák a povolil zatažené břicho. „To je dost, moh’ by ses udusit. Jak to jde?“ zeptal se ještě Petr při pohledu na „komínek“ vytvořený z prázdných papírových kelímků. „Celej život piju proto, že jsem psychopat, až mi ta tvoje ségra vysvětlí, že psychopat nejsem. To jí teda pěkně děkuju.“ „Jedenáct,“ dopočítal Petr počet kelímků. „To je pěkný. Předpokládám, že jsi to vypil jen tak na žízeň, když teď už nejsi ten psychopat.“ „Kdepak na žízeň. Na žal. Takovejch peněz jsem propil jenom proto, že jsem si myslel, že jsem psychopat, tedy vlastně omylem. Není to k vzteku?“ „No tak pij teď proto, že jsi neurotik, to je taky docela pěkný. A alespoň zúročíš, co ses za ty léta naučil.“ „Myslíš?“ ožil Babák. „Tak to bysme si mohli dát kořalku, co ty na to?“ „Jsem pro,“ pravil Petr. Pak zaostřil ke vchodu a upozornil Babáka: „Hele, Šimáček jde.“ Od vchodu se volným krokem blížil ing. Šimáček, oblečen v dokonalý oblek, v ruce elegantní kufřík. „Fuj, to je horko,“ pravil, když dosedl vedle dr. Babáka na lavičku. „Jste tu dlouho?“ „Babáček asi jo, já s Monikou jsem právě dorazil.“ „Kde máš Janu?“ „Přijede, tak asi ve tři, počítám.“ „To je horko.“ „To teda je. Zavřeli jste burzu?“ Inženýr Šimáček totiž pracoval na burze, řídil obchodování na parketu. „Svěřil jsem to mládeži, v létě nepracuju.“ „Nezhroutí se bez tebe náš kapitálový trh?“ „Uvidíme. Kdyby se zhroutil jenom kvůli mé nepřítomnosti, nic jiného by si nezasloužil. A navíc zlé jazyky tvrdí, že by to stejně nikdo nepoznal.“ „Já jsem zase slyšel, že žádnej kapitálovej trh nemáme, to, že si na burze pár investorů přehazuje

sem a tam asi deset emisí, nestojí za řeč.“ „Moniko, dovolte mi, abych vám představil inženýra Šimáčka.“ „Známe se z telefonu.“ „Čau, já jsem Milan,“ pravil Milan Šimáček a svlékl se z obleku do slipů. „Milan, Moniko, to by byla partie, pracuje na burze, je to fešák, ale potřeboval by převychovat. Tuhle mi vyprávěl, že ho strašně štvou ženský tím, že když si nějakou vodtáhne domů, bydlí strategicky v Michalský ulici, to je tam, kde je i Blatnička, tak prej ta baba obvykle nemá ani tolik slušnosti, aby odešla hned, jakmile je hotovo to, proč jí tam přitáh’, chtěj se tam prej válet až do rána.“ „Už vím,“ pravil na to Šimáček, „proč jsem se doposud neoženil, když tohle vyprávíš každý ženský, kterou potkám, tak není divu. Nepůjdeme se vykoupat?“ „Půjdem, kdo bude hlídat věci?“ „Já,“ přihlásila se Monika. Tři třicátníci ve slipech, kouzelný pohled, se odebrali k bazénu, smočili se, poté se odebrali do blízkého bufetu, kde se disciplinovaně zařadili do veliké, pomalu postupující fronty. „Dáme, si kořalku Milane,“ pravil dr. Babák k ing. Šimáčkovi, „potřebuju to,“ pokračoval, „mám neurózu, jsem totiž neurotik,“ dokončil významně. „Hele, na financích maj’ taky padla,“ řekl ing. Šimáček, když zamáváním ruky pozdravil JUDr. Panenku, vysokého úředníka Ministerstva financí, který seděl u jednoho z tří malých stolků postavených před bufetem spolu s několika velmi vyvinutými blondýnami, nevěnuje přitom zprávám o Zbyškových diagnózách pozornost. „Kam Pepa na ty blonďatý kozatice chodí?“ pronesl Petr nyvě. „Zeptej se ho,“ odvětil Šimáček. „Vzpomínáš na Ginu?“ obrátil se Petr na Zbyška. „Jasně, ale ta moc prsatá nebyla.“ „Zato byla blonďatá a moc jí to slušelo. A byla to ženská od rány. Vzpomínám si, jak se jednou s Kozlem, s Bennem a Ivanem Kočerem, to už s Panenkou nechodila, připletla do nějaký rvačky. Když přišli k ránu na kolej, nemohla Gina chodit, Kozlovi se viklaly zuby, Benno se modlil jidiš a Ivan měl odřený klouby na rukou a strašnou bouli na hlavě. Říkali, že někdo v nějakým baru Ginu obtěžoval, tak Kozel nemeškal a kopnul toho chlapa do tlamy. To Kozel dělává, občas někoho kopne do obličeje. Na tom by tedy nebylo nic tak zvláštního, jak jsem řekl, to Kozel občas dělal, problémy ale nastaly v okamžiku, kdy se zjistilo, že v baru jsou povětšinou samé povětrné ženy a nakopnutý byl jejich pasák. Všichni se vrhli na Kozla s Ivanem, zatímco Benno organizoval ústup, v ruce kabáty a čekal, kdy jen budou Václav s Ivanem pozabíjeni, nebo povyházeni z oken. Gina vše s pobavením sledovala, zvláště jak se Ivan Kočer zaklesnutý do jedné gorily, která chtěla chránit šéfa, kterého mezitím decimoval Kozel jedním kopem za druhým, potácí sem a tam po parketu. Prý to vypadalo jako svého druhu tanec, či možná zápas sumo. V jedný chvíli se ale „tančící“ Ivan dostal se svým soupeřem trochu blíž k jedné z prostitutek a ta vzala láhev a chtěla Ivana praštit po hlavě. Sice se jí to zcela nepodařilo, ale Ivana to přeci jen zasáhlo, od toho měl tu hroznou bouli. V Gině

se probudily ženské bojovné pudy, vyskočila, přiběhla k té prostitutce a zakřičela na ni: „Čo to robíš, něhaj toho.“ Štětka jí odpověděla: „Do toho ti nic není, couro.“ Ginu přepadl spravedlivý hněv, neboť ona nebyla coura, nýbrž slovenská studentka právnické fakulty staroslavné Univerzity Karlovy a zaryčela prý: „Já že som coura, já nění som coura!“ a jednu jí vyťala. Nebyla však v hospodských rvačkách zkušená na rozdíl od oné lehké ženy, která nemeškala a Ginu kopla mezi nohy do rozkroku. Od té doby víme, že je to krajně citlivé místo nejen u mužů. Gina tím byla okamžitě vyřazena z boje a bohužel nejenom ona, ale i Kozel, neboť ten, když to viděl, zhroutil se smíchy a téměř za to zaplatil dvěma předními zuby, protože okamžitě inkasoval sérii úderů do tváře. V té chvíli ale prý dorazila policie, a tak nastal všeobecný úprk. Všichni bohatýři vyskákali z oken, zhroucenou Ginu s sebou, chytli si taxík a odjeli na koleje. Gina od té doby získala pověst veliké bojovnice. Teď dělá myslím advokátku.“ „Slyšel jsem to nejmíň třikrát,“ řekl na to doktor Babák. „Aspoň vidíš, že si nevymýšlím.“ „Hele, Gábina se Zdeničkou, zavolejte je, Babáku,“ řekl ing. Šimáček. „Co bych je volal, Gábinu ať si zavolá Petřoch, ten s ní píchá.“ „Už ne, zavolej ji ty,“ řekl Petr. „Hej, Zdendulo, Gábino, pojďte sem.“ Obě děvčata uslyšela známé hlasy a po chvíli se dostavila. „Nazdar, kluci,“ pozdravila děvčata slušně. „Nazdar, nazdar. Gábino, kup nám tam tři piva, nebo radši šest. Má tam službu ta tvoje chlupatá gorila.“ „Myslíš Toníček?“ „Toníček, to je pro gorilu hezký jméno,“ pokračoval doktor Babák. Když totiž před několika lety Gábinka začala přes léto docházet na Petynku, první, co učinila, bylo, že se vyspala se silně chlupatým majitelem místního bufetu Antonínem a od té doby nemusela čekat frontu ani platit v bufetu svou útratu, bylo to velmi spořivé děvče. Příliš popularity si tímto krokem však mezi ostatními nezískala a čas od času jí byl její vztah s chlupatým Antonínem předhazován. Byla však šetřivá natolik, že jí to bylo jedno. „Nosíš mu banány?“ zeptal se doktor Dvořák. „Kde máš Janu?“ reagovala Gábinka otázkou. Věděla totiž, že Petr nijak netouží po tom, aby se Gábinka Janičce svěřovala se svými milostnými zkušenostmi získanými s Petrem. „Nic ve zlém,“ odpověděl proto Petr, „banány jsou zdravé, dobře se po nich zabarvuje srst. A kup taky něco pro Moniku, asi vinný střik. A na mě si dej panáka, jo? Tady jsou prašule. Se Zdeničkou to určitě zvládnete přinést, jsme tam u laviček jako obvykle.“ Gábina usmířena vidinou jednoho panáku zdarma, souhlasila a tak se pánové mohli i se svými slipy odebrat zpět na svou základnu. „Že vám to ta Gábina trpí,“ řekl Šimáček. „Když se chce s náma kamarádit a ještě šoustá s buřtařem, musí trpět.“ „Vona s ním opravdu něco má?“

„Kdysi jo. Jestli ještě furt, to nevím, ale moc bych za to nedal, že jo. Tak nějak sezónně, řekl bych.“ Petr se uložil na trávu vedle lavičky a počkal si na pivo. Vypil ho potom v několika okamžicích a pozeptal se Gábinky: „Tak už je z Ruslana generál?“ „Ještě ne, ale už uzavírá sázky, kdy že by ho mohli jmenovat.“ Gábinka pracovala na Inspekci ministra obrany a Petr ředitele inspekce plukovníka JUDr. Zdeňka Ruska, zvaného Ruslan dobře znal. „Hele, v novinách jsem četl, že na ministerstvu ztratili část nějakých norem nebo dotazníku, který se povinně musí vyplnit pro náš vstup do NATO,“ řekl Milan Šimáček. „Nou koment,“ pravila Gábinka učeně. „Četl jsem, že je ztratila sekce obranné politiky. To je to oddělení, kterýmu šéfuje Jaroušek?“ zeptal se Petr na dalšího známého, plukovníka JUDr. Jaroslava Švábíka. „To je vojenské tajemství,“ usmála se Gábinka tentokrát. „No, jestli to tak je, tak teď asi Jarouškovi hoří koudel u prdele. Těšil se, že bude generál, nějakej mamlas mu skartuje dotazníky NATO a místo generálský hodnosti, generálskýho auta, platu, pucfleka a já nevím čeho ještě hledá Jaroušek dotazníky. To je k vzteku.“ „Neřekla jsem, že to byl Jarouškův úřad, který to ztratil, ani že se vůbec něco ztratilo.“ „No tak doufám, že opravdu ne. A o Jarouška nemám strach, je s Ruslanem rodný bratr. Až bude Ruslan končit na inspekci, určitě zařídí, aby to po něm vzal Jaroušek, a nezabrání jim v tom ani ztráta jaderný hlavice, teda kdybysme nějakou měli, natož nějaký spisy. Ale vono je to jedno. Aspoň všichni vidí, že v naší armádě vůbec nemusí řádit špióni cizích mocností. Podstatně více škody stačí nadělat stále opilý český důstojník.“ „Jaký důstojník?“ „Jakýkoli. Nepijou tam jenom ti, co jsou v léčení.“ „Myslím, že NATO bude koukat, až tam nastoupí naše hrdinná armáda. Ale ještě není nic ztraceno, možná tam přijmou Rumunsko, to by nás mohlo zachránit, tam by moh’ bejt ještě větší bordel než u nás.“ „Možná, že rumunská armáda má ve výbroji nejmodernější luky na světě.“ „Jo, to by mohlo bejt. Tedy, já je v tom Bruselu úplně vidím, jak kroutí hlavama, když jde řeč o naší armádě. A často je v tom armáda nevinně. Nejdřív největší génius strategie 20. století bývalý ministr obrany Baudyš vymyslí mírový plán pro válčící Jugoslávii, nikoho s tím plánem u nás neseznámí a rovnou za pomoci vojenských přidělenců plánem obšťastní celou Evropu a polovinu zbytku světa. Když se to dozví náš ministr zahraničí, vypadá mu polovina vlasového porostu a zbytek zešediví. To však v našem politickém systému pro odvolání génia Baudyše nestačí, von si ještě musí při státní návštěvě, tuším Švédska, nechat svým osobním strážcem prostřelit palivovou nádrž. Chtěl bych vidět toho, kdo potom těm Švédům vysvětloval, že pan ministr si nechal prostřelit vlastní letadlo.“ „Já myslím, že v případě válečného konfliktu se Švédskem bychom ale měli vyhráno. Švédi jsou

určitě ještě teď zcela zděšeni představou konfliktu s naší armádou, která má v čele takového čackého ministra, kterému kdekdo v letadle klidně střílí a on se nebojí, že mu letadlo bouchne pod zadkem. Zůstávají stát v němém úžase a modlí se za věčný mír s Českou republikou, neboť soudě podle ministra jsme armáda složená ze samých kamikadze.“ „Kristepane, to ale musela bejt ostuda,“ smál se Babák tak upřímně, že mu vyrazily slzy. „Ten trouba nejdřív vymyslí ‘Baudyšův plán’, ze kterýho jsou na větvi politici, generalita i prostí vojáci od Atlantiku po Středozemní moře. Kdo ví, možná, že podstatou ‘Baudyšova plánu’ bylo decimovat vojenské jednotky záchvaty smíchu. Jestli jo, tak se mu to skoro povedlo. A pak si nechá udělat díru ve vlastním letadle a ještě to zatlouká jako malej kluk, než ho nakonec přinutí jít s barvou ven. To ale byl ministr. Ten se zapsal zlatým písmem do análů našeho kriegsministéria.“ Petra vzpomínka na hrdinné činy bývalého ministra obrany pana Baudyše zmohla. Usnul. Probudilo ho něco velmi mokrého, co na něj nalehlo a co přitom tak příjemně vonělo ... Ano, byla to Janička. „Nazdar, kočičko,“ zašeptal Petr Janičce do ouška, když se plně zorientoval. „Už jsi tady, štěstí moje? A už ses i vykoupala? Je to příjemný, asi jsem usnul.“ „Spinkal jsi jako trochu přerostlé pacholátko.“ „To je úžasný probuzení, půjdu se taky vykoupat, půjdeš se mnou ještě jednou?“ „Jasně.“ Tak šli. Petr hupsnul z okraje do bazénu, ale byl ve střehu, zachytil proto včas, jak se na něj řítí vzduchem Janička, a stačil tak na poslední chvíli uhnout stranou. Vzápětí mu něco podrazilo nohy, Janička nic neponechávala náhodě. Chvíli s ní zápasil ve vodě, pak se mu ji přeci jenom podařilo nazdvihnout a odhodit stranou. Bohužel přímo na hlavu jakéhosi postaršího pána. „Promiňte,“ zamumlal jenom a snažil se odhadnout, odkud přijde další útok. Přišel z boku a pod vodou. Podjely mu nohy a padnul přímo do výstřihu jedné velmi korpulentní dámy, plavající těsně vedle něj. Nezbylo než se odrazit, od čeho jiného než od oné dámy, která jen velmi udiveně přijímala fakt, že se potápí i s pečlivě pěstěným účesem chráněným něčím, co vzdáleně připomínalo koupací čepici. Petr opět zamumlal jenom ‘promiňte’, i když nebylo jisto, že ho ona dáma slyší. Na bližší vysvětlení nebyl čas, neboť Janiččina zákeřnost ve vodě se plně vyrovnala jejímu plaveckému umění. Prudce zašátral okolo sebe a podařilo se mu strhnout Janičce horní díl plavek. Vítězně se postavil a zdvihl ruku s kořistí nad hlavu. Na poslední chvíli ho napadlo, že Jana přeci bílé plavky neměla. O tom, že se stal obětí omylu, ho vzápětí přesvědčil křik jakési ženy, která stála v bazénu vedle něj, ruce sepjaté na hrudníku a ječela vysokým neartikulovaným hlasem. Petr se omluvil a pokorně odevzdal ukořistěnou podprsenku. Opatrně potom kráčel k okraji bazénu, když k němu zleva připlula Janička s milým úsměvem ve tváři: „Zvrhlíku,“ pravila, „proč se vrháš na postarší dámy a rveš z nich plavky? Nestačí ti mé mladé tělo, které je ti k dispozici, kdykoli o to požádáš? Asi ne. Dobrá, nebudu ti tedy překážet a opustím tě, ponechám ti prostor pro realizaci tvých chtíčů.“ „Jsi kluzká jako úhoř,“ pravil Petr chmurně, „málem jsem byl kvůli tobě potupně vyhnán z Petynky, označen za sexuálně úchylného gerontofila a svůdce vdaných žen. Těžko to něčím napravíš, má pověst je zničena, kariéra ohrožena, nemám již pro co žít.“ Janička se k němu jemně přivinula a políbila ho. „Co jsi říkal, miláčku?“ zeptala. „Že jsem vedle tebe naplněn štěstím a jediné, co chci, je být ti nablízku a spát s hlavou složenou na tvých ňadrech.“

„V tom nevidím problém, dáme si něco k pití?“ „Nechal jsem peníze u věcí, nebudu se koupat s peněženskou.“ „S peněženskou? Řekl jsi s peněženskou.“ „Přeřeknul jsem se. V přeřeknutích se vyjevují podvědomé obsahy, jsi pro mě to nejcennější, hned po penězích.“ „Nechápu, jak tě můžu milovat, jsi sobý hnusec. Ale teď peníze nepotřebujeme, pán v bufetu mi určitě ochotně založí účet.“ „Toníček? Ta chlupatá opice?“ „Pravda, je trochu porostlý, ale mile se na mě usmívá a můžu u něj předbíhat. Co proti němu máš?“ „Nic, ale nelíbí se mi, jak po tobě kouká.“ „Kouká tak po každé slečně.“ „Ty nejsi každá, ty jsi moje a já jsem žárlivý a svárlivý samec.“ „Tak si mě přivaž k noze, ale pojď, mám žízeň.“ Tak šli. „Dobrý den,“ zahlaholila Janička na chlupatého Toníčka, roztáčejícího právě pivo do nejméně padesáti kelímků. Toníčkovi vypadly oči. „Mohla bych vás požádat o něco k pití?“ zeptala se Janička, obě ňadra pyšně zdvihnutá k obloze, „ale musel byste mi to napsat na účet, nemám s sebou peníze, dala bych vám to za chvilku, až se zase půjdu koupat.“ „Ale jistě, slečno,“ zahlaholil Toníček, našedší již svou obvyklou rovnováhu. „Co to bude?“ „Co to bude, Péťo?“ Toníček se zamračil. „Šest piv, jednu dvojitou vodku pro mě, vinný střik pro Moniku a co si dáš ty, nevím.“ „Tak šest piv, dvojitou vodku a dva vinné střiky, vždycky tři deci vína a dvě deci sodovky.“ „Dobře, ale příště budete muset do fronty,“ řekl Toníček nakvašeně a dal Janičce, co si objednala. „Doufám, že jsem kvůli tobě nepřišla o výsadní postavení,“ řekla Jana, když odcházeli od bufetu. „O postavení přišel Toníček, ale ono se mu zase vrátí, když tam přijdeš beze mě a bez podprsenky. A příště vem s sebou Gábinu.“ „Proč?“ „Vona s ním měla jakési techtle mechtle, abych se vyjádřil kulantně.“ „Cože? Vždyť je to ...“

„Správně, je to odporná chlupatá opice, která se sotva naučila mluvit, ale Gábinka je starý kolenovrt a tyhle typy ji zřejmě přitahujou, taky něco měla s nějakým taxikářem. To je zcela mimo mé chápání.“ „Jak to, že se tedy spustila i s tebou?“ „Se mnou?“ „Netvař se jako neviňátko. Poznám, s kterou slečnou jsi něco měl nejdéle do pěti minut poté, co se s ní vidím. Většinou je to jasný mnohem dřív, obvykle mi to totiž někdo řekne. Poznat to navíc není nijak složitý, zjistila jsem totiž, že jsou to úplně všechny, který znáš. Jsi promiskuitní kreatura.“ „S Monikou jsem nic neměl.“ „Určitě proto, abys jí nemusel přidat. Mimochodem, už jsi jí přidal?“ „Samozřejmě, že jsem jí přidal.“ „To je dobře, kdyby ti utekla, nevím co by sis počal.“ „Já vím, je to anděl.“ „Tak ona taky? Já jsem přeci anděl.“ „Jsem obklopen samými anděli. Mimochodem, kdopak ti vypráví příběhy z mého života?“ „Neprozrazuji své tajné zdroje.“ „A pročpak mně někdo něco neřekne o tobě?“ „Protože jsem byla panna, když jsem ti podlehla.“ „Zkus to ještě jednou.“ „Byl jsi můj druhý a ten první zahynul a není ho více.“ „Zkus přidat.“ „O kolik?“ „Minimálně o jednoho. Jedna moje známá mi zamlada říkala, že jeden je málo, tři jsou moc, takže přidej jednoho, já pak budu tvůj třetí.“ „Po tom, který zahynul, jsem milovala ještě jednoho, taky zahynul, jsi můj třetí.“ „Ty tvoji chlapi nějak hynou. Totálním vyčerpáním?“ „Bojím se, že kdybych je nechala naživu, mohl bys žárlit.“ „Taky, že žárlím. Dobře, že jsou moji předchůdci bídně mrtvi, nemusím je tedy vyzývat na souboj a řezat jim pytlíky.“ „No Petře ...“

„Co?“ „Co bys jim chtěl řezat?“ „Pytlíky, penisy, symboly mužnosti, neboť ten největší samec jsem tu přeci já.“ „Kristepane, vy chlapi to opravdu nemáte jednoduchý.“ Dorazili na stanoviště. Jana se ještě jednou pozdravila se všemi přítomnými a začala štěbetat s Monikou, Gábinkou a Zdeničkou. Pánové se bavili pitím piva a pomlouváním krasavic. S postupujícím sluncem na obloze přibýval v jejich tvářích nejen bronz, ale i dobrá nálada, a když v sedm hodin večer Na Petynce zavírali, cítil to Petr jako křivdu. Naložil do auta Janičku, Gábinku, Zdeničku s doktorem Babákem i pana Šimáčka a všechny je odvezl na metro. Pak auto obrátil k domovu: „Ještě, že je zítra sobota, má být zase hrozný horko, doufám, že nastupuješ službu až v neděli?“ zeptal se Petr Janičky. „Bohužel, zítra odpoledne,“ odpověděla. „No, aspoň něco, když bude hezky, pojedem zítra Na Petynku a odpoledne tě odvezu. Co budeme dělat teď?“ „Půjdeme se ještě projít do Obory a pak domů, jsem z toho slunce utahaná. A možná bys to neřekl, ale vstávala jsem v pět hodin.“ „V pět hodin? To není zakázaný zákonem na ochranu zvířat a námezdně pracujících?“ „Bohužel není.“ „A to tam vážně nespíš?“ „Vždyť jsi tam ležel, víš přece, že tam nespím, určitě ne, když mám ranní službu.“ „A proč proboha nezačínáte pracovat jako normální kulturní lidi, třeba od devíti, nebo alespoň od osmi?“ „Nevím, asi to nejde.“ „Samozřejmě, že to jde. Takhle brzo se u nás pracuje kvůli císaři Františku Josefovi I. Prý nemohl spát a začínal pracovat brzo ráno, a tak všichni ti radové a nadradové a podradové museli taky začínat pracovat takhle brzo a podle nich zase jejich podřízení a státní úřady, těm se přizpůsobily fabriky a tak dál. A dneska kvůli tomu, že Franz Jósef trpěl nespavostí nebo čím, ty musíš takhle brzo vstávat a otravuješ tím život sobě, pacientům, mně a bůhví komu ještě. Já byl po ránu zvyklej, teda co to povídám, byl bych si určitě zvykl tě po ránu pěkně pomilovat, ale promiň, v pět hodin ráno, to po mně těžko můžeš chtít.“ „Copak to po tobě chci?“ „Nechceš, ale mohla bys chtít, kdybych já chtěl, neboť mi jako správná žena vyplníš všechno, co mi na očích vidíš. Ale v pět hodin ráno na mých očích nic vidět není, neboť mám hlubokou půlnoc. Je krásně, viď? Zaparkuji támhle a půjdeme se projít.“ Oba jeho psi zaplaťpánbůh spali.

39. Petr zastavil u restaurace Královská obora, typické pivnice se stoly obklopenými místními štamgasty, kteří tu sedávali každý den ve stínu obrovských kaštanů. Vystoupili z auta a držíce se za ruce, vydali se pomalu směrem k letohrádku Hvězda. „Povídej mi o svých dvou psech,“ řekla Janička, když zahlédla postarší ženu venčící krásnou dogu. „To nejsou jenom moji psi. Ty máš přece taky své dva, každý máme toho horního psa, topdoga, a toho dolního psa, underdoga.“ „Tak o nich mi povídej.“ „O těch tvých nebo těch mých?“ „To je jedno.“ „Tak o všech?“ „O všech.“ „Freud udělal půlku práce. Uviděl vršek, toho horního psa, topdoga, ale nevšímal si podvozku, dolního psa, underdoga. Freuda všichni vidíme, jak nám ho popsal Stefan Zweig, jako člověka stále v dobrém rozmaru, pracovitého, schopného tvořit v plném vytížení dlouhou dobu. Ale jak se zdá, byl to nikotinista, měl homosexuální sklony, proti nimž si vybudoval reaktivní obranu, jejímž důsledkem byla neschopnost vybudovat si přátelství. Měl silně nutkavé sklony, trpěl strachem ze smrti. Málokdo ví, že ono lehátko a pacient během psychoanalýzy na něm uložený, to je skoro značka Made in psychoanalýza, vzniklo vlastně tak, že Freud, trpící silnými fobiemi a neschopný se dívat komukoli do očí, si pokládal pacienta, aby se na něj prostě nemusel dívat. Všichni to potom převzali jako geniální metodu, a von to je přitom bullshit. Ale zpátky ke psům, Freud tedy objevil topdoga, superego. A v každém z nás je přitom obvykle topdog ten spravedlivý, autoritářský, který ví všechno nejlépe. Někdy má i pravdu, ale ten jediný spravedlivý je vždycky on. Topdog je tyran, který v nás, ve mně, v tobě, v komkoli pracuje s „měl bys“ a „neměl bys“. K manipulaci užívá příkazy a katastrofické hrozby, jako třeba: ‘Když neuděláš to a to, pak tě nikdo nebude mít rád, nedostaneš se do nebe, umřeš, atd.’ Underdog manipuluje tím, že je defenzívní, apologetický ...“ „Co je to apologetický?“ „Obranářský, ten, který používá obhajobu, který hájí.“ „Jo, tak dál.“ „Je tedy apologetický, lichotí, hraje „plačící dítě“ a tak dál. Nemá žádnou sílu. Underdog je Mickey Mouse, topdog je Super Myš. Underdog v každým z nás funguje asi takhle - No jo, zítra to udělám. Dělal jsem, co jsem mohl. Podívej se, jak se snažím, nemohu za to, že se mi to nedaří. Nemohu za to, že jsem zapomněl na tvé narozeniny. Myslel jsem to dobře. Underdog je pěkně prohnanej, obvykle vyhraje, není tak primitivní jako topdog. Tak v každém z nás bojují topdog s underdogem o kontrolu. Člověk je rozdělen na kontrolora a kontrolovaného. Tenhle boj nikdy nekončí, protože topdog stejně jako underdog bojují o život. Na tom se odehrává sebetrýznivá hra, velmi častá, opět v každém z nás. Obvykle máme za to, že topdog má pravdu, ale v mnoha případech má topdog nemožně perfekcionistické požadavky. Takže, když tě stihne kletba perfekcionismu, jsi vyřízená. Tento ideál je měřítko, kterým můžeš nahnat strach sobě a sobě i druhým vynadat. Nikdy nemůžeš

žít tak, abys tomu perfekcionalistickému ideálu vyhověla. Perfekcionista nemiluje svou ženu. On miluje svůj ideál a požaduje na své ženě, aby se tomu ideálu vyrovnala, a má jí za zlé, když se jí to nedaří. Když se člověk snaží vyhovět požadavkům svého topdoga, svého horního psa, bývá výsledkem nervové zhroucení, útěk do nemoci. To je jeden z nástrojů, které proti topdogovi používá underdog, ten dolní pes. Perls, to je žák Freuda, tvrdí, že jakmile jednou poznáme strukturu našeho chování, které je v případě snahy o sebezdokonalení charakterizováno rozštěpem mezi horním a dolním psem, a když prý porozumíme tomu, jak lze tím, že jim nasloucháme, usmířit ty dva bojující čokly, uvědomíme si, že záměrně nemůžeme navodit změny v sobě ani v druhých. A to je prý rozhodující bod. Mnoho lidí zasvětí svůj život tomu, aby uskutečnili svou představu o tom, jací by měli být místo, aby aktualizovali sebe samé. Většina lidí žije jen pro svůj obraz. Kde někteří lidé mají já, má většina lidí prázdný prostor, protože jsou příliš zaměstnaní projekcí sebe sama jako toho či onoho. To je prokletí ideálu, prokletí, které ti říká, že bys měla být jiná, než jsi.“ Oba psi se přestali rvát a pozorně naslouchali. Konečně jim to došlo. Topdog olízl underdoga, ten ho přátelsky plácnul packou. Byli kámoši. „Ty mi neříkáš, že bych měla být jiná, než jsem, viď? Jsi spokojený s tím, jaká jsem, že?“ „Teď z tebe tím tvým záměrně dětským, zranitelným hláskem na mě neurvale štěknul tvůj underdog. Každá kontrola z vnějšku zasahuje do zdravého fungování organismu. Existuje jen jedna věc, které lze přiznat právo kontrolovat situaci, a to je samotná situace. Když se naučíme chápat svou situaci a necháme ji působit na náš život, naučíme se s životem vyrovnávat. Je to jako když řídíš auto. Neřídíš ho podle programu, podle ideálu - Já chci jet rychlostí 100 km za hodinu - ale přizpůsobuješ rychlost provozu, počasí, tmě či světlu a tak dál. Nasloucháš situaci. Čím méně důvěřuješ sám sobě, čím méně jsi v kontaktu se sebou samým i se světem, tím víc chceš kontrolovat, chceš být kontrolována, tím víc potřebuješ předpisů, zákazů, nařízení, morálních - tohle se přeci nedělá, zákonných - tohle se přeci nesmí a tak podobně.“ „A k čemu to všechno je, Petře?“ „K mobilizaci vlastních schopností, k růstu. Když si koupíš dokonalé, krásné auto, budeš s ním jezdit jenom jedničkou, dvojkou a zpátečkou? Ne, budeš se chtít naučit jezdit i trojkou, čtyřkou a pětkou, za jízdy svítit, blikat blinkry, poslouchat hudbu a telefonovat. A my, každý z nás má nějaké to auto, svoje tělo, a většina z nás, včetně mě, se příliš nezajímá o to, jak z toho stroje dostat, co se dá. Průměrný člověk v naší době, věř tomu nebo ne, žije nanejvýš na 10 - 15 % svých potencionálních možností. Člověka, který dokáže využít 25% svého potencionálu, již považujeme za génia. Tak zůstává 85 - 95 % našich možností ztraceno, nevyužito, nemáme je k dispozici. Zní to tragicky. A důvodem je, že žijeme v klišé. Žijeme podle vzorů chování. Hrajeme tytéž role znovu a znovu. Z toho taky plyne, že tyhle terapie nejsou zdaleka jen pro nemocný lidi, jsou především pro lidi zdravý, který se o sobě chtěj něco dozvědět a dospět, dorůst. Proto taky na žádnou z nich nechodím. Mohl bych třeba samovývojem dospět k názorům, které se mi velmi, ale velmi nelíbí.“ „K jakým třeba?“ „Já ti to řeknu a dostanu napráskáno, viď?“ „Nenapráskám ti,“ slavnostně slíbila Janička. „Nemůžu ti je říct, protože je neznám, jenom je tuším. Ale řeknu ti k tomu vtípek. Vzpomínáš si na reklamu na šampón Vidal Sasoon, wash and go? Tam pobíhal na obrazovce nějakej kluk a říkal Chodit do sprchy dvakrát, mýt si vlasy vícekrát než jednou? Já tedy ne, Vidal Sasoon Wash and go. Tak ten vtípek říká - Chodit každý den domů, šoustat jen se svojí ženou? Já tedy ne, Vidal Sasoon Vlož and go.“

„Co mi tím chceš říct?“ „Že si bahním tam, kde jsem, ještě jsem nedospěl a dospívat nechci, chci tím bourákem jet pořád jenom na jedničku a rozhlížet se okolo.“ „Ty se nechceš ženit, darebáku, to tím chceš říct a halíš to do krásných slov, Freuda, Perlse, psychoanalýzy a já nevím do čeho ještě, tak to je.“ „Vždycky jsem obdivoval tvůj bystrozrak. Ale copak by sis mě vážila, kdybych byl snadná kořist?“ „Kořist nekořist, já se chci vdávat. Ne sice teď, ale jednou určitě.“ „A budu se moct na tvoji svatbu přijít podívat? Jen tak nenápadně, mezi dveřma.“ „V žádném případě. Jediná možnost pro tebe, jak se dostat na moji svatbu, je, že budeš stát vedle mě v tmavém obleku.“ „Jako tvoje družička?“ „Ne, jako družička ne.“ „Jako oddávající úředník?“ „Ne, jako oddávající úředník ne.“ „Jako fotograf? To není dobrý nápad, neumím moc fotit.“ „Ani jako fotograf ne.“ „Tak to se dám poddat, skutečně netuším, jak bych se tam mohl dostat jinak.“ „Nemusíš nic tušit. Prostě jednoho dne dostaneš pěkně nabumbat trochu víc vodky, druhý den taky, třetí den jakbysmet a tak po třech nedělích ti řeknu ‘Péťo, pojď se mnou.’ Ty se zeptáš kam, já ti řeknu, že to není důležitý, a ty se budeš jenom ptát, proč si máš obléknout ten tmavý oblek, kdy zase dostaneš napít vodky, proč máš stát před nějakým chlapem s velikou medailí na krku a tak. Já ti potom jenom řeknu, aby ses pěkně podepsal a vzal si na prst takový malý kroužek a neposlouchal, co ten chlapík s medailí říká. Pak se tě potichu zeptám, jestli by sis dal panáka vodky a jestli jo, tak to musíš říct pěkně nahlas směrem k tomu pánovi, protože ten se tě na to ptá, a ty mu musíš, pokud chceš tu vodku, odpovědět jenom „Ano“, nic víc, nebo se rozzlobí a nenaleje ti. Tak řekneš „Ano“ a dostaneš napít, naposledy ve svém životě.“ „No právě. Máš to chytře vymyšlený.“ „Nemáš šanci.“ „Jedině snad, víš, jak se to říká, dobře se oběsit vylučuje špatně se oženit.“ „Chceš snad říct, že pokud bys pojal za svou zákonitou choť mě, tak by ses oženil špatně? A dobře si rozmysli, co teď odpovíš.“ „Chci tím jen říct, že je nade vší pochybnost, že ty jsi pro sňatek ta nejvhodnější z vhodných, ale pořád mi to připadá, jako když si odsouzenec vybírá sekyru, kterou ho setnou, ať si vybere

jakoukoli, pořád to bude sekyra, se kterou mu ufiknou hlavu.“ „Co se dá dělat, Péťo, není úniku. Chceš mít syna? Chceš. A to bez manželství nejde.“ „Co jsi dělala ve škole?“ „Já jsem byla ve škole moc pozorná a nám tam vždycky říkali, že bez manželství to nejde. S tím nic nenaděláš, tak to prostě je.“ „Chodila jsi do divných škol.“ „Ne, ne, ne, já jsem chodila do moc dobrých škol. Tebe tam učili nějaký divný věci.“ „Jsem z toho zmatený, budu si muset dát pivo.“ „Dáš si ho doma, už půjdeme domů, ano?“ „My máme doma pivo?“ „Samozřejmě, že máme doma pivo, když je doma Janička, má Péťa co papat, bumbat, milovat. Ale Janička není pořád doma. Občas zapomene, že má jí domů, chybí jí něco, podle čeho by si to připomněla, nějaký ten zlatý prstýnek. ... Nemysli si, uženu tě, darebáku, říkám ti to otevřeně, abys věděl, že jsem čestná žena a šlechtična. Dostanu tě na pivo v lednici a teplé tělo v posteli. Už jsi starej, abys furt někde běhal, ne?“ „Jsi ďábelsky vychytralá.“ „To tedy jsem. Mám to v genech. To bychom my ženy dopadly, kdybychom se nevdávaly. Nejprve vám dáme své mládí a svůj půvab, strávíme s váma svoje nejlepší roky ...“ „Tohle jsou tvoje nejlepší roky? Nejsi na to ještě moc mladá?“ zděsil se Petr. „To je pouze obrazně řečeno, samozřejmě, že jsem jinak mladá a moje nejlepší roky jsou ještě daleko přede mnou.“ „To jsem si oddech’. To víš, připravit tě o tvoje nejlepší roky, to bych si nedovolil. To bych tě musel hned nechat běžet za někým, kdo lépe než já ocení, že mu věnuješ svoje nejlepší roky.“ „Aby ses nedivil,“ řekla Janička výhružně, ale vzápětí se zavěsila do Petra a pak pomalu, za rozverného plácání o milých hloupostech se pustili zpět k autu. Topdog nabídl tomu dolnímu misku. Dolní se dojetím rozplakal.

40. Druhý den Petr vstával nezvykle brzo. Vykoukl ven z okna, s uspokojením zjistil, že je krásné počasí, navlékl se do bermud a trička a šel si pro noviny. Když se po chvíli vrátil, opatrně nahlédl do ložnice, kde se Janička slastně vyvalovala v posteli a zapřemýšlel, zda by ji neměl po ránu pomilovat, ale pak usoudil, že pokud si chce noviny přečíst v klidu, bude lépe ji nechat spát. Zalezl si do pokoje, nalil si pivo, pomyslel si s uspokojením, že Janička skutečně koupila šest piv, z nichž tři jsou ještě v lednici, a dal se do čtení novin. O hodinu později usoudil, že venku bude

opravdu krásný den, a zavolal doktoru Babákovi. Toho sice nebylo radno budit v sobotu před dvanáctou hodinou, ale pokud šlo o koupání Na Petynce, bylo lze se toho odvážit. „Ano, prosím,“ ozval se pozoruhodně brzo po začátku vyzvánění páně Babáka hlas. „Hou, hou,“ přihlásil se Petr. „Nazdar, vole, co se děje?“ „Nic se neděje, příteli, venku je krásný den, bude půl desáté, Na Petynce otvírají, bude čas vyrazit.“ „Hm, chm, hm, nevím, nevím ...“ „Copak se děje? Ty jsi ani nespal, když jsem ti teď zavolal, stalo se něco?“ „Stalo, Petřochu, došlo tu k něčemu, čemu na fakultě říkali error in objecto.“ „Pak, že jsi celou fakultu prochlastal, Babáčku, když si pamatuješ takový věci.“ „Taky si to nepamatuju z fakulty, kterou jsem celou prochlastal, ale mám to od tebe.“ „A copak se stalo? Vlez jsi někomu do bytu? Sebral jsi někomu peněženku v domnění, že je tvoje?“ „Nic tak banálního.“ „Svítá mi, kde máš Zdeničku?“ „Vedle, vypadá jak indiánskej válečník, mlčí a kouří.“ „Pročpak?“ „To je právě vono. My jsme včera ještě šli Na slamník a tam jsme pěkně zapařili. A potom Zdenička říkala, že musí jet domů do Mělníka, tak odjela na nějakej vlak. A já jsem ještě pařil s Gábinou, vona hrozně chlastá, to má od těch gum. A pak ...“ „Ha, ha, ha, co bylo pak? Řekni strejdovi Péťovi, co bylo pak?“ „Pak jsem s Gábinou odjel ke mně domů.“ „A pak?“ „Pak jsem udělal Babákovu ambrósii, a jak mě začaly bolet záda, spálil jsem si je u bazénu, tak jsem ji požádal, aby mi je namasírovala, vše ve vší počestnosti, neboť jsem neurotický a masáž mne uklidňuje.“ „A pak?“ „Pak mě napadlo, že bych ji moh’ přefiknout. Jenže ...“ „Co jenže?“ „Jenže to nenapadlo jenom mě.“

„Gábinku to napadlo taky?“ „To nevím. Ale hlavně to napadlo Zdeničku.“ „A dál?“ „No, já jsem nic neslyšel, když Zdenička odemykala dveře, protože jsem měl muziku puštěnou na plný kule, a když se Zdenička objevila, tak jsem se zrovna připravoval k tomu, že se na Gábinku vrhnu, a v tý chvíli, kdy jsem z ní stahoval tričko s tím, že ji taky namasíruju, tak Zdendula vstoupila.“ „Co bylo dál?“ „Křik, pláč, slzy, slova o lásce a zradě ...“ „Co jsi dělal ty?“ „Seděl a kouřil.“ „To ses projevil velmi neneuroticky. Co dělaly holky?“ „Něco si vysvětlovaly tak dlouho, až si vysvětlily, že jsem špína chlap, za všechno můžu, Gábinka si zavolala taxíka a odjela a já tu zůstal se Zdeničkou. Prostě radost až do rána. Vůbec jsem nespal.“ „Takže se vlastně nic nestalo?“ „Tomu říkáš, že se nic nestalo?“ „Přeříznul jsi Gábinku?“ „Ne.“ „Přeříznul jsi Zdeničku?“ „Šílíš?“ „Nešílím. To jsi měl udělat a bylo by po problémech.“ „Myslíš?“ „No jasně, a kdybys je přeříz’ hned obě najednou, byl by klid.“ „Taky mě to napadlo ...“ „Měl jsi jim to navrhnout, kdyby přijaly, všechno by se vyřešilo, kdyby ne, moh’ bys je obvinit z toho, že vůbec nepoznaj’, kdy si děláš legraci, a že jsou pěkně zhýralý, když to vůbec můžou brát vážně, a že to maj’ z těch svejch turistickejch vejletů, na který spolu jezděj, a bůhví co se tam teda děje a jsou to nejspíš pěkný štětky.“ „Myslíš?“ „To nemohlo zklamat. Co teď dělá Zdenička?“

„Mlčí a kouří. Vypadá jak indickej fakír. Sedí, mlčí a kouří, už to dělá takovejch šest hodin.“ „A ty?“ „Čekám, kdy jí dojdou cigára. Já jsem chtěl jít spát, ale když na to přišla, tak se zatvářila, jako když jí rvu srdce z těla, a začala říkat ‘tak ty, ty teď jdeš klidně spát, jako když se nic nestalo ...’ Odpověděl jsem, že se nic nestalo, následoval opět křik, pláč, slzy, pak zase seděla a kouřila. Radši jsem už nic neříkal.“ „Nachlemtala se?“ „To je právě divný. Dal jsem jí tam spoustu šňapsu, aby se zlinkovala a byl pokoj, a ona nic, jenom mi všechno vykouřila.“ „To bude dobrý. Teď jí řekni, že se jdeš koupat se mnou a s Janou a jestli chce, může jít taky, a já se tam objevím tak v jedenáct. Když pojede, tak si to s Janičkou vyříkaj’, když ne, taky dobře, budeš se moct koukat na ty prsatý holky, co se ti tak líběj.“ „Uvidíme, tak přijeď.“ Petr zavěsil a dočetl noviny. Pak připravil smažená vajíčka a šel probudit Janičku: „Vstávej, kočičko, už máš ve své misce snídani.“ „A copak je dobrého?“ „Strouhané myši s vajíčkem, pro kočky něco velmi zdravého.“ „Jé, jéeé, tak to musím hned vyskočit.“ „To bys teda měla. Až se najíš, jedeme se koupat. Ty budeš dělat vrbu. Babák se včera nemoh’ rozhodnout, jestli přeřízne Zdeničku nebo Gábinku, a teď z toho má problém. Nepřefiknul ani jednu a zlobí se na něj obě dvě. Tak to chodí.“ „Zdenička to ví?“ „Zdenička přišla ve chvíli, kdy se Babák chtěl pustit do Gábiny.“ „Gábinka nebyla proti?“ „To se neví, protože tak daleko to nedošlo. Zdenička přišla pod nějakou záminkou, že jí ujel vlak nebo tak něco ve chvíli, kdy se Babák chystal Gábinku teprve vysvléknout.“ „Gábinka by asi nebyla proti.“ „Myslíš?“ „Samozřejmě, copak by byla zvědavá na Zbyškovy řeči? Kdepak, chtěla ho svést a to Zdenička moc dobře vytušila, protože ji zná, a tak přijela zpátky podívat se, zda ji tušení nezklamalo.“ „Jak to víš?“ „To jsou standardní ženské postupy, Péťo.“

„A jak věděla, že tam Babák bude tu Gábinu mít? Že bude ochotnej odtáhnout si ji domů?“ „Nevěděla to, ale napadlo ji to, neboť to jsou standardní mužské postupy.“ „Co s tím?“ „Co já vím?“ „Řekl jsem Babákovi, že se Zdeničkou promluvíš.“ „Klidně s ní promluvím, řeknu jí, že jste všichni stejní, ať ho Babákovi ukousne a bude mít pokoj.“ „Obdivuhodně přímé řešení, ale co když se Zdenička opije a utopí?“ „Dobře, řeknu jí, že o nic nešlo. Ono totiž upřímně řečeno opravdu o nic nešlo. Ona totiž Gábina toho Babáka stejně svede, otázkou je jenom kdy.“ „Proč?“ „Protože se Zdeničkou soupeří, a když má Zdenička Babáka, Gábinka jí bude chtít ukázat, že ho může mít taky.“ „Tak to si Babák užije.“ „Když myslíš, Péťo.“ „Jasně, že myslím, vylízej hezky misku, kočičko, a pojď, skočíš hezky do transportního košíku, pojedeme se koupat. Vymáchám ti kožich v bazénu.“

Tak uběhlo léto a po něm i podzim ...

41. Jednoho zimního dne seděl Petr v salónku Blatničky, který býval někdy, ne příliš často otvírán pro zvláštní příležitosti. Seděl tam a čekal na Janičku, v celém salónku sám, na židli vedle sebe položenou květinu. Čtenáři, alespoň ti statečnější, kteří prokázali dostatek vytrvalosti a pevných nervů, aby se prokousali desítkami stran až sem, si možná povšimli té proměny, toho úpadku, který se s Petrem udál, stavu, který přímí pozorovatelé mohou jen obtížně postihnout. Stejně jako doboví římští historici většinou nepostřehli, co se pomalu dělo s říší, která v dějinách světa do té doby a chtělo by se říci, že až doposud, neměla obdoby, ani pozorovatelé Petrových životních osudů bez onoho nadhledu, který dává jen čas, nemohli rozpoznat, že ony drobné změny v chování, v postojích, v preferencích jsou jen symptomy něčeho jiného, hlubokého úpadku jiskřivého génia, brilantního způsobu chůze po vlastním osudu. Rok 476 n. l., máme-li pokračovat v analogii s největší dějinnou událostí v historii, byl pro jeho současníky jen málo pamětihodným rokem, kdy bezvýznamný a slabý římský císař Romulus Augustulus byl na trůně vystřídán jiným imperátorem, tak jako mnohokrát před tím. A přesto byl tento rok pozdějšími dějepisci označen za zánik Říše římské, největšího díla, jaké kdy lidstvo vytvořilo, snad proto, že Romulus Augustulus byl posledním imperátorem římského původu a všichni následující císaři Odoakerem počínajíce jsou již jen prachsprostými barbary, alespoň původem, neboť vychování měli povětšinou opět římské, že. Z

těchto barbarů povstaly staré a kulturní národy Evropy, měřeno dnešníma očima, neboť v době, o které mluvíme, to byla skutečně nekulturní ohavná smečka. V zájmu spravedlnosti nezbývá než zmínit, že naši předkové, Slovani, se v té době potulovali kdesi daleko na východě a teprve chystali svůj vstup na evropskou scénu v jiném dramatu zvaném Stěhování národů. Dnes můžeme vystopovat symptomy fascinujícího zániku Imperia Romana řadu staletí před rokem 476 n.l., od dynastických změn přes změny struktur a idejí politických, ekonomických, právních, etických a bůhví ještě jakých. Dnes se nedivíme trpkému povzdechu římského historika nad tím, kterak je Věčné město zaplaveno povalujícími se germánskými vojáky, kteří ve své jen těžko srozumitelné mateřštině povykují na svého vůdce „skap jah hvan dringkan - dej nám jídlo a pití“, a považujeme to za nevyhnutelný příznak změn daleko hlubších a natolik pomalu působících, že bylo nad síly jedince rozpoznat v nich zárodky změn světodějného významu. A tak i my, chceme-li označit jen jediný dějinný okamžik za Konec doktora Dvořáka, musíme nutně metodologicky použít, aplikovat tzv. zásadu příčinné izolace jevů. Musíme vytrhnou onu chvíli ze všech souvislostí, izolovat tento jev od jevů ostatních, uměle přerušit ono kontinuum, časově spojité prostředí, a nahradit ho Velikým předělem, vědouce přitom, že tento okamžik je jen trpkou chvílí sklizně dávno před tím zasetých omylů a proher. Když se tedy Janička dostavila do blatnického salónku obklopena „přepychem“, který jí Blatnička mohla poskytnout, nebyla překvapena jistou slavnostností tohoto okamžiku ani květinami či malým darem, zjevně připraveným k předání. Uplynul totiž právě rok od okamžiku konání onoho památného koncertu Vivaldiho Čtvera ročních období, jenž odstartoval události zběžně v této knize načrtnuté a který by si dozajista více než dnešní večer zasloužil nazvat okamžikem konce jednoho lidského osudu, ve srovnání s univerzem jakkoli nicotného, pro svého nositele však důležitějšího pádů říší a kácení trůnů. Je zbytečné zabývat se nicotnostmi, které byly ten večer řečeny. Dostatek příkladů takové „konverzace“ obsahují předešlé stránky. Ona minuta, ona vteřina, kdy došlo k deklarování toho strašlivého, tristního stavu, nadešla pak přesně v 22 hodin 12 minut SEČ, kdy Petr nejprve předal Janičce dar, malou krabičku převázanou jakousi ozdobnou tkanicí, a poté, v okamžiku, kdy Janiččin zrak patřil na briliantový prsten, který se v krabičce skrýval (Petr měl vždy smysl pro romantická gesta), otázal se jí tichým hlasem: „Vezmeš si mě?“ V těchto třech slůvkách se skrývala stejná patetičnost, jako v odpovědi vojáků Napoleonovy osobní gardy v bitvě u Waterloo, na výzvu k tomu, aby se vzdali, kdy ono stručné „Merde!“ bylo jen tečkou za příběhem řídícím se strašlivou a neúprosnou logikou dějin. Naše stručné „Vezmeš si mě?“ však neuzavírá kapitolu osudů miliónů, a proto si může dovolit luxus otazníku namísto vykřičníku. Otazník totiž není tak kategorickým soudem nad právě skončivší epochou a lépe umožní rozehrát partie budoucích bojů, příměří, vítězství a porážek. Budou to však již jiné boje, vedené jinými zbraněmi, v nichž není místo pro milosrdenství. A na tuto krvavou řežbu nemá autor žaludek. Z předešlých řádků by se snad dala odhadnout i odpověď Janičky na Petrovu otázku, myslí si nyní čtenář, v rozpacích do sebe klopící jeden stakan vodky za druhým. Z těchto řádků by se snad dala odhadnout i odpověď Janičky na Petrovu otázku, myslí si nyní čtenářka, rozněžněle pofrkávající do kapesníku. „Merde,“ odpovídá hrubým hlasem autor. Nevíme, co Janička odpověděla. Opouštíme totiž tuto dvojici v okamžiku, kdy se za Janiččinými nadočnicovými oblouky strhává lítý boj. Přijmout tuto nabídku, či se nechávat dále unášet vlnami příležitosti, které se i Petrovou zásluhou valí dnes a denně k Janiččiným nohám na různých recepcích a rautech, kam je nyní Janička pravidelně s Petrem zvána? Je lepší Petr v hrsti, či nějaký ten milionář na střeše? Kdo ví, snad jsou ty úvahy vedeny docela jiným směrem. Bude tento bonviván, pijan a výtržník také milujícím otcem Janiččiných dětí? Je to ten pravý pro zapálení ohně v rodinném krbu?

Co se tedy dostalo Petrovi za odpověď na jeho otázku, se nedozvíme. Nepovažujeme to nijak za nutné. Je snad důležité vědět, jakým perem podepsali němečtí generálové v železničním vagónu v Compiégne u Versailles mír, který počal budoucí Třetí říši a změnil tak tvář 20. století a světa? Petr po vyřčení oněch tří slůvek nebude už nikdy stejný jako před tím, jako nebude stejným orel, kterému byly servány jeho hrdé perutě. S odporem se tedy autor dívá na trosku kdysi tak pyšného muže a uzavírá tuto kapitolu Petrova života, neboť toto skutečně je

Konec JUDr. Petra Dvořáka.

Epilog Underdog zničeho nic nabídl svou misku topdogovi. Ten přijal, ochutnal a přátelsky underdoga olízl. Underdog zavrněl a otřel se o topdoga s přívětivě otevřenou tlamou. Pak si lehl na záda a zdvihl tlapy. Topdog přátelsky štěknul a udělal totéž. Nebezpečí sbližuje.