Kristýna Císlerová
Jsou stromy zelené? Seminární práce na téma povídky Jošijuki Džunnosukeho „Kigi wa midori ka?“ FFUK Japonská studia, Japonská literatura, 5. 1. 2009
Obsah 1. Úvod 2. Život autora 3. Jsou stromy zelené? i. Dějová linie ii. Hlavní motivy povídky 4. Závěr Bibliografie
1. Úvod Jošijuki Džunnosuke (吉行淳之介) patří vedle Endó Šúsakua , Jasuoky Šótaróa a dalších mezi tzv. třetí generaci japonské poválečné literatury. Je známý převážně jako autor kratších literárních útvarů, ve kterých popisuje především vztahy mezi muži a ženami. I když jeho popisy vztahů jsou poměrně detailní, spíš než na tělesnou stránku se zaměřuje na duševní aspekt. Ve svých dílech se stále snaží hledat jakousi duševní čistotu, především ve vztazích mužských hrdinů k prostitutkám, barovým společnicím a podobným hrdinkám. 1 Podle Jošijukiho jsou tyto vztahy prakticky prosté egoismu a přehnaných požadavků. Jeho díla obsahují mnohé autobiografické prvky. Povídka Kigi wa midori ka (Jsou stromy zelené?) byla poprvé vydána v roce 1958, tedy v době, kdy byl Jošijuki již poměrně uznávaným spisovatelem. Autor v ní velmi citlivě a poeticky vykresluje postavu mladého muže nespokojeného se svým životem. Hrdinovy sny a vzpomínky se zde prolínají s realitou, mnohdy čtenář neví, co je sen a co skutečnost. Zdá se, že hrdina sám žije v jakémsi napůl snovém světě, jako by byl věčně malým chlapcem. Povídka je poměrně dlouhá, v anglickém překladu má zhruba 23 stran, spíše než o dílo s dramatickými dějovými zvraty se ale jedná o literární portét mladého intelektuála žijícího v odcizeném světě poválečného Japonska. K rozboru povídky bylo použito anglického překladu ze sbírky Showa Anthology. Jelikož je autor vysoce ceněný za svou práci s jazykem, bylo by jistě vhodné pracovat s originálem, nepodařilo se mi jej však získat. Zaměřila bych se na rozbor jednotlivých motivů povídky a jejich případného vztahu k autorovu životu. 2. Život autora Jošijuki Džunnosuke se narodil 13. 4. 1924 v prefektuře Okajama, dětství prožil v Tokiu. Od malička vyrůstal v literárním prostředí, jeho otec byl modernistický básník a spisovatel Jošijuki Eisuke. 2 Kvůli zdravotním problémům byl Jošijuki Džunnosuke osvobozen z vojenské služby a v roce 1945 nastoupil na Tokijskou Univerzitu kde studoval anglickou literaturu. Školu však nakonec opustil a od roku 1947 se plně věnoval práci ve vydavatelství. V tomto období mu také vyšlo 1
Gessel, Van C.; Matsumoto Tomone (Ed.): The Showa Anthology: Modern Japanese Short Stories 1929-1984, Tokyo and New York, Kodansha International 1989, s. 145. 2 Winkelhoferová, Vlasta: Slovník japonské literatury. Praha, Libri 2008, s. 133.
několik prvních děl, například Bara hanbainin (Prodavačka růží) z roku 1949, ve společenských a literárních časopisech jako byl například Šinšičó. V roce 1952 byla jeho povídka Genšoku no mači (Čtvrť základních barev) nominována na Akutagawovu cenu. Tu nakonec získal až v roce 1954 za povídku Šúu (Náhlá přeháňka). Po obdržení této ceny se začal živit již převážně literární tvorbou. 3 Jošijuki žil poměrně nevázaným životem a inspiraci pro svá díla čerpal z četných návštěv tokijských kabaretů, barů a podobných podniků. 4 Měl poměrně chatrné zdraví a prodělal několik závažných nemocí, například v době, kdy obdržel první literární cenu, byl hospitalizován s tuberkulózou plic. Mezi další jeho slavná díla patří Suna no ue no šokubucugun (Zeleninová zahrádka na písku) z roku 1963 a Anšicu (Tmavý pokoj) z roku 1969. Proslavil se také jako autor žánru rensaku, 5 souboru povídek spjatých tématy a postavami, především v díle Júgure made (Do soumraku) který psal třináct let a poprvé vyšel v roce 1978, a za nějž v následujícím roce získal Nomovu cenu. 6 Přestože byl ženatý, byl známý svými milostnými aférami, přičemž jeho manželka mu nedovolila nechat se rozvést. Tato skutečnost se promítla i v některých jeho dílech. Proslul mimo jiné svým vztahem s herečkou Mijagi Mariko, který se údajně stal inspirací pro dílo Jami no naka no šukusai (Slavnosti ve tmě) z roku 1971. Pravidelně také přispíval do časopiseckých diskusí, tyto příspěvky byly později souborně vydány. Byl inspirován tvorbou Henryho Millera, do japonštiny přeložil jeho soubor povídek Nights of Love and Laughter. 7 Jošijuki Džunnosuke zemřel 26. 7. 1994 na rakovinu jater. Z manželství po něm zůstala jedna dcera.
3
Kodansha encyclopedia of Japan, Tokyo and New York, Kodansha International 1983, vol. 8, s. 350. 4 Kober, Marc: Junnosuke Yoshiyuki, in: Brulotte, Gaétan; Phillips, John (ed.): Encyclopedia of Erotic Literature. New York, Routledge 2006, s. 715. 5 連作 Technika původně využívaná v poezii, kde se jedná o soubor samostatných básní, které dohromady dávají hlubší význam. Proslavil se jí například básník Masaoka Šiki. 6 The Showa Anthology (op. cit.), s. 145. 7 Kober, Marc (op. cit.), s. 715.
3. Jsou stromy zelené? i. Dějová linie Povídka se záhadným názvem kupodivu nevypráví o stromech, ale o mladém učiteli z večerní školy Iki Ičiróovi. Povídku otevírá poměrně neutěšený popis výhledu na podvečerní město. Hrdina je právě na cestě do práce a z popisu jeho nálad je zřetelně vidět nechuť k tomuto místu i k jeho zaměstnání. Po cestě se náhodou potká se starým přítelem jeho zesnulého otce, holičem Jamadou. Ten Ikiho částečně proti jeho vůli zavede do svého holičství, kde ho chce ostříhat. Při té příležitosti Iki vzpomíná na lehce traumatizující zážitek z první návštěvy u holiče. Jamada nakonec vytvoří Ikimu na hlavě účes hodící se spíš pro malého chlapce. Dotyčný je svým novým účesem nejen rozhořčen, ale v hlavě mu jakoby samovolně vytane věta „Když se zamiluješ do mladé dívky, pak chceš, aby i tvůj účes vypadal jako účes školáka.“. Vzpomene si tím na svou studentku Asako, kterou do té doby nepovažoval za nic víc než za dívku, která navštěvuje jeho kurz. Vlivem svého nového účesu se však Iki začne ptát sám sebe, jestli do Asako není zamilovaný. Když pak ten večer stojí před třídou, začne mít pocit, že se pro svou práci nehodí. Další den se Iki rozhodne navštívit svého přítele Juie Džúdžiho, který pracuje v malém vydavatelství jakéhosi bulvárního plátku. Jui si postupně všimne Ikiho podivného chování a ptá se ho, jestli není zamilovaný. Následuje introspektivní pasáž, kdy Iki dospěje k názoru, že byl pravděpodobně do své studentky skrytě zamilován a příhoda s novým účesem vyvolala jeho city napovrch. Iki svému příteli prozradí, že Asako je jeho studentka a pracuje v jakémsi levném baru, načež Jui naléhá, aby se tam společně šli podívat. Po skončení Juiovy pracovní doby tedy oba zamíří do dotyčného baru. Hned po příchodu je Iki překvapen, jak přirozeně a sebejistě si Asako v barovém prostředí počíná. Domníval se totiž, že dívka pracuje v baru patřícímu jejím rodičům spíše z donucení a předsatvoval si, že bude znuděně sedět někde v rohu. Oproti očekávání se Asako chová jako profesionální barová společnice. Jako by to byla naprosto odlišná osoba od té dívky, která navštěvuje večerní školu. Ikiho pozornost upoutá především dívčino silné nalíčení. Cítí v něm cosi záhadného a v mysli mu vytane série vzpomínek, které se váží k jeho dětství. Iki je po návštěvě baru naprosto ztracený ve svých pocitech a neví, jestli opravdu miluje Asako, nebo se jedná jen o iluzi, kterou vyvolaly události spojené s nečekanou změnou účesu. Ještě té noci dospěje k názoru, že musí s Asako strávit víc času osamotě. Následujícího dne se Iki ve škole setká s nenalíčenou Asako a přemýšlí, co ho na ní tak přitahuje. Posléze si uvědomí, že ji ještě nikdy neviděl nenalíčenou se smát, přestože předešlého
dne v baru se silně nalíčená Asako smála téměř neustále. Tím jeho touha setkat se s ní osamotě poněkud ochladne. O několik dní později se Iki opět vypraví za Juiem do kanceláře, aby spolu znovu šli navštívit bar, kde pracuje Asako, protože sám by se tam jít neodvážil. Když v kanceláři hovoří se svým přítelem, přemýšlí, že Juiův výraz je naprosto neproniknutelný, jako nějaká maska. Na mysli mu opět vytane obraz silně nalíčené Asako, jejíž tvář se Ikimu také zdála být podobná masce. Povídka končí prostým Ikiho konstatováním, že Asako musí každopádně znovu vidět. ii. Hlavní motivy povídky Ústředním motivem, který prochází celým textem je Ikiho chlapecký účes, který mu proti jeho vůli vytvoří holič Jamada. 8 Od této události se pak odvíjí další hrdinovy citové pochody. Nejdřív je to samozřejmě rozhořčení nad novým sestřihem, který se k němu coby k učiteli naprosto nehodí. Pak se k němu připojí zmatené city, které chová ke své studentce. Po zbytek povídky pak čtenář, ba ani snad hrdina sám neví, jestli je do ní skutečně zamilovaný, nebo je to jen jeho vlastní projekce. Ze závěrečného hrdinova rozhodnutí, že ji musí každopádně znovu vidět, nám však autor naznačuje, že snad přeci jen Iki k Asako něco cítí. Zajímavým motivem je jakoby dvojí tvář Asako. Iki ji zpočátku zná pouze jako svou studentku. Z tohoto hlediska v ní očekává jakousi nevinnost a cítí se trochu nepatřičně, když přemýšlí o milostném vztahu k ní. Vzpomene si dokonce na zážitek, kdy jako žák nižší střední školy viděl, jak skupinka dětí ze základní školy na školním výletě čekala na autobus a jejich učitel při tom osahával jednu z žaček. Po této vzpomínce se Iki snaží sám sebe přesvědčit, že do své studentky zamilovaný není. O to víc je pak překvapený když vidí jak profesionálně si Asako v prostředí baru počíná. Autor věnuje poměrně velký prostor popisu toho, jak je silně nalíčená, jak koketně se směje, a jak obratně odpovídá na nejapné narážky Ikiho přítele. Když se pak po cestě z baru Iki baví s Juiem, uvažuje o tom, jestli chování Asako v baru není jen pouhá přetvářka, jestli ve skutečnosti není jiná. Jui se mu vysměje a nabádá ho, aby nebyl sentimentální. „Jsi blázen. Jestli budeš sentimentální, brzo skončíš pořádně zraněný. To jsi ještě nevystřízlivěl? Měla chování a šarm zkušené prostitutky.“ 9 Přesto se však hlavní hrdina stále snaží nalézt v Asako jakousi čistotu, nebo minimálně jinou tvář schovanou za maskou barové společnice.
8 9
Prostředí holičství muselo být autorovi důvěrně známé, neboť jeho matka byla kadeřnice. The Showa Anthology (op. cit.), s. 165.
Tento motiv je pro Jošijukiho tvorbu velmi typický a jistě je inspirovaný některou z jeho osobních zkušeností z tokijských zábavních čtvrtí. Nad celou povídkou jako stín visí obraz Ikiho zesnulého otce. Nejzřetelněji je popsán již na začátku, v rozhovoru Ikiho s holičem Jamadou. Dozvídáme se, že Ikiho otec byl poměrně kontroverzní postavou se širokým okruhem známých. Živobytí si obstarával ne zrovna jasným způsobem, a podle slov Jamady, za život si dopřál dvakrát tolik žen a jídla, co ostatní muži. Zemřel však mladý, jako třicátník. Zde lze tušit odkaz na vlastní život autora. Jeho otec, Jošijuki Eisuke, zemřel ve svých třiceti čtyřech letech, tedy v autorových sedmnácti. K motivu zesnulého otce se Jošijuki vrací i v jiných autorových prózách, např. v díle Suna no ue no šokubucugun. Z popisu Ikiho pocitů v této části čtenář poprvé pocítí smutek, spojený se vztahem k jeho otci. „Iki se poměrně často setkával s lidmi, kteří znali jeho otce. Každý z nich měl svou vlastní teorii o tom, jaký jeho otec byl. Byli dokonce i tací, kteří ho sice neznali osobně, a přesto si vymysleli svou vlastní představu o něm. Všechny tyto obrazy bez výjimky skrývaly jakýsi trn. Trn, který probodával Ikiho.“ 10 Když pak Iki sedí v holičském křesle, vzpomíná na to, jak ho coby malého chlapce otec přinutil jít do Jamadova holičství a nechat se ostříhat. Dále uvažuje, že i když od této události uplynulo již dvacet let a otec je dávno po smrti, musí se mít na pozoru. Když mu nakonec Jamada i jako dospělému vytvoří na hlavě chlapecký účes, obrátí se Iki v duchu ke svému otci, jehož tvář se mu promítne na zrcadle holičského krámu, se slovy „Zase jsi mě donutil jít do Jamadova holičství, i když jsi už osmnáct let po smrti?“. 11 Vedle vzpomínek na otce pronásleduje hlavního hrdinu i vzpomínka na babičku. Konkrétně v momentě, kdy popíjí se svým přítelem v baru, kde pracuje Asako. Její nalíčený obličej mu připomene jinou silně nalíčenou barovou společnici, která kdysi občas přiváděla domů jeho opilého otce. Ikiho babička byla velmi náladová a její přístup k této dívce byl podle nálady pokaždé jiný. Jako dítě Iki těmto náladám nemohl přijít na kloub, jako dospělému mu ale začaly připadat docela pochopitelné. Zaujat svými vzpomínkami, začne o nich v baru znenadání mluvit nahlas, za což se pak evidentně stydí. Po cestě domů si opakuje, že si musí dát pozor, kdykoli se objeví jeho otec nebo babička.
10 11
The Showa Anthology (op. cit.), s. 149. The Showa Anthology (op. cit.), s. 153.
Další pozoruhodnou vzpomínkou na dětství je událost s klokanem. Když byl Iki v první třídě, přijel cirkus. Jednou z atrakcí pro děti bylo boxování s klokanem. Malý Ičiró dlouho váhal, a nakonec se rozhodl, že to zkusí. Cirkusový zřízenec mu nasadil boxerské rukavice a odvedl do klece s klokanem, který měl také na předních tlapách rukavice. Iki se pokusil klokana udeřit, ten jenom instiktivně mával předními tlapami. Iki si prohlížel klokanovy oči. Nevyzařovaly žádný strach, ani nenávist, snad jen trochu překvapení. Ikimu ten pohled přišel nesnesitelný. Aby setřásl nepříjemné pocity, vysílal dál údery do klokana, který jen nahodile máchal tlapami. Hloučku pozorovatelů přišel nejspíš jako veselé dítě, ale Iki byl ztracený ve svých pocitech úzkosti. I v jiných pasážích textu se dozvídáme, že malý Iki byl poměrně zvláštní dítě. „Ičiró o sobě věděl, že je melancholické, uzavřené, jakoby nedětské dítě.“ 12 Ikiho vzpomínky na klokana se zde jakoby prolínají s obrazem babičky a s pocity, které hrdina cítí při pohledu na nalíčenou Asako. Jak však na konci svých úvah konstatuje, jeho babička i Asako jsou lidské bytosti, kterým lze porozumět, zatímco klokan je klokan, kterému dodnes pořádně nerozumí. Z celého textu je cítit značné odcizení. Již úvodní popis industriální městské krajiny působí na čtenáře velmi chladně. Na začátku povídky se dovídáme, že Iki má ženu a jednoho syna, dále však již o nich není ani zmínka. Spíše se hrdina zdá být dost osamělý. Později, když se zaplete do vztahu se svou studentkou, cítíme z hrdiny různé nejistoty, ovšem to, že je ženatý, je mu zdá se lhostejné. Také postavy pohybující se v okolí Ikiho se zdají být cizí a neuchopitelné, jako by svou pravou tvář schovávaly za jakousi vnější masku. Zřetelně je to popsáno například ve scéně, kdy je Iki na návštěvě u svého přítele Juie. „Iki si prohlížel obličej svého starého přítele. Jeho profil byl úplně stejný jako před lety. Vypadal prázdný, prostý jakékoliv identity. Člověk měl dojem, že ani jehlou by ho nebylo možné probodnout, jako by to byla velká do hladka vyleštěná skleněná koule. Byla to snad maska, která by se dala i dnes sundat z Juiova obličeje? Nebo se již stala součástí jeho těla?“ 13 Z celého textu, ať už se jedná o zážitky z dětství nebo o interakci s jednotlivými vedlejšími postavami se zdá, že se hrdina cítí být svým okolím jaksi nepochopený. Jako by se nyní celou svou myslí upínal k jím vysněné „pravé tváři“ Asako, ve které jako jediné vidí pro sebe útočiště.
12 13
The Showa Anthology (op. cit.), s. 152. The Showa Anthology (op. cit.), s. 168.
Z kontextu jiných autorových děl lze vytušit, že hlavním tématem této povídky je snaha hledat jakousi duševní čistotu. V textu sice není toto téma nikde navenek vyřčeno, přesto ke čtenářovi prosvítá skrze jednotlivé postavy a motivy. Jednak v hlavním hrdinovi, který mnohdy přistupuje k věcem s jakousi dětskou nevinností, snad i v jeho chlapeckém účesu. Iki je uzavřený ve svých představách a vzpomínkách a zdá se, jako by si je promítal do okloního světa. Dále je zde téma hledání čistoty obsaženo v postavě Asako, o níž sice nevíme, jaká ve skutečnosti je, nicméně o jejíž vnitřní neposkvrněnosti je Iki přesvědčen. Sám vztah mezi těmito dvěma postavami je čistě platonický. Do konce povídky se nedozvíme, jestli Iki Asako opravdu miluje nebo ne, ani zda jsou stromy zelené (proč autor zvolil právě tento název mi mimochodem doposud není jasné). Dle mého soudu nemá dílo žádné jednoznačné poselství, spíš se jedná o vnitřní zpověď autora samotného, který jako by se neustále snažil nalézt čistotu a neposkvrněnost v ušmudlaném světě zábavních čtvrtí poválečného Japonska.
4. Závěr Jak jsem již zmínila na začátku, jedná se o poměrně abstraktní dílo, tudíž nemohu s jistotou říci, zda se mi podařilo dostatečně proniknout do jeho hloubky. Jistě by stálo za to jej podrobněji srovnat s ostatními Jošijukiho díly, potažmo s díly západního modernismu, jehož vliv je také do jisté míry v Jošijukiho tvorbě patrný. Nejedná se o dílo nijak zásadní ani přelomové, z hlediska Jošijukiho tvorby by se však dalo říci, že je to povídka poměrně reprezentativní. Nabízí čtenáři názornou ukázku autorova vytříbeného stylu a velmi citlivého a výstižného způsobu zobrazení skutečnisti i hrdinova nitra. Z osobní zkušenosti s povídkou musím říci, že na první přečtení se může zdát až příliš abstraktní, při hlubším zkoumání se však před čtenářem odhalí její skryté půvaby.
Bibliografie Gessel, Van C.; Matsumoto Tomone (Ed.): The Showa Anthology: Modern Japanese Short Stories 1929-1984. Tokyo and New York, Kodansha International 1989. Kober, Marc: Junnosuke Yoshiyuki, in: Brulotte, Gaétan; Phillips, John (ed.): Encyclopedia of Erotic Literature. New York, Routledge 2006. Kodansha encyclopedia of Japan, Tokyo and New York, Kodansha International 1983. Winkelhoferová, Vlasta: Slovník japonské literatury. Praha, Libri 2008.
